zpravodaj 9/ 2014 Obsah · 2014. 10. 31. · zpravodaj 9/ 2014 spravodaj září september 2 Noví...

zpravodaj 9/ 2014 spravodaj

září september

1

Obsah

Noví veľvyslanci 2

Z České republiky 5

Náš tip na TOP článek: Česká prodejná republika / Daniel Kaiser 5

Kdo nám vysvětluje situaci v Rusku? Aktivní udavač StB / Pavel Baroch 9

Jak StB usilovala o návraty emigrantů / Radek Schovánek 10

Schwarzenbergové – zemští vlastenci / Dana Seidlová 11

Ze zahraničí 14

Co je pro Rusko horší – sankce nebo soud? / Jefim Fištejn 14

Podivné mentální pochody / Ota Ulč 16

Bubnova lehká divize v letech 1813 – 1814 / Zdeněk Munzar 18

Ze Švýcarska 19

Neutrální Švýcaři brání obcházení protiruských sankcí / ČTK 19

Výročí 20

Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 5. / Georg A. Kraus 20

Historie očima čtenářů 23

Jak jsme byli čtyřikrát zrazeni / Václav Mader 23

Oslavy 70. výročia SNP 25

Komorowski prekvapil na oslavách SNP, vyhol sa Rusom / Daniel Vražda 25

Poznámka: Na tribúne so Šojguom / Peter Schutz 27

Čtení na volnou chvíli 28

Sporný status s víc než jedním občanstvím / Ota Ulč 28

Neklidná hranice / Dana Seidlová 30

Moje století / Milan Cimburek 33

Cestování 34

Středozemím po sezoně plouti – 8: Značná Kréta / Ota Ulč 34

Z ohlasů čtenářů 37

Dodatek k psychologii islámu / Luděk Frýbort 39

Ptali jste se, odborníci odpověděli 42

Zdraví 43

Slazená limonáda ničí náš mozek. Způsobuje demenci, varují vědci 43

Ze spolkové činnosti 44

Sjíždění řeky Reuss / Dana Štěpánková 44

Oznamy 45

Inzerce 45

Přihláška k odběru Zpravodaje 51

Oprava k adresáři… Tiskařský šotek si zařádil …

… chyba v čísle 7/8 tištěného Zpravodaje je v internetovém vydání opravena


září september

2

Noví velvyslanci

Dôležitá výmena stráží sa udiala v týchto dňoch na postoch veľvyslancov Českej i Slovenskej

republiky vo Švajčiarsku. Na českej ambasáde vymenil PhDr. Borisa Lazara Mgr. Karel Borůvka.

Novou slovenskou veľvyslankyňou vo Švajčiarskej konfederácii a Lichtenštajnskom kniežatstve

bola menovaná Mgr. Andrea Elscheková Matisová, ktorá vystriedala Jána Foltína. Obom končia-

cim veľvyslancom vyjadrujeme veľké poďakovanie za vykonanú prácu a príkladnú súčinnosť

s našimi krajanmi, so Zväzom spolkov Čechov a Slovákov a v neposlednom rade aj s našou

redakciou.

Noví veľvyslanci, ktorým k menovaniu srdečne blahoželáme, sa predstavujú našim čitateľom:

Vážení krajané! S velkou radostí a pokorou jsem přijel koncem čer-

vence do Bernu jako nový velvyslanec České republiky ve

Švýcarské konfederaci. Práce zde je pro mne velkou

výzvou a budu usilovat o další zintenzivnění vztahů České

republiky a Švýcarska ve všech možných oblastech spo-

lupráce. Máme naštěstí na co navazovat vzhledem k velmi

bohaté historii vzájemných vztahů. Takže jde v prvé řadě

o další kultivaci dosavadní pestré palety.

Vztahy a spolupráci s krajany považuji za nesmírně

důležité. Zdejší krajanská komunita je velmi aktivní a

dlouhodobě přispívá k rozvoji kontaktů a šíření povědomí

o České republice.

Vážení krajané, velmi si Vás vážím, chci s Vámi úzce spolupracovat a poznat Vás. Zároveň Vás

prosím také o orientaci a pomoc v různých aspektech života v krásném Švýcarsku. Předem Vám

děkuji. Vaše zkušenosti a znalosti jsou unikátní a neocenitelné.

Těším se na spolupráci a shledání s Vámi.

Mgr. Karel Borůvka, velvyslanec

Mgr. Karel Borůvka

Narodil se 1. července 1959

Vzdělání:

1978 – ukončil gymnázium v Hradci Králové

1984 – absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze

Zaměstnání:

1985 – 1990 tiskový odbor Ministerstva zahraničních věcí


září september

3

1990 – 1993 velvyslanecký tajemník na velvyslanectví v Bonnu

1993 – 1997 tiskový odbor MZV ČR

1994 – 1997 zástupce ředitele tiskového odboru MZV ČR

1997 – 2001 velvyslanecký rada, vedoucí obchodně-ekonomického úseku velvyslanectví

ČR v Berlíně

2001 – 2003 ředitel tiskového odboru MZV ČR

2002 – 2003 tiskový mluvčí MZV ČR

2004 – 2009 generální konzul ČR v Mnichově

2009 – ředitel administrativně-archivního odboru MZV ČR

2009 – 2011 vrchní ředitel sekce zpracování informací MZV ČR

2011 – 2012 odbor konzulárních koncepcí a metodiky MZV ČR

2012 – 2013 generální konzul ČR v Jekatěrinburgu

2013 – 2014 náměstek ministra zahraničních věcí pro otázky právní a konzulární

červenec 2014 – současnost mimořádný a zplnomocněný velvyslanec České republiky ve

Švýcarské konfederaci a v Lichtenštejnském knížectví

Ženatý – manželka Alena (diplomatická pracovnice MZV ČR), syn Karel

Milé krajanky, milí krajania,

teší ma, že Vás môžem ako nová veľvyslankyňa Slovenskej repub-

liky vo Švajčiarskej konfederácii pozdraviť prostredníctvom stránok

Vášho Spravodaja.

Početná slovenská komunita Vás, krajanov, predstavuje dôležitý

most medzi Švajčiarskom a Slovenskom. Aj touto cestou by som Vám

chcela poďakovať za Vaše doterajšie úsilie a aktivity zamerané na

podporu slovensko-švajčiarskej spolupráce. Teším sa na skoré osobné

stretnutia a na nové projekty, ktoré prispejú k ďalšiemu rozvoju

vzťahov medzi oboma krajinami.

V rámci svojej misie sa chcem sústrediť na posilnenie dialógu na

všetkých úrovniach s cieľom ďalej efektívne rozvíjať spoluprácu

orientovanú na výsledky. V ekonomickej oblasti je mojím cieľom prispieť k zintenzívneniu

obchodnej spolupráce a vyhľadávať nové možnosti na uskutočnenie podnikateľských zámerov

v oblasti podpory exportu a investícií. Chcem sa tiež zasadzovať za zintenzívnenie spolupráce

v oblasti kultúry, školstva, vedy, výskumu a športu a za posilnenie spolupráce na úrovni miest

a obcí a na úrovni think-tankov oboch krajín. Verím, že pri týchto aktivitách môžem počítať aj s

Vašou podporou.

Teším sa na Vás a na našu spoluprácu,

Mgr. Andrea Elscheková Matisová


září september

4

Andrea Elscheková Matisová

Dátum narodenia: 17. septembra 1968

VzdelanieVzdelaVZDELANIEccccccccc

1988 - 1992 Univerzita Komenského, Bratislava, Prírodovedecká fakulta

1992 Slobodná univerzita, Brusel

1992 - 1994 Univerzita Komenského, Bratislava, Právnická fakulta, Ústav

medzinárodných vzťahov, postgraduálne štúdium

2011 Univerzita Mateja Bela, Banská Bystrica, Fakulta medzinárodných

vzťahov, doktorandské štúdium

Profesionálna kariéra

1993 - 1994

Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky

Odbor zahraničnej pomoci - kontrahovaná poradkyňa Európskej komisie

pre program PHARE

1994 - 1995

Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky

Odbor zahraničnej pomoci - referentka pre OECD, koordináciu pomoci

G-24 a program PHARE

1995 – 1996 Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky

Odbor zahraničnej pomoci - zástupkyňa riaditeľa

1996 - 2000 Misia Slovenskej republiky pri EÚ, Brusel - II. tajomníčka, politické

záležitosti, vzťahy s Európskym parlamentom

2000 - 2001 Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky

Odbor hlavného vyjednávača pre vstup SR do EÚ - zástupkyňa riaditeľa

2001 - 2003 Ministerstvo zahraničných vecí Slovenskej republiky

Odbor hlavného vyjednávača pre vstup SR do EÚ - riaditeľka

2003 - 2005 Stála misia Slovenskej republiky pri OBSE, Viedeň - radkyňa,

zástupkyňa stáleho predstaviteľa

2005 - 2011 Európska komisia - vedúca Zastúpenia Európskej komisie na Slovensku

2012 -4/2014 Ministerstvo zahraničných vecí a európskych záležitostí SR /Sekcia

európskych záležitostí – generálna riaditeľka

8/2014 mimoriadna a splnomocnená veľvyslankyňa SR vo Švajčiarskej

konfederácii a v Lichtenštajnskom kniežatstve


září september

5

Z České republiky

Náš tip na top článek:

Česká prodejná republika Daniel Kaiser

Chystá se letos v listopadu do Oxfordu česká slavnost. Jeden z významných dárců slavné

anglické univerzity, developer Luděk Sekyra, tu otevře Sekyrův dům, v němž bude mimo jiné

Halíkova síň a před domem Havlova lavička. (Více můžete číst v rozhovoru se Sekyrou, Týdeník

ECHO č. 4.) Slavnost je naplánovaná k 25. výročí listopadu 1989 a donedávna by člověk

předpokládal, že matrjoška bude alespoň sestavena obráceně. Tedy že Sekyra, až do listopadu

1989 významný funkcionář SSM, muž, který deset let nato prokazatelně využíval služeb a

kontaktů Františka Mrázka, bude v matrjošce ta nejmenší figurka uvnitř, malá jmenovka

připevněná na Havlově lavičce.

Zvolené aranžmá ukazuje, že dnes už je se symbolikou a odkazem vyšších principů, jako je

Listopad a Havel, možno různě žonglovat a že není těžké najít osobnost ochotnou dodat patinu

profesorské moudrosti. Tomáš Halík přijímá od Sekyry peníze na chod České křesťanské

akademie, Sekyrovi křtil dítě a developera s sebou vzal na slavnostní přebírání Templetonovy

ceny v Londýně. Halík je příklad ochoty známé tváře dělat stafáž v politicko-byznysových

projektech miliardářů, přičemž známá tvář se rozhodně nemůže spoléhat na to, že v poslední

instanci jde o něco jiného než o byznys. Nábor stážistů probíhal samozřejmě i v minulých letech,

ale zdaleka ne tak otevřeně a masově.

Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde...

Logicky se dnes nejvíc lidí ochotných prodat či pronajmout svoje jméno shromažďuje kolem

hnutí ANO. Předseda Andrej Babiš není přitažlivý jen svým bohatstvím a mocí, jíž dnes

disponuje, je to výrazný člověk s nepopiratelným charismatem. Nicméně hlavní stavební látkou

jeho vesmíru byly a jsou nákupy. Tak jak byl zvyklý postupovat v byznysu, skupováním a

přeplácením (a na druhou stranu odhazováním všeho, co přestal potřebovat nebo co začalo

prodělávat), tak dnes provozuje i politiku. Babiš je čistým představitelem „kmotrovství“ – nikoliv

ve smyslu používaném v české politice od roku 2008, kdy Mirek Topolánek vyrukoval se

seznamem regionálních kmotrů ODS, což byli převážně veksláčci, kteří se snažili zpeněžit svůj

skutečný či domnělý vliv na krajskou politiku. Babiš funguje jako Marlon Brando v úvodní scéně

filmového triptychu Kmotr – tím, že mocného muže požádáte o pomoc v nějaké věci, se

zavazujete, že mu navždy budete k dispozici, nezávisle na tom, v jakém oboru se zrovna bude

realizovat: „Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde, tě požádám o službu.“ Přesně z tohoto ranku

byla jeho reakce, když loni po převzetí Mladé fronty DNES a Lidových novin odešel z LN kolega

Tomáš Němeček. Babiš se upřímně podivil: „Jednou mě požádal, abych přijal jeho 14 studentů z

newyorské univerzity. Studenty jsem nechal přivézt, diskutovali jsme u mě asi hodinu a půl, pan

Němeček setkání moderoval. Byl jsem proto překvapený, že proti mně takhle nepřátelsky

vystoupil.“


září september

6

Dnešní ministr obrany Martin Stropnický loni v uzavřené společnosti pražského Golem

Clubu otevřeně povyprávěl, jak mu Babiš před volbami vyplácel 100 tisíc korun měsíčně. S

podobnou nabídkou se při náboru setkala i Stropnického kolegyně ve vládě Helena Válková,

jakkoliv to veřejně popírá.

Možná bychom tyto způsoby neměli vyčítat v první řadě Babišovi. Zarážející je to, kolik lidí

na vztah kmotr-klient přistoupilo, stejně jako fakt, že se tato masová ochota dosud nestala

předmětem veřejné diskuse. Existuje řada případů, kdy se někdo Babišovi upsal brandovským

způsobem. Dnešní ministr obrany Martin Stropnický loni v uzavřené společnosti pražského

Golem Clubu otevřeně povyprávěl, jak mu Babiš před volbami vyplácel 100 tisíc korun měsíčně.

S podobnou nabídkou se při náboru setkala i Stropnického kolegyně ve vládě Helena Válková,

jakkoliv to veřejně popírá. Její bývalá náměstkyně Hana Marvanová se do Babišova

magnetického pole dostala přes jednoho disidenta, jemuž předtím Babiš zaplatil kampaň do

senátních voleb, přestože kampaň od začátku neměla šanci na úspěch. Disident-antikomunista se

při vyslovení Babišova jména nejprve otřásl, ale náklady na kampaň do Senátu nejsou maličkost,

že.

Designovaná eurokomisařka Věra Jourová předtím, než přijala nabídku angažovat se v ANO,

pracovala jako právní koncipientka s příjmem kolem 15 tisíc korun měsíčně. Lano od Babiše pro

ni znamenalo bezprostřední několikanásobné zvýšení životní úrovně. Letitý novinář Martin

Komárek se do voleb stal zaměstnancem s vyšším platem, než jaký pobíral v Mladé frontě DNES.

Když Babiš brzy po Komárkovi koupil i vydavatelství MAFRA a v něm Mladou frontu DNES,

zaplatil si u nestora české novinařiny Karla Hvížďaly etický kodex, který byl věcně vzato

zbytečný, neboť dubloval už platný kodex, a který se od té doby ukázal cárem papíru. U soudu v

Bratislavě, kde se ministr Babiš domáhal výmazu svého jména ze seznamu spolupracovníků StB,

vystupoval v jeho prospěch bezpečnostní analytik Milan Žitný, nebojácný lovec agentů a

kryptokomunistů na Slovensku raných 90. let. Žitný nedlouho předtím vypracoval analýzu

Babišova svazku, za kterou mu Babiš normálně zaplatil. Závěr analýzy, že svazek je zfalšovaný,

zadavatele zřejmě potěšil.

Jágr, Váňa, Černý, Gott...

Dlouhá léta Andrej Babiš dotoval sportovce (Jaromír Jágr, Josef Váňa, tenisový klub v

Prostějově pod vedením Miroslava Černoška), umělce (David Černý, od něhož za 12 milionů

korun odkoupil klikací double-decker; herec a zpěvák Vojta Dyk, jemuž Babiš přispěl na turné). I

u tohoto typu investic zpravidla následuje protislužba: když se Černoška loni v létě ptali novináři,

jestli Babišovi fandí i v politice, odpověděl: „Je to můj kamarád. Šestnáct let hrajeme v

prostějovském tenisovém klubu pod jménem jeho firmy... Bylo by ode mne nekamarádské,

kdybych mu nefandil.“ A podle zákonů subordinace posléze vyjádřila jakousi podporu Babišovi

na sociálních sítích i Petra Kvitová, nejcennější kus Černoškovy stáje. Když žokej Váňa loni na

Velké pardubické spadl z koně, vyhrkl do kamery: „Když to nevyšlo mně, tak ať ve volbách

vyhraje pan Babiš a udělá něco s tím sajrajtem, co tady je.“ Bylo těsně před volbami, pardubické

závodiště mimochodem v té době měnilo jméno na Agrofert Park.

David Černý Babiše alespoň vypustil ze svých impertinentních tirád a místo toho se občansky

realizuje bojem proti Miloši Zemanovi. Na diplomatické recepci stojí Černý s Babišem vytrvale u


září september

7

stolku a tulí se. Zatím největším úlovkem v oboru je ale samozřejmě Karel Gott, jemuž Babiš před

dvěma lety sponzoroval turné (AGROFERT TOUR). Před týdnem Gott oslavil své 75. narozeniny

u Babiše na Čapím hnízdě. Tak se stalo, že farma, na niž miliardář neváhal inkasovat dotace z

evropských fondů a zneprůhledňoval kvůli tomu majetkovou strukturu společnosti, která žádost

podala, hostila Bolka Polívku nebo Jiřinu Bohdalovou.

Charita člověka ctí – do chvíle, kdy se dárce rozhodne vstoupit do politiky a očekává

politickou loajalitu od těch, jimž kdysi pomohl. Kdo na takový typ závislosti přistoupí, stává se

rukojmím politické linie, kterou si donátor pro sebe vybral.

Pro Babiše je alespoň letmá přítomnost takových lidí darem z nebes. Oni mu dodávají

společenskou legitimizaci, kterou potřebuje jednak pro případ, že by se začala propírat jeho

byznysová minulost (původ startovního kapitálu, s nímž se zmocnil původně státní firmy

Agrofert, zisk Lovochemie, podivná účast-neúčast na privatizaci Unipetrolu atd.), jednak

vždycky, když poruší pravidla. Ještě loni se považovalo za nenormální, aby politik vlastnil

noviny. Když si potom Babišova Mladá fronta DNES pořídí radu osobností, jejímž smyslem

samozřejmě je udržovat zdání normálnosti, nemůže výkonná ředitelka Nadace Charty 77 Božena

Jirků odmítnout členství v radě už proto, že jí Andrej Babiš léta posílal peníze na dobročinné

účely. Stejně tak to může mít i další člen rady, herec a zpěvák Richard Krajčo, který se svou

skupinou Kryštof rok předtím vyjel na... ano, AgroFert Tour 2013. Vzhledem k rozsáhlému

sponzorství Babišova impéria v uplynulých letech nemáme tušení, zda a kolik spících klientů v

českém veřejném životě ještě vicepremiér má.

Charita člověka ctí – do chvíle, kdy se dárce rozhodne vstoupit do politiky a očekává

politickou loajalitu od těch, jimž kdysi pomohl. Kdo na takový typ závislosti přistoupí, stává se

rukojmím politické linie, kterou si donátor pro sebe vybral. A zrovna v Babišově případě politický

program sestává jen ze dvou věcí, které Babišovi opravdu leží na srdci: zaprvé přesvědčení, že

velkopodnikatelé jeho typu jsou oproti českým politikům supermani, zadruhé osobní revanšismus,

přání, aby už zaháčkovanost v normalizačním režimu nikoho nestigmatizovala. Pro veřejné

příznivce pana Babiše je nemožné identifikovat se s ním skrze nějakou názorovou platformu.

Nezbývá než se identifikovat přímo s jeho osobností. Tento systém osobní patronáže stojí v

příkrém rozporu k ideálu emancipovaného občana, kdy zaměstnavateli, respektive chlebodárci,

není nic po tom, zda a jak se občan politicky angažuje.

Lidská komedie

Křiklavý rozpor mezi pravidly klasické liberální společnosti a pravidly, která se od loňska

rozlézají českou společností, je možné názorně studovat na dění v mediální divizi Agrofertu.

Mladá fronta DNES, pro Babiše strategicky důležitější než Lidové noviny, má ve vysokých

pozicích lidi, kteří se loni touto dobou utěšovali, že ANO neprojde do sněmovny, načež Babiše

buď politika, nebo média přestanou bavit. Nestalo se.

Hlavní zodpovědnost za stranickou novinařinu, která se tváří nestranicky, samozřejmě nesou

šéfredaktoři: v Mladé frontě DNES čerstvě Jaroslav Plesl, který se Babišovi zvenku do jeho

koncernu nabízel už loni, a v Lidových novinách István Léko, který už léta funguje coby Babišův

informační agent a nerozpakuje se jednat Babišovým jménem i v jeho byznysových zájmech.


září september

8

Když se moderátor Václav Moravec musel rozhodnout mezi svým veřejnoprávním pořadem

Otázky VM v České televizi a mezi pořadem na soukromém rádiu Impuls, který koupil Agrofert,

pozval si ho Léko do Babišovy restaurace Sokolovna v Průhonicích, kde se ho neúspěšně snažil

přimět, ať dá přednost Impulsu. Léko je případ téměř feudální závislosti. Před nástupem do LN

provozoval server Česká pozice (podtitul „Informace pro svobodné lidi“), kde nakumuloval ztráty

ve výši 43 milionů korun. V historii LN je to nevídaná kapitola, nepočítáme-li protektorát a raná

padesátá léta, než byl list v roce 1952 konečně zastaven.

Oba Babišovy tituly až na výjimky, které spadají pod minulé vedení Mladé fronty DNES a

Sabinu Slonkovou, neotevírají témata, která by majiteli byla skutečně nepříjemná. Do všech

ostatních se může šít jako za starých časů. V tom je skutečný význam této držby, každý

zúčastněný to ví, ale všeobecně se uznává, že vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je dnes důležitější

než nějaký Peroutkův odkaz.

Méně Tigridů, více Randáků

S tím souvisí smutná okolnost, že v české společnosti dnes prakticky chybí druh „moudrý

stařec“. Poptávka po autoritě, která má za sebou hodnotný život bez nepatřičných kompromisů, je

přitom daná, ožívala dokonce už v pozdní fázi komunismu, viz tehdejší popularita dětského

pediatra Jana Švejcara, který jenom vypadal jako z první republiky. Po Listopadu měla česká

společnost štěstí, že ještě byli aktivní lidé typu Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Ivana Medka.

Dožívali piloti RAF, na veřejnosti vystupovala řada politických vězňů z padesátých let. O

pětadvacet let později tento typ lidí téměř vymřel a s nimi zmizel typ národního hrdiny, který by

byl většinově přijatelný a s nímž má člověk sklon se poměřovat a případně se před ním stydět.

Místo „moudrých starců“ zaujala skupina nových, většinou o generaci mladších žen a

mužů, kteří se postavili do čela protikorupčního vzedmutí a vytvořili Nadační fond proti

korupci.

Tuto roli už nemůže hrát Václav Havel. Václav Klaus, který má po Havlově smrti

nejrozvinutější vnější znaky elder statesmana, je zneuctěn amnestií a sám k devalvaci svojí

značky v posledních letech mocně přispívá, navíc na roli mravní autority patrně sám nikdy

nepomyslel. Miloš Zeman je v tomto ohledu nepoužitelný už úplně, po prvním roce na Hradě

rozděluje českou společnost mnohem víc než ve stejné fázi Klaus. Musel by se stát zázrak, aby ho

ještě někdy začala uznávat velká většina společnosti.

Místo „moudrých starců“ zaujala skupina nových, většinou o generaci mladších žen a mužů,

kteří se postavili do čela protikorupčního vzedmutí a vytvořili Nadační fond proti korupci.

Ústřední postavou je Karel Randák, muž hnaný svou osobní válkou proti bývalé vládní garnituře,

která měla tu drzost odvolat ho z čela rozvědky, a ještě to provedla zupácky. Randák nějakou

dobu pracoval pro Babiše, jeho morální rozhořčení bývá naprosto selektivní, cíle jsou dány právě

onou zmíněnou soukromou válkou. Ředitel Nadačního fondu proti korupci Petr Soukenka v 90.

letech pracoval v BIS. Kontrarozvědka tehdy po zachycených telefonátech z podsvětí musela

kvůli podezření na Soukenkovy vazby zastavit operaci proti Motoinvestu Pavla Tykače.

Soukenkova žena později pro Tykače pracovala a Soukenka by přinucen ze služby odejít. A tento

muž dnes může prstem ukazovat, koho máme považovat za největší zlotřilce.


září september

9

Třetím výrazným zjevem nadačního fondu a současně prototypem mladých rozzlobených

podnikatelů je Karel Janeček, který v České republice téměř nedaní a zbývá mu skutečně hodně

peněz, z nichž může podporovat svoje koně a uskutečňovat různé nápady.

Samozřejmě že celá skupina by nebyla tak efektivní, kdyby se v ní nevyskytovali

podnikatelé, kteří se vzmohli vlastní pílí a inteligencí: Stanislav Bernard nebo Radim Jančura.

Teprve působením těchto populárních selfmademanů dostal narativ o prohnilém polistopadovém

režimu tu pravou sílu. Ale ani úspěch v podnikání není zárukou aspoň rámcové orientace ve

společenském dění. Od toho nejsou podnikatelské kluby, ale média a politické strany zaměst-

návající nebo sdružující občany, kteří se nebudou chovat jako leníci „šéfa“ – lhostejno, jak se

zrovna jmenuje.

Zavřená společnost

Po roce 1989 u nás probíhal pokus vybudovat otevřenou společnost podle tradičního

západoevropského vzoru. Na počátky tohoto pokusu se k nám přijel podívat i slavný filozof Karl

Popper, který vždycky zdůrazňoval, že v otevřené společnosti je třeba znevažovat velké vůdce a

osobnosti. Česká demokracie po roce 1989 byla sice nedokonalá, ale nebyly tu žádné

nedotknutelné figury, o jejichž dlouhých prstech by se jen šeptalo, jimž by se novináři vyhýbali a

proti nimž by ti, kdo se s nimi dostanou do konfliktu, měli potíž sehnat dobrého advokáta. Ani

Václavu Klausovi na jeho zenitu se o něčem takovém nemohlo zdát. Úcta k Václavu Havlovi byla

místy až nadlidská, ale byla nevynucovaná, dobrovolná, nebyl v ní přítomen element strachu,

natož obava o místo či o státní zakázku. V tomto ohledu je česká společnost uzavřenější,

nesvobodnější než před 25 lety.

Martin Koller opět v ČT: „Účast Ruska na válce není dokázána“

Kdo nám vysvětluje situaci v Rusku? Aktivní udavač StB

Bývalého armádního důstojníka a někdejšího pracovníka ministerstva obrany Martina Kollera

je v posledních dnech všude plno. Vystupuje v České televizi, v Českém rozhlase, dává rozhovory

do novin, píše komentáře.

Ve svých proslovech v televizi nebo rádiu hovoří

například o „trapném lustračním zákonu,“ o tom, že

„ruský voják je lepší než americký“, nebo o ukrajin-

ských „fašistických bojůvkách, které navazují na

banderovce, kteří se podíleli na holocaustu a etnic-

kých čistkách“. Tvrdí, že malajsijské letadlo nemohli

sestřelit proruští separatisté, protože „takovou výzbroj

nemají“.

Koller má i druhou, pro většinu veřejnosti neznámou tvář: od roku 1979 byl veden jako

spolupracovník Vojenské kontrarozvědky, jež byla součástí StB. A jak zjistil Týdeník ECHO,

který měl možnost si prostudovat část Kollerova svazku, patřil k nesmírně aktivním „udavačům“.

Součástí spisu je například zhruba 150 ručně psaných zpráv o důstojnících i vojácích. I poté, co


září september

10

Týdeník ECHO přinesl zjištění o jeho velice aktivním udavačství na přelomu 70. a 80. let, dál

komentuje pro Českou televizi dění na Ukrajině. Naposledy se objevil na obrazovce hned den na

to ve Zprávách v 10 hodin dopoledne na programu ČT24.

Týdeník ECHO upozorňoval rovněž na skutečnost, že Kollerovy názory hodně kopírují názory

Moskvy na ukrajinský konflikt. A v sobotu 2. 8. to Koller opět potvrdil. Vzhledem k jeho minu-

losti aktivního spolupracovníka komunistické tajné služby, který udával kolegy například za

poslouchání západních rozhlasových stanic, nemusí být jeho názory zcela objektivní.

Tvrdí, že USA se aktivně podílí na válce na Ukrajině,

zatímco u Ruska to není prokázané.

Na otázku moderátorky ČT24, že USA uvažují o vyzbrojení ukrajinské Národní gardy, Koller

řekl: „V občanských válkách bývalo dobrým zvykem nevyzbrojovávat žádnou z bojujících stran...

Je to další doklad přímé účasti Spojených států v občanské válce na Ukrajině, kde působí již delší

dobu americká jednotka bezpilotních letounů, která má svoji základnu v Německu, ale přesto

působí na Ukrajině."

A Koller dále pokračoval: „Účast Ruska na vyzbrojování ukrajinských separatistů dosud nebyla

nijak řádně prokázána a pravděpodobně je minimální přes veškerý povyk zahraniční propagandy.“

„My vlastně nevíme, co ta tzv. Národní garda je a podle dosažitelných informací se pravděpodob-

ně jedná o nacionalisty, kteří mají své kořeny někdy v dobách druhé světové války v přímé

spolupráci s nacistickými formacemi typu SS a SD, které byly používány k vyvražďování

civilního obyvatelstva, podílely se na holokaustu a dalších zločinech...," doplnil Koller na ČT24.

Na otázku, zda budou Kollera do ČT dál zvát, mluvčí Alžběta Plívová pouze uvedla, že si nechala

poslat podklady k odpovědi na dotaz ECHO24.cz. Podle informací ECHO24.cz se ČT o

Kollerovu historii začala zajímat.

Pavel Baroch, echo24.cz

Jak StB usilovala o návraty emigrantů

Vzpomínám si na období prázdnin a dovolených, při kterých jsme uvažovali, koho už

neuvidíme, protože se rozhodl emigrovat. Každý nějaký případ znal, a přestože jich nebylo

mnoho, paní učitelka někdy zahajovala školní rok promluvou o zkaženém životě v daleké cizině. I

policie měla práci a tajnými kanály jsme se doma dozvěděli, že na emigrovavší rodinu spadl ve

Švýcarsku kamion. Až v roce 1990 se ukázalo, že byl asi papírový...

Samotného mě překvapilo, jak se údaje o počtu exulantů liší a jak je těžké dohledat konkrétní

a věrohodná čísla. V Archivu bezpečnostních složek je uložena zpráva, kterou pro kancelář

prezidenta vypracovala koncem roku 1969 Správa vyšetřování Státní bezpečnosti. Myslím, že jde

o poměrně hodnověrný zdroj informací.

Dle této zprávy uprchlo do ciziny v letech 1946 až 1947 z různých důvodů 1‘721 občanů. V

té době ale neexistoval trestný čin opuštění republiky. Situace se prudce změnila po komunis-


září september

11

tickém převratu a mezi léty 1948 až 1951 opustilo ilegálně Československo 25‘354 občanů. Část

z nich se domnívala, že komunismus brzy padne a oni se vrátí do svobodné vlasti. Podmínky,

které je čekaly v Německu a Rakousku, byly velmi tvrdé.

V uprchlických táborech byl hlad a bujela šmelina všeho druhu. I to může být důvod, proč

první amnestii z května 1955 využilo k návratu do vlasti 1‘169 občanů. Státní bezpečnost

vynaložila ohromné úsilí, aby zpět nalákala co nejvíce lidí. Založila fiktivní emigrantské hnutí

HEPND (Hnutí Emigrantů Pro Návrat Domů) a rozesílala falešné dopisy popisující šťastný život

v komunistickém Československu.

Celkově hodnotili komunisté výsledek celé akce jako zklamání. Z prominentů se vrátil pouze

nemocný Lev Sychrava a několik desítek navrátilců bylo obžalováno a uvězněno pro trestné činy

proti republice. Těmi bylo například zaměstnání v rádiu Svobodná Evropa nebo tlumočení při

výsleších uprchlíků v táborech.

Mezi lety 1952 až 1963 uprchlo dalších 3‘032 osob. Při další amnestii v květnu 1960 se jich

vrátilo 355 a o pět let později již pouze 69. Další pokus přimět poúnorové uprchlíky k návratu již

před rokem 1968 komunistický režim nepodnikl.

V letech 1964 až 1967 emigrovalo 7‘403 osob. Toto vysoké číslo souviselo s postupným

uvolňováním cest do zahraničí, kterých lidé využívali a nevraceli se do státu, kde prezident

vyhlásil, že jsme dobudovali socialismus a do názvu státu vtělil zkratku SS. Jen za tyto tři roky

emigrovalo 900 vědeckých pracovníků a 360 lékařů. Zpráva Státní bezpečnosti přiznává, že v

řadě případů šlo o odborníky světové úrovně.

Velký problém pro Státní bezpečnost představoval odchod tzv. nositelů státního tajemství.

Jen za roky 1964 a 65 se jednalo o 107 osob. Státní bezpečnost ve zprávě přiznává, že v některých

případech nedokáže objasnit motiv útěku: „…a to zejména tehdy, kdy emigrovali nositelé

vyznamenání, členové a funkcionáři KSČ a Lidových milicí. Tak například jen v roce 1965

emigrovalo 93 členů KSČ.“

K těmto strohým číslům je třeba přidat skutečnost, že lidé v Československu často zanechávali

majetek, který režim zkonfiskoval, a z obavy před uvězněním se ani nerozloučili s příbuznými.

Odcházeli s vědomím, že své blízké možná už nikdy neuvidí. Přesto touha po svobodě a

důstojném životě byla silnější.

Použité údaje fond ABS A 3/2 inventární jednotka 94

Radek Schovánek

Schwarzenbergové – zemští vlastenci

V Bavorsku, nad městečkem Scheinfeld stojí zámek Schwarzenberg. Koupil ho někdy po roce

1405 jistý Erkinger z Scheinheimu, voják ve službách císaře Zikmunda. Zúčastnil se několika

bitev na straně císaře, občas mu vypomohl i finančně, vedl si zdatně. Císař ho povýšil: stal se

baronem, svobodným pánem, dostal do zástavy několik panství v Čechách: Točník, Žebrák,

Kadaň, Žatec, Beroun.

V rodině se potom vystřídalo několik generací: v mužské roli to byli vesměs vojáci, plnící úlohu

obránců země, a kdyby nebylo právě „do čeho píchnout“, byla poptávka v diplomacii. Pravnuk

začne používat přídomek ze Schwarzenbergu.

Také Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu se dal na diplomatickou dráhu. V roce 1617 se šťastně oženil

se šlechtičnou Annou Neumannovou. Ta zámožná pětinásobná vdova neměla komu odkázat své

bohatství! Bylo jí 82 let, žila na svém panství v Murau ve Štýrsku a proti případné odúmrti, kdy


září september

12

by její majetek propadl státu, pojistila se nerovným sňatkem s jednatřicetiletým Schwarzen-

bergem. Prožila s ním ještě dobrých šest let harmonického vztahu. Dědictví pak přešlo do rukou

Jana Adolfa ze Schwarzenbergu (1615-1683), vojáka a diplomata – už zase. Ten zdědil i majetek

vymírající bavorské větvě a je považován za obnovitele rodu. To už měl slušné jmění!

Od císaře dostal za zásluhy, zejména věřitelské povahy, do zástavy Křivoklát, Nižbor, Krušovice

– panství v Čechách a byl povýšen do stavu říšských knížat. Pak došlo na koupi Třeboně v roce

1660, za rok na Hlubokou. Obě panství pomáhal platit císař pán, aby vyrovnal své dluhy. Zároveň

získal kníže inkolát, který odpovídá českému občanství. Jeho dědicové majetku, nacházejícího se

v Čechách, musí mluvit česky, takový byl zákon!

Rokem vydání inkolátu 1654 se rodina Schwarzenbergů bohemizovala. (Schwarzenbergové stejně

jako Klausové, Dienstbierové...)

Zaměstnanci na panstvích museli ovládat oba jazyky, česky i německy. V závratné kariéře

pokračoval i Ferdinand Schwarzenberg. Svými schopnostmi a pílí se mu podařilo majetek

ztrojnásobit. Trochu k tomu přispěl sňatek s hraběnkou Marií Annou ze Sulzu, která dostala

věnem hrabství Sulz a lantkrabství Klettgau ve Švýcarsku. Ve své závěti se vyslovil kníže pro to,

aby byl majetek rozdělen na dvě větve. K tomu došlo o sto let později, roku 1803.

Rod Schwarzenbergů neprovázela jen dědictví, věna a hospodářské úspěchy. Nevyhnuly se jim

ani události tragické: Roku 1732 byl kníže Adam zastřelen na honu císařem Karlem VI.

nešťastnou náhodou.

Tragicky zahynula kněžna Pavlína, které uhořela na plesu, pořádaném při oslavách sňatku Marie

Luisy s Napoleonem r. 1810.

Neštěstí stihlo i choť knížete Windischgrätze, rozené princezny ze Schwarzenbergu, když ji

usmrtila zbloudilá kulka o svatodušních bouřích v roce 1848 v Praze...

Zpátky do dějin:

Vrcholem vojenské kariéry knížete Karla I. Filipa bylo vítězství nad Napoleonem v bitvě tří

císařů. Byl zakladatelem sekundogenitury, tedy orlické větve Schwarzenbergů. Karel byl prvním

„majorátním pánem“, tedy hlavou nového rodu. Ti Karlové se na čele dosud drželi, teď už máme

Karla VII., ale jeho nástupcem je Jan Nepomuk.

Dál už Schwarzenbergové neválčili, třebaže nosili vojenský kabátec a získávali různé hodnosti –

pověsili vojenské řemeslo na hřebík. Jeden, Bedřich, se stal dokonce kardinálem a arcibiskupem

pražským. V roce šestašedesátém ochránil korunovační klenoty, které byly po válce slavnostně

vráceny do katedrály, jejíž dostavbu i finančně podpořil. Zasazoval se o státoprávní ohrazení –

korunovaci císaře na českého krále. O to ostatně usilovali všichni Schwarzenbergové. Věnovali

se totiž - politice. Věřili, že si Češi zasluhují svého krále (a své království), které jim bylo

protiprávně odňato Obnoveným zřízením zemským roku 1627. Byli to čeští šlechtici a zemští

patrioti!

„Osvědčujeme, že chceme hájit práva tohoto, seč nám síly stačí až do těch hrdel a statků“, hřímal

v zemské radě Karel III. Památná slova českého vlastence proti rakouskému nacionalizmu. Leč

úsilí o státoprávní uspořádání, o rovnoprávné postavení češtiny s němčinou a o korunovaci císaře

na českého krále se nesetkalo s úspěchem: situace se vyhrotila, vypukla světová válka. Po ní se

česká šlechta musela vzdát části svých pozemků, aby český svobodný sedlák měl na čem

hospodařit. Schwarzenbergové, hlubočtí i orličtí, dostali finanční náhradu, starali se o svá

zbývající panství, byli to vystudovaní zemědělci, lesníci a právníci. („Ten majetek byl nám

svěřen, musíme se o něj dobře starat“, říkával majorátní pán, hlava rodu.)

Hrozící katastrofě Československé republiky čelil orlický Karel VI. sepsáním památného

Prohlášení v září roku 1938, podepsaného českými šlechtici a zaslaného prezidentu republiky. Je


září september

13

to výzva, aby Beneš nepodléhal nacistickému nátlaku a nevzdával se. O týden později, 23.září, se

zúčastnil všeobecné mobilizace i se svým nevlastním bratrem Kinským...

Rok nato bylo podobné Prohlášení české šlechty (podepsáno 69 rodů) zasláno prezidentu Háchovi

z iniciativy Františka, bratra knížete.

Na šlechtické statky byla uvalena nucená správa, orlická rodina byla vystěhována do Čimelic.

Hlubocký Jindřich Schwarzenberg přežil koncentrační tábor, zatím co jeho strýc Adolf stačil včas

uprchnout a válku přečkal ve Spojených Státech. Než se stačil po válce vrátit, přešel jeho majetek

v Československu do státních rukou. Byl znárodněn komunistickými poslanci, kteří za tím účelem

prosadili zvláštní zákon „lex Schwarzenberg“. Hlubocký kníže nezanechal potomky, ale dědicem

jeho majetku, který se nacházel i v Německu, se stal jeho adoptivní syn Jindřich. Ten pak v roce

1960 adoptoval posledního žijícího Schwarzenberga, orlického Karla VII. a ten se o pět let

později, po smrti Jindřichově, ujal rodového majetku.

Orličtí se ze svého návratu z Čimelic neradovali dlouho. Po únorovém puči roku 1948 byl jejich

veškerý majetek znárodněn, rodina byla nucena se vystěhovat. Celá šestičlenná rodina se ocitla

bez prostředků a ubytovala se zpočátku u matky paní kněžny, babičky Fürstenbergové. Karel VI.

si našel místo jako pracovník Národní knihovny v Salzburku, kněžna se zapojila do obchodu

s plechem.

Kníže Karel VI., historik, heraldik, esejista a politický publicista (psal pod pseudonymem Jindřich

Středa), který už v roce 1939 vydal knihu „Obrazy českého státu“, vyobrazení od r. 1526 do

r.1918, dokazující českou státnost a „Heraldiku“, do tisku připravil „Písně českého státu“ – mohl

se konečně věnovat své zálibě, historii a promovat na vídeňské univerzitě. Bude své odborné

práce publikovat už v němčině, získá za ně mnoho cen a uznání. Návratu do svého rodiště se

nedožil. Zemřel ve svém vídeňském exilu r. 1986. („Se vším smířen, na všechno připraven.“)

Po smrti knížete Jindřicha se ujal správy rodového majetku orlický Karel VII. Na starou vlast,

kterou opustil jako desetiletý chlapec, nezanevřel, rodina si udržovala s ní čilý kontakt. Jedním

z prostředníků byl i Arnošt Schwarzenberg, jediný strýc, který v zemi zůstal, protože se prostě

nikdy neodhodlal ji opustit. Platil za to opakovaným žalářováním, jeho tochovické panství mu

bylo samozřejmě znárodněno a před naprostou chudobou ho ochránila jen malá apanáž, vyplácená

bratrem z Anglie. Taky projev zatvrzelého zemského vlastenectví.

Karel VII. navázal kontakt s českým disentem a dal k dispozici prostory pro uskladnění exilové

literatury, ubytoval a zaměstnával archiváře a exulanta V. Prečana, celou knihovnu pak v de-

vadesátých letech nechal převézt do Prahy. Po listopadových událostech nabídl okamžitě své

služby Václavu Havlovi a stal se jeho kancléřem. Později se stal senátorem, ministrem zahraničí,

prezidentským kandidátem, založil svou politickou stranu....to už všichni známe.

Ale proč vám to všechno říkám? Na příkladech jednoho českého šlechtického rodu jsme ukázali,

co znamená zemské vlastenectví: láska k vlasti, k národu, který tu zem obývá, úcta k řeči, kterou

mluví.

Schwarzenbergové vykonali pro českou zemi mnoho: zprvu ji chránili jako vojáci, pak se o ni

starali jako výborní hospodáři a nakonec pečovali i o její duchovní statky, rozmnožovali je. Jejich

zatvrzelý zemský patriotizmus nemá obdoby.

Patriotismus znamená také s někým se identifikovat, někam patřit. Je to však vztah oboustranný.

Udělala pro to česká strana dost?

Srpen 2014

Dana Seidlová

Použité prameny: Jihočeské dominium a jiné zdroje.


září september

14

Ze zahraničí

Co je pro Rusko horší - sankce nebo soud?

V americkém tisku stále častěji lze slyšet názor, že sankce proti Rusku nejsou pro putinský režim

trestem, který by ho přinutil změnit postoj vůči Ukrajině.

V komentářích televizního kanálu CNBC se expert Kolumbijské univerzity David Philips přiklání

ke stále rozšířenější myšlence, že se povstalci na východě Ukrajiny dopouštějí zločinů proti

lidskosti, a tím pádem vedení Ruska jakožto spolupachatel zločinů by mohlo být teoreticky

souzeno haagským tribunálem:

„Ježto proruští separatisté, kteří sestřelením malajsijského letadla způsobili smrt skoro tří stovek

nevinných lidí, sledovali politiku předepsanou prezidentem Vladimirem Putinem a jednali ve

shodě s ruskou rozvědkou, spáchali zločin, jenž je v kompetenci mezinárodního tribunálu. Tudíž

hlavní vyšetřovatel Mezinárodního trestního soudu Fatu Bensuda může zahájit vyšetřování, aniž

by očekával zvláštní sankce.“

Trochu jiný, pro Rusko však stejně nepříjemný nápad měli vlivní američtí senátoři – demokraté

Diane Feinstein, Robert Menendez a Carl Levin. Apelovali na prezidenta Obamu, aby přidal tzv.

Doněckou lidovou republiku na seznam teroristických organizací, což by umožnilo stíhání všech,

kdož s ní spolupracují, jako kriminálníky.

Zvláštní důležitost může pro nás mít názor profesora Richarda Pipese, který je jakýmsi doyenem

mezi západními experty v oblasti ruských dějin a sovětologie. Ten si myslí, že se Kreml vrátil ke

svému tradičnímu nazírání Západu coby svého nepřítele: „Nedomnívám se, že je možné změnit

Putinův postoj v rámci mezinárodního právního systému. Jediným účinným nástrojem je

ekonomický tlak. Ruská ekonomika se ukazuje být velmi nestabilní a sankce spolu s dalšími

opatřeními mohou na Moskvu zapůsobit.“

Na otázku, zda západní politici jsou schopni postavit se Putinovi, nebo zda se opět vyhne

potrestání, jak se to stalo v případě obsazení části Gruzie, Richard Pipes odpovídá: „S Evropou

počítat nelze. Ztratila jakoukoli politickou vůli. Navíc ekonomicky je příliš napojena na Rusko a

závislá na dovozu ruských energetických surovin. Spojené státy v minulosti byly schopny klást

odpor agresi mnohem více než Evropané.

Prezident Obama však není ten pravý muž, který by mohl ovlivnit postoj Evropy nebo jednání

Kremlu. Proto se Spojené státy odhodlají k rozhodnějším krokům až po zvolení nového

prezidenta. V mezidobí bude třeba využívat hlavně taková opatření jako hospodářský a politický

bojkot Moskvy, kupříkladu omezení její účasti na všech mezinárodních fórech,“ domnívá se

profesor ruských dějin Richard Pipes.

To nenapsal jen tak. Zahraniční novinář ukazuje na článek Putinova oblíbence


září september

15

Brian Whitmore rozebírá ve svém sloupku publikovaném na serveru Radio Svobodná Evropa

komentáře Putinova oblíbence Andreje Kolesnikova. Po jeho přečtení se domnívá, že ruský

prezident možná hodí povstalce přes palubu.

„Občas se vyplatí si přečíst, co píše Andrej Kolesnikov. Tento sloupkař ruského deníku

Kommersant je totiž velkým oblíbencem ruského prezidenta Vladimira Putina. Ostatně expert na

Rusko Ben Judah, který má vždy přesné informace, o něm nedávno napsal, že jeho komentářům

věnuje Putin mimořádnou pozornost a vždy je přečte od začátku do konce," píše Whitmore v

úvodu.

„Kolesnikov je často součástí Putinova doprovodu na zahraničních i tuzemských cestách.

Obvykle je jako první obeznámen s tím, co se chystá Putin udělat. Ostatně v jejich společném

rozhovoru Putin v létě 2010 poprvé připustil, že se opět bude ucházet o prezidentský úřad a hodlá

tvrdě zakročit proti demonstrantům. Obojí se později vyplnilo," objasňuje Whitmore blízké

vztahy ruského prezidenta s novinářem.

„Proto bychom neměli brát na lehkou váhu ani článek Kolesnikova z 29. července. V něm

Kolesnikov zmiňuje, že Putin je připraven přerušit podporu povstalců, pokud se prokáže jejich

provinění při sestřelení letadla MH17. Kolesnikov se nechal slyšet, že Putin se od povstalců

distancuje i v případě, že letadlo sestřelili omylem. K tomu dodává, že zbytečná smrt dětí a

ostatních pasažérů je pro Putina neomluvitelná a nehodlá nic takového osobně krýt," předkládá

Whitmore klíčovou pasáž ze článku.

„Kolesnikov je sice nejspíš dobře obeznámen s duševními pochody prezidenta Putina, ale těmto

dojemným blábolům se mi nechce příliš věřit. Nebo si snad myslíte, že Putin je opravdu šokován,

že jím podporovaní separatisté sestřelili civilní letadlo? A skutečně se dá důvěřovat tomu, že by

pro něj zbytečná smrt mnoha nevinných civilistů představovala nějakou hranici, přes kterou není

schopen zajít?" vyjadřuje se Whitmore skepticky.

„Kolesnikov však nic nepíše jenom tak náhodou a rovněž žádný jeho komentář není publikován

bez souhlasu Kremlu. Vyjádření týkající se ztráty důvěry Putina v povstalce lze tedy vnímat jako

jakýsi zkušební balónek vyslaný na veřejnost či přímo jasný signál o změně Putinovy politiky

týkající se rusko-ukrajinského konfliktu a dosavadních vřelých vztahů s povstalci," je přesvědčen

Whitmore.

„Vedle Kolesnikovova komentáře si však můžeme povšimnout i jiných signálů, které napovídají o

tom, že se ledy pohnuly. V rozhovoru pro CNN např. řekl ruský velvyslanec při OSN Vitalij

Čurkin, že povstalci si původně mysleli, že sestřelili vojenské letadlo. Podle jeho mínění v této

oblasti vládne chaos a ze strany povstalců šlo spíš o trestuhodný omyl než o záměr. V takovém

případě to podle něj nelze považovat za teroristický čin," předkládá Whitmore názor Čurkina.

Podle Whitmora je obtížné rozpoznat, jestli si Kolesnikov ve snaze vylepšit renomé Putina pouze

vymýšlí, či jde o plánovaný signál vyslaný směrem k veřejnosti a evropským lídrům. Pozastavuje

se však nad načasováním komentáře, který byl publikován přesně v den, kdy političtí lídři EU a

USA vyhlásili další kolo sankcí proti Rusku.


září september

16

V závěru svého komentáře Whitmore zmiňuje článek editorky ruského opozičního listu The New

Times Jevgenije Albats ze 22. července, která v emotivním duchu nabádala ruské elity, aby

přiměly Putina ke změně kurzu v oblasti zahraniční politiky a zejména ve vztazích s Ukrajinou.

Doslova napsala, že Putinovo čekistické okolí může svým zhoubným vlivem způsobit, že bude

„historie ruského prezidenta hodnotit jako nelítostného vraha nevinných dětí“. „Kéž by její výzvu

ruské elity vyslyšely a přivedly Putina k rozumu,“ přeje si Whitmore.

Jefim Fištejn, rozhlas.cz

Podivné mentální pochody Ota Ulč

V několika předchozích textech jsem se zabýval tématem pro můj vkus nijak půvabným -

onou Middle East oblastí, Blízký Východ či Střední Východ, svět převážně arabský, poskytující

příležitost k otázkám, jež jsou pak zdrojem prapodivných odpovědí: Například ona větší starost o

rakety než o vlastní děti.

Golda Meir, bývalá předsedkyně izraelské vlády, proslula nejedním svým rčením, například

předpovědí, že k míru dojde teprve tehdy, až Arabové budou milovat své vlastní děti s větší

intenzitou, než s jakou nenávidějí Izraelce.

A pramálo pozornosti se věnuje jejímu někdejšímu ujišťování, že Izrael vskutku nemíní

považovat národní sebevraždu za svou mezinárodní povinnost.

- - -

Před necelým jedním rokem jsem připlul k izraelskému břehu a z přístavu jménem Ashod

autobusem pokračoval do Jeruzaléma. To bylo krátce před obnovením arabské iniciativy s

odpalováním tuctů až veletuctů raket, obsahujících nikoliv vánoční vinšování a příslušné chutné

pokroutky izraelským směrem. Kousek tam od nás v Ashodu byla Gaza, enkláva pouhých 11 krát

51 kilometrů, napěchována téměř již dvěma miliony obyvatel, vyznačujících se rekordní

rozmnožovací schopností.

Izraelský premiér Ehud Barack nabídl řadu maximálních jednostranných ústupků: totální

opuštění Gazy svými židovskými usedlíky. Bylo jich 30.000 a k jejich nedobrovolné evakuaci

došlo nikterak šetrným způsobem. Takové tedy mírumilovné gesto s řadou dalších ústupků, ale s

podmínkou palestinského uznání legitimity židovského státu, jeho práva na svou existenci.

K němu ale nedošlo v roce 2007 volebním vítězstvím Hamasu, oprávněně se zaslouživším o

své označení jako organizace teroristické. Hned v preambuli tzv. Covenant - svého slavnostního,

nezpochybnitelného závazku - se uvádí s tímto ujištěním: "Izrael bude existovat pouze do doby,

než ho islám vyhladí." Článek 7: "Den soudu se nedostaví, dokud muslimové nebudou bojovat s

židy a všechny je zabijí." Tyto principy nadále zatvrzele trvají. Před pár dny jsem sledoval

televizní interview s nejvyšším představitelem Hamasu a na otázku o ochotě, eventualitě připustit

existenci Izraele, odpověď byla okamžitá a ovšem zcela zamítavá.

Jak se s protivníky s takovou mentalitou domluvit, o čem si povídat? Jak přimět nepřítele, aby

přestal usilovat o mé totální zničení? Svět si již ale zvykl na otevřenost, blížící se oprávněnosti

požadavku takové genocidy.

- - -

Hamas odpaluje rakety izraelským směrem a útok vzduchem doplňuje pronikáním

podzemním, tunely s úmyslem, se jimi prohrabat na izraelské území a tam započít s vražděním -

snad padesát jich již bylo objeveno a deaktivováno. Jenže Židé, mnohokrát již z minulosti


září september

17

poučení, jsou připraveni a schopni znamenitě reagovat. Disproporce mezi dosaženými zásahy a

protizásahy je pak příčinou iniciativ v končinách tisíc mil vzdálených, ať Washington či OSN v

New Yorku, s úsilím o pacifické vyřešení: cease fire - jedno příměří za druhým, už jich bylo

tolik, že kdyby se jen jedno povedlo, tahle končina by se již byla stala tou nejmírumilovnější na

světě.

Thomas Sowell, černoch, ekonom, vynikající publicista, ve svém nedávném eseji

(Townhall.com 5. srpna 2014) s názvem "Is Thinking Obsolete" - zda přemýšlení je skutečně

zastaralé, se zmiňuje o naší éře, mnohými již posuzované jako post-industrial a též i post-racial,

nyní i s přibývajícími symptomy, že už žijeme v období, které si zaslouží označení post-thinking -

éra, v níž už se nemyslí. Jaký to tedy pokrok! Od artificial intelligence - vzdělanosti, soudnosti

vymyšlené, uměle vytvořené, nepřirozené, nyní pohyb na nejednom univerzitním učilišti ke zrodu

artificial stupidity - umělé vytváření hloupostí, tupostí, pitomostí. Vyskytuje se v přemnohých

podobách se zárukou dostatečné zásoby politicky korektních vzdělanců, ochotných obhajovat

jakkoliv obludné nesmysly.

Příklad: disproporce mezi ztrátami izraelskými a palestinskými, což vede k závěru, že Izrael

prohrává bitvu o podporu veřejného mínění ve světě. Sympatie, globální popularita by měly být

ultimátním cílem? Tím přece musí mít být přežití židovského státu, pokračování jeho další

existence. Má být Izrael pranýřován za svůj um sestřelovat rakety Hamasu, jemuž se vzdor vší

oddanosti Alláhovi taková zručnost nedaří? Což se někdy od nějakého státu vyžadovalo, aby se

podřizoval takovým kritériím? Za druhé světové války německé civilní obyvatelstvo za

bombardování utrpělo mnohonásobně větší ztráty na životech, než tomu bylo ve státech

bombardujících spojenců. Hamburg 1943, Drážďany 1945. Přemnoho tak značných hororů.

(Osobní reminiscence na onu dobu: Plzeň, rodné město piva a válečné výstroje, bylo nejednou v

noci, zejména od roku 1943, navštíveno britskými vzdušnými piráty - tehdejší oficiální terminus

technicus. Až do posledního měsíce války se do Škodových, tehdy dočasně Goeringových,

závodů netrefili, s úspěšnými ale zásahy v předměstích. Střechu našeho domu nám několikrát

pořádně pošramotili, jedna bomba přistála snad jen metr od zdi, aniž by byla vybuchla. Tehdejší

gymnaziální tercián, školní aktovku jsem si pěchoval úlomky válečného materiálu, trofeje pak

handloval se spolužáky. Někdy v dubnu 1945 se angloamerickým vzdušným pirátům podařilo

strefit do naší školy, my ranní puberťáci jsme jásali a vesměs bez šrámu dočkali konce válečného

utkání. Perfektní Happy End.)

- - -

Nepostradatelným vybavením demagogů je jejich snaha podřizovat fakta otázkám o jejich

motivaci. S rostoucí vzdáleností jakoby přibývalo na jistotách, jak porozumět sebevzdálenějším

problémům. Radil by Izrael Američanům stejným způsobem, kdyby od mexických a kanadských

sousedů na americké území dopadaly veletucty explozivních náloží?

V neděli 10. srpna 2014 v Turecku dosavadní premiér Recep Tayyip Erdogan zvítězil ve

volbách a stal se prezidentem. Spojuje to funkci výkonnou, tu největší moc ve státě, - s funkcí

formální, ceremoniální. Takto se zmohutnil jako vůdce národa v odhadovaném počtu 77 milionů

obyvatel, po Německu ti nejpočetnější v Evropě. Naprostá turecká většina je náboženství

musulmanského, rovněž je to člen spojenectví NATO, s tímto nepěkným dilematem: Erdogan,

nyní prezidentskou volbou posílený, bude mít víc možností prosazovat víc islamizace ve své

zemi. Výsledkem je povážlivě postižená aliance NATO. Pro většinu členů jsou Hamas teroristé,

pro Turecko to jsou spojenci.

Vlastně už pro nikoho to nejsou teroristé - slovo zakázané - ale toliko rebels, militants.

- - -


září september

18

Na domácí americké půdě si rovněž potrpíme na eufemismy: vetřelci do USA ilegálně

proniknuvší, již nejsou illegal immigrants, ale undocumented aliens.

Končím s touto osobní vzpomínkou: v dávnověku svého úprku od budovatelů vědeckého

komunismu jsem tak učinil s přítelem lékařem, židovským absolventem Osvětimi. Tu přežil,

nikoliv ale bez následků - vrátil se s epilepsií, jež ho diskvalifikovala od emigrace do Ameriky,

stejně tak jako jiná postižení všelijakými neduhy, například TBC. Já tedy jel do New Yorku, on

do Etiopie. Mezi Habešany působil několik roků jako ranhojič, též zaměstnán činností v rodné

zemi málo známou (například zašíváním sedacích částí, poničených domorodou zvyklostí si utírat

zadek kamením - ostrým kamením).

Porovnejme s nynější situací na mexické hranici, kudy momentálně pronikají tisíce dětí,

včetně značně nemocných, nakažlivými neduhy postižených, všelijak zavšivených, s přemnohými

parazity. Taková je teď americká praxe a přísné předpisy, že tito ilegálové, kteří oficiálně nejsou

ilegálové, mají právo na všemožnou péči, a stát nemá právo se jich zbavit).

Což pro mnohé je tuze vítaný pokrok.

Bubnova lehká divize v letech 1813 – 1814 Mgr. Zdeněk Munzar, DiS., Vojenský historický ústav

(Pokračování článku z minulého čísla, kterým autor navazuje na svůj článek „Ferdinand hrabě

Bubna z Litic“, zveřejněném ve Zpravodaji 7-8/1913 – pozn. red.)

husarský pluk č. 6 generála jezdectva hraběte Blankensteina1

Historie tohoto pluku se začala psát roku 1734 v Prešpurku a v Šoproni.2 Do roku 1781 bylo

mužstvo odváděno v Horních Uhrách,3 poté byl odvodní okrsek přeložen do Sedmihradska na

levý břeh řeky Tisy do okolí Velkého Varadína.4 Mírovou posádku měl pluk v letech 1808-1809

v Jablonném v Podještědí a v letech 1810-1812 v haličském Rzeszówě. I v tomto případě lze

předpokládat, že národnostní složení pluku bylo značně pestré, vedle Rumunů a Maďarů nelze

pominout menšiny, které v odvodním okrsku tvoří Slováci a sedmihradští Sasové. Přesnější

rekonstrukce by v tomto případě byla dost obtížná i s plukovními Mustelisty.

Během září byla Bubnova divize rozšířena na tři brigády, přičemž základ třetí brigády

vytvořil husarský pluk č. 6, jehož plukovník Georg svobodný pán von Wieland5 se stal zároveň

velitelem celé této brigády. Její bojová hodnota byla alespoň zpočátku diskutabilní, neboť ji vedle

Blankensteinových husarů a jedné dělostřelecké baterie tvořily jen čtyři prapory zeměbrany.

Zeměbranecké prapory vznikly poprvé roku 1808 a po válce roku 1809 byly rozpuštěny. Nová

zeměbrana byla postavena roku 1813 na jiném organizačním modelu, který počítal s tím, že každý

pluk „německé“ (rozumějte předlitavské, tedy ze zemí spadajících do původního svazku Svaté

1 WREDE, Alphons von. Geschichte der K. und K. Wehrmacht. III. Band, 1. Hälfte. Wien : L. W.

Seidler und Sohne, 1901. s. 260-265. 2 Šoproň – maďarsky Sopron, německy Oedenburg.

3 Horní Uhry – dnes Slovensko.

4 Velký Varadín – německy Grossardein, maďarsky Nagyvárad, dnes Oradea vRumunsku.


září september

19

říše římské národa německého a z Haliče) pěchoty bude mít jeden, později dva prapory

zeměbrany. Zeměbranci byli odváděni konskripčním systémem, tedy losováním. Nejednalo se o

vojáky v pravém slova smyslu, ale o civilisty, kteří prošli základním výcvikem a kteří se měli

v době míru scházet na pravidelná vojenská cvičení. Úroveň těchto jednotek byla značně

proměnlivá, leč některé prokázaly svoji nespornou hodnotu.

Vážení čtenáři!

První díl tohoto příspěvku jste si mohli přečíst v čísle 7-8, zde další, krátké, pokračování.

Bohužel celý text článku přesahuje svým objemem kapacitu Zpravodaje, proto pro všechny,

kdo mají zájem si přečíst a ev. uložit celý článek, zveřejníme ho na webu svaz-spolku.ch –

Zpravodaj, kde bude k dispozici po dobu jednoho až dvou měsíců.

Ze Švýcarska

Neutrální Švýcaři brání obcházení protiruských sankcí

Švýcarská vláda se rozhodla rozšířit opatření, která mají v souvislosti s krizí na Ukrajině

zabránit obcházení mezinárodních sankcí. Podle švýcarského vládního portálu například pětice

ruských bank, které čelí v EU sankcím, bude muset nově požádat švýcarské úřady o povolení, aby

mohly v zemi poskytovat dlouhodobé finanční instrumenty.

Neutrální alpská konfederace k mezinárodním sankcím vůči Rusku přistupuje váhavě a

vlastní odvetná opatření neuplatňuje.

Ačkoli se Švýcarsko do společné sankční politiky nezapojilo, některá protiruská opatření

schválená v Bruselu se na tuto zemi vztahují. Platí to zejména o vízových omezeních, protože

Švýcarsko je součástí takzvaného schengenského prostoru volného cestování.

Švýcarské úřady se také již dříve rozhodly přijmout opatření, která zabrání tomu, aby byla

například sporná aktiva ze zemí ležících mimo území EU převedena do Švýcarska. Teď se

švýcarská vláda rozhodla soubor opatření, která mají zabránit obcházení sankcí, dále rozšířit tak,

aby zahrnovala i unijní sankce vyhlášené v červenci.

Pětici zmíněných bank, které čelí v EU sankcím, jsou Sberbank, VTB Bank, Gazprombank,

Vněšekonombank a Rosselchozbank. Pokud tyto ústavy budou ve Švýcarsku chtít vydávat

dlouhodobé finanční instrumenty, mimo jiné akcie, dluhopisy, půjčky či zástavy, budou muset mít

potřebné povolení úřadů. Jejich dceřiné společnosti ale budou z tohoto opatření vyjmuty, pokud

nebudou tyto operace činit jménem mateřské banky.

Švýcarská vláda také oznámila, že pro Krym zavádí vývozní a dovozní embargo na klíčová

zařízení pro těžbu ropy a plynu a také omezení investic. Bern ruskou anexi ukrajinského

poloostrova neuznává.

ČTK


září september

20

Výročí

Invaze spojeneckých vojsk v Normandii – 5. Georg A. Kraus

Ačkoliv vylodění na pobřeží Normandie bylo úspěšné, nedosáhli spojenci v první den invaze (6.6

1944 – D-Day) obsazení plánovaného území. Na př. město Caen na úseku SWORD mělo být

dobyto už 6.6.1944, ale v důsledku zaváhání „Montyho“ (generál B. L. Montgomery) se to

nepodařilo a Caen bylo obsazeno až o měsíc později. Podobně se nepodařilo obsadit v první den

invaze města Bayeux, Isigny a Carentan. Přístav Cherbourg měl padnout 8. den po začátku invaze

(D-Day), přístav byl obsa-

zen o dva dny později.

Přiložené mapky ukazují

bílé ohraničené plochy

plánovaného postupu a

tmavošedé „fleky“, jichž

se skutečně dosáhlo k 6. 6.

1944 a 26.6.1944. Spojenci se proto soustředili spíše na obranu proti německým útokům a

tankům, na postupné rozšiřování a „čištění“ předmostí podle hesla „safety first“ (v první řadě

bezpečnost). Hlavní starost patřila dalšímu přísunu. Tak v polovině června 1944, desátý den po

vylodění, bylo na předmostí Normandie již 619 000 vojáků, 25 tankových a rychlých divizí,

95 000 vojenských vozidel a 218 000 tun materiálu (přitom denní přísun materiálu byl 26 000

tun). Tyto ohromné výkony byly umožněny vybudováním umělých přístavů.

Původní myšlenka britského admirála Lorda L. Mountbattena, ze začátku z mnoha stran

zpochybňovaná, spočívala na zřízení dvou umělých přístavů, jeden na americkém úseku

OMAHA-Beach u Saint Laurent-sur-Mer, druhý na anglickém úseku GOLD-Beach u Arroman-

ches. Na výstavbě umělých přístavů anglicky zvaných „Mulberry“ (moruše) se už od roku 1943

podílelo 500 důstojníků, 10 000 vojáků a 26 000 přístavních dokových a stavebních pracovníků.

Základním prvkem „Mulberry“ bylo 150 železobetonových kesonů (dutých krabic) s příčkami,

zvaných „Phoenix“, které byly pomocí tažných lodí přivlečeny již druhý den po invazi z Anglie

na pobřeží Normandie. Tyto bloky „Phoenix“ měly různé rozměry až do 20 m výšky, 10 - 15 m

šířky, 35 - 40 m délky a vážily 1500 – 6000 tun. Po dosažení pobřeží byly vzájemně spojeny a


září september

21

ponořeny - viz na předchozí straně fotografie „Phoenixu“ za odlivu v Anglii před plavbou (vlevo)

a po jejích spojení (vpravo) po dosažení přístavu v Normandii. Tím vytvořily klidný bazén kolem

přístavu, kde bylo vybudováno množství umělých přístavních mol a další doková zařízení na

vykládání lodí. První plovoucí mola a vozovky od nich k pobřeží (na pontonech) byly v provozu

již 14.6.1944, čili osm dní po invazi. Každý z obou přístavů „Mulberries“ měl kapacitu jako

anglický přístav Dover. Před přístavem „Mulberry“ byly v moři potopeny desítky vyřazených

obchodních lodí, které sloužily jako vlnolamy.

V muzeu Arromanches je model celého přístavu i vykládací rampy a mola včetně pontonové

příjezdní komunikace k pobřeží – viz obrázek vpravo. Délka modelu

je přes 30 metrů. Vše fungovalo za odlivu i za několikametrového

přílivu. Jiná místní zajímavost je „Museum 360°“, tj. panoramatické

kruhové jeviště (kolem na stěnách běží filmy) a další památky na

invazi v Arromanches.

Zdržení prací při výstavbě umělých přístavů i při vojenském

postupu způsobil ohromný orkán na pobřeží 19. – 20.6.1944, který

„Mulberries“ značně poškodil (Arromanches), či téměř zničil (Saint

Laurent). Proto velení spojenců rozhodlo přístav v Arromanches

urychleně opravit, druhé „Mulberry“ v Saint Laurent zrušit a ne-

poškozené bloky „Phoenix“, jeřáby a jiná zařízení odtud dopravit na zesílení přístavu v Arro-

manches.

Do konce června 1944 spojenci dobyli celý poloostrov Cotentin se zničeným přístavem

Cherbourg, jehož velitel generál Karl von Schlieben se vzdal Američanům (generál Lawton

Collins) dne 27.6.1944. V důsledku této kapitulace vytkl Hitler generálu Dollmannovi, vrchnímu

veliteli 7. armády, že zavinil ztrátu Cherbourgu. Dollmann pak sdělil svému veliteli štábu

M.Pemselovi, „Už nemohu dále, jde to ke konci“ a otrávil se jedem. Jeho nástupcem se stal

generál Paul Hausser z oddílu SS (nikoli Wehrmacht).

Vzhledem ke kritické situaci Němců ke konci června 1944 jeli oba polní maršálové – von

Rundstedt i Rommel – autem (Hitler totiž zakázal všem německým

generálům používat letadla) do Berchtesgaden, aby konfrontovali

Hitlera se skutečným stavem na frontě. Spojenci sice ještě nezačali

svůj postup do nitra Francie, ale přes umělý přístav v Arromanches

přiváželi a vyloďovali celkem nerušeně statisíce vojáků, stovky a

tisíce tanků a ostatního vojenského materiálu. Oba velitelé chtěli u

Hitlera dosáhnout stažení 7. armády na jih a vytvoření nové obran-

né linie od řeky Seine až po švýcarskou hranici. Jinak bude nejen

7. armáda ztracena, ale i 15. Salmuthova armáda u Pas de Calais

naprosto izolována. Hitler však o ústupu nechtěl (jako vždy) ani

slyšet a když potom Rommel chtěl mezi čtyřma očima s Hitlerem

promluvit o budoucnosti Německa, eventuálně o separátním míru

na Západě, Hitler ho přerušil slovy: „Prosím, odejděte z této míst-

nosti, myslím, že to tak bude lepší.“ Rommel přednesl pak své

návrhy aspoň Keitelovi z OKW, který odvětil: „Já také vím, že už

není možno něco dělat“.

Von Rundstedt se pak vrátil silně rozčilený a rozladěný do svého hlavního sídla v St. Germain

a prohlásil, že se „ti nahoře nesmí divit, když by starý a nemocný muž jednoho dne padl mrtev

jako generál Dollmann“. Hitler jej 3.7.1944 propustil a na jeho místo „Oberbefehlshaber OB


září september

22

West“ přišel Generalfeldmarschall Hans Günter von Kluge (foto na předchozí straně dole). Ani

Rommel nepobyl dlouho na frontě, 15.7.1944 poslal Hitlerovi podrobnou zprávu o katastrofální

situaci na frontě a žádal jej, aby z toho vyvodil (politické) důsledky. O dva dny později odjel na

frontu jižně od Caen, aby povzbudil své vojáky proti pozemním silám Montgomeryho. Cestou byl

jeho vůz zasažen nepřátelskou stíhačkou, řidič byl na místě mrtev a Rommel sám utrpěl těžké

poranění hlavy (komplikovanou zlomeninu lebky).

A o další tři dny později, 20.7.1944, došlo v hlavním Hitlerově stanu k atentátu, který však

vůdce zraněn přežil. Organizátorem atentátu a svržení Hitlera byl plukovník Claus Schenk von

Stauffenberg a další příslušníci z armády (Wehrmacht) v Německu i na frontě. Při dalším pátrání

(bezpočetné výslechy, prováděné Gestapem, včetně likvidace podezřelých) padlo rovněž jméno

Rommel. Pro Hitlera to byl – i vzhledem k předchozím varováním o skutečném stavu na frontě –

jasný případ: Velezrada. Rommel ale neuposlechl příkazu, aby se dostavil k Hitlerovi, částečně i

kvůli zranění. Dne 14.10.1944 se proto objevili u Rommela v Herrlingen dva generálové a dali

mu jménem Hitlera na vybranou: buď bude předvolán k pověstnému lidovému soudu a odsouzen

(k smrti), nebo si sám vezme život (jed přinesli s sebou). Rommel zvolil druhou možnost, když

napřed napsal své manželce dopis na rozloučenou. Oficiální zdůvodnění: „Během jízdy do Ulmu

náhlé krvácení do mozku vlivem předchozího zranění.“

Během července 1944 byl na frontě zdánlivý klid před bouří. Dne 7.8.1944 se soustředilo přes

tisíc britských a kanadských tanků na kopcích jižně od Caen a po předchozím velkém

bombardování spojeneckými letadly zahájily uvedené pozemní síly prudký útok s cílem město

Falaise. Němci utrpěli ohromné ztráty, ale místo aby se částečným spořádaným ústupem dostali

do bezpečí, bránili se dle rozkazu Hitlera, který prováděl OB West von Kluge, do posledního

muže, resp. byli obklíčení v kotli Falaise a museli se vzdát. Rovněž na západním pobřeží

postupovali Američané rychle na jih (1. armáda generála M.B.Ridgwaye a 3. armáda G.S.Pattona)

a obsadili město Avranches. Od jihu zaútočily francouzské jednotky (vedl je generál Leclerc), aby

uzavřely obklíčení Němců v úseku Falaise – Montomel. Tak mohl velitel pozemních sil generál

Montgomery vítězně prohlásit, že

den 19. srpen, po likvidaci zbytku

německé armády v kotli Falaise,

je dnem, kdy skončila definitivně

bitva o Normandii OWERLORD.

Přiložená mapka průběhu fronty

ukazuje, že teprve k 15.8.1944

spojenci po rychlém tažení na celé

frontě obsadili území dle plánu

(tmavošedě je označené skutečně

zabrané území a bílá hranice

představuje plánovaný postup od

Nantes – Anger – Chartres, pak na

sever do oblasti Le Havre.

Ve stejný den (19.8.1944),

kdy skončila bitva o Normandii,

zemřel Oberbefehlshaber OB West H. G. von Kluge, který v posledních čtyřech dnech bloudil na

frontě sem a tam mezi zákopy u Falaise bez spojení se svým štábem. Hitler jej už podezíral, že

chce celou západní armádu zavést ke kapitulaci a určil, že jeho funkci OB West převezme

Generalfeldmarschall Walter Model. Když konečně von Kluge dorazil ke svému stanovišti, jeho


září september

23

nástupce W. Model mu předal dopis od Hitlera, že je zbaven OB West ze zdravotních důvodů a že

má oznámit, na které místo v Německu chce odejet. Von Kluge na cestě domů neunesl degradaci i

násilný odchod od „své“ armády a otrávil se jedem cyankali.

Dokončení příště

Historie očima čtenářů

Jak jsme byli čtyřikrát zrazeni Po skončení první světové války a po rozpadu rakousko-uherské monarchie, došlo v Evropě

k novému státoprávnímu uspořádání a k vytyčení nových státních hranic. Tak vznikla i nová

československá republika, spojením Čech, Moravy, Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Vznik a uznání naší republiky nebyly naprosto žádnou samozřejmostí. Vyžadovalo to nesmírného

diplomatického úsilí našich zakladatelů Masaryka, Štefánika a Beneše. Nesmí se ovšem

zapomínat ani obrovského významu našich zahraničních legií a v neposlední řadě geniální

myšlenky Sokolské bratří Tyrše a Fügnera.

Vznik československé republiky zabránil germanizaci Čech a Moravy, maďarizaci Slovenska a

sovětizaci Podkarpatské Rusi. Bohužel, nebylo naší republice dopřáno těch 50 let klidného vývoje

– jak si přál president Masaryk. Čtyřikrát bylo – bez účasti a souhlasu našich občanů –

rozhodnuto o naší budoucnosti.

Zrada č.1 – Mnichovská dohoda

V Mnichově bylo, bez účasti naší vlády a bez souhlasu občanů republiky, dojednáno vydání velké

části našich pohraničních území Německu. Zástupci Anglie a Francie na této konferenci si

neuvědomovali, že jednají se zločincem, který je připraven porušit veškeré mezinárodní dohody.

A tak v zájmu míru (jak se domnívali) přistoupili na Hitlerovy vyděračské požadavky. Dodnes se

diskutuje o tom, zda tehdejší kapitulace naší vlády byla správná a jedině možná.

Československo bylo v té době jeden z hospodářsky nejvyspělejších států v Evropě. Naše armáda

měla nejmodernější výzbroj, naše pohraniční opevnění měla obrovský význam. Bojová morálka

v naší armádě a v celém národě byla obdivuhodná. Bylo nutno se vzdát bez boje Hitlerovi a

přijmout mnichovský diktát?

Je třeba si uvědomit, že Hitler v té době byl teprve na samém počátku své šílené expansní

politické kariéry. Válečné střetnutí s československou armádou by s největší pravděpodobností

(dík početní – nikoliv technické převaze německé armády) skončilo porážkou Československa.

Tento boj by byl ale zaplacen obrovskými ztrátami na obou stranách a byl by zřejmě trval dosti

dlouhou dobu. Hitler ovšem nutně potřeboval rychlé vítězství, bez velkých ztrát – Blitzkrieg. To

předvedl úspěšně v následujících letech přepadením Polska, Norska, Holandska, Belgie, Francie a

v prvních měsících i v Sovětském svazu.

Zůstává tedy otevřená otázka: je možné, že by Hitler neriskoval válečný konflikt s Česko-

slovenskem a odložil přepadení ČSR na pozdější dobu? Tato otázka bude i nadále nezod-

povězena.


září september

24

Zrada č. 2 – Jaltská dohoda

Na jaltské konferenci se sešli zástupci tří spojeneckých mocností: Roosevelt, Churchill a Stalin

k poradě o poválečném uspořádání Evropy. Roosevelt byl v té době již těžce nemocný a nedo-

kázal se účinně postavit proti požadavkům Stalina. Navíc Roosevelt udělal zřejmě stejnou chybu

jako jeho předchůdci v Mnichově, že důvěřoval dobrým úmyslům Stalina. Jediný Churchill

prosazoval zájmy Západu, ale proti Stalinovi (s tichým souhlasem Roosevelta) se nemohl

prosadit. A tak se stalo, že bylo dojednáno poválečné rozdělení Evropy podle Stalinova přání. O

osudu naší republiky opět rozhodli jiní a my jsme se stali na dobu 40 let kolonií Sovětského

svazu. S jakými důsledky?

- Stalin postupoval stejně jako Hitler v otázce Sudet: Československo bylo donuceno vydat

část svého území – Podkarpatskou Rus – sovětům.

- V Praze v posledních dnech války vzniklo povstání. Americká armáda generála Pattona již

v té době (6. května) osvobodila Plzeň, ale zastavila svůj postup na demarkační čáře u

Rokycan (70 km od Prahy!). Tankové jednotky generála Pattona mohly během několika hodin

dorazit do Prahy a ukončit krveprolévání v pražských ulicích. Bohužel, nestalo se tak a Praha

musela čekat. Mezitím byla válka v Evropě 8. května ukončena bezpodmínečnou kapitulací

nacis- tického Německa, zbytky německého Wehrmachtu zděšeně prchaly z Prahy směrem na

jih (aby se dostaly do amerického zajetí) a v Praze zůstaly jen poslední části nešťastné armády

generála Vlasova. A pak – jeden den po skončení světové války – 9. května slavná rudá

armáda osvobodila již téměř svobodnou Prahu. Lidé na pražských barikádách umírali zcela

zbytečně pouze proto, že Stalin nedovolil, aby Prahu osvobodila americká armáda.

Když se novináři po skončení světové války na tiskové konferenci ptali generála Pattona, proč

jeho armáda neosvobodila Prahu, odpověděl generál zcela stručně a jasně: “Protože nám to

nebylo dovoleno“.

- Po skončení války nabídly USA Evropě hospodářskou pomoc (Marshallův plán).

Československá republika dostala ovšem od diktátora Stalina zákaz tuto pomoc přijmout.

Ministr zahraničí Jan Masaryk, který v této záležitosti jednal v Moskvě, po návratu údajně

prohlásil: „Do Moskvy jsem jel jako ministr zahraničí, domů jsem se vrátil jako Stalinův

sluha“. Tento postoj zaplatil Jan Masaryk brzo na to svým životem.

- Co následovalo v československé republice dalších 40 let si pamatují dobře jen starší

generace. Mladí, tak jako na celém světě, nemají příliš zájem učit se z minulosti.

Zrada č. 3: Dohoda Reagan – Gorbačov

Podrobnosti o těchto jednáních nebyly dosud zveřejněny. Ale všechno nasvědčuje tomu, že

Gorbačov odsouhlasil osvobození Východního Německa a ostatních sovětských východo-

evropských kolonií s podmínkou, že nebudou potrestáni žádní komunističtí zločinci. O tom, že

taková dohoda existovala, svědčí to, že v žádném postkomunistickém státě (Polsko, Česko-

slovensko, vých. Německo, Maďarsko, Bulharsko) nedošlo k žádným soudním procesům

s komunistickými provinilci. Pouze v Rumunsku se situace vymkla krátkodobě z rukou a

manželský pár Ceausesku byl urychleně popraven. Důsledky těchto předpokládaných dohod

znamenaly pro Československou republiku, že:

- vyšetřovatelské hyeny typu Grebeníček st. nebyly nikdy potrestány,


září september

25

- vražedný prokurátor Vaš v klidu pobíral až do konce života vysokou pensi – daleko

vyšší než jeho bývalé politické oběti,

- vlastizrádce Bilak se v klidu dožil ve své vile vysokého věku,

- všichni zaměstnanci našeho ministerstva vnitra a STB se po rozpadu SSSR třásli

strachem, zejména při vzpomínce na budapešťské povstání. Ovšem jak uslyšeli

cinkání klíčů na Letné a ozvalo se hloupé heslo „Nejsme jako oni“, rázem pochopili,

že jim žádné nebezpečí nehrozí. Okamžitě vstoupila v platnost varianta : „pokojný

přechod od socialismu ke kapitalismu“ (dávno předem rozpracovaná profesionály

STB). Soudruzi se urychleně zařadili do privatizačních akcí, které jim umožnil

Václav Klaus a tak se dostali opět do vedoucích posic v našem státě.

- nikdy nebylo zjištěno kam se podělo obrovské jmění bývalé KSČ, ROH, ČSM a

dalších socialistických organisací. Zřejmě existují tajná konta na podporu zchudlých

členů STB.

Zrada č. 4 – Dohoda Klaus – Mečiar

To co naši zakladatelé (Masaryk, Štefánik, Beneš) úspěšně a s obrovskou námahou vybudovali,

to se podařilo dvěma egomanům úspěšně rozbít. Opět bylo rozhodnuto bez souhlasu celého

našeho národa. Jaké jsou důsledky rozdělení našeho státu?

- odporné hádky v pražském federálním parlamentu se rozdělily a pokračují ve dvou

dalších parlamentech v Praze a v Bratislavě,

- československá republika, výborně prosperující a v Evropě politicky vlivná se

rozdělila na dva malé, politicky bezvýznamné, státečky,

- počet výborně placených míst na různých ministerstvech a hlavně na zahraničních

zastupitelstvích se zdvojnásobil (ke škodě poctivých daňových poplatníků).

- a k tomu všemu měl Václav Klaus tu cynickou drzost, že veřejně nabídl své

služby a „zkušenosti“ k likvidaci Evropské Unie a společné evropské měny.

A tak skončily krátké dějiny československé republiky.

Václav Mader, Nussbaumen

Oslavy 70. výročia SNP

Komorowski prekvapil na oslavách SNP, vyhol sa Rusom

Približne dvanásťtisíc ľudí, český prezident, všetci najvyšší ústavní činitelia Slovenska a

predstavitelia štyridsiatich zahraničných misií prišli do Banskej Bystrice uctiť si 70. výročie

Slovenského národného povstania. Prekvapení organizátori sa museli zaobísť bez poľského

prezidenta Bronislawa Komorowského, ktorý náhle zmenil program. K prezidentom Milošovi

Zemanovi a Andrejovi Kiskovi sa pripojil až pri slávnostnom obede. Veniec položil až popoludní

po oficiálnej časti osláv. Sprevádzal ho slovenský prezident.


září september

26

Prezident Kiska SNP označil za druhé najväčšie ozbrojené vystúpenie proti fašizmu, obdiv a

vďaku ľuďom v Povstaní opakoval niekoľkokrát v prejave. „Na to, aby zlo zvíťazilo, stačí, aby

dobrí ľudia nerobili nič,“ povedal prezident. „Ľudia v SNP odmietli filozofiu, že zo všetkého sa

dá vždy nejako vychytračiť bez obetí v závetrí. (...) Naša dnešná sloboda, demokracia aj štátna

nezávislosť, postavenie Slovenskej republiky v Európe a vo svete, naše príležitosti, aj naše

historické sebavedomie, to všetko sa odvíja od rozhodnutia účastníkov Slovenského národného

povstania spred 70 rokov, od ich statočnosti, od ich obetí,“ vyhlásil.

Český prezident Miloš Zeman hovoril o svetlých aj tmavých stránkach v histórii každého

národa a SNP označil bez pochybností za svetlú. Povstanie podľa Zemana urýchlilo skončenie

vojny. „Je to jedna z najvýznamnejších udalostí v dejinách slovenského národa,“ povedal.

S najemotívnejším prejavom vystúpil predseda parlamentu Pavol Paška. Za najväčší paradox

slovenských dejín považuje to, že „pomýlenci a deti“, čo sa hrajú na najväčších slovenských

vlastencov, oslavujú ľudáckych a nacistických politikov, ktorí asistovali pri sebadeštrukcii

vlastného národa. „Všetkých by nás boli pobili a zotročili. Je šialenstvom, že dnes sa k tomu

hlásia niektorí pomýlení slovenskí nacionalisti a neonacisti. A vy, bohužiaľ, v Banskej Bystrici o

tom viete svoje.“

Riaditeľ Múzea SNP v Banskej Bystrici Stanislav Mičev si povzdychol pár dní pred oslavami 70.

výročia SNP, že zahraničná účasť je síce najvyššia v histórii, ale vedel by si predstaviť aj väčšiu.

To ešte nevedel, že poľský prezident Bronislaw Komorowski nepríde na kladenie vencov a

oficiálnu časť.

„Poľskému prezidentovi sa na poslednú chvíľu zmenil program. Neviem nič viac. Nebudem

špekulovať. Príde a položí veniec až popoludní,“ reagoval Mičev počas kladenia vencov na

úvahy, či neúčasť poľskej hlavy štátu má súvis s vývojom na Ukrajine a účasťou ruského ministra

obrany na oslavách. Komorowski sa pripojil k slovenskému a českému prezidentovi až na

Námestí SNP plnom ľudí po oficiálnej časti osláv.

Ignorovaný župan Banskobystrického samosprávneho kraja Marian Kotleba na oslavy neprišiel.

Ráno mal veľa práce, kdeže na budovu samosprávneho kraja vešal transparent s nápisom Yankees

go home. Stop NATO!

Tisíce ľudí prichádzali na oslavy už niekoľko hodín pred začiatkom. Do areálu Múzea SNP sa

pomaly dostávali cez policajné kontrolné stanovištia a detektory kovov.

Pred vstupom pre oficiálne delegácie stál aj Ján Čarnogurský s transparentom „Vďaka sovietskej

armáde za pomoc SNP“.

Oslavy Slovenského národného povstania stáli 480-tisíc eur, z toho 200-tisíc išlo na úpravu areálu

Múzea SNP a približne 90-tisíc na výstavy a vedecké konferencie. Väčšinu zaplatila vláda.

Daniel Vražda, TASR


září september

27

Poznámka Na tribúne so Šojguom

Prítomnosť ruského ministra obrany na oslavách SNP je rúhaním sa odkazu, ktorým je

zápas za slobodu a proti imperiálnemu útlaku.

Povstanie ako konštitučný akt štátnosti a určujúca udalosť slovenských dejín má veľa čo

povedať dnešku. Len nie je isté, presnejšie, je veľmi neisté, či napriek pompéznemu oslavovaniu

posol stvám SNP všetci jeho prívrženci aj rozumejú.

Netreba ísť ďaleko, len k osobe Sergeja Šojgua (na snímke z osláv vľavo v spoločnosti

slovenského ministra obrany Glváča), ktorý zasvietil ako najvzácnejší hosť na slávnostnej tribúne,

a už sú zrejmé trhliny v chápaní SNP. Jeho prvému odkazu, ktorým je zápas za slobodu a proti

imperiálnemu útlaku, sa tento ruský minister rúha priamo do očí.

Povstanie bolo predsa výrazom ľudového odporu proti bábkovému režimu podriadenému

cudzej mocnosti. Čiže presne proti tomu, o čo sa snaží kremeľské vedenie vo vzťahu k Ukrajine

po tom, čo prevrat zmietol Janukovyča. Ak minister Lajčák hovorí, že oslavy SNP a udalosti na

Ukrajine „sú dve nespojiteľné veci“, tak chudák nerozumie, že ich spája túžba po slobodnom

rozhodovaní o vlastnej budúcnosti.

A Sergej Šojgu stojí v tomto zápase, žiaľ,

na nesprávnej strane. Preto je jeho účasť na

oslave hanobením a pozvanie neporozumením

odkazu, ktorý nám SNP zanechalo.

To, že Slovenská národná rada neprehovorila

do povojnového usporiadania v takej miere, v

akej si predstavovala, je tiež pravda. So zma-

renými nádejami po SNP takto spája dnešnú

Ukrajinu, ktorú nechce zo svojho „gravitač-

ného poľa“ pustiť Rusko, ešte jedno: aby sa

delenie sfér vplyvu, ktoré bolo príčinou, že

sloboda (aj to veľmi limitovaná) trvala po vojne iba krátko, už nikdy do nášho regiónu nevrátilo.

S tým súvisí ďalšie posolstvo, ktoré sformuloval šéf Múzea SNP (inak v otázke Šojgua tiež

popletený): „Štát, ktorý si nedokáže chrániť vlastné územie pred okupáciou cudzou mocou, si

nezaslúži byť štátom.“ Nie napriek tomu, ale práve preto, že sme členom obrannej aliancie, stojí

SNP so svojimi tisíckami padlých hrdinov ako nemá výčitka politikom, ktorí dovolili 25 rokov

rozkrádania v rezorte obrany a zníženie jeho rozpočtu na 1 percento HDP. Až do štádia, že keby

na Slovensko vtrhli jazdci na koňoch s kopijami a lukmi (napríklad Džingischán), armáda by

ubránila krajinu asi dvadsať minút. A potom by Fico & Paška – oni sú už takí – na povel vyhlásili

v Bratislave chanát, kalifát, eventuálne sovietsku socialistickú republiku. SNP je výzvou obnoviť

aspoň siluetu obranyschopnosti štátu, ktorý nemá podstatnejšiu úlohu, než bezpečnosť

obyvateľov.

Ako vidno, najsvetlejší moment národných dejín, ktorým popri 17. novembri SNP nesporne

je, si necháva aj pre 21. storočie dostatok inšpirácie. Problémom do budúcna môže byť, že ju

neberú práve tí, ktorí na tribúne celebrovali v prvom rade. V spoločnosti Šojgua, samozrejme.

Peter Schutz


září september

28

Čtení na volnou chvíli

Sporný status s víc než jedním občanstvím Ota Ulč

Rovněž patřím k takovým obojživelníkům. V české Plzni jsem se narodil, ve stověžaté Praze

studoval, v pétépácké uniformě s krumpáčem a lopatou výdobytky socialismu ochraňoval, poté u

pohraničního soudu předsedal sporům rozhádaných kolchozníků, načež se mi podařilo z klece

ilegálně vykličkovat do náruče amerických imperialistů. ("Zradil v plné nahotě!" takto téměř

poeticky vykřikl notně popuzený estébák jménem Buřič.) Za velkou louží v New Yorku na

Manhattanu jsem znovu a hodně jinak vystudoval, v městečku Ithaca se stal naturalizovaným

USA občanem, a po sametovém listopadovém kotrmelci 1989 mi bylo navráceno původní

občanství - aniž bych ovšem automaticky pozbyl to později nabyté.

Jak se pak vypořádat s ošemetností své loajality, kde je a jak ji definovat? Jestliže zákony

bigamii zakazují, proč tedy tato velkorysá výjimka? Pozastavme se například u otázky

demokratického práva hlasovacího, jeho oprávnění volit či nevolit, tak aby nejen Hamlet

podumal.

"Mají ho mít jen ti, kteří tam trvale žijí a svými daněmi přispívají na fungování státu." Na

první pohled s takovým názorem souhlasím, poněvadž tam trvale nežiji a tudíž jen s omezenou

schopností se mohu orientovat mezi zájemci o můj hlas, jejich vzájemně se vylučujícími sliby,

kdo s kým se do čeho nepěkného zapletl. Jestliže chci dát svůj hlas kandidátu Sobotkovi, předem

bych měl rozlišit Přemysla od Bohuslava či Bohumila. Takže bych toto právo volební nám,

většinu času vzdáleným obojživelníkům, spíš nedával.

Ačkoliv většinu času já tam nejsem, daně vzdor své nepřítomnosti platit musím, erár si z

občasných honorářů přece část strká do vlastní kapsy.

Toto hamletovské dumání tedy vyřešeno dosud nemám.

- - -

Daleko početnější jsou ale případy bez komplikace dvojí občanské loajality: toť ovšem

situace oněch tzv. ex-pats, bývalých vlastenců, kteří z převážně existenčních důvodů přesídlili z

méně perspektivního rodného kraje. Turků v zahraničí žije 2,6 milionů (z nich 1,5 milionu v

Německu), ve svých domácnostech nadále dávají přednost své mateřštině, původním kulinárním

zvyklostem, i s případně nabytým německým občanstvím se přesvědčenými Teutony nestávají.

Přibývá možností pro vlastní občany, dlouhodobě až trvale sídlící v zahraničí, podílet se

svým hlasem ve volbách v původní vlasti. Většina států již umožňuje účast ve volbách a mnohých

referendech. Dokonce dochází k vytváření speciálních volebních oblastí k výlučné reprezentaci

takových nepermanentních emigrantů.

V Italii emigrant, žijící v cizině, ale se zájmem o účast na domácích volbách, tak mohl učinit

jedině v tom případě, že by podnikl cestu do svého původního rodiště, což ovšem bylo zárukou

minimálního zájmu všech takto oprávněných. Začátkem prvního desetiletí nového tisíciletí v Itálii

ale odhlasovali zákon, umožňující volební účast korespondenčně. Francie zavedla takovou změnu

v roce 2010.

V Maďarsku zaměřila vládní strana Fidesz svou předvolební kampaň na své menšinové

oblasti v Transylvánii, což vyvolalo protest v rumunských vládních kruzích. Čím dál východním

směrem lze předpokládat komplikovanější situace - etničtí Rusové tvořící jednu čtvrtinu


září september

29

obyvatelstva v Estonsku a prý už dokonce jednu třetinu buď v Litvě, nebo Lotyšsku, pořád si je

pletu.

Na opačném konci Atlantiku je od roku 2012 francouzským expatriotům umožněno v

Torontu, Montrealu a pěti dalších kanadských městech zúčastnit se voleb francouzského

prezidenta. Francouzský občan, ať už momentálně kdekoliv ve světě (jejich počet se momentálně

odhaduje na 2 miliony) má možnost tak učinit internetem. Itálie rezervuje pro své rodáky 18

parlamentních míst k prosazování jejich legitimních zájmů. Podobný systém se praktikuje v

Chorvatsku, Maroku a ještě vzdálenější jihoamerické Kolumbii. Politické pozadí těchto

extrateritoriálních voleb je dost komplikovaná záležitost. V takových kruzích je však zřetelná

preference pro konzervativní hodnoty.

O Irsku se dočítám, že se s imigranty do své země nemazlí, žádné výhody neposkytuje. Tak

tomu bylo aspoň donedávna.

- - -

Nyní od emigrantů k tématu imigračnímu, o němž se lze přemnohé dozvědět v Americe. Z

veletuctu knižních titulů z poslední doby například vyjímám Shaping Our Nation: How Surges of

Migration Transformed America and Its Politics, jejíž autor Michael Barone se snaží pokrýt téměř

tři století transoceánského přesunu, který započal v chudinských částech Skotska a severního

Irska. Na rozdíl od jiných autorů avšak nepřisuzuje výlučnou váhu ekonomické motivaci -

pouhému pachtění za vyššími příjmy, vylepšeným životním standardem. Barone, vybavený

důkladnou dokumentací, dokazuje, že v dlouhém období od občanské války až do druhé světové

války, Jižané se nijak příliš nestěhovali severním směrem za vábivými alternativami, běloši se

nehrnuli do náruče svých porobitelů (občanská válka, šedesátá leta 19.století) a stejně tak nečinili

otroctví zbavení černoši. Dveře ekonomických příležitostí otevřeny, kdežto brány kulturní

nikoliv.

Různé přistěhovalecké vlny přivážely své původní zvyklosti. Němci své pivo, knihy, hudbu,

Puritáni, přísní, tuze mravní, stavěli školy a kostely, jinak se vytvářely luteránské komunity

skandinávských pionýrů. Autor se snaží dokazovat, že disonance až konflikty kulturní povahy

jsou mezi kořeny i současné americké politiky.

Jiným žánrem se představují spoluautoři Jeb Bush (bývalý guvernér státu Florida a též bratr

bývalého amerického prezidenta George W.) a Clint Bolick knihou Immigration Wars: Forging

and American Solution. Prý povinná četba pro každého z nás, s tvrzením, že jsme národ válčící se

sebou samým, že třeba nám reforem, týkajících se zásadních hodnot: skutečnost, že

přistěhovalectví je pro nás jednak zásadně důležité, a rovněž musí podléhat zákonu. Velmi jsem

zauvažoval o Bushových slovech "Udělení občanství je nezasloužená odměna za počínání, které

si nemůžeme dovolit příliš povzbuzovat."

Rand Paul, senátor ze státu Kentucky, je autorem knihy Government Bullies: How Everyday

Americans Are Being Harassed, Abused, and Imprisoned by the Feds, v níž obhajuje

neprosaditelné tužby omezit moc vlády na minimum. Vládu charakterizuje slovem BULLY - rváč,

surovec, násilník, buran, ve školách týrající spolužáky. Snad každý z nás měl v životě

nepříjemnou zkušenost se s takovým nevábným typem potkat. Avšak taková megatonáž autorovy

jedovaté kanonády dopadne s kontraproduktivním třeskem.

Dávám přednost konstruktivní kritice nesmyslných praktik americké byrokracie, jichž je

přece habaděj. Příklad: Do USA přijede talentovaný student, zvládne ten nejobtížnější obor v

hard sciences, úspěšně obhájí doktorskou disertaci, milerád by v Americe zůstal a započal se svou

kariérou. V tom mu ale bránil sebevražedně nesmyslný zákon, který přikazoval, že musí ze země

odjet, do původního prostředí se vrátit. Občas se dočítám o protestech proti tak nesmyslnému


září september

30

požadavku, ke škodě nejen postiženého a přece i státu, takto se ochuzujícího. Tématu se dotýká

indo-americký autor Vivek Wadhwa v knize s příhodným titulem The Immigrant Exodus: Why

America is Losing the Global Race to Capture Entrepreneurial Talent (Wharton Digital Press).

Politicky korektní establišment si ale dává záležet na eufemismech. Takže kdo ignoruje

americký zákon, do země pronikne ilegálně a v ní pak neméně ilegálně setrvá, již přestal být

illegal immigrant a stal již neutrálně přejmenovaným undocumented alien. On sice nezákonným

proniknutím na území USA zákon porušil, ale vlastně zas tak moc ho neporušil, však přece prchal

před útlakem, pronásledováním, jež se nemusí dokazovat, poněvadž se automaticky bude

předpokládat. Následovat bude amnestie, od amnézie obtížně rozeznatelná. Have a nice day!

Neklidná hranice (pokračování z minulého čísla)

Dr. Rothmund svolal na 17. srpna do Bernu konferenci kantonálních policejních ředitelů, aby

definitivně uzavřel hranici a „Švýcarsko ochránil před záplavou Židů“. Kanton St. Gallen

zastupovali Valentin Keel a Paul Grüninger. Marně se oba dovolávali lidštějšího postoje.

Odhadem je v zemi kolem tisíce ilegálních uprchlíků a Němci vystavují Rakušanům německé

pasy. Zvažuje se o rozšíření vízové povinnosti na všechny obyvatele Říše.

Hranice byla od 19.8. uzavřena.

Ve Vídni byla 22.srpna zřízena centrála pro vystěhování Židů a jejím velitelem se stal Adolf

Eichmann. Vyřídila denně až 1.000 žádostí. Během 18 měsíců opustilo tak 150.000 Židů

východní marku. Odebrali jim majetek a úspory, nechali jim nejvýše 30 marek

a stanovili datum odchodu. Kdo se vrátil nebo šel bez povolení a komu se nezdařil útěk, musel

počítat s koncentračním táborem nebo vězením.

Zdálo by se, že teď, kdy Bern přikázal všechny uprchlíky vracet, nastane na švýcarsko-

rakouských hranicích klid. Ale ta past se stále naplňovala novými zoufalými lidmi – kam mají jít?

Do Vídně přijížděl kurýr s přesným popisem cesty do Diepoldsau.

Student medicíny už ve Vídni dostal typ: má se obrátit na strážmistra Gabathulera, šéfa policejní

stanice v Buchsu. Ten zavíral přes noc uprchlíky do cely a následující den je odvezl na izraelskou

uprchlickou pomoc. Jistě tak činil s vědomím kapitána Grüningera a patrně i kantonálního rady

Keela. Po reklamaci z Bernu přestal po 19.8. však uprchlíky pouštět.

A tak v noci na 23.8. bylo slyšet až do obce křik. Šest židovských vyhnanců se marně bránilo

vypovězení zpátky do Německa. Pak bylo slyšet zlověstnou střelbu.

Selma Fleischnerová se synem a Etel Engelsteinovou byli zavřeni ve vězení ve Feldkirchu pro

pokus neoprávněného vycestování do Švýcarska. Tam stopa končí. Těch bezejmenných stop byly

stovky.

Svědek z Diepoldsau vzpomíná na ženu, která se brodila vodou, kufr nad hlavou. Švýcarský

poručík volal: koukejte jít zpátky, nebo vám proženu kulku hlavou!

Podle policejních záznamů bylo několik uprchlíků tolerováno. Ale dvakrát byli dva lidé posláni

zpátky, protože neměli papíry v pořádku, nebo přišli po uzavření hranic.


září september

31

Pohraniční úředníci byli různí: Herman Fehr byl krátce v roce 38 do Diepoldsau nasazen a dnes

říká, že má špatné svědomí, že takové lidi poslal zpátky.

Pohraničník Walter Kutter, působící v lichtenštejnském Ruggell naopak míní, protože člověk je

úředníkem a bere za to mzdu, je povinen plnit rozkazy.

Paní Grässli, žena strážmistra na celnici v Diepoldsau, pozorovala z terasy svého domu

vypovězení ženy, jejíž příbuzní už dříve uprchli do Švýcarska a očekávali ji na hranici. Ta paní

byla na švýcarskou žádost vyzvednuta německým úředníkem. Uchopil ji za paži a táhl ji přes

hranici. Křičela, bránila se, ale úředník byl silnější. Za celnicí mávala svým šťastnějším

příbuzným a pí. Grässli na terase častovala úředníky nelichotivými výrazy.

Školní sloh dcery strážmistra G.: Jednoho dne přivedl policista dva Židy na celnici. Jeden si sedl

na schody, byl bledý a hubený. Bylo okamžitě patrno, že ten člověk hodně zkusil

a hlodá na něm nemoc. “Jsme ve Švýcarsku už po čtvrté, pokaždé nás vyhodili. Bylo nás šest a

nás, dva bratry, potkal ten osud, že jsme na stejném fleku jako před dvěma dny. Ale zkusíme to

znovu.“ To mi vyprávěl plačtivým hlasem, ruce se mu nervosně třásly. Svíralo se mi hrdlo, když

jsem to slyšela nahoře na balkoně. Je nepochopitelné, že kultivovaný svět může něco takového

mít…

Zpočátku se kapitán namáhal rozhodnutí státu korektně používat. Ale 12. a 14. 9. odtáhly obě

kompanie, které poslal stát k posílení hranice, z rýnského údolí. Kapitán později vysvětlil, že ty

oddíly tam byly poslány na jeho žádost, ale shledal, že je nemožné emigrantům ve vstupu zabránit

a poslat je zpátky, když člověk jejich bídu viděl a uvědomil si, jaký osud by je potkal, kdyby byli

vráceni. Emigranti se zoufale brání a obyvatelstvo bere účast na jejich osudu.

Cítil se tedy Grüninger od politicky zodpovědné vlády takříkajíc pověřen státní pokyny použít

nebo ignorovat. Izraelská uprchlická pomoc se zavázala převzít všechny Židy. Když pak někdo

příkladně byl židovského původu, ale katolické víry, zaskočila Charita nebo jiná podpůrná

organizace nebo stranická organizace. Stát neplatil prakticky nic.

Přestože tedy dr. Rothmund na ministerstvu v Bernu nařídil přísné uzavření hranic, kapitán

Grüninger zakázané přechody nadále toleroval a zabraňoval vrácení do Německa. Zprvu se snažil

jít oficiální úřední cestou.

Tak na příklad požádal vídeňského konzula zdvořilým dopisem o vízum pro rodiče paní dr.

Schwarzové, která se nachází v Diepoldsau a výlohy za jejich pobyt přebírá izraelská pomoc.

Odpověď byla negativní, kopie šla do Bernu. Podle policejních záznamů přibyli rodiče dr.

Schwarzové do Švýcar 16.8., ale ta kapitánova žádost má datum 2.9. Kapitán vstoupil na tenký

led švindlu.

Takový trik se opakoval mnohokrát (manipulace s datem příchodu) a nakonec – vedle dalších

deliktů – mu zlomil vaz.

Karl Adolf Werner se objevil na hranici 1.10. „Nastoupil“ místo po dřívějším uprchlíku, který

odcestoval dále a převzal i jeho datum příchodu.

Také Frieda Prossner s přítelkyní vděčí za záchranu Grüningerovi. Skrývaly se pět dní a pět nocí

na rakouské straně hranic. Kapitán jejich pobyt 24.8. povolil.

Susi Mehl převáděli osvědčení pomocníci Rechy Sternbuchové, Willi Hutter a Edmund Fleisch.

Kapitán pobyt povolil – naposledy, zapřísahal se! Bylo to 28.10. V listopadu přišli její rodiče, ale

ty už nepustil. Cítil, že je ohrožena jeho existence. Šli později do plynu.


září september

32

Moritz Weiss byl ve skupině devíti lidí ve Vídni brutálně zbit, zaplatil si loď do Palestiny, ale ta

byla přeplněná a on musel do 24 hodin pryč. V Hohenems si ho vyzvedl převaděč, odvedl ho až

do Appenzellu, skrýval se tam dva měsíce...

David Gromb přelezl plot u Kostnice, zachránila ho Recha Sternbuch a kapitán.

Lotte Bloch z Vídně dostala 9.9. telegram od svého švýcarského strýce Silvaina Braunschweiga

s instrukcí, kterým vlakem se má vydat do Švýcarska a vykázat se tímto telegramem u celníka,

který jí předá vízum. Zatím švýcarské ministerstvo požádalo německé celníky, aby podezřelé

cestující zadrželi na německé straně a tak Lotte uvízla ve Feldkirchu. Strýc, příslušník židovské

uprchlické pomoci si na druhý den pro ni přijel. Spolupracoval s celníky a dohodl se s kapitánem.

Provizorní průkaz nese datum 18.8.(!)

Uzavření hranic po 19.8. ztížilo práci všem, kteří se snažili uprchlíkům pomoci.

Ernst Prodolliet byl jedním z nich. Byl konzulem, příležitostně překračoval kompetence. Působil

v Bregenzu devět měsíců u pasové služby a v té věci jezdil často do St.Gallenu. Jeho nadřízený,

dr. Rothmund ho pověřil, aby se u Diepoldsau pokusil překročit hranici a zjistil tak její

průchodnost. Konzul ho při tom ujistil, že bohužel zvěsti o německých krutostech jsou pravdivé.

Přesto Bern na zpřísnění uzavření hranic trval.

V polovině prosince byl Prodolliet odvolán a zavedeno trestné stíhání. Byl obviněn, že 26. září

provezl Josefa Udelsmanna ve svém autě přes hranice. Předem domluvil s pohraničníky, aby

pustili dra. Taubera a stejně prošla jeho žena o několik dní později. Mindel Schottenfeld dostal

povolení k návštěvě rodiny v Diepoldsau a už se nevrátil. Prodolliet sám byl 23. listopadu

zastaven hlídkou v noci v úloze převaděče. Max Wortsmann, jeho nervově vyčerpaný svěřenec se

spasil při tom útěkem, přešel později. Konzul byl však zadržen. Recha Sternbuch si od něj

vyžádala víza asi pro 300 uprchlíků, kteří pokračovali pak přes Adrii do Palestiny. Přestupků věru

dost! Prodolliet byl pokárán a přeložen z trestu do Amsterdamu. Tam vystavoval ohroženým

Holanďanům švýcarské pasy a tím je zachraňoval. Dva roky před smrtí mu udělila izraelská

organizace Yad Vashem nejvyšší vyznamenání – „Spravedlivý mezi národy“.

Konzuláty v Triestu, Benátkách a Miláně vystavily na 2.800 víz. Denně tu čekalo 40 – 60 lidí na

schodišti v 35 stupních horka, scény zoufalství je provázely. Obměkčily by i nejtvrdšího úředníka,

ohrazoval se proti výtkám z Bernu konzul Imhof, když pro ně žádal dr. Rothmund sankce. Ale

v Bernu nemuseli žadatelům pohledět do očí a proto byli tak tvrdí.

V Miláně bylo udílení víz konzulovi zcela odebráno.

Jaká opatření je třeba provést, ptají se na ministerstvu v Bernu, aby příliv uprchlíků na švýcarské

hranici ustal? Němci vydávají Rakušanům německé pasy, těžko je rozlišit od rakouských Židů. A

nezůstalo jen u vysazování uprchlíků z vlaku už na německé straně - od 1.10. budou židovské

pasy na žádost z Bernu označeny diskriminačním razítkem „J“...

Československo v té době postoupilo Němcům Sudety. Šroub se utahoval.

Dana Seidlová

(Podle knihy „Fall Grüninger“ od Stefana Kellera)

(pokračování příště)


září september

33

Moje století Milan Cimburek

Nerad bych si ho přivlastňoval, ale většinu let jsem v něm žil. Tak jako můj otec, má matka,

oba dědečci i babičky. Jen s tím rozdílem, že se prarodiče narodili již ve století dřívějším. Matka a

otec žili v mém století po celou dobu. Já se přehoupl do století dalšího.

Počátkem století, počítaného za dvacáté, se oba dědečci ženili a babičky vdávaly, kupodivu

pospolu. Obojí manželé, českého původu, žili ve Vídni, kam přišli do služby. Vycestování, anebo

emigrace to nebyla, šli do hlavního město soustátí za prací. Otec se narodil v Rakousko-Uherské

monarchii. Dědečci museli bojovat do roztrhání těla za císaře pána a jeho rodinu hned od

čtrnáctého roku. (Shodou okolností, je tomu letos sto let.) Jeden na východní frontě a druhý na

italské Pijavě. Tento druhý dědeček obsluhoval u dělostřelců světlomet. Ten se brzy polámal a

musel do opravy do Vídně. Cesta vlakem tam i zpět, plus oprava, trvala půl roku. V té „dovolené“

spával dědeček doma u babičky, aby armáda ušetřila za stravu a lože. Do roka se mi narodila teta.

Ten první si na východní frontě

zahrával s životem celé čtyři roky.

Dokonce byl postřelen do břicha.

Než stačil nastoupit do vlaku s legio-

náři, zajali ho bolševici. Z vězení se

dostal až za další čtyři roky. Doma

ho čekal odrostlý synek a bída

spojená se světovou krizí. Vyhlídka

do budoucnosti v začínající republi-

ce Rakousko byla strašlivá.

Ve druhé rodině se teta dočkala

sestřičky. To se narodila má matka.

Ženy byly v domácnosti a muži se

snažili o živobytí svým řemeslem. Otec otce byl samostatný umělecký truhlář a matčin malíř

pokojů. Ten se pohyboval na štaflích s kýblem barvy a štětkou po úřadě parlamentářů. Dívky

chodily do Sokola a dědeček s babičkou do spolku České srdce.

Než děti dorostly, rakouský občan Adolf Schicklgruber, s pseudonymem Hitler, zblbl

Bavoráky a dokonce celé Německo. To bylo už jen krůček k „Anschlussu“ Rakouska k říši. Do

roka zabral Böhmen und Mähren a pokračoval na Polsko. Bohužel dorostl i můj otec a měl jít

bojovat ke Stalingradu. Tam položili životy všichni jeho kamarádi.

Otec zmizel i s maminkou válečným štváčům z dohledu do moravského Brna. Tam jsem se

do svého století narodil já, ještě jako válečný model. Po válce se mi narodil bratříček. Konec války

připravil ve Vídni obě rodiny dědečků a babiček o příbytky. Jejich domy, i když jim nepatřily, se

poroučely k zemi cihla po cihle, trám po trámu i se střešními taškami. To díky osvobozujícím

americkým leteckým bombám. S tím málem, co zachránili a naložili na valník, koňmo

přicestovali do rodné domoviny. Po vyhnání Němců z jejich historického území zůstalo dostatek

volných bytů. Hodně vylidněné byly Svitavy, kam se dědeček s babičkou, tetou a bratrancem,

usadili. Bratrancův táta zahynul ještě před jeho narozením při totálním nasazení na vídeňském

nákladovém nádraží mezi nárazníky vagonů.

Malíř pokojů za dva roky zemřel. Maminka o něm celý život vyprávěla s láskou dcery. Musel

být opravdu poctivý, když u firmy Boubelík & Co dělal dvacet roků malířům mistra. Starý


září september

34

Boubelík si ho pochvaloval: „Pokud je ve firmě Šrámek, tak se neztratí ani škopek barvy.“ Na

malíře byl asi pes. Hlídacího psa firma nepotřebovala. Ve Vídni ve spolku České srdce byl

pokladníkem.

Když se schylovalo ke konci mé maminky, tak si přeci jen vzpomněla na něco negativního o

tatínkovi. Výplata se dávala vždy v pátek. To se tatínek uvelebil po celotýdenní dřině v hostinci

v českém desátém okrese. Ne zřídka se k rodině vracel v rozjařené náladě. To hulákal po chodbě

činžáku a všem partajím šťavnatě vynadal.

Druhý den by nejraději odcházel z domu kanálem. Ale na chodbě potkával starou židovku a

ta mu vždy vyčinila: „Herr Šramek fčera sase pofídala, pofídala a pofídala.“

Druhého dědečka jsem si užil více. Zemřel, až mi bylo dvacet tři let. Párkrát mne navštěvoval

v atelieru, kde jsem se mučil zpracováním tvrdých dřev. Jednou jsem se potýkal s tlustou

sedmicentimetrovou fošnou. Starý truhlář mne se zájmem pozoroval. Pak mi vzal pilku z rukou a

odborným okem proti nebi zkontroloval zoubky. Vyžádal si pilník na železo a cidlinu. Pilku upnul

do svěráku a cidlinou zvětšil rozchod mezi zuby. Pak zoubek po zoubku pohladil pilníkem. To

jsem si, při této proceduře vzpomněl, že mne to učili ve škole a já, pitomec, nedával pozor. Pilka

se zařízla do fošny, jak do másla.

Matka se dotkla dalšího století jen trochu, hned na počátku zemřela. Letos taktéž bratr. Tak si

v tom jedenadvacátým století dožívám sám.

Ilustrace Pavel Kantorek

Cestování

Ota Ulč Středozemím po sezoně plouti – 8:

Značná Kréta

Před námi nejdelší plavba: z Kypru na Krétu, z Lomassolu do Herakleitonu - Iraklionu to

bylo víc než 400 námořních mílí či hodně moc suchozemských kilometrů. Tento večer bude

formální, musíme se vyfešákovat a dostavit se pokud možno ve fraku. Zvolit kulturu či jiná,

méně náročná rozptylování. Dilema jsem vyřešil vlezem do jacuzzi - po česku prý vířivka. S

vervou jsem se tedy vířil a po té příležitosti záhadně přišel o svůj oblíbený klobouček z

perfektního materiálu do každého počasí, tedy i jako ochrana proti slunečnímu žáru v pozdním

listopadovém odpoledni. Byl to dárek od vyženěného švagra, nikoliv čínského, ale židovského,

rodáka z Ulmu (on vzdálený příbuzný Alberta Einsteina, rovněž tamějšího rodáka, takto se

chvástám).

Hlavou se mi mihl dávný V + W skvost s otázkou "Kdepak je hlava, která ten klobouk

nosila?" - tak nějak. Vzpomínka na rybolov v Atlantiku, na nejzazším konci newyorského Long

Islandu, kdysi mě tam pozval vyvlastněný George Waldes vykořisťovatel (pražská továrna

Kohinoor), nadále vykořisťující v továrnách mimo dosah bolševiků. Tehdy na vlnkách se ke

břehu přibatolila mokrá pokrývka hlavy neznámého majitele, již třeba hodně utopeného. Neodolal

jsem černobíle fotografovat.

V dosahu byl klobouk, nikoliv hlava, teď to na Rotterdamu mám obráceně.


září september

35

Poněkud jsem se věnoval palubnímu tisku. Times Digest informoval o krmení bezdomovců v

Hollywoodu, stovky jich se tam pravidelně chodí sytit již 27 roků. Jejich řady se množí, Los

Angeles má na krku 53.800 houmlesáků. Porota v Oklahomě vynesla přísný, avšak politicky

důkladně korektní rozsudek v případě smrti, kterou zavinil policejní kapitán Randy Trent

Harrison. Při pronásledování prchajícího Dane Scotta, kvůli drogám již dříve vězněného, se totiž

do něj úspěšně strefil.

Situace mezinárodní: Afghánský prezident Hamid Karzai, lačný padouch, znovu porušil

slavnostně podepsané závazky a protestujícím Američanům se vysmál, což v televizním interview

neváhal zopakovat, s ujištěním, že oni si přece netroufnou nedat mu další požadované miliony,

miliardy peněz.

Ukrajinský prezident rovněž se vzpouzí kdejaké mezinárodní závazky podepsat. Viktor

Yanukovych, takto psáno jeho jméno, což spíš my přetvoříme na Janukoviče.

V Libyi v Benghazi došlo k bitce s milicí, odpovědné za zabití amerického velvyslance

Stevense.

- - -

Tím směrem náš Rotterdam vlastně mířil. Kréta je totiž řecký ostrov rozlohou nejen největší -

260 krát 60 kilometrů, celkem 8.336 km2 - ale rovněž i nejbližší v africkému a tedy i libyjskému

břehu. Ostrov je to i nejvíc obydlený (623,065, údaje 2011), poměr urban - rural je zhruba půl na

půl. Per capita příjem je vyšší než řecký průměr, turismus je hlavním zdrojem příjmů, ale Kréta

by dovedla přežít i bez turistů, jichž se tam ročně nahrnou víc než dva miliony. Chvályhodná to

výjimka z ponurého pravidla hospodářské závislosti. Podobný je počet ostrovních koz.

Zemědělcům se daří pěstování některého ovoce - zejména citrusového, též olivy, vinice s hrozny,

z nichž se vytváří víno pro můj vkus hrozné chuti.

Šest hodin ráno, z balkonu lze vidět plno světýlek, blížíme se k cíli, žádné mohutné vlny v

dohledu, které by nám mohly bránit v přistání, tak jak tomu bylo v politováníhodném případu

námi pominutého Rhodosu. Zde bylo centrum Minoan civilizace, považované za tu zcela nejstarší

(2700 - 1420 B.C.) na evropském kontinentě. Pohřbil ji výbuch sopky Thery. Herakleiton, též

Iraklion zvaný, se stal a stále zůstává hlavním, nyní víc než stotisícovým, městem, s palácem

Knossos (zbudován 1700 B.C.), rodištěm Minotaurů, produkt zhřešení a pelešení manželky krále

Minose s býkem, s příslušně politování hodným výsledkem.

Nabízí se i jiná neméně nevědecká interpretace: Matka bohyně ukrývala novorozence Zeuse

v jeskyni, kde byl vychováván nymfami, jeho ochránkyněmi před nepřátelskými živly. A tam na

Krétě to bylo, že Zeus na sebe vzal podobu býka a jako takový svedl panenskou Evropu.

Chlípný Minotaur byl posléze držen v bludišti, v němž bylo každý rok sedm paniců a panen

obětováno k ukojení jeho chtíče. Podařilo se Minotaura zlikvidovat až v době úpadku takové

civilizace, podlehnuvší jiným živlům, blahodárným i zkázonosným, vědecky dokazatelným: Řím,

Byzanc, Benátky (čtyři století, od roku 1212, takže vliv i renezance), Otomanská říše, založená

tureckými kmeny v Anatolii, úspěšně se šířící nejedním směrem, též pohltivší Konstantinopol,

Cařihrad.

- - -

S notným skokem v času vpřed teď neodolám pominout podrobnosti, jež Krétu postihly v

době druhé světové války. Tam se totiž uskutečnila zcela první úspěšná parašutistická invaze

velkého rozsahu. Došlo k ní koncem května 1941 - necelý jeden měsíc před německým přepadem

Sovětského svazu.

Na Krétě to bylo nerovné utkání, s převahou obránců - spojeneckých jednotek, zejména

britského námořnictva z Alexandrie, kontrolujícího blízké vody proti německé převaze ze


září september

36

vzduchu, s modernější výzbrojí. Deset tisíc parašutistů s podporou 12.000 jiných jednotek na

palubě 750 kluzáků, vyskakovalo z Junkerů 52, s plánem zmocnit se několika letišť a tím tak

zajistit přísun dalšího mužstva a potřebného materiálu.

Většinu spojeneckých sil - téměř 40.000 mužů, tvořili příslušníci britského Common-

wealthu. Jejich vrchní velitel - novozélandský generál Freyberg musel zápolit s "miscommu-

nication", pohodlným eufemismem, rovněž postrádal moderní komunikační vybavení, jakož i

pochopení situace od svých nadřízených v Egyptě.

Notnou posilou spojenců avšak byl krátce před tím rozluštěný, úspěšně dešifrovaný němec-

ký vynález ENIGMA.

Bitva trvala deset dní a vyžádala si tak značné množství ztrát - téměř 7.000 v řadách elitních

útvarů (prapor o síle 600 mužů jich ztratil 400 hned první den), což přimělo Hitlera k rozhodnutí

takto riskantní akce již nikdy neopakovat.

Dalším překvapení byla nikoliv pasivní rezistence místního obyvatelstva. Admirál Wilhelm

Canaris, velící vojenské špionáži (Abwehr), odhadoval početní sílu britských obránců na pouhých

5.000 mužů a rovněž předvídal podporu Wehrmachtu v řadách ostrovanů. Ti ale reagovali s

nepředpokládanou odvahou a brutalitou. Civilisté včetně jeptišek se starodávnými zbraněmi se

pouštěli do boje, Němce dýkami propichovali, čímkoliv vhodným utloukali. Hornatý terén - tři

pohoří s vrcholky do výše téměř dvou a půl kilometrů - umožnoval se v něm snáze ztratit a

působil pronásledovatelům nemalé potíže.

Došlo k nevyhnutelné odvetě, represáliím, zatýkání rukojmí a jejich hromadným popravám.

V těchto odvetných masakrech se zejména vyznamenal německý vrchní velitel generál Friedrich-

Wilhelm Muller.

(V této souvislosti nelze pomlčet o události, v této světové válce zcela unikátní - úspěšném

únosu velícího generála nepřátelské strany a jeho dodání vlastní straně. Tak brilantní výkon měl

ale jeden podstatný kaz: cílem únosu byl Muller, pro svou brutalitu i vůči vlastnímu vojsku z

Kréty odvolaný, což únosci - dva britští důstojníci zvláštních služeb - patrně nevěděli, když v

uniformách německé vojenské policie zastavili komandantův vůz, v němž ale seděl jeho nástupce,

generál Heinrich Kreipe. Jeho se podařilo dopravit do Egypta, odkud jako regulérní legitimní

zajatec (POW - Prisoner of War) se dostal do Kanady a v roce 1947 se dočkal svého propuštění.

Onen Muller se dočkal spravedlnosti se zpožděním. Po válce byl postaven před soud, odsouzen k

smrti a popraven.

Koncem měsíce máje 1941 došlo ke kapitulaci 5.000 obránců Herakleitu, a evakuací 16.000

na lodích se podařilo bez úhony dorazit do Egypta.

- - -

Rozhlížím se po příležitostech aspoň částečného seznamování s minulostí pokud možno jen

nedávnou. Priorita mého zájmu ovšem ukojena nebude, bojišť s parašutistickým seskokem už

určitě není, a potkat se s přízraky Wehrmachtu by bylo asi stejně málo pravděpodobné jako

střetnutí s Minotaurem. Nasedli jsme do autobusu, projeli Herakleitem, ocenili nynější moderní

architekturu, atraktivní design. Chybí, vlastně nám vůbec nechybí novostavby o přemnoha

poschodích, k pronájmu za pořádný peníz evropským zájemcům. Spějeme vpřed podél pobřeží,

dva tři kilometry za vodou obrysy ostrova neznámého rozsahu, též bez známky habitace,

jakéhokoliv života. Serpentinami supíme do výšin mezi trčící kopce, kam se uchylovaly prchající

vlastenecké jeptišky, probodávající cizácké okupanty. Se stoupáním přibýval příjemně chladný

vzduch. V jedné zatáčce hotel či spíš hotýlek s písmeny gigantické velikosti v azbuce. Výtvor to

ostrovního podnikatele, přitahuje rostoucí počet ruských turistů. Mnohým takovým patriotům

lahodí mohutná socha před vchodem - toť první astronaut Jurij Gagarin.


září september

37

První naší zastávkou byl klášter v místě Mera, s pamětihodnostmi ze čtrnáctého století. Holy

Metropolis of Petras and Herronisos, Holy Monastery of Kardiotissa.

Nejvíc mé pozornosti přilákaly jednak notně korpulentní jeptišky, nepřístupné až nerudné, a

jednak ovoce známé jako "kamkvot", odrůda citrusového ovoce, po delším pátrání identifikována

jako kumquat (fortunella marginata) ve tvaru a velikosti hroznů. V Číně, jeho původním domově,

to byl magnet mé dychtivosti, kapsy si tím nacpával, aniž byl věděl, jak kde něco takového roste,

zraje, zda na stromě jako pomeranče, v keřích jako angrešt či dokonce na poli jako brambory.

Stoupáme do kilometrové výše na Lassithi plateau, náhorní rovinu s výtečným výhledem

jednak na okolní mocné velikány, jednak dolů do plochých nížin se známkami zemědělské píle a

nejen tam s pozůstatky benátského dědictví v podobě větrných mlýnů, velkou většinou již

polámaných, deaktivovaných. Dělají dojem velikánských deštníků, sešlých věkem, potrhaných

vzteklým hurikánem.

K poslední zastávce došlo ve vísce či spíš městečku Tzermiado: Siganos family, Cretan

gastronomy, v ceně zájezdu pohoštění, včetně tekutin. Místní tmavočervené, s pýchou servírované

víno byl nepoživatelný zabiják, jakoby perverzní varianta anglického sherry v poslední fázi svého

rozkladu, něčím takovým se snad dal za války vybíjet Wehrmacht. Záchranou mi bylo Ouzo,

řecká národní ambrozie, s příchutí, připomínající aroma posedu v zubařském křesle.

Návrat do Herakleitonu.

Na naší verandě v Rotterdamu pak sedíme s párem českých spolucestovatelů, láhev

šampaňského na rozloučenou vypíjíme, náramný západ slunce sledujeme.

(Dokončení příště: Středozemím po sezoně plouti – 9: Vyúčtování výsledků)

Z ohlasů čtenářů

Ad: „Ve Švýcarsku letí bio a koňské maso …“ Zpravodaj 7-8/2014 Vážená redakce, po přečtení rozhovoru s Ivetou Tomšikovou v čísle 7-8 jsem se mohl opět přesvědčit, jak se Češi

po krátkém pobytu v zahraničí rychle stávají „znalci“ místních poměrů. Nejvíce mě šokovala

nepravda o oblíbenosti konzumace koňského masa v Bernu, který navíc nepatří k největší německy

mluvící části Švýcarska, jak tvrdí respondentka.

Také mě dost zarazilo její hanlivé označení pro vůni sýra. Prý se toho smrádku nezbavíte, což je

opět nepravdivý postřeh, poněvadž fondue se konzumuje převážně v zimním období a ne všude.

Rovněž není zcela běžné, jak tvrdí, že by bernští vysokoškoláci ovládali 4-5 jazyků. Doufám, že

můj příspěvek lépe osvětlí skutečné místní poměry.

Srdečně zdraví

Zdeněk Kocián, Winterthur


září september

38

Odpovedáme:

Rozhovor s pani Tomšíkovou sme nezverejnili preto, lebo jej tvrdeniam veríme, alebo jej

dezinformácie chceme ďalej šíriť, ale naopak, snažíme sa informovať krajanov vo Švajčiarsku,

aké posolstvá často šíria o tunajšom živote niektorí naši rodáci po svojom návrate do vlasti.

A zároveň tým chceme dať možnosť tu žijúcim Čechom a Slovákom uviesť veci na pravú mieru,

čo ste Vy, pán Kocián, aj chvýlyhodne využili. Ďakujeme.

Ad: Inzerát „Prosba o podporu a sdílení” Zpravodaj 7-8/2014

Vážený pane Hrico,

s hrůzou a zděšením jsem si na stránce 48 Zpravodaje č. 7-8 přečetla inzerát s prosbou o sdílení

videa na pomoc syrským uprchlíkům. V protikladu s tím je na stránce 10 kvalitní článek pana

Benjamina Kurase o krutostech a postojích islámů. Když si čeští umělci chtějí vydělat peníze a

natahat muslimy do země, ať si to dělají, zřejmě nezaznamenali důsledky tohoto hrozného činu.

Jak islamisté tvoří svůj šílený stát, jak pro ně žena neznamená nic, křesťané jsou zabíjeni a

podřezáváni jako dobytek, křesťanství je potlačováno. Dejte do Zpravodaje tyto odkazy. Proto ve

Švýcarsku proběhlo referendum na zákaz stavění mešit. A Zpravodaj zveřejněním onoho inzerátu

podporuje tuto českou kampaň.

Opravdu by se každý křesťan měl zamyslet nad tím, jak budeme za chvíli těmito islamisty

vyhubeni a naše dcery budou chodit zahalené a vražděny. Možná už je pozdě.

Ivana Dangová

Odpovedáme:

Vážený pani Dangová, zdá sa, že ste si poplietli pacháteľov s ich obeťami. Píšete, akých hrôz

sa dopúšťa islam, pritom práve pred týmito hrôzami utekajú zo Sýrie už nie tisíce, ale milióny

tých, ktorí si pred ním chcú zachrániť svoje životy a životy svojich detí. Mimochodom, viete, že

kvôli vojnovému konfliktu opustili svoju vlasť už tri milióny registrovaných sýrskych utečencov,

pričom odhady uvádzajú až dvojnásobné číslo? Ďalších 6 až 8 miliónov opustilo svoje domovy,

ale ukrývajú sa v Sýrii, lebo sa im nedarí krajinu opustiť. Inzerát, ktorý Vás tak veľmi vydesil,

nevyzýva k pomoci nebezpečným islamským extrémistom, ale ich obetiam, najmä ženám a

deťom, pre ktorých je opustenie vlasti často jedinou možnosťou ako prežiť.

Ad: „Psychologie islámské krutosti“ Zpravodaj 7-8/ 2014

Vážená redakce,

prosím přijměte moje odhlášení z odběru Zpravodaje počínaje dnešním dnem. Ačkoliv jsem

nebyla vždy srozuměná s obsahem článků, které mají často velmi konzervativní perspektivu,

odebírala jsem Zpravodaj několik let, abych podpořila jediný český časopis ve Švýcarsku. Článek


září september

39

v posledním čísle Zpravodaje (7-8) „Psychologie islámské krutosti“, přetištěný z Neviditelného

psa byl ale takovou směsicí pavědy a napadání islámu a arabského světa, že byl příslovečnou

poslední kapkou. Chápu, že žádný časopis nemůže uspokojit názory všech, ale články jako je

Psychologie islámské krutosti jsou svou úrovní nehodné jakéhokoliv časopisu.

Jana Nikitin, Meisterschwanden

Odpovedáme:

Milá pani Nikitin, článok, ktorý Vás tak rozhorčil, som si pred uverejnením prečítal aspoň

trikrát a štvrtýkrát znovu po obdržaní Vašej reakcie. Ani pri najväčšej snahe som v ňom nenašiel

to, o čom píšete – teda „zmes pavedy“ či „napádanie islamu“, ba dokonca celého „arabského

sveta“.

Škoda, že sa Vám nepodarilo vyvrátiť ani jedno tvrdenie o zverstvách islamských extré-

mistov, ktoré sa v článku spomínajú a rovnako ste zrejme pozorne neprečítala ani posledný

odstavec článku, lebo ani na tento ste nereagovali ničím konkrétnym. A veru zišlo by sa.

Je známe, že viaceré české i slovenské dievčence a ženy spriahli svoju budúcnosť

s muslimskými partnermi, dokonca často konvertujú na toto náboženstvo. Strácajú potom neraz

súdnosť, zmysel pre objektivitu, často sa z nich stávajú poslušné bábky v rukách svojich

partnerov a zaslepené fanatičky. Netvrdím, samozrejme, že je to aj Váš prípad, to naozaj nie, ale

Vaša prchká reakcia na článok, uvádzajúci len každému všeobecne známe skutočnosti, by

u niekoho mohla takéto podozrenie vyvolať.

Rešpektujeme, samozrejme, Vašu vôľu neodoberať viac Zpravodaj. Dovoľte ale, aby sme

Vám ešte toto jedno číslo kvôli možnosti prečítať si našu reakciu poslali (napokon, Zpravodaj

máte predplatený do konca roka a peniaze v prípade predčasného odhlásenia nevraciame).

A keď už držíte septembrový Zpravodaj v rukách, odporúčam Vám prečítať si aj komentár

pána Frýborta (nižšie, na tejto strane), ktorý takisto reaguje na minulomesačný článok

Psychologie islámské krutosti.

Redakcia Zpravodaja Vám do ďalšieho života praje veľa šťastia a ďakuje za doterajšíu pod-

poru - ako píšete - jediného českého časopisu vo Švajčiarsku (upresňujem: česko-slovenského).

Na ohlasy čitateľov odpovedal Andrej Hrico

Komentář Luďka Frýborta k článku Psychologie islámské krutosti v minulém čísle:

Dodatek k psychologii islámu

Fuj, fuj, pane Kurasi, nezbedníče! Víte přece, že jest přípustno kritizovat, ano utahovat si třeba i

z království nebeského, jen ne z muslimů a jejich obyčejů, jelikož by to byla islámofobie! Ale

pravda, sám jsem takový vyvrhel, takže si nemáme co vyčítat. Spíš bych si dovolil několik

poznámek k Vašemu článku, víte, o té islámské psychologii. Zdá se mi totiž trochu neúplný.

Bezpochyby je sexuální frustrace mladých muslimů jedním z důvodů, proč je islám ve svých

projevech takový, jaký je: netýkavý, vypínavý, pro maličkost urážlivý, krutý a násilnický. Ale

jsou i jiné důvody. Pokusím se je rozvést.


září september

40

Máme u nás v Hannoveru knihkupectví, kam, jsa knihomol, si rád občas rád zajdu. Obchod je to

rozlehlý, třípatrový, bohatě zásobený a tak plný zákazníků, že si málem šlapou na paty; říká se, že

lidé dnes nečtou, ale tady to věru není znát. Turka či Araba jsem v něm ale ještě nezastihl, třebaže

se jich venku na chodníku polajdává, pokuřuje a pokřikuje plno, možná víc – nepočítal jsem je –

než domorodců. Snad že zmíněné knihkupectví nevede arabskou a tureckou literaturu? Jistě by ji

vedlo, kdyby o ni byl zájem. Ale není. Čím to? Inu, protože arabské a jiné takové knížky –

existují-li vůbec – jsou zbytečné. Traduje se, že r. 642 po dobytí Alexandrie odpověděl chalífa

Umár svému vojevůdci na dotaz, co má dělat s těmi hromadami svitků, nalezených v proslulé

alexandrijské knihovně: „Je-li v nich totéž co v koránu, jsou zbytečné. Je-li v nich něco jiného,

jsou škodlivé. V každém případě spálit!“ Není jisto, zda tato historka odpovídá skutečnosti; spíš

ne. Vztah islámu ke knihám a vzdělanosti vůbec však ilustruje velmi dobře. Je pouze jedna

pravda, nepochybná, neměnná, dalších doplňků ani revizí nepotřebující, pravda vše zahrnující, na

všechny otázky světa i zásvětí odpověď mající, v koránu obsažená. Autorem koránu jest pak sám

Bůh; formuloval jej už před stvořením světa a čekal jen na vhodný okamžik, kdy jej

prostřednictvím proroka Muhammada předá lidstvu. Proč se tedy navíc ještě zaobírat nějakými

knihami, že ano. Bojovníci džihádu kamkoli přijdou, zakazují knihy, hudbu, tanec, divadlo, ničí

sochy, vyhánějí děti ze škol… fanatici, říká se. Náboženští šílenci. Bane. Oni jen naplňují

doslovné poselství Alláhovo.

Proto je islám nauka tak sterilní, v době svého vzniku utkvělá, nic nového nepřinášející, ničím

k pokladu světové vzdělanosti nepřispívající, leda zatuchlým, tisíckrát přemletým zrnem koránu.

Tím, že vyloučil jako rovnocenný prvek společnosti ženu, připravil se o polovinu své tvůrčí

kapacity, je-li ovšem nějaké kapacity třeba; vždyť jediným a výhradním tvůrcem je Bůh. Jelikož

si zakázal vývoj – jakýpak také vývoj, když vše už je v plné dokonalosti stanoveno nejvyšší

autoritou - zaostává za jinými civilizacemi. Muslim si je svého zaostání vědom a nedovede si je

vysvětlit jinak než jakýmsi podlým úskokem, vždyť v něm, samým Bohem vedeném, příčina být

nemůže. Proto je islám takový, jaký je, domýšlivý, panovačný, preventivně útočný. Shrňme tedy:

k sexuální frustraci bych přiřadil jako stejně podstatnou – ne-li podstatnější – frustraci ze zaostání,

z rozporu mezi dokonalostí Božího zjevení a praktickým výsledkem.

A je zde ještě třetí faktor: islám zbavuje člověka zodpovědnosti za jeho činy. Praví súra Pavouk:

Nejste to vy, kdo zabili, ale Bůh zabil; nevrhals ty, když jsi vrhal, nýbrž byl to Bůh, kdo vrhal, aby

vyzkoušel věřící zkouškou dobrou… V stejné logice Bůh boří památníky starších civilizací,

podniká teroristické nájezdy a vůbec vše, co bylo naznačeno výše; ta figurka s kalašnikovem se

kolem toho jen tak motá, vlastní zodpovědnost ale nemá. To je v islámu možná děsivější než oba

uvedené faktory dohromady, tahle absolutní, vší zodpovědnosti prostá boží nevinnost. Ta už pak

dovoluje úplně všechno, od destrukce newyorského obchodního centra po vyvražďování syrských

a iráckých křesťanů. A to ještě nevíme, co dalšího na nás Alláh teprve chystá.

Je slovo islám odvozeninou arabské slovesné formy istaslama, podřídit se, plně se odevzdat do

něčí vůle, v tomto případě Boží; a ani to není jen taková fráze do větru. Projede-li se vážený

čtenář v Turecku venkovským autobusem, uzří možná bimbat se řidiči před nosem ozdobnou

tabulku s nápisem ALLAH KORUSUN, Bůh řídí. Může si pomyslet něco o nábožné průpovídce,

již netřeba brát tak doslovně, to by se ale mýlil. Ten mužský na řidičském sedadle se jen tak drží

volantu, asi aby neusnul, ale řídí v plném smyslu toho slova Alláh. Vřítí-li se autobus do

nepřehledné zatáčky, předjížděje přitom dva objemné náklaďáky a nic se nestane, není to štěstím


září september

41

ani náhodou; Bůh tomu tak chtěl. Pakli se z protisměru vyřítí také jeden nebo dva náklaďáky a

výsledkem je příšerný karambol, nu co: také to chtěl Bůh, a nám nepřísluší se v jeho úmyslech

šťourat. Jedině pozitivní na tom je, že Alláh nevyvádí na silnici různé blbinky a frajeřinky, jak je

obyčejem v… ale dost, vidím, že mě téma svádí ke skopičinám. Chtěl jsem tím příkladem

naznačit toto: my, lidé západní, máme sklon spatřovat ve věroučných příkazech a nabádáních

jakýsi náboženský folklor, možná zajímavý a v ledačem podnětný, ale nezávazný; záleží na našem

rozumu či hlouposti, jestli se v zatáčce vybouráme čili nic. Toho je muslim dalek. Bere příkazy a

zákazy své víry sakramentsky doslova, a to i muslim relativně umírněný a posvětštěný. Je třeba to

vždy znovu a ještě znovu připomínat, protože zvyk narážení pracizího myšlení na vlastní západní

kopyto je obtížně potlačitelný.

Ač to možná leckdo nerad slyší, nacházíme se v dosti pokročilém stadiu zápasu dvou neslu-

čitelných, v samém myšlenkovém základu si odporujících civilizací. Zatím v něm ustupujeme.

Vyklízíme pozice v pošetilé představě, že my trochu ustoupíme, oni taky trochu ustoupí, až se

sejdeme na oboustranně přijatelném společném jmenovateli. Vymněme mhu z oka svého. Není

takového jmenovatele. Nemůže jej být tam, kde platí – velmi doslovně míněná – slova súry

Pokání: On je ten, jenž vyslal posla Svého se správným vedením a náboženstvím pravdivým, aby

zvítězilo nad všemi náboženstvími jinými. Řečeno jinak, není dohody tam, kde konečným cílem

protivníka je poddání všeho světa jeho pravdě. Jak toho má být dosaženo… nu, výbojných,

dobyvačných súr najde v koránu i méně pozorný čtenář dostatek. Ale třeba i bez násilí, oněmi

plodnými lůny muslimských žen, jak si svého času liboval libyjský vůdce Muammar Kaddáfí.

Nebo naším vlastním nerozumem, s nímž navzdory všem zkušenostem a příkladům srovnáváme

nesrovnatelné. Nechme toho. Nemáme Alláha, který za nás všechno zařídí, máme vlastní

zodpovědnost. Oč si koledujeme, bude nám vrchovatě dopřáno, nepřijdeme-li k rozumu včas.

Jestli vůbec je ještě nějaké včas.

Abych také pověděl něco příznivého: procestoval jsem, na vlastní pěst a nezprostředkovaně,

kolem tuctu muslimských zemí včetně sedmi arabských a měl jsem dost příležitostí udělat

zkušenost s tamními lidmi a jejich obyčeji. Nebyla tak špatná, jak by se z předchozího textu

mohlo zdát. Lidé se ke mně, nevěřícímu, vesměs chovali přátelsky, byli zdvořilí, nápomocní,

neúchylně poctiví – co kam položíš, to tam zítra najdeš – do určité míry i tolerantní, má-li poutník

tolik rozumu, aby se moudře vyhnul hovorům o Židech a Izraeli. A mají i leccos, z čeho bychom

si mohli skývičku ukrojit: rodinnou soudržnost, úctu ke stáří, pevné zařazení, v němž každý ví,

kam patří, třebaže muslimskou ženou bych byl nerad. To všechno je pozitivní.

Jenže co je to platné, kudy jsem ještě před dvanácti lety bez obav a překážek potloukal (mám na

mysli především Sýrii a Libanon včetně pověstného, Hizballáhem ovládaného údolí Beka´a), dnes

už bych nohou nevstoupil. Mele se to, řeže se to v zahradě Alláhově, jako by samého šajtana

z řetězu pustil… Vypadá to, že krom výbojnosti navenek je v islámu obsažen i jistý samozničující

mechanismus, který naskočí tou chvílí, když povolí tvrdá pěst diktátorova. Je to nejspíš přirozené.

Kde chybí pocit vlastní zodpovědnosti, kde ani kámen z ruky puštěný nepadá k zemi (opět

doslovně), nýbrž vůle Boží ho tam řídí, kde příčinou nezdaru není vlastní chybná úvaha či

lehkomyslnost, ale nástraha Satanova a jeho křižáckých či jiných takových spřeženců, tam to asi

nemůže dopadat jinak. Obával jsem se a dosud se obávám, že svou králičí množivostí islám do

čtyřiceti až padesáti let zahltí a posléze ovládne přinejmenším Evropu. Teď si začínám klást


září september

42

otázku, jestli ještě dřív nezanikne islám svými vlastními samozničujícími sklony. Je to takový

závod kdo dřív, zda my nebo oni. Ledaže má Západ v rukou prostředek záchrany, jen kdyby

dokázal zanechat politicky korektních mód a módiček a vrátit se k tomu, co jej kdysi učinilo

vůdčí civilizací světa: k prozíravosti, organizační schopnosti místo bezhlavé improvizace, k

pohledu ne od voleb k volbám, ale na desítiletí kupředu, k pokoře i kuráži, potřebné

k podstoupení nezbytné porce rizika, bez níž se neobejde lidský duch, má-li využít přírodou mu

daných možností. To islám nemůže. Nemá se k čemu vracet, ustrnuv v čase a myšlení svých

začátků.

Tak to by snad byly, pane Kurasi, ty dvě stránky, o které jste si psal. Kdyby nestačily, mohu dodat

další a ještě další, téma je bezmála nevyčerpatelné a kritického slova nikdy nezbývá. V případě

jako tento zcela obzvláště a speciálně. S pozdravem spoluspiklence

Luděk Frýbort

Ptali jste se, odborníci odpověděli

(Tuto rubriku jsme slibovali přinést již v minulém čísle, z různých důvodů se nám to podařilo až

nyní. Velice se omlouváme).

Jiří S. Basel: Je mi 67 let, žijí ve Švýcarsku od svých dvaadvaceti. Několik let pobírám důchod

z ČR, chodí mi na bankovní účet ve Švýcarsku, ale pořád nevím, zda-li ho mám uvádět ve

švýcarském daňovém přiznání, jinými slovy není mi jasné, jestli můj český důchod podléhá ve

Švýcarsku zdanění. Prosím o radu, nechci porušovat švýcarské zákony. Děkuji.

Máte povinnost přiznat příjem českého důchodu ve švýcarském daňovém přiznání.

Stephan K. Otelfingen: I když žiji trvale ve Švýcarsku a mám zdejší občanství, měl jsem v

Hřensku chalupu, kterou jsem nyní prodal. Peníze za prodej jsem si nechal poslat na účet ve zdejší

bance. Mám je zdanit? Nebo jsem je měl zdanit v Česku, i když tam nemám trvalý pobyt? Anebo

podléhá zisk z prodeje zdanění v obou státech? Nebo snad v žádném?

Zisk z prodeje chalupy podléhá zdanění. Zdanění je možné v České republice, nebo ve

Švýcarsku. Můžete si vybrat.

Karel W. Baden: Moje neteř žijící v Hodoníně prodala loni statek. Část peněz mi darovala,

protože je skromná, ke mně velice dobrá a ví, že se mi zde, ve Švýcarsku, žije těžce (jsem

nevyléčitelně nemocen, je mi 83 let a mám nízký důchod doplněný sociální podporou). Jsem

povinen peněžitý dar od neteře ohlásit švýcarskému sociálnímu úřadu? Nesníží mi pak, nebo zcela

nezruší sociální pomoc?

Odpověď závisí od výše finančního daru.

Václav G. Lausanne: Kde bych se mohl dočíst, co všechno ve Švýcarsku jsem povinen uvádět

do daňového přiznání, co si naopakmůžu od daňového základu odečíst a jak vysoká je odečitelná


září september

43

položka z daňového základu, jinými slovy: do jaké výšky ročního příjmu nemusím platit daň?

Kontaktujte nás, rádi Vám poradíme.

Zdeněk C. Spiez: V prosinci dosáhnu švýcarského důchodového věku. Netuším, jak mám

postupovat, jaké kroky podniknout, abych dostal švýcarskou penzi. Poradíte? Děkuji.

Tři až čtyři měsíce před dosažením nároku na starobní důchod se přihláste na AHV.

Jitka L. Winterthur: Moje dcera žijící ve Švýcarsku má zájem prodat v Česku v dražbě umělecké

dílo významného českého autora. Obává se ale, že značnou část zisku z prodeje jí sebere

švýcarská daň či jiné poplatky. Je tomu tak? Radu od známých, aby peníze za prodej švýcarským

úřadům nepřiznala, s rozhořčením odmítla. Chce postupovat čestně a v intencích zákona.

Pro zodpovězení Vašeho dotazu potřebujeme znát další podrobnosti, informace o naby-

tí, kde se významné dílo momentálně nachází atp.

Máte dotazy? → Chcete poradit? → Vyřídit? → Obraťte se na nás! Odběratelé Zpravodaje - Konzultace - první půl hodiny ZDARMA a 8% slevy z hodinové sazby.

AGENTUR PAZDERA, Kreuzplatz 20, CH-8008 Zürich, tel.044 933 0733, Fax 044 932 5203 www.pazdera.ch e-mail: [email protected] www.agenturpazdera.cz

Zdraví

Slazená limonáda ničí náš mozek. Způsobuje demenci, varují vědci

Nejenže po sladkých limonádách tloustneme, ale nově přišli vědci na to, že po nich také

hloupneme. A nejvíc po nich trpí paměť dospívajících, kteří pijí limonády nejčastěji, dokonce

třikrát tolik než mládež před dvaceti lety.

Už jen jediná sklenice slazené limonády naruší paměť,“ tvrdí doktor Scott Kanoski z jiho-

kalifornské Univerzity v Los Angeles. „Není žádným tajemstvím, že jednoduché cukry, zvláště

když jsou konzumovány v limonádách a dalších nápojích, mohou vést k narušení metabolismu.

Nicméně naše důkazy odhalují, že konzumace cukrem slazených nápojů negativně ovlivňuje také

schopnost mozku fungovat normálně a pamatovat si podstatné informace o našem okolí,“

argumentuje Kanoski.

Podle laboratorních výzkumů příjem jednoduchých cukrů ze slazených limonád a džusů v době

dospívání vede ke zvýšenému počtu zánětů v hipokampu – mozkovém centru, které ovládá učení

a paměť. Pokud limonády pravidelně pijí starší lidé, může dojít až k demenci.

„Hipokampus je nezbytně důležitým centrem pro správnou funkci paměti,“ vysvětluje doktor

Kanoski. Podle jeho názoru by děti ani dospělí neměli pít limonády a džusy denně. Pravidelná

konzumace má negativní vliv na zdraví – na postavu i mozek. A to již v dávkách od jedné

sklenice denně. Džus navíc není náhradou konzumace ovoce a zeleniny. iDnes,cz

http://www.pazdera.ch/

mailto:[email protected]


září september

44

Ze spolkové činnosti

Sjíždění řeky Reuss

Jedna z mála slunečných nedělí letošního deštivého léta byla 17. srpna. Datum, které mám dávno

červeně označeno v kalendáři. Tento den pořádal Sokol Lucern sjíždění řeky Reuss. Tentokrát

bylo po deštích trochu více vody, jízda byla o něco rychlejší, ale ne nebezpečná, žádná divoká

voda. Stačilo dopravit se (po domluvě) 10 nebo 20 km proti proudu, napumpovat člun a nechat se

nést řekou, sem tam máchnout pádlem a kochat se míjející krajinou.

Po přistání už hořel rozdělaný oheň, kde si každý mohl opéct přinesené zásoby. Samozřejmě i

zásob tekutých bylo dost, musí se přeci dbát na pitný režim. Že celková atmosféra byla výborná,

nemusím ani zdůrazňovat.

Z Basileje nás bylo šest, všem se to líbilo a už se těšíme na příští sjíždění. Sokolům z Lucernu

chceme poděkovat za dobrou organizaci a krásnou neděli.

Dana Štěpánková

Na snímcích z foťáku L. Čarnecké: Nahoře vlevo: Voda vysoká, ale ne nebezpečná – zato pěkně

studená: 17°C, ale veslováním se člověk zahřeje (M.Cron a R.Eger). Nahoře vpravo: Basilejská

frakce rekapituluje sportovní výkony. Dole vlevo: Přijel až z Brna, asi proto se do vody neodvážil.

Ale hlídal nás opravdu vzorně. Dole vpravo: Na roštu kotletky pro labužníky, servely pro

praktické (daly by se jíst i po studenu) a zelenina (nejen) pro vegetariány (ve službě M. Cron).


září september

45

Oznamy

Beseda Svatopluk Čech Zürich

pořádá v pátek 24. října 2014 v 17:30 hod ve velkém sálu Lavaterhaus, St. Peter-Hofstatt 6, 8001 Zürich

večer na téma

„Počátek 1. světové války před 100 lety a vznik ČR“

Hlavním bodem bude přednáška docenta Dr. Josefa Tomeše z Masarykova ústavu

Akademie věd v Praze, spojená s diskusí a kulturními vložkami.

Pořadatele zvou srdečně na tento zajímavý večer všechny krajany i hosty

a těší se na hojnou účast.

Jana Jarolímková Libor Šimeček Jiří Kraus

39. ples Sokola Baden ve Wettingenu se bude konat teprve v sobotu dne 14. února 2015

24. mezinárodní volejbalový turnaj

Sokol Cup 2014

se koná v sobotu 13.9. 2014 ve sportovní hale Rossmoos Emmenbrücke

LU.

Je to nejlepší příležitost, jak se připravit na nadcházející halovou sezonu

a přitom poznat týmy z blízka i daleka.

Startovné je CHF 60.-. Kategorie muži / ženy / mix.

Podrobnosti a přihlášky najdete na sokolcup.sokol.ch

nebo www.sokol.ch (sokol cup).

http://www.sokol.ch/


září september

46

Ve vlastní věci:

Zpravodaj dostává občas příspěvky, které přesahují jeho kapacitu. Jakkoliv jsou pro vás,

milí čtenáři, zajímavé, jako celek je nelze otisknout, musí se proto „roztrhat“ do více

čísel – nebo by se museli zkrátit, čímž by ztratili na kvalitě.

Pokusně proto budeme zveřejňovat takovéto články na webu svaz-spolku.ch, kde je

ponecháme po dobu jednoho až dvou měsíců.

Publikací „příliš“ dlouhých příspěvků na webu se vyřeší problém, že se nemusí tisknout

po kouscích a ve Zpravodaji zbyde víc místa na informace o aktivitách naší komunity.

Pro budoucnost najdete texty delší než tři, vyjímečně čtyři stránky, na webu SSČS

s odkazem v tištěném Zpravodaji.

Redakce

Upozornění:

Pozor, pošta nám už nehlásí změny adres! Prosíme Vás proto, abyste na obálce zkontrolovali, zda adresa souhlasí. V případě chybné adresy

nebo změny nahlaste správnou adresu do naší administrace – kontakt v tiráži.

Administrace Zpravodaje


září september

47

JAK UHRADIT INZERÁTY A PŘEDPLATNÉ ZA ZPRAVODAJ? Konto ve Švýcarsku: Verband der Tschechen und Slowaken in der Schweiz,

Zpravodaj, Presseorgan, CH-4133 Pratteln,

Banka: PostFinance, Nordring 8, 3030 Bern, POSTKONTO: 80-70357-1

IBAN: CH89 0900 0000 8007 0357 1, BIC/Swift: POFICHBEXXX

Clearing Nr.: 9000

Pro platby za předplatné z ciziny a za inzeráty: Bankovní konto: Credit Suisse, CH-8070 Zürich,

Konto Nr.: 063 4699 7100 0,

IBAN: CH78 0483 5063 4699 7100 0

SWIFT (= BIC): CRESCHZZ80D

Konto pro platby z České republiky: POŠTOVNÍ KONTO: Jaroslav Havelka (účel platby: Zpravodaj)

Poštovní spořitelna, číslo účtu: 218798369/0300

IBAN: CZ68 0300 0000 0002 1879 8369, BIC/Swift: CEKOCZPP

Přihláška k odběru Zpravodaje od .............

A: 1) Objednávám Zpravodaj: 2) Zaplatím Zpravodaj: (Nehodící se, škrtněte)

Paní/Pan: Jméno a příjmení ........................................................................................

Ulice/číslo …………………………………….....................................................................

PSČ/město/stát ……………………………………………………………………………………...

Telefon …………………………………………….. Podpis ………………………………………

B: Posílejte Zpravodaj jako můj dar:

Paní/Panu: Jméno/příjmení:………………………………………………………………………

Ulice/číslo ………………………………………………………………………………..………….

PSČ/město (obec)/stát: …………………..……………………………………………………….

Složenku na zaplacení zašlete na adresu A

Předplatné: viz výše a následující strana


září september

48

Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo ekvivalent v domácí měně,

v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.

Impressum

Redakce - vedoucí redaktor: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2 CH-8184 Bachenbülach,

Tel.: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected]

Tým spolupracovníků: Helena Springinsfeld, Jan Edward Hýsek, Václav Günter, Tomáš Hrico

Čeští korektoři: Helena Springinsfeld, Tel.: +41(0)79 413 55 89, Fax:+41(0)44 833 59 04,

e-mail(svaz spolků): [email protected] ; Jan Edward Hýsek, e-mail: [email protected]

Administrace (předplatné, změny adres, nové přihlášky na odběr, odhlášky, informace):

Zpravodaj, Jarmila Schifferle, Parkstrasse 2, CH-5313 Klingnau, Tel: +41(0)56 245 11 48,

e-mail: [email protected]

Inzerce: JUDr. Andrej Hrico, Püntenstrasse 2, CH-8184 Bachenbülach,

Tel./fax: +41(0)43 539 90 14, nebo +41(0)78 776 68 70, e-mail: [email protected]

Roční předplatné: ve Švýcarsku SFr 55.- , v Evropě (mimo Švýcarska) SFr 60.- nebo

ekvivalent v domácí měně, v zámoří (letecky) SFr 65.-, nebo ekvivalent v domácí měně.

Vydává: Svaz spolků Čechů a Slováků ve Švýcarsku -Verband der Vereine der Tschechen und

Slowaken in der Schweiz. Webová stránka: http://www.svaz-spolku.ch

Tisk: Gastropress

Uzávěrka - redakční část a inzerce: vždy 3 dny před ukončením měsíce.

Podepsané články nemusí vyjadřovat názor redakce. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

mailto:[email protected]

Date post:	18-Jan-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

zpravodaj 9/ 2014 Obsah · 2014. 10. 31. · zpravodaj 9/ 2014 spravodaj září september 2 Noví...

Documents