1

1 FYZIOLOGIE OKA

1 Optický systém oka......................................................................................................................................... 2

1.1 Části oka: ............................................................................................................................................... 3

1.1.1 Rohovka ........................................................................................................................................ 3

1.1.2 Čočka ............................................................................................................................................. 3

1.1.3 Duhovka se zornicí: ....................................................................................................................... 3

1.1.4 Ciliární sval: ................................................................................................................................... 4

1.1.5 Retina ............................................................................................................................................ 4

1.2 Akomodace ............................................................................................................................................ 6

1.3 Průběh zaostření .................................................................................................................................... 7

1.4 Akomodační šíře .................................................................................................................................... 7

1.4.1 Scheinerův pokus .......................................................................................................................... 8

1.5 Zraková ostrost ...................................................................................................................................... 8

1.5.1 Zraková ostrost úhlová – angulární ............................................................................................... 9

1.5.2 Zraková ostrost koincidenční – moniusová,noniová ..................................................................... 9

1.5.3 Centrální vidění ............................................................................................................................. 9

1.5.4 Periferní vidění ............................................................................................................................ 10

1.5.5 Vývoj zrakové ostrosti ................................................................................................................. 10

1.6 Adaptace na tmu ................................................................................................................................. 10

1.7 Barevné vidění ..................................................................................................................................... 11

1.8 Binokulární vidění ................................................................................................................................ 12

2 Okulometrika a motorika pohledu ............................................................................................................... 13

2.1 Sakády .................................................................................................................................................. 13

2.2 Hladké sledovací pohyby ..................................................................................................................... 13

2.3 Sbíhavé oční pohyby ............................................................................................................................ 14

2.4 Vestibulo-okulometrický reflex ........................................................................................................... 14

2.5 Optokinetický nystagmus .................................................................................................................... 14

2.6 Nystagmus ........................................................................................................................................... 15

3 Metody vyšetření oka ................................................................................................................................... 15

3.1 Určení vízu ........................................................................................................................................... 15

3.2 Perimetrie ............................................................................................................................................ 16

3.3 Oftalmoskopie ..................................................................................................................................... 16

3.4 Tonometrie .......................................................................................................................................... 16

3.5 Měření adaptace na tmu ..................................................................................................................... 17

3.6 ERG ...................................................................................................................................................... 17

2

3.7 EOG ...................................................................................................................................................... 18

3.8 Utrazvukové vyšetření oka .................................................................................................................. 19

4 Oční vady ...................................................................................................................................................... 19

4.1 Fyziologické.......................................................................................................................................... 20

4.1.1 Sférická aberace .......................................................................................................................... 20

4.1.2 Chromatická aberace .................................................................................................................. 21

4.2 Patofyziologické ................................................................................................................................... 22

4.2.1 Skotom ........................................................................................................................................ 22

4.2.2 Astigmatismus ............................................................................................................................. 22

4.2.3 Myopie ........................................................................................................................................ 23

4.2.4 Hypermetropie ............................................................................................................................ 23

4.2.5 Strabismus .................................................................................................................................. 24

4.2.6 Presbyopie .................................................................................................................................. 25

4.2.7 Šedý zákal – katarakta ................................................................................................................. 25

4.2.8 Zelený zákal ................................................................................................................................. 25

4.2.9 Makulární degenerace ................................................................................................................ 26

4.2.10 Porucha barvocitu ....................................................................................................................... 26

4.2.11 Nystagmus .................................................................................................................................. 27

Dioptrie = Jednotka lomivosti [m-1]

- Čím kratší je ohnisková vzdálenost spojky (f), tím je vyšší i její lomivost (D).

- Je reciprokou hodnotou spojky v metrech ( f=4m ->D= ¼=0,25 dpt, f=0,5m ->D=2dpt, f=0,25->D=

4dpt)

- Pozn. Spojky kladné dioptrie, rozptylky negativní dioptrie

2 OPTICKÝ SYSTÉM OKA

Zrakový systém je jeden z nejdůležitějších senzorických systémů. Analyzuje světelné podněty a

pomáhá orientaci v prostředí

Receptory pro zrak jsou uloženy v oku. Optický systém oka vytváří na sítnici obrácený a silně zmenšený

obraz vnějšího světa.

Přítomnost světla je regulován reakcí zornic, ostrost obrazu akomodací.

3

Obrázek 1 Popis oka

2.1 ČÁSTI OKA:

2.1.1 ROHOVKA

Přední průhledná část oka bez cévního zásobení, je obklopená sklérou. Tlustá je 1 mm, přechází v bíle

vyhlížející spojivku která cévy obsahuje. Rohovka je zvlhčována a udržována slzami. Zadní plocha

rohovky ohraničuje přední komoru oka.

Lomivost je 43 dpt ; vzdálenost mezi přední plochou rohovky a sítnici je 24,4mm.

2.1.2 ČOČKA

Bikonvexní, elastická a pružná vazivová tkáň, obklopená čočkovým pouzdrem.

Lomivost je 19,1 dpt v lidu (akomodace na dálku). Čočka s rohovkou a komorovou vodou přední oční

komory a sklivcem vytvářejí optický systém oka (dioptrický aparát s lomivostí 58,6 dpt a více)

2.1.3 DUHOVKA SE ZORNICÍ :

Plochý tkáňový kotouč před čočkou s kulatým otvorem uprostřed (pupilou). Obsahuje hladké svaly,

které regulují velikost zornice a tím velikost dopadu světla do oka. Fotoreakce je současná i když světlo

dopadá na jedno oko. Zornice e zužuje také při akomodaci na blízko (reakce konvergence).

2.1.3.1 BARVA OKA

Barva oka je dána pigmentem melaninem. Pozn. k barvě: Zhruba před deseti tisíci lety měli všichni naši předkové oči tmavě hnědé. Vlivem

genetické mutace, v jejímž důsledku začali někteří lidí pigment v duhovce ztrácet. Modré, šedé a

zelené oči jsou tedy genetickou mutací. Nicméně hnědá barva zůstává dominantní - má ji více než

polovina lidstva.

o Čistě modrooké oči mají asi 3 % světové populace, okolo 150 milionů lidí. Najdete je hlavně v

severní Evropě (Estonsko), ale také v západní Asii. Také šedé oči se nejčastěji vyskytují na

severu Evropy. Nejmenší zastoupení potom nese zelená barva, okolo 1,5 % světové populace.

4

Tvorba barvy:

o V případě, že duhovka obsahuje pigment na obou stranách, světlo vstupující do oka se odráží

tak, že duhovka má hnědou barvu. Někdy se však na povrchu duhovky nenachází žádný

pigment, popřípadě jen ve velmi malém množství. Tehdy světlo reaguje se šedými

duhovkovými vlákny a duhovka tak získává modrou barvu. Velikost a vzdálenost vláken a

stromatu buněk duhovky podmiňuje "modrookosť" nebo "zelenookost".

o I když většina duhovek má hustotu pigmentu na zadní straně velmi podobnou, tak u určitého

procenta populace je tato hustota nižší, což má za následek to, že světlo které dopadá do oka

se neodrazí od duhovky, ale prochází až na sítnici a až tam dochází k odrazu. Na sítnici se toto

světlo odráží od sítě krevních tepen a vlásečnic. Výsledek je takový, že odražené světlo má

červenou barvu a vzniká takzvaný červený reflex, který běžně vidíme na fotografiích v podobě

červených očí. U lidí s nižší hustotou pigmentu tento červený odraz však způsobí to, že

interakcí s modrou nebo hnědou barvou je výsledná barva duhovky výrazně modrá nebo

fialová.

o Barvu oči také může ovlivnit zdravotní stav. Mnoho lidí se setkává s tím, že když jsou

nemocní, případně ve stresu, barva jejich očí je tmavší či světlejší. Je to důsledek rozmístění a

hustoty melaninu, nebo lipofuscinu na duhovce. Přesný mechanismus však ještě není zcela

znám.

o Změna barvy oči může být dále způsobena konkrétním onemocněním jako je například

glaukom a samozřejmě i užíváním léků. Samotný mechanismus účinku léků na změnu barvy

očí je zatím zjištěn jen částečně, ale má se za to, že mají podobný účinek jako hormon

prostaglandin, který se běžně vyskytuje v lidském organismu. Je částečně dokázáno, že vliv

hormonů má vliv na pigmentaci duhovky, čímž je také možné vysvětlit změnu barvy očí u

dospělých.

2.1.4 CILIÁRNÍ SVAL :

Obkružuje čočku a jde o hladký sval. Jeho kontrakcí se uvolňují vlákna závěsného aparátu, tím se

může čočka (hlavně její přední plocha) výrazně vyklenout a vzniká akomodace oka na blízko.

2.1.5 RETINA

Sítnice je zadní vnitřní výstelka oka, která je citlivá na světlo. Obsahuje fotoreceptory – tyčinky a

čípky.

Z fotoreceptorů jsou běžně známy čípky, které se uplatňují převážně při denním (fotopickém)

vidění, a tyčinky, které se uplatňují převážně při nočním (skotopickém) vidění. V sítnici je asi 6,5

milionu čípků soustředěných více ke středu sítnice a asi 125 milionů tyčinek hustěji umístěných při

kraji sítnice. Centrální jamka, která je místem přímého vidění s největší rozlišovací schopností (oko

zde dokáže rozlišit podrobnosti řádu tisíciny milimetru), obsahuje z fotoreceptorů pouze čípky (asi

800 000). Průměr čípků je asi 0,005 až 0,006 mm a tyčinek přibližně 0,002 mm.

5

Obrázek 2 Řez vrstvami sítnice

Mikroskopická stavba:

Anatomicky se člení na deset vrstev: vrstva pigmentových buněk, vrstva čivých výběžků,

zevní ohraničující membrána, vnitřní jádrová vrstva (tyčinky a čípky), zevní plexiformní

vrstva, vnitřní jádrová vrstva (bipolární, horizontální a amakrinní buňky), vnitřní

plexiformní vrstva, vrstva gangliových buněk, vnitřní ohraničující membrána,

vrstva axonů gangliových buněk, přičemž čivé výběžky jsou nejdále od dopadajícího

světla.

Funkce jednotlivých buněk:

1. Pigmentové buňky - pohlcují světlo, které již bylo zaznamenáno tyčinkami a čípky a

zabraňuje jeho zpětnému odrazu (jako je tomu u kočkovitých šelem) čímž zvyšuje

ostrost vidění.

2. Tyčinky a čípky - modifikované neurony se schopností reagovat na dopad světla.

Tyčinky reagují i na slabé světlo, ale neregistrují barvy a neposkytují dostatečně ostrý

obraz. Čípků jsou tři druhy (jeden pro každou základní barvu), poskytují ostrý a

barevný obraz, ale potřebují dostatečné osvětlení.

3. Bipolární buňky - přepojení vzruchu z čivých buněk.

4. Horizontální buňky, amakrinní buňky - Asociační buňky propojující mezi sebou

jednotlivé bipolární, případně gangliové buňky. Podílí se na předzpracování obrazu

(proč je tomu tak plyne z původu sítnice - viz níže).

5. Gangliové buňky - buňky sbírající informace ze sítnice (je jich cca 10x méně

než čivých buněk) a přeposílající informace dále do mozku. Soubor

jejich axonů tvoří zrakový nerv.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pigmenthttp://cs.wikipedia.org/wiki/Bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Axonhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Pigmentov%C3%A1_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Ko%C4%8Dkovit%C3%A9_%C5%A1elmyhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Ty%C4%8Dinka_(oko)http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8C%C3%ADpek_(oko)http://cs.wikipedia.org/wiki/Neuronhttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Z%C3%A1kladn%C3%AD_barvy&action=edit&redlink=1http://cs.wikipedia.org/wiki/Bipol%C3%A1rn%C3%AD_bu%C5%88ka_s%C3%ADtnicehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Horizont%C3%A1ln%C3%AD_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Amakrinn%C3%AD_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Retin%C3%A1ln%C3%AD_gangliov%C3%A1_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Sv%C4%9Btlo%C4%8Divn%C3%A1_bu%C5%88kahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Mozekhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Axonhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakov%C3%BD_nerv

6

Obrázek 3 Rozložení čípků a tyčinek v oku

Makroskopická stavba

o Na sítnici jsou dobře zřetelné dva útvary - slepá skvrna, neboli optický disk, kudy

vystupuje zrakový nerv a vstupuje a. centralis retinae která se tam i větví na své čtyři

hlavní větve. Optický nerv se nazývá skepá skvrna z důvodu absence fotoreceptorů.

Optický disk je důležitý bod při vyšetření oftalmoskopem - jestli je propadlý tak je zvýšený

nitrooční tlak (který může způsobit zelený zákal), jestli je naopak vystouplý, je zvýšený

tlak nitrolebeční, což může být způsobeno mnoha patologickými procesy v lebce, které

mohou být život ohrožující (nádor, hydrocephalus, epidurální krvácení).

o Druhým útvarem je takzvaná centrální jamka obsahující žlutou skvrnu( fovea lutea) . Žlutá

skvrna je místem maximální ostrosti vidění, obsahuje pouze čípky a ostatní vrstvy sítnice

jsou odsunuty stranou (tím vzniká ona jamka). Paprsky jdoucí z předmětu, na nějž

se oko soustředí jsou zaostřovány právě sem.

Obrázek 4 Oftalmologický záznam pozadí oka s cévami, slepou skvrnou a žlutou skvrnou

2.2 AKOMODACE

Akomodace je proces, který zvětšuje zakřivení čočky a pomáhá k zaostření blízkých předmětů na

sítnici oka.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakov%C3%BD_nervhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Oftalmoskophttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zelen%C3%BD_z%C3%A1kalhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Rakovinahttp://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrocephalushttp://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Epidur%C3%A1ln%C3%AD_krv%C3%A1cen%C3%AD&action=edit&redlink=1http://cs.wikipedia.org/wiki/Okohttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Lens

7

Je vyvolána kontrakcí m. ciliaris, který je součástí řasnatého tělíska (corpus ciliare) v přední části

tunica vasculosa bulbi.

Umožňují ji vlastnosti čočky: poddajnost jádra a pružnost (elasticita) obalu.

Obrázek 5 Akomodace oka na blízký a vzdálený bod

2.3 PRŮBĚH ZAOSTŘENÍ

V klidu udržují napětí čočky ligamenta lentis (závěsný aparát) a čočka má v tahu plochý tvar. Stahem

m. ciliaris inervovaným parasympaticky z n. oculomotorius(n. III, ncl. Edinger-Westphali) se okraje

řasnatého tělíska koncentricky přiblíží, tím se uvolní tah závěsného aparátu a čočka se vlastní

pružností vyklene do konvexnějšího tvaru. Zvýší se její optická mohutnost, tím i lomivost paprsků a obraz blízkého předmětu se promítá na sítnici.

Musculus ciliaris tvoří vlákna 3 směrů:

o Fibrae meridionales – tah dopředu, uvolnění zadních vláken závěsného aparátu

o Fibrae circulares – svěrač, uvolnění předních vláken závěsného aparátu o Fibrae radiales

Celé řasnaté tělísko je tedy taženo dopředu a dovnitř.

2.4 AKOMODAČNÍ ŠÍŘE

Akomodační šíře (AŠ) vyjadřuje rozdíl vzdáleností mezi blízkým a vzdáleným bodem v dioptriích.

http://www.wikiskripta.eu/index.php/Nervus_oculomotoriushttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Akomodace_oka.svghttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Soubor:Akomodace.jpg

8

1/blízký bod mínus 1/vzdálený bod [m-1= D]

U dětí a mladistvých: AŠ = 16 D

Blízký bod = bod ve vzdálenosti od oka, v níž je vidění ostré při maximální akomodaci o Vlivem věku se blízký bod od oka vzdaluje. Je to způsobeno tuhnutím čočky (presbyopie =

vetchozrakost).

Vzdálený bod = bod ve vzdálenosti od oka, která je u osob s normálním zrakem v nekonečnu (bez akomodace)

2.4.1 SCHEINERŮV POKUS

Christopher Scheiner si už v 16. Století všiml, že lidské oko lépe rozpozná lehké zdvojení tenké čáry

než její nepatrné rozostření. Umístíme-li v blízkosti oka neprůhledné stínítko se dvěma malými otvory

vedle sebe, jejichž vzájemná vzdálenost je menší než šíře zornice a skrz stínítko pozorujeme zdroj

světla, vznikne na sítnici v případě emetropického oka jednoduchý obraz jehly. U hypermetropického

nebo myopického oka nevznikne na sítnici jeden neostrý obraz, ale dva obrazy rozostřené.

Obrázek 6 Scheinerův pokus

Lidské oko rozpozná, zda dvě úsečky, jejichž konce jsou v těsné blízkosti, leží na té samé myšlené

přímce nebo na dvou rovnoběžných přímkách nepatrně od sebe vzdálených.

2.5 ZRAKOVÁ OSTROST

Pojem zraková ostrost zavedl koncem 19. století F. C. Donders jako schopnost zrakového systému

rozeznávat drobné detaily předmětů a zvláště číst co nejdrobnější, kontrastní písmena.

Zraková ostrost je ovlivňována vlivy fyzikálními (vadami optického systému), fyziologickými (adaptace,

rozložení smyslových elementů) a psychologickými (kontrast, pozornost). Poskytuje nám rychlou

informaci o stavu zrakového orgánu.

o Následkem vad optického systému oka se předmětový bod zobrazí na sítnici jako malý

rozptylný kroužek. Ten je vnímán ostře, pokud jeho průměr nepřesahuje velikost čípku, na

nějž dopadá. Východiskem pro určování zrakové ostrosti, vísu, je tedy zjištění rozlišovací

schopnosti oka. Ta označuje schopnost identifikovat dva prostorově oddělené objekty jako

dva. Předpokladem je, aby obraz těchto objektů na sítnici byl oddělen alespoň jedním čípkem,

který se promítne jako mezera mezi těmito objekty. Často se nesprávně udává, že mezi

dvěma osvětlenými čípky musí být alespoň jeden neosvětlený. Pánové Hecht a Minz již v roce

1939 prokázali, že k rozlišení stačí jen nepatrný pokles jasu „neosvětleného“ čípku. Průměr

čípku je asi 0,004 mm. Při vzdálenosti sítnice od obrazového uzlového bodu 17mm je úhlová

vzdálenost dvou právě ještě rozlišitelných bodů 0,0003rad, což odpovídá zornému úhlu 1´.

Tento úhel představuje rozlišovací mez oka (minimum separabile), závisí na kontrastu, na

počtu pozorovaných podrobností a na jasu.

9

2.5.1 ZRAKOVÁ OSTROST ÚHLOVÁ – ANGULÁRNÍ

Při zjišťování zrakové ostrosti angulární se vychází z toho, že emetropické oko ( oko nezatížené

refrakční vadou) rozezná dva sbližující se body jako dva, pokud zorný úhel neklesne pod jednu úhlovou

minutu (1´). Tato hodnota je tedy jednotkou angulární zrakové ostrosti a je stanovena jako minimum

separabile. Je odvozena od parametrů průměrného lidského oka, kdy se počítá, že světločivné

elementy mají tvar zhruba šestibokého úhelníku, aby optimálně vyplnily plochu sítnice. Na sítnici

dochází k podráždění dvou samostatných světločivných elementů odděleně takovým způsobem, že

mezi nimi vždy zůstane alespoň jeden světločivný element nepodražený. K tomu dojde např. mezi

elementy označenými A´a B´ na obrázku. Při podráždění dvou sousedních elementů dochází k

zpracování vjemu jednoho bodu. K tomu dojde např. mezi elementy označenými C´a D´ na obrázku. Na

sítnici lidského oka dopadá pak obraz předmětů složený z mnoha bodů.

Obrázek 7 Struktura světločivých elementů a zraková ostrost

2.5.2 ZRAKOVÁ OSTROST KOIN CIDENČNÍ – MONIUSOVÁ,NONIOVÁ

Při zjišťování zrakové ostrosti koincidenční se vychází z toho, že koincidence označuje splývání dvou

značek. V tomto případě se jedná o vyhodnocování návaznosti či pokračování dvou a více

geometrických přímek v předmětovém prostoru. Na rozdíl od zrakové ostrosti angulární nejde jen o

vnímání dvou oddělených bodů a je zde udávána až desetkrát vyšší přesnost, což je způsobeno

spoluúčastí většího počtu světločivných elementů.

Obrázek 8Struktura světločivných elementů a zraková ostrost koincidenční

2.5.3 CENTRÁLNÍ VIDĚNÍ

Nejpřesněji vidíme ty předměty, na které se díváme „přímo“, protože pak dochází ke vzniku

podráždění v centru sítnice ve žluté skvrně.

10

Rozlišovací schopnost při centrálním vidění je značná, protože macula lutea je složena prakticky jen

z čípků, které jsou uspořádány do šestibokého tvaru. To umožňuje optimálně vyplnit jednotkovou

velikost plochy. Aby mohlo dojít k vytvoření kvalitního a přesného obrazu na sítnici, měla by centra

zakřivení rohovky a obou ploch čočky být přesně na optické ose. Centrace oka není přesná, ale úchylky

jsou zanedbatelné. Podle Tscherninga je střed zakřivení rohovky asi 0,25mm pod centrem čočky a žlutá

skvrna leží obvykle asi 1,25mm temporálně pod ní. Při fixaci určitého předmětu náš pohled

nekoresponduje s optickou osou, ale jde podél přímky spojující fixační bod se žlutou skvrnou

2.5.4 PERIFERNÍ VIDĚNÍ

Rozlišovací schopnost periferního vidění je mnohem menší než u centrálního, přesto je periferní vidění

neméně důležité. Informuje nás totiž o tom, co se děje v prostoru před námi, pomáhá nám orientovat

se při chůzi a zaznamenává zejména pohyb v našem okolí. Pro periferní vidění není tak důležitá

ostrost, ale jeho rozsah.

V periferii sítnice plynule ubývá rozlišovací schopnost oka, protože senzorické funkční jednotky sítnice

v této oblasti mají poněkud větší rozměry a obsahují méně světločivých elementů (čípků), než

v centrální oblasti.

2.5.5 VÝVOJ ZRAKOVÉ OSTROSTI

Člověk se nerodí s dokonalým viděním, světlo však vnímá již od narození. Při narození je oblast žluté

skvrny ještě nezralá, čípky nejsou zcela diferencovány a náležitě uspořádány. Některé z nich dokonce

vykazují buněčná dělení. Proto novorozenec vnímá, periferii sítnice, jen světlo a tmu.

Nadřazenost periferní sítnice nad centrální oblastí netrvá déle než první dva týdny. Brzo po narození

začnou světločivé elementy překotně dozrávat a soustředí se těsně vedle sebe na velmi malém

prostoru v makulární krajině, ve fovee a především ve foveole. Vývoj žluté skvrny je dokončen asi v

6.měsíci života, definitivně dokončen až v 3.roce života.

Ve druhém měsíci vyvíjí fixační reflex, kdy dítě dokáže fixovat pohybující se předměty.

Ve čtvrtém měsíci se vyvíjí reflex konvergence a divergence, tzn. že dítě je schopno sledovat bližší a

vzdálenější předměty.

Ve čtvrtém měsíci se již vyvíjí reflex akomodace. Který umožňuje ostré vidění blízkých předmětů. Tento

reflex je závislý na vývoji ciliárního svalu. Souhra akomodace a konvergence se vyvíjí zvolna od 6-ti

měsíců.

2.6 ADAPTACE NA TMU

Hlavním adaptačním mechanismem je fotochemický děj (rozklad zrakových pigmentů ve vnějších

segmentech fotoreceptorů působením světla, resp. syntéza pigmentů vlivem tmy). V sítnici jsou čtyři

druhy pigmentů. Tři z nich jsou vázány na čípky. Proto existují tři druhy čípků, z nichž každý obsahuje

jiný pigment. Čtvrtý pigment, zrakový purpur (rodopsin), je vázán na tyčinky.

Rychlost rozpadu pigmentu závisí jak na parametrech předcházejícího osvětlení, jimž se oko

přizpůsobilo, tak na jasu a vlnové délce nového světelného podnětu. Například rodopsin rychle bledne

účinkem žlutozeleného, modrého, zeleného a žlutého světla a naopak nejpomaleji bledne vlivem

světla červeného. Proto má-li se dosáhnout rychlejší adaptace na šero při zachování zrakové orientace

(kino, divadlo, rtg), používají se červené brýle nebo se místnost osvětlí červeným světlem. Regenerace

fotopigmentů čípků ve tmě je podstatně rychlejší (asi 1,5 min) než u rodopsinu (5 min).

11

Při adaptaci oka z nižšího jasu na vyšší (tzv. adaptace na světlo), např. při přechodu ze tmy do světla, se

vlivem rozkladu fotopigmentů zmenšuje citlivost fotoreceptorů. Děj je dokončen asi do jedné minuty a

doznívá asi 10 min. Adaptace z vyšší hodnoty jasu na nižší (tzv. adaptace na tmu), např. při přechodu

ze světla do tmy, vyžaduje naopak vytvoření zásob fotopigmentů, a proto trvá od několika minut při

vysokých hladinách osvětlenosti až i hodinu při nízkých hladinách osvětlenosti.

Mnohem dokonalejším adaptačním mechanismem je zmenšování průměru vjemových polí sítnice při

vysokých hladinách osvětlenosti a naopak jejich zvětšování při nízkých hladinách osvětlenosti. Při

dostatečně vysoké hladině osvětlení, tj. např. při denním světle, se z citlivých buněk sítnice uplatňují

zejména čípky.

2.7 BAREVNÉ VIDĚNÍ

Barevným viděním rozumíme schopnost oka vnímat různé barvy. Existují dvě teorie, které se popisují barevné vidění. Známější a používanější z nich je trojbarevná Youngova-Helmholzova teorie vychází z

předpokladu, že existují tři odlišné fotopigmenty obsažené ve třech různých typech fotoreceptorech

(čípcích) s rozdílným průběhem spektrální citlivosti s maximální citlivosti v oblasti modré, (fotopigment

nazýváme jodopsin S), zelené (jodopsin M) a červené (jodopsin L).

Vzhledem k tomu, že fotopigment rhodopsin obsažený ve fotoreceptorech tyčinkách absorbuje energii celého viditelného spektra, nemůže ani sloužit k rozlišení barev. Rhodopsin byl objeven již v 19. století

a jeho struktura a jeho fotochemie jsou velmi dobře prozkoumány. Fotopigmenty čípků byly prokázány

nejdříve spektrometricky, nyní je již možné tři druhy čípků s využitím adaptivní optiky zřetelně

rozeznat. I přes velký rozmach vědy v posledních desetiletích je ve fotochemii čípků stále ještě velké

množství nezodpovězených otázek. Chemické procesy v tyčinkách jsou jednodušší a jsou prostudovány

podstatně podrobněji. Rozložení čípků je na sítnici takové, že pomáhá korigovat barevnou vadu oka.

Podle druhé teorie, která se nazývá Heringova teorie protibarev existují dvě dvojice protibarev: červená se zelenou a modrá se žlutou. Bipolární buňky sítnice systému protibarev modrá-

žlutá reagují pozitivně na podnět od čípku s krátkovlnnými a negativně na podnět od čípků s

dlouhovlnnými receptory. Bipolární buňky sítnice systému zelená-červená reagují pozitivně na podnět

od čípků s receptory pro oblast středních vlnových délek a opět negativně na podnět od čípků s

dlouhovlnnými receptory. Heringova teorie je ve skutečnosti založena na třech procesech, z nichž

každý má dva vzájemně výlučné mody reakce žlutý nebo modrý, červený nebo zelený a bílý nebo

černý. Třetí proces (neoponentní) však nenese informaci o barvě, ale o intenzitě světla.

Dnes vnímáme obě teorie tak, že se vzájemně doplňují. Trichromatická vysvětluje funkci fotoreceptorů, teorie

protibarev funkci buněk za fotoreceptory.

Stav rozeznávání barev u člověka, který má všechny tři typy čípků a vnímá správně libovolnou barvu, se nazývá normální trichromázie. Na obrázku je spektrální rozložení barev tak, jak je vnímá člověk s

normálním barevným viděním.

12

2.8 BINOKULÁRNÍ VIDĚNÍ

Binokulární vidění znamená vidění oběma očima zároveň. - > obrazy vnímané simultánně oběma

očima spojí v jeden a navíc nám umožňuje vnímat hloubku prostoru.

Binokulární vidění není vrozené ale u každého jedince se vyvíjí od narození až do jednoho roku a až do

6 až 8 let dochází k jeho upevňování. Rozvoj probíhá přibližně paralelně ve třech složkách optické,

motorické, senzorické.

Při pohledu každým okem samostatně je člověk schopen vnímat obraz jednotlivě z každého oka. Při

pohledu oběma očima jsou však tyto obrazy spojeny v jeden (tzv. fúze obrazu) a je umožněno vnímání

hloubky obrazu.

Zorná pole obou očí zabírají odlišnou oblast. Tyto oblasti se ovšem překrývají. Stereoskopické vidění je

umožněno právě v oblasti tohoto průniku.

Obrázek 9 Binokulární vidění

Při ostření na určitý bod v prostoru se oči natočí tak, aby se jejich zorné osy v tomto bodě protínaly

(pokud k tomuto protnutí nedochází, je tento patofyziologický jev označován jako strabismus). Úhel,

který přitom osy očí svírají, se nazývá stereoskopická paralaxa. Obraz nazíraného bodu se promítne do

identického místa obou sítnic. Mozek pak provede fúzi obrazu a je tak vyvolán jediný optický vjem.

http://cs.wikipedia.org/wiki/O%C4%8Dihttp://cs.wikipedia.org/wiki/Prostorhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zorn%C3%A9_polehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Strabismushttp://cs.wikipedia.org/wiki/Paralaxahttp://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADtnice

13

Množina bodů v prostoru, jejichž obrazy dopadají na identická místa na sítnicích, se označuje

jako horopter.

Mozek vnímá hloubku na základě porovnávání s dalšími objekty, proto nám např. dělá problém určit

vzdálenost samotného objektu ve scéně před zeleným pozadím. Mozek totiž nemá s čím porovnávat.

3 OKULOMETRIKA A MOTORIKA POHLEDU

Aby bylo schopno oko analyzovat co nejpřesněji, optický obraz potřebuje mít k dispozici různé typy očních

pohybů, které umožňují dostat obraz zvoleného cíle do místa nejostřejšího vidění (tedy žluté skvrny) a pak ho

v tomto místě i přes měnící se pozici pozorovatele vůči předmětu udržet. K tomu používá mechanismy očního

pohybu a to:

3.1 SAKÁDY

jsou rychlé i krátké pohyby (mikrosakády a sakády) které slouží k prozkoumání scény, kdy postupně

posouváme pozornost na různá potenciální místa zájmu a snažíme se tak vytvořit si komplexní

představu o scéně.

Tento pohyb není plynulý ale spíše trhavý, tak jak oko na chvíli zostří na předmět zájmu a za chvíli

provede rychlý jednorázový pohyb k jinému místu. Fixace předmětu trvá zhruba 200-300ms a

sakáda(přeskok) asi 10-80ms – za 1s uděláme průměrně 3-4 sakádické oční pohyby.

Doba trvání sakád zaleží na činnosti, při čtení textu trvá sakáda déle než při letmém prohlížení obrazu)

a na komplexnosti scény. Délka sakády je také dána délkou dráhy očního pohybu, čím je delší tím je

kratší provedená sakáda.

Obrázek 10 Sakády při čtení

3.2 HLADKÉ SLEDOVACÍ POHYBY

na rozdíl od sakád, které zajišťují přesouvání pozornosti mezi objekty, jsou hladké sledovací pohyby

vytvořené na to, aby sledovaly objekt delší dobu. Díky těmto pohybům je sledovaný objekt neustále

posouván na žlutou skvrnu.

Pokud by tento systém nefungoval stal by se obraz nestabilní a vedlo by to k rozmazanému vjemu

obrazu (i z toho důvodu, že by se obraz promítal na periferní části sítnice, kde je vlivem poklesu čípků

nižší ostrosti vidění).

K efektivnímu provádění těchto pohybů je potřeba mít senzorické informace - směr a rychlost pohybu,

a také indicie z prostředí, které umožňují predikci budoucí trajektorie pohybu sledovaného podnětu.

To samozřejmě ne vždy lze zajistit, pokud je pohyb například příliš jistý, kompenzuje se tento problém

jednorázovou sakádou ve směru pohybu.

Je zajímavé že při určité rychlosti, kdy již nelze sledovat dráhu například baseballového míčku bylo

experimentálně dokázáno, že oko v tomto případě přestane úplně sledovat dráhu letu míčku, provede

sakádu směrem k předpokládanému místu odpalu – je to samozřejmě dané nacvičením určitých

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Horopter&action=edit&redlink=1http://cs.wikipedia.org/wiki/Mozekhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Lidsk%C3%BD_mozek

14

mechanizmů oka, které ovšem běžně nelze použít, protože mozek v reálném životě nedokáže přesně

predikovat dráhu letu předmětu tak jak je to u baseballu, kde se dá předpokládat, kam míček poletí.

3.3 SBÍHAVÉ OČNÍ POHYBY

stanovují vzdálenosti od předmětu zájmu. Kromě určování vzdálenosti předmětu jsou aktivní i ve chvíli

kdy střídavě sleduje blízký a vzdálený předmět. V případě kdy se díváme na menší vzdálenost dochází

k souběhu os, naopak pokud se díváme na vzdalující se předmět nebo vzdálený předmět. Limit se

ovšem nachází zhruba v 6 m, kdy už se osy dál nerozbíhají a dostávají se d středové pozice.

Je dobré si uvědomit, že na rozdíl od prvních dvou pohybů, sbíhavé pohyby jsou rozdílnému obou očí -

okohybné svaly pohybují okem v nestejném směru vůči sobě. Jsou také pomalejší než sakády a hladké

sledovací pohyby.

3.4 VESTIBULO-OKULOMETRICKÝ REFLEX

lze řadit do samostatné skupiny a to do skupiny očních pohybů, kterými kompenzujeme pohyby hlavy a

celého těla. Vestibulo okulární (nebo okulometrický) reflex spouští v reakci na změnu pozice hlavy

očními pohyby, které tuto změnu kompenzují a díky tomu zůstávají oči stále upřené na objekt.

Oči se přemisťují v protisměru pohybu hlavy a to přesně v rozsahu odpovídajícím rozsahu otáčení hlavy.

To zajišťuje ostré vidění. Tento reflex je poměrně spolehlivý a „vypíná „ se například při předávkován

sedativy.

Obrázek 11 A- Vestibulo-okulární reflex

3.5 OPTOKINETICKÝ NYSTAGMUS

patří také do skupiny očních pohybů, které kompenzují pohyb těla a zpravidla pracují společně. Rozdíl

je však ve ve způsobu jak se tyto reflexy zpustí.

Zatímco vestibulo-okulární reflex je inicializován na základě informace o změně polohy z vestibulárního

systému, optokinetický reflex je inicializován přímo na základě změn v zorném poli.

Optokinetická reakce se skládá ze dvou částí.

V první části tzv. hladké fázi kompenzuje ubíhající zorné pole

V druhé části tzv. rychlé fázi dochází při dosažení hranice bezproblémové rotace očí v důlku a

oko trhavě přeskočí v protisměru pohybu na nový fixační bod (viz například pozorování

objektů s pohybujícího se vlaku)

15

Obrázek 12 Optokinetický reflex

3.6 NYSTAGMUS

Pokud nemluvíme o fyziologickém nystagmu který je popsán v bodech 2.5 a 2.4 v předchozí kapitole

očních pohybů, je nystagmus patologický nález

Nystagmus je rytmický konjugovaný kmitavý pohyb očních bulbů.

Jde o oční vadu, která způsobuje nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí, většinou ze strany na

stranu, ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem.

Většina lidí s nystagmem má zároveň i špatný zrak. To způsobuje problémy při vzdělávání,

zaměstnanosti a v mnoha dalších oblastech života.

Nystagmus nemůže být korigován brýlemi nebo kontaktními čočkami, i když mnoho lidí s nystagmem

brýle nebo kontaktní čočky nosí, pro korekci jiných očních problémů.

4 METODY VYŠETŘENÍ OKA

4.1 URČENÍ VÍZU

Určování zrakové ostrosti je subjektivní metodou. Okuje se pomocí optotypů (landoltovy kroužky,

písmové optotypy - Snellenovy)

Určením Snellenova zlomku se určí dioptrie - Čitatel Snellenova zlomku je konstanta, která značí

vzdálenost, v níž se pacient nacházel od Snellenovy tabule. Jmenovatel se odvozuje od velikosti

http://cs.wikipedia.org/wiki/Okohttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Br%C3%BDlehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dka

16

řádku, který ještě pacient dokázal na tabuli přečíst a udává vzdálenost, v jaké by stál nositel

průměrného zraku, aby tento řádek rovněž dokázal přečíst. Například údaj 6/36 znamená, že

pacient dokázal přečíst ze vzdálenosti 6 metrů řádek, který by nositel průměrného zraku přečetl ze

vzdálenosti 36 metrů. Písmena jsou v takovém případě dvakrát vyšší. Povšimněte si, že samotný

zlomek nevypovídá o míře námahy či jistoty, s jakou pacient řádek přečetl. Z výsledného řádku

kdy byl čitatel ještě schopen přečíst písmeno vypočítáme pro každé oko vísus, které se zapisuje

jako desetinné číslo.

4.2 PERIMETRIE

Jde o měření zorného pole perimetrem pomocích bílých a barevných bodů (bílé zorné pole je větší

než barevné).

Výpadky zorného pole se nazývají skotomy (tím fyziologickým je slepá skvrna)

Protože se zorné pole očí překrývá tak binokulární pole je větší ne monokulární.

Obrázek 13 Perimetr

4.3 OFTALMOSKOPIE

Studium očního pozadí od něho odraženým světlem

Viz biofyzika

4.4 TONOMETRIE

Měření nitroočního tlaku (15-16mmHg max. 21). Tlak je tvořen ultrafiltrací plazmy z kapilár

ciliárního svalu jako komorová voda, která teče ze zadní oční komory do přední a pak do

venózního systému. Zabránění odtoku vede ke zvýšení tlaku -> glaukom (zelený zákal) který

poškozuje sítnici.

17

Obrázek 14 Tonometr a záznam z něho

4.5 MĚŘENÍ ADAPTACE NA TMU

Barevné vidění je ve dne a je zprostředkováno čípky a ubývá přirozeně se světlem. V noci je vidění

černobílé a je zprostředkováno tyčinkami. Fovea (jamka žluté skvrny) obsahuje pouze čípky –

v noci nemůže nic fixovat.

Oko adaptované na světlo se adaptuje až 30 minut na tmu. Oko adaptované na tmu je světlem

oslepeno, ale přizpůsobí se velmi rychle.

4.6 ERG

Elektroretinografie (ERG) je metoda využívaná v očním lékařství k e sledování chování retiny na

změny světla.

Elektroretinogram je záznam elektrických potenciálů, které vznikají stimulací fotoreceptorů světlem.

Tvar ERG křivky závisí na intenzitě, délce a barvě stimulu. Na křivce můžeme rozlišit vlny a,b, c a d.

Hodnoty dosahují několika mikrovoltů.

Křivka začíná latentní fází, po které dochází k poklesu (vlna a), po níž následuje pozitivní vlna b. Po

vlně b nastává pokles, následný vzestup napětí vlny c. Po odeznění podnětu dochází ke vzestupu –

vlna d.

Jako elektrody se nejčastěji používají kontaktní čočky, ve kterých jsou zataveny platinové nebo

stříbrné drátky. Nevýhodou je občasné poškrábání rohovky, nutnost povrchové anestezie rohovky a

degradace zorného pole. Druhá elektroda se přikládá na kůži spánkové krajiny nebo ušní lalůček.

Naměřené napětí jsou nízká, typicky v 0,1–0,4 mV.

http://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Kontaktn%C3%AD_%C4%8Do%C4%8Dky&action=edit&redlink=1http://www.wikiskripta.eu/index.php/Rohovkahttp://www.wikiskripta.eu/index.php/Anesteziehttp://www.wikiskripta.eu/index.php?title=Zorn%C3%A9_pole&action=edit&redlink=1

18

Obrázek 15 Ukázka záznamu ERG

4.7 EOG

Elektookulografie je metoda založena na měření změn elektrického potenciálu pomocí elektrod

umístěných okolo očí. Rotace oka vyvolává změnu elektrického potenciálu ve svém bezprostředním

okolí, protože oko se chová jako elektrický dipól se záporným pólem na sítnici a kladným pólem na

rohovce.

Elektrody umístěné na obličeji na opačných stranách oka jsou tak při jeho pohybu vystaveny více

jednomu či druhému pólu, což vyvolá měřitelnou změnu napětí. Pomocí dvou dvojic elektrod je možné

měřit horizontální i vertikální pohyb oka.

Významnou výhodou elektrookulografie je možnost sledování pohybu očí za různých světelných

podmínek i se zavřenými víčky. Metoda je tak vhodná pro spánkové studie i studie mimo laboratoř s

variabilními světelnými podmínkami.

Další výhodou okulografie je nízká výpočetní náročnost ve srovnání s videookulografií, díky níž je

možné celé měřící zařízení uzpůsobit tak, aby jej subjekt mohl nosit v běžných podmínkách i mimo

laboratoř (tato výhoda je spíše historická, protože v současnosti existují i mobilní videookulografické

systémy).

Nevýhodou elektrookulografie je nižší přesnost v určování směru pohledu, ačkoliv čas pohybu oka lze

určit velmi přesně.

http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Elektrookulografie&action=edit&redlink=1

19

Obrázek 16 Schéma snímaní pomocí EOG

4.8 UTRAZVUKOVÉ VYŠETŘENÍ OKA

Ultrazvuk patří v oftalmologii k vyšetřovacím metodám, které mají zásadní význam pro diagnostiku a

léčbu celé řady onemocnění oka a očnice.Principem tohoto vyšetření je zachycení odrazů

ultrazvukových vln od různých tkání vyšetřovaného objektu. Výstupem je pohyblivý obraz na monitoru

nebo jeho tištěná fotografie.

Vyšetřující lékař může odražené vlny ultrazvuku zobrazit jako linii (jednorozměrný obraz, tzv. zobrazení

A). Tvar linie napoví o hustotě tkání ve vyšetřovaném směru. Druhým zobrazením je

tzv.echotomogram (dvourozměrný "řez" okem, tzv. zobrazení B), ten ozřejmí hlavně prostorové

uspořádání tkání ve vyšetřované rovině.

Hlavní využití ultrazvukových vln je v zobrazení jinak "neviditelných" struktur. Příkladem může být

zobrazení oka při neprůhledné rohovce, čočce nebo krvácení do sklivcového prostoru. Pomocí

ultrazvuku lze také zobrazit tkáně v očnici - při různých zánětlivých onemocněních, poruchách štítné

žlázy, nebo při podezření na tumor. Dalším jeho přínosem je schopnost rozlišovat mezi různými typy

tkání. Dokáže pomoci v rozhodování o původu novotvarů ve vyšetřované oblasti.

Obrázek 17 Ultrazvukový záznam v B modu a pod ním křivka A modového záznamu, vpravo průběh měření

5 OČNÍ VADY

20

5.1 FYZIOLOGICKÉ

5.1.1 SFÉRICKÁ ABERACE

v dioptrickém aparátu jsou okrajové paprsky lomeny silněji než v blízkosti osy ostření – vniklá

neostrost je zmenšována zúžením zornice

5.1.1.1 KOREKCE SFÉRICKÉ ABERACE ASFÉRICKÝM TVAREM ČOČKY (RESP. ROHOVKY)

Jeden ze způsobů korekce sférické aberace je asférická čočka, mechanizmus, který využívá rohovka

suchozemských obratlovců. Její periferní části mají větší poloměr křivosti, a proto nižší optickou

mohutnost, než zbytek rohovky blízký optické ose :

Obrázek 18 ASférická čočka

Tento mechanizmus využívají suchozemští obratlovci současně s nehomo-genní čočkou. U člověka má

přední plocha rohovky poloměr křivosti 7,7 mm, zadní plocha rohovky 6,6 mm, vzhledem k tomu je

rohovka při okrajích tlustší (1 mm) než uprostřed (0,8 mm).

5.1.1.2 KOREKCE SFÉRICKÉ ABERACE ELIMINACÍ PERIFERNÍCH PAPRSKŮ

U asférické rohovky dochází s rostoucí vzdáleností od optické osy ke ztrátě symetrie, kvalita obrazu se

rapidně zhoršuje. Řešením je vysoce centrovaný vizuální systém - eliminace periferních paprsků.

Centrovaný systém je dovedený k dokonalosti u primátů včetně člověka. Zde je dobrý zrak

koncentrován v centrální foveální jamce s celkovým zorným úhlem 1°. Malou velikost zorného pole

centrální jamky kompenzuje-me sofistikovaným a složitým očním pohybovým systémem, který jakmile

nalezne objekty zájmu na periferním vidění, centruje pohled tak aby paprsky dopadaly do centrální

jamky.

5.1.1.3 KOREKCE SFÉRICKÉ ABERACE ÚPRAVOU OBRAZU V MOZKU

21

Přes výše zmíněné úpravy nejsou aberace korigovány zcela, vždy přetrvává určitá zbytková aberace. Lidský mozek má možnost ji odstranit dalším zpracování obrazu, podobně jako software digitálního fotoaparátu. Tento jev ilustruje obrázek, srovnání obrazu oka vzniklého na sítnici a obrazu, který prošel "úpravou " v mozku.

5.1.2 CHROMATICKÁ ABERACE

Krátkovlnné světlo (modrá) je lomeno oce než dlouhovlnné (červené) -> červená potřebuje silnější

akomodaci než modré -> modré se zdají vzdálenější

5.1.2.1 KOREKCE ROZLOŽENÍM TYPŮ ČÍPKŮ V RŮZNÉ VZDÁLENOSTI OD FOVEY

.V místě nejostřejšího vidění (ve středu fovea centralis) se nacházejí pouze čípky typu M a L (červené a zelené) zatímco čípky typu S (modré), citlivé na krátkovlnnou oblast spektra leží periferněji, zhruba ve vzdálenosti 5 úhlových stupňů. Jejich počet je také daleko nižší, ve srovná s čípky L a M pro červenou a zelenou barvu. Relativní počet čípků S, M, a L je u lidského oka 12%, 55% a 33%.

To souvisí s tím, že paprsky modré barvy mají ohnisko nejblíže čočce, fovea by byla modrým světlem "přehlcena".

22

Obrázek 19 Rozložení čípků na sítnici

5.2 PATOFYZIOLOGICKÉ

5.2.1 SKOTOM

A )fyziologický - místo na sítnici, které fyziologicky nereaguje na dopadající světlo. Z funkčního hlediska se tak označuje slepá skvrna (Mariottova skvrna), která neobsahuje ani tyčinky, ani čípky nebo místo fovea centralis (resp. foveola centralis retinae) za snížené úrovně osvětlení v důsledku absence tyčinek (čípky mají nižší citlivost k světlu)

B) patologický - výpadek zorného pole způsobený řadou očních, popř. neurologických chorob nebo

napřílad zoršířením slepé skvrny.

5.2.2 ASTIGMATISMUS

V lékařství se uplatňuje astigmatismus ve smyslu nestejného zakřivení čočky (resp. rohovky) v

horizontální a vertikální rovině. V rovině většího zakřivení pak vykazuje relativně větší optickou

mohutnost. Tím jsou rovnoběžné paprsky lámány do různých ohnisek.

Obrázek 20 Test Astigmatismu provedený Placidovým keratoskopem

I u zdravého oka není rohovka všude rovnoměrně zakřivená. Díky tlaku horního víčka a tíze komorové

vody je poněkud více zakřivená v rovině vertikální ve srovnání s rovinou horizontální. Rozdíl křivosti

však není velký a neuvědomujeme si jej. Tento stav se označuje jako fysiologický astigmatismus.

Potřeba korekce astigmatismu vzniká obvykle tehdy, pokud rozdíl v zakřivení povrchu rohovky

přesáhne 1 D.

23

Obrázek 21 Srovnání normálního obrazu, astigmatizmus v horizontální rovině, astigmatismus ve vertikální rovin

5.2.3 MYOPIE

Při myopii je bulbus příliš dlouhý vzhledem k optické mohutnosti oka. Rovnoběžné paprsky, dopadající

do oka ze vzdáleného objektu, se proto protínají v ohniskové rovině ležící před sítnicí a obraz objektu

na retině je tak rozostřen. Aby mohl vzniknout ostrý obraz, musí být paprsky dopadající do oka nikoli

rovnoběžné, ale rozbíhavé (divergentní). Tyto paprsky vyzařují nebo odrážejí předměty ležící blíže jak 6

m od pozorovatele.

Z toho vyplývá, že vzdálený bod u oka myopického neleží v nekonečnu, ale ve vzdálenosti bližší jak 6

m. Zatímco emetropické oko musí na předměty ležící blíže jak 6 m od oka akomodovat, u myopického

oka je akomodační systém z výše uvedených důvodů relaxovaný.

Díky zachovalé akomodační kapacitě pak může myop vidět ostře předměty ležící abnormálně blízko u

oka. U krátkozrakého oka je proto blízký bod uložen blíže ve srovnání s okem emetropickým. Korekce

myopie se provádí předsazením rozptylných čoček před oko. Tím se docílí rozbíhavosti paprsků

dopadajících do oka i z objektů vzdálenějších jak 6 m. Optický systém oka je pak schopný tyto paprsky

soustředit právě na sítnici.

Obrázek 22 Myopie a její korekce rozptylkou

5.2.4 HYPERMETROPIE

Při hypermetropii je oční bulbus příliš krátký vzhledem k optické mohutnosti čočky. Proto rovnoběžné

paprsky, dopadající do oka ze vzdáleného objektu, se bez akomodačního úsilí protínají v ohniskové

rovině, která teoreticky leží kdesi za sítnicí. Výsledkem je opět rozmazání obrazu na retině. V úrovni

sítnice se protínají pouze paprsky dopadající do oka sbíhavě (konvergentně). Z toho plyne, že obraz

vzdáleného bodu je u oka hypermetropického neskutečný a leží za sítnicí.

Dalekozraké oko může vadu částečně kompenzovat tím, že akomoduje i při pohledu na předměty

vzdálenější jak 6 m. Tím je však část akomodační kapacity spotřebována a při pohledu na blízko ležící

24

objekty již oko není schopno více akomodovat. Blízký bod je proto u hypermetropa více vzdálen ve

srovnání s emetropem. Korekce dalekozrakosti se provádí předsazením spojné čočky s takovou

optickou mohutností, aby předměty ležící ve vzdálenosti větší než 6 m byly viděny ostře bez

akomodačního úsilí.

5.2.5 STRABISMUS

Strabismus nastává, když osy vidění obou očí nesměřují současně k fixovanému bodu. Reakcí CNS na

šilhání a jím způsobenou diplopii jsou adaptační mechanismy.

vada může být zjevná (heterotropie) nebo skrytá (heteroforie – projevuje se např. při únavě nebo při

zakrytí zdravého oka a jeho následném odkrytí). Může být způsobena poruchou některé ze složek

jednoduchého binokulárního vidění především do věku 7 let. Jednoduché binokulární vidění je

schopnost vidět obraz jednoduše

při šilhání je důležité léčit vadu včas (maximálně do 7 let věku). Neléčená forma, může

skončit tupozrakostí (amblyopií) uchýleného oka a ztrátou jednoduchého binokulárního vidění.

Porušena může být optická složka (refrakční vady, zákaly optických medií, ptóza víčka, dlouhotrvající

zakrytí oka), senzorická složka (vrozené i získané poruchy sítnice a zrakové dráhy), motorická složka

(porucha okohybných svalů, asymetrie orbity) a centrální složka (porucha vyšších mozkových center

.

Obrázek 23 Neschopnost jednoho oka doostřit při strabismu

http://cs.wikipedia.org/wiki/Binokul%C3%A1rn%C3%AD_vid%C4%9Bn%C3%ADhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Tupozrakosthttp://cs.wikipedia.org/wiki/Refrakcehttp://cs.wikipedia.org/wiki/S%C3%ADtnicehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Zrakov%C3%BD_nervhttp://cs.wikipedia.org/wiki/Okohybn%C3%A9_svalyhttp://cs.wikipedia.org/wiki/O%C4%8Dnice

25

5.2.6 PRESBYOPIE

Stařecké vidění, které je způsobeno ztrátou elasticity čočky a zmenšením schopnosti akomodace oka

vzdálený bod zůstává nezměněn ale blízky bod se vzdaluje. Postižený tak vidí rozostřeně blízké

předměty, typicky vadu poznává u čtení.

Korekcí jsou spojné čočky

5.2.7 ŠEDÝ ZÁKAL – KATARAKTA

katarakta, může být spojen (a) se senilními změnami, může být také následkem traumatu, nitroočního

zánětu, atd. Je pravděpodobné, že působením některých z těchto příčin dojde k částečnému nebo

úplnému zakalení čočky.

Skrz zakalenou čočku nemůže paprsek světla proniknout očním aparátem na sítnici, dochází tak ke

zhoršení vidění.

5.2.8 ZELENÝ ZÁKAL

26

glaukom, není jediná choroba, ale skupina chorobných stavů, při kterých je poškozován terč zrakového

nervu

Z tohoto poškození vyplývají typické změny v zorném poli.

U převážné většiny těchto stavů (ne vždy) bývá hlavní příčinou zvýšení nitroočního tlaku.

Katarakta, může být spojen se senilními změnami, může být také následkem traumatu, nitroočního

zánětu, atd. Je pravděpodobné, že působením některých z těchto příčin dojde k částečnému nebo

úplnému zakalení čočky. Skrz zakalenou čočku nemůže paprsek světla proniknout očním aparátem na

sítnici, dochází tak ke zhoršení vidění.

5.2.9 MAKULÁRNÍ DEGENERACE

je u starších lidí velmi častou příčinou praktické slepoty. Jedná se zejména o tzv., věkem

podmíněnou makulární degeneraci. Makula (macula lutea)-žlutá skvrna, místo na sítnici

nejostřejšího vidění. Jakékoliv poškození tohoto místa nebo blízkého okolí, znamená prudký pokles

kvality vidění. Sítnice je průhledná tkáň, ve které se nachází v zadní části oka množství

fotoreceptorů (světločivých buněk, které známe pod názvem tyčinky a čípky) a ty přenáší světelné

podněty ze sítnice zrakovým nervem dál do mozku, kde jsou dále vyhodnoceny. ¨

5.2.10 PORUCHA BARVOCITU

Souhrnný název pro neschopnost rozeznávat správně barvy se nazývá barvoslepost.

Porucha vznikající tím, že člověk disponuje pouze dvěma typy čípků se nazývá dichromázie. Chybí-li mu červené čípky, nazýváme vadu protanopie, chybí-li mu zelené čípky, nazýváme

vadu deuteranopii. A konečně při tritanopii chybí modré čípky. Tritanopie je však velmi vzácná. Lidé

trpící těmito poruchami barevného vidění se nazývají protanop, deuteranop a tritanop. Dichromázii

se říká též daltonismus, po anglickém vědci Johnu Daltonovi (*1766 +1844), který jako první

vědecky podstatu dichromázie vysvětlil a který touto nemoci sám trpěl. Daltonismus je dědičná

porucha, jedná se o dědičnost křížem na chromosonu X, přičemž dcery mají dominantní znak po

otci, synové recesivní po matce. Daltonismem trpí asi 8% mužů a 0,8% žen.

Obrázek 24 Protanopie - chybí červené čípky Deuteranopie - chybí zelené čípky Tritanopie - chybí modré čípky

Má-li člověk sice všechny tři typy čípků, ale nevnímá-li základní barvy ve správném poměru, jedná se o poruchu barvocitu, která se nazývá anomální trichromázie. Jednotlivé poruchy nazýváme

analogicky protanomálie,deuteranomálie a tritanomálie.

Úplná barvoslepost se nazývá monochromázie. Postižený vidí různé barvy jako jednu barvu s různými

jasy (viz obr. vlevo). Tato porucha je obvykle spojena i s výrazným snížením centrální zrakové ostrosti,

a nystagmem. Tyto vady nelze zlepšit brýlemi, ani kontaktními čočkami.

27

Obrázek 25 Porucha barvocitu, kdy postižený nevidí červenou a zelenou barvu. Není tak schopen určit správně které světlo na křižovatce

zrovna svítí.

Obrázek 26 Test barvocitu - postižený nevidí vepsané číslo 182

5.2.11 NYSTAGMUS

Nystagmus je zraková vada, která se projevuje jako nekontrolované, rychlé a trhavé pohyby očí,

většinou ze strany na stranu (viz obr. vpravo), ale někdy nahoru a dolů nebo krouživým pohybem(více

v kapitole o očních pohybech).