9Pro libris / Ason-klub / Středisko západočeských spisovatelů / Knihovna města Plzně / Kruh přátel knižní kultury / Ročník IV / Číslo 9

Obsah

Editorial.....................................................................................1

Portrét PlžeEva Válková: Inventář lásky a jiné texty......................................2Vladimír Gardavský (laudatio)

PrózaVojtěch Jurík: O princezně, která skákala o tyči .........................5

PoezieJana Zahradníková: S úsměvem zakrýváme pláč .......................8Ester Seberová: Soukromé ozvěny ...........................................10Vlasta Špinková: Můj čas se houpá na vlnách ..........................11

FejetonBohumil Jirásek: Stromy..........................................................12

ŠalmajVáclav Toucha: Noci s Holanem ...............................................14

Listy Ason-klubu

Kapky deštěIlona Gruberová: O duších, knihách a knihovnících.................17

NavštívenkaPetr Váša: Z cyklu Tomvansong - opus in trans-latin ................18

O obyčejných věcechLuboš Vinš: Dveře....................................................................21

StopyDina Singh: Co život dal a vzal .................................................22

Plž smajlíkPetr Kersch: Kopulační list.......................................................24

RašeníJosef Korous: Jenom slova .......................................................25

Z českých rovů a hájůViktor Viktora: Pax iiscum - Roudná, Ústřední hřbitov I ..............26

(Ne)kritickyBohumil Jirásek: Nahlédnutí do lidských tužeb .......................27Helena Chýlová: Čekání na povídku aneb Čekání na Kateřinu ...28

Něco se staloJosef Hrubý: Walter Zahorka (1933-2005) ..............................29

Zpětné zrcátkoVladimír Gardavský: Fyzické básnictví Petra Váši ....................30

KPKK zve do Polanovy síně .....................................................31

Autoři Plže č. 9 .........................................................................32

Editorial

V červenci, kdy píši tyto řádky, povodněnehrozí, letní číslo je už na světě a léto sezdá být docela líbezné, jak toto roční ob-dobí charakterizoval klasik Holan. Téžproto nemůžeme jinak než zprvu vzdáthold plzeňskému básníku Václavu Toucho-vi zase za jeho hold Vladimíru Holanovi(teď v září je totiž sté výročí Holanova na-rození). Hle, důstojné navázání na jednuvelkolepou tradici české filosofické lyriky!Naše básnictví má pochopitelně i jiné tra-dice, například surrealistické imaginace -a tu dnes rozvíjí i dobřanská lékařka EvaVálková, jejíž verše jsme již v časopisetiskli a jejíž tvorbě nyní věnujeme zářijovýPortrét Plže. Jednou určitě dojde i na autorčiny pohádky, prozatím však uměnímoderní pohádky (s humornými post-moderními přesahy) reprezentuje textVojtěcha Juríka: kéž by podnítil princeznyna celém světě skákat o tyči, což je věrulepší než vést život neřestný a zahálčivý...

Poezii však v tomto čísle Plže nezastu-pují pouze Eva Válková a Václav Toucha,nýbrž ještě tři další básnířky: Ester Sebe-rová, Vlasta Špinková a Jana Zahradní-ková. Všechny mají na stránkách našehoměsíčníku premiéru a každá z nich při-tom přichází s odlišnou poetikou, každá

veršuje v jiné poloze, ať už v hravé, sarkas-tické nebo tklivě jímavé. Pokaždé ale jdeo texty duševno povznášející, neb k čemujinému poezie je? Dále nabízíme čtenářůmPlže navštívenku Petra Váši, který zaujalnávštěvníky Jabloně (píše o tom zevrubnějiVladimír Gardavský): jde o poezii nejen„fyzickou”, ale především o experimentál-ní. A tady má každý své gusto. Někomu sebude zdát tento experiment planý, jinémunaopak inspirativní: tak už to v kumštuchodí.

A pak tu jsou naši dobří známí BohumilJirásek a Petr Kersch, o obyčejných věcechmudruje Luboš Vinš - a o knihách, kni-hovnách a knihovnících rozjímá IlonaGruberová. Do redakce před nedávnempřišel záhadný dopis nikoli z Barcelony,nýbrž z Plzně, leč bez zpáteční adresy atp.Veškeré pokusy vypátrat pisatelku byly za-tím marné. Tudíž tajemné paní DiněSingh děkujeme a s malým zpožděnímuveřejňujeme její cituplné připomenutípamátky Pavla Nebeského, někdejšíhoplzeňského kulturtrégra. Třeba se námautorka ozve!

Vladimír Novotný

1

DISTICHONPod polštářem plží senO básních a slovech jen

Zdeňka Líbalová

Portrét Plže2

Publikovala zatím jen příležitostně - v Hostua Tvaru, pravidelněji přispívala do samizda-tových sborníků Doutník. Blok jejích básní bylotištěn v antologii současné surrealisticképoezie Letenka do noci (Petrov, 2004).

Od poloviny devadesátých let minulého sto-letí začala autorka zaměřovat svoji pozornostvíce na pohádkové příběhy. Nepřímo v nichčerpá ze svých zkušeností v profesi psychiatrai z výcvikového programu Gestaltterapiea psychosyntézy a hledá v nich řešení, jakčtenáři pomoci v odhalení jeho skutečného já,jeho pravé identity. Důvěřuje v čtenářovuschopnost nalézat v sobě všechny odpovědi,které potřebuje. Kromě fabulace původníchpohádkových příběhů se literátka poslézepočala zabývat i převyprávěním prastarýchmýtů, ve kterých vždy nachází něco osobního.

Jako básnířka se Eva Válková již představilav Plži (č. 10/2004). Portrét Plže umožňuje uvéstji v širším záběru. Zveřejňujeme i jednu z po-sledních básní napsaných společně s KarlemŠebkem. (Soubor dřívějších společných pracíAni hlt motýla byl vydán v edici Tvary v roce1995.) Na společnou tvorbu z let 1993 až 1995básnířka před časem zavzpomínala: „Vtrhnulkamkoliv, kdykoliv. Jeho výzva ke společné bás-ni: Já jeden verš, ty jeden verš - nikdy nedopadlatakhle doslovně. Spíše já jeden obraz, ty druhý.Říkal něco o souznění mezi námi, ale já bychspíše tvrdila, že jsme se jeden od druhého něče-mu naučili. Psala jsem velice stručné a strohéverše a Karel objevil kouzlo ,krátkých věcí’. A já jsem se naopak poučila o kouzlu tryska-jících obrazů, které se valily básní jako řekas vodopády a dopadaly a dopadaly...” Kroměněkolika básní Evy Válkové zařazujeme téžukázku z jejího rukopisného souboru Pohádky,mýty a jiné srdceryvnosti.

Vladimír Gardavský

Evu Válkovou mi bylo dopřáno poprvé v ži-votě spatřit dne 15. září 1993 v 18.00 hodinv prostorách někdejší Stop Gallery v Kopec-kého sadech v Plzni. Na večeru poezie KarlaŠebka Ruce vzhůru (tak se jmenovala i prvnítištěná Šebkova sbírka vydaná Nezávislýmtiskovým střediskem Ruiny SUS Pedagogickéfakulty v Plzni v r. 1990) básník svoji psycho-terapeutku a kolegyni nejen galantně předsta-vil, ale četl i ukázky z jejich společných pracía také z básní, které si vzájemně věnovali.

Setkání s Karlem Šebkem bylo jistě pro EvuVálkovou veledůležitým impulsem na její bás-nické cestě. Verše začala psát v patnácti le-tech, tak jako většina dívek v tomto věku, alejako málokteré z nich jí to „nějak vydrželo”.Významnou tvůrčí etapou pro ni byl básnickýdoprovod několika cyklů grafik a kresebFerdinanda Kukala. (Právě tento psychote-rapeut ji v roce 1983 seznámil s Karlem Šeb-kem.) Cit pro „výtvarno” autorka dodnesosvědčuje příležitostnými básněmi psanýminejčastěji na okraj obrazů kolegy VladimíraBlažka.

Několikerým dlouholetým opečovávánímKarla Šebka vešla Eva Válková ve známostv okruhu surrealistů. Tam je vážena pro svůjupřímný zájem o psychoanalýzu, antropologiia další příčné vědy, i když svým básnickým za-ložením je spíše lyričkou. Její lyrika je ovšemjen málokdy přírodní, jen tu a tam milostná,trvale básnířku inspiruje její vnitřní skuteč-nost. Nadmíru upřímné ohledávání těch nejin-timnějších záchvěvů vlastní duše a následnébásnické zaznamenávání tohoto sebetrýzni-vého procesu je i pro samotnou básnířku léči-vé. Její verše však v každém případě působí ho-jivě na čtenáře, kteří se nad nimi mohou nejenradovat z výsostné poezie, ale s básnířkouspoluprožívat i její naděje a hořká zklamání.

VálkováEvalásky a j

iné t

exty

Inventář

Portrét Plže 3

Ostatní se mi úspěšně vyhnulijen já zůstal

na pokraji hvězdna pokraji hrobus tvým jménem

vyhynulí a pozůstalíčekající a vzpomínajícíchobotnice a meduzya levharti zapomenutí

levharti vzpomíneklevharti ztracených komínůkouř a oheň plaménky svicjako kytice k narozeninám

jako nejlepší dramas našimis našimis našimi

pozů st alý miostatky bolesti

Eva VálkováKarel Šebek

Dobřany 16. 3. 1995

OrfeusMotto: přinášíš mi víc bolesti

než já tobě radosti

Orfeus miloval Eurydiku. Její sestramúza Eufrosyné milovala Orfea. Byla toradostná múza. Přinášela tolik potěšení.Ale Orfeus miloval Eurydiku až k smrti.Až za smrt, když se vydal do podsvětí.Jenže tam nešel sám, jak si myslel. Nebylosamělý. Neviditelná Eufrosyné se rozhod-la ho chránit v místech hrůzy a žalu, šlakrok za krokem za ním a kryla mu záda.

Když potom obměkčil vládce podsvětísvou hudbou, tím zvukem, který dovedepostavit nebo rozbít vesmír, byla muEurydiké vrácena s tím, že se nesmí ohléd-nout. Ale šťastný Orfeus za sebou cítil dvo-jí kroky. A proto, proto se u brány podsvětíohlédnul.

A pak se s ním na zem vrátila jen Eufro-syné. Jenže to už nebyla šťastná. Její radostzemřela při pohledu na Orfeovo trápení.A proto, proto mu nakonec pomohla kesplnění jeho přání. To ona našeptávalaženám, že mají Orfea zabít, aby se mohlvrátit k Eurydice.

A nešťastná, zůstala na zemi sama. Ane-bo byla šťastná tím, že splnila přání toho,koho milovala. I když za to zaplatila tu nej-vyšší cenu.

Já jen, že nejsem múza a některé věcinedovedu. Být neviditelná a přežít. Nepři-nášet ti radost a přežít. Jsem jen obyčejnýsmrtelník, který musí dýchat a obšťastňo-vat.

Portrét Plže4

IV ObličejTvář která klesá

UtrpenímSvatý SebastianeS maskou mima

Cítím ty šípyI když se směješ

V TěloJako krev

Která se náhleSpustí z nosu

Chrlení žhavostiA dušení pod peřinou

A nahé tango bleskové smrtiVšechny nepatřičnosti

Když vstoupímDo růže tvého tělaTrny pod plyšem

A konejšením

VI A ještěKořeny vody

VíO prouduO peřejích

O klínu moří

A všechny oceányStojí za mnou

DokudSe neodvrátíš

I OčiZa mušlemi víček

Rozlitá hlubinaTemná

Jen povrchZrcadlí

Pár smítek paprsků

Hřejivé vějířkyMě někdy zmatouKdyž se usmíváš

Že zapomenuNa neprostupnostNa které ztroskotá

I ponorka

II RtyEgyptské bárky

ZávidíTen tvar

Tak dokonalé slastiKterá vyráží

Kormidlo myšlenekZ rukou

III NosChcete mít

DramaVášeň

PosměšekPikantní taškařici

To všeNo zkuste si to nezamilovat

Próza 5

Krátce poté, co princezna Bernadetavyhrála na stadionu u Blátotlach zlatouolympijskou medaili ve skoku o tyči, a tonavíc v novém světovém rekordu převyšu-jícím Proškovic stodolu, pozval si ji krá-lovský otec Norbert XV. do velké audienčnísíně a pravil klidným hlasem:

„Milá Bernadeto, neděláš nám právěmnoho radosti. Copak se sluší, aby dceravýznamného královského rodu hopsalaněkde s klackem v ruce jako obecní blá-zen?”

„Ale tatínku,” hájila se princezna, „vy-hrála jsem pro naše malé království zlatou

olympijskou medaili a...”Jenomže král ji vůbec neposlouchal, ne-

nechal ji ani domluvit a pokračoval:„Já už jsem příliš starý na to, abych se

s tebou, milá dcero, zlobil. A ty už jsi dostvelká na to, aby ses mohla vdát a aby si těnadále hlídal tvůj nastávající manžel.”

„Jaký manžel?” zděsila se princeznav předtuše něčeho strašného.

„Sezval jsem do našeho královského pa-láce nejvýznamnější královské syny z celé-ho světa přibližně v tvém věku a myslím, žesi z nich určitě vybereš jednoho, s kým bu-deš šťastná.”

O princezně,

kter

á ská

kala o tyči

Vojtěch Jurík

Próza6

„Ale já se ještě nemůžu vdávat!” bránilase Bernadeta. „Příští týden mám meziná-rodní atletický mítink v Krátké Lhotě.”

„Obávám se, milá dcero,” pravil stálestejně klidným hlasem Norbert XV., „žetvůj start na těchto závodech je naprostovyloučen. Poté, co o tvém účinkování naolympijských hrách informovaly nejvý-znamnější světové deníky, se do našehokrálovství sjely stovky tvých nadšených ob-divovatelů, kteří by tě rádi pojali za zákoni-tou manželku a zahrnuli tě svojí nekoneč-nou přízní a nedozírným bohatstvím.Ostatně, drahá dcero, podívej se sama.”

Bernadeta se podívala z okna a skutečně- od královského paláce se až k obzoru táh-la dlouhá řada významných mezinárod-ních delegací čekajících na slyšení u prin-cezny.

„Ale tolik nápadníků přece nemůžu vy-slyšet ani do mistrovství Evropy!” zvolalazoufale princezna.

„Právě proto se domnívám, že bys mělasvé atletické plány významně přehodno-tit,” nenechal se král vyvést z míry. „Jed-nou jsi dospělá, tak se podle toho musíšzačít chovat.”

„Ne, to se musí celé vyřešit nějak jinak,”vzdorovala princezna, „něco se musí vy-myslet!”

Hned druhý den ráno vyhlásil trubač napřímý pokyn Bernadety z nejvyšší králov-ské věže směrem k dlouhé frontě vzácnýchdelegací, že princezna se hodlá provdatpouze za toho prince, který ji vysvobodí zespárů strašného draka.

Pozoruhodné bylo nejenom to, že prin-cezna ve spárech žádného draka nevězela,on se totiž v nejbližším okolí ani žádnýdrak nenacházel, natož aby si dělal chout-ky na nějakou princeznu. A Bernadeta mě-

la radost, jak to báječně vymyslela, že nežse její nápadníci rozjedou do celého světa,než najdou nějakého draka a než ho pře-můžou, stihne pohodlně absolvovat všech-ny světové mítinky až do konce sezony.Neměla pochopitelně ani ponětí, jaké do-brodružné zážitky některým nápadníkůmpřipraví.

Pomineme-li takové výtečníky, kteří sou-peření o princeznu rovnou vzdali a zbaběleodjeli domů, musíme zmínit prince Barna-báše, který se vydal hledat draka do nehos-tinných končin jakýchsi rozlehlých blat,kde utopil tři povozy vrchovatě naloženévzácnými dary pro princeznu a ještě dalšídva plné předmětů osobní potřeby svéi svého doprovodu. Domů se pak všichnivraceli celí od bláta, pěšky a šťastní, že tovůbec přežili.

To rytíř Burchard se vydal hledat drakana sever. Kdesi za polárním kruhem za-padl do závěje tak nešikovně, že ho z níEskymáci tahali dva dny a četné omrzlinysi ve vlažné vodě léčí dodnes.

Teplomilný princ Poncián vyrazil chytřena jih. V poušti výhodně vyměnil koně zavelbloudy a směle pokračoval v hledání takdlouho, dokud ho nezastihla strašná píseč-ná bouře. Ještě dneska, když na Ponciánapřijde rýma a potřebuje se vysmrkat, mákapesník plný písku.

Jako jeden z nejvytrvalejších nápadníkůse projevil princ Mansvet. Když bezúspěš-ně prohledal celý kontinent a o žádnémdrakovi se nikde nedoslechl, dorazil k oce-ánu, postavil se svojí družinou loď a vydalse hledat draka na moře. U zapomenutýchtichomořských ostrovů však jeho korábnečekaně ztroskotal a Mansvet upadl dozajetí zdejších nebezpečných domorodců.Z této nezáviděníhodné situace se nakonec

Próza 7

bezpečné. Je přece princezna a chce jít pří-mo k drakovi do sluje! Jenže Bernadetanemohla prince nechat nestvůře napospas.Předčasně opustila jedno z nejdůležitějšíchatletických klání sezóny a vydala se nej-kratší cestou do vápencových skal.

Když dorazila na místo, nejdřív se leklastrašného draka, který shora na princovuplošinu dštil síru, ale pak si všimla, že sis princem normálně povídá a krátí mu takdlouhou chvíli. Potom spatřila Fridolína,který se jí velice zalíbil, přestože se právěnacházel v nepříliš záviděníhodné pozici,každopádně v situaci rozhodně nedůstojnéspanilého prince. Ale koneckonců bylFridolín jediný z toho nekonečného zástu-pu princů, rytířů, šlechticů a dalších vzác-ných nápadníků, který dokázal draka as-poň najít.

Jenomže co teď? Princ je uvězněný nasvé pískovcové plošince a nemůže ani na-horu, ani dolů. Co s tím?

Ještěže si Bernadeta věděla rady. Za-běhla do blízkého lesíka, z jednoho pří-hodného stromu si umně vyrobila solidnítyč - a už se s ní řítí rovnou ke skále. S roz-během zabodla tyč do země pod skálou,vyskočila nahoru za Fridolínem, v letu popadla prince a už s ním letěla zpátky. A Fridolín byl zachráněn!

To by tatínek koukal, jak je takový skoko tyči důležitá disciplína, pomyslela siBernadeta. Ale nahlas řekla jenom:

„Vsadila bych se, že jsem tímhle skokemurčitě překonala další světový rekord.Vždyť jsem si právě skočila pro svého na-stávajícího ženicha a toho už mi nikdonikdy nevezme!”

A Fridolín se spokojeně usmíval a spo-lečně vyrazili domů chystat velkou a slav-nou svatbu.

dostal tak, že si vzal za manželku divokoudceru náčelníka Apu-Apu, čímž z okruhunápadníků princezny Bernadety pochopi-telně také vypadl.

Jenomže minimálně jeden drak tenkrátk nalezení byl a zcela nečekaně ho našelprinc Fridolín. Ten totiž jako jediný poslalsvoji družinu domů a vydal se draka hledatsám. Ve vápencových skalách objevil jed-noho starého vysloužilého draka, který užsice dávno žádné princezny nejedl a živil sepouze zvětralým a řádně uleželým vápen-cem, ale to Fridolín nemohl vědět, a tak serozhodl, že draka vyzve na souboj. Dlouhose nerozmýšlel, dole pod skálou uvázalkoně ke stromu a neohroženě šplhal naho-ru k dračí sluji. Zhruba v půlce své cesty sedostal na takovou malou plošinku a řekl si,že si na ní trochu odpočine. Jenomže pakzjistil, že nemůže tam ani zpátky!

Starý, unavený drak, který si princevšiml až v okamžiku, kdy zoufalý Fridolínzačal na skalní plošince volat o pomoc, bylz nenadálé návštěvy tak překvapený, žesamou radostí rozdělal oheň, že si s prin-cem v popelu opečou brambory, povyprá-vějí pár anekdot a bude jim krásně. Frido-lín se však ze skály nedokázal ani pohnouta drak mu v tom pomoci neuměl.

Zpráva o Fridolínově uvíznutí obletělacelý svět. Princeznu Bernadetu zastihla namezinárodním atletickém mítinku v Bu-blavém Hradci. Před závěrečným finálo-vým skokem se v ní hnulo svědomí. Před-stavila si chudáka prince, jak někde za jed-nu ruku visí na skále a druhou se marněohání mečem po hrozivém drakovi, a oka-mžitě se rozhodla, že mu z té šlamastykypomůže, protože za všechno beztak můžeona. Marně ji všichni od jejího záměruodrazovali, protože je to pro ni příliš ne-

Poezie8

To je máloslepá bábo kam tě vedu

z kouta do světaco v tom světě? žít chcete

čemu říkáš žít?jenom být to je málo

to se ti snad ve snu zdálomáš tu práci, povinnosti

zadrž slova zlostizačni z kouta znovatočí se ti z žití hlava

tak začni

Knihatichý hlas čekání

pod nebemnaše objetí

láska v očíchden a noc

nikdo nás nedočteradost v dlaních

a na nichkniha

kniha zítřka

Jana

Zahradníková

S úsměvemzakrýváme

pláč

Poezie 9

Tiché vodynaše řeč proměňujehlásky v samohlásky

a jsou tvořenénašimi rty

a tiché vody přitahujíčilé písně potoků a řeka ve svých hlubinách

je mění v hluboké mlčeníTa krásná láska je tajemství

a naše duše mu rozumí

DětstvíMáme zavřená vrátka

do našeho dětstvía s úsměvem

zakrýváme pláčšeptaná předtucha

tichých vyznáníharmonie světla

a stínůslané polibky

a životních vlnrozechvělá prázdnota

zaplňovaná lidskou krásou

Právě teďPrávě teď se

protrhly hrázeprávě teď to nejsou

jen frázePrávě teď listuji historií

právě teď se ubírám k filozofiiPrávě teď jsem živá a vášnivá

právě teďtě chci

* * *svíčka hoří

já se do knihy nořímze slov na řádku

vnímám jen ta ticháa stránka knihy je lichá

VzpomínkyRůže a pomněnky

z dětství vzpomínkyhouslový klíč a noty

krásný dena co ty?

prosím jeden tanečekpojď na zelený kopeček

pod stromypod mraky

budem spolu já a ty

Poezie10

PodzimUmírá statečně

Zvolna se ukládá dlouhými stínyS tváří proteplenou nazlátlým úsměvem

Do poslední chvíleVzdoruje bílému rubáši

Třebaže srdce krvácíA oči

Mokré pláčemUž chladnou smrti vstříc

Ta podvodnice!Tváří se skromněA sotva vyběhneklidně mne zradí

v touze být hýčkána spoustou ctitelů

Trochu moc nafintěná na můj vkus

Maličká myšlenkaoblečená do příliš velkých slov

* * *Máš pravdu

Každý ví to ve skrytuNárok však pouze v rámci svého limitu

Máš smůluPřijímán jsi chladně

Jiní jsou aby působili kladně

Šetřte naše lesyÚpí stohy papíru

když na ně nekritické perouž zase v náhlém rozletu

vrhá namísto jedné velké pravdytisíc malých lží

Ledové květyDokonalost střežená pomíjivostí

Proč jsem jen zatoužila mít ji navždy

Teď se trápímSedíc u prázdného okna

* * *Jak můžeš teď mluvit

Volala jsemOmámená

Když jsi na počátku básnil o dokonalosti

Zbytečné řečiŘíkám nakonec

Reklama vzduchoprázdnaPromiň

Potřebuji dýchat

Ester Seberová

Soukroméo z v ě n y

Poezie 11

Čas létaAč někdy zdá se že čas šílí

Já zkouším zadržet tu chvíliČas zrodu zrání sklizněČas obžerství tvé přízně

Čas lásky která žhne a sáláČas který sladce postonává

Čas léta než se změníV podzimní smutné tlení

Zastavený časRůže už měly na kahánku

A příběh dospěl k svému spánkuRafije končí svoji pouť

A já se bráním neusnoutČas unavený dlouhou poutí

Také se brání neusnoutiOsud je silnější než kyvadloJež z rytmu svého vypadlo

ChronosChronos krutý bůh bez podoby

Požírač snů tak plný zlobyŽnec který časná jitra kosí

Na patách černou smůlu nosíNešťastný bůh který se bojíZtratit svou moc a sílu svoji

Proto jen padlí anděléChtějí být jeho přátelé

Čas teče jako vodaZdává se mi že jsem řeka

Má voda do vln moře vtékáStejně jak v starých hodináchMůj čas se houpá na vlnách

A splývá s vodou v jeden proudVe snu je sladké utonout

Na břehu na mě někdo čekáVracím se domů - Tvoje řeka

Zlaté časyZtracený lesk zlatých číšíZašlá sláva padlých říší

Věčnost pouští písečnýchHalas šiků válečných

Na peruť času prach se snesČím byl jsi včera nejsi dnesBohaté stříbro tvých vlasů

Znavený svědek zlatých časů

Kruh životaDen do propasti noci padá

Kruh života nám osud spřádáVracím se na svět z prachu hvězdJsem věčný poutník prašných cest

Přicházím z temna nevěděníNa děje skryté před zrozením

Se znovu učím vzpomínatNež v prachu země budu spát

Můj čas se houpá na vlnáchVlasta Špinková

Fejeton12

Celý rok rád pozoruji stromy. Všechny jsou krásné, ale mou pozornost upoutávajízvláště jabloně. Stromy však mají společ-nou vlastnost: mlčí a nevyrušují mě v roz-jímání. Skromně mlčí, ale myslí si své.Jsou mi nadřazeny výškou, ale nikdy mito nedávají najevo. Snad čím vyšší, tímskromnější. Je tomu jinak než mezi lidmi.Učme se od přírody .

V zimě mlčí, jako by umřely, na jaře seprobudí, rozkvetou do krásy, voní, zářía okouzlují. To já budu na jaře zase o rokstarší a nerozkvetu jako ty stromy. V létěpracují na potomstvu, jsou nenápadnéa nepovšimnuté, zato na podzim, kdyžrozdávají svou úrodu, si jich každý všimnea každý je obletuje, přestože jim listí začnebrzy opadávat. To v době mého podzimu simne už nevšimne asi nikdo. Ale nezávi-dím. Stromy si to zaslouží, i kdyby v té po-zornosti nebyla zištnost. Já asi s podzi-

mem nebudu rozdávat nic. Nemám co. Tu úrodu snad stromy připravily pro

sebe, a my jim ji zcizujeme. Tiše stojí dál,nic nenamítají, neprojevují lítost, jenom jáje lituji, že tu tak bezmocně stojí celý rok,neuhnou před nebezpečím a zlobou, ne-udělají ani krok, jsou celý život na jednommístě jako ve vězení. Já si pobíhám posvětě, jenom létat neumím, ale i ta křídlami někdy propůjčuje letadlo nebo fantazie.

Strom mi však listím ševelí, abych jejnelitoval, protože má zase něco, co nemámjá. Má pevné kořeny a je věrný místu, kdese narodil. Neustoupí, ani když přijdevichřice, ani o krok neustoupí, je nepo-kořivý, kořeny vzdoruje dál, i kdyby přišelo korunu, i kdyby přišel o život. Tak jejvlastně obdivuji. Má právo být hrdější nežmy lidé. Dívá se z výšky na nebe i na zem,zatímco já hledím od země tam někamvzhůru, a to jen někdy, když se na chvíli

Bohumil Jirásek

S t r o m y

Fejeton 13

nedívám do vrásek země, po nichž klopý-tavě kráčím a které svou prací a svýmikroky nesmyslně rozrývám a prohlubuji.

Strom se dívá na zem s přehledem, vy-rovnaně, avšak já, když někdy vylezu do jeho koruny, abych jej pyšně napodobil, trnu, nebude-li následovat můj pád, proto-že už vím, že pýcha předchází pád, trestáse po zásluze, a mně bylo souzeno plahočitse v potu tváře na zemi.

Jsem poněkud nevděčný k tomu smírné-mu společenství stromů a nejčastěji obhlí-žím jabloně. Nemůžeme mít všechno stej-ným dílem rádi. Ani v naší lidské spo-lečnosti. Tedy omlouvám se, milé stromy,mám vás všechny rád, ale jabloně mámnejraději. Snad to mám v genech od Evinajablka, co já vím. Nebo z dětství, když jsems otcem sázíval jablůňky. Ušlapával jsemkolem jejich kmínků hlínu, aby dobře rost-ly. Někdy otec pod jejich kořeny uložil v za-zátkované láhvi nějaké romantické posel-ství, ale nevím jaké, neuměl jsem ještě číst,a nikdy jsem ani v dospělosti to jeho posel-ství nenašel, ale po svém jsem si je domýš-lel.

Když jabloň na podzim zatřese větvemi,úroda jablek se mi kutálí jako z nebe k no-hám, září barvami a vůní. Tolik potomkůmá jeden strom a obětuje je pro jiné, i promne. Sama jabloň se živí zemí, vodou,vzduchem a vodou, nikoho nepožírá jakojá, jen přijímá dary přírody.

Vzpomínám na ty jabloně, které jsemv dětství s otcem sázel. Je mi smutno, žeani nevím, jestli tam ještě žijí. A tak je ales-poň pozdravuji po letu ptáků, kteří mi stálepřinášejí vzdušnými trasami vůni mamin-činy bramborové polévky mého dětství.

Nechodím objímat stromy, ale asi bychměl. Snad se jen ostýchám. Nechtěl bych

z nich brát sílu, ale chtěl bych jim vyjádřitlásku. Snad si to zaslouží ještě více než my,lidé.

Když vítr vane, cuchá mi vlasy a do očími vhání slzy nebo pláč, ale v koruně stro-mu ševelí, povídá si a zpívá. Společněs ptáky rozvíří koncert, symfonii přírodya života.

Celý den se mohu na ten zázrak přírodydívat, snad i proto, že mi nikdy žádnýstrom neublížil. Někteří lidé ano. Když sevečer zešeří, za svou mírumilovnost sestromy smějí dotýkat korunami hvězd, za-tímco já mám k nim tak daleko.

Sednu si pod strom a budu meditovat.Zakousnu se do šťavnatého jablka, zala-hodí mi v ústech. Pochutnám si na tom, cojabloň a země dá, ale najednou mě napadá,jestli v tu chvíli také nevraždím dítě roz-vážné jabloně. Ta mává větvemi, já všaknevím, jestli je to souhlas, nebo utrpení.

Do mých bláhových úvah začalo pršet.Jabloň nade mnou otevřela deštník svýchvětví a vzala mě, možná omyl přírody, donáruče, jako bych byl její bližní. Nevímproč, ale nejvíce myslím na stromy vždyv září. Snad to není mé sobecké očekáváníúrody, na kterou se těším, snad je to něcojiného a hlubšího. Zatím nevím, co to je.Ale myslím při tom i na nás lidi a na při-cházející podzim, kdy padá listí ze stromůa nějaký krásný smutek padá do duše.

Až jabloně na jaře zase rozkvetou, opětnebudu umět uvěřit, že z těch krásnýchkvětů vyrostou krásná jablka. A až se ja-bloň svou mateřskou láskou vyčerpá, po-loží své suché větve na zem a šťastněvzdychne do svého prostoru země i nebe.Ani potom jí asi nebudu rozumět, jenombudu tušit ve vzduchu poletovat láskua marně se dále pídit po odpovědi, co to je.

Šalmaj14

Chcem z básnění hned do vědění.PRVNÍ TESTAMENT

Podivná krutost nevěřícíchBoží vtělení

mimo člověkakdy spásána je duše

krví vesmírua nekonečno

zaměňováno jevšemocnem

Však smrt je zem… Jdeš schýleně.TEREZKA PLANETOVÁ

Déšťode dna ke dni

Urousaná tvář zeměse stopami líčidel

kamenůbásní nenadálýchlásek vyplavených

Tíhou slepené dopisytěch

co už nepřijdou

Jenomže rozhodnutí našejen domněle jsou spontánní…

CESTA MRAKU

Bude-li paměťpronásledovat má ústa

vyhoříma závrať ve věži mé hlavyzplaní popelavým tichem

jistoty

Ale i nebe upustí, co neunese…PROSTĚ

Kámen obrůstá mechem pravdya slovo si stýská

v pěsti zarputilé básnějak voda

chvátající vláhou k poznáníže pokušení ještě není hřích

a touhažízní sevřená až k mdlobě

zůstává jen potměšilou přízníosudu

Ale do mého srdce padá slza, která dobře ví,že moře je větší než země…

ÓDA NA RADOST

Ojedinělá vyprahlost této chvíledává mi pocit

že zaznamenávat znamenílze pouze v zemi času

kde touha opřít se o věrnost stolukončí vždy jen pohlazením stěn

ve vysvěcené cele básně

Václav Toucha

NocisHolanem

Šalmaj 15

Kdo ví? Snad čistota je opravdu jen napoušti…

PRŠELO

Chybí mi zahradapro mé sny

lopotné bezpečíplaňkového plotu

kde tichoje výkřikem

do zad svědomía slovo jen bezrukým

ručením času

Ale chceme obsáhnout, a nedovedeme objímat.

ZUZANA V LÁZNI

Dlouho byl básník dítětemjablkem rozkrojenýmskrz hvězdu samotyosudem označeným

ve voňavé při bytíVyplaven živlem vod

z prokřehlých slov jarních tánízpívaná píseň na počkání

srdcem o překot

…neboť,srovnáno s božím stvořením,

vše zdejší je jenom kopie…MARTIN Z ORLE,

ŘEČENÝ SUCHORUKÝ

Na prahu domuz dveří stínŘeč srdce

úlevně chvátajícído zákampí dechuBezradná tělesnostzahrad prokřehlých

v mlze radosti

…ó ano, chápal jsem,že jen když se opíráme o zem,

můžeme dostat závrať…SMRT SI JDE PRO BÁSNÍKA

Když naděje propadá se do snua zachytit pád vody

je stejně těžkéjako s vláhou pohromadě býtv cukavém amfiteatru přírody

pak slova zplnomocníma povzdech plachet

bloudících lodí pamětiopřen o mnohostěn vášně

budu zapřísahatvesmír všech těch maličkostí

jež rosou orodují za mápříliš častá vzkříšení

Když naděje propadá se do snua zachytit pád vody

je stejně těžkéjako s vláhou pohromadě být

a omlouvat mluvouve zpovědnici ticha

lze pouze osud stvořený

Šalmaj16

Ne, báseň není nezvyklost přizpůsobená lidem.

DOPIS

Prázdno naplněnostipěstěná náměsíčnost

hmotařského blouděníněha zaskočená snem

kdy obludnosti spočitatelného časuděsí naše bezbranná slova

nahá a dotýkanáv mazlivé náruči užitečného strachu

To jsem ti říkalkněže Konstantines čelem obolavělým

a glosami nářku okřikovánaž po okraj světa světskosti

duchovně trýzněn malověrnostívděčný však za každou jiskru tmy

která se toulá v pramenném trváníjak nedobytná žízeň v srdci

to jsem ti říkalkněže Konstantine

vrstevníku mé současnostitětivo naděje

v samostřílu svobodných nocí

to jsem ti říkalslovo potěžkané bolí vícnež sebelítost kamene

…Také já bych mohlmluviti o večerním jitru, nebojen o sazích po ohni poézie…

ÚTĚK DO EGYPTA

Do světa pustímholoubátko slova

mimo letmý obraz úlekumimo temný ozvuk stěn

trápen nahostí hostů adventníchv těšivém očekávání betlémského světla

kdy rovnodennost vážena jena přezmenu zimních her

a nevinného svátečna

Kapky deště 17

Ilona GruberováO duších, knihách a knihovnících

V životě je duše to hlavní, o tom není spo-ru. A kniha duši má. Nemyslím jen tu, kteroují autor vdechl záměrně v procesu vznešenězvaném tvorba, pravdivěji však lopota, kdyžse snažíme něco tak neuchopitelného jakomyšlenka či inspirace vtěsnat do hrubě a ne-přesně znějících slov. Takže docela jiná jedozajista duše Pohádek Boženy Němcovéa například Podivného případu dr. Jekyllaa pana Hyda. Kniha má podle mého dušisloženou i z další části, z jakéhosi knižníhopodvědomí. Když ji vezmeme do ruky, cítímenejen příběh hrdinů, ale také příběh samot-ného autora! Vždyť už staří Římané věřili, želepší část jejich duše bude věčně živá v jejichdíle. V deskách budou ukryté autorovy hod-notné myšlenky, ale i tužby a stesky, mravnípoklesky stejně jako hrdinné překonávánínepřízně osudu. Nakonec, když uběhne ně-jaký ten čásek, z nich cítíme celý autorův ži-votní příběh. Jestliže tedy každá kniha takhlemluví, jak to asi musí vypadat v knihovně,řekněme po zavírací době!

Už vidím, jak se ve vědecké knihovně v do-bě popůlnoční hádají skripta z geometries anatomickým atlasem o to, kdože je nasvětě důležitější, a shodnou se leda ve značněpejorativně vyjádřeném názoru na populari-zující literaturu všeho druhu. A co teprvev městské knihovně! Mezi tolika barevnými,výpravnými, beletristickými a velebeletristic-kými (abychom nikoho neurazili) knihami,tam to musí vřít. Každého prvního v měsícivyhlásí novou hitparádu, aby bylo všem zná-mo, kdo byl v lovu na čtenáře nejúspěšnějšía kdo se bude právě teď v slunné slávě napa-rovat, div že mu vazby neprasknou. Zkrátka,když se sejde tolik živoucích duší na jednommístě, to by bylo, aby to nepoznamenalo ge-nia loci.

Takže vlastně i knihovna má svou duši! Užjsem si myslela, že o ní všechno vím, všechnoznám, když tu náhle, jak už to v životě člově-

ka často chodívá, jsem se přesvědčila, že vímhouby, víte s čím. Stála jsem tehdy poprvépřed dveřmi s nápisem Hic habitat labyrin-thus. Ten latinský nápis není v tomto případějen nabubřelou snahou povznésti důležitostmísta. Za těmi jinak docela obyčejnými dveř-mi je totiž knihovna antických klasiků a všechtěch velkých a ještě větších, kteří věnovalisvůj život bádání o nich, knihovna klasickéfilologie. Moje úcta před těmi dveřmi byla dě-sivá. Do pověstné třinácté komnaty bych„vlezla” bez váhání, jsemť já bytost ženskákrajně zvědavá a na tvory nadpřirozené věřímjen prostředně. Tady jsem ale dobře tušila, cose za dveřmi skrývá, a můj krok váznul. Tamžijí. Horatius, božský Caesar, Homéros, prokaždého klasického filologa první a největší.Je jich plný labyrint.

Jenže takové labyrinty bývají, jak známo,dobře střeženy. Také tady dlí ten, kdo hlídáposvátný řád a ticho, aby bylo dobře slyšetvšechny ty vznešené hlasy. Pohybuje se mezivysokými starobylými regály s bravurou pro-fesora v labyrintologii. Každý z pokukujícíchhřbetů na něj pomrkává jako na starého zná-mého, vždyť už tolikrát byli spolu takříkajícruku v ruce. Přehlédne v řad nastoupenéslovníky i v pozoru stojící encyklopedie,vznešeností zářící Teubnerianu i dosud nezcela disciplinovaný útvar novinek. Káravýmpohledem stihne časopisy, už zase v té výšceseřazené nedbanlivě. Zná všechna slabá mís-ta hrdopyšných rejstříků, všechna úskalí tlus-tých bibliografií.

Zpod brýlí se díval trochu nedůvěřivě, ne-trvalo ale dlouho a zjistili jsme, že minimálněněkolik „lásek” máme společných (ach, typříruční slovníky!). Díky tomuhle panu kni-hovníkovi jsem konečně pochopila, že kni-hovny a knížky mají ještě další část duše. My,jejich čtenáři, knihovníci a jiní milovníci, jimdáváme kousek té svojí, a tak také díky námžijí a budou žít po všechny věky. Doufám.

Navštívenka18

E V O L U T I O N

„AVE EVA!GENESIS GENIUS

GENERAL GENALLELUIA!

SALVE REGINA!HUSCH HUSCH TYRANNOSAURUS REX!”

„TYRANNOSAURUS ANTI-REXAVANTI!”

„AVE EVAALTER-NATIVA.”

„ADAMO CIAOALTER EGO.

GENESIS GENIUSGENERAL SERVICE... SERVUS!

DOCTOR REGENERATOR PATER TRANS-FORMATOR

ARTUR CREATOR-RECREATOR...

SERVUS ANTHROPOS!”„AVE EVA.

TYRANNO-SAURA ANTI-REGINAAVANTI!”

„AVE HOMO-GENUSADAMO GENOTYPUS.”

„AMICA AVANTI.”EVOLUTION

Petr

Váša

Tom

vans

ong -

opus

in tr

ans-l

atin

Z cyklu

Navštívenka 19

F I L I P

...

...

...

...

FILIP FILIPTURDUS PHILOMELOS PHILOMELOS

DROZDTRUSH

SINGDROSSELSING!

CIPDEKDEK

DIUPEE DIUPEEHUYDEEB HUYDEEB

FILIP FILIP FILIPHOHYA HOHYA HOHYA

FILIP FILIPFYP

ANIMUS FYSIKO-POETIKUSFYP!

S I T U A T I O N

EGO-PETROSTOMAS-ALTER EGOSUPERALTEREGO

HA HA HA!

DUO PETROS-PAULUSTOMAS-GEMINI

EGO-PETROSPETRA-ALTER EGO

PAULA-ALTER ALTER EGO?TOMASINA? LUNA?

SOLO TOMPLUS LUNA BONUS

DUOO!

PLUS BONUS O?

TOM-LUNA PLUS BONUS OTRIO-ALTER DUO

UNA BONA FAMILIAHA HA HA!

TOM-TOMBON-BON

IN-TONBON-TON

TACTUSSITUATIONPOSITION

VERSUS...

? ... ?

Navštívenka20

O N A V I G A T O R

O NAVIGATORO NAVIGATOR NAVIGATORUM?

O NAVIGATOR NAVIGATORORUMIN NAVIGATORIA

TERRA NAVIGATORIA!

O NAVIGATORMAJOR EN

NO NAPOLEONA E I U O NAVIGATOR EN

CAPITANO PAR EXCELLENCEAHOY CAPITANO!

AHOY CAPITANOAHOY AD HONOREM JESUM

AHOY O NAVIGATOR ENO NAVI O

DEUS EX MARINAO ALFA O MEGA

NULLA NULLA O INFINITOSALVE CREATOR

NAVIGATOR

VERSUSKONTRANAVIGATOR NONONOX

NO! NO!ADMIRAL KONTRA KONTRADMIRAL

DA-BA-HA:

CAPITANO OTTO(OTTER-HYDRA-VYDRA)

CAPITANO CAPITALIS(CARAVELA LUTRA LUTRA)

BRAVO COMMODOREHYDROGENIUS

PLUS

ORCANO ORCANA ORCANUSDER DIE DAS PSYCHONAUTILUS

HE SHE IT... ON ANA ANOTYPHOON TORNADO TORPEDO

GOES! DIVES! FLIES!ON AND ON... UP AND DOWN...

DA-BA-HA:

GAIUS IULIUS OCTOPUSKING-SIZE

NON-FICTIONNON-STOP

SUPERALTERGEOCENTRIX-ALTEREGOCENTRICUS

DA-BA-HA:

GAIA IULIA NATURA NATURATASUPERNATURA...

AHOY O NAVIGATORMAJOR EN

NO NAPOLEONNO PROBLEM

AHOY CAPITANOOTTO ORCANO OCTO

NO KONTRANAVIGATORNO

O obyčejných věcech 21

Dveře, jak obyčejná věc. Většinou si jichnevšímáme, procházíme životem planě.Vyhovuje nám klouzání po povrchu, netře-ba nám zahledění. A přitom, dveřmi sevchází dovnitř, vychází ven. Dveřmi pelášíškoláci na první rande a vracejí se dospělí.Dveřmi štábů se králové ubírají tvořit dě-jiny, vracejíce se nezřídka opěšalí a bezkrálovství. Dveře salonů, jednacích sálů,ale i docela obyčejných kaváren či restau-rací podobny hejnu husí máchají křídly.Ve zvláště vypjatých situacích máchají o tousilovněji, jak se snaží zachránit svět.Avšak od té doby, co se pod tvrdohlavoumakovicí zablesklo něco, co zpětně nazý-váme myšlenkou, není světu pomoci.

Jedny dveře prosvětlovaly barevnýmisklíčky moje dětství. Vystoupalo se tmavýmschodištěm a pak dveřmi na pavlač. Co ta-jemství se za nimi ukrývalo! Kolik si muselčlovíček dodat odvahy, než stiskl železnýknoflík zabudovaný ve výklenku pro čísi ru-ku. Krásný, starobylý dům pekáren hloupěstrhli a dveře i se schodištěm, kde si hrávalyna tmu bandy dětí, zmizely. Jaké však bylomoje překvapení, když se po letech objevilyu kamaráda ve stodole. Dostává se jim no-vého nátěru a chystají se na návrat do živo-ta. Ó, jak mne jejich zmrtvýchvstání těší!Celý svět je plný samých dveří, praví klasik.Střeží naše milované soukromí. Nechávámeživelné pohromy, tragedie, války profrčettelevizní obrazovkou. Dějí se viditelně stej-ně jen pro ukrácení naší kratochvíle, aby-chom pak mohli vyřknout ono osudné:Och, achich, ochich! a dál se věnovat za-

sloužené večeři. Spadne-li však shůry kusnebe na nás, voláme: Pomoc! Pomóóóc!

Zavíráme. Za dveřmi zchoulostivělí bojí-me se toho venku. Třeseme se o svůj život,o svůj majeteček. Obdivuji jedince nechá-vající se slovy „Vždyť člověk vlastně anivšechny ty krámy k životu nepotřebuje”dveře odemčené. Nebojí se neznáma číha-jícího venku, neboť: „Osudu přece stejněneunikneme.” Tak vypadá svoboda. Alenesmí se to přehánět. Já mám kupříkladuraději klamný pocit, že mohu svůj úděl ně-jak ovlivnit. Má posedlost se nazývá zamy-kání dveří. Dveře představují moji jedinouobranu proti nepochopitelnému světu.

Poslední dobou se rozmáhá móda starýchdomovních dveří. Ti, kdo by ještě nedávnonamísto původních dveří nejraději vsadilinovodobé falešnice, nyní důležitě a s pře-hnanou pečlivostí odstraňují staré nátěry.

Mám hrůzu z jednostejných dveří pane-lákových, kdy hledání skutečného domovase stává celoživotní náplní.Vždyť kdo doká-že v naší permanentně přiblblé době zůstatsám sebou. Nás, jedince, nahrazuje prosnazší zpracovatelnost dav.

Dědičným hříchem vyobrazeným nachrámových dveřích se nemyslí ona důvěr-ná chvilka, kdy blízkost stává se samojedi-ným bodem. Dědíme neschopnost přesahu,lehkomyslnost, se kterou zabouchávámedveře průvanu shůry. Vědomé opouštění če-hosi prapůvodního, pro co se židovští rabíniani neodvažovali nalézt jména. Radostněkonzumujeme, pachtíme se neznámo kam.Necháváme se pohodlně odlidšťovat.

DveřeLuboš Vinš

Stopy22

Tato slova a žádná jiná mě bohužel ne-napadla, když jsem stála u hrobu, kterýjsem jen s obtížemi našla na plzeňskémÚstředním hřbitově, přestože již zdálky jena pomníku vidět velký bílý kříž s nápisem:„Buď vůle Tvá!”

Jaká byla boží vůle?Hrob je neudržovaný, u paty pomníku

byl položen malý věneček s nápisem: S úc-tou město Plzeň. Na pomníku je pár jmen,

která vyjadřují celý osud. A ten mu nebylnakloněn. Dívala jsem se na vytesaná jmé-na. Narodil se o rok dřív, než zemřelaspisovatelka Božena Němcová, 6. února1861. Ani jemu nepřála tehdejší politickázvůle. Musel zanechat studií na pražskéfilosofické fakultě a ve svých třiadvacetiletech se v roce 1884 dostal do Plzně jakožurnalista a novinář. Po svém nadaném ot-ci měl v genech literární vlohy a vlaste-

Coživot

dal vzalaDina Singh

Stopy 23

nectví. Ihned se zapojil do kulturní a osvě-tové práce v Měšťanské besedě a v Národníjednotě pošumavské, byl členem Spolkupřátel vědy a literatury české a čestnýmčlenem Česko-slovenské jednoty v Plzni.

Pracoval jako redaktor tehdejších Plzeň-ských listů a brzy byl znám i jako drama-tik, pokoušel se psát básně a hrál divadlo.Napsal dnes již neznámá dramata jakoBaron Trenck nebo veselohru Slovanskávzájemnost a společně s Eduardem Šim-kem pracoval na libretu plzeňského skla-datele Stanislava Sudy k Lešetínskémukováři Svatopluka Čecha, resp. ke hřeLydie aneb Román ruského nihilisty. Sámtaké režíroval, například hru Jana NerudyŽenich z hladu. Více než deset let byl her-cem, členem činoherního souboru proza-tímního Národního divadla v Brně, hráli v Českých Budějovicích, v Pardubicícha jinde. Od roku 1903 pracoval jako diva-delní referent a kritik a po odchodu Vende-lína Budila do Prahy se stal dramaturgemMěstského divadla v Plzni. V roce 1899 byljmenován správcem Obecné knihovny krá-lovského města Plzně. Aby měla co nejširšíveřejnost přístup k literatuře a ke vzdělání,za jeho správcovství se knihy půjčovalyzdarma. Rovněž překládal, hlavně z něm-činy (mj. G. Hauptmanna) a připravovalvětšinu slavnostních projevů při oslaváchpředních osobností našeho města a samo-zřejmě i projevy kondolenční.

Kolem čtyřicátého pátého roku býváčlověk, zejména muž, na vrcholu svých sila tvůrčí činnosti a mohl by začít se zúro-čováním všeho, čím žil, co se naučil a dělala k čemu vedl své syny. Jenomže do jehoživota právě tehdy nečekaně tragicky za-sáhl osud a z fyzicky zdatného, vysoce in-telektuálního, pracovně nevyčerpatelného

a pohledného muže se během krátké dobystal jen stín. V červnu 1908 totiž jeho na-daný syn Václav, jedenadvacetiletý sporto-vec, člen Sokola, do nějž rodina vkládalatolik nadějí, podlehl zákeřnému tyfua o měsíc později tato nemoc nemilosrdněskolila i teprve devítiletého Zdeněčka.

Ztrátu obou synů nesl velmi těžce, pos-tupně sešel zejména duševně a zemřelkrátce po svých dvaapadesátých naroze-ninách, 18. února 1913. Tak skončila jehoživotní pouť. Nebylo mu dopřáno věnovatnárodu více sil a pomoci formovat kulturníživot tehdejší Plzně.

Ani jeho poslední syn Pavel neměl vymě-řen dlouhý život. Čtyřiadvacetiletý nastou-pil dobrovolně s praporem českých Sokolůdo bojů první světové války a byl snad jejímprvním padlým. Zahynul již 19. srpna 1914v bitvě u Grušice. Ze všech dětí zůstala jendcera Ludmila, moje babička. A ještě jednojméno chybí na pomníku. Syn Vladimír.Nejstarší, zemřel mladý, za nevyjasněnýchokolností. Rodinné tajemství.

Zbývá otázka, proč osud zasáhl tak kru-tě? Byla to opravdu boží vůle a syn i vnucimuseli pykat za někdejší provinění jehootce Václava Bolemíra, který poznamenalživot spisovatelky Boženy Němcové, kdyžneunesl odpovědnost za lehkomyslněnavázaný vztah?

V kulturním povědomí i v literárnímsvětě už jeho památka zanikla. Nic, co byjeho život a práci připomínalo, není ani nadomě v Bezručově ulici, kde s rodinou by-dlel, ani tam, kde tehdy byla redakcePlzeňských listů, kde pracoval. Jeho hrobje zpustlý, jen na desce u vchodu na hřbi-tov je zapsán mezi dalšími jmény slavnýchplzeňských osobností jako novinář.

Nějaký novinář - Pavel Nebeský.

Plž smajlík24

Ženich:Jan Kryzánek, číšník, narozen 20. ledna 1898 v Kornaticích, manželský syn Jana Kryzánka, hostinského ve Spáleném Poříčí, a Barbory († 1918), rozené Budové, ze Spáleného Poříčí.Bydliště ženichovo: Plzeň, Solní ulice, č. p. 801.Stav ženichův: Jest svobodný.

Nevěsta:Karla Matunová, soukromnice, narozena 3. června 1878 ve Vídni, manželská dcera Ferdinanda Matuny († 1918), hodináře a klenotníka v Plzni, a Marie Luisy (1878), rozené Raisichové, z Vídně.Bydliště nevěstino: Plzeň, Solní ulice, č.p. 801.Stav nevěstin: Jest svobodná.

Ohlášky snoubenců:20., 21. a 24. prosince 1921 v kostele sv. Anny v Plzni

Oddavky:Snoubenci byli oddáni 28. prosince 1921, o mši ranní, v kostele sv. Anny v Plzni

Oddávající: Matouš Poisel, kaplan

Kopulační list vystavil:p. Jakub Ansperl, děkan, 28. prosince 1921

L. S.Farní úřad při kostele sv. Anny v Plzni

Petr Kersch

Kopulační list

Rašení 25

Večer. V zamyšlení jsem minul přestup-ní zastávku, a tak mne čeká nikoli nevítanáprocházka. Už z okna tramvaje je totižvšechno jiné. Nebe - ne modré, ne černé,a měsíc, hvězdy, v nepopsatelných bar-vách, jako skoro před rokem, kdy mne ne-napadlo jiné slovo než „pastelkové ráno“.Zřetelnost každého jednotlivého listu,jedinečná záře zeleného zlata a ostré,tušové obrysy větví... Pravděpodobně jsounějaké tunely v plynutí času a prostoru,které spojují loňské pondělní srpnovéráno, kdy mělo všechno barvy pastelkovépalety, s tímhle dubnovým pátečním veče-rem a s dalšími okamžiky, které byly nebopřijdou. Vzpomínky a nové dojmy v tisíc-krát viděných scenériích, které posouvajívýznam věcí někam... kamsi... zatím... chy-bí slova.

Dívám se na nebe a na květy v korunáchstromů, a nedokážu to popsat, ale dívat sevlastně stačí, dívat se a dotýkat... Lidé seobvykle na ulici nedotýkají stromů a květů.Lidé se vůbec chovají divně. Zvláštní, jakmusí člověk bojovat s mateřským jazykem,a zrovna když chce dát najevo něco stoná-sobně silnějšího než běžné každodení zá-žitky, pro které se nám slova skoro samyvnucují. Během odpoledne, kdykoli jsemměl v práci chvilku času, jsem psal dopis,mnohokrát přepsaný, snad marně, protoževýznamu možná rozumím jenom já. Uni-verzální newspeak není vytvořen pro des-kripci citů, i když používá slova, která jimnáleží, dává jim vlastní nízký obsah. I to

nejupřímnější sdělení se stává účelovoumanipulací, je-li tak čteno. Možná mluví-me každý jiným jazykem a komunikace jejenom bezobsažný rituál, jehož nedodrženíbude potrestáno mlčením, jako už tolikrát.Ale v tom je právě láska krásná, že vždyckyznovu oživí víru v možnost dorozuměníi v tomto rozděleném světě, víru, že tendruhý není jenom špatně naprogramovanýrobot, ale cítící člověk jako já. Víra v doro-zumění a ve změnu, která smaže všechnutu prázdnotu, minula. Je to hrozné chtítvzít rok, dva, tři života a vymazat je kroměněkolika marných okamžiků naděje... alenezbývá nic jiného, protože ten zbytek, ne,ten opravdu za nic nestál, jen myšlenkya sny, a ty zůstávají... Věřím, že lidé potře-bují lásku. Věřím, že dát lásku je vůbec tonejkrásnější, čeho je člověk schopen... ne,já určitě nikdy nic krásnějšího nedokážua ani nechci, vždyť to přece stačí, kolik lidíprožije život zdánlivě pestrý a naplněný,a přitom vlastně prázdný, protože v němchyběla právě tahle jediná věc. A přijmoutlásku snad nemůže být tak těžké, myslím si.

Už je půlnoc, jsem doma a to nejdůle-žitější bylo učiněno, první vratký krok zazdmi uzavřené totality všední skutečnos-ti... a najednou strach z každého dalšíhokroku... strach z ozvěny... ale pryč se stra-chem, jediné, čeho je třeba se bát, je ticho...cokoli jiného je dobré... slova... jenom slo-va... a přitom jedině slova snad jednou ně-co změní. A třebaže teď ne, není proč sebát, jsou-li večery, jako byl tento.

Josef Korous

slovaJenom

Z českých rovů a hájů26

Druhý nejstarší plzeňský hřbitov - rouden-ský, rozkládající se kolem cenného gotickéhokostelíka Všech svatých poznamenaného par-léřovskou hutí - čekal nejsmutnější osud.Hřbitov vznikl po roce 1380, poslední odpo-činek zde nalézali obyvatelé Skvrňan a Bolev-ce. Zanikl během sedmdesátých a osmdesá-tých let minulého století. V poslední letechutvořilo několik nadšenců, jimž naše vděčnostnikdy nenahradí obětavost a úsilí záslužněpřipomínající kořeny naší existence, spolek,který kostelíku vrátil jeho půvab. Se hřbitovemto bude těžší. Ještě před čtyřiceti roky se mohlnáhodný návštěvník pozastavit nad hrobemTomáše Cimrhanzla (1840-1899), profesoračeského reálného gymnázia, historika a geo-grafa, autora prvního česky psaného průvodcepo Šumavě a učebnice zeměpisu, jež sedočkala osmi vydání. Čtyři vydání svědčío oblibě další pomocné studijní příručky -Mythologie Řeků a Římanů. Uplatnil i svéhokoníčka - včelařství, když o něm přednášel narolnické škole. K němu - svému otci - se vrátilajeho nejmladší dcera (měla ještě čtyři souro-zence) Amalie Kožmínová (1876-1951).Patřila mezi zakladatele naší etnografie. Jakoučitelka a inspektorka působila na Slovenskua Podkarpatské Rusi. Odtud, ale i z Plzeňskaa Prácheňska čerpala podněty i materiál proobsáhlou publicistiku. Její zaujetí pro lidovoutvorbu se promítalo také do beletristickýchprací určených mládeži.

František Mates (1816-1894) byl vůdčí os-obností plzeňského hudebního života šedesá-tých a sedmdesátých let. V roce 1848 byl ka-pelníkem Národní gardy a v letech 1865-1868

utvářel divadelní orchestr. Jako výborný var-haník byl ředitelem bartolomějxského kůru.A byl také dobrý skladatel. Pozornost budilnapříklad svou Velkou mší B dur. Snad se po-daří identifikovat jejich hroby. Mezi pozoru-hodné plzeňské osobnosti se řadí všichni.

Vzpomínka paní Diny Singh uveřejněnáv tomto čísle Plže nás doprovází na Ústředníhřbitov. Odkazem mnoha desítek osobností,jež si zaslouží vzpomínku, je vše, co v Plznisouvisí s kulturou, vědou i společenským živo-tem. Tento nejrozsáhlejší a druhý nejmladšíhřbitov byl předán k užívání 1. ledna 1902.O výrazně viditelném kříži na hrobě PavlaNebeského (v oddělení 29) se autorka vzpo-mínky zmínila. Snad lze dodat, že s dávkoudojetí i obdivu na svého gymnaziálního spolu-žáka a přítele vzpomínal Josef Bohuslav Foer-ster. Pavel Nebeský byl vyloučen ze studia napražské Filozofické fakultě v roce 1881 poznámé chuchelské řeži, kde se v letní restau-raci ostře střetli čeští a němečtí vysokoškoláci.Mohl požádat o milost, neučinil tak. Cestovals hereckými kočovnými společnostmi. S Pav-lem Švandou mladším se tak dostal do Plzněa od roku 1894 zde zůstal. Foerster vzpomínalna jeho úžasnou sečtělost, kdy Nebeský sypalz rukávu citáty z Erbena, Čelakovského,Goetha, Schillera, Shakespeara... Jednukonkrétní vzpomínku uveďme. Profesor hochtěl posadit do poslední lavice, aby se studentnemusil zdržovat s látkou, kterou ovládal.P. Nebeský zašeptal: „Jsem raději hlavou mou-chy než ocasem lva.” Profesor se s úsměvemzeptal, odkud to má. „To je Victor Hugo.”

Viktor Viktora

Pax iiscum - Roudná, Ústřední hřbitov I

(Ne)kriticky 27

Lubomír Mikisek vydal soubor povídekPřání (Carpe diem, 2005). Jde v nich o hle-dání naděje a lásky, o hledání družnosti v pro-žívané opuštěnosti, buď doslovné, nebo citové.Lidé chtějí rozbít stereotyp, v němž žijí. Povíd-ky jsou nejčastěji tematicky zaměřeny na mi-lostné okouzlení, ale i na následné rozčaro-vání nebo v lepším případě na nostalgickévzpomínání.

Lidé Mikiskových povídek se pohybují pře-vážně v uzavřeném prostoru. Motiv prostoru jev těchto povídkách klíčový. Autor sleduje svéhrdiny v bytě, v pokoji, v koupelně, v kavárně,restauraci, v hotelovém pokoji, v jídelně re-kreačního zařízení; pokud si venkovská ženavyjede z klece samoty do města, tak je zasev uzavřeném prostoru ulic a obchodů. Lidé žijísvým stereotypem, nad šálkem kávy v kavárněsi hrají s prázdným sáčkem od cukru - a pročby se také dívali do stropu, není tam slunceani modré nebe. Přesto je autor k nim milosrd-ný a snaží se je alespoň občas dotlačit k idy-lické pointě, protože lidé po idyle touží. Touhymohou být různé. Mikiskovi hrdinové nejdouza bohatstvím a kariérou, ale touží po druž-nosti a lásce. Chtějí málo, ale i hodně. Idylicképointy jsou pak trochu narůžovělé, ty neidylic-ké směřují k nostalgii, pasivitě a odevzdání seosudu. Vnějšková činorodost se z lidí ztrácí,uzavírá se do nitra nebo se vytrácí vůbec a titopasivní lidé pak nemají šanci čekat na usku-tečnění svých tužeb a přání.

V dnešním drsném světě, kdy se přetlaka přemíra lidského citu nenosí, spíše vysmívá,je pohled na křehký citový svět nejen potřebný,ale i užitečný. Pohled na krajnosti zkreslujeprofil soudobých lidských problémů, ale vyva-žuje extrémy a hledá rovnováhu.

Autor rád směřuje k pointě, která je nazna-čena už názvem povídek, ale v redukovaném

pohledu na pocit lidského osamění má malýprostor pro variabilitu, a tak se tu otevírajímožnosti jen k nostalgickým vzpomínkám,idylickému naplnění touhy a přání (méně pře-svědčivě), nebo k rozčarování. I toto vymezeníkoneckonců hodně napovídá o současném„stavu” člověka, o jeho životních aktivitách,nebo spíše pasivitách, o vztahu k práci, k po-litice, k společenskému dění. Člověk bezradněutíká do své samoty, ale není mu tam dobře.Citové zakotvení je složité a víra ve zdravýrozum ošidná.

Ve svých povídkách Mikisek věnuje více po-zornosti i pochopení pro ženský svět. Všímá sižen, jejich niterného světa i tužeb. Muž častopije pivo, rozvaluje se na gauči a poslouchátelevizi. Je to jistě užitečná kritika i sebekriti-ka mužského světa, ve stylisticky čistém jazy-kovém projevu však autor občas v pohledu namužský i ženský svět sklouzne do klišé (sou-hlas plný porozumění a lásky, měl zkoumavýa silný pohled, rozpačitě sklopila víčka a upra-vila si proud vlasů, který jí spadl do čela, onvoněl krásnou kolínskou a omamnou vůní při-tažlivého muže), až to někdy připomíná ruko-pis ženského pohledu. Toto vcítění je záslužnéa ušlechtilé, je však vhodné zvolit jiný způsobtlumočení.

Nechci však nespravedlivě redukovat pohledna knihu na několik kritických detailů. Povíd-ky jsou citlivým psychologickým vhledem dolidských duší i do lidských osudů. Jsou to lidémladí, dále střední generace i lidé stárnoucí.Pro autora je většinou vedlejší profese postav,protože se zaměřuje na jejich nitro, na jejichcity, touhy a přání, ale pronikne tam i osudbezdomovce, netradičně nahlížený se soucitema porozuměním.

Nelze si nepovšimnout jednoho zvláštníhorysu této knihy. Každé povídce je předeslána

Nahlédnutí do lidských tužeb

(Ne)kriticky28

V roce 2001 vydalo nakladatelství Petrklíčknížku plzeňské lékařky Zdenky UIčové-Gallo-vé Čekání na Kateřinu. Tato útlá publikaceobsahuje 22 povídek s ilustracemi Jiřího Vla-cha - a stojí za to, abychom na ni upozornili(byť opožděně).

V dnešní době častého povrchního zájmuo exkluzivní osudy celebrit se do rukou čtenáředostávají povídky, jejichž hrdiny jsou obyčejnílidé. Lidé, kteří prostě žijí svůj život. Potkává-me se s nimi vždy v konkrétním okamžiku,v drobném výseku z jejich života - v práci, přimalování, na šachovém turnaji, na hodiněv hudební škole, na dovolené, v hodině mate-matiky, ale i při kopání zákopů. Často jsouprotagonisty povídek děti a staří lidé. Sledu-jeme kaleidoskop lidských osudů ve všedníchsituacích, drobné absurdity a ironie života,napětí a důležitost očekávání, drobná zkla-mání, ale i chvíle radosti a štěstí.

Autorka nezapře svou profesi, mezi vý-znamné momenty v životě jejích povídkovýchhrdinů patří setkávání s nemocí, klíčem jsouale mezilidské vztahy s akcentem vztahu mezirodičem a dítětem nahlížené z řady úhlů. Za

hlavní téma bychom mohli označit téma opuš-těného dítěte nebo člověka, v povídkách sezrcadlí odvěká lidská touha někam patřit,prostřednictvím osudů svých postav připomínádůležitost zakotvení v životě člověka, významslova domov, důležitost faktu být obklopenláskou blízkých lidí a jistotou domova. S tímsouvisí motivy rozvrácené či neexistující rodi-ny, chvění, jež se nás zmocňuje, rodí-li se novývztah, životní bilancování lakonicky předsta-vené v povídkové zkratce.

Povídky i kresby jsou jakoby upředené z jem-ných vláken nápovědy, náznaku, poetické ná-padité ilustrace pocházejí ze snového světafantazie. Sepětí povídek a ilustrací vytváříhluboce propojený celek, impresionisticképrvky v povídkách jsou podtrženy motivemmotýlů létajících v závěru každé z nich.Věcnost užitých jazykových prostředků nápad-ně kontrastuje s hloubkou myšlenek a emocí,jež jsou zesíleny krátkými lyrickými pasážemipřírodními i meditativními.

Autorka s přehledem využívá povídkovéparadigma, jemně a zkušeně si pohrávás čtenářem, promyšleně nakládá s pásmem

báseň. Když už se ani v rozhlase nesetkávámes nedělní chvilkou poezie, je chvályhodné, žeLubomír Mikisek přináší na dlani tyto douškypoezie. Některý čtenář si je rád přečte. Jsouuvedením do citové nálady a atmosféry povíd-ky, ale nejsou s ní obsahově propojeny, takžechtějí být jakousi třešničkou na dortě. Jsounahlédnutím do citového nitra autora, povídkyzase do citového nitra postav. Básně se prolí-nají s pojetím vnímání času v prózách. V po-vídkách jde nejčastěji o čas směřující do bu-doucnosti (touha, naděje, přání) či minulosti

(vzpomínka), v básních jde o aktuální proží-vání času. Celkově jsou působivější jeho prózy.

Mikisek nám svými prózami připomíná, žečlověk často žije přehlíženými, ale i zraňova-nými a zraňujícími city, že soucit v člověkua s člověkem není škodlivým, ale naopak uži-tečným lidským projevem. Spoluprožívat lid-ské touhy a zamýšlet se nad nimi je lidsky hře-jivé i poučné.

Knihu doprovodila jemnými stylovými kres-bami Veronika Mikisková.

Bohumil Jirásek

Čekání na povídku aneb Čekání na Kateřinu

(Ne)kriticky / Něco se stalo 29

vypravěče, využívá metody filmových střihů,s jistotou konstruuje dialog, napíná čtenářejemně vykreslenou impresí okamžiku ažk překvapivému zlomu nebo k pointě. Lidskýživot je v povídkách Zdenky Ulčové-Gallovépodroben laskavému i mírně ironickému

zkoumání.Autorka s lyrickou duší nám prostřednic-

tvím přitažlivé formy ukazuje, že je možnénalézat řadu pozitivních hodnot v epickémsvětě obyčejných životů.

Helena Chýlová

Vylíčit podrobně život a působení básníkaa žurnalisty Waltera Zahorky je nesnadné.Obraz, který o něm naskicuji bude mít mnohánezaplněná místa.

Poprvé jsme se setkali v srpnových dnechroku 1968 u plzeňského rozhlasu. Stál v čet-ném shluku lidí, který byl odhodlán bránitpřed tanky budovu rozhlasu vlastním tělem.Walter tehdy pracoval jako redaktor místníchnovin na Sokolovsku. Brzy se však ztratil z na-šeho obzoru. Teprve za delší čas dal o soběvědět, že emigroval přes tehdejší Jugoslávii doNěmecké spolkové republiky.

Walter Zahorka se narodil 21. listopadu1933 v Čisté u Rakovníka. Jeho otec WalterPösch, Němec, padl ve druhé světové válcev Rusku, matka byla Češka. Dědeček Leopoldbyl podnikatelem a místostarostou v ČeskýchBudějovicích. Malého Waltra vychovávalababička, jež odvozovala své kořeny až odcírkevního reformátora Petra Chelčického.

Stále si vzpomínám na jeho četná vyprávěnípříběhů z vojny, kdy sloužil jako pilot na Slo-vensku, na peripetie jeho útěku z Českosloven-ska, na pozdější pochod ve prospěch tělesněpostižených v roce 1980, kdy prošel pěšky de-set tisíc kilometrů přes celou Itálii až naSicílii. A posléze na jeho protestní jízdu nakole v roce 1983, jíž manifestoval za uplatněníobčanských práv v Československu. Projeltehdy velkou část evropských zemí, celkem25 tisíc kilometrů. Během emigrace propago-val Walter českou zakázanou tvorbu, organi-zoval čtení a vystoupení českých spisovatelův Německu. V letech 2000-2001 byl předsedou

Walter Zahorka (1933-2005)regionální skupiny spisovatelů v Norimberku.A také byl členem mezinárodního komitétuJana Palacha v Paříži.

V Německu i v zahraničí vydal více než de-set svazků satirických a lyrických básní (Legnicht dein Ohr auf die Gleise; Für 10 Pfennigenicht zu haben; Guten Apetit; Für MeisterHans; David ist der Dichter; Eibacher Pola-roid - Gedichte; Romeos Briefchen, které vyšlytaké jako Listy Romea na Ukrajině ad.).Mnohé uveřejnil jako letáky a grafické listy,mnoho jeho básní bylo zhudebněno. Je za-stoupen v četných literárních antologiích a ča-sopisech.

V Norimberku vydával časopis bezdomovcůa velmi aktivně se zasazoval za zlepšení jejichsociálních podmínek. Byl to také on, kdo ini-cioval po roce 1989 partnerství mezi Prahoua Norimberkem. Zahorkovo vystoupení načesko-německém literárním čtení v Evropskémdomě v Plzni bylo nezapomenutelné.

Koncem roku 2003 jsme se sešli s mnohaZahorkovými přáteli v Norimberku na oslavějeho sedmdesátých narozenin. Zazněly desítkygratulací - od spisovatelů, církevních činitelů,politiků, muzikantů, přátel, jeho ženy JuttyBerger, i bezdomovců.

V březnu 2005 odešel Walter Zahorka z to-hoto světa. Připomínáme si jeho mimořádněplný a nevšední život, jeho tvorbu, v nížvyjádřil svůj vztah k současnosti, ke své zemia k ideálům lidskosti. Středisko západočes-kých spisovatelů, jehož byl členem, v němztrácí výrazného básníka a tvůrce.

Josef Hrubý

Zpětné zrcátko30

Žádný jiný básník asi nedokáže uskutečnittak poutavé autorské čtení, jak to na sklonkujara v plzeňské kavárně Jabloň předvedl po-eta, výtvarník, skladatel, textař, zpěvák a per-former Petr Váša při prezentaci své sbírkyNávrat Plavce Jindřicha, vydané nakladatel-stvím Petrov. Štůsek knížek nachystanýchu barového pultu byl bleskurychle rozebrán.Frontman skupiny Ty syčáci se totiž neuchýlilk monotónnímu čtení, ale kolem své nejnovějšíknížky rozpoutal doslova průtrž osobitéhopřednesu, pozpěvování a tančení, kteroužtokombinaci už kdysi dávno pojmenoval jako„fyzické básnictví”.

Toto označení už se objevilo i v názvu jehoprvní sbírky Texty, básně, poèmes physiques(Maťa, 1994). V té době byl hlasový experi-mentátor Váša ojedinělým avantgardnímumělcem překvapivě se vynořivším z under-groundu. Nyní, již u sklenky vína, splihle při-pustil, že po vzedmutí módní vlny „slam poet-ry” se z něho pomalu stává středoproudař. Tose ovšem často přihodí, že si masy zdánlivěnezaměnitelný tvůrčí čin přisvojí, zkomercio-nalizují jej a záhy rozmělní. V případě PetraVáši se můžeme aspoň hrdě pýřit, že českýtvůrce jeden světový trend předjal, i když jejnejspíš přímo neinspiroval.

Ale Váša je stále o krok vepředu. Zatímco„slamující básníci” se snaží na sebe předevšímupozornit, Petr Váša hledá, jak se stát harmo-nickou bytostí, jak dosáhnout celistvosti dušea těla. Ve starší úvaze Učit se za chůze radísledovat pohyb a zvuk, rytmus a dynamiku tě-la, těl jiných lidí a také rostlin a zvířat, strojůa předmětů. Doporučuje pokoušet se o „pře-klad” vjemů do projevů vlastního těla, např.do pohybu předloktí či do tvaru hudební fráze.Tělo pak samo promlouvá a vypráví své lyrické

a motorické příběhy. A když nastane ticho, věcik nám najednou promlouvají laskavě a jasněji.

Petr Váša ovšem nejen doporučuje a radí,ale během svých vystoupení vše názorně před-vádí. V Jabloni při představování své knížkypřesvědčil, že uskutečnění své vize jednotyobrazu a zvuku, pohybu a hlasu povyšuje naumělecký tvar. V exkluzivním provedení bylo simožno vyslechnout nespočet výrazně rytmizo-vaných básní plných slovních hříček, výsměškůi stesku od zahajovacího opusu Pořád ještěnení tak zle až po závěrečný Pořád by to mohlobýt lepší. Ač pojítkem knihy jsou námořnickémotivy, v jednotlivých oddílech sbírky seotevírají nejrůznější témata, dojde i na vojen-ské historky - a vojenská odysea Petra Váši započala právě v Plzni! Mimořádný ohlas za-znamenaly zejména strofy Nejsem tak slibná,jak vypadám a Ředitel ústecké chemičky navysokohorské túře. Duše básníka se prý leckdylépe pozná při četbě obsahu sbírky než básní,a tak byl zarecitován i obsah Návratu PlavceJindřicha.

Petr Váša při svých sólových vystoupeníchčím dál více rezignuje na slovní vyjádření, často jen vokalicky, gesticky a rytmicky před-vádí jednoduché příběhy či pouhé emoce, kterés ním mohou diváci spoluprožívat. Několiktakových výstupů ze svého nejnovějšího reci-tálu Tomvansong - opus in trans-latin před-vedl i v Jabloni a část textů z tohoto cyklu vě-noval Plži jako svou Navštívenku. Váša se takpokouší vyplnit „bílé místo” mezi hudbou a li-teraturou. Jiné připomínky prý slýchává odpublika orientovaného spíše na hudbu a jinéod divadelníků či literátů. Dopřejme si prodnešek ten luxus a ponechejme vše bez dalšíchpřipomínek.

Vladimír Gardavský

Fyzické básnictví Petra Váši

KRUH PŘÁTEL KNIŽNÍ KULTURYvás zve do Polanovy síně Knihovny města Plzně (ul. B. Smetany 13 - 2. patro)na své pravidelné večerní pořady

Na pořady KPKK je vstup volný. Programy jsou realizovány za finanční podpory Města Plzněa Ministerstva kultury ČR.

ZÁŘÍ

200

5

Pozvání Knihovny města Plzně:

Galerie Paletka (Husova ul. 2):

Hans Christian Andersen (1805-2005)výstava

Paul Brunton: Noc v pyramiděúčinkují Alfred Strejček, Milan Friedl a Jan Doležel (varhany)

Řemesla a písně1. díl cyklu komponovaných pořadů o zapomenutýchřemeslech pod vedením Jiřího Hlobila

Připravujeme na říjen:

Literární výlet: Lužanyprůvodce: Viktor Viktorasraz na Hlavním nádraží v 10.55, odjezd 11.10

Plzeňský Literární deštníkslavnostní vyhlášení výsledků soutěže literárních miniatur uvádí Vladimír Novotný, hudební doprovod Jan Pouska

21. 9. - 19.00

5. 10. - 19.00

20. 9. - 17.00

1.10.

9.-30. 9.(po-pá 10-17)

Autoři Plže č. 932VLADIMÍR GARDAVSKÝNarozen 1943 v Plzni. Vystudoval zde VŠSE, fakultustrojní, pracoval jako technik, později jako personalis-ta. Příležitostně publikuje články, mj. z oblasti amatér-ského divadla. Žije v Plzni.

ILONA GRUBEROVÁ Narozena 1970 v Plzni. Vystudovala český jazyk a lite-raturu a dějepis na FPE ZČU a latinu na JČU v Čes-kých Budějovicích a FF UK. Působí jako učitelka naSZŠ a FPE ZČU. Publikuje v tisku, Listech Ason-klu-bu. V Ason-klubu vydala Střípky-klípky aneb O antic-kých literátech více(méně) vážně (2005). Žije v Plzni.

JOSEF HRUBÝNarozen 1932 v Černěticích u Volyně. Studoval veVimperku, od r. 1959 pracoval v Plzni. Po r. 1969 ne-směl publikovat. Je autorem řady básnických sbíreka prvním laureátem Ceny Bohumila Polana.

HELENA CHÝLOVÁNarozena 1961 v Plzni. Vystudovala FPE ZČU (čeština- dějepis), kde působí jako odborná asistentka. Je ex-terní redaktorkou nakladatelství Fraus. Publikuje v od-borném tisku. Žije ve Starém Plzenci.

BOHUMIL JIRÁSEKNarozen 1931 v Pavlíkově u Rakovníka. Od r. 1965 žijev Plzni a působí jako bohemista na FPE ZČU. V r. 2002získal Cenu Plže za prózu.

VOJTĚCH JURÍKNarozen 1975 v Rokycanech. Grafik, kreslíř a prozaik(oceněn na Literárních Františkových Lázních, Lite-rární Šumavě aj.). Vystavuje a publikuje převážněv zahraničí. Je autorem grafické koncepce Plže. Žijev Plzni.

PETR KERSCHNarozen 1934 v Praze. Dětství strávil v Blovicích, pomaturitě v Plzni absolvoval VŠCHT v Praze. Žije v Dě-číně. Vydal knížky Zlatý časy (2003) a Zvěrokruh a jinépovídky (2003).

JOSEF KOROUSNarozen 1983 v Plzni. Po maturitě na SPŠE pracujev Městské charitě v Plzni. Píše povídky. Publikovalv Listech Ason-klubu. V Malých knížkách Ason-klubuvydal Podivné cestičky (2004). Žije v Losiné u Plzně.

ZDEŇKA LÍBALOVÁNarozena 1966 v Mělníce, kde žije. Studovala zdegymnázium a v Praze Lidovou konzervatoř. Invalidnídůchodkyně. Publikuje v tisku a ve sbornících aj.

VLADIMÍR NOVOTNÝNarozen 1946 v Praze. Vystudoval ruštinu a dějepis naFF UK. Věnuje se literární kritice a historii. Od roku1999 přednáší českou literaturu na FPE ZČU. Působítéž na Literární akademii v Praze, kde žije.

ESTER SEBEROVÁNarozena 1953 v Plzni. Vystudovala LF UK a působíjako soukromá lékařka - alergoložka. Píše poezii.Vlastním nákladem vydala sbírku Soukromé ozvěny(2005).

VLASTA ŠPINKOVÁNarozena 1950 v Doudlebech nad Orlicí. Vystudovalastřední ekonomickou školu, od 70. let pracuje v Plzni,nyní působí na Finančním úřadu Plzeň-jih. Žije veChválenicích. Dosud nepublikovala.

VÁCLAV TOUCHANarozen 1943 v Plzni, kde trvale žije i pracuje. Vystu-doval FPE ZČU - učitelství pro 1. stupeň. V současnédobě působí jako učitel na stavebním učilišti.

EVA VÁLKOVÁNarozena 1953 v Ústí nad Labem. Po studiu na LF UKpracuje jako lékařka v Psychiatrické léčebně v Dobřa-nech. Publikovala v Tvaru, Hostu a v antologii součas-né surrealistické poezie Letenka do noci (2004). Píšetaké pohádky.

PETR VÁŠANarozen 1965 v Brně, kde na Masarykově univerzitěvystudoval kunsthistorii a působil v kapelách alterna-tivní hudby. Píše básně, písňové texty. Knižně vydalsbírky veršů Texty, básně, poèmes physiques (1994)a Návrat Plavce Jindřicha (2005).

VIKTOR VIKTORANarozen 1942 v Plzni. Na FF UK vystudoval českýjazyk a dějepis, od r. 1968 působí na katedře českéhojazyka a literatury na FPE ZČU v Plzni. Zabývá se star-ší českou literaturou, věnuje se i divadelní kritice.

LUBOŠ VINŠNarozen 1959 v Blatné. Vystudoval v Plzni na Vyššíodborné škole knihovnictví. Žije ve svém rodišti, kdepracuje jako soukromý překladatel a učitel angličtiny.Píše poezii i prózu.

JANA ZAHRADNÍKOVÁNarozena 1954 v Plané u Mariánských Lázní. Ve svémrodišti pracuje jako podnikatelka. Dosud nepublikova-la.

Vychází za přispění Města Plzně, Ministerstva kultury České republiky a Nadace Českého literárního fondu.

V příštím Plži mj. čtěte:

Portrét Plže: Ivo Fencl

Básně Aleny Vávrové a Pavly Přesličkové

Prózy Milana Čechury a Vojtěcha Němce

Fejetony Bohumila Jiráska a Luboše Vinše

Šéfredaktor: Vladimír NovotnýRedakce: Jana Horáková,

Helena ŠlesingerováRedakční rada: VladimírGardavský, Josef Hrubý,

Bohumil Jirásek, DagmarSvatková, Milan Šedivý,

Viktor Viktora

Adresa redakce: 305 94 Plzeň,ul. Bedřicha Smetany 13

tel.: 377 201 427, 377 201 426e-mail:

slesingerova@kmp.plzen-city.czhorakova@kmp.plzen-city.cz

Vydávají občanská sdružení Pro libris, Ason-klub, Knihovna

města Plzně, Středisko západočeských spisovatelů

a Kruh přátel knižní kultury

Obálka, zlom sazby, grafická úprava: Vojtěch Jurík

Vydávání je povolenoMinisterstvem kultury ČR.

Evidenční číslo periodického tisku: MK ČR E 13766

© Plž - Plzeňský literární život,ročník IV, č. 9, září 2005

www.kmp.plzen-city.cz

Náklad 600 ks ISSN 1213-9890

Tisk: KC Solid s.r.o. Rokycany