Bezs

taro

stně

a d

ůsto

jně

DharmaGaia

Bezstarostně a důstojněPojednání o cvičení se v přirozené podstatě

mysli od Dubwang Tsoknyi Rinpočheho

DharmaGaia

Tsok

nyi R

inpo

čhe

Tsoknyi Rinpočhe

www.dharmagaia.czKnížky pro přemýšlivé lidiknížky pro přemýšlivé lidi

TIBET – DZOGČHEN – MEDITACE

Tsoknyi Rinpočhe (nar. 1966 v Nepálu) je v současnosti jedním z nejproslulejších mistrů tibetského buddhismu. Již více než dvacet let předává studentům z celého světa učení o nejvnitřnější podstatě lidské mysli. Je oceňován pro přístupný styl výkladu učení, výborný a sebekritický smysl pro humor a hluboce lidský, soucitný vhled do lidské přirozenosti. Tsoknyi Rinpočhe je opravdovým mostem mezi dávnou moudrostí a myšlením moderního člověka.

Bezstarostně a důstojně je souborem různých učení Tsoknyi Rinpo-čheho, v nichž pojednává o hlavních aspektech nauky dzogčhenu („velké dokonalosti“) — o základu, cestě a završení. Své studenty provází řízenými meditacemi, hovoří o správném náhledu, medi-taci a jednání, soucítění, bardu a dalších tématech nauky. Text je také ozvláštněn záznamem mnoha rozhovorů Rinpočheho a jeho studentů.

„Tsoknyi Rinpočhe k nám promlouvá vzrušujícím, neobvyklým způ-sobem, s vědomím komplexnosti moderního života a potřeb dnešních mužů a žen. Je obdařen schopností jasným a jednoduchým způso-bem objasňovat nejhlubší témata. Při svých podrobných výkladech učení stále posluchače připoutává k jejich vlastní zkušenosti, čímž jim otevírá možnost, aby sami v sobě odhalili pravdivost dharmy. Hloubkou svého poznání mi připomíná význačné mistry minulosti a považuji za velice povzbudivé, že tak mladý mistr může natolik hluboce ztělesňovat moudrost své tradice.“

Sogyal Rinpočhe (autor Tibetské knihy o životě a smrti)

Tsoknyi Rinpočhe

Bezstarostně a důstojně

Pojednání o cvičení se v přirozené podstatě mysli

od Dubwang Tsoknyi Rinpočheho

DharmaGaia 2016

Z tibetštiny do angličtiny přeložili Erik Pema Kunsang (Erik Hein Schmidt) a Marcia Binder SchmidtováZ angličtiny do češtiny přeložil Pavel SimonOdborná spolupráce Zuzana Ondomišiová a Jiří Holba

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Tsoknyi Rinpočhe Bezstarostně a důstojně : pojednání o cvičení se v přirozené podstatě mysli od Dubwang Tsoknyi Rinpočheho / Tsoknyi Rinpočhe ; [z anglického originálu … přeložil Pavel Simon]. – Praha : DharmaGaia, 2016. – 221 s. – (Mangalam. Velká řada)Název originálu: Carefree dignity – discourses on training in the nature of mind by Drubwang Tsoknyi Rinpoche

243.4–584.5 * 24–583 * 24–312.6 * 233–852.5Y * 24–1/-9 * 243.4– duchovní cesta – buddhistické pojetí– buddhistická meditace– duchovní probuzení – buddhistické pojetí– dzogčhen– učení buddhismu– tibetský buddhismus– přednášky

22/24 – Náboženství Dálného východu. Indická náboženství. Hinduismus. Buddhismus [5]

Copyright © by Tsoknyi Rinpoche & Rangjung Yeshe Publications, 1998Translation © by Pavel Simon, 2016Czech edition © by DharmaGaia, 2016ISBN 978–80–7436–039–8

|| 7Předmluva

Předmluva

Tato kniha je souborem přednášek Tsoknyi Rinpočheho, které se uskutečnily v roce 1996 v meditačním centru Rangjung Yeshe Gom de v Dánsku a Nagi gönpě (zkomolenina, správně Nangkji, ce-lým názvem Cüngön Nangkji Tongsa – pozn. red.) v Nepálu. I přes omezení psanou formou jsme se snažili co nejlépe zachovat živý a zábavný způsob, kterým Rinpočhe vyučuje. Kdekoli to bylo možné, ponechávali jsme v textu záznam přímé komunikace mezi Rinpo-čhem a jeho posluchači. Abychom zvýraznili Rinpočheho přímost, zahrnuli jsme do textu i gesta a příklady. Někdy měl způsob Rinpo-čheho vyjadřování blízko k poezii a jeho věty byly krásné a hluboké. Pro zachování tohoto rysu výkladu jsme použili také poetický styl. Tato kniha zahrnuje i řízenou meditaci, která by měla sloužit ke zlepšení vlastní čtenářovy praxe. Tsoknyi Rinpočhe byl rozpoznán Jeho Svatostí 16. Gjalwang Kar-mapou jako reinkarnace Dubwang Tsoknyiho, věhlasného mistra tradicí Dugpa Kagjü a Ňingma. Byl vychován mistrem Khamtul Rinpočhem. K jeho dalším učitelům patří Kjabdže Dilgo Khjence Rinpočhe, jeho otec Kjabdže Tulku Urgjän Rinpočhe, Adeu Rinpočhe z Nangčhenu a Ňošul Khän Rinpočhe. Rinpočhe je hlavou projek-tu Dědictví Dugpy, který usiluje o záchranu literatury linie Dugpa Kagjü. Je také opatem Ngedön Ösal Lingu v Káthmándském údolí v Nepálu a Gäbčhag gönpy, jednoho z největších ženských klášterů v Tibetu. Studenty po celém světě vyučuje od roku 1991. Kniha Bezstarostně a důstojně se zrodila ze společného úsilí Rin-počheho, překladatelů a editorky Kerry Moranové. Rádi bychom jí proto poděkovali a dále těm, kdo nauky přepsali – Dell O’Con-nerové a Jennifer Splaveové, korektorům Shirley Blairové a Idan, grafikovi Rolfu A. Kluenterovi a sponzorovi tisku, kterým byl Ri-chard Gere. Čtenáře, kteří obdrželi přímé uvedení, prosíme, aby používali tyto nauky jako připomenutí toho, co již sami rozpoznali. Čtenáře, kteří

8 || Předmluva

ještě přímé uvedení neobdrželi, prosíme, aby tyto nauky využili jako inspiraci, jež je povzbudí v úsilí najít kvalifikovaného mistra a osobně jej o přímé uvedení požádat. Nechť je zde předkládaná cesta pro všechny bytosti příčinou opravdového probuzení k velké dokonalosti.

Erik a Marcia Schmidtovi

|| 9Otevřeně a svobodně

Otevřeně a svobodně

Při příjímání nauk musíme zachovávat čistý postoj. O tomto čis-tém stavu mysli se dá dlouze vyprávět. V zásadě to ale znamená po-jmout naslouchání nauce i její předávání v rámci bódhičitty, s přáním, aby to bylo prospěšné pro všechny bytosti. Mohli byste třeba mít už předem nějakou představu, nějakou svoji verzi náhledu, kterou byste chtěli pomocí nauk upevnit a potvrdit. Musíte si ale uvědomit, že cokoli je postaveno na takto krátkozrakém základu, automaticky se stane nečistým. Při naslouchání naukám nebo jejich četbě je nej-lepší odložit každou verzi nebo koncepty, které máte. Přitom příliš nezáleží na tom, zda jsou správné nebo nesprávné. Jednoduše je pro teď odložte a pozorně naslouchejte nebo čtěte to, co se vám zde předkládá. Někteří lidé po vyslechnutí duchovní rozpravy říkají, že učitel byl opravdu dobrý, že co učil a říkal, bylo skvělé. K takovému pro-hlášení jsou často inspirováni tím, že co vyslechli, přesně odpovídá jejich představě, kterou si již předem vytvořili. Nauky je prostě jen ujistily v tom, že se věci mají tak, jak si mysleli. To celé však jen dokazuje, že si předem udělali nějakou představu, nějaký názor na to, jak se věci mají, a považují ho za jedinečný. Jiní mohou po přijetí nauk říkat, že způsob, jakým učitel vyučoval, a to, co říkal, nedávalo smysl nebo že to nebylo příliš důležité. To ale znamená, že nauky neodpovídaly jejich předem vytvořené představě a vypovídá to více o jejich postoji než o naukách! Existuje ale ještě jiná možnost, která je založena na neotřesitel-né jistotě povstávající z rozpoznání náhledu a opravdového setkání člověka se svou vlastní podstatou. Takový člověk svou vlastní zku-šeností zjistí, že to tak doopravdy je. Mít tuto skutečnou důvěru v osvobození nebo se jí třeba jen přibližovat vytváří v člověku určitou neotřesitelnou jistotu. Důvěra, která je založena na vlastní zkušenos-ti, zůstane neotřesena bez ohledu na to, jakou přednášku o dharmě vyslechneme.

10 || Otevřeně a svobodně

Jakékoli jiné přesvědčení je směsicí toho, co jsme četli v knihách nebo co jsme zaslechli od druhých lidí, spolu s různými myšlenka-mi a vhledy, ke kterým jsme v určitých obdobích dospěli. To vše je poskládáno dohromady a vytváří jakési předivo intelektuálních představ. Taková směsice není při naslouchání duchovním naukám k ničemu dobrá, protože nikdy neposlouží jako základ skutečné důvěry. Proto je velmi důležité vnímat s naprosto otevřenou myslí. S tímto postojem bychom měli naslouchat dharmě. Takže nejprve musíme poslouchat s takto otevřenou myslí a sku-tečně slyšet to, co se říká, spíše než okamžitě posuzovat a spěchat s vytvářením závěrů. Přirozeně můžeme a měli bychom přemýšlet o tom, co se říká a jaký to dává smysl. Ale ani to samo o sobě ne-stačí. Co jsme se naučili, musíme vyzkoušet, musíme to zakusit tím, že to budeme používat, že se v tom budeme cvičit. Teprve když s tím získáme určitou osobní zkušenost, můžeme správně posoudit, jestli má v sobě konkrétní nauka nějakou skutečnou hod-notu nebo ne. Opravdové posouzení nauky přichází tehdy, když ji zažijeme prostřednictvím zkušenosti. Příliš se ukvapujeme, pokud se snažíme posoudit nauku podle toho, jak odpovídá našim před-stavám. Na základě toho, že nauku pouze vyslechneme, se nemů-žeme okamžitě rozhodnout, zda ji odmítneme nebo přijmeme. Opravdovou zkušenost nauky nemůžeme mít tehdy, nedostane-li se dál než do říše intelektu, jestliže nikdy skutečně neprosákne dovnitř. Pokud studujeme nějakou vědeckou teorii, je asi v pořádku ji okamžitě posuzovat, analyzovat a zůstat u toho, že ji odmítneme nebo přijmeme. Ale nauce, kterou vám dnes předkládám a která je známa jako meditace spočinutí kusulu, prostého meditujícího, musíme dovolit, aby se stala součástí nás samotných tak, abychom ji mohli uvnitř sebe zakusit. Pak můžeme správně posoudit význam této metody. Nyní se podrobně podívejme na toho, kdo tuto metodu používá. Snažím se vyučovat v souladu se stylem nauky jednoduché medi-tace, který je znám jako přístup kusulu. Není příliš jisté, jak jsem v tom dobrý. Vy se snažíte naslouchat a vnímat po způsobu prostého meditujícího. Zda uspějete nebo ne, také není jisté.

|| 11Otevřeně a svobodně

Existuje i další styl, který je velmi rozvinutý zejména v tradicích Gelug a Sakja a který je znám jako „analytický přístup pandity“, velkého učence. Následovníci Kagjü a Ňingmy tento přístup také v určitém rozsahu používají, ale není to pro ně hlavní způsob vý-cviku. S analytickým přístupem se o všechno zajímáte. Snažíte se tomu přijít na kloub, chcete to jasně pochopit, vysvětlit, prokázat nebo popřít za použití intelektuálních argumentů. Natáhnete si tím-to způsobem růženec na levou paži a řeknete: „Dobře! Proberme nyní téma vševědoucího stavu osvícení. Jak vypadá tato realizace. Vysvětli to.“ A potom tleskáte rukama, dupete nohama, zvedáte hlavu a pokyvujete jí. Tříbit své pochopení tímto způsobem může být velmi zajímavé. Musíte si ale pamatovat, že to není zkušenost. Je to teorie. Člověk, který praktikuje tímto způsobem, nemusí být nutně meditujícím. Chcete-li se skutečně cvičit tímto způsobem, je nejlepší odejít na filosofickou fakultu. Já se takto v minulosti trochu cvičil. Tleskal jsem rukama tolik, až jsem je měl celé červené a nateklé! Rozdělili jsme se do dvojic. Jeden stál a kladl otázky, druhý seděl a měl od-povídat. Ten, co stál, se snažil přistihnout toho sedícího, jakmile si protiřečil. Někdy se dva mniši postavili, aby debatovali, a všichni ostatní se posadili do řady a poslouchali. Ráno vyložil khänpo, buddhistický profesor, určité téma, možná tak čtyři řádky nějaké nauky. Ten malý kousek stačil. Ve skutečnos-ti to bylo velmi působivé, protože je uměl objasnit do nejmenších podrobností. Například tento verš:

Nechť vzácná mysl osvícenípovstane, kde ještě nepovstala!Nechť neslábne, kde již povstala,ale dále a dále posiluje!

Co je míněno tou vzácnou myslí osvícení, tím osvíceným postojem bódhičitty? Co to skutečně znamená? Jak ji lze přesně popsat? Co ji zlepší a co ji zhorší? Jak posiluje, slábne apod.? Těchto pár probíra-ných řádek je tedy spojeno s mnoha různými tématy a khänpo dané téma dokáže osvětlit z mnoha různých úhlů. Odpoledne debatují

12 || Otevřeně a svobodně

studenti o tématu, které vyslechli dopoledne. Je to docela dobrá metoda, protože dobře objasní skutečný záměr dharmy. Cokoli, čím si nejste jisti, se dá objasnit. Ať už se objeví pochybnost v jakékoli oblasti, vždy existuje nějaká myšlenka, která na ni může odpovědět. A tak to pokračuje pořád dál; na každou pochybnost existuje vždy potenciální odpověď. Můj styl ale takový není. Způsob, kterým nauku předkládám, se může zdát velmi prostý nebo možná i trochu zjednodušující. Na druhou stranu ale může být výsledek jeho použití velmi hluboký v tom smyslu, že přináší hluboký vhled. Jakmile tuto prostou me-todu ve chvíli, kdy se o ní dozvíme, okamžitě odmítneme, jakmile si řekneme „to je příliš povrchní“, nikdy nedosáhneme výsledků, které se mohou díky jejímu použití objevit. Jak jsem už dříve řekl, je příliš brzy činit závěr na základě prostého naslouchání. Nauce dzogčhenu, „velké dokonalosti“, bychom měli naslouchat s velmi otevřenou myslí, bez jakýchkoli předsudků nebo předpojatosti. Proč? Protože náhled dzogčhenu je velmi nezaujatý. Když proto této nauce nasloucháme a když ji přijímáme, měli bychom také být nezaujatí. Pokud nasloucháte analytickým způsobem, s předsudky, jako byste se snažili vše vměstnat do škvírky, nebudete nikdy schopni pojmout nekonečnou otevřenost dharmadhátu, svého základního stavu. Skutečné pochopení, které povstává z opravdové zkušenosti naší vnitřní podstaty, se objevuje díky určitým příčinám a okolnostem. Mezi ty patří požehnání linie mistrů, naše vlastní nepředpojatost, inteligence a instrukce od našeho mistra. Všechny tyto faktory se setkávají, aby vytvořily atmosféru, ve které se může naše vnitřní (vrozená) podstata, která je již v nás přítomná, naprosto projevit, ve které může beze zbytku vyvstat. Tak dochází k opravdové realizaci. Jde o kombinaci faktorů, jejichž spojení umožňuje opravdové porozumění. Není to tak, že bychom museli poskládat různé informace v nějakém architektonickém stylu, do jakési skládačky, a když ji máme pohromadě, dospějeme k ná-hledu. Tak to vůbec nefunguje. Jde spíše o to, že dovolíme všemu, aby samo zapadlo na své místo: požehnání, náš rozlišující intelekt a schopnost jasného vidění, naše nepředpojatost a síla minulé karmy stejně jako současné usilování.

|| 13Otevřeně a svobodně

Abychom ten náhled poznali, abychom se o něm něco dozvěděli, potřebujeme určitý výklad. Potřebujeme ucelené uvedení do tohoto náhledu; vědět, jak se v něm cvičit, jak jej používat v různých situa-cích a jaký má vztah k našemu chování a jaký je výsledek takového cvičení. To je tradičně známo jako náhled, meditace a jednání. V této souvislosti také potřebujeme vědět něco o základu, cestě a završení. První věcí, kterou se musíme při objevování náhledu naučit, je rozpoznat přirozenou podstatu mysli. Druhou věcí je naučit se, jak tuto přirozenou podstatu mysli skutečně vidět nebo zakoušet. Nakonec potřebujete vědět, jak osvobodit jakoukoli myšlenku nebo emoci, která se ve vaší mysli objeví. Všechny tyto podrobnosti je třeba přesně vyložit. Hlavním smyslem toho všeho je dosažení osvobození. Musíme zjistit, jak být svobodní, ale abychom zjistili, jak být svobodní, musíme nejprve zjistit, čím ten stav svobody vlastně je. Zdá se, že podle různých lidí je dzogčhen toto, dzogčhen je tamto, že dzogčhen je něco dělat, dzogčhen je něco si představovat, mít něco stále na mysli. Někteří se zaměřují na dzogčhen jako na objekt, na nějž je třeba soustředit svou mysl, jako na něco vnějšího, třeba tamhle. (Rinpočhe ukáže prstem.) Jiní se snaží soustředit dovnitř na dzogčhen, který mají v sobě. Další se snaží udržovat stav mezi těmito dvěma a nazývají jej velkou dokonalostí. Zdá se, že dnes je dzogčhen popotahován mnoha různými směry. Jako když něco při-vážete psovi na ocas, napíšete na to dzogčhen a pak koukáte, co se stane. Může to skončit na zlaté špičce chrámové věže nebo to bude vláčeno stokou. Nikdo ale ve skutečnosti neví, kde to skončí. Tím chci říci, že zdaleka nestačí vytvořit si nějakou vlastní před-stavu o dzogčhenu a pak se v ní cvičit. Pokud to uděláte, stane se dzogčhen čímsi umělým, co jste si sami vystavěli. Snažíte se něčeho dosáhnout a říkáte tomu dzogčhen. Nebo něco pěstujete a co z toho vzejde, co si představíte ve své mysli, nazvete dzogčhenem. Žádná z takových klamných představ není opravdovou, autentickou velkou dokonalostí. Chcete-li proniknout ke skutečnému významu velké dokonalosti, musíte to umístit vysoko na seznam svých priorit. Tomu, co považu-jeme za důležité, musíme věnovat zvláštní pozornost, což znamená

14 || Otevřeně a svobodně

udělat si na to čas. Je-li pro nás něco skutečně důležité, věnujeme nejprve čas tomu, abychom se o tom něco dozvěděli, a pak to sami použijeme. Musíme najít učitele, mistra, se kterým dokážeme sku-tečně proniknout do nejvnitřnějšího jádra toho, čím velká dokonalost je. K tomu je třeba úsilí a odhodlání. Možná tomu bude potřeba něco obětovat, ale je to ten jediný způsob, jak se k tomu dostat. Dzogčhen není něčím, co bychom uchopili, do čeho bychom pronikli během pár okamžiků. Setkávám se s mnoha lidmi – Tibeťany, Číňany, Evropany a Ame-ričany. Všichni přicházejí a říkají: „Praktikuji dzogčhen, cvičím se v dzogčhenu. Mám takovéto zážitky. Toto jsem pochopil.“ Pak mi vyprávějí o svých zkušenostech. To, v čem se cvičí, nemusí být nutně dzogčhen. Sami si vytvořili své vlastní představy. Jejich zkušenost má do určité míry dzogčhenovou příchuť, ale není to to pravé. Někteří lidé si myslí, že dzogčhen znamená pohodlně se opřít a dopřát si pauzu uprostřed rušné činnosti. Nebo že je to, jako když zrovna snědli výborné jídlo a jejich smysly jsou opravdu probuzené a široce otevřené. Myslí si: „Teď to mám!“ Nebo když třeba cítí sou-cit s jinými bytostmi nebo cítí oddanost ke svému guruovi, uroní pár slz, mají ze sebe opravdu dobrý pocit a pomyslí si: „Páni! Teď jsem pochopil dzogčhen!“ Všechny tyto zkušenosti jsou ale jen zlomkem velkého obrazu. Opravdu důležité je získat obraz celý. Měli bychom být zvlášť opatrní, abychom neklamali sami sebe, protože to opravdu není v pořádku. Možná je v pořádku, když nás oklame někdo jiný, ale když klameme sami sebe, tak to určitě v po-řádku není. Svůj čas bychom měli trávit chytře. Možná jsme opravdu hodně pracovali, abychom našetřili spoustu peněz, a nakonec si mohli koupit letenku a letět celou tu dlouhou cestu do Indie nebo Nepálu. Tady jsme chvíli pobyli, ale když se ohlédneme zpět, uvědomíme si, že jsme se jen tak potloukali. Možná jsme se nenaučili žádnou oprav-dovou meditační praxi, protože jsme se nechali unést tím či oním. Příliš svítilo slunce a bylo horko… všude bylo plno prachu a bylo to únavné… tak jsme šli domů a trochu si zdřímli. Při pohledu zpět si uvědomíme, že jsme studiu opravdové praxe věnovali jen zlomek svého času. Tomu já říkám nebýt příliš chytrý.

|| 15Otevřeně a svobodně

Také nestačí, když si budeme opakovat to, co jsme vyslechli. Dzog-čhen se neskládá z jednotlivých informací, které bychom mohli se-sbírat a odvézt s sebou domů. Nauky dzogčhenu učí, jak být úplně svobodný. Nestačí jen tyto nauky obdržet. Je nezbytné je používat, žít je. V této chvíli jsme obklopeni iluzorní zkušeností. Ze svých rušivých emocí a duality jsme si vyrobili klec a v ní sedíme, den co den. V té kleci můžeme zůstat. Nebo můžeme využít instrukcí dzogčhenu k tomu, abychom ji rozbili a úplně se osvobodili. V tom je účel toho všeho. S tím já také pracuji. Obdobně nestačí, když si jenom sami vymyslíme nějaké jméno, vrátíme se domů a bude se o nás vědět, že jsme odešli do Nepálu a obdrželi dzogčhenové nauky. Pokud ale máte pocit, že to stačí, není tak těžké toho dosáhnout. Můžeme se vrátit domů, vyprávět příběhy a být známí jako lidé, kteří studovali v Nepálu. Ale upřím-ně, dharma je určena k tomu, aby šla daleko hlouběji než sem. Je prostředkem, jak dosáhnout úplného osvobození. Ne jen k tomu se trochu osvobodit, ale zcela se osvobodit – stoprocentně se probu-dit z tohoto snu, z tohoto zmatení, ve kterém jsme byli tak dlouho. Může to znít, jako bych vám spílal, ale namouduši to žádné spílání není, to určitě ne. Nechápejte to špatně. Instrukce, které vám předávám na tomto semináři a které najdete v této knize, by vám měly pomoci se zcela osvobodit. Tyto nauky patří k vadžrajáně a obzvlášť k dzogčhenu, velké dokonalosti. Termín „velká dokonalost“ znamená, že veškeré podmíněné jevy jsou bez jakékoli výjimky dokonalé a celistvé. Nic nestojí mimo oblast nebo základní prostor vaší nepodmíněné přirozené podstaty. Tibetskému slovu dzogpa se dá rozumět dvojím způsobem. Jeden význam je „dokončený“ ve smyslu zdokonalený, tj. že veškerá pod-míněná zkušenost je dokončena nebo ukončena v nepodmíněném základním prostoru. Další výklad je, že veškerá zkušenost je zcela zahrnuta nebo obsažena v tomto základním prostoru. Každopádně je tím myšleno, že veškerá podmíněná zkušenost je mylná a iluzorní. Když prohlédneme tuto iluzi a odhalíme nebo odkryjeme samu její podstatu, rozplyne se vše v absolutnu, v nepodmíněném základ-ním prostoru. Můžete proto říci, že velká dokonalost je čímsi plně uceleným, co v sobě zahrnuje vše. Sama vůbec nesestává z nějaké

16 || Otevřeně a svobodně

konkrétní substance ani z jediného atomu; přesto je plně ucelená, nic nechybí. Tak zní obecná definice velké dokonalosti. Co jsem zrovna popisoval, se dá nazvat náhledem v tom smyslu, že jde o to, co se snažíme pochopit nebo čeho chceme dosáhnout. V rámci velké dokonalosti samé ale kategorie jako základ, cesta, završení nebo náhled, meditace a jednání neexistují jako oddělené entity. Na druhou stanu v naší osobní zkušenosti jednotlivců, kte-ří ještě nerealizovali náhled, jsou různé aspekty jako základ, cesta a završení nebo náhled, meditace a jednání docela užitečné. Říká se, že tyto kategorie základu, cesty a završení nebo meditace, náhledu a jednání jsou jako různé úrovně prostoru. V prostoru přirozeně žád-né úrovně neexistují. Na druhou stranu ale náš způsob zažívání věcí ještě zcela nepřesahuje konceptuální mysl. Protože jsme stále ještě na této straně konceptuální mysli, musíme pracovat s praktickými koncepty, jako je základ, cesta a završení. V této knize se zmíním o základu, cestě a završení a doufám, že vám to pomůže k pochopení vaší základní podstaty, vaší vlastní mysli. Tato přirozená podstata mysli je vždy přítomna a můžeme jí říkat různými jmény: přirozený stav, základní podstata, skutečný stav, probuzená esence nebo buddhovská podstata. Základem míníme právě tuto prvotní podstatu. Cesta je stavem zmatení, který tento základ, náš prvotní stav, ne-rozpoznává takový, jaký je. Na cestě je přítomna konceptuální mysl i čas. Když je ale vaše mysl čistá, od nich oproštěná, říká se tomu završení a toho je třeba dosáhnout. Abych to zopakoval, zmatení se nazývá cestou a toto zmatení lze pročistit. K pročištění zmatení existují tři metody: náhled, meditace a jednání. Pomocí náhledu, meditace a jednání odhalíme to, co je již přítomno. Pomalu a po-stupně odkrýváme více a více z prvotního stavu. Tento proces se nyní pokusím vyložit.

|| 133Soucítění

Soucítění

Je základem samým, v němž neexistuje reálné zmatení. Zmatení nastane, když něco je pouze zdánlivě, nikoli ve skutečnosti, jako když si spleteme provaz s hadem. To je jasná chyba, protože ve skutečnosti provaz vůbec žádným hadem není. Existuje celá řada druhů nebo úrovní náhledu – náhled praxe ša-mathy, vipašjany, mahámudry, dzogčhenu a tak dál. Ale opravdovým skutečným náhledem je nedělitelná jednota prázdnoty a soucítění. Takový náhled byste měli zpřítomnit právě teď ve své mysli. Jak to uděláme? Máme spoustu myšlenek, jednu za druhou, které v sobě zahrnují dualitu subjektu a objektu. Když subjekt zapadne do objektu nebo jej uchopí, označuje se to zpravidla jako mysl, pře-mýšlející mysl. Toto semknutí subjektu a objektu vytváří karmu. Jakmile je vytvořena karma, dojde ke zmatení. Co (kdo) je ten, kdo přemýšlí a kdo se neustále sápe po nějakém objektu? Právě to je třeba objevit. Co to ve skutečnosti je? Odhalte jasně a přímo, co to je, co přemýšlí. Dovolte své mysli, aby rozpozna-la sama sebe bdělým způsobem. Zkuste to. Je to tak prosté a náhlé, jako když vypínačem rozsvítíte světlo. Namísto abyste přemýšleli o tomto a onom, o jedné věci za druhou, dovolte své mysli, aby v je-diném okamžiku rozpoznala sama sebe. Když mysl rozpozná samu sebe, není tam nic k vidění. Je to jen doširoka otevřené. Zčistajasna je to naprosto otevřené. Naprosto nic tam není. To proto, že podstata mysli je prázdná. Je naprosto otevřená a svobodná.

Dovolte této zaneprázdněné, ulpívající mysli,jež se stále k něčemu přimyká,aby si dala pauzu, ať místo toho může rozpoznat sebe samu.Právě v okamžiku rozpoznáníse mysl doširoka otevře,stane se svobodnou a neomezenou.Tomu se říká prázdná podstata.V tu samou chvíli existuje určité vědomí, které je prázdné.

134 || Soucítění

Tomu se říká vědomá povaha.Prázdnota vaší mysli a její vědomá povaha fungují zároveň.V žádném případě to nejsou dvě od sebe oddělené věci.Ve skutečnosti jsou neoddělitelné.Tomu se říká neomezená kapacita.Poznejte tyto tři zároveň –prázdnou podstatu, vědomou povahu a neomezenou kapacitu –tomu se říká náhled.

Toto zpřítomnění náhledu, realizace a porozumění náhledu je poznáním, že podstata naší mysli je prázdná a zároveň její povaha je vědomá. Podstata je jako samotné slunce. Slunce je svojí povahou září-cí, hřejivé a osvětlující. Kapacitou slunce je to, co umožňuje růst a přináší život. Stejným způsobem byste měli rozlišovat mezi myslí a podstatou mysli. Podstata mysli má všechny tři uvedené vlastnos-ti. Je to však podstata této podstaty mysli, která je prázdná, je to povaha této podstaty mysli, která je vědomá, a je to kapacita této podstaty mysli, která je neomezená. Zkuste se prosím naučit tato slova a pochopit jejich význam, protože bez znalosti slov se jen těžko dostanete k jejich významu. Rozumíte těmto slovům? Rozumíte jim aspoň trochu? Základ je buddhovskou podstatou, která je svojí povahou neomyl-ná, základním stavem všech věcí. Je to přirozený stav, který nestvořil Buddha ani žádná jiná nadpřirozená bytost. Je přirozeně takový, sám od sebe. Taková je absolutní pravda. Ať už buddha přijde do tohoto světa nebo ne, podstata věcí je stále podstatou věcí. Buddha je ten, kdo pochopil, co je skutečné, co opravdu existuje. Chceme-li dosáh-nout osvícení, neměli bychom se snažit vytvářet něco tam, kde to není. Musíme prostě jen uznat nebo pochopit to, co je. Probuzený buddha je někdo, kdo prostě jen probudil a poznal, co je skutečné a pravdivé. Jaký je tento prvotní stav, tento základ? Prostřednictvím cvičení realizujeme na cestě základ jako završení. Začneme propojením s tím, co už tu bylo. V této chvíli, dokud jsme zmatení a na cestě,

|| 135Soucítění

nám poněkud chybí čistý základ, nevidíme jej takový, jaký je. Plete-me si ho s něčím jiným, stejně jako když si pleteme provaz s hadem. Tento stav dočasného zmatení je třeba opustit. Cesta je stavem zmatení. Abychom zmatení odstranili, potřebu-jeme náhled, meditaci a jednání. Zahlédneme-li přirozenost mysli, je to jako uvidět kousek základu. Znovu rozpoznáme okamžik při-rozenosti mysli a uvidíme o trochu víc. Čím více si na to zvykneme, tím více toho uvidíme, až nakonec realizujeme základ takový, jaký je ve své celistvosti. Proto existují v kontextu cesty tři aspekty: rozpoznání, zdoko-nalení se v nácviku tohoto rozpoznání a dosažení stability. Zmatení je třeba rozpustit. V okamžiku náhledu rozpusťte zmatení. Během meditace rozpusťte zmatení. Při aplikaci jednání rozpusťte zmate-ní. Jediné, co je třeba udělat, je nechat zmatení rozplynout. Když jste odstranili nebo rozpustili veškeré zmatení, můžeme hovořit o završení. Můžeme poznat prázdnotu. Můžeme poznat soucítění. Když ale nepoznáme nebo nezakusíme neoddělitelnost prázdnoty a soucítě-ní, je těžké plynule procházet životem. Představte si muže a ženu, kteří spolu šťastně žijí a jeden druhého hluboce milují. Jednoho dne žena zaslechne nějakou nauku a začne se zajímat o dharmu. Dobře poslouchá a pochopí prázdnotu. Pochopí, že nic v jejím životě nemá trvalou podstatu. Vše je pomíjivé. Nic nemá skutečnou podstatu nebo jádro. Pak si pomyslí: „Já a můj muž chodíme na spoustu večírků, tan-cujeme a bavíme se. Chodíme spolu nakupovat a kupujeme si řadu různých věcí. Ale nic z toho už pro mě vlastně není podstatné. Nemá to žádný skutečný význam.“ A začne se uzavírat, odvracet se od svých dřívějších aktivit. Z jedné strany je to, co si myslí, skutečně pravda. Vše je skutečně bezpodstatné, nemá to žádný význam. Manžel je ale zmaten. Dívá se a říká si: „Moje žena se mění. Možná jsem udělal něco špatně? Možná má nového přítele?“ Je ale trpělivý a nechá to chvíli plynout. Pak začne žena chodit do pokoje, zavírat dveře a dělat poklony. On slyší hluk – bum, bum, bum – a pomyslí si: „Teda, moje žena asi začíná trochu bláznit.“ Ona se občas posadí takových zvláštním

136 || Soucítění

způsobem a drží v jedné ruce šňůrku s korálky. Manžel si pomyslí: „To je vážně divné!“ A tak řekne: „Pojďme dnes večer ven, užijeme si. Zatancujeme si a pobavíme se.“ Ona odpoví: „To už pro mě nic neznamená. Chci tady jen tak sedět, jsem tak spokojenější. A navíc, proč bychom měli plýtvat penězi?“ A on si pomyslí: „Dřív byla hodně aktivní. Vařila skvělá jídla, uklí-zela, zalévala zahradu a prováděla spoustu dalších věcí. Teď toho ale dělá čím dál míň.“ Ona si pomyslí: „K čemu je dobré zalévat zahradu? Stejně to musíte zítra dělat znovu. Nemá to konce. A když dneska poklidím, bude tu později zase špína. K čemu to je? Budu jen sedět a prakti- kovat.“ Teď začne být manžel nešťastný. Začnou na sebe vrčet a hádat se pořád dokola. Za nějakou dobu se možná i rozejdou. Co je s tou ženou v nepořádku? Pochopila prázdnotu, ale ne sou-cítění. Pokud by v sobě měla víc soucítění, pochopila by, že i když některé věci nemají smysl, není třeba se jim vyhýbat jen proto, že nic neznamenají zrovna pro ni. Mohou být důležité pro druhé, tak proč je prostě nedělat? Po pravdě, kdyby ta žena chápala otevřenost a soucítění, dělala by ráda cokoli, co nemá smysl, pokud by z toho měli druzí radost. Dělala by to dokonce s větším nasazením než dříve, kdy to bylo jen pro její vlastní potěšení, kterým se řídila! To je mahájánový styl. Vadžrajána je ještě lepší, protože můžete dělat cokoli. Všechno si užívat bez ulpívání. Chápejte prosím, že neoddělitelnost prázdnoty a soucítění znamená, že by měly být sjednocené. Nestačí jen chápat prázdnotu a povšechnou bezesmyslovost věcí, protože pak můžeme začít být sobečtí a apatičtí. Pokud chápeme prázdnotu jednostranně a říkáme si: „Věci nemají smysl a mě nic nezajímá,“ pak se ani ne-zajímáme o to, na čem záleží druhým. Naše pojetí prázdnoty může být velmi sobecké, velmi orientované na naše ego. Můžeme nakonec říct: „Budu tu jen sedět a meditovat, protože pak jsem šťastný. Ne-záleží mi na dětech, manželovi nebo čemkoli jiném.“ Takový postoj je vážně dost sobecký. Snažím se vám říct, že nepochopení jednoty prázdnoty a soucítění je nebezpečné. Rozumíte tomu?

|| 137Soucítění

PŘEKLADATEL: Mohl byste prosím něco říci o pochopení sou-cítění bez pochopení prázdnoty? RINPOČHE: Bez pochopení prázdnoty nemůže být soucítění nikdy autentické. Je tu velká pravděpodobnost, že si soucítění sple-teme s dokonalou připoutaností a touhou. Člověk si myslí, že cítí soucit, že jeho připoutanost k druhým a starání se o druhé jsou opravdovým soucítěním. Ve skutečnosti je ale naše běžné vnímání soucítění a náklonnosti docela sobecké, protože je to moje rodina, jsou to moje děti, mně na nich záleží, my bychom se spolu měli radovat, protože já je miluji. V určitém smyslu to je soucítění, ale bez pochopení prázdnoty je to soucítění velmi úzké, velmi omeze-né. Soucítění však není takovouto připoutaností. Není to touha po něčem nebo přitažlivost k něčemu, co milujeme nebo co se nám líbí. Soucítění se říká „velká vášeň“, ale nejde o vášeň spočívající v ulpívání na něčem a nechtění se toho vzdát. Skutečné soucítění má velmi otevřenou a svobodnou atmosféru. Soucítění bez pochopení prázdnoty se snadno stane sobeckou připoutaností, zatímco pochopení prázdnoty bez soucítění může být také sobecké, jednostranné a omezené. Abychom se těmto ne-bezpečím vyhnuli, je velmi důležité pochopit sjednocení prázdnoty a soucítění. Vaše nezahalená přítomná obyčejná mysl je dveřmi k této jednotě soucitné prázdnoty. Rozpoznejte to a tyto dveře otevřete. Čím více si na to zvyknete, tím to bude snazší. Nyní jsou tyto dveře zavřené tím, jak se zabývá téměř nepřeruše-ným řetězcem myšlenek. Pokud ale umožníme, aby mezi jednou a ná-sledující myšlenkou vznikla mezera, můžeme zahlédnout odhalenou obyčejnou mysl, samopovstalá bdělost. Pak budou ty dveře otevřené a odhalí sjednocení soucítění a prázdnoty. Je to nadčasový okamžik. Skvělé vlastnosti moudrosti buddhovské mysli – moudrosti, která vidí prvotní podstatu takovou, jaká je, a moudrosti, jež vnímá všech-ny možné věci – jsou znovu a znovu, téměř nepřetržitě blokovány koncepty, které vytváříme. Tyto koncepty jsou ve skutečnosti do-časné; ve své podstatě jsou časem. V okamžiku, kdy umožníme, aby v tomto proudu konceptů vznikly mezery, začnou prosvítat prvotní vlastnosti probuzeného stavu. Nějaké otázky?

138 || Soucítění

STUDENT: Rinpočhe, někdy je pro mě obtížné rozeznat rozdíl mezi přáním někomu pomoci a pocitem odpovědnosti za jeho štěstí. Můžete o tom něco říci? RINPOČHE: To bude asi otázka intenzity nebo síly. Když za něco převezmete odpovědnost, více vám na tom záleží. Pokud se jen snažíte pomoci, už vám tak silně nezáleží na tom, jestli se to stane nebo ne. Pomáhat druhým bez pocitu odpovědnosti za jejich štěstí je dobré. Lepší ale je odpovědnost na sebe přijmout a považovat se za odpo-vědného za to, že budou druzí lidé šťastní. Nicméně v takové situaci budete vy sami trpět víc. Tady musíme být trochu opatrní, protože je nebezpečné, snažíte-li se přesvědčit druhé o své představě, jak by měli být šťastní. Toto není smysl převzetí odpovědnosti za štěstí jiných lidí. Musíte to dělat moudře a také citlivě. Je snadné se mýlit v tom, co druzí potřebují. Musíme být fle-xibilní a otevření, nemít předem utvořenou představu o nějakém tvaru. Neměli bychom být jako čtverec nebo trojúhelník! Abyste byli skutečně dobrými lidmi, musíte mít podle mě tři vlastnosti. První je dobré srdce. Druhou je bystrá mysl – inteligence. Třetí je píle. Bez těchto tří vlastností se to nepodaří. V tomto světě jsem již potkal pěknou řádku lidí, inteligentní lidi, lidi s dobrým srdcem, všechny možné. Ale nedělají nic, co by mělo nějakou větší cenu. Takových lidí je spousta, že? Někteří vědí přesně, co by druzí lidé měli dělat, aby vyřešili své problémy, a dokážou to docela stručně a jasně vysvětlit, pokud se jich na to někdo zeptá. Ve skutečnosti ale nic nedělají, jen se povalují, odpočívají a jsou líní. Jiní lidé mají velmi laskavé srdce a záleží jim na druhých a jsou též velmi pilní. Vynakládají veliké úsilí, ale vše, co udělají, je špatně! Snaží se pomoci, ale nadělají jen škody, protože postrádají moud-rost. Řada lidí je přesně takových – chtějí druhým lidem pomoci, ale všechno se pokazí, protože nevědí, jak na věc. Další lidé jsou zase opravdu inteligentní a velmi pilní, ale jsou také nestoudní. Ve skutečnosti je dnes většina lidí právě takových. Přistu-pují k věcem s pocitem: „Chci to, co já chci, a udělám vše pro to, abych to dostal.“ Napřít své síly k tomu, abychom dosáhli toho, co chceme, vyžaduje velké úsilí, a proto jsou skutečně pilní. A protože

|| 139Soucítění

jsou chytří, vědí, jak na to. Ale všechno dělají jen pro sebe, protože jsou skutečně sobečtí. Možná že na své cestě dokonce druhým lidem ubližují. S inteligencí a pílí může člověk sestavit atomovou bombu, ale konečný důsledek je velmi škodlivý. Proto musíte mít všechny tři vlastnosti – inteligenci, laskavost a schopnost něco s tím udělat, pouštět se do věcí, které jsou užitečné pro druhé. Měli bychom si to u sebe zkontrolovat. Jsme dostatečně chytří, dostatečně laskaví, děláme skutečně něco pro druhé? Pokud si odpovíme na všechny tři otázky kladně, měli bychom se radovat. Pokud ne, měli bychom se snažit to změnit. Upřímně řečeno, není dnes docela vzácné najít člověka, který je laskavý, inteligentní a také něco dělá pro druhé? Slyším lidi často říkat: „Svět je tak špatný. Vážně chci něco udělat.“ Ti lidé ale nejsou příliš chytří. Možná mají dobré srdce, ale nejsou doopravdy chytří. Možná mají dokonce i čas udělat něco prospěšného, rozjet nějaký projekt, ale ve skutečnosti nevědí, jak na to. Mají jen dobré úmysly, hezké denní sny: „Tohle chci udělat.“ Je to pěkná představa, ale ne dost dobrá, protože je třeba uplatnit ji v praxi, je třeba ji realizovat. STUDENT: Jak poznám rozdíl mezi lítostí a  skutečným soucí tě ním? RINPOČHE: To je velmi dobrá otázka, protože soucítění je v buddhismu životně důležité. Zaprvé, soucítění nás motivuje k pra-xi. Zadruhé, tvoří zároveň i hlavní část praxe. A konečně, cokoli děláme pro dobro druhých, děláme díky soucítění. Proto je dobré vědět, co přesně soucítění je a jak se liší od lítosti. V buddhismu se říká, že „nejprve rozvinul odhodlání směřující k nejvyššímu probuzení“. Jednotlivé nauky se liší v tvrzení, kdy přes-ně v sobě Buddha rozvinul soucitné přání být prospěšný druhým. Jedna tradice trvá na tom, že to bylo v době, kdy se narodil do jedné z pekelných říší a uviděl strašnou bytost, která nesnesitelně mučila všechny ostatní. Buddha si přál: „Kdyby tak mohla mučit mne místo ostatních, byli by volní.“ Říká se, že v tom okamžiku v sobě Buddha poprvé probudil základní příčinu osvícení. Později shromažďoval zásluhy po tři nezměrné věky, ale toto byla první příčina. Soucitný přístup je nesmírně důležité pochopit. Soucitná motivace je základem všech úrovní praxe, počínaje ngöndem, tedy přípravnými

140 || Soucítění

praxemi vadžrajány, a pokračuje dál až k úplnému osvícení. Pokud nepraktikujeme duchovní cestu pro dobro druhých, ale jen pro sebe tím, že se snažíme podmanit si své rušivé emoce, nikdy nedosáhne-me těch nejlepších výsledků. Proto začíná každá praxe tím, že sami sebe motivujeme k soucítění. „Pustím se do tohoto cvičení, abych byl schopen osvobodit nespočet cítících bytostí.“ Tento přístup je nesmírně důležitý. Konečně to, co zajistí, že budeme jednat ve prospěch druhých, že po dosažení opravdového a úplného probuzení projevíme ku pro-spěchu druhých těla forem – rúpakáji, která se skládá ze sambhó-gakáji a nirmánakáji –, vychází ze soucitného přístupu neopustit nebo nevynechat byť jen jedinou cítící bytost. „Budu učit každého, povedu každého,“ to je soucítění. Tento přístup, který ze soucítění vyvěrá, je hnací silou schopnosti jednat ku prospěchu druhých by-tostí po dosažení osvícení. Proto se říká, že na počátku je soucítění jako semeno. Uprostřed je soucítění jako vláha a teplo nezbytné pro růst a nakonec je soucítění jako plně dozrálý klas. Takové jsou jeho vlastnosti. V buddhismu se hovoří o různých druzích soucítění, ale skutečné soucítění se projeví teprve poté, co pochopíme podstatu prázdnoty, poté, co realizujeme nepřítomnost ega. Když se rozplyne naše lpění na představě sebe sama, objeví se soucítění jako vyjádření této reali-zace. Dalo by se říci, že „atmosféra“ realizace prázdnoty je soucitná. Skutečné soucítění není zaměřené určitým směrem a nemá žádný konceptuální záměr. Takové ryzí skutečné soucítění je možné pouze po pochopení prázdnoty. Samozřejmě že i nyní cítíme soucítění. Nicméně tento druh soucí-tění není skutečný nebo opravdový, protože je stále ještě propojený s pojmovou myslí. I když v sobě cítíme soucítění, vnímáme zároveň i určitý odstup mezi námi a ostatními. Říkáme si: „Já jsem zde a cítící bytosti jsou tamhle. Jsem výš, než jsou ony. Jsou politováníhodné. Potřebují pomoc, a tak bych jim měl pomoci.“ Ani toto není sku-tečné soucítění. Možná to zní malinko bláznivě, ale bláznivé to není ani trochu. Dobře o tom přemýšlejte. Teď si myslíme, že být soucitný vyžaduje

|| 141Soucítění

určitý objekt, ke kterému soucit cítíme. K čemu bychom vnímali soucit, nebýt tohoto objektu? Dobře o tom přemýšlejte. Když pochopíme prázdnotu, začne to všechno dávat dokonale smysl. Realizace prázdnoty ještě neznamená, že jsme dosáhli de-sátého bhúmi a že jsme skutečně blízko tomu, abychom se stali buddhou. V každé části cesty existuje určité pochopení prázdnoty. Nemluvíme o úplné realizaci prázdnoty, ale spíše o každém, byť se-bemenším uvědomění si prázdnoty. S tím přichází určité autentické soucítění. Možná už jste někteří rozpoznali stav rigpy a snad s jejím prožit-kem už máte určitou zkušenost. Když se prostě usadíme ve stavu klidu přirozené podstaty mysli, tak v tu chvíli se nedá říct, že by-chom v mysli drželi nějaký objekt, protože nedochází k pojmeno-vávání, k upnutí pozornosti na určitý objekt. Na druhou stranu ale nemůžeme ani říct, že vůbec žádný objekt neexistuje, protože jsme neupadli do hlubokého spánku, nejsme neteční nebo zcela nevědo-mí. Zkušenost se stále jasně projevuje, našich pět smyslů je doširoka otevřených. Nemůžeme říct, že by neexistoval žádný objekt, ale přitom to není vůbec stejné jako v obvyklých chvílích, kdy se mysl na něco zjevně soustředí. Existuje jasnost mysli, přirozeně bdělá vlastnost, ze které soucítění povstává. Nesoustředí se na nějakou konkrétní osobu, které je nám líto. V té chvíli neexistuje pojem nebo představa „té druhé bytosti“, ale přesto je v této křehkosti určité zaměření pozornosti k ostatním bytostem, jež ještě nerozpoznaly přirozenou podstatu mysli. A je tam také pocit smutku těch cítících bytostí, které nevědí, že jejich podstatou je samopovstalá bdělost, a které proto bloudí v samsáře. Toto působení není nijak vyjádřeno slovy, ale můžeme mu říkat ne-konceptuální soucítění či ryzí soucítění. Soucítění oproštěné od konceptů je vyjádřením samopovstalé bdělosti. Takové soucítění není nezbytně stejné jako naprosto pro-buzený stav buddhy. Je znamením jógina na cestě – skutečného a praktikujícího. Nedá se říci, že by pocit soucítění, který je přiro-zeně přítomný ve zkušenosti podstaty mysli, byl naprosto shodný se zcela probuzeným soucítěním.

142 || Soucítění

Na druhou stranu to ale neznamená, že pokud jsme sami ještě nerozpoznali přirozenou podstatu mysli, nemůžeme být dooprav-dy soucitní. Existuje totiž také způsob, jak být dokonale soucitný, který se liší od soucítění, jež jsem právě popsal. Jde o stav mysli, ve kterém považujeme sebe samé za méně důležité, než jsou ostatní. Bytosti zpravidla považují sebe samy za důležitější než druhé. Když zaujmeme postoj, že ostatní jsou důležitější než já, říkáme tomu ryzí, i když stále ještě konceptuální soucítění. Co se týká rozdílu mezi soucítěním a lítostí: pokud je žebráku líto krále, jde o soucítění, ale pokud lituje král žebráka, jde o lítost. Je samozřejmě dobré si toto vyslechnout, je dobré přemýšlet o tom, co je soucítění, ale skutečným soucítěním je jeho realizace ve vaší vlastní zkušenosti. Tady je jedna analogie: je-li zkušenost prázd-noty vlhká, pak tímto vlhkem nebo vláhou je soucítění. To musíte zažít. Musíte si to zosobnit a nezkoumat soucítění jen zvenku. Pokud studujete filozofii, postačí, budete-li znát definici soucítění. Jestli ale chcete být osvícení, musíte rozpoznat svoji přirozenou podstatu. Musíte z ní udělat živou zkušenost, musíte ji žít, abyste byli soucitní. STUDENT: Proč díky rozpoznání přirozené mysli vznikne soucí- tění? RINPOČHE: Vysvětlím to postupně. Vyučují se tři věci: rozpo-znání, cvičení se v něm a dosažení stability. Co „rozpoznáváme při rozpoznávání“? Přirozenou podstatu, která je přítomná sama o sobě. Kdy je rozpoznána? Pro nováčky v této praxi platí, že si v prvním okamžiku všimneme, že jsme se nechali unést, že jsme rozptýlení. Ve druhém okamžiku si musíme připomenout, že máme rozpoznat podstatu. Ve třetím okamžiku dospějeme zpátky do prvotní podstaty. To je chvíle rozpoznání. Někdy se můžeme dostat do stavu rigpy při chůzi, jindy když jíme. Z ničeho nic jsme zcela probuzení ve stavu rigpy. Nikde není napsáno, že můžete rozpoznat přirozenou podstatu své mysli, jen když sedíte na meditační podložce! Pro některé lidi může být snazší rozpoznat přirozenou podstatu mysli při chůzi. Rigpu si lze uvědomit v jakémkoli okamžiku v každé situaci. Jak je to možné, že k tomu může dojít kdykoli, v každé situaci? Objeví-li se mezera mezi dvěma myšlenkami, odhalí se prvotní podstata jako samopovstalá bdělost.

|| 143Soucítění

Když minulá myšlenka zanikla a budoucí myšlenka se ještě nezro-dila, vytvoří se mezera a v této mezeře můžete objevit svoji prvotní přirozenou podstatu. Tato mezera ale není nutně příliš dlouhá. Proto se říká: „Mnohokrát opakované okamžiky.“ Z tohoto úhlu pohledu pak lze během jediného meditačního cvičení opakovat roz-poznání podstaty mysli mnohokrát – dvacetkrát třicetkrát, kolikrát chcete. Nejprve rozpoznáte přirozenou podstatu mysli. Necháte vše být. Necháte ji, aby chvíli trvala. Pak se ztratíte, rozptýlíte se. Pak si zase – v určité chvíli – připomenete, co máte dělat. Znovu necháte stav meditace, aby chvíli trval. Takto střídáte meditace s rozptý-lením. Meditujete, vaše meditace je zničena, zkusíte to znovu, je zničena, zkusíte to znovu. Takto. Stát se opravdu dobrým v této meditaci znamená, že si člověk na to zvyká a postupně tomu přivyká, spíše než by něco dělal, protože to není meditace na „něco“. Vlastně je to tak, že rozpoznání samo-povstalé bdělosti beze zbytku zničí samotný akt meditace. Jen to nechte být. Okamžitě. Buďte bdělí. Přímí. Nechte to být. Během tohoto cvičení můžete pociťovat, že jste více a více ote-vření. Že jste prostornější. A v této otevřenosti se rozvine soucítění. Jsou dva druhy soucítění: povrchní neboli konceptuální a skutečné. První z nich je soucítěním, které vytvořilo myšlení, zatímco skuteč-né soucítění, dokonalé soucítění, je prostě jen způsobem, jakým se realizuje naše přirozená podstata. Jaký je prožitek skutečného soucítění? Při rozpoznání přirozené podstaty mysli máme pocit naprosté bdělosti a otevřenosti. Jak už jsem zmínil dříve, existuje zároveň určitá křehkost, která vzniká bez jakékoli příčiny nebo záminky. Je v tom z hloubky vycházející pocit něžnosti. Ne smutku, depresivního a zraňujícího, ale něžnosti a zároveň také určitého potěšení. Je to směsice, která je pravým soucítěním. Je trochu radostná a trochu smutná. Není v ní žádný smutek nad sebou samým, není v ní nic sobeckého. Není v ní ani žádný smutek nad nějakou další konkrétní osobou. Je to jako být naplněn šťávou, stejně jako je šťávou naplněné jablko. Stejně tak je prázdná otevřenost naplněna šťávou soucítění. Proč to tak je? Protože je v tom přítomno mnoho kvalit. Poznání naší prázdné podstaty jasně vytvoří okamžitý pocit jistoty. Tato jistota má

144 || Soucítění

svoji příchuť. Díky této příchuti, která je trochu radostná a trochu něžná, vznikne atmosféra soucítění. Během dne přijde určitý okamžik, kdy slunce na západě zapadá a v něm se, když jdeme ven, posadíme a sledujeme ho. Přitom se v nás spontánně a celkem snadno objeví soucítění. Je neomezené a trochu radostné, trochu něžné, trochu smutné. Pokud nejste ve svém nitru zcela otevření a svobodní, pak tento smutek nemůžete opravdu zažít nebo si jej třeba jen povšimnout. Objeví-li se smutek bez otevřenosti, všimněte si, že je vždy spo-jen s někým konkrétním, ať už jsem to já nebo on či ona. Pokud si dovolíme být otevření, objeví se pocit určité něžnosti, která je tro-chu radostná, trochu smutná a trochu netečná. S ní je spojen pocit zřeknutí se, nikoliv ve smyslu, že bychom se něčeho zřekli, ale spíše ve smyslu vzdání se ambicí. Spíše jako když je člověk spokojený.

Někdy jděte ven a posaďte sevečer při západu slunce,když vane lehký vánek, který se dotýká vašeho tělaa způsobuje, že se listy a stromy lehce pohybují.Nesnažte se nic dělat, opravdu.Jen dovolte sobě samým býtvelmi otevření ve svém nitru,aniž byste se čehokoli přidržovali.Nevracejte se zpátky k ničemu z minulosti, ze vzpomínek.Neplánujte to, co by se mělo stát.Nedržte se ničeho v přítomném okamžiku.Nic z toho, co vnímáte, není třeba zachytit.Nechte prostě svoje prožívání, aby se dělo, velmi otevřeně,aby bylo vaše prázdné otevřené srdceprostoupeno něžností skutečného soucítění.

|| 207Sebedůvěra

Dnes je celá řada lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou probuzení. Snadno si to ověříte tím, že je shodíte z vysokého srázu nebo je hodíte do velkého jezera. Spousta lidí zastává chybné náhledy! Je v pořádku, když prohlásíte: „Jsem člověk, který ušel kus cesty a dosáhl určitého pochopení.“ Když ale řeknete: „Jsem osvícený, jsem buddha,“ nebo: „Už jsem dost praktikoval, nemusím se dál cvičit, překročil jsem zmatení,“ naznačujete tím, že ve vašem proudu bytí už není ani zbla zmatení, že vám nic nemůže ublížit, žádná forma, zvuk, zápach, chuť nebo dotek, vůbec nic. Někteří duchovní učitelé si dnes opravdu myslí, že už jsou osvíce-ní. Samozřejmě že jsou někteří, kteří to jen předstírají, jako osvícení se chovají před druhými, ale uvnitř vědí, že osvícení nejsou. Ale já mluvím o lidech, kteří přesvědčili sami sebe o tom, že jsou buddho-vé, že jsou zcela probuzení. Opravdu tomu věří. Pochopili osvícení jako cosi dost malého. Nejde o buddhistické osvícení. Možná je to jakýsi druh osvícení, ale ne v buddhistické verzi. Slovo „osvícení“ není samozřejmě stejné, jak se používá v buddhis-mu. Tento výraz se používá v češtině a na Západě. Tibetský termín pro osvícení je sanggjä, což zároveň označuje buddhu. Znamená to naprosto očištěný od všech překážek. V tom prosím mějte jasno a nepleťte si osvícení s něčím jiným. (Venku zaštěkal pes.) Ten pes říká, že je osvícený! (smích) (Pes zaštěkal znovu.) Kdo ví? Možná si ten pes myslí, že je osvícený. Třeba je to vtělení někoho, kdo si o sobě myslel, že je osvícený! (smích)

208 || Důstojnost

Důstojnost

Tulku Urgjän Rinpočhe byl můj otec, ale byl to také můj učitel. Řadě lidí předal prostřednictvím mnoha metod spoustu instrukcí. Na první pohled vypadal jako kterýkoli jiný starý muž, ale jeho mysl byla myslí velkého dzogčhenového jógina. Používal všechny možné metody k tomu, aby nám pomohl porozumět. Zvláště pak vyučoval předáním z mysli do mysli. Existují tři hlavní způsoby vyučování, kterým se říká předání mysli vítězných, symbolické předání držitelů moudrosti a ústní předání mistrů. První zahrnuje předání z mysli do mysli, druhá učení pomocí symbolů a gest a třetí využívá slova. Nemusím nijak nahlas vychvalovat hloubku realizace svého otce, protože to už udělala řada jiných mistrů přede mnou. K tomu není třeba nic dodávat. Ale mohli bychom se něco přiučit z chování Tul-ku Urgjän Rinpočheho, poučit se z toho, že prozkoumáme jeho život. Měl jsem to štěstí, že jsem s Tulku Urgjän Rinpočhem mohl strávit několik měsíců před jeho smrtí v roce 1996 a během této doby jsem si velmi dobře uvědomil, jak se choval. V každém, kdo skutečně dosáhne pochopení prázdnoty, je určitý druh přirozeného soucítění a Tulku Urgjän v sobě tento druh velkého soucítění měl. Když jsem to viděl, měl jsem pocit, že dokáži lépe porozumět tomu, jak povstane soucit z pochopení prázdnoty. V posledních měsících byl Tulku Urgjän velmi nemocen, tak ne-mocen, že měl ležet v posteli a být připojený na kyslík. Měl vážné srdeční problémy, ale nikoho by ze svého srdce nevyloučil. Až do svého posledního dechu nikoho neodmítl. To je znamením pravého bódhisattvy. Bódhisattva je ten, kdo nikdy ostatní bytosti neodmít-ne, neopustí je, nevytěsní ze svého života. Tulku Urgjän neustále vyučoval a přijímal lidi, i když byl už vážně nemocen. Přesto, že se už na to určitě příliš necítil, vstal a sedl si k oknu, mával na lidi a dával audience, i když pro něho bylo obtížné se vůbec posadit. To je znamením skutečného bódhisattvy. Ten, kdo pochopil prázdnotu, je přirozeně soucitný, neuzavírá se, aby se zabýval jen sám sebou. „Teď se necítím příliš dobře. Nechci se ničím zabývat, nikoho nechci

|| 209Důstojnost

vidět, nechci nic dělat.“ Takový Rinpočhe nikdy nebyl, dokonce ani v poslední den svého života. Rinpočhe měl několik ošetřovatelů včetně amerických a němec-kých lékařů, západních zdravotních a řádových sester. Ti zdůrazňova-li, že potřebuje odpočívat, a snažili se omezit množství návštěvníků. Když tam byli, nikdo za ním nesměl. Já a můj bratr máme malé děti, a ani ony nesměly jít svého dědečka navštívit. Přesto jakmile tito ošetřovatelé odešli, Tulku Urgjän hned pro někoho poslal. Řekl svému pomocníkovi, aby došel pro děti, ty pak objal a dal jim nějaké sladkosti. Také nechal zavolat další lidi, aby se s nimi viděl nebo jim dal nějakou radu. Ke konci byl již velice nemocný a měl velké bolesti, ale neřekl bych, že si kdy pomyslel: „Nechci si s nikým povídat, nechci se podělit o nauku, nechci být rušen.“ Mám dojem, že žádná podobná myšlenka Rinpočhemu na mysli nikdy nevytanula. Takový byl do svého posledního dechu. To je znamením bódhisattvy. Díky tomu můžeme pochopit, jak velkým mistrem člověk doopravdy je. Když srovnám sebe sama s Tulku Urgjänem, vidím obrovský rozdíl, a díky tomu rozumím realizaci ještě trochu lépe. I když byl Tulku Urgjän vážně nemocen, zajímal se více o druhé než o sebe. Když jej někdo navštívil, nemluvil o tom, jak je mu špatně nebo jak špatné má zdraví. Vždycky se zeptal toho druhého člověka, jak se cítí, a snažil se mu pomoci a něco jej naučit. Takové nesobecké chování je možné díky zkušenosti a realizaci. Tulku Urgjän žil prostým způsobem. Byl vnitřně nekomplikovaný, takže nedělal ze svého života žádnou vědu. Přesto dokázal zvládnout neskutečné množství věcí. Postavil řadu klášterů, předal mnoho nauk a zplnomocnění, a to i jiným mistrům. Sám žil ovšem velmi prostě a díky tomu jej činnost spojená s dharmou nikdy neomrze-la. Řada z nás si své životy velice komplikuje různými myšlenkami a představami. Pokud je naše myšlení příliš komplikované, může se i malý úkol zdát nezvladatelný. A i když jej zvládneme provést, přijde nám to dost únavné a vyčerpávající. Opakem toho je veskrze prosté myšlení, mysl velmi otevřená a nekomplikovaná, která umož-ňuje velké činy. O osobnostech s takovou myslí jsem často čítával v naukách, v knihách, ale Tulku Urgjän Rinpočhe byl toho osobním

210 || Důstojnost

příkladem. Na příkladu jeho života vidíme, jak je důležité být uvnitř nekomplikovaný. Pak totiž, i když musíte dělat něco složitého, je všechno v pořádku. Obracet se na kořenového mistra a mistry linie znamená být odhodlaný dosáhnout stejné realizace jako oni, brát je jako příklad toho, jakým být. Cítím, že pro mě bylo velkou pomocí, když jsem mohl na vlastní oči vidět, jaký Tulku Urgjän byl. Byl jsem u toho, když zemřel. Před-tím, než onemocněl, ani potom jsem jej nikdy neslyšel říct, že by někomu odmítal pomoci. To nikdy nevyjádřil. Takový je bódhisattva. Opravdový praktikující je v kterékoli situaci v pohodě bez ohledu na to, kde se nachází. S touto pohodou jde ruku v ruce pocit radosti, ale zároveň i smutku, jakási křehkost ve smyslu toho, že je unavený, znechucený samsárou. I když už se samsáry pustí, přetrvává tato únava ze samsáry jako takové. Tato křehkost v sobě zahrnuje odda-nost a soucítění. Je příčinou toho, abychom se nikdy, byť k jediné cítící bytosti, neotočili zády. Pomyslíme-li si: „Tyhle lidi nemůžu vystát, jsou otravní. Chci se vrátit do své meditační chatky a tam být v klidu,“ znamená to, že se otáčíme k cítícím bytostem zády. Tulku Urgjän neustále přijímal nějaké lidi, zvláště lidi, kteří za ním přijeli z velké dálky, a to i v době, kdy byl sám v ústraní. Nikdy jej nenapadlo odmítnout bytosti, které se s ním chtěly setkat. Někoho odmítnout nebyl jeho styl. I když už byl tak nemocen, že sám stěží udělal jediný krok, museli ho jeho pomocníci podpírat u okna, aby mohl zamávat na rozloučenou lidem, kteří jej přišli navštívit. To nelibě nesli někteří z jeho ošetřovatelů. Říkali: „Rinpočhe, proč jste takový? Proč nás nemůžete poslechnout a nepřestanete přijímat návštěvy? Je to pro vaše vlastní dobro.“ Teď už však chápeme, že to byl projev jeho bódhisattvovské činnosti. Nikdy nedával přednost sám sobě, vždy považoval ostatní za důležitější, než byl on sám. I v době, kdy už nedokázal sám chodit nebo se posadit a pomocníci mu museli pomáhat a podepírat jej, stále věnoval pozornost druhým, ptal se jich, kdo jsou a odkud přicházejí. Když jsme nemocní my, zpravidla se tak nechováme, že? Zamkneme se dveře zevnitř a nikoho dovnitř nepustíme, protože chceme mít klid. A když někdo přijde, ještě se naštveme. Když Rinpočhe slyšel někoho přicházet, udělalo mu to naopak radost.

|| 211Důstojnost

S Tulku Urgjän Rinpočhem se setkala řada z vás a mohli jste vidět, co dělal pro sebe. Nebylo toho moc. Spokojil se s málem, s prostým způsobem života. O sebe se příliš nestaral. Na druhou stranu ale ve svém životě mnohého dosáhl. Udělal spoustu věcí, ale všechny jen pro druhé. Nikdy nad nikým nezlomil hůl ani se k nikomu neobrátil zády. Až do okamžiku, kdy vydechl naposledy, dělal vše pro dobro druhých. Není snadné být skutečným bódhisattvou, který se stará jen o ostatní. Tulku Urgjän takový doopravdy byl. Přestože byl hodně nemocný, byl tady přímo i nepřímo pro druhé, i když věděl, že může za jeden či dva dny zemřít. Být takto naprosto nesobecký je velmi obtížné. Strávil jsem s Rinpočhem mnoho času a nikdy jsem jej neviděl ani jednou rozladěného z toho, že se bude muset s někým setkat. A často přijímal návštěvy od šesti hodin ráno do devíti večer. Teď nemluvíme o tom, jaká byla realizace Tulku Urgjäna, jaký byl jeho náhled, způsob jeho meditace a tak podobně. To vše teď nechme úplně stranou. Vím jen to, co jsem viděl – jak se choval a jak jednal. Jeho příklad bychom si měli vzít k srdci. Přejme si: „Ať dokážu být takovým bódhisattvou.“ Někdy, když se cvičíme v náhledu a medita-ce se nám daří, měli bychom si připomenout příklad, který nám svým životem dali mistři jako on. Abychom to shrnuli, čím uvolněnější, prostší a otevřenější dokážete být uvnitř, tím lépe. Čím více v nás povstává tato svoboda, tím lépe jsme schopni pomáhat druhým.

|| 213Doslov

Doslov

Jestliže jste přečetli tuto knihu a chcete si z ní něco zapamato-vat, odneste si tento náhled, meditaci a jednání. Měli byste vědět, co znamenají. Možná nevíme, jaký je základ, možná nevíme, jaký je v okamžiku završení. Nicméně však víme, že právě teď, během cesty, existuje zmatení. Abychom se s ním vypořádali nebo se od něho osvobodili, potřebujeme náhled, meditaci a jednání. Musíme vědět, co znamenají a jak se v nich cvičit. Známé shrnutí Buddhova učení říká:

Nedopouštěj se ničeho zlého,čiň dokonalé dobro,beze zbytku zkroť svoji vlastní mysl.Taková je Buddhova nauka.

Učení shrnuté v této knize se týká především toho třetího řádku, jak zkrotit svoji mysl – dokonale zkrotit svou vlastní mysl. To však nevylučuje první dva řádky. Měli bychom samozřejmě jednat podle základního principu, že je třeba vystříhat se ubližování druhým, toho, co je negativní a nezdravé. Také bychom se svými myšlenka-mi, slovy a činy měli pokusit co nejlépe pomoci druhým, provádět prvních pět ze šesti páramit. Dojde-li na zkrocení vaší vlastní mysli, na osvobození se zevnitř, existují tři body – náhled, meditace a jed-nání –, které jsou neoddělitelné. Měli byste opravdu dobře vědět, jak se v nich cvičit. Upřímně řečeno, pokud skutečně zkrotíme svoji mysl, nejenže nebudeme ubližovat druhým, ale budeme automaticky a spontánně dělat to, co je potřeba konat k tomu, abychom pomáhali druhým. Možná jsme se ještě do tohoto bodu nedostali. Jsme stále začáteč-níky, zrovna jsme začali. Snažíme se zkrotit vlastní mysl. Pokud sami sobě předstíráme, že jsme ji již zcela zkrotili a že všechno ostatní je iluze, pak uslyšíme-li o tom, že je třeba neubližovat druhým, snadno si pomyslíme: „Jaké ubližování? Ubližování je jenom nějaký koncept.

214 || Doslov

Ve skutečnosti žádné ubližování není. Není ani nic skutečně pro-spěšného. Kdo je ten, komu by to mohlo prospět?“ Nahození takové konceptuální omítky je velmi nebezpečné, a tak prosím dělejte, co budete moci, abyste se tomu vyhnuli. Jak jsem už říkal, zaujmout takovýto postoj můžete ve chvíli, když si nespálíte prst, i když ho dáte do ohně. Pokud zjistíte, že se u vás tento postoj začíná objevo-vat, měli byste si na něj dávat pozor.

|| 215O autorovi

O autorovi

Tsoknyi Rinpočhe (1966) se narodil v nepřerušené otcovsko-synov-ské linii realizovaných mistrů dzogčhenu. Je prapravnukem objevitele terem Čhoggjur Lingpy a ve stylu rodinné tradice ho od útlého věku vychovával jeho otec Tulku Urgjän Rinpočhe. Jeho dalšími učiteli byli jedni z nejvýznamnějších tibetských mistrů Dilgo Khjence Rin-počhe, Ňošul Khän Rinpočhe a Adeu Rinpočhe. Více o Rinpočheho linii a rodinné tradici v knize Planoucí záře (DharmaGaia, 2014).

Tsoknyi Rinpočhe je ženatý a má dvě dcery. Dohlíží na dva ženské kláštery v Nepálu, na jeden z největších ženských klášterů v Tibetu a více než padesát meditačních center a míst určených pro medi-tační ústraní ve východním Tibetu. Na Západě je jeho sídlo Yeshe Rangsal v Crestone v Coloradu.

Jeho vhled do západní psychiky mu umožňuje vyučovat a psát způ-sobem, který se dotýká našeho nejhlubšího uvědomění. Využívá přitom metafor, příběhů a obrazů, jež odkazují k naší každodenní zkušenosti. Je autorem tří knih (Open Heart, Open Mind, Carefree Dignity a Fearless Simplicity). Velice se také zajímá o probíhající dialog mezi západními badateli, především neurovědci, a prakti-kujícími buddhismu. Rinpočheho oddanost nauce je založená na vlastním přesvědčení, že vzácná Buddhova dharma může světu při-nést mír a harmonii. Více se o Rinpočheho aktivitách dočtete na www.tsoknyirinpoche.org.

Obsah

Předmluva 7

Otevřeně a svobodně 9

Základ 17

Náhled 28

Počáteční meditace 45

Překročení šamathy 55

Nemeditovat, nebýt rozptýlení 77

Řízená meditace na útočiště a gurujógu 90

Opuštění 96

Meditace na Vadžrasattvu 113

Sjednocení fáze rozvoje a završení 126

Soucítění 133

Bezstarostnost 145

Postupná cesta 151

Bardo 168

Završení 182

Sebedůvěra 193

Důstojnost 208

Doslov 213

O autorovi 215

Rejstřík 217

Tsoknyi Rinpočhe

Bezstarostně a důstojně

Pojednání o cvičení se v přirozené podstatě mysli

od Dubwang Tsoknyi Rinpočheho

Z anglického originálu Carefree Dignity, Discourses on Training in the Nature of Mind by Drubwang Tsoknyi Rinpoche (Rangjung Yeshe

Publication, Boudhanath, Hong Kong & Esby, 1998) přeložil Pavel Simon. Vydalo nakladatelství DharmaGaia v Praze roku 2016.

Odpovědná redaktorka Daniela Kučmašová.Odborná spolupráce Zuzana Ondomišiová a Jiří Holba.

Sazba & typografie martin.tresnak@gmail.com.Tisk S-TISK Vimperk.

ISBN 978–80–7436–039–8

DharmaGaia – Uhelný trh 1, 110 00 Praha 1Tel. +420 608 241 982, 608 242 993

dharmagaia@dharmagaia.cz, www.dharmagaia.cz

Distribuce: Kosmas – Lublaňská 34, 120 00 Praha 2Tel./fax +420 222 510 749, 222 515 407

kosmas@kosmas.cz, www.kosmas.cz

Bezs

taro

stně

a d

ůsto

jně

DharmaGaia

Bezstarostně a důstojněPojednání o cvičení se v přirozené podstatě

mysli od Dubwang Tsoknyi Rinpočheho

DharmaGaia

Tsok

nyi R

inpo

čhe

Tsoknyi Rinpočhe

www.dharmagaia.czKnížky pro přemýšlivé lidiknížky pro přemýšlivé lidi

TIBET – DZOGČHEN – MEDITACE

Tsoknyi Rinpočhe (nar. 1966 v Nepálu) je v současnosti jedním z nejproslulejších mistrů tibetského buddhismu. Již více než dvacet let předává studentům z celého světa učení o nejvnitřnější podstatě lidské mysli. Je oceňován pro přístupný styl výkladu učení, výborný a sebekritický smysl pro humor a hluboce lidský, soucitný vhled do lidské přirozenosti. Tsoknyi Rinpočhe je opravdovým mostem mezi dávnou moudrostí a myšlením moderního člověka.

Bezstarostně a důstojně je souborem různých učení Tsoknyi Rinpo-čheho, v nichž pojednává o hlavních aspektech nauky dzogčhenu („velké dokonalosti“) — o základu, cestě a završení. Své studenty provází řízenými meditacemi, hovoří o správném náhledu, medi-taci a jednání, soucítění, bardu a dalších tématech nauky. Text je také ozvláštněn záznamem mnoha rozhovorů Rinpočheho a jeho studentů.

„Tsoknyi Rinpočhe k nám promlouvá vzrušujícím, neobvyklým způ-sobem, s vědomím komplexnosti moderního života a potřeb dnešních mužů a žen. Je obdařen schopností jasným a jednoduchým způso-bem objasňovat nejhlubší témata. Při svých podrobných výkladech učení stále posluchače připoutává k jejich vlastní zkušenosti, čímž jim otevírá možnost, aby sami v sobě odhalili pravdivost dharmy. Hloubkou svého poznání mi připomíná význačné mistry minulosti a považuji za velice povzbudivé, že tak mladý mistr může natolik hluboce ztělesňovat moudrost své tradice.“

Sogyal Rinpočhe (autor Tibetské knihy o životě a smrti)

123