Post on 06-Oct-2020
transcript
UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI
Filozofická fakulta
Katedra politologie a evropských studií
Petra Pírková
Postavení opozičních stran v politickém systému Gruzie po revoluci růží
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: Mgr. Markéta Ţídková, Ph.D., M.A.
OLOMOUC 2011
Prohlašuji, ţe jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně na základě
uvedených pramenů a literatury.
V Olomouci dne 14. prosince 2011 Petra Pírková
OBSAH
ÚVOD ......................................................................................................................... 6
1. Teoretický rámec ................................................................................................... 14
1.1 Reţimy mezi demokracií a autoritářstvím..................................................... 14
1.2 Specifika reţimů postsovětského prostoru a role politické opozice ............ 19
1.3 Výzkum stranických systémů v postsovětském prostoru ........................... 22
1.4 Teorie politické opozice a opozice v soutěţivých autoritářstvích ............... 24
1.5 Shrnutí ............................................................................................................ 28
2. Vývoj stranického systému Gruzie po revoluci růţí .......................................... 29
2.1 Způsob výběru analyzovaných opozičních stran ......................................... 30
2.2 Profil deseti nejvýznamnějších opozičních stran ........................................ 32
2.2.1 Strany působící na politické scéně od Ševarnadzeho éry..................... 33
2.2.2. Strany vzniklé po revoluci růţí ............................................................. 36
3. Vliv politického systému Gruzie na postavení opozičních stran ...................... 45
3.1 Ústavní vymezení vztahu vlády a opozice .................................................... 45
3.2 Vliv volebního systému na postavení opozičních stran .............................. 50
3.3 Financování politických stran a přístup ke zdrojům .................................. 53
3.4 Média a politická soutěţ ................................................................................ 57
4. Charakteristické rysy opozičních stran ovlivňující obraz opozice před voliči 64
4.1 Nestabilita stranického systému způsobená neustálým vznikem nových
stran ...................................................................................................................... 65
4.2 Programová a ideologická neukotvenost ..................................................... 69
4.3 Závislost stran na osobnostech..................................................................... 75
ZÁVĚR ...................................................................................................................... 80
Seznam pramenů a literatury ................................................................................. 85
Prameny................................................................................................................ 85
Literatura ............................................................................................................... 91
PŘÍLOHY ................................................................................................................. 96
Abstrakt .................................................................................................................. 104
Abstract ...................................................................................................................107
Seznam zkratek politických stran
AM Nová pravice (Akhali Memardžveneebi)
AS Aliance pro Gruzii (Aliansi sakartvelostvis)
ČS-TD Naše Gruzie – svobodní demokraté (Čveni sakartvelo – tavisupali
demokratebi)
DAP Demokratická unie pro obrození (Demokratiuli aghordzinebis
pavširi)
DM-ES Demokratické hnutí – sjednocená Gruzie (Demokratiuli
modzraoba – ertiani sakartvelo)
ENM Sjednocené národní hnutí (Ertiani natsionaluri modzraoba)
KDM Křesťansko-demokratické hnutí (Kristianul-demokratiuli
modzraoba)
MGS Průmysl zachrání Gruzii (Mretsveloba gadaarchens Sakartvelos)
MSS Hnutí za spravedlivou Gruzii (Modzraoba samartliani
sakartvelostvis)
SG Gruzínská cesta (Sakartvelos gza)
SKP Konzervativní strana (Sakartvelos konservatiuli partia)
SLP Gruzínská labouristická strana (Sakartvelos leoboristuli partia)
SRP Republikánská strana (Sakartvelos respublikuri partia)
6
ÚVOD
Politický systém Gruzie prošel v poslední dekádě četnými proměnami.
Revoluce růţí, která proběhla v roce 2003, přiměla mnohé k optimismu ohledně
demokratizace země. Vývoj se ale ukázal být komplikovanějším. Problémem
gruzínského politického systému se stala skutečnost, ţe ačkoli formálně nese
rysy demokracie, reálná podoba reţimu po revoluci zůstala ve své podstatě
autoritářská. Jedním z hlavních prvků demokracie je stranická pluralita a
moţnost alternace vlády. A právě téma politické opozice, která by měla takovou
alternativu představovat, je v porevoluční Gruzii velmi aktuální. Protesty
opozičních stran proti vládě prezidenta Michaila Saakašviliho se od roku 2007
staly běţnou součástí politického dění, ale opozice nedokázala posílit natolik,
aby vytvořila plnohodnotnou alternativu k jeho vládě. Neschopnost opozice
ohrozit silné postavení vládní strany se zatím naposledy projevila při
květnových protestech roku 2011, kdy se avizované revoluce, která měla
svrhnout prezidenta Saakašviliho, zúčastnilo 10 000 Gruzínců. Krvavé střety
v ulicích Tbilisi ale ani nepřiměly prezidenta vrátit se ze zahraniční cesty
v Maďarsku.1 Je otázkou, do jaké míry je slabý vliv opozice způsoben
nastavením politického systému a do jaké míry za své slabé postavení opoziční
strany zodpovídají samy svou vlastní politikou. Analýza faktorů, které ovlivňují
slabé postavení opozičních stran v současném politickém systému Gruzie, je
předmětem této práce.
Téma postavení opozičních stran v politickém systému Gruzie zapadá do
širšího rámce zkoumání proměn reţimů postsovětského prostoru. Přístup
k výzkumu postsovětských reţimů je v mnoha ohledech problematický.
Zpočátku bylo k postsovětským politickým systémům přistupováno jako
k systémům tranzitivním, ve smyslu přechodu od autoritářství k demokracii.
Postupně se ale kvůli politickému vývoji v těchto zemích začali politologové
přiklánět k názoru, ţe se v postsovětském prostoru vytvořily a stabilizovaly nové
nedemokratické reţimy. Podobná diskuse vyvstala i v případě postsovětských
stranických systémů, na něţ nebylo moţné bez výhrad aplikovat teorie, které
1 Při demonstraci v Gruzii zemřeli dva lidé. ČT24, 26. května 2011, http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/125241-pri-demonstraci-v-gruzii-zemreli-dva-lide/ (25. 9. 2011)
7
vznikly na základě analýzy liberálních demokracií západní Evropy a USA. Proto
přišli politologové s novými teoriemi, které se snaţí lépe postihnout realitu nově
vzniklých reţimů.
Tato práce vychází z předpokladu, ţe revoluce růţí sice obměnila
osobnosti vládní elity, ale postavení politických stran nacházejících se v opozici
vůči vládě se po revoluci v zásadě nezměnilo. Konkrétněji opozice stejně jako
před revolucí neobsazuje důleţité státní posty a je prakticky odříznuta od
moţnosti formování politiky. Na aktuálním vývoji gruzínského politického
systému lze demonstrovat etablování nových elit a zároveň zachování reţimu
institucionálně podobného charakteru, jakým byl Ševarnadzeho reţim. Práce
chce přispět k diskusi o tom, jakým směrem se vyvíjí gruzínský politický systém.
Do této diskuse přispívá názorem, ţe současný systém není ve fázi transformace
směrem k demokracii. Naopak se postupně vytváří nová forma reţimu, ve
kterém existuje určitá míra politických a občanských svobod a zároveň dochází
ke stabilizaci moci v rukou úzké vládní elity, coţ způsobuje oslabení politické
opozice.
Předmětem analýzy bude zodpovědět následující výzkumnou otázku: jaké
jsou hlavní faktory ovlivňující slabé postavení opozičních stran v Gruzii? Tato
otázka bude diskutována ze dvou úhlů pohledu. Prvním je vliv politického
systému na působení opozičních stran, druhým pak charakteristika vnitřního
fungování opozice, kterým opoziční strany své postavení ovlivňují samy.
Analýzou vlivu politického systému na opoziční strany bude ověřena následující
teze: Působení opozičních stran v Gruzii je omezeno nastavením politického
systému vládní stranou. Hlavními oblastmi oslabení opozice jsou v tomto
směru: nastavení rovnováhy mocí v rámci ústavy, vliv volebního
systému, nerovný přístup ke zdrojům a omezená svoboda médií.
Tato teze čerpá z výzkumu Stevena Levitskyho a Lucana A. Waye, kteří
argumentují, ţe v reţimech soutěţivého autoritářství sice formálně existují
demokratické instituce a volby jsou vnímány jako primární cesta k nabytí moci,
ale ve kterých zároveň drţitelé moci zneuţívají státních postů k vytváření
8
výhodnějšího postavení vůči svým oponentům.2 Dle autorů se soutěţivé
autoritářství odlišuje od demokracie ve třech oblastech: svobodné volby,
ochrana občanských svobod a rovné podmínky politické soutěţe. Ve volbách je
sice umoţněna účast všech kandidátů, ale podmínky soutěţe jsou nastaveny tak,
aby opoziční kandidáti nevyhrávali.3 Občanské svobody jako svoboda slova a
médií jsou formálně garantovány, ale přesto dochází k jejich omezování.
Posledním znakem je nerovné pole pro politickou soutěţ, které můţe být
omezeno nerovným přístupem ke zdrojům, do médií a k právu.4
Druhým pohledem na problematiku slabé opozice je analýza jejích
vnitřních rysů. Ta má za cíl zjistit, jakým způsobem samy opoziční strany
determinují svůj osud. Pro analýzu opozičních stran si práce stanovuje
následující tezi: Neschopnost ani jedné z gruzínských opozičních stran
vyrovnat se volebními výsledky straně vládní je způsobena jejich slabou
institucionalizací v rámci politického systému. Slabá institucionalizace je
způsobena třemi faktory: zaprvé dochází k častému vznikání a zanikání
opozičních stran, zadruhé opoziční strany nejsou programově a ideologicky
ukotvené a zatřetí trpí přílišnou závislostí na jednom charismatickém lídrovi.
Teze vychází z výzkumu Scotta Mainwaringa, který porovnával stranické
systémy v demokraciích a semi-demokraciích a hledal proměnné, které tyto
systémy odlišují. Pro účely této diplomové práce budou vyuţity tyto proměnné k
vysvětlení slabého postavení gruzínských opozičních stran.
Práce je případovou studií, která analyzuje problematiku slabého
postavení opozice na případu gruzínského stranického systému. Přístup ke
zkoumanému tématu je empiricko-analytický, kdy hlavním cílem je ověřit
relevanci faktorů ovlivňujících zkoumaný jev, nikoli jejich normativní
hodnocení. Práce bude vyuţívat jednak metodu deskripce, která představí
gruzínské opoziční strany a jejich lídry a poskytne tak výchozí informace pro
další analýzu. V druhé polovině práce bude metodou analýza, která bude
diskutovat předem stanovené teze. Zdrojem pro analýzu jsou primární i
2 LEVITSKY, Steven – WAY, Lucan A.: Competitive Authoritarianism: Hybrid Regimes after the Cold War. New York, Cambridge University Press 2010, s. 5. 3 Tamtéţ, s. 8. 4 Tamtéţ, s. 10.
9
sekundární zdroje. Právě práce s primárními zdroji je stěţejní, vzhledem
k aktuálnosti tématu. Konkrétně se jedná především o volební výsledky,
průzkumy veřejného mínění, zprávy volebních pozorovatelů a nevládních
organizací, programy politických stran a novinové a internetové zpravodajství.
Práce je rozdělena do čtyř kapitol. První představuje teoretický rámec,
jehoţ cílem je zařadit Gruzii do kontextu politických systémů postsovětského
prostoru a nastínit teoretické přístupy k těmto systémům, které se u různých
akademiků liší. Od obecné charakteristiky postsovětských reţimů kapitola
postupuje k teorii zabývající se stranickými systémy postsovětského prostoru a
jejich specifiky. Na teorii stranických systémů navazuje teorie opozičních stran
v kontextu postsovětských reţimů, čímţ je završen teoretický rámec práce.
Následuje druhá kapitola popisující hlavní představitele gruzínské opozice. Tato
kapitola byla zařazena z toho důvodu, ţe gruzínský stranický systém byl dosud
málo systematicky zkoumán, a proto není v českém prostředí příliš známý.
Jedním z hlavních důvodů je nestabilita systému a častá obměna stran. Popis
struktury opoziční scény je však klíčový pro další analytické kapitoly, které
z předchozí charakteristiky jednotlivých aktérů vycházejí.
Třetí a čtvrtá kapitola jsou analytické a kaţdá z nich má za cíl ověřit jednu
z výše zmíněných tezí. Oblastí politického systému Gruzie a limitů, které klade
opozičním stranám, se zabývá třetí kapitola. Ta je dále rozdělena dle
jednotlivých klíčových oblastí, ve kterých jsou opoziční strany systematicky
oslabeny. Jedná se o ústavní nastavení politického systému, především
pravomocí jednotlivých sloţek moci, dále o volební systém a jeho vliv na podobu
stranického systému, přístup ke zdrojům a stranické financování a konečně
svobodu médií jakoţto prostředku pro vytváření pole politické soutěţe. Čtvrtá
kapitola se zaměří na druhou oblast oslabení opozičních stran, kterou tvoří
soubor faktorů vycházejících od opozice samotné. Kapitola se zabývá třemi
problematickými oblastmi, které tvoří častá obměna politických stran v případě
opozice, programová a ideologická neukotvenost a přílišná závislost stran na
osobnostech.
Vzhledem k zaměření práce na období posledních osmi let vývoje
gruzínského politického systému, je mnoţství odborné literatury dosud
10
omezené. Přímo k tématu stranického systému Gruzie vyšla publikace The
Political Landscape of Georgia autorů Ghii Nodii a Álvaro Pinto Scholtbacha.
Jedná se o zevrubnou charakteristiku stranického systému a jeho vývoje, včetně
popisu jednotlivých politických stran. Limitem této publikace je fakt, ţe vyšla
v roce 2006 a nezahrnuje výrazný vývoj stranického systému v posledních pěti
letech včetně nových aktérů současné politické scény. Co se týče profilů autorů,
G. Nodia je významným gruzínským politologem, který v roce 2008 působil
v Saakašviliho administrativě jako ministr školství. Á. P. Scholtbach je
nizozemský politolog.
Monografií, která taktéţ analyzuje gruzínský stranický systém je
publikace nizozemského politologa Maxe Badera Against All Odds: Aiding
Political Parties in Georgia and Ukraine. Výhodou této publikace je, ţe byla
vydána v roce 2010 a proto zachycuje i fenomény objevující se na současné
politické scéně. Kniha je zaměřena na hledání problematických bodů ve vývoji
politických stran v Gruzii a na Ukrajině a na problematiku zahraniční pomoci k
vývoji stabilního vícestranického systému, která v určitých oblastech nebyla
úspěšná.
Stěţejní monografií pro tuto práci je kniha Competitive Authoritarianism
autorů Stevena Levitskyho a Lucana A. Waye, která je studií reţimů soutěţivého
autoritářství a předkládá několik základních rysů těchto reţimů, které poté
analyzuje na konkrétních případových studiích, včetně případu Gruzie. Tato
kniha tvořila základ pro teoretický rámec vyuţitý ve třetí kapitole této práce.
Další monografií, která je důleţitá pro pochopení vývoje reţimů postsovětského
prostoru, je kniha ruského politologa Dmitrije Furmana Dviženije po spirali:
Političeskaja sistjema Rossii v rjadu drugich sistjem.5 Autor zde nastiňuje, proč
se v postsovětském prostoru nevyvinuly demokratické reţimy, a vývoj v Rusku
klade do kontextu vývoje politických systémů ostatních zemí postsovětského
prostoru. Dochází přitom k závěru, ţe postsovětské reţimy mají mnoho
společných rysů a nazývá je imitačními demokraciemi. Kniha patří mezi jednu
z prvních, která analyzuje postsovětské reţimy jako celek a provádí jejich
komparaci. 5 Pohyb po spirále: Politický systém Ruska v kontextu ostatních systémů (pozn. překlad autorky)
11
Co se týče české literatury zabývající se politickými a stranickými systémy
postsovětského prostoru, pak čeští politologové dosud analyzovali především
systémy východní Evropy a Ruska. Autoři Jan Holzer, Stanislav Balík a Petr
Hlaváček se zabývají tématem opozice v postsovětských reţimech, konkrétně na
Gruzii se ale ve svých případových studiích zatím nezaměřovali. Jejich publikace
jsou však vhodným doplněním teoretického rámce. Gruzie byla českými
politology častěji zkoumána z pohledu disciplíny řešení konfliktů, na
vnitropolitická témata se zaměřil například Ondřej Ditrych z Karlovy univerzity,
jehoţ analýzy publikovala Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Autor se
v nich věnoval opozičním demonstracím a politickou krizí roku 2007.
Z odborných analytických studií je téma často reflektováno v odborných
časopisech Demokratizatsiya či Journal of Democracy. V teoretickém rámci
práce čerpala ze studií Scotta Mainwaringa a Sarah Birch týkající se nestability
stranických systémů v nedemokratických reţimech. Jejich analýzy se zaměřují
na faktory způsobující nízkou institucionalizaci stran v těchto politických
systémech a na téma volební volatility a jejího problematického měření
v postsovětském prostoru. Mezi aktuální případové studie gruzínského
politického systému patří analýza amerického politologa Coryho Welta Still
Staging Democracy: Contestation and Conciliation in Postwar Georgia. Autor
se snaţí identifikovat příčiny selhání opozičních stran po rusko-gruzínské válce.
Další z aktuálních studií je článek Georgia‟s Soviet Legacy autora Charlese H.
Fairbankse, který předkládá otázku, s jakými problémy se potýká Gruzie jakoţto
země, která měla dle pozorovatelů nejlépe nakročeno k demokracii. Autor se
také zabývá otázkou loutkové opozice a argumentuje, ţe v současném systému
má opozice zásadní limit, kdy jí nikdy nemá být umoţněno dostat se k moci, ale
má slouţit pouze jako fasáda demokracie.
Vzhledem k omezenějšímu mnoţství dosud vydaných monografií, práce
hojně čerpala ze studií vydaných think tanky. Z těch nejdůleţitějších, které se
tématem politického systému Gruzie zabývají, patří švédsko-americký think
tank Central Asia-Caucasus Institute (CACI) and Silk Road Studies Program,
který pravidelně vydává časopis CACI Analyst, ve kterém lze nalézt studie
zaměřené na politický systém Gruzie. Ředitel CACI Svante Cornel společně s
12
Niklasem Nilssonem vydali v periodiku Demokratizatsiya článek Georgian
Politics since the August 2008 War. Jedná se o analýzu vývoje politického
systému Gruzie po rusko-gruzínské válce, která doplňuje monografie, které toto
období zatím nestihly pojmout, ačkoli je pro současnou podobu systému klíčové.
Dalším z think tanků analyzujících mimo jiné gruzínskou vnitřní politiku je
Carnegie Endowment for International Peace jehoţ spolupracovník Thomas de
Waal se dlouhodobě zabývá oblastí Jiţního Kavkazu. V roce 2011 vydal studii
Georgia‟s Choices: Charting a Future in Uncertain Times, která analyzuje
vnitropolitickou situaci Gruzie po revoluci růţí a nabízí také scénáře budoucího
vývoje především po parlamentních volbách v roce 2012.
Analýzy týkající se vnitropolitických témat regionu Jiţního Kavkazu
nabízí také mezinárodní nevládní a vládní organizace (NGOs a IGOs); v práci
byly vyuţity především v případě témat financování politických stran a svobody
médií v Gruzii, na které se dosud akademická obec podrobněji nezaměřila.
Jedná se zejména o analýzy nevládních organizací Transparency International,
Open Society Georgia Foundation a Freedom House, z IGOs byly vyuţity zprávy
z pozorovatelských misí Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě
(OBSE), respektive Office of Democratic Institutions and Human Rights
(ODIHR), která volební pozorovatelství zaštiťuje. Další z IGOs je Rada Evropy a
její Benátská komise, která vydala své komentáře k ústavní reformě a zabývá se
taktéţ reformou volební.
Zásadním zdrojem pro práci byly články z internetových portálů. Ty byly
vyuţity především v druhé kapitole, která popisuje gruzínské strany a jejich
lídry. Vzhledem k faktu, ţe část těchto stran vznikla aţ po roce 2008, nebyl
jejich ucelený přehled dosud zpracován, a proto bylo nezbytné vycházet
z primárních zdrojů. Podmínkou tohoto přístupu bylo ověřování informací ze
zdrojů odlišných ideových proudů, aby byla zajištěna objektivita předkládané
analýzy. Proto byly vyuţívány jak zdroje gruzínské, tak i ruské, evropské a
americké. Důleţitým zdrojem bylo internetové zpravodajství serveru Civil
Georgia, které zaloţila nevládní organizace The UN Association of Georgia,
finančně ji v současnosti sponzoruje Eurasia Partnership Foundation a Fridrich
13
Ebert Stiftung,6 server sídlí v Tbilisi. Vzhledem k tomu, ţe server poskytuje
denní zpravodajství pokrývající politické dění v Gruzii, lze zde sledovat aktivity
politických stran v průběhu posledních let.
Důleţitým zdrojem ruské provenience je zpravodajský portál Lenta.ru,
který sleduje profily gruzínských politiků, jejichţ politické aktivity průběţně
mapuje. Ze zahraničních serverů zaměřujících se výhradně na zpravodajství o
Gruzii byly vyuţity Georgian Daily, se sídlem v New Yorku a GeorgiaTimes.info
provozovaným z Ruska. Z dalších internetových zdrojů lze jmenovat The
Economist, Radio Free Europe/Radio Liberty, RIA Novosti či Caucasian Knot,
které taktéţ monitorují politické dění Jiţního Kavkazu. K doplnění spektra
informací byl vyuţit i blog novináře Paula Rimpla, který pracuje například pro
The Moscow Times či EurasiaNet.org, a který v Gruzii ţije a informuje o
politickém dění po revoluci růţí.
Vzhledem k pouţívání gruzínských názvů a citací z ruských zdrojů bylo
třeba práci sjednotit po stránce jazykové. V práci je pouţit český fonetický přepis
gruzínských jmen a názvů; důvodem je jeho lepší srozumitelnost pro českého
čtenáře neţ v případě přepisu anglického. U citací ruskojazyčných zdrojů práce
taktéţ pouţívá fonetický přepis z azbuky za účelem lepší srozumitelnosti textu.
Specifickým problémem práce byl překlad názvů politických stran a pouţívání
jejich zkratek. Vzhledem k faktu, ţe většina názvů gruzínských politických stran
nebyla dosud do češtiny jednotně překládána a tudíţ neexistuje vzor, který by
mohl být v práci vyuţit, uvádí práce zkratky politických stran podle jejich názvů
v gruzínštině přepsaných do latinky. Protoţe tyto zkratky s českým překladem
názvů stran nekorespondují, je jejich přehled uveden na počátku práce
v seznamu pouţitých zkratek.
Ráda bych touto cestou poděkovala všem, kteří se jakoukoli měrou
podíleli na dokončení této diplomové práce. Poděkování patří především Mgr.
Markétě Ţídkové, Ph.D., M.A. za odborné vedení, cenné připomínky a za
veškerou pomoc, kterou mi věnovala v průběhu psaní této práce. Děkuji také
Tatovi Khundadze za pomoc při shromaţďování zdrojů k této práci.
6 About Civil.ge. Civil.ge, http://civil.ge/eng/category.php?id=84 (26. 11. 2011)
14
1. Teoretický rámec
Abychom mohli hodnotit postavení opozičních stran v politickém
systému Gruzie, je třeba nejprve tento politický systém charakterizovat.
Postsovětské reţimy mají svá specifika, kdy v sobě pojí prvky demokracie i
autoritářství, a proto můţe být jejich kategorizace pro vnějšího pozorovatele
komplikovaná. Teoretická část se zaměří na popis základních rysů těchto reţimů
včetně role, kterou v nich zastává politická opozice. Úvod se bude zabývat
definicí samotného pojmu politická opozice, který je ústředním v této práci.
Definice však nestačí, protoţe politická opozice můţe měnit svoji roli a funkci
v závislosti na reţimu, ve kterém působí. Proto se nelze vyhnout debatě o povaze
reţimů postsovětského prostoru v jejich vývoji po roce 1991. Jsou tyto reţimy ve
fázi komplikované tranzice k demokracii nebo jsou autoritářskými reţimy? Nebo
je třeba pro ně nalézt kategorii novou?
Tato debata se odráţí i do teorie stranických systémů, kdy bylo nutné
reagovat na měnící se charakter reţimů. Klasická Sartoriho klasifikace
stranických systémů vznikla z případových studií západních liberálních
demokracií. Aplikace této teorie na postsovětský prostor by však byla zavádějící,
protoţe by nutně zkreslovala odlišnou realitu. Výzkum postsovětských
stranických systémů tedy museli politologové uchopit z jiné strany a definovat
rozdíly, které odlišují postavení politických stran v nových nedemokratických
reţimech od stran v demokraciích. Tento teoretický pohled na strany
postsovětských reţimů popíše následující kapitola a dále bude aplikován na
případ Gruzie.
1.1 Režimy mezi demokracií a autoritářstvím
V postsovětském prostoru se setkáváme s problémem, kdy nelze politický
systém posuzovat ani podle teorií platných pro demokracie, ani podle těch, které
popisují autoritářství. Mezi politology se setkáme s třemi různými přístupy, jak
kategorizovat tyto reţimy. První skupina tvrdí, ţe je třeba tyto reţimy povaţovat
za autoritářské. Podle Juana J. Linze je označení volební autoritářství pro
nezdařené demokratické tranzice vhodnější neţ termín pseudodemokracie,
protoţe zařazení těchto reţimů jako jeden z typů demokracie vzniklo z touhy
politologů po vývoji směrem k demokracii v těchto zemích, nicméně reálná
15
podoba reţimů odpovídá spíše autoritářství.7 Opačný názor zastává druhá
skupina politologů, která stejné reţimy označuje například termínem defektní
demokracie, kdy se spíše klade důraz na fakt, ţe reţimy praktikují demokratické
postupy, ale v minimální míře. Například volby se sice dají označit za pluralitní
a soutěţivé, protoţe se jich účastní opoziční strany, ale tato podmínka je splněna
minimálně, protoţe soutěţ je nastavena tak, aby jí opozice nevyhrála.8 Se
zařazením těchto reţimů blíţe k demokracii se setkáváme u Fareeda Zakarii
(neliberální demokracie) či Wolfganga Merkela (defektní demokracie). Pojem
hybridní režimy se pak stal jakýmsi kompromisem mezi oběma variantami a
jeho cílem bylo vyjádřit fakt, ţe se sledované reţimy nedají zařadit do ţádné
z kategorií. 9
Při definování reţimů pohybujících se mezi demokracií a autoritářstvím
zároveň vyvstala otázka, jak tento prostor plný různých typů reţimů vymezit.
Jedním způsobem, který provedl například Larry Diamond, je vyuţití indexu
svobody ve světě americké nevládní organizace Freedom House. Ta kaţdoročně
uvádí tabulku, kdy řadí státy na škále 1-7 podle míry politických svobod, kdy 1
jsou nejvíce svobodné a 7 nejméně svobodné reţimy. Dle Diamonda jsou
liberální demokracie ohraničeny maximálním skórem 2 v oblasti politických
práv a občanských svobod. Reţimy, které mají minimální skóre 2 a maximální
3,5 Diamond označuje za volební demokracie. Hybridní reţimy se pak pohybují
mezi 3,5 a 4,5 stupně a soutěţivá autoritářství zhruba do 6,5 stupně.10 Vyuţití
indexu Freedom House pro politologickou analýzu bývá kritizováno kvůli
metodologické neprůhlednosti, nicméně stále patří mezi nejvíce pouţívanou
metodu pro klasifikaci reţimů.11
7 LINZ, Juan J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. Lynne Reinner Publishers 2000, s. 33-34. 8 SCHEDLER, Andreas: The Logic of Electoral Authoritarianism. In: SCHEDLER, Andreas (Ed.): Electoral Authoritarianism. Lynne Rienner Publishers 2006, s. 3. 9 Viz SHEVTSOVA, Lilya: Russia‟s Hybrid Regime: Ten Years After the Soviet Breakup. Journal of Democracy, 12, 2001, č. 4, s. 65-70. a DIAMOND, Larry: Elections without Democracy: Thinking about hybrid regimes. Journal of Democracy, 13, 2002, č. 2, s. 21-35. 10 Tamtéţ, s. 30-31. 11 Alternativní způsob odlišení mezi demokracií a volebním autoritářstvím navrhl Adam Przeworski, který stanovil pravidlo, ţe reţim není demokratický, pokud sice zaplňuje legislativní a exekutivní posty skrze volby, ale vládní strana tyto volby nikdy neprohraje. Przeworski argumentuje tím, ţe pokud vládní strana nikdy neprohrává, není moţné ověřit, jestli by byla schopna předat moc opozici mírovou cestou. PRZEWORSKI, Adam: Democracy and
16
Kategorie hybridních reţimů je však stále široká a lze do ní zařadit jak
reţimy, ve kterých existuje do určité míry politická svoboda, tak i země
nesvobodné. I proto se akademici snaţili upřesnit kritéria a popisují konkrétní
znaky jednotlivých typů reţimů. Fareed Zakaria ve svém textu The Rise of
Illiberal Democracy odlišuje mezi liberální a neliberální demokracií.12
Typickým prvkem liberálních demokracií je dle něj tzv. konstituční liberalismus.
Pojmem konstituční liberalismus je myšlen například právní stát, právo na
majetek, oddělení mocí nebo svoboda slova. Charakteristikou neliberálních
demokracií je absence konstitučního liberalismu. V praxi to pak můţe znamenat
například, ţe v dané zemi ústavně není omezena působnost politických stran,
ale reálně je u moci strana jedna s malým prostorem pro její alternaci.
Konceptem neliberální demokracie se zabývá také německý politolog
Wolfgang Merkel. Jeho pojmenování pro nově se demokratizující reţimy je
defektní demokracie. Tu dále dělí na čtyři typy, mezi nimiţ je jiţ zmíněná
neliberální demokracie, exkluzivní demokracie, panská demokracie (domain
democracy) a delegativní demokracie. Neliberální demokracie je podle Merkela
velmi častou variantou defektních demokracií a vyznačuje se nerespektováním
právního státu. Defektem exkluzivní demokracie je omezení volebního práva na
určitou skupinu občanů státu, respektive vyčlenění určité skupiny. Ta můţe být
například etnicky nebo náboţensky definovaná. Dalším typem je panská
demokracie, ve které dochází k převzetí části pravomocí například armádou,
guerillou nebo nadnárodní korporací z rukou demokraticky zvolených
zastupitelů. Tento typ se objevuje především v zemích Latinské Ameriky.
Posledním typem je delegativní demokracie, ve které jsou moc zákonodárná a
soudní omezeny na úkor moci výkonné. Narušuje se tak systém brzd a rovnováh
a často zde vládne charismatický prezident.13
Merkel se dále zamýšlí nad faktory, které způsobují vznik defektních
demokracií. Tím můţe být podle něj například nedokončený socio-ekonomický
vývoj společnosti, který se vyznačuje slabou střední vrstvou. Majetná vrstva
Development: Political Institutions and Well-Being in the World 1950-1990. Cambridge University Press 2000, s. 27. 12 ZAKARIA, Fareed: The Rise of Illiberal Democracy. Forreign Affairs, 76, 1997, č. 6, s. 23. 13 MERKEL, Wolfgang: Embedded and Deffective Democracies: Theory and Empiricism. Democratization, 11, 2004, č. 5, s. 49-50.
17
můţe demokracii vnímat jako ohroţení svých zájmů a plné demokratizaci
aktivně bránit. Dalším faktorem můţe být finanční krize, která způsobuje
posílení exekutivy. Ta můţe vládnout ve stavu legislativní nouze či za pomocí
dekretů. Exkluzivní demokracie vzniká tam, kde je sociální kapitál rozdělen
podle etnické příslušnosti. Merkel se v postsovětském kontextu vyjadřuje také
k politické kultuře, která můţe být ovlivněna dlouhým trváním předchozího
totalitního reţimu. V takové společnosti často není respektován systém brzd a
rovnováh a dochází k obtíţnému zakotvení demokratických institucí z důvodu
zakořeněnosti systému klientelismu a korupce.14
S trochu odlišným konceptem, který však částečně čerpá ze Zakarii a
Merkela, přišli Steven Levitsky a Lucan A. Way. Ve své knize Competitive
Authoritarianism charakterizují typ reţimu, který nazývají soutěživé
autoritářství. Tento reţim podle autorů stojí mezi demokracií a autoritářstvím a
je svébytnou kategorií reţimu, kterou ani demokracie ani autoritářství
nedokáţou pojmout. Soutěţivé autoritářství je reţim, ve kterém formálně
existují demokratické instituce, které jsou vnímány jako způsob nabytí moci,
nicméně drţitelé moci jsou zde zvýhodněni vůči oponentům. Sice se zde koná
politická soutěţ, ale pole působnosti je omezeno v neprospěch opozice.15 Autoři
zároveň tvrdí, ţe soutěţivé autoritářství není to samé jako defektní demokracie,
protoţe defekty mohou nastat v různých oblastech. Exkluzivní demokracie,
jejímţ příkladem je Litva, která nepřiznává ruské menšině právo volit, je
diametrálně jiným reţimem neţ například Ukrajina. Ta sice neklade omezení ve
volebním právu, ale autoři ji řadí mezi soutěţivé autoritářství, protoţe zde chybí
rovné podmínky mezi vládou a opozicí.16 Některé defektní demokracie tak
mohou být demokraciemi, ale jiné jsou autoritářskými reţimy.
Rozdělení reţimů se zaměřením na reţimy autoritářského typu provádí
Graeme Gill, který za autoritářské povaţuje sultanistické reţimy a uzavřené
oligarchie, oproti tomu otevřené oligarchie a etnické demokracie povaţuje za
fasádní demokracie (facade democracies). Plebiscitní demokracie mohou být
podle něj jak fasádní demokracie, tak autoritářství. Jak se tyto reţimy od sebe
14 Tamtéţ, s. 22-23. 15 LEVITSKY, S. – WAY, L. A.: c. d., s. 5. 16 Tamtéţ, s. 15.
18
odlišují? Sultanismus je reţim, ve kterém je prezident prakticky neomezený
opozicí nebo parlamentem a volby a parlament jsou pouze zástěrkou pro jeho
neomezenou moc.17 V oligarchii je u moci skupina. Vedení se tak můţe
obměňovat, ale běţná společnost má na obměnu minimální vliv a opozice je zde
zastrašována. V uzavřené oligarchii jsou změny vlády nastoleny v rámci
vládnoucí skupiny, kde volby nemají na změnu ţádný vliv. Oproti tomu
v otevřené oligarchii se změny odehrávají prostřednictvím voleb tak, aby se
vytvořil alespoň jednou za čas dojem zodpovědnosti vlády vůči občanům.
Plebiscitní demokracie je reţimem, kde jsou přítomny demokratické instituce,
nicméně prezident zde vyuţívá svých pravomocí k tomu, aby marginalizoval
parlament a opozici.18 V praxi se často tyto kategorie reţimů prolínají.
Z českých politologů se tématem zabývají například Jan Holzer a
Stanislav Balík, kteří nabízejí ve své publikaci Postkomunistické
nedemokratické režimy aplikaci Linzovy teorie autoritářských reţimů na reţimy
v postsovětském prostoru. Pomocí několika případových studií se snaţí dokázat,
ţe se tyto reţimy nenacházejí ve stádiu nedokončené tranzice, ale ve všech
zkoumaných případech se etabloval reţim nový, buď nedemokratický, nebo
hybridní.19 Autoři například tvrdí, ţe v hybridním reţimu se na rozdíl od reţimu
autoritářského často konají volby soutěţivé, nicméně tyto volby nezaručí
politický pluralismus. Ten je v postkomunismu omezen v jiných sférách
společenského ţivota, například ve sféře ekonomické.20
Vrátíme-li se k původní teoretické otázce, zda jsou reţimy objevující se
v postsovětském prostoru typem demokracie, autoritářství nebo svébytnou
kategorií, lze vyvodit následující závěry. Pouţijeme-li Freedom House Index
k oddělení liberálních demokracií od méně svobodných reţimů, zjistíme, ţe
s výjimkou Pobaltí není demokratická ţádná z postsovětských zemí. Nejvíce se
dle indexu v posledních letech demokracii blíţilo Moldavsko a Ukrajina, které
mají index politických práv a občanských svobod pro rok 2011 na hodnotě 3.
17 GILL, Graeme: Democracy and Post-communism: Political change in the post-communist world. London, Routledge 2002, s. 4. 18 Tamtéţ, s. 4. 19 HOLZER, Jan – BALÍK, Stanislav: Postkomunistické nedemokratické režimy: Studie k proměnám politické teorie v posttranzitivním čase. Brno, CDK 2007, s. 177-178. 20 Tamtéţ, s. 180.
19
Gruzie následuje za nimi s indexem 3,5, kdy je hůře hodnocena v politických
právech.21 Zaměříme-li se na kategorizaci gruzínského reţimu, pak podle
Merkelovy teorie by se Gruzie se svoji silnou exekutivou v současnosti nejvíce
blíţila kategorii delegativní demokracie. Levitsky a Way řadí Saakašviliho reţim
do kategorie soutěţivého autoritářství, coţ se podle nich prokázalo v roce 2007
uzavřením opoziční televize Imedi.22 Dle kategorizace Graeme Gilla by pak
Gruzie byla nejspíše plebiscitní demokracií, která stojí na pomezí demokracie a
autoritářství.
1.2 Specifika režimů postsovětského prostoru a role politické
opozice
Postsovětské reţimy se dají rozdělit do tří skupin podle toho, do jaké míry
se demokratizovaly. Za autoritářské reţimy neopatrimoniálního či aţ
sultanistického charakteru jsou v současnosti povaţovány Bělorusko,
Kazachstán, Tádţikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Na opačném pólu stojí tři
demokracie Litva, Lotyšsko a Estonsko.23 Ostatní postsovětské reţimy se
pohybují na škále mezi demokracií a autoritářstvím, jejich vlády jsou často
personalizované nebo klanové, ale zároveň existují slabé instituce.24 Vývoj
postsovětských reţimů po rozpadu SSSR byl pro pozorovatele velmi matoucí
především vzhledem k rétorice politických elit, které se povaţovaly za
demokratické. Právě nezpochybnění demokratické cesty ţádnou významnou
politickou skupinou se stalo hlavním rysem přechodu v roce 1991, kdy
v podstatě neexistovala ideologická konkurence, ale všechny politické skupiny
prohlašovaly své odhodlání k demokracii.25 Proč se v nástupnických zemích
SSSR demokracie nevyvinula?
21 Freedom in the World 2011 – Georgia. In: Freedom House, http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2011&country=8042 (17. 10. 2011) 22 LEVITSKY, S. – WAY, L. A.: c. d., s. 33. 23 McFAUL, Michael: Political Transitions: Democracy and the Former Soviet Union. Harvard International Review, 18. dubna 2007, http://hir.harvard.edu/soviet-legacies/political-transitions (26. 8. 2011). 24 Viz. Příloha č. 1 – Freedom House: Mapa svobody střední a východní Evropy/postsovětského prostoru 2011. 25 FURMAN, Dmitrij: Dviženije po spirali: Političeskaja sistjema Rossii v rjadu drugich sistjem. Moskva, Vjes mir 2010, s. 21.
20
Touto otázkou se zabýval ruský politolog Dmitrij Furman, podle jehoţ
názoru touha po demokracii nebyla falešná, co ovšem selhalo, byly metody.
Vlády postsovětského prostoru byly ochotny ve jménu rychlého nastolení
demokracie prosazovat metody typu rozpuštění parlamentu, změn ústavy nebo
falšování voleb. Jako příklad uvádí Furman výrok prezidenta Borise Jelcina,
který odůvodnil své rozhodnutí rozpustit parlament potřebou utvrdit
demokracii ve státě.26 Politická elita ve své touze po rychlém přechodu
k demokracii a trţní ekonomice tedy začala stavět dům od střechy, aniţ by
vybudovala základy v podobě demokratických institucí, které dosud
neexistovaly ve společnosti, která s demokracií neměla ţádnou historickou
zkušenost. Výsledkem se stala demokratická fasáda při zachování starých
autoritářských postupů.
Fasádní charakter reţimů zároveň determinoval postavení politické
opozice. Ačkoli opozice je v postsovětských reţimech přítomna, čili není
oficiálně zakazována vládní mocí, a pluralita stranického systému bývá
zakotvena v ústavě, reálně se opoziční strany k moci nedostanou. K obměně
vlády ve většině případů neslouţí institut svobodných voleb. Nelze sice tvrdit, ţe
v postsovětském prostoru nedošlo po roce 1991 k ţádným svobodným volbám,
nicméně pokud k nim došlo, pak v nich zatím vţdy byla znovuzvolena dosavadní
vládní garnitura. K obměnám vlády a k vynesení opozice k moci tak dosud
slouţily převáţně převraty, puče a revoluce. Podle Furmana došlo
v postsovětském prostoru s výjimkou Pobaltí ke konstitučnímu předání moci do
rukou opozice pouze pětkrát; z toho třikrát v Moldavsku, dále v Bělorusku v roce
1994 a na Ukrajině v roce 1994.27 Do tohoto výčtu by se dal zahrnout ještě šestý
aktuální případ Ukrajiny v roce 2010, kdy byl demokraticky zvolen do té doby
opoziční Viktor Janukovyč.
V kontextu problematiky neschopnosti změny vlády cestou voleb nelze
nezmínit fenomén první dekády 21. století – tzv. barevné revoluce.
V postsovětském prostoru proběhly nekrvavé revoluce v poměrně krátkém
období nejdříve v Gruzii na konci roku 2003 (revoluce růţí), poté na Ukrajině na
konci roku 2004 (oranţová revoluce) a v Kyrgyzstánu na počátku roku 2005 26 Tamtéţ, s. 26. 27 Tamtéţ, s. 9.
21
(tulipánová revoluce). Tento cyklus nekrvavých změn předchozích reţimů, které
byly nedemokratické, vyvolal novou víru v moţnost demokratické transformace
v postsovětském prostoru a setkal se s pozitivní odezvou EU a USA. Dnes však
jiţ můţeme říci, ţe tato očekávání zůstala nenaplněna. Barevné revoluce totiţ do
velké míry vyloučily účast občanské společnosti a byly spíše mocenským bojem
v rámci elity.28 Buď se tedy nová vládní garnitura vrátila ke starým postupům,
coţ v případě Kyrgyzstánu vedlo k nové krvavé revoluci v roce 2010 nebo
v případě Ukrajiny voliči zklamaní porevoluční politikou demokraticky zvolili
zpět staré tváře, jejichţ cílem jiţ demokratizace není. Gruzie v současnosti
balancuje mezi oběma scénáři, kdy se vláda částečně vrátila ke starým
postupům, ale zároveň má dostatečnou legitimitu mezi obyvateli, coţ prozatím
odvrací hrozbu dalšího převratu.
Dosavadní vývoj tedy spíše potvrdil tendenci k pohybování se
v revolučních cyklech. K tomuto závěru došel na základě zkoumání barevných
revolucí politolog Henry E. Hale. Dle něj autoritativní prezident, který je
alespoň formálně volen, vţdy oslabuje na konci svého funkčního období, coţ
vytváří prostor pro moţnost revoluce. Ta ale nemusí být demokratickou revolucí
v pravém slova smyslu, ale pouze výměnou elity se zachováním stejného reţimu.
Dochází tak podle něj k neustálému střídání demokratizačního období,
autokracie a revoluce.29 Levitsky a Way reţimy, které se pohybují v revolučních
cyklech, označují za nestabilní autoritářství, kdy se jedná o země, které jiţ
několikrát prošly demokratickou tranzicí, ale přesto se nedemokratizovaly.30
Pokusy o demokratickou transformaci v postsovětském prostoru dosud ve
většině případů selhaly. Postupně se zde vyvinuly reţimy, které jsou ve své
podstatě autoritářské. Reţimy se od sebe liší mírou politické svobody a mírou
vyuţití demokratických prvků, zároveň nalezneme různou míru stabilizace
reţimů. Následující analýza postavení opozice v Gruzii bude vycházet
z předchozích analýz charakteru postsovětských reţimů a bude ji posuzovat jako
soutěţivé autoritářství.
28 TUDOROIU, Theodor: Rose, Orange, and Tulip: The failed post-Soviet revolutions. Communist and Post-Communist Studies, 40, 2007, č. 3, s. 316. 29 Viz HALE, Henry E.: Regime Cycles: Democracy, Autocracy, and Revolution in Post-Soviet Eurasia. World Politics, 58, 2005, č. 1, s. 133-165. 30 LEVITSKI, S. – WAY, L. A.: c. d., s. 22.
22
1.3 Výzkum stranických systémů v postsovětském prostoru
Stabilní systémy více stran jsou jedním ze základních kamenů, na kterých
stojí demokratické reţimy. V soutěţivých autoritářstvích nalezneme
vícestranické systémy stejně jako v demokraciích, nicméně existence více stran
zde nezaručuje demokratickou vládu. Co je tedy důvodem selhání hlavní funkce
vícestranických systémů v soutěţivých autoritářstvích a čím se liší strany
v rozvojových zemích od stran rozvinutých demokracií? Tímto tématem se
zabýval Scott Mainwaring, který provedl srovnání stranických systémů
rozvinutých demokracií a semi-demokracií a dospěl k závěru, ţe strany
v nerozvinutých demokraciích nebo v hybridních reţimech se liší především
svou nízkou institucionalizací.
Rozdíly lze najít ve třech hlavních oblastech. Zaprvé semi-demokracie
vykazují vyšší volební volatilitu neţ rozvinuté demokracie. Vysoká volatilita
znamená vysokou míru proměny stranického spektra oproti předešlým
volbám.31 Druhým jevem, který poukazuje na nízkou institucionalizaci, je
propojení mezi voliči a stranami, které bývá v semi-demokraciích méně
ideologické a programatické, coţ poukazuje na slabé zakořenění stran ve
společnosti. Zatřetí je v semi-demokraciích vztah mezi voliči a stranami více
personalistický.32
Jak ale nízká institucionalizace stran souvisí s formou reţimu? Dle S.
Mainwaringa jsou málo institucionalizované strany nestabilní, a proto nejsou
zakořeněné ve společnosti tak silně jako strany vyvinutých demokracií, a proto
nemohou plnit své funkce. I proto v semi-demokraciích můţeme pozorovat
častý vznik nových politických stran a zároveň jejich krátkou ţivotnost, případně
jejich štěpení nebo naopak spojování do nových koalic. V případě
institucionalizovaných stranických systémů jsou politické strany legitimní a
společnost i političtí aktéři chápou jejich roli v demokracii, ačkoli mohou být
k jednotlivým stranám kritičtí. Taková legitimita ale většinou chybí u stran
reţimů hybridních. Posledním jmenovaným rysem nestability těchto stran je
31 CHYTILEK, Roman a kol.: Volební systémy. Praha, Portál 2009, s. 90. 32 MAINWARING, Scott – TORCAL, Mariano: Party System Institutionalization and Party System Theory after the Third Wave of Democratization. Working Paper #319, The Kellogg Institute of International Studies at the University of Notre Dame, 2005, http://nd.edu/~kellogg/publications/workingpapers/WPS/319.pdf (14. 6. 2011)
23
jejich přílišná závislost na několika charismatických lídrech, kdy strana není
schopna být samostatným subjektem sama o sobě.33
Doplnění Mainwaringova teoretického rámce pro výzkum slabé
institucionalizace politických stran poskytla Sarah Birch, která se v tomto
ohledu zaměřila právě na postsovětské reţimy. Volební volatilita můţe mít dle
Sarah Birch tři různé příčiny: 1. Změna voličských preferencí za předpokladu, ţe
se volič účastnil obou zkoumaných voleb, 2. Změna v kompozici elektorátu, 3.
Obměna stran účastnících se voleb.34 Při výzkumu volební volatility ve
stabilizovaných demokraciích se pozornost zaměřuje především na první dvě
příčiny, protoţe stranický systém bývá stabilní. Jinak je tomu při studiu
volatility v postsovětském prostoru, kde se první dvě příčiny volatility stávají
nerelevantní, protoţe dochází mezi jednotlivými volbami nejen ke změně
volebních preferencí voličů, ale přímo k obměnám politických stran. Jako
příklad uvádí S. Birch volby v Moldavsku v letech 1994 a 1998, kdy ţádná
z politických stran, která byla zvolena v roce 1994, nebyla znovuzvolena ve
volbách 1998.35 Je tedy zřejmé, ţe v takovém případě by výpočet volební
volatility ve smyslu obměny voličských preferencí byl nemoţný. Proto S. Birch
nabízí alternativu, kterou nazývá party replacement (obměna stran). Výpočet
party replacement určuje, do jaké míry zůstává stranické spektrum neměnné a
stabilní. Mainwaringovu tezi bychom v tomto případě mohli nahradit tvrzením,
ţe vysoká míra obměny stran v politickém systému způsobuje nízkou
institucionalizaci politických stran.
Je namístě vysvětlit i důvod, proč práce přistupuje k faktoru obměny
stran kvalitativně a nikoli kvantitativně. Volební volatilita je proměnná, která je
vyjadřována Pedersonovým indexem, tento vzorec S. Birch upravila pro výpočet
obměny stran. Kvantitativně se tato proměnná vyjadřuje z důvodu výzkumu
tohoto jevu na větším mnoţství případů. I Gruzie byla do těchto kvantitativních
výzkumů několikrát zahrnuta, ale její volební volatilita se v různých výzkumech
pohybovala na škále od středně vysoké aţ po vysokou. Důvodem rozptylu byl
33 Tamtéţ., s.1-2. 34 BIRCH, Sarah: Electoral Systems and Party System Stability in Post-Communist Europe. University of Essex, 2001, s. 3, http://www2.essex.ac.uk/elect/database/papers/SBvolatility.pdf (13. 11. 2011) 35 Tamtéţ, s. 5.
24
právě fakt popsaný S. Birch, kdy v postsovětském prostoru dochází k volatilitě
daleko více shora z rozhodnutí elit, neţli zdola z vůle voličů, proto výzkum
obměny voličských preferencí ztrácí na relevanci.
Pokud bychom chtěli vypočítat alespoň hodnotu obměny stran, narazíme
na další problém, kdy je nejen v gruzínském stranickém systému velmi obtíţné
určit, která strana je skutečně nově vzniklým subjektem. Vznikají-li nové strany,
pak k tomu dochází štěpením stran, vznikem koalice či přejmenováním, často si
však strana zachová stejné osobnosti i program. Je pak taková strana nová nebo
strará?36 Ačkoli jiţ proběhly pokusy o definici, kterou stranu povaţovat za novou
a kterou za starou, reálně lze stále narazit na případy obtíţně zařaditelné.37
V postsovětském prostoru nalezneme takových specifických případů poměrně
mnoho, a proto je namístě kvalitativní analýza jednotlivých stranických systémů
postsovětského prostoru,38 která by se zaměřila na typické faktory pro tyto
systémy. S. Birch k tomuto problému uvádí: „…není pravdou, že politická soutěž
v post-komunistické Evropě postrádá systematičnost, kterou většinou
připisujeme západním stranickým systémům; tato systematičnost pouze neleží
tam, kde jí hledáme nejčastěji – tedy ve stabilním systému volební soutěže mezi
institucionalizovanými politickými organizacemi. Výzvou pro studenty post-
komunistických systémů je objevit jak tyto systémy fungují a v čem spočívají
jejich zákonitosti.“39
1.4 Teorie politické opozice a opozice v soutěživých
autoritářstvích
Pojem politická opozice, se kterým tato práce operuje, není úplně
jednoznačný a můţe nabývat různých významů v závislosti na tom, jaký reţim je
analyzován. Obecně teorie politické opozice rozlišuje mezi dvěma základními
termíny - opozice v širokém slova smyslu a opozice v úzkém slova smyslu.
Pokud hovoříme o uţším vymezení opozice, pak je míněna opozice
jakoţto instituce, která aktivně usiluje o svrţení vlády a nastoupení na její místo;
36 CHYTILEK, R. a spol.: c. d., s. 92. 37 Tamtéţ, s. 93-94. 38 Max Bader tvrdí, ţe systematická analýza gruzínského stranického systému dosud neproběhla, Gruzie byla pouze zahrnuta do tzv. large-n výzkumů. Viz BADER, Max: Against All Odds: Aiding Political Parties in Georgia and Ukraine. Amsterdam University Press 2010, s. 80. 39 BIRCH, S.: c. d., s. 13.
25
jedná se tedy o politické strany a skupiny politických stran.40 Taková opozice je
typická pro demokracie, kde patří mezi hlavní pilíře reţimu.
Pro nedemokratické autoritářské reţimy tato kategorie nebyla dostačující,
protoţe opozice jako instituce zde neexistovala. To však nutně neznamená, ţe
zde ţádná opozice není. S definicí širokého vymezení opozice přišel politolog
Ghita Ionescu, který analyzoval komunistické reţimy střední a východní Evropy.
Dle něj pojem opozice zahrnuje všechny postoje nebo činy, které jsou namířené
proti existující moci.41 Tento pojem tak zahrnuje i takové formy nesouhlasu jako
je protest.
Institucionalizovaná politická opozice, která působí legálně v rámci
systému, se objevuje v liberálních demokraciích, ale nikoli v systémech
s hegemonní stranou, tedy v autoritářských systémech.42 Z politologů
zabývajících se výzkumem politické opozice v demokraciích nabídl dosud
nejširší teoretický rámec Robert A. Dahl,43 který určil faktory ovlivňující podobu
opozice. Prvním z nich je charakter stranického systému, kdy se opozice chová
jinak v bipartismu a jinak ve vícestranickém systému. Druhým faktorem je dle
Dahla vnitřní soudrţnost stran, která ovlivňuje stupeň institucionalizace
opozice. Platí, ţe v bipartismu s vnitřně tuhými stranami bývá opozice nejvíce
institucionalizovaná (př. Velká Británie), oproti tomu nejméně
institucionalizovaná je opozice v multipartismu se slabým stupněm vnitřní
jednoty stran (př. Itálie).44 Funkcí ideální opozice v demokratických reţimech je
kontrola vlády a vyvaţování jejích rozhodnutí.45 Pokud jsou voliči s vládou
nespokojeni, opozice je plnohodnotnou variantou pro voliče, kteří dávají vládě
účet za předešlé období.
Při výzkumu systémů hybridních či autoritářských ale z teorie politické
opozice v demokracii vycházet nemůţeme, protoţe tato teorie počítá s férovými 40 KUBÁT, Michal: Politická opozice v teorii a středoevropské praxi (vybrané otázky). Praha, Dokořán 2010, s. 18. 41 Tamtéţ, s. 18-19. 42 NOVÁK, Miroslav: Systémy politických stran a základní modely opozice. Sociologický časopis, 31, 1995, č. 3, s. 305. 43 Viz např. DAHL, Robert A.: Political Oppositions in Western Democracies. Yale University Press 1966, 484 s. 44 NOVÁK, M.: c. d., s. 309. 45 HLAVÁČEK, Petr – HOLZER, Jan: Opozice v nedemokratických režimech: Vstupní poznámky k možnostem a limitům stávající teorie. Středoevropské politické studie, 10, 2008, č. 1, s. 4, http://www.cepsr.com/dwnld/hlavacekholzer20080101.pdf (19. 9. 2011)
26
podmínkami pro soutěţ mezi vládní stranou a opozičními stranami. Zároveň je
zavádějící i pouţití teorie opozice pro nedemokratické reţimy, která vznikala
často z výzkumu reţimů komunistických. Definice opozice v nedemokraciích je
problematická, protoţe opozice v podobě politických stran často není legální.
Opozicí tak můţe být například disent, odpor nebo protest,46 který se omezuje
na kritiku vládnoucí strany, ale vlivnou opozicí můţe být také opozice v rámci
vládnoucí strany.47 Rozptyl opozičních aktivit je tak velmi široký.
Definujme tedy, jak vypadá politická opozice v reţimech, které jsou sice
nedemokratické, ale opozice je legalizovaná a do určité míry je i institucí v tom
smyslu, ţe jí reprezentují politické strany, které se účastní voleb a mohou
provádět vlastní politickou kampaň. V čem je především její postavení
nedemokratické je soutěţ s vládní stranou, ve které má nerovné podmínky.
Podle Stevena Levitskyho a Lucana A. Waye se toto omezování opozice
projevuje ve třech oblastech: v přístupu ke zdrojům, přístupu do médií a
přístupu k zákonu.48 Zvýhodnění v přístupu ke zdrojům znamená, ţe vládní
strana vyuţívá státní zdroje pro vlastní politickou kampaň, kdy se nemusí jednat
pouze o finanční prostředky ale i o vyuţívání například státem vlastněných
budov nebo komunikací, ale i státní byrokracie. Vláda ale můţe vyuţít svého
postavení i k monopolizaci přístupu k privátním zdrojům, případně
k sankcionování privátních subjektů, které dotují opoziční aktivity.49 Dochází
tak ke zneuţití politické moci k zisku prostředků pro vlastní prezentaci.
Zvýhodnění v přístupu ke zdrojům úzce souvisí s druhou oblastí znevýhodnění,
kterou je přístup do médií. Média bývají často v rukou privátních vlastníků, kteří
jsou napojeni na vládní stranu, oficiální vlastnictví médií bývá neprůhledné.
Nezávislá média sice mohou volně působit, ale jejich vliv je omezený, protoţe
nejsledovanější televizní stanice a nejčtenější deníky bývají v rukou vlády, která
jejich šíření dotuje. Poslední oblastí je absence nezávislé justice, která je
poplatná vládní straně. V případě, ţe by opozice chtěla napadnout nějaké své
znevýhodnění, šance, ţe u soudu uspěje, je malá. Systém je tak legalizován.
46 KUBÁT, M.: c. d., s. 35. 47 Tamtéţ, s. 33. 48 LEVITSKY, S. – WAY, L. A.: c. d., s. 11-12. 49 Tamtéţ, s. 10.
27
Podíváme-li se na vztah mezi vládou a opozicí očima opozice, nalezneme
dva přístupy ve vztahu opozice k vládě. Podle těchto dvou přístupů lze opozici
rozdělit na systémovou a antisystémovou. Do systémové opozice v rámci
nedemokratických reţimů patří ty politické strany, které jsou součástí
parlamentu a přijímají fakt, ţe mají velmi omezené ne-li nulové šance dostat se
k moci. Fungují tedy v rámci systému a vládu sice kritizují, ale nesnaţí se jí
svrhnout. Oproti tomu antisystémová opozice kritizuje reţim jako takový,
zpochybňuje jeho legitimitu a usiluje o svrhnutí vlády a změnu reţimu.50
Setkáme se v této souvislosti také s pojmem loutková opozice, kdy je domnělá
opoziční strana vytvořena na politickou zakázku vládní strany proto, aby vznikl
dojem demokratického systému.51 Reálně však loutková opozice neplní funkci
opozice tak, jako je běţné v demokracii. Taková strana patří mezi systémovou
opozici, protoţe její členové těţí z existence aktuálního nedemokratického
politického systému.
Tématem vztahu mezi vládou a opozicí se dále zabýval i Otto
Kirchheimer, který popsal jev, který pojmenoval tzv. racionalizací
parlamentních reţimů, kdy se jedná o trend, který se objevuje v demokraciích i
nedemokraciích. Racionalizace znamená posilování moci výkonné na úkor moci
zákonodárné. Vzhledem k faktu, ţe hlavním místem působnosti opozičních
stran je právě parlament, dochází společně s omezením pravomocí parlamentu i
k omezení opozice.52 Opoziční strany mají v současných nedemokratických
reţimech často dualistické chování. Na jednu stranu reţim respektují tím, ţe se
účastní voleb a předvolební soutěţe, ale protoţe je soutěţ nerovná, musí o hlasy
bojovat i strategiemi, které jsou neinstitucionální; těmi můţe být například
bojkot voleb nebo protest proti vládní straně.53
Obecně opozici v postsovětských hybridních reţimech nemůţeme
povaţovat za demokratickou, protoţe z důvodu neférově nastavených pravidel
neplní svoji funkci. Zároveň jí ale nelze posuzovat podle teorie opozice
50 SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno, Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, s. 137. 51 FAIRBANKS, Charles H.: Georgia´s Soviet Legacy. Journal of Democracy, 21, 2010, č, 1, s. 147. 52 KUBÁT, M.: c. d., s. 49. 53 LEVITSKY, S. – WAY, L. A.: c. d., s. 29-30.
28
v autoritářských reţimech, protoţe opozice postsovětských reţimů je
institucionalizovaná. Neméně důleţitou roli v postavení opozice pak hrají i
historické a socio-ekonomické faktory, kdy postsovětské země neměly ţádnou
historickou zkušenost s výměnou moci prostřednictvím svobodných voleb a
politické strany a občanská společnost nebyly zakořeněné ve společnosti.
Všechna tato specifika je třeba brát v potaz při analýze opozice postsovětského
prostoru.
1.5 Shrnutí
Cílem této kapitoly bylo nastínit obtíţe, které jsou výzvou pro politology
při výzkumu politických systémů postsovětského prostoru. Nadšení z pádu
ţelezné opony na počátku 90. let způsobilo vlnu optimismu, která slibovala
demokratizaci reţimů této oblasti. Posléze se ukázalo, ţe kategorizovat
postsovětské reţimy s výjimkou Pobaltí jako demokracie, je nesprávné a
zavádějící. Autorka se v debatě ohledně defektních demokracií či soutěţivých
autoritářství přiklání k názoru, ţe povaha nově vzniklých postsovětských reţimů
odpovídá spíše autoritářství. Demokratizace, která zde proběhla, byla
prostředkem pro elity, jak si moc udrţet; institucionální rámec ale zůstal
v mnoha ohledech beze změny. Postavení opozičních stran se stalo jedním
z nejvíce matoucích prvků nových reţimů.
V následující analytické kapitole bude tato práce vycházet z předpokladu,
ţe gruzínský reţim se nevymyká z této obecné charakteristiky postsovětských
reţimů, je nedemokratický a nese výše zmíněné rysy fasádní či imitační
demokracie, případně v jiném pojmenování soutěţivého autoritářství. I přesto,
ţe má na rozdíl od ostatních postsovětských reţimů svá specifika například ve
větší míře politické svobody nebo ve své orientaci na demokratický Západ,
charakter reţimu zůstal postsovětský. Při analýze stranického systému a vztahů
mezi vládou a opozicí bude práce vycházet z výše uvedených charakteristik
postsovětského fasádního reţimu.
29
2. Vývoj stranického systému Gruzie po revoluci růží
Revoluce růţí byla v mnoha ohledech důleţitým předělem gruzínské
politiky. Pokud se ale zaměříme na povahu stranického systému, pak jeho
struktura v podobě jedné silné vládní strany a mnoha marginálních opozičních
stran zůstala beze změny. Prostor, který na současné politické scéně zůstává pro
opoziční strany, tedy v tomto pojetí všech stran kromě strany vládní, se
pohybuje okolo 40 % hlasů voličů. O tuto volební podporu se ale dělí velké
mnoţství subjektů, které si vzájemně konkurují. Především z tohoto důvodu
nevyrostl vládní straně ţádný silný politický konkurent a nejednotnost
opozičních stran se stala hlavním důvodem jejich stále trvající marginality na
politické scéně.
Nejednotnost opozice a nevraţivost mezi jednotlivými opozičními lídry je
rysem, který si gruzínský stranický systém zachoval i po transformaci. Za druhý
důleţitý rys lze pak povaţovat vysokou závislost stran na jejich lídrech. Politické
strany bývají často propojeny se svými tvářemi do té míry, ţe pokud hlavní tvář
odejde z politiky, propadají se zároveň preference strany. Přílišná závislost na
osobnostech tak tříští stranický systém. Důsledkem roztříštěnosti stranického
systému je malý počet stran, které jsou schopny překonat uzavírací klauzuli a
získat zastoupení v parlamentu, ať uţ šlo o volby v roce 1999, kdy práh
překonaly tři politické subjekty nebo volby 2004, kdy se dostaly do parlamentu
pouze dvě strany. Aţ v roce 2008 se podařilo pěti volebním subjektům získat
zastoupení v parlamentu, nicméně ani jedna z opozičních stran či volebních
koalic neměla zastoupení, které by ohrozilo ústavní většinu vládní strany.
Opoziční strany spojoval dosud pouze nesouhlas s vládní politikou a snaha o
svrţení prezidenta Saakašviliho. Nebyly se ale schopny shodnout na způsobu,
jakým by mělo k vládní obměně dojít, kdy část opozice chtěla změnu prosadit
prostřednictvím voleb a část skrze pouliční demonstrace a další revoluci.
Základní charakteristikou těch opozičních stran, které se nejvýrazněji
účastnily politického dění po revoluci růţí, se zabývá následující kapitola. Ačkoli
hlavními hráči politického systému by měly být především strany, v případě
některých z nich jsou natolik důleţité postavy jejich lídrů, ţe se strana téměř
rovná své hlavní osobnosti. Proto se bude kapitola zároveň věnovat i
30
osobnostem jednotlivých opozičních stran. Cílem argumentace této kapitoly je
tvrzení, ţe ačkoli ideologická vzdálenost mezi opozičními stranami je ve většině
případů malá, došlo ve stranickém systému Gruzie k vysoké polarizaci a
roztříštěnosti. Příčiny tohoto jevu budou rozebrány v dalších kapitolách.
Nejdříve se ale práce zaměří na zúţení spektra představovaných opozičních
stran.
2.1 Způsob výběru analyzovaných opozičních stran
Pojem opoziční strany je v této práci rozuměn v širším měřítku. Do
analýzy jsou pod tento pojem zahrnuty nejen parlamentní opoziční strany, ale i
strany neparlamentní. Důvodem je vznik několika výrazných politických stran
v roce 2008 po rusko-gruzínské válce, které se angaţují v protivládních
protestech, čímţ podstatně ovlivňují politickou kulturu země. Parlamentní
zastoupení však tyto strany nemají, protoţe poslední parlamentní volby se
konaly ještě před vypuknutím konfliktu. Malé opoziční strany, které
v posledních letech demonstrovaly proti Saakašviliho vládě, však výrazně
formovaly politickou kulturu Gruzie, a proto se nelze v analýze zaměřit pouze na
opozici parlamentní.
Celou škálu opozičních stran však tato práce představit nemůţe vzhledem
k jejich velkému mnoţství. Proto je třeba se hned zpočátku vypořádat
s problémem zúţení analyzovaných subjektů a určit kritéria pro zahrnutí strany
do výzkumu. Základní metodou, která se v tomto ohledu nabízí, je zúţení podle
výsledku strany ve volbách. Po revoluci růţí se konaly dvoje parlamentní volby
(2004 a 2008) a dvoje komunální volby (2006 a 2010). Problémem ale je, ţe se
měnilo nastavení volebního systému, zejména volební klauzule, proto nelze
z jednotlivých voleb vybrat pouze strany, které ve volbách uspěly (dostaly se do
parlamentu). Jako první kritérium je stanovena 3% hranice, která odděluje
strany skutečně marginální a strany, které určitý úspěch ve volbách
zaznamenaly. Takto budou vyčleněny všechny politické strany a koalice, které
dosáhly v alespoň jedněch volbách, buď parlamentních, nebo komunálních, 3 %
hlasů. Takových politických stran či koalicí je celkem jedenáct včetně strany
vládní, přičemţ je nutno poznamenat, ţe některé ze stran vystřídaly několik
různých předvolebních koalicí.
31
Právě fakt, ţe se gruzínské politické strany často spojují do předvolebních
koalic, které však nejsou stabilní politickou platformou, představuje komplikaci
pro zúţení zkoumaných politických stran. Některé strany samostatně sice jsou
zanedbatelné, ale právě díky účasti v koalicích získávají zastoupení a jejich lídři
se stávají výraznými postavami opozice. Takovou stranou je například
Gruzínská cesta zaloţená Salome Zurabišvili. Jedná se o stranu, která v ţádných
volbách nekandidovala samostatně, ale vţdy byla součástí konsenzuální
opoziční koalice, která byla pro volby největší protiváhou vládní straně.
Podobný případ je i Konzervativní strana a Hnutí za spravedlivou Gruzii, které
v parlamentních nebo komunálních volbách uspěly ve společné koalici,
samostatně však nekandidovaly. Tyto strany byly započítány mezi deset stran,
které ve volbách uspěly, ačkoli lze pochybovat o tom, zda by 3% hranici pokořily,
pokud by kandidovaly samy za sebe. Vzhledem k jejich významu při vytváření
opozičních koalic konkurujících vládní straně jsou však taktéţ zahrnuty do
analýzy.
Do skupiny stran, které překonaly 3% volební práh, patří i strana, která
zaznamenala úspěch záhy po revoluci růţí, nicméně v současnosti uţ neexistuje.
Touto stranou je Demokratická unie pro obrození (DAP), kterou vedl adţárský
lídr Aslan Abašidze. Strana před revolucí růţí podporovala reţim E.
Ševarnadzeho výměnou za Ševarnadzeho ignorování samovlády Abašidzeho
v přímořském regionu Adţárie.54 V prvních parlamentních volbách po revoluci
růţí získala DAP téměř 4 % hlasů, coţ ovšem nestačilo na překonání 7%
klauzule.55 Záhy po nástupu M. Saakašviliho do prezidentského křesla došlo ke
svrhnutí Abašidzeho reţimu v Adţárii, jeho strana zanikla a v současném
politickém dění Gruzie nehraje roli. Tuto stranu tedy dále zkoumat nebudeme,
protoţe v současnosti jiţ není relevantní.
Po tomto zúţení, kdy vynecháme DAP a vládní Sjednocené národní hnutí
(ENM), nám tedy zbývá devět opozičních stran či seskupení, které od roku 2004
zaznamenaly úspěch ve volbách a pohybují se na politické scéně dodnes. Do
54 Profile: Aslan Abashidze. BBC News, 4. dubna 2004, http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/wales/3683629.stm (3. 9. 2011) 55 Election Profile for Georgia – Results. IFES Election Guide, 21. prosince 2005, http://www.electionguide.org/results.php?ID=196 (3. 9. 2011)
32
analyzovaných stran však zařadíme ještě jednu stranu, která se dosud ţádných
voleb neúčastnila, a proto nelze určit její podporu, ale vzhledem k jejímu vlivu
na politické dění ji nelze vynechat. Jedná se o stranu Demokratické hnutí –
Sjednocená Gruzie, kterou lze označit za antisystémovou, protoţe usiluje o
výměnu vlády revoluční cestou a volby prozatím bojkotovala. Důvodem, proč
byla do skupiny představovaných stran zahrnuta i strana, která zatím
neprokázala svoji ţivotnost v ţádných volbách je fakt, ţe antisystémová politika
se stala výrazným momentem gruzínské politiky posledních čtyř let. Pokud by se
analýza zaměřila pouze na strany, které uspěly ve volbách, došlo by k opomenutí
části opoziční politické scény, která formuje vztah mezi vládou a opozicí často
výrazněji neţ strany systémové. Stranou podobného charakteru je i Gruzínská
strana, kterou zaloţily v říjnu 2010 tři výrazné osobnosti opoziční politiky –
opoziční kandidát pro prezidentské volby 2008 Levan Gačečiladze, bývalý
ministr vnitra Irakli Okruašvili a bývalý ombudsman Sozar Subari. Vzhledem
k poměrně značným turbulencím ve straně, kdy její řady letos v červenci opustil
L. Gačečiladze,56 bude strana z přehledu hlavních opozičních stran vynechána,
protoţe jí zatím nelze povaţovat za stabilní subjekt opoziční politiky.
2.2 Profil deseti nejvýznamnějších opozičních stran
Pro přehlednost budou nejvýznamnější opoziční subjekty představeny
chronologicky podle období, kdy vznikly. První skupinu budou tvořit strany,
které vznikly ještě před revolucí růţí. Do této skupiny lze zařadit pět subjektů:
Republikánskou stranu, Labouristickou stranu, Industrialisty, Nová práva a
Konzervativní stranu. Všechny tyto strany si zachovaly přízeň části voličů i po
revoluci růţí a staly se tak nejvíce kontinuálními účastníky politické scény.
Druhou skupinou stran jsou pak ty, které vznikly nově aţ po revoluci. Sem patří
z části strany antisystémové, které se staly hlavními motory protivládních
demonstrací, ale také strany, které jsou parlamentní opozicí a jsou systémové.
Do této skupiny stran je zařazena: Gruzínská cesta, Křesťansko-demokratické
hnutí, Demokratické hnutí – Sjednocená Gruzie, Naše Gruzie – svobodní
demokraté a Hnutí za spravedlivou Gruzii.
56 Two Co-Founders Quit Georgian Party. Civil.ge, 3. června 2011, http://civil.ge/eng/article.php?id=23580 (2. 11. 2011)
33
2.2.1 Strany působící na politické scéně od Ševarnadzeho éry
Na porevoluční politické scéně zachovalo svou působnost několik
opozičních stran, které působily jiţ za Ševarnadzeho reţimu. Bezprostředně po
revoluci růţí byla opozice velmi slabá, protoţe ve společnosti panovala široká
shoda s reformami plánovanými Saakašviliho vládou. Proti těmto reformám,
především proti ústavní reformě, se nakonec postavily dvě strany, které
zpočátku s vládní ENM spolupracovaly. Jednalo se o republikány a
konzervativce, kdy nejprve obě strany podporovaly revoluci růţí a spojily se
s vládní stranou ENM, ale záhy po revoluci se rozešly se směrem, kterým se
vydala.57 Dále zůstaly v opozici tři strany, které se s ENM nespojily ani
v průběhu revoluce růţí, šlo o Nová práva, stranu Průmysl zachrání Gruzii
(Industrialisté) a o Gruzínskou labouristickou stranu. Tyto tři strany taktéţ
vyjádřily nesouhlas s podobou vládních reforem, nicméně jejich kritika byla
mírná58 a nikdy se ţádná z nich nestala dostatečně silnou alternativou k ENM.
Nejstarší novodobou gruzínskou stranou je Republikánská strana (SRP),
jejíţ působení se datuje jiţ od roku 1978, kdy byla zaloţena disidenty jako
protikomunistická podzemní organizace.59 Podobu politické strany ale získala aţ
během 90. let. Po revoluci růţí se Republikáni jiţ v roce 2004 jasně vymezili
proti reformám vládní strany a v roce 2007 se účastnili protivládních protestů.
V parlamentních volbách 2008 strana získala dva mandáty ve většinové části
volby. Na protest proti nerovným podmínkám mezi vládou a opozicí se ale svých
mandátů vzdala stejně jako kandidáti některých dalších opozičních stran. Na
počátku roku 2009 se Republikáni stali součástí opoziční koalice pod názvem
Aliance pro Gruzii, ve které šli v roce 2010 do komunálních voleb. Současným
lídrem strany je David Usupašvili.60 V roce 2011 se Republikáni společně
s dalšími osmi opozičními stranami účastnili debaty s vládní stranou o
57 NODIA, Ghia – SCHOLTBACH, Álvaro Pinto: The Political Landscape of Georgia. Political Parties: Achievements, Challenges and Prospects. Delft Eburon Academic Publishers 2006, s. 251. 58 CORNELL, Svante E. – NILSSON, Niklas: Georgian Politics since the August 2008 War. Demokratizatsiya, 17, 2009, č. 3, s. 252-253. 59 Brief History of the Republican Party of Georgia. Republican Party of Georgia website, http://www.republicans.ge/myuploads/Brief%20history%20of%20the%20Republican%20party%20of%20Georgia_Eng.pdf (8. 10. 2011) 60 Tamtéţ.
34
navrhované volební reformě, ale její konečnou podobu nakonec nepodpořili,
stejně jako dalších pět opozičních stran.
Další ze starších stran gruzínského politického systému je Gruzínská
Labouristická strana (SLP). Od jejího zaloţení v roce 1995 aţ do současnosti
stranu vede jediný lídr, Šalva Natelašvili. Během revoluce růţí Labouristé ztratili
mnoho svých příznivců, protoţe se nepřipojili k protestům proti Ševarnadzeho
vládě, na druhé straně se ale distancovali i od jeho reţimu. Právě tento postoj,
kdy se Labouristé nepřipojili k ţádné ze stran revoluce, ale moţná způsobil
pozdější opětovný vzestup strany.61 V prvních porevolučních parlamentních
volbách v roce 2004 strana získala 5,8 %, coţ ale nestačilo na překonání 7%
klauzule pro vstup do parlamentu. Ve volbách 2008 se dostalo do Parlamentu
šest labouristických zastupitelů, všichni z proporční části volby, ve které strana
získala 7,44 % hlasů.62 Komunální volby 2010 se strana rozhodla bojkotovat.63
Labouristé mají poměrně stabilní podporu mezi voliči, která se pohybuje nad
5% hranicí. Jejich úspěch spočívá jednak ve faktu, ţe jsou jedinou politickou
stranou, která je levicová nebo minimálně jedinou, která se k levici hlásí.
Druhou příčinou jejich úspěchu je značná míra populismu.64 Strana tak
významně čerpá z podpory sociálně nejslabších vrstev obyvatel, která mimo jiné
napomohla Labouristům stát se stálicí politické scény.
Třetí z vybraných opozičních stran jsou Industrialisté, působící také pod
názvem Průmysl zachrání Gruzii (MGS). Industrialisté vznikli v roce 1999 jako
jedna z mála stran mimoparlamentně z průmyslové unie.65 Lídrem strany je od
jejího zaloţení aţ dosud majitel pivovaru Gogi Topadze.66 Industrialisté uspěli
61 NODIA, G. – SCHOLTBACH, Á. P.: c. d., s. 242. 62 Central Election Commission Summarizing Protocol of Parliamentary Elections May 21, 2008. In: Central Election Commission of Georgia, http://www.cec.gov.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=1 (3. 10. 2011) 63 Š. Natelašvili prohlásil směrem k dalším opozičním lídrům: „Nestaňte se součástí léčky pod názvem komunální volby nastražené teroristickým režimem za účelem své vlastní záchrany.“ Labor Party Calls on Opposition Parties to Boycott Elections. Civil.ge, 18. května 2010, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22311 (3. 10. 2011) 64 Š. Natelašvili jako prezidentský kandidát před volbami v roce 2008 například sliboval, ţe přiměje bohaté podnikatele, aby platili účty za plyn a elektřinu gruzínským domácnostem. Viz DITRYCH, Ondřej: Zkouška gruzínské státnosti. Asociace pro mezinárodní otázky, 11. března 2008, http://www.amo.cz/publikace/zkouska-gruzinske-statnosti.html (13. 10. 2011) 65 NODIA, G. – SCHOLTBACH, Á. P.: c. d., s. 234. 66 Gogi Topadze. Civil.ge, 1. května 2010, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22263 (13. 10. 2011)
35
hned v prvních porevolučních parlamentních volbách, ve kterých v koalici
s Novou pravicí získaly jako jediné opoziční strany zastoupení v parlamentu (15
mandátů ze 150). V komunálních volbách 2006 kandidovali Industrialisté sami
a jejich výsledek se propadl na 1,6 %, nicméně i tak se umístili mezi pěti
opozičními stranami, které získaly v regionech zastoupení. V roce 2008 se opět
spojují do předvolební koalice s dalšími pravicovými subjekty, ale ve volbách
propadají s výsledkem pod 1 %. O mírném úspěchu se dá hovořit v případě
komunálních voleb 2010, kde ve volbách do rady hlavního města získali
Industrialisté 6,2 %, celorepublikově však v proporční části volby pouze 2,5 %.67
Přestoţe se mohou zdát volební výsledky Industrialistů nízké a zanedbatelné, lze
je v současnosti povaţovat za stabilní opoziční stranu, protoţe se ve volbách
pravidelně umísťují mezi pěti nejsilnějšími stranami. Ideově lze Industrialisty
zařadit na pravici; jejich hlavním programovým bodem je podpora malých
podnikatelů skrze sníţení daňové zátěţe.68
Stranou, která zpočátku spolupracovala s Industrialisty je strana
s názvem Nová práva (AM). I AM vznikla jiţ za Ševarnadzeho reţimu z
parlamentní frakce vládní strany, která nesouhlasila s ekonomickou politikou
vlády. V roce 2001 z této frakce vznikla Nová konzervativní strana, která
v současnosti vystupuje pod názvem Nová práva. Současný lídr strany David
Gamkrelidze byl jedním ze zakládajících členů strany. Dalším byl Levan
Gačečiladze,69 který později ze strany vystoupil a v roce 2008 se stal společným
kandidátem opozice na prezidenta. Jak jiţ bylo zmíněno, po volbách 2004 se
AM společně s Industrialisty staly jedinými opozičními stranami parlamentu aţ
do roku 2008. Voleb v roce 2008 se AM účastnila opět v koalici, tentokrát na
kandidátce Sjednocené opozice, která získala 17 křesel v parlamentu. V
komunálních volbách 2010 jiţ AM kandidovala s jinými koaličními partnery
v nové předvolební koalici Aliance pro Gruzii. AM lze tedy v současnosti označit
za sice samostatně slabou stranu, ale zároveň za stranu, která je u kaţdých voleb
členem nejsilnější opoziční koalice a její členové tak mají podstatný vliv na
67 Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. In: Elections – Office for Democratic Institutions and Human Rights (dále jen ODIHR), http://www.osce.org/odihr/elections/71280 (13. 10. 2011) 68 NODIA, Ghia – SCHOLTBACH, A. P.: c. d., 69 History: New Rights Party of Georgia. In: Nrp.ge, http://www.nrp.ge/History%20eng.php (15. 3. 2011)
36
politické dění. Strana byla zároveň platformou pro růst výrazných politických
osobností.
Poslední stranou této skupiny je Konzervativní strana. Jedná se o stranu,
která vznikla z příznivců prvního gruzínského prezidenta Zviada Gamsachurdii.
Stranu vede Zviad Dzidziguri, který jakoţto příznivec Z. Gamsachurdii za
Ševarnadzeho reţimu strávil pět let ve vězení. Po svém propuštění v roce 2001
zaloţil stranu Unie národních sil – strana konzervativců, která se v roce 2002
připojila k Saakašviliho Národnímu hnutí.70 Záhy po revoluci růţí se ale
konzervativci odštěpili a v roce 2007 podpořili protivládní protesty.
V parlamentních volbách 2008 byli konzervativci součástí kandidátky
Sjednocené opozice, v komunálních volbách 2010 kandidovali v koalici pod
názvem Národní rada a Z. Dzidziguri neúspěšně kandidoval na post primátora
hlavního města Tbilisi. Národní rada získala celorepublikově v komunálních
volbách 5,5 % hlasů.71 V Tbilisi koalice získala dokonce 8,3 %,72 coţ lze
povaţovat za úspěch. Konzervativci jsou v současnosti součástí koalice šesti
opozičních stran, které spojuje nesouhlas s plánovanou volební reformou.
Společným rysem stran, které se na gruzínské politické scéně pohybují jiţ
alespoň jedno desetiletí, je vyšší programová ukotvenost, kdy můţeme hovořit o
jejich identifikaci na pravo-levé škále, ačkoli tato štěpná linie má v mnoha
ohledech odchylnou podobu od evropského vnímání pravice a levice. Všechny
strany mají zároveň výrazné osobnosti lídrů, kteří často ještě nebyli od vzniku
strany vyměněni (Š. Natelašvili a G. Topadze). Je tedy otázkou jak by případný
odchod lídra ovlivnil volební preference strany. Většina stran z této skupiny
nepatří mezi strany revoluční a spíše prosazují obměnu skrze volby. Výjimku
tvoří Labouristé, kteří se účastní protivládních protestů a bojkotů voleb.
2.2.2. Strany vzniklé po revoluci růží
V případě politických stran, které vznikly po revoluci růţí, jde o poměrně
nesourodou skupinu. Nalezneme zde jak strany s krajně vyhraněným postojem
70 Zviad Dzidziguri. Civil.ge, 1. května 2010, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22262 (8. 10. 2011) 71 Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. In: Elections – ODIHR, http://www.osce.org/odihr/elections/71280 (13. 10. 2011) 72 Tamtéţ.
37
vůči vládě a Saakašviliho reţimu, tak i strany, které jsou pro svoji pouze
umírněnou kritiku vlády a vůli ke kompromisům označovány za loutkovou
opozici. Co však tyto strany spojuje je fakt, ţe vznikaly kolem charismatické
osobnosti, která nebyla na politické scéně nováčkem. Určujícím faktorem pro
fungování těchto opozičních stran je fakt, ţe většina lídrů nových opozičních
stran jsou bývalí spolupracovníci M. Saakašviliho. Ať uţ se jedná o Giorgi
Chaindravu, bývalého ministra pro řešení konfliktů, Salome Zurabišvili, bývalou
ministryni zahraničí, Zuraba Nogaideliho, bývalého premiéra či Nino
Burdţanadze, která byla hlavní spojenkyní Saakašviliho během revoluce růţí a
několik let byla předsedkyní parlamentu.73 Mezi výjimky v tomto ohledu patří
Irakli Alasania, ačkoli i on slouţil jako diplomat pro Saakašviliho kabinet, a
Giorgi Targamadze, bývalý novinář a politik z Ševarnadzeho éry. Ani v jejich
případě se však nejednalo o nové tváře politiky. Všichni tito lídři se vzájemně
znají, část z nich působila v jedné vládě, nicméně po svém odchodu do opozice
stojí proti sobě jako političtí konkurenti s jediným společným cílem, kterým je
Saakašviliho svrţení. Závislost na lídrech se pro opoziční strany stala velmi
slabou stránkou, kdy osobní antipatie a snahy o diskreditaci protivníků oslabují
strany navzájem.
V prvních třech letech po revoluci příliš nových stran nevznikalo, a pokud
ano, jednalo se o oddělení se od strany vládní pro názorové neshody (viz
Republikáni a Konzervativci). K vyšší aktivitě opozice však došlo v roce 2007
v souvislosti s tzv. kauzou Okruašvili a uzavřením pro-opoziční televize Imedi.
Vůbec největší kritiku vlády ze strany opozice vzedmula prohraná válka
s Ruskem v srpnu 2008, kdy se během jednoho roku na politické scéně objevilo
několik nových politických stran ostře vymezených vůči vládě. Paradoxem však
je, ţe veřejná podpora vládě a osobnosti prezidenta po válce naopak ještě
vzrostla.74 Současnou politickou scénu stále nelze povaţovat za stabilizovanou a
je otázkou, které ze současných opozičních stran se ukáţou být ţivotaschopné i
po parlamentních volbách chystaných na jaro 2012. Přesto je třeba nejvýraznější
hráče posledních let představit.
73 CORNELL, S. E. – NILSSON, N.: c. d., s. 255. 74 DE WAAL, Thomas: Georgia‟s Choices: Charting a Future in Uncertain Times. Carnegie Endowment for International Peace 2011, s. 8. (http://carnegieendowment.org/files/georgias_choices.pdf)
38
Prvním výraznějším opozičním subjektem vzniklým po revoluci růţí byla
strana Gruzínská cesta (SG). Tato strana byla v podstatě projektem jedné
osobnosti, bývalé ministryně zahraničí Saakašviliho vlády Salome Zurabišvili. S.
Zurabišvili, před revolucí kariérní francouzská diplomatka s dvojím občanstvím,
byla v roce 2005 z funkce ministryně odvolána poté, co obvinila tehdejší
předsedkyni parlamentu Nino Burdţanadze ze zavádění klanové diktatury ve
straně. Ta jí na oplátku označila za nekompetentní ministryni.75 Zurabišvili po
odchodu z vlády zaloţila vlastní opoziční stranu. Od Gruzínské cesty se
očekávalo, ţe by mohla díky popularitě své předsedkyně ve volbách uspět,
nicméně v komunálních volbách 2006 strana propadla s výsledkem 0,2 %.76
Od té doby se Gruzínská cesta účastnila voleb pouze v rámci
předvolebních koalicí. V prezidentské volbě 2008 strana podpořila společného
opozičního kandidáta na prezidenta Levana Gačečiladzeho; o S. Zurabišvili se
uvaţovalo jako o potencionální ministerské předsedkyni v případě vítězství
opozice.77 V parlamentních volbách 2008 byla SG součástí společné kandidátky
devíti opozičních stran Sjednocená opozice, která byla největší konkurencí
vládní straně. Získala sice 17,73 % hlasů, ale díky účinkům smíšeného volebního
systému tento výsledek vynesl koalici pouze 17 mandátů. V posledních letech
byla SG součástí Aliance pro Gruzii, a s opozičními partnery v rámci Aliance
spolupracuje dodnes. S. Zurabišvili však v listopadu 2010 gruzínskou politickou
scénu opustila, jako důvod uvedla nedostatek demokracie, kdy podle ní jiţ
nebylo moţné provozovat opoziční činnost.78 Strana po odchodu své
zakladatelky a hlavní tváře nezanikla, nicméně moţnosti jejího úspěchu ve
volbách 2012 jsou značně omezené. Strana nikdy neměla příliš zřetelný
program, voliče tedy přitahovala nejvíce tvář S. Zurabišvili. Bude zřejmě velmi
záleţet na jejím dalším zapojení do předvolební koalice, případně na formování
zřetelnější programatiky a nových osobností.
75 Zurabišvili, Salome. Lenta.ru, 11. listopadu 2010, http://www.lenta.ru/lib/14159886/ (10. 10. 2011) 76 Municipal Elections 5 October 2006. OSCE/ODIHR Limited Election Observation Mission Final Report, Warsaw, 20 December 2006. In: Elections – ODIHR, http://www.osce.org/odihr/elections/23510 (10. 10. 2011) 77 Georgian opposition announces its single presidential candidate. RIA Novosti, 12. listopad 2007, http://en.rian.ru/world/20071112/87715383.html (12. 3. 2011) 78 Georgian opposition figure Zurabishvili quits politics. Georgian Daily, 12. listopadu 2010, http://georgiandaily.com/index.php?option=com_content&task=view&id=20394&Itemid=65&lang=ka (12. 3. 2011)
39
Další stranou, která vznikla po revoluci růţí je Křesťansko-demokratické
hnutí (KDM), které zaloţil na počátku roku 2008 Giorgi Targamadze.79 I KDM
má poměrně výraznou postavu lídra, který se pohyboval na politické a mediální
scéně jiţ před zaloţením strany. V letech 1999-2003 byl G. Targamadze
předsedou parlamentní frakce strany DAP tehdejšího adţárského lídra Aslana
Abašidzeho. Později odešel z politiky a pracoval v televizní stanici Imedi, kde
moderoval politické a zpravodajské pořady.80 KDM bylo zaloţeno na jaře 2008,
tedy pouze o něco více neţ tři měsíce před parlamentními volbami. Přesto KDM
v těchto volbách získalo 8,66 % hlasů, coţ hnutí vyneslo z poměrné části voleb
šest mandátů a KDM se tak stalo parlamentní opoziční stranou.81 Tento
výsledek lze povaţovat u tak mladé opoziční strany za velký úspěch. V případě
komunálních voleb 2010 KDM získalo dokonce 10,3 % hlasů v celorepublikovém
průměru jednotlivých regionů.82
Ačkoli by název strany mohl napovídat vyšší programovou ukotvenost,
ani v tomto případě o jasné programatice hovořit nelze. KDM není typickou
křesťansko-demokratickou stranou, kdy strana sice má vazby na společensky
vlivnou gruzínskou pravoslavnou církev,83 ale jedná se spíše o pragmatismus,
neţ o reálnou provázanost s církví. Na rozdíl od dalších opozičních stran se
KDM vyznačuje také tím, ţe její kritika vůči vládě je mírná. Zřejmě i tento fakt
vedl ke spekulacím, ţe strana vznikla na objednávku vládní strany, která
potřebuje loutkovou opozici, aby tvořila dojem vlády demokratické. Loutkové
opozici jsou poskytnuty určité výhody, ke kterým má přístup pouze vláda, avšak
musí se smířit s tím, ţe jí reálně nebude umoţněn přístup k moci. Za loutkovou
opozici KDM označuje například Charles H. Fairbanks, který tvrdí, ţe vstup
KDM na politickou scénu způsobil posílení demokratické legitimity vlády na
79 Ex-TV Anchor Sets Up Political Party. Civil.ge, 7. únor 2008, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=17060 (12. 3. 2011) 80 Targamadze, Georgij. Lenta.ru, 23. května 2008, http://lenta.ru/lib/14185984/ (30. 10. 2011) 81 Central Election Commission Summarizing Protocol of Parliamentary Elections, May 21 2008. c. d. 82 Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. c. d. 83 G. Targamadze například poţádal gruzínského patriarchu Ilju II., aby poţehnal jeho straně. Viz RIMPLE, Paul: Who is Giorgi Targamadze? The Tbilisi Blues blogspot, 17. dubna 2009, http://tbilisiblues.blogspot.com/2009/04/who-is-giorgi-targamadze.html (12. 10. 2011)
40
straně jedné a rozdělení opozice na straně druhé tím, ţe se KDM neúčastnila
opozičního bojkotu proti falšování v parlamentních volbách.84
Stranou, která taktéţ vznikla kolem osobnosti ze Saakašviliho vlády je
Hnutí za spravedlivou Gruzii (MSS), kterou zaloţil druhý porevoluční premiér
Zurab Nogaideli. Nogaideli byl velmi zkušeným politikem, který na počátku 90.
let společně se Zurabem Ţvanijou85 zakládal Stranu zelených, od roku 1992 byl
poslancem a v letech 2001-2002 byl ministrem financí Ševarnadzeho vlády. Po
revoluci růţí zaujal Z. Nogaideli opět post ministra financí pod premiérem Z.
Ţvanijou a po jeho smrti se stal premiérem. V této funkci působil aţ do listopadu
2007, kdy odstoupil údajně ze zdravotních důvodů. Jiţ o rok později se ale na
politickou scénu vrátil, kdyţ zaloţil vlastní stranu MSS. Ta se zúčastnila poprvé
komunálních voleb v roce 2010 v rámci koalice pod názvem Národní rada, kde
spolupracovala se stranami Nová práva a s Lidovou stranou. Koalice ve volbách
získala 5,5% zastoupení napříč regiony, v hlavním městě Tbilisi dokonce 8,3
%.86
V současnosti stranu vede Sergo Dţavachidze. Zakladatel strany Zurab
Nogaideli byl svými spolustraníky z funkce předsedy odvolán v lednu 2011.87
Jedním z důvodů pro jeho odvolání byl Nogaideliho postoj k Rusku, kdy
zejména po válce s Ruskem v roce 2008 začal navazovat kontakty s Kremlem, za
coţ sklidil kritiku nejen ze strany vlády, ale také od části opozičních stran.88
Nejen Z. Nogaideli, ale také lídr další opoziční strany N. Burdţanadze se stali
reprezentanty názoru, ţe s Ruskem je třeba jednat, coţ prováděli nezávisle na
vládní zahraniční politice, Nogaideli dokonce nezávisle na názoru vlastní strany.
Z. Nogaideli však zůstal výraznou politickou osobností, bez ohledu na to, ţe jiţ
není lídrem Hnutí za spravedlivou Gruzii. To dosvědčuje i fakt, ţe měsíc po
svém odvolání z funkce zaloţil novou stranu pod téměř totoţným názvem 84 FAIRBANKS, Charles H.: Georgia´s Soviet Legacy. Journal of Democracy, 21, 2010, č, 1, s. 147. 85 Z. Ţvanija byl společně s M. Saakašvilim a N. Burdţanadze jednou z hlavních postav revoluce růţí, po revoluci se stal prvním premiérem. Zemřel v roce 2005 po otravě plynem. Jeho smrt dodnes není vyjasněna. 86 Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. c. d. 87 Nogaideli joins Movement „For Fair Georgia” as rank-and-file member. Caucasian Knot, 12. ledna 2011, http://abhazia.eng.kavkaz-uzel.ru/articles/15798/ (15. 3. 2011) 88 Georgian Opposition Split over Russian Issue. RIA Novosti, 23. března 2010, http://en.rian.ru/exsoviet/20100323/158292226.html (30. 10. 2011)
41
Spravedlivá Gruzie, kam přetáhl i část svých příznivců z MSS.89 Tento jeho
politický krok je ukázkovým příkladem neukotvenosti gruzínské opozice, kdy se
strany stávají pouze skupinou příznivců kolem silného lídra.
Podobným případem strany kolem charismatického lídra je i další
z představovaných opozičních stran, Demokratické hnutí – sjednocená Gruzie
(DM-ES), kterou zaloţila bývalá předsedkyně parlamentu a jedna z tváří
revoluce růţí Nino Burjanadze. Strana vznikla v roce 2008 po odchodu
Burdţanadze z vládní ENM, kdy se rozhodla nekandidovat v následujících
parlamentních volbách. Tento krok byl Burdţanadze interpretován jako staţení
se z politiky v důsledku neshod nad volební kandidátkou.90 V říjnu 2008 se ale
Burdţanadze na politickou scénu vrací, kdy reaguje otevřeným dopisem na
Saakašviliho postup v srpnové rusko-gruzínské válce. V dopise také kritizuje
prezidenta za autoritářský způsob vládnutí a následně zakládá vlastní stranu
DM-ES, kterou označuje za opoziční.91
Záhy po svém přechodu do opozice se Burdţanadze stala jedním
z hlavních organizátorů opozičních demonstrací. Ačkoli ještě na konci roku
2007, kdy v Gruzii proběhla první velká protivládní demonstrace, stála
Burdţanadze na straně prezidenta Saakašviliho, na jaře 2009 jiţ organizovala
protivládní protest, kdy šla blokovat gruzínské ţeleznice, aby Saakašviliho
donutila odstoupit z funkce.92 Strana DM-ES se tak od svého počátku profilovala
jako antisystémová opozice, coţ potvrdila i v roce 2010, kdy bojkotovala
komunální volby, aby vyjádřila svůj názor, ţe volby jsou pouze lstí vlády slouţící
k legitimizaci Saakašviliho reţimu.93 Strana DM-ES se zatím neúčastnila
ţádných voleb a o její reálné podpoře mezi voliči lze tedy pouze spekulovat.
Strana se však stala se výrazným aktérem politické scény jakoţto hlavní
organizátor protivládních demonstrací. Dosud nejaktuálnější protivládní
89 Nogaideli, Zurab. Lenta.ru, 2. června 2011, http://www.lenta.ru/lib/14160275/ (30. 10. 2011) 90 Ruling Party Hit by Burjanadze‟s Withdrawal. Civil.ge, 21. duben 2008, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=17648&search=Ruling%20Party%20Hit%20by%20Burjanadze%E2%80%99s%20Withdrawal (8. 3. 2011) 91 WELT, Cory: Still Staging Democracy: Contestation and Conciliation in Postwar Georgia. Demokratizatsiya, 17, 2009, č. 3, s. 204. 92 Political turmoil in Georgia: The opposition locks itself up and out. The Economist, 28. květen 2009, http://www.economist.com/node/13745838 (10. 3. 2011) 93 BERGLUND, Christopher: Georgia‟s Local Elections: Revitalizing the Rose Revolution? CACI Analyst, 6. září 2010, http://www.cacianalyst.org/?q=node/5343 (30. 10. 2011)
42
demonstrací, ve které strana hrála hlavní roli, byly protesty na konci května
2011, kdy N. Burdţanadze avizovala revoluci a svrţení prezidenta Saakašviliho.
Tento scénář měl však daleko k naplnění. Ačkoli účast na demonstraci byla
vysoká, kdy se jí první den účastnilo zhruba 10 000 lidí, zájem postupně opadal
a akce se nestala vyjádřením vůle většiny Gruzínců.94
Lze tedy říci, ţe ačkoli má N. Burdţanadze kolem sebe skupinu věrných
příznivců, její popularita v rámci celé společnosti je po jejím odchodu do opozice
nízká. Burdţanadze je i díky svým kontaktům s ruskými vládními představiteli
vnímána jako reprezentant sovětské nomenklatury,95 Co se týče programu, hlásí
se DM-ES k hodnotám demokracie a budoucnost Gruzie vidí v západních
strukturách. Prioritou krátkodobého akčního plánu strany je boj za občanské
svobody, s důrazem na svobodu vyjadřování a svobodu médií. Těchto cílů však
dle strany nelze dosáhnout, dokud bude u moci současná vláda.96 Reálně tedy
vzniká paradoxní situace, kdy v mnoha ohledech DM-ES propaguje totoţné
hodnoty jako strana vládní, nicméně vzájemně se obě strany obviňují
z porušování těchto hodnot.
Posledním opozičním subjektem, který zde bude představen, je strana
Naše Gruzie – svobodní demokraté (ČS-TD). Tato strana patří mezi nejmladší
z významnějších opozičních subjektů a stejně jako DM-ES vznikla aţ po srpnu
2008. Také ČS-TD byla zaloţena výraznou politickou osobností, bývalým
gruzínským velvyslancem při OSN Irakli Alasaniou, který stejně jako několik
dalších opozičních lídrů patří mezi bývalé spojence prezidenta Saakašviliho.
Alasania zaloţil ČS-TD v červenci 2009 a jako její hlavní cíl vytyčil ústavní a
volební reformu.97 Do opozice však odešel jiţ na počátku roku 2009, kdy jako
94 Novinář Paul Rimple za jeden z důvodů neúspěchu této akce povaţuje právě fakt, ţe se s ní neztotoţnila většina Gruzínců. Lidé, kteří se protestu účastnili, byli podle něho většinou ti, na které dopadly nejhůře reformy uskutečněné po revoluci růţí a kteří se nedokázali vyrovnat s neoliberálním směřováním gruzínské ekonomiky. Hlavními účastníky avizované revoluce byli tedy sociálně nejslabší skupiny, především důchodci a nezaměstnaní, zbytek veřejnosti však spíše vyjádřil svoji únavu z demonstrací a nechuť k další revoluci.RIMPLE, Paul: It didn‟t have to happen this way. The Tbilisi Blues Blogspot, 2. června 2011, http://tbilisiblues.blogspot.com/ (30. 10. 2011) 95 Political turmoil in Georgia: The opposition locks itself up and out. c. d. 96 Action Plan. In: The Democratic Movement – United Georgia website, http://www.democrats.ge/en/programa/moklevadiani-programa.html (31. 10 2011) 97 Georgian Opposition Leader Alasania Forms New Party. Radio Free Europe/Radio Liberty, 17. července 2009,
43
politická osobnost (zatím nezávislá na stranické příslušnosti) spoluzaloţil koalici
opozičních stran Aliance pro Gruzii (AS).98 Cílem koalice bylo vytvořit dialog
v rámci rozhádané opozice tak, aby vznikl subjekt schopný ve volbách
konkurovat vládní ENM. Původně koalici vytvořily strany Nová práva a
Republikáni, později se připojila Gruzínská cesta.99 Pro komunální volby 2010
se Aliance stala hlavním opozičním vyzyvatelem vládní strany a Alasania získal
v rámci Aliance podporu pro svoji kandidaturu na post primátora Tbilisi. Volby
sice se ziskem 19 % hlasů nevyhrál,100 nicméně se mu podařilo etablovat se na
politické scéně jako jeden z předních lídrů opozice vnímaný jako osobnost
schopná reálně konkurovat M. Saakašvilimu.
Hlavní předností Alasanii se stalo jeho odhodlání provádět politický boj
pouze ústavními metodami, coţ se setkalo v gruzínské společnosti znavené
častými pokusy o svrţení vlády s pozitivním ohlasem. Alasania jako jeden z mála
lídrů po prohraných komunálních volbách pogratuloval vítězi, jeho strana se
účastnila debaty s vládní stranou o ústavní a volební reformě. Mezi hlavní
programové priority svobodných demokratů patří prosazovaní občanských
svobod, trţní ekonomika a stabilní ekonomický růst, v zahraniční politice pak
směřování do euroatlantických struktur.101 Obecně tak lze opět konstatovat, ţe
programatika Svobodných demokratů se nijak výrazně neliší od programu
vládní strany ani od většiny dalších opozičních stran. Podrobněji ale bude toto
téma rozebráno ve čtvrté kapitole.
Ze stručného představení opozičních stran vzniklých po revoluci růţí
můţeme vyvodit několik poznatků. Všechny zmíněné strany jsou silně závislé na
osobnosti svého lídra a zakladatele, zatím ţádná z nich nezaţila výměnu své
hlavní osobnosti. Oproti tomu některé ze stran vzniklých za Ševarnadzeho éry,
jako například republikáni či konzervativci, takovou výměnou jiţ prošly, coţ
dokázalo, ţe strana má dostatek kádrů a nezaniká s odchodem svého
http://www.rferl.org/content/Georgian_Opposition_Leader_Alasani_Forms_New_Party/1779224.html (31. 10. 2011) 98 Alasania, Iraklij. Lenta.ru, 17. června 2010, http://www.lenta.ru/lib/14194930/full.htm (13. 3. 2011) 99 Tamtéţ. 100 Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. c. d. 101 Free Democrats: Core Values and Principles of the Political Party. In: Free Democrats website, http://fd.ge/?page_id=31&lang=en (1. 11. 2011)
44
zakladatele. Touto zkouškou ţivotaschopnosti si však většina opozičních stran
Saakašviliho éry bude ještě muset projít. V otázce programatiky jsou si mladší
opoziční strany velmi podobné. Ačkoli zde nalezneme rozdíly, kdy například
DM-ES N. Burdţanadze či MSS jsou více otevřeny dialogu s Ruskem a jiné
strany tento dialog spíše odmítají, přesto se všechny strany shodují na
prozápadním směřování země. Ve vztahu k vládě se uţ ale opoziční strany
značně liší. Strany se pohybují na škále od antisystémových stran (DM-ES), přes
strany, které jsou ochotny s vládou diskutovat, ale málokdy přistoupí na některý
z jejich návrhů (např. ČS-TD, MSS, SD), aţ po strany, které působí dojmem
loutkové opozice a jejich kritika vlády je mírná (KDM).
Opoziční strany poměrně dlouho hledaly cestu, jak spolu komunikovat.
Fakt, ţe ţádná z nich zatím samostatně nezískala ve volbách přes 10 % hlasů,
v posledních letech nutí opozici k tvorbě koalic. Výjimkou v tomto ohledu jsou
zatím pouze křesťanští demokraté, kteří v komunálních volbách v roce 2010
získali 10,3 % hlasů. S určitým úspěchem se setkala koalice opozičních stran,
která v parlamentních volbách 2008 vystupovala pod názvem Sjednocená
opozice a získala 17,7 % a v komunálních volbách 2010 kandidovala jako Aliance
pro Gruzii, kde celorepublikově získala pouhých 7,2 %, v hlavním městě Tbilisi
však dosáhla na 18 %. Ve srovnání s výsledky vládní ENM, která pravidelně
získává přes 50 % hlasů, se ale zatím ţádná z opozičních stran ani koalic nestala
rovnocenným protivníkem. Opoziční strany se kvůli vzájemným neshodám
často oslabují navzájem a pro veřejnost působí nedůvěryhodně. Mnoho z nich
nenašlo svoji stálou voličskou základnu, protoţe jejich programatika je vágní.
Většina z nich také bojuje s nedostatkem financí na politickou kampaň a také
s nedostatkem kádrů. Samy opoziční strany pociťují jako důvod svého
znevýhodnění nastavení volebního systému a omezenou svobodu médií. I proto
docházelo v posledních čtyřech letech k pravidelným protivládním protestům a
bojkotům. Podrobnou analýzu těchto faktorů nabídnou následující kapitoly.
45
3. Vliv politického systému Gruzie na postavení opozičních
stran
Prvním moţným vysvětlením problému slabého postavení opozičních
stran v Gruzii je tvrzení, ţe opoziční strany jsou systematicky oslabeny
nastavením politického systému vládní stranou, která nechce dopustit střídání
moci. Otázkou však je, v jakých oblastech a jakým způsobem je opozice
systémově znevýhodňována. Následující kapitola se zabývá několika atributy
demokratických systémů, které jsou v případě gruzínského politického systému
pokřiveny v neprospěch opozice. Cílem kapitoly je dokázat, ţe gruzínský
politický systém omezuje působnost opozičních stran. Argumentem je, ţe toto
omezení se týká především oblasti ústavního vymezení vztahu vlády a opozice,
volebního systému, přístupu ke zdrojům a svobody médií.
3.1 Ústavní vymezení vztahu vlády a opozice
Ústavní vymezení pravomocí tří sloţek moci (legislativy, exekutivy a
justice) vytváří základní nastavení vztahu vládní strany a stran opozičních.
Legislativa představuje prostor pro opoziční činnost a nezávislá soudní moc je
garancí rovnováhy mocí. V Gruzii došlo záhy po revoluci růţí k posílení
exekutivy na úkor legislativy a justice, coţ upevnilo postavení vládní strany.
S postupným opouštěním těchto principů došlo k nerovnováze ve vztahu vlády a
opozice, kdy opoziční strany začaly místo parlamentní politiky vyuţívat spíše
metodu pouličních demonstrací. Jaké jsou tedy současné pravomoci
jednotlivých sloţek moci?
Gruzie je tradičně zemí se silným postavením prezidenta s rozsáhlými
pravomocemi. K tomuto postavení přispěly i výrazné osobnosti, které
v minulosti tuto funkci zastávaly.102 Postavení prezidenta však bylo ještě více
posíleno po revoluci růţí skrze reformy ústavy. V současné době prezident stojí
v čele exekutivy a dle ústavy vede vnitřní i zahraniční politiku státu. Mezi jeho
pravomoci patří především moţnost rozpuštění parlamentu, které má vliv na
rozhodování parlamentu při hlasování o důvěře vládě, ale také například při
102 Prezidentové Zviad Gamsakhurdia a Eduard Ševarnadze.
46
hlasování o rozpočtu.103 Ústavní pravomoci prezidenta vůči parlamentu jsou
velmi silné díky moţnosti rozpuštění parlamentu a vlády pomocí dekretů.
Gruzie zavedla po revoluci růţí v roce 2004 v rámci novelizace ústavy
také post premiéra,104 a proto je řazena mezi poloprezidentské systémy. Premiér
je ale silně podřízen prezidentovi. Pokud parlament odmítne třikrát po sobě
kandidáta na post premiéra, můţe prezident rozpustit vládu a premiéra
jmenovat dekretem. Pokud by parlament tomuto premiérovi vyslovil nedůvěru,
pak má prezident pravomoc parlament rozpustit a ponechat premiéra na svém
postu po dobu maximálně šesti měsíců.105 Obsazení funkce premiéra je tedy do
velké míry nezávislé na vůli parlamentu a vyplývá čistě z rozhodnutí prezidenta.
Pravomoci premiéra jsou i proto v současnosti malé. Se silným ústavním
postavením prezidenta v důsledku novelizací, ke kterým došlo v letech 2004 a
2005, se reţim přiklonil k superprezidencialismu.106
V parlamentu, který v demokratických systémech bývá hlavním
prostorem pro opoziční politiku, má od roku 2004 vládní ENM ústavní většinu.
V posledních parlamentních volbách v roce 2008 získala ENM 119 mandátů ze
150, pro čtyři opoziční strany zbylo pouze 31 mandátů. Z toho 19 mandátů
získala koalice Sjednocená opozice, která se okamţitě po volbách svých mandátů
vzdala na protest proti zmanipulovaným volbám.107 Do parlamentu tak reálně
usedlo pouze 12 opozičních poslanců. S natolik silnou vládní většinou
v parlamentu se vytratila schopnost opozice provádět opoziční politiku na půdě
parlamentu. Zákonodárná moc dosud byla pouze prostředkem pro schvalování
vládních návrhů.108 To mělo pro Saakašviliho pozici výhodu v podobě snadného
prosazování reformních zákonů. Mezi nimi byly na jedné straně potřebné
103 WELT, Cory: Georgia´s Constitutional Reform. CACI Analyst, 11. listopad 2010, http://www.cacianalyst.org/?q=node/5443 (6. 11. 2011) 104 Post premiéra byl zrušen v roce 1995 Eduardem Ševarnadzem a za důvod jeho znovuzavedení po revoluci růţí je povaţována nutnost najít relevantní post pro důleţitou postavu revoluce růţí Zuraba Ţvaniju. ANGLEY, Robyn E.: Georgia: Constitutional Changes and Succession. The Institute for Study of Conflict, Ideology and Policy (ISCIP) Analyst, 16, 2010, č. 13, http://www.bu.edu/phpbin/news-cms/news/?dept=732&id=56309 (8. 3. 2011) 105 LANSKOY, Miriam – ARESHIDZE, Giorgi: Georgia‟s Year of Turmoil. Journal of Democracy, 19, 2008, č. 4, s. 160. 106 Tamtéţ. 107 Opposition Leaders Move to Renounce MP Mandates. Civil.ge, 13. června 2008, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=18541 (7. 11. 2011) 108 LANSKOY, M. – ARESHIDZE, G.: c. d., s. 160.
47
ekonomické reformy, na druhé straně byly nekriticky a bez společenské diskuse
prosazovány i reformy ústavní, které postupně napomohly k vytvoření reţimu
soutěţivého autoritářství. Významná část opozice byla odsunuta mimo státní
instituce a v parlamentu zůstala zastoupena pouze opozice loutková.
Komunikačním prostorem mezi vládou a kritickou částí opozice začaly být
opoziční pouliční demonstrace a vládní reakce na tyto protesty.
Nezávislou institucí není ani moc soudní, kdy i přes pokusy o reformu
zůstávají dle pozorovatelů soudci silně závislí na vládě. Velká část soudců, kteří
působili jiţ za Ševarnadzeho reţimu, byla záhy po revoluci vyměněna za mladší
generaci. Došlo tak k personální obměně v řadách soudců, kterou lze vnímat
jako dosazení kádrů loajálních Saakašviliho vládě. Reformu z roku 2005 někteří
soudci Ševarnadzeho éry povaţovali za způsob, jak se vláda mohla zbavit
nepohodlných soudců. Jiní však rádi odešli do poměrně lukrativní penze, kterou
jim vláda nabídla.109 Nedostatečnou nezávislost soudů na vládě potvrdila
například American Bar Organization, která v roce 2005 provedla studii stavu
gruzínské justice. Ve své zprávě organizace upozorňuje na fakt, ţe gruzínskou
společností není ani jeden ze soudů povaţován za nezávislý.110
V oblasti justice došlo k dalším reformám v letech 2006 a 2007. Tyto
reformy reagovaly na mezinárodní kritiku přílišné závislosti soudní moci na
vládní straně a pokusily se zvýšit nezávislost justice. Součástí reforem byl
například zákaz komunikace ex parte, tedy komunikace politické strany se
soudem v období před konáním soudního řízení.111 I přes tyto kroky směrem
k vyšší nezávislosti justice označují organizace typu Freedom House současné
postavení justice za nevyhovující a příliš závislé na exekutivě.112 Nevládní
organizace kritizují vládu také za špatné podmínky ve věznicích. Společně
s prioritou vlády vytvořit z Gruzie bezpečnou zemi vhodnou pro budování
109 ANJAPARIDZE, Zaal: Critics Press for Improved Judicial Independence in Georgia. Eurasia Daily Monitor, 3, 2006, č. 81, http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=31620 (2. 11. 2011) 110 Juditial Reform Index for Georgia. American Bar Association, September 2005, http://apps.americanbar.org/rol/publications/georgia-jri-2005-eng.pdf (5. 11. 2011) 111 Background Notes: Georgia. US Department of State, Bureau for European and Eurasian Affairs, 2. září 2011, http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5253.htm (5. 11. 2011) 112 APRASIDZE, David: Georgia. In: Nations in Transit 2011. Freedom House 2011, s. 218, http://www.freedomhouse.org/images/File/nit/2011/NIT-2011-Georgia.pdf (6. 11. 2011).
48
turismu se Gruzie stala jednou ze zemí s nejvyšším podílem vězněné populace,113
k čemuţ byly prostředkem právě soudy závislé na exekutivě společně se silnou
policií. S tím souvisí i fakt, ţe za nejmocnější muţe po prezidentu Saakašvilim
jsou povaţováni ministr vnitra Ivane (Vano) Merabišvili a ministr spravedlnosti
Zurab Adeišvili.114
Ústavní systém Gruzie obecně trpí skutečností, ţe byl od roku 2004
mnohokrát měněn, kdy novelizace reagovaly na měnící se politickou realitu tak,
aby vyhověly vládní garnituře. V roce 2010 parlament schválil zatím poslední
novelizaci ústavy, která představuje výraznou změnu politického systému
Gruzie. Proces ústavní reformy byl započat v červnu 2009, kdy prezident
Saakašvili dekretem zaloţil Státní ústavní komisi, která dostala za úkol
novelizaci ústavy připravit. Neparlamentní opoziční strany svou účast v této
komisi odmítly.115 Návrh reformy byl vládou přijat v květnu 2010 a byl poslán
k posouzení Benátské komisi,116 kterou gruzínská vláda přizvala jako poradní
orgán procesu ústavních změn. Společenská diskuze o reformě měla probíhat
během letních měsíců, ale neţ se diskuze stačila rozjet, byla novelizace ústavy
dána ke schválení parlamentu a ve třetím čtení byla schválena 15. října 2010. Ve
stejný den teprve Benátská komise zveřejnila své konečné stanovisko k
reformě.117
Hlavní změnou, kterou reforma přináší, je oslabení pravomocí prezidenta
ve prospěch funkce premiéra. Premiér bude mít nově právo jmenovat a
odvolávat ministry a prezident ztratí právo jmenovat důleţité posty ministrů
vnitra a obrany, které dosud dle ústavy měl. Prezident zároveň ztratí pravomoci
v řízení domácí politiky, která bude spadat čistě pod pravomoc vlády. Prezident
se stane reprezentantem země v zahraničních věcech, nicméně není blíţe
113 DE WAAL, T.: c. d., s. 24. 114 Press-konferencija: Paata Zakareišvili: rukovoditěl “Instituta po isledovaniju nacionalizma i konfliktov”. Lenta.ru, http://www.lenta.ru/conf/zakareishvili/ (1. 12. 2011) 115 WELT, Cory: Georgia‟s Constitutional Reform. c. d. 116 Benátská komise je fórum Rady Evropy, které se zabývá ústavními záleţitostmi. 117 Georgian Parliament Approves Controversial Constitutional Amendment. Radio Free Europe/Radio Liberty, 15. října 2010, http://www.rferl.org/content/Georgian_Parliament_Approves_Controversial_Constitutional_Amendment/2191769.html (7. 3. 2011)
49
specifikováno, jakým způsobem budou pravomoci v zahraniční politice
rozděleny mezi prezidenta a vládu.118
Opozice celý průběh novelizace ústavy kritizuje. Důvodem kritiky je velmi
rychlé přijetí novelizace a téměř nulová společenská diskuse, která probíhala
pouze během srpna 2010.119 Kritici se však především obávají toho, ţe důvodem
k rychlé změně ústavy nebyla snaha o zlepšení rovnováhy mocí; tvrdí, ţe změna
je prostředkem k tomu, aby mohl M. Saakašvili zůstat u moci i po vypršení
svého prezidentského mandátu v roce 2013. Pokud by vládní strana ENM
vyhrála v roce 2012 volby do parlamentu, coţ se v současné době jeví jako
vysoce pravděpodobné, mohl by se M. Saakašvili stát v roce 2013 premiérem za
předpokladu, ţe by ho ENM na tuto funkci nominovala. V roce 2013 přitom
vstoupí v platnost novelizovaná ústava, která posiluje funkci premiéra na úkor
prezidenta. Tento postup byl jiţ pouţit v Rusku, kde se prostřednictvím funkce
premiéra udrţel u moci Vladimir Putin. Zda by skutečně M. Saakašvili
následoval postup svého zahraničně-politického protivníka je však otázkou.
Proto se spekuluje i o alternativním scénáři vývoje po roce 2013, ve kterém by
M. Saakašvili opustil nejvyšší státní posty, ale zůstal by vlivnou osobou v pozadí
například na pozici předsedy ENM či guvernéra gruzínského regionu Adţárie.120
Premiérem by se stal buď současný ministr vnitra Vano Merabišvili, nebo
primátor Tbilisi Gigi Ugulava. 121
Ačkoli tedy ústavní reforma na první pohled vypadá jako vstřícný krok
vládní strany vůči poţadavkům opozice a mezinárodních pozorovatelů na
podobu politického systému, otázkou zůstává, jak bude nová podoba ústavy
reálně po roce 2013 naplněna. V současné době lze říci, ţe státní instituce a
118 Final Opinion on the Draft Constitutional Law on Amendments and Changes to the Constitution of Georgia. Adopted by the Venice Commission at its 84th plenary session, Venice 15-16 October 2010. In: Council of Europe, Venice Commission website, http://www.venice.coe.int/docs/2010/CDL-AD%282010%29028-e.pdf (8. 11. 2011) 119 CORSO, Molly: What Georgia Did on Its Summer Vacation: Discuss Constitutional Reform. Eurasianet.org, 28. července 2010, http://www.eurasianet.org/node/61628 (8. 11. 2011) 120 Jedná se přímořský a poměrně bohatý gruzínský region s centrem v Batumi. Adţárie před revolucí růţí poţívala vysoké míry autonomie, kdy její vůdce Aslan Abašidze jednal nezávisle na centrální vládě. Jeho vláda byla svrţena po nástupu M. Saakašviliho k moci. 121 Srovnání názorů autorů DE WAAL, T.: c. d., s. 21. a WHEATLEY, Jonathan: Georgia at Crossroads: after the post-war. OpenDemocracy, 22. října 2011, http://www.opendemocracy.net/jonathan-wheatley/georgia-at-crossroads-after-post-war (9. 11. 2011)
50
všechny sloţky moci jsou pod vlivem vládní strany. A tak i přesto, ţe vláda
proklamuje svoje odhodlání k demokratizaci politického systému, reálně si
ponechává právo na vytváření vlastní představy demokracie a opozici ponechává
pouze tolik prostoru, aby reţim jako demokratický mohl vypadat.
3.2 Vliv volebního systému na postavení opozičních stran
Volební systém patří mezi faktory, které podstatně ovlivňují podobu
stranického systému v demokraciích. V nedemokratických reţimech však
nabývá jiného významu. Lze argumentovat, ţe vliv volebního systému na systém
stranický zde ztrácí na relevanci, protoţe slouţí pouze jako nástroj pro splnění
předem stanoveného zadání, tedy znovuzvolení vládní strany a zároveň jako
způsob její legitimizace. Volební systém tak spíše plní funkci vytváření
jednostranického systému, který je fasádou svobodných voleb legitimizován.
Podoba volebního systému bývá ovlivněna politickou kulturou a tradicemi země,
v postsovětském prostoru konkrétně dominuje smíšený volební systém
v různých variacích. Jakým způsobem tedy volební systém pomáhá určovat
politické rozloţení sil?
V Gruzii se pro parlamentní a komunální volby pouţívá smíšený volební
systém navrstvení, kdy volič disponuje dvěma hlasy; jedním pro poměrnou a
druhým pro většinovou část voleb.122 Volební systém do parlamentu se po
revoluci růţí několikrát měnil. Důvodem byla mimo jiné jeho kritika pro
nedostatek proporčnosti a pro svou nevhodnost pro vytváření vícestranického
systému v zemích, které procházejí demokratickou transformací. První
z proměnných volebního systému, která podlehla novelizaci, byl počet mandátů
v parlamentu a poměr mezi většinově a poměrně volenými mandáty. V prvních
volbách v roce 2004 se tak rozdělovalo 235 mandátů, z nichţ 150 se volilo
proporčně, 75 většinově a 10 reprezentovalo osoby vysídlené z Abcházie
(Internaly displaced persons – IDPs).123 Po novelizaci ústavy v roce 2008 se
122 CABADA, Ladislav – ŢENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá voda, Aleš Čeněk 2003, s. 45. 123 Georgia Parliamentary Elections 21 May 2008. OSCE/ODIHR Election Observation Mission Final Report, Warsaw, 9. September 2008. In: Elections – ODIHR, http://www.osce.org/odihr/elections/georgia/33301 (15. 9. 2011)
51
sníţil počet mandátů na 150, kdy se ale změnil i poměr mezi většinovými a
proporčními mandáty na 75 ku 75.124
Druhou proměnnou, u které došlo ke změně, byla volební klauzule, která
pro volby 2004 byla stanovena na 7 %, ale před volbami 2008 byla sníţena na 5
%. Vezmeme-li v úvahu změny těchto dvou proměnných volebního systému, pak
po novelizaci volebního systému v roce 2008 nedošlo k posunu volebního
systému směrem k větší proporčnosti. Na jedné straně sice sníţením volebního
prahu získaly menší opoziční subjekty šanci získat zastoupení v parlamentu, ale
na druhé straně vzrostl poměr mandátů rozdělovaných většinově a vznikla větší
disproporce ve prospěch vítězné strany.125 Novelizace, která proběhla dva
měsíce před volbami, tak spíše působila jako předvolební kampaň, ve které
vládní strana chtěla ukázat svoji ochotu vyhovět opozičním poţadavkům na
změnu volebního systému.
Posuzujeme-li proporčnost volebního systému Gruzie, je třeba zmínit, ţe
smíšený navrstvující systém má většinové účinky. Nedochází zde k propojení
obou sloţek, a proto strany, které uspějí ve většinové části, vítězí zároveň i
v části proporční.126 Pokud se podíváme na výsledky parlamentních voleb 2008,
pak zjistíme, ţe disproporce mezi hlasy a mandáty je poměrně vysoká. Vládní
strana ENM získala proporčně 59 % hlasů, ale v parlamentu obsadila 79 %
mandátů, zatímco Sjednocená opozice získala necelých 18 % hlasů, které byly
přepočteny na 11 % mandátů. Obecně všechny opoziční strany v přepočtu hlasů
na mandáty tratily. Důvodem byl jejich propad ve většinové části volby, kterou
ve většině obvodů vyhrála vládní strana (viz Příloha č. 2: Volební mapa podílu
hlasů pro vládní ENM v parlamentních volbách 2008); pouze ve dvou obvodech
získali mandát Republikáni a ve dvou Sjednocená opozice. Většinová část voleb
tedy zajistila ENM téměř polovinu mandátů v parlamentu. Druhá polovina
124 Tamtéţ. 125 NILSSON, Niclas – CORNELL, Svante E.: Georgia‟s May 2008 Parliamentary Elections: Setting Sail in a Storm. Central Asia-Caucasus Institute & Silk Road Studies Program, Policy paper, May 2008, http://www.silkroadstudies.org/new/docs/Silkroadpapers/0805Georgia.pdf (15. 11. 2011) 126 ČALOUD, Dalibor: Smíšené volební systémy. In: CHYTILEK, Roman – ŠEDO, Jakub (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, s. 148.
52
mandátů byla rozdělena poměrně; zde opozice získala 27 mandátů ze 75.127
Celkově je tedy volební systém pro malé a střední strany nevýhodný, protoţe
neexistuje silná regionální podpora pro některou z opozičních stran tak, aby
byla schopna vyhrát mandát ve většinové části.
Vzhledem k četné kritice volebního systému se vládní strana rozhodla pro
volební reformu, podle které by se volilo do parlamentu v roce 2012. Nyní se
nejedná o pouhou novelizaci, kterých proběhlo za deset let existence stávajícího
volebního systému 46, ale o reformu, která nahradí předchozí volební systém.128
O reformě se začalo vyjednávat v listopadu 2010 ve formátu vládní strana plus
osm opozičních stran129 ochotných o podobě reformy vyjednávat, kdy strany
ustanovily pracovní skupinu zabývající se volebním zákonem. Jiţ v březnu 2011
se jednání dostala do slepé uličky a s dosud konečnou podobou volební reformy
nakonec souhlasily pouze dvě z osmi opozičních stran účastnících se
vyjednávání – Křesťanští demokraté a Nová práva. Zbylých šest opozičních stran
prohlásilo, ţe tato podoba reformy je pouze demokratická fasáda, která
nereaguje na skutečné problémy.130
Jaké jsou hlavní body navrhované reformy? Kvůli kritice ohledně
vysokého podílu většinově rozdělovaných mandátů by mělo dojít k opětovnému
navýšení mandátů v parlamentu ze 150 na 190, ze kterých 83 má být voleno
většinově a 107 proporčně. Tato změna by měla částečně sníţit disproporci mezi
procentem získaných hlasů a podílu získaných mandátů. Nicméně i přes sníţení
disproporce se stále jedná o smíšený systém, ve kterém většinově rozdělované
mandáty představují bonus pro nejsilnější stranu. Proto by sice malé strany
měly šanci získat více mandátů, ale pokud se bude podpora vládní strany nadále
pohybovat okolo 50 % rovnoměrně ve všech regionech, pak zřejmě nedojde
k ohroţení sestavení jednobarevné vlády. Cílem opozičních stran bylo v tomto
směru buď prosazení poměrného volebního systému, nebo alespoň
127 Central Election Commission Summarizing Protocol of Parliamentary Elections May 21, 2008. c. d. 128 Ruling party MP: New Electoral Code Drafted. Civil.ge, 13. září 2011, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=23930 (3. 11. 2011) 129 Jednalo se po následující opoziční strany: Křesťanští demokraté (KDM), Nová práva (AM), Naše Gruzie - svobodní demokraté (ČS-TD), Gruzínská cesta (SD), Konzervativní strana (SKP), Národní fórum a Lidová strana. 130 GURGENIDZE, Maka: Contentious Agreement on Electoral Reform Reached in Georgia. CACI Analyst, 6. července 2011, http://www.cacianalyst.org/?q=node/5596 (7. 11. 2011)
53
dvoukolového většinového systému pro většinovou část volby, kde by kandidát
musel v prvním kole získat alespoň 50 % hlasů, aby získal mandát.131 Ţádný
z těchto návrhů však neprošel. Pokud vejde navrhovaná reforma v platnost,
bude moţný scénář, kdy strana s 35% podporou získá nadpoloviční většinu
mandátů a bude moci sestavit jednobarevnou vládu.132
Schvalování volební reformy zatím prochází turbulentním vývojem a to i
přesto, ţe je plánováno její schválení do konce roku 2011. Vývoj kolem reformy
opět potvrdil neschopnost opozice sjednotit se v prosazování svých zájmů vůči
vládní straně. Opoziční strany se v otázce vyjednávání o volební reformě
rozdělily na tři skupiny. První skupina plně odmítla s vládou o reformě
vyjednávat, druhá sice začala vyjednávat, ale nebyla schopna prosadit své
priority a návrh nepodpořila, poslední skupinu pak tvoří dvě opoziční strany,
které reformu podpořily s tím, ţe je třeba ocenit i malý ústupek vlády. Po
neúspěšném vyjednávání o volební reformě navíc došlo k rozpadu koalice šesti
opozičních stran, který inicioval I. Alasania, který je odhodlán jít vlastní cestou a
zaměřit se na vlastní stranu ČS-TD. Myšlenka sjednocení opozice tak prozatím
zůstala nenaplněna.
3.3 Financování politických stran a přístup ke zdrojům
Financování politických stran a nerovnosti v přístupu ke zdrojům hrají
důleţitou roli v předvolebním období, kdy mohou vytvořit nerovnosti
v moţnostech politické soutěţe. Mezi oblasti, ve kterých dochází k disproporci
ve financování mezi vládní a opozičními stranami, patří například přístup vládní
strany k administrativním zdrojům a neprůhledné financování stran ze
soukromých zdrojů či z firem částečně vlastněných státem. Rozdíly vytváří také
státní příspěvky politickým stranám, kdy v případě jedné velké a mnoha malých
stran připadá většina prostředků silné vládní straně. V Gruzii tak například
náklady vládní strany na předvolební kampaň pro parlamentní volby v roce
131 Tamtéţ. 132 CORSO, Molly: Georgia: One Step Forward, Two Steps Back on Election Law Reform? Eurasianet.org, 11. července 2011, http://www.eurasianet.org/node/63851 (11. 11. 2011)
54
2008 činily 25násobek nákladů nejsilnějšího opozičního protikandidáta
Sjednocené opozice.133
Politické strany jsou v Gruzii financovány jak z veřejných, tak ze
soukromých zdrojů. Dle současného volebního zákona strany ze státního
rozpočtu získávají příspěvek podle počtu hlasů získaných v posledních volbách a
také příspěvek na mandát. Strana, která získá v parlamentních volbách alespoň
4 % hlasů, nebo strana, která v komunálních volbách získá alespoň 3 % hlasů,
má nárok na státní příspěvek. Reálně vzhledem k vysokým volebním ziskům,
čerpá ENM zhruba desetkrát více peněz ze státního rozpočtu neţ jakákoli jiná
strana,134 coţ je ale v souladu se stanovenými pravidly. Tuto disparitu by měla
sníţit reforma volebního zákona, která mění charakter veřejného financování
z průběţného na jednorázový příspěvek na předvolební kampaň. Státní
příspěvek na předvolební kampaň dosud neexistoval. Dotace je v návrhu
reformy stanovena na částku 1 milion lari pro kaţdou stranu, která překročí 5%
klauzuli.135 Tato změna by měla tu výhodu, ţe by nevznikala tak vysoká
disproporce ve státním financování jako dosud, na druhé straně lze namítnout,
ţe jednotná sazba není spravedlivá, protoţe nezohledňuje výsledek strany ve
volbách. Organizace monitorující proces volební reformy doporučují vyplácení
příspěvků na předvolební kampaň podle reálných útrat na základě předloţené
finanční zprávy.136
Druhou moţnost přístupu stran ke zdrojům představuje soukromé
financování. Soukromé zdroje mohou mít charakter členských příspěvků nebo
133 Georgia: Parliamentary Elections 21 May 2008. OSCE/ODIHR Election Observation Mission Final Report, Warsaw, 9 September 2008. c. d., s. 16. 134 Srovnání příspěvků pro jednotlivé politické strany po komunálních volbách roku 2006 v analýze Transparency International. Viz Political Parties in Georgia: Issues of Party Financing. Transparency International Georgia, http://transparency.ge/sites/default/files/Political%20Parties%20in%20Georgia,%20Issue%20of%20Party%20Financing.pdf (22. 9. 2011) 135 Draft Election Code of Georgia. European Commission for Democracy through Law, Strasbourg, 27 September 2011. In: Council of Europe – Venice Commission, s. 40, www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-REF(2011)044-e.pdf (17. 11. 2011) 136 Comments of NGOs on Amendments to Election Legislation. Transparency International Georgia, 30. září 2011, http://transparency.ge/en/post/report/comments-ngos-amendments-election-legislation (11. 11. 2011)
55
sponzorských darů, stranám není dovoleno získávat finance podnikáním.137
Členské příspěvky tvoří minimální část příjmů ze soukromých zdrojů, hlavím
zdrojem v rámci soukromého financování je sponzoring fyzických nebo
právnických osob. Dle současného volebního zákona finanční a materiální
příspěvky politickým stranám nesmí přesáhnout za rok 30 000 lari v případě
fyzických osob a 100 000 lari v případě právnických osob.138 Nezisková
organizace Open Society Georgia Foundation ve své studii o financování stran
uvádí, ţe v letech 2007 aţ 2009 čerpala sponzorské dary od právnických osob
pouze vládní strana ENM, zatímco ostatní strany byly sponzorovány pouze
fyzickými osobami.139
Plánovaná volební reforma má limity pro sponzoring navýšit na
dvojnásobek (60 000 lari pro fyzické osoby a 200 000 lari pro právnické
osoby)140. Tento bod reformy však ostře kritizovaly neziskové organizace typu
Transparency International Georgia, podle kterých Gruzie jiţ dnes patří mezi
země s vysokými finančními příspěvky pro strany, a proto není jasné, proč
k navyšování limitu dochází. Niţší limit je totiţ povaţován za způsob omezení
moţnosti vzniku korupce.141 Problémem i stávajících limitů na příspěvek ze
strany jednoho subjektu bylo jejich obcházení. V minulosti se objevovaly
případy, kdy firmy vlastněné stejným akcionářem dotovaly stranu nezávisle na
sobě. Takto například v roce 2010 pět různých odnoţí firmy Tegeta, působící v
automobilovém průmyslu, poskytlo sponzorský dar ENM v celkové výši
500 000 lari. Většinovým vlastníkem tří z těchto společností je přitom poslanec
ENM Temur Kochodze, v dalších dvou společnostech má také významný
podíl.142
Problematickou oblastí co se týče soukromého financování stran, je také
neprůhledné vlastnictví firem, které jsou sponzory stran. Zákon sice zakazuje
137 Organic Law of Georgia on Political Unions of Citizens, Articles 25, 29, 30. In: Council of Europe – Venice Commission, http://www.venice.coe.int/docs/2009/CDL%282009%29060-e.asp (11. 11. 2011) 138 Political Party Finance Report. Open Society Georgia Foundation,Tbilisi 2011, s.11. http://www.osgf.ge/files/publications/2011/Party_Finance_for_Web_Eng.pdf (17. 11. 2011) 139 Tamtéţ, s. 13. 140 Draft Election Code of Georgia. European Commission for Democracy through Law, Strasbourg, 27 September 2011. c. d., s. 40. 141 Comments of NGOs on Amendments to Election Legislation. c. d. 142 Political Party Finance Report. c. d., s. 6.
56
anonymní sponzorské dary, v případě firem, ale jejich název a adresa
nevypovídají o tom, kdo je jejich majoritním vlastníkem. V případě firem
vlastněných anonymními akcionáři dochází ke spekulacím, ţe jsou tyto firmy
vlastněné vysokými vládními činiteli nebo jim spřízněnými osobami a dochází
tak k úzkému propojení mezi politickou a ekonomickou elitou. Vzniká tak
nebezpečí klientelistických vztahů, kdy výměnou za sponzorský dar straně můţe
být firmě zajištěno vítězství v soutěţi o veřejnou zakázku. Důslednější
oddělování státních a stranických prostředků však dosud neproběhlo a volební
reforma dokonce plánuje zavést moţnost sponzorování politických stran
firmami částečně vlastněnými státem, kdy právnická osoba, jejíţ akcie vlastní
stát v podílu menším neţ 50 %, bude moci sponzorovat politické strany.143 U
financování stran polostátními firmami přitom hrozí propojení vládní strany s
byznysem.
Další oblastí, ve které vzniká nerovnost v přístupu ke zdrojům, je
moţnost vládní strany vyuţívat administrativní zdroje k účelům vlastní
předvolební kampaně. Volební zákon sice vyuţívání administrativních zdrojů
pro předvolební kampaň zakazuje, jedná se například o vyuţívání státních
budov nebo komunikačních prostředků.144 V Gruzii však zatím není v zákoně
vymezeno, které státní funkce se nesmí předvolební kampaně účastnit a toto
omezení nepřináší ani volební reforma.145 Příkladem zneuţívání
administrativních zdrojů, ke kterému v minulosti došlo, a informovala o něm
OBSE ve zprávě o průběhu parlamentních voleb 2008, bylo například rozdávání
poukázek na benzín v zemědělských oblastech Gruzie jedním z většinových
kandidátů ENM. Financování těchto poukázek však nešlo z rozpočtu strany,
poukázky byly součástí sociálního balíčku vlády. Kandidáti vládní strany se
taktéţ účastnili například slavnostního otvírání vládou opraveného kina, bazénu
či parku v Tbilisi za účasti vysokých státních funkcionářů.146 Ačkoli se v Gruzii
po revoluci růţí vládě podařilo razantně sníţit korupci v běţném ţivotě obyvatel,
143 Comments of NGOs on Amendments to Election Legislation. c. d. 144 Evaluation Report on Georgia on Transparency of Party Funding. Adopted by GRECO at its 51st Plenary Meeting, Strasbourg 23-27 May. In: Council of Europe, s. 9. http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/greco/evaluations/round3/GrecoEval3%282010%2912_Georgia_Two_EN.pdf (12. 11. 2011) 145 Comments of NGOs on Amendments to Election Legislation. c. d. 146 Georgia Parliamentary Elections 21 May 2008. OSCE/ODIHR Election Observation Mission Final Report, Warsaw, 9 September 2008. c. d., s. 16.
57
především u policie, ve zdravotnictví a školství, co se týče zneuţívání veřejných
zdrojů na vysoké úrovni, zůstaly zachovány klientelistické vztahy patrona a
klienta.147 Uzavřená politicko-ekonomická elita, která má v zemi navíc silnou
veřejnou podporu, si tak sama vytváří podmínky k udrţení moci.
Financování politických stran v Gruzii trpí vysokou mírou
netransparentnosti. Dle doporučení organizací typu Transparency
International, Group of States against Corruption (GRECO) či OBSE by situaci
prospělo zavedení nezávislého kontrolního tělesa. Jeho úkolem by byla kontrola
jak financování, tak i výdajů stran, a informování veřejnosti. V současnosti
v Gruzii působí pouze kontrolní skupina, která bývá ze zákona zaloţena vţdy
několik měsíců před volbami, nicméně její činnost je nahodilá a pravomoci
nejsou přesně určeny. Údaje o reálných prostředcích, kterými gruzínské
politické strany disponují, je zatím obtíţné získat. Strany sice vydávají výroční
zprávy o svém financování, ale k jejich obsahu přistupují různě a zprávy jsou
často velmi obecné. To v praxi znamená, ţe například 50 % výdajů nalezneme
v kolonce Jiné výdaje.148 V Gruzii tedy zatím stále existuje prostředí, které
vytváří rozdíly v moţnostech přístupu ke zdrojům mezi vládní stranou a
opozičními stranami. Ačkoli i opozice má svoje významné sponzory (např.
miliardáři Badri Patarkacišvili a Bidzina Ivanišvili), hlavním problémem
financování zůstává fakt, ţe vládní strana po sedmi letech u moci často
neodlišuje stranu od státu a její pozice v tomto ohledu zůstává neohroţena.
Nadstandardní vztahy, které si vláda vybudovala s některými podnikatelskými
subjekty, lze jen těţko nabourat, pokud nevyroste dostatečně silná opozice, která
by mohla koexistenci politicko-ekonomických svazků narušit.
3.4 Média a politická soutěž
Masová média jakoţto hlavní novodobý zdroj informací významně
vytvářejí pole politické soutěţe. V případě role médií v demokraciích se většina
teoretiků shoduje na tom, ţe posilují občanskou společnost, která je přirozenou
147 HALE, Henry E.: Democracy or Autocracy on the March? The Colored Revolutions as Normal Dynamics of Patronal Presidentialism. Communist and Post-Communist Studies, 39, 2006, č. 3, s. 313. 148 Political Party Finance Report. c. d., s. 56.
58
protiváhou k moci.149 V modelu rozvinuté demokracie Roberta Dahla je jednou
z nezbytných institucí přístup k alternativním zdrojům informací. Občané mají
dle něj právo vyhledávat nezávislé informace a zároveň alternativní zdroje
nesmí být pod kontrolou vlády či jiné politické skupiny s cílem ovlivnit názor
veřejnosti.150 Média jsou pro demokracii klíčové jakoţto prostředek občanské
společnosti ke kontrole politiků a zároveň jsou hlavním nositelem informací o
politice. Důleţitou roli hrají také během předvolebního období, kdy by měly
poskytovat politickým subjektům stejný prostor pro předvolební kampaň.151
Jiná je ale realita mediálního prostoru v nedemokraciích. Dle teorie S.
Levitskyho a L. A. Waye je dozor vládní strany nad nejdůleţitějšími médii
jedním ze způsobů udrţení se u moci v autoritářském reţimu, i přes konání
svobodných voleb.152 Sarah Oates navíc k mediální teorii namítá, ţe dělení médií
na veřejnoprávní a komerční v postsovětském prostoru není relevantní, protoţe
ekonomika a politika jsou natolik propojené, ţe nenastává situace, kdy by
komerční média byla kritická vůči vládě s vidinou zisku vyšší sledovanosti.153
Takto se chovají média v komerčním prostředí západních demokracií, ale nikoli
v postsovětském prostoru. Na druhou stranu ale také hovoří o jiném pojetí
médií společností, která nepovaţuje média za vyváţená a objektivní a vnímá zde
vliv finančních a politických bossů. S tímto předpokladem tak mají média na
společnost jiný vliv neţ v liberálním pojetí mediálního prostoru.154 Tato
podkapitola se bude zabývat především vlivem televize na vztah mezi vládou a
opozicí, jakoţto média, které společnosti zprostředkovává nejvíce informací.
Organizace Freedom House ve své publikaci Freedom of the Press 2009
řadí Gruzii mezi země s částečnou svobodou médií.155 Nezisková organizace
Reporters Without Borders, která kaţdý rok vydává publikaci Press Freedom
Index, zařadila Gruzii za rok 2010 na 100. místo ze 178 sledovaných zemí 149 OATES, Sarah: The Neo-Soviet Model of Media. Europe-Asia Studies, 59, 2007, č. 8, s. 1283. (http://www.jstor.org) 150 DAHL, Robert A.: O demokracii: Průvodce pro občany. Praha, Portál 2001, s. 81-82. 151 Media in Election Campaigns. ACE Electoral Knowledge Network, http://aceproject.org/ace-en/topics/pc/pcc/pcc07 (25. 9. 2011) 152 LEVITSKY, S. – WAY, L. A.: c. d., s. 11. 153 OATES, S.: c. d., s. 1283. 154 Tamtéţ, s. 1280-1281. 155 Freedom of the Press 2009 – Georgia. Freedom House, http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=251&year=2009&country=7612 (18. 9. 2011)
59
v oblasti svobody tisku.156 Největším problémem mediálního prostoru se stal
fakt, ţe místo aby média kontrolovala činnost mocných, dostala se často do
jejich područí a začala slouţit jejich zájmům.157 Majitelé nejsledovanějších
televizních stanic v Gruzii jsou spřízněni s vládní stranou, coţ narušuje
nezávislost televizního zpravodajství. V demokraciích mají všechna soukromá
média své vlastníky, kteří mohou mít vazby na politickou scénu, nicméně
v Gruzii mají celostátní pokrytí pouze média provládní, zatímco média
proopoziční dosud působí pouze v Tbilisi. V ústavě Gruzie je sice zaručena
svoboda slova a tisku a zakázána cenzura,158 ale reálně se nezávislá média
nedostanou mezi širší veřejnost a vyhledává je pouze poměrně úzká skupina
intelektuálů, zatímco provládně naladěná média patří mezi nejsledovanější.
Televize je v Gruzii nejvlivnějším médiem a důleţitým zdrojem informací
o politice, kdy 95 % Gruzínců uvádí televizi jako nejvyuţívanější zdroj přístupu k
informacím.159 Celostátní pokrytí má v současnosti pět televizních stanic.
Veřejnoprávní Gruzínská veřejná televize 1 (Georgian Public Broadcaster 1,
GPB1) a dále čtyři soukromé televize Rustavi 2, Imedi, Mze a Adjara. Poměrně
sledované jsou i některé regionální televize, jako například Kavkasia a Maestro,
které obě vysílají pro oblast Tbilisi.160 Veřejnoprávní televize GPB byla
v minulosti podezřívána ze stranění vládě. Proto pod tlakem opozice a veřejnosti
došlo k reformě nominování členů správní rady televize, kdy čtyři z devíti členů
jsou nominováni opozičními stranami.161 GPB ze zákona poskytuje bezplatně
všem politickým stranám stejný prostor pro předvolební kampaň. Dle volebního
zákona musí veřejnoprávní televize a rádio vyhradit tři hodiny vysílacího času
denně za účelem předvolební kampaně. Tento čas musí být mezi jednotlivé
subjekty rozdělen rovnoměrně. To ale neplatí pro soukromé televize, kterým se
156 Press Freedom Index 2010. Reporters Without Borders, http://en.rsf.org/press-freedom-index-2010,1034.html (21. 9. 2011) 157 RELJIĆ, Dušan: Who Builds Civil Society? Civil Society, Mass Media and Democracy in Post-Communist Countries. Stiftung Wissenschaft und Politik: Deutsches Institut für Internationale Politik und Sicherheit, Working Paper No. 131, Geneva, January 2004, s. 15. http://www.iskran.ru/cd_data/disk2/rr/029.pdf (18. 9. 2011) 158 The Constitution of Georgia, Article 19 and 23. In: Parliament of Georgia, http://www.parliament.ge/files/68_1944_951190_CONSTIT_27_12.06.pdf (17. 11. 2011) 159 MIKASHAVIDZE, Maia: Media Landscape – Georgia. European Journalism Centre, 5. listopadu 2010, http://www.ejc.net/media_landscape/article/georgia/ (18. 11. 2011) 160 Georgia – Parliamentary Elections 21 May 2008 – OSCE/ODIHR Election Observation Mission Final Report. ODIHR, Warsaw, 9 September 2008. c. d. 161 Freedom of the Press 2009 – Georgia. c. d.
60
za předvolební kampaň platí, nicméně musí to být pro všechny subjekty stejná
částka.162 Ani toto opatření ale nemusí rovnou soutěţ mezi jednotlivými
subjekty zajistit. Před parlamentními volbami 2008 byla v komerčních
televizích podle zprávy OBSE cena za minutové spoty předvolební kampaně
desetinásobně vyšší neţ pro komerční reklamu, coţ znevýhodnilo menší strany
s niţším rozpočtem.163
Nejsledovanější televizí je v současnosti Rustavi 2, která je povaţována za
provládní. Důvodem je například nevyváţenost v předvolební kampani, kdy
před volbami 2008 přestala Rustavi 2 a také Mze informovat o aktivitách
Sjednocené opozice z důvodu častého napadání novinářů obou televizí ze strany
opozičních sympatizantů.164 Podezření na ovlivňování Rustavi 2 ze strany vlády
podporuje také nejasné vlastnictví televize. Majoritním vlastníkem Rustavi 2 je
Geomedia Group, která sídlí na Marshallových ostrovech a není známo, kdo tuto
společnost kontroluje. Minoritním vlastníkem je Georgian Industrial Group
vlastněná bratry Beţuašvili, z nichţ jeden je členem vládní ENM. Bývalý majitel
Rustavi 2 Kibar Chalvaši tvrdí, ţe po nástupu prezidenta Saakašviliho k moci
v roce 2004 byl vládou donucen prodat svůj podíl člověku, který byl pověřen
vládou, aby podíl koupil. Vláda toto tvrzení popírá a obviňuje Chalvašiho ze
snahy o diskreditaci. Chalvaši v současnosti ţije v Německu, kde získal politický
azyl.165
Asi největší kauzou, která podpořila kritiku vládní kontroly nad
masovými médii, bylo zastavení vysílání televize Imedi v listopadu 2007. Imedi
byla televizní stanice původně vlastněná gruzínským miliardářem Arkady
(Badri166) Patarkacišvilim, který financoval opoziční aktivity a byl jedním
z kandidátů na prezidenta pro předčasné volby 2008. Před rokem 2007 byla
Imedi kritická k vládě a během protivládních demonstrací, které vypukly 162 The Organic Law of Georgia: Unified Election Code of Georgia, Article 74. In: United Nations Public Administration Network, http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/untc/unpan016103.pdf (17. 11. 2011) 163 Georgia Parliamentary Elections 21 May 2008. OSCE/ODIHR Election Observation Mission Final Report, Warsaw, 9. September 2008. c. d., s. 15. 164 Tamtéţ. 165 BILEFSKY, Dan – SCHWIRTZ, Michael: News Media Feel Limits to Georgia‟s Democracy. The New York Times, 6. října 2008, http://www.nytimes.com/2008/10/07/world/europe/07georgia.html?_r=1 (19. 3. 2011) 166 Badri je přezdívka, pod kterou je Patarkacišvili známější, neţli pod svým oficiálním křestním jménem.
61
v listopadu 2007, dávala prostor opozici. V době, kdy protesty vrcholily, bylo
vysílání Imedi zastaveno s platností do předčasných prezidentských voleb.
Stanice byla obviněna gruzínskými úřady z vyzývání k násilnému svrţení moci a
B. Patarkacišvili z přípravy puče, kdy v prosinci 2007 pronikla na veřejnost tajná
nahrávka, na které B. Patarkacišvili nabídl šéfovi oddělení zvláštních operací
ministerstva vnitra Irakli Koduovi 100 milionů dolarů za zajištění nenásilného
přesunu moci po lednových volbách a za odstranění ministra vnitra V.
Merabišviliho.167 B. Patarkacišvili přiznal, ţe nabídku učinil, protoţe údajně
chtěl zabránit ještě většímu krveprolití168 a obvinil gruzínské úřady, ţe ho chtějí
nechat zavraţdit.169
Imedi vysílala v prosinci asi dva týdny a pak byla znovu uzavřena.
Mezitím v lednu 2008 proběhly prezidentské volby, které vyhrál v prvním kole
M. Saakašvili. O měsíc později umírá ve Velké Británii na infarkt B.
Patarkacišvili, přičemţ o tom, zda šlo o přirozenou smrt či politickou vraţdu se
spekuluje dodnes.170 Po jeho smrti odkupuje 90% podíl televize Imedi Georgian
Media Holding, společnost vedená Saakašviliho bývalým ministrem financí
Georgy Arveladzem.171 Televize Imedi začíná vysílat znovu v září 2008, ale
přestává být kritická a kvůli provládní linii zpravodajství se jí začíná přezdívat
Rustavi 3.172
Od roku 2008 tedy v Gruzii nenalezneme ţádnou proopoziční televizní
stanici s pokrytím po celé zemi. To mají pouze tři stanice – Rustavi 2, Imedi a
GPB1, kdy všechny jsou provládní, vlastnictví dvou komerčních stanic není
transparentní. Fakt, ţe média se stávají prostředkem pro tlumočení vládní linie,
se projevil záhy během rusko-gruzínské války v srpnu 2008, kdy docházelo
k nátlaku na masová média, aby se drţela oficiální verze konfliktu; tedy ţe se
Gruzie stala obětí vyprovokované agrese ze strany Ruska. Informování o 167 Zveřejněná nahrávka k dispozici na YouTube, viz Badri zatejal svjerženije vlasti. YouTube, 24. prosince 2007, http://www.youtube.com/watch?v=2s1T44W58u8 (14. 11. 2011) 168 DITRYCH, O.: c. d. 169 Gruzínská opoziční televize Imedi zastavila vysílání. Zahranicni.iHNed.cz, 26. prosince 2007, http://zahranicni.ihned.cz/c1-23321755-gruzinska-opozicni-televize-imedi-zastavila-vysilani (19. 9. 2011) 170 Badri Patarkatsishvili: Death in Surrey. The Economist, 14. února 2008, http://www.economist.com/node/10700589 (19. 9. 2011) 171 Georgia‟s ex Economy Minister to run Imedi. GeorgiaTimes.info, 14. července 2009, http://www.georgiatimes.info/en/news/16532.html (19. 9. 2011) 172 BILEFSKY, D. – SCHWIRTZ, M.: c. d.
62
průběhu konfliktu tak trpělo značnou mírou autocenzury.173 Právě autocenzura
je jevem, který v různé míře funguje i v demokraciích, ale je nebezpečný tím, ţe
aniţ by existovala oficiální vládní cenzura, zpravodajství je jednostranné a
nevyváţené. Jak moc jsou média pro tvoření veřejného mínění důleţitá, se
ukázalo i skrze tzv. kybernetickou válku, která se stala druhým rozměrem války
mezi Gruzií a Ruskem, kdy důleţité gruzínské zpravodajské servery jako Civil.ge,
Rustavi2.com nebo Media.ge byly blokovány ruskými hackery. Gruzie zase na
oplátku blokovala přístup k některým ruským zpravodajským doménám, jako
například Lenta.ru, Izvestia nebo RIA Novosti.174
Otázka vlivu vládní strany na masová média byla dosud naposledy
otevřena v březnu 2010, kdy stanice Imedi odvysílala falešnou zprávu, která
uváděla, ţe ruské tanky vstoupily do hlavního města a prezident byl zabit. Ačkoli
šlo pouze o simulaci, televize na tuto skutečnost během vysílání neupozornila a
došlo tak k panice, kdy mnoho Gruzínců uvěřilo, ţe je Gruzie okupována
Ruskem.175 Opozice v reakci na falešnou zprávu nařkla vládu, ţe stála za jejím
odvysíláním, aby zdiskreditovala dva opoziční lídry, Zuraba Nogaideliho a Nino
Burdţanadze, kteří krátce před tím navštívili ruského prezidenta Putina.176 M.
Saakašvili odvysílání falešné zprávy okomentoval tím, ţe odvysílaný příběh
nebyl nerealistický, protoţe nepřítel by skutečně mohl připravovat podobnou
akci.177
Kauzy, které se odehrály v několika posledních letech, poukázaly na
převaţující vliv vládní strany na privátní média s celostátním dosahem. Ačkoli
není existence svobodných médií, například deníků omezována, jejich vliv na
společnost zůstává minimální. Problémem pro přístup občanů k informacím je i
173 LYLE, Justin: The Russia-Georgia Media War Shows No Sign of Abating in the Face of International Justice. Johnson’s Russia List, 13. ledna 2011, http://www.cdi.org/russia/johnson/default.cfm (21. 9. 2011) 174 Russian and Georgian websites fall victim to a war being fought online as well as in the field. Reporters Without Borders, 13. srpna 2008, http://en.rsf.org/georgia-russian-and-georgian-websites-fall-13-08-2008,28167.html (22. 9. 2011) 175 Bogus TV report of Russian invasion panics Georgia. BBC News, 14. března 2010, http://news.bbc.co.uk/2/hi/8566571.stm (19. 9. 2011) 176 Hoax report intended to blacken Saakashvili‟s rivals - opposition. RIA Novosti, 16. března 2010, http://en.rian.ru/exsoviet/20100316/158209710.html (20. 9. 2011) 177 FELGENHAUER, Pavel: Moscow Exploits TV Invasion Hoax to Isolate Georgia. The Jamestown Foundation, 18. března 2010, http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=36171 (13. 11. 2011)
63
hornatý terén Gruzie a dosud špatná infrastruktura, kdy v odlehlejších horských
oblastech se místní obyvatelé teprve po revoluci růţí dočkali dodávek elektřiny,
a proto právě v těchto oblastech lze v současnosti naladit pouze hlavní televizní
stanice s provládní linií. Přístup k nezávislým deníkům či k internetu je zatím
taktéţ v těchto oblastech omezený, ačkoli s rozšířením elektřiny a postupným
rozmachem nových médií je naděje, ţe by se přístup k informacím mohl zlepšit.
Cenzura internetu je v Gruzii na rozdíl od jiných postsovětských zemí (např.
Běloruska či Uzbekistánu) nemyslitelná.178 I proto pokud se podíváme na
volební mapy Gruzie (viz přílohy 2, 3, a 4), pak tradičně nejslabší podporu pro
vládní stranu nalezneme v hlavním městě Tbilisi, kde je lepší přístup k různým
zdrojům informací. Problém závislosti masmédií na vládě je v současnosti
nejpalčivějším problémem z výše zmíněných; v ostatních oblastech jiţ alespoň
proběhly pokusy o reformy, ačkoli jejich dopad je diskutabilní, ale média dosud
zůstala reformou netknuta. Všechny faktory (justice, volební systém, přístup ke
zdrojům a média) společně tvoří uzavřený kruh, ve kterém jsou opoziční strany
znevýhodněny. Mají sice moţnost politické soutěţe, ale podmínky pro jednotlivé
subjekty nejsou nastaveny rovně.
178 WHEATLEY, J.: Georgia at Crossroads: after the post-war. c. d.
64
4. Charakteristické rysy opozičních stran ovlivňující obraz
opozice před voliči
Předchozí kapitola se zaměřila na faktory způsobující oslabení opozice
systémově, které opozice sama nemůţe příliš ovlivňovat. Nabízí se však otázka,
zda by opozice byla schopna konkurovat vládě v případě, kdy by byly podmínky
politické soutěţe rovné. Následující kapitola bude na základě analýzy
charakteristických rysů opozičních stran, argumentovat, ţe stávající opoziční
strany by pravděpodobně nebyly schopny konkurovat vládní straně ani v plně
demokratickém systému, protoţe nejsou dostatečně propojeny se svými voliči.
Gruzínské opoziční strany samy udělala mnoho chyb, kvůli kterým se staly pro
velkou část voličů nevolitelné. Snaha neparlamentních opozičních stran
svrhnout vládu revoluční cestou u veřejnosti neuspěla a ukázalo se, ţe gruzínská
společnost spíše touţí po konsenzu a proreformním kurzu. Vláda naopak byla
schopna veřejnost přesvědčit, ţe je schopna reflektovat svou kritiku, kdyţ
spustila reformy v oblastech, ve kterých byla kritizována (např. ústavní a volební
reforma) a úspěšně se tak před veřejností prezentovala jako demokratičtější, neţ
opozice.179
Kapitola se zaměří na tři rysy opozičních stran, které způsobují jejich
nestabilitu a slabou institucionalizaci v rámci politického systému. Tyto rysy
vycházejí z teorie Scotta Mainwaringa doplněné o poznatky Sarah Birch, jeţ byla
detailně představena v první kapitole. Prvním charakteristickým rysem opoziční
scény je časté zakládání nových stran, které vytváří roztříštěný stranický systém
s mnoha subjekty bez voličské základny. Dalším rysem je slabé programové a
ideologické ukotvení stran. Opoziční strany nenabízí voličům jasný program, se
kterým by se mohli ztotoţnit. Program většiny opozičních subjektů se navíc
podobá, a proto dochází k vysokému rozptylu opozičních voličů. Posledním
analyzovaným bodem je vysoká závislost stran na svých lídrech, kdy strany
bývají aţ ztotoţňovány s postavou svého lídra. S jeho odchodem z politiky pak
strana často končí nebo upadá do marginality, protoţe nemá dostatek dalších
osobností.
179 WELT, Cory: Still Staging Democracy: Contestation and Conciliation in Postwar Georgia. c. d., s. 196.
65
4.1 Nestabilita stranického systému způsobená neustálým
vznikem nových stran
První z příčin slabé institucionalizace politických stran je dle S.
Mainwaringa vysoká volební volatilita, kdy politické strany nemají stálou
voličskou základnu a jejich zisky ve volbách jsou velmi proměnlivé. Jak jiţ bylo
zmíněno v první kapitole, výpočet volební volatility ve smyslu porovnání změny
voličských preferencí mezi dvěma po sobě jdoucími volbami naráţí
v postsovětském prostoru na několik problémů. Hlavním z nich, kterým se
podrobně zabývá Sarah Birch, je fakt, ţe zde často nedochází k pouhé změně
voličských preferencí, ale k obměně samotné nabídky stran, ze kterých můţe
volič vybírat. Ke změnám tedy dochází shora v důsledku rozhodnutí elit. Častá
obměna stran je jedním z hlavních rysů gruzínského stranického systému, a
proto je relevantní se zaměřit právě na tuto dimenzi volební volatility.
Obecně lze gruzínský stranický systém charakterizovat existencí jedné
predominantní strany Sjednocené národní hnutí (ENM), jejíţ zisky se dosud
pohybovaly okolo 60 % hlasů a fragmentované opozice, kde se velké mnoţství
subjektů dělí o zbývajících 40 % elektorátu. Konkrétně ENM získala v prvních
parlamentních volbách po revoluci růţí 67 % hlasů a v roce 2008 59 %, zatímco
nejvyšší zisk opozičního subjektu byl 17,7 % pro koalici Sjednocená opozice
v roce 2008. Pokud se podíváme na volební mapu parlamentních voleb 2008
(viz Příloha č. 3), vidíme, ţe výsledek pod 45 % zaznamenala ENM v Tbilisi,
zatímco v některých jiţních regionech oblasti Samcche-Dţavacheti strana
dokonce přesáhla 90% podporu.180 V komunálních volbách z roku 2010, získala
vládní strana 73,9% zastoupení napříč celou zemí, v Tbilisi, kde tradičně bývá
ENM slabší a opozice silnější, byl výsledek ENM 52,5 % (viz Příloha č. 4).181 I
v regionech s nejslabší podporou má tedy vládní strana jasnou většinu a ţádná
opoziční strana v současnosti nedosahuje takové podpory, aby byla schopna být
relevantní konkurencí. Je tedy třeba si uvědomit fakt, ţe pokud bychom chtěli
180 Viz Příloha č. 4: Mapa gruzínských parlamentních voleb 2008. Georgia. Legislative Elections 2008. Electoral Geography 2.0, Mapped politics, http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/g/georgia/georgia-legislative-election-2008.html (22. 11. 2011) 181 Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. c. d., s. 29.
66
vypočítat volební volatilitu, pak vzhledem k existenci politické strany, která
zaujímá zhruba 60 % elektorátu, by Pedersonův index volební volatility
nevycházel pro Gruzii jako vysoký, protoţe dochází k obměně pouze zhruba 40
%, které zaujímají opoziční strany. V případě opozičních stran je však volatilita
velmi vysoká, protoţe se z rozhodnutí elit spojují v koalice, štěpí, či zakládají
nové strany.
Pokud se zaměříme na obměnu stran při srovnání voleb 2004 a 2008,
pak došlo k téměř komplexní obměně stranických subjektů v opozici, kdy pouze
jedna opoziční strana (Labouristická strana) kandidovala ve stejné podobě
v obou volbách. Pokud bychom chtěli vyjádřit míru obměny stran, je třeba určit,
které strany se jiţ účastnily voleb 2004 a které jsou nové. Mezi strany, které
vznikly nově po volbách 2004 lze ale jasně zařadit pouze Křesťansko-
demokratické hnutí. Další kategorizace se jiţ značně komplikuje, protoţe mezi
léty 2004 a 2008 došlo jak k rozpadu, tak i k vzniku koalic, kterých se účastnily
strany staré i nové. Jedná se zejména o koalici Sjednocená opozice, jeţ
zahrnovala devět opozičních stran, z nichţ: 1. Nová práva se účastnila voleb
2004 v rámci jiné koalice (kandidovali v rámci Pravicové opozice společně s
Industrialisty), 2. Konzervativci byli v roce 2004 součástí ENM a později se
odštěpili, 3. Gruzínská cesta a Hnutí za sjednocenou Gruzii byly nově vzniklými
stranami. Tento případ demonstruje, ţe určení, zda se v případě Sjednocené
opozice jedná o subjekt starý nebo nový je velmi obtíţné, ne-li nemoţné. V roce
2011 uţ navíc Sjednocená opozice neexistuje, její členové působí buď jako
samostatné strany nebo se spojili do jiných koalic, coţ by způsobilo další
komplikaci pro zkoumání obměny stran po volbách 2012.
Posouzení, zda se při vzniku nového subjektu opoziční scény jedná o
starou nebo novou stranu, je obtíţné především proto, ţe politická elita jako
celek zůstala dosud neobměněna a nedochází ani k přílivu nových
programových okruhů. Vzniká tak paradox, kdy domněle nově vzniklé strany
jsou stranami se starými tvářemi a téměř totoţným programem jako subjekty
zaniklé. Příkladem můţe být Hnutí za spravedlivou Gruzii, jejíţ zakladatel Z.
Nogaideli byl sesazen z postu lídra, načeţ zaloţil novou stranu pod názvem
Spravedlivá Gruzie. Podobnosti však nejsou pouze v názvu, strana má téměř
67
totoţné osobnosti, které tvoří Nogaideliho příznivci, kteří za ním přešli z Hnutí
za spravedlivou Gruzii, programově strana taktéţ nepřináší nic nového. Jedná se
spíše o skupinu, která zaštiťuje politické angaţmá své hlavní osobnosti.
Od voleb v roce 2008 vznikaly další nové strany, coţ dokazuje, ţe tento
rys gruzínského stranického systému je dlouhodobým problémem pro
institucionalizaci stran, nikoli pouze krátkodobým rysem porevolučního období.
Strany vznikaly jednak odštěpením výrazných postav vládní ENM; do této
skupiny patří zaloţení strany MSS Z. Nogaidelim a DM-ES N. Burdţanadze.
Mezi další nově vzniklé subjekty patří ČS-TD Irakli Alasanii, která však vznikla
aţ poté, co I. Alasania jako nezávislý zaštítil vznik koalice opozičních stran
Aliance pro Gruzii a potřeboval nějakou vlastní platformu pro fungování v této
koalici. Na konci roku 2010 vznikla Gruzínská strana, kterou zakládali L.
Gačečiladze, I. Okruašvili a S. Subari. L. Gačečiladze ale po několika měsících
ohlásil vystoupení z této strany kvůli neshodám na postupu strany během
květnových protivládních protestů.182 Na počátku roku 2011 vznikla staronová
Spravedlivá Gruzie Z. Nogaideliho. Nejaktuálnějším plánovaným přírůstkem
opozičních stran má být veřejné hnutí miliardáře Borise (Bidziny) Ivanišviliho,
který vstoupil na politickou scénu v září 2011, coţ vyvolalo v Gruzii veliký
rozruch, protoţe mnozí věří, ţe tato osobnost má šanci ohrozit stabilitu
Saakašviliho reţimu. B. Ivanišvili plánuje zaloţit opoziční hnutí pod názvem
Gruzínský sen.183
Zaloţení nové strany je v současnosti v Gruzii povaţováno za poměrně
snadné, většina gruzínských politiků (včetně opozičních) označuje proces
registrace stran v Gruzii za liberální.184 To potvrzuje i vysoký počet
registrovaných stran, kdy G. Nodia a A. P. Scholtbach uvádějí, ţe v roce 2006
bylo registrováno přes 180 politických stran185, aktuální seznam Ministerstva
182 Two Co-founders Quit Georgian Party. Civil.ge, 3. června 2011, http://civil.ge/eng/article.php?id=23580 (22. 11. 2011) 183 SOCOR, Vladimir: Bidzina Ivanishvili Expounds his Political Plans. Eurasia Daily Monitor, 7. listopadu 2011, http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=38636&tx_ttnews[backPid]=7&cHash=a77708340646a9cc0e8611a3e75c0ec2 (17. 11. 2011) 184 NODIA, G. – SCHOLTBACH, A. P.: c. d., s. 58. 185 Tamtéţ, s. 101.
68
spravedlnosti uvádí dokonce 216 registrovaných stran v roce 2011.186 Je sice
nutné zdůraznit, ţe většina těchto stran se neúčastní politického procesu, přesto
se však jedná o vysokou fragmentaci na straně opozice. Vznikem nových
subjektů se opozice oslabuje, protoţe elektorát opozice se rozmělní mezi velké
mnoţství stran, které si konkurují.
Proč dosud nedošlo ke stabilizaci opoziční scény a jaké faktory
podporují neustálý vznik staronových stran? Případně proč není opozice
schopna spojit se do jedné koalice? Hlavním důvodem je slabá ukotvenost
gruzínských stran ve společnosti. Strany nevznikají zdola jako výraz společenské
poptávky po určitém okruhu témat či po ideologii, ale vznikají z popudu elit.
Strany, které nejsou zakořeněny ve společnosti, mohou být velmi snadno
rozpuštěny svým lídrem187 a stejně snadno vznikne opět strana nová bez ohledu
na společenskou poptávku. Dalším faktorem, který podporuje vznik staronových
stran je populismus, kdy se strany (nebo spíše jejich lídři) snaţí odpoutat od
svých předchozích chyb a proto zakládají nové subjekty, které mají vytvářet
dojem neposkvrněnosti. Příkladem takovéhoto obratu je politický osud Nino
Burdţanadze, která byla vrcholnou představitelkou vládní strany aţ do začátku
roku 2008, ale za necelý půlrok zaloţila vlastní opoziční stranu, která se
prezentuje jako ta, která prozřela autoritářský charakter Saakašviliho reţimu a
nyní bojuje za demokracii.
Za faktor, který brání opozičním stranám se spojovat, povaţuje S. Birch
prezidentské volby, které jsou pro strany v poloprezidentských reţimech
povaţovány za důleţitější neţ volby parlamentní. U přímých prezidentských
voleb hraje roli volební systém, kdy v dvoukolovém většinovém systému je pro
opoziční strany strategicky výhodnější do prvního kola postavit více kandidátů,
aby kandidát vládní strany nepřesáhl v prvním kole 50 % a mohlo se konat
druhé kolo.188 To byl případ prezidentských voleb v roce 2008, kdy kromě
společného kandidáta opozičních stran Levana Gačečiladzeho, postavili své
kandidáty i Nová práva (David Gamkrelidze) a Labouristé (Š. Natelašvili),
186 Partebis sia. Ministry of Justice of Georgia, http://justice.gov.ge/files/Documents/partiebis%20sia/partiebis_sia.pdf (15. 11. 2011) 187 BADER, M.: c. d., s. 79. 188 BIRCH, S.: c. d., s. 7.
69
údajně ze strategických důvodů.189 Ve volbách však zvítězil M. Saakašvili
v prvním kole s 53,5 % hlasů, opozice však jeho vítězství v prvním kole povaţuje
za výsledek volebního podvodu.190
Vysoká fragmentace opoziční politické scény a nízká propojenost stran
s voliči nepřispívá ke stabilizaci vícestranického politického systému. Častý
vznik nových subjektů a neshody mezi jednotlivými stranami posilují nedůvěru
voličů v opozici jako celek. Opoziční strany nepůsobí jako důvěryhodná
alternativa k vládě, protoţe jsou vnitřně nestabilní. Gruzie tak zaţívá vysokou
míru obměny stranického systému v případě opozičních stran, ale paradoxně
tyto strany bývají zakládány starou politickou elitou. Slabé propojení stran se
svými voliči však prohlubují i další rysy gruzínského stranického systému.
4.2 Programová a ideologická neukotvenost
Jiţ v předchozí kapitole bylo zmíněno, ţe strany v Gruzii nevznikají
z poptávky společnosti, ale rozhodnutím elit. Právě v důsledku slabé
propojenosti stran s elektorátem jsou gruzínské politické strany mnohem méně
vystavěné na ideologii neţ strany v politických systémech západní Evropy a
štěpné linie zde lze hledat jen těţko. Klasická socioekonomická štěpná linie
v gruzínském politickém systému nehraje důleţitou roli. Důvodem je nízká
socioekonomická rozvinutost země, která se vyznačuje slabou střední třídou
a vysokým podílem chudé vrstvy obyvatel, kdy asi třetina obyvatel ţije pod
hranicí chudoby.191 Zároveň je třeba si uvědomit, ţe gruzínská společnost můţe
vnímat odlišně kategorie „bohatý“ a „chudý“ neţ západní společnosti; spíše se
zde hovoří v pojmech „zkorumpovaný“ a „sociálně slabý“,192 ve vnímání obyvatel
je politická a ekonomická moc úzce propojena. V důsledku komunistické
zkušenosti je pojem levice zdiskreditovaný, a i proto se většina politických stran
189 WELT, C.: c. d., s. 199. 190 Georgia‟s opposition presents 'evidence' election was rigged. RT.com, 8. ledna 2008, http://rt.com/news/georgias-opposition-present-evidence-election-was-rigged/ (20. 11. 2011) 191 Dle dat z roku 2006 ţilo 31 % Gruzínců pod hranicí chudoby. Georgia. The World Factbook. Central Intelligence Agency, https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/gg.html (19. 11. 2011) 192 NODIA, G. – SCHOLTBACH, A. P.: c. d., s. 63.
70
řadí do kategorie středo-pravicových, coţ se můţe jevit paradoxně v zemi
s vysokým podílem sociálně slabých.193
Pokud bychom se tedy pokusili gruzínské strany rozdělit mezi pravicové a
levicové, pak jedinou stranou, která se k levici hlásí, je Labouristická strana
(SLP). Přesto se program SLP ve většině bodů shoduje s programy ostatních
opozičních stran, přičemţ důraz je kladen především na demokratický a právní
stát a podporu občanské společnosti. Snad jediný programový bod, ve kterém
strana uplatňuje levicová témata, je slib sníţení nezaměstnanosti a bezplatné
zdravotní péče. Další programové body jsou jiţ spíše předvolebními populismy,
kdy strana například slibuje podporu rodin ze státního rozpočtu příspěvkem
2999 lari pro novomanţele a 1999 lari za kaţdé narozené dítě.194 Všechny ostatní
strany se zařazují na pravici nebo do středu. Jejich programy se však nezaměřují
na socioekonomická témata, ale spíše na téma demokratického vládnutí.
Na gruzínské politické scéně neexistuje strana, která by zpochybňovala
demokratické hodnoty. Všechny politické strany včetně vládní strany definují
jako své klíčové hodnoty demokratické instituce, právní stát, osobní svobodu,
trţní ekonomiku a směřování do euroatlantických struktur. Na druhé straně má
kaţdá strana trochu jiný recept na to, jak demokracie dosáhnout, a snad i proto
se hlavní štěpnou linií gruzínské politiky stal postoj provládní versus
protivládní.195 Opoziční strany tak můţeme rozdělit na škálu od stran s mírnou
kritikou vlády aţ po ty s nejradikálnější kritikou. Příkladem umírněné opozice
vůči vládě je KDM, jejíţ lídr G. Targamadze se snaţí působit jako mediátor
politické scény. Jeho strana se nepřipojila k bojkotu opozice po parlamentních
volbách 2008 a nevzdala se svých mandátů. Během protivládních protestů
v roce 2009 G. Targamadze přišel se sedmibodovým návrhem, jak se dostat z
193 Tamtéţ, s. 121-122. 194 Statistický úřad Gruzie uvádí jako průměrný měsíční příjem na osobu 178,6 lari (2010). Viz Households Income. In: National Statistics Office of Georgia website, http://www.geostat.ge/index.php?action=page&p_id=182&lang=eng (19. 11. 2011) Program Š. Natelašviliho pro prezidentské volby viz Metekhi Obligation. In: Georgian Labour Party website, http://labour.ge/en/party/programm.html (19. 11. 2011) 195 O rysu gruzínského stranického systému, kde se strany od sebe odlišují podle postoje k vládním autoritám spíše, neţ podle ideologie se zmiňuje např. Jonathan Wheatley. Viz WHEATLEY, J.: Georgia at crossroads: after the post-war. c. d.
71
krize mezi vládou a opozicí,196 ale tento návrh byl opozicí odmítnut, protoţe
neobsahoval odstoupení M. Saakašviliho.197 Naposledy se provládní postoj KDM
projevil během vyjednávání o volební reformě, kde i přes dohodu opozičních
stran hovořit jedním hlasem nakonec KDM reformu podpořila, ačkoli dalších
šest opozičních stran jí odmítlo. Umírněný postoj vůči vládě a profil mediátora
na politické scéně se však zatím KDM vyplatil, protoţe v současnosti se jedná o
opoziční stranu s největší podporou. Strana je však kritizována za to, ţe je
poplatná vládě a slouţí jí jako nástroj rozdělování opozice.
Další stranou na škále vymezenosti vůči vládě jsou Nová práva (AM),
která jsou více kritická k vládě neţ KDM, ale v poslední době vystupovala vůči
vládě umírněněji. AM jsou jedinou stranou, která získala zastoupení
v parlamentu v obou volbách, které se konaly po revoluci růţí. Po volbách v roce
2008 se však strana svých mandátů vzdala na protest proti falšování ve
volbách.198 Lídr strany D. Gamkrelidze v minulosti několikrát vyzval M.
Saakašviliho k odstoupení,199 na druhé straně letos AM podpořila vládní návrh
volební reformy. Profil strany na škále provládní versus protivládní je tak
poměrně ambivalentní. Následuje skupina opozičních stran, které jsou ochotny
vést s vládou dialog, ale zároveň jsou k jejím návrhům kritické a dosud se
s vládou na ničem nedohodly. Jedná se například o ČS-TD, SKP či SG, tedy
strany, které s vládou vyjednávaly o podobě volební reformy, ale nakonec s ní
nesouhlasily, protoţe vláda nevyhověla jejich poţadavkům. V minulosti tyto
strany podporovaly a aktivně se účastnily protivládních protestů.
Na okraji této škály stojí strany, které jsou ostře vymezené vůči
Saakašviliho vládě a usilují o její svrţení skrze masové protesty. Do této skupiny
patří především DM-ES a SLP, kdy obě strany aktivně organizovaly protesty
vůči vládě. V květnu 2011 se jednalo především o tzv. Stříbrnou revoluci,200
196 Christian-Democrats Offer Measures to Pave Way for dialogue. Civil.ge, 14. dubna 2009, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=20731 (19. 11. 2011) 197 RIMPLE, Paul: Who is Giorgi Targamadze? c. d. 198 NILSSON, Niklas: Georgian Parliament Convenes. CACI Analyst, 11. 6. 2008, http://www.cacianalyst.org/?q=node/4882 (19. 11. 2011) 199 New Rights Party: Saakashvili must resign. Civil.ge, 8. září 2008, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=19445 (18. 11. 2011) 200 Pokusu o revoluci z května 2011 se přezdívá stříbrná revoluce, protoţe se protestů účastnili většinou starší lidé, kteří mají nízké penze a nedokáţí se vyrovnat s rostoucími cenami za
72
jejímţ hlavním lídrem byla N. Burdţanadze, v listopadu 2011 zase zorganizovala
protest SLP jako připomínku čtvrtého výročí policejního zásahu proti opozičním
demonstrantům v roce 2007.201 V případě SLP je ale nutné zmínit její
specifičnost, kdy se strana vymezuje nejen vůči vládě, ale i vůči některým
opozičním subjektům, aktuálně například ostře zkritizovala vstup B. Ivanišviliho
na politickou scénu,202 ačkoli jiné opoziční strany tuto osobnost spíše podporují.
SLP si jiţ během revoluce růţí udrţovala odstup, jak od Ševarnadzeho, tak od
Saakašviliho a i nyní zůstává na politické scéně vymezená v podstatě vůči všem.
Ideologická identita gruzínských stran se v mnohém liší od evropského
pojetí smyslu politických ideologií. Například název vládní strany Sjednocené
národní hnutí není výrazem nacionalistického charakteru strany, ale spíše snahy
o vytvoření dojmu, ţe strana je pro celý národ. Strana se nechce omezovat
konkrétní ideologií na úţeji determinovanou skupinu voličů, ale chce být
stranou všech.203 Významná část politických stran vzniklých po roce 2007 se
taktéţ snaţí být jak v názvu tak i programově maximálně všeobjímající, coţ
dokazují názvy jako Gruzínská cesta, Gruzínská strana, Demokratické hnutí –
sjednocená Gruzie či Naše Gruzie – svobodní demokraté. Všechny tyto strany se
snaţí vymazat ideologii ze svého profilu a být stranou všech. V tom se liší od
starších stran vzniklých za Ševarnadzeho reţimu, které pouţily ideologie ve
svých názvech (Labouristická strana, Konzervativní strana, Industrialisté),
ačkoli se často jedná o diametrálně odlišný význam, neţ jaký známe ze zemí
západní Evropy. Příkladem takového zmatení pojmů mohou být gruzínští
Konzervativci, mezi jejichţ programové priority patří podpora sociálně slabých a
navýšení státního rozpočtu na podporu důchodců a nezaměstnaných.204
potraviny. McGUINNESS, Damien: Georgia: Anti-Saakashvili Protests vow to continue. BBC News, 23. května 2011, http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-13554828 (19. 11. 2011) 201 Georgia Protesters Demand President‟s Resignation. Radio Free Europe/Radio Liberty, 7. listopadu 2011, http://www.rferl.org/content/georgian_protesters_demand_presidents_resignation/24383883.html (19. 11. 2011) 202 Demonstrators in Georgia Protest against Saakashvili and Ivanishvili. European Forum for Democracy and Solidarity, 8. listopadu 2011, http://www.europeanforum.net/news/1278/demonstrators_in_georgia_protest_against_saakashvili_and_ivanishvili (19. 11. 2011) 203 NODIA, G. – SCHOLTBACH, A. P.: c. d., s. 121. 204 Political Movement „Conservative Patry of Georgia“. Ivote.ge, http://www.ivote.ge/index.php/en/parties/67-7-konservatoruli.html (17. 11. 2011)
73
Asi jediným tématem, které vytvořilo štěpnou linii v rámci opozičních
stran v posledních letech, je postoj k Rusku, respektive postoj k rusko-gruzínské
válce. Je třeba předeslat, ţe ţádná z gruzínských opozičních stran není vyloţeně
proruská a všechny se shodují na proevropském směřování země. Nicméně
některé z opozičních stran přímo vznikly na základě nesouhlasu s postupem M.
Saakašviliho v rusko-gruzínské válce, jednalo se přitom o strany zaloţené
bývalými členy Saakašviliho vlády N. Burdţanadze, Z. Nogaidelim a také I.
Alasaniou, který slouţil pro vládu jako diplomat. Lídři stran MSS Z. Nogaideli a
DM-ES N. Burdţanadze začali v roce 2009 jezdit na návštěvy do Ruska a
navázali vztah s vládní stranou Jednotné Rusko.205 Dle jejich názoru bylo v
zájmu Gruzie vylepšit vztahy s Ruskem, které byly narušeny válkou. Vůči
tomuto názoru se ale vymezila jak vládní strana, tak i zbytek opozičních stran
s výjimkou konzervativní strany, jejíţ předseda Z. Dzidziguri aktivitu dvou
opozičních lídrů podpořil.
Proruský postoj dvou opozičních stran vyvolal otázku, zda se jednalo
pouze o snahu vymezit se vůči Saakašviliho postupu v rusko-gruzínské válce a
získat tak voliče před komunálními volbami, nebo zda byly strany vyuţity
Kremlem, kterému by svrţení Saakašviliho vlády vyhovovalo. Pokud však
Nogaideli a Burdţanadze chtěli skrze proruský postoj získat podporu voličů, pak
se tato strategie nesetkala s úspěchem, protoţe většina veřejnosti vnímala jejich
snahu o vylepšení vztahů s Ruskem negativně.206 Vyvolal však ostré reakce i u
ostatních opozičních stran. V době, kdy se jednalo o vzniku opoziční předvolební
koalice, která by byla schopna vytvořit konkurenci vládní straně, tak většina
opozičních lídrů prohlásila, ţe se Z. Nogaidelim spolupracovat nemíní.207 Kvůli
205 Z. Nogaideli dokonce podepsal se stranou Jednotné Rusko dohodu o spolupráci. FOMIČEV, Michail: Nogaideli: Soglašenije s JR – osnova razvitija otnošenij RF i Gruzii. RIA Novosti, 11. února 2010, http://ria.ru/politics/20100211/208728088.html (18. 11. 2011) 206 Dle průzkumu veřejného mínění 62 % Gruzínců nesouhlasilo s Nogaideliho setkáním s V. Putinem v Moskvě a 59 % nesouhlasilo s cestou N. Burdţanadze do Moskvy.Viz MATSABERIDZE, David: Conflict as an instrument in Internal Political Struggles of Georgia: A Case Study of Russian-Georgian War. Tbilisi State University 2010, s. 12, http://tsu-ge.academia.edu/DavidMatsaberidze/Papers/310043/Conflict_as_an_Instrument_in_Internal_Political_Struggles_of_Georgia (20. 11. 2011) 207 Z. Nogaideli v této době získal přezdívku „mínus jedna“ (minus one), protoţe lídři ostatních opozičních stran prohlásili, ţe jednání o opozičním kandidátovi na post primátora Tbilisi bude probíhat s kaţdým „mínus jedna“. Viz GURGENIDZE, Maka: Georgian Opposition leader makes confusing political moves. CACI Analyst, 3. března 2010, http://www.cacianalyst.org/?q=node/5283 (19. 11. 2011)
74
rozkolu ohledně postoje k Rusku tak byla vyloučena předvolební koalice napříč
opozičními stranami a rozpory ohledně postoje k Rusku spíše před volbami
hrály ve prospěch vládní strany.
Štěpné linie typu církev-stát či podle etnického dělení, nejsou dosud
určujícím faktorem gruzínské politické scény. V případě role církve ve
společnosti se všechny strany shodují na jejím výjimečném postavení, které
ostatně zmiňuje i gruzínská ústava. Toto téma o něco více akcentuje KDM, ale
všechny strany zároveň podporují sekulární stát. Zajímavé je, ţe významnější
roli v gruzínské politice nehraje strana, která by zastupovala etnické minority.
Gruzie má početnou ázerbájdţánskou (6,5 %) a arménskou minoritu (5,7 %).
Ani jedna z těchto minorit se zatím příliš aktivně politicky neangaţuje. Problém
spočívá především v jazykové bariéře souvisící s ústupem ruštiny, která slouţila
jako lingua franca. Tématem, které se taktéţ dosud nestalo jednou z priorit
opozice, je situace vnitřně vysídlených osob (tzv. IDPs) z Abcházie a Jiţní Osetie,
ačkoli představují početnou skupinu elektorátu, která by vzhledem ke svému
dlouhodobě špatnému socioekonomickému postavení mohla podpořit opozici.
Opoziční strany občas vyuţívají individuálních osudů IDPs ke kritice vlády, ale
systematičtěji toto téma zatím neuchopily. Dosud se na tuto skupinu voličů
zaměřila pouze malá opoziční strana Evropští demokraté (do roku 2011 působící
pod názvem My sami), která zastupuje zájmy IDPs z Abcházie. Není však
vyloučeno, ţe v budoucnu ještě etnická štěpná linie můţe začít hrát v gruzínské
politice významnější roli neţ dnes.
Míra odlišení gruzínských opozičních stran na základě programu či
ideologie je velmi nízká, kdy u nich nenalezneme klasické socio-ekonomické
štěpení a další štěpné linie jsou taktéţ slabé. Tématem, které v posledních letech
vytvořilo novou štěpnou linii, se stal postoj stran k rusko-gruzínské válce a
k obnovení dialogu s Ruskem. Ačkoli je polarizace gruzínských stran nízká,
protoţe většina stran se povaţuje za středo-pravicové a mají téměř totoţný
program, fragmentace je naopak vysoká, protoţe i přes podobnosti v cílech se
strany nejsou schopny spojit do větších koalic. Příčinou tohoto problému se
bude zabývat následující kapitola.
75
4.3 Závislost stran na osobnostech
Personalistický vztah mezi voličem a stranou se projevuje tím, ţe volič si
vybírá, jakou stranu bude volit především podle jejího lídra; program či
ideologie strany jsou pro jeho rozhodování vedlejší.208 Na druhé straně politici
si zakládají strany jako prostředek ke svému zvolení do státní funkce. Nejčastěji
se tento jev objevuje v prezidentských systémech, kde v období před
prezidentskými volbami vznikají nové strany slouţící jako platformy pro
kandidáty. Postup tedy není takový, ţe strana vybírá kandidáta, ale naopak
kandidát zakládá vlastní stranu v okruhu svých příznivců, kteří jeho nominaci
podpoří. Vnitřně jsou pak strany rigidní. Vztah mezi voličem a stranou trpí
vysokou mírou populismu, kdy lídr strany provádí kampaň zaměřenou na
vlastní osobnost, strana jako taková se dostává na vedlejší kolej.
Přílišná závislost na svých lídrech strany oslabuje, protoţe se stávají
klubem, ale nejsou stranami, které by disponovaly bází ve společnosti. Co je
důvodem vzniku personalistických stran? Jedním z moţných vysvětlení je
opoţděný vývoj stranických systému v postsovětském prostoru. Zatímco
v západní Evropě strany vznikaly od druhé polovině 19. století většinou zdola
jakoţto organizace vzešlé z občanských aktivit, v postsovětském prostoru se
začaly stranické systémy vyvíjet aţ v době, kdy jiţ byla televize masovým
fenoménem, coţ pro strany znamenalo, ţe nemusely usilovat o dobrou
organizační strukturu k vlastní propagaci.209 Dalším z moţných vysvětlení je
určitá míra diskreditace strany jakoţto instituce pocházející z dob komunistické
totality, která souvisí se slabou vyvinutostí občanské společnosti.210 Voliči proto
mají tendenci spíše důvěřovat konkrétním osobnostem, neţ politické straně.
Tento argument podporují i výsledky průzkumu veřejného mínění, který
prováděla organizace International Republican Institute (IRI) v březnu 2011, ve
208 MAINWARING, S. – TORCAL, M: c. d., s. 2. 209 Tamtéţ., s. 21. 210 MILLER, Arthur H. a spol.: Emerging Party Systems in Post-Soviet Societies: Fact of Fiction? The Journal of Politics, 62, 2000, č. 2, s. 455-456.
76
kterém pouze 38 % respondentů uvedlo, ţe stranám důvěřuje, zatímco 43 %
nikoli.211
Podíváme-li se na konkrétní podobu personalistických vztahů mezi voliči
a stranami v Gruzii, můţeme sledovat historické příčiny vzniku těchto vztahů.
Ačkoli první strany v Gruzii začaly vznikat jiţ na počátku 20. století, jejich vývoj
byl zastaven společně s invazí Rudé armády do Gruzie v roce 1921. Novodobé
strany tak začaly vznikat aţ v průběhu 80. let. Socio-ekonomické rozdělení bylo
během komunistického reţimu nivelizováno, a proto se po pádu reţimu voliči
identifikovali s charismatickými lídry, kteří vedli úzké skupiny opozičních
stran.212 Darrell Slider jako jeden z důvodů vzniku personalizovaných stran
v Gruzii uvádí, ţe podoba malých opozičních stran organizovaných kolem
silných lídrů vznikla kvůli jejich předchozímu konspiračnímu charakteru.213
Strany, které působily v první polovině 90. let, se velmi často odkazovaly na
nějakou politickou osobnost; příkladem mohou být jejich názvy jako: Společnost
Konstantina Gamsachurdii214, Společnost Meraba Kostavy, Stalinova
komunistická strana, Zviadova cesta nebo Společnost Ilji Čavčavadze.215
Tradice silné závislosti politických stran na osobnostech přetrval i po
revoluci růţí. V průzkumu veřejného mínění z března 2011 uvedlo 54 %
respondentů, ţe lídr je pro ně nejdůleţitější při rozhodování o tom, kterou
stranu budou volit. Strana jako taková je nejdůleţitější pouze pro 18 % voličů.216
Ve stranickém systému jsou rozmělněny štěpné linie na základě ideologie a
strany se od sebe vzájemně distancují skrze osobnosti svých lídrů. Ti jsou
hlavním důvodem vysoké fragmentace, kdy se strany nejsou schopny spojit tak,
aby mohly lépe konkurovat vládní straně. Personalismus na politické scéně po
revoluci růţí se projevuje tím, ţe kaţdá výraznější osobnost si zakládá vlastní
stranu, která je vnitřně rigidní s hierarchickou strukturou. Osobnosti 211 Georgian National Study, April 26 – May 4, 2011. International Republican Institute, http://www.iri.org/sites/default/files/2011%20June%2028%20Survey%20of%20Georgian%20Public%20Opinion,%20April%2026-May%204,%202011%281%29.pdf (22. 11. 2011) 212 WHEATLEY, Jonathan: Georgia from National Awakening to Rose Revolution: Delayed Transition in the Former Soviet Union. Ashgate Publishing, Ltd. 2005, s. 49. 213 SLIDER, D.: Democratization in Georgia. In: DAWISHA, Karen – PARROTT, Bruce (Edd.): Conflict, Cleavage and Change in Central Asia And Caucasus. Cambridge University Press 1997, s. 161. 214 Otec prezidenta Z. Gamsachurdii a známý gruzínský spisovatel. 215 SLIDER, D.: c. d., s. 183-184. 216 Georgian National Study, April 26 – May 4, 2011. c. d.
77
stranických lídrů jsou přitom z velké části neměnné, staré elity jsou součástí
především stran vzniklých za Ševarnadzeho éry, kdy například Š. Natelašvili či
G. Topadze jsou lídry kontinuálně od vzniku svých stran. Ani nově vzniklé
strany však nedisponují novými osobnostmi, kdy velká část z nich byla taktéţ
odchována Ševarnadzeho reţimem, později působili v Saakašviliho vládě a pak
přešli do opozice (N. Burdţanadze či Z. Nogaideli). Skutečnost, ţe strany bývají
úzkým okruhem příznivců jedné výrazné osobnosti, vytváří problém nedostatku
osobností v rámci jednotlivých stran, který postavení opozičních stran dále
oslabuje.
Opozice má několik výraznějších osobností, které se však vzájemnými
útoky a neshodami oslabují. Mezi důvody špatných osobních vztahů patří i jejich
společná minulost v rámci vládní strany. Příkladem jsou politikové N.
Burdţanadze, Z. Nogaideli a S. Zurabišvili, kteří byli ve stejné době součástí
Saakašviliho administrativy, N. Burdţanadze jakoţto vysoká představitelka
strany a předsedkyně parlamentu, Z. Nogaideli jako premiér a S. Zurabišvili
jako ministryně zahraničí. Nejdříve odešla do opozice S. Zurabišvili, o post
ministryně přišla právě v důsledku neshod s N. Burdţanadze a s premiérem
Nogaidelim. V roce 2008 pak odcházejí do opozice i tito dva politici a zakládají
vlastní strany. Ačkoli cíle a programatika stran těchto třech lídrů byla
v mnohém podobná, dohoda na společné opoziční koalici se stala nemoţnou
kvůli špatným osobním vztahům. Důvodem komplikované spolupráce byla
právě přílišná závislost stran na osobnostech, která znemoţnila pragmatismus
ve vzájemných vztazích.
Co se týče osobností opozičních stran, pak v Gruzii převládá názor, ţe
důvodem slabého postavení opozice je absence dostatečně charismatického
lídra, který by vytvořil protiváhu k M. Saakašvilimu.217 V tomto ohledu se zdál
být nejnadějnější osobností I. Alasania, který má ve společnosti určitý kredit a
zároveň se drţí opoziční linie a není loutkovou opozicí. Ani I. Alasania však za
zhruba tři roky svého působení na opoziční politické scéně nezískal podporu
výraznější části voličů. Vzhledem ke slabému vlivu opozičních lídrů v gruzínské
217 Political Forum: 10 Questions on Georgia‟s Political Development. The Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development, Tbilisi 2007, s. 74, http://pasos.org/wp-content/archive/7_284_473910_Politfor.pdf (1. 12. 2011)
78
společnosti lze argumentovat, ţe silnější protiváhu vůči vládní straně vytvářejí
apolitické osobnosti. Příkladem takové osobnosti je patriarcha gruzínské
pravoslavné církve Ilja II., který má ve společnosti obrovský vliv a také se
politicky angaţuje. Jeho podpora nebo naopak kritika představuje důleţitý
faktor pro obraz politika před veřejností a je tak osobností, na kterou vláda musí
brát ohled daleko více neţ na jakoukoli osobnost opoziční politiky.218
Skutečnost, ţe církev je pro Gruzínce důvěryhodnější institucí neţ opozice, jen
dokresluje komplikované postavení opozice v rámci společnosti.
Problémem opozičních stran je jejich silná závislost na lídrech, kteří však
nejsou schopni oslovit širší okruh voličů. Tento problém je důsledkem toho, ţe
strany vznikají jako projekt jedné osobnosti bez programové vize či širšího
ideového ukotvení. Aktuálním příkladem vzniku nové strany kolem
charismatického lídra je pokus o zaloţení nové opoziční strany B. Ivanišviliho,
jehoţ vstup do politiky v průběhu října 2011 se stal politickou událostí roku.
Tento v současnosti nejbohatší Gruzínec se rozhodl angaţovat na straně opozice
a zaloţit vlastní politickou stranu, se kterou bude kandidovat v parlamentních
volbách v roce 2012. Jeho cílem je změna současného reţimu skrze volby. Část
opozičních stran deklarovala, ţe by s Ivanišvilim rády spolupracovaly, ačkoli
Ivanišvili prohlásil, ţe jediné strany, se kterými je ochoten spolupracovat jsou
ČS-TD a Republikáni.219 Ivanišvili je silnou osobností, která má určitou šanci
vytvořit protiváhu k vládní straně ENM a vláda proto jeho politické angaţmá
nebere na lehkou váhu. Ivanišviliho vstup do politiky je však typickou ukázkou
nízké institucionalizace politických stran, kdy je nejprve proklamován vstup
osobnosti na politickou scénu a aţ poté se hledá platforma, v rámci níţ můţe
tato osobnost uspět. Pro Ivanišviliho je prozatím takovou platformou občanské
sdruţení, které zaloţil a které se má přeměnit v politickou stranu pod názvem
Gruzínský sen.220 Ačkoli Ivanišviliho Gruzínský sen můţe pro mnohé
představovat naději na lepší zítřky, přílišná důvěra v charismatické osobnosti a
naopak nedůvěra v instituce nepřispívají k vytvoření stabilního vícestranického
systému.
218 DE WAAL, T. c. d., s. 28. 219 Ivanishvili‟s First Ever Press Conference. Civil.ge, 1. listopadu 2011, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=24090 (1. 12. 2011) 220 SOCOR, V.: c. d.
79
V případě gruzínských opozičních stran se potvrdilo, ţe trpí nedostatky
typickými pro stranické systémy reţimů soutěţivého autoritářství. Tři hlavní
rysy, které byly představeny jakoţto charakteristické pro gruzínskou opoziční
scénu, tedy častý vznik nových subjektů, programová neukotvenost a přílišná
závislost na lídrech, lze povaţovat za faktory způsobující slabé postavení
opozičních stran v politickém systému Gruzie. Vysvětlují také příčinu nedůvěry
veřejnosti v opoziční strany, které jsou nestabilní, nenabízí zřetelný program,
který by byl alternativou k vládním návrhům a jejich lídři nejsou schopni
konsenzu ani v otázce společného postupu vůči vládě. Opoziční strany
v důsledku výše zmíněných rysů působí jako prostředky několika opozičních
lídrů k prosazování vlastních zájmů a představ. Společnost je ale nevnímá jako
reprezentanty svých zájmů.
80
ZÁVĚR
Gruzie ve srovnání s mnoha ostatními zeměmi postsovětského prostoru
byla povaţována za zemi, která má šanci na demokratizaci svého politického
systému. Tyto naděje se ale dosud z mnoha důvodů nenaplnily. Jednou
z hlavních příčin tohoto stavu je slabé postavení opozičních stran vycházející
z nestabilního stranického systému, který nevychází se společenské základny,
ale byl instalován politickou reprezentací shora. S touto skutečností souvisí
nedůvěra společnosti v opozici jakoţto demokratickou instituci a slabá vazba
mezi opozičními stranami a voliči. Cílem této práce bylo analyzovat faktory,
které mají na slabém postavení opozice svůj podíl. Tyto faktory byly rozděleny
do dvou oblastí, které společně zapříčiňují marginalitu opozičních stran. První
oblastí byl vliv nastavení reţimu na postavení opozičních stran. Druhou oblastí
pak bylo fungování opozičních stran samotných.
Práce si nejdříve stanovila teoretický rámec pro další analýzu. Ačkoli
primárním cílem práce nebylo analyzovat gruzínský reţim jako takový,
v teoretické kapitole bylo nezbytné předeslat, ţe se jedná o nedemokratický
reţim, z čehoţ vyplývá i povaha stranického systému a moţnosti působení
opozičních stran. Pojmenování typu postsovětských reţimů včetně gruzínského
se ukázalo být komplikovanějším, protoţe mezi politology se dosud debatuje o
tom, jaké zařazení je vhodné pro reţimy postsovětského střihu. Pro práci byl
nakonec zvolen koncept soutěţivého autoritářství, který vhodně vyjadřuje
skutečnost, ţe reţim je autoritářský, ale legitimizuje se skrze do určité míry
soutěţivé volby. Od určení podoby reţimu, ze kterého práce vychází, se odvíjely i
teorie zaměřené na stranický systém a na postavení opozice v tomto typu
reţimu.
Předně však bylo třeba stranický systém Gruzie charakterizovat a
představit jednotlivé aktéry opoziční scény. Zařazení této charakteristiky bylo
klíčové pro orientaci ve stranickém systému Gruzie, který je poměrně
nepřehledný a figuruje v něm mnoho subjektů. Strany se také často štěpí, spojují
do koalic nebo vznikají nově. Proto bylo poměrně obtíţné určit, kterými
stranami by se měla práce zabývat. Vybráno bylo deset stran, které buď
prokázaly v předchozích volbách, ţe jsou schopny oslovit část elektorátu, nebo
81
těch, které byly hlavním motorem protivládních demonstrací. Ty totiţ dnes
reprezentují jeden ze směrů antisystémové opoziční politiky, která výrazně
formuje gruzínskou politickou scénu.
Představení deseti gruzínských opozičních stran šlo chronologicky od
nejstarších aţ po nedávno vzniklé subjekty. V závislosti na tom, v jakém období
vznikly, byly rozděleny do dvou skupin na strany Ševarnadzeho éry a na strany
vzniklé po revoluci růţí, tj. za Saakašviliho éry. Ačkoli strany jsou svým
charakterem různorodé, u obou skupin stran byly nalezeny společné rysy.
Strany Ševarnadzeho éry lze povaţovat za více ideologické, neţ strany vzniklé po
revoluci růţí, coţ napovídají i jejich názvy. Na druhé straně stejně jako strany
mladší často postrádají zřetelný program. Strany Saakašviliho éry pak jiţ
vznikaly na štěpné linii provládní versus protivládní a nalezneme zde jak strany
ostře antisystémové a revoluční, tak i strany s mírnou kritikou vlády. Postoj
k reţimu jako politické téma však upozadil veškeré další programové okruhy.
Druhá polovina práce se zabývala platností dvou předem stanovených
tvrzení. První teze předpokládala, ţe postavení gruzínských opozičních stran je
omezeno nastavením politického systému; konkrétně ústavním vymezením
vztahu mezi třemi sloţkami moci, volebním systémem, přístupem ke zdrojům a
nesvobodou médií. Provedená analýza těchto faktorů potvrdila, ţe v Gruzii
existuje omezení opozičních stran způsobené nastavením politického systému.
V oblasti ústavní se jedná především o fakt, ţe exekutiva po revoluci růţí posílila
natolik, ţe legislativa se stala pouhým prostředkem pro schvalování zákonů a
soudní moc zůstala závislá na vládní straně. Otázkou je, zda se situace zlepší
společně s ústavní reformou, která má vstoupit v platnost v roce 2013. Vhledem
k tomu, ţe dosud byly ústavní reformy vytvářeny na míru vládě, panují obavy, ţe
ani současná reforma nebude výjimkou. Oslabení exekutivy, které má reforma
přinést, samo o sobě nemusí být zárukou rovnováhy mezi exekutivou a
legislativou, ale mohlo by se stát prostředkem pro udrţení M. Saakašviliho u
moci nově na postu premiéra.
V otázce volebního systému se také potvrdilo znevýhodnění opozičních
stran, a to i přesto, ţe jsou volby po revoluci růţí povaţovány volebními
pozorovateli za svobodné (ačkoli v případě voleb roku 2008 bylo monitorováno
82
několik váţných nedostatků). Smíšený volební systém navrstvení vytváří silnou
disproporci mezi vítězem voleb a malými stranami. V případě parlamentních
voleb v roce 2008 tvořil rozdíl mezi procentuálním ziskem v poměrné části
volby a podílem získaných mandátů vládní strany ENM 20% bonus. Pro stranu,
jejíţ podpora se pohybuje okolo 50 %, je tak velmi snadné dosáhnout
v parlamentu ústavní většiny. Výrazné sníţení disproporce v přepočtu hlasů na
mandáty nepřináší ani volební reforma, jejíţ schválení je plánováno do konce
roku 2012. Ta by sice měla zvýšit počet proporčně rozdělovaných mandátů, ale
pro malé opoziční strany bez stabilního elektorátu volební systém v této podobě
stále představuje výraznou překáţku k moţnosti provádění parlamentní
opoziční politiky.
Dalším ze zkoumaných faktorů byl přístup stran ke zdrojům. I v této
oblasti se potvrdilo, ţe existují nerovnosti mezi vládní stranou a stranami
opozičními. V návaznosti na volební systém a na své zisky ve volbách získává
vládní strana několikanásobně vyšší příspěvky ze státního rozpočtu neţli
jakákoli opoziční strana. Ještě větší problém představuje soukromé financování
stran, které je neprůhledné, limity pro příspěvky od fyzických a právnických
osob jsou vysoké a dochází také k obcházení stanovených pravidel. Nedostatky
v soukromém financování vytvářejí prostředí pro propojení ekonomické a
politické moci. Posledním zmiňovaným nedostatkem je zneuţívání
administrativních zdrojů vládní stranou. Nerovný přístup ke zdrojům pak
vytváří diametrálně odlišné podmínky pro předvolební soutěţ politických stran.
Posledním faktorem této oblasti byla problematika svobody médií, které
hrají důleţitou roli nejen v předvolebním klání, ale také pomáhají vytvářet vztah
mezi stranami a voliči. Za největší problém lze v tomto ohledu povaţovat
neprůhledné vlastnictví televizních stanic s celostátním pokrytím, které zvláště
v odlehlých regionech představují téměř jediný zdroj informací. Všechny
současné gruzínské televize s celostátním pokrytím jsou provládní. Lepší
moţnost přístupu k informacím je v hlavním městě Tbilisi, kde vysílají i
proopoziční televize. Lze argumentovat, ţe i tento faktor přispívá ke slabšímu
postavení vládní strany v Tbilisi.
83
Poslední kapitola analyzovala problematiku slabého postavení opozičních
stran z druhého úhlu pohledu. Cílem bylo ověřit relevanci faktorů, kterými se
opoziční strany oslabují samy a které vyplývají z jejich charakteristických rysů.
Teze za hlavní rys opozičních stran povaţovala jejich slabou institucionalizaci.
Projevem slabé institucionalizace byly tři faktory. Jednalo se o vysokou míru
obměny stran (party replacement), nízkou programovou a ideologickou
ukotvenost stran a o vysokou závislost na lídrech. Všechny tyto faktory měly
ovlivňovat slabou vazbu mezi opozičními stranami a voliči.
V případě obměny stranického spektra se prokázalo, ţe se jedná o váţnou
slabinu gruzínského stranického systému. Mezi parlamentními volbami z let
2004 a 2008 došlo k téměř kompletní obměně stranického spektra, kdy jedinou
opoziční stranou, která uspěla v obou volbách, byla Labouristická strana. Na
druhé straně velká část stranických subjektů, které vznikly v tomto mezidobí,
nebyla nová. Některé opoziční strany se spojily do široké opoziční koalice
Sjednocená opozice, která se skládala jak ze stran starých, tak i ze stran nových.
Další část stran vznikla kolem několika osobností, které opustily vládní ENM.
Došlo tedy ke vzniku několika nových opozičních stran, ale jejich lídři se
pohybují na politické scéně často jiţ od Ševarnadzeho éry. Problémem časté
obměny stran je skutečnost, ţe se nevytváří uţší vazba mezi opozičními stranami
a voliči, coţ je důsledkem oslabení opozičních stran. Nelze tedy sledovat
ukazatel volební volatility tak, jak je sledován u stranických systémů západní
Evropy, protoţe volič u dvou po sobě jdoucích voleb vybírá z odlišné nabídky
politických stran.
Druhým analyzovaným faktorem byla programová a ideologická
ukotvenost opozičních stran. V tomto ohledu práce dospěla k závěru, ţe ačkoli
jsou opoziční strany silně fragmentované, jejich polarizace je naopak nízká.
Jejich odlišení na pravo-levé škále je minimální, kdy většina stran se povaţuje
za středo-pravicové. Hlavním programovým cílem stran je demokratické
vládnutí, a proto je relevantnější štěpnou linií provládní versus protivládní
postoj. Novou štěpnou linií, která vznikla po rusko-gruzínské válce, se stal
postoj stran k Rusku. Tyto dvě štěpné linie především zabránily širší spolupráci
opozičních stran v rámci koalice. Ačkoli jsou si opoziční strany programově
84
velmi podobné, neshody ohledně postoje k vládním návrhům a ohledně vztahů
s Ruskem způsobují zachování roztříštěnosti opozice. Fakt, ţe opoziční strany
spíše jen reagují na vládní návrhy a nepřicházejí s vlastními koncepty, zvyšuje
nedůvěru voličů v opoziční strany.
Posledním analyzovaným faktorem byla přílišná závislost opozičních
stran na svých lídrech. Tento faktor úzce souvisí se silnou fragmentací
stranického systému, kdy kaţdá výraznější osobnost zakládá vlastní stranu.
Vnitřní fungování stran je hierarchické a strany jsou spíše kluby příznivců jedné
charismatické osobnosti. Strany také trpí nedostatkem dalších osobností. Část
opozičních lídrů jsou bývalými členy současné vládní strany ENM a jejich
předchozí negativní vztahy zapříčiňují vysokou rivalitu a neschopnost
spolupráce v rámci opozice. Neshody mezi opozičními lídry a absence
pragmatismu ve vzájemných vztazích vytvářejí před voliči obraz nejednotné
opozice bez jasného politického konceptu.
Analýza potvrdila předem stanovené teze a prokázala, ţe slabé postavení
opozičních stran v politickém systému Gruzie je způsobeno jak nastavením
politického systému vládní stranou, tak i nedostatky u opozičních stran
samotných, způsobenými jejich nízkou institucionalizací. Vývoj gruzínské
opoziční scény je stále turbulentní a dochází k dalšímu vzniku nových stran,
které mají ambici v nadcházejících parlamentních volbách plánovaných na rok
2012 vystřídat téměř osm let trvající vládu Saakašviliho politické strany ENM.
Výměna vládní garnitury cestou voleb by pro Gruzii představovala historicky
první nenásilné a nerevoluční předání moci mezi vládou a opozicí a mohla by se
stát pozitivním momentem pro institucionalizaci politické opozice. Zároveň je
ale třeba si uvědomit, ţe současné opoziční strany trpí mnohými nedostatky,
které zatím neposkytují důvod k naději, ţe by v případě přístupu některé
z opozičních stran k moci došlo k výrazné změně v současném autoritářském
stylu vládnutí. Základní podmínkou pro demokratizaci země je vybudování
stabilního vícestranického systému, který zaručí existenci konkurenceschopné
opozice. Bez něj bude mít jakákoli strana, která se dostane k moci, tendenci
vládnout autoritářsky.
85
Seznam pramenů a literatury
Prameny
About Civil.ge. Civil.ge, http://civil.ge/eng/category.php?id=84 (26. 11. 2011)
Action Plan. In: The Democratic Movement – United Georgia website,
http://www.democrats.ge/en/programa/moklevadiani-programa.html (31. 10
2011)
Alasania, Iraklij. Lenta.ru, 17. června 2010,
http://www.lenta.ru/lib/14194930/full.htm (13. 3. 2011)
Background Notes: Georgia. US Department of State, Bureau for European and
Eurasian Affairs, 2. září 2011, http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5253.htm (5.
11. 2011)
Badri Patarkatsishvili: Death in Surrey. The Economist, 14. února 2008,
http://www.economist.com/node/10700589 (19. 9. 2011)
Badri zatejal svjerženije vlasti. YouTube, 24. prosince 2007,
http://www.youtube.com/watch?v=2s1T44W58u8 (14. 11. 2011)
Bogus TV report of Russian invasion panics Georgia. BBC News, 14. března
2010, http://news.bbc.co.uk/2/hi/8566571.stm (19. 9. 2011)
Brief History of the Republican Party of Georgia. Republican Party of Georgia
website,
http://www.republicans.ge/myuploads/Brief%20history%20of%20the%20Rep
ublican%20party%20of%20Georgia_Eng.pdf (8. 10. 2011)
Burjanadze Meets Putin in Moscow. Civil.ge, 4. března 2010,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22052 (30. 10. 2011)
Central Election Commission Summarizing Protocol of Parliamentary
Elections May 21, 2008. In: Central Election Commission of Georgia,
http://www.cec.gov.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=1 (3. 10. 2011)
Comments of NGOs on Amendments to Election Legislation. Transparency
International Georgia, 30. září 2011,
http://transparency.ge/en/post/report/comments-ngos-amendments-election-
legislation (11. 11. 2011)
Demonstrators in Georgia Protest against Saakashvili and Ivanishvili.
European Forum for Democracy and Solidarity, 8. listopadu 2011,
http://www.europeanforum.net/news/1278/demonstrators_in_georgia_protes
t_against_saakashvili_and_ivanishvili (19. 11. 2011)
86
Draft Election Code of Georgia. European Commission for Democracy through
Law, Strasbourg, 27 September 2011. In: Council of Europe – Venice
Commission, www.venice.coe.int/docs/2011/CDL-REF(2011)044-e.pdf (17. 11.
2011)
Election Profile for Georgia – Results. IFES Election Guide, 21. prosince 2005,
http://www.electionguide.org/results.php?ID=196 (3. 9. 2011)
Elections. Civil.ge, http://civil.ge/eng/category.php?id=32 (1. 12. 2011)
Evaluation Report on Georgia on Transparency of Party Funding. Adopted by
GRECO at its 51st Plenary Meeting, Strasbourg 23-27 May. In: Council of
Europe, s. 9.
http://www.coe.int/t/dghl/monitoring/greco/evaluations/round3/GrecoEval3
%282010%2912_Georgia_Two_EN.pdf (12. 11. 2011)
Ex-TV Anchor Sets Up Political Party. Civil.ge, 7. únor 2008,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=17060 (12. 3. 2011)
Final Opinion on the Draft Constitutional Law on Amendments and Changes
to the Constitution of Georgia. Adopted by the Venice Commission at its 84th
plenary session, Venice 15-16 October 2010. In: Council of Europe, Venice
Commission website, http://www.venice.coe.int/docs/2010/CDL-
AD%282010%29028-e.pdf (8. 11. 2011)
Free Democrats: Core Values and Principles of the Political Party. In: Free
Democrats website, http://fd.ge/?page_id=31&lang=en (1. 11. 2011)
Freedom in the World 2011 – Georgia. In: Freedom House,
http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2011&country=8
042 (17. 10. 2011)
Freedom of the Press 2009 – Georgia. In: Freedom House,
http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=251&year=2009&country=
7612 (18. 9. 2011)
Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation Mission
Report, Warsaw, 13 September 2010. In: Elections – Office for Democratic
Institutions and Human Rights (dále jen ODIHR),
http://www.osce.org/odihr/elections/71280 (13. 10. 2011)
Georgia Parliamentary Elections 21 May 2008. OSCE/ODIHR Election
Observation Mission Final Report, Warsaw, 9. September 2008. In: Elections
– ODIHR, http://www.osce.org/odihr/elections/georgia/33301 (15. 9. 2011)
Georgia Protesters Demand President‟s Resignation. Radio Free Europe Radio
Liberty (RFERL), 7. listopadu 2011,
87
http://www.rferl.org/content/georgian_protesters_demand_presidents_resign
ation/24383883.html (19. 11. 2011)
Georgia. Legislative Elections 2008. Electoral Geography 2.0, Mapped politics,
http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/g/georgia/georgia-
legislative-election-2008.html (22. 11. 2011)
Georgia. Presidential Election 2008. Electoral Geograpgy 2.0,
http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/g/georgia/georgia-
presidential-election-2008.html (15. 10. 2011)
Georgia. The World Factbook. Central Intelligence Agency,
https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/geos/gg.html
(19. 11. 2011)
Georgia‟s ex Economy Minister to run Imedi. GeorgiaTimes.info, 14. července
2009, http://www.georgiatimes.info/en/news/16532.html (19. 9. 2011)
Georgia‟s opposition presents 'evidence' election was rigged. RT.com, 8. ledna
2008, http://rt.com/news/georgias-opposition-present-evidence-election-was-
rigged/ (20. 11. 2011)
Georgian National Study, April 26 – May 4, 2011. International Republican
Institute,
http://www.iri.org/sites/default/files/2011%20June%2028%20Survey%20of%
20Georgian%20Public%20Opinion,%20April%2026-
May%204,%202011%281%29.pdf (22. 11. 2011)
Georgian opposition announces its single presidential candidate. RIA Novosti,
12. listopad 2007, http://en.rian.ru/world/20071112/87715383.html (12. 3.
2011)
Georgian opposition figure Zurabishvili quits politics. Georgian Daily, 12.
listopadu 2010,
http://georgiandaily.com/index.php?option=com_content&task=view&id=203
94&Itemid=65&lang=ka (12. 3. 2011)
Georgian Opposition Leader Alasania Forms New Party. Radio Free Europe –
Radio Liberty, 17. července 2009,
http://www.rferl.org/content/Georgian_Opposition_Leader_Alasani_Forms_
New_Party/1779224.html (31. 10. 2011)
Georgian Opposition Split over Russian Issue. RIA Novosti, 23. března 2010,
http://en.rian.ru/exsoviet/20100323/158292226.html (30. 10. 2011)
Georgian Parliament Approves Controversial Constitutional Amendment.
Radio Free Europe/Radio Liberty, 15. října 2010,
88
http://www.rferl.org/content/Georgian_Parliament_Approves_Controversial_
Constitutional_Amendment/2191769.html (7. 3. 2011)
Gogi Topadze. Civil.ge, 1. května 2010,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22263 (13. 10. 2011)
Gruzínská opoziční televize Imedi zastavila vysílání. Zahranicni.iHNed.cz, 26.
prosince 2007, http://zahranicni.ihned.cz/c1-23321755-gruzinska-opozicni-
televize-imedi-zastavila-vysilani (19. 9. 2011)
History: New Rights Party of Georgia. In: Nrp.ge,
http://www.nrp.ge/History%20eng.php (15. 3. 2011)
Hoax report intended to blacken Saakashvili‟s rivals - opposition. RIA Novosti,
16. března 2010, http://en.rian.ru/exsoviet/20100316/158209710.html (20. 9.
2011)
Households Income. In: National Statistics Office of Georgia website,
http://www.geostat.ge/index.php?action=page&p_id=182&lang=eng (19. 11.
2011)
Christian-Democrats Offer Measures to Pave Way for dialogue. Civil.ge, 14.
dubna 2009, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=20731 (19. 11. 2011)
Ivanishvili‟s First Ever Press Conference. Civil.ge, 1. listopadu 2011,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=24090 (1. 12. 2011)
Juditial Reform Index for Georgia. American Bar Association, September 2005,
http://apps.americanbar.org/rol/publications/georgia-jri-2005-eng.pdf (5. 11.
2011)
Labor Party Calls on Opposition Parties to Boycott Elections. Civil.ge, 18.
května 2010, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22311 (3. 10. 2011)
Map of Freedom: Central and Eastern Europe/Former Soviet Union. Freedom
House,
http://www.freedomhouse.org/images/File/fiw/FIW2011_CEEFSU_Map_1st%
20draft.pdf (28. 8. 2011)
Media in Election Campaigns. ACE Electoral Knowledge Network,
http://aceproject.org/ace-en/topics/pc/pcc/pcc07 (25. 9. 2011)
Metekhi Obligation. In: Georgian Labour Party website,
http://labour.ge/en/party/programm.html (19. 11. 2011)
Municipal Elections 5 October 2006. OSCE/ODIHR Limited Election
Observation Mission Final Report, Warsaw, 20 December 2006. In: Elections
– ODIHR, http://www.osce.org/odihr/elections/23510 (10. 10. 2011)
89
New Rights Party: Saakashvili must resign. Civil.ge, 8. září 2008,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=19445 (18. 11. 2011)
Nogaideli joins Movement „For Fair Georgia” as rank-and-file member.
Caucasian Knot, 12. ledna 2011, http://abhazia.eng.kavkaz-
uzel.ru/articles/15798/ (15. 3. 2011)
Nogaideli, Zurab. Lenta.ru, 2. června 2011, http://www.lenta.ru/lib/14160275/
(30. 10. 2011)
Opposition Leaders Move to Renounce MP Mandates. Civil.ge, 13. června 2008,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=18541 (7. 11. 2011)
Organic Law of Georgia on Political Unions of Citizens, Articles 25, 29, 30. In:
Council of Europe – Venice Commission,
http://www.venice.coe.int/docs/2009/CDL%282009%29060-e.asp (11. 11.
2011)
Partebis sia. Ministry of Justice of Georgia,
http://justice.gov.ge/files/Documents/partiebis%20sia/partiebis_sia.pdf (15.
11. 2011)
Political Movement „Conservative Patry of Georgia“. Ivote.ge,
http://www.ivote.ge/index.php/en/parties/67-7-konservatoruli.html (17. 11.
2011)
Political Parties in Georgia: Issues of Party Financing. Transparency
International Georgia,
http://transparency.ge/sites/default/files/Political%20Parties%20in%20Georgi
a,%20Issue%20of%20Party%20Financing.pdf (22. 9. 2011)
Political Party Finance Report. Open Society Georgia Foundation,Tbilisi 2011,
92 s.
http://www.osgf.ge/files/publications/2011/Party_Finance_for_Web_Eng.pdf
(17. 11. 2011)
Political turmoil in Georgia: The opposition locks itself up and out. The
Economist, 28. květen 2009, http://www.economist.com/node/13745838 (10.
3. 2011)
Press Freedom Index 2010. Reporters Without Borders, http://en.rsf.org/press-
freedom-index-2010,1034.html (21. 9. 2011)
Press-konferencija: Paata Zakareišvili: rukovoditěl “Instituta po isledovaniju
nacionalizma I konfliktov”. Lenta.ru, http://www.lenta.ru/conf/zakareishvili/
(1. 12. 2011)
90
Profile: Aslan Abashidze. BBC News, 4. dubna 2004,
http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/wales/3683629.stm (3. 9. 2011)
Při demonstraci v Gruzii zemřeli dva lidé. ČT24, 26. května 2011,
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/125241-pri-demonstraci-v-gruzii-
zemreli-dva-lide/ (25. 9. 2011)
Ruling Party Hit by Burjanadze‟s Withdrawal. Civil.ge, 21. duben 2008,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=17648&search=Ruling%20Party%20Hi
t%20by%20Burjanadze%E2%80%99s%20Withdrawal (8. 3. 2011)
Ruling party MP: New Electoral Code Drafted. Civil.ge, 13. září 2011,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=23930 (3. 11. 2011)
Russian and Georgian websites fall victim to a war being fought online as well
as in the field. Reporters Without Borders, 13. srpna 2008,
http://en.rsf.org/georgia-russian-and-georgian-websites-fall-13-08-
2008,28167.html (22. 9. 2011)
Saakashvili speeks on ‚Collaborationists„ on Red Army Invasion Anniversary.
Civil.ge, 26. února 2010, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22024 (20. 10.
2011)
Targamadze, Georgij. Lenta.ru, 23. května 2008,
http://lenta.ru/lib/14185984/ (30. 10. 2011)
The Constitution of Georgia. In: Parliament of Georgia,
http://www.parliament.ge/files/68_1944_951190_CONSTIT_27_12.06.pdf
(17. 11. 2011)
The Organic Law of Georgia: Unified Election Code of Georgia. In: United
Nations Public Administration Network,
http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/untc/unpan016103.
pdf (17. 11. 2011)
Two Co-Founders Quit Georgian Party. Civil.ge, 3. června 2011,
http://civil.ge/eng/article.php?id=23580 (2. 11. 2011)
Zurabišvili, Salome. Lenta.ru, 11. listopadu 2010,
http://www.lenta.ru/lib/14159886/ (10. 10. 2011)
Zviad Dzidziguri. Civil.ge, 1. května 2010,
http://www.civil.ge/eng/article.php?id=22262 (8. 10. 2011)
91
Literatura
ANGLEY, Robyn E.: Georgia: Constitutional Changes and Succession. The
Institute for Study of Conflict, Ideology and Policy (ISCIP) Analyst, 16, 2010, č.
13, http://www.bu.edu/phpbin/news-cms/news/?dept=732&id=56309 (8. 3.
2011)
ANJAPARIDZE, Zaal: Critics Press for Improved Judicial Independence in
Georgia. Eurasia Daily Monitor, 3, 2006, č. 81,
http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=31620
(2. 11. 2011)
APRASIDZE, David: Georgia. In: Nations in Transit 2011. Freedom House
2011, 234 s., http://www.freedomhouse.org/images/File/nit/2011/NIT-2011-
Georgia.pdf (6. 11. 2011).
BADER, Max: Against All Odds: Aiding Political Parties in Georgia and
Ukraine. Amsterdam University Press 2010, 202 s.
BERGLUND, Christopher: Georgia‟s Local Elections: Revitalizing the Rose
Revolution? CACI Analyst, 6. září 2010,
http://www.cacianalyst.org/?q=node/5343 (30. 10. 2011)
BILEFSKY, Dan – SCHWIRTZ, Michael: News Media Feel Limits to Georgia‟s
Democracy. The New York Times, 6. října 2008,
http://www.nytimes.com/2008/10/07/world/europe/07georgia.html?_r=1 (19.
3. 2011)
BIRCH, Sarah: Electoral Systems and Party System Stability in Post-
Communist Europe. University of Essex, 2001, 27 s.,
http://www2.essex.ac.uk/elect/database/papers/SBvolatility.pdf (13. 11. 2011)
CABADA, Ladislav – ŢENÍŠEK, Marek: Smíšené volební systémy. Dobrá voda,
Aleš Čeněk 2003, 156 s.
CORNELL, Svante E. – NILSSON, Niklas: Georgian Politics since the August
2008 War. Demokratizatsiya, 17, 2009, č. 3, s. 251-268.
CORSO, Molly: Georgia: One Step Forward, Two Steps Back on Election Law
Reform? Eurasianet.org, 11. července 2011,
http://www.eurasianet.org/node/63851 (11. 11. 2011)
CORSO, Molly: What Georgia Did on Its Summer Vacation: Discuss
Constitutional Reform. Eurasianet.org, 28. července 2010,
http://www.eurasianet.org/node/61628 (8. 11. 2011)
92
ČALOUD, Dalibor: Smíšené volební systémy. In: CHYTILEK, Roman – ŠEDO,
Jakub (Eds.): Volební systémy. Brno, Mezinárodní politologický ústav 2004, s.
143-157.
DAHL, Robert A.: O demokracii: Průvodce pro občany. Praha, Portál 2001, 192
s.
DAHL, Robert A.: Political Oppositions in Western Democracies. Yale
University Press 1966, 484 s.
DE WAAL, Thomas: Georgia‟s Choices: Charting a Future in Uncertain Times.
Carnegie Endowment for International Peace 2011, 57 s.
(http://carnegieendowment.org/files/georgias_choices.pdf)
DIAMOND, Larry: Elections without Democracy: Thinking about hybrid
regimes. Journal of Democracy, 13, 2002, č. 2, s. 21-35.
DITRYCH, Ondřej: Zkouška gruzínské státnosti. Asociace pro mezinárodní
otázky, 11. března 2008, http://www.amo.cz/publikace/zkouska-gruzinske-
statnosti.html (13. 10. 2011)
FAIRBANKS, Charles H.: Georgia´s Soviet Legacy. Journal of Democracy, 21,
2010, č, 1, s. 144-151.
FELGENHAUER, Pavel: Moscow Exploits TV Invasion Hoax to Isolate
Georgia. The Jamestown Foundation, 18. března 2010,
http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=36171
(13. 11. 2011)
FOMIČEV, Michail: Nogaideli: Soglašenije s JR – osnova razvitija otnošenij
RF i Gruzii. RIA Novosti, 11. února 2010,
http://ria.ru/politics/20100211/208728088.html (18. 11. 2011)
FURMAN, Dmitrij: Dviženije po spirali: Političeskaja sistjema Rossii v rjadu
drugich sistjem. Moskva, Vjes mir 2010, 165 s.
GILL, Graeme: Democracy and Post-communism: Political change in the post-
communist world. London, Routledge 2002, 272 s.
GURGENIDZE, Maka: Contentious Agreement on Electoral Reform Reached in
Georgia. CACI Analyst, 6. července 2011,
http://www.cacianalyst.org/?q=node/5596 (7. 11. 2011)
HALE, Henry E.: Democracy or Autocracy on the March? The Colored
Revolutions as Normal Dynamics of Patronal Presidentialism. Communist and
Post-Communist Studies, 39, 2006, č. 3, s. 305-329.
93
HALE, Henry E.: Regime Cycles: Democracy, Autocracy, and Revolution in
Post-Soviet Eurasia. World Politics, 58, 2005, č. 1, s. 133-165.
HLAVÁČEK, Petr – HOLZER, Jan: Opozice v nedemokratických režimech:
Vstupní poznámky k možnostem a limitům stávající teorie. Středoevropské
politické studie, 10, 2008, č. 1, 16 s.,
http://www.cepsr.com/dwnld/hlavacekholzer20080101.pdf (19. 9. 2011)
HOLZER, Jan – BALÍK, Stanislav: Postkomunistické nedemokratické režimy:
Studie k proměnám politické teorie v posttranzitivním čase. Brno, CDK 2007,
223 s.
CHYTILEK, Roman a kol.: Volební systémy. Praha, Portál 2009, 375 s.
KUBÁT, Michal: Politická opozice v teorii a středoevropské praxi (vybrané
otázky). Praha, Dokořán 2010, 199 s.
LANSKOY, Miriam – ARESHIDZE, Giorgi: Georgia‟s Year of Turmoil. Journal
of Democracy, 19, 2008, č. 4, s. 154-168.
LEVITSKY, Steven – WAY, Lucan A.: Competitive Authoritarianism: Hybrid
Regimes after the Cold War. New York, Cambridge University Press 2010, 517 s.
LINZ, Juan J.: Totalitarian and Authoritarian Regimes. Lynne Reinner
Publishers 2000, 343 s.
LYLE, Justin: The Russia-Georgia Media War Shows No Sign of Abating in the
Face of International Justice. Johnson’s Russia List, 13. ledna 2011,
http://www.cdi.org/russia/johnson/default.cfm (21. 9. 2011)
MAINWARING, Scott – TORCAL, Mariano: Party System Institutionalization
and Party System Theory after the Third Wave of Democratization. Working
Paper #319, The Kellogg Institute of International Studies at the University of
Notre Dame, 2005,
http://nd.edu/~kellogg/publications/workingpapers/WPS/319.pdf (14. 6. 2011)
MATSABERIDZE, David: Conflict as an instrument in Internal Political
Struggles of Georgia: A Case Study of Russian-Georgian War. Tbilisi State
University 2010, 16 s., http://tsu-
ge.academia.edu/DavidMatsaberidze/Papers/310043/Conflict_as_an_Instrum
ent_in_Internal_Political_Struggles_of_Georgia (20. 11. 2011)
McFAUL, Michael: Political Transitions: Democracy and the Former Soviet
Union. Harvard International Review, 18. dubna 2007,
http://hir.harvard.edu/soviet-legacies/political-transitions (26. 8. 2011).
94
McGUINNESS, Damien: Georgia: Anti-Saakashvili Protests vow to continue.
BBC News, 23. května 2011, http://www.bbc.co.uk/news/world-europe-
13554828 (19. 11. 2011)
MERKEL, Wolfgang: Embedded and Deffective Democracies: Theory and
Empiricism. Democratization, 11, 2004, č. 5, s. 33-58.
MIKASHAVIDZE, Maia: Media Landscape – Georgia. European Journalism
Centre, 5. listopadu 2010,
http://www.ejc.net/media_landscape/article/georgia/ (18. 11. 2011)
MILLER, Arthur H. a spol.: Emerging Party Systems in Post-Soviet Societies:
Fact of Fiction? The Journal of Politics, 62, 2000, č. 2, s. 455-490.
NILSSON, Niclas – CORNELL, Svante E.: Georgia‟s May 2008 Parliamentary
Elections: Setting Sail in a Storm. Central Asia-Caucasus Institute & Silk Road
Studies Program, Policy paper, May 2008,
http://www.silkroadstudies.org/new/docs/Silkroadpapers/0805Georgia.pdf
(15. 11. 2011)
NILSSON, Niklas: Georgian Parliament Convenes. CACI Analyst, 11. 6. 2008,
http://www.cacianalyst.org/?q=node/4882 (19. 11. 2011)
NODIA, Ghia – SCHOLTBACH, Álvaro Pinto: The Political Landscape of
Georgia. Political Parties: Achievements, Challenges and Prospects. Delft
Eburon Academic Publishers 2006, 268 s.
NOVÁK, Miroslav: Systémy politických stran a základní modely opozice.
Sociologický časopis, 31, 1995, č. 3, 275 s.
OATES, Sarah: The Neo-Soviet Model of Media. Europe-Asia Studies, 59, 2007,
č. 8, s. 1279-1297. (http://www.jstor.org)
Political Forum: 10 Questions on Georgia‟s Political Development. The
Caucasus Institute for Peace, Democracy and Development, Tbilisi 2007, 270 s.
(http://pasos.org/wp-content/archive/7_284_473910_Politfor.pdf)
PRZEWORSKI, Adam: Democracy and Development: Political Institutions and
Well-Being in the World, 1950-1990. Cambridge University Press 2000, 336 s.
RELJIĆ, Dušan: Who Builds Civil Society? Civil Society, Mass Media and
Democracy in Post-Communist Countries. Stiftung Wissenschaft und Politik:
Deutsches Institut für Internationale Politik und Sicherheit, Working paper No.
131, Geneva 2004, http://www.iskran.ru/cd_data/disk2/rr/029.pdf (18. 9.
2011)
RIMPLE, Paul: It didn‟t have to happen this way. The Tbilisi Blues Blogspot, 2.
června 2011, http://tbilisiblues.blogspot.com/ (30. 10. 2011)
95
RIMPLE, Paul: Who is Giorgi Targamadze? The Tbilisi Blues blogspot, 17.
dubna 2009, http://tbilisiblues.blogspot.com/2009/04/who-is-giorgi-
targamadze.html (12. 10. 2011)
SARTORI, Giovanni: Strany a stranické systémy: Schéma pro analýzu. Brno,
Centrum pro studium demokracie a kultury 2005, 466 s.
SHEVTSOVA, Lilya: Russia‟s Hybrid Regime: Ten Years After the Soviet
Breakup. Journal of Democracy, 12, 2001, č. 4, s. 65-70.
SCHEDLER, Andreas: The Logic of Electoral Authoritarianism. In:
SCHEDLER, Andreas (Ed.): Electoral Authoritarianism. Lynne Rienner
Publishers 2006, s. 1-23.
SLIDER, D.: Democratization in Georgia. In: DAWISHA, Karen – PARROTT,
Bruce (Edd.): Conflict, Cleavage and Change in Central Asia And Caucasus.
Cambridge University Press 1997, s. 156-197.
SOCOR, Vladimir: Bidzina Ivanishvili Expounds his Political Plans. Eurasia
Daily Monitor, 7. listopadu 2011,
http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=38636&
tx_ttnews[backPid]=7&cHash=a77708340646a9cc0e8611a3e75c0ec2 (17. 11.
2011)
TUDOROIU, Theodor: Rose, Orange, and Tulip: The failed post-Soviet
revolutions. Communist and Post-Communist Studies, 40, 2007, č. 3, s. 315-
342.
WELT, Cory: Georgia‟s Constitutional Reform. CACI Analyst, 11. listopad 2010,
http://www.cacianalyst.org/?q=node/5443 (1. 12. 2011)
WELT, Cory: Still Staging Democracy: Contestation and Conciliation in
Postwar Georgia. Demokratizatsiya, 17, 2009, č. 3, s. 196-226.
WHEATLEY, Jonathan: Georgia at Crossroads: after the post-war.
OpenDemocracy, 22. října 2011, http://www.opendemocracy.net/jonathan-
wheatley/georgia-at-crossroads-after-post-war (9. 11. 2011)
WHEATLEY, Jonathan: Georgia from National Awakening to Rose
Revolution: Delayed Transition in the Former Soviet Union. Ashgate
Publishing, Ltd. 2005, 252 s.
ZAKARIA, Fareed: The Rise of Illiberal Democracy. Forreign Affairs, 76, 1997,
č. 6, s. 22-43.
96
PŘÍLOHY
Příloha č. 1.
Freedom House: Mapa svobody střední a východní Evropy/postsovětského
prostoru 2011
97
Pozn.: nesvobodné
částečně svobodné
svobodné
Zdroj: Map of Freedom: Central and Eastern Europe/Former Soviet Union.
Freedom House,
http://www.freedomhouse.org/images/File/fiw/FIW2011_CEEFSU_Map_1st%
20draft.pdf (28. 8. 2011)
98
Příloha č. 2: Výsledky parlamentních voleb po revoluci růţí
Tabulka č. 1: Výsledky parlamentních voleb z 28. března 2004
Název strany Hlasy v % Mandáty
Národní hnutí – demokrati221 67,75 % 135
Pravicová opozice (Nová práva a Industrialisté) 7,74 % 15
Gruzínská labouristická strana 6,14 % 0
Hnutí za svobodu (Tavisupleba – Konstantin
Gamsakhurdia)
4,49 % 0
Demokratická unie pro obrození 3,95 % 0
Zdroj: Election Profile for Georgia – Results. IFES Election Guide, 21. prosince
2005, http://www.electionguide.org/results.php?ID=196 (2. 12. 2011)
Tabulka č. 2: Výsledky parlamentních voleb z 21. května 2008
Název strany Hlasy v % Mandáty
Sjednocené národní hnutí 58,53 % 119
Sjednocená opozice 17,54 % 17
Křesťansko-demokratické hnutí 8,56 % 6
Gruzínská labouristická strana 7,36 % 6
Republikánská strana 3,74 % 2
Zdroj: Election Profile for Georgia – Results. IFES Election Guide, 29. listopadu
2010, http://www.electionguide.org/results.php?ID=1412 (2. 12. 2011)
221 Jedná se o vládní stranu, která v současnosti vystupuje pod názvem Sjednocené národní hnutí (ENM).
99
Příloha č. 3: Výsledky komunálních voleb po revoluci růţí
Tabulka č. 1: Výsledky komunálních voleb z 5. října 2006
Název strany Tbilisi
(mandáty)
Zbytek Gruzie
(mandáty)
Hlasy v
%
Mandáty
celkem
V P V P
Sjednocené národní
hnutí
25 9 927 578 88,8 % 1539
Volební blok
Davitašvili,
Chindašvili,
Berdzenišvili
0 1 9 45 3,2 % 55
Gruzínská
labouristická strana
0 1 5 34 2,3 % 40
Industrialisté 0 1 4 23 1,6 % 28
Nezávislí kandidáti - - 68 - 3,9 % 68
Pozn: V – Většinová část volby
P – Poměrná část volby
Zdroj: Georgia Municipal Elections 5 October 2006. OSCE/ODIHR Limited
Election Observation Mission FInal Report, Warsaw 20 December 2006. In:
Elections – ODIHR, http://www.osce.org/odihr/elections/23510 (2. 12. 2011)
100
Tabulka č. 2: Výsledky komunálních voleb ze 30. května 2010
Název strany
Tbilisi (mandáty) Tbilisi
%
Celá Gruzie
(mandáty)
Gruzie %
(proporčně)
V P V P
Sjednocené národní
hnutí
25 14 52,5 % 958 495 88,8 %
Křesťansko-
demokratické hnutí
0 3 12 % 12 69 10,3%
Aliance pro Gruzii 0 5 18 % 5 48 7,2 %
Národní rada 0 2 8,3 % 4 37 5,5 %
Industrialisté 0 1 6,2 % 26 17 2,5 %
Pozn: V – Většinová část volby
P – Poměrná část volby
Zdroj: Georgia Municipal Elections 30 May 2010. OSCE/ODIHR Observation
Mission Report, Warsaw, 13 September 2010. In: Elections – ODIHR,
http://www.osce.org/odihr/elections/71280 (13. 10. 2011)
101
Příloha č. 4
Volební mapa Gruzie: Parlamentní volby 2008 – procentuální podíl hlasů pro
vládní stranu ENM (United National Movement) v regionech
Zdroj: Georgia. Legislative Election 2008. Electoral Geograpgy 2.0,
http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/g/georgia/georgia-
legislative-election-2008.html (15. 3. 2011)
102
Příloha č. 5
Volební mapa Gruzie: Prezidentské volby 2008 – procentuální podíl hlasů pro
Michaila Saakašviliho v regionech
Zdroj: Georgia. Presidential Election 2008. Electoral Geograpgy 2.0,
http://www.electoralgeography.com/new/en/countries/g/georgia/georgia-
presidential-election-2008.html (15. 10. 2011)
103
Příloha č. 6
Volební mapa Gruzie: Komunální volby 2010 – procentuální podíl hlasů pro
vládní stranu ENM v regionech
Elections. Civil.ge, http://civil.ge/eng/category.php?id=32 (1. 12. 2011)
104
Abstrakt
PÍRKOVÁ, Petra: Postavení opozičních stran v politickém systému Gruzie po
revoluci růží. Diplomová práce, Olomouc, FF UP 2011.
Klíčová slova: Gruzie, opoziční strany, stranický systém, postsovětský prostor,
soutěţivé autoritářství.
Diplomová práce se zabývá tématem slabého postavení opozičních stran
v politickém systému Gruzie po revoluci růţí, tedy od konce roku 2003 aţ do
listopadu 2011. Ţádná z opozičních stran v tomto období nebyla schopna získat
širší podporu voličů a konkurovat vládní straně prezidenta Michaila
Saakašviliho. Cílem práce je nalézt faktory, které slabé postavení opozičních
stran zapříčiňují. Problematika je zkoumána ze dvou úhlů pohledu. Prvním je
vliv nastavení jednotlivých prvků politického systému na postavení opozičních
stran. Konkrétně je analyzován vliv rozdělení mocí v rámci ústavy, volební
systém, přístup stran ke zdrojům a svoboda médií. Druhým úhlem pohledu je
charakteristika tří rysů opozičních stran, které ovlivňují jejich vazbu na voliče.
Jedná se o faktor obměny stran, o programovou a ideologickou ukotvenost stran
a o závislost stran na svých lídrech.
Práce argumentuje, ţe v obou zmíněných oblastech dochází k oslabení
opozičních stran. V oblasti politického systému zůstal zachován model
soutěţivého autoritářství, ve kterém je umoţněno působení opozice i její účast
ve volbách, ale zároveň vláda disponuje prostředky, kterými brání, aby se
opozice dostala k moci. Těmito prostředky jsou především posílení exekutivy,
volební systém zvýhodňující velké strany, netransparentní pravidla pro přístup
stran ke zdrojům a vlastnictví největších gruzínských médií vládní stranou.
Důvodem slabého postavení opozičních stran jsou i jejich vnitřní rysy, které
způsobují jejich nízkou podporu v rámci společnosti. Dochází k časté obměně
politických stran, kdy strany vznikají shora jako projekt politické osobnosti.
Strany nenabízejí jasný program a pouze se vymezují vůči vládní straně. Opozice
je silně fragmentovaná a její lídři nejsou schopni spolupráce i přes nízkou
programovou polarizaci.
105
Abstract
PÍRKOVÁ, Petra: Position of the Opposition Parties in the Political System of
Georgia after the Rose Revolution. Master Thesis, Olomouc, FF UP 2011.
Keywords: Georgia, opposition parties, party systems, post-soviet area,
competitive authoritarianism.
The Master Thesis deals with the issue of the weak position of the
opposition parties in the political system of Georgia after the Rose Revolution,
i.e. from the end of 2003 until November 2011. None of the opposition parties
were able to gain the support of a larger part of the electorate and to compete
with the governing party of the president Mikheil Saakashvili. The main goal of
the Thesis is to find the factors which determine the weak performance of the
opposition parties. The issue is examined from two points of view. The first is
the effect of the particular elements of the political system on the position of the
opposition parties. More concretely the analysis focuses on the effect of the
separation of powers within the constitution, on the electoral system, the access
of parties to resources and the freedom of media. The second point of view is the
characteristic of three main features of the opposition parties which influences
their link to voters. This includes the factor of party replacement, program and
ideological base and the dependence on party leaders.
The Thesis argues that in both areas the position of the opposition parties
is weakened. In terms of political system the competitive authoritarianism
prevails. In this kind of regime the opposition is allowed to exist and it also
takes part in the elections but in the same time government possesses
instruments which prevent opposition to get into power. These instruments are
primarily: strengthening of executive powers, the electoral system which favors
big parties, non-transparent rules for the access of parties to resources and the
governmental ownership of the biggest Georgian media. The reason of the
opposition weakness is also its inner characteristic which causes the lack of the
opposition support within society. The older parties are frequently replaced by
new political subjects, which are created as a self-project of opposition leaders.
Parties do not offer a clear program and their ideology is only based on the
106
confrontation with the ruling party. The opposition is highly fragmented and its
leaders are not able to cooperate despite the low polarization.