FILOSOFICKÝ SEMINÁŘKATEDRA TEORIE

PSYCHIATRIE A FENOMENOLOGIE

Jiří Adamec

Brno 2008

1

PSYCHIATRIE A FENOMENOLOGIE

Jiří Adamec

Filosofický seminářKatedra teorie

Brno 2008

2

© Jiří Adamec ISBN 978-80-254-1320-3

Ú V O D

3

Po několika letech práce s Husserlovými texty a bezpočtu přednášek, již bylo vhodné, věnovat danému tématu také několik písemných poznámek. Úkol, který byl zadán, představoval jasně vymezený okruh otázek: vypracovat, pokud možno, ucelenou úvahu o základní problematice fenomenologické psychologie s tím, že půjde o text, jenž bude následně rozebírán v seminárních cvičeních. Toto zadání bylo tím, co je uvedeno níže, splněno. I tak je zřejmé, že Husserlova fenomenologie není „čtivem“ do tramvaje nebo k moři, na lehátko. Apeluji proto k těm, kteří se rozhodnou s tímto textem pracovat, aby tak učinili podle několika dobrých rad: 1. projděte celý text, aniž by jste vůbec přemýšleli, zda něčemu rozumíte či nikoliv; 2. přistupte ke druhému čtení a věnujte pozornost pouze terminologii, která je vám nesrozumitelná – vypisujte si ji a přemýšlejte o tom, jak by jste jí porozuměli sami, bez hlubšího ponoru do textu, popřípadě využijte příslušné slovníky; 3. procházejte opět celý text, avšak tentokrát velmi pomalu, např. maximálně pět stran denně, dělejte si poznámky a pokuste se polemizovat s obsahem námětů. Mohu poctivým čtenářům zaručit, že po dodržení těchto pravidel budou schopni zcela samostatně fenomenologickou psychologii chápat, nebo ji také zcela samostatně, a s podloženými argumenty odmítat. Děkuji touto cestou za pozornost, kterou mému sepisování věnovali někteří mí přátelé a omlouvám se jim za neustálé dotazy, kterými jsem krátil jejich drahocenný čas. Jiří Adamec

V Brně, 5. března 2008

4

§ 1. Psychiatrie a fenomenologie – vymezení

problému. Filosofické hledisko, psychologické

konotace a přesahy.

Problémem psychiatrie jsou obsahy vědomí a jejich

neurologické komponenty. Problémem fenomenologie je

jednak to, co se ukazuje ve světě jako jev, který nelze

popsat, avšak je vnímán jediným subjektem a takto

reflektován jako skutečnost; dále je fenomenologie

cestou k vypracovávání popisu toho, co se pouze jeví,

aby se tak následně stalo vědomou a obecně uznávanou

realitou. Filosofie zahrnuje problematisování všeho, co se

zdá být samozřejmým v souboru vědění. Psychologie

všechna hlediska psychiatrie, fenomenologie a filosofie

uvádí do jediného vztahu a to, prožívání skutečnosti

vzhledem ke svému nositeli, v našem případě, člověku.

Psychiatrie představuje v současné době obor dávající

důraz na genetiku, neurologii, fysiologii, hormonální

pochody, diagnostiku a farmakoterapii. V oblasti

genetiky zastává psychiatrie názor, že proměny

osobnosti jsou vždy v nějakém procentu přizpůsobeny

5

její rodové, genetické výbavě. V případě neurologie se

psychiatrie věnuje zkoumání dynamiky nervových spojů.

Jednotlivá centra mozku jsou podrobována laboratorním

analýsám. Z těch se dále odvádí vědomost například

k tomu, že veškeré pochody odehrávající se

v jednotlivých částech CNS, představují samoregulující

procesy. Fysiologie nervové soustavy, její vzájemná

propojenost, stejně jako potřeba izolovaných pochodů u

vysoce specialisovaných jednotek v CNS, odkazují na

individuální odlišnosti. Lze proto testovými metodami

získat informace o takových rozdílech. Ty, potom vedou

k možným závěrům o vhodnosti pracovních výkonů nebo

o narůstání či ubývání psychiatricky

diagnostikovatelných markerů. Hormonální pochody jsou

v psychiatrii sledovány zejména jako nositelé funkčně

orgánových změn, zahrnujících oblast jak nervových

tkání, tak viditelných deficitů, například pigmentace u

některých neurós, nebo prosté zbarvení krku při

stresorech (thyreodysfunkce), atp. Zde se uplatňují

hlediska diferenciální diagnostiky, zahrnující širší znalost

fungování lidského organismu v normě (zdraví) a

6

patologii (nemoci). Diagnostika a farmakoterapie potom

společně uplatňují nároky ovlivňování nežádoucích

změn, cestou fysiologicky podmíněného působení na

nervové tkáně, vyvolávání potřebných efektů pro

dosahování psychické a somatické rovnováhy. Pojmem

rovnováha je zde vžy myšleno to, že si pacient

racionálními a jinak sebereflexními způsoby uvědomuje

dosah svých obtíží a je ochoten, ve spolupráci

s terapeutem, měnit naučené vzorce chování ke

zvládání, jinak dříve, pro něj, konfliktních situací.

Fenomenologické hledisko nadnesených problematik

je uloženo ve změnách vědomého náhledu na

skutečnost. Psychotické poruchy (zejména blud a

halucinace) představují pro fenomenologii zdroj otázek:

Co, v zásadě, psychósa mění – prožívání nebo pouhý

náhled na realitu? Je-li změněn prožitek, po dobu

působení bludu (nevývratného přesvědčení), co

způsobuje; jednání neadekvátní situaci nebo jinak

uplatňovanou touhu po seberealisaci (Jaspers)?

Halucinace (smyslový klam) představuje změnu v

náhledu na předměty; jsou tyto v době působení

7

halucinace součástí prožívání? Existují v psychotických

stavech asociace v přesně určeném tvaru, který by bylo

možno popsat? Jelikož psychotický pacient jedná na

základě, vůči realitě, neadekvátním stavům vědomí, lze

jeho postoje popsat dostupnými technikami interpretací?

Právě ona samozřejmost, s níž na nás tyto otázky

doléhají, by měla být znepokojivou. Co je, a co není

normální v psychiatrii? Takto položená otázka se klade

velmi často. Odborník má být jejím položením vehnán do

úzkých. Laik si mne ruce nad svým vítězstvím. Odpověď,

zdá se přináší fenomenologická psychologie. Ať jde o

duševní zdraví či nemoc, jde vždy o nějaký druh

ideálního bytí, které je hledáno nebo, které je jednáním

demonstrováno! Psychický prožitek potom značí vnitřní,

obsahovou náplň, takto uskutečňovaného bytí člověka.

Avšak, proč se zde, onen prožitek nachází? Co je jeho

úkolem, když jde o naplnění bytí? Intensita prožívání jde

patrně, ruku v ruce, s mírou uspokojení z dosaženého

stavu bytí, blízkosti či oddálení se jeho idealitě. Ve

stejných souvislostech psychologie užívá pojmu

frustrace. Fenomenologie má zájem na tom, popsat

8

stavy prožívání z reflektovaného způsobu bytí,

přijímaného jako momentální situaci vědomí, vzhledem k

uspokojivě nebo neuspokojivě přijímané skutečnosti.

„Všichni lidé přirozeným způsobem prahnou po vědění“

(

), jak uvádí Aristotelés ve své Metafysice (980a). Jenže

nestranný popis, by se měl vzdát všech příměsí

psychicky narušovaných deformací racionalitou

postulovaných názorů. Fenomenologie je však

zpředmětňuje jako stavy.

To, co jsme právě v jednotlivých tezích nadnesli,

představuje pro naše téma výchozí materiál. Zejména

ona hlediska, která se týkají hledání „ideálního stavu

bytí“. V psychiatrii tím, že je vyznačen, co nejblíže

normovanému (ideálnímu) způsobu kvality života,

vedený způsob léčby. Ve fenomenologii, vlastním

pacientem interpretovaná skutečnost, s co možná

nejpřesnějším odlišením vědomého určení vlastní

skutečnosti. Jak budeme tedy postupovat dál? Vymezíme

problém normy a patologie. Fenomenologickou metodou

objasníme hlediska noetická a emoční. Filosofickými

9

prostředky popíšeme otázky bytí v souvislosti s

nabýváním vědomí o vlastní existenci. To, co budeme

očekávat je, že se před námi objeví horizonty skutečných

stavů vědomí.

§ 2. Psychiatrické vymezení vědomí a noetická

kritéria popisu. Dějinně fenomenologický výklad.

Úkol, který jsme si stanovili vyžaduje projít některá

zdánlivě již známá místa historie. Také v psychiatrii se

proto budeme chvíli pohybovat v oblasti některých

vědomostí, jejichž obsah pronikl do našeho

každodenního života. Jako první se nabízí věnovat

pozornost popisu zkušenosti. Nebude tak od věci, když

podstoupíme námahu reflexe novověkého empirismu.

Od něj se dostaneme na půdu německé klasické filosofie.

Dále popíšeme Freudovo postavení v problému a

nakonec se podíváme na vlastní, Husserlovu

fenomenologii.

Věda, o kterou se zajímáme je o fenoménech bytí.

Zkušenost je fenoménem bytí. Psychiatrie je vědou o

10

změnách stavů vědomí a prožívání v našich postojích k

fenoménům bytí. Co je bytí a, co je zkušenost? Chceme

vycházet z novověkého určení zkušenosti. Obecně víme,

že se empirie dá rozložit na dvě oblasti: a) emotivní

zkušenost, b) zkušenost se světem, jako takovým.

V případě emotivní zkušenosti zůstáváme na půdě

psychologie. V případě zkušenosti se světem se

pohybujeme v oblasti filosofie. Emotivní zkušenost

prožívá, zkušenost se světem popisuje. Sloučení obou

zkušeností je v reflektujícím vědomí. Emotivita není

vědomí, je to psychický stav. Popis je vědomý, ale

teprve, když odejme emotivitu. Vědomý popis emotivity,

se zkušeností teprve stává. Zkušenost není nikdy

sloučená, abychom tak řekli – smířená se sebou samou.

Vždy z jedné nebo z druhé strany něco zbývá. Tímto

něco, je racionalita, která si chce nad oběma podržet

primát. Předmětem zkušenosti je vždy něco reálného, co

má vztah k našemu tělu. Naše fysické vyskytování se

v realitě je to, co zakouší realitu. Vědomí realitu pouze

reflektuje z toho, jak mu jednotlivé impulsy z kontaktu

těla a reality, tělo dodává. Zkušenost je proto

11

reflektovaná realita tělem a vědomím. Je to, co

reflektujeme vědomím realitou, nebo jen tělem

zprostředkované zbytky reality? Tyto předběžné

poznámky bude třeba, postupně rozebrat.

Thomas Hobbes (1588 – 1679) jako jeden z prvních

přináší do celé věci částečně jasno. Podporuje myšlenku

o rozdílech jevů a našem vnímání. Odklání se od

intellectu adaequatio ad rem. Naopak zdůrazňuje

zprostředkovanost vnějšího světa tělesnými dispozicemi.

Je jimi i schopnost abstrahovat. Je to vlastně, podle

Hobbese, způsob jakým oddělujeme vlastnosti

vnímaného od jeho reálného bytí. Tím dochází

k nejrůznějším zakřivením našeho popisu poznávání,

jakož i popisu toho, co tak nazýváme, následně,

zkušeností. Věci se např. pohybují, ale náš popis pohybu

je zcela něco jiného, než je vlastní pohyb, ve svém

fysikálním světě jevů. Popisovat racionálními důvody

naše smyslová hodnocení skutečnosti. Zde se Hobbes

stal, společně s Baconem, Descartesem, Lockem,

Berkeleym a Humem prvním vykladačem fenoménu bytí,

z pozic smyslového vnímání a hledání nové metodologie.

12

Pro psychiatrii to, ale znamená zásadní posun. Vždyť

nesouhlasí-li vnímaná věc s naším rozumem, co je potom

skutečné? „Věc o sobě“ nebo vnímání. Rozkol na sebe

nedal dlouho čekat. Descartés určil dvě substance:

duševní a tělesnou. Tím jen přidal do kotle názorových

sporů mezi empiriky a racionalisty. Hluboká brázda mezi

světem věcí a světem vnímaných fenoménů, jediným

subjektem zapříčinila, že se věda vydává po dvou

samostatných pěšinách. Setkává se u Kanta (1724 –

1804). „Věc o sobě“ nejen, že je nepoznatelná, ale také

je transcendentní, překračuje možnosti poznání

metafysickými výzvami. Svět nepředstavuje boží dílo, ale

způsob našeho přijímání reflektujícím vědomím. Člověk

je nucen vyrovnávat se se světem prostřednictvím

vlastní samoty, myšlenky, obhajoby,

nezprostředkovanosti, subjektivní jedinečnosti. Potom,

ale vyvstává pochybnost, zda takto nastoupená cesta je

dostatečná pro odraz takové reality, zda ji lze nazvat

dostatečně objektivisovanou, poznávanou. Výkladu

tohoto sporu se ujali další myslitelé. John Locke (1632 až

1704) namítá, že racionalita se dopouští omylu právě z

13

důvodu abstrakce. Pouze zkušenost odhaluje předmět

poznání v jeho čistotě. Zkutečnost ověřená smyslovou

zkušeností je poznání jisté. Racionalisté naproti tomu

vychází z tvrzení, že zkušenost je pouhé smyslové,

mechanické shromažďování dat. Teprve rozum, tvůrčí

logika, je schopen učinit vnímání poznáváním. Dokonce

nemají, z pozice empirismu, existovat žádné předem

dané hodnoty, apriorní zásady myšlení. Zkušenost se

světem, podle Davida Huma (1711 – 1776), znamená

vždy jen soubory prožitků. Hodnota jevu a skušenosti

sice doposud nebyla vymezena, ale přípravná cesta již

byla nastoupena. Psychologicky vyjádřeno: rozum a

smyslové vnímání v novověké filosofii položili základy

zkoumání o reflektujícím vědomí. I když zatím nebylo

tématicky vymezeno, představovalo vědomí (reflektující

vědomí) základní část všech výše uvedených úvah. Nebo

ještě jinak, byly položeny základy k dalšímu postupu

stran reflexe vnímajícího subjektu a vnímaného

předmětu poznání. Tímto předmětem poznání se stal i

člověk sám. Paralelně s poznáváním vnějšího světa se

vyvíjelo i poznání člověka. Nemohlo dojít k vyřešení této

14

otázky, dokud nebyl odhalen základní mechanismus

poznávání (kognice). Na jaké úrovni, schopné

sebereflexe, se člověk ocitá, na takové úrovni reflexe

vnějších jevů se nachází jeho výsledek bádání. Také

podle G.W.F. Hegela (1770 až 1831) předmět poznání je

určen vývojem vědomí. Tento vývoj vědomí potom, ale

značí, že se neocitáme na půdě mechanického

rozšiřování poznatků, ale na úrovni jejich dynamického

prohlubování. Odtud vede přímá cesta k doměnce, že již

víme vše podstatné o metodologii poznání. Tak se ovšem

věci nemají. Následující vývoj ukázal, že se metody

zkoumání budou i nadále přít o svá vědecká hlediska

(pozitivismus, novokantovství, evoluční teorie, filosofická

antropologie, atp.).

Freudova psychoanalytická metoda a celá její teorie

vstupuje do těchto diskusí jako nezvaný host. Za

hlavního aktéra učiní, navzdory jakékoliv poctivě míněné

empirii a racionalismu, nevědomí. To mělo jen jednu

příčinu. Freud byl po celá desetiletí přehlížen. To, že si

nakonec vytvořil nesmazatelné místo mezi všemi

autoritami spočívalo pouze na jediném základu, a to, že

15

jeho metoda působí, odstraňuje psychické problémy

pacientů a nadto uplatňuje široce kulturní hledisko.

Fenomenologie založená Edmundem Husserlem

(1859 – 1938) prolomila spory mezi pozitivisujícími a

duchovědnými směry. V jejich obsahu se uchovával

základní omyl - - izolovat vybrané problémové okruhy a

na nich demonstrovat správnost svého vědeckého

zaměření. Fenomenologická metoda však spočívá na

přijetí všech oblastí vědění (mathesis universalis) a

uplatnění jediného kritéria: Jak souvisí svět sám se sebou

ve své ideální, od člověka a mimo něj dané existenci?

Toto metodologické hledisko jde za rámec zkušenosti a

racionality. Předmětem poznání není toliko empirie a

rozum, ale svět jako soubor jevů. Člověk je

předpokládán, co by smyslově dokonale vybavený tvor.

Fenomenologie hledá optimální vysvětlení souvislosti

jeho poznávacích schopností se světem. Mezi člověkem

a vnější skutečností existují nejrůznější zprostředkování,

která narušují čistý průnik jevů do jeho vědomí. Popsat

tyto jevy, jako události světa je úkolem fenomenologie.

Vzniká tak dvojí hledisko metodologického zpracování: 1.

16

Jak existují jevy vnější reality samy o sobě? 2. Jak jsou

jevy vnější reality odráženy ve vědomí? Pro psychiatrii se

zde uchovává cenný materiál. Budeme-li schopni

odpovědět na uvedené otázky, dostane se nám možnosti

nahlédnout k úplnosti psychických jevů. Jakým

způsobem? Předně tak, že poodhalíme příčiny zakřivení

našeho porozumění světu samému. Zadruhé tím, že

vymezíme okruh racionality a prožívání ve světle jevů,

které působí a proměňují naše myšlení z úrovně

chápajícího vědomí do úrovně sebeidealisující (až

patologické) vnímavosti (viz, § 13.).

§ 3. Zakládání fenomenologické metody

v Husserlových „Logických zkoumáních“.

Pokusit se vysvětlit některá filosofická a psychologická

hlediska z Husserlových LU (Logische Untersuchungen –

Logických zkoumání) by nás mělo přivést k závěru o

vztahu fenomenologie a psychiatrie. Užíváme zde výrazu

psychiatrie z toho důvodu, že si uvědomujeme nutnost

vyrovnávat se s nároky těch proměňujících se stavů

17

vědomí, které zapříčiňují patologické náhledy bytí,

daleko přesahující hranice běžného, každodenního

života. V současné době již neřešíme (a rovněž

neodrážíme) pouze psychicky náročné situace doby, ale

zejména patologicky se prosazující psychiatrické stavy

jednotlivců a společenských skupin. To, co bylo

Husserlovi v LU vyčítáno, se nyní pro nás může stát

východiskem k dalšímu propracování a uplatnění

v podmínkách naší přítomnosti. Do jaké míry je nynější

stav sociální a individualisované patologie přechodný

nebo trvalý jistě odhadnout není tak jednoduché. Ale

vzdáme se jakéhokoliv určení universálnosti našich

výkladů pro budoucnost a poctivě přijmeme pouze

vlastní přítomnost.

„Logická zkoumání“ si kladou dva základní cíle: 1.

vypracovat cestu k tzv. „čisté logice“ a 2. rozvrhnout

oblast fenomenologického zkoumání, vedle doposud

uplatňované teorie poznání. Tradičně je, toto dvoudílné

pojednání předkládáno ve třech samostatných

svazcích (I, II.-1, II.-2). Nejprve se tedy budeme věnovat

otázce, co je čistá logika, dále podle jakých

18

metodologických kritérií je možná čistá logika a zatřetí

aplikací čisté logiky na psychiatrická hlediska.

Co je čistá logika?

Abychom zvládli odstínění fenomenologie a psychiatrie,

musíme nejdříve sledovat Husserlovy kroky směrem k

odstraňování psychologismu ve filosofii a později také v

logice. Filosofie, v Husserlově podání má být deskriptivní

(rozuměj: popisnou) vědou o čisté zkušenosti. Může jí

být, pokud ze svého zájmu vyloučí všechno prožívání,

které je samo mylně chápáno za postoj. Filosofie může

být užitečná jen tehdy, je-li čistým názorem o

skutečnosti. (Jakékoliv vylomení filosofie k „duchu“,

„náboženství“ nebo jiné formě „spirituality“ je pouhým

prázdným tlacháním, výmyslem opouštějícím poctivou a

namahavou cestu racionality, která je vždy ochotná

uznat, že jsou oblasti vědění, které existují jen ve fantasii

19

a nic víc.) Pakliže fenomenologie má být deskriptivní

analýsou čisté zkušenosti, je tak zřejmé, že odklon od

prožívání tuto deskripci umožní teprve bez příměsí

psychických stavů. Názory, které v nás vyvolávají

prožitky – pohnutky, deformuje popis těchto názorů

upoutáním pozornosti k takto vzešlým pocitům. Vytrácí

se vidění skutečnosti na úkor směsi emotivních určení.

Odtud vede cesta (paradoxně) k čisté logice. Ta má za

úkol jen jasně vymezenými pravidly (kroky) potvrzovat

svoji vždy verifikovatelnou (ověřitelnou a prokazatelnou)

platnost. Logická pravdivost bude, ve své neúprosnosti

stát výše než mé pocity z nesouhlasu, vzhledem ke

zkušenosti: 1. premisa – Všechny rostliny jsou složeny z

buněk; 2. premisa – Člověk je složen z buněk; 3. závěr –

Člověk je rostlina. Vypadá to, jakoby filosofii,

fenomenologii a psychiatrii spojovaly cesty paradoxů.

Byla by však tato okolnost v něčem na škodu věci? Vždyť

paradox není víc než uvádění takových souvislostí, které

se v běžně nazírané realitě, zkušenosti a myšlení

nenahlíží jako její součást, ale skutečností se stává

teprve to, co je uvedeno v soulad jako fungující a

20

normálně (každodenně) popisovanou skutečnost

překračující poznání, nově ustanovenými daty. Tím jsme

se však přiblížili k logické a faktuální pravdivosti našich

soudů, stejně jako je popisuje Rudolf Carnap (1891 –

1970) v Der Logische Aufbau der Welt, 1928. Tímto

směrem se však vydávat nebudeme,1 jelikož brzká

budoucnost přinese samostatné rozvedení, tohoto

tématu.

Logicky pravdivé výroky tedy nepočítají s naší

zkušeností. Člověk se opravdu skládá z buněk a dáno do

jinak utvořených souvislostí nelze než přiznat, že

zkušenost a skutečnost mají mnohdy k sobě dál, než

jsme si to ochotni často přiznat. Zde je zkušeností, že

člověk není rostlina. Avšak logická skutečnost vykazuje

závěr zcela opačný a sice, že Člověk je rostlina. Není jí

ve zkušenostním smyslu, ale ve smyslu logicky

vykazatelné zkutečnosti ano. Potom je otázkou, k čemu

nám taková logika je? Není právě tato ukázka

demonstrací chabosti našich rozumových soudů o

1 ) Mohu zde odkázat na studium zmíněné Carnapovy práce a také při této příležitosti připomenout vlastní pojednání – Psychologie logiky v „Principia Mathematica“ A. N. Whiteheada a B. Russella, která vzniká současně s předkládanou studií a bude publikována, půjde-li vše hladce, na podzim, bezprostředně po tomto uveřejnění.

21

skutečnosti, když mýlit se je tak snadné? Samozřejmě,

že nikoliv, ještě zbývá reálná indukovaná empirie. Tedy

zkušenost experimentálních, laboratorních technologií,

prověřujících naše doposud uznávané závěry. Je třeba si

vyjasnit, že uvedený příklad je sestaven z aristotelské

sylogistiky: premisa, premisa, závěr; tedy jedná se o

klasickou dedukci, která pracuje s již hotovými pojmy a

nikoliv s hledáním (indukcí) nového nebo potvrzujícího

souboru poznatků. Nic méně pro fenomenologii je zde

zřejmé, že jsme se posunuli a dospěli tak k odloučení

psychicky zabarveného názoru, k deskripci čisté

zkušenosti. S touto variantou názoru psychiatrie počítá

pouze tam, kde se, např. vědomí o skutečnosti, domáhá

logicky vykazatelné interpretace.

Logika a fenomenologie. První kontakty

s psychiatrií.

Ve fenomenologii logika představuje jednak postup k

jednotnému jazyku vědy a dále vykazatelnost

poznatelnosti jevů prostředky takového vědosloví, které

22

nazírá dané problémy přesně definovanými pojmy. V

psychiatrii takové vykazatelnosti lze dosáhnout pouze

tam, kde se zaměření na vnímající subjekt vzdá

zkoumání jeho patologie a věnuje se problémům

experimentální reaktivity na známé a neznámé jevy.

Např. je-li klient exponován nejrůznějším modelovým

situacím a od těch se očekává vyvolání dostatečného

efektu, pro motivaci určitého chování. Zážitková sféra se

tak přesouvá do oblasti konfliktů mezi záměrem něco

vykonat a záměrem něco potlačit, přesně tak, jak to určil

Sigmund Freud v Přednáškách k úvodu do psychoanalýsy

(srov. Spisy, sv. 11.). Logicky projektované fenomény

zde mají dvojí hledisko, jednak jsou to fenomény

přirozeného světa (Lebensweltu) a fenomény vycházející

z protichůdných motivů a vytvářející tak chybné jednání

(úkony), jako výsledek křížení nejméně dvou kontrárních

úmyslů (potlačit – jednat). Zde je situace obdobná jako v

předcházejícím výkladu (). Jednak jsou zde čistě

zážitková pole, která vykazují deficity logiky (převládá

chtění, nutkání, pud) a jednak jsou to logická zdůvodnění

samotným subjektem (vím, proč je mé jednání

23

nevhodné, ale nedokáži se mu ubránit – např. u

obsedantně-kompulsivních poruch). Gegenstände

Zahlen, Mannigfaltigkeiten u. dgl. sind, die

unabhängig von realem Sein oder Nichtsein als

bloße Träger rein idealer Bestimmungen gedacht

sind.2 Tedy, v Husserlově slovníku je stejná koncepce

vykázána růzností předmětů a významů

upozorňujících nás na bytí nebo nebytí v nějakém

ideálním určení toho, co jest. Logika a

fenomenologie, psychiatrie a logika fenoménů vědomí,

se zdají být k sobě přiblíženy nikoliv toliko metodou, ale

předmětem svého zájmu zkoumání. A tím je i ono jablko

sváru. Jak proniká fenomenologie do psychiatrie a

naopak, jak psychiatrie proniká do fenomenologie?

Odpověď je nasnadě. Fenomenologie proniká do

psychiatrie vymezováním jevů na bázi čistých, ideálních,

fysikálních kvalit. Psychiatrie proniká do fenomenologie

změnami stavů nahlížejícího vědomí, které jednu a tutéž

skutečnost vnímá jako sféru prožitků. Obojí je neseno v

absolutním výskytu skutečného zakoušení.

Asociační a neasociační logika.2) Ed. Husserl, Logische Untersuchungen, I., Hamburg 1992, S. 27.

24

Ve fenomenalistické filosofii, tedy v teoriích poznání,

které se opírají o popisy jevů, se hledisko výkladu

rozchází do dvou metodologických oblastí: 1. popis jevů,

který si umanul podržet vždy existující kontakt

s vnímanou realitou a 2. popis jevů, který se zajímá o

nadhled cestou tvorby vědeckých teorií. Zejména

v druhém případě, se veškerá práce zaměřuje potom na

zkoumání našich pojmů o skutečnosti. Pojmy představují

shrnutí naší dosavadní zkušenosti. Jsou tak, vzhledem ke

své individualisované obsahové stránce, základní

motivační jednotkou pro naše jednání. Co „vidíme“ ve

vědomí a pojmenováváme jako vnitřní obsahy naší mysli,

to mezi sebou také porovnáváme v trvalém pásmu

asociací. Zde se rozpadá fenomenologie a psychiatrie na

samostatné oddíly. Ve fenomenologickém popisu se

věnujeme realitě a naší schopnosti ji vědeckými

prostředky popsat – vykázat v přesně definovaných

pojmech; psychiatrie se zabývá ověřováním psychické

reality v kontaktu s touto realitou verifikovatelnými

technologiemi, např. laboratorními analýsami nebo

25

neurologickými vyšetřeními. Logika tedy neexistuje jako

čistá věda, ale pouze jako tehnologické kriterium

pravdivosti, podporující naše poznání na cestě k

vědeckosti. Je nástrojem myšlení, přesně v tom duchu,

jak se o logice vyjádřil Aristotelés. Na jedné straně logika

pracuje s asociačními vztahy, např. v sylogistice

(dedukce se opírá o asociační zákony) a na straně druhé

je a musí být logika od asociačních nánosů oproštěná,

neboť by, vzhledem k výše uvedeným příkladům,

nedosahovala stupně pravdivosti.

§ 4. Problém psychologismu a zkušenosti

v „Logických zkoumáních“.

Předcházející pojednání nás měla dostatečně připravit na

nadcházející výklady. Fenomenologie je metoda založená

na kritice reflektující skutečnosti ze subjektivní

zkušenosti. Reflektující znamená, v tomto smyslu,

logicky vykazatelné prostředky odhalující naši

nesprávnou interpretaci. Ta, je zabarvována jednak

prožitkovými schématy, asociačními přesahy, atd.;

26

psychiatrie, vedle toho, čelí nárokům mnohé prožitkové

sféry oddělit od nánosu subjektivisací a učinit pro klienta

náhled na skutečnost přímo souvislý s jeho vlastní

nepopěrnou pravdou o výskytu ve světě realit a osobních

potřeb. Samo prožívání existence je tak

fenomenologickým předmětem zájmu. Abychom byli

schopni pochopit psychiatrické významy symptomového

jednání, jak na úrovni myšlení, prožívání, tak i

pozorovatelného chování pacienta, musíme hledat zdroje

těchto psychických stavů. K těm nás dovede vždy jen

vědomost o logické provázanosti všech duševních

komponent, jimiž pacient projevuje svůj momentální

stav. Zkušenost jako problém psychologismu je

vykázána sférou vnímání a sférou prožívání. Zkušenost

jako filosofický problém je vykázána sférou pojmových

určení, jimiž je vymezováno naše popisné schéma

přirozeného světa (Lebenswelt). Husserl se v této

souvislosti nechává slyšet, také v tom smyslu, že se

v případě popisu světa ocitáme v oblasti idejí a z nich se

odvíjejících asociací (der Ideenassoziation, LU – I, str.

73). V případě psychologismu, potom v okruhu asociační

27

psychologie obecně (die Assoziationspsychologie,

tamtéž). Proč tedy asociační schematika v obou

případech? Husserl upozorňuje na důležitý fakt.

Abychom mohli do fenomenologického světa proniknout,

museli bychom právě naše asociační schémata v poměru

k vlastním prožitkům a přirozenému světu, ze své

poznávací činnosti odstranit. Tím se ovšem dostáváme

do oblasti těch námětů, které zde již v minulosti byly. Je

to pochybnost nebo jiný způsob izolace subjektivních

způsobů vnímání. Nám, ale nejde o to, abychom se

dostali na stejné pozice jako např. Descartés. Jde nám

naopak o navázání vztahu se světem, prostřednictvím

ideálních komponent. Ty však nelze odhalit jinak, než

poznávací činností. O co, tak vlastně, běží v Husserlově

fenomenologii? Ten, kdo bude kdy schopen s popisem

přirozeného světa zacházet, jako se svým ideálním

světem jevů, bude napříště, tak jako tak, člověk sám.

Ideální svět jevů neexistuje přeci sám o sobě, ale vždy

tak, jak je určen vnímajícím subjektem. Ideální svět jevů

odhaluje subjekt. Mít proto zkušenost se světem, lze jen

za předpokladu, že se asociační psychologie a idea

28

světa, vzniklá ze zkušenosti, se světem sloučí v deskripci

(popisu) světa, vykazatelného pojmovou zkušeností s

dříve reflektovaným světem, v němž bylo, tímto

vědomím, pobýváno. To ovšem znamená, že zde musí

být nějaké vědomí světa, které se o svět zajímá, přijímá

jej nebo odmítá, tedy s ideou světa pracuje. Nebo i jinak,

svět je samozřejmě předpokládán. To by ovšem

znamenalo odstranění Kantovy myšlenky, že „bytí není

žádný reálný predikát“. Konečně, kde je psáno, že tímto

„bytím“ má Kant na mysli „svět“? Husserl proto, na

tomto místě výkladu, užívá známého příkladu, n + 1 (LU

– I, 73). Tedy, aby se dalo o čemkoliv hovořit, musí to být

předpokládáno jako reálné. Toto, že musí být

předpokládáno, znamená, že to musí být subjekt,

vnímající vědomí, které našemu vědomí určí předmět

poznání. Tímto předmětem poznání je vždy jen to, co se

vešlo do zorného pole vnímání. Pro Husserla dále, výše

uvedené, představuje také popis vědecké vykazatelnosti

faktů. Nesmíme zapomínat na to, že náš výklad je pouze

aplikací, jednoho případu fenomenologické metody, na

oblast psychiatrie. Ovšem vraťme se zpět. Předpokládat

29

značí také předjímat, zobrazovat a před-stavovat, a to

mimo skutečnost, mimo autenticitu. Je to intuice a

nikoliv zkušenost se světem. Takto pojímaný vztah ke

světu se odvíjí z horizontu našeho vědomí, z toho, co

vidíme ve vědomí a utváříme ve smyslu ideace, nebo

také „zření idejí“.

Jak z předešlého plyne, naše deskripce světa vychází

z psychologických zásad, z toho, co zaujme naši

pozornost. Vyjádřeno společně s D. Humem, silnější

dojmy zastiňují slabší ideje. A jak nám sděluje Husserl, je

právě toto: „die psychologischen Gesetze der Exaktheit“

(„psychologické vymezení exaktnosti“, LU – I, str. 73).

Pak je ovšem otázkou, zda je takové vymezení vskutku

tím, na co se věda může spolehnout? Můžeme

odpovědět, že ano, neboť bez předpokládání jakékoliv

existence, není věda možná. Jak ovšem shora předložené

náměty souvisí s psychiatrií? Tak, že nám nastiňují

základní určení pobytu ve světě a pobytu světa samého,

za účasti vědomí. Jakákoliv odchylka je důkazem

neadekvátnosti v postihování světa. Problémem vědomí

je vztah ke světu, předpokládání světa jako celku a

30

práce s jeho jednotlivinami, odvozenými ze smyslového

vnímání světa. Do těchto oblastí je třeba zahrnout i sebe

samotného. Já sám jsem faktem světa, jsem předmětem

vědomí sebe sama, sebevědomí ve vykazující se rovině

náhledů, které je nutno oddělit od světa jako celku, aby

mu bylo opět navráceno. Reflektující vědomí je,

psychoanalyticky vyjádřeno, základním východiskem pro

vtíravost (obsesivní) myšlenky o mé vlastní

nevyhnutelnosti v bytí ve světě, s následnou potřebou,

toto vědomí o sobě samém ověřit jednáním, nutkavostí,

hraničící s psychiatricky vykazatelnými znaky

kompulsivity. Myšlení a jednání, které nejsou dostatečně

realisovány, vzhledem ke svým zamýšleným cílům, se

potom ocitají ve frustraci z vlastních, neuskutečněných

potřeb. Je naše vědomí tímto vším zahlceno právě proto,

že se nacházíme v trvalé empirické neurčitosti

(empirische Unbestimmtheit, LU – I, str. 73). Husserl

tedy, tímto vymezením, zmírňuje faktické působení a vliv

empirie ve všech, shora komentovaných, oblastech (v

psychologii a filosofii). Ukazuje zde, že naše závislost na

zkušenosti, naši zkušenost, vlastně oslabuje.

31

§ 5. Odbočka k psychologii osobnosti.

Fenomenologické pojetí. Implicitní a explicitní

osobnost v sebereflexivním popisu.

Jestliže zkušenost jako trvale sebezpředmětňující oblast

našich významů, nás nutí ověřovat osobní pojímání

skutečnosti, potom je otázkou, odkud pochází pramen

tohoto zájmu. Zkušeností si můžeme být jisti pouze za

předpokladu, že se budeme podle zkušenostních pravidel

řídit. Opustit zkušenost by znamenalo přestat existovat

v poli námětů, které jsou bezprostředně spjaty s tím, co

je svět a mé zážitky a odtud i mé vědomí o světě.

Personální význam, význam osobnosti je v originálním, tj.

jedinečném pojímání světa. Aby se takový originální

způsob pojímání světa vůbec uskutečnil, musí mít nějaké

rozlišující znaky. Neboť originální, znamená jiný, oproti

všemu obecně platnému pojímání. Tímto originálním

pojímáním je charakteristické východisko z prostředí,

neboli výchovou daná schémata. Jsou to implicitní a

explicitní pojímání v sebereflektujícím poli popisu vlastní

32

existenciality a odtud pocházející rovněž prožitkové a

sebeprožitkové náměty.

Implicitní schéma osobnosti.

Vycházíme z filosofické antropologie. V historii

evropského myšlení se pravidlo pro rozvíjení filosofie

člověka přijímalo z poznání přírody. Filosofie člověka tak

byla, pro některé myslitele, možná teprve vyčerpáním

všech dostupných znalostí z filosofie přírody. Typickými

představiteli, tohoto pojetí, byli zejména présokratovští

myslitelé. Démokritos, např. popisuje člověka jako

složeninu atomů. Všechno, co člověk koná, má svůj

podklad v atomech. Pro Empedokla je člověk výsledkem

vzájemného působení živlů. Pro Herakleita člověk

představuje pouze jednu z oblastí probíhajícího

světového řádu. Člověk je tedy, v těchto koncepcích,

vyložen ve smyslu vnějšími okolnostmi utvářené entity.

Představuje zprostředkování vnějšími okolnostmi.

K pojmu člověka se dospívá na základě nepřímé, ale

zprostředkující úrovně vnějších faktorů. Obrátíme-li tuto

33

verzi výkladu, potom člověk s implicitní, neboli nepřímou

formou sebeutváření, k sobě dospívá prostřednictvím

toho, co mu nabízí okolí. Jeho náhled na vlastní subjekt je

nutně vázán na věci z osobní blízkosti. Představuje se

nám sebeztotožňujícími popisy. A jde pouze o tento

popis (dekribující okolnosti). Nelze implicitní sebereflexi v

popisu této osobnosti směšovat např. s Jungovou

tematikou rozdílu introvert a extravert. Implicitně

orientovaná osobnost žádné libido vnějšímu okolí

nevnucuje, pouze se vztahem k vnějšku s vnějškem

identifikuje a tuto identifikaci projektuje a vyjevuje jako

sebe sama určující existencialitu. Jde pouze o popis

vlastního světa zážitků, prostředky poukazů na vnější

svět. V terapii projevuje menší ochotu věnovat se sobě

samému.

Explicitní schéma osobnosti.

Podobně, z opačné strany, je tomu u explicitní osobnosti.

Opět vycházíme ze starých námětů filosofické

antropologie. Sókratem se otevřel tzv. antropologický

34

obrat, obrak k člověku. Všechna filosofická témata se

otáčela kolem osobnosti, vědomí, poznání, myšlení a

hodnot. Teprve popisem těchto námětů se vycházelo k

přírodě. Tedy člověk a téma o člověku byli pojímáni jako

základ, z nějž se filosof odrážel k řešení dalších

problémů. Toto hledisko proto nazýváme explicitní. Pro

fenomenologickou psychologii osobnosti, to však dále

znamená, že tato osobnost v popisu sebe sama vychází

z myšlenky o svém vnitřním světě. Opět je třeba

zdůraznit, že se jedná o pouhý popis vnitřních stavů

vědomí. Může být jak vrozenou dispozicí tak prostředím

vyvolanou potřebou, tímto způsobem reflektovat svůj

svět a svět svého okolí (Lebenswelt). Zprostředkovanost

je něco, co tuto osobnost v zásadě nezajímá, dokud

nemá v sobě jasno. Během psychoterapie tato osobnost

v explicitní sebereflexi pojímá vztah k sobě jako zásadní.

Vycházeje z vnitřního sebeurčení, je jí nejdůležitější

pojem, pochopení.

§ 6. Intentcionalita, horizont

vědomí a ideace.

35

Pro fenomenologický popis osobnosti jsme však doposud

neudělali všechno. Zbývá ještě vyložit Husserlem

utvořené schéma o vnitřních obsažích našeho vědomí. Je

nutno si uvědomit, že také dnešní pojem osobnosti, nebo

chcete-li, výrazu jednotlivce, kterým se liší od svého

personálního okolí nerozumíme tak, abychom mohli

zcela suverénně říci, že je to, to a to. Spíše je celá věc

zahalena nejrůznějšími opisy a podobenstvími. Člověk

odedávna hledá sám sebe. A jaksi méně se mu to daří,

než naopak. Člověk není vždy jen vědomí, „vědomí není

žádný reálný predikát“, je to pouze něco, co samo o sobě

představuje jednu z možností, jak dojít k sobě. Jelikož ne

všem je přiznáno, z psychiatrického hlediska, vědomí,

není tedy, toto vědomí reálným predikátem, bytím

člověka, nýbrž jen nahodilostí, kterou vládnou nemnozí

jedinci. Mít vědomí, kromě jiného značí, mít za všech

okolností povědomost o vlastní evidenci kritérii takového

vykázání, které neschází z cesty správného způsobu

nahlížení. To není, mít za všech okolností pravdu, ale

dokázat se za všech okolností zorientovat. Takto funguje

36

pouze vědomí intencionální. Nahlíží samo v sobě

horizonty, které nepřekračuje, dokud s nimi není plně

ztotožněno. Teprve potom se zabývá tvůrčími akty

sebereflexe v utváření ideací neboli experimentování s

vlastní představivostí, v kontaktu s realitou.

§ 7. Historická retrospektiva fenomenologického

popisu osobnosti v polemice s novověkým

racionalismem a empirismem.

To, co bylo předesláno si vyžaduje dalšího vysvětlení.

Naše úvahy totiž představují jen jedno z více hledisek,

která zde již byla dávno před námi vyslovena. Jestliže se

ptáme po osobnosti nebo po vědomí, ptáme se jen

z jiného úhlu pohledu po podstatě (lidskosti). Ve

Spinozově (1632 – 1677) racionalismu, například,

můžeme spatřovat subjektivizační a individuační odklon

od racionalismu Descartova v ještě pregnantnějším

smyslu slova. Tato skutečnost spočívá v tom, že Spinoza

za jedinou existenci (substanci) považuje vnější přírodu.

Tato substance je individualisovaná podle vlastních,

37

vnitřních uzpůsobení; je příčinou sebe samé (causa sui),

ze sebe sama. Tedy žádný bůh, stvoření nebo jiná její

vnější zprostředkování. Substance tak obsahuje svoji

inertní sílu, kterou později německá klasická filosofie

zpracovává jako myšlenku o dynamickém a nikoliv jen

mechanickém působení přírodních dějů. Pro B. Spinozu

tak existence vychází z vlastní podstaty. Podobně jako u

présokratiků, rovněž v tomto případě, se jedná o zájem

vysvětlit přírodu z ní samotné. Proto i věta, že: „Bytí není

žádný reálný predikát“ zde má své oprávnění, neboť

překonává filosofii substanciality filosofií o tom, co lze

vlastně poznat („Jak jsou možné syntetické soudy a

priori“), když jsou naše schopnosti reflektovat skutečnost

v zásadě omezeny je na to, co si o skutečnosti myslíme.

Kantova věta o bytí a predikátu jinými slovy vyjadřuje

okolnost, že v myšlení představujeme našemu vědomí

pouze to, co předpokládáme jako reálné. A bytí reálně

neexistuje, naše myšlení je pouze odhaduje jako jednu z

oblastí, kterou je třeba teprve dokázat nebo vyvrátit.

Spinoza tak svým pojetím substanciality překonává

tradiční metafysiku. Příroda již nepředstavuje submisivně

38

existující soubor bohem stvořených jevů. Naopak, řídí se

zcela vlastními potřebami. Ty, jakékoliv bytí vylučují,

neboť substance je sama vším, co tento svět představuje

v celku, stejně jako v částech (atributech, modech a

akcidentech). Bytí je, v tomto případě zbytečný pojem.

Zacházíme jím za hranice smyslového vnímání. Spinoza

tak, na jedné straně uzavírá novověkou racionalistickou

tradici, na straně druhé dává podněty k dalším,

racionalistickým polemikám s filosofickým empirismem a

ontologií.

Pod úhlem tohoto sledování problematiky vlivu

Spinozovy substanciální filosofie můžeme opět jinak

vymezit otázku vědomí. Jestliže substanci, jako přírodu,

která je příčinou sebe samé (causa sui) racionálně

předpokládáme, potom je otázkou, zda naše poznávání

není vlastně vůbec jen samé dokazování nebo vyvracení

našich předpokladů. Zda, ještě i jinak vyjádřeno, není

veškerý náš noetický materiál jen nekonečnou řadou

hypotéz.

39

„To, co máme fakticky před sebou, mohou být jen

reálné psychické fenomény abstrakce, které navazují na

reálné zkušenosti nebo představy. Na základě toho jsou

pak horlivě konstruovány teorie abstrakce a psychologie,

která lpí na zkušenosti, je zde, stejně jako ve všech

intencionálních sférách (které přece tvoří hlavní téma

psychologie), obohacována smyšlenými fenomény,

psychologickými analýsami, které nejsou žádnými

analýsami. Říká se, že ideje nebo podstaty jsou pojmy a

pojmy jsou psychickými výtvory, produkty abstrakce, a

jako takové hrají zajisté velkou roli v našem myšlení.

Podstata, idea nebo eidos, to jsou jen vznešená

filosofická jména pro střízlivá psychologická fakta.

Nebezpečná jména kvůli svým metafysickým

sugescím.“3

Nenechejme se mýlit. To že zde Husserl hovoří

kriticky o psychologických analýsách nijak nesouvisí

s tím, že by snad chtěl kritisovat psychoanalýsu, jež se

v jeho době stávala velmi populární. Husserlovy tady

3) Ed. Husserl, Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii, Praha 2004 (Oikoymenh) sv. I., str. 54.

40

běží o postižení faktu, že zkušenost, má-li se jí dostat

také ve filosofii a fenomenologii náležité pozornosti, musí

nutně vycházet z respektu její psychologické

podmíněnosti.

§ 8. Zásady racionality proti psychické

dekonstrukci reality.

Pokusme se nahlédnout ještě i z jiné strany, do oblasti

psychických fenoménů. Husserl tradiční filosofii přijímá

jako okruh takového zájmu interpretací, v němž nazírá

mezery, které nebyly vyplněny fenomenologií. Novověká

filosofie mu slouží za ukázku toho, jak moderní

racionalismus promrhal čas možností, nastolit skutečnou

vládu metodologického rozumu ve vědách. Jenže ukazuje

rovněž na to, jak tuto skutečnost nelze překročit, aniž

bychom se zajímali o psychologii myšlení vzhledem k

jevům, které nás obklopují, a které vlastně činí naše

myšlení možným. Tímto náhledem se ovšem i my

dostáváme do těcht oblastí fenomenologické

interpretace poznání, která plně, sama sebe angažuje

41

v teorii vědy. Náš zájem je však zcela jiný. Dali jsme si za

úkol věnovat pozornost psychiatrii a fenomenologii. Tedy

chceme si ujasnit pouze  to, jak je vnímání fenoménů

možné, aniž bychom ztratili jistotu, že to, co je

předmětem našeho vnímání a poznávání, je reálné a

racionálně dostatečně vykazatelné. Nebo obráceně, jak

se stáváme patologickými vzhledem k vnímané a

poznávané realitě, skrze ty nedostačivosti, které nám

náš rozum (vědomí) již nedokáže poskytnout?

Naše myšlení se neustále ocitá v tom, co Husserl

nazývá „Erfahrungskreises“ (Zkušenostní kruh, LU – I.,

str. 74). My jsme totéž, společně s D. Humem nazvali

pole asociací. Zkušenostní kruh ovšem představuje

fenomenologické odstínění, které si zde můžeme

přiblížit. Asociace totiž charakterisuje to, co Hume

nazývá časovou a prostorovou soumezností, k níž ještě

náleží vzpomínka na zážitek, zpravidla jako fysický

kontakt s exponovanou situací. Tak se vyvolávají

asociační schémata podle síly vzruchu, nebo naopak

podle své slabosti, se zase tlumí. Asociace tedy vychází

z temnoty našeho zkušenostního pole a v dáli své

42

ochabující síly, se opět do naší hlubiny vracejí. Mají tedy

schopnost být a nebýt zjevnými podle nervové inervace.

Kdežto zkušenost se nevytrácí, její síla (dynamická

složka) trvá stále. Je součástí první a druhé signální

soustavy. Pokud bychom respektovali pouze

fenomenologickou zkušenost jako zkušenost se světem,

nikoli jako personální zkušenost s jednotlivými objekty,

izolovanými vjemy, potom by tato zkušenost obsahovala

čistá schémata, horizonty vědomí. Zásadou reality je,

že se vydává v celku. Zásadou vnímání je, že se

vydává pouze k jednotlivostem. A to je zjevný spor

mezi fenomenologickým a psychologicky pojímaným

vnímáním, poznáním a popisem. Která ze zkušeností je

nám vlastně natolik dostupná, abychom jí byli schopni

přijmout ve smyslu uznání, že to je ta pravá realita? Opět

je tu oblast hypotéz. Zkušenostní kruh se uzavřel. Aby

taková oblast vnímání doznala určité úspěšné úrovně

poznání, musí tento zkušenostní kruh prostě přijmout.

Pojmy zkušenostní a přijetí jsou dva výrazy, které

odhalují obsah intencionality jako toho, co buďto vidíme

nebo nejsme schopni vidět ve vědomí, jako vnitřní

43

obsahy naší mysli. Dekonstrukce zde znamená, že svět,

který se usilujeme poznat, není nikdy v našem vědomí

hotov. Psychická dekonstrukce reality je proces, jenž je

dokonán teprve naším zánikem, až není co přidat nebo

ubrat. Vědomí o této okolnosti mnohé lidi hluboce trápí a

dokonce jsou ochotni onen proces nejistot vzít do

vlastních rukou, když nadto přibudou ještě další oblasti i

zdánlivě neřešitelných problémů. Jejich povědomí o

substancialitě, jako příčině sebe sama, se jim stane

východiskem z osobní krize.

§ 9. „Žádný přírodní zákon není

a priori poznáním…“ 4

Husserl zjevně vychází z toho, že přírodní zákony jsou

izolované. Jako samostatné oblasti působení představují

tak individualisované okruhy jevů. Příroda se musí nutně

dělit na nějaké části, aby její celková existence mohla,

např. fysikálně, chemicky, atp., projevovat vliv. Stejně

tak je tomu u člověka a jeho psychických nároků,

vyrovnávat se se skutečností. Jenže, zde je patrně mezi 4) Ed. Husserl, Logische Untersuchungen, I., Hamburg 1992, str. 73.

44

člověkem a přírodou jistý rozdíl. Příroda si patrně nic

neuvědomuje, ale její jednání stran všelijakých změn

působení je plně kompatibilní s potřebami, které

odpovídají základnímu nároku, jakým je zachování živé

existence. Člověk, totéž koná ještě s tím dodatkem, že si

k tomu přibírá vědomí a řídí takové potřeby, z jistého

procenta možností, podle vlastních přání. Zde se nachází

druhá oblast, a to dvojice zásad myšlení (Denkgesetze) a

zásad přírody (Naturgesetze, LU – I., str. 74). Jak se

ukazuje, Husserl tímto označením poukazuje na logickou

nutnost vzájemného propojení, mezi člověkem a

přírodou. Používá zde také tradičního sylogistického

vymezení, podle modus barbara: Všechna A jsou B;

Všechna B jsou C; Všechna A jsou C. Tedy, v tomto

případě, co se děje s logickou nutností není poznáním,

ale pouze událostí platnou vzhledem k jednomu

konkrétnímu případu. Připomeňme, že patologicky

nastavené vědomí upadá do vlastních schémat podle

podobného modelu, ale jelikož je iracionální, nevychází

za jeho hranice. Porucha myšlení se odvíjí právě od toho,

že se všechny logické zásady universalisují na jeden

45

takový zákon, s nímž klient přistupuje k řešení všech

svých obtíží. Tato jednostrannost je, potom, draze

placena ztrátou vztahu ke skutečnosti a k sobě samému.

To, že „žádný zákon není a priori poznáním“, nás má

upozornit na fakt, že poznáním se přírodní zákon stává

teprve, až následným zacházením s jeho obsahem podle

člověkem utvářených kritérií. Slovem, utvářených, chce

být zdůrazněno, že interpretace přírodních zákonů se

odvíjí z neustálého poznávacího procesu a trvale

rekonstruovaných metodologií, našeho nazírání na

přírodu a sebe samých. Carl Gustav Jung (1875 – 1961)

používá větu, že je to naše individuální a kolektivní

nastavení duše, podle kterého se odvíjí sugestivní

tragika naší existence, ať chceme nebo ne. Tudíž žádný

zákon není a priori poznáním, neboť musí být teprve

objeven, aby se mohl stát předmětem zacházení.

§ 10. Psychologická argumentace

a psychologická reflexe

Přistupme nyní blíže k psychiatrii. Naše pojednání se

dostalo do míst, kde převládá tendence po kauzální

46

vykazatelnosti. Vzájemnost reflexe, vnímavosti, prožitku,

poznání a uvědomování. To vše je neseno duchem

osobní zkušenosti. Ta je nyní považována za ideální stav

určený k tomu, aby představoval kriterium bytí.

Psychologická argumentace bude vycházet z toho, že

všechny tyto vnitřní okolnosti, jimiž pojímáme vnější svět

jsou ideální, neboť vychází z naší nepopěrné existence a

zážitku s ní. Máme důvod si také předtavovat, že stejně

tak, jako se vnější svět odráží v nás, podobně nebo

identicky se odráží i v druhých lidech. Jde tak o problém

intersubjektivity, s níž přistupujeme k psychologické

argumentaci. Potřeba vciťovat se do okolí a projektovat

do něj své osobní náhledy nás na jedné straně vzájemně

přibližuje, ale jakmile poznáme skutečná kriteria

sebehodnocení a hodnocení ostatních, tak dojde k

následnému interpersonálnímu oddálení. Tendence k

individualismu převažuje. Uzamčenost v duševní poruše

to jen dotvrzuje. Žádný pacient s klinicky

diagnostikovatelnou poruchou, se ještě neměl tendenci

sbližovat. Pokud ano, tak jen v rámci své obtíže, a to za

účelem subjektivního potvrzení oprávněnosti, pěstovat

47

v sobě nároky, chovat se v rámci své poruchy konkrétně

vykazatelným způsobem. Emoční staženost

psychiatrických pacientů odpovídá také reálné staženosti

z tvůrčích životních aktivit. To, je již psychologická

reflexe. Vedle toho, je třeba si říci, že existence, kterou

žijeme je vytvořena na přirozených základech. To, co

obýváme je svět přirozeného postoje: já a můj svět.5

Psychologická reflexe je vykazatelná zejména tendencí k

přivlastňování. Husserl tak poodhalil opět další část

doposud uzamčené oblasti fenomenologického nazírání.

Až doposud se ideální okolnosti (jevy – fenomény)

stávaly předmětem úvah vedoucích od empirie

k rozumové analýse. Ale nyní je vlastně ideálem co?

Reflektovaná skutečnost nebo to, co je za skutečnost

považováno, či to, co je přivlastňováno a interpretováno

jako domělý nárok na držení? Psychologická

argumentace a psychologická reflexe jdou ruku v ruce

s praktickými vztahy, které máme se světem. Tímto

světem je jednak vnějšek a jednak i to, co v nás svět

vyvolává a jak toto volání světa nahlížíme ve vlastním

vědomí (v jeho horizontu). 5) Ed. Husserl, Ideje k čisté fenomenologii…, Praha 2004, I., str. 61 an.

48

„Jsem si vědom světa, nekonečně rozprostřeného

v prostoru, nekonečně se dějícího a odestálého v čase.

Jsem si jej vědom, to předně znamená: nalézám jej

bezprostředně názorně před sebou, zakouším jej.

Viděním, dotýkáním, slyšením atd., v různých způsobech

smyslového vnímání jsou pro mě jednoduše zde tělesné

věci v jisté prostorové organisaci, jsou v doslovném či

obrazném smyslu po ruce, ať již si jich zvláště všímám a

zabývám se jimi při uvažování, myšlení, cítění, nebo

nikoli. Také animální bytosti, např. lidé, jsou

bezprostředně pro mě zde; vidím je, sleduji je, slyším je

přicházet, podávám jim ruku, při rozmluvě s nimi

bezprostředně rozumím, co si představují a myslí, jaké

pocity se v nich probouzejí, co si přejí nebo chtějí. I oni

se nachází v mém zorném poli jako skutečnosti, dokonce

i tehdy, když si jich nevšímám. Není ale nutné, aby se

tyto bytosti, a stejně tak i ostatní předměty, nacházely

přímo v mém zorném poli vnímání. Skutečné objekty

jsou pro mě zde, jako určité, více či méně známé,

49

zároveň s objekty aktuálně vnímanými, aniž by byly

samy vnímány, ba dokonce ani názorně přítomny.“ 6

§ 11. Psychiatrická událost jako

vyřazení subjektivity.

O subjektivitě hovoříme tam, kde je reflexe

uvědomovaná a následně analysovaná jako způsob

nahlížení na předmět poznání, případně svět jako celek,

nebo animální bytosti, jak říká, v uvedeném citátu,

Edmund Husserl. Takové okolnosti nám jsou dostatečně

přístupné a považujeme je za zcela přirozené. Jenže

v případě duševní choroby je tento druh subjektivity

vyřazen z pásma daností, kterými se může myslící duch

vykázat. Na místo subjektivity nastupuje Freudem

popsaný obranný mechanismus. Vychází sice

z nejvnitřnějších pohnutek, avšak nepředstavuje žádnou

z podob sebereflexe. Nutí pacienta jednat podle nižších,

tedy nikoliv intelektových zájmů. Bereme-li subjektivitu

jako sebevědomou schopnost tvůrčím způsobem

odvíjející se možnosti rozhodování, plánovitosti a 6) Tamtéž, str. 61.

50

dodržování postupů, potom je subjekt, v tomto případě,

neschopen svých úkolů. Proto je nutná léčba, neboť

jedinec s takto narušenou subjektivitou je založen

pudově orientovanými nároky po seberealisaci,

přeobsazovanými, bez schopnosti sebekontroly, na

objekty vlastního těla a vzpomínek, což mu činí značné

potíže zejména v oblasti sebehodnocení.

Tímto uvedeným náhledem se však dostáváme i do

jiné oblasti popisů. Předně je to zamezení vnímání, že

subjekt je sám o sobě v jedinečném stavu existence.

Celkový optimismus se vytrácí na úkor pochybnosti stran

uplatnění osobních zájmů. Dokonce u některých pacientů

vzniká dojem, že ostatní vidí, co si, nedej bože, myslí. U

sociálních fobiků, to nakonec představuje jedno, ne-li

hlavní téma jejich nemoci. Vtíravost o pochybnosti

oprávněnosti si něco myslet, u těchto pacientů dostupuje

skutečného zamezení, jakýmkoliv tvůrčím způsobem

reflexivně nabývat kontaktu s okolím.

§ 12. Vědomí a Já, psychické a

fenomenologické akty.

51

Je třeba odlišovat mezi fenomenologickým vědomím, Já a

popřípadě egoismem. Fenomenologické vědomí nazírá

ideální jsoucno. A to jak vně sebe, tak uvnitř vlastních

obsahů. Vedle toho je tím, kdo podržuje určitou sumu

reflektivních obsahů, je tím, kdo eviduje soubory těchto

obsahů. Já, naproti tomu podle těchto obsahů chce

jednat a vytváří pro takové jednání všelijaké cesty,

kterými zvažuje vhodnost takového jednání. Egoismus se

však prosazuje bez ohledu na morální nároky Já.

Šmahem bere všechno, nebo nic. Ve vztahu

k fenomenologickému vědomí není pro egoismus

důležitá hodnota (ideální nebo mravní), převažuje pouze

momentální zájem, který se hodlá prosadit na úkor

čehokoliv. Fenomenologickými akty jsou všechny tři

oblasti lidské subjektivity, dokud si podržují svoji

výlučnost, oddělením, přesným obsazením těch

psychických dějů, které jim náleží. V psychopatologii

však může docházet k nejrůznějším chybným spojením.

Tam potom žádné fenomenologické hledisko ideálních

aktů nepůsobí. Naopak se prosazují nejrůznější zakřivení

52

směrem k takovým okolnostem, které jdou za rámec

jevů a utápí se v jednostranné fixaci na okolnosti, které

pacienta zneklidňují a patologicky proměňují jeho

behaviorální způsoby. V běžném životě se však ocitáme

vždy v konkrétně projektovaném fenomenologickém

aktu. Kromě toho, že je nám náš přirozený svět a svět

našeho okolí dán, musíme o jeho přízeň usilovat, a to

zájmem o nalézání jeho fenomenologických evidencí.

Pokud bychom pozbyli možnosti nahlížet ideální

podstaty, tak by naše usilování o existenci stratilo

vážného zájmu o bytí. Je to právě tato okolnost, která

pacienty vylamuje z pohody a vrhá je do tísně.

Neporozumění takové výzvě, nedovolí člověku prožít

život v psychické pohodě a nad věcí.

„Já jsem – já, skutečný člověk, reálný objekt jako jiné

objekty v přirozeném světě. Provádím cogitationes, akty

vědomí, v širším i užším smyslu, a tyto akty, jako akty

patřící k tomuto lidskému subjektu, jsou událostmi téže

přirozené skutečnosti. A stejně tak všechny mé ostatní

prožitky, z jejichž proměnlivého proudu velice svérázným

53

způsobem vystupují specifické akty Já, přecházejí do

sebe navzájem, spojují se do syntéz, nepřetržitě se

modifikují. V nejširším smyslu zahrnuje výraz vědomí (ale

méně vhodně) všechny prožitky. V přirozeném postoji, v

němž jsme v souladu s nejpevnějšími, protože nikdy

nezmýlenými zvyklostmi i ve vědeckém myšlení, bereme

toto všechno, co shledáváme v psychologické reflexi,

jako reálné děje světa, totiž právě jako prožitky

animálních bytostí. Je pro nás tak přirozené vidět tyto

prožitky jen tím způsobem, že si vůbec

nevšimneme /. . ./, že jsou to tyto sféry prožitků samé,

z nichž prostřednictvím nového postoje povstává ona

nová oblast.“ 7

§ 13. Metafysika a transcendentní pole

našeho vědomí.

To, čím se zabýváme je problém vztahu psychiatrie a

fenomenologie. Chceme si vyjasnit náročnost rozdílu

mezi duševním zdravím a duševní nemocí. Duševní

zdraví je obecně uznáváno z tvůrčích a pro danou 7) Tamtéž, str. 70 – 71.

54

skutečnost odpovídajících aktů našeho vědomého

zacházení s nároky, které na nás taková skutečnost

klade. Duševní nemocí je to, když skutečnost nedosáhla

vědomé sebereflexe v nárocích podřídit se jejím výzvám

a chovat se dostatečně odpovídajícím způsobem. Vedle

toho, se taková náročnost provazuje nejrůznějšími

problematikami prožívání, které jsou daným subjektem

pociťovány v dramatickém sebenahlížení. Duševní

nemoc, jak jsme výše podotkli, zamezuje subjektivitě

v její tvůrčí schopnosti čelit nárokům reálných situací.

Po těchto úvahách můžeme přistoupit již

k závěrečnému shrnutí našich předešlých výkladů.

Předně je to otázka toho, co vlastně člověk prožívá,

skutečnost, do níž je zasazen nebo nějaký její přesah.

Nebo i jinak řečeno, neusilujeme sami o sobě o to,

překračovat stávající běh událostí za jejich hranice

neustálými poukazy na to, že momentální nároky jsou

jen dočasné? Kde vlastně začíná transcendentní pole

našich úvah a kde, dokonce nalézáme metafysické

určení sebe samých, když jsme neustále nespokojeni

s tím, kdo a jakými jsme?

55

Naše potřeba zacházet dál, než je přítomný stav věcí

vyplývá ze dvou zdrojů. Jednak je přirozené že člověk

plánuje a hledá časová východiska ze situací, která

právě řeší. Přirozený život se nespokojuje pouze

s reflektováním přítomnosti. Jenže tato nespokojenost

má nějaký další důvod, který již nespočívá pouze v tom,

že se oddáváme snění v pojmech a přestáváme uznávat

zkušenost, dokonce hluší ke smyslovému vnímání, co by

kritériu poznání. Jakmile jsme pochopili svět v jeho

přirozených souvislostech (látky, fysikální jevy,

pozemskost a kosmos, atd.) tak velmi rychle spěcháme

k vyšším hodnotám. Je to snad nedůvěra v poznávací

schopnosti člověka, co jej tak rozrušuje, při představě, že

by to vskutku, tak mohlo být? Metafysickým se naše

poznání stává tehdy, jakmile za objektivně

komentovanou a reálně vyskytující se existencí

nacházíme výrazy (ať už jakékoliv), které momentálně

v prožívané realitě nejsou obsaženy, avšak naším

přičiněním se jeví jako zcela přítomné. Metafysika je

vtiskování světu a našemu poznání právě se

nevyskytující entity, které však vystupují v rolích zcela

56

reálně uznávaných oblastí existence. Tam, kde je

metafysika promýšlení, člověka přesahující reality, tam

je naopak transcendence již hotovou oblastí bytí, která je

od tohoto pozemského světa oddělena vlastní výlučností,

nárokující si, mj. i stvoření všeho pozemského.

Metafysické a transcendentní uvažování o skutečnosti

tak koexistuje ve vzájemné provázanosti. Jde ještě stále

o psychické akty nebo fenomenologické vědomí? Pokud

by se jednalo o psychické akty, znamenalo by to, že se

jedná o duševní anomálii. Pakliže by se jednalo o

fenomenologické vědomí, nejednalo by se o nic víc, než

o jinak nastavený zájem identifikovat se s ideálním

stavem bytí, který takto, zdá se, jako jediný neškodně

proniká do našeho vědomí. Že se, v této oblasti ocitáme

na tenkém ledě je více než zřejmé. Ovšem je nutno vzít v

úvahu, že duševní anomálie religiósního uvažování,

pokud překročí únosnou mez a dogmatisuje své obsahy,

potom si nevystačí sama se sebou, ale potřebuje k tomu

diváka. Kdežto z přirozeného světa vytvořená myšlenka

o dalším přirozeném jsoucnu, které zapříčinilo svým

tvůrčím aktem tento svět, a tím celá věc končí, může

57

vnímajícímu subjektu dopřát duševního klidu v smíření

s takovou skutečností a nastartovat život do obecně

prospěšných aktivit, aniž by se tak chtělo něco

prosazovat.

V každém případě, ať se jedná o metafysické nebo

transcendentální vědomí, má fenomenologická

psychologie k oběma stejné stanovisko. Jedná se o

nějaký druh prožívání. V metafysickém hledisku jde o

prožívání skutečnosti v pojmech, které nemusí odrážet

právě zažívanou skutečnost. V transcendentálním

vědomí fenomenologická psychologie nahlíží prožitek

s vyšší instancí, kterou si vnímající subjekt dosadil a

v takto popsaném světě, se uchází o poklidné rozvíjení

sebe sama. V metafysicky pojatém vědomí se subjekt

nespokojil s tím, co jest a co jest mu předkládáno.

V transcendentálním vědomí se vnímající subjekt se

světem smířil prostřednictvím toho, co si za hranici

smyslově vnímatelného světa dosadil. V obou případech

se musí tyto subjekty o své světy starat. Tím musí volit

nějaké dané prostředky. V prvém případě (u

metafysického vědomí) je to poznání, v případě druhém

58

(u transcendentálního vědomí) to bývá zpravidla

mravnost, popřípadě nějaký druh neškodné ritualisace.

Tak se obě vědomí udržují v naladění k ideální existenci,

k fenoménům, které byly přijaty za vlastní způsob bytí.

Utváří, tyto fenomény, jak jejich vnitřní život ve vlastním

horizontu, tak i životní styl a komunikaci s ostatními

lidmi. Tvoří však i kriterium hodnocení sebe a svého

okolí. Svou vyhraněností na sebe poutají pozornost a

mnohdy se dostávají do intepresonálních konfliktů.

Metafysické vyjasňování fenomenologického přijímání

skutečnosti se nese také v duchu epoché, tj. jisté

uzamčenosti před světem. Co tím máme na mysli?

Metafysické vědomí uvažuje o světě v pojmech. Aby se

takové schopnosti dosáhlo musí se daný subjekt

ztotožnit se svojí myšlenkou. Toho nemůže dosáhnout

jinak, než ponořením se do určitého vnitřního klidu.

Cokoliv tento subjekt hodlá z takového stavu vyrušit je

chápáno za nízké a nepřátelské. Popdobně u

transcendentálního vědomí můžeme někdy pozorovat, že

jedná-li se o dogmatisovanou variantu, dotyčný nemá

schopnost, aby k němu některé myšlenky dolehly a

59

umístili se. Tito jednotlivci vykazují naopak hluchotu

k vědění.

Ať se díváme na tento problém z jakéhokoliv

stanoviska a rádi bychom oběma typům

fenomenologického vědomí přiznali objektivitu, je

zřejmé, že se tu jedná o průkaznou jednostrannost

v pojímání skutečnosti. Ona uzamčenost způsobuje

individuální či sociální sklon k izolaci, až sektářství.

Přirozená potřeba člověka dělit se se svým vnitřním

světem, nemůže daný stav okolností prostě nechat být.

Tendence vyjevit svá ideální hlediska si vynucují

pozornost a mohou přejít, až do náznaku, nebo otevřené

obsesivně-kompulsivní poruchy.

„Na druhé straně není tím vším řečeno, že svět, či nějaká

věc musí vůbec existovat. Existence světa je korelátem

jistých rozmanitostí zkušenosti, které se vyznačují jistými

podstatnými formami. Nelze ale nahlédnout, že aktuální

zkušenosti mohou probíhat jen v takových formách

souvislosti; nic takového nelze vyvodit čistě z podstaty

vjemu vůbec a jiných spoluúčastnících se druhů

60

zkušenostních názorů. Spíše je snadno myslitelné, že

zkušenost se působením rozporu rozpouští ve zdání

nejen v jednotlivých případech a že ne každé zdání, jak

je tomu de facto, ukazuje jistou hlubší pravdu a že ne

každý rozpor je na svém místě právě tím, co je

vyžadováno rozsáhlejšími souvislostmi pro dosažení

celkové souhlasnosti; je myslitelné, že se v zakoušení

objeví spousta nenapravitelných rozporů, a to nejen pro

nás, nýbrž o sobě nenapravitelných, že se zkušenost

najednou vzepře požadavku souhlasného udržování

svých kladení věcí, že její souvislost ztratí ona pevná

pravidelná uspořádání odstínění, pojetí jevů – že již

neexistuje žádný svět.“ 8

===== ===== =====

© Jiří AdamecPSYCHIATRIE A FENOMENOLOGIE

Neprodejný výtisk.Filosofický seminář 2008

8) Tamtéž, str. 100 – 101.

61

Lidická 79, 602 00 Brno

JIŘÍ ADAMEC (narozen 1957) původně vyučen pekařem, v letech 1979 – 1989 vyučuje filosofii na středních a vysokých školách a od roku 1990, až do současnosti, vede soukromý seminář a realisuje universitní semestrové cykly a jednotlivé přednášky, se zaměřením na psychologii,

62

psychiatrii a filosofii, jako součást vysokoškolského učitelského praktika v Brně - MU, Praze - UK a Olomouci - UP. Současné externí pracovní pobyty: Universität Wien.

PUBLIKACE

1. Filosofické základy logiky, Brno PřF-MU 1999 (ISBN 80-210-2118-7).2. Stát a právo v díle Tomáše Akvinského, Brno 2001 (ISBN 80-328-7645-7). 3. Filosofie - Biologie – Psychologie, Brno 2002 (ISBN 80-238-8235-X).4. Filosofické otázky Feynmanovy fysiky, Brno 2002 (ISBN 80-238-8643-6).5. Psychologická čítanka, Brno 2002 (ISBN 80-238-8642-8). 6. Psychologie pro stomatology, Brno 2003 (ISBN 80-238-9985-6).7. Kleine philosophische Lesebuch, Brno 2003 (ISBN 80-239-2020-0).8. Latinská čítanka středověkých textů I., Brno 2003 (ISBN 80-239-2018-9).9. Čínská filosofie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2017-0). Druhé vydání, 2005.10. Vývojová a kognitivní psychologie, Brno 2004 (ISBN 80-239-2019-7). 11. Psychoanalytické studie, Brno 2004. (ISBN 80-239-4357-X).12. Vesmír – jazyk – sen (Ontologie přítomného), Brno 2005 (ISBN 80-239-4355-3).13. Latinská čítanka středověkých textů II., Brno 2005 (ISBN 80-239-4354-5).14. Průvodce po sebraných spisech M. Heideggera, Brno 2005 (ISBN 80-239-4356-1).15. Techniky výkladů snů, Brno 2005 (ISBN 80-239-4358-8).16. Psychologie v Hegelově Fenomenologii ducha, Brno 2005 (ISBN 80-239-4359-6).17. Psychoanalýsa dětí v díle Melanie Kleinové, Brno 2006. 18. Psychologie v dějinách filosofie, Brno 2006. 19. Fragmenty z filosofie a psychologie- I., Brno 2007.20. A History of Philosophy (Students reader), Brno 2007.21. Psychologie C. G. Junga. (Interpretace podle německých textů), Brno 2007.22. Biologická neuropsychopatologie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0199-6).23. Indická filosofie, Brno 2007 (ISBN 978-80-254-0200-9).24. Psychologie nesmrtelnosti duše, Brno 2008 (ISBN 978-80-254-1317-3).25. Fragmenty z filosofie a psychologie – II., Brno 2008.26. Průvodce po Spisech H.-G. Gadamera, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1318-0).27. Přehled díla Sigmunda Freuda, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1319-7).28. Psychiatrie a fenomenologie, Brno 2008, (ISBN 978-80-254-1320-3). V letech 1996 až 2001 publikoval dalších asi sto odborných a naučně populárních článků jako literární zpravodaj sobotní přílohy brněnského deníku ROVNOST a příležitostně i do dalších tisků v ČR a Kanadě.

ISBN 978-80-254-1320-3

63