1

Slunce svítilo, ptáci zpívali a na Akademii lovců stínů byl krásný den.No, Simon si byl aspoň docela jistý, že svítilo slunce. V jeho a Georgově podzemní

komnatě bylo ve vzduchu vidět jen slabé světélkování, zalévající zelený sliz, který pokrýval stěny, příjemnou září.

A v jejich podzemním pokoji nemohli ani slyšet zpěv ptáků, ale George se ze sprchy vrátil s písní na rtech.

„Dobré ráno, Si! Viděl jsem v koupelně krysu, ale hezky spala, takže jsme se navzájem neobtěžovali.“

„Nebo ta krysa umřela na nějakou hrozně infekční nemoc, která teď koluje naším vodovodním systémem,“ navrhl Simon. „Už celé týdnu možná pijeme krysami zamořenou vodu.“

„Nikdo nemá rád pesimisty,“ vynadal mu George. „Nikdo nemá rád mrzouty, Si. Nikdo tu není kvůli Náladové Mildred. Nikdo nemá chuť-“

„Pochopil jsem základní obsah tvýho kázání, Georgi,“ řekl Simon. „A důrazně protestuju proti tomu, abys mi říkal Náladová Mildred. Obzvlášť když mám ve skutečnosti pocit, že jsem právě teď Celkem Veselá Mildred. Koukám, že se těšíš na tvůj velký den?“

„Dej si sprchu, Si,“ naléhal George. „Začni den osvěžený. Možná si trochu uprav vlasy. To tě nezabije.“

Simon zavrtěl hlavou. „V koupelně je mrtvá krysa, Georgi. Nehodlám do tý koupelny jít.“

„Není mrtvá,“ řekl George. „Jen prostě spí. Jsem si tím jistý.“„Nesmyslný optimismus je prvotním projevem epidemie,“ řekl Simon. „Zeptej se

středověkých rolníků Evropy. Ach, počkej, to nemůžeš.“ „Byla ta veselá parta?“ zeptal se George skepticky.„Jsem si jistý, že před morem byli mnohem veselejší,“ řekl Simon.Cítil, že teď vážně zabodoval a že se opírá o historii. Sundal si triko, ve kterém spal a na

kterém stálo DO BOJE! A pod tím drobným písmem ZDOLEJME NAŠE NEPŘÁTELE MAZANÝMI ARGUMENTY. George Simona šlehl po zádech mokrým ručníkem, až Simon vykřikl.

Simon se usmál, když si ze skříně vytáhl svoji zbroj. Začínali hned po snídani, takže by možná bylo dobré se do ní oblíknout hned. A navíc, nošení zbroje každý den z člověka dělá vítěze.

On a George šli na snídani v dobré náladě s celým světem. „Víte, tahle ovesná kaše není vůbec špatná,“ řekl Simon, když se do ní pustil. George

s plnou pusou nadšeně přikývl. Beatriz se na ně smutně dívala, možná že smutně proto, že všichni kluci byli podle ní tak

strašně hloupí. „Tohle není ovesná kaše,“ řekla jim. „Tohle jsou míchaná vajíčka.“ „Ach ne,“ zašeptal George slabě s pořád plnou pusou a jeho hlas zněl strašně smutně.

„Ach ne.“ Simon upustil lžíci a s hrůzou zíral do hloubi svojí misky. „Pokud jsou to míchaná vajíčka…,“ zeptal se. „A nechci se s tebou hádat, Beatriz, jen se

ptám na to, co považuju za velice rozumnou otázku…pokud to jsou míchaná vajíčka, tak proč jsou šedá?“

Beatriz pokrčila rameny, pokračovala v jídle a pečlivě se vyhýbala hrudkám. „Kdo ví?“

2

Simona napadlo, že z toho by mohla být skvělá smutná písnička. Pokud jsou to vejce, proč jsou šedá? Kdo ví, kdo ví? Přistihl se, že někdy stále přemýšlí o písňových textech, i když už nebyl v kapele.

Bez pochyby by „Proč jsou ta vejce tak šedá?“ možná nebyl zrovna hit, dokonce ani v kruhu hipsterů.

Julie položila svoji misku na stůl vedle Beatriziny. „Ty vajíčka jsou prostě šedá,“ prohlásila. „Nevím, jak to dělají. Určitě jim to nějaký

smysl dává, občas to jídlo zkazit. Pokaždý, každý den, celý rok? Copak je tahle Akademie prokletá?“

„Přemýšlel jsem o tom, že by mohla být,“ řekl George vážně. „Někdy tu slýchám tajemný řinčení, jako by duchové třásli svými řetězy. Upřímně řečeno jsem doufal, že je Akademieprokletá, protože jinak to budou asi nějaký stvoření v potrubí.“ George se otřásl. „Stvoření.“

Julie se posadila. George a Simon si vyměnili soukromý potěšený pohled. Udržovali si přehled o tom, jak často si Julie vybrala, že bude sedět s nimi třemi, místo s Jonem Cartwrightem. V současné době vyhrávali, šedesát procent ku čtyřiceti.

To, že se Julie rozhodla sedět s nimi, vypadalo jako dobré znamení, protože tohle byl Georgův velký den.

Teď, když byli zaučujícími se lovci stínů ve druhém ročníku, a podle slov Scarsburyho „už ne zcela beznadějní a nemající sklon useknout si vlastní tupé hlavy,“ dostali svoje vlastní, o něco důležitější mise. Každá mise jmenovala vedoucího týmu a vedoucí týmu získal dvojnásobek bodů v případě, že mise bude úspěšná. Julie, Beatriz, Simon, a Jon už byli vůdci týmu a snažili se ze všech sil: všechny mise splněny, démoni zabiti, lidé zachráněni, Podsvěťané porušující Zákon potrestáni hrozně, ale spravedlivě. V některých ohledech byla škoda, že Jonova mise šla tak dobře, protože se s ní chlubil celé týdny, ale nemohli si pomoci. Byli prostě příliš dobří, pomyslel si Simon, i když zaklepal o desku stolu, aby to nezakřikl. Nebylo možné, aby selhali.

„Nervózní, vedoucí týmu?“ zeptala se Julie. Simon musel uznat, že někdy mohla být rozčilujícím společníkem.

„Ne,“ řekl George, a pod Juliiným pronikavým pohledem dodal: „Možná. Ano. Víte, vhodným množstvím nervozity, ale pohodovým, rozvážným, a dobře pod tlakem fungujícím způsobem.“

„Hlavně to nezkaz,“ řekla Julie. „Chci perfektní výsledek.“Následovalo trapné ticho. Simon se utěšil pohledem na Jonův stůl. Když ho Julie

opustila, Jon musel jíst úplně sám. Pokud se Marisol nerozhodla, že chce sedět s ním a mučit ho. Což, jak si Simon všiml, dělala i dnes. Malý ďábel. Marisol byla k popukání.

Jon naléhavě gestikuloval o pomoc, ale Julie k němu seděla zády a neviděla ho.„Neříkám, že tě to má děsit, Georgi,“ řekla. „To je vedlejší efekt, samozřejmě. Tohle je

důležitá mise. Víš, víly jsou nejhorší druh Podsvěťanů. Víly přicházejí do světa civilů a lstivě přidávají do vílího jídla ubohé věci, to není žádná legrace. Civilové po snědení tohohle ovoce chřadnou a umírají, víš. Je to vražda, a je to vražda, za kterou je málokdy můžeme dostat, protože v době, kdy civilové zemřou, jsou už víly dávno pryč. Bereš to vážně, že jo?“

„Ano, Julie,“ řekl George. „Jasně že vím, že je vražda špatná, Julie.“ Juliin obličej se celý nakrabatil tím znepokojujícím způsobem, jak to někdy dělala.

„Pamatuj si, že jsi to byl ty, kdo skoro podělal moji misi.“

3

„Trochu jsem zaváhal, když jsem se měl pustit do upířího dítěte,“ připustil George.„Přesně tak,“ řekla Julie. „Žádné další váhání. Jako náš vedoucí týmu budeš muset jednat

z vlastní iniciativy. Neříkám, že jsi špatný, Georgi. Říkám, že se ještě potřebuješ učit.“„Nejsem si jistá, že někdo potřebuje tuhle motivační řeč,“ řekla Beatriz. „Akorát to

člověka přivádí k šílenství. A George je příliš snadné rozhodit.“ George, který se tvářil dojatý Beatrizinou galantní obranou, se tak přestal tvářit. „Jen si myslím, že by občas měli z někoho udělat vůdce týmu víckrát,“ zabručela Julie a

dala jim tak vědět, odkud všechno to nepřátelství pochází. Toužebně si nabodla svá šedivá vajíčka. „Byla jsem tak dobrá.“

Simon zvedl obočí. „Měla jsi jezdecký bičík a vyhrožovala jsi mi, že mě s ním praštíš do hlavy, jestli nebudu dělat to, co řekneš.“

Julie na něj ukázala lžící. „Přesně tak. A dělal jsi to, co jsem řekla. To je vedení. A navíc, nepraštila jsem tě do hlavy ani do tváře. Milá, ale rozhodná, taková jsem já.“

Julie začala rokovat o vlastní velikosti. Simon vstal, aby si došel pro další sklenici džusu. „Co si myslíš, že je to za druh džusu?“ zeptala se Catarina Loss, když se k němu připojila

do fronty. „Ovocný,“ řekl Simon. „Prostě ovocný. To je všechno, co mi řekli. Stejně mi občas přijde

podezřelý.“ „Mám ovoce ráda,“ řekla Catarina, ale neznělo to moc jistě. „Vím, že jste dnes odpoledne

omluvení z mojí hodiny. Co máte dneska za lubem?“ „Mise na zastavení víl, aby nepřekročily hranice a nezapojily se do nezákonného

obchodu,“ řekl Simon. „George je vedoucí týmu.“„George je vedoucí týmu?“ zeptala se Catarina. „Hm.“ „Proč tady dneska všichni George tak podceňují?“ zeptal se Simon. „Co je na Georgovi

špatného? Není na něm špatného vůbec nic. Je nemožné na něm najít nějakou chybu. George je dokonalý skotský anděl. Vždycky se podělí o jídlo, které mu máma pošle, a je hezčí než Jace. Tak a řekl jsem to. Nehodlám to vzít zpátky.“

„Vidím, že máš dobrou náladu,“ řekla Catarina. „Tak to jo. Do toho, užij si to. Postarej se o mého oblíbeného studenta.“

„Jasně,“ řekl Simon. „Počkat, a to je kdo?“ Catarina ho mávnutím svým neurčitým džusem poslala pryč. „Ztrať se, Světlomilče.“Všichni ostatní byli nadšení, že jdou na další misi. Simon se na to taky těšil a měl radost i

za George. Ale Simon byl hlavně nadšený proto, že po misi musel být ještě někde jinde.

* * *

Sličný lid byl naposledy viděn na vřesovišti v Devonu. Simon byl lehce vzrušený představou, že se tam přenese Portálem, a doufal, že uvidí červené poštovní schránky a dá si v anglické hospodě ležák.

Místo toho se ukázalo, že vřesoviště je obrovský pás nerovných polí, skal a daleko za nimi i kopců, v dohledu žádné červené poštovní schránky nebo malebné hospůdky. Okamžitě nasedli na koně, které zahlédli díky Zraku a kteří na ně čekali.

Spousta polí, spousta koní. Simon se nebyl jistý, proč se obtěžovali opustit Akademii, protože tohle byl totožný zážitek.

4

První slova, která George řekl, když jeli po planině, byla: „Myslím, že by byl dobrý nápad se rozdělit.“

„Jako v…hororu?“ zeptal se Simon. Julie, Beatriz a Jon mu věnovali podrážděný pohled. Marisolin nejistý výraz ukazoval, že

souhlasila se Simonem, ale neřekla to nahlas, a Simon nechtěl být tím, kdo se vzbouří proti vedení svého přítele. Kdyby se rozdělili, pokryli by větší část vřesoviště. Možná to byl skvělý nápad. Víc vřesoviště! Co by se mohlo pokazit?

„Budu ve dvojici s Jonem,“ řekla Marisol okamžitě se zábleskem v tmavých očích. „Chtěla bych pokračovat v naší konverzaci ze snídaně. Musím mu toho ještě hodně říct na téma videoher.“

„Už nechci slyšet o videohrách, Marisol!“ vyštěkl Jon, Lovec stínů v noční můře přívalu informací civilů.

Marisol se usmála. „Já vím.“Marisol bylo teprve patnáct. Simon si nebyl jistý, jak zjistila, že říkat Jonovi každý detail

o světě civilů bude takový účinný psychologický terorismus. Její zlo během roku jen rostlo a měnilo obraz toho, jak ji Simon znal. Musel ji respektovat.

„A Si a já budeme spolu,“ řekl George jednoduše. „Hm,“ řekl Simon. Ani on, ani George nebyli Lovci stínů, a i když jim Catarina pomohla vidět skrz iluzi,

žádný civil…ehm, ne-lovec stínů…nebyl chráněný před vílími kouzly stejně bezpečně jako jeden z Nephilim. Ale Simon nechtěl zpochybňovat Georgovu autoritu nebo naznačovat, že nechce být jeho partner. Taky měl strach být ve dvojici s Julií a nechat se mlátit do hlavy a obličeje.

„Skvělé,“ dokončil Simon slabě. „Možná se můžeme rozdělit, ale zároveň zůstat…na doslech jeden druhému?“

„Chceš se rozdělit, ale zůstat spolu?“ zeptal se Jon. „Copak nevíš, co ta slova znamenají?“

„Víš, co znamenají slova World of Warcraft?“ zeptala se Marisol hrozivě. „Ano, vím,“ řekl Jon. „Zůstat na téhle cestě společně, ne, to je blbost a já to nechci.“Pobídl koně dopředu napříč vřesovištěm. Marisol ho následovala. Simon zíral na zadní

část Jonovy hlavy a bál se, že zašel příliš daleko. Kromě toho se měli rozdělit. Bylo to v pořádku. George se rozhlédl kolem sebe na zbývající členy týmu a zdálo se, že došel k rozhodnutí.

„Zůstaneme navzájem na doslech, pročešeme vřesoviště a uvidíme, jestli najdeme Sličný lid na některém z míst, kde se podle našich informací skrývají. Jste se mnou, týme?“

„Budu s tebou až do konce, pokud to nebude trvat příliš dlouho! Víš, že jdu na svatbu Helen Blackthornové a Aline Penhallowové,“ řekl Simon.

„Fuj, nenávidím svatby,“ řekl George soucitně. „Musíš si na sebe vzít opičí oblek a celé věky tam vysedávat, zatímco se všichni navzájem tajně nenávidí a bojují spolu kvůli nějakému květinovému aranžmá. A navíc, dudy. Chci říct, že nevím, jak probíhají svatby Lovců stínů. Jsou tam kytky? Dudy?“

„Právě teď nemůžu mluvit,“ řekla Beatriz. „Představuju si Jace Herondala ve smokingu. V mé hlavě vypadá jako krásný špion.“

5

„James Bond,“ přispěl George. „James Blond? Pořád nemám rád opičí obleky. Ale ty nevypadáš, že ti vadí, Si.“

Simon zvedl ruku z otěží, aby na sebe hrdě ukázal, což byl manévr, kvůli kterému by ještě před rokem spadl z koně. „Tahle opice jde jako rande Isabely Lightwoodové.“

Už jen říct ta slova Simona zaplavila pocitem pohody. Jak by se mohlo v takovém nádherném světě něco pokazit?

Rozhlédl se po svém týmu: všichni oblečení ve zbroji s dlouhými rukávy proti zimnímu chladu, postavy v černé, s luky přidělanými na zádech a dechem vytvářejícím bílé mráčky v chladném vzduchu, rychle vedoucí své koně přes vřesoviště na misi za záchranu lidstva. Jeho tři přátelé bok po boku, a Jon a Marisol v dálce. George, tak hrdý na to, že je vedoucí týmu. Marisol, pohrdavé městské dítě, jedoucí na koni s ladnou grácií. Dokonce i Beatriz a Julie, dokonce i Jon, všichni narození jako Lovci stínů, Simonovi teď, když byli na Akademii už druhý rok, připadali trochu jiní. Scarsbury vybrousil jejich schopnosti, Catarina jim přednášela a dokonce i jejich spolužáci z Akademie je změnili. Nyní rodilí Lovci stínů jeli na koni s civily a vykonávali s nimi misi jako jednotný tým, a tzv. spodina s nimi držela krok.

Vřesoviště se jako zelená plocha táhlo do dálky, listy řady stromů po jejich levici se chvěly, jako by stromy v mírném vánku tančily. Slunce bylo bledé a jasné, svítilo jim na hlavy i na černé oblečení. Simon se přistihl, jak s láskou a pýchou myslí na to, že po tom všem vypadají jako skuteční Lovci stínů.

Všiml si, že po tiché vzájemné dohodě Beatriz a Julie přesvědčily své koně, aby zrychlili. Simon zamžoural do dálky, kde stále ještě dokázal rozeznat Jona a Marisol, a pak zamžoural na Beatrizina a Juliina záda. Znovu ucítil bodnutí neklidu.

„Proč všichni vepředu tak uhání?“ zeptal se Simon. „Ehm, ne že bych ti do toho chtěl mluvit, ale, statečný vedoucí týmu, možná bys jim měl nařídit, aby nejeli příliš daleko.“

„Ach, dej jim chvilku,“ řekl George. „Víš, má tě ráda.“„Cože?“ řekl Simon.„Ne že by s tím chtěla něco dělat,“ řekl George. „Nikdo, kdo tě má rád, s tím nebude nic

dělat. Vzhledem k tomu, že nikomu by se nelíbilo, kdyby jim Isabela Lightwoodová usekla hlavu.“

„Ráda?“ zopakoval Simon. „Něco na tom, jak jsi to řekl, naznačuje větší množství lidí. Kdo mě má rád?“

George pokrčil rameny. „Zřejmě jsi typ, který se lidem líbí. Neptej se mě proč. Myslel jsem si, že holkám se líbí břišní svaly.“

„Mohl bych mít břišní svaly,“ řekl mu Simon. „Jednou jsem se pozoroval v zrcadle a myslím, že jsem sem tam nějaký našel. Říkám ti, že všechno to cvičení dělá s mým tělem divy.“

Nebylo to tak, že by si Simon myslel, že je nějaká ohavná zrůda nebo tak něco. Už teď viděl několik démonů, kterým chapadla vycházela z očí, a byl si docela jistý, že se při pohledu na něj lidem nedělalo tak špatně.

Ale on nebyl Jace, ze kterého se holkám točily hlavy kolem vlastní osy, jako kdyby byly posedlé. Nedávalo smysl, že ze všech studentů Akademie by se Beatriz líbil zrovna on.

George obrátil oči v sloup. George vážně nechápal pomalé zdokonalování skutečné fyzické kondice. Nejspíš se už narodil s výstavními břišními svaly. Někteří se s břišními svaly

6

narodili, někteří si břišní svaly vypracovali a někteří – jako Simon – měli břišní svaly díky krutým instruktorům.

„Ano, Si, jsi skutečný vrah.“„Sáhni si na moji paži,“ řekl Simon. „Tvrdá jako skála! Nechci se chlubit, ale všechny

jsou pevné. Vážně pevné.“ „Si,“ řekl George. „Nepotřebuju si sáhnout. Věřím ti, protože to kámoši dělají. A jsem

rád za tvoji tajemnou popularitu u dam, protože takoví kámoši jsou. Ale vážně, dávej si pozor na Jona, protože ti jednoho dne vrazí dýku do zad. Nemá tvůj nedefinovatelný, ale nepopiratelný půvab. Má břišní svaly a myslí si, že má všechny dámy z Akademie jen pro sebe.“

Simon jel dál, poněkud omámený. Myslel si, že Isabelina náklonnost k němu je ohromující a nevysvětlitelná událost, jako

úder blesku. (Úžasný a odvážný blesk, kterým měl to štěstí být zasažen!) Nicméně vzhledem k současným důkazům začínal věřit tomu, že bylo na čase to přehodnotit.

Byl spolehlivě informován, že randil s Maiou, vůdkyní newyorské vlkodlačí smečky, i když měl dojem, že to bylo dost matoucí. Slyšel zvěsti o upíří královně, která by mohla mít zájem. Dokonce se dozvěděl, i když mu to připadalo zvláštní, o krátkém období, kdy spolu on a Clary chodili. A teď ho možná měla ráda i Beatriz.

„Vážně, Georgi, řekni mi pravdu,“ řekl Simon. „Jsem krásný?“ George se rozesmál a jeho kůň udělal v slunečním světle několik kroků zpátky. A Julie zakřičela: „Víly!“ A naznačila směr.Simon se tím směrem podíval a uviděl zahalenou postavu v kapuci s košíkem ovoce přes

ruku, vynořující se jakoby nevinně z mlhy zpoza stromu.„Za ní!“ zařval George a jeho kůň vyrazil za postavou, se Simonem v patách. Marisol, daleko vepředu, vykřikla: „Past!“ a pak vydala výkřik bolesti.Simon se zoufale díval na stromy. Viděl, že víla měla posily. Byli varováni, že Sličný lid

byl následkem Studeného míru ostražitější a zoufalý. Měli lépe poslouchat a mnohem víc přemýšlet. Měli si vytvořit nějaký plán.

Simon, George, Julie, a Beatriz uháněli jako o život, ale byli od ní příliš daleko. Marisol se kymácela v sedle a po paži jí tekla krev: elfí šíp.

„Marisol!“ vykřikl Jon Cartwright. „Marisol, ke mně!“ Nasměrovala koně k tomu jeho. Jon se postavil na svém koni a skočil na jejího, s lukem

už připraveným v ruce a začal do stromů vypouštět šípy, stojící na zádech koně a chránící tak Marisol jako podivný, luky vystřelující akrobat. Simon věděl, že nikdy nebude něčeho takového schopný, leda by přežil Zasvěcení.

Julie a Beatriz obrátily svoje koně ke stromům, odkud střílely skryté víly. „Mají Marisol,“ supěl George. „Stále můžeme ty prodejce ovoce dostat.“ „Ne, Georgi,“ začal Simon, ale George už otočil koně směrem k postavám v kápi, které

teď zmizely za stromem a mlhou. Z místa mezi kmenem a větví stromu vystřelil šíp slunečního svitu, oslňující bílá čára

mezi zahnutým obloukem větví. Simonovi se zdálo, že se mu v očích láme, je čím dál širší a zářivější, jako pěšina z měsíčního svitu na moři. Postava v kápi se vzdalovala, napůl zmizela v záři a Georgův kůň byl jen několik centimetrů od nebezpečí, Georgova ruka sahala po kraji jejího pláště on sám nedbal směru, kterým mířil.

7

„Ne, Georgi!“ vykřikl Simon. „Nevnikneme do země víl!“ Navedl svého koně Georgovi do cesty a donutil ho tak zastavit, ale byl tak odhodlaný ho

zastavit, že nebral ohled na svého koně, nyní vyděšeného, prchajícího a uhánějícího jako o život.

Dokud bílé oslnivé světlo nevyplnilo celé Simonovo zorné pole. Najednou si vzpomněl na pocit, když padal do země víl, promočený až na kost, do jezera plného vody: vzpomněl si, jak k němu byl Jace laskavý, a jak moc to nesnášel, jak si pomyslel: Už mě dál neztrapňuj a jak ho hruď pálila nelibostí.

Teď se řítil do země víl s ržáním vyděšeného koně v uších, oslepený listím a poškrábaný od větví na tváři a na pažích. Snažil se chránit si oči a zjistil, že spadnul na skálu a kosti a že se na něj řítí temnota. Byl by vážně vděčný, kdyby tam byl Jace.

* * *

Simon se probudil v zemi víl. V lebce mu tepalo, jako když se člověk praští do palce kladivem. Doufal, že ho do hlavy nikdo kladivem neudeřil.

Probudil se v mírně se houpající posteli, která ho trochu píchala do tváří. Otevřel oči a zjistil, že ve skutečnosti neleží v posteli, ale uprostřed větviček a mechu, roztroušených po celém povrchu houpajícího se lehátka vyrobeného z dřevěných latěk. Před očima viděl podivné pruhy temnoty, které mu zatemňovaly výhled.

Země víl vypadala skoro jako vřesoviště v Devonu, přesto byla úplně jiná. Mlhy v dálce byly slabě purpurové, jako bouřkové mraky lepící se na zemi, a v mraku uviděl nějaký pohyb, naznačující podivné a hrozivé tvary. Listy na stromech byly zelené, žluté a červené stejně jako stromy ve světě civilů, ale zářily příliš jasně, jako drahokamy, a když se jimi prohnal vítr, Simon dokázal téměř rozeznat slova, jako by si spolu šeptaly. Tady se příroda vyřádila a experimentovala s magií a podivností.

A Simon si uvědomil, že je v kleci. Velké dřevěné kleci. Pruhy tmy v jeho zorném polibyly mříže klece.

To, co ho nejvíc pobouřilo, bylo to, jak povědomé mu to připadalo. Vzpomněl si, že ho takhle věznili už dřív. Víc než jednou.

„Lovci stínů, upíři a teď i víly, všichni mě touží hodit do vězení,“ řekl Simon nahlas. „Proč jsem zrovna já byl tak moc nedočkavý získat zpátky všechny tyhle vzpomínky? Proč se to vždycky děje mně? Proč já vůl vždycky skončím v kleci?“

Jeho vlastní hlas mu způsoboval bodavou bolest hlavy. „Teď jsi v mojí kleci,“ řekl hlas. Simon se rychle posadil, i když mu z toho pohybu zlostně pulzovalo v lebce, a celá země

víl se s ním divoce zatočila. Na druhé straně klece spatřil postavu oděnou v kápi a plášti, tu, kterou se George snažil tak zoufale chytit na vřesovišti. Simon namáhavě polknul. Nedokázal zahlédnout tvář skrytou pod kápí.

Vzduchem se prohnal vír, jako stín ženoucí se přes slunce. Novou říši víl tvořila jasně modrá obloha, listí a lesní půda křupající pod jeho bosýma nohama. Sluneční světlo zalévalo jeho světlé vlasy jasnou září a v ruce se mu třpytil dlouhý nůž.

Víla v kápi a plášti si sundala kapuci a sklonila hlavu v náhlém projevu úcty. Bez kápě Simon viděl, že měl velké, nafialovělé uši, jako kdyby měl po obou stranách obličeje

8

přilepený lilek, a kolem jeho lilkovitých uší se jako mrak vlnily chomáče dlouhých bílých vlasů.

„Co se stalo a proč jsi zasáhl do práce svých nadřízených, Hefeydde? Kůň ze světa civilů vběhl na stezku Divokého honu,“ řekla nová víla. „Doufám, že ten kůň pro tebe neměl moc velký emocionální význam, protože na něm teď hodují psi.“

Simonovi pro toho ubohého koně krvácelo srdce. Uvažoval, jestli se i on stane žrádlem pro psy.

„Je mi líto, že jsem narušil Divoký hon,“ řekla zahalená víla a sklonila svou bílou hlavu ještě níž.

„To by mělo být,“ odpověděla víla z Divokého honu. „Ti, kteří Divokému honu zkřížili cestu, toho budou navždy litovat.“

„Je to Lovec stínů,“ pokračoval druhý úzkostlivě. „Nebo alespoň jedno z dětí, u kterého doufají, že se změní. Číhali na mě v říši civilů a tenhle mě pronásledoval i do země víl, takže je mojí oprávněnou kořistí. Nechtěl jsem narušit Divoký hon a nenesu žádnou vinu!“

Simon cítil, že to bylo nepřesné a urážlivé shrnutí situace. „Je to tak? Ale no tak, mám dobrou náladu,“ řekla víla z Divokého honu. „Dej mi svou

lítost a slova i se svým zajatcem – jak víš, mám tak trochu zálibu v Lovcích stínů a já za to mému pánovi Gwynovi nepřivezu tvůj jazyk.“

„Nikdy bychom nemohli udělat férovější dohodu,“ řekla zahalená víla spěšně a utekla, jako by se bála, že si to víla z Divokého honu může rozmyslet, málem zakopla o vlastní plášť.

Pokud šlo o Simona, ten uvažoval o tom, že tohle byl únik z vílí pánvičky do vílího ohně. Nová víla vypadala jako šestnáctiletý kluk, ne o moc starší než Marisol a mladší než

Simon, ale Simon věděl, že vzhled víl není ukazatelem jejich věku. Měl každé oko jinak zbarvené, jedno jantarové jako perly nacházející se v temném srdci stromů, a druhé jasně modro-zelené jako mořské mělčiny, když ji prozáří sluneční paprsky. Rozčilující kontrast jeho očí a světlo země víl, nazelenalé a pronikající uličnicky šeptajícími listy a dotčené falešným zlatem dodávalo jeho úzké, špinavé tváři zlověstný výraz.

Vypadal jako hrozba. A blížil se. „Co ode mě víla Divokého honu chce?“ zaskřehotal Simon.„Nejsem víla,“ řekl chlapec s děsivýma očima, špičatýma ušima a s listy v rozcuchaných

vlasech. „Jsem Mark Blackthorn z losangeleského Institutu. Nezáleží na tom, co říkají nebo co mi dělají. Pořád si pamatuju, kdo jsem. Jsem Mark Blackthorn.“

Díval se na Simona s divokým hladem v jeho hubené tváři. Jeho tenké prsty sevřely tyče klece.

„Přišel jsi mě zachránit?“ zeptal se. „Konečně si pro mě Lovci stínů přišli?“

* * *

Ale ne. Tohle je bratr Helen Blackthornové, který byl stejně jako ona poloviční víla, který věřil, že jeho rodina je mrtvá, kterého unesl Divoký hon a nevrátil ho. To bylo vážně trapné.

Bylo to ještě horší. Bylo to příšerné. „Ne,“ řekl Simon, protože naděje se zdála jako ta nejkrutější rána, kterou mohl Marku

Blakthornovi zasadit. „Je to prostě tak, jak řekla ta druhá víla. Dostal jsem se sem náhodou a byl jsem zajat. Jsem Simon Lewis. Já…znám tvoje jméno a vím, co se ti stalo. Je mi to líto.“

9

„Víš, kdy pro mě Lovci stínů přijdou?“ zeptal se Mark se srdcervoucí dychtivostí. „Já-poslal jsem jim během války zprávu. Chápu, že Studený mír musí veškeré jednání s vílami ztěžovat, ale musí vědět, že jsem loajální a že bych pro ně mohl být cenný. Musí přijít, ale jsou to…jsou to už celé týdny. Řekni mi, kdy přijdou?“

Simon na Marka zíral, vyschlo mu v hrdle. Od doby, kdy ho tu Lovci stínů opustili, neuběhly týdny. Uběhl už rok a něco.

„Nepřijdou,“ zašeptal. „Nebyl jsem tam, ale moji přátelé ano. Řekli mi, co se stalo. Spolek hlasoval. Lovci stínů tě nechtějí získat zpátky.“

„Ach,“ řekl Mark, jediný tichý zvuk, který byl Simonovi povědomý. Byl to zvuk, který zvířata vydávají, když umírají.

Odvrátil se od Simona, záda se mu prohnula v záchvatu bolesti, která se zdála být fyzická. Simon na jeho holých, štíhlých pažích viděl staré rány bičem. I když mu Simon nemohl vidět do tváře, Mark si ji na chvíli zakryl rukama, jako kdyby ani nemohl snést pohledna zemi víl.

Pak se otočil a vyštěkl: „A co děti?“ „Cože?“ zeptal se bezvýrazně Simon. „Helen, Julian, Livia, Tiberius, Drusilla, Octavian. A Emma,“ řekl Mark. „Vidíš?

Nezapomněl jsem. Každou noc, bez ohledu na to, co se během dne stalo, bez ohledu na to,jestli jsem potrhaný a zakrvácený nebo tak k smrti unavený, že si přeju umřít, dívám se na hvězdy a dávám každé hvězdě bratrovo jméno nebo sestřinu tvář. Neusnu, dokud si nevybavím jména jich všech. Hvězdy vyhasnou dřív, než si vzpomenu.“

Markova rodina, Blackthornovi. Všichni byli mladší než Mark, až na Helen; Simon tověděl. A Emma Carstairsová žila s mladšími dětmi Blackthornovými v losangeleském Institutu, malá holčička s blond vlasy, která ve válce osiřela a která často psala Clary.

Simon si toho o nich přál vědět víc. Clary mu o Emmě vyprávěla. Magnus mu letos v létě, několikrát, vášnivě vyprávěl o Studeném míru a Blackthornovi uváděl jako příklad hrůzy, jak se rozhodnutí Spolku potrestat víly podepsalo na téhle části vílí krve. SimonMagnuse vyslechl a Blackthornovi politoval, ale připadalo mu to jen jako další tragédie války: něco hrozného, ale vzdáleného, a nakonec lehce zapomenutelného. Simon cítil, že si musí vzpomenout na tolik věcí. Chtěl jít na Akademii a stát se Lovcem stínů, dozvědět se víc o vlastním životě a vzpomenout si na všechno, co ztratil, stát se někým silnějším a lepším.

Až na to, že člověk se nestane někým silnějším a lepším jen tím, že o sobě bude přemýšlet.

Nevěděl, co Markovi v zemi víl dělali, čím způsobovali, že mu jeho rodina prokluzovala mezi prsty.

„Helen se má dobře,“ řekl rozpačitě. „Nedávno jsem ji viděl. Přišla a přednášela na Akademii. Je mi to líto. Démon mi vzal – spoustu vzpomínek, není to tak dávno. Vím, jaké to je, nedokázat si vzpomenout.“

„Šťastný je ten, kdo zná jméno svého srdce. Oni jsou ti, jejichž srdce se nikdy skutečně neztratí. Jejich jméno je vždy dovede domů,“ řekl Mark téměř zpěvavým hlasem. „Pamatuješ si jméno svého srdce, Simone Lewisi?“

„Myslím, že ano,“ zašeptal Simon. „Jak se mají?“ zeptal se Mark tichým, vyčerpaným hlasem. Zněl tak strašně unaveně.

10

„Helen se bude vdávat,“ vyslovil Simon. To byla jediná dobrá věc, o které cítil, že Markovi musí říct. „Bere si Aline Penhallowovou. Myslím, že – opravdu se milují.“

Málem řekl, že se chystá na jejich svatbu, ale to mu připadalo kruté. Mark nemohljít na svatbu své vlastní sestry. Nebyl pozvaný. Dokonce mu to nikdo ani neřekl.

Mark nevypadal naštvaně nebo ublíženě. Usmál se, něžně jako dítě, kterému rodiče vypráví pohádku na dobrou noc, a opřel si tvář o mříže Simonovy klece.

„Sladká Helen,“ řekl. „Můj otec nám často vyprávěl příběhy o Trojské Heleně. Narodila se z vejce a byla nejkrásnější ženou na světě. Narodit se z vejce je pro lidi dost neobvyklé.“

„Slyšel jsem o tom,“ řekl Simon. „Měla v lásce hroznou smůlu,“ pokračoval Mark. „Krása může být taková. Kráse se nedá

věřit. Krása ti může proklouznout mezi prsty jako voda a pálit na jazyku jako jed. Krása může být zářící zeď, která tě drží od všech, které miluješ.“

„Hm,“ řekl Simon. „Rozhodně.“ „Jsem rád, že moje krásná Helen bude šťastnější než poslední krásná Helena,“ řekl Mark.

„Jsem rád, že dostala krásu za krásu, lásku za lásku, a ne jen falešnou minci. Řekni jí, že jí bratr Mark posílá na její svatební den své blahopřání.“

„Pokud se tam dostanu, udělám to.“„Aline jí navíc dokáže pomoct s dětmi,“ řekl Mark.Věnoval Simonovi jen pramálo pozornosti, jeho tvář stále nesla ten zasněný výraz, jako

kdyby poslouchal příběh nebo si přehrával nějakou vzpomínku. Simon se bál, že příběhy a vzpomínky se pro Marka Blackthorna stávají pomalu tím samým: vytoužené, krásné a neskutečné.

„Tiberius vyžaduje zvláštní pozornost,“ pokračoval Mark. „Vzpomínám si, jak o tom mí rodiče mluvili.“ Rty se mu zkroutily. „Mám na mysli svého otce a ženu, která mi každý večer zpívala před spaním, i když jsem nebyl její krve, Lovec stínů. Už si ani nedokážu vybavit mou matku. Písně nejsou krev. Krev je všechno, na čem záleží jak Lovcům stínů, tak i vílám. Písně jsou důležité jen pro mě.“

Krev je všechno, na čem Lovcům stínů záleží. Simon si nedokázal vzpomenout na kontext, ale pamatoval si neustále omílanou frázi, od

lidí, které nyní miloval, ale tehdy je nesnášel. Civil, civil, civil. A později, upír. Podsvěťan.Vzpomínal si, že první vězení, ve kterém kdy byl, bylo právě vězení Lovců stínů. Přál si, aby to mohl říct Marku Blackthornovi, ale cokoli by mu řekl, by bylo špatně. „Je mi to líto,“ řekl.Omlouval se za to, že ho neposlouchá, a za to, že se víc nestará. Myslel si, že je na

Akademii jakýmsi hlasem rozumu, a neuvědomil si, jak samolibým se stal, jak jednoduché je poslouchat své přátele posmívat se lidem, kteří ho neměli rádi, a odehnat je tím.

Přál si vědět, jak mu něco z toho říct, ale pochyboval, že by to Marka zajímalo. „Jestli je ti to líto, tak mluv,“ řekl Mark. „Jak se má Tiberius? Není s ním nic špatně, jen

je jiný, a Spolek nenávidí všechno, co je jiné. Budou se ho snažit potrestat za to, kým je. Potrestali by i hvězdu za to, že hoří. Můj otec vždycky stál mezi ním a naším krutým světem, ale otec je pryč a já jsem taky odešel. Mohl bych stejně tak dobře být mrtvý, kdybych tím mohl mým sestrám a bratrům přinést štěstí. Livvy by kvůli Tibovi klidně chodila i přes žhavé uhlíky a syčící hady, ale je to ještě dítě, stejně jako on. Nemůže pro něj dělat všechno a být pro něj vším. Má Helen s Tiberiem potíže? Je Tiberius šťastný?“

11

„Nevím,“ řekl Simon bezmocně. „Myslím si, že ano.“ Věděl jen, že existovala parta Blackthornovic dětí: anonymní, bezejmenné oběti války.„A je tu Tavvy,“ řekl Mark. Jeho hlas sílil, jak mluvil dál, a používal pro své bratry a

sestry přezdívky, spíš než jejich plná jména, která se snažil tak namáhavě pamatovat. Simon předpokládal, že Mark obvykle ani nemá dovoleno mluvit o svém smrtelném životě nebo své Nephilimské rodině. Nechtěl přemýšlet o tom, co mohl Divoký hon Markovi dělat.

„Je tak malý,“ řekl Mark. „Nebude si tátu pamatovat, ani má- ani jeho mámu. Je tak malinký. V den, kdy se narodil, mi dovolili podržet si ho, a jeho hlava se mi vešla do dlaně. Pořád v ní cítím její váhu, dokonce i když už nedokážu uchopit jeho jméno. Držel jsem ho a věděl jsem, že mu musím podepřít hlavičku: že ho musím podporovat a chránit. Navždy.Ach, ale věčnost ve smrtelném světě trvá tak krátce. Nebude si mě vůbec pamatovat. Možná že i Drusilla na mě zapomene.“ Mark zavrtěl hlavou. „I když to si nemyslím. Dru se všechno učí zpaměti, a má to nejsladší srdce z nás všech. Doufám, že její vzpomínky na mě zůstanou sladké.“

Clary Simonovi musela říct jména všech Blackthonovic dětí a vyprávět mu i trochu o tom, jak se každý z nich má. Určitě při jejím vyprávění musely padnout nějaké střípky informací, které Simon vyřadil jako zbytečné a které by pro Marka byly víc než poklad.

Simon na něj bezmocně zíral.„Jen mi řekni, jestli Aline pomáhá s těmi mladšími,“ řekl Mark ostřeji. „Helen nemůže

všechno dělat sama a Julian ji nedokáže se vším pomoct!“ Jeho hlas znovu zněžněl. „Julian,“ řekl. „Jules. Můj umělec, můj snílek. Drž ho na světle a bude zářit tuctem různých barev. Všechno, o co se stará, je jeho umění a jeho Emma. Samozřejmě že se bude snažit Helen pomáhat, ale je ještě tak mladý. Všichni jsou tak mladí a tak ztracení. Vím, co říkám, Lovče stínů. V zemi pod kopcem lovíme citlivá a mladá srdce. A s námi nikdy nezestárnou. Nikdy nedostanou šanci.“

„Ach, Marku Blackthorne, co ti to dělají,“ zašeptal Simon. Nedokázal zabránit tomu, aby v jeho hlase nezazněl soucit, a viděl, jak se to Marka dotklo: jak se mu pomalu po bledých tvářích rozlil ruměnec, jak zvedl bradu a držel ji vysoko.

Mark pak řekl: „Nic, co bych nedokázal snést.“Simon byl zticha. Nepamatoval si všechno, ale vzpomínal si, jak moc se změnil. Lidé

toho dokázali snést hodně, ale Simon nevěděl, jak moc původního v toho ve vás zůstalo, když vás svět pokroutil do úplně jiné podoby.

„Vzpomínám si na tebe,“ řekl Mark náhle. „Potkali jsme se, když jsi byl na cestě do pekla. Tehdy jsi nebyl člověk.“

„Ne,“ řekl Simon rozpačitě. „Z tý doby si toho moc nepamatuju.“ „Byl tam s tebou kluk,“ pokračoval Mark. „Vlasy jako svatozář a oči jako pekelný oheň,

Nephilim mezi Nephilimy. Slyšel jsem o něm příběhy. Já – obdivoval jsem ho. Vtiskl mi do ruky čarodějné světlo a to znamenalo – znamenalo to pro mě hodně. Tehdy.“

Simon si nedokázal vzpomenout, ale věděl, kdo to musel být. „Jace.“Mark téměř nepřítomně přikývl.„Řekl mi: ´Ukaž jim, co jsou Lovci stínů zač. Ukaž jim, že se nebojíš.´ Myslel jsem si, že

jim to ukazuju, Sličnému lidu i Lovcům stínů. Nedokázal jsem udělat to, o co mě žádal. Bál jsem se, ale nakonec jsem nedovolil tomu strachu, aby mě zastavil. Poslal jsem Lovcům stínů

12

zprávu a řekl jim, že je Sličný lid zradil a spojil se s jejich nepřítelem. Ujistil jsem se, že to vědí a ochrání Skleněné město. Varoval jsem je a Lovci mě za to mohli zabít, ale myslel jsem si, že jestli umřu, aspoň umřu s vědomím, že moji bratři a sestry jsou v bezpečí a že všichni budou vědět, že jsem skutečný Lovec stínů.“

„Dokázal jsi to,“ řekl Simon. „Poslal jsi jim zprávu. Idris byl chráněný, a tvoji bratři a sestry zůstali v bezpečí.“

„Což ze mě dělá hrdinu,“ zamumlal Mark. „Ukázal jsem svou loajalitu. A Lovci stínůmě tady stejně nechali shnít.“

Jeho tvář se zkroutila. V hlubinách Simonova srdce se strach splétal s lítostí. „Snažil jsem se být Lovec stínů, dokonce i v hlubinách země víl, a co jsem z toho měl?

´Ukaž jim, co jsou Lovci stínů zač!´ Co jsou Lovci stínů zač, pokud opustí své vlastní, pokud zahodí dětské srdce jako odpadky u cesty? Řekni mi, Simone Lewisi, jestli jsou Lovci stínů takoví, tak proč bych měl chtít být jedním z nich?“

„Protože ne všichni jsou takoví,“ řekl Simon. „A jaké jsou víly? Slyším, jak teď Lovci stínů říkají, že jsou všichni zlí, sotva víc než

démoni poslaní na zem, aby působili jen zlo a problémy.“ Mark se usmál a v tom úsměvu bylo něco divokého a vílího, jako když sluneční světlo září skrz pavučinu. „A my působíme neplechy s láskou, Simone Lewisi, a někdy i zlomyslnosti. Ale není to tak špatné, osedlat si vítr, běhat po vlnách a tančit na horách, a to je všechno, co mi zůstalo. Aspoň Divoký hon mě chce. Možná bych měl Lovcům stínů ukázat, co jsou víly zač.“

„Možná,“ řekl Simon. „Na obou stranách je víc než jen to nejhorší.“ Mark se usmál, lehce hrozivým úsměvem. „Kam zmizelo to nejlepší? Snažím se

vzpomenout si na příběhy mého otce, o Jonathanovi Lovci stínů, o všech zlatých hrdinech, kteří sloužili jako štíty lidstva. Ale můj otec je mrtvý. Jeho hlas odvane severní vítr, a Zákon, který tak uctíval, je jen něčím, co dítě píše do písku. Smějeme se a dokazujeme si, že nikdo by neměl být tak hloupý, aby si myslel, že vydrží. Vše, co je dobré a pravdivé, je ztracené.“

Simon si nikdy nemyslel, že na jeho ztrátě paměti bylo něco dobrého. Teď ho napadlo, že mu bylo prokázáno malé neúmyslné milosrdenství. O všechny vzpomínky přišel najednou.

Zatímco Markovy vzpomínky byly cupovány a opotřebovány, plížily se od něj jedna po druhé, v chladné temnotě pod kopcem, kde nic dobrého nevydrží.

„Přál bych si vzpomenout,“ řekl Simon, „na to, kdy jsme se poprvé setkali.“„Nebyl jsi člověk,“ řekl Mark hořce. „Ale teď jím jsi. A stejně vypadáš jako Lovec stínů

víc než já.“ Simon otevřel pusu, ale všechna slova mu připadala nedostatečná. Nevěděl, co na to říct:

Byla to pravda, všechno, co Mark řekl, byla pravda. Když poprvé Marka uviděl, pomyslel si víla, a instinktivně se cítil nesvůj. Akademie Lovců stínů se na něm musela podepsat víc, než si myslel.

I prostředí, ve kterém Mark žil, ho změnilo, změnilo ho již téměř k nepoznání. Bylo na něm něco strašidelného, co šlo nad rámec změny těla a jemně zašpičatělých uší víly. I Helen byla vším tímhle obdařená, ale přesto se pohybovala jako bojovník, stála rovně jako Lovec stínů, mluvila stejně, jak mluvil Spolek a lidé z Institutů. Mark mluvil jako básník a pohyboval se jako tanečník. Simon přemýšlel, jestli by Mark, pokud by našel cestu zpátky, dokázal zapadnout zpátky do světa Lovců stínů.

Přemýšlel, jestli by Mark zapomněl, jak lhát.

13

„Co si myslíš, že jsem, učni Lovce stínů,“ zeptal se Mark. „Co si myslíš, že mám dělat?“ „Ukaž jim, co je Mark Blackthorn zač,“ řekl Simon. „Všem to ukaž.“ „Helen, Julian, Livie, Tiberius, Drusilla, Octavian. A Emma,“ zašeptal Mark tiše a uctivě,

hlasem, který si Simon pamatoval ze synagogy, hlasem matky oslovující své děti, ze všech chvil a míst, kdy slyšel lidi mluvit o tom, co je pro ně nejposvátnější. „Mí bratři a sestry jsou Lovci stínů, a v jejich jménu ti pomůžu. To slibuju.“

Otočil se a zavolal: „Hefeydde!“ Hefeydd s fialovýma ušima se přikradl zpátky, vystoupil zpoza stromů. „Tenhle Lovec

stínů je můj příbuzný,“ řekl Mark s jistými obtížemi. „Odvažuješ se tvrdit, že máš nárok na příbuzného Divokého honu?“

Tohle bylo směšné. Simon ještě ani nebyl Lovec stínů. Hefeydd by tomu nikdy neuvěřil – jenže tohle byl Mark, jak si Simon uvědomil. Podle všeho víla a to víla, které by se měli ostatní bát. Dokonce ani Simon nevěděl, jestli může lhát.

„Samozřejmě že na tom netrvám,“ řekl Hefeydd a uklonil se. „To je-“ Simon sledoval oblohu. Ani si neuvědomil, že to dělá, že zkoumá oblohu, a náhle si

uvědomil, že z ní někdo padá. Teď, když se Simon díval pořádně, dokázal jasněji vidět, co se děje: z oblohy nikdo

nepadal, nýbrž divoký nebeský kůň vyrazil k zemi a nechal sesednout jezdce. Kůň byl bílý, jako kdyby oblaka nebo mlha získala hrdý a zářící tvar, a jezdec, který se řítil k zemi, byl oděn ve stejně oslňující bílé. Měl kobaltově modré vlasy, tmavá večerní modř předtím, než se změní v černou noc, a jedno leskle černé a jedno leskle stříbrné oko.

„Princ,“ zašeptal Hefeydd.„Marku z Lovu,“ řekla nová víla. „Gwyn tě poslal, abys zjistil, proč byl Lov narušen.

Nepředpokládal, že sám budeš Lov zdržovat o rok a den. Utíkáš?“Za tou otázkou byly skryté emoce, i když Simon nedokázal říct, jestli to bylo podezření

nebo něco jiného. Poznal, že ta otázka byla možná vážnější, než sám tazatel zamýšlel. Mark ukázal na sebe. „Ne, Kierane. Jak vidíš. Hefeydd sám chytil Lovce stínů, tak jsem

byl trochu zvědavý.“ „Proč?“ zeptal se Kieran. „Nephilim máš už za sebou, a ohlížení se zpátky nezpůsobuje

nic jiného než prolomení kouzel a zbytečnou bolest. Dívej se dopředu, na divoký vítr a Lov. A na má záda, protože jsem rád v každém lovu před tebou.“

Mark se usmál tak, jak se smějete s člověkem, se kterým se rádi škádlíte. „Vzpomínám si na několik lovů, ve kterých to tak nebylo. Ale chápu, že doufáš, že v budoucnosti budeš mít větší štěstí, zatímco já se spoléhám na svoje dovednosti.“

Kieran se rozesmál. Simon ucítil naději – jestli je tahle víla Markův přítel, je záchranná mise stále možná. Nevědomky se blížil k Markovi, rukou sevřel jednu z mříží jeho klece. Kieranův pohled se přesunul a na okamžik na Simona zíraly dvě dokonale chladné oči: žraločí černé oči, jako střep zrcadla.

Simon věděl, s naprostou jistotou sahající až do morku kostí a bez ponětí proč, že Kieran neměl rád Lovce stínů a nepřál Simonovi nic dobrého.

„Nech Hefeyddovi jeho hračku,“ řekl Kieran. „A pojď už.“ „Řekl mi něco zajímavého,“ informoval Mark Kierana křehkým hlasem. „Řekl mi, že

Spolek odhlasoval, že pro mě nepřijdou. Mí lidé, lidé, mezi kterými jsem vyrůstal, učil se a věřil jim, souhlasili s tím, že mě opustí. Věřil bys tomu?“

14

„A tebe to překvapuje? Jeho druh měl vždycky stejně tak rád krutost jako spravedlnost. Jeho druh už s tebou nemá pranic společného,“ řekl Kieran laskavým a vemlouvavým hlasem a položil Markovi ruku na krk. „Ty jsi Mark z Divokého honu. Jezdíš na větru, stovky závratných mil nad nimi všemi. Už ti nikdy znovu neublíží, leda bys je nechal. Nedovol jim to. Odejdi.“

Mark zaváhal, a Simon se sám přistihl, že je na pochybách. Kieran měl konec konců pravdu. Mark Blackthorn už Lovcům stínů nic nedlužil.

„Marku,“ řekl Kieran s náznakem oceli v hlase. „Víš, že v Lovu jsou někteří, kteří využijí každou záminku, aby tě mohli potrestat.“

Simon nedokázal říct, jestli Kieranova slova byla varováním nebo hrozbou. Markovi přelétl po tváři úsměv, stejně temný jako stín. „Líp než ty,“ řekl. „Ale děkuju za

tvoji péči. Půjdu s tebou a sám to Gwynovi vysvětlím.“ Otočil se, aby se podíval na Simona, a jeho dvojbarevné oči byly nečitelné, vodní hladina a bronz. „Vrátím se. Neubližuj mu,“ řekl Hefeyddovi. „A dej mu vodu.“

Kývl na Hefeydda, aby zdůraznil svá slova, a kývl i na Simona. Simon přikývl na oplátku.

Kieran, kterého Hefeydd nazval princem, Marka nepouštěl a otočil ho od Simona. Pošeptal Markovi něco, co Simon neslyšel, a Simon opět nedokázal říct, jestli to těsné uchopení Kieranovy ruky byla náklonnost, úzkost, nebo přání uvěznit.

Simon nepochyboval, že když Kieran docílí svého, Mark se už nevrátí.Mark zahvízdal a Kieran vydal ten samý zvuk. Na větru se, jako stín a mrak, snesli tmavý

a světlý kůň, aby vyzvedli své jezdce. Mark vyskočil do vzduchu a zmizel v záblesku temnoty, s výkřikem radosti a výzvy.

Hefeydd se zasmál, tiše se plížící podrostem.„Ach, s radostí ti dám vodu,“ řekl a přišel s hrnkem vyrobeným z kůry, naplněným až po

okraj vodou, která jakoby zářila. Simon se natáhl přes mříže a přijal pití, ale neobratně s ním zápolil, takže polovinu vody

rozlil. Hefeydd zaklel a chytil hrnek, podržel ho Simonovi u pusy a na rtech se mu objevil temný, povzbudivý úsměv.

„Ještě ti tam trocha zbyla,“ zašeptal. „Můžeš pít. Pij.“ Až na to, že Simon se na Akademii něco naučil. Neměl v úmyslu přijmout od víl jídlo ani

pití, a byl si jistý, že Mark by to po něm nechtěl. Mark pokývl hlavou ke klíči visícímu z jednoho z dlouhých rukávů Hefeyddova pláště.

Simon předstíral, že pije, a Hefeydd se usmál. Vsunul klíč do své zbroje, a když Hefeydd odklusal, čekal a počítal minuty, než si byl jistý, že je čistý vzduch. Prostrčil ruku skrz mříže, vsunul klíč do zámku a otočil jím, dvířka klece se pomalu otevřela.

Pak uslyšel zvuk, a ztuhl. Vyšla z šeptajících zelených stromů, v červeném sametovém saku a dlouhých černých

krajkových šatech, které jí kolem kolen vytvářely průhlednou pavučinu, v zimních botácha červených rukavicích, o kterých si Simon myslel, že si je možná pamatuje, půvabná jako gazela a odhodlaná jako tygr, Isabela Lightwoodová.

* * *

15

„Simone!“ zvolala. „Co si myslíš, že děláš?“ Simon ji hltal očima, byla úžasnější než voda z jakékoli země. Přišla si pro něj. Ostatní museli prchnout zpátky do Akademie a říct, že se Simon ztratil v zemi víl, a Isabela sem vtrhla, aby ho našla. Jako první, sama, když vypadala, že se chystala jít na svatbu. Ale byla to Isabela, vždy připravená k boji a obraně.

Simon si vzpomněl, jak nepříjemně se cítil, když ho minulý rok zachránila před upírem. Právě teď si nedokázal představit proč.

Znal ji teď líp, pomyslel si, znovu ji znal skrz na skrz a věděl, proč vždycky přijde. „Ehm, unikal jsem ze svého strašného zajetí,“ řekl Simon. Potom udělal krok zpátky od

dvířek klece, setkal se s Isabelinýma očima a zazubil se. „Ale, víš…neudělám to, jestli to nechceš.“

Isabeliny oči, které byly přísné starostmi a účelem, se náhle třpytily jako zrcadla. „Co to říkáš, Simone?“Simon rozpřáhl ruce. „Jen říkám, že pokud jsi prošla celou cestu až sem, abys mě

zachránila, nechci vypadat nevděčně.“ „Ach, opravdu?“ „Opravdu, jsem vděčný typ,“ řekl Simon pevně. „Takže tady mě máš, pokorně čekajícího

na záchranu. Doufám, že svoji cestu vážně vnímáš jako záchrannou misi.“ „Myslím, že bych se mohla nechat přesvědčit,“ řekla Isabela. „Dej mi nějakou motivaci.“„Ale prosím tě,“ řekl Simon. „Strádal jsem ve vězení a modlil se, aby sem vtrhl někdo

statečný, silný a zatraceně sexy a zachránil mě. Zachraň mě!“„Statečný, silný a zatraceně sexy? Nežádáš toho málo, Lewisi.“ „To, co potřebuju,“ řekl Simon s rostoucím přesvědčením. „Potřebuju hrdinu. Ve

skutečnosti jsem doufal, že ten hrdina přijde ještě před rozedněním. A musí být skutečná amusí to být brzy – protože jsem byla unesen zlými vílami – a musí být větší než život.“

Isabela vypadala větší než život, jako holka na velké obrazovce s leskem na rty třpytícím se jako světlo hvězd a s hudbou doprovázející každé zašustění jejích vlasů.

Otevřela dvířka klece a vstoupila dovnitř, pod botami jí praskaly větvičky, přešla přes klec a objala Simona kolem krku. Simon si přitáhl její obličej a políbil ji na rty. Užíval si chuť jejích rubínových rtů, dotyk jejího vysokého, silného, krásného těla proti tomu jeho. Isabelin polibek byl jako bohaté víno určené jen jemu samotnému, jako nabízená výzva a dodržený slib.

Cítil pod svými rty její úsměv. „Proč, pane Montgomery,“ zamumlala Isabela. „Už je to tak dávno. Bála jsem se, že tě už

nikdy neuvidím.“ Simon si přál, aby byl ráno statečný a dal si v Akademii sprchu. Copak záleží na

nějakých mrtvých krysách, tváří v tvář pravé lásce?V uších mu hučela krev, ale přesto zaslechl tiché zavrzání: dveře klece se znovu zavřely. Simon a Isabela se od sebe prudce odtáhli. Isabela vypadala připravená ke skoku, jako

tygr v krajkách. Hefeydd nevypadal nijak zvlášť ustaraně.„Dva Lovci stínů za cenu jednoho, a nový pták pro mou klec,“ řekl Hefeydd. „A takový

krásný pták.“„Myslíš si, že tvoje klec dokáže udržet tohohle ptáčka?“ zeptala se Isabela. „O tom si

nech jen zdát. Dostala jsem se dovnitř a dostanu se i ven.“

16

„Ne bez tvojí stély a tvého pytle triků,“ řekl Hefeydd. „Hoď je všechny přes mříže klece, nebo toho tvého miláčka postřelím elfím šípem a ty se budeš dívat na to, jak ti umírá přímo před očima.“

Isabela se podívala na Simona a s kamennou tváří si začala odepínat zbraně a strkat je skrz mříže. Simon si byl nyní, možná trochu znepokojivě, vědom umístění spousty Isabeliných zbraní a všiml si, že vynechala nůž na vnitřní straně její levé boty. Jo, a dlouhý nůž v pochvě na zádech.

Isabela měla spoustu, spoustu nožů.„Nebude to trvat zas tak dlouho, než budeš potřebovat vodu, abys přežil, pěkný ptáčku,“

řekl Hefeydd. „Můžu počkat.“Zamihotal se, až úplně zmizel. Isabela se zhroutila na dno klece, jako by jí někdo ustřihl

vodící provázky. Simon na ni zíral s hrůzou. „Isabelo-“„Jsem tak strašně ponížená,“ řekla Isabela s obličejem v dlaních. „Ani jsem ho neslyšela

přicházet. Přinesla jsem na jméno Lightwoodových hanbu. Absolutní hanbu. Totální, naprosté ponížení.“

„Jsem opravdu polichocen, jestli to pomůže.“„Nechala jsem se rozptýlit muchlováním s klukem a pak zamknout skřítkem,“ naříkala

Isabela. „Ty to nechápeš! Nepamatuješ si to, ale nikdy jsem taková nebyla, ne před tebou. Žádný kluk pro mě nikdy nic neznamenal. Měla jsem svoji vyrovnanost. Měla jsem účel. Nikdy jsem se nenechala hloupě chytit, protože jsem nikdy nebyla hloupá. Byla jsem čistá bojovná síla v prsatějším vydání. Nikdo nedokázal rozbít můj naprostý lovecký ledový klid. Byla jsem v pohodě, než jsem potkala tebe! A teď trávím čas honěním se za klukem s démonskou amnézií a ztratila jsem hlavu na nepřátelském území! Teď jsem pitomec.“

Simon se natáhl pro jednu z Isabeliných rukou a po chvíli mu ji Isabela dovolila odtáhnout od svého obličeje a propletla si s ním prsty. „Možná jsme oba pitomci, ale aspoň jsme tu spolu.“

„Ty jsi určitě pitomec,“ vyštěkla Isabela. „Nezapomeň, že jsi pořád civil.“ „Jak bych na to mohl zapomenout?“„Nenapadlo tě někdy, že bych mohla být víla se silnou iluzí, poslaná, abych tě

oklamala?“ Pamatuješ si jméno svého srdce? „Ne,“ řekl Simon. „Jsem pitomec, ale ne zas až tak velkej. Nepamatuju si z naší minulosti

všechno, ale pamatuju si toho dost. Ještě o tobě nevím všechno, ale teď máme další šanci, a i tak toho o tobě vím dost. Poznám tě, když tě vidím, Isabelo.“

Isabela se na něj dlouhou chvíli dívala a pak se usmála svým krásným vzdorovitým úsměvem.

„My dva pitomci jdeme na svatbu,“ řekla. „Doufám, že sis všiml, že jsem ho nechala myslet si, že jsem klec otevřela násilím. Samozřejmě jsem si zajistila klíč ještě předtím, než jsem vůbec vlezla do klece.“ Vytáhla klíč z přední části šatů a zvedla ho, takže se zatřpytil ve světle země víl. „Možná jsem pitomec, ale nejsem idiot.“

Vyskočila na nohy, až se kolem ní krajková sukně zavlnila jako zvon, a vyvedla je z klece. Zvedla ze špinavé země svoje zbraně a stélu, a jakmile si je všechny znovu připnula, vzala Simona za ruku.

17

Byli jen pár kroků do vílího lesa, když se k nim snesl čísi stín. Isabela už sahala po svých nožích, ale byl to jen Mark.

„Ty jsi ještě neutekl?“ zeptal se Mark a tvářil se utrápeně. „A ty sis přestala pořizovat milence?“

Isabela se zastavila. Na rozdíl od Simona ho poznala hned. „Mark Blackthorn?“ zeptala se.

„Isabela Lightwoodová,“ poznamenal Mark a napodobil při tom tón jejího hlasu.„Setkali jsme se už předtím,“ řekl Simon. „Pomohl mi získat ten klíč.“ „Ach, tohle,“ řekl Mark a naklonil hlavu ke straně jako pták. „Nebyla to nevyrovnaná

dohoda. Dal jsi mi několik velice zajímavých informací o Lovcích stínů a úžasné loajalitě, kterou předvedli jednomu ze svých vlastních.“

Isabelina záda se napřímila, jako tomu bylo u jakékoli výzvy, a černé vlasy se jí rozlétly jako vlajka, když udělala krok k němu. „To se strašně mýlíš,“ řekla. „Vím, že jsi pravý Lovec stínů.“

Mark udělal krok dozadu. „Opravdu?“ zeptal se tiše.„A jen pro tvou informaci, nesouhlasím s rozhodnutím Spolku.“ „Takový už Spolek je, ne? Chci říct, mám rád Jiu Penhallowovou, a není to tak, že

bych…neměl rád tvýho tátu,“ řekl Simon, který ve skutečnosti neměl Roberta Lightwooda rád, rozpačitě. „Ale Spolek je v podstatě plný pitomců, nemám pravdu? Všichni to víme.“

Isabela natáhla ruku, dlaní dolů, a zahoupala s ní tam a zpátky v gestu, které říkalo: Máš pravdu, ale odmítám s tím souhlasit nahlas.

Mark se zasmál. „Jo,“ řekl a zněl při tom trochu rozumněji, trochu lidštěji, jako by ho smích nějak připoutával zpátky k zemi a jeho pravému já. Z jeho slov zazníval přízvuk, díky kterému o něm Simon už nepřemýšlel jako o víle, ale jako o klukovi z LA. „V podstatě kreténi.“

Mezi stromy to zašustilo, jak se zvedl vítr. Simon si myslel, že slyší smích a volající hlasy, dusot kopyt na mracích a proudech vzduchu, štěkot loveckých psů. Zvuky lovu, toho Lovu, toho nejnelítostnějšího lovu v tomhle nebo v jakémkoli světě. Byl ještě slabý, ale ne dostatečně daleko a stále se blížil.

„Pojď s námi,“ řekla Isabela náhle. „Ať už bude cena za to jakákoli, zaplatím ji.“ Mark jí věnoval pohled, který byl stejnou měrou obdivný i pohrdavý. Zavrtěl

světlovlasou hlavou, až se listí v nich zatřáslo a světlé lokny prozářil sluneční paprsek. „Co si myslíš, že by se mohlo stát, kdybych utekl? Chtěl bych jít domů…domů…a

Divoký hon by mě tak pronásledoval. Vážně si myslíš, že jsem o útěku domů už tisíckrát nesnil? Pokaždé ale vidím jemného Juliana probodnutého oštěpem Divokého honu. Vidím malou Dru a Tavvyho zastřelené. Vidím mého Tiba, jak ho trhají na kusy jejich psi. Nemůžu odejít, dokud nenajdu nějaký způsob, jak se k nim vrátit, aniž bych na ně přinesl zkázu. Nepůjdu. Jděte a jděte rychle.“

Simon táhl Isabelu dozadu, směrem ke stromům. Bránila se, oči stále upřené na Marka,ale nechala ho, aby ji odvlekl pryč, do úkrytu listí, zatímco se vílí koně řítili dolů, blesky uprostřed stromů, stíny proti slunci.

„Jaké potíže způsobuješ teď, Lovče stínů?“ zeptala se víla na běloušovi se smíchem, když se kůň otočil. „Jaké má pro tohle tvůj druh slovo?“

„Žádné slovo,“ řekl Mark.

18

K běloušovi se připojili další koně, víc a víc koní Divokého honu. Simon zahlédl Kierana, bílou, tichou přítomnost. Víla na běloušovi obrátila koně k místu, kde stáli Simon a Isabela, a Simon viděl, jak bělouš očichává vzduch jako pes.

Jezdec tím směrem ukázal. „Proč jsem tedy sledoval sem, do naší země, Lovce stínů? Odpověz nám. Mám se snad zeptat jich, co jsou zač?“

Popojel dopředu, ale nedostal se daleko. Měl na sobě plášť vyšívaný stříbrem, zobrazující souhvězdí, stříbro očarované tak, aby se pohybovalo tak, jako by se čas zrychlil a planety se točily dostatečně rychle, aby to bylo vidět pouhým okem. Jeho kůň se prudce zastavil, až jeho jezdec skoro spadnul, když byl jeho krásný stříbřitý plášť náhle přišpendlen ke stromu dobře mířeným šípem.

Mark sklonil luk. „Nic nevidím,“ řekl, vyslovil tu lež s jistým uspokojením. „A to nic by mělo jít – hned.“

„Ach, chlapče, za tohle zaplatíš,“ zasyčel jezdec na běloušovi. Koně a jezdci zaječeli jako pterodaktylové, obklíčili ho, ale Mark Blackthorn

z losangeleského Institutu stál pevně na svém místě. „Utíkejte!“ vykřikl. „Dostaňte se bezpečně domů! Řekněte Spolku, že jsem zachránil

další životy Lovců stínů, že jsem a vždy budu Lovec stínů a kašlu na ně, že jsem a budu vílou a proklínám je a řekněte mé rodině, že je miluju, miluju je a nikdy na ně nezapomenu. Jednoho dne se vrátím domů.“

Simon a Isabela běželi.

* * *

George se na Simona vrhl hned v okamžiku, kdy se on a Isabela objevili v areálu Akademie, a málem ho svým objetím udusil. Jen vteřinu za Georgem k němu pádila Beatriz a, k Simonově úžasu, i Julie, a obě do něj nemilosrdně bušily rukama.

„Au,“ řekl Simon.„Jsme tak rády, že jsi naživu!“ řekla Beatriz, když ho znovu praštila. „Tak proč mi svojí láskou ubližujete?“ zeptal se Simon. „Au.“Vymotal se z jejich sevření, dojatý, ale taky mírně pohmožděný, a pak se rozhlédl kolem

po další známé tváři. Ucítil chladný dotek strachu.„Je Marisol v pořádku?“ zeptal se.Beatriz si odfrkla. „Ach, je na tom mnohem líp než v pořádku. Je na ošetřovně s Jonem,

který ji obskakuje. Protože vy civilové nemůžete být léčeni runami a ona se z toho snaží vyždímat, co jen může. Nejsem si jistá, jestli Jona víc děsí myšlenka, jak křehcí civilové jsou, nebo skutečnost, že mu neustále vyhrožuje, že mu bude vysvětlovat, jak funguje rentgen.“

Na Simona hodně zapůsobilo, že ani elfí šíp nedokáže zabrzdit Marisol a její zlo.„Mysleli jsme, že jsi možná mrtvý,“ řekla Julie. „Sličný lid udělá cokoliv, aby si vybil

svou zášť vůči Lovcům stínů, ti zlí, zrádní hadi. Mohli ti udělat cokoliv.“ „A byla by to moje vina,“ řekl George a hrozně zbledl. „Snažil ses mě zastavit.“ „Byla by to chyba víl,“ řekla Julie. „Ale byl jsi neopatrný. Nesmíš zapomínat na to, co

jsou zač, spíš žraloci, než lidé.“ George pokorně přikyvoval. Beatriz vypadala, že s tím naprosto souhlasí. „Víte co?“ řekl Simon. „Mám toho dost.“

19

Všichni na něj nevěřícně zírali. Ale Isabela se na něj podívala a usmála se. Myslel si, že konečně pochopil ten oheň, který hoří v Magnusovi, který ho nutí mluvit dál, i když ho Spolek neposlouchá.

„Vím, že si všichni myslíte, že pořád kritizuju Nephilim,“ pokračoval Simon. „Vím, že věříte tomu, že si toho moc nemyslím o – posvátných tradicích Anděla, a skutečnosti, že jste připraní položit životy za ochranu lidstva. Vím, že si myslíte, že mně na tom nezáleží, ale záleží. Znamená to pro mě hodně. Ale nemám ten luxus vidět věci jen z jednoho úhlu pohledu. Všichni mě napadáte, když shazuju Lovce stínů, ale nikdo z vás se vůbec nepozastavujete nad tím, jak mluvíte o Podsvěťanech. Byl jsem Podsvěťan. Dneska mě zachránil někdo, koho se Spolek rozhodl odsoudit jako Podsvěťana, přestože je statečný jako každý Lovec stínů, přestože je loajální. Vypadá to, že chcete, abych jen tak přijal skutečnost, že Nephilim jsou skvělí a nic není potřeba změnit, ale nebudu akceptovat úplně cokoliv.“

Zhluboka se nadechl. Měl pocit, jako by všechen klid rána byl dávnou minulostí. Ale možná, že to tak bude nejlepší. Možná, že příliš zpohodlněl.

„Nechtěl bych být Lovcem stínů, kdybych si myslel, že budu Lovec stínů jako váš otec nebo otec vašeho otce před ním. A neměl bych rád nikoho z vás tak moc, jako mám, kdybych si myslel, že budete stejní Lovci stínů, jako ti před vámi. Chci, aby každý z nás byl lepší. Ještě jsem nepřišel na to, jak všechno změnit, ale chci to všechno změnit. A omlouvám se, jestli vás to rozčiluje, ale nepřestanu si stěžovat.“

„Později,“ řekla Isabela. „Chystá se stěžovat si později, protože právě teď jdeme na svatbu.“

Všichni se tvářili lehce šokovaně, že se jejich emocemi nabité znovushledání změnilo v diskuzi o právech Podsvěťanů. Simona napadlo, že ho Julie možná praští do hlavy a do obličeje, ale místo toho ho poplácala po zádech.

„Tak dobře,“ řekla. „Poslechneme si tvoje únavné kňučení později. Prosím, snaž se to co nejvíc zestručnit.“

Pak odešla s Beatriz. Simon se za ní ohlédl a všiml si, že se za ní dívala i Isabela, se slabým podezřením na tváři.

Simon měl na okamžik pochyby. George měl na mysli Beatriz, když mluvil o holce, které se líbí, že jo?

Určitě ne Julii. Nemohla to být Julie. Ne, určitě ne. Simon si byl docela jistý, že dostal povolení pouze kvůli tomu, že jen o

vlásek uprchl ze země víl. George otálel. „Vážně je mi to hrozně líto, Si,“ řekl Simonovi. „Ztratil jsem hlavu. Já –

možná že nejsem ještě úplně připravený vést tým. Ale jednoho dne na to připravený budu. Udělám všechno, co mi řekneš. Stanu se lepším Lovcem stínů, než byl jakýkoli Lovec stínů před námi. Nebudeš muset znovu platit za moje chyby.“

„Georgi,“ řekl Simon. „To je v pořádku.“ Nikdo z nich nebyl dokonalý. Nikdo z nich ani nemohl být.Georgova jinak veselá tvář stále vypadala pod mrakem, tvářil se nešťastně, což téměř

nikdy nedělal. „Už znovu neselžu.“ „Věřím v tebe,“ řekl Simon a zazubil se na něj, až mu to nakonec George vrátil. „Protože

přesně to kámoši dělají.“ * * *

20

Jakmile Simon dorazil do Idris, ocitl se přímo uprostřed svatební chaosu. Svatební chaos se zdál být tak strašně odlišný od běžných druhů chaosu. Byla tam totiž spousta květin. Někdo Simonovi strčil do ruky svazek lilií, držel ho a bál se pohnout, aby ty květiny nerozsypal a nebyl tak zodpovědný za zničení celé svatby.

Kolem pobíhala spousta svatebních hostů, ale byla tam jen jedna skupina, která se skládala pouze z dětí a žádných dospělých. Simon sevřel lilie pevněji a zaměřil svou pozornost na Blackthornovi.

Kdyby se nesetkal s Markem Blackthornem, byl si dost jistý, že by o nich přemýšlel jako o záplavě anonymních dětí.

Teď už ale věděl, že jsou něčí rodina: touha něčího srdce.Helen, Julian, Livia, Tiberius, Drusilla, Octavian. A Emma.Jako proutek štíhlou, stříbrovlasou Helen už Simon znal. Byla v jedné z mnoha pokojů,

kam měl zákaz vstoupit a kde s ní prováděli tajemné svatební věci. Julian byl z rodiny druhý nejstarší, a byl klidným centrem rušného Blackthornovic davu.

Držel v náručí dítě, které bylo docela velké na to, aby ho Julian nesl, ale vytrvale se tisklo k Julianově krku jako chobotnice v neznámém prostředí. To dítě musel být Tavvy.

Všichni Blackthornovi byli oblečení ve svatebním, ale na okrajích už trochu ušmudlaní, tím záhadným způsobem, jak to dokážou jen děti. Simon si nebyl jistý, jak se jim to povedlo. Kromě Tavvyho byli všichni už trochu příliš staří na to, aby si hráli v hlíně.

„Klidně Dru umyju,“ nabídla se Emma, která byla na svých téměř čtrnáct let dost vysoká, s korunou blond vlasů, díky kterým vynikala mezi tmavovlasými Blackrhornovými jako narcis v záhonu macešek.

„Ne, netrap se tím,“ řekl Julian. „Vím, že chceš strávit trochu času s Clary. Mluvili jste spolu celkem jen asi tak, ach, patnáct tisíc let, plus mínus.“

Emma do něj hravě strčila. Byla vyšší než on: Simon si vzpomněl, že když mu bylo třináct, taky byl menší než všechny holky kolem.

Všechny holky až na jednu, vzpomněl si pomalu, jak se skutečný obraz jeho třináctiletého já posouval přes ten falešný, odkud byla nejdůležitější osoba v jeho životě neobratně odstraněna, jako ve photoshopu. Clary byla vždycky malá. Bez ohledu na to, jak malý nebo neohrabaný se Simon cítil, vždycky ji převyšoval a cítil, že jeho povinností a právem je ji chránit.

Napadlo ho, jestli si Julian přál, aby byla Emma menší než on. Z pohledu na Julianův obličej, když pozoroval Emmu, neexistovala ani jedna jediná věc, kterou by na ní měnil. Jeho umění a jeho Emma, řekl Mark, jako by to byla dvě základní fakta o Julianovi. Jeho láska ke kráse a jeho přání ji tvořit, a jeho nejlepší přítel na celém světě. Simon si byl dost jistý, že se z nich stanou parabatai. To bylo dobře.

Emma s posledním úsměvem na Juliana vyrazila najít Clary. Mark se mýlil. Umění a Emma evidentně nebyly jediné věci, které okupovaly všechny

Julianovy myšlenky. Simon ho sledoval, jak držel Tavvyho a sehnul se k malé holčičce s kulatým obličejem a záplavou hnědých vlasů.

„Ztratila jsem svůj květinový věneček a nemůžu ho najít,“ zašeptala holčička. Julian se na ni usmál. „To se stává, když něco ztratíš, Dru.“

21

„Ale když nebudu mít na hlavě květinový věneček jako Livvy, Helen si bude myslet, že jsem neopatrná a nedávám si na svoje věci pozor a že nejsem jako ona, na rozdíl od Livvy. Livvy má pořád svůj květinový věneček.“

Druhá dívka ve skupině, vyšší než Dru a v bujně fázi vývoji, kdy jsou její ruce a nohy tenké jako tyčky a příliš dlouhé pro zbytek jejího těla, skutečně měla ve světle hnědých vlasech květinový věneček. Držela se po boku chlapce, který měl uprostřed svatebního chaosu na uších sluchátka a šedé oči upřené na nějaký vzdálený soukromý výjev.

Livvy by kvůli Tibovi klidně chodila i přes žhavé uhlíky a syčící hady, řekl Mark. Simon si vzpomněl na nesmírnou něhu, s jakou Mark řekl: můj Tibo.

„To si Helen určitě myslet nebude, ví, že jsi lepší,“ řekl Julian. „Ano, ale…“ Drusilla ho zatahala za rukáv, takže se k ní sklonil a onu mu ztrápeně

pošeptala: „Už je pryč hrozně dlouhou dobu. Možná si o mě nepamatuje…všechno.“ Julian odvrátil tvář, takže nikdo z jeho sourozenců nemohl vidět jeho výraz. Pouze Simon

spatřil záblesk bolesti, a věděl, že kdyby se nesetkal s Markem Blackthornem, nikdy by si toho nevšiml, nevěnoval by tomu pozornost.

„Dru, Helen tě zná od chvíle, co ses narodila. Pamatuje si všechno, neboj.“ „Ale jen pro jistotu,“ řekla Drusilla. „Zase strašně brzy odejde. Chci, aby si myslela, že

jsem hodná.“„Ví, že jsi hodná,“ řekl jí Julian. „Nejlepší. Ale najdeme tvůj květinový věneček, dobře?“Mladší děti neznaly Helen stejným způsobem jako Julian, jako sourozence, který tam pro

ně vždycky byl. Nemohli spoléhat na někoho, kdo byl tak strašně daleko. Julian byl teď jejich otec, pomyslel si Simon s rostoucí hrůzou. Neměli nikoho jiného. Dokonce i když Blackthonovi měli rodinu, která tu pro ně chtěla být, která to tak moc

zoufale chtěla. Spolek od sebe odtrhl rodinu a Simon nevěděl, jaký vliv to na ně bude v budoucnu mít, nebo jak se rány, které Spolek napáchal, dají vyléčit.

Znovu si pomyslel, jako kdyby stále mluvil se svými přáteli z Akademie: Musíme být lepší než tohle. Lovci stínů musí být lepší než tohle. Musíme zjistit, jací Lovci stínů chceme být, a ukázat jim to.

Možná že Mark neznal Juliana tak dobře, jak si myslel. Nebo se možná Markův malý bráška, bez žádné jiné možnosti, v tichosti a hluboce změnil.

Všichni se museli změnit. Ale Julian byl tak mladý.„Ahoj,“ řekl Simon. „Můžu nějak pomoct?“ Oba bratři si nebyli moc podobní, ale Julian zrudl a zvedl bradu stejným způsobem jako

Mark: jako by bez ohledu na to, co se děje, byl příliš hrdý na to, aby připustil, že by ho mohlo něco zranit.

„Ne,“ řekl a věnoval Simonovi zářivý, vřelý úsměv, který byl ve skutečnosti hodně přesvědčivý. „Jsem v pohodě. Zvládám to.“

Zdálo se, že je to pravda, dokud Julian Blackthorn nezmizel ze Simonova dosahu, a tehdy si Simon znovu uvědomil, že Julian nesl dítě, které bylo příliš velké, aby ho nosil, s dalším dítětem, které se ho drželo za košili. Simon mohl skutečně vidět, kolik toho ta úzká, mladá ramena musí nést.

* * *

22

Simon tak úplně nechápal tradice Lovců stínů. Zákon jasně popisoval, koho si můžete a nemůžete vzít: Pokud jste si brali civila, který se

odmítl nechat Zasvětit, byly vám vzaty všechny Značky a museli jste odejít. Mohli jste si vzít Podsvěťana při civilním nebo Podsvěťanském obřadu, a v takovém případě byste nemuseli opustit Svět stínů, ale všichni by byli v rozpacích, někteří lidé by se chovali, jako by se vaše manželství nepočítalo, a vaše strašně tradiční a upjatá Nephilimská prateta Nerinda by se na vás koukala jako na hanbu rodiny. Navíc s probíhajícím Studeným mírem by každý Lovec stínů, který by si chtěl vzít vílu, měl pravděpodobně smůlu.

Ale Helen Blackthornová byla podle jejich vlastního Zákona Lovkyní stínů, bez ohledu na to, jak jí mohli mnozí lidé kvůli její vílí krvi pohrdat nebo jí nevěřit. A Lovci stínů do svého drahocenného Zákona nezahrnuli skutečnost, že by si Lovci stínů nemohli vzít někoho stejného pohlaví. Možná to bylo jen proto, že to nikdy nikoho nenapadlo.

Takže Helen a Aline se skutečně mohly vzít, v úplném obřadu Lovců stínů, před oběma svými rodinami a před celým světem. I kdyby musely hned po obřadu zpátky do vyhnanství, měly alespoň tohle a to jim nikdo nevezme.

Simonovi bylo řečeno, že na svatbě Lovců stínů jsou snoubenci oblečení do zlaté a navzájem si nanesou na srdce a ruce svatební runu. I zde bylo tradicí předat nevěstu jejímu nastávajícímu, a tady to platilo pro obě strany manželství. Nevěsta a ženich (nebo v tomtopřípadě nevěsta a nevěsta) si každý ze své rodiny vybral tu nejvýznamnější osobu – někdy to byl otec, ale někdy i matka, nebo parabatai či sourozenec nebo vybraný přítel, nebo jejich vlastní dítě, nebo starší, který symbolizoval celou rodinu – tento vybraný člověk, nebo příbuzný dal nevěstu nebo ženicha jejich milovanému, a uvítal jejich milovaného ve své rodině.

Ne vždy byla tahle tradice na svatbě Lovců stínů možná, např. kvůli tomu, že byla celá vaše rodina a všichni vaši přátelé sežráni hadími démony. S Lovci stínů prostě nikdy nevíte. Ale Simon si myslel, že bylo vážně docela hezké, že Jia Penhallowovová, Konzulka a nejvýznamnější členka Spolku předávala svou dceru Aline poskvrněné, ostudné Blackthornové a přijala Helen do lůna své rodiny.

Aline měla odvahu ji o to požádat. Jia měla odvahu s tím souhlasit. Ale Simon předpokládal, že Spolek Jiinu dceru už dostatečně efektivně vyhostil: Co víc jí mohli udělat? A jak lépe jim zdvořile plivnout do obličeje, než říct: Helen, víla, kterou jste ponížili a odvrhli, je nyní Konzulčina dcera stejně jako Aline.

Co jsou Lovci stínů zač, pokud opustí své vlastní, pokud zahodí dětské srdce jako odpadky u cesty?

Julian byl tím, kdo vstal, aby předal Helen. Stál ve svých zlatě popsaných šatech, se sestřinou rukou na svém rameni a oči barvy moře zalitého sluncem mu zářily, jako by byl tak šťastný, jak jen kluk může být. Jako by ho nic na světě netrápilo.

Helen a Aline byly obě oblečené ve zlatých šatech, zlatá stuha v Aliiných černých vlasech zářila jako hvězdný svit. Obě vypadaly tak šťastně, tváře skryté za závoji. Stály uprostřed obřadu, propojená slunce, a na chvíli se zdálo, že se celý svět točí jen kolem nich.

Helen a Aline si navzájem klidnýma rukama na srdce nanesly manželské runy. Když si k sobě Aline přitáhla Heleninu světlovlasou tvář a políbila ji, celý sál propukl v hlasitý a nadšený potlesk.

23

„Děkuju, že jste nám dovolila přijít,“ zašeptala Helen po obřadu, když objímala svou novou tchyni.

Jia Penhallowová sevřela svou snachu v objetí a hlasem podstatně hlasitějším než šepot řekla: „Je mi líto, že tě musím znovu poslat pryč.“

Simon Julianu Blackthornovi neřekl o setkání s Markem, stejně jako neřekl Markovi o tom, že se Helen nemůže starat o Blackthornovic děti. Připadalo mu to jako ohavná krutost, naložit další břemeno na ramena, která toho nesou už tolik. Zdálo se mu lepší lhát, tak, jak to víly nedokážou.

Ale když šel Helen a Aline popřát, přistoupil k Helen blíž a políbil ji na tvář, přitom jí zašeptal do ucha: „Tvůj bratr Mark ti posílá svou lásku a je za vaši lásku moc šťastný.“

Helen se na něj podívala, do očí jí vhrkly slzy, ale její úsměv byl ještě zářivější než předtím.

Všechno se pro Lovce stínů změní, pomyslel si Simon. Pro všechny z nás. Musí.

* * *

Simon měl zvláštní povolení zůstat v Idris přes noc, aby nemusel svatební oslavy opustit příliš brzy.

Později se tu bude tančit, ale teď lidé stáli ve skupinkách a povídali si. Helen a Aline seděly na podlaze, uprostřed Blackthornových, jako dvě zlaté květiny, které vyrašily ze země a vzkvétají. Tiberius Heleně vážným hlasem popisoval, jak se on a Julian připravovali na svatbu.

„Prošli jsme všechny potenciální scénáře, které by mohly nastat,“ řekl jí. „Jako bychom rekonstruovali místo činu, ale v opačném pořadí. Takže přesně vím, co dělat, bez ohledu na to, co se stane.“

„To muselo dát hodně práce,“ řekla Helena. Tiberius přikývl. „Díky, Tibo. Opravdu si toho vážím.“

Tibo vypadal potěšeně. Dru, která měla opět na hlavě svůj květinový věneček a usmívala se od ucha k uchu, zatahala Helenu za zlatou sukni, aby upoutala její pozornost. Simon si pomyslel, že jen výjimečně viděl nějakou skupinu lidí, kteří by se zdáli tak šťastní.

Snažil se nemyslet na to, že by tu měl být i Mark. „Chceš se mnou a Izzy vyrazit na procházku dolů k řece?“ zeptala se Clary a šťouchla ho. „Cože, bez Jace?“„Ach, vidím se s ním pořád,“ řekla Clary, s komfortem známé a důvěryhodné lásky. „Ne

jako s mým nejlepším přítelem.“ Jace – který si povídal s Alekem, jenž se Simonem opět nepromluvil ani jediné slovo –

udělal na Simona vulgární gesto, když odcházel s Isabelou a Clary a oběma dívkám nabídl rámě. Simon se nenechal zmást tím, že Jace byl naštvaný. Jace ho objal, když ho viděl, a čím dál víc Simon věřil tomu, že dřív spolu neměli takový vztah, ve kterém by se objímali.

Ale teď zřejmě byli objímací kámoši. Simon, Isabela a Clary vyrazili dolů podél řeky. Její voda vypadala v měsíčním světle

jako černý krystal, a v dálce zářily démonní věže, jako sloupy měsíčního světla. Alicante bylov zimě krásné, filigránové město, kde se led a sklo navzájem doplňovaly. Simon kráčel

24

pomaleji než dívky, na rozdíl od nich nebyl zvyklý na zvláštnost a kouzlo tohohle města, města, o jehož existenci většina světa neví, zářícího srdce tajemné a skryté země.

Simon si už zvykl na Akademii. Nepochyboval tedy o tom, že si časem zvykne i na celé Idris.

Tolik se toho změnilo, a i Simon se změnil. Ale nakonec neztratil to, co mu bylo nejdražší. Získal zpátky jméno svého srdce.

Isabela a Clary se na něj ohlédly, kráčely vedle sebe tak blízko, že vodopád Isabeliných havraních vlasů se mísil s Claryinými ohnivě červenými kudrnami barvy západu slunce. Simon se usmál a věděl, jaké má štěstí, obzvlášť v porovnání s Markem Blackthornem, který byl odloučen od toho, co nejvíce miloval, štěstí ve srovnání s miliardou dalších lidí, kteří nevěděli, jak úžasné je milovat a být milován.

„Simone, jdeš?“ zavolala Isabela. „Ano,“ zavolal Simon. „Už jdu.“ Měl štěstí, že je znal, a štěstí, že věděl, co pro něj znamenají a co on znamená pro ně:

milovaný, pamatovaný, a ne ztracený.

25