Bankovnictví Studijní oporykatedry.fmmi.vsb.cz/Opory_FMMI/634/Bankovnictvi.pdf · velké kapitoly...

Ostrava 2015

Operační program Vzdělávání pro konkurenceschopnost

PROJEKT

„Integrovaný systém modulární počítačové podpory

výuky ekonomicko-technického zaměření“

CZ.1.07/2.2.00/28.0300

Bankovnictví

Studijní opory

Martin Mynář

2

Recenze: Mgr. Ing. Michal Krč, CSc.

Název: Bankovnictví

Autor: Ing. Martin Mynář, Ph.D.

Vydání: první, 2015

Počet stran: 102

Jazyková korektura: nebyla provedena.

Určeno pro projekt:

Operační program Vzděláváním pro konkurenceschopnost

Název:

„Integrovaný systém modulární počítačové podpory výuky ekonomicko-technického zaměření“

Číslo: CZ.1.07/2.2.00/28.0300

Realizace: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava

Projekt je spolufinancován z prostředků ESF a státního rozpočtu ČR

© Ing. Martin Mynář, Ph.D.

© Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava

ISBN 978-80-248-3726-0

3

POKYNY KE STUDIU

Bankovnictví

Pro předmět Bankovnictví vyučovaný v 2. semestru studijního oboru Ekonomika a

management jste obdrželi studijní balík obsahující integrované skriptum pro kombinované studium

obsahující i pokyny ke studiu.

Prerekvizity

Pro studium tohoto předmětu se předpokládá absolvování předmětu Ekonomie II., Finanční

účetnictví II., a Finanční systémy.

Cíl předmětu a výstupy z učení

Cílem předmětu je seznámení s základními pojmy z oblasti bankovnictví a funkcemi

bankovního systému. S managementem pasivních a aktivních obchodů bank, úvěrovými riziky bank,

devizovými operacemi, základními produkty platebního styku, vkladovými produkty, elektronickým a

mezinárodním bankovnictvím.

výstupy znalostí:

Student bude umět charakterizovat bankovní soustavu, centrální banku a obchodní banky.

Student bude umět definovat řízení bankovních obchodů – aktivní a pasivní obchody.

Student bude umět popsat principy řízení bankovních úvěrových rizik.

výstupy dovedností:

Student bude umět popsat bankovní finančně úvěrové produkty a způsoby splácení a úročení

úvěrů.

Student bude umět charakterizovat vkladové produkty bank a platební styk.

Student bude umět analyzovat a vysvětlit devizové operace bank.

Student bude umět popsat principy elektronického bankovnictví a funkci platebních karet.

Pro koho je předmět určen

Předmět je zařazen do magisterského studia oboru Ekonomika a management v průmyslu.

Rovněž jej může studovat i zájemce z kteréhokoliv jiného studijního oboru, pokud splňuje

požadované prerekvizity.

Studijní opora se dělí na části, kapitoly, které odpovídají logickému dělení studované látky,

ale nejsou stejně obsáhlé. Předpokládaná doba ke studiu kapitoly se může výrazně lišit, proto jsou

velké kapitoly děleny dále na číslované podkapitoly a těm odpovídá níže popsaná struktura.

Způsob komunikace s vyučujícím

Na počátku studia dostávají studenti přesné informace o obsahu a formě předmětu. Jsou

seznámení s podmínkami, které musí splnit pro zápočet a následně zkoušku z předmětu bankovnictví.

Součástí zápočtu je projekt, kde je u každého studenta přesně stanovený konkrétní obsah a zadaný

4

úkol. Studenti dostávají i kontakt na vyučujícího, to je e-mail a telefonní číslo. Je rovněž uveden

garant předmětu a možné konzultační hodiny s vyučujícím. Studenti jsou rovněž na počátku studia

seznámení s možnými dalšími studijními materiály a literaturou, kterou lze do předmětu použít pro

rozšíření znalostí. V případě nutnosti je možno využít následujících kontaktních informací: e-mail

[email protected], tel. +420 597 323 183.

mailto:[email protected]

5

STRUKTURA KAPITOL

Čas ke studiu

Na úvod kapitoly je uveden čas potřebný pro prostudování látky. Čas je orientační a může

Vám sloužit jako hrubé vodítko pro rozvržení studia celého předmětu. Někomu se čas může zdát příliš

dlouhý, někomu naopak. Jsou studenti, kteří se s touto problematikou ještě nikdy nesetkali a naopak

takoví, kteří již v tomto oboru mají bohaté zkušenosti.

Cíl

Ihned poté jsou uvedeny cíle, kterých máte dosáhnout po prostudování této kapitoly –

konkrétní znalosti a dovednosti.

Výklad

Následuje vlastní výklad studované látky, zavedení nových pojmů, jejich vysvětlení, vše

doprovázeno obrázky, tabulkami, řešenými příklady, odkazy na animace.

Čas k zamyšlení

V rámci studia kapitol se setkáte s otázkami a problémy, které je vhodné si pro správné

osvojení látky promyslet. Správná řešení navazují na položené otázky, proto nepokračujte ve čtení,

dokud si vše dobře nepromyslíte.

Příklad z praxe, Řešený příklad

K lepšímu pochopení probírané látky využijte praktické příklady aplikace vysvětlovaných

teoretických znalostí.

Animace, Video

Ke zvýšení názornosti studované látky doprovázejí výklad animace, k dokreslení a rozšíření

znalostí pak videa.

Shrnutí pojmů

Na závěr kapitoly jsou zopakovány hlavní pojmy, které si v ní máte osvojit. Pokud některému

z nich ještě nerozumíte, vraťte se k nim ještě jednou.

6

Otázky

Pro ověření, že jste dobře a úplně látku kapitoly zvládli, máte k dispozici několik teoretických

otázek.

Použitá literatura

Na úplný závěr kapitoly je uvedena použitá literatura, z které je možno čerpat další informace

z dané problematiky.

Klíč k řešení

Na konci studijních opor naleznete klíč k řešení úloh a odpovědi na otázky.

Úspěšné a příjemné studium s touto studijní oporou Vám přeje autor výukového materiálu.

Martin Mynář

7

OBSAH

POKYNY KE STUDIU ........................................................................ 3

STRUKTURA KAPITOL ..................................................................... 5

OBSAH ........................................................................................... 7

1 BANKOVNÍ SOUSTAVA ............................................................ 10

1.1 Vznik a vývoj bankovní soustavy ............................................................................................... 10

1.1.1 Vznik bankovních subjektů ......................................................................................................... 11

1.2 Definice a struktura bankovní soustavy .................................................................................... 12

1.2.1 Varianty bankovní soustavy ........................................................................................................ 12

1.2.2 Druhy specializovaných bank ...................................................................................................... 13

1.2.3 Tendence vývoje bankovní soustavy .......................................................................................... 13

2 BANKOVNÍ SYSTÉM V ČR ......................................................... 16

2.1 Česká národní banka ................................................................................................................. 17

2.1.1 Měnová politika centrální banky ................................................................................................ 18

2.2 Obchodní banky ......................................................................................................................... 19

2.2.1 Druhy bank .................................................................................................................................. 20

2.3 Finanční arbitr ........................................................................................................................... 21

2.3.1 Kompetence finančního arbitra .................................................................................................. 21

3 MANAGEMENT BANKOVNÍCH AKTIVNÍCH A PASÍVNÍCH OBCHODŮ .................................................................................... 23

3.1 Bankovní rentabilita .................................................................................................................. 23

3.2 Solventnost banky ..................................................................................................................... 25

3.3 Bankovní likvidita....................................................................................................................... 27

3.4 Management bankovních aktiv a pasiv ..................................................................................... 27

3.4.1 Řízení bankovních aktiv............................................................................................................... 28

3.4.2 Řízení bankovních pasiv .............................................................................................................. 28

4 ÚVĚROVÁ RIZIKA BANK A MOŽNOSTI JEJICH ŘÍZENÍ ................. 33

4.1 Riziko v bankovním podnikání ................................................................................................... 33

4.1.1 Přístupy k bankovnímu riziku ...................................................................................................... 34

4.1.2 Druhy bankovních rizik................................................................................................................ 34

4.2 Systém řízení úvěrového rizika .................................................................................................. 38

4.2.1 Úvěrová strategie a politika ........................................................................................................ 39

4.2.2 Identifikace úvěrového rizika ...................................................................................................... 39

4.2.3 Měření úvěrového rizika ............................................................................................................. 40

4.2.4 Zajištění úvěrového rizika ........................................................................................................... 40

4.2.5 Základní formy zajištění úvěrů .................................................................................................... 42

4.2.6 Monitorování úvěrového rizika ................................................................................................... 45

4.3 Roviny řízení úvěrového rizika ................................................................................................... 45

4.3.1 Řízení úvěrového rizika na úrovni úvěrových obchodů .............................................................. 46

4.3.2 Řízení úvěrového rizika na úrovni úvěrového portfolia .............................................................. 49

4.3.3 Řízení úvěrového rizika na úrovni bankovního portfolia ............................................................ 51

8

4.4 Základní přístupy k úvěrovému riziku ........................................................................................ 53

4.4.1 Klasický přístup ........................................................................................................................... 53

4.4.2 Přístup založený na tržních datech ............................................................................................. 55

4.5 Kapitálová přiměřenost a její nové pravidla, tzv. BASEL II. ....................................................... 55

4.5.1 Vývoj pravidel kapitálové přiměřenosti ...................................................................................... 56

4.5.2 Koncept BASEL II ......................................................................................................................... 56

4.5.3 Srovnání BASEL I a BASEL II ......................................................................................................... 58

4.5.4 Regulatorní přístup k úvěrovému riziku ...................................................................................... 59

5 DEPOZITNÍ ČINNOST BANK ...................................................... 63

5.1 Klasický přístup členění bankovních produktů .......................................................................... 63

5.2 Moderní přístup členění bankovních produktů ......................................................................... 63

5.3 Bankovní finančně úvěrové produkty ....................................................................................... 64

5.3.1 Peněžní úvěry .............................................................................................................................. 64

5.3.2 Závazkové úvěry a záruky ........................................................................................................... 65

3. Bankovní záruky .......................................................................................................................... 65

5.3.3 Alternativní formy financování ................................................................................................... 65

5.4 Způsoby úročení úvěrů .............................................................................................................. 66

5.5 Způsoby splácení úvěrů ............................................................................................................. 66

6 VKLADOVÉ BANKOVNÍ PRODUKTY .......................................... 69

6.1 Vklady ........................................................................................................................................ 69

6.1.1 Vklady na viděnou ....................................................................................................................... 69

6.1.2 Termínované vklady .................................................................................................................... 70

6.2 Bankovní dluhopisy ................................................................................................................... 71

6.2.1 Depozitní certifikáty .................................................................................................................... 72

6.2.2 Obligace ...................................................................................................................................... 72

6.3 Úvěry od ostatních bank............................................................................................................ 72

6.4 Úvěry od centrální banky .......................................................................................................... 72

7 PLATEBNÍ STYK ........................................................................ 76

7.1 Formy platebního styku ............................................................................................................. 76

7.2 Hotovostní platební styk ........................................................................................................... 77

7.3 Bezhotovostní platební styk ...................................................................................................... 78

7.3.1 Nástroje bezhotovostního platebního styku............................................................................... 78

7.4 Dokumentární platební styk ...................................................................................................... 80

7.4.1 Dokumentární akreditiv .............................................................................................................. 80

7.4.2 Dokumentární inkaso .................................................................................................................. 82

8 DEVIZOVÉ OPERACE BANK ....................................................... 84

8.1 Finanční deriváty ....................................................................................................................... 84

8.1.1 Rozdělení derivátů ...................................................................................................................... 85

8.1.2 Možné způsoby využití derivátů ................................................................................................. 86

8.2 Devizové úvěry .......................................................................................................................... 87

9 ELEKTRONICKÉ BANKOVNICTVÍ ............................................... 90

9.1 Elektronické služby bank ........................................................................................................... 90

9.1.1 Prezentace a poskytování informací bank .................................................................................. 90

9.1.2 Zprostředkování bankovního styku ............................................................................................. 90

9.1.3 Uzavírání kontraktů .................................................................................................................... 91

9

9.1.4 Zabezpečení operací ................................................................................................................... 91

9.1.5 Význam elektronického bankovnictví ......................................................................................... 91

9.2 Komunikace a prostředky elektronického bankovnictví ........................................................... 92

9.2.1 Telefonní komunikace “Phonebanking” ..................................................................................... 92

9.2.2 Prostředky výpočetní techniky “Homebanking” ......................................................................... 92

9.2.3 Použití terminálů ......................................................................................................................... 92

9.2.4 Elektronická správa účtů ............................................................................................................. 93

9.3 Elektronický platební styk bank ................................................................................................. 93

9.3.1 Platby pomocí karet .................................................................................................................... 94

9.3.2 Banka jako zprostředkovatel elektronických obchodů ............................................................... 94

9.3.3 Elektronické peníze ..................................................................................................................... 94

9.3.4 Elektronická peněženka .............................................................................................................. 95

9.4 Elektronické bankovnictví v ĆR .................................................................................................. 95

10 MEZINÁRODNÍ BANKOVNÍCTVÍ ............................................... 98

10.1 Bankovní platební a zajišťovací instrumenty v mezinárodním platebním styku ............... 99

10.2 Další bankovní služby v mezinárodní oblasti ................................................................... 100

10.3 Nejdůležitější mezinárodní finanční organizace .............................................................. 100

10.3.1 Mezinárodní měnový fond ........................................................................................................ 100

10.3.2 Skupina Světové banky ............................................................................................................. 100

10.3.3 Banka pro mezinárodní platy .................................................................................................... 101

10.3.4 Evropská banka pro obnovu a rozvoj ........................................................................................ 101

10.3.5 Tendence ve vývoji mezinárodního bankovnictví ..................................................................... 101

10

1 BANKOVNÍ SOUSTAVA

Čas ke studiu: 2 hodiny

Cíl: Po prostudování této kapitoly budete umět:

definovat bankovní soustavu,

vysvětlit, jak bankovní soustava funguje,

určit základní rozdělení bankovní soustavy,

popsat strukturu bankovní soustavy.

Výklad

Bankovní soustava je významnou součástí finančního systému, který představuje obslužný

systém ekonomické soustavy (národní hospodářství). Základním prvkem bankovní soustavy jsou

banky. Banky jsou finanční instituce, subjekty zprostředkování finančních prostředků mezi

přebytkovými a deficitními subjekty.

V relaci zákonů o bankách mají banky vymezené povolení k činnostem, zejména:

obchodovat na vlastní účet nebo na účet klienta devizové prostředky,

realizovat termínované obchody a obchody na převoditelné cenné papíry,

investování do finančních aktiv na vlastní účet,

provádět platební styk a zúčtování,

vydávat platební instrumenty (šeky, karty..),

poskytovat záruky, otevírat akreditivy a obstarávat inkasa,

realizovat finanční leasing,

provádět směnárenské činnosti,

realizovat emise akcií a poradenskou a další činnost.

Minimální kapitál pro založení banky byl stanoven na 500 mil. Kč.

1.1 VZNIK A VÝVOJ BANKOVNÍ SOUSTAVY

Čas k zamyšlení

Než začnete číst dál, pokuste se odhadnout: K čemu slouží bankovní soustava?

Rozvoj hospodářství, obchodu a směny, vývoj peněz a peněžního oběhu měl za následek v

určitém vývojovém stupni vznik bankovních subjektů.

11

1.1.1 Vznik bankovních subjektů

Vznik bankovních subjektů je spojen s vývojem obchodu, peněz a peněžního oběhu. Peníze v

historii vznikly se směnou zboží. Prostá výměna zboží (naturální směna - barter) byla postupně

rozvíjená zbožovými, komoditními penězi. Rozvoj a zdokonalování směny mělo podstatný vliv na

vývoj peněz a peněžního oběhu, který také rozvíjel finanční systém. Postupně docházelo k srůstání

peněžních funkcí s materiální substancí vzácných kovů (viz procesy monetizace).

Mince z drahých kovů daly podnět k přivlastňování práva vydávat peníze (mincovní regál) a

vznikla emisní funkce bank. Počátky emisního bankovnictví sahají do 10. až 11. století, počátky

obchodního bankovnictví jsou vztaženy v Evropě k 12. až 14. století. Peníze (zlaté mince) jsou v

průběhu 16. století v Evropě nahrazovány papírovými penězi. Původně ve formě dluhopisů

emitované panovníkem (institucí) a měly tzv. nucený oběh (povinnost přijetí k uhrazení pohledávek).

Rozvoj papírových peněz nastal za vlády Marie Terezie v polovině 18. století (tzv. bankocetle). Emisí a

řízením papírových peněz jsou pověřeny banky (bankovky) anebo státní instituce (státovky). Vznik

centrální banky jako instituce emise peněz se vztahuje na konec 19. století. Peníze se staly základním

finančním aktivem, které je přijímáno všemi subjekty platebního styku.

Z hlediska vývoje peněžních forem a funkcí peněz v ekonomickém systému lze rozlišit:

hotovostní peníze (bankovky, státovky, kovové peníze...),

bezhotovostní, žirové peníze (vklady na bank. účtech, směnky, šeky...),

hotovostní peníze, které emituje centrální banka,

bezhotovostní peníze, které emitují obchodní banky.

Hotovostní peníze

Oběh hotovostních peněz si vyžádal na určitém vývoji emisi papírových peněz. Emise

papírových peněz ve formě státovek umožnila hradit nedostatek mincovního kovu a příjmů do

státní pokladny. Emise se řídily potřebami emitenta (panovníka). Státovky se z důvodu potřeby jejich

značných objemů časem znehodnotily, vedly ke státním bankrotům a jsou postupně zakázány ke krytí

deficitu státního rozpočtu. Státovky byly postupně ve většině ekonomik zrušeny, rozpočtové deficity

jsou kryty státními cennými papíry (dluhopisy).

Další formou vývoje papírových peněz jsou bankovky. Bankovky byly prvotně spojeny s

používáním obchodní směnky jako cenného papíru. Směnky představují závazek k úhradě stanovené

částky v určitém termínu (náležitosti stanoveny zákonem). Banky vstupují do směnečných operací

pomocí tzv. eskontu a odkoupením směnek banky emitují bankovky. Bankovky se ale do oběhu

dostávají i klasickou cestou odkoupením kovu (zlata, stříbra) proti jejich hodnotě v rámci tzv.

decentralizované emise. Decentralizovaná emise je v průběhu 19. stol. nahrazena centralizovanou

emisí, která je svěřena centrální instituci (např. Bank of England, r. 1844). Bankovky centrální banky

a jejich emise bankovní institucí se staly hlavním druhem hotovostních peněz.

Bezhotovostní peníze

Bezhotovostní peníze (žírové, bankovní) se nachází v systému oběhu, který vzniká založením

bankovního účtu pro jiný subjekt (např. běžný účet). Emise bezhotovostních peněz vzniká s

poskytnutím bankovního úvěru nebankovnímu subjektu. Oběh bezhotovostních peněz byl rozvíjen z

důvodů rychlosti peněžních operací, nákladů oběhu, bezpečnosti a rizika bankovních operací.

Bezhotovostní peníze na bankovních účtech vystupují jako vklady (depozita) a platební prostředky.

Vklady mají z hlediska splatnosti různou likviditu:

dokonale likvidní prostředky, např. běžné vklady,

12

prostředky nižší míry likvidity, např. termínované nebo úsporné vklady.

Základem bankovnictví jako ekonomické činnosti je princip bankovní úvěrové emise peněz.

Bankovní úvěrová emise peněz

Bankovní úvěrová emise peněz (kreace, multiplikace) je spojena s existencí vkladů na

bankovních účtech a rezervami, které banky drží v hotovosti, nebo rezervami na účtech u centrální

banky. Výše rezerv je stanovena procentem z objemu krátkodobých a dlouhodobých depozit - tzv.

povinné minimální rezervy (viz zákon). Další podmínkou je existence poskytnutí úvěru primární

bankou podnikatelskému subjektu a expanze bankovních depozit přes vklady na účtech dalších,

sekundárních bank. Proces tvorby bankovních peněz je vymezen poměrem povinných minimálních

rezerv k přijatým vkladům (menší rezervy, větší emise bezhotovostních peněz). Generace

bankovních depozit umožňuje reagovat také na poptávku po penězích tím, že vytváří proti vkladům

hotovostních peněz násobky bankovních depozit. Procesy generace depozit souvisí se vztahem

multiplikátoru a měnové báze a řízením měnové báze centrální bankou.

Z uvedeného jsou patrné rozdíly v obsahu přeměny:

hotovostní peníze se transformují na bezhotovostní prostřednictvím vkladů na účtech bank,

bezhotovostní peníze se na hotovostní přeměňují výběrem peněz z bankovních účtů.

Poskytnutí úvěru v hotovosti obchodní bankou znamená přeměnu bezhotovostních na

hotovostní peníze. Pohyb různých forem peněz má různý bankovní obsah (mj. účetní). Celkové

množství peněz v oběhu sestává z objemu hotovostních a bezhotovostních peněz.

1.2 DEFINICE A STRUKTURA BANKOVNÍ SOUSTAVY

Bankovní soustava je uspořádána na principech různých funkcí soustavy dle institucionálního

členění. Z uvedeného hlediska je bankovní soustava pojímána jako soustava univerzálního,

odděleného a smíšeného bankovnictví.

1.2.1 Varianty bankovní soustavy

Národní ekonomiky provází různé varianty (druhy, modely) soustavy obchodních bank:

univerzální bankovnictví (kontinentální), banky realizují kapitálové (investiční) a klasické

obchody. Model nevylučuje specializaci některých bank. Je typický pro země Evropy

(včetně ČR);

oddělené bankovnictví, vydělení komerčního a investičního bankovnictví. Původní model

aplikovaný v USA;

smíšené bankovnictví, oddělení komerčního a investičního bankovnictví není striktní,

např. komerční banka má dceřiné investiční společnosti (Itálie, Maďarsko...).

Dle otevřenosti bankovní soustavy je národní bankovní soustava pojímána jako:

otevřený model bankovní soustavy (určitý podíl zahraničních bankovních subjektů),

uzavřený model bankovní soustavy (bez přítomnosti zahraničních bank).

Dle počtu bank a poboček v bankovní soustavě je rozlišován:

unitární model (existence bank bez poboček),

pobočkový model (malý počet bank a značné množství poboček).

13

Propojený bankovní systém je charakterizován mírou propojenosti vlastnických podílů bank

(fúze, akvizice). Obecně z hlediska vlastnictví mohou být banky:

státní, plné nebo v částečném vlastnictví státu (podíl na kapitálovém jmění banky),

soukromé, akciové společnosti, smíšené (komanditní) nebo jediného vlastníka,

společnosti s ručením omezeným, družstevní s podílovým vlastnictvím.

Základ bankovní soustavy tvoří banky jako akciové společnosti, které bankovní kapitál

generují emisí akcií.

Závěr: Bankovní soustava moderních tržních ekonomik je dvoustupňová, vytvořená z národní

cedulové (centrální, ústřední) emisní banky a soustavy obchodních (komerčních) bank univerzálního,

popř. smíšeného typu s určitým počtem poboček.

1.2.2 Druhy specializovaných bank

Bankovní soustava sestává z centrální banky a bank druhého stupně, které jsou:

univerzální, vykonávají všechny druhy bankovních operací,

specializované, zaměřené na druh bankovních služeb, nebo jsou samostatnými subjekty,

popř. jsou kapitálově propojeny se silnými univerzálními bankami.

Při studiu druhů specializovaných bank je vhodné volit příklady z praxe. V praxi se univerzální

banky často specializují na vybrané druhy obchodů a jsou označeny pro druh bankovní operace nebo

pro převažující činnost (licence) jako:

akceptační banky, akceptace zpeněžitelných titulů (akcept směnky, úvěry...),

clearingové banky, clearingové účty pro účastnické banky, kompenzace závazků a

pohledávek,

depozitní banky, vklady a krátkodobé úvěry,

devizové banky, devizové operace s produkty mezinárodního platebního styku,

elektronické banky, přímé bankovní operace s využitím současných technologií,

eskontní banky, eskont a reeskont směnky pro emisní banku,

hypoteční banky, dlouhodobé úvěry a hypoteční zástavní listy (emise),

investiční banky, financování investic (emise cenných papírů, správa aktiv, kapitálové

obchody),

komunální banky, služby samosprávným orgánům, úvěry a zdroje (emise) komunálním

rozpočtům,

lombardní banky, úvěry zajištěné movitým majetkem dlužníka (zboží, CP, drahé kovy...),

splátkové banky, spotřební úvěry,

spořitelny, vklady občanů, platební styk, mezibankovní obchody,

záruční banky, bankovní záruky a garance,

žirové banky, zajištění bezhotovostních plateb,

stavební spořitelna, stavební spoření a úvěry atd.

1.2.3 Tendence vývoje bankovní soustavy

Za dlouhodobé tendence (trendy) vývoje bankovní soustavy jsou považované převládající

kvalitativní změny bankovní soustavy:

přechod od klasického bankovnictví (ve vztahu věřitel - dlužník) k rozvoji univerzálních

služeb, tzv. přechodný model bankovních činností ve specializovaných institucích, který

souvisí s problémy ziskovosti bank a nákladů a růstu podílu neúrokových příjmů bank;

14

konsolidace bank ve formálním projevu klesajícího počtu bank, poboček a

zaměstnanců;

fúze a akvizice, který provází vznik silných bankovních subjektů, snížení nákladů a růst

ziskovosti bank s možnou aktivací potřebných finančních zdrojů;

diverzifikace příjmů v rámci změny produktů (pojišťovnictví, správa aktiv, investiční

bankovnictví) a teritoriálních změn (rozvíjející se finanční trhy);

globalizace bankovního podnikání v souvislosti s pohybem kapitálu a rozvoji bankovních

obchodů;

informační technologie, rozvoj přímého elektronického a internetového bankovnictví;

vstup bankovních subjektů do kapitálového trhu s následkem na sekuritizaci bankovních

operací (přeměna peněžních aktiv na kapitálové ve formě cenných papírů);

vznik nových bankovních produktů, zejména kombinovaných a vhodných na finanční

situaci klienta;

deregulace bankovních činností s ohledem na růst liberalizace finančních trhů;

rostoucí vliv integračních procesů a změny národních bankovních soustav.

Uvedené tendence působí na národní bankovní soustavy spojitě, ale v různé míře. [1]

Shrnutí pojmů

Souhrn problémů s vymezením bankovní soustavy, vzniku a rozvoji bankovních subjektů

spjatých s rozvojem peněžního oběhu je považován za naplněný, pokud logické vyústění

studia spojíte s rozvojem hotovostní a bezhotovostní formy peněz a bankovní úvěrové

emise peněz.

Otázky

1. Jak se definuje bankovní soustava?

2. Jaký je rozdíl hotovostních a bezhotovostních peněz?

3. Co znamená otevřený model bankovní soustavy?

4. Jaký je rozdíl mezi univerzální, oddělenou a smíšenou soustavou?

5. Jaké známe druhy obchodních bank?


[1] ŠEVČÍK, A. Bankovnictví I. Brno. Masarykova univerzita. 2005.

[2] STIBOR, R., VOZŇÁKOVÁ, I. Vybrané pojmy z bankovnictví. Ostrava. Vysoká škola

báňská – TU Ostrava. 2006.

15

[3] KOTLER, P.: Marketing management. 10. rozšířené vyd. Praha: Grada, 2001. 719 s.

Profesionál. Bibliografie: s. 703-708. - Rejstřík. ISBN 80-247-0016-6.

[4] Distanční studijní opora (DSO) KRAJÍČEK, J.: Marketing v peněžnictví. 1. vyd. Brno:

Masarykova univerzita, 2004. 140 s. ISBN 80-210-3659-1.

[5] MISHKIN, F.: The economics of money, banking and finance.vyd.7., Boston, 2004, 679

s. ISBN 0-321-12235-6

[6] Distanční studijní opora (DSO) PETRJÁNOŠOVÁ, B.: Bankovní management –

Distanční studijní opora. vyd. 1., Brno: MU Brno, 2004. 114 s. ISBN 80-210-3481-5.

[7] DVOŘÁK, P.: Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Vyd. 1., Praha: Linde, 1999.

475 s. ISBN 80-7201-141-3.

[8] VERWILST, H.: The future of retail banking in Europe: the fortis view, The Joint office

of the World Savings Banks Institute, Brussels 2001, 15 s. Perspectives; 40.

[9] POLOUČEK, S. a kol.: Bankovnictví, 1. vyd. Praha: C.H.Beck, 2006, 716 s. ISBN 80-

7179-462-7.

[10] SOKOLOVSKÝ, Z.: Vitální banky. vyd. 1., Praha: Serifa, s.r.o., 1999. 374 s. ISBN 80-

7265-024-6.

[11] ZIEGLER, K. a kol.: Finanční řízení bank. vyd. 1., Praha: Bankovní institut Praha, 1997.

341 s. ISBN 80-902243-1-8.

16

2 BANKOVNÍ SYSTÉM V ČR



vymezit funkci centrální banky,

popsat měnovou politiku centrální banky,

vysvětlit a popsat fungování bankovního systému,

specifikovat druhy bank v ČR,

charakterizovat kompetence a funkci finančního arbitra.

Výklad

Většinou v každé zemi je bankovní systém tvořen centrální bankou a souhrnem bank

působících v této zemi, jejich vzájemnými vztahy a rovněž jejich vztahy k okolí. Do bankovního

systému se zahrnuje:

1. Banky působící v dané zemi

2. Pobočky zahraničních bank

3. Reprezentace zahraničních bank

4. Ostatní, nebankovní instituce.

Bankovní systémy se rozdělují:

a) na jednostupňové, kdy centrální banka není institucionálně oddělena od ostatních bank. V tomto

bankovním systému neexistuje centrální banka, na trhu působí pouze plně univerzální banky.

Tyto banky provádějí jak činnosti obchodních bank, tak i činnosti banky centrální, např. emisi

bankovek. Tento bankovní systém je typický pro centrálně řízené hospodářství. Na území

Československa existoval v letech 1950-1990.

Obr. 1 Jednostupňový bankovní systém

b) na dvoustupňové, kdy centrální banka je institucionálně oddělena od ostatních bank. Na trhu

působí centrální banka a dále obchodní banky. Centrální banka plní své makroekonomické funkce

(emise hotovostních bankovek a mincí, měnová politika, devizová činnost) a mikroekonomické

funkce (regulace a dohled bankovního systému, banka bank, banka státu, reprezentace státu

17

v měnové oblasti). Komerční banky provádějí podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku.

Tento systém je typický pro tržní ekonomiky. V České republice funguje dvoustupňový bankovní

systém.

Obr. 2 Dvoustupňový bankovní systém

2.1 ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA

Čas k zamyšlení

Co si myslíte: Jak funguje a k čemu slouží ČNB?

Centrální banka má v moderním bankovním systému významné až nezastupitelné místo. Její

postavení, funkce a cíle jsou v mnohé odlišné od ostatních bank. Základním cílem je péče o zdravý

měnový vývoj na makroekonomické úrovni. V České republice je základní postavení centrální banky

dáno Ústavou, která zaručuje její nezávislost.

Za první centrální banku, která vznikla na našem území, lze považovat centrální banku

vzniklou na území tehdejší Rakousko-Uherské monarchie. Byla to Privilegovaná Rakouská národní

banka a vznikla jako soukromá akciová společnost k 1. červnu 1816. Později v roce 1878 byla založena

nová centrální banka Rakousko-Uherská banka a současně se stala výsadním emitentem

hotovostních peněz na celém území.

Po vzniku samostatné Československé republiky vykonávalo některé funkce centrální banky

ministerstvo financí, a to až do roku 1926, kdy zahájila činnost Národní banka Československá. V roce

1950 byla její činnost ukončena a funkce centrální banky (v podmínkách centrálně plánované

ekonomiky) začíná od 1. července 1950 plnit Státní banka československá (SBČS).

Rok 1989 znamenal zásadní změnu v postavení a činnosti SBČS. Nejdříve byla oddělena

emisní a úvěrově-obchodní činnost. SBČS byla rozdělena na tři subjekty – na SBČS, která se

přetvářela na centrální banku tržního typu a dvě obchodní banky – Komerční banku Praha a

Všeobecnou úvěrovou banku Bratislava.

Po rozdělení Československa došlo rovněž k republikovému dělení Státní banky

československé (SBČS) a na našem území vzniká k 1. 1. 1993 Česká národní banka (ČNB). Její

povinnosti, práva, rámec a cíle činnosti, organizační struktura, emisní politika, bankovní dohled a

další záležitosti jsou upraveny zákonem č. 6/1993 Sb. ČNB je pověřena funkcemi, provádí operace a

používá nástrojů své politiky stejně tak jako centrální banky ve vyspělých tržních ekonomikách.

ČNB tvoří ústředí sídlící v Praze, dále pobočky a účelové organizační jednotky. Na základě

zákona se nezapisuje do obchodního rejstříku. Jejím řídícím orgánem je Bankovní rada, která má

sedm členů, jmenovaných na šest let prezidentem republiky. Tvoří ji guvernér, dva viceguvernéři a

čtyři další vedoucí pracovníci ČNB. Alespoň dvakrát ročně je povinna podávat Parlamentu zprávy o

měnovém vývoji a nejméně jednou za tři měsíce musí informovat veřejnost o tomtéž. ČNB má

18

poměrně vysoký stupeň samostatnosti, má relativně nezávislé postavení na moci zákonodárné a

výkonné, do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

Základní úkoly centrální banky:

určuje měnovou politiku a reprezentuje stát v měnové oblasti

emituje hotovostní oběživo

je bankou pro ostatní banky

vede účty státního rozpočtu

spravuje devizové rezervy

podílí se na bankovní regulaci a dohledu

2.1.1 Měnová politika centrální banky

Úkolem měnové politiky centrální banky je regulace množství peněz v ekonomice především

z důvodu udržení stability cenové hladiny. Zároveň může být podpořen ekonomický růst,

zaměstnanost, stabilita měnového kursu atd. Tyto cíle se však mohou v krátkodobém horizontu

dostávat do vzájemných rozporů.

Centrální banka může provádět měnovou politiku:

restriktivní, při které se zpomaluje tempo růstu množství peněz v oběhu (boj proti inflaci),

neutrální v podobě stabilizace množství peněz v oběhu např. prostřednictvím stabilizace

úrokových sazeb, udržováním vnitřní stability měny, udržováním stability finančních trhů

apod.,

expanzivní, kdy se zvyšuje tempo růstu množství peněz v oběhu pro podporu ekonomického

růstu, podporu zaměstnanosti, apod.

K provádění měnové politiky používá centrální banka řadu nástrojů:

1. Diskontní nástroje - centrální banka může poskytovat ostatním bankám úvěry, které jsou

úročeny diskontní sazbou, která bývá v ekonomice ze všech sazeb z úvěrů obvykle nejnižší.

Diskontní sazba určuje „cenu“ zdrojů, které mohou banky získat od centrální banky.

2. Operace na volném trhu - se provádějí vždy bezhotovostně a jedná se o nákupy a prodeje

státních cenných papírů (státní pokladniční poukázky, bankovní akcepty apod.) centrální

bankou obchodním bankám.

3. Kursové intervence - cílem kursových intervencí je regulace výše měnového kursu koruny

k zahraničním měnám. Případný nežádoucí dopad na měnovou bázi může Česká národní

banka sterilizovat operacemi na volném trhu. S přechodem české koruny na režim volně

pohyblivého měnového kursu (floating) v květnu 1997 se význam intervencí výrazně snížil.

4. Povinné minimální rezervy - povinné vklady obchodních bank u centrální banky, které nelze

až na výjimky použít. Každá banka musí držet určité procento z vkladů, jako rezervu na účtu

ústřední banky. Jejich výše je stanovena procentními sazbami z primárních vkladů v domácí i

zahraniční měně. Povinné minimální rezervy se u nás úročí teprve od roku 2001 a jejich

případné nedodržení je penalizováno. Jejich využívání má dva základní cíle, a sice jako

nástroj centrální banky k regulaci množství peněz v oběhu (jsou-li vysoké, mají obchodní

banky méně peněz na poskytování úvěrů) a jako rezerva v případě ohrožené likvidity

obchodní banky.

19

5. Ostatní nástroje – především pravidla likvidity představují stanovení závazné struktury pasiv

a aktiv a závazných vazeb v bilanci bank.

Emisní funkce

Centrální banky emitují (vydávají) hotovostní peníze. S rozvojem bezhotovostních peněz se

možnosti centrální banky, ovlivňovat celkové množství peněz v oběhu, omezují.

Funkce banky komerčních bank

Centrální banka vede účty ostatním bankám, přijímá od nich vklady, poskytuje jim úvěry a

provádí zúčtování mezi nimi.

Funkce banky státu

Centrální banka vede účty a provádí některé operace pro vládu, centrální orgány, orgány

místní moci a správy a některé podniky veřejného sektoru. Mezi hlavní operace, které provádí

centrální banka pro vládu, patří správa státního dluhu – činnosti spojené s poskytováním a splácením

úvěrů státu, platbou úroků, emisi státních pokladničních poukázek a dluhopisů apod.

Funkce správce devizových rezerv

Centrální banka shromažďuje devizové rezervy státu a operuje s nimi na devizovém trhu.

Bankovní regulace a dohled

Centrální banka je pověřena (v ČR) nebo se spolupodílí (v některých zemích) na bankovní

regulaci (stanovení pravidel pro založení a činnost bank) a bankovním dohledu (kontrola dodržování

těchto pravidel včetně přijímání nápravných opatření).

ČNB tvoří ústředí sídlící v Praze, dále pobočky a účelové organizační jednotky. Na základě

zákona se nezapisuje do obchodního rejstříku. Jejím řídícím orgánem je Bankovní rada, která má

sedm členů, jmenovaných na šest let prezidentem republiky. Tvoří ji guvernér, dva viceguvernéři a

čtyři další vedoucí pracovníci ČNB. Alespoň dvakrát ročně je povinna podávat Parlamentu zprávy o

měnovém vývoji a nejméně jednou za tři měsíce musí informovat veřejnost o tomtéž. ČNB má

poměrně vysoký stupeň samostatnosti, má relativně nezávislé postavení na moci zákonodárné a

výkonné, do její činnosti lze zasahovat pouze na základě zákona.

2.2 OBCHODNÍ BANKY

Banky jsou ve své podstatě podnikatelské subjekty, které ovšem mají ve srovnání s podniky v

jiných odvětvích ekonomiky řadu specifických rysů, projevujících se v jejich postavení a celkovém

významu v ekonomice. Základní cíl činnosti banky je však shodný jako u kterékoli jiné firmy.

Banka bývá charakterizována jako druh finančního zprostředkovatele, jehož hlavní činností je

zprostředkování pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. Toto

zprostředkování je založeno zejména na tom, že banky přijímají vklady a z nich na vlastní účet

poskytují úvěry.

Vymezení banky je v České republice uvedeno v Zákoně o bankách (zákon č. 21/1992 , § 1,

odst. 1). Zákon č. 21/1992 Sb. o bankách stanovuje základní podmínky, které musí každá banka splnit:

jde o právnické osoby se sídlem v ČR, založené jako akciové společnosti,

20

minimální výše základního jmění 500 mil. Kč,

přijímají vklady od veřejnosti,

poskytují úvěry,

k výkonu bankovních činností potřebují bankovní licenci, kterou uděluje Česká národní

banka, [15]

odborná způsobilost a bezúhonnost osob (viz zákon o bankách).

Obchodní banky uskutečňují i další činnosti, pokud tyto činnosti mají schváleny v bankovní

licenci. Jedná se například o tyto činnosti:

platební styk a zúčtování,

směnárenská činnost,

vydávání a správa platebních prostředků,

poskytování záruk,

otevírání akreditivů,

pronájem bezpečnostních schránek apod.

2.2.1 Druhy bank

Nejčastějším druhem bank jsou univerzální banky, které nabízejí veškeré produkty

komerčního a investičního bankovnictví. Na trhu však mohou působit i jiné druhy bank, které se

specializují jen na některé činnosti, např.:

Mezi komerční druhy bank řadíme:

Obchodní banky provozující obchodní bankovní činnost převážně univerzálního charakteru.

Jako právnické osoby (a.s.) vznikly na základě privatizace státních bankovních subjektů. Tyto banky

jsou podnikatelské subjekty (např. KB, ČSOB a další).

Na trhu však mohou působit i jiné druhy bank, které se specializují jen na některé činnosti, např.:

Spořitelny jsou instituce, které se zaměřují zejména na sběr vkladů a provádění dalších

služeb (vedení běžných účtů, platební styk) pro drobnou klientelu. Z hlediska umístění aktiv

převládají úvěry poskytované jiným bankám, resp. dalším institucím činným na peněžním a

kapitálovém trhu.

Stavební spořitelny jsou speciálním druhem spořitelen, které se smějí zabývat výhradně tzv.

stavebním spořením. To znamená, že přijímají účelové vklady a poskytují v návaznosti na

tyto vklady a při splnění stanovených podmínek účelové stavební úvěry. Podnikání

stavebních spořitelen je obvykle upraveno speciálním zákonem

Úvěrová družstva jsou zpravidla malé banky založené na družstevních principech. Podmínky

jejich činnosti bývají upraveny ve speciálním zákoně. Důvodem jejich vzniku je zpravidla

poskytování bankovních služeb svým členům.

Hypoteční banky jsou banky, které se specializují na jedné straně na získávání zdrojů emisí

vlastních hypotečních zástavních listů a na druhé straně na poskytování tzv. hypotečních

úvěrů, tj. úvěrů zajištěných stanoveným způsobem zástavním právem na nemovitost. U nás

jsou v současné době hypoteční obchody vyčleněny jako speciální produkt, který mohou na

základě udělené licence provádět jak komerční banky, tak i na tento typ obchodů

specializované banky.

Investiční banky se specializují na obchody s cennými papíry, zprostředkování emise cenných

papírů, úschovu a správu cenných papírů, držbu a obchodování s majetkovými papíry apod.

21

2.3 FINANČNÍ ARBITR

Dnem 1. ledna 2003 nabyl účinnosti zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen

"zákon"). V souladu s tímto zákonem byl s účinností od 1. ledna 2003 zřízen institut finančního arbitra

České republiky. Jedná se o zvláštní orgán pro tzv. mimosoudní vyrovnávání sporů, které mohou

vzniknout mezi poskytovateli služeb platebního styku a jejich klienty nebo mezi vydavateli a uživateli

elektronických platebních prostředků. Tím byla naplněna příslušná ustanovení zákona č. 124/2002

Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních

systémech (dále jen "zákon o platebním styku"). Finanční arbitr byl ustanoven v rámci harmonizace

práva České republiky se zeměmi Evropské unie, neboť směrnice Evropských společenství č. 97/5/ES,

o přeshraničních platbách, požaduje zajištění rychlého a efektivního vyřizování sporů klientů s

převádějícími institucemi mimosoudní cestou. Důležitým prvkem činnosti finančního arbitra je jeho

otevřenost vůči veřejnosti. S tím souvisí i preventivní činnost tohoto institutu, který jednak může

přímo upozorňovat příslušné instituce na vady v jejich činnosti, jednak může při přetrvávání

nedostatků upozornit orgán dohledu.

Finančního arbitra a jeho zástupce volí poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky na

dobu pěti let z osob navržených předsedovi Poslanecké sněmovny Českou národní bankou,

institucemi, jejich profesními sdruženími a sdruženími na ochranu spotřebitelů. Arbitrem a jeho

zástupcem mohou být zvoleny jen osoby plně způsobilé k právním úkonům, a které mají dobrou

pověst, dostatečnou kvalifikaci a zkušenosti.

Finanční arbitr a jeho zástupce jsou fyzickými osobami s postavením veřejného činitele. Za

výkon funkce odpovídá arbitr Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Funkce je neslučitelná např. s

funkcí prezidenta republiky, poslance nebo senátora, člena Nejvyššího kontrolního úřadu, bankovní

rady ČNB apod. Poslanecká sněmovna arbitra odvolá, pokud přestal být způsobilý vykonávat svou

funkci nebo pokud při výkonu své funkce porušil povinnosti vyplývající pro výkon jeho funkce.

2.3.1 Kompetence finančního arbitra

Finanční arbitr je kompetentní k rozhodování sporů:

mezi osobami, které provádějí převody peněžních prostředků, a jejich klienty při provádění

převodů peněžních prostředků podle zvláštního právního předpisu (zákon č. 124/2002 Sb., o

převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních

systémech, tzv. zákon o platebním styku), jestliže výše částky převodu nepřesahuje ke dni

účinnosti příkazu k převodu částku 50.000 EUR,

mezi osobami, které vydávají elektronické platební prostředky (viz zákon č. 124/2002 Sb.), a

držiteli elektronických platebních prostředků při vydávání a užívání elektronických

platebních prostředků.

Finanční arbitr je kompetentní řešit výše uvedené spory, pokud nastaly po okamžiku

účinnosti zákona o finančním arbitrovi a dále ve smyslu účinnosti zákona o platebním styku. Prakticky

to znamená, že u sporů při provádění převodů v rámci České republiky a sporů mezi vydavatelem a

přeshraničních převodů nastává kompetence finančního arbitra okamžikem vstupu České republiky

do Evropské unie.

22

Shrnutí pojmů

centrální banka, obchodní banky, emise, měnová politika, státní rozpočet,

jednookruhový a dvouokruhový systém bankovní soustavy, finanční arbitr

Otázky

6. Jak se rozdělují bankovní systémy?

7. Co víte o centrální bance?

8. Jaké základní funkce má centrální banka?

9. Jaká je měnová politika centrální banky?

10. Jaké známe druhy obchodních bank?

11. Jakou funkci a kompetence má finanční arbitr?


[1] BENJAMIN, G., ZWEIG. J. Inteligentní investor. Grada Publishing, a.s. 2010.

[2] GLADIŠ, D. Naučte se investovat. Praha. Grada Publishing, a.s. 2010.


[4] STIBOR, R., VOZŇÁKOVÁ, I. Vybrané pojmy z bankovnictvíí. Ostrava. Vysoká škola


[5] DVOŘÁK, P.: Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Vyd. 1., Praha: Linde,

1999. 475 s. ISBN 80-7201-141-3.

[6] PAYNE, A.: Marketing služeb. 1. vyd. Praha: Grada, 1996. 247 s. Bibliografie, ISBN 80-

7169-276.




7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8.

[11] Internetové stránky bank, ČNB, ECB a dalších bankovních a finančních institucí.

23

3 MANAGEMENT BANKOVNÍCH AKTIVNÍCH A

PASÍVNÍCH OBCHODŮ



definovat bankovní rentabilitu, solventnost a likviditu bank,

specifikovat management a cíle bankovních aktiv a pasiv,

vysvětlit řízení a význam bankovních aktiv a pasiv,

definovat pravidla při poskytování úvěru bankami.

Výklad

Banky a jejich služby jsou nedílnou součástí finančního trhu. Banka je instituce, která je

specializována na obchodování s kapitálem v peněžní formě. Spolu s tím poskytuje mnoho dalších

finančních služeb spojených s úschovou a obsluhou tohoto kapitálu.

K nejcharakterističtějším obchodům bank patří přijímání vkladů a poskytování půjček a úvěrů.

Banky nakupují peníze ve formě vkladů na požádání, termínovaných a úsporných vkladů, emisí

úvěrových cenných papírů a půjček od jiných bank. Takto soustředěný kapitál půjčují (prodávají)

jiným klientům.

Nákup kapitálu a jeho prodej neprobíhá pouze v úvěrových formách. Banka může získat

kapitál také prodejem akcií a investičních podílů a takto opatřený kapitál umisťovat do různých druhů

bankovních aktivit, např. do majetkových podílů v jiných podnicích.

Hlavním problémem řízení banky je umění sladit různé bankovní cíle, kterými jsou

solventnost, likvidita a rentabilita.

3.1 BANKOVNÍ RENTABILITA

Bankovní rentabilitou se rozumí takové hospodaření, při kterém tržby (výnosy) převyšují

náklady (výdaje) a banka dociluje zisku. Zisk je možné měřit různými způsoby. Nejrozšířenějším a

nejpoužívanějším měřítkem je míra obratu vlastního kapitálu, tedy:

Míra obratu vlastního kapitálu = čistý zisk / vlastní kapitál

Rozvedením předchozí rovnice dostáváme:

24

aktiva

kapitál vlastníaktiva

zisk čistý

kapitál vlastní

aktiva

aktiva

zisk čistýkapitálu stníhoobratu vla Míra

Uveďme zjednodušený příklad, v němž předpokládáme bilanční úhrn bankovních obchodů

1000, vlastní kapitál 100 a dosažený zisk 10.

1,0

1000

1001000

10

100

1000

1000

10kapitálu stníhoobratu vla Míra

Míra obratu vlastního kapitálu 0,10 znamená, že se během roku obrátí jen 0,1 vlastního

kapitálu, resp. celý vlastní kapitál se obrátí jednou za 10 let. V současné bankovní praxi jde o velmi

nízký obrat zisku. Míra obratu zisku musí zajistit akcionářům nejen dobrou dividendu, ale i rozšíření

vlastního kapitálu banky a vnitřní hodnotu akcií.

Nová forma rovnice umožňuje vyjádřit zisk jako důsledek těchto dvou měr. Míra ve

jmenovateli představuje míru vlastního kapitálu. Míra v čitateli vyjadřuje míru obratu celkových

bankovních aktiv. Z toho vyplývá, že cokoliv zvyšuje čitatele a zmenšuje jmenovatele, zvyšuje míru

zisku. Pohyb míry vlastního kapitálu zajímá akcionáře, neboť má vztah k vyplacené dividendě a ke

kursové ceně akcie.

Míru obratu celkových bankovních aktiv se zvyšuje, jestliže banka při stejné výši bankovních

aktiv dosahuje vyššího zisku. Svou úlohu tu může hrát celkové zvýšení úrokových sazeb. Může také

dojít k přesunu méně výnosných aktiv do výnosnějších, tzn. ke změně skladby bankovních aktiv.

Stejný účinek má, jestliže si banka opatřovala levnější peněžní zdroje.

Míru vlastního kapitálu snižuje, čím větší objem bankovních aktiv je financován z vlastního

kapitálu neboli čím je vlastní kapitál nižší. Zvýšení míry vlastního kapitálu snižuje akcionářům

dividendu a kurs akcií.

Není pochyb o tom, že všechny banky musí dosahovat zisku. Orientace na zisk je obecně

platnou zásadou, neboť všechny banky vystupují na peněžním a kapitálovém trhu, jehož jednotlivé

součástí jsou navzájem propojené.

Důležitým faktorem je rovněž plánování zisku. Rozbory zisku, nákladových a výnosových

položek jsou jednak nástrojem kontroly bankovního hospodaření v předchozím roce, ale také

nástrojem plánování zisku v následujícím období. Plán zisků je odvozován od plánování velikosti a

struktury bilančních aktiv a pasiv, tzn. od soustřeďování vkladů, nákupu půjček, poskytování úvěrů,

cenných papírů a neutrálních bankovních obchodů. Když jsou plánovány výše a druhy bankovních

obchodů, jsou oceňovány i jejich výnosy a náklady. V současném období dobře řízené banky plánují

svůj vývoj na období přesahující 1 rok s možným výhledem na 5 a více let.

Pro mezinárodní srovnání byl vyvinut ukazatel reálné ziskovosti, který oceňuje zisk každé

bankovní instituce tím, že upravuje vykazované výsledky o rozdíly v kapitálových poměrech bank,

inflaci a daňových sazbách. Smyslem této míry je představit banky tak, jak by prosperovaly při

vykonávání činnosti ve víceméně stejných podmínkách.

25

3.2 SOLVENTNOST BANKY

Pod pojmem solventnost se rozumí platební schopnost banky uhrazovat ze svých běžných

příjmů a rychlým zpeněžením vlastního majetku běžné náklady a závazky. To i v případech, kdy

v jejím hospodaření došlo ke ztrátě. Solventnost umožňuje bance pokračovat v úvěrové a provozní

činnosti a nepřenášet špatné výsledky hospodaření na vkladatele a věřitelé, od nichž přijala půjčky.

Předpokladem solventnosti je rentabilní hospodaření. Jestliže banka efektivně hospodaří a

dosahuje zisku, má dostatečné finanční prostředky na svou činnost.

Banka však může zůstat solventní i v případech, kdy je výsledkem jejího hospodaření ztráta.

Banka si v těchto případech zachová svou solventnost tím, že část svého kapitálu investuje do

výhodných výnosových a snadno mobilizovatelných majetkových aktiv. V situacích, kdy jsou výdaje

banky vyšší než její výnosy, banka tato aktiva prodá a uhradí své splatné závazky. Těmito aktivy bývají

snadno obchodovatelné cenné papíry. Zpeněžením cenných papírů se sice sníží vlastní majetek i

kapitál banky, avšak banka je s to zachovat svou hospodářskou existenci a pokračovat v činnosti.

Situaci lze znázornit na tomto příkladu:

Tab. 1 Výchozí situace u příkladu

Výchozí situace

Vl. movitý a nemovitý majetek 20 Vlastní kapitál 100

Vlastní cenné papíry 50 Vklady 900

Úvěry 930

Aktiva 1000 Pasiva 1000

Tab. 2 Nová situace u příkladu

Nová situace



Úvěry 930

Ztráta 20


Příklad ukazuje, že v běžném období došlo ke ztrátě ve výši 20. Výše vlastního kapitálu je

dostatečná v tom směru, že bance umožňuje financovat vlastní majetek (20), cenné papíry (50) a

navíc část půjček (30). Ztrátu ve výši 20 lze proto řešit odprodejem vlastních cenných papírů. Banka si

tak zachová solventnost a nemusí okamžitě krátit poskytované půjčky ani jinou obchodní aktivitu.

Ke kvalitativní změně dochází, jestliže jsou mobilní aktiva vyčerpána a solventnost se udržuje

za cenu odprodeje dalšího majetku (budov, pozemků, zařízení aj.), rušením poboček, propouštěním

zaměstnanců a omezováním dalších provozních výdajů. Tato situace již ve skutečnosti představuje

začátek vlastního hospodářského úpadku banky. Proces úpadku se při opakované ztrátě velmi

urychluje, neboť odprodejem výnosných cenných papírů se ztráta banky prohlubuje, vzniká nedůvěra

komitentů v banku, vkladatelé vybírají své vklady a dochází k omezování úvěrových obchodů.

V takových situacích zasahují zpravidla již také vnější bankovní autority a bankovní

konkurence, neboť ztrátami se snižuje vlastní kapitál a banka musí dodržovat zákonem předepsaný

poměr mezi aktivy a vlastním kapitálem.

26

Vznik nesolventnosti banky můžeme znázornit na tomto příkladu:

Tab. 3 Výchozí situace u příkladu

Výchozí situace



Úvěry 930


Tab. 4 Nová situace u příkladu

Nová situace



Úvěry 930

Ztráta 50


Banka se v tomto případě stala absolutně nesolventní. Není s to vyplácet zaměstnance a

hradit ostatní svoje závazky. K úhradě ztráty (50) nestačí prodej vlastních cenných papírů (50) ani

dodatečný prodej movitého a nemovitého majetku (20). V další návazností podstatné snížení

vlastního kapitálu (100-50) předpokládá takové omezení úvěrů, které představuje prakticky ztrátu

úvěrové aktivity banky.

Je tedy zřejmé, že solventnost banky spočívá na vyšších výnosech banky, než jsou její výdaje

(na bankovní rentabilitě), na dostatečné výši vlastního kapitálu a na cílevědomém umístění části

vlastního kapitálu v likvidních aktivech. Je evidentní, že banka nemůže a nesmí řešit svou insolvenci

použitím vkladů svých komitentů.

Solventnost si banka rovněž kromě rentability zajišťuje správným řízením (managementem)

svých aktiv a pasiv. Rentabilita a řízení bankovních aktiv a pasiv zahrnují různé nástroje a postupy,

které banka uplatňuje při poskytování úvěrů, půjček a jiných obchodů, jimiž předchází nejrůznějším

rizikům, jimž je vystavena při své činnosti a které by mohly vést k její insolvenci.

Při poskytování úvěru se banky řídí určitými zásadami:

zásadou co nejmenšího rizika, aby k případným ztrátám nedocházelo vůbec, nebo aby byly

sníženy na minimum. Proto při povolení úvěrů se zkoumá dlužník z hlediska, zda bude

schopen zaplatit. Zkoumá se jeho prosperita, důvěryhodnost a spolehlivost. Rovněž zde také

vstupují v úvahu právní předpisy, které umožňují vynutit si zaplacení úvěrové pohledávky

žalobou a výkonem rozhodnutí,

zásadou rozdělení rizika tzn., jestliže banka poskytne úvěr 40 dlužníkům po 200 tis. EUR, je

její riziko menší, než v případě, když vypůjčí jednomu dlužníku kapitál v celkové výši 8 mil.

EUR. Proto banka poskytuje úvěr podnikatelům činným v různých oborech a odvětvích a na

velkých úvěrech participuje s jinými bankami,

zásadou zajištění úvěru předmětnými hodnotami a osobními jistotami. Proti nepříznivým

dopadům vyplývajícím z úvěrových rizik se banky zabezpečují nejen prověrkou hospodářské

způsobilosti dlužníků a jejich bonitou, ale požadují rovněž různé zástavy, záruky a práva,

převody vlastnického práva, směnečné jištění, pojištění úvěrovaných objektů a úvěrů a další.

Podrobnější výklad těchto postupů je předmětem dalších kapitol.

27

Solventnost banky je v praxi úzce spojena s její schopností dostat svým peněžním závazkům,

které vyplývají z její funkce zprostředkovatele mezi vkladateli a příjemci úvěru. Uvedená schopnost

banky je nazývána likviditou banky. Je zřejmé, že pojmy solventnost a likvidita se prolínají, neboť:

banka část vlastního kapitálu používá rovněž k poskytování úvěrů, jejichž splatnost je

terminována a návratnost takto zapůjčených peněz je více nebo méně omezena,

při větších neočekávaných i očekávaných výběrech vkladů banka používá vlastní majetek

(cenné papíry) rovněž jako likvidní aktiva k uspokojení nároků svých komitentů.

To je zřejmě příčina, že se někdy nerozlišuje mezí solventností a likviditou banky. Banka je

likvidní, jestliže je schopna plynule uspokojit všechny své věřitelé, aniž se rozlišuje, zda splatné

závazky vyplývají z větších výběrů vkladů nebo ze ztrátového hospodaření banky.

Banka může dospět k úpadku přirozeně i tím, že v období velkého panického výběru vkladů

nestačí její vlastní majetková aktiva k uspokojení vkladatelů. Banka, která prosperuje a zakouší jen

přechodné likvidní obtíže, získá snadněji úvěr od jiných bank. Při masových likvidních obtížích bank je

případně vyhlášeno moratorium na vybírání vkladů. Proti neočekávaným a větším výběrům se banky

zabezpečují tím, že požadují na komitentech, aby větší výběr hotovosti předem avizovali.

3.3 BANKOVNÍ LIKVIDITA

V zásadě platí, že o likviditu musí pečovat ve vlastním zájmu každá banka. Při provádění

aktivních a pasivních obchodů se musí zaměřit na to, aby eliminovala vznik velkého peněžního

deficitu nebo přebytku. Banka ve snaze dosahovat vyššího zisku se často uchyluje k rizikovým

obchodům, které jsou na samém okraji zásady solventnosti (jistoty). Obdobně zájmem na

nejvýhodnějších úrocích se dostává rentabilita do konfliktu se zásadou likvidity, neboť banka má

zájem o poskytování bankovních úvěrů s delšími lhůtami splatnosti bez zřetele na odpovídající objem

a časovou skladbu svých peněžních zdrojů. Bankovní likviditu může ohrožovat i nedostatečné

respektování zásady jistoty a solventnosti, jestliže banka poskytne úvěr komitentu, který svým

hospodařením nezabezpečuje splacení úvěru ve sjednaném termínu.

3.4 MANAGEMENT BANKOVNÍCH AKTIV A PASIV

Cílem této kapitoly je vysvětlit, jak se výše uvedené cíle bankovního podnikání (rentabilita,

solventnost, likvidita) promítají v aktivech a pasivech banky. Pro účely dalšího výkladu uvádíme hlavní

položky rozvahy komerční banky:

Tab. 5 Rozvaha komerční banky

Aktiva: 1. Pokladní hotovost 2. Splacené cenné papíry a kupóny 3. Šeky 4. Vklady u peněžních ústavů 5. Směnky 6. Pokladní poukázky státu 7. Cenné papíry 8. Úvěry a půjčky 9. Pozemky, budovy a stavby

Pasiva: 1. Vklady a podobné zdroje 2. Úsporné vklady 3. Vlastní akcepty a směnky v oběhu 4. Emise obligací 5. Průběžné úvěry 6. Účelové rezervní fondy 7. Základní kapitál 8. Rezervy 9. Čistý zisk

28

Z povahy bankovní rozvahy vyplývá, že strana aktiv a pasív je vyrovnaná. Je účelné posoudit

alespoň orientačně a z hlediska krátkodobého účelu, která aktiva a pasíva bankovní rozvahy by měly

být pod neustálou kontrolou managementu. Jedná se o tyto bankovní položky:

hotovost (aktiva)

investice do cenných papírů (aktiva)

depozitní certifikáty a obligace (pasiva)

úvěry od jiných bank a od ČNB (pasiva)

poskytované úvěry a půjčky (aktiva)

šeky (aktiva)

vklady u ostatních bank (aktiva)

vklady na požádání (pasiva)

termínované vklady a úspory (pasiva)

Při řízení bankovních aktiv a pasív je nutno respektovat jejich úlohu, kterou plní a jednotlivé

druhy (součástí) z kterých se skládá. Nejprve se zabývejme aktivy.

3.4.1 Řízení bankovních aktiv

Banka vytváří několik skupin aktiv, z nichž každá plní samostatnou úlohu. Jde o následující

skupiny:

1. Primární rezervy – mají formu pokladní hotovosti, vkladů u ostatních bank a u ČNB a některých

jiných zpravidla méně významných aktiv. Tato aktiva jsou ihned použitelná (absolutně likvidní)

k úhradě platebních závazků. Zčásti jsou tyto rezervy vytvářeny na základě právních předpisů,

zčásti vyplývají z každodenní potřeby vyrovnávat bilanci splatných pohledávek a závazků.

2. Sekundární rezervy – tato aktiva banky vytváří na podporu primárních aktiv. Jejich úloha spočívá

v rychlém opatření hotových peněz. Hlavním účelem těchto aktiv je zaopatřit bance likviditu.

3. Úvěry a půjčky – jakmile má banka zajištěnou dostatečnou výši likvidních aktiv, soustřeďuje se na

poskytování úvěrů. Úvěry a půjčky jsou méně likvidní a současně rizikovější aktiva, ale jsou

rentabilní a představují podstatnou část bankovních výnosů.

4. Investice – po uspokojení poptávky po úvěru jsou další disponibilní peněžní zdroje banky uloženy

do cenných papírů. Tyto finanční investice mají dlouhodobější charakter.

Zájem banky je především orientován na poskytování úvěru. U většiny bank je úvěrová

aktivita těžištěm její obchodní činnosti. Úvěry jsou rentabilním druhem bankovních aktiv a vytvářejí

podstatnou část zisku. Nepřímo mají vliv na získávání vkladů a poskytování různých bankovních

služeb.

Část úvěrů je zajištěna majetkem dlužníka: zásobami, nemovitým majetkem, akciemi a

dluhopisy, směnkami, životní pojistkou apod. Jestliže úvěr není splacen ve lhůtě, banka se může

domoci právní cestou prodeje těchto hodnot a uspokojí svou pohledávku.

3.4.2 Řízení bankovních pasiv

Bankovní pasiva lze rozdělit na dvě skupiny:

a) vlastní kapitál

b) cizí zdroje (kapitál), které tvoří skupinu různých peněžních zdrojů, a to:

29

vklady na požádání

termínové vklady

úsporné vklady

depozitní certifikáty

obligace

úvěry a půjčky jiných bank

úvěr od ČNB.

Ad a) Vlastní kapitál

Funkce a úloha vlastního bankovního kapitálu je nejdůležitější:

při financování,

při krytí ztrát v obchodním podnikání nebo při větších výběrech vkladů,

při vytváření důvěry.

Ve funkci financování slouží vlastní kapitál k pořízení pozemků, budov, jejich vybavení a

k pořízení počátečního provozního kapitálu pro výkon vlastních bankovních obchodů, tzn.

k poskytování úvěrů a uložení do výnosných cenných papírů. Tato funkce se výrazně uplatňuje při

vzniku nové banky, kdy je na základě zákona požadována přiměřená výše akciového kapitálu podle

druhů banky. Na druhé straně také samozřejmě zákaz vyplácet akcionářům dividendu pokud banka

nevytvoří účet kapitálového přebytku (nebo rezervního kapitálu) ve stanovené výši, např. v rozsahu

rovnajícím se určitému podílu na akciovém kapitálu.

Vlastní kapitál tedy zaručuje solventnost banky a její potenciál splácet své závazky (vklady).

Dostatečná výše vlastního kapitálu zabezpečuje rovněž likviditu banky v případech, kdy část

vkladatelů neočekávaně provádí výběry a ke splátkám bankovních úvěrů má dojít později. Dostatečný

vlastní kapitál zvyšuje důvěru bankovních věřitelů a banky se stávají jistějším obchodním partnerem

pro všechny případné klienty.

Ad b) Cizí zdroje

Cizí zdroje jsou finanční zdroje banky, které jsou časově omezené a úvěrované od primárních

věřitelů.

Závazky k bankám - Zahrnují všechny peněžní objemy, které plynou z bankovních obchodů,

dlužné bankám s časovým rozlišením splatnosti (cca 25% pasiv).

Závazky ke klientům - Jsou dlužné peněžní částky nebankovním klientům v časovém

rozlišení splatnosti, které tvoří obvykle největší část (až 50%) přijatých vkladů.

Závazky z emitovaných obchodovatelných cenných papírů - Představují dluhy banky, pro

které byly vydány obchodovatelné cenné papíry s různou dobou splatnosti.

Rezervy bank - Jsou zdroje určené ke krytí rizik na straně pasiv. Představují zákonný a

daňově uznaný a dále ostatní a dále ostatní rezervy bank (cca 6%).

Podřízený dluh - Položky představují úvěry klientů komerčních (obchodních) bank.

30

Řešený příklad – Bilance banky

Napište, které jednotlivé položky rozvahy obchodní banky patří do aktiv, nebo pasiv.

V případě pasiv rozlište vlastní a cizí zdroje rozvahy.

Jednotlivé položky rozvahy:

a) Software, vybavení banky počítači, zřizovací výdaje

b) Vklady u jiných bank

c) Nakoupené krátkodobé cenné papíry a podíly

d) Kapitálové a rezervní fondy

e) Přijaté úvěry od zahraničních bank

f) Emitované (vydané) dluhopisy a obligace banky

g) Poskytované úvěry klientům

h) Povinné minimální rezervy u České národní banky

i) Odkoupené směnky

j) Základní kapitál banky

k) Primární a sekundární vklady

l) Nakoupené dlouhodobé cenné papíry a podíly

m) Peníze a účty v bance

n) Majetkové účasti banky (dceřiné společnosti)

o) Nerozdělený zisk minulých let

p) Výsledek hospodaření běžného účetního období

Řešení příkladu: Bilance banky

Aktiva rozvahy:

a) software, vybavení banky počítači, zřizovací výdaje

b) Vklady u jiných bank

c) Nakoupené krátkodobé cenné papíry a podíly

d) Poskytované úvěry klientům

e) Povinné minimální rezervy u České národní banky

f) Odkoupené směnky

g) Nakoupené dlouhodobé cenné papíry a podíly

h) Peníze a účty v bance

i) Majetkové účasti banky (dceřiné společnosti)

31

Pasiva vlastní rozvahy:

j) Základní kapitál banky

k) Kapitálové a rezervní fondy

l) Nerozdělený zisk minulých let

m) Výsledek hospodaření běžného účetního období

Pasiva cizí rozvahy:

n) Přijaté úvěry od zahraničních bank

o) Emitované (vydané) dluhopisy a obligace banky

p) Primární a sekundární vklady

Shrnutí pojmů

rentabilita, likvidita, solventnost, pokladniční poukázky státu, účelové rezervní

fondy, primární rezervy, sekundární rezervy, vlastní kapitál, cizí zdroje,

terminované vklady, úsporné vklady, depozitní certifikáty, obligace, rezervy bank,

podřízený dluh, závazky z emitovaných obchodovatelných cenných papírů

Otázky

1. Co znamená, že banka je solventní?

2. Jak by měla banka řídit svou likviditu?

3. Co se rozumí pod pojmem rentabilita banky?

4. Popište skupinu bankovních aktiv.

5. Popište skupinu bankovních pasiv.

6. Jaká je úloha vlastního kapitálu banky?

7. Jak lze definovat cizí zdroje banky?

8. Jaké jsou hlavní položky bankovní rozvahy?


32




475 s. ISBN 80-7201-141-3.


7169-276.




7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8.

[8] Internetové stránky bank, ČNB, ECB a dalších bankovních a finančních institucí.

33

4 ÚVĚROVÁ RIZIKA BANK A MOŽNOSTI JEJICH ŘÍZENÍ



specifikovat rizika v bankovním podnikání,

popsat druhy bankovních rizik,

specifikovat systém řízení úvěrového rizika,

vysvětlit základní přístupy k bankovnímu riziku,

vysvětlit úlohu a funkci kapitálové přiměřenosti.

Výklad

Cílem kapitoly je poskytnout popis a analýzu podmínek a příčin vzniku úvěrových rizik

v komerčních bankách. Záměrem kapitoly je ujasnit čtenáři podstatu řízení úvěrových rizik bank,

poukázat na základní principy, trendy a charakteristické znaky v oblasti řízení úvěrových rizik bank.

Globalizace kapitálových trhů, integrace finančních služeb, a růst technologických a

finančních inovací zvyšuje nároky na řízení rizik. Nejvýznamnějšímu riziku, kterému banky čelí

v oblasti podnikání, je úvěrové riziko. Cílem bank je snížení tohoto rizika na přijatelnou úroveň,

například pomocí posuzování bonity klienta, diverzifikací struktury úvěrového portfolia atd.

Systém řízení úvěrového rizika dnes prochází obrovským vývojem. O jeho významu svědčí

skutečnost, že hlavní postupy řízení a regulace úvěrového rizika jsou zakotveny v legislativních

dokumentech (např. direktivy EU, zákonodárství ČR).

4.1 RIZIKO V BANKOVNÍM PODNIKÁNÍ

Protože předmětem podnikání v oblasti komerčního bankovnictví je zvláštní zboží - peníze, je

tato oblast spojena s celou řadou rizik. Každá banka musí ctít tři základní zásady – likviditu jako

schopnost dostát svým závazkům vůči klientům v kterémkoli okamžiku, výnosnost, resp. rentabilitu

spojenou s hlavním motivem činnosti a udržením konkurenceschopnosti banky, a jistotu spočívající

ve snižování nebo eliminaci rizik souvisejících s jejím podnikáním. Všechny tři uvedené zásady se

navzájem ovlivňují, ale zároveň jsou ve vzájemném rozporu. Proto preference jedné z nich může jít

na úkor zbývajících. Základním uměním je neustálé udržování vzájemné vyváženosti těchto tří zásad.

Zdroje bankovního rizika můžeme rozdělit na dvě velké skupiny:

a) Ekonomické zdroje – vyplývají z předmětu podnikání subjektu (např. devizové operace,

úvěrování)

b) Mimoekonomické zdroje – zahrnují rizika vyplývající z nestability prostředí a bonity prostředí

34

Finanční riziko můžeme definovat jako volatilitu finanční veličiny (zisku, hodnoty portfolia

atd.) okolo očekávané hodnoty v důsledku změny určitých parametrů, která je zjištěná na dostatečně

dlouhé časové řadě historických hodnot této veličiny. Banka je stejně jako každý jiný podnikatelský

subjekt vystavena při provádění své činnosti řadě různých rizik, které na jedné straně negativně

ovlivňují hospodářský výsledek bankovního podnikání, na druhé straně se jim však banky vystavují

záměrně s cílem dosáhnout výraznějšího zisku.

4.1.1 Přístupy k bankovnímu riziku

Existuje mnoho přístupů k rozdělení bankovních rizik. Rozdělovat rizika do stále většího počtu

menších a menších skupin, však znamená snížení přehlednosti a srozumitelnosti. Metodologie

vymezení bankovních rizik není v české ani zahraniční literatuře plně sjednocena. Nám postačí

schéma na obrázku 4 pro rozdělení bankovních rizik.

Obr. 3 Rozdělení bankovních rizik

4.1.2 Druhy bankovních rizik

Rozdělení jednotlivých bankovních rizik do typů není ustálené a v typologii rizik se uplatňují

různé přístupy. Navíc s novými finančními nástroji vznikají také nová rizika, která je třeba

monitorovat a řídit. Nutno také zdůraznit, že vliv na strukturu rizik má také globalizace a technický

rozvoj. Proto níže uvedený přehled není definitivní. Navíc některá rizika nejsou jednoznačně

ohraničena a mohou se překrývat s jinými riziky.

Úvěrové riziko

Úvěrové riziko je chápáno jako riziko ztráty ze selhání partnera (dlužníka) tím, že nedostojí

svým závazkům podle podmínek kontraktu, a tím způsobí držiteli pohledávky (věřiteli) ztrátu. Tyto

závazky nevyplývají pouze z úvěrových aktivit banky, ale i z obchodních a investičních aktivit,

z platebního styku a vypořádání cenných papírů při obchodování na vlastní i cizí účet.

Toto riziko představuje jedno z primárních bankovních rizik. Patří mezi nejstarší a

nejvýznamnější typ rizika vyskytující se v bankovnictví, protože poskytování úvěrů je hlavní náplní

každé banky. Řízení úvěrového rizika patří ke klíčovým prvkům obchodní činnosti bank a má proto

Bankovní rizika

Operační Riziko

likvidity

Riziko tržní likvidity

Riziko cash-flow

Právní Úvěrové Tržní

Úrokové

Komoditní

Akciové

Měnové

35

rozhodující význam pro úspěch nebo neúspěch každé banky. Příčiny úvěrového rizika můžeme

rozdělit na dvě skupiny:

a) vnitřní – závislé na vlastním rozhodnutí banky ohledně alokace aktiv

b) vnější – nezávislé na rozhodnutí banky, které jsou dány celkovým vývojem ekonomiky, politickou

situací apod.

K minimalizaci úvěrového rizika slouží bance pravidla obezřetného bankovního postupu,

zejména:

metody hodnocení úvěrovatelnosti žadatele o úvěr;

kvalita úvěrových smluv a obchodních podmínek;

pravidla a podmínky čerpání úvěru;

pravidla tvorby rezerv a oprávek k problémovým úvěrům;

nástroje zajištění rizika.

Ke snížení rizika banka rovněž využívá pravidla kapitálové přiměřenosti a úvěrové

angažovanosti. Z tohoto výčtu vyplývá, že problematika minimalizace úvěrového rizika je velmi

komplexní.

Jak je vidět z níže uvedeného schéma, je možné úvěrové riziko rozdělit do dvou složek – rizika

protistrany a inherentního rizika produktu. Riziko protistrany v sobě zahrnuje riziko země (politická

nestabilita), riziko koncentrace (nedostatečná diverzifikace portfolia), riziko klienta (vypořádací riziko)

a riziko transferu spočívající v omezení devizového režimu. Do inherentního rizika produktu je možné

zařadit riziko náhradního obchodu (ztráta z otevřené pozice), platební riziko (provize a poplatky),

riziko zajištění (nejistota tržní ceny zastavených aktiv) a přímé úvěrové riziko spočívající v nesplacení

jistiny, úroků, popř. dalšího příslušenství včas a v plné výši.

Rozdělení úvěrového rizika

Obr. 4 Rozdělení úvěrového rizika

36

ČNB definuje úvěrové riziko v Opatření ČNB č. 3/2002 o řízení úvěrového rizika v bankách a

v opatření č. 2 ze dne 3. února 2004 k vnitřnímu řídicímu a kontrolnímu systému banky (§ 2). Podle

ČNB je úvěrové riziko definováno jako riziko ztráty banky vyplývající ze selhání smluvní strany tím, že

nedostojí svým závazkům podle podmínek smlouvy, na základě které se banka stala věřitelem

smluvní strany.

Členění úvěrového rizika

Úvěrové riziko se dá rozčlenit do pěti skupin:

a) přímé úvěrové riziko (direct credit risk) - klasické riziko ztráty ze selhání partnera a u příslušných

rozvahových položek (úvěry, půjčky, směnky, dluhopisy, aj.) v plné nebo částečné hodnotě. Je

nejstarším finančním rizikem a zůstává stále nejdůležitějším rizikem finančního trhu;

b) riziko úvěrových ekvivalentů - riziko ztráty ze selhání partnera u podrozvahových položek, např. u

poskytnutých záruk, derivátů, akreditivů;

c) riziko změny úvěrového hodnocení - riziko ztráty ze ztížené možnosti získat za přijatelné náklady

finanční prostředky, které je důsledkem snížení oficiálního ratingového hodnocení;

d) vypořádací riziko cenných papírů - riziko ztráty ze selhání finanční transakce ve fázi vypořádání,

kdy příslušná hodnota byla partnerovi dodána, ale smluvní protihodnota z jeho strany ještě není

k dispozici;

e) riziko úvěrové angažovanosti - riziko ztráty z nadměrné úvěrové

Velikost úvěrového rizika je dána především nominální hodnotou transakce, schopností a

ochotou protistrany dostát svým závazkům a druhem transakce. Zatímco u některých obchodů

představuje úvěrové riziko celou nominální hodnotu transakce – tak je tomu zejména u úvěrů. U

jiných transakcí je riziko podstatně menší a omezuje se na rozdíl mezi dohodnutou cenou a cenou

náhradního obchodu – tak je tomu u úvěrových derivátů.

Riziko obchodní (tržní)

Obchodní riziko je spojeno s bankovními operacemi investorského charakteru, tj. s operacemi

s cennými papíry (majetkovými i dluhovými), zahraničními měnami, případně komoditami. Rizika

obchodní vyplývají z možnosti změn aktuálních cen cenných papírů (popř. komodit) oproti cenám

jejich pořízení a ze změn aktuálních devizových kurzů zahraničních měn oproti kurzům jejich pořízení.

Mezi nástroje minimalizace obchodního rizika patří pravidla kapitálové přiměřenosti, pravidla

dodržování tzv. obchodních pozic, zajišťovací nástroje kapitálových a devizových trhů atd.

Úrokové riziko

Úrokové riziko vyplývá ze změn tržních úrokových sazeb a jejich negativních dopadů na

změny a relace mezi aktivními (výnosovými) a pasivními (nákladovými) úroky do hospodářského

výsledku banky včetně dopadu do tvorby opravných položek a rezerv k problémovým úvěrům. Řízení

tohoto rizika je možné provádět dvěma způsoby:

a) přizpůsobit strukturu aktiv a pasiv tak, aby měly přibližně shodnou úrokovou citlivost na změny

tržních sazeb;

b) použít pevných a opčních termínovaných obchodů (swapů, futures, opcí).

Měnové (kursové) riziko

Měnové riziko vyplývá ze změn měnových kurzů. Je spojeno s úvěrovými operacemi banky

v případech, kdy zdroje poskytování úvěrů byly získány v jednom druhu měny a vlastní úvěry jsou

poskytovány v jiném druhu měny. Hlavním rizikem je zde riziko odchylky aktuálního devizového kurzu

od kurzu pořízení zdroje nebo poskytnutí úvěru.

37

Akciové riziko a komoditní riziko

Riziko ztráty plyne ze změny (ne nutně jen poklesu) cen akcií nebo komodit. Obecně platí, že

akcie jsou jedním z nejrizikovějších druhů aktiv, což je dáno tím, že výkyvy cen akcií mohou být velmi

prudké. Banky se zpravidla chrání před tímto druhem rizika tak, že ve svém portfoliu nedrží větší

podíl těchto cenných papírů a orientují se zejména na solidní emitenty dluhových cenných papírů.

Likvidní riziko

Při řízení likvidity se banka zaměřuje na soulad vstupů a výstupů likvidních prostředků. Pro

trvalé zabezpečení likvidity musí mít banka potřebné pohotové zdroje, to znamená, musí vytvářet

takové portfolio aktiv, které ji v případě potřeby umožňuje přeměnit aktiva na peněžní formu a na

straně pasiv musí mít k dispozici takové instrumenty, pomocí nichž v případě potřeby získá okamžitě

likvidní prostředky (např. dohodnuté úvěrové linky). Riziko likvidity se ještě dále člení na dvě

kategorie:

a) riziko tržní likvidity (market liquidity risk) – riziko ztráty v případě malé likvidity trhu s finančními

nástroji, bránící rychlé likvidaci pozice, čímž je omezen přístup k peněžním prostředkům;

b) riziko cash flow (funding risk) – riziko ztráty v případě momentální platební neschopnosti

Operační riziko (provozní)

Basilejský výbor bankovního dohledu definuje provozní riziko jako riziko ztráty v důsledku

nedostatečnosti nebo selhání interních procesů, osob, systému nebo důsledkem extrémních událostí.

Je spjato s celkovou organizací banky a fungováním jejich vnitřních systémů. Příkladem mohou být

podvody vlastních zaměstnanců, hmotná zkáza majetku, externí podvody, chyby interních operačních

systémů apod. Do skupiny operačních rizik jsou zahrnována rovněž rizika plynoucí z chybné

dokumentace, rizika vzniklá na základě špatných právních posudků či nekvality právních dokumentů,

apod.

Operační riziko se člení na tři kategorie:

a) transakční riziko (transakcion risk, execution risk) – riziko ztráty z provádění operací v důsledku

chyb v provedení operací, chyb vyplývajících ze složitosti produktů a neschopnosti současných

systémů je provádět, chyb z vypořádání obchodů;

b) riziko operačního řízení (operation control risk) – riziko ztráty z chyb v řízení aktiv ve front,

middle a back office (např. padělání, praní peněz, nedostatek kontroly při zpracování obchodů,

neautorizované obchodování jednotlivými obchodníky apod.);

c) riziko systémů (systems risk) – riziko ztráty z chyb v systémech podpory (chyby v počítačových

programech, v matematických vztazích modelů, při přenosu dat apod.).

Ostatní bankovní rizika

Stejně tak do přehledu bankovních rizik patří rizika ostatní, zastoupená jmenovitě rizikem

kapitálovým, právním, modelovým, regulačním či lidským. Do skupiny „ostatní bankovní rizika“ lze

řadit i další bankou rozpoznaná či jinak identifikovaná rizika (např. strategické riziko či riziko ztráty

dobrého jména banky) či rizikové vlivy, jakými mohou být například vlivy ekonomického cyklu atd.

Nyní se tedy blíže zaměříme na definici výše uvedených rizik.

Kapitálové riziko je spojováno s výší vlastního kapitálu banky. Banka toto riziko podstupuje

v případě, že tržní hodnota všech závazků banky je větší než tržní hodnota veškerých aktiv banky.

Obecně platí, že čím vyšší je vlastní kapitál banky, tím menší je riziko nesolventnosti. Na druhé straně

však platí, že zvyšování vlastního kapitálu snižuje jeho rentabilitu. Právní riziko je rizikem ztráty

38

v případě právní nevymahatelnosti uzavřených kontraktů a vzniká v důsledku toho, že vztahy mezi

bankou, jejími klienty a obchodními partnery jsou postaveny na smluvním základě. Modelové riziko

souvisí s rostoucí mírou, se kterou banky využívají ve své činnosti matematické a statistické modely.

Modelové riziko je definováno jako riziko ztráty způsobené aplikací rozhodnutí založeném na

chybných předpokladech modelu. Chyba může vzniknout v každé fázi využití modelu, tedy od

samotné volby vhodného modelu, jeho specifikace, parametrizace, kalibrace, použití správných

vstupních veličin, až po správnou interpretaci výsledků. Chyby mohou vzniknout i v softwaru, který

model používá.

Do kategorie „ostatní bankovní rizika“ lze také zahrnout riziko změny cen nemovitostí, které

bankám vzniká tím, že používají nemovitosti jako zástavu, anebo přímo půjčují stavebním firmám na

vybudování nemovitostí ke komerčnímu využití či k bydlení. Dalším rizikem spadajícím do této

kategorie je lidské riziko, které může mít podobu jednak hromadného odchodu zaměstnanců ke

konkurenci, jednak toho, že se nepodaří nahradit klíčové vedoucí pracovníky, např. po jejich odchodu

do důchodu. Také inflační riziko lze zařadit do kategorie ostatní rizika. Toto riziko je typickou ukázkou

rizika, které banka nemůže ovlivnit a které má zároveň vliv na všechny položky rozvahy. Jako poslední

uvádím riziko regulační, které vyplývá z toho, že podmínky pro podnikání v bankovnictví, které

stanovuje regulátor, se mohou v průběhu času měnit.

V posledních letech vývojové trendy ukazují, že nejvíce jsou banky při své činnosti vystaveny

úvěrovému riziku, které z pohledu podílu jednotlivých rizik českých bank tvoří zhruba 60 – 70 %. Je to

dáno tím, že úvěrování je hlavní podnikatelskou aktivitou každé banky. Zdrojem úvěrového rizika však

mohou být i mimobilanční položky jako např. úvěrové rámce a jiné formy závazků. Zbylých 20 – 30 %

připadá na operační riziko a 10 % na tržní riziko.

4.2 SYSTÉM ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA

Díky dlouholeté zkušenosti má řízení tohoto typu rizika oproti managementu jiných rizik

poměrně dlouhou historii. Dosud ovšem neexistuje jednotná metoda či koncepce řízení úvěrového

rizika uznávaná v akademických i ve finančních kruzích. Je nutné si uvědomit, že zde existuje určitá

provázanost jednotlivých bankovních rizik, které se navzájem ovlivňují a doplňují (např. nesplacení

úvěru ve lhůtě stanovené v úvěrové smlouvě ovlivní likviditu banky). Pro správné řízení bankovních

rizik je nezbytné, aby management banky chápal rizika ve vzájemných souvislostech. Proto je pro

banku velmi důležité mít komplexní systém řízení rizik.

Přístup k řízení rizik managementem banky se v současné době liší od pojetí chápání rizik

v minulosti. Původní přístup byl veden snahou o jeho minimalizaci, v současnosti se riziko zásadně

řídí v kontextu se ziskovostí. Dnes tedy nejde pouze o snižování úvěrového rizika, ale do popředí se

dostává snaha o optimalizaci vztahu mezi rizikem a výnosem.

Komplexní systém řízení úvěrového rizika představuje proces zahrnující čtyři základní prvky:

a) Identifikace – kde a jak riziko vzniká;

b) Měření – kvantifikace vznikajícího rizika;

c) Zajištění – způsob omezení rizika pomocí limitů, prevence;

d) Sledování – porovnávání skutečné velikosti s velikostí požadovanou, resp. max. povolenou.

Podceňování či vyloučení jakékoliv z výše uvedených částí procesu řízení úvěrového rizika má

za následek rostoucí pravděpodobnost ztráty z úvěrového obchodu. Kvalitní řízení úvěrového rizika

může pozitivně, anebo negativně ovlivnit hospodářský výsledek banky. V současnosti se projevuje

39

snaha přistupovat k riziku a jeho řízení na konsolidované bázi. Důvodem je především globalizace a

rostoucí objem produktů se smíšenými riziky. Snaha o konsolidaci rizik ovšem naráží na problémy

spojené s rozdílným časovým horizontem měření jednotlivých rizik, a proto úsilí o vyvinutí

praktického jednotného přístupu, který by pokryl všechny typy rizik ve všech liniích obchodování, je

teprve ve svých počátcích.

4.2.1 Úvěrová strategie a politika

Management banky a odpovědní pracovníci mají povinnost minimalizovat úvěrová rizika

dodržováním pokynů vydaných vedením banky a mimo jiné i přísným dodržováním regulativů

vyhlášených ČNB (u rizik, která jsou takto ošetřena). Jednotlivé oblasti úvěrové politiky spolu

s úsekem, který je za ně odpovědný, jsou zachyceny na obrázku 5.

4.2.2 Identifikace úvěrového rizika

Identifikace rizika a znalost příčin vzniku rizika je základem pro jeho ocenění a vytvoření

pravidel pro jeho řízení. Proces oceňování úvěrového rizika je možné provést z hlediska:

a) subjektu – za nejméně rizikové se z tohoto hlediska obvykle považují stát a případné nižší

samosprávné celky, obce, banky, penzijní fondy a pojišťovny. Za středně rizikové je považováno

obyvatelstvo s příjmy z pracovního poměru, bytová družstva apod. Nejrizikovější skupinou jsou

nepochybně začínající podnikatelé – bez zázemí, bez tradice, historie, bez obchodní sítě apod.

b) objektu – z tohoto hlediska se míra rizikovosti úvěrového obchodu oceňuje podle míry

pravděpodobnosti úspěchu či neúspěchu podnikatelského záměru a míry závislost návratnosti

úvěru na úspěchu či neúspěchu podnikatelského záměru.

c) zajištění úvěrového obchodu – zajištěním úvěrového obchodu si banka vlastně hledá a pojišťuje

alternativní zdroje pro splácení úvěru.

Zodpovědnost

Oblasti úvěrové politiky

Stanovení

úvěrové

strategie a

politiky

Organizace úvěrového úseku

Stanovení úvěrových limitů

Hodnocení úvěrových návrhů

Stanovení ceny úvěru

Schvalování úvěrů

Sledování úvěrového rizika

Vymáhání úvěrů

Vedení banky

Úvěrový úsek a

obchodní

jednotky

Obr. 5 Oblasti úvěrové politiky

40

d) pravděpodobné výše ztráty v případě realizace rizika (neúspěchu) obchodu – vychází se jednak

z ocenění pravděpodobnosti, že obchod se stane ztrátovým, jednak z ocenění pravděpodobné

relace mezi ztrátou a velikostí hodnoty, respektive celkové pohledávky z úvěrového obchodu.

Ocenění rizika je klíčovým parametrem pro stanovení míry schopnosti banky unést finanční

ztráty z neúspěšných úvěrových obchodů. Maximální hodnota rizikové tolerance banky závisí na

velikosti opravných položek a rezerv a polovině základního kapitálu banky. Dosáhle-li ztráta

z úvěrových obchodů takové výše, že dojde k pohlcení veškerých opravných položek, rezerv a

poloviny základního kapitálu, je banka nucena svolat mimořádnou valnou hromadu a vyhlásit návrh

na insolvenční řízení.

4.2.3 Měření úvěrového rizika

Smyslem měření úvěrového rizika je vyčíslení možné ztráty z úvěrových obchodů banky. Na

základě kvantifikace možné ztráty pak banka provádí rozhodnutí o realizaci obchodu, o výši úrokové

sazby, způsobu jeho zajištění, tvorbě rezerv či opravných položek a o variantách jeho dalšího

sledování. Metodické postupy v oblasti kvantifikace úvěrového rizika lze rozdělit do dvou skupin:

a) metody založené na absolutní pozici v úvěrovém riziku;

b) metody založené na očekávané míře nesplácení úvěrové pohledávky

Metody založené na absolutní pozici v úvěrovém riziku jsou statické a popisují, jaký je objem

bilančního aktiva, který je vystavený úvěrovému riziku. Při poskytnutí úvěru klientovi je úvěrové riziko

(tedy potencionální ztráta) představováno celou hodnotou úvěru včetně splatných úroků a poplatků,

přičemž je možná korekce v případě existence kvalitní zástavy. Při využití tohoto metodického

postupu banka k prodaným úvěrům zatím netvoří rezervy ani opravné položky. K tvorbě opravných

položek a rezerv přistoupí až tehdy, když dojde k porušení podmínek úvěrové smlouvy ze strany

klienta, jako výraz možné ztráty z úvěru.

Metody založené na očekávané míře nesplácení úvěrové pohledávky odhadují kromě výše

předpokládané ztráty i pravděpodobnost vzniku této ztráty. Celková riziková část (výše potencionální

ztráty) je rovna součinu pravděpodobnosti a výše ztráty. Banka zařadí úvěr hned při jeho prodeji do

příslušné rizikové kategorie a stanoví jeho rizikovou váhu. Příslušná riziková kategorie pak ovlivňuje

rozhodnutí banky o skutečné poskytnuté výši úvěru, výši úrokové sazby, způsobu sledování úvěrové

pohledávky, výši rezerv a opravných položek, charakteru zajištění úvěru.

Měření úvěrového rizika u klienta a produktu není pouze ze strany bank samotných, ale

zájem je patrný také ze strany orgánů bankovního dohledu. Banka pro mezinárodní platby vydala

dokument o kapitálové přiměřenosti, v němž jsou popsány metody pro výpočet úvěrového rizika a

klasifikace rizika jednotlivých skupin klientů.

4.2.4 Zajištění úvěrového rizika

Smyslem zajištění úvěrového obchodu je snížení úvěrového rizika banky využitím aktiv klienta

či třetí osoby. Jinak řečeno, selžou-li všechny běžné prostředky, jak dosáhnout splnění závazků

dlužníka vůči bance, zbývá ještě poslední možnost – pokusit se uspokojit svou pohledávku z výtěžku

realizace zajišťovacího prostředku. Právní úprava zajišťovacích prostředků v ČR je obsažena ve dvou

základních právních předpisech - Občanský zákoník1 a Obchodní zákoník2.

1 Zákon č. 40/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

41

V následujících několika podkapitolách se pokusíme přiblížit jednak samotný pojem zajištění

v procesu řízení úvěrového rizika, jeho funkce a dále pak druhy zajišťovacích instrumentů, které má

banka k dispozici.

Druhy zajištění

Úvěrové zajištění lze třídit podle různých kritérií. V odborné literatuře se zpravidla rozlišují

dvě základní formy zajištění a to:

a) podle povahy zajištění – osobní a věcné (neboli reálné).

Osobní zajištění spočívá v tom, že úhrada pohledávky z úvěrového obchodu je zajišťována

vedle příjemce úvěru ještě příjmy nebo majetkem další, třetí osoby, která se zavazuje plnit za

dlužníka. Typickou formou osobního zajištění je ručení třetí osobou (zejména bankovní záruka), ale

může jít např. o zajištění formou přistoupení k dluhu spoludlužníkem, o aval směnky. Pro zajištění

věcné je typické, že úhrada pohledávky z úvěrového obchodu je zajišťována výtěžkem z prodeje

majetku, který slouží jako zajištění úvěrové pohledávky. Můžeme sem zahrnout zajištění zástavním

právem, zajišťovacím převodem práva, vinkulací apod.

b) podle svázanosti zajištění se zajišťovanou pohledávkou – abstraktní a akcesorické zajištění;

Abstraktní zajištění je charakteristické tím, že o jeho plnění může věřitel požádat relativně

bez vazby na zajištěnou pohledávkou. Může být podmíněné – vázané na určité skutečnosti, které

nemusejí být spojeny se zajišťovanou pohledávkou, nebo relativně bezpodmínečné, kdy dochází

k realizaci zajištění bez dalších podmínek, na požádání věřitele. Akcesorické zajištění je takové, které

je těsně a nerozlučně svázáno s osudem konkrétní zajišťované pohledávky. Takové zajištění je tak

možné zřídit pouze k existující pohledávce. Ze zákona zaniká okamžikem zániku zajištěné pohledávky,

tj. např. splacením zajištěného úvěru. Mezi akcesorická zajištění patří například ručení nebankovního

subjektu.

K tomu aby banka přijala určitý druh instrumentu k zajištění úvěrového obchodu, je důležité,

aby zajištění splňovalo určitá kritéria. Mezi tato kritéria lze zařadit soudní vymahatelnost, likviditu

zástavy, možnost ocenění zástavy, stabilitu hodnoty zástavy a možnost kontroly stavu zástavy. Pro

větší názornost je zde uvedena následující tabulka, která znázorňuje jednotlivé typy zajištění podle

charakteristik.

Tab. 6 Přehled základních forem zajištění úvěrů

Druh zajištění Osobní Věcné

Akcesorické Ručení Zástava movitých věcí a práv

Bankovní záruka Akcesorická zástava nemovitostí

Převzetí dluhu a přistoupení k závazku (hypotéka)

Smluvní pokuta

Dohoda o srážkách ze mzdy

Abstraktní Depotní směnka Abstraktní zástavní právo

Abstraktní bankovní záruka Cese pohledávek a práv

Pozitivní a negativní prohlášení Zajišťovací převod práva

2 Zákon č. 513/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).

42

4.2.5 Základní formy zajištění úvěrů

a) Ručení (záruky, garance)

Ručení patří nepochybně k nejčastěji používaným způsobům zajišťování úvěrové pohledávky.

Pro ručení, jež je typickou formou osobního zajištění, je charakteristický vztah nikoli mezi dlužníkem a

věřitelem, ale mezi věřitelem a třetí osobou, tzv. ručitelem.

Podstatou ručení je jednostranné písemné prohlášení ručitele3 vůči bance, že uspokojí její

určitou pohledávku v případě, neučiní-li tak dlužník. Pro ručení jsou typické dva principy. Prvním je

princip subsidiarity, což znamená, že ručitelovo plnění přichází až tehdy, nesplnil-li závazek

v přiměřené době primární dlužník. Druhým je princip akcesority, který vyjadřuje závislost tohoto

typu zajištění na vzniku a existenci hlavního závazku dlužníka vůči věřiteli.

Ručitelství má oproti jiným zajišťovacím prostředkům určitá specifika:

oznamovací povinnost věřitele – věřitel má vůči ručiteli tzv. oznamovací povinnost a musí

mu na jeho požádání sdělit výši své zajištěné pohledávky;

možnost uplatnění námitek ručitelem – ručitel může vůči věřiteli uplatnit všechny námitky,

k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči

věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku

vůči němu. Ručitel může použít k započtení i své pohledávky vůči věřiteli;

tzv. postih ručitele vůči dlužníku, za kterého se zaručil – pokud ručitel splní závazek, za který

ručí, nabývá vůči dlužníku práva věřitele a je oprávněn požadovat všechny doklady a

pomůcky, které má věřitel a které jsou potřebné k uplatnění nároku vůči dlužníku;

možnost věřitele hojit se z celého majetku ručitele – jediným omezením je výše zajištěné

pohledávky nebo její části v případě, kdy v ručitelském prohlášení je výše pohledávky

omezena jen na určitou část.

Při využívání tohoto zajišťovacího instrumentu je nutné důsledně dbát na to, že komplexní

úprava ručení je obsažena v Obchodním zákoníku, proto bez ohledu na charakter ručitele (zda je či

není podnikatelem) se ručení vždy řídí příslušnými ustanoveními Obchodního zákoníku.

b) Depotní (kauční, úložná) směnka

Depotní směnka je abstraktním příkladem osobního zajištění. Je to finanční směnka, kterou

zpravidla jako bianco směnku vystavuje příjemce úvěru ve prospěch banky a deponuje ji u ní jako

zajištění přijatého úvěru. Kromě bianco směnky se může jednat také o směnku vyplněnou, tj. směnku

vlastní na řad věřitele (banky), kde výstavce uvede všechny náležitosti směnky dané směnečným a

šekovým zákonem.

Tato směnka nevzniká jako platební či úvěrový instrument, ale jedná se výhradně o

instrument zajišťovací. V případě nesplacení svých závazků dlužníkem je banka oprávněna doplnit na

směnku dosud nesplacenou dlužnou částku včetně úroků, a předložit ji k proplacení. V opačném

případě, tedy když klient řádně úvěr splatí, banka vrací směnku zpět dlužníkovi. Často je v praxi

3 Ručitelem může být jak právnická tak fyzická osoba, která má způsobilost k právním úkonům. Zákon také nijak neomezuje

okruh ručitelů ani jejich počet.

43

využíváno také směnek avalových, kde vedle směnečného dlužníka vystupuje avalista směnky, tzv.

směnečný rukojmí (obdoba ručení).

c) Zástava nemovitých a movitých věcí, zástava práv

Princip zástavního práva je jednoduchý; nesplatí-li klient své závazky vůči bance včas a v plné

výši, má banka právo uspokojit své pohledávky realizací (zpeněžením) zástavy. Banka tedy vystupuje

v roli zástavního věřitele. Nestává se však majitelem zástavy, ale má právo pokud klient včas a řádně

úvěr nesplatí, domáhat se uspokojení prostřednictvím zástavy. Významným znakem zástavního práva

je fakt, že bývá řazeno mezi tzv. právo věcné (nebo také přenosné), tzn., že se váže k danému objektu

či právu, a na osoby jej poskytující. Zástavní právo jako zajištění úvěru vzniká obvykle na základě

písemné zástavní smlouvy mezi bankou a klientem. Tato smlouva musí v prvé řadě obsahovat určení

zástavy, a které pohledávky jsou touto zástavou zajištěny. Stejně jako ručení i zástavní právo patří

mezi akcesorická zajištění, to znamená, že lze toto právo zřídit i k pohledávkám, které vzniknou

v budoucnu.

„Zástavou může být věc movitá či nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí,

pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve

vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového

vlastnictví.“

Občanský zákoník, zákon č. 554/2004 Sb., § 153.

Zástavní právo k nemovitostem (pozemkům a budovám) patří k jednomu z nejrozšířenějších

zajišťovacích instrumentů využívaných k zajištění téměř všech druhů bankovních úvěrů. U

hypotečních úvěrů fyzickým osobám bývá nutná podmínka zástavy nemovitosti, na kterou jsou

finanční prostředky ze strany banky půjčovány. Podniky naproti tomu zastavují často své výrobní

haly, sklady, pozemky atd. V praxi bývá také často používaným instrumentem zástava cenných

papírů. Hlavní předností je jejich snadná převoditelnost, vysoká likvidita a snadné ocenění.

d) Postoupení pohledávek

Postoupení neboli cesse pohledávek spočívá v úkonu, kdy dlužník banky postupuje bance své

vlastní pohledávky vůči třetím osobám jako zajištění přijatého úvěru. Banka se pak v takovém vztahu

nazývá postupník (či cesionář) a klient, jelikož postupuje své pohledávky, postupitel (neboli cedent).

Postoupením pohledávky dochází, na rozdíl od zastavení pohledávky, ke změně věřitele.

Jednou z typických charakteristik cesse je, že úvěrový obchod banky a pohledávky klienta

představují dva různé vztahy. To znamená, že splácí-li obchodní partner klientovi pohledávku,

neimplikuje to i splácení úvěru samotného a banka ani nenese riziko nesplacení postoupené

pohledávky. Banka však požaduje, aby úhrada finančních toků plynoucích za zajišťovací pohledávky,

probíhala na účet otevřený u této věřitelské banky. Pouze v případě, že dlužník banky nesplácí řádně

svůj úvěr, použije banka prostředky z tohoto účtu včetně úroků na pokrytí svých vzniklých ztrát.

e) Uznání závazku formou notářského zápisu

Uznání závazku formou notářského zápisu je jedním z nejefektivnějších způsobů, jak může

banka jako věřitel právně zajistit svoji pohledávku a posílit tak svoji pozici vůči dlužníkovi. Uznání

závazku ze své podstaty umožňuje upravit obchodní vztah mezi věřitelem a dlužníkem tak, aby

nedošlo k jeho podstatnému narušení. Podstata uznání závazku spočívá v prohlášení dlužníka, že svůj

44

závazek vyplývající z úvěrové smlouvy uznává4. Zpravidla je součástí u tohoto typu zajištění tzv.

doložka přímé vykonatelnosti, kterou se rozumí souhlas dlužníka (tzv. povinný) s tím, aby jeho

závazek splatit uznanou pohledávku banky byl vykonatelný co do důvodu i výše při nezaplacení jedné

či několika splátek.

Kromě právní jistoty existence uznaného dluhu a praktické nezpochybnitelnosti takového

projevu vůle, je uznání závazku také vykonávacím titulem, tj. věřitel nemusí absolvovat zdlouhavé

soudní řízení, ale může rovnou přikročit „k výkonu rozhodnutí“ bez tzv. nalézacího řízení (např. návrh

na vydání platebního rozkazu, žaloba, apod.). Uznání závazku touto formou má tedy povahu

exekučního titulu, který je rovnocenný např. s pravomocným platebním rozkazem, vykonatelným

rozsudkem, rozhodčím nálezem, a na jeho základě je možné provést exekuci. Tento zajišťovací

prostředek je možné použít v jakémkoliv stádiu pohledávky, čili jak u nově poskytnutých úvěrů, tak u

úvěrů, které jsou již spláceny. Za velmi vhodné lze považovat použití tohoto prostředku také

v průběhu správy klasifikovaných pohledávek.

f) Další formy zajištění úvěrových obchodů

Mezi další formy zajištění úvěrového obchodu patří například bankovní záruka. Tento typ

zajištění lze označit za nejkvalitnější zajištění úvěru, za předpokladu, že bankovní záruku vystaví

důvěryhodná banka. Jedná se o zvláštní typ ručení, kdy na straně ručitele vystupuje banka. K jeho

vzniku je nutné písemné prohlášení banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní

částky podle obsahu záruční listiny. Od ručení se však odlišuje mimo jiné tím, že zde neplatí princip

subsidiarity a akcesority. To znamená, že věřitel, jehož pohledávka je vůči dlužníkovi zajištěna

bankovní zárukou, nemusí požadovat přednostně plnění po dlužníkovi, ale může požadovat plnění

přímo po bance, která záruční listinu vystavila. Výjimka z principu akcesority spočívá v tom, že

zánikem pohledávky zajišťované bankovní zárukou nedochází automaticky také k zániku zajišťovacího

vztahu daného bankovní zárukou. Existence bankovní záruky tak není přímo závislá na existenci

pohledávky a banka je povinna plnit bez ohledu na to, zda již zajišťovaný závazek dlužník splnil či ne.

Banka má také možnost využít zástavní právo k pohledávce k zajištění své úvěrové

pohledávky. Podstatou zástavního práva k pohledávce je, že zástavce (dlužník, případně třetí osoba)

zastavuje pohledávku za svým dlužníkem k zajištění pohledávky zástavního věřitele (banky). Dlužník

z pohledávky, která je zastavena ve prospěch zástavního věřitele, se označuje ve vztahu k zástavnímu

věřiteli jako poddlužník. Zastavením se pohledávka nemění, zástavce zůstává i nadále jejím majitelem

(věřitelem). V tom spočívá zásadní rozdíl mezi zástavou pohledávky a postoupením pohledávky.

Další formou zajištění je vinkulace pojistného plnění. Jedná se z pozice banky o relativně

výhodný a jistý nástroj zajištění. Standardní podmínkou při zajišťování úvěru zástavním právem je

povinnost pojištění zastavené nemovitosti a vinkulace pojistného plnění ve prospěch věřitele. Banky

jej také využívají k zajištění úvěrového obchodu, je-li dlužníkem fyzická osoba, nebo životní pojistky

dlužníka. Plnění z životního pojištění může být v případě pojistné události použito na uhrazení úvěru.

Určitou modifikací životního pojištění je tzv. úvěrové pojištění. Tím může být uhrazen úvěr nebo

častěji jeho splátky po určitou lhůtu v případě určité pojistné události. U některých druhů osobních

nebo privátních úvěrů poskytovaných fyzickým osobám si banka může zajistit pravidelné splácení

úvěru dohodou o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů dlužníka. Kvalita tohoto typu zajištění je dána

stabilitou zaměstnání a kvalitou, resp. bonitou osoby zaměstnavatele.

4 Obchodní zákoník neukládá dlužníkovi povinnost uznat závazek, tj. pokud dlužník odmítne závazek uznat, nejedná se o

porušení žádné právní povinnosti.

45

4.2.6 Monitorování úvěrového rizika

Důležitým prvkem účinnosti managementu úvěrových rizik je jeho sledování a vyhodnocování

v podobě sledování změn a trendů ve vývoji rizikovosti úvěrových pohledávek banky, portfolia a také

změny ve vývoji rizika, tj. sledovat a vyhodnocovat informace z makroekonomického a

mikroekonomického prostředí země či odvětví, které mohou rizikovost úvěrových pohledávek

následně ovlivnit.

Při sledování úvěrového rizika by banka měla dodržovat určité zásady. Zejména by měla

dodržovat frekvenci, způsob a formy monitorování úvěrové pohledávky predikované rizikovosti

obchodu. Monitorování rizika úvěrových obchodů se zaměřuje na identifikaci příčin vzniku a intenzity

vzniku rizikových úvěrů a ztrát s nimi spojených, výši škod a ztrát z problémových úvěrů, porovnání

rizikové tolerance banky s oceněním velikosti rizika spolu se zjištěním, zda je riziko v rámci

tolerančních limitů a předkládání pozměňovacích návrhů. Nezastupitelnou roli zde hraje interní i

externí audit dohlížející na rozvoj vhodných standardů, postupů a procedur.

4.3 ROVINY ŘÍZENÍ ÚVĚROVÉHO RIZIKA

Systém řízení úvěrového rizika probíhá v bance obvykle na třech úrovních, a to na úrovni

jednotlivých úvěrových obchodů, na úrovni úvěrového portfolia banky a na úrovni bankovního

portfolia. Snižování úvěrového rizika se uskutečňuje prostřednictvím úvěrových limitů, které jsou

současně využívány jako jeden z nástrojů řízení úvěrového rizika, a ve své podstatě vyjadřují míru

rizika, kterou je banka schopna akceptovat. Soustava limitů musí zohledňovat i ostatní rizika, kterým

je banka vystavena a musí být přiměřená velikosti banky a způsobu řízení, komplexnosti a kapitálové

přiměřenosti.

Některé úvěrové limity si banka stanovuje sama v rámci svých interních předpisů jako

regulativní nástroj, jiné mají charakter externích závazných předpisů a jejich dodržování je

kontrolováno ze strany orgánů bankovní regulace, jedná se o tzv. pravidla či limity hrubé a čisté

úvěrové angažovanosti. Úvěrové limity určuje a schvaluje vrcholové vedení banky.

Přestože se v jednotlivých bankách může vyskytovat rozdílná typologie úvěrových limitů,

existují některé obecně uplatňované limity:

a) limity pro jednotlivé klienty a pro ekonomicky spjaté skupiny klientů stanovené na základě

politiky diverzifikace a úvěrové angažovanosti;

b) odvětvové limity, které jsou stanovené na základě ratingu odvětví;

c) limity pro země (příp. regiony) stanovené na základě ratingu zemí;

d) limity kapitálové ve vztahu k výši vlastního kapitálu banky.

Při stanovení úvěrových limitů se musí brát v úvahu další obecné limity důležité pro banku:

e) limity splatnosti, tzn., že banka může úvěrové riziko zmenšit také tím, že poskytne klientovi úvěr

na kratší než požadovanou lhůtu splatnosti;

f) měnové limity, tzn., že úvěr je poskytnut pouze v určitých měnách;

g) limity zajištění.

46

Všechny uvedené typy limitů mohou být vyjádřeny v absolutních hodnotách či ve vazbě na

kapitál banky. Stanovením a dodržováním úvěrových limitů realizuje banka diverzifikaci úvěrového

portfolia.

4.3.1 Řízení úvěrového rizika na úrovni úvěrových obchodů

Proces řízení rizika úvěrového obchodu začíná už u koncipování úvěrové strategie a z ní

vycházející úvěrové politiky banky. V rámci každé banky je vypracován soubor zásad a metod, které

musí bankovní pracovníci dodržovat při poskytování úvěrových produktů. Mezi základní principy

úvěrových obchodů patří především návratnost úvěrů, která je spojena se schopností dlužníka splatit

úvěr včetně úroků ve sjednané lhůtě, a výnosnost úvěrů související s výší čistého úrokového výnosu

z poskytnutého úvěru.

Úvěrový proces

Během posledních několika let zaznamenal úvěrový proces v bankách výrazné změny

především v důsledku různých faktorů, např. vyvinutí předpisů pro řízení, zvyšující se používání

ratingu a v rostoucí míře kvantitativní přístup k rozhodování o úvěru. Úvěrový proces se skládá

z několika na sebe navazujících etap, jak je vidět z následujícího schématu:

Obr. 6 Úvěrový proces

Úvěrový proces je zahájen v okamžiku, kdy dochází k úvodní schůzce s klientem a kdy klient

předloží bance písemnou žádost o poskytnutí úvěru, ke které připojí finanční i nefinanční informace o

žadateli a podnikatelském záměru.

Dalším krokem je tzv. úvěrová analýza, která je výchozím nástrojem interního ratingu. Banka

v ní zkoumá všechny podstatné okolnosti týkající se žádosti o úvěr, především hodnotí bonitu,

důvěryhodnost, ekonomickou způsobilost klienta a možnosti klienta zabezpečit úvěr požadovanými

hodnotami. Cílem této analýzy je komplexně posoudit schopnost a ochotu klienta v budoucnu splácet

poskytnutý úvěr či plnit jiné splatné závazky vůči bance.

V praxi bank se můžeme setkat se dvěma základními systémy úvěrových analýz:

a) Posuzovací úvěrové analýzy (judgmental credit analysis), které jsou založeny ve značné míře na

zkušenostech úvěrového pracovníka a jeho schopnostech posoudit na základě získaných údajů o

klientovi schopnost a vůli klienta splatit poskytnutý úvěr.

b) Empirické úvěrové analýzy (empirical credit analysis) označované velmi často jako úvěrové

bodovací systémy (credit scoring) se naproti tomu snaží odstranit subjektivní pohled úvěrového

pracovníka. Vycházejí z exaktního bodování relevantních údajů o klientovi na základě

matematicko-statistických metod. Výsledný počet bodů je potom rozhodující pro poskytnutí či

odmítnutí úvěru.

V současné době převažují empirické systémy úvěrové analýzy a stále více se začínají využívat

vedle tradiční oblasti nezajištěných spotřebních úvěrů i v oblasti hypotečních úvěrů. Mezi hlavní

součásti úvěrové analýzy patří analýza vnějšího prostředí firmy, posouzení kvality managementu a

47

organizace firmy, analýza dosavadních zkušeností s daným klientem, finanční analýza firmy a analýza

záměrů firmy a budoucího vývoje.

Součástí úvěrové analýzy je také finanční analýza, která ukazuje bance skutečně dosažené

ekonomické výsledky úvěrového dlužníka. V následujících několika odstavcích jsou stručně uvedena

základní oblasti zkoumání, na které se banka v rámci této analýzy zaměřuje. Primárním cílem finanční

analýzy je zhodnocení, jestli jsou hospodářské výsledky a cash flow dostačující pro krytí dluhu a

rovněž je předmětem hodnocení i kvalita aktiv, zadlužení a trendy v poměrových ukazatelích.

Předmětem zkoumání jsou zejména zadluženost, likvidita, ziskovost a tržní ohodnocení firmy.

Analýza zadluženosti zkoumá míru zadluženosti společnosti. Banka v této oblasti zkoumá

především ukazatel dluhového poměru (dlouhodobý dluh / vlastní kapitál). Předmětem zájmu banky

je především poměrový ukazatel pracovního kapitálu (čistý pracovní kapitál / aktiva). V rámci analýzy

ziskovosti se zjišťuje, jak efektivně firma využívá svá aktiva. Mezi nejčastěji využívané ukazatele patří

poměr tržeb (tržby / průměrná aktiva), ROE a ROA. Analýza tržních poměrů ukazuje, jak vysoko firmu

hodnotí samotní investoři. Za tímto účelem se využívá zejména ukazatel P/E (cena akcie / výdělek na

akcii).

Kromě finanční poměrové analýzy banka využívá celou škálu různých metod, mezi něž patří

např. metoda zjednodušeného bodového hodnocení, tzv. credit scoring. Finanční analýza výsledků

hospodaření klienta a jeho scoring poskytuje společně s nefinančními aspekty jeho chování základní

informace pro stanovení interního ratingu klienta.

U úvěrové analýzy využívají banky často on-line informace z bankovních a nebankovních

registrů úvěrů, které poskytují informace o závazcích žadatele o úvěr jiným bankám a dalším

finančním institucím5. Sdílení informací o závazcích a platební morálce klientů v rámci bankovních a

nebankovních registrů podle zkušeností ze zahraničí přináší zvýšení dostupnosti úvěrů a snížení jejich

ceny. Registry také rozšiřují okruh nástrojů využitelných v oblasti řízení úvěrového rizika, což přispívá

k jeho kvalitnějšímu a efektivnějšímu řízení ze strany bank, resp. vede k jeho snížení.

Výstupem úvěrové analýzy je buď zamítnutí žádosti o poskytnutí úvěru, nebo písemné

uzavření úvěrové smlouvy. Pokud dojde k uzavření úvěrové smlouvy, banka zařadí úvěrovou

pohledávku do určitého ratingového stupně, který vyjadřuje míru rizika spojenou s úvěrovým

obchodem a který ovlivňuje základní parametry úvěru, jako jsou výše úrokové sazby, požadavky na

zajištění a způsob frekvence sledování úvěrové pohledávky.

Závěrečnou fází úvěrového procesu v případě, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy, je

kontrola dodržování podmínek úvěrové smlouvy, tzv. „credit administration“ nebo „credit review“.

Banka vyhodnocuje včasnost a úplnost klientem předkládaných podkladů, změny ve vývoji finančních

toků klienta, dodržování splátkového kalendáře, změny hodnoty zajištění, vývoj makroekonomických

faktorů, které mohou mít dopad na platební schopnost dlužníka atd. Jedná se o preventivní opatření,

které bance umožňuje včas identifikovat nepříznivý vývoj v hospodaření klienta, a které bance dává

možnost včasného řešení problémových úvěrů.

Úvěrové limity pro jednotlivé klienty

5 V roce 2002 zahájil provoz Centrální registr úvěrů provozovaný ČNB, který soustřeďuje informace o úvěrových závazcích

PO a FO - podnikatelů. Členy jsou povinně všechny české banky a pobočky zahraničních bank.

48

Rating klienta se stává rozhodujícím kritériem při poskytování úvěrů, na jehož základě banka

uplatňuje stanovení nejvyšší částky, kterou je banka ochotna poskytnout dlužníku s přihlédnutím

k rizikům s ním spojeným. To znamená, že průměrně hospodařícím podnikům může banka úvěr

limitovat, aby omezila rizika spojená s jejich možnou platební neschopností, a naopak nejlépe

prosperujícím podnikům s nadprůměrnými výsledky poskytne úvěr zpravidla v požadované výši a za

výhodnou úrokovou sazbu. Úvěrový limit je zpravidla spojen s limitováním podmínek úvěru, zejména

s limitem zajištění a limitem splatnosti úvěru.

Způsob stanovení limitů pro klienty se u různých bank liší, avšak obecně lze vysledovat

faktory, které ovlivňují rozhodnutí převážné většiny bank. Jedná se například o kvalitu managementu

klienta, finanční sílu a stabilitu klienta, aktiva klienta, perspektivy klienta, vztahy banky ke klientovi,

cílovou klientelu banky, poměr rizika k výnosům u daného obchodu, stav ekonomiky atd. U stanovení

výše úvěrového limitu pro jednotlivé klienty mohou velkou měrou přispět také bankovní a

nebankovní registry úvěrů. Registr bance posuzující bonitu svého klienta umožní získat on-line

informace o jeho závazcích k jiným bankám a dalším finančním institucím.

Metody identifikace defaultu klienta

Metody identifikace defaultu klienta slouží k prognóze nebo předpovědi pravděpodobnosti,

že dojde k bankrotu firmy, a to s určitým časovým předstihem. Nejznámější metodou je metoda

zjednodušeného bodového hodnocení, ze které vychází model E. I. Altmana a z ní vycházejícího „Z-

scóre“ modelu.

Credit scoring

Credit scoring slouží ke zjišťování bonity klienta. Scoringové systémy se snaží na základě

analýzy historických dat o chování a možnostech určitého segmentu klientů a za pomocí

matematicko-statistických metod identifikovat klíčové faktory, které ovlivňují pravděpodobnost

úpadku dlužníka a přiřazují jim určitou váhu.

Rozdíl ratinového a scoringového přístupu spočívá v tom, že ratingový přístup je založen na

analýze dílčích poměrových ukazatelů dlužníka a rozhodnutí ohledně přidělení úvěru musí učinit

analytik. Naproti tomu scoringový přístup pracuje matematicko-statistickými metodami

s poměrovými ukazateli a snaží se na základě výpočtu určitých výběrových charakteristik odlišit

skupinu dobrých a špatných dlužníků. Nejznámějším scoringovým modelem používaným pro

korporátní expozice je Altmanův model.

Metoda E. I. Altmana

Altmanův “Z scóre“ model, publikovaný Edwardem I. Altmanem v roce 1968, je technicko-

analytický model, který je založen na bázi poměrových ukazatelů. Jeho úkolem je odhad budoucí

finanční pozice a zejména pak včasná predikce finanční tísně. Vychází z předpokladu, že jisté

ukazatele bankrotujících a nebankrotujících firem ukazují ve svém souhrnu význačné rozdíly, kterými

lze tyto firmy odlišit. Postup výpočtu Altmanova indexu podle vztahu, vyjadřujícího význam a vazby

mezi pěti vybranými podílovými ukazateli, je závislý na tom, zda se jedná o podnik - akciovou

společnost, jejíž akcie jsou veřejně obchodovatelné na burze, nebo o podnik, který buď nemá

organizačně právní formu akciové společnosti, anebo jeho akcie nejsou na burze veřejně

obchodovatelné.

49

Tab. 7 Altmanův Z-scóre model

Altmanův Z-scóre model

Pro akciové společnosti Pro jiné typy podniků Pro české podniky - 1,0

Kde jednotlivé proměnné ve vzorci znamenají:

Tab. 8 Jednotlivé proměnné u Altmanova Z-scóre modelu

Jednotlivé proměnné

x1

pracovní kapitál / celková aktiva

x2 nerozdělený zisk / aktiva celkem; nerozdělený zisk = zisk po zdanění – dividendy

x3 zisk před zdaněním (EBIT) a nákladových úroky / aktiva celkem

x4 tržní hodnota akciového kapitálu / účetní hodnota cizího kapitálu; v případě ostatních podniků je tržní

hodnota akciového kapitálu nahrazena jeho účetní hodnotou (obdobně u základního jmění)

x5 tržby / aktiva celkem

x6 závazky po lhůtě splatnosti / výnosy celkem

Hodnocení výsledné velikosti Z-scóre modelu:

Tab. 9 Hodnocení pro Altmanův Z-scóre model

Hodnocení

Pro akciové společnosti

Z > 2,99 Finančně pevný podnik

Z <1,81, 2,99> Podnik s nevyhraněnou finanční situací

Z < 1,81 Podnik směřující k bankrotu

Pro jiné typy podniků

Z > 2,99 Finančně pevný podnik

Z <1,20, 2,90> Podnik s nevyhraněnou finanční situací

Z < 1,20 Podnik směřující k bankrotu

Altman zjistil, že podniky, u nichž výsledný index Z přesahoval hodnotu 2,99 (resp. 2,90), byly

finančně pevné a ani později se u nich žádné potíže neprojevily. Naopak firmy, u nichž se index

Z pohyboval pod hodnotou 1,81 (resp. 1,20), dříve nebo později zbankrotovaly. U firem s hodnotou

Altmanova indexu Z mezi 1,81 a 2,99 (resp. 1,20 a 2,90) neexistovala statisticky průkazná prognóza.

Pomocí tohoto modelu můžeme poměrně věrohodně předpovědět bankroty asi dva roky

před možným zahájením insolvenčního řízení. Nevýhodou však zůstává, že pracují s menší

statistickou spolehlivostí do vzdálenější budoucnosti, a proto je tento model využíván spíše jako

podpůrný prostředek při poskytování úvěrů.

Model Zeta

Koncem sedmdesátých let někteří finanční experti v čele s Altmanem „zaktualizovali“ jeho

původní model, který reagoval na změny v oblasti finančního managementu, kapitálových trhů a

který odrážel nové poznatky v teorii bankrotu a nové účetní standardy. Model pracoval se vzorkem

101 podniků, přičemž se jednalo jak o výrobní, tak i o obchodní společnosti. Na základě rozeznávacích

schopností bylo původních 27 proměnných zredukováno na následujících 7: ROA, stabilita ziskovosti,

úrokové krytí, ukazatel běžné likvidity, celková aktiva, poměr nerozdělený zisk / aktiva a poměr

vlastního kapitálu / celkový investovaný kapitál.

4.3.2 Řízení úvěrového rizika na úrovni úvěrového portfolia

Jedním ze základních pravidel řízení rizik je princip diverzifikace rizika. Stupeň diverzifikace

úvěrového rizika do velké míry souvisí s klientelou, na kterou se banka soustřeďuje, tzn., pokud

50

banka poskytuje velké množství úvěrů drobným klientům, její stupeň diverzifikace bude vyšší než u

banky poskytující úvěry velkým podnikatelským subjektům.

Všichni klienti banky čerpající úvěr jsou rozděleni do skupin podle schopnosti v budoucnu

splácet úvěr, např. na klienty úvěrově způsobilé (nadprůměrné, stabilně průměrné), klienty

problematické (průměrně hospodařící s občasnými výkyvy) a klienty úvěrově nezpůsobilé

(dlouhodobě podprůměrné s častými likvidními obtížemi). Pokud chce banka znát očekávaný podíl

ztrátovosti vyplývající z úvěrového rizika na svém úvěrovém portfoliu, musí rozdělit portfolio na části

dle jednotlivých ratingových stupňů, pro které může odhadnout velikost nesplacených půjček.

Účelem sledování úvěrového portfolia je omezit riziko vzniklé kombinací jednotlivých úvěrů

s cílem zachovat vyvážené portfolio v souladu se strategickými cíli banky. Monitorování úvěrových

portfolií spočívá v kontrole toho, jak portfolia odpovídají globálním limitům, které banka obvykle

stanovuje pro následující kategorie: odvětví, země sídla dlužníka, měna, splatnost, typ zajištění,

způsob úročení.

Je zřejmé, že na řízení úvěrového rizika není zainteresována pouze samotná banka, ale také

regulatorní autorita. Regulátor stanovuje pravidla, jež musí komerční banky respektovat a upravit

v souladu s nimi své chování, jinak jim hrozí sankce. Tuto oblast ČNB upravuje prostřednictvím

opatření č. 3/2002 o řízení úvěrového rizika, ve kterém přikazuje bankám a pobočkám zahraničních

bank provádět pravidelné analýzy úvěrového portfolia včetně odhadů jeho budoucího vývoje,

pravidelně aktualizovat platnost předpokladů, z nichž se při zpracování analýz vycházelo, a pravidelně

předkládat výsledky analýz úvěrového portfolia členům vrcholového vedení banky odpovědným za

řízení rizik.

Jestliže se banka dostane do situace, kdy celková hodnota rizikových úvěrů přesáhne částku

standardních úvěrů (tj. úvěrů, o jejichž úplném splácení není důvodu pochybovat), je její úvěrové

portfolio hodnoceno jako „špatné“ a banka se může dostat do vážných finančních potíží. Jednou

z možností řešení této situace je mít „dobré“ portfolio úvěrových cenných papírů.

Limity úvěrového portfolia

Ve své obchodní politice se banky nesoustřeďují jen na limitování své angažovanosti vůči

jednotlivým klientům, ale využívají také limity úvěrů při řízení úvěrového portfolia s cílem

minimalizace dopadu úvěrových rizik na hospodaření banky. Přístup jednotlivých bank ke stanovení

limitů se liší, lze obecně říci, že mezi nejznámější limity, které banky na této úrovni řízení stanovují,

patří limity odvětví, země a limity pro jednotlivé pobočky a pracoviště, která rozhodují o úvěrech.

1. Limity pro země

Riziko země, lze definovat jako nejistotu, která vzniká při přesunu prostředků přes státní

hranice. Riziku souvisejícímu s určitou zemí jsou vystaveny především banky poskytující zahraniční

úvěry, banky podílející se na mezinárodních obchodních transakcích v zahraniční měně a banky, které

založily zahraniční dceřiné společnosti.

V rámci rizika země lze klasifikovat dvě složky:

a) riziko klienta – je riziko, že klient (tj. banky, podniky, vládní organizace apod.) v určité zemi

nebude schopen splnit své zahraniční finanční závazky;

b) riziko transferu – je riziko, že země nebude schopna nebo ochotna splnit své zahraniční finanční

závazky z důvodu globálního nedostatku devizových prostředků.

51

Volba systému hodnocení rizika země je závislá od potřeb a podmínek, v nichž banka pracuje.

Malá banka s omezenou mezinárodní angažovaností se může spolehnout na hodnocení rizika země

ratingovou agenturou. Velká mezinárodní banka s rozsáhlými zahraničními aktivitami potřebuje

náročnější systém pro stanovení rizika. K analýze pro stanovení limitů pro jednotlivé země dávají

banky přednost systému bodování jednotlivých faktorů, které považují při hodnocení rizika země za

podstatné. Obvykle se hodnotí schopnost (ekonomické faktory), ochota (politické faktory) dané země

splnit své dluhové závazky. Do úvahy se také berou ostatní faktory, jako jsou tradice země, vyspělost

bankovní soustavy, vymahatelnost práva apod. Po aplikaci bodovacího systému na země, v nichž

banka podniká, zbývá stanovit příslušné limity vycházející z tohoto hodnocení, což je záležitostí

vrcholového vedení banky.

2. Limity pro odvětví

Jsou stanovené celkově pro klienty podnikající ve stejném odvětví, protože je empiricky

prokázáno, že tyto subjekty podléhají obdobným vlivům (například hospodářskému cyklu odvětví) a

z tohoto hlediska vykazují stejné rizikové charakteristiky. Nejpoužívanější metodou hodnocení rizika

odvětví je odvětvová analýza.

V rámci odvětvové analýzy se pozornost ubírá k následujícím faktorům: současný stav

odvětví a jeho očekávaný vývoj, citlivost odvětví vůči hospodářskému cyklu, konkurence, citlivost na

technické a technologické inovace, nákladová struktura odvětví, ukazatele a růstové trendy, překážky

vstupu do odvětví, závislost odvětví na exportu či importu a mnohé další.

Poznatky získané v odvětvové analýze by měly bance umožnit soustředit se při své úvěrové

činnosti především na odvětví s přijatelnou relací mezi rizikovostí a dlouhodobou ziskovostí a včas

reagovat na blížící se problémy v odvětví a u jednotlivých klientů.

4.3.3 Řízení úvěrového rizika na úrovni bankovního portfolia

Řízení úvěrového rizika na úrovni bankovního portfolia vychází z aktivní strany majetkové

bilance banky, kde je obsaženo v následujících položkách – pohledávky za klienty a nakoupené

úvěrové cenné papíry, přičemž obě tyto aktivní položky obsahují riziko nedodržení závazku ze strany

dlužníka. Zpravidla bývá portfolio cenných papírů z hlediska úvěrového rizika v opačném vztahu

k úvěrovému portfoliu banky, tzn. čím je portfolio cenných papírů rizikovější, tím je úvěrové portfolio

banky méně rizikové a naopak.

Limity čisté úvěrové angažovanosti

Banky jsou povinny stanovit vlastním předpisem limity čisté úvěrové angažovanosti, které

však musejí vycházet z vyhlášených opatření ČNB o úvěrové angažovanosti. Cílem těchto limitů je

zabezpečit základní stupeň diverzifikace bankovních aktiv a zabránit tak nadměrné koncentraci

úvěrového rizika. Pravidla úvěrové angažovanosti na individuálním základě, jsou stanovena v

§4 opatření ČNB č. 2/2002, o kapitálové přiměřenosti bank a dalších pravidlech obezřetného

podnikání na individuálním základě6. Pro výši čisté úvěrové angažovanosti banky stanoví opatření

ČNB č. 2/2002 limitní relace vzhledem ke kapitálu banky7.

6 Kromě pravidel úvěrové angažovanosti jsou zde také stanovena další pravidla obezřetného podnikání, tj. pravidla

kapitálové přiměřenosti a limity pro měnové pozice banky.

7 Kapitálem se rozumí kapitál vymezený v opatření ČNB č. 2/2002 a vyhlášce ČNB č.522/2004.

52

Pro úplnost je nutné zmínit pojem hrubé úvěrové angažovanosti, kterou se rozumí veškeré

nástroje, které jsou rozvahovými a podrozvahovými aktivy zahrnutými do bankovního portfolia. Po

odečtení kvalitně zajištěných aktiv dostaneme již zmíněnou čistou úvěrovou angažovanost, která je

rozhodující při posuzování splnění limitů úvěrové angažovanosti vyhlášených ČNB.

Velikost poskytnutých úvěrů i zásoba cenných papírů banky jsou nepřímo a zčásti regulovány.

Banka nemůže nakupovat např. obligace v neomezeném rozsahu, protože by musela omezit

poskytování úvěrů. V rámci politiky řízení aktiv a pasiv si banka stanoví procentní podíl a rozsah aktiv

obsahujících úvěrové riziko na celkové bilanční sumě v různých časových intervalech.

Úvěrové riziko v souvislostech

Pro správné řízení úvěrového rizika na úrovni bankovního portfolia je nutné pochopit vztah

mezi úvěrovým rizikem a ziskem, likviditou a úrokovým rizikem.

Vztah úvěrového rizika k zisku

Úlohou každé finanční instituce, tedy i banky, je nakupovat a prodávat riziko spojené

s prováděním finančních transakcí a být zároveň dlouhodobě rentabilnější než konkurenční firmy.

Ziskovost finanční instituce je v převážné míře závislá na schopnosti přesně měřit riziko. Řízení

ziskovosti a rizikovosti se setkává v útvaru finančního řízení, zejména na pracovišti pro řízení aktiv a

pasiv, jehož hlavním úkolem je plánovat složení bilance tak, aby bylo dosaženo co možná největšího

stabilního zisku za banku jako celek. Ke splnění tohoto úkolu je nutné porovnat ziskovost a rizikovost,

které jsou v nepřímo úměrném vztahu. Vliv úvěrového rizika na zisk se projevuje díky tomu, že úvěr

se skládá ze dvou částí – jistiny a úrokové části. Proto úvěrové riziko ovlivňuje zisk dvěma způsoby:

a) jako snížení úrokového příjmu - nesplácení úroků ze strany klienta se projevuje jako neplánované

snížení úrokových výnosů se všemi souvisejícími jevy, tj. pokles úrokové marže, výnosnosti aktiv a

výnosnosti kapitálu;

b) jako nutnost tvorby opravných položek a rezerv - tyto banka tvoří v případě, že má pochyby o

schopnosti dlužníka splatit jistinu, popřípadě úroky z poskytnutého úvěru (pokud tedy banka

vytvoří opravnou položku či rezervu v plné výši jistiny, předpokládá, že úvěr nebude splacen);

opravné položky a rezervy vystupují ve výkazu zisků a ztrát jako náklad, a proto snižuje

hospodářský výsledek banky.

Vztah úvěrového rizika k likviditě

V druhé řadě souvisí úvěrové riziko s likviditou. Při poskytnutí úvěru banka počítá s tím, že se

z nelikvidního aktiva (úvěr) postupně stane likvidní aktivum (hotovost získaná splácením úvěru včetně

příslušenství), které využije k hrazení závazků vůči svým vkladatelům. Pokud však úvěr přestane být

splácen, zůstává v bilanci jako nelikvidní položka. Takovýto úvěr však i nadále představuje hodnotu

(např. je-li dobře zajištěn zástavou), ale takovou hodnotu je téměř nemožné použít k hrazení

splatných závazků. Banka se tak postupně stává nelikvidní. Navíc nákladové úroky na pasiva (vklady),

která takovýto úvěr financují, odčerpávají likviditu, ale nesplácený úvěr ji nepřináší, protože nejsou

spláceny úroky ani jistina.

Vztah úvěrového rizika k úrokovému riziku

Třetí závažná souvislost, která může bance způsobit finanční potíže, existuje mezi úvěrovým

rizikem a rizikem úrokovým. Klienti mohou přestat splácet úvěry, dojde-li k růstu úrokových sazeb

tak, že se sníží čistý úrokový příjem, což se následně projeví v hospodářském výsledku banky.

53

4.4 ZÁKLADNÍ PŘÍSTUPY K ÚVĚROVÉMU RIZIKU

Existují dvě základní třídy modelů. První typ se snaží o odhadnutí rizikového profilu

jednotlivých dlužníků. Označujeme jej jako model individuálního úvěrového rizika a bývá využíván u

komerčních bank. Druhý typ modelů se pokouší odhadnout změny úvěrového rizika na agregátní

úrovni. Tyto typy modelů bývají proto využívány právě pro vyhodnocení systémového rizika resp.

vyhodnocení finanční stability v dané ekonomice.

Prvním přístupem je tzv. klasický přístup, který je založený na účetních datech a subjektivním

úsudku vycházejícím ze zkušeností. Druhý přístup vychází ze statistické analýzy historických dat a

poslední je přístup využívající tržní data.

Mezi klasické metody měření úvěrového rizika zařazujeme metody, které jsou založeny na

analýze údajů o hospodaření firmy získaných zejména z účetních knih a na analýze očekávaného

vývoje hospodaření firmy. Rozhodnutí ohledně přidělení či nepřidělení úvěru je v tomto systému

výhradně na „bedrech“ úvěrového pracovníka, který tak činí na základě osobní zkušenosti a úsudku.

V těchto systémech úvěrový analytik porovnává různé účetní ukazatele potenciálních žadatelů o úvěr

a srovnává je s průměrnými hodnotami daného průmyslového odvětví.

Klasické přístupy jsou vlastní ratingovým agenturám, které na základě analýzy účetních

výkazů dlužníka a vlastního zkoumání přiřadí dlužníkovi v závislosti na komparativním srovnání s jemu

obdobnou skupinou (odvětví, velikost, apod.) ratingovou známku.

Metody založené na analýze historických dat a úsudku o budoucím vývoji jsou ze své

podstaty zatíženy subjektivitou pohledu a faktem, že jediným jistým bodem analýzy jsou historická

data, jejichž schopnost poskytnout informaci o budoucím pravděpodobném vývoji je sporná.

Přirozenou snahou analytiků je využívat dopředu hledících indikátorů finanční spolehlivosti a tak

získávat informaci nikoliv o minulosti subjektu, ale o pravděpodobném vývoji jeho finanční

spolehlivosti v budoucnu.

Modely úvěrového rizika využívající tržních dat se rozdělují do dvou hlavních skupin –

strukturální a redukované modely. Strukturální modely jsou charakteristické modelováním úpadku

dlužníka v závislosti na jeho kapitálové struktuře. Princip je založen na předpokladu, že pokud se

hodnota aktiv přiblíží k hodnotě krátkodobých závazků, nalézá se firma v úpadku.

4.4.1 Klasický přístup

V tradičních přístupech hrají klíčovou roli účetní výkazy dlužníka, které slouží jako základní

kritérium pro posuzování úvěruschopnosti dlužníka. Informace získané z účetnictví jsou zdrojem

informací pro provádění finanční analýzy a jsou podkladem pro rozhodování úvěrového analytika.

Mezi běžně využívané účetní výkazy patří – rozvaha, výkaz zisku a ztrát a cash flow. Mimo účetní

výkazy se hodnotí i celá řada dalších objektivních a subjektivních faktorů, které mají vliv na posouzení

celkové rizikovosti klienta a transakce. Významný podíl na výši ztráty z úvěrového rizika má rovněž

zajištění.

Ratingový přístup

Rating je v úzkém slova smyslu hodnocení pravděpodobnosti, že hodnocený subjekt dostojí

svým závazkům, především ve formě plateb úroků a jistiny, vyplývajícím z emisí cenných papírů,

půjček či přijatých depozit. Význam ratingu vzrůstá s rozvojem finančních trhů, globalizací a

finančními inovacemi. Nutnost hodnocení důvěryhodnosti protistrany při finanční transakci se díky

tomu stala klíčovou investiční informací pomáhající snížit riziko podnikání na mezinárodní scéně.

54

Úvěrové instituce mohou od loňského roku pro stanovení kapitálového požadavku k

úvěrovému riziku využít rating, a to externí či interní v závislosti na zvoleném přístupu. Tuto možnost

nabízí jako jednu z hlavních novinek Vyhláška 123 o pravidlech obezřetného podnikání bank,

spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, upravující na domácí podmínky

kapitálovou koncepci Basel II (směrnice 2006/48/ES), která byla v ČR implementována v květnu 2007.

Ratingové agentury8 hodnotí jednotlivé dlužníky v souladu se svými zveřejněnými politikami.

Dlužníci jsou ohodnoceni v rámci diskrétních ratingových kategorií, které odpovídají odhadované

pravděpodobnosti, že dlužník nebude schopen dostát svým závazkům. Výsledná ratingová známka je

výsledkem analýzy historických dat a subjektivního úsudku o budoucím vývoji ekonomického okolí

daného subjektu.

Pro stanovení stupňů interního ratingu banky využívají zpravidla kombinaci metod (např.

expertní hodnocení interních specialistů na danou oblast, matematicko-statistické metody).

Výchozím nástrojem interního ratingu je obvykle úvěrová analýza, jejímž cílem je posoudit schopnost

klienta v budoucnu splácet poskytnutý úvěr či splnit jiné smluvní závazky vůči bance. V rámci úvěrové

analýzy využívají banky podle typu klientů určité metodické postupy, k nimž patří finanční poměrová

analýzy či metoda zjednodušeného bodového hodnocení, tzv. scoring.

Ratingový systém

Ratingové systémy slouží zejména ke stanovení pravděpodobnosti úpadku dlužníka,

cenotvorbě, podpoře schvalovacího procesu, rozhodování o výši limitu dlužníka a ohodnocení

adekvátnosti tvorby rezerv. Kromě posouzení finančního zdraví firmy, kdy analytik určuje, jestli jsou

hospodářské výsledky a cash flow dostatečné ke krytí budoucí dluhové služby, dále se zajímá o kvalitu

aktiv a likviditu firmy. Mimo faktory vlastní firmě se rovněž posuzují odvětvové charakteristiky a

pozice klienta v odvětví. Interní a externí rating bývá vyjadřován pomocí stupnice, která může být

různě široká. Jednotlivé stupně se v případě externích ratingů zpravidla vyjadřují pomocí písmen

(AAA, BB apod.), ale mohou být vyjádřeny i pomocí jiného označení. Každý stupeň pak reprezentuje

určitou míru investičního rizika. Škály rozlišují dvě základní kategorie ratingu: investiční (AAA-BBB) a

spekulativní (BB+ a horší).

Ratingové agentury vydávají nezávislý názor na schopnost dlužníka dostát svým závazkům, a

proto nehodnotí shodné dlužníky vždy identicky. Každý ratingový systém zpravidla začíná

ohodnocením finanční situace (včetně posouzení finančních výkazů) dlužníka a přidělením

ratingového stupně. Dále ratingová agentura hodnotí kvalitu managementu, konkurenční postavení

odvětví a tržní podíl dlužníka v jeho rámci, riziko země, transakci a kvalitu jejího zajištění. Každý další

hodnotící krok vede buď k potvrzení, nebo snížení ratingu předběžně získaného na základě posouzení

finanční situace. Hodnocení je prováděno na základě schůzek s managementem a rozborech

nejrůznějších informačních zdrojů (finanční výkazy, obchodní plány, strategie, výrobní plány, apod.).

Obvykle je rating přehodnocován jedenkrát ročně na základě předložení aktuálních finančních výkazů

či jiných informací předkládaných managementem investorské veřejnosti.

Rating bude v následujících letech nadále v bankovnictví využíván bez ohledu na to, že

teoretické zkoumání směruje spíše do oblasti modelů zakládající svůj odhad úvěrového rizika na

tržních datech.

8 K nejznámějším a nejuznávanějším ratingovým agenturám v současnosti patří Standard & Poor´s (S&P, zahájila činnost

v roce 1916), Moody´s Investor Service (Moody´s, založena roku 1914).

55

4.4.2 Přístup založený na tržních datech

Mezi průkopníky, kteří poskytli první teoretická paradigmata pro modelování úvěrového

rizika na základě tržních cen, patří Black a Scholes se svou teorií kontingentních nároků (“contingent

claims analysis“). Na jejich práci navázal v roce 1974 Merton, který položil základ strukturálnímu

přístupu.

Strukturální modely

Podstatnou charakteristikou všech strukturálních modelů je jejich závislost na ekonomické

argumentaci, tedy vysvětlení proč dochází k úpadku dlužníka. Základními proměnnými modelu jsou

hodnota firemních aktiv a jejich volatilita. Nejznámějším strukturálním modelem je Mertonův model.

Tento model předpokládá, že k úpadku může dojít pouze v okamžiku splatnosti dluhu.

Redukované modely

Tyto modely se od strukturálních modelů liší svou nezávislostí na kapitálové struktuře

podniku. Oproti strukturálním modelům tak mají modely významnou výhodu v tom, že nevyžadují

ekonomické zdůvodnění úpadku, a nepotřebují tak údaje o kapitálové struktuře analyzovaného

subjektu. Tyto modely rozšiřují modely výnosových křivek o faktor úvěrového rizika.

Z hlavních předností lze vyzdvihnout jejich schopnost aplikace na dlužníky s libovolnou

kapitálovou strukturou, odvození pravděpodobnosti úpadku dlužníka přímo z cen dluhopisů nebo

úvěrových derivátů, zahrnutí makroekonomických faktorů ovlivňujících pravděpodobnost úpadku a

možnost integrace různých typů rizik (úrokové, likviditní, úvěrové).

Redukované modely jsou díky své matematické atraktivnosti, zejména díky jejich navázání na

modely bezrizikových výnosových křivek, velmi často využívány k oceňování finančních instrumentů.

Tyto modely jsou rozšířené při stanovení ceny finančních derivátů používaných mimo jiné též

k obchodování s úvěrovým rizikem.

4.5 KAPITÁLOVÁ PŘIMĚŘENOST A JEJÍ NOVÉ PRAVIDLA, TZV. BASEL II.

Management bank čelí mnoha rizikům, která mohou způsobit vážné problémy s

hospodařením. Rozhodujícím rizikem je pro většinu z nich nebezpečí, že klienti, kterým banka půjčila

finanční prostředky, svoje závazky nesplatí. Banka může utrpět ztrátu také tím, že její nakoupené

cenné papíry ztratí v průběhu času svoji hodnotu. Znehodnocení aktiv, které vlastní, ale i jiné

nedostatky pak mohou vést až k její neschopnosti plnit závazky včas nebo se dokonce mohou projevit

až v dlouhodobé neschopnosti banky uhrazovat vlastní závazky.

Pro zabránění úpadku se regulační autority snaží motivovat banky k udržování určité výše

kapitálu a eliminaci tzv. dominového efektu a jeho dopadům na společnost. Pro řízení bankovních

rizik byla postupem času vytvořena obezřetnostní pravidla. Tyto pravidla regulují finanční

hospodaření banky, včetně ochrany vkladů klientů bank. Existence pravidel kapitálové přiměřenosti

výrazným způsobem ovlivňuje proces řízení finančních rizik. Hlavním impulsem pro vznik nového

konceptu byla snaha o zvýšení bezpečnosti a stability finančních systémů a také možnost používání

komplexnějších přístupů k obezřetnějšímu řízení rizik. Basel II si za svůj základní cíl klade dosažení

přiměřené výše kapitálů bank ke skutečným rizikům, tedy maximální přiblížení hodnoty regulačního

kapitálu k ekonomickému kapitálu.

56

4.5.1 Vývoj pravidel kapitálové přiměřenosti

Počátky snah zavést jednotná pravidla pro kapitálovou přiměřenost bank spadají do poloviny

osmdesátých let minulého století, kdy z důvodu konkurenčního tlaku nebezpečně klesla kapitálová

vybavenost nejrůznějších bank. V roce 1988 byl představen soubor pravidel pro výpočet kapitálové

přiměřenosti bank, označovaný jako Basel I. Ten stanovuje, že banky, které poskytují firemní

financování, musí držet v rezervě minimální výši kapitálu ve výši 8% rizikově vážených aktiv. Rozlišení

příjemců úvěrů dle bonity se ještě nepředpokládalo.

To znamenalo, že z každé tisícikoruny, kterou banka tedy vydala formou úvěru, musela

zachovat poměr 80 Kč vlastních zdrojů a 920 Kč cizích zdrojů, které pocházely například z vkladů,

spoření nebo běžných účtů klienta dané banky. Tato takzvaná dohoda Basel I dosáhla sjednocení

předpisů o kapitálovém požadavku a představovala tak důležitý milník na cestě k posílení struktury

mezinárodního finančního systému. Jednalo se o pokus vyrovnat podmínky pro podnikání bank na

mezinárodní úrovni.

V současné době, v prostředí rychle se vyvíjejících finančních trhů BASEL I stárne a ukazuje se

již jako nedostačující. Proto BCBS9 vypracoval nový koncept kapitálové přiměřenosti, jehož cílem je

snaha o přiblížení výpočtu regulačního kapitálu výpočtům tzv. ekonomického neboli interního

kapitálu, tedy veličině skutečně reflektující rizikovost bankovních operací daného subjektu. Tato

myšlenka vychází ze skutečnosti, že banka sama má zájem na tom, aby stanovila výši kapitálu tak, aby

co nejlépe sloužil pro pokrytí podstupovaných rizik. Koncept BASEL II představuje velmi rozsáhlý a

komplexní systém, který by měl zlepšit způsob měření rizika bankovního podnikání.

Porušení kapitálové přiměřenosti banky je nejen v podmínkách české legislativy považováno

za významný signál problémů banky. Například podle § 34 odst. 3 tohoto zákona musí ČNB odebrat

licenci takové bance, jejíž kapitálová přiměřenost klesne pod 1/3 stanoveného limitu.

4.5.2 Koncept BASEL II

Koncept BASEL II představuje velmi rozsáhlý a komplexní systém, který by měl zlepšit způsob

měření rizika bankovního podnikání. Na základě nového konceptu bude vyžadováno, aby banky měly

zavedeny odpovídající vnitřní procesy (systémy měření rizik, řídicí a kontrolní systémy), které umožní

vyhodnocovat adekvátnost jejich kapitálu s ohledem na jejich aktivity, tedy jimi podstupovaná rizika.

Koncept však neklade nároky jen na banky. Vyžaduje, aby regulátoři měli zavedeny procesy, na jejichž

základě vyhodnotí, zda banka má dostatek kapitálu pro pokrytí rizik, která nese. Regulátor bude mít

navíc právo požadovat vyšší kapitál, vyhodnotí-li, že kapitál, který má banka k dispozici, neodpovídá

jejímu rizikovému profilu.

Původní úroveň 8% kapitálu ve vztahu k rizikově váženým aktivům zůstává zachován. Při

nezměněné definici regulatorního kapitálu banky musí být schopny udržovat požadovanou

kapitálovou přiměřenost vůči úvěrovým, tržním a nově i operačním rizikům.

Tři pilíře BASEL II

Celý koncept je postaven na třech pilířích. První pilíř stanovuje způsob výpočtu minimálních

kapitálových požadavků k jednotlivým typům rizik. Soustředí se na nové metody měření a stanovení

kapitálového požadavku pro úvěrové a operační riziko. Druhý pilíř vymezuje roli dohledu a umožňuje

9 Výbor založen guvernéry centrálních bank zemí „skupiny G8“ a Lucemburska v roce 1974

57

individuální stanovení kapitálového požadavku podle typu bankou podstupovaných rizik a

pokročilosti systému řízení rizik. Třetí pilíř se zabývá tržní disciplínou a formuje základ nové kultury

předávání informací ohledně rizikového profilu banky investorům a kapitálovým trhům. K lepšímu

pochopení základní konstrukce BASEL II přispěje níže uvedené schéma.

Základní kostra BASEL II

Obr. 7 Tři pilíře BASEL II

První pilíř – minimální kapitálové požadavky

Tato část BASEL II je stěžejní, neboť zohledňuje různé metody měření úvěrového rizika a tedy

jeho řízení ze strany bank. Úvěrové riziko bude možné kvantifikovat dvěma základními přístupy.

Nejjednodušší, tzv. standardizovaná metoda, bude povinná pro všechny banky, pokud si se

souhlasem regulátora nevyberou metodu sofistikovanější (základní IRB nebo pokročilé IRB). Výběr

vyspělejších metod měření rizik však musí být podložen dostatečně dlouhými časovými řadami,

zkoumáním vlastností příslušných pravděpodobnostních rozdělení a kvantifikací jejich charakteristik.

V rámci operačního rizika je dána bankám možnost vybrat si ze čtyř postupů jeho měření.

Základní metoda (BIA), standardní metoda (STA), standardizovaný alternativní přístup (ASA) a

pokročilá metoda (AMA).

V oblasti měření tržního rizika k žádným výrazným změnám nedochází. Mění se definice

obchodního portfolia (nově bude možné zařadit všechny nástroje, které banka drží za účelem

obchodování a je schopna je minimálně denně přeceňovat) a stanovování kapitálového požadavku v

případě příliš malého obchodního portfolia (možnost stanovovat stejným způsobem jako k

bankovnímu portfoliu). Dosavadní metodika stanovení kapitálového požadavku zůstává zachována

(nově je zahrnuto pouze úrokové riziko bankovní knihy). Vyspělejší metody měření rizika jsou

postaveny na využití vlastních bankou prováděných ratingů klientů. Nejsofistikovanější banky tak

budou moci používat své vlastní jedinečné postupy, v nichž bude obsaženo jejich know-how. Tyto

postupy však budou muset splňovat určitá kritéria a jejich použití bude podmíněno souhlasem

regulátora.

Druhý pilíř – bankovní dohled

Druhý pilíř se zabývá výkonem bankovního dohledu a vymáháním ustanovení a požadavků

nového konceptu, stanovením rizikového profilu bank a individuální kapitálové přiměřenosti. Logika

58

druhého pilíře je založena na tezi, že subjekt s větší tolerancí k riziku je potenciálně zranitelnější a měl

by být proto lépe kapitálově vybaven.

Díky novému konceptu by mělo dojít k přehodnocení současného 8 % limitu kapitálové

přiměřenosti, aby tato hodnota byla nadále považována za jakési absolutní minimum, pod něž by se

banka neměla za žádných okolností dostat. Předpokládá se, že každé bance budou individuálně

stanoveny dvě hodnoty kapitálové přiměřenosti, obě nad hranicí 8%. Jedna by měla představovat

minimum pro danou banku a pokles pod tento limit by měl okamžitě vyvolat velmi razantní zásah ze

strany regulátora. Druhá hodnota by pak měla vyjadřovat optimum, kolem něhož by kapitálová

přiměřenost banky měla oscilovat za standardních podmínek. Nastavení těchto limitů bude velmi

zodpovědný úkol, protože tento postup nebude nikdy plně algoritmizovatelný, a proto v něm vždy

bude určitý prostor pro úsudek regulátora.

Třetí pilíř – tržní disciplína

Třetí pilíř se týká zejména problematiky transparentnosti a zveřejňování informací ze strany

bankovních subjektů10. Význam tohoto pilíře spočívá v tom, že pokud má trh dostatek aktuálních a

relevantních informací týkajících se každodenního hodnocení bank, může vůči nim sehrát velmi

významnou roli.

Implementování požadavků obsažených ve třetím pilíři by mělo vést k tomu, aby banky

vydávaly výroční zprávy s daleko menším časovým odstupem od roční účetní závěrky než dosud a

také k tomu, aby v nich zveřejňovaly informace, o svých akcionářích, majetkových vazbách,

obchodních aktivitách a finanční situaci s podstatně vyšší vypovídací hodnotou než v současnosti.

4.5.3 Srovnání BASEL I a BASEL II

Základním rozdílem oproti stávající koncepci je snaha zvýšit citlivost metod vůči riziku a

motivaci bank k obezřetnému řízení rizik. Stávající právní úprava předepisuje bankám vlastní kapitál

ve výši minimálně 8 % z rizikově vážených aktiv. Rizikově vážená znamená, že aktiva (úvěry, cenné

papíry a potenciální závazky) jsou rozdělena do rizikových skupin a v každé rizikové skupině oceněna

definovaným koeficientem.

Definice rizikových skupin pro úvěry je v současné době založena na velice obecných

kritériích, u úvěrů podnikům např. na druhu zajištění. Tím jsou náklady vlastního kapitálu banky

spojené s poskytnutím úvěru relativně nezávislé na specifickém riziku konkrétního úvěru. Právě v

tomto je slabá stránka platné úpravy, která podnítila BCBS v roce 1999 k vypracování nového

doporučení pro výši vlastního kapitálu bank. Další rozdíly oproti současné kapitálové koncepci BASEL I

spočívají zejména ve flexibilitě a komplexnosti možností pro měření podstupovaných rizik, v zahrnutí

dalšího rizika, a to operačního.

10 Každá banka je povinna informovat a dokumentovat, jak měří své riziko, jak její rizikový profil detailně vypadá a kolik vlastního kapitálu v poměru k přijatým rizikům drží v rezervě.

59

Obr. 8 Metody měření rizik pro potřeby kapitálové přiměřenosti

V rámci nových pravidel BASEL II došlo k úpravě vzorce pro výpočet požadovaného kapitálu,

jak ukazuje výpočet. Dle platné metodiky regulátora v České republice (České národní banky) se

kapitálová přiměřenost určuje následovně:

%808,0321

KKK

KapitálKp

Kde:

Kp je kapitálová přiměřenost,

Kapitál je přesně vymezený kapital banky stanovený pro výpočet kapitálové přiměřenosti,

K1 je kapitálový požadavek k úvěrovému riziku,

K2 je kapitálový požadavek k tržnímu riziku,

K3 je kapitálový požadavek k operačnímu riziku.

4.5.4 Regulatorní přístup k úvěrovému riziku

Existence pravidel kapitálové přiměřenosti výrazným způsobem ovlivňuje proces řízení rizik v

bankách, neboť bankám ukládá povinnost udržovat určitou minimální výši regulatorního kapitálu,

která by měla odpovídat stupni rizikovosti aktiv dané banky.

Příčinou velkých změn v oblasti regulatorního přístupu k úvěrovému riziku je basilejská

dohoda o kapitálové přiměřenosti, která je zaměřena na aktualizaci metod výpočtů kapitálového

požadavku k úvěrovému riziku. Nový regulatorní přístup podstatně reviduje a doplňuje dosavadní

přístup způsobu výpočtu kapitálové přiměřenosti, ze které vychází i platná opatření ČNB.

Primárním cílem nového přístupu je obohatit škálu nástrojů regulátora o pokročilé a

flexibilnější metody stanovení požadavku na kapitál. Jedním z rozměrů tohoto posunu je například

možnost bank měřit kvalitu pohledávek prostřednictvím úvěrového hodnocení publikovaného

externími ratingovými agenturami. Banky tak budou moci v blízké budoucnosti ke stanovení úrovně

regulovaného kapitálu využívat vlastních modelů měření rizika, popřípadě modelů vytvářených jinými

společnosti aktivními ve finančním sektoru.

Metody měření rizik pro potřeby kapitálové

přiměřenosti

Úvěrové riziko

Standardizovaný přístup (STA)

Základní přístup IRB

Pokročilý přístup IRB

Tržní riziko

Stadndardní přístup

Přistup založený na interních modelech

Operační riziko

Základní metoda (BIA)

Standardizovaná metoda (TSA)

Pokročilé metody (AMA)

60

Metody měření úvěrového rizika

V případě úvěrového rizika umožňuje BASEL II dvě hlavní metodologie pro určení

regulatorního kapitálu. Jedná se o typizovaný (standardní) přístup (Standardised Approach, dále jen

„STA“) a přístup založený na vnitřním ratingovém systému bank (Internal Ratings Based Approach, ve

zkratce IRB). Uvedené přístupy k měření úvěrového rizika se od sebe navzájem liší mírou přesnosti

zachycení rizik, ale i mírou náročnosti jejich zavedení v bance viz obrázek 10.

Obr. 9 Metody výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku

STA přístup

Standardizovaná metoda je nejjednodušší z uváděných metod pro stanovení kapitálového

požadavku k úvěrovému riziku. Jedná se o zdokonalení regulatorního přístupu používaného v

současné době. Zcela novým prvkem je využití ratingu expozic, který provádějí exportní agentury

(Export Credit Agencies, ECA) a externí ratingové agentury (External Credit Assesment Institutions,

ECAI), od něhož se odvíjí stanovení rizikové váhy. Výše kapitálového požadavku bude tedy záviset na

kvalitě ratingu dlužníka. Agentury, které budou mít zájem o to, aby jejich ratingy byly využívány

bankami v procesu stanovení rizikové váhy aktiv, budou muset splnit řadu kritérií. Mezi

nejvýznamnější vlastnosti patří objektivita, nezávislost a transparentnost.

Standardizovaný přístup rozčleňuje expozice banky do 7 kategorií podle relativní míry

úvěrového rizika, které banky v souvislosti s danou expozicí podstupují. Nový koncept především

opouští rozlišení rizikové váhy podle členství v OECD a odvozuje rizikové váhy od ratingů, které jsou

stanovovány renomovanými externími ratingovými či exportními agenturami. Zohlednění ratingu by

tedy mělo zmírnit mechaničnost celého přístupu. Navíc nový koncept dává možnost využití širší

palety rizikových vah u expozic vůči podnikům, což znamená vyřešení jedné ze sporných otázek

původní koncepce. Tato metoda bude povinná pro všechny banky, pokud si se souhlasem regulátora

nevyberou sofistikovanější metodu pro měření úvěrového rizika.

IRB přístup

IRB přístup dává bance možnost použít vlastních interních ratingů pro odvození rizikových

vah expozic. Použití tohoto přístupu závisí na interních modelech banky s využitím vlastních dat. Pro

využití tohoto přístupu, si musí banka vypracovat vlastní ratingový systém podle zásad stanovených

regulátorem, tj. vypracovat metody a procesy přiřazování interního ratingu, včetně kontroly,

shromažďování dat a informačního systému pro hodnocení rizik.

61

Postupně se tento přístup začal v České republice uplatňovat od druhé polovině roku 2007.

Bankovní domy mají povinnost vykazovat výsledky podle obou konceptů (Basel I i Basel II), což

umožňuje provést srovnání.

Shrnutí pojmů

kapitál, rating, limity úvěrového portfolia, limity čisté úvěrové angažovanosti, credit

scoring, vinkulace, operační riziko, úvěrové riziko, měnové riziko, úrokové riziko, tržní

riziko, kapitálová přiměřenost, kapitálový požadavek, BASEL I, BASEL II, STA přístup, IRB

přístup

Otázky

1. Jak lze definovat bankovní riziko?

2. Jaké jsou druhy bankovních rizik?

3. Jaké jsou základní roviny řízení úvěrového rizika?

4. Co stanovuji pravidla BASEL I, BASEL II?

5. Jaké měříme kapitálovou přiměřenost?

6. Jaké jsou základní přístupy k úvěrovému riziku?

7. K čemu nám slouží modely Zeta a Altman?

[1] Použitá literatura

[1] BROWN, C. V., JACKSON, P. M. Public Sector Economics, 4th Edition. Oxford UK and

Cambridge USA. 1994.

[2] WIGHT O. W. Manufacturing Resource Planning: MRP II. John Wiley & Sons, 1984.

[3] TOOMEY J. W. MRP II: Planning for Manufacturing Excellence. Chapman & Hall,

1996.

[4] McGAUGHEY R. E., GUNASEKARAN A. Enterprise Resource Planning (ERP): Past,

Present and Future. International Journal of Enterprise Information Systems, Vol. 3,

No. 3, 2007, pp. 23-35.

[5] JÍLEK, J.: Finanční rizika. vyd. 1., Praha: Grada Publishing, 2000. 635 s. ISBN 80-7169-

579-3



[7] MISHKIN, F.: The economics of money, banking and finance.vyd.7., Boston, 2004,

679 s. ISBN 0-321-12235-6



[9] DVOŘÁK, P.: Komerční bankovnictví pro bankéře a klienty. Vyd. 1., Praha: Linde,

1999. 475 s. ISBN 80-7201-141-3.

62

[10] VERWILST, H.: The future of retail banking in Europe: the fortis view, The Joint

office of the World Savings Banks Institute, Brussels 2001, 15 s. Perspectives; 40.


7179-462-7.


341 s. ISBN 80-902243-1-8.

[13] ROŽNOVSKÝ, L.: Úvěrová rizika bank a možnosti jejich řízení. Ostrava: VŠB TU

Ostrava. 2009.

[14] MYNÁŘ, M.: Finanční systémy. Ostrava: VŠB TU Ostrava. 2010.

63

5 DEPOZITNÍ ČINNOST BANK



popsat a definovat finančně úvěrové produkty,

charakterizovat peněžní úvěry,

vyjmenovat druhy peněžních úvěrů,

popsat alternativní formy financování,

vysvětlit princip úročení a splácení úvěrů.

Výklad

Banky v současné době provádějí celou škálu činností, které neustále rozvíjejí a

modifikují. Co se týká členění, je možné použít klasický či moderní přístup bankovních produktů.

5.1 KLASICKÝ PŘÍSTUP ČLENĚNÍ BANKOVNÍCH PRODUKTŮ

Klasický přístup je založen na tom, zda se daný produkt nachází v bilanci na straně aktiv či

pasiv a podle toho rozděluje obchody na aktivní operace, pasivní operace či neutrální operace.

Aktivní obchody jsou takové, kdy banka vystupuje v roli věřitele. Vznikají jí různé pohledávky

(např. při poskytování úvěrů, nákupu dluhopisů) nebo jí vznikají v jejich důsledku určitá vlastnická

práva (např. při zakoupení majetkových cenných papírů).

Pasivními obchody banka získává cizí zdroje (např. příjem vkladů, emise vlastních dluhopisů) a

vznikají ji různé závazky. Vzhledem k tomu, že součástí pasiv banky je i její vlastní kapitál, bývají do

těchto obchodů zařazovány i operace související s vlastním kapitálem banky.

Neutrální obchody jsou bilančně neutrální. Některé z těchto obchodů, které pro banku

představují budoucí pohledávku či závazek (např. různé formy ručení - bankovní záruky,

dokumentární akreditivy apod.), musí banka vykazovat v podrozvahové evidenci.

5.2 MODERNÍ PŘÍSTUP ČLENĚNÍ BANKOVNÍCH PRODUKTŮ

Moderní přístup třídí bankovní produkty z hlediska účelu, které plní daný produkt pro klienta.

Podle toho je možno třídit na úvěrové produkty, vkladové produkty či platebně zúčtovací produkty.

Banky nabízejí formou tzv. balíčků produkty, které mohou v sobě zahrnovat některé produkty z každé

této skupiny podle potřeb klientů (či skupin klientů).

64

5.3 BANKOVNÍ FINANČNĚ ÚVĚROVÉ PRODUKTY

Poskytování úvěrů a další formy financování patří mezi nejdůležitější obchody komerčních

bank. Poskytují tak celou řadu různých úvěrů, které se vzájemně odlišují řadou charakteristik.

Můžeme je rozdělit do tří základních skupin:

peněžní úvěry,

závazkové úvěry a záruky,

alternativní formy financování.

5.3.1 Peněžní úvěry

Jedná se o peníze poskytnuté v hotovosti či bezhotovostně. Klient musí úvěr v dohodnuté

lhůtě splatit včetně úroků. Z hlediska banky se tyto úvěry promítají do její bilance a ovlivňují tak

přímo její likviditu.

Jednotlivé přístupy k členění úvěrů se liší tím, která hlediska považují za primární a která za

doplňující; např. peněžní úvěry lze rozlišit na komerční a spotřební úvěry, ty pak dále členit podle

účelu. Z časového hlediska lze rozlišit peněžní úvěry na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé.

Druhy peněžních úvěrů:

1. Kontokorentní úvěr

Patří k nejvýznamnějším krátkodobým úvěrům. Jedná se v podstatě o sloučený vkladový a

úvěrový účet. Klient tak může platit ze svého účtu i v případě, kdy na něm nemá dostatek peněz.

Maximální výše úvěru je dána dohodnutým úvěrovým rámcem, který udává výši možného dluhu

(debetní zůstatek na účtu). V případě debetního zůstatku platí klient úrok z úvěru, v případě

kreditního zůstatku dostává úrok z vkladu.

2. Eskontní úvěr

Jedná se o krátkodobý úvěr. Banka odkupuje - eskontuje směnku od majitele před její

splatností a poskytuje majiteli směnky tento úvěr, přičemž si sráží úrok – diskont za dobu od eskontu

do dne splatnosti směnky. Celkové náklady tvoří zpravidla:

úrok stanovený na základě diskontní úrokové sazby obchodní banky,

eskontní provize,

související poplatky a výlohy.

3. Hypoteční úvěr

Naše legislativa vymezuje hypotéční úvěry dvěma znaky:

jde o úvěry poskytované na investice do nemovitosti na území ČR nebo na její výstavbu či

pořízení. Jeho splacení je zajištěno zástavním právem k této nebo jiné nemovitosti. Jak vyplývá

z účelu použití (získání nemovitosti) jedná se o úvěr dlouhodobý (doba splatnosti 5 – 30 let).

4. Spotřební úvěry

Zahrnují se zde veškeré úvěry poskytované soukromým osobám a domácnostem, které slouží

k neúčelovému financování a k financování nákupu spotřebních předmětů, pořízení nebo stavbě bytů

a rodinných domků.

65

5.3.2 Závazkové úvěry a záruky

Tyto závazkové úvěry a záruky nepředstavují pro klienta bezprostřední peníze, ale spíše

záruku banky splnit klientův závazek.

1. Akceptační úvěr

Banka akceptuje (přijme) cizí směnku vystavenou na ni klientem jako příjemcem

akceptačního úvěru s podmínkou, že klient musí složit peníze u banky před splatností směnky. Banka

se stává hlavním směnečným dlužníkem a je tedy povinna v den splatností směnku proplatit.

Akceptační úvěr má zpravidla krátkodobý charakter daný splatností směnky. Slouží

k financování oběhu zboží ve vnitřním i zahraničním obchodě. Banka si účtuje akceptační provizi.

Směnky akceptované prvotřídními bankami – tzv. bankovní akcepty - jsou velmi kvalitním

cenným papírem a obchoduje se s nimi v řadě zemích na peněžním trhu.

2. Avalový (ručitelský) úvěr

Princip a využití avalových úvěrů a záruk jsou velmi podobné jako u akceptačních úvěrů.

Avalové úvěry se mohou vyskytovat ve dvou variantách:

směnečný aval – banka se zaručuje směnečnou doložkou (“per aval“, „jako rukojmí“) za

některého ze směnečných dlužníků a ručí potom shodně jako tato osoba. Využívá se často u

forfaitingu.

avalový úvěr ve formě ručení spočívá v tom, že banka se jako ručitel zavazuje uhradit závazek

za svého klienta, pokud tak neučiní on sám.

Za úvěr účtuje banka příjemci úvěru avalovou provizi stanovenou zpravidla procentem ze

zaručované částky.

3. Bankovní záruky

Bankovní záruka představuje závazek banky zaplatit oprávněné osobě určitou peněžní částku

podle obsahu a podmínek stanovených v záruční listině.

Bankovní záruka je další ze zajišťovacích nástrojů (můžeme říct, že jde o specifický druh ručení).

Zajišťuje platební i neplatební závazky. Bankovní záruka je upravena Obchodním zákoníkem v § 313

až 322. Podle charakteru zajišťovaného závazku lze rozlišit záruky:

platební (zajišťující splacení finančních závazků) tzn., že bankovní zárukou lze zajistit

zaplacení hladké platby, dokumentárního inkasa, úvěru, leasingu atd.);

neplatební (zajišťují plnění jiných povinností dlužníka) např. akontační záruka, kauční

záruka, záruka za zádržné, záruka za ztracené dokumenty atd.

5.3.3 Alternativní formy financování

Jedná se o získání peněz za určitých specifických podmínek. K nejvýznamnějším patří

faktoring a forfaiting.

1. Faktoring

Faktoring spočívá v odkupu krátkodobých pohledávek, které nejsou jištěny žádným ze

zajišťovacích instrumentů, před dobou jejich splatnosti. Odkup pohledávek provádí specializovaná

faktoringová společnost nebo banka. Faktoringová smlouva se většinou uzavírá na určité časové

66

období. Jde o písemnou smlouvu o postoupení pohledávky. Faktor odkoupí od klienta všechny

pohledávky, které splní podmínky faktoringové smlouvy. K postoupení pohledávky není potřebný

souhlas dlužníka (odběratele). Faktor se smlouvou zavazuje, že bude určitou část pohledávek

proplácet dodavateli bez ohledu na to, zda odběratel pohledávku skutečně zaplatí. Faktoring dává

firmám k dispozici hotovost, kterou potřebují ke své další činnosti. Ty pak nemusí mít vázané finanční

prostředky v pohledávkách.

2. Forfaiting

Forfaitingové společnosti rovněž odkupují od svých klientů pohledávky. Liší se od

faktoringových společností především tím, že odkupují obvykle pohledávky se splatností minimálně

90 dní a provádějí odkupy i s několikaletou splatností (4 a více let). Dalším významným rozdílem je, že

postupované pohledávky musí být z. jištěny (např. dokumentárním akreditivem, bankovní zárukou,

popř. avalovanou směnkou).

5.4 ZPŮSOBY ÚROČENÍ ÚVĚRŮ

Úroková sazba z úvěru může být v úvěrové smlouvě stanovena následujícími způsoby:

fixní (pevná) úroková sazba, která se po celou dobu splatnosti úvěru nemění,

pohyblivá úroková sazba se mění během splatnosti úvěru. Způsob změn může být

koncipován např.:

bezprostřední kopírování určité úrokové sazby, nejčastěji to bývá základní sazba banky,

kterou tato banka sama vyhlašuje. Při sjednání úvěrové smlouvy nejsou tedy známy termíny

změn sazeb. Takto koncipovaná úroková sazba bývá někdy označována jako floating rate.

vazba na vybranou tržní úrokovou sazbu s předem pevně danými termíny přizpůsobování.

Úroková sazba z úvěru se mění v pravidelných intervalech a přizpůsobuje se výši referenční

sazby platné na počátku sjednaného intervalu.

Referenční úroková sazba je tržní úroková sazba, která reprezentuje úroveň úrokových sazeb

na určitém segmentu trhu. Referenční úroková sazba slouží nejen jako indikátor úrokového vývoje,

ale i jako sazba, na kterou je vázáno úročení různých instrumentů s pohyblivým úročením, jako jsou

úvěry, dluhopisy, úrokové deriváty.

Její výše je určována podle stanovených pravidel tak, že její výši nemá možnost jednostranně

ovlivnit žádný z účastníků trhu.

Často používanými referenčními sazbami jsou průměrné mezibankovní úrokové sazby:

PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate) – úroková sazba na pražském mezibankovním trhu,

LIBOR (London Interbank Offered Rate) – úroková sazba na londýnském mezibankovním trhu.

5.5 ZPŮSOBY SPLÁCENÍ ÚVĚRŮ

Způsob splácení úvěru je sjednán v úvěrové smlouvě a k dispozici jsou následující varianty:

úvěr splatný najednou v době splatnosti. Je zde pevně sjednán termín splatnosti a celá částka

je splacena najednou.

67

úvěr splatný najednou po uplynutí výpovědní lhůty. Tento úvěr je poskytnut na předem

neurčitou dobu, ale výpovědní lhůta pro jeho vypovězení je dohodnuta předem. Úroky jsou

splatné obdobně jako v předchozím případě.

úvěr splácený v pravidelných splátkách. Úvěr je splácen v pravidelných splátkách. Zároveň se

splátkami úvěru jsou splatné i úroky.

Příklad z praxe – směnka (cenný papír)

Vzor: Směnka vlastní

Per Aval: Jméno, příjmení nebo firma, IČO a adresa: KARAT, a.s., se sídlem Slezská-Ostrava 1611/51,710 00, IČO: 60749682

Podpis(y)

Měna Částka

Ostrava, dne 31.května 2011 Kč 30 000, 00 Místo a datum vystavení (měsíc slovy)

Za tuto vlastní směnku zaplatím ----- 1. prosince 2011 ----- Údaj splatnosti (měsíc slovy)

na řad Ing. Karel Novák, rod.č.: 650811/1875, bytem Ostrava - Výškovice, ul. Výškovická 268/63 , 703 00 ==========================================================================

částka slovy: třicettisíc korun českých =================================================================== Náleží k uznání dluhu ze dne 31. 5. 2011 pana Ing. Kotaly vůči Ing. Karlu Novákovi. BEZ PROTESTU Splatno: V: Komerční banka, a.s., Ostrava, číslo účtu : 158741562 / 0100 , variabilní symbol 6806085114 Jméno a adresa výstavce:

1) Robert Kotala, r. č. 680608/5114, bytem Ostrava - Hrabůvka, Františka Hajdy 1222/1

_____________________________________ Jméno, adresa a podpis výstavce

68

Shrnutí pojmů

alternativní formy financování, peněžní úvěry, závazkové úvěry a splácení, výpovědní

lhůta, pravidelné splátky, bankovní záruky, avalový úvěr, akceptační úvěr, eskontní úvěr,

směnečný aval, bankovní akcepty, faktoring, forfaiting

Otázky

1. Jaké známe druhy peněžních úvěrů?

2. Jaké známe finančně bankovní produkty?

3. K čemu nám slouží akceptační úvěr?.

4. Jaké známe alternativní formy financování?

5. Co znamená symbol „per aval“?




[2] MYNÁŘ, M. Finanční systémy. Ostrava. VŠB - TU Ostrava. 2010.


579-3




s. ISBN 0-321-12235-6




475 s. ISBN 80-7201-141-3.




7179-462-7. 80-902243-1-8.

69

6 VKLADOVÉ BANKOVNÍ PRODUKTY



vysvětlit co je termínovaný vklad,

definovat základní funkci bankovních dluhopisů,

vysvětlit co jsou vklady na viděnou,

definovat bankovní vkladové produkty,

popsat úvěry bank.

Výklad

Pro banku představují vklady cizí kapitál, v bilanci jsou na straně pasiv a banka vystupuje

v roli dlužníka. Za základní produkty lze považovat vklady a bankovní dluhopisy. Mezi speciální

vkladové produkty patří např. stavební spoření, emise hypotéčních zástavních listů, které upravuje

speciální režim (legislativa týkající se těchto produktů).

6.1 VKLADY

Veškeré korunové bankovní vklady na jméno, splňující požadavky zákona o bankách, jsou

v zájmu stability bankovního sektoru pojištěny ze zákona na 90 % nominální hodnoty vkladu (včetně

připsaných úroků). Nejvýše ale do nominální hodnoty vkladu v částce 100 tis. EUR.

6.1.1 Vklady na viděnou

Nazývají se rovněž vklady na požádání, vista vklady a běžné vklady. Jsou to vklady klientů u

bank mající různé formy běžných, resp. kontokorentních účtů, které slouží především k provádění

bezhotovostního platebního styku.

Vzhledem k možnosti každodenního výběru z účtu, bývá úroková sazba velmi nízká, a proto

klienti nechávají na účtu pouze částky potřebné pro bezhotovostní platební styk.

Z hlediska bank představují tyto vklady důležitý zdroj refinancování, který se vyznačuje

následujícími rysy:

výše úrokových nákladů je relativně nízká, na druhé straně jsou s prováděním platebního

styku spojeny velké náklady.

výhodnost těchto vkladů pro banku vyplývá z existence tzv. sedliny. Podstata sedliny vyplývá

z toho, že jistá část těchto vkladů zůstává bance trvale k dispozici, přestože se jejich celkový

stav denně mění. To je způsobeno tím, že klienti obvykle nevyčerpávají zůstatky na svých

70

účtech a rovněž proto, že platby z účtů odcházející z banky a naopak příjmy přicházející na

účty do banky se částečně vyrovnají. Výše a stabilita sedliny roste s velikostí banky.

6.1.2 Termínované vklady

Jedná se o vklady na pevnou a zpravidla větší částku, kterou klient ukládá u banky za účelem

vyššího úrokového výnosu s tím, že se po sjednanou dobu dobrovolně vzdává možnosti disponovat se

vkladem.

Z hlediska časového rozlišujeme:

vklady na pevnou lhůtu. Zpravidla se jedná o lhůty od jednoho týdne do několika měsíců.

vklady s výpovědní lhůtou. Předem musí být sjednána výpovědní lhůta.

Úrokové sazby mají obvykle následující vlastnosti: čím je větší výše vkladu a delší doba

splatnosti tím jsou úroky vyšší, rychleji a těsněji se přizpůsobují vývoji tržní úrokové míry. Úroková

sazba je u vkladů na pevnou lhůtu většinou stanovena fixně, u vkladů s výpovědní lhůtou se většinou

mění během trvání vkladu.

Pro banku znamenají důležitý zdroj. Ve srovnání se vklady na viděnou jsou spojeny s nižšími

náklady (je to dáno zejména tím, že se vkladem po určitou dobu „nehýbe“) a banka ví, po jakou dobu

může s nimi disponovat. Jejich stabilita umožňuje bankám, aby je použila jako zdroj pro investice do

dlouhodobějších aktiv.

Úsporné vklady

Nejčastější formou tohoto depozita jsou vkladní knížky (je to vkladový účet, proti kterému je

bankou vystaven doklad = knížka). Disponovat s tímto vkladem je možné pouze po předložení vkladní

knížky. Klient tímto způsobem dlouhodobě zhodnocuje peníze a nelze je tedy využívat k platebnímu

styku. Vkladní knížky musí být v souladu se směrnicemi EU všechny na jméno - nelze už používat

anonymní vkladní knížky (na doručitele) z důvodu boje proti praní špinavých peněz.

Smlouva o běžném účtu

Zprávy o zúčtování

Banka předává majiteli účtu výpis z účtu. Jsou to chronologicky řazené písemné záznamy o

pohybu peněžních prostředků na běžném účtu, které banka vyhotovuje v dohodnutých intervalech.

Dále obsahuje počáteční a konečný zůstatek účtu. Výpisy jsou pořadově očíslovány bankou.

Výpisy z účtu jsou základním účetním dokladem pro účtování o pohybech na běžném účtu (o

běžném účtu tedy nelze účtovat například na základě příkazů k úhradě apod.).

Úročení

Zůstatek běžného účtu je úročen ročními úrokovými sazbami, které je banka oprávněna

vyhlašovat a měnit. Není-li smlouvou stanoveno jinak, probíhá zúčtování úroků ve prospěch nebo na

vrub účtu měsíčně. Úroky ze zůstatků běžného účtu jsou zdaňovány podle platných právních

předpisů.

Název účtu a bankovní spojení

Název účtu stanoví majitel ve smlouvě. U fyzických osob je jím obvykle jméno a příjmení

majitele účtu, u právnických osob je to obchodní jméno klienta (jak je uvedeno v dokladu

osvědčujícím jeho právní existenci).

71

Bankovní spojení se skládá z:

čísla účtu klienta,

ze směrového kódu jeho banky, který můžete chápat jako adresu banky, na kterou je třeba

položku směrovat.

Běžný účet a bankovní tajemství

Jakékoliv informace o majiteli a jeho účtu podléhají bankovnímu tajemství. Banka je smí

sdělit třetí osobě pouze na základě písemného souhlasu majitele účtu, ve kterém specifikuje rozsah

těchto informací. Jinak může banka poskytnout informace (tedy bez souhlasu majitele) jen na základě

písemného vyžádání orgánů, výslovně k tomu oprávněných zákonem:

soudu pro účely občanského soudního řízení,

orgánu činnému v trestním řízení (trestní a daňové řízení),

notářům pro účely řízení o dědictví,

celním úřadům ve věci placení celních poplatků,

okresním správám sociálního zabezpečení,

finančně analytickému útvaru ministerstva financí.

V roce 2002 vznikl v ČR mezibankovní registr dlužníků, ve kterém zúčastněné banky mezi

sebou mohou vyměňovat vymezené informace o klientech - dlužnících. Tento registr však není

veřejný.

Zrušení běžného účtu

Běžný účet může být zrušen:

a) uplynutím lhůty, na kterou byl zřízen,

b) splněním účelu, pro který byl zřízen,

c) dohodou,

d) výpovědí kterékoli ze smluvních stran (nejen klient, ale i banka může vypovědět smlouvu bez

udání důvodu, pokud klient nevyužívá běžný účet v souladu se smlouvou nebo pokud je účet bez

pohybu po určitou dobu – zpravidla půl roku),

e) okamžitým odstoupením od smlouvy ze strany banky v případě hrubého porušení smluvních

podmínek nebo zánik oprávnění k podnikatelské činnosti, na jehož základě byla smlouva

uzavřena.

6.2 BANKOVNÍ DLUHOPISY

Bankovní dluhopisy jsou dluhopisy emitované peněžními ústavy. Pokud jsou bankovní

obligace nakupovány na kapitálovém trhu jinými bankami, představují rovněž aktivní úvěrový

obchod.

72

6.2.1 Depozitní certifikáty

Jsou alternativou krátkodobých a střednědobých termínovaných vkladů. Banky je vyvinuly v

zájmu zvýšení své likvidity, stability zdrojů a možnosti umístit peněžní zdroje do výnosnějších

úvěrových obchodů. Jsou prodávány na širším peněžním či kapitálovém trhu, a tím se rozšiřuje

možnost mobilizovat peněžní zdroje mimo rámec tradiční klientely.

Emisí depozitních certifikátů může banka překlenout i větší peněžní deficit a při prodeji

vystupuje jako aktivní iniciativní partner. Proto jsou certifikáty bankou zahrnovány jako

kontrolovatelný druh bankovního pasiva.

6.2.2 Obligace

Jejich emisí si banka opatřuje větší kapitálové obnosy, kterými disponuje dlouhodobě.

Podobně jako certifikáty banka umisťuje dluhopisy na širším kapitálovém trhu. Banka emisí dluhopisů

mobilizuje zdroje hlavně k uspokojení poptávky komitentů po větších a dlouhodobých půjčkách. V

tom spočívá těžiště bankovních dluhopisů spíše než v okamžité potřebě překonat krátkodobé peněžní

deficity. S likviditou banky je emise obligací nepřímo spojená tím, že zájemce o bankovní dluhopisy je

nakupuje se záměrem uložit svůj kapitál bezpečně, inkasovat pravidelný úrok; banka není zavázána

dluhopisy odkupovat před lhůtou jejich splatnosti.

Aby banka s úspěchem umístila dluhopisy na kapitálovém trhu, musí nabídnout odpovídající

úrokovou sazbu. Jde proto o jeden z nejdražších zdrojů, který však zajišťuje rentabilitu, neboť banka

dlouhodobé zdroje může výnosně umístit v krátkodobých a zejména dlouhodobých půjčkách. Při

zprostředkovatelské emisi pak inkasuje provizi nebo výnos odpovídající rozdílu mezi kupní a prodejní

cenou obligací.

Zvláštním druhem dluhopisů jsou hypotéční zástavní listy. Emitovat je mohou pouze banky se

speciálním oprávněním a zdrojů z jejich prodeje se využívá k poskytování hypotečních úvěrů.

6.3 ÚVĚRY OD OSTATNÍCH BANK

Vlastní kapitál bank a všechny výše zmíněné zdroje od nebankovních komitentů by v ideálním

případě měly u každé banky odpovídat jejím aktivům. Z různých důvodů dochází však u jednotlivých

bank ke krátkodobé a někdy i dlouhodobější nevyrovnanosti úvěrových aktiv a pasív. Banka má

možnost doplnit chybějící peněžní zdroje úvěrem od ostatních bank nebo také úvěrem od centrální

banky. Nákup finančních prostředků jedné banky od druhé je motivováno dvěma hlavními důvody:

snahou zvýšit úvěrové zdroje, tím poskytnout více úvěrů a vyhovět požadavkům bankovních

komitentů,

potřebou vyrovnávat peněžní pozici a dodržet likviditu banky v důsledku výběru vkladů,

opožďování splátek úvěru ze strany bankovních komitentů a dále nemožnost sladit v každém

okamžiku příjmové a výdajové obchody v částkách a lhůtách splatnosti.

6.4 ÚVĚRY OD CENTRÁLNÍ BANKY

Pod úvěry centrální banky budeme rozumět v zásadě veškeré úvěry, které centrální banka

poskytuje bankám. Tyto úvěry se liší technikou poskytování, splatností, úrokovou sazbou či účelem,

na který jsou poskytovány. Nákup peněz u centrální banky umožňuje příslušné bance ponechat si

otevřenou poslední možnost, kterou je čerpání úvěru od centrální banky.

73

Tento nákup peněz umožní nárůst volných likvidních rezerv. To pro banku znamená, že může

vzhledem k novému objemu likvidních rezerv držet větší objem vkladů svých klientů. Neboli může ve

druhém kroku zvýšit objem úvěrů poskytnutých bezhotovostním způsobem na běžný účet svých

klientů.

Příklad z praxe – dluhopis (cenný papír)

Vzor: dluhopis

74

Řešený příklad – povodňový dluhopis

Zadání:

Povodňový pětiletý dluhopis označený DLUH 150/12 má nominální hodnotu 10 000 Kč. Úrok

pro první rok je 12,5 %, splatnost dluhopisu 29. srpna 2012. Splatnost kuponu jednou ročně. Jaký by

byl alikvotní úrokový výnos (AÚV) z tohoto dluhopisu, jestliže by ho jeho majitel prodával se dnem

vyúčtování 24. července 2008?

Řešení:

AÚV – alikvotní úrokový výnos - představuje úrok naběhlý od poslední výplaty kuponů.

AÚV se počítá = nominální hodnota x úroková sazba x d/360,

kde d = počet dní od poslední splatnosti kuponů.

Doba od poslední splatnosti kuponů (29. srpna 2007 – 24. července 2008) je 325 dní.

AÚV (nezdaněný) = 10 000 x 0,125 x 325/360 = 1 128,47 Kč

Alikvotní úrokový výnos by byl 1 128 ,- Kč.

Shrnutí pojmů

bankovní dluhopis, obligace, depozitní certifikáty, vklady, termínovaný vklad, úvěry od

bank, vklady na viděnou, úsporné vklady, běžný účet

Otázky

1. Jaký je rozdíl mezi terminovaným a běžným účtem?

2. Co jsou vklady na viděnou?

3. Jaké základní funkce má bankovní dluhopis?

4. K čemu nám slouží depozitní certifikát?

5. Jaký může být úsporný vklad?

6. K čemu slouží obligace?


[1] STIBOR, R., VOZŇÁKOVÁ, I. Vybrané pojmy z bankovnictví., Ostrava. Vysoká škola

báňská – TU. 2006.


579-3

75


475 s. ISBN 80-7201-141-3.


7169-276.




7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8.

76

7 PLATEBNÍ STYK



definovat formy platebního styku,

definovat a vysvětlit hotovostní platební styk,

definovat a vysvětlit bezhotovostní platební styk,

definovat a vysvětlit dokumentární platební styk.

Výklad

Platební styk můžeme obecně definovat jako vztah mezi plátcem a příjemcem, který je

uskutečňován v určitých formách buď přímo mezi nimi, nebo prostřednictvím finanční instituce. Mezi

významné aktivity bank patří právě realizace platebního styku, tedy hotovostní a bezhotovostní

přesuny peněžních prostředků mezi jednotlivými subjekty hospodářského života.

Bezporuchově fungující platební styk je nezbytnou podmínkou fungování ekonomických

vztahů. Bez efektivního systému platebního styku by nebylo možné realizovat žádné obchody, jeho

zhroucení by vedlo k hospodářskému kolapsu. Klíčovou roli v procesu platebního styku hrají banky

jako zprostředkovatelé transferu plateb. Platební styk je totiž jednou ze základních funkcí obchodní

banky, vedle emise bezhotovostních peněz a finančního zprostředkování.

Platební styk v ČR metodicky řídí ČNB. Platební styk se provádí prostřednictvím hotových

peněz a bezhotovostními převody. Tuzemský bezhotovostní platební styk je obvykle organizován tak,

že jednotlivé banky mají svůj účet u clearingové banky (v ČR tuto funkci plní ČNB) a prostřednictvím

těchto účtů jsou provedeny veškeré platby mezi jednotlivými bankami, resp. klienty těchto bank.

K provedení plateb nabízejí banky svým klientům zejména: příkazy k úhradě, příkazy k inkasu,

šeky, platební karty, dokumentární akreditivy a dokumentární inkasa.

Nahodilé (nepředvídatelné) události a jejich negativní dopady mají původ v působení

přírodních jevů (povodně, větrné smrště, blesky apod.), nebo v nedokonalosti existence společnosti

(násilí, havárie, neopatrnost aj.).

7.1 FORMY PLATEBNÍHO STYKU

Ve světě obchodu se můžeme setkat s několika druhy, popř. formami platebního styku. Tyto

formy jsou pak i s popisem uvedeny v tabulce 10.

77

Tab. 10 Formy platebního styku

Hledisko třídění Formy platebního styku

Způsob placení

- Hotovostní platební styk – zde dochází mezi plátcem a příjemcem k přesunu peněz v hotovosti (státovky, bankovky a mince). Banka sehrává pouze omezenou roli při výdeji peněz z účtu a následně při jejich složení na účet.

- Bezhotovostní platební styk – při něm dochází k úhradě/ inkasu pouze bezhotovostním převodem na účtech plátců a příjemců u bank, tj. bez použití hotových peněz.

Teritorium

- Tuzemský platební styk – odehrává se mezi subjekty uvnitř národní ekonomiky, zpravidla v tuzemské měně v plném rozsahu.

- Zahraniční platební styk – odehrává se mezi tuzemskými a zahraničními subjekty, představuje tedy platby do a ze zahraničí, včetně plateb prováděných tuzemskými subjekty v zahraničí.

Náležitosti průvodních dokumentů

- Dokumentární platby – jejich realizace předpokládá předložení dokumentů, nejčastěji svědčících o dodávce zboží, případně obsahují také bankovní závazek.

- Hladké platby – neobsahují bankovní závazek a nemají vazby na průvodní dokumenty. Jedná se o nejrozšířenější formu. Hladkou platbou zpravidla končí dokumentární platby.

Lhůty k provedení

- Přednostní platby – zajišťují přednostní, resp. urychlené, odepsání peněžních prostředků z účtu klienta oproti běžným standardům stanoveným v obchodních podmínkách banky.

- Standardní platby – forma platebního styku, která zajišťuje provedení příkazu klienta (platební operace) podle standardních, předem dohodnutých podmínek.

7.2 HOTOVOSTNÍ PLATEBNÍ STYK

Zde mají ve všech ekonomikách nezastupitelný a zvláštní význam dvě instituce, a sice banky a

pošty. Těžiště spočívá v pokladních operacích (výběry a vklady). Dokladem je zde příjmový pokladní

doklad – pokladní složenka, která obsahuje bankovní spojení, částku, jméno a příjmení vkladatele,

variabilní symbol (např. rodné číslo, číslo faktury, smlouvy apod.), konstantní symbol (vyjadřuje druh

platby) a podpis vkladatele. Součástí pokladní složenky bývá výčetka hodnot (jaký je v ukládané sumě

počet bankovek a mincí).

Vybírat hotovost může pouze majitel účtu nebo osoba, která má dispoziční právo (dle

podpisového vzoru) – banka kontroluje shodu podpisu na výběrním lístku a na podpisovém vzoru.

Dokladem pro výběr je výběrní lístek, který má obdobné náležitosti jako pokladní složenka. Mimo

tento způsob je možné vybrat hotovost z běžného účtu také pomocí platební karty a bankomatu

nebo pokladním šekem.

78

7.3 BEZHOTOVOSTNÍ PLATEBNÍ STYK

Banka zde vystupuje v roli zprostředkovatele. Klienti mohou předávat bance příkazy

k provedení plateb třemi způsoby:

písemně,

na magnetických médiích,

pomocí dálkového přenosu dat.

Ať jsou příkazy k platbám prováděny jakýmkoliv způsobem, aby byly proveditelné, musí na

nich být vyplněny všechny podstatné náležitosti:

bankovní spojení plátce a příjemce (čísla účtů a směrové kódy bank),

částka a měna,

konstantní a variabilní symbol,

podpis oprávněné osoby,

datum splatnosti.

7.3.1 Nástroje bezhotovostního platebního styku

Příkaz k úhradě

Příkaz k úhradě lze rozlišit:

jednotlivý - jedna platba,

hromadné - všechny převody za jeden den různým příjemcům,

trvalé - opakující se platby stejnému příjemci.

Příkaz k úhradě dává majitel účtu své bance a požaduje po ní, aby provedla určitou platbu

z jeho účtu ve prospěch účtu jiného subjektu (tento účet může být veden u téže banky nebo u

kterékoliv jiné banky).

Příkazy k úhradě se využívají i v rámci mezinárodního platebního styku, kde bývají

označovány jako hladké platy.

Příkaz k inkasu

Technika provedení platby je v podstatě stejná jako u příkazu k úhradě. Základní rozdíl mezi

oběma formami spočívá v tom, že v případě inkasa zadává podnět k platbě příjemce platby. Majitel

účtu však musí povolit tuto inkasní formu platby (majitel účtu dává písemné povolení své bance, kdo

smí provádět z jeho účtu inkaso).

Opět existuje jednotlivý, hromadný a trvalý příkaz k inkasu. Inkasní forma placení je méně

obvyklá, využívá se zejména tam, kde zákazník nemůže vznášet námitky proti ceně, kvalitě a množství

dodané služby.

79

Šeky

Jsou klasickým nástrojem platebního styku. Lze se s nimi setkat v obchodním styku i při

neobchodních platbách soukromých osob. V ČR je používání šeků upraveno směnečným a šekovým

zákonem. Šek je cenný papír, který obsahuje bezpodmínečný příkaz výstavce šeku bance, aby

vyplatila z jeho účtu oprávněnému majiteli šeku peněžitou částku uvedenou na šeku.

Šeky se používají klientské, bankovní a cestovní.

Cestovní šek (neřídí se směnečným a šekovým zákonem, ale Obchodním zákoníkem) se

využívá v současnosti zpravidla tehdy, když nelze uskutečnit platby a výběr hotovosti jiným

způsobem.

Směnky

Směnka může být také platebním instrumentem. Vystavení směnky nepodléhá schválení

žádné instituce, může být tedy sepsána kdykoliv a kdekoliv - v tom tkví její velká

operativnost. Informace o směnkách byly uvedeny v předcházející kapitole.

Platební karty

Pomocí platební karty může její majitel provádět bezhotovostní platby a výběry hotovostí

z běžného účtu. Platební karta musí obsahovat tyto náležitosti:

1. Označení vydavatele karty. Nejvýznamnější vydavatele platebních karet lze v současnosti rozdělit

do tří skupin:

a) banky a bankovní asociace (VISA, Europany/Master Card, JCB)

b) finanční společnosti (American Expres, Diners Club)

c) obchodní domy, letecké, telekomunikační, olejářské společnosti apod.,

2. jméno držitele platební karty, popř. jinou formu identifikace číslo platební karty,

3. platnost karty,

4. záznam dat (ve formě magnetického proužku, mikročipu, laserového záznamu).

Platební karty lze rozlišit podle systému zúčtování provedené transakce:

d) debetní karty (každá transakce je bezprostředně zúčtována na vrub účtu jejího držitele),

e) kreditní karty, popř. charge karty (finanční prostředky jsou nejdřív čerpány a následně

spláceny).

Kreditní kartu lze přirovnat k revolvingovému úvěru, kde jedinou podmínkou je, že se každý

měsíc musí splatit určitá část z vyčerpaného úvěru (včetně úroků). U všech peněžních ústavů v tomto

směru panuje jednota a od majitelů kreditních karet vyžadují splátku minimálně 10% měsíčně. Poté

může majitel opět čerpat úvěr až do výše sjednaného úvěrového rámce. Lákadlem u kreditních karet

je tzv. bezúročné období. Jedná se o určitou lhůtu (od provedení transakce či obdržení výpisu plateb

za minulý měsíc), během níž je možné bez jakýchkoliv úroků dlužnou částku uhradit. Odlišným

úvěrovým platebním instrumentem je tzv. charge karta, kde je nutné celou vyčerpanou částku za

uplynulý měsíc uhradit, obvykle nejpozději v průběhu následujícího měsíce.

80

Elektronická peněženka – měla by se stát novým platebním nástrojem, který ještě více omezí

manipulace s hotovostí. Jedná se o čipovou kartu obsahující záznam finanční částky, kterou může

držitel použít. Tato částka může být průběžně doplňována pomocí speciálních terminálů nebo z jiné

elektronické peněženky. Oproti platební kartě může být i přenosná.

7.4 DOKUMENTÁRNÍ PLATEBNÍ STYK

Obchodování s sebou přináší vznik řady práv a povinností na stranách smluvních partnerů, ale

i existenci určitých rizik. Zajistit splnění všech závazků druhé strany stojí v popředí zájmů všech

podnikatelů. Zvláště pak v mezinárodním obchodě se můžeme setkat s velkými riziky souvisejícími

s platební metodou. V zahraničním platebním styku lze rozlišit tři základní platební metody. První

z nich je platba předem, kterou rozumíme zaplacení celé kupní ceny zboží před odesláním zboží

exportérem. Pro exportéra se samozřejmě jedná o nejvýhodnější a nejbezpečnější způsob z hlediska

platebního rizika i země importéra, neboť tyto rizika nepodstupuje. Naopak pro kupujícího je tato

metoda značně nevýhodná, riskuje totiž, že mu po zaplacení nebude zboží vůbec dodáno. Druhou

platební metodou je placení po dodání zboží, kdy importér platí až poté, co zboží obdrží. Z pohledu

exportéra se jedná o velmi nevýhodný způsob platby, riskuje totiž, že přijde o zboží bez zaplacení

jeho kupní ceny. Nese tedy úvěrové riziko importéra i jeho země. Pro kupujícího je naopak tento

způsob platby velmi výhodný. Obě výše uvedené platební metody jsou tedy vždy jednoznačně

výhodné pouze pro jednu obchodní stranu, a proto se v praxi vyvinuly tzv. dokumentární platby,

které jsou kompromisem mezi placením před a po dodání zboží.

Dokumentární platby de facto znamenají zaplacení proti zboží, a to proti dispozičním

dokumentům, které toto zboží představují, anebo proti uvolnění zboží ve prospěch importéra.

Představují tedy způsob, jak lze zabezpečit, aby si exportér prostřednictvím dokumentů ponechal

kontrolu nad zbožím až do jeho zaplacení. Klíčovou roli v dokumentárním platebním styku hrají

dokumenty, jelikož se platí vždy pouze proti dokumentům. Dokumenty jsou předkládány bankám,

které je zkoumají a podle rozsahu svého zapojení do obchodní transakce na jejich podkladě

uskutečňují platbu samy, nebo ji prostřednictvím další banky obstarávají u kupujícího.

Dokumentární platební styk tedy nabízí vysokou míru bezpečnosti, s tím však souvisí i vyšší

poplatky, a tudíž i vyšší náklady na tento typ transakcí pro obchodní subjekty. Skutečným platebním

prostředkem, který plní zároveň zajišťovací funkci, je dokumentární akreditiv, který je také

nejbezpečnějším platebním instrumentem. Do dokumentárního platebního styku spadá i

dokumentární inkaso, které je kompromisem mezi akreditivem a hladkými platbami. Platební funkce

u něj převyšuje funkci zajišťovací.

7.4.1 Dokumentární akreditiv

Dokumentární akreditiv patří mezi platební a zároveň zajišťovací nástroje. Používají se

především při obchodech se zahraničními partnery. Akreditiv (německy Kreditsbrief, anglicky Letter

of credit) se řadí mezi nejstarší bankovní instrumenty vůbec. Jeho počátky sahají až do 15. - 16.

století, kdy se vyvinul z kupecké poukázky. Do současné podoby se vyvinul v druhé polovině 19.

století v Anglii. Za svůj rozvoj vděčí především rozmachu zahraničního obchodu v 18. - 19. století, kdy

bylo nutné najít způsob, jak financovat dovoz zboží ze zaoceánských kolonií. Jeho starším označením

byl úvěrní list (francouzsky accréditer = dát úvěr).

Akreditiv je písemný závazek banky, která se podmíněně zavazuje na základě žádosti klienta

(kupujícího – odběratele, v tomto případě je nazýván příkazcem) a na jeho účet zaplatit oprávněné

81

osobě (prodávajícímu – dodavateli, v tomto případě beneficientovi), jestliže tato osoba splní do

určité doby stanovené podmínky. Těmito podmínkami je u dokumentárního akreditivu předání

přesně stanovených dokumentů (proto akreditiv dokumentární). Tyto dokumenty jsou uvedeny

v žádosti o otevření akreditivu (v akreditivní listině).

Čerpání akreditivu

Odpovídají-li dokumenty striktně podmínkám akreditivu, akreditiv je podle způsobu

použitelnosti čerpán. Existují čtyři základní způsoby jeho čerpání, a to platba na viděnou, odložená

platba, akceptace směnky a negociace.

Vystavení dokumentárního akreditivu

1

Dovozce Vývozce

2 3 5

Banka 4 Banka

dovozce vývozce

1. mezi vývozcem a dovozcem dojde k uzavření kupní smlouvy

2. na základě této smlouvy a jejích podmínek požádá dovozce svou banku o otevření akreditivu

3. je-li akreditiv otevřen, oznámí banka tuto skutečnost dovozci

4. otevření akreditivu oznámí banka dovozce bance vývozce a požádá o jeho avizování, resp.

potvrzení

5. oznámení o otevření akreditivu vývozci

Výhody a nevýhody akreditivu

Dokumentární akreditivy patří mezi nejlépe propracované a stále velmi používané platební

instrumenty, kterých se hojně využívá převážně v mezinárodním obchodě. Pro obě smluvní strany je

akreditiv výhodný především díky skutečnosti, že poskytuje ochranu oběma smluvním stranám a

znamená pro ně velkou jistotu. Umožňuje realizovat jakýkoliv druh obchodu či služby a spolehlivě

nahrazuje problematické placení v hotovosti. Jeho použití je vhodné v situacích, kdy se obchodní

partneři neznají nebo nemají k sobě důvěru. Dochází tedy k minimalizaci obchodního rizika

spojeného s neznalostí teritoria i obchodního partnera. Navíc je to bankovní produkt s dlouhou

historií. Můžeme jej také označit za vhodný prostředek krátkodobého financování. U vývozních a

tuzemských akreditivů je možný i odprodej pohledávky před datem splatnosti. Oběma stranám

poskytuje jistotu v případě, že byl zvolen vhodný druh akreditivu a byl vystaven bonitní bankou.

I pro banky jsou akreditivní operace výhodnější, jsou totiž spláceny z výnosů těchto operací.

Navíc banky mají větší přehled o tom, co financují a k jakému účelu je akreditiv použit. Cena a

dostupnost exportních akreditivů bývá obvykle výhodnější než u provozních úvěrů. Zpracování

82

akreditivu je náročné a obtížné. Jeho změnu lze provést pouze se souhlasem všech zúčastněných

stran. Nevýhodou jsou také vyšší poplatky ve srovnání např. s dokumentárním inkasem. Vystavující

banka může předem vázat kupujícímu jeho finanční prostředky, jako ručení pro úhradu akreditivu. Při

stanovení špatných podmínek nebo nedodržením podmínek ze strany beneficienta mohou být

znehodnoceny nebo dokonce potlačeny jeho výhody.

7.4.2 Dokumentární inkaso

Dokumentární inkaso je opět využíváno především v zahraničním obchodě. U

dokumentárního inkasa je vydání dokumentů odběrateli podmíněno zaplacením. Je výhodné

především pro odběratele, neboť mu umožňuje platit až v době převzetí dokladů. Použití

dokumentárního inkasa je vhodné především tam, kde se jedná o dlouhodobý a zavedený obchodní

styk mezi partnery a dodavatel není ochoten přistoupit na úhradu za zboží až po jeho dodávce.

Dokumentární inkaso se tedy používá v případě, kdy dodavatel nemá pochybnost o ochotě a

schopnosti dovozce zaplatit, pokud politické, hospodářské a právní prostředí země dovozce je

považováno za stabilní, a pokud země dovozce nevydala restrikce na dovoz zboží. Je tedy

kompromisem mezi nejrizikovější platební metodou - hladkou platbou a nejjistějším platebním

instrumentem - dokumentárním akreditivem.

Dokumentární inkaso představuje příkaz klienta bance vyinkasovat od kupujícího určité

plnění oproti předložení požadovaných dokumentů. Podstatu dokumentárního inkasa tedy tvoří

předložení dokumentů, ty nejčastěji rozhodují o úspěšnosti platební operace. Dodavatel tedy odesílá

zboží k dispozici třetí straně, která je pověřena zboží uvolnit ve prospěch kupujícího, až když zaplatí

hodnotu dokumentů. Ve srovnání s akreditivem je dokumentární inkaso operací opačnou. V případě

akreditivu banka poskytne plnění oproti splnění smlouvou stanovených podmínek. Při inkasu naopak

banka vydá dokumenty tomu, kdo poskytne plnění podle inkasní smlouvy. Rozdíl je pak také v tom,

že akreditivní listina je adresována beneficientovi, zatímco inkasní instrukce je adresována bance.

Druhy dokumentárních inkas

Dokumentární inkasa lze klasifikovat podle několika kritérií. Pro názornost je jejich členění

uvedeno v následující tabulce podle různých hledisek.

Tab. 11 Druhy dokumentárních inkas

Hledisko třídění Druhy dokumentárního inkasa

Způsob zpracování - přímé

- nepřímé

Inkasní podmínky - dokumenty proti zaplacení

- dokumenty proti akceptaci směnky

- dokumenty proti částečnému platu a akceptaci směnky

- dokumenty proti jinému inkasnímu úkonu

Typ obchodní operace - exportní

- importní

I v oblasti dokumentárních inkas se projevuje snaha o nahrazení papírového dokumentárního

inkasa jeho elektronickou podobou. Problematické je však používání dispozičních dokumentů, které

83

donedávna představovaly bariéru pro jeho zavedení. Nejde ani tak o stránku technickou, jako spíše

legislativní. Existence některých cenných papírů a jejich platnost je totiž závislá na existenci listiny.

Shrnutí pojmů

formy platebního styku, hotovostní platební styk, bezhotovostní platební styk,

dokumentární akreditiv, dokumentární inkaso

Otázky

1. Jaké známe formy platebního styku?

2. Jaké známe formy hotovostního platebního styku?

3. Jaké známe formy bezhotovostního platebního styku?

4. Popište funkci dokumentárního akreditivu.

5. Popište funkci dokumentárního inkasa.


[1] STIBOR, R., VOZŇÁKOVÁ, I. Vybrané pojmy z bankovnictví., Ostrava. Vysoká škola


[2] KRAJÍČEK, J.: Marketing v peněžnictví. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2004. 140

s. ISBN 80-210-3659-1.


s. ISBN 0-321-12235-6




475 s. ISBN 80-7201-141-3.


7169-276.




7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8.

84

8 DEVIZOVÉ OPERACE BANK



vysvětlit k čemu nám slouží finanční deriváty,

definovat základní finanční deriváty,

vysvětlit funkci devizových úvěrů.

Výklad

Banky používají devizové operace především jako způsob jištění se proti pohybu devizového

kurzu. V tomto případě říkáme, že banka provádí tzv. zajišťovací operace. Při uskutečňování

zahraničního platebního styku se každou platbou nebo inkasem znějícím na cizí měnu mění devizová

pozice banky v dané měně. Při neustálých změnách kurzů na mezinárodním devizovém trhu to může

znamenat pro banku v případě nepříznivého vývoje kurzu riziko ztráty. Bankovní dealeři se proto

snaží eliminovat toto riziko.

Úkolem dealerského pracoviště banky je:

zajistit na nostro účtech banky v tuzemsku i zahraničí dostatek prostředků v příslušné měně

tak, aby banka mohla provádět pro své klienty zahraniční platební styk;

provádět na účet banky nákupy a prodeje cizích měn se snahou vydělat na kurzovních

rozdílech - tzv. devizově arbitrážní obchody;

provádět devizově arbitrážní operace pro velké klienty, kteří mají velký rozsah obchodních

transakcí se zahraničními partnery.

8.1 FINANČNÍ DERIVÁTY

Předmětem finančních derivátů jsou úrokové nástroje, akciové nástroje, cizoměnové nástroje

a nástroje spojené s úvěrovým rizikem určitého nástroje. Všechny deriváty vznikly z důvodu dosažení

stability na finančních trzích a minimalizace ztrát z pohybu cen.

Pojem derivátů je v naší legislativě definován také v zákoně č. 219/1995 Sb., devizový zákon

v platném znění. Derivátem se rozumí penězi ocenitelná práva a závazky odvozené z peněžních

prostředků v cizí měně a zahraničních cenných papírů. Pro finanční instituce musí deriváty splňovat

následující podmínky:

85

reálná hodnota se mění v závislosti na změně úrokové míry, ceny cenného papíru, ceny

komodity, měnového kurzu, cenového indexu, na úvěrovém hodnocení (ratingu) nebo

úvěrovém indexu, resp. v závislosti na podobné proměnné,

nevyžaduje počáteční čistou investici nebo vyžaduje malou počáteční čistou investici, která je

nižší než by se vyžadovalo u jiných druhů nástrojů, které podobně reagují na změny

v úvěrových a tržních faktorech,

je smluven a vyrovnán k budoucímu datu, přičemž doba sjednání obchodu do jeho

vypořádání je u něho delší než u spotové operace.

8.1.1 Rozdělení derivátů

Termínové neboli derivátové obchody se rozdělují na dva základní typy smluv. Hovoříme o

pevných (nepodmíněných) termínových obchodech a termínových obchodech podmíněných. U

nepodmíněného kontraktu jsou obě smluvní strany povinny plnit závazek z tohoto termínového

obchodu k datu splatnosti, zatímco u podmíněného kontraktu je povinna plnit pouze jedna strana

obchodu a druhá strana má na výběr a k datu splatnosti buď kontrakt využije, anebo ho nechá

propadnout.

Obr. 10 Rozdělení finančních derivátů

Podmíněné

termínové obchody

Finanční deriváty

KONTRAKTY TYPU

FORWARD

SMLUVNÍ

KONTRAKTY

TYPU FUTURES

BURZOVNÍ

SWAPY

POUZE SMLUVNÍ

OPCE

BURZOVNÍ

OPCE

SMLUVNÍ

NEPODMÍNĚNÉ TERMÍNOVÉ OBCHODY

TERMÍNOVÉ KONTRAKTY

TYPU FORWARD A

FUTURES

SWAPOVÉ

KONTRAKTY

OPČNÍ KONTRAKTY

86

8.1.2 Možné způsoby využití derivátů

Při použití derivátu musí být tato činnost pro subjekt držící derivát užitečná, protože jinak by

deriváty neměly smysl a nevznikly by. Použití derivátů můžeme rozčlenit do několika základních

skupin, kterými jsou:

Zajištění

Zajištěním se subjekty snaží eliminovat a snížit možná rizika. Děje se tak prostřednictvím

uzavření úrokových, akciových, komoditních a měnových pozic. Uzavřením pozice dochází ke snížení

rizik, zároveň ale také ke snížení možnosti profitovat z příznivého vývoje ceny podkladového nástroje.

Dojde-li tedy v budoucnu ke snížení ceny podkladového aktiva, potom ztráta z něho bude

kompenzována ziskem z derivátu. Naopak pokud dojde k situaci opačné a v budoucnu dojde ke

zvýšení ceny podkladového aktiva, poté zisk z prodeje bude kompenzován ztrátou z derivátového

kontraktu. Dochází tedy k zajištění budoucích peněžních toků a subjekt tak může plánovat svou

budoucnost. Nevýhodou zajištění jsou relativně vysoké náklady, které zahrnují náklady vlastního

zajištění, náklady na pracovníky, informační systémy nebo náklady na seznámení se s právními,

daňovými a účetními aspekty derivátů. Pro malé firmy jsou tyto náklady velkou překážkou a jsou

tudíž většinou nedostupné. Je proto nutné před uzavřením zajišťovacího kontraktu zvážit, zda

náklady na zajištění nepřesahují možnou potenciální ztrátu z nezajištění. I když má smysl uvažovat o

zajištění od 1 mil. dolarů, prakticky se zajištění provádí až při 5 mil. dolarů. Uvažovat tedy o zajištění

aktiv nižních než 200 mil. Kč nemá smysl a pro subjekt je z pohledu nákladů lepší se vůbec

nezajišťovat.

Spekulace

Spekulace je v podstatě opakem zajišťování. Při spekulaci subjekt otevírá měnové, úrokové,

komoditní nebo akciové pozice. Jeho cílem je dosažení co největšího zisku a je při tom ochoten

podstupovat riziko s tím spojené. Spekulant má tedy při nákupu derivátu určitou představu o pohybu

úrokových měr nebo cen a vydělává na správném odhadu budoucího vývoje trhu. Přestože se jedná o

velmi rizikovou aktivitu, má pozitivní vliv spočívající ve zvyšování likvidity na derivátovém trhu a

pomáhá tak k efektivnímu chodu trhu.

Na světovém i českém derivátovém trhu převažují spekulační derivátové operace. Zajišťovací

operace se zde vyskytují pouze okrajově. Subjekty obchodující s deriváty své operace často prezentují

jako zajišťovací, i když ve skutečnosti se jedná pouze o hazardní hry neboli operace spekulativní. Děje

se tak například proto, že nesplňují všechny předepsané podmínky.

Arbitráž

Arbitráž je velmi podobná spekulativním obchodům. Rozdíl je ale v tom, že zisk se zde nepojí

s úvěrovým a tržním rizikem, jako je tomu u spekulace, ale je spojen s úvěrovým rizikem partnerů

derivátu. Arbitražéři vlastně využívají cenových rozdílů mezi cenou derivátu a cenami podkladových

aktiv nebo cenových rozdílů mezi cenami derivátů na různých trzích. Kupují nebo prodávají tedy

podkladové aktivum a současně k němu sjednávají deriváty nebo sjednávají k sobě opačné deriváty

na různých trzích a tím dosahují zisku z malých rozdílů mezi nynějšími cenami stejných nebo

podobných nástrojů.

Odměny

Tyto deriváty jsou poskytovány zaměstnancům a členům statutárních orgánů velkých podniků

jako součást odměny za jejich práci. Charakteristickým rysem těchto forem derivátových kontraktů

87

je, že nejsou sjednány tržním způsobem, ale na základě dohody mezi zaměstnavatelem a

zaměstnancem, takže v okamžiku sjednání je reálná hodnota pro zaměstnance kladná, ale pro

zaměstnavatele záporná. Tato reálná hodnota pak představuje pro zaměstnance odměnu. U většiny

těchto kontraktů jde o kupní opce na akcie daného podniku, kdy je realizační cena opce obvykle

mírně vyšší než současná tržní cena akcie. Účelem toho je, že zaměstnanec je zainteresován na

hospodářském výsledku podniku a snaží se tedy, aby generoval co nejvyšší zisk, s čímž je spojen i růst

kurzu akcií, které poté může prostřednictvím opce uplatnit na trhu.

Podvody

Deriváty se používají i k jiným než zákonným účelům a ne vždy se podaří kontrolním orgánům

takové jednání podchytit či dokonce potrestat. Dochází převážně k přesunu peněz mezi různými

subjekty. V takových případech je motivem:

a) krácení daní,

b) tunelování jednoho subjektu jiným

Pomocí derivátových operací lze snadno přesunovat výnosy nebo náklady mezi jednotlivými

účetními obdobími nebo mezi účetními jednotkami. Lze tak například posunout výnosy na několik

desítek let dopředu a tím tak snížit aktuální základ daně z příjmu. Krátit daň z příjmu se dá ale i jinými

způsoby. Některé subjekty se této povinnosti například vyhýbaly tím, že sjednávaly záměrně velmi

složité kontrakty, takže na první pohled unikala jejich pravá podstata. Jejich hlavním cílem ale bylo

vždy krácení daně z příjmu. Krátit daň se dá ale i tím, že deriváty mezi sebou sjednávají spřízněné

strany. Dochází tím k nelegálním převodům nezdaněného zisku od dceřiné společnosti k mateřské

společnosti.

Podstata tunelování spočívá v tom, že kompetentní zaměstnanec uzavře s druhou stranou

nevýhodný derivátový kontrakt pro svou společnost. Tento zaměstnanec tak ale pochopitelně činí za

úplatu. Přijde-li se pak na ztráty s ním uzavřených derivátů, zaměstnanci se vymlouvají na svoji

neznalost a obtížnou předvídatelnost budoucích hodnot měnových kurzů, úrokových měr, cen akcií a

komodit. Dokázat mu, zda šlo o úmysl, je pak téměř nemožné. Navíc tito lidé sjednávají deriváty se

zpětnou splatností, čímž se ještě více kryjí.

Kromě výše zmíněných operací využívají deriváty také tvůrci trhu, což jsou licencované osoby,

kotující ceny na OTC- trhu a za tyto ceny jsou pak ochotni koupit nebo prodat určitý nástroj. Tím

poskytují trhu likviditu. Těmito tvůrci trhu mohou být jak banky, tak i nebankovní obchodníci

s cennými papíry. Tvůrci trhu tedy obchodují s deriváty s ostatními subjekty a snaží se stále udržovat

spárované pozice, tzn., aby objem nakoupených a prodaných finančních nástrojů byl stejný. Této

situace pak dosahují právě změnou kotace. Zisku pak dosahují z transakčních poplatků a rozpětí mezi

poptávkou a nabídkou (kotací). Tato skupina subjektů obchodující s deriváty je na rozdíl od ostatních

vždy zisková. Oproti tomu koneční uživatelé, a to jak spekulanti, tak zajišťovatelé, jsou ve stejné výši

ztrátoví. Tuto ztrátu můžeme u zajišťovatelů považovat za jakousi pojišťovací prémii proti riziku a u

spekulantů za prohru v této hazardní hře. Za konečné uživatele můžeme považovat například banky,

obchodníky s cennými papíry, investiční společnosti, pojišťovny, institucionální investory, podílové

fondy, ale i výrobní podniky, místní a centrální vlády nebo nejrůznější agentury.

8.2 DEVIZOVÉ ÚVĚRY

Jde nejen o úvěry v domácí měně, ale i o úvěry devizové. V případě devizového úvěru je

závazek dlužníka vyjádřen ve volně směnitelné zahraniční měně, které se dělí:

88

Úvěry dovozní - kdy tuzemská banka financuje dovoz svého tuzemského klienta a z výnosu

úvěru je placeno jeho zahraničnímu partnerovi.

Úvěry vývozní - tuzemská banka financuje zahraničního dovozce - tj. poskytne mu úvěr, ze

kterého je hrazeno domácímu vývozci.

Obvykle se jedná o financování velkých projektů v zahraničí. Vývozce společně se svou

domácí bankou připravuje pro zahraničního partnera návrh financování projektu s možností čerpat

zahraniční úvěr. V případě devizových úvěrů nese dlužník riziko nepříznivého dopadu změny

devizového kursu.

Řešený příklad – forwardová operace

Zadání:

Firma XY očekává za dva měsíce platbu za zboží 200 000 EUR a chce se zajistit proti riziku ze

změny devizového kurzu. Uzavře proto s bankou forward na prodej 200 000 EUR za CZK v kurzu

25,105 CZK/EUR. Při splatnosti za dva měsíce bude kurz:

a) 24,780 CZK/EUR

b) 25,491 CZK/EUR

Jaký bude výsledek forwardové transakce pro firmu XY?

Řešení:

a) 25,105 – 24,780 = 0,325

0,325 x 100 000 = 32 500 Kč

Firma XY na forwardové transakci vydělá 32 500 Kč.

b) 25,105 – 25,491 = - 0,386

- 0,386 x 100 000 = - 38 600 Kč

Firma XY na forwardové transakci prodělá 38 600 Kč.

89

Shrnutí pojmů

finanční deriváty, OTC trh, spekulace, arbitráž, zajištění, derivátový kontrakt, devizové

úvěry, devizové operace

Otázky

1. Jaké známe základní finanční deriváty?

2. Jaké základní funkce plní finanční deriváty?

3. Jaký je rozdíl mezi spekulací a arbitráži?

4. K čemu nám slouží devizové úvěry?


[1] KRAJÍČEK, J.: Ekonomika a řízení bank. Brno: Masarykova univerzita, 2011.


s. ISBN 0-321-12235-6




475 s. ISBN 80-7201-141-3.




7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8.

[9] MYNÁŘ, M.: Finanční systémy. Ostrava: VŠB TU Ostrava. 2010.

90

9 ELEKTRONICKÉ BANKOVNICTVÍ



vysvětlit pojem internetové bankovnictví,

definovat základní elektronické funkce bank a bankovního styku,

vysvětlit elektronické služby bank,

definovat komunikaci a prostředky elektronického bankovnictví,

vysvětlit význam elektronického bankovnictví.

Výklad

Elektronické bankovnictví je jedno z nejvíce rozvíjejících se částí bankovních obchodů. První

podoba nového přístupu nastává v 70. letech, kdy nabídka platebních karet v USA a Velké Británii

umožnila pasivní nakládání s účtem. Elektronické bankovnictví představuje elektronickou formu

komunikace při řízení platebního styku a obchodování s bankovními produkty mezi bankami,

bankou a klienty. Prostřednictvím elektronického bankovnictví využívají ostatní subjekty služeb

banky, na rozdíl od osobní formy komunikace.

9.1 ELEKTRONICKÉ SLUŽBY BANK

Elektronické bankovnictví změnilo postupy bank v nabídce bankovních služeb.

9.1.1 Prezentace a poskytování informací bank

Banky začaly využívat v průběhu devadesátých let vlastní prezentace stránek na Internetu.

Původně se jednalo o marketingovou prezentaci, která mezi konkurencí bank nabývala na významu.

Původní prezentace bank byly velmi omezené a málo aktualizované. Postupně však začal vzrůstat

jejich význam. Banky se snažily zajistit zprostředkování pravidelně aktualizovaných informací.

Zřizovaly telefonní informační linky poskytující informace průběžně (24 hod. denně). Jednalo se

elementární přístup, který není specifický jen pro elektronické bankovnictví. Aktuálnost informací

představuje základní prioritu. Při spojení pomocí telefonu lze získat informace poskytované živým

operátorem, tzv. osobním bankéřem anebo automatem. V současnosti je prezentace a nabídka

služeb bank na trhu finančních informací velmi sledovaná. Počet klientů elektronického bankovnictví

dynamicky stále roste.

9.1.2 Zprostředkování bankovního styku

Ekonomické subjekty začínají uzavírat stále více elektronických obchodů. Přitom je nezbytný

standardní, jednoduchý a rychlý způsob realizace platebního styku. K realizaci obchodních transakcí

91

s využitím bankovního platebního styku patří kontrola, stav a pohyby na vlastním účtu a dosažení

flexibility při rozhodování subjektů. Nutnou podmínkou však zůstává rychlost zpracování příkazů

bankou. Hranice jsou v technickém vybavení a v možnostech bank. Rychlost plateb mezi různými

bankami je velmi odlišná a zpravidla výrazně pomalejší proti ostatním obchodům. Výhody a nevýhody

různých forem plateb, použití platebních karet a převody částek mezi účty patří do aktuální

pozornosti bank. Patří sem i problematika digitálních či elektronických peněz, otázka elektronického

podpisu, legislativa, ochrana dat a mnoho dalších problémů, které však reálně ovlivňují nově

vznikající sektor elektronického bankovnictví. Obecně se však udává mnohem vyšší rychlost

obchodních transakcí provedených přes Internet.

9.1.3 Uzavírání kontraktů

Technologický pokrok přinesl možnost uzavírání elektronických kontraktů, tzv. “smluv na

dálku”. S tím souvisí i právní uznání elektronického podpisu jako plnohodnotné alternativy k

“ručnímu” podpisu. Banky a investiční společnosti nabízejí např. možnost získání on-line půjčky.

Postačuje tzv. zvolit požadovanou částku, vyplnit příslušný formulář, zadané údaje odeslat a čekat na

převod částky. Půjčky se nepřidělují automaticky, je prověřována bonita klientů s použitím širších

zdrojů informací. Existují databáze dlužníků, výpisy z rejstříků a další specializované informační

servery, které umožňují vydělit důvěryhodné klienty.

9.1.4 Zabezpečení operací

Bezpečnost a spolehlivost elektronické komunikace je největším problémem současnosti.

Mezi účinná opatření patří uznání, osvojení si základních pravidel bezpečnosti a dobrá

informovanost. Velmi aktuální je problém týkající se šifrovacích algoritmů a povolení jejich vývozu

mimo USA. Zároveň probíhá výzkum a vývoj nových alternativních prostředků ochrany, od kterých si

mnozí slibují podstatné zlepšení situace. Elektronický přenos dat obchodu a plateb se neobejde bez

dalšího zabezpečení. Nejjednodušší formou zabezpečení jsou systémy přístupových hesel a

přístupových práv, které umožňují využití určité služby, ale nezajistí ochranu přenášených dat. K

tomu je nezbytné využívat kvalitní šifrovací algoritmy. V současnosti se nabízejí široké možnosti

řešení.

9.1.5 Význam elektronického bankovnictví

Investice do elektronického bankovnictví v zahraničních bankovních soustavách značně

rostou. V roce 2001 se předpokládají v USA výdaje bank na elektronické bankovnictví ve výši 120

milionů USD a v Evropě ve výši 44 milionů USD. Trend se předpokládá i nadále rostoucí. Počet klientů

e-bankingu je v současnosti celosvětově asi 20 milionů, ale v roce 2004 se odhaduje nárůst až na 120

milionů. Aplikace Internetu se neustále zvyšuje a v současnosti se uvádí, že Internet používá

minimálně 1/5 obyvatel. Elektronické bankovnictví nejdříve využívají phonebanking a později

homebanking. Je nutné uvést, že klasické banky mají oproti elektronickým výhodu získané klientely.

Pro banky je nutné přistoupit k případným změnám v strategii a řízení. Bankám šetří elektronické

možnosti náklady na “kamennou” pobočku. Uvádí se značná úspora (až 90 %) provozních nákladů.

Očekává se pokles počtu poboček bank. Klienti mají úsporu času a dochází k poklesu poplatků. Mezi

bankami se zvyšuje konkurence, což vyvolá tlak na zlepšení stávajících a zavádění nových služeb.

Banky mohou získávat další informace o chování klientů a poskytovat jim produkty “šité na míru”.

Klienti však na druhou stranu mohou mít obavy ze zneužití informací, což je však spíš jen dočasná

obava, pokud bude respektováno bankovní tajemství. Bankám se otevře širší trh a cesta k méně

rizikovým výnosům z poplatků za poskytované služby a tím zvýší svoji likviditu a výnos. Nevýhody

92

souvisí s bezpečnostními riziky, zneužití se obává asi třetina dotázaných občanů USA. Nevýhodou jsou

vysoké počáteční investice na zavedení nových technologií. Banky se budou muset přizpůsobit větší

konkurenci (výhoda pro klienty). Vzniká určitý problém neloajálnosti klientů bank a nutnost řízení

marketingu a jeho segmentace. Vzniká nutnost zvyšování odbornosti zaměstnanců banky a změn v

řízení nákladů a výnosů, řízení rizika a nutnost zvýšení vnitřní kontroly.

9.2 KOMUNIKACE A PROSTŘEDKY ELEKTRONICKÉHO BANKOVNICTVÍ

Komunikační prostředky elektronického bankovnictví se stále rozvíjí.

9.2.1 Telefonní komunikace “Phonebanking”

Základní prostředek komunikace je pevná telefonní linka. Komunikace probíhá mezi subjekty

a bankou, spojení je zpravidla ověřováno pomocí hesel. Lze nalézt různé úrovně zajištění. Pokud je u

telefonu k dispozici tónová volba, je možné využívat i automat. Podmínkou je volání přes digitální

ústřednu, která umožňuje použití tónové volby. Možností je také zadávání příkazů pomocí faxu a

především mobilními telefony s technologiemi GSM a WAP (m-bankovnictví). Banky majitelům

mobilních telefonů nabízejí stejné služby jako subjektům s pevnou linkou a navíc poskytují možnosti

správy účtu s použitím SMS zpráv a technologie SIM Toolkit. Použití SMS zpráv je dostupné všem

majitelům mobilních telefonů. Způsob použití je poněkud omezený. SMS zprávy mají limitovanou

délku a může být problém psát delší zprávu pomocí miniaturních kláves na mobilním telefonu. Oproti

tomu společnosti provozující mobilní sítě nabízí technologii SIM Toolkit, která umožňuje komunikaci s

bankou pomocí displeje mobilního telefonu, kde si klient pouze vybírá z možností. Nevýhodou je, že

tato technologie poskytuje klientům jen omezené přednastavené možnosti bankovních operací. Více

nadějí se vkládá do dalších technologií (GPRS a hlavně UMTS).

9.2.2 Prostředky výpočetní techniky “Homebanking”

Představuje komunikační spojení s bankou za použití prostředků výpočetní techniky. Původně

se využívalo výhradně specializovaných jednoúčelových zařízení, která byla napojena přímo na

systém banky. Tato zařízení umožňují autorizaci klientů a zadávání příkazů. Spolu s rozvojem

výpočetní techniky došlo i k modernizaci těchto zařízení a využívání víceúčelových výpočetních

systémů zapojených do sítě Internetu a klienti disponují osobním počítačem připojeným k Internetu.

Obecně platí, že lze využívat počítače PC, Mac či specializované servery. Omezení spočívá ve vlastním

technickém a programovém vybavení a způsobu připojení, které ovlivňuje rychlost a hlavně

spolehlivost komunikace. Velmi zajímavou alternativou je především použití notebooků, vybavených

bezdrátovým způsobem přenosu dat, a využití satelitů a digitální televize, kde se však musí nejprve

vyřešit existenciální problémy spojené se způsoby financování těchto nejmodernějších technologií. U

homebankingu lze rozlišovat možnost použití omezením na konkrétní přístroj, na jednu lokalitu a bez

prostorového omezení.

9.2.3 Použití terminálů

Jedná se o stejný princip jako u homebankingu. Rozdíl je pouze v tom, že terminál bývá

zpravidla umístěn na pobočce banky, případně u obchodních center. Pak ale význam “home =

domov” není použité technologii vlastní a jedná se o samostatnou kategorii. Sem spadají i bankomaty

pro platební karty. Terminály a bankomaty umožňují obsluhu hotovostního a bezhotovostního

platebního styku.

93

Přehled vývojových etap elektronického bankovnictví:

Samoobslužná zóna - jedná se v podstatě o první formu přímého bankovnictví, která

umožňuje nejen vybrat peníze jako klasické bankomaty, ale dává i informace o stavu účtu,

produktech, úrocích, umožňuje zadat platební příkazy… (nabízí ji např. Živnobanka).

Telefonní bankovnictví - prostřednictvím zvláštní telefonní linky může klient získat od banky

informace o stavu na svém účtu, dávat platební příkazy, SIPO, zakládat nové účty. Bezpečnost

je zajištěna pomocí PIN, hovory jsou archivovány. Klient komunikuje s pracovníkem banky

anebo pomocí tónové volby s automatem.

Homebanking - komunikace probíhá z klientova počítače pomocí modemu a speciálního

software. Jde o mnohem rozvinutější formu se širokou paletou aktivních operací s účtem

(zadávání příkazů, nové účty, akreditivy, inkasa, apod.).

Internet banking - tento produkt poskytuje stejné možnosti jako Homebanking. Rozdílem je

však komunikace přes Internet. Nebývá zapotřebí speciálního zařízení nebo software - záleží

na druhu ochrany (zabezpečení informací).

GSM banking, WAP - jedná se postupy s přechodem mobilních telefonů do GSM a tím byl

umožněn přenos digitálních informací. Klient posílá do banky údaje pomocí SMS zpráv a

banka pomocí SMS odpovídá. Tato forma se však již stala “zastaralou” s nástupem WAP

protokolu na Internetu, který umožňuje pohodlnější aktivní operace s účtem.

9.2.4 Elektronická správa účtů

Účet, který bývá spravován elektronicky (na dálku), je zpravidla běžný účet. Banky poskytují

služby elektronického bankovnictví firmám a některé banky poskytují své služby i fyzickým osobám.

Možnost správy účtu je služba a má své náklady. Ve fázi zavádění některé banky poskytují své služby

dočasně zdarma. Nemusí se však jednat jen o správu běžného účtu. Někde je možné si zřídit na dálku

i termínovaný účet nebo dokonce získat půjčku. Současné operace s účtem souvisí především s

pasivními obchody bank. Zajímavé jsou tzv. “inteligentní účty”. Jedná se o systém, kdy si klient

nastaví parametry a bankovní systém automaticky převádí například částky převyšující stanovený

limit z běžného účtu na termínovaný účet. Podobných služeb bude jistě v budoucnu více. Elektronicky

je možné provádět také obchodování s cennými papíry. Pro banku je výhodné, že elektronické kanály

umožňují snížit náklady na provedené operace. Nevýhodou pro klienty může být počáteční investice

do vybavení počítače. Některé banky poskytují i možnost vedení účetnictví a možnost měnové

konverze.

9.3 ELEKTRONICKÝ PLATEBNÍ STYK BANK

Na Internetu začalo vznikat velké množství elektronických obchodů se zbožím, kde je možné

porovnávat různé nabídky a poté objednávat vybrané zboží. Původní řešení zasíláním na dobírku

představuje i nadále dominantní způsob nakupování. Vzhledem k vzdálenostem je to však nákladné,

poplatky mohou převýšit cenu zboží. Kromě toho je možné používat i šeky, které jsou však pomalu

vytlačovány. Dalším logickým krokem bylo využití již rozšířené sítě různých druhů karet. Platební

karty a bankomaty stále představují pasivní operace s účtem. Platební karty jsou dominantním

prostředkem elektronické komunikace s bankou.

94

9.3.1 Platby pomocí karet

Platební karty představují možnost kdykoliv zaplatit za zboží a služby a vybrat si hotovost z

ATM pomocí platební karty. Platební karty umožňují zvýšit denní likviditu bank. Dnes se využívají

debetní i kreditní karty. Jedná se však o nejproblémovější a nejrizikovější způsob Ve fázi vývoje jsou

další nové možnosti. Jedná se o nové typy karet specializované pouze k platbám po Internetu. Dalším

takovým prostředkem jsou elektronické šeky, které jsou zúčtovány pomocí šekového clearingového

systému. Jde vlastně jen o obměny stávajících nástrojů se zaměřením na vyšší bezpečnost.

Společnost CCS provozuje platební kartu CCS Kontakt. Při placení je zákazník přesměrován na bránu

CCS, kde provede transakci zadáním čísla a PIN. Uvedený postup není příliš podporován.

9.3.2 Banka jako zprostředkovatel elektronických obchodů

Banky od počátku internetových obchodů usilují a přímo zprostředkovávají transakce

uzavřené při elektronickém obchodování. Stále je možnost uzavřít obchod původním způsobem. Na

základě smlouvy dát příkaz k úhradě či inkasu, zkontrolovat provedení transakce a poté zaslat zboží.

Tento způsob byl od počátku Internetu k dispozici až na to, že banky jsou konzervativní a celý proces

byl komplikovanější, než by se od elektronického obchodování očekávalo. Základní je možnost

okamžité kontroly pohybů a zůstatků na bankovním účtu. Dalším stupněm je umožnění zadávání

platebních příkazů přímo pomocí formuláře na webové stránce banky či pomocí telefonu, což

umožňuje již pružné rozhodování a uzavírání obchodů. To spočívá v možnosti vybrat si pouze zboží a

souhlasit s úhradou požadované částky virtuálnímu obchodníkovi. Z toho důvodu začaly vznikat různé

projekty a standardy. Základní princip spočívá v komunikaci a spolupráci mezi bankami a obchody.

Hlavně se jedná o odstranění problémů s důvěryhodností, bezpečností, spolehlivostí a rychlostí

převodu. Dosavadní elektronické postupy bank jsou zaměřeny na zvládnutí základních produktů

platebního styku. Samostatným problémem se jeví elektronická aktivace pasivních, aktivních a

bilančně neutrálních bankovních instrumentů.

9.3.3 Elektronické peníze

Elektronické peníze technicky představují určitou posloupnost jedniček a nul, která je

počítačem identifikovatelná a použitelná jako jiné peníze. Společnost DigiCash vyvinula technologii

Ecash, která již byla experimentálně vyzkoušena a nyní ji zkouší zavádět některé zahraniční banky.

Další společností je VISA se svým Visa Cash. Abychom mohli používat uvedenou formu peněz, je

potřeba založit běžný účet u některé z těchto bank. Systém Ecash používaný v Mark Twain Bank v

USA vychází z žádosti klienta, na jejímž základě obdrží identifikační číslo a heslo, kterým se bude

prokazovat. Klient musí nainstalovat příslušný software, který umožní práci s elektronickými penězi.

Banka zřídí běžné konto, kam převede platby v “reálných” penězích. Nyní je možnost směnit tyto

peníze za Ecash, které budou k dispozici na e-kontě. S tímto kontem lze disponovat. Může se uložit

určitý obnos na pevném disku a ten pak využívat při platbách tam, kde jsou tyto peníze akceptovány.

Při platbách je pak kontrolována pravost těchto peněz, což může být zdlouhavé. Nevýhod je poměrně

velké množství. První a nejpodstatnější nevýhodou je, že Ecash jsou emitovány v určitých

nominálních hodnotách, což může způsobit problémy. Výhodnější by samozřejmě byla možnost platit

libovolnou částku a ne kontrolovat počet a druh “elektronických mincí”. Podstatnou nevýhodou je

riziko duplicit. Chyba v programu či zpracování dat, nebo výpadek při přenosu může způsobit zdvojení

či ještě výraznější rozmnožení peněz. Následky by byly zřejmé. Nekontrolovatelné množství peněz v

oběhu, chyby při transakcích a celková ztráta důvěry. Kromě duplicit však může dojít i k prostému

technickému poškození peněz uložených na pevném disku, které může být nenávratné. Celou

problematiku ještě komplikuje problém legislativy. Emise hotovostních a bezhotovostních peněz je v

95

současnosti zajišťována centrální bankou a obchodními bankami. Nyní však nastává problém s tím, že

se rozvíjí elektronické obchody, což je celkem logické vzhledem k tomu, že spravují hlavní segmenty

trhu, kde by se elektronické peníze používaly. Například v britské legislativě se naráží na problémy s

přijímáním vkladů a oprávněním k emisi elektronických peněz. Do popředí se tedy znovu dostávají

problémy týkající se státem uznaných platidel (Legal Tender) a práva na emisi.

9.3.4 Elektronická peněženka

Elektronická peněženka je vlastně čipová karta, kterou lze používat na drobné platby. Princip

je následující. Karta se “nabije” požadovanou finanční částkou a lze ji pak použít k úhradě v obchodě.

Peníze z účtu se při nabití převedou z účtu do elektronické peněženky a při realizaci platby se

převedou z peněženky do terminálu obchodníka. Transakce jsou pohodlnější, rychlejší a bezpečnější.

Může jít i o kombinaci s platební kartou, kdy lze volit mezi více funkcemi. Opět je potřeba dbát na

vysokou úroveň zabezpečení proti padělatelům apod. V ČR se elektronické peněženky zatím

neuplatňují z důvodů dosud nevyužitých technologií platebních karet. 9Mikroplatby představují velmi

malé částky v hodnotách (centů, haléřů...). Tyto poplatky se mohou využívat například jako poplatek

za přečtené články, informace. Mohou to být poplatky za stažená data apod. Problém je v tom, že

zúčtování takto malých částek neodpovídají několikrát vyšší náklady. Uvedený problém lze řešit

postupným načítáním mikroplateb a poté jejich jednorázovým zúčtováním. Do tohoto způsobu

zpoplatňování služeb na internetu se vkládají značné naděje. Slibuje se od něj omezení současného

rozsahu reklam a zajištění příjmů pro některé servery poskytující služby, jako je prodej hudebních

skladeb, elektronické noviny, informační servery a další.

9.4 ELEKTRONICKÉ BANKOVNICTVÍ V ĆR

Banky v bankovní soustavě lze rozlišit z určitého hlediska na elektronické, klasické a

kombinované. Čistě internetové banky již téměř nepotřebují “kamenné” pobočky. Klasické banky se

elektronickým bankovnictvím zabývají a usilují o elektronické přístupy komunikace. Jako první čistě

internetová banka se uvádí Security First Network Bank, v ČR to byla Expandia banka, nyní eBanka.

Na elektronickou formu se začínají orientovat i některé pojišťovny a obchodníci s cennými papíry

(např FIO). On-line Banking Association je mezinárodní neziskové sdružení firem a společností

především z USA, zabývajících se on-line poskytováním finančních služeb a informací prostřednictvím

počítačových sítí. Asociace hájí a prosazuje zájmy on-line bankovnictví ve věcech právních a

legislativních ve Washingtonu. Jednou z jejích mnoha dalších aktivit je také každoroční vyhlašování

cen OBE (On-line Banking Excellence). V ČR zatím není podobná asociace prosazující zájmy

internetového bankovnictví. Vývoj elektronického bankovnictví v ČR je nejlépe patrný na Expandii

respektive na eBance. Zahájila provoz v květnu 1998 a od počátku se specializovala na elektronické

bankovnictví. Na našem trhu nabízí nejkomplexnější služby a v březnu 2001 měla přes 47 000 klientů,

což představuje asi 50 % z celkových klientů elektronického bankovnictví. eBanka se stala členem

skupiny České pojišťovny a změnilo se původní jméno Expandia banka na eBanka. Specializuje se na

klienty, kteří vyžadují vysoký uživatelský komfort s minimálním nárokem na jejich volný čas. Udává,

že se orientuje na klienty z řad majitelů mobilních telefonů a uživatele Internetu. Do budoucna se

hodlá orientovat na firmy a nabízí produkty pro skupinu České pojišťovny. Po uzavření smlouvy a

vyzvednutí elektronického klíče již není prakticky nutné navštívit jejich pobočky. Pomocí

elektronického klíče se zajišťuje prokázání totožnosti osoby a potvrzení zadané operace. Elektronický

klíč při každém využití generuje nový jedinečný kód, který je poté použit k zabezpečení či ověření.

Elektronický klíč obdrží každá osoba mající oprávnění k disponování s účtem. Pro případ ztráty klíče

96

se vydává i PIN (Personal Identification Number). Elektronický klíč se tak podobá obyčejné kalkulačce

(vyrábí ActivCard). Elektronický klíč se skutečně využívá u všech transakcí, dokonce i na pobočkách.

Nevýhodou je, že vygenerovaný klíč je dlouhý 15 - 30 znaků a jeho časté používání může být náročné.

Pro tento případ existuje možnost využívat systém specializovaného softwaru a certifikátů, kdy není

potřeba elektronický klíč používat. Komunikace je pomocí obyčejného telefonu, faxu, mobilního

telefonu a Internetu. K dispozici je však samozřejmě i využití služeb poboček, bankomatů a pošt.

Fyzické osoby si zakládají osobní účet, podnikatelé mají k dispozici obdobný firemní účet. Pro

neziskové organizace je určen transparentní účet. Klient má k dispozici možnost plateb SIPO,

poskytnutí kontokorentního úvěru, zadávání hromadných příkazů, inkaso, vedení běžných a

termínovaných účtů a mnoho dalších služeb. Účet může být také veden v jakékoli z několika měn

(CZK, USD, DEM, ATS, CHF, GBP, FRF, EUR). Nejdůležitější komunikační kanál je zajišťován použitím

Internetu, kdy je k dispozici přehledné uživatelské prostředí umožňující všechny operace provádět na

dálku. Uvedené prostředí se nazývá klientský systém a je možné zajistit propojení přímo s

účetnictvím firmy. Kromě homebankingu je však k dispozici kompletní škála dalších alternativ, které

jsou však označovány speciálními názvy. Název klientské centrum označuje pobočky a předpokládá

se, že nebude příliš často navštěvováno. Jenom při uzavření smlouvy, vydání platební karty a

elektronického klíče. Klientská centra jsou v Praze, Ostravě, Plzni, Brně a Olomouci. Součástí těchto

center jsou i samoobslužné zóny vybavené terminály a bankomaty. Vzhledem ke konzervativnosti

klientů se jejich počet zvyšuje. Telekomunikační centrum zahrnuje komunikaci s osobním bankéřem

kdykoli po 24 hodin denně. Kromě toho je k dispozici posílání krátkých textových zpráv. Automatický

systém konverzant umožňuje komunikaci prostřednictvím tónové volby, kdy je mu nabízeno menu, s

jehož pomocí provádí zamýšlené operace. Systém GSM-SMS Klasik využívá při komunikaci pouze

klíčová slova kvůli omezení délky SMS. GSM-SMS SIM Toolkit umožňuje správu účtu pouze pomocí

menu na mobilním telefonu. SIM Toolkit je navíc také šifrován. Parametrizace účtu představuje

zadání údajů o účtu týkajících se způsobu informování o změnách zůstatku na účtu. Informace může

být sdělena pomocí zaslání e-mailu nebo zprávy na mobilní telefon. Lze nastavit i jiné parametry jako

třeba blokaci prostředků na účtu. eBanka garantuje provedení bezhotovostního převodu do max. 5

minut mezi dvěma účty vedenými u ní. Převod na účet vedený u jiného peněžního ústavu však

probíhá přes clearingové centrum České národní banky. Zde tedy není příliš prostoru k urychlení

operace. Inteligentní revolvingový termínovaný vklad umožňuje automatické převody částek

z běžného účtu na termínovaný vklad při překročení stanoveného limitu. Stanovíme si tak například

limit 20000,- a obnos přesahující tento limit bude automaticky převeden z běžného účtu na

termínovaný. Naopak, pokud se zůstatek na běžném účtu dostane pod tento limit, může být doplněn

třeba právě z termínovaného vkladu. Na jednu stranu je dobré, že banka umožňuje automatický

převod na lépe úročený účet, ale na druhou stranu je třeba zmínit, že samotný osobní účet je úročen

nízkou úrokovou sazbou (0,5 %). Hospodaření Expandia banky končilo opakovaně ve ztrátě. V

listopadu roku 1999 Česká pojišťovna získala podíl v Expandia bance. eBanka navíc plánuje i možnost

sjednávat pojištění, stavební spoření a další služby.

97

Shrnutí pojmů

elektronické bankovnictví, terminál, elektronická peněženka, termínovaný revolvingový

vklad, klientské centrum, telekomunikační centrum

Otázky

1. K čemu slouží elektronické bankovnictví?

2. Jaký je význam elektronického bankovnictví?

3. Jaké základní komunikační kanály používáme v elektronickém bankovnictví?

4. Jak funguje elektronické bankovnictví rámci ČR?



[2] KRAJÍČEK, J. Ekonomika a řízení bank. Brno. Masarykova univerzita. 2011.




s. ISBN 0-321-12235-6.


7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8. 3

98

10 MEZINÁRODNÍ BANKOVNÍCTVÍ



vysvětlit co je nostro a loro účet,

definovat základní funkce mezinárodního platebního styku,

klasifikovat funkce zahraničních bank,

popsat nejdůležitější mezinárodní finanční instituce,

definovat mezinárodní zajišťovací instrumenty.

Výklad

Na mezinárodních trzích operují většinou banky označované jako obchodní, sloužící

především výrobní a obchodní, resp. terciární sféře. Vedle nich existují samozřejmě i jiné banky,

především centrální banky, jejichž aktivita na mezinárodních trzích s ohledem na jejich funkci bývá

omezena, a dále různé druhy specializovaných bank, jako banky garanční, hypoteční, konsolidační,

rozvojové, a v neposlední řadě spořitelny, jejichž aktivity se většinou soustřeďují na domácí trh.

Kromě toho existují na mezinárodní úrovni různé nadnárodní ústavy a organizace plnící speciální

funkce. Mezi ně se řadí především World Bank (Světová banka), IMF (Mezinárodní měnový fond),

EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj), EIB (Evropská investiční banka) apod.

Mezi nejčastější aktivity obchodních bank univerzálního typu působících na mezinárodních

trzích patří:

vedení účtů a přijímání termínovaných depozit,

poskytování různých druhů úvěrů,

provádění mezinárodního platebního styku,

přijímání a vystavování různých platebních a zajišťovacích instrumentů, financování jiných

subjektů prostřednictvím odkupu různých druhů pohledávek,

emise a obchodování s cennými papíry,

devizově arbitrážní a zajišťovací operace v cizích měnách,

poskytování různých dalších služeb v souvislosti s mezinárodním obchodem.

Mezinárodní platební styk se uskutečňuje pomocí valut a deviz. Mezinárodní platební styk

pomocí valut se může uskutečňovat bez prostřednictví bank, které sice valuty nakupují a prodávají,

avšak vlastní placení valutami provádějí subjekty mezinárodního obchodu mezi sebou samy.

99

Vzhledem k tomu, že devizy jsou většinou vázány na existenci účtu vedeného u bank, uskutečňuje se

devizový platební styk jejich prostřednictvím formou bezhotovostního platebního styku.

Zahraniční banka, se kterou si domácí banka vyměnila základní dokumenty a podpisové

vzory, se nazývá banka korespondent. Banky, které jsou v korespondentském styku, poté akceptují

vzájemné obchodní případy (např. uznávají své záruky, dokumentární typy transakcí, bankovní šeky).

Některé banky jsou navzájem propojeny tzv. nostro a loro účty. V rámci mezinárodního

platebního styku provádějí banky tyto platby buď prostřednictvím mezinárodních zúčtovacích

systémů, nebo prostřednictvím vzájemných účtů a sice:

nostro účtů – je to v podstatě běžný účet, který má banka otevřený u jiné banky,

loro účtů – jsou naopak účty, které daná banka vede pro jiné banky.

Své devizové zásoby udržují banky převážně na svém nostro účtu v té zemi, kde je příslušná

měna měnou domácí.

Existence nostro a loro účtů umožňuje provádění mezinárodního platebního styku. Pokud

nejsou dvě banky takto propojeny, je nutno vyhledat další banku či banky, které jsou navzájem

propojeny. Vlastní předávání zpráv mezi bankami potřebných k uskutečňování platebního styku se

kromě klasických forem (tj. písemných zpráv zasílaných leteckou nebo kurýrní poštou, dálnopisem,

telegrafem, event. telefaxem) děje především systémem SWIFT. SWIFT (Society for Worldwide

Interbank Financial Telecommunications - Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční

telekomunikaci, která byla založena v roce 1973) je mezinárodní družstevní nezisková organizace,

plně vlastněná členskými bankami. SWIFT provádí elektronický bezdokladový přenos dat mezi

bankami pomocí formátovaných zpráv. Výhodami SWIFTu jsou především rychlost a bezpečnost.

Všechny přenosy jsou na mezinárodních linkách zašifrovány, a tím znepřístupněny nepovolaným

třetím osobám.

10.1 BANKOVNÍ PLATEBNÍ A ZAJIŠŤOVACÍ INSTRUMENTY V MEZINÁRODNÍM

PLATEBNÍM STYKU

Na mezinárodní úrovni obsluhují banky své klienty především v rámci služeb spojených s

mezinárodním obchodem, tzn., že poskytují úvěry a nejrůznější služby exportérům a importérům v

rámci mezinárodního platebního styku. Mezinárodním platebním stykem rozumíme nejen provádění

devizových platebních příkazů, ale i soubor nejrůznějších platebních a zajišťovacích instrumentů a

operací, jimiž se vyrovnávají dluhy a pohledávky plynoucí z mezinárodní výměny zboží a služeb.

Bankovní instrumenty se dělí:

dokumentární, u nichž se předpokládá předložení dokumentů svědčících o dodávce zboží či

služeb (např. dokumentární inkaso či dokumentární akreditiv),

nedokumentární (např. hladký plat a směnečný aval).

Jiné hledisko dělí bankovní instrumenty:

platební, u nichž se předpokládá, že příslušný plat proběhne jejich prostřednictvím (např.

dokumentární inkaso a dokumentární akreditiv),

zajišťovací, které jsou použity pouze v případě neplnění závazku hlavního dlužníka, tudíž se

jejich výplata nepředpokládá (např. bankovní záruky, směnečné avaly).

100

10.2 DALŠÍ BANKOVNÍ SLUŽBY V MEZINÁRODNÍ OBLASTI

V mezinárodní oblasti k nim patří např. poskytování, resp. obstarávání bankovních či

kancelářských informací o zahraničních firmách, bankách či jiných institucích.

Mezi další bankovní služby v mezinárodní oblasti patří operace se šeky, eskont směnek,

služby spojené s forfaitingem, faktoringem a leasingem. Banky se samozřejmě v oblasti obchodu

zabývají ještě celou řadou dalších specializovaných služeb (jako jsou např. kompenzace, barterové či

reciproční obchody) a poskytováním služeb doplňkových (vystavování různých potvrzení, příslibů,

ověřování podpisů klientů a bank, sjednávání telegrafických, dálnopisných a swiftových klíčů a

operace s nimi atd.).

10.3 NEJDŮLEŽITĚJŠÍ MEZINÁRODNÍ FINANČNÍ ORGANIZACE

K nejvýznamnějším mezinárodním finančním organizacím patří

Mezinárodní měnový fond,

skupina Světové banky,

Banka pro mezinárodní platy,

Evropská banka pro obnovu a rozvoj.

10.3.1 Mezinárodní měnový fond

Mezinárodní měnový fond (International Monetary Fund) je důležitou mezinárodní měnovou

institucí. Vznikl na konci 2. světové války s cílem podpořit mezinárodní měnovou spolupráci. Fond

poskytuje členům své zdroje k nápravě poruch ve vyrovnanosti jejich platebních bilancí.

Cílem Mezinárodního měnového fondu je podpora mezinárodní spolupráce v měnových

otázkách, podpora stability devizových kurzů, pomoc při mnohostranném rozvoji plateb pro běžné

transakce mezi členy a při odstraňování devizových omezení, která brání

rozvoji světového obchodu, usnadnění rozvoje mezinárodního obchodu, podpora a udržování

vysokého stupně zaměstnanosti a tvorby reálného důchodu.

10.3.2 Skupina Světové banky

Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj, která je běžně nazývána Světovou bankou, vznikla

obdobně jako Mezinárodní měnový fond v závěru 2. světové války. Její původní úlohou bylo

shromažďovat prostředky pro obnovu válkou zničeného hospodářství členských zemí. V současné

době se její úsilí koncentruje do oblasti poskytování rozvojových úvěrů.

Do skupiny Světové banky patří také další organizace:

Mezinárodní finanční společnost - IFC (International finance Corporation) založena v roce

1956, která poskytuje úvěry zejména soukromému a družstevnímu sektoru v rozvojových

zemích.

Mezinárodní rozvojové sdružení - IDA (International Development Association) založené v

roce 1960, které poskytuje úvěry chudým rozvojovým zemím za výhodnějších podmínek.

101

Mezinárodní agentura pro mnohostranné investiční záruky - MIGA (Mu1tilateral Investment

Guarantee Agency) založená v roce 1988, která vystavuje záruky za vývozní investiční úvěry

do rozvojových zemí a poskytuje rovněž požadované analýzy a konzultace.

Ke společnostem IFC a MIGA je ještě přidružena Investiční poradenská instituce - FIAS

(Financial Investment Allvisory Service), která provádí konzultační činnost na podporu investičních

programů zejména v rozvojových zemích.

10.3.3 Banka pro mezinárodní platy

Banka pro mezinárodní platy - BIS (Bank for International Settlements) se sídlem v Basileji

patří k relativně nejstarším organizacím soudobých mezinárodních a světových financí. Jejím

založením v roce 1930 vyvrcholily snahy o vytvoření instituce, která by byla zaměřena na rozvoj

spo1upráce mezi centrálními bankami převážně evropských států. Banka poskytuje bankovní služby

především pro členské centrální banky (provádí zejména operace se zlatem, depozitní a úvěrové

operace). Vystupuje jako zmocněnec nebo agent při mezinárodních finančních operacích a jednáních.

10.3.4 Evropská banka pro obnovu a rozvoj

Evropská banka pro obnovu a rozvoj (European Bank for Reconstruction and Development)

se sídlem v Londýně působí od roku 1991. Cílem banky je napomáhat ekonomické transformaci zemí

střední a východní Evropy a jejich přechodu k tržní ekonomice. Podmínkou přístupu ke zdrojům

banky je dodržování principů parlamentní demokracie, plura1ismu a zavádění prvků tržní ekonomiky.

Banka se ve své finanční po1itice zaměřuje na podporu rozvoje soukromého sektoru,

privatizaci, restrukturalizaci, reformu finančního sektoru, podporu zahraničních přímých investic,

ochranu životního prostředí a na podporu rozvoje malých a středních podniků. Zák1adním pravid1em

banky je poskytování úvěrů v maximální výši 40 % veřejnému sektoru a 60 % soukromému sektoru.

10.3.5 Tendence ve vývoji mezinárodního bankovnictví

Ve vývoji bankovnictví se od osmdesátých let prosazují určité tendence, především

globalizace obchodů. V důsledku této globalizace dochází ke koncentraci bank. Koncentrace se

uskutečňuje fúzemi a vytvářením velkých holdingových skupin sdružených okolo univerzálních bank.

Do těchto holdingů se zapojují nejen banky, ale i další specializované finanční instituce - pojišťovny,

investiční fondy nebo leasingové společnosti. Účelem takového slučování je snaha dosáhnout

špičkové úrovně na trhu určitého produktu, silného společného zázemí pro zabezpečení komplexní

obsluhy klientů. Jde o příznivý jev, který integruje světovou ekonomiku, přispívá k ekonomické úrovni

regionů a nutí vládní orgány, aby svoji politiku pojímaly v širších souvislostech. Globalizace ale

zároveň vytváří i nová rizika spočívající ve vysoké ceně za volbu chybné strategie a zaostání za

konkurencí.

Co se týká regionálního rozložení bank ve světě, dominují tři regiony - první z nich je tvořen

Evropskou unií a zbývající dva ekonomicky vyspělými a lidnatými mimoevropskými státy - USA a

Japonsko. Za nimi pak následuje oblast jihovýchodní Asie.

102

Shrnutí pojmů

nostro a loro účet, komunikační systém SWIFT, koncentrace, holding, globalizace,

mezinárodní platební styk

Otázky

1. K čemu používáme nostro a loro účty?

2. K čemu slouží komunikační systém SWIFT?

3. Jaké znáte nejvýznamnější mezinárodní finanční organizace?

4. Jaké znáte mezinárodní zajišťovací instrumenty?



[2] KRAJÍČEK, J. Ekonomika a řízení bank. Brno. Masarykova univerzita. 2011.




s. ISBN 0-321-12235-6.


7179-462-7.


7265-024-6.


341 s. ISBN 80-902243-1-8. 3

Date post:	17-Jan-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	18 times
Download:	0 times

Bankovnictví Studijní oporykatedry.fmmi.vsb.cz/Opory_FMMI/634/Bankovnictvi.pdf · velké kapitoly...

Documents