John Berger, O pohledu

transcript

John BergerO pohledu

Vizuální teorie

John BergerÚvod do studia současné vizuální kultury

fra.cz

Vizuální teorie

John Berger (1926), spisovatel, malíř, filmový tvůrce a historikumění, patří od 60. let mezi nejrespektovanější britské autory.Salman Rushdie jej označil za jednu z nejvýraznějších postavcelé své generace. Od vlastní malířské tvorby přešel k výtvarnékritice, v níž mistrně spojuje smysl pro detail a uměleckoutechniku s historicko-sociologickým pohledem, navazujícímna Marxovo myšlení. Vedle přítomného svazku, který nabízíreprezentativní průřez Bergerovým teoretickým dílem, patřímezi jeho nejvydávanější práce Způsoby vidění (Ways of Seeing,1972). Z téhož roku je i autorův román G., za nějž obdrželprestižní Bookerovu cenu. Berger se ve svých dílech soustře-ďuje na základní předpoklady formující naše vnímání, jeho zá-věry jsou často překvapivým vhledem do podstaty věcí. Bergervystupuje nejen na poli umělecké teorie, ale také jako vlivnýkomentátor současné politiky. V eseji Hanba, nikoliv vina jed-notlivce (Shame, not Individual Guilt, 2003) například ostřekritizoval americkou invazi do Iráku.

John BergerO pohleduPřeložil Martin Pokorný

Edice vizuální teorie, řídí Karel CísařJohn BergerO pohledu Z anglického originálu About Looking(Pantheon Books, New York 1980)přeložil a doslov napsal Martin PokornýFotografie na obáce Garry WinograndRedakce Ladislav Puršl a Martina FaltýnováVydalo Agite/Fra, Šafaříkova 15, 12000 Praha 2, fra@fra.cz, www.fra.cz,roku 2009 jako svou 56. publikacive spolupráci s občanským sdružením Fra,10000 Praha 10, V Olšinách 70, os@fra.czVytiskla Tiskárna VS, PrahaVydání prvníNáklad 750 výtisků

Czech edition © Agite/Fra, 2009© 1980 by John BergerTranslation © Martin Pokorný, 2009Afterword © Martin Pokorný, 2009Cover photo © Garry Winogrand, 1980Author photo © Peter Keen, 2007ISBN 978-80-86603-81-0 (Agite/Fra s. r. o.)ISBN 978-80-87232-07-1 (Fra o. s.)

Kniha vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Proč se dívat na zvířata 11

Použití fotografieTmavý oblek a fotografie 42Fotografie utrpení 52Paul Strand 56K funkcím fotografie 64

Žité okamžikyPrimitiv a profesionál 84Millet a vesničan 89Seker Ahmet a les 99Lowry a průmyslový sever 107Ralph Fasanella a zkušenost města 115La Tour a humanismus 122Francis Bacon a Walt Disney 130Článek víry 138Mezi dvěma Colmary 146Courbet a pohoří Jura 154Turner a holičský krám 162Rouault a pařížská předměstí 169Magritte a Nemožné 175Hals a finanční bankrot 182Giacometti 190Rodin a sexuální dominance 196Romaine Lorquetová 204Pole 211

Doslov (Martin Pokorný) 219Poznámky 223Seznam reprodukcí 225

Věnováno Anthonymu Barnettovi, jehož oči jsou vždy otevřené.

poděkování

Všechny stati v této knize původně vyšly v časopise New Society.Výjimku tvoří eseje „Mezi dvěma Colmary“ a „Romaine Lorqu-etová“, poprvé publikované v listu The Guardian, a dále „Tur-ner a holičský krám“ a „Rouault a pařížská předměstí“, poprvézveřejněné v časopise Realities. Stati o Lowrym, Halsovi, Rodi-novi a Giacomettim byly zařazeny již do souboru The Moment ofCubism and other essays.

Chci poděkovat Transnacionálnímu institutu v Amsteroda-mu za povzbuzení a pomoc během doby, kdy vznikala řadatěchto textů, a též mu vyjádřit svou trvalou náklonnost.

Proč se dívat na zvířata?

Gillesu Aillaudovi

Během devatenáctého století započal v západní Evro-pě a v Severní Americe vývoj, který dnes, ve stoletídvacátém, vyvrcholil velkofiremním kapitalismema zničil veškeré tradice, jež do té doby tvořily spojni-ci mezi člověkem a přírodou. Před zmíněným prů-lomem tvořila zvířata první okruh lidského okolí –a i tento popis se možná vyjadřuje už příliš odtažitě:zvířata stála spolu s člověkem ve středu jeho světa. To-to centrální postavení samozřejmě plnilo hospodář-skou a produktivní roli. Přes všechny proměny vý-robních prostředků a společenských pořádků lidézáviseli na živočiších, pokud jde o stravu, práci, pře-pravu, oděv.

Ovšem domněnka, že zvířata do lidské představi-vosti poprvé vstoupila jako maso, kůže nebo rohovi-na, jen zpětně promítá názor devatenáctého stoletído dlouhých předchozích tisíciletí. Zvíře do sféryimaginace poprvé vstoupilo jako posel a příslib. Na-příklad domestikace skotu nezapočala s prostou vy-hlídkou na mléko a maso. Dobytek plnil magickouroli, někdy věšteckou, jindy obětní. Rozhodnutí, zdaurčitému druhu přiřknout schopnost magického pů-sobení, domestikace a také pramene obživy, se původ-ně odvíjelo od zvyklostí dotyčného zvířete, od jehoblízkosti a od výzvy, před kterou člověka staví:

Dobrý bílý vůl je má matkaa my jsme lid mé sestry,lid z Nyariau Bul…Přítel, velký bůh rozpjatých rohů,jenž stále bučí vprostřed stáda,vůl-syn z Bul Maloa.1

Zvířata se rodí, vnímají a jsou smrtelná. Všemi těmitorysy se podobají člověku. Svou vnějškovou anatomií(a o něco méně svou vnitřní anatomií), svými zvyky,dělením času a tělesnými schopnostmi se od člověkališí. Jsou nám podobná i nepodobná zároveň:

„Známe činnost zvířat a potřeby bobra a medvědůa lososa a dalších tvorů, neboť naši muži s nimi kdysibyli ve sňatku a získali toto vědění od svých zvířecíchmanželek.“ (Havajští indiáni)2

Když oči zvířete pozorují člověka, jsou pozornáa ostražitá. Je dobře možné, že se totéž zvíře stejněpodívá i na zvíře jiného druhu. Nevyhrazuje si pročlověka zvláštní pohled. Avšak žádný jiný druh, kroměčlověka, nepocítí v pohledu zvířete důvěrnou blíz-kost. Jiná zvířata ten pohled zadržuje a zastavuje. Člo-věk pohled vrací, a tím si uvědomuje sám sebe.

Zvíře jej zkoumá přes úzkou propast neporozumění.To proto může člověk zvíře zaskočit. Nicméně i zvíře– byť třeba ochočené – může zaskočit člověka. I člo-věk hledí přes podobnou, i když ne identickou pro-past neporozumění. Tak tomu je, ať se podívá kam-koli. Vždy hledí přes nevědomost a strach. Když jetedy viděn zvířetem, je sám viděn způsobem, jakýmon vidí své okolí. Uvědomuje si to – a právě díky tomuse mu pohled zvířete stává důvěrně blízkým. A přeceje zvíře odlišné a nikdy je s člověkem nelze zaměnit.Zvířeti je tak přiřknuta moc srovnatelná, ale nikdy netotožná s mocí lidskou. Zvíře má svá tajemství, kteráse, na rozdíl od tajemství jeskyní, hor či moří, zcela cí-leně obracejí k člověku.

Vzájemný vztah se lépe objasní, když pohled zvířeteporovnáme s pohledem druhého člověka. Mezi dvě-ma lidmi jsou obě propasti v zásadě přemostěny jazy-

kem. I když je setkání nepřátelské a neužívá se slov,i když třeba každý hovoří jiným jazykem, díky samot-né existenci jazyka je minimálně jeden člověk druhýmuznán, nejsou-li uznáni vzájemně. Jazyk lidem dovo-luje, aby přistupovali k druhému jako k sobě samé-mu. (Uznání, existenční stvrzení umožněné jazykem,může také stvrdit lidskou nevědomost a strach. Za-tímco u zvířat představuje strach reakci na signálzvenčí, u lidí je endemický.)

Žádné zvíře nikdy – pozitivně ani negativně – neu-zná, nestvrdí člověka. Zvíře lze zabít a sníst, čímž se je-ho energie přidá k té, kterou lovec již vlastní. Zvířelze zkrotit, čímž rolníkovi poskytne obživu a začnepro něj pracovat. Protože mu však schází společný ja-zyk, jelikož dokonale mlčí, je jeho odtažitost, odliš-nost, výlučnost – výlučnost, z níž je vyloučen člověk –nezlomná.

Právě díky této odlišnosti lze život zvířete – život,který nikdy nelze zaměnit s životem člověka – chápatjako paralelu. Pouze ve smrti se obě rovnoběžky sbí-hají a po smrti se možná kříží, načež znovu ubíhajíparalelně: odtud celosvětově rozšířená víra ve stěho-vání duší.

Paralelami svých životů nabízejí zvířata člověku po-spolitost odlišnou od každé, kterou kdy může nabíd-nout kontakt mezi lidmi. Odlišnou, jelikož tato po-spolitost je nabízena osamělosti člověka jakožtodruhu.

Nemluvná pospolitost zvířat a člověka bývala vní-mána jako velmi vyrovnaná: často nacházíme pře-svědčení, že člověk, ne zvíře, postrádal schopnostmluvit se zvířaty. Odtud příběhy a legendy o výjimeč-ných bytostech, jako byl Orfeus, který dokázal hovo-řit se zvířaty jejich vlastním jazykem.

Jaká tajemství v sobě podobnost a nepodobnost zví-řat s člověkem skrývala – tajemství, jejichž existenci

člověk uznal v téže chvíli, kdy našel způsob, jak si zví-řecí pohled vysvětlit?

V jistém smyslu na tuto otázku odpovídá veškerá an-tropologie, jež se zabývá přechodem od přírody kekultuře. Avšak lze podat i obecnou odpověď. Ve všechzmíněných tajemstvích zvířata vystupovala jako zpro-středkovatelé, kteří člověku zajišťují přístup k jeho pů-vodu. Darwinova evoluční teorie patří k tradici skorostejně staré jako člověk sám, i když nese nesmaza-telné stopy evropského devatenáctého století. Zvířatazajišťovala spojitost mezi člověkem a jeho původemdíky tomu, že se člověku zároveň podobala i nepo-dobala.

Zvířata přišla zpoza obzoru. Náležela tam i sem. Nad-to byla smrtelná i nesmrtelná. Krev zvířete proudilastejně jako lidská, avšak živočišný druh nikdy neumí-ral a každý lev byl Lev, každý býk byl Býk. Tato (mož-ná vůbec první) existenciální podvojnost se odráželav zacházení se zvířaty: zvířata byla podřízena i uctívá-na, krmena i obětována.

Pozůstatky této podvojnosti se dodnes zachovávajímezi těmi, jejichž soužití se zvířaty je těsné a kdo jsouna zvířatech závislí. Vesničan si oblíbí svého vepřea rád nasolí jeho maso. Klíčové a pro obyvatele městtak těžko pochopitelné je, že obě části této věty jsouspojeny spojkou a, nikoli ale.

Díky paralelnímu běhu svých podobných i nepo-dobných životů mohla zvířata vyvolat některé vůbecprvní otázky a nabídnout na ně odpověď. Prvním ná-mětem malby bylo zvíře. Prvním barvivem byla prav-děpodobně zvířecí krev. Máme důvody k domněnce,že v ještě dávnější minulosti se zvíře stalo první meta-forou. Rousseau v Rozpravě o původu jazyků tvrdil, žesám jazyk započal metaforou: „Jelikož prvními pod-něty, které člověka přiměly mluvit, byly emoce, jehoprvní promluvy byly tropy (metafory). Obrazný jazyk

se zrodil nejdříve, doslovné významy byly objeveny ažnaposled.“

Pokud bylo zvíře první metaforou, pak tedy proto,že vztah mezi člověkem a zvířetem byl bytostně meta-forický. Na společných rysech protipólů vztahu – člo-věka a zvířete – se odhalovala jejich rozdílnost a nao-pak.

Ve své knize o totemismu komentuje Lévi-Strausszmíněnou Rousseauovu úvahu následovně: „Jelikožčlověk zprvu pociťoval totožnost se všemi tvory kolemsebe (mezi které – jak Rousseau výslovně uvádí – mu-síme zahrnout i zvířata), osvojil si nakonec schopnostodlišit sám sebe stejně tak, jako odlišuje je, tj. využítrozličnost druhů jako konceptuální oporu pro spole-čenskou diferenciaci.“

Přijmout Rousseaův výklad původu jazyka ovšemznamená vyvolat na světlo další problémy (např. jakéminimální společenské uspořádání bylo nezbytné propřelomový zrod jazyka?). Avšak žádné pátrání po pů-vodu nelze nikdy plně uspokojit. Zprostředkovatelskárole zvířat v tomto pátrání byla tak běžně rozšířenáprávě proto, že zvířata zůstávají dvojznačná.

Všechny teorie nejzazšího prvopočátku jsou jenzpůsoby, jak lépe vymezit vše, co následovalo. Odpůr-ci Rousseaua se stavějí proti jistému chápání člověka,a ne proti chybnému historickému údaji. Pokoušímese tu blíže vymezit (neboť jakýkoli prožitek se už tak-řka vytratil), proč se označení pro zvířata všeobecněužívá k ustavení dimenzí zkušenosti světa.

Zvířata byla spatřována v osmi z dvanácti znamenízodiaku. U Řeků bylo zvíře znamením každé z dva-nácti hodin dne: k první patřila kočka, k posledníkrokodýl. Hinduisté předpokládali, že zemi nesl nahřbetě slon a slona želva. Podle Nuerů z jižního Sú-dánu „všichni tvorové, včetně člověka, původně žilidružně spolu v jednom jediném táboře. Rozbroje za-

čaly poté, co Liška přemluvila Lemura, aby hodil Slo-novi do tváře klacek. Následovala hádka a zvířata serozdělila; každé šlo vlastní cestou, začalo žít způso-bem, jakým žije teď, a zabíjet se navzájem. Žaludek,který nejprve žil samostatně v buši, vstoupil do člově-ka, který je teď stále hladový. Pohlavní orgány, zprvutéž oddělené, se přimkly k mužům a ženám a způso-bily, že po sobě neustále touží. Slon člověka naučil,jak mlátit proso, a proto teď člověk utiší svůj hlad jenneustálou prací. Myš naučila muže počít a ženy rodit.A Pes člověku přinesl oheň.“3

Příkladů je nespočet. Po celém světě zvířata posky-tovala vysvětlení či přesněji propůjčovala svá jména čipovahy určitému rysu, který byl, jako všechny rysy, vesvé podstatě, tajuplný.

Člověka od zvířat odlišovala schopnost symbolické-ho myšlení, schopnost neoddělitelná od vývoje jazykajakožto soustavy slov, která nepředstavují pouhé sig-nály, nýbrž znaky pro něco odlišného od sebe sama.Avšak vůbec prvními symboly byla zvířata. Odlišnostlidí a zvířat se zrodila z jejich sepětí.

Ílias, jeden z nejstarších dochovaných textů vůbec,svou metaforikou neustále odhaluje blízkost člověkaa zvířete, blízkost, z níž povstala sama metafora. Ho-mér popisuje smrt bojovníka na bitevním poli; paksmrt koně; a obě smrti jsou v Homérových očích stej-ně průzračné, žádná není matnější než druhá.

„Mezitím Ídomeneus zasáhl Erymanta do úst svýmneúprosným kopím. Kovový hrot prorazil podlebímk mozku a roztříštil bílé kosti. Zuby se mu rozletěly,obě oči se zalily krví a krev tryskala nozdrami i roze-vřenou pusou. Pak na něj sestoupil černý mrak Smr-ti.“ To byl člověk.

O tři strany níž padne kůň: „Potom Sarpédón vrhlsvé zářivé kopí; Patrokla minul, ale koně Pedasa zasá-hl do pravé plece. Kůň zaržál ve smrtelných mukách,

pak padl do prachu a s tíživým vzdychem se vzdal ži-tí.“ To bylo zvíře.

V úvodní scéně sedmnáctého zpěvu Íliady stojí Me-neláos nad Patroklovou mrtvolou a snaží se Trójanůmzabránit, aby z ní stáhli zbroj. Homér tu užívá zvířatpro metaforický odkaz, aby s ironií či s obdivem za-chytil nevídané nebo význačné rysy různých okamži-ků. Nebýt příkladu zvířat, zůstaly by všechny takovéokamžiky nepopsatelné. „Meneláos obkročil mrtvolujak podrážděná kravka, co stojí nad prvním teletem,které přivedla na svět.“

Trójan mu hrozí a Meneláos ironicky zvolá k Diovi:„Už jsi kdy viděl takovou zpupnost? Známe smělostpardála i lva a sveřepého kance, nejopovážlivějšíhoa nejvzdornějšího ze všech zvířat, ale to je – zdá se –jak nic proti hrdinství těchto Panthoových synů!“

Meneláos pak Trójana, který mu vyhrožoval, zabije,a nikdo se k němu neodvažuje přiblížit. „Byl jak hor-ský lev, který spoléhá na vlastní sílu a z pasoucího sestáda uchvátí nejlepší jalovici. Silnými čelistmi jí zlo-mí vaz, pak ji rozerve na kusy a sežere jí krev a vnitř-nosti; kolem něj tropí povyk pastevci a psi, ale drží sezkrátka – uvrhl na ně otřesný strach a nic na světě byje nedonutilo se přiblížit.“

Mnoho set let po Homérovi Aristotelés ve spise Ži-vočichopis, prvním významném vědeckém díle na tototéma, systematicky popisuje vzájemný vztah člověkaa zvířete:

„U velké většiny zvířat najdeme stopy tělesných rysůa postojů, které jsou výrazněji přítomné u lidskýchbytostí. Jako jsme ukázali podobnost u tělesných or-gánů, můžeme u mnohých zvířat pozorovat také vlíd-nost a prudkost, mírnost či zlobu, odvahu či bázli-vost, strach či sebedůvěru, vznešenost či vychytralosta s ohledem na rozumnost cosi podobného moud-

rosti. Některé tyto rysy se u člověka, v porovnání s od-povídajícími rysy u zvířat, liší jen kvantitativně, takžejedna vlastnost je u člověka výraznější než u zvířat, ji-ná zase naopak. Další lidské vlastnosti jsou zastoupe-ny analogickými, nikoli totožnými rysy. Stejně jakonapříklad u člověka nacházíme vědění, rozumnosta moudrost, existuje u některých zvířat jakási přiro-zená způsobilost, která se uvedeným vlastnostem po-dobá. Pravdivost tohoto výroku pochopíme jasněji,když vezmeme v potaz chování dětí. U dětí totiž na-cházíme stopy a zárodky toho, co jednou budou stá-lé duševní zvyky, ačkoli se dítě duševně skoro nelišíod zvířete…“

Většině moderních „erudovaných“ čtenářů se budetato pasáž nejspíš zdát vznešená, ale příliš antro-pomorfická. Vlídnost, zloba, moudrost – prohlásili by– nejsou mravní predikáty připisovatelné zvířatům.A behaviouristé by tu námitku podpořili.

Až do devatenáctého století ovšem antropomorfis-mus tvořil nedílnou součást vztahu mezi člověkema zvířetem a vyjadřoval jejich vzájemnou blízkost. An-tropomorfismus byl pozůstatkem soustavného použí-vání animální metaforiky. Během posledních dvoustaletí se zvířata postupně vytratila. Dnes žijeme beznich. A v této nové osamělosti nás antropomorfismuszneklidňuje dvojnásob.

Rozhodující teoretický průlom přišel s Descartem.Descartes vtáhl onu podvojnost, která se skrývá v lid-ském vztahu ke zvířatům, do lidského nitra. Absolut-ním oddělením těla a duše podrobil tělo zákonům fy-ziky a mechaniky, a jelikož zvířata jsou bez duše, zvířebylo redukováno na model stroje stroj.

Důsledky Descartova převratu se dostavovaly po-zvolna. Velký zoolog Buffon o století později sice mo-del stroje přijímá a využívá jej ke klasifikaci zvířat a je-

Soubor esejů britského spisovatele a kritika JohnaBergera (1926) O pohledu představuje klasický úvoddo studia současné vizuální kultury. Ať už se autor za-bývá dílem Paula Stranda, Francise Bacona a Magrittanebo zvířaty v zoologické zahradě, oblečením ve foto-grafii a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčenýchpředpokladů, které formují naše vnímání. PřestožeJohn Berger navazuje na dílo Waltera Benjamina a Ro-landa Barthese, jeho texty se vzpírají jakémukoli ideo-logickému zařazení a jsou přístupné všem, kdo jsous ním ochotni vidět.

9788086603810

fra.cz

Soubor esejů britského spisovatele a kritika JohnaBergera (1926) O pohledu představuje klasický úvoddo studia současné vizuální kultury. Ať už se autor za-bývá dílem Paula Stranda, Francise Bacona a Magrittanebo zvířaty v zoologické zahradě, oblečením ve foto-grafii a Waltem Disneym, vždy si všímá nevyřčenýchpředpokladů, které formují naše vnímání. PřestožeJohn Berger navazuje na dílo Waltera Benjamina a Ro-landa Barthese, jeho texty se vzpírají jakémukoli ideo-logickému zařazení a jsou přístupné všem, kdo jsous ním ochotni vidět.

9788086603810

fra.cz

Vizuální teorie

Roland Barthes: Světlá komoraTomáš Pospiszyl: Srovnávací studieGeorges Didi-Huberman: Ninfa modernaJohn Berger: O pohleduJonathan Crary: Techniky pozorovateleHal Foster: Design a zločinJacques Ranciere: Potíže s estetikoudále vydáváme

Česká vizuální poezie, ed. Eva KrátkáRoland Barthes: Říše znakůRoland Barthes: Barthes o Barthesovi fra

John Berger, O pohledu

Documents