Alessandro Catalano: Rudá záře nad literaturou – ukázka

Česká literatura mezi socialismema undergroundem (1945–1959)

RUDÁ ZÁŘE NAD LITERATUROU

Alessandro Catalano

Ruda zare nad literaturou_obalka_FINAL.indd 1 27.9.2010 16:18:52

catalano ruda zare.indd 2 27.9.2010 15:17:07

[�]

STUDIUM [30]



[�]

Alessandro Catalano

RUDÁ ZÁŘE NAD LITERATUROU

Česká literatura mezi socialismem a undergroundem (1945–1959)

BRNO 2008


[�]

Alessandro Catalano: Sole rosso su Praga. La letteratura ceca tra socialismo e underground (1945–1959). Un’interpretazione

Copyright © Alessandro Catalano, 2008Translation © Jana Vicencová, 2008Czech edition © Host – vydavatelství, s. r. o., 2008

ISBN 978 -80 -7294 -342 -5

Vznik této publikace podpořila Univerzita v Padově z fondu Základního vědeckého bádání (60A12-5520)Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky


[�]

OBSAH

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

I/ ZROD SOCIALISTICKÉHO REALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24KSČ a socialistický realismus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25André Gide se vrací ze Sovětského svazu . . . . . . . . . . . . . . . 35Protektorát a odsun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40Rozporuplné poválečné tříletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45

II/ VÝVOJ SOCIALISTICKÉHO REALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66Fronta je všude . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73Vyloučit a nahradit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84Velký inkvizitor — Ladislav Štoll . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87„Vnitřní osobní únor“ — kladivo na literaturu . . . . . . . . . . . 93Vnitřní nepřítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96

III/ KRIZE SOCIALISTICKÉHO REALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100Smrt vůdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101České tání? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103Vážné problémy mladé poezie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108II. sjezd Svazu československých spisovatelů . . . . . . . . . . 111„Vleklá krize“ po II. sjezdu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117Květen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121Skoncovat s tradicí „ducha II. sjezdu spisovatelů“ . . . . . . 125


[�]

IV/ SOCIALISTICKÁ LITERATURA . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 130Mýtus SSSR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133Mládí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135Továrny a úderníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138Kulturní dědictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142Nepřítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145Julius Fučík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151Mezi socialistickým realismem a budovatelským románem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156Fréza a fronta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166Milan Kundera a Květen . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171Malé formy a druhá vlna válečné prózy . . . . . . . . . . . . . . . . 176

V/ MEZI AVANTGARDOU A SOCIALISTICKÝM REALISMEM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184Vítězslav Nezval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185František Halas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192Jiří Weil . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196Pokus o ideologii . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202Jaroslav Seifert . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210Vladimír Holan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

VI/ HLEDÁNÍ ZTRACENÉ PŘÍTOMNOSTI . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225Skupina 42 a Jiří Kolář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225Odmítnutí v mezích zákona . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238Ve jménu Božím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 248Jan Zahradníček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253

VII/ EMIGRACE . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261Literární a ediční činnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 268Egon Hostovský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284

VIII/ VE ZNAMENÍ SURREALISMU . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298Karel Teige . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300Znamení zvěrokruhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309Zbyněk Havlíček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 314Underground a Egon Bondy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325


[ ]

IX/ BOHUMIL HRABAL . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 344

X/ JOSEF ŠKVORECKÝ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 373

ZÁVĚR . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 397

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 403Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 455



[��]

PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

Povědomí o 20. století se rychle ztrácí, leckdy se setkáme se zjed-nodušujícím a jednostranným pohledem na minulost, který fak-ticky znemožňuje skutečně kritické uvažování o událostech sta-rých několik desetiletí. I tak precizní a originální teoretická práce o totalitarismu, kterou sepsala Hannah Arendtová, se pomalu stává překážkou důkladné analýzy jednotlivých totalitních systémů. V tomto směru lze zcela souhlasit se Slavojem Žižkem, který kon-statuje, že „,pojem ,totalitarismus‘ vůbec není účinný teoretický koncept, nýbrž spíše svého druhu nouzové opatření: neumožňuje nám myslet, nenutí nás, abychom si osvojili nový pohled na dějin-nou skutečnost, kterou popisuje; místo toho nás zprošťuje povin-nosti myslet nebo nám dokonce aktivně zabraňuje v myšlení“ (Žižek 2007: 5). Obecné zjednodušování, které se 20. století dostává vli-vem mechanické aplikace teorie totalitarismu, ho postupně mění v jakési bezčasí, téměř bez jakékoli historie. Nezměrné množství historických a politických událostí se tak pomalu proměňuje v ja-kési dlouhé (a nudné) období totality bez vnitřního vývoje. Proto je dnes možné označovat minulé století jako „krátké“, interpre-tovat ho jako dobu provázenou neúspěchy a slepými uličkami a vyzdvihovat některá období, kterým jsou někdy ne vždy úplně přesvědčivě přisuzovány „demokratické tradice“ (v případě Čes-koslovenska je zvlášť diskutabilní například skutečná demokratič-nost prvních tří poválečných let 1945–1948).

S velkou opatrností je třeba používat výraz „demokracie“ v sou-vislosti s dobou, která právě z radikální kritiky neúspěchů předvá-lečných demokracií udělala jeden ze základních kamenů odmítání


[��]

„starého světa“. V celé Evropě byla tehdy silná tendence zapome-nout na předválečné tradice a pokusit se o přebudování celé spo-lečnosti od základů. Dnes z tohoto utopického pokusu nezůstalo v podstatě nic, naše kultura zamítla dokonce i ty ne zcela špatné stránky onoho politického systému. Je zajímavé, že se obdobná „práce s minulostí“ v době národního obrození (sami komunisté pokládali proces budování v padesátých letech za obdobu národ-ního obrození) vyznačovala mnohem delší životností (a zčásti trvá v podstatě dodnes). Komunistický systém ale neměl nikdy sílu ote-vřít se všem a neustále vylučoval tu větší, tu menší části společ-nosti ze svých řad. I proto dnes může působit jako systém, který se nacházel v neustálé krizi. Postupná eroze utopických předpo-kladů fungování celého systému byla vždy kompenzována mo-censkými zásahy, takže mohl vzniknout dojem, že systém přestal být velmi brzo schopný samostatné existence. Cesta k tomu, aby byla celá doba interpretována jako diktát zvenku (z Východu), je pak velice jednoduchá, i když tato teorie nevypovídá nic o skuteč-ných domácích zdrojích českého levicového extremismu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o historickou fázi, která ještě stále zasahuje do přítomnosti, můžeme se setkat s politickým vy-užitím (a zneužitím) historického bádání o těchto letech. Že jsou československá padesátá léta společensky stále vnímána jako ob-dobí značně kontroverzní, dokládají například tři — různé, ale příznačné — nejdiskutovanější kauzy z posledních let: zřízení a činnost Ústavu pro studium totalitních režimů (a Archivu bez-pečnostních složek),1) proces s Ludmilou Brožovou-Poledno-vou2) a případ bratří Mašínů.3) Nejinak byly vnímány i podobné

1) Je zajímavé, že Ústav musel vynaložit pom rné velké úsilí na obhajobu vlastního z ízení a fungování, http://www.ustrcr.cz/.

2) Známá prokurátorka v procesu s Miladou Horákovou, bývalá here ka Ludmila Bie-dermannová (jméno zm nila na Brožovou, aby nezn lo n mecky), dostudovala v roce 1949 nov založenou dvouletou Právnickou školu pracujících a jako osmadvacetiletá dostala na starost nejd íve kauzu „ íhoš ského zázraku“ (objevuje se i ve Škvorec-kého Miráklu), a pozd ji „hrála hlavní roli v n kolika stech politických procesech“, P. Zídek: „Prom na jedné here ky“, Lidové noviny, 7. 9. 2008, s. 19–20. Z stává ovšem otázkou, do jaké míry je d ležit jší odsoudit osmdesátiletou sta enku (která byla a je odsouzena nejen d jinami, ale i spole ností), když z stává spole ensky zcela nevy ešený problém vyrovnání se s „odsunem“ N mc po roce 1945.

3) Brat i Ctirad a Josef Mašínové (k jejich skupin pat ili také Milan Paumer, Václav Švéda a Zbyn k Janata — poslední dva byli zajati a posléze popraveni) se v roce 1953 prost íleli z komunistického eskoslovenska p es východní N mecko do západního


[��]

„kulturní“ kauzy, například inscenace proslulé divadelního hry E. F. Buriana Pařeniště, jakož i absurdní anabáze kolem „udání“ Milana Kundery. Neschopnost sdělit o této době něco nového silně ztěžuje možnost analyzovat padesátá léta kupříkladu po-rovnáním se situacemi podobnými (mnohem dramatičtější pří-pad Polska) nebo zdánlivě úplně odlišnými (Itálie).

Možná stojí za to využít této příležitosti a připomenout mo-menty, kdy se poválečná historie komunistického Českosloven-ska protnula s historií Itálie. Málokterý Čech ví, že pražský komu-nistický převrat v roce 1948 se několikrát stal předmětem polemik v italské volební kampani, především mezi tajemníkem křesťan-ských demokratů Alcidem de Gasperim a tajemníkem komunis-tické strany Palmirem Togliattim. Volby konané 18. dubna pak po-tvrdily defi nitivní porážku lidové fronty komunistů a socialistů.4) Také ilegální komunistické rádio, které od roku 1950 v Itálii kon-kurovalo domácím stanicím ovládaným křesťanskou demokracií, téměř dvacet let vysílalo z Prahy. Ještě méně známé je zřejmě to, že během „horkého léta“ 1960, kdy si občanské nepokoje v celé Itálii vyžádaly několik mrtvých a kdy se vláda snažila s pomocí hlasů postfašistů uzavřít cestu k moci středolevé koalici, pokou-šel se premiér Fernando Tambroni svést všechnu zodpovědnost na údajný komunistický komplot zorganizovaný českosloven-skými tajnými agenty. Togliatti pak byl v celé východní Evropě znám především tím, že v posledních letech života podporoval „národní cesty ke komunismu“, a neméně zajímavý by byl i roz-bor jeho estetických názorů (například ve srovnání s Klementem

Berlína (p i jejich akcích zahynuli t i lidé v eskoslovensku — dva p íslušníci SNB a pokladník — a t i policisté v N mecku).

4) Viz nap íklad první stranu komunistického deníku L’Unità, kde za rozhovorem Car-mina de Lipsise „V eskoslovensku zvít zila demokracie a mír. Klement Gottwald v rozhovoru pro deník L’Unità“ následovala zpráva o Togliattiho projevu p ednese-ném v m st Civitavecchia s názvem „Vít zství skute né demokracie je vkladem do p íštích voleb“: „Togliatti potvrzuje, že Fronta schvaluje tento sm r, a odvolává se na eskoslovenské události a na kampa , kterou na jejich základ zinscenovali domácí

reakcioná i, aby ukázali, jak práv postoj zaujatý k eskoslovenským událostem slouží k rozeznání pravých demokrat od falešných. Podle de Gasperiho a jeho stranických koleg eskoslovenská vláda, založená na zákonné parlamentní v tšin , není demo-kratická, protože v jejím vedení nejsou — jako v Itálii nebo ve Francii — kapitalis-tické t ídy, ale pracující“, L’Unità, 4. 3. 1948, s. 1. Vliv pražského p evratu na vnit ní situaci v Itálii p ipomíná — na základ archivních dokument — také Miller 1993: 186–187.


[��]

Gottwaldem). Například v roce 1948 na sebe Togliatti v Itálii po-štval třiadvaceti umělců, když komentoval obrazy vystavené na národní výstavě současného umění výrazy „zrůdnosti“, „příšer-nosti a pitomosti“ a „mazanice“ a zdůraznil nutnost výchovného působení kritiky na umělce: „Umělci nebo ti, kdo se za ně pova-žují, se jistě budou nejprve zlobit, ale nakonec to prospěje i jim.“ (Anjello 1979: 242)5) Postoj nejvyšších komunistických předsta-vitelů k umění tedy nebyl o moc jiný ani na druhé straně železné opony…

Zatímco publicistika naši historickou paměť spíše zkresluje, historiografi e by se měla ubírat jinými cestami. Když totiž z 20. sto-letí vymažeme všechny rozpory, stěží se lze k jeho dějinám ně-jak smysluplně vztáhnout. Česká literatura padesátých let přitom může být výborným lakmusovým papírkem, který ukáže, nakolik protikladný a komplikovaný byl vztah umělců k politice. Inten-zivní hledání nových způsobů vyjádření, které nastalo po konci druhé světové války, kdy se skoro každý umělec musel nějakým způsobem vyrovnat s realismem a avantgardou, bylo dlouho roz-mlžováno — nejdříve ofi ciální socialisticko-realistickou vědou, a během posledních dvaceti let kritiky, kteří upřednostňovali mo-rálně-etický vztah ke skutečnosti před všemi literárními jevy, jež v různé míře „koketovaly“ s levicovým programem proměny spo-lečnosti. Nejvýstižněji to vyjádřil už v sedmdesátých letech Jan Zábrana: „Problém je v tom, že lidé, kteří mávnou rukou nad Ne-zvalovou genialitou (šmejknul s českou poezií o 70 let dopředu) proto, že Nezval byl ‚bezcharakterní svině‘ jako člověk […], jsou z reakce náchylní brát za bernou minci každého ‚charakterního‘ obskurantistu, pokládat ho za kumštýře jenom proto, že byl cha-rakterní.“ (Zábrana 2001: 405–406) Toto hledání nových východi-sek z všeobecně pociťované krize umění bylo ale typické pro celé dobové evropské umění. Dnes snad nastala konečně doba, kdy se může provést srovnání českého prostředí třeba s italským neore-alismem, který se v polemice s neoavantgardou a ve zcela odlišné politické situaci pokoušel najít rovnováhu mezi požadavky levi-cového programu didakticky působící literatury a tradicí avant-gardního formálního hledání. Není koneckonců žádné tajemství, že „poslední léta války a doba těsně poválečná jsou dobou refl exe

5) Podobná diskuse se pak týkala i hudby, Anjello 1979: 253–257.


[��]

celé moderny a v diagnóze se shodují existencialisté i křesťané“ (Petříček 2005: 13). Dlouho zůstal naopak podceňován (a často tomu tak je i dnes) fakt, že „vítězství a trvající moc českého stali-nismu (a na druhé straně slabý odpor proti němu) nelze přičítat jedině teroru po roce 1948, nýbrž především tomu, že komunisté ovládli ve státě víc než pouze mocenský aparát; ovládli také systém hodnot, symbolickou strukturu smyslu v očích jedinců i celé spo-lečnosti“ (Rupnik 1994: 541).

Zabývat se českou literaturou padesátých let není snadné: „Možná jsme se ve středovýchodní Evropě — jak tomu nasvěd-čuje také intenzivní zájem současných historiků umění, lite-ratury a kultury o toto téma — ocitli v situaci, kdy máme od za-vržení socrealistických památek k jejich kanonizaci podobně daleko (anebo blízko). Víme již, že je nedokážeme z vlastní mi-nulosti vyloučit, ale nevíme ještě, zda a jak je do našich vyprávění o této minulosti, do historie vpravit.“ (Janáček 2007: 1) A to přede-vším proto, že ony historické okamžiky a dramatické momenty, o nichž pojednává tato studie, jsou stále příliš živé. Navíc zatímco v Německu se už léta hovoří o fenoménu šířící se „ostalgie“ a také v Rusku se začalo vážně uvažovat o kultuře socialistické éry, v České republice je kultura čtyřiceti let komunismu stále pova-žována za cosi nežádoucího a bývá globálně odmítána jako pri-mitivní, vulgární a hrubá — a hlavně „cizí“. Možná i proto, že na rozdíl od Sovětského svazu změnil socialistický realismus vzhled českých měst jenom v omezené míře (typickým prvkem je samo-zřejmě obchodní dům uprostřed náměstí v různých městech, komplex Ostrava-Poruba, různé vysoké školy, kulturní domy a nemocnice, a hotel Internacionál v Praze — viz Halík 2005a), a tam, kde do české krajiny zasáhl zásadnějším způsobem, to bylo spíše na škodu (Hájek 2008). O české symboly „nesmyslnosti“ so-cialistického realismu rozhodně není nouze: vedle gigantického pomníku J. V. Stalina architekta Otakara Švece patří jedno z před-ních míst nedochovanému monumentálnímu obrazu Díků vzdání československého lidu generalissimu J. V. Stalinovi (1951) „dvorního ma-líře“ Jana Čumpelíka. Většina dnešních pozorovatelů se nanejvýš soustředí na kritické zkoumání potlačené části neofi ciální kul-tury, s jasným cílem vybudovat kulturní návaznost na zlatý věk českého umění meziválečného období. Pak budou dějiny české kultury znovu vypadat jako souvislý proces, jen zčásti narušený


[��]

absurdními politickými diktáty, jež nemají s kulturou jako tako-vou nic společného. Samozřejmě že na podporu této vize je třeba nově interpretovat velkou část umění 20. století: na vrcholu této nové hodnotové pyramidy lze v současnosti nalézt duchovní poe-zii pronásledovanou komunisty a na opačném pólu pak všechny, kdo nějakým způsobem spolupracovali s vládnoucí ideologií. To s sebou samozřejmě nese výrazné podcenění významu avantgardy (a následující neoavantgardy) a přehlížení velké části dějin minu-lého století. V tomto schématu je socialistickým rokům přiřazena záporná role, tak jak ji trefně defi noval Boris Groys: umění stali-nismu není než „jedním velkým martyrologiem, historií perze-kucí“ (Groys 1992: 10).

Pokud je literatura stalinismu pouhým tragickým omylem za-příčiněným nešťastnými politickými okolnostmi, pak jistě není hodna ani studia.6) Před několika lety se příznačně diskutovalo u příležitosti opožděné a nepříliš zdařilé výstavy o socialistic-kém realismu: debaty obvykle skončily u ošemetné otázky, zda je či není možné považovat za umění díla inspirovaná socialis-tickým realismem.7) Meze toho společenského diskursu dosta-tečně ukazuje i používání pejorativního výrazu sorela pro ironické zdůraznění odstupu od předmětu studia.8) Jako by socialistický realismus byl ironizován a předem diskvalifi kován už pouhým svým názvem, abychom se pak s čistým svědomím mohli zabývat „opravdovým uměním“.9) Dochází tady k „procesu odstraňování“,

6) Nikoli náhodou z stávala nadlouho jedinou fundovanou moderní analýzou poetiky eského socialistického realismu (v divadelní tvorb ) kniha Pavla Janouška Geneze

norem (Janoušek 1993). 7) Viz katalog Petišková 2002 a kritické ohlasy, kterým bylo v nováno i celé monogra-

cké íslo asopisu Ateliér, „K možnostem interpretace socialistického realismu — na okraj koncepce výstavy eskoslovenský socialistický realismus“, Ateliér, 2003, 1. Na hlubší interpretaci je postaven útlý, le podstatný katalog k jedné z p edchozích tematických výstav: Sedláková 1994. Souhrnn viz také Petišková 2005. O „utajeném diskursu“ mezi o ciální doktrínou a „více i mén skrytými zastánci modernismu“ viz podn tný lánek Lahoda 2005b.

8) I když jeho nejv tší rozší ení je spojeno s generací Havlovou, výraz sorela pravd po-dobn pochází od architekta Josefa Havlí ka, který ho vytvo il z po áte ních písmen so-cialistického realismu a p íjmení svého rivala Zde ka Lakomého, Sedláková 1994: 11.

9) Pavel Janoušek si na konci devadesátých let povzdechl, že ím dál víc intelektuál volí „gesto kritika a kazatele“ a analyzuje tehdejší d ní dnešníma o ima: to mu „dává možnost p ímo a e se distancovat, dát najevo svou názorovou a morální p evahu […]. Zbavuje mluv ího viny, nebo mu nabízí p íležitost zapomenout na vlastní minulost, nevid t ji jako problém m j i náš, ale jako problém jejich.“ (Janoušek 1999: 12–13)


[��]

který je ostatně podobný tomu, co se v české kultuře již několi-krát stalo: pokud například v kolektivní mysli stále přetrvávají tabu týkající se celých dvou století baroka, stačí málo, aby bylo smazáno i nedávných čtyřicet let.10) A je to především tento poz-dější „proces odstraňování“ a popírání jakékoli vnitřní diferen-ciace této epochy, co dělá ze socialistické éry dobu typologicky podobnou baroku. Stejně jako je české baroko představováno jako dvě téměř nehybná století „bez historie“, tak i socialismus je často nazírán jako „nehybné“ čtyřicetiletí, které nezasluhuje být důkladně analyzováno ve svých vnitřních proměnách, ale může být odsouzeno en bloc. Na rozdíl od baroka ještě nenastala doba nového postoje historiografi e, kterou popsal před dvaceti lety John Bossy, když hovořil o konfl iktech uvnitř křesťanstva v raném novověku: „Intelektuální ovzduší ve vztahu k těmto otázkám se dnes zdá být klidnější nežli dříve, což nám dává větší šanci říci něco zajímavého.“ (Bossy 1990: VIII) Zkoumání toho, proč česká kultura (a velká část kultury evropské) prochází tak dramatickým kulturním zjednodušováním, často zůstává mimo zájem histo-riků, jako by úkolem historika (a intelektuála) bylo jen postihnout současnou společnost, nikoli se pokusit o (pokud možno) objek-tivní rekonstrukci minulosti. Je stále potřebné studovat kořeny levicového radikalismu v české kultuře (tedy vrátit se do dvacá-tých a třicátých let) a otevřeněji se zabývat tím, do jaké míry na-pomohlo poválečné vyřešení „německého problému“ — tak jak bylo prezentováno komunistickou propagandou — evidentnímu posunu doleva mnohem větší části populace než v jiných lidově demokratických státech.

I když k bezpředsudečnému studiu literárního systému pade-sátých let máme ještě daleko, v posledních letech se situace zásadně mění, a to jak na úrovni bádání o kulturní politice, především díky studiím Jiřího Knapíka, Michala Bauera a Pavla Janáčka, kteří pro-vedli rozsáhlý průzkum ústavních archivů (viz Knapík 2004, 2006; Bauer 2003, 2005; Janáček 2004), tak i pokud jde o vydavatelskou činnost předních odborníků (především Jan Šulc, Michael Špirit) a studie věnované jednotlivým autorům a událostem poválečné

10) Nebezpe í spojená s tabuizováním této fáze eské literatury byla z ejmá už p ed re-volucí 1989, jak dokládá Brousek 1987: 228–229. Patrn první pokus zmapovat „ne-napsané d jiny eské literatury“ u inil Josef Jedli ka (viz Jedli ka 1987).


[��]

české literatury. Řada přípravných iniciativ, jež byly opakovaně využívány v průběhu práce, pak vyvrcholila vydáním čtyřdílných Dějin české literatury 1945–1989, které uspořádal Pavel Janoušek a které nabízejí celkový všeobecný (a moderní) pohled na dané období.11) Nejen tohoto projektu se týká vášnivá diskuse posled-ních let o metodách a samotném smyslu psaní dějin literatury.12) Z hlediska těchto „velkých dějin“ přichází naše kniha, psaná pouze jedním člověkem, k českému čtenáři s určitým zpožděním, i když snad může být stále užitečná z komparativního hlediska. Aniž bychom chtěli zlehčovat argumenty, které popírají možnost vytvoření „skutečné“ rekonstrukce literární historie minulosti, pro toho, kdo učí českou literaturu v zahraničí, je odmítání lite-rárních dějin přece jen poněkud exkluzivní idea, aby se o ní dalo vážně uvažovat. V této knize jsme se nesnažili vyhnout soudům a hodnocením — dějiny literatury (byť se jedná jenom o určitý vý-sek), které neposkytují také kvalitativní uspořádání pojednáva-ného materiálu, nejsou o mnoho víc než pouhou encyklopedií —, chtěli jsme nechat co nejvíc promlouvat hlavní protagonisty doby (ale zároveň i kritiky, kteří se jednotlivými díly zabývali). Přiro-zeně to znamenalo obrovský nárůst citací, jež mohou být někdy i na obtíž, nicméně by alespoň částečně měly omezovat norma-tivnost výkladu.

Padesátá léta jsou významným obdobím české kultury dvacá-tého století, ačkoli dlouho zůstávala ve stínu mnohem slavnějšího „pražského jara“. Jsou to léta formování poetik tří velkých českých spisovatelů posledních desetiletí, Milana Kundery, Bohumila Hra-bala a Josefa Škvoreckého, jsou to léta nejsilnějších básní Vladimíra Holana a Jiřího Koláře, složitého hledání nového výrazu uvnitř surrealistických skupin a celého undergroundu. V jiné kulturní situaci by se — velice zjednodušeně — řeklo, že se jedná o dobu ne-oavantgard.13) Ale zároveň je to i doba radikalismů a zjednodušo-vání, které se dnes snadno zaměňují s intelektuální impotencí. Jak takzvaná ofi ciální kultura, tak underground jdou po válce cestou

11) Viz první dva svazky D jiny eské literatury 1945–1989 (Janoušek a kol. 2007a, 2007b).

12) Viz mimo jiné Papoušek — Ture ek 2005; p ísp vky v asopise eská literatura, 2006 (LIII), 1; Wiendl 2006, 2007; Sládek — Bláhová 2008 ad.

13) Zdá se, že eská literární historiogra e preferuje pojem „druhá avantgarda“, viz stej-nojmenné kolokvium z roku 2007, eska literatura, 2008 (LVI), 5, s. 666–720.


[� ]

intenzivního hledání nových výrazových možností, snažíce se po-stihnout současnou společnost. Nevydařený pokus socialistické kultury o přeměnu společnosti je příliš široké téma na to, abychom se jím mohli zabývat v rámci této knihy, která je skromněji věno-vána popisu snah o nalezení nového literárního výrazu, schop-ného překlenout propast, jež se (jako již poněkolikáté) po válce otevřela mezi „životem“ a „literaturou“ (a vše obec ně „uměním“).

Jako v mnoha dalších zemích, i v Československu se hledači no-vých způsobů vyjádření, které dobře známe z italského neorea-lismu a světových neoavantgard, musí potýkat s invazivní normou socialistického realismu (viz hlavně Brabec 2000; Bauer 2007). Celá česká kultura tak čtyřicet let defi novala svoji pozici ve vztahu k so-cialistickému realismu. Zatímco ofi ciální literatura se čím dál víc přibližovala sovětskému modelu, a to i v rovině symbolické, a zcela zřetelně a vědomě se vzdalovala západním literaturám, v neofi ciál-ních strukturách se i přes mnohé technické obtíže podařilo ucho-vat živé vazby s evropskou kulturní tradicí a rozvíjet literární čin-nost, která se v podstatě ubírala stejnou cestou, jakou se ubíraly evropské avantgardy. Některé krajní polohy a odstíny české litera-tury oněch let tak není možné pochopit bez přihlédnutí k obrov-skému sociálnímu tlaku, který je provázel. Snažili jsme se — když jsme v české literární historii nenalezli komplexní odpovědi — po-dat výklad českého literárního systému padesátých let, který vy-chází z polemických diskusí let dvacátých a třicátých a snaží se po-stihnout ono desetiletí ve všech jeho rozporech.

Snaha učinit z literatury jeden z prostředků, jímž je možné změnit myšlení lidí a proměnit tradiční společenské struktury, předpokládala používání čím dál rafi novanějších a sugestivněj-ších propagandistických prostředků. Pominutí celého tohoto slo-žitého systému vede k banalizaci, tak typické pro některé učeb-nice: podobně jako východořímská říše upadala prý už o celých tisíc let dříve, než si všimla, že je pouhým přežitkem minulých dob a rozhodla se konečně zaniknout, bývají dnes i socialismus a socialistický realismus často popisovány jako historické pře-žitky, jejichž úpadek byl zřejmý již od samého počátku. Skuteč-nost je samozřejmě poněkud složitější a je naivní přehlížet, že bohatství a rozsah toho, co nazýváme „jinou kulturou“, tedy tou, která nebyla uznávána ofi ciálními strukturami a často s nimi po-lemizovala a která o sobě dala hlasitěji vědět nejprve (částečně) na


[��]

konci šedesátých let a poté (mnohem rozhodněji) až po roce 1989, je především výsledkem takřka existenciální nutnosti vymezit se proti tomuto společenskému diktátu.14) Bez znalosti kulturního a společenského pozadí, na kterém vznikla, ztrácejí díla nejen Kunderova, Hrabalova, Škvoreckého, Kolářova a Holanova, ale i Zbyňka Havlíčka, Egona Hostovského či Egona Bondyho mnoho na své síle.15)

Jestliže budeme na čtyřicetiletou historii české literatury stále pohlížet jako na více či méně náhodný import cizorodých prvků, pak jistě jen těžko pochopíme všechny dramatické pohnutky, které patří ke zdejší historii a kultuře. Mnozí intelektuálové se jen těžko vyrovnávají se zmizením zjednodušujícího modelu fungování lite-rárního systému a s nutností znovu defi novat nejen svoji poetiku, ale i svou pozici ve zcela jiné kulturní situaci, než jaká vládla v do-bách samizdatu. Ve snaze zrekonstruovat pro italské studenty vý-znam a důležitost této etapy české kultury volil jsem cestu rozboru historického a literárního vývoje kulturního systému, který se od té doby radikálně změnil. Jen při podrobném zkoumání socialistic-kého realismu si uvědomíme, jak moc je naše představa o minulosti ovlivněna tím, jak vnímáme umění dnes, jak je vzdálena snahám poválečné doby, kdy sami umělci usilovali o zařazení do sociálního a výrobního systému budovaného na nových základech. Boje za rozšíření nebo omezení konceptu socialistického realismu jsou nedílnou součástí historie myšlení a kultury 20. století, a to se týká nejen českého prostředí, ale tak trochu celé evropské kultury. Právě proto jsem považoval za vhodné věnovat pozornost i historickému rámci, v němž dané literární boje probíhaly a který vedl ke zrodu socialistické mytologie, jež poznamenala celou českou kulturu pa-desátých let, ať už jejím přijetím, nebo odmítnutím.

To vše se samozřejmě odráží v uspořádání této knihy. Po třech kapitolách, kde se mluví hlavně o historických a politicko-kultur-ních událostech, následují kapitoly věnované jednotlivým akté-rům literárního dění padesátých let. Nakonec je třeba zdůraznit,

14) O vymezení pojm popisujících neo ciální kulturu viz základní sta Petra Fidelia z roku 1981 (Fidelius 2000).

15) Pavel Janá ek napsal nap íklad, že „z dnešního pohledu se proto padesátá léta v lite-ratu e jeví nejen jako období policejního teroru a hodnotové i kulturní nivelizace, ale také jako polarizovaný, bohatý, dramaticky rozeklaný sv t literárních gest, vznikají-cích pod mimo ádným nap tím“ (Janá ek 2007: 17).


[��]

že kniha záměrně osciluje mezi dvěma různými přístupy: hod-nocením literárního díla nezávisle na době jeho vzniku a rekon-strukcí historie textu (to je nezbytné zejména v případech, kdy mezi vytvořením a vydáním jednoho díla uplynula i celá deseti-letí). Cílem knihy pak bylo podat italským studentům zajímavý a co nejúplnější obraz toho, co se v padesátých letech v české kul-tuře a literatuře událo. Jsem totiž přesvědčen, že pouze konfron-tací všech proudů, dějů a autorů vyvstane celkový obraz kultury padesátých let v celé své složitosti.

Do jaké míry se tento záměr zdařil, to ať posoudí jiní.

* * *

Každá kniha má svůj příběh. Hezkým způsobem popsal kdysi Alex Kerr, jak se změnila struktura jeho knihy o Japonsku: „V di-vadle kabuki existuje forma převlékání na scéně zvaná hikinuki, což doslova znamená ,vytáhnout nitě‘. Herec má na sobě dvě ki-mona zároveň, přičemž to horní je lehce prostehované dlouhými bavlněnými nitěmi. Ve správném okamžiku divadelní zřízenci, oblečení v černém, zatáhnou za nitě a herec se svleče z prvního kimona a objeví se v úplně novém kostýmu. […] Tato kniha pro-šla pěti hikinuki: od článků ke knize, pak k přednáškám, k Bodhiho překladu až ke konečné anglické verzi. Nicméně během všech těchto převleků jsem se snažil zůstat co nejvěrnější duchu ori-ginálu.“ (Kerr 1999: 9–10) Nedokázal bych najít přesnější popis.

Na počátku byla moje diplomová práce Gli anni tra il cane e il lupo. Tentativo di ricapitolazione della letteratura ceca degli anni 1945–1959 [Roky mezi psem a vlkem. Pokus o rekapitulaci české literatury v letech 1945–1959], obhájená v roce 1996 na římské univerzitě La Sa-pienza.16) Při delší odbočce, kdy jsem se zabýval českou histo-rií 17. století a napsal doktorskou práci o rekatolizaci, jsem měl možnost sledovat, jak silná je v české kultuře tendence zbavovat se kontroverzních období národních dějin. Padesátým létům jsem se ale věnoval dále, se zájmem jsem sledoval veškerou literaturu, ale stále jsem měl dojem, že chybí syntetická práce, která by sou-hrnně postihla jak poválečné peripetie kulturní politiky, tak lite-rární činnost jednotlivých skupin a spisovatelů. I velice podrobné

16) Její ást byla publikována záhy po obhajob (Catalano 1996).


[��]

studie o různých autorech jako by postrádaly vůli srovnávat jevy, které jsou obecně vnímány jako příliš rozdílné (velice například pochybuji, že kritici, kteří se zabývali či zabývají dílem Holano-vým, znají dobře též dílo Egona Bondyho). Snaha o úplné posti-žení celku samozřejmě představuje pro tuto práci nebezpečí sil-ného zjednodušování, ani při nejlepší vůli se však nešlo vyhnout zkracování či dokonce vynechání mnoha významných podrob-ností. Když jsem zjistil, že mnozí moji italští studenti používají tuto původně diplomovou práci jako jakési stručné dějiny české poválečné literatury, rozhodl jsem se ji — po neustálém naléhání Aleny Wildové Tosi a Annalisy Cosentino (kterým děkuji, že mě nenechaly na pokoji) — publikovat. I když jsem ještě netušil, jak náročná práce to bude, cítil jsem potřebu mnohé věci změnit a prohloubit. Mé počáteční rozpaky pramenily z toho, že jsem si byl vědom četných problémů, které vyvstanou: diplomová práce pochopitelně ještě není kniha. Pak tu byl problém časový. Práce byla napsána v době, kdy existovalo jen málo studií o české pová-lečné literatuře, protože socialistický realismus byl v kolektivním povědomí stále příliš živý a dobu, od níž je třeba mít také náležitý odstup, bylo obtížné analyzovat sine ira et studio. O několik let poz-ději už byla situace jiná, a tak mi nezbývalo než se k textu znovu vrátit a doplnit ho — což někdy ve skutečnosti znamenalo celý ho přepsat. Takto jsem knihu poprvé předělával v letech 2002–2003 a vyšla nakonec v Římě v roce 2004 (Catalano 2004). Nyní díky zá-jmu a vytrvalosti nakladatelství Host vychází kniha česky (znovu přepracovaná a v mnohém doplněná), dva roky poté, co jsem pro české vydání připravil svoji italskou knihu o české protireformaci (Catalano 2008). Tato dvě období, doba protireformace a padesátá léta, mě „pronásledují“ už mnoho let… Práce na obou knihách však samozřejmě byla v mnohém odlišná: ta první byla celá za-ložena na archivním bádání, zatímco tato druhá — která si svým způsobem uchovává „mladické“ rysy původní italské diplomové práce a jejíž sekundární literaturu jsem aktualizoval k létu 2009 — z velké části využívá bádání jiných. I přesto však, alespoň v mých očích, mají obě mnoho společného.

Rád bych zde zopakoval poděkování z italského vydání: v první řadě Evě, která mi kdysi dala vážný důvod, abych se vracel do Prahy, dále Aleně za vydatnou pomoc, Simonovi za nové nadšení pro slovanské kultury (ještě dnes spolu vydáváme časopis eSamizdat,


[��]

přístupný v úplnosti na webu: www.esamizdat.it) a svým tehdej-ším studentům z Florencie a Pisy, protože díky nim jsem tehdy měl znovu pocit, že to všechno má nějaký smysl. Nicle Mazzoni vděčím za fotografi i na obálce italského vydání (pořízené v Praze v roce 1951), která byla takovým malým shrnutím toho, o čem po-jednává tato kniha: socialistické nadšení, mírová hesla a kult tro-jice Stalin–Togliatti–Gottwald.

Nyní nezbývá než konstatovat, že Umberto Eco měl pravdu, když napsal, že „diplomová či rigorózní práce je něco jako slepice, která se dostane hospodyňce na stůl: vývar je na polévku a kosti sežere pes. Všechno se uplatní, nevyhodí se nic,“ a navíc jsem ko-nečně dostál starému slibu, protože je koneckonců také pravda, že „k diplomové práci se badatel vrací třeba i po deseti, dvaceti a třiceti letech. Mimo jiné i proto, že to byla první láska a na první lásku se nezapomíná.“ (Eco 1997: 269, 271)

jaro 2010


Date post:	10-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	host-nakladatelstvi
View:	220 times
Download:	2 times

Alessandro Catalano: Rudá záře nad literaturou – ukázka

Documents