MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, předložme nebeskému Otci své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním, aby Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchránil naše srdce a myšlenky v Kristu Ježíši.

LL:: BOŽE ZÁSTUPŮ, OBNOV NÁS, A BUDEME SPASENI. Za papeže Františka, aby Církev i svět naslouchaly jeho hlasu, kterým Pán dějin i v dnešní době volá k práci na své vinici. Za Církev, aby jako Pánova vinice přinášela hojné ovoce Božího království. Za moudrost Ducha pro všechny, kdo mají volební právo, aby si byli vědomi své odpovědnosti za tento úkol, svůj hlas dali těm, kdo se drží morálních zásad, a dobrý Bůh ať požehná naší zemi i všem, kteří za ni po nastávajících volbách převezmou zodpovědnost. Za svět práce, aby všem byla zajištěna úcta a ochrana práv a nezaměstnaným aby se dala možnost přispět k budování společného dobra. Za křesťany, aby na přímluvu Panny Marie opět věřili v převratnou sílu něhy a lásky a nepochybovali o tom, že pokora a mírnost jsou ctnostmi silných. Za zemřelé, aby pro věrnou práci na tvé vinici, došli blaženého patření na tvou tvář.K: Bože, s otcovskou dobrotou chraň tuto svou rodinu, aby zbavena všech protivenství, mohla ve svatosti života sloužit tobě, který žiješ a kraluješ na věky věků. LL:: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR2277.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 88.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Dům Izraelův je vinicí Páně.

Presbytář baziliky Panny Marie Růžencové, Pompeje, Itálie. Iter ad christianae religionis divitias in Italia quae ad fidem amoremque Christi nos promovent. 3. července 2016.

ZLATÁ SOBOTA U STARÉ MATKY BOŽÍ V ŽAROŠICÍCH, 9. ZÁŘÍ 2017.

Pouť farností Pustiměř, Drysice a Podivice za Pannou Marii Fatimskou na Velehrad, 26. září 2017.

Panno Maria, Matko Boží, zasvěcuji se Tvému Neposkvrněnému Srdci se vším, co jsem a co mám. Přijmi mě pod svou mateřskou ochranu. Uchraň mě ode všech nebezpečí.

Pomáhej mi přemáhat pokušení, která mě navádějí ke zlému, abych si zachoval čistotu duše i těla. Tvé Neposkvrněné Srdce ať je mým útočištěm a cestou, která mne vede k Bohu.

Vypros mi milost, abych se z lásky k Ježíši často modlil a obětoval za obrácení hříšníkůa na smír za hříchy proti tvému Neposkvrněnému Srdci. Ve spojení s tebou chci žít v dokonalé

oddanosti Nejsvětější Trojici.V ni věřím, jí se klaním a ji miluji. Amen.

AA NNAAKKOONNEECC MMÉÉ NNEEPPOOSSKKVVRRNNĚĚNNÉÉ SSRRDDCCEE ZZVVÍÍTTĚĚZZÍÍ!!

Profesorka Vlasta Poláchová (21.10.1929) vítá J. E. Giovanniho Coppu, v kostele Narození Panny Marie v Drysicích. Zde slavil eucharistii za obec Drysice u příležitosti 800. výročí jejího založení a převzal čestné občanství, 16. června 2001.

MMOODDLLIITTBBAA VVĚĚŘŘÍÍCCÍÍCCHHK: Bratři a sestry, nebeský Otec nás zve na svou svatou horu, na Ježíšovu svatbu s jeho Církví. Prosme, aby nám dal sváteční šat víry a lásky a ve své radosti sjednotil všechny lidi:

L: PROSÍMĚ TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Církev a její pastýře, aby je neodrazovala únava či odmítání, ale stále dávali ve světě zaznít Otcovu pozvání na sváteční hostinu bez konce, kde všichni hladoví budou nasyceni. Za moudrost Ducha pro všechny, kdo mají volební právo, aby si byli vědomi své odpovědnosti za tento úkol, svůj hlas dali těm, kdo se drží morálních zásad, a dobrý Bůh ať požehná naší zemi i všem, kteří za ni po nastávajících volbách převezmou zodpovědnost. Za svět práce, aby všem byla zajištěna úcta a ochrana práv a nezaměstnaným aby se dala možnost přispět k budování společného dobra. Za křesťany, aby na přímluvu Panny Marie opět věřili v převratnou sílu něhy a lásky a nepochybovali o tom, že pokora a mírnost jsou ctnostmi silných. Za věrné zemřelé, ať zasednou u stolu věčné hostiny v tvém království.K: Nebeský Otče, přijmi nás ke svatební hostině tvého Syna a ve své nezměrné lásce vyslyš tuto modlitbu. Ať nás vždy předchází a provází tvá milost, abychom radost ze spásy slavili s upřímným srdcem. Skrze Krista našeho Pána L: Amen.

FFAARRNNÍÍ IINNFFOORRMMÁÁTTOORR2288.. NNEEDDĚĚLLEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ –– 1155.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Smím přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.

LITURGICKÉ TEXTY 27. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – IZ 5,1-7Čtení z knihy proroka Izaiáše.Zazpívám píseň svému miláčkovi, píseň svého přítele o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma a judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? Teď vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že ji spasou, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm. Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci – jeho milou sazenicí. Čekal spravedlnost, a hle –nepravost, čekal právo, a hle – bezpráví!

ŽALM 80Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři –a své úponky až k Řece. Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa – a polní zvěř ji spásá. Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni.

2. ČTENÍ – FLP 4,6-9

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.Bratři! O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi.

EVANGELIUM – MT 21,33-43

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: "Poslyšte podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: ´Na mého syna budou mít ohled.´ Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: ´To je dědic. Pojďme, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!´ A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmu: ´Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné´? Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce."

PPoovvoolláánníí nnaa vviinniiccii

Svého času nejsledovanějším televizním seriálem, který přitahoval diváky všech věkových kategorií byla dle mého názoru mexická telenovela Esmeralda. přiznám se, že jsem

tehdy shlédl na návštěvě jeden díl a myslím si, že seriál upoutal právě kvůli mnohým milostným vztahům, které se zde prožívaly s patřičnou dávkou emocí.

Milostné vztahy - velká láska, je tématem nejen televizních programů, ale také románů, písní a básní. Ani Písmo svaté nezůstává pozadu. my jsme slyšeli hned v prvním čtení milostnou píseň o vinici. Je to sice jen obraz, ale představuje nám lásku s velkým "L", ke které má sebeněžnější láska lidská ještě hodně daleko. Bůh se zamiloval do člověka. Bůh je ten milující a člověk, milovaný. On nám lidem dal tu krásnou vinici, krásný svět, který ovšem je třeba společným úsilím vytvářet a nejen sobecky užívat.

Zdá se ovšem, že se chováme podobně jako ti najatí vinaři, kteří se o vinici nestarali, nechali ji zpustošit a nedbali ani na služebníky, které hospodář posílal, aby převzali úrodu. Ani dnes svět nechce slyšet hlas církve, papeže, kněží, kteří zdůrazňují, že je třeba stavět na spravedlnosti, odstraňovat bídu, zamezovat válkám, usilovat o zodpovědnost každého člověka a pěstovat morální zásady, chtít důstojnost každé lidské bytosti. Jaký je výsledek této apatie vůči církvi?

Stále se dovídáme na stránkách novin o podvodech snad ve všech podnicích, politických stranách, o nespravedlnosti, krádežích, nezaplacených dluzích, zkrátka jednou větou o pustošení krásného světa. Žádný z nás křesťanů se k tomu nemůže postavit lhostejně. Mně je to jedno - nebo - to se mě netýká. To ať řeší ti mocní. Rodina, obec, farnost, to je ta naše vinice, ten náš svět, který máme budovat podle Božího plánu. Nestačí mít krásný dům, ale dobré vztahy v rodině, které vytváří domov. Nepomůže mít krásnou obec, když se zde občané nebudou mít rádi, ani opravený kostel a faru, když věřící si budou žít jen pro sebe a ne jeden pro druhého, a tak vytvářet farní společenství, jenž je základem církve.

PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA (1. 10. 2017)PUSTIMĚŘ: 3.500,-Kč DRYSICE: 2.000,-Kč PODIVICE: 2.050,-Kč

Pán Bůh zaplať vám všem, kdo pamatujete na potřeby své farnosti!

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život““(Jan 6,63)

SSLLOOVVOO++ PP.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA BBEENNÍÍČČKKAA

LITURGICKÉ TEXTY 28. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

1. ČTENÍ – IZ 25,6-10A

Čtení z knihy proroka Izaiáše.Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“

ŽALM 23Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, –vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy.

2. ČTENÍ – FLP 4,12-14.19-20

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům.Bratři! Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, buď sláva na věčné věky! Amen.

EVANGELIUM – MT 22,1-14

Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených.“

PPOONNDDĚĚLLÍÍ 2277.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 99.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z

Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“ (Lk 10,25-37)

Jeruzalém leží 760 m nad hladinou Středozemního moře, Jericho 250 pod hladinou. Proto tam cestující „sestupoval“. Cesta vede pustým krajem Judské pouště. Jericho bylo výletní místo, vhodné k pobytu zvláště v zimě. Tam bylo teplo, kvetly tam růže, byly tam zábavy. Zdá se, že Ježíš to město nikdy nenavštívil, ale chodili tam boháči. Když museli jít se svými penězi pouští plnou jeskyní, loupeže tam nebyly ničím vzácným. Od nejstarších dob vysvětlují toto podobenství evangelia Otcové církve symbolicky. Jeruzalém je Boží město. Bydlit v něm, to znamená duchovně: zabývat se Božími myšlenkami, Božími zájmy. Přijde však často pokušení sestoupit do Jericha, tj. dovolit si potěšení, které nabízí zpustlá společnost. K tomu se musí „sestoupit“. Při tom sestupu z duchovní výšky najde člověk poušť, tj. prázdnotu ideálů a přepadnou ho lupiči, tj. přijde o všecky opravdové hodnoty ba skoro i o život.

Příběh o proroku Jonášovi v dnešním prvním čtení, nám chce sdělit

"Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy.Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." (Mt 28,19-20)

LLIITTUURRGGIICCKKÉÉ MMEEZZIIDDOOBBÍÍSS TTOOMMÁÁŠŠEEMM KKAARRDDIINNÁÁLLEEMM ŠŠPPIIDDLLÍÍKKEEMM,, SS..JJ..,,

čestným občanem Pustiměře

a

P. FRANTIŠKEM BENÍČKEM

jednu důležitou pravdu, a to že Bůh chce spásu všech lidí, tedy chce zachránit a přivést k poznání pravdy všechny lidi bez rozdílu. Jonášovi se to však nelíbí. Nejenže nechce být Božím hlasatelem, který nabízí pomoc pohanskému lidu, a proto se snaží utíkat od svého úkolu, ale ani on sám si nepřeje, aby se ninivští obyvatelé obrátili na správnou cestu, ba dokonce si přál, aby mohl vidět, jak Bůh trestá pohany za jejich skutky. Boží záměry se však naplnily, Ninivané se obrátili k úžasu všech. V evangeliu pak vidíme jasně, že nemůžeme být lhostejní vůči žádnému člověku, ale vždy být připraveni pomoci - slovem, skutkem, modlitbou ... Náš bližní je totiž každý bez ohledu na to, jestli je to někdo z naší rodiny nebo vesnice, vyznává stejnou víru nebo nevěří v nic, je té či oné národnosti. Milosrdný Samaritán zahanbuje kněze i levitu, kteří měli svému soukmenovci pomoci, ale neudělali to, zatímco on, který měl dostatečný důvod se raněnému vyhnout kvůli jiné víře, národnostnímu zařazení, mu pomáhá. To je sestry a bratři úkol nás všech. Každý člověk je obraz Boží, proto každý je hoden naší lásky.

ÚÚTTEERRÝÝ 2277.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1100.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra

nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“ (Lk 10,38-42)

Úryvek evangelia o Martě a Marii zavdal podnět k mnoha úvahám o přednostech dvou způsobů života. Jednomu se říká činný, aktivní, popřípadě apoštolský, druhému zas rozjímavý, kontemplativní. Ale není to problém, který začal teprve v křesťanském prostředí. Už v starořeckém Sofoklově dramatu Antigona vystupují dva bratři a každý z nich hájí jako důležitější jeden z těchto způsobů žití. Latinsky se říkalo otium et negotium, klid a zaměstnání. Ale slovu klid se nesmí rozumět jako odpočinek v zahálce. Je to doba činnosti, ale jiného druhu. Pracujeme

rukama v řemesle, na poli. Inženýr užívá mysli, pracuje hlavou, ale pro hmotné výsledky a obchodník pro hmotný výdělek. Ale je možné pracovat sám pro sebe, obohatit své myšlení, své vzdělání, zlepšovat ne pole ani stroje, ale sám sebe. Je pochopitelné, že velcí lidé považovali tento druh činnosti, která je vnitřní, která je v mysli, za důležitější než práci rukama, i když i ta nutně patří k životu.

SSTTŘŘEEDDAA 2277.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1111.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď

království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ (Lk 11,1-4)

Kdo se modlí a kdo se nemodlí? Těžko říci, pokud nevíme, co modlitba je. Stará, ještě předkřesťanská definice praví, že je „pozdvižení mysli kBohu“. Zní to knižně, málo životně. A přece je to zkušenost všech normálních lidí. Od dětských let den ze dne objevujeme skutečnost: dům, pole, lesy, hory. Ale stále podvědomě cítíme, že to není všecko. Díváme se nahoru a přijde nám sama najednou myšlenka, že „tam nahoře musí něco být“. Pokud by to bylo jenom „něco“, podráždilo by to jenom naši zvědavost. Ale my cítíme víc: je tam Někdo, kdo zasahuje do našeho

života, koho se začínáme bát. Pomůže nám? Uškodí nám? Mohli bychom se s ním domluvit? V tom okamžiku tedy vzniká i přání, aby nás někdo naučil modlit. Naučili nás sice už v dětství odříkávat modlitbičky. Ale v jistém okamžiku pocítíme, že za nimi musí být něco hlubšího, že se musí stát opravdovým rozhovorem s Bohem.

ČČTTVVRRTTEEKK 2277.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1122.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Ježíš řekl svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete;

hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho synpoprosí o chléb, on mu dá kámen. Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho

prosí! (Lk 11,5-13)

Abrahamu Lincolnovi se připisuje tento výrok. Na něčem se americký parlament usnesl a předseda vyzval přítomné, aby se pomodlili za to, aby Bůh pomohl. Lincoln prý pokrčil rameny: „Bůh vždycky pomůže, ale jenom těm, kdo dělají jeho vůli. Modlit se máme za to, abychom dělali, co chce Bůh, a ne aby Bůh vyplnil to, co si přejeme my.“ Vypadá to vznešeně, ale přesto to neodpovídá ani evangeliu ani víře prostých věřících. Lidé

chodí na pouti, obětují svíce před obrazem Panny Marie, aby si něco vyprosili. Ježíš nám vtom nebrání, naopak nás povzbuzuje, abychom to dělali často. Je to snad proto, že by nám jinak nic dobrého nechtěl dát? Ptá se sv. Augustin. Odpovídá si sám na námitku: Bůh nám stále dává dobré, i když ho neprosíme. Ale když ho prosíme, uvědomíme si, že je náš Otec. To poznání pak je větší dar, než všecko ostatní.

Ve středověkém Španělsku kvetlo tzv. kavalírství. Byla to touha ukázat se,

překonat všechny ostatní. Nebylo to jenom v bitce, ale také ve skutcích dobročinnosti. na něco se třeba vybírá, ale kavalír dá ostentativně nejvíc, aby byl na prvním místě. Svatý Ignác říkával, že Bůh je "kavalír". Vždy a za všech okolností nám dává nejvíc, co potřebujeme a co je pro nás dobré. Vyžaduje však od nás, abychom mu svou závislost na něm projevovali častými a naléhavými prosbami. Je známo ze života sv. jana Pavla II., že když fašisti podnikli v roce 1944 razii na mladé Poláky v továrně, kde pracoval i on, všichni utekli, zatímco Karol Wojtyla zůstal v místnosti, klečel a modlil se a nacisté ji obešli, vůbec do ní nevkročili. Někdy se nám ovšem zdá, že Bůh nejenže naše modlitby neslyší, ale že vůbec náš život v duchu evangelia nás nějak nenaplňuje a zmocňuje se nás pochybnost, zdali se vyplatí žít podle svědomí a Božích přikázání, vždyť se nám kdekdo pousmívá, využívá, zatímco nevěrcům, sobcům, bezcitným se daří dobře. takové otázky si kladli lidé už v době proroka Malachiáše. Oko Boží všechno vidí a bude jednou spravedlivě hodnotit jednání jednoho každého.

PPÁÁTTEEKK 2277.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1133.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Když Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka, někteří ze zástupu řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové?

Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje! Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po pustinách a hledá odpočinutí. Když nenajde, řekne si: `Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.' Přijde a nalezne ho vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Konce toho člověka jsou horší než začátky.“ (Lk 11,15-26)

Z dějin a z politického života máme mnoho příkladů. I v Bibli se mluví po slavné vládě Šalamounově o rozkolu mezi severní a jižní části Izraele (1 Král 12). Rozkoly a odpady po dva tisíce let oslabují církev a její působení ve světě. Ale vnější dějiny jsou odleskem toho, co se děje v člověku samém. „Ach, dvě duše bydlí v mé hrudi, jedna se chce od druhé oddělit“, píše Goethe. Starořímský Ovidius se diví, jak vidí a schvaluje všecko dobré, a jak přitom dělá to, co je zlé. Nejdramatičtěji však popisuje sv. Pavel toto vnitřní rozdvojení v listu k Římanům: „Dobrou vůli sice mám,

ale skutek mi schází. Vždyť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Pozoruji, že je v mých údech jiný zákon, který je v rozporu se zákonem, jak mi ho předkládá můj rozum“ (Řím 7,18-23). Je toto rozdělení překonatelné? Máme být, jak říkal Pascal, napůl anděl a napůl zvíře? Hnutí asketická, mnišství, i mimo křesťanství vycházejí z optimismu, že je toto rozdělení překonatelné, že se může člověk vnitřně sjednotit, aby mohl sjednotit svět.

Prožíváme podzimní čas, který na nás v těchto dnech působí svou nevlídností: chladno, mlha, déšť, mraky, únava. Stejně tak popisuje prorok Joel v dnešním 1. čtení "Hospodinův den"¨- den posledního soudu. Jeho slova, která zazněla ve 4. století před Kristem, mají obsahově stejnou platnost. Bůh nechce někoho trestat, nechce nahánět strach a hrůzu svými slovy, ale protože je milosrdný, chce každého člověka zachránit, přivést ke šťastné věčnosti. Ježíšovi nepřátelé když vidí, že je nemožné popřít jeho zázraky a moudrost, uchylují se k pomluvě. Známe to i z denního života:

"chybí-li argumenty pro něco, čeho chce člověk dosáhnout, pomůže si pomluvou". Ovšem v případě Pána Ježíše se to jeho protivníkům nezdařilo, protože je dostal velmi jednoduchými příklady. ten první je jasný: satan nebude bojovat proti satanovi, vždyť by si uškodil, oslabil by se; podobně je to i ve státě, kde strana bojuje proti straně. Druhé tvrzení pak vychází z toho, že i mezi židy bylo dost zbožných a omilostněných mužů, kteří dokázali vyhánět zlé duchy. Snad je oni vyhánějí také satanem? Na tyto věcné argumenty nejsou námitky. Ježíš jasně vysvětluje, že on je silnější, než ten zlý ozbrojenec, který hlídá svůj dvůr. Jak píše svatý Pavel - "silnější je ten, který je ve vás, než ten, který je ve světě. Měsíc říjen nám nabízí modlitbu svatého růžence, který také podle legendy dostal svatý Dominik jako zbraň proti bludařům a víme, že i Panny Maria ve zjeveních vždy říká "modlete se růženec". Ať i tento prostředek nás udržuje v duchovní bdělosti a Boží přítomnosti.

SSOOBBOOTTAA 2277.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1144.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Když Ježíš mluvil k zástupům, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“ On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“

(Lk 11,27-28)

Jsme zvyklí na to, že bývají matky pyšné na děti, které mají úspěch. Přičítá se ta zásluha i jim. A dobří synové to uznávají, jsou si vědomi toho, co dostali z domu, z rodiny. Vidíme tu však jenom bezprostřední souvislost mezi rodiči a dětmi. Starozákonní myšlení bylo historicky hlubší. Všichni se viděli jako děti Abrahámovy, cítili souvislost se všemi, co byli před nimi a také odpovědnost za ty, kdo přijdou po nich. Proto jsou hříchy i zásluhy společné. Nám je dnes zatěžko vysvětlit dědičný hřích. Proč bych měl trpět za někoho, kdo byl přede mnou? Pro starozákonního člověka byl naopak

nepochopitelný hřích osobní, individuální. V jednom člověku hřeší celý národ. Ale to, co platí o hříchu, platí daleko víc o dobrém. I dobré skutky mají historický a kosmický důsledek. Děláme-li dobře, můžeme si přičítat to, co se krásného ve světě děje. Každá dobrá duše, píše Origenes, je blahoslavenou matkou Krista, který proniká do světa.

Svatý otec Jan Pavel II. píše ve své encyklice Mulieris dignitatem, že žena může sama sebe plně nalézt, - tedy naplno se realizovat - pokud se daruje druhým; tím poukazuje na mateřství, kde hraje každá matka

nezastupitelnou roli. Přirozeně se proto každá matka raduje z úspěchu svých dětí, ale také těžce nese, když se její děti zatoulají, nežijí dobře nebo jinak strádají. Dnes se dostává velkého ocenění Ježíšově matce, Panně Marii. Spontánní výkřik ženy ze zástupu je vlastně prvním chvalozpěvem v dějinách světa. Zvýrazňuje Mariino mateřství, můžeme říci v tělesné-fyzické rovině. Pán ježíš však doplňuje a zdůrazňuje to, co se vztahuje k její duši. Blahoslavení Boží slovo slyší a zachovávají ho. Tak se nám zdá, jako by Pán Ježíš Pannu Marii nějak neocenil, nechtěl o ní mluvit, ale opak je pravdou. kdo jiný, než Panna Marie Boží slovo slyšela, rozvažovala o něm a také ho žila, než právě ona?

PPOONNDDĚĚLLÍÍ 2288.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1166.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela

Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“ (Lk 11,29-32)

V denním životě se potkáváme často se znameními různého druhu. Šipka na značce ukazuje, že se jezdí doprava, namalované děti ukazují, že je vblízkosti škola, že má řidič dávat pozor. Někdo nám z dálky zamával, aby dal znamení, že nás poznal a že nás zdraví. V jistém smyslu se celá řeč, všecko dorozumívání skládá ze znamení. Bůh, který se v Bibli zjevuje, který k lidem mluví, tedy rovněž užíval znamení. Vlastně je celý Starý zákon, jeho dějiny, jediným velkým znamením. Proto Židé, když mluvili o Bohu, obyčejně začínali od Abraháma, aby ukázali názorně, jak se po celou

dlouhou dobu Bůh o svůj lid staral, jak jej vedl, jaká znamení mu dával. Čeho zlého se tedy dopouštějí Židé v době Kristově, když po něm žádají znamení? Dalo by se to osvětlit přirovnáním. Je to asi tak, jako když někdo celou dobu ve škole neposlouchal a pak chce, aby se mu krátce řeklo, oč šlo. I my jsme celý život v Boží škole, Prozřetelnost nám den ze dne, podobně jak Židům v dějinách, ukazuje, že nás vede. A najednou se vyskytnou lidé a řeknou: Dokažte mně, že Bůh existuje! Mělo by smysl mu něco dokazovat?

Vzpomínám si na slova P. Zdeňka Čižkovského (jeho velké nadšení u nás opadlo), který působil více jak 30 let v jižní Africe jako misionář, že v misiích lidé přijímají Kristovo poselství evangelia s velkým nadšením a zaujetím, takže misie zde mají velký úspěch, zatímco u nás jsou misie těžší, protože lidé nemají o Krista a jeho učení zájem, je zde tupá lhostejnost a z toho pramení i malý úspěch evangelizace v našich podmínkách. I v době Pána Ježíše tomu nebylo jinak, než je tomu u nás dnes. Jeho ostrá slova

bohužel platí i nám. Ježíš se vrací do minulosti, do dějin izraelského národa, které ukazují na vnímavost předků pro Boží slovo. Pohanská královna je okouzlena moudrostí

Šalomounovou natolik, že váží dlouhou cestu, aby si ho poslechla a jistě se i její život změnil. Podobně to byli i ninivští obyvatelé, kteří vzali Jonášovu výzvu k obrácení vážně, obrátili se, činili pokání a Bůh upustil od trestu, kterým jim hrozil. Vraťme se i my vduchu do své minulosti. Byli to naši předkové, kteří měli tolikrát těžký život, ale přesto věděli, že nejcennější dědictví, které je třeba předat dětem a zachovat je za všech okolností, je víra. My jsme jejich pokračovatelé. Kde máme své potomky? Nejsme my tím pokolením, které víru pohřbilo? Čekáme na nějaká znamení, která nás utvrdí ve víře? Žádná zvláštní už nebudou. A ta menší znamení kolem nás nejsou snad dost výmluvná? Katastrofální povodně v Čechách, na Moravě, tisíce mrtvých po teroristických útocích, zrovna tento týden v Las Vegas, kde zahynulo 69 lidí a další stovky zraněných? To všechno nejsou náhodné věci, ale zcela jistě znamení, která mají lidem ukázat nejen pomíjivost všech věcí, ale také důsledky ateizmu, bezbožectví. Zní to možná ostře, ale je třeba se nad tím zcela jistě vážně zamyslet. Víra se jistě nedá nikomu vnutit. Děláme však všechno proto, abychom svou víru druhým předali anebo jsou nám lhostejní? Zvláště u dětí a vnoučat, tam je ještě možné sklidit ty největší úspěchy, protože se teprve formuje jejich osobnost. Prosme Pána, abychom měli starost nejen o spásu své duše, ale usilovali všemožně o předání víry také našim bližním, zvláště nejbližším.

ÚÚTTEERRÝÝ 2288.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1177.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177 -- SSVV.. IIGGNNÁÁCC ZZ AANNTTIIOOCCHHIIEE

Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl. Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“ (Lk 11,37-41)

Umývání, které je prostředek hygieny, se stalo v náboženstvích rituálním prvkem. Při obřadech omývání uznává člověk, že se potřebuje očistit, aby mohl předstoupit před Boha. V křesťanství užíváme tohoto symbolu při křtu. Židé užívali obřadné umývání často. Velekněz se musel omývat, než přijal úřad (Ex 29,4; 40,12). Omýt se musel každý, kdo se dotkl mrtvoly (Lv 11,39 nn.), malomocného (Lv 14,8 nn). Farizeové rozmnožili tento obřad na mnoho případů denního života, i tam, kde to Zákon výslovně nenařizoval. Samozřejmě v tom není nic špatného po stránce hygienické. I nábožensky – jako obřad – je to pěkný obraz vnitřního postoje. Ježíš však

farizeům často vytýkal, že se vnější zachovávalo, ale vnitřní smysl vyprchal. V Káni proměnil ve víno vodu, která byla ve džbánech na očišťování (Jan 2,6) a obrazně tím

naznačil, že se má tělesné očišťování stát duchovním. Proto také před farizeji někdy schválně opomenul vnější obřad, aby ukázal na důležitost toho, co je hlavní a podstatné: očistění duše.

Pro nás je běžné, že se umýváme před jídlem. Důvod je jasný. Máme strach, abychom se něčím nenakazili. Bdíme však stejně nad tím, co vchází do našich myslí, což je ještě mnohem důležitější? Kolik je to různých

myšlenek, které přijímáme každou chvíli a je nám to úplně jedno. Ospravedlňujeme se výrokem: myslet si přece mohu, co chci. Dívat se mohu také, na co chci. Rozumný však ví, že neprospívá všechno, co ´mohu´. Svatý Pavel krásně píše ´všechno mohu, ale ne všechno mi prospívá. My také slyšíme kolem sebe třeba nějakou pomluvu či nactiutrhání. Máme se zastavit a zamyslet se, je-li rozumné tomu věřit, abychom to vypravovali dál. Napadne nás, že bychom se mohli podívat na televizi. Pokládáme si otázku: není pro mě nic užitečnějšího, než sedět u televize? Chceme říci něco druhému. Ptáme se: Povede to k něčemu dobrému? A tak se učme i my očišťovat své nitro tímto filtrem, abychom byli před Bohem pravdiví.

Žádný z církevních otců nevyjádřil tak intenzivně jako svatý Ignác z Antiochie touhu po sjednocení s Kristem, po životě v Něm, řekl Svatý otec Benedikt XVI. při generální audienci, kterou věnoval každou středu významným církevním otcům. "Jsem Boží pšenice, která má být rozemleta zuby šelem, abych byl shledán čistým chlebem Kristovým." Tak byl tento světec odhodlán podstoupit mučednickou smrt pro Krista. Někdy nám možná připadá, že mučedníci si svého života moc nevážili; ve skutečnosti však svůj život milovali stejně jako ho miluje každá člověk, ovšem je třeba připomenout, že záleží na tom, čím život naplňují, co je objektem jejich lásky. 1) Pro mnoho lidí život znamená zážitky - cestují, chodí po výletech, pořádají hostiny; časem však na všechno zapomínají a nakonec si povzdechnou: jak se cítím prázdný. 2) Jsou zase jiní, kteří hledají vědomosti. Naučili se mnoha věcem. Znát znamená uchovávat v paměti. Ale paměť také slábne, znalosti se vytrácejí. Co zbude z vědce, jenž dnes neví, co dělal včera? Všechno je pryč, nastoupí skleróza, ... 3) Nejkrásněji však naplňují život ti, kdo ho naplňují láskou. Milují své blízké a všechny lidi. Milovat znamená žít pro bližního, myslet na bližního, zapomínat na sebe. Tak žili mučedníci. Byli ochotni za lidi, za církev, jim svěřené, přinést největší oběť, oběť vlastního života, ale z lásky.

SSTTŘŘEEDDAA -- 1188.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177 -- SSVV.. LLUUKKÁÁŠŠ

Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‘Pokoj tomuto domu!’ Bude-li tam člověk hodný pokoje,

spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když

přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‘Přiblížilo se k vám Boží království!’“ (Lk 10,1-9)

Ve středověku se řemeslníci sdružovali do cechů, a každý cech měl svého patrona. Horníci sv. Barboru, vinaři sv. Urbana, myslivci sv. Huberta, filozofové sv. Kateřinu a malíři za svého patrona zvolili sv. Lukáše, protože podle legendy namaloval obraz Panny Marie. Zda-li je to

skutečně pravda není důležité; jisté je, že píše o matce Boží jako žádný jiný z evangelistů. Nevíme, kde se dověděl o dětství Pána Ježíše a o osudech Svaté Rodiny. Snad z vyprávění Panny Marie nebo od sv. Jana, kterému byla Matka Boží svěřena samotným Kristem. Původem byl Lukáš z Řecka, byl Evropanem, povoláním lékař a dobrým přítelem sv. Pavla. Doprovázel ho na jeho misijních cestách, znal i Marka, jeho evangelium a Skutky apoštolů zdůrazňují Boží milosrdenství a poselství spásy pro všechny lidi i společenské vrstvy. Pavla však nejen na misijních cestách provázel, ale byl s ním i ve chvílích utrpení a zkoušek ve vězení. Dvakrát byl sv. Pavel vězněn v Římě a pokaždé tu byl i sv. Lukáš. Zvláště dnes jsme slyšeli o Pavlově druhém věznění, krátce před smrtí a jak sám píše, "jediný Lukáš je tu se mnou". Říká se, že ´v nouzi poznáš přítele´. tak se to dá říci i o sv. Lukáši. Apoštol národů si nesmírně cení jeho blízkosti. Všichni ho totiž opustili. Jeden odchází do světa, další zase na jiné působiště, našli se i takoví, kteří ho podráželi a znepříjemňovali život jako ten kovář Alexandr. Pavel zůstává sám, ale opírá se o Pána. ten nezklame nikdy. Je dobré mít přátele. Jedna z naučných knih říká, kdo má přítele, našel poklad. Má Bohu děkovat a ten, kdo přítele nemá, má se modlit, aby nějakého přítele měl. Ovšem ani na přátele nelze spoléhat absolutně. Hlavně je třeba se opírat o Pána. Ten zůstává věrný stále.

ČČTTVVRRTTEEKK 2288.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 1199.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Pán řekl (znalcům Zákona): „Běda vám! Stavíte náhrobky prorokům, a vaši předkové je zabíjeli. Tím tedy sami dosvědčujete a schvalujete činy svých předků, neboť oni je zabíjeli, a vy jim stavíte (náhrobky). Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a apoštoly. Z nich některé budou zabíjet a pronásledovat, takže na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, prolévaná od založení světa, od krve Ábelovy až po krev

Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a svatyní. Ano, říkám vám: Toto pokolení stihne (pomsta). Běda vám, znalci Zákona! Odstranili jste klíč k poznání. Sami jste (k němu) nedošli, a těm, kdo k němu chtěli dojít, jste v tom bránili.“ Když odtamtud odcházel, učitelé Zákona a farizeové začali na něho zle dorážet a zahrnovat ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali, aby ho mohli chytit za slovo. (Lk 11,47-54)

V každé těžké době se vyskytuje mnoho tzv. proroků, kteří předpovídají, že bude zle, že přijde válka, že bude konec světa apod. Některým se věří, některým se nevěří, nerozumní lidé věří mnoho, rozumní málo nebo nic. Jde tu o skutečné proroky, o kterých mluví Písmo a jejichž kázání čteme vknihách Starého zákona? Je tu jisté nedorozumění v názvu samém. Dnešní slovo prorokovat znamená předpovídat, co bude. Ale to dělají např. i tzv. jasnovidci. Někteří z nich mají opravdu zvláštní schopnosti, ale přesto nejsou proroky v biblickém smyslu. I tam se však mluví o pravých a

falešných prorocích. Jak se rozeznávají? Falešní mluví o tom, co jim napadlo, „co se jim zdálo“, pravý prorok sděluje lidem to, co mu zjevil Bůh. To není na prvním místě předpověď, je to něco důležitějšího: Bůh osvítí svědomí člověka, aby dobře rozeznal, co je dobré a co je zlé. Když to ví, něco může předpovědět, může říci lidem: „Děláte zle, a to

skončí tragicky, hleďte se obrátit, jenom dobrem se zachrání svět!“ Tento dar proroctví ovšem v církvi nikdy nevyhynul. Bůh v každé době tyto proroky posílá.

´Na pravdu se každý zlobí´, tvrdí prostá zkušenost. Ovšem každé přirovnání pokulhává, nedá se vzít doslova v každé situaci. pokud nám třeba někdo poradí cestu kudy máme jít, abychom dosáhli svého cíle, tak se na něho pochopitelně nezlobíme, ale jsme rádi, těší nás to. Poznání pravdy těší každého lékaře, vědce, umělce. Jiný případ nastane, když děláme zle a chceme druhým namluvit, že je všehno v pořádku, nasadit jim brýle mámení. A pokud to někdo prohlédne, stává se našim nepřítelem. Proto se

nedivme, že i Pán Ježíš měl své nepřátele, když jim řekl pravdu do očí. Jak často si i my namlouváme, že jsme takoví, jací bychom chtěli být a neradi si přiznáváme svá selhání a omezení. Potřebujeme hodně odvahy a Boží pomoci abychom pohlédli odvážně pravdě do očí.

PPÁÁTTEEKK 2288.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 2200.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Kolem Ježíše se shromáždilo tak obrovské množství (lidí), že se div neušlapali. Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví! Nic není zahaleného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Proto všechno, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pošeptali do ucha za zavřenými dveřmi, bude rozhlášeno ze střech. Říkám vám, moji přátelé:

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci!“ (Lk 12,1-7)

Jedna holandská povídka vypravuje o chlapci, který se dostal do školního internátu. Cítil se tam zle. Pocházel ze samoty, byl navyklý na ticho, na procházku chodil do lesa, kde ho nikdo neviděl. A teď se najednou octnul v hluku, uprostřed rozjařené mládeže, kde ho šťouchali, postrkovali i u stolu. Bylo mu do pláče. Přijal jako velkou úlevu to, co ostatní brali jako omezení svobody, že se totiž v ložnici večer nesmí mluvit, zvláště ne, až se zhasne světlo. Už nedočkavě na to zhasnutí čekal. Ale co se nestalo? Nebyla tam tma úplná. V rohu sálu bylo v kartónu vyřezané

velké oko a za ním světlo malé žárovky. I zde potmě tě někdo vidí, někdo pozoruje. Tak prý ho to vylekalo, a tak mu utkvělo ve vzpomínce, že prý po letech, když se stal školním inspektorem, jeho první nařízení bylo, aby se to oko odstranilo. A přece úmysl těch, kdo takové kartonové oko umisťovali, byl jistě dobrý. Chtěli připomenout chlapcům pravdu, která je samozřejmá, ale na kterou se zapomíná: Bůh tě všude vidí. Proč nás to tedy leká? Bude ten pocit tak dlouho hrozný, dokud nepochopíme, že je to oko Boží lásky a sympatie a ne hlídač, který špehuje.

Pán Ježíš varuje své učedníky před postoji farizeů: varujte se farizejského kvasu. Díky dobrému kvasu se připravuje kvalitní těsto a může se z něj upéci chutný chléb, zatímco je-li kvas špatný, potom ani těsto za nic nestojí. Na tomto příkladu chce Kristus Pán ukázat, jak je nebezpečný kvas, který byl mezi farizeji a tím bylo pokrytectví. Rozpor mezi tím, co si myslím ve svém nitru a co provádím navenek, náboženský formalizmus. Přetvářka nemá budoucnost, protože nic není skryto, co by nebylo odhaleno. Jediné, co obstojí je život podle pravdy. Před lidmi se dá leccos

zahrát, před Bohem ovšem nikoliv. Dále jsme slyšeli výzvu k odvážnému svědectví víry před lidmi. Vzpomeňme na první slova, která 16. října 1978 pronesl při svém prvním papežském projevu Jan Pavel II.: "Nebojte se!" Proč se nemáme bát? Na tuto otázku známého italského spisovatele a žurnalisty, Vittoria Messoriho, papež odpověděl: "Protože člověk byl vykoupen Bohem. Bůh si zamiloval svět. A zamiloval si ho natolik, že dal svého jednorozeného Syna. tento Syn zůstává v lidských dějinách jako vykupitel. Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Na konci druhého tisíciletí potřebujeme snad víc než kdy jindy slova zmrtvýchvstalého Krista: "Nebojte se!" Potřebují je lidé a národy celého světa. Je třeba, aby v jejich svědomí znovu zesílila jistota, že existuje Někdo, kdo ve svých rukou drží osudy tohoto světa, jenž pomíjí; Někdo, kdo má klíče od smrti a pekel; Někdo, kdo je Alfa i Omega dějin člověka. A tento Někdo je Láska: Láska, která se stala člověkem, Láska ukřižovaná a znrtvýchvstalá, Láska, která je mezi lidmi stále přítomná". A tak se, bratři a sestry, ani my nemusíme v těchto pohnutých dobách ničeho bát. Máme-li víru v Krista, pak máme vše potřebné!

SSOOBBOOTTAA 2288.. TTÝÝDDNNEE VV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ -- 2211.. ŘŘÍÍJJNNAA 22001177

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i Syn člověka se přizná před Božími anděly. Kdo však mě před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo by se však rouhal Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli

říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci.“ (Lk 12,8-12)

V morálce se řeší otázka, kdy a jak je člověk povinen se přiznat, že je křesťan, že je kněz, že byl v kostele apod. Nejde tu ovšem jenom o zvědavost ostatních, ale o následky, jaké by v době pronásledování takové přiznání mělo. Autoři souhlasí v tom, že není nikdo povinen sám se vydávat v nebezpečí. Ale přímo zapřít víru nemůžeme. Jak se však toto vyznání Krista má projevit v denním životě? Není vždycky nejvhodnější způsob rozdávání letáků, jako to dělají sekty. Nesmíme ani vnucovat rozhovory a náboženství tam, kde to budí odpor. Vyznáním Krista je však

vždycky dobrý příklad. V životě sv. Františka z Assisi se čte, že pozval své spolubratry, aby šli spolu s ním kázat. Přešli celé město a vrátili se zpět. Sv. František neotevřel ústa.

Ptali se ho pak, proč nekázali. Odpověděl, že má být nejlepším kázáním evangelia příklad jejich chudoby a skromnosti. Každá křesťanská ctnost je vyznáním Krista před lidmi. (LM)

Po celá staletí se lidé zajímali o to, co je to za hřích, který je neodpustitelný. Co si představit pod hříchem proti Duchu svatému? My víme, že Boží milosrdenství nemá hranic pro toho, kdo hříchů lituje. Ovšem když někdo odmítá odpuštění hříchů, odmítá milost nabízenou od Boha, tomu samozřejmě Bůh neodpustí, protože ho dotyčný nechce. Proti svobodnému rozhodnutí člověka Bůh nic nezmůže.Pěstujme tedy kající smýšlení, vyznávejme své hříchy, i když nejsou závažné. Víme, že mnoho malých věcí, když se dají dohromady tvoří jednu velkou - mnoho kapek

naplní řeku, mnoho zrnek tvoří hromadu (sv. Augustin).

NNOOVVÍÍ PPOOMMOOCCNNÍÍ BBIISSKKUUPPOOVVÉÉOOLLOOMMOOUUCCKKÉÉ AARRCCIIDDIIEECCÉÉZZEE

přijmou biskupské svěcení v katedrále sv. Václava v Olomouci,

v sobotu, 14. října 2017, v 10.00

P. Mgr. Antonín BaslerNarodil se 16. února 1956 v Šumperku jako čtvrté dítě Antonínu a Anně Baslerovým. Má tři starší sestry – Marii, Annu a Jiřinu. Svoje dětství a mládí prožil v Olšanech (okres Šumperk). Po základní škole absolvoval v Šumperku Střední železniční školu, obor elektrická trakce a kolejová vozidla v železniční dopravě (1971–1975). U Československých státních drah pracoval jako technik rok před dvouletou základní vojenskou službou a také rok po jejím ukončení. V roce 1979 nastoupil k pětiletému studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké

fakultě v Litoměřicích. Dne 30. června 1984 byl v olomoucké katedrále sv. Václava biskupem Josefem Vranou vysvěcen na kněze. Od vysvěcení byl do roku 1990 farním vikářem v Luhačovicích, od roku 1990 do roku 1999 farářem ve Vizovicích a administrátorem v Horní Lhotě, od roku 1993 i děkanem vizovického děkanátu. V roce 1999 se stal farářem farnosti sv. Michala v Olomouci a od roku 2003 i administrátorem farnosti Bystročice. V roce 1999 byl také jmenován sídelním kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci a v roce 2000 kancléřem kurie Arcibiskupství olomouckého. K 1. červenci 2017 byl uvolněn z funkce faráře a administrátora a byl

jmenován členem liturgické komise a členem subkomise pro sakrální umění Arcidiecéze olomoucké. Dne 5. července 2017 jej papež František jmenoval titulárním biskupem diecéze Vaga v dnešním Tunisku a pomocným biskupem olomouckým.

Mons. Mgr. Josef NuzíkNarodil se 25. července 1966 ve Strání (okres Uherské Hradiště), kde také vyrůstal v zemědělské rodině spolu se svými deseti sourozenci – čtyřmi bratry a šesti sestrami. Po maturitě na Středním odborném učilišti ve Slováckých strojírnách v Uherském Brodě roku 1984 pracoval v těchto strojírnách až do května roku 1989 jako soustružník. V tomto období také

absolvoval dvouletou základní vojenskou službu. Na podzim roku 1989 začal svou přípravu ke kněžství studiem na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Praze se sídlem v Litoměřicích a po roce ve studiu pokračoval na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Jáhenské svěcení přijal roku 1994 a jáhenskou službu vykonával ve farnosti Nový Jičín, kde posléze – po přijetí kněžského svěcení 17. června 1995 z rukou olomouckého arcibiskupa Jana Graubnera – působil také jako farní vikář. Od léta roku 1996 sloužil jako farní vikář ve farnostech Luhačovice a Pozlovice, v roce 1997 byl jmenován administrátorem farnosti Nivnice a souběžně spravoval také farnost Korytná, zde působil později i jako farář až do roku 2003. V tomto roce byl jmenován farářem ve Štípě u Zlína a zároveň administroval farnost Hvozdná, přitom byl i děkanem vizovického děkanátu. V roce 2005 byl jmenován vicerektorem Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci, kde působil čtyři roky. V roce 2009 ho arcibiskup Graubner jmenoval svým generálním vikářem, v tomto období byl také ustanoven kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci. Papež František ho 5. července 2017 jmenoval titulárním biskupem diecéze Castra Galbae na území dnešního Alžírska a pomocným biskupem olomouckým.

(foto: Mons. Nuzík při eucharistii o pouti u sv. Anny v Pustiměři, 31. července 2011)

KKŘŘEESSŤŤAANNSSKKÁÁ NNAADDĚĚJJEE::VVyycchhoovváávvaatt kk nnaadděějjii

(promluva papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 20. září 2017)

(Bratři!) Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno. (Židům 6,10-12)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Tématem dnešní katecheze je výchova k naději. Proto budu oslovovat zpříma – tebe - s představou, že mluvím jako vychovatel, jako otec k mladému člověku nebo ke komukoli, kdo je otevřen poučení. Přemýšlej tam, kam tě Bůh zasadil, doufej! Vždycky doufej!

Nepodléhej noci: pamatuj, že primární nepřítel, jehož je třeba podrobit, není mimo tebe, je uvnitř. Nedávej tedy prostor trpkým a temným myšlenkám. Tento svět je prvním zázrakem, který Bůh učinil a vložil do našich rukou milost nových divů. Víra a naděje jdou pospolu. Věř v existenci pravd vyšších a krásnějších. Důvěřuj v Boha Stvořitele, v Ducha svatého, který všechno přivádí k dobru, do náruče Krista, který očekává každého člověka na konci jeho života; věř, On tě očekává. Svět kráčí díky mnoha lidem, kteří razili cesty, stavěli mosty, snili a věřili, třebaže kolem sebe slyšeli posměšná slova.

Nemyslete si, že boj sváděný tady na zemi, je zcela zbytečný. Na konci života nás neočekává ztroskotání: tepe v nás semínko absolutna. Bůh neklame, zasadil do našich srdcí naději, kterou nechce deptat frustracemi. Všechno se rodí, aby vykvetlo ve věčném jaru. Také Bůh nás stvořil, abychom vykvetli. Připomínám si tady onen dialog, ve kterém dub pravil mandloni: Pověz mi o Bohu. A mandloň vykvetla.

Kdekoli jsi, tvoř! Jsi-li na dně, povstaň! Nezůstávej padlým, vstaň, nech si pomoci, abys stanul na nohou. Sedíš-li, dej se na cestu! Ochromuje-li tě nuda, vyžeň ji dobrými skutky! Cítíš-li se prázdným či demoralizovaným, pros Ducha svatého, aby tvou nicotu znovu naplnil.

Vytvářej pokoj mezi lidmi a nenaslouchej hlasu, který rozsévá nenávist a rozdělení. Nenaslouchej takovým hlasům. Lidské bytosti, jakkoli se od sebe liší, byly stvořeny, aby žily spolu. Uprostřed neshod měj strpení; jednoho dne zjistíš, že každý je nositelem zlomku pravdy.

Měj rád lidi. Měj je rád jednoho po druhém. Respektuj cestu všech, přímou či krkolomnou, vždyť každý má k vyprávění svůj příběh. I každý z nás má svůj vlastní příběh. Každé dítě, které se rodí, je příslibem života, který opět ukazuje, že je silnější než smrt. Každá láska, která vzniká, je proměňující mocí, která prahne po štěstí. Ježíš nám dal světlo, které září v temnotách: braň jej a chraň. Toto jediné světlo je největším bohatstvím, které bylo svěřeno tvému životu.

A především sni! Neměj strach snít. Sni! Sni o světě, který ještě není vidět, ale jistě nadejde. Naděje nás vede, abychom věřili v existenci stvoření, které sahá až ke svému definitivnímu naplnění, až bude Bůh všechno ve všem. Lidé mající představivost darovali lidstvu vědecké a technologické objevy. Překročili oceány, vstoupili do zemí, kam dosud nikdo nevkročil. Lidé pěstující naděje jsou také těmi, kdo přemohli otroctví a přičinili se o lepší životní podmínky na této zemi. Pomyslete na tyto lidi.

Buď odpovědný za tento svět a život každého člověka. Pomysli, že každá nespravedlnost páchaná na chudákovi, je otevřená rána a umenšuje tvoji vlastní důstojnost. Život nekončí s tebou a na tento svět přijdou další pokolení, která vystřídají to naše a ještě mnohá jiná. Každý den pros Boha o dar odvahy. Pamatuj, že Ježíš přemohl strach kvůli nám. On přemohl strach! Náš nejproradnější nepřítel nezmůže nic proti víře. A když na tebe uprostřed životních těžkostí dolehne strach, vzpomeň si, že nežiješ jenom pro sebe. Ve křtu byl tvůj život již pohroužen do tajemství Trojice a ty patříš Ježíši. A kdyby tě jednoho dne zachvátil děs anebo sis myslel, že zlo je příliš velké, aby bylo možné mu čelit, pomysli jednoduše na to, že Ježíš žije v tobě. A On si chce skrze tebe svojí mírností podrobit všechny nepřátele člověka: hřích, nenávist, zločin, násilí, všechny naše nepřátele.

Stále měj odvahu pravdy, ale pamatuj, že nejsi nadřazen nikomu. Pamatuj na to: nejsi nadřazen nikomu. I kdybys zůstal jediným, kdo věří v pravdu, nevyhýbej se přítomnosti lidí. I kdybys žil v mlčení poustevny, nos v srdci utrpení každého tvora. Buď křesťanem a v modlitbě všechno odevzdávej Bohu. A pěstuj ideály. Žij pro něco, co převyšuje člověka. A kdyby tě jednoho dne tyto ideály měly žádat, abys draze zaplatil, nikdy je nepřestaň nést ve svém srdci. Věrnost dosáhne všeho.

Když pochybíš, povstaň. Nic není lidštějšího než pochybit. A tato pochybení se ti nemají stát vězením. Nebuď uvězněn ve svých pochybeních. Syn Boží přišel nikoli kvůli zdravým, nýbrž kvůli nemocným, a tudíž přišel i kvůli tobě. A kdybys v budoucnu pochybil znovu, neboj se a povstaň! Víš proč? Protože Bůh je tvůj přítel.

Zachvátí-li tě hořkost, pevně věř ve všechny lidi, kteří ještě pracují pro dobro: v jejich pokoře je zárodek nového světa. Stýkej se s lidmi, kteří opatrují srdce jako srdce dítěte. Uč se z údivu, pěstuj úžas. Žij, miluj, sni, věř. A s milostí Boží nikdy nezoufej.

„I kdybych přišel o svůj život, nebylo by to nadarmo,

pokud by se aspoň jeden z těch, kterým jsem pomohl,

stal knězem místo mne“(Don Titus Zeman, srv. Summarium Documentorum, Doc. 28)

„Byl světec a zemřel jako mučedník“

(Summarium Testium, Test. XVI, § 322)

Titus Zeman se narodil 4. ledna 1915 ve Vajnorech u Bratislavy jako nejstarší z deseti dětí. Jeho dětství bylo provázeno spoustou zdravotních problémů: když mu bylo deset let náhle se

uzdravil na

přímluvu Panny Marie Sedmibolestné. Toho dne jí Titus v hloubi srdce slíbil, že "bude navždy jejím synem" a do tohoto vyjádření vložil pevné předsevzetí zasvětit se Bohu. Jen krátce předtím, v roce 1924, přišli do národní svatyně jí zasvěcené, synové dona Bosca. Tehdy se Titus rozhodl, že se stane salesiánským knězem. Dva roky vzdoruje opozici rodiny, která byla příliš chudobná na to, aby mohla platit studia, ale také místního faráře, ba dokonce samotného ředitele saleziánského díla v Šaštíně, dona Josefa Bokora, který má obavy vzhledem k jeho mladému věku: "U nás nemáme tak

mladé jako jsi ty. Co si počneme, až se rozpláčeš a budeš se chtít vrátit k mamince?", tázal se Titusa. Ten se však nedá a klidně odvětí, že maminkou mu bude Panna Maria Sedmibolestná. Dona Bokora pak přesvědčil těmito slovy: "Dělejte co chcete, ale přijměte mne sem". Bylo nemožné mu to vymluvit. Rodině Titus sdělil: "Pokud bych zemřel, peníze byste stejně vynaložili na můj pohřeb. Prosím vás, abyste je použili na má studia".

Rodina tedy prodala malé pole, ale pomohlo i několik dobrodinců a podporovali Tita během dlouhých studií ke kněžství.

V roce 1931 začal noviciát a první sliby skládal 6. srpna 1932, věčné pak 7. března 1938. Teologii studoval v Itálii: v Římě a v Chieri u Turína. Na kněze byl vysvěcen 23. června 1940 v Turíně. Když se pak vrátil do vlasti, představení ho požádali, aby studoval chemii a přírodní vědy. Vyučoval pak na různých

salesiánských institutech, v pastoraci vypomáhal diecézním kněžím a stal se rovněž kaplanem jedné ženské řeholní kongregace. Člověk silné vůle, pevného zdraví, pokorné a diskrétní povahy, radostný, schopný vytvářet pevné vztahy spolupráce a přátelství.

Don Titus Zeman je však především salesián - kněz. A tak, když v roce 1946 -po dramatu II. světové války a těžkých létech přechodu, která následovala -komunistická moc, která již ve vlasti zapouštěla kořeny, žádá odstranění křížů ze školních tříd, Titus jako profesor v Trnavě, se s několika dalšími postavil proti: doplatil na to

propuštěním. Avšak z celého Slovenska mu přicházejí blahopřejné dopisy a pohlednice za to, že se postavil na obranu Kristova kříže. Stejným odhodláním se vyznačoval i pár let nato. Na Slovensku, které stále více ovládal komunistický režim a církev tvrdě pronásledoval: nucená věznění řeholníků v koncentračních klášterech, vykonstruované soudní procesy především s biskupy, oddělení mladých řeholníků od jejich představených ... Titus Zeman se stává spolu s dalšími kněžími, mezi něž patří don Ernest Macák, zodpovědným za odvážný počin záchrany duchovních povolání.

Don Ernest zůstal na Slovensku, aby pomáhal těm, kteří tam zůstanou, přijímal obnovování řeholních slibů, vedl mladé a nedovolil, aby jim byla ukradena naděje.

Don Titus, kolik jen mohl, tajně převáděl přes řeku Moravu a Rakousko do Itálie, aby mohli dokončit studia teologie a být vysvěceni na

Vajnorské družičky vítaí novokněze Tita před jeho primiční mší svatou v rodné obci, 4. srpna 1940.

kněze. Měli být připraveni vrátit se do vlasti hned, jakmile by se objevily jen nepatrné signály pádu komunistického režimu.

Titus tak zorganizoval tři přechody" jeden mezi srpnem a zářím 1950; další pak v říjnu 1950 a poslední v dubnu 1951. Mezitím se aktivita záchrany saleziánských povolání stala koridorem, přes který se pokusil zachránit i pronásledované diecézní kněze. Poté, co jej v tomto počínání povzbudil tehdejší generální představený saleziánů, don Pietro Ricaldone, s nímž se potkal v Turíně, a poté, co překonal těžkou chvílií osobní zkoušky "temné noci" v lednu 1951 v Linci, když čekal na vhodné okolnosti pro návrat do vlasti, byl Titus Zeman spolu s mnoha dalšími v dubnu 1951 zatčen.

Vykonstruovaná obvinění zněla: špionáž a velezrada. Prokurátor pro něj žádal trest smrti. Ale Titova pověst a snaha režimu "nevytvářet mučedníky", přinesly změnu trestu na 25 let tvrdého nepodmíněného žaláře a ztrátu všech občanských práv. Třináct let Titus snáší vězení, krutě mučený, zesměšňovaný, ponižovaný. Bratislava, Leopoldov, Ilava, Mírov, Valdice a Jáchymov se svou strašnou "Věží smrti", kde byl určen k ručnímu drcení radioaktivního uranu, - to byla místa Kalvárie dona Tita Zemana.

Jeho osud se prolíná se svědectvími víry mnoha dalších: blahoslavená Zdenka Schelingová, Boží služebník Michal Buzalka, Ján Chryzostom Korec - pozdější kardinál, don Alfonz Paulen, don Ernest Macák (zemřel v pověsti svatosti v r. 2016). Titus nebojoval víc než oni, ale spolu s nimi a to specifickým způsobem, který se od něj žádal. V roce 1964 režim propustil Tita podmínečně na svobodu, stále je však sužován, sledován a nakonec se s ním jednalo jako s pokusným králíkem. Zemřel 8. ledna 1969. Několik měsíců potom, při revizi rozsudku, padla jako nepravdivá potupná obvinění, která komunistickému režimu sloužila jako důvod k pronásledování. V roce 1991 jej rehabilitační proces definitivně prohlásil za nevinného, zatímco i někteří z jeho pronásledovatelů se na konci svého života obrátili a přiblížili Církvi, ba dokonce žádali -někdy i veřejně - o odpuštění zla, které na něm spáchali.

Dnes i sama Církev čte život Titusa Zemana v kategorii mučednictví" to nejvyšší svědectví lásky vydané na obranu víry. Jeho smrt byla způsobena násilnými činy pronásledovatelů, z nenávisti k samotné víře, které vedly ke zkrácení jeho života. Proces blahořečení a svatořečení dona Titusa Zemana byl zahájen v roce 2010. V pondělí, 27. února 2017, Svatý otec František schválil dekret o mučednictví dona Titusa a umožnil jeho blahořečení.

SVĚDECTVÍ

ZO SPOMIENOK RODÁČKY URŠULE PILNEJ, ROD. LEŠKOVEJ

Bolo to 3. augusta 1940 a Matej pomáhal zvážať obilie, aj keď sa necítil dobre. Na spiatočnej ceste ho uložili do voza na snopy. Večer prišiel domov smutný a povedal: „Je mi zle, večerať nebudem, Idem si ľahnúť, aby som mohol ísť zajtra na veľkú slávnosť, na primície a svätú omšu dôstojného pána Titusa Zemana.“ Ráno nemohol vstať, ale premohol sa a obliekol do kroja. Bola som veľmi mrzutá: „Ako môžeš ísť, keď pľuješ krv?“ povedala som mu. Išli sme. Ja som ostala vzadu a Matej išiel až k oltáru. Po chvíli som videla, že Matej odišiel nabok a sadol si na kameň pod hrušku, kde ostal až do konca primícií. Keď sme prišli domov, nemohol obedovať, musel si ísť ľahnúť. Dohodli sme sa, že na druhý deň pôjde k lekárovi. Poobede po litániách malo byť novokňazské požehnanie a Matej znovu povedal: „Pôjdem na požehnanie.“ Znovu som odpovedala: „Ako pôjdeš, keď nevládzeš?“ „Ja musím ísť!“ povedal Matej. Tak sme išli. Ako ho dôstojný pán požehnal, zázračne bol uzdravený. Domov prišiel veselý a povedal: „Mňa už nič nebolí, zajtra už nemusím ísť k lekárovi!“ Chutilo mu jesť. Ráno vstal veselý, išiel do maštale, všetko robil ako dovtedy. Vôbec nebolo na ňom vidno, že ešte včera bol veľmi chorý. Je to svätá pravda.

ZO SPOMIENOK HERCA ANTONA BALÁŽA

Otca Titususa zaraďujem medzi najvýznamnejšie osobnosti Slovenska. Osobne som sa s ním stretával v rokoch 1940–1944 v Bratislave na Miletičovej ulici. Na tieto stretnutia mám nádherné spomienky. Správal sa ku mne ako druhý otec. Bol mojím duchovným otcom. Ráno som mu chodieval miništrovať. Poobede sme mávali spevácky alebo divadelný krúžok. Otec Titusa bol dobrým organizátorom a pri divadelných hrách mal na starosti technickú stránku.

ZO SPOMIENOK SALEZIÁNA KŇAZA BERNARDÍNA ŠIPKOVSKÉHO

Titusa Zemana som dobre poznal. Asi šesť rokov sme sa stretali v Trnave, ja ako chlapec – študent (učil ma chémiu) a neskôr ako jeho rehoľný spolubrat a salezián. Z tohto obdobia si pamätám na jednu príhodu. Bolo to počas druhej svetovej vojny. V podvečer som išiel po čosi do divadla. Na balkóne som zazrel muža, ktorý tam fajčil. Ako ma zbadal, hneď sa schoval za dverami balkóna. Hoci som veľa pracoval v divadle ako asistent, nikdy som za tými dverami nebol. Bol to neobývaný trakt budovy, súvisiaci s gymnáziom. Priznal som sa spolubratom, čo som videl. Povedali mi, že to bol mladý Žid, ktorého tam skrýva don Titus a stará sa o neho. Zároveň ma upozornili, aby som pred nikým o tom ani nemukol. (…) Bol to vzorný kňaz-salezián-mučeník.

ZO SPOMIENOK SALEZIÁNA KŇAZA ANDREJA PAULINYHO

Profesora Zemana som spoznal ako študent na biskupskom gymnáziu v Trnave. Bol jednoduchý a zároveň veľmi vtipný, mladícky a dobrý športovec. Spomínam si na časy, keď Červená armáda prechádzala naším územím a my sme schovávali niektoré cirkevné veci a rehoľné sestričky, aby Rusi náhodou nenašli ženy. Pri tejto príležitosti som veľmi obdivoval dona Zemana, ktorý vedel s rozvahou a starostlivosťou všetko efektívne riešiť. Po vojne sme museli za 24 hodín vyprázdniť ústav na Hollého ulici. Radostným v tomto období bolo to, že do toho prišla Veľká noc a začal sa Veľký týždeň. Don Zeman spieval pri svätej omši pred procesiou takým zvláštnym a nádherným spôsobom gregoriánsky spev evanjelia, že navodil krásnu veľkonočnú atmosféru. Obdivovali sme jeho nádherný spev. Ešte lepšie som spoznal dona Zemana, keď Rusi odtiahli preč z ústavu a my sme ho museli dať do poriadku. Traja-štyria sme dostali za úlohu pod vedením dona Zemana vyčistiť celý ústav. Zapáchal ako jeden veľký záchod. Všetky toalety boli upchaté a voda s výkalmi tiekla po chodbách. Don Zeman ako chemik sa snažil preraziť upchaté toalety a prečistiť ich. Na dvore bola vykopaná veľká jama, ktorú sme zasypali pieskom. Tam som videl, s akou húževnatosťou a zároveň láskou to robil, lebo hovoril: „Teraz nemôžeme sem prijať klerikov, musíme to nechať aspoň týždeň vyvetrať, lebo inak si budú myslieť, že prišli bývať do záchoda.“ Bol skutočným saleziánom, ktorý všetko robil jednoducho a s veľkou pokorou. Bolo vidieť, že nás mladých klerikov mal veľmi rád, lebo práve v nás videl nádej saleziánskej kongregácie na Slovensku.

ZO SPOMIENOK ŽIAČKY MEŠTIANSKEJ ŠKOLY V ŠENKVICIACH

ANNY STRAŠIFTÁKOVEJ

V školskom roku 1949–50 som bola žiačkou 4. ročníka meštianskej školy v Šenkviciach a profesor Titus Zeman nás učil náboženstvo. Na každú hodinu sme sa veľmi tešili. Bol príjemným človekom, vedel si nás získať a vedel nás upútať svojím spôsobom vyučovania. Naučil nás mnohé modlitby a učil nás aj náboženské piesne po latinsky, napr. Ave Maria. Mal k nám veľmi ľudský prístup. Vedel zaujať dokonca aj 15-ročných chlapcov, ktorí v tomto veku už majú rôzne záujmy a napriek tomu mali pred ním veľký rešpekt. Koncom mája alebo začiatkom júna 1950 sme sa v škole fotografovali a don Zeman je s nami na fotografii. Mám ju odloženú ako cennosť.

ZO SPOMIENOK ŠTUDENTA TRNAVSKÉHO GYMNÁZIA ING. KAROLA PEŠKA

Otca Titusa som spoznal ako študent na trnavskom biskupskom gymnáziu v roku 1943. Učil ma chémiu, ale stretávali sme sa aj pri spoločenských hrách. Veľmi sme sa spriatelili a myslím si, že si ma obľúbil. Ja som si ho obľúbil pre jeho ľudský prístup k nám študentom, ktorý je vlastný saleziánom. Keď robil v laboratóriu pokusy ako prípravu na vyučovanie, často si ma zavolal, aby som mu pomohol ako pomocník. Po dvoch rokoch som prestúpil na chemickú priemyslovku. Keď som sa začiatkom augusta 1950 náhodne stretol s otcom Titusom, čudoval som sa, že je na fare. Kňazov, ktorí neboli zatvorení v táboroch, ale boli na fare, sme považovali za tzv. vlasteneckých kňazov, prisluhovačov

komunistického režimu. Keď som mu naznačil môj údiv, namiesto vysvetlenia ma požiadal o pomoc. Ja som mu ju prisľúbil. Pri nasledujúcom stretnutí ma požiadal o odovzdanie hrubej zalepenej obálky donovi Františkovi Revesovi, ktorého som poznal z gymnázia v Trnave a povedal mi termín a miesto odovzdávania. Mal som jeho plnú dôveru. V určený deň a hodinu som išiel v Bratislave k parku pri Avione. Už z diaľky som videl dona Revesa sedieť na lavičke. Keď som sa k nemu priblížil, vstal. Prišiel som k nemu, odovzdal som mu spomenutú obálku a bez slova som išiel ďalej, akoby sa nič nebolo stalo. Až po niekoľkých mesiacoch, keď bol otec Titus odsúdený, som si uvedomil, čo asi bolo v obálke.

ZO SPOMIENOK SALEZIÁNA KŇAZA ŠTEFANA ŠILHÁRA

Donovi Titusovi som povďačný, že nám v noviciáte kázal duchovné cvičenia, a tak nás pripravoval vo Svätom Beňadiku na kňazské povolanie. Ako 17-ročný som bol internovaný do Šaštína, do Podolínca a Kostolnej. Nás klerikov, ktorí sme boli mladí na vojenčinu, prepustili domov a povedali nám: „Vás preškolíme a urobíme z vás komunistov.“ My sme sa inkognito zapísali do rôznych gymnázií a pokračovali sme v štúdiu. Na Veľký piatok (v roku 1951) som vypomáhal pri svätej liturgii mimo Pezinka. Zatelefonovali mi, aby som sa súrne vrátil domov. Po návrate som našiel u nás odpočívať úplne vyčerpaného dona Titusa. Požiadal ma, aby som ho skontaktoval s pánom farárom Paulenom v Šenkviciach, čo som aj urobil a moja mama sa zatiaľ o neho starala, aby vyzdravel. Zaobstaral som mu hostie a víno a don Titus u nás slúžil sväté omše s decovým pohárom, ktorý potom matka s úctou opatrovala. Poprosil som ho, aby ma zobral za hranice, na čo mi odpovedal: „Iní saleziáni sa skrývajú pred políciou a tí majú prednosť. Si ešte mladý. Pôjdeš neskôr.“ Dobre, že som poslúchol dona Titusa, lebo môj život by sa uberal iným smerom.

ZO SPOMIENOK SALEZIÁNA KŇAZA PROFESORA KLEMENTA POLÁČKA

Moja záchrana bola, že som sa rozhodol s klerikom Alojzom Pestúnom sledovať dona Titusa (počas ústupu tretej výpravy 8. apríla 1951 – pozn.red.). Bolo už asi 5.00 h, keď sme vyviazli z pohraničného pásma a z lesa bolo vidno veže šaštínskej baziliky. Krátko sme si oddýchli, keď nám dvom s Alojzom don Titus povedal: „Choďte na stanicu do Levár, vráťte sa do Bratislavy a potom domov. My traja nemáme občianske preukazy, prečkáme tu a v noci sa pokúsime niekde skryť.“ Obaja sme nasadli na vlak a okolo 7.00 h sme pricestovali do Bratislavy. Išli sme za donom Sandtnerom do nemocnice. Práve sa začala vizita. Počkali sme u dona Viliama Vagača a po vizite sme donovi Sandtnerovi povedali, čo sa odohralo. Povedali sme mu: „Útek sa nepodaril a zdá sa, že väčšinu zo skupiny chytili, iba don Titus, don Dermek a don Pobiecky sa zachránili.“ Nevedeli sme, že chytili aj ich. Ja osobne ďakujem donovi Titusovi, že ma zachránil. V decembri som odišiel ilegálne z republiky s malou skupinou.

ZO SPOMIENOK SALEZIÁNA KŇAZA A SPOLUVÄZŇA ANDREJA DERMEKA

Počas vypočúvania, keď som ani po bitke nechcel priznať, čo mi tvrdili, odviedli ma do druhej miestnosti. Tu som odrazu uvidel vychudnutého Titusa zo zakrvavenou tvárou. Osobnou konfrontáciou nás chceli donútiť k „priznaniu“ vymyslených skutočností. Chceli, aby sme sa vzájomne videli, ako sme dobití, a tým nám dokazovali, že sa nezastavia pred ničím.

SPOMÍNA SALEZIÁN KŇAZ A SPOLUVÄZEŇ ŠTEFAN SANDNER

Po prerušení pojednávania (počas súdneho procesu, 21. februára 1952, v Justičnompaláci v Bratislave) nás viedli naspäť do ciel. Každý z nás mal po stranách dvoch „strážcov“, jedného sprava a druhého zľava. Pripadalo mi to, ako keď Pán Ježiš visel na kríži medzi dvoma lotrami. Kajúcimi či nekajúcimi? Medzi väzňami sa povrávalo, že Titusa čaká „štranok“ alebo minimálne doživotný trest. Po troch mesiacoch mučivého vypočúvania potom musel žiť sedem mesiacov s takouto slučkou na krku, čo je zabíjanie pred vynesením rozsudku. Keď nás po prvom pojednávaní odvádzali zo súdnej siene, ani neviem, ako sa to stalo, zrazu som sa v tom ozbrojenom sprievode ocitol vedľa Titusa. Museli sme totiž čakať, kým sa nám otvoria dvere do väznice a vyslobodia nás z rúk „spravodlivosti“. Vtedy mi Titus pošepol: „Vyspovedaj ma.“ Vyspovedal som ho. Bleskovo. Mala, či mohla to byť jeho posledná spoveď v živote. Don Bosco nás učil, že si spoveď treba vykonať každý mesiac, akoby bola posledná v živote, a že sväté prijímanie máme prijať ako viatikum, ako opatrenie na večnosť. Nakoniec som mu ešte stačil povedať, že na druhý deň mu prinesiem sväté prijímanie.

OD SALEZIÁNA KŇAZA ĽUDOVÍTA SUCHÁNA

Pohreb bol neobyčajne dojímavý. Nepreháňam. Neobyčajne dojímavý bol nielen zo stránky vonkajšej – veď to bol skutočný triumf súcitu, obdivu a vďačnosti – ale najmä preto, že taká jednotnosť citov vyjadrená slovami i slzami je naozaj zriedkavá. Okrem kázne pri svätej omši odzneli aj prejavy a rozlúčkové reči nad hrobom. Všetci vyzdvihli krásne vlastnosti zosnulého: svedomitosť, silu ducha, hlbokú vieru, pevnú vôľu, nadprirodzenú odovzdanosť do Božej vôle, ale najmä bezhraničnú obetavosť za kňazský ideál a snahu zachrániť pre Cirkev a pre Saleziánsku spoločnosť mladé kňazské povolania… Pre mňa vyznela najdojímavejšie krátka výstižná veta inšpektora saleziánov: „Najdôležitejší otec biskup, zasa stojíme nad otvoreným hrobom kňaza. Viem, že by ste radšej kňaza vysviacali ako pochovávali…“ Keď sme vkladali telo otca Titusa do hrobu, prišli mi na um slová z evanjelia: „Ak pšeničné zrno nepadne do zeme a neodumrie, ostane samo…“ Áno, vložili sme ho do hrobu ako pšeničné zrno, ale z neho vyklíčilo vyše päťdesiat rehoľníkov a kňazov, ktorých zachránil pre Cirkev na Slovensku. Keby každý kňaz, ktorý na Slovensku umiera, zanechal po sebe takéto duchovné potomstvo, pohreby slovenských kňazov by neznamenali ubúdanie, ale mohutnenie kňazských radov. Boh nech mu dá odmenu za hrdinskú sebaobetu a za to, čo vykonal pre Cirkev a národ.

ZO SPOMIENOK SALEZIÁNA KŇAZA A UNIVERZITNÉHO SPOLUŽIAKA

FRANTIŠKA TEPLANA

Spolu sme študovali v Ríme na Gregoriáne. Bol veľmi spoločenský a medzi saleziánmi mal veľa priateľov. Mne bola zima, on bol otužilý a tak mi dal svoju teplú spodnú bielizeň. Potom sme boli spolu v Trnave, kde bol profesorom. Na internáte bol katechétom a ja školským radcom. Raz som dal klerikom za porušenie disciplíny prísny trest, pri ktorom mi potom svojou diplomaciou pomohol, aby som im ho mohol odpustiť. Neskôr som ho obdivoval pre jeho odvážnosť. Je to jeden z najodvážnejších saleziánov. Jeho pamiatke sa skláňam. Vždy bol milý, ochotný pomáhať. Zaiste Pán mu už dal odmenu za jeho obetavý život.

VZPOMÍNKA ZE DNE POHŘBU

„Je 11. ledna 1969, třeskutá zima a vše pokrývá sníh. Isnpektor saleziánů, Andrej Dermek, stojí nad otevřeným hrobem na vajnorském hřbitově a promlouvá k přítomným:

Setkáváme se tu na hřbitově. Skoro mi to připomíná dobu katakomb prvních křesťanů, alespoň pokud jde o řeholníky. Život nás rozehnal, smrt nás svolává. A přece nemohu říct, že je to vítězství smrti nad životem. Smrt je tajemství, i když se s ní setkáváme pravidelně. Není tragédii, protože je přirozeným zákonem. Není výjimkou, ale pravidlem. Je tu. Prostá, jasná jako blesk. Lze ji přijmout jen se zoufalstvím nebo s vírou, v naději a pokoji! A my toto tajemství smrti našeho drahého spolubratra, které se nás tak bezprostředně a bolestně dotýká, přijímáme s vírou, v naději a v pokoře!

Dnes na tomto místě odpočívá bojovník, který dobojoval; kněz, který dosloužil svou celoživotní mši svatou. To je odchod. To je návrat k nebeskému Otci, i k svému pozemskému otci a matce, kteří ho předešli. Nikdo z vás a z nás, ani on sám netušil, co mu život připraví. Jen jedno bylo jisté, že v tomto životním růženci nebudou jen samá radostná tajemství. Budou i bolestná. Bude jich alespoň tolik, co radostných, ale všechny končí vzkříšením! Lze však říci, že to všechno, co bylo mezi jeho primicemi a jeho pohřbem, byl plný kněžský, řeholní a saleziánský život, i přesto, že z těch devětadvaceti kněžských let jich osmnáct prožil mimo své povolání, z toho třináct ve vězení. Vždy a všude to však byl kněžský život!"

BEATIFIKACE TITUSA ZEMANA

Modlitební vigílie s adorací v katedrále sv. MartinaHlavný program blahorečenia začal modlitbovou vigíliu v Katedrále sv. Martina v Bratislave. Na mieste, kde sa pred siedmimi rokmi oficiálne proces začal, ju viedol bratislavský arcibiskup metropolita a predseda KBS Mons. Stanislav Zvolenský. Naživo ju odvysielala TV LUX. Vrcholom víkendu bude sobotné blahorečenie saleziána kňaza z Vajnôr, ktorý bol za komunizmu prenasledovaný a zomrel na následky mučenia a väznenia v roku 1969. Dekrét o jeho mučeníctve schválil pápež František. Autorom textu modlitbovej vigílie je salezián Pavol Grach SDB. V najväčšom bratislavskom kostole začala liturgickým sprievodom a piesňou Ubi caritas. Prítomní, ktorí sa stíšili v predvečer slávnosti blahorečenia, pokľakli pred vystavenou Oltárnou sviatosťou. Medzi hosťami nechýbal slovenský kardinál Jozef Tomko, viacerí slovenskí biskupi, stovky mladých a rehoľníkov a veriacich všetkých vekových kategórií.

“Dnes prichádzame k tebe, aby sme sa ti poďakovali za dar svedectva, ktoré tvoj Duch vydal cez dona Titusa Zemana, tvojho služobníka, saleziána a kňaza. Ty si si ho na príhovor svojej Matky vyvolil, aby sa ti zasvätil pre dobro Cirkvi, zvlášť pre dobro mladých podľa charizmy sv. Jána Bosca,” povedal v úvode František Kubovič SDB, direktor domu a vedúci oratória na Miletičovej ulici v

Bratislave, ktorý viedol všetky predhovory. Modlitbu svätého ruženca sa predmodlievali skupiny mladých a starších.

“A on, vďaka tvojej milosti, rástol vo veľkodušnosti a obetavosti a odvážne sa ujal svojich bratov, ktorí túžili odpovedať na tvoju lásku a stať sa tvojimi kňazmi. Keď ho pri tomto úsilí chytili, uväznili a mučili, ty si mu dával silu, aby všetko prijal s láskou a aby odpustil svojim trýzniteľom. Stál si pri ňom a v ťažkých chvíľach si mu pomáhal aj na príhovor tvojej Matky, ktorú on nesmierne miloval a s myšlienkou na ňu, stojacu pod krížom, obetoval ti všetky výsluchy a mučenia.”

Nad príkladom jeho života a vernosti potom ďakovali účastníci modlitbovej vigílie prostredníctvom spevov (v podaní Katedrálneho zboru sv. Martina) a piatich vybraných desiatkov svätého ruženca, aby “naša vďaka prichádzala skrze Máriu, ktorá bola tak účinne prítomná v jeho živote,” povedal salezián Kubovič. V prvom desiatku (Ježiš urobil zázrak v Káne Galilejskej) sa modlili za to, že “Mária oslovila aj dona Titusa a bola pri tom, keď on vstúpil do jeho služieb”.

Po piesni “Pán je svetlo a moja spása” nasledovala modlitba druhého desiatku svätého ruženca. “Don Titus sa zaujímal o mladých spolubratov, sprevádzal ich počas formácie, akeď vonkajšie okolnosti trhali ich povolanie a rozháňali ich, on sa ich ujal a bol ochotný

obetovať za nich aj svoj život. Tento desiatok ruženca môžeme obetovať za všetkých, ktorí sa venujú výchove a formácii kňazov i rehoľníkov, aby boli stále viac takými pastiermi, ktorí sú ochotní dať aj život za tých, čo im boli zverení.”

Ďalší desiatok (Ježiš bol pre nás bičovaný a tŕním korunovaný) bol obetovaný za to, aby “sme v našich veľkých i malých utrpeniach rástli v láske a aby sme ako kresťania boli vždy nositeľmi lásky a odpustenia.” Ako Titus Zeman. Alojzia, sestra Titusa, spomína na jeho prvú návštevu po prepustení z väzenia. Podala mu ruženec, ktorý robil vo väzení z chleba. Po každom výsluchu som urobil zrniečko a pripevnil som ho na špagátik. Na ruženci je toľko zrniečok, koľkokrát bol vypočúvaný a mučený.

“Veľkosť mučeníka sa nemeria krutosťou mučenia, ale veľkosťou lásky, s ktorou utrpenie prijíma. Cez svoj chlebový ruženec don Titus odovzdával Sedembolestnej všetky svoje trápenia a ona ho učila, ako spájať svoju bolesť s Kristovou bolesťou,” zaznelo v katedrále po piesni od Antonína Dvořáka “Hospodin jest můj pastýř.

Štvrté tajomstvo modlitby svätého ruženca – “Ježiš bol pre nás ukrižovaný”. “Kristus bezmocný na kríži získava duše. Aj don Titus, podobne ako mnohí iní hrdinskí kňazi, rehoľné sestry a laici, ani vo väzení neprestával pracovať pre spásu duší. Prinášal spoluväzňom svetlo evanjelia, Božie odpustenie a potajomky aj Eucharistiu. Modlime sa tento desiatok za nás samých, aby sme vedeli v tomto svete ohlasovať evanjelium i napriek tomu, že sa zdáme bezmocní, odsúdení, vysmievaní alebo opustení.”

Pred záverečným desiatkom (Ježiš, ktorý nám zoslal Ducha Svätého) zaznela skladba O sacrum convivium od Domenica Bartolucciho. “Ďakujeme, že Titus umieral a že jeho obeta mnoho rokov prinášala veľkú úrodu – v podobe bratov, ktorí s jeho pomocou prešli do Talianska a stali sa kňazmi po celom svete i u nás. Don Titus stratil svoj život a istým spôsobom stratil aj svoje kňazstvo, keď ho toľké roky nemohol vykonávať verejne,” vypočuli si prítomní v meditácii.

“Zomrel ako neznáme zrnko, ktoré však vydalo veľkú úrodu. Jeho obeta môže priniesť hojnú úrodu aj dnes, ak si my všetci – jednotlivci, rodičia i cirkevné a farské spoločenstvá – vezmeme príklad z jeho lásky a úcty k duchovným povolaniam.Tento desiatok obetujme za to, aby sa v našich farských spoločenstvách vytvorila klíma kultúry povolania, ktorá hlboko prenikne srdcia mladých ľudí a skrze nové povolania ku kňazstvu a k zasvätenému životu omladí tvár Cirkvi.”

Po piesni Ak mi niekto slúži a chvíľke ticha predniesli prítomní päť prosieb. Prosili o to, aby sme v našej vedeli viesť kultivovaný dialóg aj pri rôznosti názorov a aby sa vždy rešpektovala dôstojnosť človeka a jeho základné práva. Zároveň poprosili za všetkých duchovných pastierov Cirkvi a za všetky cirkevné spoločenstvá na Slovensku, aby

pastoráciu mladých a pastoráciu duchovných povolaní čoraz väčšmi vnímali ako jedinú možnú cestu do budúcnosti.

V prosbách bola i prosba za mladých kresťanov na Slovensku, aby “dokázali ísť proti prúdu a odvážne žiť vieru v prostredí, v ktorom pôsobia; aby neboli „gaučovými kresťanmi“, ale aby ochotne spoznávali svoje povolanie a odhodlali sa k veľkým a zodpovedným celoživotným rozhodnutiam.” a za “kresťanské rodiny našej krajiny”. Aby prekonali pokušenia dnešnej spoločnosti dávať na prvé miesto to, čo je povrchné, a aby viedli svoje deti k životnému štýlu v harmónii so solidaritou k chudobným.

“Prosíme ťa, Pane, za Cirkev a za všetky jej spoločenstvá a hnutia, aby dokázali odvážne a príťažlivo predkladať hodnoty evanjelia súčasnej spoločnosti a nikdy nepodľahli strachu, že sa náš Otec nepostará o silu pre pokorných a milujúcich,” uviedli v poslednej prosbe, po ktorej opäť, ako pri predošlých štyroch, zaznelo slávnostné Kyrie. Modlitbovú vigíliu ukončili modlitbou Otčenás… na úmysel Svätého Otca, piesňou Ctíme túto sviatosť slávnu, požehnaním Oltárnou sviatosťou a piesňami Kristus víťaz a Cantate Domino.

Slavnostní obřad blahořečení - Bratislava PetržalkaSlovensko má nového blahoslaveného. Stal sa ním saleziánsky kňaz Titus Zeman, ktorý bol za komunizmu prenasledovaný a zomrel v roku 1969. Pápež František schválil dekrét o mučeníctve Zemana, čo umožnilo jeho vyhlásenie za blahoslaveného. Slávnostnému obradu blahorečenia na pontifikálnej svätej omši za účasti tisícok veriacich predsedal pri Kostole Svätej rodiny v Bratislave – Petržalke legát pápeža Františka Angelo Amato, prefekt Kongregácie pre kauzy

svätých. Salezián Titus Zeman po druhej svetovej vojne zorganizoval dva ilegálne prechody bohoslovcov z komunistického Československa cez rieku Morava do Rakúska a Talianska. Pri tretej podobnej akcii bol spolu s takmer celou skupinou zadržaný. Kňaza Zemana obvinili zo špionáže a velezrady a odsúdili na trest väzenia na 25 rokov, ktorý si odpykával vo viacerých väzniciach. Na slobodu bol podmienečne prepustený v roku 1964 a po páde komunistického režimu rehabilitovaný. Blahorečenie je v rímskokatolíckej cirkvi jedným z prvých stupňov v procese k svätorečeniu. Naposledy boli u nás blahorečení v roku 2003 dve slovenské obete komunizmu, a to rehoľná sestra Zdenka Schelingová a gréckokatolícky biskup Vasiľ Hopko.

Beatifikácia znamená vyhlásiť toho, kto bol doteraz nazývaný Boží služobník alebo ctihodný, za blahoslaveného. Je to akt, ktorým – po uskutočnení predpísaného procesu –pápež dovolí, aby sa Božiemu služobníkovi preukazoval verejný cirkevný kult, na istom území a predpísanými spôsobmi, napr. v diecéze, ktorá proces viedla, alebo aj v celom národe, do ktorého Božíslužobník patril, alebo v určitej

skupine veriacich, napr. v reholi. Pápež stanovil dátum liturgického slávenia sviatku nového blahoslaveného na 8. januára.

Priestranstvo pred Kostolom Svätej rodiny v Bratislave – Petržalke, ktoré zažilo podobnú slávnosť blahorečenia v roku 2003 so svätým Jánom Pavlom II., sa začalo zapĺňať od skorých ranných hodín. Za zvuku fanfár a piesne “Poďte, plesajme v Pánovi” vstúpil do areálu liturgický sprievod. Pontifikálnu svätú omšu celebroval kardinál Angelo Amato SDB, prefekt Kongregácie pre kauzy svätých.

Koncelebrantmi boli bratislavský arcibiskup metropolita Mons. Stanislav Zvolenský, hlavný predstavený saleziánov don Ángel Fernández Artime SDB, kardinál Jozef Tomko a apoštolský nuncius na Slovensku Giacomo Quido Ottonello. Medzi prítomnými boli i slovenskí a zahraniční biskupi, saleziánski predstavení z okolitých krajín, okolo 500 kňazov a stovky rehoľníkov. Medzi prítomnými boli i predstavitelia verejného a spoločenského života a 25 tisíc ľudí. Po úvodnom pozdrave a úkone kajúcnosti nasledoval samotný obrad blahorečenia. Arcibiskup Zvolenský, generálny postulátor Spoločnosti svätého Františka Saleského (Saleziánov) Pier Luigi Cameroni SDB a vicepostulátor procesu Jozef Slivoň SDB predstúpili pred kardinála Amata a požiadali ho, aby sa pristúpilo k blahorečeniu Božieho služobníka Titusa Zemana.

"Vaša Eminencia, Bratislavská arcidiecéza a Saleziánska kongregácia pokorne žiadajú Svätého Otca Františka, aby zapísal do zoznamu blahoslavených ctihodného Božieho služobníka Titusa Zemana, rehoľného kňaza Spoločnosti svätého Františka Saleského,” povedal arcibiskup Zvolenský. Vicepostulátor procesu Jozef Slivoň SDB potom prečítal životopisný profil Božieho služobníka.

Po prečítaní profilu nového slovenského blahoslaveného kardinál Amato prečítal v latinčine apoštolský list Svätého Otca Františka. “Z poverenia Jeho Svätosti pápeža Františka prečítam apoštolský list, ktorým Svätým Otec zapísal do zoznamu

blahoslavených ctihodného Božieho služobníka Titusa Zemana,” povedal prefekt Kongregácie pre kauzy svätých.

Po prečítaní latinského znenia apoštolského listu provinciál saleziánov na Slovensku Jozef Ižold SDB prečítal slovenský preklad apoštolského listu.

NA ZÁKLADE NAŠEJ APOŠTOLSKEJ PRÁVOMOCI A PO

PORADE S KONGREGÁCIOU PRE KAUZY SVÄTÝCH SME SA

ROZHODLI SPLNIŤ PRIANIE NÁŠHO BRATA STANISLAVA

ZVOLENSKÉHO, BRATISLAVSKÉHO ARCIBISKUPA –METROPOLITU, AKO AJ VIACERÝCH ĎALŠÍCH BRATOV V

BISKUPSKEJ SLUŽBE A MNOHÝCH VERIACICH. NECH SA

TEDA CTIHODNÝ BOŽÍ SLUŽOBNÍK TITUS ZEMAN, KŇAZ A

REHOĽNÍK SPOLOČNOSTI SVÄTÉHO FRANTIŠKA SALESKÉHO,MUČENÍK, KTORÝ SA VZDAL SEBA SAMÉHO AŽ PO

OBETOVANIE VLASTNÉHO ŽIVOTA, ABY VYTRVALO

CHRÁNIL I ROZVÍJAL KŇAZSKÉ POVOLANIE VIACERÝCH

MLADÍKOV, NAZÝVA ODTERAZ BLAHOSLAVENÝM. DŇOM

JEHO OSLAVY NECH JE KAŽDOROČNE NA MIESTACH A

FORMAMI, KTORÉ STANOVUJE PRÁVO, 8. JANUÁR, DEŇ, KEĎ

VSTÚPIL DO NEBA. V MENE OTCA I SYNA I DUCHA

SVÄTÉHO. AMEN.

V RÍME U SVÄTÉHO PETRA, 20. SEPTEMBRA ROKU PÁNA

2017, V PIATOM ROKU NÁŠHO PONTIFIKÁTU. FRANTIŠEK

Po dočítaní slovenského prekladu apoštolského listu zbor a ľud zaspieval slávnostné “Amen” a za zvukov fanfár odhalili obraz nového blahoslaveného. Obraz vo veľkosti 1,8 x 2,7 metra namaľoval akademický maliar Pavol Rehák. Potom priniesli v slávnostnosnom obrade relikvie nového blahoslaveného. Relikviár položili vedľa oltára na pripravený podstavec. Ozdobili ho kvetmi a hlavný celebrant relikviár incenzoval. Relikviár vytvoril doc. Andrej Botek a Marián Králik.

Relikviár je zhotovený z bronzu, jeho príprava od prvého návrhu po výslednú podobu trvala sedem mesiacov. Na dvoch čelných reliéfoch sú znázornené dva momenty života dona Titusa: tajné prechody a moment zatknutia. Na vrchnej časti relikviára, ktorý ho uzatvára, je umelecky znázornený nočný motýľ ako symbol nočných prechodov cez rieku Moravu ale aj víťazstva života nad zlom. Na bočných stenách relikviára sa nachádzajú prvky vajnorského ornamentu. Nápis „Aj my sme povinní dávať život za bratov“ zhŕňa význam mučeníckeho svedectva dona Titusa a jeho odkaz pre všetkých. Po slávnosti blahorečenia Titusa Zemana, bol´ relikviár v nedeľu 1. októbra popoludní o 16.00 uložený vo farskom vo Vajnoroch, kde bude jeho stabilné miesto. Po

prečítaní listu, odhalení obrazu nového blahoslaveného a prinesení relikvií nasledoval hymnus k cti blahoslaveného Titusa Zemana, ktorý vytvoril slovenský prozaik Daniel Hevier (hudba Vlastimil Dufka). Arcibiskup Zvolenský, Ángel Fernández Artime SDB a Pierlugi Cameroni SDB predstúpili pred kardinála Amata, aby poďakovali jemu a Svätému Otcovi za blahorečenie.

“Najdôstojnejší otec kardinál! Cirkev na Slovensku a Spoločnosť svätého Františka Saleského zo srdca ďakujú nástupcovi apoštola Petra, nášmu Svätému Otcovi Františkovi, a vzdávajú vďaku a chválu Bohu, Otcovi nášho Pána Ježiša Krista za to, že Boží služobník Titus Zeman bol dnes vyhlásený za blahoslaveného”. Kardinál Amato odovzdal arcibiskupovi, hlavnému predstavenému saleziánov, slovenskému provinciálovi saleziánov, generálnemu postulátorovi a vicepostulátorovi kópiu apoštolského listu.

Pontifikálna svätá omša nasledovala liturgiou slova. V homílii sa prítomným prihovoril kardinál Amato.

"Najkrajšie bohatstvo, aké môže mať národ, je bohatstvo svätých"1. Pápež František nedávno povedal,

že „najkrajšie bohatstvo, aké môže mať národ, je bohatstvo svätých“. A Slovensko sa môže pochváliť nádhernou korunou svätých a mučeníkov, ktorí sú v dejinách odvážnymi svedkami Krista.

Nešťastná komunistická diktatúra v minulom storočí premenila vašu vlasť na smutný väzenský tábor. Nenávisť bola obrátená predovšetkým na Cirkev, ktorá udržiavala živú identitu slovenského národa a chránila jeho slobodu a dôstojnosť. Boli zrušené katolícke školy a bol skonfiškovaný ich majetok. Biskupi, kňazi a laici boli zatknutí a odsúdení. Kresťania v tejto atmosfére skutočného prenasledovania ukázali, že láska je silnejšia ako nenávisť a že pravda nakoniec zvíťazí nad klamstvom.

Bola to skúška, ktorú komunita kresťanov zvládla s odvahou a rozhodnosťou, pričom sa jej viera posilnila aj vďaka svedectvu a krvi mnohých veriacich.

Veď po návrate slobody Cirkev na Slovensku slávila v roku 1995 svätorečenie troch košických mučeníkov, v roku 2001 blahorečenie redemptoristu Metoda Dominika Trčku a baziliána Pavla Petra Gojdiča, a v roku 2003 blahorečenie biskupa Vasiľa Hopku a sestry

Zdenky Schelingovej. K tomuto oslávenému sprievodu mučeníkov minulosti i súčasnosti sa pripája salezián Titus Zeman, obeť komunistickej tyranie minulého storočia.

2. Mučeníctvo je najvyšší prejav lásky ku Kristovi a k Cirkvi. Krv mučeníkov spája našu dobu s prvými kresťanskými storočiami, keď pokrstení spečaťovali svoje svedectvo viery a vernosti evanjeliu obetou vlastného života. Bol to obdivuhodný prejav odvahy. Mučeníci dokázali svedčiť o bezhraničnej láske, ktorú do ich sŕdc vlial Boh, nekonečná Láska.

Ježiš, prvý mučeník, nás povzbudzuje, aby sme nemali strach z tých, ktorí zabíjajú telo, ale nemajú moc zabiť dušu (porov. Mt 10, 28). Apoštol Ján podnecoval prvých kresťanov, aby milovali blížneho a neprechovávali nenávisť voči nikomu, aby neboli ako synovia tmy: „Každý, kto nenávidí svojho brata, je vrah. A viete, že ani jeden vrah nemá v sebe večný život. Čo je láska, poznali sme z toho, že on položil za nás svoj život. Aj my sme povinní dávať život za bratov“ (1Jn 3, 15 – 16).

3. Darovať život za bratov bol ideál blahoslaveného Titusa Zemana. Bol uväznený, lebo pomáhal bohoslovcom a kňazom ujsť z vlasti, aby mohli žiť svoj apoštolský ideál. Bol teda za velezradu odsúdený na nútené práce. Okrem iného bol vystavený hrôze takzvanej Veže smrti. Tu bol nútený manuálne pracovať so smolincom (uraninitom), z ktorého sa ťaží urán, a to – ako vieme – je vysoko toxický a rádioaktívny kov. Pri jednom lekárskom vyšetrení mu merali rádioaktivitu tela a bola veľmi vysoká. Z dona Zemana sa teda stal „mukl“, čiže muž určený k (fyzickej) likvidácii. Silné ožiarenia, zima, vyčerpanosť a vedomie, že ste človekom určeným na odstránenie ako nejaký hmyz, robili z takzvaného pracovného tábora skutočný vyhladzovací tábor.

4. On sa však vedel postaviť hrôzam väzenia s vierou, odvahou a s nádejou, že jedného dňa pravda zvíťazí nad klamstvom. Ochrana Panny Márie Pomocnice mu pomáhala vytrvať v dobre. No bola to predovšetkým láska, ktorá ho podnecovala hrdinsky žiť každodenné mučeníctvo. Svoje väzenie premenil na obetu vykúpenia za iných. Jeden zo svedkov v procese, odvolávajúc sa na Sväté písmo, hovorí: „Nik nemá väčšej lásky k Bohu ako ten, kto pri plnom vedomí a neprestajne dáva svoj život do služby druhým. Jeho vernosť Cirkvi sa ukázala v príprave budúcej generácie apoštolov pre mladých.“Jeho láska bola autenticky evanjeliová, a tá neberie ohľad na utrpené zlo, všetko odpúšťa, všetko verí, všetko dúfa, všetko znáša. Je to láska schopná nikdy nevyzradiť mená informátorov; neuviesť do ťažkostí špiónov, ktorí sa dokonca Titusovi – z úcty k nemu –priznali k vlastným aktivitám, ktorými mu ubližovali. Je to láska schopná zo srdca odpustiť prenasledovateľom.

Don Titus zvykol hovoriť: „Lepšie je odpustiť a zabudnúť.“ Jeden zo svedkov v procese zdôrazňuje: „Skutočnosť, že (don Titus) odpustil svojim prenasledovateľom, ktorí ho veľmi urážali, svedčí o jeho morálnej sile.“On je teda svedok tej väčšej lásky, ktorá nechce smrť hriešnika, ale aby sa obrátil a žil (porov. Ez 33, 11).

5. Jednu úvahu venujeme saleziánskemu zafarbeniu Titusovho mučeníctva. Ide o aspekt často zanedbaný, ale podstatný v náročnom apoštoláte výchovy mladých. Don Bosco často opakoval, že keď salezián zomrie v práci pre duše, Kongregácia dosiahla veľký úspech. A veľký vychovávateľ mládeže hovoril nielen o vyčerpávajúcom mučeníctve každodennosti, ktorým je pastoračná láska k mladým, ale aj o krvavom mučeníctve: „Ak by Pán vo svojej prozreteľnosti chcel rozhodnúť,“ hovoril svätec, „že niektorí z nás majú podstúpiť mučeníctvo, azda by sme sa preto mali zľaknúť?“

A proroctvo sa naplnilo. Mučenícka svätosť je ako doma v mladej saleziánskej rodine, ktorá má už približne stovku mučeníkov. Okrem svätorečenia mučeníkov, misionárov v Číne, monsignora Alojza Versigliu a dona Kalixta Caravariu 1. októbra 2000, sa v roku 1999 uskutočnilo blahorečenie dona Jozefa Kowalského a piatich mladých mužov zo saleziánskeho oratória v Poznani. Aj oni sú obete protikresťanských diktatúr minulého storočia. V roku 2011 bolo blahorečenie španielskeho saleziána Jozefa Calasanz Marquésa a 31 spoločníkov mučeníkov (16 kňazov, 7 koadjútorov, 6 bohoslovcov; 2 dcéry Márie Pomocnice; 1 laický spolupracovník). Všetci boli umučení počas prenasledovania v Španielsku koncom tridsiatych rokov minulého storočia. V roku 2007 bolo ešte blahorečenie španielskeho saleziána Enrica Saiz Aparicia a 62 spoločníkov mučeníkov (22 kňazov, 18 koadjútorov, 16 bohoslovcov, 3 ašpirantov, 3 saleziánov spolupracovníkov a 1 laický spolupracovník), ktorí boli tiež zabití z nenávisti k viere počas toho istého prenasledovania. Nedávno, v roku 2013, bol blahorečený salezián koadjútor Štefan Šándor, ktorý bol umučený počas komunistickej diktatúry v Maďarsku.Sú tu ešte ďalšie dva aspekty, ktoré robia mučeníctvo saleziánov originálnym. Je to predovšetkým pastoračná láska, ktorá vedie synov dona Bosca dať svoj život, aby mladí boli uchránení od zla každej zvrátenej ideológie. Na druhom mieste je to modlitba „daj mi duše“ spojená s „ostatné si vezmi“, ktorá pre dona Bosca aj pre dona Titusa znamenala spásu mladých za cenu vlastnej slobody a vlastného života.

Blahoslavený Titus Zeman sa môže definovať ako mučeník pre povolania. On miloval svoje saleziánske a kňazské povolanie a túžil, aby aj iní mladí prežívali v slobode sen svojho zasvätenia sa Pánovi.

Je to posolstvo pre nás všetkých dnes. Znovunadobudnutá sloboda často spojená s určitou diktatúrou blahobytu a porušovania pravidiel nech neuhasí ideály toho, kto chce žiť v plnosti rozhodnutie sa pre dobro. Svätí a mučeníci sú najkrajším bohatstvom národa.

Blahoslavený Titus Zeman, oroduj za nás!

Po homília nasledovala liturgia obety. Po prijímaní sa prítomným prihovoril bratislavský arcibiskup Mons. Stanislav Zvolenský a hlavný predstavený saleziánov don Ángel Fernández Artime. Záverečné slovo patrilo kardinálovi Amatovi. Poďakovali Svätému Otcovi Františkovi, kardinálovi Amatovi, prítomným biskupom a kňazom, a celému zhromaždenému ľudu.

Srdečne pozdravujem Vás, Vaša Excelencia, Mons. Stanislav Zvolenský, arcibiskup Bratislavy, kresťanské spoločenstvo vo Vajnoroch, saleziánsku rodinu na Slovensku, občianske autority a všetkých, ktorí sú s nami spojení prostredníctvom obrazoviek televízie Lux. Osobitne pozdravujem sestry a príbuzných nového blahoslaveného, početných priateľov dona Titusa a tých, ktorí rôznym spôsobom prispeli a sprevádzali proces blahorečenia, ktorý úradne začal v Bratislave 26. februára 2010.

Slávime eucharistiu tu, vo Vajnoroch, na mieste, kde začal a skončil pozemský život nášho brata Titusa. Tu sa narodil, tu bol krstený a birmovaný, tu slávil svoju primičnú svätú omšu a dokončil svoj dobrý boj verného Ježišovho učeníka až po mučeníctvo.

Slová, ktoré don Andrej Dermek, provinciál saleziánov na Slovensku, povedal 11. januára 1969 na pohrebe dona Titusa, sú dnes, viac ako kedykoľvek predtým, silne prorocké:

Stretávame sa na cintoríne. Pripomína mi to takmer časy katakomb prvých kresťanov… Dnes na tom istom mieste odpočíva ticho, nehybne, s tvárou obrátený k odchodu, bojovník, ktorý dobojoval, kňaz, ktorý doslúžil svoju celoživotnú svätú omšu… Nikto z Vás, ani z nás, ani on sám netušil, čo mu život pripraví. Len jedno bolo isté: že v tom životnom ruženci nebudú len samé radostné tajomstvá. Budú aj bolestné, aspoň toľko, ako tých radostných. Ale všetky končia vzkriesením! Možno však povedať, že všetko to, čo bolo medzi jeho primíciami a jeho pohrebom bol plný život kňazský a rehoľný! saleziánsky! Aj napriek tomu, že z tých 27 kňazských rokov 18 rokov prežil mimo svojho povolania, a 13 rokov prežil vo väzení. Vždy a všade to bol život kňazský!

K týmto slovám my dnes pridávame, že život dona Titusa je svätým životom, ktorý Cirkev uznala ako svedectvo viery a lásky k Ježišovi, Cirkvi a mladým podľa charizmy dona Bosca.

Liturgické čítania, ktoré sme počuli, majú aj prorocký aspekt. Týkajú sa listu, ktorý don Titus napísal svojmu priateľovi v roku 1951, keď pod vplyvom Božej milosti vyjadrí svoj definitívny prechod od strachu k viere a vyjaví svoje vnútorné pohnútky, ktoré ho budú sprevádzať a podporovať v hodine skúšky, vo väzení, počas prenasledovania a v hodine smrti. Bolo to Božie slovo, ktoré on prijal s vierou, slávil v eucharistii a prežíval s láskou až po najvyššie sebadarovanie: bolo to Božie slovo, ktoré živilo a usmerňovalo život nového blahoslaveného.

„My vieme, že sme prešli zo smrti do života, lebo milujeme bratov“– hovorí svätý Ján (1Jn 3,14). Iba láska dokáže poznačiť prechod od smrti k životu. Vieme, že bol príbeh dona Titusa poznačený ilegálnymi prechodmi cez rieku Moravu s cieľom zachrániť mladých saleziánskych spolubratov vo formácii a iných kňazov. Avšak najhlbší prechod vo svojom srdci don Titus prežíval tým, že prešiel od strachu k viere, od logiky sveta k logike evanjelia, od života ustarosteného o seba samého k životu, ktorý ponúkol svojim spolubratom, od spôsobu, ktorým sa pozerá a na základe ktorého sa koná podľa ľudského zváženia k životnému štýlu, ktorý sanechá usmerňovať Duchom Svätým.

Drahí bratia a sestry, toto je prvé posolstvo, ktoré nám Don Titus odovzdáva svojím svedectvom: dovoliť, aby Božie slovo, milosť Ducha Svätého boli inšpiráciou a hybnou silou našich rozhodnutí, pocitov, myšlienok podľa Božej vôle.

„Nebojte sa teda, vy ste cennejší ako mnoho vrabcov“ – hovorí Pán Ježiš (Mt 10,31). Prenasledovanie si neprotirečí s evanjeliom, ale je jeho súčasťou. Istý svedok si pamätá, ako don Titus pomáhal mladým pochopiť, že je normálne, ak je Cirkev prenasledovaná. Žiadne ľudské utrpenia, ani tie najmenšie a najskrytejšie, nie sú neviditeľnými v Božích očiach. Božia láska je silnejšia ako zlo, ako ten, kto iných mocou potláča. Hovorí to aj Svätý Otec František: „Kresťania musia byť vždy na tej ´druhej osi´ sveta; tej, ktorú si volí Boh: byť nie prenasledovateľmi, ale prenasledovanými; nie arogantnými, ale pokornými; nie predavačmi ilúzií, ale podriadenými pravde; nie podvodníkmi, ale čestnými ľuďmi. Táto vernosť až na smrť Ježišovmu štýlu, ktorý je štýlom nádeje, bola prvými kresťanmi nazvaná jedným krásnym menom: ´mučeníctvo´, čo znamená ´svedectvo´…, ktoré je

nositeľom vône učeníctva. Mučeníci nežijú pre seba, nebojujú pre to, aby potvrdili svoje vlastné myšlienky, ale prijímajú nutnosť smrti jedine pre vernosť Evanjeliu“ (Audiencia, 28. júna 2017).

A tu je aj druhé posolstvo, ktoré nám don Titus ponúka: veriť Božej láske aj v hodine skúšky, v bolesti, v nepochopení; vedieť žiť v skrytom mučeníctve tým, že si dobre a s láskou plníme svoje každodenné povinnosti.

No a nakoniec si myslím, že svedectvo dona Titusa a udalosť jeho blahorečenia sú mimoriadne aktuálne aj vzhľadom na prípravu a slávenie budúcej synody venovanej téme: „Mladí, viera a rozlišovanie povolania“. Don Titus prostredníctvom svojich ilegálnych prechodov vtelil základné prechody procesu rozlišovania. Ide o hlavný prostriedok, vďaka ktorému mladí majú možnosť objaviť a realizovať vo svetle viery svoje povolanie.

Prial by som si, aby sa don Titus stal v Cirkvi na Slovensku a v celej našej saleziánskej rodine jednou z tých smerodajných postáv, ktoré zastávajú „úlohu dospelých, ktorí sú dôveryhodní a možno s nimi vytvoriť pozitívne spojenectvo, čo je nevyhnutný základ každého procesu ľudského vyzrievania a rozlišovania povolania…, dôveryhodní veriaci, s jasnou ľudskou totožnosťou a presvedčivo patriaci do Cirkvi, s viditeľnou duchovnou kvalitou, životodarným výchovným zanietením a hlbokou schopnosťou vedieť povolanie rozlišovať“ (Z Prípravného dokumentu k Synode).

Nech nám Najsvätejšia Sedembolestná Panna Mária a Pomocnica, ktorej don Titus už ako desať ročný sľúbil, že “ bude navždy jej synom”, vyprosí milosť, aby aj nám Pán –ako v prípade dona Titusa, ktorý mal odvahu bez strachu poslúchnuť evanjeliu a dať svoj život za bratov -, pomohol byť vernými a vytrvalými vo svojom povolaní a zaujať sa za dobro svojho blížneho.

Pontifikálnu svätú omšu ukončili záverečné obrady a spev pápežskej hymny “V Sedmobrežnom kruhu Ríma” a piesne “Ó, Mária bolestivá”. Po dnešnej hlavnej svätosti si budú môcť veriaci osobne uctiť relikvie nového slovenského blahoslaveného.

Víkendový program blahorečenia saleziána kňaza Titusa Zemana pokračoval slávnostným ceremoniálom s názvom Prekročil som hranicu v bratislavskej HANT aréne. Odštartoval videom o živote nového blahoslaveného v rokoch a zaujímavostiach, ktoré sa počas jeho života konali, a prvým live vystúpením kapely Komajota s piesňou Mesto v nás. Nosným prvkom celého programu bola špeciálna hranica, ktorá mala svoju úlohu vo viacerých vystúpeniach.

S ilustračným videom na pripravenej LED obrazovke tak bol na pódiu vytvorený dojem opustenej hranice. “Milión miest nám núka svet. No len jedno nám zlomí hlas a to je toto mesto, mesto čo je v nás. Dámy a páni, dovoľte, aby som vás privítal v Bratislave, na mieste, kde vyvrcholil ťažký životný zápas. Zápas, ktorý skončil zdanlivou prehrou dokonaného a strýzneného života. Táto zdanlivá prehra je však obrovským víťazstvom. Víťazstvo, ktoré dnes oslavujeme. Je víťazstvom, ktoré nás tu zhromažďuje, zapisuje sa do dejín nášho Slovenského národa. Dámy a páni od dnes máme nového blahoslaveného! Blahoslaveného Titusa Zemana, kňaza, mučeníka za duchovné povolania,” povedal v úvode moderátor Lukáš Latinák.

Pripomenul, že len pred pár hodinami sme boli svedkami veľkej udalosti. “Hrdinský život dona Titusa ostal navždy zapísaný do slovenských dejín práve pre jeho schopnosť prekračovať hranice. Hranice, ktoré oddeľovali našu našu zem od západnej Európy, ale najmä tie životné. Totalitným režimom bol označený za vlastizradcu, ale pre nás je hrdinom. Teraz chceme osláviť jeho odvahu. No nielen nostalgickým ohliadnutím sa do histórie. Dnešnú oslavu chceme prežiť aj ako jedno veľké a spoločné rozhodnutie

prekračovať aj naše osobné hranice. Stojíme pri závore, ktorá je symbolickou zábranou v našich rozhodnutiach. Často potrebujeme odvahu, aby sme túto rampu mohli otvoriť".

Na program prijali pozvanie “mnohí hrdinovia, ktorí prišli a nebáli sa podeliť o svoje životné svedectvo”. Prvým bol Marek Bari. Jeho príbeh parkouristu, ktorý prekonal chorobu, predstavili prítomným vo videu.

Poukázal v ňom na prekážky a komplikovanú cestu, ktoré mal pred sebou a zároveň zdôraznil nezhasnutú aktivitu, ktorou oplýval. Ide o skutočný príbeh o prekonaní životných komplikácií a odhodlaní ísť dopredu. Podobne, ako vystúpenie parkouristov, ktorí sa následne predviedli naživo.

Po vystúpení parkouristov predstavil moderátor na obrazovke rodný dom Titusa Zemana vo Vajnoroch. Práve v ňom sa s ním stretával jeho synovec a birmovný syn Michal Titus Radošinský, ktorého za potlesku takmer troch tisíc ľudí privítali na pódiu. Bl. Titus Zeman mal podľa jeho slov 26 synovcov, ale iba jedného “duchovného”. Rozprával o tom, čo musel urobiť, aby mohol byť Titus Zeman jeho birmovný otec. V tom čase bol totiž vo väzení. Z neho poslal svojmu birmovnému synovi 350 korún. “Kúpili mi hodinky, ktoré teraz môžete vidieť,” povedal Michal Titus Radošinský. Dodal, že na to, aby mohol poslať takú sumu, musel vo väzení tri roky šetriť. Michal Titus Radošinský často spomína na jednu z chvíľ s Titusom Zemanom. Bolo to rok po prepustení z väzenia.

“Ako správny pubertiak”, povedal, “využil okamih intímnej samoty”, a spýtal sa ho na mučenie, ktoré zažil vo väzniciach. Titus Zeman sa napríklad musel vyzlieť do naha a celú noc ho polievali studenou vodou. “Všetkým mučiteľom všetko odpustil,” povedal Radošinský, ktorého jeho birmovný otec zároveň poprosil, aby sa na podobné veci už viac nepýtal. “Dodržal som to,” uviedol. V závere pridal i svoje osobné pocity, ktoré ma dnešnom blahorečení. “Sú to pocity, ktoré sa nedajú opísať. (…) Ja som si nechcel splniť sen, ja som mu len chcel vrátiť lásku, ktorú mi dával počas svoho života. (…) Keďže žil krátko, nebolo čas mu lásku vrátiť.”

“Sľubujete, že na neho nezabudnete?,” spýtal sa prítomných Michal. Odpovedali mu obrovským aplauzom. Na scénu potom opäť prišla skupina Komajato (s piesňou “Verím”). Nasledovalo ďalšie video, ktoré sa prelínalo s tancom tanečného divadla ATak. Po ich vystúpení prišiel na scénu “otec všetkých saleziánov na celom svete” – hlavný predstavený saleziánov don Ángel Fernández Artime SDB. Už pred rokom bol v rodisku Titusa Zemana – vo Vajnoroch, kde mladých vyzval prekročiť hranice a k odvahe nebáť sa robiť vážne rozhodnutia. “Čo som povedal pred rokom, mám hlboko zapísané v srdci a hovorím to mladým na celom svete. Hoci ste rôzni, máte veľmi veľa spoločného." Zopakoval výzvu, ktorú pripomínal aj don Bosco “Nemajte strach”. V cirkvi podľa jeho slov “veríme mladým”, pretože v ich srdciach je schopnosť “prekračovať hranice”. Cítiť strach podľa neho nie je problém. “Vy mladí ste úžasným zdrojom toho, že môžeme snívať o lepšej spoločnosti, Cirkvi,” uviedol. Nemali by ste mať strach, aj keď sú tu ťažkosti, povedal s tým, že mladí majú pred sebou nádherný príklad – bl. Titusa Zemana. Keď čítal jeho životopis, u Titusa Zemana ho oslovilo to, že sa mohol rozhodnúť pre život bez problémov. “Takto by robil veľa dobra. Počúvajúc Boha vo svojom srdci sa rozhodol urobiť niečo viac.”

Svätý don Bosco, ktorý založil rehoľu saleziánov sa vyjadril, že ak salezián zomrie v práci za duše, je to pre rehoľu veľké víťazstvo. Keď jeho súčasný nástupca – don Artime –počul po prvýkrát správu o tom, že majú v reholi takéhoto hrdinu, mučeníka a svätca, tak to pre neho bola “úžasná správa a milosť”. “Ale nie so saleziánskou pýchou.” Blahoslavený Titus Zeman je podľa neho darom pre celú Cirkev. “Budeme mať nášho nebeského patróna, iskru, rozbušku, niečo, čo nás bude pozývať,” povedal s tým, že aj keď v našich spoločnostiach nie je všetko vždy jednoduché, môžeme vytvoriť niečo nové, keď budeme odvážny. “Keď žijeme iba priemerne, nemôžeme očakávať zmenu spoločnosti”.

Nato moderátor privítal ľudí, ktorých sa tiež veľmi bytostne dotkol podobný príbeh a videli na vlastné oči zázrak uzdravenia na príhovor dona Titusa Zemana. Boli to manželia Eva a Anton Horváthovci ASC, ktorí osobne zažili “omilostenie na príhovor dona Titusa Zemana”. Divákom v aréne predstavili svoj príbeh.

Niekoľko dní pred Štedrým dňom v roku 2009 zistili, že ich starší syn Anton, ktorý mal vtedy 26 rokov, má ťažký zhubný nádor na mieche v oblasti krčnej chrbtice. “Prognózy

boli nijaké,” povedal Anton. Pripomenul, že hľadali cestu, ako pomôcť. Spolu s pokrvnou rodinou saleziánskych spolupracovníkov sa začali modliť. “Dostali sme aj také povzbudenie od provinciála saleziánov, aby sme modlitby orientovali na dona Titusa Zemana, ktorého proces sa začal pripravovať,” povedal. Prvá operácia ich syna bola 13. januára 2010. “Nepodarilo sa vziať iba vzorku, ale celý nádor,” povedal. Všetci boli podľa jeho slov “plní radosti”, že “Pán Boh účinkuje, don Titus je mocný príhovorca.”

Dva dni po operácii však rodinu zasiahla podľa jej otca “krutá správa”, pretože zdravotný stav syna sa “prudko zhoršil”. Bolo potrebné vykonať druhú operáciu. Do modlitieb sa zapojilo okolo 1 000 ľudí. Operácia bola dlhá a ťažká, pokračoval Anton. Jeho syn po nej ostal niekoľko dní v umelom spánku. “Čakali sme ako to dopadne. “Boh aj túto skúšku vieru pozitívne využil a synovi život zachránil,” povedal Anton s tým, že

výsledkom bolo, že jeho syn bol v dolnej časti ochrnutý a nastúpil na rehabilitáciu do Národného rehabilitačného centra v Kováčovej. Už pri prvom vyšetrení konštatovali, že nikdy nebude chodiť. Domov sa vrátil na invalidnom vozíku. Jeho rodina a saleziáni spolupracovníci pokračovali v modlitbách. Po roku bol opäť v Kováčovej. “Tonko sa napriek prognózam vrátil domov s dvomi barlami a jednou ortézou. Dnešný stav? Tonko funguje bez barlí, bez ortézy, pracuje, oženil sa, má tri deti a štvrté čakajú. Najstaršieho pomenoval Anton Titus,” povedal jeho otec Anton. Pokračoval, že v pomenovaní toho, čo sa stalo, boli “striedmi”. Hovorili o Božom zásahu v ich živote napriek tomu, že ľudia, ktorí sa za to modlili hovorili, že to bol zázrak. Jeho manželka Eva doplnila, že na mieste nádoru má ich syn v súčasnosti stenšenú miechu. “Lekár skonštatoval, že fungovať na tak tenkej mieche je zázrak,” dodala. S odstupom siedmich rokoch sa ich život vrátil do normálnych koľají. “Ostalo nám niečo také, že sme mali krásny, úprimný zážitok stretnutia sa s Bohom na príhovor dona Titusa Zemana. Ja osobne som cítil, ako by Boh prechádzal popri mne. Nevidel som ho, ale cítil som ho. Je to reálny pocit, ktorý som mal a som za to veľmi vďačný,” povedal Anton. Milosť je nezaslúžený dar, pokračoval. To, že si vybral don Titus ich, nie je podľa jeho slov ich záležitosť, ale Božia. “Máme v nebi mocného orodovníka, je naším bratom a je nám veľmi blízky,” pridal sa Eva. “Máme pocit úžasnosti, že patríme do saleziánskej rodiny – je to zážitok hlboký a pravdivý, ktorý si nesieme v srdci,” dodal Anton.

Působivá byla závěrečná slova, kterými se pomyslně blahslavený obrátil k přítomným:

“Drahí priatelia. Prekročil som hranice. A aj keď ma na tretíkrát chytili, neľutujem to. Stálo to za to, položiť svoj život za záchranu povolaní. Nebojte sa aj vy prekročiť svoje

hranice. Nebojte sa ísť do rizika tam, kde pomôžete k lepšiemu hoci len jednému človeku. Stojí to za to. Ďakujem, že nestrácate odvahu”.

Víkendový program blahorečenia slovenského saleziána Titusa Zemana zakončili v nedělu v Bratislave –Vajnoroch, kde sa narodil i zomrel, sa konala ďakovná svätá omša za jeho sobotné blahorečenie. Liturgiu slávil bratislavský arcibiskup metropolita a predseda Konferencie biskupov Slovenska Mons. Stanislav Zvolenský, veriacim sa prihovoril hlavný

predstavený Saleziánov dona Bosca don Ángel Fernández Artime. Na mieste boli prítomní viacerí biskupi, kardinál Jozef Tomko, apoštolský nuncius na Slovensku Mons. Giacomo Guido Ottonello, desiatky kňazov a rehoľníkov a približne 3000 ľudí.

Nedeľná ďakovná svätá omša sa konala na mieste, kde 4. augusta 1940 Titus Zeman slúžil svoju prvú omšu v

rodisku – tzv. primičnú svätú omšu. Vo Vajnoroch sa narodil, bol pokrstený i birmovaný. Prípravný program bol spojený s moderovanou modlitbou svätého ruženca s úmyslom na povolania. Za zvuku vstupného spevu hymnu k Titusovi v podaní zboru Vajnory priniesli v sprievode miestnych Vajnorčanov v krojoch na pódium relikviár nového slovenského blahoslaveného. Po liturgickom sprievode kňazov ho incenzoval

hlavný celebrant arcibiskup Zvolenský. Privítal hlavných hostí, medzi ktorými boli viacerí biskupi, rektor Lateránskej baziliky v Ríme, kňazov, rehoľníkov a rehoľníčky, príbuzných Titusa Zemana a veriacich, ktorí prišli.

Po skončení omše si relikviár nového blahoslaveného uctili kňazi. Verejnosť tak urobila popoludní, kedy ich uložili vo vajnorskom kostole.

6. zjevení - 13. října 191713. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lid, aby zavřel deštníky a modlil se

růženec. Pak přišla Paní a řekla Lucii: "Chci ti říci, aby zde postavili k mé poctě kapli; jsem Panna Maria, královna růžence! Modlete se nadále denně růženec. Válka se chýlí ke konci a vojáci se brzo vrátí domů." Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem o uzdravení Panna Maria řekla: "Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať neurážejí Boha, byl už tolik urážen." Pak rozevřela dlaně a nechala je zazářit odrazem slunce; a zatímco se vznášela vzhůru, promítlo se její světlo do slunce. Pak spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a jejich žehnání; pak Krista a Pannu Marii Bolestnou a znovu Pannu Marii jako Pannu Marii Karmelskou, vše jak měli slíbeno. V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal

se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lid. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovuroztočilo. Ještě znovu se zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do

bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70.000 lidí nejen přímo nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu lidé měli šaty dokonale suché. Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, k pokání, k modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

MMOODDLLIITTBBAA JJUUBBIILLEEAABuď pozdravena, Matko Páně, Panno Maria, Fatimská Královno Růžencová!

Požehnaná mezi všemi ženami, jsi obrazem Církve oděné v světlo velikonoční; jsi ctí lidu našeho, pokořením zla všeho. Milosrdné lásky Otce proroctví. Učitelko radostné zvěsti Syna; žhnoucího ohně Ducha Svatého znamení,

nauč nás v tomto údolí radostí a bolestí, pravdám věčným, jež Otec odhaluje maličkým. Ukaž nám sílu svého ochranného pláště.

V Srdci svém neposkvrněném, buď útěchou hříšníků a cestou, co vede k Bohu. Spojeni s bratřími a sestrami, ve Víře, Naději a Lásce se Ti svěřujeme.

Spojeni s bratřími a sestrami, skrze Tebe, se Bohu zasvěcujeme, Růžencová Panno Fatimská. Nakonec pak, zahaleni Světlem, co z rukou tvých k nám přichází, budeme Pánu

vzdávat slávu po všechny věky věků. Amen.

KKŘŘEESSŤŤAANNSSKKÁÁ NNAADDĚĚJJEE::NNeeppřřáátteelléé nnaadděějjee

(promluva papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 27. září 2017)

Cvič se v tom, co vede ke zbožnosti. Cvičení jen tělesné je užitečné k máločemu, zbožnost však je užitečná ke všemu. Má přece slíbeno, že se jí dostane odměny v životě tomto i budoucím. je to nauka spolehlivá a zaslouží si, aby se přijímala s celou vážností. A když my vynakládáme všechny své síly a o to zápasíme, je to proto, že jsme založili svou naději na živém Bohu. (I Timotejovi 4,7b-10 6,10-12)

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Hovoříme o naději, ale dnes bych se spolu s vám chtěl zamyslet nad nepřáteli naděje. Také naděje totiž, jako každé dobro na tomto světě, má svoje nepřátele.

A přišla mi na mysl antická báje o Pandořině skříňce. Její otevření rozpoutá v dějinách světa spoustu pohrom. Málokdo si však připomíná poslední část tohoto příběhu, který vyústí

zábleskem světla. Po všech bědách, které z oné skříňky vzešly, zůstal na jejím dně jako hráz proti všem zlům, jeden malý dar. Pandora, žena, která tuto skříňku opatrovala, jej objeví až naposled. Řekové jej nazývali elpis, což znamená naděje.

Tato báje nám vypráví, proč je pro lidstvo tak důležitá naděje. Není pravda, že „dokud dýchám, doufám“, jak se říká. Pokud vůbec, tak je tomu naopak: naděje nese život, chrání jej, opatruje a umožňuje jeho růst. Kdyby lidé nepěstovali naději a neměli v této ctnosti oporu, nikdy by nevyšli z jeskyní a nezanechali by v dějinách světa stopy. Je tím nejvíce božským, co v lidském srdci existuje.

Francouzský básník – Charles Péguy – nám zanechal překrásné texty o naději (srov.Brána k tajemství druhé ctnosti). Říká poeticky, že Bůh nežasne ani tak nad vírou lidských bytostí, ba ani nad jejich dobročinnou láskou. Úžas a pohnutí v Něm však vzbuzuje jejich naděje: „Že totiž ony ubohé děti – píše Péguy – vidí, co se děje, ale věří, že zítra bude lépe.“ Básník poukazuje na tváře spousty lidí putujících tímto světem – venkovanů, chudých dělníků a migrantů hledajících lepší budoucnost – houževnatě zápasících s hořkostmi svízelného dneška, plného zkoušek, avšak nadchnutých důvěrou, že jejich děti dojdou spravedlivějšího a poklidnějšího života. Zápasili o děti, zápasili o naději...

Naděje je pobídkou v srdci těch, kdo opouštějí svůj domov, zemi, někdy i rodinu a příbuzné - mám na mysli migranty - aby hledali lepší a důstojnější život pro sebe a své drahé. A je také pobídkou v srdci těch, kdo je přijímají s přáním setkat se, poznat a vést

dialog. Naděje je pobídkou ke „sdílené cestě“, protože se vždycky cestuje ve dvou. Jednak ti, kdo přicházejí do naším země, a jednak my, kteří jdeme vstříc jejich srdcím, abychom jim porozuměli, pochopili jejich kulturu a jejich jazyk. Je to cesta ve dvou, ale nelze se na ni vydat bez naděje. Naděje je pobídkou ke sdílení životní cesty, jak připomíná kampaň Charity, kterou dnes zahajujeme. Bratři, nemějme strach sdílet tuto cestu! Nemějme strach! Nemějme strach sdílet naději!

Naděje není ctnost pro lidi s plným žaludkem. To je také důvod, pročchudí jsou primárními nositeli naděje. A v tomto smyslu můžeme říci, že chudí - i žebráci - jsou protagonisté Dějin. Bůh je potřeboval, aby mohl přijít na svět. Potřeboval Josefa a Marii, betlémské pastevce. O první Vánoční noci svět spal, uveleben ve spoustě jistot, kterých dosáhl. Pokorní však ve skrytu připravovali revoluci dobroty. Trpěli nouzí ve všem, někteří na hranici přežití, ale oplývali tím nejcennějším dobrem, které na světě existuje, tedy vůlí ke změně. Někdy je neštěstím mít v životě všecko. Pomyslete na mladíka, kterému nebyla vštípena ctnost očekávání a trpělivosti a který se nemusel kvůli ničemu namáhat, udělal zázračnou kariéru a ve dvaceti letech už „ví, jak to ve světě chodí“; nad takovým byl vynesen ten nejhorší rozsudek, totiž netoužit po ničem. Toto je ten nejhorší rozsudek: zavřít dveře touhám a snům. Vypadá mladě, ale na jeho srdce se snesl podzim. Je to podzimní mládež.

Prázdnota v duši je nejhorší překážkou naděje. Je to riziko, o kterém nikdo nemůže říci, že se jej netýká, protože pokušení proti naději, může dolehnout i na ty, kdo se ubírají cestou křesťanského života. Starověcí mniši poukázali na tohoto nejhoršího nepřítele horlivosti. Říkali mu „polední démon“, který opotřebovává životní nadšení právě tehdy, kdy je slunce nejvýše. Toto pokušení nás zaskakuje tehdy, kdy jej nejméně očekáváme, dny se stanou monotónními a nudnými a zdá se, že žádná hodnota si nezaslouží námahu. Tento postoj se nazývá omrzelost, která nahlodává život zevnitř a nakonec z něho ponechá jen prázdnou skořápku.

Když k tomu dojde, křesťan ví, že je proti tomu třeba se postavit a nikdy pasivně nepřijímat. Bůh nás stvořil k radosti a štěstí a nikoli k lebedění si v melancholii. Proto je zapotřebí střežit vlastní srdce, odporovat pokušení ke sklíčenosti, které jistě nepochází od Boha. A tam, kde naše síly ochabnou, a boj proti skleslosti se stane obzvláště zavilým, můžeme se vždycky utéci k Ježíšovu jménu. Můžeme opakovat onu jednoduchou modlitbu, kterou nacházíme také v evangeliích a která je stěžejní v mnoha tradicích křesťanské spirituality: „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným!“. Krásná modlitba. „Pane Ježíši Kriste, Synu živého Boha, smiluj se nade mnou hříšným!“ Toto je modlitba naděje, protože se obracím k tomu, který může otevřít dveře dokořán, vyřešit problém a umožnit mi vzhlížet k horizontu naděje.

Bratři a sestry, nejsme sami, kdo bojujeme proti beznaději. Pokud Ježíš přemohl svět, je schopen přemoci v nás všechno, co odporuje dobru. Je-li Bůh s námi, nikdo nám nezcizí ctnost, kterou k životu potřebujeme absolutně. Nikdo nám naději neukradne. Jděme dál!

Pastorační návštěva papeže Františka v Ceseně u příležitosti 300. výročí narození papeže Pia VI.

a v Boloni na zakončení diecézního eucharistického kongresu1. října 2017

Papež František se v sedm hodin ráno z vatikánského heliportu vydal na jednodenní pastorační návštěvu dvou středoitalských měst – Ceseny a Boloně, která leží obě na území kraje Emilia Romagna a dělí je zhruba tři sta kilometrů. Jednodenní cestu zahájil v Ceseně, rodném městě dvou papežů napoleonských válek –Pia VI. (1717-1775) a jeho nástupce Pia VII. (1742-1823). Od narození prvně

jmenovaného, papeže Giovanniho Angelica Braschiho letos o Vánocích uplyne 300 let a právě toto výročí se stalo podnětem k pozvání současného Petrova nástupce.

Setkání s obyvateli Ceseny začalo symbolicky na hlavním náměstí (Piazza del Popolo), které navzdory brzké ranní hodině bylo zaplněno do posledního místa. Zde se mísí očekávání, touhy a nároky všech občanů tak, aby z nich vzniklo jednolité těsto obecného dobra, řekl papež František.

”Toto náměstí, stejně jako všechna další italská náměstí, tak upozorňuje na nezbytnost dobré politiky. Nikoli takové, která by otročila individuálním zájmům nebo panujícím frakcím a centrům. Je zapotřebí politiky, která by nebyla služkou ani vládkyní, nýbrž přítelkyní a spolupracovnicí (…). Politiky, která by dokázala sladit oprávněná očekávání jednotlivců a skupin a přitom by pevně držela kormidlo namířené na zájem všech občanů.

Důvodem existence politiky je právě její nedocenitelná služba dobru – proto ji církev považuje za ušlechtilou formu milosrdné lásky a vybízí křesťany, aby na tomto poli vyvíjeli osobní úsilí, a to vždy z hlediska obecného dobra a za odmítání byť sebemenšího

úkonu korupce. Pokud se to politikovi požaduje, měl by se kvůli obecnému dobru vzdát i osobních idejí, což z něj někdy činí mučedníka služby.

Vybízím, abyste od protagonistů veřejného života požadovali důslednost v jejich závazcích, připravenost, mravní poctivost, schopnost iniciativy, shovívavost, trpělivost a sílu ducha ke zvládání dnešních problémů, aniž byste ale trvali na nemožné dokonalosti."

Papež shromážděné občany varoval před nekonstruktivní kritikou, protože již zdravý realismus napoví, že i ta nejlepší politická vedoucí třída nemůže vše vyřešit v krátké době. Politiky naopak vyzval k pokoře, častějšímu uznání vlastních chyb a omylů a dialogu mezi starší a mladší politickou generací. V kraji, kterým, jak poznamenal, tradičně hýbaly politické vášně, pak papež poukázal na nutnost politické nezávislosti.

”Zdá se, jakoby se politika v těchto letech stáhla před agresivitou a pronikání jiných forem moci – jako jsou finanční a mediální. Je třeba obnovit právo na dobrou politiku, její nezávislost a specifickou způsobilost ve službě obecnému dobru, konkrétní podpoře rodin a utváření solidního rámce práv a povinností, který má být vyvážený a platný pro všechny.”

Z náměstí papež přejel do cesenské katedrály, kde jej očekávali diecézní kněží, řeholníci a řeholnice a laičtí členové farních rad. Papež v obsáhlé promluvě vyzval k blízkosti místní církve mladým lidem a rodinám a opětovně naléhal na dialog nejstarších s nejmladšími:

”Vracím se k tomuto tématu, protože mi leží na srdci. Mladému

člověku, který nikdy nepoznal nikoho starého a neumí ho pohladit, něco chybí. A starci, který nemá dost trpělivost, aby si vyslechl mladého, také něco chybí. Oba si proto musí navzájem pomoci v další cestě – výchovou k citu a lásce.”

Ve zlých časech Bůh projevuje svou blízkost, milost a prorockou sílu svého Slova. Církev je má zprostředkovávat a svědčit o nich rodinám, na které nejvíce dopadá tíže sociálně-hospodářské situace, aniž by se jim dostalo příslušné podpory. Rodina dnes trpí jednak jako instituce a základní buňka společnosti, jednak kvůli konkrétním každodenním obtížím.

”Nynější sociálně-ekonomická situace zpřetrhává ony krásné vazby, které rodiče poutají k dětem. Máme se zasazovat o to, aby se něco takového nedělo, aby rodiče mohli takzvaně “plýtvat časem” při hře se svými dětmi. Je to důležité!“

Vy sice děti nemáte, rozesmál papež přítomné kněze, ale když Bůh nenadělí děti, ďábel pošle synovce, citoval jedno italské přísloví, čímž odkázal ke starostem, které se navzdory bezdětnosti mohou vyskytnout. Přesto by kněz v různých etapách své služby neměl ztrácet radost ze svého povolání, vyzval papež a doporučil četbu posledních kapitol z exhortace Evangelii nuntiandi Pavla VI., kde se mluví právě o radosti.

”Kolikrát se lidé setkají se smutnými kněžími s protáhlým a nakyslým obličejem, který mne vede k otázce, zda si k snídani dali bílou kávu anebo ocet. Prosím, tak ne! Radost, radost! Když potkáš Pána, najdeš radost. Radost z bytí knězem, z Pánova povolání a následování, z hlásání Jeho slova, odpuštění, lásky, milosti. Radost z toho, že na konci

dne padáme únavou – v tom je přece krása! – a že nepotřebujeme prášky na spaní. Jsi unavený, jdeš si lehnout a usneš sám od sebe…”

V samém závěru papež varoval zástupce cesenské diecéze před pomluvami v kněžském, řeholním i farním kontextu, které, jak řekl, jsou horší než teroristický útok, a svěřil je ochraně jejich patronky – Panny Marie, Matky lidu, “tedy dobré, a nikoli populistické Matky”, uctívané v místní katedrále.

Následující přelet vrtulníkem do krajského města Boloni si vyžádal necelou půlhodinu, a proto ještě během dopoledne mohl papež František zavítat do tamního přijímajícího střediska pro migranty, kde zhruba tisíc lidí očekává vyřízení právních formalit. Většina

vítajících tudíž držela v rukou transparenty, které papeže žádaly o pomoc při udělení osobních dokladů.

”Mnozí vás neznají a mají strach, který je vede k pocitu, že mají právo soudit, a to chladně a tvrdě jako někdo, kdo do věci dobře vidí. Tak to ale není, protože dobrý vhled zaručuje pouze blízkost, kterou poskytuje milosrdenství. Bez něho zůstává druhý člověk cizincem, ne-li nepřítelem, a

nikdy se nemůže stát mým bližním. Z dálky můžeme vyslovit a myslet si cokoli, jak se to snadno děje, když se po internetu píší ony hrozné urážlivé věty. Jestliže na bližního

pohlížíme bez milosrdenství, neuvědomujeme si jeho utrpení a problémy. Když se na druhého díváme nemilosrdně, hrozí nám, že také Bůh na nás pohlédne bez milosrdenství.”

Je nezbytné, aby více zemí zavedlo programy soukromé a komunitní podpory v přijímání migrantů, vyzýval papež dále, a otevřelo humanitární koridory pro uprchlíky v nejtěžších situacích, aby se zabránilo nesnesitelně dlouhému čekání při azylovém řízení a ztrátě času, která může vést k deziluzi. Zvláštní pozornost věnoval nezletilým migrantům, kteří potřebují něhu a mají právo na ochranu formou dočasné pěstounské péče. V krátkém pozdravu vybídl všechny přítomné ke chvíli ticha a modlitbě za zemřelé migranty a neopomenul poděkovat četným dobrovolníkům, většinou mladým lidem, a institucím za jejich úsilí a péči o obyvatele

přijímacího střediska. V závěru papež zdůraznil zajímavou okolnost, potvrzující, že starobylé univerzitní město Boloňa bylo odjakživa známo vstřícnou otevřeností:

”Boloňa byla první evropským městem, které před 760 lety zrušilo nevolnictví a vykoupilo služebníky asi čtyř set městských pánů. Bylo jich opravdu hodně – přesně 5855. Boloňa přesto neměla strach. Vykoupila je na útraty městské správy, možná i z ekonomických důvodů, protože svoboda pomáhá všem a všem se vyplatí. Neměli strach z přijetí jedinců, kteří předtím nebyli považováni za lidi, a z uznání jejich lidství. Sepsali knihu se jmény každého z nich! Jak bych si přál, aby také vaše jména byla napsána a připomínána, abychom našli společnou budoucnost, jak se to stalo tenkrát.”

Pravidelná papežova promluva před mariánskou modlitbou Anděl Páně se konala na prostranství před bazilikou sv. Petronia, impozantním gotickým dómem, největším, který byl zbudován z pálených cihel (132x60 metrů). Průčelí baziliky se tyčí do výše 60 metrů a na její stavbě pracovalo několik generací bezmála tři století (1390-1663). Zajímavostí je také to, že je větší než boloňská katedrála, která je zasvěcena sv. Petru, a že byla - jako ostatně všechny gotické sakrální stavby - vybudována společným úsilím občanských a církevních institucí. Na setkání před tímto emblematickým chrámem pozval Petrův nástupce představitele světa práce slovy:

Drazí bratři a sestry, dobrý den!

Zdravím vás všechny, představitele světa práce v jejích nejrozmanitějších výrazech.Mezi ně bohužel patří také ten negativní, kterým je obtížná a někdy úzkostná situace nezaměstnanosti. Díky za přivítání!

Představujete různé sociální složky, které spolu někdy i ostře diskutují, ale naučili jste se, že jedině společně lze překonat krizi a vytvářet budoucnost. Pouze dialog ve vzájemných kompetencích umožňuje nalézat pro všechny účinné a inovativní odpovědi také na otázku po kvalitě práce, zejména neodmyslitelná prosperita. Někteří to nazývají „systém Emilia“ (v kraji Emilia Romagna byla poprvé zprovozněna digitalní komunikace s institucemi). Snažte se jej dál rozvíjet. Je zapotřebí stabilních řešení umožňujících hledět do budoucnosti a odpovídat na potřeby lidí a rodin.

Ve vašem kraji se již dlouho rozvíjí kooperace, jež plyne ze základní hodnoty solidarity. Dodnes může hodně nabídnout a pomáhat mnohým, kteří jsou v těžkostech a potřebují onu „sociální zdviž“ (terminus technicus pro označení možnosti „vyšvihnout se“ vlastními silami na společenském žebříčku – pozn. překl.), která je prý podle některých zcela mimo provoz. Nesnižujme nikdy solidaritu na logiku finančního profitu, protože tak ji odnímáme – mohl bych říci krademe – těm nejslabším, kteří ji potřebují. Hledání spravedlivější společnosti není sen minulosti, nýbrž dnešní závazek a práce, jež si žádá všechny.

Nezaměstnanost mládeže a mnohých, kteří ztratili práci a nedovedou se zařadit, představují situace, na něž si nesmíme zvykat a zacházet s nimi jako by to byly pouze statistiky.

Vlídnost a boj proti chudobě vedou z velké části světem práce. Nelze nabídnout pomoc chudým, aniž by se jim dala možnost mít práci a důstojnost. Je to strhující výzva jako v letech obnovy po válce, která zanechala tolik chudoby. Nedávný „Pakt práce“, který podepsaly všechny sociální složky i církev ve společné snaze hledat stabilní odpovědi a nikoli almužny, je důležitou metodou, jež doufám přinese kýžené plody.

Ekonomická krize má evropskou i globální dimenzi, a jak víme, je to krize také etická, duchovní a lidská. U kořene je zrada na obecném dobru jednak ze strany jednotlivců a jednak mocenských uskupení. Je tudíž nezbytné odejmout ústřední postavení zákonu zisku a dát ho člověku a obecnému dobru.

Aby však toto ústřední postavení bylo skutečné, účinné a nejenom verbálně proklamované, je zapotřebí rozmnožit příležitosti k důstojné práci. Je to úkol pro celou společnost. Zvláště v této fázi je veškerý sociální organismus ve svých nejrůznějších složkách povolán všemožně se snažit, aby práce - primární faktor důstojnosti - představovala ústřední starost.

Zde se nacházíme před katedrálou svatého Petronia, připomínaného jako Pater et Protector a znázorňovaného vždycky s obrazem tohoto města, který třímá v rukou. Tady vidíme fyzicky tři konstitutivní aspekty vašeho města: kostel, magistrát a univerzitu. Když spolu vedou dialog a spolupracují umocňuje se drahocenný humanismus, jehož jsou výrazem, a město takříkajíc „dýchá“, má horizont a nebojí se čelit výzvám, před nimiž stojí. Vybízím vás, abyste si cenili tohoto humanismu, jehož jste nositeli, a hledali moudrá a prozíravá řešení složitých problémů naší doby, které lze považovat nejen za těžkosti, nýbrž také za příležitosti k růstu a zlepšení. To co říkám platí pro celou Itálii i pro celou Evropu.

Drazí přátelé, jsem vám obzvláště nablízku a vkládám všechny vaše úzkosti a starosti do rukou Páně a Madony od svatého Lukáše. Obraťme se nyní modlitbou Anděl Páně k té, kterou všichni boloňané tolik ctí.

Po hlavní promluvě papež František zmínil včerejší beatifikaci slovenského salesiána Tita Zemana (1915-1969):

„Včera byl v Bratislavě (na Slovensku) beatifikován Titus Zeman, salesiánský kněz. Patří ke dlouhé řadě mučedníků 20. století, protože zemřel roku 1969 po dlouholetém věznění kvůli svojí víře a své pastorační službě. Jeho svědectví ať je nám oporou v těžkých životních okamžicích a pomáhá nám rozpoznat Pánovu přítomnost i ve chvíli zkoušky.“

Potom následoval v postranní lodi boloňské baziliky sv. Petronia společný oběd s bezdomovci a migranty.

V boloňské katedrále se po obědě papež setkal s duchovenstvem.Odpověděl spatra na dvě otázky. První se týkala rozměru bratrství ve služebném kněžství, a to jak řeholních, tak diecézních kněží, jakož i stálých jáhnů při šíření evangelia.

„Jak se vyjadřuje a roste evangelní požadavek bratrství v kněžském životě? Žít v diecézním rozměru církve. Mluvit vždy odvážně a jasně a snášet druhé – spolubratry i biskupa, mít dobrý vztah k Božímu lidu, jít vpředu a ukazovat cestu, být uprostřed prokazováním dobročinné lásky, i vzadu, pozorovat, jak postupuje lid a pomáhat těm, co jsou pozadu. A utíkat před jakoukoli formou klerikalismu, jehož hlavními a nejošklivějšími projevy je kariérismus a klevetění.“

Druhá otázka se týkala zasvěceného života a pokušení osvojit si v tomto životním stavu psychologii pouhého přežívání.

„Jádro psychologie přežívání, která je pouhým čekáním na smrt, není ani tak v čistotě či poslušnosti. Spočívá v chudobě. Ryba se kazí od hlavy, a zasvěcený život se začíná kazit nedostatkem chudoby. Sv. Ignác nazýval chudobu „matkou a baštou“ řeholního života. Matkou, protože rodí řeholní život, a baštou, protože brání před mondénností. Psychologie přežívání tě vede k mondénnímu životu, mondénním nadějím, a nikoli na cestu božské, Boží naděje. Sestoupit jako Ježíš. K trpícímu tělu, těm nejslabším a nemocným, ke všem, o kterých mluví 25. kapitola Matouše. Tady je horizontem nikoli hřbitov, je to úrodný horizont. Je to setba, růst dává Pán. Proto říkám dvě věci: chudoba a přiblížení se strádajícímu Kristovu tělu upřímně a bez ideologií.“

Z boloňské katedrály se papež František odebral do baziliky sv. Dominika, kde jej přivítali dominikánští řeholníci ke společné modlitbě před zakladatelovým sarkofágem. Do jejich řádové knihy Petrův nástupce vepsal:

“Před hrobem sv. Dominika jsem se modlil za Řád bratří kazatelů. Prosil jsem za jeho členy, za milost, aby byli věrni obdrženému dědictví. Děkoval jsem Pánu za veškeré dobro, které Jeho synové prokazují církvi, a žádal jsem jej o dar výrazného nárůstu

povolání. Drazí dominikáni, ať vám Pán Ježíš žehná a Panna Maria vás chrání. A prosím, nezapomínejte se za mne modlit. Bratrsky, František”.

Na prostranství před bazilikou sv. Dominika se pak v nedělním odpoledni papež setkal s “učenou Boloní”, otevřenou světu svými “téměř tisíci lety humanitního školství, založeného na právu”. Jednalo se o předposlední zastávku v krajském městě. Alma Mater Studiorum, nejstarší univerzita západního světa (založená roku 1088 či 1119) původně pro výuku obojího práva - církevního i světského - tak zažila po téměř dvaceti letech papežskou návštěvu (naposledy přivítala Jana Pavla II. roku 1988). Rektor Francesco Ubertini při této příležitosti papeži Františkovi udělil nejvyšší akademickou poctu ,Sigillum Magnum. Ve své promluvě vyšel římský biskup z pojmu universitas, obsahujícího ideu všeho,

a tudíž také komunity. Jak řekl, všezahrnující univerzální charakter studia se inspiruje dvěma ideály – vertikálním, protože opravdu nelze žít bez toho, aniž bychom pozdvihli duši k poznání, a bez touhy mířit do výšin, a horizontální, protože bádání se uskutečňuje v týmu, za vzájemného podněcování a sdílení dobrých společných zájmů.

”Hledání dobra je totiž klíčem k tomu, aby se studia skutečně vydařila. Láska je přísadou, která ochucuje poklady poznání a zejména pak práva člověka a národů. V tomto duchu bych se rád zaměřil na trojici práv, která považuji za aktuální.

Prvním je právo na kulturu, kterým papež nemíní pouze “svatosvaté právo na přístup ke studiu pro všechny zájemce”, nýbrž především “péči o moudrost, pojímanou jako lidské a polidšťující vědění”. Papež varoval před banálními a pomíjivými životními vzorci, které pohánějí k lacinému úspěchu a diskreditují oběti a vnucují tak přesvědčení, že studium bez okamžitého konkrétního výsledku nemá cenu. Cílem studia je ale kladení otázek a hledání životního smyslu, nikoli znecitlivění, vyvolané všední banalitou.

”Vaším velikým úkolem je reagovat na ochromující obehranou písničku kulturního konzumismu zásadním a dynamickým rozhodováním, výzkumem, poznáním a sdílením. (…) Vědění, které se dává do služeb nejlepšího plátce, aby pak přiživovalo rozdělení a ospravedlňovalo zvůli, totiž není kulturou. Kultura, jak sám termín napovídá, kultivuje, přispívá k růstu lidskosti. V kontextu dnešních nářků a rozruchu nepotřebujeme lidi, kteří by se vybíjeli hulákáním, nýbrž podpůrce dobré kultury. Potřebujeme slova, která by

zasáhla mysl a naladila srdce, nikoli řev mířící na žaludek. Nesnažme se vyhovět posluchačům a neúčastněme se pobuřujícího divadélka, nýbrž se plně vložme do výchovy, která se z každého snaží “vytěžit” to nejlepší k dobru všech.”

Chraňme se pseudokultury, která člověka redukuje na odpad, výzkum na sledování zájmů a vědu na odborné znalosti, a naopak se dožadujme kultury, šité na lidskou míru, vědy, která uznává zásluhy a cení si obětí, techniky, která se nepodvoluje tržním záměrům, a výzkumu, kde nikoli vše, co by bylo vyhovující, je také povolené, zdůraznil papež a přešel k druhému právu z trojice – právu na naději:

Je to právo nezažívat každodenní invazi rétorického strachu a nenávisti. Právo nebýt zavaleni populistickými frázemi a znepokojivým, výnosným šířením falešných zpráv. Právo na rozumné omezení takzvané “černé kroniky”, protože existuje také zamlčovaná “bílá kronika”, která by měla dostat hlas. Je to právo vás, mladých lidí, vyrůstat beze strachu v budoucnost a s vědomím, že v životě

existují krásné a trvalé skutečnosti, na které se vyplatí vsadit. Právo na víru, že láska není na jedno použití a že práce není fata morgána, nýbrž příslib, který vyžaduje splnění.”

Univerzity by měly odolat převládajícímu strachu, stát se staveništěm naděje, řemeslnou dílnou, která učí zodpovědnosti za sebe i za svět. Nynější krize tak nabízí příležitost, provokující inteligenci a svobodu každého jedince, ze kterého se může stát řemeslný tvůrce

naděje. Posledním z trojice práv je právo na mír, které je zároveň povinností, vepsanou v srdci lidstva, neboť “jednota má převahu nad konfliktem” (Evangelii gaudium, 226).

”Před stovkou let Benedikt XV., někdejší boloňský biskup, pozdvihl hlas proti “nesmyslnému vraždění” (List představitelům válčících stran, 1.7.1917), což se mnohým jevilo téměř jako urážka, protože se distancoval od “odůvodnění války”. Dějiny nás ale učí, že válka je vždy zbytečným masakrem. Pomáhejme si proto navzájem k “zavržení” válek, jak hlásá italská Ústava, a vstupme na cestu nenásilí a mírotvorné spravedlnosti. Vůči otázkám míru nelze setrvat v lhostejnosti nebo neutralitě. Kardinál Lercaro právě zde řekl: Církev nemůže zůstat neutrální vůči zlu, ať již pochází z jakékoli strany – jejím životem není neutralita, nýbrž proroctví. Nejsme neutrální, nýbrž stojíme na straně míru.”

Citoval papež z kázání, proneseného boloňským arcibiskupem Giacomem Lercarem na první Světový den míru na počátku roku 1968 (1.1.1968), které odsoudilo americké

bombardování Vietnamu. Papež František naléhal na ius pacis, právo všech lidí na nenásilné urovnání sporů.

”Ať vyjdou najevo leckdy temné pletichy a zájmy lidí, kteří vyrábějí násilí, podporují závody ve zbrojení, pošlapávají mír svými nekalými obchody. Univerzita vznikla, aby studovala právo, hledala možnost, jak bránit lidi, usměrňovala běžný života a hájila jej před logikou silnějšího, násilím a svévolí. Stojí před ní aktuální výzva – stvrdit práva lidí a národů, nejslabších a odepisovaných, a práva stvoření, našeho společného domova.

Nevěřte nikomu, kdo by se vám snažil namluvit, že zápas za něco takového je zbytečný a že se stejně nic nezmění. Spolu s vámi sním o Evropě, která je “univerzitou a matkou”, upamatovává se na svou “kulturu”, vlévá svým dětem “naději” a je nástrojem “míru” pro celý svět".

Vyvrcholením jednodenní papežské cesty byla večerní mše svatá na boloňském stadionu za účasti 44 tisíc lidí. Nedělní evangelium o dvou synech (Mt 21,28-32), kteří různě reagují na otcovu výzvu k práci na vinici, papež František promítl do našich životů:

Slavím s vámi první Neděli Slova (zmínka pastorační iniciativy paulínů a komunity sant´Egidio dát jedné neděli v roce toto jméno): Boží slovo zapaluje srdce (srov. Lk24,32), protože nám dává pocítit, že jsme milováni a potěšováni Pánem. Také Madona od evangelisty svatého Lukáše nám může pomoci chápat mateřský jemnocit „živého“ Slova, které je však zároveň „řízné“ jako v dnešním evangeliu: proniká totiž až k rozdělení duše a ducha (srov. Žid 4,12) a vynáší na světlo tajnosti a rozpory srdce.

Dnes nás provokuje podobenstvím o dvou synech, kteří odpovídají na žádost otce, aby šli pracovat na vinici. Ten první řekne, že ne, ale pak jde; ten druhý přitaká, ale potom nejde. Mezi prvním synem, který byl líný, a tím druhým, který byl pokrytec, je však velký rozdíl. Pokusme se představit si, co se dělo v jejich nitru. V srdci prvního zněla otcova výzva i po odmítnutí; v srdci druhého však navzdory přitakání byl otcův hlas pohřben. Připomínka otce však prvního syna probudila z lenosti, zatímco ten druhý, ačkoli dobře poznal dobro, zaměnil mluvení za konání. Byl neprostupný Božímu hlasu a svědomí a bez problémů tak přijal dvojaký život. Ježíš tímto podobenstvím předkládá dvě cesty nám, kteří - jak sami zakoušíme - nejsme vždycky připraveni přitakat slovy i skutky, protože jsme hříšníci. Můžeme si však vybrat, zda

budeme putujícími hříšníky, kteří budou nadále naslouchat Pánu a když padnou, tak litují a vstanou jako první syn; anebo sedícími hříšníky, připravenými ospravedlnit se vždycky a pouze verbálně, jak se to hodí.

Ježíš adresoval toto podobenství těm tehdejším náboženským představeným, kteří se podobali synovi vedoucímu dvojí život, zatímco obyčejní lidé jednali většinou jako ten první syn. Tito představení disponovali věděním a vysvětlovali všechno způsobem formálně bezchybným jako praví náboženští intelektuálové. Neměli však pokoru naslouchat, odvahu se ptát a sílu

litovat. A Ježíš je velice přísný: říká jim, že dokonce celníci a nevěstky je budou předcházet do Božího království. Je to mocná výtka, protože celníci byli zkorumpovaní vlastizrádci. Co bylo tedy problémem těchto představených? Nedopouštěli se chyb, avšak pletli si před Bohem život se smýšlením, byli verbálně neústupnými strážci lidských tradic, neschopnými chápat, že u Boha je život poutí a vyžaduje pokoru otevřít se, litovat a začínat znovu.

Co je řečeno nám? Že neexistuje křesťanský život, který je veden od psacího stolku, je vědecky zkonstruován a na uklidnění svědomí mu stačí plnění předpisu. Křesťanský život je skromná cesta svědomí, které nikdy není rigidní, vždycky se vztahuje k Bohu, umí litovat, svěřovat se Bohu ve svojí nouzi a nikdy si nenárokovat soběstačnost. Takto se překonávají zrevidované a aktualizované verze onoho starého nešvaru, který odhalil Ježíš v tomto podobenství, totiž pokrytectví, přetvářka, dvojakost, klerikalismus doprovázený legalismem a odstupem od lidí.

Klíčovým slovem je lítost, která umožňuje neustrnout, nestat se rigidním a netransformovatodmítnutí Boha na přitakání Bohu; a přitakání hříchu na odmítnutí Pánovy lásky. Vůle Otce, který denně s jemnocitem promlouvá do našeho svědomí, se uskutečňuje pouze formou neustálé lítosti a konverze. Před každým jsou v posledku dvě cesty: být litujícím hříšníkem anebo přetvařujícím se hříšníkem. Záleží nikoli na úsudcích, které ospravedlňují a pokoušejí se zachovávat zdání, nýbrž na srdci, které putuje spolu s Pánem, denně zápasí, lituje a vrací se k Němu. Pán totiž hledá ty, kdo jsou čistého srdce, nikoli ty, kdo jsou čistí navenek.

Vidíme proto, drazí bratři na sestry, že Boží Slovo proniká do hlubiny, „pronáší soud nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími“ (Žid 4,12). Je však také aktuální: podobenství nás odkazuje také k ne vždy snadným vztahům mezi rodiči a dětmi. Dnes, při

rychlosti, s níž mění generace, se mocněji ukazuje potřeba nezáviset na minulosti, což se někdy projevuje dokonce vzpourou. Avšak, po uzavřenosti a dlouhém mlčení na jedné i na

druhé straně je dobré obnovit setkání, třebaže možná ještě jsou obtížena konflikty. Ty se totiž mohou stát podnětem k nové rovnováze. Jako v rodině, tak i v církvi a ve společnosti se nikdy nezříkejme setkání, dialogu a hledání nových společných cest.

Na pouti církve se často objevuje otázka: kam jít, jak jít dál? Chtěl bych vám na závěr tohoto dne zanechat tři opěrné body.

Prvním je Slovo, které je buzolou pokorného putování, abychom nesešli z Boží cesty a neupadli do mondénnosti.

Druhým je Chléb, protože eucharistickým chlebem všechno začíná. Církev se setkává v eucharistii, nikoli v klábosení a komentářích, nýbrž tady, v Kristově Těle, na kterém mají účast lidé, kteří jsou hříšní a chudí, ale cítí, že jsou milováni a proto touží milovat. Tady se začíná a sem se přichází pokaždé. Je to nevyhnutelný začátek našeho bytí církví. „Nahlas“ to říká eucharistický

kongres: Církev se shromažďuje, rodí a žije eucharistií s přítomným a živým Ježíšem, kterému se denně klaní, přijímá Jej a rozdává. Třetím opěrným bodem jsou chudí.

I dnes bohužel ještě mnoha lidem chybí to nezbytné. Jsou však také takoví, kterým se nedostává sympatií, lidé osamocení anebo takoví, kteří jsou chudí, protože jsou bez Boha. V nich ve všech nacházíme Ježíše, protože Ježíš se ubíral světem cestou chudoby a sebezřeknutí, jak říká sv. Pavel v druhém čtení: „sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka“ (Flp 2,7). Od eucharistie k chudým jdeme na setkání s Ježíšem. Vytiskli jste nápis, který kard. Lercaro rád viděl napsaný na oltáři: „Sdílíme-li nebeský chléb, jako bychom nesdíleli ten pozemský?“ Prospěje nám, budeme-li si to stále připomínat. Slovo, Chléb a chudí: prosme o milost nezapomínat nikdy na tyto základní živiny, jež jsou nám oporou na této cestě.

Nejhlubší příčinou krize, která otřásla církví, je zatemnění priority Boha v liturgii

Metropolita Hilarion, představitel odboru moskevského patriarchátu pro vnější vztahy ruské pravoslané církve, navštívil koncem září (25.9.) papeže Františka a emeritního papeže Benedikta XVI. a předal jim výtisk XI. dílu souhrnného vydání spisů Josepha Ratzingera – Benedikta XVI. (Opera Omnia) věnovaného liturgii. Teologie liturgie vyšla v ruském překladu péčí moskevského patriarchátu. Iniciativa je plodem vědecko-publikační spolupráce vydavatelství moskevského patriarchátu, mezinárodního sdružení Sofia: Idea Russa, Idea Europa, akademie Sapientia et scientia, Vatikánského nakladatelství a Nadace Josepha Ratzingera

– Benedikta XVI. Emeritní papež napsal k tomuto ruskému vydání tuto významnou předmluvu:

„Před službou Boží se nesmí dávat přednost ničemu - těmito slovy svatý Benedikt ve své Řeholi (43,3) stanovil absolutní prioritu bohoslužby před každou jinou mnišskou činností. To nebylo ani v mnišském životě tak docela samozřejmé, protože podstatným úkolem mnicha byla také zemědělská a vědecká práce. V zemědělství, řemeslnictví a školství se zajisté mohly vyskytnout časné požadavky, které se mohly jevit jako důležitější než liturgie. Vzhledem k tomu Benedikt - tím, že přisoudil prioritu liturgii - jednoznačně vyzdvihnul, že v našem životě má prioritu Bůh: „Jakmile je slyšet znamení k hodince, mnich nechá všechno, co měl v rukou, a spěchá co nejrychleji k službám Božím“ (43,1).

Zdá se, že v povědomí dnešního člověka nemají věci Boží a liturgie žádnou naléhavost. Lze ovšem tvrdit, že mnišský život je v každém případě cosi jiného než život lidí ve světě, a to je samozřejmě správné. Priorita Boha, na kterou jsme zapomněli, však platí pro všechny. Není-li již důležitý Bůh, mění se kritéria, která určují, co je důležité. Člověk odstavením Boha podrobuje sebe sama nátlaku a stává se otrokem materiálních sil, což odporuje jeho důstojnosti.

V letech, která následovala po Druhém vatikánském koncilu, jsem si znovu uvědomil prioritu Boha a božské liturgie. Pomýlené chápání liturgické reformy široce rozšířené v katolické církvi vedlo stále více k tomu, že byl upřednostňován aspekt vzdělávací, vlastní aktivita a kreativita. Lidské počínání téměř uvrhlo do zapomnění Boží přítomnost. V takovéto situaci je stále více jasné, že existence církve žije ze správného slavení liturgie a je v nebezpečí, pokud se už primát Boha neobjevuje v liturgii a tím v životě. Nejhlubší příčinou krize, která otřásla církví, je zatemnění této priority Boha v liturgii.

To všechno mne vedlo k tomu, abych se věnoval tématu liturgie šířeji než v minulosti, protože jsem přesvědčen, že opravdová obnova liturgie je zásadní podmínkou obnovy církve. Podstata liturgie je ovšem přes všechny rozdíly mezi Východem a Západem v zásadě jedna a tatáž. Doufám tedy, že tato kniha pomůže také křesťanům v Rusku k novému a lepšímu chápání onoho velkého daru, kterého se nám dostává v posvátné liturgii.“

LLiiddéé zznneecchhuucceenníí ppoolliittiikkoouu ssee ttáážžoouu,,jjaakk bbyy mměěllii ppoolliittiikkyy aa ppoolliittiikkuu bbrráátt,,

aabbyy vvůůččii ddeemmookkrraacciiii nneezzaahhoořřkklliiTomáš kardinál Špidlík, S.J. v eseji k seriálu „Mých 20 let svobody“

Už od roku 1946 žiji v cizině. Proto by se snad někdo mohl zeptat: "Jsem ještě Čech?“

Vždycky jsem se cítil jako pravý Čech, ale jsem vděčen také jiným, kteří mi pomohli k tomu, abych mohl rozvinout činnost, ve které mi dvě totality za sebou doma bránily. Itálii jsem si zamiloval a našel jsem tu mnoho opravdových přátel. Ale před dvaceti lety se stalo to, v co už jsem ani nedoufal, totiž že totalita padla a já jsem se mohl příležitostně vracet do

starého domova. Jak to na mne zapůsobilo?

Utkvěla mi první vzpomínka. Přespal jsem ve svém rodišti a ráno v jasném nedělním dnu jsem šel do kostela, jak jsem to dělával v mládí. Tam si hned všimli mé přítomnosti. Proto jsem po bohoslužbě vyšel přede dveře a podával jsem vycházejícím ruku. Každý z nich mi uctivě řekl „dobrý den“, ale nikdo se nezastavil. Ani se mnou, ani s kýmkoli jiným. Každý šel svou cestou.

Něco takového jsem v mládí neznal. V neděli na náměstí se hned vytvořily hloučky lidí, kteří si přátelsky povídali. Chlapci se točili kolem děvčat, náměstí ožilo. Když jsem pak o tom se zbytkem starých známých z mládí hovořil, všichni přiznali, že je to pravda. Naše soužití s druhými ztratilo mnoho z osobní důvěry. Je to ostatně celosvětový fenomén způsobený tím, jak se lidé stěhují do velkých měst. V naší zemi to však pociťujeme dost bolestně. Jak na něco takového reagovat?

Mezi vlastí a světemAsi takto. Se svou starou vlastí jsem byl stále ve styku. I tady v Římě jsem bydlel

čtyřiatřicet let v naší národní koleji Nepomucenum. Také po celá dlouhá léta mluvím ve vatikánském rádiu česky. Ale moje hlavní činnost profesora spirituality a spisovatele byla po celá léta zaměřena na mezinárodní fórum. Znamenalo to cesty od Ameriky až do Austrálie. Měl jsem přednášky v Rusku a školní kurz v Africe. Není divu, že se mne pak

lidé ptají: "Kde jste vlastně doma?“ Především si mne přivlastnil Řím. Od italského prezidenta jsem dostal čestnou medaili za přínos k italské kultuře a při té příležitosti jsem řekl: Svět je dnes zavalen miliony vystěhovalců. Jsou trojího typu. Jedni se těší, že se jednou zase navrátí domů. Když se jim to splní, jsou zklamáni, protože se doma všechno změnilo. Druzí se snaží co nejrychleji přizpůsobit nové zemi, aby na nich nebylo poznat, že jsou tam "cizími ptáky“. Sotva však pronesou pár slov, někdo se jich zeptá: „A odkud jste vy?“ Ti třetí se v cizí zemi stýkají jenom se svými krajany a vytvoří si národnostní ghetto. A já sám? Vyznal jsem, že se nechci zařadit do žádného z těchto tří typů.

Nové cestyJsou i jiné cesty. V západoevropském světě můžeme pozorovat rostoucí sklon k

"personalismu“. Lidé začínají být unaveni množstvím ideologií hlásaných na každém rohu a diskutovaných při organizovaných setkáních. Proto hledají setkání s osobami, kterým by mohli plně důvěřovat. Moje zkušenost z Itálie to dotvrzuje. Máme tu politiky a máme tu mafii. Noviny a televize se nás pokoušejí vyburcovat z nezájmu o veřejný život publikováním skandálů. Ale já znám i jinou Itálii, takovou, která o sobě nemluví, ale roste. Najdeme tu skupinky osobních přátel, kteří se pravidelně scházejí a někdy i žijí pospolu. Často dostanu pozvání: "Přijďte někdy mezi nás, rádi bychom si s vámi pohovořili.“ Je takových skupinek mnoho?

Dost k tomu, aby člověk miloval zemi, ve které žije, a zdá se, že stále rostou. Jsem osobně přesvědčen, že podobný vývoj osobních přátelských styků by mohl být dobrým lékem i pro náš národ, abychom napravili stav nedůvěry způsobený minulostí. Naše národní povaha je zvláštní. Svými kořeny je slovanská, ale po staletí vyrůstala v západní kultuře. Slované jsou všeobecně přesvědčeni, že pravda je živá, těžko oddělitelná od osoby, která ji vyznává. Západní kultura nás naopak vychovávala k myšlení objektivnímu a k hlásání abstraktních norem. Obyčejný český člověk často neví, jak ty dva pohledy spojit. Je to možné jenom v dialogu mezi těmi, kdo si důvěřují.

Vzpomínám si na to, jaký vztah měl k naší zemi Jan Pavel II. Dobře jeho mínění vyjadřuje cesta, kterou k nám v roce 1990 vykonal. Po pádu totality se hned rozhodl, že

udělá cestu do zemí východní Evropy, a první místo, které sám označil, byl Velehrad. Je to symbol toho, o čem jsem s ním často mluvíval. Hranice takzvaného kulturního světa se nápadně rozšiřují. Nové národy vystupují na scénu, chtějí vytvořit nové křesťanské tradice. Ale nesmějí úplně zapřít to, co stará Evropa vybudovala za dva tisíce let. Bohužel my sami jsme ještě nevytvořili syntetický obraz své minulosti. K tomu nutně patří i východoevropský svět slovanský.

Veřejné mínění o jeho duchovních

pokladech doposud málo ví a nedovede je ještě ocenit. Jan Pavel II. věděl dobře, že Čechové žijící po staletí ve středu Evropy jsou povoláni, aby ty problémy pochopili. Proto papež osobně moje slovanské studie sledoval. Vytvořili jsme přímo ve Vatikánu první slovanskou kapli. Bylo to po tom, když jsem v roce 1995 vedl duchovní cvičení pro členy vatikánské kurie. Po jejich ukončení mi veřejně poděkoval za to, že jsem ve svých přednáškách uvedl mnoho citátů z naší slovanské kultury ve prospěch duchovnosti srdce a živé osoby jako vítězství nad suchým racionalismem a abstraktními ideologiemi. Byla mi položena otázka: Kdyby zemi zase hrozila nesvoboda, podle čeho by se měl mladý člověk rozhodnout, zda ze země odejít, nebo zůstat?

Dej Bůh, aby mu ta volba už nehrozila. Ale dávám našim mladým stále radu, aby ani dnes ten útěk nedělali duchovně. Je pochopitelné, že mají velký zájem o všechno, o čem se "ve světě“ mluví. Stále mě však překvapuje, jak málo naši mladí vědí o duchovních hodnotách vlastní české minulosti. Malý příklad. Já sám ve svých cizojazyčných přednáškách rád cituji duchovní inspirace z Jiřího Wolkera, z Karla Hynka Máchy. Italové to velmi oceňují. A Češi sami, mají o tom ponětí? Když jsem v kurzu o duchovnosti na univerzitě v Kongu přidával něco ze slovanské spirituality, vícekrát jsem slyšel poznámku: "Tohle by bylo pro nás lepší než jenom technologie ze západních zemí.“ Schopnost umět dávat něco pěkného ze svého dělá člověka šťastným doma i v cizině.

Co s těmi politiky?Lidé znechucení politikou se tážou, jak by měli politiky a politiku brát, aby vůči

demokracii nezahořkli. Na to odpovídám: Slovo politika pochází od řeckého polis, obec, život ve společné shodě. Tam musí každý přinést něco hezkého, co lze ocenit. Ulice zametáme, v parčících pěstujeme květy. A do parlamentů musíme posílat inteligentní osoby, které budou předkládat dobré iniciativy, ne si osobně nadávat. Jak se situace v posledních letech zhoršila, ukazuji rád na jednom příkladu.

Našel jsem si ve starém časopisu z roku 1946 zprávu o debatě v italském parlamentu. Byla tam ve zkratce shrnuta řeč premiéra De Gasperiho. Po něm přišel na řadu vůdce opozice. Začal těmito slovy: "Děkuji panu kolegovi za jeho jasný program. Pochopitelně on mi promine, když já teď vysvětlím, že my vidíme problém jinak.“ To byl ještě parlament, kde řeč znamenala, že se mluví o možnostech. Dnes si v parlamentech lidé nadávají a hrubě se obžalovávají. Jsou to ještě zástupci spořádaného soužití v jedné obci? Stane-li se zase politika opravdovou službou pro polis, budeme si politiků zase vážit. Slovo parlament je odvozeno od parlare, parler, mluvit. Měli by tam otevřít ústa jenom ti, kdo to dovedou dobře a pěkně.

Ale na závěr něco pozitivního. Při návštěvách staré vlasti mne zaujala i jiná stránka našeho života, tentokrát pozitivní. U nás se čtou knihy mnohem více než u jiných národů. Když jsem jednomu francouzskému intelektuálovi vypočítal, jaké vážné knihy se u nás za posledních dvacet let vydaly a také prodaly, spráskl ruce a zvolal: "To snad není ani možné! U nás všechna knižní nakladatelství krachují.“ V Itálii konstatovali, že jsou na středních školách studenti, kteří nepřečetli ani jednu jedinou knihu, internet jim na celou kulturu stačí. Jistě jsou k tomu nakloněni studenti i u nás. Ale hleďme si uchovat naši starou tradici čitatelů knih. Jen tak se obnoví pravá identita národa, která byla narušena vnějším násilím.

Výzva České biskupské konference k nadcházejícím volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR

Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu,obracíme se na Vás v době blížících se parlamentních voleb, kdy se nás různé politické strany a hnutí snaží přesvědčit, že právě oni a jen oni jsou zárukou prosperity naší země. Neodbytnost kampaní i zklamání z minulosti, kdy jsme zažili rozpor mezi sliby anáslednou skutečností, v nás může budit pocit marnosti a vést k rozhodování, zda se voleb vůbec zúčastnit. Jako Vaši pastýři bychom chtěli zdůraznit, že nejít k volbám není správným křesťanským postojem. Děkujme Bohu, že můžeme beze strachu volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Vyzýváme vás proto, abyste se voleb účastnili!A chceme Vám pro Vaše rozhodování nabídnout několik podnětů:

Nebuďme ukvapení a nepodléhejme laciným slibům rychlých změn. Někdy se zdá, že je naší přirozeností doufat v nebe na zemi a být věčně nespokojení. Často voláme po změně a hlasujeme spíš PROTI něčemu než PRO něco. Novinka na trhu a změna za každou cenu není ale vždy výhrou a loď, která mění příliš často kurz, nikam nedopluje a veškerou energii vynakládá na neustálé otáčení ze strany na stranu. Je proto dobré podpořit dlouhodobé snahy lidí, kteří v politice často nezištně a vytrvale něco smysluplného budují.

Hledejme pozitivně formulované cíle. Odmítejme nesnášenlivost. Vypořádání, zúčtování či skoncování s něčím, co je označeno za špatné, není dostatečný politický cíl. Vymýtit les je vždy rychlejší a jednodušší než les vysázet a roky o něj pečovat než vyroste. Hledejme mezi politiky ty, kteří neslibují jen změnu a „kácení“, ale snaží se o kontinuitu a budování tam, kde je to jen trochu možné.

Volme kultivovanost. Slušnost a úcta k druhým je nejen na politické scéně stále častěji nahrazována arogancí a vulgaritou. Braňme se tomu! Při svém rozhodování hledejme ty, kteří jsou slušní, drží se morálních zásad a mají snahu pečovat o naši zemi dlouhodobě.

Podpořme ty, kteří vytvářejí životní prostor pro rodiny a berou vážně utrpení a potřeby druhých lidí u nás doma, v Evropě i v jiných částech světa. Vzájemně si pomáhat je v zájmu nás všech.

A jako lidé víry, kteří volají k Bohu, v jehož rukou jsou osudy jednotlivců, ale i národů a celého světa, nezůstaňme jen u přemýšlení koho volit, ale za průběh a výsledek parlamentních voleb se i modleme.

Vyzýváme Vás, sestry a bratři, nejen k osobní modlitbě, ale vybízíme i jednotlivé farnosti a řeholní komunity k uspořádání adorace a společné modlitby na tento úmysl. Osvědčme angažovanost své víry!

Kéž dobrý Bůh požehná naší zemi i všem, kteří za ni po nastávajících volbách převezmou zodpovědnost.

Vaši biskupové

Sei er uns allen ein Vorbild, besonders denen, die heute in Europa politische Verantwortung tragen!

(Jan Pavel II., v homílii při beatifikaci Karla Rakouského, 3. října 2004)

Rozhodujícím úkolem křesťana je hledat ve všem Boží vůli, poznávat ji a podle ní žít.

Státník a křesťan Karel Rakouský si denně kladl tuto výzvu. Válka byla v jeho očích "čímsi strašným". Ve vřavách první světové války usiloval o prosazování mírové iniciativy mého předchůdce Benedikta XV.

Císař Karel už od počátku chápal svůj úřad jako svatou službu svým národům. Jeho prvořadou starostí bylo sledovat i v politické činnosti křesťanské povolání

ke svatosti. Proto měl na zřeteli sociální pomoc. Ať je příkladem pro nás všechny, zvláště pro ty, kteří dnes mají v Evropě politickou odpovědnost!

Modlitba k blahoslavenému Karlu

Blahoslavený císaři Karle,

Ty jsi ve svém životě přijal nesnadnou službu panovníka i tíživé úkoly jako

pověření od Boha a svěřoval jsi všechno své myšlení, rozhodování

a jednání Trojjedinému Bohu.

Prosíme Tě, přimluv se za nás u Boha a vypros nám důvěru a odvahu

i v nejtěžších situacích našeho života, abychom neklesali na mysli,

ale abychom věrně následovali Krista.

Vypros nám milost, ať jsou naše srdce přetvořena

podle Nejsvětějšího Srdce Ježíšova.

Pomáhej nám, abychom se soucitem a s odhodláním pomáhali chudým a potřebným a neohroženě usilovali o pokoj doma i ve světě.

Ať naše životy v každé situaci s důvěrou vkládáme Bohu do rukou, abychom mu mohli patřit a k němu dojít jako Ty, skrze Krista, našeho Pána.

Amen.

HHuummoorr ppaappeežžee ssvv.. JJaannaa XXXXIIIIII..Když byl papež Jan XXIII. ještě kardinálem, seděl při hostině vedle ateisty. ten se podivil: "Pane kardinále, vy jíte také pochoutky?" Kardinál se usmál: "Copak stvořil dobrý Bůh tyto věci jen pro darebáky?"

Jindy seděl vedle dámy s velkým výstřihem. Ostatní napjatě pozorovali, jak se bude chovat. Když došlo na ovoce, sáhla dáma po jablku. "pozor, milostivá paní," řekl kardinál. "Proč?" nebojte se, nenabídnu vám to jablko, pane kardinále. Sním je sama." "Na to právě myslím. Když snědla Eva jablko, zpozorovala, že je nahá."

Když spatřil Jan XXIII. první fotografii, kde už byl v papežském oděvu, povzdechl si: "Pane Bože, už 77 let víš, že budu papežem; nemohl jsi mě stvořit trochu hezčího?"

Na začátku svého pontifikátu se Jan XXIII. často probudil s pocitem, že je ještě kardinálem, a uvažoval o různých problémech. Když některý nemohl rozluštit, řekl si: "Poradím se o tom se Svatým otcem." Pak si uvědomil, že je papežem sám a opravil se: "Poradím se o tom s Kristem Pánem".

Jan XXIII. měl pro dobré diplomaty dva návody: "Buď je němý jako želva, nebo mluví tolik, že se druhý k řeči ani nedostane a nemůže ho sledovat. Protože jsem Ital, vybral jsem si ten druhý způsob".

Kardinál Micara se opozdil k audienci a omlouval se Janu XXIII., že jeho šofér nemohl najít místo k parkování. "To nic", odpověděl vtipný papež, "Noe našel parkoviště pro svou archu až za čtyřicet dní".

O vánocích navštívil Jan XXIII. nemocnici Svatého Ducha. Rozrušená představená se představila: "Svatý otče, jsem představená Ducha Svatého." Jan XXIII. se usmál: "To jste významný člověk, sestřičko; já jsem jen zástupce Krista na zemi".

Při soukromé mši svaté přisluhoval Janu XXIII. často jeden ministrant. Papeži ho bylo líto a řekl mu: "Ode dneška budeš ostatním kněžím přisluhovat stejně často jako mně. Kdyby někdo něco namítal, řekni: "Já a papež jsme se na tom dohodli".

"Když jsem šel k Janu Pavlu II., vždy jsem musel mít připraveny

aspoň dva vtipy

TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK, S.J.,čestný občan Pustiměře

I.Kohn sedí s Roubíčkem u kafe a Kohn čte: Tady píšou, že prej jsme naši zemičku zaprodali Americe a Západu. A tady zase píšou, že jsme jí prodali Rusku a Číně. Pak se zasní a dokončí: Stejně je to krásné - prodat takový cirkus dvakrát!...

II.Matka, otec a syn vycházejí po nedělní mši z kostela. Maminka si povzdechne: "Ten sbor dnes zpíval tak falešně!" Otec: "A to kázání bylo tak nudné!" Nato synek: "A co víc byste chtěli za dvacet korun?"

III.Baví se americký a český ministr financí. Američan říká: "U nás je průměrný plat tři a půl tisíce dolarů, z toho jdou dva tisíce na daně a další běžné výdaje a co dělají s tím zbylýmpůldruhým tisícem, to stát nezajímá." Český ministr reaguje: "To u nás je to v podstatě stejné, člověk si průměrně vydělá deset tisíc korun, z toho dá třináct tisíc na daně a běžné výdaje a kde vezme ty zbývající tři tisíce, to stát nezajímá!"

IV.Židovský mladík má problém, nemůže se rozhodnout, zda se má oženit nebo ne, tak sevypraví za rabínem. - Nabízejí mi rabbi nevěstu, nevím zda se mám oženit. - Ožeň se, vece rabín. - Jenže ona má jen jedno oko, kulhá a je velice ošklivá, vůbec se mi nelíbí. - Tak se nežeň. - Jenže ona je to ta nejlepší rodina, její otec je majitelem největší pražské banky, hned bych tam nastoupil jako ředitel, taková příležitost se nabídne jednou za život. - Tak se ožeň. - No rabíne, zklamaně řekne mladík, já jsem se za vámi přišel seriózně poradit, avy jednou "ožeň se", pak "nežeň se", pak zase "ožeň se" - co je tohle za radu?- Vidím, že tvůj problém je velmi složitý, praví rabín, budu se muset ponořit do studiaPísem, abych nalezl odpověď. Přijď za čtrnáct dní. Mladík přijde za čtrnáct dní a hned senedočkavě ptá: Rabbi, nalezl jste v Písmech odpověď? - Ano, praví rabín. - A? - Nech se pokřtít. - Ale, zaraženě řekne mladík, jak se tím vyřeší ten můj problém? - To nevím, povídá rabín, ale budeš s tím chodit otravovat někoho jiného....

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 88.. -- 1155.. řřííjjnnaa 22001177DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Miroslava VÁVRU, syna a Boží požehnání pro rodinu

NEDĚLE8. října

2277.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

DRYSICE9.30

za + Vojtěcha KNAPA, dceru Marii a dvoje rodiče

PODIVICE11.00

za živou a zemřelou rodinu POSPÍŠILOVU a DOSTÁLOVU

PONDĚLÍ9. října

SV. DIONÝSIUS,BISKUP, A DRUHOVÉ, MUČED.

PUSTIMĚŘ18.00

za + Oldřicha KUPKU, rodiče a Boží požehnání pro rodinu

ÚTERÝ10. října

ÚTERÝ

27. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PODIVICE8.00

za živou a +rod. MAHDALOVU, CHARVÁTOVU a duše v očistci

STŘEDA11. října

SV. JAN XXIII.,PAPEŽ

DRYSICE18.00

za + Justinu POLÁCHOVOU, manžela, rodiče a sourozence

ČTVRTEK12. října

SV. RADIM,BISKUP

PUSTIMĚŘ18.00

za + rodiče VLACHOVY, zetě, vnuka a Boží požehnání

pro živou rodinu

PÁTEK13. října

PÁTEK

27. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ18.00

za + Jana SRNCE, manželku a rodiče z obou stran

PODIVICE: 18.00 - MMAARRIIÁÁNNSSKKÁÁ PPOOBBOOŽŽNNOOSSTTPOSLEDNÍ DEN PLNOMOCNÝCH ODPUSTKŮ

JUBILEJNÍHO ROKU FATIMY DRYSICE: 18.00 - MMAARRIIÁÁNNSSKKÁÁ PPOOBBOOŽŽNNOOSSTT

SOBOTA14. října

SV. KALIST I.,PAPEŽ A MUČEDNÍK

PODIVICE8.00

za + Jiřinu SVOBODOVOU, + rodiče a Boží požehnání

pro živou rodinu

PUSTIMĚŘ8.00

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru, bratra a Boží požehnání

pro živou rodinu

NEDĚLE15. října

2288.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ DRYSICE

9.30

na poděkování Pánu Bohu s prosbou o dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu

POLÁCHOVUSV. TEREZIE Z AVILY,

PANNA A UČITELKA CÍRKVE PODIVICE11.00

za + Ludvíka FRÉLICHA, manželku, dva zetě,

živou a zemřelou rodinu

Votivní svíce u relikvií sv. Jana XXIII. pod oltářem sv. Jeronýma v bazilice sv. Petra v Římě, Vatikán, Peregrinatio ad Miracula Fidei, 15. června 2014.

FARNÍ INFORMÁTOR, XXIII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: josef.benicek @seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neboťbez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky

sponzorům dotovaná cena: 25,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

PPOOŘŘAADD BBOOHHOOSSLLUUŽŽEEBB:: 1155.. -- 2222.. řřííjjnnaa 22001177DEN LITURGIE FARNOST ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ8.00

za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru, bratra a Boží požehnání

pro živou rodinu

NEDĚLE15. října

2288.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ DRYSICE

9.30

na poděkování Pánu Bohu s prosbou o dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu

POLÁCHOVUSV. TEREZIE Z AVILY,

PANNA A UČITELKA CÍRKVE PODIVICE11.00

za + Ludvíka FRÉLICHA, manželku, dva zetě,

živou a zemřelou rodinu

PONDĚLÍ16. října

SV. HEDVIKA, ŘEHOLNICE

SV. MARKÉTA M. ALACOQUE

PUSTIMĚŘ18.00

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice

ÚTERÝ17. října

SV. IGNÁC Z ANTIOCHIE,BISKUP A MUČEDNÍK

PODIVICE8.00

na poděkování za Boží pomoc a ochranu Panny Marie

STŘEDA18. října

SVÁTEK - SV. LUKÁŠ,EVANGELISTA

DRYSICE18.00

za +Helenu a Aloise MARKOVY a na poděkování za dar zdraví s prosbou o další Boží pomoc a požehnání pro r.

ČTVRTEK19. října

SV. JAN BRÉBEUF,IZÁK JOGUES A DRUHOVÉ,

MUČEDNÍCI

IVANOVICENA HANÉ

9.00

za + rodiče z obou stran s prosbou o dar zdraví pro těžce nemocného

syna Libora a pro celou rodinuVELECKOU a DAMBORSKOU

SV. PAVEL OD KŘÍŽE,KNĚZ PUSTIMĚŘ

18.00

za + Annu GÁBOROVOU, manžela, dceru, sourozence

a rodiče z obou stran

PÁTEK20. října

PÁTEK

28. TÝDNE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ18.00

za + Františka ZBOŘILA, rodiče, bratra, sestru, švagra,

živou a + rodinu

SOBOTA21. října

BL. KAREL I. RAKOUSKÝ,CÍSAŘ A APOŠTOLSKÝ KRÁL

PODIVICE8.00

za dar zdraví a Boží požehnání pro rodinu ZELENKOVU,

BUČKOVU a BENÍČKOVU

2288.. NNEEDDĚĚLLEEVV MMEEZZIIDDOOBBÍÍ

PUSTIMĚŘ8.00

za + Františku MRTVOU, +Františku ŠNAJDROVOU

a Boží požehnání pro živou r.

NEDĚLE22. října

SVĚTOVÝ DEN MISIÍDRYSICE

9.30za + Dominika GAŠPARÍKA, rodiče, bratry, švagry a + rod.

SBÍRKA NA MISIEPODIVICE

11.00za + rodinu ŠMEHLÍKOVU

a Boží požehnání pro živou rod

FARNÍ INFORMÁTOR, XXIII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail: josef.benicek @seznam.cz). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neboť bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Díky sponzorům dotovaná cena:

25,-Kč/ks. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.