Závaznost soudních rozhodnutí · 2018. 11. 22. · Úvod (Pavel Šámal a Katarína...

Závaznost soudních rozhodnutí – vnitrostátní a mezinárodní náhledy

NEJVYŠŠÍ SOUD

Závaznost soudních rozhodnutí –

vnitrostátní a mezinárodní náhledy

ŠÁMAL, P. – RAIMONDI, G. – LENAERTS, K. a kol.

Vzor citace: „Závaznost soudních rozhodnutí - vnitrostátní a mezinárodní náhledy / Šámal, P., Raimondi, G., Lenaerts, K. a kol. – 1. vydání. – Praha : Wolters Kluwer ČR, 2018. – 292 stran ISBN 978-80-905562-8-7 (brožováno)“

© Nakladatelství Wolters Kluwer ČR, 2018 © Nejvyšší soud, 2018

Technická redakce: Nejvyšší soud Recenzenti: doc. JUDr. Mgr. Pavel Molek, Ph.D., LL.M.

JUDr. Mgr. Ivo Pospíšil, Ph.D.JUDr. Kateřína Šimáčková, Ph.D.

Právní stav publikace je ke dni 30. června 2017

Vydává Wolters Kluwer ČR, a. s.,U Nákladového nádraží 10, 130 00 Praha 3. Vydání 1. Sazba: Cadis Praha. Tisk Sowa Sp. z o. o., ul. Raszyńska 13, 05-500 Piaseczno, Poland

ISBN 978-80-7598-009-0 (Wolters Kluwer ČR, brož.)ISBN 978-80-7598-015-1 (Wolters Kluwer ČR, epub)ISBN 978-80-905562-8-7 (Nejvyšší soud)

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Šámal, Pavel Závaznost soudních rozhodnutí – vnitrostátní a mezinárodní náhledy / Šámal, P., Raimondi, G., Lenaerts, K. a kol. – 1. vydání.– Praha : Wolters Kluwer ČR, 2018. – 292 stranISBN 978-80-905562-8-7, ISBN 978-80-7598-009-0 (brožováno)347.951-027.557 * 341:342 * (4) * (062.534)– závaznost soudních rozhodnutí – Evropa– mezinárodní a vnitrostátní právo347.9 – Občanské soudní řízení. Soudnictví [16]

5

STRUČNÝ OBSAH

Informace o autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Úvod (Pavel Šámal a Katarína Šipulová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Část I: Teoretické přístupy k závaznosti soudních rozhodnutí . . . . . . . 27 1. Judikatura a precedent v kontinentálním a angloamerickém právu . . . . 29

Zdeněk Kühn 2. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o ústavních

stížnostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45Vojtěch Šimíček

3. Závaznost judikatury v rozhodování správních soudů . . . . . . . . . . . . . . 59Jan M. Passer

4. Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68Pavel Šámal

5. Místo závaznosti judikatury v systému metodologie interpretace kontinentálního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87Jan Wintr

Část II: Závaznost soudních rozhodnutí v multiúrovňovém systému . . 97II.A. Koncept závaznosti a judikatura ESLP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 6. Závazný účinek rozhodnutí: Reflexe výkonu rozhodnutí ESLP . . . . . . 99

Guido Raimondi 7. Reakce na příspěvek Guida Raimondiho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

Pavel Rychetský 8. „Předběžná stanoviska“ na základě Protokolu č. 16 k Evropské úmluvě

o ochraně lidských práv: Vznikla konečně platforma pro efektivní dialog mezi Evropským soudem pro lidská práva a vnitrostátními soudy? . . 108Jiří Kmec

9. Mezi Res Judicata a Orientierungswirkung – Rozhodnutí ESLP před vnitrostátními soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116Jörg Polakiewicz

10. Závaznost soudních rozhodnutí v perspektivě common law: zdůvodnění rozhodnutí odkazem na precedent před Nejvyšším soudem Spojeného království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133James Lee

6

Stručný obsah

11. Implementace rozsudků Evropského soudu pro lidská práva ve Spojeném království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150Laurence Lustgarten

12. Judikatura evropských soudů a systémové vztahy mezi právními řády v Evropě se zvláštním ohledem na Francii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159Jean Paul Jacqué

13. Mezi svrchovaností Parlamentu a účinky erga omnes: závaznost Evropské úmluvy v dánském právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181Mikael Rask Madsen

II.B Koncept závaznosti a výkonu prismatem lucemburského Soudního dvora EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 14. Soudní dvůr a vnitrostátní soudy: transparentní dialog . . . . . . . . . . . . 192

Koen Lenaerts 15. Soudní dvůr a vnitrostátní soudy: transparentní dialog – reakce . . . . . 201

Catherine Barnard 16. Závaznost rozhodnutí Soudního dvora EU v řízení o předběžné

otázce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206Michal Bobek

17. Dva aspekty závaznosti soudních rozhodnutí unijních soudů, zejména Tribunálu SDEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217Irena Pelikánová

18. Realismus v oblasti evropské právní integrace: nástin přístupu měkkého právního realismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234Arthur Dyevre

Závěr (Katarína Šipulová a Aleš Pavel) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263Právní prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

7

OBSAH

Informace o autorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19

Část I: Teoretické přístupy k závaznosti soudních rozhodnutí . . . . . . . 27 1. Judikatura a precedent v kontinentálním a angloamerickém právu . . . . 29

1.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291.2 Závaznost judikatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 311.3 Odlišné chápání závaznosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321.4 Odlišná mentalita soudních systémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 341.5 Odlišná koncepce práva a jeho pramenů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 361.6 Právní jistota dosahována jiným způsobem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 371.7 Odlišné funkce nejvyšších soudů: prospektivní a retrospektivní

rozhodování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 391.8 Velké senáty nejvyšších soudů jako výzva právní kultuře

kontinentálních zemí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 421.9 Shrnutí podaných argumentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

2. Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 452.1 Soudy by spolu měly při ochraně základních práv „soutěžit“ . . . . . . . . . . 472.2 Něco (zdánlivě) vyslovené nad rámec

může být významnější než nosné důvody rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . 502.3 Usnesení není to, co nález . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 522.4 Je třeba dovozovat skutečnou vůli Ústavního soudu (byť to není vždy

jednoduché) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 542.5 Vypovídací hodnota disentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 562.6 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

3. Závaznost judikatury v rozhodování správních soudů . . . . . . . . . . . . . . 59 4. Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

4.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 684.2 Teoretické modely závaznosti soudních rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . 684.3 Závaznost soudních rozhodnutí v České republice . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

4.3.1 Kasační závaznost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 724.3.2 Normativní (kvaziprecedenční) závaznost . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

8

Obsah

4.4 Vliv velkého senátu jako základního sjednocovacího tělesa na závaznost soudních rozhodnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

4.5 Vliv stanovisek Nejvyššího soudu na rozhodovací praxi . . . . . . . . . . . . . 824.6. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86

5. Místo závaznosti judikaturyv systému metodologie interpretace kontinentálního práva . . . . . . . . . . 875.1 Vázanost soudce zákonem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 875.2 Vázanost soudce judikaturou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 885.3 Místo závaznosti judikatury v systému metodologie interpretace

kontinentálního práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 915.4. Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

Část II: Závaznost soudních rozhodnutí v multiúrovňovém systému . . 97II.A. Koncept závaznosti a judikatura ESLP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 6. Závazný účinek rozhodnutí: Reflexe výkonu rozhodnutí ESLP . . . . . . 99 7. Reakce na příspěvek Guida Raimondiho . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 8. „Předběžná stanoviska“ na základě Protokolu č. 16 k Evropské

úmluvě o ochraně lidských práv: Vznikla konečně platforma pro efektivní dialog mezi Evropským soudem pro lidská práva a vnitrostátními soudy? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

9. Mezi Res Judicata a Orientierungswirkung – Rozhodnutí ESLP před vnitrostátními soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1169.1. Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1169.2 Závazný účinek rozsudků ESLP

a jejich vynutitelnost ve vnitrostátním právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1189.2.1 Závaznost rozsudků podle EÚLP a účinek „res judicata“ . . . . . 118

9.2.1.1 Povinnosti týkající se úhrady spravedlivého zadostiučinění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

9.2.1.2 Povinnosti vyplývající z deklaratorních částí rozsudků ESLP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

9.2.2 „Orientierungswirkung“ (význam precedentu) . . . . . . . . . . . . . . 1279.3 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

10. Závaznost soudních rozhodnutí v perspektivě common law: zdůvodnění rozhodnutí odkazem na precedent před Nejvyšším soudem Spojeného království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13310.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13310.2 Rozhodovací struktura britského Nejvyššího soudu . . . . . . . . . . . . . . . . 134

10.2.1 Precedent a praxe . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13710.3 Faktory a omezení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

10.3.1 Více než jen rozdílný názor? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 139

Obsah

9

10.3.2 Relevantní změna okolností? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14110.3.3 Limity soudcovské změny práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14210.3.4 Počet soudců? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143

10.4 Vliv jiných soudů? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14410.4.1 Privy Council . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14510.4.2 Evropský soud pro lidská práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

10.5 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148 11. Implementace rozsudků Evropského soudu pro lidská práva

ve Spojeném království . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15011.1 Spojené království a Štrasburk – historický a ústavněprávní přehled . . . 15011.2 Závěr (Co čekat do budoucna?) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

12. Judikatura evropských soudů a systémové vztahy mezi právními řády v Evropě se zvláštním ohledem na Francii . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15912.1 O zásadních rozdílech v posuzování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

12.1.1 Princip přednosti práva EU pohledem z Lucemburku . . . . . . . . 16212.1.2 Princip přednosti unijního práva a teorie „mezí“ z hlediska

národních ústavních soudů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16412.2 Pokusy o smír dialogem soudců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

12.2.1 Smírný postoj zaujatý jak orgány EU, tak i národními . . . . . . . . 17112.2.2 Pokroky v rámci Lisabonské smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

12.3 Závaznost rozsudků Evropského soudu pro lidská práva: příklad Francie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17612.3.1 Omezená úloha ústavního soudce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17612.3.2 Možnosti obecného soudce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179

12.4 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 13. Mezi svrchovaností Parlamentu a účinky erga omnes: závaznost

Evropské úmluvy v dánském právu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18113.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18113.2 Začlenění EÚLP . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18313.3 Evropská lidská práva: výkladový rámec dánského Nejvyššího soudu . 18513.4 Polemika: negativní důsledky přístupu dánského Nejvyššího soudu . . . 18713.5 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

II.B Koncept závaznosti a výkonu prismatem lucemburského Soudního dvora EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191 14. Soudní dvůr a vnitrostátní soudy: transparentní dialog . . . . . . . . . . . . 192 15. Soudní dvůr a vnitrostátní soudy: transparentní dialog – reakce . . . . . 201

15.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20115.2 Konstruktivní dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20115.3 Destruktivní dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 203

10

Obsah

15.4 Zdráhavý dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20415.5 Ukončení dialogu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 205

16. Závaznost rozhodnutí Soudního dvora EU v řízení o předběžné otázce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20616.1 Dvě terminologické poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20716.2 Pohled unijní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20816.3 Pohled vnitrostátní. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21316.4 Závěrem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 216

17. Dva aspekty závaznosti soudních rozhodnutí unijních soudů, zejména Tribunálu SDEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21717.1 Závaznost rozhodnutí Soudního dvora EU navenek a formulace výroku . . 218

17.1.1 Přímé žaloby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21817.1.1.1 Provedení rozsudku podle čl. 266 SFEU . . . . . . . . . . . 21817.1.1.2 Rozsah závaznosti rozsudku a právní moc . . . . . . . . . . 22017.1.1.3 Dílčí závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 226

17.1.2 Rozhodování podle čl. 272 TFEU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22717.2 Závaznost rozhodnutí uvnitř soudního systému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228

17.2.1 Paralelní rozhodování shodných otázek v několika senátech . . . 22917.2.2 Respektování judikatury téhož a vyššího soudu . . . . . . . . . . . . . 229

17.3 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 18. Realismus v oblasti evropské právní integrace: nástin přístupu

měkkého právního realismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23418.1 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23418.2 Měkký právní realismus

a ostatní typy právního realismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23518.3 Prvky obecné teorie soudního jednání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24318.4 Měkký právní realismus a právní věda EU:

realismus, nebo formalismus? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24518.5 Právo a politika Evropské unie: nástin právně realistického pojetí

právní integrace v EU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24818.5.1 Soudy a širší politické prostředí, v němž působí . . . . . . . . . . . . 24918.5.2 Rozdílné motivace a omezení soudů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25318.5.3. Dvousměrná kauzálnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255

18.6 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263Právní prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

11

INFORMACE O AUTORECH

Catherine Barnard je profesorkou práva Evropské unie a Jean Monnet Chair of EU Law na Právnické fakultě Univerzity v Cambridge. Působí také jako vyučující na Trinity College. Mezi oblasti jejího zájmu patří právo Evropské unie, pracovní a antidiskriminační právo a soutěžní právo. Získala akademic-ké tituly MA z Univerzity v Cambridge, LL.M. z Evropského

univerzitního institutu, a Ph.D. z Univerzity v Cambridge. Profesorka Barnard je členem Trinity College. Vydala a spoluautorovala řadu odborných publikací (Eu-ropean Union Law, Oxford University Press 2014, The Substantive Law of the EU: The Four Freedoms, OUP 4h Edition 2013; The Law of the Cingle European Market: Unpacking the Premises, co-authored with Joanne Scott, Hart Publishing 2010; The Outer Limits of European Union Law, co-authored with Okeoghene Odudu, Hart Publishing 2009; or EC Employment Law, OUP 3rd edition 2006). Vydala také mnoho odborných článků o pracovním právu Evropské unie, Listině základních práv EU, diskriminaci a společném trhu.

Michal Bobek se narodil v roce 1977. Získal titul magistr v oboru právo a v oboru mezinárodní vztahy (Univerzita Kar-lova v Praze); diplom anglického práva a práva Evropské unie (Univer zita v Cambridge); Magister Juris (Univerzita v Oxfor-du, St. Edmund Hall); doktor práv (Evropský univerzitní insti-tut, Florencie). Další studia absolvoval na Svobodné univerzitě

v Bruselu a na Univerzitě v Queenslandu (Austrálie). V letech 2005–2009 pracoval jako asistent předsedy Nejvyššího správního soudu České republiky, poté vedoucí Oddělení dokumentace a analytiky téhož soudu (2008–2009). V roce 2009 složil odbornou justiční zkoušku v České republice. Působil jako vyučující (2011–2012) a následně vědecký pracovník (2013–2016) Institutu evropského a srovnávacího práva Oxfordské univerzity, později také jako profesor College of Europe v Brug-gách (2013–2015). Byl členem senátu rozkladové komise České národní banky (2013–2015). V letech 2013–2015 byl nominován jako ad hoc soudce Evropského soudu pro lidská práva. Je spoluzakladatelem a předsedou České společnosti pro evropské a srovnávací právo. Přednášel a hostoval na četných univerzitách v Ev-ropě i v zámoří a je autorem řady publikací v oborech právo Evropské unie, lidská práva, (veřejné) srovnávací právo a teorie práva. Od 7. října 2015 působí jako ge-nerální advokát Soudního dvora Evropské unie.

12

Informace o autorech

Arthur Dyevre se specializuje na oblast právní teorie, soudního chování, evropské integrace, komparativního práva komparativ-ní politiky. Před příchodem na Katolickou univerzitu v Lovani pracoval jako výzkumník pro několik různých institucí, všetně Evropského univerzitního institutu ve Florenci, Centro de Estu-dios Politicos y Constitucionalies v Madridu a na Max Planck

Institutu pro komparativní veřejné a mezinárodní právo v Heidelbergu. Jeho sou-časná práce se zaměřuje na techniky analýzy právních textů; vztah mezi národními soudy a Soudním dvorem Evropské unie a také na empirické základy soudního přezkumu legislativy. Je autorem několika knih Comparative Constitutional Rea-soning, Cambridge University Press 2017; The Future of Legal Theory and the Law School of the Future, Acta Falconis, Intersentia 2015) a řady článků v odbor-ních periodicích.

Jean Paul Jacqué, profesor Jean Paul Jacqué obdržel doktorský titul z práva. Od roku 1978 působí jako profesor na Universi-ty of Strasbourg, fakultě práva politických věd, a od roku 1988 jako profesor na College of Europe. Rovněž tak je hostujícím profesorem na řadě dalších univerzit včetně Barcelony, Louva-in, Lisabonu, Madridu a Santiago de Chile. Je také generálním

tajemníkem Transeveropské asociace politických studií (TEPSA). V minulosti pů-sobil jako ředitel právního servisu Rady Evropské unie (1992–2008), ředitel Insti-tutu moderních evropských studií ve Štrasburku (1974-1977), děkan Fakulty práva politických věd ve Štrasburku (1983−1990) a generální tajemník Mezinárodního institutu pro lidská práva – nadace René Cassina (1990−1992). Profesor Jacqué je v současnosti čestným generálním ředitelem a zvláštním radou v Radě EU. Je au-torem řady knih a odborných článků o ústavním a správním právu, mezinárodním právu a lidských právech, jakož i právu Evropské unie.

Jiří Kmec je Counsel advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners. Specializuje se na soudní, správní a rozhodčí řízení, in-solvence a restrukturalizace a problematiku trestní odpovědnosti právnických osob (compliance). Vystudoval právo na Právnic-ké fakultě Univerzity Karlovy, kde v roce 2006 získal titul PhD v oboru ústavní právo, trestní právo, kriminologie a kriminalisti-

ka a také politologie na Fakultě sociálních věcí Univerzity Karlovy. Před nástupem do advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners na počátku roku 2013 praco-val Jiří Kmec téměř 11 let na Ministerstvu spravedlnosti ČR v kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva, od roku 2011 formálně jako zástupce vládního zmocněnce. V rámci této pozice se kromě jiného podílel na obhajobě státu ve více než 150 sporech vede-ných před tímto mezinárodním soudem a také před Výborem pro lidská práva při OSN. Problematiku evropského systému ochrany lidských práv externě vyučoval


13

zejména na Justiční akademii ČR a na právnických fakultách v Praze a v Plzni. Je mimo jiné vedoucím autorského kolektivu a hlavním autorem velkého komentáře k Evropské úmluvě o lidských právech (C. H. Beck, 2012) a autorem monografie Evropské trestní právo (C. H. Beck, 2006). Je členem Komise pro trestní právo Legislativní rady vlády a Komise Ministerstva spravedlnosti pro nový trestní řád.

Zdeněk Kühn, soudce Nejvyššího správního soudu. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a University of Michigan Law School, Ann Arbor v USA, kde jako první z České republiky získal titul doktora právních věd. V letech 1997 až 2001 pracoval v advokátní kanceláři jako advokátní koncipient. Od roku 2000 působil jako odborný asistent a v roce 2006 se stal docentem na

katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Pra-ze, kde dosud působí jako pedagog. Od roku 2004 byl tři roky asistentem soudce na Ústavním soudu, podílel se rovněž na činnosti Legislativní rady vlády České republiky. V roce 2008 byl jmenován soudcem a přidělen k Nejvyššímu správní-mu soudu. Je autorem několika monografií a desítek článků publikovaných u nás i v zahraničí.

James Lee je odborným asistentem soukromého práva a 2016 až 2017 PC Woo Research Fellow na Právnické fakultě Dicksona Poona, King’s College v Londýně, kde působí také jako ředitel pro bakalářské přijímací řízení. a akademickým spolupracovní-kem sdružení „Honourable Society of the Inner Temple“. Působil také jako Visiting Professor na Hong Kong University, Universi-

ty of New South Wales, a MacCormick Visiting Fellow na Edinburské univerzitě.Co se týče výzkumů, James se věnuje zejména odůvodňování soudních rozhodnutí na nejvyšších soudech, problematice soudní reformy a soukromoprávní úpravě. Společně s Jamiem Glisterem editoval jednu ze základních publikací zabývajících se úpravou svěřeneckých fondů Hanbury and Martin: Modern Equity (21. vyd., 2018).

Koen Lenaerts, předseda Soudního dvora Evropské unie. Naro-dil se v roce 1954. V rámci univerzitního studia získal tituly na Katolícké univerzitě v Lovani (Lic. iur.; PhD v právu) a Harvard-ské univerzitě (LL.M.; M.P.A.). Poté působil jako přednášející (1979–83) a později profesor evropského práva na Katolícke

univerzitě v Lovani (od roku 1983). Byl referendářem Soudního dvora (1984–89), profesor na Collège d’Europe v Bruggách (1984–89) a členem Bruselské advo-kátní komory (1986–89). V letech 1989–2003 byl soudcem Soudu prvního stupně Evropských společenství a od roku 2003 Soudního dvora Evropské unie. V letech 2012–2015 působil jako místopředseda Soudního dvora Evropské unie a 8. října 2015 byl zvolen předsedou Soudního dvora EU.

14


Laurence Lustgarten je odborným spolupracovníkem na Cen-tre for Socio-Legal Studies na Oxfordské univerzitě. V minu-losti působil jako profesor práva na Univerzitě v Southampton a jako komisař v Independent Police Complaints komisi. Publi-koval řadu knih o národní bezpečnosti a parlamentní demokracii, o ústavním postavení a odpovědnosti policie Anglie a Walesu, rasové diskriminaci v Británii a dopadu úpravy o urážce na cti

na svobodu médií v Anglii. Byl aktivní v oblasti šíření lidských práv, vzdělávání soudců vládních funkcionářů pod taktovkou Rady Evropy.

Mikael Rask Madsen, profesor evropského práva na Právnic-ké fakultě Kodaňské univerzity a ředitel výzkumního centra iCourts. Profesor Madsen vystudoval sociologii práva na Inter-national Institute for Sociology of Law (1997), právní vědu na Kodaňské univerzitě (1998), v roce 2005 získal titul doktor so-ciologie práva na École des Hautes Études en Sciences Sociales v Paříži. Jako výzkumník a vyučující působil také na Kalifornské

univerzitě v Berkelez, nebo Sciences Po – L’Institut d’études politiques v Paříži. Od roku 2010 působí jako profesor práva na Právnické fakultě Kodaňské univer-zity a od roku 2012 jako ředitel dánského národního výzkumního centra excelence pro mezinárodní soudy – iCourts. V rámci svého výzkumu se věnuje zejména té-matům globalizace, mezinárodních soudů a soudců, vztahu mezi právem a globální integrací. Věnuje se také publikační činnosti, v rámci které se zabývá především Evropským soudem pro lidská práva, otázkou jmenování soudců a personální po-litikou, mezinárodními a regionálními režimy ochrany lidských práv, empirickými výzkumy a sociologií práva nebo vývojem práva a jeho vlivu na elity, sítě a insti-tuce.

Jan Passer je soudcem Tribunálu Soudního dvora Evropské unie, před jmenováním působil jako soudce Nejvyššího správ-ního soudu. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V letech 2001 až 2005 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 2. Od září 2004 do srpna 2005 byl dočasně přidělen k Nejvyššímu správnímu soudu. Jeho stálým soudcem se stal v září roku 2005. V letech 2001 až 2003 působil jako externí

přednášející Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, v současnosti je externím přednášejícím na Právnické fakultě Masarykovy univerzity a Justiční akademii, vše v oblasti práva Evropské unie. Absolvoval řadu dlouhodobých pracovních a studijních pobytů v zahraničí. Nejvyšší správní soud reprezentuje v EU Forum of Judges for the Environment a patří mezi zakládající členy České společnosti pro evropské a srovnávací právo.


15

Aleš Pavel vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy uni-verzity v Brně. Po úspěšném ukončení studia pracoval od roku 2002 jako asistent předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové a zároveň jako referent zahraničních vztahů Nejvyšší-ho soudu, kde se zejména věnoval judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V letech

2004–2005 byl také tiskovým mluvčím Nejvyššího soudu a od roku 2006 se jako vedoucí zahraničního oddělení intenzivně věnoval aplikaci unijního práva českými soudy. Absolvoval několik významných zahraničních stáží, zejména odbornou stáž v kanceláři Sněmovny lordů či u Soudního dvora Evropské unie. Od roku 2013 je ředitelem kanceláře předsedy Nejvyššího soudu, je výkonným redaktorem Výběru důležitých rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva pro justiční praxi z po-hledu Nejvyššího soudu. Je externím vyučujícím na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, publikačně a odborně se věnuje zejména evropskému spotřebi-telskému právu.

Irena Pelikánová je od roku 2004 soudkyní Tribunálu Soud-ního dvora Evropské unie. V roce 1993 byla jmenována pro-fesorkou obchodního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1998–2004 byla členkou Legislativní rady vlády. V letech 1999–2002 byla členkou prezídia Komise pro cenné papíry a mimoto působila jako advokátka. Je autorkou

pětisvazkového komentáře k českému obchodnímu zákoníku a učebnic obchod-ního práva. Zabývá se též srovnávacím právem obchodním, zejména ve vztahu k právu francouzskému.

Jörg Polakiewicz je ředitelem odboru Právního poradenství a mezinárodního práva veřejného Rady Evropy (od 1. října 2013). Mezi lety 2010 a 2013 působil jako vedoucí oddělení lidsko-právního rozvoje v Radě Evropy a dohlížel na mezivlád-ní spolupráci vedenou Radou Evropy v oblasti lidských práv, včetně reformy Evropského soudu pro lidská práva, přistoupení

Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech, a reformy zaměřené na země východní a střední Evropy. V letech 2008 až 2010 byl vedoucím oddělení pro právní rozvoj, zabýval se soudní spoluprácí a stanovováním standardů v trestním, civilním a veřejném právu. V tomto bdobí působil také jako tajemník výboru Bu-dapeštské úmluvy o kyberkriminalitě (T-CY) a dohlížel na spuštění modernizace ochrany dat podle Úmluvy 108. V Radě Evropy působí od roku 1993, podílel se na přípravě ústavní reformy ve východní a střední Evropě (spolu s Benátskou komisí). Jörg Polakiewicz působí také v akademické sféře. Je profesorem na Europa-Insti-tut, University of the Saarland v Saarbrückenu. Mezi lety 1986 až 1993 byl vý-zkumným pracovníkem Max Planck Institutu pro mezinárodní a srovnávací právo v Heidelbergu. Publikoval řadu článku o mezinárodním, evropském a ústavním

16


právu. Je spolueditorem knih Fundamental Rights in Europe (Oxford University Press 2001), autorem Treaty-making in the Council of Europe (Council of Europe Publishing 1999) a The Obligations of States arising from the Judgments of the European Court of Human Rights (Springer), která byla publikovaná v němčině v roce 1993.

Guido Raimondi, předseda Evropského soudu pro lidská prá-va. Narodil se 22. 10. 1953 v Neapoli, kde v roce 1975 získal magisterský titul v oboru právo. V letech 1976–1977 působil jako asistent vedoucího katedry mezinárodního práva Právnic-ké fakulty v Neapoli. V letech 1977–1986 působil jako soudce u soudů nižších stupňů, kde se specializoval na civilní a trestí

právo. V soudnictví zůstal až do roku 1986, kdy byl přidělen k úseku diplomatic-ké právní služby italského ministerstva zahraničních věcí (1986–1989). V období 1989–1997 byl spoluzmocněncem pro zastupování italské vlády u ESLP. Působil v několika expertních výborech Rady Evropy. V letech 1997–2002 pracoval jako generální advokát a později jako soudce u italského Nejvyššího soudu. V květnu 2003 se stal také zástupcem a pak od února 2008 právním poradcem Mezinárodní organizace práce. Soudcem Evropského soudu pro lidská práva se stal 5. 5. 2010 a jeho předsedou 1. 11. 2015. Je autorem řady publikací z oblasti mezinárodního práva, zejména lidských práv.

Pavel Rychetský (*1943) je významný český právník, politik a předseda Ústavního soudu. Signatář Charty 77, spoluzaklada-tel Občanského fóra a první polistopadový generální prokurátor, následně místopředseda federální vlády. Místopředsedou vlády byl i v letech 1998 až 2002 a místopředsedou také ve vládě Vla-dimíra Špidly. V srpnu 2003 jej prezident republiky jmenoval

předsedou Ústavního soudu. V roce 2013 byl do funkce předsedy Ústavního soudu jmenován na druhé funkční období.

Pavel Šámal, předseda Nejvyššího soudu od 22. 1. 2015 a pro-fesor trestního práva na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratisla-vě. Po úspěšně ukončených studiích na Právnické fakultě Uni-verzity Karlovy v Praze v roce 1977 získal nejprve roku 1980 akademický titul doktor práv (JUDr.), následně získal v roce

1999 akademický titul „doktor“ (Ph.D.). V roce 2001 byl jmenován docentem pro obor trestní právo a v roce 2006 byl jmenován prezidentem republiky profesorem pro obor trestní právo, kriminologie a kriminalistika. Soudcovskou kariéru zahá-jil u Okresního soudu v Mostě v roce 1979, později působil na Krajském soudu v Ústí nad Labem a od roku 1991 na Nejvyšším soudě České republiky jako soudce a předseda senátu trestního kolegia. Je členem pracovní komise Legislativní rady


17

vlády České republiky pro trestní právo (od roku 1998) a redakčních rad odbor-ných časopisů Právní rozhledy, Bulletin advokacie, Soudní rozhledy, Trestněprávní revue a Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Výběr judikátů Evropského soudu pro lidská práva, považovaných Nejvyšším soudem za významné pro jus-tiční praxi. Od roku 2002 je členem Mezinárodní asociace trestního práva (As-sociation Internationale de Droit Pénal/International Association of Penal Law). Je také členem Vědecké rady Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Vědecké rady Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a dlouholetým čle-nem komisí Ministerstva spravedlnosti pro rekodifikaci trestního práva hmotného a procesního.

Vojtěch Šimíček se narodil v osobité kulturní a průmyslové moravskoslezské metropoli Ostravě v roce 1969 a strávil tam spokojené dětství, které položilo základ jeho klidné a vyrovnané povahy. V roce 1992 vystudoval Právnickou fakultu Masaryko-vy univerzity v Brně, kde v roce 1995 ukončil též postgradu-ální studium a habilitoval se v roce 2001. Absolvoval studijní

pobyty v Regensburgu, v Bochumi, ve Vídni a pět měsíců působil jako stážista v německém Spolkovém sněmu. Všude se mu náramně líbilo, nicméně nikdy ne-uvažoval o práci v zahraničí. V letech 1996 až 2003 pracoval jako asistent soudce na Ústavním soudu. V roce 2003 byl jmenován soudcem a byl přidělen k Nejvyš-šímu správnímu soudu. Kromě funkce předsedy senátu finančně správního kole-gia působil také jako předseda sedmičlenného senátu ve věcech volebních a ve věcech politických stran a šestičleného kárného senátu ve věcech soudců. Věnuje se pedagogické činnosti, od roku 1992 dosud vyučuje ústavní právo a další blízké předměty na Právnické fakultě Masarykovy univerzity. Je autorem či spoluautorem desítek odborných textů a publikací, vydaných v tuzemsku i v zahraničí, editoval řadu sborníků a působí v některých redakčních radách. Je šťastně ženat s krásnou, tolerantní, vtipnou a duchaplnou manželkou a je otcem tří vesměs hodných a mi-lých dětí. Ve volném čase kromě obligátní výchovy dětí rád čte a vášnivě holduje (zejména) kolektivním sportům a tuto radost mu nedokáže zkalit ani skutečnost, že pohříchu neovládá dobře ani jeden z nich. Dne 12. června 2014 ho prezident republiky jmenoval soudcem Ústavního soudu.

Katarína Šipulová získala doktorát na Katedře evropských stu-dií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a titul MSt v oboru Socio-legal research na Oxfordské univerzitě. Její hlavní oblastí zájmu je téma soudnictví v tranzicích a demokra-tizace států střední a východní Evropy. Katarína působila jako vedoucí zahraničního oddělení Nejvyššího soudu, dále byla člen-

kou několika výzkumných projektů věnujících se oblasti lidských práv či meziná-rodnímu právu a jeho vlivům na vnitrostátní právní řád. V současnosti pracuje na Ústavu pro otázky soudnictví Právnické fakulty Masarykovy univerzity. Od roku

18


2009 je členkou Centra pro lidská práva a demokratizaci a od roku 2017 Výboru pro základní práva a diskriminaci Rady vlády pro lidská práva. V letech 2011–2017 se podílela na projektu Nejvyššího soudu zabývajícího se aplikací práva EU čes-kými obecnými soudy.

Jan Wintr (*1978), docent katedry teorie práva a právních uče-ní Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Studoval na Univerzitě Karlově a na Ludwig-Maximilians-Universität v Mnichově. Člen Legislativní rady vlády, Rady České tiskové kanceláře a Výboru pro sexuální menšiny Rady vlády pro lidská práva. Autor mono-grafie Říše principů. Obecné a odvětvové principy současného

českého práva (2006), za kterou získal Bolzanovu cenu a Cenu Antonína Randy, učebnice Principy českého ústavního práva (3. vyd. 2015), monografií Česká par-lamentní kultura (2010) a Metody a zásady interpretace práva (2013) a dalších od-borných textů z oblasti teorie práva, ústavního práva, právních dějin a politologie. Publikuje též v denním tisku.

19

Úvod

PAV E L Š Á M A L A K ATA R Í N A Š I P U L O V Á

Porozumění funkci rozhodnutí v mezisoudním dialogu

Spojení „mezisoudní dialog“ se v posledních letech stalo populárním termí-nem, který stále častěji rezonuje v akademické diskuzi i debatami mezi soudní-mi funkcionáři a jednotlivými soudci o dalším vývoji a koexistenci vnitrostát-ních a mezinárodních soudních těles. Zatímco však o postavení mezinárodního a evropského práva ve vnitrostátních ústavních a právních řádech toho bylo napsaného mnoho1, pojem soudního dialogu zatím nemá přesné vymezení, a proto je třeba se zamýšlet nad tím, co přesně se za soudním dialogem mezi jednotlivými složkami soudní moci, a to nejenom uvnitř státu, ale také na úrov-ni Rady Evropy a Evropské unie, skrývá. Hledání odpovědi je zároveň hledání vymezení postavení a rolí jednotlivých soudních institucí, zvláště když soudní moc lze v současném systému charakterizovat jako institucionálně rozčleněnou a do značné míry diferencovanou a specializovanou strukturu. Jedná se o nové pojetí soudní moci v materiálním právním státě, kdy zejména v posledních de-setiletích se v návaznosti na teorii dělby moci hovoří také o dělbě soudní moci. Přitom je možno dělbu soudní moci chápat v užším smyslu jako rozčlenění a specializaci vnitrostátní soudní soustavy2 nebo v širším smyslu, kdy do této dělby soudní moci zahrneme rovněž evropské soudní orgány, a to jak v rámci Evropské unie, tak i Rady Evropy, což souvisí s probíhající permanentní ev-ropskou integrací a se vzrůstajícím vlivem evropských soudů (Soudního dvo-ra Evropské unie v Lucemburku a Soudu pro lidská práva ve Štrasburku) na národní soudy (ústavní soudy i obecné soudy). V návaznosti na tyto procesy všechny tyto soudy v rámci Evropy hledají svou identitu a roli jak v evropském soudním systému, tak i na národní úrovni.1 NOLLKAEMPER, André. National Courts and the International Rule of Law. Oxford: Oxford

University Press 2011; AUST, Helmut Philipp, NOLTE, Georg. The Interpretation of Internati-onal Law by Domestic Courts. Uniformity, Diversity, Convergence. Oxford: Oxford University Press 2016; MÜLLER, Amrei. (eds.) Judicial Dialogue and Human Rights. Cambridge: Cam-bridge Unviersity Press 2017; MARTINICO, Giuseppe, POLLICINO, Oreste. The Interac-tion between Europe’s Legal Systems: Judicial Dialogue and the Creation of Supranational Laws. Cheltenham: Edward Elgar, 2012.

2 Viz HLOUŠEK, Vít, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Úvodem ke konferenci „Dělba soudní moci v České republice“, konané dne 26. listopadu 2003. In: HLOUŠEK, Vít, ŠIMÍČEK, Vojtěch. (eds.) Děl-ba soudní moci v České republice. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2004, s. 9.

20

Úvod

Evropský soudní prostor je z mnoha úhlů pohledu jedinečným systémem posilujícím (nicméně také vynucujícím) jistou formu koexistence, komunika-ce, spolupráce či interakce mezi vnitrostátními soudy jednotlivých členských zemí Rady Evropy či Evropské unie, a nadnárodními soudy, zejména Soudním dvorem Evropské unie (SDEU) a Evropským soudem pro lidská práva (ESLP). Výzkum, jakož i právní praxe začínají jen pomalu odhalovat skutečnou podo-bu tohoto soudního dialogu: na jednu stranu víme, že obě mezinárodní soud-ní tělesa vyžadují a spoléhají na součinnost vnitrostátních soudů. Vnitrostátní soudy aplikují unijní právo, a stávají se tak i soudy evropskými. Rovněž tak vnitrostátní soudy (a soudci) používají ustanovení lidskoprávních úmluv, jakož i judikaturu ESLP, která nejdůležitější z těchto lidskoprávních katalogů pro evropský region, Evropskou úmluvu o lidských právech (dále EÚLP, Úmluva) výrazně dotváří. Úmluva, ač byla velkou inspirací Listiny základních práv ČR a obsahově ji do značné míry odpovídá, obsahuje také mnoho nejasných či ote-vřených ustanovení, která vyžadují kreativní a progresivní výklad. Na druhou stranu, obě mezinárodní soudní instituce součinnost a spolupráci vnitrostátních soudů potřebují. Principy, zásady a výklad ustanovení ať již Úmluvy, nebo unijního práva by pozbývaly význam, pokud by nebyly akceptovány a převza-ty soudy rozhodujícími na té nejnižší úrovni.

Do tohoto systému vstupují ještě ze zvláštní pozice vnitrostátní nejvyšší soudy, které plní specifickou funkci zprostředkovatelů a důležitých komuni-kačních kanálů mezi evropskou a vnitrostátní rovinou. Publikace „Závaznost soudních rozhodnutí – vnitrostátní a mezinárodní náhledy“ navazuje na stej-nojmennou konferenci, která ve dnech 19.−21. června 2017 probíhala v Brně, hlavním městě české justice, za účasti předsedů nejvyšších a ústavních soudů členských států Rady Evropy, soudců evropských soudů i předních akademiků.

Klíčová otázka, kterou se zabývali účastníci konference v rámci nastíně-ného soudního dialogu a kterou si nyní kladou autoři jednotlivých kapitol, je otázka závaznosti judikatury Evropského soudu pro lidská práva, Soudního dvora EU, závaznosti rozhodnutí vnitrostátních soudů a vztahem ústavních a obecných soudů v rámci vnitrostátních právních systémů.

Struktura a hlavní ideje publikace

Publikace, kterou máte nyní šanci držet v rukou, se snaží poskytnout odpo-vědi na řadu otázek, které pro kontinentální právní systémy vyvstaly zejména v důsledku vlivu judikatorní činnosti dvou evropských soudů, ESLP a SDEU. První část publikace, Teoretické přístupy k závaznosti soudních rozhodnutí (I), se proto soustřeďuje na místo konceptu závaznosti rozhodnutí v kontinentálním

Úvod

21

právu. Zdeněk Kühn v kapitole „Judikatura a precedent v kontinentálním a angloamerickém právu“ představuje odlišnosti rolí judikatury a precedentu v kontinentálním a angloamerickém právu, přičemž poukazuje na to, že roz-díl nespočívá pouze v samotné práci s judikaturou, ale prolíná se také struk-turálním nastavením a funkcemi nejvyšších soudů v jednotlivých systémech. Nicméně, ve skutečnosti žádný reálný právní systém neodpovídá čistému te-oretickému modelu a kontinentální systémy rozhodně nepovažují judikaturu za zcela irelevantní. Jak upozorňuje Kühn, zatímco angloamerické soudy jsou vázané na výstupu precedentní praxí, od které se nesmí odchýlit, kontinentální soudy jsou spíše vázané na vstupu (při výběru závazných pramenů).

Vojtěch Šimíček, Pavel Šámal, a Jan Passer ve třech následujících příspěv-cích nabízejí náhled na závaznost rozhodnutí tří nejvyšších českých soudů. Jak se zdá z úvodních úvah autorů, myšlenka, že koncept závaznosti judikatury je vlastní pouze právním systémům common law, je dávno překonaná. Ač má judikatura v českém právním systému jiné postavení (a je spíše interpretačním vodítkem), při použití analogie nebo teleologické metody výkladu její důleži-tost stoupá. Všechny tři vrcholné soudní instituce si postupně vytvořily trochu jiný přístup k závaznosti. Nicméně, jak ukazuje Vojtěch Šimíček v kapitole 2 „Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech“, otázka, zda rozhodnutí mají v českém prostředí závazný charakter, je již pře-konaná a oba nejvyšší soudy precedenční povahu rozhodnutí Ústavního soudu rámcově akceptují. Novou otázkou, s kterou se náš právní systém nyní musí vypořádat, je to, jaká část rozhodnutí je pro soudy vlastně závazná. V rám-ci judikatury Ústavního soudu jednoznačně hierarchie existuje, kdy usnesení z podstaty věci nemůže nikdy dosáhnout takové závaznosti jako nález. Nicmé-ně i uvnitř rozhodnutí je otázkou, jak angloamerický princip závaznosti apliko-vat: členění rozhodnutí na nosné důvody (ratio decidendi) a něco navíc (obiter dictum) je zjednodušující a zavádějící, stejně tak jako soustředění se na tzv. právní věty. V konečném důsledku je to totiž, tvrdí Šimíček, rozhodovací pra-xe soudů, která dále s rozhodnutími pracuje a dovodí v aplikační praxi jejich podstatu.

Jak se dále praxe obecných soudů s judikaturou a nálezy Ústavního soudu vypořádává, demonstrují Pavel Šámal a Jan Passer v kapitolách 3 a 4 věnují-cích se závaznosti z pohledu Nejvyššího a Nejvyššího správního soudu. Pa-vel Šámal v úvodu kapitoly „Závaznost rozhodnutí Nejvyššího soudu“ souzní s jedním z předchozích sdělení, a tedy že aplikace a ochrana základních práv nejsou jen výlučnou doménou Ústavního soudu (či ESLP). Ústava v článku 4 stanoví, že základní práva jsou pod ochranou soudní moci a koncept práv-ního státu vyžaduje, aby tato ochrana byla efektivní a předvídatelná. Pavel Šámal prvně představuje teoretické modely závaznosti soudních rozhodnutí

22

Úvod

v jednotlivých evropských zemích a následně se věnuje závaznosti soudních rozhodnutí pohledem České republiky a odlišuje racio stojící za kasační a nor-mativní závazností, a to i z pohledu ústavní povinnosti Nejvyššího soudu za-jišťovat jednotnost rozhodování soudů nižších stupňů. Jan Passer (kapitola 4: „Závaznost judikatury v rozhodování správních soudů“) navazuje na před-chozí příspěvky s perspektivou Nejvyššího správního soudu a zkoumá přitom jeho vztah k funkčně nadřazeným soudům (tedy především Ústavnímu soudu a částečně ESLP či SDEU). Autor kapitoly upozorňuje, že v důsledku rozvoje technologií se v současné době větším problémem stává otázka, jak naložit s velkým množstvím judikatury, než jak ji dohledat. Passer se proto zamýšlí nad potenciálem členění judikatury na úrovni jednotlivých vrcholných soudů na závazné a nezávazné judikáty.

Konečně, Jan Wintr v příspěvku „Místo závaznosti metodologie inter-pretace kontinentálního práva“ (kapitola 5) uzavírá tuto část s úvahou, jak diskursivní závaznost judikatury, tedy závaznost, která je typicky vlastní pre-cedenčnímu chápání práva v angloamerické právní kultuře a jde nad rámec vázanosti soudce předchozí judikaturou, ovlivňuje metody interpretace práva vlastní kontinentálním systémům (včetně českého). Jan Wintr upozorňuje, že pokud precedentu nepřiznáme závaznost formálního pramene práva, vyvstane automaticky problém, jak naložit s argumentací založenou na judikatuře a její závaznosti z hlediska metod interpretace kontinentálního práva.

Druhá část, Závaznost soudních rozhodnutí v multiúrovňovém systému (II), je věnována interakci evropských soudních institucí: ESLP a SDEU a vnit-rostátních soudů, zabývá se konceptem závaznosti na nadnárodní úrovni a ná-sledným životem judikatury ESLP a SDEU v aplikační praxi vnitrostátních soudů napříč různými evropskými jurisdikcemi.

Její první sekce – II.A Koncept závaznosti a judikatura ESLP představu-je perspektivu štrasburského soudu a příslušné reakce nejvyšších a ústavních soudů členských zemí Rady Evropy. Guido Raimondi (kapitola 6: „Binding Effect of Judicial Decisions : Reflections on the Execution of the Court’s Judg-ments“) prvně zdůrazňuje zásadní roli ESLP v procesu zvyšování ochrany individuálních práv a svobod jednotlivce a změny jeho postavení (zejména přes důraz na hodnotu lidské důstojnosti) vůči státu. Raimondi nicméně po-znamenává, že evropský systém ochrany, stejně jako každý soudní systém stojí a padá na vynutitelnosti a respektování jeho rozhodnutí. Vnitrostátní soudy – české vrcholné soudní orgány a zejména Ústavní soud, jak v zápětí poukazuje v reakci Pavel Rychetský (kapitola 7: „Reakce na příspěvek Guida Raimondiho“), jsou v tomto směru ESLP důstojným partnerem. ESLP judi-katura byla českému ÚS častým zdrojem inspirace a posílila přesvědčivost a kvalitu jeho argumentace. Kapitola 8 (“Preliminary Opinions” pursuant

Úvod

23

to Protocol No. 16 to the European Convention on Human Rights: Finally a Platform for an Effective Dialogue between the European Court of Human Rights and National Courts?“) navazuje s analýzou, jak do tohoto systému ev-ropské ochrany a interakce ESLP a vnitrostátních soudů zapadá mechanismus poradních stanovisek zavedený 16. protokolem. Jiří Kmec se ptá, zda tento nový mechanismus opravdu dokáže posílit dialog mezi ESLP a vnitrostátními soudy a zároveň snížit přetížení a počet stížností napadaných ESLP. Autor přitom vidí největší potenciál poradních stanovisek při věcech strukturálního a systémového charakteru.

Oslí můstek ke kapitolám zabývajícím se přímo reakcemi vnitrostátních soudů představuje kapitola 9 z pera Jörga Polakiewicze („Between ‚Res Judica-ta‘ and ‚Orientierungswirkung‘ – ECHR Judgments Before National Courts“), která se soustřeďuje na povinnosti vnitrostátních soudů při zkoumání, zda do-chází k porušení práv garantovaných Úmluvou. Autor opětovně připomíná, že pouze a jedině inkorporací práv obsažených v Úmluvě (a tedy i jejich interpre-tací ESLP) lze dosáhnout účinnou ochranu základních práv.

Následující čtyři kapitoly (10–13) mapují skutečnou podobu vztahů mezi ESLP, Úmluvou a vnitrostátními soudy ve vybraných jurisdikcích. Kapitoly 10 Jamese Leeho a 11 Laurencea Lustgartena představují britský přístup k práv-nímu institutu závaznosti a jeho změny pod vlivem vnitrostátního institucio-nálního vývoje, zejména založení Nejvyššího soudu (James Lee: „Common Law Perspective on the Binding Effect of Judicial Decisions: Reasoning with Precedent in the UKSC“), a pod evropským vlivem – v podobě Úmluvy a brit-ského Human Rights Act, a pod vlivem unijního práva (Laurence Lustgarten: „Implementation of ECHR’s Judgments by the UK“). Laurence Lustgarten se věnuje nejen soudní, ale i exekutivní úrovni a výkonu či respektování rozsudků státními orgány.

Zajímavé srovnání pak nabízí příspěvek Jeana Paula Jacquea (kapitola 12: „Jurisprudence des cours européennes et rapports de système entre ordres juridiques en Europe avec un regard particulier pour la France“) přibližu-jící frankofonní prostředí a přístupy a Mikaela Raska Madsena (kapitola 13: „Between Supremacy of Parliament and Erga Omnes Effects: The Bindingness of the European Convention in Danish Law“), který analyzuje vliv závaznos-ti Úmluvy na dánské právo. Dánský přístup je fascinující ukázkou „starého“ členského státu Rady Evropy, který stál při vzniku Úmluvy, jež byla v Dán-sku vnímána jakožto mechanismus nasměrovaný vůči zabezpečení ochrany lidských práv v jiných státech. Dánsko se však postupně dostalo pod větší tlak a postupně i na stranu „porušitelů“ v důsledku rozšiřování oblastí záběru ESLP. Madsen pak upozorňuje, že i relativně bezproblémový stát dodržující Úmlu-vu může být v politicky a společensky citlivých otázkách náchylný ostře se

24

Úvod

vůči nadnárodním soudním tělesům vymezit a zpochybňovat jejich legitimitu (obdobně to uvádí Lustgarten ohledně britských reakcí na případy Hutchinson a Hirst).

Druhá sekce – II.B Koncept závaznosti a výkonu prismatem lucemburského Soudního dvora EU, se zaměřuje na druhý z velkých evropských soudů, a to Soudní dvůr Evropské unie, a ptá se, zda v rámci unijního justičního prostoru opravdu existuje transparentní dialog. Zatím co Koen Lenaerts (kapitola 14: „The Court of Justice and national courts: A transparent dialogue“) nabízí svůj pohled na řízení o předběžné otázce jako jeden z institutů, které přispívají k posilování soudního dialogu mezi SDEU a vnitrostátními soudy a předsta-vuje několik doporučení, kam by se mělo řízení dále ubírat, Catherine Bar-nard se ve své reakci (kapitola 15, „The Court of Justice and national courts: a transparent dialogue“) ptá, zda je dialog mezi SDEU a vnitrostátními soudy opravdu transparentní a konstruktivní. Na příkladu Nejvyššího soudu Spoje-ného království poukazuje na nejproblematičtější a nejdestruktivnější prvky mezisoudní interakce.

Michal Bobek navazuje na téma řízení o předběžné otázce v kapitole 16 („Závaznost rozhodnutí Soudního dvora EU v řízení o předběžné otázce“) a nabízí tři úrovně, z nichž může vnitrostátní soudce nahlížet na zásadu zá-vaznosti: závaznost z pohledu unijního práva (a judikatury SDEU), závaznost rozhodnutí SDEU z pohledu vnitrostátního a zejména ústavního práva a ko-nečně závaznost skutečná, realizovaná v každodenní rozhodovací praxi soudů. Bobek upozorňuje, že pouze pohled skrze všechny tři úrovně může nabídnout vyčerpávající odpověď o povaze a naplňování závaznosti SDEU judikatury. Ač ve skutečnosti máme o tomto stavu pouze minimální empirické informace, zdá se, že systém přesto funguje „překvapivě dobře“.

Jiný pohled na členění závaznosti judikatury SDEU nabízí Irena Pelikáno-vá v kapitole 17 („Dva aspekty závaznosti soudních rozhodnutí unijních sou-dů, zejména Tribunálu SDEU“), která se zabývá specifickými rysy závaznosti z pohledu přímých žalob a odlišností závaznosti nahlížené z pozice hierarchic-ké soustavy unijních soudů.

Závěrečnou část publikace završuje teoretická úvaha Arthura Dyevre (ka-pitola 18, „Realism About European Legal Integration: Outline of a Soft Legal Realist Approach“) věnující se vývoji evropského právního pořádku z pozice realistických teoretických přístupů. Dyevre nabízí alternativu k obvyklému ja-zyku literatury zabývající se „soudním dialogem“ a tvrdí, že spíše než o dialog zde jde o „soudní vyjednávání“ a že interakce nejvyšších soudů různých ju-risdikcí spíše než ústavní pluralismus připomíná vzájemné vyvažování, v němž jsou si soudy, včetně ESLP a SDEU, vědomy hrozby plynoucí z násilného pro-sazování své představy a idejí ústavnosti u ostatních aktérů.

Úvod

25

Autoři jednotlivých kapitol napříč jurisdikcemi se tak shodují na pozorová-ní, že mnohovrstevnatost působení soudní moci je specifickým rysem evrop-ského soudního prostoru vytvářeného jak evropskými soudy, tak i vnitrostátní-mi soudy. Jejím základním komponentem je přitom právě závaznost soudních rozhodnutí a vytváření ustálené judikatury, jejímž cílem je spravedlivé a jed-notné rozhodování uvnitř každého evropského státu založeného na idejích právního státu i v rámci Evropy. Z toho vyplývá nutnost existence jisté formy soudního dialogu ve smyslu vytváření vzájemných vazeb, vyváženosti, odpo-vědnosti a kontroly (checks and balances), které neplatí jen v rámci klasické dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní moc, ale je nezbytné i v rám-ci soudní moci samotné. Právě zmíněný dialog a komunikace soudních insti-tucí, ať již na celoevropské úrovni, nebo v rámci každého státu, implementaci výše zmíněných hodnot umožňuje. Bez takového dialogu je totiž vytváření či alespoň zachování stávající důvěry v soudní moc jako celek, která je základem moderního demokratického právního státu, jen iluzí.

Část I:

Teoretické přístupy k závaznosti soudních rozhodnutí

29

1. Judikatura a precedent v kontinentálním a angloamerickém právu

Z D E N Ě K K Ü H N 1

1.1 Úvod

Anglie a další země právní kultury common law od 19. století stojí na dok-tríně závazného precedentu, jednoho rozhodnutí nejvyššího soudu, jehož právní závěry obecně vážou tento soud samotný stejně jako všechny soudy nižších instancí. Naproti tomu v kontinentální Evropě od 19. století razí většina právní teorie názor, že soudní rozhodnutí nejsou pramenem práva a nemohou být zá-vazná. Jakkoliv se propast mezi původně radikálně odlišnými pojetími práva kontinentálního a angloamerického v průběhu dvou století znatelně zúžila, vidi-telné rozdíly mezi oběma pojetími stále přetrvávají. Většina standardních učeb-nic právní teorie a metodologie v kontinentálních zemích odmítá, že by soudní rozhodnutí vyšších soudů byla obecně závazná, resp. působila jako precedenty.

Pro leckoho to může být jen obtížně pochopitelné. V současném evropském prostředí, ať již na evropském kontinentu, či za kanálem La Manche, je nespor-né, že i kontinentální soudy tvoří právo. Například Evropský soud pro lidská práva (ESLP) rozlišuje pohled na právo ve formálním a v materiálním smyslu. Zatímco právo ve formálním smyslu je pouze to, co je jako právo daným práv-ním systémem označeno, v materiálním smyslu je naopak právem vše, z čeho lze usoudit na obsah práva ve společnosti skutečně působícího, zejména pak také určitá doktrinální díla a relevantní judikatura .2 Význam to má např. pro možnost omezení lidských práv, pokud je tak „stanoveno právem“.

V roce 1992 bylo v jednom z francouzských případů stěžovatelem i teh-dejší štrasburskou Komisí argumentováno, že čl. 8 odst. 2 Úmluvy ve slo-vech „stanoveno právem“ (anglicky „prescribed by law“)3 míří v případě

1 Text vychází a dále rozvíjí mé úvahy z publikace BOBEK, Michal, KÜHN, Zdeněk. (eds.) Judikatura a právní argumentace. Praha, Auditorium 2013. Děkuji Michalu Bobkovi za jeho rady a hodnotné připomínky, které v tomto článku využívám. Veškeré chyby jdou samozřejmě na můj vrub.

2 Srov. např. Evropský soud pro lidská práva, věc Kruslin proti Francii, č. 11801/85, rozsudek ze dne 24. 4. 1990, § 29; věc Huvig proti Francii, č. 11105/84, rozsudek ze dne 24. 4. 1990, § 28; věc Kopp proti Švýcarsku, č. 23224/94, rozsudek ze dne 25. 3. 1998, § 60.

3 Český překlad tohoto termínu jako „zákon“ je zavádějící (srov. publikovanou Úmluvu pod č. 209/1992 Sb.). Blíže viz KMEC, Jiří, KOSAŘ, David, KRATOCHVÍL, Jan, BOBEK, Mi-chal. Evropská úmluva o lidských právech: komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 104–106.

Část I Teoretické přístupy k závaznosti soudních rozhodnutí

30

kontinentálních zemí toliko na zákon. Podle těchto argumentů je sice pravda, že například v kauze Sunday Times z roku 1979 ESLP pod termín „právo“ zahrnul nejenom právo psané, ale též právo nepsané, konkrétně anglické judge--made law, zde však šlo toliko o výjimku vzhledem ke specifiku Anglie jako státu common law. Na tyto argumenty ESLP odpověděl, že je především věcí vnitrostátních orgánů, zejména pak soudů, vykládat a aplikovat domácí právo. Ustálenou judikaturu pro tyto účely nelze přehlížet. Podle ESLP:

„by bylo chybou zveličovat rozdíly mezi zeměmi common law a kon-tinentálními státy … Právní předpisy jsou samozřejmě důležité i v ze-mích common law. Naopak soudcovské právo tradičně hraje mimořád-ně důležitou roli v kontinentálních zemích, a to v takové míře, že celá právní odvětví jsou nezřídka výtvorem rozhodnutí soudů ... Pokud by bylo soudcovské právo na kontinentu přehlíženo, tento Soud by pod-kopal základy právního systému kontinentálního státu stejně tak jako by v rozhodnutí Sunday Times ze dne 26. dubna 1979 byly ‚vyvráce-ny samotné kořeny‘ právního systému Spojeného království, pokud by bylo common law vyloučeno z pojmu ‚právo‘. ... Ve sféře regulované psaným právem je ‚právo‘ účinný právní předpis v podobě, jak jej soudy interpretovaly, a to popřípadě i ve světle společenského vývoje, pokud to bylo nezbytné“.4

Přístup ESLP je pragmatický a orientovaný vůči „uživateli“ systému, tedy jednotlivci coby adresátu právní regulace. ESLP, stejně jako uživateli systému, nejde o doktrinální škatulky vytvořené dogmatikou jednotlivých vnitrostátních právních řádů, ale o seznatelnost a předvídatelnost práva. Podobný pragmatic-ky orientovaný přístup, který chápe „právo“ v jeho materiálním smyslu, pak znemožňuje tvrdit, že něco není pramenem práva, třebaže to obsah práva ur-čuje. Současně judikatura musí splňovat jednu z definičních podmínek práva, totiž nutnost veřejné publikace, s čímž je spojen i zákaz, aby soud používal jako argumentační zdroj judikaturu, která nebyla publikována.5

Je zajímavé, že od tohoto pragmatického a nedogmatického přístupu ESLP se občas odklání druhý evropský soud, Soudní dvůr Evropské unie. Jeho in-terpretace požadavků práva EU na zákonnou regulaci se tak odklání od poža-davků ESLP a nastavuje vyšší standard. Například v kauze definice nebezpe-čí útěku, jako podmínky detence cizince, nebyl text jednotlivých jazykových verzí nařízení (EU) č. 604/2013 (Dublin III) zcela jednoznačný co do otázky,

4 Kruslin proti Francii, odst. 29, op. cit. č. 2.5 Srov. např. Evropský soud pro lidská práva, věc Mooren v. Germany, č. 11364/03, rozsudek

velkého senátu ze dne 9. 7. 2009, § 76, § 90–97.


31

kde a jak má být toto nebezpečí definováno. Soudní dvůr dal nakonec přednost rigoróznímu přístupu a setrval na podmínce definice v „zákoně“. Učinil tak přes argumentaci českého NSS (a české a britské vlády), která poukazovala na to, že absence zákonné definice byla odčiněna dlouhodobou praxí správní i judikatury správních soudů. Požadavky „na srozumitelnost, předvídatelnost, dostupnost, a zejména na ochranu před svévolí může splňovat jedině obecně závazný právní předpis“, uvedl Soudní dvůr.6 Otázka samozřejmě je, k čemu bude cizinci demonstrativní výčet kritérií nebezpečí útěku, jak to nakonec pro-vedl český zákonodárce.7 Nemá snad nakonec být onen výčet dokonce taxa-tivní? Takovýmto způsobem bychom ale lehce nasměrovali evropskou právní kulturu tam, odkud již přinejmenším jednou unikla, totiž do tradice detailního a hyperkazuistického pruského všeobecného kodexu zemského práva (Allge-meines Landrecht für die Preussischen Staaten) z roku 1794 s jeho více než sedmnácti tisíci paragrafy.

1.2 Závaznost judikatury

Závaznost precedentního charakteru si lze v obecné rovině představit ve dvojím extrémním pojetí. První možností je situace ve státech common law. Zde jsou teoreticky všechna rozhodnutí vyšších soudů dané země striktně zá-vazným precedentem pro všechny nižší soudy v rámci jedné soudní hierarchie. Naopak opačným extrémem je situace v kontinentálním právu, kde (ovšem jen čistě teoreticky) rozhodnutí nejvyššího soudu nemá žádné normativní účinky; pokud snad je soudy v dalších kauzách akceptováno, stává se to jen proto, že se soud s takovouto argumentací sám ztotožní.

Paradoxem přitom je, že oba ideální modely v takto podané extrémní podobě neexistují. V zemích common law využitím institutu odlišení (distinguishing) nebo zužováním rozsahu ratio decidendi jako jediné formálně závazné části rozhodnutí (při nejednoznačnosti jeho významu) nižší soudy výrazně zúží, či dokonce někdy obchází princip stare decisis, a takovýmto způsobem podkopají autoritativní ratio decidendi. V případě řady starších nebo diskutabilních pre-cedentů vytváří nižší soudy cestou odlišení vlastní výjimky z jinak závazného a autoritativního precedentu. A naopak v zemích kontinentálního práva soudy 6 Soudní dvůr Evropské unie, rozsudek ze dne 15. 3. 2017, C-28/15, Al Chodor, ECLI:EU:

C:2017:213, bod 43. V zájmu akademické korektnosti je třeba uvést, že autorem předběžné otázky NSS k Soudnímu dvoru EU byl autor této stati.

7 § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců: Policie je oprávněna zajistit cizince, pokud „je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání“.


32

vždy, a to již od počátku aplikace velkých kodexů v 19. století, k judikatuře přihlížely, byť ji třebas ne vždy citovaly.8

Zatímco pro anglické či americké právo je rozhodný a závazný byť i je-den jediný precedent nejvyššího soudu, v kontinentálním právu se nejčastěji setkáme s odkazy na ustálenou nebo konstantní judikaturu (v Německu „gesi-cherte Rechtsprechung“, ve Francii „jurisprudence (bien) établie“, v Itálii „gi-urisprudenza costante“, v Holandsku „vaste rechtspraak“). Je tak možno říci, že ideologie precedentu v common law a kontinentálním právu se stále liší. Kontinentální ideologie aplikace práva odmítá závaznost precedentu. Norma-tivní účinky přičítá jen tzv. ustálené judikatuře. Naproti tomu angloamerické common law na závaznosti precedentu, a to i jediného precedentu, postavilo svou základní ideologickou tezi.

Níže se pokusím vysvětlit příčiny odlišných ideologií precedentu na evrop-ském kontinentu na straně jedné a v zemích common law na straně druhé. Zdán-livě nepochopitelný rozdíl mezi oběma právními kulturami má své širší systémo-vé důvody. Ve skutečnosti se oba systémy chovají racionálně: common law trvá na závaznosti precedentu, zatímco kontinentální právo trvá na nezávaznosti jedi-ného precedentu a normativní působení přičítá pouze sérii shodných rozhodnutí.

1.3 Odlišné chápání závaznosti

Obě právní kultury chápou odlišně samotný pojem závaznosti. Na jedné straně pojem závaznosti bývá v kontinentálním právu ztotožňován jen s for-mální závazností právního předpisu: tedy jakési do kamene vytesané norma-tivní věty, od které se nelze odchýlit. Závaznost je dichotomická: buď je pre-cedent závazný, a pak je nutné ho za každých okolností následovat, anebo je nezávazný, ergo normativně irelevantní. Tuto bipolární logiku kontinentální právník následně přenáší do práce s judikaturou. Když hovoří o závaznosti pre-cedentu, myslí tímto termínem něco podstatně rigidnějšího a formálnějšího než jeho angloamerický kolega.

Na straně druhé angloamerický pojem závaznosti precedentu je a priori in-terpretativní koncept, který připouští různé stupně svého významu.9 Není jenom bipolární závaznost/nezávaznost, ale spektrum jdoucí od striktní vázanosti přes různé stupně přesvědčivosti až po skutečně naprostou normativní irelevanci.

8 OGOREK, Regina. Inconsistencies and Consistencies in the 19th Century Legal Theory. Ger-man Law Journal. 2011, č. 1, roč. 12, s. 34 násl.

9 Je nicméně pravdou, že i na precedent v tradici common law lze nahlížet jak formalisticky, tak neformalisticky. Srov. k tomu SUMMERS, Robert S. Two Types of Substantive Reasons: The Core of a Theory of Common-Law Justification. Cornell Law Review. 1978, č. 63, s. 707.


33

Shrnuto, kontinentální právník si pojem závaznosti na prvém místě spojí se zákonem, eventuálně maximálně s jednou z vlastností právní moci rozhodnutí, a tomu přizpůsobí své chápání závaznosti. Pojetí „legislativní“ závaznosti je bez dalšího promítnuto na závaznost soudního rozhodnutí. Jeho angloamerický kolega naopak chápe závaznost práva primárně pohledem precedentní závaz-nosti, tedy jako flexibilní a interpretativní škálu.

Rozumí-li se tedy v obou právních kulturách pod pojmem závaznosti něco jiného, není překvapivé, že obě kultury dospívají k odlišným odpovědím na otázku závaznosti precedentu. Pokud by kontinentální právní věda přistoupila na koncepci formálně závazného precedentu, obecná závaznost soudního roz-hodnutí by byla v důsledku toho na kontinentu chápána podstatně rigorózněji a ve svém důsledku extenzivněji než v common law.10

Tato tendence je ostatně patrná již z dnešních náběhů v některých kontinen-tálních právních kulturách chápat z rozhodnutí nejvyšších soudů generované „právní věty“ coby typ „závazného právního předpisu“11 a pracovat s nimi jako s normativním právním předpisem. V tradici common law je z precedentu vý-kladem destilované ratio decidendi, které je jedinou závaznou částí rozhodnu-tí, něco podstatně jiného (a rozsahem užšího) než analytické shrnutí rozsudku či (velice obecná) právní věta formulovaná pro snadnější orientaci v hlavič-ce rozhodnutí. Normativní závaznost precedentu je do budoucna navíc vždy omezena „podvozkem“ skutkových okolností předchozího případu. Dojde-li k odtržení normativní právní věty od jejího skutkového podvozku, její dosah, a tím i její závaznost se pochopitelně znásobují. Pokud se toto oddělení spojí s výše popsaným kontinentálním vnímáním závaznosti, pak tato praxe ve svém důsledku přiznává rozhodnutím soudu v kontinentálních právních kulturách rozsah závaznosti dalece přesahující cokoliv, co by bylo možné v kultuře strikt-ně závazného precedentu v anglickém common law.

10 Viz blíže DAMAŠKA, Mirjan. The Faces of Justice and State Authority: A Comparative Ap-proach to the Legal Process. New Haven: Yale University Press, 1986, s. 37. Damaška tvrdí, že pokud by precedent byl uznán v kontinentální Evropě formálně závazným, „standardy roz-hodování by se časem staly nesnesitelně rigidními, každé nové rozhodnutí by se stalo kapkou formující stále delší stalaktit norem“.

11 Praxe popsána v minulosti s ohledem na situaci v Itálii a tamní praxi práce s „massima“, tedy právní větou in: TARUFFO, M., LA TORRE, M. Precedent in Italy, In: MacCORMICK, Neil, SUMMERS, Robert S. (eds.) Interpreting Precedents: A Comparative Study. Aldershot: Ash-gate, 1997, s. 141 a násl., případně in: SILTALA, R. A. Theory of Precedent. From Analytical Positivism to a Post-Analytical Philosophy of Law. Oxford: Hart Publishing, 2000, s. 128–135. Obdobné tendence lze nicméně občas vysledovat také v práci s judikaturou českých vrchol-ných soudů, především právními větami ze sbírek rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.


34

1.4 Odlišná mentalita soudních systémů

V diskusích o odlišném chápání precedentu na kontinentu a v common law se zapomíná, že soudní soustavy v obou zemích jsou jen těžko srovnatelné, a to v pohledu institucionálním i personálním. Zatímco mentalita angloamerické justice si doktrínu precedentu v podstatě z dále uvedených důvodů vynutila, mentalita kontinentální justice je mnohem více konsensuální a přísná prece-dentní pravidla v historické perspektivě vlastně ani nepotřebovala.12

Kontinentální justice vychází z hierarchického a byrokratického ideálu stát-ní moci. Soudnictví v tomto modelu stojí na principech přísné hierarchie, ne-osobnosti formálních norem práva a logického legalismu. Soudci jsou školení právní profesionálové. Soudcovské sbory existující v tomto ideálu státní moci připomínají byrokracii, a to jak ve svém stylu, myšlení, tak ve svém rozhodo-vání. Soudní rozhodnutí jsou „bezejmenná“, sepisovaná za soud jako instituci, nikoliv za každého jednoho soudce, jak je tomu v common law. Podoba odů-vodnění se drží jednoho „ideálního“ stylu, příliš velká osobitost či originalita stylu je ke škodě: není to soudce, ale soud, kdo rozhoduje. Ostatně proto ne-bylo v kontinentálním právu povoleno publikovat případná odlišná stanovis-ka – soud jako instituce přece mluví jedním hlasem, nikoliv kakofonií hlasů rozhodujících soudců.

Je charakteristické, že soudcovský sbor je v tomto systému konstituován v rámci tzv. profesionálního (kariérního) modelu. Soudci jsou tedy vybíráni administrativním způsobem na počátku své profesní kariéry, jmenování při-chází krátce po ukončení právnické fakulty. Selekce budoucích soudců je spíše technická, zkoumá schopnost kandidátů řídit soudní proces a zohledňuje způ-sobilost kandidátů zejména na základě jejich školních výsledků. S ohledem na apolitičnost výběru kandidátů pro soudcovskou funkci je soudce sám také principiálně apolitickou a v podstatě také nevýraznou osobností. Ideál konti-nentální justice posiluje konformitu: to již tím, jak se mladí právníci do justi-ce dostávají (několikaletá přípravná služba v justici samotné, kde jsou mladí právníci na justiční dráhu připravováni staršími zkušenými soudci, a ztotožňují se tak s vnitrojustičními hodnotami) nebo jak jsou povyšováni (typicky je na vyšší soud jmenován ten, jehož rozsudky jsou rušeny odvolacími instancemi jen zřídka). Formulování nějaké přísné precedenční doktríny se tak v tomto systému může jevit nadbytečné – justice je dostatečně koherentní již systémem utváření.13

12 Srov. LUNDMARK, Thomas. Charting the Divide Between Common and Civil Law. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 343 násl.

13 V českém kontextu viz také BOBEK, Michal. (R)evoluce, která se nekonala – Justice dvacet let poté. Přítomnost, léto 2009, s. 26–29.


35

Z perspektivy institucionální je naproti tomu angloamerické soudnictví da-leko od přísně byrokratizovaného a hierarchizovaného systému. Soudci jsou organizováni v justičním systému tak, že jsou spojeni nikoliv nějakou pevnou hierarchickou strukturou, ale spíše sdílenými ideály a hodnotami (Damaška takovouto justici nazývá jako tzv. koordinovaný model14). Zatímco v konti-nentálním systému je pravidelným důsledkem soudního rozhodnutí odvolání, v angloamerickém prostředí je odvolání drahé a spíše výjimečné. Justice je složena ze soudců, kteří nejsou specializovaní, v nejryzejší formě to dokonce v minulosti ani nebyli školení právníci (Anglie do 19. století). Soudci zde hle-dají v jednotlivých případech individuální spravedlnost namísto práva obsa-ženého ve formalizovaných pramenech. Soudci jsou velmi silné individuality, které berou při svém rozhodování v úvahu obsahové a hodnotové argumenty. Řada soudců má svůj vlastní styl právní argumentace či psaní rozsudků, ori-ginalita stylu je ku prospěchu a ukazuje osobnost soudce, který je koneckon-ců hlavním aktérem vývoje práva. Proto bylo odedávna součástí anglického soudního procesu právo každého soudce oznámit své vlastní důvody pro roz-hodnutí.

Pro výběr takovýchto soudců je typický politický model, zdůrazňující po-litická kritéria, a preferující soudce s životními zkušenostmi, neboť znalost práva v tomto modelu předpokládá především znalost života.15 Soudci jsou jmenováni (nebo dokonce v některých státech USA voleni) ve starším věku, na základě čitelné a dlouhé profesionální historie.16 Takovýto systém nezbytně potřebuje doktrínu precedentu podporující disciplínu uvnitř soudnictví slože-ného ze silných osobností.

„Krátce,“ uzavírá ve své mistrovské práci chorvatský komparatista Mirjan Damaška, „zatímco soudcovská organizace sestávající z nepříliš hierarchicky formovaných soudců může potřebovat doktrínu závazného precedentu jako in-terní ideologický stabilizátor, hierarchická kariérní justice se obejde spíše bez závazného precedentu.“17

14 DAMAŠKA, cit. výše.15 Jak podotkl Oliver Wendel Holmes, legenda amerického práva, v úvodu své knihy The Com-

mon Law (Harvard, 1881; reprint New Brunswick: Transaction Publishers, 2005), na s. 5: „Ži-vot práva není logika. Je to zkušenost.“ („The life of the law has not been logic; it has been experience“).

16 ABRAHAM, Henry J. The Judicial Process. An Introductory Analysis of the Courts of the Uni-ted States, England, and France. 7th Ed. New York, Oxford: Oxford University Press, 1998, s. 20 násl.

17 DAMAŠKA, cit. výše, s. 10.


36

1.5 Odlišná koncepce práva a jeho pramenů

Soudcovská ideologie aplikace precedentu je odvozena od převládající koncepce pramenů práva, která je dána tradicí utvářenou právní vědou. Je-li doktrinální reflexe precedentů slabá, posiluje se nevyhnutelně prostor volné úvahy soudů. Proč je ale v kontinentálních zemích doktrinální reflexe prece-dentu slabá? Jinými slovy, proč tradičně není v kontinentálních zemích judika-tura podřazována pod množinu pramenů práva?

To, že judikatura není součástí pramenů práva, neznamená, že by soudní rozhodnutí „nebyla považována za součást právního systému. V zemích konti-nentálního práva však v aplikačním procesu dominuje exegetický model, a prá-vě tato dominance zakrývá možnosti aplikace precedentu v aplikaci práva“.18 Právo je v kontinentálním pohledu popisováno jako soubor zákonů, právní nor-ma je ztotožňována s textem zákona. Naopak pro Angličana či Američana je kontinentální norma zoufale obecná a nicneříkající: skutečnou normou je pro něj kazuistické pravidlo, které odpovídá soudcovské aplikaci obecné normy na jednotlivé typové případy.

Právě proto, že právo na evropském kontinentu je nahlíženo jen jako soubor zákonů, judikatura není tradičně v kontinentálním modelu rozebírána. Nalézá se takříkajíc pod prahem rozlišitelnosti. Potřeba určit hranice práva a právně relevantních zdrojů použitelných pro aplikační a argumentační činnost soudů nastává v okamžiku, kdy se před soudce dostává kauza, která není řešitelná pouhým jednoduchým výkladem zákonného ustanovení na bázi sylogismu. Právě zde však byla role soudcovského dotváření práva v kontinentálním myš-lení tradičně podceňována. Navíc i v okamžiku, kdy je každému kritickému čtenáři rozhodnutí kontinentálního soudu patrné, že řešení v kauze dosažené není již možné dovodit z existujících právních předpisů, a tedy že soudce de fa-cto právo soudním rozhodnutím vytváří, pak i tehdy bude soudce v písemném odůvodnění trvat na tom, že jeho (výlučnými) prameny práva byl text právního předpisu.

Zatímco ideologie aplikace kontinentálního práva roli judikatury podceňu-je, ideologie aplikace práva v systému common law naopak roli precedentu přeceňuje. Právní myšlení v common law přistupuje implicite i k jednodu-chým případům výkladu zákona tak, že skutečným pramenem práva je vždy soudní precedent. Je charakteristické, že i v těch případech, kde bude výklad zákona jednoznačný, bude soud svou argumentaci podpírat relevantními pre-cedenty: ty, a ne zákon sám, totiž podle angloamerické ideologie finálně určují,

18 SORIANO, Leonor M. The Use of Precedents as Arguments of Authority: Arguments ab exemplo and Arguments of Reason in Civil Law Systems. Ratio Juris. 1998, č. 93.


37

že výklad zákona je vskutku jednoznačný. Americký soudce Richard Posner k tomu výstižně podotkl, že „citace precedentů přehání význam, jaký má pre-cedent co do ovlivnění výsledku kauzy“.19

Pokud tedy obě právní kultury definují odlišně, co je pro ně právem (abs-traktní norma oproti konkrétnímu řešení), a v důsledku toho odlišně definují strukturu pramenů práva, pak je pochopitelné, že obě přičítají soudním rozhod-nutím odlišný status a účinky.

Nazírání na systém pramenů práva se však v obou právních kulturách po-stupně proměňuje. Common law musí ke své nechuti stále častěji pracovat s le-gislativou. Zatímco anglická či irská legislativa může nadále alespoň zčásti zachovávat klasický anglický kazuistický styl, přímo účinná a přednostně apli-kovatelná unijní legislativa je psána ve stylu kontinentálním: abstraktní usta-novení unijních nařízení či směrnic obsahující řadu neurčitých právních pojmů působí vrásky řadě anglických či irských právníků. Naproti tomu stejný typ vrásek je možné nalézt u vnímavějších kontinentálních teoretiků, kteří chápou, že u řady soudních rozhodnutí se již nelze schovat za fasádu nominálně vše-obsažného a mezer prostého souboru právních norem výlučně legislativního původu.

1.6 Právní jistota dosahována jiným způsobem

V každém právním systému vyvstává rozpor mezi zájmem na předvídatel-nosti práva a jeho stabilitě na straně jedné a potřebou pružného vývoje práva s ohledem na měnící se společenské podmínky na straně druhé. V ideologii aplikace práva 19. století bylo právní ji

Date post:	25-Jan-2021
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

Závaznost soudních rozhodnutí · 2018. 11. 22. · Úvod (Pavel Šámal a Katarína...

Documents