Bakalářská práce SVATONEPOMUCENSKÁ KÁZÁNÍ V OKOLÍ … · 6 vydal Esej o básnickém...

Univerzita Palackého v Olomouci

Fakulta filozofická

Katedra historie

Bakalářská práce

SVATONEPOMUCENSKÁ KÁZÁNÍ V OKOLÍ ŽĎÁRU NAD SÁZAVOU

Jazykově česká kázání vzniklá pod patronací opata Václava Vejmluvy

Markéta Špačková

Vedoucí práce: doc. Mgr. Radmila Pavlíčková, Ph.D.

Olomouc 2011

2

Děkuji doc. Radmile Pavlíčkové za vedení mé bakalářské práce, inspiraci a podnětné

rady, které mi byly velmi nápomocny při jejím zpracování.

3

Prohlašuji, ţe jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a výhradně na

základě citovaných pramenů a literatury.

V Hamrech nad Sázavou, 12. srpna 2011

4

Obsah

Úvod …………………………………………………………………………………................... 5

1. Nástup opata Václava Vejmluvy ……………………………………………………................ 10

1.1 Hospodářská činnost opata Vejmluvy …………………………………………………..... 12

1.1.1 Cesta k vyřešení chropyňského úroku …………………………………………...…... 12

1.1.2 Rozšiřování klášterního majetku…………………………………………………....... 14

1.1.3 Poddaní kláštera za opata Vejmluvy ………………………………………………..... 16

1.2. Klášterní knihovna za opata Vejmluvy ………………………………………………....... 17

2. Vyvrcholení stavitelské činnosti opata Vejmluvy ve výstavbě kostela sv. Jana

Nemopuckého………………………………………………………………………………...... 20

2.1 Stavitelská činnost a spolupráce s architektem Santinim ………………………………..... 21

2.2 Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře …………………………………….. 25

2.2.1 Vejmluva a Santini – ctitelé Jana Nepomuckého ……………………………………... 25

2.2.2 Realizace kostela sv. Jana Nepomuckého ……………………………………………... 27

2.3 Svatojánské bratrstvo při poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ……...... 30

2.3.1 Významné osobnosti v bratrstvu ……………………………………………………..... 31

2.3.2 Kniha zemřelých členů zelenohorského bratrstva a jeho další tisky ………………….... 32

3. Jazykově česká svatonepomucenská kázání vznikala pod patronací opata Vejmluvy ………... 34

3.1 Zahájení kazatelské činnosti sborníkem Risus Sarae …………………………………..….. 41

3.1.1 Pacherovo slavnostní kázání …………………………………………………...…..…... 47

3.2 Následující předkanonizační kázání …………………………………………………….….. 52

3.3 Kázání pronesená při příleţitosti kanonizace sv. Jana Nepomuckého ………………….….. 57

3.4 Svatonepomucenská kázání proslavená po kanonizaci ……………………………...............61

3.5 Kázání a oslavy spjaté s výročím ţďárského kláštera roku 1735 …………………………... 66

Závěr ……………………………………………………………………………………………... 68

Seznam pramenů a literatury……………………………………………………………………....70

Anotace………………………………………………………………………………………….... 74

Seznam příloh …………………………………………………………………………………..... 76

5

Úvod

V roce 1705 byl opatem ţďárského kláštera zvolen Václav Vejmluva, mimořádně schopný a

vzdělaný prelát, za kterého došlo k největšímu rozkvětu kláštera v oblasti stavební,

umělecké a kulturní. Stejně tak Vejmluva proslul svými hospodářskými činy a léta, kdy stál

v čele kláštera, jsou obdobím největší hospodářské prosperity. Osobnost Václava Vejmluvy

je neodmyslitelně spjata s barokní přestavbou kláštera, na které spolupracoval s architektem

Janem Blaţejem Santini-Aichelem a dalšími významnými umělci doby baroka. Snad i z toho

důvodu je jeho činnost v oblasti kniţní kultury méně známá a opomíjená.

Václav Vejmluva se po celou dobu, kdy byl opatem kláštera, tedy aţ do roku 1738, snaţil

rozšířit a doplnit klášterní knihovnu o cenné knihy. Sám také podporoval rozvoj kniţní

tvorby, kdyţ se stal mecenášem vydávaných kázání, která byla proslovena v kostele sv. Jana

Nepomuckého na Zelené hoře a v areálu ţďárského kláštera.

Tato bakalářská práce se zabývá tištěnými kázáními se svatonepomucenskou tématikou

pronesenými převáţně v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře v období,

kdy v čele kláštera stál opat Václav Vejmluva, díky kterému vycházela homiletická

produkce tiskem. Jedná se především o historicko-kulturní pohled na kázání, na jejich

význam pro ţďárský klášter. Z literárního hlediska je cílem práce důkladnější zaměření na

motivy, které se v kázáních objevují, na symboliku, která je v tiscích hojně vyuţívaná a plní

zde významnou úlohu. Myslím, ţe se jedná o nosné téma, zejména pro jeho nezpracovanost

a zatím nedostatečně zmapovaný okruh ţďárské homiletiky v kontextu barokního

písemnictví.

Barokní literatura, zejména pak barokní homiletika, patří mezi nejméně známé a nejméně

prozkoumané odvětví české kultury, přestoţe se v případě homiletiky jedná o nejrozšířenější

ţánr české barokní prózy.1 Pozornost barokní literatuře byla věnována ve 30. letech 20.

století – zejména v tvorbě Hynka Hrubého a Josefa Vašici. Hynek Hrubý se kazatelským

souborům věnoval uţ v období na počátku 20. století v díle České postily.2 Josef Vašica

v roce 1938 vydal knihu České literární baroko,3 v níţ věnoval barokní homiletice některé

studie. Ve 30. letech se barokní literární tvorbě věnoval také Václav Černý – roku 1937

1 Sládek, M.: Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze. Praha, H&H 2000, s. 11.

2 Hrubý, H.: České postily. Praha 1901.

3 Vašica, J. České literární baroko. Praha 1938.

6

vydal Esej o básnickém baroku.4 Ve 40. letech se literatuře baroka věnoval Zdeněk Kalista,

kdyţ roku 1941 vyšla jeho kniha České baroko,5 a také Vilém Bitnar, který vydal svůj

příspěvek: O podstatě českého literárního baroku.6 V roce 1948 došlo k přerušení

započatého výzkumu kvůli nepříznivé politické a ideologické situaci. V období „uvolnění“

politického reţimu na přelomu 60. a 70. let bylo publikováno pouze několik studií a edic.

Mezi ně patří například Staří slezští kazatelé Milana Kopeckého7, výbor z poezie

evropského baroka: Kéţ hoří popel můj Václava Černého.8 V roce 1968 byl také vydán

sborník příspěvků O barokní kultuře, do kterého přispěl Milan Kopecký statí K české

barokní homiletice.9 K soustavnějšímu a ucelenějšímu výzkumu českých literárních památek

došlo aţ po roce 1989. V započaté literární tvorbě tak pokračoval Milan Kopecký, který

vydal soubor několika statí zabývajících se barokní literaturou: Nic stálého přítomného.

K literárnímu baroku.10

Aţ v roce 1996 vyšly pod titulem Aţ do předsíně nebes studie o

baroku Václava Černého, tedy po téměř čtvrt století od doby svého vzniku roku 1972.11

V současné době se barokní literatuře, zejména homiletice, věnuje Miloš Sládek a Michaela

Horáková-Hashemi. Miloš Sládek se věnoval některým českým barokním tiskům a

rukopisům v dílech: Vítr jest ţivot člověka aneb Ţivot a smrt v české barokní próze a Svět je

podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příleţitostných

kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století.12

Michaela Horáková-Hashemi se zajímá

převáţně o nepomucenskou homiletiku. Své starší studie vydala v publikaci Literární

fenomén nepomucenské homiletiky.13

Ţďárskou skupinou svatonepomucenských kázání a tisky z období opata Vejmluvy se

zabýval Bohumír Lifka. Ten také jako zřejmě první publikoval jejich seznam s místem

4 Černý, V.: Esej o básnickém baroku. Praha, Orbis 1937.

5 Kalista, Z.: České baroko. Praha, Evropský literární klub 1941.

6 Bitnar, V.: O podstatě českého literárního baroku. Praha, Vyšehrad 1940.

7 Kopecký, M.: Staří slezští kazatelé. Ostrava, Profil 1970.

8 Černý, V.: Kéž hoří popel můj. Z poezie evropského baroka. Praha, Mladá fronta 1967.

9 Kopecký, M.: K české barokní homiletice. In: Kopecký, M. a kol.: O barokní kultuře. Brno 1968.

10 Kopecký, M.: Nic stálého přítomného. K literárnímu baroku. Brno, Masarykova univerzita 1999.

11 Černý, V.: Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím. Praha, Mladá fronta 1996.

12 Sládek, M.: Vítr jest život člověka aneb Život a smrt v české barokní próze. Praha, H&H 2000. Tentýž: Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha, Argo 2005.

13 Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007.

7

uloţení, datem a místem tisku, základními informacemi o autorech textů ve svém díle

Minulost a přítomnost kniţní kultury ve Ţďáře nad Sázavou.14

Bohumír Lifka uţ v roce 1968

připravil edici tištěných kázání z období opata Vejmluvy, která po obnovení cenzury KSČ

po 21. srpnu nemohla jiţ vyjít. První soubor svatojánských kázání vyšel aţ roku 1995 pod

názvem: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních

promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u

Ţďáru nad Sázavou v letech 1727-1736.15

Druhý soubor svatojanských kázání a jiných tisků

z doby opata Vejmluvy nazvaný: Ţena krásná náramně. Soubor svatojanských kázání a

jiných spisů z doby opata Václava Vejmluvy připravil k vydání Milan Kopecký s kolektivem

dalších spolupracovníků.16

Zatím posledním vydaným souborem nepomucenských textů

ţďárských ale také mimoţďárských je: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských

kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století.17

Vydání připravila Michaela Horáková za

pomoci Lubora Kysučana a dalších spolupracovníků. Danou tématikou se ve své tvorbě

zabýval i Zdeněk Kalista. Homiletické produkci vzniklé za přispění opata Vejmluvy se

věnoval v dílech: Česká barokní gotika a její ţďárské ohnisko a Česká barokní pouť.

K religiozitě českého lidu v době barokní.18

Bakalářská práce je rozdělena do tří kapitol. První kapitola se věnuje nástupu a hospodářské

činnosti opata Václava Vejmluvy. Zachycuje také Vejmluvovu snahu o rozvoj klášterního

panství a o zabezpečení poddaných kláštera. Zahrnuta je i Vejmluvova aktivita povznést

úroveň klášterní knihovny, která souvisela s podporou tisku kázání a jiných děl. Při práci na

této části jsem vycházela z prvních dvou dílů Dějin Ţďáru nad Sázavou autorů Metoděje

14

Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou. Brno, Krajské nakladatelství 1964.

15 Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv

z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995.

16 Kopecký, M. a kol.: Žena krásná náramně. Soubor svatojanských kázání a jiných spisů z doby opata Václava

Vejmluvy. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 1998.

17 Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000.

18 Kalista, Z.: Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno, Blok 1970; Tentýž: Česká barokní pouť. K religiozitě českého lidu v době barokní. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2001.

8

Zemka a Antonína Bartuška.19

Dále jsem čerpala ze sborníku věnujícího se historii

ţďárského kláštera: Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění ţďárského kláštera.20

Druhá kapitola se věnuje stavební činnosti opata Vejmluvy, jejímţ vyvrcholením je

výstavba poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, na které spolupracoval

s významným barokním architektem Janem Blaţejem Santini-Aichlem. Vejmluva se tak řadí

mezi preláty starých českých a moravských klášterů, v jejichţ sluţbách Santini pracoval.

V rámci druhé kapitoly je shrnuta existence a činnost Bratrstva kajících ctitelů sv. Jana

Nepomuckého, které Vejmluva zaloţil z důvodu podpory konaných poutí a svatojánských

slavností. Stejně jako předešlá kapitola je i tato vypracována hlavně na základě sekundární

literatury. Poslouţily mi příspěvky Mojmíra Horyny otištěné ve sbornících týkajících se

dějin ţďárského kláštera a přímo kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře,21

monografie věnované osobnosti a práci Jana Blaţeje Santiniho-Aichla – tou stěţejní byla

monografie Mojmíra Horyny Jan Blaţej Santini-Aichel.22

Dále jsem pracovala s knihou Jana

Sedláka Jan Blaţej Santini: setkání baroku s gotikou23

a monografií Viktora Kotrby Česká

barokní gotika: dílo Jana Santiniho-Aichla.24

V rámci podkapitoly o svatojánském bratrstvu

jsem primárně vycházela ze „Seznamu zemřelých členů zelenohorského bratrstva“.25

Ten je

uloţen ve Státním archivu města Ţďár nad Sázavou a zaznamenává zemřelé členy od vzniku

bratrstva aţ do roku 1760. Dále jsem vyuţila informace z „Darovací listiny Františka

Benedikta Klíčníka, ve které věnuje 300 zlatých na bratrstvo sv. Jana Nepomuckého ve

Ţďáru“26

. Ta je uloţena v Moravském zemském archivu v Brně, stejně jako stanovy a

tištěné zprávy bratrstva z let 1765 a 1767-1770. Darovací listina a stanovy jsou součástí

fondu E8 Cisterciáci Ţďár – ten je stěţejním fondem pro studium dějin ţďárského kláštera. I

19

Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou I. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1956; Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962.

20 Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město

Žďár nad Sázavou 2002.

21 Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a

umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002; Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010.

22 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998.

23 Sedlák, J.: Jan Blažej Santini: setkání baroku s gotikou. Praha, Vyšehrad 1987.

24 Kotrba, V.: Česká barokní gotika: dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha, Academia 1976.

25 Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, Farní úřad Zámek Žďár, inv. č. 49, Kniha zemřelých členů bratrstva.

26 MZA Brno, E8, karton 14, Darovací listina F. B. Klíčníka.

9

kdyţ klášterní archiv utrpěl v minulosti citelné ztráty, je výše zmíněný fond poměrně

rozsáhlý (zahrnuje 241 listin a 25 kartonů jiného archivního materiálu) a obsahuje řadu

významných písemností z rozmezí let 1222 aţ 1784. V současné době je fond zcela

přístupný, k dispozici je přehledný inventář z roku 1968 zpracovaný Mojmírem

Švábenským.27

Třetí a stěţejní kapitola se jiţ zabývá přímo svatonepomucenskými kázáními vzniklými pod

patronací opata Václava Vejmluvy. První částí je chronologický soupis kázání, ve kterém

jsou kázání rozdělena do jednotlivých skupin podle data proslovení s přihlédnutím ke konání

ţďárských oslav kanonizace sv. Jana Nepomuckého roku 1730. Skupiny kázání (úvodní

kázání, předkanonizační, kanonizační, postkanonizační a kázání proslovená při výročí

kláštera) jsou v rámci podkapitol dále rozpracovány. Při vyhledávání kázání jsem vycházela

z digitální verze Knihopisu českých slovenských tisků od doby nejstarší do konce XVIII.

století.28

Pracovala jsem s tisky uloţenými ve Státní vědecké knihovně v Olomouci,

Moravské zemské knihovně a v knihovně Biskupství brněnského.

27 Švábenský, M.: Cisterciáci Žďár 1222 –1784. Inventář. 1968.

28 Digitální verze knihopisu: http://db.knihopis.org

10

1. Nástup opata Václava Vejmluvy

Dne 28. května 1705 byla svolána komunita ţďárského kláštera k volbě nového opata. Na

průběh volby dohlíţeli vizitátor české řádové provincie, osecký opat Benedikt Littwerig,

sedlecký opat Jindřich Snopek a dva zástupci moravského zemského sněmu – Karel Antonín

hrabě Braida a Cyril svobodný pán Košínský.29

Volby se zúčastnilo 34 členů kláštera,

z tohoto počtu získal většinu, tedy 22 hlasů, Václav Vejmluva. Po stvrzení volby císařem

sloţil Vejmluva dne 24. června opatský slib a 15. září byl slavnostně benedikován

olomouckým biskupem.30

Klášter potřeboval v čele silnou osobnost, která by po nepříliš

šťastném období dokázala povznést jeho úroveň a přinést hospodářskou stabilitu.

Václav Vejmluva se narodil 19. září 1670 v Brně. Jeho otec vykonával práci sládka

v pivovaře při klášteře cisterciaček na Starém Brně.31

Po studiích vstoupil 1. ledna 1689 do

cisterciáckého kláštera ve Ţďáru. Ve stejném roce – 19. října – postihl klášter poţár. Ten

měl být podle dobového smýšlení dílem francouzských škůdců, které vyslal francouzský

král do habsburských zemí.32

Poţár poškodil budovy konventu, opatskou rezidenci, vyhořel

i konventní kostel a zároveň se zřítil krov i klenba hlavní lodi. Protoţe nebyly prostory, kde

by mohli členové konventu bydlet a konat pravidelné poboţnosti, rozešli se do ostatních

cisterciáckých klášterů, ve kterých získali dočasný azyl. Převor Gerard Cyrkl rozhodl, ţe

29

Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 9-10. Jiné informace uvádí Metoděj Zemek: „Aktu se zúčastnili generální vikář cisterciáckého řádu v českých zemích osecký opat Benedikt Litweig, dále jeho asistent, sedlecký opat Jindřich Jenweich a zástupci zemského tribunálu Karel Antonín hr. Braida a Cyril Josef Antonín sv. p. Koschinský.“ Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 49.

30 Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 50.

31 Kotrba, V.: Česká barokní gotika: dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha, Academia 1976, s. 83.

32 Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 118.

11

novicové odejdou do Plas, „profesi“ na Velehrad a do Vyššího Brodu, ostatní měli být

provizorně ubytováni v místnostech vrchnostenských úředníků, ti proto hledali bydlení ve

městě Ţďáru.33

Stejně jako ostatní novicové odešel Vejmluva do kláštera v Plasech. Zde 28. března

1690 sloţil řádové sliby před opatem Ondřejem Trojerem. Opat Trojer v té době začal

klášter přestavovat podle projektů architekta Jeana Baptisty Matheye. Jak píše Horyna: „V

Plasech se tedy Vejmluva setkal jak s ţivou stavební činností, tak s formováním nové a

barokně náročné podoby velkého klášterního komplexu.“34

Dalším přínosem bylo bezesporu

navázání osobního přátelství s plaským profesem a budoucím opatem Eugenem Tyttlem,

který po smrti opata Trojera dokončil přestavbu plaského kláštera ve spolupráci s Janem

Blaţejem Santini-Aichelem.35

S Tyttlem pojilo Vejmluvu přátelství po celý jeho ţivot, jak

dokládá vzájemná korespondence.36

Poté studoval teologii v praţské řádové koleji sv. Bernarda a 16. ledna 1695 byl v Praze

vysvěcen na kněze. Odkud se vrátil nazpět do ţďárského kláštera, kde vykonával různé

úřady – nejdříve byl ekonomem a staral se o klášterní hospodářství, později působil jako

sekretář opata Edmunda Wagnera.37

Ten Vejmluvu doporučil řeholníkům jako svého

nástupce. V této době – za opata Wagnera38

– došlo ke stabilizaci klášterního hospodářství a

byly splaceny téměř všechny dluhy kláštera. Jeho hlavním úkolem bylo dokončit a

pokračovat v opravách kláštera, které začaly uţ roku 1689 ihned po poţáru. Po nejnutnějších

úpravách se vrátili zbývající řeholníci, a protoţe konventní kostel nebyl ještě v takovém

stavu, aby se tam mohly konat bohosluţby, byl vyuţíván kostel sv. Markéty u klášterní

brány. Nejspíše z tohoto důvodu klesala v klášteře řeholní kázeň, proto byla roku 1700

nařízena generálním vikářem řádu mimořádná vizitace, která měla věcem udělat pořádek.39

V té době se také vyhrotil spor o tzv. chropyňský úrok, kdy se Wagner dostal do sporu

33

Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 46.

34 Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel

sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 10.

35 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998, s. 114.


37 Srovnej: Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s.

49; Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 123.

38 Edmund Wagner stál v čele žďárského kláštera od října 1691 do března 1705, tedy v těžkých letech po požáru.


12

s tehdejším generálním vikářem – oseckým opatem Benediktem Littwerigem. Po úspěchu

vikariátu se Wagner odvolal proti řádovým předpisům k císaři, za to byl stíhán církevními

sankcemi a hrozilo mu dokonce suspendování a vyloučení z řádu.40

Brzy poté Wagner

zemřel a k rozřešení sporu za jeho působení ve funkci opata nedošlo.

1.1 Hospodářská činnost opata Vejmluvy

K největšímu rozkvětu kláštera v oblasti hospodářské, stavební, ale i umělecké a

kulturní došlo za opata Václava Vejmluvy v první polovině 18. století. Na tom se shodují

všichni historici a historici umění, kteří se zabývali dějinami ţďárského kláštera.41

Svůj

podíl na věhlasu kláštera měli jistě i lidé, jeţ si nově zvolený opat vybral za své rádce a

spolupracovníky. V prvních letech zastával funkci sekretáře a hejtmana kláštera Volfgang

Koch, po něm se opatovým sekretářem stal Bonifác Procházka. Toho Vejmluva nechal

vystudovat práva a vysílal ho do Vídně, aby zastupoval záleţitosti kláštera.42

1.1.1 Cesta k vyřešení tzv. chropyňského úroku

Hned na počátku své opatské vlády prokázal mimořádnou obratnost a výrazné

diplomatické schopnosti, kdyţ vyřešil dlouhotrvající spor o chropyňský úrok ve prospěch

ţďárského kláštera. Spor se táhl uţ od roku 1614, kdy kardinál František z Ditrichštejna

poté, co získal 1601 svolení od papeţe k připojení ţďárského klášterního velkostatku

k olomouckému biskupskému statku, přislíbil, ţe převezme péči o zbývající řeholníky

nacházející se v té době v klášteře. Dohoda byla brzy nahrazena jinou, podle které se mělo

najít místo pro bývalé příslušníky ţďárského kláštera v jiném cisterciáckém klášteře za té

podmínky, ţe na jejich vydrţování bude biskupská pokladna odvádět kaţdý rok 1.000

zlatých tolarů ve prospěch řádu. V následujícím období se kardinál Ditrichštejn snaţil získat

ţďárské statky a připojit je k rodovému majetku Ditrichštejnů. Při jejich koupi si usmyslel

vyměnit je za chropyňský statek tak, ţe by se ţďárský statek stal vlastním rodovým

kardinálovým statkem a statek chropyňský by naopak přešel do majetku biskupství, z jehoţ

40

Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 121-122.

41 Drož, B.: Dějiny kláštera a města Žďáru na Moravě. Moravské Budějovice, Josef Jahoda 1903; Horyna, M.: Jan

Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998; Kalista, Z.: Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno, Blok 1970; Sedlák, J.: Jan Blažej Santini: setkání baroku s gotikou. Praha, Vyšehrad 1987; Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962.


13

výnosu by se řádu vyplácel stanovený obnos.43

Tento návrh schválil papeţ i císař, a tak od

roku 1616 vyplácelo biskupství řádu z chropyňského panství 1.000 zlatých.

Odlišná situace nastala po roce 1636, kdyţ zemřel František z Ditrichštejna a

vyskytla se moţnost obnovit klášter. Roku 1638 zásluhou podnikavého opata zbraslavského,

velehradského a oseckého Jana Greifenfelse z Pilsenburka získal cisterciácký řád nazpět

ţďárský klášter a statky k němu náleţející.44

Biskupství nejdříve nechtělo zmíněnou částku

vyplácet kvůli tomu, ţe ţďárský klášter dostal své statky nazpět, ale ustoupilo na základě

dohody vikariátu s olomouckým biskupem, ke které došlo v lednu 1653, a to hlavně z toho

důvodu, aby se sníţily dluhy kláštera, které si na sebe vzal zpětným odkoupením klášterního

majetku.45

Po výrazném poklesu dluhů kláštera za opata Benedikta Zaunmüllera46

se měl

chropyňský úrok přesunout na hrazení výdajů českomoravské provincie. Opatu

Zaunmüllerovi se podařilo roku 1683 prodlouţit vyplácení úroku ve prospěch Ţďáru, ovšem

ne na dlouho – v květnu 1688 generální kapitula rozhodla, ţe polovina zůstane ţďárskému

klášteru a polovina řádovému vikariátu na úhradu jeho výdajů. Jiţ 1693 došlo k další změně

– generální kapitula rozhodla, ţe i zbývající část má ţďárský klášter vyplácet studentům a

profesorům řádové koleje v Praze.47

Opat Edmund Wagner byl proti a připomínal, ţe

původně měl celý chropyňský úrok slouţit k zajištění členů tehdejšího ţďárského kláštera.

Vzepřel se rozhodnutí kapituly, z čehoţ povstal jiţ výše zmíněný spor s Benediktem

Littwerigem.

Vejmluva po svém nástupu do čela kláštera definitivně převedl tzv. chropyňský úrok

ve prospěch Ţďáru, a to po téměř sto letech sporu. Dokladem je smlouva uzavřená mezi

klášterem a řádem v Praze dne 13. března 1706, která určila, ţe celá částka chropyňského

úroku bude trvale vyplácena klášteru, který za to ve dvou splátkách během čtyř let odvede

řádovému vikariátu 9.333 zlatých – ty měly být pouţity na hrazení výloh řádové koleje

43

Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou I. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1956, s. 239.

44 Jan Greifenfels z Pilsenburka se stal také prvním opatem obnoveného žďárského kláštera a stál v jeho čele od 29.

září 1638 do 8. března 1650. Více o něm a jeho činech: Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 15-31.

45 Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 51-52.

46 Především díky snížení dluhů a stabilizaci hospodářské situace bylo žďárskému klášteru povoleno roku 1676 zvolit

si vlastního opata, kterým se stal převor kláštera ve Vyšším Brodě – Benedikt Zaunmüller (22. 10. 1676 – 12. 7. 1691). Během doby, kdy stál v čele kláštera, došlo k úpravám kláštera a zmenšení dluhů a také nárůstu počtu mnichů v klášteře.


14

v Praze.48

Vyřešení konfliktu prokázalo určitě dobré schopnosti mladého opata v oblasti

diplomacie, ale především přineslo moţnost zvětšit klášterní velkostatek, obnovit některé

staré stavby, ale také vystavět mnohé nové, jak tomu bylo v případě Vejmluvy, roční úroky

vynesly klášteru nemalou finanční částku.

1.1.2 Rozšiřování klášterního majetku

Za Václava Vejmluvy došlo k rozmnoţení klášterního majetku do takové míry, ţe pozemek

velkostatku se téměř zdvojnásobil a zařadil se mezi největší velkostatky na Moravě.49

O

hospodářskou prosperitu ţďárského kláštera usiloval Vejmluva po celé období, kdy zastával

úřad opata.

Uţ 1706 pronajal panství Nové Veselí, které o tři roky později odkoupil a s ním i několik

dvorů v okolí za 55.000 zlatých.50

Císař povolil koupi s podmínkou, ţe případným prodejem

bude moţné majetek převést nazpět do světského drţení. Koupě rozšířila ţďárský statek o

dva nové dvory – nynější Ostrov nad Oslavou a Nové Veselí. V té době odkoupil některé

hamry v okolí: 1707 od Ondřeje Frendla za 2.000 zlatých v minulosti vyhlášený hamr a

k němu pilu, hutě a bělidlo, 1708 tvrz nazývanou Fiklovský hamr od Václava Krigara a roku

1720 Fiklovský horní a dolní hamr.51

Výrazněji klášterní velkostatek Vejmluva rozšířil roku

1710 koupí ronovského panství od Leopolda Viléma hraběte z Valdštejna, kdy klášter získal

městečko Ronov, Suchotluky, vesnice Biskupice, Mladotice, Paříţov, Zbyslav, Rudov,

Jetonice, Lhotku, Kněţice, Míčov a kostel v Ronově – to vše za 140.000 zlatých a 1.000 zl.

poplatku.52

Dále přikoupil za 30.000 tzv. Šintlošské dvory u Čáslavi a na úhradu koupě

odprodal vesnici Počátky. Ronovské panství odprodal v roce 1727, kdy se objevila moţnost

koupit křiţanovské panství za 180.000 zlatých.53

Jedna část, označovaná jako horní či

opatská, byla součástí majetku kláštera uţ na počátku 15. století. Vejmluva stál o

48

Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 11.




52 Tamtéž.

53 Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 11.

15

křiţanovské panství i z jiného důvodu, byl si vědom toho, ţe tyto pozemky náleţely k jeho

původnímu majetku uţ ve 13. století, protoţe klášter byl zaloţen rodem pánů z Křiţanova –

respektive pánem Bočkem z Obřan, který dokončil plán svého tchána Přibyslava

z Křiţanova zaloţit na území Českomoravské vysočiny cisterciácký klášter.54

V době, kdy

klášter dostal moţnost křiţanovský statek získat, byl vlastnictvím Jiřího Václava hraběte ze

Schwalbenfeldu, který ho odkoupil roku 1710 od předchozího majitele právě za 180.000

zlatých. Koupě křiţanovského panství se na určitou dobu pozdrţela, císař odmítl dát

potřebné povolení z důvodu velkého vzrůstu církevního majetku v rakouských zemích po

třicetileté válce.55

Trvalou součástí církevního majetku se mohl nový statek stát jen po

odprodeji jiného statku tak, aby poměr majetku ve světském a církevním drţení nebyl

narušen. Povolení koupit panství Křiţanov za 180.000 zlatých dostal ţďárský klášter aţ

v březnu 1727 pod podmínkou, ţe odprodá ronovské panství za 141.000 zlatých.56

Rozdíl

mezi cenou ronovského a křiţanovského statku byl Vejmluvovi prominut z toho důvodu, ţe

1724 zřídil Vejmluva ve Ţďáře šlechtickou akademii a zavázal se řádně ji udrţovat.

Za uvedených podmínek získal Vejmluva pro klášter křiţanovské panství se zámkem,

městečkem a vesnicemi Kadolec, Suky, Dobrá Voda, Habry, Sklené, Ořechov, Sviny,

Radenice, Kundratice a dnešní Jívoví.57

Kupní smlouva obsahovala navíc závazek, ţe se

klášter postará o dosavadní majitele panství Jana Josefa ze Schwalbenfelda a jeho manţelku

Rozálii. Klášter jim musel poskytnout obydlí, stravu a kaţdoroční penzi 4.000 zlatých.58

Jak

se zdá, i kdyţ byla cena křiţanovského panství vysoká, stejně jako závazky plynoucí z jeho

zakoupení, byly příjmy z jeho drţení daleko vyšší neţ výdaje a mohly podstatným

způsobem přispívat na Vejmluvovu stavební činnost.

54

Více o založení a prvních letech kláštera Fons Beatae Mariae Virginis: Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou I. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1956, 18-38.; Cronica domus Sarensis: Ed. Ludvíkovský, J., Mertlík, R., Zemek, M. Brno, Krajské nakladatelství 1964; Chudárek, Z.: Cisterciácký klášter ve Žďáru – jeho založení a budování v letech 1252-1300. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 67-91.

55 Jak píše Metoděj Zemek: „Nemovitý majetek duchovenstva se totiž odhadoval roku 1619 na 17, 92% a v polovině

18. století činil již 27% veškeré držby u nás, to znamená, že duchovenské statky vzrostly o více než polovinu a že zaujímaly přes čtvrtinu všeho majetku v Čechách a na Moravě. Proto úřední kruhy stále více poukazovaly na škodlivost velkého rozsahu duchovenského nemovitého majetku.“ Viz: Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 58.

56 Tamtéž.

57 Tamtéž, s. 59.

58 Tamtéž, s. 60.

16

Na uvedených příkladech je dobře patrné zdatné ekonomické uvaţování opata Vejmluvy.

Přestoţe v roce 1713 dosáhly dluhy kláštera částky 221.917 zlatých59

, snaţil se je Vejmluva

co nejrychleji splácet a dá se říci, ţe se mu to podstatnou měrou dařilo. Uţ v předešlém roce

1712 splatil 10.482 zlatých 27 krejcarů60

, existovala reálná moţnost, ţe během následujících

deseti let za trvající hospodářské prosperity, by klášter splatil většinu dluhů. Do

hospodářství kláštera zasáhly některé nečekané události, jako bouře z 31. července 1714,

která zničila hráze 24 rybníků, zbořila několik hamrů, domů, chalup a papírnu, poničila

obilí, tak, ţe škoda způsobená bouří se odhadovala na 20.000 zlatých.61

I přesto dokázal

Václav Vejmluva pozvednout hospodářství kláštera tak, ţe se řadil k největším

velkostatkům na tehdejší Moravě.

1.1.3 Poddaní kláštera za opata Vejmluvy

Opat Václav Vejmluva proslul také pro svoji mimořádnou péči o poddané. Díky jeho

prozřetelnosti a starosti o poddané se v letech 1709-1713 Ţďáru vyhnuly morové epidemie,

které postihly Moravu i Čechy. V té době nechal rozdávat poddaným obilí a jiné potraviny

z klášterních sýpek a skladů. Za péči o poddané byl Václav Vejmluva jako první ze

ţďárských opatů v roce 1720 vyznamenán titulem císařského rady.62

Vejmluva se také zasazoval o zmírnění roboty. S ohledem na stíţnosti nařídil císař

Karel VI. v roce 1735 české dvorské kanceláři vypracovat návrh takového zákona, který by

našel správnou míru roboty poddaných.63

Karel VI. stanovil komisi, aby prošetřila soudobou

situaci. Pro Moravu byla jmenována v lednu 1736 a v jejím čele stál nejvyšší zemský soudce

František Michal Šubíř z Chobyně, jejími členy byli Václav Vejmluva, Leopold hrabě

Ditrichštejn, Emanuel Hotowetz z Husovic a Jiří Ţalkovský z Ţalkovic.64

V komisi

prosazoval omezení roboty na určité hodiny, placení dlouhodobých cest, moţnost

poddaných se vystěhovat. Část jeho návrhů byla zaslána císaři, ale nový patent z roku 1738

nepřinesl poddaným práva, která se od něho očekávala. Přesto se jednalo o určitý pokrok ve

vztahu vrchnosti k poddaným.

59 Tamtéž, s. 61.


61 Drož, B.: Dějiny kláštera a města Žďáru na Moravě. Moravské Budějovice, Josef Jahoda 1903, s. 140.


umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 123.


64 Tamtéž, s. 62.

17

Opata Vejmluvu vyzdvihuje také Mojmír Horyna, který ho povaţuje za zřejmě

lidsky nejpřitaţlivějšího zástupce celé generace opatů, která stanula v čele významných

českých a moravských klášterů v několika letech okolo roku 1700 a spravovala je po celou

první třetinu 18. století.65

1.2 Klášterní knihovna za opata Vejmluvy

Osobnost Václava Vejmluvy je spjata s barokní přestavbou kláštera, na které

spolupracoval s architektem Janem Blaţejem Santini-Aichelem a dalšími významnými

umělci doby baroka. Stejně tak Vejmluva proslul svými hospodářskými činy a léta, kdy stál

v čele kláštera, jsou obdobím největší hospodářské prosperity. Snad i z toho důvodu je jeho

činnost v oblasti kniţní kultury méně známá a opomíjená. V roce 1784 byl pořízen

inventární seznam knihovny, podle kterého lze zařadit konkrétní knihy do Vejmluvovy

doby.66

Vejmluva se po celou dobu snaţil rozšířit a doplnit klášterní knihovnu o cenné knihy

nejen dle svého vlastního zájmu. Zajímal se o všeobecné dějiny i dějiny umění, o kabalu,

dobovou literaturu. Svůj zájem o literaturu rozvíjel i v době noviciátu, kdy pobýval nějaký

čas v Plasech a spřátelil se zde s pozdějším opatem Eugenem Tyttlem – „milovníkem

knih“.67

Také ve Vyšším Brodě, kde studoval teologii, obdivoval prý klášterní knihovnu.68

Jako pozornost dostával často darem pro sebe a pro klášter právě knihy. Například Leopold

hrabě Ditrichštejn věnoval Vejmluvovi k jeho narozeninám v roce 1707 vzácné kabalistické

rukopisy.69

Vejmluva, který plánoval zřídit v rámci kláštera akademii pro mladé muţe ze

šlechtických rodin, věděl, ţe skromně vybavená knihovna, kterou měl klášter od svého

obnovení roku 1638, nebude postačovat. Největším nákupem získal pro potřeby akademie i


66 Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou. Brno, Krajské nakladatelství 1964, s. 68.

67 Tamtéž, s. 59.

68 Tamtéž, s. 60.


18

celého kláštera v roce 1725 rozsáhlou knihovnu Jana Josefa pána ze Schwalbenfeldu za

4.000 zlatých.70

Knihovna, kterou Vejmluva odkoupil od Schwalbenfeldů, měla specifický

ráz vzhledem k úředním funkcím majitelů knihovny.71

Klášterní knihovna, obsahující do té

doby hlavně teologické spisy, byla knihovnou Schwalbenfeldů obohacena především o starší

i soudobou literaturu právnickou, ekonomickou, historickou a všeobecně vzdělávací.

Některá díla určitě dobře slouţila výuce ve šlechtické akademii: knihovna obsahovala

například Justiniánův kodex, bohemistické právní sbírky Weingartenovy, Schambogenovy,

Kyblinovy, zemská zřízení Ferdinandovo 1627, Leopoldovo 1678, několik vydání knihy

Hugona Grotia o právech války a mír; matematické, ekonomické, astronomické a

astrologické spisy včetně díla Tycha de Brahe: Astronomia instaurata z roku 1603.72

Dále

knihy z oblasti lovu a lesnictví, jezdeckém umění: dílo Wilhelma von NewCastla Neu

eröfnete Reitsachen z roku 1700; hornictví, hutnictví a mineralogii: slavné dílo Georgia

Agricoly De re metallica z roku 1561, lékařské knihy, historické a gramatické: Poemata

Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic z roku 1570.73

Opat Vejmluva mohl být v roce 1725 určitě spokojen se svým přínosem pro klášterní

knihovnu, přesto ji neustále doplňoval knihami novými i staršími, které objevil. Získané

knihy poznačil vpisky a také svými exlibris, mědirytinou se dvěma znaky – opatským a

konventním. Jak píše Bohumír Lifka: „Pěkným zvykem, opatřovati knihy grafickým exlibris

a vazebným supralibros, předčili cisterciáci v hojnosti a výtvarné hodnotě všechny ostatní

tehdejší české a moravské kláštery.“74

Součástí všech cisterciáckých exlibris je řádové

znamení - stejnoramenný kříţ, mezi jehoţ rameny se nachází čtyři písmena M O R S, jedná

se o zkratku mateřského kláštera Morimondu ve Francii a zároveň latinské slovo

znamenající smrt. Ve Vejmluvově exlibris je kříţ součástí opatského znaku – ten se nachází

vpravo a nalevo je znak konventu, kdy na modrém poli je bílá studna – ta upomíná studniční

kapli, která dala jméno klášteru.

70

Tamtéž.

71 Jiří Václav ze Schwalbenfeldu (nar. 1652, zemř. 1723) i jeho syn Jan Josef (1683-1732) zastávali vysoké pražské i

vídeňské úřady. Vysoké úřady zastával Jiří Václav ze Schwalbenfeldu až do 30. Března 1717, kdy byl z funkcí odvolán pro zneužití úřední moci a braní úplatků. Jan Josef ze Schwalbenfeldu se stal. Roku 1711 radou při královském apelačním soudu v Praze. Viz:

71 Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad

Sázavou. Brno, Krajské nakladatelství 1964, s. 61-65.


73 Tamtéž, s. 63-64.

74 Tamtéž, s. 65.

19

Funkci knihovníka za opata Vejmluvy zastával v letech 1728-1731, tedy v době

největšího rozkvětu, Gerard Bednář a po něm 1734-1735 Vojtěch Václav Kostinek.75

Bylo jiţ zmíněno, ţe Vejmluva knihovnu neustále doplňoval, a to i při svých cestách.

V Praze získal např. Homilie sv. Jana Zlatoústého, latinsky psaný fóliový tisk z počátku 16.

století vázaný ve vepřovici, také velké vydání Plutarchových Ţivotopisů z roku 1572 – Vitae

comparatae illustrium virorum, Graecorum et Romanorum, ita digestae, ut temporum ordo,

seriesque constet. Hermano Gruserio interprete.76

V roce 1726 získal od Maxmiliána

Antonína Bartoníčka tištěnou gratulaci k narozeninám, sloţenou z chronogramů a

kabalistických symbolů, tu zařadil do konventní knihovny.77

Podle inventárního seznamu knihovny, který byl pořízen v roce 1784 po poţáru, lze

zjistit, jaké knihy získal opat Vejmluva pro knihovnu. Pokračoval například v odběru ACTA

SANCTORUM BOLLANDI et continuatorum do 44. svazku, vlastnil také spisy Maximiliana

Wietrovského (1705, 1726, 1727, 1731), Sartoriovy spisy o cisterciáckém řádu (1700, 1708,

1715, 1717), Sacra Moraviae historia 1710 od Středovského.78

Václav Vejmluva sbíral také všechny tisky o sv. Janu Nepomuckém, kterého uctíval

od svého mládí, ale také soudobá díla zahraničních a českých autorů Berghauera, Jana

Zahrádky a dalších. Zajímal se a uctíval i jiné české světce, sv. Václava, blahoslavenou

Zdislavu. Přikoupil i některé patristické spisy: S. Augustini Opera in 7 tomis, Anastazii

Opera, S. Joannis Damasiani Opera, Cassiodori Opera, S. Thomae Aquinatis Samma

theologica.79

Vejmluva obstaral pro knihovnu a akademii i v té době aktuální díla z oblasti

církevní historie – Crescentii Krisper Nubila jansenismi, vydáno 1726; doplňoval i

Schwalbenfeldův oddíl lékařsko-biologický, kdyţ připravoval slavnosti v klášteře, nechal

roku 1702 vydat dokonce příručku o ohňostrojích – Feuerkünste.80

Úsilí Václava Vejmluvy o rozvoj klášterní knihovny dokládá jeho sečtělost, lásku ke

knihám, barokní symbolice, kterou vyuţíval při návrzích uměleckých staveb. Některé

75

Tamtéž, s. 66.

76 Tamtéž.

77 Podle archivních a katalogových dokladů vyhledal Bohumír Lifka. Viz: Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultury

ve Žďáře nad Sázavou. Brno, Krajské nakladatelství 1964, s. 68.

78 Tamtéž.

79 Tamtéž, s. 69.

80 Tamtéž.

20

Vejmluvovy sbírky obdivoval a vysoce vyzdvihoval Jan Petr Cerroni – zachránce velkého

mnoţství rukopisů ze zrušených klášterů. Sám Vejmluva podporoval rozvoj kniţní tvorby,

kdyţ se stal mecenášem vydávaných tisků nepomucenských kázání, která byla proslovena

v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře a v areálu ţďárského kláštera. Kázáním

bude věnována samostatná kapitola.

2. Vyvrcholení stavitelské činnosti opata Vejmluvy ve

výstavbě kostela sv. Jana Nepomuckého

Se jménem opata Václava Vejmluvy je spojena bohatá stavitelská činnost a snaha o

zvelebení jak samotného kláštera, tak celého klášterního velkostatku. Uţ za jeho předchůdce

– opata Edmunda Wagnera – došlo k nejnutnějším opravám budov kláštera a konventního

kostela, které byly zahájeny hned po poţáru v roce 1689. Prvotním cílem opata Wagnera

bylo opravit a postavit budovy tak, aby plnily svůj účel, a tak se členové ţďárského

konventu mohli vrátit do kláštera. Stavby jím provedené neměly zřejmě vysoké umělecké

kvality, coţ platí i o budově konventu, který byl obohacen o některé barokní prvky, ale

přesto zůstala jeho podoba poměrně konzervativní.81

Wagner velkou pozornost věnoval

vnitřnímu vybavení konventního kostela – za umělecký skvost začátku vrcholného baroka

v našich zemích je povaţován nový hlavní oltář s obrazy Leopolda Michaela Willmanna.

Willmann namaloval v roce 1692 pro ţďárský klášter obrazy Nanebevzetí Panny Marie a

Nejsvětější Trojice, za které mu bylo vyplaceno 1.500 zlatých.82

Za opata Wagnera dochází i

k přestavbě kostela sv. Markéty u klášterní brány, kterou provedl kutnohorský stavitel Jan

Spinetti de Angeli83

.

81

Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 118.

82 Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/2. Brno, Musejní spolek 1970, s. 44, 104.

83 Spinetti de Angeli je zatím méně známý umělec, který však bývá hodnocen jako stavitel nadprůměrných kvalit.

Kromě kostela sv. Markéty je mu připisována stavba dominikánského klášterního kostela sv. Anny v Nových Dvorech u Kutné Hory a podíl na stavbě kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné. Více o jeho stavbách: Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 121; Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/2. Brno, Musejní spolek 1970, s. 57, 112.

21

Právě z této doby pochází zprávy, ţe Vejmluva coby novic „mezi zedníky chodíval,

kladívkem klepával, a proto kulpu často dostával“.84

Při svých výpravách objevil dokonce

v jedné z kaplí kostela velkou fresku z období gotiky, která znázorňovala zjevení Panny

Marie zakladateli kláštera – Bočkovi z Obřan: „Ona léta 1234 – pánu Bočkovi hraběti

z Berneke, baronu z Kunštátu nad studnicí zdejší, jak stálá tradici učí a staré ţďárské pečeti

vyobrazují, sedící se viděti dala a pro zdejší Cister: nejenom tento příbytek k své a S.

Mikuláše cti vystavěti, nýbrţ i panství ţďárské jim darovati, radu dala, jakoţ při tomto oltáři

na zdi staroţitné malování fundátora ukázalo, někdy vápnem zamazané, od nynějšího ale

důstojně velebného pána, pana opata hned po vykonaném noviciátu nalezené.“85

Vejmluva

se zřejmě uţ ve svém mládí zajímal o umění, historii a klášterní dějiny. Přestoţe kazatelé

měli tendenci svého mecenáše vyzdvihovat a velebit, jsou tyto informace zřejmě pravdivé,

coţ dokládá pozdější jeho zájem o architekturu a dějiny, ale i práce historiků a

kunsthistoriků, jeţ se Vejmluvou zabývali.86

2.1 Stavitelská činnost a spolupráce s architektem Santinim

Václav Vejmluva patří do generace církevních hodnostářů, kteří nastupovali do čela klášterů

v druhé polovině 17. století a okolo roku 1700. Do té starší generace, narozené před

polovinou 17. století, se řadí sedlecký opat Jindřich Snopek (1685-1709) a zbraslavský opat

Wolfgang Lochner (1684-1716). Příslušníci mladší generace se narodili okolo roku 1660 a

téměř všichni během svého studia na svatováclavském semináři v Praze pobývali

v řádových kolejích Norbertinu a Bernardinu.87

Jedná se o jiţ zmíněného plaského opata

Eugena Tyttla (1699-1738), břevnovského opata Otmara Zinckeho (1700-1738), ţelivského

opata Jeronýma Hlínu (1703-1725) a právě ţďárského Václava Vejmluvu. Jediný, kdo na

84 Khell, J. J.: NOVUS VIRGINEUS PONTIFEX VIRGO MARIA aneb nový panenský biskup Panna Maria. Litomyšl, Jan

Kamenický 1735. VKOL, sign. II 32.365, fol.8. Při přepisu dobových tisků jsem vycházela ze zásad transkripce, kterou předložil Miloš Sládek v ediční poznámce výboru: Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha, Argo 2005, s. 519-524.


Kamenický 1735. VKOL, sign. II 32.365, fol.8.

86 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998; Kalista, Z.: Česká barokní gotika a její žďárské

ohnisko. Brno, Blok 1970; Sedlák, J.: Jan Blažej Santini: setkání baroku s gotikou. Praha, Vyšehrad 1987; Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962.

87 Srovnej: Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998, s. 103-104; Kotrba, V.: Česká barokní gotika: dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha, Academia 1976, s. 67.

22

svatováclavském semináři nestudoval, ale okolo roku 1690 zde přednášel několik let

filozofii, byl pozdější kladrubský opat Maurus Fintzguth.88

Během studia vznikala mezi

studenty přátelství, která přetrvala i do doby, kdy se vrátili nazpět do svých klášterů a stali

se opaty. Jak dokládá vzájemná korespondence, opata Vejmluvu pojilo s Eugenem Tyttlem

přátelství po celý ţivot, ale prostřednictvím korespondence je doloţen i kontakt Vejmluvy a

sedleckého opata Snopka.89

Často navazovali studenti přátelství i se svými učiteli, kteří

nemuseli být o mnoho starší neţ sami studenti. O takové přátelství se jednalo v případě

někdejšího profesora a rektora řádové koleje Bernardinum Bonifáce Blahnu a jeho bývalého

ţáka Jeronýma Hlínu, kteří zůstali přáteli i v době, kdy stáli v čele svých klášterů v Sedlci a

Ţelivi.90

Podle Mojmíra Horyny představují ze sociálního a kulturně-historického hlediska

zajímavou skupinu jedinců s podobnými vlastnostmi, ţivotními postoji a osudy.91

Přestoţe

pocházeli z odlišných sociálních vrstev, tím společným jim byly jejich osobní vlastnosti:

„nadprůměrná inteligence, pracovitost, spolehlivost, ukázněnost, ale i rozhodnost a další

kvality“.92

Společným jim bylo i úsilí o zvelebení a úpravu svého kláštera tak, aby nová

podoba zdůraznila náboţenský význam a historickou vzácnost kaţdého jednotlivého

kláštera. Zejména Eugen Tyttl proslul jako velký stavebník a znalec teorie architektury i

praktického stavitelství. Z toho důvodu byl zvolen, aby zastával funkci generálního

vizitátora řádu a v této funkci posuzoval plány na stavební akce ostatních cisterciáckých

klášterů.93

Za znalce v oboru architektury, dějin a umění, se smyslem pro uměleckou a

stavební praxi bývá povaţován také ţďárský opat Václav Vejmluva. Traduje se, ţe uţ

v době svého noviciátu prováděl určité archeologické výzkumy, stejně jako příhoda z doby,

kdy byl opatem a sám se snaţil vyřešit podobu plánovaného svatojánského kostela pomocí

dřívek, která stále nosil s sebou a pokoušel se z nich sestavit model kostela.94

Horyna

vyzdvihuje Vejmluvu i mezi ostatními opaty, kdyţ o něm píše: „Vejmluva je zřejmě lidsky

nejpřitaţlivějším reprezentantem té generace opatů starých českých a moravských klášterů,

88

Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998, s. 104.

89 Tamtéž.


91 Tamtéž, s. 103.

92 Tamtéž.


94 Kalista, Z.: Česká barokní pouť. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2001, s. 208.

23

která nastoupila v několika málo létech kolem roku 1700 a spravovala významné a bohaté

instituce po celou první třetinu 18. století.95

Dalším společným rysem výše zmíněných prelátů bylo, ţe právě v době, kdy byli jmenováni

opaty, začínal v Praze svoji praxi architekta Jan Blaţej Santini-Aichel (nar. 1677, zemř.

1723).96

Hned ve svých začátcích si získal významné klienty, mnoţství velkých zakázek a

obdiv stavebníků. Prvním zákazníkem mezi cisterciáckými opaty se stal Wolfgang Lochner

a zřejmě on doporučil Santiniho Jindřichu Snopkovi do Sedlce.97

Je doloţeno, ţe právě

Jindřich Snopek v dubnu 1706 zprostředkoval setkání Santiniho a Václava Vejmluvy, který

sháněl architekta schopného uskutečnit jeho plány na úpravu kláštera.98

V 70. letech 20. století a dříve objevil se názor, ţe Santini vypracoval projekt uţ pro

Vejmluvova předchůdce – opata Edmunda Wagnera. Jednalo se o stavbu kostela sv.

Markéty u brány, která je dílem Jana Spinettiho de Angeli, kterému bylo původně

připisováno také autorství návrhu.99

Mojmír Horyna se o podílu Santiniho na kostele však

nezmiňuje.100

Prvním Santiniho úkolem ve sluţbách opata Vejmluvy byl pravděpodobně návrh morového

sloupu Nejsvětější Trojice na ţďárském náměstí, jehoţ realizaci provedl sochař Jakub

Steinhübel. K Santiniho autorství se přiklání Mojmír Horyna, zatímco starší literatura

zastává názor, ţe autorem je právě Jakub Steinhübel.101

Druhým dílem, na kterém se podílel

Santini, byla kašna se sochou Madony, ta stála na prvním klášterním nádvoří a její sochařské

95


96 Osobnosti a dílu Jana Blažeje Santiniho-Aichela se věnují monografie: Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha,

Karolinum 1998; Kotrba, V.: Česká barokní gotika: dílo Jana Santiniho-Aichla. Praha, Academia 1976; Sedlák, J.: Jan Blažej Santini: setkání baroku s gotikou. Praha, Vyšehrad 1987.



umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 125.

99 Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/2. Brno, Musejní spolek 1970, s. 57, 112.

100 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998; Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In:

Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002; Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010.

101 Srovnej: Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 13; Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/2. Brno, Musejní spolek 1970, s. 62.

24

provedení je prací sochaře Matěje Václava Jäckela.102

Z celé kašny se do dnešní doby

dochovala právě socha Madony. Moţnost předvést své dovednosti a první větší práci ve

Vejmluvových sluţbách znamenala pro Santiniho úprava interiéru konventního kostela

Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše. Podoba kostela po poţáru 1689 byla v dobrém

stavu, na Santinim bylo, aby dotvořil a upravil interiér s ohledem na gotickou architekturu

stavby. Santiniho práce splnila Vejmluvova očekávání a tak na počátku morových epidemií,

které postihly Moravu a Čechy v letech 1709-1713, si nechal Santinim vypracovat projekt

tzv. Dolního hřbitova. Hřbitov byl vystavěn daleko od města na okraji předklášteří. Hřbitov

měl původně půdorys trojúhelníka a tři kaple, které měly symbolizovat Nejsvětější Trojici.

Uprostřed stojí socha anděla Posledního soudu troubícího na pozoun, jejímţ autorem je

sochař Řehoř Theny (1695-1759).103

Nedaleko hřbitova vytvořil Santini další stavby:

starobinec na půdorysu kříţe a hostinec U tří hvězd, který se nacházel blízko klášterní brány,

ale po zrušení kláštera r. 1784 postupně zanikl.104

Za Branským rybníkem byl podle

Santiniho návrhu vybudován před rokem 1722 hospodářský dvůr nazvaný podle tvaru svého

půdorysu Lyra. O něco později došlo k přestavbě klášterní prelatury.

Význam a důleţitost kláštera dokládá i zřízení šlechtické akademie roku 1724.105

Vejmluva

usiloval o nejlepší vzdělání studentů: „ne jen v literním umění, ale i v rozličných řečích -

v latinské, franské, vlaské, ano i ve všech rytířských kunstech – v jízdě, v tanci“.106

Kromě

toho se věnovali i studiu němčiny, českého jazyka, filozofie, náboţenství, šermu, hudbě a

společenskému chování.107

Aby studenti mohli vykonávat studijní povinnosti, potřebovali

102 Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.:

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 19.

103 Sedlák, J.: Jan Blažej Santini: setkání baroku s gotikou. Praha, Vyšehrad 1987, s. 71.

104 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998; Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In:

Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 130.

105 Jan Josef Khell ve svém kázání NOVUS VIRGINEUS PONTIFEX VIRGO MARIA aneb nový panenský biskup Panna Maria uvádí rok 1726 jako datum zřízení šlechtické akademie. Většina historiků, kteří se zabývali dějinami kláštera, uvádí rok 1724. Viz: Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 58; Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou. Brno, Krajské nakladatelství 1964, s. 61. Naopak, Zdeněk Kalista, který zřejmě vycházel z Khellova kázání, uvádí taktéž jako datum založení rok 1726: Kalista, Z.: Česká barokní pouť. K religiozitě českého lidu v době barokní. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2001.


Kamenický 1735. VKOL, sign. II 32.365, fol. 10, 11.

107 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998; Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 130.

25

nutně prostory, kde by se jim mohli věnovat. Pro akademii byla postavena velká stavba

severně od prelatury, jejíţ stavba vycházela zřejmě ze Santiniho plánů, které ale nebyly

realizovány přesně a později byly pozměněny. V původní podobě se zachovala stavba

koníren šlechtické akademie, v jejímţ případě je autorství Santiniho přímo doloţeno.108

Vejmluva nespolupracoval se Santinim jen na stavbách v areálu a blízkosti kláštera, ale za

jejich spolupráce vznikaly stavby na území celého klášterního velkostatku. V roce 1711

nechal Vejmluva podle Santiniho plánu postavit kapli sv. Cyrila a Metoděje v Šintlochách u

Čáslavi, které v té době byly součástí klášterního majetku.109

Kaple se do dnešní doby

nedochovala. Brzy poté začíná Vejmluva s přestavbou kostela sv. Václava ve Zvoli- ta byla

zahájena roku 1713, dokončena aţ roku 1722. Následuje ji přestavba kostela sv. Petra a

Pavla v Horní Bobrové, ta byla dokončena stejně jako přestavba kostela ve Zvoli roku 1722.

Podle Santiniho projektu byl v letech 1730-1734 postaven kostel Navštívení Panny Marie

s půdorysem ve tvaru ţelvy.110

Ve sluţbách opata Vejmluvy navrhoval Santini na území

klášterního panství především projekty sakrálních staveb. Výjimkou je zmíněný

hospodářský dvůr Lyra a návrh hospody a hospodářského dvora v Ostrově nad Oslavou.

Celý areál byl vystavěný na půdorysu písmena „W“ a měl připomínat jméno stavebníka

Václava Vejmluvy.

Z uvedeného výčtu staveb plyne, ţe spolupráce opata Vejmluvy a architekta Santiniho byla

dlouhodobá a více neţ plodná. „V Santinim získal Vejmluva umělce, schopného naplňovat

jeho představy zvelebení kláštera i dalších míst rozsáhlého klášterního panství. Zdá se

rovněţ, ţe mezi oběma muţi – nesporně velmi rozdílných povah – vzniklo a vyvinulo se silné

přátelství.“111

Jejich spolupráce a přátelství, zaloţené na podobných názorech v oblasti

architektury, na zájmu o ezoterické nauky a učení kabaly, vyvrcholily ve výstavbě poutního

kostela sv. Jana Nepomuckého.

2.2 Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

2.2.1 Vejmluva a Santini – ctitelé Jana Nepomuckého

108



110 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998, s. 390-392.


26

Václav Vejmluva byl velkým ctitelem Jana Nepomuckého uţ ve svém mládí, jak

dokládá jeho portrét coby cisterciáckého profese, který někdy před rokem 1705 namaloval

Simone Gionima.112

Portrét zachycuje celou stojící postavu budoucího opata s nataţenou

pravou rukou, kterou ukazuje na sošku Jana Nepomuckého postavenou na stole, a s levou

rukou poloţenou na hrudi. Vlevo v pozadí je zobrazena kašna se sochou Madony, jeţ

odkazuje na jméno kláštera Fons Beatae Mariae Virginis. V roce 1701 nechal Vejmluva při

cestě od kláštera do města Ţďáru postavit kamenný sloup se sochou Jana Nepomuckého, za

jejíhoţ autora je povaţován Jakub Steinhübel.113

Dokladem svatojánské úcty je i podoba

sloupu Nejsvětější Trojice na ţďárském náměstí, který roku 1706 zhotovil Jakub Steinhübel

a který měl ochránit město před morovou nákazou. Mezi světci zobrazenými na sloupu stojí

také socha Jana Nepomuckého. Z toho důvodu je velmi pravděpodobné, ţe opat Vejmluva

sledoval cestu k beatifikaci Jana Nepomuckého, kterou zahájil nový praţský arcibiskup

Ferdinand hrabě z Khünburga roku 1714.114

Khünburg se hned po svém nástupu obrátil na

faráře praţské arcidiecéze i na biskupy sousedních diecézí, aby mu opatřili zprávy o úctě,

která je vzdávána Janu Nepomuckému v jednotlivých farnostech.115

Přestoţe zprávy nebyly

zrovna pozitivní, zahájil arcibiskup na jaře 1715 řádný beatifikační proces a jmenoval

beatifikační komisi, která měla připravit blahoslavení Jana Nepomuckého. Prokurátorem,

tedy obhájcem procesu byl zvolen profesor JUDr. Bernard Jindřich Germeten , jeho

oponentem – obhájcem víry byl zvolen JUDr. Jan František Blovský.116

Po letech zkoumání

pramenů, pověstí o ctnostech Jana Nepomuckého, vyslýchání svědků zázraků, které měl

provést, přistoupila komise k prozkoumání tělesných ostatků umučeného někdejšího

generálního vikáře.117

Dne 15. dubna 1719 došlo k otevření Janova hrobu v katedrále sv.

Víta a před svědky při přenosu vypadla z lebky zachovaná měkká tkáň.118

Ta byla tehdejšími

lékaři označena za neporušený a zachovaný jazyk a stvrdila tak pověst Jana Nepomuckého

112


113 Tamtéž.

114 Polc, J. V. – Ryneš, V.: Svatý Jan Nepomucký II., Úcta. Řím, Křesťanská akademie 1972, s. 37.

115 Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993, s. 106.

116 Stejskal, F.: Svatý Jan Nepomucký I., Životopis. Praha, Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1921, s. 81.

117 Osobnosti, legendě a úctě vzdávané sv. Janu Nepomuckému jsou věnovány tyto monografie: Polc, J. V.: Svatý Jan

Nepomucký. Praha, Zvon 1993; Polc, J. V. – Ryneš, V.: Svatý Jan Nepomucký II., Úcta. Řím, Křesťanská akademie 1972; Stejskal, F.: Svatý Jan Nepomucký I., Životopis. Praha, Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1921; Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993.

118 Polc, J. V. – Ryneš, V.: Svatý Jan Nepomucký II., Úcta. Řím, Křesťanská akademie 1972, s. 38-39.

27

coby umučeného stráţce zpovědního tajemství. Zpráva o údajném zázraku se okamţitě

začala šířit a do velké míry přispěla k úspěšnému jednání v Římě o beatifikaci a později i

kanonizaci Jana Nepomuckého.

Stejně tak Jan Blaţej Santini-Aichel měl ve velké úctě Jana Nepomuckého. Jak píše

Mojmír Horyna: „Zdá se, ţe umělec plně a intenzivně proţíval úctu k mučedníku zpovědního

tajemství a jeho světecký triumf, ba ţe v jistém smyslu právě tohoto svého jmenovce

povaţoval i za svého patrona.“119

K rozšiřování kultu Jana Nepomuckého dochází obecně

od druhé poloviny 17. století. Konkrétním dokladem Santiniho úcty je jeho závěť, ve které

poručil svou duši „vykoupenou rovněţ Nejvzácnější Krví Spasitele Jeţíše Krista do jeho

Nejsvětějších rukou, a poţádal o laskavou přímluvu za svou duši Nejvěrnější Matku Boţí P.

Marii, sv. Jana Nepomuckého a všechny milostivé svaté.“120

2.2.2 Realizace kostela sv. Jana Nepomuckého

Objev domnělého neporušeného jazyka121

byl zřejmě pro Václava Vejmluvu podnětem

k započetí příprav na stavbu kostela. Domněnku potvrzuje zahájení výstavby uprostřed

stavební sezóny – v srpnu 1719.122

V období od dubna do srpna byl tedy vypracován projekt

stavby, byly zajištěny dodávky stavebního materiálu, uzavřeny smlouvy se stavebníky a

kameníky a hlavně bylo nutné zajistit dostatečný počet pracovních sil na pomocné a

nádenické práce na stavbě. Vejmluva problém nedostatku pracovní síly vyřešil moţným

plněním robotních povinností na stavbě, coţ vysvětluje termín začátku výstavby v srpnu.123

Je pravděpodobné, ţe Vejmluva zamýšlel vybudovat svatojánské poutní místo uţ před

rokem 1719, a to vzhledem k úctě, kterou prokazoval Janu Nepomuckému. Traduje se, ţe se

sám Vejmluva podílel na návrhu podoby kostela.124

Jeho invence na podobě kostela se opírá

o Vejmluvův zájem a znalosti v oblasti architektury a také o Pacherovo kázání pronesené při

119


120 Tamtéž, s. 65.

121 Při průzkumu domnělého světcova jazyka v roce 1973 došla odborná komise, složená z lékařů, historiků,

antropologů a duchovních, k závěru, že se skutečně jedná a zachovanou lidskou tkáň. Nedochoval se však jazyk, ale zbytek mozku. Více: Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993, s. 142-143.


123 Tamtéž, s. 21.

124 Pacher, J. F. J.: Slavnostní kázání. In: Risus Sarae. Brno, Jakub Maxmilián Svoboda 1723, fol. 61.

28

příleţitosti vysvěcení kostela na Zelené hoře a kostelů ve Zvoli a Bobrové. Je

nepravděpodobné, ţe by Pacher před samotným Vejmluvou pronášel vymyšlené informace.

Podle názoru Mojmíra Horyny – Vejmluva nastínil své představy Santinimu, který ve velmi

krátké době vypracoval projekt stavby. Santiniho plány kostela, konkrétně půdorysu a

průčelí, jsou uloţeny v Moravské galerii v Brně.125

Jako stavební místo vybral opat Vejmluva vrch v blízkosti kláštera nazývaný původně Černý

les nebo také Strmý vrch. Po vykácení lesa přejmenoval Vejmluva vrch na Zelenou horu na

znamení spřízněnosti se Zelenou horou u Nepomuku, která byla mateřincem ţďárského

kláštera. V klášteře v Pomuku získal podle pověsti Jan Nepomucký své první vzdělání.126

Během tří let vznikla impozantní stavba zelenohorského kostela prodchnutá symbolikou,

vyzdobena díly věhlasných sochařů a umělců. Samotný kostel je vystavěn na půdorysu

pěticípé hvězdy a to podle legendy, která praví, ţe nad utonulým Janem Nepomuckým se ve

Vltavě zjevila koruna z pěti hvězd.127

Číslo pět bylo podle kabaly zároveň číslem Jeţíše

Krista – odpovídalo počtu ran na jeho těle při ukřiţování.128

Jan Nepomucký byl v období

baroka povaţován za pravého mučedníka, ochránce zpovědního tajemství a v tomto směru i

následovníka Jeţíše Krista. Symbol pěti je realizován v celém areálu kostela- vede do něj pět

vchodů, nachází se v něm pět oltářů, pentagram se dochoval i na původní dlaţbě kostela.

Později vystavěný ambit stál na půdorysu deseticípé hvězdy a i v něm byla uplatněna

symbolika čísla pět – měl pět bran a pět kaplí. Ve stavbě uplatnil Santini poměr tzv. zlatého

řezu coby dokonalého poměru, který je výrazem „boţské harmonie kosmu a oslavou Boţí

moudrosti“.129

Do celé stavby architekt vepsal prostřednictvím kabalistické symboliky

určité poselství a je pravděpodobné, ţe tehdejší znalci kabaly snadno odhalovali všechny

symbolické obsahy stavby.130

125


126 Balbín, B.: Život svatého Jana Nepomuckého – pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a

mučedníka. Stará Říše, vydal Antonín Ludvík Stříž 1914, s. 17-18.

127 Původním znamením, které provázelo Janovu smrt, byla mnohá světla, ohně a plameny. Viz: Balbín, B.: Život

svatého Jana Nepomuckého – pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka. Stará Říše, vydal Antonín Ludvík Stříž 1914, s. 41; Polc, J. V. – Ryneš, V.: Svatý Jan Nepomucký II., Úcta. Řím, Křesťanská akademie 1972, s. 10. Až v pozdější době dochází ke změně na pět hvězd.


129 Tamtéž, s. 138.

130 Horyna, M.: Jan Blažej Santini-Aichel. Praha, Karolinum 1998, s. 347-348.

29

V roce 1721 získal opat Vejmluva pro kostel na Zelené hoře ostatek jazykové linguly sv.

Jana Nepomuckého a kostel se stal relikviářem budoucího světce. Kůstka byla uloţena do

hlavního oltáře a v souvislosti s tím byla na vrchol klenby umístěna dřevěná plastika

jazyka.131

O darování relikvie se zmiňují i dobová kázání: „neb kdyţ pro jeho svaté tělo

hrob kopali, mnoho zlata a stříbra na tom místě našli, nyní pak nad zlato draţší a vzácnější

neporušený svatý jazyk. A jestli nechybím, ţe drahý ostatek toho zlatého jazyka vidím.

Protoţ se v nejhlubší poníţenosti klaním, ostatek totiţto vyzdviţení svatého jazyka, vypadlé

od chřtánu kosti z obzvláštní milosti, důstojně velebnému opatovi Vejmluvovi – na to dnes

posvátné místo darovaný, kterýţ se z ruky samé biskupské Milosti, biskupa hiponenského,

líbati a slušně ctíti dá, by totiţto tento svatý ostatek místo zvítězitele mlčenlivého a mlčenlivě

výmluvného zde stále mluvil a nás u Boha všemohoucího umluvil. Ach ta jest milost nad

mnoho milostí, ať je vám na tom zlatým ostatku dosti, ctěte jej s tou největší váţností.“132

Podle Michaely Horákové je dnes jazyková kůstka, darovaná Vejmluvovi za nepomucenské

aktivity hrabětem z Braidy, umístěna ve schránce zavěšené na stropě chrámu.133

Dne 27. září 1722 byl kostel za početné účasti věřících slavnostně vysvěcen olomouckým

světícím biskupem Františkem Juliem hrabětem z Braidy.134

Dne 5. října následovalo

svěcení kostela sv. Václava ve Zvoli a 6. října kostela sv. Petra a Pavla v Horní Bobrové.

Přestoţe byl kostel vysvěcen roku 1722, práce na něm pokračovaly i v dalších letech.

Postupně byly budovány ambity – aţ k roku 1729 je doloţeno zastřešení prvních dvou kaplí

a 1731 dokončení dalších dvou.135

Doloţena je také zpráva, ţe v roce 1735, tedy v době

největších slavností, kdy si ţďárský klášter připomínal pětisté výročí svého zaloţení, nebyla

ještě dokončena poslední – pátá kaple ambitu.136

Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře je povaţován za nejvýznamnější

Santiniho stavbu v závěru jeho ţivota. Barokní gotika - styl, ve kterém je kostel vystavěn,

stejně jako symbolický obsah stavby zde dosáhly svého vrcholu a přesahují hranice baroka.

131


132 Pacher, J. F. J.: Slavnostní kázání. In: Risus Sarae. Brno, Jakub Maxmilián Svoboda 1723, fol.59.

133 Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000., s. 216.

134 Pacher, J. F. J.: Slavnostní kázání. In: Risus Sarae. Brno, Jakub Maxmilián Svoboda 1723, fol. 2.


136 Tamtéž, s. 23.

30

Na poutníky putující k zelenohorskému kostelu v období baroka musela stavba velmi

zapůsobit. Moţná zanechala podoba kostela v poutnících takový dojem, jak ho popisuje

Mojmír Horyna: „Na odlesněném návrší je jiţ zdálky vítal silně se vzhůru k nebi vypínající

chrám, obklopený věncem ambitu, korunovaným pěticí vysokých obeliskových střech kaplí.

Obelisk jako zhmotněná forma paprsku byl dobově běţnou formou pro vyjádření Boţí vlády,

vůle a milosti. Kdyţ pak vstoupili do nádvoří poutního místa, ocitli se poutníci ve zvláštní

sféře, tvořené pouze architekturou, nesrovnatelnou s jakoukoli stavbou, kterou znali odjinud,

a rozklenutou bání nebes. Pocit nadpozemské skutečnosti, jakéhosi prostoru mezi zemí a

nebem, zde mohl proţít kaţdý. V centrálním interiéru kostela, před oltářem s výjevem

nebeské oslavy světce, se poutník ocitl v prostoru podivuhodně unikavém a rozpínajícím

s desítkami nejrůznějších průhledů do dálav, z nichţ proudí světlo.“137

O tom, ţe společné dílo architekta Santiniho a opata Vejmluvy má co nabídnout i

návštěvníkovi v 21. století, svědčí zapsání kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře na

listinu Světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO v roce 1994.

2.3 Svatojánské bratrstvo při poutním kostele sv. Jana Nepomuckého

na Zelené hoře

K zvýšení prestiţe kostela a poutí zřídil opat Vejmluva 26. září 1723 Bratrstvo kajících

ctitelů sv. Jana Nepomuckého, které bylo dne 21. října 1723 schváleno olomouckým

biskupem Wolfgangem kardinálem Schrattenbachem a bylo obdařeno četnými papeţskými

výsadami.138

Náboţenská bratrstva v dnešní době jsou pro většinu veřejnosti jiţ téměř neznámým

pojmem. V období od středověku aţ do konce 18. století byla přitom velmi vlivná a tvořila

nedílnou součást křesťanské kultury. Především v období baroka představovala náboţenská

bratrstva důleţitý fenomén, který se týkal všech území, kde bylo rozšířeno katolictví –

jednalo se o velkou část Evropy a Severní i Jiţní Ameriku.139

Podle katalogu Zboţných duší

úl, který vznikl na základě výstavy pořádané Muzeem umění v Olomouci lze bratrstva

137

Horyna, M.: Barokní rozkvět žďárského kláštera. In: Růžička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera. Žďár nad Sázavou, Město Žďár nad Sázavou 2002, s. 139.

138 Zemek, M. - Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 64.

139 Maňas, V. – Orlita, Z. – Potůčková, M.: Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy. Olomouc, Muzeum umění 2010, s. 7.

31

definovat: „jako dobrovolná, převáţně laická sdruţení za účelem vykonávání určitého kultu

a tedy i prohloubení vlastní zboţnosti. Důleţitý je také důraz na poslední věci člověka a ještě

více na jeho posmrtnou spásu. Za tímto účelem vykonávala bratrstva zvláštní poboţnosti

(např. zádušní mše) a byla obvykle také nadána různými privilegii a odpustky. Vzhledem

k prolínání náboţenského a společenského ţivota představovala výrazný element

kaţdodenního ţivota, kromě duchovní sféry byla aktivní i v hospodářské a kulturní oblasti.140

Od konce 17. století vznikala bratrstva ve stále větším mnoţství a nově i při

vesnických farnostech. Kromě mariánského a Kristova kultu se v zasvěcení bratrstev

objevují také světci a světice – svatý Josef a svatá Barbora, ale jak píše Maňas: „zřejmě

nejoblíbenějším patronem moravských bratrstev v 18. století se stal sv. Jan Nepomucký.141

Ve městech mohlo existovat více náboţenských sdruţení, a to někdy i v rámci jedné

farnosti. Některé korporace byly určeny pouze příslušníkům určitého řemesla či profese,

např. brněnská bratrstva slouţících a kočích, ale většina bratrstev byla otevřena široké

veřejnosti, coţ umoţňovalo vstup do více bratrstev. Protipólem se staly elitní konfederace

s omezeným počtem členů, které byly zakládány při stávajících bratrstvech. Vedle

svatojánského bratrstva na Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou to byla bratrstva ve Velkém

Meziříčí, Přerově a na Svatém Kopečku u Olomouce.142

Bratrstvo kajících se ctitelů sv. Jana Nepomuckého mělo dvě sekce: jedna byla určena pro

kněţstvo a šlechtu, druhá pro okolní věřící. Počet příslušníků kněţské a šlechtické sekce

nesměl přesáhnout pět set osob a jejím protektorem byl sám kardinál Schrattenbach.143

Jednalo se o elitní početně omezenou konfederaci na základě symboliky a hlavně úcty spjaté

s jejich patronem, tedy sv. Janem Nepomuckým, nad jehoţ utonulým tělem zazářilo podle

legendy pět hvězd. „Těch pěti set osob povinnost jest: ţe jedna kaţdá z toho počtu za jinou

v pánu zesnulou / jednu mši svatou slouţiti / aneb slouţiti dáti má. Tak aby jedna kaţdá

z nich po smrti své 500 mší svatých za sebe míti mohla.144

Tím se okruh moţných členů

konfederace zúţil na duchovní a dostatečně movité osoby, příslušníci bratrstva měli

140

Tamtéž.

141 Tamtéž, s. 12.

142 Maňas, V. – Orlita, Z. – Potůčková, M.: Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy.

Olomouc, Muzeum umění 2010, s. 12.

143 Zemek, M. - Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 64.

144 Maňas, V.: Náboženská bratrstva na Moravě do josefínských reforem. In: Jiránek, T. – Kubeš, J.: Bratrstva. Světská a církevní sdružení a jejich role v kulturních a společenských strukturách od středověku do moderní doby. Pardubice, Univerzita Pardubice 2005, s. 64.

32

v podobné situaci mši pouze vyslechnout. Faktickými představenými bratrstva byli převor

Michal Heller, dále Řehoř Alexius, podpřevor a první ředitel bratrstva, a Benedikt Hesse,

první tajemník bratrstva.145

Druhou sekci bratrstva tvořili laici. Byla určena především pro okolní věřící z děkanátu Kunštát,

Telč, Lomnice, Třebíč a Velké Meziříčí. Cílem druhé sekce bylo vytvoření stabilního počtu

věřících pro pouti na Zelené hoře, které se kaţdoročně slavily nejen ve dnech svatojánských

slavností, ale ještě o dalších čtyřech nedělích v roce.146

2.3.1 Významné osobnosti v bratrstvu

Členem prestiţní nepomucenské kongregace byl také samotný autor podoby zelenohorského

kostela Jan Blaţej Santini-Aichel, který je v knize členů bratrstva označen jako „Civis

Micro-Pragensis, et Virtuosus Architectus“.147

Později se členem stal také brněnský

stavební mistr a Santiniho spolupracovník František Benedikt Klíčník, přijatý do

konfederace dne 13. října 1725, o něco později 23. února byla přijata i jeho manţelka Anna

Marie.148

Po přijetí do svatojánské konfederace sepsal F. B. Klíčník v Brně v říjnu 1725

listinu, v níţ se zavázal věnovat kostelu na Zelené hoře 300 zlatých, kdy polovinu částky

daroval jiţ 26. října téhoţ roku.149

Členem bratrstva se stal také jeho zakladatel – Václav

Vejmluva. Mimo Vejmluvu jsou v Knize zemřelých členů bratrstva zaznamenána jména

dalších významných církevních hodnostářů dané doby – s datem úmrtí 16. května 1725

Jeroným Hlína a 20. března 1738 Eugenia Tyttla. Tyttlovo jméno se nachází pod jménem

Václava Vejmluvy, který zemřel o tři dny dříve – 17. března před svým letitým přítelem.150

I další význačné osoby ţádaly o přiznání místa svého hrobu v kryptě kostela, neboť

v této době právo pohřbu v kostele měli kromě kněţí a řeholníků i význační dobrodinci

145

Zemek, M. - Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 65.

146 Tamtéž.

147 Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Žďár-zámek, inv. č. 49, s. 2, Seznam zemřelých členů zelenohorského bratrstva.

148 Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, Farní úřad Zámek Žďár, inv. č. 49, Kniha zemřelých členů bratrstva.

149 Moravský zemský archiv, E8, karton 14, Darovací listina F. B. Klíčníka.

150 Zemřelé členy je možné vyhledat podle roku úmrtí a následně přesného data. Viz: Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, Farní úřad Zámek Žďár, inv. č. 49, Kniha zemřelých členů bratrstva.

33

kostela.151

Jako první tam byl pochován 13. srpna 1723 opatův sekretář a hejtman kláštera

Wofgang Koch.152

2.3.2 Kniha zemřelých členů zelenohorského bratrstva a jeho další tisky

Náboţenská bratrstva 17. a 18. století, včetně bratrstva kajících ctitelů sv. Jana,

sehrála velmi důleţitou úlohu zejména v oblasti pohřebních a zádušních obřadů. Jednou

z nejdůleţitějších funkcí většiny barokních bratrstev bylo organizování pohřbů nejen svých

členů a také povinnost zúčastnit se mší a modliteb za zemřelé spolubratry či spolusestry.

Tato povinnost byla uváděna přímo ve stanovách bratrstva.153

Velký význam mělo zapisování zemřelých členů bratrstva do úmrtních knih, ze

kterých byla před zádušní mší ve výroční dny úmrtí, nebo v jiných významných dnech,

kaţdoročně předčítána jména mrtvých členů.154

Úmrtní kniha bratrstva eviduje zemřelé

členy od října 1723. S datem 6. prosince 1723 bylo do knihy zapsáno i jméno jiţ výše

zmíněného architekta Jana Blaţeje Santiniho-Aichela.155

Členskou základnu elitní korporace

lze sledovat aţ do 8. dubna roku 1760. K tomuto dni končí zápisy v jedinečné knize

zemřelých členů bratrstva. Knihu zemřelých členů svatojánského bratrstva můţeme označit

za zcela unikátní pramen, na jehoţ základě je více neţ patrné, ţe k členům konfederace

náleţely všechny tehdejší významné osobnosti na Moravě, a to jak z řad duchovenstva, tak

šlechty.

Kromě seznamu zemřelých členů zelenohorského bratrstva se dochovaly také ručně

psané stanovy korporace a tištěné zprávy z let 1765 a 1767 – 1770. Jednalo se o kaţdoročně

vydávané vzpomínkové tisky bratrstva, které obsahovaly krátké úvodní kázání, seznam

představenstva svatojánského bratrstva a soupis zesnulých členů za daný rok.156

Jednalo se o

dvojlist foliového formátu, který je opatřený jednoduchou titulní grafikou.157

151

Zemek, M. - Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 65

152 Tamtéž.

153 Moravský zemský archiv Brno, E 8, karton 14, sign. F 9, s. 1. Stanovy a tištěné zprávy bratrstva sv. Jana

Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru z let 1765, 1767-1770.

154 Maňas, V. – Orlita, Z. – Potůčková, M.: Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy.

Olomouc, Muzeum umění 2010, s. 19.

155 Státní okresní archiv Žďár nad Sázavou, fond Farní úřad Žďár-zámek, inv. č. 49, s. 2. Seznam zemřelých členů

zelenohorského bratrstva.

156 Moravský zemský archiv Brno, E 8, karton 14, sign. F 9, s. 3-10. Tištěné zprávy bratrstva sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru z let 1765, 1767-1770.

157 Tamtéž.

34

Od konce 17. století aţ do svého zrušení patřila náboţenská bratrstva mezi

nejdůleţitější zadavatele tisků.158

Mezi nejčastěji tištěné materiály patřily právě výroční

zprávy, tedy epištoly, které náleţely asi k těm nejjednodušším. Do další tištěné produkce

spadaly příručky jednotlivých bratrstev, tisky k jubileím, pozvánky na titulární slavnosti,

členské lístky a další příleţitostné tisky.159

3. Jazykově česká svatonepomucenská kázání vzniklá pod

patronací opata Vejmluvy

Nově vybudovaný poutní kostel na Zelené hoře se záhy stal místem uctívání a oslav

budoucího českého světce – Jana Nepomuckého. Při významných událostech váţících se ke

kostelu sv. Jana Nepomuckého nebo ţďárskému klášteru zval opat Vejmluva významné

kazatele, které si vybíral podle jejich pověsti.160

První příleţitost pozvat kazatele se naskytla při vysvěcení zelenohorského kostela

olomouckým světícím biskupem Františkem Juliánem hrabětem z Braidy 27. září 1722.

Kázání měřínského faráře Jakuba Felixe Jana Pachra bylo roku 1723 vytištěno jako součást

sborníku: RISUS SARAE SIVE GAUDIA DEDICATIONIS ECCLESIARUM QUAE

Monasterio, & Populo Sarensi fecit REVERENDISSIMUS ac ILLUSTRISSIMUS

DOMINUS, DOMINUS FRANCISCUS JULIANUS DEI GRATIA EPISCOPUS

HIPPONENSIS, S. R. I. COMES a BRAIDA, Cathedralis Ecclesiae Olomucensis

Canonicus & SUFFRAGANEUS, nec non Celsissimi ac Eminentissimi Domini Domini

158

Maňas, V. – Orlita, Z. – Potůčková, M.: Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy. Olomouc, Muzeum umění 2010, s. 44.

159 Tamtéž.

160 Michaela Hashemi předpokládá, že Vejmluva si zadal u některých klášterů objednávku, aby mu doporučily své nejlepší kazatele, ze kterých si dále sám vybíral. Viz: Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007, s. 20.

35

Episcopi Olomucensi (Titul:)in Spiritualibus Vicarius Generalis & Officialis, Archi-

Diaconus Znoymensis. Anno Labente, qVo Deo faVente, In sareno terrItorIo, trIa

beneDICebat, sanCtIfICabat, & ConseCrabat tabernaCVLa161

.162

Risus Sarae popisuje

slavnost konanou při příleţitosti vysvěcení tří kostelů – sv. Jana Nepomuckého na Zelené

hoře, sv. Václava ve Zvoli a sv. Petra a Pavla v Horní Bobrové. Předpokládaným autorem je

Bonifác Procházka – v té době byl sekretářem opata Vejmluvy.163

Pacherovo kázání nazvané

– Ioannes a NepoMVk, RegIs efferI, TyrannI GarrVLI,

SILentI os DebeLLator.164

To jest: Jan slavný bohu mučedník,165

nepřemoţený nepomucký

bojovník, nad králem zuřivým a zlostným zvítězitel mlčenlivý, však mlčenlivě výmluvný, po

vykonání svého hrdinského potýkání z vojny na Zelenou Horu blíţ slavného cistercienského

kláštera U hvězdy jitřní. 166

- bylo prvním kázáním proneseným na Zelené hoře a zahájilo

tzv. kazatelské festivaly167

ve Ţďáře.

Mezi kázání proslovená ve Ţďáře před Janovou kanonizací řadím čtyři kázání, a to přestoţe

kázání z roku 1729 bylo prosloveno 16. května, tedy aţ po Janově kanonizaci.168

Tématikou

se však řadí k předchozí skupině, navíc v rámci celého kázání není Janovo svatořečení

zmíněno. K zařazení kázání z roku 1729 do předkanonizační produkce přispívá také fakt, ţe

oslavy Janovy kanonizace probíhaly ve Ţďáře aţ roku 1730. První kázání, které můţeme do

této skupiny zařadit, je Veliko-svatý Jan NepoMVCký DIWotWoreC, WyznaWaCţ a

161 Jedná se o chronogram znamenající rok 1722.

162Moravská zemská knihovna Brno, sign. XIVb 133., Překlad: ÚSMĚV ŽĎÁRU aneb radost nad zasvěcením chrámů, kterou klášteru a lidu žďárskému připravil hluboce důstojný a hluboce urozený hrabě Braida, kanovník olomoucké katedrály a sufragán, nejdůstojnější a hluboce osvíceného pána, pana biskupa olomouckého v duchovních záležitostech generální vikář a oficiál, arciděkan znojemský, když během roku s Boží přízní v žďárském kraji požehnal, vysvětil a zasvětil tři svatostánky. Viz: Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 16.

163 Zatímco autoři starší literatury autora neuvádějí nebo se pouze domnívají, že jím byl Procházka, Michaela

Horáková uvádí jako autora Bonifáce Procházku. Srovnej: Lifka, B.: Minulost a přítomnost knižní kultury ve Žďáře nad Sázavou. Brno, Krajské nakladatelství 1964, s. 60; Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 209.

164 Opět se jedná o chronogram roku 1722.

165 V originále napsáno: Ian SLaWný BohV MVCžeDLnIk. Po sečtení všech římských číslic dává opět rok 1722.

166 MZK Brno, sign. CH-0003.528, fol.3.

167 Kalista, Z.: Česká barokní gotika a její žďárské ohnisko. Brno, Blok 1970, s. 24.

168 Jan Nepomucký byl kanonizován 19. března 1729 v Římě v bazilice sv. Jana v Lateráně papežem Benediktem XIII. Pražská oslava kanonizace se konala ve dnech 9. - 16. října 1729. Královohradecká a litoměřická diecéze oslavovaly svatořečení až v průběhu dubna a května následujícího roku. Více viz: Polc, J. V. – Ryneš, V.: Svatý Jan Nepomucký II., Úcta. Řím, Křesťanská akademie 1972, s. 48-51.

36

MVCţeDnIk Páně. CIhoţ jMéno byLo a jest WeLiké W nároDV.169

Kázání pronesl Zdenkón

Valcer také Walcer – kněz cisterciáckého řádu a v té době také profes kláštera v Sedlci.170

Valcerovo kázání bylo vytištěno podle chronogramu v roce 1738.171

Podle opakovaného

chronogramu bylo kázání proneseno roku 1726, přesto jej Alois Plichta172

řadí do roku 1738,

kdy bylo přednesení kázání v podstatě nemoţné vzhledem k tomu, ţe kázání je dedikováno

Václavu Vejmluvovi, který zemřel 17. března 1738. Další kázání z 16. května 1727 nazvané

Medotekoucí sláva na hůře Libanu, To jest: divotvorec Nepomucký, svatý Jan, svaté

mlčenlivosti neporušená nádoba173

pronesl Karel Černý174

. K přednesu kázání pro rok 1728

byl vybrán Gerard Bednář – člen ţďárského kláštera.175

Ten přednesl kázání na téma Svatý

Jan Nepomucký v podobenství studnice pěti prameny se prejštící, na Hoře Zelené při

klášteře ţďárském Studnice Matky boţí řečeném, pod titulem kajících ctitelův téhoţ svatého

zaloţenému a ke cti jeho shromáţděnému představený.176

Poslední kázání pronesené v rok

Janovy kanonizace nese název Duchovní hádka mezi vejmluvností a mlčendlivostí od

divotvorného a neporušeného jazyka pocházející, při vejroční slavnosti s. Jana

Nepomuckého na Zelené Hoře blíţ veleslavného a staroţitného kláštera ţďárského, svatého

řádu cistercienského leţící.177

Jeho autorem je Henrik František Fritz178

– „jednoho svatého

169 Název jsem nechala v původní podobě kvůli třem chronogramům, které vždy dávají letopočet 1726.

170 Státní vědecká knihovna Olomouc, sign. II 32.359, fol. 1.

171 WYtIskL nehoDnY CtIteL téhož so Iana, YMpressor kVtno-horskY. Viz: tamtéž.

172 Plichta, A.: Klášter na hranicích. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 104.

173 V originále zvýrazněna některá písmena: MeDo-tekaVCI SLáWa na HVře LIbanV/ To jest: DIWotWoreC NepoMVCkI Swatý JAN SWaté MLCženLIWostI NeporVssená NáDoba. VKOL, sign. II 32. 356, fol.1.

174 Karel Václav Černý se narodil r. 1654 v Čáslavi. Od r. 1716 byl děkanem chrámu v Čáslavi, od r. 1730 čestným

kanovníkem vyšehradským. Zemřel 13. listopadu 1739 v Čáslavi.

175 Gerard Bednář se narodil 10. prosince 1675 v Místku a zemřel 20. března ve Žďáře. Ve žďárském klášteře složil

řeholní sliby roku 1712, v letech 1728-1731 byl opatem Vejmluvou pověřen vedením konventní knihovny. Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 259.


177 MZK Brno, sign. ST 3 – 433.691, fol.1.

178 Henrik František Fritz se narodil 24 října 1688 v Novém Kolíně. Do řádu premonstrátů vstoupil roku 1705,

vysvěcen na kněze roku 1713. Nejdříve se stal administrátorem v Košeticích, pak farářem v Senožatech. Od roku 1734 farářem ve Vojslavicích, od 1751 v Želivě, kde 1759 jmenován převorem. Zemřel 15. dubna 1762 v Želivi. Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 260.

37

řádu premonstrateského kanovník regularní a profes ţelivský“179

Přestoţe Fritzovo celé

jméno není v kázání uvedené, vyplývá z iniciál pod latinsky napsanou dedikací: P. H. F.

Ord.Praem. Professus Siolensis.180

Vzhledem k prvnímu kázání pronesenému v kostele sv. Jana Nepomuckého roku 1722 a

dalšímu nám známému – Valcerovu kázání z roku 1726, vzniká mezera tří let, kterou se

dosud nepodařilo objasnit. Je pravděpodobné, ţe kázání zatím nebyla objevena, další teorie

po vyjasnění mezery vedou k pouhým domněnkám.

Oslavy kanonizace sv. Jana Nepomuckého se ve ţďárském klášteře konaly po celou dobu

oktávu svatojánského svátku.181

Václav Vejmluva pozval čtyři kazatele, aby proslovili svá

kázání. Oslavy zahájil dne 16. května svým kázáním Karel Černý, známý jiţ ze

svatojánských oslav roku 1727. Kázání nazval: Nejčistší hvězda jitřní svatý Jan Nepomucký,

v prostřed mlhy slavně stkvoucí.182

Dne 18. května přednesl Václav Antonín Nosek kázání

PRETIOSVS LAPIS ADIVTORII (a–I.Reg.7.v.12) In omni necessitate tribulationeque

nostra (b-I.Thessal.3.v.7.) Seu Primus Sacramentalis Sigilli assertor, arcani fidem sanguine

obsignans (c-Bulla Can.Bened. XIII.) SANCTUS JOANNES NEPOMUCENUS, MAGNUS

CHRISTIANI ORBIS THAUMATURGUS Olim Metropolitanae Pragensis Ecclesiae ad S.

Vitum Canonicus, Cocionator, & Eleemosynarius Regius, &c. &c. Hodie Gentium ac

Populorum fere omnium singularis Patronus, v češtině: Drahý kámen pomoci ve vší potřebě

a souţení, to jest: První svato-svaté mlčendlivosti věrnost krví potvrzující svatý Jan

Nepomucký, veliký křesťanského světa divotvorec, někdy hlavního kostela u svatého Víta

kanovník, kazatel a almuţník královský, etc. etc. Nyní mnohých národů a všech téměř lidí

obzvláštní pomocník.183

Václav Antonín Nosek byl v té době farářem v Bohdalově, vesnici

nedaleko Ţďáru.184

21. května následovalo kázání Jana Josefa Khella, v té době faráře


180 Tamtéž, fol.4.

181 Metoděj Zemek píše: „Po kanonisaci světce v roce 1729 se tu dály každoročně po celou oktavu četné slavnosti,

jejichž tradice se dochovala přes zrušení kláštera až do nedávných let.“ Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 64.

182 Samotný název se skládá ze dvou chronogramů: NejCžIstssI hvězda jItřnI SWatý IAN NepoMVCký/ V prostřeD

Mlhy SLaWně stkVaVCý. VKOL, sign. II 32. 357, fol.1.

183 http://db.knihopis.org/l.dll?cll~6279

184 Václav Antonín Nosek se narodil 26. září 1691 ve Valašském Meziříčí. Byl mistrem svobodných umění a filozofie, bakalářem bohosloví. Od roku 1724 farářem v Bohdalově, kde ho 1738 vystřídal jeho bratr Jindřich Nosek. Roku 1738 se stal děkanem v Měříně a zde také 3. října 1764 zemřel. Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy,

38

v Lukách,185

pojmenované Nový Elizeus, Jan Nepomucký, velikého Eliáše medotekoucího

Bernarda, nebeské královny Marie Panny milého kaplana, věrný minister.186

Slavnosti

svatořečení uzavřel 23. května farář a děkan jaroměřický Antonín Ferdinand Dubravius187

promluvou na téma ECHO FESTIVAE CANONIZATIONIS IOANNEAE ZARAE IN

MONTE VIRIDI EXSPIRANS. Hlahol osm-denní slavnosti svatořečení Jana Nepomuckého

v Ţďáře na Hoře Zelené skonávající. To jest: závěrek osm-denní slavnosti svatojanským

ctitelům dne 23. máje skrz poslední kázání pronesený.188

Po kanonizaci zahájil éru kazatelských festivalů svým jiţ druhým kázáním prosloveným ve

Ţďáře Jan Josef Khell, a to 16. května 1731 na téma: Manna nebeská cisterciensko-

nepomucká, vší sladkosti a chuti plná, ke všem potřebám světu křesťanskému uţitečná a

potřebná.189

Poprvé vystoupil během svatojánské slavnosti 1732 se svým příspěvkem -

Svatý Jan Nepomucký, praţský kanovník. Patron český. Léta 1722 na Horu Zelenou

staroţitného kláštera ţďárského za zlatého hospodáře uvedený.190

– farář v Přelouči

Ferdinand Antonín Grym.191

V roce 1733 svatojánské slavnosti doprovodil svým

příspěvkem nazvaným: Zeď slavná, v trápení stálá, při smrti osvícená. Na oblohu povýšená,

za opatrování ctitelům přednešená. Totiţ: Jan z Nepomuku, divotvorec nejen český, ale

téměř celého světa orodovník výborný192

Václav Hennet, v té době krchlebský farář.193

pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 264.

185 Dnes Luka nad Jihlavou.

186 VKOL, sign. II 32. 355, fol.1.

187 Antonín Ferdinand Dubravius také Dubrava se narodil okolo roku 1681 v Příboru. Roku 1706 byl vysvěcen na kněze, od 1710 farářem v Horním Újezdě, od 1713 v Lukově. Od 1722 farářem a děkanem v Jaroměřicích, kde se podílel na kulturní tvorbě pro hraběte Jana Adama Questenberga, pro kterého skládal a přetvářel libreta pro opery, oratoria – zhudebňovaná skladatelem Fr. An. Míčou. Roku 1731 se stal farářem a děkanem v Podivíně a zde také 13. března 1756 zemřel. Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 265.

188 MZK Brno, sign. ST 3 - 433.690, fol. 1.

189 MZK Brno, sign. 24. 766, fol. 1.

190 Knihovna Biskupství brněnského, sign. B. 24. přív.17, fol.1.

191 Ferdinand Antonín Grym se narodil roku 1699 v Kosmonosech. Roku 1722 vysvěcen na kněze, mezi 1722-1730

kaplanem v Poděbradech, od roku 1730 farářem v Přelouči. Od roku 1734 farářem v Sadské, kde také 30. září 1748 zemřel. Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 268.

192 Knihopis nezná. V originále napsáno: ZeD SLaWná / W trápenI stáLá při SMrtI osWICená. Na ObLohV poWIssená /za opatroWánI CtIteLVM přeDnessená. TotIž: Ian z NepoMVkV DIWotWoreC nejen Cžeský / aLe téměř

39

V roce 1734 kázal na Zelené hoře u Ţďáru jiţ podruhé Ferdinand Antonín Grym. Tentokrát

přednesl kázání nazvané: DIVVS IOANNES NEPOMVCENUS QVASI FLORENS OLIVA.

To jest svatý Jan Nepomucký, květná a plodná oliva.194

Mezi svatonepomucenská kázání

proslovená v zelenohorském kostele se řadí i Nejvyšší cedr na hoře Libánské štípený, totiţ

Jan Nepomucký, divotvorec nejen český, ale téměř celému světu od Boha ustanovený195

Martina Josefa Zourka z roku 1735.196

Postkanonizační kazatelskou produkci zakončuje 16.

května 1736 text Eligia od sv. Jiří z řádu bosých augustiniánů197

- Nebeský vůdce hvězda, za

onoho času tři krále vedoucí k Kristu, nyní mnoţství svatojánských ctitelův vedoucí

k svatému Janu Nepomuckému. Na Hradě praţským kanovníku, Krista mučedlníku a

věrnému následovníku k Kristu, jakoţto originálu a neb původnímu jak příkladu při

narození, tak při smrti a v ţivotě v ctnostech, zázracích a milostech lidům udělených velmi

podobnému.198

Dne 9. května 1737 došlo k ničivému poţáru, který poškodil velkou část

konventu, část bohaté klášterní knihovny a umělecké vybavení klášterních prostorů. Interiér

kostela nebyl příliš poničen díky řeholníkům, kteří zde poţár uhasili.199

Podle dochovaných

zpráv poţár na třech místech zaloţil zedník Michal, který měl na starosti opravy klášterních

zdí.200

Opata Vejmluvu škody způsobené poţárem velmi zasáhly a třetí den po poţáru ho

postihla mrtvice.201

Z toho důvodu je nepravděpodobné, ţe by roku 1737 nějaké kázání

vyšlo tiskem.

CeLého sWěta oroDoWnIk WIborný. Knihovna Biskupského alumnátu, sign. B. 24. přív. 3., fol.1. Přes opakovaný chronogram značící rok 1733, řadí Michaela Hashemi a Bohumír Lifka kázání do roku 1734. Srovnej: Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007, s. 46; Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 197.

193 Václav Hennet se narodil v Čáslavi. Byl bratrem žďárského opata Bernarda Henneta. Mezi 1726-1738 farářem

v Krchlebech u Čáslavi, od 1738 farářem ve Vojticích, kde téhož roku zemřel.

194 Název složen ze dvou chronogramů, které dávají výsledný letopočet 1734. VKOL, sign. II 23. 171, fol.3.

195 Knihovna Biskupství brněnského, sign. B. 24. přív.16, fol.1; Knihopis nezná.

196 Martin Josef Zourek se narodil v Bílkově. Od roku 1712 farářem a děkanem v Dačicích, od 1723 zastával tytéž

úřady v Telči, kde 20. října 1754 zemřel.

197 Eligius od sv. Jiří byl knězem řádu bosých augustiniánů v Německém Brodě. Roku 1735 se stal jeho převorem.

198 VKOL, sign. II 32.362, fol.2.

199 Zemek, M. – Bartušek, A.: Dějiny Žďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské nakladatelství 1962, s. 72-73.

200 Tamtéž.

201 Tamtéž.

40

V roce 1735 se ve Ţďáře konaly oslavy pětistého výročí od zaloţení kláštera. Výročí sice

připadlo na předchozí rok, a to podle staré řádové tradice, která vţdy spojovala zaloţení

ţďárského kláštera s rokem 1234, kdy byl zaloţen klášter Cella sancti Bernardi202

v Níţkově, ale hlavní oslavy se konaly na přelomu srpna a září 1735. Oslavy byly zahájeny

28. srpna a svá dvě kázání pronesl Jan Josef Khell, který pronesl ve Ţďáře celkem čtyři

kázání. K 28. srpnu 1735 se řadí NEPOMUCENA MATER aneb nepomucká matka, kdyţ

dcera její ţďárská aneb veleslavného s. vejhradního cistercienského řádu klášter Fons

Marie, Studnice Marie po pátým věku od svého prvního zaloţení, k šestému, ad ter secundas

nuptias, k šťástné svadbě pospíchá a dne 28. Augusti léta 1735 s. řádu v osobě s. Bernarda

se zasnubuje, jak malovaná vítězná brána ukazuje: v způsobu hvězdy z nebe na ni patřící

nejvíce plesá.203

A dále: NOVUS VIRGINEUS PONTIFEX VIRGO MARIA. Aneb nový

panenský biskup Panna Maria nevěstě ţďárské, aneb veleslavnému s. vejhradnímu

cistercienského řádu, klášteru Fons Marie, Studnice Marie nazvanému, kdyţ ona po pátým

věku od svého prvního zaloţení, k šestému šťástně ad ter secundas nuptias, k šťastné svadbě

pospíchá a dne 28. Augusti léta 1735 s. řádu v osobě s. Bernarda se zasnubuje, (jak

malovaná vítězná brána ukazuje) přístojící.204

V průběhu slavnostního oktávu dále zaznělo

kázání Alberika Rebmanna205

SARA pět set let stará, ačkoliv staroletitá, však předce celá

spanilá a krásná. Pod heslem zahrady zavřené a studnice zapečetěné představená. Aneb:

Velebný a staroţitný klášter Studnice Matky boţí blíţ města Ţďáru svatého a vejhradního

řádu cistercienského od zaloţení svého a leta Páně 1234. Pět set let jak šťastně, tak slavně

stojící a květoucí, pod heslem jablka zrnatého aneb granátového.206

V rámci celého textu

není uvedeno datum, kdy Rebmannovo kázání zaznělo. Podle data však víme, kterým

kázáním byly slavnosti ukončeny. Dne 4. září zazněla promluva kněze Karla Borromea od

202

Založení žďárského kláštera předcházel vznik cisterciáckého kláštera v Nížkově. Mezi léty 1232 – 1234 se obrátil Jan z Polné na klášter v Oseku a vyžádal si na tehdejším opatu komunitu pěti mnichů, která se usadila v místech dnešního Nížkova. Zde zbudovali dřevěné provizorium nazývané Cella sancti Bernardi a vystavěli kostel sv. Mikuláše. Po pěti letech existence osecký opat Slávek provedl vizitaci nové fundace a klášter v Nížkově zrušil. Likvidace proběhla někdy mezi léty 1239 – 1241. Cronica domus Sarensis. Ed.: Ludvíkovský, J. - Mertlík, R. - Zemek, M., Brno, Krajské nakladatelství 1964, str. 163.

203 VKOL, sign. II 32. 364, fol.2.

204 VKOL, sigm. II 32.365, fol.1.

205 Alberik Rebmann se narodil asi r. 1697 v Praze. V mládí vstoupil do cisterciáckého řádu, byl také profesem

zbraslavského kláštera, farářem ve Vémyslicích na Moravě a poté v Tišnově, kde 6. května 1743 zemřel. Kopecký, M. a kol.: Žena krásná náramně. Soubor svatojanských kázání a jiných spisů z doby opata Václava Vejmluvy. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 1998, s. 212.

206 VKOL, sign. II 32. 363, fol.1.

41

sv. Remigia207

Ţena krásná náramně Sara u zrcadla. To jest: Staroţitný a slavný téhoţ

jména klášter ţďárský svatého vejhradního řádu cistercienského Studnice Marie nazvaný,

obličej svůj spolu se všemi skrze prošlých pět set jiţ lét s šťastnými i nešťastnými proměnami

v téţ Studnici jakoţto přirozeným a svým původním zrcadle spatřující.208

Kázání oslavovala

především dlouholetost ţďárského kláštera a Nepomuk, coby svůj mateřinec. Průběh

slavnosti byl popsán v latinském textu SAARA Quingentorum antrum vetula (deducta a

coenobio Nepomucensi, de linea Morimundi) sub saeculi a fundatione sua ter benevola ad

ter secundas nuptias transitura sive Annus jubileas sexies saecularis celeberrimi

Cisterciensis Monasterii Fons B. V. Mariae ad Zaram nuncupati religion magnificentia,

pione plausu in magnifico honoris amphitheatro ante conventualis basicilae propylylaeum

erecto sub Allegoria contractus sponsalitii per decurrentem octavam augustissime

propositus diebus mensis Augusti 28., 29., 30., 31. Septembris 1., 2., 3., 4. anno Domini

MDCCXXXV.209

Tisk je připisován Bonifáci Procházkovi.210

3.1 Zahájení kazatelské činnosti sborníkem Risus Sarae

Vysvěcení kostela sv. Jana Nepomuckého se stalo velkou slavnostní událostí. O průběhu

konaných oslav nás zpravuje sborník Risus Sarae, jehoţ předpokládaným autorem je

Bonifác Procházka. Procházka byl poradcem a sekretářem opata Vejmluvy, z Vejmluvova

pověření také studoval teologii a práva, z nichţ získal doktorát. Procházka zastupoval

Vejmluvu při jednáních ve Vídni, později se stal proboštem ţenského cisterciáckého kláštera

v Mařím Dolu v Luţici.211

Z uvedených údajů vyplývá, ţe Procházka patřil k vysoce

vzdělaným příslušníkům ţďárského kláštera a je proto pravděpodobné, ţe je autorem

sborníku.212

207

Karel Borromeus od sv. Remigia byl r. 1735 knězem bosáckého řádu sv. Augustina v Havlíčkově (tehdejším Německém) Brodě.

208 Knihovna Biskupství brněnského, sign. B. 24, přív.10, fol.1.


210 Kopecký, M.: Nis stálého přítomného. K literárnímu baroku. Brno, Masarykova univerzita 1999, s. 119.

211 Kopecký, M.: Nic stálého přítomného. K literárnímu baroku. Brno, Masarykova univerzita 1999, s. 116.

212 Srovnej: Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 5; Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007, s. 65.

42

Sborník má celkem 40 listů včetně Pacherova kázání a byl vytištěn roku 1723 u Maxmiliána

Svobody v Brně.213

Rub titulního listu zdobí mědirytina zobrazující sv. Jana Nepomuckého,

který klečí na oblaku nad areálem ţďárského kláštera a kostelem na Zelené hoře. Latinsky

psaný průběh oslav je rozdělen na části a obsahuje několik chronogramů.214

Název Risus Sarae v překladu znamená Úsměv Ţďáru.215

Znamenalo to úsměv a radost

z vysvěcení nových kostelů. Zároveň bývá název Ţďáru uváděn v paralelu se jménem

Abrahámovy manţelky Sáry. Z podoby těchto dvou jmen později vycházeli někteří kazatelé

pozvaní do Ţďáru, zejména při výročních slavnostech roku 1735.216

Titulní list je dedikován

Františku Juliánovi hraběti z Braidy – v té době olomouckému světícímu biskupovi, který

byl pozván do Ţďáru, aby vysvětil tři kostely dokončené roku 1722.217

Na druhém listu je

dedikace staviteli tří svatostánků - Václavu Vejmluvovi: „Hluboce důstojný a hluboce

urozený pán, pan Václav Vejmluva, opat řečeného ţďárského kláštera, svatého a výtečného

cisterciáckého řádu, poradce Svatého císařsko-královského katolického veličenstva a prelát

Markrabství moravského.“218

První částí je předmluva, ve které autor zmiňuje pro Ţďár

radostnou událost, kterou je výstavba nového kostela určeného k uctívání svatého Jana

Nepomuckého: „Nedávná, v celém katolickém světě všeobecná radost, způsobená

přeslavnou apoteózou českého divotvůrce blahoslaveného Jana Nepomuckého, poskytla i

našemu Ţďáru znovu důvod k veselí. Není také divu, proč by se Ţďár neměl radovat nad

blaţeným osudem Janovým, kdyţ si po právu činí nárok na prvotní část Janovy slávy. Neboť

věru, laskavý čtenáři, pokud budeš podrobněji pátrat po kolébce jich obou, u obou budeš

potom uctívat tutéţ matku, totiţ kdysi slavný nepomucký klášter. Nahlédni k historikům – a

veškerý ţivot, zdraví i ctnost Nepomukovu připíšeš nepomuckému klášteru. Vţdyť zde byl

v modlitbách vyprošen neplodnými rodiči u divotvorné Bohorodičky, zde dostal ţivot a zde

213

Pracovala jsem s výtiskem uloženým v Moravské zemské knihovně, sign. CH-0003.528.

214 Český přepis byl s několika dalšími texty vydán v edici svatonepomucnských tisků: Horáková, M. a kol.: Nádoba

zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000. Z přepisu zde uveřejněného jsem vycházela.

215 Tamtéž, s. 16.

216 Například: kázání Alberika Rebmanna SARA pět set let stará, ačkoliv staroletitá, však předce celá spanilá a krásná.

Pod heslem zahrady zavřené a studnice zapečetěné představená. Aneb: Velebný a starožitný klášter Studnice Matky boží blíž města Žďáru svatého a vejhradního řádu cistercienského od založení svého a leta Páně 1234. Pět set let jak šťastně, tak slavně stojící a květoucí, pod heslem jablka zrnatého aneb granátového.

217 Poutní kostel na Zelené hoře nebyl v té době ještě zcela dokončený. Až později byl dostavěn ambit s kaplemi.

218 Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 16.

43

hned poté, kdyţ upadl do nemoci, znovu získal zdraví díky ochraně téţe divotvorné

Bohorodičky. Zde také v horlivém cisterciáckém konviktu dosáhl ctnosti. Budeš-li vskutku

hledat počátky Ţďáru, všechny budou muset být přiřčeny Nepomuku (z něhoţ byl Ţďár

zaloţen a odkud přivedl své první osadníky).219

Procházka zaznamenal některé momenty a

náměty objevující se i v další produkci, zejména homiletické. Popisuje vztah Ţďáru

k Nepomuku, tento námět vyvrcholil v kázáních pronesených při příleţitosti pětistého výročí

kláštera. Ţďárský klášter je zároveň brán coby následovník cisterciáckého kláštera a tím

pádem právoplatný dědic svatojánského kultu.220

Z dané ukázky je dobře patrné ovlivnění

autora legendou vzniklou okolo osobnosti Johánka z Pomuka. Ke zrození legendy došlo

historickým omylem a rozdvojením osoby Johánka z Pomuka Václavem Hájkem z Libočan

roku 1539.221

Hájkova Kronika česká se brzy po svém vydání stala oblíbeným čtivem

katolíků i utrakvistů a znamenala hlavní zdroj informací o českých dějinách. V Kronice

české je poprvé zachycena negativní pověst krále Václava IV. - jeho styky s katem, útěk

z vídeňského vězení.222

Hájek měl brzy pokračovatele, kteří nadále rozvíjeli svatojánskou

legendu a různé motivy. Patřil mezi ně i olomoucký biskup Jan Dubravius, který se legendě

věnuje ve svém latinsky psaném díle Dějiny království českého (1552) nebo Jiří Barthold

z Breitenberka, v jehoţ tvorbě je zdůrazněn motiv zpovědi a poprvé vyobrazen výjev Jana

Nepomuckého zpovídajícího českou královnu.223

Obliba Hájkovy Kroniky české ještě

vzrostla v následujících stoletích. Navázali na ní i čeští vlastenci v období baroka a dějepisci

tzv. Balbínova okruhu na ní postavili svoji koncepci české historie. Jak píše Vít Vlnas:

„Zásadní obrat v dějinách nepomucenské úcty přináší několik literárních děl, která vznikla

v 60. a 70. letech 17. století mezi českými vlasteneckými intelektuály. Největší význam z nich

má reprezentativní ţivotopis Jana Nepomuckého, sepsaný velkým barokním historikem

Bohuslavem Balbínem.“224

Balbínově tvorbě předcházelo dílo svatovítského kanovníka Jana

Ignáce Dlouhoveského nazvané „O blahoslaveném Janu Nepomuckém, kanovníku praţském

219

Tamtéž, s. 17.

220 Jan Nepomucký se narodil v Nepomuku a podle legendy získal v nedalekém cisterciáckém klášteře své první

duchovní vzdělání. Srovnej: Balbín, B.: Život svatého Jana Nepomuckého – pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka. Stará Říše, vydal Antonín Ludvík Stříž 1914, s. 17-18; Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993, s. 8.


222 Tamtéž, s. 48-50.


224 Tamtéž, s. 82.

44

a děkanu královské kaple u Všech svatých, pro zachování tajemství zpovědního z mostu

praţského shozeném a utopeném dne 16. května 1383“.225

Touto prací vstupuje do literatury

další omyl, a to 16. květen coby den Janovy smrti, místo 20. března.226

Jeho spis vznikl

poskládáním všech zaznamenaných zpráv o Janovi Nepomuckém a navíc, aby doplnil

některé údaje, pomohl si výpůjčkami z ţivotopisů jiných světců i vlastními nápady.227

Na

Dlouhoveského navázal další Balbínův přítel, jezuita Jiří Krüger také Crugerius, spisem

Maiales Triumphi z roku 1669.228

Bohuslav Balbín napsal mezi léty 1670-1671 Ţivot

svatého Jana Nepomuckého, praţského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a

mučedníka. Balbínovo pojetí Janova ţivotopisu je hodnoceno jako nejlepší ukázka původní

barokní legendy v naší literatuře a i umělecky nejzdařilejší dílo Bohuslava Balbína.229

Prostřednictvím Balbínovy legendy došlo k nebývalému rozšíření nepomucenského kultu a

svůj podíl má jistě i na světcově beatifikaci a následné kanonizaci. Byla to právě Balbínova

legenda, jejíţ celé věty byly citovány i v aktech kanonizačního procesu.230

A byl to také

Balbínův Ţivot svatého Jana Nepomuckého, praţského chrámu metropolitního u sv. Víta

kanovníka, kněze a mučedníka, ze kterého vycházela početná nepomucenská homiletika.

V předmluvě Procházka zmiňuje i další prvek, který se často vyskytuje ve ţďárských

kázáních231

, a to zjevení hvězdy nad rozestavěnou stavbou kostela po dobu celého dne.

Procházka však dodává i další informace o zjevení hvězdy, ta se měla objevit v den, kdy

byla definitivně schválena Janova beatifikace232

a uvádí svědky zjevení: „Všichni, kdo byli

tehdy přítomni, především muţ velké váţnosti a nejlepší pověsti, svatému Janovi horoucně

oddaný mistr zednický Donát Moreš, měšťan chrudimský, dále pak Kašpar Parvus, Václav

225

Tamtéž, s. 84.


227 Více informací o Dlouhoveského pojetí nepomucké legendy viz: Tamtéž, s. 24-25.

228 Tamtéž, s. 26

229 Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993, s. 95-96.

230 Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007, s. 70.

231 Například v Pacherovu textu: Ioannes a NepoMVk, RegIs efferI, TyrannI GarrVLI,

SILentI os DebeLLator. To jest: Jan slavný bohu mučedník, nepřemožený nepomucký bojovník, nad králem zuřivým a zlostným zvítězitel mlčenlivý, však mlčenlivě vejmluvný, po vykonání svého hrdinského potýkání z vojny na Zelenou Horu blíž slavného cistercienského kláštera U hvězdy jitřní.

232 Janova beatifikace byla schválena 31. května 1721 papežem Inocencem XIII.

45

Tön, Donát Theodor Moreš a mnozí další tehdy přítomní, kteří toto svědectví podali

písemně, jsou v případě potřeby odhodláni stvrdit je i přísahou.“233

Další část nazvaná Adventus Reverendissimi ac Illustrissimi Dominus, Dominus Episcopi

Hipponensis Saram234

zachycuje příjezd olomouckého biskupa a kardinála Františka Juliána

hraběte z Braidy. Ten ohlásil svůj příjezd na 26. září 1722, den předtím mu Vejmluva poslal

průvod a v den očekávaného příjezdu mu sám vyjel naproti aţ na hranice ţďárského panství,

kde ho očekával. Lidé vítali biskupa uţ cestou, ţádali si od něj poţehnání, ze Zelené hory

byly na jeho počest vypáleny slavnostní salvy. „Záhy se odevšad ozýval hlahol zvonů, ryk

trubek, lomoz bubnů a v projevech veselí Ţďár štědře ukazoval všechen svůj úsměv, který

pro samou radost nemohl vyjádřit slovy.“235

Poté byla pronesena uvítací řeč, ve které je zdůrazněno, ţe právě biskupovým přičiněním

vstoupí Sara do svazku duchovního manţelství se svým ţenichem Janem. Ze svatby se

raduje i matka Sary – 488 let stará stařenka – tedy ţďárský klášter. Akt spojení nevěsty Sary

s ţenichem Janem, tedy propojení Ţďáru s Janem Nepomuckým, předznamenává další

nepomucenskou produkci. Po přednesené řeči František Julián hrabě Braida ohlásil začátek

slavnosti na osmou hodinu ranní následujícího dne.236

Dne 27. září 1722 přivítala Zelená hora všechny návštěvníky velkolepou výzdobou. Jistě

nepřehlédnutelná byla 27 loktů vysoká triumfální brána, rozdělená do tří samostatných

vchodů. „V loubí po obou jejích stranách se ve dvou řadách nalézal sbor hudebníků, který

hlaholem trubek a rachotem bubnů vyluzoval libou hudbu a zval kolemjdoucí k slavnosti. Na

samém vrcholu triumfální brány seděla okřídlená Panna, ohlašující nečekanou proměnu

místa čtyřverším: Hora nyní Zelená, kdysi Černý les byla jsem zvána, z Bernardových údolí

mířím k výšinám. Zde oči, zde ruce, zde srdce kaţdý pozvedni! Z hory pomoc přichází a

opora.“237

Verše se týkají přejmenování názvu hory podle Zelené hory u Nepomuku.

Z Procházkova textu se dozvídáme, ţe k přejmenování hory došlo v den poloţení základního

233

Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 17.


235 Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18.

století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 18.

236 Tamtéž, s. 19.


46

kamene k Nepomukově poctě, tedy 16. května 1720.238

Areál okolo zelenohorského kostela

zdobila ještě další triumfální brána, kostel byl vyzdoben alegorickým výjevem oslavovaného

manţelství mezi nevěstou chrámem a ţenichem Nepomukem. Autor popisuje také interiér

kostela a jeho popisu je patrné, ţe se do dnešní doby příliš nezměnil. Zajímavá je část o

výzdobě, která byla zřejmě pořízena právě k příleţitosti oslavy: „Zeď pak na všech stranách

zdobily tu a tam pověšené stuhy poseté hvězdami, jimţ odpovídalo dvanáct zelenavých

svícnů, umně vytepaných do podoby nezbytné mučednické palmy. Na mříţovém zábradlí

vysokého chóru stáli čeští národní světci a patroni, gratulující Janovi k přijetí do jejich

svatého společenství.“239

Světícího biskupa přivezlo k Zelené hoře za doprovodu vyzvánění

zvonů a střelby z děl a moţdířů šestispřeţí, u slavnostní brány ho vítal klérus a lid. V kostele

zahájil Braida předepsané obřady, poté byly ukládány ostatky svatých mučedníků Vincentia,

Deodata, Columby a Amaty do oltářů, které měly být také vysvěceny.240

Při té příleţitosti

vstoupilo do kostela procesí ţďárské obce, v němţ byli lidé seřazeni podle cechů a stavů. Po

skončení slavnostního obřadu zasvěcení, zahájil biskup první mši, při které znovu zazněly

trubky, bubny, děla i moţdíře. Konec mše opět doprovodily fanfáry a doprovodily Braidu do

opatova domu. „Kdyţ si trochu odpočinul, aby v sobě znovu probudil apoštolskou horlivost,

zamířil hluboce důstojný a hluboce urozený biskup ještě téhoţ dne odpoledne do konventní

baziliky, aby tam dychtivému lidu udělil svátost biřmování.“241

Procházka uvádí, ţe během

tří dnů udělil svátost biřmování téměř třem tisícům lidí.

Další část nese název Descriptio Ecclesiae Conventualis Sarae242

a autor v ní

popisuje podobu, vybavení a historii konventního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv.

Mikuláše. Zmiňuje osobnost zakladatele kláštera: „pana hraběte Bočka z Berneku a Nyddy,

kastelána znojemského“.243

Procházka neopomněl zmínit legendu, podle které Boček

238




240 Tamtéž.

241 Tamtéž.


243 Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 23. V originále napsáno: Fundator eiusdem Ecclesiae & simul Monasterij Sarensis suit ILLUSTRISSIMUS Dominus Dominus COMES BOCZKO de BERNEK & NIDA CASTELLANUS ZNOYMENSIS. MZK Brno, sign. CH-0003.528, fol.19.

47

z Obřan na místě, kde dnes stojí klášter, spatřil Pannu Marii nad pramenem a její zjevení

bral jako znamení k výstavbě kláštera jí zasvěceného.244

V další části se vrací Procházka ke kostelu sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře „v

němţ následujícího dne svou květnatou řečí připravil svatému Václavu skvostnou duchovní

hostinu důstojný a ctihodný pán, pan Felix Jakub Pacher, farář měřínský, který se snaţil

v posluchačích probudit zboţnost a duchovní radost.“245

Za touto promluvou je ve sborníku

otištěno Pacherovo kázání, které na Zelené hoře pronesl dne 28. září 1722.

Po proneseném kázání pokračovaly oslavy dál. Procházka píše: „Slavnost

nezklamala očekávání. Všechny čtvrti města Ţďáru naplnilo veselí a radost. Oslavy se

protáhly aţ do následujícího dne, na který připadl svátek svatého archanděla Michaela.

Sváteční náladu ještě velkolepě umocnily za večerního kuropění zaţehnuté slavnostní

ohňostroje, které osvítily celou Zelenou horu, zvučné trubky a bubny a opětovně znějící

moţdíře. Bylo tu moţno spatřit nejrůznější ohnivé postavy i rozličné světelné obrazce a

petardy, zářící v povětří a odráţející se ve vodách.“246

Oslavy na počest vysvěcení nového

kostela sv. Jana Nepomuckého byly opravdu velkolepé a trvaly po dobu sedmi dní. Osmého

dne vybraný řečník247

pronesl na počest biskupa Braidy slavnostní řeč. Bylo to dne 4. října,

kdy František Julián z Braidy slavil svůj svátek. Poté se Braida zúčastnil společného oběda

v konventu, popřál Ţďáru mnoho štěstí a za doprovodu početného průvodu odjel do

Radešína, kde se nacházela rezidence ţďárských opatů. Dne 5. října za účasti opata

Vejmluvy a dalších církevních hodnostářů vysvětil ve Zvoli kostel sv. Václava. Při té

příleţitosti pronesl místní farář uvítací řeč, začínající slovy: „Nejdůstojnější a nejurozenější

pane, pane biskupe a Svaté říše římské hrabě! Radovaly-li se při Janově příchodu pahorky

judské, protoţe byl poslem dobré zprávy, totéţ musí učinit pahorky moravské při Tvém

příjezdu, nejdůstojnější a nejurozenější pane, pane biskupe. Vţdyť Ty jsi k nám přijel nejen

coby posel radostných zpráv, ale přímo jako jejich samotný dárce.“248

Po vysvěcení kostela

ve Zvoli odjel opět do Radešína a následujícího dne 6. října vysvětil kostel sv. Petra a Pavla

v Bobrové, kde ho přivítal místní farář připraveným proslovem. Po vykonání všech

244

Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000, s. 23.

245 Tamtéž, s. 25.

246 Tamtéž.

247 V textu není jméno řečníka uvedeno.


48

náleţitých obřadů odjel Braida do opatské rezidence v Radešíně, kde zůstal i následující den

a poté se vrátil do Olomouce.

V závěru textu je zachycena prosba Ţďáru ke svým patronům sestavená

z chronogramu: Date CaesarI, qVae sVnt CaesarIs, et qVae sVunt DeI Deo.249

V překladu se

jedná o řádky: „Dávejteţ tedy, co jest císařovo, císaři, a co jest Boţího, Bohu.“250

Jednalo se

o v dané době aktuální prosbu, aby svatí patroni vyprosili u Boha císaři Karlu VI. tolik

ţádaného dědice.

Procházkův dochovaný text zaznamenává průběh velkolepých barokních slavností,

které provázely vysvěcení kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Ţďáru, kostela

sv. Václava ve Zvoli a sv. Petra a Pavla v Horní Bobrové. Všechny tři stavby vznikly

spoluprací opata Vejmluvy a architekta Santiniho. Stejně tak zachycuje důleţité historické

údaje, popisuje stavby a interiéry kostelů, tak jak vypadaly ve 20. letech 18. století. Ale

zároveň nám poskytuje náhled do ţivota obyčejných lidí, vesnických farářů, kteří se všemi

poctami vítali biskupa Braidu, jehoţ přičiněním došlo k vysvěcení kostelů.

3.1.1 Pacherovo slavnostní kázání

Dne 28. září 1722 v rámci slavností vysvěcení kostela na Zelené hoře zaznělo kázání

měřínského faráře Jakuba Felixe Jana Pachera nazvané Ioannes a NepoMVk, RegIs efferI,

TyrannI GarrVLI, SILentI os DebeLLator. To jest: Jan slavný bohu mučedlník,

nepřemoţený nepomucký bojovník, nad králem zuřivým a zlostným zvítězitel mlčenlivý, však

mlčenlivě vejmluvný, po vykonání svého hrdinského potýkání z vojny na Zelenou Horu blíţ

slavného cistercienského kláštera U hvězdy jitřní.

Kázání bylo otištěno jako součást sborníku Risus Sarae roku 1723.251

Samotnému

kázání předcházela dedikace: Vysoce důstojnému a vysoce urozenému pánu, panu

Františkovi Juliánovi, svaté římské říše hraběti a Brejda, di Ronsecco a Cornigliano.

Dědičnému pánu v Heinkbergu etc. Boţí a apoštolské stolice Milosti biskupu

hipponenskému. slavného kostela olomouckého kanovníku a Suffraganeo. Jeho Eminenci

249

MZK Brno, sign. CH-0003.528, fol.81.



251 Pacherovo kázání vydal poprvé roku 1968 Alois Plichta s předmluvou a poznámkami: Plichta, A.: Slavnostní řeč. Žďár nad Sázavou, MěstNV 1968. Podruhé bylo otištěno v edici svatonepomucenských kázání: Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů z první poloviny 18. století. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000.

49

nejdůstojnějšího a vysoce osvíceného svaté římské církve kardinála z Schrattenbachu,

biskupa olomouckého, In Spiritualibus Generali Vicario et Officiali Archi-diacono

Znoymensi, jeho biskupské Milosti pánu, panu milostivému.252

Následuje přivítání hraběte

Braidy, výčet jeho zásluh. Pacher také zdůrazňuje biskupa coby ctitele Jana Nepomuckého a

vyzdvihuje jeho podíl na beatifikaci: „Vysoce důstojný a vysoce urozený svaté římské říše

hrabě, biskupe a pane, pane patrone můj milostivý. Ponejprv zlatého hospodáře dnes

ustanovils ve Ţďáře, zlatý pane biskupe hipponenský, veliký ctiteli Nepomucký, a zajisté

svatěs učinil, neb zde ve Ţďáře jest potřeba zlatého hospodáře; poněvadţ při zlatém

hospodáři se ve Ţďáře všechno dobře daří. Ten zlatý hospodář, s kterým se ve všech

případnostech (jak mně velmi povědomo jest) důvěrně radíš, jest svatý Jan Nepomucký. Vím

z vlastní zkušenosti, kdyţ jsem se k první inquisiti od Jeho Svátosti papeţské, Klementa, toho

jména XI., léta 1717 zřízené poníţeně postavil, jakou neustálou starost a péči jsi měl,

jakoţto Iudex delegatus, strany toho zlatého hospodáře, ţe jsi se nic nešanoval zimního

tuhého času v tvé studené domovní kapli několik hodin k podivení všech (kteří tu zimu vystáti

nemohli) při examině a přísahách seděti; ano, i s umenšením tvého zdraví mocně k tomu

dopomáhati, jen aby spíše svatost svatého Jana Nepomuckého od Svatosti papeţské

potvrzená a všem vůbec k dokonalému skrze mši svatoua officium čtení dovolená byla. Coţ

kdyţ jsi šťastně dočekal, jaké to bylo srdce plesání, a jinších ke cti svatého Jana vzbuzování;

tak ţe jsi sám osobně k veřejnému svatého těla vyzdviţení a uctění do Prahy přijeti a zlatému

tvému hospodáři povinnou čest učiniti sobě umínil, kdybys spíše (neţli se pro nenadálou

přítomnost Její císařské Milosti Marie Alţběty panující císařovny stalo) jen o tom známost

byl dostal.“253

Označení Jana Nepomuckého za zlatého hospodáře se objevuje i v následující

nepomucké produkci. V ukázce je zdůrazněno počínání hraběte Braidy v období

beatifikačního procesu – Braida byl ustanoven delegovaným soudcem a měl na starosti

vyslechnout navrţené svědky Janových zázraků, provést šetření a vše zaprotokolovat.254

Z Pacherova textu je patrné, ţe se výslechy konaly v biskupově domovní kapli v Olomouci a

Pacher byl údajně přítomný při zahájení výslechů.

Pacher v této části vyjmenovává Braidovy činy v církevní sféře, zmiňuje devět jím

vysvěcených chrámů a přestoţe Braidovi v té době bylo jiţ skoro sedmdesát let, přijel do


253 MZK Brno, sign. CH-0003.528, fol.27-28.


50

Ţďáru, aby vysvětil další tři kostely.255

V rámci této „chvalořeči“ zmiňuje Pacher také

Braidovo přičinění o otevření hrobu Jana Sarkandra 10. září 1720. „Ty první otevříti a jeho

svaté tělo vyzdvihnouti jsi milost měl a neustále se staráš jeho čest, podobně jako svatého

Jana Nepomuckého, rozmnoţiti a dobrodiní od něho obdrţené k budoucí jeho památce

sepsáti dáti.“256

Následně mu přeje: „Já posledně s celým Ţďárem před trůnem biskupským

padám a léta věku tvého znamením raka červeného skrze krvavého mučedlníka, svatého

Jana Nepomuckého, šťastně a jasně na dlouhé časy předpovídajíce a poníţeně vinšujíce,

srdečně volám: DIes InnVbes et annos MILLe, VIVat In terrIs Antibes. Buď ţiv, biskupe, dni

jasný, na tisíc lét vţdycky šťastný.“257

V originálním textu je vytištěn obrázek raka. Toto

znamení patřilo k symbolům kabaly a značilo zdraví a úspěch.258

Následuje název kázání a na protějším listě je dedikace opatu Vejmluvovi: „Od

důstojně velebného, urozeného a vysoce učeného pána, pána Václava Vejmluvy, svatého

řádu cistercienského kláštera Ţďára, Markrabství moravského preláta a Jeho císařské a

královské katolické Milosti radě. Téţ celého velebného a slavného staroţitného kláštera

ţďárského schválně z gruntu vystavené. (myšlena „Hvězda jitřní“ – tedy kostel na Zelené

hoře) Dne 27. září (jeţ byla neděle osmnáctá po svatým Duchu) slavně uvedený za věčného

hospodáře celého ţďárského okršlku mile přijatý. V následující pak sprostné řeči

ukázaný.“259

Celým kázáním se prolíná několik linií. Nejdříve je to doba právě aktuální, tedy

přivítání „příchodce praţského, vyvoleného hospodáře ţďárského, svatého milého Jana

Nepomuckého“260

v kostele na Zelené hoře, úmysl opata zaloţit při kostele bratrstvo svatého

Jana, zjevení hvězdy nad stavbou kostela a v neposlední řadě činy a úspěchy opata

Vejmluvy. V kázání je například zmíněna zásluha Vejmluvy na zisku ostatku: „Zdař Bůh,

tedy ţďárský hospodáři, jak se ti ve Ţďáře daří? Ţďár, jestliţe slova přeloţím, vyjde: daří.

Buď bohu chvála, tak teda dobře Ţďáře i tobě od dobrého hospodáře dobře se dařiti bude,

ó, nejšťastnější pane opato Václave Vejmluvo! Který jsi chrám tento, jako nejmoudřejší

255

MZK Brno, sign. CH-0003.528, fol.28-29.

256 Tamtéž, fol.29-30.





51

Šalamoun skvostně vystavěl, slavně posvětiti dal, který jsi svatého miláčka tvého,

Nepomuckého Jana, z Prahy do Ţďára pozval a jako Zacheus Krista, tak jej do domu svého

mile přijal, ano, i z těla jeho svatého částku aneb ostatek vyţádal, obdrţel, a k věčnému

potěšení a ctění, zde krásně představil. Ach, kdo jiný to vymluviti mohl, neţ výmluvný

Vejmluva, ten jistě svatý ostatek bude vaše s Bohem úmluva i statek.“261

Dále nás kázáním

provází Janův ţivot, jehoţ inspiračním zdrojem je svatojánská legenda. Je zde zachyceno

Janovo narození, které doprovázela záře a neobyčejné světlo, stejně jako jeho smrt, kterou

doprovázela záře hvězd. Z Balbínovy legendy je přejat také motiv Jana, kterak uţ jako malý

chlapec přisluhoval cisterciáckým kněţím při bohosluţbách.262

Pacher líčí také historii

kláštera od jeho zaloţení, příchodu mnichů, přes poničení kláštera husity a obnovení králem

Jiřím z Poděbrad, po první zánik kláštera spojený s osobou kardinála Františka Ditrichštejna.

Jako velmi zajímavá se mi jeví část o uvedení řádu františkánů do kláštera na místo

cisterciáckých mnichů: „Nyní mně hrůza nastává! Třesení a pot přichází! Neboť ačkoliv ţiví

cistercienští všichni vypuzeni byli a mrtví v Pánu usnulí v hrobech odpočívali, nicméně

nebozí patres františkáni (hrozná a neslýchaná věc) od mrtvých ţádného pokoje míti

nemohli, neb kdyţ patres františkáni o půlnoci jitřní zpívati chtěli, velký počet

cistercienských řeholníkův v chůru spatřili a zpívati slyšeli. Zase kdyţ do refektáře neb jizby

duchovní zvonečkem povoláni byli, cistercienští jiţ za stolem seděli a pokrm pokojně

poţívati strašlivé viděli. Kdyţ kapitolu a obyčejné řeholní shromáţdění míti chtěli, jiţ na tom

místě cistercienští své shromáţdění drţeti spatřili. Ano, co více! Ubohým františkánům i

jídlo z kuchyně, nápoj ze sklepu se neviditelnou rukou tratil: ano, nebylo na tom dosti i ti

mrtví hlasem hřmotným mluvili a františkány odstrkovali, strašlivě volajíce: cedite nostris,

cedite nostris! Ustupte našim! Ustupte!263

Strašení a přízraky se měly objevovat aţ do roku

1638, kdy klášter získal nazpět pro cisterciácký řád opat Jan Greifenfels z Pilsenburka. Jak

píše Procházka, sami příslušníci františkánského řádu v dané době potvrdili onu historii.264

Myslím, ţe tato historka z dějin ţďárského kláštera musela vzbudit zájem a pozornost všech

Pacherových posluchačů. V líčení historie se Pacher dostává aţ k Vejmluvovi a událostem

poměrně nedávným. Popisuje Vejmluvovy činy spjaté s úctou k Janu Nepomuckému –

261


262 Srovnej: MZK Brno, sign. CH-0003.528, fol.35; Balbín, B.: Život svatého Jana Nepomuckého – pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka. Stará Říše, vydal Antonín Ludvík Stříž 1914, s. 17.



52

stavbu sloupu s Janovou sochou a vyvrcholení ve výstavbě svatojánského kostela.

„Důstojně velebný a urozený pane Václave Vejmluvo, opate ţďárský, chval a vyvyšuj Pána

na věky, chval, ţe tak šťastný seš a kterýs někdy jako kuchyně vladař ke cti svatého Jana

Nepomuckého rytinu a obraz skvostnej na sloupě kamenným hned při cestě (kde nyní na

Horu Zelenou se stupuje) postaviti a začátek nynější cti zaloţiti dal, ţes z milosti boţí (coţ se

snadno proto státi mohlo) opat učiněn, z začátku konec učiniti a bohatýho hospodáře pro

všechny chudé zde usaditi hoden byl, chval a vyvyšuj Pána na věky.“265

V souvislosti se

stavbou kostela na Zelené hoře, bývá často uváděna Vejmluvova invence na podobě kostela

s půdorysem ve tvaru hvězdy. Často je doplněna i informace o jakýchsi dřívkách, ze kterých

se Vejmluva snaţil sestavit miniaturu plánované stavby a jako pramen je uváděno právě toto

kázání.266

Ve výtisku, se kterým jsem pracovala já, se však tato informace nenachází.

V kázání je převyprávěna v podstatě celá svatojánská legenda a v souvislosti s ní

jsou uţita bohatá přirovnání a rozmanitá symbolika. Nejčastěji se objevuje označení Jana

Nepomuckého k zlatému hospodáři nebo přirovnání ke hvězdě. Objevuje se také přirovnání

Janova jazyka k meči, kterým bojoval proti svým nepřátelům: „Ach, prosím poďte, ctěte a

velebte Pána, laudemus virum gloriosum, chvalme muţe slavného, Nepomuckého Jana

svatého. Laudemus nomen (Ester., 13, 17), chvalme jméno, drahé věno. Ó! Zázrak nad

zázraky! On kordem v pochvě skrytým a nehnutým porazil nepřítele, ukrutného Václava,

krále Lenivého. Ten kord na památku věčnou v chrámě Páně svatého Víta na Hradě

praţským, v zemi s pochvou svou zakopaný byl léta 1383 a celých 338 let v zemi skrytý

v pochvě své leţel, v tý pochvě.“267

Ve spojení s bojovníkem je přirovnán k Samsonovi,

který nejvíce svých nepřátel zabil ve chvíli, kdy umíral.268

Stejně tak bojuje Jan Nepomucký

s nepřáteli i po své smrti. V 16. století vznikaly historky, ţe kdo zneváţí Janův hrob, bude

potrestán.269

Nebo ten, kdo by jinak zneváţil jeho úctu, bude zesměšněn. Naopak lidé, kteří

Jana Nepomuckého uctívají, těm vţdy pomůţe. Pacher uvádí jeden nový příběh, který se stal

v červenci toho roku. Mladí manţelé byli oddaní ctitelé sv. Jana Nepomuckého. Jeden

265

Tamtéž, fol.37-38.

266 Kalista, Z.: Česká barokní pouť. K religiozitě českého lidu v době barokní. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2001, s. 208; Srovnej: Horyna, M.: Vznik kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou. In: Horyna, M. a kol.: Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, Telč, Národní památkový ústav 2010, s. 21.




53

vzácný salcburský pán se do mladé a krásné manţelky zamiloval „a poněvadţ sám nic

objednati nemohl, jednal skrze bohaprázdného člověka a šechýře, by tu ctnostnou paničku

k tomu, co přikázání šesté zapovídá, non maechaberis – nesesmilníš, ošemetně přivésti

mohl.“270

Manţelka se svěřila manţelovi a ten nechal při oltáři svatého Jana Nepomuckého

slouţit tři mše kaţdý den. Při první mši se mladé paní udělalo nevolno a odešla domů, kde ji

s pistolí očekával prostředník salcburského pána. Po návratu z kostela řekla vše manţelovi a

před domácím oltářem s obrazem Jana Nepomuckého se modlili a Jan jejich přání vyslyšel a

potrestal pánova prostředníka a samotného salcburského vyslance dohnal k pokání!271

V Pacherově textu se objevují základní svatojánské a historické motivy, ze kterých

pak vychází další kázání. Jednalo se o první kázání pronesené v poutním kostele na Zelené

hoře a v tom spočívá jeho zásadní význam. Pacherovo kázání je odborníky hodnoceno jako

motivicky bohaté a řadí se do vyššího stylu.272

3.2 Následující předkanonizační kázání

Od proslovení Pacherovy slavnostní řeči dne 28. září 1722 do dalšího známého kázání

z roku 1726 uplynuly čtyři roky. O kázáních vzniklých v daném mezidobí nemáme ţádné

informace, je pravděpodobné, ţe zatím nebyla objevena nebo nebyla zpočátku vydávaná

tiskem. Nasvědčoval by tomu i fakt, ţe Valcerovo kázání proslovené na Zelené hoře roku

1726 bylo vydáno aţ 1738, jak dokládá chronogram.273

Mezi kázání proslovená ve Ţďáře před Janovou kanonizací řadím čtyři kázání, tím prvním je

Veliko-svatý Jan Nepomucký, divotvorec, vyznavač a mučedník Páně. Jehoţ jméno bylo a

jest veliké v národu cisterciáckého profesa kláštera v Sedlci Zdenkóna Valcera.274

Valcerovo

kázání má devět listů a bylo vytištěno v jiţ zmíněném roce 1738 v Kutné Hoře. Další kázání

z 16. května 1727 nazvané Medotekoucí sláva na hůře Libanu, To jest: divotvorec

nepomucký, svatý Jan, svaté mlčenlivosti neporušená nádoba275

pronesl čáslavský děkan

270



272 Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007, s. 69.

273 WYtIskL nehoDnY CtIteL téhož s

o Iana / YMpressor kVtno-horskY. VKOL, sign. II 32.359, fol.1.

274 V originále: Veliko-svatý Jan NepoMVCký DIWotWoreC, WyznaWaCž a MVCžeDnIk Páně. CIhož jMéno byLo a jest WeLiké W nároDV. Tamtéž.

275 V originále zvýrazněna některá písmena: MeDo-tekaVCI SLáWa na HVře LIbanV/ To jest: DIWotWoreC NepoMVCkI Swatý JAN SWaté MLCženLIWostI NeporVssená NáDoba. VKOL, sign. II 32. 356, fol.1.

54

Karel Černý. Černého kázání sestává z osmi listů a bylo vytištěno v Kutné Hoře u Jiřího

Kincla ve stejném roce, kdy bylo předneseno na Zelené hoře.276

V roce 1728 přednesl kázání

Svatý Jan Nepomucký v podobenství studnice pěti prameny se prejštící, na Hoře Zelené při

klášteře ţďárském Studnice Matky boţí řečeném, pod titulem kajících ctitelův téhoţ svatého

zaloţenému a ke cti jeho shromáţděnému představený člen ţďárského kláštera Gerard

Bednář. Kázání o čtrnácti listech vytiskl roku 1728 opět Jiří Vojtěch Kincl v Kutné Hoře.277

Poslední kázání, které se řadí do této skupiny, bylo kázání pronesené v rok Janovy

kanonizace nazvané Duchovní hádka mezi vejmluvností a mlčendlivostí od divotvorného a

neporušeného jazyka pocházející, při vejroční slavnosti s. Jana Nepomuckého na Zelené

Hoře blíţ veleslavného a staroţitného kláštera ţďárského, svatého řádu cistercienského

leţící.278

premonstrátského kanovníka Henrika Františka Fritze. Fritzovo kázání vytiskl

v Praze roku 1729 Karel František Rosenmüller a skládá se z osmi listů.279

Bývalo zvyklostí kazatelů pozvaných do Ţďáru určitým způsobem vyjádřit úctu svému

hostiteli - opatu Václavu Vejmluvovi. Z toho důvodu byla většina kázání Vejmluvovi

dedikována. Stejně tomu bylo u předkanonizační produkce. Za všechny uvádím věnování

opatu Vejmluvovi od sedleckého profesa Zdenkóna Valcera: „Vysoce důstojně velebnému,

urozenému a vysoce učenému pánu, panu Václavovi Vejmluvovi, svatého řádu

cistercienského velebného kláštera ţďárského opatu, v slavným Markrabství moravském

prelátu, Jeho císařské a královské katolické milostivé radě, téţ Vicariatus nostri Assistenti

Primo [tit:] pánu mně milostivému. Vysoce důstojně velebný, urozený a vysoce učený pane,

pane mně milostivý. Pokládajíce já ne tak za oblíbení, jako za poručení, Vaší důstojné

velebnosti, abych veliko-svatého Jana z Nepomuku svatost a divy netoliko tupým pérem dle

mé maličkosti vyobraziti, nýbrţ taky neveřejným mým jazykem lid příběţný k poctění téhoţ

svatého divotvorce vzbuditi se vynasnaţil; k vykonání toho se poslušně stavím. Sice

sprostému toliko lidu zřízený kazatel, ani před Vaší důstojnou velebnost, ani před jiný [tit:]

jak vzácný, tak učený poslouchače na slavnou Zelenohorskou kazatelnu bych se představiti

neosmělil, kdybych se nedůvěřoval, ţe na vysoce důstojně velebným Vejmluvovi budu mít

milostivého a otcovského zástupce, který mou nedostatečnost i sám u sebe i u jiných

dobrotivě vymluviti ráčí; tak ţe ta má sprostá práce pod ochranou Vaší vysoce důstojné

276 Tamtéž.



279 Tamtéž.

55

velebnosti sloţená, před tím čeho se obávám, bude bezpečná, obzvláště proto, ţe jest ke cti

Toho, který čest lidskou hájí, konaná; jehoţto jsem tak, jak mně z hůry bylo dáno

v následovní řeči poctil, kdyţ jsem jeho svatý ţivot v ranní denici, v jasným slunci vyobrazil.

Poněvadţ pak Vaše vysoce důstojná velebnost tu denici, to slunce jako druhý Jozue na své

ţďárské Zelené Hoře skrze zvelebení jeho cti zastavila, za slušné jsem uznal, aby ta téţ

denice, to téţ slunce Vaší vysoce důstojné velebnosti bylo zadané. Coţ taky povinně konám a

ve vší poníţenosti ţádám, ať ráčí Vaše vysoce důstojně velebná Milost tu mou chatrnou

práci pod Svou ochranou milostivě přijmout a mne i s ní v stálé milosti zachovat. Zůstávám

Vaší vysoce důstojné velebnosti a Milosti nehodný sluţebník a respektive duchovní syn P.

Z.“280

Z ukázky je patrné, ţe Vejmluvova ţádost o kazatele byla natolik důleţitá, ţe Valcer

coby pouhý profes kláštera v Sedlci byl vyzván k tomu, aby kázání proslovil i napsal.

Zajímavé je, ţe u ţďárského cisterciáka Gerarda Bednáře se v rámci kázání dedikace

neobjevuje.281

Všem kázáním je společná inspirace svatojánskou legendou a snaha o její originální

pojetí, které se prolíná se specifickými rysy a motivy kaţdého kazatele. Tak Valcer ve svém

kázání: Veliko-svatý Jan Nepomucký, divotvorec, vyznavač a mučedník Páně. Jehoţ jméno

bylo a jest veliké v národu - rozvíjí celou svatojánskou legendu v pojetí Bohuslava Balbína.

Věnuje se Janovu ţivotu od narození, při kterém se na obloze objevilo nebeské znamení, po

mučení a utopení ve Vltavě. Pozornost věnuje pak zejména Janovu narození, dětství a

období studií: „Vím, ţe ten kraj Plzenský, jest kraj ovčí, na nevinné ovčičky, na tiché

beránky plodný: tichý pak beránkové, nevinné ovce – ne k hněvu ponoukají, ale

k dobrotivosti Boha nakloňují, a protoţ to v Plzenském kraji nebeského plamene znamení za

dobré mám a takto sobě vykládám: vlastně v tom Plzenském kraje Hasylovým domku

v městečku Nepomuku nějaká nevinná ovčička tichého beránka na svět vydává, jehoţto

nevinnost a dobroty jasnost ten nebeský plamen vyznamenává.“282

Valcer vypráví o

zázračné studnici na ostrově Loguca, ze které kdyţ se napijí starci a staré ţeny nebo se v ní

vykoupají, omládnou. Kdyby taková studnice se nacházela u nás, kaţdý starý člověk by se

z ní rád napil. „Já ale o takové studnici vím, kdo mně co dá?o ní povím. Vím, an mezi rolem

280

VKOL, sign. 32. 359, fol.2.

281 Lifka, B. – Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu. Soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 54-64.

282 VKOL, sign. II 32. 359, fol.4.

56

1320. a rokem 1330. dva věkem sešlí, a protoţ neplodní manţelové v jisté studnici tak

omládli, ţe dávno vinšovaného syna zplodili - netajím pro dobré obecné zřejmě pravím:

přihodilo se to před 396. léty ne v cizí, ale v české zemi v Plzenském kraji, blíţ městečka

Nepomuku, kdeţto pod Zelenou Horou v čisternách v cistercienským klášteře se vynacházela

ta zázračná studnice, totiţto v postavě vyobrazená Maria Panna: a ta jest ta spasitelná

studnice.“283

Karel Černý se ve svém kázání Medotekoucí sláva na hůře Libanu, To jest:

divotvorec nepomucký, svatý Jan, svaté mlčenlivosti neporušená nádoba věnuje Janovu

ţivotu v období dospělosti, zejména době, kdy byl zpovědníkem královny Johany, ta si ho

vyvolila za svého duchovního otce kvůli „vůni jeho ţivota svátosti.“284

„Tou pronikající

vůní Jeho svátosti nadtknuté Staré Město praţské a veleslavný chrám Matky boţí před

Tejnem Jana svatého za jednoho nejvýbornějšího učitele v svatých ctnostech a ţivota

svátosti povolalo, obětujíce Janovi svatému ouřad apoštolský a kazatelský. V tom svatým

ouřadu postavený ne jiţ v Tejně tejně, ale všem veřejně naučení vydával jest tak pronikající

vůni ţivota svátosti, vroucnosti a horlivosti, ţe plný vroucnosti a horlivosti jako nový Jonáš

ten Jan svatý před tváří císaře římského a krále českého, Václava Lenivého, a celého dvoru

ouřad svatý a kazatelský zastával. Přijal jest ouřad ten Jan svatý a v něm ne jiţ hlasem

velikým volající Jonáš, anobrţ jako nový ohněm vroucnosti a horlivosti plápolající Eliáš

neustále pracoval a tím pronikavější vůni ţivota svátosti vydával, tak ţe netoliko všeckny

města praţské líbeznosti vůně jeho svátosti za ním se táhli.“285

V pojetí Karla Černého se

nad mrtvým tělem ve Vltavě zjevily hvězdy, které rozhlašovaly celému světu Janovu slávu,

takţe ke svatému Kříţi se scházelo mnoho lidí, aby jeho památku uctili. Kříţovníci

s červeným srdcem vyzdvihli Janovo tělo z Vltavy, ale král „Václav Lenivý“ jim přikázal,

aby tělo v tajnosti někam ukryli. Pro strach z krále nemohli jinak a Janovo tělo do jedné

postranní zdi pohřbili.286

„Však ale čím více skrejvati se vynasnaţovali drahý poklad ten

z hrozného a strašlivého rozkazu královského, tím víc a víc se poklad vyjevoval, nebo ţivel

země a zeď ta, v které skrytě sloţeno bylo tělo to svaté, takovou a tak líbeznou vůni vydávali,

ţe pro nesmírnou líbeznost vůně té v tím větším počtu k poctění těla toho svatého jako nějaké

včely se shromaţďovali lidi.“287

283

Tamtéž.

284 VKOL, sign. II 32. 356, fol.10.

285 VKOL, sign. II 32. 356, fol.10.


287 Tamtéž.

57

Kaţdý text má také své specifické motivy a vlastní symboly, které jsou spojené

s názvem kázání. Zdenkón Valcer se věnuje ţivotu Jana Nepomuckého a posmrtné úctě,

která je mu vzdávána. V té době uţ v málokterém kostele chyběl oltář sv. Jana

Nepomuckého, jeho sochy zdobily mosty, městečka a vesnice, vznikaly nové modlitby a

kázání, lidé si na poutích kupovaly řetízky, prsteny, medailony na krk s Janovým

obrázkem.288

V závěru kázání Valcer velebí jako významné svatojánské místo kostel na

Zelené hoře, který vznikl spojením letitého ţenicha a staré nevěsty po občerstvení

v zázračné studnici mládí.289

Autor zmiňuje osobnost opata Vejmluvy, coby velkého

svatojánského ctitele a také zjevení hvězdy nad stavbou kostela. Zároveň uvádí v paralelu

Zelenou horu u Nepomuku, které od sucha pomohl sv. Vojtěch, a ţďárskou Zelenou horu,

která díky sv. Janu Nepomuckému celá zelená a plesá. To proto, ţe jí zalévají slzy lkajících

poutníků.290

Karel Černý se věnuje symbolice Zelené hory a řadí ji tak mezi hory, ve kterých

Bůh našel zalíbení. „Kde, a na kterém místě ctěn a chválen býti chtěl od stvoření svého

jakoţto nejvyšší Bůh a všech věcí všemocný tvorce a stvořitel? Na ţádným jiným místě,

jedině na horách a vrchách vysokých, jak pěkně tu jeho nejsvětější vůli vysvětluje Duchem

boţím osvícený královský prorok Páně David, kdyţ takto v ţalmu 98.v.9. prozpěvuje všechno

stvoření k chválám boţským vyučuje.“291

Řadí tak Zelenou horu mezi Olymp, horu Liban

v zemi judské nebo horu Sion. Zmiňuje důleţité historické události, které se staly na horách

– Abrahám měl na hoře obětovat Bohu jediného syna Izáka, tak izraelský lid vedl Bůh

prostřednictvím Mojţíše k hoře Sinaj.292

Gerard Bednář spojuje všechny své motivy

s vodou: „Řeka vycházela z místa rozkoše, kteráţ odtud dělí se na čtyry hlavní potoky. Místo

rozkoše jest církev svatá. Řeka jest řeč Kristova, odtud čtyry pocházejí potokové, ty jsou

čtyry-evangelia. (e – Ambros.I.De Parad.) Ale jak ty čtyry potokové své rozdělení a

průchody skryté pod zemí mají; tak i čtyry evangelia skryté tajemství vydávají. Pokračujme

dál, abychom tajemství vod zřetelněji poznali: pokračujme do Elim, kdeţ byl s. Mojţíš

s lidem izraelským, naleznem tam: Duodecim Fontes Aguarum (exod.15.v.27.) Dvanácte

studnic vod. Dvanácte studnic jest dvanáct apoštolův, voda jest dvanácte článkův

288

VKOL, sign. II. 32. 359, fol.13.



291 VKOL, sign. II 32. 356, fol.5-6.


58

(Hieron.ad fabiolam.) apoštolské víry.“293

Na Zelené hoře nachází vodu ve studnici svatého

Jana Nepomuckého, a to prostřednictvím modliteb Janových ctitelů a zboţných poutníků.

Z Bednářova kázání se dozvídáme zajímavou informaci, ţe místo něho měl na Zelené hoře

kázat Antonín Willikus – kanovník královské kolegiální kaple U všech svatých na praţském

hradě a farář u sv. Vojtěcha na Novém Městě. Který však zemřel, v Bednářově pojetí: „do

země padl, do hrobu odplynul, jako voda.“294

Henrik František Fritz se kromě vylíčení

svatojánské legendy zaměřuje na historii ţďárského kláštera a na současnost, tedy na opata

Václava Vejmluvu. V centru jeho pozornosti zůstává Janův nalezený a neporušený jazyk.

Vejmluvovo jméno navádí Fritze k různým slovním hříčkám: „Ale i před tebou se

vymlouvám vysoce důstojný, urozený a vysoce učený pane, pane Václave Vejmluvo, této

Mariánské Studnice veleslavného a staroţitného kláštera preláte, pochybí-li v čem

nevýmluvný jazyk můj i ty měj sobě ten vymluvenej. Vy pak poboţní křesťané M.L.P. kdyţ

mne slyšeti budete o Janově výmluvnosti kázajícího, o mlčendlivosti pak nemlčícího, ţádám,

by jste k tomu připravili srdce své a tak začnu ve jménu Pána a svatého Nepomuckého

Jana.“295

3.3 Kázání pronesená při příležitosti kanonizace sv. Jana

Nepomuckého

Oslavy kanonizace sv. Jana Nepomuckého se ve ţďárském klášteře konaly po celou dobu

oktávu svatojánského svátku roku 1730. Slavnost zahájil dne 16. května Karel Černý svým

kázáním Nejčistší hvězda jitřní svatý Jan Nepomucký, v prostřed mlhy slavně stkvoucí.296

Kázání o osmi listech vytiskl v Kutné hoře Jiří Vojtěch Kincl ve stejném roce, kdy bylo na

Zelené hoře předneseno. Další kázání bylo předneseno 18. května Václavem Antonínem

Noskem: PRETIOSVS LAPIS ADIVTORII (a–I.Reg.7.v.12) In omni necessitate

tribulationeque nostra (b-I.Thessal.3.v.7.) Seu Primus Sacramentalis Sigilli assertor, arcani

fidem sanguine obsignans (c-Bulla Can.Bened. XIII.) SANCTUS JOANNES

NEPOMUCENUS, MAGNUS CHRISTIANI ORBIS THAUMATURGUS Olim 293 Lifka, B. – Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu. Soubor českých svatojanských duchovních promluv

z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 56.

294 Tamtéž, s. 57.


296 VKOL, sign. II 32. 357, fol.1.

59

Metropolitanae Pragensis Ecclesiae ad S. Vitum Canonicus, Cocionator, & Eleemosynarius

Regius, &c. &c. Hodie Gentium ac Populorum fere omnium singularis Patronus - Drahý

kámen pomoci ve vší potřebě a souţení, to jest: První svato-svaté mlčendlivosti věrnost krví

potvrzující svatý Jan Nepomucký, veliký křesťanského světa divotvorec, někdy hlavního

kostela u svatého Víta kanovník, kazatel a almuţník královský, etc. etc. Nyní mnohých

národů a všech téměř lidí obzvláštní pomocník.297

Kázání sestává z osmi listů a vytiskl ho

roku 1730 Jakub Maxmilián Svoboda v Brně. 21. května následovalo kázání Jana Josefa

Khella pojmenované Nový Elyzeus, Jan Nepomucký, velikého Eliáše medotekoucího

Bernarda, nebeské královny Marie Panny milého kaplana, věrný minister.298

To bylo

vytištěno taktéţ u Jakuba Maxmiliána Svobody roku 1730 a má osm listů. Slavnosti

svatořečení uzavřel 23. května Antonín Ferdinand Dubravius promluvou na téma ECHO

FESTIVAE CANONIZATIONIS IOANNEAE ZARAE IN MONTE VIRIDI EXSPIRANS.

Hlahol osm-denní slavnosti svatořečení Jana Nepomuckého v Ţďáře na Hoře Zelené

skonávající. To jest: závěrek osm-denní slavnosti svatojanským ctitelům dne 23. máje skrz

poslední kázání pronesený.299

Dubraviovo kázání sestává z šesti listů a bylo vytištěno ve

Znojmě „u dědiců Svobodových“300

v roce 1730.

Ústředním motivem daných kázání je opět Janův ţivot, který v pojetí kazatelů vychází ze

svatojánské legendy. Jak se zdá, velmi oblíbeným obdobím ţivota Jana Nepomuckého je

jeho dětství a doba, kdy byl podle legendy zpovědníkem královny Johany. Zdůrazňováno je

Janovo narození neplodným a starším rodičům: „Dnešní Jan Nepomucký, minister

cistercienský, hned od početí svého jak jest od Boha velmi sníţený! V chatrným městě

Nepomuckým, v domečku sprostým a maličkým z rodičův věku velmi zešlého, ţivota

neplodného, stavu a rodu neurozeného, velmi pozdě splozený a sotva na svět vydaný těţkou

nemocí trápený, souţený, div div ţe neusmrcený!301

Jan Josef Khell Janovu dětství

přizpůsobuje i výběr jazykových prostředků a pouţívá hojně deminutiva: „Ty krásné a outlé

noţičky aby od nejmenšího světského prášku se nezaprášily,retraxit eos, cum nešum totos

illos in ipso Mundi primo aditu posuisset,odtáhl je, kdyţ ani při prvním do světa vkročením

na cestu světskou nejsou postavený. To pachole maličké ne hryčky dětinské, ale sluţby

297

http://db.knihopis.org/l.dll?cll~6279

298 VKOL, sign. II 32. 355, fol.1.

299 MZK Brno, sign. ST 3 - 433.690, fol.1.

300 Tamtéž.

301 VKOL, sign. II 32. 355, fol.7.

60

cistercienské, boţské a anjelské tak oblibovalo, ranní denici předcházívalo, s takovou

vroucností a horlivostí při oltáři posluhovalo, ţe ten titul, který sotva po mnohých létech, po

tuhých postech, v jeskyních syrských Makaryus, v lesích palestinských Jakobus, na skalách

kopce Serrato Guarinus, při smrti, on ihned v dětinství Sanctus puer od cistercienských

dostal a slyšel.“302

Časté je označení krále Václava IV. za českého Nera či krále Herodesa, a

to hlavně v souvislosti s jeho skutky: Kdyţ v soukromí s králem Václavem jednajíce, častěj

jemu opakoval non licet non licet nesluší tobě králi člověka nevinného kuchaře tvého pro

špatně kapouna upečeného na ohni pécti dáti, nesluší tobě tajnosti zpovědi královny tvé

vyjeviti!“303

Kromě Dubraviova textu jsou v podstatě totoţné věty o upečení králova

kuchaře kvůli špatně propečenému kapounovi obsaţené ve zbývajících třech kázáních.

Pověst měla u posluchačů zdůraznit negativní obraz krále Václava IV.

Kromě společné svatojánské legendy, kterou kaţdý z kazatelů rozváděl jiným způsobem,

obsahuje kaţdý text také své specifické motivy, vlastní symboly a vzletná přirovnání. Pro

Karla Černého je Jan Nepomucký jitřní hvězdou, jasně se třpytící sličnou perlou, která se

třpytí pod ochranou opata Vejmluvy. V té souvislosti píše o třpytící se jitřní hvězdě

vynesené aţ na oblohu okřídleným koněm Pegasem, který patřil pohanskému bohovi

Jupiterovi. Černý dodává: „Fabule jest to sice od pohanských ostrovtipných poetův a

veršovcův vymyšlená, velmi ale pěkné podobenství k vyobrazení dnešní na tomto místě

svatým ustanovené slavnosti svatořečení veleslavného a vítězitedlného mučedlníka boţího

svatého Jana Nepomuckýho.“304

Podle Černého si Česká země také vyţádala jednoho velmi

bystrého koně: „ne jiţ od nějakého nejpřednějšího boha pohanského Jupitera, ale od

samého Boha pravého a nejsvrchovanějšího, Milost totiţto boţí - tak toho koně nazývá svatý

Vincentius Ferrerius: Eqvus animae est Gratia Dei! (r) Bystrý kůň duše jest Milost boţí!

Koněm tím dvoumi římských orlic křídlami opatřením Innocencia XIII. a Benedikta XIII. aţ

na oblohu nebeskou, ne mezi nějaké pohanské bohy, ale mezi vítězitedlné mučedlníky boţí

byla jest vyzdviţena ta jasně se třpytící hvězda jitřní, mučedlník boţí, svatý Jan

Nepomucký.“305

Vyzdviţením mezi vítězné mučedníky boţí je myšlena Janova kanonizace.

Zajímavé je, ţe i kdyţ se datum Janova svatořečení objevuje v textu vícekrát, je vţdy

uvedeno datum 19. dubna 1729, přestoţe kanonizace proběhla 19. března téhoţ roku. Je


303 VKOL, sign. II 32. 357, fol.11.

304 VKOL, sign. II 32. 357, fol.8.

305 Tamtéž.

61

zřejmě nepravděpodobné, aby kazatel pozvaný k pronesení řeči při příleţitosti svatořečení

neznal její datum. Nejspíše se jedná o chybu tiskaře. Václav Antonín Nosek přirovnává Jana

k drahému kamenu pomoci. Uţ ve svém mládí byl Jan v kostele a ve škole broušen jako

kámen od vody v cisterně. Tak i jeho beatifikace a kanonizace jsou pojímány coby

vyzdviţení drahého kamene.306

Z kázání Jana Josefa Khella se dozvídáme, ţe uţ ve Ţďáře

kázal před sedmi lety: ode mě ještě tenkráte medřického kaplana obšírně jste slyšeli, kterak

Maria Bernarda pozdravila Bernarde multum dilecte Capellane cape, suscipe de manu mea

,dulcem Jesum Salvatorem Mundi: Bernarde můj milý kaplane, vem, přijmi z ruky mé

sladkého Jeţíše, světa vykupitele.“307

Uţ samotná informace, ţe Khell ve Ţďáře kázal, je

nová. Byl povaţován za nejproduktivnějšího kazatele ve Ţďáře se čtyřmi promluvami, tato

by byla pátá. Zpráva o jeho kázání proneseném ve Ţďáře roku 1723 by mohla zmenšit

mezeru mezi lety 1722-1726.

Od předešlých kázání se svým typem liší Dubraviův text. V kázání je naprosto potlačeno

vylíčení svatojánské legendy. Dubravius přednesl: „závěrek osm-denní slavnosti

svatojanským ctitelům dne 23. máje skrz poslední kázání přednesený.“308

Kazatele, kteří

vystoupili před ním, označuje za výborné slavíčky, kteří „s svým líbezným hlasem,

ostrovtipnou moudrostí a medotekoucí vejmluvností čest a chválu, důstojenství a slávu sv.

Jana Nepomuckého skrz předešlých sedm dní na této Zelené Hoře vyhlásili a přívětivě

zvelebili.“309

Přestoţe chválí a vyzdvihuje proslovy svých předchůdců, vzápětí v textu

uvádí, ţe on neměl to štěstí, aby hlas předešlých kazatelů slyšel. Stejně jako Karel Černý ve

svém kázání Medotekoucí sláva na hůře Libanu, To jest: divotvorec nepomucký, svatý Jan,

svaté mlčenlivosti neporušená nádoba z roku 1727, vyzdvihuje Zelenou horu mezi hory

drţené v úctě u samého Boha.310

Řadí ji mezi horu Parnas, Olymp, Moriu, Kalvárii a také

horu Sinaj. Dubravius sám uţ o Zelené hoře u Ţďáru mnoho chvalitebného slyšel, ale jak

píše: „kdyţ tu její slávu očima svýma spatřuji, sotva ducha popadám.“311

Vrací se tak

k Zelené hoře, změně jejího názvu, zmiňuje i zjevení hvězdy nad stavbou kostela. Jan

306

Lifka, B. – Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu. Soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 118.

307 VKOL, sign. II 32. 355, fol.6.





62

Nepomucký je v jeho pojetí prstem boţím a v té souvislosti uvádí případy veřejné hanby a

potupy u lidí, kteří zneuctili Janův hrob nebo jeho památku.312

Přestoţe kaţdé kázání má své jedinečné symboly, přirovnání a motivy, ústředním prvkem

zůstává Janovo svatořečení.

3.4 Svatonepomucenská kázání proslovená po kanonizaci

Po kanonizaci zahájil éru kazatelských festivalů svým jiţ druhým kázáním prosloveným ve

Ţďáře Jan Josef Khell, a to 16. května 1731 na téma: Manna nebeská cisterciensko-

nepomucká, vší sladkosti a chuti plná, ke všem potřebám světu křesťanskému uţitečná a

potřebná.313

Kázání o deseti listech vytiskl roku 1731 Jan Kamenický v Litomyšli.314

Během

svatojánské slavnosti 1732 vystoupil se svým příspěvkem - Svatý Jan Nepomucký, praţský

kanovník. Patron český. Léta 1722 na Horu Zelenou staroţitného kláštera ţďárského za

zlatého hospodáře uvedený.315

– Ferdinand Antonín Grym. Kázání bylo stejně jako předešlé

vytištěno v Litomyšli u Jana Kamenického tentokrát roku 1732 a má devět listů. V roce

1733 svatojánské slavnosti doprovodil svým příspěvkem nazvaným: Zeď slavná, v trápení

stálá, při smrti osvícená. Na oblohu povýšená, za opatrování ctitelům přednešená. Totiţ:

Jan z Nepomuku, divotvorec nejen český, ale téměř celého světa orodovník vyborný316

Václav Hennet. Kázání o devíti listech vytiskl v Kutné Hoře Jiří Vojtěch Kincl. Datum tisku

je na mnou pouţívané kopii špatně čitelné, stejně tak je tomu i na kopii titulního listu v edici

Medotekoucí sláva na hůře Libanu. V roce 1734 kázal na Zelené hoře u Ţďáru jiţ podruhé

Ferdinand Antonín Grym. Tentokrát přednesl kázání nazvané: DIVVS IOANNES

NEPOMVCENUS QVASI FLORENS OLIVA. To jest svatý Jan Nepomucký, květná a

plodná oliva.317

Kázání sestávající ze sedmi listů vytiskl v Hradci Králové Václav Jan

312

Tamtéž, fol.fol.11.

313 MZK Brno, sign. 24. 766, fol.1.

314 Tamtéž.


316 Knihopis nezná. Knihovna Biskupského alumnátu, sign. B. 24. přív. 3., fol.1. Přes opakovaný chronogram značící

rok 1733, řadí Michaela Hashemi a Bohumír Lifka kázání do roku 1734. Srovnej: Soleiman pour Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007, s. 46; Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995. s. 197.

317 VKOL, sign. II 23. 171, fol.3.

63

Tybela, datum tisku není v kázání uvedeno. Mezi svatonepomucenská kázání proslovená

v zelenohorském kostele se řadí i Nejvyšší cedr na hoře Libánské štípený, totiţ Jan

Nepomucký, divotvorec nejen český, ale téměř celému světu od Boha ustanovený318

Martina

Josefa Zourka z roku 1735. Text vytiskl roku 1735 Jan Kamenický v Litomyšli a skládá se

z devíti listů. Zourkovo kázání předcházelo slavnostem pětistého výročí zaloţení kláštera,

při jehoţ příleţitosti byla proslovena kázání s nepomucenským tématem volně související.

Postkanonizační kazatelskou produkci zakončil 16. května 1736 text Eligia od sv. Jiří z řádu

bosých augustiniánů - Nebeský vůdce hvězda, za onoho času tři krále vedoucí k Kristu, nyní

mnoţství svatojánských ctitelův vedoucí k svatému Janu Nepomuckému. Na Hradě praţským

kanovníku, Krista mučedlníku a věrnému následovníku k Kristu, jakoţto originálu a neb

původnímu jak příkladu při narození, tak při smrti a v ţivotě v ctnostech, zázracích a

milostech lidům udělených velmi podobnému.319

Eligiovo kázání má deset listů a bylo vytištěno u Jana Kamenického v Litomyšli roku 1736.

Vzhledem k jiţ zmíněnému poţáru, ke kterému došlo 9. května 1737, je nepravděpodobné,

ţe by toho roku nějaké kázání vyšlo tiskem. Roku 1736 vyšlo poslední známé kázání, jehoţ

vznik podporoval opat Václav Vejmluva, který 17. března 1738 zemřel.

Kázání přednesená v poutním kostele na Zelené hoře po Janově svatořečení navazují na

předešlou ţďárskou produkci. Ve vylíčení svatojánské legendy se u jednotlivých autorů

objevují různé způsoby výkladu stejného údaje. Zatímco v předchozích kázáních320

uvádí

autoři, ţe z toho důvodu, aby Jan Nepomucký prozradil králi Václavu IV. zpovědní

tajemství královny Johanny, chtěl král Jana uplatit biskupstvím v Litomyšli, nabízel mu i

proboštství na Vyšehradě, avšak Jan odmítl. V postkanonizační skupině se kazatelé v tomto

bodě více přidrţují Balbínovy svatojánské legendy. Jedná se například o kázání Václava

Henneta či Ferdinanda Antonína Gryma Svatý Jan Nepomucký, praţský kanovník. Patron

český. Léta 1722 na Horu Zelenou staroţitného kláštera ţďárského za zlatého hospodáře

uvedený. Václav Hennet ve svém kázání zmiňuje, ţe v době, kdy kázal Jan Nepomucký 318

Knihovna Biskupství brněnského, sign. B. 24. přív.16, fol.1; Knihopis nezná.

319 VKOL, sign. II 32.362, fol.2.

320 Valcer, Z.: Veliko-svatý Jan Nepomucký, divotvorec, vyznavač a mučedník Páně. Jehož jméno bylo a jest veliké

v národu, Kutná Hora, Jiří Kincl 1738, VKOL, sign. II 32.359, fol.11; Nosek, V. A.: Drahý kámen pomoci ve vší potřebě a soužení, to jest: První svato-svaté mlčendlivosti věrnost krví potvrzující svatý Jan Nepomucký, veliký křesťanského světa divotvorec, někdy hlavního kostela u svatého Víta kanovník, kazatel a almužník královský, etc. etc. Nyní mnohých národů a všech téměř lidí obzvláštní pomocník. Brno, Jakub Maxmilián Svoboda 1730, In: Lifka, B. – Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu. Soubor českých svatojanských duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 125.

64

v chrámě sv. Víta321

, měl v sobě král Václav ještě nějakou jiskru poboţnosti a mnohé věci

kvůli Janovi vykonal: „Co více? Tak jest král Václav svatýho Jana velice pro jeho skutky

apoštolské zamiloval, ţe jemu ne jen toliko tenkráte prázdné od pastýře svého a ţenicha

duchovního biskupství Litomyšlské, ale také proboštství Vyšehradské, které toho času na

osumdesát tisíc zlatých uherských zlatých vynášelo, obětoval. Však co svatý Jan: Quasi

Murus validus: jako zeď pevná sebe s poníţeností a pokorou postavil, příčiny předstíral, tak

ţe krále Václava od předsevzetí svého jest obměkčil.“322

Návaznost na předešlá kázání je

patrná i v odkazech na práce kazatelů, které v poutním kostele sv. Jana Nepomuckého

zazněly v minulosti.323

Dochází také k provázanosti určitých motivů ve starších a novějších

kázáních. Jedná se například o text Karla Černého z roku 1727 Medotekoucí sláva na hůře

Libanu, To jest: divotvorec nepomucký, svatý Jan, svaté mlčenlivosti neporušená nádoba a

kázání Martina Josefa Zourka Nejvyšší cedr na hoře Libánské štípený, totiţ Jan Nepomucký,

divotvorec nejen český, ale téměř celému světu od Boha ustanovený z roku 1735. O jisté

spojitosti svědčí uţ samotné názvy kázání. Karel Černý mezi hory, ve kterých našel Bůh

zalíbení, řadí Libanskou horu. Kdyţ se rozhodl král Šalamoun postavit v Jeruzalémě chrám:

„poslal posly k králi Tyrskému Hyramovi, aby on pro tak vzácný stánek samé

Nejsvrchovanější velebnosti boţské z hory své Libánské dříví cedrové poráţeti a nasekati

rozkázal.“324

Libanská hora byla nad jiné hory vyšší a plodnější, rostlo na ní mnoho druhů

květin a stromů – mimo jiné i cypřiše a cedry, které vydávaly pronikající vůni. Z toho

důvodu přirovnává Karel Černý Jana Nepomuckého k: „nepohnutedlnému sloupu

cedrovému, nepohnutedlnému sloupu pravé víry“.325

Martin Josef Zourek přirovnává Jana k:

„nejvyššímu cedru na hoře Libánské štípenému“.326

Ve svém kázání Zourek celý Janův

ţivot připodobňuje k ţivotu a růstu cedrového stromu, proto přejmenovává Zelenou horu na

horu Libanskou. Jistá forma návaznosti se objevuje ve všech kázáních vzniklých po Janově

svatořečení. Je to i z toho důvodu, ţe autoři vychází ze stejných příběhů obsaţených v Bibli.

Tak zaznívá opakovaně v kázáních příběh, kterak malíř Zeuxes předtím neţ začal malovat

321

Srovnej: : Balbín, B.: Život svatého Jana Nepomuckého – pražského chrámu metropolitního u sv. Víta kanovníka, kněze a mučedníka. Stará Říše, vydal Antonín Ludvík Stříž 1914, s. 22-23; Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993, s. 12-27.



324 VKOL, sign. II 32. 356, fol.10.



65

bohyni Juno, svolal si k sobě nejkrásnější dívky a ţeny a cokoliv krásného na kaţdé ţeně

uviděl, to namaloval do svého obrazu.327

Všichni autoři se zároveň snaţili o originální pojetí svého textu. Jan Josef Khell v „Manně

nebeské“ označuje Zelenou horu za zlatou nádobu – ne zlatem zemským ale světlem

nebeským okrášlenou.328

Jana Nepomuckého zařazuje mezi ostatní svaté a proroky, se

kterými má společné vlastnosti a ţivotní osudy. Ferdinand Antonín Grym se v kázání:

„Svatý Jan Nepomucký, praţský kanovník. Patron český. Léta 1722 na Horu Zelenou

staroţitného kláštera ţďárského za zlatého hospodáře uvedený“ věnuje dějinám ţďárského

kláštera, které dává v paralelu s dějinami izraelského lidu. Stejně jako Jakub Felix Jan

Pacher, který pronesl první kázání v poutním kostele na Zelené hoře při příleţitosti jeho

vysvěcení, zmiňuje poničení kláštera husity, jeho obnovení králem Jiřím z Poděbrad a

období, kdy místo cisterciáků sídlili v klášteře příslušníci františkánského řádu. Grym však

historii kláštera nerozvíjí do takové míry jako Pacher. Václav Hennet se mimo svatojánské

linie věnuje taktéţ dějinám kláštera, ale i historii křesťanství v českých zemích. Jmenuje tak

„svaté apoštoly moravské a české Cyrhu a Strachotu“329

– Cyrila a Metoděje, svatého

Václava i svatého Vojtěcha. Cyril a Metoděj postavili kámen – základ víry katolické, sv.

Václav kámen upevnil a sv. Vojtěch jej svojí krví posvětil.330

Z toho základu vzešla zeď:

„Zeď nevymoţitedlná - v začátku svém bleskem okrášlená, základem poboţnosti ve vodách

cistercienských zaopatřená, na Hoře Zelené ţďárské pěti hvězdami vyzdviţená“ – Jan

Nepomucký.331

Ferdinand Antonín Grym ve svém druhém kázání DIVVS IOANNES

NEPOMVCENUS QVASI FLORENS OLIVA označuje katolickou církev za zahradu Páně.

Neví, k jaké rostlině má Jana přirovnat a nakonec ho přirovnává ke stromu olivovému, o

který v mládí pečovali duchovní zahradníci v klášteře v Nepomuku.332

Martin Josef Zourek

přirovnává Jana k nejvyššímu cedru na Libanské hoře.333

Po dedikaci určené Vejmluvovi,

pronáší k němu řeč, která se nese ve stejném duchu jako samotné kázání: „Vysoce důstojně

velebný, urozený a vysoce učený pane, pane. Patrone mně milostivý. Po nejlibější vůni

327

Khell, J. J.: Manna nebeská cisterciensko-nepomucká, vší sladkosti a chuti plná, ke všem potřebám světu křesťanskému užitečná a potřebná. MZK Brno, sign. 24. 766, fol.9.

328 MZK Brno, sign. 24. 766, fol.3.

329 Knihovna Biskupského alumnátu, sign. B. 24. přív.3., fol.6.

330 Tamtéž.


332 VKOL, sign. II 23. 171, fol.5.


66

ovotce aloe, které blíţ cedrového stromu vyrůstá, přiváben jsem byl aţ na vysokou horu

Libánskou se pozdvihnouti. O aloe se povídá, ţe teprv v padesáti létech květ vydává a ovotce

nese. Jablko kdyţ dozraje, rozpukne se a takovej zvuk vydává, jakoby z dobře nabitého

muškvetu vystřelil, a vůni tak silnou vypouští, ţe ji na šest mil šíří zdýli cítit. Mnohem a nad

míru silnější a libější vaší vysoce důstojné velebnosti, po rozmnoţení a zvelebení cti a chvály

nejvyššího na hoře Libánské štípeného cedrového stromu, svatého Jana Nepomuckého, po

dalekém okršlku země rozlitá vůně, mne – sprostého řečníka, aţ na Zelenou horu přitáhla.

Komuţ tedy jinému moje zatemnělá chvalořeč připsaná býti má, neţli vaší vysoce důstojné

velebnosti, kterouţ taky v nejhlubší poníţenosti pod milostivou ochranu skládám, abych tudy

umdlený vůní tou posilněn a pod stínem výmluvnosti schýlen bezpečně býti mohl, jenţ se

k delším milostem poroučím.“334

Eligius od sv. Jiří vychází ve svém kázání ze zjevení

hvězdy nad rozestavěnou stavbou kostela. V té souvislosti připodobňuje Jana Nepomuckého

k Jeţíši Kristu, při jehoţ narození se nad Betlémem zjevila jasná hvězda, která tři krále

k Jeţíšovi přivedla.335

Autor rozvíjí paralelu mezi Janem a Jeţíšem do té podoby, kdy Jeţíše

označuje za přirozeného syna Panny Marie a Jana Nepomuckého je jejího syna oblíbeného a

přivlastněného.

Z kázání vzniklých po Janově svatořečení zaznívá stále naléhavější prosba o dědice

habsburské dynastie: „Jeden ale jest,ó svatý Jene Nepomucký, při nynějších časech se

vyskytující převeliký zármutek, ţe totiţto nejjasnější Dům rakouský dědice nemá a veliký

nepokoj téměř po celým světě se pozdvihuje. Učiň ty, ó svatý Jene Nepomucký, aby

nejsilnější a nejmocnější Bůh nás skrze mocnou tvou přímluvu ten tak veliký zármutek

v radost obrátil. Pros, svatý Jene, Jeţíše slovmi těmito: dej, o Jeţíši, Karlovi a Alţbětě syna,

křesťanům pak věčný pokoj.336

Stane-li se to, zármutek obrácený bude v radost. Buďmeţ tedy

té naděje, ţe nám naše plodná oliva neplodnou Alţbětu plodem šťastným dědice vinšovaného

od Boha obdařenou učiní, nám pak křesťanům svatý pokoj ţe vyprosí, doufejme.“337

Z kázání Ferdinanda Antonína Gryma DIVVS IOANNES NEPOMVCENUS QVASI

FLORENS OLIVA, které bylo proneseno na Zelené hoře roku 1734, je patrné, ţe ještě v této

době lidé doufali v narození muţského potomka císařskému páru, přestoţe císařovně

334

Knihovna Biskupství brněnského, sign. B. 24. přív.16, fol.3.

335 VKOL, sign. II 32.362, fol.7.

336 V originále se jedná o chronogram: Dej o JežIšI KarLoWI a ALžbIetIe sIna, křestIanVM pak WIeCžnI pokoj. VKOL, sign. II 23. 171, fol.13.

337 Tamtéž.

67

Alţbětě v té době bylo jiţ čtyřicet tři let. Bylo to v letech nepokojů, které vznikly

v souvislosti sporů o prázdný polský trůn.338

3.5 Kázání a oslavy spjaté s výročím žďárského kláštera roku 1735

V roce 1735 se ve Ţďáru konaly oslavy pětistého výročí od zaloţení kláštera. Výročí sice

připadlo na předchozí rok, a to podle staré řádové tradice, která vţdy spojovala zaloţení

ţďárského kláštera s rokem 1234, kdy byl zaloţen klášter Cella sancti Bernardi v Níţkově,

ale hlavní oslavy se konaly na přelomu srpna a září 1735. Z toho důvodu bylo slaveno i

šťastné vkročení do šestého století existence kláštera a mimo jiné i výročí třiceti let, kdy

v čele kláštera stál opat Václav Vejmluva, za něhoţ došlo k nebývalému hospodářskému,

architektonickému a uměleckému rozvoji klášterního panství.

Při této příleţitosti byla pronesena kázání, která následně za podpory opata Vejmluvy vyšla

tiskem. Proslovená kázání se vztahují hlavně ke stáří kláštera a zabývají se jeho vztahem k

zaniklému klášteru v Nepomuku, který je mateřincem kláštera ţďárského. Tato kázání jen

volně souvisí se svatonepomucenskou tématikou a z toho důvodu se jim věnuji pouze

okrajově.

Dne 28. srpna pronesl svá dvě kázání Jan Josef Khell. Tím prvním, které zaznělo v poutním

kostele na Zelené hoře, bylo kázání: NEPOMUCENA MATER aneb nepomucká matka,

kdyţ dcera její ţďárská aneb veleslavného s. vejhradního cistercienského řádu klášter Fons

Marie, Studnice Marie po pátým věku od svého prvního zaloţení, k šestému, ad ter secundas

nuptias, k šťástné svadbě pospíchá a dne 28. Augusti léta 1735 s. řádu v osobě s. Bernarda

se zasnubuje, jak malovaná vítězná brána ukazuje: v způsobu hvězdy z nebe na ni patřící

nejvíce plesá.339

Kázání o čtyřech listech vytiskl v Litomyšli Jan Kamenický roku 1735.340

Další Khellovo kázání neslo název: NOVUS VIRGINEUS PONTIFEX VIRGO MARIA.

Aneb nový panenský biskup Panna Maria nevěstě ţďárské, aneb veleslavnému s.

vejhradnímu cistercienského řádu, klášteru Fons Marie, Studnice Marie nazvanému, kdyţ

ona po pátým věku od svého prvního zaloţení, k šestému šťástně ad ter secundas nuptias,

k šťastné svadbě pospíchá a dne 28. Augusti léta 1735 s. řádu v osobě s. Bernarda se

zasnubuje, (jak malovaná vítězná brána ukazuje) přístojící.341

Také toto kázání sestávající

338 Hora-Hořejš, P.: Toulky českou minulostí IV. Český Těšín, Baronet 1995, s. 224.

339 VKOL, sign. II 32. 364, fol.2.

340 Tamtéž.

341 VKOL, sigm. II 32.365, fol.1.

68

z osmi listů bylo vytištěno roku 1735 Janem Kamenickým v Litomyšli.342

V průběhu

slavnostního oktávu dále zaznělo kázání Alberika Rebmanna Sara pět set let stará, ačkoliv

staroletitá, však předce celá spanilá a krásná. Pod heslem zahrady zavřené a studnice

zapečetěné představená. Aneb: Velebný a staroţitný klášter Studnice Matky boţí blíţ města

Ţďáru svatého a vejhradního řádu cistercienského od zaloţení svého a leta Páně 1234. Pět

set let jak šťastně, tak slavně stojící a květoucí, pod heslem jablka zrnatého aneb

granátového.343

V rámci celého textu není uvedeno datum, kdy Rebmannovo kázání

zaznělo. Kázání o jedenácti listech vyšlo v Brně u Marie Barbory Svobodové roku 1735.344

Podle data však víme, kterým kázáním byly slavnosti ukončeny. Dne 4. září zazněla

promluva kněze Karla Borromea od sv. Remigia Ţena krásná náramně Sara u zrcadla. To

jest: Staroţitný a slavný téhoţ jména klášter ţďárský svatého vejhradního řádu

cistercienského Studnice Marie nazvaný, obličej svůj spolu se všemi skrze prošlých pět set

jiţ lét s šťastnými i nešťastnými proměnami v téţ Studnici jakoţto přirozeným a svým

původním zrcadle spatřující.345

Toto kázání má dvanáct listů a vyšlo roku 1735 u Jana

Kamenického v Litomyšli.

Průběh slavnosti byl popsán v latinském textu Saara quingentorum annorum vetula, coţ

v překladu znamená: Ţďár pět set let starý.346

Tisk je připisován Bonifáci Procházkovi.

Inspirací a předobrazem oslav byly oslavy Římanů, „oslavujících s velkou slávou kaţdých sto let

zaloţení Města.“347

Slavnosti byly zahájeny v kostele sv. Jana Nepomuckého – ten měl

symbolizovat klášter v Nepomuku, odkud do Ţďáru přišli první cisterciáci. Hlavní slavnosti

se konaly v areálu kláštera a v konventním kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Mikuláše,

kde byla proslovena zbývající kázání. Budova kostela byla bohatě vyzdobena historickými a

církevními výjevy. Oslavy výročí zakončily éru barokních slavností a jsou zároveň

vrcholem rozkvětu ţďárského kláštera. V roce 1737 došlo k poţáru s ničivými následky, ze

kterého se klášter v době opata Vejmluvy a ani v následujících letech jiţ nevzpamatoval.

342

Tamtéž.

343 VKOL, sign. II 32. 363, fol.1.

344 Kopecký, M. a kol.: Žena krásná náramně. Soubor svatojanských kázání a jiných spisů z doby opata Václava

Vejmluvy. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 1998, s. 212.

345 Knihovna Biskupství brněnského, sign. B. 24, přív.10, fol.1.

346 Překlad latinského textu, ze kterého jsem vycházela otištěn v edeici: Kopecký, M. a kol.: Žena krásná náramně. Soubor svatojanských kázání a jiných spisů z doby opata Václava Vejmluvy. Žďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 1998, s. 15-26.

347 Tamtéž, s. 17.

69

Závěr

Cílem této bakalářské práce bylo za pomoci pramenů systematizovat

svatonepomucenská kázání, doplnit nejasnosti ohledně doby promluvy, vzniku a tisku

kázání, uplatnit nový pohled na ţďárskou homiletickou produkci a důkladněji rozebrat

symboliku a motivy v jednotlivých textech.

V práci nebylo moţné oddělit studium svatonepomucenských kázání od osobnosti

opata Václava Vejmluvy, který tisk barokní homiletiky podporoval. Je velmi

pravděpodobné, ţe kdyby na místě Vejmluvy stanul jiný opat, který by nedosahoval jeho

vzdělání, kulturního rozhledu, nezajímal se o historii, nebyl ctitelem Jana Nepomuckého, tak

by tato početná skupina nepomucenské homiletiky nebyla vznikla.

Opat Vejmluva prostřednictvím hospodářských úspěchů a výnosů ze získaných

klášterních statků mohl zahájit ve spolupráci s architektem evropské úrovně, Janem

Blaţejem Santini-Aichlem rozsáhlou stavební činnost. Plodná spolupráce se Santinim,

znalcem kabaly a obdivovatelem Jana Nepomuckého, určila ráz dnešní podoby ţďárského

kláštera. Vyvrcholením stavební činnosti se stala výstavba poutního kostela sv. Jana

Nepomuckého na Zelené hoře. Chrám, plánovaný uţ během stavby jako místo působnosti

Bratrstva kajících ctitelů sv. Jana Nepomuckého, jak se dozvídáme z uvedených kázání,

sehrál zásadní roli při konání svatojánských poutí a slavností, které byly určující pro vznik

nepomucenské tištěné produkce.

Systematizace spočívá v zařazení jednotlivých kázání do doby předkanonizační, do

doby kanonizace a postkanonizační, kdy jsem na základě zkoumání souhrnných historických

pramenů některé texty přesunula. Součástí systematizace je také moţnost kompletnějšího

srovnání motivů a symboliky ve starších a novějších kázáních, díky kterému mohu

konstatovat, ţe autoři navzájem svá díla znali a pokoušeli se novým pohledem navázat na

motivy jiţ zpracované.

Dosavadní práce zabývající se okruhem ţďárských svatojánských kázání zkoumaly

hlavně literární stránku kázání. Díky důkladnému zkoumání poměrně rozsáhlého mnoţství

materiálu se mi podařilo získat cenná historická fakta, která mohou doplnit stávající

prameny. Edice zpřístupnily otištěné texty kázání, doplnily informace o jednotlivých

autorech, stručně postihly stěţejní motiv kaţdého kázání samostatně bez ohledu na zbývající

70

produkci. V této bakalářské práci jsem se zaměřila na srovnání a propojení jednotlivých

textů.

Při studiu prací staršího data jsem narazila na informaci, kterou od sebe autoři

přebírali a jako pramen uváděli text kázání, jímţ jsem se také zabývala, ale jimi uvedenou

skutečnost jsem v textu neobjevila.

Tato práce si kladla za úkol prozkoumat svatonepomucenská kázání vzniklá pod

patronací opata Václava Vejmluvy. Při slavnostech pětistého výročí od zaloţení kláštera

roku 1735 vznikla kázání, která se svatonepomucenskou tématikou souvisela jen volně, a

proto se jimi tato bakalářská práce zabývá pouze okrajově. Tento okruh skýtá další moţnost

budoucího studia.

71

Seznam pramenů a literatury:

A) Prameny:

1) Tištěné prameny:

Fritz, H. F.: Duchovní hádka mezi vejmluvností a mlčendlivostí od divotvorného a neporušeného

jazyka pocházející, při vejroční slavnosti s. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře blíţ

veleslavného a staroţitného kláštera ţďárského, svatého řádu cistercienského leţící. MZK

Brno, sign. ST 3 – 433.691.

Pacher, J. F. J.: Ioannes a NepoMVk, RegIs efferI, TyrannI GarrVLI, SILentIosDebeLLator. To

jest: Jan slavný bohu mučedník, nepřemoţený nepomucký bojovník, nad králem zuřivým a

zlostným zvítězitel mlčenlivý, však mlčenlivě vejmluvný, po vykonání svého hrdinského

potýkání z vojny na Zelenou Horu blíţ slavného cistercienského kláštera U hvězdy jitřní.

MZK Brno, sign. CH-0003.528.

Valcer, Z.: Veliko-svatý Jan NepoMVCký DIWotWoreC, WyznaWaCţ a MVCţeDnIk Páně. CIhoţ

jMéno byLo a jest WeLiké W nároDV. VKOL, sign. II 32.359.

Černý, K.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, To jest: divotvorec Nepomucký, svatý Jan, svaté

mlčenlivosti neporušená nádoba. VKOL, sign. II 32. 356

Černý, K.: Nejčistší hvězda jitřní svatý Jan Nepomucký, v prostřed mlhy slavně stkvoucí. VKOL,

sign. II 32. 357.

Khell, J. J.: Nový Elizeus, Jan Nepomucký, velikého Eliáše medotekoucího Bernarda, nebeské

královny Marie Panny milého kaplana, věrný minister. VKOL, sign. II 32. 355.

Khell, J. J.: Manna nebeská cisterciensko-nepomucká, vší sladkosti a chuti plná, ke všem

potřebám světu křesťanskému uţitečná a potřebná. MZK Brno, sign. 24. 766.

Grym, F. A.: Svatý Jan Nepomucký, praţský kanovník. Patron český. Léta 1722 na Horu Zelenou

staroţitného kláštera ţďárského za zlatého hospodáře uvedený. Knihovna Biskupství

brněnského, sign. B. 24. přív.17.

Grym, F. A.: DIVVS IOANNES NEPOMVCENUS QVASI FLORENS OLIVA. To jest svatý Jan

Nepomucký, květná a plodná oliva. VKOL, sign. II 23. 171.

Hennet, V.: Zeď slavná, v trápení stálá, při smrti osvícená. Na oblohu povýšená, za opatrování

ctitelům přednešená. Totiţ: Jan z Nepomuku, divotvorec nejen český, ale téměř celého světa

orodovník vyborný. Knihovna Biskupského alumnátu, sign. B. 24. přív. 3.

72

Dubravius, A. F.: ECHO FESTIVAE CANONIZATIONIS IOANNEAE ZARAE IN MONTE

VIRIDI EXSPIRANS. Hlahol osm-denní slavnosti svatořečení Jana Nepomuckého v Ţďáře

na Hoře Zelené skonávající. To jest: závěrek osm-denní slavnosti svatojanským ctitelům dne

23. máje skrz poslední kázání pronesený. MZK Brno, sign. ST 3 - 433.690.

Zourek, M. J.: Nejvyšší cedr na hoře Libánské štípený, totiţ Jan Nepomucký, divotvorec nejen

český, ale téměř celému světu od Boha ustanovený. Knihovna Biskupství brněnského, sign.

B. 24. přív.16.

Eligius: Nebeský vůdce hvězda, za onoho času tři krále vedoucí k Kristu, nyní mnoţství

svatojánských ctitelův vedoucí k svatému Janu Nepomuckému. Na Hradě praţským

kanovníku, Krista mučedlníku a věrnému následovníku k Kristu, jakoţto originálu a neb

původnímu jak příkladu při narození, tak při smrti a v ţivotě v ctnostech, zázracích a

milostech lidům udělených velmi podobnému. VKOL, sign. II 32.362.

Khell, J. J.: NEPOMUCENA MATER aneb nepomucká matka, kdyţ dcera její ţďárská aneb

veleslavného s. vejhradního cistercienského řádu klášter Fons Marie, Studnice Marie po

pátým věku od svého prvního zaloţení, k šestému, ad ter secundas nuptias, k šťástné svadbě

pospíchá a dne 28. Augusti léta 1735 s. řádu v osobě s. Bernarda se zasnubuje, jak

malovaná vítězná brána ukazuje: v způsobu hvězdy z nebe na ni patřící nejvíce plesá.

VKOL, sign. II 32. 364.

Khell, J. J.: NOVUS VIRGINEUS PONTIFEX VIRGO MARIA. Aneb nový panenský biskup

Panna Maria nevěstě ţďárské, aneb veleslavnému s. vejhradnímu cistercienského řádu,

klášteru Fons Marie, Studnice Marie nazvanému, kdyţ ona po pátým věku od svého prvního

zaloţení, k šestému šťástně ad ter secundas nuptias, k šťastné svadbě pospíchá a dne 28.

Augusti léta 1735 s. řádu v osobě s. Bernarda se zasnubuje, (jak malovaná vítězná brána

ukazuje) přístojící. VKOL, sigm. II 32.365.

Borromeus, K.: Ţena krásná náramně Sara u zrcadla. To jest: Staroţitný a slavný téhoţ jména

klášter ţďárský svatého vejhradního řádu cistercienského Studnice Marie nazvaný, obličej

svůj spolu se všemi skrze prošlých pět set jiţ lét s šťastnými i nešťastnými proměnami v téţ

Studnici jakoţto přirozeným a svým původním zrcadle spatřující. Knihovna Biskupství

brněnského, sign. B. 24, přív.10

2) Prameny archivní:

Klíčník, F. B.: Darovací listina, ve které věnuje 300 zlatých na bratrstvo sv. Jana Nepomuckého ve

Ţďáru. Moravský zemský archiv Brno, E 8, karton 14, sign. F 4.

73

Seznam zemřelých členů zelenohorského bratrstva. Státní okresní archiv Ţďár nad Sázavou, fond

Farní úřad Ţďár-zámek, inv. č. 49.

Stanovy a tištěné zprávy bratrstva sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Ţďáru z let 1765,

1767-1770. Moravský zemský archiv Brno, E 8, karton 14, sign. F 9.

3) Prameny editované:

Lifka, B. - Mareš, F. V.: Medotekoucí sláva na hůře Libanu, soubor českých svatojanských

duchovních promluv z doby opata Václava Vejmluvy, pronesených v poutním chrámu na

Zelené hoře u Ţďáru nad Sázavou v letech 1727-1736. Kostelní Vydří, Karmelitánské

nakladatelství 1995.

Kopecký, M. a kol.: Ţena krásná náramně. Soubor svatojanských kázání a jiných spisů z doby

opata Václava Vejmluvy. Ţďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 1998.

Horáková, M. a kol.: Nádoba zapálená. Soubor svatonepomucenských kázání a jiných spisů

z první poloviny 18. století. Ţďár nad Sázavou, Cisterciana Sarensis 2000.

B) Literatura:

Balbín, B.: Ţivot svatého Jana Nepomuckého – praţského chrámu metropolitního u sv. Víta

kanovníka, kněze a mučedníka. Stará Říše, vydal Antonín Ludvík Stříţ 1914.

Bitnar, V.: O podstatě českého literárního baroku. Praha, Vyšehrad 1940.

Černý, V.: Esej o básnickém baroku. Praha, Orbis 1937.

Černý, V.: Kéţ hoří popel můj. Z poezie evropského baroka. Praha, Mladá fronta 1967.

Elbl, P.: Cisterciácký klášter ve Ţďáru nad Sázavou – Fons Mariae Virginis. In: Sborník k 800.

výročí příchodu cisterciáků na Moravu a počátek Velehradu, Ed. Miloslav Pojsl, Olomouc,

UPOL 2005.

Filka, I., Švoma, J.: Stručné dějiny města Ţďáru nad Sázavou. Ţďár nad Sázavou, Městský úřad

1998.

Hashemi, M.: Literární fenomén nepomucenské homiletiky. Brno, Tribun EU 2007.

Horyna, M.: Jan Blaţej Santini – Aichel. Praha, Karolinum 1998.

Jiránek, T., Kubeš, J.: Bratrstva. Světská a církevní sdruţení a jejich role v kulturních a

společenských strukturách od středověku do moderní doby. Pardubice, Univerzita Pardubice

2005.

Kalista, Z.: Česká barokní gotika a její ţďárské ohnisko. Brno, Blok 1970.

Kalista, Z.: České baroko. Praha, Evropský literární klub 1941.

Kopecký, M.: Staří slezští kazatelé. Ostrava, Profil 1970.

74

Kopecký, M.: K české barokní homiletice. In: Kopecký, M. a kol.: O barokní kultuře. Brno 1968.

Kopecký, M.: Nic stálého přítomného. K literárnímu baroku. Brno, Masarykova univerzita 1999.

Lifka, B.: Minulost a přítomnost kniţní kultury ve Ţďáře nad Sázavou. Brno, Krajské


Maňas, V. – Orlita, Z. – Potůčková, M.: Zboţných duší úl. Náboţenská bratrstva v kultuře

raněnovověké Moravy. Olomouc, Muzeum umění 2010.

Mikulec, J.: Barokní náboţenská bratrstva. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2000.

Polc, J. V.: Svatý Jan Nepomucký. Praha, Zvon 1993.

Polc, J. V. – Ryneš, V.: Svatý Jan Nepomucký II., Úcta. Řím, Křesťanská akademie 1972.

Růţička, S. (red.): Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění ţďárského kláštera. Ţďár

nad Sázavou, Město Ţďár nad Sázavou 2002.

Sládek, M.: Vítr jest ţivot člověka aneb Ţivot a smrt v české barokní próze. Praha, H&H 2000.

Sládek, M.: Svět je podvodný verbíř aneb Výbor z českých jednotlivě vydávaných svátečních a

příleţitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Praha, Argo 2005.

Stejskal, F.: Svatý Jan Nepomucký I., Ţivotopis. Praha, Dědictví sv. Jana Nepomuckého 1921.

Vašica, J.: Eseje a studie ze starší české literatury. Opava – Šenov u Ostravy, Verbum a

nakladatelství Tilia 2001.

Vlnas, V.: Jan Nepomucký, česká legenda. Praha, Mladá fronta 1993.

Zemek, M. - Bartušek, A.: Dějiny Ţďáru nad Sázavou II/1. Havlíčkův Brod, Krajské


Zemek, M. - Bartušek, A.: Dějiny Ţďáru nad Sázavou II/2. Brno, Musejní spolek 1970.

75

Anotace:

Práce se zabývá kázáními se svatonepomucenskou tématikou pronesenými převáţně v poutním

kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře v období, kdy v čele kláštera stál opat Václav

Vejmluva, kulturní mecenáš, díky kterému vycházela homiletická produkce tiskem. Jedná se

o historicko-kulturní pohled na barokní homiletiku.

Klíčová slova:

ţďárský klášter, cisterciáci, 18. století, kázání, opat Václav Vejmluva, poutní kostel sv. Jana

Nepomuckého na Zelené hoře

Synopsis:

The work deals with sermons that have Saint Nepomuk themes, these were preached mainly at

the pilgrimage church of St. John of Nepomuk at Zelena Hora. At this time the head abbot of

the monastery was Vaclav Vejmluva, a cultural benefactor, thanks to

whom homiletic material was printed.

Key words:

Ţďár Monastery, Cistercians, 18th century, homiletic material, abbot Vaclav Vejmluva, the

pilgrimage church of St. John of Nepomuk at Zelena hora

76

Seznam příloh:

I. Václav Vejmluva, autor Simone Gionima, před r. 1705

II. Morový sloup Nejsvětější Trojice z doby opata Vejmluvy

III. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

IV. Exlibris opata Václava Vejmluvy

V. Dedikace opatu Vejmluvovy ve sborníku Risus Sarae

VI. Titulní list kázání Jana Josefa Khhela

77

I. Václav Vejmluva, autor Simone Gionima, před r. 1705

78

II. Morový sloup Nejsvětější Trojice z doby opata Vejmluvy

79

l

III. Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

80

IV. Exlibris opata Václava Vejmluvy

81

V. Dedikace opatu Vejmluvovi ve sborníku Risus Sarae

82

VI. Titulní list kázání Jana Josefa Khella

Date post:	28-Jul-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	2 times
Download:	0 times

Bakalářská práce SVATONEPOMUCENSKÁ KÁZÁNÍ V OKOLÍ … · 6 vydal Esej o básnickém...

Documents