-
SSTTIIGGMMAATTAA SSVV.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA
„Na hoře la Verna v Toskánsku, připomínka vtištění svatých
stigmat, která pro úchvatnou Boží milost byla vtisknuta do rukou,
nohou a do boku sv. Františka, zakladatele Řádu menších bratří“, -
těchto pár souhrnných slov popisuje v Římském martyrologiu - u data
17. září. Psal se rok 1224, a svatý František chtěl prožít v tichu
a samotě čtyřicet dní postu k poctě sv. archanděla Michaela. Světec
z Assisi si totiž po příkladu svého Mistra a Pána zvykl uchylovat
se do ústraní a pousteven, aby setrvávat na těchto místech v
modlitbě a niterném spojení s Ježíšem. Věděl, že jakýkoli apoštolát
by zůstal sterilní, pokud by se neopíral o duchovní růst vlastního
vnitřního života. Mnoho míst Umbrie, Toskánska i Lazia se pyšní
tím, že na nich během těchto častých uchýlení se do samoty, pobýval
Prosťáček z Assisi. Jedním z těchto míst byla i la Verna a patřila
nepochybně mezi světcovy nejoblíbenější. Už za časů Františkových
byla nehostinnou a drsnou horou – „hrubou skálou“ řečeno slovy
Danta Alighieriho – vypínající se k nebi v casentinském údolí.
Vrchol hory tvoří z velké části strmá skála, vzbuzující dojem
nepřístupné pevnosti. Legenda vypráví, že viditelná hluboká trhlina
s ohromnými sesutými bloky, vznikla v důsledku zemětřesení, k němuž
došlo po
Ježíšově smrti na Golgotě, kdy se „roztrhly skály“ (Mt 27,51).
Jak už jsem zmínil, toto místo bylo majetkem hraběte Orlanda z
Chiusi, který jej věnoval sv. Františkovi, a jeho bratři tu pak
postavili malou pustevnu. Veden Boží prozřetelností, uchýlil se
František na toto místo, aby tu rozjímal o Ježíšově utrpení. A
právě tehdy došlo k zázračné události. Modlil se těmito slovy:
„Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než
umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle - nakolik je
to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel
ve chvíli svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci –
nakolik je to možné – pocítil
AANNNNII PPAAUULLIINNII PPEERREEGGRRIINNAATTIIOO 2244..
ččeerrvvnnaa –– 55.. ččeerrvveennccee 22000099
LLAA VVEERRNNAA –– HHOORRAA SSVV.. FFRRAANNTTIIŠŠKKAA
-
2
onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží,když jsi
neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“. Jeho
modlitba nezůstala oslyšena. Byl uzná hodným přijmout na svém těle
viditelná znamení Kristova utrpení. K zázraku došlo způsobem tak
obdivuhodným, že pastýři a obyvatelé okolních osad vyprávěli
bratřím, že asi hodinu viděli horu la Verna v plamenech, jati
strachem, že jde o požár anebo, že vyšlo slunce dřív než obvykle.
Svatý Bonaventura z Bagnoreggia tuto událost popsal takto: „Jednoho
rána, před svátkem Povýšení Svatého Kříže, zatímco se modlil na
úbočí hory, spatřil postavu serafína se šesti křídly, jasnými jako
plápolající oheň, jenž sestupoval z nebeské výsosti: v okamžení se
snesl až k Božímu muži. Tehdy se mezi jeho perutěmi objevil zjev
ukřižovaného člověka, jenž měl ruce a nohy rozpřažené a přibité na
kříž. Dvě křídla se zvedala nad jeho hlavou, dvě byla rozpřažena k
letu a dvě zakrývala celé tělo. Při tomto pohledu byl jat hlubokým
úžasem. Srdce mu současně zaplavovala radost i zármutek. Zakoušel
radost, když viděl milý pohled Kristův, který na něm spočíval v
postavě serafína. Ale právě tehdy z Božího zjevení konečně pochopil
důvod, proč mu Boží prozřetelnost dopřála toto vidění, totiž, aby
mu předem dala poznat, že on, přítel Kristův, bude zcela proměněn k
viditelnému obrazu ukřižovaného Ježíše Krista; nikoli mučednictvím
těla, ale ohněm ducha“ (Leg. Maj. I., 13,3). A byl to sám Ježíš,
jenž Františkovi při zjevení objasnil význam tohoto zázraku: „“Víš,
…, co jsem ti učinil?“ Dal jsem ti stigmata, která jsou znamením
mého utrpení, protože jsi mým praporečníkem. A protože v den své
smrti jsem sestoupil do pekel, a všechny duše, které jsem tam
nalezl, jsem odtud v síle těchto mých stigmat vysvobodil; tak i
tobě uděluji, že každoročně, v den tvé smrti se vydáš do očistce, a
všechny duše tvých tří řádů, jakož i ostatních, kteří tě uctívali,
a které tam najdeš, v síle těchto stigmat vyprostíš a uvedeš do
slávy ráje, a tak mi budeš podobným ve smrti, jako jsi mi podobný
za života“ (O svatých stigmatech sv. Františka a úvahách nad nimi,
III. úvaha). A Bonaventura pokračuje, že když vidění zmizelo,
zanechalo v srdci světce „obdivuhodný žár a stejně úchvatná znamení
vyrytá na jeho těle. Hned totiž na jeho rukou, nohou se začaly
ukazovat znamení po hřebech, jak je před chvílí viděli ve zjevu
ukřižovaného člověka. Právě uprostřed nohou a rukou bylo vidět, že
jsou přibity hřeby; hlavičky hřebů čněly na vnitřní straně dlaní a
na horní straně nohou, zatímco špice vyčnívaly na straně opačné.
Hlavičky v rukou a na nohou byly kulaté a černé; špice však byly
protažené, zahnuté zpátky a jakoby znovu zatlučené, a vycházely ze
samotného těla, vyčnívajíce nad zbytkem těla. Pravý bok byl proklán
kopím a pokrytý rudou ranou, z níž často vytékala krev, zbrocujíc
tuniku i obvazy“ (Leg. Maj., I., 13,3).
-
3
Pokud jde o rány Utrpení, první životopisec, abruzzský Tomáš z
Celana, ve svém „Prvním životě svatého Františka“, říkal, že „bylo
úžasné vidět uprostřed rukou a nohou (Prosťáčka z Assisi), nikoli
otvory po hřebech, nýbrž samotné hřeby vytvořené z těla v odstínu
železa a bok purpurově zbarvený krví. Stigmata mučednictví
nenaháněla strach nikomu, naopak – dodávala vážnosti a ladu, jako
černé kamínky v běloskvoucí dlažbě“ (II., 113). I přes obšírné
popisy a souhrny, jakož i skutečnost, že stigmata měla mnoho
očitých svědků, nelze přejít mlčením fakt, že kanonizační bula sv.
Františka ze dne 19. července 1228 – „Mira circa nos“, vydaná tedy
necelé dva roky po smrti světce, se o nich vůbec nezmiňuje. Po
pravdě řečeno, už u některých jeho současníků se setkáváme s
pochybnostmi i otevřeným popíráním stigmat, která brali jako výplod
klamu a podvod. I sám Řehoř IX., jak patrno, ještě předtím, než
přistoupil k Františkově kanonizaci, měl stran tohoto zázračného
faktu pochybnosti. Zpravuje o tom sv. Bonaventura v kapitole své
„Legendy major“, věnované „Zázračné moci Prosťáčkových stigmat“.
Píše tu, že „papež Řehoř IX., blahé paměti, jemuž světec
předpověděl zvolení na Petrův stolec, ještě před kanonizací
praporečníka kříže (tedy sv. Františka), měl v srdci pochybnosti
stran rány v jeho boku. A přece, jedné noci - jak v slzách vypráví
sám slavný pontifex – se mu ve snu zjevil blahoslavený František,
který jej s přísnou tváří pro tyto pochybnosti pokáral a pozvednuv
pravé rámě, odhalil ránu a žádal jej, aby přinesl lahvičku, do níž
měl zachytit krev, která vyvěrala a stékala z jeho boku. Papež ve
vidění přinesl požadovanou lahvičku přinesl a viděl, jak se až po
okraj naplnila lidskou krví. Od té chvíle vzplál k tomuto
posvátnému divu velkou úctou k tomuto a vroucím zanícením, až do té
míry, že nesnesl, když se někdo ve své pýše a domýšlivosti odvážil
znevažovat skutečnost oněch zářivých znamení, aniž by ho přísně
nenapomenul“ (Leg. Maj., II., 1,2). Tuto epizodu mistrně zvěčnil
Giotto na freskách horní baziliky sv. Františka v Assisi. Církev,
po zralé úvaze, v celkem devíti papežských bulách (počínaje Řehořem
IX., přes Alexandra IV. až po Mikuláše III.), v letech 1237-1291
hájila Františkova stigmata, aniž by nicméně vyslovila definitivní
výklad fenoménu, jehož geneze je nadpřirozená a vyvěrá z Lásky. Ne
náhodou proto učitel Církve, sv. František Saleský, ve svém
pojednání „Traktát o Boží lásce“ z roku 1616, dává stigmata světce
z Assisi do vztahu se soucitnou láskou ukřižovaného Krista, a říká,
že to byl právě on, kdo proměnil srdce Prosťáčka ve „druhého
-
4
Ukřižovaného“. Sv. Jan z Kříže dodává, že stigmata jsou
zjevením, důsledkem rány lásky, a proto aby se staly zjevnými je
zapotřebí nadpřirozeného zásahu. Církev uznala mimořádnost tohoto
fenoménu, k němuž došlo v roce 1224, a chápe jej jako privilegované
znamení, jež Kristus udělil svému pokornému služebníku z Assisi, a
toto uznání projevila i v ohledu liturgickém, kdy tuto událost
zařadila do kalendáře. Papež Benedikt XI., Boccasini z Trevisa, pak
schválil františkánskému řádu i celému katolickému světu, aby se
tato památka slavila každoročně dne 17. září.
La Verna v Casentinu ve východním Toskánsku, severně od Arezza,
je především místem víry a modlitby, úcty ke sv. Františkovi. Právě
sem, na tento strmý a skalnatý útes se uchyloval k modlitbě a
pokání. Tady, v září roku 1224 dostal stigmata. La Verna se od té
chvíle stala místem ducha pohrouženého do mystického a úchvatného
kontextu vytvořeného zčásti františkány, díky architektuře a umění
konventu, ale především díky přírodnímu prostředí, výmluvnému od
nepaměti totiž zcela zvláštní skalní útes, obklopený kouzelnou
přírodou. Tvar Posvátného Kamene La Verny, jakýsi druh „zubu“ na
apeninském hřebeni se jeví jako zcela jedinečný v celém
casentinském údolí. Stačí se jen přiblížit, a před zrakem našeho
úžasu vyvstává vrchol útesu, na němž byla vybudována františkánská
svatyně, nesoucí název „Útes stigmat“. Tento skalnatý „zub“ se
zcela vymyká prostředí nádherných bukových a jehličnatých lesů,
tvořících jakoby lem svatyně, a provázejících meditativní krok
poutníka. Snad nejkrásnější a nejprovozovanější je nepochybně
výstup na Pennu, vrchol hory, z něhož se otvírá nezapomenutelný
pohled na celý kraj Romagna. Hora Verna vstoupila do dějin velkých
posvátných míst světa díky jednomu setkání, prodchnutému hlubokou
lidskostí, zdvořilostí a duchovním společenstvím. Na jaře roku 1213
procházel svatý František spolu s frátrem Lvem krajem kolem
Montefeltro, když tu u hradu sv. Lva zaslechl veselí právě
probíhající slavnosti: zřejmě šlo o investituru nějakého rytíře. A
to byla pro světce příležitost, jak se setkat s lidmi, promluvit s
nimi o evangeliu, o lásce. Vydal se tedy vzhůru k hradu, na jehož
nádvoří zřejmě probíhalo zápolení minestrelů. František vystoupil
na zídku a jal se mluvit na téma své písně o lásce: Dobro, jež
očekávám je tak velké, že jakékoli soužení je mi potěšením. Jeho
slova byla tak zanícená, že uchvátil pohled i pozornost všech. Mezi
posluchači byl hrabě z Chiusi v Casentinu, Orlando Catani. Jak ho
tak poslouchal, cítil ve svém nitru potřebu promluvit si s tímto
novým člověkem, otevřít mu své srdce a svěřit mu smýšlení své duše.
Proto hned jak skončil kázání jej o to požádal. Františka to
potěšilo, ale chtěl, aby napřed splnil své zdvořilostní a přátelské
povinnosti. Pocti přátele, kteří tě pozvali na slavnost a poobědvej
s nimi. Potom si promluvíme, jak budeš chtít. Setkání bylo
intenzívní. Hrabě nalezl ve slovech Božího muže světlo, ale
rozhovor mu dal spatřit alespoň odlesk Františkovy duše. Rozhodl se
proto věnovat mu dar, který by se mu hodil k naplnění jeho touhy
patřit zcela Bohu, jeho tíhnutí k samotě: „V Toskánsku vlastním
horu, jmenuje se Vernia. Je na velmi odlehlém a nehostinném místě,
naprosto ideální pro toho, kdo by chtěl konat pokání vzdálen od
lidí, anebo touží po životě v samotě. Pokud se ti bude líbit, rád
ji, Františku, pro spásu mé duše věnuji tobě a tvým druhům.“ Návrh
se Františkovi líbil. Krátce nato
-
5
poslal dva ze svých druhů, aby se na místo šli podívat, a poté,
co se přesvědčil, že hrabě mluvil pravdu, s velikou radostí horu
přijal. Tak se la Verna stala jednou z pousteven, kde každoročně
trávil delší čas v usebranosti a modlitbě. Nevíme kolikrát sem
svatý František vystoupil. Víme však, že tu strávil čtyřicet dní
postu k poctě sv. archanděla Michaela, na konci léta roku 1224.
Právě tehdy byl zřejmě v la Verně naposled. Byl unavený a nemocný.
Jako by pro něj začínala nová niterná pouť se svým Pánem. V la
Verně, v nocích modlitby, samoty a vytržení, nachází odvahu k
prosbě: zakusit trochu z oné lásky a bolesti, kterou Ježíš Kristus
prožíval ve chvílích svého utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. A jeho
modlitba byla vyslyšena. Kolem svátku Povýšení Svatého Kříže (14.
září) dostává jeho tělo rány Ukřižovaného. Na rukou, nohou se tvoří
výrustky ve tvaru hřebů. O ničem podobném se dějiny nezmiňují.
Liturgie svátku Stigmat (17. září) na něj vztahuje slova sv.
Pavla:
„Spolu s Kristem jsem ukřižován. Nežiji už já, ale ve mně žije
Kristus… Já totiž na svém těle nosím Ježíšovy rány“ (Gal 2,20;
6,17).
Po příjezdu od Chiusi della Verna, vítá poutníka stín
gigantických buků, a socha sv. Františka, který žádá dítě, které
jde na trh s hrdličkami, aby je pustilo na svobodu. Jen co
překročíme práh železné brány, vystupujeme ke svatyni.
Nápis nad původním vstupním
portálem do svatyně:
NA ZEMI NENÍ POSVÁTNĚJŠÍ
HORY, NEŽ TATO.
Zvenku, napravo od oblouku čteme tříverší z Dantova Ráje, v němž
Dante v několika řádcích vystihuje historicko-geografické
vrstevnice La Verny. Skutečně se nacházíme mezi údolím Tibery a
Arna, kde dva roky před smrtí (1226), na této hoře gigantických
skal, byl František poznamenán Kristovými stigmaty (1224).
Non est in toto sanctior orbe mons
Na hrubé skále mezi Tiberou a Arnem dostal od Krista znamení
poslední, a po dvě léta je nosil na těle svém.
-
6
Tato malá kaplička, zvaná KAPLE PTÁČKŮ, se nachází na začátku
posledního úseku stezky, vedoucí od Beccia (část Chiusi della
Verna) ke svatyni. Byla vybudována v roce 1602 jako připomínka
události, o níž čteme v Kvítcích sv. Františka: Když se František
poprvé ubíral na horu La Verna, uvítal jej právě na tomto místě
velký slet rozmanitých ptáčků, kteří máváním a tleskáním křídel
všichni projevovali velikou radost. František tehdy řekl svým
bratřím, že je to
znamení Božího zalíbení: „našemu Pánu Ježíši Kristu se líbí,
abychom přebývali na tomto pustém místě“.
EXTERIÉR BAZILIKY z roku 1509 s náměstím zvaným „ciferník“ kvůli
slunečním hodinám, které se nacházejí na pravé stěně baziliky.
-
7
INTERIÉR BAZILIKY s majestátnými varhanami (1926, restaurovány a
rozšířeny v letech 1951 a 1967: 90 rejstříků, 5700 píšťal; kromě
provázení liturgie zaznívají každoročně v červenci a srpnu u
příležitosti koncertů slavných světových varhaníků) a proslulou
smaltovanou keramikou Andrey della Robbia.
ZVĚSTOVÁNÍ (výška 2,10, šířka 2,14, 86 částí). Tento výjev je
považován za vrcholné dílo A. della Robbia. Panna Maria, sedící
nalevo v postoji hluboké pokory, napravo anděl Gabriel s přívětivým
výrazem v tváři, uprostřed váza lilií a holubice symbolizující
Ducha svatého. Nad andělem pak Věčný Otec obklopen hlavami šestí
cherubů. Na podstavci pak čteme: „ECCIE ANCILLA DOMINI FIAT MIHI
SECUNDUM VERBUM TUUM." (Hle, jsem služebnice Páně, staniž se mi
podle tvého slova.).
V letech 1400-1500 se zrodilo, rozvinulo i zaniklo velkolepé
umělecké dílo rodu Della Robbia. Posvátné výjevy,obdivuhodně
vytvořené ze smaltované keramiky, některé pak barvené, bohaté na
detaily vzbuzují dojem jako by šlo o mramorové sochy. Výraz, který
přivedla k dokonalosti hlava rodiny Lukáš, pokračoval u synovce
Ondřeje a jeho syna Jana. Jednotlivé části byly nejprve vyrobeny v
dílně a pak složeny do konečné podoby na místě.
NAROZENÍ (výška 2,20, šířka 1,70, 95 částí). Dole vlevo leží
Ježíš na slámě a před ním klečí Panna Marie v úkonu klanění. Vpravo
a vlevo je rozmístěno osm andělů ve skupinkách po dvou Dva z nich
drží nápis „"GLORIA IN EXCELSIS DEO“. Nad nimi pak Věčný Otec
obklopen hlavami šesti cherubů; mezi Ním a Synem pak Duch svatý –
symbol holubice. Na podstavci je nápis: "VERBUM CARO FACTUM EST DE
VIRGINE MARIA" (Z Panny Marie se Slovo stalo tělem).
-
8
KAPLE STIGMAT je mocnou a odvážnou stavbou, spočívající na
nejvyšší hraně útesu vysokého kolem 60 metrů. Byla postavena v roce
1263 (v této části lesa, 39 let předtím (1224) dostal sv. František
stigmata.
Interiér kaple stigmat je považován za srdce svatyně. Den co den
v 15h se na toto místo odebírá z baziliky procesí františkánských
bratří a poutníků, v upomínku stigmat sv. Františka, přičemž se
čtou pojednání vyprávějící o této mimořádné události, k níž došlo v
září roku 1224, kdy se světci, dlícímu v hluboké modlitbě, zjevil
okřídlený seraf, a vtiskl mu znamení Kristova utrpení.
UKŘIŽOVÁNÍ (výška 5,65m, šířka 4,20m, obraz složen ze 720
částí). Dole vlevo klečí sv. František a vedle něj stojí Panna
Maria-Matka bolestná. Na druhé straně pak vedle sv. Jana klečí sv.
Jeroným a bije se kamením v prsa. Nad rameny kříže je znázorněn
plačící měsíc a slunce; nad křížem pak pelikán, který si klove
žílu, aby svou krví sytil mláďata: symbol Vykupitele, jenž pro
spásu lidstva prolil svou Krev. Pod křížem čteme: "O VOS OMNES, QUI
TRANSITIS PER VIAM, ATTENDITE ET VIDERE, SI EST DOLOR SICUT DOLOR
MEUS". (Vy všichni, kteří kráčíte kolem, zastavte se a pohleďte,
zda je vaše bolest jako bolest má).
-
9
Ještě před kaplí stigmat stojí kaple kříže, vybudovaná na místě,
kde byla cela, kterou si dal sv. František postavit, když naposled
vystoupil na la Vernu, nyní se tímto místem prochází. Ve výklenku
nad oltářem je socha z pálené hlíny (r. 1866) znázorňující
stigmatizovaného sv. Františka: na jedné straně má otevřenou knihu
Utrpení našeho Pána, na druhé pak svého přítele jestřába, který ho
noc co noc budil k modlitbě. Pokaždé však, když se světec
roznemohl, byl velmi ohleduplný a svým hlasem ho tak brzy
nebudil.
PROCESÍ DO KAPLE STIGMAT prochází 75 metrů dlouhým koridorem,
spojujícím baziliku s kaplí. Byl vybudován proto, aby bylo možné
konat procesí i v zimě, kdy sníh dosahuje výšky až jednoho metru
(svatyně leží ve výšce 1100m.n.m) Stěna koridoru od skály je
pokryta 21 freskami, zachycujícími život sv. Františka, přičemž se
zastavují zvláště u událostí, které se týkají la Verny. Namaloval
je bratr Emanuel z Coma v roce 1670. Druhou stěnu tvoří 23 sloupů s
okenicemi, které umožňují procesí i za těch nejtužších zim či
sněžení. Tradice vypráví, že jedné noci – ještě před vybudováním
koridoru, museli kvůli chumelenici procesí vzdát (tehdy se procesí
konalo v noci). Ráno však našli ve sněhu stopy lesní zvěře, která
je v jejich pouti zastoupila. Proto se v roce 1578 začalo s
budo-váním koridoru. Dokončen byl v roce 1582.
-
10
Asi v polovině koridoru se nacházejí dveře, jimiž lze vstoupit
do nádherného lesa, a následně sestoupit vpravo po několika
schůdcích do jeskyně vytvořené přírodním masívem, k loži svatého
Františka. Tady, v této jeskynní a vlhké noře trávil světec celé
noci na modlitbách, střídané krátkým odpočinkem. Na kámen jeho
lůžka byla položena ochranná mříž, protože poutníci si odnášeli
úlomky jako relikvii.
Sestoupíme-li po schodišti, které se nachází takřka naproti
baziliky, napravo
se nám otvírá vstup do KAPLE SV. MAŘÍ MAGDALÉNY, postavené na
místě, kde stála první cela sv. Františka (pustevna z chvojí). Na
zadní stěně je ve výklenku socha sv. Magdalény.
Kámen, který byl později vložen do oltáře, sloužil světci jako
stůl na němž konzumoval skrovný pokrm. Jednoho dne, když se modlil,
zjevil su mu Pán Ježíš, usadil se právě na tento kámen a rozmlouval
se světcem. Proto byl po léta zdrojem veliké úcty a v roce 1719
zasazen do oltářní menzy. Jen co vyjdeme z kaple sv. Maří Magdalény
a sestoupíme o něco níž, staneme v jednom z
nejcharakterističtějších zákoutí hory, v jakémsi shluku skal, z
nichž vyrůstají staleté buky – SASSO SPICCO, neboli rozštípnutý
kámen. Sejdeme-li všech 89 schodů, tvořících dlouhé schodiště,
nacházíme se uprostřed hrozivé a vlhké propasti. Mohutnou skálu
-
11
přesahuje až několik metrů mocný masiv. Zdá se, jako by byl
odštípnutý a stojí vzpřímeně jen díky protiváze strany, kterou není
vidět.
Dřevěný kříž, opřený o skálu, připomíná, jak rád na tomto místě
svatý František rozjímal nad Kristovým utrpením. Celá příroda, se
svými rozpukanými skálami, jakoby tu připomínala tragický okamžik
smrti jeho milovaného Ježíše, kdy – jak říká evangelium – zemí
otřásala silná zemětřesení.
-
12
Jen co vyjdeme z KAPLE KŘÍŽE (naproti kaple stigmat), můžeme
sestoupit po schodech vpravo, které vedou do ORATOŘE SV. ANTONÍNA Z
PADOVY. Ten pobýval na Verně na tomto místě krátce před svou smrtí,
k níž došlo v roce 1231. Oltář v oratoři je z roku 1780, zatímco
socha světce pochází z počátku roku 1900.
Z kaple Kříže lze po úzkém schodišti sestoupit pod kapli
stigmat, podél skály, která byla svědkem zázraku. Tady si nechal v
roce 1259 postavit celu sv. Bonaventura. Sedmý nástupce sv.
Františka přišel do této tiché samoty Verny, aby tu hledal pokoj,
který František hlásal ve svých kázáních a přál při každém svém
pozdravu.
Na konci koridoru, jen co sejdeme pár schodů a vyjdeme ven,
nacházíme se na nejkrajnější mezi ohromného útesu, na balkóně
působícím až závrať, přestože je pevně zajištěn zábradlím. Před
očima se otevírá nezapomenutelný pohled na rozlehlé panoráma
lemované působivou siluetou Apuánských Alp. Tady František trávil
hodiny hluboké meditace.
-
13
Ať ti Pán žehná a ochraňuje tě.
Ať ti ukáže svou tvář
a je ti milostivý. Ať k tobě obrátí
svůj pohled a dopřeje ti
pokoje. Pán ti žehnej.
Toto je text požehnání, které sv. František udělil svému
společníku, bratru Lvovi, který procházel chvílemi duchovních
těžkostí. Jde o originální pergamen, který se uchovává ve spodní
bazilice v Assisi. Povšimněme si velkého písmene „Tau“ – Františkův
zvyk takto podepisovat své listy.
„To, že František dostal stigmata bylo Božím znamením, že mezi
všemi svatými se nejvíce podobal Kristu.
Více než kdokoli jiný, dokázal ve svém životě ztělesnit
prostotu, chudobu a lásku k Bohu i k lidem, jimiž se vyznačoval
život Ježíšův.
Poznat svatého Františka jednoduše znamená pochopit evangelium a
následovat ho v jeho upřímném a bezúhonném duchu, znamená to
žít
evangelium v celé jeho plnosti. Svatý František byl prostě
´druhým Kristem´, o což musí usilovat všichni svatí. V tomto
světci, zcela oddaném Duchu Boží lásky a jím proměněném, žil
dokonalým způsobem zmrtvýchvstalý Kristus.“
(Thomas Merton, 1915-1968)
-
14
MMooddlliittbbaa ppaappeežžee JJaannaa PPaavvllaa IIII.. vv
kkaappllii ssttiiggmmaatt La Verna, pátek 17. září 1993
Svatý Františku,
stigmatizovaný z La Verny, svět teskní po tobě,
jako ikoně ukřižovaného Krista.
Potřebuje tvé srdce otevřené
k Bohu i k člověku, tvé bosé a zraněné nohy,
tvé probodené a vroucně prosící ruce.
Teskní po tvém slabém hlase, ale silném mocí evangelia.
Františku, pomoz dnešním lidem
poznat zlo hříchu a hledat očištění od něj v pokání.
Pomoz jim vymanit se ze samotných struktur hříchu,
jež sužují současnou společnost.
Oživ ve svědomí vládců naléhavost míru mezi státy a národy.
Vštěpuj mladým svou životní svěžest,
schopnou postavit se nástrahám tolikerých kultur smrti.
Utiskovaným všemi druhy zloby,
předej svou radost nad odpuštěním. Všem, kdo jsou sužováni
utrpením, hladem a válkou,
otevři znovu brány naděje. Amen.
