JednaJe veliký rozdíl mezi vyhrožováním smrtí a milostným dopisem, dokonce o když ten kdo píše ty vyhružky stále tvrdá, že mě miluje. Ale vzhledem k tomu, že i já jsem se pokusila zabít někoho, koho miluji mi nedává právo to odcuzovat. Dnešní dopis přišel s dokonalým načasováním, což jsem vlastně čekala. Přečetla jsem si ho čtyřikrát a přestože jsem měla zpoždění, nemohla jsem si pomoct a přečetla jsem ho ještě po páté.

Moje nejdražší Rose,jedna z mála stinných stránek, když jsi probuzena je ,že už nepotřebuješ spát, tudíž nemáš sny. Je to škoda, protože kdybych mohl snít, zdálo by se mi určitě o tobě. Nechal bych si zdát o tvé vůni a o tom jaké to je. Cítit mezi prsty tvoje tmavé hedvábné vlasy. Snil bych o tvé hebké kůži a žhavých rtech při našem polibku. Když ale já nemám sny, musím se spokojit se svou představivostí. Která je skoro stejně dobrá. Všechno si dovedu dokonale představit, dokonce i to, jak tě připravím o život. Je mi to líto, že to budu muset udělat, ale nedalas mi na vybranou. Odmítla jsi semnou žít navěky a prožít tak věčnou lásku, takže nemám jinou možnost, než tě zabít. Někoho tak nebezpečného jako jsi ty nemohu nechat naživu. I kdybych tě teď probudil proti tvé vůli, máš už mezi Strigoly tolik nepřátel, že by tě někteří z nich jistě brzy zabil. Pokud tedy musíš zemřít, pak to bude mou rukou a ne rukou někoho jiného.I tak ti přeju hezký den a zvládni zkoušky, ne že by jsi k tomu potřebovala štěstí. Je to jenom mrháním času, když tě nutí podstoupit zkoušku. Jsi nejlepší ze všech a od dnešního večera se budeš pyšnit značkou slibu. To samozdřejmě znamená, že až se znovu setkáme, boj stebou bude pro mě větší výzvou a já si to rozhodně užiju.A my se opravdu setkáme. Po maturitě odejdeš z Akademie a jakmile se ocitneš za ochranou zdí tak si tě najdu. Nikde na světě neexistuje místo, kde by jses mohla předemnou schovat. Sleduju tě.S láskou Dimitri.

Přestože mi tak " přátelsky" popřál úspěch mi ten dopis nepřipadal moc povzbudivý. Hodila jsem ho na postel a zachmuřeně jsem vyšla z pokoje. Snažila jsem si to moc nepřipouštět, ačkoli to bylo nemožné, aby mě něco takového vyděsilo. Nikde na světě neexistuje místo, kde by jses mohla předemnou schovat.O tom nepochybuji. Věděla jsem, že Dimitri má svoje špehy. Když se můj instruktor a milec proměnil ve Strigola se po nějakém čase stal vůdcem Strigolů. Tak trochu jsem jeho kariéru urychila, když jsem zabila jeho bývalou šéfku. Mám za to, že má dost špehů i v řadách lidí, kteří mě sledují, kdy překročím hranici pozemků.Žádný Strigol se nemůže dostat přes ochranou bariéru, která funguje čtyřiadvacet hodin denně. Lidé ovšem ano. A jak jsem před nedávnem pochopila, tak sposta lidí dobrovolně složila Strigolům v naději, že je probudí a oni budou nesmrtelní. Těmhle lidem připadá, že věčný život stojí za to aby zatratili svoji duši a zabíjeli jiné, aby smi přežili. Dělá se mi z toho zle.Ale trápilo mě to, když jsem šla trávou, která byla odpočátku jara jasně zelená. Trápil mě Dimitri. Vždycky jen Dimitri. Muž, kterého miluji. Strigol, kterého chci zachránit. Zrůda kterou budu nejspíš muset zabít. Láska, kterou jsem k němu cítila byla stále silná a nezáleželo na tom, kolikrát jsem si opakovala, že bych se měla pohnout dál.

Nezáleželo na tom, že si ostatní mysleli, že jsem to překonala. Byl neustále semnou, pořád jsem na něj myslela a stále jsem pochybovala o sobě." Vypadáš jako by ses chystala postavit armádě."Zaplašila jsem svoje pochmurné myšlenky. Tolik jsem uvažovala o Dimitrim a jeho dopisech, že jsem šla přes kampus a nevnímala okolí. Ani jsem si nevšimla své nejlepší kamarádky Lissy, která se na mě usmívala a srovnala semnou krok. To, že mě takhle překvapila bylo něco neobvyklého, protože máme spolu psychické pouto, díky němuž vím, kde je a co cítí. Mesela jsem být opravdu zamyšlená, že jsem si ji nevšimla. A takhle zamyšlená jsem byla proto, že se mě někdo snaží zabít. Odbařila jsem Lissu čímsi, co jsem považovala za přesvědčivý úsměv. Věděla, co se Dimitrimu stalo a věděla i to, že čeká na příležitost, aby mě mohl zabít po tom co jsem se snažila zabít já jeho a nepovedlo se mi to. Dopisy, které jsem od něj dostávala každý týden ji samozdřejmě znepokojovaly. Sama měla dost starostí i bez mého nemrtvého pronásledovalele."Svým způsobem už stojím proti armádě," odpověděla jsem ji. Byl už podvečer, ale teď v létě bylo slunce stále vysoko na obloze a zalévalo nás zlatým světlem. Já ho milovala, ale pro Moroje- mírumilovné živé vampíryy, jako je Lissa to bylo nepříjemné a oslabovalo je to. Zasmála se a své platinově blond vlasy si hodila přez rameno. Sluneční svit ji dodávál záři až andělskou."Já si to myslela. Čekala jsem, že tě to takhle sebere."Chápala jsem na co naráží. I Dimitri psal, že zkoušky pro mě budou ztráta času. Koneckonců jsem se ho vydala hledat do Ruska, kde jsem čelila skutečným Strigolům a spousty jsem jich zabila sama. Nadcházející zkoušky bych se nejspíš bát neměla, ale všechna ta sláva a očekávání na mě najednou dolehly. Srdce se mi rozběhlo jako o závod. Co když to nezvládnu? Co když nejsem tak dobrá, jak si myslím? Strážci se kterými budu bojovat, sice nebudou opravdovými Strigoly, ale přece jen jsou velmi zkušení a bojují o dost lépe než já. Namyšlenost mě může dostat do problémů a pokud selžu znemožním se předevšemi na nichž mi záleží. Přede všemi, co ve mně vkládají velkou důvěru. A ještě jedna věc mě znepokojovala."Bojím se, jak tyhle známky ovlivní moji budoucnost," řekla jsem. Byla to pravda. Tyhle zkoušky byly pro strážce novice, jako jsem já, závěrečné. Zajišťovaly, že můžu u Sv. Vladimíra odmaturovat a zařadit se mezi opravdové strážce, kteří chrání Moroje před Strigoly. A také rozhodnou o tom, který strážce bude přidělem ke kterému Moroji.

Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila Lissin soucit - a starost. "Alberta si myslí, že je tu velká šance, že můžeme zůstat spolu-, že budeš i nadále moje strážkyně."Ušklíbla jsem se. "Myslím, že to Alberta říkala, abych se vrátila do školy." Před několika měsíci jsem vypadla na lov Dimitrije a pak se vrátila - což nevypadalo moc dobře v mém akademickém zápise. Byl tam také malý fakt, že královna Morojů, Taťána, mě nenávidí a pravděpodobně bude dělat všechno možné, aby zmařila můj úkol - ale to byl jiný příběh. "Myslím, že Alberta zná jediný způsob, jak by mi mohli dovolit tě chránit-abych byla poslední strážce na zemi. A i potom, by šance byla dost mizivá."Před námi řev davu rostl. Jedna z mnoha školních sportovišť byla přeměněna na arénu jako za nějakých gladiátorských dní. Tribuny byly vytvořeny, rozšiřovaly se od jednoduchých dřevěných sedadel do luxusně polstrovaných lavic se stříškami se stíny pro Moroje proti slunci. Vlajky obklopovaly pole, jejich světlé barvy ve větru vypadaly jako šlehačka. Neviděla jsem to tam ještě, ale věděla jsem, že tam bude nějaký druh

kasáren postaven v blízkosti vchodu na stadion, kde čekali nováčci,s nervy k prasknutí. Pole samo o sobě se proměnilo v překážkovou dráhu nebezpečných testů. A od zvuku toho ohlušujícího jásotu, bylo jasné, že je tam spousta fanoušků."Nevzdala jsem se naděje," řekla Lissa. Prostřednictvím pouta jsem věděla, že to myslí vážně. Byla to na ní jedna z úžasných věcí - neochvějná víra a optimismus, které přečkají nejhorší utrpení. Byl to ostrý kontrast k mé nedávné cynismu. "A já mám něco, co by ti dnes mohlo pomoct."Zastavila se a sáhla do kapsy džínů, vytáhla malý stříbrný prsten s rozptýlenými drobnými kameny, které vypadaly jako olivíny. Nepotřebovala jsem pouto,abych pochopila, jaká to od ní byla oběť."Oh, Liss... Já nevím. Já nechci, um, neoprávněnou výhodu."Lissa obrátila oči v sloup. "To není ten problém a ty to víš. Je v pořádku, přísahám."Prsten, který mi nabízela byl naplněný vzácným typem magie,který ovládala. Všichni Morojové měl kontrolu nad jedním z pěti elementů: země, vzduch, voda, oheň nebo duch. Duch byl nejvzácnější - tak vzácný, že byl po staletí zapomenuto. Pak se Lissa a několik dalších s ním nedávno vynořili. Na rozdíl od ostatních prvků, které byly spíše fyzické povahy, duch byl vázaný na mysli a všechny druhy psychických jevů. Nikdo ho plně nepochopil.Tvorba kouzla s duchem bylo něco,s čím Lissa začala experimentovat teprve nedávno - a ona v tom nebyla moc dobrá. Její nejlepší schopnost ducha bylo uzdravování, a tak se stále snažila předat léčivé účinky do věcí. Ten poslední byl náramek, který spálil mou paži."Tohle je jedinečná práce. Sice malá, ale pomůže zachovat temnotu pryč,během zkoušení."Mluvila lehce, ale my obě jsme znaly závažnosti jejích slov. Za všechny schopnosti ducha se i platilo: tma, která se projevovala jako hněv a zmatek, a nakonec vedla k šílenství. Tma, která se někdy přes pouto přemísťovala na mě. Lissa a já jsme slyšely, že kouzly a jejím léčením jsme s tím mohly bojovat. To bylo také něco, co jsme se pokoušely zvládat.Dala jsem jí slabý úsměv, dojatá jejími obavami a vzala si prsten. Nespálil mi ruku, což jsem brala jako slibný znamení. Byl tak malý,že se vešel jen na můj malíček. Necítila jsem se vůbec nic. Někdy se to stalo, když kouzlo hojilo. Nebo by to mohlo znamenat,že prsten byl zcela k ničemu. Ať tak či onak, nic zlého se nestalo."Díky," řekla jsem. Cítila jsem její radost a pak jsme pokračovaly v chůzi.Držela jsem ruku přede sebou, obdivovala způsob, jakým se zelené kameny leskly. Šperky nebyly dobrý nápad na fyzické utrpení s kterým se budu potýkat, ale vezmu si rukavice."Těžké uvěřit, že po tomto odsud odejdeme a půjdeme do reálného světa, "Uvažovala jsem nahlas, nezvážila svá slova.Vedle mně Lissa ztuhla a okamžitě jsem litovala svých slov." Být venku v reálném světě,"mínila Lissa a já jsem ji pověřila úkolem - nešťastně -když mi slíbila pomoct před několika měsíci.Zatímco jsem byla na Sibiři, dozvěděla jsem se, že by mohl být způsob, jak vrátit Dimitrije zpět k na dhampýra, jako jsem já. Byl to velký výstřel- možná lež - a vzhledem k tomu způsobu, jakým byl zafixovaný na mé zabití jsem neměla iluze, že bych měla jinou možnost než ho zabít, když narazím na něho nebo on na mě. Ale pokud byl způsob, jak jsem ho mohla zachránit před tím, co se mu stalo, musela jsem to zkusit.

Bohužel, abych získala ty informace, musela jsem se dostat ke zločinci. A ne k jen tak ledajakému zločinci: Viktor Daškov, královský Moroj, který mučil Lissu a udělal nám spoustu jiných násilností, které nám ze života učinily peklo. Spravedlnost ale vyhrála a Viktor byl pod zámkem ve vězení, což komplikovalo věci. Dozvěděli jsme se, že tak dlouho, jak on bude předurčen k životu za mřížemi, nevidí žádný důvod, aby nám řekl co ví o jeho nevlastním bratrovi - jediný člověk, který kdysi údajně zachránil Strigoje. Rozhodla jsem se - možná nelogicky - že Viktor by nám mohl říct informace, kdyby jsme mu dali jedinou věc, o kterou stojí: Svobodu.Tato myšlenka nebyla stoprocentní z mnoha důvodů. Za prvé, nevěděla jsem, jestli to bude fungovat. To byla velká věc. Za druhé jsem netušila, jak učinit fázi útěk-z-vězení, natož kde jeho vězení dokonce je. A konečně tu byla skutečnost, že bychom pomohli našemu úhlavnímu nepříteli. Pro mě to bylo zničující, natož pro Lissu. Přesto jak ji ta myšlenka trápila - a věřte mi, že moc - pevně přísahala,že mi pomůže. Několikrát jsem jí za ty měsíce řekla, že to nemusí dělat, ale ona si stála pevně za svým. Samozřejmě s ohledem,že jsme neměli žádný způsob, jak najít vězení, slib se nemohl dotáhnout do konce.Snažila jsem se zaplnit trapné ticho mezi námi, říct, že bych opravdu chtěla abychom oslavili její narozeniny ve velkém stylu příští týden. Moje pokusy byly přerušeny Stanem, jedním z mých dlouholetých instruktorů."Hathawayová!" vyštěkl, přicházel ze směru od pole. "Pěkné, že jsi mezi nás zavítala. Vlez tam, hned!"Myšlenky na Viktora zmizely z Lissiny mysli hned. Lissa mě rychle objala. "Hodně štěstí," zašeptala. "Ne, že bys ho potřebovala."Stanův výraz mi řekl, že to desetisekundové objetí bylo příliš dlouhé. Dala jsem Lisse úsměv formou poděkování a ona pak zamířila pryč najít naše přátele v hledišti, zatímco já pobíhala za Stanem."Máš štěstí, že nejsi jedna z prvních," zavrčel. "Lidé dokonce uzavírají sázky o tom, jestli to uděláš.""Opravdu?" Zeptala jsem se vesele. "Jaké jsou sázky? Protože si ještě rozmyslím, jak se sama vsadím. Mám trochu kapesného."Přimhouřenýma očima po mě střelil upozornění, že nejsou potřeba žádná slova, když jsme vstoupili do čekací plochy-poblíž pole. Vždycky mě ohromilo v minulých letech kolik práce se dávalo do těchto zkoušek a teď jsem neměla menší překvapení, když jsem to viděla zblízka. Kasárna pro nováčky, kteří čekaly, byla ze dřeva s kompletní střechou. Struktura vypadala, jako kdyby byla součástí stadionu navždy. Byla postavena s pozoruhodnou rychlostí a bylo třeba složit ji stejně rychle, jakmile zkoušky budou u konce. Dveře široké asi pro tři lidi mi dalo dobrý výhled na pole, kde jeden z mých spolužáků čekal netrpělivě až zavolají jeho jméno. Všechny druhy překážek byly postavěny tam, testy na rovnováhu a koordinaci, zatímco jsme ještě museli bojovat a vyhnout se dospělým strážcům, kteří číhali kolem předmětů a rohů. Dřevěné stěny byly vytvořeny na jednom konci pole, vytvářely temné a matoucí bludiště. Sítě a vratké plošiny zavěšené v jiných oblastech, jež nás mají testovat, jak dobře bychom mohli bojovat v těžkých podmínkách.Několik dalších noviců čekali ve dveřích v naději, že získají výhodu tím, že sledují ty, kteří šli před nimi. Ne já. Já bych byla slepá při koukání, co se jim přihodilo přede mnou. Zachvátily mě nesmyslné myšlenky a panika. Uklidnit se bylo to, co jsem teď potřebovala.Tak jsem se opřela o jednu ze stěn kasáren a pozorovala lidi kolem mě. Zdálo se, že jsem opravdu byla poslední, kdo půjde na řadu a přemýšlela jsem, jestli lidé skutečně

ztrácely peníze při sázení na mě. Někteří z mých spolužáků si šeptali v chlumech. Někteří se protahovali a cvičili. Jiní stáli s instruktory, kteří dělali trenéry. Ti učitelé mluvili soustředěně, aby svým studentům dali poslední rady. Pořád jsem slyšela slova jako koncentruj se a uklidni se.Vidět instruktory sevřelo mé srdce. Není to tak dávno, co to takové bylo pro mě. Představovala jsem si Dimitrije a mě,jak jsme spolu stáli a on mi říkal, abych to brala vážně a neztratila svou uvolněnost,až budu venku na hřišti. Alberta mi udělala slušné množství instruktáží, protože jsem se vrátila z Ruska, ale jako kapitán byla venku na hřišti zaneprázdněna s nejrůznějšími úkoly. Ona neměla čas být tady a držet mě za ruku. Moji přátelé, kteří by si se mnou mohli povídat - Eddie, Meredith a další - byli zaneprázdněni vlastními obavami. Byla jsem sama.Bez ní nebo Dimitrije - nebo, no, někoho - jsem se cítila překvapivou vlnu osamělosti, která proudila skrze mne. Nebylo to v pořádku. Neměla jsem být sama. Dimitrij by tu měl být se mnou. Tak to bylo, tak to má být. Zavřela jsem oči, předstírala, že tu opravdu je, jen pár centimetrů od mě a mluvil se mnou."Neboj se, soudruhu. Dokážu to poslepu. K čertu, možná,že to budu muset dělat. Máš něco, co mohu použít? Kdyby jsi byl tak hodný, dal by jsi mi kravatu." Vzhledem k tomu, že tato fantazie byla po tom, co jsme spolu spali, bylo velmi pravděpodobné, že on by mi později pomohl,jak bojovat poslepu - mimo jiné.Mohla jsem dokonale vidět obrázek,jak podrážděně zavrtěl hlavou. "Rose, přísahám, někdy je být s tebou každý den má osobní zkouška."Ale věděla jsem, že by se v každém případě usmíval a díval se hrdě a povzbuzoval mě, což jsem potřebovala, aby zkoušky zvládla -"Medituješ?"Otevřela jsem oči, nad udiveným hlasem. "Mami? Co tady děláš?"Moje matka, Janine Hathawayová, stála přede mnou. Byla jen o pár centimetrů menší než já, ale dokázala bojovat i s někým vysokým dvakrát ,jako já. Nebezpečný pohled na její opálené tváři říkal, že by vzala každou výzvu. Dala mi ironický úsměv a dala si ruce v bok."Copak si vážně myslíš, že bych si to nechala ujít?""Já nevím," připustila jsem, cítila se provinile, že jsem pochybovala. Ona a já jsme nebyly moc kontaktu v průběhu let a byly to poslední události - většina z nich špatné - které obnovily naše spojení. Stále jsem ještě nevěděla, jak se k ní chovat. Kmitala jsem mezi malou holčičkou, která potřebovala nepřítomnost matky a teenager v nelibost nad jejím opuštěním. Také jsem si nebyla úplně jistá, jestli bych jí někdy odpustila, kdyby se vysmívala 'prohře' v mém boji. "Myslela jsem, víš, že máš důležitější věci na práci.""Neexistuje způsob, jak bych tu mohla chybět." Sklonila hlavu, takže se její kaštanové kadeře houpaly na straně. "Ani tvůj otec.""Co?"Spěchala jsem ke dveřím a vyhlédla ven na pole. Můj pohled na tribuny nebyl fantastický, díky všem překážkám na poli, ale byl dost dobrý. Byl tam: Abe Mazur. Byl malá tečka, se svým černým plnovousem a knírem, stejně jako se smaragdově zeleným šátkem uvázaným přes košili. Mohla bych dokonce stěží rozeznat záblesk jeho zlaté náušnice. Musel se roztavit v tomhle vedru, ale byla jsem si jistá, že i sebevětší pot by nezkrotil jeho okázalý smysl pro módu.Pokud můj vztah s matkou byl povrchní, můj vztah s otcem prakticky neexistoval. Potkala jsem ho již v květnu, a dokonce až potom, co jsem se vrátila zpět jsem zjistila, že jsem ho dcera. Všichni dhampýři měli jednoho rodiče Moroje a on byl můj.

Pořád jsem si nebyla jistá, co k němu cítím. Většina z jeho 'prostředí' zůstávala záhadou, ale byla spousta zvěstí, že byl zapletený s nelegálním podnikáním. Lidé s ním také jednali, jako by byl ve'vysokém' okruhu významných lidí, a když jsem viděla, že o tom bylo jen málo důkazů, nepřekvapilo mě to. V Rusku mu říkali Zmey: had.I když jsem na něj zírala v údivu, moje máma ke mně přišla. "Bude šťastný,že jsi tu včas," řekla."Musel se zbavit některých důležitých schůzek, aby tě viděl. Vsadil si na tebe peníze, jestli se cítíš líp."Zasténala jsem. "Samozřejmě. Samozřejmě, že se sem dostal. Měla jsem vědět, co nejdříve -" Moje čelist poklesla. "On mluví s Adrianem?"Jo. Sedící vedle Abeho byl Adrian Ivaškov - můj více-nebo-méně přítel. Adrian byl královský Moroj - a jiný duch uživatele jako Lissa. Byl do mě blázen (a často jen blázen) od té doby,co jsme se poprvé setkali, ale já jsem měla oči jen pro Dimitrije. Po neúspěchu v Rusku, jsem se vrátila a slíbila Adrianovi šanci. K mému překvapení to bylo. . . dobré mezi námi. Skvělé. O mi napsal, proč by jsme měli být spolu. Byly to věci jako "Vzdám se cigaret, i když je vážně, vážně potřebuju," a "každý týden pro tebe budu mít romantické překvapení, jako například: improvizovaný piknik, růže nebo výlet do Paříže - ale tyhle věci ne,protože by skutečnosti už nebyly překvapením. "Být s ním nebylo takové, jaké to bylo s Dimitrijem, ale pak jsem si uvědomila,že žádné dva vztahy by nemohli být naprosto stejní. Byli různými muži. I přesto jsem se probouzela po celou dobu bolestí nad ztrátou Dimitrije a naší lásky. Mučila jsem se, že jsem ho nedokázala zabít na Sibiři a osvobodit ho od jeho nemrtvého stavu. Přesto, mé zoufalství neznamenalo,že můj milostný život skončil - což mi trvalo chvíli přijmout. Změna byla tvrdá, ale Adrian mě udělal šťastnější. A to nyní stačilo.Ale to ještě nutně neznamená, že jsem chtěla, aby byl s mým otcem nebo pirátským gangsterem."Má na něj špatný vliv!" Protestovala jsem.Moje matka si odfrkl. "Pochybuji, že by měl Adrian na Abeho špatný vliv.""Ne Adrian! Abe. Adrian se snaží chovat se dobře. Abe všechno zničí." Spolu s kouřením Adrian přísahal, že přestane pít a i další neřesti padly v jeho návrhách. Mžourala jsem na něj a Abeho přes přeplněné stánky, snažila se zjistit, jaké téma by mohlo být tak zajímavé. "Co to povídáš?""Myslím, že je to teď nejmenší z tvých problémů." Janine Hathawayová neřeší nic, pokud to není praktické. "Dělej si starosti se zkouškami a terénem.""Myslíš si, že mluví o mně?""Rose!" Moje matka mi dala malý úder do paže a tak jsem strhla oči zpátky k ní. "Musíš to brát vážně. Udržuj se v klidu a nenech se rozptylovat."Její slova byla jako ta, co jsem si představovala,že Dimitrij říká, malý úsměv se vplížil se na můj obličej. Nebyla jsem tady sama po tom všem."Co je tady k smíchu?" zeptala se opatrně."Nic,"řekla jsem a objala ji. Nejdřív ztuhla a pak se uvolnila, vlastně mě krátce objala před mým ustoupením zpět. "Jsem ráda, že jsi tady."Moje matka nebyla příliš něžný typ a já jsem ji přistihla nepřipravenou. "No," řekla očividně nervózní, "Říkala jsem ti, že bych si to nenechala ujít."Podívala jsem se zpět na sedadla. "Abem si na jednu stranu nejsem tak jistá."Nebo. . . počkat. Zvláštní nápad mě napadl. Ne, ne tak divný, ve skutečnosti. Temný nebo ne, Abe má kontakty - dostatečně rozsáhlé, aby poslal zprávu Viktoru Daškovi do vězení. Abe byl ten,kdo požádal o informace o Robertu Doru Viktora-udělal to jako

laskavost pro mě. Když Viktor poslal zprávu zpět,řekl, že nemá žádný důvod, proč pomáhat Abemu a říct mu,co potřeboval, okamžitě jsem napsala svému otci o pomoc a skočila po mém nápadu o útěku-z-vězení. Ale teď -"Rosemarie Hathawayová!"Byla to Alberta, kdo mě volal, její hlas vyzněl hlasitě a jasně. Bylo to jako trubka, volání k boji. Všechny myšlenky na Abeho a Adriana - a ano, dokonce i Dimitrije - zmizely z mé mysli. Myslím, že mi moje matka přála hodně štěstí, ale přesné znění se ztratilo v mé hlavě, když jsem zamířila k Albertě a na pole. Adrenalin mě ovládl. Všechna moje pozornost se nyní zaměřila na to, co mě čeká: test, který ze mě konečně udělá strážce.

2

Moje zkoušky byly rozmazané.Člověk by si myslel, že když uvidí nejdůležitější součást mého vzdělání na svatém Vladimírovi, že si všechno bude pamatovat v perfektním, ostrým detailu. Přesto moje dřívější myšlenky byly realizovány. Jak jsem mohla odhalit, čemu budu čelit? Jak by se tyto modelové souboje mohly porovnávat s davem Strigojů útočících na naši školu? Musela jsem se postavit proti drtivé převaze a nevěděla, jestli ti, které jsem milovala byli naživu, nebo mrtví. A jak bych mohla mít strach z takzvaného boje s jedním z instruktorů školy poté, co jsem bojovala s Dimitrijem? Byl smrtelný jako dhampýr a horší, jak Strigoj.Ne že bych chtěla zlehčovat hodnocení. Byli vážně nebezpeční. Některým nováčkům se to nepodařilo a já jsem odmítla být jedním z nich. Byla jsem napadena na všech stranách, strážci, kteří už bojovali a bránili Moroje ještě předtím, než jsem se narodila. Aréna nebyla plochá, což ztěžovalo všechno. Naplnili jí nástrahy a překážkami, trámy a schody, které zkoušely moje bilance - včetně mostu, který mi bolestně připomněl minulou noc s Dimitrijem. Vrazila jsem mu stříbrný kůl do jeho srdce- kůl, s kterým spadl z mostu až dolů, do řeky.Most v aréně byl trochu odlišný od pevného dřevěného, na němž jsme Dimitrij a já bojovali na Sibiři. Tento byl vratký, špatně postavená cesta pouze z dřevěných prken s lanem pro podporu. Každým krokem se celý most houpal a třásl se, a otvory v dřevě mi ukázaly, kde někdejší spolužáci (bohužel pro ně) objevili slabá místa. Zkoušku mi přidělili na mostě, což byla asi nejhorší ze všech. Mým cílem bylo dostat 'Moroje' od skupiny 'Strigojů, kteří ho pronásledovali. Mého Moroje hrál Daniel , nový strážce, který přišel s ostatními do školy, aby nahradili zabité z útoku. Neznala jsem ho moc dobře, ale hrál naprosto poslušně a bezmocně - dokonce i trochu se strachem, jaký by měl pravděpodobně každý Moroj.Trochu mi odporoval k přejití mostu, a já můj nejklidnější, většinou přemlouvavý hlas ho nakonec přesvědčil jít přede mnou. Zřejmě testovali schopností lidí, stejně jako bojové dovednosti. Věděla jsem, že nedaleko za námi na hřišti se strážci jako Strigojové blížili.Daniel šel a já jsem ho zastiňovala, stále ho ujišťovala, zatímco všechny mé smysly zůstaly v pohotovosti. Most se divoce kýval, což mi řeklo, že naši pronásledovatelé se

k nám připojili. Ohlédla jsem se a spatřil tři 'Strigoje' jak k nám přicházeli. Strážci hráli pozoruhodně velmi dobře- pohybující se stejně obratnostně a rychle, jako skuteční Strigojové. Dohonili nás, že jsme se neměli kam hnout."Děláš to skvěle," řekla jsem Danielovi. Bylo těžké udržet správný tón v mém hlase. Křičení na Moroje by ho mohlo uvést do šoku. Myslela jsem si, že ani moc jemností by nebylo nápomocné. "A vím, že se můžeš pohybovat rychleji. Potřebujeme se dostat před ně - blíží se. Vím, že to zvládneš. Pojď."Musela jsem splnit přesvědčovací část testu, protože on se skutečně pohyboval rychleji - ne dost, aby jsme unikli našim pronásledovatelům, ale byl to začátek. Most se bláznivě rozkýval znovu. Daniel zakňučel přesvědčivě a ztuhl, svíral pevně lano po stranách. Před ním jsem viděla jiného strážce-jako-Strigoje čekajícího na opačné straně mostu. Věděla jsem, že jeho jméno bylo Randall, další nový instruktor. Byli jsme obklíčeni mezi ním a skupinou v zádech. Ale Randall zůstal na místě, čekal na prvním stavebním kamenu mostu, aby s ním mohl třást a ztěžovat nám to."Pokračuj," naléhala jsem, moje mysl rotovala. "Můžeš to udělat.""Ale je tam Strigoj! Jsme v pasti," Daniel vykřikl."Neboj se. Vyřídím ho. Stačí se pohnout."Můj hlas byl tentokrát divoký a Daniel se plížil dopředu, kvůli mému naléhavému povelu. Několik následujících okamžiků požadovalo perfektní načasování z mé strany. Musela jsem se dívat na 'Strigoje' na našich obou stranách a vést Daniela do pohybu, po celou dobu sledovat, kde jsme byli na mostě. Když jsme byli téměř tři čtvrtiny cesty napříč, sykla jsem, "Sehni se dolů na všechny čtyři, hned! Rychle!"Poslechl, zastavil se. Okamžitě jsem poklekla, stále mluvila polohlasem: "Chystám se na tebe křičet. Ignoruj to." Silnějším hlasem jsem zvolala, "Co to děláš? Nemůžeme přestat!"Daniel se ani nehnul a já zase mluvila tiše. "Dobrá. Vidíš, kde se lana připojují k zábradlí? Chop se jich. Chop se jich tak pevně, jak můžeš a nedělej nic, bez ohledu na to, co se stane. Omotej si kolem nich ruce, pokud budeš moct. Udělej to, hned!"Poslechl. Hodiny tikaly a já jsem nemohla promarnit ani chvíli. V jednom pohybu, stále přikrčená, jsem se otočila a přeřezávala lana nožem,který jsem dostala spolu se svým kůlem. Čepel byla ostrá, díky Bohu. Odmítala jsem strážcovské zkoušky prohrát. Lana nešlo okamžitě přeřezat, ale řezala jsem je tak rychle, že 'Strigojové' na obou stranách neměli čas reagovat.Lana se utrhla a já jsem stihla znovu Danieli připomenout, aby se držel. Dvě poloviny mostu se rozdělily směrem ke stranách dřevěného lešení, nesl váhu lidí, kteří na něm byli. No, nás alespoň. Daniel a já jsme byli připraveni. Všichni tři pronásledovatelé za námi nebyli. Dva spadli. Jednomu se jen taktak podařilo chytit prkna, klouzající trochu dříve, než se ho stačil pořádně chytit. Skutečný pád byl vysoký šest stop, ale já bych řekla, že se to považovalo jako padesát - vzdálenost, která by zabila mě a Daniela, jestli bychom spadli.Proti všem očekáváním se on ještě držel lana. Visela jsem a jakmile leželo lano a dřevo naplocho na boku lešení, začala jsem lézt nahoru je na žebříku. Nebylo snadné šplhat před Danielem, ale udělala jsem to a ještě jsem dostala šanci říct mu, aby vydržel. Randall, který čekal před námi nespadl. Měl nohy na můstku, když jsem přeřezala lano a byl překvapen natolik, že ztratil rovnováhu. Rychle se vzpamatoval, nyní se držel lana, snažil se vyšplhat až na pevný vysoký povrch. Byl mnohem blíž než já, ale mě se mu prostě podařilo chytit nohu a zastavit ho. Prudce jsem s ním trhla ke mně. Udržoval pevně své sevření na mostě a my jsme bojovali. Věděla jsem, že nebudu schopna ho shodit, ale byla jsem schopna ho udržet blízko. Na konec jsem

pustila nůž,který jsem držela a podařilo se mi získat kůl z mého pasu - něco, co zkoušelo mojí rovnováhu. Randallova nemotorná pozice mi dala šanci na jeho srdce, a já jsem jí využila.Na zkoušky jsme museli mít tupé kůly, ty, které by nepropíchly kůži, ale které by mohly být použity s takovou silou,aby přesvědčili naše protivníky, že jsme věděli, co jsme udělali. Můj zásah byl perfektní a Randall připustil, že by to byl smrtící úder, vzdal se svého držení a spadl z mostu.To mě nechalo přejít k těžkému úkolu- přemlouvat Daniela vylézt nahoru. Trvalo to dlouho, ale opět jeho chování nebylo daleko od toho, jak by se mohl chovat Moroj. Byla jsem vděčná, že se nerozhodl,že by skutečný Moroj ztratil držení a spadl.Po tom toho přišlo mnohem víc, ale bojovala jsem dál, nikdy nezpomalila nebo se nenechala ovlivňovat vyčerpáním. Vžila jsem se do bitvy, moje smysly zaměřeny na základní instinkty: bojovat, uhnout, zabít.A když jsem stála vyladěná na ně, stále jsem musela být inovativní a neudržovat se v klidu. Jinak bych nebyla být schopna reagovat na překvapení, jako byl most. Podařilo se mi všechno, bojovat bez jiných myšlenek než o splnění úkolů přede mnou. Snažila jsem se nemyslet na mé instruktory jako na lidi, které jsem znala. Zacházela jsem s nimi jako se Strigoji. Neucukla jsem před žádným úderem.Když to konečně skončilo, málem jsem si to neuvědomovala. Prostě jsem stála uprostřed pole bez žádných dalších útočníků. Byla jsem sama. Pomalu jsem si začala uvědomovat všechny podrobnosti. Davy v hledišti jásaly. Několik instruktorů na sebe kývalo, jako by byli propojeni. Moje vlastní srdce bušilo.Teprve Alberta mě s úsměvem zatahala za paži, že jsem si uvědomila,že je po všem. Test,na který jsem čekala celý život skončil, jako mrknutí oka."Pojď," řekla a ovinula mi ruku kolem ramen a vedla mě k východu. "Musíš dostat trochu vody a posadit se."Zmatená jsem ji nechala mé odvést z pole, kolem kterého lidé stále ještě jásali a křičeli mé jméno. Za námi jsem slyšela,že někteří lidé říkají, že by měli dát pauzu a opravit most. Vedla mě zpátky do čekajícího prostoru a jemně mě strčila na lavičku. Někdo jiný si sedl vedle mě a podal mi láhev s vodou. Podívala jsem se a uviděla mou matku. Měla výraz ve tváři, který jsem ještě nikdy neviděla: ryzí, zářící pýcha."To bylo ono?" Zeptala jsem se.Překvapila mě zase s opravdu pobaveným smíchem. "To bylo ono?" opakovala. "Rose, byla jsi tam skoro hodinu. Myslím, že jsi test zvládla s létajícími barvami - pravděpodobně jeden z nejlepších výsledků, jaké škola kdy viděla.""Opravdu? Zdálo se to..." Snadné nebylo to správné slovo. "Bylo to zamlžené, to je všechno."Moje máma mi stiskla ruku. "Byla jsi úžasná. Jsem na tebe tak, tak hrdá."Při uvěření toho všeho mě to opravdu, opravdu doslova udeřilo a cítila jsem úsměv,jak se šířil přes mé rty. "A teď, co se stane?" Zeptala jsem se."Teď se staneš strážcem."

Byla jsem mnohokrát tetována, ale žádná z těch událostí se nepodobala obřadu a fanfárám, které byly při získávání mého slibu-ochranné známky. Předtím jsem obdržela molnijské značky za zabíjení v nečekaných, tragických událostí: boj se Strigoji ve Spokane, při útoku na školu a záchranné akci - události, které byly důvodem ke smutku, ne oslavě. Po všech těchto zabíjení jsme přestali počítat a místo aby strážci, kteří tetovali, vytetovali každému za každého Strigoje značku, tak všem

dali značku v podobě hvězdy-tvar ochranné známky, která svým způsobem říkala, že jsme je při bitvě přestali počítat.Tetování není rychlý proces, i když značka byla malá a celá třída absolventů je musela dostat. Obřad se obvykle konal v jídelně akademie, místnost se jim podařilo výrazně proměnit v něco tak velkého a komplikovaného, jak bychom mohli najít u Královského Soudu. Diváci - přátelé, rodina, strážci - byli přeplnění v místnosti, kde Alberta četla naše jména, jedno po druhém a přečetla naše skóre, když jsme se blížili k tetovacími strážci. Skóre bylo důležité. Mělo by být zveřejněno, a spolu s naším celkovým školním prospěchem ovlivní naše přiřazení. Morojové mohli požádat některé absolventy,aby se stali jejich strážci. Lissa samozřejmě požádala mě, ale i nejlepší skóre na světě, nemusí překrýt všechny špatné poznámky v chování v mém záznamu.Při tomto obřadu nebyli žádní Morojové, kromě několika, kteří byli pozváni jako hosté pro nové absolventy. Všichni ostatní shromáždění byli dhampýři: buď jedni z přítomných strážců školy nebo -budoucí-strážci, jako jsem já. Hosté seděli vzadu a strážci vepředu. Moji spolužáci a já jsme celou dobu stáli, možná jako jakási poslední zkouška odolnosti.Nevadilo mi to. Převlékla jsem se z mého potrhaného a špinavého oblečení do jednoduchých kalhot a svetru, oblečení, které se nezdálo společenské, ale ponechalo slavnostní pocit. Bylo to příjemné, protože vzduch v místnosti byl plný napětí, všechny tváře ve směsi radosti nad naším úspěchem, ale také z obavy z naší nové a smrtící role ve světě. Dívala jsem se s rozzářenýma očima, jak moji přátelé byli povoláni dopředu, překvapená a zapůsobená nad hodně skóre.Eddie Kastilie, blízký přítel, dostal zvláště vysoké skóre v ochraně Moroje. Neubránila jsem se úsměvu, když jsem viděla 'tatéra' dávat Eddiemu jeho ochranné značky. "Zajímalo by mě, jak dostal svého Moroje přes most," zamumlala jsem polohlasem. Eddie byl docela vynalézavý.Vedle mě, další má přítelkyně, Meredith, mi dala nechápavý pohled. "Co to mluvíš?" Její hlas byl stejně tichý."Když jsme měli zkoušku na mostě s Moroji. Můj byl Daniel." Stále ještě se tvářila zmateně a já jsem zpodrobňovala. "A Strigojové byli na každé straně?""Já jsem most vynechala," zašeptala, "ale byla jsem pronásledována. Vzala jsem Moroje bludištěm."Prudké světlo od blízkého spolužáka nás ozářilo a já skryla svůj zamračený pohled. Možná jsem nebyl jediná, kdo si prošel zkoušky jako ve snách. Meredith je fakta podělala.Když zaznělo moje jméno, slyšela jsem několik vzdechů jak Alberta četla mé skóre. Měla jsem nejvyšší ve třídě. Byla jsem tak trochu ráda, že neměla číst mé akademické prohřešky. Oni by zcela vzali slávu z mého výkonu. Vždycky jsem byla ve třídě v boji velmi dobrá, ale matematika a historie. . . No, ty byly trochu chybějící, zejména proto, že jsem vždycky zrovna při zkouškách byla zraněná a venku ze školy.Moje vlasy jsem měla stažené těsně do uzlu, každý zbloudilý vlásek by mu mohl ztěžovat práci. Naklonila jsem se dopředu, aby měl dobrý výhled a slyšela ho vydechnout překvapením. Na zátylku jsem měla spoustu ochranných značek, musel být rafinovaný. Obvykle měl nový strážce prázdné 'plátno'. Ten chlap byl dobrý, a nakonec se mu podařilo jemně slib značky umístit v centru šíje mého krku. Značka slibu vypadala jako dlouhé, natáhlé S, s kudrnatými konci. Skvěle se vešlo mezi molnijské značky. Proces bolel, ale já jsem se tvářila bezvýrazně, odmítala se uhnout.

Nakonec mi ho předtím ,než ho zabalil do obvazu ukázal v zrcadle, pak se mohl v klidu hojit.Vrátila jsem se k mým spolužákům a sledovala, jak zbytek z nich obdrželo své tetování. To znamenalo stát další dvě hodiny, ale nevadilo mi to. Můj mozek byl stále otřesen vším, co se stalo dnes. Byla jsem strážce. Skutečný, řádný-k-bohu, strážce. A s touto myšlenkou přišly otázky. Co se stane teď? Bylo moje skóre dost dobré, aby vymazalo můj záznam za špatné chování? Budu Lissin strážce? A co Viktor? Co Dimitrij?Rozpačitě jsem přešlápla, jak mě dopad obřadu strážce dostal. Nebylo to jen o Dimitrijovi a Viktorovi. Bylo to o mě - o zbytku mého života. Škola skončila. Učitelé nebudou sledovat každý můj krok, nebo opravovat, když udělám chybu. Všechna rozhodnutí byla na mě, až někoho venku budu chránit. Morojové a mladší dhampýři na mě budou koukat jako na autoritu. A já nebudu v luxusním hotelu bojovat jednu minutu a pak ležet u mě v pokoji. Nebyly zjištěny jednoznačné cíle. Chtěla bych být ve službě pořád. Ta myšlenka byla skličující, tlak až příliš velký. Vždycky jsem stavěla povinnosti strážce na první místo. Teď jsem si nebyla tak jistá. Jaký nový tvar nabere můj život? Kdo bude můj Moroj? A jak bych se mohla dostat k Viktorovi, když mi bude přidělen někdo jiný, než Lissa?Na druhé straně místnosti jsem se setkala mezi diváky s očima Lissy. Pálili hrdostí, jako mojí matky a zasmála se, když se naše pohledy setkaly.Vidět výraz tvé tváře,kárala prostřednictvím pouta. Neměla bys vypadat tak úzkostlivě, ne dnes. Musíš slavit.Věděla jsem, že má pravdu. Měla bych zvládnout to, co mělo přijít. Moje obavy, kterých bylo mnoho, můžou počkat ještě jeden den - zejména proto, že rozjařená nálada mých přátel a rodiny zajistila, že budu slavit. Abe, s tím jeho velkým vlivem, měl zajištěný malý salónek a udělal pro mě párty, která se zdála vhodnější pro královskou debutantku, ne nějakou obyčejnou, bezohlednou dhampýrku.Před akcí jsem se převlékla ještě jednou. Hezké party šaty se teď zdály vhodnější, než oficiální ceremoniální oblečení. Vzala jsem si smaragdově zelené šaty s krátkými rukávy a kolem krku mi visel Nazar, i když se k tomu nehodil. Nazar byl malý přívěsek, který vypadal jako oko, s různými odstíny modré. V Turecku, odkud ho Abe přivezl věřili, že ochraňuje. Dal ho před lety mojí matce a ona ho na oplátku dala mně.Když jsem si nanesla make-up a upravila své zacuchané vlasy do dlouhých, temných vln (protože moje tetování se k šatům nehodilo už vůbec), sotva jsem vypadala jako někdo schopný boje s monstry, nebo dokonce schopný úderu. Ne - to není tak docela pravda, uvědomila jsem si o chvilku později. Pohledem upřeným do zrcadla jsem byla překvapena,jak strašidelný pohled byl v mých hnědých očích. Byla tam bolest, bolest a ztráta, že je i nejhezčí šaty a make-up nemohl skrýt.Ignorovala jsem to a vyrazila na párty, okamžitě běžela k Adrianovi jakmile jsem vyšla ven z mé koleje. Beze slova jsem se mu vrhla do náruče a on mě dusil polibkem. Byla jsem naprosto zaskočena. Typické. Nemrtvé stvůry mě nemohly zaskočit, ale jeden prostořeký královský Moroj mohl.A byl to docela polibek, kvůli kterému jsem se skoro cítila provinile z potopení. Měla jsem obavy, když jsem si poprvé vyšla s Adrianem, ale mnoho z nich zmizely v průběhu času. Poté, co jsem ho viděla často flirtovat a nebrat nic vážného na dlouho, bych nečekala, že uvidím od něj takovou oddanost v našem vztahu. Také jsem nečekala,že mé city k němu porostou - která se zdály tak protichůdné tomu, že jsem stále milovala Dimitrije a spřádala nemožné způsoby, jak ho zachránit.

Zasmála jsem se, když mě Adrian postavil. Zajímavé bylo, že se několik mladších Morojů zastavilo a dívalo se na nás. Morojové chodící s dhampýry v našem věku nebylo moc obvyklé, ale notoricky známá dhampýrka randící s královniným Morojským velkým-synovcem? To se dalo pochopit - zejména proto, že bylo široce známo, jak moc mě královna Taťána nenáviděla. Bylo několik svědků při mém posledním setkání s ní, když na mě křičela, abych zůstala daleko od Adriana, ale slova hold nic neznamenaly."Vypadá to přehlídka?" Zeptala jsem se naším sexuálních slídičů. Byli ponížení, Morojské děti spěšně pokračovali v cestě. Obrátila jsem se zpátky k Adrianovi a usmála se. "Co to bylo? Taková pusa na veřejnosti.""To," řekl velkoryse, "byla tvoje odměna za nakopání tolika prdelí v těchto studiích." Odmlčel se. "Bylo to také proto, že v těch šatech vypadáš totálně žhavě."Dala jsem mu ironický pohled. "Odměna, jo? Meredithin přítel jí dal diamantové náušnice."Chytil mě za ruku a lhostejně pokrčil rameny, když vyšli k party. "Chceš diamanty? Dám ti diamanty. Budu tě jimi sprchovat. K čertu, vyrobím ti z nich šaty. Ale budou kratičký.""Myslím, že se nakonec spokojím s polibkem,"řekla jsem, představovala si Adriana oblékajícího mě do modelkovských plavek. Nebo jako tanečnici. ˇperky mi také přitáhly zpět nežádoucí vzpomínky. Když mě Dimitrij držel v zajetí na Sibiři, uklidňující mě blaženou spokojeností jeho kousnutím, taky mě zasypával šperky."Věděl jsem, že jsi pořádná," pokračoval Adrian. Teplý letní vánek mu rozvlnil hnědé vlasy tak svědomitě ve stylu jako každý den, a volnou rukou se roztržitě snažil zajistit si je zpět na své místo. "Ale neuvědomil jsem si jak moc, než jsem tě viděl padat s těmi strážci venku.""Znamená to, že na mě budeš hodnější?" škádlila jsem."Už na tebe jsem hodný," řekl povýšeně. "Víš, jak moc chci cigaretu zrovna teď? Ale ne. Já statečně trpím vysazení nikotinu - vše kvůli tobě. Ale myslím, že když jsem tě viděl venku, budu si muset na sebe dávat trochu pozor. Ten tvůj šílený táta chtěl taky, abych byl opatrný."Zasténala jsem, připomínající jak Adrian a Abe seděli spolu." Bože. Opravdu jsi musel sedět zrovna vedle něho?""Hele, je úžasný. Trochu nestabilní, ale úžasný. Bavili jsme se skvěle. "Adrian otevřel dveře do budovy,kam jsme směřovali. "A on je pořádný svým způsobem taky. Myslím, jaký jiný chlapík nosí takovýhle šátky? Ten by se téhle škole zasmál. Ne Abe. On mi zbil kohokoliv, kdo by se mu nelíbil, jako ty. Ve skutečnosti. .. " Adrian hlas se změnil na nervózní. Překvapeně jsem se na něj podívala."Ve skutečnosti to, co?""No... Abe řekl, že mě má rád. Ale také dal jasně najevo, co by udělal, kdybych ti nějak ublížil nebo ti udělal něco špatného." Adrian se ušklíbl. "Ve skutečnosti, popsal, co by udělal velmi detailně. Potom, stejně náhodně přešel na jiné šťastné téma. Líbí se mi, ale je strašidelný.""Tak to přehnal!" Zastavila jsem se. Dveřmi jsem zaslechla šum konverzace. Byli jsme zřejmě mezi posledními, kdo chyběl. Hádala jsem, že to znamenalo, že budu dělat velký stupidní příchod. "On nemá právo ohrožovat mé kamarády. Je mi osmnáct. Jsem dospělá. Nepotřebuju jeho pomoc. Své přátele budu ohrožovat sama."Mé rozhořčení Adriana pobavilo a dal mi líný úsměv. "Souhlasím s tebou. Ale to neznamená, že nebudu brát jeho 'radu' vážně. Moje tvář je moc hezká k takovému riziku."

Jeho tvář byla hezká, ale to nezabránilo mi potřást hlavou podrážděně. Natáhla jsem se ke dveřím na rukojeti, ale Adrian mě stáhl zpátky."Počkej," řekl.Vytáhl mě znovu do náručí, naše rty se setkaly v jiném horkém polibku. Mé tělo přitisknuté k jeho a byla jsem zmatená ze svých pocitů, když jsem poznala, že jsem dosáhla bodu, kdy bych mohla chtít víc než jen líbání."Dobře," řekl Adrian, když jsme se konečně odtrhli. "Teď můžeme jít dovnitř."Měl stejný lehký tón hlasu, ale v jeho tmavě zelených očích jsem viděla roznícení vášní. Nebyla jsem jediná, kdo chtěl více než jen líbání. Zatím jsme se vyhnuli jakékoli diskusi o sexu, netlačil na mě. Myslím, že věděl, že jsem prostě nebyla připravena po Dimitrijovi, ale ve chvílích, jako je tato, jsem mohla vidět, jak těžké bylo pro Adriana držet se zpátky.Něco uvnitř mě změklo a stojící na špičkách,jsem mu dala další polibek. "Co to bylo?" zeptala jsem se o několik okamžiků později.Usmál se. "Tvoje odměna."Když jsme se konečně dostali na párty, všichni v místnosti mě přivítali s nadšením a hrdými úsměvy. Kdysi dávno bych byla šťastna, že jsem středem pozornosti. Touha ve mně trochu vybledla, ale teď jsem měla jistotu, že jsem obličeje a milované 'chvály' přijata s naparováním a štěstím. Zvedla jsem ruce vítězně, vydělávala si více tleskání a chvály.Moje párty byla téměř stejně rozostřená jako moje zkoušky. Nikdy si opravdu neuvědomíte, kolika lidem na vás záleží, dokud všichni nevyjdou ven, aby vás podpořili. To mě přimělo zahanbit se a téměř trochu brečet. Jsem to pořád já. Začala jsem plakat na své vlastní vítězné párty.Každý se mnou chtěl mluvit, a byla jsem překvapena a potěšena, pokaždé, když nějaký nový člověk přišel ke mně. Nebylo často, které jsem milovala, se sešli na jednom místě, a neklidně jsem si uvědomila,že tato příležitost se možná nikdy nevrátí."No, nakonec jsi dostala povolení zabíjet. Je to o čase."Obrátila jsem se a setkala se pobavenýma očima Christiana Ozery, někdejší vzájemné zlosti zmizeli, teď jsme byli dobří přátelé. Tak dobře, ve skutečnosti jsem se v mém radostném rozpoložení pro něj natáhla a objala ho - něco, co zjevně nečekal. Dneska jsem byla po všechny překvapující."Whoa, whoa," řekl couvající. "Neuvěřitelné. Jsi jediná dívka, která má všechno citové myšlení o zabíjení. Já nechci přemýšlet o tom, co se děje, když jsi sama s Ivaškovem.""Hele, podívejme se, kdo mluví. Ty sám sebe spaluješ."Christian pokrčil rameny formou souhlasu. Byla to standardní pravidlo v našem světě: strážci chrání Moroje. Morojové by se neměli zapojovat do bitvy. Přesto po nedávných útocích Strigojů, hodně Morojů - i když jen stěží většina - začala tvrdit, že je čas pro Moroje vystoupit a začít pomáhat strážcům. Uživatelé ohně jako Christian byli zvláště cenní, protože shoření byl jeden ze způsobů, jak zabít Strigoje (spolu s kůlem a useknutím hlavy). Hnutí chtělo naučit Moroje bojovat v současnosti - a záměrně - zastavit ve vládě Moroje, ale Morojové museli zůstat v utajení v praxi. Christian byl jedním z nich. Podívala jsem se vedle něj, zamrkala v úžasu. Byl tam s ním někdo, někdo, koho jsem si sotva všimla.Jill Mastrano se vznášela u něho jako stín. Prvačka Morojka - dobře, brzy bude druhačka - Jill se přihlásila jako někdo, kdo chtěl také bojovat. Byla jakýsi Christianův student."Hej Jill," řekla jsem a dala jí vřelý úsměv. "Díky, že jsi přišla."

Jill zrudla. Byla odhodlaná se naučit bránit, ale její zneklidněnost rostla - zejména v okolí 'celebrity', jako jsem já. Její konverzace byla stydlivá. "Musela jsem," řekla, shrnula své světle hnědé vlasy z obličeje. Jako vždycky, byla to změť kudrlinek. "Chci říct, je to tak cool, co jsi udělala. Na zkouškách. Všichni byli ohromeni. Slyšela jsem, jak strážci říkali, že u tebe nikdy nic podobného neviděli, takže když se mě Christian zeptal, jestli bych chtěla přijít, samozřejmě jsem chtěla. Oh! " Její světle zelené oči míjely. "Ani jsem ti nepogratulovala. Omlouvám se. Gratuluju."Vedle ní se Christian snažil zachovat vážnou tvář. Nedělala jsem žádné takové pokusy a se smíchem jí objala taky. Byla jsem ve vážném nebezpečí z 'rozjetí' a rozptýlení. Asi bych si měla tvrdý status strážce zrušit, dokud jsem ještě mohla. "Díky. Jste vy dva připraveni vyrazit ještě na armádu Strigojů?""Brzy," řekl Christian. "Ale mohli bychom potřebovat zálohování." Věděl stejně jako já, že Strigojové byli venku z jejich ligy. Jeho kouzlo ohně mi hodně pomohlo, ale on sám? To by bylo něco jiného. On a Jill se učili používat kouzla urážlivě a když jsem měla čas mezi hodinami, tak jsem je naučila pár bojových tahů.Jillina tvář trochu klesla. "Přestane to, jakmile bude Christian pryč."Obrátila jsem se k němu. Nebylo překvapením, že odcházel. Všichni jsme odcházeli. "Co budeš dělat sám se sebou?" Zeptala jsem se.Pokrčil rameny. "Půjdu k soudu jako ty. Teta Taša říká, že se mnou bude 'mluvit' o mé budoucnosti." Ušklíbl se. Ať už jeho plány byly jakékoliv, byly jiné než Taši. Většina královských Morojů šla na elitní školu. Nebyla jsem si jistá, co chtěl Christian.Bylo běžnou praxí po ukončení studia pro nové strážce jít k Morojskému Královskému Soudu na orientaci a získání jejich Morojů. Všichni jsme měli dovolenou na pár dní. Po Christianovu pohledu jsem viděla jeho tetu přes celou místnost, a bůh mi pomoz, mluvila s Abem.Taša Ozerová byla ve třicítce, se stejnými lesklými černými vlasy a ledově, modrými oči jako měl Christian. Její krásný obličej byl poznamenán některými hroznými jizvy na jedné straně - úrazy způsobené vlastními rodiči Christiana. Zatím co Dimitrij se proměnil ve Strigoje proti své vůli, Ozerovi si to vybral záměrně, aby získali nesmrtelnost. Bylo ironií osudu,že je to stálo život, když je strážci lovili. Taša vychovala Christiana (když ještě nebyl ve škole) a byla jedním z hlavních lídrů v hnutí na podporu těch Morojů, kteří chtěli bojovat se Strigoji.Jizvy nebo ne, já jsem ji obdivovala a stále si myslela, že je krásná. Z postoje mého svéhlavého otce, bylo jasné,že on taky. Nalil jí sklenku šampaňského a řekl něco, čemu se zasmála. Naklonila se dopředu, jako by mu říkala tajemství a on smál se na oplátku. Spadla mi čelist. I z takovéto dálky bylo zřejmé, že spolu flirtovali."Panebože," řekla jsem s otřesem, spěšně se obrátila na Christiana a Jill.Christian byl zřejmě rozpolcený mezi samolibostí mýma potížemi a jeho vlastním znepokojením nad sledováním ženy, kterou považuje za matku, dostat ji pryč od chlapa,který je pirátský gangster. O chvíli později Christianův výraz změkl, když se otočil zpátky k Jill a pokračoval v našem rozhovoru."Hej, nepotřebuješ mě," řekl. "Ostatní najdeš všude kolem. Budeš mít svůj vlastní klub superhrdinů, než, ty víš čím."Usmála jsem se znovu, ale moje pocity byly náhle rozbité ze žárlivosti. Nebyly to moje vlastní. Byla to Lissa, přicházelo to prostřednictvím pouta. Překvapeně jsem se rozhlédla a spatřil ji přes celou místnost, upírala na Christiana smrtící pohled, když mluvil s Jill.Je třeba zmínit, že Christian a Lissa se spolu nebavili dny. Více než dny. Byli hluboce v lásce, a upřímně, pořád byli. Bohužel, poslední události špatně napjali jejich vztah, a

Christian se s ní rozešel. Miloval ji, ale ztratil v ní důvěru. Lissa byla mimo kontrolu, když jiný uživatel ducha jménem Avery Lazarová se jí snažila ovládnout. Nakonec jsme avery zastavili a ona byla v současné době zavřená v blázinci, jak jsem naposledy slyšela. Christian nyní znal důvody pro hrozné chování Lissy, ale škoda byla dělána. Lissa byla původně v depresi, ale její smutek se teď obrátil ve vztek.Ona prohlašovala, že už s ním nechce nic mít, ale pouto mi řeklo pravdu. Vždy žárlila na každou dívku, s kterou mluvil - zejména s Jill, s kterou jsem strávila v poslední době spoustu času. Věděla jsem, že ve skutečnosti v tom nebylo nic romantického. Jill ho zbožňovala, jako některého moudrého učitele, nic víc. Jestli ji někdo přitahoval, byl to Adrian, který s ní vždy jednal jako s malou sestrou. Nic jiného k ní necítil.Christian sledoval můj pohled, jeho výraz byl zakalený. Jakmile si uvědomila,že upoutala jeho pozornost, Lissa se okamžitě otočila a začala mluvit s prvním chlapem, kterého našla, hezký dhampýr z mé třídy. Obrátila na něj koketní kouzlo, který se snadno vytvářel uživatelům ducha a brzy se oba smáli a povídali si podobným způsobem jako Abe a Taša. Moje party se proměnila v kola rychlého randění.Christian se otočil zpátky ke mně. "No, vypadá to, že toho má hodně na práci."Protočila jsem oči. Lissa nebyla jediná, kdo byl žárlivý. Stejně jako se ona zlobila, kdykoli se objevil s jinými dívkami, Christian se stal pichlavým, když mluvila s jinými kluky. Bylo to k vzteku. Spíše než aby si přiznali své pocity a prostě dali věci do pořádku, tito dva idioti pořád jen ukazovali více a více nepřátelství vůči sobě navzájem."Přestaň už, a budeš se někdy snažit mluvit s ní jako racionální osoba?" Zasténala jsem."Jistě," řekl hořce. "V den, kdy se začne chovat jako racionální člověk.""Ach můj Bože. Vy se chystáte, abych si vytrhala vlasy.""To by bylo plýtvání takových pěkných vlasů," řekl Christian. "Kromě toho, její přístup je mi naprosto jasný."Začala jsem protestovat a chtěla mu říct, jak je hloupý, ale neměla jsem v úmyslu dát mu přednášku, kterou slyšel již tucetkrát."Pojď, Jill, "řekl. "Rose potřebuje více seznamování."Rychle ustoupil, a já měla sto chutí jít ho nakopnout, když nový hlas promluvil."Kdy se je chystáš opravit?" Taša stála vedle mě a zavrtěla hlavou na ústupu Christiana. "Ti dva se potřebují dát opět dohromady.""Já to vím. Ty to víš. Ale jejich hlavy to nedokážou pochopit.""No, zlepší se to," řekla. "Až Christian odejde na nějakou školu v zemi, bude už příliš pozdě." Byla suchá - a podrážděná - poznámka v jejím hlase, když se zmínila o Christianovi jít na vysokou školu.Lissa šla na, Univerzitu Karlova v blízkosti soudu, na dohodu s Taťánou. Lissa se dostane na větší školu, než kam většinou Morojové chodí, výměnou za trávení času u soudu a učení královského obchodu."Já vím," řekla jsem podrážděně. "Ale proč jsem ta, kdo to má spravit?"Taša se zazubila. "Protože ty jsi jediná, silná natolik, kdo může vidět důvody."Rozhodla jsem se nechat Tašinu drzost jít, hlavně proto, že její mluvení znamenalo, že nemluvila s Abem. Podívala jsem se po pokoji, najednou jsem ztuhla. On nyní hovořil s mou matkou. Útržky jejich rozhovoru přišly ke mně i přes hluk."Janine," řekl podmanivě, "nezestárla jsi ani o den. Mohla by jsi být Rosina sestra. Pamatuješ se na ten večer v Cappadocia?"

Moje matka se skutečně rozesmála. Nikdy jsem jí takhle neslyšela. Rozhodla jsem se,že ani znovu nechci. "Samozřejmě. A pamatuji si, jak horlivě jsi mi pomohl, když si moje šaty roztrhly ramínka.""Panebože," řekla jsem. "On je nezastavitelný."Taša se zatvářila nechápavě, až když si všimla, o čem jsem mluvila. "Abe? Je vlastně docela okouzlující."Zasténala jsem. "Omluv mě."Zamířila jsem k mým rodičům. Vyšla jsem, když si povídali o románku - ten, který vedl k mému pojetí - ale to neznamená,že jsem se přitom chtěla na ně dívat a prožít si to znovu. Byli u vyprávění některé procházky po pláži, když jsem se k nim dostala. Okamžitě jsem zatáhla za Abeho ruku směrem pryč. Stál příliš blízko ní."Hej, můžu s tebou mluvit?" Zeptala jsem se.Zatvářil se překvapeně, ale pokrčil rameny. "Jistě." Dal mojí matce vědoucí úsměv. "Budeme hovořit později.""žádná žena tady není v bezpečí?" Požadovala jsem, jak jsem ho vedla pryč."Co to mluvíš?"Zastavili jsme se u mís. "Flirtoval jsi s každou ženou v této místnosti!"Moje kárání ho zmátlo. "No, je tu mnoho krásných žen.... Je to to, o čem jsi se mnou chtěla mluvit?""Ne! Chtěla jsem s tebou mluvit o vyhrožování mému příteli. Neměl jsi žádné právo to dělat."Jeho tmavé obočí vylétlo nahoru. "Cože? To ni nebylo. Jen otec dávající pozor na svou dceru.""Většina otců by nehrozila příteli své dcery vykucháním.""To není pravda. A vůbec, to není to, co jsem skutečně řekl. Bylo to mnohem horší."Povzdechla jsem si. Zdálo se, že má radost z mého zoufalství."Ber to jako dárek ze studia. Jsem na tebe hrdý. Všichni věděli,že jsi dobrá, ale nikdo nevěděl,že až tak." Mrkl. "Oni určitě nečekali,že zničíš jejich majetek.""Co, majetku?""Most."Zamračila jsem se. "Musela jsem. Bylo to ten nejefektivnější způsob. Bože, to byl zkurvený úkol. Co dělali ostatní? Nebojovali uprostřed mostu, nebo jo?"Abe zavrtěl hlavou, milující každou minutu svého nadřazeného vědění. "Nikdo jiný nebyl uveden do této situace.""Samozřejmě,že byli. Měli jsme stejné testy.""Ne ty. Při plánování pokusů se strážci rozhodli,že potřebuješ něco ... extra. Něco zvláštního. Po tom, co jsi bojovala v reálném světě.""Co?" Objem mého hlasu upoutal pozornost pár dalších lidí. Vrátila se ke mně dřívější Meredithina slova. "To není fér!"Nevypadal soustředěně. "Jsi lepší než ostatní. Kdyby jsi dělala jednoduché věci, to by nebylo fér."Zažila jsem již hodně absurdních věcí v mém životě, ale tohle bylo moc. "Tak oni mi místo normální zkoušky dali bláznivý kousek na mostu? A když oni byli překvapeni, že jsem ho shodila, jak potom sakra čekali, že to udělám? Jak jinak jsem měla přežít?"Hmm." Pohladil bradu roztržitě. "Upřímně si nemyslím, že to věděli.""Ach, proboha. To je neuvěřitelné.""Proč jsi tak naštvaná? Prošla jsi.""Protože mě dostali do situace, z které ani nevěděli, jak se dostat ven." Dala jsem mu podezíravý pohled. "A jak to vůbec víš? To vše je strážcovské tajemství."

Výraz, který přešel přes jeho obličej se mi vůbec nelíbil. "Aha, no, byl jsem s tvojí matkou včera v noci a -""Whoa, v pořádku. Přestaň," přerušila jsem ho. "Já nechci slyšet, co jste ty a moje matka dělali včera v noci. Myslím si, že by to bylo horší než most."Zazubil se. "Oba jsme minulosti, takže není třeba se nyní obávat. Užij si svůj úspěch.""Pokusím se. Prostě mi nedělej s Adrianem víc laskavostí, jo? Myslím, že jsem ráda, že jsi mě přišel podpořit, ale to je víc než dost."Abe se na mě poučně díval, připomněl mi, že pod tímto naparováním byl opravdu chytrý a nebezpečný muž. "Ty jsi byla více než šťastná, po mé laskavosti, když jsi se vrátila z Ruska."Zašklebila jsem se. Měl pravdu, vidět, jak se mu podařilo dostat zprávu do vysoce-bezpečnostního vězení. I když to nevedlo k ničemu, on ještě dostal body."Dobře," připustila jsem. "To bylo docela úžasný. A já jsem vděčná. Pořád nevím, jak jsi to dokázal." Najednou jsem si vzpomněla, co mě napadlo těsně před mými zkouškami. Zmírnila jsem hlas. "Ty jsi byl skutečně tam, viď?"Odfrkl si. "Samozřejmě že ne. Nevkročil bych na to místo. Prostě jsem na tom zapracoval.""Kde je to místo?" Zeptala jsem se a doufala,že jsem zněla mdle.Neoklamala jsem ho. "Proč to chceš vědět?""Protože jsem zvědavá! Usvědčení zločinci vždy zmizí beze stopy. Jsem teď strážce a já ani nevím nic o našem vlastním vězeňském systému. Existuje jen jedno vězení ? Je jich hodně?"Abe neodpověděl hned. Studovala jsem ho opatrně. Ve své podnikatelské činnosti, měl podezření z postranních úmyslů. Jako jeho dcera, jsem byla asi dvakrát více podezřelá. Bylo to v genech.Musela jsem podceňovat svůj potenciál pro šílenství, protože konečně řekl, "Je jich víc než jedno. Viktor je v jedné z nejhorších. Nazývá se Tarasov.""Kde je?""Právě teď?" On zvažoval. "Na Aljašce, myslím.""Jak to myslíš, 'právě teď'?""Pohybuje se v průběhu celého roku. Právě teď je na Aljašce. Později, bude v Argentině." Dal mi mazaný úsměv, zřejmě přemýšlel, jak jsem byla chytrá. "Můžeš hádat proč?""Ne, já - počkat. Sluneční světlo." Naprosto logické. "Na Aljašce je skoro nonstop denního světla v tomto ročním období - ale nonstop noc v zimě."Myslím, že byl pyšnější z mého uvažování, než z mých zkoušek. "Každému z vězňů by se unikalo těžko." V plném slunci by se Moroj nedostal moc daleko. "Ne, že by snad někdo mohl uniknout bezpečnosti i tak." Snažila jsem se ignorovat, jakou předtuchou to znělo."Zdá se, že jsou potom daleko na severu Aljašky," řekla jsem a doufala, že mě stále neprokouknul. "Na cestě je více světla."Zasmál se. "Ani to nemohu říct. To je informace, kterou strážci drží blízko pohřbenou ve svém sídle."Ztuhla jsem. Hlavní sídlo. . .Abe, přesto že byl obvykle pozorný, nevšiml si mé reakce. Jeho oči se dívaly na něco přes celou místnost. "Je to René Szelská? Moje, moje... Po tolika letech je tak roztomilá."Neochotně jsem mávla a poslala ho pryč, a to především proto, že jsem chtěla uvažovat o tomto novém plánu - a protože René nebyla někdo,koho jsem znala moc

dobře, což mi moc nevadilo-když ji uháněl. "No, nebudu tě držet. Běž přilákat víc žen do svého webu."Abe nepotřeboval moc popichování. Sám jsem se nechala můj mozek točit, jestli můj vývoj systému měl nějakou šanci na úspěch. Jeho slova zažehla nový plán v mé mysli. Nebylo to o moc šílenější než většina mých druhých. Po celém pokoji jsem se setkala s Lissinýma nefritovýma očima. Bez Christiana v dohledu, se její nálada zlepšila. Bavila se a byla nadšená dobrodružstvím, které bylo před námi, teď, když jsme byly svobodné a ve světě. Má mysl bleskla zpět do úzkosti,kterou jsem cítila dříve, v průběhu dne. Mohli bychom teď být uvolnění, ale realita by nás stejně brzy dohnala. Hodiny tikaly. Dimitrij čekal, sledoval. Napadlo mě, jestli budu ještě dostávat své týdenní dopisy, teď, když odcházím ze školy.Usmála jsem se na ni a cítila, cítila se špatně, že zničím její náladu, když jí řeknu, že teď máme velmi reálnou šanci dostat ven Viktora Daškova.

3Dalších několik dní bylo nezvyklých. Další novicové a já jsme měli po promoci, ale nebyli jsme jediní, kdo dokončoval studium na sv. Vladimírovi. Morojové měli vlastní zahájení obřadu, a kampus byl plný návštěvníků. Pak, skoro tak rychle, jak přišli, rodiče zmizeli - a jejich synové a dcery s nimi. Královští Morojové trávili léto s rodiči na luxusních dovolených - mnoho na jižní polokouli, kde dny byly pro roční tuto kratší. 'Normální' Morojové odešli s rodiči do skromnějších domů, případně na letní brigády.A samozřejmě,se školním letním počasím,všichni ostatní studenti odešli také. Někteří neměli rodinu, obvykle dhampýři, tak zůstali rok kolem, přičemž měli zvláštní volitelné předměty, ale bylo jich málo. Kampus byl každým dnem prázdnější, jak mí kamarádi odjížděli, a já jsem čekala na den, kdy odletíme na Královský Soud. Loučili jsme se s ostatními Moroji nebo s mladšími dhampýry, kteří brzy půjdou v našich stopách.S jednou se mi loučilo těžko, s Jill. Náhodou jsem ji chytila, když jsem šla k koleji Lissy, v den před mým odletem. S Jill byla žena, pravděpodobně její matka, a nesli krabice. Jill se rozzářila, když mě viděla."Ahoj Rose, rozloučila jsem se s ostatními, ale tebe jsem nemohla najít," řekla nadšeně.Usmála jsem se. "No, já jsem ráda, že jsi mě zastihla."Nemohla jsem jí říct, že jsem se s ní chtěla taky rozloučit. Strávila jsem své poslední dny v procházkách po sv. Vladimírovi, po všech známých místech, počínaje základním školním areálem, kde jsme se Lissa a já poprvé setkaly v mateřské škole. Prozkoumala jsem sály a zákoutí mého pokoje, prošla jsem oblíbené učebny, a dokonce navštívila kapli. Také jsem strávila hodně času v oblastech plněnými hořkosladkými vzpomínky, což byli třeba výcvikové prostory, kde jsem se poprvé poznala s Dimitrijem. Místo, kde mě nutil běhat. Chata, kde jsme se konečně milovali. Byla to jedna z mých nejúžasnějších nocí v životě, a přemýšlení o tom mi vždycky přineslo radost a bolest.Jill nemusela být zatížena ničím z tohoto. Obrátila jsem k její matce a začala nabízet ruku, dokud jsem si neuvědomila, že jí nemohla uchopit, doku držela krabice. "Já jsem Rose Hathawayová. Dovolte mi, abych vám to odnesla."

Vzala jsem to dřív, než mohla protestovat, protože jsem byla jistá, že by to udělala. "Děkuji vám," řekla, mile překvapená. Srovnala jsem s nimi krok, když jsme opět vyšli. "Já jsem Emily Mastranová. Jill mi o vás hodně vyprávěla.""Jo?" Zeptala jsem se, dala Jill škádlivý úsměv."Ne tak moc. Prostě, jak jsem si s vámi občas vyšla ven." Došlo k mírnému varování v zelených očích Jill a napadlo mě, že Emily zřejmě nevěděla,že její dcera cvičila zakázané formy magie ve svém volném čase na 'zabíjení Strigojů'."Byli jsme rádi, když Jill byla kolem," řekla jsem, nezradila její krytí . "A jeden z těch dnů, jsme se snažili zkrotit jí vlasy."Emily se zasmála. "Snažila jsem se o téměř patnáct let. Hodně štěstí."Jillina matka byla ohromující. Tyhle dvě si nebyly podobné, moc, alespoň ne povrchově. Emily měla nádherné vlasy-byly rovné a černé, oči tmavě modré a hluboké. Pohybovala se jako vrba, velmi odlišné od Jilliny rozpačité chůze. Přesto jsem sem tam viděla sdílené geny, obličej tvaru srdce a tvar rtů. Jill byla ještě mladá, a až vyroste, bude pravděpodobně Lamačka srdcí - něco, co by jí zřejmě teď vůbec nenapadlo. Doufejme, že její sebevědomí vzroste."Kde bydlíte?" Zeptala jsem se."Detroit,"řekla Jill, tvářila se smutně."Není to tak špatný," smála se její máma."Neexistují žádné hory. Prostě dálnice.""Dělám tam balet," vysvětlovala Emily. "Takže zůstáváme tam, kde bychom mohli platit účty." Myslím, že jsem byla více překvapena, že lidé chodili na balet do Detroitu, než že Emily byla baletka. Dávalo to smysl, když ji člověk pozoroval a opravdu, s její vysokou a štíhlou postavou-Morojové by byli ideální tanečníci, kdyby lidé nebyli tolik upjatí."Hele, je to velké město,"řekla jsem Jill. "Užij si vzrušení, zatímco můžeš, než se vrátíš do nudy uprostřed ničeho." Samozřejmě, nedovolený bojový výcvik a útoky Strigojů nebyly téměř nudný, ale chtěla jsem, aby se Jill cítila lépe. "A nebude to tak dlouho." Morojské letní prázdniny byly sotva dva měsíce. Rodiče byli dychtiví vrátit své děti do bezpečí akademie."Nejspíš," řekla Jill, nebyla moc nadšeně. Dosáhli jsme auta a já jsem naložila krabice do kufru."Napíšu ti e-mail, když budu moct," slíbila jsem. "A vsadím se,že Christian taky. Možná bych o tom mohla promluvit i s Adrianem."Jill se rozzářila, a já jsem byla ráda, vidět ji vrátit se do její normality. "Opravdu? To by bylo skvělé. Chci slyšet všechno, co se děje u soudu. Pravděpodobně se dostaneš s Lissou a Adrianem k těm nejúžasnějším věcem, a vsadím se, že Christian se dozví všelijaké věci... o věcech."Emily se nezdála, že by ji to zvláštní zakončení překvapilo a místo toho se usmála. "Díky za vaši pomoc, Rose. Bylo skvělé se s Vámi setkat.""Taky mě - umph!"Jill se na mě vrhla do objetí. "Hodně štěstí se vším," řekla. "Ty jsi tak šťastná - ty teď budeš mít tak skvělý život!"Objímala jsem ji, nedokázala vysvětlit, jak jsem žárlila. Její život byl stále ještě v bezpečí a nevinný. Mohlo ji vadit léto v Detroitu, ale pobyt byl rychlý, a ona se brzy vrátí do známého a snadného světa svatého Vladimíra. Ona nepůjde do neznáma a jeho nebezpečí.

Teprve poté, co jí její matka odehnala, jsem se mohla přinutit reagovat na její komentář. "Doufám, že ano," zamumlala jsem a přemýšlela o tom, co se bude dít. "Doufám, že ano."

Moji spolužáci a zvolení Morojové odletěli brzy další den, přicházející skalnaté hory Montany byly za kopci v Pensylvánii. Královský Soud byl stejný, jak jsem si pamatovala, se stejným starověkým pocitem, jako sv. Vladimír se snažil ukázat jeho čnící budovy a složité kamenné architektury. Ale škola se také zřejmě chtěla předvést moudrý, pilný vzduchu, zatímco Královský Soud byl více okázalý. Bylo to, jako by se budovy samotné snažily ujistit, že jsme všichni věděli, že to bylo sídlo síly a licenčních poplatků mezi Moroji. Královský Soud chtěl, abychom se divili a možná i trochu zastrašili.A i když jsem tady byla předtím, byla jsem stále ohromena. Dveře a okna kamenných staveb byly ražené a zarámované v nedotčené zlaté výzdobě. Byli daleko od jasu, co jsem viděla v Rusku, ale uvědomila jsem si, že teď dvorní návrháři modelovali tyto budovy daleko od těch evropských - Hrady a zámky Saint Petersburgu. Na sv. Vladimírovi jsme měli lavičky a cesty na nádvoří, ale oni zašli ještě o krok dále. Kašny a propracované sochy panovníků minulosti zdobily trávníky, nádherné mramorové díla, která předtím byla skryta ve sněhu. Nyní, v urputném, létě, byly jasné a výstavní. A všude, všude byly květiny a stromy, keře, cesty - to bylo oslňující.Dávalo to smysl, že noví absolventi navštíví strážcovské 'centrum', ale napadlo mě, že tam byl jiný důvod, proč sem přivedli nové strážce v létě. Chtěli mým spolužákům a mně ukázat toto všechno, aby jsme byli ohromení a vnímali slávu, pro kterou jsme bojovali. Při pohledu na tváře nových absolventů, jsem věděla, že taktika působila. Většina tu nikdy předtím nebyla.Lissa a Adrian letěli se mnou, a tři skupiny se shlukly a šly dohromady. Bylo tu teplo, jako bylo v Montaně, ale vlhkost vzduchu zde byla mnohem silnější. Byla jsem zpocená po troše světla při chůzi."Přinesla sis tentokrát šaty, že jo?" zeptal se Adrian."Samozřejmě," řekla jsem. "Mají tady fantastický akce, které je vyžadují, vedle hlavní recepce. Ačkoliv, na mě zřejmě myslí černou-a-bílou barvu."Zavrtěl hlavou, a všimla jsem si jeho ruku jak se pohybují směrem k jeho kapsám a náhle se zase vrací zpět. Možná že byl v pokroku odvykání kouření, ale byla jsem si jistá, že podvědomá touha ho nutila, aby automaticky sáhnul pro balíček, bylo těžké se toho zbavit."Myslím na dnešní večer. Na večeři."Podívala jsem se tázavě na Lissu. Její rozvrh u dvora byl vždycky plný nejrůznějších akcí, kterých se 'průměrní lidi' nezúčastňovali. S mým novým a nejistým postavením, jsem si nebyla jistá, jestli budu moct chodit s ní. Cítila jsem její nechápavost prostřednictvím pouta a poznala, že neměla ponětí o žádných zvláštních plánech na večeři."Jakou večeři?" Zeptala jsem se."Připravil jsem večeři s mojí rodinou.""Tys připravil -" Zastavila jsem e a vytřeštila oči-, úšklebek na jeho tváři mě trochu rozladil. "Adriane!" Několik nových absolventů se na mě zvědavě podívalo a pokračovalo v chůzi kolem nás."No tak, chodíme spolu už pár měsíců. Setkání s rodiči je součástí zastaralého zvyku. Setkal jsem se s tvojí matkou. Dokonce jsem potkal tvého děsivého-bláznivého tátu.

Teď je řada na tobě. Ručím ti, že nikdo z mé rodiny ti nebude dávat takové návrhy, jako tvůj táta mně."Já jsem se vlastně už s Adrianovým tátou potkala. Nebo, no, viděla jsem ho na párty. Pochybovala jsem,že má tušení, kdo jsem - mojí šílenou pověst stranou. O Adrianový matce jsem nevěděla skoro nic . On vlastně mluvil velmi málo o jeho rodině- no, většině z nich."Jen tvoji rodiče?" Zeptala jsem se opatrně. "Nikdo jiný z rodiny?""No..." Adrianova ruka sebou škubla znovu. Myslím, že tentokrát chtěl cigaretu jako na nějakou ochranu před varováním v mém hlase. Lissa, jak jsem zpozorovala,se zdála velmi pobavená, všemi těmito věcmi. "Moje oblíbená skvělá-teta by se mohla zastavit.""Taťána?" Zvolala jsem. Posté jsem se divila, jak jsem mohla chodit s klukem, který má blízký vztah s vůdcem světa Morojů. "Nenávidí mě! Víš, co se stalo posledně,když jsme spolu mluvily." Její královská výsost na mě křičela,že jsem příliš bezcenná, abych se dala dohromady s jejím synovcem, a jaké má 'velké' plány pro něj a pro Lissu."Myslím si, že ji to už přešlo.""Ale no tak.""Ne, opravdu." Málem to vypadalo, že mluví pravdu. "Mluvil jsem s mámou a... Já nevím. Teta Taťána se nezdá, že tě zas tak nenávidí."Zamračila jsem se, a všichni tři jsme opět vyšli. "Možná, že obdivuje tvoji nedávnou...práci," uvažovala Lissa."Možná,"řekla jsem. Ale já jsem tomu ve skutečnosti nevěřila. Kdyby nic jiného, určitě bych viděla opovržení v královských očích.Cítila jsem určitou zradu od Adriana, že na mě připravil takovou večeři, ale s tím se už nedalo nic dělat. Jedinou světlou stránkou bylo, že jsem měla dojem, že si dělal ze mě legraci s návštěvou jeho tety. Řekla jsem mu, že půjdu, a mé rozhodnutí ho uvedlo do dobré nálady, že nás nebombardoval otázkami, když Lissa a já jsem řekly, že si odpoledne musíme zařídit 'naše věci'. Moji spolužáci měli prohlídku po soudu-odůvodnění-bylo to školení, ale já jsem viděla všechno předtím a byla schopna se z toho vykroutit. Lissa a já daly naše věci do našich pokojů,a pak vyrazily na druhou stranu Královské dvora, kde nežili-tak-královští lidé."Řekneš mi ještě, jaká je další část v tvém plánu?" zeptala se Lissa.Od té doby,co mi Abe vysvětlil to Viktorovo vězení , jsem dělala další duševní seznam problémů, které budeme muset vyřešit. Hlavně tam byly dva, jeden byl o něco jednodušší, než původně byl, protože mi ho Abe řekl. Ne, že by to bylo opravdu mnohem jednodušší. Za prvé, jsme neměli tušení, kde na Aljašce by to místo mohlo být. Za druhé, my jsme nevěděli, jakou obranu vězení mělo. Neměli jsme nápad, jak to zjistit.Přesto, mi něco řeklo, že všechny z těchto odpovědí lze nalézt u jednoho zdroje, což znamenalo, že jsem opravdu měla jen jeden bezprostřední problém: Jak se dostat k tomuto zdroji. Naštěstí jsem znala někoho, kdo by nám mohl pomoci se tam dostat."Musíme se vidět s Miou," řekla jsem jí.Mia Rinaldiová byla náš bývalý Morojský spolužák - bývalá nepřítelkyně ve skutečnosti. Ona také vypadala jako hodně mladší dívenka. Byla to děvka, která byla ochotna nás zničit - a spát s - někým, kvůli jejímu úsilí o vysokou popularitu, potom se změnila a byla ochotna se naučit bojovat se Strigoji. Žila zde u soudu se svým otcem."Myslíš, že Mia ví, jak proniknout do vězení?"

"Mia je dobrá, ale nemyslím, že až tak dobrá. Myslím, že nám může pravděpodobně pomoct intelektuálně."Lissa zasténala. "Nemůžu uvěřit, že jsi právě použila slovo 'intelekt'. Toto se skutečně mění na špionážní film." Mluvila uštěpačně, ale cítila jsem v ní strach. Lehký tón maskoval její strach, stále cítila neklid z Viktora, i přes její slib, který mi dala.Tito nekrálovští, kteří pracovali a dělali obyčejné věci u soudu žili v apartmánech daleko od královské čtvrti a přijímací budovy. Já jsem dostala Miinu adresu předem, a tak jsme se vydaly přes dokonale upravený trávník, brblaly si navzájem po cestě o horkém dni. Našly jsme ji doma, nedbale oblečenou v džínách a tričku se zmrzlinou v ruce. Oči se jí rozšířily, když viděla, jak procházíme jejími dveřmi."No, já se propadnu," řekla.Zasmála jsem se. Byl to druh odpovědi, který jsem jí dala. "Taky tě ráda vidím. Můžeme dál?""Samozřejmě." Udělala krok stranou. "Chcete zmrzlinu?"Samozřejmě. Vzala jsem si jednu a sedla si s Lissou v malém obývacím pokoji. Bylo to daleko od bohatství v ubytování pro královského hosta, ale bylo to tu útulné a čisté, a nepochybně i milované Miou a jejím otcem."Věděla jsem, že absolventi dorazili," řekla Mia, odhrnula si blond kadeře z obličeje. "Ale já jsem si nebyla jistá, jestli jste byli s nimi, nebo ne. Jsi vůbec jednou z nich?""To jsem," řekla jsem. "Mám značku slibu a všechno." Zvedla jsem vlasy a tak viděla obvaz."Divím se, že tě vzali zpět poté, co začala řádit venku. Nebo jsi za to dostala extra uznání?"Zdá se, že Mia slyšela stejný příběh, jako ostatní. Pro mě to bylo fajn. Nechtěla jsem mluvit o pravdě. Nechtěla jsem mluvit o Dimitrijovi."Myslíš, že by někdo mohl zastavit Rose v tom, co chce dělat?" Zeptala se Lissa s úsměvem. Snažila se také udržet v bezpečí mé pravé poslání, za což jsem byla vděčná.Mia se zasmála a vzala si do úst velký kus ledu. To bylo zvláštní, že jí mozek neumrzl. "To je pravda." Její úsměv se vytratil, polkla sousto. Její modré oči, vždy chytré, mě studovaly v tichu na pár okamžiků. "A Rose chce něco hned.""Hele, my jsme jen rádi, že tě vidíme," řekla jsem."Věřím ti. Ale taky ti věřím, že máš skrytý úmysl."Lissa se usmála. Pobavila se tou špionážní hrou. "Co to říkáš? Umíš číst Rose nebo si prostě vždycky předpokládala, že má postranní úmysly?"Teď se opět usmála Mia. "Oboje". Ona si poposedla na gauči, který se mi vážně moc líbil. Kdy vzrostla její vnímavost? "Tak jo. Nemá smysl ztrácet čas. Co potřebuješ ode mne?"Povzdechla jsem si poraženě. "Musím se dostat dovnitř, do strážcovského hlavního bezpečnostního úřadu."Vedle mě mi Lissa začala škrtit ruku. Cítila jsem, že se necítí dobře z toho. Zatímco mi občas dokázala skrýt své myšlenky, nebylo moc,co mohla udělat nebo říct, když přišlo skutečný překvapení. Já? Neustále ji ničím. Neměla tušení co přijde, ale upřímně, jestli jsme měli v plánu dostat se do přísně střeženého vězení, tak dostat se do bezpečnostního úřadu by neměl být tak velký šok."Wow," řekla Mia . "Nemusíš ztrácet čas s tak malou věcí." Její úsměv se zacukal. "Samozřejmě, že jsi za mnou přišla s velkou věcí. Malou by jsi udělala sama."

"Mohla bys mi - nám - tam?" Zeptala jsem se. "Jsi tu spřátelená s některými strážci... A tvůj otec má přístup k mnoha místem...." Neznala jsem přesnou práci pana Rinaldiho."Co hledáte?" zeptala se. Zvedla ruku, když jsem otevřela ústa k protestu. "Ne, ne. Nepotřebuji detaily. Jen obecnou představu. Vím, že tam nejdeš na výlet.""Potřebuju nějaké záznamy," vysvětlila jsem.Obočí se zvlnilo. "Personální? Snahu získat si práci?""Já - ne."Huh. Nebyl to špatný nápad, vzhledem k mému nejistému postavení, abych mohla být Lissiným strážcem. Ale ne. Potřebuju odpověď. "Potřebuju nějaké záznamy o vnější bezpečnosti na jiných místech - školy, královské domy, vězení." Snažila jsem se držet mého bezstarostného výrazu, jak jsem se zmínila o tom posledním. Mia byla často součástí některých šílených věcí, ale i ona měla své limity. "Myslela jsem, že dokumenty jsou tady?""To ano," řekla. "Ale většina z toho jen v elektronickém záznamu. A bez urážky, ale myslím, že je to nad tvoje schopnosti. I kdybychom se dostali k jednomu z jejich počítačů, vše je chráněno heslem. A když odcházejí, zamykají počítač. Hádám, že jsi v poslední době nenabourávala do počítačových sítí."Ne, to určitě ne. A na rozdíl od hrdinů z těch špionážních filmů s kterými mě Lissa škádlila, neměla jsem ty-důvtipné přátele, kteří vždycky dokážou takovou věc rozšifrovat. Sakra. Zírala jsem mrzutě na mé nohy a přemýšlela, jestli jsem měla vůbec nějakou šanci dostat více informací z Abeho."Ale," řekla Mia, "v případě, že informace, které potřebuješ nejsou příliš aktuální, možná by tu byly ještě papírové kopie."Prudce jsem zvedla hlavu. "Kde?""Mají hromadné skladovací prostory, skryté v jedněch ze sklepních prostorů. Spisy a záznamy. Stále zamčené a pod zámkem - ale zřejmě bude snazší se tam dostat , než do boje s počítačem. Opět platí, že záleží na tom, co budeš potřebovat. Jak staré to je."Abe mi dal dojem, že věznice Tarasov byla poněkud starší. Určitě byl záznam v těchto archivech. Nepochybovala jsem,že strážci již psali digitální záznamy, což znamenalo, že bychom nenašli 'minutové' informace o tom místě a jeho bezpečnosti, ale já bych se spokojila s mapou."Mohlo by to být to, co potřebujeme. Můžeš nás tam dostat?"Mia byla klidná na několik sekund a já jsem mohla vidět, jak její mysli pracovala. "Možná."Podívala se na Lissu. "Umíš stále donutit lidi, aby byli tvými otroky?"Lissa se ušklíbla. "Nelíbí se mi myslet na to takhle, ale jo, můžu." Byla to další schopnost Ducha.Mia se zamyslela zase a pak rychle kývla. "Dobře. Vraťte se kolem dvou a uvidíme, co můžeme udělat."Dvě odpoledne pro zbytek světa znamenala půlnoc. Morojský běžel na noční harmonogramu. Být v bílém dni mi nepřipadalo zvlášť lstivé, ale musela jsem si představit Miu plánující, že ve skutečnosti tu bude málo lidí.Snažila jsem se rozhodnout, zda bychom se měli stýkat více, když se ozvalo zaklepání a přerušilo mé myšlenky. Mia sebou trhla a najednou vypadala nesvá. Zvedla se a došla ke dveřím, a známý hlas se rozlehl chodbou směrem k nám."Promiň, že jdu brzy, ale já -"Christian vstoupil do obývacího pokoje. Náhle zklapnul, když uviděl Lissu a mě. Každý vypadal zmrazený, takže to vypadalo, že to bylo na mně, abych předstírala, že to není nepříjemná situace.

"Hej, Christiane," řekla jsem vesele. "Jak to jde?"Jeho oči se upíraly na Lissu a trvalo mu chvíli přetáhnout je na mě. "Fajn." Podíval se na Miu. "Můžu se vrátit...."Lissa rychle vstala. "Ne," řekla hlasem chladným a 'princeznovským'. "Rose a já musíme jít tak jako tak.""Jo," souhlasila jsem. "Máme... Věci... Na práci. A nechceme přerušit vaše..." Sakra, neměla jsem tušení, co se chystají dělat. Nebyla jsem si jistá.Mia našla svůj hlas. "Christian chtěl vidět některé z mých chmatů, které jsem se naučila se strážci.""Cool." Pořád s úsměvem na tváři jako Lissa jsem vyrazila ke dveřím. Když Lissa procházela kolem Christiana, řekla mu. "Jill bude žárlit."A nejen Jill. Po dalším kole loučení, Lissa a já jsme odešli. Cítila jsem její vztek a žárlivost vyzařující přes pouto."Je to pouze jejich Bojující Klub, Liss," řekla jsem, bez potřeby jejího mluvení. "Nic se neděje. Začnou mluvit o úderech a kopech a dalších nudných věcech." No vlastně, ty věci byly hodně sladké, ale nebyla jsem schopná oslavovat, že Mia a Christian budou spolu."Možná že teď se nic děje," zavrčela, dívala se chladně dopředu."Ale kdo ví, co by se mohlo stát? Tráví čas společně , cvičí některé fyzické pohyby, jedna věc vede k další - ""To je směšné,"řekla jsem. "Tento druh věcí není vůbec romantický." Další lež, přesně tak začal můj vztah s Dimitrijem. Znovu, neměla jsem se o tom zmiňovat. "Kromě toho, Christian nemůže chodit s každou holkou, na kterou se zavěsí. Mia, Jill - bez urážky, ale on není na 'mužné' holky.""On je opravdu hezký," namítla, temné pocity se v ní stále vařily."Jo," připustila jsem, mé oči pozorovaly cestu. "Ale ony ho tak neberou. A navíc jsem myslela, že se nestaráš o to, co dělá.""Taky že ne," souhlasila, dokonce ani nepřesvědčila sama sebe, natož mně. "Vůbec ne."Moje pokusy odvrátit od toho pozornost byly po celý den zbytečné. Tašina slova se vrátila ke mně: Proč to nespravíš? Vzhledem k tomu,že Lissa a Christian jsou strašně nerozumní, jsem zachytila své vlastní naštvané pocity- které mě na oplátku nasraly. Christian by byl docela užitečný v mých nezákonných eskapádách, ale musela jsem si držet kvůli Lisse odstup.Nakonec jsem ji nechala se špatnou náladou, když přicházela večeře. Srovnání s její romantickou situací, můj vztah s polo-zkaženým královským playboyem a nesouhlasy z jeho rodiny se zdál vyloženě optimistický. Jaký smutný a děsivý svět to byl. Ujistila jsem Lissu, že si ji najdu hned po večeři, abychom spolu mohly hned vyrazit za Miou. Zmínka o Mie neudělala Lissu šťastnou, ale pomyšlení na možné vloupání ji odvedlo na okamžik od Christiana.Šaty,které jsem měla na večeři byla kaštanové, z lehkého, průsvitného materiálu, který byl skvělý pro letní počasí. Výstřih byl slušný, a jen malé rukávy jim daly 'nóbl' vzhled. Z vlasů jsem si udělala nízký culík, aby skrylo moje tetování, málem jsem vypadala jako slušná přítelkyně - která se ukazovala v klamným vzhledu, kdyby viděli, jak moje bláznivá část toužila po mém minulém příteli,který vstal z mrtvých.Adrian si mě prohlédl od hlavy až k patě, když jsem dorazili k domu jeho rodičů. Měli trvalý pobyt tady u soudu. Malý úsměv na tváři mi řekl, že se mu líbilo, co viděl."Schvaluješ?" Zeptala jsem se, otočila se dokola.

Protáhl ruku kolem mého pasu. "Bohužel ano. Doufal jsem, že bys ses ukázala v něčem hodně...no, jako 'drzá holka'. Něco, co by pohoršilo moje rodiče.""Někdy to vypadá, jako by ses o mě nestaral jako o člověka," všimla jsem si, když jsme šli dovnitř . "Je to, jako bys mou pomocí chtěl ostatní šokovat.""Je to tak, malá dhampýrko. Mám tě rád, a s tvým používáním šokuju ostatní."Schovávala jsem úsměv, když nás hospodyně Ivaškových vedla domem. Soud vlastně měl restaurace a kavárny zastrčené daleko ve svých budovách, ale královští, jako rodiče Adriana považovali za samozřejmost, mít efektní večeři v jejich domácnosti. Já bych raději byla na veřejnosti. Víc únikových možností."Vy musíte být Rose."Moje zkoumání východů bylo přerušeno, když velmi vysoká, velmi elegantní Morojská žena přišla do místnosti. Měla na sobě dlouhé, tmavě zelené saténové šaty, které dokonale ladily s jejíma očima- s Adrianovýma očima. Tmavé vlasy měla stažené do drdolu, a usmála se na mě,vzala mě za ruku."Já jsem Daniella Ivašková," řekla. "Těší mě tě konečně poznat."Byla to pravda? Moje ruka s ní automaticky potřásla. "Taky mě těší, paní Ivašková.""Říkej mi Daniella, prosím." Otočila se, aby pozdravila Adriana a narovnala mu límec. "Upřímně, miláčku," řekla. "Myslíš si, že bys ses mohl dokonce podívat do zrcadla, než vyjdeš ven ze dveří? Tvoje vlasy jsou šílené."Uhnul jejím rukám směrujícím k jeho hlavě. "Děláš si srandu? Strávil jsem hodiny před zrcadlem, aby to vypadalo takhle."Vydala trýznila povzdech. "Někdy si říkám, jestli je štěstí nebo není, že nemám žádné další děti." Za ní, tichí služebníci přinesli na stůl podnosy. Zvedly víka a můj žaludek zamručel. Doufala jsem, že to nikdo jiný neslyšel. Daniella se podívala chodbou za ní. "Nathane, mohl by sis pospíšit? Jídlo bude studené."O několik okamžiků později, těžké kroky zněly na zdobené dřevěné podlaze, a Nathan Ivaškov vtrhl do pokoje. Stejně jako jeho manželka byl oblečen formálně, modrá saténová kravata se leskla vedle jeho těžkého, černého kabátu. Vypadal stejně, jak jsem si pamatovala: výrazně stříbrné vlasy a vousy. Napadlo mě, jestli takhle budou vypadat Adrianovy, až zestárne. Ne, to já nikdy nezjistím. Adrian si pravděpodobně obarví vlasy při prvním náznaku šedých - nebo stříbrných.Adrianův otec by mohl být přesně takový, jakého jsem si pamatovala, ale bylo jasné, že nemá ponětí, kdo jsem. Ve skutečnosti se zdál opravdu překvapen, že mě vidí."Tohle je Adrianova, ah, přítelkyně, Rose Hathawayová," řekla jemně Daniella. "Pamatuješ - řekl, že ji přivede dnes večer.""Těší mě, Pane Ivaškove."Narozdíl od jeho manželky mi nenabídl, abych mu tikala-upřímně, ulevilo se mi. Strigoj, který přeměnil Dimitrije se jmenoval Nathan, a tak to nebylo jméno, které bych chtěla vyslovovat. Adrianův otec s i mě prohlížel, ale ne tak, že jsem byla Adrianova přítelkyně. Bylo to spíš, jako bych byla zvláštnost. "Ach. Dhampýrská holka."Nebyl hrubý, jen bez zájmu. Myslím, že to nebylo, jako by mě nazval krvavou děvkou nebo tak něco. Všichni jsme zasedli k jídlu, a když Adrian držel jeho typický ďábelský úsměvem na tváři, ke mně opět dolehla atmosféra, že on opravdu, opravdu potřebuje cigaretu. Pravděpodobně taky tvrdý alkohol. Být kolem s jeho rodiči nebylo něco, co by si užíval. Když jeden ze služebníků nalil nám všem víno, Adrian vypadal, že se mu nesmírně ulevilo a nedržel se zpátky. Střelila jsem na něj varovný pohled, ať na to ani nemyslí.

Nathanovi se podařilo rychle hltat jeho vepřové medailonky, zatímco stále vypadal elegantně a správně. "Takže," řekl, pozornost zaměřil na Adriana, "Teď, když Vasillisa odmaturovala, co se sebou hodláš dělat? Nebudeš zůstávat na škole s maturanty, že ne? Nemá smysl už tam být.""Já nevím, "řekl Adrian líně. Zavrtěl hlavou, další porušení jeho pečlivě rozcuchaných vlasů. "Bylo pěkné tam být s nimi. Mysleli si, že jsem vtipnější, než opravdu jsem.""Překvapivý," odvětil otec."Ty nejsi vtipný vůbec. Je na čase udělat něco výnosného. Pokud se nevrátíš do školy, měli bys ses alespoň podílet na nějakém obchodním jednání rodiny. Taťána tě kazí, ale mohl by ses toho hodně naučit od Rufuse."Věděla jsem toho hodně o královské politice,rozpoznala jméno. Nejstarší člen každé rodiny byl "princ" nebo "princezna" a každý z nich měl své místo v radě- a pak se jeden z nich stal králem nebo královnou. Když se Taťána stala královnou, Rufus převzal jméno princ, jako další nejstarší v rodině."Pravda," řekl Adrian suše. Nesnědl moc jídla z toho, co měl u sebe. "Já bych opravdu rád věděl, jak dokáže utajit své dvě milenky před jeho manželkou.""Adriane!" vyštěkla Daniella, rudá barva polila její tvář. "Neříkej takové věci u našeho stolu- a rozhodně ne před hostem."Nathan se nezdál, že by upozornění na mě bral na vědomí a odmítavě pokrčil rameny. "Na ní nezáleží." Skousla jsem si ret, potlačovala nutkání zjistit, jestli bych mohla hodit můj talíř s Čínou a udeřil ho do hlavy. Rozhodla jsem se proti tomu. Nejenže by to zničilo večeři, ale talíř bych stejně pravděpodobně nemohla zvednout tak, jak jsem potřebovala. Nathan obrátil svoje mračení opět na Adriana. "Ale na tobě ano. Nenechám tě posedávat kolem a nic nedělat- a používat naše peníze na financování."Něco mi řeklo, že bych měla zůstat mimo, ale nemohla jsem snést pohled na Adriana od jeho mrzutého otce. Adrian sedával kolem a plýtval penězi, ale Nathan neměl právo dělat si legraci za to z něho legraci. Myslím, určitě, že jsem v tom měla velkou 'zásluhu'. Ale to byla jiná."Možná bys mohl jít na Lehigh s Lissou," nabídla jsem. "Pokračovat s ní ve zkoumání ducha a pak... Dělat, cokoliv jiného, co jsi dělal, když jsi byl naposledy ve škole....""Pití a přeskakování třídy," řekl Nathan."Umění," řekla Daniella. "Adrian dělal umění.""Opravdu?" Zeptala jsem se, obrátila se k němu překvapeně. Nějak jsem si ho dokázala představit při umění. Je zvláštnost jeho nevyzpytatelné osobnosti. "Tak to by bylo perfektní. Mohl bys to dělat znovu."Pokrčil rameny a vypil svou druhou sklenici vína. "Já nevím. Měl bych v této akademii stejné problémy jako v té předchozí."Zamračila jsem se. "Jaké?""Domácí úkoly.""Adriane," zavrčel otec."To je v pořádku," řekl Adrian nenuceně. Položil ležérně ruku na stůl. "Já opravdu nepotřebuju práci nebo extra peníze. Až se Rose a já vezmeme, děti a já budeme žít z její strážcovské mzdy."Všichni jsme ztuhli, i já. Věděla jsem dobře, že si dělá legraci. Myslím, že použil manželství a děti jako 'útočiště' (a byl jsem docela jistá, že to nemyslel vážně), hubený plat strážce nikdy nebude dostatečný pro jeho luxusní život, který vyžadoval.Adrianův otec si nicméně vůbec nemyslel, že si dělá legraci. Daniella se zdála nerozhodnutá. Já, já jsem se prostě cítila nepříjemně. Bylo to velmi, velmi špatné

téma na večeři, jako je tato a já jsem nemohla uvěřit,že Adrian došel tak daleko. Ani jsem si nepomyslela, že vina byla na vině. Adrianovi se prostě líbilo mučit jeho otce.Hrozné ticho bylo těžší a těžší. Můj instinkt vyplnit rozhovor zuřil, ale místo abych něco řekla jsme raději zůstala ticho. Napětí se zvýšilo. Když zazvonil zvonek, všichni čtyři jsme leknutím nadskočili na našich židlích.Hospodyně, Torrie, běžela ke dveřím a jsem si oddechla úlevou. Nečekaný návštěvník by pomohl zmírnit napětí.Nebo možná ne.Torrie si odkašlala když se vrátila, zjevně nervózní, když se dívala z Danielly na Nathana. "Její královská výsost, královna Taťána je tady."Ne. Bože.Všichni tři Ivaškovi náhle vstali a o půl vteřiny později jsem se k nim přidala. Předtím jsem Adrianovi nevěřila, že by Taťána mohla přijít. Z jeho obličeje jsem teď poznala, že byl překvapený taky. Ale opravdu, byla tady. Vešla do pokoje, elegantně oblečená v tom, v čem právě musela řešit obchodní jednání: na míru černé kalhoty a sako z červeného hedvábí a pod ním krajkovou halenku. Malé drahokamy zářily v jejích tmavých vlasech, a ty panovačné oči se podívaly se dolů na nás všechny, jak jsme se rychle ukláněly. Dokonce i její vlastní rodina následovala formality."Teto Taťáno," řekl Nathan, nutil se do něčeho, co vypadalo jako úsměv na tváři. Nemyslím si, že to dělal velmi často. "Nechcete se k nám připojit na večeři?"Mávla rukou odmítavě. "Ne, ne. Nemohu zůstat. Jsem na cestě k setkání s Priscillou, ale řekla jsem si, že se zastavím, když jsem slyšela, že se Adrian vrátil." Její pohled padl na něj. "Nemůžu uvěřit, že jsi tu celý den a nepřišel jsi mě navštívit." Její hlas byl chladný, ale přísahám, že pobavení zajiskřilo v jejích očích. Bylo to děsivé. Ona nebyla někdo, o kom bych si myslela, že je vřelý a zmatený. Zážitek, vidět ji venku mimo její luxusní pokoje byl zcela nereálný.Adrian se na ni usmál. On byl hned v pokoji jednoznačně nejpohodlnější osoba. Z důvodů, které jsem nikdy nepochopila, Taťána milovala a rozmazlovala Adriana. Tím nechci říct, že nemilovala ostatní členy rodiny, bylo jen jasné, že on je její oblíbenec. Vždycky to mě překvapilo, protože on byl někdy darebák."Ále, Myslel jsem, že máš důležitější věci na práci než mě," řekl jí. "Kromě toho jsem přestal kouřit, takže teď už spolu nebude moci jít propašovat cigarety za trůn.""Adriane!" trestal ho Nathan, obličej přešel do jasně červené. ¨Tehdy mě napadlo, že by jsme mohli hrát hru na pití, kolikrát on vysloví jméno svého syna. "Tetičko, já se omlouv-"Taťána zvedla ruku. "Oh, buď zticha Nathane. Nikdo to nechce slyšet." Skoro jsem se dusila. Být ve stejné místnosti s královnou bylo příšerný, ale vidět tu děvku jak slovně fackuje pana Ivaškova se nedalo srovnávat. Otočila se zpátky k Adrianovi, obličej rozmrazoval. "Konečně jsi přestal? Šlo jen o čas. Předpokládám, že to je tvoje práce?"Trvalo mi chvíli,než jsem si uvědomila, že mluví ke mně. Až do této chvíle jsem doufala, že si mě nevšimne. Zdálo se to jako normální rozhovor, lepší než když na mě křičela a nazvala mě krvavou děvkou. Bylo to šokující. Její hlas nebyl obviňující. Byl to. . . Ohromující."N-no, to jsem nebyla já, Vaše Veličenstvo," řekla jsem. Moje trpělivost byla daleko od mého chování při našem posledním setkání. "Adrian byl ten, kdo měl, ehm, odhodlání to udělat."Bože, pomoz mi, Taťána se zasmála. "Velmi diplomatické. Měli by tě přiřadit, aby se stala politikem."

Nathanovi se nelíbilo, že pozornost je zaměřená na mě. Nebyla jsem si jistá,jestli mi to je nepříjemné nebo není. "Vy a Priscilla něco dnes večer vyřizujete? Nebo jdete jen na přátelskou večeři?"Taťána uhnula pohledem ode mne. "Obojí. Existuje určité rodinné neshody. Nejsou veřejně, ale dostaly se ven. Lidé dělají hluk o zabezpečení. Někteří jsou připraveni zahájit přípravy až teď. Jiní se ptají, jestli strážci musejí spát. "Obrátila oči." A to jsou ty nejsmyslnější názory."O tom není pochyb. Tato návštěva byla mnohem zajímavější."Doufám, že zavřete ty rádoby bojovníky, "zavrčel Nathan." Naše bojování společně se strážci je absurdní.""Co je absurdní,"řekla Taťána," je spor mezi královskými. To, co chci je 'Drž hubu'." Její tón vyrostl do výšky, velmi královského."Jsme vedoucí mezi Moroji. Musíme jít příkladem. Musíme být jednotní, aby jsme přežili."Studovala jsem ji zvědavě. Co to znamená? Souhlasí nebo nesouhlasí s postojem Nathana-proti bojům Morojů. Ona zmínila pouze nastolení míru mezi jejími lidmi. Ale jak? Její metoda byla povzbudit tento nový návrh nebo ho srovnat se zemí? Bezpečnost byla pro všechny důležitá věc, od těch útoků, a na ní bylo, aby to uklidnila."Pro mě to zní příliš složitě," řekl Adrian, mluvil lhostejně k důležité věci. "Pokud si přesto chceš dát cigaretu, udělám malý ústupek.""Budu na tebe čekat zítra," řekla suše. "Nech cigarety doma." Podívala se na jeho prázdné sklenice. "a další věci." Záblesk nezlomného odhodlání zkřížilo její pohled, a i když to odešlo tak rychle, jak přišlo, cítila jsem skoro úlevu- Věděla jsem, že tam byla ledová Taťána.Rozloučil se. "Poznamenáno."Taťána dala nám ostatním krátké pohledy."Přeju příjemný večer," bylo její jediné rozloučení. My jsme se znovu uklonili a pak zamířila zpět ke dveřím. Jak opustila místnost, uslyšela jsem mumlání. Cestovala s doprovodem, uvědomila jsem si, a nechala je všechny v hale, zatímco ona přišla pozdravit Adriana.Večeře potom byla tichá. Taťánina návštěva nás všechny překvapila. Alespoň to znamenalo, že jsem nemusela poslouchat Adrianova a jeho otce hašteření. Daniella většinou zachovala to málo rozhovoru, jaký tam byl, snažila se zjistit moje zájmy, a já jsem si uvědomila, že ona neřekla ani slovo během krátké návštěvy Taťány. Daniella se přivdala k Ivaškovým a já jsem přemýšlela, jestli ji královna zastrašovala.Když nadešel čas našeho odchodu, Daniella byla samý úsměv, zatímco Nathan odešel do své pracovny."Musíš chodit častěji," řekla Adrianovi, uhladil mu vlasy přes jeho protesty. "A ty jsi vítána kdykoli, Rose.""Děkuji," řekla jsem, vyjevená. Pořád jsem studovala její tvář, abych zjistila, jestli lže, ale myslela jsem si, že mluvila pravdu. Nedávalo to smysl. Morojové neschvalovali dlouhodobý vztah s dhampýry. Královští Morojové obzvláště ne. A Královský Moroj sblížený s královnou zejména ne, alespoň pokud by se nestal nějaký zázrak.Adrian si povzdechl. "Možná, když on nebude kolem. Oh, sakra. To mi připomíná. Naposledy jsem si tu nechal kabát - chtěl jsem se dostat ven příliš rychle.""Ty máš asi padesát kabátů," poznamenala jsem."Zeptej se Torrie, "řekla Daniella. "Bude vědět, kde je."Adrian odešel hledat hospodyni, takže jsem zůstala s jeho matkou. Chovala jsem se zdvořile, bezvýznamně mluvit, ale moje zvědavost vyhrála.

"Večeře byla opravdu skvělá," řekla jsem jí upřímně. "A doufám, že vám večer nepřišel špatná... Ale myslím... no, vypadáte v pořádku, že chodím s Adrianem."Přikývla vyrovnaně. "Já jsem.""A..." No, musela jsem to říct. "Tať - královna Taťána se s tím zdála taky v pohodě.""Je."Byla jsem si jistá, že kdybych nezastavila čelist, spadla by mi až na podlahu. "Ale... Myslím, že v posledně, když jsem s ní mluvila, byla opravdu šílená. Pořád mi říkala, znovu a znovu, jak nám nedovolí být spolu v budoucnosti nebo se vzít, nebo něco takového." Zděsila jsem se, připomínaje Adrianův vtip. "Myslel jsem, že budete cítit to samé. Pán Ivaškov to tak cítí. Nemůžete opravdu chtít, aby váš syn byl navždy s dhampýrkou."Daniellin úsměv byl laskavý, ale ironický. "Máš v plánu být s ním navždy? Plánuješ svatbu a usadit se?"Otázka mě zastihla naprosto nepřipravenou. "Já... ne... Myslím, že by nebylo špatné být s Adrianem. Jen jsem nikdy -""Neplánovala se usadit?" Přikývla moudře. "To je to, co jsem si myslela. Věř mi, že vím, že Adrian nebyl předtím vážný. Všichni děláme ukvapené závěry, které nic neznamenají. Slyšela jsem o tobě, Rose - každý. A obdivuji vás. A na základě co jsem se dozvěděla, hádám, že nejsi typ, který by přestal být strážkyní a stala se ženou v domácnosti.""Máte pravdu,"připustila jsem."Pak nevidím problém. Oba jste mladí. Máte právo se bavit a dělat, co chcete, ale já - ty a já - víme, že i když bys byla s Adrianem po zbytek života, nehodláš se vdát nebo usadit. A to nemá nic společného s tím, co Nathan nebo někdo říká. Tak to na světě chodí. Je to druh člověka, který jsi. Vidím to v tvých očích. Taťána si to uvědomila taky, a to je důvod, proč se stáhla. Musíš bojovat,a to je to, co budeš dělat. Alespoň pokud máš opravdu v úmyslu být strážcem.""Mám." Zírala jsem na ni v úžasu. Její postoj byl úžasný. Ona byla první královská s kterou jsem se setkala,která ihned nezcvokla a nebláznila kvůli myšlence Moroje a dhampýrce jako páru. Pokud ostatní lidé sdílí její názor, bylo by hodně ostatních životů jednodušších. A měla pravdu. Nezáleželo na tom, co si myslel Nathan. Ani nevadilo, jestli byl Dimitrij kolem. Pointa byla, že Adrian a já jsme neměli v úmyslu být spolu po zbytek života, protože já vždycky budu strážce a mít povinnosti, nikoli lenošení, jak to dělal on. Chápala jsem že věci jsou tak jednodušší. . . Přesto se mi bylo trochu smutno.Za ní jsem viděla,jak se Adrian blíží chodbou. Daniella se naklonil dopředu, nízkým hlasem mi řekla. Byla tam nostalgická poznámka v jejích slovech, když promluvila, tón jako matka. "Ale Rose? Když jsem v pořádku s vámi dvěma a vy jste šťastní, prosím, snaž se mu moc nezlomit srdce, až přijde čas."

4Rozhodla jsem se, že bude nejlepší nemluvit s Adrianem s mým rozhovorem s jeho matkou. Nemusela jsem mít duševní síly, abych cítila jeho smíšené nálady, jak jsme se vraceli do bydlení pro hosty. Jeho otec ho rozzlobil, ale přijetí jeho matky ho těšilo. Nechtěla jsem ho trápit tím, že jeho matka je s námi v pořádku, protože to není trvalý vztah, jenom zábava."Tak ty jdeš pryč s Lissou?" zeptal se, když jsme dorazili ke svým pokojům."Jo, promiň. Víš - holčičí věci." A holčičími věcmi jsem myslela vloupání.Adrian se zdál trochu zklamaný, ale věděla jsem,že mi nevyčítal naše přátelství. Dal mi malý úsměv a objal mě kolem pasu, sklonil se a políbil mě. Naše rty se setkaly a teplo, které mě vždy překvapilo se šířilo skrze mne. Po několika sladkých okamžicích mě pustil, ale z jeho očích jsem poznala, že to dělal nerad."Uvidíme se později," řekla jsem. Dal mi ještě jednu rychlou pusu a pak jsem zamířila do svého pokoje.Okamžitě jsem vyhledala Lissu, která byla ve svém pokoji. Zírala upřeně na stříbrnou lžičku, a prostřednictvím našeho pouta jsem cítila, co dělá. Snažila se dát sílu ducha do ní,aby ten, kdo se jí dotkne se rozveselil. Přemýšlela jsem, jestli to měla pro sebe, nebo jen náhodně experimentovala. Nechtěla jsem to zjistit z její mysli."Lžíce?" Zeptala jsem se pobaveně.Pokrčila rameny a položil ji. "Hele, není to snadné, ale pořád se držím stříbra. Musím brát to, co můžu dostat.""No, bylo by to dobré na večírky."Usmála se a dala nohy na ebenový stolek, který byl uprostřed malého obývacího pokoje. Pokaždé, když jsem ho viděla, nemohla jsem si pomoct, ale vzpomněla si na lesklý černý nábytek, který byl v mém vězení zpátky v Rusku. Bojovala jsem s Dimitrijem s kůlem vyrobeným z nohy od židle."Když o tom mluvíme... Jaký byl večírek?""Nebylo to tak zlé, jak jsem si myslela," připustila jsem. "Nikdy jsme si neuvědomila, jaký je Adrianův otec kretén. Jeho máma byla vlastně docela v pohodě. Neměla problém, že spolu chodíme.""Jo, já jsem ji potkala. Ona je fajn... I když jsem si nikdy nemyslela, že by byla tak laskava, že by ji nevadilo vaše chození. Nepředpokládám, že se její královská výsost ukázala?" Lissa to myslela jako vtip, takže ji moje odpověď vykolejila."Ukázala a ...nebylo to hrozné.""Co? Říkala jsi, že to nebylo hrozné."Já vím, já vím. Bylo to šílené. Byla to opravdu krátká pracovní návštěva, jen chtěla vidět Adriana, a chovala se ke mně, jako by ke mně neměla žádné problémy." Nechtěla jsem obtěžovat ponořit se do politických názorů Taťány na školení Morojů k boji. "Samozřejmě, kdo ví, co by se stalo, kdyby zůstala? Možná že by se proměnila v její staré já. To bych potřebovala celou sadu stříbrných kůlů - zastavilo by mě, až bych z ní jeden vytáhla."Lissa zasténala. "Rose, nemůžeš dělat tyhle druhy vtipů."Usmála jsem se. "Říkám věci, které by jsi taky chtěla udělat."To se jí vrátilo úsměv. "Už je to dlouho, co jsem tě slyšela vtipkovat," řekla tiše. Moje cesta do Ruska zlomila naše přátelství - což mi nakonec ukázalo, jak moc pro mě znamenala.

Zbytek času jsme strávily tím, že jsme mluvily o Adrianovi a dalších drbech. Ulevilo se mi, vidět, že se dostala z nálady z Christiana, ale jak den postupoval, její úzkost rostla z naší probíhající misi s Miou."Bude to v pořádku," řekla jsem jí, když přišel čas. Mířili jsme zpět přes Soudní dvůr, oblečené v pohodlných džínách a tričkách. Bylo to hezké být volná od školního zákazu vycházení, ale opět jsem v jasném slunečním světle nedopustila cítit velmi skryté pocity. "Bude to snadné."Lissa mi dala pohled, ale neřekla nic. Strážci byli bezpečnostní síla v našem světě, a tohle bylo jejich sídlo. Vloupání bude něco jiného než snadné.Mia vypadala rozhodnutá, když jsme se k ní blížily a já jsem cítila povzbuzení z jejího postoje - a že má na sobě všechno černé. Pravda, nebylo to moc užitečné ve slunečním světle, ale všechno tak vypadalo víc tajemný. Byla bych ráda věděla co se stalo s Christianem, a Lissou taky. Opět to byl jeden z těch nejlepších nevysvětlitelných témat.Mia nám vysvětlila její plán a já jsem upřímně cítila, že máme asi 65 procent na úspěch. Lissa byla neklidná z její role, neboť se jednalo o nátlak na strážce, ale souhlasila, že to udělá. Přešli jsme všechno ještě několikrát a podrobněji a pak vyrazili do budovy, kde sídlila naše operace. Byla jsme tam jednou, když mě Dimitrij vzal za Viktorem do jedné sousedící budovy, kde bylo vězení. Ještě nikdy jsem dříve nestrávila hodně času v hlavní kanceláři, a jak Mia předpovídala, v tuhle dobu tu bylo málo lidí.Když jsme vešli dovnitř, okamžitě jsme našli recepci, jako byste našli v jiném správním úřadě. Přísný strážce seděl u stolu s počítačem, registrační skříně a stoly všude kolem něj. Nejspíš neměl moc co dělat v této době v noci, ale byl stále ještě ve vysoké pohotovosti. Za ním byly dveře, které upoutaly mojí pozornost. Mia vysvětlila, že to byla brána do všech strážcovských tajemství, k jejím záznamům a hlavní kanceláři - a dohled nad oblastmi, které byly sledovány vysokým-bezpečnostním systémem.Přísný, nebo ne, ten chlap daroval Mie malý úsměv. "Není trochu pozdě na tebe? Nejsi tady na lekce, viď?"Usmála se zpátky. Musel to být jeden ze strážců, se kterými udržovala přátelské vztahy za poslední dobu, co tu bydlí. "Ne, jenom jsem přišla s některými mými přáteli a chtěla jim to tu ukázat."On nadzvedl obočí, když se podíval na mě a Lissu. Mírně kývl na pozdrav. "Princezna Dragomirová. Strážkyně Hathawayová."Předehnal nás v představení. Bylo to poprvé, co mě někdo oslovil takhle. To mě překvapilo - a se cítila jsem se trochu provinile ze zrady,kvůli které jsme sem přišli."To je Don," vysvětlila Mia. "Done, princezna tě chce o něco požádat." Podívala se významně na Lissu.Lissa se zhluboka nadechla, a já jsem cítila pálení z nátlakové magie přes naše pouto, když na něj upřela pohled. "Done," řekla pevně, "Dejte nám klíče a kódy k záznamům archivu dole. A pak se ujistěte, že kamery v těchto oblastech jsou vypnuty."Zamračil se. "Proč bych-" Ale, jak její oči pevně sledovaly jeho, nátlak ho začal ovládat. Vrásky na tváři se uhladily a já jsem vydechla úlevou. Spousta lidí byla dostatečně silná, aby odolala nátlaku - zejména od obyčejných Morojů. Lissa byla mnohem silnější, protože ovládala ducha, i když nikdo neví, jestli by ho někdo dokázal překonat."Samozřejmě," řekl a vstal. Otevřel zásuvku u stolu a podal Mie sadu klíčů, která je dala okamžitě mě. "Kód 4312578."

Zapamatovala jsem si je a on nám pokynul ke dveřím. Chodba se rozšířila do všech směrů. Ukázal na jedny po naší pravici. "Tady dole. Odbočte vlevo na konci, jděte dolů dvě patra, a ty dveře vpravo."Mia se na mě podívala, aby se ujistila,že jsem pochopila. Kývla jsem a otočila se zpátky k němu. "Nyní se ujistěte, že kamery jsou vypnuté.""Vezměte nás tam," řekla Lissa pevně.Don nemohl odolat jejímu velení, a ona a Mia šly za ním, takže jsem šla na vlastní pěst. Tato část plánu bylo celá na mě, a tak jsem seběhla dolů do haly. Vypadalo to jednoduše, ale stále jsem mohla na někoho narazit- a já neovládala nátlak, aby mi pomohl z potíží.Donyho pokyny byly absolutně přesný, ale stále jsem ještě nebyla připravena, když jsem pěstí naklikala kód a vstoupila do trezoru. Řady kartoték se táhly dolů po obrovské hale. Neviděla jsem konec. Zásuvky byly naskládané do výšky, a slabé zářivky a děsivé ticho z toho dělaly strašidelný pocit. Strážcovské informace,před 'digitálním' věkem. Bůh ví, jak hodně staré ty záznamy byly. Že by středověké dny v Evropě? Náhle jsem se cítila zastrašená a přemýšlela, jestli bych se z toho mohla vykroutit.Šla jsem k první skřínce po mé levici, s úlevou zjistila, že byla označena. AA1-četla jsem. Dole bylo AA2 a tak dále. Ach jo. Vypadalo to na několik skříní, než se dostanu z A. Byla jsem vděčná, že organizace byla stejně jednoduchá jako abecední pořadí, ale teď jsem pochopila, proč tyto skříně šly donekonečna. Musela jsem se vrátit více než tři čtvrtiny cesty dolů do místnosti,abych se dostala k T. Až když jsem došla k TA27, našla jsem složku pro vězení Tarasov.Zalapala jsem po dechu. Složka byla silná, plná nejrůznějších dokumentů. Byly tam stránky o vězení v historii a jeho migraci vězňů, stejně jako plány pro jeho umístění. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tolik informací. . . Ale co budu potřebovat? Co by bylo užitečné? Odpověď přišla rychle: všechno. Zavřela jsem zásuvku a strčila složku pod ruku. Ok. Čas, abych odsud vypadla.Otočila jsem se a začal jít ve směru, odkud jsem přišla. Teď, když jsem měla, co jsem potřebovala, naléhavost v útěku na mě tlačila. Byla jsem skoro tam, když jsem zaslechla tiché cvaknutí a dveře se otevřely. Ztuhla jsem, dhampýr, zkoumala jsem kroky. Ztuhl stejně, jasně úžasem, a vzala jsem to jako malé požehnání, když mě hned nepřišpendlil ke zdi a nezačal mě vyslýchat."Ty jsi Rose Hathawayová," řekl. Dobrý bože. Je tady někdo, kdo neví, kdo jsem?"Napjala jsem se, nevěděla, co teď očekávat, ale mluvila jsem, jako by naše setkání zde bylo naprosto logické. "Vypadá to tak. Kdo jste vy?""Michail Tanner," řekl stále ještě zmateně. "Co tady děláš?""Jednu záležitost," řekla jsem bezstarostně. Pozvedla jsem složku. " Strážci mě sem pro něco poslali.""Lžete," řekl. "Jsem strážce na archivní povinnosti. Pokud by někdo něco potřeboval, poslali by mě."Ou, do prdele. Náš skvělý plán selhal. Přesto, jak jsem tam stála, podivná myšlenka přišla ke mně. Jeho vzhled jsem vůbec nepoznávala: kudrnaté hnědé vlasy, střední postavy, třicítka. Docela hezký, opravdu. Ale jeho jméno. . . něco o jeho jméně. . ."Paní Karpová," vydechla jsem. "Vy jste ten,... Byl jste zapletený s paní Karpovou."Ztuhl, modré oči se ostražitě zúžily. "Co ty o tom víš?"Polkla jsem. To, co jsem udělala - nebo se snažila udělat pro Dimitrije - nebylo bez minulosti. "Vy jste ji miloval. Šel jste ji zabít po tom, co... Co se přeměnila."

Paní Karpová byla učitelka na naší škole před několika lety. Byla uživatelka ducha a jak temné účinky jí začínaly dohánět k šílenství, udělala to jediné, co mohla, aby si zachránila mysl: stala se Strigojkou. Michail, její milenec, udělal to jediné, o čem věděl, že může ukončit to zlo:najít a zabít ji. Napadlo mě, že stojím tváří-v-tvář hlavnímu hrdinovi příběhu lásky zdaleka ne tak dramatické jako mé vlastní."Ale vy jste ji nikdy nenašel," řekla jsem tiše. "Že jo?"Trvalo mu dlouho než odpověděl, oči na mě silně upíral. Přemýšlela jsem, na co myslí. Na ní? Jeho vlastní bolesti? Nebo mě zkoumal?"Ne," řekl nakonec. "Musel jsem přestat. Strážci mě potřebovali víc."Mluvil o tom klidně, kontrolovaným způsobem-v čemž strážci vynikali-, ale v jeho očích jsem viděla zármutek - zármutek, který jsem více než chápala. Váhala jsem, ale musela jsem zkusit svou poslední šanci, abych nebyla zatčena a neskončila ve vězeňské cele."Já vím... Vím, že máte všechny důvody,aby jste mě odsud vyvedl a zavřel mě. To je to, co by jste měl udělat - to, co bych udělala taky. Ale věc se má tak... " Opět jsem ukázala na složku. "No, já jsem někdo, kdo se snaží dělat to, co jsi dělal ty. Snažím se někoho zachránit."On zůstal klidný. On si pravděpodobně myslel, že slovem 'zachránit' mám na mysli 'zabít'. Když věděl, kdo jsem, musel vědět, kdo byl můj učitel. Jen málo lidí vědělo o mém romantickém vztahu s Dimitrijem, ale že se jednalo o něho, bylo předem jasné."Je to marný, víš," řekl Michail konečně. Tentokrát se mu trochu zlomil hlas. "Snažil jsem se... Snažil jsem tak tvrdě, abych ji našel. Ale když zmizí..., Když nechtějí, aby se našli..." Zavrtěl hlavou. "Neexistuje nic, co můžeme udělat. Chápu, proč to chceš udělat. Věř mi, já to vím. Ale je to nemožné. Už ho nikdy nenajdeš, pokud to on nebude chtít."Uvažovala jsem, kolik bych toho mohla říct Michailovi - kolik bych měla. Napadlo mě, že kdyby byl někdo jiný na tomto světě, kdo by pochopil, čím si procházím, bylo by to tento člověk. Kromě toho, jsem neměla mnoho možností."Věc se má tak, že já ho mohu najít," řekla jsem pomalu. "Sleduje mě.""Co?" Michail zvedl obočí. "Jak to víš?""Protože, ehm, posílá mi o tom dopisy."Ten divoký bojovník se okamžitě vrátil. "Když tohle víš, když ho můžeš najít . . . měla bys ho zabít."Trhla jsem sebou nad těmi posledními slovy a znovu se bála, co jsem měla říct dál." Věřil bys mi, kdybych ti řekla, že je způsob, jak ho zachránit?""Myslíš tím, zničit ho."Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. . . Mám na mysli ho opravdu zachránit. Způsobem, jak ho vrátit zpátky.""Ne," řekl Michail rychle." To je nemožné.""To nemusí být. Znám někoho, kdo to udělal -, kdo změnil Strigoje zpátky." Dobře, to byla malá lež. Já ho vlastně ještě neznala, ale měla jsem v úmyslu dostat se do vězení k někomu-někomu-kdo- někoho znal..."To je nemožné," Michail opakoval. "Strigojové jsou mrtví. Nemrtví. Je to stejné.""Co kdyby tu byla šance?" Řekla jsem. "Co když by se to dalo udělat? Co když by se paní Karpová - Soňa - mohla stát Morojkou znovu? Co kdybyste mohli být zase spolu?" Znamenalo by to, že by se stala znovu bláznem, ale to bylo vedlejší.Bylo to jako věčnost, než odpověděl a moje úzkost rostla. Lissa nemůže používat nátlak navždy, a Mia řekla, že musím být rychlá. Tento plán se rozpadne jestli se

nedostanu brzy ven. Přesto jsem ho úmyslně pozorovala, viděla, že jeho tvář váhá. Po celou tu dobu, on stále miluje svou Soňu."Jestli to, co říkáš, je pravda - a já tomu nevěřím - pak jdu s tebou."Wau, ne. To nebylo v plánu. "To nejde," řekla jsem rychle. "Už mám na své straně pár lidí." Další malá lež. "Přidání dalších by to mohlo zničit. Nedělám to sama," řekla jsem, přerušila jeho další argument. "Pokud mi opravdu chceš pomoct - opravdu chceš mít šanci, aby se mohla vrátit - musíš mě nechat jít.""Neexistuje způsob, jak to může být pravda," opakoval. Ale v jeho hlase byly pochybnosti a já jsem pokračovala."Můžeš mi dát tu šanci?"Další mlčení. Začala jsem se teď potit. Michail zavřel na chvíli oči a zhluboka se nadechl. Pak ustoupil a pokynul ke dveřím. "Jdi."Málem jsem uklouzla,když jsem okamžitě popadla za kliku. "Děkuji ti. Děkuji moc.""Mohl bych z toho mít spoustu problémů," řekl unaveně. "A pořád nevěřím,že je to možné.""Ale doufáš v to."Nepotřebovala jsem odpověď,abych věděla, že jsem měla pravdu. Otevřela jsem dveře, ale než jsem vyšla ven,zastavila jsem se a podívala se na něj. Tentokrát už neskrýval smutek a bolest v jeho obličeji. "Jestli to myslíš... Pokud mi chceš pomoci... Tam by mohl být způsob, jak můžeš."Další kousek puzzle zapadl na své místo, což jsem moc potřebovala. Vysvětlila jsem, co jsem od něj potřebovala a byla jsem překvapena, jak rychle souhlasil. Byl opravdu jako já, uvědomila jsem si. Oba jsme věděli, že myšlenka, vrátit Strigoje zpět je nemožná. . . a přesto jsme oba doufali, že je to možné.Po tom jsem sama utekla zpět nahoru. Don nebyl u svého stolu a já jsem přemýšlela, co s ním Mia udělala. Nečekala jsem,abych to zjistila a místo toho šla ven, pryč na malé nádvoří,kde jsme domluvili naše setkání. Mia a Lissa tam čekaly. Již nepozorná úzkostí, jsem se otevřela poutu a cítila Lissino rozčilení."Díky Bože," řekla, když mě viděla. "Myslely jsme, žes byla přistižena.""No... Je to dlouhý příběh." Nenamáhala jsem se ho říct. "Dostala jsem, co jsem potřebovala. A... Skutečně mnohem více. Myslím, že to můžeme udělat." Mia mi dala pohled, který byl křivý a teskný. "Přeju si vědět, co se chystáte dělat."Zavrtěla jsem hlavou. "Ne," odpověděla jsem. "Nejsem si jistá, že bys chtěla."

5Rozhodla jsem se, že bude nejlepší, když Lissa a já jsem tu zůstaly dýl a když jsme se vrátily do jejího pokoje, zíraly jsme do dokumentů. Ona měla změť pocitů, když jsem jí řekla o svém setkání s Michailem - které jsem nezmínila Mie. Lissina počáteční reakce byla překvapení, ale byly tam také jiné věci. Strach z problémů, které jsem mohly dostat. Trochu romantiky nad tím, co jsme oba-Michail a já- byli ochotni udělat pro ty, které milujeme. Zajímalo jí, jestli by dělala to samé kdyby Christian byl v této situaci. Rozhodla se okamžitě, že ano, její láska k němu byla stále silná. Pak si však řekla, že ona se už o něj vlastně nestarala, když jsem zjistila tuto nepříjemnost, byla jsem ještě více roztržitá."Co se děje?" zeptala se.

Povzdechla jsem si nahlas v hrůze, aniž by si to uvědomovala, četla jsem jí myšlenky. Nechtěla jsem, aby věděla, že jsem prohrabávala její mysl, a tak jsem upozornila na papíry rozložené na posteli. "Snažím se v tom najít smysl." Ne zcela tak daleko od pravdy.Věznice byla složitá. Cely obsazené ve dvou patrech a byly malé - jen jeden vězeň na celu. Papíry nevysvětlily proč, ale důvod byl zřejmý. To šlo s tím, co Abe řekl o udržení zločinců od Strigojů. Kdybych byla pod zámkem ve vězení několik let, nemohla bych odolat pokušení a zabila bych svého spolubydlícího, abych se stala Strigojem a uniknula. Cely byly také umístěny v samém centru budovy, obklopené strážemi, kancelářemi, 'výcvikové pokoje,' kuchyně a prodavačskou místnost. Dokumenty vysvětlily střídání stráží, stejně jako krmení vězňů. Zřejmě doprovázeli jednoho po druhém k dárcům, silně střežených a povoleno bylo pouze velmi málo krve. Opět platilo, že je to udrželo být slabým a neproměnit se ve Strigoje.Byly to všechno dobré informace, ale já neměla žádný důvod se domnívat, že vše bylo stejné, protože tyto soubor byly staré pět let. Bylo také pravděpodobné,že věznice měla mnoho nových zařízení na bezpečnost o místě. Asi jediné, s čím jsme mohly počítat bylo stejné vězeňské umístění a nákres budovy."Jak dobře se cítíš po svém vytvářecím kouzle?" Zeptala jsem se Lissy.Ačkoli ona nebyla schopna dát tolik ducha léčení do mého prstenu jako žena, kterou jsem znala-jménem Oksana-, jsem si všimla, že mě trochu uklidňoval. Lissa očarovala prsten taky pro Adriana, i když jsem nemohla říct,jestli jsem si byla jistá, že je toto, co mu pomáhalo kontrolovat jeho nectnosti v poslední době - alkohol totiž pomáhal utlumit ducha perfektně.Pokrčila rameny a převalila se na záda. Byl vyčerpaná, ale snažila se zůstat vzhůru kvůli mně. "Mohlo by být lepší. Kéž bych se mohla setkat s Oksanou.""Možná jednou," řekla jsem neurčitě. Nemyslela jsem, že by Oksana někdy opustila Sibiř. Ona utekla se svým strážcem a chtěla zůstat nevýrazná. Kromě toho jsem nechtěla Lissu poblíž mého utrpení-alespoň v dohledné době. "Už jsi byla schopna vytvořit něco kromě uzdravení?" O chvíli později jsem odpověděla na mou vlastní otázku. "Oh, dobře. Lžíce."Lissa se zašklebila, ale to se změnilo na zívnutí. "Nemyslím si, že to fungovalo tak dobře.""Hmm.""Hmm?"Podívala jsem se zpět na plány. "Přemýšlím, že kdybys použila nátlak, mohlo by nám to hodně pomoci. Potřebujeme, aby lidé viděli, co chceme, aby viděli." Jistě, pokud se Viktorovi - jehož nátlak byl oproti ní nic- podařilo kouzlo chtíče, mohla udělat to, co jsem potřebovala. Prostě potřebuje více praxe. Pochopila základní zásady, ale měla co dělat, aby to mělo požadované účinky. Jediným problémem bylo, že když jsem ji o tohle žádala, žádala jsem taky o více používání ducha. I když se nežádoucí účinky neukázaly hned, pravděpodobně přijdou v budoucnu.Podívala se na mě zvědavě , ale když jsem ji viděla znovu zívnout, řekla jsem jí, aby si s tím nedělala starosti. Vysvětlím jí to zítra. Neřekla žádný argument a po rychlém objetí, každá z nás odešla do vlastní postele. Moc jsme toho nenaspaly, ale museli jsme brát to, co nám bylo dáno. Zítra byl velký den.

Nosila jsem již strážcovský černo-bílý oblek, když jsem šla na Viktorův soud. V běžných situacích bodyguardi na sobě měli obyčejné šaty. Ale pro efektní akce, chtěli

,aby jsme vypadaly svěží a profesionálně. Ráno po naší odvážné přepadovce, jsem dostala první skutečnou chuť na strážcovskou módu.Normálně jsem nosila obnošené šatstvo, ale teď jako oficiální strážce jsem měla oblečení, přesně podle mých představ: rovné-úzké černé kalhoty, bílou halenku na knoflíky a černé sako, které mi padnulo perfektně. Určitě to nebylo moc sexy, ale způsob, jakým mi to objalo břicho a boky byl úžasný. Cítila jsem spokojená s mým odrazem v zrcadle, a po několika minutách si pomyslela, že bych si měla vlasy vyčesat nahoru, abych odkryla své molnijské značky. Kůže byla stále podrážděná, ale alespoň byly obvazy pryč. Podívala jsem se, velmi. . . Profesionální. Určitým způsobem mi to připomnělo Sydney. Byla Alchymista - člověk, který pracoval s Moroji a dhampýry se skrytím existence upírů ze světa. S jejím řádným smyslem pro módu, vždycky vypadala připravená pro obchodní jednání. Pořád jsem jí chtěla poslat něco k Vánocům.Pokud existoval čas, abych se pochlubila, bylo to dnes. Po studiích a absolvování, to byl další krok, abych se stala největším strážcem. Byl oběd, kterého se zúčastní všichni noví strážci. Morojové navštíví nové strážce v naději, že získají ty nejlepší. Naše skóre ze školy a zkoušek bylo zveřejněno nyní, a to byla šance pro Moroje se s námi setkat a dát nabídky těm, od kterých chtěli střežit. Samozřejmě, že hosté byli většinou královský, ale několik dalších důležitých Morojů mělo také nárok.Opravdu jsem neměla zájem o tuhle maškarádu a nechat se očumovat bohatýma Morojema. Lissa byla jediná, kterou jsem chtěla. Přesto jsem musela udělat dobrý dojem. Potřebovala jsem, aby bylo jasné, že jsem ten, kdo by měl být s ní.Ona a já jsem přišly do královského sálu spolu. Bylo to jediné místo, kde bylo dost velké pro nás všechny, protože víc než absolventů ze sv. Vladimíra bylo návštěvy. Všechny americké školy zaslaly své nové rekruty, a za chvíli jsem zjistila,že moře černé a bílé je závratné. Kousky barevné - oblečení královských - zpestřilo trochu paletu. Kolem nás, měkké nástěnné malby pověšené na zdi se zdály, že zářily. Lissa na sobě neměla plesové šaty nebo tak něco, ale vypadala velmi elegantně v přiléhavých zelenomodrých šatech ze surového hedvábí.Královští se mísili se kolem jednoduše, ale mí spolužáci se přesunovali o rozpačitě. Nikomu to nevadilo. Nebylo naším úkolem hledat jiné, abychom se blížili. Všichni absolventi nosili jmenovky - ryté v kovu. Nebylo to žádné: Ahoj, Moje jméno je. . . ze samolepek. Štítky nám identifikovaly, aby Královští mohli přijít a dělat jejich výslechy.Nečekala jsem nikoho kromě svých přátel, že by se mnou chtěl mluvit, tak Lissa a já jsme šly rovnou na bufet a pak obsadily tichý kout a daly si kaviár. No, Lissa jedla kaviár. Mně to připomnělo až moc Ruska.Adrian, samozřejmě, se nás snažil najít na prvním místě. Dala jsem mu křivý úsměv. "Co tady děláš? Já vím, že nejsi schopný na strážce."Se žádnými konkrétními plány pro jeho budoucnost, se prostě předpokládalo,že Adrian bude žít u dvora. Jako takový, by on nepotřeboval žádné vnější ochrany - i když by měl jistě nárok, kdyby se hodlal vydat někam ven."To je pravda, ale já sotva můžu chybět na párty," řekl. Držel sklenici šampaňského v ruce, a já jsem přemýšlela, jestli účinky prstenu od Lissy vyprchaly. Samozřejmě, občas pít opravdu není konec světa. Bylo to hlavně kouření, o co mi šlo, aby přestalo. "Už jsi byla oslovena tucty nadějných lidí?"Zavrtěla jsem hlavou. "Kdo chce bezohlednou Rose Hathawayovou? Kdo vypadne bez varování dělat svou vlastní věc?"

"Hodně," řekl. "Určitě ano. Nakopala jsi zady Strigojů v bitvě a nezapomeň - všichni si myslí, že jsi šla na nějaké Strigojské-řádění. Někoho by mohlo napadnout, že to stojí za tvou bláznivou osobností.""Má pravdu," řekl hlas náhle. Podívala jsem se nahoru a uviděla Tašu Ozerovou stojící blízko nás, s malým úsměvem na zjizvené tváři. Navzdory znetvoření jsem si pořád myslela, že je krásná- než jiní Královští, které jsem viděla. Její dlouhé černé vlasy se leskly, a měla na sobě sukni a námořnické krajkové tílko. Dokonce byla na vysokých podpatcích a měla šperky - něco, o čem jsem si byla jistá, že na sobě nikdy neměla.Byla jsem rád, že ji vidím,jen jsem nevěděla, že ona přijde k soudu. Zvláštní, napadlo mě. "Přidělili ti konečně strážce?" Královští měli hodně tiché, zdvořilé způsoby,jak se vyhýbat těm, kdo byli v nemilosti. V případě Ozerových to byl druh trestu za to, co udělali Christianovi rodiče. Bylo to naprosto nespravedlivé. Ozerovi si zasloužili stejná práva jako jakékoli jiné královské rodiny.Přikývla. "Myslím, že doufali, že to pro mě nebude možné za Morojské bojování s dhampýry. Druh úplatku.""To nebude potřeba, jsem si jistá.""Ne. Kdyby nic jiného, bude to jen někdo, koho mi dají do praxe." Její úsměv zmizel, najednou vypadala nejistá. "Doufám, že nebudeš uražena... Ale já jsem požádala o tebe, Rose."Lissa a já jsme si vyměnily překvapené pohledy. "Aha." Nevěděla jsem, co jiného na to říct."Doufám, že ti dají Lissu," doplňovala chvatně Taša, cítila se nepříjemně. "Ale královna vypadá, že má vlastní plány. Pokud je tomu tak...""To je v pořádku," řekla jsem. "Když nemůžu být s Lissou, pak opravdu raději budu s tebou." To byla pravda. Chtěla jsem Lissu víc než kohokoli jiného na světě, ale kdyby nás drželi od sebe, pak bych naprosto raději Tašu,než některého snobského královského. Samozřejmě, jsem si byla jistá, že moje šance na získání jejího přidělení byla tak špatná, jako na přidělení Lissy. Ti, kteří na mě byli naštvaní kvůli mému útěku, se snažili mi udělat co nejnepříjemnější budoucnost. A i kdyby jí povolili strážce, měla jsem pocit, že Taša nebyla vysokou prioritou. Moje budoucnost byla stále velkým otazníkem."Hej," zvolal Adrian, uražen, že jsem ho neměla jako druhého v pořadí.Zavrtěla jsem na něj hlavou."Víš, že by mě stejně přiřadili k ženě. Kromě toho, musíš udělat se svým životem něco, aby sis nějakého strážce zasloužil."Myslela jsem to žertem, ale on se malinko zamračil, jako bych opravdu zranila jeho city. Taše se mezitím ulevilo. "Jsem ráda, že ti to nevadí. Mezitím, udělám co budu moci, abych vám dvěma pomohla." Ona obrátila oči v sloup. "Ne, že by můj názor moc znamenal."Sdílení mých obav o Tašu byly zbytečné. Místo toho jsem jí začala děkovat za nabídku, ale přišel k nám další návštěvník: Daniella Ivašková. "Adriane," řekla jemně trestně, malý úsměv na tváři, "Nemůžeš držet Rose a Vasilisu pro sebe." Otočila se k Lisse a mně. "Královna by si vás obě přála vidět."Krásný. Obě jsme se zvedly, ale Adrian zůstal sedět, s žádnou touhu navštívit jeho tetu. Taša zřejmě taky ne. Vidět ji, Daniella se chovala odměřeně, zdvořile přikývla. "Lady Ozerová." Ona pak odešla, za předpokladu, že ji budeme následovat. Přišlo mi to jako ironie, že se Daniella zdála ochotna akceptovat mě, ale stále se držela předsudků o Ozerových. Myslím, že jí bylo příjemné jít pryč.Taša však už byla dávno imunní proti tomuhle chování. "Bavte se," řekla. Pohlédla na Adriana. "Další šampaňské?"

"Lady Ozerová," řekl velkoryse, "Vy a já jsme dvě mysli se stejným myšlením."Zaváhala jsem při následování Lissy k Taťáně. Byla jsem ze začátku překvapená z Tašinýho objevení, ale teprve nyní jsem něčemu doopravdy věnovala pozornost. "To jsou tvoje stříbrné šperky?" Zeptala jsem se.Ona se roztržitě dotkla náhrdelníku kolem krku. Její prsty byly zdobeny třemi prsteny. "Ano," řekla zmateně. "Proč?""To bude opravdu znít divně... No, možná ne s porovnání s mou normální podivností. Ale mohla bych, ehm, si je půjčit všechny?"Lissa po mě střelila pohledem a okamžitě uhodla mé motivy. Potřebovali jsme větší kouzlo a tak i stříbro. Taša nadzvedla obočí, ale tak jako mnoho mých přátel, ona měla pozoruhodnou schopnost brát podivné nápady."Jasně," řekla. "Ale můžu ti je dát později? Opravdu se nechci zbavit všech mých šperků uprostřed párty.""Žádný problém.""Dám ti je nechat poslat do tvého pokoje."S tím usadila, Lissa a já jsme přešly k místu, kde byla Taťána obklopena obdivovateli a těmi, kteří se chtěli plazit kolem. Daniella se musela mýlit, když řekla,že Taťána chtěla vidět nás obě. Vzpomínka, jak na mě řvala kvůli Adrianovi se mi vpálila do hlavy, a večeře s Ivaškovými mě neoklamala od mého myšlení o královně, že jsme byli náhle nejlepší přátelé.Přesto překvapivě, když zahlédla Lissa a mě, byla samý úsměv. "Vasilisa. A Rosemarie." Ona pokynula k nám blíž, a skupina se rozešla. Jsem se přiblížila s Lissou, mé kroky váhavé. Že by na mě jen nechtěla křičet před všemi těmi lidmi?Zřejmě ne. Vždycky přišel někdo na pozdravení, a královna poprvé všem představila Lissu. Všichni byli zvědaví na princeznu Dragomirovou. Já byla představena také, i když královně na mě nešla zpívat chvála, jako na Lissu. Přesto jsem uznala, že to bylo neuvěřitelné."Vasiliso," řekla Taťána, jakmile formality byly hotové, "Myslela jsem, že bys měla brzy navštívit Lehigh. Úpravy budou pro tebe hotové asi, oh, možná týden a půl . Mysleli jsme si, že by to bylo pěkné potěšení na tvoje narozeniny. Serena a Grant tě budou doprovázet, přirozeně, a pošlu pár dalších." Serena a Grant byli strážci, kteří měli nahradit Dimitrije a mě jako budoucí ochrana Lissy. Samozřejmě, že pojedou s ní. Poté Taťána řekla nejvíce zarážející věc ze všech. "A můžeš jet taky, pokud bys chtěla, Rose. Vasilisa stěží může oslavovat bez tebe."Lissa se rozzářila. Lehighská Universita. Návnada, aby přijala život u dvora. Lissa toužila po mnoha znalostech, jak jen mohla dostat, a královna jí dala šanci. Vyhlídka na návštěvu ji zcela naplnila nadšením a vzrušením - zejména pokud by mohla oslavit své osmnácté narozeniny se mnou. Dokázalo ji to dostat od Viktora a Christiana,a to už bylo co říct."Děkuji vám, Vaše Veličenstvo. To by bylo skvělé."Byla silná možnost, věděla jsem, že bychom nemuseli uskutečnit tuto návštěvu- ne, pokus vyjde můj plán s Viktorem. Ale nechtěla jsem zničit Lissino štěstí - a těžko jsem jí to teď mohla připomenout. Byla jsem také ohromená, že jsem vůbec byla pozvána. Po mém pozvání mi královna neřekla nic jiného a pokračovala s mluvením s ostatními kolem ní. Přesto byla příjemná - alespoň na ni - což mi nedávala smysl, stejně jako v domě Ivaškových. Ne jako nejlepší přítelkyně, ale rozhodně ne nepříčetná, šílená děvka. Možná Daniella měla pravdu.Následovalo hodně poklon, jak si povídali a snažili se zapůsobit na královnu, a brzy bylo jasné, že jsem tu již byla nepotřebná. Rozhlédla jsem se po místnosti, našla

někoho,s kým jsem potřebovala mluvit a pokorně jsem oddělila od skupiny, protože jsem věděla, že Lissa se o sebe postará sama."Eddie," zavolala jsem a došla jsem na druhou stranu sálu. "Samotný poslední."Eddie Kastilie, dlouholetý kamarád, se usmál, když mě uviděl. Byl také dhampýr, vysoký s dlouhým, úzkým obličejem, ale stále s ještě roztomilým, chlapeckým vzhledem. Pro změnu měl zkrocené jeho tmavé, písčito-blonďaté vlasy. Lissa kdysi doufala, že Eddie a já by jsme mohli být spolu, ale on a já jsme byli striktně jen přátelé. Jeho nejlepší přítel byl Mason, sladký kluk, který byl do mě blázen a byl zavražděn Strigoji. Po jeho smrti, Eddie a já jsem přijali ochranářské postoje vůči sobě navzájem. Později byl unesen během útoku na svatého Vladimíra, a jeho zážitky z něj udělaly vážného a odhodlaného strážce - někdy až příliš vážného. Chtěla jsem, aby se více bavil a měla jsem radost, když jsem teď viděla radostný záblesk v jeho očích."Myslím, že každý Královský v místnosti se tě snaží podplatit," škádlila jsem. Nebyl to úplně vtip. Po celou párty jsem se na něj chvilkami koukala a vždycky tam s ním někdo byl. Jeho záznam byl hvězdný. Hrozné události v životě ho mohly 'poškodit', ale odrážely se i na jeho dovednostech. Měl skvělé skóre a doporučení od soudu. A co je nejdůležitější, neměl mojí bezohlednou pověst. Byl to dobrý úlovek."Vypadá to tak." Zasmál se. "To jsem opravdu neočekával.""Ty jsi tak skromný. Jsi nejžhavější věc v této místnosti.""Ne, v porovnání s tebou.""Jo. To je vidět z toho, jak se mnou lidi chtějí mluvit. Taša Ozerová je jediná, kdo mě chce,co já vím. A Lissa, samozřejmě."Eddie se rychle zamyslel. "Mohlo by to být horší.""Bude to ještě horší. Není způsob jak mít jednu z nich."Zmlkla jsem, a náhlé mě naplnila úzkost. Přišla jsem požádat o laskavost Eddieho, což se nezdálo jako dobrý nápad. Eddie byl na pokraji zářící kariéry. Byl to věrný přítel, a já jsem si byla jistá, že by mi pomohl s tím, co jsem potřebovala. . . ale najednou jsem si nemyslela, že bych se ho mohla zeptat. Stejně jako Mia, nicméně, Eddie byl pozorný."Co se děje, Rose?" Jeho hlas byl znepokojený - měl ochranný charakter.Zavrtěla jsem hlavou. Nemohla jsem to udělat. "Nic.""Rose," řekl varovně.Podívala jsem se pryč, nebyla jsem schopna koukat se mu do očí. "To není důležité. Opravdu." Najdu nějaký jiný způsob, někoho jiného.K mému překvapení natáhl ruku a dotkl se mé brady a zvedl mou hlavu zpět nahoru. Jeho pohled zachytil můj, bez možnosti úniku. "Co potřebuješ?"Zírala jsem na něj dlouho. Byla jsem tak sobecká, riskovat život a pověst přátel,na kterých mi záleželo. Kdyby Christian a Lissa nebyli rozhádání, požádala bych ho taky. Ale Eddie bylo vše, co mi zbylo."Potřebuju něco... Něco, co je dost extrémní."Jeho tvář byla stále vážná, ale jeho rty se natáhly do ironického úsměvu. "Všechno, co děláš je extrémní, Rose.""Ne, takhle ne. Tohle je... No, to je něco, co by vše pro tebe mohlo zničit. Dostane tě to do velkých potížích. To nemohu dovolit."Úsměv se napolo ztratil. "To nevadí," řekl zlostně. "Kdybys mě potřebovala, udělám to. Bez ohledu na to, co to je.""Ty nevíš, co to je.""Věřím ti.""Je to nezákonné. Protistátní."

To ho překvapilo jen na chvíli, ale zůstal odhodlaný. "Cokoli, co potřebuješ. Nezajímá mě to. Budu ti krýt záda." Zachránila jsem Eddiemu dvakrát život a věděla jsem, že to co řekl myslel vážně. Cítil se mi zavázaný. On by šel, kam bych mu řekla, nikoli z romantické lásky, ale z přátelství a věrnosti."Je to nezákonné," opakovala jsem. "Musel bys vyklouznout ze dvora... Dnes. A já nevím, kdy bychom se vrátili zpátky." Bylo docela možné, že bychom se nevrátili. Až bychom utíkali před strážemi. . . No, oni by mohli udělat smrtící opatření, aby splnili své povinnosti. Bylo toto, pro co se každý strážce cvičil. Ale nemohla jsem tam jít sama bez Lissinýho nátlaku. A taky jsem potřebovala někoho, kdo by mi kryl záda."Jen mi řekni, kdy."A to bylo všechno, co chtěl. Neřekla jsem mu v náš plán v plném rozsahu, ale řekla jsem mu naše noční setkání a řekla mu, co si bude muset přinést. Nikdy mě nezpochybňoval. Řekl, že tam bude. V tu chvíli si s ním přišli promluvit noví Královští a já jsem ho nechala, věděla, že se uvidíme později. Bylo to těžké, ale já jsem odstrčila svůj pocit vinny na možné ohrožení jeho budoucnosti.Eddie přišel, stejně jak slíbil na můj plán později v noci. Lissa přišla taky. Opět platilo, že noc znamenala 'za bílého dne.' Cítila jsem její stejné obavy, jako když jsme se plížili s Miou. Světlo bylo všude, ale všichni spali. Lissa, Eddie a já jsme se stále pohybovali po Královském dvoře, tak skrytě, jak jsme jen mohli, na setkání s Michailem v místě, které byly všechny druhy vozidel v garáži. Garáže byly velké, kovové, průmyslové stavby-na kraji dvora, kde nikdo nebydlel.Vklouzli jsem do garáže. Byl sice noc, ale ulevilo se mi, že tam nikdo jiný nebyl. Podíval sena nás tři, zřejmě ho překvapil můj 'tým,' ale neměl žádné otázky a žádná další pokusy se k nám připojit. Přepadlo mě více viny. Byl tady někdo jiný, kdo byl riskoval svou budoucnost pro mě."Budete tam namačkaný," přemítal.Nutila jsem se k úsměvu. "Všichni jsme tady přátelé."Michail se ani nezasmál mému vtipu, ale místo toho dal mojí tašku do kufru černého Dodge Charger. Nedělal si legraci s 'namačkáním'. Byl to novější model. Starší model by byl větší, ale strážci měli kolem sebe pouze nejnovější a nejrychlejší věcičky."Jakmile se dostaneme dost daleko, zastavím a nechám vás," řekl."Budeme v pořádku," ujistila jsem ho. "Pojďme na to."Lissa, Eddie, a já jsme si vlezli do kufru. "Ach Bože," zamumlala Lissa. "Doufám,že nikdo netrpí klaustrofobií."Bylo to jako špatná hra z Twistru. Kufr byl dostatečně velký pro některé zavazadla, ale nebyl určen pro tři lidi. Byli jsme pevně namačkaní a osobní prostor neexistoval. žádné místo navíc nezbylo. Uspokojivě jsme si lehli, Michail zavřel kufr a nás pohltila tma. Motor naskočil o minutu později a cítila jsem,jak se auto pohybuje."Jak dlouho si myslíte, že bude trvat, než zastavíme?" zeptala se Lissa. "Nebo umřeme z otravy oxidem uhelnatým?""Ještě jsme neopustili Soud," všimla jsem si. Povzdechla si.Vůz jel, a ne příliš dlouho potom jsme zastavili. Michail musel dosáhnout brány a pozdravil se se strážemi. Předtím mi řekl, že přijde na nějakou záminku nebo nějakou záležitost, a tak jsme neměli důvod se domnívat, že mu stráže budou klást otázky nebo prohledávat auto. Soudní dvůr neměl starosti o lidi,kteří chodili potají ven, jako je naše škola. Největší zájem byl o lidi, kteří se snažili dostat dovnitř.Minuta uplynula a já jsem neklidně uvažovala, jestli tam je nějaký problém. Pak se auto opět rozjelo a všichni tři jsme vydechli úlevou. Potom jsme zrychlili, z čehož jsem měla podezření, že se přece jenom něco pokazilo,ale auto se otočilo a zastavilo.

Kufr se otevřel a my jsme z něj vyklouzli. Ještě nikdy jsem nebyla tak vděčná za čerstvý vzduch. Vlezla jsem na sedadlo spolujezdce vedle Michaila a Lissa s Eddiem vlezli dozadu. Jakmile jsme nastoupili, Michail pokračoval v řízení bez dalšího slova.Dovolila jsem si několik okamžiků viny za lidi,kteří do toho byli zapojeni, ale hned jsem to nechala být. Nyní bylo příliš pozdě na starosti. Také jsem se trápila kvůli Adrianovi. Byl by dobrým spojencem, ale já bych ho sotva požádala v tomhle o pomoc.A s tím jsem se uvelebila a obrátila své myšlenky na práci před námi. Dostat se na letiště trvalo asi hodinu a odtamtud jsme my tři pokračovali na Aljašku.

6"Víte, co potřebujeme?"Seděla jsem mezi Eddiem a Lissou v našem letu ze Seattlu do Fairbanks. Vzhledem k tomu, že jsem byla nepatrně lepší a vůdce, uvízla jsem na prostředním sedadle."Nový plán?" zeptala se Lissa."Zázrak?" zeptal se Eddie.Odmlčela jsem se a pohlédla na oba,než jsem odpověděla. To se z nich, od té doby, co jsme se sem dostali, zrovna teď musejí stát komedianti?Ne. Nesmysly. Potřebujeme skvělé pomůcky, pokud se budeme chtít dostat dál." Poklepala jsme na vězeňský plán, který byl na mém klíně po téměř každou část našeho výletu, tak dalekého. Michail nás nechal vystoupit na malém letišti hodinu od Soudu. Odtud jsme letěli do Philadelphie, a odtamtud do Seattlu a nyní Fairbanks. Připomnělo mi to trochu bláznivé lety,které jsem musela podniknout ze Sibiře zpět do Spojených států, cesta byla také přes Seattle. Už jsem začínala věřit, že město bylo vstupní branou do všech míst."Myslel jsem, že nástroje, co potřebujeme jsou naše smysly," uvažoval Eddie. Většinou byl jako strážce vážný, ale když se uvolnil,mohl se také obrátit na svůj humor. Ne že by byl úplně v klidu s naším posláním, teď, když věděl ještě více (ale ne všechny) podrobností. Věděla jsem, že jakmile přistaneme, jeho smysly budou opět v pohotovosti. Byl pochopitelně šokovaný, když jsem mu řekla, že se chystáme osvobodit Viktora Daškova. Eddiemu jsem neřekla nic o Dimitrijovi nebo duchu, pouze to, že dostat Viktora přinese větší dobro. Eddie mi důvěřoval, vzal mě za slovo a sledoval okolí, nic dalšího vědět nechtěl. Zajímalo mě, jak by reagoval, kdyby se dozvěděl pravdu."Přinejmenším, budeme potřebovat GPS," řekla jsem. "Na mapě jsou pouze zeměpisné šířky a délky. Žádné skutečné směry.""To by nemělo být těžké," řekla Lissa, obracela náramek znova a znova v ruce. Otevřela svou tašku a rozložila Tašiny šperky. "Jsem si jistá, že i Aljaška má moderní technologii." Také se přepnula na humorný postoj, a to i s úzkostí vyzařující prostřednictvím pouta.Eddieho dobrá nálada trochu vybledla. "Doufám, nemyslíte zbraně nebo něco takového.""Ne, absolutně ne. Pokud to bude fungovat jak chceme, nikdo nebude ani vědět, že jsme tam." Fyzický boj byl pravděpodobný, ale já jsem doufal, že nenastane žádné velké zranění.

Lissa si povzdechla a podala mi ten náramek. Měla strach, protože spousta mých plánu záviselo na jejím půvabu - doslova i obrazně. "Nevím, jestli to bude fungovat, ale možná ti to dám větší odolnost."Vzala jsem si náramek a dala na mém zápěstí. Necítila jsem nic, ale to se tak většinou stávalo. Opustila jsem Adriana se vzkazem, že Lissa a já jsem byly 'dívky na útěku' před mým přiřazením a její návštěvou vysoké školy. Věděla jsem, že ho to bude bolet. Vědě, že jsem dívka se spousty břemeny, ale on se cítil ublížený za to, že nebyl pozvaný na další odvážný útěk - když věřil, že jsme na stejné straně. On mě asi znal natolik dobře, aby mu došlo, že většina z mých akcí měla postranní úmysly. Moje naděje byla, že rozšíří nějaký příběh o divoké akci u dospělých, kdyby zaznamenali náš útěk. Stále bychom se mohli dostat do problémů, ale divoký víkend byl lepší než útěk z vězení. A upřímně, jak by pro mě věci mohly být horší? Jedna vada tady byla, Adrian může navštívit mé sny a pomocí nátlaku zjistit, co se vlastně děje. Byl to jeden z nejzajímavějších - a občas nepříjemných - schopností ducha. Lissa se nenaučila chodit sny, ale měla hrubé pochopení principu. Mezi tímto a nátlakem se ještě snažila okouzlit náramek způsobem, který by blokoval Adrian, když bych spala později.Letadlo začalo klesat do Fairbanks, a já jsem se dívala z okna na vysoké borovice a úseky zeleně. V myšlenkách Lissy jsem četla, jak ona z poloviny očekávala ledovce a závěje, přesto že věděla, že je teď léto. Po Sibiři jsem se naučila mít otevřenou mysl o regionálních stereotypech. Můj největší zájem bylo slunce. Bylo plné denního světla, když jsme utekli ze soudu, a pokud naše cesty byly na západ, časové pásmo zaznamenalo změnu, že slunce s námi zůstalo. Teď, když bylo téměř devět večer,jsme vstoupili do sluneční modré oblohy, díky naší severní šířce.Byla to jako obří bezpečnostní přikrývka. Nezmínila jsem to Lisse nebo Eddiemu, ale zdálo se pravděpodobné, že Dimitrij má špehy všude. U svatého Vladimíra a Soudního dvora jsem byla nedotknutelná, ale jeho dopisy jasně uvedly, že na mě bude čekat, jakmile opustím pozemek. Neznala jsem rozsah jeho logistiky, ale že by lidé sledovali soud v denním světle by mě vůbec překvapilo. A i když už jsem byla ukrytá v kufru, byla silná možnost, že Dimitrij už mě lovil. Ale světlo, které střežilo vězně nám zajistilo bezpečnost taky. Budeme mít stěží nějaký čas na noční stráž a když tuto akci provedeme rychle, mohli bychom být z Aljašky pryč poměrně brzo. Samozřejmě, to nemusí být tak dobrá věc. Měli bychom se ztratit ze slunce.Naše první komplikace přišla poté, co jsme přistáli a snažili si půjčit auto. Eddie a já jsme byli osmnáctiletí, ale nikdo z automobilové společnosti neměl zájem půjčovat auto někomu, kdo je tak mladý. Po třetím odmítnutí můj hněv začal růst. Kdo by si myslel, že nás bude zdržovat něco tak hloupého? A konečně, u čtvrtého pultu nám žena váhavě řekla, že asi kilometr od letiště je kluk, který by nám pravděpodobně pronajmul auto, kdybychom měli kreditní kartu a dost velký vklad.Šli jsme v příjemném počasí, ale já jsem mohla říct, že slunce začínalo Lissu obtěžovat v době, kdy jsme dosáhli svého cíle. Bud - Budovo pronajímání aut - se nezdál zcela jako povrchní, jak jsem očekávala a skutečně nám pronajmul auto, když jsme předložili dost peněz. Odtud jsme se dostali na skromný pokoj v motelu a znovu se vrátili k našem plánům.Všechny naše informace uvedly, že věznice běžela na upírském rozvrhu, což znamenalo, že tohle byla jejich aktivní denní doba. Naším plánem bylo zůstat v hotelu až do následujícího dne, kdy přišla Morojská 'noc', aby jsme zachytili již některé ve spánku. Poskytla jsem Lisse více času k práci na jejích půvabech. Náš pokoj byl snadno obhajitelný.

Můj spánek byl bez Adriana, za což jsem byla vděčná, protože to znamená, že buď přijal náš 'dívčí výlet' nebo se nemohl dostat přes Lissin náramek. Ráno jsme koupila nějaké koblihy k snídani a jedla. Jít proti našemu upírskému rozvrhu nás všechny trochu rozhodilo.Cukru nám pomohl nastartovat, a Eddie a já jsme opustili Lissu. Koupili jsme mé vytoužené GPS a pár dalších věcí ve vedlejším obchodu a používali jej k navigaci vzdálené země, silnic, které zřejmě nikam nevedou. Když GPS potvrdila, že jsme byli jen míly od vězení, zamířili jsme na malou prašnou cestu a vyrazili pěšky přes pole vysoké trávy, která se táhla donekonečna před námi."Myslel jsem, že Aljaška je tundra," řekl Eddie, křupání bot přes vysoké stonky. Obloha byla modrá a jasná jen s pár mraky,které ale neudělaly nic, aby slunce zmizelo. Vzala jsem si lehkou bundu, ale teď jsem si ji uvázala kolem pasu, jak jsem se potila. Občas jsem vítala poryv větru, který se hnal přes trávu a házel si mými vlasy kolem."Myslím, že ne všechny části. Nebo možná jen budeme muset jít dál na sever. Oh, hej. To vypadá slibně."Zastavili jsme před vysokým, ostnatým plotem s obrovským SOUKROMÝ POZEMEK - NEOPRÁVNĚNÝM OSOBÁM VSTUP ZAKÁZÁN. Písma bylo červený, zřejmě zdůrazňovalo, jak závažné to je. Osobně bych přidala lebku a kosti.Eddie a já jsme studovali plot na několik okamžiků, pak se setkaly s pohledy. "Lissa bude zavřená, než se vrátíme," řekla jsem s nadějí.Lezení přes ostnatý plot není nemožné, ale není to legrace. Hodila jsem bundu na dráty,rukama se po ní šplhala, aby mě chránila, ale stále jsem skončila s několika škrábanci a rozseknutým oblečením. Když jsem byla nahoře, skočila jsem dolů, přistání bylo příjemnější než lezení. Eddie udělal totéž, šklebící se na tvrdý dopad.Šli jsme trochu dál, a pak se objevila tmavá budova. Oba jsme se zastavili jako jeden a poklekli, hledali, kde by jsme se v trávě mohli skrýt. Vězeňské spisy uvedly, že kamery jsou na vnější straně, což znamenalo,že jsme riskovali odhalení, pokud budeme příliš blízko. Koupila jsem skvělý dalekohled spolu s GPS a vzala ho, studovala okolí budovy.Dalekohled byl dobrý - opravdu dobrý - jako by měl být, za tu vysokou cenu. Úroveň detailu byla úžasná. Stejně jako tolik výtvorů Morojů, stavba byla směs starého a nového. Stěny byly vyrobeny z šedých, zlověstných kamenů a téměř úplně zakrývala skutečnou věznici, jejíž střecha byla sotva viditelná. Dívala jsem se na zdi, mé oči byly jako kamery. Místo vypadalo jako pevnost, neproniknutelná a nevyhnutelná. Zasloužila si být na skalnatém útesu, se zlověstnou černou oblohou za ní. Pole a slunce se zdály na místě.Podala jsem dalekohled Eddiemu. Sám si dělal hodnocení a pak ukázal nalevo. "Tam."Mžourala jsem na kamion jak vjížděl dovnitř. Jel kolem a zmizel z dohledu. "Naše jediná cesta dovnitř," zamumlala jsem, s odkazem na plán. Věděli jsme, že jsme neměli snímek stěn nebo jsme se nemohli dostat dost blízko, aniž by jsme nebyli spatřeni. Potřebovali jsme doslova projít hlavním vchodem, a to se zdálo trochu povrchní.Eddie spustil dalekohled a pohlédl na mě, svraštil obočí. "Myslím na to, co jsem řekl předtím. Věřím ti. Ať už je důvod k tomuhle jakýkoliv, věřím, že je správný. Ale dříve, než věci dají do pohybu, jsi si jistá, že to je toto, co chceš?"Vydala jsem krutý smích. "Chci? Ne, ale je toto, co musíme udělat."Přikývl. "Dobře."

Sledovali jsme vězení trochu déle, pohybovali se do všech směrů a přitom zůstávali při obvodu. Bylo to takové, jak jsme očekávali, ale s 3-D by to bylo ještě užitečnější.Asi po půl hodině jsme se vrátili do hotelu. Lissa seděla se zkříženýma nohama-na jedné z postelí, stále pracovala na kouzlech. Skrz její pocity procházelo teplo. S duchem se vždycky cítila dobře - a to i když to potom mělo nežádoucí účinky - a ona si myslela, že pokročila."Adrian mi na mobil dvakrát volal," řekla mi, když jsme vstoupili."Ale ty jsi neodpovídala?""Ne. Chudák kluk."Pokrčila jsem rameny. "Je to takhle lepší."Pověděli jsme ji o tom, co jsme viděli, a její šťastná nálada začala strmě klesat. Naše návštěva znamenala,že to, co budeme dělat později během dnešního dne je více a více reálné, a tolik práce s duchem už ji vysilovalo. O několik okamžiků později, jsem vycítila její polykání strachu. Rozhodla se. Řekla mi, že to udělá a hodlala svá slova dodržet, i když se bála, že každý druhý krok ji přivedl blíž k Viktoru Daškovi.Následoval oběd a pak o několik hodin později, bylo na čase dát plán do pohybu. Byl časný večer pro člověka, což znamenalo, že upíří noc se bude blížit ke konci brzy. Bylo to teď nebo nikdy. Lissa nám nervózně rozdala kouzlo,které pro nás udělala, bála se, že nebude fungovat. Eddie byl oblečený ve svém nově propůjčeném černobílém strážcovském obleku, zatímco Lissa a já jsem zůstaly v našem normálním oblečení - s několika změnami. Lissiny vlasy byly hnědé-jenom jednoduše smývatelná barva. Moje vlasy byly pevně svázané pod červenou kudrnatou parukou, což mi nepříjemně připomnělo mojí matku. Seděli jsme na zadním sedadle auta, zatímco Eddie jel jako náš šofér zpět po vzdálené silnici,na které jsme byli dříve. Na rozdíl od minulejška jsme ale zastavili. Zůstali jsme na silnici, jeli až do vězení - no dobře, na vrátnici. Nikdo nemluvil, když jsme jeli, ale napětí a úzkost v každém z nás rostla a rostla.Než jsme se dokonce dostali blízko vnější zdi, bylo tam kontrolní stanoviště obsazené strážcem. Eddie zastavil vůz a já jsem se snažila vypadat klidně. Stáhl okno, a strážce ve službě přistoupil a poklekl, aby byl v úrovni očí."Za jakým účelem jste tady?"Eddie mu předal kus papíru, jeho postoj jistý a lhostejný, jako by to bylo naprosto normální. "Nějaké nové dárkyně."Soubor obsahoval všechny druhy formulářů a dokumentů pro obchodní vězení, včetně zprávy o stavu a objednávkových formulářů na dodávky - jako krmení. Udělali jsme kopii ze složky a vyplnili ji."Nebyl jsem informován o doručení," řekl strážce, ne tak podezřele,jako zmateně. Podíval se na papírování. "To je stará forma."Eddie pokrčil rameny. "Je to přesně to, co mi dali. Jsem tu nový."Muž se usmál." Jo, ty sotva vypadáš dost starý na to, abys byl ze školy."Pohlédl k Lisse a mně a to i přes mé cvičenou kontrolu jsem byla napjatá. Strážce se zamračil, když nás studoval. Lissa mi dala náhrdelník a ona si vzala prsten, okouzlila je mírným nátlakem, aby si jiní mysleli,že jsme lidé. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby jsme měli kouzlo a sílu, aby si mysleli, že viděli lidi, ale to nebylo možné. Magie tímhle způsobem nebyla snadná. Šilhal, skoro jako by se díval přes páru. Pokud kouzla pracovala dokonale, on by nám nedal druhý pohled. Kouzla byla trochu chybná. Měla změnit náš vzhled, ale nebylo to tak jasné, jak jsme doufali. To byl důvod, proč jsme si změnili vlasy: pokud lidská iluze selhala, my bychom měli ještě

nějakou identitu. Lissa se připravila na přímý nátlak, i když jsme doufali, že to nebude muset dělat s každým, koho potkáme.O pár okamžiků později se od nás strážce odvrátil, zřejmě se rozhodoval, jestli jsme lidi. Vydechla jsem a uvolnila mé pěsti. Ani jsem si neuvědomila, že jsem je stiskla. "Vydržte chvilku, někam zavolám," řekl Eddiemu.Strážce ustoupil a zvedl telefon uvnitř jeho budky. Eddie se ohlédl se na nás. "Zatím je to dobrý?""Kromě staré formy," zavrčela jsem."Není způsob, jak zjistit, jestli kouzlo funguje?" zeptal se Eddie.Lissa mu dala jeden z prstenců od Taši, očarovaný, aby z něho udělal opáleného muže s černýma vlasama. Vzhledem k tomu, že se nezměnil, tak magii pouze potřebně rozmazala jeho rysy. Podobně jako naše lidské kouzlo, jsem měla podezření, že nedávalo přesný obraz,jak jsme doufali, ale změnilo jeho vzhled natolik, že nikdo by později Eddieho nepoznal. S naší odolností vůči nátlaku - a věděla jsem, že kouzlo fungovalo - Lissa a já jsme nemohly říct, jak vypadal."Určitě je to v pořádku," řekla Lissa konejšivě.Strážce se vrátil. "Říkají, ať jedete dál a oni si to vyřeší tam.""Díky," řekl Eddie, přičemž mu vrátil formulář.Strážcův postoj naznačoval, že předpokládal, že to bylo kvůli administrativní chybě. On byl pracovitý, ale myšlenka na někoho, jak se plíží do vězení jako dárce byla sotva věc,která by se dala očekávat - nebo brát jako bezpečnostní riziko. Chudák.Dva strážci nás pozdravili, když jsme dorazili ke dveřím do vězení ke zdi. My tři jsme vystoupili a byli vedeni mezi zdí a vězením. Vzhledem k tomu,že u svatého Vladimíra a Soudního dvora byla svěží krajina plná s rostlin a stromů, půda zde byla holá a osamělá. Ani tráva, jen hrubé kamínky. Bylo toto, co sloužilo jako vězeňská 'výkonná oblast'? Bylo jim vůbec dovoleno být venku? Byla jsem překvapena, že tu nebyl žádný příkop.Vnitřek budovy byl stejně ponurý jako jeho exteriér. Vězení u soudu bylo sterilní a chladné, veškeré věci kovové a prázdné stěny. Očekávala jsem něco podobného. Ale ten, kdo navrhl Tarasov měl ušlý moderní vzhled a místo toho,aby napodobil vězení,které by se dalo najít v Rumunsku ve středověkých dnech. Drsné kamenné zdi pokračovaly chodbou a vzduch byl chladný a vlhký. Museli to udělat pro nepříjemné pracovní podmínky pro strážce,kteří zde byli přiděleni. Pravděpodobně si chtěli zajistit zastrašující průčelí, rozšířené všude kolem, dokonce i pro vězně při prvním vstupu do brány. Podle našeho plánu, jsme došli k místu, kde zaměstnanci bydleli. Doufejme, že to tam měli hezčí.Temné věky nebo ne, občas jsme viděli kamery, když jsme kráčeli chodbou. Bezpečnost na tomto místě rozhodně nebyla jednoduchá. Občas jsme slyšeli těžké prásknutí dveří, ale celkově tam bylo perfektní, tajuplné ticho, které bylo téměř hroznější než křik a jekot.Vzali nás do kanceláře, místnost, která stále měla stejnou ponurou architekturou,naplněna obvyklým administrativní příslušenstvím: stůl, počítač, atd. Vypadalo to efektivně, nic víc. Náš doprovod vysvětlil, že jsme šli za asistentem správce, protože senior byl ještě v posteli. Samozřejmě. Podřízený dostal noční směny. Doufala jsem, že to znamenalo, že byl unavený a nevšímavý. Pravděpodobně ne. Stávalo se málokdy, aby takoví byli strážci, bez ohledu na jejich přidělení."Theo Marx," řekl asistent správce, třásl s Eddieho rukou. Byl dhampýr,ne o moc starší než my, a já jsem uvažovala, jestli si tu byl jen čerstvě přiřazen.

"Larry Brown," odpověděl Eddie. Vymysleli jsme pro něj nudné jméno, který by vyniknulo a použili jej v papírování.Theo nemluvil s Lissou a mnou, ale dal nám stejný zmatený pohled, jako první strážce, protože kouzlo usilovalo o iluzi. Další chvíle uplynula, ale znovu nám to proklouzlo. Theo se znovu obrátil k Eddiemu a vzal si papíry."Toto je odlišné od běžného jednání," řekl."Já o tom nemám tušení," řekl Eddie omluvně. "Tohle je moje první."Theo si povzdechl a podíval se na hodiny. "Správce tu bude za pár hodin. Myslím, že prostě budeme muset počkat, až tady bude, aby zjistil, co se děje. Sommerfield vždycky posílá nové."Bylo několik Morojských zařízení, které shromažďovalo dárce - ti na okraji lidské společnosti, kteří byli rozhodnuti strávit svůj život vysoko na upírských endorfinech - a pak je rozdávali. Sommerfield bylo jméno jednoho takového zařízení, která se nachází v Kansas City."Nejsem pouze nová osoba, kterou právě obdrželi,"řekl Eddie. "Možná, že někdo byl zmatený.""Typické," odfrkl si Theo. "No, můžeš si sednout a čekat. Můžeš dostat kávu, jestli chceš.""Kdy půjdeme na krmení?" Najednou jsem požádala, pomocí zasněného křičícího hlasu,jakým jsem mohla. "Je to už tak dlouho."Lissa po mým vedením. "Říkali, že dostaneme, jakmile se sem dostaneme."Eddie obrátil oči v sloup nad tím, jak bylo typické dárcovské chování. "Tohle dělají celou dobu.""To si dovedu představit," řekl Theo. "Hmm. Dárci." Dveře do jeho kanceláře byla částečně pootevřené a on z nich zavolal. "Hej, Wesi? Můžeš sem přijít?"Jeden z doprovodu strážců strčil hlavu dovnitř. "Jo?"Theo na nás ukázal. "Vezmi si tyto dvě dolů do krmící oblasti, než se tady zblázníme. Pokud je někdo bude chtít použít, bude jen dobře."Wes přikývl a pokynul nám ven. Eddie a já jsme si dali kraťoučký kontakt očí. Jeho tvář nic neprozradila, ale věděl jsem, že byl nervózní. Získání Viktora ven bylo nyní naším úkolem a Eddie nás nerad pouštěl do Dračího doupěte.Wes nás vedl přes další dveře a bezpečnostní kontrolou, jak jsme šli hlouběji do vězení. Uvědomila jsem si, že každou vrstvu zabezpečení,přes které procházíme, se budeme muset dostat až budeme prchat. Podle plánku, oblasti krmení byly umístěny na opačné straně vězení. Čekala jsem, že půjdeme nějakou trasou podél obvodu, ale místo toho jsme šli centrem budovy - kde byli drženi vězni. Průzkum mi dal nákres trasy, ale Lissa netušila, kde jsme byli,dokud se před námi neukázala cedule: VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJE DO VĚZEŇSKÉHO PROSTORU (ZLOČINCI). Pomyslela jsem si, že to byla divná formulace. Nebyli tady všichni zločinci?Těžké dvoukřídlé dveře blokovaly tuto sekci a Wes použil jak elektronický kód tak fyzický klíč k otevření. Lissy tempo se nezměnilo, ale cítila jsem, jak se její úzkost zvýšila, když jsme vstoupili do dlouhé chodby lemovanou mřížemi-za nimiž byly cely. Necítila jsem se nic lépe, ale Wes - stále v pohotovosti- nezobrazoval žádné známky strachu. Chodil do této oblasti celou dobu,uvědomila jsem si. Znal jeho bezpečnost. Vězni by mohli být nebezpeční, ale být kolem nich byla pro něj rutinní činnosti.Přesto, mžouráním dovnitř cel, se mi skoro srdce zastavilo. Malé prostory byly temné a ponuré, obsahující pouze základní vybavení. Většina vězňů spala, naštěstí. Několik sledovalo, jak jsme šli. Žádný z nich nic neřekl, ale ticho bylo ještě děsivější. Někteří Morojové vypadali jako obyčejní lidi,které by jste našli na ulici a já jsem uvažovala, co

udělali, že se dostali sem. Jejich tváře byly smutné, zbavené všech nadějí. Darovala jsem jim druhý pohled a uvědomila si, že někteří vězni nebyli Morojové, byli dhampýři. Dávalo to smysl, ale stále mě to zastihlo nepřipravenou. Můj vlastní druh měl zločince, které je třeba zavřít také.Ale ne všichni vězni se jevili jako vlídní. Jiní vypadali, jako by určitě patřily do Tarasova. Bylo v nich něco zlovolného, zlověstný pocit, protože jejich pohledy se setkaly se našimi a nepustily. Zkoumali každý náš detail, ale z jakého důvodu, to jsem nemohla říct. Hledali něco, co by jim pomohlo utéct? Prohlédli naše maskování? Měli prostě hlad? Nevěděla jsem, ale cítila jsem se vděčná za tiché strážce,kteří postávali v celé hale. Byla jsem také ráda, že jsem neviděla Viktora a tak předpokládala, že žil v jiné hale. Nemohli jsme riskovat,že nás pozná.Nakonec jsme vyšli z chodby vězňů přes jiné těžké dvojité dveře a konečně dosáhli oblasti. Stejný pocit, jako středověké vězení, ale to muselo být uchováváno v zájmu vězňů. Dekorace stranou, místnost na krmení byla stejná, co je svatém Vladimírovi, kromě toho,že byla menší. Několik kójí nabízelo trochu soukromí, a znuděným pohledem Morojský chlap četl knihu, ale vypadal připravený usnout. V místnosti byl jenom jeden dárce, drsný-pohled, člověk středního věku, seděl v křesle s natvrdlým úsměvem na tváři a zíral do prázdna.Moroj sebou trhl, když jsme vstoupili, oči se rozšířili. Bylo jasné, že jsme byli nejvíce vzrušující věcí, co se stala za celou noc.V momentě, když nás sledoval, dezorientace byla pryč: zřejmě měl malý odpor na nátlak, což bylo dobré vědět."Co je to?""Jen přišli dvě nové," řekl Wes."Ale my jsme nic takového neočekávali,"řekl Moroj. "A nikdy jsme nedostali tak mladé. Vždy posílají staré, použité.""Mě se neptej," řekl Wes, pohybující se směrem ke dveřím, jakmile nás uvedl s Lissou na sedačky. Bylo jasné, že byl doprovod vězňů ke krmení. "Marx je chce tady, dokud Sullivan nevstane. Domnívám se, že se venku stala nějaká chyba, ale ony si stěžovaly, že to potřebují.""Skvělé," zasténal Moroj. "No, našeho dalšího 'hosta' očekáváme za patnáct minut, takže můžu dát Bradleymu přestávku. Je pryč a já pochybuji, že to znamená, že nemůžu poslat na krmení místo něho někoho jiného."Wes přikývl. "Zavoláme dolů, když to máme cestou."Strážce odešel a Moroj zvedl s povzdechem složky. Měla jsem pocit, že všichni tady jsou tak trochu unavení z jejich pracovních míst. Chápala jsem, proč. Muselo to být nešťastný místo na práci. Z tolika míst na světě."Kdo přijde na krmení za patnáct minut?" Zeptala jsem se.Moroj trhl v úžasu hlavou. Dárci nepokládali takové otázky. "Co jsi to říkala?"Lissa vstala a podívala se mu do očí. "Odpověz na její otázku."Mužova tvář zmalátněla. Nechal se snadno ovlivnit. "Rudolf Kaiser."Nikdo, koho známe. Mohl to být masový vrah nebo zpronevěřoval všechno, co jsem znala. "Kdy je na řadě Viktor Daškov?" Zeptala se Lissa."Za dvě hodiny.""Změna v rozvrhu. Informuj jeho stráže,že se stalo předělání a má přijít se nyní místo Rudolfa."Morojovy oči byly prázdný - nyní jako omámený vypadal jako dárce Bradley, opravdu. "Ano," řekl."Je to něco, co se stává běžně. Nebude to vyvolávat podezření.""Nebude to vyvolávat podezření," zopakoval monotónním hlasem.

"Udělej to," přikázala, hlas pevný. "Zavolej je, domluv to a nekoukej na mě."Moroj splnil. Během své řeči v telefonu, se představil jako Northwood. Když zavěsil, bylo zařízeno. Nemuseli jsme dělat nic jiného než čekat. Celé mé tělo bylo napjaté. Theo řekl, že jsme měli více než hodinu, dokud správce nebude ve službě. Nikdo do té doby nebude klást otázky. Eddie prostě musel zabít čas s Theoem a nevzbudit podezření za papírovací chybu. Uklidni se, Rose. Zvládneš to.Zatímco jsme čekali, Lissa donutila dárce Bradleyho do hlubokého spánku. Nechtěla jsem žádné svědky, a to ani ty omámené. Stejně tak jsem se obrátila kameru tak, že byla vidět jen část místnosti. Samozřejmě, budeme se muset vypořádat se systémem v celém vězení než odjedeme, ale teď jsme nepotřebovaly sledovat bezpečnostní personál a zahlédnout, co se asi stane.Právě jsem se usadila do jednoho ze svých kójí, když se otevřely dveře. Lissa zůstala na židli u stolu Northwooda, aby na něm mohla udržet svůj nátlak. Nařídili jsme mu, že já budu krmit. Byla jsem zakrytá, ale přes pohled Lissy jsem viděla skupinu: dva strážce. . . A Viktora Daškova.Stejnou úzkost cítila, když ho viděla u soudu. Její srdeční frekvence se zvýšila. Ruce se jí třásly. Jediná věc, která ji konečně uklidnila u soudu byl rozdíl od tohoto, protože věděla, že Viktor bude zavřený navždy a nebude moct ji znovu ublížit.A teď jsme se chystali změnit všechno.Násilně vystrčila Lissa strach z její mysli, aby mohla udržet Northwooda. Strážci vedle byli Viktorovi za zády a připraveni k akci, i když to opravdu nebylo nutné. Nemoc, která ho trápila léta - jednou ho Lissa dočasně uzdravila - začala znovu vycházet na povrch. Nedostatek pohybu a čerstvého vzduchu zřejmě vzali také svou cenu, tak jako omezené množství krve. Stráže ho vedli v poutech jako extra preventivní opatření, těžce ho vlekli, skoro až šoupali."Tamhle," řekl Northwood a ukázal na mě. "To je ona."Strážci vedli Viktora kolem Lissy, a on jí sotva dal druhý pohled. Pracovala na dvou nátlacích: udržet Northwooda pod kontrolou a pomocí rychlého vzplanutí, se stala pro Viktora bezvýznamnou na pohled. Strážci ho usadili na židli vedle mě a pak se vrátili, stále ho udržovali v dohlednu. Jeden z nich přešel do konverzace s Northwoodem, zaznamenal naší novost a mladost. Pokud to někdy uděláme znovu, Lissa nás bude muset kouzlem postaršit.Sedící vedle mě se Viktor naklonil ke mně a otevřel ústa. Krmení bylo přirozeností, pohyby vždy stejné, že sotva přemýšlet o tom, co dělal. Bylo to, jako kdyby mě ani neviděl.Až na to, že. . . mě uviděl.Ztuhl, oči se rozšířily. Královští Morojové měli určité vlastnosti a světlé, nefritově-zelené oči jako Daškovy a Dragomiry. Unavený, vzdávající pohled v zmizel a mazaná bystrost, která ho charakterizovala - bystrý rozum, který jsem dobře znala - vybuchla na místě. Připomnělo mi to děsivě některé vězně, kolem kterých jsme prošli dříve.Ale on byl zmatený. Stejně jako na ostatní lidi, který jsme potkali, moje kouzlo zmátlo jeho myšlenky. Jeho smysly mu řekl, že jsem člověk. . . Dosud iluze nebyla dokonalá. Byl také fakt, že Viktor, který měl silný nátlak i bez toho, že nebyl uživatel ducha, byl poměrně odolný. A stejně jako Eddie, Lissa, a já jsme byli imunní proti kouzlům, protože jsme znali naše skutečné identity, na Viktora to mělo stejný účinek. Jeho mysl může trvat na tom, že jsem člověk, ale oči mu řekly,že jsem Rose Hathawayová a to i se svou paruku. A jakmile se vědění upevnilo, lidská iluze zmizela.

Pomalý, zajímavý úsměv na tváři, bezostyšně ukazoval jeho tesáky. "Ach můj bože. Ty bys mohla být nejlepší jídlo, jaké jsem kdy měl." Jeho hlas byla sotva slyšitelná, že je ostatní nemohli slyšet."Dej si zuby kdekoli blízko mě a bude to tvoje poslední jídlo," zamumlala jsem, hlas stejně tichý. "Ale pokud chceš nějakou šanci dostat pryč a vidět znovu svět, budeš dělat přesně to, co říkám."Dal mi tázavý pohled. Zhluboka jsem se nadechla a děsila se toho, co jsem řekla dál.."Zaútoč na mě."

7"Ne zubama," dodala jsem rychle. "Vrhni se na mě. Použij tvoje pouta. Cokoliv můžeš udělat."Viktor Daškov nebyl hloupý člověk. Jiní by mohli zaváhat nebo by kladli více otázek. On ne. On nemusí přesně vědět, co se děje, ale cítil, že to byla možnost na svobodu. Možná jediná, kterou kdy dostane. Byl někdo, kdo strávil velkou část svého života jako vůdce složitého spiknutí, a tak byl profesionál v správném jednání.Zvedl ruce jak jen mohl, vrhl se na mě, předstíral, že se mě pokouší udusit řetězem mezi pouty. Jak to udělal, vydala jsem hrůzostrašný výkřik. V okamžiku tam byli strážci,aby zastavili bláznivého vězně, který nesmyslně zaútočil na ubohou dívku. Ale jakmile se jim ho podařilo zkrotit, vyskočila jsem a napadla je. Dokonce i kdyby očekávaly,že jsem nebezpečná - a oni neočekávali- překvapila jsem je, že ani neměli čas reagovat. Skoro jsem se cítila špatně, jak to bylo pro ně nespravedlivé.Uhodila jsem prvního tak, že ztratil nadvládu nad Viktorem a letěl dozadu, praštil sebou do zdi poblíž Lissy, která horečně nutila Northwooda zůstat v klidu a ne někoho volat v tomto chaosu. Další strážce měl trochu více času reagovat, ale pomalu pustil Viktora a otočil se na mě. Byla jsem moc otevřená a dostala ránu, která nás donutila k zápasu. Byl velký a hrozivý, a jakmile mu došlo že jsem hrozba, nedržel se zpátky. Rána do mého ramene mi poslala bolest přes mou ruku a já odpověděla rychlým kolenem do jeho žaludku. Zatím byl jeho kamarád na nohou, mířící k nám. Musela jsem to rychle skončit, a to nejen kvůli sobě, ale také proto, že by se nepochybně zálohovaly,jakmile by se jim naskytla šance.Popadla jsem toho nejbližší ke mně a strčil ho tak silně, jak jsem mohla do zdi - po hlavě. Zavrávoral, omámený, a udělala jsem to znovu, dokud na mě jeho partner nedosáhl. Ten první strážce se zhroutil k zemi v bezvědomí. Nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala, ale část mého výcviku mě naučila jak rozlišovat schopnosti a zabíjení. Měl pouze bolest hlavy. Doufala jsem. Další strážce se pustil do útoku,on a já jsme kroužili navzájem, někdy udělali výpad a uhýbali se protivníkovi."Nemůžu ho omráčit!" Zavolala jsem na Lissu. "Potřebujeme ho. Přiměj ho."Její odpověď přišla skrze pouto. Mohla by nutit dva lidi najednou, ale chtělo by to hodně síly. Ještě jsme z toho nebyli a ona nemohla riskovat ochabnutí tak brzy. Frustrace v ní nahrazovala strach."Northwoode, jdi spát," vyštěkla. "Přesně tam. Na stole. Jsi vyčerpaný a budeš spát několik hodin."Koutkem oka jsem viděla Northwooda se povalit, hlava s bouchnutím udeřila do stolu. Každý, kdo tu pracoval měl otřes mozku v době, když jsme tu byli. Poté jsem se vrhla

na strážce, pomocí mé plné váhy, aby byl v linii Lissinýho zraku. Tlačila si cestu do našeho boje. Podíval se na ni překvapeně, a to bylo všechno, co potřebovala."Přestaň!"Neodpověděl tak rychle jako Northwood, ale zaváhal. Ten chlap byl odolnější."Přestaň bojovat!" opakovala důrazněji, posílila svou vůli. Silné nebo ne, nemohl se postavit proti takové síle ducha. Jeho paže klesly k bokům a přestal se mnou zápasit. Ustoupila jsem a popadala dech, rovnala si paruku zpět na místo."Udržet ho bude těžké," řekla mi Lissa."Těžké na pět minut nebo pět hodin?""Někde uprostřed.""Tak pojďme pryč. Získej od něj Viktorův klíč."Zeptala se strážce na klíče od pout. Řekl nám, že je má druhý strážce. Prohledala jsem bezvládné tělo- dýchal stále, díky Bohu - a získala klíč. Teď jsem se obrátila svou plnou pozornost na Viktora. Jakmile boj začal, uhnul z cesty a jednoduše byl tiše, zatímco mnoho nových možností se nepochybně předhánělo v jeho mysli.Přistoupila jsem a dala jeden z mých 'strašidelných obličejů', jak jsem se zvedla klíč. "Teď odemknu pouta," řekla jsem mu, hlasem sladkým i hrozivým. "Budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Nezačneš bojovat nebo žádným způsobem nebudeš ničit naše plány.""Oh? Dnes používáš nátlak taky, Rose?" zeptal se suše."Nepotřebuju ho." Odemkla jsem pouta. "Mohu ti poskytnout bezvědomí stejně snadno, jako tomu chlápku a táhnout tě. Nezáleží na mně."Těžká pouta a řetězy spadly na podlahu. Lstivý, samolibý pohled zůstal na jeho tváři, ale jeho ruce se jemně dotkly zápěstí. Pak jsem si všimla, že na nich byly šrámy a modřiny. Tyto třmeny nebyly určeny pro pohodlí, ale odmítla jsem si ho litovat. Ohlédl se na nás."Jak okouzlující," přemítal. "Ze všech lidí, kteří se mě pokusí zachránit,bych nikdy nečekal,že vy dvě... A ještě, ve zpětném pohledu, jste pravděpodobně nejschopnější.""Nepotřebujeme tvoje komentář, Hannibale, "odsekla jsem." A nepoužívej slovo 'záchrana'. Zní to, jako bys byl nějaký neprávem uvězněný hrdina."On nadzdvihl obočí, jako by věřil, že to skutečně byl. Místo,aby mě zpochybňoval, kývl k Bradleymu, který skutečně v boji spal. Jeho omámený stav byl od Lissinýho nátlaku tak silný, že se neprobral."Dej mi ho," řekl Viktor."Cože?" Zvolala jsem. "Nemáme na to čas!""A já nemám sílu na to, co máš na mysli," zasyčel Viktor. Příjemná a vševědoucí maska zmizela, nahradila jí zlá a zoufalá. "Uvěznění zahrnuje více než tyče, Rose. Hladověli jsme bez jídla a krve, snažili se, abychom byli slabí. Chůze je jediná věc, na kterou se zmůžu a to nestačí. Pokud máš v plánu mě odsud doopravdy dostat,dej mi krev!"Lissa přerušila odpověď, kterou jsem mu chtěla dát. "Buď rychlý."Zírala jsem na ni v úžasu. Chtěla jsem odporovat Viktorovi, ale prostřednictvím pouta jsem z ní cítila zvláštní mix pocitů. Soucit a. . . Porozumění. Oh, pořád ho nenáviděla, naprosto. Ale také věděla, co to je žít na omezeném množství krve.Naštěstí, Viktor byl rychlý. Jeho ústa byla u lidského krku prakticky před tím, než Lissa domluvila. Zmatený nebo ne, pocit, že jsou zuby na krku Bradleyho probudil. Otevřel oči, jeho tvář se brzy rozradostnila z upířích endorfinů. Krátké vzplanutí krve bylo všechno, co by Viktor potřeboval, ale když se Bradleyho oči začaly rozšiřovat

překvapením, uvědomila jsem si,že Viktor pil více než rychle. Přiskočila jsem a prudce Viktor odtrhla od rozptýleného dárce."Co to sakra děláš?" Požadovala jsem, třásla s Viktorem tvrdě. Bylo to něco, co jsem chtěla udělat už dlouhou dobu. "Copak si myslíš, že bys ho mohl vysát a stát se Strigojem přímo před námi?""To sotva," řekl Viktor, zamrkal na ruku, kterou jsem ho svírala."To není to, co dělá," řekla Lissa. "Prostě na minutku ztratil kontrolu."Jeho krvežíznivost uspokojena, Viktorovo bezproblémový chování se vrátilo. "Ah, Vasiliso. Vždy tak chápavá.""Neprováděj žádné předpoklady," zavrčela.Civěla jsem na oba dva. "Musíme jít. Hned." Obrátila jsem se na ovládnutého strážce. "Vezmi nás do místnosti, kde se sledují všechny bezpečnostní záběry."Neodpověděl mi a s povzdechem jsem se podívala na Lissu s očekáváním. Opakovala mou otázku a on okamžitě opustil místnost. Můj adrenalin z boje byl vysoký a nemohla jsem se dočkat, až dokončím tohle všechno a dostanu nás odsud. Prostřednictvím pouta jsem vycítila její nervozitu. Mohla obhájit Viktorovu potřebu krve, ale jak jsme šli, pořád byla tak daleko od něj, jak jen to bylo možné. Drsné poznání, kdo je a co jí udělal se vrátilo. Litovala jsem ji a chtěla ji utěšit, ale nebyl čas.Sledovali jsme strážce - Lissa ho požádala o jeho jméno, Giovanni - skrz větší halu a bezpečnostní kontrolou. Trasa nás vedla kolem věznice, ne přes buňky. Zadržovala jsem dech skoro celou dobu, vyděšená, že bychom na někoho mohli narazit. Příliš mnoho dalších věcí pracovalo proti nám:což jsme nepotřebovali. Naše štěstí rozhodlo a nenarazili jsme na nikoho - opět pravděpodobně v důsledku, že byla noc a neprocházeli jsme bezpečnostní zóny.Lissa a Mia se strážcem u soudu taky vymazali bezpečnostní záběry, ale já jsem nebyla svědkem. Nyní, když nás Giovanni vedl do vězení následující místností, nemohla jsem si pomoct a zalapala po dechu. Monitory byly na stěnách a konzoly s komplexními tlačítky a spínači byly před nimi. Počítače byli rozmístěny po všech stolech. Cítila jsem se, jako by tento pokoj byl z vesmíru. Bylo tu všechno: každá cela, několik sálů, a dokonce i správní úřad, kde byl taky Eddie mluvící s Theoem. Dva jiní strážci tu byli taky a já přemýšlela, jestli nás viděli v halách. Ale ne - byli příliš fixováni na něco jiného: kamera, která byla otočena čelem k prázdné zdi. Byla to ta, kterou jsem si upravila v místnosti s krmením.Byli k ní nakloněni a jeden z nich říkal, že by měli zavolat někoho tam dole na kontrolu. Pak se oba ohlédli a všimli si nás."Pomoz jí si je podmanit," nařídila Lissa Giovanni.Opět došlo k zaváhání. Byli bychom na tom lépe s 'pomocníkem' se slabší vůli, ale Lissa to tušila, když si ho vybrala. Stejně jako předtím, nakonec skočil do akce. Také, jako předtím, překvapení bylo na mé straně oproti těmto strážcům. Byla jsem cizinec - což okamžitě zvýšilo jejich obranu - ale stále jsem se jevila jako člověk. Giovanni byl jejich spolupracovník, neočekávali od něj útok.Nebylo snadné je sundat. Potřebovala jsem zálohovat a Giovanni byl ve své práci dobrý. Rychle jsem dostali jednoho strážce do bezvědomí, Giovanni pomocí tyče mu na chvíli odebral vzduch, až se zhroutil. Další strážce se od nás držel dál a všimla jsem si,že jeho oči se neustále přesouvají směrem k jedné ze stěn. Byl tam hasicí přístroj, vypínač, a kulaté stříbrné tlačítko."To je alarm!" zvolal Viktor, stejně jako když se na něj vrhl strážce.

Giovanni a já jsme to řešili ve stejnou dobu, když chlápek zastavil svou ruku těsně před tlačítkem, aby ho zmáčknul a přivolal na nás legie strážců. Úder do hlavy ho srazil k zemi. S každou osobu, kterou jsme ve vězení zneškodnili jsem pociťovala vinu a nevolností zkroucený žaludek. Strážci byli dobrý muži a já si nemohla pomoci, ale stále jsem přemýšlela, že jsem bojovala na straně zla.Teď, když jsme byli ponecháni sami sobě, Lissa znala další krok. "Giovanni, vypni všechny kamery a vymaž poslední hodinu záběrů."Tentokrát v tom bylo větší zaváhání z jeho strany. Dostat ho do boje z její strany vyžádalo hodně nátlaku. Měla to pod kontrolou, ale byla unavená, bude mít jen těžší donutit ho dělat naše příkazy."Udělej to," zavrčel Viktor, postavil se vedle Lissy. Trhla sebou v jeho blízkosti, ale jeho pohled se připojil k jejímu, Giovanni vyhověl příkazu a začal se obracet k tlačítkách na konzolách. Viktor se nemohl rovnat s jejím nátlakem, ale jeho malý výbuch nátlaku posílil její.Monitory zčernaly jeden po druhém a pak Giovanni napsal několik příkazů na počítači kvůli uloženém digitálním záběrům z kamer. Červená chybová světla blikala na konzolách, ale nebyl nikdo, kdo by je tady mohl opravit."I když to smaže,jsou tady ti, kteří by to mohli zjistit z pevného disku," poznamenal Viktor."Bude muset doufat,"řekla jsem podrážděně. "Přeprogramování nebo co se ve skutečnosti s tím dělá není v mých dovednostech."Viktor obrátil oči v sloup. "Možná, ale ničení určitě je."Trvalo mi chvíli,než mi došlo, co tím myslel. S povzdechem jsem popadla hasicí přístroj ze zdi a mlátila do počítače, dokud z něj nebylo nic víc než hromada plastových a kovových úlomků. Lissa sebou trhla při každé ráně a neustále pokukovala po dveřích."Doufám, že je to zvukotěsný , "zamumlala."Vypadají silně," řekla jsem s jistotou. "A teď je čas jít."Lissa nařídil Giovanni dovést nás zpět do kanceláře správce v přední části věznice. Uposlechl, vedl nás zpátky v bludišti,kterým jsme si prošli dříve. Jeho kódy a bezpečnostní karty nás dostaly skrz každé zabezpečení."Nepředpokládám, že bys mohla přinutit Thea, aby nás vyprovodil ven?" Zeptala jsem se Lissy.Její ústa utvořila úzkou čárku. Zavrtěla hlavou. "Já ani nevím, jak dlouho to vydržím s Giovannim. Nikdy dřív jsem nikoho nepoužívala jako loutku.""To je v pořádku," řekla jsem a snažila se uklidnit nás obě. "Jsme s tím skoro hotový."Ale chystali jsme se na další boj. Po zabití poloviny Strigojů v Rusku jsem stále měla dobrý pocit z vlastních sil, ale provinilost mě neopustila. A když narazíme na tucet strážců, dokonce i moje síla nebude stačit.Ztratila jsem se v plánem, ale ukázalo se, že Giovanniho cesta zpět do hlavní kancelář nás musí zavést skrz některé cely. Dalším znamením byla cedule POZOR - NYNÍ VSTUPUJE VĚZEŇSKÝM PROSTOREM (PSYCHIATRICKÉ)."Psychiatrické?" Zeptala jsem se překvapeně."Samozřejmě," zamumlal Viktor. "Kam jinam si myslíš, že posílají vězně s psychickými problémy?""Do nemocnice," odpověděla jsem, zapomněla vtipy o všech zločinců s psychickými problémy."No, to není vždycky -""Stop!"

Přerušila ho Lissa a náhle se zastavila před dveřmi. My ostatní jsme do ní málem vrazili. Ucukla, přičemž couvla o několik kroků zpět."Co se děje?" Zeptala jsem se.Otočila se k Giovannimu. "Najdi jiný způsob, jak se dostat do kanceláře.""Toto je nejrychlejší způsob," namítl.Lissa pomalu zavrtěla hlavou. "Je mi to jedno. Najdi některou, přes kterou nebudeme muset tudy."Zamračil se, ale její nátlak ho přesvědčil. Prudce se otočil a my jsme popoběhli a srovnali s ním krok. "Co se stalo?" Opakovala jsem. Lissina mysl pro mě byla příliš zamotaná, abych v ní našla odůvodnění. Ona se ušklíbla."Cítila jsem vzadu aury ducha.""Co? Kolik?""Alespoň dva. Já nevím, jestli mě cítili nebo ne."Kdybych se nedržela Giovanniho rychlosti a naléhavost mě nedržela při zemi, bych se zastavila. "Uživatelé ducha..."Lissa hledala tak dlouho a těžce jiní, kteří byli jako ona. Kdo by si pomyslel, že je najdeme tady? Vlastně. . . Možná,že jsme to měli očekávat. Věděli jsme, že s uživateli ducha si hrálo šílenství. Proč by neskončili na místě, jako je toto? A vzhledem k potížím,kterými jsme si prošli,abychom se něco dozvěděli o tomto vězení, není divu, že tito uživatelé ducha zůstali skrytí. Pochybovala jsem, že někdo, kdo tady pracuje dokonce ví, co jsou.Lissa a já jsme si vyměnily stručný pohled. Věděla jsem, jak moc chtěla tuto záležitost prošetřit, ale teď nebyl čas. Viktor vypadal příliš zaujatý tím, co jsme si už řekli, tak mi Lissa její další slova pověděla v hlavě: Jsem si jistá, že by nějaký uživatel ducha prohlédnul moje kouzlo. Nemůžeme riskovat naše skutečné popisové odhalení - i když by přišlo od lidí, kteří jsou údajně blázni.Kývla jsem v porozumění, odsouvla zvědavost a dokonce lítost. Budeme se muset na tohle podívat někdy jindy - jinak řečeno , až se příště rozhodneme proniknout do maximálně-zabezpečeného vězení.Konečně jsme dosáhli bez dalších incidentů kanceláře Thea, i když mé srdce bušilo zuřivě celou cestu, jak mi můj mozek pořád říkal: "Jdi! Jdi! Jdi!"Theo a Eddie si povídali o soudní politice, když naše skupina vstoupila. Eddie okamžitě vyskočil a šel k Theovi, rozpoznal, že je čas jít. Strčil do Thea tak efektivně, jako se předtím podařilo Giovannovi a byla jsem ráda, že i kromě mě dělá někdo špinavou práci. Bohužel, Theovi se podařilo pořádně zařvat při padání a pak spadl na zem.Okamžitě, dva strážci kteří nás předtím doprovázeli vskočili do kanceláře. Eddie a já jsme skočili do boje a Lissa s Viktorem do něj dostali taky Giovanniho. Věci se staly složitějšími. Krátce poté, co jsme omráčili jednoho ze strážců, se Giovanni vykroutil z nátlaku a začal bojovat proti nám. Ještě horší bylo,že běžel ke stěně, kde jsem zjistila - příliš pozdě - ,že tam je další stříbrné tlačítko. Alarm. Udeřil proti němu pěstí a pronikavé kvílení naplnilo vzduch."Do prdele!" Zařvala jsem.Lissiny dovednosti nebyly ve fyzickém boji a Viktor na tom nebyl lépe. Bylo to všechno na mně a Eddiem, dokončit tyto dva poslední - a museli jsme to udělat rychle. Druhý strážce klesnul k zemi, pak jsme tu byli jenom my a Giovanni. Udeřil mě skvělým úderem - takovým, který srazil mou hlavou proti zdi. Pro mě to moc dobrý nebylo, ale svět se točil a černé a bílé skvrny mi tančily před očima. To mě na chvíli zmrazilo, ale pak byli s Eddiem v sobě a Giovanni už nebyl hrozba.

Eddie mě vzal za paži, aby mě uklidnil a pak jsme všichni čtyři okamžitě vyběhli z místnosti. Podívala jsem se zpět a opět se za to nenáviděla. Nebyl čas na vinu. Museli jsme se dostat ven. Hned. Každý strážce v tomto vězení by tady mohl být dřív jak za minutu.Naše skupina běžela k předním dveřím, jen aby jsme zjistili, že jsou zavřené zevnitř. Eddie zaklel a řekl nám,abychom počkali. Běžel zpátky do kanceláře Thea a vrátil se s jednou z bezpečnostních karet, kterými Giovanni často otevíral dveře. Opravdu fungovala a my jsme se tryskem hnali k pronajatému autu. Nastrkali jsme se do něj a já jsem byla ráda, že Viktor s námi udržoval krok a bez jeho nepříjemných poznámek.Eddie sešlápl plyn a zamířil zpátky po cestě,po které jsme přijeli. Seděla jsem vedle něj na předním sedadle. "Vsadím se, že chlap u brány ví o alarmu," varovala jsem. Naše původní naděje byla prostě odejít a říct mu, že se nakonec popletli papíry."Jo," souhlasil Eddie, tvářící se tvrdě. Samozřejmě. Strážce vystoupil ze své vrátnice, mával rukou."Je to zbraň?" Zvolala jsem."Nehodlám to zjišťovat." Eddie stlačil tvrdě plyn a když si strážce uvědomil, že pojedeme tak jako tak, vyskočil z cesty. Prorazili jsme dřevěné křídla, která blokovala silnici, takže všude byly třísky."Bud si nechá naši zálohu," řekla jsem.Za námi jsem slyšela zvuky výstřelů. Eddie zaklel znovu, ale když jsme ujížděli pryč, výstřely slábly a brzy jsme byli mimo dostřel. Povzdechl si. "Pokud zasáhl naše pneumatiky nebo okna, máme více starostí, než se jen starat o zálohu.""Pošlou za námi lidi," řekl Viktor ze zadního sedadla. Opět od něho Lissa byla tak daleko, jak jen mohla. "Nákladní vozy pravděpodobně vyjíždějí právě teď.""Nemyslíš, že jsme to tušili?" Odsekla jsem. Věděla jsem, že se snažil být nápomocný, ale on byl poslední osoba, kterou jsem chtěla v současné době slyšet. Když jsem mluvila, podívala jsme se zpět a viděla za námi temné,rychlé siluety dvou vozidel. Byli o poznání rychlejší, takže nebylo pochyb, že SUV brzy doženou naše malé kompaktní auto.Podívala jsem se na nás GPS. "Potřebujeme brzy zabočit," Varovala jsem Eddieho, ne, že by potřeboval mou pomoc.Předem jsme si zmapovali únikovou cestu, na jedné zabrali hodně a požili hodně klikatých silnicích a odboček v okolí. Naštěstí tam byla spousta z nich. Eddie zabočil ostře doleva a pak téměř okamžitě vpravo. Přesto naši pronásledovatelé zůstali ve zpětném zrcátku. O pár dalších zatáček později byla cesta za námi bez života.Napjaté ticho bylo v autě, jak jsme čekali,že nás strážci doženou. Nedohnali. Rádi bychom si to připustili, ale trvalo téměř deset minut, abych si konečně uvědomila, že je po všem."Myslím, že jsme je ztratili," řekl Eddie, úžas v jeho hlase odpovídající mým pocitům. Jeho tvář byla stále lemována starostmi, ruce tvrdě svírali volant."Neztratili, dokud nebudeme pryč z Fairbanks," řekla jsem. "Jsem si jistá, že budou hledat a tohle není velké město.""Kam jedeme?" zeptal se Viktor. "Pokud mám možnost se zeptat."Zavrtěla jsem se na mém sedadle tak, abych se mu mohla dívat do očí. "To je to, co nám řekneš ty. Jak těžké je uvěřit,že jsme to nedělali všechno jen proto, aby jsme neztratili Tvoji příjemnou společnost.""To je těžké uvěřit."Zúžila jsem oči. "Chceme najít tvého bratra. Roberta Doru."

Byla jsem spokojená, že jsem zastihla Viktora nepřipraveného. Pak se jeho lstivý pohled vrátil. "Samozřejmě. Jedná se o další prosbu Abeho Mazura,ne? Nečekal jsem, že nebude trvat na odpovědi. Samozřejmě, nikdy bych se nehádal s vámi v porovnání s ním."Viktor zřejmě nevěděl, že jsem vlastně byla ve familiární lize s Abem a nehodlala jsem ho poučit. "Nepodstatný," řekla jsem chladně. "Teď nás dostaň k Robertovi. Kde je?""Zapomínáš, Rose," přemítal Viktor. "Ty nejsi ta, kdo ovládá nutkání.""Ne, ale já jsem ta, kdo tě přiváže na kraj silnice a anonymně zavolá zpět do věznice s tvým pobytem.""Jak mám vědět,že když zjistíš to, co chceš, tak mě pak dostaneš zase zpátky tak jako tak?" zeptal se. "Nemám žádný důvod ti věřit.""Máš pravdu. Určitě není důvod,proč mi věřit. Ale pokud to vyjde, je tu šance, že bychom tě mohli nechat odejít později." Ne, to opravdu nebyla. "Je to něco, na co se můžeš spolehnout? Už nikdy nedostaneš další příležitost jako je tato, a ty to víš."Viktor nedodal nic vtipného. Skóre dvě nula pro mě."Takže," pokračovala jsem, "dovedeš nás k němu nebo ne?"Nemohla jsem přečíst jeho myšlenky jeho očima. Není pochyb o tom, že kul pikle, jak by to mohlo fungovat v jeho prospěch, pravděpodobně přemýšlel, jak uniknout předtím, než jsme dokonce našli Roberta. To bylo to, co bych udělala."Las Vegas," řekl Viktor nakonec. "Musíme jet do Las Vegas."

8Po mém nadávání na Abeho o jeho neustálé vzdálenosti, posraných místech, byla jsem nadšená z návštěvy Sin City. Bohužel jsem měla několik výhrad o mém dalším výletu. Zaprvé, něco jako Las Vegas bylo poslední místo, kde bych očekávala polo-šíleného samotáře. Odněkud jsem slyšela, že Robert zešílel a chtěl být sám. Rušné, turisty-naplněné město opravdu nevyhovovalo tomu popisu. Za druhé, taková města byla perfektním místem pro krmení Strigojů. Přecpané. Bezohledné. Malé zákazy. Velmi snadné, aby lidé mizeli - zvláště v noci.Část mě si byla jistá, že to musela být součást Viktorova triku, ale přísahal pořád dokola, že je to pravda. Takže bez jiné možnosti se Las Vegas stalo naším dalším cílem. Neměli jsme moc času na diskusi, což nevadilo, protože jsme věděli, že strážci nás hledají ve Fairbanks. Připusťme,že Lissina kouzla změnila naše podoby natolik, že si nás nikdo nebude spojovat s popisem. I když věděli, jak vypadal Viktor, takže čím dříve budeme z Aljašky, tím lépe.Bohužel jsme měli menší problém."Viktor nemá ID," řekl Eddie. "Nemůžeme ho vzít do letadla."Byla to pravda. Všechny majetky Viktora byly zabaveny ve vězení a uprostřed dozoru půl tucty strážci, bych sotva měla čas pátrat po jeho osobních věcech. Lissin nátlak byl fenomenální, ale byla vyčerpaná po tolika ovládání ve vězení. Kromě toho, strážci pravděpodobně letiště hlídají.Náš 'přítel' Bud-chlap,co nám pronajal auto- nám nakonec přinesl řešení. Nebyl nadšený vidět své auto vrácené se všemi škrábanci od ďábelské jízdy Eddieho, ale

dostatek hotovosti nakonec zastavil jeho mumlání o 'pronájmu dětem.' Byl to Viktor, kdo přišel na alternativní plán a zeptal se na něj Buda."Existuje poblíž soukromé letiště? S lety, které si můžeme najmout?""Jistě," řekl Bud. "Ale to nebude levné.""To není problém," řekla jsem.Budovy oči byly nedůvěřivé. "Vykradli jste banku nebo tak něco?"Ne, ale měli jsme spoustu peněz. Lissa měla svěřenecký fond, který ji měsíčně dával peníze, dokud jí nebude osmnáct, stejně jako limitové kreditní karty. Měla jsem vlastní kreditní kartu, zbytek z doby, kdy jsem 'sladce přemluvila' Adriana do financování mého ruského výletu. S mým malým jměním bych na to neměla, tak na mě nastavil svůj velký rodinný účet. Ale špatně nebo ne, já jsme se rozhodla mít jednu kartu po ruce, jen v případě nouze.Tohle byl případ nouze, a tak jsme využili kartu k úhradě částky na soukromé letadlo. Pilot nás nemohl vzít tak daleko jako je Las Vegas, ale mohl nás vzít do Seattlu, odkud se mu podařilo nás spojit s jiným pilotem,kterého znal, a ten nás mohl vzít zbytek cesty. Víc peněz."A znovu Seattle," dumala jsem, těsně předtím, než letadlo vzlétlo. Malý interiér měl 'shluk' čtyř sedadel, dvě na každé straně proti sobě. Seděla jsem vedle Viktora a Eddie seděl naproti němu. Mysleli jsme, že to bude nejlepší ochranné rozestavení."Co Seattle?" zeptal se Eddie, zmatený."Nech to být."Malý soukromý tryskáče nejsou ani zdaleka tak rychlý jako velký cesťáky a tak naše cesta zabrala velkou část dne. Během ní jsem pokračovala ve vyptávání Viktora na jeho bratra v Las Vegas a nakonec dostala odpověď, kterou jsem chtěla. Viktor by nám to nakonec musel říct, ale myslím, že z prodloužení odpovědi dostal sadistické vzrušení."Robert vlastně nežije v Las Vegas," vysvětlil. "Má malý domek - srub, myslím - v Red Rock Canyon, míly za městem."Ah. Teď to bylo víc to, co bych očekávala. Lissa ztuhla při zmínce o chatě a já jsem cítila neklid prostřednictvím pouta. Když ji Viktor unesl, vzal ji do chaty v lese a mučil ji tam. Dala jsem jí uklidňující pohled, jak jsem jen mohla. Byly časy, jako tyto,kdy jsem chtěla,aby pouto fungovalo na obou stranách, takže bych ji klidně mohla poslat zprávu."Tak pojedeme tam?"Viktor si odfrkl. "Určitě ne. Robert příliš lpí na svém soukromí. On by nedovolil cizincům přijít do jeho domova. Ale přijede do města, když ho o to požádám."Lissa se na mě podívala. Viktor si to nastavuje. Měl spoustu příznivců. Teď, když je venku, mohl by jim říct o místě našeho setkání s Robertem.Dala jsem jí malé kývnutí, zase jsem jí chtěla poděkovat skrz pouto. Také jsem na to myslela. Bylo naprosto nezbytné, abychom nikdy neopustili Viktora samotného, ani hovory bez dozoru. A skutečně, plán, setkat se v Las Vegas mi přišel najednou lepší. Pro naší vlastní bezpečnost od jeho následovníků Viktora by bylo lepší být uprostřed města, než se uprostřed ničeho."Vidím, jak jsem užitečný," řekl Viktor, "mám právo vědět, co chcete s mým bratrem." Podíval se na Lissu. "Hledáte lekce ducha? Museli jste udělat některé vynikající vyšetřující práce, aby jste se o něm dozvěděli.""Nemáš žádné právo vědět o našich plánech," odsekla jsem prudce. "A vážně? Pokud jsi sledoval toho, kdo tady byl nejužitečnější, ty prohráváš na plný čáře. Máš způsoby, jak dohonit to, co jsme udělali v Tarasovu."

Viktorovou jedinou reakcí byl malý úsměv.Teď pro nás byla noc, což znamenalo, že bylo brzy ráno, když jsme přistáli v Las Vegas. Bezpečnost slunečního světla. Byla jsem překvapena, jak přeplněné je letiště. Letiště v Seattlu mělo slušné množství letadel, ale letiště Fairbanks bylo málem opuštěné. Toto letiště bylo přecpaný malými letadly, mnohé křičí 'luxus'. Neměla jsem být překvapena. Las Vegas bylo místo celebrit a dalších bohatých lidí, z nichž mnozí zřejmě nemohli létat s běžnými cestujícími.Byly tady taxíky, šetřící naše utrpení při dalším půjčováním auta. Ale když se nás řidič zeptal, kam jdeme, všichni jsme zůstali zticha. Obrátila jsem se na Viktora."Centrum města, že jo? Řekni.""Ano," souhlasil. Choval se,jako že by se Robert chtěl setkat s cizími lidmi někde na veřejnosti. Někde,kde mohl snadno uprchnout."Centrum je velké místo," řekl řidič. "Máte nějaké konkrétní místo nebo mám prostě zastavit uprostřed ulice?"Bylo znovu ticho. Lissa mi dala významný pohled." Fascinující hodina?"Zvažovala jsem. Las Vegas bylo oblíbeným místem pro některé Moroje. Jasné slunce bylo pro ně méně nepříjemné než pro Strigoje a okna kasina vytvořili pohodlný, tmavý prostředí. Fascinující hodina byl hotel s kasinem, o kterém jsme všichni slyšeli. I když měl spoustu lidských zákazníků, vlastně patřil Morojům, takže měl spoustu tajných funkcí, aby byl skvělý pro upíry na útěku za zábavou. Dárce v zadní místnosti. Speciální Morojské salonky. Značný počet strážců na hlídce.Strážci. . .Zavrtěla jsem hlavou a pohlédl úkosem na Viktora. "Nemůžeme ho tam vzít." Ze všech hotelů v Las Vegas, Fascinující Hodina byla poslední místo, kam jsme mohli jít. Viktorův útěk musel být novinkou pro celý svět Morojů. Vzít ho do největšího hotelu ve Vegas s Moroji a strážci byl pravděpodobně nejhorší nápad, co bychom mohli mít.Ve zpětném zrcátku vypadala řidičova tvář netrpělivě. Byl to Eddie, kdo se nakonec ozval. "Luxor."On a já jsme byli na zadním sedadle s Viktorem mezi námi a já jsem na něj koukla znovu. "Odkud to přišlo?""Je mezi námi a Fascinující hodinou." Eddie najednou vypadal trochu rozpačitě. "A já jsem se tam vždycky chtěl podívat. Mám na mysli, když přijdeš do Las Vegas, proč nebydlet v pyramidě?""Logicky se nemýlíš," řekla Lissa."Luxor," řekla jsem řidiči.Jeli jsme mlčky, každý z nás - no, kromě Viktora - se díval na památky v úžasu. Dokonce i ve dne, v ulicích Las Vegas se hemžili lidi. Mladí a okouzlující kráčeli bok po boku se staršími páry ze Střední Ameriky, kteří si pravděpodobně ušetřili na tuto cestu. Hotely a kasina,které jsme míjeli byly obrovské, frajerské a vyzývavé.A když jsme dorazili k Luxor. . . Jo. Bylo to tak, jak řekl Eddie. Hotel byl ve tvaru pyramidy. Zírala jsem se na to, když jsme se dostali ven z auta, snažila se, aby moje čelist neklesnula jako naivnímu turistu. Zaplatila jsem řidiči a zamířili jsme dovnitř. Nevěděla jsem, jak dlouho zůstaneme, ale rozhodně jsme potřebovali pokoj.Vstoupit do hotelu bylo, jako bych byla zpět v nočních klubech v Saint Petersburgu a Novosibirsku. Blikající světla a ohromující vůně kouře. A hluk. Hluk, hluk, hluk. Hrací automaty zatroubily a zvonily, hranolky padly, lidé řvali v hrůze a potěšení a nízká hučící konverzace naplnila místnost jako bzučení včel. Ušklíbla jsem se. Podněty mi skřípaly v mozku.

Došli jsme na okraj kasina a dostali se k recepci, kde obsluha ani nemrkla po třech teenagerech a starého muže,jak se derou dovnitř. Dokázala jsme si představit, že tohle viděli pořád. Náš pokoj byl průměrné-velikosti, se dvěma dvojitými postelemi,ale s nádherným výhledem ven. Lissa stála u okna, uchvácena památky, lidmi a auty dole, ale já jsem se rovnou vrhla do práce."Dobře, zavolej mu," přikázala jsem Viktorovi. Už se usadil na jedné z postelí, ruce zkřížené a výraz klidný, jako by skutečně byl na dovolené. Přesto měl arogantní úsměv,z kterého jsem mohla vidět únavu vyrytou v jeho tváři. Dokonce i když se naplnil krví, únik a dlouhá cesta byly vyčerpávající, a vliv jeho pomalu se vracejícího onemocnění samozřejmě si vybíral jeho fyzickou sílu.Viktor ihned sáhl po hotelovém telefonu, ale já zavrtěla hlavou. "Liss, nech ho použít tvůj mobil. Chci záznam toho čísla."Opatrně mu předala mobil, jako by mohl kontaminovat. Vzal ho a dal mi skoro-andělský výraz. "Nemyslím, že bych mohl mít nějaké soukromí? Je to tak dávno, co jsem Robert a já spolu mluvili.""Ne," odsekla jsem. Drsnost v mém hlase vylekala i mně, a napadlo mě,že Lissa nebyla jediná kdo utrpěl z tolika používání ducha.Viktor trochu pokrčil rameny a začal vytáčet. Už nám řekl na jednom z letů, že uměl Robertovo číslo nazpaměť a musela jsem věřit, že to byl on, komu volá. Také jsem musela doufat, že se Robertovo číslo nezměnilo. Samozřejmě, i když Viktor neviděl svého bratra léta, Viktor byl vězněn krátkou dobu a měl pravděpodobně stále předem přehled o Robertovi.Napětí naplnilo pokoj, jak jsme čekali, zatímco telefon vytáčel. O chvíli později jsem slyšela hlas, jak odpověděl prostřednictvím telefonu - i když jsem nemohla pochopit přesná slova."Roberte," řekl Viktor příjemně, "tady je Viktor."Z druhého konce obdržel zběsilou reakci. Slyšela jsem je polovinu konverzace, ale bylo to zajímavé. Viktor nejprve musel strávit spoustu času přesvědčováním Roberta, že je z vězení. Zdá se, že Robert nebyl tak mimo společnost Morojů, když byl v kontaktu s aktuálními zprávami. Viktor mu řekl, že detaily se dozví později a pak na něj začal Viktor naléhat, ohledně setkání s námi.Trvalo to dlouho. Mám pocit, že Robert žil ve strachu a paranoiích, který mi připomnělo paní Karpovou, když byla v pokročilých stádiích šílenství ducha. Lissin pohled zůstal zafixovaný na scéně za oknem po celou dobu hovoru, ale její pocity se odrážely v mých: strach, že by to mohl být někdy její osud. Nebo můj, pokud se nezbavím špatných účinků ducha. Cedule v Tarasovu krátce blýskla přes její mysli: VAROVÁNÍ - NYNÍ VSTUPUJE DO VĚZEŇSKÉHO PROSTORU (PSYCHIATRICKÉ).Viktorův hlas se překvapivě změnil do lichotek, když mluvil se svým bratrem. Připomínalo mi to staré časy, než jsme věděli o dementních plánech Viktora o nadvládě Morojů. Tehdy se k nám choval příliš laskavě a byl prakticky členem Lissiny rodiny. Napadlo mě, jestli se někdy choval upřímně nebo to bylo jenom předstírané.Konečně, po téměř dvaceti minutách, Viktor přesvědčil Roberta o našem setkání. Nesrozumitelná slova na druhém konci telefonu byly plné úzkosti a náhle jsem se cítila přesvědčena, že Viktor skutečně mluvil s jeho šíleným bratrem a ne s jedním z jeho kompliců. Viktor ho pozval na večeři v jedné z hotelových restaurací a konečně zavěsil."Večeře?" Zeptala jsem se, když Viktor mobil položil. "Není znepokojen tím, že to je po setmění?"

"Je to brzká večeře," odpověděl Viktor. "Čtyři čtyřicet. A slunce bude klesat až téměř v osm.""Čtyři třicet?" Zeptala jsem se. "Panebože. Dostali jsme speciálního městského seniora?"Ale udělal dobrý bod kvůli času a slunci. Bez bezpečnosti téměř nonstop letního světla na Aljašce jsem začala cítit dušení tlakem východu a západem slunce, i když zde bylo léto. Bohužel, to znamenalo, že musíme počkat ještě několik hodin.Viktor se opřel o postel, ruce za hlavou. Myslím, že se pokoušel vypadat lhostejně, ale myslím, že byl vyčerpaný z cesty, tak odpočíval."Nechceš zkusit své štěstí dole?" Pohlédl na Lissu. "Uživatelé ducha mají pozoruhodně dobré karty. Nemusím ti říkat, jak dobrá jsi ve čtení lidí." Ona neodpověděla."Nikdo nebude opouštět místnost," řekla jsem. Nelíbila se mi představa,že jsem tu všichni jak v kleci, ale nemohla jsem riskovat jeho pokus o útěk nebo Strigoje číhající v temných koutech kasina.Osprchování smylo hnědou barvu z jejích vlasů, Lissa si přitáhla židli u okna. Odmítala se dostat blíž k Viktorovi. Posadila jsem se zkříženýma nohama na druhé posteli, kde by byl dostatek místa i pro Eddieho, ale on zůstal vzpřímený proti zdi, v perfektní držení těla strážce, když sledoval Viktora. Neměla jsem pochyb o tom, že by tam Eddie dokázal stát hodiny bez ohledu na to, jak nepříjemné by to bylo. Všichni jsme byli vyškoleni, aby jsme dokázali vydržet drsné podmínky. Dělal dobrou práci, ale jednou za čas, jsme ho přistihla, jak zvědavě kouká po Viktorovi. Eddie stál při mě v této 'státní' zradě, ale stále nevěděl, proč jsem to udělala.Byli jsme tam několik hodin, když někdo zaklepal na dveře. Vyskočila jsem.Eddie a já jsem se chovali stejně, oba jsme zpozorněli s rukama na kůlech. Před hodinou jsme si objednali jídlo, ale servírka již dávno přišla a odešla. Na Roberta bylo příliš brzy, a kromě toho, neznal číslo našeho pokoje. Necítila jsem nevolnost. Strigoj za našima dveřmi nebyl. Setkala jsem s pohledem Eddieho, tiché zprávy procházeli mezi námi, co dělat.Ale byla to Lissa, kdo jednal první, zvedla se ze židle a udělala pár kroků přes celou místnost. "Je to Adrian.""Co?" Zvolala jsem. "Jsi si jistá?"Přikývla. Uživatelé ducha obvykle neviděli jen auru, ale vycítili každého jiného, jako byli oni, když byl dost blízko - stejně jak to bylo ve vězení. Přesto se nikdo z nás nepohnul. Dala mi suchý pohled."On ví, že jsem tady," zdůraznila. "Cítí mě taky."Povzdechla jsem, stále držela ruku na mém kůlu a zamířila ke dveřím. Přimhouřila jsem oči skrz kukátko. Stál tam, s pobaveným výrazem a neklidný, Adrian. Neviděla jsem nikoho dalšího a bez dalšího ujišťování o Strigojích jsem konečně otevřela dveře. Jeho tvář se rozzářila radostí, když mě uviděl. Naklonil se, dal mi letmý polibek na tvář, než vstoupil do místnosti."Opravdu jste si nemysleli, že byste mohli odejít na party víkend beze mě, viď? Zejména zde ze všech míst -"Ztuhl , a to byl jeden z těch vzácných okamžiků, kdy Adrian Ivaškov byl zachycen zcela a naprosto nepřipravený."Víte," řekl pomalu, "že Viktor Daškov sedí na vaší posteli?""Jo," řekla jsem. "Taky to pro nás byl šok."Adrian odtrhl pohled od Viktora a rozhlédl se po místnosti, poprvé si všiml Eddieho. Eddie stále ještě stál tak, jako by byl součást nábytku. Adrian se obrátil ke mně.

"Co se to sakra děje? Všichni venku ho hledají!"Lissina slova ke mně přišla skrz pouto. Klidně mu to můžeš říct. Víš, že teď neodejde.Měla pravdu. Nevěděla jsem, jak nás Adrian našel, ale teď, když tu byl, nebyl žádný způsob, jak by mohl odejít. Podívala jsem se váhavě na Eddieho, který uhodl mé myšlenky."Budeme v pořádku," řekl. "Jdi si promluvit. Nedovolím, aby se něco stalo."A já jsem zase dost silná, že ho mohu donutit, jestli se o něco pokusí,přidala Lissa.Povzdechla jsem si. "Dobře. Hned jsme zpátky."Vzala jsem Adriana za ruku a vedla ho ven. Jakmile jsme byli v hale, začal znovu. "Rose, co je..."Zavrtěla jsem hlavou. Teď jsem slyšela dost hluku od ostatních hotelových hostů v sále a věděla, že moji přátelé by slyšeli náš rozhovor, kdybychom mluvili tady. Místo toho jsem s Adrianem šla do výtahu a zamířila po schodech dolů, kde hluk z kasina skryje naše slova. Našli jsem trochu odlehlou část cesty a Adrian mě prakticky přitlačil ke zdi, jeho výraz temný. Jeho držení těla mě rozzlobilo, ale byla jsem raději, když byl naštvaný, a to především proto, že jsem se obávala, že duch se k mrzutosti přidá."Nechala jsem mě při vědomí, že jsi tady na poslední víkendové párty a místo toho tě tu najdu zalezlou s jedním z nejznámějších zločinců? Když jsem opustil Soud, všichni o tom mluvili! Copak se tě ten chlap nepokusil zabít?"Odpověděl jsem mu otázku otázkou. "Jak jsi nás našel?""Kreditní karty," řekl. "Čekal jsem, že ji použiješ."Mé oči se rozšířily. "Slíbil jsi mi, když jsem ji dostala, že mě nebudeš špehovat!" Vzhledem k tomu, že moje účty a karty přišel s jeho pomocí, jsem věděla, že má přístup k záznamům, ale věřila jsem mu, když mi řekl, že mi nechá soukromí."Když jsi byla v Rusku, to jsem slíbil. Toto je jiný. Pořád jsem kontroloval a kontroloval, a jakmile jsem viděl nějakou úhradu za letadlo, zavolal jsem a zjistil, kam jedeš." Adrian příjezd byl rychlý, což nebylo tak neuvěřitelný, kdyby mohl hlídat kartu. Jednou musel dostat informaci, kterou potřeboval a pak snadno obstarat let. Nonstop obchodní lety byly rychlejší, než nás multistop výlet. "Nebyl žádný způsob, jak bych mohl odolat Vegas," pokračoval. "Tak jsem si myslel, že tě překvapím a připojím se k vaší zábavě." Použila jsem svou kartu na koupení pokoje, uvědomila jsem si, což mu zase prozradilo naše umístění. Nikdo jiný neměl přístup k mé nebo Lissině kartě, ale jednoduchost, jak nás našel mě znervóznila."Neměl jsi to dělat," zavrčela jsem. "Mohli bychom být spolu, ale existují hranice, které musíš respektovat. Do tohohle ti nic není.""Není to jako bych četl tvůj deník! Chtěl jsem najít svou přítelkyni a -" Bylo to znamení Adrianovi nouze, že jeho mysl se teprve začínala vracet a dávat si kousky dohromady. "Ach, bože. Rose, prosím, řekni mi,že vy nejste ti, kdo ho pustili? Všichni hledají dvě lidské dívky a dhampýrského muže. Popisy neodpovídají vůbec..." Zasténal. "Ale byli jste to vy, že? Nějak jste se vloupali do maximálně-bezpečnostního vězení. S Eddiem.""Nebylo tak bezpečné," poznamenala jsem lehce."Rose! Tomu chlapovi jsou vaše životy u prdele. Proč jste ho pustili?""Protože... " Zaváhala jsem. Jak bych to mohla vysvětlit Adrianovi? Jak bych mohla vysvětlit něco, co všechny důkazy na světě dělali nemožným? A jak bych mu mohla vysvětlit, že jsem to vlastně řídila já? "Viktor má informace, které potřebujeme. Nebo, no, má přístup k někomu, koho potřebujeme. To byl jediný způsob, jak bychom se k němu mohli dostat."

"Co proboha potřebuješ vědět, aby ti tohle za to stálo?"Polkla jsem. Šla jsem do vězení a hnízda Strigojů, ale říct to Adrianovi mě naplnilo obavami. "Protože by mohl být způsob, jak zachránit Strigoj. Myslím tím, vrátit je zpátky. A Viktor... Viktor zná někoho, kdo to už dokázal."Adrian na mě zíral několik dlouhých vteřin, a to i navzdory pohybu a hluku z kasina, bylo to, jako svět ztichl a mlčel."Rose, to je nemožné.""Nemusí být.""Pokud by existoval způsob, jak to udělat, znali by jsme to.""Vyžaduje to uživatele ducha. A my jsme se o nich teprve dozvěděli.""To ovšem neznamená, že - oh. chápu." Jeho tmavě zelené oči blýskaly, a tentokrát naštvaně. "Je v tom on, ne? Tohle je tvůj poslední bláznivý pokus,jak se k němu dostat. K Dimitrijovi.""Nejen on," řekla jsem neurčitě. "To by mohlo zachránit všechny Strigoje.""Myslel jsem, že je po všem!" Adrian vykřikl. Jeho hlas zněl dost nahlas, že se několik lidí v okolí na hracích automatech ohlédlo. "Řekla jsi mi, že je po všem. Řekla jsi mi, že se dokážeš posunout dál a být se mnou.""Tak jsem to taky myslela," řekla jsem, překvapená zoufalou poznámkou v mém hlase. "Je to něco, co jsme teprve zjistili. Museli jsme to zkusit.""A co pak? Co když to hloupé fantasy funguje? Vysvobodíš Dimitrije některým zázračným způsobem a ty mě necháš takhle." Luskl prsty."Nevím," řekla jsem unaveně. "Udělali jsme další krok. Miluji být s tebou. Opravdu. Ale nemůžu to ignorovat.""Samozřejmě že nemůžeš." Obrátil oči k nebi. "Sny, sny. Kráčím nimi, žiji nimi. Klamu jimi sám sebe. Je udivující, jak jsou pro mě skutečný." Divný zvuk jeho hlasu mě znervóznil. Nemohla jsem rozpoznat jeden z jeho lehce šílených účinků ducha. Pak se otočil ke mně s povzdechem. "Potřebuju se napít."Jakákoliv lítost, kterou jsem k němu cítila se obrátila na vztek. "Oh, dobře. To spraví všechno. Jsem ráda v šíleném světě, kde je stále tvoje pomoc."Trhla jsem sebou při jeho pohledu.Nedělal to moc často a když to udělal, byla to mocná věc. "Co očekáváte, abych udělal?" zeptal se."Dalo by se... jsi mohl..." Bože. "No, teď, když jsi tady, mohl bys nám pomoct. Plus je setkání s tím chlápkem. Je to jiný uživatel ducha."Adrian neoklamal své myšlenky, ale měla jsem pocit, že jsem vzbudila jeho zájem. "Jo, to je přesně to, co chci. Pomoci své přítelkyni dostat svého bývalého milence zpátky." Obrátil se znovu na útěk, a slyšela jsem jeho mumlání: "Potřebuju dva nápoje.""Půl páté," zavolala jsem za ním. "Sejdeme se v půl páté."Neodpověděl a splynul s davem.Vrátila jsem se do pokoje jako temný mrak, který musel být viditelný pro všechny. Lissa a Eddie byli dost chytří na to, aby mi nekladli otázky, ale Viktor, samozřejmě, takové zábrany neměl."Cože? Pan Ivaškov není s námi? Těšil jsem se jeho společnosti.""Drž hubu," Řekla jsem, zkřížila ruce a opřela se o zeď v blízkosti Eddieho. "Nemluv, pokud jsi mluvil."Příštích pár hodin se vleklo. Byla jsem přesvědčena, že se každou minutu Adrian vrátí a neochotně souhlasí s tím, že nám pomůže. Mohli bychom využít jeho nátlak, kdyby situace dospěla do špatného bodu, i když se nemohl rovnat s Lissou. Jistě.. . samozřejmě, že mě miluje natolik, aby mi přišel pomoc? Nechtěl mě opustit? Jsi idiot,

Rose.Byl to můj vlastní hlas, který mě trestal v mé hlavě, ne Lissin. Nemá žádný důvod ti pomáhat. Prostě mu ubližuješ znovu a znovu. Stejně jako Masonovi.Když bylo čtyři patnáct, Eddie se na mě podíval. "Neměli bychom jít?""Jo." Byla jsem neklidná a rozrušená. Nechtěla jsem zůstat déle v této místnosti,temný pocit být v pasti začínal mizet. Viktor vstal z postele, protáhnul se, jakby relaxoval. Přesto bych mohla přísahat, že v hlubinách jeho očí byl skrytý horlivý pohled. Podle všeho, on a jeho nevlastní bratr si byli blízcí, když jsem neviděla žádný náznak, že by Viktor ukazoval svou lásku a věrnost někomu jinému. Kdo ví? Možná, že tam někde byla pravá náklonnost k Robertovi.Vytvořili jsme jakousi ochrannou sestavu se mnou v čele, Eddieho v zádech a dvěmi Moroji mezi námi. Otevřela jsem dveře místnosti a přišla tváří tvář s Adrianem. Jeho ruka byla ve vzduchu, jako by chtěl zaklepat. On zvedl obočí."Oh, ahoj," řekl. Měl normální uvolněný Adrianův výraz na tváři, i když jeho hlas byl napjatý. Věděla jsem, že nebyl šťastný z čehokoliv z tohoto. Viděla jsem to v těsném sevření jeho čelisti a neklidu v jeho očích. Nicméně, byl pro ostatní dobrá podpora, za což jsem byla vděčná. A co je nejdůležitější, vrátil se. To bylo to, co bylo důležité a já jsem mohla ignorovat vůni alkoholu a kouře, která z něho vycházela. "Tak... Slyšel jsem, že probíhá některá párty. Myslíte,že bych se k vám mohl připojit?"Dala jsem mu slabý, vděčný úsměv. "Tak pojď."Naše skupina- nyní pětičlenná- zamířila chodbou k výtahu. "Uklidnil jsem se u pokeru, víš," přidal Adrian. "Takže to lepší bude dobrý.""Nevím, jestli to bude dobré," dumala jsem. Dveře výtahu se otevřely. "Ale myslím, že to bude nezapomenutelný."Vstoupili jsme dovnitř a uviděli Roberta Doru. A co by mohla být Dimitrijova jediná záchrana.

9Všimnout si Roberta Doru bylo snadné.Nebylo to proto, že vypadal jako Viktor. Nebylo to ani kvůli dramatické shledání setkání mezi ním a jeho bratrem. Spíše to byla Lissina mysl, která mě udeřila. Viděla jsem Robert přes její oči, zlatá aura ducha osvětlovala roh restaurace jako hvězda. Překvapilo jí to a krátce klopýtla. Pohled na uživatele ducha byl příliš vzácný, aby si ho plně užila. Vidět aury je něco, co mě nutí buď zpívat nebo ne, poznamenala, když viděla brilantní zlato v Adrianovi, přičemž cítila nestabilitu. Byly tam jiskry z ostatních barev, ale třásly se a blikaly. Napadlo ji, jestli to byla značka šílenství ducha.Oči se mu rozzářili, když se Viktor přiblížil ke stolu, ale neobejmuli se ani nedotkli. Viktor se prostě posadil vedle svého bratra. My ostatní jsme tam chvíli rozpačitě stáli. Celá situace byla příliš divná. Ale to byl důvod, proč jsme přišla a po několika vteřinách, moji přátelé a já jsme se připojili k bratrům u stolu."Viktore..." vydechl Robert, vykulenýma očima. Robert mohl mít některé rysy obličeje Daškových, ale jeho oči byly hnědé, ne zelené. Jeho ruce si pohrávaly s ubrouskem. "Nemůžu tomu uvěřit.... Chtěl jsem tě vidět už tak dlouho...."Viktorův hlas byl něžný, jak byl na telefonu, jako by mluvil k dítěti. "Já vím, Roberte. Taky se mi stýskalo."

"Zůstáváš? Můžeš se vrátit a zůstat se mnou?" Část mě chtěla až puknout, jak je to absurdní myšlenka, ale zoufalství v hlase Roberta ve mně zažehlo trošku lítosti. Zůstala jsem zticha, jen pozorovala drama,které se přede mnou rozvinulo. "Schovám tě. Bylo by to skvělé. Jen my dva."Viktor zaváhal. Nebyl hloupý. Přes mé vágní tvrzení v letadle, věděl, že šance, abych ho nechala jít byla neexistující. "Nevím," řekl tiše. "Já nevím."Příchod číšníka s námi otřásl a všichni jsme si objednali pití. Adrian si objednal džina s tonicem, ani nebyl opatrný. Nebyla jsem si jistá, jestli to bylo tím, že vypadal na dvacet jedna nebo byl dostatečně přesvědčivý s duchem. Bez ohledu na to jsem z toho nebyla nadšená. Alkohol tlumil ducha. Byli jsme v prekérní situaci, a já bych ho ráda měla v plné síle. Samozřejmě s ohledem, že pil dříve, to asi nevadilo.Poté číšník odešel, Robert se zdál, že si nás poprvé všimnul. Jeho oči přešly rychle přes Eddieho, zaostřily se na Lisse a Adrianovi a na mě setrvaly dlouho. Ztuhla jsem, nelíbilo se mi to. Nakonec se otočil zpět ke svému bratrovi."Koho jsi to přivedl, Viktore?" Robert ještě nevnímal, roztroušený vzduch v něm teď ale vzbudil podezření. Strach a paranoia. "Kdo jsou ty děti? Dva uživatelé ducha a..." Jeho pohled na mě padl znovu. Pozoroval mojí auru. "Stínem políbená?"Na chvíli jsem byla nadšena jeho použitím termínu. Pak jsem si vzpomněla, co Mark, manžel Oksany mi řekl. Robert měl kdysi pouto s dhampýrem - a ten dhampýr zemřel, což drasticky zhoršilo jeho mysl."Jsou to přátelé," řekl Viktor jemně. "Přátelé, kteří by s tebou rádi mluvili a zeptali se na pár otázek."Robert se zamračil. "Lžeš. Cítím to. A oni tě nepovažují za přítele. Jsou nervózní. Udržují s tebou vzdálenost."Viktor nepopíral. "Nicméně, oni potřebují tvoji pomoc a já jsem jim to slíbil. Bylo to cena za to, že se s tebou uvidím.""Neměl jsi to slibovat." Robertův ubrousek byl nyní na cáry. Chtěla jsem ho nakopnout."Ale nechtěl jsi mě vidět?" zeptal se Viktor podmanivě. Jeho tón byl teplý, jeho úsměv téměř pravý.Robert vypadal ustaraně. Zmateně. Znovu mi připadal jako dítě a už jsem začínala pochybovat, že tento člověk zachránil Strigoje.Byl ušetřen odpovědi, protože naše nápoje dorazily. Nikdo z nás nepoděkoval,když nám podával menu, což číšníka rozzlobilo. Odešel, a já jsem otevřel svůj, aniž bych se na něj vlastně podívala. Viktor nám pak představil Roberta, jak formálně, jako diplomatickou funkci. Vězení neotupilo jeho smysl pro královské etikety.Viktor řekl pouze křestní jména. Robert se obrátil zpátky ke mně, zamračil se a pohlédl mezi Lissu a mě. Adrian řekl, že když jsme byly spolu, naše aury ukázaly, že jsme spojené."Pouto... skoro jsem zapomněl, jaké to je... Ale Alden. Nikdy jsem nezapomněl na Aldena..." Jeho oči snily a byly téměř prázdný. Byl ztracen ve vzpomínkách."Je mi to líto," řekla jsem, překvapená slyšet sympatie v mých slovech. Představovala jsem si krutý výslech. "Mohu si jen představit, jaké to muselo být... Ztratit ho...."Zasněné oči zaostřily a ztvrdly. "Ne, nemůžete. Je to nic, co si dokážete představit. Nic. Právě teď... teď... Máte svět. Smysly, jako nikdo jiný, pochopení jiné osoby, které nikdo nemůže mít. Ztratit . . . , odtrhnout se. . . pak si přejete jen smrt. "Wow. Robert byl docela dobrý v zabíjení konverzace a my jsme všichni v sedě doufali, že se číšník znovu objeví. Když to udělal, všichni jsme si objednali jídlo - s výjimkou

Roberta - většina z nás se rozhodla ve vteřině. Restaurace podávala asijskou kuchyni a objednala jsem si první, co jsem viděla v nabídce.Jídlo se objednalo, Viktor pevně pokračoval s Robertem, zdála jsem se neschopná řízení."Pomůžeš jim? Budeš odpovídat na jejich dotazy?"Měla jsem pocit, že Viktor tlačil na Roberta ne kvůli tomu, aby měl jak nám splatit jeho záchranu, ale spíše proto, že Viktor přirozeně chtěl znát každé tajemství a motivaci.Robert vzdychl. Kdykoli se podíval na Viktora, bal tam tak silný výraz oddanosti a dokonce i uctívání idola. Robert pravděpodobně nemohl odmítnout jeho bratra v ničem. On byl dokonalý typ člověka do Viktorových plánů a uvědomila jsem si, bych měla možná být vděčná, že Robert byl tak nestabilní. Kdyby byl v plné kontrole nad svými síly, minule by se Viktor neobtěžoval s Lissou. Měl by již uživatele ducha, kterého by ovládal a který by udělal, co chtěl."Co chceš vědět?" zeptal se Robert zakaleně. Oslovil mě, zřejmě měl uznával jako velitele.Podívala jsem se na své přátele pro morální podporu a nedostala žádnou. Ani Lissa ani Adrian v první řadě neschvalovali tuhle výpravu a Eddie ještě neznal účel. Polkla jsem, zocelila se a soustředila mou plnou pozornost Robertovi."Slyšeli jsme, že jste jednou zachránil Strigoje. Že se vám podařilo převést ho - nebo ji - zpět do jejich původního stavu."Překvapení problesklo ve Viktorově tváři . Určitě nečekal tohle."Kde jsi tohle slyšela?" požadoval Robert."Od páru, s kterým jsem se setkala v Rusku. Jejich jména jsou Mark a Oksana.""Mark a Oksana..." Opět platilo, že se Robertův pohled na chvíli ztratil. Měla jsem pocit, že tohle se mu stávalo často, že nežil moc realitou. "Nevěděl jsem, že jsou stále spolu.""Jsou. Daří se jim opravdu skvěle." Potřebovala jsem ho zpátky do přítomnosti. "Je to pravda? Stalo se to, co říkali? Je to možné?"Robertově odpovědi vždy předcházela pauza. "Ji.""Huh?""Byla to žena. Osvobodil jsem ji."Vydechla jsem, sotva schopná zpracovávat jeho slova."Lžete." Byl to Adrian, který promluvil, jeho tón krutý.Robert se na něj podíval s pobaveným výrazem a opovržlivě. "A kdo jsi,že to říkáš? Jak to můžeš říct? Jsi pohmožděný a zneužíváš svých schopností, je to zázrak, který se dotýká magie. A všechny tyto věci děláš pro sebe... nepomáháš doopravdy,že ne? Trest duch na tebe stále působí... brzy nebudeš schopen rozpoznat realitu od snu.... "Slova na chvíli Adriana umlčela, ale pokračoval. "Nepotřebuji žádné fyzické příznaky vidět, že lžete. Já vím, že ano, protože to, co popisujete je nemožné. Neexistuje žádný způsob, jak zachránit Strigoje. Když jsou pryč, jsou pryč. Jsou mrtví. Nemrtví. Navždy.""To, co je mrtvý nemusí vždycky zůstat mrtvý.... " Robertova slova nebyla zaměřena na Adriana. Byli směrované ke mně. Zachvěla jsem se."Jak? Jak jste to udělal?""S kůlem. Umřela s ním a přitom byla přinesena zpátky do života.""Dobře," řekla jsem. "To je lež. Zabila jsem spoustu Strigojů s kůly a věřte mi, že zůstanou mrtví.""Ne každý kůl." Robertovy prsty tančily po okraji sklenice. "Zvláštní kůl."

"Kůl okouzlený duchem," řekla Lissa najednou.Zvedl k ní oči a usmál se. Byl to hrůzný úsměv. "Ano. Jsi chytrá, chytrá holka. Chytrá, něžná dívka. Jemná a laskavá. Vidím to ve tvé auře."Zírala jsem dolů na stůl, moje mysl uháněla nejvyšší rychlostí. Kůl okouzlený duchem. Stříbrné kůly byly okouzleny čtyřmi hlavními prvky Morojů: země, vzduch, voda a oheň. To byl druh života, který zničil nemrtvou sílu ve Strigoji. S naším nedávným objevem, jak okouzlit předměty s duchem, okouzlit kůl nás nikdy nenapadlo. Duch uzdravuje. Duch mě přivedl zpět z mrtvých. Ve spojení s dalšími prvky by bylo opravdu možné, že zkroucené temnota, která svírala Strigoje, by mohla být zničena,a tak se obnovila osoba, která má původně být?Byla jsem vděčná za příchod jídla, protože můj mozek se stále pohyboval pomalu. Vaječné kroužky byly skvělá příležitost k přemýšlení."Je to opravdu tak jednoduché?"Zeptala jsem se nakonec.Robert se mi posmíval. "Není to vůbec jednoduché.""Ale vy jste právě řekl... Právě jste řekl,že potřebujeme duchem-okouzlený kůl. A pak s ním zabít Strigoje." Nebo dobře, ne zabít. Formality byly irelevantní.Jeho úsměv se vrátil. "Ne ty. Nemůžeš to udělat.""Tak kdo..." Zastavila jsem, zbytek mých slov umírající na mých rtech. "Ne, ne.""Stínem políbení nemají dar života. Pouze duchem-požehnaní," vysvětlil. "Otázka zní: Kdo je schopen to udělat? Něžná dívka nebo Opilý blbec?" Oči mu těkaly mezi Lissou a Adrianem. "Moje sázka je na něžnou dívku."Tato slova byla, jako by mi něco prasklo v hlavě. Ve skutečnosti, byly to, co rozbilo celou věc, s tímto nepřirozeným snem zachránit Dimitrije."Ne," opakovala jsem. "I kdyby to bylo možné - a já si nejsem jistá, jestli vám věřím - nemůže to udělat. Nepustím ji."A zvrat událostí byl téměř stejně ohromující jako zjevení Roberta. Lissa se otočila ke mně, zlost zaplavila naše pouto."A od jaké doby mi smíš říkat, co můžu, nebo nemůžu udělat?""Vzhledem k tomu, že si nevzpomínám, jak ses věnovala strážcovskému výcviku a učila probodávat Strigoje," Vrátila jsem rovnoměrně, snažila se udržet svůj hlas klidný. "Jenom jsi praštila Reeda, a i to bylo dost." Když se Avery Lazarová pokoušela ovládnout Lissinu mysli, když na ní poslala Stínem-políbeného bratra udělat nějakou špinavou práci. S mojí pomocí ho Lissa praštila a omráčila. Bylo to krásně provedené, ale ona to nenáviděla."Udělala jsem to, ne?" zvolala."Liss, provést úder není stejné jako probodnout Strigoje. A to ani nepočítám fakt, že jste se k němu v první řadě nedostaneš dost blízko. Myslíš, že by ses mohla dostat do jeho dosahu, než by tě udeřil nebo ti zaútočil na krk? Ne""Budu se učit." Rozhodnutí v jejím hlase a mysli bylo obdivuhodné, ale strážcům trvalo desetiletí, než se naučili, co museli - a spousta stejně zabili.Adrian a Eddie vypadali nesví uprostřed našeho hašteření, ale Viktor a Robert se zdáli zaujatí a pobavení. Nelíbilo se mi to. Nebyli jsme tu pro zábavu.Snažila jsem se odvrátit od nebezpečného téma tím, že se otočím zpátky k Robertovi. "Kdyby uživatel ducha zachránil Strigoje , pak by se ta osoba stala stínem políbená." Nechtěla jsem upozornit na zřejmý závěr Lissy. Část toho, co udělala bláznivá Avery (kromě normálního použití ducha) byla propojena s více než jednou osobou. Přitom vytvořila velmi nestabilní situaci, která rychle zavedla všechny spoutané osoby do temnoty a šílenství.

Robert oči se zasnily a dívaly se za mě. "Pouto se utvoří, když někdo umře - když duše skutečně odejde a přestěhuje se do světa mrtvých. Přivést je zpět z nich udělá Stínem políbené. Smrt se na nich označí." Jeho pohled náhle spadnul na mě. "Stejně jako je to v tobě."Vyvarovala jsem se jeho očím, i přes jeho chladná slova,která skrze ně poslal. "Strigojové jsou mrtví. Zachránit je by znamenalo přivést jeho duši ze světa mrtvých taky.""Ne," namítl. "Jejich duše nešli dál. Jejich duše přetrvávají... Ani v tomto světě, ani v dalším. Je to špatné a nepřirozené. To je to, co z nich dělá to, co jsou. Zabití nebo zachránění Strigoje pošle duši zpět do normálního stavu. Pouto se neutvoří.""Pak tu žádné nebezpečí nehrozí,"řekla Lissa ke mně."Kromě toho, že tě Strigoj zabije,"poukázala jsem."Rose -""Dokončíme tenhle rozhovor později." Dala jsem jí tvrdý pohled. Na moment jsme na sebe zírali a pak se otočila k Robertovi. V poutu byla stále tvrdohlavost, která se mi nelíbila."Jak okouzlit kůl?" zeptala se ho. "Stále se učím."Chtěla jsem ji opět začít trestat, ale rozmyslela jsem si to. Možná, že se Robert mýlil. Možná, že vše, co Strigoje přivedlo zpět byl duch ukrytý v kůlu. On si jen myslel,že to musel udělat uživatel ducha, protože to udělal on. Údajně. Kromě toho, já bych mnohem raději upoutala Lissinu pozornost slovy než bojem. Pokud by to kouzlo bylo těžké, musela by se vzdát úplně.Robert se podíval na mě a pak na Eddieho. "Jeden z vás mi musí půjčit kůl. Ukážu vám to.""Nemůžete mít kůl na veřejnosti," zvolal Adrian, v čem byla pozoruhodně moudrost. "Mohlo by to být divný pro člověka, ale je stále jasné, že to je zbraň.""Má pravdu," řekl Eddie."Mohli bychom se vrátit po večeři do pokoje," řekl Viktor.On, které měl dokonale příjemný a nevýrazný pohled v jeho tváři. Studovala jsem ho v naději, že mé vyjádření ukázalo mou nedůvěru. Dokonce s její horlivostí jsem v Lisse nemohla taky pociťovat váhání. Neměla zájem o všechny tyto návrhy od Viktora. Viděli jsme v minulosti, jak zoufale daleko Viktor by šel ve snaze splnit své plány. Přesvědčil svou vlastní dceru aby se stala Strigojem a pomohla mu uniknout z vězení. Všichni jsme věděli, že plánoval něco jako -"To je ono," vydechla jsem a cítila, jak se mé oči rozšiřují, jak jsem na něj zírala."To je co?" Viktor se zeptal."To je důvod, proč jsi změnil Natalii. Myslels, že... Věděls o tom. Co Robert udělal. Použil by jsi její Strigojskou sílu a pak ji zase vrátil zpátky."Viktor už bledá tvář bledla a zdálo se, že stárne před našima očima. Jeho arogantní pohled zmizel a on se odvrátil. "Natalie je mrtvá a dávno pryč," řekl upjatě. "Nemá smysl o ní diskutovat."Někteří z nás se potom snažili jíst, ale mě se zdálo, že moje najednou ztratilo chuť. Lissa a já jsme myslely na totéž. Mezi všemi hříchy Viktora, vždycky jsem považoval přesvědčení své vlastní dceru, aby se stala Strigojkou nejhorší. To bylo to, co mě o něm přesvědčilo, že je monstrum. Najednou jsem byla nucena přehodnocovat věci - nucena přehodnotit ho. Kdyby věděl, že by ji mohl přivést zpět, to,co udělal bylo hrozné - ale ne tak hrozné. V mé mysli byl zlý, o tom není pochyb. Ale kdyby věřil, že by mohl Natalii přivést zpět, pak to znamenalo, že on věřil v moc Roberta. Nebyl žádný způsob, jak bych nechala Lissu v blízkosti Strigoje, ale tento neuvěřitelný

příběh se stal o něco více důvěryhodný. Nemohla jsem ho nechat jít bez dalšího šetření."Můžeme jít potom do pokoje," řekla jsem konečně. "Ale ne na dlouho." Má slova byla na Viktora a Roberta. Robert se zřejmě vytratil do jeho vlastního světa, ale Viktor přikývl.Dala jsem Eddiemu rychlý pohled a dostala od něj odměřené kývnutí. Pochopil riziko mezi bratry, mezi soukromým místem. Eddie mi říkal, že je extraostražitý - ne, že by nebyl dosud.Než jsme dojedli, Eddie a já jsme byli tuzí a napjatí. Kráčel u Roberta, a já jsem zůstala u Viktora. Lissa a Adrian byli mezi. Přesto bylo těžké udržet se v blízkosti, jak jsme přecházeli přeplněné kasino. Lidé se zastavovali v naší cestě, procházeli kolem nás, skrze nás. . . to byl chaos. Dvakrát se naše skupina mezi nimi rozdělila. Nebyli jsme příliš daleko od výtahů, ale jsem začínala být nesvá, že tohle byl plán Roberta a Viktora, utéct s turisty."Musíme se dostat ven z tohoto davu," zařvala jsem se k Eddiemu.On mi dal jeho rychlé kývnutí a náhle zamířil jinam, což mě překvapilo nepřipravenou. Řídila jsem Viktora ve stejném směru, a Lissa a Adrian šli s námi. Byla jsem zmatená, ale viděla jsem, že jsme se blížili k hale s výjezdem se cedulí NOUZOVÝ VÝCHOD. Daleko od rušného kasina, zvuk utichal."Pravděpodobně tu budou schody," vysvětlil Eddie."Mazaný strážce." Blýskla jsem na něj úsměv.Napravo byly dveře s úklidem a vedle: dveře se symbolem pro schody. Dveře se zdály vést ven i do vyšších pater."Skvělý," řekla jsem."Jste v desátém patře," uvedl Adrian. Bylo to poprvé, co za dlouhou dobu promluvil."Nic, co by nás mohlo- Sakra." Zastavila jsem se v přední části dveří. Byl tam malý alarm, který se zapnul, když někdo otevře dveře. "Čísla.""Promiň," řekl Eddie, jako kdyby byl osobně zodpovědný."To není tvoje vina," řekla jsem a otočila se. "Půjdeme zpátky." Bude muset naši šanci skrz dav. Možná, že tohle unavilo Viktora a Roberta natolik, že nedokázali uniknout. Ani jeden z nich už nebyl mladý a Viktor byl stále ve špatném stavu.Lissa byla příliš napjatá, aby věděla o tom, co se děje kole,, ale Adrian mi dal pohled, který jasně řekl, že jsme strašně plýtvali časem. Samozřejmě si myslel, že to celé s Robertem byla ztráta času. Byla jsem upřímně překvapena, když se s námi vůbec vracel na pokoj. Očekával bych, že zůstane v kasinu s cigaretami a dalším drinkem.Eddie, vedoucí naší skupiny, udělal pár kroků zpátky chodbou ke kasinu. A pak mě to udeřilo."Stop!" Křičela jsem.On odpověděl okamžitě zastavením v úzkém prostoru. Následovalo trochu zmatku. Viktor narazil překvapeně do Eddieho a pak narazila do Viktora Lissa. Instinkt Eddieho donutil vyndat kůl, který já už dávno držela. Držela jsem ho, jakmile se nevolnost přehnala skrze mě.Strigojové byli mezi námi a kasinem.

10A jeden z nich. . . jeden z nich. . ."Ne," vydechla jsem, i když jsem skočila k tomu nejbližšímu - ženě. Zdálo se, že kolem nás jsou tři Strigojové.Eddie byl v pohybu taky, a oba jsme se snažili strčit Moroje za nás. Nepotřebovali moc postrkování. Při pohledu na Strigoje začali Morojové couvat- vytvářeli jakési zúžení. Mezi okamžitými reflexy Eddieho a panikou Morojů, jsem si byla jistá, že si nikdo nevšiml toho, co jsem už zahlédla.Dimitrij byl mezi nimi.Ne, ne, ne,řekla jsem, tentokrát pro sebe. Varoval mě. Znovu a znovu říkal v svých dopisech, že jakmile zmizím z bezpečí, přijde pro mě. Já jsem mu věřila, a přesto. . . vidět realitu, že je něco úplně jiného. Byly to tři měsíce, ale v tomto okamžiku, milion vzpomínek běželo přes mou mysl v křišťálově čisté ostrosti. Moje věznění s Dimitrijem. Způsob, jakým jeho ústa - tak, tak teplé, i přes jeho chladnou kůží - líbala moje. Dotek jeho tesáků a kousnutí do mého krku a sladkou blaženost, která následovala. . .Vypadal naprosto stejně, s křídově bílou bledostí a červenými oči, které byly tak v rozporu s měkkými, po ramena dlouhými, hnědými vlasy a jinak nádhernými rysy jeho tváře. Dokonce i kožený kabát. Musel být nový, viděla jsem, jak byl jeho předchozí kabát roztrhaný po našem boji na mostě. Kde je bere?"Vypadněte!" Zařvala jsem. Má slova byla na Moroje, i když můj kůl proklál Strigojce srdce. Chvilková vřava s námi všemi v hale uškodila spíše jí, než mně. Dostala jsem dobrou linii pohledu na její srdce a bylo jasné, že nečekala, že budu tak rychlá. Já jsem zabila spoustu Strigojů, protože mě podceňovali.Eddie neměl takové štěstí. Zakopl, když Viktora strčil kolem něj, čehož další Strigoj - chlap - využil a praštil Eddiem proti zdi. Přesto, po tom všem čemu jsme čelili poslední dobou, Eddie odpověděl úžasně. Okamžitě se vrátil ze sražení, a nyní s Moroji z cesty, byl Eddie schopen výpadu směrem ke Strigoji a zapojit se v plném rozsahu.A já? Moje pozornost patřila Dimitrijovi.Přistoupil přes padlou Strigojku, aniž by se na ni podíval. Dimitrij se vznášel vzadu, poslal své přisluhovače do první linie. Možná to bylo proto, že Dimitrije znala tak dobře, ale měla jsem podezření, že nebyl překvapen, že jsem jednala tak rychle a že Eddie bude stále bojovat. Pochyboval jsem,že se Dimitrij staral, zda jsou naživu nebo ne. Oni byli jen rozptýlení,aby se dostal ke mně."Říkal jsem ti," řekl Dimitrij, oči pobavené a ostré. Díval se na každý můj pohyb, oba jsme se podvědomě zrcadlili v ostatních, jak jsme čekali na útoku. "Říkal jsem ti, že tě najdu.""Jo," řekla jsem a snažila se ignorovat mručení Eddieho a dalšího Strigoje. Eddie ho zabije. Věděla jsem, že to dokáže. "Dostala jsem vzkazy."Strašidelný úsměv se objevil na Dimitrijových rtech, ukazoval zuby, které ve mně vzbuzovaly touhu a nenávist. Okamžitě jsem strčila tyto pocity stranou. Předtím jsem před Dimitrijem váhala a málem kvůli tomu zemřela. Odmítala jsem, aby se to stalo znovu a adrenalin v mém těle sloužil jako dobrá připomínka, že je to situace udělat-nebo-zemřít.On udělal první krok, ale já uhnula - téměř jsem vycítila, že to přijde. To byl problém s námi. Znali jsme se moc dobře - znali navzájem své pohyby až příliš dobře.

Samozřejmě, že sotva znamenalo,že jsme nerozhodný. Měl víc životních zkušeností a jeho schopnosti Strigoje naklonily měřítko."Ale jsi tady," řekl, stále s úsměvem. "Nerozumné vyjít, když jsi mohla zůstat v bezpečí dvora. Nemohl jsem tomu uvěřit, když mi to špioni řekli."Neřekla jsem nic, místo toho se snažila o výpad s mým kůlem. Viděl, že to přichází a vyhnul se. Jeho špioni-to mě nepřekvapilo-i ve dne. On řídil Strigoje a lidi a já jsem věděla, že tak měl oči a uši na pozorování soudu. Otázka zněla: Jak se sakra dostal do tohoto hotel uprostřed dne? I s lidskými pozorovateli na letišti nebo sledováním naší kreditní karty- jako to udělal Adrian- a jeho přáteli Strigoji by Dimitrij musel počkat až do soumraku, aby se sem dostal.Ne, ne nutně, uvědomila jsem si o chvíli později. Strigoj občas měli práci-kolem. Nákladní automobily a vozy s tmavými, zcela uzavřenými kabinami. Tajné vchody. Morojové, kteří chtěli do kasina na skok z Fascinující hodinky, věděla jsem o tajných tunelech spojující některé budovy. Dimitrij o nich ovšem věděl taky. Kdyby na mě čekal až budu mimo bezpečí, podařilo by se mu mě sledovat za chvíli. Věděla jsem, lépe než kdokoliv jiný, jak byl vynalézavý.Také jsem věděla, že se mě snažil rozptýlit mluvením."A nejpodivnější ze všeho," pokračoval, "nepřišla jsi sama. Přivedla jsi Moroje. Vždycky jsi riskovala svůj život, ale neočekával jsem, že budeš tak plýtvat jejich."Něco mě potom napadlo. Kromě slabého bzučení z kasina na druhým konci chodby a zvuky v našem boji, všechno ostatní bylo tiché. Postrádali jsme důležitý zvuk. Stejně jako alarm, na požárních dveřích."Lisso!" Zařvala jsem. "Vypadni odsud! Odveď je všechny pryč."Měla by mít víc rozumu. Ti všichni měli mít víc rozumu. Ty dveře vedly do horního patra - a ven. Slunce bylo ještě venku. Nezáleželo na tom, jestli alarm na nás pošle zabezpečení hotelu. K čertu,že je Strigojové mohli vyděsit. Důležité bylo, že Morojové uprchnou do bezpečí.Ale při rychlé kontrole pouta jsem vycítila problém. Lissa byla ztuhlá. Omráčená. Když najednou uviděla, kdo se mnou bojuje, příliš ji to šokovalo. Vědět, že Dimitrij je Strigoj je jedna věc. Vidět - opravdu, opravdu ho vidět - no, to bylo něco jiného. Znala jsem to z osobní zkušenosti. Dokonce i po připravení, jeho vzhled mě pořád lekal. Byla mimo, nemohl myslet ani se pohnout.Pouze moje bití srdce prozrazovalo moje pocity, ale v boji se Strigoji byla jen jedna důležitá věc, zemřít nebo zabít. Dimitrijovo tlachání zapůsobilo, a třebaže jsem ho pozorovala a kryla se, dostal se skrz a strčil mě ke zdi, ruce přitlačily moje paže tak bolestně, že jsem ztratila kůl z držení.Přiblížil svou tvář tak blízko, že se naše čela dotkla. "Rózo..." zamumlal. Jeho dech byl teplý a sladký proti mé kůži. Zdálo se, že přijde smrt nebo útok, ale nestalo se. "Proč? Proč musíš být tak složitá? Mohli jsme spolu strávit věčnost..."Mé srdce bolelo v mé hrudi. Bála jsem se, vyděšená k smrti, o které jsem věděla, že musí přijít za pár vteřin. A zároveň jsem byla plná smutku nad jeho ztrátou. Vidět rysy obličeje, slyšet stejný hlas s přízvukem, že i teď se ovinul kolem mě, jako samet. . . Cítila jsem,jak se mi srdce znovu zlomilo. Proč? Proč se nám to stalo? Proč je vesmír tak krutý?Znovu se mi podařilo to vrátit, ještě jednou jsem uzavřela skutečnost, že je to Dimitrij. Byli jsme dravec a kořist - a já jsem byla v nebezpečí."Promiň," řekla jsem skrze zaťaté zuby, těžko strkala - a tím - zničit jeho sevření. "Moje věčnost neznamená být součástí nemrtvé mafie."

"Já vím," řekl. Přísahala bych, že v jeho tváři byl smutek, ale později se přesvědčila, že jsem si to musela představovat. "Věčnost bez tebe bude smutná."Pronikavé pískání náhle zazvonilo v uších. Oba jsme sebou trhli. Zvuky vylekali lidi, takže tu byl najednou hluk jako v pekle. Přesto jsem si nemohla pomoci, ale cítila jsem úlevu. Požární dveře. Konečně, ti idioti - a ano, neměla jsem žádné výčitky, když jsem nazvala mé přátele idioty,když takhle jednali - opustili budovu. Cítila jsem sluneční světlo přes pouto a uvědomila si, že Dimitrijovy tesáky se blížily k tepnám, čímž mi po krvi z mého krku unikne život.Doufala jsem, že by alarm mohl odvést jeho pozornost, ale on byl příliš dobrý. Snažila jsem ještě jednou, doufala, že bych ho mohla překvapit, ale bylo to k ničemu. Co ho překvapilo, byl kůl, zaražený od Eddieho do jeho boku.Dimitrij zavrčel bolestí a pustil mě, soustředil se na Eddieho. Eddieho tvář byla tvrdá, bez mrknutí. Když uviděl Dimitrijovu tvář, nedal to najevo. Věděla jsem, že ho Eddie nezaregistroval jako Dimitrije. Pravděpodobně všechny viděl jako Strigoje. Byl to způsob, jakým jsme byli vyškoleni. Vidět monstra, ne lidi.Dimitrijova pozornost na mě na chvíli zmizela. Chtěl si jen udělat remízu směrující k mé smrti. Eddie byl prostě obtíž, které se potřeboval zbavit, aby mohl pokračovat ve hře.Eddie a Dimitrij dělali podobný taneční pohyby jako předtím já s Dimitrijem, s výjimkou, že Eddie neznal Dimitrijovy pohyby jako já. Takže Eddie nebyl schopen zcela zabránit,aby ho Dimitrij chytil za rameno a strčil ke zdi. Manévr byl určen k rozdrcení Eddieho lebky, ale Eddiemu se podařilo posunout natolik, že to bylo jeho tělo, kdo schytal největší ránu. Bolelo to, ale byl živý.To vše proběhlo v milisekundách. A v těch pomíjivých okamžicích se můj pohled posunul. Když byl Dimitrije nade mnou a chystal se kousnout, podařilo se mi překonat nutkání přemýšlet o něm jako o Dimitrijovi, člověku, kterého jsem kdysi znala a milovala. Neustále nucen do pozice oběti, se můj život chýlí ke konci, jsem se stále kopala sama do boje-boje-boje.Teď, pozorovat Dimitrije v bitvě. . . vidět Eddieho s kůlem . . . no, najednou jsem ztratila chladnou reálnost. Vzpomněla jsem si, proč jsem sem přišla. Vzpomněla jsem si, co jsme se právě dozvěděli od Roberta.Křehké. Všechno to bylo ta křehké. Já jsem si přísahala, že když se dostaneme do doby, kdy se mě Dimitrij bude chystat zabít a já nebudu vědět nic o uzdravení Strigojů, udělám to. Zabiju ho. A tohle byla moje šance. Já s Eddiem by jsme ho dokázali dostat. Zbavil by se toho hrozného stavu, což on dřív chtěl.Přesto. . . méně než před půl hodinou jsem dostala malý kousek naděje, že by Strigojů mohlo být ušetřeno. Faktem je, že ta část, aby to udělal uživatel ducha byla absurdní, ale Viktor tomu věřil. A pokud někdo jako on věřil. . .Nemohla jsem to udělat. Dimitrij nemohl zemřít. Zatím ne.Vystřelila jsem se svým kůlem, tvrdý úder, který Dimitrije seknul zezadu do hlavy. Přestal řvát vzteky a podařilo se mu otočit a strčit do mě a přitom se krýt od Eddieho. Dimitrij byl tak dobrý. Ale Eddie se dostal blíž k Dimitrijovu srdci a pohled mého přítele byl neochvějný, protože usiloval o jeho zabití.Dimitrijova pozornost poletovala mezi námi dvěma, a při malé chybě - pouze dlouho, jako polovina dechu - jsem viděla Eddieho kůl v linii, kdy byl připraven vzít Dimitrijovi život. Krok, který vypadal jako by mohl uspět tam, kde já jsem selhala.A to byl důvod, proč v jednom plynulém pohybu jsem vyrazil se svým kůlem po tváři Dimitrije a uhnula Eddieho paži strano, jak jsem to udělala. Byla to krásná tvář. Nenáviděla jsem se za to, ale věděla jsem, že se to Dimitrijovi brzy uzdraví. Jak jsem

na něj zaútočila, tlačila jsem se kolem něj, strkala do Eddieho tak, že on a já jsme klopýtali směrem k požárním dveřím, kde ještě ječel alarm. Eddieho kamenná tvář registrovala překvapení a na chvíli jsme byli ve slepé uličce: tlačila jsem ho ke dveřím a on se tlačil zpět k Dimitrijovi. Viděla jsem váhání. Postoj byl pryč a Eddie byl na pokraji strkání mě ke Strigoji, což jeho výcvik nedovolil.Dimitrij se již chytil příležitosti. Jeho ruka se natáhla a popadla mě za rameno a snažila se mě strhnout zpátky. Eddie mě chytil za paži a táhl mě dopředu. Křičela jsem překvapením a bolestí. Bylo to, jako bych se měla roztrhnout ve dvě. Dimitrij byl zdaleka silnější, ale i moje váha hrála roli a já jsem půjčila své síly Eddiemu, což mu dost pomohlo. Přesto, to bylo pomalé. Stejně jako pohyb medu. Při každém kroku, který se mi podařil, mě Dimitrij vlekl zpátky.Ale Eddie a já jsme dělali pomalý - a velmi, velmi bolestivý - pokrok směrem ke kvílejícím dveřím. O několik okamžiků později jsem slyšela klapot nohou a hlasy. "Bezpečnost," zavrčel Eddie, trhal se mnou."Do prdele," řekla jsem."Nemůžete vyhrát," Dimitrij zasyčel. Podařilo se mu dostat obě ruce na ramena a hned byl silnější."Vážně? Jsme si jistá, že Luxor má tady celý útočný komando.""Bavíme se tu o spoustu tělech. Lidí,"řekl přezíravě.Ti lidé vešli. Nejsem si jistá, jaké byli jejich dojmy. Nějakej chlápek útočící na teenagery? Křičeli, ať utečeme a oni mu budou čelit, všichni tři jsme ignorovali jejich pokusy o boj. Pak oni vztáhli ruce na Dimitrije. On mě však stále svíral, ale jeho držení povolilo natolik, že Eddieho tahání a můj skok dokázal, aby mě pustil. Eddie a já jsme se ani neohlédli, i když na nás teď bezpečnost křičela taky.Nebyli jediní, kdo křičel. Těsně předtím, než jsem otevřela dveře, jsem slyšela, že na mě Dimitrij volá. V jeho hlase byl smích. "To není konec, Rózo. Opravdu si myslíš, že je nějaké místo na tomhle světě, kde tě nemohu najít?" Stejné varování, vždy stejné varování.Snažila jsem se nevnímat strach,který inspirovala jeho slova. Eddie a já jsme se dostali ven, slunce stále viselo na obloze, přesto že byl podvečer. Byli jsme na parkovišti Luxoru - který nebyl dost přeplněný, abychom se mohli schovat.Bez mluvené komunikace, on a já jsme zamířili do davu, přestože jsme věděli,že naše fyzické schopnosti převýšily jakékoli lidské pronásledovatele a taky jsme se mohli schovat v davuFungovalo to. Neviděla jsem, kolik jich bylo za námi. Nevěnovala jsem tomu pozornost, pouze chlapovi, který zabíjel jejich lidi v hotelu. Křik vybledával a Eddie nakonec zpomalil, zastavili jsme před New Yorkem. New York, a znovu, aniž by jsme mluvili, okamžitě jsme se otočili uvnitř hotelu. Bylo to tu obrovské a bylo tu víc lidí, než v Luxoru,prodírali jsme se ostatními, dokud jsme nenašli prázdné místo u zdi.Běh byl těžký i pro nás a chvíli nám trvalo, než jsme chytili dech. Věděla jsem, že to bylo vážné, když se Eddie nakonec obrátil na mne a hněv rozpaloval jeho rysy. Eddie byl vždy obraz klidu a kontroly, od té doby, co se stal první únos v loňském roce. Utvrdilo ho to, byl víc odhodlaný čelit problému. Ale ach, teď na mě byl naštvaný."Co to sakra bylo?" vykřikl Eddie. "Nechalas ho jít!"Vzala jsem si svou nejlepší tvrdou tvář, ale zdálo se, že dnes nebyla přesvědčivá. "Co, vždyť jsem ho sekla svým kůlem?""Měl jsem jeho srdce! Chystal jsem se bodnout a tys mě zastavila!""Bezpečnost přicházela. Neměli jsme čas. Museli jsme se dostat ven a nenechat ho nás zabít."

"Nemyslím si, že to stejně bude beze správ," Eddie odpověděl klidně. Zdálo se, že se snaží uklidnit. "Dimitrij tam nechá hromadu mrtvol. Ty to víš. Lidé umírali, protože jsi mi nedovolila, abych ho zabil."Trhla jsem sebou a uvědomila si, že Eddie má pravdu. Mělo to tam skončit. Neměla jsem dobrý výhled na počet ostrahy. Kolik jich zemřelo? To není důležité. Pouze skutečnost, že nevinní lidé zemřeli. Dokonce jeden byl příliš mnoho. A byla to moje chyba.Mé mlčení způsobilo Eddiemu vítězství. "Jak jsi ty mohla ze všech lidí zapomenout na ponaučení? Vím, že to byl tvůj instruktor - býval. Ale to není totéž. Vrtají to do nás znovu a znovu. Neváhej. Nemysli na něj jako na fyzickou osobu.""Miluju ho,"vyhrkla jsem, aniž bych myslela. Eddie to nevěděl. Pouze hrstka lidí věděla o mém romantickém vztahu s Dimitrijem a co se stalo na Sibiři."Co?" Eddie zvolal se zalapáním po dechu. Jeho rozhořčení bylo změněno na šok."Dimitrij... On je víc než můj instruktor..."Eddie pokračoval v zírání na mě několik těžkých sekund. "Byl," řekl nakonec."Huh?""Bylto víc než tvůj instruktor. Milovalajsi ho." Eddieho zmatek byl pryč. Opět byl tvrdý strážce bez soucitu. "Je mi líto, ale je minulost, co bylo mezi vámi. Musíš to vědět. Osoba, kterou jsi milovala, je pryč. Chlápek,kterého jsme právě viděli? To není on."Pomalu jsem zavrtěla hlavou. "Já... Já vím. Vím, že to není on. Já vím, že je to monstrum, ale můžeme ho zachránit... Když uděláme to, co nám Robert vyprávěl o...."Eddiemu se rozšířily oči a na moment byl ohromený. "To je to, co za tím je? Rose, to je směšné! Nemůžeš tomu věřit. Strigojové jsou mrtví. Jsou pryč. Robert a Viktor tě krmili hromadou svinstva."Teď jsem byla překvapena. "Tak proč jsi ještě tady? Proč jsi zůstal s námi?"On rozhodil podrážděně ruce. "Protože ty jsi můj přítel. Zůstala jsem s tebou při všem... vysvobození Viktora, poslouchal jeho šíleného bratra... Protože jsem věděl, že mě potřebuješ. Vy všichni, pomáhal jsem vám udržet se v bezpečí. Myslel jsem, že máš skutečný důvod pro získání Viktor - a že ho chystáš vrátit. Zní to šíleně? Jo, ale na tebe je to normální. Ty jsi vždycky měla dobré důvody pro to, co děláš." Vzdychl. "Ale to... to je hloupost. Nechat Strigoje jít, nechat ho, aby lovil dál, to je desetkrát horší než to, co jsme udělali s Viktorem. Stokrát horší. Každý den,kdy Dimitrij chodí po světě je další den, kdy lidé najdou svou smrt."Zhroutila jsem se na zeď a zavřela oči, pocit nevolnosti od žaludku. Eddie měl pravdu. Podělala jsem to. Slíbila jsem si, že zabiju Dimitrije, když bude stát přede mnou, než dokážu najít Roberta. Vše by skončilo dnes... ale zastavila jsem to. Zase.Otevřela jsem oči a napřímila se, potřebovala najít nový smysl, než bych se dala do pláče uprostřed tohoto kasina. "Musíme najít ostatní. Jsou tam bez ochrany."Bylo to asi jediná věc, která by mohla zastavit Eddieho při jeho kárání. Instinktivní pud ho nakopl jít chránit Moroje." Můžeš mi říct, kde Lissa je?"Moje pouto mi ji chtělo ukázat během našeho útoku, ale neměla jsem možnost jí dát vzkaz, že jsem v pořádku a bezpečí. Nyní jsem se podívala. "Přes ulici. V MGM." Viděla jsem hotel Ginmours, když jsme narazili na tenhle, ale Lissa nebyla uvnitř. Teď jsem cítila, jak se schovává v davu, jako my, strach,aby nebyla zraněna. Já bych spíš šla na slunce, ale instinkt ji hnal do stínu zdi.Eddie a já jsem už nemluvili o Dimitrijovi, jak jsme se vydali ven a přes rušnou silnici. Obloha byla jako broskev, ale já jsem pořád cítila nebezpečí. Mnohem větší

nebezpečí, než v chodbě Luxoru. Poutem jsem Lissu dokázala najít kdykoliv a bez váhání jsem vedla Eddieho přes MGM - upřímně, rozmístění těchto míst se stalo ještě více a více matoucí - dokud jsme neviděli,jak Lissa a Adrian stojí blízko sebe u hracích automatů. On kouřil. Uviděla mě, rozběhla se a objala mě."Oh můj bože. Byl jsem tak vyděšená. Nevěděla jsem, co se vám stalo. Nenávidím, že pouto je jednosměrný."Donutila jsem se k úsměvu. "Jsme v pořádku.""Určitým způsobem," přemítal Adrian, díval se na mě. Nechtěla jsem o tom pochybovat. V adrenalinu z boje to bylo snadné, abych si nevšimla zranění a bolesti. Později, když bitva zmizela, začali jsme si uvědomovat, že naše těla potřebovala pomoc.Byla jsem tak vděčná vidět,že Lissa je v pořádku, že jsem nepostřehla to, čeho už si Eddie všiml. "Vy tam, kde jsou Viktor a Robert?"Lissin šťastný obličej zmizel a dokonce i Adrian vypadal zachmuřeně. "Sakra," řekla jsem, nepotřebovala vysvětlení.Lissa přikývla, oči doširoka otevřené a rozrušený. "Ztratili jsme je."

11No. Jak dokonalé.Trvalo nám dlouho rozhodnout, o našem dalším postupu. Navrhli jsme pár chabých nápadů sledovat Roberta a Viktora, všechny jsme je nakonec zatrhli. Robertův telefon byl vypnutý, a zatímco CIA by je vystopoval pomocí telefonu,my jsme určitě nemohli. I když Robertova adresa byla uvedena v telefonním seznamu, věděla jsem, že se tam nemuseli vrátit. A zatímco Adrian a Lissa mohli sledovat auru uživatele ducha,my jsme mohli stěží bloudit ve městě a čekat, že něco najdou.Ne, s těma dvěma jsme měli smůlu. Nebylo nic, co by jsme teď mohli udělat, jenom se vrátit k soudu a čelit trestu, který nás čeká. My - já - jsme to podělali.Blížil se západ slunce - a viděli jsme, že ne po moc dlouhé době po vězení jsme se dostali do problémů - moje skupina zachmuřeně zvedla hlavu k Fascinující hodině, aby jsme naplánovaly naše další cestování. Lissu a mě tam mohl někdo poznat, ale uprchlé dívky nebyly úplně ve stejné kategorii jako uprchlý zrádce. Rozhodli jsme se kostkou (neplánovaně) a postávat spíše riskovali odhalení od strážců, než další útok Strigojů, než se dokážeme dostat z Vegas.Fascinující hodina se nijak nelišila od jiného kasina,kde jsme už byli - pokud si věděl, co hledat. Lidi tam příliš lákali hry a bylo lehké si všimnout, že mnoho dalších návštěvníků byly vysoký, štíhlí a bledí. Že jde o upíry? Lidé nemohli říct, že jsme nebyli lidé. Byl jen zlověstný smysl,že Morojové a dhampýři okamžitě věděli, kdo byl kdo.Fandění, drnčení, a - někdy - kvílení z davu byli strážci. Požadující strážci byli, jen hrstka by mohla být vyčleněna na plný úvazek na tomto místě. Naštěstí, jejich čísla byla posílena díky bohatým a mocným, kteří přišli hrát. Nadšení Morojové výskali nad hracími automaty nebo ruletou a zároveň tichí, ostražití strážci se vznášeli za nimi, dohlíželi na vše. Žádný Strigoj by sem nedokázal přijít.

"Co teď?" zeptala se Lissa, skoro křičící přes hluk. To bylo poprvé, kdy někdo z nás promluvil, protože jsme se jen rozhodli, jít sem. Zastavili jsme se u některých hráčských stolů, přímo uprostřed toho všeho.Povzdechla jsem si. Moje nálada byla tak temná,že jsem ani nepotřebovala jakékoliv nežádoucí účinky alkoholu. Ztratila jsem Viktora, ztratila jsem Viktora. Moje vlastní duševní obvinění se točilo v nekonečné smyčce."Musíme najít jejich obchodní centrum a rezervovat odsud letenky," řekla jsem. "Závisí na tom, za jak dlouho můžeme chytit let, jinak se můžeme vrátit na pokoj."Adrianovy oči sledovaly dění kolem nás, nejdéle zůstávaly na jednom z mnoha barů. "Nezabije nás, když tu strávíme trochu času."Odsekla jsem. "Opravdu? Po tom všem, co se stalo, to je všechno,na co dokážeš myslet?"Jeho okouzlený pohled se otočil ke mně a změnil se na zamračený. "Jsou tu kamery. Lidi, kteří nás mohou poznat. Je dobrý mít důkaz, že jsme byli tady v kasinu, nikoli v Aljašce.""To je pravda," připustila jsem. Myslím, že Adrianův typický znuděný výraz maskoval nepohodlí. Mimo poznání, proč jsem skutečně jela do Vegas, on ještě naběhnul do náruče Strigojů- s Dimitrijem mezi nimi. To nikdy nebyl snadný zážitek pro Moroje. "I když nemáme žádné alibi z doby, kdy jsme byli na Aljašce.""Tak dlouho, jak tu Viktora nikdo nespatří, tak si to nikdo nebude spojovat s vámi." Adrianův hlas byl hořký. "Což skutečně ukazuje, jak hloupí všichni jsou.""Pomohli jsme Viktorovi utéct," řekla Lissa. "Nikdo by si nepomyslel, že jsme takoví blázni a pustíme ho."Eddie zůstal zticha, dal mi ostrý pohled."Tak je vyřešeno," řekl Adrian. "Někdo dojde pro lístky. Já se jdu napít a zkusit některou hru. Vesmír mi dluží nějaké štěstí.""Dojdu pro vstupenky," řekla Lissa, věděla, kde je tu bazén, toalety - a obchodní centrum."Půjdu s tebou," řekl Eddie. Vzhledem k tomu, že jeho předchozí výraz byl obviňující, teď vypadal vyhýbavě."Fajn," řekla jsem, zkřížila ruce. "Dej mi vědět, až to uděláte a my vás najdeme." To bylo na Lissu, což znamená, že mi dá vědět pomocí pouta.Přesvědčený, že byl volný, Adrian mířil přímo k baru."Tom Collins," řekl barman-Moroj. Měl jako Adrian v hlavě slovník všech koktejlů a jen míchal jeden za druhým. Málem jsem ho nikdy neviděla pít totéž dvakrát."Chceš to ostřejší?" barman se zeptal. Měl na sobě bílou košili a ostrý černý motýlek a sotva byl starší než já.Adrian udělal obličej. "Ne,"Barman pokrčil rameny a otočil se, aby se napil. 'Ostřejší' byl kód pro Moroje,že chtějí krev do pití. Za barem bylo pár dveří, které pravděpodobně vedly k dárcům. Pohlédla jsem dolů na bar, uviděla jsem šťastného, smějícího se Moroje s červeně-zabarveným nápojem. Líbila se mi myšlenka krev s alkoholem. On- stejně jako Adrian, zřejmě - neměl krev, pokud to nebylo "přímo od zdroje." Nemělo to prý stejnou chuť.Zatímco jsme čekali, starší Moroj stojící vedle Adriana na mě pohlédl a přikývl souhlasně. "Máš dobrou," řekl Adrianovi. "Mladá, ale ty jsou právě nejlepší." Ten chlap, který buď pil červené víno nebo čistou krev, trhl hlavou směrem k ostatním stojícím u baru."Většina z nich jsou použité a odrovnané."Sledovala jsem jeho pokrčení rameny, a to ani nebylo zapotřebí. Roztroušené mezi lidmi a Moroji bylo několik dhampýrských žen, oblečené ve velmi elegantním hedvábí

a sametových šatech, které vyzývaly k představivosti. Většina z nich byla starší než já. Měly unavený pohled v očích, a to navzdory jejich koketnímu smíchu. Krvavé děvky. Zamračila jsem se na Moroje."Opovaž se o nich mluvit, jako o tom, nebo ti vystříknu sklenici s vínem na ksicht."Chlap vykulil oči a podíval se na Adriana. "Divoká.""Nemáš ponětí," řekl Adrian. Barman se vrátil s Tomem Collins. "Ona měla špatný den."Kreténský Morojský chlap se na mě nepodíval. Zřejmě nevzal mou hrozbu tak vážně, jak měl. "Všichni mají špatný den. Slyšíš zprávy?"Adrian vypadal uvolněně a pobaveně, když se napil, ale když jsem k němu byla tak blízko, cítila jsem, že trochu ztuhl. "Jaké zprávy?""Viktor Daškov. Víš, ten chlap, který unesl dívku Dragomirovou a postavil se proti královně? Utekl."Adrian zvedl obočí. "Utekl? To je šílené. Slyšel jsem, že byl na určitém maximálním-bezpečnostním místě.""On byl. Nikdo skutečně neví, co se stalo. Pravděpodobně do toho byli zapojení lidi... A pak se příběh stává divným.""Jak divný?" Zeptala jsem se.Adrian mě objal, v čemž jsem měla podezření,že byl tichý vzkaz, abych ho nechala mluvit. Ať už to bylo proto, že věřil, že tohle nebylo "správný" chování krvavý děvky nebo proto, že měl strach, abych neudeřila toho kluka, to jsem nemohla říct."Jeden ze strážců co tam byl prohlašuje, že byl ovládaný. On také říká, že je vše zamlžený a moc si toho nepamatuje. Slyšel jsem to od některých Královských, kteří pomáhají s vyšetřováním."Adrian se zasmál, přičemž si dal velký doušek pití. "To je příhodný. Mně to přijde jako 'vnitřní' práce. Viktor měl spoustu peněz. Snadné podplatit stráže. To je to, co si myslím,že se stalo."Adrianův hlas byl příjemně hladký a lehce dopovaný úsměv přišel na tvář toho chlápka, uvědomila jsem si, že na něj Adrian použil trochu nátlak. "Vsadím se, že máš pravdu.""Měl bys informovat své královské přátele," dodal Adrian. "Vnitřní práce."Muž přikývl ochotně. "Budu."Adrian ovládal jeho pohled o několik okamžiků déle a nakonec se podíval dolů na Toma Collinse. Okouzlený pohled zmizel z tváře toho muže, ale já jsem věděla, že bude šířit Adrianův příběh o 'vnitřní' práci. Adrian vypil zbytek nápoje a postavil prázdnou sklenici na bar. Chystal se promluvit znovu, když něco přes celou místnost upoutalo jeho pozornost. Morojský muž si toho všiml taky, a já sledovala jejich pohledy,abych zjistila, co je oba tak fascinovalo.Zasténala jsem. Ženy, samozřejmě. Zprvu jsem si myslela, že to byly dhampýrky jako já. Zdálo se, že na ty ženy zírali skoro všichni. Při druhém pohledu jsem zjistila překvapení: ženy byly Morojky. Morojské herečky, abych byla přesná. Byly oblečený v šatech se stejným střihem a velkým výstřihem. Jen každá z nich na sobě měla jiný náhrdelník v tónovacích barvách: měď, paví modři. . . Peří a kamínky se jim třpytily ve vlasech, smály se a smály, když procházely kolem zírajících tváří, krásné a sexy způsobem se lišily ode mě.Což nebylo překvapením. Všimla jsem si, že Morojský muž pomrkával na dhampýrské dívky častěji, jednoduše proto, že jsem byla dhampýrka. Ale samozřejmě, Morojští muži přitahovali a milovali své ženy. Naše rasa přežívala, a i když si Morojští muži mohou chtít pohrávat s dhampýrky, téměř vždy skončí s jejich vlastním druhem.

Herečky byly vysoké a elegantní, a jejich čerstvé, brilantní vystoupení musí být na cestě k výkonu. Nemohla jsem si představit, co by způsobily jejich třpytivé tance. Mohla bych to ocenit, ale Adrian by to ocenil jednoznačně více, soudě podle jeho rozšířených očí. Šťouchla jsem do něj loktem."Hej!"Poslední herečka zmizela v davu kasina, řekla bych že do divadla, stejně jak jsem doufala. Adrian se podíval na mě a ukázal uličnický úsměv."Na koukání není nic špatného." Pohladil si rameno.Stojící Moroj vedle něj kývl na souhlas. "Myslím, že bych se dnes mohl ukázat v divadle." Koukal do svého pití. "Všechny tyto záležitosti s Daškovem a zmatek s Dragomiry... Je mi smutno za chudáka Erika. Byl to dobrý chlap."Dala jsem mu pochybovačný pohled. "Znal jsi Lissinýho tátu- Erika Dragomira?""Jasně." Moroj žádal doplnění nápoje. "Byl jsem tady léta manažerem. Byl tady často. Věř mi, oceňoval tyto holky.""Lžeš," řekla jsem chladně. "On zbožňoval svou ženu." Viděla jsem společně Lissiny rodiče. Dokonce v mladém věku jsem byla schopna vidět, jak bláznivé láce byli."Neříkám, že dělal všechno. Stejně jako tvůj přítel řekl, není nic špatného na koukání. Ale spousta lidí věděla,že princ Dragomir miloval párty, kamkoliv šel - zejména v případě, že měl ženskou společnost." Moroj povzdechl a zvedl sklenici. "Sakra, škoda, co se mu stalo. Dá se jen doufat, že chytnou toho bastarda Daškova a Erikova malá holčička bude volná."Nelíbilo se mi pomluvy tohohle chlápka o Lissině tátovi a byla vděčná, že ona není v okolí. Bylo už nepříjemný, že jsme v poslední době zjistili, že Lissin bratr Andre byl také chlapec, který zmátl okolí a lámal srdce. Dědí se ty věci v rodině? Co Andre udělal nebylo v pořádku, ale byl velký rozdíl mezi zneužíváním dospívajícího chlapce a ženatého muže. Nelíbilo se mi to přiznat, ale ti nejzamilovanější kluci podváděli své ženy. Adrian byl důkaz. Přesto jsem si nemyslela, že by se Lissa měla dozvědět o flirtování jejího otce s jinými ženami. Pravda o Andre byla dostatečně tvrdá a nechtěla jsem rozbít její andělské vzpomínky na rodiče.Střelila jsem pohledem na Adriana, který říkal, že jestli ještě chvilku budu muset poslouchat ty kecy toho chlapa, některá rána přiletí. Nechtěla jsem, aby nás Lissa šla hledat. Adrian, vždy všímavý, než se objevila,se na mě usmál."No, moje milá, zkusíme naše štěstí? Něco mi říká, že budeš bojovat s osudem - jako vždycky."Hodila jsem na něj pohled. "Chytrý".Adrian na mě mrkl a vstal. "Rád jsem si s tebou promluvil," řekl Moroji."Já taky,"řekl muž. Nátlak vyprchával. "Měl by jsi ji spíše oblíknout šaty, víš.""Nemám zájem, aby na ní nějaké šaty byly," Adrian volal, když mě nasměroval pryč."Dávej si pozor,"varovala jsem skrze zaťaté zuby, "nebo může víno skončit ve tvé tváři.""Hraju svou roli, Malá dhampýrko. A držím tě dál od problémů." Zastavili jsme v blízkosti místnosti s pokerem a Adrian mi dal hodnotící pohled. "Ten chlap měl s tím oblečením pravdu."Zaskřípala jsem zuby. "Nemůžu uvěřit, že tohle řekl o Lissině tátovi.""Drby a fámy nikdy nezmizí - zrovna ty bys to měla vědět. Nezáleží na tom, jestli jsi mrtvá. Kromě toho, že rozhovor byl pro nás skutečně - čímž mám na mysli tebe - výhoda. Někdo jiný pravděpodobně uvažuje o teorii o 'vnitřní' práci.Když to ten chlap rozšíří kolem, zajistí to, že si nikdo nebude myslet, že ve světě nejsou nebezpeční strážci."

"Doufám." Násilím jsem stlačila svůj vztek. Vždycky jsem se spouštěla šťastná, a věděla jsem jistě, že teď kousky temnoty získávám od Lissy za posledních dvacet čtyři hodin dělání špatných věcí, jak jsem obávala. Změnila jsem téma, cítila pevnější půdu pod nohama. "Teď jsi dost milý,když zvážím, jak jsi byl dříve šílený.""Nejsem ze všeho šťastný, ale zamyslel jsem se,"řekl Adrian."Oh? Dohlížíš na mě informativně?""Tady ne. Promluvíme si později. Máme důležitější věci na starosti.""Jako zakrývání trestné činnosti a dostat se ven z tohoto města, aniž by jsme byli napadeni Strigoji?""Ne. Jako,že já jdu vyhrávat peníze.""Zbláznil jsi se?" řekla jsem Adrianovi, který nikdy neměl dobrý nápad."Unikli jsme bandě krvežíznivých monster a vše, na co ty myslíš, je hazard?""Skutečnost, že jsme naživu znamená,že bychom měli žít, "namítl."Zvlášť když máme čas, tak jako tak.""Nepotřebuješ žádné další peníze.""Budu muset, pokud mě táta vydědí. Kromě toho, je to o štěstí ve hře."Slova "štěstí ve hře,"jsem si brzy uvědomila, že pro Adriana znamená "falešný hráč." Podvádění za použití ducha. Protože na ducha bylo tolik svázané duševní síly, jeho uživatelé dokázali velmi dobře číst lidi. Viktor měl pravdu. Adrian žertoval a objednával drinky, ale mohla bych říct, že to platil jako pozornost ostatním. A i když byl opatrný a neříkal nic jasně, jeho výrazy mluvily za něj - jistý, nejistý, otrávený. Beze slov byl ještě schopný k nátlaku a blufování ostatních hráčů."Hned jsem zpátky," řekla jsem mu, pocítila Lissino volání.Mávl na mě, lhostejný. Neměla jsem ani strach o jeho bezpečnost, když jsem viděla, kolik jiných strážců bylo v místnosti. Možnost akorát byla,že si někdo všimne jeho nátlaku a vyhodí nás z hotelu . Uživatelé ducha ho dokázali vytvořit velmi silný, ale ostatní upíři ho také dokázali ovládat, do určité míry. Bylo to považováno za nemorální, tak to mezi Moroji bylo zakázáno. Kasino bylo určitě místo, kde jste museli být na pozoru.Obchodním centru se ukázalo být v blízkosti místnosti s pokerem a rychle jsem našla Lissu a Eddieho. "Jaký je hlášení?" Zeptala jsem se, když jsme šli zpátky."Máme let ráno," řekla Lissa. Zaváhala. "Mohli jsme ještě dneska, ale..."Nepotřebovala jsem to dokončit. Po tom, čemu jsme dnes čelili, nikdo nechtěl riskovat i sebemenší šanci na naběhnutí ke Strigojům. Dostat se na letiště by vyžadovalo pouze jízdu taxi, ale i přesto, znamenalo by to,že bychom museli riskovat chůzi ven do tmy.Zavrtěla jsem hlavou a vedla je k místnosti s pokerem. "Udělala jsi správnou věc. Máme trochu času na zabití.... Chceš se dostat do pokoje a trochu se prospat?""Ne." Zachvěla se a já jsem v ní cítila strach. "Nechci opustit tento dav. Mám strach z toho, co by se mi zdálo...."Adrian byl schopen nestarat se o Strigoje, ale ty tváře Lissu stále strašily - zejména Dimitrijova. "No," řekla jsem a doufala, že se bude cítit lépe, "Zůstat vzhůru nám pomůže vrátit se na Královský rozvrh. Můžeš sledovat Adriana, jak pokouší naše bezpečí v kasině."Jak jsem doufala, sledovat Adriana skutečně odvrátilo Lissinu pozornost - a to natolik, že se u ní zvýšil zájem, vyzkoušet to sama. Skvělý. Nutila jsem ji na bezpečnější hry a vyprávěla jí, jak Adrian zasadil myšlenku o 'vnitřní prácí' Morojskému chlápkovi. Vynechala jsem část o Lissině otci. Noc jako zázrakem prošla bez incidentu - ať už

bez Strigojů nebo bezpečnosti - a pár lidí dokonce poznala Lissu, což nám pomohlo s naším alibi. Eddie se mnou nepromluvil celou noc.Vyjeli jsme ráno z Fascinující hodinky. Nikdo z nás nebyl spokojen ze ztráty Viktora či útoku, ale v kasině jsme se všichni trochu uklidnili - alespoň dokud jsme se nedostali na letiště. V kasinu jsme byli zaplaveni novinkami Morojů, izolované v lidském světě. Ale při čekání na naše letadlo,jsme si nemohli pomoct, ale sledovali televizory, které se zdály být všude.Ukazoval se příběh, který byl o večerním zabíjení v Luxoru a který nezanechal žádné stopy pro policii. Většina ze stráží kasina zemřela na zlomení vazu a žádné další těla nebyla nalezena. Můj odhad byl, že Dimitrij hodil své kumpány ven, kde slunce je slunce změnilo na popel. Mezitím, Dimitrij sám vyklouzl, takže žádní další svědci. Dokonce i kamery nezaznamenaly nic, což mě nepřekvapilo. Když jsme mohli zničit dokumentaci ve vězení,Dimitrij to jistě mohl zařídit v lidskému hotelu.Jakékoli zlepšení nálady,kterého jsme dosáhli, okamžitě zmizelo a moc jsme nemluvili. Zůstala jsem mimo Lissinu mysl, protože jsem nepotřebovala její depresivní pocity,aby zesilovaly mé vlastní.Zařídili jsme si přímý let do Philadelphie a pak chytili dojíždějící let zpět na letiště poblíž soudu. Čemu budeme muset čelit tam. . . no, to bylo mimo naše zájmy.Neměla jsem strach ze Strigojů, protože naše letadlo startovalo ráno a bez sledování jakéhokoliv vězně,jsem upadla do hodně potřebného spánku. Nemohla jsem si vzpomenout,kdy jsem v poslední době na této cestě spala. Spala jsem těžce, ale mé sny mě strašily tím, že jsem nechala jednoho z nejnebezpečnějších Morojských zločinců uniknout a nechala jsem volně jít Strigoje a nechala ho zabít spoustu lidí. Rozhodla jsem se,že nikdo z mých přátel není odpovědný. Celá tahle katastrofa byla na mně.

12Což se utvrdilo, když jsme konečně dorazili zpět ke Královskému Soudu.Nebyla jsem jediný problém, samozřejmě. Lissa byla předvolána ke královně pro kárání,i když jsem věděla, že neutrpí žádný skutečný trest. Ne jako Eddie a já. Sice jsme byli mimo školu, ale technicky jsme nyní spadali do pravomoci úředních strážců, což znamenalo, že jsme čelili problémům jako jakýkoliv neposlušný zaměstnanec. Pouze Adrian unikl jakýchkoliv následků. Mohl si dělat, co chtěl.A opravdu, můj trest nebyl tak špatný, jak by mohlo být. Upřímně řečeno, co jsem ještě mohla ztratit? Moje šance na střežení Lissy již byla povrchní a nikdo, kromě Taši, mě stejně za strážce nechtěl. Bláznivý víkend ve Vegas - což byl náš titulní příběh - ji sotva odradit od mého přijetí. Nicméně to stačilo, aby některý ze zájemců stáhl svou žádost, aby byl Eddie jeho strážce. Dost ho ještě chtělo, takže nebyl v nebezpečí, že ztratí dobrou pozici, ale já jsem se cítila strašně provinile. S nikým ani dechem nepromluvil, co jsme udělali, ale pokaždé, když se na mě podíval, viděla jsem odsouzení v jeho očích.A uvidím ho ještě pár dní. Ukázalo se, že strážci měli zavedený systém pro řešení těch, kteří byli neposlušní."Byli jste tak nezodpovědný, že byste mohli také být zpátky ve škole. K čertu, základní škole, dokonce."

Byli jsme v jedné z kanceláří v strážcovské úředně, přičemž na nás křičel Hans Croft, ten chlap, co měl na starosti všechny strážce u soudu a někdo, kdo byl pověřený strážcovskými úkoly. Byl dhampýr v raných padesáti letech, s huňatým šedobílým knírem. Byl také vůl. Voňavý dým z doutníku ho vždy obkličoval. Eddie a já jsme seděli pokorně před ním, zatímco on přecházel s rukama za zády."Mohl jste zabít posledního Dragomira- nemluvě o chlapci Ivaškových. Jak si myslíte, že by královna reagovala na úmrtí svého velkého-synovce? A mluvím o načasování! Šli jste na párty, když chlap, který se pokusil unést princeznu,je volný. Ne, že byste to věděli, když vidím, jak jste byli pravděpodobně příliš zaneprázdněni hracími automaty a používáním vaší falešné ID."Trhla jsem sebou na odkaz Viktora, i když bych asi měla být ráda, že jsme byli mimo podezření za jeho únik. Hans přečetl mé grimasy jako přiznání viny."Mohli jste absolvovat," prohlásil,"ale to neznamená, že jste neporazitelní."Celé toto setkání mi připomnělo, když jsme se Lissa a já musely vrátit do svatého Vladimíra, když si jsme byli kárány za stejnou věc: bezhlavý útěk a její ohrožování. Jen tentokrát nebyl Dimitrij,který by mě bránil. V krku se mi udělal knedlík, jak jsem si vzpomněla na jeho tvář, vážnou a nádhernou, ty hnědé oči intenzivní a vášnivé jak na mě mluvil a přesvědčoval ostatní o mých hodnotách.Ale ne. Dimitrij tady není. Bylo tu jen Eddie a já sama, potýkající se s důsledky reálného světa."Vy." Hans ukázal zavalitým prstem na Eddieho. "Možná budete mít štěstí a bude to bez velkých následků. Jasně, budete mít navždy černý puntík na vašem záznamu. A úplně jste posral vaše šance mít elitně postaveného královského s ostatními strážci, kteří by vás podpořili. I když získáte nějaký přiřazení. Pracovat sám s několika menšími šlechtici, pravděpodobně."Vysoce postavení Královští měli více než jednoho strážce, takže ochrana vždy byla jednodušší. Hans ukázal na to, že Eddieho přiřazení bude nízké - vytvoří pro něj více práce a nebezpečí. Když jsem na něj úkosem pohlédla, viděla jsem znovu jeho tvrdý, odhodlaný pohled na tváři. Zdálo se, že ho nezajímalo, jestli má chránit rodinu sám. Nebo i deset rodin. Ve skutečnosti vydával vibrace, že kdyby se objevil v hnízdě Strigojů, podal by si je všechny."A vy." Hansův ostrý hlas promluvil, prudce jsem vrátila pohled k němu. "Budete mít štěstí, když budete mít někdy práci."Jako vždy, mluvila jsem bez přemýšlení. Měla jsem být jako Eddie. "Samozřejmě že budu mít. Taša Ozerová mě chce. A vy máte příliš málo strážců , aby jste mě nechali sedět kolem."Hansovy oči se zaleskly hořkým úsměvem. "Ano, máme málo strážců, ale je tu mnoho druhů prací,které potřebujeme udělat - a to nejen osobní ochranu. Někdo musí obsluhovat kanceláře. Někdo musí sedět a hlídat přední brány."Ztuhla jsem. Úřednická práce. Hans mi hrozil s úřednickou prací. Všechny mé strašné představy o mně se týkalo střežení nějakého náhodného Moroje, někoho, koho jsem neznala a možná i nenáviděla. Ale v každém z těchto scénářů jsem byla ve světě. Chtěla jsem být v pohybu. Bojovat a bránit.Ale tohle? Hans měl pravdu. Strážci jsou potřební pro administrativní práci soudu. Je pravda, že jich je málo - byli jsme příliš cenní - ale někdo to musel dělat. Být jedním z nich pro mě bylo strašně těžké pochopit. Sedět celý den, hodiny a hodiny. . . jako stráže v Tarasovu. Strážcovský život měl všechny druhy neatraktivních - ale nutných - úkolů.

To mě opravdu, opravdu udeřilo, že jsem v reálném světě. Strach mě udeřil. Přijala jsem titul strážce, když jsem absolvovala, ale pochopila jsem opravdu, co to znamená? Hrála jsem si s výhodami a ignorovala důsledky? Jsem mimo školu. Neexistovala žádná vazba. Tohle je skutečnost. Byl to život a smrt.Moje tvář musela ukázat moje pocity. Hans ukázal malý, krutý úsměv. "Je to pravda. Máme všechny druhy způsobů, jak zkrotit výtržníky. Štěstí pro vás, že váš skutečný rozsudek ještě nebyl rozhodnut. A mezitím, je tu spousta práce, kterou je třeba udělat, s čímž se vy dva chystáte pomoct."Tato 'práce' v příštích několika dnech se ukázala být podřadná manuální práce. Upřímně řečeno, nebylo to příliš odlišné od vězení a byla jsem si docela jistá, že to právě bylo vytvořeno, kdyby pachatelé, jako jsme my,udělali něco hrozného. Pracovali jsme dvanáct hodin denně, hodně z toho venku taháním kamenů a zeminy na vybudování nového nádvoří pro Královské domy ve městě. Někdy jsme museli dělat i jiné věci, drhnout podlahy. Věděla jsem, že měli několik Morojských lidí pro tyto druhy prací a pravděpodobně teď oni měli dovolenou.Přesto, to bylo lepší než ostatní práce,které nám Hans mohl dát: třídění a ukládání hory a hory papírů. To mi dalo nové porozumění pro informace, které jdou digitální. . . a znovu se starala o svou budoucnost. Znovu a znovu jsem si myslela na první rozhovor s Hansem. Hrozba, že by to mohl být můj život. Nikdy bych nebyla strážce - v pravém slova smyslu - Lissy nebo kteréhokoliv jiného Moroje. Během mého trénování jsme vždycky měli motto: Oni jsou na prvním místě.Kdyby to byla pravda a skutečně bych posrala svou budoucnost, tak bych měla nové motto: A na prvním místě. Pak B, C, D. . .Během těchto pracovních dnů jsem byla pryč od Lissy a přední sekce pracovníků nás od sebe držela. Bylo to frustrující. Mohla bych ji sledovat prostřednictvím pouta, ale chtěla jsem si s ní promluvit. Chtěla jsem mluvit s někým. Adrian zůstal daleko a příliš se neobtěžoval se sny, což mě zajímalo, jak se cítí. Nikdy jsme neuskutečnili naše mluvení 'po Vegas'. Eddie a já jsme často pracovali bok po boku, ale on se mnou nemluvil, což mě drželo v pasti mých vlastních myšlenek a pocitem viny.A věřte mi, bylo spoustu věcí, které posilovaly mou vinu. Kolem dvora si lidé nevšímali pracujících. Takže ať už jsem byla uvnitř nebo venku, lidé vždycky mluvili, jako bych tam nebyla. Největší téma byl Viktor. Nebezpečný Viktor Daškov na volné noze. Jak se to mohlo stát? Měl pomocníky, o kterých nikdo nevěděl? Lidé se dokonce báli a někteří byli přesvědčeni, že by se mohl objevit u soudu a všechny zabít ve spánku. Teorie o 'vnitřní práci' běhala kolem, držela nás mimo podezření. Bohužel to znamenalo,že se teď mnoho lidí obávalo zrádce z našeho okruhu. Kdo ví, kdo by mohl pracovat pro Viktora Daškova? Špehové a rebelové by mohli být číhající u soudu, plánující nejrůznější lovy. Věděla jsem, že všechny příběhy byly přehnané, ale na tom nezáleželo. Všechno to přišlo z pravdivého jádra: Viktor Daškov chodil po světe jako svobodný člověk. A jenom já - a moji spolupachatelé - věděli, že to všechno bylo kvůli mně.Být viděni v Las Vegas nám i nadále poskytovalo alibi z 'útěku z vězení', a zhoršovalo to situaci. Lidé byli zděšení, že jsme nechali Dragomirskou princeznu utéct, zatímco byl nebezpečný člověk na volné noze - muž, který by ji napadl! Díky Bohu ,říkali všichni, že nás odtamtud královna dostala ještě předtím, než nás Viktor našel. Výlet do Las Vegas výlet také otevřel zcela novou řadu spekulací - ty, které se mě týkaly."No, to mě o Vasilise nepřekvapuje," zaslechla jsem říct ženu, když jsem jeden den pracovala venku. Ona a někteří přátelé byli na procházce do budovy dárců a ani mě

neviděli. "Už utekla dřív, ne? Ti Dragomirové jsou divocí. Pravděpodobně vyrazila rovnou zpátky na první párty, když zjistila, že je Viktor Daškov zavřený.""Mýlíš se," řekla její kamarádka. "To není důvod, proč odešla. Je vlastně dost rozumná. Bylo to kvůli té dhampýrské dívce, co je pořád s ní - holka Hathawayová. Slyšela jsem, že ona a Adrian Ivaškov šli do Las Vegas uprchnout. Královniny lidé se tam dostali v čas jen stěží,aby je zastavili. Taťána zuří, zejména proto, že Hathawayová prohlásila, že jí a Adriana od sebe nic neudrží."Ou. To byl šok. Chci říct, že jsem uhodla,že to bude lepší pro lidi, aby přemýšleli o Adrianovi a mně na útěku, než aby mě obviňovali z napomáhání a spoluúčasti uprchlíka, ale přesto. . . Byla jsem tak trochu překvapena, jak k tomuto závěru došli. Doufala jsem, že Taťána neslyšela o našem takzvaném útěku. Byla jsem docela jistá, že by to zkazilo pokrok, který jsme my dvě spolu udělaly.Můj první opravdový společenský kontakt přišel v podobě neobvyklého zdroje. Házela jsem hlínu na již velkou hromadu a potila se jako blázen. Bylo krátce před spaním pro Moroje, což znamenalo, že slunce bylo ve své plné letní slávě. Měli jsme tu dost práce: Soudní obří kostel.Na Akademii jsem strávila v kapli spoustu času, ale málokdy jsem navštívila kostel, jelikož byl daleko od hlavních budov dvora. Byla to Ruská klasika - převládající Morojské náboženství - a připomnělo mi spoustu některých katedrál, co jsem viděla, zatímco jsem byla v Rusku, i když zdaleka nebyly ne tak velké. Byl vyroben z krásného červeného kamenného zdiva, jeho věže vyvýšené zelenými dlaždicemi do kopule, které byly následně zasypané zlatými kříži.Dvě zahrady označené daleko od hranic církve byl rozsáhlý areál, na jedním z nich jsme zrovna pracovali. Blízko nás byla jedna z nejvýznamnějších lokalit dvora: obří socha některé starověké Morojské královny, která byla téměř desetkrát vyšší než já. Odpovídající socha krále stála na opačné straně areálu. Nikdy jsem si nedokázala vzpomenout na jejich jména, ale byla jsem si docela jistá, že jsme je už probírali na hodinách dějepisu. Byli vizionáři, ve své době změnili Morojský svět.Postava se objevila za mnou, a já jsem předpokládala, že to přicházel Hans, aby nám dal další hroznou fušku. Při pohledu nahoru, jsem byla překvapená, když jsem viděla, že to byl Christian."Hochu," řekla jsem. "Víš, že budeš mít problémy, pokud někdo uvidí,že se mnou mluvíš."Christian pokrčil rameny a sedl si na okraj částečně dokončené kamenné zdi. "Pochybuju. Ty jsi ten, kdo se dostane do potíží a opravdu si nemyslím, že to pro tebe může být ještě horší.""Pravda," zamručela jsem.Seděl tam v tichosti několik momentů, díval se na mě ,jak lopatou zvedám hromadu hlíny. Konečně se zeptal: "Tak jo. Tak, jak a proč jste to udělali?""Co?""Víš, co přesně. Vaše malý dobrodružství.""Dostali jsme do letadla a odletěli do Las Vegas. Proč? Hmm. Přemýšlej. " Zastavila jsem se a otřela si pot z čela. "Protože kde jinde najdeš luxusní hotely a barmany, kteří nechtějí žádné identifikace?"Christian se posmíval. "Rose, přestaň kecat hovadiny. Nešli jste do Las Vegas.""Máme letenky a účtenky z hotelu,můžu ti je ukázat, nemluvě o lidech, kteří viděli princeznu Dragomirovou hrát na velký automatech."Soustředila jsem svou pozornost na svou práci, ale měla jsem podezření, že Christian podrážděně vrtí hlavou. "Jakmile jsem slyšel,že tři lidé dostali Viktora Daškova z

vězení, věděl jsem, že jste to museli být vy tři. Vy tři jste zmizeli? O tom není pochyb."Nedaleko jsem viděla,že Eddie ztuhl a rozhlédl se kolem neklidně. Udělala jsem totéž. Možná jsem byla zoufalá za společenský kontakt, ale ne na nebezpečné riziko, že to někdo uslyší. Kdyby se náš zločin dostal ven, tenhle trest by byl jako dovolená. Byli jsme sami, ale já stále mluvila tiše a pokusila se o poctivý obličej."Slyšela jsem, že ti lidé byli najmutí Viktore." To byla další teorie,která běhala kolem, jako taky tato: "Vlastně si myslím, že se přeměnil na Strigoje.""Dobře," řekl posměšně Christian. Zná mě moc dobře, věřte mi. "A také jsem slyšel, jak si jeden z hlídačů nevzpomíná, jak zaútočil na své přátele. Přísahá, že ho někdo ovládal. Každý, kdo má tento druh nátlaku by pravděpodobně mohl udělat,aby další člověk viděl klauny, klokany.... "Odmítla jsem se na něj podívat a práskla za sebou lopatou tvrdě do země. Skousla jsem svůj ret a zadržela jakoukoli podrážděnou odpověď."Udělala to proto, že si myslí, že Strigojové mohou být vráceni do své původní podoby."Hlava mi vystřelila a zadívala jsem se nevěřícně na Eddieho, divili se, že mluvil. "Co to děláš?""říkám pravdu," odpověděl Eddie, nepřestal ve své práci. "On je náš přítel. Myslíš, že to na nás práskne?"Ne, rebel Christian Ozera nás nehodlal prásknout. Ale to neznamená, že jsem to chtěla. Je to fakt života: Čím více lidí zná tajemství, tím je větší pravděpodobnost, že se provalí.Není divu, že Christianova reakce nebylo vše, co se lišilo od všech ostatních. "Co? To je nemožné. Všichni to vědí.""Ne, podle bratra Viktora Daškova," řekl Eddie."Přestaneš?" Zvolala jsem."Řekneš mi to ty nebo to udělám já."Povzdechla jsem si. Christianovy bledě modré oči na nás hleděly, široké a šokované. Stejně jako většina mých přátel, dokázal skousnout bláznivé nápady, ale tohle bylo opravdu šílené."Myslel jsem, že Viktor Daškov byl jedináček," řekl Christian.Zavrtěla jsem hlavou. "Vůbec ne. Jeho otec měl poměr, a tak má Viktor nevlastního bratra. Roberta. A je to uživatel ducha.""Jen ty," řekl Christian. "Jen ty můžeš najít něco takového."Ignorovala jsem to, co se zdálo být návratem k jeho běžnému cynismu. "Robert tvrdí, že zachránil Strigojku - zabil v ní nemrtvou část a přivedl ji zpět k životu.""Duch má své meze, Rose. Tys byla přivedena zpět, ale Strigojové jsou pryč.""Nevíme toho o duchovi moc, "poukázala jsem."Polovina z toho je stále záhadou.""Víme o svatém Vladimírovi. Kdyby mohl obnovit Strigoje, nemyslíš, že člověk jako on by to dělal? Mám na mysli, pokud tohle není podivuhodné, tak co jiného? Něco takového by muselo přežít v legendách,"argumentoval Christian."Možná. Možná ne." Převázala jsem svůj culík, přehrávala si naše setkání s Robertem v mé mysli již posté. "Možná Vlad nevěděl jak. Není to tak jednoduché.""Jo," souhlasil Eddie. "Tohle je dobrá část.""Hele," vyštěkla jsem na něj. "Vím, že jsi na mě naštvaný, ale my tady s Christianem opravdu nepotřebujeme nikoho jiného dělat uštěpačný poznámky.""Já nevím," řekl Christian. "Pro něco takového skutečně potřebuješ dva lidi. Teď vysvětli, jak ten zázrak prý udělal."

Povzdechla jsem si. "Přidáním ducha do kůlu, spolu s ostatními čtyřmi prvky."Nový kouzla s duchem se k Christianovi ještě nedonesla. "Nikdy by mě to nenapadlo. Myslím, dát ducha do věcí... Ale já si ti nedovedu představit,že probodnutí Strigoje s duchem-okouzleným kůlem by mělo stačit, aby se vrátil zpět.""No... To je ta věc. Podle Roberta to nemůžu udělat. Musí to udělat uživatel ducha."Vzniklo více ticha. Odmítala jsem vyprávět dál.Nakonec řekl: "Neznáme moc uživatelů ducha. Natož jakékoliv, kteří by mohli bojovat nebo probodávat Strigoje.""Známe dva uživatele ducha." Zamračila jsem se, vzpomínajíc na Oksanu na Sibiři a Avery pod zámkem... Kde? V nemocnici? Na místě, jako je Tarasov?" Ne, čtyři. Pět, počítám Roberta. Ale jo, žádný z nich by to nemohl dělat.""To nevadí, protože to není možné provést,"řekl Eddie."Nevíme to! "Zoufalství v mém vlastním hlase mě vylekalo. "Robert se domnívá, že je. Viktor dokonce věří." Zaváhala jsem." A Lissa taky.""A ona to chce udělat," Christian řekl, přidal rychle." Protože by pro tebe udělala cokoliv.""Ona nemůže.""Protože nemá možnost nebo proto, že ji nenecháš?""Obojí," vykřikla jsem." Nenechám ji nikde poblíž Strigoje. Ona je už. . ." Zasténala jsem. Nenáviděla jsem, co jsem objevila v poslední době skrz pouto."Získala kůl a snaží se ho okouzlit. Zatím, neměla moc štěstí, díky Bohu.""Pokud to je možné,"začal pomalu Christian." Mohlo by to změnit náš svět. Kdyby se mohla učit. . . ""Co? Ne! "Dočkala jsem se, že mi Christian věřil a teď jsem si přála, aby nevěřil. Spása v tom všem byla, že se nikdo z mých přátel nemyslel, že je to možné,ale nikdo z nich ani nepomyslel na skutečnost, že by Lissa mohla bojovat se Strigoji. "Lissa není žádný válečník. Žádný uživatel ducha, kterého známe, takže bych raději..." Trhla jsem sebou. "Raději bych,aby Dimitrij zemřel."Eddie konečně přestal pracovat. Odhodil lopatu. "Vážně? To bych si nikdy nepomyslel." Soupeřila jsem se sarkasmem.Otočila jsem se a vykročila k němu se zaťatými pěstmi. "Hele, nemůžu to vzít zpátky! Omlouvám se. Nevím, co jiného na to říct. Vím, že jsem to podělala. Nechala jsem Dimitrije jít. Nechala jsem jít Viktora.""Nechala jsi Viktora jít?" zeptala se Christian, vylekaný.Ignorovala jsem ho a pokračovala v křičení na Eddieho. "To byla chyba. S Dimitrijem... To byl slabý okamžik. Zklamala jsem ve své práci. Vím, že jsem to udělala. Oba víme. Ale víš, že jsem neměla v úmyslu zničit to, co jsem způsobila. Pokud jsi opravdu můj přítel, musíš to vědět. Kdybych to mohla vrátit zpět... " Polkla jsem, překvapena z pocitu v pálení očí. "Udělal bych to. Přísahám,udělala bych to, Eddie."Jeho obličej byl naprosto tichý. "Věřím ti. Jsem tvůj přítel, a já vím... Vím, že jsi nechtěla, aby věci byly takové, jaké jsou teď."Zhroutila jsem se úlevou, překvapena, jak jsem opravdu měla strach,že ztratím respekt a přátelství. Při pohledu dolů jsem byla překvapena vidět mé pěsti sevřené nahoru. Uvolnila jsem je, nemohla uvěřit, že jsem byla tak unavená. "Děkuji ti. Děkuji moc.""Co je to za křik?"Oba jsme se otočili a spatřili Hanse,jak míří k nám. A vypadal naštvaně. Také jsem si všimla, že Christian se prakticky vytratil do tichého vzduchu. Stejně dobře,jako přišel.

"Tohle není přátelské posezení!" zavrčel Hans. "Vy dva ještě dnes máte další hodinu. Pokud se chystáte rozptylovat, pak by jste možná měli být odděleni." Pokynul Eddiemu. "Tak pojď. Existuje několik archivování s vaším jménem."Střelila jsem po Eddiem soucitný pohled, jak ho Hans vedl pryč. Přesto se mi ulevilo, že jsem papírování nemusel dělat já.Pokračovala jsem v práci, mou myslí vířily stejné obrázky, jako za celý den. Myslela jsem vážně,co jsem řekla Eddiemu. Chtěla jsem, aby ten sen o zachránění Dimitrije byl skutečný. Chtěla jsem to víc, než cokoli jiného - kromě riskování Lissinýho života. Neměla jsem zaváhat. Měla jsem Dimitrije zabít. Viktor neměl uniknout. Lissa by neměla neustále myslet na Robertova slova.Přemýšlení o Lisse mně strčilo do její mysli. Byla ve svém pokoji, dělá balení na poslední chvíli před ulehnutím do postele. Zítra jede na návštěvu do Lehighu. Nebylo překvapení, že mé pozvání bylo zrušeno, vzhledem k mé nedávné neposlušnosti. Její narozeniny - něco, co bylo strašně přehlíženo v tomto bordelu - byly také tento víkend a nezdálo se správné, abych od ní byla právě v tu dobu. Měli jsme se radovat společně. Její myšlenky byly utrápené a spotřebovávala je, když je náhle ukončilo zaklepání na dveře.Zaujatá, kdo by to mohl být v tuhle hodinu. když otevřela dveře, zalapala po dechu,protože tam uviděla stát Christiana. Bylo to neskutečné, pro mě taky. Část mě se stále držela myšlení,že jsme v naší škole měli pravidla - teoreticky - kde se dívky a kluci nemohli navštěvovat na pokojích. Ale už jsme tam nebyli. Technicky jsme teď byli dospělí. Musel jít rovnou do jejího pokoje,potom, co se se mnou viděl, uvědomila jsem si.Bylo to úžasné, jak rychle napětí vystupňovalo mezi nimi. Svazek emocí vtrhla do Lissiny hrudi, obvyklý mix hněvu, smutku a zmatku."Co tady děláš?" zeptala se.Stejné emoce byly v jeho tváři. "Chtěl jsem s tebou mluvit.""Už je pozdě," řekla stroze. "Kromě toho, já si pamatuji. že se ti nelíbilo se mnou mluvit.""Chci mluvit o tom, co se stalo s Viktorem a Robertem."To jí vytrhlo z jejího hněvu. Vrhla pohled za něj do chodby a pak mu pokynula dovnitř. "Jak o tom víš?" zasyčela, rychle zavřela dveře."Viděl jsem Rose.""Jak to, žes ji viděl? Já ji vidět nesmím." Lissa byla stejně frustrovaná jako já nad tím, jak nás vedení rozdělovalo.Christian pokrčil rameny, pečlivě udržoval bezpečnou vzdálenost mezi nimi, sednul si v malém obývacím pokoji. Oba měli zkřížené ruce, ale nemyslím si, že si uvědomili, jak se navzájem zrcadlili. "Vplížil jsem se do jejího zajateckého tábora. Musí hodiny odhazovat hlínu."Lissa se ušklíbla. Díky způsobu, jakým nás od sebe dělili, nevěděla nic o mých aktivitách. "Chudák Rose.""Ona je panovačná. Stejně jako vždycky." Christian obrátil oči k pohovce a jejímu otevřenému kufru, kde kůl ze stříbra ležel na hedvábné blůze. Pochybovala jsem, že košile přežije cestu v pořádku. "Zajímavá věc, na návštěvu vysoké školy."Lissa spěšně zavřela kufr. "To není tvoje věc.""Opravdu si to myslíš?" zeptal se, ignoroval její poznámku. Udělal krok dopředu, jeho horlivost zřejmě zapomenula, že se od ní chtěl držet stranou. Dokonce i roztržitá byla v této situaci a Lissa okamžitě poznala jeho novou blízkost, jakou cítil i on, jak se světlo prosvítilo jeho černé vlasy. . . "Myslíš, že bys mohla přivést zpět Strigoje?"

Obrátila svou pozornost zpět k rozhovoru a zavrtěla hlavou. "Nevím. Opravdu ne. Ale cítím se jako... Mám pocit, že bych to měla zkusit. Kdyby nic jiného, chci vědět, co může duch udělat s kůlem. To je neškodný.""Ne podle Rose."Lissa mu dala smutný úsměv, uvědomila si, co dělá, a okamžitě klesla. "Ne. Rose mě nechce nikde poblíž této myšlenky - i když chce,aby to byla pravda.""Řekni mi pravdu." Jeho pohled v ní hořel. "Myslíš si, že máš šanci na vrácení Strigoje?""Ne," přiznala. "Sotva dokážu udeřit. Ale... Jak jsem řekla, mám pocit, že bych to měla zkusit. Snažím se to naučit. Mám namysli s kůlem."Christian uvažoval na pár okamžiků a pak ukázal na kufr znovu. "Ráno vyrážíš do Lehighu?"Lissa přikývla."A Rose dostal vyřadili z cesty?""Samozřejmě.""Nabídla ti královna, aby jsi sebou vzala někoho jiného?""To ano," připustila Lissa. "Zejména navrhla Adriana. Ale on je trucuje... A já si nejsem úplně jistá, jestli na něj mám náladu."Christian tím byl zřejmě potěšen. "Tak vem mě."Mí ubozí přátelé. Nebyla jsem si jistá, jak moc dalších šokujících zpráv dneska ještě unesu."Proč bych sakra měla vzít tebe?" vykřikla. Všechen její hněv se vrátil k jeho drzosti. Celý se to na ní podepsalo."Protože," řekl, obličej klidný, "Naučím tě, jak probodnout Strigoje."

13"Do pekla leda tak můžeš," řekla jsem nahlas nikomu."Ne, nemůžeš," řekla Lissa, s výrazem, který odpovídal mé nedůvěře. "Vím, že jsi se učil, jak bojovat s ohněm, ale nemáš žádné zkušenosti s kůlem."Christianova tvář byla neoblomná. "Mám - málo. A můžu se dozvědět víc. Mia má nějaké přátele mezi strážci, kteří ji učili fyzický boj a já jsem se něco z toho naučil."Zmínka o něm a Mie moc Lissin názor nezlepšila. "Jsi tady sotva týden! To zní, jako bys měl výcvik léta s některými veliteli.""Je to lepší než nic," řekl. "A kde jinde se budeš učit? S Rose?"Lissino pobouření a nevěřícnost trochu klesly. "Ne," přiznala. "Nikdy. Ve skutečnosti by mě Rose odtáhla pryč, kdyby mě přitom chytila."To si piš. Ve skutečnosti, i přes překážky a personál, který mě blokoval, jsem byla v pokušení udělat to teď hned."Tak tohle je tvoje šance," řekl. Jeho hlas se změnil na ironický. "Podívej, já vím, že to není... Skvělé s námi, ale je to irelevantní, pokud se chystáš učit. Informuj Taťánu.že chceš, abych jel do Lehighu. Nebude se jí to líbit, ale nechá tě. Ukážu ti, co jsem se naučil ve svém volném čase. Potom, až se vrátíme, vezmu tě k Mie a jejím přátelům."Lissa se zamračila. "Kdyby Rose věděla...""To je důvod, proč začneme, když budeš daleko od dvora. Bude příliš daleko od tebe,nebude moct co dělat."

Oh, pro lásku Boží. Naučím ji nějaké chvaty- jak dát ránu Christianovi do obličeje."A když se vrátíme?" zeptala se Lissa. "Zjistí to. Díky poutu je to nevyhnutelné."Pokrčil rameny. "Když bude mít pořád povinnosti v terénu, budeme schopni klidit se jí z cesty. Mám na mysli, bude to vědět, ale nebude moct zasáhnout. Moc.""To nemusí stačit," řekla Lissa s povzdechem. "Rose má pravdu - nemohu očekávat, že se naučím za pár týdnů, co jí trvalo roky."Týdny? To byla na to její časová osa?"Musíš to zkusit," řekl téměř něžně. Téměř."Proč se o to tak zajímáš?" zeptala se Lissa podezíravě. "Proč se tolik starat o změnění Dimitrije zpátky? Myslím, vím, žes ho měl rád, ale nemáš doopravdy motivaci, proč to pro Rose udělat.""Byl to dobrý chlap," řekl Christian. "A kdyby tam byl způsob, jak ho vrátit zpátky na dhampýra? Jo, to by bylo úžasné. Ale víc, než jen to... Víc než jen jeho. Pokud by byl nějaký způsob, jak vrátit všechny Strigoje, mohl by se změnit náš svět. Chci říct, ne že by mě nebavilo bojovat s ohněm, ale pokud bychom mohli zastavit na prvním místě jejich zabíjení? To je klíč k naší záchraně. Všech z nás."Lissa na moment oněměla. Christian mluvil vášnivě, a byla tam naděje, která z něj vyzařovala, což ona prostě nečekala. Byl to. . . pohybující se.Využil její mlčení. "Kromě toho, neříkám, že by se ti to mohlo povést bez vedení. A já bych snížil šance,aby ses sama zabila, protože i když to Rose chce popřít, vím, že ty se o to budeš pokoušet dál."Lissa opět zůstala klidná, uvažovala o situaci. Poslouchala jsem její myšlenky a vůbec se mi nelíbilo, jakým směrem jdou."Odjíždíme v šest," řekla nakonec. "Můžeš sejít dolů v pět třicet?" Taťána nebude nadšená, až uslyší o novým výběru hosta, ale Lissa si byla docela jistá, že by si to u ní mohlo vyžehlit v odpoledních hodinách.Přikývl. "Budu tam."Zpátky v mém pokoji jsem byla naprosto zděšená. Lissa se chystá naučit probodávat Strigoje - za mými zády - a dostala Christiana, aby jí pomohl. Ti dva na sebe vrčí, protože se rozešli. Měla bych být ráda, že se to mezi nimi dá třeba zase do pořádku, ale nebyla jsem. Byla jsem naštvaná.Uvažovala jsem,jaké mám možnosti. Budovy Lissy a mě,kde jsme byly ubytovány, nebyly od sebe tak daleko, jako to bylo ve škole, ale zaměstnanci byli informováni, koho mají hlídat, hlavně mě. Hans mi také řekl, abych zůstala daleko od Lissy až do dalšího oznámení. Uvažovala jsem o tom všem a na chvíli přemýšlela, že by stálo za to vidět, jak mě Hans tahá z Lissinýho pokoje a nakonec si vybrala alternativní plán. Bylo pozdě, ale ne příliš pozdě a tak jsem navštívila pokoj vedle sebe. Zaklepala jsem na dveře, doufala, že je můj soused ještě vzhůru.Byla to dhampýrka v mém věku, čerstvý absolvent z jiné školy. Neměla jsem vlastní mobilní telefon, ale předtím jsem ji viděla s někým telefonovat. Za chvilku mi odpověděly otevírající dveře a naštěstí se nezdálo, že byla v posteli."Ahoj," řekla, dost překvapena."Ahoj, můžu poslat SMS z tvého mobilu?"Nechtěla jsem, aby mi někdo zabavil mobil kvůli mluvení a kromě toho, Lissa by mi mohla zavěsit. Moje sousedka pokrčila rameny, vešla do místnosti a vrátila se s telefonem. Měla jsem Lissino číslo v paměti a poslala ji tento text:Já vím, co budete dělat a je to ŠPATNÝ nápad. Oba vás nakopu do zadku, až vás najdu.

Podala jsem telefon zpět na jeho majitelce. "Díky. Jestliže mi někdo odpoví zpět, dáš mi vědět?"Řekla mi, že jo, ale nečekala jsem, že někdo odpoví. Čekala jsem odpověď jiným způsobem. Když jsem se vrátila do pokoje a do Lissiny mysli, bylo to zrovna, když její telefon vyzváněl. Christian odešel a ona si přečetla můj text se smutným úsměvem. Moje odpověď přišla prostřednictvím pouta. Věděla, že ji sleduju.Promiň, Rose. Je to riziko, které musím podstoupit. Udělám to.Vrátila jsem se do tmy, ještě rozzlobená, co se Lissa a Christian snažili dělat. Nemyslela jsem, že bych někdy mohla usnout, ale když ke mně Adrian přišel ve snu, bylo jasné, že mé tělo vyčerpání porazilo, má mysl ustoupila."Las Vegas?" Zeptala jsem se.Adrianovy sny vždy byly na různých místech,podle jeho výběru. Dnes v noci jsme stáli na místě, velmi blízko místa, kde Eddie a já jsme museli setkat s ním a Lissou v MGM Grand. Jasná světla a nápisy hotelů a restaurací zářily v temnotě, ale celé to tu bylo přízračně tiché ve srovnání s realitou. Adrian sem nepřenesl auta nebo lidi z reálného Las Vegas. Bylo to jako město duchů.Usmíval se a opíral o tištěnou reklamu na koncerty a eskortní služby. "No, my jsme opravdu nedostali šanci užít si to tam.""Pravda." Stála jsem o pár metrů dál, s rukama zkříženýma přes mou hruď. Měla jsem džíny a tričko, spolu s mým Nazarem. Adrian se zřejmě rozhodl, že mě dnes večer šatů ušetří, za což jsem byla vděčná. Mohla jsem skončit jako jedna z těch Morojských hereček, v peří a flitrech. "Myslela jsem, že se mi vyhýbáš." Stále jsem si nebyla úplně jistá, jak na tom byl náš vztah, navzdory jeho prostořekému postoji zpět k Fascinující hodince.Odfrkl si. "Není to moje volba, Malá dhampýrko. Ti strážci dělají co mohou, abys byla na samotce. No, tak něco.""Christianovi se podařilo vplížit se a promluvit se mnou," řekla jsem a doufala, že se vyhnu problému, na který Adrian jistě myslel: že jsem riskovala životy na zachránění mého ex-přítele. "Chce se pokusit naučit Lissu, jak probodnout Strigoje."Čekala jsem, že se Adrian zapojí do mého rozhořčení, ale jevil se jako obvykle nevšímavý a cynický. "Nepřekvapuje mě, že se o to bude snažit. Co mě překvapuje je, že má zájem pomoct s touto šílenou teorií.""No, je to pro něj bláznivá výzva... A patrně v sobě přemohl tu nedávnou nenávist."Adrian naklonil hlavu, takže některé vlasy mu spadly přes oči. Budova s modrými palmami odrážela děsivou záři na tváři, když mi dal vědoucí pohled. "No, oba víme, proč to dělá.""Protože si myslí, že jeho po-školní skupiny s Jill a Miou ho kvalifikují na učení nesmyslů?""Protože to mu dává záminku, aby byl kolem ní - aniž by jí to napadlo. Tímto způsobem může stále vypadat mužně."Trochu jsem se posunula tak, že světla obřích hracích automaty s reklamami mi nezářily do očí. "To je směšné." Zvláště část o 'mužném' Christianovi."Kluci dělají směšné věci z lásky." Adrian sáhl do kapsy a zvedl krabičku cigaret. "Víš, jak moc teď jednu chci? Přesto trpím, Rose. Vše pro tebe.""Nezkoušej na mě romantiku," Varovala jsem a snažila se skrýt svůj úsměv. "Nemáme na to čas, ne, když moje nejlepší kamarádka chce jít lovit monstra.""Jo, ale jak by ho dokázala najít? To je určitý problém." Adrian neměl potřebu upřesnit, kdo jeho 'ho.'"To je pravda," připustila jsem.

"A ona ještě ani nebyla schopna dát kouzlo do kůlu-tak jako tak-, takže až to udělá, všechny kung-fu schopnosti na světě budou druhá záležitost.""Strážci nedělají kung-fu. A jak jsi se dozvěděl o kůlu?""Několikrát mě požádala o pomoc,"vysvětlil."Huh. Nevěděla jsem to.""No, ty jsi měla práci. Ne, že jsi ještě šetřila myšlenky pro chudého chřadnoucího přítele."Se vší mou domácí prací jsem neměla moc času, který bych strávila v Lissině hlavě - jenom tolik, abych jí mohla kontrolovat. "Hele, myslela jsem na tebe každý den." Obávala jsem se, že Adrian bude zuřit po Vegas, ale tady byl lehký a hravý. Trochu moc měkký. Chtěla jsem se zaměřit na tenhle problém, když byl po ruce. "Tak jak je to s Lissou a kouzly? Je blízko?"Adrian si nepřítomně hrál s cigaretami a byla jsem v pokušení mu říct, aby mi jednu dal. Nakonec to byl jeho sen. "Nejasný. Nepoužívám kouzla, jako ona. Je to divný s ostatními prvky... Těžko se tak s duchem manipuluje.""Pomáhal jsi jí nějak?" Zeptala jsem se nedůvěřivě.Zavrtěl hlavou v pobavení. "Co myslíš?"Zaváhala jsem. "Já... Nevím. Pomáháš jí s duchem, ale pomáhá jí s tím by znamenalo,...""... Pomáhat Dimitrijovi?"Kývla jsem."Ne," Adrian řekl nakonec. "Nepomáhal jsem jí, prostě proto, že nevím jak."Vydechla jsem úlevou. "Opravdu mě to mrzí," řekla jsem mu. "Za všechno... Za lhaní o tom, kde jsem byla a co jsem dělala. Bylo to špatné. A já nechápu... No, já nechápu, proč jsi ke mně tak milý.""Měl bych být?" Mrkl. "To je to, co chceš?""Ne! Samozřejmě že ne. Ale myslím, že jsi byl tak naštvaný, když jsi přišel do Las Vegas a zjistil, co se děje. Jen jsem si myslela...Neví,. Myslela jsem, že mě nenávidíš."Pobavení zmizela z jeho tváře. Přišel ke mně a položil mi ruce na ramena, tmavé zelené oči smrtelně vážné. "Rose, není nic na tomto světě,co by mě mohlo donutit, tě nenávidět.""Ani se snaha, aby můj ex-přítel vstal z mrtvých?"Adrian mě držel a dokonce i ve snu, jsem mohla cítit jeho kůži a kolínskou. "Jo, budu upřímný. Pokud by Belikov chodil kolem právě teď, živý, jako býval? Byly by některé problémy. Nechci ani pomyslet, co by se stalo s námi, pokud... No, nestojí to za ztrácení času. On tu není.""Já pořád... Pořád se na nás snažím pracovat," řekla jsem pokorně. "Stále bych to zkoušela, i kdyby byl zpátky. Je těžký nechat jít někoho, na kom mi záleží.""Já vím. To co jsi udělala, bylo z lásky. Přesto na tebe nemůžu být naštvaný. Bylo to hloupé, ale to láska je. Máš nějakou představu, co bych pro tebe mohl udělat? Udržet tě v bezpečí?""Adriane... "Nemohla jsem mu pohlédnout do očí. Náhle jsem cítila ubohá. On byl tak snadno podcenitelný. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo opřít hlavu o jeho hruď a nechat ho ovinout paže kolem mě."Je mi to líto.""Omlouvej se, že jsi lhala," řekl a políbil mě na čelo. "Neomlouvej se, že jsi ho milovala. To je část tebe, část budeš muset nechat jít, jo, ale je to stále něco, co tě dělá tím, čím jsi."

Část budeš muset nechat jít. . .Adrian měl pravdu, a to bylo zatraceně děsivá věc, přiznat to. Sestřelilo mě to. Zahrávala jsem si se zachráněním Dimitrije a selhala jsem. Lissa nemůže 'probodávat', což znamená, že si s Dimitrije musím přiznat pravdu: Je mrtvý. Musím jít dál."Zatraceně," zamumlala jsem."Cože?" zeptal se Adrian."Nesnáším, když jsi jednou rozumný. To je moje práce.""Rose," řekl a násilně se snažil udržet vážný tón: "Já si myslím, že je mnoho slov, jak tě popsat, sexy a žhavá jsou v horní části seznamu. Víš, co není na seznamu? Rozumná."Zasmála jsem se. "Dobře, no, pak je moje práce být bláznem."On zvažoval. "To nemohu přijmout."Zvedla jsem svoje rty k jeho, a i kdyby tam ještě byla nějaká vratká věc v našem vztahu, nebyla žádná nejistota v našem polibku. Líbání ve snu jsem cítila přesně stejné, jako v reálném životě. Teplo kvetlo mezi námi a cítila jsem vzrušení,jak projíždí celým mým tělem. Pustil mé ruce a objal mě kolem pasu,přitiskl si mě blíž. Uvědomila jsem si, že je čas začít věřit, v co jsem se pořád snažila. Život jde dál. Dimitrij může být pryč, ale já jsem mohla mít něco s Adrianem - alespoň dokud mě moje práce nezavede pryč. To bylo samozřejmě za předpokladu, že nějakou dostanu. Sakra, kdyby mě Hans nechal s povinnostmi tady a Adrian by pokračoval v jeho lenivých způsobech, mohli bychom být spolu navždy.Adrian a já jsem líbali dlouhou dobu, tiskly se blíž a blíž. Konečně se ve mně věci zlomily. Pokud jste měli sex ve snu, znamená to, že jste to dělali skutečně? Nevěděla jsem, a rozhodně jsem neměla v úmyslu to zjistit. Nebyla jsem dosud připravena.Ustoupila jsem a Adrian pochopil náznak. "Najdi mě, až dostaneš nějakou svobodu.""Doufám, že brzy," řekla jsem. "Strážci mě nemohou trestat navždy." Adrian se díval pochybovačně, ale nechal sen rozpustit bez dalšího komentáře. Vrátila jsem se do své vlastní postele a vlastních snů.

Jediná věc, která mě zastavila od chycení Lissy a Christiana, když se setkali na začátku druhého dne v hale bylo to, že mě Hans zavolal do práce dříve. Pověřil mě papírními povinnostmi - v archivech, dost ironický - takže spisy mě donutily opustit strach z Lissy a Christiana, jak jsem se dívala skrze své pouto. Vzala jsem to jako znamení mých víceúlohových dovedností, když jsem byla schopna seřazovat podle abecedy a špehovat zároveň.Ale moje dovednosti byly přerušeny, když hlas řekl: "Nečekal bych, že tě tu najdu znovu."Vylezla jsem z Lissiny hlavy a podívala se od mého papírování. Michail stál přede mnou. S ohledem na komplikace, které následovaly s incidentem Viktora, bych málem zapomněla na Michailovu účast v našem úniku. Položila jsem složky a dala mu malý úsměv."Jo, divný, jak osud funguje, co? Vlastně mě tady chtějí.""Přesně tak. Slyším, že jsi ve velkých potížích."Můj úsměv se stočil do grimasy. "Pověz mi." Rozhlížela jsem se, i když jsem věděla, že jsme byli sami. "Nedostal ses do nějakých potížích, že ne?"Zavrtěl hlavou. "Nikdo neví, co jsem udělal."

"Dobře." Nejméně jedna osoba unikla bez úhony. Můj pocit viny by puknul, kdyby ho taky někdo chytil.Michail poklekl, aby byl v mé úrovni očí, položil si ruce na stůl, u kterého jsem seděla. "Byli jste úspěšní? Stálo to za to?""To je těžká otázka."Nadzvedl obočí."Bylo to... Ne tak úspěšné, to, co se stalo. Ale zjistili jsem, co jsme chtěli, aby vme- -nebo, no, myslíme si, že ano."Zatajil dech. "Jak obnovit Strigoje?""Myslím, že ano. Jestliže náš informátor mluví pravdu, pak ano. Výjimkou, i kdyby to byla... No, není to tak snadné. Je to téměř nemožné, opravdu.""Co je to?"Zaváhala jsem. Michail nám pomohl, ale nebyl v mém kruhu důvěrníků. Přesto i nyní, jsem to viděla v jeho očích. Bolest ze ztráty jeho milované ho stále trýznila. Je pravděpodobné, že už navždy. Udělám víc škody než užitku tím, že mu řeknu, co jsem se dozvěděla? Ublíží mu ta prchavá naděje ještě víc?Nakonec jsem se rozhodla mu to říct. I kdyby to řekl někomu - a to jsem si nemyslela - ten se tomu bude tak jako tak smát. Nemám jak ještě víc uškodit. Skutečný problém by byl, pokud by se někdo dozvěděl o Viktorovi a Robertovi - ale nebylo nutné, se mu o nich zmiňovat. Na rozdíl od Christiana, ho zřejmě nenapadlo, že propašováním tří teenagerů ven, pomohl uniknout z vězení velkému zločinci. Michail pravděpodobně nemohl myslet na něco, co se netýkalo jeho Soni."Chce to uživatele ducha," vysvětlila jsem. "Aby okouzlil kůl, a pak on..., Nebo ona... Má probodnout Strigoje.""Duch..." Tento prvek byl ještě cizí Morojům i dhampýrům - ale ne k jemu. "Stejně jako Soňa. Vím, že duchové je dělají ještě více svůdnější... Ale já přísahám, že ona to nikdy nepotřebovala. Byla krásná sama." Jako vždy, Michailova tvář strašně zesmutněla, když vzpomínal na Soňu. Nikdy jsem ho doopravdy šťastného neviděla při setkání s ním a myslela jsem si, že by mohl být docela hezký, kdyby se někdy opravdu usmál. Najednou se zdál v rozpacích, jeho romantickému propadnutí a vrátil se k podnikání. "Jaký uživatel ducha by mohl uzdravovat?""žádný," řekla jsem důrazně. "Lissa Dragomirová a Adrian Ivaškov jsou pouze dva uživatelé ducha, které znám - no, kromě Avery Lazarové." Vynechala jsem z toho Oksanu a Roberta. "Ani jeden z nich na to nemá schopnosti - víš to stejně, jako já. A Adrian o to stejně nemá zájem."Michail byl chytrý, navazoval na to, co jsem neřekla. "Ale Lissa jo?""Ano," připustila jsem. "Ale to by se musela učit léta. Ne-li déle. A ona je poslední své linie. Nemůže riskovat."Pravda v mých slovech jej udeřila a nemohla jsem si pomoct, ale sdílet jeho bolest a zklamání. Stejně jako já, dal hodně víry do tohoto posledního-zoufalého pokusu,jak se sejít se ztracenou láskou. Právě jsem tvrdila, že to je možné. . . potom nemožné. Myslím, že by pro nás oba bylo snazší, kdyby to všechno falešná zpráva.Povzdechl si a vstal. "No... Oceňuji, co jsi udělala. Omlouvám se za tvůj trest pro nic za nic."Pokrčila jsem rameny. "To je v pořádku. Stálo to za to.""Doufám..." Jeho tvář váhala. "Doufám, že to skončí brzy a nebude to mít na nic vliv.""Vliv na co?" Zeptala jsem se ostře, zachytila lítost v jeho hlase."Prostě... No, strážci, kteří neposlouchají příkazy někdy čelí dlouhým trestům."

"Ach. Tohle." Měla jsem na mysli můj neustálý strach, mít pořád kancelářskou práci. Snažila jsem se být prostořeká a nedat najevo, jak moc mě tato možnost strašila. "Jsem si jistá, že Hans blafuje. Myslím, že by mi tohle nechal navždy jen proto, že jsem utekla a -"Zastavila jsem, moje ústa dokořán, když poznala záblesk zablesklo v očích Michaila. Slyšela jsem, jak se dávno pokoušel vystopovat paní Karpovou, ale logika mě nikdy nenapadla, až teď. Nikdo mu neodpustil jeho hledání. To, že odešel na vlastní pěst, porušil pravidla a pak přišel zpět, když se konečně vzdal jejího hledání. Je v takových problémech, jako jsem teď já."Je to..." Polkla jsem. "Je to proč... Proč teď pracuješ ve sklepeních?"Michail neodpověděl na mou otázku. Místo toho se podíval dolů s lehkým úsměvem a ukázal na můj stoh papíru. "F míří do L," řekl před odbočkou a odešel."Zatraceně," zamumlala jsem a dívala se dolů. Měl pravdu. Zřejmě nepoznávala abecedu tak dobře, když jsem sledovala Lissu. Přesto, když jsem byla sama, nezastavilo mě to, abych šla opět do ní. Chtěla jsem vědět, co dělá. . . a nechtěla jsem přemýšlet o tom, že to, co jsem udělala, se pravděpodobně považuje v očích strážců za horší skutky než Michailova výprava. Nebo že podobný - nebo horší - trest může být připravený pro mě.Lissa a Christian byli v hotelu v blízkosti kampusu v Lehighu. Střed upírského dne znamenal večer pro lidské univerzity. Lissu zítra ráno nic nečeká, což znamená,že teď musela čekat v hotelu a pokusit se přizpůsobit lidskému rozvrhu. Lissa její 'noví' strážci, Serena a Grant, byli s ní, spolu se tři dalšími, které královna poslala také. Taťána dovolila Christianovi jet také a nebyla zdaleka tak rozzlobená, jak se Lissa obávala - což mě opět nutilo přemýšlet, zda je královna opravdu tak hrozná, jak jsem vždycky věřila. Priscilla Voda, blízký poradce královny, kterou jsme Lissa a já měly rády, také Lissu doprovázela, když se rozhlédla po škole. Dva z dalších strážců zůstali s Priscillou, třetí zůstal s Christianem. Jedli večeři ve skupině a pak odešli do svého pokoje. Serena skutečně byla s Lissou, zatímco Grant stál na stráži přede dveřmi. Sledování toho všeho ve mně vyvolalo bodnutí. Párové hlídání - to bylo to, pro co jsem byla vyškolena. Co jsem očekávala, že bude s Lissou celý život dělat.Serena byla perfektní příklad odměřeného strážce, ale ne v jejím oblečení-jak si Lissa všimla. Zaklepání na dveře ihned střelilo Serenu do akce. Její kůl byl v ruce,a vykročila ke dveřím a dívala se skrz kukátko. Nemohla jsem si pomoct, ale obdivovala její reakci, když už jsem já nikdy Lissu hlídat nemohla, tak alespoň někdo schopný. "Zpátky," řekla Serena na Lissu.Okamžik později, napětí v Sereně vybledlo a otevřela dveře. Grant tam stál s Christianem vedle sebe."On je tady, aby tě viděl," prohlásil Grant, jako by to nebylo zřejmé.Lissa přikývla. "Ehm, jo. Pojď dál"Christian vstoupil dovnitř, když Grant couval. Christian dal Lisse významný pohled a kývl trochu hlavou směrem k Sereně."Hej, ehm, nevadilo by vám, že by jsme měli trochu soukromí?" Jakmile ta slova vypustila z úst, Lissa zrudla. "Myslím... My jen... A musíme si o něčem promluvit, to je všechno."Serena se stále tvářila téměř neutrálně, ale bylo jasné, že si myslela, že budou dělat víc, než jen mluvit. Průměrný teenager většinou neměl ve světě Morojů drby, o svém soukromí, ale Lissa, s její proslulostí, přilákala o něco více pozornosti s jejími romantickými záležitostmi. Serena věděla, že Christian a Lissa spolu chodili a pak se

rozešli. Všechno co věděla je, že teď jsou zase spolu. Lissa ho pozvala na tuto cestu, aby se usmířili.Serena se ostražitě rozhlédla. Rovnováha mezi ochranou a soukromím bylo vždy těžké s Moroji a strážci, a v hotelových pokojích ještě těžší. Kdyby byl upírský rozvrh, bylo by světlo, nepochybovala jsem, že by Serena šla do haly za Grantem. Ale venku byla tma a dokonce i okno by byla dobrá možnost pro Strigoje. Serena neměla zájem nechat svou novou svěřenkyni samotnou.Lissin hotel měl expanzivní obývací pokoj a pracovní místnost, se sousední ložnicí přístupnou přes matné sklo francouzskými dveřmi. Serena kývla směrem k nim. "Co kdybych šla tam?" Chytrý nápad. Budou mít soukromí, ale stále bude blízko. Poté,co si Serena uvědomila důsledky, začervenala se. "Myslím... ledaže by jste tam chtěli jít vy a já bych -""Ne," zvolala Lissa, stále více a více v rozpacích. "To je v pořádku. Zůstaneme tady. Budeme si povídat."Nebyla jsem si jistá, jestli ta slova zdůraznila kvůli Sereně nebo kvůli Christianovi. Serena přikývla a zmizela v ložnici s knihou, což mi připomnělo Dimitrije. Zavřela dveře. Lissa si nebyla jistá, jak hodně budou hlasití, a tak se obrátila na TV."Bože, to byl trapas," zasténala.Christian se zdál naprosto v pohodě, když se opřel o zeď. Nebyl formální typ, ale šaty, které si vzal na večeři měl stále na sobě. Vypadal dobře, bez ohledu na to, jak moc si vždycky stěžoval. "Proč?""Protože si myslí, že my- myslí si, že my - No, víš.""No a? Je to velký problém?"Lissa obrátila oči v sloup. "Ty jsi chlap. Samozřejmě, že tobě na tom nezáleží.""Hele, to neznamená, že nám na tom nezáleží. Kromě toho je lepší, aby si myslela tohle, než znala pravdu."Vzpomínka na jejich minulý sexuální život v ní rozmixovala myšlenky - rozpaků, hněvu a touhy - ale odmítla, aby to poznal. "Fajn. Ať to máme za sebou. Máme velký den a náš spánek bude praštěný. Kde začneme? Chceš, aby si vzala kůl?""Ještě není třeba. Měli bychom jen pracovat na některých základních obranných pohybech." Narovnal se a přestěhoval se do středu místnosti, odsunul stůl stranou.Přísahám, že představa,že budu sledovat ty dva, jak budou bojovat je legrační."Dobře," řekl. "Tak už máš představu, jak udeřit.""Co? Nemám!"Zamračil se. "Zmlátila jsi Reeda Lazara. Rose to říkala snad stokrát. Nikdy jsem neslyšel, že by byla pyšnější na něco jiného.""Udeřila jsem člověka jednou v životě," zdůraznila. "A Rose mě vyhecovala. Nevím, jestli to dokážu udělat znovu."Christian přikývl a díval se zklamaně - ne v její schopnosti, ale protože měl netrpělivou povahu a chtěl skočit přímo do opravdu tvrdého boje. Nicméně, dokázal být překvapivě trpělivým učitelem. A spoustu jeho pohybů bylo stejných, jaké se naučil ode mne.Býval slušný student. Byl na úrovni strážců? Ne. Ani zdaleka. A Lissa? Byla chytrá a kompetentní, ale na boj byla jako dřevo, bez ohledu na to, jak moc chtěla pomoci. Zmlácení Reeda Lazara byla krásná věc, ale nezdálo, že to na ni bylo přirozené. Naštěstí, Christian začal s jednoduchým uhýbáním a sledováním soupeře. Lissa byla jen začátečník, ale ukázala se, že se rychle učí. Zdálo se, že Christian je vcelku překvapený, ale vždycky jsem si myslela,že uživatelé ducha měli jakýsi nadpřirozený instinkt, co jiní nemohli dělat. Pochybovala jsem, že by to stačilo na Strigoje.

Po chvilce Christian přešel do útoku a to je to, co šlo špatně.Lissa je od přírody jemná a uzdravuje ostatní, a odmítla skutečně udeřit do něj s plnou silou, z obavy, že mu ublíží. Když si uvědomil, co se děje, jeho naštvaná nálada začala stoupat."Pojď! Nedrž se zpět.""Nedržím," protestovala, uhodila ho do hrudi, s ním to ani nehnulo.Prohrábl ruku podrážděně vlasy. "Držíš! Viděl jsem tě zaklepat na dveře víc, než do mě mlátíš.""To je absurdní metafora.""A," dodal, "vyhýbáš se mému obličeji.""Nechci opustit značku!""No, v sazbě jedeme, neexistuje nebezpečí, že," zamumlal. "Kromě toho to můžeš vyléčit."Byla jsem pobavená jejich hašteřením, ale nelíbilo jeho ležérní povzbuzení použití ducha. Ještě stále jsem se nezbavila pocitu viny z dlouhodobé škody, že 'útěk z vězení' by mohl být příčinou.Postoupil dopředu, Christian ji chytil za zápěstí a přitáhl ji k sobě. Sevřel pěst ve svých prstech a pak ji pomalu zvedal, jako ve zpomaleném úderu do jeho tváře. Ukazoval ji techniku a pohyb, takže se jen otřela o jeho tvář."Vidíš? Oblouk vzhůru. Dopad tady. Neboj se, že mě to bude bolet.""To není tak jednoduché...."Její protest najednou zemřel, oba se zdáli, že upozornění je udeřilo oba. Mezi nimi nebyl skoro žádný prostor a jeho prsty byly ještě omotané kolem jejího zápěstí. Lissa cítila teplo jeho kůže a zbytkem jejího těla procházela elektřina. Vzduch mezi nimi vypadal tlustý a těžký, jako by se kolem nich mohl obalit a přitisknout je k sobě. Podle Christianových rozšířených očí a náhlého těžkého dechu, jsem byla ochotna se vsadit, že se potýkal s podobnou reakcí, když bylo její tělo tak blízko.Přišel k sobě, náhle pustil její ruku a ustoupil. "No," řekl hrubě, ale stále zdrcený jejich blízkostí, "myslím, že opravdu nejsi schopna Rose pomoct."To byla poslední kapka. Bez ohledu na sexuální napětí, hněv vzplanul v Lisse na jeho komentář. Sevřela pěst a naprosto zachytila Christiana nepřipraveného, když se otočil a udeřila ho do tváře. Nebyla tak velká, jako když udeřila Reeda, ale pro Christiana byla velká. Bohužel, ztratila rovnováhu v manévru a narazila do něj dopředu. Šli spolu dolů, udeřili do podlahy a na malým stolku se rozklepala lampa. Lampa spadla ze stolu a rozbila se.Mezitím Lissa přistála na Christianovi. Jeho ruce se instinktivně obtočili kolem ni a jestli mezi byla předtím malá mezera, teď byla neexistující. Dívali se jeden druhému do očí a Lisse bušilo srdce divoce v hrudi. Ten vzrušující elektrický pocit praskal kolem nich znovu a celý její svět se zdál být zaměřený na jeho rty. Později jsem ona i já přemýšleli,jestli by se políbili, ale právě v tu chvíli Serena vpadla dovnitř z ložnice.Byla strážce ve vysoké pohotovosti, tělo napjaté a připravené čelit armádě Strigojů s jejím kůlem v ruce. Zadrhnula se, když viděla scénu před sebou: to, co se zdála být romantická předehra. Je pravda, že to bylo divný s rozbitou lampou a červené otokem na Christianovi tváři. Bylo to dost trapné pro všechny a Sereny útočný režim vybledl do zmatku."Oh," řekla nejistě. "Omlouvám se."Rozpaky zaplavily Lissu, stejně jako vlastní-nelibost nad tím, že na ní Christian má takový vliv. Po tom všem na něj zuřila. Spěšně se odtáhla a posadila se a v jejím

zneklidněném stavu cítila, že je třeba, aby bylo jasné, že se neděje vůbec nic romantického."To... Není to, co si myslíte," zakoktala a dívala se jinam než na Christiana, který vstal a zdál se stejně ponížený jako Lissa. "My jsme se hádali. Mám na mysli, nácvik boje. Chci se naučit bránit proti Strigojům. A bojovat. A s kůlem. Takže Christian mi pomáhal, to je všechno." Vypadala roztomile,což mi připomnělo Jill.Serena se viditelně uvolnila a zatímco si osvojila, že se tváří jako strážce bezvýrazně, bylo jasné, že ji to pobavilo. "No" řekla, "to nevypadá, jako že děláte moc dobrou práci."Christian se obrátil rozhořčený a pohladil svou poraněnou tvář. "Hej! Jde nám to. Naučil jsem ji to."Serena si stále myslela, že je to všechno legrace, ale vážný lesk se jí začal tvořit v očích."To vypadá, by jste potřebovali víc štěstí, než cokoliv jiného." Zaváhala, jako kdyby byla na pokraji velkého rozhodnutí. Nakonec řekla: "Podívejte, jestli to myslíte vážně, pak se to budete muset naučit dělat správnou cestou. Ukážu vám, jak na to."Ne. Bože můj.Byla jsem vážně na pokraji rozhodnutí utéct od Soudu a stopem jet do Lehighu, opravdu jim ukázat, jak udělat správnou ránu - na Sereně, jako na ukázku - když mě něco odtrhlo pryč, zpátky do své vlastní reality. Hans.Měla jsem sarkastický pozdrav na rtech, ale nedal mi šanci. "Zapomeňte na třídění a následujte mne. Byla jste povolána.""Já - co?"Vysoce nečekané. "Povolána kam?"Jeho tvář byla ponurá. "Královna vás chce vidět."

14Minule, když na mě Taťána křičela, si mě prostě nechala zavolat do soukromého salonku. To udělala pro zvláštní atmosféru, jako bychom byli na čaji - s výjimkou, že lidi na sebe při čaji většinou nekřičí. Neměla jsem důvod se domnívat, že to teď bude jinak. . . dokud jsem si nevšimla,že můj doprovod mě vede do hlavní obchodní budovy soudu, místa, kde probíhá vše Královské. Do prdele. To je vážnější, než jsem si myslela.A skutečně, když jsem byla nakonec zavedena do místnosti, kde Taťána čekala. . . No, málem jsem se zastavila a nemohla vstoupit. Pouze mírný dotek na zádech od jednoho ze strážců mě přinutil jít kupředu. Bylo tam plno.Nevěděla jsem jistě, v jakém místnosti jsem se ocitla. Morojové vlastně stále uctívali na trůně krále nebo královnu, ale já jsem si nemyslela, že to bylo ono. Tato místnost byla ještě silně zdobená, stále se starým královským pocitem, s pečlivě vyřezávanými květinami na římse a zářivě zlatými svícny na stěnách. Skutečně v nich také byly zapáleny svíčky. Jejich světlo se odráželo od kovových dekorací v místnosti. Všechno se třpytilo a jsem se cítila jako bych klopýtala na jeviště divadla.A opravdu to tak asi bylo. Po chvíli pozorování, jsem si uvědomila, kde jsem byla. Lidi v místnosti byli rozděleni. Dvanáct z nich sedělo u dlouhého stolu na stupínku, což mělo jasně být ústředním bodem místnosti. Taťána sama seděla u středu stolu, se šesti Moroji na jedné straně a pěti Moroji na straně druhé. Na druhé straně místnosti

byly prostě řady židlí - ještě propracovaný a s čalouněnými polštáři ze saténu -, které byly také plné Morojů. Publikum.Lidem, kteří seděli po obou stranách Taťány byli významní. Byli to starší Morojové, ale kolem nich byl královský vzduch. Jedenáct Morojů za jedenáct královských rodin. Lisse nebylo osmnáct - i když by tu měla být, začínala jsem si uvědomovat - a tudíž dosud neměla žádné místo. Někdo tu seděl místo Priscilli Vodové. Dívala jsem se na radu, princů a princezen ze světa Morojů. Nejstarší člen každé rodiny zdědil královský titul a poradenské místo vedle Taťány. Někdy se nejstarší vzdal místa a předal ho někomu rodině, kdo cítil, že by byl schopnější, ale vždycky jim bylo alespoň čtyřicet pět. Rada zvolila krále nebo královnu Morojů, a ten pozici zastával až do smrti nebo odchodu do důchodu. Ve vzácných případech s dostatečnou podporou z královské rodiny, vládce mohl být násilně svržen z trůnu.Každý princ nebo princezna v Radě,byli doporučení rodinnou radou a když jsem se podívala na publikum, poznala jsem uskupení členů rodiny sedících spolu: Ivaškovi, Lazarovi, Badicovi. . . Velmi dál za nimi byli další obdivovatelé. Taša a Adrian seděli spolu a já jsem věděla, že ve skutečnost nebyli členy královské nebo rodinné rady. Přesto, vidět je tu mě trochu uklidnilo.Zůstala jsem u vchodu do místnosti, přenášela váhu z nohy na nohu a přemýšlela, o co tu jde. Nechtěla jsem získat veřejné ponížení a zřejmě získám, a to před důležitými Moroji světa.Báječné.Protáhlý Moroj s nerovnoměrnými bílými vlasy vykročil vpřed, kolem strany dlouhého stolu a odkašlal si. Okamžitě šum konverzace ztichnul. V místnosti bylo ticho."Toto zasedání Morojské Královské Rady je nyní v pořádku," prohlásil. "Její královská výsost, Taťána Marina Ivašková je předseda." Dal lehký úklon směrem k ní a pak nenápadně ustoupil na stranu místnosti, stojící v blízkosti některých strážců, kteří lemovali zdi jako dekorace sami.Taťána vždy oblečená stejně,jak jsem viděla ze strany, ale pro formální událost, jako je toto, opravdu měla královský vzhled. Její šaty byly s dlouhými rukávy z námořnického hedvábí a zářící korunu s modrými a bílými kameny. Pod ní složitě spletené vlasy. V krásným průvodu, tak bych popsala drahokamy jako kamínky. Na ní jsem se okamžitě poznala, že jsou to skutečné safíry a diamanty."Děkuji vám," řekla. Používala svůj královský hlas, zvučný a působivý, plnící místnost. "Budeme pokračovat v našem rozhovoru ze včerejška."Počkat. . . co? Diskutovali o mně i včera? Pak jsem si všimla, že mám zamotané své paže kolem sebe v jakémsi obranném postoji a ihned jsem pustila. Nechtěla jsem vypadat slabá, bez ohledu na to, co po mně chtěli."Dnes máme výpověď nové strážkyně." Taťánin ostrý pohled padl na mě. Celá místnost to udělala taky. "Rosemarie Hathawayová, můžete prosím přistoupit?"Zvedla jsem hlavu vysoko a držela ji hrdě. Nevěděla jsem přesně, kam se postavit, a tak jsem si vybrala střed místnosti, přímo proti Taťáně. Když jsem pochodovala na veřejnosti, přála jsem si, abych na sobě měla strážcovské černo-bílé oblečení. Cokoliv. Předváděla jsem se beze strachu, dokonce i v džínách a tričku. Dala jsem malou, vhodnou úklonu a pak jsem se setkala přímo s jejíma očima a čekala, co se bude dít."Mohla byste prosím uvést Vaše jméno?" zeptala se.Ona už to udělala za mě, ale já jsem ještě řekla: "Rosemarie Hathawayová.""Kolik je vám let?""Osmnáct?""A jak dlouho už osmnáct?"

"Pár měsíců."Čekala několik momentů, jako by to byly důležité informace. "Slečno Hathawayová, slyšeli jsem, že v době studování, jste sv. Vladimíra opustila. Je to správně?"To je to, co to bylo? Ne výlet do Vegas s Lissou?"Ano." Nenabídla jsem žádné další informace. Bože. Doufala jsem, že se nedozvěděla o Dimitrijovi. Neměla by vědět o mém vztahu s ním, ale nedalo se říct, jaké informace se tady mohly rozšířit."Vy jste šla do Ruska na lov Strigojů.""Ano.""Jako typ osobní pomsty za útok na sv. Vladimíra?""Ehm... ano."Nikdo nic neřekl, ale moje odpověď v místnosti určitě způsobila rozruch. Lidé rozpačitě přešlapovali a dívali se na své sousedy. Strigojové vždy inspirovali strach a že se někdo aktivně snaží k nim dostat, mezi námi způsobovalo jisté myšlenky. Kupodivu, Taťána se zdála velmi potěšena tímto potvrzením. Bylo to bude používat jako další munici proti mně?"Potom tedy předpokládáme," pokračovala, "že jste jedním z těch, kdo věří v přímé údery proti Strigojům?""Ano.""Mnozí měli různé reakce na strašný útok na sv. Vladimíra," řekla. "Nejste jediný dhampýr, který chtěl provést odvetný úder proti Strigojům - i když jste byla jistě nejmladší."Neznala jsem další dhampýři, kteří řádili a vlastní pěst - no, až na některé neuvážené dhampýry v Rusku. Pokud tady šlo o můj výlet, vypadala přesvědčivě, že je se mnou spokojená."Máme zprávy od strážců a Alchymistů v Rusku, že jste byla úspěšná." To bylo poprvé, co jsem slyšela Alchymisty uvedené na veřejnosti, ale samozřejmě pro radu to bylo opravdu běžné. "Můžete mi říct, kolik jste jich zabila?""Já..." Zírala jsem překvapeně. "Nejsem si jistá, Vaše Veličenstvo. Přinejmenším..." Trápila jsem svůj mozek. "Sedm." Bylo jich víc. Ona si to myslela taky."To by mohl být skromný odhad v porovnání s tím, co naše zdroje říkají," poznamenala velkolepě. "Nicméně, stále ještě působivé číslo. Zabila jste je sama?""Někdy ano. Někdy jsem měla pomoct. Byli tam... Někteří další dhampýři se mnou jednu dobu pracovali." Technicky vzato, jsem s nimi od Strigojů hledala pomoc, ale to jsem tady nehodlala zmiňovat."Oni byli blízko ve vašem věku?""Ano."Taťána neřekla víc a žene vedle ní promluvila. Věděla jsem, že to byla princezna Contová."Kdy jste zabila svého prvního Strigoje?"Zamračila jsem se. "Loni v prosinci.""A to vám bylo sedmnáct?""Ano.""Zabila jste ho sama?""No... Více méně. Pár přátel mi pomáhalo s rozptýlením." Doufala jsem, že nebudu usilovat o bližší informace. K mému prvnímu zabití došlo, když Mason zemřel a kromě událostí kolem Dimitrije, mě tohle trápilo nejvíce.Ale princezna Contová nechtěla mnoho dalších detailů. Ona a další - kteří se brzy zapojili do výslechu - většinou chtěli vědět o mým zabíjení. Mírně se zajímali o další

dhampýry,kteří mi pomáhali-ale nechtěli nic vědět o mém pomáhání Morojům. Oni také přišli s mým disciplinárním rekordem, který se zdál matoucí. Byly také uvedeny ostatní údaje z Akademie - moje výjimečné boje ve třídě, jak jsem byla jedním z nejlepších, když jsme Lissa a já musely utéct z druhého ročníku a jak rychle jsem dohnala ztracený čas, abych se stala znovu nejlepší ve třídě (alespoň pokud jde o boj). Mluvili také o tom, jak jsem chránila Lissu, kdykoliv jsme byly ve světě samy a nakonec dospěli k závěru s mým mimořádným zkouškovému skóre."Děkujeme vám, Strážkyně Hathawayová. Můžete odejít."Taťánin odmítavý hlas nenechal žádný prostor pro pochybnosti. Chtěla, abych vypadla. Až příliš horlivě jsem jí chtěla vyhovět, přičemž jsem se znovu uklidnila a pak vyběhla ven. Dala jsem rychlý pohled na Tašu a Adriana jako oni mně a královnin hlas zazněl, když jsem zavřela dveře, "To je závěr našeho dnešního sezení. Bude se konat opět zítra."Nebyla jsem překvapena, když mě Adrian dohonil o pár minut později. Hans mně nenařídil, abych se vrátila a pracovala po zasedání, a tak jsem se rozhodla užít svobodu."Dobře," řekla jsem, chytila Adrianovu ruku. "Pouč mě se svou královskou politickou moudrostí. Co to všechno bylo?""Nemám ponětí. Já jsem poslední, kdo se ptá na politické věci," řekl. "Já tam ani nechodím, ale Taša mě našla na poslední chvíli a řekla, aby šel s ní. Myslím, že zprávu, že tam budeš - ale byla stejně zmatená."Ani jeden z nás nic neřekl, ale uvědomila jsem si, že ho vedu k jedné z budov, kde sídlili budovy - restaurace, obchody, atd. Najednou jsem měla hlad."Mám dojem, to bylo součástí něčeho, o čem už mluvili - Zmínila se o jejich minulém zasedání.""To bylo tajné. Stejně jako zítra. Nikdo neví, co se bude diskutovat.""Tak proč je tahle jedna veřejná?" Nebylo fér, že si královna a Rada vybírají, o co se podělí s ostatními. Vše by mělo být veřejné.Zamračil se. "Pravděpodobně proto, že budou brzy hlasovat a to bude veřejné. Pokud tvoje svědectví hraje nějakou roli, pak Rada může chtít, aby ujistili další Moroje - tak, že každý chápe jejich rozhodnutí." Odmlčel se. "Ale co já vím? Já nejsem žádný politik.""Zní to, jako by už bylo rozhodnuto," zabručela jsem. "Proč vůbec volit? A proč bych já měla mít něco společného s vládou?"On otevřel dveře do malé kavárny, která prodává lehké obědy - hamburgery a sendviče. Adrian byl vychován v luxusních restaurací a lahůdkách. Myslím, že by tomu dal přednost, ale i on věděl, že jsem neměla vždy ráda pozornost nebo co připomínalo, že jsem byla s královskou elitní rodinou. Ocenila jsem, že dnes to bylo obyčejné.Nicméně to, že jsme byli spolu vyvolalo zvědavé pohledy a šeptání v restauraci. Ve škole, jsme si byli zdrojem spekulací, ale tady u soudu? Byli jsme hlavní atrakcí. U soudu to bylo důležité, a většina vztahů dhampýr-Moroj byly prováděny v tajnosti. Náš tak otevřený - zejména s ohledem na Adriana - byl skandální a šokující, a lidé se ne vždy chovali diskrétně s jejich reakcemi. Slyšela jsem, celou řadu věcí, když jsem se vrátila k soudu. Jedna žena mě nazvala nestydatou a drzou. Jiný spekuloval nahlas, proč to Taťána "neřešila se mnou."Naštěstí, většina našich diváků se dnes spokojila se zíráním, takže je bylo snadné ignorovat. Na Adrianově čele byla vráska, jak přemýšlel, když jsme si sedli ke stolu. "Možná, že to bylo hlasování, jestli ti mám být po všem přidělena Lissa."

Byla jsem tak překvapena, že jsem nemohla nic říct na několik sekund, když se servírka náhle objevila. Nakonec jsem vykoktala mojí objednávku a pak se podívala na Adriana s vykulenýma očima."Vážně?" Zasedání posuzovalo mé schopnosti. To dávalo smysl. S výjimkou. . . "Ne. Rada by se nesešla na řešení budoucnosti jednoho strážce." Moje naděje padla.Adrian pokrčil rameny v potvrzení. "To je pravda. Ale tohle není obyčejný strážcovský úkol. Lissa je poslední svojí pokrevní linie. Každý - včetně mé tety - má o ni speciální zájem. Dát ji někomu jako tobě, kdo je..." Dala jsem mu nebezpečný pohled, jak jsem zachytila jeho slova. "... Kdo by mohl svou hádavostí rozrušit některé lidi.""A to je důvod, proč vlastně chtěli, abych tam popsala, co jsem udělala. Přesvědčit lidi, osobně, že jsem schopná." Dokonce i když jsem mluvila ta slova, jsem ještě neměla odvahu jim věřit. Bylo to příliš dobré, než aby to byla pravda. "Já si to prostě nedokážu představit, když vidím, jaké mám problémy se strážci.""Já nevím," řekl. "Je to jen dohad. Kdo ví? Možná si myslí, že Las Vegas byl jen neškodný žert." Přes to byl v jeho hlase zahořklý tón. "A já jsem ti řekl, že teta Taťána má v tobě naději. Možná, že tě teď chce jako Lissinýho strážce,ale potřebuje veřejný projev, aby to ospravedlnila."To byla překvapující myšlenka. "Ale když odejdu s Lissou co budeš dělat? Budeš slušný a půjdeš taky na vysokou?""Já nevím," řekl a zelené oči byly zamyšlené. "Možná že půjdu."To bylo také neočekávaný a můj rozhovor s jeho matkou se vrátil do mé mysli. Co když bych byla Lissin strážce a on by byl s námi ne příští čtyři roky? Byla jsem jistá,že Daniella si myslela, že se rozdělíme v tomto létě. Já si to taky myslela. . . a byla překvapena, jakou jsem cítila úlevu, že bych mohla zůstat s ním. Dimitrij bude vždy zůstane v mém srdci plném bolesti a touhy, ale pořád jsem chtěla Adrian ve svém životě.Já se na něj usmála a položila ruku na jeho. "Nejsem si jistá, co bych s tebou dělala, kdyby jsi byl slušný."Zvedl ruku k ústům a políbil ji. "Mám nějaké návrhy," řekl mi. Nevěděla jsem, jestli to byla jeho slova nebo cítit jeho ústa na své kůži, které skrze mne poslalo chvění. Chystala jsem se zeptat, co je to za návrhy, když byla naše předehra přerušena. . . Hansem."Hathawayová," řekl, jedno obočí zvednutý, když stál nad námi. "Ty a já máme velmi rozdílné představy o definici 'trest'."Měl pravdu. V mé mysli byly tresty brány jako bičování a hladovění. Ne práce s papíry.Místo toho jsem odpověděla: "Neřekl jsi mi, abych se vrátila poté, co jsem viděla královnu."Dal mi podrážděný pohled. "Také jsem neřekl, aby ses vydala na procházku. Pojď. Zpátky do sklepa.""Ale můj oběd se blíží!""Dostaneš oběd jako zbytek z nás ."Snažila jsem se potlačit mé rozhořčení. Neměli jsme k jídlu chleba a vodu, ale jídlo nechutnalo o moc lépe. Právě v té chvíli se servírka vrátila s naším jídlem. Popadla jsem sendvič, než vůbec stihla položit talíř a zabalila ho do ubrousku. "Můžu si to vzít s sebou?""Pokud to sníš dřív, než se vrátíme." Jeho hlas byl skeptický, když viděl, jak je sklepení blízko. Je jasné, že podceňoval mé schopnosti o konzumaci jídla.

Přes nesouhlasné vyjádření Hanse,jsem dala Adrianovi polibek na rozloučenou a pohled, který mu řekl, že možná budeme pokračovat v našem rozhovoru. On mi dal šťastný, vědoucí úsměv, který jsem viděla jen vteřinu předtím, než mě Hans nasměroval pryč. Podle mého očekávání se mi podařilo sendvič spořádat předtím, než jsme dorazili zpátky do strážcovské budovy, i když jsem cítila trochu nevolnosti při příští půl hodině nebo tak nějak.Můj čas oběda byla už skoro Lissina večeře, v lidském světě . Vrátila jsem se k mému ubohému trestu, rozveselila jsem se tou trochou štěstí, které protékalo skrz naše pouto. Strávila celý den na akademické půdě v Lehighu a všechno tam bylo takové, jaké doufala, že by mohlo být. Milovala všechno. Milovala krásné budovy, areály, pokoje. . . a zejména třídy. Pohled na katalog předmětů , které tahle škola nabízela,byl obrovský. Byly tu i předměty, které Akademie sv. Vladimíra nenabízela. Chtěla vidět a dělat všechno, co škola nabízí.A i když si přála, aby jsem tam byla, byla stále nadšená, že tam byla na své narozeniny. Priscilla jí dala nějaké propracované šperky a slíbila fantastickou večeři. Nebyl to přesně ten typ oslavy,ve který Lissa doufala, ale vzrušení z jejích osmnáctých narozenin byl příliš opojný - zejména, když se rozhlédla po škole, o které dřív snila.Musím přiznat, že jsem pocítila žárlivost. Přes teorie Adriana o tom, proč mě královna povolala na dnešní schůzi, jsem věděla - stejně jako Lissa -, že šance, abych šla na vysokou s ní neexistuje. Některé drobné části mě nemohly pochopit, jak Lissa teda může být nadšená, že když nebylo v úmyslu, že budeme spolu. Dětinské, já vím.Nemusela jsem dlouho trucovat, protože jakmile prohlídka skončila, vrátili se do hotelu. Priscilla jim řekla, že se za hodinu, nebo tak nějak sejdou a půjdou na večeři. Pro Lissu to znamenalo další čas praxe v boji. Moje skličující nálada se okamžitě změnila na rozzlobenou.Věci se zhoršily, když jsem si uvědomila, že Serena již Grantovi řekla o Lissině a Christianově touze se bránit. On zřejmě myslel, že to byl dobrý nápad. Bylo to typické. Lissa měla dva moderní strážce. Proč nedostala nějaké nezáživný lidi ze starý školy, která by se zděsili při pomyšlení, že Morojové uvažují o boji se Strigoji?Takže, když jsem seděla bezmocná a neschopná ve svých myšlenkách, Lissa a Christian měli nyní dva instruktory. Nejenže to znamenalo více příležitostí ke vzdělávání, ale také to znamenalo, že Serena s partnerem můžou ukazovat pár určitých pohybů. Ona a Grant zápasili vysvětlujícími manévry, což Lissa a Christian sledovali s rozšířenýma očima.Naštěstí (dobře, ne pro Lissu), ona a já jsme si brzy něčeho všimly. Strážci neznali skutečný důvod,proč se Lissa zajímá o boj. Neměli o tom ponětí - jak by mohli mít? - že chce jít lovit a probodnout Strigoje ve slabé naději, že mu dokáže vrátit předchozí život. Mysleli si, že se jen chtěla naučit základní obranu, což se jim zdálo velmi rozumné. Taky to bylo to, co učili.Grant a Serena také nechávali, aby Lissa a Christian pracovali spolu. Měla jsem podezření, že k tomu bylo pár důvodů. Jedním z důvodů bylo, že Lissa a Christian neměli takovou dovednost, aby si ublížili. Druhým důvodem bylo, že to strážce bavilo.To ale nebavilo Lissu a Christiana. Mezi nimi bylo ještě tolik napětí a to jak sexuální tak vztek, že nesnášeli tuhle touhu a blízkost. Grant a Serena vždycky zastavili dva bijící se Moroje,když si šli po tváři, ale jednoduché uskakování často znamenalo tření o sebe, prsty dotýkající se druhé při akci. Každý jednou za čas hrál Strigoje-ze strážců- a Lissa a Christian útočili. Tito dva Morojové to uvítali do jisté míry, vždyť přímé útoky byly to, co se chtěli učit.

Ale když Christian (hrál Strigoje) se vrhl na Lissu a tlačil ji ke zdi, tohle učení se jí najednou nezdálo jako dobrý nápad. Manévr je přitlačil k sobě, rukama držel její. Voněl jí a cítit ho jí ohromilo, držel ji a najednou jí políbil."Myslím, že vy dva by jste se měli vrátit k základní obraně," řekl Grant, přerušil její zrádný pocity. Znělo to, jako by se více staral o jejich bolest než o to, co se teď stalo.Lisse a Christianovi trvalo chvíli než zaregistrovali jeho slova, natož aby se od sebe odtrhli. Když se tak stalo, vyhnula se jeho očím a vrátila se na pohovku. Strážci se pustili do dalších příkladů toho, jak se vyhnout útočníkovi. Lissa a Christian to viděli tolikrát, že si ji pamatovali nazpaměť a jejich dřívější přitažlivost ustoupila v frustraci.Lissa byla příliš zdvořilá, aby něco řekla, ale po patnácti minutách ukazování Sereny a Granta, co udělat s rukama, když vás někdo chytí, Christian konečně promluvil. "Jak probodáváte Strigoje?"Serena ztuhla na Christianova slova. "Říkal jsi kůl?"Spíše než šokovaný se Grant zasmál. "Nemyslím si, že je to něco, co bys potřeboval vědět. Měl by ses zaměřit, jak se dostat od Strigojů, ne k nim."Lissa a Christian si vyměnily nepříjemný pohled."Pomáhal jsem zabít Strigoje už předtím," poukázal Christian. "Použil jsem oheň ve škole při útoku. Říkáš, že to není v pořádku? To, co jsem udělal?"Teď si Grant a Serena vyměnily pohledy. Ha, pomyslela jsem si. Tito dva nebyly tak moderní, jak jsem si myslela. Brali to jako obranu, nikoli trestný čin."Samozřejmě že bylo," řekl Grant nakonec. "Co jsi udělal, bylo úžasné. A v podobné situaci? Jistě. Neměl bys chtít být bezmocný. Ale to je bod - máš oheň. Kdyby přišlo na boj se Strigoji, tvoje kouzla budou nejlepší. Už víš, jak je používat - a bezpečně tě to udrží z dosahu.""A co já?" zeptala se Lissa. "Nemám žádnou takovou magii.""Nikdy se nedostaneš do blízkosti Strigoje, aby to byl problém," řekla Serena divoce. "Nenecháme tě.""Kromě toho," dodal Grant pobaveně, "kolem se jen tak nerozdávají kůly." Byla bych dala cokoli za to, aby se podívali do jejího kufru.Lissa se kousla do rtu a odmítla oční kontakt s Christianovým, opět ze strachu,aby nepoznali její záměry. Tohle není správná cesta k jejich šílenému nápadu. Christian se opět ujal vedení."Můžeš to alespoň ukázat?" zeptal se a snažil se - a dařilo se to - vypadat jako někdo,kdo jen hledá senzaci a vzrušení. "Je těžké to udělat? Vypadá to, že vše, co musíte udělat je najít cíl a bodnout."Grant si odfrkl. "Těžko. Je toho trochu víc, než jen to."Lissa se naklonila dopředu, spráskla ruce, když následovala Christianovo vedení. "No, pak se nemusíte starat o naší výuku. Stačí nám to ukázat.""Jo. Ukažte to." Christian se neklidně zavrtěl vedle ní. Jak to udělal, jejich touha vzrostla, takže se zase okamžitě odsunuli od sebe."Není to hra," řekl Grant. Nicméně, přešel ke kabátu a vyndal jeho kůl. Serena zírala nevěřícně."Co hodláš dělat?" zeptala se. "Probodnout mě?"Vydal malý hrdelní smích a prohledával pokoj bystrýma očima. "Samozřejmě že ne. Ah. Tamhle." Přešel k malému křeslu, které mělo dekorativní polštář. Zvedl ho a zkoušel jeho šířku. Byl tlustý a hustě naplněný jakousi hustou hmotou. Vrátil se k Lisse a pokynul jí vstát. Ve všech údivech jí podal kůl.Postavil se do ztuhlé pozice. Popadl polštář ,stiskl ho mezi rukama pár metrů před ním. "Jen do toho," řekl. "Zamiř a udeř."

"Zbláznil jsi se?"zeptala se Serena."Neboj se," řekl. "Princezna Vodová může dovolit zábavu. Jsem bod. Probodni polštář."Lissa zaváhala jen na několik okamžiků. Vzrušení, která se zdálo neobvykle intenzivní jí naplnilo. Věděla jsem, že bych byla dychtivá se učit, ale její touha se zdála vyšší než dříve. Zaťala zuby, vykročila vpřed a neobratně se pokusila propíchnout polštář s kůlem. Byla opatrná - ze strachu, že ublíží Grantovi- ale nebylo třeba se strachovat. Ani se k němu nepřiblížila a všechno, co se jí podařilo s kůlem bylo mírné zablokování tkaniny na povrchu. Pokusila se ještě několikrát, ale nedosáhla ničeho.Christian, byl ten, kdo to řekl: "To je všechno, na co se zmůžeš?"Zlostně mu podala kůl. "Udělej to lépe."Christian se postavil, výsměšný úsměv zmizel, jak studoval kriticky polštář a svou ránu. Jak to dělal, Lissa se rozhlédla a spatřil humor v očích strážců. Dokonce i Serena byla uvolněná. Dosáhli toho,že jí dokázali, že probodnutí není jednoduchá věc se naučit. Byla jsem ráda a uvolnila se.Christian konečně udělal krok. Pokusil se bodnout, ale polštář a jeho vycpávka se ukázala, jako příliš těžká na proražení. A opět se Grant vůbec nehnul. Po více neúspěšných pokusech se Christian posadil a podal mu kůl zpět. Bylo to docela zábavné, vidět Christianův domýšlivý postoj sestřelený. Dokonce i Lisse se to líbilo, přestože její frustrace byla stejná, jak je to těžké."Vycpávka je příliš těžká na probodnutí," stěžoval si Christian.Grant podal svůj kůl Sereně. "Co, a vy si myslíte, že tělo Strigoje bude snazší probodnout? Přes svaly a žebra v cestě?"Grant se dostal zpět do své polohy a bez váhání Serena udeřila s kůlem. Jeho špička se objevila na druhé straně polštáře, zastavila se jen kousek od Grantovi hrudi, a malé kousky vycpávky létaly vzduchem. Probodla ho, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě.Christian a Lissa zírali v úžasu. "Já to zkusím znovu," řekl.V době, kdy je Priscilla povolala na večeři, v hotelovém pokoji nezůstal žádný polštář nedotčený. Bude překvapená, až dostane účet. Lissa a Christian jim vrátili kůl, zatímco strážci se dívali do vzduchu, jistí, že jejich zpráva byla doručena. Probodnutí Strigoje nebylo jednoduché.Lissa se to konečně povedlo. Uvědomila si, že v některých ohledech, probodnout polštář - nebo Strigoje - nebyl ani o pochopení z principu. Jasně, slyšela mě mluvit o tom, že se musí dostat do srdce skrz žebra, ale byly to více než znalosti. Mnoho z toho bylo o síle - síle, kterou dosud nemá. Serena, ač zdánlivě drobná, strávila léta budováním svých svalů a mohla dostat kůl přes prakticky cokoliv. Jedna dlouhá hodina lekce nedala Lisse takovou sílu a zašeptala to Christianovi, když skupina šla na večeři."Vzdala jsi to?" zeptal se hlasem stejně nízkým, jak jeli na zadním sedadle SUV. Grant, Serena, a třetí strážce tam byli taky, ale byli hluboko v diskusi."Ne!" Lissa sykla zpátky. "Ale musím cvičit víc, než dřív.""Jako břímě váhy?""Já... Já nevím." Ostatní stále mluvili mezi sebou, ale Lissino téma bylo příliš nebezpečné pro riskování, že je uslyší. Naklonila se blíž ke Christianovi, zdeptaná opět tím, jak na ní jeho blízkost působí. Polkla, snažila se udržet tvář nezúčastněně a držet se tématu. "Ale já jsem prostě nejsem dost silná. Je to fyzicky nemožné.""Zní to, jako bys ses vzdávala.""Hele, neprobodl jsi ani jeden polštář."

On se mírně začervenal. "Málem jsem dostal ten v zelené barvě.""To těžko!""Já jen potřebuji více praxe.""Nemusíš nic dělat," odsekla, bojovala o zachování tichého hlasu v jejím hněvu. "To není tvůj boj. Je můj.""Hele," vyštěkl, oči zářící jako bledě modré diamanty, "Ty jsi blázen, pokud si myslíš, že tě prostě nechám jít a riskovat -"Přestal sám, vlastně se kousnul do rtu, jako by sám nestačil na to, aby přestal mluvit. Lissa na něj zírala a obě jsme začaly přemýšlet, jak by to asi skončilo. Co nemohl riskovat? Že se objeví v nebezpečí? To byl můj dohad.I bez diskuse, za něj mluvil jeho výraz. Přes Lissiny oči jsem ho viděla hltat její rysy a snažit se skrýt své emoce. Nakonec se z toho vytrhnul a zlomil intimní prostor mezi nimi, jak se od ní držel nejdál, jak jen mohl."Fajn. Dělej si co chceš. Je mi to jedno."Ani jeden z nich po tom nemluvil a protože pro mě byl oběd, vrátila jsem se do své vlastní reality a přivítala přestávku- jen aby byl informován Hans, že jsem pořád pracovala."No tak! Není oběd ? Musíš mě pustit," zvolala jsem." To je krutý. Alespoň mi hoď nějaké drobky.""Už jsi jedla.Nebo, no, najedla ses, když jsi měla sendvič. Chtěla jsi v tu dobu oběd. Dostals ho. Teď pokračuj v práci."Moje pěsti narazili do nekonečných stohů papíru přede mnou." Nemohla bych alespoň něco jiného? Malovat budovy? Tahat skály?""Obávám se, že ne." Úsměv mu zkroutil koutky rtů. "Je tu spousta věcí, které potřebujeme udělat.""Jak dlouho? Jak dlouho mě budete trestat?"Hans pokrčil rameny. "Až mi někdo řekne, aby přestal."Nechal mě samotnou a já se opřela ve svém křesle, násilně se snažila otočit se ke stolu přede mnou. Myslela jsem, že se cítím momentálně lepší, ale to také znamenalo, budu muset předělat práci, kterou jsem udělala. S povzdechem jsem se vrátila k mému úkolu.Lissa byla na večeři, když jsem se k ní později vrátila. Je možné, že technicky byla na počest jejích narozenin, ale vlastně to bylo celé královský rozhovor s Priscillou. Nebyly to narozeniny, jaké by si přála, rozhodla jsem se. Udělám jí lepší, jakmile získám svobodu. Měli bychom mít skutečnou svobodu a já bych jí mohla udělat skutečnou oslavu: nádherné kožené boty, které by mi pro ní pomohl získat Adrian mimo školu.Myslela jsem si, že být v Christianově hlavě by bylo zajímavější, ale jelikož tady ta možnost nebyla, vrátila jsem se do své vlastní a přemýšlela nad mým rozhovorem s Adrianem. Skončí někdy tenhle trest? Budu moct být s Lissou, a to navzdory normální strážcovské politice?Snažila jsem se na to přijít, jako křeček, který pořád dokola běhá v kolečku. Hodně práce. Žádný pokrok. Ale dostala jsem se na večeři konverzace a než jsem se nadála, Lissa a její skupina vstala a zamířila ke dveřím restaurace. Venku byla tma a Lissa se nemohla ubránit pocitu, podivnosti, že jsou na lidském rozvrhu. Zpátky ve škole nebo u soudu, byl prostředek dne. Místo toho, oni teď mířili zpátky do jejich hotelu a chystali se spát. No, asi ne hned. Neměla jsem pochyb o tom, že pokud se Lissa a Christian dostanou přes své nedávné hašteření, vrátí se zpátky k probodávání

polštářů. Stejně jako vždycky jsem chtěla, aby zase byli spolu, ale nemohla jsem si pomoct, že takhle to bude bezpečnější.Nebo možná ne.Skupina sem často chodila na večeři a vždycky v jinou dobu, než lidé, takže spousta míst na parkovišti byla prázdných, jak přes něj přecházeli. Strážci neměli zaparkováno vzadu, ale ani ne blízko východu. Nicméně, zaparkovali blízko jedné svítí lampy.Výjimkou,že teď auto nebylo osvětlené. Světlo bylo rozbité.Grant a Priscilliny strážci si toho všimli hned. Byl to malý detail, ke kterému byli vyškoleni, aby je upozornil: nic neobvyklého, něco, co by se změnilo. V blesku dva z nich vytáhli kůly a doprovázeli Moroje. Trvalo jen pár sekund,než Serena a strážce přidělený Christianovi jim pokynuli, aby je následovali. To bylo něco jiného,pro co jsme byli vyškoleni. Buďte ve střehu. Reagujte. Následujte své kolegy.Byli rychlí. Všichni z nich byli rychlí. Ale na tom nezáleželo.Vzhledem k tomu, že najednou Strigojové byli všude.Nejsem si úplně jistá, odkud přišli. Možná, že byli za autem nebo vzadu na parkovišti. Kdybych měla 'ptačí oči' na tuhle situaci nebo tam byla sama se svým "alarmem nevolnosti," měla bych z toho lepší povit. Ale já jsem se dívala na scénu přes oči Lissy a strážci zablokovali její cestu ke Strigojům, kteří se zdáli, že se objevili z ničeho nic, pokud se jí týkalo. Většina akcí byla rozostřená. Její strážci ji strkali kolem sebe, snažili se ji udržet v bezpečí, jak se červené oči a bílé tváře objevili všude. Viděla to všechno celá naplněná strachem.Ale netrvalo dlouho, a obě jsme uviděly lidi umírat. Serena, stejně jako byla rychlá a silná v hotelovém pokoji, vsadila kůl čistě mužskému Strigoji přes srdce. Pak, na oplátku, žena od Strigojů skočila na strážce Priscilli a zlomila mu vaz. Lissa si byla vzdáleně vědoma, že jí obalila Christianova paže, tlačil ji k SUV a stínil ji vlastním tělem. Zbývající strážci také stále tvořili ochranný kruh, jak nejlépe mohli, ale je rozptýlili. Jejich okruh slábnul - a oni byli opuštění.Strigojové zabíjeli jednoho strážce po druhém. Nebylo to nedostatkem dovedností strážců. Oni byli prostě v přesile. Jeden Strigoj roztrhl Grantovi krk jeho zuby. Serena byla tvrdě sražená proti asfaltu, přistála hlavou dolů a ani se nepohnula. A hrůza hrůz, Strigoj nešetřil ani Moroje. Lissa - tlačená tak tvrdě proti SUV, se zdálo, že by se mohla stát jedním z nich - vytřeštěnýma očima sledovala,jak jeden ze Strigojů rychle a účinně roztrhl krk Priscille a začal ji pít krev. Morojská žena neměla ani čas zaregistrovat překvapení, ale aspoň neměla žádný skutečný utrpení. Endorfiny zakryly bolest, krev a život vyprchávaly z jejího těla.Lissiny emoce se posunuly do něčeho mimo strach, něco, co sotva cítila. Byla v šoku. Znehybněla. A studená, tvrdá jistota. Věděla, že její smrt se blíží a přijala ji. Její ruka našla Christianovu, mačkala ji pevně a obrátila se k němu, vzala malý štěstí,že poslední co uvidí, budou jeho krásné, průzračné oči. Z pohledu na jeho tvář, bylo poznat, že myslí na podobné věci. V jeho očích byla touha, teplo a láska a -Obrovský šok.Jeho oči se rozšířily, zaměřily se na něco, co bylo hned za Lissou. V tom stejném okamžiku, ruka popadla Lissu za rameno a trhla s ní. To je ono, malý hlas šeptal v ní. To je místo, kde umřu.Potom pochopila Christianův údiv.Čelila Dimitrijovi.

Stejně jako já, měla neskutečný pocit, že je to Dimitrij a přitom není Dimitrij. Mnoho jeho rysů bylo stejné. . . a přece tolik jiné. Snažila se něco říct, něco, ale zároveň slova, tvořící se jí rtech prostě nemohla dostat ven.Intenzivní teplo náhle vzplanulo za ní a oslnivé světlo zapálilo Dimitrijovy bledé rysy. Ani Lissa ani já jsme nemusely vidět,co Christian dělal, jeho kouzly vytvořil ohnivou kouli. Buď šok vidět Dimitrije či strach o Lissu ho pobídl do akce. Dimitrij přimhouřenýma očima lehce koukal světlo, ale pak mu krutý úsměv zkřivil rty a ruka spočívající na rameni sklouzla až ke krku."Vzdej se," řekl Dimitrij. "Zbav se toho nebo zemře."Lissa konečně našla svůj hlas, dokonce s odříznutím od vzduchu. "Neposlouchej ho," vydechla. "Chce nás zabít stejně."Ale za ní teplo zemřelo. Stíny spadly přes obličej Dimitrije znovu. Christian nebude riskovat, i když má pravdu. Sotva se zdálo, že na tom záleželo."Vlastně," řekl Dimitrij, hlas příjemný uprostřed ponuré scény, "Raději bych,aby jste vy dva zůstali naživu. Alespoň o chvíli déle."Cítila jsem, jak se Lissina tvář zamračila. Já bych nebyla překvapena, kdyby to Christian udělal taky, soudě podle zmatku v jeho hlase. Nedokázal ani říct sarkastický komentář. Mohl se jen zeptat na to, co bylo zjevné: "Proč?"Dimitrijovy se zaleskly oči. "Protože potřebuji, abyste byli návnada pro Rose."

15V mé zpanikařené mysli jsem chtěla vstát a běžet pěšky na Lehigh - i přes to,že je to míle a míle daleko - což se mi zdálo jako nejlepší plán. Později jsem věděla, že to bylo z mé ligy. Cesta, cesta byla z mé ligy.Tak jsem vyskočila od mého stolu a vrhla se ven z místnosti, cítila jsem náhlou touhu po Albertě. Viděla jsem ji skočit do akce na svatém Vladimírovi a věděla jsem, že uměla řešit každou situaci. V tomto bodě v našem vztahu, by zareagovala na jakoukoli hrozbu, kterou bych jí oznámila. Strážci u dvora pro mě stále byli cizinci. Za kým jsem mohla jít? Hansem? Chlap, který mě nenávidí? Nebude mi věřit, jako by to udělala Alberta nebo moje matka. Zastavila jsem se v tiché chodbě, odmítla teď řešit takovéhle problémy. Nezáleželo na tom. Já bych mu věřila. Chtěla bych najít někoho, koho bych jen mohla. Každý, kdo by z toho mohl dostat Lissu a Christiana.Jen ty můžeš,hlas syčel v mé hlavě. Ty jsi ta, co Dimitrij chce.Ignorovala jsem to, co jsem si myslela a to především proto, že v mém rozptýlení jsem narazila na někoho, když jsem zabočovala v rohu.Dala jsem tlumený výkřik, který zněl jako "Oomph", jak můj obličej narazila do něčí hrudi. Podívala jsem se nahoru. Michail. Bylo by se mi ulevilo, s výjimkou, že jsem byla příliš plná adrenalinu a starostí. Chytila jsem ho za rukáv a začala ho tahat ke schodům."Pojď! Musíme se dostat pro pomoc!"Michail zůstal na místě, nereagoval moje tahání. Zamračil se, tvářil se klidně. "Co to mluvíš?""Lissa! Lissa a Christian. Dostali jsem Strigojové - Dimitrij. Můžeme je najít. Mohu najít. Ale musíme si pospíšit."Michailův zmatek rostl. "Rose... Jak dlouho už jsi tady?"

Neměla jsem čas. Nechala jsem ho, utíkala po schodech nahoru do hlavního patra budovy. O chvíli později jsem slyšela jeho kroky za mnou. Když jsem dospěla k hlavní kanceláři, čekala jsem někoho, že mě potrestá za mé opouštění trestu, s výjimkou. . . Nikdo si mě nevšiml.Kancelář byla v chaosu. Strážci pobíhali kolem, volali a hlasy byly ve vysoké úrovni. Vědí to, uvědomila jsem si. Oni už to vědí."Hansi!" Zavolala jsem, probourávala si svou cestu davem. On byl na druhé straně místnosti a právě zběsile hovořil. "Hansi, já vím, kde jsou. Kam Strigojové vzali Lissu a Christiana.""Hathawayová, nemám čas na tvoje -" Jeho zamračení zaváhalo. "Máte pouto."Zírala jsem v úžasu. Byla jsem připravena, že mě odežene jako otravný hmyz. Byla jsem připravena na dlouhý boj v přesvědčování. Dala jsem mu ukvapené kývnutí."Viděla jsem to. Viděla jsem všechno, co se stalo." Teď jsem se zamračila. "Jak to, že už to víte?""Serena," řekl zachmuřeně."Serena je mrtvá..."Zavrtěl hlavou. "Ne, ještě ne. I když tak po telefonu zněla. Ať už se stalo cokoliv, ještě dokázala zatelefonovat. Alchymisté jsou u ní a... Uklidí."Přehrávala jsem si události, vzpomínala, jak se Serena udeřila proti asfaltu. Byla to tvrdá rána, a když se ani nepohnula, tak bych předpokládala nejhorší. Přesto kdyby přežila - a zřejmě musela - dokázala jsem si jen stěží ji představit, jak vytáhla mobilní telefon ze své kapsy s krvavou rukou. . . .Prosím, prosím, nech ji naživu, pomyslela jsem si, nevěděla, ke komu jsem se modlila."Pojď," řekl Hans. "Potřebujeme tě. Tvoříme týmy."Tam bylo další překvapení. Nečekala jsem, že mě přijme tak rychle. Nový respekt k Hansovi mě přepadl. Mohl by působit jako kretén, ale byl vůdce. Když viděl výhodu, využil ji. V jednom rychlým pohybu spěchal ven ze dveří, několika strážců za ním. Snažila jsem se držet krok s jejich delšími kroky a viděla,že Michail přichází také."Děláš záchranu," řekla jsem Hansovi. "To je... Vzácné." Váhala jsem v mluvení. Rozhodně jsem ho nechtěla odradit. Ale zachraňování Morojů nebylo normální. Když je Strigoj vzal, oni byli často považováni za mrtvé. Záchranu,kterou jsem udělali po útoku na akademii byla podivná, a chtěla hodně přesvědčování.Hans mi dal ironický pohled. "Jde o Dragomirskou princeznu."Lissa byla drahá, měla větší hodnotu, než cokoliv na světě. A pro Moroje, uvědomila jsem si, ona byla příliš drahé. Mnoho Morojů zajatých Strigoji mohlo být považováno za mrtvé, ale ona nebyla většina Morojů. Ona byla poslední v její linii, poslední jedna z dvanácti starých rodin. Její ztráta by byla ráno pro Morojskou kulturu. Jednalo by se o znamení, znamení, že nás Strigojové opravdu porazili. Pro ni by strážci riskovali záchranou misi.Ve skutečnosti se ukázalo, že riskovali spoustu věcí. Když jsme dorazili do garáže, kde byla vozidla, viděla jsem přicházet spoustu dalších strážců - spolu s Moroji. Poznala jsem pár. Taša Ozerová byla mezi nimi a jako ona, ostatní byli také uživatelé ohně. Když jsem se něco učili, tak to, že oni byli v boji cení. Zdálo se,že hádky Morojů se budou právě teď při bitvě ignorovat, a byla jsem ohromena, jak rychle byli předvoláni. Tašiny oči se setkaly s mými, nerozhodné a dychtivé. Neřekla mi nic. Nemusela.Hans štěkal rozkazy, rozděloval lidi do skupin a vozidel. S každou trochou sebeovládání, kterou jsem mohla sehnat, jsem trpělivě čekala poblíž něj. Má neklidná

povaha mě chtěla ovládnout a začít požadovat, aby věděli, co jsem mohla udělat. On o mně ví, ujistila jsem se. Měl pro mě roli, takže jsem prostě musela počkat.Moje sebeovládání bylo rovněž testováno Lissou. Po tom, co ji a Christiana vzal Dimitrij pryč, jsem opustila její mysl. Nemohla jsem se vrátit, ještě ne. Nemohla jsem ho ještě vidět - vidět Dimitrije. Věděla jsem, že jednou budu muset navádět strážce, ale teď jsem se rozhodla počkat. Věděla jsem, že je Lissa naživu. To bylo vše, na čem teď záleželo.Přesto jsem mě to likvidovalo a byla jsem naplněná napětím, že když se někdo dotkl mé paže, málem jsem do něj vrazila kůl."Adriane..." Vydechla jsem. "Co tady děláš?"Stál tam a díval se na mě a jeho ruka jemně přejela přes mou tvář. Díval se tak vážně, ponurým výrazem ve tváři. Jako obvykle se mi to nelíbilo. Adrian byl jeden z těch lidí, kteří by měli být vždy s úsměvem."Jakmile jsem slyšel novinky, věděl jsem, kde budeš."Zavrtěla jsem hlavou. "Stalo se to ... Nevím, před deseti minutami?" Čas byl pro mě rozmazaný. "Jak to každý může tak brzo vědět?""Rozhlásilo se to po celém Soudu, jakmile se to zjistilo. Mají tam okamžitý varovný systém. Ve skutečnosti je královna pod zámkem.""Co? Proč?" Nějak mě to zlobilo. Taťána nebyla jediná v nebezpečí. "Proč plýtvat zdroji na ni?" Blízký strážce mi dal kritický pohled.Adrian pokrčil rameny. "Strigojský útok poměrně blízko? Berou to jako docela vážnou bezpečnostní hrozbu."Relativně bylo klíčovým slovem. Lehigh byla asi hodina a půl od soudu. Strážci byli vždy na pozoru, s každou vteřinou jsem si přála, abychom se pohybovali rychleji. Pokud by se Adrian neukázal, byla jsem docela jistá,že bych ztratila trpělivost a řekl Hansovi, aby si pospíšil."Je to Dimitrij," řekla jsem tiše. Nebyla jsem si jistá, jestli to měla říct ještě někomu jinému. "To on je ten, kdo je unesl. S jejich použitím mě tam chce nalákat."Adrianova tvář potemněla. "Rose, nemůžeš..." Umlkl, ale já věděla jeho význam."Copak mám na výběr?" Zvolala jsem. "Musím jít. Je to moje nejlepší přítelkyně a já jsem jediná, kdo je k ní může dovést.""Je to past.""Já vím. A on ví,že já to vím.""Co budeš dělat?" Opět platilo, že jsem přesně věděla, co to znamená.Podívala jsem se dolů na kůl,který jsem předtím nevědomky vytáhla. "Co musím. Musím... Musím ho zabít.""Dobře," řekl Adrian, úleva zaplavila jeho rysy. "Jsem rád."Z nějakého důvodu mě to dráždilo. "Bože," odsekla jsem. "To se toužíš zbavit jakékoliv konkurence?"Adrianova tvář zůstala vážná. "Ne, já jen vím, že tak dlouho, jak on je stále naživu - nebo, dobře, druh naživu - pak jsi v nebezpečí. A já to nevydržím. Nevydržím vědomí, že tvůj život je na hraně. A to je to, Rose. Nikdy v bezpečí, dokud není pryč. Chci, abys byla v bezpečí. Potřebuji, abys byla v bezpečí. nemohu... nemohu pomyslet na to, že se ti něco stane."Moje vzplanutí hněvu zmizelo stejně rychle, jako přišlo. "Ach, Adriane, omlouvám se...."Nechala jsem ho vklouznout mi do náruče. Položil mou hlavu na hruď, cítila jsem jeho tep a měkkost jeho košile, na okamžik jsem měla pohodlí. Jen jsem se chtěla ponořit se do něj. Nechtěla jsem být opotřebována těmito pocity strachu: strach o Lissu a

strachu z Dimitrije. Celé to poznání do mě vklouzlo. Bez ohledu na to, co se stane, dnes večer jednoho z nich ztratím. Pokud zachráníme Lissu, Dimitrij zemře. Kdyby přežil, ona zemře. Nebylo šťastného konce pro tento příběh, nic, co by mohlo zachránit mé srdce rozdrcené na kousky.Adrian přejel rty po mém čele a pak se sklonil k mých rtům. "Buď opatrná, Rose. Nezáleží na tom, co se stane, prosím, prosím, buď opatrná. Nemůžu tě ztratit."Nevěděla jsem, co na to říct, jak reagovat na vše, co které teď z něj vyzařovaly. Moje vlastní mysl a srdce bylo zaplaveno tolika smíšenými pocity, že jsem mohla sotva tvořit smysluplné myšlení. Místo toho jsem přitáhl mé rty k sobě a políbil je. Uprostřed všech těch smrtí dnes - smrt, které už byla a která přichází - ten polibek vypadal silnější, než jakýkoliv jiný, který jsme kdy sdíleli. Bylo to živý. Byla jsem naživu a chtěla jsem,aby to tak i zůstalo. Chtěla jsem, aby Lissa byla zpátky a já jsem se chtěla vrátit do náruče Adriana, opět se vrátit ke rtům a žít tenhle život. . . ."Hathawayová! Proboha, musím tě zchladit hadicí?"Odtrhla jsem se od Adriana a spatřila Hansem, jak na mě zírá. Většina SUV byla naplněna. Teď byla řada na mně, abych jednala. Dala jsem Adrianovi pohled na rozloučenou a přinutila se k malému úsměvu, myslím, že byl statečný."Buď opatrná," zopakoval. "Přiveď je zpátky - a sebe taky."Dala jsem mu rychlé kývnutí a pak následovala netrpělivého Hanse do jednoho SUV. Nejbláznivější pocit deja vu byl stále nade mnou, když jsem vklouzla na zadní sedadlo. Bylo to tak, jako v době,kdy Viktor unesl Lissu, málem jsem ztuhla. Taky jsme jeli v podobném černám SUV, strážci se chystali zachránit Lissu. Jen Dimitrij seděl vedle mě - nádherný, odvážný Dimitrij, už je to tak dávno. Přesto tyto vzpomínky byly tak zapuštěné do mé mysli a srdce, že bych mohla vidět každý detail: způsob, jakým si zastrčil vlasy za uši, divoký pohled v jeho hnědých očích, když si šlápl na plyn,a by jsme se k Lisse dostali dřív. Byl tak odhodlaný, tak připraven dělat to, co je správné.Tenhle Dimitrij - Dimitrij Strigoj - byl také rozhodnut. Ale velmi odlišným způsobem."Budeš schopná to udělat?" zeptal se Hans z předního sedadla. Ruka mi jemně stiskla ruku a byla jsem překvapena, že jsem uviděla Tašu vedle mě. Ani jsem si nevšimla, že jede s námi "Spoléháme na tebe."Přikývla jsem, chtěla být hodna jeho úcty. V nejlepším strážcovském zvyku, jsem si své pocity z mého obličeje smyla a snažila se nemyslet na konflikt mezi dvěma Dimitriji. Snažila jsem se nemyslet na to, že v noci,kdy jsme šli po Lisse a Viktorovi, že tu noc jsme s Dimitrijem podlehli kouzlo chtíče. . . ."Jeďte do Lehighu," řekla jsem v pohodovým hlasem. Byla jsem teď strážce. "Budu konkrétnější, až se dostaneme blíž."Byli jsme na cestě dvacet minut, když jsem cítila, že se Lissina skupina zastavila. Dimitrij zřejmě vybral úkryt ne příliš daleko od univerzity, což pro nás bylo snazší je najít. Samozřejmě, že jsem si musela připomenout, že Dimitrij chce, abych ho našla. Věděla jsem, že strážci nebudou potřebovat mé pokyny, dokud nebudeme blíže k Lehighu, tak jsem se uvolnila, skočila Lisse do hlavy a viděla, co se děje.Lissa a Christianovi nebylo ublíženo nebo napadeni, kromě toho, že je tahali a vlekli kolem. Seděli v něčem, co vypadalo jako skladovací prostor - skladovací prostor, které nebyl použit velmi dlouhou dobu. Prach potahoval vše v těžké vrstvě, tak moc, že bylo těžké rozeznat některé věci nahromaděné na vratké polici. Některé nástroje. Papíry tu a tam, stejně jako příležitostné pole. Holá žárovka byla jediným světlem v místnosti, čímž všechno vypadalo kruté a špinavé.

Lissa a Christian seděli rovně na dřevěných židlí, ruce svázané za zády lanem. Na okamžik,mě znovu udeřilo deja vu. Vzpomněla jsem si ,že loni v zimě, spolu s kamarády, jsem byla svázaná na židli a drželi nás Strigojové v zajetí. Od Eddieho pili a Mason zemřel. . . .Ne. Nemysli na to takhle, Rose. Lissa a Christian jsou naživu. Nic se nestalo. Nic se s nimi stane.Lissina mysl byla tady a teď, ale trochu to vypadalo, jako by věděla, že s dívám, rozhlížela se kolem. Vzpomínala na stavbu, ji dovlekli do skladu - stará, opuštěná - což bylo hezké místo pro Strigojské zajatce.Byli tam čtyři Strigoji v místnosti, ale co se Lissy týkalo, jenom na jednom jí záleželo. Dimitrij. Pochopila jsem její reakci. Vnímat ho jako Strigoje bylo pro mě těžké. Neskutečné, dokonce. Trochu jsem si na to zvykla, prostě proto, že jsem s ním takhle nějakou dobu strávila. Přesto, dokonce jsem byla přistižena někdy při pohledu na něj takhle. Lissa nebyla připraven na tohle všechno a byla celkem v šoku.Dimitrij tmavě hnědé vlasy nosil volně-měl je až k bradě- což jsem na něm milovala a přecházel rychle, což způsobilo, že jeho kabát vířil kolem něj. Hodně času byl k Lisse a Christianovi otočený zády, což bylo pro ni ještě více znepokojující. Když neviděla jeho obličej, mohla by skoro věřit, že to byl ten známý Dimitrij. Byl tam s dalšími třemi, když kráčel sem a tam po malém prostoru, neklid vyzařující z něj byl téměř hmatatelný."Pokud strážci skutečně jdou," zavrčel jeden Strigoj, "pak bychom měli být vysláni ven." Byla to vysoká, protáhlá zrzka, která se zdála být Morojka, než se přeměnila. Její tón naznačil, že si nemyslela, že strážci skutečně přichází."Už jdou," řekl Dimitrij tlumeným hlasem, jeho krásný přízvuk mi lámal srdce. "Já vím, že jdou.""Tak mě nech jít ven a být užitečnou!" vyštěkla. "Nemusíš nás nechat hlídat tyhle dva." Její tón byl odmítavý. Opovržlivý, dokonce. Bylo to pochopitelné. Všichni upíři na světě věděli,že se Morojové neumějí bránit a Lissa a Christian byli pevně svázáni."Neznáš je," řekl Dimitrij. "Jsou nebezpeční. Nejsem si ani jist, že tohle je dostatečná ochrana.""To je směšné!"V jednom plynulém pohybu se Dimitrij otočil a hřbetem ruky ji udeřil. Úder byl do zad,oči se rozšířily zuřivostí a šokem. On pokračoval v jeho chůzi, jako by se nic nestalo."Zůstaneš tady a budeš střežit tak dlouho, jak ti řeknu, chápeš?" Couvla a opatrně se dotkla své tváře, ale neřekla nic. Dimitrij se podíval na ostatní. "A vy zůstanete také.Jestli se strážci dostanou tak daleko, budete třeba na více než jen strážní služby.""Jak to víš?" požadoval další Strigoj, měl černé vlasy a zřejmě býval člověkem. Raritou mezi Strigoji. "Jak víš, že přijdou?"Strigoj měl úžasné jednání, ale mezi jejich hašteřením měla Lissa krátkou příležitost promluvit ke Christianovi."Můžeš spálit moje lana?" zamumlala v téměř neslyšném hlase. "Stejně jako s Rose?"Christian se zamračil. Když jsem byla zajata, bylo to, co udělal, abych byla volná. Bolelo to jako čert a měla jsem na rukou puchýře. "Oni by si toho všimli," vydechl zpátky. Rozhovor nepokračoval, protože se Dimitrij náhlé zastavil a obrátil se k Lisse.Vydechla a nehýbala se. Rychle se k ní blížil, poklekl před ní a zadíval se jí do očí. Zachvěla se navzdory svému nejlepšímu úsilí. Ještě nikdy nebyla tak blízko k Strigoji

a skutečnost, že to byl Dimitrij,to bylo mnohem horší. Červené kruhy kolem jeho čoček se zdály, že v ní hořely. Jeho tesáky vypadaly připravený k útoku.Ruka mu hadovitě vylétla ven a chytil ji za krk, naklonil její obličej tak, že mohl dostat ještě lepší pohled do jejích očí. Jeho prsty se zabořily do její kůže, neodřízly ji os vzduchu, ale dost na to, že později bude mít modřiny. Pokud k nějakému později dojde."Vím, že strážci přijdou, protože Rose se dívá," řekl Dimitrij. "Nejsi, Rose?" Sevření se trochu uvolnilo, on přejel prsty Lisse po kůži na krku, tak jemně. . . Dosud nebylo pochyb, že by jí dokázal lehce zlomit krk.Bylo to, jako by se mináhle díval do očí. Mojí duše. Dokonce jsem se cítila, jako by hladil můj krk. Věděla jsem, že to bylo nemožné. Pouto existuje mezi Lissou a mnou. Nikým jiným. Přesto, zrovna v tu chvíli, bylo to, jako by nikdo jiný neexistoval, jen on a já. Bylo to, jako by Lissa nebyla mezi námi."Jsi tam, Rose." Nelítostný úsměvu mu hrál přes ústa. "A nedokážeš opustit jednoho z nich. Ty také nejsi tak hloupá, že bys přišla sama, ne? Možná jednou budeš muset - ale už ne."Prudce jsem vylítla z její hlavy, nemohla zírat do těch očí - a vidět, jak hleděli na mě. Ať už to byl můj vlastní strach nebo Lissin, zjistila jsem, že se moje tělo také třáslo.Donutila jsem se přestat a snažila se zpomalit mé závodící srdce. Polkla jsem a rozhlédla se, jestli si toho někdo všiml, ale všichni byli zaujati diskutováním o strategii - kromě Taši.Její chladné modré oči mě studovaly, její tvář byla s obavami. "Co jsi viděla?"Zavrtěla jsem hlavou, nemohla jsem se na ní podívat. "Noční můra," zamumlala jsem. "Moje nejhorší noční můra se stává skutečností."

16Nemusela jsem přesně spočítat, kolik Strigojů bylo s Dimitrijovou skupinou. Tolik toho, co jsem viděla přes Lissu bylo rozmazané se zmatkem a hrůzou. Strážci, protože věděli,že jsme byli očekáváni, prostě musel nejlépe odhadnout, kolik jich poslat. Hans doufal, že naší drtivou silou získáme moment překvapení. Poslal tolik strážců, kolik jen rozumně bylo podle Soudu možné. Je pravda, že soud byl chráněným oddělením, ale stále nemůže zůstat zcela bez obrany.Pomáhali noví absolventi. Většina z nich tam zůstala a ostřílení strážci šli na naší loveckou výpravu. Bylo nás čtyřicet nebo tak nějak. Bylo to stejně neobvyklé, jako velké skupiny Strigojů. Strážci byli obvykle rozesláni ve dvojicích, možná ve skupinách po třech nejvíce k Morojským rodinám s dětmi. Tak velká síla má přinést stejný potenciál, jako při útoku na akademii.Věděli jsem, že plížit se temnými místy nebude fungovat, tak Hans zastavil náš konvoj kousek od skladiště Strigojů, ke se ukrývali. Budova byla umístěna mimo dálnici. Byla to průmyslová oblast, na sotva opuštěné cestě v lese, ale všechny podniky a továrny byly tak pozdě v noci uzavřeny. Vystoupila jsem z SUV, nechala teplý večer,aby se obalil kolem mě. Bylo vlhko a vlhkost ve vzduchu bylo spíše skličující, když jsem se dusila strachem.Stojící vedle silnice, jsem necítila žádnou nevolnost. Dimitrij nevyslal Strigoje tak daleko, což znamenalo, že náš příjezd byl ještě - typ - překvapení. Hans přešel ke mně a já jsem mu dala nejlepší odhad na situaci, jaký jsem jen mohla, na základě mých omezených informací.

"Ale můžeš najít Vasilisu?" zeptal se.Kývla jsem. "Jakmile budu v budově, pouto mě zavede přímo k ní."Otočil se a zíral do noci, jak auta uháněla po nedaleké dálnici. "Pokud již čekají venku, budou nás cítit a slyšet dlouho předtím, než je uvidíme." Probíhající světlomety na okamžik osvětlily jeho obličej, který byl v zamyšlení. "Říkala jsi, že existují tři vrstvy Strigoj?""Pokud bych mohla říct. Někteří jsou s Lissou a Christianem, pak někteří mimo."Zastavila jsem se a snažila se myslet, co by Dimitrij dělal v této situaci. Určitě jsem ho znala dost dobře, i když byl Strigoj, abych poznala jeho strategii. "Pak další vrstva uvnitř v budově - dříve, než se dostanete do skladu." Nevěděla jsem to jistě, ale to jsem Hansovi neřekla. Předpoklad byl založen na vlastních instinktech, které byly z toho, co budu dělat a co jsem si myslela, že Dimitrij udělá. Myslela jsem, že by bylo nejlepší, kdyby Hans plánoval zajištění o třech vlnách Strigojů.A to je přesně to, co udělal. "Tak jdeme na tři skupiny. Budeš vést skupinu jdoucí k cíli. Další tým bude provázet tvůj a nakonec se oddělí. Budou bojovat s těmi uvnitř, nechají tvojí vedoucí skupinu jít pro zajatce."Znělo tak. . . militaristicky. Cíl. Zajatci.A já. . . vedoucí týmu. Dávalo to smysl s poutem, ale vždy v minulosti si prostě vzali své zkušenosti a mě nechali ve vedlejší skupině. Vítej na bytí strážcem, Rose. Ve škole jsme prováděli všechny druhy cvičení, běh, jak mnoho různých scénářů se Strigoji, co jen naši instruktoři mohli vymyslet. Přesto, jak jsem se dívala nahoru na sklad, všechno to cvičení vypadalo jako hra, hra, která by se v žádném případě nemohla měřit s tím, čemu teď zřejmě budu čelit. Na půl vteřiny mi odpovědnost připadala skličující, ale rychle jsem odhodila takové obavy. To bylo to, pro co jsem byla vyškolena pro to, pro co jsem byla zrozena. Na mých vlastních obavách nezáleželo. Onijsou na prvním místě. Čas tikal."Co budeme dělat, protože je nemůže překvapit?" Zeptala jsem se. Hans nás tedy seznámil s plánem.Téměř škodolibý úsměv mu přelétl na tváři a vysvětlil svůj plán skupinám a současně nás dělil do našich týmů. Jeho přístupná taktika byla smělá a bezohledná. Můj plán.A stejně jako to, že jsme byli pryč. Outsider by nám řekl, že jsme na sebevražedné misi. Možná jsme. To upřímně nevadilo. Strážci se nemohli vzdát posledního Dragomira. A já neopustila Lissu, i by na světě bylo milion Dragomirů.Takže s konečným rozhodnutím, Hans rozhodl pro přímý útok. Naše skupina vlezla zpátky do osmi SUV a vrhla se na ulici s ilegální rychlostí. Vzali jsme celou šířku vozovky, proti nám žádné jedoucí auta. Dvě SUV byly vepředu bok po boku, pak dvě řady po třech. Stočili jsme to na konci silnice, zastavili se skřípěním pneumatik u přední části skladu a vylezli z našich vozů. Pokud pomalá neviditelnost nebyla možná, rádi bychom získali překvapení tím, že jsme rychlí a zuřiví.Někteří Strigojové byli opravdu překvapeni. Je zřejmé, že viděli náš příchod, ale stalo se to tak rychle, že měli jen málo času na reakci. Samozřejmě, když jste byli tak rychlí a smrtící jako Strigoj, trocha času bylo vše, co jste potřebovali. Jejich skupina narostla a Hansův 'venkovní tým' je nahnal ven, strážci z druhé skupiny a mojí tedy mohli jít dovnitř. Morojové ovládající oheň byli přiděleni do venkovní skupiny, ze strachu, že by tam bylo málo místa na oheň, pokud by šli dovnitř.Můj tým se pohyboval kolem bitvy, nevyhnutelně dostávající se do několika Strigojů, kteří neskočili na rozptýlení prvního týmu. S dobře-cvičeným odhodláním jsem ignorovala nevolnost, která se skrze mne proháněla, protože byli Strigojové blízko. Hans mi přísně nařídil nezastavovat, pokud by žádní Strigojové nebyli přímo v mé

cestě, a on a další strážce byli vedle mě,aby mě chránili ode všech hrozeb, které by mi hrozili. Nechtěl nic zdržet od mého vedení jich k Lisse a Christianovi.Bojovali jsme naší cestu do skladu, protože špinavý vchod byl zablokovaný Strigoji. Měla jsem pravdu se, že Dimitrij bude mít víc vrstev na zabezpečení. Překážka vznikla v malém prostoru, a na pár okamžiků to bylo chaotické. Lissa byla tak blízko. Bylo to, jako by mě volala a já jsem hořela nedočkavostí, jak jsem čekala, až bude cesta volná. Můj tým byl hned za mnou, nechal ostatní skupiny do bojovat. Viděla jsem Strigoje a strážce stejně jako na podzim a nenechala se tím rozrušit. Teď bojovat, truchlit později. Lissa a Christian. Musela jsem se soustředit na ně."Tam," řekl Hans, zatáhl mi za ruku. Propast se vytvořila před námi. Existuje ještě spousta Strigojů, ale byli dost rozptylováni, že mojí společníci a já jsme proklouzli. Vzali jsme to pryč chodbou, která byla otevřena ve velkém prázdném prostoru, který tvořil sklad srdce. Několik kusů odpadků a trosek bylo vše, co zbylo z kdysi zde skladováno zboží.Dveře vedli pryč z místnosti, ale teď mi pouto nemuselo říct, kde je Lissa. Tři Strigojové stáli na stráži před vchodem. Tak. Čtyři vrstvy zabezpečení. Dimitrij byl na konci. Nezáleželo na tom. Moje skupina měla deset lidí. Strigojové zavrčeli v osvěžujícím očekávání, jak jsme se na ně vrhli. Prostřednictvím nevysloveného signálu, se polovina mé skupiny jimi zabývala. My ostatní jsme zamířili dolů ke dveřím.Navzdory mému intenzivnímu zaměření na dosažení Lissy a Christiana, jedna malá myšlenka vždy tančila v zadní části mého mozku. Dimitrij. Neviděla jsem Dimitrije v žádném ze Strigojů,se kterými jsme se setkali. S mou plnou pozorností na naše útočníky, nemohla jsem vklouznout Lisse do hlavy k ověření situace, ale byla jsem naprosto přesvědčena, že on byl ještě uvnitř místnosti. Zůstal s ní, když ví, že přijdu. Čeká, až mi bude čelit.Jeden z nich umře dnes večer. Lissa nebo Dimitrij.Dosáhli jsme svého cíle, již jsem nepotřebovala zvláštní ochranu. Hans vytáhl kůl na prvního Strigoje,se kterým se setkal, protáhl se kolem mne a skočil do boje. Zbytek mé skupiny udělal totéž. Vrhli jsme se do místnosti a když jsem si myslela, že dříve tam byl chaos, nebylo to nic ve srovnání s tím, čemu jsme čelili teď. Všichni z nás - strážci a Strigojové - jsme se sotva vešli do místnosti, což znamenalo, že jsme bojovali velmi, velmi zblízka. Žena Strigojka - ta,kterou Dimitrij dříve udeřil - šla na mě. Bojovala jsem na autopilota, sotva vnímala, že můj kůl probodl její srdce. V této místnosti, plné křiku, smrti a boje, tam byli jen tři lidi na světě,na kterých mi teď záleželo: Lissa, Christian, a Dimitrij.Jeho jsem našla posledního. Dimitrij byl se svými dvěma přáteli u protější zdi. Nikdo s ním nebojoval. Stál se zkříženými rucemi-král mapoval své království, jeho vojáci bojovali s nepřítelem. Jeho pohled padl na mě, s pobaveným výrazem a očekáváním. Tohle je místo, kde to skončí. Oba jsme to věděli. Prorvala jsem si svou cestu davem, vyhýbala se Strigojům. Moji kolegové se tlačili do boje vedle mě, vrhli se na toho-kdo mi někdy stál v cestě. Nechala jsem je, aby bojovali, pohybující se směrem ke svému cíli. Všichni,co se teď stalo, vedlo k tomuto okamžiku: konečné zúčtování mezi Dimitrijem a mnou."Jsi krásná v bitvě," řekl Dimitrij. Jeho chladný hlas zněl jasně, a to i nad hlukem boje. "Jako anděl pomsty,který přijde doručit spravedlnosti nebe.""Zábavné," řekla jsem, moje ruka držela kůl. "To je to, proč jsem tady.""Andělé padají, Rose."

Skoro jsem ho dosáhla. Prostřednictvím pouta jsem cítila krátkou vlnu bolesti od Lissy. Pálení. Nikdo ji ještě neublížil, ale když jsem viděla pohyb paže koutkem oka, uvědomila jsem si, co se stalo. Christian udělal, na co se ho ptala: Přepálil jí lana. Viděla jsem ji přesunout se,aby ho rozvázala na oplátku, a pak se moje pozornost přesunula zpět k Dimitrijovi. Pokud Lissa a Christian byli volní, pak to všechno bylo lepší. Jejich útěk bude jednodušší, jakmile se zbavíme Strigojů. Pokud se zbavíme Strigojů."Musel jsi udělat spoustu problémů, než jsi mě sem dostal," řekla jsem Dimitrijovi. "Hodně lidí zemře - tvoji a moji."Pokrčil rameny, lhostejný. Byla jsem skoro tam. Přede mnou bojoval strážce s plešatým Strigojem. Z nedostatku vlasů nebyl atraktivní s jeho křídově bílou kůži. Pohybovala jsem se kolem nich."Na to nezáleží," řekl Dimitrij. Byl napjatý, jak jsem se přiblížila. "Na nikom z nich nezáleží. Pokud zemřou, pak samozřejmě nejsou hodni.""Kořist a predátor," zamumlala jsem, připomínaje mi řekl, zatímco mě držel jako vězně.Dosáhla jsem ho. Nikdo teď mezi námi nestál. Tohle bylo odlišné od našich minulých zápasů, kde jsme měli spoustu prostoru a čas na plánování našich kroků. Stále jsme byli namačkáni do místnosti, a v souladu s naší vzdálenosti od ostatních jsme od sebe měli jen malou mezeru. To pro mě byla nevýhoda. Strigojové byli větší než strážci fyzicky: velká místnost by nám to pomohla srovnat s větším manévrovacím prostorem.Dosud jsem ani manévrování nepotřebovala. Dimitrij se na mě snažil čekat, chtěl,abych udělala první krok. Pořád měl dobrou pozici, která zablokovala,abych dostala dobrý výstřel na jeho srdce. Mohla bych udělat nějaké škody, když bych ho sekla někam jinam, ale on by mě pravděpodobně udeřil, což v té blízko by bylo hodně silný. Tak jsem se snažila čekat také."Všechna ta smrt je kvůli tobě, víš," řekl. "Kdyby jsi mě nechala tě probudit... byli by jsme spolu... No, nic z toho by se nestalo. Stále by jsme byli v Rusku, jeden druhému v náručí a všichni tví přátelé tady by byli v bezpečí. Žádný z nich by nezemřel. Je to tvoje vina.""A co lidé, které jsem musela zabít v Rusku? " Požadovala jsem. On si přenesl trochu váhu. Šlo by to teď? "Ti by nebyli v bezpečí, kdybych -"Praskot po mé levici mě vylekal. Christian, nyní osvobozený, právě udeřil židlí do Strigoje zabývajícím se strážcem. Strigoj uhodil Christiana, jak by byl moucha. Christian letěl dozadu, narazil do zdi a přistál na podlaze s mírně ohromeným pohledem. Ušetřila jsem pohled a viděla,jak Lissa běží na jeho stranu. A tak mi bože pomoz, ona měla v ruce kůl. Jak se jí ho podařilo získat jsem netušila. Možná, že ho získala od padlého strážce. Možná, že žádný ze Strigojů jí neprohledával, když jí sem dostali. Konec konců, proč by na Zemi nějaký Moroj měl kůl?"Nechte toho! Zůstaňte z cesty!" Křičela jsem na ně a otočila se zpátky k Dimitrijovi. Ohlédnutí po nich mě rozptýlilo. Uvědomila jsem se,že Dimitrij se chystal zaútočit, podařilo se mi vyhnout, aniž bych dokonce viděla, co dělá. Ukázalo se, že mířil k mému krku a můj nepřesný únik získal svou škodu. Chytil mě rukou za rameno a srazil mě zpět, skoro až k Christianovi. Na rozdíl od mého přítele jsem měla roky odborné přípravy, která mě naučila překonávat něco takového. Uhlídala jsem si rovnováhu a využila dovedností. Potácela jsem se jen trochu, pak se rychle znovu postavila.

Mohla jsem se jen modlit, že mě Christian a Lissa poslechnou a neudělají žádnou hloupost. Moje pozornost musí patřit Dimitrijovi nebo bych se sama zabila. A kdybych umřela, Lissa a Christian by zemřeli taky. Můj dojem při bojích dovnitř byl, že strážci byli v přesile, i když to někdy znamenalo málo. Přesto jsem musela doufat, že moji kolegové skončili s našimi nepřáteli a nechají mě udělat to, co jsem musela.Dimitrij se smál mému úskoku. "Byl bych ohromený, kdyby to,co jsi udělala, nebylo starý deset let. Teď tvoji přátelé... No, taky bojují na deset let staré úrovni. A pro Moroje? To je vlastně docela dobrý.""Jo, no, uvidíme, jaké bude tvoje hodnocení, až tě zabiju," řekla jsem mu. Udělala jsem malou lest, abych zjistila ,jak moc mi věnuje pozornost. Vyhnul se téměř nevšímaje, jako elegantní tanečník."Nemůžeš, Rose. Copak sis to stále neuvědomila? Copak to nevidíš? Nemůžeš mě porazit. Nemůžeš mě zabít. I kdybys mohla, nemůžeš se přes to přenést. Zaváháš. Znovu."Ne, nezaváhám. To je to, co si on neuvědomil. Udělal chybu, když sem Lissu unesl. Ona zvýšila sázky na všechno. Byla tady. Byla skutečná. Její život byl na trati, a za ten. . . za ten bych neváhala.Dimitrij musel být unavený z toho čekání. Vyskočil, rukou znovu po mém krku. A opět jsem se vyhnula, čekala, že mé rameno zase schytá úder. Tentokrát mě za rameno držel. Trhl mnou k němu, triumf hořel v těch červených očí. Prostor, ve kterým jsme teď byli bylo asi vše, co potřeboval, aby mě zabil. Měl, co chtěl.Zdá se, že však nebyl jediný, kdo mě chtěl. Další Strigoj si možná myslel, že by Dimitrijovi pomohl, tlačil se k nám a natáhl se pro mě. Dimitrij vycenil zuby, dal dalšímu Strigoji pohled čisté nenávisti a vzteku."Moje!" Dimitrij zasyčel, udeřil toho Strigoje takovým způsobem, který zřejmě neočekával.A teď se otevřel. Dimitrijovo krátké rozptýlení způsobilo, že uvolnil mé sevření. Ta blízkost mé smrti najednou zmizela, a obrátil se proti němu. Byla jsem na jeho hrudi,u jeho srdce a měla svůj kůl v ruce.Nikdy nebudu moci říct s jistotou, jak dlouhé další události byly. V některých ohledech mi to přišlo, jako jediný úder srdce. Ve stejnou chvíli to bylo, jako bychom byli zmrazení v čase. Stejně, jako by se celý svět zastavil.Můj kůl směroval k němu a jak Dimitrijovy oči padly na mě ještě jednou, myslím, že konečně věřil, že ho zabiju. Neváhala jsem. Dělo se to. Můj kůl byl tam -A pak už ne.Něco mě tvrdě zasáhlo na mé pravé straně, tlačilo mě pryč od Dimitrije a zničilo můj výstřel. Zakopla jsem, sotva se vyhnula tomu, abych do někoho vrazila. Když jsem se vždycky snažila být ostražitá, rozhlédla bych se po boji, teď jsem ostražitost nevnímala. Strigojové a strážci byli po mé levici. Stěna - a Lissa a Christian - po mé pravici.A bylo to Lissa a Christian, kdo mě strčil z cesty.Myslím, že Dimitrij byl stejně překvapen jako já. On byl také stejně překvapen, když Lissa přišla k němu s kůlem v ruce. A jako blesk prostřednictvím pouta jsem si přečetla, co si velmi, velmi pečlivě schovávala vzadu: podařilo se jí okouzlit kůl duchem. To byl důvod, proč byla tak nedočkavá během své posledního tréninku s Grantem a Serenou. Věděla, že zbraň, kterou potřebovala měla a popoháněla ji touha jí použít. Její schovávání všech těchto informací ode mne byl výkon, skoro až okouzlující.

Ne že by na tom právě teč záleželo. Očarovaný kůl nebo ne, nemohla se dostat k Dimitrijovi blízko. Věděl to taky a jeho překvapení se okamžitě změnilo na radostné pobavení - téměř až chápající, stejně jako způsob, jakým se díváte na děti, když udělají něco obdivuhodného. Lissin útok byl trapný. Nebyla dostatečně rychlá. Nebyla dost silná."Ne!" Křičela jsem, skočila směrem k nim, i když si byla docela jistá, že nemůžu být dostatečně rychlá.Najednou, hořící teplá stěna se objevila přede mnou, a já jsem sotva duchapřítomná byla schopna zareagovat. Oheň vyskočil z podlahy, tvořící prstenec kolem Dimitrije, který mě od něj držel. Bylo to matoucí, ale jen na chvíli. Věděla jsem, že to je Christianovo dílo."Nech toho!" Nevěděla jsem, co mám dělat, jestli zaútočit na Christiana nebo skočit do ohně. "Zapálíš všechny naživu!" Požár byl docela řízený - Christian už měl hodně zkušeností - ale v místnosti této velikosti, byl i řízený požár smrtící. Dokonce i ostatní Strigojové ustoupili.Plameny se blížili k Dimitrijovi, stále těsnější a těsnější. Slyšela jsem ho křičet, mohla vidět pohled utrpení, a to i přes oheň. Začalo to sžírat jeho kabát a kouř se z něj vyvalil. Nějaký instinkt mi řekl, že jsem to musela zastavit. . . a přesto, co na tom záleží? Přišla jsem ho zabít. Zaleží na tom, jestli to udělá někdo jiný za mě?A pak jsem si všimla, že Lissa stále útočí. Dimitrij byl šílený, křičel, jak se plameny omotaly kolem něj. Křičela jsem taky. . . pro něj, pro ni. . . to bylo těžké říct. Lissiny paže projely plameny a znovu se bolest prohnala poutem - bolest, jako když jí Christian přepaloval pouta. Přesto dál ignorovala ohnivá muka. Její zaměření bylo správné. Kůlem mířila na srdce.Kůl vyletěl, probodl ho.No, tak něco.Stejně, jako když cvičila s polštářem, neměla docela dost sil, aby kůl šel tam, kam potřebovala. Cítila jsem její zocelení, cítila, jak sbírala každý svůj kousek síly. Využila celou svou sílu, když vyrazila znovu, s použitím obou rukou. Kůl šel dál. Stále ne dost daleko. Toto zpoždění by ji stálo život v normální situaci. Tohle nebyla normální situace. Dimitrij neměl způsob, jak by se k ní dostal, ne s ohněm, který ho spaloval. Přece jen zvládl malý boj, který uvolnil kůl, zničil ten malý pokrok, který udělala. Šklebící se to zkusila znovu, zatlačila kůl zpět do jeho původní polohy.Přesto to nestačilo.Pak jsem přišla ke svým smyslům, věděla jsem, že jsem to musela zastavit. Lissa se pálila sama, když se ho snažila probodnout. Chyběly jí dovednosti. Buď to ho probodnu nebo prostě počkáme, až ho oheň zničí sám. Přesunula jsem se dopředu. Lissa mě zahlédla ve svém obvodu a poslala na mě výbuch nátlaku.Ne! Nech mě to udělat!Příkaz mě tvrdě uhodil, jako neviditelná stěna, která mě zastavila. Stála jsem tam jako omámená, a to jak z donucení a tak poznání, že ho na mě použila. Jen chvíli trvalo, než jsem ho setřásla. Byla příliš rozptýlená, aby do toho dala celý svůj výkon a byla jsem hodně odolná proti nátlaku.Přesto, mírné zpoždění mě zastavilo,abych se k ní dostala. Lissa se chytila své poslední šance, protože věděla, že jiná nebude.Ještě jednou, s pronikavou bolestí kvůli ohni, hodila všechno co mohla do probodnutí Dimitrijova srdce. Její úder byl stále nemotorný, takže to vyžadovalo ještě tlačení a tlačení. Strážce byl vycvičený pro čistý úder. Nemotorný, nebo ne, kůl se konečně

dočkal. Propíchnul srdce. A jak to udělal, cítila jsem magii skrz naše pouto, známé kouzlo,které jsem cítila tak často, když uzdravovala.Výjimkou. . . Tohle bylo stokrát silnější, než jaký jsem kdy zažila. Ztuhla jsem, jako by na mě právě použila nátlak. Cítila jsem, jako všechny mé nervy vybuchly, jako bych právě byla zasažena bleskem.Bílé světlo náhle vybuchlo kolem, světlo, které překrylo oheň. Bylo to, jako by někdo upustil slunce uprostřed místnosti. Křičela jsem, rukou si instinktivně chránila oči, když jsem ustoupila. Zvuky v místnosti mi naznačili, že ostatní měli podobné reakce.Na okamžik to bylo, jako by naše pouto už neexistovalo. Nic jsem od Lissy necítila - žádná bolest, žádná magie. Pouto bylo jako bezbarvý a prázdný jako bílé světlo plnicí místnost. Moc , kterou použila mě zaplavila a ochromila naše pouto.Pak světlo prostě zmizelo. Neztrácelo se. Jen. . . prostě zmizelo. Jako by někdo zmáčknul vypínač. V místnosti bylo ticho, s výjimkou několika reptání o nepohodlí a zmatku. , Že světlo musí být toxické pro citlivé oči Strigojů. Pro mě to bylo dost těžké. Hvězdy tančily v mých očích. Nemohla jsem se soustředit na nic, jak přetrvávající vjem této brilance spálila celé mé vidění.Konečně - s trochou mžourání - jsem tak trochu znovu viděla. Oheň byl pryč, i když černé skvrny na zdi a strop označoval jeho přítomnost, stejně jako některý přetrvávající kouř. Podle mého odhadu tam mohlo být škod víc. Nešetřila jsem čas na tuhle věc, protože se tam přede mnou stal ještě jeden zázrak.Ne jen zázrak. Pohádka.Lissa a Dimitrij byli oba na zemi. Jejich šaty byly spálený a sežehlý. Hrozivý červený a růžový skvrny označily její krásnou pleť z místa, kde oheň byl nejsilnější. Její ruce a zápěstí byly obzvlášť špatné. Viděla jsem krvavé skvrny, kde jí plameny skutečně spálil některou její kůži. Její spáleniny byly až na třetím stupni, jak jsem si pamatovala z akademie. Přesto se zdálo, že necítí žádnou bolest, ani popáleniny neměly vliv na pohyb jejích rukou.Hladila Dimitrijovy vlasy.Zatímco ona seděla v nějaké svislé pozici, on byl v nemotorně roztažený. Jeho hlava spočívala v jejím klíně a ona přejížděla prsty v jeho vlasech v mírném, opakujícím se pohybu - jako člověk hladící dítě nebo dokonce zvíře. Její tvář, dokonce i spálená od ohně, byla zářivá a plná soucitu. Dimitrij mě nazval andělem pomsty, ale ona byla anděl milosrdenství, když se na něj díval a mlela uklidňující, nesmyslná slova.Se stavem jeho oblečení a to, co jsem viděla v ohni, bych očekávala, že bude spálený až ke kostem- což by vypadalo jako noční můra. Přesto, když zvedl hlavou, dal můj první plný pohled na jeho obličej, zřetelně najevo, že byl naprosto nezraněný. Až na popáleniny na jeho kůži - kůži, která byla teplá a opálená, jak první den, co jsem ho potkala. Zachytila jsem jen záblesk v jeho očích, než si zabořil obličej za kolena Lissy. Viděla jsem nekonečné hnědou hloubku, hloubku, do které jsem už tolikrát padala.Bez červených kruhů.Dimitrij. . . nebyl Strigoj.A plakal.

17Zdálo se, jako by celá místnost zadržela dech.Přesto, i tváří v tvář zázraků, strážci - nebo Strigojové, když na to přijde - se dali jen těžko rozptýlit. Boje, které se zastavily nyní byly obnoveny stejně vztekle. Strážci

měli navrch, a ti z nich, kteří se nezabývali posledními Strigoji náhle přiskočili směrem k Lisse, snažili se ji odtáhnout od Dimitrije. K překvapení každého, ho pevně držela a udělala pár slabých pokusů rozehnat ten shluk kolem ní. Ona byla tvrdá a ochranná, znovu mi přišla na mysl jako máma, která se snaží chránit své dítě.Dimitrij ji držel stejně soustředěně, ale on i Lissa byli slabí. Strážci je od sebe nakonec s námahou odtrhli. Ozývaly se zmatené výkřiky strážců,kteří se pokoušeli zjistit, zda mají dimitrije zabít. Nebylo by to těžké. Teď byl bezmocný. Mohl by sotva stát, když ho prudce vytáhli na nohy.To mě probudilo. Prostě jsem zírala, zmrazená a ohromená. Setřásla jsem se ze svého snu, vyskočila jsem kupředu, i když jsem si nebyla jistá, ke komu jsem šla: Lissu nebo Dimitrije."Ne! Přestaňte!" Zařvala jsem, viděla jsem, jsem se někteří strážci pohybují s kůly. "On není to, co si myslíte! On není Strigoj! Podívejte se na něj!"Lissa a Christian křičeli podobné věci. Někdo mě popadl a táhl mě zpátky, říkal mi, abych to nechala na ostatních. Bez přemýšlení jsem se otočila a praštila mého únosce do tváře, zjistila příliš pozdě, že to byl Hans. On trochu ustoupil, zdánlivě více překvapený než naštvaný. Můj útok na něj stačil, aby přilákal pozornost ostatních, a brzy jsem měla vlastní skupinu strážců, kteří mě drželi. Moje úsilí nebylo k ničemu, částečně proto, že jsem byla proti přesile a částečně proto, že jsem na ně nemohla útočit způsobem, jako na Strigoje.Jakýsi strážci mě vytáhli ven, pak jsem si všimla, že Lissa a Dimitrij již byli z místnosti pryč. Požadovala jsem vědět, kde jsou, křičela, že je musím vidět. Nikdo mě neposlouchal. Táhli mě pryč z budovy, kolem znepokojivého množství těl. Většina byli Strigojové, ale poznala jsem také pár tváří strážců od soudu. Ušklíbla jsem se, i když jsem je moc neznala. Bitva skončila a naše strana vyhrála - ale za skvělou cenu. Přežívající strážci to t budou muset vyčistit. Já bych nebyla překvapena, kdyby se objevili Alchymisté, ale v okamžiku, nic z toho nebyla moje starost."Kde je Lissa?" Pořád jsem požadovala, jak mě strkali dovnitř jednoho z SUV. Dva strážci vklouzli ke mně, každý z jedné strany. Neznala jsem se. "Kde je Dimitrij?""Princezna byla přijata do bezpečí," řekl jeden ze strážců rázně. On a ten druhý se dívali přímo před sebe a uvědomil jsem si, že mi nehodlali odpovědět na druhou otázku. Bylo také možné, že na se na to nedalo odpovědět, protože byl..."Kde je Dimitrij?" Opakovala jsem, mluvila hlasitěji v naději, že bych mohla dostat odpověď. "Je s Lissou?"Na to reagovali. "Samozřejmě že ne," řekl strážce, který mluvil předtím."Je... Je naživu?" Byla to jedna z nejtěžších otázek, na které jsem se kdy zeptala, ale musela jsem to vědět. Nenáviděla jsem to přiznat, ale kdybych byla na místě Hanse, nevěřila bych na zázraky. Zahubila bych všechno, co bych vnímala jako hrozbu."Ano," řekl nakonec řidič. "On... To... Je naživu."A to bylo vše, co jsem z nich mohla dostat, bez ohledu na to, jak moc jsem tvrdila a požadovala, aby mě pustili z auta - a věřte mi, že jsem toho udělala hodně. Jejich schopnost ignorovat mě byla docela působivá, opravdu. Abychom byli spravedliví, nejsem si ani jistá, že věděli, co se stalo. Všechno bylo tak rychlé. Jediné, co tito dva věděli bylo, že jim bylo nařízeno, aby mě doprovodili ven z budovy.Pořád jsem doufala, že někdo, kdo něco ví, se připojí k našemu SUV. Ne. Jen další neznámí strážci. Žádný Christian nebo Taša. Ani Hans - samozřejmě, to bylo pochopitelné. Pravděpodobně měl strach, abych ho náhodou neudeřila znovu.

Když jsme byli naložení a vyjeli na silnici, konečně jsem to vzdala a klesla zpátky do sedadla. Ostatní SUV jeli s naším, ale neměla jsem tušení, zda moji přátelé byli v nich.Pouto mezi Lissou a mnou bylo ještě otupělé. Po tomto počátečním šoku, kdy jsem necítila nic, tak jsem v ní začínala cítil malý pocit, říkaly, že jsme stále spojeny a že ona je naživu. To stačilo. Se vší tou magií, kterou použila, bylo naše pouto dočasně oslabeno. Magie mezi námi byla křehká. Pokaždé, když jsem se snažila použít vazbu k její kontrole, to bylo, jako bych se dívala příliš vesele na něco a ještě byla oslepená. Jen jsem musela předpokládat, že to půjde znovu brzo, protože jsem potřebovala její pohled na to, co se stalo.Ne, vybledlý pohled. Potřebovala jsem vědět, co se stalo. Byla jsem ještě trochu v šoku a dlouhá cesta zpět k soudu mi dovolila zapracovat na tom, k jakým faktům jsem se dokázala dostat. Okamžitě jsem chtěla skočit k Dimitrijovi, ale bylo potřeba začít od začátku, pokud jsem chtěla analyzovat vše, k čemu došlo.Za prvé: Lissa okouzlila kůl a zadržela to info ode mě. Kdy? Před jejím výletem na vysokou školu? Na Lehighu? Zatímco byli v zajetí? Nezáleželo na tom.Zadruhé, i přes její nepodařené pokusy s polštářem, se jí dostal kůl do Dimitrijova srdce. Byl to boj, ale Christianův oheň to umožnil. Trhla jsem sebou, připomínajíc si popáleniny,které Lissa utrpěla v průběhu toho utrpení. Cítila jsem bolest, kterou posílala skrz pouto. Adrian nebyl na světě nejlepší léčitel, ale doufejme, že jeho kouzlo bude stačit, aby se jí postaral o zranění.Třetí a poslední skutečnost je. . . no. . . je to pravda? Lissa bodla Dimitrije a použila stejné kouzlo na uzdravení. . . A pak? To byla těžká otázka. Co se stalo, kromě toho, co se cítila jako jaderný výbuch magie přes naše pouto? Kdyby jsem opravdu viděla, co si myslím, že jsem viděla?Dimitrij se. . . změnil.On už nebyl Strigoj. Cítila jsem to v mém srdci, i když jsem na něj měla jen krátký pohled. Bylo to dost, abych viděla pravdu. Strigojské rysy byly pryč. Lissa udělal všechno, v co Robert přísahal, měla všechno, co potřebovala, aby obnovila Strigoje, a určitě po tom všem, magie. . . No, to bylo snadné věřit něčemu,co bylo možné. Že se Dimitrij vrátil, přitiskl se k Lisse se slzami utíkajícími po tváři. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak zranitelného. Nějak jsem nevěřila, že by Strigoj plakal.Něco v mém srdci se bolestně zkroutilo a já jsem zamrkala, abych přestala plakat taky. Rozhlížela jsem zpátky po svém okolí. Mimo vůz, obloha byla zesvětlená. Skoro vyšlo slunce. Strážci měli příznaky únavy na tvářích, přesto záznam výrazy v jejich očích nikdy nezaváhal. Ztratila jsem přehled o čase, ale moje vnitřní hodiny mi řekly, že už jsme nějakou chvíli na cestě. Museli jsme být skoro zpět u dvora.Opatrně jsem se dotkla pouta a zjistila, že se vrátilo, ale stále křehké. Bylo to, jako by blikalo a stále se obnovovalo. To bylo dost, a já jsem vydechla úlevou. Když pouto poprvé přišlo před několika lety, bylo to. . . neskutečný. Teď jsem jej přijala jako součást svého života. Jeho absence mi dnes připadala nepřirozená.Pohlédla jsem do Lissy. Jela v SUV, okamžitě jsem doufala, že s ní uvidím Dimitrije. Jeden pohled v budově mi nestačil. Potřebovala jsem ho vidět znovu, potřebovala zjistit, jestli se tento zázrak skutečně stal. Chtěla jsem se utopit v jeho očích, dívat se na Dimitrije, jako kdysi dávno. Dimitrije,kterého jsem milovala.Ale nebyl s Lissou. Nicméně tam byl Christian a on pohlédl na ni, jak se pohnula. Už spala a stále se necítila ve své kůži. To, s kombinací té spalující bolesti drželo naše pouto zamlžené. Věci se posunuly ze zaměření na mě a dál, ale celkově jsem mohla sledovat, co se děje.

"Jak se cítíš?" zeptal se Christian. Jeho hlas a oči, když na ni zíral,byly naplněni tolika náklonnosti, že se zdálo nemožné, že si toho nevšimla. Ale ona teď byla moc zaujatá."Unavená. Opotřebovaná. Jako... Já nevím. Stejně jako bych byla v hurikánu. Nebo mě přejeli autem. Vyber cokoliv hrozného, tak jsem se cítila."Dal jí malý úsměv a jemně ji pohladil po tváři. Otevřela jsem se víc, cítila jsem,jak v ní její bolest hoří a on se jemně dotknul její kůže, i když opatrně, aby ji to nebolelo."Je to hrozné?" zeptala se ho. "Je všechna kůže spálená? Vypadám snad jako nějaká cizí?""Ne," řekl s malým smíchem. "Není toho tolik. Jsi krásná, jako vždycky. Muselo by toho být víc, aby ses změnila."Cítila pulzující bolest a jak si myslím, bylo tam více škod, než přiznal, ale kompliment jí uklidnil. Na okamžik se jí celá existence zaměřila na jeho tvář, způsob, jakým vycházejíc slunce se začíná zářit.Pak se zbytek jejího světa zřítil na ni."Dimitrij! Musím vidět Dimitrije!"V autě byli strážci, a jak promluvila, rozhlédla se po nich. Jako se mnou, nikdo jí zřejmě nebyl ochoten přiznat, co se stalo."Proč ho nemůžu vidět? Proč jste ho odvedli pryč?" To bylo namířeno na všechny, kdo by něco odpověděl a konečně to udělal Christian."Protože si myslí, že je nebezpečný.""On není. Je prostě... potřebuje mě. Bolí ho to uvnitř."Christianovy oči byly najednou široký, jeho tvář naplněná panikou. "On není... Ty s ním máš pouto?"Myslela jsem,že podle toho, jak se tvářil, si vzpomněl na Avery a jak propojení s více lidmi je strašně nebezpečné. Christian tam nebyl při Robertových vysvětlení o duších,které přicházejí do světa mrtvých a že obnovením Strigoje se nevytvoří pouto.Lissa pomalu zavrtěla hlavou. "Ne... Prostě to vím. Když jsem se... Když jsem ho uzdravovala, spojili jsme se a cítila jsem to. To, co jsem musela udělat. . . Nedokážu to vysvětlit. "Přejela si rukou vlasy, frustrovaná, že nemůže dát své kouzlo do slov. Únava jí začala lapit." Bylo to, jako bych operovala jeho duši," řekla nakonec."Oni si myslí, že je nebezpečný," opakoval Christian jemně."On není!" Lissa se zamračila kolem sebe na zbytek cestujících ve vozu, kteří se dívali někam jinam. "On už není Strigoj.""Princezno", začal jeden ze strážců nejistě, "Nikdo doopravdy neví, co se stalo. Nemůžete mít jistotu, že -""Jsem si jistá,"řekla, hlasem příliš hlasitě v tak malém prostoru. Vzduch kolem ní byl velící. "Já to vím. Zachránila jsem ho. Přivedla jsem ho zpátky. Vím, že každou částí mého těla i duše, že už není Strigoj!"Strážci vypadali nesví, že by měli opět promluvit. Myslím, že byli jen zmateni a opravdu, jak by nemohli být? Nebylo pro to žádné vysvětlení."Pst,"řekl Christian, položil ruku na její."Neexistuje nic, co můžeš udělat, dokud nejsme zpátky u soudu. Stále jsi zraněná a vyčerpaná - máš to na sobě celé napsané."Lissa věděla, že má pravdu. Byla zraněná a vyčerpaná. Magie jí úplně vyčerpala. Současně, co udělala pro Dimitrije, ji k němu vytvořilo pouto - nikoli magické, ale psychické. Opravdu byla jako matka. Cítila, že ho musí chránit a měla o něj strach."Potřebuju ho vidět," řekla.Ona potřebuje? Co já?

"Uvidíš," řekl Christian, znějící jistější, než jsem měla podezření, že byl. "Ale teď se snaž odpočívat.""Nemůžu," řekla, i když potlačila zívnutí.Úsměv přelétl přes jeho rty, a objal ji kolem ramen a přitáhl si ji co nejblíže,jak bezpečnostní pásy povolili. "Zkus to," řekl jí.Položila si hlavu na jeho hruď a jeho blízkost jí hojila sama o sobě. Starosti a obavy o Dimitrije jí stále procházely, ale její tělo bylo pro svou potřebu tentokrát silnější. Nakonec upadla do spánku v Christianově objetí, sotva ho slyšela zamumlat "Veselé narozeniny."O dvacet minut později, náš konvoj dorazil zpátky u soudu. Myslela jsem, že to znamenalo okamžitou svobodu, ale moji strážci se nechystali vyjít ven, čekali na nějaký signál nebo instrukce, o kterých se mi nikdo neobtěžoval zmínit. Ukázalo se, že čekali na Hanse."Ne," řekl, pevně položil ruku na moje rameno, jak jsem vystřelila z auta a snažila se dostat pryč. . . No, nebyla jsem si jistá kam. Tam, kde je Dimitrij. "Počkej.""Musím ho vidět!" Zvolala jsem a snažila se ho přetlačit. Hans byl jako cihlová zeď. Vzhledem k tomu, že dneska pobil víc Strigojů než já, bych si myslela, že bude unavený a slabý. "Musíš mi říct, kde je."K mému překvapení, to Hans udělal. "Pod zámkem. Daleko, daleko mimo tvůj dosah. Nebo kohokoli jiného. Vím, že to býval tvůj učitele, ale je lepší, když bude pro teď stranou."Můj mozek, unavený z noční aktivity a rozrušený emocemi se s tím nemohl smířit. Christianova slova se vrátila ke mně. "On není nebezpečný," řekla jsem. "On už není Strigoj.""Jak si můžeš být tak jistá?"Stejná otázka byla položena Lisse. Jak bychom mohli opravdu odpovědět? Věděli jsme to, protože jsme vynaložili neuvěřitelné úsilí, abychom zjistili, jak změnit Strigoje, a když se řídili podle těch pokynů, vybuchla atomová bomba magie. Nebylo to dost důkazů? Copak Dimitrijův vzhled nestačil?Místo toho, moje odpověď byla, jako Lissina. "Prostě to vím."Hans zavrtěl hlavou a teď jsem mohla vidět, že ve skutečnosti byl vyčerpaný. "Nikdo neví, co se děje s Belikovem. Ti z nás, kteří tam byli... No, nejsem si jistý, co jsem viděl . Všechno co vím je, že byl před chvílí vedoucí Strigojů a teď je venku na slunci. Nedává to žádný smysl. Nikdo neví, co je.""Je to dhampýr.""A to zjistíme," pokračoval, ignoroval můj komentář, "Belikov musí zůstat pod zámkem, než ho prověříme." Prověřit?To se mi nelíbilo. Bylo to, jako by Dimitrij byl laboratorní zvíře. To moje nálada vzplanula a málem jsem na Hanse začala řvát. O chvíli později jsem se dostala sama pod kontrolu."Pak musím vidět Lissu.""Ona byla přijata do zdravotnického zařízení k ošetření - což ona potřebuje velmi nutně. Nemůžeš tam jít," dodal v očekávání nad mou další reakcí. "Je tady polovina strážců. Je tu chaos a ty překážíš.""Tak co mám sakra dělat?""Jdi se vyspat." Dal mi ironický pohled. "Stále si myslím, že máš špatný názor, ale po tom, co jsem viděl tam... Dobře, řeknu to. Víš, jak bojovat. Potřebujeme tě - zřejmě pro více než papírování. Teď běž o sebe pečovat."A bylo to. Zamítnutí v jeho hlase bylo jasné a jak strážci spěchali kolem, bylo to, jako bych neexistovala. Ať už jsem předtím měla potíže, zdálo se, že se na ně zapomnělo.

Žádné další papírování. Ale co jsem měla dělat? Byl Hans blázen? Jak bych mohla spát? Musela jsem něco udělat. Musela jsem vidět Dimitrije - ale nevěděla jsem, jak to provést. Pravděpodobně byl ve stejným vězení, jako byl kdysi Viktor, což pro mě bylo nepřístupné. Také jsem potřebovala vidět Lissu - ale ona byla hluboko v lékařském centru. Tady jsem neměla moc. Potřebovala jsem apelovat na někoho, kdo má vliv.Adrian!Kdybych šla k Adrianovi, možná by mohl vytáhnout nějaké kontakty. Měl své královské připojení. Sakra, královna ho milovala, i přes jeho flákačské způsoby. Zabíjelo mě, když jsem si uvědomila, že dostat se k Dimitrijovi a vidět ho hned je nemožné. Ale lékařské centrum? Adrian mě mohl dostat k Lisse, i když to tam bylo přeplněné a chaotické. Pouto bylo ještě rozmazané a mluví s ní přímo by mi dovolilo, abych získala přímé odpovědi o Dimitrijovi. Plus, jsem ji chtěla vidět na vlastní oči, že je v pořádku.Přesto, když jsem dospěla k Adrianovu bydlení u soudu, byla jsem informována vrátný, že Adrian už odešel před malou chvílí - dost ironicky - šel do zdravotnického střediska. Zasténala jsem. Samozřejmě, že už tam bude. Kvůli jeho léčitelským schopnostem ho povolali z postele. Slabý, nebo ne, mohl by určitě pomoct."Byla jsi tam?" Zeptal se mě vrátný, jak jsem začala vyrážet zase pryč."Cože?" Na chvíli jsem si myslela, že mluvil o zdravotnickým středisku."Bitva se Strigoji! Záchrana. Slyšeli jsme celou řadu věcí.""Už? Co jsi slyšel?"Oči toho chlapa byly široké a nadšené. "Říká se, že téměř každý strážce zemřel. Ale chytili jste Strigoje a přivedli ho zpět.""Ne, ne... Tam bylo více zranění, než smrti. A taky..." Na okamžik jsem nemohla dýchat . Co se stalo? Co se vlastně stalo s Dimitrijem? "Strigoj byl změněn zpět na dhampýra."Dveřník zíral. "Dostala jsi ránu do hlavy?""Já říkám pravdu! Vasilisa Dragomirová to udělala. Se silou duchem. Rozšiř to kolem."Nechala jsem ho s ústy dokořán. A stejně jako to, že jsem neměla více možností, jak získat více informací. Vrátila jsem se do svého pokoje s poraženým pocitem, ale také strašně ospalým. Alespoň to, co jsem původně myslela. Po nějakém tempu jsem seděla na posteli, abych přišla na nějaký plán. Přesto, že před chvílí jsem si myslela, že půjdu spát, upadnout do spánku bylo těžké.Probudila jsem s vyskočením, zmatená a s bolestmi v každé části mého těla, že jsem si ani neuvědomila, že jsem v boji získala také rány. Nakoukla jsem na hodiny, ohromena, jak dlouho jsem spala. V upírském rozvrhu bylo pozdě ráno. Během pěti minut jsem se osprchovala a převlékla do neroztrhaného a nekrvavého oblečení. Stejně jako to, že jsem byla venku ze dveří.Lidé byli venku s jejich každodenními činnostmi, ale každý pár nebo skupina,která prošla se zdála, že hovořila o bitvě ve skladu- a o Dimitrijovi."Víš, že ona může uzdravovat," slyšela jsem jednoho Morojského kluka mluvit ke své ženě. "Proč ne Strigoje? Proč ne mrtví?""Je to šílenství," opáčila žena. "Nikdy jsem nevěřila, v toho ducha. Je to lež, zakrýt skutečnost, že dívka Dragomirová se nikdy specializovala."Neslyšela jsem zbytek jejich konverzaci, ale ostatní,kolem kterých jsem prošla, měli podobné témata. Lidé byli přesvědčeni, že buď celá věc byla podvod nebo že Lissa je světec. Každý tak často mluvil o tom, že strážci experimentují se Strigojem. Ve všech

spekulací. Ale nikdy jsem neslyšela Dimitrijovo jméno ani nevěděla, co se s ním opravdu děje.Soustředila jsem se pouze na svůj plán: Přijít ke strážím, kteří hlídali vězení u Soudu, i když jsem si nebyla jistá, co bych vlastně měla dělat, když se tam dostanu. Nebyla jsem ani úplně jistá, že tam Dimitrij ještě byl, ale zdálo se to s největší pravděpodobností. Když jsem prošla kolem strážce podél cesty, trvalo mi několik vteřin,než jsem si uvědomila, že ho znám. Zastavila jsem se a otočila."Michaile!" Ohlédl se a uviděl mě, přistoupil. "Co se děje?" Zeptala jsem se, ulevilo se mi dívat se na přátelský obličej. "Už pustili Dimitrije?"Zavrtěl hlavou. "Ne, stále se snaží zjistit, co se stalo. Všichni jsou zmatení, i když princezna stále přísahá co ho viděla, že už není Strigoj."V Michailově hlase byl zázrak - a taky nedočkavost. Doufal, že je to pravda, že by mohla být šance pro jeho milovanou, aby byla spasena. Mé srdce bolelo za něj. Doufala jsem, že on a Soňa mohli mít šťastný konec, stejně jako -"Počkej. Cos to říkal?" Jeho slova mě vytáhla z mého romantického přemítání. "Říkal jsi,že Lissa ho viděla? Myslíš po boji?" Okamžitě jsem se koukla skrz pouto. Bylo postupně rostoucí a jasnější - ale Lissa spala, tak jsem se nedozvěděla nic."Požádal o ni," vysvětloval Michail. "Tak ji nechali- hlídanou samozřejmě."Dívala jsem se, moje čelist skoro spadla na zem. Dimitrije mohli vidět návštěvníci. Oni skutečně nechali návštěvníky, aby ho viděli. To mi rozzářilo mou temnou náladu, která se ve mně zakořenila. Obrátila jsem se pryč. "Díky, Michaile.""Počkej, Rose -"Ale já jsem se nezastavila. Běžela jsem ke strážcům,kteří hlídali vězení, vzpomínala na to, co jsem se právě dozvěděla. Byla jsem příliš nadšená, moc oživená touto novou informací. Můžu vidět Dimitrije. Mohla bych být konečně s ním, zpátky jako dřív."Nemůžeš ho vidět."Doslova jsem se zastavila, když mě strážce zastavil v přední recepci."C-co? Musím vidět Dimitrije.""Ne návštěvníci.""Ale Lissa - ehm, Vasilisa Dragomirová ho viděla.""Ptal se na ni."Dívala jsem se nevěřícně. "Musel o mě požádat taky."Strážce pokrčil rameny. "Jestli to udělal, nikdo mi to neřekl."Hněv,který jsem držela ode včerejška se konečně probudil. "Tak běž najít někoho, kdo to ví! Dimitrij mě chce vidět. Musíš mě nechat jít dovnitř. Kdo je tvůj šéf?"Strážce se na mě zamračil. "Já nikam nejedu, dokud moje služba nebude u konce. Když odejdeš, někdo pro tebe potom pošle. Až pak, bez zvláštního povolení tam nikdo nesmí."P překonání zabezpečení v Tarasovu, jsem se cítila docela jistá, že bych tohohle chlapa dokázala odstranit rychle. Nicméně, jsem se cítila stejně přesvědčena, že kdybych se tam dostala, narazila bych na mnohem více strážců. Musela jsem vymyslet něco rozumného. Bylo to Dimitrij. Něco pro něj musím udělat. Mírným podívám do pouta jsem viděla možnost. Lissa se právě probudila."Fajn," řekla jsem. Zvedla jsem bradu a dala mu povýšený pohled. "Díky za 'pomoc'." Nepotřebovala jsem odpověď. Šla jsem za Lissou.Ona bydlela na téměř opačném konci dvora a já jsem tu vzdálenost překonala rychlostí světla. Když jsem konečně dosáhla svého, a když otevřela dveře do jejího pokoje, uviděla jsem, že ona byla připravena skoro stejně rychle, jako já. Ve

skutečnosti jsem cítila, že ona byla velmi blízko k odchodu. Studováním obličeje a rukou jsem zjistila úlevou, že téměř všechny popáleniny byly pryč. Několik červených skvrn zůstalo na prstech, ale na tom nezáleželo. Adrianovo dílo. Žádný doktor by tohle nedokázal. V bledě modrém tílku se svými blond vlasy staženými dozadu,se ale vůbec nedívala se jako někdo, kdo zažil takové velké utrpení před méně než dvacet čtyřmi hodinami."Jsi v pořádku?" zeptala se. I přes všechno ostatní, co se stalo, nikdy se o mě nepřestala obávat."Jo, dobře." Fyzicky, přinejmenším. "Ty?"Přikývla. "Fajn.""Vypadáš dobře," řekl jsem. "Včera v noci... Myslím, že jsem se docela bál. S ohněm..." Nemohl jsem se docela dokončit."Jo," řekla a podívala se ode mě pryč. Zdálo se, že je nervózní a nesvá. "Adrian léčí docela dobře.""Je to, kam jdeš?" V poutu bylo rozrušení a neklid. Bylo by rozumné, kdyby chtěla, aby si pospíšila k lékařskému centru a pomohla taky. S výjimkou. . . Další zkoumání mi dalo překvapivou pravdu. "Jdeš se podívat na Dimitrije!""Rose -""Ne," řekla jsem netrpělivě. "Je to perfektní. Půjdu s tebou. Byla jsem tam a oni mi nedovolili jít dovnitř.""Rose -" Lissa teď vypadala velmi trapně."Dali mi nějaký kecy o tom, jak že se ptal na tebe a ne na mě a že to je důvod, proč mě nemůžou nechat jít dovnitř. Ale jestli půjdeš ty, budou mě muset pustit."Rose," řekla pevně, konečně prorazila mé tlachání. "Nemůžeš jít.""Já - co?" Přehrála jsem její slova, jen v případě,že jsem přeslechla. "Samozřejmě že můžu. Musím ho vidět. Ty víš, že ano. A on musí vidět mě."Pomalu zavrtěla hlavou, stále ještě nervózní - ale také soucitná. "Ten strážce měl pravdu," řekla. "Dimitrij se po tobě neptal. Pouze po mně."Všechny mé dychtivosti, všechno, co mě spalovalo, se najednou zmrazilo. Byla jsem ohromená, zmatená víc než cokoliv jiného. "No..." Připomněla jsem si, jak jí minulý večer držel, jeho zoufalý výraz ve tváři. Nenáviděla jsem to přiznat, ale to jaksi nedávalo smysl, proč by o ni požádal první. "Samozřejmě, že mě chce vidět. Všechno je to nové a cizí, a ty jsi ten, kdo ho zachránil. Jakmile přijde víc, bude mě chtít vidět taky.""Rose, nemůžeš jít." Tentokrát byl smutkem v jejím hlase,který se odrážel přes pouto, což mě zaplavilo. "Nejen to, že se po tobě neptal. Konkrétně řekl, že tě nechce vidět."

18Věc, která je vážně otravná v tomto psychickém spojení s někým je, že hned poznáte, když lže - nebo, v tomto případě, nelže. Přesto, moje reakce byla okamžitá a instinktivní."To není pravda.""Není?" Dala mi kousavý pohled. Ona věděla, že jsem mohla cítit pravdu v jejích slovech.

"Ale to... To nemůže..." Moc často jsem slova neztrácela - a určitě ne s Lissou. To já byla v našem vztahu ta pozitivní a vysvětlila jí, proč to muselo být tak, jak bylo. Někde v našem poutu jsem si uvědomila, že Lissa ztratila svojí křehkost."Mrzí mě to," řekla a hlas stále soucitný, ale také přísný. Pouto mi prozradilo, jak moc nenáviděla,že mi říká nepříjemné věci. "Žádal mě... konkrétně mi říkal, abys tam nechodila. Taky, že tě nechce vidět."Zírala jsem na ni prosebně, můj hlas téměř dětský. "Ale proč? Proč by to říkal? Samozřejmě, že chce se mnou mluvit. Musel být zmatený....""Já nevím, Rose. Vím jen to, co mi řekl. Je mi to líto." Sáhla po mně, jako by mě chtěla obejmout, ale já jsem odstoupila. Moje hlava byla stále otřesena."Půjdu s tebou stejně. Budu čekat nahoře s jinými strážci. Potom, když řekneš Dimitrijovi,že jsem tam, tak si to rozmyslí.""Nemyslím si, že bys měla," řekla. "Zdál se opravdu vážný,když říkal, aby tam nechodila- téměř zoufalý. Myslím, že věděl, že by jsi ho mohla rozrušit.""Rozrušit ho? Rozrušit ho? Liss, to jsem já! On mě miluje. Potřebuje mě."Trhla sebou, a já si uvědomila, že jsem na ni křičela. "Já udělám, co řekl. Je to všechno tak matoucí... Prosím. Nevkládejte mi v této pozici. Prostě... Počkáme a uvidíme, co se stane. A pokud chceš vědět, co se děje, můžeš vždycky... "Lissa nedokončila, ale já jsem věděla, co navrhuje. Nabízela, abych byla s ní při setkání s Dimitrijem prostřednictvím pouta. Bylo to velký gesto z její strany - ne, že by mě mohla zastavit, kdybych to chtěla udělat. Přesto se jí obvykle nelíbila představa, že ji 'špehuju' . Bylo to to nejlepší, co ji napadlo, abych se cítila lépe.Ne že by to skutečně pomohlo. Všechno bylo stále bláznivý. Mně je odepřen přístup k Dimitrijovi. Dimitrij mě údajně nechtěl vidět! Jak je to k čertu možný? Moje kurážná reakce ignorovala vše, co právě řekla a šla by spolu s ní, začala by řvát, kdyby odmítla. Pocity z pouta mě prosily. Nechtěla dělat problémy. Nemusí rozumět Dimitrijovu přání, ale cítila, že by měla být poctěna, dokud nemohla situaci lépe posoudit."Prosím," řekla. Žalostný slovo mě nakonec přesvědčilo."Dobře." To mě zabilo, že to říkám. Bylo to jako přiznat porážku. Ber to jako taktický ústup."Děkuji ti." Tentokrát mě obejmula. "Přísahám, že dostaneš víc informací a zjistíš, co se děje, ano?"Kývla jsem, stále deprimovaná a šli jsme ven z budovy spolu. S ponurou neochotou, jsem se s ní rozešla, když přišel čas, nechat ji jít k budově strážců,já jsem mířila do pokoje. Jakmile byla z mého pohledu, okamžitě jsem vklouzla do její hlavy a sledovala jejíma očima, když procházela dokonale posečenou trávou. Pouto bylo ještě trochu zamlžený, ale po minutách stále jasnější.Její pocity se míchaly. Cítila se kvůli mně špatně, vinu, že mě musela odmítnout. Současně se těšila na návštěvu Dimitrije. Ona ho potřebovala vidět taky - ale ne stejným způsobem jako já. Stále se za něj cítila zodpovědná, hořela v ní touha, aby ho chránila.Když dorazila do hlavního sídla budovy, strážce, který mě zastavil se na ni kývl na pozdrav a pak se rychle volal. O několik okamžiků později vstoupili tři strážci a pokynuli Lisse,aby je následovala do hlubin budovy. Všichni vypadali neobvykle pochmurně, a to i na strážce."Nemusíte to udělat," řekl jí jeden z nich. "Jen proto, že se pořád ptá...""Je to v pořádku," řekla chladně, důstojný vzduch všech královských. "Mně to nevadí."

"Kolem bude spousta strážců, stejně jako minule. Nemusíte se starat o vaši bezpečnost."Dala všem ostrý pohled. "Nikdy jsem z něj neměla strach."Jejich sestup do budovy nižší úrovně přinesli bolestné vzpomínky, když Dimitrij a já jsme navštívili Viktora. Mezi Dimitrijem a mnou bylo dokonalé spojení, Dimitrijem, který mě úplně chápal. A po návštěvě byl rozzuřený z Viktorových výhružek proti mně. Dimitrij mě miloval natolik, že byl ochoten udělat cokoliv, aby mě ochránil.Dveře chráněné klíčem na kartu konečně povolily přístup do patra, která se skládala většinou z dlouhé chodby lemovanou celami. Nebyl tu stejný skličující pocit, jako měl Tarasov, ale toto místo bylo ostré a lemovaný ocelemi, což vám nepřinášelo zrovna teplé a radostné myšlenky.Lissa sotva dokázala jít po chodbě, protože byla přeplněná strážci. Vše, kvůli zabezpečení jediné osoby. Nebylo nemožné,aby Strigoj prorazil ocelové tyče cely, ale Dimitrij nebyl Strigoj. Proč to neviděli? Byli slepí?Lissa a její doprovod si udělal cestu davem a zastavil se před jeho celou. Vypadala absolutně studená, jako všechno ostatní v této oblasti vězení, s ne více vybavením, které bylo nutné. Dimitrij seděl na úzké posteli, nohy byly natažené, nakláněl se do rohu zdi a stále byl zády ke vstupu do cely. Nebylo toto, co jsem očekávala. Proč nebil do tyčí? Proč nepožadoval, aby ho pustili a neříkal jim, že není Strigoj? Proč byl tak potichu?"Dimitriji."Lissin hlas byl měkký a jemný, naplněný teplem, které bylo výrazné oproti chladu cely. Byl to hlas anděla.A jak se Dimitrij pomalu otočil, bylo jasné, že si to myslel taky. Jeho výraz se změnil před našima očima, z pochmurnosti do úžasu.Nebyl jediný, plný údivu. Moje mysl mohla být spojena s Lissou, ale zpátky přes dvůr, mé vlastní tělo téměř přestalo dýchat. Letmý pohled,který jsem od něj dostala včera večer byl úžasný. Ale tohle. . . tento úplný pohled, jak se díval na Lissu - na mě - inspiroval úzkost. Byl to zázrak. Dárek. Div.Vážně. Jak by si někdo mohl myslet, že byl Strigoj? A jak jsem se mohla nechat přesvědčit, že ten Dimitrij na Sibiři byl tenhle? Už byl čistý od bitvy a měl na sobě džíny a jednoduché černé tričko. Jeho hnědé vlasy měl stažené dozadu do krátkého ohonu, a slabý stín přes jeho spodní stranu ukázal, že se potřeboval oholit. Asi mu nikdo nechtěl nechávat břitvu. Bez ohledu na to, vypadal téměř sexy - reálnější, více dhampýr. Více naživu. Jeho oči byly rozšířené. Jeho smrtelně bílá kůže - nyní pryč - byla vždy překvapující, ale ty červené oči byly nejhorší. Teď byly perfektní. Přesně takové, jak bývaly. Teplé a hnědé a hluboké. Mohla bych se na ně dívat navždy."Vasiliso," vydechl. Zvuk jeho hlasu sevřel mou hruď. Bože, jak se mi stýskalo po jeho hlasu. "Ty ses vrátila."Jakmile se začal blížit k mřížím, strážci kolem Lissy začali uzavírat pozice, připraveni jej zastavit, kdyby se pokusil praštit. "Zpátky!" vyštěkla královským tónem, mračil se na všechny kolem sebe. "Dejte nám nějaké místo." Nikdo nereagoval ihned a ona dala více energie do svého hlasu. "Myslím to vážně! Krok zpátky!"Cítila jsem nejnepatrnější pramínek magie přes naše pouto. Nebylo to velké množství, ale ona podpořila svá slova trochou nátlaku. Bylo sotva možné ovládnout tak velkou skupinu, ale příkaz měl dost síly, aby se trochu pohnuli a vytvořili prostor mezi ní a Dimitrijem. Obrátila svou pozornost zpět k němu, chování okamžitě změnila z nelítostného.

"Samozřejmě jsem se vrátila. Jak se máš? Jsou..." Vrhla nebezpečný pohled na strážce v hale. "Zacházejí s tebou dobře?"Pokrčil rameny. "Fajn. Nikdo mi neubližuje." Kdyby byl takový jako za starých časů, on by nikdy nepřiznal, že mu někdo ublížil. "Jen spoustu otázek. Tolik otázek." Jeho hlas zněl unaveně, znovu. . . velmi rozdílný od Strigoje, který nikdy nepotřeboval odpočinek. "A moje oči. Pořád chtějí zkoumat mé oči.""Ale jak se cítíš?" zeptala se. "Ve tvé mysli? Ve tvém srdci?" Pokud by celá tahle situace nebyla tak smutná, tak bych byla pobavená. Bylo to velmi terapeutní výslech - něco, co jsem já a Lissa zažívaly často. Nesnášela jsem tyhle otázky, ale teď jsem opravdu chtěla vědět, jak se cítil Dimitrij.Jeho pohled, který se tak soustředěně zaměřoval na ni,se teď rozplynul a rostl do rozostření. "Je to... Je to těžké popsat. Je to, jako bych se probudil ze snu. Noční můry. Jako bych sledoval někoho jiného jednat prostřednictvím mého těla - stejné, jako bych byl ve filmu nebo hře. Ale nebyl to někdo jiný. Byl jsem to já. Všechno jsem to byl já a teď jsem tady, a celý svět se změnil. Mám pocit, jako bych se všechno znovu učil.""To přejde. Zvykneš si na to, jakmile se usadíš do svého starého já." To bylo asi na její straně, ale cítila se tak jistá.Naklonil hlavu směrem ke shromážděným strážcům. "Oni si to nemyslí.""Budou," řekla neústupně. "My jen potřebujeme více času." Rozhostilo se ticho a Lissa zaváhala před mluveních jejích dalších slov. "Rose... tě chce vidět."Dimitrijův snový, nevrlý postoj se prudce změnil, až jsem slyšela jeho bušení srdce. Jeho oči se soustředily zpět na Lissu, a já jsem dostala náznak pravdy, jeho silných emocí. "Ne. Kdokoliv, ale jí ne. Nemůžují vidět. Nepouštěj ji sem. Prosím."Lissa polka,nejistá, jak reagovat. Skutečnost, že měla publikum to dělalo těžší. Nejlepší co mohla udělat, bylo snížit její hlas tak, že ho ostatní nemohli slyšet. "Ale. . . ona tě miluje. Má o tebe strach. Co se stalo. . . že jsme tě dokázali zachránit? No, spoustu z toho jen díky jí.""Ty jsi mě zachránila.""Já udělala pouze poslední krok. Zbytek. . . No, udělala Rose, ehm, mnoho. "To řekla místo organizování útěku z vězení a získání uprchlíků.Dimitrij se otočil od Lissy a oheň, který krátce zapálil jeho rysy vybledl. Přešel na stranu cely a naklonil se proti zdi. Zavřel oči na pár vteřin, zhluboka se nadechl a pak je otevřel."Kdokoli, ale ne její," zopakoval. "Ne potom, co jsem jí udělal. Udělal jsem spoustu věcí. . . hrozných věcí." Otočil ruce dlaněmi vzhůru a na okamžik na ně zíral, jako by ho mohl vidět krev."Co jsem udělal jí bylo nejhorší ze všech - zejména proto, že to byla ona. Přišla mě zachránit z toho stavu, a já.. ." Zavrtěl hlavou. "Udělal jsem jí strašné věci. Hrozné věci ostatním. Nemůžu jí potom čelit. Co jsem udělal je neodpustitelné.""To ne," řekla Lissa naléhavě." Nebyl jsi to ty. Ne tak docela. Odpustí ti.""Ne. Pro mě není odpuštění - ne po tom, co jsem udělal. Nezasloužím si ji, nezasloužím si být v jejím okolí. Jediné, co mohu udělat..." Vrátil se k Lisse a k úžasu obou z nás, před ní padl na kolena. "Jediné, co mohu udělat - jen vykoupení můžu zkusit - je ti oplatit mé zachránění.""Dimitriji," začala nejistě, "Říkala jsem ti -""Cítil jsem sílu. V tu chvíli jsem cítil, že přinášíš mou duši zpět. Cítila jsem tě ji léčit. To je dluh, který nemůžu nikdy splatit, ale přísahám, že strávím zbytek života snažením se o to." Díval se na ni, okouzlený pohled zpět na jeho tváři.

"Nechci to. Není nic k splácení.""Všechno je k splácení," namítl. "Dlužím ti svůj život - mojí duši. Je to jediný způsob, jak se mohu přiblížit k vykoupení sebe za všechno, co jsem udělal. Stále to není dost... Ale je to všechno, co můžu udělat." Sepjal ruce. "Přísahám, co budeš potřebovat, cokoli - pokud je to v mých silách - udělám to. Budu sloužit a chránit tě po zbytek mého života. Budu dělat, co řekneš. Máš mou věrnost navždy."Opět Lissa začala říkat,že nechce, ale pak poučená myšlenka jí přišla na mysl. "Uvidíš se s Rose?"Ušklíbl se. "Cokoli, jen ne to.""Dimitriji -""Prosím. Udělám pro tebe cokoliv jiného, ale když jí uvidím... bude to strašně bolet."To byl asi jediný důvod, proč se Lissa podvolila. To a zoufalý, sklíčený pohled na tváři Dimitrije. To bylo něco, co jsem ještě nikdy neviděla. Vždycky byl tak nepřemožitelným v mých očích, a tento náznak zranitelnosti ho ve mně udělal slabším. Jednoduše je prostě složitější. Milovala jsem ho víc - a chtěla mu pomoci.Lissa mu mohla jen dát malé přikývnutí jako odpověď dříve, než jeden ze strážců u cely řekl, že musí odejít. Dimitrij byl stále ještě na kolenou, když ji doprovodil ven a díval se za ní s výrazem, který říkal, že ona je nejbližší naděje, jak se vrátit na tento svět.Mé srdce bylo zkroucené jak smutkem tak žárlivostí - a trochou vzteku taky. Byla jsem jediná, koho odmítal vidět. Jak se opovažuje? Jak se opovažuje jednat s Lissou jako by byla nejlepší věc na světě? Udělala toho hodně, aby ho zachránila, pravda, ale jájsem byla ten, který pro něj cestoval po celém světě. Jájsem ten, kdo pro něj neustále riskoval svůj život. A co je nejdůležitější, byla jsemten, kdo ho miloval. Jak se mohl obrátit zády?Lissa a já jsme byly zmatený a rozrušený, když opustila budovu. Obě jsme byly bez sebe kvůli stavu Dimitrije. Přesto, jak jsem byla naštvaná kvůli jeho odmítnutí,být se mnou, jsem se ještě cítila hrozně při pohledu na něj,jak klesl. To mě zabíjelo. Nikdy předtím jednal tímto způsobem. Po útoku na akademii, byl jistě smutný a truchlil nad ztrátou. To byl jiný druh zoufalství. Byl to hluboký pocit deprese a pocit viny, z čehož se necítil schopný uniknout. Lissa a já jsme tím byly šokovány. Dimitrij byl vždy muž činu, někdo,kdo byl připraven vstát po tragédii a bojovat příští bitvu.Ale tohle? To bylo obrovský rozdíl od toho, co jsem v něm kdy viděla, a Lissa a já jsme měly divoce různé představy o tom, jak jej řešit. Její jemnější, soucitný přístup byl, aby s ním mluvila a zároveň klidně přesvědčila Soudní úředníky, že Dimitrij už není hrozbou. Moje řešení tohoto problému bylo jít k Dimitrijovi, bez ohledu na to, co prohlašoval, že nechtěl. Dostala jsem se dovnitř vězení a zase zpátky ven. Dostat se do cely by měla být hračka. Byla jsem si stále ještě jistá, že jakmile mě spatří, změní se mu v srdci všechny ty kecy o vykoupení. Jak by mohl opravdu myslet, že mu neodpustím? Milovala jsem ho. Chápala jsem to. A pokud jde o přesvědčení úředníků, že není nebezpečný. . . No, můj způsob tam byl trochu stále neurčitý, ale měla jsem pocit, že by si vyžádalo hodně křičení a bití na dveře.Lissa věděla dobře, že jsem sledovala její setkání s Dimitrijem, tak neměla pocit, že je povinna přijít mě vidět, ne když věděla, že ji stále můžou potřebovat v mediálním centru. Slyšela,že se Adrian málem zhroutil veškerými kouzly, aby pomohl ostatním. Zdálo se to u něj tak neobvyklý, tak nesobecký. . . udělal úžasné skutky, za velkou cenu pro sebe.Adrian.

Tam byl problém. Neměla jsem šanci ho vidět po tom, co jsme se vrátili ze skladu. A kromě jednání o něm, jak léčí ostatní, opravdu jsem na něj vůbec nemyslela. Já bych řekla, že pokud by Dimitrij mohl být skutečně zachráněn, neznamenalo to konec mezi Adrianem a mnou. Přesto, Dimitrij byl sotva zpátky dvacet čtyři hodin, a tady jsem, už posedlá jen -"Lisso?"Navzdory tomu, že jsem se stáhla zpět do své vlastní mysli, část mě byla ještě roztržitě spolu s Lissou. Christian stál mimo lékařské centrum, opřený o její stěny. Z jeho držení těla to vypadalo, jako kdyby tam už chvíli čekal na něco - nebo spíš na někoho.Ona se zastavila a nevysvětlitelně všechny myšlenky na Dimitrije zmizely. Ale no tak. Chtěla jsem ty dva dát zas do pořádku, ale my jsme neměli čas. Dimitrijův osud byl mnohem důležitější, než hašteření s Christianem.Christian nevypadal, jako by byl v naštvané náladě. Jeho výraz byl zvědavý a starostlivý, když se na ni díval. "Jak se cítíš?" zeptal se. Nemluvili spolu, co jsme se vrátili zpátky, a ona byla hodně nesouvislá během toho všeho."Fajn." Dotkla se nepřítomně svých tváří. "Adrian mě uzdravil.""Myslím, že je k něčemu dobrý." No, možná, že nakonec Christian dnes byl trochu naštvaný. Ale jen trochu."Adrian dělá spoustu dobrých věcí," řekla, i když si nemohla pomoci malým úsměvem. "Běhal celou noc.""A co ty? Vím, jak se máš. Jakmile ses postavila na nohy, ihned si tu pravděpodobně byla vedle něj."Zavrtěla hlavou. "Ne. Po tom, co mě uzdravil, jsem se šla podívat na Dimitrije."Veškeré veselí zmizelo z Christianovi tváře. "Ty jsi s ním mluvila?""Dvakrát, teď. Ale jo. Mluvila.""A?""A co?""Jaký je?""Je jako Dimitrij." Najednou se zamračila, znovu zvážila své slova. "No... Ne tak docela jako Dimitrij.""Co,je v něm stále něco ze Strigoje?" Christian se napřímil, modré oči blikaly. "Jestli je stále nebezpečný, nemáš k němu chodit blízko -""Ne!" vykřikla. "On není nebezpečný. A..." Vzala několik kroků vpřed, opětovala jeho pohled. "I kdyby byl, nemáš právo mi říkat, co můžu, nebo nemůžu dělat!"Christian si dramaticky povzdechl. "A to jsem si myslel,že Rose je jediná, kdo se vrhá do hloupých situací, bez ohledu na to, zda by ji to mohlo zabít."Lissin hněv vzplanul rychle, pravděpodobně proto, že používala ducha. "Hej, neměl jsi žádné problémy při pomáhání probodnutí Dimitrije! Trénoval jsi mě pro to.""To bylo něco jiného. Byli jsme ve špatné situaci a kdyby se to zvrtlo... No, mohl jsem ho zapálit." Christian si ji prohlížel od hlavy až k patě a v jeho pohledu něco bylo. . . něco, co vypadalo více než jen objektivní zhodnocení. "Ale já jsem nemusel. Bylas úžasná. Probodla jsi ho. Nevěděl jsem, jestli bys mohla, ale ty ano... A oheň... Vůbec jsi neváhala, ale muselo to být hrozné...."Jak mluvil, zadrhl se mu hlas, jako by teprve teď posuzoval důsledky, co by se Lisse mohlo stát. Jeho zájem a obdiv jí zčervenal a naklonila hlavu - starý trik - tak, aby pramínky vlasů, který unikly z jejího ohonu spadly vpřed a skryly její tvář. Nebylo potřeba ji. Christian se nyní ostře díval do země."Musela jsem to udělat," řekla nakonec. "Musela jsem zjistit, jestli to je možné."

Podíval se nahoru. "A je... Ano? Opravdu nejsou žádné stopy po Strigoji?""Žádné. Jsem pozitivní. Ale nikdo tomu nevěří.""Obviňuješ je? Chci říct, že jsem s tím pomohl a chtěl jsem, aby to byla pravda... ale nebyl jsem si jist, zda by se z toho opravdu, opravdu někdo mohl dostat." Podíval se znovu na Lissu. Lissa cítila jeho vůni, ale v dálce, ustaraný výraz v jeho tváři jí řekl, že jeho myšlenky nebyly přirozené. Ani jeho se netýkaly dimitrije, uvědomila jsem si. Přemýšlel o svých rodičích. Co když kolem byli uživatelé ducha, když se Ozerovi přeměnili na Strigoje? Co kdyby byl způsob, jak je zachránit?Lissa, nehádala se, což jsem tipovala, poznamenala: "Já ani nevím, jestli jsem věřila já. Ale jakmile se to stalo, no... Věděla jsem. Já vím. Neexistuje v něm žádný Strigoj. Musím mu pomoci. Musím nutit ostatní, aby si to uvědomili. Nemohu ho nechat zamknout navždy - nebo ještě něco horšího." Dostat Dimitrije ze skladiště pro ni nebylo snadné, aniž by ho jiní strážci neprobodli, a ona se zachvěla připomínaje si těch prvních pár sekund po jeho změně, kdy všichni křičeli, aby ho zabili.Christian se otočil a setkala se zvědavě s jejíma očima. "Co jsi myslela, když jsi řekla, že byl jako Dimitrij, ale ne jako Dimitrij?"Její hlas se trochu třásl, když promluvila. "Je... Smutný.""Smutný? Zdá se, že by měl být šťastný, že je zachráněn.""Ne... Nerozumíš. Cítí se strašné za všechno, co dělal jako Strigoj. Trestuhodně, depresivně. Trestá se sám za to, protože si nemyslí, že mu může být odpuštěno.""Do prdele, "řekl Christian, zaskočený. Několik Morojských dívek,které právě procházeli se na něj pohoršeně podívalo.Spěchaly,šeptající si mezi sebou. Christian si jich nevšímal. "Ale nemohl si pomoct -""Já vím, já vím. Už jsem mu to říkala.""Může Rose pomoci?""Ne," řekla bez obalu Lissa.Christian čekal, zřejmě doufal, že to řekne podrobněji . Naštvání rostlo, když ne. "Co tím chceš říct, že nemůže? Měla by mu být schopna pomoci více, než kdokoli jiný!""Nechci to probírat." Moje situace s Dimitrijem jí hodně vadila. To jsme byly dvě. Lissa se obrátila k lékařské budově. Vypadala královsky a uvnitř jako hrad, ale umístěné zařízení pro sterilní a moderní jako žádné jiné nemocnice. "Hele, musím se dostat dovnitř. A nedívej se na mě takhle.""Jako co?" zeptal se, přičemž udělal pár kroků směrem k ní."Tak nesouhlasně, naštvaně, když nedostaneš to, co chceš.""Nemám ten pohled!""Máš ho teď." Odvrátila se od něj, směrem ke dveřím centra. "Pokud chceš znát celý příběh,můžeme si promluvit později, ale nemám čas... A upřímně... Nemám opravdu pocit, že bych ti to měla říct."Tak naštvaný pohled - a ona měla pravdu- trochu vyblednul. Téměř nervózně, řekl: "Dobře. Takže později. A Lisso...""Hmm?""Jsem rád, že jsi v pořádku. Co jsi včera v noci ... no, opravdu to bylo úžasné."Lissa na něj zírala několik těžkých vteřin, její srdeční frekvence se mírně zvýšila, když sledovala, jak lehký vánek čechrá černé vlasy. "Nemohla bych to udělat bez tvojí pomoci," řekla nakonec. S tím se otočila a šla dovnitř a já jsem se vrátila úplně do své vlastní hlavy.A jako dříve, byla jsem ztracená. Lissa bude obsazená celý den, a postavit se a křičet na strážce v kanceláři by nepomohlo, abych se dostala k Dimitrijovi. No, byla tam šance, že kdybych je obtěžovala opravdu hodně, hodili by mě do vězení také. Pak by

jsme Dimitrij a já byli se vedle sebe. Okamžitě jsem odmítla ten plán, obávala se, že jediná věc, které bych dosáhla, by byla další halda papírů.Co jsem mohla dělat? Nic. Potřebovala jsem ho vidět znovu, ale nevěděla jak. Nenáviděla jsem nemít plán. Lissino setkání s Dimitrijem pro mě nebylo dost dlouhé, a tak jako tak, cítila jsem, že je důležité, abych ho viděla mýma očima, ne jejíma. A oh, ten smutek. . . ten naprostý pohled beznaděje. Nemohla jsem to vydržet. Chtěla jsem ho držet. Říct mu, že všechno bude v pořádku. Chtěla jsem mu říct,že mu odpouštím a že bychom dělat všechno jako dřív. Mohli bychom být spolu, prostě tak, jak jsme plánovali. . .Myšlenka mi vehnala slzy do očí, a se svou frustrací a nečinností, jsem se vrátila do svého pokoje a důrazně kráčela k posteli. Sama jsem konečně mohla uvolnit vzlyky, které jsem držela od včerejšího večera. Ani jsem úplně nevěděla ,pro co jsem plakala. Trauma a krev z posledního dne. Moje vlastní zlomené srdce. Dimitrijův smutek. Kruté okolnosti, které zničily naše životy. Opravdu, tam bylo hodně možností.Zůstala jsem ve svém pokoji po značné části dne, ztratila se ve vlastním žalu a neklidu. Znovu a znovu jsem si přehrávala Lissino setkání s Dimitrijem, co řekl a jak vypadal. Ztratila jsem pojem o čase a zaklepání na dveře málem způsobilo, že mi puklo srdce.Spěšně jsem si promnula oči, otevřela dveře a nalezla Adriana stojícího venku. "Ahoj," řekla jsem trochu překvapená jeho přítomnost - nemluvě o vině, protože myslela a plakala pro jiného muže. Nebyla jsem ještě připravená čelit Adrianovi, ale vypadalo to, že teď nemám na výběr. "Chceš ... Chceš jít dál?""Kéž bych mohl, Malá dhampýrko." Zdálo se, že spěchá, ne, že přišel mluvit o našem vztahu. "Ale tady ti předávám pozvánku.""Pozvánku?" Zeptala jsem se. Moje mysl byla stále s Dimitrijem. Dimitrij, Dimitrij, Dimitrij."Pozvání na večírek."

19"Zbláznil jsi se?" Zeptala jsem se.On mi dal stejný pohled beze slov, když jsem se zeptala na tuto otázku.Povzdechla jsem si a zkusila to znovu. "Party? To je tlačit a to i pro vás. Lidé zemřeli! Strážci. Priscilla Vodová." Nemluvě o lidech, kteří vstali z mrtvých. Pravděpodobně bude nejlepší, nechat tuto část mimo. "Tohle není správná doba na blbosti a pivo."Čekala jsem, že Adrian řekne, že je vždy vhodná doba na pivo, ale zůstal vážný. "Vlastně je to proto, že lidé umírali, ten večírek je kvůli nim. Není to zábava. Možná párty ani není správné slovo. Je to..." Zamračil se, chytil se slov. "Speciální událost. Elitní.""Všechny královské události jsou elitní," poukázala jsem."Jo, ale ne každý královský je tak nazývá. Je to... No, elitní elita."To opravdu moc nepomohlo. "Adriane -""Ne, poslouchej." On dělal známé gesto, které poukázalo na jeho zklamání, přejel si rukou vlasy. "Není to tak party jako obřad. Stará, stará tradice od... Já nevím. Rumunska, myslím. Říkají tomu Hodina mrtvých. Ale je to způsob, jak uctít mrtvé, tajemství nejstarší pokrevní linie."

Vzpomínky destruktivní tajné společnosti na svatém Vladimírovi se vrátily ke mně. "Není to něco s Mana, že?""Ne, přísahám. Prosím, Rose. Já tam opravdu nejsem potřeba, ale moje máma mě tam chce a já bych opravdu rád, kdybys šla se mnou."Elita a rodokmen -dvě varovná slova. "Budou tam i další dhampýři?""Ne." Pak dodal rychle: "Ale udělal jsem opatření pro některé lidi, že tam budou. Bude to lepší pro nás pro oba.""Lissa?" Hádala jsem. Pokud existoval někdo vážený z rodokmenu, ona byla."Jo. Jen jsem ji potkal v lékařském centru. Její reakce byla asi jako je ta tvoje."To se mi vrátilo úsměv. Také to vzbudilo můj zájem. Chtěla jsem s ní mluvit víc o tom, co se stalo během její návštěvy u Dimitrije a věděla jsem, že se mi proto vyhýbala. Pokud bude nějaký hloupý královský rituál nebo co to je, bude to nejlepší místo k setkání."Kdo ještě?""Lidi, které máš ráda.""Fajn. Buď tajemný. Já půjdu na to setkání kultu."To mi trochu vrátilo úsměv. "Těžko kult, Malá dhampýrko. Je to opravdu způsob, jak se naposledy rozloučit s lidmi zabitými v boji." Natáhl ruku a přejel dlaní po mé tváři. "A jsem rád... Bože, jsem tak rád, že nejsi ani jedna z nich. Ty nevíš,...." Jeho hlas se zadrhl, prostořeký úsměv chvějící se na moment před tím,než znovu promluvil. "Ty nevíš, jak jsem se bál. Každou minutu,co jsi byla pryč, každou minutou jsem nevěděl, co se stalo s tebou... To byla muka. A i potom, co jsem slyšel, že jsi v pořádku, jsem se ptal každého v zdravotnickém středisku, co věděli. Viděli tě bojovat, ublížit..."Cítila jsem v krku knedlík. Nebyla jsem schopna vidět Adriana, když jsem se vrátila, ale měla jsem mu poslat zprávu. Stiskla jsem mu ruku a snažila se udělat vtip nad něčím, co opravdu nebyla žádná legrace. "Co říkali? Že jsem byla úžasná?""Jo, vlastně. Nemohli o tom přestat mluvit, jak úžasná jsi byla v bitvě. K tetě Taťáně se to doneslo taky, co jsi udělala a dokonce byla ohromená."Ou. To bylo překvapení. Začala jsem se ptát více, ale jeho další slova mě zastavila."Také jsem slyšel, žes řvala na každého, abys zjistila něco o Belikovi. A že jsi dnes ráno bila na dveře strážcům."Podívala jsem se pryč. "Oh. Jo. Já... Podívejte se, omlouvám se, ale musela jsem -""Hej, hej." Jeho hlas byl těžký a vážný. "Neomlouvej se. Chápu."Dívala jsem se na něj. "Opravdu?""Hele, to není nic, co jsem neočekával, kdyby se vrátil."Podívala jsem se na něj váhavě, studovala jeho vážný výraz. "Já vím. Vzpomínám si, co jsi řekl předtím. . . ."Přikývl a pak mi dal další smutný úsměv." Samozřejmě jsem vlastně neočekával, že se to povede. Lissa se snažila vysvětlit kouzlo, které použila. . . ale dobrý Bože. Nemyslím si, že bych někdy mohl udělat to, co ona.""Věříš?" Zeptala jsem se." Věříš, že už není Strigoj?""Jo. Lissa řekla, že není a já jí věřím. A viděl jsem ho z dálky venku na slunci. Ale nejsem si jistý, že je to dobrý nápad,aby ses s ním setkala.""To mluví tvoje žárlivost." Neměla jsem absolutně žádné právo, aby to znělo obviňujíc, protože moje srdce bylo celé zmuchlané Dimitrijem."Samozřejmě je to žárlivost," řekl Adrian ledabyle." Co jsi čekala? Bývalá láska tvého života se vrátila - z mrtvých, nic méně. To není něco, z čeho jsem opravdu nadšený. Ale já nemám ti za zlé, že máš zmatený pocit.""Říkala jsem ti předtím -"

"Já vím, já vím. "Adrian nezněl nijak zvlášť naštvaně. Ve skutečnosti bylo v jeho hlase znát překvapení." Vím, že jsi řekla, že jeho návrat neovlivní to, co je mezi námi. Ale je jedna věc, říct to předtím, než se to stane a druhá, když se to stane doopravdy.""Co tím chceš říct?" Zeptala jsem se, trochu zmatená."Chci tě, Rose." Stiskl mi ruku ještě pevněji. "Vždycky jsem tě chtěl. Chci být s tebou. Chtěl bych být jako ostatní kluci a říct, že se o tebe taky postarám, ale... No. Když přijde na věc, pravděpodobně se spíš ty postaráš o mě."Smála jsem ze zlomyslnosti. "Některé dny jsem měla pocit, že jsi pro sebe větším nebezpečím, než kdokoliv jiný. Smrdíš jako cigarety, víš.""Hele, nikdy jsem neřekl, že jsem dokonalý. A ty se mýlíš. Ty jsi asi nejnebezpečnější věc v mém životě.""Adriane - ""Počkej." Jeho druhou rukou přitiskl prsty na mé rty. "Jen poslouchej. Bylo by hloupé, abych si myslel, že když se vrátí tvůj starý přítel, že to na tebe nebude mít žádný vliv. Tak, líbí se mi, že ho chceš vidět? Ne, jistěže ne. To je instinkt. Ale je toho víc, víš. Věřím, že je znovu dhampýr. Naprosto. Ale...""Ale co?" Adrianova slova ve mně vzbudila zvědavost víc, než kdy jindy."Ale jenom proto, že není Strigoj to neznamená, že je to z něj úplně pryč. Vydrž." Adrian viděl otevření mých úst v rozhořčení. "Neříkám, že je zlý nebo musí být zlý nebo něco takového. Ale to, čím si prošel... To je obrovský. Impozantní. Moc toho o tom proměňování nevíme. Jaký dopad to na něj bude mít? 6e by násilnické části jeho náhle zmizely? To je to, co mi dělá starost Rose. Znám tě. Vím, že nejsi schopná si pomoct. Uvidíš ho a budeš s ním mluvit. Ale je to bezpečné? To je to, co nikdo neví. Nevíme nic o tom. Nevíme, jestli je nebezpečný."Christian řekl totéž Lisse. Prohlédla jsem Adriana soustředěně. Znělo to jako záminka, aby jsme Dimitrij a já byli od sebe. Přesto jsem viděla pravdu, v těch tmavě zelených očích. Chtěl to. Byl nervózní z toho, co Dimitrij mohl udělat. Adrian byl také čestný v té žárlivosti, což jsem musela obdivovat. Nenařizoval, abych neviděla Dimitrije nebo se nesnažil diktovat moje chování. Líbilo se mi to taky. Natáhla jsem ruku a propletla si prsty s Adrianovými."On není nebezpečný. On je. . . smutný. Smutný za to, co udělal. Vina z jeho zabíjení.""To si dovedu představit. Asi bych si neodpustil, když bych si náhle uvědomil, že jsem brutálně zabíjel lidi za poslední čtyři měsíce. "Adrian si mě přitáhl k sobě a políbil mou hlavu." A kvůli každému z nás- ano, i kvůli němu - opravdu doufám, že je přesně takový, jakým byl. Jen si dej pozor, ano?""Budu," řekla jsem a políbila ho na tvář." Vzhledem k tomu, že jsem vždycky."Zazubil se a pustil mě." To je nejlepší, v co můžu doufat. Teď se musím na chvíli vrátit zpátky k mým rodičům. Vrátím se pro tebe ve čtyři, jo?""Tak jo. Je něco, co bych si měla obléknout na tajemnou párty?""Pěkné šaty budou fajn."Něco mě napadlo." Pokud je to tak elitní a prestižní, jak tam chceš dostat pokorného dhampýra, jako jsem já?""S tímhle." Adrian sáhl po sáčku v kapsách. Podal mi ho.Kupodivu jsem otevřela sáček a zírala na to, co jsem viděla. Byla to maska, která se vztahovala jen na horní polovinu obličeje kolem očí. Byla zlatá se zelenými listy a květy růže."Maska?" zvolala jsem. "Budeme nosit masky? Co je to, Halloween?"Zamrkal. "Uvidíme se ve čtyři."

Vlastně jsme neměli masky, dokud jsme nedorazili na Hodinu mrtvých. Jako součást tajné povaze toho všeho, Adrian řekl, že jsem k sobě neměla přitahovat pozornost a jít k němu. A tak jsme šli přes Soudní dvůr oblečení - Já na sobě měla stejné šaty, jako jsem měla na večeři u jeho rodičů - ale nikdo si nás nevšímal, což bylo neobvyklé, když jsme byli spolu. Kromě toho bylo pozdě a většina lidí byla již v posteli.Náš cíl mě překvapil. Byla to jedna z budov, ve které bydleli jedni nekrálovští, což bylo blízko Miinýho domu. No, to bylo poslední místo, kde byste hledali královskou párty. Kromě toho, že jsme nešli dovnitř žádného domu. Jakmile jsme vstoupili do předsíně, Adrian řekl, že by jsme si měli nasadit masky. Pak mě vzal za tím, kdo se zdál být vrátným.Nebylo tomu tak. Místo toho se otevřely dveře na schodiště vedoucí dolů do tmy. Nemohla jsem vidět až dolů, což mě připravilo do vysoké pohotovosti. Instinktivně jsem chtěla vědět podrobnosti každé situace,kam jsem vstoupila. Adrian vypadal klidně a sebejistě jak zamířil dolů, tak jsem mu věřila, že mě nevedl k žádnému obětnímu oltáři. Nenáviděla jsem to přiznat, ale zvědavost, co to ta Hodina mrtvých je, mi dočasně z hlavy vyhnala Dimitrije.Adrian a já jsme nakonec dosáhli dalších dveří a ty měli dva strážce. Oba muži byli Morojové, oba maskovaní jako Adrian a já. Jejich postavení bylo ztuhlé a defenzivní. Neřekli nic, prostě se podívali s očekáváním. Adrian řekl pár slov, který zněly rumunsky a o chvíli později jeden z mužů odemkl dveře a pokynul nám dovnitř."Tajné heslo?" Zamumlala jsem na Adriana, jak jsme se procházeli kolem."Hesla, ano. Jeden pro tebe a jeden pro mě. Každý host má jedinečné."Vstoupili jsme do úzkého tunelu, osvětleným jen pochodněmi vloženými do zdi. Jejich taneční plameny tvořili fantastické stíny, jak jsme šli kolem. Daleko dopředu se ozýval nízký šum konverzace. Znělo to překvapivě normálně, stejně jako jakékoli konverzace, které byste slyšeli na party. Na základě popisu Adriana, bych očekává, že uslyším skandování nebo bubny.Zavrtěla jsem hlavou. "Věděla jsem to. Budou mít středověký žalář pod Soudním dvorem. Překvapuje mě, že tam na zdech nejsou řetězy.""Strach?" Adrian škádlil, stiskl mi ruku."Z tohoto? Těžko. Myslím, že na Měřítko Strachu Rose Hathawayový je to sotva -"Objevili jsme se v sálu dřív, než jsem mohla dokončit. Expanzivní místnost s klenutými stropy rozprostřená před námi, něco, co prostorově zmátlo můj mozek, jak jsem se snažila vzpomenout, jak daleko v podzemí jsme ušli. Lustry z tepaného železa se zapálenými svíčky visely od stropu, vrhaly stejné strašidelné světlo jako pochodně. Zdi byly z kamene, ale bylo to velmi opracovaný, krásný kámen: šedý s načervenalými skvrny, leštěné na hladké kulaté kousky. Někdo chtěl, aby všichni měli pocit ze Starého světa, ale stále to tu vypadalo stylově. Bylo to typické pro myšlení královských linií.Padesát nebo - tak nějak - lidí chodilo po místnosti, některé se choulili ve skupinách. Stejně jako Adrian a já, nosili formální oblečení a masky do půl obličeje. Všechny masky byly různé. Některé z nich měly květinový motiv, jako je moje, zatímco jiné byly zdobeny zvířaty. Některé byly prostě spirálové nebo geometrických vzorů. I když se masky zakrývaly hostům pouze polovinu tváře a útržkovité osvětlení dlouhou cestou, zakryly je naprosto bez možných identifikačních znaků. Zkoumala jsem je opatrně, doufala, že bych mohla vypozorovat detaily.Adrian mě vedl ven z haly a směrem k rohu. Jako můj pohled na oblasti rozšířené, viděla jsem velké ohniště uprostřed místnosti, vložené do kamenné podlahy. Žádný

oheň v něm nehořel, ale všichni stáli dost daleko. Na okamžik jsem měl matoucí pocit deja vu, vzpomínala na svůj čas na Sibiři. Byla jsem na něčem podobném - i když tam byli stěží masky nebo hesla - a všichni seděli kolem ohně venku. Bylo to pro Dimitrijovu cti, jak všichni ti, kteří ho milovali seděli a říkali si o něm příběhy.Snažila jsem se získat lepší pohled na oheň, ale Adrian mě záměr vedl za velkou část davu. "Neupozorňuj na sebe," varoval."Jen jsem se rozhlížela.""Jo, ale každý, kdo vypadá příliš blízko středu, je poznatelný, že je tu prvně. Bylo by docela zřejmé, že jsi dhampýr. To je elitní stará krev, pamatuješ?"Zamračila jsem se na něj tolik, jak jsem jen přes masku mohla. "Ale já si myslela, že jsi říkal, že jsi zařídil opatření, abych tady byla?" Zasténala jsem, když mi neodpověděl. "Znamená 'provádění opatření', že jsem tady tajně? Pokud ano, ti kluci mají bezpečnost na hovno."Adrian se posmíval. "Hele, měli jsme pravé hesla. To je vše. Ukradl jsem - ehm, půjčil si je ze seznamu mojí mámy.""Tvoje máma je jeden z lidí, kteří tohle pomáhali organizovat?""Jo. Její větve jsou z rodu Tarus, jsou hluboko uvnitř této skupiny po staletí. Zřejmě tu měli obrovský obřad po útoku na školu."Obrátila jsem všechno v mé mysli, snažila se rozhodnout, jak jsem se cítila. Nenáviděla jsem, když byli lidé posedlí funkcí a vzhledem, ale bylo těžké nadávat,. když chtěli vzdát hold těm, kteří byli zabiti - zvláště když většina z nich byli dhampýři. Útok Strigojů na sv. Vladimíra byla vzpomínka, která mě bude navždy strašit. Než jsem mohla přemýšlet mnohem déle, známý pocit mě smetl."Lissa je tady," řekla jsem a rozhlédla se kolem. Cítila jsem její blízkost, a i v moři masek a stínů jsem ji okamžitě poznala. "Tamhle."Stála na rozdíl od některých jiných, na sobě růžové šaty a bílo-zlatou masku s labutí. Prostřednictvím našeho pouta jsem cítila, že hledala někoho,koho znala. Impulsivně jsem vyšla, ale Adrian mě držel zpátky, říkal mi, abych počkala, zatímco on ji přivede."Co to má znamenat?" zeptala se, když mě dosáhla."Myslela jsem, že to víš," řekla jsem jí. "Jsou to přísně tajné královské věci.""Pro mě příliš přísně tajné," řekla. "Dostala jsem pozvání od královny. Řekla mi, že to je součást mého dědictví a měla ji zachovat, a pak Adrian přišel a řekl mi, abych přišla kvůli tobě.""Taťána tě pozvala přímo?" Zvolala jsem. Možná bych neměla být překvapena. Lissa sem měla sotva zapotřebí se vkrádat, jako jsem to udělala já. Myslela jsem, někdo by určitě dostala pozvání, ale já bych předpokládala, že to bude od Adriana. Rozhlížela jsem se stísněně. "Je Taťána tady?""Pravděpodobně," řekl Adrian, hlas nepříjemně ležérní. Jako obvykle, přítomnost jeho tety neměla stejný vliv na něj, jako na nás ostatní. "Ach, hej. Tamhle je Christian. S ohnivou maskou."Nevěděla jsem, jak Adrian poznal Christiana, kromě ohňový metafory masky. S jeho výškou a tmavými vlasy, byl Christian snadno smíchaný s ostatními Moroji kolem sebe a dokonce si povídal s dívkou stojící v poblíž. "V žádném případě by nedostal pozvánku," řekla jsem. Pokud by kterýkoli Ozera byl považován za důležitého,aby přišel, Christian by nebyl jedním z nich."Nedostal," souhlasil Adrian, udělal malé gesto směrem k Christianovi, aby se k nám připojil. "Dal jsem mu jedno z hesel. Ukradl jsem to od mámy."Dala jsem Adrianovi překvapený pohled. "Kolik jsi jich ukradl?""Dost na to -"

"Pojďme se seskupit."Mužský dunivý hlas se ozval přes místnost, zastavil i Adrianova slova a Christianovy kroky. S úšklebkem, se Christian vrátil na místo, odkud přišel, odříznut teď od nás na druhé straně místnosti. Vypadalo to, jako bych neměla šanci se zeptat se Lissy na Dimitrije.Bez jakéhokoli směru, ostatní v místnosti začali tvořit kruh kolem ohniště. V místnost nebyla dost velká pro nás, aby jsme byli v jednom kruhu a tak jsem byla ještě schopna zůstat pozadu za ostatními Moroji, jak jsem se dívala na podívanou. Lissa stála u mě, ale její pozornost byla fixována v daleko od nás na Christiana. Byla zklamaná, že nebyl schopen se k nám připojit."Dnes v noci jsme se přišli na počest duchů těch, kteří zemřeli v bojích velkého zla, které nás trápí tak dlouho." Byl to stejný muž, který nás povolal k pozornosti. Na černé masce se mu leskly stříbrné kudrlinky. Nebyl někdo zvláštní, koho jsem znala. Pravděpodobně to byl někdo důležitý z rodokmenu, kdo měl hlasitý hlas, který spojuje lidi. Adrian to potvrdil."To je Anthony Badica. Vždy ho berou jako referenta."Anthony vypadal spíš jako náboženský vůdce, než referent, ale nechtěla jsem odpovídat a přitáhnout něčí pozornost."Dnes v noci jim vzdáme čest," pokračoval Anthony.Škubla jsem sebou, jako skoro všichni kolem nás opakovali tato slova. Lissa a já jsme si vyměnily překvapené pohledy. Zdá se, že nám o tom zapomněl někdo říct."Jejich životy byly převzaty od nás příliš brzy," pokračoval Anthony." Dnes v noci jim vzdáme čest."Dobře, tento zvyk nakonec nebyl těžký následovat. Anthony stále mluvil o tom, k jak hrozné tragédii došlo a my jsme opakovali stejné odpovědi. Celá myšlenka této Hodiny mrtvých mě stále udivovala, ale Lissin smutek pronikal z pouta a začal mít vliv na mne taky. Priscilla byla vždycky dobrá - a ke mně zdvořilá. Grant mohl být pouze krátce Lissin strážce, ale chránil jí a pomohl jí. Ve skutečnosti, bez Grantova učení Lissy, by Dimitrij byl ještě Strigoj. Takže, pomalu, závažnost toho všeho na mě začala dorážet a to i v případě,že jsem myslela, že existují lepší způsoby, jak truchlit, ocenila jsem poděkování mrtvým.Po několika refrénech,začal Anthony na něco ukazovat dopředu. Žena v leskle smaragdové masce přišla s pochodní. Adrian se posunul vedle mě. "Má drahá matka," zamumlal.Určitě. Teď, když na to poukázal, jsem určitě poznala Danielliny rysy. Hodila pochodeň do ohniště a to se rozzářilo jako čtvrtého července. Někdo musel dřevo polít buď benzinem nebo ruskou vodkou. Možná obojím. Není divu, že si ostatní hosté drželi odstup. Daniella splynula s davem a další žena držela podnos se zlatými pohárky. Procházela kolem kruhu, podala pohár pro každou osobu. Když jí došly, jiná žena se objevila s dalším podnosem.Když byly poháry rozdány, Anthony vysvětlil: "Teď budeme připíjet a pít za mrtvé, takže se jejich duchové budou pohybovat a najdou klid."Zavrtěla jsem se. Lidé hovořili o neklidných duchách a hledání míru mrtvých, aniž by skutečně věděli, co to znamená. Být Stínem-políbená přinášelo schopnost vidět neklidné mrtvé a trvalo mi dlouho, než jsem se ovládala tak, že jsem je neviděla. Oni byli vždycky kolem mne, takže jsem musela pracovat na tom, abych je potlačila. Přemýšlela jsem, co bych viděla teď, kdybych odhodila své zábrany. Vznášeli by se kolem nás duchové, které zemřeli v noci při Dimitrijově útoku?

Adrian přičichl k poháru, jakmile k němu přišel a zamračil se. Na okamžik jsem se cítila paniku, dokud jsem si nepřičichla taky. "Víno. Díky Bohu," zašeptala jsem mu. "Z tvého obličeje jsem myslela, že je to krev." Je třeba připomenout, jak moc nenávidí krev, která nebyla přímo od zdroje."Ne," zamumlal zpátky. "Jen špatný ročník."Když všichni měli své víno, Anthony zvedl pohár nad hlavu oběma rukama. S ohněm se za ním, to bylo téměř zlověstný, nadpozemský vzhled. "Pijeme za Priscillu Vodovou," řekl."Pijeme za Priscillu Vodovou," opakoval každý.Pozvedl pohár a napil. Taky i všichni ostatní - no, kromě Adriana. Nakonec si loknul, špatný ročník, nebo ne. Anthony zvedl pohár nad hlavu znovu."Pijeme za Jamese Wilketa."Jak jsem opakovala slova, uvědomila jsem si,že James Wilket byl jeden ze strážců Priscilli. Tato šílená skupina Královských opravdu prokazovala úctu k dhampýrům. Prošli jsme jiné strážce, jednoho po druhém, ale vždy jsem si lokla jen malý doušek, chtěla jsem mít dnes večer čistou hlavu. Byla jsem si docela jistá, že na konci seznamu jmen,bude Adrian předstírat jeho doušky, protože mu došlo víno.Když Anthony dokončil pojmenování všech, kteří zemřeli, držel pohár znovu a přiblížil se k planoucímu ohni, kvůli kterému začalo být v malé místnosti nepříjemně horko. V mých šatech jsem byla vlhká potem."Všem, kteří jsme ztratili ve velkém zlu, vzdáváme čest a doufám, že odejdete v klidu na onom svět." Pak vychrstl zbytek svého vína do plamenů.Všechny ty řeči o duchách, co zůstávají ve světě, určitě nešly spolu s obvyklou křesťanskou vírou o posmrtným životě, která ovládá Morojské náboženství. To by mě zajímalo, jak starý tento obřad opravdu je. Ještě jednou jsem měla nutkání k poklesu mých zábran a zjistit, jestli něco z toho co říkal nějak ovlivnilo duchy, ale já jsem se bála, co bych našla. Kromě toho jsem se rychle dostala do nepozornosti, když všichni ostatní v kruhu začali vylévat své víno do ohně také. Jeden po druhém, ve směru hodinových ručiček. Všude bylo ticho jako se to dělo, s výjimkou praskání v ohnivé jámě a přesouváním lidí. Všichni to sledovali uctivě.Když na mě přišla řada, třásla jsem se. Nezapomněla jsem, že mě sem Adrian musel proplížit. Normální Morojové sem nesměli, natož dhampýři. Co by udělali? Prohlásili by prostor narušeným? Napadli by mě? Hodili by mě do ohně?Moje obavy se ukázaly jako neopodstatněné. Nikdo neřekl ani neudělal nic neobvyklého, když jsem vylila víno a o chvíli později, Adrian vykročil za mnou. Já se vrátila zpátky vedle Lissy. Když se celý kruh obešel, vedli jsme chvíli ticha za zesnulé. Být svědkem Lissinýho únosu a následné záchrany, jsem měla spoustu uvažování o mrtvých. Žádné množství mlčení nebude nikdy dostatečně spravedlivé.Zdálo se, že další nevyslovený signál prošel místností. Kruh se rozptýlil a napětí zvedlo. Lidé se znovu dostali do malých skupin, hovořili, stejně jako předtím, i když jsem viděla slzy na některých tvářích."Spousta lidí určitě měla ráda Priscillu," pozorovala jsem.Adrian se otočil ke stolu, který byl záhadně připraven během obřadu. Položili ho se proti zadní stěně a byl plný ovoce, sýra a vína. Přirozeně si nalil skleničku."Všichni nepláčou pro ni," řekl."Připadá mi těžké uvěřit, že pláčou pro dhampýry," poukázala jsem. "Nikdo tady je neznal.""To není pravda," řekl.

Lissa rychle vysvětlila jeho význam. "Většina lidí, kteří šli na záchranu byli strážci přiděleni Morojům. Všichni strážci nebyli od soudu."Má pravdu, uvědomila jsem si. Měli jsme ve skladu příliš mnoho lidí. Mnoho z těchto Morojů nepochybně ztratilo strážce, s kterými si byli blízký. Navzdory častému pohrdání, jsem znala tyto typy královských. Někteří si pravděpodobně vytvořili skutečné přátelství a náklonnost k jejich strážcům."Tohle je chabá párty," řekl náhle hlas. Obrátili jsme se a viděli, že se k nám Christian nakonec dostal. "Nemůžu říct, jestli jsme byli na pohřbu nebo vzývali ďábla. Bylo to, jako by se pokoušeli o oboje.""Nech toho," řekla jsem, překvapující sama sebe. "Ti lidé za tebe zemřeli minulou noc. Ať už to je cokoliv, stále to bylo pro jejich úctu."Christianova tvář byla ponurá. "Máš pravdu."Vedle mě jsem cítila,jak se Lissa uvnitř rozzářila, když ho uviděla. Hrůzy jejich utrpení jim přineslo sblížení a vzpomněla jsem si na něžnosti,které spolu prožili na cestě zpět. Nabídla mu teplý pohled a dostala nesmělý úsměv na oplátku. Možná, že z toho co se stalo, něco dobrého vzejde. Možná, že budou schopni spravit jejich problémy.Nebo možná ne.Adrian měl široký úsměv. "Ahoj. Jsem rád, že se ti to podařilo."Na okamžik jsem si myslela,že mluvil s Christianem. Pak jsem se podívala a spatřila dívku v paví masce,která se k nám připojila. Díky prolínání lidí a masek jsem si nevšimla, že záměrně stála u nás. Nakoukla jsem na ni, viděla jen modré oči a zlaté kadeře, než jsem ji konečně poznala. Mia."Co tady děláš?" Zeptala jsem se.Usmála se. "Adrian mi dal heslo.""Adrian zřejmě rozdal hesla polovině hostů."Zdál se velmi spokojený sám se sebou. "Vidíš?" řekl a usmál se na mě. "Říkal jsem ti, že to bude stát za to. Celý gang je tady. Téměř.""Toto je jedna z nejpodivnějších věcí, co jsem kdy viděla," prohlásila Mia, rozhlédla se. "Nechápu, proč musí být tajemstvím, že lidé, kteří byli zabiti byli hrdinové. Proč nemohli počkat na společný pohřeb?"Adrian pokrčil rameny. "Říkal jsem ti, je to starobylý obřad. Je to pozůstatek ze staré vlasti, a tito lidé si myslí, že je důležitý. Z toho, co vím, to bylo mnohem komplikovanější. Jedná se o modernizovanou verzi."Pak mě napadlo, že Lissa neřekla jediné slovo, protože jsme si všimli,že Christian přišel s Miou. Podívala jsem se do pouta, strhl mě pocit žárlivosti a zášti. Já stále bránila Miu,že byla jedním z posledních lidí,kterými by se Christian zabýval. (Dobře, pro mě bylo těžké představit si ho s někým jiným. Jeho scházení s Lissou bylo velkolepý.) Lissa to nemohla vidět. Všechno, co viděla bylo, že ho neustále viděla venku s jinými dívkami. Jak naše konverzace pokračovala, Lissin postoj rostl do mrazivějšího a přátelský pohled jí začal blednout."Takže je to pravda?" Mia se zeptala, vzpomínala na drama odvíjející se kolem. "Je opravdu Dimitrij... Zpátky?"Lissa a já jsme si vyměnily pohledy. "Ano," řekla jsem pevně. "Je to dhampýr, ale nikdo tomu dosud nevěří. Protože jsou idioti.""To se právě stalo, Malá dhampýrko." Adrianův tón byl jemný, i když toto téma mu bylo jasně nepříjemné taky. "Nemůžeš očekávat, že se s tím všichni smíří hned teď.""Ale oni jsou idioti," řekla Lissa divoce. "Každý, kdo s ním mluví může říct, že to není Strigoj. Já jsem je tlačit k tomu, aby ho pustili z cely tak, aby ho lidé skutečně viděli."

Přála jsem si, aby na něj tlačila o trochu víc, aby mě chtěl vidět, ale teď o tom nebyl čas mluvit. S pohledem upřeným v pokoji jsem uvažovala, jestli někteří lidé by mohli mít problémy s přijetím Dimitrije, protože jeho role byla v úmrtí jejich blízkých. Neměl nad sebou kontrolu, ale to nestačí, aby se navrátil k životu.Přesto mrzutá kvůli Christianovi, Lissa byla stále neklidnější. Ona také chtěla odejít a zkontrolovat Dimitrije. "Jak dlouho budeme muset zůstat tady? Je tam více -""Kdo sakra jste?"Náš malý diskusní kroužek se otočil jako jeden a zjistil, že Anthony stojí u nás. Vzhledem k tomu,že většina z nás tu byla nelegálně, by mohl mluvit s kýmkoliv. Ale podle toho, kam směroval jeho pohled, nebylo pochyb, koho měl na mysli.Mluvil se mnou.

20"Ty nejsi Moroj!" pokračoval. Nekřičel, ale určitě jsme získali pozornost lidí stojících u nás. "Ty jsi Rose Hathawayová, ne? Jak se opovažuješ s tvojí nečistou krví narušit posvátnosti našeho -""To stačí," vznešený hlas náhle řekl. "Převezmu to."Dokonce i s její skrytou polovinou tváře nebylo pochyb, čí je to hlas. Taťána se přihnala vedle toho chlapa, na sobě měla stříbrně květovanou masku a květované šedé šaty. Asi jsem ji předtím viděla v davu, ale neuvědomila jsem si, kdo to je. Do doby, než promluvila, byla vmíchaná do davu.Celý pokoj byl klidný. Daniella Ivašková pobíhala za Taťánou, vytřeštila oči pod maskou, když mě poznala. "Adriane -" začala.Ale Taťána se uchopila situace. "Pojď se mnou." Nebylo pochyb, že rozkaz byl pro mě nebo že bych neposlechla. Otočila se a rychlým krokem mířila ke vchodu do místnosti. Pospíchala jsem za ní, stejně jako Adrian a Daniella.Jakmile jsme byli v hale osvětlené pochodněmi, Daniella se obrátila na Adriana. "Na co jsi myslel? Ty víš, že mi nevadí, když přivedeš Rose na určité události, ale tohle bylo -""Nevhodné," řekla Taťána rázně. "I když, možná to je dobře, že dhampýr viděl, kolik obětí jeho lidu jsou respektovány."Byla chvíle ticha, všechny nás to šokovalo. Daniella se vzpamatovala jako první. "Ano, ale tradice uvádí, že -"Taťána ji přerušila opět. "Jsem si dobře vědoma tradice. Je to špatný porušení etikety, ale Rosemarie zde rozhodně nehodlá zničit naše záměry. Ztráta Priscilly..." Taťána se přesně nezadusila, ale ztratila některé ze svých běžných klidů. Nechtěla jsem myslet na někoho jako je ona, že má nejlepšího přítele, ale Priscilla skoro byla. Jak bych jednala, kdybych ztratila Lissu? Ani zdaleka ne tak pod kontrolou."Ztráta Priscilly je něco, co budu vzpomínat velmi, velmi dlouho," Taťáně se to nakonec podařilo. Její ostré oči byly na mě. "A doufám, žes opravdu pochopila, jak moc potřebujeme a vážíme si všech ostatních strážců. Vím, že se občas vaše rasa cítí nedoceněná. Nejste. Ti, kteří zemřeli,vytvořili zející díru v našich řadách, což nás připravilo o ochranu, jak jsem si jistá, že musíš vědět."

Kývla jsem, stále překvapena,že Taťána neječela, aby mě dostala ven." Je to velká ztráta," řekla jsem. "A situace je horší, protože čísla jsou to, co nejvíc poškodilo - zvláště když mají obrovské skupiny. Nemůžeme se vždycky rovnat."Taťána přikývla, zdála se příjemně překvapena, že jsme se na něčem shodly. Tedy aspoň my dvě. "Věděla jsem, že to pochopíš. Nicméně..." Otočila se k Adrianovi. "Neměl jsi to dělal. Některé rysy slušnosti je třeba zachovat."Adrian byl překvapivě mírný. "Omlouvám se, teto Taťáno. Jen jsem myslel, že to bylo něco, co by Rose měla vidět.""Necháš si to pro sebe, viď?" zeptala se Daniella, obrátila se zpátky ke mně. "Spousta hostů jsou velmi, velmi konzervativní. Nechtěli by, aby se to dostalo ven."To, že si hráli v záři ohně a převlékali se? Jo, to tajemství jsem mohla uchovat."Nikomu to neřeknu," ujistila jsem je."Dobře," řekla Taťána. "A teď, bys měla pravděpodobně odejít než - je to Christian Ozera?" Její oči pluly zpět k přeplněné místnosti."Ano," řekl jak Adrian, tak já."On nedostal pozvánku," zvolala Daniella. "Je to tvoje vina?""Není to moje chyba, tak jako moje genialita," řekl Adrian."Pochybuji, že ho někdo pozná, když se bude chovat tak, jako teď," řekla Taťána s povzdechem. "A jsem si jistá, že by vzal každou příležitost, aby mohl mluvit s Vasillisou.""Aha," řekla jsem bez přemýšlení. "To není Lissa." Lissa byla skutečně obrácená zády ke Christianovi a mluvila s někým jiným, zatímco její úzkost padla na mě ke dveřím."Kdo je to?" zeptala se Taťána.Do prdele. "To je, ehm, Mia Rinaldiová. Je to naše přítelky ze sv. Vladimíra." Mohla jsem lhát tím, že bych jí dala královské jméno. Některé rodiny byly tak velké, že nebylo možné sledovat všechny."Rinaldi." Taťána se zamračila." Myslím, že znám sluhu s tímhle jménem." Měla jsem dojem, že nezná lidi, kteří pro ni pracují. Přesto znovu, musel jsem na ní změnit názor."Sluha?" zeptala se Daniella, čímž si její syn vysloužil varovný pohled." Existuje ještě někdo jiný, o kom bych měla vědět?""Ne. Kdybych měl více času, tak bych sem dostal taky Eddieho. Sakra, možná dokonce Jailbait."Daniella vypadala pohoršeně."Jste to právě řekl Jailbait?""Je to jen vtip," řekla jsem rychle, protože nechtěla, aby se tato situace stala ještě horší. Bála jsem se o tom, jak Adrian mohl odpovědět." Někdy tak říkáme naší kamarádce Jill Mastrano."Ani Taťána ani Daniella se nezdály, myslím, že jim to přišlo vtipné."No, nikdo si zřejmě neuvědomuje, že sem nepatří," řekla Daniella, ukázala na Christiana a Miu." Přestože drby zřejmě budou o tom, jak Rose přerušila tuto událost.""Omlouvám se," řekla jsem, cítila se špatně, že jsem ji mohla dostat do maléru."A tím se už nic nedá dělat," řekla Taťána unaveně." Tys odešla, takže si všichni myslí, že jsme tě hrozně potrestali. Adriane, vrátíš se zpátky s námi a ujistíš se, že další 'hosté' nevyvolávají žádnou pozornost. A znovu nic takového nedělej.""Nebudu," řekl téměř přesvědčivě.Ti tři vyrazili pryč, takže jsem vykročila ven, ale Taťána se zastavila a ohlédla." špatně nebo ne, nezapomeň, co jsi tady viděla. My vážně potřebujeme strážce."

Přikývla jsem, sprška hrdosti běžela skrze mne z jejího uznání. Pak se ona a ostatní se vrátili do pokoje. Sledovala jsem je toužebně, nenáviděla, že všichni v tam mě odsoudili v nemilost. Vzhledem k tomu, že to pro mě mohlo dopadnout mnohem hůř, jsem se rozhodla ustoupit. Sundala jsem masku, okrytá vyrazila zpět nahoru.Nedostala jsem se moc daleko, když mi někdo vystoupil do cesty. Vytrhlo mě to z mého myšlení, že jsem málem vyskočila deset stop ve vzduchu."Michaile," zvolala jsem. "Vyděsil jsi mě k smrti. Co tady děláš?""Vlastně jsem tě hledal." Viděla jsem úzkost, když se nervózně rozhlédl kolem." Šel jsem nejdřív do tvojí budovy, ale nebyla jsi tam.""Jo, já byla na maškarním plese."Díval se na mě nechápavě."Nevadí. Co se děje?""Myslím, že bychom mohli mít šanci.""Šanci na co?""Slyšel jsem, že jsi se pokusila vidět dnes Dimitrije."Ach, ano. Právě jsem na to myslela. "Jo. 'Zkusila' je docela optimistický. Nechce mě vidět, venku mě blokovala armáda strážců."Michail se zavrtěl a zadíval se kolem jako vyděšené zvíře. "To je důvod, proč jsem přišel, abych tě našel.""Dobře, opravdu nic z toho nechápu." Také jsem začínala cítit bolest hlavy z vína.Michail se zhluboka nadechl a vydechl. "Myslím, že tě můžu propašovat, abys ho viděla."Čekala jsem, na chvíli uvažovala, jestli jsem se nepraštila do hlavy nebo to možná všechno byla nějaké iluze zrozená z mých zraněných emocí. Ne. Michailova tvář byla smrtelně vážná, a i když jsem ho ještě dobře neznala, uvědomila jsem si, že to opravdu nebyl vtip."Jak?" Zeptala jsem se. "Snažila jsem se a -"Michail pokynul, abych ho následovala. "Pojď, já ti to vysvětlím. Nemáme moc času."Neváhala jsem a spěchala za ním. "Stalo se něco?" Zeptala jsem se, snažila se držet jeho dlouhých kroků. "On... Žádal o mě?" Bylo to víc, než jsem se odvážila doufat. Michailova slova 'proplížit' však zavrhla tuto myšlenku."Oni zmenšili jeho hlídání," Michail vysvětlil."Opravdu? Kolik?" Bylo jich dole tucet, když ho Lissa navštívila, včetně jejího doprovodu. Kdyby přišli k rozumu a uvědomili si, že je potřeba jen jednoho nebo dvou strážců na Dimitrije, pak by to bylo předzvěstí,že připustili, že už není Strigoj."O pět méně.""Aha." Ne skvělé. Ne hrozné. "Ale myslím, že i to znamená, že jsou o něco blíž k domněnce, že bezpečný?"Michail pokrčil rameny, oči upřené na cestu před námi. Při Hodině mrtvých pršelo a vzduch byl ještě vlhký a víc se ochladilo. "Někteří strážci ano. Ale bude to na královském dekretu z Rady, aby oficiálně prohlásil, co je zač."Málem jsem se zastavila. "Určit, co je?" Zvolala jsem. "Není co určovat! Je to dhampýr. Dhampýr, jako jsme my.""Já vím, ale to není v našich rukou.""Máš pravdu. Omlouvám se," zavrčela jsem. Nic, do čeho bych mohla kopnout. "No, já doufám, že pohnou zadky a přijdou s rozhodnutím brzy."Ticho, které následovalo mluvilo za vše. Dala jsem Michailovi ostrý pohled."Co? Co mi řekneš?" I požadoval.

Pokrčil rameny. "Proslýchá se, že je nějaká další velká věc projednávána v radě právě teď, něco, co má přednost."To mě rozzuřilo taky. Co na světě by mohlo mít přednost před Dimitrijem? Klid, Rose. Zůstaň v klidu. Koncentruj se. Nedopusť temnotě, aby tě pohltila. Vždycky jsem bojovala, abych ji pohřbila, ale často explodovala v době krize. A tohle? Jo, to bylo docela stresující doba. Přesunula jsem se zpět na původní téma.Dosáhli jsme budovy a vzali jsem to po schodech nahoru po dvou. "I když jsme odlehčili strážce na Dimitrije, stále mě nepustí dovnitř. Oni vědí, že jsem dostala příkaz, držet se dál.""Můj přítel právě hlídá přední vstup. Nebudeme to trvat dlouho, ale řekl strážcům, kteří to ta teď hlídají, že jsi byla schválená sejít dolů."Michail se chystal otevřít dveře a já ho zastavila a položila mu ruku na rameno. "Proč to děláš pro mě? Morojská Rada si nemusí myslet, že je Dimitrij velký problém, ale strážci ano. Mohl by ses dostat do velkých potíží."Podíval se na mě, znovu dal malý hořký úsměv. "Musíš se ptát?"Myslela jsem na to. "Ne," řekla jsem tiše."Když jsem ztratil Soňu..." Michail zavřel oči na jedno bouchnutí srdce,a i když je zase otevřel, zdálo se, že se dívá někam do minulosti. "Když jsem ji ztratil, nechtěl jsem dál žít. Byla to dobrý člověk - opravdu. Změnila se ve Strigoje ze zoufalství. Neviděla žádný jiný způsob, jak se zachránit od ducha. Dal bych všechno - cokoliv - za šanci, abych jí pomohl, aby se daly věci mezi námi do pořádku. Nevím, jestli to pro nás bude možné, ale právě teď je to možné pro tebe. Nemůžu tě nechat to ztratit."S tím jsme vešli a opravdu, tam byl jiný strážce ve službě. Stejně jak Michail říkal, ten chlap zavolal strážcům dolů ve vězení říct, že Dimitrij má návštěvníka. Michailův přítel vypadal neuvěřitelně nervózní, z toho všeho, což bylo pochopitelné. Přesto, byl ochoten pomoci. Bylo to úžasné, pomyslela jsem si, co by pro sebe přátelé udělali. Tyto poslední dva týdny byly nepopiratelným důkazem.Stejně jako při návštěvě Lissy, se ukázali dva strážci a doprovodili mě dolů. Poznala jsem je od okamžiku, kdy jsem byla v její hlavě a zdáli se překvapení, že mě vidí. Když zaslechli, že Dimitrij neústupně řekl, že nechce, abych ho navštívila, pak moje přítomnost byla skutečně šokující. Ale pokud věděli, že někdo mocný mě to dovolil, tak se na nic neptali.Michail šel s námi dolů a já jsem cítila tlukot mého srdce a rychle rostoucí dýchání. Dimitrij. Uvidím Dimitrije. Co mám říct? Co mám dělat? Bylo toho až příliš mnoho, co jsem potřebovala pochopit. Musela jsem se držet a soustředit, jinak bych byla v ohromeném šoku.Když jsme došli na chodbu, kde byly cely, viděla jsem dva strážce stojící před celou Dimitrije, jeden na druhém konci a dva jiní u vchodu, odkud jsme přišli. Zastavila jsem, nesvá z toho, že ostatní uslyší, o čem s Dimitrijem budu mluvit. Nechtěla jsem mít publikum, jako Lissa měla, ale s důrazem na bezpečnost jsem možná neměla na vybranou."Mohu získat trochu soukromí?" Zeptala jsem se.Jeden z mého doprovodu zavrtěl hlavou. "Oficiální příkaz. Dva strážci musí být u cely celou dobu.""Ona je strážce," uvedl Michail mírně. "Tak, jako já. Nechte nás. Zbytek může čekat u dveří."Blýskla jsem po Michailovi vděčným pohledem. Mohla bych to zvládnout, kdyby byl u nás jen on. Ostatní se rozhodovali o tom, zda bychom mohli být dostatečné

zabezpečení, přestěhovali se nenápadně na konec haly. Nebylo to celkem naprosté soukromí, ale nemohli slyšet ani slovo.Mé srdce se cítilo připraveno k roztržení v mé hrudi, jak Michail a já jsme přešli k cele Dimitrije a čelili mu. Seděl skoro tak, jako když přišla Lissa: na posteli, stočený do klubíčka, zády k nám.Slova mi uvízla v krku. Souvislé myšlenky uprchly z mé mysli. Bylo to, jako bych úplně zapomněla na důvod, proč jsem přišla sem."Dimitriji," řekla jsem. Alespoň, že to jsem zvládla říct. Přiškrcené zvuky vyšly z mých úst, zněly zkomoleně. Byly zřejmě dostatečné, protože Dimitrij náhle ztuhl. Neotočil se."Dimitriji," opakovala jsem, jasněji tentokrát. "To jsem... Já."Nebylo třeba říkat víc. Věděla jsem, že od prvního pokusu o jeho jméno věděl, kdo jsem. Měla jsem pocit, že by poznal můj hlas v každé situaci. On asi poznal zvuk mého srdce a dýchání. Jako to bylo, když jsem přestala dýchat a čekala na jeho odpověď. Když to přišlo, bylo to trochu zklamání."Ne.""Ne co?" Zeptala jsem se. "Jako ne, že to nejsem já?"Vydechl ve frustraci, zvuk téměř - ale ne docela - jako ten, který používal, když jsem udělala při našem cvičení něco zvlášť absurdního. "Ne jako, že tě nechci vidět." Jeho hlas byl plný emocí. "Neměli tě pouštět dovnitř.""Jo. No, já našla jiný způsob.""Samozřejmě žes našla."Stále se na mě nedíval, což bylo trýznivé. Pohlédla jsem na Michaila, který mi dal kývnutí na povzbuzení. Hádala jsem, že bych měla být ráda, že se mnou Dimitrij vůbec mluví."Musela jsem tě vidět. Musela jsem vědět, jestli jsi v pořádku.""Jsem si jistý, že tě s tím Lissa již seznámila.""Musela jsem to vidět na vlastní oči.""No, teď vidíš.""Jediné, co vidím, jsou tvoje záda."Bylo to k zbláznění, ale každé slovo z něj byl dar. Připadalo mi to jako tisíc let, co jsem neslyšela jeho hlas. Stejně jako předtím jsem se divila, jak jsem si někdy mohla splést tohoto Dimitrije s tím na Sibiři. Jeho hlas byl v stejný, stejná výšky a přízvuk, ale jako Strigoj, jeho slova vždycky ochladila vzduch. Tahle byla teplá. Med a samet a všechny druhy úžasných věcí se obalily kolem mě, bez ohledu na to, co hrozného říkal."Nechci tě tady," řekl Dimitrij bezvýrazně. "Nechci tě vidět."Vzala jsem si chvilku na posouzení strategie. Dimitrij byl ještě v depresi, beznadějný pocit kolem něj. Lissa byla laskavá a soucitná. Ta se dostala přes jeho obranu, ačkoli moc daleko ne, protože on se na ni díval jako na zachránce. Mohla bych zkusit podobnou taktiku. Mohla bych být jemná a podpůrná a plné lásky - to vše byla pravda. Milovala jsem ho. Chtěla jsem mu pomoc, tak hrozně. Přesto jsem si nebyla jistá, že konkrétní způsob mi půjde. Rose Hathawayová není vždy známa pro měkký 'přístup'. Já jsem však hrála na jeho smysl pro povinnost."Nemůžeš mě ignorovat," řekla jsem, snažila se zachovat svojí hlasitost hlasu mimo dosah jiných strážců. "Dlužíš mi. Zachránila jsem tě."Několik okamžiků ticha prošlo. "Lissa mě zachránila," řekl opatrně. Hněv mě pálil v mé hrudi, jako když jsem viděla, jak ho Lissa minule navštívila. Jak k ní mohl mít takovou úctu, když ji neměl ke mně?

"Jak myslíš, že se k tomu dostala?" Požadovala jsem. "Jak myslíš, že se naučila, jak tě zachránit? Máš nějakou představu, čím jsme - čím jsem - musely projít, abychom získali ty informace? Myslíš, že jít na Sibiř bylo bláznivé? Věř mi, neblížíš se pohledu blázna. Znáš mě. Víš, čeho jsem schopna. A tím jsem si zničila svůj 'dobrý' záznam. Ty. Mi. Dlužíš."Bylo to drsné, ale potřebovala jsem od něj reakci. Nějaký druh emoce. A dostala jsem je. Trhl sebou, oči se leskly a síla jiskřila jeho tělem. Jako vždy, jeho pohyby byly tak silné a elegantní. Stejně tak jeho hlas byl mix emocí: hněv, frustrace a obavy."Pak to nejlepší, co mohu udělat, je -"Ztuhl. Hnědé oči, které byl zúžené zhoršením se náhle rozšířily. . . v co? Úžas? Zděšení? Nebo snad omráčený pocit, který jsem měla já, když jsem ho viděla?Protože najednou jsem si byla docela jistá, že prožívá to samé,co já dříve. Viděl mě mnohokrát na Sibiři. Viděl mě minulou noc ve skladu. Ale teď. . . Nyní si mě skutečně prohlížel vlastníma očima. Teď, když už není Strigoj, celý jeho svět byl jiný. Jeho pohled a pocity byly různé. Dokonce i jeho duše byla odlišná.Bylo to, jako jeden z těch okamžiků, kdy lidé mluvili o tom,že jejich život bliká před jejich očima. Vzhledem k tomu, jak jsme zírali jeden na druhého, každá část našeho vztahu se přehrávala v mé mysli. Vzpomněla jsem si, jak silný a nepřemožitelný byl, když jsme se poprvé setkali, když přišel, aby Lissu a mě odvedl zpátky do společnosti Morojů. Vzpomněla jsem si na jemnost jeho dotyků, když obvazoval mé krvavé a zničené ruce. Vzpomněla jsem si, jak mě držel v náručí, když mě zřídila Viktorova dcera Natalie. Nejvíc ze všeho jsem si vzpomněla na noc, co jsme spolu byli v chatě, těsně před tím, než mi ho Strigoj vzal. Rok. Znali jsme se jen rok, ale žili jsme jenom pro něj.A uvědomil si, že vím, jak moc mě studuje. Jeho pohled byl všemocný, přičemž v každé mé jednotlivé vlastnosti a tu rozebíral dopodrobna. Matně jsem se snažila vzpomenout, jak jsem dnes vypadala. Pořád jsem na sobě měla šaty z tajné schůzky a věděla, že na mě vypadají dobře. Mé oči byly pravděpodobně podlité krví od dřívějšího pláče, a měla jsem jen čas pro rychlé vykartáčování mých vlasů před odchodem s Adrianem.Nějak jsem pochybovala, že na tom záleželo. Způsob, jakým se na mě Dimitrij díval. . . potvrdil všechno, z čeho jsem ho podezírala. Pocity, které ke mně měl než se změnil- pocity, které se změnily, zatímco byl Strigoj - byli všechny ještě tam. Musely být. Možná Lissa byla jeho zachránce. Možná, že si zbytek dvora myslel, že je bohyně. Věděla jsem, že je, bez ohledu na to, jak neupraveně jsem vypadala nebo jak prázdně se snažil udržet tvář, byla jsem pro něj bohyně.Polkl a násilím se získal pod kontrolu, stejně jako vždycky. Některé věci se nikdy nezmění. "Pak to nejlepší, co můžu udělat," pokračoval klidně, "je, abych zůstal daleko od tebe. To je nejlepší způsob, jak splatit dluh."Bylo to pro mě těžké udržet se pod kontrolou a udržovat jakousi logickou konverzaci. Byla jsem omráčená jako on. Také jsem byla pobouřená."Ty jsi nabídl Lisse splatit dluh tím, že zůstaneš po jejím boku navždy!""Neudělal jsem věci..." On odvrátil oči na okamžik, opět bojoval o kontrolu a poté se setkal s mýma ještě jednou."Neudělal jsem jí věci, jako jsem udělal tobě.""Nebyla jsi to ty! Je mi to jedno." Moje nálada začala hořet."Kolik?" vykřikl. "Kolik strážců zemřelo včera v noci, za to, co jsem udělal?""Já... Myslím, že šest nebo sedm." Kruté ztráty. Cítila jsem malé bodnutí v mé hrudi, připomínajíc jména přečtena v tom sklepě.

"Šest nebo sedm," Dimitrij opakoval důrazně, úzkost v hlase. "Mrtví za jednu noc. Kvůli mně.""Tys nejednal sám! A já jsem ti řekla, že jsi to nebyl ty. Nemohl jsi to změnit. Mně nezáleží na t -""Je to důležité pro mě!" vykřikl a jeho hlas vyzváněl přes chodbu. Strážci na každém konci se posunuli, ale nepřišli. Když Dimitrij znovu promluvil, udržel jeho hlas nižší, ale ještě se třásl s divokými emocemi. "Je to důležité pro mě. To je to, co nemůžeš. Nemůžeš to pochopit. Nemůžeš pochopit, jaké to je vědět, co jsem udělal. Celou dobu co jsi Strigojem... Je to jako sen, ale pamatuji si to jasně. Nemůže pro mě být odpuštění. A co se stalo s tebou? Pamatuji si to ze všeho nejvíc. Všechno, co jsem dělal. Všechno jsem to chtěludělat.""Neděláš to teď," zaprosila jsem. "Nech to být. Předtím - než se všechno stalo, jsi řekl, že bychom mohli být spolu. Že bychom si mohli vzít přidělení blízko u sebe a -""Rozo," přerušil mě, přezdívka se mi zabodla do srdce. Myslím, že uklouznul, že mě tak nechtěl oslovit. Na jeho rtech byl pokřivený úsměv, bez humoru. "Opravdu si myslíš, že mě někdy znovu nechají být strážcem? Bude to zázrak, když mě nechají žít!""To není pravda. Jakmile si uvědomí, že jsi se změnil a že jsi opravdu tvoje staré já... všechno se vrátí, jak to bylo."Zavrtěl hlavou smutně. "Tvůj optimismus... Tvoje přesvědčení, že můžeš udělat něco s tím, co se stalo. Ó, Rose. Je to jedna z úžasných věcí na tobě. Je to také nejvíce k vzteku, na tobě.""Věřila jsem, že by ses mohl proměnit zpátky ze Strigoje," poukázala jsem. "Možná, že moje víra je i v nemožné, po všem ale není šílená."Tato konverzace byla tak vážná, tak srdcervoucí, ale stále to ještě připomínalo jeden z našich tréninků. snaží se mě přesvědčit o některým závažným bodu, a já jsem proti ní s Rosinou logikou. Z toho jsem obvykle pociťovala smíšené pocity zábavy a vzteku. Měla jsem pocit, že situace je jen trochu jiná, musela, protože postoj byl jiný. To však nebyl tréninku. On by se usmíval a kroutil očima. Tohle bylo vážné. To byl život a smrt."Jsem vděčný za to, co jsi udělala," řekl formálně, stále bojující zvládnout své pocity. To byl další rys, který jsme sdíleli, a to na čem jsme neustále pracovali, abychom zůstali pod kontrolou. Vždycky byl lepší než já. "Já ti dlužím. A je to dluh, který nemůžu splatit. Jak jsem řekl, to nejlepší, co mohu udělat, je zůstat mimo tvůj život.""Pokud jsi součástí Lissy, pak se mi nemůžeš vyhnout.""Lidé mohou existovat kolem sebe, aniž by... Aniž by byli víc než to," řekl pevně. Byly to stejný Dimitrijovy řeči. Logika bojovala s emocemi.A to stalo, když jsem to ztratila. Jak jsem řekla, byl vždycky lepší v držení kontroly. Já? Ne tak moc.Vrhla jsem se proti tyčím, tak rychle, že sebou Michail trhl. "Ale já tě miluju!" Sykla jsem. "A já vím, že mě miluješ taky. Opravdu si myslíš, že můžeš strávit zbytek svého života ignorováním, že když jsi kolem mě?"Znepokojující bylo, že po velmi dlouhou dobu na Akademii, byl Dimitrij přesvědčen, že jsme mohli dělat přesně tohle. A on byl tak ochoten strávit svůj život, potlačovat pocity ke mně."Miluješ mě," opakovala jsem. "Znám tě." Natáhla jsem ruku skrz mříže. Byla to dlouhá cesta, abych se ho dotkla, ale mé prsty se natáhly tak zoufale, jako by snad mohly náhle růst, jako že musely být schopny navázat kontakt. To bylo vše, co jsem

potřebovala. Jeden dotek od něj, a budu vědět, že mu na mě ještě záleží,jeden dotek, abych cítila teplo jeho kůže a -"Není pravda," řekl Dimitrij tiše, "že jsi zapletená s Adrianem Ivaškovem?"Moje ruka klesla."Kd - kde jsi to slyšel?""Všude kolem," řekl Michail ozvěnou."Určitě ano," zamumlala jsem."Tak jsi?" zeptal se více neústupně.Zaváhala jsem, než jsem odpověděla. Kdybych mu řekla pravdu, měl by víc důvodů, aby nás dokázal udržet od sebe. Bylo nemožné, abych se mu lhala."Ano, ale -""Dobře." Nejsem si jistá, jak jsem čekala, že bude reagovat. Žárlivost? Šok? Místo toho, jak se opřel o zeď, vypadal. . . že se mu ulevilo."Adrian je lepší člověk než já. bude pro tebe dobrý.""Ale -""To je, tvoje budoucnost, Rose." Kousek toho beznadějného, unaveného postoje se vrací. "Ty nechápeš co to je, dostat se přes to, co jsem udělal - vrátil se z bytí Strigoje. Všechno se změnilo. Nejde jen o to,že co jsem udělal tobě je neodpustitelné. Všechny mé pocity... Moje pocity k tobě. .. se změnily. Necítím se tak, jak jsem zvyklý. Mohl bych být dhampýr znovu, ale po tom, čím jsem prošel. . . No, zjizvilo mě to. Změnilo to mou duši. Nemohu teď nikoho milovat. Já, nemůžu - já ne - miluji tě. Neexistuje nic mezi tebou a mnou."Moje krev zmrzla . Odmítla jsem věřit v jeho slova, ne po tom, jak se na mě předtím díval. "Ne! To není pravda! Miluju tě a ty -""Stráže!"Dimitrij vykřikl a jeho hlas byl tak hlasitý, že byl zázrak, že se celá budova neotřásla." Dostaňte ji odsud! Dostaňte ji odsud!"Díky úžasným reflexům strážců byli najednou u nás. Jako vězeň, nebyl Dimitrij schopen podávat žádosti, ale úřady zde rozhodně nehodlali podporovat situace, která by vytvořily rozruch. Začali hnát Michaila a mě, ale já jsem vydržela."Ne, počkejte -""Nebojuj," zamumlal mi Michail do ucha. "Náš čas běží a ty tak jako tak dnes nic jiného nedokážeš."Chtěla jsem protestovat, ale jeho slova slepila mé rty. Nechala jsem strážce, aby mě odvedli, ale ještě předtím jsem dala Dimitrijovi poslední, přetrvávající pohled. Měl dokonalý, strážcovský-prázdný výraz ve tváři, ale ostrý způsob, jakým na mě upřeně hleděl si jsem jistý, že se toho v něm děje hodně.Michailův přítel byl stále ve službě nahoře, což nám umožnilo vyklouznout bez - více méně- potíží. Jakmile jsme byli venku, zastavila jsem se a kopla jedním z kroků, rozzlobeně."Sakra!" Zařvala jsem. Pár Morojů přes nádvoří - pravděpodobně se vraceli domů z nějaké pozdní party - mi dali polekaný pohled."Uklidni se," řekl Michail. "To bylo poprvé, co jsi ho viděla, potom, co se změnil. Existuje málo zázraků, které teď můžeš očekávat. Přenese se přes to.""Já si nejsem tak jistá," zabručela jsem. S povzdechem jsem se podívala na nebe. Malý jemný mraky se líně pohybovaly kolem, ale já jsem je sotva viděla. "Ty ho neznáš tak, jako já."Vzhledem k tomu, když většina část mého já si myslela, že hodně z toho, co Dimitrij řekl, skutečně byla reakce na šok z návratu do sebe, ale byla ve ně další část. Znala jsem Dimitrije. Znala jsem jeho smysl pro čest, jeho neústupný přesvědčení o tom, co

je správné a co špatné. Stál za těmito názory. Žil svůj život jimi. Pokud opravdu, opravdu věřil, že správná věc je udělat, aby mi zabránil s ním být a nechat jakýkoliv vztah mezi námi zmizet, no. . . byla velká šance, že by mohl velmi dobře působit na tuto myšlenku, bez ohledu na lásku mezi námi. Jak jsem si připomněla dříve, na sv. Vladimírovi se mi vyhýbal vcelku věrohodně.Pokud jde o zbytek. . . část o něm,že už mě nemiluje nebo je neschopen někoho milovat. . . no, to by byl jiný problém, kdyby to byla pravda. Christian a Adrian měli strach, že by nějaký kus Strigoje v něm mohl zůstat, ale jejich obavy byly o násilí a krveprolití. Nikdo by nehádal toto: že tím, že byl Strigoj, mu ztvrdlo srdce, což zabilo nějakou šanci někoho milovat.Zabilo nějakou šanci,aby mě miloval.A byla jsem si jistá, že kdyby tomu tak bylo, pak by část mě umřela taky.

21Bylo toho více, co jsem Michailovi mohla říct, ale to můžu nechat na později. Nechtěla jsem ho dostat do potíží za to, co udělal a nechala se vyvést strážci ven. Jak jsme se objevili venku, viděla jsem červenající oblohu na východě. Slunce už bylo skoro nahoře, pro nás půlnoc. Stručně jsem se koukla do Lissiny mysli,přečetla, že Hodina mrtvých nakonec skončila a ona byla na cestě zpátky do svého pokoje - strachovala se o mě a pořád byla naštvaná, že se Christian ukázal s Miou.Sledovala jsem Lissu krátce a zajímala se, jestli spánek může zmírnit utrpení, které Dimitrij zanechal v mém srdci. Pravděpodobně ne. Přesto jsem poděkovala Michailovi za jeho pomoc a riziko, které podstoupil. On jen přikývl, jako mu nemám za co děkovat. To bylo přesně to, co on by si přál, abych udělala pro něj, pokud by naše role byly obrácené a paní Karpová byla za mřížemi.Na posteli jsem upadla do těžkého spánku, ale mé sny byly neklidné. Znovu a znovu, jsem slyšela Dimitrije, jak říká, že už mě nemůže milovat. Bilo to do mě znova a znova, rozbíjelo mé srdce na kousíčky. Na najednou jsem cítila něco víc, než jen bušení ve snu. Slyšela jsem skutečné bití. Někdo bušil na mé dveře a tak jsem se pomalu vyvlekla z mých strašných snů.Se zakalenýma očima jsem se dívala do dveří a našla Adriana. Scéna byla téměř stejná, jako když mě přišel pozvat na Hodinu mrtvých. Jen tentokrát jeho tvář byla mnohem pochmurnější. Na vteřinu jsem si myslela, že slyšel o mé návštěvě Dimitrije. Nebo se možná dostal do mnohem větších potíží, než jsem si uvědomila, protože proplížil polovinu svých přátel na tajný pohřeb."Adriane... Je pro tebe brzy...." Pohlédla jsem na hodiny, zjistila, že jsem skutečně spala dlouho."Po všem moc brzy ne," potvrdil, stále tvářící se vážně. "Děje se spousta věcí. Musel jsem přijít říct novinky, než by jsi je slyšela někde jinde.""Co je nového?""Verdikt rady. Nakonec prošel, teď bude následovat velká debata. Ta, na kterou půjdeš.""Počkej. Udělali to?" Je třeba připomenout, co Michail říkal, že Rada má velký utajený problém. Kdyby to bylo hotové, pak by mohla přejít na něco jiného - třeba jako oficiálně Dimitrije prohlásit znovu za dhampýra. "To je skvělá zpráva." A pokud to opravdu bylo spojené s tím, že jsem Taťáně musela popsat své schopnosti. . . No,

byla tam opravdu šance, že bych mohla být jmenována Lissiným strážcem? Mohlo by to královně opravdu projít? Včera v noci se chovala dost přátelsky.Adrian na mě pohlížel tak, co jsem od něj ještě nikdy neviděla: Lítost. "Ty o tom nic nevíš, co?""Nevím o čem?""Rose..." Něžně mi položil ruku na rameno. "Rada pouze vyhlásila snížení věku u strážců na šestnáct let. Dhampýři budou absolvent ve druhákách a pak půjdou ven dělat svou práci.""Co?" Určitě jsem neslyšela dobře."Víš, jak zpanikařili, že není dostatečná ochrana a nemají dostatek strážců, že jo?" Vzdychl. "To je jejich řešení, jak zvýšit vaše čísla.""Ale oni jsou moc mladý!" Vykřikla jsem. "Jak může někdo myslet, že šestnáctiletí jsou připraveni vyrazit do boje?""No," řekl Adrian, "protože ty jsi svědčila, že jsou."Moje pusa klesla, všechno kolem mě se zmrazilo. Ty jsi svědčila, že jsou. . . Ne, to nemohlo být možné.Adrian mi jemně šťouchl do paže a snažil se vytřepat mě z otupělosti. "No tak, oni jsou pořád nerozhodní. Udělali oznámení na veřejném zasedání, a někteří lidé jsou.. . trochu naštvaní.""Jo, já taky." Nepotřeboval mi to říkat dvakrát. Okamžitě jsem tomu rozuměla a pak si uvědomila, že jsem v pyžamu. Rychle jsem se převlékla a učesala si vlasy, přesto jsem jen stěží mohla uvěřit tomu, co právě řekl. Má příprava trvala pouze pět minut a pak jsme byli venku ze dveří. Adrian nebyl příliš sportovní typ, ale stále držel docela dobré tempo, jak jsme se vydali směrem k Radě."Jak se to stalo?" Zeptala jsem se. "Neznamená opravdu, že... Že to, co jsem řekla hrálo roli?" Moje slova požadovala odpověď, ale nechtěla jsem ji slyšet.Zapálil si cigaretu bez zastavení a já jsem se neobtěžovala s káráním. "Patrně to z toho udělalo žhavé téma. Bylo to docela blízko hlasování. Lidí snažící se o to věděli, že potřebují prokázat mnoho důkazů, aby vyhráli. Jsi jejich hlavní výhra: Dhampýrský teenager odešel zabíjet Strigoje a právě dlouho před maturitou.""Ne tak dlouho," zamumlala jsem, můj vztek se rozlítil. Šestnáct? To jako vážně? Bylo to absurdní. Ze skutečnosti, že jsem nevědomky posloužila k podpoře této vyhlášky se mi udělalo blbě od žaludku. Já je byla blázen, když jsem si myslela, že všichni ignorovali moje porušení pravidla a prostě mě začali chválit. Využili mě. Taťána mě využila.Když jsme došli na místo, v sále obrovský chaos, jak Adrian naznačoval. Pravda, nestrávila jsem moc času na těchto schůzích, ale byla jsem si jistá, že lidé stojící všude kolem a křičící na sebe nebylo normální. Hlasatel rady pravděpodobně obvykle nijak nekřičel kolem sebe chraplavě a nesnažil se vnést řád do davu.Sama Taťána byla naprosto klidná, sedící trpělivě v jejím trůně v centru stolu, stejně jak etiketa Rady diktovala. Vypadala velmi spokojená sama se sebou. Zbytek jejích kolegů ztratilo veškerý smysl pro slušnost a byli na nohou jako publikum, dohadovali se mezi sebou nebo připraveni na sebe skočit. Zírala jsem v úžasu, nevěděla, co dělat, aby se všichni uklidnili."Kdo hlasoval pro?" Zeptala jsem se.Adrian studoval členy Rady a vypočítával je na prstech. "Szelsky, Ozera, Badica, Daškov, Conta, a Drozdov. Oni byli proti."

"Ozera?" Zeptala jsem se překvapeně. Neznala jsem princeznu Ozerovou - Evette - moc dobře, ale vždycky se mi zdála docela tuhá a nepříjemná. Měla jsem k ní novou úctu.Adrian kývl k místu, kde Taša zuřivě řešila něco s velkou skupinou lidí, očí blikající a divoce mávající rukama. "Evette byla přesvědčena některým ze svých rodinných příslušníků."To se mi na chvíli vrátilo úsměv taky, ale jen na chvíli. Bylo dobré, že Taša a Christian byli znovu uznáni mezi svůj klan, ale náš problém byl stále naživu a kopal. Mohla jsem si odvodit zbytek jmen."Takže... Princ Ivaškov hlasoval pro to," řekla jsem. Adrian pokrčil rameny,jako omluvu pro svou rodinu. "Lazar, Zeklos, Tarus, a Voda." Že rodina Voda hlasovalo pro extra ochranu nebylo úplně překvapení, vzhledem k nedávné porážce jednoho z jejich členů. Priscilla ještě dosud nebyla ve svém hrobě a nový princ Voda, Alexander,se zdál,že zjevně nevěděl, co dělat s jeho náhlým povýšením.Dala jsem Adrianovi ostrý pohled. "To je pět a šest. Aha." Svitlo mi náhle. "Do prdele. Královský tie-breaker."Hlasovací Morojský systém byl zřízen z dvanácti členů, jeden za každou rodinu, a pak ten, kdo vládnul-král nebo královna. Pravda, to tedy znamenalo,že jedna rodina má dva hlasy, protože monarcha zřídka hlasovala proti jeho nebo její vlastní rodině. Bylo známo, že se to stalo. Bez ohledu na to, systém třinácti hlasů by měl předcházet hádky. S výjimkou. . . Nedávný problém se vyvíjel. V radě už nebyli žádní Dragomirové, což znamená, že k neshodám by mohlo dojít. V tomto vzácném případě, Morojské právo diktovalo, že hlasování vládce má extra váhu. Slyšela jsem, že to vždy bylo kontroverzní a přesto současně tam toho nebylo moc proto, co udělat. Vazby v Radě by znamenaly, že by se nikdy nic nevyřešilo a protože monarchové byli zvoleni, mnozí věřili, že budou jednat v nejlepším zájmu Morojů."Taťána byla šestá," řekla jsem. "A její rozhodnutí to rozhoupalo." Rozhlédla jsem se a viděla trochu vztek na tvářích těch, od rodin, kteří hlasovali proti této vyhlášce. Zdá se, že ne všichni věřili, že Taťána jedná v nejlepším zájmu Morojů.Lissina přítomnost mi zpívala přes pouto,takže její příchod o několik okamžiků později nebylo žádné překvapení. Novinky se šířily rychle, ale ona ještě netušila jemné detaily. Adrian a já jsme na ni mávli. Byla stejně vyjevená jako jsme byli my."Jak to můžou udělat?" zeptala se."Vzhledem k tomu, že se příliš bojí, že je někdo může naučit se bránit. Tašina skupina začíná být příliš hlasitá."Lissa zavrtěla hlavou. "Ne, ne jenom to. Chci říct, proč vůbec zasedají? Měli by jsme smutnit po tom,co se stalo v minulých dnech - veřejně. Celý Soud, nikoli jen nějaká tajemná jeho část. Jeden člen Rady i zemřel! Nemohou počkat na pohřeb?" V jejím vnitřním zraku jsem viděla obrázky z té strašlivé noci, kde Priscilla zemřela přímo před očima Lissy."Ale byla snadno nahraditelná," nový hlas. Christian se k nám připojil. Lissa vzala pár kroků od něj, stále naštvaná kvůli Mie. "A vlastně, je to ten správný čas. Lidem, kteří to chtěli, vyskočila jejich příležitost. Pokaždé, když je tu velký boj se Strigoji, všichni zpanikaří. Strach tím poslal na palubu hodně lidí. A pokud některý z členů Rady byl nerozhodnutý před tím, bitva ho zřejmě k tomu dotlačila."To byly docela rozumné důvody od Christiana a Lissa byla ohromena, přes její ustaraný city k němu právě teď. Hlasateli Rady se konečně podařilo, aby jeho hlas byl slyšet nad výkřiky z publika. Přemýšlela jsem, jestli by se skupina uklidnila, pokud by

na ně Taťána sama začala řvát, aby byli zticha. Ale ne. To bylo pravděpodobně pod její důstojnost. Pořád seděla klidně, stejně, jako by se nic neobvyklého ani nedělo.Nicméně, trvalo několik vteřin než se každý usadil a zabral svá místa. Mí přátelé a já jsme rychle popadli první, které se nám podařilo najít. Díky dosaženému klidu, se unavený hlasatel připlížil na podlahu u královny.Usmívající se velkolepě na lidi, oslovila je v jejím nejvíce velitelským hlasem. "Chtěli bychom poděkovat všem za dnešní účast a vyjádření svých... Názorů. Vím, že někteří si stále nejste jisti o tomto rozhodnutí, ale Morojský zákon byl následoval zde - zákon, které jsou již starý století. Budeme mít další sezení a brzy si poslechneme, co musíte říct-spořádaně." Něco mi řeklo, že to bylo jen prázdné gesto. Lidé mohou mluvit vše, co chtěli a ona je nechtěla poslouchat. "Toto rozhodnutí - tento verdikt - bude prospěch pro Moroje. Naši strážci jsou již tak vynikající." Blahosklonně kývla směrem k obřadním strážcům stojící podél zdi místnosti. Měli typicky neutrální tváře, ale hádala jsem, že stejně jako já, pravděpodobně chtěli zmlátit polovinu Rady. "Oni jsou ve skutečnosti tak vynikající, že dokážou vycvičit své studenty, aby byli připraveni k naší obraně v raném věku. Pro nás všechny to bude bezpečnější od tragédie, jako ta, ke které došlo v poslední době."Sklonila hlavu v tom momentu, což musela být hra na truchlící. Připomněla jsem si včera v noci, jak se zadusila nad Priscillou. Bylo tomu tak? Hodila se smrt její nejlepší přítelkyně, aby prosadila její vlastní věc. Jistě. . . jistě, nebyla chladná.Královna zvedla hlavu a pokračovala. "A znovu jsme rádi, že budeme moct naslouchat vaše názory, i když naše vlastní zákony tuto záležitost řeší. Další zasedání bude muset počkat až do přiměřeného období smutku,které k nám nešťastně přišlo."Její tón a řeč těla znamenala, že to byl opravdu konec diskuse. Poté, drzý hlas náhle zlomil ticho v místnosti.Můj hlas."No, já bych chtěla zaregistrování mého názoru nyní."Uvnitř mé hlavy Lissa křičela: Sedni si, sedni si!Ale já už byla na nohou, směrem ke stolu Rady. Zastavila jsem se v uctivé vzdálenosti, který by na mě nechal upozornění, ale ne, aby mě strážci napadli. A oh, všimli si mě. Hlasatel zrudl jasně červenou na moje porušení pravidla."Ty nejsi v souladu a v rozporu se všemi protokoly Rady! Hned se posaď, nebo budeš vyvedena." Pohlédl na strážce, jako by čekal, že mě přijdou napadnout hned. Žádný z nich se nehnul. Buď mě nevnímali jako hrozbu nebo byli zvědaví, co jsem chtěla dělat. To by mě taky zajímalo.S malým gestem ruky, Taťána mávla na hlasatele."Troufám si říct, že už bylo tolik porušení protokolu, že dnes ještě jeden incident nebude mít význam." Upřela se na mě s milým úsměvem, který měl zřejmě v úmyslu ukázat, jaké jsme byly kamarádky. "Kromě toho, Strážkyně Hathawayová je jednou z našich nejcennějších prostředků. Já jsem vždy zvědavá, co na to řekne."Byla to pravda? Čas to zjistit. Moje slova byla určena radě."Tato věc, kterou jste právě řešili, je zcela a naprosto šílená." Na mé straně byl obrovský úspěch, že jsem nepoužila žádné nadávky, protože jsem zrovna pomyslela na nějaké, které by to vyjádřily výstižněji. Kdo říkal, že jsem nerozuměla etiketě Rady? "Jak může každý z vás sedět tam a myslet si, že je v pořádku zaslat šestnáct-let-staré riskovat své životy?""Jde pouze o rozdíl dvou let," řekl princ Tarus. "Není to, jako bychom posílali deset-let-staré."

"Dva roky jsou hodně." Myslela jsem na chvíli, kdy mi šestnáct. Co se stalo v těch dvou letech? Já utekla s Lissou, sledovala přátele umírat, cestovala po celém světě, zamilovala se. . . . "Můžete žít celý život ve dvou letech. A pokud chcete, abychom se udrželi v přední linii - což většina z nás ochotně dělá, když absolvuje - pak nám dlužíte ty dva roky."Tentokrát jsem se ohlédla na publikum. Reakce byly smíšené. Někteří se mnou jednoznačně souhlasili a přikývli. Někteří vypadali, jako by nic na světě nemohlo změnit jejich myšlení o této vyhlášce. Jiní se nesetkali s mýma očima. . . . že bych je rozhoupala? Nemohli se rozhodnout? V rozpacích nad vlastním sobectvím? Mohou být klíče."Věřte mi, já bych rád viděl,jak vaši lidé mají své mládí." To mluvil Nathan Ivaškov. "Ale teď, to není volba, kterou máme. Strigojové nás svírají. My ztrácíme více Morojů a strážců každý den. Získávání dalších bojovníků to zastaví a opravdu, potřebujeme dovednosti strážců a přestat ztrácet čas čekáním. Tento plán bude chránit oběnaše rady.""Bude nás to zabíjet rychleji!" Řekla jsem. Uvědomila si, že bych mohla začít křičet, kdybych ztratila kontrolu, tak jsem se zhluboka nadechla, než se to stalo. "Nebudou připraveni. Nebudou mít všechny dovednosti, které potřebují."A to byl čas, kdy se Taťána stala pánem hry. "Přesto tvoje vlastní doznání bylo, že jsi jistě byla připravena v mladém věku. Zabila jsi víc Strigojů před tvými osmnáctinami, než někteří strážci zabijí za celý svůj život."Dala jsem jí pohled zúžených očí. "Já," řekla jsem chladně, "měla výborného učitele. Kterého máte v současnosti pod zámkem. Chcete-li mluvit o mrháním zkušeností, pak se podívejte do svého vlastního vězení."Došlo k mírnému mumlání v publiku a Taťániny kamarádi se tvářili trochu chladně. "To není problém, který řešíme dnes. Zvyšování naší ochrany. Věřím, že jste se dokonce vyjádřila v minulosti, že řady strážci mají malá čísla." Moje vlastní slova z poslední noci na mě hodila. "Musí být vyplněna. Vy - a mnoho z vašich společníků - jste prokázali schopnost je doplnit.""Byli jsme výjimky!" Bylo to sobecký, ale to byla pravda. "Ne všichni nováčci dosáhli této úrovni."Nebezpečné záblesk se objevil v jejích očích a její hlas zněl znovu hedvábně. "No, pak, možná potřebujeme více vynikající organizaci školení. Možná bychom tě měli poslat do svatého Vladimíra, nebo nějaké jiné akademie, takže můžeš zlepšit své mladé kolegy ve vzdělávání. Já to chápu tak, že tvůj budoucí úkol bude trvale správní zde u soudu. Pokud by jsi chtěla napomoci tomu, aby tato nová vyhláška byla úspěšná, můžeme změnit tvůj úkol a budeš jejich učitel. To by mohlo urychlit návrat úkol pro bodyguarda."Dala jsem jí nebezpečný úsměv. "Přestaňte," Varovala jsem, "Nesnažte se mi hrozit, uplácet mě nebo vydírat. Nikdy. Nebudou se vám líbit následky."To by mohlo zajít příliš daleko. Lidé v publiku si vyměňovaly polekaný pohledy. Některé jejich výrazy byly znechuceny, jako by ode mě nemohli očekávat nic lepšího. Poznala jsem pár těch Morojů. Zaslechla jsem je hovořit o mým vztahu s Adrianem a jak královnu nenávidím. Také jsem měla podezření na řadu Královských,kteří z včerejší ceremonie byli i zde. Oni viděli Taťánu, jak mě vedla ven a není pochyb, že můj výbuch a dnešní nevraživost byl druh pomsty.Morojové nebyli jediní, kdo reagoval. Bez ohledu na to, zda sdíleli mé názory, pár strážců vykročilo vpřed. Postarala jsem se,abych zůstala přesně tam, kde jsem byla, a to spolu s Taťániným nedostatkem strachu jsem se udržela na místě.

"Jsme dostat unavení z tohoto rozhovoru," Taťána řekla, přešla na královské my. "Můžete mluvit - a to řádným způsobem - když bude naše další setkání a říkat vaše komentáře. Prozatím, ať se ti to líbí nebo ne, toto usnesení prošlo. Je to zákon."Ona ti umožňuje ustoupit!Lissin hlas byl zpět v mé hlavě. Vycouvej z tohoto před tím,než něco uděláš, co ti přinese reálné potíže. Argumentuj později.Bylo to ironické, protože jsem byla na pokraji exploze a chtěla nechat svá slova vypustit ven. Lissina slova mě zastavila - ale ne pro jejich obsah. Byla to Lissa sama. Když Adrian a já jsme diskutovali o výsledkách, poznamenala jsem jeden kus vadné logiky."Nebylo to spravedlivé hlasování," prohlásila jsem. "Nebylo to zákonní.""Vy jste právník, slečno Hathawayová?" Královna se bavila, a její nápad mého strážcovství byl očividný nedostatek respektu. "Jestli máš na mysli, že hlasování monarchy má větší váhu než jiní z Rady, pak tě můžeme ujistit, že toto je Morojské právo již po staletích." Podívala se přitom na členy Rady, z nichž žádný nevznesl protest. Dokonce i ti, kteří hlasovali proti ní nemohli najít chybu."Jo, ale celá rada nehlasovala," řekla jsem. "Měli jste prázdné místo v Radě pro posledních několik let - ale už ne." Otočila jsem se a ukázala na své přátele, kde seděli. "Vasilisa Dragomirová je osmnáctiletá a to jí dává naplnit její místo v Radě." Ve všem tom chaosu se jejím narozeninám nevěnovala pozornost,ani ode mě.Oči v místnosti zapluly k Lisse - něco, co se jí nelíbilo. Lissa byla však zvyklá být ve veřejném oku. Věděla, co se očekávalo od královského, jak se dívat a nosit se. Takže spíše než se hrbila, posadila se rovně a zadívala se vpřed chladně s nádherným vzhledem, který říkal, že ona by mohla jít až k tomuto stolu právě teď a vyžadovat své místo. Ať už to byl nádherný postoj sám nebo možná trochu charisma ducha, bylo téměř nemožné, odvrátit od ní pohled. Její krása má své obvyklé světelné kvality, a po místnosti se v mnoha tváří objevila stejná úcta k ní, kterou jsem pozorovala kolem soudu. Dimitrijova přeměna byla ještě záhadou, ale ti, kteří tomu věřili o ní mluvili jako o svaté. Začínala být v očích ostatních vidět,kvůli jejímu příjmení a tajemným silám - a teď moc, jak obnovit Strigoje.Arogantně jsem se podívala na Taťánu. "Není osmnáct právně pro věk hlasování?" Šach mat, děvko."Ano," řekla vesele. "Pokud Dragomirovi jsou usnášeníschopní."Neřekla bych, že se mé senzační vítězství rozbil na tom místě, ale určitě jsem ztratila trochu ze svého lesku. "Co?""Usnášeníschopní. Podle zákona Rady, musí mít rodinu. Ona nemá. Ona je jediná."Zírala jsem nevěřícně. "Co, vy říkáte, že musí mít dítě,aby mohla volit?"Taťána se ušklíbla. "Teď ne, samozřejmě. Jednoho dne, jsem si jistá. Pro rodinu, aby hlasovala, musí mít nejméně dva členy, z nichž jeden musí být starší osmnácti let. Je to Morojské právo - opět, právo, která bylo v knize po staletí."Několik lidí si vyměnilo zmatený a překvapený výrazy. Bylo jasné, že mnozí z nich nejsou s tímto zákonem obeznámeni. Samozřejmě, že k této situaci - královská linie snížena na jednu osobu - nedošlo nikdy v naší historii."Je to pravda," řekla Ariana Szelská neochotně. "Četla jsem to."Dobře, moje úchvatné vítězství bylo v troskách. Rodina Szelských byla jedna, které jsem věřila, a Ariana byla starší sestra chlapa,kterého moje máma chránila. Ariana byla docela knižní typ člověka, a když jsem viděla, jak hlasovala proti změně věku strážců, zdálo se nepravděpodobné, že by nabídla tento důkaz, kdyby to nebylo pravda.S malou municí jsem se uchýlila ke svým starým zálohám.

"To," řekla jsem Taťáně, "je nejvíce zasrané právo, jaké jsem kdy slyšela."To byla poslední kapka. Publiko vypuklo v šoku klábosení a Taťána se vzdala jakéhokoliv předstírání o našem přátelství. Dala všechny příkazy, které předtím chtěl dát hlasatel."Vyveďte ji!" vykřikla Taťána. I s rychle rostoucím hlukem, její hlas zněl jasně přes místnost. "Nebudeme tolerovat tento druh vulgárního chování!"Strážci u mě byli ve vteřině. Upřímně řečeno, s tím, jak často jsem byla odvlečena z míst v poslední době, na tom bylo něco pohodlně známého. Nechtěla jsem bojovat se strážci, když mě vedli ke dveřím, ale také mě nenechali bez pár slov na rozloučenou."Dal by se změnit zákon usnášeníschopné, pokud bys chtěla, mohla bys ty pokrytecká děvko!" Křikla jsem zpátky. "Zkroutila jsi zákon, protože jsi sobecká a vystrašená, děláš největší chybu svého života. Budeš toho litovat! Počkej a uvidíš - budeš si přát, abys to nikdy nedělala!"Nevím, jestli někdo slyšel mou tirádu, neboť do té doby, byl sál zpět v chaosu, jako bylo, když jsem vstoupili. Strážci - tři z nich - mě nepustili, dokud jsme nebyli venku. Jakmile mě pustili, všichni kolem mě na chvíli nemotorně stáli."Co teď?" Zeptala jsem se. Snažila jsem se udržet hněv z mého hlasu. Měla jsem ještě vztek a ten lezl napovrch, ale to nebyla chyba těchto chlapů. "Zavřete mě?" Vidět, jak mě odvádějí zpět k Dimitrijovi by byla skoro odměna."Oni jen řekli, aby jsme tě vyvedli," zdůraznil jeden ze strážců. "Nikdo neřekl, co s tebou dělat po tom."Další strážce, starý a prošedivělý, ale stále divoký, mi dal ironický pohled. "Vyvedl jsem tě ještě dřív, než tě stačili skutečně potrestat.""Ne, že by tě nenašli,pokud by opravdu chtěli," dodal první strážce.S tím se vrátili dovnitř, takže jsem byla zmatená a rozrušená. Moje tělo bylo ještě roztočené pro boj, a já jsem byla plná frustrací. Vždycky zkušená,že kdykoli jsem se tváří v tvář situaci, cítila jsem se bezmocná. Vše jsem křičela pro nic za nic. Já jsem ničeho nedosáhla."Rose?"Přesunula jsem se z mé vířící emoce a vzhlédla k budově. Starší strážce nešel dovnitř a ještě stál ve dveřích. Jeho tvář byla klidná, ale myslela jsem, že jsem viděla záblesk v očích. "Za to to stojí," řekl mi, "já myslím, že jsi tam byla fantastická."Necítila jsem se na úsměvy, ale mé rty mě zradily. "Díky," řekla jsem.No, možná jsem dosáhla jedné věci.

22Nevnímala jsem rady těch chlapů a odtrhnout odtamtud, i když jsem vlastně neměla sedět na schodech. Připlížila jsem se ke shluku stromů s třešněmi, mělo být jen otázkou času, než shromáždění skončí a lidé odejdou ven dveřmi. Několik minut uplynulo a nic se nestalo. Otočila jsem na Lissinu mysli a zjistila, co bylo ještě v plné síle. Přes Taťánino prohlašování, když bylo po zasedání, lidé ještě stáli kolem a argumentovali ve skupinách.Taša stála v jedné takové skupině s Lissou a Adrianem, takže jeden z těch vášnivých projevů musí být fakt dobrý. Taša nemusí být tak chladně vypočítavá jako byla Taťána, když přišlo k politickým tahům, ale Taša přece měla horlivý smysl pro systém a uznávané příležitostí, když přišli. Byla proti výnosu o snížení věku. Byla pro bojovou

výuku Morojů. S tím se moc daleko nedostala, a tak vyskočila na další nejlepší věc: Lissu."Proč se dohadujeme mezi sebou o tom, jak nejlépe zabít Strigoje, když je můžeme zachránit?" Taša dala jednu ruku kolem Lissy a druhou kolem Adriana, popostrčila oba dopředu. Lissa stále měla vyrovnaně jistý pohled, ale Adrian vypadal, že tomu dával půl šance. "Vasilisa - komu je mimochodem opravdu odpíráno spravedlivý hlas, díky archaickému právu - ukázala, že Strigojové mohou být změněni zpět.""To nebylo prokázáno," zvolal jeden muž v davu."Děláš si srandu?" zeptala se žena vedle něho. "Moje sestra byla se skupinou, která ho přivedla zpátky. Ona říká, že je rozhodně dhampýr. Dokonce byl na slunci!"Taša kývla na souhlas ženě. "Byla jsem tam také. A teď máme dva uživatelé ducha, které to dokážou s ostatními Strigoji."Tak jako jsem respektovala Tašu, nebyla jsem úplně s ní s tímto tématem. Množství energie - nemluvě o úsilí probodávání- , kterou si Lissa vyžádala pro Dimitrije byla ochromující. Dokonce to dočasně ublížilo poutu. To ovšem neznamená, že to nemůže udělat znovu. Ani to znamená, že znovu nechtěla. Byla jen naivně dost soucitná na to, aby se vrhla do požáru pomáhat ostatním. Ale věděla jsem, že čím více sílu ducha používala, tím rychleji se cesta k šílenství přibližovala.A Adrian. . . No, on byl téměř nepoužitelný. I kdyby chtěl jít měnit Strigoje, neměl tak mocnou léčivou sílu, že by to obnovovalo - alespoň ne teď. Pro Moroje bylo neobvyklé používat jejich moc různými způsoby. Někteří uživatelé ohně, jako Christian, měli sami kvalifikované kontroly plamene. Jiní mohou používat pouze své kouzlo, řekněme, teplý vzduch v místnosti. Stejně tak, Lissa a Adrian měli své síly. Jeho největší triumf v hojení byly zlomeniny, a ona stále nemohla chodit sny, bez ohledu na to, jak moc cvičila.Takže vlastně, Taša měla jednoho uživatele ducha,který může zachránit Strigoje, a jeden mohl jen stěží transformovat legie těchto monster. Taša si to zřejmě neuvědomovala."Rada by neměla ztrácet čas se zákonem ohledně věku," pokračovala. "Potřebujeme, aby vyhledávali více uživatelů ducha a s jejich pomocí zachraňovali Strigoje." Upřela pohled na někoho v davu. "Martine, nebyl tvůj bratr přeměněn proti jeho vůli? S nějakou námahou bychom ho mohli přivést zpět. Do života. Stejně, jako jsi ho znal. Jinak, pokud ho najdou strážci, tak ho probodnou - a nebo samozřejmě bude dál zabíjet nevinné."Jo, Taša byla dobrá. Stačilo pár slov, a skoro Martina dohnala k slzám. Vlastně se ani nezmínila o lidech, co se přeměnili dobrovolně. Lissa, stále ještě stojící s ní, si nebyla jistá, co cítila k myšlence armádě duchů zachraňující Strigoje, ale dobře si uvědomovala, že to bylo součástí plánů, které Taša měla- včetně toho, jak dostat Lissu do hlasování.Taša hrála s Lissinými schopnostmi a charakterem, jízlivě na to, že starý zákon uvedl situaci, s kterou dřív v žádném případě nepočítali. Taša dále uvedla, že zpráva o úplné Radě dvanácti rodin by se rozeslala po Strigojích a sjednotila Moroje.Nechtěla jsem slyšet víc. Já nechala jsem Tašu ovládat její politickou magii a s Lissou si promluvím později. Byla jsem stále tak vzrušená z toho, co se stalo, když jsem křičela na Radu, že jsem tu místnost už nemohla vidět. Nechala jsem její mysl a vrátila se do mé vlastní, vykřikla, když jsem uviděla tvář přímo přede mnou."Ambrosi!"

Jeden z nejkrásnějších dhampýrů na planetě - po Dimitrijovi, samozřejmě - na mě mrknul, jako v nějakém hvězdičkovém filmu. "Vůbec ses nehýbala, tak jsem si myslel, že se možná pokoušíš být dryáda."Mrkla jsem. "Co?"Ukázal na třešeň."Přírodní kouzla. Krásné ženy, které se staly jedním ze stromů.""Nejsem si jistá, jestli to byl kompliment, nebo ne," řekla jsem. "Ale jsem ráda, že tě zase vidím."Ambrose by doopravdy podivín v naší kultuře: muž dhampýr, který neměl ani slib strážce ani se neutekl schovat mezi lidi. Dhampýrské ženy se často vzdaly strážcovství a zaměřily se na svou rodinu. To je důvod, proč jsme byly tak vzácné. Ale muži? Neměli žádnou omluvu, pokud většina lidí byla zaujatá. Spíše než utéct mezi lidi,se Ambrose rozhodl zůstat a jednoduše pracovat pro Moroje jiným způsobem. Byl to v podstatě sluha - vysoká třída, které sloužila elitním třídám s drinky a masíroval královské ženy. Také, jestli pověsti byly pravdivé, sloužil Taťáně ve fyzikálních způsobech. To bylo tak strašidelný, přesto mi to okamžitě přišlo na mysl."Já taky," řekl mi. "Ale pokud nekomunikuješ s přírodou, co to děláš?""To je dlouhá historie. Vyhodili mě ze zasedací rady."Vypadal dojat. "Doslova vyhodili?""Vlekli, myslím. Překvapuje mě, že jsem tě nikde neviděla," dumala jsem. "Samozřejmě, že jsem byla, ehm, roztržitá v minulých týdnech.""Slyšel jsem," řekl, dal mi sympatický pohled. "I když jsem vlastně byl pryč. Právě jsem se vrátil včera v noci.""Pravý čas na zábavu," zamumlala jsem.Bezelstný výraz v jeho tváři mi řekl, že neslyšel o vyhlášce. "Co děláš teď?" zeptal se. "To nevypadá jako trest. Dokončuješ svou meditaci?""Něco na ten způsob. Na někoho teď čekám. Asi půjdu do svého pokoje.""No, jestli se chystáš zabíjet čas, proč se nejdeš podívat na Rhondu?""Rhondu?" Zachmuřila jsem se. "Bez urážky, ale tvoje teta na mě s svýma silami posledně nezapůsobila.""Žádné překvapení," řekl vesele. "Ale přemýšlela o tobě. A Vasilise. Takže, pokud právě nemáš co dělat..."Zaváhala jsem. Měl pravdu, že jsem neměla nic lepšího na práci. Zasekla jsem se nad možnostmi jak s Dimitrijem a hloupým usnesením Rady. Přesto Rhonda - jeho budoucnost odhalující teta - nebyla někdo, koho jsem chtěla znovu vidět. Přes má pohotová slova byla pravda, že ve zpětném pohledu, se předpovědi Rhondy staly skutečností. Jen jsem neměl rád to, co bývali."Fajn," řekla jsem a snažila se vypadat znuděně. "Ať je to rychle."Usmál se znovu, jako by mohl vidět přes mou lest a vedl mě k budově, kde už jsem byla jednou. Je v ní místěn luxusní salon a lázně navštěvované Královskými Moroji. Lissa a já jsme si tam nechaly udělat nehty, a jak Ambrose a já jsme šli tou cestou k Rhondě, cítila jsem v sobě podivný záchvěv. Manikúra a pedikúra. . . zdály se, jako jiné zbytečné věci na světě. Ale ten den to bylo úžasné. Lissa a já jsme se musely smát a smát. . . těsně před tím, než naše škola byla napadena a vše se rozpadlo. . . .Rhonda měla své bohatství v zadní místnosti, která byla daleko od rušných lázní. Navzdory mému divnému pocitu, jsem ocenila její místnosti a recepci. Nebo, no, kde byla. Tentokrát, stůl byl prázdný, a Ambrose mě vedl přímo až do pokoje Rhondy. Vypadalo to tam přesně stejné jako dříve, jako by jsme byli uvnitř srdce. Všechno bylo červené: tapety, dekorace a polštáře pokrývající podlahu.

Rhonda seděla na zemi, jedla jogurt, který vypadal hrozně obyčejné pro někoho, kdo údajně ovládá mystické síly. Kudrnaté černé vlasy rozházené kolem ramen, takže velké zlaté kruhy v uších se lesky."Rose Hathawayová," řekla šťastně, odložila jogurt stranou. "Jak milé překvapení.""Neměla jste mě vidět přicházet?" Zeptala jsem se suše.Její rty se zachvěly pobavením. "To není moje síla.""Omlouvám se, že tě rušíme při večeři," řekl Ambrose, půvabně protahující jeho svalnaté tělo a posadil se. "Ale Rose není snadné chytit.""Umím si to představit," řekla. "Jsem nadšená, že vůbec přišla. Co pro tebe dnes mohu udělat, Rose?"Pokrčila jsem rameny a posadila se vedle Ambrose." Nevím. Jsem tu jen proto, že Ambrose mě k tomu přemluvil.""Ona si nemyslí, že tvoje poslední čtení bylo velmi dobré," řekl."Hele!" Střelila jsem ho káravým pohledem." To není přesně to, co jsem řekla." Minule, Lissa a Dimitrij byli se mnou. Rhonda tarotovýma kartami ukázala Lisse moc a sílu-žádné překvapení. Rhonda řekla Dimitrijovi, že ztratí to, čeho si cení nejvíc a on ztratil: jeho duši. A já? Rhonda mi stroze řekla, že budu zabíjet nemrtvé. Posmívala jsem se tomu, protože jsem věděla, že mám před sebou celý život plný zabíjení Strigojů. Teď jsem přemýšlela, jestli 'nemrtvých', znamenala část Strigoje v Dimitrijovi. I když jsem ho neprobodla, určitě jsem hrála hlavní roli."Možná jiný výklad by mohl dát větší smysl?" nabídla.Moje mysl si dávala dohromady další podvod, což byl důvod, proč to bylo tak ohromující, když moje ústa řekla: "To je ten problém. Dají větší smysl. Obávám se. . . Obávám se toho, co další karty řeknou.""Karty nedělají budoucnost," řekla jemně." Pokud se něco má stát, bude to bez ohledu na to, zda to uvidíte tady. A i potom. . . no, budoucnost se vždy mění. Pokud bychom neměli možnost volby, v životě by nebyla žádná pointa.""Uvidíme teď," řekla jsem uštěpačně, "to je druh cikánské odpovědi, kterou jsem čekala.""Romové," opravila "Ne Cikáni". Přes moji zlobu, pořád se zdála být v dobré náladě. Pohodový postoje se musí dědit v rodině. "Chceš karty, nebo ne?"Chci? Měla pravdu v jedné věci - budoucnost se bude vyvíjet i bez toho, jestli ji uvidím v kartách. A i když karty ukáže, asi to stejně pochopím až potom."Dobře," řekla jsem. "Jen tak pro legraci. Myslím, že naposledy to bylo jen štěstí v hádání."Rhonda obrátila oči v sloup, ale nic neřekla a začala míchat tarotové karty. Udělala to s takovou přesností, že se karty zdály, že se pohybují sami. Když se konečně zastavila, podala mi je. Sejmula jsem a ona je zas složila dohromady."Předtím jsme měli tři karty," řekla. "Máme nějaký čas navíc, pokud budeš chtít. Zkusíme pět?""Čím více, tím větší je pravděpodobnost, že ti něco dokážu vysvětlit.""Pokud v ně nevěříš, pak by to neměl být problém.""Dobrá, tedy. Pět."Narovnala se, oči pečlivě analyzovala. Dvě z karet vyšly vzhůru nohama. Nebrala jsem to jako dobré znamení. Minule jsem se naučila, že to nebyly šťastné karty. . . No, ne tak šťastné.První z nich byla se dvěmi poháry, které ukazovaly muže a ženu dohromady v travnatém-květinovém místě, zatímco slunce svítilo nad nimi. Samozřejmě, to bylo obráceně.

"Poháry jsou vázány na emoce," Rhonda vysvětlila. "Dva poháry ukazují spojení, dokonalou lásku a kvetoucí radostné pocity. Ale protože je to obrácené -""Víš co?" Přerušila jsem ji. "Myslím, že tuhle chápu. Můžeš ji přeskočit. Mám dobrou představu, co to znamená." Na této kartě jsem mohla být já s Dimitrijem, šálek prázdný a plný trápení. .. . Opravdu jsem nechtěla slyšet,jak Rhonda říká, co mi už roztrhalo srdce.Šla tedy k další: Královna mečů, vzhůru nohama."Karty takhle odkazují na konkrétní lidi," Rhonda řekla. Královna mečů vypadala velmi panovačná, s kaštanovými vlasy a stříbrnými šaty. "Královna mečů je chytrá. Daří se jí, může přelstít své nepřátele a je ctižádostivá."Povzdechla jsem si. "Ale vzhůru nohama...""Vzhůru nohama," řekla Rhonda, "Všechny tyto vlastnosti jsou obrácené. Ona je pořád chytrá, stále se snaží dostat svou cestu... Ale ona to dělá přes neupřímné způsoby. Existuje mnoho nepřátel a lží. Řekla bych, že jsi nepřítel.""Jo," řekla jsem s pohledem upřeným na korunu. "Myslím, že mohu hádat, kdo to je. Jen jí říkám pokrytecká mrcha."Rhonda nekomentovala a přešla na další. Čelila zase něčemu zlověstnému, a já si přála, aby to nebyla pravda. Měla spoustu mečů uvízlých v zemi a svázanou ženu a někoho se svázanýma očima. Osm z mečů."Ale no tak," zvolala jsem. "Co je to se mnou a mečemi? Posledně jsem je měla taky." Na ní bylo, že žena plakala a ve zdi byli meče."To bylo devět mečů," nesouhlasila. "Mohlo by to být vždy horší.""Tomu se těžko věří."Pozvedla kupičku karet, nakonec vytáhla jednu kartu. Deset mečů. "Tohle je horší." Byl na ní mrtvý muž ležící na zemi s mečemi skrz něho."Přímý úder," řekla jsem. Ambrose se zasmál vedle mě. "Co devět znamená?""Devět je v pasti. Nelze se dostat ven ze situace. To může také znamenat, pomluvy nebo obvinění. Vyzývající k útěku." Podívala jsem se zpět na královnu, myslela, co jsem řekla v místnosti Rady. To určitě bylo obvinění. A v pasti? No, existuje vždy možnost nadoživotí papírovat. . .Povzdechla jsem si. "Dobře, co je další?" Šest mečů. Měla spoustu lidí v lodi, veslovali nad měsícem zalitou vodou."Cesta," řekla."Zrovna jsem na cestě. Několika z nich." Zadívala jsem se na ní podezřele. "Člověče, není to jako jakási duchovní cesta?"Ambrose se znovu zasmál. "Rose, kéž by sis nechávala číst budoucnost každý den."Rhonda si ho nevšímala. "Kdyby to bylo v pohárech, možná. Ale meče jsou hmatatelný. Akce. Pravda, venku-a-o cestě."Kde na Zemi bych šla? To znamená, že půjdu na akademii, jak Taťána navrhla? Nebo bylo možné, že přes všechny mé porušené pravidla a nazývání Její královské výsosti děvkou, bych po všem mohla dostat přidělení? Někoho od soudu?"Mohla bys někoho hledat. Může to být fyzická cesta v kombinaci s duchovní cestou," řekla, což znělo celkem tak, že byla zmatená. "Ta poslední..." Její obočí vyletělo zamračeně nahoru nad pátou kartou. "Je pro mě skrytá."Nakoukla jsem na ni. "Stránka z pohárů. Zdá se, že je do jisté míry zřejmý. Je to strana s, ehm, poháry.""Obvykle mám jasnou vizi.... Karty mluví ke mně, jak se připojit. Tahle není jasná."

"Pouze věc, která není jasná, zda je to holka nebo kluk." Osoba na kartě vypadala mladá, ale měla vlasy a hermafroditní tvář, že se pohlaví nedalo určit. Modré punčochy a tuniky nepomohly, ale slunečné oblasti v pozadí vypadaly slibně."To může být jeden nebo druhý," řekla Rhonda. "Je to nejnižší hodnost karet, které představují lidé v každém obleku: Král, královna, rytíř, a pak Stránka. Kdo je stránka, je to něco důvěryhodného a způsobujícího. Optimistický. Mohlo by to znamenat, někoho, kdo jede na cestu s tebou - nebo možná důvod cesty."Jakýkoliv optimismus nebo pravda, kterou jsem v kartách měla, s tím do značné míry zmizely. Vzhledem k tomu, že právě řekla asi sto věcí, co by to mohlo být, jsem se opravdu považovala za autoritativní. Obvykle si všimla mojí skepse, ale její pozornost byla ještě na kartě, když se zamračila."Ale já prostě nemůžu říct.... Je kolem něj mrak. Proč? To nedává smysl."Něco z jejího zmatku mě zamrazilo v zádech. Vždycky jsem si říkala,že byla falešná, ale pokud to všechno byla pravda. . . No, proč by nedokázala přečíst Stránku? Nejednala moc přesvědčivě, pokud tato poslední karta dělala svou otázku sama. Myslela jsem, že tam byla nějaká mystická síla,která jí blokovala, kvůli mému postoji.S povzdechem se podívala na poslední. "Omlouvám se, že je to vše, co mohu říct. Pomohla jsem ti?"Zkoumala jsem karty. Zármutek. Nepřítel. Obvinění. Uvěznění. Cesta. "Některé z nich mi říkají, co už vím. Zbytek mi zanechává další otázky."Usmála se vědomě. "To je tak, jak to obvykle je."Poděkovala jsem jí za čtení, tajně ráda, že jsem za to nemusela platit. Ambrose mě vyprovodil ven a já jsem se snažila setřást náladu, kterou do mě vpustila budoucností Rhonda, protože i bez hloupých karet jsem měla ve svém životě dost problémů."Budeš v pořádku?" zeptal se, když jsme konečně vyšli ven. Slunce bylo nahoře. Královský dvůr by měl jít brzy spát, ukončit tento bouřlivý den. "Já... Já bych tě tam nevodil, kdybych věděl, jak moc tě to rozruší.""Ne, ne," řekla jsem. "Není to kartami. Ne tak docela. Děje se tu spoustu jiných věcí... Takové, které bys měl asi vědět."Nechtělo se mi to moc říkat, ale jako dhampýr, měl právo slyšet o tom, co se stalo. Jeho obličej byl dokonale klidný, ještě jak jsem mluvila, s výjimkou jeho tmavě hnědých očí, které rozšiřovaly, zatímco příběh postupoval."Tady je nějaký omyl," řekl nakonec. "To by neudělali. Neudělali by to šestnáctiletým.""Jo, no, taky jsem si to myslela, ale oni byli zřejmě natolik závažný, že mě vyhodili, když jsem, um, to zpochybnila.""Dovedu si představit tvoje 'zpochybnění'. To vše udělá, že z dhampýrů bude více strážců... Pokud samozřejmě je, že mladí díky tomu jsou otevřenější k vymývání mozků.""Pro tebe citlivá oblast, co?" Zeptala jsem se. Koneckonců, i on byl strážce.Zavrtěl hlavou. "Zůstat v této společnosti, bylo téměř nemožné pro mě. Pokud se kterýkoli z těchto dětí rozhodnete odstoupit, nebudou mít mocné přátele jako já. Budou vyděděnci. To je všechno, co to způsobí. Buď odrovnat teenagery nebo je odříznout od vlastních lidí."Přemýšlela jsem, jak mocné přátele musel mít, když sotva vypustil kořeny. "No, královská děvka se o to nestará."Přemýšlel, ale najednou se v jeho očích objevil zlostný pohled. "Neříkej jí tak," varoval pohledem. "To není její vina."

Ou. Překvapení. Skoro nikdy jsem neviděla sexy, charismatického Ambrose být cokoliv, než přátelský. "Samozřejmě že je to její chyba! Ona je nejvyšším vládcem Morojů, pamatuješ?"Jeho zamračení se prohloubilo. "Rada hlasovala taky. Ne ona samotná.""Jo, ale hlasovala ve prospěch této vyhlášce. Ona rozhoupala hlasy.""Musí být nějaký důvod. Ty ji neznáš tak jako já. Ona by nechtěla tyhle věci."Začala jsem se ptát, jestli se nepominul, ale zarazila se, když jsem si vzpomněla na jeho vztah s královnou. Z těchto romantických historkách se mi dělalo špatně od žaludku, ale pokud by byly pravdivé, mohl o ní mít legitimní starosti. Také jsem se rozhodla, že bylo asi nejlepší, že jsem ji neznala, jako on. Kousance na krku ukázaly nějaké intimní činnosti."Ať se děje mezi vámi cokoliv, je to vaše věc," řekla jsem mu klidně, "ale použila na tebe trik, aby sis myslel, že je někdo, kdo není. Udělala mi to taky a já ji na to skočila. Je to všechno podvod.""Já tomu nevěřím," řekl, stále ještě kamenně stál. "Jako královna má nejrůznější těžké situace. Musí v tom být víc, než jen ta vyhláška, jsem si jistý.""Jako královna," řekla jsem, imitujícím tónem,"by měla mít možnost -"Moje slova spadla, jak se ozval hlas v mé hlavě. Lissin. Rose, budeš to chtít vidět. Ale musíš mi slíbit, že nezpůsobíš žádné potíže.Lissa vyhrkla, spolu s pocitem naléhavosti.Ambrose se přesunul do obav. "Jsi v pořádku?""Já - jo. Lissa mě potřebuje." Povzdechla jsem si. "Podívej, já se nechci hádat, jo? Samozřejmě, každý jsme dostal jiný pohled na situaci... Ale myslím, že jsme se oba shodli na stejném klíčovém bodu.""Že děti by neměly být odeslány na smrt? Ano,na tom se můžeme shodnout." Usmál se nejistě jsme se na mě a hněv se mezi námi rozptýlil. "Promluvím s ní, Rose. Zjistím skutečný příběh a dám ti vědět, jo?""Dobře." Těžko se mi věřilo, že by dokázal něco z Taťány dostat, ale opět, v jejich vztahu toho může bát víc, než jsem si uvědomila. "Díky. Ráda jsem tě viděla.""Já tebe taky. Teď jdi - jdi k Lisse."Nepotřebovala jsem žádné další naléhání. Spolu s pocitem naléhavosti, od Lissy přišla další zpráva prostřednictvím pouta, který zrychlil můj krok: Jde o Dimitrije.

23Nepotřebovala jsem pouto, abych Lissu našla. Zástup lidí mi řekl, kde ona - a Dimitrij - byli.Moje první myšlenka byla, že jde o nějaký kamenování či středověké mučení. Pak jsem si uvědomila, že lidé stojící kolem se jen na něco dívají. Prodrala jsem se přes ně, nedbajíc na nadávky dokud jsem nestála v předních řadě. Co jsem našla, mě zastavilo.Lissa a Dimitrij seděli bok po boku na lavici a tři Morojové a Hans naproti nim. Strážci stáli roztroušení kolem nich, nervózní a připraveni skočit na Dimitrije, kdy se něco zvrtlo. Než jsem dokonce slyšela slovo, věděla jsem přesně, co se děje. Byly to otázky, šetření, aby zjistili, co přesně je Dimitrij.

Ve většině případů, by to bylo divný místo pro vyšetřovací řízení. Bylo to ironicky jedno z nádvoří, na kterém jsme Eddie a já pracovali, to, které stálo ve stínu sochy mladé královny. Poblíž soudního kostela. Tato travnatá plocha nebyla přesně na svaté zemi, ale bylo to dost blízko kostela, aby tam lidé v případě nouze mohli doběhnout. Kříže nevadili Strigojům, ale oni nemohli přejít práh kostela, mešity nebo jiné posvátné místo. S tímto a také ranním sluncem, to bylo asi jak bezpečné místo a čas, tak aby úředníci dokázali najít odvahu být u Dimitrije.Poznala jsem jednoho z Morojů, Reece Tarus. Byl v linii s Adrianem ze strany jeho matky, ale také mluvil ve prospěch vyhlášky věku. Takže jsem k němu pocítila nechuť, a to zejména s ohledem, jak povýšeným tónem mluvil na Dimitrije."Myslíte si, že slunce je oslepující?" zeptal se Reece. Měl před sebou papíry, které vypadaly jako nekonečný seznam."Ne," řekl Dimitrij, hlas hladký a kontrolovaný. Jeho pozornost byla zcela na jeho tazateli. Neměl ponětí, že jsem tam a mě to vcelku vyhovovalo. Chtěla jsem na okamžik jen pohled na něj a obdivovat jeho rysy."Co když zíráte do slunce?"Dimitrij zaváhal a nejsem si jistá, ale zachytila jsem náhlý záblesk v jeho očích - nebo nevěděla, co to znamenalo. Ta otázka byla hloupá, a myslím, že Dimitrij - možná, jen možná - se chtěl smát. S jeho normální dovedností dokázal udržet klid."Každý, kdo oslepne, když hledí do slunce dost dlouho," odpověděl. "Myslím tím každého, kdo je tady."Reece neodpověděl, ale v logice nebyla žádná chyba. Sevřel rty a přesunul se k další otázce. "Máte popálenou kůži?""Ne, v tuto chvíli."Lissa pohlédla na dav a všimla si mě. Nemohla mě vycítit, jak jsem mohla já přes naše pouto, ale někdy se zdálo, že záhadným pocitem, když jsem byla kolem, tak mě poznala. Myslím, že vycítila mojí auru, když jsem byla dost blízko, protože všichni uživatelé ducha tvrdili, že aura Stínem políbených je oproti ostatním dost výrazná. Dala mi malý úsměv, než se otočila k výslechu.Dimitrij, stále bdělý,si všiml jejího malého pohybu. Podíval se jejím směrem a uviděl mě a znejistěl trochu na následující otázku od Reece, která byla, "Všiml jste si, zda vaše oči občas zčervenají?""Já..." Dimitrij se na mě díval několik vteřin a pak trhl hlavou zpět k Reeceovi. "Neměl jsem moc zrcadel. Ale myslím, že mé stráže by si toho všimli a nikdo z nich nic neřekl."Zajímavé bylo, že jeden strážce vydal malý zvuk. Sotva se mu podařilo zachovat vážnou tvář, ale myslím, že i on se chtěl smát směšnému směru výslechu. Nemohla jsem se vzpomenout na jeho jméno, ale když jsem byla u soudu už dávno, on a Dimitrij si povídali a smáli se docela dost, když byli společně. Pokud starý přítel začal věřit,že Dimitrij byl znovu dhampýr, pak to muselo být dobré znamení.Moroj vedle Reece zíral kolem sebe, snažil se zjistit, odkud hluk pochází, ale nic neodhalil. Výslech pokračoval, tentokrát měli co do činění s tím, zda by Dimitrij vstoupil do kostela, pokud by ho o to požádali."Mohu jít hned teď," řekl jim. "Půjdu zítra na bohoslužbu, pokud chcete." Reece si udělal další poznámku, není pochyb o tom, že uvažoval, jestli by mohl požádat kněze, aby Dimitrije umyl ve svěcené vodě."To všechno je rozptýlení," řekl mi známý hlas do ucha. "Kouř a zrcadla. To je to, co teta Taša říká." Christian teď stál vedle mě."Je třeba to udělat," zamumlala jsem zpět. "Musí vidět, že on už není Strigoj."

"Jo, ale oni sotva podepsali zákon věku. Královna tohle poručila, jakmile zasedání skončilo, protože je to vzrušující a tím donutila, aby lidé věnovali svou pozornost něčemu jinému. Jakmile utišili halu, bylo to: "Hej, jděte se podívat na vedlejší atrakci."Nemohla jsem slyšet, co Taša říkala slovo od slova. Bez ohledu na to, že to byla pravda. Cítila jsem se postřelená. Chtěla jsem, aby Dimitrij byl volný. Chtěla jsem, aby byl takový, jaký býval. Přesto jsem zuřila, že Taťána to dělá pro její vlastní politický zisk, a ne proto, že jí ve skutečnosti šlo o to, co bylo správné. To bylo možná nejdůležitější, co se stane v naší historii. Proto se k tomu také muselo chovat podobně. Dimitrijův osud by neměl být pohodlná "vedlejší show" jak odvrátit všechny od nekalého zákona.Reece nyní žádal Lissu a Dimitrije, aby popsali, co přesně zažili při té noci. Měla jsem pocit, že tohle bylo něco, co popisovali již poněkolikáté. Přestože Dimitrij nejevil neklid, stále jsem cítila, že cítí pocit viny a utrpení nad tím, co udělal jako Strigoj. Přesto, když se obrátil k poslechu Lissina vyprávění, její verze příběhu, jeho tvář se rozzářila údivem. Úctou. Uctíváním.Žárlivost mnou cloumala. Jeho city nejsou romantické, ale na tom nezáleželo. Důležité bylo, že on odmítl mě, ale ji považuje za největší věc na světě. On mi řekl, že se mnou už nikdy nechce mluvit a jí se zapřísahal ke službě. Znovu jsem cítila, že mi někdo trhá srdce na kusy. Odmítla jsem věřit, že už mě nemůže milovat. Nebylo to možné, ne po tom všem, co jsme on a já prožili. Ne po všem, co jsme k sobě cítili."Oni ho určitě podezírají," poznamenal Christian, podezřelý tón v jeho hlase. Neměla jsem čas mu říct, že jeho obavy byly neopodstatněné, protože jsem chtěla slyšet, co Dimitrij musel říct.Příběh jeho změny bylo pro ostatní těžké pochopit, a to především proto, že duchovi stále moc nerozuměli. Reece dostal tolik toho, jak jen mohl a pak se obrátil výslechu Hans. Hans, vždy praktický, neměl potřebu rozsáhlých výslechů. Byl to muž činu, ne slov. Kůl mu zazářil v ruce, zeptal se Dimitrije, jestli se ho může dotknout. Strážci se napjali, pravděpodobně v případě,že by se Dimitrij snažil uchopit kůl a přejít do útoku.Místo toho, Dimitrij klidně natáhl ruku a držel kůl na několik okamžiků. Všichni kolem zadrželi dech, jak čekali, že začne křičet příšernou bolestí, protože Strigoj se nemohl dotknout okouzleného stříbra. Místo toho, Dimitrij vypadal znuděně.Pak překvapil všechny. Stáhl ruku zpět, držel kůl za konec, směroval špičku k jeho svalnatému předloktí, konec k Hansovi. Díky slunečnému počasí, Dimitrij měl na sobě tričko, čímž měl holou kůži."Řízni mě s ním," řekl Hansovi.Hans nadzdvihl obočí. "Řezání tě bude bolet bez ohledu na to, co jsi.""Bylo by to neúnosné, kdybych byl Strigoj," Dimitrij zdůraznil. Jeho tvář byla tvrdá a rozhodná. Byl Dimitrij, jakého jsem viděla v bitvě, Dimitrij, který nikdy neustoupil. "Udělej to. Nebuď jemný."Hans nereagoval okamžitě. Je zřejmé, že to byl nečekaný průběh. Rozhodnutí nakonec blýsklo v jeho rysech a trhl sebou, jak bodl do Dimitrijovi kůže. Jak Dimitrij požádal, Hans se nedržel zpátky. Bod si vysloužil hlubokou a krvavou ránu. Několik Morojů, kteří nebyli zvyklí na krev (pokud ji nepili), zalapala po dechu v násilí. Jako jeden, my všichni jsme se naklonili dopředu.Dimitrijova tvář ukázala, že rozhodně cítil bolest, ale okouzlené stříbro by Strigoji nejen ublížilo - to by pálilo. Řezala jsem do spousty Strigojů kůlem a slyšela je křičet

bolestí. Dimitrij se ušklíbl a kousl se do rtu, jak krev tekla přes rameno. Přísahám, že tam byla hrdost v očích nad jeho schopností zůstat silný.Když bylo jasné, že nebude řvát, Lissa se k němu natáhla. Cítila jsem její úmysly, chtěla ho uzdravit."Počkej," řekl Hans. "Strigojové by se uzdravili z tohoto během několika minut."Musela jsem vzdát Hansovi čest. Udělal z jednoho testu dva. Dimitrij po něm střelil vděčný pohled a Hans mu dal malé kývnutí na potvrzení. Hans věřil, uvědomila jsem si. Bez ohledu na jeho chyby, Hans si opravdu myslel, že Dimitrij je znovu dhampýr. Za to jsem ho navždy milovala, bez ohledu na to, jak moc mě předtím buzeroval.Takže jsme všichni stáli tam, pozorovali chudáka Dimitrije krvácet. Bylo to takové zvrácené, opravdu, ale test probíhal. Každému bylo zřejmé, že řez se neměnil. Lissu nakonec nechali, aby ho vyléčila, což v davu způsobilo velkou reakci. Šelesty divu mě obklopily, mluvili o ní jako o bohyni, která je hodná úcty.Reece pohlédl na dav. "Má někdo nějaké otázky na přidání?"Nikdo nemluvil. Všichni byli ohromeni tím, co již viděli. No, někdo musel udělat krok vpřed. Doslova."Já ano," řekla jsem, kráčící směrem k nim.Ne, Rose,prosila Lissa.Dimitrij měl stejně nespokojený pohled. Vlastně, tak jako -skoro- všichni sedí kolem něho. Když Reeceův pohled padl na mě, měla jsem pocit, že mě znovu vidí v místnosti Rady, jak řvu na Taťánu, jako na pokryteckou mrchu. Položila jsem ruce na mé boky a nestarala se, co si myslí. To byla moje šance, jak donutit Dimitrije, aby mě neignoroval."Když jsi bylStrigoj," začala jsem, aby bylo jasné, že jsem věřila, že je to minulost, "Byl jsi velmi dobře postavený. Věděl jsi o pobytu spousta Strigojů v Rusku a USA, ne?"Dimitrij si mě pozorně prohlížel a snažil se přijít na to, kam jsem mířila. "Ano.""Znáš je ještě?"Lissa se zamračila. Myslela si, že jsem nedopatřením zaplétala Dimitrije, že je stále v kontaktu s ostatními Strigoji."Ano," řekl. "Pokud se nepřestěhovali." Odpověď přišla rychleji tentokrát. Nebyla jsem si jistá, jestli uhodl mojí taktiku nebo jestli zkrátka věřil, že logika Rose povede k něčemu dobrému."Sdílel by jsi tyto informace se strážci?" Zeptala jsem se. "Mohl bys nám říci o všech úkrytech Strigojů, takže by jsme proti nim mohli zasáhnout?"To byla reakce. Aktivně hledání Strigojů bylo stejně vášnivě debatované jako jiné otázky, které se řešili právě teď, se silnými názory na všech stranách. Slyšela jsem ty názory znovu za mnou v davu, někteří lidé říkali, že je to sebevražda, zatímco jiní uznali, že máme cenný nástroj.Dimitrijovy oči se rozzářily. Nebyl to zbožňující pohled, jaký on často dával Lisse, ale bylo mi to jedno. Byly podobné jako ty, co jsme použili na akcii, v těch chvílích, kdy jsme se pochopili navzájem tak dokonale,že jsme neměli ani potřebu promluvit, aby jsme věděli, co si ten druhý myslí. Tato souvislost bleskla mezi námi, stejně jako jeho schválení - a vděčnost."Ano," odvětil, hlas silný a hlasitý. "Můžu vám říct všechno, co vím o Strigojských plánech a místech. Budu jim čelit s vámi nebo zůstanu doma - podle toho, co budete chtít."Hans se naklonil na židli, horlivý výraz. "To by mohlo být neocenitelné." Více bodů pro Hanse. On byl na straně jít proti Strigojům, než oni půjdou na nás.

Reece zrudlý - nebo možná jen pocitem ze slunce. V jejich úsilí zjistit, jestli se Dimitrij spálí ve světle, Morojové byli vystavení nepohodlí. "Teď počkejte," zvolal Reece přes zvyšující se hluk. "To nikdy nebyla schválená taktika. Kromě toho by mohl vždycky lhát -"Jeho protesty byly přerušeny ženským výkřikem. Malý Morojský chlapec, ne víc než šestiletý, se náhle vynořil z davu a mířil směrem k nám. Byla to jeho matka, která křičela. Zastavila jsem ho, popadla za ruku. Neměla jsem strach, že by mu Dimitrij ublížil, jen, že chlapcova matka by mohla mít infarkt. Přišla dopředu, obličej vděčný."Mám otázky," chlapec, zřejmě se snažil být statečný, řekl tichým hlasem.Jeho matka po něm sáhla, ale já jsem zvedla ruku. "Vydržte chvilku." Usmála jsem se na něj. "Na co se chceš zeptat? Pokračuj." Za ním, strach blýskl v matčině tváři, a hodila znepokojený pohled po Dimitrijovi. "Nedovolím, aby se mu něco stalo," zašeptala jsem, ale neměla tušení, zda mě věřila. Nicméně, zůstala kde byla.Reece obrátil oči v sloup. "To je k smíchu -""Pokud jste Strigoj," přerušil ho chlapec hlasitě, "tak proč nemáte rohy? Můj přítel Jeffrey řekl, že Strigojové mají rohy."Dimitrijovy oči padly na chlapce, ale na moment na mě. Opět, jiskra poznání proběhla mezi námi. Poté, obličej hladký a vážný,se Dimitrij obrátil k chlapci a odpověděl: "Strigojové nemají rohy. A i kdyby tomu tak bylo, neměl bych je, protože nejsem Strigoj.""Strigojové mají červené oči," vysvětlila jsem. "Vypadají jeho oči červeně?"Chlapec se naklonil dopředu. "Ne. Jsou hnědé.""Co ty víš o Strigojích?" Zeptala jsem se."Mají tesáky, jako my," odpověděl chlapec."Máš tesáky?" Zeptala jsem se Dimitrije zpěvavým hlasem. Měla jsem pocit, že tohle už zaznělo poněkolikáté, ale byl to jiný pocit, když to bylo z pohledu dítěte.Dimitrij se usmál - plný, nádherný úsměv, který mě zachytil nepřipravenou. Od něj tyto úsměvy byly tak vzácný. Dokonce i když byl šťastný nebo ho něco pobavilo, obvykle mi dával jen poloviční úsměvy. Tenhle byl skutečný, ukazující všechny jeho zuby, které byly ploché jako jakékoli lidské nebo dhampýří. Ne tesáky.Chlapec vypadal ohromený. "Dobře, Jonathane," řekla jeho matka úzkostlivě. "Ptala ses. Teď pojďme.""Strigojové jsou super silní," pokračoval Jonathan, což naznačovalo, že asi bude budoucí právník."Nic jim nemůže ublížit." Neobtěžovala jsem se s jeho opravování, ze strachu, že by chtěl vidět kůl přes Dimitrijovo srdce. Ve skutečnosti bylo úžasné, že o to Reece už nepožádal. Jonathan dal pevný pronikavý pohled Dimitrijovi. "Jste super silný? Můžete být zraněný?""Samozřejmě že můžu," odpověděl Dimitrij. "Jsem silný, ale celá řada věcí mi může způsobit bolest."A pak, Rose Hathawayová řekla něco, co opravdu neměla. "Měl bys ho jít udeřil a zjistit to."Jonathanova matka vykřikla znovu, ale on byl rychlý malý bastard, unikl z jejího sevření. Rozběhl se k Dimitrijovi než by ho někdo mohl zastavit - no, já jsme mohla - a uhodil pěstí do Dimitrijova kolena.Potom se stejnými reflexy, které mu umožnily vyhnout se útoku protivníka, Dimitrij okamžitě předstíral pád dozadu, jako by ho Jonathan srazil. Chytil se za koleno, zasténal, jako by byl v hrozných bolestech.

Několik lidí se zasmálo a pak jeden jiný strážce chytil Jonathana a vrátil jej do blízkosti jeho hysterické matky. Jak byl vlečen pryč, Jonathan se podíval přes rameno na Dimitrije. "On se mi nezdá být moc silný. Nemyslím, že je to Strigoj."To způsobilo větší smích, a třetí Morojský vyšetřovatel, který byl klidný zafuněl a zvedl se ze sedadla. "Viděl jsem všechno, co potřebuji. Nemyslím, že by měl chodit nehlídaný, ale není Strigoj. Dejte mu skutečné místo k pobytu a jen u něj držte stráž až do dalšího rozhodnutí."Reece vystřelil nahoru. "Ale -"Druhý muž ho odmávl. "Neztrácejme čas. Je horko a já chci jít do postele. Neříkám, že jsem pochopil, co se stalo, ale to je teď náš nejmenší problém, ne, když jedna polovina Rady chce zabít druhou kvůli věkové vyhlášce. Kdyby nic jiného, to, co jsme dnes viděli je - zázračný. Mohlo by to změnit to, jak jsme žili. Ohlásím to Jejímu Veličenstvu."A stejně jako oni, shluk lidí se začal rozcházet, ale v jejich tvářích byl zázrak. I oni si začínali uvědomovat, že pokud to, co se stalo s Dimitrijem bylo skutečný, pak všechno, co jsme kdy mohli vědět o Strigojích se chystalo změnit. Strážci zůstali s Dimitrijem, samozřejmě, tak jako Lissa. Okamžitě jsem přistoupila k nim, toužící hřát se v našem vítězství. Když jsem poslala Jonathana ho 'udeřit' , Dimitrij mi dal malý úsměv a mé srdce poskočilo. Pak jsem poznala, že jsem měla pravdu. Ještě ke mně měl pocity. Ale teď, mrknutím oka, vztah byl pryč. Jak jsem šla k nim, viděla jsem, jak Dimitrijova se znovu měnila na studenou a kontrolovanou.Rose,řekla Lissa prostřednictvím pouta. Jdi pryč, hned. Nech ho být."Sakra že ne," řekla jsem, odpověděla nahlas a řešila ho. "Jen jsem podporovala tvůj případ.""Vedli jsme si bez tebe dobře," řekl Dimitrij škrobeně."Vážně?" Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšela. "Zdál ses mi docela vděčný před pár minutami, když jsem vymyslela myšlenku, že nám pomůžeš proti Strigojům."Dimitrij se obrátil na Lissu. Jeho hlas byl tlumený, ale já ho slyšela. "Nechci ji vidět.""Musíš!" Zvolala jsem. Několik odcházejících lidí se zastavilo, aby viděli, co to bylo. "Nemůžeš mě ignorovat.""Pošli ji pryč," Dimitrij zavrčel."Nejsem -"ROSE!Lissa křičela v mé hlavě, zastavila mě. Ty pronikavé nefritové oči se na mě upíraly. Chceš mu pomoct, ne? Stát a křičet na něj způsobí, že bude ještě víc naštvaný! Je to to, co chceš? Přeješ si, aby to lidé viděli? Jak je naštvaný a křičí na tebe, protože se cítíš být neviditelná? Potřebují ho vidět v klidu. Potřebují ho vidět. . . Normálního. Je to pravda - pomohla jsi mu. Ale pokud neodejdeš právě teď, můžeš zničit všechno.Zírala jsem na ně tak užaslá,mé srdce bušilo. Její slova byla všechna v mé mysli, ale Lissa vyvolávala dojem, že došla až ke mně a řvala na mě nahlas. Moje nálada se zhoršila ještě více. Chtěla jsem s oběma dvěma mluvit, ale pravda v jejích slovách ve mě vzbudila hněv. Taková scéna nepomůže Dimitrijovi. Bylo spravedlivé, že mě posílali pryč? Bylo to spravedlivé, že oni dva se spojili a ignorovali to, co jsem právě udělala? Ne, ale neměla jsem v úmyslu, aby moje hrdost ublížila tomu, čeho jsem právě dosáhla. Lidé museli přijmout Dimitrije.Střelila jsem po nich pohledem, moje pocity nedala najevo a pak jsem zamířila pryč. Lissiny pocity se okamžitě změnily na sympatie prostřednictvím pouta, ale já je blokovala. Nechtěla jsem to slyšet.

Sotva jsem oběhla kostel, vběhla jsem do Danielly Ivaškové. Pot jí trochu rozmazal make-up, čímž mi došlo, že se právě taky byla dívat na Dimitrije. Zdálo se, že byla s přáteli, ale oni si drželi svou vzdálenost a povídali si mezi sebou, když se zastavila přede mnou. Polkla jsem svůj hněv, připomněla jsem sama sobě, že ona mě nenasrala. Vynutila jsem úsměv."Dobrý den, paní Ivašková.""Daniella," řekla vlídně. "Bez titulů.""Promiňte. Je to stále divné."Kývla směrem, odkud Dimitrij a Lissa spolu se strážci odcházeli. "Viděla jsem tě tam, právě teď. Pomohla jsi s jeho případem, myslím. Chudák Reece byl dost nervózní."Připomněla jsem si, že Reece s ní měl společnou krev. "Ach... Je mi to líto. Nechtěla jsem, aby -""Neomlouvej se. Reece je můj strýc, ale v tomto případě věřím v to, co Vasilisa a pan Belikov říkají."Navzdory tomu, jak jsem byla rozzlobená kvůli Dimitrijovi, můj instinkt nesnášel svržení jeho titulu "strážce". Přesto jsem jí to odpustila, vzhledem k jejímu postoji."Vy... si myslíte, že ho Lissa uzdravila? Že Strigojové mohou být zachráněni?" Uvědomila jsem si, že tam bylo mnoho lidí, kteří tomu uvěřili. Dav se právě předvedl, jak moc je Lisse oddaný. Nějak, můj způsob uvažování vždy byl, že Královští jsou vždy proti mě. Daniella mi vrátila ironický úsměv."Můj vlastní syn je uživatel ducha. Vzhledem k tomu, připouštím, že jsem musela přijmout spoustu jiných věcí, ve které jsem nevěřila, že by byly možné.""Předpokládám, že musíte," připustila jsem. Kromě ní jsem si všimla muže, Moroje stojícího v blízkosti některých stromů. Jeho oči občas padly na nás a já bych přísahala, že jsem už ho neviděla. Daniellina další slova vrátila mou pozornost zpět k ní."Když už mluvíme o Adrianovi... Hledal tě dříve. Je to hned po krátké době, ale někteří příbuzní Nathana pořádají pozdní cocktail party asi za hodinu a Adrian chtěl, abys šla." Další párty. Bylo to všechno skutečné? Masakry, zázraky. . . Nezáleželo na tom. Všechno bylo důvodem pro party, pomyslela jsem si hořce.Asi jsem byla s Ambrosem a Rhondou, když mě Adrian hledal. Bylo to zajímavé. Mimochodem pozvání říkalo, že Daniella taky chtěla, abych šla. Bohužel, moc se mi tam nechtělo. Nathanova rodina znamenala Ivaškovi, a ti nebudou tak přátelští."Bude tam královna?" Zeptala jsem se nedůvěřivě."Ne, ona má jiné schůzky.""Jste si jistá? Žádné neočekávané návštěvy?"Smála se. "Ne, jsem si jistá. Říká se, že vy dvě ve stejném pokoji společně... Není tak dobrý nápad."Mohla jsem si představit, jak se ty příběhy točí kolem mému výbuchu na Radě, zejména proto, že Adrianův otec byl svědkem."Ne, ne po tom rozhodnutí. Co udělala..." Vztek jsem cítila dříve, než mě plameny začaly znovu spalovat. "Bylo to neodpustitelné." Ten divný chlápek u stromu stále čekal kolem. Proč?Daniella ani nepotvrdila ani nevyvrátila mé prohlášení, a já jsem přemýšlela, na jaké straně stála. "Je na tebe stále laskavá."Ušklíbla jsem se. "Tomu se těžko věří." Obvykle, lidé, kteří na vás křičeli na veřejnosti, na vás nebyli příliš "laskaví", a dokonce i Taťánin chladný klid málem prasknul a skončil by naším prskáním.

"Je to pravda. To se přežene, a mohla by být dokonce šance, že můžeš být přiřazena k Vasilise.""To nemůžeš myslet vážně," vykřikla jsem. Měla jsem to poznat lépe. Daniella Ivašková nebyla opravdu typ, který si dělá legraci, ale opravdu jsem byla přesvědčena, že jsem s Taťánou překročila hranici."Po všem, co se stalo, nechtějí mrhat dobrými strážci. Kromě toho, ona nechce, aby mezi vámi existovala nevraživost.""Jo? No, nechci její úplatky! Pokud si myslí, že puštěním Dimitrije ven a mým přiřazením změní můj názor, mýlí se. Ona lže, plánuje-"Náhle jsem se zarazila. Můj hlas byl dost nahlas, že přátelé Danielly teď na nás zírali. A já jsem opravdu nechtěla říct, která jsme si myslela o Taťáně Danielle."Promiň," řekla jsem. Pokusila jsem se o zdvořilost. "Řekni Adrianovi, že na párty půjdu... Ale to opravdu chcete, abych šla? Poté, co jsem byla na obřadu v noci? A po, ehm, ostatním, co jsem udělala?"Zavrtěla hlavou. "Co se stalo na slavnostním ceremoniálu je stejně Adrianova chyba, ne tvoje. Je to pryč a Taťána to nechala být. Tato párty je mnohem veselejší událost, a pokud chceš jít tam, pak chci, abys byla šťastná.""Projdu sprchovým koutem a upravím se a setkám se s ním tam za hodinu."Byla dost taktní dost, že ignorovala můj předchozí výbuch. "Skvělé. Vím, že bude rád, když to uslyší."Odmítla jsem jí říct, že bych byla vlastně ráda, aby to nevytahovala před Ivaškovými, aby se to nedostalo k Taťáně. Na okamžik jsem uvěřila, že se smířila s tím, co se děje s Adrianem a mnou, nebo že nechala můj výbuch jen tak být. A po pravdě, chtěla jsem ho vidět. Neměli jsme moc času, aby jsme si v poslední době promluvili.Jakmile Daniella a její přátelé odešli, rozhodla jsem se, že tomu přijdu na kloub. Zamířila jsem přímo k Moroji, který tam číhal, s rukama na mých bocích."Fajn," požadovala jsem. "Kdo jsi a co chceš?"Byl jen o pár let starší než já, a nevypadal vůbec rozladěný výhružným postojem mladý holky. Dal mi křivý úsměv a já jsem opět přemýšlela, kde jsem ho viděla."Mám pro tebe vzkaz," řekl. "A nějaké dárky."Podal mi tašku. Podívala jsem se dovnitř a našla laptop, některé kabely, a několik kousků papíru. Zírala jsem na něj nevěřícně."Co je to?""Něco, co potřebuješ, aby ses dostala dál - a nikdo jiný o tom nesmí vědět. Ty papíry ti všechno vysvětlí-""Nehraj si se mnou na špionážní film! Neudělám nic, dokud ty - " Jeho tvář.... Viděla jsem ho zpátky na svatém Vladimírovi, zhruba v době mého studia - vždy se vznášel v pozadí. Zasténala jsem, náhle pochopila utajenou povahu - a domýšlivý postoj. "Pracuješ pro Abeho."

24Muž se usmál. "Říkáš to, jako by to bylo něco špatného."Udělala jsem obličej a podívala se zpátky do tašky s novým zájmem. "Co se děje?""Já jsem posel. Jen dělám pochůzky pro pana Mazura."

"Je to hezký způsob, jak říkáš, že jsi jeho špion? Zjistíš o všech špinavé tajemství tak, že on je může použít proti lidem a tak hrát své hry?" Abe se zdál, že ví všechno o všem - především o královské politice. Jak jinak by udělal, aby měl oči a uši všude? Řekni, u soudu? Nedivila bych se,kdyby měl v mém pokoji zabudované mikrofony."Špehovat je drsné slovo." Ten chlap to ale nepopřel. "Kromě toho, platí stejně. A on je dobrý šéf." Otočil se ode mě, ale dal poslední varování. "Jak jsem řekl - čas běží. Přečti si to co nejdříve to půjde."Měla jsem sto chutí, hodit to na toho chlapa. Zvykala jsem si na myšlenku, že jsem Abeho dcera, ale to neznamená, že jsem chtěla být vázána v některých jeho Praštěných plánech. Taška s počítačem mi dávala předtuchu.Nicméně jsem vlezla do svého pokoje a vyprázdnila její obsah na posteli. Bylo tam několik listů papíru, jeden dopis.Rose,doufám, že Tad byl schopný dostat to k toběvčas. A doufám, že jsi na něj nebyla drzá. Dělám to pro někoho, kdo s tebou chce mluvit o naléhavé záležitosti. Nicméněje to rozhovor, který nikdo jiný neuslyší. Laptop a satelitní modem v této tašce ti umožní mít soukromý rozhovor, tak dlouho, jak budeš na soukromém místě. Uvedl jsem ti krok-za-krokem. jak na to, jak to nakonfigurovat. Schůzka bude v 7 hodin ráno.Na konci nebylo jméno, ale nepotřebovala jsem ho. Podívala jsem se dolů a zírala na změť kabelů. Sedm hodin bude moc brzy."Ale no tak, starý muži," zvolala jsem.Musím Abemu přiznat, že návod měl velmi základní navigaci, které nevyžadovaly pohled počítačového technika. Jediný problém byl, že toho bylo mnoho, podrobně kam každý kabel šel, všechny možný hesla, jak nakonfigurovat modem, a tak dále. Na okamžik jsem pomyslela, že se na to vykašli. Přesto, když někdo jako Abe používá slovo naléhavé, tak si myslím, že bych možná neměla být tak ukvapená ve svém rozhodnutí.Takže, s nějakými obtížemi, jsem se řídila jeho pokyny. Trvalo mi to skoro celou dobu, ale podařilo se mi připojit modem a kameru a přístup k bezpečnému programu, který mi dovolil, abych měla video rozhovor s tajemným kontaktem Abeho. Když jsem to dodělala a čekala, přemýšlela jsem s upřeným pohledem na černé okno na obrazovce, kdo to bude.Přesně v sedm, obrazovka oživla, a známá - ale neočekávaná - tvář se objevila."Sydney?" Zeptala jsem se překvapeně.Video bylo stejné, s mírným zrněním, jako měly kanály na Internetu, ale přesto se na mě tvář kamarádky usmála. Její úsměv byl se suchou náladou, ale pro ni bylo typické."Dobré ráno," řekla a potlačila zívnutí. Podle stavu jejích blond vlasů, bylo pravděpodobné, že se zrovna dostala z postele. I v chudém osvětlení,se její zlaté tetování na tváři lesklo. Všichni Alchymisté měli stejné tetování. Bylo z inkoustu a Morojské krve, které dodá od Morojů zdraví a dlouhověký věk jeho nositeli. Bylo to pro Alchymisty naoplátku za to, že pomůžou před lidmi skrývat upíří svět."Večer," řekla jsem. "Ne ráno.""Můžeme se dohadovat o vašem bezbohém rozvrhu někdy jindy," řekla. "To není to, proč jsem tady.""Proč jsi tady?" Zeptala jsem se, stále s úžasem ji vidět. Alchymisté dělali svou práci téměř neochotně, a zatímco si mě Sydney oblíbila lépe než většinu Morojů nebo dhampýrů, ona není ten typ, aby vedla přátelský telefonní (nebo video) volání. "Počkej... Nemůžeš být v Rusku. Ne, pokud je ráno..." Snažila jsem se vzpomenout na změnu času. Ano, pro lidi tam bylo slunce dole nebo se teď chystalo.

"Jsem zpátky ve své rodné zemi," řekla s předstíranou vznešeností. "Mám nový místo v New Orleans.""Vau, pěkné." Sydney nesnášela, když byla přidělena do Ruska, ale můj dojem byl, že tam uvízla až do konce její stáži Alchymistů. "Jak se ti to podařilo?"Její malý úsměv se obrátil k nepohodlí. "Oh, no. Abe, um, mi udělal laskavost. Zařídil to.""Ty s ním obchoduješ?" Sydney opravdu nenáviděla Rusko. A Abeho vliv musel být opravdu velký, když mohl ovlivnit lidské organizace. "Co na oplátku? Tvojí duši?" Vtip, pro někoho tak náboženského, pro ni nebyl moc zdvořilý. Samozřejmě myslím, že si myslela, že Morojové a dhampýři jedli duše, takže možná můj komentář nebyl daleko od pravdy."To je věc," řekla. "Bylo to něco jako: Dám ti vědět, až budu něco potřebovat v budoucnosti.""Kojenče," řekla jsem."Hej," odsekla. "Já tohle nemusím dělat. Já ti vlastně dělám laskavost, že mluvím s tebou.""Proč se mnou vlastně chceš mluvit?" Chtěla jsem jí položit víc otázek ohledně jejího podepsání smlouvy s ďáblem, ale bála jsem se, aby se neodpojila.Vzdychla a uhnula si nějaký vlasy z obličeje. "Musím se tě na něco zeptat. A přísahám, že na tebe nebudu žalovat... Prostě potřebuju znát pravdu, abychom s něčím neztráceli čas.""Tak jo..." Prosím, neptej se mě na Viktora, modlila jsem se."Vkradla jsi se nedávno do některého úřadu?"Sakra. Pořád jsem se tvářila dokonale neutrálně. "Co tím chceš říct?""Alchymistům nedávno ukradli nějaké záznamy," vysvětlovala. Najednou se tvářila vážně. "A všichni blázní a snaží se zjistit, kdo to udělal - a proč."Duševně jsem vydechla úlevou. Ok. Nebylo to o Tarasovu. Díky Bože, že je v tom zločin, z kterého nejsem vina. Pak mě plný význam jejích slov praštil. Zamračila jsem se."Počkej. Vás oloupili, a já jsem ta, koho podezíráš? Myslela jsem, že jsem na tvém seznamu jako stvoření zla?""Ne, dhampýr je na mém seznamu stvoření zla," řekla. Její poloviční úsměv se vrátil, ale nemohla jsem říct, jestli žertovala nebo ne. Vybledlo to rychle, ukazovala, jak velký problém to byl pro ni. "A věř mi, kdyby někdo mohl ukrást naše záznamy, ty bys mohla. Není to snadné. Prakticky nemožné.""Ehm, děkuji ti?" Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla polichocena nebo ne."Samozřejmě," pokračovala opovržlivě, "Oni jen ukradli pár papírových dokumentů, což bylo hloupý. Všechno je v dnešní době digitálně, takže si nejsem jistá, proč se dobývaly přes dinosauří kartotéky."Mohla bych jí dát mnoho důvodů, proč by to někdo dělal, ale zjistit, proč jsem její podezřelý číslo-jedna, bylo mnohem důležitější. "To je blbost. Tak proč si myslíš, že bych to dělala?""Kvůli tomu, co bylo ukradeno. Byly to informace o Moroji jménem Erik Dragomir.""Já - co?""To je tvůj přítel, ne? Jeho dcera, chci říct.""Jo..." skoro jsem oněměla. Téměř. "Máte soubory o Morojích?""Máme soubory o všem," řekla pyšně. "Ale když jsem se snažila myslet, kdo by tohle mohl udělat azajímat se o Dragomiry... No, tvoje jméno mi vyskočilo do hlavy."

"Já to neudělala. Dělám spoustu věcí, ale ne tohle. Ani jsem nevěděla, že takové záznamy vůbec máte."Sydney vypadala nedůvěřivě."Je to pravda!""Jak jsem řekla předtím," řekla mi, "Nebudu to na tebe práskat. Jen to chci vědět, abych mohla přimět lidi, aby tím přestali plýtvat čas. "Její samolibost zvážněla. "A no, pokud jsi to... Potřebuji udržet pozornost mimo tebe. Slíbila jsem to Abemu.""Prostě mi věř, že jsem to neudělala! Ale teď chci vědět, kdo to udělal. Co ukradli? Všechno o něm?"Kousla se do rtu. Díky dluhu Abemu, by to mohlo znamenat, že by byla ochotná zradit vlastní lidi, ale omezovala se na to, jak moc zradit."No tak! Pokud máš digitální kopie, musíš vědět, co vzali. To, o čem mluvíme, se týká Lissy." Napadlo mě. "Mohla bys mi poslat kopie?""Ne," řekla rychle. "V žádném případě.""Tak prosím... Jenom náznak toho, co to bylo! Lissa je moje nejlepší přítelkyně. Nemůžu nechat být něco, co se jí týká."Byla jsem plně připravená na odmítnutí. Sydney se nezdála moc sympatická. Měla přátele? Mohla by pochopit, co jsem cítila?"Většinou bio věci," řekla nakonec." Něco z jeho historie a jeho sledování.""Sledování - "Nechala jsem to, rozhodla se o tom, že jsem opravdu nechtěla vědět víc o tom, že nás alchymisté sledují. "Ještě něco?""Finančních záznamy ." Zamračila se."Zejména některé velké vklady, na bankovní účet v Las Vegas. Vklady, které se snažil skrýt.""Las Vegas? Byla jsem tam. . . . "Ne, že by to bylo důležité."Já vím," řekla. "Viděla jsem nějaké bezpečností pásky z Fascinující hodinky tvého dobrodružství. Skutečnost, že jsi utekla, byl částečně důvod, proč jsem tě podezírala. Zdálo se, že to máš v povaze." Zaváhala." Ten chlap s tebou. . . vysoký Moroj s tmavými vlasy. . . je to tvůj přítel?""Ehm, jo."Trvalo dlouho a velké úsilí, než znovu promluvila." Je roztomilý.""Na zlé stvoření noci?""Samozřejmě. "Zaváhala znovu. "Je to pravda, že jste tam uprchli?""Co? Ne! Ty kecy k tobě došly taky?" Zavrtěla jsem hlavou, skoro se smíchem, jak směšné to vše bylo, ale věděla jsem, že jsem se potřebovala dostat zpět do skutečnosti. "Takže, Erik měl účet v Las Vegas a vkládal do něj peníze?""Ten nebyl jeho. Byl nějaký ženský.""Jaké ženy?""Žádné - no, nikoho, koho můžeme sledovat. Víme jen, že to byla Jane Doe.""Originální," zamumlala jsem. "Proč by to dělal?""To nevíme. Nebo na tom nezáleží. Chceme jen vědět, kdo se vloupal dovnitř a ukradl naše věci.""Jediné, co vím o tom je, že jsem to nebyla já." Když jsem zkoumala její pohled, rozhodila jsem rukama. "No tak! Kdybych o něm něco chtěla vědět, zeptala bych se Lissy. Nebo ukradla vlastní záznamy."Několik okamžiků ticha prošlo."Dobře. Já ti věřím," řekla."Vážně?""Nechceš, abych věřila?""Ne, jen tě bylo přemluvit jednodušší, než jsem čekala."

Povzdechla si."Chci se dozvědět více o těch záznamech," řekla jsem zlostně. "Chci vědět, kdo je Jane Doe. Pokud bys pro mě mohla dostat jiné soubory -"Sydney zavrtěla hlavou. "Ne. To je místo, kde končím. Víš už moc. Abe chtěl, abych tě dostala z problémů a to jsem udělala. Splnila jsem dohodu.""Nemyslím, že Abe tě nechá být tak snadno. Ne, pokud jsi měla tak snadné řešení. "Ona to nepotvrdila, ale pohled v jejích hnědých očích říkal, že souhlasila. "Dobrou noc, Rose. Ráno. Cokoli.""Počkej, já -"Obrazovka zčernala."Sakra," zavrčela jsem a zavřela laptop důrazněji, než jsem měla.Každá část tohoto rozhovoru byla šok, počínaje Sydney a končící někým, kdo ukradl Alchymistům záznamy o Lissině otci. Proč by se někdo staral o mrtvého muže? A proč o něm krást záznamy? Chce se něco dozvědět? Nebo se pokusit skrýt informace? Pokud to poslední byla pravda, pak Sydney měla pravdu, že to bylo neúspěšné úsilí.Přehrála jsem si to všechno v mé hlavě, jak jsem vstala z postele a zírala na svůj odraz, zatímco jsem si čistila zuby. Proč, proč, proč? Proč to udělal? A kdo? Nepotřebovala jsem už více intrik v mém životě, ale něco zahrnující Lissu muselo být zváženo důkladně. Bohužel, brzy bylo jasné, že dnes večer na to nepřijdu,a jakmile jsem usnula, všechny myšlenky se mi v hlavě rozplynuly.

Probudila jsem se ráno a cítila se trochu ohromena - ale stále jsem měla málo odpovědí. Přemýšlela jsem, zda říct Lisse o tom, co jsem se se dozvěděla, a nakonec jsem souhlasila. Pokud někdo pídil po informacích jejího otce, měla právo to vědět, a kromě toho to byly téměř stejný jako fámy o jeho -Myšlenka mě vylekala uprostřed mytí vlasů šampónem. Byla jsem příliš unavená a překvapena, jak se mi ty kousky ze včerejška poskládaly. Ten chlap, ve Fascinující hodince řekl, že Lissin táta tam byl často. Nyní záznamy od Sydney hlásily, že dělal velký vklady na účet v Las Vegas. Náhoda? Možná. Ale jak šel čas, přestala jsem věřit v náhody.Najednou rozhodnutá, jsem se vydala směrem k Lissině pokoji - ale nedostala se příliš daleko. Adrian na mě čekal ve vstupní síni mé budovy, klesl zpátky do křesla."To je na tebe brzy, ne?" Škádlila jsem, došla až k němu.Očekávala jsem úsměv na oplátku, ale Adrian dnes ráno nevypadal zvlášť veselý. Ve skutečnosti, vypadal dost podrážděně. Vlasy postrádaly svojí obvyklou stylingovou péči a jeho oděv - neobvykle elegantní pro tuto denní dobu - byl zmačkaný. Vůně hřebíčkových cigaret visel kolem něj."Snadné tu být brzy, když moc nespíš," odpověděl. "Hodně dlouho jsem na někoho v noci čekal.""Čekal na - oh. Bože." Party. Úplně jsem zapomněla, jak mě jeho matka pozvala. Abe a Sydney mě rozhodili. "Adriane, je mi to tak líto."Pokrčil rameny a ani se mě nedotknul, když jsem se posadila na opěradlo křesla. "Co vlastně? Asi bych už neměl být překvapený. Začínám si uvědomovat, že jsem klamal sám sebe.""Ne, ne. Chtěla jsem jít, ale pak nebudeš věřit, co -""Ušetři mě toho. prosím." Jeho hlas byl unavený, oči podlité krví. "To není nutné. Moje máma mi řekla, že viděla, jak jsi byla u Dimitrijova výslechu."Zamračila jsem se. "Ale to není důvod, proč jsem nešla na party. Bylo tam chlap- "

"O to nejde, Rose. Jde o to, že se ti podařilo udělat si čas na to - a na návštěvu jeho cely, jestli to, co jsem slyšel, je pravda. Přesto, nemohla ses obtěžovat ukázat něco, co by řeklo, že jsi se mnou - nebo dokonce poslat zprávu. To bylo vše, cos měla udělat: Říct, že nemůžeš jít. Čekal jsem na tebe více než hodinu v domě mých rodičů, než jsem to vzdal. "Začala jsem říkat, že mě měl dát vědět, ale upřímně, proč by měl mít? Nebyla to jeho odpovědnost. Byla jsem ten, kdo řekl Danielle, že se s ním setkám. Byla to moje chyba."Adriane, je mi líto." Sepjala jsem jeho ruce, ale on mi je nestiskl zpět. "Vážně, jsem chtěla, ale-""Ne," přerušil mě opět. "Od té doby, co se Dimitrij vrátil... Ne, předtím. Od té doby, co ses stala posedlá jeho proměnou, ztrácela jsi mě. Bez ohledu na to, co se stalo mezi námi, nikdy jsi se skutečně o náš vztah nesnažila. Chtěl jsem věřit tomu, co jsi mi řekla. Myslel jsem, že jsi byla připravena... ale tys nebyla."Protesty se hrnuly na mé rty, ale ještě jednou jsem je zastavila. A měl pravdu. Řekla jsem, že s ním budu randit. Klidně jsem byla i zapuštěná do pohodlné role jeho přítelkyně, ale po celou dobu. . . Po celou dobu, část mě byla pořád s Dimitrijem. Věděla jsem to, ale udržovala svůj život pohromadě. Podivná vzpomínka s Masonem vskočila do mé hlavy. Vedla jsem stejný dvojí život s ním, a on proto zemřel. Zpackala jsem to. Nevyznala jsem se ve vlastním srdci."Omlouvám se," řekla jsem znovu. "Opravdu chci, abychom měli něco...." I mně ta slova zněla tak chabě. Adrian mi dal vědoucí úsměv."Nevěřím tomu. Ani ty." Vstal a přejel si rukou po vlasech, a ne, že by to bylo k něčemu dobré. "Pokud opravdu chceš být se mnou, pak to musíš myslet vážně."Nenáviděla jsem vidět ho tak ponurého. Zvláště jsem nesnášel, že je to kvůli mně. Sledovala jsem ho ke dveřím. "Adriane, počkej. Pojď si ještě promluvit.""Teď ne, Malá dhampýrko. Potřebuji se vyspat. Já prostě teď nemůžu zvládnout hraní této hry."Mohla jsem jít za ním. Mohla jsem ho svalit na zem. Ale to by za to nestálo. . . protože jsem neměla odpověď. Měl ve všem pravdu, a dokud jsem si to sama nesrovnala v hlavě, neměla jsem žádné právo nutit ho k mluvení. Kromě toho, vzhledem jeho okolnostem, jsem pochybovala, že jakékoli další konverzace by byla prospěšnější.Přesto, jak začal odcházet, nemohla jsem si pomoct s mými dalšími slovy. "Než odejdeš - a chápu, proč - je tu něco, co ti musím říct. Něco, co není o nás. Postihuje - ovlivňuje Lissu."To ho pomalu zastavilo. "Vždy laskavost." S těžkým povzdechem se na mě podíval přes rameno. "Ať je to rychle.""Někdo se vloupal k záznamům Alchymistům a ukradl informace o Lissině tátovi. Něco z toho byla obyčejná historie života, ale byly tam některé dokumenty o něm, jak tajně vkládal peníze na bankovní účet v Las Vegas. Nějaké ženy na bankovní účet. "Adrian čekal pár okamžiků."A?""A já se snažím přijít na to, proč by to někdo dělal. Nechci nikoho šmejdit kolem její rodiny. Máš nějakou představu, co jí táta dělal?""Slyšela jsi toho chlapa v kasinu. Její otec tam byl často. Možná, že měl dluhy a splácel vyžírkám.""Lissina rodina měla vždycky peníze," poukázala jsem." Nemohli se dostat do tolika dluhů. A proč by někdo kradl takové informace? "

Adrian rozhodil ruce. "Nevím. To je všechno, co mám, alespoň tak brzy ráno. Nemám teď mozek. Nemůžu si teď vybavovat nic, co je hrozbou pro Lissu."Přikývla jsem, zklamaná. "Dobře. Díky."Pokračoval ve své cestě, a já se za ním dívala. Lissa bydlela v jeho blízkosti, ale nechtěla jsem jít za ním. Když byla mezi námi dostatečná vzdálenost, vyšla jsem ven a začala hlavu otáčet kolem dokola. Slabý zvuk zvonů mě zastavil. Zaváhala jsem, najednou si nebyla jistá, kam jít.Chtěla jsem mluvit s Lissou a říct jí, co mi Sydney řekla. Lissa byla pro změnu sama, což byla ideální příležitost. A přesto. . . zvony. Byla neděle ráno. Mše u soudu právě začala. Tušila jsem něco, a to i přes všechno, co se stalo - a to i s Adrianem - a musela jsem zjistit, jestli mám pravdu.Tak jsem se rozběhla pryč směrem ke kostelu, v opačném směru od Lissy. Dveře byly zavřené, když jsem dorazila, ale několik dalších opozdilců se snažilo nenápadně proklouznout dovnitř, tak jsem vstoupila s nimi, zastavila se. Mraky kadidel viselo ve vzduchu, a moje oči se za okamžik přizpůsobily od slunečního světla svíčkám. Vzhledem k tomu,že kostel svatého Vladimíra byla zakrslá kaple, tady bylo mnohem víc lidí, než jsem byla zvyklá vídat. Většina míst byla plná.Ale ne všechny z nich.Moje tušení bylo správné. Dimitrij seděl v jedné z lavic. Několik strážců taky. Blízko sebe, samozřejmě, ale to bylo ono. I v přeplněném kostele, nikdo jiný se k němu na lavičce nepřidal. Reece požádal Dimitrije včera, aby vstoupil do kostela, a Dimitrij šel ještě dál, řekl, že půjde na nedělní mši.Farář už začal mluvit, takže jsem se přesunula dolů k Dimitrijovi na lavici tak tiše, jak jsem jen mohla. Na tichosti nezáleželo, protože jsem stále přitahovala slušné množství pozornosti od blízkých lidí, kteří se divili, že mě vidí sedět vedle Strigoje-přeměněného- dhampýra. Oči se upíraly a několik tichých konverzací vypuklo.Strážci mi nechal trochu místa u Dimitrije, a když jsem seděla vedle něj, jeho výraz ve tváři mi ukázal, že byl překvapený, ale ne tímto."Nedělej to," řekl tlumeným hlasem. "Nezačínej - ne tady.""To by mě ani nenapadlo, soudruhu," zamumlala jsem zpět. "Jen přišla pro dobro mé duše, to je všechno."Nepotřebovala jsem odpověď, že v to pochyboval, že jsem tu byla ze svatých důvodů. Zůstala jsem zticha po celou dobu. Dokonce jsem dodržela určité hranice. Po několika minutách, napětí v těle Dimitrije se trochu zmírnilo. Když jsem se k němu připojila, napjal se, ale musel se nakonec rozhodnout pro dobré chování. Jeho pozornost se přesunula pryč ze mě a zaměřila se na zpěv a modlil se, a já jsem to brala jako nejlepší dar, dívat se na něj dívat, aniž by to bylo zřejmé.Dimitrij chodil do školní kaple kvůli tomu, že mu přinášela mír. Vždycky říkal, že i když jeho zabíjením ničil na zemi zlo, ještě cítil, že je třeba přemýšlet o svém životě a hledat odpuštění za své hříchy. Když jsem ho teď viděla, jsem si uvědomila, že to bylo pravdivější než kdy jindy.Jeho výraz byl vynikající. Byla jsem zvyklá vídat ho skrývat emoce, že to bylo trochu překvapující, najednou jich tolik vidět. Byl zaujatý knězovými slovy, jeho nádherný obličej se dokonale soustředit. A já jsem si uvědomila, že všechno, co kněz říká, je o hříchu. Dimitrij si přehrával všechny hrozné věci, co udělal jako Strigoj. Ze zoufalství v jeho tváři, bylo jasné, že Dimitrij se cítil sám zodpovědný za všechny hříchy světa, o kterých kněz mluvil.Na okamžik jsem si myslela,že jsem také viděla naději na tváři Dimitrije, jen jiskřičku, ve směsi viny a smutku. Ne, uvědomila jsem si. Ne naději. Naděje znamenala, že si

myslíte, že máte šanci na něco. Co jsem viděla v Dimitrijovy byla tužba. Nenaplněná touha. Dimitrij si přál, že tím, že bude zde na tomto svatém místě a poslouchat předávání informací, by mohl najít vykoupení za to, co udělal. Přesto. . . ve stejné době bylo jasné, že nevěřil, že to bylo možné. Chtěl by, ale nikdy tomu nebude věřit, byl zaujatý.Vidět to v něm mi ubližovalo. Nevěděla jsem, jak reagovat na takový ponurý postoj. Myslel si, že pro něj není žádná naděje. Já? Nedokázala jsem si představit svět bez naděje.Také jsem si nikdy nepředstavovala, že bych mu dala lekci citátem z návratu z kostela, ale když zbytek davu vstal a utvořil skupiny, ocitla jsem se říkat Dimitrijovi: "Nemyslíš, že když ti Bůh pravděpodobně odpustí, je určitým druhem sobecký, že ty sám si neodpustíš?""Jak dlouho jsi čekala na použití této věty na mě?" zeptal se."Vlastně, to ke mně prostě přišlo. Docela dobrý, ne? Vsadím se s tebou, že sis myslel, že jsem nedávala pozor.""Nedávalas. To nikdy. Pozorovala jsi mě."Zajímavé. Vědět, že jsem Dimitrije pozorovala znamenalo, že musel Dimitrij pozorovat mě, když jsem já pozorovala jeho? Má mysl vrávorala. "Neodpověděl jsi na mou otázku."Zúžil oči, zatímco skládal odpověď. "Je to vedlejší. Nemám na to, odpustit si, i když Bůh ano. A nejsem si jistý, že to udělá.""To kněz právě řekl. Bůh. Řekl, že Bůh odpouští všechno. Říkáš, že kněz je lhář? To je velké rouhání."Dimitrij zasténal. Nikdy jsem si nemyslela, že budu mít radost z jeho mučení, ale frustrovaný výraz v jeho tváři nebyl z jeho osobního smutku. Byl proto, že jsem byla drzá. Viděla jsem na něm tento výraz stokrát, a znalost toho mě ohřála jako blázen, jak to znělo."Rose, ty jsi ten, kdo rouhá. Překrucuješ lidskou víru pro vlastní účely. Nikdy jsi v nic z toho nevěřila. Pořád ne.""Věřím, že se mrtví mohou vrátit k životu," řekla jsem vážně. "Důkaz sedí vedle mě. Jestli je to pravda, pak myslím, že odpouštět sobě není mnohem větší skok."Jeho oči ztvrdly, a když se pomodlil, přál si, aby mše byla u konce, aby mohl vypadnout a být daleko ode mne. Oba jsme věděli, že musel čekat do konce. Kdyby vyběhl ven, vypadal by jako Strigoj."Nevíš, co mluvíš," řekl."Nevím?" Sykla jsem a naklonila se blíž. Udělala jsem to, abych dodala mým slovům sílu, ale vše, co to způsobilo (pro mě, alespoň) bylo, že jsem díky svíčkám měla lepší pohled na jeho krásné vlasy a dlouhé, štíhlé tělo. Někdo zřejmě rozhodl, že byl tak důvěryhodný, že se mohl oholit a jeho tvář byla hladká, ukazující jeho úžasné, dokonalé rysy."Vím přesně, co mluvím," pokračovala jsem a snažila se ignorovat, jak na mě jeho blízkost zapůsobila. "Vím, že jsi si prošel hodně věcmi. Vím, že jsi dělal hrozné věci - já je viděla. Ale je to minulost. Bylo to mimo tvou kontrolu. Teď by jsi je neudělal."Divný, strašidelný pohled se zkřížil na jeho tváři. "Jak to víš? Možná mě monstrum neopustilo. Možná je tu ještě něco ze Strigoje, číhající ve mně.""Pak to musíš porazit tím, že se vrátíš ke starému životu! A to nejen prostřednictvím svého rytířského slibu chránit Lissu. Musíš znovu žít. Musíte se otevřít lidem, kteří tě milují. Ne, Strigoj by to neudělal. To je to, jak budeš ušetřen."

"Nemůžu mít lidi, kteří mě milují," zavrčel. "Nejsem schopen někoho milovat na oplátku.""Možná bys to měl zkusit, ne jen se litovat!""To není tak jednoduché.""St -" Jen tak tak jsem si uvědomila, že jsem v kostele." Nic, co jsme kdy udělali nebylo jednoduché! Náš život před - před útokem nebyl jednoduchý a udělali jsme to i přes to! Můžeme to přes to udělat taky. Můžeme dát všechno dohromady. Je mi jedno, že v to nevěříš. Je mi to jedno. Důležité je, aby jsi dal svou víru v nás.""Není nás. Už jsem ti to řekl.""A víš, že nejsem moc dobrým posluchačem."Měli jsme udržet naše hlasy nízko, ale myslím, že naše řeč těla jasně argumentovala. Další věřící byli příliš roztržití na upozornění, ale kolem Dimitrije byli strážci. Opět jsem se připomněla, co Lissa a Michail řekli. Tím, že Dimitrij se rozzlobí na veřejnosti, nezpůsobí nic dobrého. Problém byl, že i když už jsem něco řekla, nerozzlobilo ho to."Přeji si, abys sem nepřišla," řekl nakonec. "Opravdu pro nás bude lepší, když zůstaneme od sebe.""To je legrační, protože bych přísahala, že jsi jednou řekl, že chceš, aby jsme byli spolu.""Chci, aby ses držela dál ode mě," řekl, ignoroval můj komentář. "Nechci, abys ses dál snažila přivést zpět pocity, které jsou pryč. To je minulost. Nic z toho se znovu nestane. Nikdy. Je to lepší pro nás, že budeme k sobě jako cizinci. Je to lepší pro tebe."Milující, soucitný pocity mě vzbudily a zahřály ve mně - zuřivost. "Pokud mi chceš říkat, co můžu nebo nemůžu dělat," zavrčela jsem co nejnižším tónem, jak jsem svedla, "tak alespoň měj odvahu mi to říct do očí!"Otočil se tak rychle, že to vypadalo, jako by byl opravdu ještě Strigoj. Jeho tvář byla plná. . . čeho? Ne dřívějších depresí. Ne vztekem, i když trochu jo. Bylo toho víc. . . zoufalství, frustrace, a možná dokonce i strach. Podtrhovala to všechno bolest, jako by hrozně trpěl, intenzivní muka."Nechci tě tady," řekl s očima planoucíma. Slova bolela, ale něco v tom ve mně vyvolalo nadšení, stejně jako jeho dřívější neklid na můj prostořeký komentář. Tohle nebyl chladný a vypočítavý Strigoj. To nebyl poražený muž v cele. Byl to můj starý instruktor, můj milenec, který se vypořádal se vším v životě s nebývalou intenzitou a vášní. "Kolikrát ti to musím říct? Musíš zůstat pryč od mě.""Neublížíš mi. Vím to.""Už jsem ti ublížil. Proč to nemůžeš pochopit? Kolikrát ti to musím říct?""Řekl jsi mi... předtím jsi mi řekl, než jsi odešel, že mě miluješ." Můj hlas se třásl. "Jak mě můžeš nechat jít?""Protože je příliš pozdě! A je to jednodušší, než si připomínat, co jsem ti udělal!" Jeho ovládání zmizelo, jeho hlas se rozléhal po zadní části kostela. Kněz a ti, kteří byli vepředu si nás nevšimli, ale určitě jsme získali pozornost těch zadní polovině kostela. Několik strážců ztuhlo a znovu jsem si musela opakovat varování. Bez ohledu na to, jak naštvaná jsem na Dimitrije byla, bez ohledu na to, jak zrazeně jsem se cítila, že by se ode mne odvrátil. . . Nemohla jsem riskovat, že by si ostatní mysleli, že je nebezpečný. Dimitrij skoro vypadal, že se chystá někoho popadnout za krk, ale byl jasně rozrušený, což mohlo zmást jeho frustraci a bolest o něco víc, než že byl zlověstný.Otočila jsem se od něj a snažila se uklidnit mé vířící emoce. Když jsem se ohlédla, naše pohledy se setkaly, výkon a elektrická energie spalovala mezi námi. Dimitrij

mohl ignorovat všechno, co chtěl, ale spojení - to hluboké volání našich duší - bylo ještě tam. Chtěla jsem se ho dotknout, a to nejen tímto dotkáním mých nohou, ale vším. Chtěla jsem se zabalit do jeho náručí a držet ho proti mně, ujišťovat ho, že bychom mohli být spolu. Aniž bych si to uvědomila, došla jsem k němu, potřebovala, aby se mě dotýkal. On vyskočil, jako bych byla had, a všichni jeho strážci vystřelili vpřed, připraveni na to, co by mohl udělat.Ale on neudělal nic. Nic kromě zírání na mě s výrazem, že moje krev ztuhla. Jako bych byla něco divného a špatného. "Rose. Prosím, přestaň. Prosím, drž se dál." Snažil se zůstat v klidu.Nyní jsem z něj byla frustrovaná a naštvaná. Měla jsem pocit, kdybych zůstala, oba by jsme pukli. V podtextu jsem zamumlala, "To není konec. Nevzdám se tě.""Já se tě vzdal," řekl zpět, hlasem měkkým. "Láska mizí. Moje zmizela."Zírala jsem na něj nevěřícně. Celou tu dobu ...nikdy to neformuloval takhle. Jeho protesty byly vždy o nějakém větším dobru, o lítosti, kterou cítil, že byl monstrum, nebo jak to zjizvilo jeho lásku. Vzdal jsem se tě. Láska mizí. Moje zmizela.Couvla jsem, tyhle slova mě ranily tak těžce, jak kdyby mi dal facku. Něco se změnilo v jeho rysech, stejně jako by možná věděl, jak moc mi ublížil. Nerozhlížela jsem se. Místo toho jsem si tlačila mojí cestu ven z kostela a vyběhla zadními dveřmi ze strachu, že kdybych zůstala déle, všichni v kostele by mě viděli brečet.

25Nikoho jsem potom nechtěla vidět. Šla jsem zpátky do pokoje, jak jsem mohla, stěží si všimla, že mi v cestě překážejí lidi. Znovu a znovu, Dimitrijova slova se přehrávala v mé hlavě:Láska mizí. Moje zmizela. Nějak to bylo to nejhorší, co mohl říct. Nechápejte mě špatně: Ostatní nebylo snadné. Řekl, že se mu musím vyhýbat a ignorovat ho, náš vztah, jako by se stal minulostí. Přesto, bez ohledu na to, jak moc to bolí, byla malá naděje, že tam byla ještě nějaká jiskra lásky mezi námi. Že mě stále miluje.Ale. . . láska mizí.To bylo něco úplně jiného. To znamenalo, že to, co jsme spolu měli zemřelo, bledlo, až se to rozpadlo a odvál to čas, jako vyschlé listí vítr. Ta představa mi způsobila bolest v hrudníku a břiše, a já jsem se schoulila na mé posteli, obalila si ruce kolem sebe, jako by mohly zmírnit bolest. Nemohla jsem přijmout to, co řekl. Nemohla jsem připustit, že po jeho utrpení, jeho láska ke mně odešla.Chtěla jsem zůstat ve svém pokoji po zbytek dne, schoulená v temnotě svých stínů. Zapomněla jsem na rozhovor se Sydney a moje dřívější obavy o Lissina tátu. Dokonce Lissu samotnou. dnes měla několik schůzek, ale pokaždé ke mně skrz pouto došlo: Půjdeš se mnou?Když jsem ji nekontaktovala, její starost začala růst. Měla jsem strach, že ona - nebo někdo jiný - může přijít a hledat mě v mém pokoji. Tak jsem se rozhodla odejít. Neměla jsem žádný skutečný cíl, prostě jsem musela být neustále v pohybu. Šla jsem kolem dvora, na místa, která jsem ještě nikdy neviděla. Bylo tu víc soch a fontán, než jsem si uvědomila. Jejich krása se ve mně ztratila,a když jsem se vrátila do svého pokoje o několik hodin později, byla jsem vyčerpaná z té chůze. No jo. Alespoň jsem s nikým nemluvila.Nebo snad ano? Bylo pozdě, kolem mě viselo vyčerpání a příprava na spánek, když se ozvalo zaklepání na mé dveře. Váhala jsem s odpovědí. Kdo by tu byl tak pozdě?

Chtěla jsem porušit můj smutek nebo zůstat sama? Neměla jsem tušení, kdo to mohl být, kromě toho, že to nebyla Lissa. Bože. Věděla jsem, že to je Hans, který chtěl vědět, proč jsem se nepřihlásila o mou další práci. Po dlouhém přemýšlení (a dalším neústupným klepání),jsem se rozhodla otevřít.Byl to Adrian."Malá dhampýrko," řekl s malým, unaveným úsměvem. "Vypadáš, jako bys viděla ducha."Žádný duch, přesně. Věřte mi, že jsem znám duchy, viděla jsem je. "Jen jsem... Jen jsem tě opravdu neočekávala po tom, co se stalo ráno...."Vešel a usedl na mou postel, a byla jsem ráda, že se uklidnil od našeho dřívějšího rozhovoru. Měl na sobě nové šaty a vlasy zpět do své původní dokonalosti. I přesto jsem zachytila doznívající vůni hřebíčku, ale po tom, co jsem si řekli, měl nárok na své neřesti."Jo, no, nečekala jsem, že přijdu," přiznal. "Ale ty... No... Kvůli tobě jsem začal o něčem přemýšlet."Sedla jsem si vedle něj, držela zdravý odstup. "O nás?""Ne, Lisse.""Aha." Obvinila jsem Dimitrije ze sobeckosti, ale tady jsem byla, přirozeně domýšlivá, že láska ke mně bylo vše, o čem Adrian mohl přemýšlet.Jeho zelené oči se změnily na spekulativní. "Pořád jsem přemýšlel o tom, cos řekla o jejím tátovi. A měla jsi pravdu - pravdu o hazardu. Mají peníze na splácení dluhů. To by nedržel v tajnosti . Tak jsem šel a zeptal se své mámy.""Co?" Zvolala jsem."Nikdo nemá vědět, že -""Jo, jo, tvoje informace jsou příliš tajné. Neboj se. Řekl jsem jí, že když jsme byli v Las Vegas, dozvěděli jsme se, že někteří lidé mluví o tom - že Lissin táta dělal tajné vklady.""Co říkala?""To samé co já. No, vlastně, jako první na mě vyštěkla. Řekla, že Erik Dragomir byl dobrý člověk, a že bych neměl šířit zvěsti o mrtvých. Řekla, že možná měl problém s hraním, ale pokud ano, tak by se na to lidé neměli soustředit, když udělal tak mnoho skvělých věcí. Po Hodině mrtvých, myslím, že má strach, že způsobím veřejné scény.""Má pravdu. O Erikovi," řekla jsem. Možná, že někdo ukradl ty záznamy, kvůli pomluvám. Je pravda, že šíření zvěstí o mrtvých bylo zbytečné, ale možná někdo chtěl očernit pověst Dragomirů a zbavit se veškerých nadějí na hlasovací práva pro Lissu? Chtěla jsem mu to říct, ale najednou Adrian přišel ještě s něčím víc šokujícím."A pak nás můj táta zaslechl a řekl, 'Pravděpodobně financoval nějaké ženské. Máš pravdu - byl to pěkný chlap. Ale rád flirtovat. A měl rád ženy.' " Adrian obrátil oči v sloup." To je přímá citace: 'Měl rád ženy.' Můj táta je takový osel. Mluví, jako by byl dvakrát starší, než je."Popadl jsem Adrianovu paži, aniž by si to uvědomoval."Co říkal potom?"Adrian pokrčil rameny, ale sundal mou ruku. "Nic. Moje máma se naštvala a řekla to samé jemu, co řekla mně, že je kruté šířit příběhy, které nikdo nemůže potvrdit.""Myslíš, že je to pravda? Myslíš si, že Lissin táta měl milenku? Že to bylo to, co platil?""Nevím, Malá dhampýrko. Upřímně? Můj táta je typ, který by skákal z jakýchkoli těchto zvěstí. Nebo ji sám vytvořil. Myslím, že víme, že Lissin táta měl rád párty. Od toho je snadné dojít k těmto závěrům. Zřejmě měl nějaké špinavé tajemství. K čertu, jako my všichni. Možná, že ten, kdo ukradl ty soubory je jen chtěl využít."

Řekla jsem mu moji teorii o tom, že by se to použilo proti Lisse. "Nebo," řekla jsem, zvažující, "možná někdo, kdo ji podporuje. Tak, že by se to nedostalo ven."Adrian přikývl. "Buď jak buď, já si nemyslím, že Lissa je ve smrtelném nebezpečí."Začal se zvedat a já jsem ho stáhla zpátky. "Adriane, počkej... Já..." Polkla jsem. "Chtěla jsem se omluvit. Způsob, jakým jsem s tebou zacházela, co jsem dělala... To nebylo fér. Je mi to líto."Odvrátil se ode mne, oči upřené na zem. "Nemůžeš pomoct tomu, co cítíš.""To je... Nevím, jak se cítím. A to zní hloupě, ale je to pravda. Starám se o Dimitrije. Byla jsem hloupá, když jsem si myslela, že ho neovlivnilo, když se vrátil zpět. Ale uvědomuji si, teď. . . "Láska mizí. Moje zmizela."Nyní si uvědomuji, že je toho s ním víc. Neříkám, že je snadné obejít minulost. Bude to chvíli trvat a lhala bych nám oběma, kdybych řekla, že ne.""To dává smysl," řekl Adrian."Skutečně?"Podíval se na mě, záblesk pobavení v očích. "Ano, Malá dhampýrko. Někdy dáváš smysl. Pokračuj.""Já. . . No, jak jsem řekla. . . Musím se od něj vyléčit. Ale záleží mi na tobě. . . . Myslím, že i trochu miluju." S malým úsměvem jsem pokračovala." Chci to zkusit znovu. Opravdu. Chci tě mít ve svém životě, ale možná do toho skáču moc pozdě. Nemáš žádný důvod mě chtít po tom, jak jsem se k tobě chovala, ale pokud to chceš dát znovu dohromady, tak chci taky."Studoval mě na dlouhou dobu, můj dech se sevřel. Znamenalo to, co jsem řekla: Měl plné právo ukončit to mezi námi... a přece, pomyslela jsem si, mě to děsilo.Konečně, přitáhl si mě k sobě a opřel se o postel. "Rose, mám spoustu důvodů, proč tě chci., Nebyl jsem schopen držet se od tebe dál, co jsem tě viděl v lyžařském centru."Posunula jsem se blíže k Adrianovi na postel a přitiskla svou hlavu na jeho hruď. "Můžeme to zvládnout. Vím, že můžeme. Kdybych to znovu podělala, můžeš odejít.""Kdyby to bylo tak jednoduché," zasmál se. "Tys zapomněla: mám návykovou osobnost. Jsem na tobě závislý. Nějak si myslím, že bys mohla udělat celou řadu špatných věcí, a stejně bych se k tobě vrátil. Jen buď upřímná, jo? Řekni mi to, co cítíš. Pokud máš nějaký matoucí pocit k Dimitrijovi, řekni mi to. Budeme na tom pracovat."Chtěla jsem mu říct, že - bez ohledu na mé pocity - neměl se čeho bát od Dimitrije, protože dimitrij mě několikrát odmítnul. Mohla bych po tom všem Dimitrije pronásledovat, ale bylo by to k ničemu. Láska mizí.Tato slova mnou stále otřásala, a nemohla jsem dál snášet bolestivý hlas. Ale jak mě Adrian držel a já jsem přemýšlela o tom, jak by tomu všemu porozuměl, některá raněná část ve mně uznala, že opak je pravdou také: Láska roste.Chtěla jsem to s ním zkusit. Opravdu.Povzdechla jsem si. "Ty nejsi ten, kdo má být ten moudrý. Měl bys být povrchní a nerozumný a... A..."On mě políbil na čelo. "A?""Hmm... Směšný.""Směšný, to zvládnu. A další... Ale jen při zvláštních příležitostech."Teď jsme do sebe byli zabalení, a já jsem naklonila hlavu k jeho hlavě, studovala vysoké lícní kosti a rafinovaně chaotický vlasy, které byly tak nádherný. Vzpomněla jsem si na slova jeho matky, že bez ohledu na to, co jsme chtěli, a já nakonec budu muset jít svou cestou. Možná, že je pravda, že takový můj život bude. Vždycky ztratím muže, kterého miluju.

Přitáhla jsem ho tvrdě proti sobě a políbila ho na ústa s takovou silou, že jsem ho zaskočila. Pokud jsem se něco naučila o životě a lásce, bylo to to, že to jsou chatrné věci, které by mohly skončit v každém okamžiku. Upozornění bylo nutné - ale ne na úkor ztracení života. Rozhodla jsem se to teď nepromarnit.Mé ruce již tahaly za Adrianovu košili před tím než jsem mu úplně rozepnula knoflíčky. Neptal se nebo nezaváhal při mých šatech na oplátku. Mohl mít okamžiky bloumání a porozumění, ale on byl stále. . . No, Adrian. Adrian žil teď svůj život, dělal věci, které chtěl, bez dohadování. A on už mě chtěl hodně dlouhou dobu.Také byl v těchto věcech moc dobrý, a proto moje šaty zmizely rychleji než jeho. Jeho rty byly horké a dychtivé proti mému krku, ale byl opatrný, nikdy nechal, aby se jeho tesáky dotkly mé kůže. Byla jsem trochu méně něžná, když jsem mu silou zaryla nehty do zad. Jeho rty sledovaly linii mé klíční kosti, zatímco obratně sundal mou podprsenku jednou rukou.Byla jsem trochu překvapena reakcí mého těla, jak jsme oba bojovali získat druhé džíny jako první. Byla jsem přesvědčena o tom, že už nikdy nechci sex po Dimitrijovi, ale právě teď? Ach, chtěla jsem to. Možná to byla nějaké psychologická reakce na Dimitrijovo odmítnutí. Možná to bylo impulsem k životu pro tuto chvíli. Možná to byla láska k Adrianovi. Nebo možná to byl jen chtíč.Ať to bylo cokoli, byla jsem bezmocná proti jeho rukám a ústům, která se zdály, že se snažily prozkoumat každou mou část. Prošlo pár vteřin, něž konečně byly všechny moje šaty pryč a já jsem ležela s ním nahá. Byl skoro nahý taky, ale dosud ze sebe nesundal své boxerky. (Byly z hedvábí, upřímně, co jiného by Adrian nosil?). Vzal mou tvář do dlaní, oči plné intenzity a touhy - a trochu žasnutí."Co jsi, Rose Hathawayová? Jsi skutečná? Jsi sen ve snu. Obávám se, že když se tě dotknu, probudím se. Zmizíš." Poznala jsem trochu poetického strnutí, kterému se mu dostávala díky duchu, když prožíval trochu šílenství."Dotkni se mě, a zjisti to," řekla jsem a stáhla ho ke mně.Znovu neváhal. Poslední z jeho oblečení se vypařilo, a mé celé tělo se zahřívalo doteky jeho kůže a způsobem, jakým jeho ruce klouzaly po mně. Moje tělesné potřeby rychle pošlapaly jakoukoliv logiku a důvody. Nemyslela jsem, jen nás s urputnou naléhavostí chtěla dát dohromady. Hořely ve mně všechny potřeby a touha a pocity, a -"Oh, do prdele."Vyšlo to ze mně jako zamumlání, protože jsme se líbali, naše rty dychtivě hledaly toho druhého. S reflexy strážce, se mi sotva pokusilo odsunout, když se naše boky začaly pohybovat společně. To, že jsem z něj vyklouzla bylo pro mě ohromující, ale ne tak, jako pro něj. Byl ohromen, prostě zíral v úžasu, když jsem kroutila dál od něj a nakonec se mi podařilo sedět na posteli."Co... Co se stalo? Rozmyslela sis to?""Potřebujeme ochranu," řekla jsem. "Máš nějaké kondomy?"Zpracovával to několik vteřin a pak si povzdechl. "Rose, pouze ty můžeš zničit tenhle nezapomenutelný okamžik."To byla pravda. Moje načasování bylo nemožné. Přesto, lepší pozdě než později. Přes mé touhy těla - a ty byly ještě tam, věřte mi - jsem najednou měla překvapivě živý obraz Dimitrijovy sestry Karoliny. Potkala jsem ji na Sibiři, a ona měla dítě, kterému bylo asi šest měsíců. Dítě bylo rozkošné, neboť to děti často jsou, ale Bože, ona měla tolik práce. Karolina byla servírka v zaměstnání, a jakmile byla doma, její pozornost patřila dítěti. Když byla v práci, Dimitrijova matka se o něj starala. A dítě stále něco potřebuje: jídlo, přebalování, záchranu při dušení hračkami. Jeho sestra Soňa měla

mít taky už skoro dítě, a než jsem odešla, jeho nejmladší sestra Viktoria, by nebyla překvapená, kdyby zanedlouho také nebyla. Život se ale změnil při malé akci.Takže jsem si byla docela jistá, že jsem právě teď nechtěla ve svém životě dítě, ne tak mladá. S Dimitrijem se nebylo proč strachovat, díky dhampýrské neplodnosti. S Adrianem? To byla záležitost, jako skutečnost, že zatímco jsem se sbližovali, nebyla jsem první holka, s kterou byl. Nebo druhá. Nebo třetí. . ."Tak máš nějaké?" Zeptala jsem se netrpělivě. Jen proto, že i když jsem byla odpovědná, neznamenalo to, že jsem nechtěla sex."Ano," řekl Adrian, posadil se také. "V mé ložnici."Hleděli jsme jeden na druhého. Jeho pokoj byl daleko, v sekci Morojů.Přiblížil se, objal mě a okusoval můj ušní lalůček. "Pravděpodobnost, že se stane něco špatného, je velmi nízká."Zavřela jsem oči a naklonila hlavu. Ovinul ruce kolem mých boků a hladil mou kůži. "Co jsi, doktor?" Zeptala jsem se.Tiše se zasmál, ústy políbil místo hned za mým uchem. "Ne, já jsem jen někdo ochotný, přijmout to riziko. Nemůžeš mi říct, že to nechceš."Otevřela jsem oči a odtáhla se, takže jsem se na něj mohla podívat přímo. Měl pravdu. Udělal Chci to. Velmi, velmi moc. A část mého já - což bylo skoro vše ze mně - hořelo touhou, a málem vyhrálo. Pravděpodobnost byla nízká, ne? Nejsou snad lidi, kteří se snaží otěhotnět a nešlo to? Mým přáním bylo mít lepší argument, tak bylo tak trochu překvapením, když moje logika zvítězila."Nemůžu riskovat," řekla jsem.Teď Adrian studoval mě a konečně přikývl. "Tak jo. Později. Dnes večer budeme... Zodpovědní.""To je všechno, co řekneš?"Zamračil se. "Co jiného bych měl říct? Řekla jsi, že ne.""Ale ty... Mohl jsi mě přimět."Teď byl opravdu překvapen. "Chceš, abych tě donutil?""Ne, samozřejmě že ne. Prostě mě napadlo, že... no, žes to mohl udělat."Adrian vzal můj obličej do dlaní. "Rose, podvádím v kartách a kupuju alkohol pro děti a mladistvé. Ale nikdy, nikdy bych tě nenutil do něčeho, co nechceš. Určitě ne do tohohle -"Jeho slova byla přerušena, protože jsem se přitiskla k němu a začala ho líbat znovu. Překvapení v něm bylo pořád, ale brzy mě odstrčil, což vypadalo jako velký odpor."Malá dhampýrko," řekl suše: "Pokud chceš být odpovědná, to není dobrý způsob, jak to udělat.""Nemusíme to nechat být. A můžeme být zodpovědný.""Všechny ty příběhy jsou - "Přišlo zadrhnutí, když jsem odhodila vlasy na stranu a nabídla mu krk. Podařilo se mi naklonit tak, že jsem se setkala s jeho očima, ale nic jsem neřekla. Nemusela jsem se. Nabídka byla zřejmá."Rose..." řekl nejistě - i když jsem mohl vidět touhu v jeho tváři.Pití krve nebylo stejný jako sex, ale bylo to touha všech upírů, a dělat to- to jsem slyšela- sexuálně vzrušený, byl pořádný zážitek. Také to bylo tabu. Takhle se braly krvavé děvky: dhampýři, kteří dávají jejich krev během sexu. Myšlenka, jak se od dhampýrů získává krev vůbec byla považována za hanebné, ale já jsem to dělala předtím: s Lissou, když potřebovala jídlo a Dimitrijem, když byl Strigoj. A bylo to nádherné.Zkusil to znovu, jeho hlas stabilnější tentokrát. "Rose, víš, co děláš?"

"Ano," řekla jsem pevně. Opatrně jsem mu přejela prstem po rtech a pak mu pohladila tesáky. Použila jsem na něj jeho vlastní slova. "Nemůžeš mi říct, že to nechceš."Chtěl. V srdečním tepu, jeho ústa byla na mém krku a jeho tesáky propíchly mou kůži. Zakřičela jsem náhlou bolestí, hlas změkl, změnil se na sténání díky endorfinům, které přišly s každým upířím kousnutím a zaplavily mě. Úžasná blaženost mnou probíhala. Vytáhl si mě tvrdě proti němu, když se pil, téměř do klína, přitiskl mé záda na jeho hruď. Byla jsem si vzdáleně znovu vědoma jeho rukou na mě, díky jeho rtů na mém krku. Hlavně, vše co jsem věděla, bylo, že jsem se topila v čisté, extatické sladkosti. Vysoké.Když se odtáhl, bylo to jako ztratit část sebe. Stejně jako být neúplná. Zmateně,při potřebě jeho, jsem se o něm natáhla. Jemně odtlačil ruku pryč s úsměvem, když si olízl rty."Opatrně, Malá dhampýrko. Šel jsem dál, než jsem měl. Pravděpodobně by ti mohla narůst křídla a odletět pryč."To skutečně nevypadalo jako špatný nápad. O několik okamžiků později, intenzivní, šílená část zmizela, a já se usadila zpět do sebe. Přesto jsem cítila nádheru a závrať, mé tělo toužilo po endorfinech. Moje úvaha se pomalu vrátila ke mně, takže (druh), souvislé myšlení ke mně proniknulo skrz šťastný opar. Když se Adrian přesvědčil, že jsem dost střízlivá, uvolnil se a lehl si na postel. Připojila jsem se k němu o chvíli později, přivinula se k němu. Zdál se spokojený, jako já."Tak," přemítal, "to byl nejlepší ne-sex vůbec."Mou jedinou odpovědí byl ospalý úsměv. Bylo pozdě, a čím víc endorfiny vyprchávaly, tím unaveněji jsem se cítila. Některé drobné části mi řekly, že i když jsem to chtěla a být s Adrianem, celý akt byl špatný. Neudělala jsem to ze správných důvodů, místo toho jsem se tím nechala unést, mým vlastním zármutkem a zmatkem.Zbytek mě se rozhodl, že to není pravda, a otravný hlas se brzy vytratil do vyčerpání. Usnula jsem s Adrianem, měla nejlepší noc, jakou jsem kdy po dlouhé době měla.

Nebyla jsem úplně překvapena, když jsem byl schopna vstát z postele, osprchovat se, obléknout se, a dokonce i vysušit vlasy bez toho, abych Adriana probudila. Moji přátelé a já jsme strávili mnoho rán, kdy jsem se ho dřív snažili vytáhnout z postele. S kocovinou nebo střízlivý, měl těžké sny.Strávila jsem více času s mými vlasy, než obvykle. Na mém krku bylo čerstvé kousnutí od upíra. Tak jsem vlasy nechala rozpuštěné, dávala si pozor na to, aby většina visela na té straně. Spokojená, že modřina zůstane maskovaná, jsem přemýšlela, co dál. Za hodinu nebo tak, Rada bude poslouchat argumenty s různými nápady na novou vyhlášku věku, bojujících Morojích a hlasování Dragomirů. Za předpokladu, že mi dovolí přijít, neměla jsem v úmyslu chybět v diskusi o nejžhavějších otázkách v našem světě.Nechtěla jsem se probudit Adrian. Byl zamotaný do dek a klidně spal. Pokud bych ho probudila, cítila bych se povinna čekat, dokud se neupraví. Prostřednictvím pouta jsem cítila, že Lissa sedí sama u kavárenského stolku. Chtěla jsem ji vidět a nasnídat se, tak jsem se rozhodla nechat Adriana samotného. Nechala jsem mu vzkaz o tom, kde jsem byla, že dveře jsou odemčené a nakreslila spoustu x a o.Když jsem byla na půli cesty do kavárny, ucítila jsem něco, co mi zkazilo plán. Christian se posadil k Lisse.

"No, no," zamumlala jsem. Po všem co se dělo, jsem nevěnovala dostatečnou pozornost Lissině soukromému životu. Poté, co se stalo ve skladu, nebyla jsem úplně překvapena vidět je spolu, i když mi její city řekly, že nedošlo k žádné romantickému usmíření. . . dosud. To byl nepříjemný pokus o přátelství, naděje se dostala přes její neustálou žárlivost a nedůvěru.Odstup to ode mne rušit o lásce v práci. Věděla jsem, že na jiném místě v blízkosti budovy strážců je kavárna, která má také kávu a koblihy. Ta by šla za předpokladu, že si tam nikdo nevzpomene, že jsem technicky stále ve zkušební době a dělala scény v královské síni.Šance, které pro mě pravděpodobně nebyly dobré.Přesto jsem se to rozhodla zkusit a zamířila tam, s pohledem upřeným k zatažené obloze. Déšť by nepomohl mojí náladě. Když jsem se dostala do kavárny, zjistila jsem, že tam budu mít větší starosti. Něco víc vyčerpávajícího: Dimitrij.Byl s jeho osobní stráží, a přestože jsem byla ráda, že měl nějakou svobodu, postoj, že potřebuje hlídání, mě stále hněvalo. Alespoň tam dnes nebyl žádný obří dav. Lidé, kteří přišli na snídani si nemohli pomoci, ale zírali, ale jen na chvíli. Měl pět strážců, což bylo výrazné snížení. To bylo dobré znamení. Seděl sám u stolu, s kávou a skoro snědenou koblihou. Četl brožovaný román, a vsadila bych svůj život, že to je Western.Nikdo s ním neseděl. Jeho doprovod pouze zachovával ochranu kolem, pár u zdi, jeden u vchodu, a dva u nedalekého stolu. Zabezpečení připadalo zbytečné. Dimitrij byl kompletně ponořený v jeho knize, zapomínal na strážce a příležitostné diváky - a o to, že dělal představení se nestaral. Zdál se velmi neškodný, ale Adrianova slova se vrátila ke mně. Byl v něm nějaký Strigoj? Některá tmavá část? Dimitrij sám prohlašoval, že v něm stále kus byl, který mu znemožňuje někdy opravdu někoho milovat.On a já jsme vždycky měli to záhadné povědomí o sobě. V přeplněné místnosti bych ho dokázala vždycky najít. A navzdory jeho zaujetí pro knihu, podíval se nahoru, když jsem zamířila k pultu kavárny. Naše oči se setkaly na milisekundu. V jeho tváři nebyl žádný výraz. . . A přesto jsem měla pocit, že na něco čekal.Mě, uvědomila jsem si. Přes všechno, i přes náš boj v kostele. . . pořád myslel, že budu pokračovat a slibovat mu svou lásku. Proč? Prostě předpokládal že budu neoblomná? Nebo bylo možné. . . bylo možné, že chtěl, abych k němu něco cítila?No, bez ohledu na důvod, rozhodla jsem se mu to nedat. Už mi ublížil příliš mnohokrát. On mi řekl, abych zůstala daleko, a pokud to byla nějaká součást propracované hry s mými pocity, neměla jsem v úmyslu to hrát. Dala jsem mu povýšený pohled a odvrátila se prudce, jak jsem šla k pultu. Objednala jsem si čokoládovou koblihu. Po chvilce přemýšlení, jsem si objednala druhou. Měla jsem pocit, že to bude jeden z těch dnů.Můj plán byl jíst venku, ale když jsem se podívala směrem k tónovaným oknům, mohla jsem jen stěží rozeznat vzor kapek. Sakra. Krátce jsem bojovala proti počasí a rozhodovala se jít někam jinam na jídlo, ale rozhodla jsem se, že se od Dimitrije nenechám vyhnat pryč. Všimla jsem si stolu někde za ním, šla jsem k němu, nedívala jsem se na něj nebo ho nebrala na vědomí."Ahoj Rose. Chystáš se dnes na Radu?"Zastavila jsem se. Jeden z jeho strážců promluvil, dal mi přátelský úsměv jako on. Nemohla jsem se vzpomenout na jeho jméno, ale zdál se milý, kdykoli jsme se míjeli. Nechtěla jsem být hrubá, a tak jsem neochotně odpověděla zpět - i když to znamenalo zůstat u Dimitrije.

"Jo," řekla jsem a ujistila se, že moje pozornost byla pouze na strážce. "Něco zakousnu, než tam půjdu.""Pustí tě tam?" zeptal se další ze strážců. I on se usmíval. Na okamžik jsem si myslela, že se posmívali mému poslednímu výbuchu. Ale ne. . . v tom to nebylo. Jejich tváře ukazovaly schválení."To je výborná otázka," připustila jsem. Vzal jsem si kousek mé koblihy. "Ale jsem ochotná to zkusit. Budu se také snažit o dobré chování."První strážce se zasmál. "Doufám, že ne. Ta skupina si zaslouží žal, který jim můžeš dát, kvůli jejich hloupému věkovému zákonu." Ostatní strážci přikývli."Jakého věkovému zákonu?" zeptal se Dimitrij.Neochotně, jsem se podívala na něj. Jako vždy, můj dech se zadrhl. Nech toho, Rose,pokárala jsem se sama. Jsi na něj naštvaná, vzpomínáš? A teď sis zvolila Adriana."Vyhláška, kde Královští posílají šestnáctileté dhampýry do boje se Strigoje, stejně jako osmnáctileté." řekla jsem. Vzala si další sousto.Dimitrijova hlava vystřelila tak rychle, že jsem se málem udusila mým jídlem. "Šestnáctiletí bojující se Strigoji?" Jeho strážci strnuli, ale neudělali nic jiného.Trvalo mi chvíli, než jsem polkla své sousto. Když jsem mohla konečně mluvit, měla jsem skoro strach. "To je vyhláška. Dhampýři absolvují teď v šestnácti.""Kdy se to stalo?" zeptal se."Pár dní. Nikdo ti to neřekl?" Pohlédla jsem na jiné strážce. Jeden z nich pokrčil rameny. Měla jsem dojem, že se můžou domnívat, že Dimitrij je opravdu dhampýr, ale nebyli připraveni si s ním povídat. Jeho jediný kontakt byla Lissa a jeho vyšetřovatelé."Ne." Dimitrij svraštil obočí, když přemýšlel o novinkách.Snědla jsem mou celou koblihu v tichu a doufala, že bude mluvit dál. Udělal to."To je šílený," řekl. "Morálka stranou, oni nejsou připraveni tak mladí. Je to sebevražda.""Já vím. Taša jim dala opravdu dobrý argument proti tomu. Já taky."Dimitrij mi dal podezírající pohled,prakticky potom, co se ostatní strážci usmáli."Bylo to těsné hlasování?" zeptal se. Mluvil se mnou ve stylu výslechu, závažně a zaměřil se tak, že vypadal jako strážce. Bylo to mnohem lepší než deprese, rozhodla jsem se. Bylo to také lepší než kdyby říkal, abych šla pryč."Velmi těsné. Pokud by hlasovala Lissa, nebylo by to složité.""Aha," řekl, hrál si s okrajem jeho šálku s kávou. "Usnášeníschopná.""Víš o tom?" Zeptala jsem se překvapeně."Je to starý Morojský zákon.""Tak jsem to slyšela.""Co se opozice snaží dělat? Rozhoupat hlasování nebo dostat Lissa do hlasování za Dragomiry?""Oboje. A další věci."Zavrtěl hlavu, strčil nějaké vlasy za ucho. "Nemohou to udělat. Musejí si vybrat jeden způsob a na něj se zaměřit. Lissa je nejchytřejší volba. Rada potřebuje zpět Dragomirovi, a viděl jsem, jak se lidé na ni dívají, když je se mnou." Jen sebemenší část hořkostí byla kolem jeho slov, což ukazovalo, co si o tom myslel.Pak to byla opět práce. "Nebylo by těžké se dostat pro to podporu - pokud by si nerozdělovali jejich úsilí."Začala jsem jíst mou druhou koblihu, zapomněla na své předchozí rozhodnutí, ignorovat ho. Nechtěla jsem, abych ho rozptýlila od tématu. Byla to první věc, která

přinesla starý oheň zpátky do jeho očí, jediná věc, která se zdála, že ho opravdu zajímala - no, kromě ujišťování celoživotní oddanosti Lisse a říkání, abych odešla z jeho života. Líbil se mi tento Dimitrij.Byl to stejný Dimitrij jako dávno, divoký, ten, kdo byl ochoten riskovat svůj život pro to, co bylo správné. Skoro jsem si přála, aby byl zpátky nepříjemný, vzdálený Dimitrij, který mi řekl, abych zůstala daleko. Tohle mě přivádělo na mnoho vzpomínek - nemluvě o příšerné přitažlivosti. Nyní , s jeho bývalou vášní se zdál ještě svůdnější, než kdy jindy. Byla to stejná intenzita, když jsme spolu bojovali spolu. Dokonce i když jsme měli sex. To byl ten Dimitrij, který měl být: silný a starostlivý. Těšilo mě to a přesto. . . vidět ho takového, jak jsem ho milovala mi drtivý pocit srdce přišel ještě horší. Byl pro mě ztracený.Pokud Dimitrij uhodl mé pocity, nedal to najevo. Podíval se přímo na mě, a, jako vždy, jeho pohled se omotal kolem mě."Až příště uvidíš Tašu, pošleš ji za mnou? Musíme si o tom promluvit.""Takže, Taša může být tvůj přítel, ale já ne?" Ostrá slova byla venku dřív, než jsem je mohla zastavit. Zrudla jsem trapně, že jsem top udělala před jinými strážci. Dimitrij zřejmě nechtěl publikum. Podíval se nahoru pohledem, který zřejmě patřil mně."Existuje nějaký způsob,jak bychom mohli mít trochu soukromí?"Jeho doprovod se na sebe podíval, a pak, téměř jako jedna bytost ustoupili. Nebyly ve značné vzdálenosti, a stále udržovali prstenec kolem Dimitrije. Nicméně, to bylo dost, že naše konverzace mohla být neslyšná. Dimitrij se obrátil zpátky ke mně. Posadila jsem se."Ty a Taša jste rozdílné situace. Ona může být bezpečně v mém životě. Ty nemůžeš.""A přece," řekla jsem a rozzlobeně pohodila vlasy, "to je zřejmě v pořádku, abych byla ve tvém životě, když potřebuje- - něco jako pochůzky nebo posílání zpráv.""To se opravdu nejeví, jako že mě potřebuješ ve svém životě, "poznamenal suše, sklonil hlavu lehce směrem k mému pravému ramenu.Trvalo mi chvíli pochopit, co se stalo. Když jsem házela svými vlasy, vystavila jsem krk - a kousnutí. Snažila jsem se znovu nečervenat, věděla jsem, že bych se neměla cítit trapně. Odstrčila jsem vlasy."To není tvoje věc," sykla jsem a doufala, že to jiní strážci neviděli."Přesně tak." Znělo to vítězně. "Vzhledem k tomu, že musíš žít svůj vlastní život, daleko ode mne.""Ach, proboha," zvolala jsem. "Mohl bys přestat s -"Moje oči se zvedly z jeho tváře, protože armáda nás náhle obklopila.Dobře, nebyla to přesně armáda, ale mohla by to i být. V jednu chvíli tu byl jen Dimitrij a já a jeho strážci, a pak najednou - v místnosti se to hemžilo strážci. A ne jen tak ledajakými strážci. Nosili černé-a-bílé oblečení strážců pro slavnostní příležitosti, ale malé červené tlačítko na jejich límci je označovalo jako strážce spojené s královnou. Muselo jich být nejméně dvacet.Byli smrtelní a smrtící, nejlepší z nejlepších. Skrz historii jejich zabíjení, se tvořili jako královská stráž. Šli smrtícím způsobem - a byli shromáždění kolem nás. Dimitrij i já jsme vystřelili nahoru, nejistí, co se děje, ale určitá hrozba tu byla zaměřena na nás. Jeho stůl a židle byly mezi námi, ale my stále okamžitě padli do standardního bojového postoje, když jsme byli obklopeni nepřáteli: Jdi zpátky, zpátky.Dimitrijův doprovod nosil obyčejné oblečení a vypadal trochu překvapeně vidět své bratry, ale se strážcovskými schopnostmi,se okamžitě připojili k postupujícím strážím královny. Nebyly tu žádné vtipy nebo úsměvy. Chtěla jsem se vrhnout před Dimitrije, ale v této situaci to bylo těžké.

"Musíš jít s námi, hned teď." řekl jeden z královniných strážců. "Budeš-li odporovat, donutíme tě.""Nechte ho být!" Zařvala jsem a podívala se mu z očí do očí. Vztek a temnota ve mně explodovala. Jak by mohli stále ještě nevěřit? Proč po něm ještě šli? "Nic neudělal! Proč nemůžete připustit, že je teď opravdu dhampýr?"Muž, který mluvil vytáhnul obočí. "Nemluvil jsem s ním.""Vy... Vy že jste tady pro mě?" Zeptala jsem se. Snažila jsem se myslet na nějaké problémy, které jsem v poslední době způsobila. Dostala jsem bláznivý nápad, že královna zjistila, že jsem strávila noc s Adrianem a byla naštvaná. To by na mě ale těžko poslala tyhle strážce. . . Nebo jo? Že by to opravdu zavinilo mé skotačení?"Proč?" požadoval Dimitrij. Jeho vysoké, nádherné tělo - to, které bylo tolikrát něžné a myslné- teď bylo plné napětí a hrozby.Muž nespouštěl oči ze mě, ignoroval Dimitrije. "Nenuť mě to opakovat: Pojď s námi tiše nebo tě donutíme." Záblesk pout se ukázal v jeho rukou.Moje oči se rozšířily. "To je šílené! Nepůjdu nikam, dokud mi neřekneš, co to sakra -"To byl okamžik, kdy se zřejmě rozhodl, že nepůjdu tiše. Dva z královských strážců se na mě vrhli, a i když jsme technicky byli na stejné straně, moje instinkty mě nakoply. Nechápala jsem nic, kromě toho, že bych neměla být odtažená pryč jako nějaký zločinec. Strčila jsem do židle, na které jsem předtím seděla, na jednoho strážce a zaměřila ránu na dalšího. Ten mě jen nedbale uhodil ještě hůř, protože byl vyšší než já. Jeho výškový rozdíl mi umožnil se vyhnout jeho příštímu úderu, a když jsem ho těžce kopla do nohy, malé zavrčení mi řeklo, že jsem bodla do živého.Slyšela jsem několik rozptýlených výkřiků. Lidé pracující v kavárně se přikrčili za jejich pult, jako by očekávali automatické zbraně. Další návštěvníci, kteří tu byli ne snídani, kvapně vyskočili ze svých židlí, nedbale shodili jídlo a pití. Běželi k východům - východům, které byly zablokovány ještě více strážci. To vyvolalo další výkřiky, i když východy byly odříznuté kvůli mně.Mezitím jiní strážci se připojili k boji. Přestože jsem rozdala pár dobrých ran, věděla jsem, že jejich čísla jsou příliš zdrcující. Jeden strážce mě chytil za paži a snažil se mi nasadit pouta. Zarazil se, když jiný pár rukou mě popadl z druhé strany a odtrhnul mě pryč.Dimitrij."Nedotýkejte se jí," zavrčel.V jeho hlase byla poznámka, že jsem se bála, jestli nebyla určena mně. Strčil mě za sebe, dal své tělo ochranitelsky přede mně, zády ke stolu. Strážci přicházeli ze všech stran a Dimitrij začal odpovídat jejich směrem se stejnou smrtící rychlostí, za niž mu kdysi lidé říkali Bůh. Nezabil žádného z nich při boji, ale zajistil, že byli mimo boj. Pokud někdo myslel, že trpěl jako Strigoj nebo, že zavření snížilo jeho schopnost v bojování, hrozně se mýlili. Dimitrij byl síla přírody, ovládal nemožné a zastavil mě pokaždé, když jsem se snažila připojit k boji. Královniny strážci mohli být nejlepší z nejlepších, ale Dimitrij. . . No, můj bývalý milenec a instruktor byl ve své vlastní kategorii. Jeho bojové dovednosti byly za někoho jiného, a on je teď používal k mé obraně."Zůstaň vzadu," nařídil mi. "Nedotknou se tě."Zpočátku jsem byla ohromena jeho starostlivostí - i když jsem nenáviděla, že nejsem součástí boje. Sledovat ho znovu bojovat bylo strhující. Vypadal krásný a smrtící současně. Byl to jeden muž proti armádě, typ bojovníka, který chránil své blízké a budil strach, aby jeho nepřátelé -A to bylo to, co mě děsně vyděsilo.

"Dost!" Najednou jsem zařvala. "Půjdu, já půjdu s vámi!"Nikdo mě neslyšel. Byli příliš zabývající se bojem.Strážci se snažili proklouznout za Dimitrije, ale zdálo se, že dokázal vycítit jejich myšlení a strkal do židlí nebo něčeho jiného, aby je držel ode mne - zatímco se mu ještě podařilo kopnout a uhodit ty, kteří přicházeli upředu. Kdo ví? Možná, že by opravdu zvládl armádu sám.Ale nemohla jsem ho nechat.Potřásla jsem Dimitrijovou paží. "Přestaň," opakovala jsem. "Už nebojuj.""Rose -""Přestaň!"Byla jsem si jistá, že jsme nikdy v mém životě takhle hlasitě nekřičela. Můj hlas zazvonil přes místnost. Byla jsem si jistá, že i přes celý pozemky.Všichni se nezastavili, ale mnoho strážců zpomalilo. Několik krčících pracovníků z kavárny se podívalo na nás přes pult. Dimitrij byl stále v pohybu, stále připraven zastavit všechny, a já jsem se musela prakticky vrhnout na něj, aby si mě všimnul."Přestaň." Tentokrát můj hlas šeptal. Tíživé mlčení padlo na mě. "Už s nimi nebojuj. Půjdu s nimi.""Ne, nenechám tě.""Musíš," prosila jsem.Dýchal těžce, každá část jeho se připravila k útoku. Střetli jsme se pohledy, a tisíce zpráv se zdálo, že běhá mezi námi, jak nás probíjela stará elektrická síla ve vzduchu. Jen jsem doufala, že to byla správná zpráva. Jeden ze strážců předběžně popošel dopředu - musel jít kolem bezvládného těla jeho kolegy - a Dimitrij se prudce napjal. Začal blokovat strážce a hájit mě znovu, ale já místo toho vstoupila mezi ně, stiskla Dimitrijovu ruku a stále mu hleděla do očí. Jeho kůže byla teplá a bylo správné, že se dotýkala mé."Prosím. Nic víc."Tehdy jsem poznala, že konečně pochopil, co jsem se snažila říct. Lidé se ho stále bojí. Nikdo nevěděl, co je. Lissa mu řekla, ať se chová klidně a normálně, bez obav. Ale tohle? Sám omráčit celou armádu? To by mu moc na lepším chování nepomohlo. Věděla jsem, že bylo už příliš pozdě po tomto, ale musela jsem se pokusit minimalizovat škody. Nemohla jsem ho nechat znovu zavřít - ne kvůli mně.Jak se na mě díval, zdálo se, že odesílá své vlastní zprávy: že za mě bude stále bojovat, že bude bojovat, dokud se nezhroutí, aby mě chránil.Zavrtěla jsem hlavou a dala do jeho ruky loučivé stisknutí. Jeho prsty byly přesně takové, jak jsem si pamatovala, dlouhé a půvabné, s otlaky vybudované za léta boje. Pustila jsem je a otočila se k muži, který na mě původně mluvil. Předpokládal jsem, že byl vůdce.Vztáhla jsem ruce a pomalu vykročila kupředu. "Půjdu klidně. Ale, prosím... Nezavírejte ho znovu. On si myslel,... Jen myslel, že jsem v průšvihu."Problém byl, že když se pouta zamkla na mých zápěstích, začala jsem si myslet, že v průšvihu také jsem. Jak si strážci navzájem pomáhali nahoru, jejich vůdce se zhluboka nadechl a učinil prohlášení, které měl udělat hned při vstupu. Polkla jsem a čekala, až uslyším Viktorovo jméno."Rose Hathawayová, jste zatčena pro velezradu."Ne tak docela, co jsem očekávala. Doufat, že moje rezignace mi vydělala body, tak jsem se zeptala: "Co je to za velezradu?""Vraždy Její královské výsosti, královny Taťány."

26Možná to byl něčí špatný smysl pro humor, ale skončila jsem zavřená v uvolněné cele po Dimitrijovi.Byla jsem tiše, když se přede mnou rozvinulo strážcovské myšlení. Ve skutečnosti jsem byla jako v kómatu, protože příliš mnoho toho, co řekl bylo nemožné, aby se stalo. Nemohla jsem sebou ani pořádně pohnout. Nemohla jsem cítit pobouření nebo rozhořčení nad obviněním, protože jsem zamrzla nad částí, že je Taťána mrtvá.Nejen mrtvá. Zavražděná.Zavražděna? Jak se to stalo? Jak se to stalo tady? Tento soud byl jedním z nejbezpečnějších míst na světě, a Taťána zejména byla vždy střežena - stejnou skupinou, která se snesla na Dimitrije a mě tak rychle. Pokud neodjela ze Soudu - a byla jsem si jistá, že ona zůstala - Strigojové ji nemohli zabít. Díky neustálým hrozbám, kterým jsme čelili, vražda mezi dhampýry a Moroji byla téměř neslýchaná. Jasně, že se to stalo. Bylo to nevyhnutelné v každé společnosti, ale s tím, jak jsme byli loveni, jsme jen zřídka měli čas se obrátit proti sobě (křičení na zasedací Radu ponechme stranou). To bylo součástí toho, proč byl Viktor tak odsouzen. Jeho zločiny byly tak špatné, jak to jen šlo.Až do teď.Jednou v minulosti jsem dostala nemožnou myšlenku, že Taťána je mrtvá. Byla jsem si ale schopná pokládat jedinou otázku: Proč právě já? Proč obviňují mě? Nebyla jsem žádný právník, ale byla jsem si jistá, že voláním na někoho, že je pokrytecká mrcha nebyl dostatečný důkaz k soudnímu procesu.Snažila jsem se získat více informací od stráží v mým dosahu, ale oni zůstali s těžkými tvářemi a mlčeli. Po tom, co byl můj hlas z křiku ochraptělý, jsem se zhroutila na postel a šla do Lissiny mysli, kde jsem si byla jistá, že mohu získat více informací.Lissa byla zoufalá a snažila se získat odpovědi odkud jen mohla. Christian byl stále s ní, stáli v předsálí jedné z administrativních budov, která byla plná aktivity. Dhampýři a Morojové podobně běhali všude, někteří se báli této nové vládní nestability a jiní doufali, že toho mohou využít. Lissa a Christian stáli uprostřed toho všeho, podobně jako listy naplavené v bouři rozhořčení.Zatímco Lissa je nyní technicky dospělá, vždy ještě byla pod křídly některé starší osoby u soudu - obvykle Priscilla Vodová, a občas dokonce i Taťána. Ani jedna z nich už nyní nebyla k dispozici, z pochopitelných důvodů. Zatímco mnoho Královských ji respektovali, Lissa neměla žádný skutečný zdroj, na který se mohla obrátit.Pohled plný vzrušení, Christian jí stiskl ruku. "Teta Taša bude vědět, co se děje," řekl. "Bude dříve či později. Víš přece, že nedovolí, aby se Rose něco stalo."Lissa věděla, že bylo trochu nejistoty v tomto prohlášení, ale to nestálo za řeč. Taša možná nebude chtít, aby se mi něco stalo, ale nad ostatními královskými nemá moc velkou moc."Lisso!"Adrianův hlas způsobil, že se Lissa a Christian otočili. Adrian právě vstoupil, spolu s jeho matkou. Adrian vypadal, jako by doslova šel rovnou z mé ložnice, aby byl tady. Měl na sobě včerejší oblečení, mírně pomačkané, a jeho vlasy byly bez jeho obvyklé péče. Ve srovnáním, Daniella vypadala uhlazeně a dala se dohromady jako dokonalá podnikatelka, která neztratila svou ženskost.Konečně! Tady byli lidé, kteří by mohli mít odpovědi. Lissa k nim spěchala vděčně.

"Díky bohu," řekla Lissa. "Nikdo nám řekne, co se stalo... Kromě toho, že královna je mrtvá a Rose pod zámkem." Lissa se podívala prosebně na tvář Danielly. "Řekněte mi, že je to nějaký omyl."Daniella ji poplácala po rameni a dala Lisse uklidňující pohled, jaký jen mohla zvládnout, vzhledem k okolnostem. "Obávám se, že ne. Taťána byla v noci zabita, a Rose je jejich hlavní podezřelý.""Ale ona by to nikdy neudělala!" vykřikla Lissa.Christian se připojil k jejímu spravedlivému rozhořčení. "Její křičení na radu, není dostatečné odsouzení za vraždu." Ach, Christian a já jsme měli stejný argument. Bylo to téměř děsivé. "Ani vstoupení do Hodiny mrtvých.""Máš pravdu. To nestačí," souhlasila Daniella. "Ale to neznamená, že je na tom dobře. A zdá se, že mají jiné důkazy, říkají, že dokazují její vinu.""Jaké důkazy?" Lissa požadovala.Daniella se otočila omluvně. "Já nevím. To je stále ještě součástí šetření. Budou mít jednání na předložení důkazů, a otázka jejího pobytu, možné motivy..., Takové věci." Rozhlédla se na lidi řítící se kolem. "Pokud se dostanou tak daleko. Takové věci... To se nestalo věky. Rada získá absolutní kontrolu, dokud není zvolen nový vládce, ale je tu ještě bude chaos. Lidé se bojí. Nebudu překvapena, když bude Soud pod válečným právem."Christian se obrátil na Lissu, naděje na tváři." Viděla jsi Rose včera v noci? Byla s tebou?"Lissa se zamračila. "Ne, myslím, že byla ve svém pokoji. Naposledy jsem ji viděla jen předevčírem."Daniella nevypadala radostně." To nepomůže. Kdyby byla sama, pak nemá alibi.""Ona nebyla sama."Tři páry očí se obrátily k Adrianovi. Bylo to poprvé, co promluvil od prvního zavolání na Lissu. Lissa na něj do té doby nebyla zaměřená očima, což znamenalo, že ani já ne. Ona pozorovala pouze jeho povrchní vzhled, když přišel, ale teď viděla jen málo detailů. Starosti a strach opustily jeho rysy, takže vypadal ještě starší, než je. Když se podívala na jeho auru, spatřila obvyklou zlatou uživatele ducha, ale i další barvy byly zablácené a plné tmy. Taky tam bylo blikající varování ducha, že se nestability usazují. To bylo zvláštní, ale měla jsem podezření, že si vzal cigarety a alkohol, jakmile měl volný okamžik. Bylo to neuvěřitelné, jak Adrian zvládal takové věci."Co to povídáš?" Daniella se zeptala ostře.Adrian pokrčil rameny. "Ona nebyla sama. Byl jsem s ní celou noc."Lissa a Christian odvedli dobrou práci při udržování neutrálních výrazů, ale Daniellina tvář registrovala šok, jako každý rodič měl při jednání o sexuálním životě jeho dítěte. Adrian si všiml její reakce."Ušetři mě toho," varoval. "Tvoje morálka, tvoje názory... Na ničem z toho teď nezáleží." Ukázal na skupinu lidí, jak zpanikařena běhala, křičí o tom, jak se Viktor Daškov musel dostat k soudu, aby je všechny zabil. Adrian zavrtěl hlavou a otočil se zpátky ke své matce. "Byl jsem s Rose. To prokazuje, že to ona neudělala. Budeme zabývat s tvým mateřským nesouhlasem o mém milostném životě později.""To není to, co mi dělá starosti! Pokud budou mít tvoje svědectví, a smíchá se to, mohl bys být v podezření taky." Vyrovnanost Danielly se měnila na strach."Byla to moje teta," zvolal Adrian nevěřícně. "Proč by jsme ji Rose a já zabíjeli?""Protože nesouhlasila s vaším chozením. A protože Rose překročila staré výnosy." To pocházelo od Christiana. Lissa se zamračila, ale on jen pokrčil rameny. "Co? Já jsem jen uvedl, co je zřejmé. Někdo jiný by to řekl místo mě. A my všichni jsme slyšeli

historky - lidi došli k závěrům, které jsou i na Rose extrémní." Silný komentář, opravdu."Kdy?" zeptala se Daniella, chytila Adrian za rukáv. "Kdy jsi byl s Rose? Kdy jsi se tam dostal?""Já nevím. Nevzpomínám si, "řekl.Sevřela mu paži."Adriane! Je to vážné. To se chystá udělat obrovský rozdíl na tom, jak věci budou postupovat. Pokud jsi se tam dostal před Taťániným zabitím, pak má alibi. Pokud jsi byl s Rose pak -""Pak má alibi," přerušil ji." A není tu žádný problém.""Doufám, že je to pravda, "zamumlala Daniella. Její oči se už nezdály zaměřené na moje přátele. Kolečka jí v hlavě chrastila, její myšlenky běhaly o sto šest, když se snažila vymyslet, jak nejlépe chránit svého syna. Byla jsem pro ni nešťastný případ. On byl, pochopitelně, její jediný důležitý cíl. "Stejně potřebujeme právníka. Promluvím s Damonem. Musím ho najít před jednáním dnes večer. A Rufus o tom bude muset vědět taky. Sakra. "Adrian na to zaklonil obočí. Měla jsem dojem, že lady Ivašková moc často neklela."Musíme zjistit, v kolik jsi tam byl."Adrian byl ještě plný úzkosti a díval se, jako by mohl spadnout, pokud brzy nedostane nikotin nebo alkohol. Nenáviděla jsem ho vidět takhle, zejména kvůli mně. Nebyla v něm síla, o tom není pochyb, ale jeho povaha - a útržkovité účinky alkoholu - se vyrovnali s touto obtíží. Přesto, přes jeho vzrušení, se mu podařilo vytáhnout paměť na pomoc své šílené matce."Někdo byl v chodbě budovy, když jsem přišel... Školník, nebo tak něco, myslím. Nikdo na recepci." Většina budov si obvykle uchovávají zaměstnance kolem, pro nouzové případy nebo případné služby.Daniella se rozzářila. "To je ono. To je to, co budeme potřebovat. Damon zjistí dobu, po kterou tam byl, takže to můžeme snadno zjistit.""A může mě bránit, pokud věci dostanou špatný směr?""Samozřejmě," odpověděla pohotově."Co Rose?""Co s ní?"Adrian stále vypadal připraven se rozpadnout, ale byla v něm závažnost, v jeho zelených očích. "Pokud se zjistí, že teta Taťána byla zabita dříve, než jsem tam byl, a Rose bude sama předhozena vlkům, bude Damon její právník?"Jeho matka zaváhala. "No, víš zlato... Damon není opravdu na takové věci....""Když ho ale požádáš," řekl Adrian přísně."Adriane," řekla unaveně, "nevíš, co mluvíš. Říká se, že důkazy proti ní jsou špatné. Pokud naše rodina bude zobrazena jako podpora- -""Není to stejné, jako by jsme podporovali vraždu! Setkala ses s Rose. Líbila se ti. Můžeš se mi podívat do očí a říct, že je v pořádku, když ji odsoudí ti patolízalové? Můžeš?"Daniella zbledla, a já bych přísahala, že se trochu přikrčila. Nemyslím si, že byla zvyklá na takové silné rozhodnosti-když jde o bezpečnost syna. A i když jeho slova byla naprosto normální, v jeho hlase a chování byl druh bláznivého zoufalství, které bylo trochu děsivé. Zda to bylo způsobeno duchem nebo jen jeho vlastními emocemi, to jsem nemohla říct."Já... Promluvím s Damonem," Daniella řekla nakonec. Ne to řekla, musela několikrát polknout.Adrian se zhluboka nadechl a některá jeho zuřivost odešla."Děkuji ti."

Ona odpelášila, se skloněnou hlavou a opuštěný Adrian zůstal s Lissou a Christianem. Ti vypadali stejně omámení jako Daniella."Damon Tarus?" Lissa hádala. Adrian přikývl."Kdo je to?" zeptal se Christian."Bratranec mé mámy," řekl Adrian. "Rodinný právník. Skutečný žralok. Taky povrchní, ale může do značné míry dokázat cokoliv.""To je něco," zamyslel se Christian." Ale on je dost dobrý v boji proti tomuto takzvanému tvrdému důkazu?""Já nevím. Já opravdu nevím. "Adrian roztržitě sáhl do kapsy, jako obvykle pro cigaretu, ale dnes žádnou neměl. Povzdechl si. "Neznám jejich důkazy, nebo jak teta Taťána dokonce zemřela. Všechno, co jsem slyšel, bylo, že ji našli mrtvou dnes dopoledne."Lissa a Christian si vyměnily výrazy. Christian pokrčil rameny, a Lissa se otočila zpátky k Adrianovi, přičemž mu řekla."Kůl," řekla Lissa."Našli ji v posteli se stříbrným kůlem skrz srdce."Adrian neřekl nic, a jeho výraz se nezměnil. Lissu napadlo, že v tom všem mluvení o nevinnosti, důkazech a právnících, všichni přehlédli skutečnost, že Taťána byla Adrianova velká-teta. Neměla schválit některé ze svých rozhodnutí a on si z ní za zády dělali legraci. Ale ona byla stále ještě jeho rodina, někdo, koho znal celý svůj život. Musel cítit bolest z její smrti nad všem ostatním. I já jsem se cítila trochu v rozporu. Nenáviděla jsem ji za to, co mi udělala, ale nikdy bych ji nechtěla mrtvou. A nemohla jsem si pomoct, ale pamatovala, že občas mluvila ke mně, jako bych byla fyzická osoba. Možná to bylo falešný, ale byla jsem si docela jistá, že byla upřímná v noc, co se zastavila u Ivaškových. Byla už unavená a přemýšlivá, většinou jen znepokojena nastolením míru v lidech.Lissa sledovala Adriana odcházet, soucit a smutek se zaplavil přes ni. Christian jí jemně poklepal na ruku. "Pojď," řekl. "Zjistili jsme, co jsme potřebovali vědět. Stojíme tu v cestě."Cítila se bezmocně, když Lissu vyváděl ven, vyhýbali se zpanikařeným davům. Oranžové nízké slunce každý list stromu přebarvilo na zlatý, hřejivý pocit. Bylo tam mnoho lidí, když jsme se vrátili ze skladu s Dimitrijem, ale to nebylo nic ve srovnáním s tímto. Lidé byli vystrašení, narychlo si povídali novinky. Některé z nich již byli ve smutku, oblečení v černém, se slzami na tvářích. Zajímalo mě, jak moc to bylo skutečné. Dokonce i uprostřed tragédie a trestné činnosti, by královští šplhali po moci.A pokaždé, když uslyšela mé jméno, Lissa byla stále více a více rozzlobená. Byl to špatný hněv, který jsem cítila jako černý kouř skrz naše pouto a často ji ostře spaloval. Bylo to prokletí ducha."Nemůžu tomu uvěřit!" vykřikla na Christiana. Všimla jsem si, že i kdyby to neudělala, on by ji stejně někam spěšně vzal, kde nebyli lidé. "Jak by si někdo mohl myslet, že Rose? Je to nahraný. Musí být.""Já vím, já vím," řekl. Znal nebezpečné příznaky ducha a taky se snažil, aby se uklidnila. Dosáhli malé, travnaté plochy ve stínu velkého stromu lískového ořechu a usadili se na zem. "My víme, že ona to neudělala. To je všechno, co potřebujeme. Dokážeme to. Ona nemůže být potrestána za něco, co neudělala.""Neznáš ty lidi," zabručela Lissa. "Pokud ji chce někdo dostat, může udělat všechny druhy věcí, aby to dokázal." Pouze s nejmenším podvědomím, i já jsem do sebe strhávala trochu té tmy, aby se uklidnila. Bohužel, mě to udělalo vzteklejší.

Christian se zasmál. "Zapomněla jsi. Vyrostl jsem okolo té skupiny. Šel jsem do školy s touto skupinou dětí. Znám je - ale nebudeme panikařit, dokud nebudeme vědět víc, ano?"Lissa vydechla, cítící se mnohem lépe. Brala jsem si tolik temnoty, až jsem nebyla opatrná. Dala Christianovi malý, nesmělý úsměv."Nepamatuji si, že by jsi byl někdy rozumný.""Je to proto, že každý má různé definice 'rozumný'. Moje je prostě špatná, to je všechno." Jeho hlas byl vysoký."Myslím, že musíš být hodně nepochopený," smála se.Oči se na ní zadívaly, a úsměv na jeho tváři se proměnil v teplejší a měkčí. "No, doufám, že to není nedorozumění. Jinak zřejmě puknu."Naklonil se, on přitiskl své rty na její. Lissa odpověděla bez váhání, nebo ať si myslela cokoli, ztrácela se ve sladkosti políbení. Bohužel jsem byla smetena spolu s ní. Když se odtáhla, Lissa cítila, jak jí srdce hlasitě bije a její tváře rudnou."Co to přesně bylo za pojem?"zeptala se, a vzpomínala na jeho rty."Znamená to, 'Je mi to líto', " řekl.Odvrátila pohled a nervózně tahala za trávu. A konečně, s povzdechem, se ohlédla. "Christian... Bylo někdy... Bylo někdy něco mezi tebou a Jill? Nebo Miou?"Díval se překvapeně. "Co? Jak sis to mohla myslet?""Trávil jsi s nimi tolik času.""Je jen jedna osoba, kterou jsem kdy chtěl," řekl. Stálost jeho pohledu, z těch křišťálově modrých očí, zařídila, že nebylo potřeba se ptát, kdo ta osoba byla. "Nikdo jiný mi nikdy nebyl bližší. Navzdory všemu, dokonce s Avery -""Christiane, jsem tak líto, že -""Nemusíš to -""Já -""Sakra," řekl. "Necháš mě to dokončit -""Ne," Lissa ho přerušila. A naklonila se a políbila ho, tvrdým a silným polibkem, který pálil přes její tělo, ten, který jí řekl, že teď na světě není nikdo jiný.No. Zřejmě měla Taša pravdu: Byla jsem jediná, kdo je mohl dát zpět dohromady. Jen jsem nějak nečekala, že moje zatčení bude hrát roli.Odtáhla jsem se z její mysli, aby měli trochu soukromí a zachránila sebe od pozorování. Nechtěla jsem jim závidět jejich chvíle. Nebylo nic, co pro mě teď mohli udělat a zasloužili si jejich shledání. Jejich jediná další možnost byla čekat na informace, a vlastně, jejich trávení času bylo určitě mnohem zdravější, než ten Adrianův.Lehla jsem si na postel a zírala do stropu. Nebylo tam nic, jen holý kov a neutrální barvy kolem mne. To mě dohánělo k šílenství. Neměla jsem se na co dívat, co číst. Připadala jsem si jako zvíře v pasti, v kleci. Místnost se zdála, že se zmenšovala a zmenšovala. Všechno, co jsem mohla dělat, bylo vzpomínat na to, co jsem se dozvěděla prostřednictvím Lissy, zkoumat každé slovo z toho, co bylo řečeno. Měla jsem otázky o tom všem, samozřejmě, ale jedna věc, že Daniella teď poslouchala více, mě zajímala. Potřebovala jsem se dozvědět více.Odpověděla jsem si - hodiny později.Upadla jsem do jakési ztuhlé polohy a téměř jsem nepoznala Michaila stojícího před mými dveřmi cely. Vyskočila jsem z postele k mřížím a viděla, že otevíral dveře. Doufání ve mně narostlo."Co se děje?" Zeptala jsem se. "Nechají mě jít?"

"Obávám se, že ne," řekl. Jeho slova byla prokázána, když po otevření dveří, mi ihned dal ruce do pout. Nebojovala jsem. "Jsem tu, abych ti mohl něco říct."Po vstoupení do sálu, jsem viděla, že se tu shromáždili jiní strážci. Moje vlastní bezpečnost. Zrcadlo Dimitrije. Geniální. Michail a já jsme šli společně a milosrdně, po cestě mluvil, aby mi strašné ticho nepřišlo, jako některá léčba pro vězně."Co je to přesně za jednání? Soud?""Ne, ne. Na ten je příliš brzy. Slyšení rozhodne, zda půjdeš k soudu.""To zní trochu jako ztráta času," namítla jsem. Vynořil jsme se z budovy strážců a ten čerstvý, vlhký vzduch byl nejsladší, co jsem kdy ochutnala."Je to větší ztráta času, pokud bys šla na skutečný soud, a oni měli skutečná důkazy. Na jednání budou všechny důkazy, které mají, a soudce - nebo, no, někdo jako soudce - rozhodne, zda bys měla mít soud. Proces to dělá oficiální. To je místo, kde bude verdikt a trest.""Proč tak dlouho čekali? Proč sem čekala v cele celý den?"Zasmál se, ale ne proto, že myslel, že to byla sranda." Toto je rychlý, Rose. Velmi rychlý. Může trvat dny nebo týdny, než dostaneš slyšení, a pokud nechceš jít k soudu, zůstaneš zavřená až do té doby."Polkla jsem. "Budou tam taky jednat rychle?""Já nevím. Žádný vládce nebyl zavražděný více jak sto let. Lidé jsou vystrašení, a Rada chce nastolit pořádek. Již dělají obrovské plány pro pohřeb královny - obří podívaná, kde budou všichni. Tvoje jednání je také pokus,jak nastolit pořádek.""Co? Jak to?""Čím dříve se odsoudí vrah, tím dříve se všichni budou cítit v bezpečí. Myslí si, že jsi těžký případ, tak chtějí spěchat. Chtějí tě obvinit. Chtějí pohřbít jejího vraha, který nesmí uniknout spravedlnosti, aby všichni mohli lépe spát, až bude zvolen nový král nebo královna.""Ale já to neudělala -" Nechala jsem můj odpor nedokončený. Tam byl žádný bod.Před námi byla budova, kde sídlila soudní síň. Zdála se odporná, protože poprvé jsem tady byla na soud Viktora, ale to bylo z důvodu strachu, která se ve mně vyvolala. Nyní. . . Teď to byla moje vlastní budoucnosti na trati. A zřejmě nejen má vlastní budoucnost - svět Morojů se díval a čekal, doufal, že jsem zločinec, kterého by se mohli zbavit navždy. Polkla jsem, dala jsem Michailovi nervózní pohled."Myslíš, že... Myslíš, že mě pošlou k soudu?"Neodpověděl. Jeden ze strážců pro nás držel dveře otevřené."Michaile?" Naléhala jsem. "Budou mě opravdu soudit za vraždu?""Ano," řekl soucitně. "Jsem si jistý, že budou."

27Cesta do soudní síně byla jednou z nejvíce neskutečných zážitků mého života - a to nejen proto, že jsem byla ten obviněný. Jen jsem si pořád připomínala soud Viktora, a představa, že jsem teď na jeho místě byla až příliš divná pochopit.Vstup do místnosti s armádou strážců donutil lidi zírat - a věřte mi, že tam bylo hodně lidí. Bylo to tak přirozené, že jsem neuhýbala ani se nestyděla. Šla jsem s jistotou, hlavu vztyčenou. Opět jsem si, až děsivě, vzpomněla na Viktora. Také on šel

vyzývavě, a já jsem byla zděšena, že někdo, kdo spáchal takové zločiny by se mohl chovat tímto způsobem. Mysleli si tito lidé o mně to samé?Na pódium v přední části místnosti seděla žena, kterou jsem neznala. Mezi Moroji, soudce byl obvykle právník, který byl jmenován do pozice pro účely sluchu nebo co. Soudu samotnému - alespoň tak velkému, jako byl Viktorův - předsedávala královna. Byla tím, kdo nakonec rozhodne o konečném verdiktu. Zde, Členové Rady byli ti, kdo rozhodnou, jestli se já dokonce dostanu do té fáze. Proces to udělá oficiální. To je místo, kde řeknou verdikt a rozdělí trest.Můj doprovod mě vzal na přední místa k sezení v místnosti, v minulosti zábradlí, které oddělovalo klíčové hráče z publika, a pokynul mi směrem na místo vedle Moroje středního věku ve velmi formálním a velmi drahém černém obleku. Oblek křičel , je mi líto, že je královna mrtvá, a já tedy budu vypadat moderní a zároveň ukazovat svůj žal. Vlasy měl světle blond, lehce protkané prvními příznaky stříbra. Nějak se to vypadat dobře. Předpokládala jsem,že to byl Damon Tarus, můj advokát, ale neřekl mi ani slovo.Michail si sedl vedle mne také, a já jsem byla ráda, že ho vybrali, aby to byl on, koho doslova nechají po mém boku. Ohlédla jsem se, viděla Daniellu a Nathana Ivaškovi posazené s ostatními vysoce postavenými královskými a jejich rodinami. Adrian se k nim nepřidal. Seděl dál zpět, s Lissou, Christianem a Eddiem. Jejich tváře byly plné starostí.Soudkyně - starší, šedovlasá Morojka, která vypadala jako by klidně ještě někomu mohla nakopat zadek - vyzvala místnost do pozoru, a já jsem se znovu otočila dopředu. Rada vstoupila, a ona je oznamovala jednoho po druhém. Byly tam pro ně připraveny dvě řady, dvě řady pro dvanáct lidí. Samozřejmě, jen jedenáct míst bylo obsazeno, a já jsem se snažila nemračit. Tam by měla sedět Lissa.Když byla Rada posazena, soudkyně se obrátila k nám ostatním a promluvila hlasem, který zazněl místností. "Toto slyšení je nyní v postupu, v jakém jsme zjišťovali, zda existuje dostatek důkazů, aby -"Rozruch u dveří ji umlčel, a publikum natahoval krk, aby zjistil, co se děje."Co je to za rušení?" Soudkyně požadovala.Jeden ze strážců u dveří - částečně otevřených - se o ně opíral, zřejmě mluvil s tím, kdo byl v hale. Protáhl se zpátky do místnosti. "Právník obžalované je zde, Vaše Ctihodnosti."Soudkyně se podívala na mě a Damona a pak vydala zamračení ke strážci. "Ona už má právníka."Strážce pokrčil rameny a zdál se komicky bezmocný. Pokud by tam byli Strigojové, věděl by, co dělat. Toto bizarní přerušení protokolu bylo nad jeho schopnosti. Soudkyně si povzdechla."Fajn. Pošlete toho, kdo je tady a pojďme to vyřešit."Abe vešel dovnitř."Oh, pane Bože," řekla jsem nahlas.Nemusela jsem si nadávat sama za pro mluvení, protože šum konverzace okamžitě zaplnila místnost. Můj odhad byl, že polovina byla v úžasu, protože znali Abeho a jeho pověst. Druhá polovina byla zřejmě jen ohromena jeho vzhledem.Měl na sobě šedý kašmírový oblek, podstatně lehčí než ponurý černý Damona. Pod ním byla košile, která byla tak jasně bílá, že se zdálo, že září - zvlášť vedle brilantní hedvábné karmínové kravaty. Ostatní skvrny červené byly rozptýleny na jeho doplňkách - kapesníku v kapse, manžetových knoflíčkách. Přirozeně, to bylo vše tak dokonale přizpůsobené a drahé jako oblečení Damona. Ale Abe nevypadal, jako by

byl ve smutku. Ani nevypadal, že se chystá k soudu. Bylo to spíš, jako by byl přerušen na cestu na party. A samozřejmě, měl své obvyklé zlaté kulaté náušnice a upravenou černou bradku.Soudkyně umlčela místnost pohybem ruky, když kráčel k ní."Ibrahim Mazur," řekla s zavrtěním hlavy. V jejím hlase byl jako úžas tak nesouhlas. "To je... Nečekané."Abe předvedl galantní poklonu. "Je krásné, že tě zase vidím Paulo. Nezestárla jsi ani o den.""Nejsme v Country Clubu, pane Mazure," informovala ho. "A když jsme tady, budete mě oslovovat, jak se má.""Ah. Pravda." Mrkl. "Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti." Otočil se a rozhlédl se kolem, až jeho oči spočinuly na mně. "Tady je. Je mi líto, mého opoždění. Pojďme začít."Damon vstal. "Co je to? Kdo jste? Jsem její právník."Abe zavrtěl hlavou. "Tam musí být nějaký omyl. Trvalo mi chvíli, než jsem sem získal let, tak vidím, že mě nahradili veřejným právníkem.""Veřejným právníkem! "Damonova tvář zrudla rozhořčením. "Jsem jedním z nejvíce renomovaných právníků Mezi americkými Moroji.""Renomovaní, veřejní." Abe pokrčil rameny a zapřel se patami o zem. "Nejsem soudní znalec. To je pouze slovní vtip.""Pane Mazure," přerušila ho soudkyně," jste právník?""Já jsem spoustu věcí, Paulo - Vaše ctihodnosti. Kromě toho, záleží na tom? Ona jen potřebuje někoho, kdo za ní bude mluvit.""A ona má někoho," zvolal Damon." Mě.""Už ne," řekl Abe, jeho chování bylo stále velmi příjemné. Nikdy nepřestal s úsměvem, ale myslela jsem, že jsem viděla nebezpečný záblesk v jeho očích, který vyvolával strach v jeho nepřátelích. Vypadal klidně, zatímco Damon vypadal, jako by byl připraven mít záchvat."Vaše Ctihodnosti-""Dost!" řekla v tom hlasitě. "Nechť si dívka vybere." Upřela hnědé oči na mě. "Koho chcete , by za vás mluvil?""Já. . . " Moje ústa se otevřela, jak se prudce pozornost přesunula na mě. Sledovala jsem drama mezi dvěma muži jako tenisový zápas, a teď mě míč udeřil do hlavy."Rose."Lekla jsem se a otočila se lehce. Daniella Ivašková se ke mně plížila přes řadu. "Rose," zašeptala znovu, "nemáš tušení, kdo je ten Mazur za člověka." Oh, nemám? "Nechceš s ním mít nic společného. Damon je nejlepší. Jeho není snadné dostat."Ona se vrátila na své místo, a já jsem se podívala mezi dva potenciální advokáty- s tvářemi obrácenými na mě. Pochopila jsem, jak to Daniella myslí. Adrian ji přemluvil, aby pro mě získala Damona, a ona pak skutečně s Damonem mluvila. Odmítat jej by bylo urážkou pro ni, a vzhledem k tomu, že byla jednou z mála královských Morojů, kdo byl na mě milý, a byl v pořádku s Adrianem, tak jsem si jí nechtěla znepřátelit. Kromě toho, jestli bych měla mít nějakého královského na své straně, jen by mi to nelépe pomohlo k vítězství.A ještě. . . tam byl Abe, který se na mě díval s chytrým úsměvem. Byl jistě velmi dobrý ve svých zájmech, ale hodně to bylo jeho silnou přítomností a pověstí. Pokud tam opravdu byly nějaké absurdní důkazy proti mně, postoj Abeho nestačil, aby zmizely. Samozřejmě byl mazaný, to taky. Had. Mohl by udělat nemožné: Klidně mě svázat řetězy a odtáhnout pryč.To se nestalo, nicméně to neměnilo skutečnost, že není právník.

Na druhé straně, on byl můj otec.Byl to můj otec, a ačkoliv jsme se stále ještě sotva znali, šel takovou dálku až sem , aby mě hájil. Bylo to špatná otcovská láska? Byl opravdu tak dobrý, jako právník? A na konci dne, byla to pravda, že tekla krev hustší než voda? Nevěděla jsem. Vlastně jsem neměla moc ráda to rčení. Možná, že pracoval pro lidi, ale to pro upíry nedávalo smysl.Každopádně, Abe se na mě díval s tmavě hnědýma očima, téměř identickýma s mýma. Věř mi, jako by říkal. Ale mohla bych? Mohla bych věřit mé rodině? Důvěřovala bych mé matce, kdyby tu byla - a já jsem věděla, že ta by věřila Abemu.Povzdechla jsem si a pokynula směrem k němu. "Vezmu si ho." V podtextu jsem dodala: "Nenech mě, Zmey."S Abeho širokým úsměvem se z publika ozývaly šokované výkřiky, a Damon protestoval v rozhořčení. Daniella ho musela na začátku přesvědčit, aby mě hájil, ale nyní se tento případ pro něj stal otázkou hrdosti. Jeho pověst byla právě poskvrněna, mým odmítnutím.Ale udělala jsem svůj výběr, a podrážděná soudkyně nechtěla slyšet žádné argumenty. Vyhnala Damona pryč, a Abe vklouzl na jeho místo. Soudkyně začala s normálním úvodním projevem, v němž vysvětlí, proč jsme tady, atd., atd. Jak mluvila, naklonila jsem se k Abemu."Jak jsi mě do toho dostal?" Sykla jsem na něj."Já? Jak ty ses do toho dostala? Neměl jsem si tě vyzvednout na policejní stanici za pití nezletilých, jako většina otců?"Začínala jsem chápat, proč lidé bývali podráždění, když jsem v nebezpečných situacích dělala vtipy."Moje zasraná budoucnost je na trati! Pošlou mě před soud a usvědčí mě!"Všechny stopy humoru nebo zábavy zmizely z tváře. Jeho výraz byl tvrdý, smrtelně vážný. Chlad mi běžel dolů po zádech."To," pronesl tichým, nízkým hlasem, "je něco, o čem ti přísahám, že nikdy, nikdy nedovolím."Soudkyně obrátila svou pozornost zpět k nám a stíhaná advokáta, žena se jménem Iris Kane. Neměla královské jméno, ale pořád vypadala dost významně. Možná, že to byla právě právnická věc.Předtím, než uvedou důkazy proti mně, královnina vražda byla popsána ve všech jeho děsivých detailech. Jak ona byla nalezena dnes ráno v posteli, se stříbrným kůlem skrz její srdce a hluboký pohled hrůzy a šoku na její tváři. Krev byla všude: na noční košili, papírech, její kůži. . . Fotografie byly ukázány všem v místnosti, což vyvolalo řadu reakcí. Vzdechy překvapení. Více strachu a paniky. A některé z nich. . . Někteří lidé plakali. Některé z těchto slzy byly nepochybně proto, že to celé je hrozná situace, ale myslím, že mnoho plakali, protože oni ji milovali nebo měli Taťánu rádi. Ona byla chladná a přísná, za své doby, ale bylo spravedlivé říct, že její jediné panování bylo mírové.Po fotkách, říkali mi. Jednání nebylo stejné jako normální procesy. Nebylo tam žádné formální přepínání mezi právníky, aby zpochybnili svědci. Každý z nich se prostě tak nějak postavil a střídavě se vyptávali, zatímco soudkyně udržovala pořádek."Slečno Hathawayová," začala Iris, svrhla můj bývalý titul. "V kolik hodin jste se vrátila do svého pokoje v noci?""Já nevím, přesný čas...." Zaměřila jsem se na ni a Abe, ten ani nevypadal jako živý. "Někdy kolem 5 hodiny, myslím. Možná v 6.""Byl někdo s vámi?"

"No, dobře - ano. Později." Ach, Bože. Už je to tady. "Ehm, Adrian Ivaškov mě navštívil.""Kolik bylo, když přišel?" zeptal se Abe."Nejsem si jistá. Pár hodin poté, co jsem se vrátila, myslím."Abe se obrátil s okouzlujícím úsměvem na Iris, která byla schovaná za nějakými šustícími papíry. "Královnina vražda byla docela přesně zúžená mezi sedmou a osmou hodinou. Rose nebyla sama - samozřejmě, potřebovali bychom panu Ivaškov svědčit v tomto smyslu."Mé oči jsem krátce hodila k publiku. Daniella vypadala bledě. Tohle je její noční můra: zapojený Adrian. Ohlédla jsem se dál a zjistila, že Adrian sám vypadá děsivě klidný. Opravdu jsem doufala, že není opilý.Iris zvedla list papíru, vítězoslavně. "Máme podepsané prohlášení od školníka, který říká, že pan Ivaškov dorazil do budovy obžalované v devět dvacet.""To je docela zvláštní," řekl Abe. Jeho hlas zněl pobaveně, stejně, jako by ona řekla něco roztomilého. "Máte nějakou kancelář zaměstnanců, kteří to mohou potvrdit, že?""Ne," řekla ledově Iris. "Ale to je dost. Školník si to pamatuje, protože se zrovna chystal skončit. Slečna Hathawayová byla sama, když k vraždě došlo. Ona nemá žádné alibi.""No," řekl Abe," alespoň podle některých pochybných 'faktech' ,".Ale více toho nebylo proneseno, kvůli času. Důkaz byl přijat do úředních záznamů, a já jsem se zhluboka nadechla. Neměla jsem ráda řady otázek, ale to se dalo očekávat na základě dřívějších rozhovorů, které jsem slyšela přes Lissu. Nemít alibi nebylo dobré, ale já jsem sdílela Abeho atmosféru. Oni se zatím ještě nezdáli dostatečně silní, aby mě poslali k soudu. Plus, nežádali nic jiného od Adriana, který se z toho tedy dostal."Další důkaz," řekla Iris. V celém jejím obličeji byl samolibý triumf. Věděla, že čas utíká, ale o tom, co se chystalo, si myslela, že bylo zlato.Ale ve skutečnosti to bylo stříbro. Stříbrný kůl.Bože, pomoz mi - měla stříbrný kůl v průhledném plastovém obalu. Leskl se díky osvětlení od žárovek - kromě jeho skvrn. Ty byly tmavé. Od krve."Jedná se o kůl, který byl použitý na zabití královny," prohlásila Iris. "Kůl slečny Hathawayové."Abe se skutečně zasmál. "Ale no tak. Strážci dostávají kůly po celou dobu. Mají obrovské, stejné dodávky."Iris ho ignorovala a podívala se na mě. "Kde je váš kůl právě teď?"Zamračila jsem se. "V mém pokoji."Otočila se a podívala se přes dav. "Strážce Stone?"Vysoký dhampýr s huňatým černým knírem se zvedl z davu. "Ano?""Vy jste řídil hledání v pokoji slečny Hathawayové a ve věcech, správně?"Zírala jsem v rozhořčení. "Hledali jste v mých -"Ostrý pohled Abeho mě umlčel."Správně," řekl strážce."A našli jste nějaký stříbrný kůl?" zeptala se Iris."Ne."Otočila se zpátky k nám, ještě samolibá, ale Abe se zdál, že tyhle poslední důkazy jsou ještě více směšné, než ty poslední. "To nic nedokazuje. Mohla ztratil kůl, aniž by si to uvědomovala.""Ztratit v srdci královny?"

"Slečno Kane," upozornila soudkyně."Omlouvám se, Vaše Ctihodnosti," řekla Iris hladce. Obrátila se ke mně. "Slečno Hathawayová, je něco zvláštního na vašem kůlu? Něco, co by jej odlišovalo od ostatních?""A-ano.""Mohla byste to popsat, že?"Polkla jsem. Měla jsem špatný pocit. "Je na něm vzor blízko vrcholu. Takový geometrický." Strážci si na něj občas něco vyryli. Já jsem našla tento kůl na Sibiři a vzala si ho. No, vlastně, Dimitrij mi ho poslal poté, co vypadl z jeho hrudi.Iris přešla k Radě a držela se obalu tak, aby ho každý z nich mohl zkoumat. Vrátila se ke mně, zeptala se zase. "To je váš vzor? Váš kůl?"Zírala jsem. Byl to opravdu on. Moje ústa se otevřela, připravena říci ano, ale pak jsem zachytila Abeho oči. Bylo zřejmé, že se mnou nemohl mluvit přímo, ale mohl mi poslat mnoho zpráv pohledem. Největší z nich měl "buď opatrná, buď mazaná." Co by kluzký člověk jako Abe dělal?"Je... To vypadá podobně, jako design na mým," řekla jsem konečně. "Ale nemohu říct s jistotou, jestli je to přesně stejný." Abeho úsměv mi řekl, že jsem odpověděla správně."Samozřejmě, že nemůžete," řekla Iris, jako by nečekala nic lepšího. Podala pytlík s kůlem některému asistentovi. "Ale teď, když Rada viděla, že design vyhovuje jejímu popisu a je to téměř stejné jako na jejím kůlu, a chtěla bych zdůraznit, že testy odhalily" - zvedla spoustu papírů, vítězství po celém obličeji -" že jsou na něm její otisky prstů."Tady, to je ono. Obrovské skóre. "Nezvratné důkazy.""A jiné otisky prstů?" zeptala se soudkyně."Ne, Vaše Ctihodnosti. Prostě jen její.""To nic neznamená," řekl Abe s pokrčením ramen. Měla jsem pocit, že kdybych se postavila a najednou se přiznala k vraždě, byl by stále prohlašoval, že to jsou pochybné důkazy. "Někdo ukradl její kůl a vzal si rukavice. Otisky prstů byly na něm, protože je její.""To je dost spletitý, nemyslíš?" zeptala se Iris."Důkazy jsou stále plný děr," ohradil se. "To je to, co je spletitý. Jak by se mohla dostat do královniny ložnice? Jak by se mohla dostat přes stráže?""No," zamyslela se Iris," to by byly otázky nejlépe prozkoumány v testování, ale vzhledem k rozsáhlým záznamům slečny Hathawayové o dostávání se do a z místa, stejně jako nespočet dalších disciplinární známek, které má, nemám pochyb o tom, že ona by si mohla najít nějaké způsoby, jak se dostat dovnitř.""Nemáte žádný důkaz," řekl Abe. "Žádná teorie.""Nepotřebujeme to," řekla Iris. "Ne, v tomto bodě. Máme toho víc než dost, aby jsme postoupili k soudu, ne? Myslím, že jsme se ani nedostali do části, kde nesčetných svědků slyšelo slečnu Hathawayovou říct, že královna bude litovat, kvůli nedávno stanoveným strážcovským předpisům. Najdu záznam, pokud chcete - nemluvě o zprávách z jiných 'expresivních' komentářů slečny Hathawayové na veřejnosti."Paměť se vrátila ke mně, stojící mimo s Daniellou, když jsem křičela - ostatními sledovaná - o tom, jak si mě královna nemůže koupit, díky přiřazení. Ne dobré rozhodnutí, z mé strany. Ani vloupání na Hodinu mrtvých nebo stěžování si královnu mi nepomohlo, když Lissa byla zajata. Dala jsem Iris spoustu materiálu."Ach ano," pokračovala Iris. "Máme také spisy královny, kde prohlašuje, že zásadně nesouhlasí se slečnou Hathawayovou spojenou s Adrianem Ivaškovem, zvláště když

se tito dva pokusili utéct." Na to jsem otevřela ústa, ale Abe mě umlčel. "Existuje bezpočet dalších záznamů Jejího Veličenstva a slečny Hathawayové neslušné na veřejnosti. Chtěli byste najít ty papíry, nebo jsme schopni hlasovat o soudu hned teď?"To bylo zaměřeno na soudkyni. Neměla jsem právní rámec, ale důkazy byly docela usvědčující. Řekla bych, že tam byl určitě důvod, proč mě považovat za podezřelého z vraždy, s výjimkou. . ."Vaše ctihodnosti?" Zeptala jsem se. Myslím, že se chystala dát ji prohlášení. "Můžu něco říct?"Soudkyně o tom přemýšlela, pak pokrčila rameny. "Nevidím žádný důvod, proč ne. Shromažďujeme všechny důkazy."Oh, já na volné noze jsem vůbec nebyla v plánu Abeho. Vykročil ke stolu a doufal, že mě zastaví jeho moudrou radou, ale nebyl dostatečně rychlý."Dobře," řekla jsem a doufala jsem, že to znělo přiměřeně a ne, že asi ztratím trpělivost. "Vy jste tu předložili dost podezřelé věci. To vidím." Abe se díval mrzutě. Nebyl to výraz, který jsem na něm někdy dřív viděla. Neztrácel kontrolu nad situací, velmi často. "Ale je tu jedna věc. Je to příliš podezřelé. Kdybych měla někoho zavraždit, já bych nebyla tak hloupá. Myslíte si, že bych nechala svůj kůl uvízlý v hrudi? Myslíte si, že bych neměla rukavice? No tak. To je urážlivé. Pokud jsem tak mazaná, jak tvrdíte, že říká můj záznam, tak proč bych to udělala takhle? Myslím, vážně? Kdybych to udělala, to by bylo mnohem lepší. To by jste mě nikdy nebrali jako podezřelou. tohle vše, určitým způsobem, uráží mou inteligenci.""Rose -" začal Abe, nebezpečné poznámka v jeho hlase. Já pokračovala."Všechny ty důkazy, které máte, jsou tak bolestně zřejmé. Sakra, někdo to nastavil tak, aby špička šípu směrovala přímo na mě - a tenněkdo to udělal, ale vy lidi jste příliš hloupí, aby jste se nad tím zamysleli." Síla mého hlasu stoupala, a já jsem ji vědomě přenesla zpět na normální úroveň. "Chcete snadnou odpověď. Rychlou odpověď. A vy, zejména chcete někoho bez spojení, bez mocného rodu na jeho ochranu. . ." Zaváhala jsem tam, nejistá, jak je na tom Abe." Protože je to takové, jako vždycky. Je to takové, jako to bylo s tím věkovým právem. Nikdo nebyl schopen postavit se za dhampýry proto, že tento proklatý systém to nedovolí."Tady mě napadlo, že jsem zabloudila docela daleko od tématu - a snažila jsem se vypadat smutně, nad tím věkovým právem. Couvla jsem zase zpátky."Hm, tak jako tak, Vaše Ctihodnosti..., Co se snažím říct je, že tyto důkazy by neměly stačit na mé obvinění, nebo poslání k soudu. Já bych vraždu nenaplánovala takhle špatně.""Děkuji vám, slečno Hathawayová," řekla soudkyně. "To bylo velmi... Informativní. Posaďte se na místo, zatím co bude Rada hlasovat."Abe a já jsme se vrátili k naší lavičce. "Co si proboha na světě myslela?" zašeptal."Říkala jsem, jak to je. Obhajovala jsem se sama.""Já nechtěl jít tak daleko. Nejsi právník."Úkosem jsem se na něj podívala. "Ani ty, starý muži."Soudkyně požádala Radu, aby hlasovala o tom, zda se domnívají, že existuje dostatek důkazů, abych se dala předpokládat za podezřelou a poslat mě k soudu. Byli. Jedenáct rukou vyšlehlo nahoru. Stejně jako to, že je po všem.Prostřednictvím pouta, jsem cítila Lissin alarm. Jak jsme se Abe a já zvedli k odchodu, ještě jsem se podívala na publikum, které se začínalo rozcházet a bzučivě mluvit o tom, co se stalo. Její světle zelené oči byly široké, obličej nezvykle bledý. Vedle ní,

Adrian taky vypadal v nouzi, ale když jsem se dívala na mě, viděla jsem vyzařovat lásku a odhodlání. A v zádech, za nimi. . .Dimitrij.Já ani nevěděla, že tu byl. Jeho oči se na mě upíraly příliš tmavé a nekonečné. Jen jsem nemohla přečíst, co cítí. Jeho tvář neprozradila nic, ale něco bylo v jeho očích. . . něco intenzivního a zastrašujícího. Obraz o něm, jak je připraven vrhnout se na hromadu strážců mi blesklo hlavou, a něco mi řeklo, že kdybych se zeptala, udělal by to znovu. On by si probojoval svou cestu ke mně prostřednictvím této soudní síně, a udělal vše, co by bylo v jeho silách, aby mě zachránil.Dotyk mých rukou mě od něho odvrátil. Abe a já jsme začali vycházet, ale v ulička před námi byla zaplněna lidmi, kteří nás donutili zastavit. Dotek v mé ruce byl malý kousek papíru, strčený mezi prsty. Ohlédla jsem se, viděla Ambrose sedět u uličky, zíral přímo před sebe. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale některý instinkt mě donutil být zticha. Viděla jsem, jak ulička ještě nebyla v pohybu, tak jsem spěšně otevřela papír, aby byl stále mimo Abeho zrak.Papír byl malý, elegantní písmo téměř nemožné číst.

Rose,

Pokud čteštoto, pak se stalo něco strašného. Pravděpodobněměnenávidíš, a játi to nemám za zlé. Mohu pouze říct, abys mi důvěřovala, že to, co jsem udělala s věkovou vyhláškou byla lepší cesta pro tvé lidi, nežto, co jiní měli v plánu. Jsou tady někteříMorojové, kteříchtějídonutit všechny dhampýry do akce, aťchtějínebo ne, pomocínátlaku. Věková vyhláška to zpomalila. Nicméně, píšu ti tajemství, které musíš dát do pořádku, a je to tajemství, které musíš sdílet s co nejménělidmi. Vasilisa potřebuje svémísto v Radě, a to lze provést. Ona neníposledníDragomir. Jiný život, nemanželské dítěErika Dragomira. Já nevím nic jiného, ale pokud najdeš toho syna nebo dceru, dáš Vasilise moc, kterou si zaslouží. Bez ohledu na tvoje chyby a nebezpečnýtemperament, jsi jediná, u koho cítím, že může splnit tento úkol. Neztrácej čas při jeho splnění.

- Taťána Ivašková

Zírala jsem na kus papíru, jeho písmo vířící přede mnou, ale jeho poselství pálení do mé mysli.Ona není poslední Dragomir. Další život.Pokud by to byla pravda, pokud Lissa měla nevlastního bratra nebo nevlastní sestru. . . to by se změnilo všechno. Ona by hlasovala v Radě. Ona by už nebyla sama. Pokud je to pravda. Pokud to bylo od Taťány. Každý by dokázala podepsat papír jejím jménem. To by nebylo reálné. Přesto jsem se zachvěla, trápila se pomyšlením, že jsem dostala dopis od mrtvé ženy. Kdybych bylo dovoleno, abych viděla duchy kolem nás, byla by Taťána tam, neklidná a pomstychtivá? Nemohla jsem se přimět, abych to udělala a dívala se. Zatím ne. Musejí být jiné možnosti odpovědět. Ambrose mi ji dal. Potřebovala jsem se ho zeptat. . . Výjimkou s tím, že jsem znovu vykročili. Strážce mě s sebou táhnul."Co to je?" zeptal se Abe, vždy pozorný a podezřelý.

Spěšně jsem složila dopis, zálohovala se. "Nic."Pohled, který mi dal, mi řekl, že tomu nevěří. Napadlo mě, jestli bych mu to neměla říct. Je to tajemství, které musíš sdílet s co nejméně lidmi.Kdyby byl jeden z mála, tohle nebylo pravé místo. Snažila jsem se odvést jeho pozornost od tohoto a setřásla ohromený pohled, který musel být na mém obličeji. Tato poznámka byla velký problém - ale ne tak velký jako ten, ihned naproti mně."Řekl jsi mi, že mě nenecháš jít k soudu," řekla jsem Abemu. Moje starší nepříjemnost se vrátila. "Viděla jsem v tobě velkou šanci!""Nebylo to velká šance. Tarus by toho nezmohl o nic víc."Abeho jednoduchý postoj mě rozzuřil ještě víc. "Chceš říct, že jsi věděl, že toto jednání byl ztracený případ od začátku?" To bylo to, co mi Michail říkal taky. Jak hezké mít takovou víru od každého."Toto slyšení nebylo důležitý," řekl Abe vyhýbavě. "Co se bude dít dál, je.""A co to přesně je?"Dal mi temný, lstivý pohled znovu. "Nic, čeho by ses zatím měla obávat."Jeden ze strážců mi položil ruku na rameno a řekl mi, že se musím pohnout. Odolala jsem jeho tahání a naklonila se k Abemu."Ksakru,že ne! To je můj život, o čem mluvíme," zvolala jsem. Věděla jsem, co přijde. Odnětí svobody až do soudního řízení. A pak další vězení, pokud budu odsouzena. "Je to vážný, já nechci jít před soud! Nechci strávit zbytek svého života v místě, jako je Tarasov."Strážce tahal víc, tlačil nás dopředu, a Abe mi dal pevný pronikavý pohled, že mi moje krev ztuhla v žilách."Nepůjdeš k soudu. Nepůjdeš do vězení," zasyčel, i když to slyšeli strážci. "To nedovolím. Chápeš?"Zavrtěla jsem hlavou, strašně zmatená, a nevěděla, jak to chce provést. "Dokonce i ty máš hranice, starý muži."Jeho úsměv se vrátil. "To by ses divila. Kromě toho, že neposílají královské zrádce do vězení , Rose. Všichni to vědí."Ušklíbla jsem se. "Jsi blázen? Samozřejmě, že ano. Co si myslíš, že dělají se zrádci? Nechají je a řeknou jim, aby to udělali znovu?""Ne," řekl Abe, těsně předtím, než se odvrátil. "Oni zrádce popraví."