MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, vědomi si rozmanitosti Božích darů, služeb a projevů Ducha, prosme všemohoucího Boha, aby skrze ně vedl svou Církev k jednotě:

L: PRO VĚRNOST SVÉMU SLOVU, BOŽE, VYSVOBOĎ NÁS. Ty, jenž jsi ve slovech proroků dal zaznít své věrnosti vůči Siónu, dej své Církvi, aby vedena svědectvím papeže Františka přinášela světu světlo tvé pravdy. Ty, jenž jsi ve svém jednorozeném Synu naplnil Písma, dej, ať v tomto Svatém roce milosrdenství čteme a rozjímáme Písmo svaté, a v síle tvého Slovo jednáme. Ty, jenž jsi obdařil Matku svého Syna plností Ducha svatého, dej, ať se na její přímluvu stáváme svědky působení tvého Ducha. Ty, jenž jsi v síle Ducha vedl svého milovaného Syna, provázej hojností darů svého Ducha katechumeny a biřmovance našich farností. Ty, jenž jsi naše drahé zemřelé sytil tělem a krví svého Syna, dej jim život věčný.K: Pane, náš Bože, dej ať je nad námi moc tvého Ducha, abychom v jeho síle přinášeli světu radostnou zvěst evangelia. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR33.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 2277.. LLEEDDNNAA 22001199

Na břehu Galilejského moře. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013.

Tvá slova, Pane, jsou duch a jsou život.

„Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“

Poutníci v synagóze v Nazaretě. Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 27. února 2013.

JEŽÍŠ PŘIŠEL DO NAZARETA, KDE VYROSTL.Bazilika Zvěstování a svatyně nad domem Svaté Rodiny, Nazaret. Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 27. února 2013.

"UDĚLEJ I TADY VE SVÉM DOMOVĚ TO, O ČEM JSME SLYŠELI, ŽE SE STALO V KAFARNAU.“Poutníci na místě synagogy v Kafarnau; dole:chrám nad Petrovým domem. Peregrinatio ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013

Votivní svíce u oltáře sv. Jana Bosca v bazilice Panny Marie Pomocnice, Peregrinatio ad Loca Amoris quo maior nullus ita splendet, 22. června 2015.

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, s vděčností za Boží vyvolení, svěřme své prosby Tomu, který je naší ochrannou skálou, pevností k naší záchraně, aby nám dal vyprávět o své pomoci:

L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Ty, jenž jsi nás povolal dřív, než jsme byli utvořeni v mateřském lůně a na křtu svatém jsi nás posvětil a svěřil nám prorocký úděl, dej nám kráčet po tvých cestách. Ty, jenž jsi skrze Pomocnici křesťanů obdivuhodně vedl Otce mladých - sv. Jana Boska, dej, ať se po jeho vzoru stáváme i my pod jejím vedením svědky působení tvého Ducha. Ty, jenž jsi v bohatství svých darů dal vyniknout lásce, která je shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nemyslí jen a jen na sebe,– dej nám v této lásce poznávat tvou tvář. Za velkodušné přijetí obětí nezákonného obchodování s lidmi, nucené prostituce a násilí. Ať je naše víra pro hledající pravdivým svědectvím živého vztahu s Bohem.. Ty, jenž jsi našim zesnulým dával poznat svou vůli, dej ať tě nyní vidí tváří v tvář.K: Věčný Bože, nakloň svůj sluch k prosbám této své rodiny a dej, ať a stává se živým evangeliem tvých podivuhodných činů. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR44.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 33.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Na břehu Galilejského moře. Peregrinatio Ad Fontes Salutis, Izrael, 26. února 2013.

Ústa má budou vyprávět o tvé spravedlnosti.

LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – NEH 8,2-4A.5-6.8-10: Čtení z knihy Nehemiášovy.Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, Amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“

2. ČTENÍ – 1KOR 12,12-30: Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.Bratři! Tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: „Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu,“ proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: „Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím,“ proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby celé tělo bylo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však Bůh umístil každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všecko bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“ nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“ Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni dar uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni (ty řeči v neznámém jazyku pronesené) vykládat?

EVANGELIUM – LK 1,1-4; 4,14-21. Slova svatého evangelia podle Lukáše.Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal (z Písma). Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – JER 1,4-5.17-19Čtení z knihy proroka Jeremiáše.Za (krále) Jošíjáha Hospodin mě oslovil: „Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, (železný sloup a) bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou – praví Hospodin – abych tě vysvobodil.“

ŽALM 71K tobě se utíkám, Hospodine, – nechť nejsem zahanben navěky! – Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, – nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě! Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, – neboť tys moje skála a tvrz. – Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného. Vždyť tys má naděje, Pane, – má důvěra od mého mládí, Hospodine! – V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, – od klína mé matky byls mým ochráncem. Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, – po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. – Bože, učils mě od mého mládí, – až dosud hlásám tvé podivuhodné činy.

2. ČTENÍ – 1KOR 12,31-13,13Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům.Bratři! Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a (pro druhého) do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. (Láska) všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne. Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska.

EVANGELIUM – LK 4,21-30Slova svatého evangelia podle Lukáše.Ježíš promluvil v synagóze: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“ Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: „Není to syn Josefův?“ Řekl jim: „Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau.“ Dále řekl: „Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie.“ Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

LLáásskkaa -- ttoo nneejjvvzzááccnněějjššíí,,ccoo ččlloovvěěkk vv žžiivvoottěě mmůůžžee mmííttKonal se literární večer pro mládež na téma:

„Nesmrtelné verše o lásce“. Mácha, Goethe, Seifert, Nezval, Byron. Recitátoři sklízeli potlesk. Nakonec

vystoupil na podium mladík a říká: Dovolte mi, abych vám na závěr přečetl píseň o lásce, kterou napsal jeden textilní dělník na Blízkém Východě zhruba před dvěma tisíciletími. Je to píseň lásky apoštola Pavla. Když dočetl, nastalo v sále hrobové ticho a pak zahřměl největší potlesk večera.

My jsme tuto velepíseň lásky přečetli a vyslechli. Původně to však skutečně byla píseň prvních křesťanů, která měla 4 strofy a každá strofa měla své téma.

1. strofa nese nadpis: Bez lásky bych nebyl ničím. Někdo by mohl namítnout: ale vždyť to není pravda. Peníze přece hýbou světem ne nějaké sentimentální odrhovačky o lásce. To nechte zpěvákům a básníkům, ať hrají lidem na city. Láska je přece poslední dětská nemoc. Celkem příjemná, ale netahejte ji do života, tam patří přesná kalkulace, logické úvahy, rozpočet, plánování. Takový člověk si však zaměnil lásku a sobectví. Pro slovo láska jsou totiž tři termíny: „eros“ – citová, vášnivá láska, zalíbení v druhém; dále je to „filia“ – náklonnost mezi přáteli, a konečně „agape“ – nezištná, nesobecká láska, která se daruje bez podmínek, láska božská – tak miluje Bůh. On z nás nemá nic. Přesto nás stále miluje a právě k této lásce nás zve i apoštol Pavel. Jen touto láskou se stává člověk velikým. Kdo nemiluje, ten ani nežije a není ničím.

2. strofa: Láska nehledá sebe. Milovat znamená darovat se druhému a druhým, kteří nás potřebují. Darovat se manželovi, darovat se dítěti. To je zralá láska. Dát peníze je mrtvá láska, ale dát sebe je láska živá. Láska nezralá, sobecká chce vlastnit – např. rodiče udržují dospívající děti v nepřirozené závislosti na sobě, místo toho, aby je vedli k samostatnému rozhodování, aby se sami postavily na vlastní nohy a něco v životě dokázaly.

3. strofa: Pravá láska nikdy nepřestává. My víme jedno a to, že v lásce nebudeme nikdy dokonalí, nebudeme s ní hotovi, ale růst v lásce, učit se lásce máme po celý život.

A tak zkusme si říci trochu konkrétněji, co k opravdové lásce v duchu slov sv. Pavla patří.

1. Dobrota - brát druhého takového, jaký je, vidět především jeho dobré vlastnosti, ale také brát na vědomí i jeho stinné stránky a počítat s nimi.

2. Nezištnost – neptám se, co z toho budu mít pro sebe, ale přemýšlím, jak bych druhému mohl pomoci, prospět, udělat radost.

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““(Jan 6,63)

SSLLOOVVOO++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

3. Důvěra – snad největší dar, který mohu druhému dát je důvěřovat mu, aniž bych ho špehoval, kontroloval, podezíral.

4. Trpělivost a naděje – dávám druhému stále šanci, i když zklame, když přijde nemoc, neúspěch.

5. Ochota ke smíru – denní stravou dobrých manželů má být čistý stůl vzájemného odpuštění.

Není nic lehkého takto milovat, ale není nic nemožného. Protože láska je to nejvzácnější, co člověk v životě může mít, stojí za to o ni vždy znovu a znovu usilovat.

Odkaz sv. Jan Boska(z listu svatého Jana Boska, Epistolario, Torino 1959, 4, 201-203)

Jestliže se chcete opravdu starat o štěstí našich svěřenců a vést je k plnění jejich povinností, nesmíte především nikdy zapomínat, že zastupujete rodiče těch milovaných chlapců. Pro ně jsem pracoval vždycky s láskou, pro ně jsem studoval a vykonával kněžskou službu. A nejen já, ale celá salesiánská společnost.

Synáčkové moji, kolikrát jsem musel za svého dlouhého působení uznat tuto velkou pravdu: Snadnější je vzplanout hněvem než něco klidně snést, hrozit chlapci než ho přesvědčit. Řeknu dokonce, že je pro naši netrpělivost a pýchu pohodlnější vzpurné trestat

Doporučuji vám lásku, s jakou jednal svatý Pavel s těmi, kdo se nedávno předtím obrátili na víru. Často ho láska vedla k tomu, že plakal a snažně se modlil, když viděl, jak jsou málo učenliví a jak se vzpírají jeho úsilí.

Straňte se všeho, co by mohlo budit zdání, že podléháte návalům zlosti. Je obtížné zachovat při trestání klidnou mysl, ale je to nutné, nemá-li vzniknout podezření, že jednáme, abychom ukázali svou autoritu nebo abychom si vylili vztek.

Na ty, vůči nimž máme uplatňovat nějakou moc, hleďme jako na syny. Konejme pro ně službu, tak jako Ježíš přišel sloužit, a ne poroučet. Styďme se za pouhé zdání vládychtivosti, a vládněme jim jen proto, abychom jim lépe sloužili.

Tak se choval Ježíš vůči apoštolům. Snášel je, i když byli nevědomí a nevychovaní a měli málo víry. A s hříšníky jednal tak laskavě a projevoval k nim tak přátelský vztah, že jedni žasli, jiní se pohoršovali, ale někteří právě proto začali doufat, že dosáhnou u Boha odpuštění. A Ježíš chce, abychom ho následovali tichostí a pokorou srdce.

Jsou to naši synové, a proto když chceme odstranit jejich chyby, odložme všechen hněv nebo se tak ovládněme, jako bychom ho zcela potlačili.

V mysli ať není rozčilení, v očích žádné pohrdání ani v ústech tupení. V přítomnosti mějme soucit a pro budoucnost naději. Tak se to sluší na pravé duchovní otce, jimž jde o skutečnou nápravu a polepšení.

Ve zvláště těžkých případech je lepší prosit snažně a pokorně Boha, než vychrlit příval slov, která posluchače jen zraňují a viníkům nepřinesou žádný užitek.

PPOONNDDĚĚLLÍÍ 33.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 2288.. LLEEDDNNAA 22001199

Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů." Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece

nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem." (Mk 3,22-30)

Způsob, kterým se Židé protivili Duchu svatému, byl daleko horší než pouhá nevěra v Boží poslání. Vysvětlovali Kristovu Boží lásku ve zlém, dokonce v nejhorším slova smyslu. I když ne v takovém stupni, je přesto tento postoj častý v denním životě. Jak vzniká? Pozorujeme skutky bližních, ovšem jenom zvnějšku. Vnitřní úmysl nevidíme. Pokoušíme se jej tedy odhadnout. Tzv. objektivní hodnocení se nedívá na osobu, ale uvažuje jenom podle skutků. Někdo dal chudému podporu. Řekneme, že je to hodný člověk. Jiný odmítl žebráka. Řekneme, že nemá srdce. Jsme si

ovšem vědomi, že je takové hodnocení velice neúplné. Aby bylo pravdivější, je potřeba člověka znát, vědět, jaký je. Pak teprve pochopíme, proč dal podporu nebo proč ji odmítl. Ale kdo zná člověka? Jenom ten, kdo ho má rád. Kdo nenávidí, ten vždycky soudí špatně, vysvětluje všecko ve zlém. Jak často to vidíme, když např. mluví o sobě dva příslušníci rozeštvaných národů nebo dva uchazeči o stejné místo! A co když mají tento postoj lidé kcírkvi? Chrlí pak ze sebe zlé úsudky.

O tom, že Bůh - Ježíš, je mocný, svědčí úryvek z evangelia. Ježíš vyhání i zlé duchy. Učitelé zákona, kteří žárlí na Ježíše, se snaží pomluvou zvyklat jeho příznivce. Ježíš jim na jednoduchém příkladu ukazuje, že není možné, aby zlý vyháněl zlého. Musí zde být někdo silnější, a tím je Bůh. Důvěřujme Bohu. On je mocnější než jakékoliv zlo. S Ježíšem se nemáme čeho bát. Všechno, co děláme, dělejme s ním. Neposuzujme své bližní, protože to není objektivní - lidé něco předstírají a něco zastírají. Jenom Bůh vidí do srdce. Soud patří jen jemu.

"Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu."(Mk 16,15)

LLIITTUURRGGIICCKKÉÉ MMEEZZIIDDOOBBÍÍSS TTOOMMÁÁŠŠEEMM KKAARRDDIINNÁÁLLEEMM ŠŠPPIIDDLLÍÍKKEEMM,, SS..JJ..,,

čestným občanem Pustiměře

a

P. FRANTIŠKEM BENÍČKEM

ÚTERÝ 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ - 29. LEDNA 2019

Za Ježíšem přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají!" Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka." (Mk 3,31-35)

Blízkost příbuzenství se měří stupněm „stejné krve“. Krev pak je symbol života. Vyteče-li, člověk umírá. Tak to vidíme v životě tělesném, živočišném. V duchovním slova smyslu však máme jiný, vyšší princip života. Vznikli jsme stvořitelským Božím slovem. Ale copak může Bůh mluvit? Vždyť nemá ústa. Tak se ptá sv. Basil a odpovídá: U Boha slovo není vnější zvuk, způsobený chvěním jazyka. Je to prosté rozhodnutí jeho vůle, aby něco bylo. To se pak hned stane. Bůh stvořil zemi, nebe, rostliny, zvířata, nakonec pak člověka. Je mezi nimi nějaký rozdíl? Velký! píše sv.

Basil. Země a živočichové plní Boží vůli, ale nerozumějí jí. Nemohou ji nekonat, protože nemají svobodu. Člověk však slovu Božímu rozumí a svobodně je uskutečňuje. Je tedy obrazem Syna v Nejsvětější Trojici. On chápe plně Otce a dělá všecko, co u Otce vidí. Napodobíme-li ho, i my vstupujeme do úzkého synovského poměru s Otcem.

SSTTŘŘEEDDAA 33.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 3300.. LLEEDDNNAA 22001199

(Ježíš) začal opět učit u moře. Shromáždil se u něho velký zástup. Vstoupil proto na loď na moři a posadil se. Celý zástup stál u moře na břehu. Učil je mnoho v podobenstvích a ve svém učení jim řekl: "Slyšte! (Jeden) rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padlo některé (zrno) na okraj cesty; přiletěli

ptáci a sezobali ho. Jiné padlo na kamenitou půdu, kde nemělo mnoho prsti; hned sice vyklíčilo, protože neleželo v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo ho, takže uschlo, protože nezapustilo kořeny. Jiné zrno padlo do trní; trní vzešlo a udusilo ho, takže nepřineslo plody. Jiné však padlo na dobrou půdu, vzešlo, rostlo a přineslo užitek: některé třicetinásobný, jiné šedesátinásobný, jiné stonásobný." A řekl: "Kdo má uši k slyšení, slyš!" Když byl (později) sám, ptali se ho ti, kdo byli s ním, spolu s Dvanácti, (jaký smysl mají) podobenství. A řekl jim: "Vám je dáno tajemství Božího království, ale ostatním, kdo jsou mimo, se všechno předkládá v podobenstvích, `aby se stále dívali, ale neviděli, stále poslouchali, ale nerozuměli, aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno'." A řekl jim: "Nerozumíte tomu podobenství? Jak pak chcete porozumět všem ostatním podobenstvím? Rozsévač rozsévá slovo. Těmi na okraji cesty, kde se slovo rozsévá, (se rozumějí) ti, kteří ho slyší, ale hned přijde satan a obere je o slovo do nich zaseté. (Podobně je tomu) u těch, kde se rozsévá na skalnatou půdu: když to slovo slyší, hned ho s radostí přijmou, ale nemají v sobě kořen, jsou nestálí. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadají. U jiných se rozsévá do trní: ti slovo slyší, ale světské starosti, záliba v bohatství a všelijaké jiné vzniklé touhy slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Těmi pak, u nichž je zaseto do dobré půdy, (se rozumějí) ti, kteří slovo slyší a přijímají a přinášejí užitek: třicetinásobný, šedesátinásobný i stonásobný." (Mk 4,1-20)

Podobenství užíváme, abychom něčemu líp a snadněji porozuměli. Jsou ovšem i složitá podobenství. Říkáme jim hádanky: Domeček plný koleček, co je to? Ta otázka naznačuje, že přirovnání hodinek k domečku pochopí jenom ten, kdo je inteligentní a kdo přemýšlí. Staří východní vládcové často mluvívali v hádankách, v alegoriích. Ne všichni jejich prohlášením pak rozuměli, a proto se báli, aby je nestihl trest, že si je špatně vyložili. Budilo to tedy tajemnou bázeň. Výrok Kristův o podobenství nemůžeme jistě vykládat tímto způsobem, jako by to byla povýšenecká nadřazenost.

Ale přesto je tu něco podobného. Jeho slova mohou pochopit jenom ti, kdo mu jsou blízcí, kdo mají jeho ducha. Mluví sice ke všem, ale ti, kdo jsou od něho svým životem daleko, mají také daleko k pochopení slov evangelia, která se na první pohled mohou zdát i velmi jednoduchá. Jsou jako hladina hlubokého moře. Povrch se leskne, ale nesnadno oko pronikne do hloubky.

ČČTTVVRRTTEEKK 33.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 3311.. LLEEDDNNAA 22001199

Ježíš řekl zástupům: "Přináší se snad svítilna, aby byla dána pod nádobu nebo pod postel, a ne na podstavec? Nic totiž není skryté, aby se to neprojevilo, a nic není utajené, aby to nevyšlo najevo. Kdo má uši k slyšení, slyš!" Dále jim řekl: "Dávejte pozor na to, co slyšíte! Jakou mírou měříte, takovou se naměří vám, a ještě vám bude přidáno. Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má." (Mk 4,21-25)

Světlo je časté téma v Bibli. Je to mnohoznačný symbol. V přirozené mluvě se spojuje s poznáním. Vidíme to, co je ve světle, ve tmě všechno mizí. O moudrých lidech říkáme, že vidí jasně, nevědomí mají naopak mlhavé představy. Ale to nepovažujeme za přirozené. Bůh nám dal světlo rozumu, abychom skutečnost poznávali, abychom sebe a všecko kolem nás chápali. Bůh stvořil člověka k svému obrazu a podobenství (Gn 1, 26-27), to znamená podle řeckých Otců církve, že mu dal smysl, rozum schopný poznávat, vidět tak, jak vidí Bůh. V jakém stupni má tuto schopnost?

Scholastikové byli optimističtí a tvrdili, že se dá pochopit všecko, co existuje, ovšem spomocí Boží. Mystikové proto zdůrazňují, že existuje tajemství, do kterého nás může uvést jenom Bůh. Ale ani oni nepohrdají přirozeným světlem rozumu. Je-li užitečný kpoznání přírody, v matematice, ve filosofii, má svou důležitou funkci i v náboženství. I tu si musíme počínat rozumně, snažit se evangelium a tradici církve poznávat den ze dne líp, abychom nedávali „pod kbelík“ světlo, které nás má vést na cestě ke spasení.

PPÁÁTTEEKK 33.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 11.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Ježíš řekl zástupům: "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí, nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas,

pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned (člověk) vezme srp, protože nastaly žně." Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu." Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal (Boží) slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval. (Mk 4,26-34)

Venkované chodí okolo polí a rádi pozorují, jak obilí roste. Růst vpřírodě se dá pozorovat. Dá se vidět i vývoj lidské duše? Pokud jde o růst vědomostí, kontrolujeme jej dokonce odborně zkouškami. I vývoj mravní je do jisté míry pozorovatelný. Proto tvrdíme o někom, že se polepšil nebo pohoršil. Jádro duchovního života je však v tom, jak jsme proniknuti Duchem svatým. To pak je tajemství, které se zjevuje navenek jenom velmi nedokonale. Proto nemůžeme o nikom soudit neomylně, nemůžeme říci, že známe jeho pravou hodnotu před Bohem. Ale ani my sami o sobě nevíme,

jak vysoko jsme v duchovním životě dorostli. Rozhodně není neomylným měřítkem pocit, že jsme bez viny. Právě naopak světci se cítili obyčejně velkými hříšníky. Svátosti, hlavně sv. přijímání, v nás rozmnožují milost, dávají tedy růst vnitřnímu životu, a přece se to vpocitech obyčejně neprojeví. Platí tu tedy zásada sv. Pavla, že spravedlivý žije z víry (Řím 1,17), doufá v to, co zatím nevidí.

SSOOBBOOTTAA -- 22.. ÚÚNNOORRAA 22001199 -- SSVVÁÁTTEEKK UUVVEEDDEENNÍÍ PPÁÁNNĚĚ DDOO CCHHRRÁÁMMUU

Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do chrámu, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: `Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.

Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověl spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“ Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého 2,22-40)

PPOONNDDĚĚLLÍÍ 44.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 44.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Ježíš a jeho učedníci se přeplavili na druhý břeh moře do gerazenského kraje. Sotva vystoupili z lodi, hned proti němu běžel z hrobních slují člověk posedlý nečistým duchem. Bydlel v hrobových jeskyních a už ani řetězy ho nikdo nemohl svázat. Často ho totiž spoutali okovy na nohou a řetězy na rukou, ale on řetězy na sobě roztrhal a okovy rozlámal – nikdo neměl sílu ho zkrotit. Po celé dny a noci (se potuloval) po těch jeskyních a po horách, křičel a tloukl se kameny. Když zdálky spatřil Ježíše, přiběhl, padl před ním

na zem a hrozně vykřikl: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Zapřísahám tě při Bohu, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Nečistý duchu, vyjdi z toho člověka!“ Také se ho zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Odpověděl: „Moje jméno je Pluk, protože je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Na stráni se tam páslo velké stádo vepřů. (Ti zlí duchové) ho prosili: „Pošli nás do těch vepřů. Nech nás do nich vejít.“ Ježíš jim to dovolil. Nečistí duchové vyšli a vstoupili do vepřů. A to stádo se hnalo po příkrém srázu do moře – bylo jich na dva tisíce – a v moři se utopilo. Pasáci vepřů utekli a oznámili to v městě i po dvorcích. Lidé se šli podívat, co se stalo. Když přišli k Ježíšovi a viděli toho posedlého zlými duchy, který jich míval v sobě celý pluk, jak tam sedí oblečený a při zdravé mysli, padla na ně bázeň. Ti, kdo viděli, jak se to stalo s tím posedlým a s vepři, jim to vypravovali. Tu začali Ježíše prosit, aby z jejich kraje odešel. Když nastupoval na loď, prosil ho ten bývalý posedlý, aby u něho směl zůstat. On mu to však nedovolil, ale řekl mu: „Jdi domů ke své rodině a vypravuj jim, jak veliké dobrodiní ti Pán prokázal a jak se nad tebou smiloval.“ Odešel tedy a začal v Desetiměstí rozhlašovat, jak veliké dobrodiní mu Ježíš prokázal. A všichni se tomu divili. (Mk 5,1-20)

Řetězy a okovy nezmůže silný člověk. Jestli je trhal a lámal, předpokládali logicky, že tu jde o někoho, kdo je posedlý silou vyšší, než je lidská. Díváme se na takové případy jako na něco docela mimořádného, sčím se v normálním životě nesetkáváme. Dostojevskij byl jiného názoru. Vrománu Běsi vidí, jak je celá lidská společnost bezmocná proti silám zla, jak jsou v jeho moci lidé, kteří ani sami nevědí, co chtějí, a nepocházejí ze špatného prostředí. Také Solovjov myslel v mládí, že se mnoho lidí vzpouzí proti Bohu pouze z nevědomosti, protože jim nikdo nevysvětlil

náboženské pravdy moderně a přístupně. Později své mínění změnil. Poznal, že Kristus nepřišel jenom proto, aby nás učil lépe žít, podobně jako učí velcí myslitelé, ale přišel na zemi hlavně proto, aby bojoval proti zlu. To je silnější než my a pouhými lidskými prostředky se nedá zadržet a spoutat.

Dnešní evangelní příběh se nám jeví jako z jiného světa. Člověk posedlý satanem, spoutaný řetězy, křičí, zraňuje sám sebe. Vždyť kdo z nás viděl někdy posedlého člověka? Já osobně jsem ho také nikdy neviděl Zato však s lidmi spoutanými řetězy třeba drogových, cigaretových, alkoholových, pornografickcých a jiných závislostí se setkáváme už častěji. Rádi bychom těmto lidem pomohli. Budeme-li je posílat do kostela či ke zpovědi, aby se obrátili k Bohu, budeme pro smích. Notorický alkoholik či narkoman nechcce slyšet pravdu o sobě ani o Bohu. Bůh však chce působit skrze nás

různorodým způsobem. Chce použít naše uši, nohy, ruce, jazyk. Snažmě se hlavně těmto lidem naslouchat, trpělivě čekat a v pravý okamžik podat pomocnou ruku.

ÚÚTTEERRÝÝ 44.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 55.. ÚÚNNOORRAA 22001199Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagogy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: „Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila.“ Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha

lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: „Jestli se dotknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena.“ A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla (zázračná) moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: „Kdo se dotkl mých šatů?“ Jeho učedníci mu odpověděli: „Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!“ Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná – věděla dobře, co se s ní stalo – padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. On jí na to řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) svého neduhu!“ Zatímco ještě mluvil, přišli lidé (z domu) představeného synagogy se zprávou: „Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?“ Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagogy: „Neboj se, jen věř!“ Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. Přišli k domu představeného synagogy a viděli tam rozruch, (lidi), jak pláčou a velmi naříkají. Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, jenom spí.“ Posmívali se mu. On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel (do světnice), kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum!“, to znamená: „Děvče, říkám ti, vstaň!“ Děvče hned vstalo a chodilo – bylo jí dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. (Ježíš) jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl jim, aby jí dali jíst. (Mk 5,21-43)

V dnešním slovníku rozlišujeme víru a naději. Víra znamená vidět za skutečností světa jiný vyšší svět, za životem v čase život věčný. Naděje pak doufá, že tam dospějeme. Ve slovníku Bible je obyčejně spojeno obojí vjedno. Věřit tedy znamená i doufat. Aby však mohl člověk doufat, musí žít. Co znamená skutečnost pro mrtvého? Nic. Proto jsou písně a úvahy o smrti tak pesimistické. Pláčou nad zánikem vší naděje. Kristus naopak vyzývá otce zemřelé dcery: „Věř!“ Je to víra, jakou dává jenom křesťanství, nebo se vyskytuje i v jiných náboženstvích? U všech národů jsou jisté ideje o

posmrtném životě. Ale mnoho naděje nevzbuzují. Jsou jenom jakousi potěchou pro ty, kteří se setkávají tváří v tvář smrti. A přece, jak píše N. Berďajev, se měří výška a vznešenost každého vyznání podle toho, jaký má postoj k smrti. Křesťanský se vyjadřuje jedním slůvkem: „Věř!“ Náš život s Kristem je nezničitelný.

Člověk potřebuje k životu 3 věci: někoho, koho by měl rád; něco, co by dělal; a něco, v co by doufal. Právě to poslední - naděje, je jasně vidět z postojů nemocné ženy i představeného synagógy, Jaira. Oběma se to vyplácí - žena je uzdravena, Jairova dcera žije. Ryby potřebují vodu, ptáci křídla, plíce vzduch, kolo řetěz - tak potřebuje člověk naději. Člověk, který není optimista, podléhá beznaději, nemá elán, chuť do života, nechává se

životem vléci, přežívá. Křesťan má však být člověkem naděje. Křesťan má naději na život věčný.

SSTTŘŘEEDDAA 44.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 66.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho (lidí) ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se

nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. (Mk 6,1-6)

Kdo byl dlouho v cizině, vrací se domů obyčejně se smíšenými pocity a zažije zvláštní překvapení. Dá se to dobře vysvětlit psychologicky. Jeho vzpomínky na mládí zůstávají velmi živé. Ale zastavily se, sahají jen do okamžiku, kdy odešel. Mezitím však šel život dál, mnoho se změnilo. Když se vrátí, obraz domova ze vzpomínek a obraz skutečnosti si neodpovídají. Ale i on sám se změnil. Je jiný. Chce-li navázat styky, které měl předtím, slova už nemají stejný význam. Návrat Ježíšův do Nazareta ovšem nemůžeme vidět jenom ve světle těchto zkušeností z denního života. Ale

přesto nám poslouží k pochopení konfliktu, který v Nazaretě vznikl. Jeho nepřítomnost doma byla sice krátká, ale za tu dobu jeho funkce zjevit Otce a jeho spásu závratně vzrostla. Jeho krajané to ovšem nemohli pochopit. Silou setrvačnosti ho považovali za chlapce, který pomáhal doma při práci. Dodnes každý, kdo duchovně roste, se lehčeji nebo obtížněji odpoutává od prostředí, ze kterého vyšel. Je to dynamika růstu a života.

ČČTTVVRRTTEEKK 44.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 77.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba

se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. (Mk 6,7-13)

Římská posvátná kongregace, úřad pro misijní činnost církve, měla před Druhým vatikánským koncilem titul De propaganda fide. Název se změnil, protože modernímu člověku nezní příjemně slovo propaganda. Někdo něco vymyslel a propaguje svou ideu, něco vyrobil a propagandou to chce prodat. Práce pro rozšíření křesťanské víry se naopak jmenuje misie. Jde tu o latinské slovo, které znamená poslání. Vytýkají někdy misionářům, že

jsou propagátory cizích evropských idejí, že berou národům jejich starobylou identitu. Kdyby tomu tak bylo, byla by to skutečně neodpovědná činnost. Nikdo totiž nemá právo zasahovat do vnitřního vývoje druhého, není-li si jist, že ho posílá Bůh. Ten stvořil srdce člověka a dává mu směr. Platí-li to pro misionáře, musíme si toho být vědomi i my všichni. Lidé zasahují do života jiných radami, rozkazy, násilím. Takové je složení společnosti. A přece se musejí stále ptát: V čem a kam až mě posílá Bůh? Jen tolik autority může mít jeden člověk nad druhým. Zneužití autority má za následek krizi podřízenosti.

Ježíš posílá své učedníky po dvou: říká se lidově - ve dvou se to táhne líp, a v jistém smyslu je to právě rodina, církev v malém, kde se děti učí rozlišovat dobrou a zlo, přebírají hodnoty života, získávají silný vztah k Bohu a k bližním. Svědectví dvou lidí bývalo vždy rozhodné.Ježíš vyzývá své učedníky k prostému způsobu života - nemají mít přebytky a věci navíc, jen to nejnutnější. Vzpomeňme třeba na horolezce. Na cestě k vrhcolu si berou sebou minimum věcí, které nezbytně potřebují. Každý kilogram by překážel na cestě k cíli. Amy stále směřujeme k nejvyššímu

vrcholu. A poslední věcí je dynamický ráz - pohyb, chůze, žádná zabydlenost.

PPÁÁTTEEKK 44.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 88.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Král Herodes uslyšel o Ježíšovi, neboť jeho jméno se stalo známým. Říkalo se, že Jan Křtitel vstal z mrtvých, a proto že v něm působí zázračné síly. Jiní říkali: „Je to Eliáš,“ jiní zase: „Je to prorok – jako jeden z proroků.“ Když to Herodes uslyšel, řekl: „Jan, kterého jsem dal stít, byl vzkříšen.“ Herodes totiž dal Jana zatknout, spoutat a zavřít do vězení kvůli Herodiadě, manželce svého bratra Filipa, protože si ji vzal za ženu. Jan říkal Herodovi: „Není

dovoleno, abys měl za ženu manželku svého bratra!“ Herodias proto na něj zanevřela a nejraději by ho připravila o život, ale nemohla. Herodes totiž měl před Janem strach. Znal ho jako spravedlivého a svatého člověka a chránil ho. Když ho slyšel, byl celý nesvůj, přesto však si ho rád poslechl. Naskytla se vhodná chvíle, když Herodes na své narozeniny vystrojil hostinu svým hodnostářům, důstojníkům a významným lidem z Galileje. Vstoupila tam i dcera té Herodiady a tančila. Herodovi i hostům se tak zalíbila, že král řekl dívce: „Požádej mě, oč chceš, a dám ti to!“ A pod přísahou jí mnoho slíbil: „O cokoli požádáš, dám ti to, i kdyby to byla polovina mého království!“ Ona vyšla ven a zeptala se matky: „Co bych si měla žádat?“ Ta odpověděla: „Hlavu Jana Křtitele.“ Hned se tedy rychle vrátila ke králi a žádala si: „Chci, abys mi dal ihned na míse hlavu Jana Křtitele.“ Král se zarmoutil, ale pro přísahu a kvůli hostům ji nechtěl odmítnout. Hned tedy poslal král kata s rozkazem, aby přinesl jeho hlavu. Ten odešel a sťal ho ve vězení, přinesl jeho hlavu na míse a dal ji dívce a dívka ji dala své matce. Když o tom uslyšeli Janovi učedníci, přišli,

vzali jeho tělo a pochovali ho do hrobu. (Mk 6,14-29)

Psychologové se ptají, čím to je, že jsou nám někteří lidé sympatičtí a jiné naopak nemůžeme vystát. Goethe kdysi myslel, že je to přírodní jev podobný tomu, že se přitahují a odpuzují různé prvky. Člověk však není jenom „přírodní jev“. Jeho osobnost je mravní, roste podle toho, jak volí dobro i zlo. To pak je jako světlo a tma, navzájem se vylučují. Herodias, která žila v hříchu, nemohla mít tudíž v lásce Jana Křtitele, hlasatele

pokání. Z toho plynou důsledky i pro denní život. Říká se o některých lidech, že nemají nepřátele. Záleží na tom, v jakém smyslu tomu rozumíme. Nemáme nikomu přát zlé a nikoho za nepřítele považovat. Ale to neznamená, že si nás musejí všichni vážit, že máme být všem sympatičtí. Nepřátelé vyvstali proti Kristu, na Jana Křtitele zanevřela Herodias, na některé světce se osopilo celé okolí. Chtějí-li nám jiní lidé zlo, protože děláme dobře, pak jsme podle evangelia blažení (srv. Mt 5,11).

Hlavní postavy evangelního úryvku jsou Jan Křtitel a král Herodes. Jan Křgtitel, Předchůdce Páně, velký prorok, největší z těch, kdo se narodili z ženy, ukazuje na hříšný poměr krále Heroda a jeho ženy, která patřila jeho bratrovi. Kdby mlčel, měl by klid, ale on chce stát na straně Boha a jeho pravdy. Riskoval, ža bude zbaven svobody, vězněn a v nejhorším případě přijde i o život. Tak se také i stalo. On se však stává mučedníkem. Ani my nemáme mlčet k velkým hříchům. Ovšem nemůžeme si dovolit to, co Jan

Křtitel. On byl světec, přísný k sobě, nikdo mu nemohl nic vytknout, tak si to mohl dovolit. My však jsme všichni hříšní. Proto nemůžeme hned tak někomu vmést do tváře pravdu. Máme zaujímat jasný postoj ke zlu. Zlo, hřích odsuzovat, ale hříšníka mít rád. Ježíš to dokázal. Kéž i my jsme milosrdnáí k druhým a přísní k době. Jakou měrou budeme měřit druhým, takovou bude naměřeno nám. Dále zde máme krále Heroda. Ten žil neustále ve strachu. Měl strach z Boha, ale také z lidí. Z Boha, kterého určitým zastupoval Jan Křtitel - měl z něho respekt, rád poslouchal jeho slova, byl celý nesvůj, považoval ho za proroka. Z druhé strany měl však i strach z lidí. Dopouští se zločinu na tomto spravedlivém a nevinném člověku jen kvůli lidským ohledům, kvůli hostům na jeho oslavě. Možná také máme ohledy na mínění lidí, aby nás někde s někým neviděli a nedostali jsme se do řečí. Nemáme se však bát lidských poznámek; moudří lidé považovali lidské řečí za šumění vánku, který pouze rozechvívá listy na stromech. V knize Následování Krista se píše: "co jiného jsou slova, než slova. Létají vzduchem, ale kamenem nepohnou. Buď kámen". Bohužel často však naše jednání se řídí míněním druhých lidí. Je zde však jedna závada. Zlo se stává tehdy, když se strach z lidí stane větším než strach z Boha. Je třeba se řídit tím, co řekl apoštol Petr: je třeba poslouchat Boha víc než lidi.

SSOOBBOOTTAA 44.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 99.. ÚÚNNOORRAA 22001199

Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani

se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. (Mk 6,30-34)

Tisíce a tisíce mnichů a řeholnic v dějinách církve uposlechly tuto výzvu. Slovo mnich pochází z řeckého monachos, což znamená osamělý, poustevník. Nad branami kartuziánských klášterů bývá nápis: „Blažená samota, sama jediná je blaženost.“ A přece máme v češtině dva výrazy,

jejichž odstín se značně liší: „samota“ a „osamocení“. Člověk je společenský tvor. Jeho osoba se vyvíjí jenom ve vztahu k druhým. Má rád jiné a čeká, že ho budou mít rádi i druzí. Proč tedy hledali a hledají zbožní lidé samotu? Odpověď na tu otázku je celkem snadná: Aby se cítili blízko někoho druhého, se kterým si v hluku ostatních nemohou upřímně pohovořit. I dva zamilovaní vyhledávají osamělá místa, ale nejsou osamoceni. Tím víc to prožívají ti, kdo milují Boha. Charlesi Foucauldovi se omlouval někdo, že ho nechal dlouho čekat o samotě. Odpověděl prostě: „Já nejsem nikdy sám!“ Uměl se modlit.

Návštěva papeže připomene komunistické pronásledování

Návštěva Svatého otce přispěje kobjasnění smyslu našich dějin, soudí koordinátor papežské návštěvy v Rumunsku, mons. Mihai Cătălin Frățilă. Zprávu o třídenní pastorační cestě Petrova nástupce, plánované na přelom května a června (31.5.-2.6.), přijali rumunští katolíci s neskrývaným nadšením, dodává řecko-katolický biskup Bukurešti.

„Pro katolíky to samozřejmě byla příležitost k veliké radosti. Tvoříme nepatrnou menšinu, protože katolíků je vRumunsku pět procent. Návštěva Petrova nástupce tedy pro toto malé stádce znamená jednak milost od Pána, který nás

přichází utvrdit ve víře prostřednictvím apoštola Petra, a jednak velice vzácnou možnost, jak obnovit naši víru a vnitřně si připomenout, jaké každodenní povinnosti máme vůči své zemi. Kromě toho přispěje k uchopení smyslu našich dějin, především pro řecko-katolickou církev, která během jedenačtyřicetiletého pronásledování zaplatila vysokou cenu za věrnost papeži.“

S jakým Rumunskem se papež František setká?

„Je tu řada různých problémů. Rumunská společnost se sociálně a politicky rozdělila. Dalším znepokojivým jevem je odchod mnoha mladých lidí na západ, kde se chtějí profesionálně realizovat. Navíc se od pádu Ceausescova režimu neustále prohlubují sociální rozdíly, které jsme od něj podědili, což neulehčuje obnovu morálních principů a službu vůči druhému člověku.“

V souvislosti s rumunskou katolickou církví jste mluvil o „malém stádci“. Jakému se těší zdraví?

EEUUNNTTEESS IINN MMUUNNDDUUMM UUNNIIVVEERRSSUUMM

„To je velice krátká otázka, která předpokládá značně odstupňovanou odpověď. Katolické společenství v Rumunsku je totiž poměrně složitá realita. Máme dvanáct diecézí – šest latinského a šest byzantského obřadu. Do dvou diecézí latinského obřadu patří rumunští věřící, zatímco zbylé čtyři diecéze tvoří katolíci maďarské a německé menšiny. Pak je tu řecko-katolická církev, která kvůli pronásledování zaznamenala silný úbytek věřících. Na této úrovni tedy nakládáme s bohatstvím, které někdy nedokážeme docenit. Všechny nás ohrožuje společný nepřítel – konzumismus. Při konfrontaci se sekularizovanou společností se snažíme objevit to, co nám mohou nabídnout naše dějiny. Jde o přilnutí k pravdě – a to k pravdě nikoli pouze z intelektuálního hlediska, nýbrž kvolbě určitého životního stylu. Dnes už nedisponujeme jistotou, kterou nám propůjčoval někdejší majetek církve, a určitou finanční nezávislostí, ale na druhé straně máme svobodu vzhledem k vnějšímu světu. Snažíme se udržovat tuto identitu a nezapomínat na dědictví, které pronásledované církvi umožnilo vnitřní růst“.

Dodejme, že apoštolská cesta do Rumunska se již od nynějška nese v mariánském duchu. „Matka Boží nás vyzývá k jednotě a svěřuje tento úkol zejména nám, křesťanům. Myslím, že papež František to během své návštěvy opětovně zdůrazní“, uzavírákoordinátor papežské návštěvy v Rumunsku, bukurešťský biskup Mihai Cătălin Frățilă.

Čína: Děti a nezletilí do 18 let nesměly na vánoční bohoslužbyReferoval o tom pro agenturu Asia News o. Stanislav 达尼老 ze severovýchodu Číny. Den před Narozením Páně jej navštívili funkcionáři ze státního úřadu pro náboženské záležitosti, aby mu u příležitosti vánočních svátků poblahopřáli. Při té příležitosti mu však oznámili, že děti a mladiství do 18 let se z bezpečnostních důvodů nesmějí účastnit vánočních bohoslužeb. O. Stanislav namítl, že

existuje mnoho problémů, o kterých lze diskutovat. Mnohá mínění jsou však pouhým názorem, z něhož nelze činit normy a zevšeobecnit je tak, aby byly ústavní a zákonné na politické rovině. Funkcionáři však na farářův argument nereagovali a rozloučili se.

V čínském tisku bylo zveřejněno prohlášení mluvčí ministerstva zahraničí Lu Kchang, která tato vánoční opatření komentovala v odpovědi na dotazy novinářů slovy: „Vy nechápete Čínu. Víte kolik v Číně existuje legálních buddhistických, taoistických a křesťanských chrámů? Čínští občané se ze zákona těší plné náboženské svobodě! Přijali jsme pouze opatření proti teroristům a extremistům, abychom umožnili lidem plně požívat náboženské svobody.“

Zmíněný čínský farář k tomu poznamenává, že před kostelem byla policejní hlídka, která děti a mladistvé do 18 let na bohoslužby nepouštěla.

Výnos z mincí římských fontán pro Charitu

Návštěva Fontány di Trevi je pro turisty, přicházející do Věčného města, téměř povinností. Mnozí z nich házejí do kašny drobné mince, což se pojí s pověrou, že to zajistí návrat do Říma, pokud se mince vhodí do vody určitým konkrétním způsobem. Čas od času jsou mince vybírány firmou odpovědnou za čistotu městských fontán. Nejde o zanedbatelnou částku, v uplynulém roce činila 1,5 milionu euro. Proto vzbudila zájem nedávná zpráva v katolickém deníku Avvenire o rozhodnutí římského magistrátu přesměrovat tyto peníze na jiné účely. Římská Charita je sice ze 70% financována ze sbírek věřících a

15% dostává od Italské biskupské konference, ale zbývajících 15% pochází právě z Fontány di Trevi. Proto by přesměrování zmíněné částky mělo značný dopad na některá dobročinná církevní díla. Primátorka Říma, Virginia Raggi, jak informoval vatikánský deníkOsservatore Romano, však dnes uvedla zprávu na pravou míru. Římská Charita bude i nadále z magistrátu dostávat výnos z mincí zanechaných turisty, a to nejen zFontány di Trevi, ale napříště i ze všech ostatních římských fontán, což činí dalších přibližně 200 tisíc euro. Primátorka Říma také rozhodla, že bude pravidelně zveřejňována jednak výše částky, vybrané změstských fontán, a jednak podrobnosti o jejím využití.

Návštěva papeže Františka požehnáním pro PanamuPanamský prezident, Juan Carlos

Varela Rodríguez, se spolu smanželkou Lorenou Castillovou a jejich třemi dětmi zúčastnil několika Světových dní mládeže. Nyní osobně dohlíží na organizaci obdobné události ve své zemi. Co pro Panamu znamená příjezd papeže Františka?

„Panamský národ se velmi raduje z

toho, že v naší zemi přijímáme Svatého otce, a zároveň nás naplňuje hrdostí, že si korganizaci Světových dní mládeže zvolil tuto pevninskou šíji, obývanou pracovitými a ušlechtilými lidmi, plnými víry a naděje, a svěřil nám tak velikou odpovědnost. Od roku 2009, kdy jsme se jako země začali připravovat na pětisté výročí založení první pevninské diecéze, Santa Maria La Antigua, jsem snili o papežově návštěvě. Tento sen postupně narůstal a mnozí lidé léta pracovali na tom, aby se stal realitou. Přijetí papeže Františka, prvního latinskoamerického papeže, nikoli na pastorační návštěvu, nýbrž na shromáždění tisíců mladých lidí z celého světa, je pro Panamu požehnáním a souzní to s naším zprostředkovatelským posláním. Panama se opětovně stane zemí, která staví mosty mezi národy a kulturami, místem setkání, výchozím bodem, z něhož se papežovo poselství rozšíří do všech koutů planety.“

Co očekáváte od papežovy náštěvy v Panamě a Světových dní mládeže? A v jakém bodě je příprava celé události?

„Panama se více než dva roky chystala na to, aby mladým Panamcům a mládeži z celého světa zajistila plný prožitek z papežovy návštěvy. Jsme ochotni seznámit vás se vším, co Panama může nabídnout, a zejména s tím, co mohou nabídnout Panamci, abyste se zamilovali do této malé-velké země. Mohu vás ujistit, že organizace byla svěřena odborníkům, které k tomu určila vláda, anebo jsou členy místního organizačního výboru. K přijetí poutníků i turistů je vše připraveno, veřejnost byla seznámena s dopravními plány, zdravotním a případně krizovým zabezpečením. V hlavním městě byla částečně zprovozněna druhá trasa metra a byly posíleny autobusové linky. Byly vyznačeny pěší trasy a všechny další podrobnosti. Jsme tedy připraveni a očekáváme jak papeže Františka, tak všechny poutníky, kteří si přejí poznat naši zemi, kulturu a národ, aby odsud do svých národů přinesli radost z tohoto velikého setkání.“

Pohostinství mladým nabídli židé i muslimovéSvětové dny mládeže v Panamě

zahájila 23. ledna mše svatá na Cinta Costera, výstavné promenádě na tichomořském pobřeží. Rozlehlá prostranství mohou pojmout až 400 tisíc lidí a budou dějištěm hlavních setkání.

Autobusy s poutníky přijížděly do hlavního města postupně, aby neochromily dopravu. Přijely také skupiny, které strávily minulé dny v sousední Kostarice. Mezinárodní letiště

Tocumen v Panamě otevřelo včera nový terminál, na kterém přistála první letadla s poutníky. Mimořádnou poutnicí se stala P. Maria Fatimská, jejíž socha byla vypravena z portugalského poutního místa na setkání mladých. Arcibiskup Ulloa očekával delegaci na letišti, doprovodil sochu do farnosti P. Marie Lurdské a odsoužil tam slavnostní mši na úmysl Světových dní. Do Panamy připutovaly také relikvie José Sáncheze del Río. Čtrnáctiletý Joselito zemřel mučednickou smrtí během pronásledování v Mexiku a je jedním z patronů panamského setkání.

Mladí poutníci se setkali s přijetím nejen ve farnostech a katolických rodinách. Synagoga Kol Shearith v Panamě přijala 50 poutníků. Rabín Kraselnik říká:

“Idea se zrodila před několika měsíci během neformáního rozhovoru s našimi přáteli z farnosti sv. Lukáše v Costa del Este. Když mluvili o odpovědnosti za přijetí mladých během tohoto setkání, spotánně jsme jim vyšli vstříc.”

Rabín Kraselnik je přítelem papeže Františka a hrdě ukazuje společné fotografie. U katolíků obdivuje především misijní zápal. Pozadu nechtějí zůstat ani muslimové. V nejstarší mešitě Střední Ameriky nabídne muslimská komunita mladým vodu. Odhaduje se, že kolem ní přejde až 20 tisíc lidí. “Pouť je jedním z pěti pilířů islámu, hajj, jak říkáme v arabštině. Čím je tato událost v Panamě, ne-li poutí mladých, kteří přicházejí za konkrétním cílem. Toto je naše malá cihlička…” - říká Yanus Makda.

Panamská média zdůrazňují, že Světové setkání mládeže je historickou událostí a věnují mu velký prostor. Všeobecný ráz setkání mladých katolíků vyzdvihl na tiskové konferenci také místní ordinář, arcibiskup José Domingo Ulloa Mendieta:

“Na Světové dny mládeže můžeme pohlížet z pozice dospělých, kteří vidí zejména problémy, ale také z pozice mladých, kteří jsou snílci a problémy pro ně nejsou překážkami, nýbrž výzvou. Já na ně hledím z pozice víry a také z pozice mladých. Tato slavnost je pro všechny, nikdo z ní není vyloučený. Pro mne, jako pastýře této církve, je to velmi významná věc. Musíme si uvědomit, že je to velký dar, jaký papež František dal této středoamerické oblasti a naší malé zemi. Neustále opakuji, že Bůh chce konat věci skrze malé. Jsem přesvědčen o tom, že změny dnes nepřijdou od těch, kdo jsou velcí a mají moc, nýbrž od malých a pokorných. Až papež přistane, stane se on tím, kdo vede setkání. My jsme pouze připravili místa a struktury, abychom mu je okamžitě předali".

Někteří mladí lidé, kteří chtěli na setkání s papežem přijet, nakonec do Panamy nedorazí. Platí to zejména o poutnících z Nikaragui. Během protivládních protestů bylo mnoho mladých uvězněno nebo dokonce přišli o život. Tamní biskupská konference v obavách o bezpečnost musela také zrušit plány na přijímání mládeže ve svých diecézích.

“Když jsem se dozvěděl, že papež bude v Panamě, začal jsem šetřit peníze. Ale vypuknutí sociálních protestů v Nikaragui radikálně změnilo můj život,” říká čtyřiadvacetiletý Dexter obviněný, podobně jako mnoho jiných, z terorismu kvůli účasti na manifestacích proti režimu Daniela Ortegy. Ušetřené peníze nakonec věnoval potřebným. Sám žije v utajení. Podle odhadů nikaraguiských biskupů se do Panamy vydá asi 2 tisíce jejich krajanů. “Mladí lidé si museli mnoho věcí odříct, aby se setkání zúčastnili. Mnozí prodali svůj telefon nebo jiné osobní věci,” říká koordinátor pastorace mládeže z diecéze Managua. “Chtěl jsem se vydat na světové dny mládže, ale nečekal jsem jaká sociálně-politická situace nastane,” říká Rafael. Přišel o práci a za nastřádané peníze nakoupil potraviny pro své přátele, s nimiž se chtěl vydat na cestu. Dnes jsou ve vězení. Jeho mladí krajané doufají, že jim papež dodá naději. “Potřebujeme, aby papež František jasně a rozhodně promluvil na téma nikaraguiského národa, aby denuncoval zločiny proti lidskosti spáchané Ortegovou diktaturou a zaujal stanovisko k situaci v Nikaragui,” žádají mladí z této stejně krásné jako zbědované země.

Od počátku protivládních protestů v Nikaragui zahynulo nejméně 325 lidí, 600 bylo uvězněno a mnozí utekli do sousedních zemí. Politická krize způsobila milionové ztráty a uzavření mnoha podniků.

Papež se setká s obtížnou situací, leč nabitou energií mladých lidíNavzdory problémům jsme mladým kontinentem a v tom je naše síla,” vysvětluje prof. Guzmán Carriquiry, advokát, novinář a vysokoškolský učitel, který je od roku 2014místopředsedou Papežské

komise pro Latinskou Ameriku, když den před odletem papeže Františka do Panamy představuje hlavní problémy kontinentu.

“Máme ještě veškerý tento potenciál mladé energie, který je navzdory našim problémům kapitálem naděje do budoucnosti latinskoamerických národů; naděje prožívané ovšem uprostřed vážných potíží. Latinská Amerika prošla v posledních desetiletích významným rozvojem gramotnosti a dnes dochází k boomu zápisů mladých Latinoameričanů na univerzity. Je sice pravda, že vysoké procento mladých rezignuje na školní docházku, mluví se o 20% mladých Latinoameričnů, které označujeme jako “nini”, totiž ti, kdo nestudují ani nepracují, ocitají se naokraji společnosti a jsou velmi zranitelní. Dochází k tomu v kritické chvíli, kdy obchod s drogami zažívá expanzi, snaží se svést a přitáhnout mladé lidi, zapojit je do těchto stále násilničtějších zločineckých sítí. To je jeden z největších dnešních problémů Latinské Ameriky. Další věcí jsou obtíže se vstupem mladých na trh práce. V našich zemích najdete vysoké procento nezaměstnanosti a přinejmenším 50 procent zaměstnání je dočasných. Dalším zřetelným jevem je určitá nechuť mladých k politice. Vlna korupce, jíž prošly Latinskoamerické státy, vzdaluje mladé politice, která se stále více soustředuje do korporací, je vytvářena sebestřednými politiky a současně s tím dochází k rozkladu tradičních politických stran. To vše rozhodně neusnadňuje účast mladých křesťanských generací na politice. Jde o velmi vážný problém. Latinská Amerika potřebuje rehabilitaci politiky, dobré politiky.“

Mladí lidé přijíždějí do Panamy pár měsíců po vatikánské synodě věnované mládežnické problematice. Co tyto dvě události spojuje?

„Tím, co obě tyto události spojuje bude zkušenost synodality. Mohli jsme se o tom přesvědčit na vlastní oči v průběhu synodního dialogu biskupů s mladými. Tato zkušenost synodality bude pokračovat nyní jistým způsobem v rámci dialogu Papeže s mladými v Panamě, nebo také v rozhovorech biskupů s mladými, protože v Panamě budou zastoupeni biskupové z celého světa. Synodní cesta církve je pro papeže Františka jedním z nejvýznamnějších znamení reformy, kterou chce uskutečnit v katolické církvi.“

Papež se setká se středoamerickými biskupy, kteří se v těchto měsících potýkají s mnoha regionálními problémy, za všechny jmenujme otázku migrace a utrpení těch, kdo se vydávají na hranici dělíci Spojené státy a Mexiko.

„Samozřejmě se s papežem podělí o tuto nesmírnou pastorační starost. Státy Střední Ameriky procházejí epochou, v níž se mísí chudoba, exkluze velké části populace, rozvoj obchodu s narkotiky, násilí a stále najsilnější bandy mladých. Výsledkem toho jsou migrační pohyby, tato středoamerická Křížová cesta směrem k hranici mezi Mexikem a

Spojenými státy. Jsou zastavováni a stále více kontrolováni, rovněž kvůli odhodlání prezidenta Trumpa stavět dělící zeď. Každá země má naprosté právo zajišťovat bezpečnost svého státu, ale za současných podmínek každý poctivý Latinoameričan - když vidí tyto migrační proudy, které tíží zejména mexický národ a jeho vládu, kde již je problémů celá spousta - by měl říci a zopakovat: „Všichni jsme Středoameričané. Všichni jsme Mexičané“.

Mladí dostanou příležitost poznat tuto zemi, Panamu, která vyniká svou moderností, ale také stále více se rozevírajícími rozdíly mezi bohatými a chudými…

„Přesně tak. Arcibiskup Panamy byl dostatečně upřímný a odvážný k tomu, aby řekl poutníkům, mladým, starším i biskupům, že po příjezdu do jeho země najdou dvě různé Panamy: Panamy City, které uvidí na letišti, mrakodrapy připomínající malý Manhattan, a pak druhou Panamu, za hranicemi hlavního města, plnou chudoby a exkluze. Mnoho mladých poutníků bude před příjezdem do Panama City hostem v různých oblastech jiných panamských diecézí a dostanou tedy příležitost setkat se s dvojí Panamou, ale také s pohostinstvím, velkodušností, solidaritou a láskou, kterou jim chtějí prokázat všichni tamní obyvatelé.“

Druhá papežská návštěva, první latinskoamerický papežJak se Panama změnila od doby, kdy zde 5. března 1983 přistál papež Jan Pavel II. během své návštěvy v sedmi z osmi středoamerických států? Jeho tehdejší cestu, která nakonec slavila značný pastorační úspěch, novináři označovali za „chůzi po sudu se střelným prachem“. Spadala totiž vprostřed desetiletí radikálních změn ve středoamerickém politickém scénáři, které vyvolala sandinistická revoluce v Nikaragui (1979) a příbuzné revoluční procesy v Guatemale a Salvadoru, zahrnující též Honduras a Kostariku, které na svém území přijaly ozbrojené skupiny nikaragujské opozice. V roce 1983, kdy různým středoamerickým zemím hrozil rozpad kvůli konfliktům a diktaturám, se na panamském ostrově Contadora setkali představitelé Mexika, Kolumbie, Panamy a Venezuely, aby vyzvali k mírovým jednáním a zabránili účasti na studené válce. Skupina z Contadory předložila mírový plán pro Střední Ameriku, který podpořilo generální shromáždění a Rada bezpečnosti OSN. Poprvé po dlouhé době se tak regionální vlády při řešení lokálních problémů ujaly společné iniciativy. Po návštěvě Jana Pavla II., v září téhož roku (1983), poté Nikaragua, Kostarika, Honduras, Salvador a Guatemala podepsaly společné prohlášení, které po letech vedlo k mírové smlouvě z Esquipulas. V době příjezdu polského papeže byla tedy Panama nevelkou oázou klidu v bouřlivé oblasti, kde se odehrávala zástupná válka Východu se Západem. Dnes se nad toutéž karibskou oblastí stahují geopolitická mračna, která se dovolávají multilaterální a suverénní odpovědi jednotného latinskoamerického kontinentu. Papež František ve své novoroční promluvě kdiplomatům varoval před „jednostrannými řešení a převahou slabšího nad silnějším“, které „postupně oslabují multilaterální systém, což vede ke všeobecné ztrátě důvěry vmezinárodní politiku a rostoucí marginalizaci slabších členů v rámci rodiny národů“, a jmenovitě zmínil konflikty v Nikaragui a Venezuele. Není vyloučeno, že jeho návštěva bude katalyzátorem nových procesů, kterých se, stejně jako na Contadoře, ujme Mexiko,

„jehož osud závisí na schopnosti seriózního a determinovaného vyjednávání s obrem ze Severu, stejně jako na solidárních a integračních dohodách s jinými latinskoamerickými zeměmi, zejména pak se střední Amerikou“, jak tvrdí zkušený pozorovatel Guzmán Carriquiry, místopředseda Papežské komise pro Latinskou Ameriku.

Kolik podob má latinskoamerická Virgenita?Petrův nástupce nicméně přijíždí především jako pastýř a vzhledem k mariánskému tématu Světových dní mládeže (Lk 1,38) také jako mariánský ctitel. Jedním z cílů, které si vytyčila nedávná biskupská synoda o mladých lidech, je posílit v mládeži mariánskou zbožnost. Také z toho důvodu účastníci panamského festivalu najdou ve městě první a historickou sošku Panny Marie Fatimské, ztvárněnou podle pokynů sestry Lucie a uctívanou již více než osm desetiletí v portugalské svatyni, stejně jako zbrusu nový kostel Matky Boží Guadalupské, který v rekordním čase vyrostl v jedné z čtvrtí hlavního města. Jde o další mariánskou svatyni na světadílu, kde od mexických hranic s USA až po Ohňovou zemi každý kout dýchá osobitou mariánskou zbožností. Pouze v Mexiku se Bohorodička uctívá pod dvěma stovkami různých titulů a jejich hojností oplývá také Střední Amerika – od kubánské Panny z Cobre (připomínané Mertonem v Sedmistupňové hoře), přes dominikánskou Altagracia a kolumbijskou Las Lajas – do té míry, že papež Pius XII. nazval středoamerický lid „povýtce mariánský“. V Brazílii, kromě známé Aparecidy, najdeme dalších 350 kostelů zasvěcených Neposkvrněné, Peruánci zdraví Madonu jako „maršálku národa“, v Chile jako „Královnu And“ a v Bolívii jako „Inckou princeznu“. V papežově rodné Argentině je to prostě Paní, „la Señora“. Panamci se utíkají k Panně Marii Královně, kterou jim konkvistadoři dovezli ze španělské Sevilly. Panama se navíc pyšní první pevninskou diecézí na americkém kontinentu, kterou 28. srpna 1513 pod jménem Santa Maria de la Antigua ustavil papež Lev X. Město Panama pak bylo oficiálně založeno o šest let později – jistě nikoli náhodou na mariánskou slavnost Nanebevzetí (15.8.1519).

Osm patronů Světových dní mládežeKromě nejmocnější Přímluvkyně se účastníci Světových dní svěřují pod ochranu osmi svatých patronů. Jejich seznam otevírá sv. Jan Bosko (1815-1888), jehož charisma vlatinskoamerickém kontextu vydalo cenné plody. Výchovné dílo, v kterém dnes pokračují jeho následovníci v celém světadílu, je prorockým znamením spojujícím mariánskou úctu s pozitivním pohledem na nové generace. Sto let po smrti (1988) jej sv. Jan Pavel II., druhý patron a zakladatel mládežnického shromáždění, vyhlásil „otcem a učitelem mládeže“. Ze salesiánské rodiny pochází rovněž další patronka těchto Světových dní, bl.Maria Romero Meneses (1902-1977), řeholnice z kongregace Dcer Panny Marie Pomocnice. Narodila se na počátku minulého století v Nikaragui a téměř padesát let svého života věnovala školství a zdravotnictví v Costa Rice. Blahořečil ji Jan Pavel II. roku 2002. Setkání mládeže chrání také „svatý Romero obou Amerik“, jak bývá nazýván salvadorský arcibiskup sv. Oscar Arnulfo Romero y Galdámez (1917-1980), nedávno kanonizovaný spolu s papežem Montinim (14.10.2018). Jeho výzvy k míru a sociální spravedlnosti jej ovšem přivedly k mučednické smrti na počátku osmdesátých let. Mladí lidé se mohou poučit také od svého vrstevníka, patnáctiletého mexického mučedníka z

války Cristeros. Sv. José Sanchez del Rio, zvaný „Joselito“, byl beatifikován roku 2005 a kanonizován před třemi lety (2016). Zůstaňme v Mexiku a zařaďme do výčtu přímluvců za panamské setkání rovněž sv. Juana Diega (1474-1548), jemuž se zjevila Panna Maria vGuadalupe (1531). Mladí lidé opětovně potkají jednu světici, kterou poznali již při dnech mládeže v Riu, sv. Růženu z Limy (1586-1617), jejímž vzorem byla sv. Kateřina Sienská. Ve dvaceti letech oblékla hábit třetího řádu sv. Dominika a obdobně jako dominikánský bratr sv. Martin de Porres (1579-1639) sloužila chudým a nemocným. Posledně jmenovaný patron má vztah k Panamě, odkud pravděpodobně pocházela jeho matka, černošská otrokyně.

DDĚĚJJIINNYY SSDDMM -- TTŘŘII SSEETTKKÁÁNNÍÍ MMLLÁÁDDEEŽŽEE AA TTŘŘII PPAAPPEEŽŽOOVVÉÉOd prvního

Světového dne mládeže, který slavil Jan Pavel II. v Římě vroce 1986, se změnil geopolitický obraz světa, změnil se každodenní život izájmy mladých a zakladatel těchto setkání se stal dokonce jejich svatým patronem. Motivace těch, kdo putují z různých koutů světa, aby poznali život

svých vrstevníků, s nimiž sdílejí navzdory všem podmíněnostem a rozdílům stejnou víru a stejnou touhu, zůstávají stejné. Za zrnko naděje můžeme považovat i to, že jich stále přibývá.

Jan Pavel II. a přes milion mladých v Rio de Janeiru

(1987)Připomeňme si nyní krátce tři z těchto Světových dní mládeže, které vstoupily do dějin. Po Římě se hned druhé konaly mimo Evropu. Jan Pavel II. za jejich dějiště zvolil hlavní město Argentiny. Na Květnou neděli v dubnu 1987 se do Buenos Aires sjelo více než milion mladých lidí, aby se setkali s

papežem, který tam uzavíral svou apoštolskou cestu do Uruguaye, Chile a Argentiny. Setkání zahájila mše v bazilice Naší Paní z Luján. Modlitební bdění před závěrečnou mší mělo trojdílonou skladbu, tvořenou argentinským, latinskoamerickým a světovým blokem. Ke každému z nich měl Petrův nástupce zvláštní poselství. Hlavní eucharistie se slavila před Obeliskem v Buenos Aires. Bylo to poprvé v novodobých dějinách, co papež slavil květnou neděli mimo Řím. Přes milion mladých lidí zpívalo společně na prostranství Avenida 9 de Julio hymnu složenou k této příležitosti „Země, která nemá hranice, nýbrž ruce, které společně vytvoří řetěz silnější než válka a smrt. Vždyť víme, že cestou je láska.“ O jakou lásku jde, ujišťovalo motto setkání: „Poznali jsme a uvěřili jsme v lásku, kterou má Bůh k nám.“

Benedikt XVI. a dva miliony mladých v Madridu (2011)

O dvacet čtyři let později se Světové dny mládeže konaly v Madridu. Na setkání s Benediktem XVI. se sjelo dva miliony mladých. Byl srpen 2011 a 26. setkání mládeže se neslo v duchu motto: „V Kristu zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držete víry“ (Kol. 2,7). Papež povzbuzoval mladé ke statečnému vyznání vlastní víry. Připomněl také, že Ježíš Petra ujišťuje, že na skále jeho víry postaví svou církev. Svatý otec vysvětloval, církev není jen jednou z řady institucí, ale je s Bohem těsně spojená. „Sám Kristus se k ní vztahuje jako ke „své“ církvi. Není možné odtrhávat Krista od církve, jako není možné oddělovat hlavu od těla (srov. 1 Kor 12,12). Církev nežije sebou, nýbrž Pánem. On je přítomen uprostřed ní, dává jí život, pokrm a sílu.“Kázal v Madridu Benedikt XVI.

František a tři miliony mladých v Riu de Janeiru

(2013)Setkání mládeže v Riu de Janeiru vroce 2013 se mělo stát první zahraniční cestou papeže Františka. První latinskoamerický papež předsedal festivalu mladých v Brazílii,

v největší zemi Jižní Ameriky. Motto tehdy znělo „Jděte a získejte učedníky ze všech národů“. Závěrečná mše v neděli 28. července se zapsala do dějin jako patrně největší eucharistie vůbec. Na pláži Copacabana se jí zúčastnilo tři miliony lidí. František si získal mladé také gestem mimo program, když zamířil za mladými Argentinci, kteří nocovali vokolí katedrály sv. Sebastiána. Vyzval je, aby se nebáli opustit světskost, karierismus a klerikalismu, aby nebyli uzavřeni do sebe. Pokud církev nevyjde ze sebe, stává se neziskovou organizací. A církev není neziskovka! - zdůrazňoval papež v Riu de Janeiru.

Mons. prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., profesor Univerzity Karlovy, prezident České Křesťanské akademie

Před půlstoletím proběhla světem zpráva, že v Československu, okupovaném vojsky Varšavského paktu, se upálil mladý člověk. Televizní stanice přenášely záběry z Prahy: protestní stávka studentů, nekonečné zástupy lidí, kteří se přišli poklonit před jeho rakev, a slavný pohřeb, který byl výmluvnou manifestací národního smutku nejen nad tragicky ukončeným mladým životem, nýbrž také nad politickými nadějemi Pražského jara. Jan Palach se

stal symbolem národního osudu.

Jan Palach se však neupálil na protest proti okupaci samé, nýbrž proti jejím důsledkům, které se v té době začaly projevovat: národní vůle k odporu začínala ochabovat, komunistický režim chytře, krůček po krůčku, utahoval smyčku a dusil poslední zbytky politických výdobytků Pražského jara.

Začínala se tragédie dvaceti let morální korupce společnosti, která vešla do našich moderních dějin pod názvem „normalizace“. Záměna pravdy za lež, zbabělost, pokrytectví, ztráta cti a svědomí se staly „normálním“ jevem.

Jan Palach protestoval proti počínající mravní rezignaci. Snažil se pochodní svého těla dát zoufale varovný signál těm, kteří vjížděli na falešnou kolej přizpůsobivosti, chtěl těm, kdo se začali třást o svou „existenci“, ukázat, že život je něco víc než jen sociální i biologická existence – že je to mravní úkol. Že je to prostor pro svědectví pravdě.

Jan Palach pochodní svého činu na chvíli ozářil tuto dějinnou situaci našeho národa tak, že jsme mohli – kdo jsme nechtěli před tím zavřít oči – vidět ještě další, hlubší dimenzi té doby, dimenzi mravní a duchovní.

Když jsme před 50 lety organizovali rekviem za Jana Palacha, naráželi jsme i mezi křesťany na značné nepochopení. Mezi křesťany se vždy najdou takoví, kteří cokoliv rychle a bez velkého přemýšlení zatratí jen proto, že je to cosi nebývalého a nevejde se to do jednoduchých myšlenkových přihrádek. Jsou se vším rychle hotovi. Sebevražda je přece hřích! Argumentoval jsem jim slovy G. K. Chestertona: sebevrah je člověk, který pohrdá životem, zatímco mučedník je ten, který pohrdá smrtí.

Janova smrt nebyla obyčejnou sebevraždou. Jan nevrátil nevděčně „vstupenku do života“. Nehledal smrt, nýbrž daroval vlastní život, aby si lidé uvědomili cenu pravdy a

VVÝÝKKŘŘIIKK DDOO SSVVĚĚDDOOMMÍÍ(leden 2019)

svobody. S velkým ulehčením jsem pak přijal slova biskupa Tomáška, kardinála Berana i samotného papeže Pavla VI., kteří s plným porozuměním ocenili mravní hodnotu Janovy oběti.

Nikdy nezapomenu na noc, v níž jsem nesl pod zimníkem posmrtnou masku Jana Palacha na zádušní mši do malostranského kostela sv. Tomáše a odtud na Filozofickou fakultu, kde jsme jí umístili do výklenku, z něhož jsme odstranili Leninovu bustu. Tehdy mi s plnou vahou došlo, že v naší zemi už zdaleka neběží jen o uchování zbytků „socialismu s lidskou tváří“ – o to, zda se ještě udrží reformní komunisté nebo zcela politicky převládnou stalinisté, podpoření ruskými tanky. Nyní šlo o samu mravní páteř národa. Palachovou obětí dostal veřejný život nový a hlubší rozměr. Najednou tu byl někdo, kdo nám v čase inflace slov řekl plamenem svého těla, že mu na tom, abychom se neohnuli, záleží víc než na jeho vlastním životě. Najednou nám někdo svou obětí zjevil, jakou máme cenu: Mravní integrita této společnosti byla pro něj tak vysokou hodnotou, že výzvu k jejímu uchování podepsal svým utrpením a svou smrtí. Nad Janovým činem krčili rameny mnozí političtí pragmatici: Vždyť to nepřineslo žádný viditelný důsledek! Na obhajobu Palachovy památky mohu nabídnout jen osobní zkušenost mých přátel a mou vlastní. Když jsem nesl tu posmrtnou masku Jana Palacha, tak jsem svému mrtvému kolegovi několik věcí slíbil, a dodržel jsem to. Slíbil jsem mu mimo jiné to, že se vnadcházející době nezkřivím a že budu vždy říkat a psát jen to, co si opravdu myslím – ať se to komukoliv líbí či nelíbí. Pro mne a mé přátele tedy jeho oběť marná nebyla.

Když mi během dalších 20 let u výslechů tu slibovali, tu vyhrožovali, aby mne zlomili ke spolupráci, vzpomněl jsem si na Palacha a dostal sílu jim říci ne. Já nejsem rozený hrdina, možná bych to bez vzpomínky na Jana nedokázal. Vím z řady osobních svědectví mých přátel, že do podobně do jejich života Palach vstoupil tak, že před normalizačním cynismem vnitřně nekapitulovali. Že to byla menšina? Zaplať Pánbůh za každého z nich!

Ale i těm, kteří počítají pouze masové události, připomeňme jednu věc: „palachovský týden“ v lednu 1989 – mohutné demonstrace na místě jeho činu, včetně zatčení Václava Havla – prokazatelně uvedly do pohybu poslední fázi procesu, který v pak listopadu skončil kolapsem komunistického režimu.

„Zrno pšeničné, odumřeli-li samo sobě, mnohý užitek přinese,“ píše se v Bibli.

Dnešní situace se v mnohém radikálně liší od ledna 1969, tváří v tvář dnešním těžkostem a nepravostem nemá smysl protestovat formou dobrovolné smrti. I dnes však je třeba hájit způsobem života, řeči i myšlení úctu k pravdě proti svodům populismu, cynismu a rezignace; ptát se, co je správné – a nejen, co právě přináší výhody. Jen nesmířením s mentalitou přežívající masy se konečně staneme společností svobodných občanů a zbavíme se mravních pozůstatků doby normalizace. Jen tehdy ukážeme, že oběť Jana Palacha, Jana Zajíce a dalších nebyla marná.

Padesát let od Palachovy obětiprof. ThDr. Richard ČEMUS, S.J., profesor Papežského Orientálního Institutu, Řím

Od okamžiku, kdy se student Filosofické fakulty University Karlovy Jan Palach, 16. ledna 1969, na Václavském náměstí v Praze polil benzínem a zapálil, uběhlo 50 let. Tehdy dvacetiletému Janovi by dnes bylo sedmdesát. Užíval by si někde penze a těšil se z vnoučat. Sotva by mu to mohl kdo zazlívat. A sotva by jej také vůbec kdo znal.

Naskýtá se otázka: nebylo by to tak lepší? Proč vše muselo být úplně jinak: Tragicky, v bolesti, vtak zoufale předčasné smrti!? Proč jej Pán života toho neušetřil? A vůbec: Proč nás naše národní dějiny opakovaně staví do role, kterou nechceme, do situací, které nás deptají, jsou plna utrpení, berou svobodu a přinášejí totalitu všeho druhu?

Kolik statečných lidí v naší zemi se stalo obětí hned dvou krutých režimů v jednom století! Proč jsou nejen naše dějiny, ale dějiny vůbec tak plné násilí, zla a trýzně? Nemůže jednou pro vždy už nastat mír a klid, jak o ně po okupaci naší vlasti vojsky států Varšavské smlouvy v roce 1968 prosila Marta Kubišová svou Modlitbou pro Martu?

A přesto, když v těchto dnech uctíváme památku Jana Palacha (*11. 8. 1948; †19. 1. 1969), nečiníme něco marného, zbytečného, nebo jen čistě formálního, ale skláníme se před člověkem, jehož čin v nás vzbuzuje hlubokou úctu, protože jej vykonal pro nás a za nás. Učinil z nás, byť na okamžik, bratry a sestry. Ten okamžik ale protíná jak šíp už půl století naše dějiny a protínat je bude. Nenechá nás na pokoji, burcuje i po padesáti letech naše svědomí, a nevyžaduje nic víc, než...ticho, abychom zaslechli, co nám dnes chce říct.

S vědomím, že dějiny, i ve své tragičnosti, nebo dokonce i díky ní, mají smysl. Mají smysl, protože někdo jim jej dal. Mají smysl, protože někdo se za nás obětoval. Mají smysl, protože někdo v nich vytvářel hodnoty, ze kterých žijeme.

Pro křesťana dějiny nejsou stále dokola otáčejícím se kolem. Jsou dějinami spásy, neboť do nich vstoupil sám Boží syn vtělením a smrtí na kříži. Skrze Něho, s Ním a vNěm se tento svět přetváří v ikonu Krista. „Kristus – říká Tomáš Špidlík - je skutečnost, která přesahuje jeho historickou osobu, je mystickou realitou, která zahrnuje všechno dobré, všechny ctnosti. On je pravda, spravedlnost, láska, pokora. Tedy ten, kdo žije a umírá pro pravdu, pro spravedlnost, pro lásku, pro pokoru a pro jakoukoliv jinou opravdovou ctnost, ten žije a umírá pro Krista. Bude tedy mít věčný život.” A my s ním!

Máme tedy důvod říct slovy písně

„Můj bratr žil, odešel příliš, příliš mlád,Ač je to zlé, jsem stejně rád, že vůbec byl.“

JOSEPH RATZINGER - BENEDIKT XVI.

Ježíšovo dětství

Představení Ježíše v chrámě

Lukáš uzavírá vyprávění o Ježíšově narození příběhem o tom, co se podle zákona Izraele, dělo s Ježíšem osmý a čtyřicátý den.

Osmý den je den obřízky. Ježíš je tak formálně přijat do komunity příslibů, která vychází od Abraháma; nyní patří i právně k izraelskému lidu. Pavel se o tom zmiňuje, když píše v listu Galaťanům: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby

vykoupil lidi, kteří Zákonu podléhali. Tak jsme byli přijati za syny“ (4,4s). Současně s obřízkou Lukáš výslovně zmiňuje udělení předpověděného jména, Ježíš – „Bůh zachraňuje“ (srv. 2,31) – takže počínaje obřízkou se pohled upírá k naplnění očekávání, která náležejí k podstatě smlouvy.

Součástí čtyřicátého dne jsou tři události: Mariino „očišťování“, „výkupné“ prvorozeného syna Ježíše obětí předepsanou Zákonem a „představení“ Ježíše v chrámě.

Ve vyprávění o dětství v jeho celku, a stejně tak i v tomto úryvku, je snadno rozpoznatelný židovsko-křesťanský základ, pocházející z tradice Ježíšovy rodiny. Současně však je zřejmé, že byl zpracován autorem, který píše a myslí po způsobu řecké kultury a kterého lze logicky identifikovat jako samotného evangelistu Lukáše. V této redakci se na jedné straně stává zřejmým, že její autor neměl přesné poznání starozákonního zákonodárství, a na druhé, že se nezajímal o jeho podrobnosti, ale spíše směřoval k teologickému jádru události, kterou chtěl objasnit svým čtenářům.

V knize Levitiku je stanoveno, že žena po porodu syna je nečistá (tedy vyloučena z liturgických plnění) po sedm dní; osmý den musí být chlapec obřezán a žena zůstane ještě třiatřicet dní doma, aby se očistila od své krve (srv. Lv 12,1-4). Poté musí přinést oběť očištění, beránka jako žertvu a holoubě nebo hrdličku za hřích. Chudí lidé musejí dát alespoň dvě hrdličky nebo dvě holoubata.

Maria přináší oběť chudých (srv. Lk 2,24). Lukáš, jehož evangelium je celé prodchnuto teologii chudých a chudobou, nám tu znovu dává jasně pochopit, že Ježíšova rodina patřila k chudým Izraele; dává nám pochopit, že právě mezi nimi mohlo zrát naplnění příslibu. Také zde znovu chápeme, co chce říci: „narozený pod Zákonem“; jaký význam má skutečnost, že Ježíš říká Janu Křtiteli, že se musí naplnit všechna spravedlnost (srv. Mt3,15). Maria kvůli porodu Ježíše nepotřebuje očišťování: toto narození přináší očištění světa. Ale je poslušná Zákona a právě tak slouží naplnění příslibů.

Druhá událost o kterou se jedná, je vykoupení prvorozeného, který bezpodmínečně patří Bohu. Výkupná cena byla pět šekelů a mohla být zaplacena v celé zemi kterémukoli knězi.

Lukáš především cituje „výhradní právo“ týkající se prvorozeného: „Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!“ (2,23; srv. Ex 13,2; 13,12s.15). Zvláštnost jeho vyprávění spočívá však v tom, že pak nemluví o Ježíšově výkupném, nýbrž o třetí skutečnosti, o odevzdání („představení“) Ježíše. Evidentně chce říci: toto dítě nepotřebuje být vykoupeno a nevrátí se do vlastnictví rodičů, ale zcela naopak, bylo odevzdáno v chrámě osobně Bohu, zcela dáno do jeho vlastnictví. Slovo paristánai, zde přeložené jako „představit“ znamená také „obětovat“, v odkazu na chrámové oběti. Tím vyniká prvek oběti a kněžství.

O úkonu výkupného, předepsaného Zákonem, Lukáš neříká nic. Namísto toho ozřejmuje opak: odevzdání Dítěte Bohu, jemuž má zcela patřit. Kvůli žádnému z uvedených předpisů Zákona nebylo třeba se představovat v chrámu. Pro Lukáše je však podstatné právě toto první uvedení Ježíše do chrámu, jako místa události. Tady, na místě setkání Boha se svým lidem, namísto úkonu zpětného přijetí prvorozeného, dochází k veřejnému obětování Ježíše Bohu, jeho Otci.

Na tento kultovní úkon, v nejhlubším slova smyslu, navazuje u Lukáše prorocká scéna. Starý prorok Simeon a prorokyně Anna – pohnuti Duchem svatým – se objevují v chrámě a jako představitelé věřícího Izraele zdraví „Krista Pána“ (Lk 2,26).

Simeon je popsán třemi vlastnostmi: je spravedlivý, zbožný a očekává potěšení Izraele. V úvaze nad postavou svatého Josefa jsme viděli, co znamená muž spravedlivý: muž, který žije v Božím Slovu a z něj, žije v Boží vůli, jak je vyjádřena v Tóře. Simeon je „zbožný“ – žije v postoji vnitřní otevřenosti vůči Bohu. Je niterně blízko chrámu, žije v setkání s Bohem a očekává „potěšení Izraele“. Žije zaměřen k vykupitelské skutečnosti, k Tomu, který má přijít.

Ve slově „potěšení“ (paráklésis) zaznívá janovské slovo o Duchu svatém – On je Paraklétos, Bůh utěšitel. Simeon je tím, kdo doufá a očekává, a právě tak na něm už nyní spočívá „Duch svatý“. Mohli bychom říci, že je duchovním člověkem a proto vnímavým k Božím voláním, k jeho přítomnosti. Tak nyní promlouvá i jako prorok. Nejprve vezme dítěJežíše do náručí a velebí Boha slovy: „Nyní, Pane, můžeš propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji“ (Lk 2,29).

Text tak, jak jej tlumočí Lukáš, je už liturgicky upraven. V Církvích Východu i Západu je už od dávných dob součástí noční liturgické modlitby. Spolu s Benedictus a Magnificat, které nám rovněž předává Lukáš ve vyprávění o dětství, patří k patrimoniu modliteb nejstarší žido-křesťanské Církve, na jejíž liturgický život, plný Ducha, se tu můžeme nakrátko podívat. Ve slovech, jimiž se obrací k Bohu, je dítě Ježíš označeno jako „tvá spása“. Zaznívá tu slovo sótér (spasitel), se kterým jsme se setkali v andělově poselství o svaté noci.

V tomto hymnu jsou učiněna dvě kristologická tvrzení. Ježíš je „světlem k osvícení pohanů“ a je „slávou tvého izraelského lidu“ (Lk 2,32). Obě tvrzení jsou vzata z proroka Izaiáše, to o „světle k osvícení pohanů“ pochází z první a druhé písně trpícího Jahvova služebníka (srv. Iz 42,6; 49,6). Takto je Ježíš poznán jako Jahvův služebník, který se u proroka objevuje jako tajemná postava, odkazující do budoucna. K podstatě tohoto poslání patří univerzálnost, zjevení národům, kterým Boží služebník nese Boží světlo. Odkaz na slávu Izraele se nachází v útěšných slovech proroka a obrací se k ustrašenému Izraeli, jemuž se ohlašuje pomoc skrze spasitelnou Boží moc (srv. Iz 46,13).

Simeon, s dítětem v náručí, poté co velebil Boha, se obrací s prorockým slovem k Marii, které po radostných zmínkách, týkajících se dítěte, oznamuje jistý druh proroctví o kříži (srv. Lk 2,34s). Ježíš „je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli, a jako znamení, kterému se bude odporovat“. Velmi osobní předpověď je nakonec vyhrazena matce: „Tvou vlastní duší pronikne meč“. S teologii slávy je neoddělitelně spjata teologie kříže. K Jahvovu služebníku patří velké poslání nositele Božího světla světu. Toto poslání se však naplňuje právě v temnotě kříže.

V pozadí slov o pádu a povstání mnohých je odkaz na proroctví převzaté z Izaiáše 8,14, v němž je sám Bůh označen za skálu, na kterou se naráží a kámen, o který se klopýtá. Tak právě v prorocké řeči o utrpení se jeví hluboký vztah Ježíše se samotným Bohem. Bůh a jeho Slovo – Ježíš, Slovo živého Boha – jsou „znamení“ a vyzývají k rozhodnutí. Odpor člověka vůči Bohu prochází celými dějinami. Ježíš se zjevuje jako pravé Boží znamení právě když na sebe bere a k sobě přitahuje odpor vůči Bohu až po odpor kříže.

Tady se nemluví o minulosti. Všichni víme, jak je dnes Kristus znamením odporu, který vposledku míří proti samému Bohu. Znovu a znovu je Bůh sám viděn jako omezení naší svobody, omezení, které je třeba odstranit, aby člověk mohl být plně sám sebou. Svou pravdou se Bůh staví proti mnohotvárné lži člověka, proti jeho sobectví, proti jeho pýše.

Bůh je láska. Avšak láska může být i nenáviděna tam, kde se vyžaduje vyjít ze sebe sama a jít za vlastní hranice. Láska není romantickým pocitem blaha. Vykoupení není wellness, koupel sebeuspokojení, nýbrž vymanění se z chápání uzavřenosti ve vlastním já. Cenou za toto vysvobození je utrpení kříže. Proroctví o světle a slovo o kříži jsou ruku v ruce.

Nakonec, jak jsme viděli, se toto proroctví o utrpení stává velmi konkrétním – slovem, které se obrací přímo k Marii: „Tvou vlastní duší pronikne meč“ (Lk 2,35). Můžeme předpokládat, že tento výrok se uchovával v prvotní žido-křesťanské komunitě jako slovo, pocházející z osobních Mariiných vzpomínek. Tam se také vědělo, na základě této vzpomínky, jaký konkrétní význam měla tato slova. Ale stejně tak to víme i my spolu s věřící a modlící se Církví. Odpor proti Synu zasahuje i Matku a vrývá se do jejího srdce. Kříž odporu, jenž se stal radikálním, se pro ni stává mečem, který ji proniká duši. Od Marie se můžeme naučit pravému soucitu, osvobozenému od jakéhokoli sentimentalizmu, v přijímání utrpení druhých jako utrpení vlastního.

U Otců Církve se necitelnost, nezájem tváří v tvář utrpení druhého považovaly za typické pro pohanství. Proti tomu staví křesťanská víra Boha, který trpí s lidmi a tak nás přitahuje svým soucitem. Mater Dolorosa, Matka s mečem v srdci, je prototypem tohoto hlubokého citu křesťanské víry.

Vedle proroka Simeona se objevuje prorokyně Anna, čtyřiaosmdesátiletá žena, která po sedmi letech manželství, žila desítky let sama jako vdova. „Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci“ (Lk 2,37). Je vznešeným obrazem osoby opravdu zbožné. V chrámu je prostě doma. Žije u Boha a pro Boha, tělem i duší. Takto je skutečně ženou plnou Ducha, prorokyní. Protože žije v chrámu – v adoraci -, je přítomna v hodinu, kdy přichází Ježíš. „Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma“ (Lk 2,38). Její proroctví spočívá v její zvěsti – v předávání naděje, z níž žije.

KKAATTEECCHHEEZZEE OO MMOODDLLIITTBBĚĚ ""OOTTČČEE NNÁÁŠŠ""::44.. TTlluuččttee aa bbuuddee vváámm ootteevvřřeennoo

(promluva papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 9. ledna 2019)

Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen. Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ (Lukáš 11,9-13)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Dnešní katecheze se vztahuje kLukášovu evangeliu. Zvláště toto evangelium totiž, počínaje vyprávěním o dětství, líčí postavu Krista vatmosféře intenzivní modlitby. V něm jsou obsaženy tři chvalozpěvy, které provázejí každodenní modlitbu církve:Benedictus, Magnificat a Nunc dimittis.

V této katechezi o Otčenáši budeme pokračovat pohledem na modlícího se Ježíše. Ježíš se modlí. V Lukášově podání například epizoda o proměnění začíná modlitbou. Říká: »Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel« (Lk 9,29). Každý krok Ježíšova života je však podnícen vanutím Ducha, který Jej vede ve všech jeho činech. Ježíš se modlí při křtu v Jordánu, vede dialog s Otcem před důležitými rozhodnutími, často se stahuje do ústraní, aby se o samotě modlil, přimlouvá se za Petra, který Jej krátce na to zapře. Říká: »Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici, ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla« (Lk 22,31-32). To skýtá útěchu, vědět, že se Ježíš modlí za nás, modlí se za mne, za každého z nás, aby naše víra nezanikla. To je pravda. [Někdo se zeptá:] „Ale, otče, dělá to dosud?“ Stále tak činí před Otcem. Ježíš se za mne modlí. Každý z nás si to může říci. A také můžeme říci Ježíšovi: „Ty se modlíš za mne, modli se dál, potřebuji to.“ Takto směle.

Dokonce Mesiášova smrt je pohroužena do modlitby, takže hodiny mučení se vyznačují překvapujícím klidem. Ježíš utěšuje ženy, modlí se za ty, kdo jej křižují, slibuje ráj dobrému lotrovi a naposled vydechuje se slovy: »Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!« (Lk 23,46). Ježíšova modlitba jako by tlumila ty nejnásilnější emoce, přání pomsty a odplaty, smiřuje člověka s jeho neúprosnou nepřítelkyní, kterou je smrt.

V Lukášově evangeliu také nacházíme prosbu, vyslovenou jedním z učedníků, aby je sám Ježíš naučil modlitbě. A říká: »Pane, nauč nás modlit se« (Lk 11,1). Viděli, jak se modlí On. „Nauč nás to,“ můžeme říci Pánu i my. „Ty, Pane, se modlíš za mne, to vím, ale

nauč modlitbě mne, abych se mohl také modlit.“ Z této prosby - »Pane nauč nás modlit se« - se zrodí dosti obsažné učení, kterým Ježíš vysvětluje svým, jakými slovy a jakými city se mají obracet k Bohu.

První částí tohoto učení je právě Otčenáš. Takto se modlete: »Otče náš, jenž jsi na nebesích«. „Otče“ – to slovo se krásně říká. Celou modlitbu můžeme zůstat pouze s tímto jediným slovem: Otče. A vnímat, že máme otce, nikoli zaměstnavatele, ani kmotra, nýbrž otce. Křesťan se obrací k Bohu především oslovením „Otče“.

V tomto učení, které Ježíš podává apoštolům, je zajímavé se pozastavit u několika instrukcí, které doprovázejí text modlitby. Ježíš nám podává několik vysvětlení, aby nám dodal důvěru. Podtrhují postoj věřícího, který se modlí. Je to například podobenství o neodbytném příteli, který přichází a obtěžuje celou spící rodinu, protože dostal nečekanou návštěvu, které nemá, co nabídnout. Co říká Ježíš na tuto situaci, že někdo tluče na dveře a probouzí přítele? - »Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje« (Lk 11,8). Tím nás chce naučit, abychom se modlili a v modlitbě vytrvali. A vzápětí podává příklad otce, jehož syn má hlad. Vy všichni, otcové i dědové, kteří jste tady, když syn nebo vnuk má hlad a dožaduje se jídla: »Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada« (v.11). Všichni ze zkušenosti víte, že požádá-li dítě o jídlo, dáte mu, co chce, k jeho dobru.

Těmito tvrzeními Ježíš vysvětluje, že Bůh vždycky odpovídá, a žádná modlitba nezůstane nevyslyšena. Proč? Protože On je Otec a nezapomíná na svoje trpící děti. Tato tvrzení nás poněkud znejisťují, protože se zdá, že mnohé naše modlitby nedosáhly žádného výsledku. Kolikrát jen jsme žádali a nedostali – všichni jsme to zažili – kolikrát jen jsme tloukli a dveře zůstaly zavřeny? Ježíš nám doporučuje, abychom v takových chvílích vytrvali a nepokládali se za odbyté. Modlitba vždycky proměňuje realitu, vždycky. Nezměníme-li věci kolem sebe, změníme se alespoň my, změní se naše srdce. Ježíš přislíbil dar Ducha svatého každému muži a každé ženě, kteří se modlí.

Můžeme si být jisti, že Bůh odpoví. Jedinou nejistotu působí čas, ale nepochybujme, že Bůh odpoví. Nanejvýš budeme muset vydržet celý život, ale On odpoví. Slíbil nám to: On není jako otec, který dá hada místo ryby. Není nic jistějšího: touha po štěstí, kterou všichni nosíme v srdci, se jednoho dne splní. Ježíš říká: »Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?« (Lk 18,7). Ano, zjedná spravedlnost, vyslyší nás. Jaký to jen bude den slávy a vzkříšení! Modlitba je už od nynějška vítězstvím nad osamocením a beznadějí. Modleme se. Modlitba mění realitu, nezapomínejme na to. Buď změní věci nebo naše srdce, ale vždycky mění. Modlitba je už od nynějška vítězstvím nad osamocením a beznadějí. Je viděním každého fragmentu stvoření, hemžícího se v neúprosnosti dějin, jejichž smysl někdy nechápeme. Jsou však vpohybu, na cestě. A na konci každé cesty, co je na konci naší cesty? Na konci modlitby, na konci času, věnovaného modlitbě, na konci života je co? Otec, který očekává všechno a všechny s otevřenou náručí. Hleďme k tomuto Otci.

55.. ""AAbbbbaa,, OOttččee!!""(promluva papeže Františka při středeční generální audienci, Aula Pavla VI., Řím, 16. ledna 2019)

Bratři! Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. (Římanům 8,14-16)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Pokračujeme v katechezích o Otčenáši. Začněme dnes poznámkou, že v Novém zákoně se tato modlitba jako by chtěla dobrat podstaty a soustřeďuje se dokonce do jediného slova: Abba, Otče.

Slyšeli jsme, co napsal svatý Pavel v listě Římanům: »Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“« (8,15). A Galaťanům apoštol říká: »A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“« (Gal 4,6). Dvakrát se objevuje stejná invokace, vníž je kondenzována veškerá novost evangelia. Křesťan, který poznal Ježíše a naslouchal Jeho kázání, nepovažuje už Boha za tyrana, kterého je třeba se obávat, nemá z Něho strach, nýbrž srdcem vnímá kvetoucí důvěru v Něho, může rozmlouvat se Stvořitelem a oslovovat jej „Otče“. Tento výraz je pro křesťany natolik důležitý, že se uchoval netknutý ve své původní formě: „Abba“.

Zřídka se v Novém zákoně vyskytují aramejské výrazy nepřeložené do řečtiny. Musíme si představit, že v těchto aramejských slovech zůstal jakoby „záznam“ samotného Ježíšova hlasu. Respektují Ježíšův dialekt. Hned v prvních slovech „Otče náš“ se nachází radikální novost křesťanské modlitby. Nejde pouze o používání symbolu – v tomto případě postavy otce – ve spojení s tajemstvím Boha. Jde takříkajíc o přečerpání celého Ježíšova světa do vlastního srdce. Pokud tak učiníme, můžeme se doopravdy modlit „Otče náš“. Říci „Abba“ je něco mnohem důvěrnějšího, jímavějšího než oslovit Boha pouze „Otče“. Proto kdosi navrhoval přeložit toto původní aramejské slovo „Abba“ výrazem „Táto“ nebo „Tatínku“ a namísto „Otče náš“ říkat „Náš Táto, Tatínku“. Budeme říkat nadále „Otče náš“, ale v srdci jsme zváni říkat „Tati“ a vztahovat se k Bohu jako dítko ke svému tatínkovi, kterému říká „tati“. Tyto výrazy totiž evokují cit, vřelost a něco, co nás uvádí do kontextu dětských let; obraz dítěte objímaného otcem, který zakouší ve vztahu k němu nekonečnou něhu. A proto, drazí bratři a sestry, abychom se modlili dobře, je zapotřebí dobrat se dětského srdce. Nikoli soběstačného srdce, tak není možné modlit se dobře, nýbrž jako dítě, které jev náruči svého otce, svého táty, svého tatínka.

Lépe nám však smysl tohoto slova přiblíží určitě evangelia. Co znamená toto slovo pro Ježíše? Otčenáš dostává smysl a náladu, pokud se naučíme jej modlit například z podobenství o milosrdném otci v 15. kapitole u Lukáše (15,11-32). Představujme si tuto modlitbu pronášenou marnotratným synem poté, co zakusil objetí svého otce, který na něho dlouho čekal, nepřipomněl mu jeho neomalená slova a nyní mu jednoduše

jen dává najevo, jak moc mu chyběl. Pak objevíme, jak tato slova ožijí a nabudou na síle. A ptejme se: je možné, že Ty, Bože, znáš pouze lásku? Ty neznáš nenávist? Ne –odpověděl by Bůh – znám pouze lásku. Kde je v Tobě pomsta, požadavek spravedlnosti, rozhořčení nad uraženou ctí? A Bůh by odpověděl: Já znám jenom lásku. Ve způsobech jednání otce z onoho podobenství je něco, co velice připomíná smýšlení matky. Jsou to především matky, které omlouvají děti, kryjí je, nenaruší empatii k nim a neustále je mají rády, i když by si to už vůbec nezasloužily.

Stačí si vybavit pouze tento výraz – Abba – aby se rozvinula křesťanská modlitba. A svatý Pavel ve svých listech jde stejnou cestou a jinak by to ani nešlo, protože je to cesta, které učil Ježíš. V tomto oslovení je síla, jež táhne celou zbývající modlitbu.

Bůh tě hledá, i když ty jej nehledáš. Bůh tě má rád, i když jsi na Něho zapomněl. Bůh vtobě rozeznává krásu, i když myslíš, žes zbytečně promarnil všechny svoje talenty. Bůh není jenom otec, je jako matka, která svoje dítě nikdy nepřestane milovat. Modlit se znamená pro křesťana jednoduše říci „Abba“, říci „Tatínku“, říci „Tati“, ale s dětskou důvěrou. Může se stát, že se i my ocitneme na stezkách Bohu vzdálených, jako se stalo marnotratnému synovi, anebo upadneme do samoty, která nám dá pocítit opuštěnost ve světě; anebo pochybíme a budeme ochromeni pocitem viny. V takových těžkých chvílích můžeme ještě najít sílu se modlit, když začneme oslovením „Otče“, avšak proneseném snádechem dětské něhy: „Abba“, „Tatínku“. On přede námi svoji tvář neskryje.

Pamatujte si dobře: možná v sobě někdo z vás nosí něco nepěkného, co neví, jak vyřešit, zahořklost, protože jste učinil to či ono... On Svoji tvář neskryje. Neuzavře se do mlčení. Řekni Mu „Otče“. On ti odpoví: ty otce máš. -„Ano, ale já jsem delikvent...“ - Máš ale otce, který tě má rád! Řekni Mu „Otče“, začni se tak modlit. A ve ztišení se nám dostane odpovědi, že nás nikdy neztratil z očí. - „Ale, otče, já jsem se dopustil toho a toho...“ –„Nikdy jsem tě neztratil z dohledu, všechno jsem viděl. Ale zůstal jsem vždycky tam, blízko tebe, věrný Svojí lásce k tobě.“ – Taková bude odpověď. Nikdy nezapomeňte říkat „Otče“.

SSVV.. AAGGÁÁTTAA,, PPAATTRROONNKKAA SSIICCÍÍLLIIEEJméno svaté Agáty pochází z řeckého „αγαθή“,

což znamená „dobrá“. Světice podstoupila mučednickou smrt v polovině III. století. Archeologické nálezy dokazují její úctu už několik desetiletí po její smrti, k níž podle tradice došlo 5. února 251.Agáta se narodila v prvních desetiletích III. století (někdy kolem roku 235?) v Catánii. Na Sicílii, stejně jako v celém rozlehlém římském impériu zuřilo v této době pronásledování křesťanů, které rozpoutal – i když čistě náhodně – kolem roku 40 po Kristu císař Nero. Snad nejintenzivnější však bylo ve II. století, kdy byl vydán zákon, zakazující křesťanský kult. Ve III. století pak císař Septimus Severus vydal nařízení, v němž stanovil, že křesťané mají být nejprve udáni úřadům a pak vyzváni, aby veřejně hájili své nové přesvědčení. Vysloví-li souhlas s tím, že se vrátí k pohanství, dostanou potvrzení (libellum), dosvědčující jejich příslušnost k pohanskému náboženství. V opačném případě, totiž pokud odmítnou obětovat bohům, mají být nejprve mučeni a pak popraveni.

Byl to nemilostný a důmyslný systém, protože císař chtěl, aby bylo více odpadlíků než mučedníků, neboť tito se pokládali za mnohem nebezpečnější než živí křesťané. Když v roce 249 císař Decius viděl, jak se křesťanství šíří, počínal si ještě krutěji: všichni křesťané – ať už byli udáni či nikoli, měli být automaticky místními úřady vyhledáváni, zatýkáni, mučeni a pak popraveni.

Catánie byla v tomto období vzkvétajícím a prosperujícím městem, a to jak pro svou geografickou pozici, tak díky velkému přístavu, který byl místem čilého obchodu a kulturní výměny pro celé Středozemí.Stejně jako všechna města římského impéria, měla i Catánie svého prokonzula či guvernéra, který zastupoval decentralizovanou moc impéria, které už tehdy bylo velmi rozlehlé. Jmenoval se Quintinianus a byl mužem příkrým, pyšným a velmi mocným, navíc obklopen početným dvorem, čítajícím příbuzné, značný počet otroků, císařské gardy. Obýval skvostný pretoriánský palác s přilehlými budovami, v nichž se odvíjela veškerá veřejná činnost města.

Podle „Passio Sanctae Agathe“, napsaném v polovině V. století, jehož latinský a řecký překlad se uchovaly dodnes, Agáta patřila k bohaté a šlechtické katánské rodině: otec Rao a matka Apolla vlastnili domy a úrodná pole, a to jak ve městě, tak v okolí. Protože byli křesťany, vychovávali podle křesťanského náboženství i svou dceru.Agáta vzkvétala v dětství a mládí ku kráse, ryzosti a čistotě panenství. Už v útlém věku pocítila ve svém srdci touhu patřit zcela Kristu. Když dosáhla 15. roku, měla za to, že nastal ten správný okamžik, aby se zasvětila Bohu. Zasvěcené panny se svým novým stylem života byly v počátcích křesťanství božským průlomem do tehdejšího pohanského a rozkládajícího se světa.Katánský biskup její žádosti vyhověl a během oficiálního obřadu, zvaného „velatio“, na ni vložil „flammeum“, neboli červený závoj, přinesený zasvěcenými pannami.

Freska sv. Agáty na klenebním oblouku v Drysicích

Na mozaice v kostele S. Apollinare Nuovo v Ravenně (VI. stol.) je zobrazena v dlouhé tunice, dalmatice a štolou přes ramena, což by vedlo k mínění, že byla diakonkou. Katánský prokonzul Quintinianus ji jednou zahlédl a bláznivě se do ní zamiloval. S odvoláním na Déciův edikt o pronásledování křesťanů ji obvinil z hanobení státního náboženství, což bylo běžné obvinění u všech křesťanů, a nařídil, aby ji zatkli a odvedli do paláce prétoria. V tomto bodě existují různé lidové tradice, které říkají, že Agáta před zatčením prchla a uchýlila se jak tradice vypráví – do Galerma, osady nedaleko Catánie, nebo na Maltu či do Palerma. Byla však zatčena a předvedena před Quintiniána.Když před ním stanula, byl prokonzul uchvácen její krásou a zmocnila se ho vášeň. Jeho pokusy svést ji však byly marné, protože mladičká Agáta byla ve své věrnosti Kristu nezlomná.Prokonzul tedy zahájil proces dívčiny převýchovy a svěřil ji kurtizáně lehkých mravů, jménem Afrodísie (od Afrodité=bohyně lásky), aby ji tato zlomila a učinila povolnější.

Uběhl měsíc a byla znovu vystavena pokušením všeho druhu, flirtováním slavnostem, obscénním zábavám, hostinám; ona však neústupně chránila své panenství, zasvěcené nebeskému Ženichovi, jemuž chtěla zůstat věrna za každou cenu. Afrodísie tak poprvé během své pestré kariéry musela uznat, že je vůči čisté a ctnostné Agátě bezmocná. Pokořená a zklamaná předstoupila před Quintiniána a odevzdala mu Agátu se slovy: „Její hlava je tvrdší, než láva Etny“. Rozlícený prokonzul s ní proto zahájil proces. Nechal si ji předvést v odění otrokyně, jaké užívaly Bohu zasvěcené panny: „Jsi-li svobodná a šlechetná“ – namítl jí prokonzul – „proč vystupuješ jako otrokyně?“ Nato Agáta odvětila: „Protože nejvyšší šlechetnost spočívá v tom, být Kristovými otroky“.Podle jedné z legend při dalším výslechu a hrozbách mučení řekla soudci: „Obilí se nemůže uložit do sýpky, dokud není dobře vymláceno a zrno z klasů odděleno od slámy. Stejně tak ani moje duše nemůže vstoupit do ráje, jestliže nedáš nejprve zmučit mé tělo svými katany“.Agáta byla natahována na skřipec, trhána železnými hřebeny, pálena žhavými břity. Místo toho však, aby kruté mučení

zlomilo její odpor, zdálo se, že jí naopak dává novou sílu. Rozzuřený Quintinián ji chtěl pokořit v jejím ženství, proto rozkázal, aby jí ohromnými kleštěmi utrhli či odřízli ňadra. Tehdy mu Agáta řekla: „nestydíš se zbavit ženu zdrojů života, z něhož jsi sál ty sám, když jsi byl kojen z prsou své matky?.. Ty drásáš mé tělo, má duše však zůstává nedotčena!“Tento druh mučení se pak následně stal symbolem její mučednické smrti, takže Agáta bývá zobrazována s prsy na podnose a kleštěmi. Krvácející a posetá ranami byla odvlečena do cely. Trpěla horečkou a krutými bolestmi. Vše ale snášela z lásky k Bohu. Když se v noci modlila, zjevil se jí o půlnoci svatý apoštol Petr v doprovodu s dítětem nesoucím lucernu, a amputovaná prsa uzdravil.Po pěti dnech byla znovu předvedena před prokonzula, který když spatřil zhojené rány, nevěřícně se tázal, co se stalo? Tehdy mu Agáta odvětila: „Uzdravil mi je Kristus“. Pro Quintiniána to byla krutá porážka, jeho někdejší žár lásky se proměnil v zuřivou nenávist.

A. Balestra, MUČEDNICTVÍ SV. AGÁTY, opatství Villanova

Proto nařídil, aby ji položili na lože řeřavých uhlíků, na rozžhavený rošt a s žhavými bodci.Zatímco oheň stravoval její tělo, její závoj – jak říká tradice – neshořel. Proto se „závoj sv. Agáty“ stal ihned jednou z nejcennějších relikvií. Vícekrát byl nesen v procesí k proudů lávy, vyvěrajícím z Etny, a ty se před ním zastavily.Když Agáta umírala v hořící peci, postihlo město Catánii silné zemětřesení, prétorium se zhroutilo a pohřbilo dva Quintiniánovi popravčí rádce. Lid Catánie byl jat hrůzou a vzbouřil se proti krutému rozsudku nad nevinnou dívkou. Prokonzul proto nechal dívku vyrvat z plamenů a v agónii ji dal přenést do její cely, kde krátce nato skonala.Přesně rok po její smrti – 5. února 252, ohrožovala Catánii silná erupce Etny: tehdy mnoho křesťanů i obyvatel města – a to i pohanů –utíkalo k jejímu hrobu, a nesli její zázračný závoj, kterým se halila: postavili ho do cesty žhavé lávě, která se před ním zastavila. Agáta už od té doby není jen patronkou Catánie, ale i ochránkyní před vulkanickými erupcemi a před požáry.V poslední době se její mocná ochrana – prostřednictvím zázračného závoje – projevila v roce 1886, kdy jej arcibiskup Catánie nesl v procesí, zatímco opakovaná erupce Etny ohrožovala městečko Nicolosii, ležící na úpatí vulkánu a to bylo před pohromou uchráněno.

Passio Sanctae AgathaeVyprávíme dějiny mučednické smrti nejblahoslavenější panny a mučednice Agáty,

kterou podstoupila v provincii Sicílie, ve městě Catanii, 5. února za času císaře Decia, kdy tento byl potřetí konzulem.

Když se Quintinianus, konzul sicilské provincie dověděl o bezúhonné pověsti Agáty, panny zasvěcené Bohu, z mnoha důvodů a za velkého přemýšlení hledal, jak by se k ní dostal. V každém zločinu svého nitra totiž v sobě probouzel vášeň odpovídajících neřestí:

G. Lanfranco, SV. PETR UZDRAVUJE SV. AGÁTU, 1613-14, Národní galerie, Parma

Prahnoucí po světské slávě, bažící po vzrůstu své prestiže, dal Boží služebnici zatknout právě proto, že pocházela z urozené rodiny.

Tak chtěl lidem ukázat, že on, neurozeného původu, je schopen podřídit své vůli dokonce i ty nejváženější.

Jako chlípník pak chtěl probudit vášeň očí při pohledu na krásnou pannu.

Jako lakomec rozpoutal svou chamtivost po jejím bohatství.

Jako modloslužebník a sluha démonů, rozpálený svou zlobou nemohl ani slyšet Kristovo jméno.

Tak zvrácen fúrií vášně nechal svými obdivovateli zatknout bl. Agátu, jak bylo řečeno, a předal ji matróně jménem Afrodisia, která měla devatero zvrácených dcer, stejných, jako jejich matka.

Učinil tak proto, aby ji po třicet dní neustále pokoušely lichotkami a změnily její city.

A tu jednou jí slibovaly radosti, jindy jí hrozily, doufajíce, že odradí její svatou mysl od dobrých předsevzetí.

Svatá Agáta jim však říkala: Má mysl je pevně zakotvena v Kristu:

vaše slova jsou vanutími větru, vaše hrozby vodními proudy, které přestože dorážejí na základy mého domu, tento nemůže padnout, protože spočívá na pevné skále.

Toto řkouc celý den plakala a modlila se.

A jako vyprahlý letním žárem touží po svěžích vodách, tak toužila dosáhnout koruny mučednictví a podstoupit pro Krista mnohá muka.

Když si Afridisia povšimla, že její duše zůstává neochvějná, šla ke Quintiánovi a řekla mu: Je snazší rozdrtit kameny a změnit železo ve vláčné olovo, než odvrátit duši této dívenky od křesťanského smýšlení.

Já i moje dcery jsme bez přestání, střídajíce se navzájem ve dne v noci nedělaly nic jiného, než se snažily zlomit jejího ducha k souhlasu s dobrou radou. Já jsem jí dokonce nabídla perly a vzácné šperky, i šaty zlatem tkané: Slíbila jsem jí paláce a vily, postavila před ni drahocenný nábytek i otroky obojího pohlaví a věku:

Ale jako zemí, po níž nohama šlape, ona vším pohrdá.

Tehdy nahněvaný Quintinián poručil, aby byla předvedena před jeho soud. Jakmile usedl začal mluvit takto: Jakého jsi stavu?

Bl. Agáta odpověděla: - Nejenže jsem se narodila svobodná, ale z urozené rodiny, jak dosvědčuje mé příbuzenstvo.

Konzul Quintinián odvětil: Jestliže tedy dokládáš, že jsi svobodná a urozená, proč dáváš najevo, že žiješ a oblékáš se jako otrokyně?

Sv. Agáta řekla: Protože jsem služebnicí Krista, proto ukazuji, že jsem otrokyně.

Quintinián pravil: Ale pokud jsi skutečně svobodná a urozená, proč se chceš stát otrokyní?

Sv. Agáta řekla: Nejvyšší svoboda a urozenost spočívá v projevování, že jsme služebníci Krista.

Quintián pravil: A to proč?My, kteří pohrdáme podřízeností Kristu a ctíme bohy svobodu nemáme?

Sv. Agáta odpověděla: Vaše svoboda vás vláčí tolikerým otroctvím, že nejenže z vás dělá sluhy hříchu, ale také vás podřizuje dřevu a kamení.

Quintinián řekl: To všechno, co jsi bláznivými slovy potupila, dokáží pomstít kruté tresty. Ale dříve, než přistoupíme k mučení, řekni mi, proč pohrdáš svatostí bohů?

Sv. Agáta řekla: Neříkej bohů, ale spíše řekni démonů. Ti, jejichž obraz si ztvárňujete v sochách a jejichž sádrové a mramorové obličeje pokrýváte zlatem, jsou totiž démoni.

Quintinián řekl: Nyní si vyber, dle libosti, buď jako pošetilá půjdeš vstříc různým trestům s odsouzenci, anebo jako moudrá a urozená, jak tě příroda stvořila, budeš obětovat všemocným bohům, kteří jsou pravými bohy jak dokazuje jejich pravé božství.

Sv. Agáta odpověděla: Přeji ti, aby tvá manželka byla taková jakou byla tvá bohyně Venuše, a ty byl takovým, jakým byl Jupiter, tvůj Bůh.

Jakmile to Quintinián uslyšel poručil, aby jí zpolíčkovali a pravil jí: Neopovažuj se ztřeštěně žvanit v pohrdání soudcem.

Sv. Agáta odpověděla: Řekl jsi, že to jsou tvoji bohové, jež pravé božství ukazuje jako takové; ať je tedy tvá manželka jako Venuše, a ty jako Jupiter, abyste i vy mohli být připočteni k počtu vašich bohů.

Quintinián pravil: Je více než zřejmé, že sis zvolila trpět různá mučení, protože mě opakovaně urážíš.

Sv. Agáta odpověděla: Divím se, že ty, moudrý muž, jsi dospěl k takové pošetilosti, že ctíš tvé bohy, jejichž život nechceš aby napodobovala tvá manželka a že současně říkáš, že tě uráží ten, kdo ti přeje žít podle jejich příkladu. Jsou-li tito bohové praví, přála jsem ti dobro, když jsem ti řekla, aby tvůj život byl takový jaký byl, jak se říká, ten jejich. Pokud se však jejich společnosti děsíš, pak souhlasíš se mnou. Potom to řekni jasně, že jsou tak hnusní, tak mrzcí, že chce-li kdo někoho urazit, stačí mu popřát, aby byl takový jak ohavný byl jejich život.

Quintián řekl: K čemu tento příval slov? Buď obětuj bohům anebo ti dám za rozličného mučení umřít.

Sv. Agáta odpověděla: Jestliže mne dáš předhodit šelmám..., tyto, jakmile uslyší Kristovo jméno, zjihnou; vydáš-li mne plamenům, andělé z nebe si pospíší z rosou spásy, poseješ-li mne ranami a bitím, mám v sobě Ducha svatého, který mi dá sílu, abych pohrdla každým z tvých mučení.

Tehdy Quintinián, potřásl hlavou a vydal rozkaz, aby ji uvrhli do temného žaláře řka: Dobře si to rozmysli a čiň pokání, tak budeš moci uniknout strašným mukám, jež rozsápou tvé tělo.

Agáta odvětila: Ta, služebníku satanův, ty čiň pokání, protože jen tak se vyhneš mukám věčným.

A protože jej hlasitě odmítala, navíc před veřejností, Quintinián nařídil, aby ji co nejrychleji odvedli do žaláře.

Sv. Agáta pak naplněna radostí a hrdostí vstoupila do vězení a jakoby pozvaná na svatbu, vzplanula radostí a v modlitbách svěřovala Bohu svůj zápas.

Následujícího dne ničemný Quintinián poručil, aby před něj byla znovu předvedena a řekl jí: Jak ses rozhodla pro svou záchranu?

Sv. Agáta odpověděla: mou záchranou je Kristus.

Quintinián řekl: Jak dlouho ještě se necháš strhávat nešťastnice touto marnou ideou? Zřekni se Krista a začni se klanět bohům, zaopatři si tak své mládí a vyhneš se hořké smrti.

Sv. Agáta řekla: Ty se zřekni svých bohů, kteří jsou kamení a dřevo, a klaněj se pravému Bohu, svému stvořiteli, který tě učinil; pokud jím pohrdneš padneš za kořist přísným trestům a věčnému ohni.

Tehdy rozezlený Quintinián nařídil, aby byla zavěšena na velký skřipec a mučena. Zatímco ji mučili Quintinián jí říká: Opusť tuto ideu své duše! Zachráníš si tak život.

Sv. Agáta odpověděla: já v těchto mukách zakouším takovou radost: jako když někdo slyší dobrou zprávu anebo když někdo spatří někoho, po němž dlouhý čas toužil, anebo jako ten, kdo nalezl mnoho pokladů, tak se raduji i já, podrobena na krátký čas těmto útrapám.

Obilí se totiž nemůže uchovávat na sýpce, jestliže se nejprve hrubě neodstraní jeho slupka a nerozdrtí se na kousky: tak ani má duše nemůže vejít do Pánova ráje s palmou mučednictví, aniž bych předtím nenechala katany aby důkladně rozsápali moje tělo.

Tehdy rozzuřený Quintinián poručil, aby ji mučili na ňadru a pak aby jí ho pomalu zcela utrhli.

Bl. Agáta řekla: zlý, krutý a nelidský tyrane, nestydíš se vyrvat ženě to, z čeho jsi sám sál u své matky? Ale já mám jiná ňadra, nedotčená, v nitru mé duše, ta, která živí mé city a už od dětství jsem je zasvětila Kristu Pánu.

Tehdy Quintinián nařídil, že má být znovu uvržena do vězení, žádný lékař se nesmí opovážit k ní přiblížit a nesmí jí dát chléb ani vodu.

Když byla takto zavřena ve vězení, hle, kolem půlnoci přišel stařec (před nímž kráčel chlapec s loučí) a nesl v rukou různé léky. Říkal, že je lékař a dal se s ní do hovoru: Přestože tě hloupý konzul sklíčil tělesným utrpením, tys mu svými odpověďmi způsobila těžší rány.

A protože on tě mučil a dal ti vyrvat ňadra, jeho žírnost se mu změnila ve zlovůli a jeho duši je vyhrazena věčná hořkost.

A protože jsem byl přitom, když jsi tyto věci trpěla, dával jsem pozor a přispěchal jsem, aby se tvému ňadru dostalo péče a záchrany.

Tehdy mu Agáta řekla: Nikdy jsem svému tělu nedávala pozemské léky a nehodí se, abych nyní přišla o to, co jsem zachovala od nejútlejšího věku.

Stařec jí řekl: také já jsem křesťan a ovládám dobře lékařské umění: nemusíš se přede mnou rdít.

Agátu mu říká:A jaký ruměnec bych mohla mít z tebe, který jsi už pokročilého věku? A pak, i když jsem dívenka, mé tělo je tak rozdrásané, že už samotné rány mi ani nedají pomyslet, že bych se mohla rdít. Ale děkuji dobrý otče, že jsi měl o mne takovou starost a opakuji, že mého těla se nikdy nedotkne lék udělaný lidmi.

Onen stařec jí řekl: Ale proč nedovolíš, abych tě léčil?

Agáta odvětila: Protože mám jako spasitele Pána Ježíše Krista, který pouhým slovem léčí každou nemoc a jen jeho hlas vše občerstvuje. Jestli on bude chtít, uzdraví mě.

Tu jí stařec s úsměvem povídá: vždyť právě on mne poslal k tobě: já nejsem než jeho apoštol: a vez, že v jeho jménu máš být uzdravena. Jen co to řekl, zmizel jejím očím.

Nato sv. Agáta padla na kolena v modlitbě a řekla: Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, že sis na mne vzpomněl, a poslal jsi svého apoštola, který mě potěšil a uzdravil mé údy.

Jen co skončila s modlitbou, pohlédla na své tělo poseté tolika ranami, a hle, všechny její údy byly uzdraveny: dokonce i ňadra byla obnoveno.

Navíc po celou noc v kobce zářilo takové světlo, že hlídky zděšeně prchli a nechali vězení otevřené.

Ti, kteří byli dole uvězněni, říkali sv. Agátě aby uprchla. Ona však odpověděla: Ať je ode mne daleko taková myšlenka, že bych přišla o svou korunu a uvrhla do potíží rty, kteří mne hlídali. Navíc, když mi pomáhá můj Pán Ježíš Kristus, vytrvám ve svědectví Jemu, který mne zachránil a potěšil.

Po čtyřech dnech nařídil Quintinián, aby ji znovu přivedli před jeho tribunál a řekl jí: Dokdy budeš bláznivě vzdorovat nařízením nepřemožitelných císařů? Obětuj bohům, pokud ne, věz, že budeš vydána ještě krutějším mukám.

Agáta odpověděla: Všechna tvá slova jsou hloupá, prázdná a zlá, tvé příkazy dokonce zamořují ovzduší. Proto jsi ubohý a bez rozumu. Kdo by prosil o pomoc kámen a ne pravého a nejvyššího Boha, který neváhal uzdravit všechny mé rány, které jsi mi způsobil, a dokonce vrátit mému tělu moje ňadra?

Quintinián pravil: Ale kdo tě to vyléčil?

Agáta odpověděla: Kristus, Boží Syn.

Nato Quintinián: Ty se ještě odvažuješ vyslovit Kristovo jméno?

Agáta odpověděla: Já vyznávám Krista ústy i srdcem a nikdy ho nepřestanu vzývat.

Quintinián řekl: Uvidím, jestli tě teď tvůj Kristus uzdraví. A přikázal, aby na zem vysypali ostré střepy a pod ně dali žhavé uhlíky a Agáta v nich měla být nahá vyválena.

Jen co byl rozsudek vykonán, místo, kde bylo svaté tělo položeno se zatřáslo, spadlo kus zdi a zabilo soudcova poradce jménem Silván i jeho přítele jménem Falconius, na jejichž rady páchal hanebnosti.

Také celé město Catania bylo zasaženo silným zemětřesením. Všichni proto běželi k soudnímu tribunálu a dali se do velkého křiku, protože svatá Boží služebnice byla krutě mučena a proto se všem hrozilo vážné nebezpečí.

Quintinián se tehdy snažil utéct, poděšen na jedné straně zemětřesením a na druhé vzpourou lidu. Přikázal proto, aby ji odnesli zpátky do vězení, a on se dal na útěk bočními dvířky, takže dav nechal u bran.

Poté, co svatá Agáta znovu přišla do vězení, rozepjala ruce k Pánu a řekla: Pane, který jsi mne stvořil a chránil od mého dětství, a jenž jsi mi v mládí dal tak mužně jednat; který jsi mě zbavil lásky ke světu a mé tělo uchoval bez porušení, který jsi mi dal zvítězit nad

mučením katanů, železem, ohněm i okovy, který jsi mi uprostřed muk dal ctnost trpělivosti; prosím Tě, abys nyní přijal mého ducha, neboť nadešel čas, abych na tvůj příkaz opustila tento svět a u tebe dosáhla milosrdenství. Jen co tato slova jasným hlasem dořekla za přítomnosti mnohých, odevzdala ducha.

Jakmile se o tom doslechly zástupy zbožných, velmi rychle přišly, vzali její tělo a uložili ho do nového hrobu. Když její tělo mazali vonnými mastmi a s velkou pečlivostí jej ukládali do hrobu, přišel k nim mladý muž oděný do hedvábí, a za ním více než stovka hochů slavnostně oděných a spanilých. Nikdo předtím ani potom ho v Catanii neviděl. Ba ani nikdo z ostatních ho neznal. Ten tedy přišel k místu, kde spočívalo její tělo a poblíž hlavy jí položil mramorovou tabulku, na které byl nápis: SVATÁ MYSL, SPONTÁNNÍ ÚCTA K BOHU A OSVOBOZENÍ VLASTI. Tento nápis, jak jsem řekli, položil k ní do hrobu a tak tam zůstal stát dokud nebyl s velkou pečlivostí uzavřen. Po uzavření hrobu odešel, a jak jsme zmínili nikdo ho už nikdy nespatřil ani o něm neslyšel mluvit v okolí ani v celém sicilském kraji.

Z toho se domníváme, že to byl její anděl.

Ti, kdo to písmo viděli a šířili, probouzeli vroucnost ve všech obyvatelích Sicílie: takže ať Židé či pohané všichni začali svorně s křesťany uctívat její hrob.

Tehdy se Quintinián s doprovodem kvapně vydal na cestu, aby si prohlédl její vlastnictví a pozatýkal všechny její příbuzné: ale Boží soud ho stihl uprostřed řeky. Když se na bárce plavil přes řeku, dva koně se splašili, jeden zaútočil zuby, druhý pak ho zasáhl kopytem, svrhl ho do řeky Simeto a jeho tělo se až dodnes nenašlo. Proto rostla bázeň a úcta ke svaté Agátě, a nikdo si nedovolil nikoho z jejich příbuzných sužovat.

Vzhledem k tomu, že se pak jasně potvrdil nápis, který tam Pánův anděl položil, kdy asi po roce skoro v den jejího narození sopka Etna vybuchla obrovským plamenem a láva se jako nesmlouvavá řeka, zkapalňující kamení i půdu, blížila k městu Catania, tehdy množství obyvatel vesnic prchalo z hory a mířili k jejímu hrobu. Vzali závoj, kterým byl

její hrob přikrytý a postavili ho proti ohni, který se na ně valil: v tu chvíli se božskou mocí zastavil. Plameny začaly šlehat prvního února a přestaly 5 února téhož měsíce, který je dnem jejího pohřbu. Tak náš Pán Ježíš Kristus potvrdil, že z nebezpečí smrti a z ohně byli vysvobozeni pro zásluhy a na přímluvu sv. Agáty. Jemu buď čest, sláva a moc na věky věků. Tak se staň.

Noční pohled na katedrálu sv. Agáty v Catanii.

PPÁÁTTEEKK,, 2288.. ČČEERRVVNNAAPUSTIMĚŘ - 6.00: mše svatá; 7.00: odjezd,

VENEZIA - moře a nocleh s polopenzí.

SSOOBBOOTTAA,,

2299.. ČČEERRVVNNAALA VERNA -hora stigmat

sv. Františka z Assisi, ASSISI - nocleh

s polopenzí.

NNEEDDĚĚLLEE,, 3300.. ČČEERRVVNNAAASSISI - kostelík sv.

Damiána - pouť tam, kde žil sv. František a sv. Klára, u příležitosti 30.

výročí svatořečení sv. Anežky, již polovinou srdce svého zvala, NORCIA - poutní zastavení v místě Patrona Evropy

a farnosti narození.

CASCIA - pouť v rodišti sv. Rity, "světice nemožného

" nocleh s

polopenzí

PPOONNDDĚĚLLÍÍ,, 11.. ČČEERRVVEENNCCEE

BARI - pouť a eucharistie u hrobu sv. Mikuláše v kryptě

katedrály,nocleh

s polopenzí+svačinový

balíček.

PPOOUUŤŤ KKEE CCTTII AAPPOOŠŠTTOOLLŮŮSSLLOOVVAANNSSKKÝÝCCHH NNÁÁRROODDŮŮ

2288..66.. -- 1111..77..22001199

ÚÚTTEERRÝÝ,, 22.. ČČEERRVVEENNCCEELodí přes

Messinskou úžinu na Sicílii, CEFALÚ - mše

sv. v katedrále

Proměnění Páně.PALERMO -

nocleh s polopenzí.

SSTTŘŘEEDDAA,,

33..ČČEERRVVEENNCCEEPALERMO -

pouť na Monte-pellegrinok jeskyni

sv. Rozálie; AGRIGENTO - návštěva Údolí chrámů - největší

a nejskvostnější komplex řeckých chrámů na světě, SIRACUSA nocleh s polopenzí+svačinový balíček.

ČČTTVVRRTTEEKK,, 44.. ČČEERRVVEENNCCEE

SIRACUSA - rodiště a místo mučednictví sv. Lucie, svatyně Slzící Panny Marie,

den u moře, nocleh s polopenzí.

PPÁÁTTEEKK,, 55.. ČČEERRVVEENNCCEE

SIRACUSA - poutní program, den u moře, nocleh s polopenzí+ svačinový balíček.

SSOOBBOOTTAA,, 66.. ČČEERRVVEENNCCEE

CATANIA - pouť k sv. Agátě, lodí přes Messinskou úžinu na pevninu,

PAOLA -svatyně sv. Františka

z Paoly svatořečeného před 500 lety;nocleh s polopenzí.

NNEEDDĚĚLLEE,, 77.. ČČEERRVVEENNCCEEPAOLA - putování ve šlépějích světce,

den u moře; nocleh s polopenzí.

PPOONNDDĚĚLLÍÍ,, 88.. ČČEERRVVEENNCCEE

POMPEI - svatyně Panny Marie Růžencové, ROMA - nocleh s polopenzí.

ÚÚTTEERRÝÝ,, 99.. ČČEERRVVEENNCCEE

ROMA - pouť k hrobu sv. Cyrila,římská zastavení; nocleh s polopenzí

SSTTŘŘEEDDAA,,

1100..ČČEERRVVEENNCCEE

FIRENZE -bazilika

Santa Croce,PADOVA;

nocleh s polopenzí

ČČTTVVRRTTEEKK,, 1111.. ČČEERRVVEENNCCEE

PADOVA - Te Deum v bazilice sv. Justiny s relikviářem sv. Lukáše. Odjezd do vlasti.

CENA: 19.000,-Kč

CCEENNAA ZZAAHHRRNNUUJJEE::

DDOOPPRRAAVVUULUXUSNÍ BUS SCANIAIRIZARI8(vlajková loď výrobce autobusů Irizar:

nejnovější model - 2017, s nejmodernějšími technologiemi.

Luxusní interiér autobusu i exteriér na podvozku Scania zaručuje

to nejlepší cestování v autobusové dopravě: klimatizace, WC,

3x monitor, DVD, CD, audio, mikrofon, lednice, kávovar, tónovaná

dvojitá okna, pohodlné polohovací sedačky, pásy na všech sedadlech,

velké zavazadlové prostory),

LOĎ: Messinská úžina, vjezdy, pobytové taxy.

++UUBBYYTTOOVVÁÁNNÍÍ::

dvoulůžkové hotelové pokoje: 13 nocí s polopenzí (snídaně

a večeře) + 3x svačinový balíček

CCEENNAA NNEEZZAAHHRRNNUUJJEE:cestovní pojištění, nápoje,

vstupy, plážový servis.

PPŘŘIIHHLLÁÁŠŠKKYY::DR. JOSEF BENÍČEK,

FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ,DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ

517.356.351 (záznamník)GSM: +420.723.593.106

EMAIL:josef.benicek@seznam.czWEB: www.pustimer-farnost.cz

PUSTIMĚŘ

"Když jsem šel k Janu Pavlu II., vždy jsem musel mít připraveny

aspoň dva vtipy

TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK, S.J.,čestný občan Pustiměře

I.Víte, proč Bůh stvořil ženu až jako druhou? Protože nechtěl poslouchat všechny ty rady.

II.Přišel jednou takhle mladý František Novák z Dolní Lhoty za místním farářem ucházet se o místo

kostelníka. Farář se ho zeptal, zda umí číst a psát. František popravdě odpověděl, že neumí. Pan farář mu tedy poradil, aby v trafice nakoupil pár krabiček cigaret a prodával je na návsi při poutích a tak. Za padesát let se má v jedné nadnárodní tabákové korporaci podepisovat smlouva o koupi nové továrny. Když se smlouva dostane ke generálnímu řediteli a vlastníkovi v jedné osobě, udělá jmenovaný 3 křížky. Všichni užasnou a ptají se, čím se mohl jejich šéf stát, kdyby uměl číst a psát. On jim popravdě odpověděl, že kostelníkem v Dolní Lhotě.

III.Tatík se vrací domů a vidí, že před domem na schodech sedí tlupa děcek včetně jeho syna a kouří. Otec se ptá, co to má znamenat. "Hrajeme si na kostel!" "Cože? Co mi to povídáte za nesmysly?" "No, už jsme vevnitř zpívali, modlili se a poslouchali kázání. Teď jsme šli ven kouřit."

IV.Student (při náboženství): "Věřím pouze tomu, čemu rozumím." Profesor teologie: "Pak je ovšem pochopitelné, že nevěříte ničemu.

V.Žili byli dva bratři - a oba pěkní lumpové. Byli bohatí, a peníze jim umožnily skrývat před lidmi svou pravou tvář. Oba chodili do stejného kostela a tvářili se jako vzorní křesťané. Místní farář šel do penze a na jeho místo nastoupil nový. Ten oba bratry brzo prokoukl. Uměl dobře mluvit a kostel jen vzkvétal, takže farář pomýšlel na stavbu většího stánku Páně. Jeden z bratrů náhle zemřel. Druhý vyhledal faráře a nabídl mu, že doplní finance potřebné k dokončení kostela. Měl jenom jednu podmínku: "Při pohřbu musíte prohlásit, že bratr byl světec." Farář mu to slíbil a inkasoval šek. Příští den na pohřbu si farář nebral servítky: "Byl to špatný člověk. Podváděl svou ženu a tyranizoval celou rodinu. V našem městě snad není člověk, kterého by neokradl." V tomto duchu pokračoval a řeč ukončil slovy: "Ovšem ve srovnání se svým bratrem to byl učiněný světec."

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 2277.. lleeddnnaa -- 33.. úúnnoorraa 22001199

DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Zdeňka CHYŤU, rodiče a Boží požehnání pro rodinu

NEDĚLE27. ledna

33.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za živé a zemřelé farníky, členy živého růžence a dobrodince farnosti

PODIVICE11.00

za + Rudolfa POSPÍŠILA a dvě manželky

PONDĚLÍ28. ledna

SV. TOMÁŠ AKVINSKÝ,KNĚZ A UČITEL CÍRKVE

PUSTIMĚŘ17.00

za dar zdraví pro Šárku BENÍČKOVOU a Boží

požehnání pro celou rodinu

ÚTERÝ29. ledna

ÚTERÝ

3. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PODIVICE8.00

za dar zdraví, Boží požehnání a ochranu Panny Marie

pro celou rodinu

STŘEDA30. ledna

STŘEDA

3. TÝDNE V MEZIDOBÍ

DRYSICE17.00

za + Františka BENÍČKA, rodiče, bratra, syna

a duše v očistci

ČTVRTEK SV. JAN BOSKO,

VYŠKOV9.00

na poděkování za přijatá dobrodiní s prosbou o Boží požehnání, pomoc a ochranu Panny Marie pro rodinu

31. ledna KNĚZ PUSTIMĚŘ17.00

za + Marii UHLÍŘOVOU, manžela a rodiče z obou stran

PÁTEK1. února

PÁTEK 3. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

PUSTIMĚŘ17.00

za +MUDr. Martina BENÍČKA a jeho +rodiče Marii a Martina

SVÁTEK PODIVICE8.00

za + Františku a Metoděje MALÍKOVY, duše v očistci a Boží požehnání pro rodinu

SOBOTA2. února

UUVVEEDDEENNÍÍ PPÁÁNNĚĚDDOO CCHHRRÁÁMMUU (Hromnice)

DRYSICE15.30

za nová kněžská a řeholní povolání

PUSTIMĚŘ: KAPLE SV. ANNY -ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD

PUSTIMĚŘ17.00

za nemocné dítě a Boží požehnání pro rodinu

44.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

PUSTIMĚŘ8.00

na poděkování Pánu Bohu s prosbou za dar zdraví a sílu Ducha svatého

NEDĚLE3. února

PRAVIDELNÁ

MĚSÍČNÍ SBÍRKA

DRYSICE9.30

za + Jana KLUDÁKA, manželku, rodiče, dceru a vnuka

SVATOBLAŽEJSKÉ

POŽEHNÁNÍ

PODIVICE11.00

za + Otakara DRAGONA, + rodiče ŠÉNOVY a DRAGONOVY

FARNÍ INFORMÁTOR, XXV. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, Email: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neboť bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná

cena: 25,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 33.. -- 1100.. úúnnoorraa 22001199

DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

44.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

PUSTIMĚŘ8.00

na poděkování Pánu Bohu s prosbou za dar zdraví a sílu Ducha svatého

NEDĚLE3. února

PRAVIDELNÁ

MĚSÍČNÍ SBÍRKA

DRYSICE9.30

za + Jana KLUDÁKA, manželku, rodiče, dceru a vnuka

SVATOBLAŽEJSKÉ

POŽEHNÁNÍ

PODIVICE11.00

za + Otakara DRAGONA, + rodiče ŠÉNOVY a DRAGONOVY

PONDĚLÍ4. ledna

PONDĚLÍ

4. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za farnosti Pustiměř,Drysice a Podivice

ÚTERÝ5. února

SV. AGÁTA,PANNA A MUČEDNICE

PODIVICE8.00

za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu NAVLÁČILOVU

STŘEDA6. února

SV. PAVEL MIKI

A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI

DRYSICE17.00

za + Helenu a Aloise MARKOVY s prosbou

o Boží požehnání pro rodinu

ČTVRTEK7. února

ČTVRTEK

4. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ17.00

za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu KRPCOVU

PÁTEK8. února

SV. JOSEFÍNA BAKHITA,PANNA

PUSTIMĚŘ17.00

za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu ZELENKOVU

SOBOTA9. února

SOBOTNÍ PAMÁTKA

PANNY MARIE

PODIVICE8.00

na poděkování Pánu Bohu s prosbou za dar zdraví a sílu Ducha svatého

PUSTIMĚŘ8.00

za + Annu a Františka KNAPOVY, živou a + rodinu

NEDĚLE10. února

55.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za + Josefa a Jozefínu GEŽOVY

PODIVICE11.00

za + Annu MARÁKOVOU,manžela, dceru, Boží požehnání a ochranu Panny Marie pro rodinu

Eucharistie ve svatyni sv. Josefiny Bakhity, Schio, Itálie, Peregrinatio ad Loca Amoris quo maior nullus ita splendet, 28. června 2015.

FARNÍ INFORMÁTOR, XXV. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ,DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, Email: josef.benicek@seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neboť bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky

sponzorům dotovaná cena: 25,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.