1

V Novém roce jsem chtěl začít cestování poutní cestou, ale ve své domovině a

někde na horách, kde jsem nejraději. A tak to měla být

Pouť Orlickými horami do poutního místa Králíky 14.-17.1. 2010

Vzhledem k předpovědi počasí na poslední den – sněžení a vítr a už zbývala jen

prohlídka poutního města Králíky, které navštívíme za 3 týdny znovu, neboť tam

bude končit zimní přechod Jeseníků, jsme se s Mirkem při sestupu od pevnosti

Adam do Mladkova rozhodli ukončit cestu v Mladkově, odkud nám právě

odjížděl vlak do Jičína. Proto měním název na

Pouť z Náchoda do Mladkova

ve dnech 14. – 16.1.2010

Orlické hory jsou malebným koutem našeho pohraničí, ideální pro toulky

přírodou, pro cesty k lidem, kteří tu žijí a také k sobě samotnému.

Jsou samozřejmě na světě i jiné zajímavé země, nebetyčné hory, mohutné řeky,

roztodivná města, jsou ve světě i jiné krásy, mořská pobřeží, barevné koberce

subtropických květin, krajiny věčně zelené i věčně pokryté třpytícím se ledem a

sněhem, rovníkové pralesy – ale nikde není Říp, Pravčická brána ani Milenci

v Adršpachu, nikde nejsou Trosky – nikde jinde není

Československo

Zpívejte ptáci nebeští, té zemi zulíbání krásné.

Karel Čapek

2

14.1. čt Náchod 2 km – Dobrošov 6,5 km – Peklo 9,5 km – Nový Hrádek

16,5 km – Olešnice v Orlických horách 24,5 km

Ve čtvrtek ráno jsem s Mirkem Jiranem odjel vlakem z Jičína v 6.33 hod. do

Hradce Králové 7.53 hod. Vlak do Starkoče, kde jsme museli přestupovat, však

měl zpoždění 15 minut a tak jsme požádali průvodčího, aby výpravčí vlak do

Náchoda pozdržel, což se podařilo. Společně s námi bylo příjemně překvapeno

asi 12 dalších

cestujících, kteří

mohli okamžitě

pokračoval směr

Náchod a

Hronov. Přestože

jsme měli

koupenou

jízdenku do

Hronova – 51 Kč,

na poslední chvíli

jsme se rozhodli pro vystoupení

z vlaku a zahájení cesty už

v Náchodě, čímž jsme si ušetřili asi

9 km a měli dostatek času na

prohlídku města. Velice blízko je na

pěší zónu a na centrální náměstí,

které je překrásné a dominuje mu

gotický kostel Sv. Vavřince

uprostřed. Štěstí stálo na naší straně,

neboť jsme stihli ještě nahlédnout

dovnitř chrámu, než jej uzavřeli.

Zde se mi navíc líbil nápis, který

mluvil z mé duše: “Nezapomeňme si

3

navzájem darovat čas“. Neméně hezká je krásně opravená barokní radnice.

Náchod, rodiště spisovatele

Škvoreckého, které jsem navštívil

mnohokrát se svým zesnulým přítelem

Robertem, který se spisovatelem

studoval, leží na česko - kladském

pomezí, na břehu řeky Metuje. Zatímco

Mirek popíjel svou dopolední kávičku,

vystoupil jsem po 232 namrzlých

schodech k renesančnímu zámku

s francouzskou zahradou, který byl však

4

uzavřen. V hradním příkopu dole se pohybovali medvědi. Poté jsme začali

stoupat lesní cestou kolem pivovaru na Dobrošov, kde je pevnost, resp.

nejznámější tvrz pohraničního

opevnění, ze září roku 1937. Na

vrcholu je již 7 let opravena Jiráskova

chata KČT a tak jsme tu lehce

posvačili, neboť venku trochu mrzlo a na stromech byla silná námraza; ale

kolem bylo jako v pohádce. Zde začala opravdová poutní cesta, lemována

mnoha sochami svatých.

5

Sestup do osady Peklo byl trochu náročnější, strmý a hlubokým neprošlapaným

sněhem. Turistická chata s hezkým exteriérem byla uzavřena a tak jsme

pokračovali pohodlnou lesní cestou údolím říčky Olešenky do Nového Hrádku.

6

Krátce jsme se zastavili na radnici u starosty pana Říhy, který nám poskytl azyl

při zimním přechodu před rokem. V hospůdce jsme se občerstvili a pokračovali

přes osadu Dlouhá

kolem rekreačního

zařízení policie ČR do

Olešnice. Minuli jsme

i větrné elektrárny,

které se však

neotáčely, neboť bylo

naprosté bezvětří.

Oblaka se trochu

protrhala a poprvé

jsme v dálce viděli pohoří s nejvyšší horou Velkou Deštnou. Nekonečná se

zdála Mirkovi cesta na druhý konec obce podél řeky, která tvoří hranici

s Polskem, kde jsme se ubytovali v chatě Juráška. Večeři jsem připravil na vařiči

z domácích zdrojů a pivo nám opravdu chutnalo. Společně s námi tu bylo asi 30

studentů na lyžařském výcviku z České Skalice, kteří měli po večeři vyhlášení

výsledků závodů a poté diskotéku; a tak jsme raději odešli spát.

7

15.1. pá – Olešnice – Sedloňov 6 km – Kout (710) 9 km – Deštné (530) 12 km

– Šerlich (1010) 17 km – Pod Deštnou (1100) 20,5 km - Pěticestí (990) –

Říčky v Orlických horách (640) 34 km

Snídani jsme si připravili sami, abychom už

v 7.15 hod. mohli opustit chatu a za šera stoupat

po silnici bez provozu do obce Sedloňov a

Plasnice s hezkými chalupami. Bylo - 5°C a na

vrchu

Kout, kde

jsme se

připojili

na hlavní

silnici, začalo foukat. Odtud po

zledovatělé silnici do Deštného, kde jsme

si prohlédli jen zvenku barokní kostel Sv.

Marie Magdaleny od stavitele Santiniho.

8

Odtud jsme opět stoupali po silnici bez provozu lesem až na Šerlich, kde je

Masarykova chata z roku

1924 s hezkým dřevěným

interiérem - překrásné

řezbářské práce. Po malém

občerstvení na chatě jsem

Mirkovi ukázal na mapě

odpolední cestu do Říček,

které se trochu zalekl, ale

jiný záchytný bod na 17 km dlouhé cestě

není, a tak nakonec souhlasil s pokračováním

po lyžařské magistrále směr Hanička.

9

Jiráskova cesta červeně značená

byla po projetí rolbou velmi dobrá,

pro lyžaře přímo skvělá. Po necelé

hodině chůze jsme vystoupali na

nejvyšší místo našeho

přechodu, jen asi 16

výškových metrů pod Velkou

Deštnou, kde je bouda HS.

10

Byla dnes bez provozu, ale otevřená a tak jsme ji využili společně se studenty

z Vysokého Mýta k dalšímu občerstvení. Ti právě končí stavební fakultu v Praze

se stejným zaměřením jako mám já. Trochu nám záviděli naše vybavení, neboť

jsme si dali fernet, moučník a ještě víno. My jim zase záviděli jejich běžky,

neboť cestu zvládali mnohem rychleji než my. Slunce ne a ne protrhnout mraky,

11

ale stejně se nám trasa moc líbila a byla překvapivě snadná, ale trochu dlouhá.

Bohužel jsme asi o 150 m minuli Kunštátskou kapli, kudy vede červená značka,

ale cesta nebyla prošlapaná a nechtělo se nám bořit skoro 50 cm vrstvou sněhu;

a tak si prohlédneme kapli Navštívení P. Marie z roku 1831 a opravenou v roce

1869 někdy příště. Její návštěva bývá poděkováním za šťastné zvládnutí cesty a

nám se zatím dařilo i bez této zacházky. Na Pěticestí jsme došli až po 16té

hodině, pojedli pomeranče a po konzultaci s místním lyžařem zahájili sestup do

Říček k dolní stanici lanovky, kde jsme společně s místním chalupářem podél

potoka sestoupili až na silnici poblíž naše horského hotelu Konšel, kde jsme

měli zajištěné ubytování. Mirek zde už byl velmi spokojený a já mu blahopřál

k úžasnému výkonu, který dnes podal: pěkných 34 km! Pojedli jsme výborný

teplý guláš od Jitky a v restauraci popili dobré Plzeňské. Překvapivě dlouho

jsme si příjemně povídali jak o cestě, tak o životě každého z nás. Má touha

poznávat je tím nejsladším pro moji duši a tak jsem usínal moc spokojený.

16.1. so Říčky - Rokytnice 4 km – Hanička 8 km – Orlická chata 17 km -

Zemská brána 18 km – České Petrovice 22 km – Kašparova chata 24 km -

Mladkov 28 km – Mladkov nádraží 29 km

Dobře vyspalí a odpočatí v 7.20 hod. opouštíme po vlastní připravené snídani

hotel z Říček do Rokytnice po silnici, kde jsme skoro šokováni kolonou

přijíždějících aut

v protisměru na

sjezdové lyžování;

napočítal jsem jich za

necelou hodinu skoro

400!!! Když uvážím,

že přijíždějí více jak 2

hodiny a v průměru

sedí v autě 3 lidé,

vychází to minimálně

12

na 2400 sjezdařů, z nichž téměř každý zaplatí za denní permanentku 700 Kč, tj.

1,7 milionu Kč + večerní

lyžování k tomu, tzn. skoro 2

mil. Kč utrží majitelé vleků za

jedinou sobotu! Od Rokytnice po

zasněžené silnici k pevnosti

Hanička nejel už skoro nikdo.

Zde jsme odbočili vpravo opět

na upravenou lyžařskou

Jiráskovu cestu značenou

červeně a pokračovali v pohodě

k Zemské bráně. Jen dva úseky

dlouhé asi 1,5 km jsme museli

prošlapávat hlubokým sněhem,

než jsme přišli k Orlické chatě,

kde jsme se občerstvili a

odpočali. Dalšími hosty v chatě byli jen běžkaři a všichni skoro nad 50 let.

13

Odtud asi 15 minut chůze už po silnici je řeka Divoká Orlice, která zde

vyhloubila romantické údolí v rulové skále. V roce 1901-3 zde byl postaven

českými a italskými kameníky kamenný most a v roce 2004 prošel rekonstrukcí.

Nedaleko byla pašerácká lávka, ale nedávno ji odnesla vysoká voda. Po

zasněžené silnici s mírným stoupáním jsme šli kolem rekonstruované chaty

Čihák a kolem jen široké zasněžené pláně a na nich několik málo běžkařů.

14

Do Českých Petrovic pod vrcholem Adam (765) Mirek nasadil takové tempo, že

jsme je postupně předcházeli a tak se jen divili. Odměnou nám byla káva a pivo

v nedaleké Kašparově

chatě, kde bylo plno,

velmi útulno a ještě pěkné

dámy naproti u stolu.

Je tu nádherný výhled na Orlické

hory a ke Kralickému Sněžníku.

15

Velice rychlý byl sestup do Petroviček a do Mladkova. Ráno jsme uvažovali

s noclehem zde, ale teď před 15tou hodinou se nám to zdá příliš brzy. Když jsem

před Mirkem řekl, že odtud jede za hodinu autobus do Hradce Králové,

rozsvítily se mu oči radostí a už jsme mířili na stanici autobusu. Sám jsem

posuzoval, zda prohlídku poutního místa Králíky, původní cíl naší cesty, mám

odsunout až na 7. února, kdy tu budeme končit zimní přechod Jeseníků

z Karlovy Studánky. Vzhledem k tomu, že ani předpověď počasí na další den

nebyla příliš optimistická, souhlasil jsem s okamžitým návratem domů. Volný

čas do odjezdu autobusu jsme využili k cestě na vlakové nádraží, kde jsme byli

mile překvapeni zjištěním, že odtud za 20 minut odjíždí vlak směr Letohrad. Do

příjezdu vlaku jsme stačili sníst poslední řízky od Marcely a vypít poslední

fernet. Téměř prázdným vlakem jsme se začali vracet domů s přestupem

v Letohradu, Doudlebách, Týništi nad Orlicí a Hradci Králové. Do Jičína jsme

přijeli v 19.25 hod. a za jízdenku zaplatili 64 Kč. Ve vlaku jsme raději napsali

manželkám SMSky, že se vracíme o den dříve.

Už dnes se těším na poutní město Králíky. Křížovou cestou alejí s kapličkami,

kde je nádherný poutní areál zvaný Hora Matky Boží (770). Zde je možnost i

ubytování v Poutním domě včetně dobrého jídla a pití, tel. 603875720. Dříve

16

sloužil jako noclehárna pro poutníky. V roce 1945 byl vyrabován ruskými

vojáky. Poté to byl komunistický lágr pro kněze a řeholníky a nakonec jako

místo ustájení dobytka státního statku. Dnes díky darům ze zahraničí byl

opraven a slouží původnímu účelu. Krásné je panorama Kralického Sněžníku,

kde pramení řeka Morava. Těším se na prohlídku Kostela Nanebevzetí Panny

Marie s obrazem Panny Marie Sněžné, což je srdce kostela. Další zajímavostí

jsou ambity zvané Křížová chodba. V každém rohu je kaple, nad kterou je

cibulovitá věž, kde se konaly pobožnosti Křížové cesty. Vnitřní nádvoří se

nazývá Nádvoří poutníků. Dále je tu Kaple svatých schodů, což je napodobenina

schodiště v Jeruzalémě.

Nedávno jsem se vrátil z poutní cesty do Vatikánu zvané „Via Francigena“ a

říkám si: “také u nás je mnoho krásných míst, stačí se rozhodnout a vydat se na

cestu po svých tak, abych stačil vnímat krajinu kolem sebe, naslouchat jí,

porozumět a zároveň porozumět lidem, kteří v ní žijí a tím také porozumět sám

sobě“. Není to o penězích!

Je to i má příprava na poutní cestu v květnu 2010 do Santiaga de Compostella.

Jsem rád, že ji tak vnímá i Mirek J.

17. ledna 2010

I v a n

Jitka Press Jičín Copyright © Jitka 2010