Masarykùvlid

RoèníK XXi .4. èíSlo . PRoSinEc 2015

ČTVRTLETNÍK NEZÁVIsLÉHO DIsKUsNÍHO KLUBU MILADY HORÁKOVÉ ČTVRTLETNÍK NEZÁVIsLÉHO DIsKUsNÍHO KLUBU MILADY HORÁKOVÉ

sTATĚ A POJEDNÁNÍ - AKTUALITY - ZE VZPOMÍNEK PAMĚTNÍKŮ - Z ARCHIVŮ - KNIHY, KTERÉ NÁssTATĚ A POJEDNÁNÍ - AKTUALITY - ZE VZPOMÍNEK PAMĚTNÍKŮ - Z ARCHIVŮ - KNIHY, KTERÉ NÁsZAJÍMAJÍ - JAZYKOVÝ sLOUPEK - VZPOMÍNÁME - ZE ŽIVOTA KLUBU MILADY HORÁKOVÉ - INFORMACEZAJÍMAJÍ - JAZYKOVÝ sLOUPEK - VZPOMÍNÁME - ZE ŽIVOTA KLUBU MILADY HORÁKOVÉ - INFORMACE

ZŠ Na Planinì 1393, Praha 4 - Krè, tel. è.: 233373934e-mail: kmh@joura.cz

www.miladahorakova.czČSOB, č. ú.: 556682/0300

Redakèní rada: J. Adlt, E. JourováJ. Titzlová, pod vedením Z. Dvoøákové

Produkce a expedice: Nakladatelství Eva-MilanNevole, K Údolí 2, 143 00  Praha 12

REgiSTRoVáno MK èR E 11026, iSSn 2336-8772

STATì A POJEDNÁNÍSTATì A POJEDNÁNÍU příležitosti státního svátku 28. října 2015 mohli jsme si v Respektu (44) přečíst článek Erika Taberyho "Masarykův omyl",v němž se zamýšlí nad Masarykovým působením v české společnosti před první světovou válkou, v níž byl vystaven ostrýmkontroverzím. Sleduje ho i v následujícím období, kdy označil humanitu za program český. Zamýšlí se nad Václavem Havlem,který po roce 1989 navazoval na Masaryka požadavkem, aby se ctily univerzálně platné morální a občanské zásady. Tážese, proč nyní v době utečenecké krize se o tom začíná pochybovat.Problém je ten, že česká společnost Masaryka jako zakladatele a prezidenta československého státu ctila, ale v podstatě munerozuměla. V tom bychom si o české společnosti neměli dělat iluze.

MASARYKŮV OMYLText článku je uveřejněn pouze v tištěném vydání Masarykova lidu

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 1

Masarykův lid

2

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 2

Masarykův lid

3

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 3

Masarykův lid

4

V tisku (Stráž svobody z 22. května 1926) je uveřejněn text senátora za Čs. nár. demokracii Viktora Dyka, renomovanéhobásníka a spisovatele. Je to text vycházející z dobových poměrů, soustředěný na vlastní stranu se snahou zbavit ji poraže-neckého ducha a přimět ji k aktivitě. nás však zajímá autorův postoj k otázce fašismu.Po první světové válce čelit bolševické hrozbě fašistickou ideou a praxí je vyhánění čerta ďáblem. Když dnes víme, jakýmicestami se dějiny ubíraly v dalších letech, je to tragické a současně povážlivé čtení. Bohužel v současnosti, kdy se zase množípochybnosti nad demokracií, nad její nedokonalostí, je to čtení nejen aktuální, ale po předešlých zkušenostech obzvlášťvarovné.

K OTÁZCE FAŠISMUNa zemském sjezdu národní demokra-

cie  rozvinula  se  o  fašismu  a  poměrustrany k němu obsáhlá debata. A průbě-hem jejím bylo možno zjistit u některýchřečníků jistý zmatek. Nejstručněji bych toformuloval takto: potírali ideu její praksí.Není to správné: i kdyby kdo dokázal, žeprakse  fašismu  je  nebezpečná,  ba  přímoškodlivá, není  tím vyvrácena  sama  idea.Podléhajíce sugesci určitého druhu tisku,pozapomněli  někteří  z  nás,  že  fašism  jereakcí proti prvotnímu nebezpečí pro stát,proti bolševictví a že má povahu protije-du.  Zdravému  organismu  ovšem  nenítřeba  protijedu  a  také  v  případě  otravynutno při protijedu odměřit dávku. Zajistéby  bylo  lépe,  kdybychom  pro  všechnysituace  stačily  normálními  prostředky.Ale položme si nejdůležitější otázku; závisí to na nás?

Kdo pomíjí základní tuto otázku, kdo stůj co stůj trvá nademokratickém řádu, i když obmyslně bude uveden  ad ab-surdum, kdo ponechávaje odpůrcům státu neomezený výběrzbraní a prostředků, kterými chtějí napadat stát, sám určitézbraně a určité prostředky vylučuje, při vůli nejlepší posilu-je a znamenitě posiluje  temné síly rozvratové. Dodává  jimpro jejich podniky jistoty, uspokojující vědomí, že mají kry-tá záda, Velmi pak chybují obhájci zákonnosti stůj co stůj,dovolávají-li se dra. Rašína. Že kladl dr. Rašín na kontinuituprávního řádu důraz nemalý, dokázal ovšem 28. října 1918

prvním zákonem republiky. Ale zákon,i ústavní zákon, byl  mu prostředkem k cília ne cílem samým. Cílem tím bylo dosa-žení  a udržení  státu. Aby bylo  samostat-nosti  dosaženo,  necouvl  dr.  Rašín  předmyšlenkou převratu. A nikdy nevylučovalmožnost, že tento převrat nebyl poslední.Z toho, že nesmíme a priori vyloučit byť ivzdálenou možnost, že k sebeobraně státua zdravému jeho vývoji nestačí prostředkyústavní,  nesmíme  ovšem  dovodit,  žepřevrat stůj co stůj, lehkomyslný převrat,skok  do  tmy,  byl  by  v  zapletených  po-měrech  dnešních  politickým  ideálem.Odpůrci nedemokratických možností stůjco  stůj  stejně  chybují,  jako  horkokrevnípřevratníci  stůj  co  stůj,  neodhadujícístřízlivě  síly,  neposuzující  správně  dané

možnosti, nedívající se tváří v tvář všem nebezpečím, jež bymohla přivodit kterákoli politická lehkomyslnost. Přiznáva-je to vše, nevidím, v čem by to prospělo státu i demokracii,kdyby se národ, demokracie z kterýchkoli důvodů postavilanepřátelsky  vůči  idei  fašismu.  Hnutí  určité  tu  je,  nebylovyvoláno  uměle.  Jaké  síly  dosáhne,  nevíme.  Ale  nejhoršípolitikou  bylo  by,  nechat  vše  běžet.  Máme-li  výtky  protifašistické  praksi  –  přiznávám  se,  že  nejsou  vesměs  ne-oprávněny! –  je právě na nás, abychom pracovali k  jejímuzlepšení.  Napodobili  příliš  vzor  italský  bez  zřetele  nazvláštní poměry  republiky, dlužno, možno-li, působit k  to-

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 4

Masarykův lid

5

velmi zřídka, žel, v praksi uváděných: Sláb jenom ten, kdoztratil v sebe víru a malý ten, kdo zná jen malý cíl.  Tato sla-bost a  tato malost zavinila z veliké části neúspěchy strany.Nevěříme-li ve vítězství, jsme už předem poraženi. Zdá-li senám  ideál  předem  nedosažitelným,  ani  se  k  němu  ne-přiblížíme.  Nestačí  vědomí,  že  jsme  bojovali  pro  dobrouvěc,  bojovali-li  jsme  pro  ni  špatně. A  je  čas  nejvyšší,  abystrana  se  zbavila  své  malátnosti  a  líného,  poraženeckéhoducha. Zbaví-li se ho, nikdo nebude dost silný, aby šel přesni a proti ní!

Viktor Dyk

mu, aby místo kopie byl tu originál. Je-li hnutí povrchním aneujasněným, třeba se přičinit o jeho prohloubení a cílovoujasnost. Nesmíme však pasivně vyčkávat rozmnožení chyb anedostatků s tím risikem, že dobré vůle lidí smýšlení národ-ního bude zneužito k cílům osobním a na škodu národa a stá-tu.  A  nutno  ovšem  současně  pracovat  k  tomu,  aby  našestrana, kterou ubíjí nedostatek iniciativy a přílišná ochota kekompromisům,  byla  iniciativnější  a  pevnější.  Opět  a  opětjsem  říkal  a psal,  že ke kompromisům v politice možno aněkdy nutno dojít, ale že není dobře od nich vycházet.

Slovo básnické nemá kurs u politických praktiků. Přecevšak bych doporučoval zvláště naší straně, aby vzpomínalastarých  veršů  Svatopluka  Čecha,  velmi  často  citovaných,

Odboj vzniklý v Československu bezprostředně po úno-ru  1948  byl  v  podstatě  ilegálním  pokračováním  legálníčinnosti předúnorových nekomunistických politických strana mnohých  společenských  organizací.  Také  některé  odbo-jové skupiny z doby druhé světové války a domácí složkydruhého odboje se opět zformovaly, aby nyní začaly praco-vat  proti  komunistické  totalitě.  Takovéto  ilegální  kontaktyudržovali  například  bývalí  představitelé  národněsocialis-tické strany i strany lidové. Ti z nich, kteří neodešli do exilu,ale zůstali doma, měli udržovat vazby s dosavadní členskouzákladnou, zabezpečovat zprávy pro exil, pomáhat pronásle-dovaným  lidem  a  v  neposlední  řadě  koncipovat  politicképrogramy pro budoucnost, pro okamžik pádu komunistickétotality.

Většina nekomunistů odhadovala trvání komunistickéhorežimu pouze na měsíce a možná jen na týdny. Ani značnáčást  komunistů  si  nebyla  jista  delším  trváním  a  stabilitoudiktatury,  kterou  právě  nastolili.  Zprvu  se  obecněpředpokládalo,  že  dojde  k  převratu  vnitřními  silami.Ukázalo se však, že tato naděje není reálná, neboť se komu-nistický režim průběhem jednoho dvou let značně upevnil,zatímco domácí odbojové síly zůstávaly  roztříštěné. Navícstupňující  se  komunistický  teror  nabádal  k  obezřetnosti  asnaze o maximální utajení. Věznice se totiž plnily zatčenýmia komunistické soudy vynášely nemilosrdné ortely – množi-ly se tresty na doživotí i tresty absolutní.

Za  této situace postupně převládl názor, že se politickýobraz střední Evropy promění válečným konfliktem, v němžZápad zvítězí. Přibližně do Stalinovy smrti v  roce 1953  tobyla reálná alternativa tehdejšího mezinárodního vývoje.

Rovněž  se  potvrzovalo,  že  Sovětský  svaz  příliš  pevněovládá  své  satelity,  než  aby  se  mohl  v  některém  z  nichuskutečnit vnitřní zvrat politických poměrů, aniž by došlok  celkové  porážce  komunistického  bloku.  Očekáváníválečného  konfliktu  ovlivnilo  nejvyšší  měrou  podobutřetího, protikomunistického odboje, který se hodlal do  to-

hoto  předpokládaného  konfliktu  zapojit  stejnou  měrou  aobdobným  způsobem,  jako  se  do  průběhu  druhé  světovéválky zapojily domácí složky druhého odboje.

Situace třetího odboje proti druhému byla však v mnohamomentech  složitější.  Byla  doba  míru  (byť  problematic-kého), proti sobě stáli lidé stejného národa. Nejenže neexis-tovalo  jednotné vedení odboje a  ani  jeho vůdčí  autorita(v případě druhého odboje jí byl prezident Beneš), ale nega-tivní  roli  sehrávala  i  nedostatečná  informovanost  o  prio-ritách  zahraniční  politiky Spojených  států, mezi něž  tehdynepatřilo angažovat se ve střední Evropě, zejména ne protivůli  Sovětského  svazu.  Přesto  vznikaly  ilegální  odbojovéskupiny,  avšak  pro  uvedená  negativa  byly  poznamenányuspěchaností  v  jejich  organizování,  což  přivodilonedostatečnou  konspiraci.  Ilegální  skupiny  většinouspoléhaly na den D – na vypuknutí třetí světové války.

Jako za druhého odboje vznikaly i nyní ilegální skupinyz lidí spojených již před únorem 1948 různými zájmovýmivazbami.  Byli  to  nejen  členové  nekomunistických  politic-kých stran (jednoznačně tu převažovali národní socialisté),ale odbojové skupiny zakládali vojáci, z nichž zvláštní částodboje  tvořili  důstojníci  západní  armády,  dále  to  bylisokolové,  skauti,  volyňští  Češi,  vysokoškolští  studenti,sedláci a především účastníci druhého odboje – partyzáni azpravodajci.  Právě  tato  zjevná  zájmová  a  profesnívyhraněnost  skupin  třetího  odboje  pomáhala  Státníbezpečnosti  snadněji  identifikovat  jednotlivé  skupiny  apronikat do nich agenty nebo přímo svými příslušníky.

Tajná  interní  zpráva StB  z  konce  roku 1948,  hodnotícísoučasnou situaci, konstatuje: „Zrodil se masový odboj [...]nejprve vzniklo hromadné odbojové hnutí  a za ním  teprvenásledovala naše práce [...] ve své práci jsme byli zpočátkupřekvapenými  diváky,  když  jsme neustále  objevovali  širo-kou základnu  ilegality  [...] masová nespokojenost neustálevzrůstá, nedá se již dobře mluvit o neobjektivních příčinách[...] odboj se rozrůstá ne již tak do kvantity, jako do kvality

Svého času byli autoři tohoto článku vyzváni Ústavem soudobých dějin AV ČR, aby vypracovali slovníkové heslo o pro-tirežimních aktivitách v padesátých letech. nyní s tímto textem seznamujeme čtenáře Masarykova lidu.

PROTIREŽIMNÍ AKTIVITY V 50. LETECH

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 5

Masarykův lid

6

[...]  není  možno  všechny  členy  odboje  zlikvidovat,poněvadž bychom museli zavřít polovinu národa.“ Ilegálnískupiny vzniklé krátce po únoru se zpravidla pokusily o pří-liš široký záběr odbojové aktivity. Vedle vlastní organizacetiskly a rozšiřovaly letáky a časopisy, zajišťovaly úkryty proodbojáře  v  plné  ilegalitě,  získávaly  peníze  a  potravinovélístky,  sestavovaly  vysílačky,  navazovaly  spojení  sezahraničím,  získávaly  informace  politické,  hospodářské  avojenské,  zajišťovaly  tajné  překračování  státních  hranic,prováděly  i  sabotážní  činnost  a  především  se  všestranněpřipravovaly  k  ozbrojeným  akcím  v  rámci  války  nebopovstání.  Tato  rozmanitá  aktivita  často  vedla  k  odhalenískupin, když se někteří členové dobře organizované zpravo-dajské skupiny z nemístné horlivosti zabývali i tisknutím arozšiřováním letáků.

Počáteční  fází  činnosti  každé  skupiny  byla  fáze  orga-nizační.  Spočívala  v  získávání  protikomunisticky  smýš-lejících  důvěryhodných  osob,  které  měly  nutnou  dávkuosobní statečnosti, aby čelily všem rizikům, která přinášelailegalita a konspirace – někdy i za cenu ztráty vlastního ži-vota. Z charakterových vlastností byla nutná i obezřetnost achladnokrevnost při plnění stanovených úkolů.

Již  v  této  první  fázi  činnosti  přistoupila  řada  skupinke své práci bez důkladného prověřování těch, jež do ilega-lity zapojovala. Nejednou podcenila názorový vývoj i cha-rakterový zlom některých lidí, které znala z druhého odboje,ale k jejichž proměně mohlo dojít v poválečném období. Takse  stalo,  že  do  skupin  byli  zapojeni  i  někteří  lidé,  jejichžpřesvědčení bylo nyní komunistické, i tací, kteří se dokoncestali agenty StB.

Tisknutí a rozšiřování letáků a jiných tiskovin bylo zej-ména  v  roce  1948  nejčastější  aktivitou  ilegálních  skupin.Nepodceňoval  ji  ani  vlastní  odboj,  ani  Státní  bezpečnost.Tyto  tiskoviny  kromě  protikomunistického  obsahu  doklá-daly,  že  jsou  tu  organizované  skupiny  lidí,  schopné  určitéakce, která je pro komunistický režim nebezpečná.

Zajišťování úkrytů pro osoby nepřátelské komunistické-mu režimu patřilo k dalším úkolům ilegálních skupin. Úkry-ty  se  zajišťovaly  pro  osoby,  jimž  bezprostředně  hrozilozatčení, nebo které uprchly z vězení či také pro ty, kteří proplnění úkolů, jež na sebe vzali, sestoupili plně do podzemí.Také  bylo  třeba  zabezpečit  úkryty  zahraničním  agentům,kteří přicházeli jako agenti-chodci, pracující pro zahraničníčeskoslovenské zpravodajské centrály nebo pro zpravodaj-ské služby některých západních států.

Nejen pro tyto účastníky odboje, ale i pro lidi pronásle-dované  komunistickým  režimem  bylo  třeba  shromažďovatpeníze,  případně  potravinové  lístky  a  předměty  denní  po-třeby. Při tehdejších zásobovacích potížích si to vyžadovaloznačnou obětavost.

Velice důležitou činností ilegálních skupin bylo zajišťovánípřechodů  státních  hranic  pro  ty,  kteří  prchali  z  Českoslo-venska,  protože  buď  byli  přímo  ohroženi  komunistickýmrepresivním aparátem,  nebo proto,  že  byli  napojeni  na  za-hraniční odboj, ale třeba i proto, že nechtěli žít v komunis-tické  diktatuře.  Někteří  z  agentů-chodců  používali  tyto„kanály“, jiní pokládali za bezpečnější přecházet hranice bezcizí  pomoci.  Na  budování  těchto  „kanálů“  se  významněpodíleli  volyňští Češi,  přesídlení po válce  z SSSR do čes-

kého pohraničí, kteří z vlastní zkušenosti znali život ve Sta-linově Sovětském svazu, mnozí i z táborů gulagu.

Získávání  a  sestavování  výkonných  vysílaček  bylodalším hlavním úkolem odbojových skupin, které chtěly mítpřímé samostatné spojení se zahraničním odbojem nebo zá-padními  zpravodajskými  centrálami.  Snahy  vybudovattakové  spojení  zesílily  potom,  co  se  stávalo  obtížnějším  ariskantnějším  spojení  domácího  a  zahraničního  odbojeprostřednictvím  agentů-chodců.  Významnou  roli  při  tomsehrály zkušenosti z druhého odboje.

Navazovat  spojení  se  zahraničím  bylo  nutností  pře-devším pro skupiny, které se postupem času specializovalyna zpravodajskou činnost. O to se snažily i skupiny, jež sepřipravovaly na ozbrojené akce. Tyto pokusy v řadě případůnapomohly  Státní  bezpečnosti  k  infiltraci  odbojovýchskupin spolupracovníky StB. Zpravidla to byli agenti, kteříse do vytipovaného prostředí vloudili předstírajíce, že jsouagenty západními.

Zpravodajská  činnost  odbojových  skupin  byla  velmirozdílné kvality. Nejvyššího stupně dosáhly skupiny, jejichžčlenové pronikli na vedoucí místa československé armády,bezpečnostních složek, politického a hospodářského života.Při  jejich  odhalení  a  dopadení  jim  jejich  kvalifikovanázpravodajská činnost bez výjimky přinesla trest smrti.

Sabotážní činnost odbojových skupin neměla z celostát-ního hlediska větší hospodářský dopad.

Komunistická ekonomika byla narušována mnohem vícúpornými snahami o  totální centralizaci a vlastní neschop-ností. Sabotážní činnost jako např. zapalování stohů s obilímvšak  většinou  měla  na  veřejnost  značný  psychologickýúčinek.

Podobně i tzv. teroristická činnost, omezující se až na vý-jimky  na  pouhé  zastrašování  komunistických  funkcionářů,působila  především  psychologicky.  Dokládala  skutečnost,že tu jsou skupiny lidí připravených k ozbrojené akci, kterése komunisté obávali.

Shromažďování  zbraní  bylo  téměř  nezbytnou  součástíčinnosti  mnohých  ilegálních  skupin.  Zbraně  měly  sloužitjednak k osobní obraně odbojářů, jednak k předpokládanýmozbrojeným  akcím.  Zbraní  všeho  druhu  (pouhé  tři  rokypo válce) bylo mezi lidmi dost. I mimo vojenské skupiny tubyly dobře vyzbrojené skupiny, zvláště z bývalých nekomu-nistických partyzánů, kteří po válce své zbraně neodevzdalia  po  únoru  1948  obnovili  a  budovali  nové  partyzánskébunkry, zejména v lesích na moravsko-slovenském pomezí.Ale i jiné civilní skupiny disponovaly kulomety, ba dokonceje doložena i existence tanků. Zkušených bojovníků z válkybylo  rovněž  víc  než  dost.  Použití  letadel  je  známo  v  pří-padech útěků bývalých západních letců do zahraničí.

K  všeobecnému  ozbrojenému  vystoupení  odbojovýchskupin mělo dojít v okamžiku očekávaného vypuknutí třetísvětové války nebo za revolučního povstání. Ačkoliv k jed-nomu  ani  k  druhému  nedošlo,  přesto  vojenské  skupinyuskutečnily dva závažné pokusy o převrat vlastními silami,které  však  byly  v  posledních  okamžicích  zmařeny  zásahyvojenské kontrarozvědky a Státní bezpečnosti.

Den D nenastal. Jediným výsledkem byly rozsáhlé repre-sálie včetně poprav některých účastníků pokusu o převrat.

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 6

Masarykův lid

7

Na vysvětlenou je však třeba říci, že ne každý, kdo bylstíhán podle zmíněného zákona 231/48, byl členem nějakéilegální  skupiny. Mnozí,  kteří  skončili  jako političtí  vězni,neměli  na  svém  kontě  ilegální  činnost,  ale  stačilo  jejichnekomunistické  přesvědčení,  příbuzní  v  exilu, majetek,  nanějž  si KSČ činila nárok, a někdy  to bylo  jen  lživé udání,aby šli do vězení.

Obraz  o  rozsahu  a  rozmanitosti  ilegální  činnosti  bývázkreslen  i  tím,  že  zatčení  při  vyšetřování  zametali  stopy,úmyslně snižovali, ba popírali dosah své činnosti. Navícv období kolem roku 1968, kdy bylo možné, aby žádalio přezkoumání svých případů a o rehabilitaci, mnohé dosuduváděné skutečnosti popírali za cenu, aby dosáhli rehabili-tace. První zkreslení informací o protikomunistickém odbo-ji vznikalo v průběhu vyšetřování a soudů, druhé zkreslení(nemenší) při rehabilitacích. Až teprve nyní, kdy se otevřelyarchivy i soukromé písemné pozůstalosti a kdy bylo možnosi  promluvit  s  dosud  žijícími  někdejšími  odbojáři,  sepovědomí  o  třetím  odboji  stává  jasnější.  Nicméně  si  tovyžaduje další rozsáhlé zkoumání.

Přestože  ilegální  skupiny  třetího,  protikomunistickéhoodboje nedosáhly svého bezprostředního cíle – svržení ko-munistického režimu, splnily svou historickou úlohu v tomsmyslu, že ukázaly, že je v českém národě dost lidí, kteří proobnovu demokracie a svobody dokáží čelit komunistickémunásilí různými formami odboje a jsou ochotni tomu přinášeti oběti.

Zora Dvořáková, Jiří Málek

Hodnotíme-li s odstupem času činnost a výsledky domácíchskupin třetího, protikomunistického odboje, musíme konsta-tovat, že v době po únoru 1948 bylo těžké předvídat, že sekomunistický  režim  v  Československu  stabilizuje  a  budetrvat čtyři desetiletí. Rozsáhlá odbojová činnost prováděnádesítkami  ilegálních skupin vycházela z všeobecného a re-álného očekávání třetí světové války, která by porazila a zni-čila  světový  komunismus.  Bez  kontextu  světovéhoozbrojeného konfliktu nebo nových mezinárodních jednáníneměl  třetí  odboj  šanci  prosadit  svůj  cíl  k  obnovenídemokracie v Československu.

Postupným rozbitím a likvidací  ilegálních skupin a sta-bilizací  komunistického  režimu  v  rámci  celosvětovéhovývoje  odboj  zanikl  v  letech  1953–1954.  Ojedinělé  různéformy  odporu  a  kvalifikované  špionážní  činnosti  všakpřetrvávaly i do dalších let.

O velikosti nebezpečí, které pro komunistický  režimv  Československu  představovaly  ilegální  skupiny  třetíhoodboje,  svědčí  skutečnost,  že  si  komunisté  k  jejichpotlačování  (ale  i  vůči  všem  odpůrcům  režimu)  vytvořilizvláštní  zákon  č.  231/48,  zvláštní  tzv.  Státní  soud,  kterýpůsobil  do  konce  roku  1952,  a  dokonce  i  ministerstvonárodní  bezpečnosti,  které  působilo  mimo  ministerstvovnitra  v  době  od  23.  5.  1950  do  11.  9.  1953.  V  přímépodřízenosti  tohoto  ministerstva  byla  kromě  Státníbezpečnosti i vojenská kontrarozvědka. Všechny tyto složkytvořily represivní aparát KSČ, jehož pokyny měly direktivnípovahu.  Potlačovaly  třetí  odboj  zcela  nezákonnýmimetodami, včetně porušování zákonů a nařízení, které samikomunisté vydali.

Spolupracovník Masarykova lidu prof. Zdeněk Víšek navazuje na své předcházející statě o působení zahraničních armádna našem území. Zabývá se polskou armádou v Čechách na jaře 1945. Je vhodné si připomenout tyto téměř pozapomenutéskutečnosti.

POLSKÁ ARMÁDA V ČECHÁCHNA JAŘE 1945

Mezi méně známé příslušníky zahraničních armád, kteříse v závěru druhé světové války podíleli na osvobozováníčeskoslovenského  území,  patří  vedle  rovněž  málopřipomínaných  rumunských  a  belgických  vojáků  takébojovníci 2. polské armády,  jež operovala v květnu 1945nejen v severních Čechách, ale také na Mělnicku a dokoncei na samém okraji Prahy. 

Proti společnému nepříteliPoláci,  Češi  a  Slováci  v  letech  1939–1945  bojovali

společně  na  nejrůznějších  frontách  proti  nacismu  odprvních do posledních dnů války – připomeňme vytvořeníLegionu Čechů a Slováků, který měl při obraně Polskav  září  1939  také  své  raněné  i  padlé,  výkony  našich  apolských letců v bitvě o Británii roku 1940, dále pak boječeskoslovenských a polských vojáků v Norsku, ve Francii,v severní Africe i v Itálii. 

Polské vojenské jednotky se ovšem neformovaly pouzena západních, respektive jižních či severních frontách, aletaké na frontě východní, kde pod dohledem sovětského ve-dení  se  v  průběhu  války  utvořila  dokonce  dvě  politickyzcela odlišná polská vojenská tělesa – prozápadně oriento-vaná  Andersova  armáda  (1941–1942)  a  o  něco  pozdějinaopak  spíše  prosovětská    armáda  Zigmunta  Berlinga(1943–1944). 

Třebaže  desetitisíce  polských  a  československýchvojáků bojovaly proti nacismu, politické vztahy  čs. a pol-ských  exilových  vlád,  které  sídlily  v  Londýně,    byly(především v závěru války) většinou napjaté než přátelské,a  to z důvodu zcela  rozdílného postoje obou reprezentacípředevším ve vztahu k Sovětskému svazu. 

Londýnští Poláci vždy vnímali Stalinův Sovětský svazjako svého (po hitlerovském Německu) druhého nepřítele,případně  jako  pouhého  spojence  svých  spojenců,  kdežtoČechoslováci v čele s prezidentem Edvardem Benešem na

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 7

Masarykův lid

8

SSSR realisticky začali nahlížet – v souvislosti s  postupemsovětských vojsk do středoevropského prostoru –  jako najediného možného garanta obnovy Československa.

Vývoj vojenské situace na  jaře 1945 pak pochopitelněpředznamenal skutečnost, že na osvobození Českosloven-ska  se  podíleli  právě  polští  vojáci  postupující  po  bokusovětské Rudé armády, nikoliv  tedy Poláci, kteří bojovalispolečně s americkými, britskými či kanadskými vojskyv západní nebo v jižní Evropě.

Polská vojska v SSSRPo  nacistickém  přepadení  Polska  1.  9.  1939  a  po  ná-

sledném  sovětském  záboru  východních  polských  oblastí17. 9. 1939 dochází k tzv. čtvrtému dělení Polska, kdy celéúzemí  polského  státu  bylo  okupováno  německou  a  so-větskou armádou, přičemž těžkých zločinů vůči polskémucivilnímu  obyvatelstvu  i  zajatým  polských  vojákům  sedopouštěly jak německé, tak sovětské represivní síly.

Na  jaře  1940  na  různých  místech  Sovětského  svazu,především pak v Katyni u Smolenska, příslušníci sovětskétajné policie NKVD zahájili hromadnou likvidaci zajatýchpolských důstojníků, které nejvyšší vedení SSSR v čele se

Stalinem  považovalo  za  politicky  nežádoucí.  Tehdy  bylozavražděno nejméně 21 857 zajatých Poláků, mezi nimii  250  bývalých  občanů  ČSR,  jež  pocházeli  z  Těšínska,

které  bylo  v  říjnu  1938  odstoupenoPolsku. Tyto masové vraždy vedly později(po odhalení katyňského zločinu v dubnu1943)  k  přerušení  polsko-sovětskýchdiplomatických vztahů.

Závažnou  změnu  pro  situaci  polskéhonároda  a  jeho  politickou  a  vojenskoureprezentaci  pochopitelně  představovalonapadení  SSSR  nacistickým  Německem22. 6. 1941. 

Dne  14.  8.  téhož  roku  byla  v Moskvěsovětskými  a  polskými  představitelipodepsána  dohoda  o  vzniku  polské  ar-mády na území  Sovětského svazu, jejímžvelitelem  byl  jmenován  generál  Wla-dyslav Anders (1898–1970), který byl odpodzimu  1939  vězněn  v  Moskvě.  So-větské  úřady  v  té  době  také  začalypropouštět  polské  občany  zadržované  vevěznicích  a  v  internačních  táborech  naSibiři,  jejich  počet  bývá  odhadován  nane méně než 200 000 osob. 

V roce 1942 ovšem Andersova armádaz politických důvodů ze Sovětského svazuodešla, aniž by zasáhla do bojů na frontě.Na přelomu března a dubna 1942 odcesto-valo  ze  SSSR  prvních  24  000  neozbro-jených polských vojáků a 10 000 civilníchosob, včetně 3000 dětí. V srpnu téhož rokuodešlo dalších 70 000 osob polské národ-nosti, z  toho 25 000 civilistů. Tyto  trans-porty  polských  občanů  směřovaly  doÍránu a poté na Blízký východ, kde se podbritskou patronací začal vytvářet II. polskýarmádní sbor, který se později významněpodílel na bojích v Itálii.

Z  některých  polských  občanů,  kteří  buď  nestihli,nesměli nebo i nechtěli opustit Sovětský svaz společněs generálem Andersem (i po odchodu jeho armády stále nasovětském území žilo v nejisté právní a ekonomické situacitéměř 700 000 Poláků) vytvořili sovětští představitelé as  nimi  spolupracující  polští  komunisté  z  tzv.  Svazu pol-ských vlastenců další polské vojsko, tentokráte již pod svoupřímou politickou kontrolou.

Od  května  1943  bylo  v  SSSR  zahájeno  formování  1.polské divize, jež nesla jméno polského národního hrdinyTadeusze Kosciuszka. Velitelem této divize byl  jmenovánplukovník – od srpna 1943 pak generál – Zigmunt Berling(1896–1980),  který  s  několika  dalšími  důstojníky  odmítlodejít s Andersovou armádou a rozhodl se zůstat v SSSR.

Kosciuszkowa divize podstoupila  svůj bojový křestv bitvě u městečka Lenino v Bělorusku ve dnech 12.–13.října 1943. Toto nasazení polských vojáků sice skončiloz vojenského hlediska v podstatě neúspěchem, ale význam-ná byla  pro  sovětské vedení  především  skutečnost,  že  na

Pomník polské armády v Úštěku (Foto Z. Víšek)

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 8

Masarykův lid

9

I když generál Swierczewski zastával nepochybně ko-munistické  postoje,  nelze  totéž  pochopitelně  říci  o  veš-kerém  mužstvu  „jeho“  2.  armády,  jež  se  vedle  levicověorientovaných bývalých partyzánů z Armie Ludowe (AL)skládalo  také  z mladých odvedenců,  případně  i  řadovýchbojovníků  prolondýnské  Armie Krajowe (AK),  ježpocházeli  z  oblasti  Lvova,  Vilniusu  i  Varšavy  a  kteréspojovaly především vlastenecké či protinacistické postoje,nikoliv komunistická ideologie či sympatie k Sovětskémusvazu.

ii. polská armádaO vzniku 2. polské armády (jako nedílné součásti  jed-

notné  Polské  armády)  bylo  rozhodnuto  8.  srpna  1944hlavním velitelstvím polských jednotek na východní frontěa  její  velení  v  prosinci  téhož  roku  bylo  svěřeno  členuústředního  výboru  strany  polských  komunistů  KaroluSwierczewskému  (1897  –  1947),  někdejšímu  generálovišpanělské republikánské armády, který byl zároveň v dobědruhé světové války generálem Rudé armády.

Formování 2. polské armády bylo ale dokončeno ažo  více  než  půl  roku  později  –  20.  března  1945.  K  tétoarmádě,  čítající  pět  pěších  a  jednu protiletadlovou divizi,

východní  frontě  se  objevila  polská  jednotka  bojující  podkomunistickou záštitou. 

Bojů u Lenina  se zúčastnilo na 12 000 mužů, z nichž510  padlo  či  zemřelo  na  zranění  (51  důstojníků,  116poddůstojníků a 343 vojáků), 1776 bylo raněno a přibližně750 bojovníků bylo zajato nebo prohlášeno za nezvěstné.Navzdory velmi vysokým ztrátám bylo výročí bitvy u Le-nina až do roku 1989 u našich severních sousedů slavenojako svátek armády „lidového“ Polska, a to ve zřejmé, alepřece  jen marné snaze zapomenout na antinacistické bojejiných Poláků na domácích či jiných zahraničních frontách.Tato divize (v rámci již existujícího 1. polského sboru) se

stala od poloviny března 1944 základem 1. polské armády,která  pod  velením  již  zmíněného  generála  ZigmuntaBerlinga pokračovala v součinnosti  s Rudou armádouv bojové cestě na západ. V několika divizích této armádyse  nacházelo  v  létě  1944  téměř  100  000  vojáků,  kteří  sepozději také zapojili do obsazování baltského pobřeží i dozávěrečných bojů o Berlín v květnu roku 1945. 

Generála Berlinga však není možno (i přes jeho dezerciz  Andersovy  armády  a  spolupráci  se  sovětskýmipředstaviteli)  považovat  za  jednoznačně  prosovětskyorientovaného člověka, neboť měl například závažné  roz-pory  s  promoskevským  Polským výboremnárodního osvobození,  který  se  22.  července1944  tzv.  Červencovým manifestem sa-mozvaně prohlásil za jakousi prozatímní pol-skou  „lidovou“  vládu  –  bez  ohledu  naexistenci  západními  i  dalšími  spojenci  uzná-vané polské vlády v Londýně. 

Některé  prapory  podřízené  generáluBerlingovi se také pokusily jako jediné vojen-ské  formace  pod  pravomocí  sovětského  ar-mádního  velení  v  září  1944  přímo  podpořitvaršavské  povstalce  v  jejich  hrdinném,  alemarném  zápase  s  nacistickou  přesilou,  cožpřipomněl i v českých kinech uvedený polskýfilm Město 44. Pomník věnovaný Berlingověarmádě  byl  ve Varšavě  na  východním  břehuVisly  postaven  ostatně  až  v  polovině  80.  let20. století – tedy v době, kdy prvním mužempolské komunistické strany PSDS byl generálW. Jaruzelski (1923–2014), který jako mladýdůstojník  bojoval  právě  v  řadách  „ber-lingovců“.

Nezpochybnitelnou  ikonou  oficiální  pro-pagandy v   komunistickém Polsku oslavujícíboj  „východních“  polských  vojsk  se  protonestal generál Zigmunt Berling, ale  jiný pol-ský generál  – Karol Swierczewski,  velitel 2.polské armády.  K  vytvoření  aureoly  kolempostavy  generála  Swierczewského  v  pová-lečném  polském  státě  také  přispěla  –  kromějeho politické minulosti – nepochybně  i  jehopředčasná smrt, když v březnu 1947 (ve fun-kci náměstka ministra obrany) padl v bojíchs banderovci v jihovýchodním Polsku. Pomník polské armády v Chroščicích u Budyšína. (Foto M. Hes)

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 9

Masarykův lid

10

byl přidělen  ještě 1. polský obrněný sbor. V řadách tohotoseskupení  bojovalo  celkem  90  000  vojáků,  kteří  v  rámciberlínské operace byli nasazeni především v Sasku, a tedyi v Lužici, kde žili nejen Němci, ale  také Lužičtí Srbové.Oběti  polských  bojovníků  na  samém  sklonku  války  zdestále  připomínají  vojenské  památníky,  například  v  lužic-kosrbské obci Chrosčice nedaleko Budyšína. 

Tato polská armáda v Sasku ale utrpěla ve střetech s na-cisty  značné  ztráty  a  těžké  boje  o  největší  lužické městoBudyšín jsou považovány za poslední úspěšnou německouvojenskou  operaci,  neboť  ještě  24.  dubna  1945  v  okolíBudyšína proběhl patrně poslední velký nacistický tankovýútok za 2. světové války. Německá armáda město tehdy naPolácích  dobyla  zpět  a  udržela  je  až  do  kapitulaceHitlerova režimu. 

Druhá polská armáda za pouhé dva týdny bojů ztratilavětšinu svých tanků a její lidské ztráty byly také neúměrněvysoké  –  4  902  padlých,  2  798  nezvěstných  a  10  532raněných. Naprostému zničení 2. polské armády zabránilajen důrazná vojenská opatření   maršála Koněva, velitele1. ukrajinského frontu Rudé armády.

O  velitelských  schopnostech  K.  Swierczewského  vo-jenský historik Jiří Plachý uvedl: “Historikové též kritizujívelení generála Swierczewského, který sice ve Španělskuvelel divizi, avšak vedení armády bylo již nad jehomožnosti, a to zřejmě i kvůli jeho údajnému alkoholismu.Ztráty polských jednotek představovaly více než 18 000vojáků, tedy plnou pětinu stavů. Přesto dostaly prořídlépolské jednotky příkaz, aby v prvních květnových dnechznovu zaútočily. Tentokráte měly postupovat na jih, do čes-kých zemí.“

2. polská armáda v ČecháchDne 7. 5. 1945 příslušníci 2. polské armády zahájili

v  sestavě 1. ukrajinského  frontu v  rámci pražské operacepostup  z  Lužice  směrem  na  Šluknovský  výběžek.Následujícího  dne  pak  překročili  bývalé  československéstátní  hranice,  když  34.  pěší  pluk  8.  pěší  divize  obsadilprvní dvě obce v Čechách – Severní a Lobendavu. 

Přestože se válka chýlila ke konci, narazili polští vojáciv  nejseverněji  položených  oblastech  Čech  na  urputnýodpor nepřítele ještě i 9. května, kdy se střetli s příslušníkyWaffen  SS  v  Rumburku.  Jiné  polské  jednotky  projelyDěčínem  a  Českou  Lípou,  poté  operovaly  v  oblastiČeského středohoří a dále postupovaly do nitra Čech podélřeky Labe.

Celkový stav 2. polské armády v pražské operaci činiltéměř 70 000 vojáků a její výzbroj 1034 děl a minometů a230 tanků a těžkých děl. 

O  závěrečném  průběhu  postupu  polských  vojsk  nanašem území uvedla slovníková příručka Český antifašis-mus a odboj z roku 1988 následující fakta: 

„10. května, kdy německé jednotky již nekladly organi-zovaný odpor a hromadně se vzdávaly, 2. polská armádaod ranních hodin pokračovala v útočné činnosti a mj. os-vobodila Benešov nad Ploučnicí, Žandov, Kravaře a Úštěk.V průběhu dne divizní gen. K. Swierczewski s upřesněnímúkolu určil i prostory, kterých měla polská vojska dosáh-

nout. První tankový sbor 10. května již v poledních hodi-nách vstoupil do Mělníka a navázal spojení s vedením par-tyzánských oddílů operující v této oblasti.“

Postup 2. polské armády se zastavil 10. května 1945v  Mělníce,  avšak  malá  polská  tanková  kolona  se  třemitanky  a  čtyřmi  samohybnými  děly  pod  velenímpodporučíka Henryka Maruszaka neměla spojení s žádnýmvelitelstvím  a  postupovala  proto  ku  Praze,  kde  se  11.května  ráno  náhodně  střetla  se  skupinou  hitlerovskýchvojáků v okolí pražských Ďáblic, přičemž bylo v  přestřelcetěžce poškozeno jedno polské samohybné dělo. Ještě téhoždne  se  ale  zmínění  polští  vojáci  vrátili  zpět  ke  svýmútvarům do Mělníka, kde se 13. 5. 1945 konala za účastičeskoslovenských, sovětských a polských vojsk slavnostnívojenská přehlídka. 

Tentýž den pak začala vojska 2. polské armády opouštětČSR s cílem zajistit pro novou polskou státní správu územínově získaného Dolního Slezska.

Podle vojenského historika Jindřicha Marka polská ar-máda  na  své  čtyřdenní  bojové  cestě  z  hornolužickéhoBudyšína  až  po  český  Mělník  ztratila  39  padlýchdůstojníků,  72  poddůstojníků  a  180  vojínů.  Dalších  900polských vojáků bylo ve střetech s nacisty zraněno. V těch-to několikadenních bojích naopak Poláci usmrtili 580 a za-jali 3086 nepřátelských vojínů a důstojníků. 

Pomníky  připomínající  boje  polských  vojsk  v  květnu1945 byly v minulosti odhaleny například v Lobendavě,v  Úštěku  nebo  v  Rumburku,  avšak  přítomnost  polskýchvojsk  v  severních  Čechách,  tedy  většinou  na  území  tzv.Sudet,  odkud  krátce  nato  byl  zahájen  odsun  německéhoobyvatelstva,  se  ovšem  nikdy  nestala  výraznější  součástíčeského historického a společenského vědomí – na rozdílod  přítomnosti  sovětských  a  amerických  vojsk  v  ČSR,neboť  pouze  obyvatelé  českého  Mělnicka  mohli  polskévojáky považovat za své osvoboditele.

Zdeněk Víšek

Informační zdroje:N. Davis, Boj o Varšavu, 2005A. Paczkowski, Půl století dějin Polska, 2000J. Plachý, Sousedská pomoc, Válka revue speciál 2013J. Rajlich, Generál „zvláštního ražení“, Válka revue 6/2014P. Sehnálek, Bitva o Lenino, Válka revue 3/2014

Inteligence myšlenky je ničím bez inteligence srdce.Romain Rolland

Kniha je člověk, je více, je duší člověka, jistě kniha dobrá.T. G. Masaryk

Známost sebe sama je základem pravé moudrosti.J. A. Komenský

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 10

Masarykův lid

11

tiku. Ve škole se učí, že demokracie stojí na důkladné delibe-raci, na pořádném veřejném prodiskutování všeho důležitého.To se prostě v tomto případě nestalo.

Na postojích a průzkumech veřejného mínění v bývalémvýchodním  Německu  je  vidět,  že  se  stále  liší  od  postojůzápadních  Němců.  Převýchova  směrem  k  větší  toleanci  amultikulturalismu, kterým se ubírá západní Německo prostětrvá  generace  i  uvnitř  jednoho  státu. Urychlíme  to,  když  sibudeme  nadávat  do  fašistů  a  buranů?  Leckdo  se  táže,  zdaNěmecko  neválcuje  zbytek  Evropy  příliš.  Jednostranně  vy-pne  jaderné  elektrárny,  jednostranně  rozhodne  o  dostavěnídalší trubky plynovodu Nordstream v době sankcí a v době,kdy má Evropa omezovat závislost na Rusku. Tuhou fiskálnípřísnost prosazovalo Německo proti zbytku eurozóny v době,kdy se jí vzdal i MMF. S „vítací kulturou" je to jenom stejné.Je to recept na to, že takhle to má být teď v Evropě se vším?

Proč se po summitech EU mluví o potřebě chránit vnějšíhranici EU,  ale  společná  ochrana  vnější  hranice Schengenunení  prioritou?  Všichni  chápeme,  že  Němci  mají  z  his-torických  důvodů  pocit  viny,  proč  ale  spojovat  každý  plot,každý tábor či provizorní barák s nacismem a násilím?

Českou  republiku  pojí  historické  přátelství  se  StátemIzrael.  Vždy  bylo  zdůrazňováno,  jak  je  důležité.  Židovskéobce v Německu  jsou ale  třeba současnou „vítací kulturou"dosti znepokojeny a tlumočily to i Angele Merkelové. Jak sito má „normální český člověk" přebrat?

Automatický vstup do EUProslýchá  se,  že  Německo  si  velmi  důmyslně  řeší  de-

mografický problém i schodky na trhu práce. Pokud je na tomjen  trochu  pravdy,  pak  si  má  Německo  uprchlíky  navážetletadlem rovnou z Turecka, aby se nemuseli brodit bahnem,podnikat pouť a vyvolávat napětí mezi státy na Balkáně.

Kdejaký český podnikatel  ví,  jak  se u nás  zacházís Ukrajinci. Různá pracovní povolení musí mít v zadní kapseod kalhot, i když třeba míchají maltu, kdyby náhodou přijelacizinecká policie. Když chtějí založit živnost, musí mít 150tisíc  korun  na  účtě.  Na  vycestování  do  ČR  se  na  Ukrajiněčeká třeba rok. Teď lidem připadá, že snad lidé z Blízkého vý-chodu  mají  mít  před  tvrdě  pracujícími  Ukrajinci  přednostnebo nějaký automatický vstup či nárok.

Kdo se na tohle ptá, ten nevěští ani smrt Západu, ani nepatřína Východ, ani nespal ve Slánského peřinách. Prostě se ptá.

Jak je dnes asi nutností, dodejme, že tenhle článek nehájíani  Chovance,  ani  Zemana,  ani  jakékoli  projevy  zla  a  ne-návisti.

Jan Macháček

Názory  na  uprchlickou  krizi  se  v  české  kotlině  ne-snesitelně,  možná  už  přímo  katastrofálně,  polarizují.  Najedné straně stojí ti, kteří uvítají každou příležitost k neví-dané  smršti  sebemrskačství  a  národní  sebenenávisti:  jsmejako národ sobci, burani, nenávistní xenofobové. Naše mé-dia  jsou  xenofobní,  naši  politici  ještě,  víc.  Němci  dělajívšechno dobře, je to holt jiná, lepší, vyšší západní civilizacea  kultura.  Dobří  lidé  jsme  jen  my,  co  říkáme,  že  je  třebanezištně pomáhat, nebo už nezištně pomáháme (na cestě dovysněného Německa či Švédska).

Na  straně  druhé  jsou  ti,  kdo mluví  o  zániku  Západu  čikážou o řeznictví v právu šaría, o tom, že ženy u nás budoumuset  chodit  zahaleny,  nevěrné  budou  kamenovány,zlodějům  budou  sekány  ruce.  Hrozí  nám  terorismus  amuslimové  chtějí  naše  dávky,  práci  nebo obojí  apod. Výčetšíření strachu ze zla by mohl být ještě dlouhý.

Čas lámání chlebaPak  je  tu  malá  skupina  těch,  co  si  myslí,  že  i  když  to

Němci přehnali, je třeba být bezvýhradně s nimi na jedné lo-di,  protože  to  je  loď  Západu,  na  východě  je  Putin  a  or-bánovsko–zemanovsko–ficovské  bahno.  Lepší  je  jednou  sezmýlit  se Západem,  protože  s  ním musíme být  i  ve  věcechdůležitějších. Teď se láme chleba, je třeba se neptat, zaujmoutpozici a pozice jsou prý jen dvě.

Magda Vášáryová nedávno řekla – čemu se divit – Jsmezemě,  kde  paní  Zápotocká  ukradla  peřiny  po  popravenémSlánském  a  s manželem  v  nich  spala.  Jsme  dědicové  téhlekultury. (Nakonec nic proti tomu, takhle se má psát a mluvit,když je třeba lidi vyprovokovat k zamyšlení).

Možná  je  ale  polarizace  jedna  mediální  a  internetováiluze,  možná  je  spousta  těch,  kteří  proti  muslimům  auprchlíkům vůbec nic nemají, znervózňuje je jenom ten velkýpočet,  ten  příliš  silný  proud  (protože  to  je  spíše  proud,  nevlna). Některé věci normálně nechápou a kriticky a rozumněse ptají a vadí jim, že jim to vůbec nikdo nevysvětlí. Nejsouani rasisti, ani fašisti, ani xenofobové, ani burani.

Začněme  třeba  kvótami.  Zatím  ještě  ani  jediný  člověknikomu  nevysvětlil,  jak  mohou  kvóty  v  rámci  Schengenuprakticky  fungovat.  Mají  se  snad  u  nás  uprchlícipřišroubovat?  Jak  k  nám  budou  dopraveni,  když  k  námnechtějí? Násilím? Detence jsou odsuzovány, nebudou-li ale,nebude u nás ani uprchlík. Pokud jsou kvóty jenom gestem,tak  se asi  leckdo ptá gestem čeho? Gestem solidarity  s Ně-meckem, když ti lidé zase hned do Německa odejdou?

Také  je  asi  legitimní  se  ptát  (a  leckdo  se  ptá),  jestli  jezpůsob, kterým Angela Merkelová vyhlásila svou „vítací kul-turu", ten normální způsob, jak zásadně měnit veřejnou poli-

AkTuAliTyAkTuAliTyotiskujeme článek Jana Macháčka z lidových novin (9. 11. 2015), v němž se zabývá uprchlickou krizí, která poznamenávádění a život v Evropské unii. otázky, kterou jsou tu vysloveny, souzní s myšlením podstatné části naší společnosti.

PRÁVO NORMÁLNĚ SE PTÁTLIDÉ SE NEDOČKAJÍ VYSVĚTLENÍ, PROTO SE NÁZORY

NA UPRCHLICKOU KRIZI POLARIZUJÍ

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 11

Masarykův lid

12

Nevysloveným  přáním  komunistů  bylo,  aby  jejichnovou ústavu podepsal dr. Beneš. Kdyby se jim to podařilo,mohli  dokazovat  celému  světu,  že  je  to  ústava  demokra-tická. Pro dr. Beneše však právě otázka ústavy byla zásadnípříležitostí, jíž chtěl použít, aby vyjádřil svůj poměr ke ko-munismu  a  k  režimu,  který  komunisté  v  únoru  nastolili.Chtěl  tím současně, byť nepřímo, vysvětlit, proč mohl po-stupovat  v  únorové  krizi  podle  formálních  předpisůdemokratické  ústavy,  ale  proč  nemůže  přijmout  změnuzásad, na nichž byla ona ústava vybudována. Když byl nu-cen v únoru řešit vládní krizi, cítil se vázán svou ústavní ipolitickou odpovědností, byť byl sebevíce dotčen okolnost-mi, za nichž mu bylo rozhodovat.

Řešil krizi podle znění ústavy, věda, že ne podle jejíhoducha. Vědomě a záměrně, jak vysvětlil v projevu k vládě,když  skládali  přísahu  noví  ministři.  Jiný  problém  všakvytvářela  okolnost,  kdyby měl  své  jméno  dát  pod  novýústavní zákon.

Sobota 1. května byla v republice sváteční den. Odejeljsem proto z Prahy na sobotu a neděli na venkov. Kolem je-denácté  hodiny  dopoledne  1.  května  jsem  byl  telefonickyžádán ze Sezimova Ústí, abych tam ihned přijel. Poněvadžjsem byl ujištěn, že vyzvání není v žádné souvislosti s prezi-dentovým zdravím ani se žádnou nehodou, věděl  jsem, žejde  o  věc  politickou.  Když  jsem  přijel  do  Ústí  a  ještěpředtím, nežli jsem šel do prezidentovy pracovny, sdělila mijeho choť, že jí ráno dr. Beneš řekl, že se rozhodl vzdát seúřadu, a požádal ji, aby mě ihned zavolala.

Prezident  mě  přijal  se  svým  obvyklým  úsměvnýmklidem. Sdělil mi, že se nyní rozhodl abdikovat, a žádal mě,abych udělal vše, co je k provedení tohoto rozhodnutí třeba.Řekl, že si od počátku vládní krize v únoru byl vědom, žeza nynějších poměrů může zůstat v úřadě  jen po  tu dobu,pokud  vláda  a  režim  budou  postupovat  tak,  aby  si  aspoňčástečně  mohl  ospravedlnit,  proč  zůstal  na  svém  místě.Ale teď vidí, že to už dál nejde. Vláda pokračuje v zatýkání,v  zabírání majetku,  v  propouštění  lidí  z  úřadů  a  z  práce.Předložila  mu  nyní  osnovy,  nad  nimiž  mnoho  uvažoval.Nejdříve  byla  to  osnova  o  obnoveném  uvedení  v  činnostretribučního  dekretu.  Podepsal  ji,  poněvadž  sám viděl,  ženebyla souzena řada případů, které podle dekretu souzenybýt  měly.  Pak  to  byl  volební  zákon.  Nad  ním  se  dlouhorozmýšlel.  Nakonec  i  jej  ještě  podepsal,  protože  zákonaspoň formálně připouštěl provedení voleb svobodnou ces-tou. Ale vláda pak tuto možnost porušila zavedením jednot-né kandidátní listiny. Jednal o této věci s ministrem vnitra,ale bezvýsledně. Hlavní věcí je však návrh zákona o ústavě.Nemohl by nikdy podepsat ústavu, kterou připravili komu-nisté,  protože  podpisem  by  sankcionoval  něco,  s  čím  na-prosto  nesouhlasí.  Od  počátku  tu  byly  úplné  názorovérozdíly.  Ale  nechce  dělat  vládě  potíže.  Bojovat  nemůže,nemá s kým, nemá k tomu ani potřebného zdraví, proto jejediné východisko odejít: „Tak, a teď udělejte, co je třeba."

To byl  stručný obsah delšího  rozhovoru. Prezident bylve  velmi  dobré  kondici,  názory  a  rozhodnutí  formulovaljasně, klidně a pevně. Při společném čaji byl jako obvykleve velmi dobré náladě. Odjeli  jsme se ženou ze SezimovaÚstí asi o půl osmé večer. Předtím prezident znovu žádal,aby jeho rozhodnutí bylo co nejrychleji uvedeno v platnost,dříve, nežli mu vláda předloží ústavní zákon k podpisu, adříve,  nežli  budou  volby.  Abdikaci  chtěl  provést  prostělistem  předsedovi  Národního  shromáždění.  Předsedovivlády  sdělí  důvody  svého  rozhodnutí  ústně.  Žádal,  abychihned v pondělí Gottwalda navštívil,  informoval ho o pre-zidentově úmyslu a požádal ho, aby k němu v úterý přijeldo Sezimova Ústí. Ve  středu by poté  přijeli  do SezimovaÚstí předseda Národního shromáždění J. David a předsedavlády  a  prezident  by  odevzdal  předsedovi  Národníhoshromáždění abdikační list.

Gottwald mě přijal v pondělí 3. května v jedenáct hodin.Oznámil  jsem mu, že přicházím s posláním ve věci velmivážné. Dr. Beneš mě 1. května povolal do Sezimova Ústí apověřil mě, abych co nejdříve  informoval předsedu vlády,že se rozhodl definitivně odstoupit ze svého úřadu.

Gottwald se zdál být naprosto překvapen a tázal se, jakédůvody vedly prezidenta k jeho náhlému rozhodnutí. 

zE vzPOMÍNEk PAMìTNÍkùzE vzPOMÍNEk PAMìTNÍkùZnovu otevíráme knihu Jaromíra Smutného "Svědectví prezidentova kancléře", který byl přímým svědkem dění kolem prezi-denta Edvarda Beneše, když se na jaře 1948 rozhodl, že nepodepíše novou ústavu a vzdá se svého prezidentského postu.otištěná ukázka poskytuje důvěrné a cenné vhlédnutí do prezidentova uvažování a jeho zdůvodnění, proč tak činí.

Edvard Beneš podepisuje 25. 2. dekrety

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 12

Masarykův lid

13

ambiguë (dvouznačná), připouští různé výklady a podle níse dá všechno odůvodnit, vysvětlit, omluvit. To nemá být.Zákon má mít  jen přesné a  jasné pojmy – a zvlášť ústava.Ale jak říkám – to já nemohu změnit, na to nemám dost siljako dřív."

Poznamenal  jsem  si  tyto  prezidentovy důvody pro  ab-dikaci a druhý den ráno – 4. května – jsem je sdělil ústněGottwaldovi. S politickým referentem dr. Jínou a kulturnímreferentem J. Koptou odejeli  jsme pak do Sezimova Ústí,kam  jsme  byli  pozváni  prezidentem  a  paní  Benešovou.Prezident byl v dobré náladě i v dobré zdravotní kondici,v jaké byl po několik posledních dnů, kdy jako by ze sebesetřásl tíhu situace, jež se stávala nesnesitelnou. Oba kole-gové se po obědě vrátili do Prahy.

Přesně  ve  čtyři  hodiny  přijel  předseda  vlády,  kteréhojsem uvedl do prezidentovy pracovny. Dr. Beneš mě požá-dal,  abych  byl  přítomen  rozmluvě,  proti  čemuž Gottwaldničeho nenamítal. Prezident chtěl mít svědka rozhovorus předsedou vlády, ale cítil se také lépe vzhledem ke svémustavu, byl-li někdo blízký přítomen.

Znal  jsem obsah  toho,  co  chtěl  dr. Beneš Gottwaldovioznámit,  a podle mého předcházejícího  rozhovoru s před-sedou  vlády  jsem  očekával,  že  se  prezidentovo  oznámeníneobejde  bez  diskuse.  Proto  jsem  se  rozhodl  již  v  pre-zidentově pracovně, poté, když jsem tam Gottwalda uvedl,že  si  udělám  během  rozhovoru  poznámky,  z  nichž  pakvzešel  podrobný  záznam,  který  je  cenným  historickýmpramenem ke studiu celé únorové krize.

Prezident nechtěl, aby komunisté vysvětlovali  jeho ab-dikaci  pouze  zdravotními  ohledy.  (Vývoj  dalších  dnůukázal, že jeho obava byla odůvodněná.)

Cituji zde přesné znění záznamu:Pan předseda vlády v úvodních slovech dal najevo, že

ví, že přichází k panu prezidentovi v záležitosti velmi vážnéa smutné.

Pan prezident poznamenal, že si ráno připravil záznamy,aby mohl logicky probrat věc, kterou chce předsedovi vládyoznámit.

Děkuje mu za jeho návštěvu. Rozhodnutí, které mu chceoznámit,  je důležité, osobní a definitivní.  Jeho  rozhodnutíse vztahuje také na to, co spolu mluvili v Košicích, a protoho ujišťuje, že rozhodnutí  jeho vychází od něho osobně, anikoliv z popudu předsedy vlády. Chce mu říci všechno, cosi myslí, jasně, upřímně a přátelsky, i to, co se týče osobypředsedy  vlády  i  jeho  strany.  Prosí,  aby  věřil,  že  i  přesobtíže, které se projevily v posledních měsících, postupovalprezident k předsedovi vlády loajálně, a konstatuje, že taképředseda  postupoval  loajálně  vůči  němu.  Kvitoval  jehoujištění,  že únorové události  nebyly namířeny proti  prezi-dentovi republiky.

Podnětem  k  dnešní  rozmluvě  je  prezidentovo  studiumnávrhu ústavy. Studoval ji pečlivě od chvíle, kdy mu ji ode-vzdal poslanec dr. Procházka. Přemýšlel o tom i po nocícha v sobotu ráno došel k definitivnímu závěru, který mu chcednes oznámit. V sobotu ráno oznámil to nejprve ženě a za-volal hned v sobotu kancléře Smutného, aby mu totéž sdělil.Neměl s nikým žádných porad, s nikým nemluvil, ani ne-jednal  a kromě Smutného o věci nikomu neříkal. PožádalSmutného, aby zašel ihned k předsedovi vlády a informoval

Opakoval  jsem  stručně  zásadní  prezidentovy  námitkyproti  návrhu  ústavy,  kterou  nemůže  podepsat.  Nerad  byvšak odmítl podpis, kdyby mu byl ústavní zákon předloženk podpisu, a proto se rozhodl raději odstoupit z úřadu dříve,nežli by k tomu mohlo dojít. Prezident měl námitky i protivolebnímu zákonu, který podepsal po dlouhém váhání, alebyl  zklamán,  když  vláda  obešla  zákon  svobodných  volebvypsáním jednotné kandidátní listiny. Gottwald vysvětlovalstejně  jako  kdysi  ministr  Nosek,  že  zákon  poskytujemožnost  podání  oddělených  kandidátních  listin;  veřejnostvolebního  aktu  vysvětloval  jen  jako  „technické  opatření";nucené chození za plentu při dřívějších volbách prý zname-nalo zdržení, někdy voliči vložili lístky dva nebo více, tomuchtěli prý komunisté odpomoci. Nechtěl vzít na vědomí, žejen tyto důvody vedly prezidenta k jeho rozhodnutí. Za tímjsou prý cizí vlivy. Snažil  jsem se mu dokazovat, že  je  tonaprosto  vyloučeno,  neboť  prezident  v  poslední  době  ne-mluvil  ani  s  domácími,  ani  s  cizími  politiky,  jak  on  jistědobře ví. Měl rozmluvy jen se spisovateli, umělci, vědci, ato záměrně, aby znal veřejné mínění a nebyl ovlivněn  jenstranickými  názory.  Ostatně  předseda  vlády  se  dozvíprezidentovy důvody k abdikaci přímo, neboť prezident hozve na příští den odpoledne k návštěvě do Sezimova Ústí,při  níž  mu  chce  své  rozhodnutí  o  abdikaci  oficiálněoznámit.

Gottwald mě žádal,  abych se zeptal  znovu pana prezi-denta,  jaké  jsou  jeho námitky proti ústavě, a sdělil mu  je,aby  i on se mohl na  rozhovor  s ním připravit. Slíbil  jsemmu, že tak učiním a druhý den dopoledne ho v té věci znovunavštívím.

Tázal  se  dále,  jaký poměr má k  prezidentově  abdikacipaní Benešová. Vysvětlil jsem mu, že hledí na tuto věc jenz  ohledu  na  prezidentovo  zdraví,  je  ráda,  že  se  rozhodlodejít z úřední funkce, neboť doufá, že se nervově uklidní ajeho zdravotní stav se pak zase upraví.

Gottwald  mě  při  odchodu  vyzval,  abychom  paníBenešová i já působili na pana prezidenta, aby své rozhod-nutí odvolal.

Odpoledne  jsem  informoval  prezidenta  o  dopolednímrozhovoru s předsedou vlády. Poněvadž si to Gottwald přál,prezident mi naznačil k jeho informaci body, které mu chceoznámit  jako  své  zásadní  důvody  k  rezignaci:  „Řeknětekolegovi  Gottwaldovi,  že  v  ústavě mi  vadí  ty  věci,  kteréjsou proti mému pojetí demokracie. Ne socialismus. Ten minevadí.  Ale  já  ty  věci  nemohu  a  nechci  diskutovat  v  de-tailech.  Například  volby.  Já  už  řekl  Noskovi,  že  nesouh-lasím  s  jednotnou  kandidátkou.  To  nejsou  volby.  Jejichvýsledek je předem určen ze shora. A ještě k tomu mají lidévolit veřejně. Tak já těm věcem nerozumím. Celá ústava jezaložena na vůli lidu. I prezident musí odejít, bude-li to vůlelidu. Ne těch, kdož ho volili. Nikde není řečeno, jak se máta vůle projevit, kdo ji kontroluje, kde má limit. To vedek anarchii – nebo k opaku. A je v ústavě řada dalších věcí,s  nimiž  nesouhlasím.  Celý  její  fundament  je  nede-mokratický, aspoň jak já demokracii rozumím. Ale já protitomu  nechci  mluvit,  já  nechci  kolegovi  Gottwaldovipřekážet. Když však nesouhlasím a nechci a nemohu disku-tovat, tak musím odejít. To je jasné. Já přece jen se necítímtak zdráv,  abych o  to všechno mohl bojovat. Ta ústava  je

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 13

Masarykův lid

14

ho o rozhodnutí podat demisi a požádat předsedu vládyo návštěvu. Znovu konstatuje, že žádné politiky nepřijímal,zdůrazňuje  a  podtrhuje,  že  všechna  jeho  rozhodnutí  azávěry jsou výlučně jeho závěry a rozhodnutími osobními.

Prezident ujišťuje, že měl vždy ve zvyku jednat o všechotázkách  s  otevřeným hledím,  stejně  tak  i  dnes  chce  se  spředsedou vlády otevřeně dohodnout. Béře  tuto věc velmivážně,  odchod  prezidenta  z  úřadu  je  věc  vážná,  a  protootevřeně otázku  tu  chce  s  předsedou vlády prodiskutovat.Otázka hlavy státu je důležitá a vážná a musí dle toho býtřešena.

Především chce mu říci několik svých poznámek o novéústavě. Prodiskutoval ji dlouze s poslancem dr. Procházkoua došel k závěru, že jeho názory se velmi rozcházejí s názo-ry, obsaženými v ústavě. Rozdíl v názorech neznamená, žeto musí být spor nebo boj, ale prezident myslí, že o těchtonázorových rozdílech nebude možno se úplně dohodnout.V čem jsou tyto názorové rozdíly?

V čem prezidentovo pojetí se lapidárně liší od ústavy, jeformulace  ústavy  o  vůli  lidu.  Cítí  se  povinen  předsedovivlády to říci. Ta formule je jiná, nežli byla v ústavě dřívější;také je jinak podle toho formulována přísaha prezidenta re-publiky  a  prezident  s  touto  formulací  souhlasit  nemůže.Text  přísahy  je  ovšem  důsledek  celého  pojetí  vůle  lidu.Prezident vidí, že v ústavě není určeno, jakými formami semá vůle lidu projevit a jaká jsou její omezení. To nakonecprakticky  znamená,  že  jak  členům  vlády,  tak  prezidenturepubliky  určuje  postup  vůle  lidu,  ale  není  řečeno,  jak  sestanoví vůle lidu a z toho vzniká nejistota. Nakonec by tomohla být ulice, která bude ohlašovat vůli  lidu,  a  toho  seprezident bojí. Je to pro něj věc velmi závažná a hrozí se jí.V únoru se podvolil, podle předsedy vlády to byla vůle lidu,ale byla  to vlastně ulice. Říká přímo, že za  těch okolnostínemůže  být  prezidentem  republiky,  když  dnes  takovámožnost je dána dokonce ústavou. Nechce se znovu dostatdo té situace a jediný závěr, který z toho musí udělat, je ode-jít.

Je si vědom, že by měl tuto otázku diskutovat s ústavnímvýborem, ale nechce  tak postupovat. Prostě konstatuje, žeze situace může vyvodit jediný důsledek, to je odejít. Má-lipochybnosti – a prezident konstatuje, že je má –, musí ode-jít.  Je  to  pro  něj  věc  velmi  vážná  a  ví,  jaké  to  bude mítdůsledky pro budoucnost.

To  je první  fundamentální otázka. Nyní upozorňuje nadruhou, také vážnou otázku. Omlouvá se předsedovi vlády,že jeho výklad je dnes pomalejší a méně dobrý, nežli by sipřál, k čemu předseda vlády konstatuje, že naopak, v tomtorozhovoru pan prezident je právě v dobré kondici.

Ta  druhá  věc  je  otázka  volebního  zákona.  Prezidentzákon podepsal z toho důvodu, že nakonec formulace se muzdála ucházející. Když však viděl, jak se v diskusi předsedyÚRO náměstka Zápotockého vyvinula otázka jednotné kan-didátní listiny, měl prezident pochybnosti. Požádal, abyk  němu  přišel  pan  ministr  vnitra  Nosek,  chtěl  vědět,  corozhodnutí předsedy ÚRO znamená, neboť byl přesvědčen,že  dle  jeho  názoru  důsledky  rozhodnutí  náměstkaZápotockého  neodpovídají  demokratickým  předpisům.Prezident zdůrazňuje, že podle jeho názoru to demokratickévolby nejsou; aby předseda vlády vzal to tak, jak to on říká,

neboť  uznává,  že mohou  být  lidé  jiného  názoru,  ale  jehomínění je, že jednotná kandidátní listina neznamená volbudemokratickou. Uznává,  že předseda vlády může mít  jinéstanovisko, ale prezident cítí se povinen říci mu názor svůja vyvodit z toho důsledky stejně jako v té otázce vůle lidu.

Předseda vlády klade otázku, zda pan prezident se dom-nívá, že volby nebudou demokratické tím, že bude jednotnákandidátka a že volby nebudou tajné.

Prezident odpovídá,  že  ano,  ale uznává,  že mohou býtnázory  jiné.  Jestliže  v  tomto  případě  ty  názory  jiné  máministerský  předseda  a  vůdce  strany,  prezident  nemůžezměnu názorů těch vynucovat; je to fundamentální rozpor,je třeba si to říci, z tohoto fundamentálního rozporu vyvoditdůsledky a odejít.

Když se poprvé dozvěděl o možnosti jednotné kandidát-ní  listiny,  požádal ministra Noska  o  rozmluvu.  Prosil  ho,aby nestavěli prezidenta do této situace, neboť nebude mocizákon podepsat; žádal ho, aby mluvil s předsedou vlády aupozornil ho na jeho skrupule. Fakt je, že ministr Nosek byltehdy právě tak překvapen jako prezident; řekl mu, že budemít s tím v úřadě velké potíže a že nejsou na to připraveni.Prezident ho tehdy požádal, aby mluvil s předsedou vlády as náměstkem Zápotockým. Ministr Nosek slíbil, ale nikdyžádnou  odpověď  prezidentu  nedal,  volby  jednotné  všakpřišly.  Prezident  znovu  konstatuje,  že  jsou  tu  názorovérozdíly,  on  nemůže  jen  tak  přijmout  stanovisko  druhých,proto musí z toho vyvodit důsledky.

Prezident uvádí dále řadu otázek, jež charakterizuje jakoméně  podstatné.  Je  to  otázka  občanských  práv.  A  tatootázka je důležitá přesto, že práva ta jsou v návrhu ústavydost podstatně rozšířenější a důležitější, nežli byla v ústavěstaré. Na druhé straně však vidí, že se připravuje zákon naochranu lidově demokratické republiky a v zákoně tom jsoumeze občanských práv stanoveny tak, že vlastně rozsah je-jich bude velmi úzký. Jinými slovy, rozsah těch občanskýchpráv bude určovat ministerstvo vnitra, de facto, a nebudourozhodující předpisy, které  jsou v ústavě. Co prezidentovihlavně  vadí  v  návrhu  ústavy,  je,  že  jsou  tam  věci  dvoj-smyslné a bude záležet jen od úřadů, jak je budou vykládat.Potom  je  důležité,  že  v  ústavě  nejsou  garance  těchobčanských práv,  jako bývají v  jiných ústavách. Není  tamnapříklad správní soud. Předseda vlády upozorňuje, že us-tanovení o správním soudě v ústavě je. Prezident připouští,že se může mýlit, myslí, že v ústavě se jen říká, že správnísoud bude, ale není  tam stejně uveden volební  soud a ús-tavní  soud.  Předseda  vlády  upozorňuje,  že  pravomoc  ús-tavního  soudu  přechází  na  předsednictvo  Národníhoshromáždění.

Prezident  konstatuje,  že  dvojsmyslnost  různých  usta-novení vyvolává nejistotu, a když on stojí před takovou ne-jistotou, je skrupulózní a bojí se věci toho rázu podepisovat.Soudci například jsou neodvislí, jen pokud jsou soudci z po-volání, ale neodvislost soudců z lidu není zaručena.

Prezident opakuje, že to jsou věci méně důležité, že všakchtěl ukázat, v čem má skrupule; jinými slovy, ústavě chy-bí demokratická kontrola občanských práv.

Jaromír Smutný

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 14

Masarykův lid

15

z Archivùz ArchivùV roce 1968 v době "pražského jara" začaly pracovat komise pro posuzování nezákonností, které se děly v uplynulých dvacetiletech komunistického režimu. otiskujeme výpověď politického vězně Jana Vlasáka, v níž vypovídá o svém věznění v několikatáborech na Jáchymovsku a Příbramsku. Jeho sdělení je tak konkrétní, že ve čtenáři vyvolá jasnou představu o každodennímvězeňském táborovém životě. Připojujeme záznam o náčelníkovi nPT Vykmanov a o Vlasákově setkání s ním, když už byl nasvobodě. Je to podnět k úvaze o vztahu vězně a věznitele.

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 15

Masarykův lid

16

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 16

Masarykův lid

17

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 17

Masarykův lid

18

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 18

Masarykův lid

19

4-2015 2.verze_ek 19.12.2015 18:28 Stránka 19

Masarykův lid

20

Milí čtenáři, používám zcela vědomě plurálu „knihy“, pro-tože se blíží konec roku 2015 a bude tedy záslužné uvést několikpostřehů souvisejících se soutěží o cenu Miroslava Ivanova, je-muž  po  zásluze  patří  ocenění  „zakladatel,  průkopník  či  tvůrcečeské  literatury  faktu“.  Pokud  tomuto  literárnímu  žánruholdujete, jistě se mnou budete souhlasit. A budete se mnou takézajedno, pokud se budu snažit poskytnout několik  informací opodobě a průběhu soutěže v roce 2015 a o jejích autorech. 

Víme  již,  že  tematická oblast LF  (budu užívat  této  zkratkyznámého dvousloví) je tak doširoka otevřená, že tématem můžebýt  celý  rozlehlý  svět,  náš  svět,  v  němž  žijeme,  s  celým  uni-versem. I letošní díla přihlášená do soutěže to potvrzují. Největšípočet  děl  tradičně    zaslala  nakladatelství  Mladá  fronta  (10),Academia  (10),  také  Dokořán  (3),  přispěla  i  nakladatelstvíEpocha(3), Jota(2), Svět křídel (3), Akcent (1) a několik dalších(Auditorium,  AOS  Publishing,  Český  svaz  bojovníků  zasvobodu, též i některá regionální nakladatelství).

Spisovatelé  se  doširoka  a  takřka  s  nezkrotným  elánemrozběhli  po  českých  dějinách,  mýtech  a  vědě  o  hvězdách,literatuře  a  dobových  souvislostech,  evoluci  člověka,  po  výz-namných osobnostech české literatury, bojích za svobodu (stáleživé  téma dvou světových válek),  světových událostech, osuduBerlína  po  stavbě  berlínské  zdi,  po  osobnostech  hýbajícíchspolečností,  historii  středověku,  krásách  naší  přírody  a  země,dějinách šermu, estetice tetování  atd.

Jedním  z  hledisek  poroty  je  kromě  návrhu  na  cenu  za  ce-loživotní  dílo  autorovo  i  ocenění  významných  děl  LF  uply-nulého roku. Věkově vymezenou kategorií jsou autoři do 39 let.Začnu tedy jimi. 

V  nakladatelství  Academia  vyšla  vynikající,  zcelamimořádná  kniha  Petry  Vokáčové  Příběhy o hrdé pokoře spodtitulem Aristokracie českých zemí v době baroka (553 stranytextu, s celým aparátem 963 strany)! Obdivuhodná práce! Přímofascinující!  Prožijeme  s  ní  oslňující  a  dramatické  kariéry  JanaVáclava Vratislava  z Mitrovic,  Jana  Jáchyma  ze Žerotína,  pol-ního maršála  Leopolda  Antonína  Šlika,  pražského  arcibiskupaJana  Bedřicha  z  Valdštejna,  nejvyššího  českého  kancléřeFrantiška  Ferdinanda  Kinského,  nejvyššího  dvorského  sudíhoFrantiška Josefa Černína. Při četbě této publikace jsem si kladlotázku, čím taková „bachratě tlustá“ kniha zapůsobí. Po půl rocepo prvním čtení jsem si ji chtěl vypůjčit v knihovně a musel jsemsi na ni dát záznam. Proč asi takové rozměrné dílo je na záznam?

Odpověď  nám  dá  úvod  k  neobyčejně  působivě  napsanémupříběhu (jeden z nejlepších) o nepříliš šťastné Erdmundě Terezehraběnce z Ditrichštejna, provdané kněžně z Lichtenštejna: „Jeneděle večer, masopustní čas. Do vídeňských ulic už padl soum-rak a za okny paláce stojícího na ulici Herrengasse, jen nedalekood  místa,  kde  tato  vyhlášená  promenáda  ústí  před  bránycísařského hradu, právě zažehli svíce ke slavnostní hostině…

Píše se datum 16. února roku 1681 a Ferdinand Josef z Di-trichštejna, pán na Mikulově, vdává svou nejstarší dceru…”

Rovnou tedy a bez zbytečných úvodů. Styl a tajemství.

Příběhy kariér (nikoli podrobné biografie,  jsou  to  skutečnévzrušující příběhy) uvedených šlechticů jsou až uchvacující, jaksi troufám tvrdit. Kniha nemá sobě podobné. Nenacházíme tu jenobvyklé  tragické  posouzení  barokní  doby,  nýbrž  hrdost  nadkariérou českých šlechticů. Baroko není již nahlíženo pouze jakonaprostá decimace české šlechty.

Zaslouží  si,  abych se  rozboru  těchto příběhů  i  stylu,  jakýmjsou ztvárněny, věnoval v příští recenzi samostatně. Jde o díloo nobilitě, které považuji za opravdu noblesní.                                           

Jakub Jiří Jukl (také jako Petra Vokáčová autor do 39 let) sezabývá ve své knize Adamité (nakladatelství Dokořán) osudemtzv. adamitů, odštěpenců husitského hnutí.

Jeho výklad zaujme, zasvěceně obohacuje čtenáře zajímajícíse  o  tuto  kapitolu  českých  dějin  novými  pohledy  a  poznatky.Zejména  je  neotřele  pojednáno  o  svérázném  volném    pojetíagape (agapa,  slovo  z  řečtiny,  jež  pojmenovává  křesťanskoulásku, zejména v Novém zákoně ) ve vztahu k sexu.

Mnohé  čtenáře  nepochybně  přiláká  publikace  MartinaRychlíka vydaná v nakladatelství Mladá fronta (také autor do 39let) Dějiny tetování. Vysvětluje tu historii tetování z širokéhoobzoru,  zastoupen  je  celý  svět:  Amerika,  Asie,  Oceánie,  a  jeproveden řez stoletími od nejstarších dob až k postmodernismu.Vymezuje  cíle  tetování od  estetických,  zkrášlovacích  až k mo-cenským. Vše se uvádí na scénu v působivém literárním tvaru.Celkově jde o krásně vypravenou knihu s mnoha barevnými ilu-stracemi a fotografiemi.

Mně jako člověku zaměřenému na literaturu, literární teorii,kritiku a historii se stala blíz