media1.webgarden.czmedia1.webgarden.cz/files/media1:54f04aa333e1d.docx.upl... · Web viewKdo...

Ukázka z časopisu Nový prostor


FEJETON

MUMILAND

JAN STERN

Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné".

Už jich není moc, ale ještě pořád nevymřely. Na internetu mají v profilech duhy, růže a štěňátka. Taky nějaký ty zámky a motta ve stylu „to nejdůležitější je očím neviditelné“. Občas říkají „dušička“ a „lidičky“ a sem tam se mají „sluníčkově“.

Sluníčkové slečny se vyznačují dvěma rysy. Tajně berou antidepresiva a nesnáší mě. Důvod je prostý. Jsem prý nenapravitelný pesimista a škarohlíd.

S jednou zámeckou růžičkou vedu vyloženě válku. Sedí naproti mně v kanceláři a říká mi Dr. Negativ. Boj je vysilující, takže ona fetuje čerstvě vymačkané ovocné šťávy, já se dopuju kafem. Létají mezi námi bomby, humánní i nehumánní. Když ona svrhne „ňufíka“, já metnu „zablešenou bestii“. Když odpálí svého „čumáčka“, já začnu nadávat na vládu. Především však mezi námi létají pumy argumentů. V zásadě jde totiž o spor filozofický, spor o podstatu. Mezi námi, tam někde mezi větrákem a kalendářem na sebe narazily dvě ideové armády: patologický optimismus a realisticky zapšklá pravda.

Tak třeba disputace o zlu. „Proč jsou někteří lidé tak zlí?“ – „Protože všichni lidé jsou zlí. Z podstaty. Překvapující je, když někteří jsou někdy omylem dobří.“ – „Ale já znám jen samé dobré lidi.“ – „Které?“ – „Všechny kromě tebe“. Anebo ten facebook. Ji spojuje s lidičkama, co má ráda. Já tvrdím, že to jenom jeden nedoštudovanej syčák prodává korporacím naše soukromí.

Anebo třeba když papež vystojí frontu v jídelně. „To je vidět, že je to opravdu dobrý člověk,“ řekla mi. „Píárko Vatikánu překračující veškeré meze vkusu,“ řekl jsem jí na to já. Tehdy po mně hodila plyšáka. Říká mu „milášek“. Já „infantilní relikt“. O němž jsem mimochodem prokázal, že je vyroben v kantonu s největší mírou dětské práce, z látek podezřelých z rakovinotvorby. Říkala mi pak týden Král Kazisvět.

Když se objevil za Domažlicemi obrazec v obilí, říkala, že je to umělecké dílo a že si ho chce pověsit na zeď. Facebookovou samozřejmě. Já na to, že úroda je už tak špatná a teď do toho ještě kretén s provázkem a prkýnkem. Plyšáka prý na mě bylo tentokrát škoda, hodila po mně jen soucitný pohled. A ten umí duši realisty zjizvit! Kam se hrabe rakovinotvorná panda.

Když jdou gayové městem, připíná si stužku. Já na to, proč k nám, kalhotkovejm fetišistům, takovou empatii nemá (fakt mi žádný nepřinesla). Ona na to, že jsem prase. Zato kucí přihřátý, i ty chlupatý v koženejch tangách a s bičíky, jsou „mumískové“.


Ovšem nejkrvavější bitva mezi Pravdou a Mumi-landem vypukla asi před půl rokem. To vám byla řežba, že se o ní dodnes vyprávějí legendy i v kancelářích o tři patra nad námi. Doneslo se ke mně už mnoho verzí, proč vlastně tahle Grand guerre vypukla. K nejzajímavějším patří: a) že jsem té nevinné dívence udělal dítě a pak jí řekl, že „pude na vejškrab, protože já nebudu živit žádnou přísavku“, b) že jsem se nelichotivě vyjádřil o jejím zadku, zadku její matky a zadku její nenarozené dcery, c) že jsem jí zapálil auto, buď ze žárlivosti, eventuálně z pouhé pyromanie. Snad ani nemusím čtenáři vysvětlovat, jak legrační to vše je, neboť k reprodukci jsem nebyl připuštěn ani po dvou lahvích griotky, zadek má výstavní a auto nemá, protože škodí životnímu prostředí. Ale z čehože ten černý pátek v kanceláři 314 tedy vlastně vznikl?

Z ledního medvěda... Fakt.Roztleskávačka Dejvických Optimistů má totiž tolik práce, že každou chvíli na internetu objeví nějakou zásadní informaci. Tentokrát zahlásila: „Lední medvěd v argentinské zoo už dva roky truchlí po své družce.“ Kdyby to okomentovala tím svým obvyklým „ježiš, to je slaďoučký“, tak se zakousnu do tužky kohinorky a snad se i udržím. Ale tehdy to vážně vypadalo, že vytrysknou slzy. Tak povídám – něžně a velice uklidňujícím způsobem: „Možná mu jen roste nádor na mozku.“Nedovedete si představit, co následovalo. Hodinu vzlykala vedle v kanceláři a říkala mi „zrůda“. Ne „zrůdička“. Zavrhla kvůli mně i zdrobněliny. Poprvé od havárie v Mexickém zálivu.Že pravda vítězí? Pche. Víte, co tam na tu standartu vyšijte? „Bez koženejch tangáčů si nahranej“.

POŠLI TO DÁL

PÝCHA A PŘEDSUDKY

RAD HETMÁNKOVÁ

Byli často černí, černé nebo latino, chudí, transvestité, prostituté, bez domova a viditelně queer. Policajti se chodívali na „odpadlících" newyorské Greenwich Village rutinně vymlátit. Z nejzapadlejších barů a špinavých drag kabaretů tahali za vlasy muže v přiléhavých šatech a ženy v oblecích s kravatou a házeli s nimi do antonů, aby bití mohlo pokračovat na policejních stanicích.

Byli často černí, černé nebo latino, chudí, transvestité, prostituté, bez domova a viditelně queer. Policajti se chodívali na „odpadlících" newyorské Greenwich Village rutinně vymlátit. Z nejzapadlejších barů a špinavých drag kabaretů tahali za vlasy muže v přiléhavých šatech a ženy v oblecích s kravatou a házeli s nimi do antonů, aby bití mohlo pokračovat na policejních stanicích. Vybrali si ale špatnou dobu a špatnou oběť. Možná pomohly tehdejší antirasistické a lidskoprávní nálady a protesty proti nesmyslné válce ve Vietnamu. Každopádně narazili na odpor. Série spontánních násilných demostrací, která proti policejnímu teroru propukla 28. června 1969, tenhle útisk zastavila v USA už napořád a do dějin se zapsala jako Stonewallské povstání. Právě tehdy vznikla ona hrdost a s ní právo na život bez násilí a odsouzení pro jedny


z nejvíce vyčleněných skupin, k nimž právě trans lidé, gayové a lesby patřili. Ne před čtyřmi roky, kdy vznikla Prague Pride. Jenže někdo na to zapomněl. Musel. Jinak by přece organizátoři neakceptovali partnerství izraelské ambasády zrovna ve chvíli, kdy Izrael čelí obvinění z válečných zločinů. Neodmítli by pro změnu odbornou debatu na téma pedofilie, o kterou usilovala organizace ČEPEK. Došlo by jim totiž, že ten mladý kluk, co tenkrát na Stonewallu jako jeden z prvních hodil kámen na policajty, a umožnil i jim právo na existenci, byl transvestitní prostitut, a to tenkrát taky nebylo cool. A už vůbec by se nesnažili nejviditelněji oslovit veřejnost pomocí uplakaného videa se sexy herečkou vyzývající lidi, aby se stali avatarem někomu z východu. Stonewallské buzny nebyly žádné chudinky a tohle měl být pochod hrdosti. Vykašlaly by se na VIP zóny, věděly by, že při oslavě inkluze vyčleňování smrdí. Vykašlaly by se na Pet Shop Boys, vykašlaly by se i na Microsoft a barevné balónky Googlu. Místo průvodu firem s alegorickými vozy by na ty vozy zase vylezly opravdové bytosti - devianti, kurvy a buzny bez domova - a všichni by si mohli na chvíli bez ptaní vzít právo na existenci, bez ohledu na genderovou identitu či neidentitu, sexuální preference, životní styl a příslušnost k té či oné elitní či deklasované skupině. Místo toho ale v Praze proběhla hezká multifiremní párty. Jen je s podivem, že po ní nějaký ten gay, lesba nebo trans hrdě nehodili kamenem.

MY S VÁMI, VY S NÁMI. KDO S NIMI?

APOLENA RYCHLÍKOVÁ

„Jsem zastánce vás, občanů," prohlásil děčínský starosta František Pelant (ČSSD) v úvodu svého krátkého vystoupení na tzv. Setkání nespokojených občanů, které se konalo pod taktovkou rasisty a podvodníka Lukáše Kohouta ve středu 13. srpna. Jakkoli není letošní léto co do počtu a pravidelnosti pochodů „slušných Čechů" zdaleka tak horké jak to loňské, rozdmýchávači rasové nenávisti typu Kohouta nevynechají jedinou příležitost, aby se nepokusili vytěžit politický kapitál z tragické události podobné té, k níž „setkání" odkazovalo.

Noční surová bitka v děčínské herně Calypso, při které byli napadeni tři hosté, přičemž jeden z nich skončil s vážnými zraněními v obličeji v nemocnici, se odehrála na konci července. Co naplat, že romský útočník před časem podobně brutálně napadl jiné Romy (takže o rasově motivovaném útoku se dá vážně pochybovat), co naplat, že samotní Romové jsou náladou ve městě znepokojeni, český anticikanismus rozdíly nečiní. A tak se v okresním městě sešlo na dvě stě lidí a z místního náměstí se stal improvizovaný Hyde Park. Z vozu ověšeného transparenty „Nechceme z Děčína Chánov" nebo „Děčín, Duchcov, Šluknov, Litvínov, Brno, Ústí nad Labem" k davu promlouvali různí řečníci včetně již zmíněného starosty Pelanta. Ten vystoupil na opakované výzvy davu a z onoho opentleného vozu, mementa českých rasistických tour, vyjádřil nespokojeným občanům podporu. Povzdechl si nad „sestěhováváním nepřizpůsobivých" a zároveň vyzval ke klidu s tím, že demonstrace nic nevyřeší. Proč se jedné z nich aktivně účastní, nevysvětlil. Situace, kdy zástupci města ať ze strachu před ztrátou popularity, nebo z jim vlastního „nejsem rasista, ale ..." svým pseudosmířlivým vystoupením podobná setkání v podstatě podpoří, jsou znepokojující.


Vytváří totiž v řadách frustrovaných lidí představu fungujícícho dialogu s městem. Dialogu, který ale nikdy neprolomí zeď směrem k těm, o kterých se vede. Tak, aby se vedl s nimi.

PŘIDEJ SE

ANDREA NOVOTNÁ

Když začínaly události na Majdanu, mohla jsem krom videopřenosů přímo z náměstí v Kyjevě pozorovat také to, že si několik mých přátel dalo místo profilové fotografie obrázek ukrajinské vlajky. Myslím, že všichni už se zase vrátili k tomu, aby je na síti prezentovaly jejich rozesmáté či zamyšlené obličeje, případně fotky domácích zvířat. Za to jsem ale nedávno zahlédla, že se jeden z mých přátel rozhodl dát najevo, že je „přítelem Ruska", a virtuálně si připnul svatojiřskou stužku, takovou tu pruhovanou černožlutou. Několik mých přátel má od bombardování Gazy na profilu palestinskou vlajku, několik zase izraelskou. Diskuse tomu odpovídají. Vzduchem létají „banderovci" z jedné strany a „putinofašisté" z té druhé. „Fanoušci vrahů z Gazy" se v diskusních příspěvcích ostřelují s „antisemity" a „pomahači teroristů". Zvykli jsme si, že přidávat se na správnou stranu je nějak až moc pohodlné. Televize nám dříve jen zprostředkovala obrázky, internet nám dnes umožňuje zaujmout správný postoj. Klik, a skoro jako bychom byli mezi demonstranty na Majdanu. Klik, a skoro jako bychom prožívali bolest bombardovaných lidí v Gaze. Ne snad že bychom museli okusit něco z jejich utrpení a strachu. Můžeme ale aspoň zaujmout stranu a se vší vervou se k ní přidat. Nikomu to sice nepomůže, ale nám to uleví od pocitu pasivního a bezmocného pozorovatele. Jistě, postoje typu „nás se to netýká, ať si to vyřídí mezi sebou" nebo „obě strany se provinily a měly by se snažit" jsou snad ještě horší. Pociťovat solidaritu a protestovat proti nepřijatelným krokům jedné strany konfliktu může být mnohdy na místě víc než povznesený postoj a představa, že „pravda je někde mezi". Když už na nás ale nedopadají střely ani nežijeme v bezprostředním ohrožení, měli bychom si také dovolit ten luxus, že nebudeme ani přijímat nepřátelské postoje, jaké jsou pochopitelné u těch, kteří žijí bezprostředně v konfliktu. Že budeme jasně vnímat utrpení civilistů na obou stranách konfliktů - i špínu za nehty, kterou mají všechny válčící strany, jakkoli některé jí tam třeba mají víc.


TÉMA ČÍSLA: DOVOLENÁ

MŮŽEME TAM VŠICHNI

PAVEL ŠPLÍCHAL

DEFINICE: Dovolená je pracovní volno v zaměstnání, dlouhodobá doba odpočinku, kterou na základě zákona poskytuje zaměstnavatel svým zaměstnancům, aby si odpočali a zregenerovali své síly pro další výkon práce. (Zdroj: Wikipedie) A o téhle bude řeč

„Bylo to hezký, ale v pondělí se jde zase zpátky do hokny, ještě že mě čeká víkend,“ postuje na FB kamarád ještě z Ruzyně hned po návratu z ostrova Korfu. „Život je jen čekání na další směnu,“doplnil ho už před dvaceti lety muzikant a nihilistický spisovatel Henry Rollins v povídce 124 světů v pasáži o dělníkovi, který si nic nenalhává.

TAK BLÍZKO SNU

Když v roce 1936 vyhrála ve Francii Lidová fronta složená ze socialistů, komunistů a radikálů, jedním z jejích prvních kroků bylo zavedení dvoutýdenní placené dovolené. Pro miliony dělníků šlo o celoživotní sen. Pláže a další místa vhodná ke kempování po celé Francii se zaplnily dělníky, což vyvolalo menší morální paniku mezi aristokraty a buržoy, kteří na těchto místech tradičně pobývali:„Nechoďte za dovolenkáři,“ varovali prý svoje děti před vegetujícími proletáři vegetující boháči. Nadšení mezi lidmi bylo podle pamětníků, které nedávno zpovídal francouzský deník Le Parisien, obrovské. Přes půl milionu lidí jen z Paříže využilo během léta ministerstvem pro sport a volný čas dotovaných lístků na vlak, aby si vychutnali první zákonem zaručenou dovolenou. Ti, kteří neodjeli k moři, pořádali pikniky v okolí měst. Mezi lidmi zavládla nebývalá naděje, která se netýkala jen dvou týdnů nicnedělání, ale dávala i víru v brzké naplnění ostatních snů dělnického hnutí ve vybudování lidštější společnosti.

Československé vzpomínání na zavedení dovolené (v roce 1921 pro horníky a v roce 1925 i pro ostatní) se ztrácí v radostech a starostech spojených s novou republikou a postupném zavádění sociálních zákonů. I když většina vyspělých zemí stihla mezi válkami dopřát svým pracantům pár dní oddychu ročně, masové „ježdění na dovolenou“, jak ho známe dnes, se nestihlo rozvinout. Na druhá velká evropská jatka šli ovšem mladí muži o něco odpočatější než jejich otcově o čtvrtstoletí dřív.

KDYŽ STOVKY MILIONŮ DĚLAJÍ TOTÉŽ

Pár týdnů zaslouženého štěstí pro všechny začaly vlády na obou stranách železné opony ve velkém nabízet až po druhé světové válce. Začala éra masových dovolených, jejíž důsledky si nikdo asi nedokázal představit. Zmasovění dříve elitní zábavy vystihuje povzdech mafiána na konci filmuCasino. „Dřív znali dýleři vaše jméno, věděli, co pijete, věděli, co hrajete. Dneska to vypadá jako Disneyland,“ zní hlas Roberta de Nira ve voiceoveru, zatímco divák sleduje zástupy „nevkusných“ obyčejných Američanů deroucí se do kasina v Las Vegas, které bylo dříve doménou „classy“ mafiánů a jiných kapitalistů na úrovni...Ne snad, že bych fandil pojetí


starosvětských buržoustů, kteří ve třicátých letech varovali své děti před nájezdy proletářských dovolenkářů, ale kilometrové pruhy pláž-hotely-sil- nice-železnice, jaké jsou k vidění například ve Španělsku, mají k eleganci letních sídel aristokracie a staré buržoazie opravdu daleko. Když dva dělají totéž, není to totéž. A když to stejné dělají stovky milionů zápaďáků, tak to teprve není totéž, jako když to dělalo jen pár tisíc nejbohatších. Dovolená se pevně připojila k vysokému tempu střídání práce a konzumu vyspělých společností.

KDO SE SMĚJE PAŠTICE

Můj sociálně citlivý a dost bohatý kamarád Martin má ve zvyku vždycky před prázdninami prohlížet tabule cestovek a sledoval nabídky last minute typu „Chorvatsko od 4990,–“. „To je v pohodě, že si takhle může každej zajet k moři,“ komentuje to. Pak se obvykle odjede potápět na Srí Lanku, prohánět na motorce po Španělsku nebo na pár dní zkoušet restaurace v Istanbulu. Hřeje ho při tom, že na nějakou tu „dovču“ můžou všichni.

Dovolená se stala statusovou záležitostí, ve které ti bohatší jako vždy tahají za delší konec. Postujte fotky z chajdy na Vysočině, když se vaši kamarádi, kterým šla matika a chytli se v IT, fotí na plážích v Indii. O chudých českých turistech „v Jugošce“ se píše často, zesměšňují se totiž opravdu nebývale snadno a všichni se chceme občas cítit tak nějak lepší. Ponechme stranou, nakolik při tomto posměchu hraje roli skutečnost, že většina Čechů na moc víc než na pohrdané Chorvatsko vlastně nemá peníze, a tak se často jedná o dobře ověřený přenos vlastních sociálních komplexů na ty o kousíček pod sebou. Trapnost dovolené v Chorvatsku jde tak daleko, že se jí vysmívají i ti, kteří tam dovolenou sami tráví. Bankovní úředník, který jezdí už snad deset let na stejné místo na Makarské s partou „pankáčů a ožralů“, toho času také bankovních úředníků, si na dovolených nejvíc užívá, když se s ostatními z party v duchu smějí Čechům. Davy proudící z českých měst v modernizovaných karosách a fabiích do Chorvatska se ale svou směšností neodlišují od davů proudících jinými směry. Zácpy na dálnicích směrem k letoviskům jsou prázdninovou obdobou víkendových tlačenic u nákupních center, s obchoďákem mají letoviska i další zásadní podobnost: turista tady není nic jiného než zákazník a chodící peněženka.

Plážové bary, drahá zmrzlina a stánky s pseudofolklórními (a někdy ani to ne) cetkami připomínají korzo v shoppingmallu, stejně jako tudy se táhnoucí davy. Bohatší Češi se ve Španělsku, Itálii nebo v Maroku dostanou na úroveň chudších Angličanů a Němců, místo paštik jedí v pro turisty manifestovaných „místních“ restauracích a spí v hotelu místo v karavanu. Sice přijeli klimatizovaným autem, nebo dokonce přiletěli letadlem a nemuseli se kodrcat autobusem, nakonec se ale plácají na stejně přeplněné pláži jako jejich soukmenovci v Chorvatsku. Zkrátka ti, kteří si užívají větší pohodlí doma, ho mají i na dovolené. Princip jedno – nebo dvoutýdenního odpočinku mezi prací a prací je ale pro drtivou většinu zaměstnanců naprosto stejný.

HLAVNĚ SE TĚŠIT

Poznat při takzvané poznávací turistice z několika základních historických skutečností a několika funfaktů od průvodců navštívenou zemi je prakticky nemožné, skupiny procházející přes léto evropská velkoměsta se pohybují v historickém disneylandu. Jeho kulisami jsou sice


historická centra, z nich ale právě masová turistika udělala slepenec luxusních restaurací, hotelů a historických atrakcí, které nemají s místními lidmi a děním vůbec nic společného. Stejně jako pláž nebo hypermarket za městem tvoří jen jednotku v řetězu práce a konzumu. Kouzlo dovolených spočívá především v rituálu těšení se. A není třeba se těšit jen na zážitky, dobře situovaní japíci se umí těšit i ve specializovaných obchodech. Letní cyklistika se mění v neustálé vylepšování „bajku“ I stylingucyklististického oblečení. Sportovně zaměření zaměstnanci brněnského IBM při směnách překlikávají ze statistik poruchovosti indické filiálky na okna s nejnovějším vybavením na kola a i při noční směně se tak v duchu prohánějí labskou stezkou v nové membránové bundě. Snowboarďáci, kteří otočí za troje Alpy třicet tisíc za sezónu, na podzim nechytají lelky, ale navzájem poctivě konzultují možnosti nákupu nových vázaní, bot, a když je hypotéka moc krutá a prémie moc malé, tak aspoň nových rukavic.

Kolonizována desítkami tisíc lidí na dovolených nebylo jen léto, ale i zima a s ní všechny k tomu vhodné hory. V sezóně se tu prohánějí lyžaři a snowboardisti na sjezdovkách, které ničí přírodu a živí tamní podnikatele. Když nasněží, tak pod sjezdovkami pobíhají i televizní štáby, které bůhvíproč dělají do hlavního zpravodajství reportáže o tom, kolik centimetrů napadlo, jak se cítí lyžaři a jak to letos sype provozovatelům šleprů.

VARIANTA PRO HODNÉ

Socioložka Hana Librová rozlišuje měkkou vs. tvrdou turistiku. Tvrdá je ta nesympatická. Je masová, k přírodě i cizí kultuře arogantní a její účastníci se toho o místě mnoho nedozvědí a ani o to nestojí. Typickým příkladem je například sjezdové lyžování. Opakem je měkká turistika, která je k přírodě šetrná a respektuje ji. Sem patří třeba v opozici ke sjezdovému lyžování šetrné běžkování, které nevyžaduje stavbu sjezdovek. Měkké cestování po cizích zemích se liší od tvrdého důrazem na kvalitu oproti kvantitě. Při návštěvě USA se například rozhodnete raději lépe prozkoumat jedno město, navázat zde přátelství a v rámci možností jej co nejlépe poznat, zatímco tvrdý turista dá přednost co nejdelšímu výletu, aby svůj obličej mohl na fotce vystavit s pozadím Grand Canyonu, herny v Las Vegas i Golden Gate.

S touto „lepší“ turistikou je podobná potíž jako s bio jídlem nebo fair trade produkty. Je to samozřejmě všechno strašně sympatické, leč tak nějak cítíme, že to není úplně pro každého. Ideálem je uvědomělý člověk, který dá přednost pěšímu poznávání Šumavy před autovýletem na chorvatskou pláž, nebo pečlivý chalupář, který naváže kontakt s venkovany a pomáhá udržovat lokální život na Vysočině. Výzva k dobrovolné skromnosti je sice vždy pěkná, ale ještě víc než pěkná je především marná. Slyší na ni především lidé z akademického a aktivistického či neziskového prostředí, kteří v tom, co dělají, vidí nějaký vyšší smysl. Ti jsou pak pochopitelně ochotní tento smysl aplikovat i na svůj volný čas. Ale jen málo z těch, kdo dřou od rána do večera v práci, která je nenaplňuje, se uspokojí stanováním v pohraničí a objevováním folkloru v bulharských horách. Peníze za práci na hovno se špatně utrácejí ve smysluplné turistice.

Autor je šéfredaktorem webzinu Prígl.cz.


NA PRÁZDNINY BEZ ZÁVĚTI

JOSEF HAWEL

Devatenácté století přineslo zlom v dějinách cestování. Strach ze smrtelných nástrah v prachu cest vystřídalo vzrušené očekávání nevšedních prožitků na dovolených...

Pomineme-li období starověkého Říma, ve kterém bohatí občané vyráželi na svá letní venkovská sídla a cestovali do Atén, na Rhodos či na území dnešního Turecka za poznáním a zábavou, je cestování za účelem oddychu a potěšení moderním fenoménem. Do té doby lidé vždy cestovali a putovali hlavně z hospodářských, vojenských, náboženských či administrativních důvodů a namísto zážitku a pocitu nezávislosti je čekala strastiplná dřina spojená s oprávněnými obavami ze smrti na cestě, proto také bohatí lidé před delší výpravou často sepisovali své závěti. Divoké pitky, koupání naostro a jiná bujará zábava starých Římanů byla zapomenuta a ve větším rozměru se oprášila až ve 20. století.

K postupné změně evropského cestování začalo docházet až v 18. století, kdy jednotlivé státy budovaly silniční sítě a začaly organizovat poštovní dopravu, což cestování učinilo méně útrpným. Podél silnic vznikaly ubytovací a stravovací podniky různé kvality. Cestující si v nich nicméně museli dávat pozor, protože jejich provozovatelé občas dávali do jídla a vína jedovatý octan olovnatý, tzv. olověný cukr, který dodal potravinám sladkou chuť a přebil nakyslou zkaženost. Hrozbou však nebyli jen šidící hospodští, ale i hygienická úroveň nabízených služeb, zejména nečistá lůžka. Proto si movitější lidé, kteří putovali kočárem, s sebou brali vlastní postele, matrace a povlečení. Ti, kteří jeli poštovním vozem, měli často zabalený jakýsi spacák sešitý ze dvou jeleních kůží. Další dobovou vymožeností byla lehká skládací postel, jejíž nohy se daly do nádob s vodou, aby po nich nemohl šplhat hmyz. Kromě vlastních lůžkovin si někteří cestovatelé vozili i vlastní zámek, kterým se pro jistotu zamykali v na noc pronajatých pokojích.

HLAVNĚ SE NEOPÁLIT!

Nicméně až do 19. století většina obyvatel střední Evropy cestovala pěšky, což nutně ovlivnilo i množství věcí, které si brala s sebou. I v této době se však cestující nevydávali ani za dobrodružstvím, ani za odpočinkem a krásami přírody, ale za svými povinnostmi. Změna přišla až na jeho konci díky vlivu romantismu, který učinil z cestování a navštěvování přírody lákadlo a zbavil je závoje ničím zajímavého a nekulturního nepohodlí. Mladí šlechtici podnikající kavalírské cesty se tak už nevydávali pouze za vzděláním, ale i za perlami a zajímavostmi dalekých krajů. Na podobné výpravy se začaly vydávat i ženy, ale k dobré pověsti jim to rozhodně nepřidalo. Šlechta jezdila na svá letní sídla a lovecké zámečky. Rovněž sílící třetí stav zatoužil po krásách přírody a po dobrodružství, méně nákladné pěší cestování se tak začalo na kontinentě stávat módou měšťanů. Převratné změny v dopravě, vznik koněspřežky, říční paroplavby a zejména železnice, umožnily rychlejší, pohodlnější a hlavně levnější přepravu čím dál většího počtu osob a právě 19. století tak položilo základy cestovního ruchu a turismu.


Velice populárními se staly zejména Alpy, kam se vydávaly hlavně anglické elity a nejen v nich se začaly hojně rozrůstat horské boudy. Docházelo také k rozvoji lázní a přímořských letovisek v Anglii i v kontinentální Evropě, které se v privilegovaných vrstvách těšily značné oblibě. Moře však nesloužilo k plavání ani k delšímu pobytu ve vodě, ale k léčebným kúrám, během nichž se návštěvníci jen smočili, či si dokonce jen nechali mořskou vodu nanosit do své hotelové vany. Rovněž pláže nebyly místem, kde by bylo zvykem trávit příliš mnoho času, podnikaly se zde procházky za účelem dýchání zdravého mořského vzduchu, ale rozhodně se zde nikdo neopaloval. Snědá pleť byla až do slunného roku 1928 stigmatem nižších tříd. Ženy se před sluncem v přímořských letoviscích chránily slunečníky a nebylo výjimkou, že jejich hosté přijížděli v zimních měsících. Cestování pro zábavu však bylo i nadále výsadou těch nejmajetnějších, a to až do konce 19. století.

DOVOLIT DOVOLENOU

Vlivem výstavby moderních továren se stále častěji práce oddělovala od rodinného prostředí, a tak začalo docházet k oddělování pracovního a volného času. Masivní přesun pracovní síly z venkova do špinavých, páchnoucích a nezdravých měst navíc přispěl k rozšíření touhy jim zase alespoň dočasně uniknout opačným směrem. Dělnické boje a utváření sociálního státu postupně vedly k prodlužování volného času (zejména až ve 20. století), který byl pro vznik a vývoj turismu ústřední. Vývoj také vedl k posilování středních tříd v západních zemích a až do první světové války se rozšiřovala svoboda pohybu (u nás díky zákonu z roku 1857). Společenské proměny využil v polovině století v Anglii zakladatel moderního turismu Thomas Cook, který jako první začal pořádat hromadné zájezdy železnicí za kulturním vyžitím, a podnítil tím vznik cestovního ruchu jako svébytného hospodářského odvětví. V evropských zemích vznikaly různé spolky a kluby, které se věnovaly turistice a organizaci cestování. Na konci 19. století tak cestovaly či podnikaly výlety široké vrstvy lidí, od šlechty až po kvalifikované dělníky a nižší úředníky. Ke skutečně masovému rozvoji turismu už jen chybělo, aby zaměstnavatelé dovolili dovolenou.

V Anglii nejprve kvůli rekreaci dostávala část dělníků celopodnikové neplacené dovolené, a pak společně odjížděli do některého z letovisek. V Evropě získali mezi prvními privilegium placené dovolené vládní úředníci v Německu (1873) a železničáři ve Švýcarsku (1902), na území českých zemí to byli obchodní pomocníci (1910), horníci (1921) a nakonec i ostatní zaměstnanci (1925). Někteří pracující však měli garantovanou placenou dovolenou kolektivní smlouvou ještě dříve, než vešla v platnost zmíněná legislativa.

Před první světovou válkou byly oblíbeným způsobem trávení volna tzv. letní byty. Zatímco nejmajetnější si kupovali vlastní vily, v nichž s rodinou trávili čas prázdnin, méně movití si pronajímali byty na venkově. Na venkov často nakonec mířili i ti nejchudší – pomoci příbuzným se zemědělskými pracemi. Po vzniku samostatné ČSR ještě narostlo množství hotelů, kterých bylo třeba v roce 1929 přes 8 tisíc. Preferovalo se Slovensko, turistika, táboření, cyklistika a vodní sporty. Vzniká také Československá dopravní kancelář, která nabízela organizované zájezdy do zahraničí, dovolit si je však mohl málokdo. Hlavními dopravními prostředky ČEDOKU byly autobusy, ale objevovaly se i první letecké zájezdy. Nejčastěji se mířilo na území dnešního Chorvatska, kde Češi rychle ovládli 90 % cestovního


ruchu. Tehdejší dovolená trvala většinou déle, než je dnes běžné, třeba do zámoří se jezdilo až na tři týdny.

NA DOVČU S HEYDRICHEM

Výletovat se nepřestalo ani během protektorátního období. Příkladem může být zotavovací akce, kterou naplánoval Reinhard Heydrich těsně před svou smrtí a která pak nesla jeho jméno. Heydrich nechal přeměnit některé prvotřídní hotely na dělnická rekreační střediska a inicioval vznik levných kolektivních dělnických rekreací. Smyslem celé akce bylo odpolitizovat dělnictvo, motivovat jednotlivé dělníky k lepší práci a zajistit si loajalitu zaměstnanců v klíčových sektorech průmyslu. Proto z počátku na rekreaci jezdili jen pracovníci zbrojovek, později i jiných průmyslových odvětví, hlavním kritériem jejich výběru však zůstala výkonnost. Program měl na starosti referent, který pro kolektiv naplánoval sportovní a kulturní akce, podobně jako tomu bylo později i u rekreací pořádaných Revolučním odborovým hnutím (ROH), které však, alespoň z počátku, měly cíl přesně opačný – dělnictvo politizovat.

Po odsunu Němců zbylo v Československém pohraničí velké množství opuštěných objektů, z nichž část byla využita pro potřeby rekreace a cestovního ruchu. Investovaly se nemalé prostředky do zvýšení počtu hromadných ubytovacích zařízení, v nichž měli občané socialistické republiky zalevno trávit svůj volný čas. ROH postupem času poskytovalo tři základní typy rekreace – mírně zpoplatněnou výběrovou, zaměstnaneckou (či také lidovou) a pionýrské tábory. Zpočátku byli přednostně na rekreaci posíláni pracující, kteří dosahovali vysokých výkonů. Lidé, kteří pracovali v ztížených pracovních podmínkách, ale také sociálně či zdravotně oslabení. Později se staly rekreace masovou záležitostí a ona výběrovost zůstala zachována jen v případě cest do zahraničí. Do roku 1956 však nebylo možné cestovat prakticky nikam za hranice, později se situace postupně zlepšovala a někteří Češi tak mohli znovu vyjet do svého oblíbeného Chorvatska, ti nejloajálnější dokonce i na Západ na výměnný pobyt. Mimo organizované dovolené lidé hojně jezdili na své chaty a chalupy. Dovolená tak byla jedním z prvků, který pomáhal vytvářet konsensus mezi občany a komunistickou stranou.

Na dovolenou vyráží lidé již přes sto let, stala se pro ně chvilkou zaslouženého odpočinku, ale také vítanou změnou, která jim pomáhala uniknout z jejich každodennosti. Jak však taková každodennost vypadá dnes? Podle některých sociologů ji charakterizuje nestálost a dočasnost v bydlení, zaměstnání, ale i v našich vzájemných vztazích, neustálý pohyb a žití přítomným okamžikem, tedy totéž, co charakterizuje i turismus. Proto si může téměř každý, ať už doma nebo v práci, zanotovat společně s raperem Vecem refrén jeho písně: „som turista, turista, turista, turista, turista T. U. R. I. S. T. A.“


POLYETHYLENOVÁ REBÉLIE

YARRDESH

„Dědečku, pověz nám ještě jednou, jak sis nasadil ten klobouk." - „Myslíš ten mladický?" - „Na stará kolena!" - „Léta páně 2014?" - „A v létě s babičkou!"

„Tak já vám to tedy povím. Cítili jsme s babičkou, že ještě, než skončíme ve starém metalu, zašpásujeme si s historií a po letech stařeckých zábav se stroboskopy, stěnami zvuku a lasery na lukách a polích techen evropských vydáme se do hájemství námi zapomenutého vodáctví. V našich mladých letech, ještě jako junáci, jsme se takto utíkali schovávat před režimem do laminátových kánoí, plout po řekách, jejichž kopřivovité břehy znemožňovaly návštěvy vozů státní bezpečnosti a duch revoluce se prochlastával u stánků s klobásou, pivem a všudypřítomným rumem, jehož bezednost byla v pravdě závoznická. I přišlo nám tehdá s babičkou, v osudně ostudném létě 2014, že je na čase před režimem opět uniknout, a vsadili jsme na osvědčenou jistotu.“

PODIVUHODNÁ POSÁDKA

„Ale stařečku, babička říkala, že jste jeli s cestovní kanceláří.“„To je bohužel pravda. Nicméně vidím v tom obdobné množství vzdoru, zaplatit si po internetu pronájem lodí, pádel, plovacích vest, kempů a předepsané denní trasy, takřka jako lístek na koncert včetně odvozu, jako si před lety půjčit lodě ze svazarmu včetně ožralého generálního tajemníka v džísce, kterej se snaží naučit Kryla na kytaru a nikdo mu to nevěří, nicméně má od podniku žigulík i s vozejkem. Vlastně tehdá měl vlastní loď málokdo a dneska – ač jinak, taktéž – ne.“

„Trochu se v tom motáš, dědečku, navíc by sis měl vyndat z vousů to hnízdo, lítají ti z nich sršáni.“„To mi do nich jenom upadla cigaretička a trochu to kouří, holčičko, ale děkuji za upozornění. Aby mi nakonec nevzplanul polštář. Kde jsem to... Inu jela nás velká kopice. Navzájem jsme se víceméně neznali, syndrom anonymity zájezdu, a tak po úvodním táboráku jsme se rozsadili do lodí, jak se kdo s kým opil. Já byl pochopitelně s babičkou, ale viděli jsme i takovou dvojici, kde háček, což je slangový termín pro otroka pádlujícího v předu lodi, který nevidí lenocha pokuřujícího vzadu, zvaného honosně kormidelník, neb líně otáčí pádlem, což vydává za uvědomělé udržování správného směru plavby – a považme, že řeka plyne jenom jedním směrem – a který občas bezdůvodně zepsuje háčka, aby si udržel autoritu...“

„Opět se v tom ztrácíš, legendo našeho rodu, jakou jsi viděl dvojici v jedné loďce?“„Ano ano, dvojice, to jsou furt počty, ještě bych rád podotkl, že jsme s babičkou měli antiautoritářskou loď...“

„Stařečku!“„... kde jsme vyloučili koncept šéfa a zaměstnance a navzájem jsme se nešikanovali. Pravda, pádlovat se nechtělo nikomu, a tak jsme dojížděli do tábořišť většinou poslední, ale ta rovnoprávnost...“


„Vzal sis už prášky? Že zavolám babičku, ať ti je přinese. Jestli kalupem nepovíš o té dvojici.“ „Z tebe jde strach, děvenko. Tak k té divné posádce na jedné lodi. Čekala bys, že se spolu několik dní poplaví usměvavý klučík v oblečení pokrytém marihuanovým listem v barvách reggae s hromotlukem v těžkých botách až nahoru zavázaných, v tričku s obrázkem neonacistické kapely?“

„A to se nepoprali?“„Kdepak, první den se radši opili tak, až nacionalista po četných výtkách prokleté tričko raději někde utopil, když se snažil vestoje vyčurat z lodi za jízdy. Nicméně vztahy se horšily tak, až při cestách do hospod mezi sebou měli stometrovou mezeru, seděli na opačných koncích stolu a nakonec poslední den, po ztrátě bot a nedovolené zápůjčce bot cizích, nacionalista zničehonic zmizel a už ho nikdo nikdy neviděl. A boty jsou fuč.“

ZAHRAJTE KABÁTY

„Ti jsou všichni stejní.“„To neříkej děvenko a raději nalej dědečkovi ruma. A ještě jednoho. Babička přijde až večer? Tak ještě do druhé nohy. Pití s lodičkou, to k vodě patří, ať již tehdá, nebo teď. A ono k ní patří asi i to radikální vlastenectví. V malé míře, vlastně odpovídající průměrnému vzorku populace, ale přece. Jenom to tehdá v dávných dobách člověk přehlížel. Byl společný nepřítel, Husák na Hradě a jeho zákonitá ramena, a tak se pomatenost ruku zvedajících spolubojovníků u kiosku s fernetem tolerovala. Ono i ty trampské popěvky, co si budeme namlouvat, nejsou žádná přehlídka tolerance. Však i já pamatuji maminku, jak sváděla každé tatínkovo prochlastání peněz na cigány, co choděj po tábořištích kasírovat, ač míra nesnášenlivosti byla taková, že by se ani nemohli k nepoctivému bílému vodáckému kempu přiblížit bez otvírání zálesáckých kudliček a bití ešusy na poplach za schovávání kytar pod sedačky škodovek.“ „Takže nejsou všichni stejní?“„Nejsou. V jednom kempu jsme kupříkladu potkali početnou fanouškovskou základnu nejmenovaného pražského fotbalového uskupení se sídlem na Letné. Na vodu s námi jela kapela. Nebo my s ní – patřila k atrakcím zájezdu. Přes den se s námi plavila na lodičkách, snažila se příliš nepodroušit rumem, s většími či menšími úspěchy, aby mohla každý večer v kempu vybalit zvuk, rozbalit punk, odpálit rafinovaný text, vystřihnou trefnou glosu a notu do skoku. Rozhodně vylepšení oproti kotlíkářským odrhovačkám. No a v tábořišti, které by se dalo právem označit za sparťanské, ať již kvůli vyvěšeným dresům, plakátům, náborovému hřišťátku pro batolecí hooligans nebo vycizelovaným detailům jako smrdutá plechovka od párků s klubovým logem místo popelníčku v místní kadibudce...“ „Dědečku...“

„Tak v tomto tábořišti se hnedle po první písničce seběhla notná fanouškovská základna a požadovala po kapele hraní agrárních pivních bigbeatů od Black Kabbáthů. Dole v dole. To je ještě horší než na základní škole. Zpěvák se vůči tomu vymezil, jakožto nakonec i vůči fotbalovému násilí celkově, což málem způsobilo melu. Ráno, když jsme pak s pravidelnou kocovinou snídali, sedli jsme si nedaleko této skupinky, která se mezi sebou chlubila prkny z rozmláceného stolu, prý že museli těm ‚špínám vodáckejm‘ ukázat, jak se to dělá. Co si o takových lidech myslet?“

POKROK NEZASTAVÍŠ


„A kolik jste měli vody, hrdino naší minulosti, stařešino rodiny?“„Je vidět maličká, že tě již zpracovala babička. Předpokládali jsme sice, že si s loděmi a celým zájezdem kupujeme i řeku s počasím, ale na tuto část se prý nevztahují reklamace. Vody bylo tak málo, že poslední den jsme lodě zanechali osudu půjčovny a kolem řeky si udělali pěší výlet. Vlastně celou plavbu jsme drhli o mělčiny. Což ocenil pes Punťa, který vzhledem k svým neskladným rozměrům po většinu času se štěkotem plaval za lodí, tedy spíše šel, než ho jakýsi rybář chytil na vlasec. To už tolik k popukání nebylo. Nicméně u těchto mělčin musím ocenit technický pokrok ve výstavbě lodí. Kdeže jsou časy laminátu. Dnešní polyethylenové lodě vydrží všechno. Člověk opravdu může jet jako sultán a poroučet kamenům, aby uhnuly, protože když ne, tak se loď neprodře. Za našich pubických let jsme měli loďky laminátové. Stačilo najet na menší oblázek a už byla v lodi díra. A tak mám při pohledu zpět pocit, že se ani moc na lodích neplavilo, spíše se popíjelo v tábořišti do bezvědomí, zatímco schla po domácku lepená loď. Než taková sklolaminátová epoxidová záplata uschne a zatuhne, uplyne šest hodin, a jak to pak při otevřeném okénku typického vodního občerstvení vypadá? Jednoduše – jede se až zítra z důvodu indispozice a bezvědomí většiny zainteresovaného vodáctva. Ne že by se další den doháněly ujeté kilometry. Kdepak. Po ranním tradičním štamprleti z ešusu v podobě mléka se zelenou, tzv. zubní pastě, se nasedlo do kánoí, po půl kilometru plavby se s velikým hurá vrhlo na první kiosek s pivem a hranolkami, tam se slavilo tak dlouho, až praktičtější povahy večer zkušeně postavily stany neschopnosti koordinovat své pohyby navzdory. Další den se strávil například návštěvou toho samého stánku a při třetím dni, kdy už bylo každému blbé tvrdnout na jednom místě, se konečně jelo dál. Ale co červ nechtěl, za meandrem řeka přitekla obloukem k tomu samému stánku, jen z druhé strany, a tento vtípek přírody bylo třeba řádně oslavit. No řekněte, je to normální, být čtvrtý den u toho samého stánku, půl kilometru od zahájení celkové plavby?“

„Dědečku už ti zase létají vosičky z vousů.“ „Tak je uhas a nemel. A nalej mi ještě.“„A nevymýšlíš si s tím pitím trochu?“ „Kdeže, a to jsem vám ještě nepovídal o alkoholických stromech. Na větev se zavěsila lahev na provázku a vznikl tak například rumovník, vodkovník, kapitán morganovník, támhle raší zelená, tuhle už pučí fernet. Vodkasmelounemovník. To se to sklízelo. Konečně zemědělství podle mých představ. Ale pokrok nezadržíš, dnes stromy vystřídaly vodní drive-iny. Ne že by celý koncept zaplaceného zájezdu zážitkové turistiky nebyl avatarem tržního hospodářství, ale tohle mi už přišlo přehnané. Uprostřed řeky plovoucí ponton s barem, ze kterého vás div ne provazy odchytávají, abyste si při průjezdu zaplatili panáka. Na tý vodě dneska už chybějí snad jenom Red Bull stany uprostřed šlajsny a kolotoče s labutěma. Jestli jsme chtěli tomuto parazitickému fenoménu, který změnil velké hudební festivaly v komerční pekla, a tak je naprosto převrátil na ruby, uniknout na řeku, do přírody, tak to jsme se přepočítali. Já už jenom čekám, kdy si zapálím ohníček v ohništi někde na louce a ten oheň mi bude nabízet smlouvu s operátorem.“

DĚDKU, SPÁT!

„Babičkooo!“„Tak jo dědku. To by stačilo. Co to zas těm děckám vykládáš. Jak ses jednou neochmelil na technu a dělal ostudu na řece? Vždyť jsi celou dobu nebyl schopnej bez googlu zjistit, co je to šlajsna. Aby na tebe nepřišli za propagaci návykových látek nezletilým. Řekl jsi vůbec malejm nějaké informace, jako že vodáctví je sport a druh turistiky z 19. století,


první kánoe se v českých zemích objevila roku 1875, první svaz kanoistů 1913, propagace upravených pramic skautským hnutím, ustanovení kanoistiky jako sportu na té hanebné olympiádě 1936? Nějaká čísla, data, fakta, dědku plesnivej! Vždyť ty jsi pominul fenomén soulodění, souložení, stavby stanu za ztížených podmínek. Ale to ty ne, ty furt jen jaká to byla laminátová rebélie a únik před režimem, idealizace trampského hnutí a hotovej underground v ešusu i se lžící. Dyk tě tehdy i dneska ti tví nejlepší stánkaři normálně sdíraj z kůže kvůli tomu tvýmu alkoholismu a ty jim ještě děkuješ. To ti nepřijde divný, že řeka vypadá jako jedna velká hospoda? Dneska má i řeka letáky... Je čas na prášky a spát.“„A pak že přijde až večer. To by sis mohla dát na náhrobek: ‚Přijdu večer‘ a v hrobě nikdo.“ „Děti neposlouchejte ho a podejte mi vodu.“

DĚJINY PŘÍTOMNOSTI

KDYŽ SE MĚSTO STANE TERČEM

MARTIN BASTL

Prostor, který dosud patřil bydlení, se stává válečnou zónou. Z každé místnosti s oknem se může stát malá pevnost, z každé ulice frontová linie. Zdivo, pokud nespadne, se dostává do role svědka - a civilisté zase mohou představovat „legitimní cíle" či alespoň „vedlejší škody".

„Jericho se před Izraelci důkladně uzavřelo; nikdo nevycházel ani nevcházel... Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot, brav i osly.“ (Joz 6:1, 21–22)

Nejstarší hradby kolem biblického Jericha byly postaveny 7000 let př. n. l. Příběh jeho pádu je jen epizodou historie plné masakrů. Pokud se obléhaná města nevzdala, byla zahlazena. Posolená zem tam, kde stávalo Kartágo, a ruiny Tróje jsou pomníky zaniklých říší.

PEVNOST SLABŠÍ STRANY

O města se vedly zuřivé boje. Voje táhnoucí krajinou nešetřily nikoho, zatímco městské hradby skýtaly alespoň nějakou naději. Města byla válečnými pevnostmi, důležitými opěrnými body i cennou kořistí. Představovala symbol, vzpomeňme na Babylón. Jejich pád předznamenával změnu epochy. Když se Alexios Dukas na jaře roku 1204, za mocnými hradbami Konstantinopole, rozhodl postavit čtvrté křížové výpravě, podepsal ortel nad Byzantskou říší. Když byli Turci, metla Evropy, v roce 1683 odraženi před Vídní, vykročili jsme na cestu vedoucí přímo do 20. století.

Průmyslovou revoluci provázel rychlý vývoj techniky. Konečně bylo možné udeřit na velkou vzdálenost. Nejprve dělostřelectvem, pak letectvem a nakonec i raketovými střelami. Letecký a pak satelitní průzkum umožnil stále snáz odhalit pozice protivníka. Bojovníci reagovali


vyhledáváním členitého, nepřehledného terénu, kde měli více možností se skrýt a lépe se připravit k obraně. Byly to lesy a džungle, hornatý terén a nakonec města, která nabízela nepřeberné množství úkrytů. Dopravní uzly, železnice, mosty a průmyslová centra, nezbytné prvky infrastruktury umožňující vedení moderní války, rostly v blízkosti míst velké koncentrace obyvatelstva a vzhledem ke svému vojenskému významu se staly důležitými vojenskými cíli. A lidé se do měst stěhovali. Za prací i za komfortem. Dnes ve městech žije téměř 3,5 miliardy lidí. Města přestala být body na mapě a stala se válečným terénem.

Vojenské objekty či válečný průmysl považuje za legitimní cíl útoku každá armáda světa. Je jedno, jestli se takové „cíle“ nacházejí ve městě nebo v horách. Debata se vede snad jen o tom, jak minimalizovat utrpení civilního obyvatelstva. Jaderné bombardování Hirošimy nebo spálení Drážďan provázejí polemiky dodnes. Kde je hranice, kterou už není morální překročit?

DVA DRUHY VÁLEK

Vzhledem k tomu, jak moc je městský terén výhodný pro obránce, stal se pro slabší stranu konfliktu, jakou mohou být různá partyzánská a povstalecká uskupení, často jedinou rozumnou volbou. Přenesení bojů do obydlené oblasti s sebou však nese velký problém. Tím je faktická nemožnost vyhnout se ztrátám mezi obyvatelstvem a poškození infrastruktury (pro obyvatele často životně důležité), a to i v případě, že není přímým cílem vojenských operací.Logika války je neúprosná: buď se protivník vzdá, nebo bude trpět. Otřesy velkých světových válek minulého století ovšem posílily pochybovače: nelze bojovat šetrněji? Co když civilistům po sporu válčících stran vlastně nic není? Proto jsou civilisté. Nejsou zapojeni! Srovnat nepřátelské město se zemí je jistě atavismus. Iluzí je ale zase představa, že válka je policejní akce, při které se přiřítí auta se sirénami do ulice, kde se zabarikádoval nepřítel, páskou ohraničí oblast bojů a pak proběhne decentní přestřelka. Skutečně si tak někdo upřímně představuje boj ve městě?

Vidíme před sebou Mogadišo v říjnu 1993. Město rozvrácené boji mezi kmeny. Rozdělené. Sledujeme pokus amerických speciálních jednotek zajistit vysoce postavené důstojníky Aidídových milicí. A vidíme krátký brutální střet těchto vojáků se stovkami kmenových ozbrojenců skrývajících se v domech, v davu, útočících ve vlnách ze všech směrů, střet, který vyústí v porážku speciálních sil. Někteří z vojáků jsou zajati a jsou vláčeni za auty za radostného povykování... ano, civilistů. Ano, padlých vojáků byly dvě desítky, Somálců přinejmenším stovky. Ale čí to bylo vítězství? Vyhrály somálské milice, protože se nebály své civilisty obětovat. Na rozdíl od zasahujících Američanů, kteří se chtěli vedlejším ztrátám vyhnout. Nakonec jde vždycky jen o to, čeho chtějí bojující strany dosáhnout.Jsou dva typy válek. Války s omezenými cíli a války totální. Konflikt v Gaze je omezený, Izraeli jde, zdá se, především o to zabránit ostřelování vlastního území. Mohl by tedy sáhnout k postupu založenému na přesných úderech a omezené pozemní operaci. Ve válce totální jde o zničení, naprostou porážku protivníka. Přinejmenším jedna strana bojuje doslova o přežití. V takovém případě civilní obyvatelstvo mnoho možností, jak se následkům boje vyhnout, nemá. Většina konfliktů nějakou dobu dozrává. Tlak se zvyšuje pozvolna a lidé si na všudypřítomné napětí zvyknou. Bylo tomu tak v devadesátých letech minulého století v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině, bylo tomu tak v současnosti na jihovýchodní Ukrajině. Ještě před půl


rokem všichni s ohromením sledovali desítky mrtvých v ulicích Kyjeva při protivládních demonstracích a ozývaly se jen hlasy pobouření nad nevídanou brutalitou pouličních srážek, za které byla odpovědnost přičítána Janukovyčovi. Janukovyč byl svržen a jeho odpůrci teď vedou válku s federalisty a iredentisty na východě země. Tisíce obětí! Bombardování vlastního obyvatelstva! A co my na to? Zvykli jsme si? Zvykli, protože konflikt se rozvíjel dostatečně pomalu. Kolik uprchlíků je dnes evidováno z východní Ukrajiny? Minimálně desítky tisíc, některé zdroje hovoří o stovkách tisíc běženců. Dokázal by si to někdo, včetně obyvatel samotného Donbasu, představit ještě na jaře?

KDE NENÍ ÚNIKU

Jen zřídkakdy konflikt eskaluje v řádu dní tak, aby notně vyděšení civilisté prchli a město vyklidili. Ostatně – kdo by chtěl dobrovolně opustit svůj domov a veškerý svůj majetek, pokud zůstává naděje, že se boji vyhne a zůstane uchráněn? Něco takového jako hromadná evakuace měst je nesmírně náročný úkol, ke kterému i vlády států, které jsou dobře připravené, sáhnou jen za opravdu mimořádných okolností. Můžeme vzpomenout na evakuační plány pro případ jaderné války mezi námi a NATO a na obtíže, které by byly s jejich uskutečněním spojeny. Kam lidi přesunout? Jak zajistit dopravu? Jak řešit jejich zásobování? Mnohem spíše než k organizované evakuaci

dochází k tomu, že lidé z ohrožených oblastí či z oblasti bojů prchají postupně, na základě vlastního rozhodnutí. Nejprve ti, kteří mají kam – k příbuzným, na místa, která znají. Pak ti, které v ohrožené oblasti nic nedrží, většinou lidé mladí, schopní se o sebe postarat. Až pak, když se boje stanou horší alternativou než uprchlický tábor, utíkají ostatní.

„Města se nejlépe dobývají oslem,“ říkalo se v Asii. Je to narážka na osla naloženého zlatem pro vedení nepřátelského města, které mělo být uplaceno. Ve většině případů je v zájmu obou bojujících stran minimalizovat počet civilních obětí. Nejtypičtější a nejjednodušší je prosté varování, které se používá odedávna. „Místo se stane bojištěm. Pokud můžete, odejděte.“ A pokud zůstanete, tak se nedivte, rozumí se. Bojující strany rozhazují letáky, vysílají varování rádiem, dnes i telefonují. Obvyklou praxí je i ponechání únikových koridorů, kterými teoreticky mohou civilisté uprchnout. Zdaleka ne vždy je to možné. Evakuaci také nemusí umožnit či podpořit obránci. Buď proto, že na to nemají prostředky, nebo proto, že jim situace, kdy obyvatelstvo na bojišti zůstává, poskytuje vojenskou a psychologickou výhodu. Civilních obětí lze využít jako prostředku psychologického i politického nátlaku. Civilisté jsou dalším druhem krytí. Ostatně – to se zdá být pochopitelné. Pokud útočník zasáhne nemocnici, ve které je umístěn štáb nebo sklad zbraní, je možné poukázat na jeho brutalitu. Pokud nezasáhne, štáb či skladiště budou fungovat o něco déle. Další příčinou toho, že obyvatelstvo v bojové zóně zůstane, může být prostě fakt, že obránce podporuje. S tím není jednoduché se vyrovnat. Něco jiného je osvobozovat okupované město, kde obyvatelstvo příchozí bojovníky vítá a snaží se jim vyjít vstříc, pomoci, poskytnout informace a nabídnout spolupráci. Něco jiného je útočit na město nepřátelské.

Tím se znovu vracíme k tomu, co zbývá civilnímu obyvatelstvu, které vidí, jak se k jeho městu blíží mašinérie války. Může uprchnout. Může se skrýt a doufat, že boje rychle odezní. Pokud se tak nestane, je nejrozumnější volbou podpořit umírněné síly, které se pokusí nalézt


kompromis. Tak by tomu mohlo být v Gaze. Mohlo by tomu tak být i na Ukrajině, pokud by obě strany byly ochotny uzavřít příměří a vyjednávat o federalizaci či autonomii. Ale obyvatelstvo se také může aktivně zapojit do bojů a podpořit úsilí vlastních bojovníků. K tomu dochází, když je nenávist příliš silná nebo cíle znepřátelených stran naprosto neslučitelné a kompromis nemožný. Pak z městské pasti není úniku, protože se válka stane válkou totální. V takové válce je možné být uprchlíkem, bojovníkem, zrádcem i obětí. Jen nezúčastněným pozorovatelem v ní možné být není.

Autor je politolog, působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

REPORTÁŽ

S BOHEM A VIDLEMI PROTI FRAKOVÁNÍ

SILVIU MIHAI

Rumunská vláda udělila koncernu Chevron povolení k vrtům pro těžbu břidlicového plynu ve venkovských oblastech. Zdůvodňuje to snahou, aby země dosáhla energetické soběstačnosti. Vesničané se ale nečekaně postavili proti. Blokádami vsedě a obsazením půdy se snaží zabránit frakování svých pozemků.

Elisabeta Preda je celá bez sebe. Když šla tato šestapadesátiletá selka, babička tří vnoučat, před několika měsíci na dřevo na zimu, všimla si, že na jejím pozemku někdo vyvrtal malé díry.„Najednou se všude válely kabely, od okraje lesa přes kopec až k zadnímu dvoru,“ vykládá nadmíru rozčileně. Díry byly označené červenými, modrými a bílými praporky, a z každé z nich trčela tenká trubka s kabely. „Něco takového jsem ještě nezažila. Aby se na mém pozemku něco dělalo, aniž by se mě zeptali nebo mě informovali, to se ani před převratem nestalo.“

POZDVIŽENÍ NA VSI

Když paní Preda po tomto podivném zjištění spěchala na radnici, aby se informovala, co to má znamenat, starostu nesehnala. Ani v následujících dnech a týdnech se ve východorumunské vesnici Băceşti o podivných, stále častějších nálezech nedalo nic zjistit. Představitelé obce byli buď nemocní, nebo se zdržovali na Kypru. Od týmu pracovníků, které vesničani občas zahlédli, se dozvěděli jen to, že pokládku kabelů a vrty řádně provádí rumunská akciová společnost Prospectiuni SA s povolením starosty. Odpovědný inženýr tady ovšem není. Elisabeta Preda se rozhodla jako mnoho jejích sousedů, že neoprávněné používání svého pozemku už nebude dál trpět. Na několika místech přeřezala kabely, odstranila praporky a trubky a dělníkům opakovaně pohrozila vidlemi. Jednoho rána po bohoslužbě řekl pravoslavný kněz lidem ve vsi, co se dozvěděl, když byl ve městě Bârlad, které leží asi devadesát kilometrů jižně od vesnice. Băceşti není totiž jedinou obcí v okolí, kde se objevují vrty a kabely. Jde o široce založený projekt amerického koncernu Chevron, který


hledá břidlicový plyn. Tyto nové metody těžby jsou ale velmi nebezpečné, protože ohrožují podzemní vodu, které je v tomto kraji beztak málo.

Zneklidňující zprávy, které se kněz dozvěděl od děkana v Bârladu, se rychle potvrdily a vyvolaly v celém regionu nepokoje, s nimiž nikdo nepočítal. Děkan Vasile Lăiu pozval v roce 2012 opakovaně nezávislé experty, aby obyvatele vesnic informovali o situaci. Po mnoha diskusích založil otec Lăiu místní iniciativu inženýrů, právníků a duchovních, kteří požadují ukončení nelegálních vrtů a objasnění celé záležitosti. Mnoho lidí z vesnic, kteří byli tímto problémem dotčení, vzdělancům z města naslouchalo a k iniciativě se připojili. Když se okresní a obecní zastupitelé nadále zdráhali zveřejnit příslušné dokumenty, iniciativa vedená Lăiuem vyzvala k protestům. Brzy se ukázalo, že Chevron má už od roku 2011 licenci pro průzkumné vrty v celém severovýchodním regionu Rumunska, a to na následujících třicet let. Jiné rumunské a zahraniční ropné a plynové společnosti, jako je rakouská ÖMV, dostaly za minulých, ekonomicky liberálních vlád podobné licence pro jiné rumunské regiony, které byly původně vedené jako tajné. V Rumunsku existují hluboko pod zemí zajímavé zásoby plynu, které lze těžit jen frakováním, tedy hydraulickým štěpením horniny.

Vláda, především pravicový prezident Traian Băsescu, který je velmi nepřátelský k Rusku, ale i jeho úhlavní rival, premiér Victor Ponta, sní o brzké energetické nezávislosti země, a proto se postarali, aby koncernový gigant dostal všechna požadovaná povolení. Prioritním cílem rumunské ekonomické a bezpečnostní politiky

je zredukovat závislost na ruském zemním plynu na minimum, říká Băsescu. „Nepřejeme si, aby naše země byla botanickou zahradou Evropy. Máme přírodní zdroje, které taky budeme těžit,“ zdůrazňuje neustále prezident, který také patří k příznivcům nanejvýš kontroverzního projektu na těžbu zlata v Roşia Montană.

PROTI BAGRŮM

Ekologičtí aktivisté v Bukurešti naopak publikovali studie a dokumenty, které dokládají, že těžba břidlicového plynu frakováním představuje značné nebezpečí pro přírodu a člověka. Jediná vrtná souprava spotřebuje podle údajů samotného Chevronu okolo 35 000 litrů vody denně. Přesné složení tekuté směsi, jíž se má hornina štěpit, je dosud tajné, ačkoli v ní obsažené chemikálie mohou kdykoliv kontaminovat podzemní vodu. Chevron pozval ministerské úředníky, okresní představitele a starosty dotyčných obcí do USA, aby se jako rozhodující činitelé sami přesvědčili o přednostech frakování. Veškeré náklady spojené s cestou hradí Chevron.

Ve čtyřech malých vesnicích okresu Vaslui, mezi nimi je i Băceşti, starostové souhlasili už s prvními průzkumnými vrty. Po prvních testech, které byly provedené většinou bez souhlasu majitelů pozemků, koupila společnost Prospectiuni SA, což je rumunský partnerský podnik Chevronu, v obcích několik parcel. „Snažili jsme se lidi přesvědčit, že půdu nemají v žádném případě prodávat. Celkem jsme byli úspěšní, ale pár výjimek se našlo,“ říká kněz Vasile Lăiu.

Na podzim roku 2013 došlo v obci Pungeşti ke konfrontaci mezi bezpečnostním personálem Chevronu a obyvateli vesnice. Když začaly najíždět bagry a náklaďáky koncernu, demonstranti, mezi nimi i pravoslavní kněží, zablokovali silnici. Prefekt okresu Vaslui poslal


po krátkém telefonátu premiérovi Pontiovi na místo četnictvo, aby vyklidilo přístup k pozemkům koncernu. Představení bukurešťského synodu kněze Lăiua zrazovali, aby zaplétal pravoslavnou církev do světských záležitostí. Ale demonstranti nepovolili.

Neobvyklé záběry, v nichž četníci používají násilí proti sedlákům a duchovním, se objevily ve večerních zprávách a donutily vládu, aby o krok ustoupila. Chevron nakonec oznámil, že vrty v Pungeşti pozastavuje. „Je nutné zajistit bezpečnost a souhlas s pracemi,“ sdělil mluvčí koncernu. Od té doby pořádala iniciativa týden co týden diskuse a demonstrace v Bukurešti, Bârladu nebo v dotčených obcích.

VELKÝ STRAŠÁK RUSKO

Ale potom přišla krize na Ukrajině. Téma nezávislosti na ruských dodávkách plynu zase ožilo, tentokrát nejen v Rumunsku, ale v celé Evropě. A rumunská vláda využila příležitosti znovuoživení starých strachů a prohlásila debatu za ukončenou. „Nejjednodušší analýza ukazuje, že tohle je nesmyslný argument,“ rozhořčuje se levicový publicista a blogger Costi Rogozanu. „Chevron bude těžit břidlicový plyn a prodávat nám ho za obvyklou tržní cenu. Rumunsko bude tedy nadále energeticky závislé na dodavateli, ale teď to nebude Gazprom, nýbrž Chevron. Domnělý problém se navrženým plánem nijak neřeší, jen se prostě přiživují staré protiruské resentimenty.“ Údajná závislost Rumunska na dodavateli blízkém Kremlu je přitom omezená. Uzavírání mnoha energeticky náročných provozů, ke kterému dochází od devadesátých let, spotřebu plynu a elektřiny značně redukovalo. Dnes Rumunsko na rozdíl od Polska nebo pobaltských zemí pokrývá importem jen dvacet procent celkové spotřeby. Zároveň zažívají v posledních letech velký rozkvět obnovitelné zdroje. Rumunsko už dnes splnilo klimatické cíle vyžadované Evropskou komisí pro rok 2020.„Obnovitelných zdrojů bychom potřebovali trochu víc a měli bychom postupovat s většími ambicemi,“říká Willy Schuster ze sedmihradské vesnice Mosna. Byl jedním z prvních ekosedláků v zemi a dnes patří ke známým zeleným aktivistům. „Moje rodina a já chceme nadále pěstovat biozeleninu. Ale nejdřív musíme sklidit kabely Chevronu,“ vtipkuje a myslí tím, že technika Chevronu, která byla rozmístěna bez souhlasu majitelů pozemků, se musí odstranit. „Mnozí sedláci jsou znejistění, protože na jedné straně byl postup koncernu protizákonný, na druhé straně má požehnání úřadů. Jak se postavit k tomu, že stát toleruje nelegální a bezohledné jednání soukromé korporace?“ ptá se Schuster.

BOJ POKRAČUJE

„Náš protest byl prvním vítězstvím místního ekologického hnutí a my jsme na to pyšní, protože se ukázalo, že ochranu životního prostředí a jinou politiku si přejí nejen studenti a mladí vysokoškoláci v Bukurešti,“ říká kněz Lăiu a má na mysli setrvávající protesty proti těžbě zlata v Roşia Montană. Ještě před nedávnem nebyla ochrana přírody v Rumunsku vůbec téma. Jako v téměř všech východoevropských zemích se rumunským Zeleným dosud nepodařilo dostat se do parlamentu nebo mít svého zástupce v Bruselu. Hnutí velice postrádá tradici, po převratu byla pro voliče prvořadá jiná témata, například vstup do Evropské unie nebo chudoba mnoha skupin obyvatel. Devizou bylo dosáhnout hospodářského růstu všemi prostředky, abychom se přiblížili standardu západoevropských zemí. Ani církevní představitelé se o životní prostředí moc nezajímali. Většina pravoslavných kněží považuje


toto téma dodnes za příliš světské, cizí jejich spirituální tradici, nebo za import ze sekularizovaného Západu, kde jsou kostely prázdné a církve se chovají jako nevládní organizace. Když v roce 2013 protestovaly v Bukurešti desetitisíce lidí, byla reakce církve dosti vlažná. Převážná většina demonstrantů patřila k mladé, dynamické a levicově liberální střední třídě, která nemá vztah k pravoslaví nebo je k němu kritická. Proto je aktivní účast pravoslavných kněží v iniciativě na ochranu životního prostředí v Rumunsku novum.

Otec Lăiu popisuje svou iniciativu jako prosté angažmá pro zachování základních životních podmínek obce věřících. Kromě toho je podle něj také kritikou státní moci, která se pořád víc propadá do „bažiny korupce“ a ignoruje potřeby lidí. A to je proti křesťanským hodnotám. A jednoho dne toho mají dost i lidé na venkově. „Ukázali jsme, že i oni jsou na některé problémy citliví a dovedou se mobilizovat,“ říká Lăiu. „Teď musíme bránit naše vesnice. Boj pokračuje.“

Článek vyšel původně v časopisu Jungle World 30/14.

Těžba břidlicového plynu

Získávání zemního plynu z břidlic se objevuje nejen v českých médiích s opakovanou intenzitou. Válka na Ukrajině k tomu představuje poslední příležitost, přičemž stojí za pozornost, že již v lednu 2013 podepsal koncern Royal Dutch Shell smlouvu s mezitím svrženým prezidentem Ukrajiny Viktorem Janukovyčem, která koncernu zaručovala na padesát let právo v podstatě volně provádět průzkum a těžit plyn na zhruba osmi tisících kilometrech čtverečních, pokrývajících především oblast dnešních bojů.

Zastánci těžby břidlicového plynu hledí především na příklad USA a od nového zdroje si slibují snížení závislosti na dodávkách zemního plynu z Ruska, snížení cen energií a také prospěch pro životní prostředí, jenž má plynout z nahrazení černého uhlí při výrobě elektřiny. Odpůrci těžby naopak zdůrazňují ekologická rizika těžby, při níž jsou používány chemikálie, kterou mohou mimo jiné kontaminovat podzemní vodu. Odpůrci břidlicového plynu ovšem musí bojovat i o to, aby sami nebyli prohlašováni za bezpečnostní hrozbu. „Podle mých zdrojů vede Rusko sofistikovanou informační a dezinformační operaci, při níž aktivně spolupracuje s nevládními a ekologickými organizacemi proti břidlicovému plynu, aby udrželo evropskou závislost na dovozu ruského plynu,“zapojil se do diskuse letos v dubnu šéf NATO Anders Fogh Rasmussen. Proti jeho výrokům se mimo jiné ostře ohradila organizace Greenpeace, jejíž mluvčí uvedl, že „je to natolik nehorázné prohlášení, že si můžeme položit otázku, co tam asi v tom sídle NATO kouří“. Skutečný rozmach těžby břidlicového plynu na evropském kontinentu zůstává vzhledem k nejistým zásobám a jejich obtížnější dostupnosti zatím spíš neznámou, avšak již se mluví o tom, že koncem letošního roku by se mohly do plynovodní sítě zapojit naleziště v Polsku. Také v Česku projevily těžařské společnosti zájem o nezmapovaná ložiska břidlicového plynu. Žádosti o průzkum v lokalitách na Moravě a na Trutnovsku vláda Petra Nečase nejprve schválila, ale odpor místních občanů je vrátil znovu na začátek. Současná vládní koalice podle programového prohlášení s dalším průzkumem a následnou těžbou nepočítá.


ROZHOVOR

NĚKDO MUSÍ ZBANKROTOVAT

ONDŘEJ SLAČÁLEK

Náš ekonomický systém připomíná pyramidovou hru, říká historik Adam Votruba. Svou knihu Paradox úroků nevěnoval jen kritice, ale také pozapomenuté alternativě - bezúročným, nebo též „kazícím se" penězům. Jeho další vášní jsou zbojníci a loupežníci.

Vaše poslední kniha se jmenuje Paradox úroků. V čem ten paradox spočívá?

V našem finančním systému vzniká drtivá většina peněz jako úvěr, a to ve chvíli, kdy banka půjčí peníze nějakému klientovi. Není to přitom tak, že banka napřed ty peníze musí mít, aby je mohla půjčit. Musí být pouze schopna vyhovět zájemcům o hotovost, která však dnes sama tvoří zlomek oproti virtuálním penězům na účtech. Banka pak chce půjčku zpátky, a to nejen půjčené peníze, ale peníze plus úrok. Dluh, který tímto způsobem vzniká, je vždy vyšší než celkové množství peněz v ekonomice. Tato skutečnost není v ekonomii obecně akceptována, většina mainstreamových ekonomů ji popírá, byť ne všichni. Nenašel jsem ale žádné relevantní argumenty, které by to vyvracely, a potvrzují to i statistiky.

Takže dluhy, které existují, není ani teoreticky možné splatit.

Přesně tak. Splácí se díky tomu, že vznikají nové peníze, ale paralelně s tím i nové dluhy, nominálně ještě vyšší. Existují způsoby, jak disproporci mezi dluhem a peněžní zásobou zmírnit, to se ale neděje příliš často.

VYTĚSNĚNÉ ZKUŠENOSTI

Jaký potom mají dluhy smysl?

Ten systém vznikl spontánně, ne jako nějaký projekt či spiknutí. Dlouho se jednalo o nepozorovanou skutečnost, teprve roku 1898 doložil švédský ekonom Knut Wicksell, že nové peníze vznikají jako úrok prostřednictvím bankovních půjček, ale ještě několik desítek let to ekonomové a bankéři odmítali.

Tento systém se nějak vyvinul a funguje. Otázka je, jaké má dopady a jestli je eticky v pořádku. Působí jako tlak na neustálý ekonomický růst, zvyšování sociálních rozdílů, přerozdělování peněz od chudších k bohatým...

Antropolog David Graeber či ekonomický historik Karl Polanyi připomínají, že všechny dosavadní společnosti moc dluhu krotily, omezovaly. My jsme první společnost, která jí nestaví skoro nic do cesty.

To je pravda. Ve všech civilizacích existovaly instituce, pravidla, zákony, které nastavovaly dluhům meze. V antickém Řecku stát vykupoval občany, kteří upadli pro dluhy do otroctví. U Židů bylo milostivé léto, kdy jednou za čas byli dlužníci zbaveni svých dluhů. V indické


civilizaci zase bylo běžné, že nelze na základě dluhu zabavit půdu a nelze požadovat víc než dvojnásobek původně zapůjčené sumy. Středověké křesťanství zakazovalo úrok. Ten umožnil teprve nástup kalvinismu, ale až do 18. století řada ekonomických myslitelů úrok kritizovala. Teprve v 19. století se ekonomické myšlení změnilo – úrok je něco, co bereme jako nezpochybnitelné. Myslitelé, kteří se proti tomu vyslovovali, se ocitli na okraji.

Můžeme si z této dlouhé historie regulace dluhů odnést nějakou inspiraci pro dnešek?

Každá civilizovaná společnost se nějak bránila proti rozkladnému působení dluhů, respektive úroků. Evidentně ty instituce nevznikly jen tak, ale na základě zkušenosti, která vedla starší společenství k tomu, aby se těmto neblahým důsledkům bránily.

Dnes jako bychom si tyto důsledky nedokázali ani plně uvědomit. Když se podíváme na veřejnou diskusi, na názory v mainstreamových médiích, tak není za dluhovou krizi odpovědný ani finanční systém, ani systém úroků a dluhů, ale spíše nezodpovědnost, žití si na dluh, instituce sociálního státu...

Zmínil jste biblické milostivé léto. V devadesátých letech se na ně odvolávala iniciativa Jubilee 2000, která požadovala odpuštění dluhů chudým zemím. Dnes zase jedna část hnutí Occupy Wall Street požaduje zrušení dluhů chudým Američanům. Jak se díváte na tyto iniciativy?

Je dobře, že existují. Pokud by byly úspěšné, řešilo by to řadu problémů. Namátkou se vrátím k té staroindické praxi, kdy splátka nemohla překročit dvojnásobek původně zapůjčené částky. Kdyby se obecně přijalo tohle pravidlo, spousta problémů zmizí. Banky se ovšem dost zásadním způsobem odpouštění dluhů brání. Mimoto jednotlivá oddlužení nestačí, není to dostatečně systémové řešení.

KAZÍCÍ SE PENÍZE

Jádrem vaší knihy je představení autora, který zapadl. Čím vás zaujal Silvio Gesell?

Gesell se na přelomu 19. a 20. století věnoval právě tomu problému, o kterém jsme teď mluvili jako o paradoxu úroků. Především ale přišel s řešením, které je pravděpodobně funkční, aspoň soudě podle několika praktických pokusů. Přišel s myšlenkou, jak odstranit úrok, respektive jak odstranit kladný úrok: peníze, které by byly nečinné, netočily by se v ekonomice, by pravidelně ztrácely na své hodnotě v rozsahu řekněme 5 až 12 % ročně, „kazily“ by se. Člověk by tak byl motivován peníze buď utratit, nebo bezúročně půjčit, čímž by byl zajištěn jejich oběh.

Nebyl by systém, který by po čase znehodnocoval peníze, velmi nevýhodný pro drobné střadatele?

Střádání by bylo možné, ale střádající by z uložených peněz neměl úrok. V systému, jak ho navrhnul Gesell, samozřejmě nemůžete dávat peníze pod polštář do slamníku, tedy můžete, ale budou ztrácet na své hodnotě. To se ovšem dneska prostřednictvím inflace děje také.


Gesell ale předpokládá, že střadatel si ukládá peníze do banky, kde by se mu nepřipočítával úrok, ale ty peníze by neztrácely na své hodnotě.

Je to tlak, aby se peníze utrácely, točily...

Ano, jde o to, aby neváznul jejich oběh, protože to je průvodní jev hospodářské krize. Není proti střádání, ale peníze mají plnit funkci prostředku směny, a když se schovají pod polštář, tak tu úlohu plnit nemohou a pak v oběhu chybí. Ekonomie uvádí, že existuje několik základních funkcí peněz: funkce prostředku směny, zúčtovací jednotky a uchování hodnot. Gesell naznačuje něco, co pak jeho následovníci tvrdí otevřeně: že funkce prostředku směny a uchovatele hodnot je tak trochu navzájem neslučitelná. Stejné peníze nemohou dobře plnit obě tyto funkce.

Proč?

Protože ve chvíli, kdy peníze uchovávají hodnotu, motivuje to lidi ke střádání a ubírá peníze z oběhu. Peníze méně obíhají, to způsobuje nedostatek oběživa. Peníze, které navrhuje Gessel, jsou pojištěny proti stahování z oběhu, obíhají dobře, ale nejsou stejně dobře použitelné jako prostředek k uchování hodnot.

Gesell psal převážně v první třetině 20. století. Od té doby přišla dost výrazná kritika ekonomického růstu ze strany ekologů. Ta by mohla mít s Gesellovým konceptem problém – podle ní je řešením našich problémů zastavit růst, ne nastartovat ekonomiku rychlejším oběhem peněz.

Rozumím téhle námitce, ale myslím, že s tím Gesell není v rozporu. Podle jeho pokračovatelů i podle mě je neustálý tlak na růst zakódován ve stávajícím finančním systému, ve kterém by nulový růst představoval značný problém. Když máme určitý objem peněz, určitý objem dluhů a ekonomika přestává růst, přestává být zájem o další úvěry. Objevuje se nedostatek peněz, ekonomika se propadá do recese, což vede k nezaměstnanosti, k chudobě, lidé se ocitají na ulicích... Dnešní finanční systém nenabízí nulu, nabízí buď plus anebo mínus. Pokud nebudeme růst, přijde hospodářská krize se všemi dopady. Gesellův systém, který umožňuje bezúročné půjčování peněz, nám umožní zůstat na nule. Pak je možná ekonomika bez růstu, aniž by to mělo neblahé sociální dopady.

SPOLEČNOST JAKO PYRAMIDOVÁ HRA

Zmínil jste, že koncept kazících se peněz, bezúročné měny, byl několikrát vyzkoušen. S jakými výsledky?

Poprvé byl vyzkoušen na počátku třicátých let. Původně byl zamýšlen jako celková peněžní reforma, která se ale nikde politicky neprosadila. Proto na počátku třicátých let začal fungovat jako tzv. doplňková měna, kterou používalo určité společenství lidí, kteří se na tom dohodli. Nejprve v Německu, tam šlo o soukromé společenství firem a spotřebitelů. Potom v Rakousku, kde starosta tyrolské obce Wörgl Michael Unterguggenberger ovlivněný Gesellovým dílem přesvědčil svoje spoluobčany, aby začali používat tento typ peněz v rámci obce vedle státních rakouských šilinků. Pozoruhodné je na těchto prvních dvou


experimentech, na tom německém i rakouském, že v lokalitách, kde se tyto peníze začaly používat, vedly k významnému hospodářskému oživení, ač to bylo za vrcholící hospodářské krize v letech 1932-1933. Tyto pokusy byly zastaveny kvůli postojům rakouské i německé centrální banky. Nejdelší trvání měly experimenty, které se objevily až nedávno v Německu. Tam došlo k renesanci těchto kazících se nebo kolkovaných peněz. Začaly vznikat jako regionální měny a od roku 2002 jich do současnosti vzniklo okolo třiceti, které aktuálně fungují.

Kolik s nimi tak zhruba platí lidí? Lze to vůbec zjistit?

Nevím, že by existovaly takové statistiky. Ta měna funguje jako doplňková, používá se vedle běžné měny, eura. Kurs je 1 : 1. Většinou se při platbě kombinuje. Jako bychom platili stravenkami a ještě korunami, lidé tam platí těmihle penězi a vedle toho eury.

Mluvil jste o úspěších těchto měn ve třicátých letech. Dá se to samé říci o současných experimentech?

Je vidět, že peníze, které fungují tímhle způsobem, mají rychlejší oběh než eura. Obslouží tak v jednom roce směnu více produktů než běžně obíhající eura. Podle svých zastánců mají tyto měny i další pozitivní důsledky: kupní síla zůstává v regionu, což je jeden z velkých problémů současné ekonomiky, že se peníze neudrží v regionu, odplývají pryč. Tyto měny tím také přispívají ke snížení bilance CO2, protože se výrobky nevozí tak daleko. Někteří obchodníci také tvrdí, že se jim po přistoupení k alternativní měně zvýšil obrat.

Sledujete nějaké další alternativní měny?

Peníze, které označujeme jako „kazící se“, „kolkované“ nebo bezúročné, jsou malá podmnožina doplňkových či alternativních měn. Asi nejrozšířenější je systém LETS (Local Exchange Trading System), což je ovšem spíše takový mnohostrannější výměnný obchod, jehož nevýhodou je, že může fungovat jenom v omezeném počtu lidí, kteří se nějak znají.

Tento systém funguje i v České republice, nebo se s ním přinejmenším experimentuje. Pak existuje ještě řada dalších podobných systémů.

Sledujete aktuální debaty okolo internetové měny bitcoin?

Trochu, ale ten systém mě moc nezaujal. Přijde mi, že reprodukuje všechny nedostatky běžného finančního systému, jenom je převádí do virtuální roviny, do jakési počítačové hry.

Při četbě vaší knížky jsem si vzpomněl na situaci v Albánii v roce 1997, kdy tam došlo k ohromným nepokojům. Země byla na pokraji občanské války, protože se tam rozšířila pyramidová hra typu letadlo. Vy v podstatě říkáte, že na podobném principu je organizovaná celá naše ekonomika...

Trefně to popisuje ekonom Bernard Lietaer, když se snaží vysvětlit náš finanční systém na podobenství s cizincem, který přijde do vesnice domorodců v Austrálii. Nepoužívají tam peníze, tak jim je vyrobí z kravské kůže. Každé rodině dá deset plátků kůže, naučí je s tím obchodovat a řekne jim, že za rok mu každý vrátí jedenáct plátků za to, že je to naučil. Oni se


samozřejmě zeptají: „Kde vezmeme ten jedenáctý plátek?“ On se záhadně usměje a řekne: „Uvidíte.“ Tím je nastaven systém, v němž je trvalý nedostatek. Každá rodina musí ten plátek získat navíc od někoho, což se jistě mnohým podaří, ale v principu platí, že všechny rodiny to splatit nemohou.

Náš systém funguje podobně: pokud se další lidé nebudou zadlužovat, nebude z čeho splácet. Pokud si třeba vezmete hypotéku, tady taky cituju Bernarda Lietaera, půjčíte si sto tisíc dolarů na dům a v průběhu dvaceti let máte bance splatit dvě stě tisíc dolarů, ale těch druhých sto tisíc platíte z „jistiny“ někoho jiného. Banka vás posílá do světa bojovat proti všem o nedostatkové finanční prostředky. Ať se děje cokoliv, nemají všichni účastníci reálnou možnost své dluhy splatit. Někdo musí zbankrotovat, někdo musí skončit bez peněz. Tahle informace přitom není veřejně dostupná. Když si lidé půjčují peníze, mají pocit, že když si povedou zodpovědně, tak se jim nemůže nic stát, peníze splatí. Ale to není pravda, protože i kdyby si všichni vedli sebezodpovědněji, někdo musí nesplatit.

Ekonomická krize v roce 2008 vyvolala u mnoha autorů reakci ve stylu „čtěme Marxe, abychom našli odpověď na tu krizi“. V čem se Gesselova odpověď liší od té marxistické?

Gesell se vůči Marxovi hodně vymezoval, v roce 1916, paradoxně rok před Velkou říjnovou revolucí, napsal, že Marx není pro kapitalismus nebezpečný, protože nepochopil jeho podstatu. Tu Gesell viděl právě v peněžním systému a úroku a pokládal za Marxovu základní chybu, že za ni pokládal vlastnictví výrobních prostředků. Gesellovi nejde o vlastnictví továren a strojů, kapitálem par excellence jsou podle něj peníze. Jakýkoli další kapitál je pro něj odvozený, když třeba pronajímáte byt, je hodnota nájmu, který dostanete, ve skutečnosti závislá především na ceně peněz na finančním trhu.

UŠLECHTILÍ LOUPEŽNÍCI

Vaše další téma jsou zbojníci, loupežníci. Co vás k nim přivedlo?

Částečně náhoda. Oslovily mě zbojnické písně svou poetikou, ale zároveň jsem si kladl otázku, jak to s jejich hrdiny bylo ve skutečnosti.

Jako by se v nedávných dějinách střídala v pohledu na zbojníky dvě období. Pro určité časy je charakteristické vyzvedávání zbojníků, romantický mýtus loupežníka jako hrdiny, mstitele prostého lidu nebo utlačovaných tříd. Pro jiné doby je charakteristický přístup, vyjádřený postesknutím prvorepublikového agrárnického politika Antonína Švehly, že místo nové opery o zbojníkovi by mohl někdo napsat operu o statečných četnících... Která doba je ta dnešní?

Ano, dobový pohled na zbojníky se střídal, samozřejmě se lišil také podle sociálních vrstev. Objevují se vlny romantického zájmu, idealizace. V prostředí měšťanské kultivované společnosti přichází tahle móda poprvé na konci 18. století, v období romantismu, kdy loupežník představuje prototyp, symbol rebela. Pak v padesátých letech 20. století přichází adorace zbojníků, ti jsou bráni jako představitelé třídního boje, což jasně souvisí s vládnoucí ideologií. A po roce 1989 je toto téma u nás považováno za nezajímavé a v reakci na předchozí období se naopak historici začínají více zajímat o aristokracii...


Nicméně pohled na zbojníky byl vždycky rozporný, a to třeba i na venkově, v jedné sociální vrstvě. Právě to mě také přitahuje. Když se někdo zeptá, jak to bylo doopravdy, jestli to byli ochránci chudých, nebo obyčejní zločinci, tak se nedá říct ani to, ani to. Byly různé případy zbojníků, různé osobnosti a různé činy, kterých se dopouštěli.

Zastavme se u konkrétních postav.O slovenském Juraji Jánošíkovi jste napsal, že víc pravdy o něm měla stalinistická historiografie než různé pokusy jej „demýtizovat” a udělat z něj obyčejného loupežníka...

Jánošík je, myslím, skutečně případ mylné „demýtizace”. Ve dvacátých a třicátých letech o něm pozitivistická historiografie tvrdila, že to byl obyčejný zločinec, což není úplně pravda. Nemohli bychom ani říct, že to byl obyčejný zbojník. Ostatně, na problém zbojnictví, když udělám ještě krátkou odbočku, se nedá pohlížet z hlediska dnešní doby a říct: tohle je zločinec, tohle ne. Ocitáme se totiž v době, kdy pro každou sociální vrstvu platily jiné zákony – jiné zákony pro šlechtu, jiné pro poddané. Zbojníci se chovali podle určitých etických pravidel, přijímaných ve venkovské komunitě, a proto požívali její ochrany. Že to bylo v rozporu se státními normami, bylo tehdy běžné. Šlechta také měla své etické normy, které někdy byly v rozporu se zákony, třeba v případě soubojů. Jánošík byl ovšem ještě jiný případ, sledoval totiž politické cíle. Z toho, co víme, se zdá být nepochybné, že chtěl svou zbojnickou činností obnovit Rákocziho povstání, které probíhalo v Uhrách na počátku 18. století a jehož se účastnil. Uherská šlechta tehdy ve svém odboji proti Habsburkům chtěla na svou stranu získat poddané a ve chvíli, kdy to s povstáním už vypadalo špatně, slíbila zrušit poddanství. Tak získalo povstání ve svých posledních fázích obrovský sociální rozměr a poddaní se k němu přidávali. Jánošíkova zbojnická skupina se pak soustředila na shromažďování velkého množství výzbroje, kterou nemohla sama potřebovat. Evidentně sledoval politické cíle, nikoli osobní prospěch.

Další a mnohem pozdější „československý“ zbojník byl Nikola Šuhaj. Jak to bylo s ním?

U Nikoly Šuhaje není ani jednoznačné, jestli to byl zbojník nebo ne. Je naprosto evidentní, že sledoval svoje egoistické zájmy. Proto ho někteří historici za zbojníka nepovažují, nicméně já si myslím, že hlavní kritérium není osobní motivace zbojníka, ale spíš vztah venkovské komunity k němu. Šuhaje venkovská komunita kryla, chránila. Nebyl zrazen četníkům. Obyvatelstvo s četníky v tomhle nespolupracovalo, větší loajalitu prokazovali vůči zbojníkovi. Bylo to tak až do chvíle, než se Nikola Šuhaj obrátil do vlastních řad a začal vraždit i lidi ze své obce, z Koločavy. Tehdy se proti němu postavili. Nikoliv ale tím způsobem, že by ho udali četníkům. Místo toho se našli sedláci, kteří ho sami zavraždili.

Mluvil jste o tom, že zbojník se od obyčejných loupežníků liší svým souladem s kodexem vesnice. Co to znamenalo konkrétně?

Šlo zejména o to, že zbojník se ve své činnosti neobrací proti členům své venkovské komunity. Funguje tam oboustranná loajalita. Ve chvíli, kdy se obrací proti cizincům, což mohou být měšťané, židovští obchodníci, šlechtici, tak venkovská komunita nemá důvod proti němu vystupovat. Pak existují další momenty, které činí loupež, krádež, zbojnické činy svým způsobem legitimními. Někdy to platí o krádežích dobytka – v pasteveckých společnostech


bylo běžné krást dobytek, věřilo se, že to přispívá ke kvalitě chovu. Další moment byla msta. Ve chvíli, kdy byl zbojnický čin, loupež, přepadení, vypálení chalupy, motivován mstou, tak byl venkovskou komunitou vnímán jako legitimní. V některých horalských oblastech se zbojnictví chápalo jako určitá forma iniciace. Svým způsobem se vyžadovalo, aby mladý muž, který má být považován za dospělého, alespoň nějakou dobu strávil mezi zbojníky. Byl to jakýsi přechodový rituál do dospělosti, něco jako vojna.

Věnujete se zbojníkům i z hlediska folklóru. Čím to, že se tak podobný obraz mstitele chudých vesničanů a rebela objevuje u postav tak vzdálených historicky i prostorově, jako je středověký Robin Hood a ani ne sto let starý Nikola Šuhaj?

Zbojník je archetypální postava. Upozorňuje na to už anglický historik Eric Hobsbawm, který tvrdí, že se zbojníci vyskytovali ve všech typech feudální společnosti a ukazuje napříč světadíly a různými historickými epochami pozoruhodnou uniformitu. Je tam archetyp rebelství, hrdinství. Muž, který je schopen vzdorovat přesile a zároveň být ochráncem svého společenství. Tenhle archetyp ve venkovských společnostech rezonoval. Je smysluplný ve společenství, které je hierarchické. Nemá smysl ve společnostech předfeudálních, které ještě nebyly hierarchizované, ani v pozdějších společnostech, které jsou demokraticky rovnostářské, protože tam hraje důležitou roli, že zbojník vystupuje proti šlechtě, která má privilegia vnímaná jako nespravedlivá. Zbojník vystupuje jako ochránce ujařmeného lidu proti nespravedlnostem vrchnosti. Konkrétní postavy loupežníků byly navíc formovány tímto archetypem. Nejen, že jim byla připisována určitá role, kterou se, pokud byli dost chytří na to, aby si to uvědomovali, snažili plnit. Ale i pokud tu roli neplnili, stejně k nim byly připojovány různé představy a v lidovém podání pak i loupežníci, kteří neměli žádné etické kvality, žádnou ohleduplnost vůči vesničanům, mohli být postupně přizpůsobeni do archetypální postavy dobrého loupežníka.

Zabýváte se folklórem nejen v souvislosti s loupežníky. Čím vás přitahuje?

Na to je asi těžké odpovědět. Jako někoho fascinují kytičky, tak mě vždycky přišly zajímavé různé folklórní útvary, písně a pověsti. Pro historika mají velkou výpovědní hodnotu. Skrze folklór jde dost dobře proniknout k tomu, jak smýšlela společnost, v níž vznikal.

Myslíte, že dneska s nástupem internetu se folklór mění?

Určitě, mění se ostatně neustále. Kupodivu nezaniká, jak soudili dřívější etnografové, kteří očekávali, že s nástupem moderní společnosti folklór úplně zanikne. To se nestalo. Dál existuje živý folklór. Myslím ale, že oproti minulosti má dost zúžený prostor. Přežívá ve skulinkách, které nekolonizovala masová, oficiální kultura. Do určité míry se může adaptovat i na šíření prostřednictvím internetu nebo sms zpráv. Je ale otázka, jestli ještě budeme moci hovořit o folklóru, protože s každým tímhle médiem se trochu ztrácí to, co je pro folklór určující, a to je proces variace. To ale asi bude možné zhodnotit až za nějakou dobu. Osobně si myslím, že šíření textů, třeba prostřednictvím mailů, takzvané copy-paste, by už variační proces mohlo úplně zlikvidovat. Na druhou stranu, určité rysy příznačné pro folklór můžeme sledovat ve videích na youtube. Mám na mysli třeba tu oblíbenou scénu z filmu Zánik třetí


říše, kde vznikla řada parodií s odkazy na různé kauzy. Za téměř folklorní jev považuji přebírání vtípků od jedné parodie ke druhé a jejich revitalizaci v jiném kontextu.

***

Adam Votruba (*1974) je historik a etnolog, působí v Národním muzeu. Vydal mimo jiné knihy Pravda u zbojníka (2011) a Paradox úroků. Dějiny konceptu bezúročné měny(2014).

ŽENSKÁ STRÁNKA

SPÁSA A ZKÁZA

ALENA ZEMANČÍKOVÁ

Trávím část prázdnin v městečku, kde můžu pozorovat rodiny s dětmi na dovolené. Co nám ale zejména o tradičních rodinách může říct divadlo?

Vzhledem k povaze kraje nejčastěji vidím sportovně a kulturně orientované rodiny s dětmi, jimiž se hemží vlak i náměstí a parky. Rodiče se k dětem chovají vlídně, trpělivě a děti jsou různé – některé zlobí, jiné jsou zvídavé, sympaticky něčím zaujaté a hodné, některé jsou i trochu podivínské (jako například jeden malý entomolog). Velice mě baví pozorovat, jak děti už teď jeví výmluvné známky toho, jak budou vypadat v dospělosti.

Je to radostný obraz léta – rodiny ve vlaku, rodiny s dětmi, rodiče spolu, všichni pohromadě. Na první pohled je vidět, kolik práce a soustředění od rodičů taková dovolená s dětmi vyžaduje, jak jsou oba zaměstnaní, během roku sotva stíhají každodenní nápor a sami by si potřebovali odpočinout. Ale i ty děti sotva stíhají během roku každodenní nápor, kterému je vystavuje rozplánovaný čas jejich rodičů, a také si potřebují odpočinout. Odpočívají spolu – ale stojí to dost velkou námahu.

Kdyby platilo, že rodina je základ státu, a ten základ by byla rodina tohoto typu, pak by stát stál velmi pevně a společnost by byla v pořádku. Ale není. Jsou i jiné rodiny.

Rodina (podle sociologa Iva Možného) představuje instituci, jejímž základním účelem je vytváření soukromého prostoru jistoty uprostřed společnosti, v jejíž veřejné sféře vládne chaos. Rodina působí jako ochránce svých členů, nemění svůj tvar, zvyky, vnitřní uspořádání a změny ve svém okolí se snaží vyrovnávat. Cožpak sociologie, ale hlavně literatura a divadlo nám říkají, s jakým zdarem se tak děje a kolik problémů to může obnášet.

OCHRANA ČI SVOBODA

Na Jiráskově Hronově (to je to městečko, kde mám pole pro svá pozorování) na divadelní přehlídce se téma rodiny táhne celým programem. Viděli jsme nostalgickou baladu o zanikající tradiční rodině v Americe (otázka černošských otroků se v ní už neřešila, ale o


Indiánech řeč byla). Jiná americká hra řeší otázku možného zneužívání černošského kluka v americké církevní škole. Tahle hra má překvapivý zvrat: v klíčové scéně se do školy dostaví chlapcova matka, která bez ohledu na to, co se mezi jejím synem a profesorem stalo, bojuje zejména o to, aby syn na škole zůstal, protože to představuje způsob jak uniknout prostředí, v němž jinak nemá šanci. Mezi ochranou dítěte a svobodou

jeho budoucnosti matka upřednostní svobodu. Viděli jsme i britskou situační komedii nazvanou rovnou Rodina je základ státu, kde se v nejméně vhodné kariérní chvíli jednoho prominentního lékaře objeví dospívající mládenec, který tvrdí, že je jeho synem z dávné pletky se sestřičkou (banální, že). Doktor přesvědčí kolegu a přítele, aby vzal otcovství na sebe, ale když mu jeho prestižní přednáška stejně vybouchne, chtěl by se k synovi přiznat a dopřát si alespoň tohoto štěstí. Kolega si ovšem mezitím kluka oblíbil a na svém otcovství, jakkoli nepravém, prostě trvá. Dobré, ne?

BEZPEČNÁ MAFIE

Viděli jsme také několik divadelních inscenací, které hráli dospívající studentské soubory a kde se otázky rodiny kladly vždycky, a jaké! Tak například v romské pohádce se rodiče rozhodnou sníst z hladu jedno ze svých dvou dětí, jinak by zemřeli všichni (ještě že tu nebohou dcerku zachrání krásný princ!). V jiné hře žijí rodiče dospívající dívky daleko od sebe, dokonce v různých zemích, a rodiče jiného hrdiny té hry jsou v situaci, kdy otec má na starosti vše, protože matka je těžce nemocná. Ve starém haličském příběhu Šaloma Alejchema Tovje vdává dcery se židovskému mlékaři rozpadne rodinný řád před očima diváků – dcery se mu provdají za góje, za anarchistu, za Rusa – z dnešního pohledu je to pořád v řádu tradiční rodiny, ale židovský venkovan na počátku 20. století z toho má jenom žal, zmatek a trápení.

Viděli jsme i kus, kde se hrálo o rodině v té nejtradičnější podobě. Byla to hra o tom, že co řekne patriarcha rodu, to platí, a všichni, ve všech generacích to v nejkratší možné lhůtě a s nejvyšším možným úsilím vykonají. Plodnost žen a počet dětí narozených v rodině se počítá, kontroluje a hodnotí. Bylo to o tom, že stabilita vnitřní rodinné jednotky chrání své členy před zmatkem a nebezpečími společnosti, kteréžto zmatky ovšem sama vytváří. Pokud je v rodině někdo napaden, může očekávat podporu ostatních členů rodiny, a naopak, pokud některý člen rodiny pravidla poruší, ostatní ho smějí ztrestat. Celá rodina je hluboce a okázale zbožná. A také velkoryse podporuje charitu, církev a vzorně pečuje o hroby, křtiny, svatby a všechny svátky. Ta rodina je velmi uzavřená, hned tak někoho mezi sebe nepustí, ale také hned tak někoho nepustí ven. Bylo to představení o mafii.

Literatura a divadlo nás oslovují tehdy, když ukazují pravdu všech svých postav. Rodinu jako hlubinu bezpečí i jako peklo na zemi. Tradiční rodina, ten soukromý prostor jistoty, může být státu stejně dobře spásou jako zkázou.

KULTURA | FILM


ŠKOLA HROU

MARTIN ŠRAJER

Přinejmenším od doby, kdy Ernst Lubitsch odjel do Hollywoodu, se rozšířil stereotyp, že Němci nemají smysl pro humor. Komedii Fakjů pane učiteli můžeme vnímat jako úspěšný pokus toto přesvědčení nahlodat.

Německo-turecký režisér Bora Dagtekin se poprvé proslavil v roce 2006 svým televizním seriálemTurečtina pro začátečníky, na který po několika mezinárodních oceněních navázal stejnojmennou celovečerní komedií. S více než dvěma miliony prodaných vstupenek šlo o nejúspěšnější německý film roku 2012. Jen rok po té Dagtekin znovu oslovil herce Elyase M’Bareka, Rakušana s tuniskými kořeny, a na úspěch svého debutu zkusil navázat.Film s původním názvem Fack ju Göhte v německých kinech nakonec vidělo víc než 6 milionů diváků a stal se nejnavštěvovanějším snímkem roku 2013 v Německu (před Hobitem a Djangem). Kdo čekal, že „suchaři“ Němci brali kina útokem kvůli humoru chladně intelektuálnímu, bude překvapen. Fakjů pane učiteli totiž nabízí podobně zběsilou a pestrobarevnou zábavu jako rané filmy Pedra Almodóvara. FAKJŮ, SHAKESPEARE Drobný kriminálník a flákač Zeki Müller (Elyas M’Barek) byl po třinácti měsících propuštěn z vězení. Nyní by si z úkrytu rád vyzvednul své nečestně získané peníze a uváženě je investoval do drog, alkoholu a prsních implantátů pro svou přítelkyni. Drobnou překážkou je skutečnost, že na místě úkrytu nyní stojí střední škola a lup je zakopán někde pod její tělocvičnou. Původní plán nastoupit na místo školníka se lehce zvrtne a Zeki je přijat jako zástupný učitel němčiny. Sám přitom s mateřštinou zápasí ještě urputněji než žáci třídy, která je mu svěřena. Vybaven lahví piva, cigaretou a německým výkladovým slovníkem vstupuje do jámy plné šelem, kterou psychicky labilnější kantoři neopouštějí dveřmi, nýbrž rovnou oknem. Žádný vtip není v duchu postmodernistického motta „anything goes“ příliš nevkusný. Svěží komedie znevažující klasiky domácí (Schiller) i zahraniční (Shakespeare), urážející ženy, lidi s obezitou i duševně postižené, nabere předvídatelnější směr, když zdivočelá smečka studentů začne pro svého svérázného mentora nacházet pochopení. Zkonvenčnění zpočátku překvapivě smělé zápletky je završeno méně pravděpodobnou romantickou linií, sledující Zekiho sbližování s upjatou kolegyní. DRAVĚ A HRAVĚ Přes „formulačnost“ své druhé poloviny si Fakjů pane učiteli může dovolit nadstandardní dvouhodinovou stopáž. Překotné tempo eliptického vyprávění nám nedává vydechnout. Dagtekin téměř nevyužívá doplňujících scén, v nichž se postavy například přemísťují z jednoho místa na druhé. Bezprostředně po akci přichází další akce. Namísto tradičního stříhání na promlouvající postavu, je do více záběrů opakovaně „rozsekána“ i jediná věta.Důvody uplatnění takto agresivního vizuálního stylu bych ale nespatřoval pouze v režisérově oblibě tvorby Tonyho Scotta. Formální afektovanost koresponduje s brakovou vizuální


stylizací a teatrálním chováním postav. Způsob, jakým k nám film promlouvá, je tak nakonec anarchističtější než obsah sdělení.Možná ale právě svérázná, byť jednoduchá řešení problémů německého školského systému (jako je rasismus nebo kastování studentů) zajistila filmu rekordní divácký zájem. Aniž by jakkoli moralizovali, nabízejí Dagtekin a M’Barek idealizovaný svět, v němž se neučí jenom žáci od učitele, ale také učitel od žáků, a kde jsou odtažitá fakta měněna v individuální empirickou zkušenost, jakou je například divadelní představení. Vlastně jde o svéráznou aplikaci Komenského modelu školy hrou. Pochybuji ovšem, že by Jan Amos u filmu setrval déle než do hrdinova prvního prolongovaného říhnutí.

ULIČNÍCI

NEJVĚTŠÍ ŠTĚSTÍ JE MÍR

TOMÁŠ HAVLÍN

Svět podléhá pokušení, vykořisťování a manipulaci, ale jednou se z toho určitě dostane. Tvrdí to Radek Tamok, prodejce Nového Prostoru na pražském Muzeu.

Když jsme se domlouvali na rozhovor, měl jste už jasno, jakými slovy by měl končit, jaká by měla být jeho tečka. Co kdybychom to ale udělali obráceně a slovy na závěr rovnou začali?

Žádný problém. Jde o větu z knihy Kurz zázraků, 3. díl, podtitul je Světlo svatého vztahu a její autorkou je Helen Schucman, americká profesorka psychologie. Tahle knížka je klasikou a kdo chce být obeznámen v duchovních věcech, měl by si ji určitě přečíst. Já jsem si v ní četl loni v létě v Ostravě v Bělském lese, kde je studánka jménem Svatý pramen. Sedl jsem si na lavičku, také je tam altánek zasvěcený panence Marii, jelikož podle legendy se tam uzdravil zraněný horník. A najednou si říkám, sakra, tuhle větu si musím zapamatovat.

Jak zní vaše věta?

Helen Schucman ji napsala někdy v sedmdesátých letech, kdy fungovala jako médium, a slova jí byla vnuknuta. Ta věta zní: „Rozpoznat cenu vašeho bratra vám bude dáno v okamžiku, jakmile to jediné, co pro něho budete chtít, bude mír. A to, co pro něho budete chtít, dostanete i vy.“

Co podle vás tento výrok znamená?

To je úplně jednoduché, jasné jako facka. Už Buddha řekl, že není větší štěstí než mír. Pokud se potkají dva lidé, jsou dvě možnosti, jak na sebe zareagují – láskou anebo strachem. Třetí možnost neexistuje. Pokud je ale jeden z těch lidí držitelem moci a peněz, má obvykle pocit, že je jen na něm, jak si tu situaci vyloží.


JE TŘEBA NAJÍT KOMPROMIS

Máte pocit, že společnost, jak ji vnímáte, žije v souladu s vaším citátem?

Materiálně-konzumní společnost podlehla do značné míry pokušení vůle. O tom píše americký astronom a astrolog Robert A. Powell v knize Hermetická astrologie a biografika podle Rudolfa Steinera: aby se lidské vědomí a duševní síly přesunuly z nižšího do vyššího já, musí překonat tři pokušení. Pokušení vůle člověk podléhá, pokud je jeho egoismus tak silný, že se považuje za středobod vesmíru, svůj názor má za jediný správný a nevnímá sám sebe jako součást vnějšího světa.

Měl byste nějaký příklad?

Kromě jednotlivců může jít klidně o organizace, vezměte si například pražské Dopravní podniky. Stačí, když si necvaknete jízdenku nebo na to prostě zapomenete, a pokud vás chytí revizor, z dvaceti čtyř korun máte rázem osm nebo devět stovek. Když prodávám Nový Prostor na Muzeu, kolikrát vidím bezmocně rozhazovat rukama překvapené cizince. Takový násobek je nehorázný, jde o typické podlehnutí pokušení vůle. Držitelé moci a peněz si to prostě do značné míry dělají tak, aby to vyhovovalo jim, a podobně je to ve všech velkých podnicích. Já si na jednu stranu myslím, že vše je zasloužené, že to, co člověk má, si zasluhuje svou prací a jednáním, ale na druhou stranu víte, jak to s tou prací je. Již Olga Havlová říkala, že každý má pracovat, na co stačí, na co má sílu. A mě osobně už nikdo v životě nedonutí, abych pracoval víc než osm hodin denně. Hlídal jsem například obchody Kenvelo a na ty třináctky nebo čtrnáctky na nohách nezapomenu. Také u městské policie v Ostravě jsem dělal dvanáctky. Tehdy ale byla moje chyba, že jsem byl nevyzrálý, nevěřil jsem si a snadno jsem podléhal tlaku svých starších kolegů. Oni nešetřili kritikou a mysleli si, že mi kritika pomůže, přitom mě to zadupávalo do země. Velitel si myslel, že pro nováčky bude dobré, když budou obklopeni mazáky, a tak tam byl mazák, jehož heslo bylo „život je boj“. To znamená, zadupej druhého, jinak on zadupe tebe. Jednou mu údajně přinesli holuba se zraněným křídlem, měl ho odnést na veterinu, ale místo toho se vychloubal, že holuba zabil. Tak to byl jeden z mých kolegů. On byl naučený, že život je boj, a ne, že život je láska. Byl naučený, že jen ti, kdo mají peníze a moc, něco znamenají. To je ale staré myšlení.

Lidé bez domova často zmiňují špatné zkušenosti s městskou policí, horší než například se státní. Setkal jste se s něčím podobným?

Kritéria přijetí ke státní policii jsou přísnější. Myslím, že tak je u státních policistů větší empatie a vyšší sociální inteligence. Já se ale s vyloženě agresivním jednáním asi nesetkal. Na druhou stranu, spousta strážníků si myslela, že lidi si za špatnou situaci mohou především sami, a to nemusí být vůbec pravda. Někteří také mohli určitě leckdy vystupovat lidštěji. Řešit přestupek domluvou a ne hned vytahovat bločky a udílet pokuty. To by neškodilo.

Vzpomínal jste, jak vás mazáci „zadupávali do země“. Řekl byste, že jste seu policie setkal s šikanou?


To ani ne, ale starší kolegové si to prostě vždycky udělali, jak chtěli. Když byla noční, záleželo na nich, jestli se někde zašijou a vás vezmou do auta, anebo budete někde šmátrat po noci.

Zmiňoval jste pokušení vůle, nadvládu konzumní společnosti. Dá se z toho nějak vymanit?

Jediná možnost, jak se dostat z pokušení vůle, je najít kompromis, kdy na tom budou obě strany přijatelně, tj. nebudou škodné natolik, aby je to výrazně oslabilo. Teprve tehdy dojde k naplnění Kristových slov: „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho. Kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho.“ Do té doby to ale bude o neustálém vykořisťování, ovládání a manipulaci držiteli moci a peněz.

Jsem optimista, dobro nakonec zvítězí, ale bude to trvat. Svět se přirozeně vyvíjí a například podle jedné americké spisovatelky jsme nyní v době velkého přechodu. Podle dalších má zase v současnosti nadvládu v duchovním světě archanděl Michael, jehož však ve 24. století nahradí archanděl Uriel. Má to být pecka, bude to absolutní vyčištění od nižšího já.

KDO PODPOŘÍ PRODEJCE

Nový Prostor prodáváte v centru Prahy, ve vestibulu stanice metra Muzeum.S jakými lidmi se setkáváte?

Každý kolemjdoucí je na určité úrovni myšlení a prožívání duchovna. Pokud je jeho vědomí v kořenové čakře, tj. považuje za základ, aby byl zabezpečený on a jeho rodina, tak to musíte brát tak a nechat ho být. Altruismus si člověk uvědomí, až když dosáhne srdeční čakry, která je až čtvrtá. Nejvyšší čakra je sedmá, temenní, ta zajišťuje spojení s duchovním světem...

Uměl byste kolemjdoucí na Muzeu zprůměrovat? Kolik jich má otevřenou temenní čakru – a pozná se to na první pohled?

(Smích) Na první pohled to nepoznáte, to spíš z intonace hlasu. Řekl bych, že zastoupeny jsou všechny skupiny lidí, přičemž u některých je poznat, že když jsou určitým způsobem materiálně zabezpečeni, vyvine se u nich už i altruismus. Naopak jsou tam lidi, kteří jsou třeba na sociálkách, a ti řeknou prostě „pomož si sám“, nebo vám dokonce vytknou, že se ponižujete. Přitom někteří z nich si mohou vydělávat nezákonně.

Setkáte se i s dalšími variacemi: zajiš- těnými lidmi, kteří ustrnuli v kořenové čakře, nebo naopak chudými, jimž není cizí altruismus?

Samozřejmě, například babičky. Důchodci oceňují, že něco dělám a považují mě za přínos pro společnost. Také říkají, že než aby podporovali Reflex nebo Respekt, raději budou podporovat nás aNP,protože články v něm jsou pro ně přijatelnější. Oni ale hlavně cítí odpovědnost za lidi, kteří na tom nejsou dobře, to je těžký... Jsou prostě lidi, kteří se na vás dívají skrz prsty, a jsou lidi, kteří vám pomohou, i když sami nemají mnoho. Připadá mi, že hlavně proto, že se cítí jako součást vás. Jejich altruismus je všezahrnující.

Máte sám možnost někomu pomoct?


Nechci nikoho soudit, každý má jiné priority a spousta lidí je v dluzích, ale myslím si, že kdo má solidní prodej, měl by podporovat sbírky. U mě na Muzeu jsou teď vodicí psi, včera jsem se plácl přes kapsu a dal jim sto sedmdesát korun, dneska zatím jenom dvacku. A nedávno za mnou přišly čtyři fešandy z Hnutí Duha a říkaly mi, že když nemůžu každý měsíc přispívat na konto, mohl bych si to odpracovat (smích). Tak odjíždím 23. srpna na Osoblažsko, jmenuje se to Týden pro les a divočinu. Spát budeme na obecním úřadě ve Slezských Rudolticích a budeme opravovat kostel a chodit pracovat do lesa. Už se na to těším, k přírodě mám hluboký vztah.

Zdroj: http://www.novyprostor.cz/clanky/443

Date post:	25-Mar-2018
Category:	Documents
Upload:	trinhlien
View:	214 times
Download:	0 times

media1.webgarden.czmedia1.webgarden.cz/files/media1:54f04aa333e1d.docx.upl... · Web viewKdo...

Documents