Post on 22-Jul-2021
transcript
1
V Novém roce jsem chtěl začít cestování poutní cestou, ale ve své domovině a
někde na horách, kde jsem nejraději. A tak to měla být
Pouť Orlickými horami do poutního místa Králíky 14.-17.1. 2010
Vzhledem k předpovědi počasí na poslední den – sněžení a vítr a už zbývala jen
prohlídka poutního města Králíky, které navštívíme za 3 týdny znovu, neboť tam
bude končit zimní přechod Jeseníků, jsme se s Mirkem při sestupu od pevnosti
Adam do Mladkova rozhodli ukončit cestu v Mladkově, odkud nám právě
odjížděl vlak do Jičína. Proto měním název na
Pouť z Náchoda do Mladkova
ve dnech 14. – 16.1.2010
Orlické hory jsou malebným koutem našeho pohraničí, ideální pro toulky
přírodou, pro cesty k lidem, kteří tu žijí a také k sobě samotnému.
Jsou samozřejmě na světě i jiné zajímavé země, nebetyčné hory, mohutné řeky,
roztodivná města, jsou ve světě i jiné krásy, mořská pobřeží, barevné koberce
subtropických květin, krajiny věčně zelené i věčně pokryté třpytícím se ledem a
sněhem, rovníkové pralesy – ale nikde není Říp, Pravčická brána ani Milenci
v Adršpachu, nikde nejsou Trosky – nikde jinde není
Československo
Zpívejte ptáci nebeští, té zemi zulíbání krásné.
Karel Čapek
2
14.1. čt Náchod 2 km – Dobrošov 6,5 km – Peklo 9,5 km – Nový Hrádek
16,5 km – Olešnice v Orlických horách 24,5 km
Ve čtvrtek ráno jsem s Mirkem Jiranem odjel vlakem z Jičína v 6.33 hod. do
Hradce Králové 7.53 hod. Vlak do Starkoče, kde jsme museli přestupovat, však
měl zpoždění 15 minut a tak jsme požádali průvodčího, aby výpravčí vlak do
Náchoda pozdržel, což se podařilo. Společně s námi bylo příjemně překvapeno
asi 12 dalších
cestujících, kteří
mohli okamžitě
pokračoval směr
Náchod a
Hronov. Přestože
jsme měli
koupenou
jízdenku do
Hronova – 51 Kč,
na poslední chvíli
jsme se rozhodli pro vystoupení
z vlaku a zahájení cesty už
v Náchodě, čímž jsme si ušetřili asi
9 km a měli dostatek času na
prohlídku města. Velice blízko je na
pěší zónu a na centrální náměstí,
které je překrásné a dominuje mu
gotický kostel Sv. Vavřince
uprostřed. Štěstí stálo na naší straně,
neboť jsme stihli ještě nahlédnout
dovnitř chrámu, než jej uzavřeli.
Zde se mi navíc líbil nápis, který
mluvil z mé duše: “Nezapomeňme si
3
navzájem darovat čas“. Neméně hezká je krásně opravená barokní radnice.
Náchod, rodiště spisovatele
Škvoreckého, které jsem navštívil
mnohokrát se svým zesnulým přítelem
Robertem, který se spisovatelem
studoval, leží na česko - kladském
pomezí, na břehu řeky Metuje. Zatímco
Mirek popíjel svou dopolední kávičku,
vystoupil jsem po 232 namrzlých
schodech k renesančnímu zámku
s francouzskou zahradou, který byl však
4
uzavřen. V hradním příkopu dole se pohybovali medvědi. Poté jsme začali
stoupat lesní cestou kolem pivovaru na Dobrošov, kde je pevnost, resp.
nejznámější tvrz pohraničního
opevnění, ze září roku 1937. Na
vrcholu je již 7 let opravena Jiráskova
chata KČT a tak jsme tu lehce
posvačili, neboť venku trochu mrzlo a na stromech byla silná námraza; ale
kolem bylo jako v pohádce. Zde začala opravdová poutní cesta, lemována
mnoha sochami svatých.
5
Sestup do osady Peklo byl trochu náročnější, strmý a hlubokým neprošlapaným
sněhem. Turistická chata s hezkým exteriérem byla uzavřena a tak jsme
pokračovali pohodlnou lesní cestou údolím říčky Olešenky do Nového Hrádku.
6
Krátce jsme se zastavili na radnici u starosty pana Říhy, který nám poskytl azyl
při zimním přechodu před rokem. V hospůdce jsme se občerstvili a pokračovali
přes osadu Dlouhá
kolem rekreačního
zařízení policie ČR do
Olešnice. Minuli jsme
i větrné elektrárny,
které se však
neotáčely, neboť bylo
naprosté bezvětří.
Oblaka se trochu
protrhala a poprvé
jsme v dálce viděli pohoří s nejvyšší horou Velkou Deštnou. Nekonečná se
zdála Mirkovi cesta na druhý konec obce podél řeky, která tvoří hranici
s Polskem, kde jsme se ubytovali v chatě Juráška. Večeři jsem připravil na vařiči
z domácích zdrojů a pivo nám opravdu chutnalo. Společně s námi tu bylo asi 30
studentů na lyžařském výcviku z České Skalice, kteří měli po večeři vyhlášení
výsledků závodů a poté diskotéku; a tak jsme raději odešli spát.
7
15.1. pá – Olešnice – Sedloňov 6 km – Kout (710) 9 km – Deštné (530) 12 km
– Šerlich (1010) 17 km – Pod Deštnou (1100) 20,5 km - Pěticestí (990) –
Říčky v Orlických horách (640) 34 km
Snídani jsme si připravili sami, abychom už
v 7.15 hod. mohli opustit chatu a za šera stoupat
po silnici bez provozu do obce Sedloňov a
Plasnice s hezkými chalupami. Bylo - 5°C a na
vrchu
Kout, kde
jsme se
připojili
na hlavní
silnici, začalo foukat. Odtud po
zledovatělé silnici do Deštného, kde jsme
si prohlédli jen zvenku barokní kostel Sv.
Marie Magdaleny od stavitele Santiniho.
8
Odtud jsme opět stoupali po silnici bez provozu lesem až na Šerlich, kde je
Masarykova chata z roku
1924 s hezkým dřevěným
interiérem - překrásné
řezbářské práce. Po malém
občerstvení na chatě jsem
Mirkovi ukázal na mapě
odpolední cestu do Říček,
které se trochu zalekl, ale
jiný záchytný bod na 17 km dlouhé cestě
není, a tak nakonec souhlasil s pokračováním
po lyžařské magistrále směr Hanička.
9
Jiráskova cesta červeně značená
byla po projetí rolbou velmi dobrá,
pro lyžaře přímo skvělá. Po necelé
hodině chůze jsme vystoupali na
nejvyšší místo našeho
přechodu, jen asi 16
výškových metrů pod Velkou
Deštnou, kde je bouda HS.
10
Byla dnes bez provozu, ale otevřená a tak jsme ji využili společně se studenty
z Vysokého Mýta k dalšímu občerstvení. Ti právě končí stavební fakultu v Praze
se stejným zaměřením jako mám já. Trochu nám záviděli naše vybavení, neboť
jsme si dali fernet, moučník a ještě víno. My jim zase záviděli jejich běžky,
neboť cestu zvládali mnohem rychleji než my. Slunce ne a ne protrhnout mraky,
11
ale stejně se nám trasa moc líbila a byla překvapivě snadná, ale trochu dlouhá.
Bohužel jsme asi o 150 m minuli Kunštátskou kapli, kudy vede červená značka,
ale cesta nebyla prošlapaná a nechtělo se nám bořit skoro 50 cm vrstvou sněhu;
a tak si prohlédneme kapli Navštívení P. Marie z roku 1831 a opravenou v roce
1869 někdy příště. Její návštěva bývá poděkováním za šťastné zvládnutí cesty a
nám se zatím dařilo i bez této zacházky. Na Pěticestí jsme došli až po 16té
hodině, pojedli pomeranče a po konzultaci s místním lyžařem zahájili sestup do
Říček k dolní stanici lanovky, kde jsme společně s místním chalupářem podél
potoka sestoupili až na silnici poblíž naše horského hotelu Konšel, kde jsme
měli zajištěné ubytování. Mirek zde už byl velmi spokojený a já mu blahopřál
k úžasnému výkonu, který dnes podal: pěkných 34 km! Pojedli jsme výborný
teplý guláš od Jitky a v restauraci popili dobré Plzeňské. Překvapivě dlouho
jsme si příjemně povídali jak o cestě, tak o životě každého z nás. Má touha
poznávat je tím nejsladším pro moji duši a tak jsem usínal moc spokojený.
16.1. so Říčky - Rokytnice 4 km – Hanička 8 km – Orlická chata 17 km -
Zemská brána 18 km – České Petrovice 22 km – Kašparova chata 24 km -
Mladkov 28 km – Mladkov nádraží 29 km
Dobře vyspalí a odpočatí v 7.20 hod. opouštíme po vlastní připravené snídani
hotel z Říček do Rokytnice po silnici, kde jsme skoro šokováni kolonou
přijíždějících aut
v protisměru na
sjezdové lyžování;
napočítal jsem jich za
necelou hodinu skoro
400!!! Když uvážím,
že přijíždějí více jak 2
hodiny a v průměru
sedí v autě 3 lidé,
vychází to minimálně
12
na 2400 sjezdařů, z nichž téměř každý zaplatí za denní permanentku 700 Kč, tj.
1,7 milionu Kč + večerní
lyžování k tomu, tzn. skoro 2
mil. Kč utrží majitelé vleků za
jedinou sobotu! Od Rokytnice po
zasněžené silnici k pevnosti
Hanička nejel už skoro nikdo.
Zde jsme odbočili vpravo opět
na upravenou lyžařskou
Jiráskovu cestu značenou
červeně a pokračovali v pohodě
k Zemské bráně. Jen dva úseky
dlouhé asi 1,5 km jsme museli
prošlapávat hlubokým sněhem,
než jsme přišli k Orlické chatě,
kde jsme se občerstvili a
odpočali. Dalšími hosty v chatě byli jen běžkaři a všichni skoro nad 50 let.
13
Odtud asi 15 minut chůze už po silnici je řeka Divoká Orlice, která zde
vyhloubila romantické údolí v rulové skále. V roce 1901-3 zde byl postaven
českými a italskými kameníky kamenný most a v roce 2004 prošel rekonstrukcí.
Nedaleko byla pašerácká lávka, ale nedávno ji odnesla vysoká voda. Po
zasněžené silnici s mírným stoupáním jsme šli kolem rekonstruované chaty
Čihák a kolem jen široké zasněžené pláně a na nich několik málo běžkařů.
14
Do Českých Petrovic pod vrcholem Adam (765) Mirek nasadil takové tempo, že
jsme je postupně předcházeli a tak se jen divili. Odměnou nám byla káva a pivo
v nedaleké Kašparově
chatě, kde bylo plno,
velmi útulno a ještě pěkné
dámy naproti u stolu.
Je tu nádherný výhled na Orlické
hory a ke Kralickému Sněžníku.
15
Velice rychlý byl sestup do Petroviček a do Mladkova. Ráno jsme uvažovali
s noclehem zde, ale teď před 15tou hodinou se nám to zdá příliš brzy. Když jsem
před Mirkem řekl, že odtud jede za hodinu autobus do Hradce Králové,
rozsvítily se mu oči radostí a už jsme mířili na stanici autobusu. Sám jsem
posuzoval, zda prohlídku poutního místa Králíky, původní cíl naší cesty, mám
odsunout až na 7. února, kdy tu budeme končit zimní přechod Jeseníků
z Karlovy Studánky. Vzhledem k tomu, že ani předpověď počasí na další den
nebyla příliš optimistická, souhlasil jsem s okamžitým návratem domů. Volný
čas do odjezdu autobusu jsme využili k cestě na vlakové nádraží, kde jsme byli
mile překvapeni zjištěním, že odtud za 20 minut odjíždí vlak směr Letohrad. Do
příjezdu vlaku jsme stačili sníst poslední řízky od Marcely a vypít poslední
fernet. Téměř prázdným vlakem jsme se začali vracet domů s přestupem
v Letohradu, Doudlebách, Týništi nad Orlicí a Hradci Králové. Do Jičína jsme
přijeli v 19.25 hod. a za jízdenku zaplatili 64 Kč. Ve vlaku jsme raději napsali
manželkám SMSky, že se vracíme o den dříve.
Už dnes se těším na poutní město Králíky. Křížovou cestou alejí s kapličkami,
kde je nádherný poutní areál zvaný Hora Matky Boží (770). Zde je možnost i
ubytování v Poutním domě včetně dobrého jídla a pití, tel. 603875720. Dříve
16
sloužil jako noclehárna pro poutníky. V roce 1945 byl vyrabován ruskými
vojáky. Poté to byl komunistický lágr pro kněze a řeholníky a nakonec jako
místo ustájení dobytka státního statku. Dnes díky darům ze zahraničí byl
opraven a slouží původnímu účelu. Krásné je panorama Kralického Sněžníku,
kde pramení řeka Morava. Těším se na prohlídku Kostela Nanebevzetí Panny
Marie s obrazem Panny Marie Sněžné, což je srdce kostela. Další zajímavostí
jsou ambity zvané Křížová chodba. V každém rohu je kaple, nad kterou je
cibulovitá věž, kde se konaly pobožnosti Křížové cesty. Vnitřní nádvoří se
nazývá Nádvoří poutníků. Dále je tu Kaple svatých schodů, což je napodobenina
schodiště v Jeruzalémě.
Nedávno jsem se vrátil z poutní cesty do Vatikánu zvané „Via Francigena“ a
říkám si: “také u nás je mnoho krásných míst, stačí se rozhodnout a vydat se na
cestu po svých tak, abych stačil vnímat krajinu kolem sebe, naslouchat jí,
porozumět a zároveň porozumět lidem, kteří v ní žijí a tím také porozumět sám
sobě“. Není to o penězích!
Je to i má příprava na poutní cestu v květnu 2010 do Santiaga de Compostella.
Jsem rád, že ji tak vnímá i Mirek J.
17. ledna 2010
I v a n
Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2010