Altajská studentská vodácká expedice 1959 m

Post on 13-Apr-2017

133 views 0 download

transcript

Altajská studentská vodácká expedice červenec-srpen 1959Zlaté jezero (Altyn Köl) – řeky Bija a Velký Abakan - na skládacích kajacích

Přehledná mapa expedice

Po čtyřdenní cestě vlakem z Moskvy jsme 16. července

dorazili do Bijska.

Z Bijska do Artybaše na Tělecké jezero nás další den dopravil tenhle obdivuhodný stroj. Zvládal neupravené

terénní cesty sibiřskou stepí i tajgou bravurně, jenom to na tvrdých lavicích odnášely

naše hýžďové svaly. Jako náklad měl dvě expedice:

studenty biology a geografy z naší univerzity na

prázdninovou praxi do Kebezeně a naši vodáckou

výpravu

Studentky biologie a geografie z Moskevské univerzity jedou na

prázdninovou praxi do Kebezeně na řece Bija.

Přívoz přes řeku Biju

Tudy vedla zásobovací trasa pro Robinsony na

konci světa.

Jižní konec Těleckéhojezera je tudy - a dále z Artybaše 75 km po vodě lodí - zásobován dodnes.

Rezervací po březích Těleckého jezera totiž dodnes nevede žádná pozemní komunikace.

Chvilka uvolnění na "dálničním" odpočivadle v Turočaku

Lidová tvořivost tady sice nedosahuje

rozměrů prezidentských hlav vytesaných do skalní

stěny v Mt. Rushmore v Jižní Dakotě, ale musel

to být taky pěkný blázen, kdo v téhle

sibiřské pustině zvěčnil idol komunismu

!

PŘEHLEDNÁ MAPA

Zlatého jezera -

v řeči domorodců Altyn Köl

-ruskyTěleckéjezero podle

původních obyvatel z

altajského kmene Tělesů

Ceková délka75 km

Max. šířka asi5 km

Max. hloubka325 m

Nadmořská výška434 m

První pohled na Zlaté jezero po

postavení stanů na turistické základně

v Artybaši18. července

ráno

Těžko uvěřit, že tenhle zázrak s

dřevěnou konstrukcí je náš "Žralok", který nás potom vozil přes 300 km po divokých

řekách Altaje a Saján. Ani slovenští

kamarádi Palo Dillinger s Dušanem

Chorvátem tomu asi v téhle chvíli moc

nevěří

Dílo se podařilo a „Žralok“ bude konečně ve svém živlu – i když s posádkou vodáckých zelenáčů Start na náš vodácký křest na řece Bija – 19. července ráno:

Před nasednutím do lodí přišel konečně čas představit jejich posádky. Pěkně od nejstaršíchpo „zelenáče“, kteří nikdy v kajaku neseděli. Nejdříve tedy posádka „Želvy“:

Zdeněk Málek – chemik – 24 rokůzkušený vodák - kormidelník

Jirka Kopáček – matematik, aspirant – 26 rokůpoprvé na divoké vodě - háček

Posádka „Krokodýla“:

Palo Dillinger – chemik – 23 rokůzkušený vodák - kormidelník

Karel Vacek – chemik – 23 rokůzačátečník - háček

A konečně posádka „Žraloka“. Dva začátečníci, kteří předtím nikdy v kajaku neseděli:

Miloš Beran – chemik – 21 rokůkormidelník

Dušan Chorvát – fyzik – 22 rokůháček

Jediná mapa, kterou jsme měli – vlastnoručně obkreslená na pauzák v univerzitní knihovně

Řeka Bija na odtajněných mapách generálního štábu sovětské armády:

Celková délka vodní trasy Artybaš – Kebezeň –Turočakasi 70 km – 21 peřejí se stupněm obtížnosti II - V

Pár pohledů do tábornického zázemí. Krupicová kaše byla nejrychlejším a energeticky vydatným prostředkem k zahnání hladu:

Cihlička chleba byla dost vzácná. O takové hladové pohledy nikdy nebyla nouze

Hned na našem prvním tábořišti v ústí řeky Pyža nás ale čekal šok. Prudká noční bouře a liják zvedly hladinu v řece tak, že jsme ve stanech doslova plavali. Ráno sice vyšlo sluníčko, ale

čekalo nás velké sušení:

Dozvuky noční bouře s námi ale celé dopoledne laškovaly, po velké válečné poradě jsme se rozhodli věnovat zbytek dne odpočinku a dosušení věcí.

Také jsme se věnovali drobným opravám lodí a byl otevřen i kadeřnický salon.K tomu nám už zase svítilo sluníčko

Řeka Bija – voraři v peřejích u Kebezeně

Poslední tábořiště na řece Bija – pravděpodobně nad

osadou Verchnij Bijsk, proti ústí řeky Tuloj.

Další den - 22. červenceuž jsme dorazili do

Turočaku. Hned se nám povedlo chytit náklaďák a ještě ten večer jsme byli

zpátky v Artybaši na Zlatém jezeře.

Řeka Bija nám posloužila velice dobře jako

mateřská vodácká škola.Připravila nás na

důležitější část našich dobrodružství na Velkém

Abakanu.

Takhle vypadal náš přesun z Artybaše do sídla správy Altajské rezervace v Jajlju hned druhý den odpoledne. Těch 35 km poTěleckém jezeru jsme urazili asi za 4 hodiny.

Zajímavější byl obrácený pohled z motorového člunu na vlečenou bárku. Jirka jenom zvědavě pozoruje, kdy už to celé půjde ke dnu

Zatímco Dušan poctivě vybírá hrnkem vodu, Jirka se už odevzdal svému osudu. Přes 300 metrů pod námi je přece jenom pěkná hloubka…

Nakonec jsme ale do sídla správy Altajské státní

rezevace přece jenom ve zdraví 23. července navečer dorazili.

Rozloha rezervace je ohromující: skoro 1 milion

hektarů. Táhne se odtud podél jižního konce jezera a jeho hlavního přítoku Čulyšmanu

skoro až někam k mongolským hranicím.

V rezervaci není provozována žádná hospodářská činnost ani

tam kromě stezek nevedou žádné komunikace – prostě

jeden obrovský prales, kterýje porostlý převážně sibiřskou borovicí limbou - Rusové tomu

krásnému stromu říkají cedr - a místy také smrkem.

Správa rezervace tady měla vlastní hospodářství a my jsme potřebovali půjčit dva koníky, aby nám pomohli dopravit naše skládací kajaky tajgou přes hory na Velký Abakan.Objevil se ale háček, právě probíhala senoseč a koně nebyli volní. Pobyt u Zlatého jezera se nakonec protáhl na celý týden.Vedení rezervace nám vyšlo vstříc a pomohlo nám na tuto dobu zajistit program:1. Návštěvu vodopádu Korbu.2. Návštěvu jezera Plandu Köl v tajze.3. Cestu na jižního konec jezera s

výstupem na horu Koljuš Tu.Pod velkým tlakem se tím ale ocitly naše zásoby proviantu, které se tady a už nikde do konce cesty nedaly doplnit a musely nám vystačit nejméně na dalších 10 dnů !!!Nutně jsme tedy museli omezit denní příděly jídla. Z místních zdrojů jsme měli trochu chleba, brambor a mléka na doplnění.

Hned druhý den jsme navštívili vodopád Velký Korbu, který zaujme svou elegancí a dokonalým zasazením do okolní vegetace. Jeho výška je sice jenom asi 15 m, ale vypadá přitom mohutně.

Cesta k Losímu jezeru – Plandu Köl – vedla po stezce limbovým pralesem a dala nám někdy docela zabrat. Trénovali jsme tady na mnohem náročnější několikadenní přechod horskou tajgou k Abakanu.

Nevím, čemu se tady Zdeněk a Jirka zrovna smáli. Ostatním moc do smíchu nebylo

Cíl naší cesty - Losí jezero uprostřed panenského limbového pralesa – ale rozhodně stál zato !!!

Komáři a klíšťata - nemluvě o mravencích – dokážou pěkně znepříjemnit život. Zalezou prostě i tam kam nemají Návštěva u Plandu Kol trvala i s cestou tam zpátky 3 dny

Podrobná mapa jižního konce Zlatého jezera, kde jsme strávili další 3 dny našeho pobytu:z mapy je vidět, jak jezero z obou stran

obklopují hory s převýšením přes

2000 m.Jejich srázy velice

strmě spadají do vody a vytvářejí tak kouzelné

scenerie, zvlášť při východu nebo západu

slunce.Cesta lodí je dodnes

jediná možnost, jak se sem dostat – strmé

skalnaté břehy nedovolí žádnou pozemní

komunikaci !

Na jižní konec jezera nás dopravila loď ředitelství rezervace. Cesta trvala celé odpoledne, ale protože loď byla trochu větší, zkracovali si naši karbaníci dlouhou chvíli partičkou mariáše

Na jižním konci jezera jsme tábořili v Čiri, u legendární rodiny Smirnovových, která tady – na konci světa – měla samostatné hospodářství od

roku 1927, kdy sem pan Smirnov přišel. Vyšlechtil tady odrůdy révy vinné a jabloní, které ve zdejších

podmínkách dozrávaly.Dorazili jsme sem večer a druhý den ráno jsme

vyrazili na celodenní výlet na horu Koljuš Tu,

vzdálenou odtud 20 km. Celková denní porce 40 km s převýšením 2000 m byla

celkem slušná.Přitom snídaně při sníženém denním přídělu stravy byla

hubená a to jsme od Smirnovových dostali bochánek chleba

Náš cíl – vrchol hory Koljuš Tu, zarámovaný sibiřskými limbami.Kytice natrhaná na alpské louce pod ním

Takhle vypadaly důsledky omezených denních přídělů jídla ! Tady ještě „jenom“ odpočívám, ale pod vrcholem jsem to vzdal úplně a útěchou mi byl jenom pohled na tohle krásné horské oko podemnou

Ještě jednou pohed na jezírko Bajas a na Zlaté jezero ve vzdálenosti asi 10 km na sever od Jezerní hory

(Koljuš Tu, 2421 m n.m.) fotoaparátem jednoho ze 4 kamarádů, kteří na vrchol vystoupili.

Na první fotografii je na jižním horizontu vidět hlavní hřeben Sajan, prakticky už na hranici s Mongolskem.

V sobotu 1. srpna se naše expedice konečně vydává na cestu tajgou po staré Abakanské stezce přes průsmyk Minor k řece Velkému Abakanu - našemu hlavnímu vodáckému cíli

Stará Abakanská

stezka:Z Jalju po

hřebenu Torotkolem jezera

Kočimera Bajgolských

bažin na průsmyk Minor (1365 m n.m.)

a dále pak dolů po proudu Syktyzylua Konyje s

četnými brody na

Abakanskýkordon

Celková délka asi 60 kmza 4 dny

Stezka vedla místy holými stráněmi s vysokou trávou nebo bažinatými úseky. Kde nebyla značena záseky na stromech, bylo snadné ji ztratit. Před tím nás chránil náš průvodce „strejda“ Míša

Druhého koně vodil tajgou můj parťák v lodi Dušan. Dalo dost práce náklad každý den na tábořišti z koní shodit a druhý den ráno zase dobře přikurtovat

Odpočinek na stezce tajgou byl nutný - výrazy v našich tvářích o tom výmluvně svědčí:

O čem se Palovi asi tak zdá

Pokud si dobře pamatuji, tak jiného poutníka jsme na celé cestě tajgou potkali jenom jednou.Nejspíš to byl jeden z lesníků správy rezervace.

Naši koníci se večer a ráno napásli a muselo jim to pak vystačit na celý den. Ostatně stejný režim stravování jsme měli i my. Koně nesli hlavně naše kajaky, ale i na naše hřbety zbylo dost nákladu

Při vzpomínání na tuhle cestu se mi vybavují hlavně brody přes potoky a říčky na všechny možné způsoby

Karel to vyřešil elegantně suchou nohou, příroda mu pomohla. Jirka na to šel taky „od lesa“. Zkoušel skákat přes valouny, aby si nenamočil svoje zánovní pionýrky. Moc se mu to asi nepodařilo.

Nejvíc brodů bylo při sestupu ze sedla Minor na říčkách Malém a Velkém Syktyzylu. Dušanův pád do vody je ale nejspíš trochu přifilmovaný na objednávku, alespoň podle výrazu kameramana v pozadí.

Po soutoku Syktyzylu s říčkou Konyj už byly brody široké, ale nižší stav vody hodně usnadnil jejich překonání. Dušan se svým koněm vypadá v pohodě. Na Abakan to odtud

bylo coby kamenem dohodil.

A tohle už je cíl pěší části naší cesty – veliký srub na horním toku Velkého Abakanu. Místo se jmenuje Abakanský Kordon. Řeka tady opouští úzké údolí s velikým spádem a na chvíli se

zklidní na široké plošině v nadmořské výšce 883 m obklopena horami vysokými kolem 2200 m.

Na Abakanskýkordon jsme tedy dorazili po poledni

4.srpna

Další den jsme odpočívali, kamarádi

se šli podívat na termální pramen

Archan Su - dávný léčivý zdroj

místních domorodců.Já jsem zůstal

hlídat tábor

6.srpnajsme se konečně vydali na hlavní

etapu naší výpravy - sjezd řeky

Abakan

Termální pramen Archan Su leží na druhé straně řeky na pokračování Abakánské stezky, asi 5 km proti proudu říčky Beduj. Také Abakan se tady dal překonat brodem, ale už to chtělo zvláštní

opatření. Jenom Dušan si to trochu ulehčil a neodložil si

Před startem ještě udělat portrét Velkého Abakanu a pak už nás řekavítá tím nejlepším, co má pro nás

připraveno !

Celý první den teče řeka velice pohodlně s malým spádem. Odpoledne dokonce následuje úsek, kterému se říká abakanské tišiny. Tady vlastně máme poprvé možnost

představit naše lodě i s posádkami

Tady je také čas a vlastně první pořádná možnost k vyzkoušení našeho rybářského štěstí. To nám je

viditelně nakloněno – na naše třpytky se chytili čtyři pěkní lipani. Na večeři je to příjemné zpestření našeho

dost jednotvárného jídelníčku

Palo Dillinger s Karlem Vackem na zaparkovaném „Krokodýlovi“ a Dušan Chorvát s naším „Žralokem“ na suchu

A tady už je i „Želva“ v akci – její jméno moc neodpovídá situaci, ve které se nachází.Na druhém obrázku je dno řeky, jak ho asi vidí Zdeněk s Jirkou, když se podívají pod loď

Tak tohle je práh v jedné z peřejí, který se s našimi kajaky jet asi nedá

Tady je pohled na tento práh zarámovaný v peřeji po proudu - musí se samozřejmě jet vpravo

Peřej se nám tak moc líbila, že se „Krokodýl“ vrátil a Palo s Karlem si ji pro diváky zopakovali:

Ti nejodvážnější fotografové zaujali nejrizikovější krkolomné pozice

A tady už jsou kamarádi v akci:

Nejkritičtějším místem průjezdu jsou asi zhruba metrové stojáky v závěru peřeje:

Ještě jednou „Krokodýl“ při průjezdu závěrem peřeje v širším záběru – za peřejí se neobejdeme bez vylévání vody z lodí:

Zase na chvíli klidnější úsek řeky s možností pokochat se nádherným přírodním amfiteátrem:

Takových idylických okamžiků vodák na Abakanu zase tolik nezažije

Dokonce na tábořišti má pořád každý co dělat

A když má člověk žízeň, dá se taky zahnat takhle jednoduše

Jedno z posledních krásných tábořišť na Abakanu i se zaparkovanými kajaky – pro tutoprezentaci určitě poslední:

Pozdrav od

Zlatého jezeraa

nashledanou!

Videozáznamy a prezentace z míst naší expedice očima současníků

Řeka Bija a její peřeje: https://www.youtube.com/watch?v=AQ-jKmPMAvETělecké jezero a Bija: https://www.youtube.com/watch?v=FNksws8eH2ES rafty pěšky od Těleckého jezera hřebenem Torot přes průsmyk Minor

na Abakan – sjezd Abakanu nedokončen:https://www.youtube.com/watch?v=m9wH85fYQrM

Od Těleckého jezera pěšky tajgou přes průsmyk Minor na Abakan a dál:https://www.youtube.com/watch?v=Kuz2SyyleB

S katamarany přes průsmyky Uja a Minor na Abakan:https://www.youtube.com/watch?v=r666rmo_FUw

Abakan na motorovém raftu na termální pramen Archan Su tam a zpátky: https://www.youtube.com/watch?v=DIpAS5opQvM

Abakan – nahoru motorovým člunem, dolů na raftu, rybaření:https://www.youtube.com/watch?v=QOUMSyxwpoI

https://www.youtube.com/watch?v=lkb2dPe6sX0Veselá ruská parta na katamaranech na Abakanu:

https://www.youtube.com/watch?v=geOgyNq8r6Y

Tato prezentace je také zpracována formou fotoknihy, ve které je více textového doprovodu.Fotokniha je ke stažení na http://ulozto.cz/xdakQakr/altajska-vodacka-expedice-pdf

Narozdíl od fotoknihy je v této prezentaci podstatný podíl fotografií z mého fotoaparátu LJUBITĚL 6x6. Originální filmy jsem našel až teď a nechal jsem je naskenovat. Proto jsou reprodukce z nich mnohem

kvalitnější. Nenesou ale zase takové známky historické patiny, jako skeny ze zažloutlých a pomačkaných fotografií s „oslíma“ ušima.