Post on 09-Apr-2019
transcript
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta filozofická
Bakalářská práce
Etika a evoluční teorie v díle Charlese Darwina
Monika Zábranská
Plzeň 2015
Západočeská univerzita v Plzni
Fakulta filozofická
Katedra filozofie
Studijní program Humanitní studia
Studijní obor Humanistika
Bakalářská práce
Etika a evoluční teorie v díle Charlese Darwina
Monika Zábranská
Vedoucí práce:
Mgr. Miloš Kratochvíl, Ph. D.
Katedra filozofie
Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni
Plzeň 2015
Prohlašuji, že jsem práci zpracovala samostatně a použila jen uvedených pramenů
a literatury.
Plzeň, srpen 2015 ………………………
Poděkování
Děkuji vedoucímu práce, Mgr. Miloši Kratochvílovi, Ph. D., za ochotu a cenné
rady, kterých se mi dostalo při zpracování této bakalářské práce.
Obsah
1. ÚVOD ......................................................................................................... 1
2. ZÁKLADNÍ POJMY .................................................................................... 3
2.1. Etika ............................................................................................................................................ 3
2.2. Evoluce ........................................................................................................................................ 4
2.3. Evoluční etika ............................................................................................................................. 4
3. ŽIVOT CHARLESE DARWINA .................................................................. 6
3.1. Mládí a vzdělání ......................................................................................................................... 6
3.2. Plavba na lodi Beagle ................................................................................................................. 7
3.3. Prezentace výsledků z cesty ....................................................................................................... 8
3.4. Rodinný život .............................................................................................................................. 8
3.5. O původu druhů, evoluční teorie .............................................................................................. 9
3.6. O původu člověka ..................................................................................................................... 11
3.7. Darwinova díla ......................................................................................................................... 12
3.8. Konec života .............................................................................................................................. 13
4. MORÁLKA – ETICKÉ JEDNÁNÍ .............................................................. 14
5. CO DARWIN NEVĚDĚL – GENETIKA .................................................... 25
6. ZNEUŽITÍ DARWINOVÝCH MYŠLENEK ................................................ 30
7. ZÁVĚR ..................................................................................................... 32
8. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY .......................................................... 34
9. RESUMÉ .................................................................................................. 36
1
1. Úvod
„V žádném okamžiku lidských dějin nezměnily vědecké objevy mravy, myšlenky a
dokonce i krajinu tak, jako na počátku devatenáctého století.“1 Řeč je o době, kdy se
Anglie těšila velkému hospodářskému rozkvětu, který se za vlády královny Viktorie
ještě více upevnil. „ Zdálo se, že člověk se stává pánem přírody.“2
Práce každého myslitele je zajisté vždy časově podmíněna, proto bych se ráda krátce
zmínila o době, ve které žil Charles Darwin. Větší část svého života prožil ve
viktoriánském období (1837 – 1901), které nejenže změnilo pohled lidí na svět, ale i
jejich myšlení. Jednalo se o dobu největšího britského rozmachu a stability. Došlo
k mnoha politickým reformám, rozšíření volebního práva, k četným technickým
vynálezům, rozvoji přírodních věd. Věda byla na vzestupu.
„Tak všichni Angličané viktoriánské doby, chudí i bohatí, dospívali k víře v pokrok.
Před vědou měli téměř náboženskou úctu. Středověk viděl ve vesmíru výsledek
svobodné vůle boží, osmnácté století se pokoušelo smířit rozumovou víru se soustavou
přírodních zákonů. Lyellovy Principy geologie a Darwinův Původ druhů otřásly
biblickými teoriemi a poskytly tehdejším lidem ilusi, že objevili ve vývoji živých tvorů
stejně přesné zákony jako ve světě neživé hmoty. I filosofie byla materialistická.“3
Došlo k postupnému oslabování vlivu církví na politické a společenské dění. To ovšem
neznamená, že by lidé upustili od víry v Boha. Nesmíme zapomínat, že většina
přírodovědců pocházela z řad církevních hodnostářů. Ti své vědecké zjištění, poznatky
z pozorování přírody či bádání většinou propojili s vůlí boží. Proto se nemůžeme divit
tomu, že se Darwin obával zveřejnit svou evoluční teorii (o tom se zmíním později).
Ve své práci budu pojednávat o tom, jak Charles Darwin vysvětluje etiku ve své
evoluční teorii. Darwin si myslí, že přírodní výběr má vliv na to, jak se člověk chová. Je
lidské jednání vrozené nebo nám ho vštípí až kultura?
V první kapitole vysvětlím pojmy, které budu ve své práci používat.
Dále představím život Charlese Darwina a jeho dílo. Myslím si, že je důležité vědět,
co a kdo utvářel jeho názory, jaký byl jeho soukromý život nebo znát jeho osobnostní
1 Maurois, André. Dějiny Anglie, s. 394.
2 Tamtéž.
3 Tamtéž, s. 398-399.
2
rysy. Bez všech těchto skutečností by nikdy nemohla vzniknout tak odvážná díla, jako
byla jeho pojednání o evoluční teorii.
V další části této bakalářské práce nastíním Darwinovo pojetí vývoje morálky – kde a
proč se vzala? Zmíním se o tom, jakou roli hraje soucit v našich životech, proč se nám
vyplatí spolupracovat, o svědomí a o rozumu. Jsou tyto vlastnosti jen otázkou lidského
pokolení, nebo se týkají i zvířat?
V poslední části této práce nastíním, kam se ubíral naturalismus po Darwinově smrti.
Dále se zmíním o zneužití Darwinových myšlenek.
3
2. Základní pojmy
2.1. Etika
Název pochází z řeckého slova ethos, což znamená mrav. Etika je filosofická
disciplína zabývající se morálkou. Morálka je souhrnem hodnotících soudů, pravidel a
zvyků týkajících se dobrého a zlého. Etika bývá někdy také nazývána praktickou
filosofií. Zabývá se správným jednáním podle mravních norem. Etika neříká, co je dobré
a co špatné, s čím souhlasit a proti čemu bojovat, neformuluje obsah morálky, ale
zodpovídá otázky týkající se jejího zdůvodnění. Etika se neptá, jestli to či ono jednání je
správné nebo špatné, ale proč je správné nebo špatné a proč bychom měli volit to
správné a bránit tomu špatnému. Etika je hledáním toho, co je a není dobré. Etika je
teorií, morálka je praxí. Morálky mohou být různé – náboženské, individuální atd.
Ovšem etika by měla být jen jedna.
Jako filosofická disciplína pochází etika od Aristotela. Známá je jeho kniha
Nikomachova etika, kterou napsal pro svého syna Nikomacha. Podle Aristotela je
předmětem etiky hledat účel lidského jednání. Jednání člověka má vždy určitý účel, a
tím je blaženost. Podle Aristotela se v životě snažíme o dosažení nejvyššího dobra.
Rozlišoval mezi dvěma druhy ctností, které vedou k dosažení dobra. Jsou to ctnosti
rozumové a ctnosti mravní (etické). Obě složky spolu souvisejí a není možné oddělit
jednu od druhé. Aristoteles říká, že člověk je ve své podstatě dobrý.
Etikou se učenci zaobírali již před Aristotelem. Ústředním pojmem té doby je areté
neboli ctnost. Sofisté zase zastávali názor, že není možné určit absolutní pravdu, protože
ta je závislá na člověku, a je proměnlivá. Po mnoho století, než Charles Darwin
uveřejnil svoji teorii evoluční etiky, platilo (pro někoho stále platí), že morální cítění dal
lidem Bůh. Očekávalo se, že lidé budou jednat a dodržovat křesťanská pravidla, tzv.
desatero. Mělo se za to, že lidský druh, ale i živočišný a rostlinný svět je neměnný.
Filosofové se etikou zabývají dodnes.
Etika je dělena na několik směrů, které se během dějin vyčlenily dle různých přístupů
k řešení etických otázek:
• Etika deskriptivní (empirická) – zabývá se popisem a tříděním morálním názorů,
postojů a jednání
4
• Etika preskriptivní (normativní) – popisuje a hodnotí, na jakých argumentech je
určitý morální fakt založen, co bylo kritériem, zda je přijatelný subjektivně nebo
objektivně
• Metaetika (analytická etika) – zabývá se jazykem, který je užíván v morálních
výpovědích
Etika proniká do nejrůznějších oborů. Podle toho rozlišujeme etiku lékařskou,
sociální, obchodní a společenského jednání.
2.2. Evoluce
Další pojmem je evoluce. Pochází z latinského slova evolvere, které znamená vyvíjet.
O ideji evoluce uvažovali filosofové už dlouho před Charlesem Darwinem. „Tento
pojem je obvykle vnímán jako postupný vývoj jakékoli soustavy s „pamětí“, tj. jakékoli
soustavy, která odpovídá na vnější vlivy v závislosti na tom, s jakými vlivy se již setkala
v minulosti. To znamená, že můžeme mluvit stejně dobře o evoluci jazyků,
automobilových karoserií nebo osobních počítačů jako o evoluci kaprovitých ryb.
Jedním z mnoha typů evoluce je biologická evoluce. Je zajímavá především tím, že
v jejím průběhu samovolně vznikají organismy, tj. systémy účelně přizpůsobené
využívání nejrůznějších zdrojů prostředí, tedy mezi jinými třeba takoví obdivuhodní
tvorové jako mouchy octomilky, kokosové palmy a jeseteři.“4
2.3. Evoluční etika
Posledním termínem, který představím v této práci, je pojem evoluční etika. Jedná se
o směr, který v prvé řadě chápe morálku jako biologickou kategorii. Tvrdí, že veškeré
chování je determinováno evolučním vývojem. „Představitelé evoluční etiky nepřisuzují
morálce pouze biologickou funkci a nedomnívají se, že by kulturní aspekty byly
v diskusi o morálním chování irelevantní. Biologickému zpracování problémů
morálního chování přisuzují prioritu z toho důvodu, že člověk je v prvé řadě
4 Flegr, Jaroslav. Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin, s. 18.
5
biologickým bytím a kulturně se rozvíjel teprve později během své evoluce, aniž by bylo
vymazáno jeho biologické, rodově dějinné dědictví.“5
Charles Darwin a Herbert Spencer byli průkopníky tohoto postoje. Evoluční etika se
začala vyvíjet po vydání knihy Charlese Darwina O původu člověka v roce 1871. Tím
byla připravena půdu pro rozvoj evoluční etiky.
5 Kolektiv autorů. Filosofický slovník, s. 110.
6
3. Život Charlese Darwina
3.1. Mládí a vzdělání
Charles Darwin, celým jménem Charles Robert Darwin, se narodil 12. února 1809 ve
Shrewsbury, Anglie. Jeho otcem byl zámožný lékař Robert Darwin. Dědeček Erasmus
Darwin byl také lékař, ale i filosof, básník a vědec. Na konci osmnáctého století
formuloval evoluční myšlenky ve svém díle Zoonomie. Byl členem Hnutí proti otroctví.
Charlesova matka Susannah pocházela z dobře situované rodiny, z rodiny
Wedgwoodových. Dědeček Josiah Wedgwood byl slavným hrnčířem a podnikatelem
(svůj porcelán dodával významným osobám své doby, např.: carevně Kateřině II.
Veliké). „Charles nebyl šlechticem, avšak patřil k lidem z bohaté vyšší střední třídy,
která na průmyslové revoluci velmi významně vydělala“6 Darwinovi i Wedgwoodovi
byli stoupenci unitářské církve. „To znamenalo, že popírají existenci Svaté trojice (a
tudíž si mysleli, že Ježíš byl prostě dobrý člověk) a neuznávali roli Boha, který do toho
tady dole neustále zasahuje.“7 Když bylo Charlesovi osm let, jeho matka zemřela.
Zanechala po sobě šest dětí.
O rok později poslal otec Charlese do internátní školy ve Shrewsbury. Na této škole
již studoval jeho starší bratr Erasmus. Ve škole se mu ovšem nelíbilo, a kdykoli to šlo,
utíkal domů, kde se věnoval rybaření, střílení, jízdě na koni, chodil na dlouhé procházky
do přírody a byl sběratelem nejrůznější věcí. Otec si přál, aby šel Charles v jeho
šlépějích a stal se lékařem. Proto ho poslal v šestnácti letech na Edinburskou univerzitu
ve Skotsku. I na této škole studoval jeho bratr Erasmus. Přednášky na medicíně Charlese
nudily a nedokázal přihlížet operacím, které se v té době prováděly ještě bez anestézie.
Seznámí se zde s osvobozeným otrokem a preparátorem Johnem Edmonstonem, který
ho naučil vycpávat ptáky. Před přednáškami medicíny dával přednost zoologovi R. E.
Grantovi, který Charlese naučil, jak pitvat mořské živočichy pod mikroskopem. Během
studií se Charles aktivně zapojil do činnosti Pliniovy společnosti (Plinian Society), kde
v březnu 1827 přednesl své první vědecké pojednání. V přírodopisném kurzu Roberta
6 Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek, s. 13.
7 Tamtéž, s. 288.
7
Jamesona získal vědomosti z geologie. Během pomocných prací v Muzeu Edinburské
univerzity se naučil klasifikovat rostliny. Jak je vidět, Charles se více zajímal o přírodní
vědy – zoologii, geologii a botaniku, takže nebylo velkým překvapením, když se po
dvou letech studií na medicíně rozhodl, že nechce být lékařem. Jeho otec velmi dbal na
vzdělání svých synů. V roce 1827 poslal Charlese na Christ's College na Cambridgeské
univerzitě. Začal studovat teologii. V té době byla většina anglických přírodovědců
právě duchovními otci, takže bylo celkem přirozené, že se bude věnovat teologii. Ani
studium na této věhlasné univerzitě ho nenadchlo. Raději se svým bratrancem
Williamem Darwinem Foxem sbírali brouky. V té době to byla oblíbená kratochvíle.
Jeho bratranec ho seznámil s reverendem Johnem Stevensem Henslowem, profesorem
botaniky. Místo na přednášky teologie chodil na zcela jiné přednášky, předně na
botanické. Přihlásil se do Henslowova přírodovědeckého kurzu. Závěrečné zkoušky na
Cambridgeské univerzitě složil s výborným prospěchem. Na Charlese měl vliv i
profesor geologie, reverend Adam Sedgwick. Seznámil Darwina s praktickou geologií.
Během geologických prací v severním Walesu nalezli tropické ulity mlžů. Když se
Darwin vrátil domu z Walesu, čekal ho tam dopis od profesora Henslowa, kde mu
nabízel účast na plavbě na lodi Beagle.
3.2. Plavba na lodi Beagle
Henslow doporučil Darwina jako přírodovědce na plavbu lodi HMS Beagle, která se
chystala na dvouletou expedici. Expedice měla zmapovat pobřeží Jižní Ameriky a po
celém světě provádět chronologická měření za účelem zjištění zeměpisné délky.8
HMS Beagle vyplula z Devonportu 27. prosince 1831. Kapitánem lodi byl Robert
Fitzroy. Darwin strávil mnoho času zkoumáním pevniny. Zajímal se o geologické jevy,
nalezl mnoho zkamenělin, studoval živočichy, potkal velmi různorodé domorodce. Vše
si pečlivě zapisoval a zakresloval. Nasbíral ohromné množství vzorků, které posílal
Henslowovi do Anglie. S Henslowem udržoval pravidelnou korespondenci, o všem ho
informoval. Po čtyřech letech plavby přistála loď Beagle u souostroví Galapágy. Na
Galapágách Darwina zaujaly různé tvary zobáků několika velmi podobných ptáků
8 Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek, s. 16.
8
(pěnkav). A zde možná najdeme počátek jeho slavné evoluční teorie. Plavba lodi
nakonec trvala bezmála pět let. 2. října 1836 dopluli k pobřeží Anglie. Z Darwina se stal
uznávaný přírodovědec. Jeho poznámky a vzorky změnily pohled na různé oblasti vědy.
3.3. Prezentace výsledků z cesty
Po návratu do rodné Anglie čekala Darwina usilovná práce. Až do jeho svatby v roce
1839 to bylo Darwinovo nejtvořivější období (za to ho pokládal on sám). Bylo třeba
roztřídit cenné exempláře, které nasbíral na výpravě, přednést různým institucím
poznatky, které zjistil během cesty a utřídit poznámky, které si velmi pečlivě zapisoval
do deníku. Začal publikovat své objevy a zjištění. Myslel si, že objevil jednoduchý
způsob, jak se jednotlivé druhy pozoruhodně přizpůsobují různým účelům. Byl si zcela
jist, jaké bouřlivé reakce jeho teorie vzbudí, a proto se rozhodl říci o jeho tezi pouze
nejbližším přátelům. Dál bádal a uvažoval, jaké námitky by mohli oponenti proti jeho
myšlence přírodního výběru vznést a snažil se na ně najít odpověď. V roce 1839 byl
Darwin jmenován členem Královské společnosti (Royal Society). Darwinovým knihám
se dostalo dobrého přijetí a byl přizván do nejprestižnějších společností a klubů.
3.4. Rodinný život
V lednu 1839 se Darwin oženil se svojí sestřenicí Emmou Wedgwoodovou.
Novomanželé nejprve bydleli v Londýně, a po třech letech se přestěhovali do Downe, v
Kentu, kde oba strávili zbytek svého života. Narodilo se jim celkem deset dětí, z toho tři
zemřely již v dětství.
Od roku 1837 Darwina trápily chronické zdravotní problémy. Nikdy nebylo zjištěno,
jaká nemoc ho sužovala. To byl také jeden z důvodů, proč se více zdržoval doma než ve
společnosti. Na druhou stranu, nerušil ho městský společenský život a mohl se plně
věnovat své práci. Udržoval čilé korespondenční styky, mj. s cestovatelem dr. Emilem
Holubem. „Využíval svých přátel a velkého množství korespondentů jako svých očí a
uší, aby za něj vykonali základní vědeckou práci (především šlo o sběr informací).“9 Za
9 Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek, s. 25.
9
svůj život napsal a přijal více než 15 tisíc dopisů, a takto si vyměňoval názory,
ponejvíce s vědci.
Přestože Darwin vystudoval teologii, již na lodi Beagle měl smíšené názory na víru
v Boha. Jeho víra v křesťanství postupně slábla. „Darwin o sobě ve svém Životopise,
napsaném na sklonku života, tvrdil, že pochyboval o doslovnosti zázraků i kvůli Písmu,
ale během cesty na Beagle na něj bezpochyby začal působit i vliv Lyellův. Základy
geologie silně popíraly svět ovládaný zázraky a zároveň vyžadovaly nelineární popis
historie Země.“10
Největší zlom nastal, když zemřela jeho nejoblíbenější desetiletá dcera
Anne Elizabeth. „Z Darwina se nestal naráz ateista, později v životě se stal agnostikem
(skeptikem), stejně jako všichni ve vědeckém prostředí.“11
Nadále podporoval místní
kostel, finančně, ale i prací. Ovšem o nedělích doprovodil svoji manželku i s dětmi do
kostela, a místo bohoslužby si raději vyšel na procházku.
3.5. O původu druhů, evoluční teorie
Nejslavnější kniha Charlese Darwina, O vzniku druhů přírodním výběrem neboli
uchováním prospěšných plemen v boji o život (On the Origin of Species by Means of
Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life),
vyšla v roce 1859 a otřásla nejen viktoriánskou Anglií, ale i celým světem. Vyšla
nákladem 1250 kusů a byla hned první den vyprodána. Knihu si přečetla i královna
Viktorie. Českého překladu jsme se dočkali až téměř po sto letech, v roce 1953.
K jejímu vydání ovšem vedla dlouhá a trnitá cesta. Darwinova teorie evoluce se začala
pomalu skládat dohromady již po jeho návratu z výpravy kolem světa. Avšak Darwin
poučen zkušenostmi jiných myslitelů, např. Lamarcka, si uvědomoval, že bez jasných
důkazů ho nikdo nebude brát vážně.12
Odložil proto své spisy na později, a začal další
výzkum a hledání důkazů. Uběhlo téměř deset let, kdy Darwin rozhodně nezahálel a
vydal nespočet knih. Roku 1858 dostal Darwin dopis od jiného anglického přírodovědce
Alfreda Russela Wallace, který právě sbíral vzorky rostlin a živočichů v Malajsii. Psal
v něm Darwinovi, že došel k velmi podobným závěrům o přírodním výběru jako
10
Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek, s. 288. 11
Tamtéž. 12
Winston, Robert. Evoluce není revoluce, s. 16.
10
Darwin. Darwin byl samozřejmě potěšen, že i jiný přírodovědec došel k téměř totožným
názorům. To ho utvrdilo v tom, že jeho názory jsou pravdivé, pochybnosti se
rozplynuly. Možná i byl rád, že našel dalšího zastánce jeho evoluční teorie, který bude
v případě potřeby stát za ním, a hájit jejich společné teze. Ovšem pocit radosti vystřídaly
i obavy o prvenství. Darwinovi zřejmě vůbec nešlo o to, aby se psalo, že to byl právě on,
kdo první přišel s teorií přirozeného výběru, ale na druhou stranu, když přihlídnu
k tomu, co sám Darwin píše ve své knize O původu člověka, tak je pro jedince velmi
důležité, co si o něm myslí druzí lidé. „…vzniká touha po chvále, dychtění po slávě a
ještě silnější hrůza před přezíráním a opovržením prostřednictvím soucitu“. V důsledku
toho je člověk zřejmě pod silným vlivem přání, ocenění a hany svých bližních…“13
Darwin se mohl s důvěrou obrátit na své vlivné přátele, kteří mu pomohli
s uveřejněním jeho tezí odborné porotě. Roku 1858 přednesli Charles Lyell, znalec
vzniku hornin, a Joseph Hooker, odborník v botanice, přednášku na zasedání Linnéovy
společnosti, kterou napsal Wallace a doplnili ji o shrnutí Darwinovy eseje z roku 1844
společně s náčrtem jeho teorie. Wallace byl daleko, někde v malajském pralese a sám
Darwin se přednášky nakonec také nezúčastnil, jelikož mu zrovna zemřel jeho dvouletý
syn.14
Přednáška nevyvolala žádnou reakci, a tak se Darwin mohl pustit do další práce.
Necelý rok na to Darwin svoji knihu dokončil a zveřejnil. V knize shromáždil důkazy
pro evoluci a popsal mechanismus, jímž nové druhy mohly vznikat.15
Charles Darwin
nebyl první, kdo přišel s myšlenkou proměny a vývoje druhů, byl však první, kdo
objevil a správně vysvětlil, na jakém principu evoluce probíhá. Tímto mechanismem je
přirozený výběr.
Přírodní výběr se neobejde bez těchto tří věcí:
1. Proměnlivost – variabilita
2. Boj o život – přežití nejschopnějších
3. Dědičnost – adaptace
13
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 77. 14
Winston, Robert. Evoluce není revoluce, s. 36. 15
Leakey, Richard E. Darwinův původ druhů v ilustracích, s. 7.
11
Ve vědeckém světě způsobila tato teorie hotové zemětřesení. Darwin nikdy
neprohlásil, že Bůh nestvořil život na zemi. Řekl jen, že stvoření se neudálo naráz.
„Všechny organismy jsou konečným výsledkem dlouhého a pomalého procesu
zákonitých změn.“16
Během oxfordské debaty, kterou zorganizovala Britská vědecká společnost v roce
1860, napadl oxfordský biskup Wilberforce pana Huxleyho, který sebe sama nazýval
Darwinův buldok, dotazem, zdali svůj původ z opice odvozuje spíše od babičky nebo od
dědečka. Huxley odpověděl, že by radši byl vnukem opice než příbuzným člověka, který
svůj mozek zneužívá v zájmu předsudků a lži.17
Darwin také nikdy netvrdil, že přežije jen ten nejsilnější a nejinteligentnější, ale ten,
kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit.
Jeho dílo rozpoutalo vášnivé debaty. Akademická obec se rozdělila na dva tábory –
odpůrce a zastánce jeho evoluční teorie. A tak je tomu vlastně dodnes. Jedna část vědců
si myslí, že se stále dá pracovat s Darwinovými myšlenkami a druhá strana tvrdí, že je to
úplný nesmysl, pouhý příběh, který pro společenství dává smysl, jak přednesl Anton
Markoš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy na semináři CEPu.18
V knize O původu druhů se dočteme, že všechny organické bytosti, které kdy žily na
této planetě, pocházejí nejspíš z jednoho prapůvodního druhu. Darwin se ovšem
vyvaroval poznámce o lidském pokolení. Pouze se zde zmiňuje: “ ve vzdálené
budoucnosti vidím otevřená pole pro daleko důležitější výzkumy. Objasní se mnoho o
původu člověka a o jeho dějinách.”19
Původ člověka a jeho dějiny budou Darwinem
osvětleny až o 12 let později.
3.6. O původu člověka
V roce 1871 vyšlo Darwinovo neméně slavné dílo pojmenované O původu člověka.
Darwin i zde aplikuje svoji evoluční teorii, ovšem nyní na vývoj člověka. V knize
16
Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek, s. 26. 17
Sís, Petr. Strom života, (kniha nemá číslované stránky). 18
Sborník textů. Charles Darwin – Dvě stě let od narození, s. 7. 19
Darwin, Charles. O vzniku druhů přírodním výběrem, s. 543.
12
popisuje vývoj lidského pokolení, porovnává rozumové, duševní i morální vlastnosti
člověka v primitivní a civilizované společnosti. Píše o rozdílech mezi lidskými rasami, o
rozdílech mezi pohlavími, o pohlavním výběru atd.
„Darwin od začátku věřil, že krom přirozeného výběru působí ještě jedna selekční síla,
kterou nazýval – pohlavní výběr, čímž chtěl říci, že k výběru dochází i kvůli soubojům o
partnery.“20
Pokud kniha O vzniku druhů přírodním výběrem způsobila v akademické obci a i mezi
laickou veřejností zemětřesení, kniha O původu člověka byla v tom případě něco jako
„velký třesk“. Lidé si nechtěli připustit, že by člověk mohl mít něco společného s opicí.
„Darwin nikdy nepochyboval, že my lidé jsme součástí organického světa. Museli
jsme se vyvinout v podstatě kvůli stejným příčinám jako ostatní živočichové“21
Darwin podnítil zájem vědců o chování zvířat svým tvrzením, že existuje podobnost
ve vyjadřování pocitů u zvířat a u lidí. Zvířata, stejně jako člověk, zjevně pociťují radost
a bolest, štěstí i tíseň. Tuto skutečnost popsal v knize Výrazy emocí u člověka a u
zvířat.22
3.7. Darwinova díla
Jak jsem již uvedla, Charles Darwin byl velmi činný a napsal velké množství dopisů,
spisů a knih. Zde jsou některé tituly, které byly přeloženy do českého jazyka - Vlastní
životopis (Autobiography of Charles Darwin, 1887), u nás vyšla v roce 1950, Cesta
kolem světa (The Voyage of the Beagle, 1839) u nás vyšla v roce 1959, Výraz emocí u
člověka a u zvířat (The Expression of Emotions in Man and Animals, 1872) u nás vyšla
v roce 1964, O původu člověka (The Descent of Man and Selection in Relation to Sex,
1871) která u nás vyšla v roce 1970 a kniha O pohlavním výběru (je součástí knihy O
původu člověka) byla v roce 2005 přeložena do českého jazyka. Velká část jeho prací
nebyla do našeho jazyka přeložena.
20 Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek, s. 32. 21
Tamtéž, s. 31. 22
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 52.
13
3.8. Konec života
Charles Darwin zemřel ve svém domě v Downe, v Kentu, dne 19. dubna 1882.
Prezident Královské společnosti, William Spottiswoode, zařídil na jeho počest státní
pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství v Londýně, v blízkosti
hrobů jiných významných anglických osobností, jakými byli fyzik Isaac Newton a
astronom, matematik a vynálezce sir John Frederick William Herschel (Darwinův
obdivovatel, který přišel s onou zavádějící formulací, že „člověk vznikl z opice“).
14
4. Morálka – etické jednání
K tomu, aby se u člověka objevila morálka je zapotřebí splnit určité podmínky, soudí
Darwin. Tyto podmínky jsou tři. Jedná se o sociální instinkt, inteligenci a civilizaci.
Velmi záleží na míře vyspělosti rozumu, tak i na míře vyspělosti civilizace.
Pro lidské pokolení bylo a je zajisté výhodnější žít v různých skupinkách nebo
společenství. Naši pradávní předci nežili ve velkých společenstvích, ve kterých dnes
žijeme my, ale v malých skupinkách, které mohly připomínat dnešní rozvětvenou
rodinu. Takovéto soužití přinášelo velké výhody – lidé si navzájem pomáhali, chránili
se, a to jim pomáhalo přežít. „Protože je člověk živočich společenský, pak jistě také
zdědil sklon k věrnosti svým druhům a k poslušnosti vůdci svého kmene, neboť tyto
vlastnosti se vyskytují u většiny společenských živočichů. Proto zřejmě získal i určitou
schopnost sebeovládání. Pod vlivem dědičných sklonů je také hotov bránit spolu
s ostatními své bližní a všemožně jim pomáhat, pokud to není příliš na úkor jeho
vlastního zájmu či jeho silných tužeb.“23
Soužití ve skupině ovšem vyžaduje určitá pravidla, ale hlavně disciplínu k dodržování
těchto pravidel. Lidé se museli naučit spolu vycházet, zorganizovat si společenský život,
a tak byla na světě morálka. Morálka určuje, které jednání je ve společenství žádoucí, a
které nikoliv. Takové jednání musí prospívat celé společnosti, jinak by tu byla morálka
zbytečná.
Podle Darwina vznikl smysl pro morálku ze společenských instinktů. „Společenské
instinkty, které člověk jistě získal na velmi nízkém stupni vývoje a možná, že ještě od
svých opičích předků, ho stále ještě podněcují k některým jeho nejlepším činům. Avšak
jeho činy jsou již spíše určovány přáními a úsudky, které vyjadřují jeho bližní, ale
bohužel velmi často také jeho silnými sobeckými přáními. Jak se návykem posiluje
láska, soucit a sebeovládání a jak se rozvíjejí rozumové schopnosti, takže člověk dokáže
správně ocenit úsudky svých bližních, nebude již tolik ovlivňován přechodnými pocity
radosti nebo bolesti a pochopí, že by měl jednat určitým způsobem.“24
23
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 77. 24
Tamtéž, s. 77-78.
15
Zajisté, že se skupina snaží různými prostředky, aby se morálka dodržovala,
koneckonců vždyť jde o zachování společnosti. Instinktivní pohnutky jsou u lidí různě
silné. Darwin uvádí, že nejeden přírodní člověk nasadí svůj život, aby zachránil
příslušníka svého kmene, ale to samé již neudělá pro cizího člověka. Jeho osud mu bude
zcela lhostejný. Naproti tomu někdo jiný neváhá obětovat svůj život, aby nezištně vytáhl
tonoucího z řeky, kterého třeba nikdy předtím neviděl. Jedná se o stejný instinktivní
motiv, kdy jedna opička v americké zoologické zahradě, pomohla svému
ošetřovatelovi, kterého napadl pavián. Opička, která se dříve bála velkého obávaného
paviána, ihned přispěchala svému ošetřovateli na pomoc, a tím mu zřejmě zachránila
život. Taková jednání jsou zřejmě prostým důsledkem toho, že společenské a mateřské
instinkty jsou silnější než kterýkoliv jiný pud nebo motiv, neboť pod vlivem těchto
instinktů jedná člověk tak rychle, že není čas na rozmýšlení nebo na nějaké pocity
radosti či bolesti. Ale kdyby mu v takovém činu bylo z nějakého důvodu zabráněno,
zůstával by v něm pocit nespokojenosti a dokonce i utrpení.25
Ovšem u člověka, který je
bázlivý, by pud sebezáchovy mohl být tak silný, že by se nedokázal vystavit velkému
nebezpečí ani pro své vlastní dítě. I když zvíře vykoná čin pro druhého, nebývá tento
skutek považován za morální. Jako jediná morální bytost bývá považován pouze člověk.
Pouze on je schopen hodnotit své minulé nebo budoucí skutky a souhlasit s nimi či
nesouhlasit.
Charles Darwin si myslí, že jakmile se předchůdci člověka stali společenskými (a k
tomu pravděpodobně došlo již ve velmi raném období), vzrostla jejich schopnost
napodobování, úsudku a zkušeností a pozměnila jejich duševní vlastnosti do takové
míry, že u nižších živočichů po nich můžeme nalézt jen stopy. U opic, stejně tak jako u
lidí na nejnižším stupni vývoje, je velmi silně vyvinuta napodobovací schopnost a prostá
skutečnost, o níž jsem se již zmínila, že žádné zvíře se nedá lapit do téže pasti, která
zůstává na témž místě, svědčí o tom, že zvířata se učí zkušeností a napodobují
obezřetnost ostatních. A tak když některý muž kmene, který je důmyslnější než ostatní,
vynalezne novou past nebo zbraň či způsob, jak lépe útočit nebo se bránit, pak není
třeba velkých rozumových schopností, ale jen nejprostšího osobního zájmu, aby jej
všichni ostatní členové kmene napodobili, a tím také všichni získali. Jestliže se nějaký
nový objev soustavně uplatňuje, jistě posiluje do určité míry i rozum. A má-li takový
25
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 78.
16
nový objev velký význam, kmen se rozroste, rozšíří a vytlačí ostatní kmeny. V kmeni,
který se takto rozmnožil, je vždy větší naděje, že se zrodí další talentovaní a důmyslní
členové.26
U přírodního a také předvěkého člověka se jednotlivé činy pokládaly za dobré či
špatné čistě podle toho, nakolik přímo prospěly kmeni – a ne druhu nebo snad
jednotlivému členu kmene. Tento závěr odpovídá teorii, že takzvaný smysl pro morálku
vznikl původně ze společenských instinktů, neboť oba jsou od počátku výrazně vázány
na společenství. Hlavní příčiny nízké morálky přírodních lidí, pokud by byla
posuzována podle našich měřítek, tkví především v tom, že soucit je omezen výhradně
na příslušníky vlastního kmene. Další příčinou jsou ještě nedostatečně rozvinuté
rozumové schopnosti, v důsledku čehož přírodní člověk neocení význam mnoha ctností,
zejména ctností osobních pro obecné blaho kmene. Přírodní lidé například nepochopí,
jaké zlo pramení z nedostatku umírněnosti, cudnosti atd. A nakonec je to nepatrná
schopnost sebeovládání, neboť tato schopnost nebyla posílena dlouho působícím, snad i
zděděným zvykem, ani výchovou a náboženstvím.27
Vše, co víme o přírodních národech, svědčí o tom, že už od nejdávnějších dob
vytlačovaly vítězné kmeny ostatní. Svědčí o tom nalezené pozůstatky vyhynulých nebo
již dávno zapomenutých kmenů. „Ještě dnes vytlačují všude civilizované národy
barbarské kmeny až na místa, kde jim příroda zůstává nepřekročitelnou hradbou. A daří
se jim to předně díky jejich dovednosti, která je plodem rozumu. Je proto nejvýš
pravděpodobné, že u lidstva se duševní vlastnosti postupně zdokonalily především
přírodním výběrem."28
Člověk, vedený svým svědomím, si dlouhodobým působením zvyku osvojí takové
sebeovládání, že nakonec rychle a bez jakéhokoliv duševního boje ovládne své tužby a
vášně a bude se řídit společenským soucitem a jinými instinkty, mezi jiným i přáním po
ocenění svými bližními. I když člověk trpí hladem nebo zatouží po pomstě, ani ho
26
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 90. 27
Tamtéž, s. 83-84. 28
Tamtéž, s. 90.
17
nenapadne, aby ukradl potravu nebo svou pomstu provedl. Je pravděpodobné, že zvyk
ovládat se je podobně jako jiné zvyky vrozený.29
Jestliže nějaké přání nebo instinkt, který brání člověku, aby jednal pro dobro ostatních,
působí ve vzpomínkách stejně silně nebo ještě silněji než instinkt společenský, nebude
člověk nijak trpce litovat, že se jím řídil, ale bude si vědom, že kdyby se o jeho jednání
dověděli jeho bližní, nesouhlasili by s ním. A jen málokdo, je natolik zbaven soucitu,
aby mu nevadilo, kdyby k tomu došlo. Nemá-li člověk žádný soucit se svými bližními a
dá-li se zcela ovládnout podněty, které ho strhují ke špatnému činu a ani ve vzpomínce
neustoupí před trvalými společenskými instinkty nebo před míněním ostatních, pak je to
člověk v podstatě špatný, a jediný motiv, který by ho mohl před činem odrazovat, je
strach před trestem a přesvědčení, že konec konců by pro jeho vlastní sobecké zájmy
bylo nejvýhodnější, kdyby dbal více o dobro ostatních nežli jen o svoje.30
Matt Ridley si myslí, že čím více se můžete vcítit do utrpení jiných lidí, tím sobečtěji
se chováte, snažíte-li se jim v jejich utrpení pomáhat. Pouze ti, kdo konají dobro
z chladného přesvědčení oproštěného od všech emocí, jsou „skutečnými“ altruisty. Pro
fungování společnosti však lidské motivy nejsou důležité, důležité je, aby se lidé k sobě
chovali slušně. Budu-li organizovat peněžní sbírku s charitativním záměrem, ani mě
nenapadne, abych příspěvky od korporací a celebrit odmítal s tvrzením, že jim jde spíše
o reklamu a publicitu než dobročinnost. Obdobně když Hamilton rozvíjel svou teorii
příbuzenského výběru, neoznačil mravenčí dělnice, jež se po celý život neprovdají, za
nesobecké a altruistické. Zato jejich nesobecké chování interpretoval jako důsledek
sobeckých genů.31
Ale člověk často zřejmě jedná impulsivně, tj. na základě nějakého instinktu nebo
dávno osvojeného zvyku, aniž přitom pociťuje sebemenší radost, obdobně jako jedná
nejspíše včela či mravenec, když se slepě řídí svými instinkty. V krajním nebezpečí,
například při požáru, když se člověk bez sebemenšího zaváhání pokusí zachránit svého
bližního, sotva může pociťovat radost, ale ještě méně času má na úvahy, jak by byl
později nespokojen vlastním jednáním, kdyby se o to nepokusil. Kdyby se po nějakém
29
Tamtéž, s. 81. 30
Tamtéž, s. 83. 31
Ridley, Matt. Původ ctnosti, s. 33.
18
čase zamýšlel nad svým jednáním, poznal by, že ho podněcovala síla zcela odlišná od
snahy dojít spokojenosti nebo štěstí a v této síle se zřejmě projevuje hluboce zakořeněný
společenský instinkt.32
Je zřejmé, že tím, jak se zdokonalují rozumové vlastnosti a předvídavost příslušníků
kmene, pochopí brzy každý, že bude-li pomáhat svým druhům, získá oplátkou také
pomoc od nich. Veden tímto sobeckým motivem, osvojí si zřejmě zvyk pomáhat svým
bližním a zvyk vykonávat dobré činy rozhodně posiluje schopnost soucítění, které pak
dává první podněty k dobrým činům. A navíc zvyky, které existují již po mnoho
generací, mívají sklon k dědičnosti.33
Avšak dalším a mnohem silnějším podnětem k rozvoji společenských ctností je chvála
a hana našich bližních. Soucítění v nás vyvolává zvyk respektovat chválu či hanu
ostatních, přičemž po chvále toužíme a hany, pokud se týká nás samotných, se obáváme.
Tento cit jsme zřejmě původně získali, jako všechny ostatní společenské pocity, cestou
přírodního výběru. Nemůžeme ovšem říci, v jak dávném období začali již předchůdci
člověka během svého vývoje pociťovat chválu či hanu ostatních a řídit se jí. Je však
zřejmé, že i psi oceňují povzbuzení, chválu a pokárání. Nejzaostalejší přírodní lidé znají
už pocit krásy, což jasně projevují tím, jak si ukládají svoje trofeje za svoji chrabrost,
jak mají ve zvyku nesmírně se vychloubat, i jakou krajní péči věnují svému osobnímu
zjevu a zdobení těla. Kdyby jim nezáleželo na mínění jejich druhů, pak by takové zvyky
neměly žádný smysl.34
Darwinovi se zdálo nanejvýš pravděpodobné, že každý živočich, obdařený výraznými
společenskými instinkty, kam patří i city rodičů a dětí, by nutně získal i smysl pro
morálku čili svědomí. Jakmile by se jeho rozumové schopnosti vyvinuly téměř natolik,
jako u člověka. Neboť:
1. Společenské instinkty vyvolávají u živočichů radost ze společnosti jeho druhů,
vedou ho k tomu, že s nimi určitým způsobem soucítí a nejrůznějším způsobem
jim pomáhá. Jeho pomoc může být zcela určitě a zjevně instinktivní povahy,
nebo se mohou podobně jako u většiny vyšších společenských živočichů,
32
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 84. 33
Tamtéž, s. 91. 34
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 92.
19
projevovat pouze přáním a ochotou pomoci svým druhům v obecném slova
smyslu. Avšak tyto pocity a služby se nezbytně vztahují ke všem jedincům téhož
druhu, ale pouze na členy téhož společenství.
2. Jakmile se rozumové schopnosti vysoce vyvinou, ustavičně procházejí mozkem
každého jedince obrazy všech dávných činů a motivů a nutně musí vyvolat pocit
neuspokojení či dokonce neštěstí, který pramení z neuspokojeného instinktu. A
k tomu dochází kdykoliv trvalé a vždy přítomné společenské instinkty ustoupí
nějakému jinému instinktu, který je v té chvíli silnější, ale svou povahou není
trvalý, ani za sebou nezanechává živé dojmy. Je jasné, že mnoho instinktivních
pocitů, jako například pocit hladu, mají v podstatě krátké trvání a jakmile jsou
uspokojeny, nelze si je snadno a živě vybavit.
3. Potom, co se vyvinula schopnost řeči, a bylo snadné vyjádřit přání společnosti,
začala se přirozeně veškerá činnost řídit společným míněním, jakým způsobem
by měl pracovat pro veřejné blaho každý člen společenství. Ale ať již přičítáme
veřejnému mínění jakoukoliv závažnost, musíme si uvědomit, že náš souhlas či
nesouhlas s našimi bližními závisí na sympatii, která tvoří podstatnou část
společenského instinktu a je v podstatě jeho základním kamenem.
Nakonec hraje v určování chování každého člena společnosti velmi významnou roli
zvyk, neboť společenský instinkt spolu se sympatii se podobně jako každý jiný instinkt
značně zesiluje zvykem, například zvykem podřizovat se přáním a míněním
společnosti.35
Pocit radosti ze společenského života pravděpodobně navazuje na rodičovskou a
dětskou lásku, neboť společenské instinkty se zřejmě vyvinuly tím, že mláďata
zůstávala dlouho u svých rodičů, a toto rozšíření lze částečně přičítat zvyku, především
však přírodnímu výběru. U zvířat, pro něž byl život v semknutých skupinách výhodou,
unikali nejlépe různým nebezpečím jedinci, kteří se nejraději drželi uvnitř společenství,
zatímco ti, kteří o své druhy nestáli a žili samotářsky, nalézali daleko častěji smrt.36
35
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 70 – 71. 36
Tamtéž, s. 75.
20
Adam Smith i pan Bain tvrdí, že soucit je v podstatě založen na síle naší schopnosti
vybavit si dřívější stavy bolesti či radosti. A proto „pohled na jiného člověka, který trpí
hladem, zimou, únavou, v nás oživuje jakousi vzpomínkou na tyto stavy, které jsou již
při pouhé představě bolestné.“ A tak se snažíme ulehčit ostatním v jejich utrpení,
abychom ulevili i našim bolestným pocitům. Z podobných důvodů prožíváme
s ostatními jejich radost, nevím však, jak objasnit z tohoto hlediska, proč soucítíme
daleko víc s milovaným člověkem než s člověkem, který je nám lhostejný. Vždyť již
pouhý pohled na utrpení by mohl stačit, aby v nás bez nějaké lásky vyvolal živé
vzpomínky a shodné pocity. Dá se to možná vysvětlit tím, že všechna zvířata soucítí
výhradně se členy téhož společenství, tj. s těmi, které znají a více nebo méně milují,
avšak ne se všemi jednotlivci téhož druhu, například třeba jako lvi a tygři. Jak ukázal
pan Bain, u lidí pravděpodobně přispívá k soucítění sobectví, vlastní zkušenost a
napodobování, neboť prokazujeme-li ostatním soucit a laskavost, doufáme, že nám bude
také dobrým odplaceno. Soucit je také velice posilován zvykem. Ať již vznikl tento
pocit sebesložitějším způsobem, posiloval se jistě vlivem přírodního výběru a patří
k nejdůležitějším pocitům u všech živočichů, kteří si navzájem pomáhají a brání jeden
druhého. Proto také společenství, která zahrnují nejvíce navzájem soucítících členů, by
měla nejvíce vzkvétat a vychovávat nejvíce potomků.37
Přírodní lidé jsou rozhodně zahanbeni, jestliže poruší nějaké bezvýznamnější pravidlo
a pociťují zřejmě velké výčitky svědomí, jak to ukazuje případ Austrálce, který chřadl a
neměl nikde klidu, protože nezabil nějakou ženu, aby si tak usmířil ducha své zemřelé
družky.
Darwin proto dospěl k závěru, že přírodní člověk byl již ve velmi dávných dobách
ovlivňován chválou či hanou svých bližních. Je jasné, že příslušníci téhož kmene by
souhlasili s jednáním, které by se jim zdálo prospěšné, pro obecné dobro, a odsuzovali
by jednání, v něm by viděli zlo. Prokazovat dobro ostatním – čiň ostatním to, co chceš,
aby ostatní činili tobě – taková je podstata morálky. Je proto těžké dostatečně ocenit
význam, jaký měla v prvobytném období touha po chvále a strach před pohanou.
Člověk, který ani nepociťoval nějakou hlubokou instinktivní touhu, aby obětoval svůj
život pro dobro ostatních, byl k takovým činům vyburcován svým smyslem pro slávu a
37
Tamtéž, s. 76.
21
svým příkladem podnítit touž touhu po slávě v ostatních mužích a posílit v nich
ušlechtilý pocit obdivu. Učinil by tak pro svůj kmen mnohem více, než kdyby počal
potomky, kteří by pravděpodobně zdědili jeho vynikající vlastnosti.
Čím více má člověk zkušeností a rozumu, tím spíše chápe vzdálenější následky svého
jednání a začíná oceňovat – či dokonce pokládá za posvátné – osobní ctnosti, jako je
umírněnost, cudnost atd., které v dřívějších dobách zůstávaly naprosto nepovšimnuty.
Tímto způsobem se nakonec náš smysl pro morálku čili svědomí stává velmi složitým
pocitem, který vyplívá ze společenských instinktů, do značné míry je veden oceněním
našich bližních, kteří se rozumem, vlastními zájmy a v pozdějších dobách hlubokými
náboženskými city a upevňuje se výchovou a zvykem.
Nesmíme však zapomenout, že ačkoliv vysoká morální úroveň poskytuje jedinci a
jeho dětem jen malou nebo žádnou výhodu vůči ostatním členům téhož kmene, zvyšuje
počet vyspělých lidí a takový pokrok v moderní úrovni je bezesporu nesmírnou výhodou
jednoho kmene proti druhému. Má-li kmen mnoho členů, kteří mají vysoce vyvinutý
smysl pro kmenovou pospolitost, věrnost, poslušnost a odvahu a kteří jsou vždy ochotni
pomáhat jeden druhému a obětovat se pro společné dobro, pak takový kmen musí
převládnout nad většinou ostatních kmenů a tu se již projevu přírodní výběr. Ve všech
dobách a po celém světě vytlačoval jeden kmen druhý, a protože v jejich úspěchu hrála
významnou roli morálka, všude tak stoupala a zvyšovala se morální úroveň a počet
morálně vyspělých lidí.38
Člověk se díky svým rozumovým vlastnostem nemůže zbavit uvažování. Jeho myslí
stále probíhají různé dojmy, obrazy a pocity, které zažil. Společenské instinkty
nacházíme pouze u živočichů, kteří neustále žijí ve společnostech. Tyto instinkty jsou
stálé a trvalé. Tito tvorové jsou připraveni varovat ostatní před hrozícím nebezpečím
nebo i chránit toto společenství, pokud je potřeba. Stýská se jim po druhých členech
společenství, když je dlouho nevidí, pociťují k nim lásku a soucit. Když se po odloučení
setkají, projevují radost. Záleží jim na tom, co si o nich ostatní členové společenství
myslí, zdali k nim také pociťují nákladnost. Je pro něj velmi důležité být členem
38
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 92.
22
společenství. Toto vše pochází ze soucitu, který je základním prvkem společenských
instinktů.39
Člověk, který by neměl tyto instinkty, by byl pokládán za bezcitnou stvůru.
Darwin říká, že lidé mají v různých končinách světa rozdílné zvyky. Ovšem všichni
lidé rozpoznají vyšší zákony morálky od nižších zákonů morálky. Vyšší zákony morálky
vždy souvisejí s blahem ostatních a často vyžadují i sebezapření a sebeobětování se. Za
to bývají ve všech oblastech světa lidmi oceňovány nejvíc. Podporuje je i ocenění našich
bližních a rozum.40
Ve chvíli jednání se člověk zřejmě řídí spíše silnějšími pohnutkami, a třebaže ho tyto
motivy mohou povzbudit k nejušlechtilejším činům, vedou ho častěji k tomu, aby
uspokojil své vlastní tužby na úkor jiných. Avšak po jejich upokojení, kdy minulé a
slabší vjemy jsou konfrontovány se stále přítomným společenským instinktem a
hlubokou touhou člověka po ocenění od svých bližních, musí člověk za svou slabost
pykat. Cítí výčitky svědomí, kajícnost, lítost či zahanbení. Zahanbení vyplývá téměř
výhradně z mínění ostatních. Následkem toho se člověk pevně nebo méně pevně
rozhoduje, že bude v budoucnu jednat jinak, a to již je svědomí, neboť svědomí se ohlíží
do minulosti a slouží jako vodítko pro budoucnost.41
Nevíme, jak vzniklo tolik podivných pravidel chování a tolik podivných
náboženských vyznání, ani jak se stalo, že se na celém světě tak hluboce zakořenily
v mysli lidí. Stojí však za zmínku, že víra, soustavně vštěpovaná člověku v prvních
letech života, kdy mozek je ještě tvárný, dostává téměř instinktivní charakter a
podstatou instinktu je, že se jím lidé řídí bez ohledu na rozum. Nemůžeme také říci,
proč určité obdivuhodné ctnosti, jako například lásku k pravdě, oceňují některé kmeny
mnohem více nežli jiné, ani proč podobné rozdíly převládají i mezi civilizovanými
národy. Protože víme, jak pevně se zakořenily mnohé zvláštní zvyky a předsudky,
nemusí nás udivovat, že osobní ctnosti, podporované rozumem – a tak tomu skutečně je
- nám nyní připadají tak přirozené, že je pokládáme za vrozené, třebaže v prvobytném
společenství si jich člověk tolik necenil.42
39
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 92. 40
Tamtéž, s. 85. 41
Tamtéž, s. 80. 42
Tamtéž, s. 85.
23
Darwin věřil, že rozmanité morální zvyklosti po celém světě jsou založeny – alespoň
v hrubých obrysech – na jediné lidské přirozenosti. Především si povšiml, jak jsou lidé
všude citliví na veřejné mínění. „radost z ocenění a strach před ostudou stejně jako
ochota chválit nebo odsuzovat“ jsou, jak tvrdil, založeny instinktivně. Porušení pravidel
může člověku přivodit „agonii“ a přestupek proti nějaké bezvýznamné společenské
konvenci může i po letech vyvolat“mučivý pocit hanby“. Poslušnost k jakémukoliv
morálnímu řádu tedy má vrozený základ, vrozený není pouze jeho obsah. Proč se obsah
morálky v jednotlivých případech tak liší? Darwin věřil, že různé národy mají různá
pravidla, protože z vlastních historických důvodů došly k tomu, že určitá pravidla jsou
v zájmu jejich společenství. 43
Boj o existenci je sice důležitý a byl vždycky důležitý, ale pokud jde o nejvyšší složky
lidské povahy, jsou zde mnohem významnější síly. Morální kvality se vyvíjejí buď
přímo, nebo nepřímo a mnohem spíše pod vlivem zvyklostí, rozumových schopností,
výchovy, náboženství apod., nežli cestou přírodního výběru, avšak přírodnímu výběru
můžeme s jistotou přičítat společenské instinkty, které dávají základ pro rozvinutí
smyslu pro morální cítění.44
Člověku lze odpustit, cítí-li určitou hrdost, že se povznesl, i když ne svým vlastním
úsilím, na samotný vrchol organického světa, a skutečnost, že se k němu povznesl a
nebyl tam původně přímo dosazen, mu snad může dodávat naděje, že ho v daleké
budoucnosti čeká osud ještě větší. Nezabýváme se zde však nadějemi a obavami, jen
pravdou, pokud nám ji náš rozum dovolí odhalit a sám jsem se snažil, jak nejlépe jsem
dovedl, přispět svými důkazy k tomuto cíli. Podle mého názoru však musíme připustit,
že člověk přes všechny své ušlechtilé vlastnosti, přes soucit, který cítí k těm
nejponíženějším, přes laskavost, kterou projevuje nejen ostatním lidem, ale i
nejprostším živým tvorům, i přes svůj téměř božský rozum, s nímž pronikl až
k pohybům a složení sluneční soustavy, přes všechny tyto úžasné schopnosti, nese ve
své tělesné stavbě stále ještě nesmazatelnou pečeť svého nízkého původu.45
43
Wright, Robert. Morální zvíře, s. 195. 44
Tamtéž, s. 175. 45
Tamtéž, s. 195.
24
Josef Wolf říká, že existence evoluce člověka jako vědeckého faktu, jak ji načrtl a
předpověděl Charles Darwin v Původu člověka, je nesporná. Dnes ji známe již nejen
v hlavních rysech, ale i v celé řadě podrobností, a vývoj je v ní zcela nepopíratelným
faktem, na kterém nejen že nové doklady nic nevyvrátily, ale naopak ještě hlouběji
osvětlily původ a vývoj lidstva.46
Dle názoru pana Bagehota často považujeme pokrok za přirozený rys lidské
společnosti, ale historie to popírá. Dříve lidé ani žádnou takovou představu neměli a
orientální národy si to nemyslí dodnes. Podle další významné autority, pana Henryho
Maina, „neprojevila většina lidstva nikdy sebemenší přání, aby se zlepšilo zřízení jejich
občanského života.“ Pokrok zřejmě závisí na souhře mnoha příznivých podmínek, které
jsou příliš složité, než aby se daly vysledovat. Avšak mnozí badatelé zjistili, že na
pokrok působí velmi příznivě chladné podnebí, neboť nutí člověka k rozvíjení výrobní a
umělecké činnosti.47
Podle Jiřího Bílého máme v sobě určitou tendenci k mravnosti. Tato mravní tendence
v nás bývá považována za zobecněnou zkušenost celých generací, spějící skrze náš život
dál. Kdybychom se chtěli, podle této doktríny, odchýlit od této dráhy, setrvačnosti, v níž
působí tlak síly mnohých mravních životů, které šly před námi, uvědomujeme si to, jako
bychom se měli postavit proti celému svému rodu, z něhož jsme vyšli. V souvislosti
s tímto se Charles Darwin domníval, že svědomí se postupně vyvíjelo a vytvářely jej
čtyři prvky: sociální instinkty, schopnost srovnání, veřejné mínění a zvyk. Popíral tedy
vrozenost svědomí.48
Pociťujeme-li povinnost pomáhat slabým, je to hlavně výsledkem soucitu, který jsme
původně získali jako jeden ze společenských instinktů, ale který se později zjemňoval a
rozšiřoval. Soucitu se nemůžeme vzdát ani tehdy, nabádá-li nás k tomu neúprosný
rozum, aniž bychom v sobě nezničili nejušlechtilejší rys své podstaty.49
46
Wright, Robert. Morální zvíře, s. 195. 47
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 93.
25
5. Co Darwin nevěděl – genetika
Darwin věnoval hlavní pozornost jedincům. Každý tvor se liší od všech ostatních,
někteří přežívají a prosperují lépe než jiní a zanechávají po sobě větší počet potomků.
Jsou-li rozdíly mezi nimi dědičné, nevyhnutelně dochází k postupným změnám. Později
byly Darwinovy ideje spojeny s objevy Gregora Mendela. Ten dokázal, že dědičné
znaky se předávají v samostatných baleních, kterým dnes říkáme geny. Toto spojení
vyústilo do teorie, jež nám vysvětlila, jak se nové mutace genů mohou rozšířit v rámci
celého druhu.50
Lidé se přirozeně budou soustřeďovat na úroveň organismu, protože jsou sami
organismy. Z hlediska přirozeného výběru však mají organismy až druhořadý význam.
Pokud je možné říci, že se přirozený výběr o něco „stará“, - a obrazně řečeno, taková
věc existuje – pak to nejsme my sami, je to informace v našich pohlavních buňkách,
v našich vajíčkách a spermiích. Přirozený výběr pochopitelně „chce“, abychom se
chovali určitým způsobem. Když se mu ale podřídíme, už ho nezajímá, zda jsme při tom
šťastní, nebo nešťastní, zda se zmrzačíme, nebo dokonce zemřeme. Jediné, co přirozený
výběr „chce“ uchovat, je informace obsažená v našich genech, a nebude brát ohledy na
jakékoli naše utrpení při sledování svého cíle.51
Otázkou zůstává, kdo s kým vlastně soutěží? Gazela, snažící se nepadnout za oběť
gepardovi, se snaží běžet rychleji než ostatní gazely. Nicholas Humphrey, anglický
psycholog z univerzity v Cambridgi, tvrdí, že intelekt nezapřaháme k řešení problémů,
ale k přechytračení ostatních. Klamat své bližní, umět odhalit lež, pochopit motivy
jiných lidí a manipulovat jimi – takový je smysl našeho intelektu. Nezáleží na tom, jak
je kdo moudrý a vynalézavý, ale o kolik je chytřejší a vynalézavější než ostatní.
Hodnota intelektu je nekonečná. Selekce uvnitř druhu je vždy silnější než selekce mezi
druhy. V živočišné říši válčí jedinci proti jedincům, ať už jde o jedince vlastního nebo
cizího druhu. Je pochopitelné, že nejbližší konkurenti, jaké může jedinec potkat,
náležejí ke stejnému druhu jako on sám. Zvířata slouží jen sobeckému zájmu svých
48
Bílý, Jiří. Základy etiky, estetiky a religionistiky, s. 23. 49
Tamtéž, s. 94. 50
Ridley, Matt. Červená královna, s. 30 – 31. 51
Wright, Robert. Morální zvíře, s. 173.
26
genů – přestože někdy hazardují se svými těly. Živočichové jsou nesobečtí jen tehdy,
jsou-li zájmy individua a druhu totožné.52
V polovině 60. let došlo v biologických vědách k revoluci, kterou rozpoutali dva
muži, George Williams a William Hamilton. Tato revoluce je nejspíš známá díky
populárnímu pojmu „sobecký gen“, jehož autorem je Richard Dawkins. Její podstatou je
myšlenka, že to, co živí tvorové dělají, se neděje v zájmu jejich skupin, jejich rodin, ba
dokonce ani jich samotných. Každý jedinec se snaží, aby jeho chování prospívalo jeho
genům, protože je nevyhnutelně potomkem jedinců, kteří se snažili o totéž.53
Pokud
bude pro organismus znak vytvořený genem výhodný - organismus pravděpodobně
přežije; pokud ne - pak organismus zemře, přičemž se snad ani nestihne rozmnožit.
Podle Richarda Dawkinse jsou organismy pouze schránkami genů, které geny využívají
ke své replikaci
Dnes již můžeme s jistotou tvrdit, že řada vlastností, které drží společnost pohromadě,
díky kterým můžeme svůj druh tak vysoko hodnotit, jako nesobeckost, soucit, přátelství,
láska, svědomí a spravedlivost, mají prokazatelně genetický základ. Na druhé straně se
ukazuje, že tyto vlastnosti sice v některých ohledech prospívají lidstvu jako celku,
nevyvinuly se však pro „dobro našeho biologického druhu“ a není možné se spolehnout,
že budou tomuto cíli sloužit. Právě naopak: dnes je více než kdy jindy jasné, jak
(můžeme dokonce říci proč) jsou tyto city s krutou vynalézavostí zneužívány, jak je
dokážeme ve vlastním zájmu zapnout či vypnout, a jak málo jsme si toho vědomi. Podle
těchto názorů z poslední doby má lidský druh skvělou morální výbavu a nešťastný sklon
k jejímu zneužívání, spojený s deprimující schopností zneužití nevidět.54
Hamilton tvrdí, že u jedinců, kteří přednostně pomáhají těm, s nimiž mají společné
geny (tj. svými příbuznými), může vzrůstat biologická zdatnost. Je to proto, že zdatnost
se měří jako počet kopií genu předaných do dalších generací, a nikoliv pouze jako počet
potomků. Proto jedinci mohou svou zdatnost zvyšovat dvěma způsoby: přímo
prostřednictvím předávání genů svým potomkům nebo nepřímo prostřednictvím pomoci
k reprodukci jedincům, kteří jsou pravděpodobně nositeli stejného genu.55
Hamiltonovo
52
Ridley, Matt. Červená královna, s. 31 - 33. 53
Ridley, Matt. Původ ctnosti, s. 29. 54
Wright, Robert. Morální zvíře, s. 17. 55
Barrett, Louise. Evoluční psychologie člověka, s. 57.
27
řešení problému altruismu tedy spočívá v tvrzení, že gen pro altruismus se může
vyvinout v darwinovské selekci, pokud chování altruisty umožní jeho geneticky
příbuznému, který je nositelem stejného genu, rozmnožit se víc, než by se mu podařilo
jinak. Měli by tedy přednostně pomáhat blízce příbuzným před vzdálenějšími
příbuznými, protože šance na sdílení daného genu je u blízce příbuzného vyšší. O této
teorii se v dnešní době mluví jako o teorii příbuzenského výběru.56
Jeden z nejznámějších případů altruistického chování je altruismus příbuzenský.
Hledat ho můžeme v rodině nebo ve skupině širšího příbuzenstva. Jako příklad lze uvést
soužití sociálního hmyzu, např. včelí dělnice, které neváhají použít svá žihadla při
ohrožení úlu, a to i přes to, že je to, bude stát život. Z jakého důvodu včela obětuje svůj
život? Je to tím, že se jedinec snaží o to, aby jeho chování vedlo k co největšímu
zachování jeho genů. Jde o to, aby se jeho geny co nejvíce rozšířily v genofondu.
Avšak vždy, a to bez výjimky, se živé bytosti chovají tak aby jejich chování zvyšovalo
šance jejich genů na přežití a reprodukci. Williams to shrnul svým charakteristickým
strohým stylem: Obecně platí, že kdykoli moderní biolog pozoruje zvíře, které nějak
prospívá jinému zvířeti, musí předpokládat, že buď padlo za oběť manipulaci jiným
jedincem, nebo je rafinovaně sobecké.57
Z pohledu genů by měl dospělec věnovat stejnou péči a pozornost svému sourozenci,
v případě osiření, tak jako jednomu z vlastních mláďat, míní Hamilton. Ovšem
sourozenecká péče není zdaleka tak častá jako péče rodičovská.58
Darwinova teorie přírodního výběru, ale předpokládala, že jedinci, kteří se chovají
altruisticky, by měli pomalu ale jistě vyhynout a být nahrazeni jedinci se sobeckými
sklony.
Zdá se, že ani příbuzenský altruismus není žádným nesobeckým aktem, jedinec se sice
může obětovat pro ostatní, ale většinou tak nejedná z nezištné lásky k bližnímu. Jeho
zájem bývá zpravidla jasně sobecký, a to co nejlépe šířit svoje geny. Jedinec se raději
obětuje pro potomka než pro jednu sestřenici, natož pro sestřenici z druhého kolene.
56
Barrett, Louise. Evoluční psychologie člověka, s. 57. 57
Ridley, Matt. Původ ctnosti, s. 30. 58
Dawkins, Richard. Sobecký gen, s. 92.
28
Williams a Hamilton zasadili zdrcující ránu lidské sebestřednosti. Člověk je nejen
jedním z mnoha zvířat ale navíc slouží jako dočasná hračka a nástroj pro spolek
sebestředných genů.59
Myšlenka směnného obchodu je ústředním bodem teorie recipročního altruismu
vyvinuté Robertem Triversem na počátku 70. let 20. století. Tato teorie je naprosto
odlišná od teorie příbuzenského altruismu, objevené o několik let dříve Williamem
Hamiltonem. To ovšem neznamená, že jsou ve vzájemném konfliktu. Naopak se pěkně
doplňují.60
Dle Triverse se chováme k nepříbuzným jedincům altruisticky, v případech, kdy je to
pro nás nějakým způsobem výhodné. Nechováme se tedy k ostatním hezky, jen tak pro
nic za nic. Ale pro to abychom z toho sami měli prospěch. Buď okamžitý, nebo takový,
který nám jedinec oplatí později. Bylo zjištěno, že mechanismus recipročního altruismu
je založený na přesné paměťové evidenci, co jsem dal a co jsem od koho dostal.61
Chovej se tak jako ostatní a očekávej od nich, že se budou chovat jako ty.62
Reciproční altruismus sehrál v evoluci velmi významnou roli, nejen, že se dobře
vyvinula paměťová evidence a vzájemné rozpoznávání jedinců. Trivers tvrdí, že je
základním kamenem i našich dalších vlastností.
Trivers dokonce soudí, že mnoho z našich psychických vlastností – závist, vina,
vděčnost, sympatie atd. – bylo tvarováno přírodním výběrem, aby se zdokonalily
schopnosti podvádění, odhalování podvádění a vyhýbání se podezření z podvádění.63
Díky recipročnímu altruismu se ve společnosti zachovává rovnováha a také je možno
odhalit ty, kteří se snaží společenství nějakým způsobem využívat.
Někdy lidé pomáhají ostatním, i když nejsou příbuzní a ani nemůžeme čekat, že se
nám naše jednání vrátí zpět v podobě pomoci od druhého. Toto lze vysvětlit jako
altruismus jako signál, to znamená dát o sobě vědět, že my jsme ti dobří. Ti, kterým se
59
Ridley, Matt. Původ ctnosti, s. 31. 60
De Wall, Frans. Dobráci od přírody, s. 165. 61
Tamtéž, s. 166. 62
Tamtéž, s. 166. 63
Dawkins, Richard. Sobecký gen, s. 92.
29
může věřit. Tím můžeme získat sociální prestiž. Takto by se daly vysvětlit, např.
velkorysé sbírky známých osobností.
Získávání sociální prestiže se ale projevuje i u zvířat. Hedwige a Christhoper
Boeschovi popsali takovéto chování ve skupině lidoopů. Kdy při volbě alfa samce,
docházelo k uplácení jedním z kandidátů „voliče“ listím, ke kterému se většina z
ostatních nedostala. Štědrost tedy možná slouží politickým cílům: rozdělení potravy
může posílit popularitu a postavení jedince.64
Získávání sociální prestiže bylo prokázáno i mezi domorodými kmeny např. z Nové
Guineje, mezi kterými byly velice oblíbené zvláštní rituály zvané potlače. Při těchto
rituálech se sokové navzájem chlubili svým bohatstvím. Při některých potlačích ho i
ničili. Tyto výstřední rozhazovačné rituály měli zajistit úctu a prestiž. Podobné rituály
praktikují i obyvatelé Trobriandských ostrovů. Tento výměnný obchod se jmenuje kula.
Jedná se o výměnu mušličkových náhrdelníků za náramky. Tento rituál poprvé popsal
polský antropolog B. Malinowski ve své knize Argonauti západního Pacifiku.
Každý dar zavazuje – v tom spočívá jeho nevlastnější smysl. Dodnes se jedná o jednu
z nejvšeobecnějších kulturních univerzálií. Dávání darů nutně provází kalkul.65
Dávání
darů není žádným marnotratným rozhazováním. Posiluje reciproční instinkty.
Richard Dawkins považuje za pravý altruismus, zcela nezištné jednání, bez vedlejších
motivů. Tak například proč dárci krve (v zemích jako Británie za to nedostávají peníze)
poskytují krev. Je pro mě těžké uvěřit, že odpovědí je jen představa reciprocity nebo jiný
skrytě sobecký motiv. Pravidelní dárci krve nemají žádný přednostní nárok na transfuzi,
když jí potřebují. Dokonce nedostávají ani malé odznáčky, kterými by se mohli pyšnit.
Jsem možná naivní, ale já to považuji za příklad pravého altruismu, bez vedlejších
motivů.66
64
De Wall, Frans. Dobráci od přírody, s. 175. 65
Ridley, Matt. Původ ctnosti, s.131. 66
Dawkins, Richard. Sobecký gen, s. 208.
30
6. Zneužití Darwinových myšlenek
I když se může z Darwinových děl zdát, že by mohly mít rasistický podtext, dle mého
názoru tomu tak není. Nebylo by to poprvé, kdy byla díla jiných myslitelů, jako např.:
Hobbese, Rousseaua a dalších, zneužita k ponižování či vyhlazení jiných národnostních
skupin. Nesmíme zapomínat, že Darwin žil ve viktoriánské koloniální době, kdy si
Angličané podmaňovali jiné země, a v době jejich největšího hospodářského rozkvětu
se považovali za nejvyspělejší národ na Zemi. Darwin navíc pocházel z vyšší
společenské třídy, která považovala otroky za běžnou součást jejich společenského
života. Ovšem rodiny Darwinů a Wedgwoodových tento názor nesdíleli. Jak jsem se již
zmínila dříve, Darwinův dědeček Erasmus Darwin byl aktivním členem Hnutí proti
otroctví. Tyto názory samozřejmě předal i svému vnukovi.
Snad také bylo nešťastné Darwinovo použití termínů - rasa, civilizovaný a primitivní,
divoši apod. To zajisté může někoho evokovat k tomu, že Darwin pohrdal jinými
kulturami a národy. Později byly tyto pojmy zneužity k rasistickým a nevědeckým
výkladům a pojetí. V současné době se tyto termíny v etnografii již nepoužívají.
Nesdílím názor, že by byl Darwin zaujatý proti nějakým národnostním skupinám. Z knih
a článků, které jsem o Darwinovi přečetla si myslím, že vždy přistupoval s pokorou a
úctou ke všemu živému, ne pouze k člověku, ale ke všem živočichům. V tomto ohledu
bychom měli Darwina zcela určitě následovat.
V knize O původu člověka Darwin píše o rozdílech mezi muži a ženami. Darwin si
myslí, že žena se zřejmě liší od muže svými duševními sklony, zejména větší jemností a
menším sobectvím. Žena, obdařená svými mateřskými instinkty, projevuje hluboký cit
ke svým dětem a je proto pravděpodobné, že jej často přenáší i na své bližní. Muž je
ostatním mužům sokem, libuje si v soupeření, a to u něj vede k ctižádosti, která se příliš
snadno mění v sobectví. Tyto vlastnosti jsou zřejmě jeho přirozeným a neblahým
dědictvím. Všeobecně se uznává, že ženy mají větší schopnost intuice rychlého postřehu
a snad i napodobování nežli muži, avšak některé z těchto vlastností jsou charakteristické
pro nižší rasy a tím i pro dřívější a nižší stadia civilizace. Hlavní rozdíl v rozumových
schopnostech obou pohlaví se projevuje tím, že muž ve všem, oč usiluje, dosahuje vyšší
dokonalosti, než může dosáhnout žena – ať to již vyžaduje hluboké myšlení, rozum či
31
obrazotvornost, anebo jen užívání smyslů a rukou.67
Darwin zastával názor, že muži
převyšují ženy v mnoha oblastech. V době, kdy žil Darwin, byly tyto názory zcela
běžné, a my s nimi můžeme v dnešní době pouze nesouhlasit. To, že ženy v mnohých
ohledech zaostávaly za muži, nebylo dáno jejich přirozeností, ale jejich tradiční rolí
v domácnosti a předně jejich absencí vzdělání. Emancipace žen byla v té době teprve na
samém počátku, i když snahy o zrovnoprávnění žen se v Anglii objevovaly již v druhé
polovině 18. století. Stejně tak se zřejmě budou budoucí generace podivovat nad tím,
jak jsme se mohli na „počátku jednadvacátého století tak nelidsky a antropocentricky“
chovat k zvířatům.
Koncem 19. století začali někteří lidé chápat pojem darwinismus také jako myšlenku,
že rasové zdokonalování se děje prostřednictvím boje o přežití. Eugenika získala
značnou popularitu v nacistickém Německu. Nacisté záměrně pokřivili darwinovskou
biologii a zneužili ji pro své rasistické teorie. Nacisté překroutili evoluční teorii, a
použili ji k boji mezi národy, pohrdání slabými a nadřazeností jedné lidské rasy nad
druhou.
Darwinismus se stal bojovným heslem přírodovědeckého názoru světového proti
konservativcům všeho druhu a byl velkým kulturním hnutím zvláště v letech 70 – 90
předešlého století. Darwinismus se stal světovým hnutím v druhé polovici předešlého
století. Vedle Anglie nabyl největšího vlivu v Německu. Nejméně úspěchu měl ve
Francii, protože tam zatím nabyl vlivu positivismus, který nepřeje zkoumání přírodních
příčin. Teorií o vývoji organického světa narostlo jako hub po dešti. Brzo byly
kombinovány se starší teorií Lamarckovou a začali se rozeznávat neodarwinisté, kteří
věřili ve výlučnou platnost přirozeného výběru a uznávali jen dědičnost „vrozených“
vlastností, a novolamarckovci, kteří dokazovali, že také vlastnosti nabyté během života
mohou být dědičné.68
67
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 139. 68
Rádl, Emanuel. Dějiny filosofie II. – Novověk, s. 468 – 469.
32
7. Závěr
I když se Darwin ve svém díle dopustil řady omylů, které byly v pozdějších dobách
překonány, přesto jeho pojetí zůstává v zásadě správné a lidstvu prospěšné, neboť
z něho vyplývají i četné důkazy rovnocennosti lidských plemen. Podle Darwinových
zkušeností příslušníci kulturně nejzaostalejších lidských skupin mají mnoho
povahových rysů prozrazujících, jak jsou si lidé po duševní stránce blízcí. U všech
lidských plemen projevují se stejná vynalézavost a stejné duševní schopnosti. Tělesné
plemenné rozdíly jsou podřadné a nemají pro člověka žádný zvláštní užitek. Mnohé
zločiny byly ospravedlňovány plemennou nerovnocennost lidstva, ale jak správně
vystihl Darwin: „Otroctví je těžkým zločinem, avšak donedávna to neuznávaly ani
nejvyspělejší národy. Bylo tomu tak hlavně proto, že otroci většinou patřili k jiné rase
než jejich majitelé.“69
Přestože Darwin zastával neúprosný boj o život, nepřevádí jej na
lidskou společnost, jak vidíme z jeho slov: „Kdybychom úmyslně zanedbávali slabé a
bezmocné, docílili bychom tím možná nějaké budoucí výhody, ovšem za cenu
nesmírného zla v přítomnosti.“70
Většina z Darwinových teorií o evoluci vznikla na základě toho, že důkladně
pozoroval, jak věci vypadají a fungují. Ale mnohé podstatné informace mu chyběly a
mohl jen doufat, že nové objevy pravdivost jeho teorie potvrdí. Do dnešního dne se
vědcům už podařilo mnohé mezery v poznání vyplnit. Byly nalezeny nové zkameněliny,
zkoumání DNA poodhaluje překvapující propojení mezi rostlinnými a živočišnými
druhy. I přesto je ale před námi ještě dlouhá cesta, než evoluci v úplnosti porozumíme.71
Robert Wright říká, že pokud si zvykneme přemýšlet o jakékoli špatnosti, mnohem
snáze se jí pak dopustíme. Jak řekl před dávnými časy Marcus Aurelius, „tvoje povaha
bude taková, jaké jsou tvé myšlenky, protože duše se zabarví podle myšlenek.“72
Darwinova teorie přírodního výběru nejen odolala kritickému pohledu vědy, ale
genetika navíc odhalila i další zákony, které platí v přírodě. Objevy genetiků vyvolaly
69
Darwin, Charles. O původu člověka, s. 82. 70
Tamtéž, s. 6. 71
Winston, Robert. Evoluce není revoluce, s. 65. 72
Wright, Robert. Morální zvíře, s. 24.
33
mnohé etické otázky, a tak problémy spojené s evolucí dodnes vyvolávají vzrušené
debaty.73
Pokud by Darwin přišel s myšlenkami, které by vůbec „nestály za řeč“, dnes bychom o
tak velkém mysliteli již dávno nevěděli, to se ovšem nestalo. Stále se o jeho názorech
vedou diskuze, zřejmě zde tedy zanechal některé myšlenky, kterými bychom se měly
zabývat, dál je rozvíjet. Zajisté, že některé z nich jsou již dávno přežité, víme, že je
tomu již jinak, ale to je věda. Pracuje s tezemi, s kterými nás seznámili dřívější badatele,
myslitelé a snaží se je spojit, ale i nahradit, se zcela novými poznatky. To, co platí dnes,
nemusí platit za deset let. To, co bude aktuální a pravdivé za deset let, může zcela
pozbýt platnosti třeba za dalších deset let.
73
Winston, Robert. Evoluce není revoluce, s. 41.
34
8. Seznam použité literatury
Barrett, Louise. Evoluční psychologie člověka. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7178-
969-7.
Bílý, Jiří. Základy etiky, estetiky a religionistiky. Praha: Eurolex, 2005. ISBN 80-86861-
21-X.
Darwin, Charles. O původu člověka. Praha: Academia, 1970.
Darwin, Charles. O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007. ISBN
978-80-200-1492-4.
Dawkins, Richard. Sobecký gen. Praha: Nakladatelství Mladá fronta, 1998. ISBN 80-
204-0730-8.
De Waal, Frans. Dobráci od přírody. Praha: Academia, 2006. ISBN 80-200-1421-7.
Flegr, Jaroslav. Zamrzlá evoluce aneb je to jinak, pane Darwin. Praha: Academia, 2007.
ISBN 978-80-200-1526-6.
Kolektiv autorů. Filosofický slovník. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN
80-7182-064-4.
Leakey, Richard E. Darwinův původ druhů v ilustracích. Praha: Panorama, 1989. ISBN
80-7038-023-3.
Maurois, André. Dějiny Anglie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1993. ISBN 80-
7106-084-4.
Rádl, Emanuel. Dějiny filosofie II. – Novověk. Praha: Votobia, 1999. ISBN 80-7220-
064-X.
Ridley, Matt. Červená královna. Praha: Nakladatelství Mladá fronta, 1999. ISBN 80-
204-0825-8.
Ridley, Matt. Původ ctnosti: O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého
jednání člověka. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-351-X.
Ruse, Michael. Charles Darwin: filosofické aspekty Darwinových myšlenek. Praha:
Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1901-1.
Sís, Petr. Strom života. Praha: Raketa, 2004. ISBN 80-86803-02-3.
Sborník textů. Charles Darwin – Dvě stě let od jeho narození. Praha: Centrum pro
ekonomiku a politiku, 2009. ISBN 978-80-86547-80-0.
Winston, Robert. Evoluce není revoluce. Praha: Nakladatelství Slovart, 2012. ISBN
978-80-7391-594-0.
35
Wright, Robert. Morální zvíře: Proč jsme to, co jsme. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 1995. ISBN 80-7106-127-1.
http://darwin-online.org.uk/
http://www.britannica.com/EBchecked/topic/151902/Charles-Darwin
36
9. Resumé
This bachelor thesis introduces an English naturalist and geologist, Charles Robert
Darwin. He is best known for his contributions to evolutionary theory.
The biggest difference between human beings and the other animals is a sense of
morality. The root for human morality lies in the social instincts. With the development
of intellectual faculties, human beings were able to reflect on past actions and their
motives and thus approve or disapprove of others as well as themselves. This led to the
development of a conscience. Darwin would say that humans are biologically inclined to
be sympathetic, altruistic, and moral as this proved to be an advantage in the struggle for
existence.