Nerozhodnost lásky

Dům nebyl v moc dobrém stavu, vlastně jako jediný v okolí, vyjma trosek domu Potterových, vypadal, že se rozpadne. Godrikův důl byla čistě magická vesnice, proto tu všichni opravovali své domy pomocí kouzel, a tak se nemohlo stát, že by byly v tak neutěšeném stavu jako Eleanořino obydlí. Proč její dům byl výjimkou? Vysvětlení bylo jednoduché, Eleanor nebyla čarodějka a její manžel také ne.Původně mohla být jenom motákem, který spokojeně žije v domě svých rodičů kouzelníků v Godrikově dole, kdyby se jí jednou za úplňku nestala ta malá nehoda, kdy ji pokousal vlkodlak. Díky tomu ve společenském žebříčku klesla ještě níž až na samotné dno, jen kousek nad obry a domácí skřítky a hluboko pod kouzelníky.Remus ji poznal, když ve třetím ročníku strávil několik dní u Jamese v jeho domě. Tehdy ji viděl na trhu a hned věděl, že je vlkodlak jako on, a ona to samozřejmě věděla také. Nedalo se říct, že by byli přátelé, ale pokud šlo o styk s vlkodlačí společností, která by byla jinak Remusovi vzdálená, tak byli spojenci. Jakoukoliv měl otázku, ona měla odpověď a byla ochotna mu ji dát.Zlehka zaklepal na dveře a trpělivě vyčkával, než se otevřou."Dobrý den, Eleanor," pozdravil ji s úsměvem."Vítej, Remusi, a pojď dál," pozdravila ho ona a ustoupila stranou, aby mohl vstoupit. Od jejich posledního setkání hodně zestárla, však taky nebylo divu, když už jí bylo přes sedmdesát a navíc stárla stejně rychle jako mudlové, snad jen o malinko pomaleji. Remus třeba, ten se mohl těšit ještě tak stovce let plných pravidelných vlkodlačích proměň, diskutabilní bylo jen to, jak bude ve svých sto čtyřiceti vypadat a jestli se vůbec postaví na nohy.Nechal tohle uvažování stranou a vešel do domu, rovnou do obýváku. Byl zařízený vkusně, ne moc extravagantně a byl čistý, i když i na zdejším nábytku bylo znát, že má svá nejlepší léta za sebou."Tak co tě za mnou přivádí?" zeptala se bez dlouhého úvodu a přešla k pohovce, kam si sedla. "Tvůj dopis zněl docela naléhavě, až jsem se začala bát, jestli si někoho nepokousal," tázavě na něj pohlédla."Ne, nic takového se nestalo," ubezpečil ji rychle, zároveň ho z té představy zamrazilo. Posadil se také, nečekaje na vyzvání a nepátraje po čaji. Vlkodlačice byla všechno možné, jen ne pohostinná a domácí puťka."Objevil jsem svého druha," řekl rovnou, doufaje, že ho pochopí, což se ale bohužel nestalo."Tak to gratuluji, ale proč s tím jdeš za mnou?" pozvedla obočí. "Já ti na to řeknu jedině to, že už bylo načase, přeci jen tvůj minulý druh už je pryč dlouho a najít druhého stejně... přitažlivého člověka není až tak obvyklé.""A to je právě ten problém," povzdechl si, byl už z toho unavený a trápila ho dlouhodobě bolest hlavy. "Můj starý druh se vrátil, a zároveň se objevil nový, takže mám teď hned dva a jsem s oběma," vysvětlil ve zkratce, jak se to celé má. Věděl, že se nebude vyptávat na podrobnosti nebo na jména, soukromí si vlkodlaci vážili kupodivu víc, než by lidé řekli vzhledem k jejich promiskuitě. Lidé si často pletli tělesnou otevřenost s duševní a mentální otevřeností."Tak to je skutečně... zajímavé," podivila se, ale jen docela mírně, takže ji to až tak moc nepřekvapilo. To Remuse trochu uklidnilo, protože tak nějak očekával šok a velké překvapení."Co budeš dělat?" zeptala se vzápětí se zvědavostí jí vlastní."Nevím," znovu si povzdechl, opravdu netušil, jak se k tomu postavit. "Je to hrozně komplikované z mnoha důvodů. Oni se znají a jsou si blízcí, krom toho jeden z nich je o mnoho mladší, než jsem já. Vlastně by klidně mohl být věkově můj syn, kdyby na to přišlo. Navíc o sobě vzájemně nevědí, zatím jsem totiž nenašel příležitost, odvahu ani slova, kterými bych jim to vysvětlil. Obávám se, že by prostě nepochopili, jak moc je miluji a že mezi nimi nedělám ani nedokážu dělat rozdíly. Zasadilo by to mezi ně klín, což nechci, takže zatím mlčím a snažím se..." zaváhal v dalším povzdechu, "vyhovět jim oběma.""To ale musí být obtížné," nadhodila a měla naprostou pravdu. "Pokud si s jedním, logicky musíš postrádat druhého. Pamatuji si na dobu, kdy mi byl Roger vzdálený, nevídala jsem ho celé týdny,

tehdy to bylo vážně utrpení.""Ano," souhlasil s jemným přikývnutím. "V tom je to rozhodně těžké, ale dokážu to zvládat. Mám už svou praxi z doby, kdy mě můj první druh opustil. Umím se donutit fungovat normálně, jenže... Do budoucna to musím nějak vyřešit a já nevím jak," slyšel, jak se mu do jinak klidného hlasu vkrádá zoufalství."Ano, to musíš," přikývla. "Jestli to nějak nevyřešíš, pak se obávám, že by to mohlo skončit katastrofou, a navíc nevím, jak bys to mohl vyřešit.""Skončit katastrofou?" zeptal se s obavou. Tak silné výrazy obvykle Eleanora nepoužívala, takže to muselo být skutečně vážné. Okamžitě se mu do hlavy nahrnuly strašlivé a především nelogické a nereálné představy jeho samotného, jak se zblázní, navždy se promění ve vlkodlaka a oběma svým milovaným ublíží. Věděl, že něco takového jsou jen legendy, vlkodlak se nemohl zbláznit z nenaplněné lásky, jediný způsob, jak nad sebou ztratit kontrolu, byl, když by se opravdu maximálně rozčílil. Byla tu možnost, že by díky lásce ke dvěma druhům mohl propadnout nějakému obrovskému záchvatu vzteku?"Znala jsem jednu vlkodlačici, které se stalo to samé jako tobě. Byla jsem tehdy ještě mladá..." krátce se odmlčela a zahleděla se do dálky, jak se nostalgicky ztratila ve vzpomínkách. "Hmm, myslím, že to bylo dokonce ještě před tvým narozením. Ale to je jedno, kdy to přesně bylo, prostě ne tak dávno, aby to byla jen historka z minulosti. Ona si našla svého druha mezi vlkodlaky, naprosto dokonalé partnerství, jak to má být, ale pak se setkala s jedním čarodějem a i k němu vzplanula láskou. Tak jako ty se snažila držet všechno v tajnosti, být s oběma, ale nakonec se to, jako každá lež či tajemství, provalilo. Oba její druzi se střetli v souboji. Vlkodlak zemřel hned, zasažený smrtící kletbou. Stihl ale čaroděje zle pokousat a ten zemřel nedlouho po něm. Sama vlkodlačice neunesla smrt svých milovaných druhů a spáchala sebevraždu. Proto říkám, že by to celé mohlo skončit katastrofou."Ač to bylo podivné, ten příběh ho neznepokojil tolik, jak by asi měl. Byl sice o podobné situaci, jako byla ta jeho, ale zde byl jediným žárlivým vlkodlakem on a oba jeho druzi byli čarodějové. Pochyboval o tom, že by se byl Sirius schopen střetnout s Harrym v souboji na hůlky jen kvůli jemu samotnému. Nejhorší alternativou bylo, že ho oba opustí a už nikdy spolu nepromluví jako kmotr s kmotřencem. Sice byla pravda, že nevěděl, co by v takové chvíli udělal, ovšem napadlo ho, že taková inspirace v příběhu v podobě sebevraždy by nebyl vůbec špatný nápad.Zapudil rychle takové myšlenky také proto, že jeho vnitřní zvíře na ně začalo zlobně vrčet. Vlkodlak v něm umírat v nejbližší době nehodlal ani náhodou."To se nemůžu stát," namítl nahlas přesně podle směru svých myšlenek. "V tvém příběhu hrála roli vlkodlačí žárlivost, v tom mém nic takového není. Oba mí druzi jsou čarodějové a nemyslím si, že by se uchýlili k nějakému násilí.""Copak čarodějové nežárlí?" zeptala se s pozvednutým obočím, nedůvěra vůči takovému tvrzení z ní přímo čišela."Žárlí, ale ne způsobem jako my. Nemají většinou touhu svého soka v lásce vykuchat zaživa," odpověděl jí poklidně. Nemělo smysl před ní zatajovat, že by nad takovou ohavností, jako je někoho zabít, nikdy neuvažoval. Prostě to tak bylo, uvažoval, ale od myšlenek byl dalek činu, protože jeho lidské já bylo příliš mírumilovné, aby mohl být vlkodlak skutečným zlým, krvelačným tvorem."To je sice pravda, ale," dala do svého pohledu intenzitu svého věku a zkušeností, "i kdyby se neporvali o tvou pozornost, pak tě oba opustí a to by nebylo dobré."Jako by mu četla myšlenky, které se mu ještě před pár okamžiky honily hlavou. Měla samozřejmě pravdu, on měl pravdu také, všechno to bylo hrozně složité a nebylo z toho cesty ven.Opřel se lokty o kolena a složil hlavu do dlaní. Hledal u ní pomoct, ale našel jen potvrzení svých obav a domněnek. Měl dojem, že s tím se jeho poslední naděje na rozumné řešení vytratila, což pro něj nebylo moc příznačné. On měl obvykle naděje na rozdávání a řešil problémy rozumě, přitom teď se hroutil ani ne dva měsíce potom, co zpečetil svůj svazek s Harrym.Kdyby mu před časem někdo řekl, že bude v tak bezvýchodné situaci a že vlkodlačí cit může být doslova sebevražedný, tak by možná ani nevěřil.

"Co mám dělat?" povzdechl si polohlasně.Nedostal žádnou odpověď na svou otázku, protože ji vlkodlačice neměla. Jen tiše seděla naproti jeho křeslu na pohovce a prohlížela si ho modrýma očima kupodivu naplněnýma účastí. To mu zrovna moc na náladě nepřidalo.

°°0°°

Houpačka lehce skřípala, ale ne tolik, jak by pod patnáctiletým mladíkem mohla. Harry byl hodně lehký, zejména teď po skoro měsíci strávených u tety a strýce. Sice už ho hlady nedrželi, ne tak jako než nastoupil poprvé do Bradavic, ale že by se přetrhli s tím, aby ho krmili pětkrát denně, jako to dělala u svých dětí paní Weasleyová, to se taky nedalo říct. Tři porce denně a voda z vodovodního kohoutku. Svým specifickým způsobem mu to i vyhovovalo, protože kolem nebyla hromada lidí, kteří důkladně dohlíželi na to, aby snědl obrovskou bradavickou porci, a beztak raději jedl po malých kouscích. Jen kdyby to tak bylo častěji, to by to bylo ještě skvělejší.Jediné, co ho momentálně trápilo, byla bolestivá modřina na paži, jak ho strýc chytl a pak s ním třásl, když... cože to vlastně udělal? Ano, už si vzpomínal, podlaha nestihla uschnout předtím, než dorazili Dursleyovi domů a Petunii se trochu sklouzla noha, i když ji varoval, aby dávala pozor, že je ještě mokro. Nějak moc se tím incidentem netrápil, alespoň nedostal pár facek, víc ho bolel stesk po Remusovi.Psali si dopisy, prakticky každý den, ve kterých mu muž popisoval příběhy z jeho cest po světě, protože prý nemůže říct, kde teď je nebo co dělá. Harry to akceptoval, i když ho to iritovalo, a těšil se na každý další dopis. Nejen kvůli historkám, které byly opravdu úžasné, ale hlavně kvůli několika slovům, která mu vždycky v hrudi vyvolala příjemný, teplý pocit štěstí.Nechápal, jak mohl doteď žít bez Remusových něžných vyznání lásky, po papíře poslaných polibcích a nebo bez karikatury vlka, kterou dvakrát přidal na konec dopisu a která symbolizovala, že se jeho dny blíží.Vytáhl poslední dopis, který od něj dostal a rozložil ho, aby si ho snad po sté začal pročítat."Kohopak to tady máme?" ozval se povědomý hlas jeho obtloustlého bratrance. Harry k němu pomalu zvedl hlavu a bezděky mu unikl povzdech."A já se domníval, že cedule 'zvířatům vstup zakázán' by tě mohl udržet na vnější straně plotu," řekl, naznačuje tak, pro inteligentního člověka velmi jasně, že Dudley vypadá jako prase a také se jako prase chová. Podle výrazů jak Dudleyeho, tak i jeho kumpánů, kteří ho doprovázeli, nebyl nikdo z nich inteligentní, protože to nepochopili."Nějakej chytrej, ne?" zavrčel bratránek, což v překladu znamenalo, že buď nerozuměl nějakému Harryho slovu, nebo rovnou celé větě. "Co takhle kdybych ti přerovnal ksicht?" navrhl s veselým úšklebkem.Musel se pevně kousnout do jazyka, aby z něho nevypadlo něco v tom smyslu, že mu ho taky přerovná a to do prasečího rypáku. Byl si jist, že by to šlo snadno, protože tu toho až moc k měnění nebylo, snad jen by Dudleymu trochu rozplácl nos a protáhl uši. Ovšem vzhledem k tomu, že nesměl čarovat, jinak by ho vyloučili ze školy, se musel podobných výhružek vyvarovat."Posluž si," odpověděl a pokrčil rameny. Dávno věděl, že, jako všichni násilníci i jeho bratranec chce, aby se jeho oběť bránila nebo alespoň bála. Bránit se nemohl kvůli omezení čarování a strach z tlustého mladíka neměl, protože ten nesahal Voldemortovi ani po nehet na malíčku jeho šedé nohy.Taktika mrtvého brouka slavila úspěch, protože Dudley evidentně znejistěl, když jeho nejsilnější a vlastně jediná zbraň, tedy výhružka zmlácením, nefungovala. Ještě o loňských prázdninách by se bratrancových pěstí bál, letos už ale věděl, že úder do žaludku je proti bolesti Cruciata vlastně brnkačka. Pocítění kletby na vlastní kůži ještě víc zvýšilo jeho práh bolesti, až měl dojem, že už právě jen Cruciatus ho může překročit. Dudleyho rány rozhodně ne."Dneska tě nechám odpočinout, abys byl na zítřek hezky čerstvej," pronesl výhružně, Harry se jen snažil nezačít smát, "teď mě zajímá, co ti píšou tvoji úchylní kamarádíčkové," v tu ránu ho úsměv přešel. Rychle se pokusil dopis od Remuse schovat do kapsy, protože mu bylo jasné, co by Dudley

říkal, kdyby si ho přečetl, ale nestihl to. Bylo překvapivé, jak rychle po něm tlustý mladík drapl a vyrval mu ho z ruky."Okamžitě mi ho vrať!" vykřikl a vyletěl z houpačky tak rychle, že nevraživě zavrzala a prudce se zhoupla. Jen co udělal první krok k Dudleymu, už ho drželi jbratrancovi kumpáni za ruce a ramena a nedovolili mu se ani hnout. Věděl, že proti nim nemá naprosto žádnou šanci, když se spolu dostanou do fyzického střetu. I když byli stejně staří jak on, měřili o hlavu víc a byli tak o dvacet kilo těžší. Ony vlastně i některé dívky byli těžší než Harry, protože taky který chlapec v patnácti váží padesát kilo i s páskem u kalhot."Můj milovaný... oh, to je od nějaký tvý holky, Potíku?" pochechtával se, jak předčítal, na což Harry zareagoval jen zaskřípáním zuby. "Děkuji za tvůj zájem ohledně mého malého chlupatého problému. Pořád mě ještě svrbí celé tělo, ale už je to lepší... fuj! O čem se to s ní bavíš?!" prskl s nefalšovaným odporem, k čemuž se toho moc říct nedalo. "Chybíš mi víc, než jsem schopen slovy vypovědět, ale jsem si jistý, že chápeš proč tomu tak je... počkat! Vždyť to je od chlapa!" vykřikl Dudley, Harry jen trochu pozvedl oči v sloup. "Ty si nejen zrůda, ještě si buzna!"Nadechl se, jak ho napadlo, že by možná měl svému bratranci vysvětlit, jak je to vlastně s lidskou sexualitou a že mudlové na to mají dost omezený pohled, pak mu ale došlo, že by to bylo asi tak úspěšné, jako pokoušet se uvařit nějaký lektvar pod Snapeovým dohledem. Dopadlo by to zřejmě výbuchem."Co ti na to mám říct?" zeptal se a pokrčil rameny tak, jak jen mu to dovolily těžké ruce, které mu na nich spočívaly. Naštěstí se zdálo, že Dudleyho kamarádi měli mylnou představu, že by od něj mohl homosexualitu chytit, protože jejich sevření značně povolilo."Vždycky jsem se s tebou chtěl koupat v jedné vaně," nadhodil vesele. Věděl jasně, že ho za to čeká rána, ale za ten okamžik pohledu na Dudleyho tvář vykulenou překvapením a šokované zalapání po dechu od bratránkových kamarádů, mu to snad i stálo."Ty...!" vykřikl, asi chtěl i přidat nějakou nadávku, ale neměl dost rozumu, aby nějakou vymyslel, takže rovnou následovala rána do Harryho břicha. Úder ho zbavil dechu, bolest vystřelila až do žeber, ale ruce, které ho držely, mu nedovolily se předklonit a schoulit do klubíčka, jak mu kázal instinkt. Mohl se jen pomalými nádechy pokusit zprovoznit svou naraženou brániciSpíš než aby to viděl, hlavu měl totiž skloněnou tak, že si mohl dobře prohlédnout své nezavázané tkaničky, vycítil, že se bratránek napřahuje k dalšímu úderu.Nadechl se a vnitřně připravil na bolest, která ale nepřišla. Naopak ucítil chladný závan na kůži zad, kde se mu vykasalo triko, když se lehce předklonil. Napadlo ho, že je to vážně divné cítit doslova mrazivý vítr uprostřed léta, když všechny stanice hlásaly, že je úmorné sucho a deště ani ochlazení se nebude v příštích týdnech konat.Ten chlad asi nebylo jediné, co se stalo, protože Dudleyho kamarádi ho náhle pustili a začali ustupovat. Pomalu zvedl hlavu, pak se narovnal celý a rozhlédl se, trochu očekávaje, že se nějak projevila jeho spontánní magie a například zase někoho, nejspíše svého bratrance, nafoukl nebo jinak magicky upravil.Co ale viděl, bylo daleko horší.Všechno kolem potemnělo, zapadající slunce jako by zahalil neprostupný mrak a koruny stromů se houpaly, jak se do nich opíral chladný vítr. A co bylo úplně nejhorší, když Harry vydechl, tak se teplý vzduch z jeho plic změnil v páru, a to mohlo znamenat jen jediné."Mozkomoři..." zašeptal si pro sebe, až posléze mu došlo, že ostatní tomu vůbec nerozumí. "Utíkejte! Utíkejte, co vám nohy stačí!" zavolal tak silně, jak mu jen bolavé břicho dovolilo, a tak naléhavě, aby tomu i tupý porozuměl. Snad to byl záchvěv intelektu, nebo podvědomý strach zvířete, každopádně nemusel nikoho pobízet k útěku dvakrát. Bratránkovi kamarádi se rozutekli na všechny strany, jako když hodíte mezi hejno myší bouchací kuličku.Dudley byl naštěstí taky duchapřítomný a rozeběhl se hned směrem k domu. Harry jen popadl odhozený dopis, nacpal ho do kapsy, odkud rovnou pro jistotu vytáhl hůlku, a rozeběhl se za ním.I když oba utíkali přímo rychlostí blesku, u bratránka skutečně výkon, Harry přesto cítil, že neutečou. Nějak to věděl, že jsou mozkomoři někde poblíž a každým okamžikem na ně vyletí zpoza nějakého rohu. Bylo to svým způsobem nevyhnutelné, protože oni dva byli nejspíš jediní doposud

živí tvorové v nejbližším okolí. Velká zvířata byla už dávno za humny a ta malá, co to nestihla, spálil mráz, který kolem sebe azkabanští strážní šířili jako morové povětří.Zaběhl do podchodu. Nebyli ani v polovině, když mu došlo, že právě nastal ten okamžik, kdy už nebude možné utíkat. Ve stejnou chvíli, kdy zmrzla louže vody po jeho pravici, se objevil mozkomor jim přímo v cestě."Dudley!" vykřikl z plných plic, protože chlapec se nezastavil a dál utíkal mozkomorovi rovnou do náruče, jelikož ho jako mudla neviděl. Mozkomor se pohnul vpřed ve stejné hvíli jako Harry pozvedl hůlku, a pak drapl obtloustlého mladíka pod krkem, až ho porazil na zem, načež se nad něj naklonil."Expe...," nedořekl, protože byl zezadu sražen ledovou rukou, která jako by mu svým dotekem sebrala z těla všechno teplo. Vycucla ho tak rychle a náhle, že se mu ani nestihla udělat husí kůže, jen se mu před očima na krátko zatmělo.Obrátil se hned, jakmile zase viděl, ale to, co spatřil, nebylo radostné. Přímo nad ním byla obrovská kruhová ústa mozkomora, který v jediném nádechu začala polykat všechno jeho štěstí. Náhle měl dojem, že nic nemá smysl. Bylo vlastně jedno, že tu leží a nechává si kousek po kousku vysávat z mysli vzpomínky, po kterých bude následovat i jeho duše. Neměl přeci žádnou budoucnost kromě smrti Voldemortovou hůlkou, tak nač by se vůbec snažil bojovat. Byl snad jediný důvod pro jeho existenci, která byla bídnější, než si kdo na světě dokázal vůbec jen představit.Ano, byl, odpověděla mu ta část mysli, kde se skrývala naděje a svědomí, je tu přeci Sirius. Jsou tu tvoji přátelé. Však si na něj vzpomeň, Harry. A pak je tu taky Dudley, je to sice hlupák, ale nezaslouží si, aby ho spolkl mozkomor. Musíš mu přeci pomoct. Teď vstaň a něco dělej.Sevřel hůlku, pozvedl ji a společně s tím, jak si vybavoval svou nešťastnější vzpomínku, si uvědomil, že jeho svědomí zní pozoruhodně podobně jako Remus. Nejen, že to jeho mysl zaplavilo štěstím, dokonce ho to donutilo se usmát, což musel být pro mozkomora sám o sobě šok, jelikož jen mentálně choří se usmívají mozkomorům přímo do tváře."Expecto patronum!" vykřikl.Z hůlky mu vystřelila bílá záře, která odrazila mozkomora dozadu, ale zcela na útěk ho nezahnala. O to se postaral až patron, který zlehka vyklouzl z hrotu hůlky, dopadl na všechny čtyři své nohy a zamával ohonem. Počkat, odkdy jeleni mávají ohonem?Překvapeně zamrkal, když viděl štíhlého, ale velkého vlka, jak plavnými skoky hodnými šelmy žene mozkomora podchodem pryč. Nová podoba patrona pro něj byla skutečným překvapením, protože už si na toho svého jelena nějak zvykl a nikdy ani nepomyslel, že by se jeho patron mohl změnit. Jistě, slýchal o tom, že se to stává, ale u sebe to nějak nečekal.Máchl hůlkou na druhou stranu, jak poslala vlka proti druhému mozkomorovi, který zrovna hodoval na Dudleym. Patron se prohnal těsně vedle něj, takže si ho mohl dobře prohlédnout, i když jen na krátký okamžik. Kdyby Harry stál, tak by mu zvíře sahalo asi do pasu, dospělému muži tedy někam ke kyčlím. Nohy měl vlk dlouhé, štíhlé, přesto budily dojem, že jsou silné a mohou ho nést po celé hodiny běhu. Tělo by se celkem bez rozpaků dalo nazvat vyhublé, ale ani to nebudilo dojem, že by bylo slabé nebo nemohoucí, naopak trojúhelníková hlava s vyceněnými tesáky budila velký respekt. Celkově byl patron mnohem menší než jelen, samozřejmě že ano, ale na mozkomory měl naprosto stejný účinek, a navíc na něj byl hezčí pohled. Nemusel se nad tím ani moc zamýšlet, aby věděl, že vlci se mu líbí víc než jeleni, i když pocítil bodnutí lítosti, že zmizela jedna z mála věcí, která ho spojovala s jeho otcem.Vlk se odrazil a doslova srazil mozkomora z bratránka. Azkabanský strážce po vlkovi několikrát v obraně hrábl kostnatou paží, než vyrazil pryč a zmizel kdesi v nebi stejně jako předtím jeho druh. Patron se obrátil a přiklusal pozvolna k Harrymu, aby dalším skokem zmizel v hrotu jeho napřažené hůlky s naprostou samozřejmostí, jako by byl mladíkovým patronem odjakživa.Chvíli zůstal ještě na zemi, trochu otřesen jak střetem s mozkomory, tak i novým patronem, pak se vyškrábal na nohy a rychle se rozeběhl k bratranci.Dudley ležel na zemi, cosi si pro sebe mumlal a vypadal, že právě spatřil smrt. Přinejmenším se ale zdálo, že o duši nepřišel, to by snad vypadal jako mrtvý nebo by rovnou mrtvý byl, tím si nebyl Harry jistý, jak to funguje.

Za zády uslyšel zvuk, hned si uvědomil, že jsou to kroky, takže bleskově schoval hůlku. Mozkomoři rozhodně necupitají jako postarší paní v botách na nízkém podpatku. Obrátil se a spatřil paní Figgovou, jak k němu rychle pospíchá, až za ní pláštěnka vlaje jako plášť za Supermanem."Tu hůlku neschovávej, chlapče, co když se vrátí!" zavolala ještě v běhu a zamávala kabelkou kolem sebe, jako kdyby ona byla její hůlkou a ochranou proti mozkomorům."Paní Figgová, jak ale..." chtěl se překvapeně zeptat, jak o jeho hůlce ví, ale žena už ho předběhla."Vím všechno o tobě, Harry," udýchaně vyhrkla, když se nad ním konečně zastavila, "i o kouzelnickém světě a teď honem rychle zvedni svého tlustého bratrance ze země, já vás doprovodím domů. Hlavně zase vytáhni tu hůlku, bez tvého patrona jsme proti mozkomorům dočista bezmocní."Podebral Dudleyho pod zády, zvedl ho do stoje a opřel si jeho paži kolem ramen. Mladík rozhodně nevážil pár kilo, vlastně ho byl řádný kus, takže se Harrymu pod jeho vahou trochu podlomila kolena.Silou vůle se donutil víc se narovnat, nadhodil si zpola bezvládné tělo a statečně vykročil vpřed. Už dávno si všiml, že když už byl na hranici sil, tak jako by se odněkud objevila nějaká energie, která ho popohnala vpřed. Nemusel být genius, aby mu došlo, že je to jeho magie, a tak se tuhle schopnost časem naučil používat cíleně. Třeba teď, když táhl svého tlustého bratrance domů."Vy jste je viděla?" zeptal se staré paní spěchající po jeho boku."Ne tak docela," potřásla hlavou. "Jsem moták, víš, Harry? Máme v sobě trochu magie, která nám dovoluje vidět magické tvory nebo věci, ale ne dost na čarování. Třeba ty mozkomory úplně nevidím, je to jen zima a míhající se černé stíny, ale vím, jak moc jsou nebezpeční. Mimochodem, viděla jsem tvého patrona. Opravdu nádherný vlk, hodně mi připomíná Remusova vlkodlaka. Vážně zajímavé," brblala si částečně pro sebe vystrašeným hlasem."Vy znáte Lupina?" podivil se."Ale ano, jistě, znala jsem ho ještě jako chlapce ani né tak starého jako ty," potřásla hlavou a zastavila se, protože došli k domu Dursleyových. "Utíkej honem rychle dovnitř a nevycházej ven za žádných okolností, ano? Já zatím zavolám Brumbálovi a všechno mu povím. To bude nadělení! To bude vyrvál! Brumbál bude zuřit, že tě tu nechali samotného! To bude nadělení!" lamentovala, lomila rukama a rychle pospíchala ke svému domu, takže se neměl ani šanci rozloučit nebo na něco zeptat.Paní Figgová měla s tím vyrválem a nadělením pravdu, jen neřádil Brumbál, nýbrž Dursleyovi, kteří svalovali na Harryho vinu za Dudleyho stav a vůbec nechtěli poslouchat, že svého bratrance vlastně zachránil před osudem horším než smrt. Dopis z ministerstva oznamující mu jeho vyloučení ze školy a i skutečnost, že mu bude zlomena hůlka, byl snad ještě strašlivější než rozzlobený strýc, nehledě na další opravný dopis a několik vzkazů od Remuse a Siriuse, kteří ho uklidňovali a podporovali. Alespoň si myslel že to bylo to horší, jenže to si ještě neuvědomil, že ty dopisy četl i strýc a dalo mu to falešný pocit, že si teď může dělat co chce.O hodinu později seděl Harry na posteli, zády opřený o chladnou zeď, a snažil se nemyslet na tepající bolest v boku, kam několikrát dopadl kožený pásek. Vlastně to dneska nebylo moc strašné, jen deset ran páskem, jedna rána do žaludku od bratránka a nový otisk ruky na paži, tentokrát druhé, aby to měl hezky do páru a symetrické. Suma sumárum vyvázl velmi dobře a navíc měl teď klid, když Dursleyovi odvezli svého syna do nemocnice, aby ho tam prohlédli a pomohli mu. Harry sice tušil, že mudlové si s ním nebudou vědět rady a kupodivu ho i na jazyku pálila nabídka, že napíše někomu, kdo by mu mohl hned pomoci, pak si ale uvědomil, že ho stejně tak pálí i jelita na těle, takže svou nabídku zase honem rychle spolkl.Zaskřípání zámku ho překvapilo. Prudce otevřel oči a upřel je ostražitě na dveře, hůlka se mu snad sama ocitla v ruce. Sklouzl z postele a s hůlkou připravenou k obraně i útoku zacouval ke svému stolu.Zámek povolil, Harry se napnul, dveře se pohnuly, Harry zvedl hůlku před sebe, dveře se otevřely a za nimi stála modrovlasá žena. Otevřel krátce pusu a zase ji zavřel, pak hůlku pomalu spustil, alespoň z části. Smrtijedy už viděl, věděl, i jak někteří vypadají bez masek a kápí, a tahle žena mu

vůbec jako jedna z nich nepřipadala, pokud v jejich řadách vůbec nějaké ženy byly."Ahoj, ty budeš určitě Harry Pot... au!" vykřikla a nedořekla, protože zakopla o práh a málem doslova vpadla do místnosti."To ses v dětství nenaučila ani chodit, Tonksová, když už se neumíš plížit?" zahudral za ní známý hlas a po něm se vynořil Moody, který se na Harryho usmál koutkem úst."Profesore Moody," vydechl překvapeně. Chtěl se ještě zeptat, co tady dělá, dokonce ho napadlo, že by se měl znovu představit, protože se vlastně neznali, ale to už se objevil další známý člověk. Zpoza dveří vystoupil Remus, usmíval se, ale v očích měl vepsanou jasnou obavu. Navíc byl velmi bledý, bledší než si ho Harry pamatoval a na krku se mu táhla nová, jemně růžová jizva. Pro něho nebylo ale podstatné, jak vypadá, i když ho to trápilo, a nevadilo mu, že má novou jizvu, stejně v něm doslova vybuchlo nadšení, které ho nutilo se k Remusovi vrhnout, obejmout ho a zlíbat.Rychle se ovládl, protože si hned vzpomněl na vlkodlakovu žádost, aby prozatím jejich vztah drželi v tajnosti. Tak úplně to nechápal, vlastně se mu to nelíbilo, ale souhlasil, jen aby udělal Remusovi radost a uklidnil ho, protože se zdál být představou, že to ví Sirius, hodně znepokojený. Možná se bál, že by mladíkův kmotr nepochopil, co mezi nimi je, i když Harry věřil že ano, i tak ale nic neřekl."Remusi!" vykřikl nadšeně, jak ho viděl a alespoň si dovolil široký úsměv."Harry," přivítal se s ním muž, protáhl se do místnosti kolem Moodyho a ženy, které říkali Tonksová, a zlehka Harryho objal. Na první pohled se to jistě muselo všem jevit jen jako objetí dvou přátel, kteří se dlouho neviděli, ale pro oba to mělo daleko hlubší význam.Harry cítil, jak se Remus vedle jeho ucha prudce nadechl, skoro jako by se nemohl nabažit jeho vůně, a pak, podle napnutých svalů v zádech, se neochotně a pomalu odtáhl."Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a prohlížel si ho zkoumavým pohledem, pátraje po nějakém zranění nebo šoku, zatímco dál pevně svíral mladíkova ramena."Jistěže je v pořádku," odfrkl si Moody. "Postavil se Voldemortovi, několikrát, tak co by ho dorazilo pár ubohých mozkomorů.""Mozkomoři nejsou ubozí, Pošuku, a on je ještě velmi mladý," odporoval mu Remus a k Harryho velké úlevě nepoužil slovo dítě, to by totiž v případě vlkodlaka vzhledem k jejich vztahu, bylo docela trapné."Jsem v pořádku," ujistil je všechny, protože přeci jen se na něj upírala trojice starostlivých a tázavých očí, pokud by se počítalo, že Moody má dvě a ne jen jedno."To je skvělé. To jsme rádi. A ukážeš mi jizvu?" zeptal se vzápětí Tonksová s naprostou bezelstností skoro až malého dítěte. Donutilo ho to jen zamrkat, protože to bylo po dlouhé době poprvé a od ní by to rozhodně nečekal."Jsi snad desetiletá slintající fanynka?" odfrkl si Pošuk, zároveň co kroutil nevěřícně hlavou, stejně jako protáčel oko na všechny strany."Tak chci vidět slavnou jizvu a co?" zamračila se. "Má ji jen na čele, ne na zadku, ten bych ho nenutila ukazovat, i když..." nedokončila, významně po Harrym pomrkávajíc. Nějak nevěděl, co na to odpovědět, kromě mírného zrudnutí a odkašlání. Navíc pocítil, jak stisk Remusovy ruky na jeho rameni o něco zesílil, zároveň co si uvědomil, že se muž dost napnul při ženině bezostyšném a okatém flirtování. Vzpomněl si na varování od Remuse i od Snapea, že vlkodlačí žárlivost může být docela prudká. Rozhodně nechtěl, aby ji modrovláska poznala na vlastní kůži, takže zakročil."Klid, já tu jizvu klidně ukážu," usmál se na všechny a rukou si odhrnul vlasy z čela, takže odhalil svou proslavenou jizvu ve tvaru blesku, která mu bledě zářila na opálené tváři. Tonksová se trochu naklonila dopředu, přimhouřila oči, pak si ještě posvítila hůlkou, aby ji dobře viděla."Parádní!" ohodnotila nakonec. "Ale nechtěla bych ji mít. Mám svůj obličej ráda takový, jaký je, nebo kachní," dodala drobnost, které vůbec nerozuměl, ale přesto vyvolala na tváři obou zbývajících lidí v místnosti veselý úsměv. Ano, dokonce i na té Remusově, který se velmi rychle zase uklidnil."My máme taky rádi tvůj kachní obličej," zabručel Moody. "Budeme dole připravovat se na odlet, tak tu pomoz Harrymu balit," informoval je a zároveň rozkazoval s přirozeností někoho, koho všichni lidé poslouchají okamžitě a bez řečí, až tedy na Tonksovou, která se začala trochu zmateně

motat po místnosti. Vlastně se prakticky s Moodym srazila, než se vůbec dostala ke dveřím – a to přitom Harry neměl v pokoji bordel jako jiní puberťáci – jenže to už ji starší muž popadl pod loktem a vyvedl ven."Kdo to byl?" zeptal se s potlačeným smíchem, když se za nimi zavřely dveře."Moodyho tak trochu znáš a ta žena byla Nymphadora Tonksová," odpověděl krátce. Harry se chtěl ohradit, že jména už si odvodil, že ho tedy zajímá, co je to za lidi, ne jak se jmenují, ale nedostal se k tomu. Byl přitažen do pevného sevření, ze kterého trochu čišelo zoufalství, a následně umlčen polibkem. Myšlenky na nějaké dotazy ho opustily a on objal Remuse kolem ramen. Tiskl se k němu pevně, jak mu ten dotek scházel, až měl skoro dojem, jestli to není moc. Jeho milenec ale nijak neprotestoval, jen dál, pořád s tím náznakem zoufalství, plenil jeho ústa. Harryho bezděky v té záplavě příjemného chvění, které mu rezonovalo tělem, napadlo, jak je skvělé, že měl dnes večer možnost si vyčistit zuby. Drobnost, hloupá, ale pro člověka, který se dostal do koupelny jednou až dvakrát týdně, docela důležitá. Ještě doufal, že vlkodlakovi nevadí mátová chuť pasty.Zezdola se ozvala rána, tříštěné sklo, po kterém následoval výkřik a mumlané nadávky. Toho si zatím líbající dvojice nevšimla, vyrušil je až Moodyho hlas, který se prostě nedal přeslechnout."U Merinových špinavých spoďárů, Tonksová!" řval, utajení nebo ne. "Jak jsi vůbec mohla projít bystrozorským výcvikem a ještě se dostat do elitní jednotky? Vždyť ty nejsi schopná přejít po famfrpálovém hřišti, aniž bys zakopla o drn!" hudroval na ni tak hlasitě, že ho sousedé určitě museli slyšet.Harry se neubránil smíchu, který jen ztlumil tím, že vtiskl tvář do Remusovy hrudi. Ta se také chvěla, jak se muž snažil nesmát, ale nakonec to taky vzdal a vyprskl někde nad jeho hlavou v záchvatu rukou dušeného pochechtávání."Doufám, že to neodnesla Petunina broušená váza," podotkl více méně bezstarostně, stejně přeci jako čarodějové mohli všechny rozbité věci spravit."Obávám se, že to znělo přesně jako tříštící se broušené sklo," odpověděl Remus, taktéž bezstarostně a s úsměvem. Zdálo se, že ho ten polibek a objetí, ve kterém byli, velmi uklidnily, dokonce měl i dojem, že na mužových tvářích spatřil trochu barvy."Zabalím ti věci," spíš ho informoval, než aby nabízel, a s povzdechem ho propustil z náruče."Já si to klidně udělám, moc toho nemám," nechtěl ho nechat dělat všechnu práci, ale to už vytáhl vlkodlak hůlku a mávl s ní. Zpod postele vyletěl kufr, otevřel se a ze stolu do něj začaly létat učebnice. Ze skříně, která se sama otevřela, vyklouzlo pár kousků oblečení, které následovalo knihy. Nakonec se kufr zavřel, zapnul a dolevitoval ke dveřím. Dalším mávnutím vyklidil Hedvice klec a přelevitoval ji Harrymu do napřažené ruky."Hedviku si vem ty, já ti ponesu kufr a nezapomeň koště," instruoval ho při odchodu. Tentokrát už se nepokusil muže zastavit, když mu vzal kufr, a společně scházeli dolů."Kam jdeme?" zeptal se po cestě ze schodů."To ti nemůžu říct," odpověděl s poloúsměvem."Jistěže ne," zamračil se. "Mně přeci není třeba vůbec nic říkat, stačí jen rozkazovat a posílat mě tam a zase zpátky," frflal si pod nos."Věř mi, že bych ti to rád řekl, ale opravdu to není možné. I kdybych se o to pokusil, nedokázal bych to vyslovit. To je součást Fideliova zaklínadla."Neptal se, co to je, protože to věděl. Možná si spousta lidí myslela, že je nevzdělaný a nikdy v životě neotevřel knihu, pokud nemusel, ale on ve skutečnosti docela intenzivně studoval. A zrovna tohle kouzlo bylo pro něj osobně důležité. Pečlivě se o něm informoval, když ve třetím ročníku zjistil, kdo je Pettigrew."Chápu," přikývl a zamyšleně se zamračil. Poletí tedy na místo, které je skryté, což až tak zajímavé nebylo, daleko víc ho zajímalo, kdo je strážcem tajemství. Remus tedy ne, musel to tedy být někdo jiný. Harry jen doufal, že někdo skutečně spolehlivý, protože jinak jsou docela v háji. Potterové měli s tímhle kouzlem už své neblahé zkušenosti."Můžeme vyrazit?" přivítal je hned netrpělivě Moody, který už si pohrával s koštětem."Pokud jste dali dohromady tu rozbitou vázu tak ano," rozhlížel se po střepech. "Petunie by řvala jako protržená, kdyby přišla o své milované broušené sklo."

"Vy máte mluvící petúnii? Že nás ani nepozdravila," podivoval se další muž, který vyšel z kuchyně a v ruce nesl touster, který si předtím asi prohlížel. Harry si při pohledu na něj a při tom dotazu musel přitisknout ruku na pusu, aby se zase nezačal smát."Ne, Petunie je jméno Harryho tety," informoval překvapeného muže Remus, navíc chtěl něco dodat, ale k tomu se už nedostal."Nechte petúnii i Petunii stranou, dochází nám čas, za chvíli bude svítat. Takhle tam nikdy nedoletíme včas...""Ještě není ani deset večer, Pošuku. To s ním chceš obletět zeměkouli?" ozvala se Tonksová, ale tím se nenechal bývalý bystrozor vyvést z rovnováhy."Poletíme v sevřené formaci, doufám, Pottere, že na tom koštěti ještě umíš létat po roce bez famfrpálu. Já tady s Remusem poletíme vepředu a ty se drapneš tady Nymphadory...""Neříkej mi Namphadoro!" vyvřískla Tonksová rozzlobeně, její vlasy zrudly a rozježily se jako bodliny ježka. "Nikdo mi tak neříká. Ani moji rodiče mi tak neříkají!""No tak, slečinky, nebudeme se přeci hádat," uklidňoval je muž, který zatím nebyl Harrymu představen, zato už o něm mladík věděl, že je opravdu upřímně fascinovaný tím tousterem, protože jím teď mával ve vzduchu."Já tu vidím jen dvě slečinky," loupl nemagickým okem po Harrym a Remusovi, "a ani jedna z nich není Tonksová," dodal, obrátil se a vyrazil zadním vchodem na zahradu. Tonksová si nad tím odfrkla, potřásla hlavou, takže se její vlasy zase vrátily k pomněnkově modré a také vyšla na zahradu, jen přitom nezapomněla na Harryho zamrkat."Ti dva spolu chodí?" zeptal se mladík jen tak bezděky, protože ho to napadlo. "No co? Napadlo mě to podle toho, jak se hádali," pokrčil rameny pod pohledy zbylých dvou mužů."Tak tenhle pár by mě nikdy nenapadl," podotkl Remus."Mě by nenapadlo víc párů," kontroval Harry s úsměvem, který byl jasný jen jim dvěma. Dostalo se mu stejné odpovědi, i když ne tak nadšené. Vypadal spíš nervózně z toho, že se o jejich poměru takhle vtipkuje. Úsměv mladíkovi zase rychle povadl, nechtěl Remuse dostávat do rozpaků, pořádně chytl své koště a také vyšel ven.

°°0°° Jeho milenec byl dlouho nervózní. Neprojevovalo se to u něj jako u jiných lidí, tedy podrážděností ale tím, že nevydržel u jedné knihy ani půl hodiny a to, považte, u takového knihomola jako byl Remus, je něco neskutečného. A úplňkem to nebylo, to rozhodně ne, protože doba, kdy byl kvůli měsíci nervózní, byla dlouhá asi tak týden před chlupatým obdobím, ne skoro celé dva měsíce. Dlouho zkoušel všelijaké fígle, jak to z něj dostat, až se nakonec přímo zeptal, co mu je. Odpověď byla očekávaná, vlkodlak se bál o Harryho. O něho se báli všichni, kdo ho měli rádi. Molly s Arturem a všemi dětmi, Brumbál, Minerva, dokonce se občas zdálo, že i Srabus alespoň uznával, že by v případě Harryho smrti nemuseli vyhrát válku.Díky tomu nechápal, proč to jeho milenec tak dlouho tajil a držel v sobě, a už vůbec mu nešlo na rozum, z jakého důvodu byl náhle tak nadšený, když řekl, že je to v pořádku. Skoro to vyznělo, jako kdyby on sám, Harryho kmotr, snad naznačil, že se není čeho bát a Remus se pak styděl za to, že se přeci jen bojí. Vždyť kdo jiný mohl milovat Harryho víc než Sirius?I tak ho trochu překvapilo, že Remus byl první, který se doslova bez rozvahy a konzultace s Brumbálem hnal Harrymu na pomoc. Stálo ho docela dost práce, aby vlkodlaka udržel v domě alespoň tak dlouho, dokud se nevyřešilo to vyloučení ze školy a nesestavil se záchranný tým, kterého byl samozřejmě jeho milenec součástí.Byla pravda, že Sirius by se pro svého kmotřence vrhl stejně bezhlavě, vlastně to i plánoval udělat, jen co se k nim doneslo to o mozkomorech, jenže když viděl jinak racionálně a klidně uvažujícího vlkodlaka, jak šílí, dokázal se trochu ovládnout a zachovat se jako dospělý.Dobře, to všechno byly kecy, které se mu honily hlavou až teď, když čekal na Harryho příchod. Ve skutečnosti je všechny uklidnila Minerva, která jim nadala do bláznů stejným tónem, jaký na ně používala, když ještě byla jejich profesorka. Připadal si jako malý kluk ještě teď.

"Siriusi," ozval se za jeho zády hlas. Kouř mu zaskočil, div že se nezačal dusit. Rychle se snažil schovat cigaretu za sloupek schodiště a pak se obrátil."Merline, já jsem se lekl," odfoukl si, když za sebou spatřil Harryho přátele. "Ty jsi mě tedy vyděsila, Ginny. Máš hlas jako tvoje matky a já už se zhrozil, že mi zase bude nadávat za kouření." S úlevou, že to není španělská inkvizice v podobě Molly, zase cigaretu vytáhl zpoza sloupku a uložil si ji mezi prsty tam, kam hezky patřila."Chceme vědět, co se vlastně v Kvikálkově stalo," dožadovala se odpovědí docela razantně Hermiona, dřepla si vedle něj na schody a zároveň se mrzutě podívala na cigaretu, která jí čadila do obličeje. Jako by si snad myslela, že ji kvůli ní zhasí. Když jí vadí kouř v nose, tak si vedle něj neměla sedat, že?"To by chtěl vědět každý. Harry použil patronovo zaklínadlo a náš člověk v Zobí ulici hlásil, že se tam objevili mozkomoři. To je všechno, co kdokoliv z nás ví. Podrobnosti nám může říct jenom Harry, až se tu konečně ukáže.""A není to zase o tom, že nám se nesmí nic říct?" pustil se do defenzivy Ron. Na to se nedalo udělat nic jiného, než si povzdechnout. Když sem na začátku prázdnin všichni přijeli, tak je uvítal jako rovný rovné a řekl jim, že je jejich přítel a ne nějaký zodpovědný dospělý. Teď toho trochu litoval, protože nikomu jinému z Fénixova řádu by si nejmladší Weasley netroufl něco takového říct do očí a tímhle tónem."Kdyby záleželo na mě, Ronalde, tak bych vám s klidem řekl všechno. Na každé poradě opakuji, že bychom vám neměli nic tajit, ale asi tušíš, kdo je nejvíc proti tomu vám cokoliv říct," odpověděl poklidně na jeho otázku, koukl na ně koutkem oka a potáhl z cigarety, aby se ještě víc uklidnil."Máma," zahučela Ginny a opřela se o zábradlí nad jeho hlavou. Zřejmě si přitom ani neuvědomila, že by stačilo jen pohnout trochu hlavou a měl by krásný výhled pod její krátkou sukni. Další důkaz toho, že k nim byl až moc kamarádský a tahle mladá atraktivní dívka ho začala brát jako jednoho ze svých bratrů. Bylo to frustrující."Nechceme přeci vědět všechno," argumentovala Hermiona. "Jenom to, co se týká Harryho. Jsme jeho přátelé, máme na to právo.""Jenže celá zatracená činnost tohohle zatraceného Řádu se týká Harryho!" zamával rukou, až mu z cigarety uletělo pár horkých jiskřiček, za což si vysloužil další nesouhlasný pohled od své společnice. "To už bychom vám rovnou mohli říct všechno."Určitě by si toho měli ještě spoustu co říct, kdyby se odzdola neozvaly hlasy a pak křik Walburgy Blackové, oznamující, že někdo přišel. Nikdo už si na debatu nevzpomněl, protože všechny tři děti doslova vystřelily po schodech dolů, jedno, že přitom Siriuse málem srazily ze schodů. Jemu to trvalo o trochu déle uhasit cigaretu a zvednout se, zároveň také nechtěl vypadat jako nějaký nedočkavý kluk.Vydrželo mu to asi tak půl minuty pak se vrhl do haly stejně překotně, jako předtím Ron s Hermionou a Ginny. Jenže jeho v půlce schodiště zadržel Remus, který mu vstoupil do cesty. Tvářil se trochu úzkostně jako člověk, co si neví rady, a nebylo to poprvé, co Sirius tenhle výraz na jeho obličeji viděl."Mohl bych s tebou chvilku mluvit, jen dvě tři slova, pak můžeš běžet za Harrym," požádal ho hned, než se stačil Sirius na cokoliv zeptat. "A ano, Harry je docela v pořádku," dal mu odpověď na otázku, kterou chtěl položit."Dobře, tak co potřebuješ?" akceptoval odpověď a sám se rovnou zeptal, aby to neprodlužoval. Vážně se chtěl rozeběhnout dolů a pevně svého kmotřence obejmout."Jen jsem ti chtěl připomenout dohodu, že zatím budeme držet náš vztah v tajnosti. Zejména před Harrym," řekl polohlasně, jeho pohled sklouzl směrem k hale, odkud se ozývaly radostné hlasy."Možná to nemám v hlavě úplně v pořádku, ale blbec nejsem. Moc dobře si naši dohodu pamatuji, i když se mi pořád nelíbí. Nechápu, proč bychom to měli tajit," zamračil se. Pamatoval si, jak ho o to Remus žádal, kdyby přitom nevypadal tak prosebně a křehce, jak jen vlkodlak vypadat mohl, pak by asi řekl ne. Neviděl důvod, proč by se za svůj vztah měli stydět, když je vázalo tak pevné pouto a navíc už spolu jednou byli, takže by to nikoho nepřekvapilo, kdyby se zase dali dohromady."Tichošlápku, prosím," zamumlal Remus s povzdechem. "To už jsme probírali. Myslím si, že by ho

to mohlo ranit, kdyby nás viděl šťastné společně...""... protože by mu to připomnělo Cedrika a jeho smrt. Já vím, já vím," zamával rukou. "Ale stejně si myslím, že by byl naopak za nás za oba šťastný a vyrovnal by se se smrtí svého přítele líp.""Siriusi," řekl jeho jméno velmi naléhavě a zase nasadil ten svůj prosebný výraz, kterému se nedalo říct ne, i když by to v případě jejich vztahu vlastně mělo být naopak."Nic mu nepovím a budu držet ruce u těla, ale!" přislíbil mu, ovšem hodlal dodat podmínku, "jen když si přestěhuješ věci ke mně do pokoje a budeš spát tam. Hrozně moc si to přeji," dodal a důrazně pozvedl obočí, aby bylo jasné, jak moc to chce."Dobře, přestěhuji si k tobě věci," slíbil vlkodlak bez mrknutí oka, i když nevypadal úplně nadšeně. Alespoň že tentokrát zafungovala vlkodlačí láska a Remus byl ochotný splnit Siriusovi jeho přání. Tak se mu to líbilo, tak to bylo z jeho úhlu pohledu teprve to pravé. Dřív se snad téhle oddanosti a schopnosti jít proti vlastním zásadám, jen aby mu vyhověl u Remuse obával. Dnes, po tolika letech, které měl na přemýšlení, to oceňoval jako největší z výhod jejich vztahu. Přinášelo to nekonečné možnosti."Tak se mi to líbí," pochválil si. Sešel ten jeden schod, který je dělil a přitáhl si Remuse do náruče. Ten se nebránil, i když předtím, než se jejich rty dotkly, pohlédl znovu krátce k hale. Pak už ale jistě na všechno zapomněl, jelikož Sirius jasně cítil, jak se mu uvolnil v náručí, stejně jako prudkost opláceného polibku."Ty jsi jedl mátové bonbony?" podivil se, když se od sebe konečně odtrhli. "Myslel jsem, že mátu, lékořici a tyhle věci nesnášíš.""Já... ehm," odkašlal si, asi byl pořád trochu vyvedený z míry polibkem, i když to u něj vůbec nebylo obvyklé. "Došla mi pasta, tak jsem v koupelně použil nějakou jinou, co tam ležela," vysvětlil.Sirius na to jen pokrčil rameny, nebylo totiž nad čím uvažovat, a seběhl dolů do haly konečně se přivítat s Harrym.

°°0°°

Ještě ten večer, když všichni seděli v jídelně a večeřeli, si odstěhoval své věci do Siriusova pokoje, přesně jak to po něm jeho druh chtěl. Shledal, že to nakonec má své výhody, protože alespoň bude mít Harry pokoj sám pro sebe, takže za ním bude moci klidně zajít, aniž by se musel strachovat, že je tam spolu někdo přistihne. Ron sice bude zklamaný, že bude v pokoji jen s dvojčaty, jenže když se to tak vzalo, co mu vlastně na zrzavém mladíkovi záleželo. V povaze sice měl, že se chová laskavě ke všem, ale Sirius s Harry nebyli pro něj jen obyčejní lidé.Naskládal poslední věci k Siriusovi do skříně, zavřel ji a přešel k posteli, na kterou si hned lehl. Hlava ho dnes bolela ještě víc než během předešlých dvou měsíců a on tak nějak tušil, že je to přítomností obou jeho druhů, se kterými vlastně nemohl být. Ne tak, jak by si přál a navíc jim musel oběma lhát pro jejich vlastní dobro. Jejich spokojenost prostě byla přednější, než jeho vlastní pohodlí.Vytáhl lahvičku lektvaru proti bolesti a obrátil ho do sebe. Zaúčinkoval rychle, takže si o chvíli později mohl začít plánovat, jak to udělá, aby všechno fungovalo. Nejdůležitější bylo dohlédnout, aby si jeho milenci vzájemně nic nevyzradili, třeba ani náhodou ne. To se dalo zajistit jedině tím, že s jedním nebo druhým pořád bude, případně s oběma najednou. To zase tak špatné nebylo. Vlastně to odpovídalo tomu, co by si přál, jen tam pořád něco chybělo. Něco jako to, že budou všichni pohromadě ve vzájemně se milujícím celku.Povzdechl si. Něco takového byl jen bláhový sen."Hej, kde jsi byl?" přerušil jeho myšlenky Sirius, co právě vešel dovnitř.Zvedl se na loktech, aby na něj viděl, a ten pohled mu na tváři vykouzlil úsměv. Jedno, jak byl unavený a rozpolcený, stejně mu stačil jediný pohled na svého druha, kteréhokoliv z těch dvou, a začal se cítit spokojenější, i když ne zcela šťastný, jak tomu bylo před dvaceti lety, kdy měl jenom Siriuse."Ležel jsem tu a čekal, až přijdeš," odpověděl vlastně popravdě, přesně to dělal.

"Nebyl jsi na jídle," pokáral ho a už skopával boty, aby se vzápětí přesunul vedle Remuse do postele. Jeho hlava s kudrnatými vlasy spočinula s naprostou samozřejmostí na vlkodlakově hrudi . Objal ho kolem ramen a rukou do těch vlasů zajel, takže nahmatal několik zacuchanců. Už to ani nekomentoval, jen je začal prsty opatrně rozmotávat. Dřív dbal Sirius na svůj vzhled daleko víc než dnes, ale to přikládal Remus jen tomu, že tu byl pořád zavřený. Byl si jist, že kdyby měl muž možnost vyjít ven, předvést se, tak by se zase hodil pořádně do gala."Já už jsem dneska večeřel, tak jsem si řekl, že další jídlo si dávat nebudu. Ani já se nemůžu cpát desetkrát denně," vysvětloval, nebo lépe řečeno zamlouval skutečnost, že nemá vůbec hlad. To byla sice pro vlkodlaka věc neobvyklá, ti jedí ,kdykoliv to jen je možné, ale Remus nechtěl, aby si s tím dělal jeho druh starosti."Jak myslíš," odpověděl mu s pokrčením ramen, hlavně asi proto, že se místo rozhovoru začal věnovat oždibování Remusova krku. V ten okamžik šly stranou jak myšlenky na jeho morální a emocionální dilema, tak i pocit rozpolcenosti.Pohnul se rychle, uvěznil Siriuse pod svým tělem a divoce ho políbil.

°°0°° Počkal, dokud si nebyl jist, že Sirius tvrdě spí, stejně tak i zbytek domu se ponořil do nočního ticha. Pak se opatrně vyprostil zpod těžké mužské paže, přehozené přes jeho hruď, a tiše vstal. Neoblékal se víc než do kalhot a košile, protože věděl, že beztak se bude zase svlékat a navíc nechtěl probudit spícího Siriuse, který se na posteli několikrát pohnul.Věnoval mu jeden poslední pohled, vyplížil se z pokoje, sotva při tom ťukl dveřmi, tak dobrý byl, a rychle se vydal chodbou k Harryho pokoji, doufaje, že nikoho nepotká. Naštěstí ne, ani neslyšel, že by vůbec někdo byl pořádně vzhůru, vnímal v okolí jen řadu spících, oddechujících lidí. Jediný pokoj, kde se ještě svítilo, byl právě ten, do kterého mířil. Nepřekvapilo ho to, kdo by taky chtěl spát pár hodin po setkání s mozkomory. To byl taky jeden z důvodů, kromě vlastního pocitu touhy, co ho hnalo do mladíkova pokoje. Chtěl ho utěšit, kdyby to potřeboval.Stejně potichu, jako se vyplížil ze Siriusova pokoje, se zase protáhl do toho Harryho."Harry?" promluvil na chlapce vyhlížejícího ven falešným oknem na les, nad kterým se klenula hvězdami posetá obloha."Remusi!" zaradoval se okamžitě, sklouzl z parapetu, na kterém seděl, a bez váhání se k němu rozeběhl s trochu dětským nadšením, aby se mu vrhl kolem krku. To byla vlastně jedna z věcí, kterou na obou svých druzích obdivoval. Že dokázali být dospělí, Sirius dokonce byl dospělý už i právně, a přesto nikdy neztratili dětskost. I když byl Sirius po návratu z Azkabanu vážnější, zasmušilejší, pořád v něm občas dětinskost zableskla."Víš, že voníš Siriusovou kolínskou?" zeptal se Harry, spíš překvapeně, než žárlivě. Asi mu klasická situace, kdy muž přijde domů vonící po cizí ženě, nebyla známá ani z filmu. I tak Remus krátce zazmatkoval, stejně jako když se ho předtím Sirius zeptal na chuť máty ulpělou v jeho puse od toho, jak líbal Harryho."Půjčil jsem si ji od něj. Hezky voní," vymyslel rychle věrohodnou odpověď a přidal pravdu, aby ji ještě posílil. Nebyl zvyklý lhát, příčilo se mu to od samé podstaty, ale zároveň měl kolem sebe celou řadu mistrů ve lhaní a překrucování pravdy, a to včetně samotného Siriuse. Od nich se toho hodně naučil."Tak to jo," mávl nad tím pomyslně rukou Harry a už táhl Remuse k posteli, přesně podle očekávání. Vítal, že se mladík nechoval nijak, jak by se v dřívějších dobách asi řeklo, cudně. Nebylo tomu tak ani při jejich prvním a zároveň jediném milování. Bezděky si na něj vzpomněl, protože i tentokrát to byl právě Harry, který políbil jeho.Stáhl mladíka k sobě na postel, kam byl předtím dostrkán, a pevně si ho k sobě přitiskl, zatímco si vychutnával jak jejich polibek, tak váhu jeho těla na svém. Podle toho poznal, že během prázdnin zhubl tak deset kilo, až bylo s podivem, že se to neprojevilo na jeho tváři.Obrátil ho pod sebe, rukou vklouzl pod triko, ale byl okamžitě zadržen. Stáhl se, když mu Harry sevřel zápěstí a nedovolil mu pokračovat ve svém počínání.

"Co je?" zeptal se, jakmile se od sebe odtrhli."Jen... ehm," nejistě se pousmál, "Nešlo by zhasnout?" zeptal se, zároveň také požádal. Zdál se být představou milování za světla opravdu rozrušený. Sice ho z toho bodlo u srdce, věděl, proč se na něj nechce Harry dívat ve světle, ale odmítnout mu nedokázal. Natáhl se pro Harryho hůlku ležící na nočním stolku, protože vlastní při sobě neměl. Nezeptal se, ale když ho nikdo nezastavil, tak si ji prostě půjčil a jedním "Nox" zhasl. Do ruky mu sice nepadla, vlastně přímo pálila, protože pero fénixe mělo do žíně testrála hodně daleko, ale pro jedno kouzlo to bylo snesitelné. Krátce ji ještě promnul v ruce, aby si překvapeně uvědomil, že je v mnohém podobná té Siriusově. Prudkost snoubená se smutkem a zasmušilostí. Obě tyhle vlastnosti jeho druhové měli a odrážely se na jejich hůlkách.Odložil ji zpátky na stolek a obrátil pozornost zase na Harryho.V místnosti nebyla docela tma, alespoň pro Remusovy oči ne, jak to vnímal jeho milenec díky svým brýlím, to nevěděl. Osobně měl vždycky zrak dobrý, vlastně lepší než většina lidí, těžko říct, jestli to bylo jeho postižením nebo ne, na tom se nikdy žádní odborníci neshodli, asi kvůli nedostatku příležitostí k výzkumu. Díky tomu pořád docela jasně viděl měkké kontury Harryho obličeje a hlavně i to, jak se mu na tváři rozlinul ulehčený úsměv."Díky," poděkoval mladík hned. Jestli cena za Harryho štěstí v posteli byla jen taková, že bude pokaždé zhasnuto, pak to nebyl ani ten nejmenší problém. Co by pro svého druha neudělal, zejména když ho to vlastně fyzicky nijak nebolelo a duševní spokojenost nebyla podstatná."Mám si nechat košili?" nedokázal se nezeptat. Ze zkušenosti věděl, že se najdou lidé, kteří se nechtějí na jizvy dívat ani se jich dotýkat."Proč?" zeptal se nechápavě a jeho tvář se stáhla v zamračeném výrazu. "Řekni, že nejsi zraněný a nemáš pod tou košilí obvazy, že ne?"Teď zase pro změnu nechápal Remus, jak na něco takového Harry přišel, nějak se mu zároveň začalo zdát, že tu oba mluví o různých věcech a myslí na něco úplně jiného. Ještě před prázdninami byl naladěný na vlnu mladého nebelvíra, protože s ním byl často v kontaktu a naopak nerozuměl občas Siriusovi. Teď po dvou měsících ve společnosti staršího druha zjistil, že zase pro změnu nerozumí Harrymu. To se zdálo být dalším úskalí toho, že jeho dva milovaní od něj byli tak vzdáleni."Ne, nejsem zraněný," ujistil ho v první řadě. "Jen jsem si myslel, že se možná nechceš dotýkat mých jizev, když ti vadí pohled na ně. To byl přeci důvod, proč jsi chtěl zhasnout, ne?""Kdo ti řekl, že mi pohled na ně vadí?" otázal se přísně, možná dokonce rozzlobeně a na důkaz svých slov vykasal Remusovi košili až nad bradavky a rovnou ho políbil na hrudník přesně tam, kde jedna z jizev vedla. "Patří k tobě a vůbec nejsou ošklivé, jestli si to myslíš. Vlastně..." trochu se zasmál, "to byl přece důvod, proč jsem ti začal přezdívat rytíř. Jsi jako rytíř posetý jizvami z boje, jen ti chybí meč. Chápeš? Dětinské, já vím, ale když se člověk nudí..." Pokrčil s úsměvem rameny.Chápal, jistěže ano, ale nevěřil, že by někdo mohl o jeho jizvách uvažovat tímhle způsobem. Sirius je prostě přehlížel, to byl doposud nejlepší ze všech způsobů přístupu k nim, jaké poznal na vlastní kůži. V tom Harryho nebyla morbidní fascinace, ale upřímné přijetí, kterého se mu nedostávalo. Ne, nebylo to horší než Siriusův přístup, jen jiné, osvěžující a nutící ho milovat mladíka ve své náruči ještě víc, než už beztak miloval."Harry... můj Harry," zašeptal a přitáhl si ho k sobě prudce s novou vášní, která se v něm rozhořela. Netoužil momentálně po ničem jiném, než se dotknout každého sebemenšího kousíčku mladíkovy kůže. A jak se zdálo podle drobných bloudících rukou, měl na to jeho milenec úplně stejný názor.Nejdřív musela pryč jeho košile, protože se ji podařilo Harrymu rozepnout až pozoruhodně rychle. Když pak měl volné ruce, tak jimi rovnou vklouzl pod mladíkovo triko. Tentokrát už nebyl zastaven, takže ho vykasal nahoru... a v ten okamžik se zarazil.Přes mladíkův bok se táhl někam na záda fialový šrám. Neviděl ho úplně jasně, ale ta trocha světla z okna byla postačující, aby si ho všiml. Když vyhrnul triko ještě výš, tak zjistil, že není jediný. Bylo jich hned několik pravidelně vedle sebe, stejně silných a vedoucích stejným směrem. Rozhodně to byly rány od něčeho podobného biči nebo mrskačské holi, ale ne přesně, protože takové rány znal. První, co ho napadlo a co by mohli mít při sobě běžní mudlové, byl pásek od

kalhot. Měl zhruba tu tloušťku, tvar a mohl udělat takové rány.Takže tohle byl důvod, proč chtěl Harry zhasnout, doufal, že ve tmě nebude nic vidět, ale to se velice zmýlil. Remus jelita viděl velmi jasně, hned si domyslel, od koho jsou a vzedmulo to v něm vlnu zničujícího vzteku. Nikdo, rozhodně ne nějaký tlustý ohavný mudla, nevztáhne ruku na jeho Harryho. Na jeho druha. Na jeho milovaného. Jeho vnitřní vlk hněvivě zavyl, připraven k obraně svého partnera, a kdyby nebyl jakožto člověk od přírody mírumilovný a klidný, tak už by se teď nejspíš hnal k domu Dursleyových, aby jim tam zpřerážel všechny kosti a zlámal vazy."Remusi?" oslovil ho tázavě Harry, protože si samozřejmě nemohl nevšimnout toho, jak vlkodlak ztuhl."Kdo tě zbil?" zeptal se a v duchu si pogratuloval, jak dobře se mu podařilo udržet zvíře na uzdě, protože jeho hlas zněl docela klidně."Ty... ty sis toho všiml?" zeptal se mladík vyplašeně. "Myslel jsem, že když bude tma... tak to neuvidíš. Vždyť... vždyť já pomalu nevidím ani vlastní ruku. Nechci, aby ses rozčiloval, dobře? Hlavně... buď v klidu a já ti všechno řeknu, ano? Ale musíš slíbit, že zůstaneš v klidu a nepůjdeš... nevím... někomu ublížit nebo... nebo někoho zabít," zadrhával se v řeči, ale znělo to naléhavě.Remus musel zatnout zuby, aby nezavrčel a nerozčílil se. Harry tu po něm žádal něco, co bylo neskutečně těžké. Stavěl proti sobě vlkodlačí ochranářský pud a touhu vyhovět svému druhovi naprosto ve všem, co si jen přeje. Když slíbí, že jim nic neudělá, pak to bude jen těžko porušovat, i kdyby stokrát chtěl a byl odhodlán vzdát se svého předsevzetí, že nikdy nikoho nezabije."Já jsem dokonale klidný," ujistil ho hlasem, který opravdu klidně zněl. Nikdo mu na to ale neskočil."To jsi říkal naposledy taky a předtím jsi falešnému Moodymu zlomil ruku," zamračil se Harry. "Slib, že neublížíš žádnému z mých příbuzných. Já... je to moje přání, dobře? To musíš splnit, když si něco přeji. Tedy... teoreticky nemusíš, ale ty chceš, tak to funguje, že?""Ano, tak to funguje," mírně přikývnul. "Dobře, slibuji, že jim neublížím." Stálo ho to sice hodně síly to slíbit, ale když už to udělal, tak slib nemohl jen tak vzít zpět."Udělal mi to Vernon, když jsem přitáhl omámeného bratrance po tom, co nás napadli mozkomoři. Myslel si totiž, že jsem jeho syna nějak začaroval, a když přišel ten dopis z ministerstva, tak si to jen potvrdil. Bylo to vlastně poprvé od chvíle, co jsem se vrátil z prvního ročníku v Bradavicích. Doteď mě jen fackoval, ale to s Dudleym ho asi hodně rozčílilo," říkal to hlasem klidným, skoro konverzačním, jako by to nebylo vlastně nic tak zvláštního, že ho někdo fackuje a bije páskem. Remuse to svým způsobem ani nepřekvapilo, protože to nebylo poprvé, co se s takovým přístupem setkal. Shodou okolností se ho to tenkrát dotklo se stejnou intenzitou jako teď Harryho vyprávění."Zhubl jsi tak deset kilo. Mají s tím něco společného?" zeptal se na tohle. Když ho mohli bít, tak by ho mohli držet o hladu nebo třeba jenom o sucharech. Uměl si to živě představit."Ne tak docela, oni už mě o hladu nedrží, ale můžu jíst, jen když je jídlo na stole a to mi nevyhovuje," trochu si povzdechl. "Neumím sníst velkou porci najednou, takže jím mnohokrát denně. V Bradavicích to jde, ve Velké síni něco dostaneš, kdykoliv tam přijdeš, ale u Dursleyových ne. To proto jsem zhubl a taky letos mi od paní Weasleyové nepřišlo tolik jídla jako loni. Asi měla hodně práce, když se teď Voldemort vrátil. Nevyčítám jí to, to vůbec ne, jen říkám, že jsem při sobě nic neměl jako zásobu."Ani o tomhle nemluvil způsobem, že by to bylo něco zvláštního nebo pro něj omezujícího. Remus to upřímně nechápal, sám by asi takový život nevydržel bez toho, aby se rozzuřil a někomu něco provedl. Zdálo se ale, že někteří lidé si na špatné zacházení prostě zvyknou a překonají ho bez traumatu."Ještě něco?" ptal se dál. Teď už jeho klid nebyl předstíraný nebo podbarvený potlačeným hněvem, už byl skutečný. Když ovládl prvotní záchvěv zvířecí zuřivosti, potlačil přirozenou touhu bránit svého druha a donutil se uklidnit, tak začal uvažovat racionálně."Zavírali mě do přístěnku pod schody nebo pak do mého pokoje, většinou na tři nebo čtyři dny, někdy i na dýl. To nebylo až tak špatné... když mi dovolili jít na záchod.... nemusel jsem pracovat a mohl jsem se třeba učit," tohle sice řekl trochu s obavou v hlase, ale ne s panikou, která by se jistě zmocnila Remuse, kdyby byl zavřený v malém prostoru déle jak pár hodin. Už jen z té představy se

mu dělalo nevolno a cosi uvnitř něj se kroutilo jako klubko vyhublých umírajících tlustočervů. Vlkodlaci přirozeně toužili po svobodě, po možnosti běhat v nekonečných lesích a to byl taky důvod, proč si po velkou část života při každém úplňku ubližoval. Jeho vlčí část takové zacházení děsilo, lidskou zase hluboce zarmucovalo a přivádělo k zuřivosti."Ještě něco?" položil podruhé tu samou otázku, jelikož si nebyl jist, jestli by se zmohl na víc než na tohle."Jen občas... nějaké nepříjemné věci. Třeba když mě Petunie někdy strkala pod sprchu, když jsem něco udělal," vzpomněl si na Harryho výraz loni při pohledu na jezero a pochopil, "nebo Dudleyho bití.""Proč jsi to nikdy nikomu neřekl?" položil po chvilce ticha tuhle palčivou otázku. Byl si jist, že kdyby to kdokoliv věděl, zejména Brumbál, pak by určitě Harry trávil prázdniny v Bradavicích a nevracel by se za svými příbuznými."Něco jsem řekl Ronovi a Hermioně, Ginny taky asi něco vytušila a myslím, že i dvojčata si domyslela," odpověděl, vyjmenovávaje de facto samé bezbranné děti a nikoho, kdo by mohl nějak zasáhnout a pomoci."Nemyslel jsem tvé přátele, ale někoho, jako jsem já. Zodpovědného dospělého, který by ti pomohl," vysvětlil, jedno, že to v jejich situaci znělo až komicky. Přeci jen leželi spolu v posteli, Remus neměl košili, Harryho triko bylo pořád vykasané nahoru, a navíc se spolu chystali mít sex. Uvědomoval si jasně, že vůči mladému nebelvírovi už dávno není nějakým zodpovědným dospělým, ale před dvěma lety byl a tehdy mu to měl říct."Pamatuješ loni.... jak jsme spolu mluvili... však víš, o sexu," pořád to ještě neuměl vyslovit bez zadrhávání a červenání se, "a já ti říkal, že jsem se o tom učil ve škole? Tak to byl takový seminář, kde taky mluvili o znásilnění a sexuálním zneužívání... Když o tom ta sociální pracovnice a policistka mluvila, tak mi došlo, že to Dursleyových vlastně není tak špatné. A pak přišly Bradavice, nejdřív Kámen mudrců, bazilišek a navíc mi Brumbál řekl, že jsem nějakým magickým způsobem pod ochranou Petuniny krve. Usoudil jsem, že být zavřený a občas dostat facku není tak strašné jako umřít."Tohle bylo odůvodnění, které taky znal. Někdo jiný na tom byl jistě hůř. Nejsem přece doma pořád, ale jen dva měsíce v roce, to se dá přežít. Brzy absolvuji Bradavice a budu se starat sám o sebe. Sedmnáct je mi už přeci za pár let. Slýchal je mnohokrát před lety a pokaždé mu to přišlo jen jako slova útěku z reality. Netušil, že je uslyší znovu.Měl vztek, nejen jeho zvířecí já, ale prostě on, Remus Lupin. Však také který člověk by mohl Harryho vyprávění vyslechnout a zůstat klidný. To by musel být necitelný sadista, který se mohl měřit s Voldemortovi."Remusi?" oslovil ho Harry a jemně se dotkl jeho tváře. "Řekni něco," požádal ho polohlasně.Odtrhl pohled od falešné krajiny za oknem, kterou si prohlížel, zatímco přemýšlel, a podíval se Harrymu do tváře. Vypadal křehčeji než kdy předtím, zároveň se ale nezdálo, že by ho myšlenky na týrání děsily. Bylo jasné, že to prostě přijal jako fakt, stejně jako že je kouzelník nebo že se mu líbí muži."To, že ostatní trpí, ještě neznamená, že tvá vlastní příkoří jsou správná," řekl, když byl o to požádán. "Takhle to nemůže dál pokračovat. Promluvím si s Brumbálem...""On to ví," přerušil ho Harry. "Určitě to ví. Už jen můj dopis, že jsem přijat do Bradavic, mu měl být podezřelý. Stálo tam 'Harry Potter, přístěnek pod schody'. Ale já mu to nevyčítám, chápu, že mě tím chce jenom chránit.""Harry," oslovil ho měkce. "Pochybuji, že Brumbál měl někdy tvou obálku s dopisem z Bradavic v ruce. Dopisi podepisuje McGonagallová a obálky nadepisují skřítce.""Aha," dostalo se mu zaražené odpovědi. Trochu to vypadalo, jako kdyby se Harrymu zhroutila nějaká životní jistota. Sledoval ho, jak se zamyšleně mračí a začínal cítit, jak se dostává na jeho vlnu. Bylo vlastně hodně zajímavé náhle si pomyslet, teď přemýšlím jako Harry Potter. Samozřejmě to tak doslovně nefungovalo. Vlkodlaci neuměli číst myšlenky nebo pocity ani u svých druhů, přesto bylo známo, že jim rozumí víc, než jiným lidem a někdy i beze slov.Proto ho něco napadlo. Něco, co by možná jiný člověk, který nezná Harryho tak dobře jako on,

považoval za bizardní, ale zeptat se na to musel."Je to kvůli tvým rodičům?" otázal se, na mladíkův nechápavý pohled pokračoval. "Máš dojem, že jsi za jejich smrt zodpovědný, a proto je spravedlivé, aby se ti děly zlé věci, jako týrání od Dursleyových?" Bylo to jedno z odůvodnění, které ho napadlo jako vysvětlení Harryho přijetí všeho zlého kolem."Ne, jak bych si..." zarazil se vprostřed věty, pusu nechal pootevřenou, pak ji zavřel a uhnul očima. "Někdy mě to napadlo, ano. Vím, že za jejich smrt mohl Voldemort a že je to jen sadistický blázen, který si usmyslel, že já jsem jeho úhlavní nepřítel, ale..." nedořekl, jen si tiše povzdechl a přisunul se ještě kousek blíž, až si docela schoval hlavu u Remuse na hrudníku. "Nechce se už o tom mluvit... o ničem z toho. Chci, abys tu se mnou zůstal, dokud neusnu. Můžeš?"Měl sice dojem, že by o tom mladík mluvit měl, že on by ho měl přesvědčít o jeho nevině, ale přání, které vyslovil, bylo naprosto jasné. Žádné mluvení, jen vzájemné objetí."Cokoliv chceš," ujistil ho, přesunul ruce tak, aby ho objímal co nejvíc to jde a nechal ho u sebe usnout. Vlastně to netrvalo dlouho, ani ne po půl hodině slyšel jeho pravidelný dech. Vyprostil se zpod jeho štíhlého těla, potichu vstal a vrátil se ke spícímu Siriusovi, který přirozeně očekával, že vedle sebe ráno Remuse najde. Harry si jen přál, aby ho ukolíbal ke spánku.Splnil tak přání jich obou, přesto cítil jistou hořkost, protože to byl pořád nepříjemný kompromis

°°0°°

Bude si muset vážně s Remusem pohovořit o tom, co mu je. Nejdřív je nervózní, pak se uklidní, když Harry přijede, ale zase se tváří provinile. Jako by si snad měl myslet, že bude na svého kmotřence žárlit jen proto, že mu Remus věnuje trochu pozornosti. Sirius přeci nebyl hlupák ani blázen. Věděl, že teď, když jsou zase druhy, pro jeho milovaného vlkodlaka neexistuje nikdo jiný. A i kdyby tomu tak nebylo, pak představa Remuse a Harryho... to bylo prostě směšné. Při té myšlence mu uniklo i nahlas jemné uchechtnutí.Přitáhl si župan víc k tělu, zaplašil představu vlkodlakova zpytavého pohledu říkajícího, že by se měl lépe oblékat, když jsou tu všude lidé, a vyšel ze svého pokoje. Že se probudil sám, ho ani nepřekvapilo, buď jeho milenec nespal vůbec – to nebylo nic výjimečného – nebo už byl dávno vzhůru, nejspíš dole v kuchyni, kde ochotně pomáhal Molly se snídaní."Jsi si jist, že to zvládneš?" zaslechl odzdola tichý Minervin hlas, který byl nejen plný obav ale i unavený."Jistěže to zvládnu. Nemusíš se mě znovu ptát," dostalo se jí odpovědi od Remuse. Na to se Sirius zarazil, přistoupil k zábradlí a opatrně nahlédl dolů, aby uviděl vlkodlaka stojícího na schodech tváří v tvář McGonagalové."Dobře, přesto kdyby jeho přítomnost tady pro tebe byla moc, tak řekni a my to s Albusem nějak vyřešíme," naléhala dál."Není to pro mě moc," pokračoval pro změnu Remus v zamítání pomoci."Víš, co se stane, kdybys..." nedokončila, protože ji přerušil."Nestane se nic, protože to mám pod kontrolou," odbyl ji rázně, pak se usmál. "Minervo, prosím, poslouchej mě. Nepotřebuji vaši pomoc. Je mi dobře a jeho tady toleruji. Věř mi," vytasil se se svým typickým vstřícným hlasem budícím důvěru, kterému se nedalo nevěřit."Ach, dobře," přikývla na souhlas, také se usmála. "Vrátím se domů a prospím se. Všechny ode mne pozdravuj, pana Pottera také," rozloučila se, pak už bylo jen vidět, jak rychle schází ze schodů do haly. Remus ji daleko pomaleji následoval, zřejmě opravdu mířil ke kuchyni.Sirius se nad tím rozhovorem zamračil. Bylo mu jasné, že se tu baví o Snapeovi. Neexistoval jiný člověk, který by snad měl s vlkodlakem spor. Všichni ostatní ho měli rádi, byli to jeho přátelé, až na Srabuse. Dobrá, ani ten s ním neměl spor. Ten byl jeho milencem ohavně posedlý už od školy, nedal mu nikdy pokoj, všude ho pronásledoval, a co bylo opravdu nejhorší, považoval to za projev citu. Kdyby už před lety Remusovi neslíbil, že nikdy té ohavné lektvarové kreatuře neublíží, tak by Srabuse proměnil ve švába už dávno. Slib byl slib, nemohl lektvaristovi skutečně ublížit, ale mohl si z něj vystřelit.

Potřásl hlavou a zamyslel se, co by mohl Srabusovi vyvést, aby ho ztrestal za to, že zase obtěžuje jeho milence. S těmi myšlenkami prošel kolem Harryho pokoje, když ho zpoza dveří vyrušil sténavý výkřik. V prvním okamžiku ho s potutelným úsměvem napadlo, že si kmotřenec jen vlastnoručně léčí svou osamělost, vzápětí se ale výkřik ozval znovu a dost úzkostně. Tehdy mu došlo, že v tom asi samopéče nebude, spíš noční můra – nebo se to nazývá ranní můra?Ať to má jméno jakékoliv, nemohl ho nechat se trápit. Nejdřív zaklepal, na to se mu samozřejmě nikdo neozval, jen uslyšel Harryho fňukání, takže bez pozvání rychle vešel dovnitř.Odhadl to naštěstí správně. Černovlasý mladík byl zkroucený na posteli, rval se s peřinou, jako kdyby to byl nějaký dravec, který ho svírá, tvář zkřivenou a zbrocenou potem a sténal. Sirius celkem ani neváhal, nikdy nikoho sice z noční můry nebudil, ale sám jich míval požehnaně, takže věděl, že čím dřív se člověk probudí, tím je mu líp."Harry!" řekl poměrně důrazně i dostatečně hlasitě a zatřásl mladíkovi ramenem. Mělo to okamžitý a trochu neočekávaný účinek."Remusi!" vykřikl Harry vyděšeně a s tím výkřikem se vymrštil do sedu. Na jeden nebo dvě vteřiny byl zmatený, pak se rozhodl k obraně, protože se náhle Siriusovi pod bradou ocitla hůlka. Nepokusil se ji odstrčit, jen strnul, už teď cítil, že žhne magií, která se snadno mohla proměnit v nějakou kletbu."Hou! Hou!" zvedl mírně ruce nahoru. "To jsem jenom já," upozornil ho měkce."Siriusi..." vydechl polohlasně, hůlku už sklopenou. "Promiň já… já jsem... co tu děláš?" trochu koktal, alespoň ale se už kolem sebe nerozmachoval hůlkou na všechny strany. Položil ji na stolek, odkud si zároveň vzal i svoje brýle a hned si je nasadil."Šel jsem kolem a slyšel jsem tě křičet. Měl jsi noční můru?" Neptal se, jestli smí, a rovnou si vedle Harryho přisedl na postel, taky protože z dřepění ho bolela kolena. Mladík uhnul trochu stranou a zvláštně se na Siriuse podíval, až z toho muž získal dojem, že je tu nevítaný a Harry se od něj odtahuje schválně."Ano, měl," přikývl souhlasně, rozhodně ne výřečně. Začal si nervózně třít zápěstí, trochu se choulil. Včera si toho Sirius nevšiml, ale dnes se mu zdál jeho kmotřenec nějaký bledý a pohublý. Svetr od Molly, který na sobě měl při večeři, dobře zakryl skutečnost, která se teď rýsovala v podobě ostrých ramenou a klíčních kostí pod tenkou látkou trika.Sirius si povzdechl, ještě kousek se posunul, aby si mohl hodit nohy na postel, načež Harryho objal kolem ramen a přitáhl k sobě. Rukou ho začal rovnou hladit po vlasech. Nejdřív se mladík prudce napnul, jako kdyby dostal šok, ale pak se začal pomalu uvolňovat, skoro jako ukolíbaný pes. To bylo dobře, protože kdyby ho měl uklidňovat jenom slovy, asi by nevěděl co říct. Takhle to bylo daleko lepší a navíc Sirius byl vždycky, jak to říkával James, tělesný typ člověka."To je dobré. Ať se ti zdálo cokoliv, tak to nic nebylo," chlácholil ho prakticky stejnými slovy, jakými byl on uklidňován Remusem. Remus.... proč volal Harry zrovna jeho jméno, když se probudil?"Harry?"oslovil ho a nepokračoval, dokud ho mladík nevzal na vědomí zvednutím hlavy. "Volal jsi Remuse, když jsem tě probudil. Proč to?" zeptal se na to, co ho zajímalo."Já... já jsem myslel... tedy," odmlčel se, "bylo to zase o Poháru. Moody... falešný Moody mě chtěl zabít. Víš, Remus mě tam zachránil.""Já vím, vyprávěl mi to," zle se zamračil, jen si na to vzpomněl."Vážně?!" téměř vykřikl, a dokonce se vytrhl z náruče, ve které byl sevřený. Teď na Siriuse upíral dvě obrovské zelené oči plné upřímného překvapení, které Sirius rozhodně nechápal. Proč by mu proboha neměl vlkodlak popsat, jak Harryho zachránil. Však se na něj nikdo nezlobil, že pořádně zpracoval Skrkovi fazonu."No jistě. Všechno mi řekl. Jak tě Skrk mladší odtáhl dovnitř a pak ti vyhrožoval smrtí. I to, že trochu ztratil nervy a zlámal mu ruku," tentokrát se vesele ušklíbl té představě. "Remus se nezdá, je pořád takový mírný, laskavý, chápavý, ale když se naštve, tak si není radno s ním zahrávat. Naštěstí to trvá hodně dlouho, než vybouchne. I tak, jak se říká, nestrkej šelmě ruku do tlamy, když si vážíš svých prstů.""Aha... jasně, tohle," zamumlal mladík, opět naprosto mimo Siriusovo chápání. Teď se navíc začal

docela mračit, znovu se na posteli odtáhl až úplně na druhou stranu. Zase to vypadalo, skoro jako by se štítil. Dost dobře nechápal, o co tady jde, proč se Harry tak odtahuje, a opravdu ho to štvalo. Přece se na uvítanou objímali, každou chvíli ho vzal kolem ramen, tak z jakého důvodu se teď odtahuje."Je všechno v pořádku?" zeptal se automaticky."Jasně," odpověděl mu Harry s poloúsměvem, nutno podotknout že nuceným. "Jen potřebuju na záchod, taky se chci oblíct, takže… možná bys.. kdyby ti to nevadilo," naznačoval určitě neurčitě, zase ta úzkost ve tváři, která tam ještě včera nebyla. Pokroutil nad tím hlavou, ale poslušně vstal z postele, když byl tak hnusně vyhazován."Budeš tu až do konce prázdnin, takže ti uvařím nějaký lektvar proti nočním můrám," oznámil, když vstal. "Bude to nejspíš má vlastní výroba, protože nikdo jiný by tu na to neměl čas, tak doufám, že tě nepřiotrávím," dělal si z něj bezostyšně srandu, ale podle Harryho výrazu to bylo vzato vážně."Umíš to vůbec?" zeptal se ostražitě."To je učivo šestého ročníku. Já jsem absolvoval s červeným diplomem, takže ti zaručuji, že Vývar snové krajiny nebo Bezesný spánek namíchat rozhodně dokážu," docela se ho dotklo, že v něj má kmotřenec takovou malou důvěru. Alespoň že to nijak nekomentoval, jen se trochu začervenal rozpaky nad tím, že Siriuse podceňoval. Přineslo mu to jisté zadostiučinění."A ve skříni máš pořádný oblek na tu dnešní ministerskou šarádu, co tě čeká," ušklíbl se už ode dveří. "Ještě jsme se nedohodli, kdo tě na ministerstvo dovede... kdo ví, proč neprošel můj návrh, že bych použil mnoholičný lektvar, Nymfadořin vlas a doprovodil tě sám... takže kdyby tu byl někdo, koho bys preferoval... třeba Arthur?""Ne, pan Weasley ne, ale kdyby to šlo, tak co třeba Remus?" zeptal se. Byla to očekávaná otázka, protože jak se zdálo, stali se s vlkodlakem hodně blízkými přáteli."Řeknu mu to. Určitě bude souhlasit," ujistil ho, přidal povzbudivý úsměv, potom konečně vyšel ven na chodbu a zamířil zpátky k sobě do pokoje. Nejdřív chtěl jít na snídani jen v županu, ale teď si to rozmyslel a rozhodl se, že přeci jen by nebylo na škodu jednou za čas vypadat dobře."Dobré ráno, Siriusi," pozdravila ho dvojhlasně dvojčata. Oplatil jim to zamumláním, potom se zarazil a sledoval je, jak jdou dolů po schodech. Ušklíbl se. No jasně, tohle byli dva nejlepší spojenci, pokud by chtěl něco udělat Srabusovi.

°°0°° Moc často se do centra Londýna nedostal, takže se teď rozhlížel jako nějaký zmatený turista. Ne že by tu nebyl nikdy, obvykle ale dojeli autem na parkoviště obchodního domu a pak rovnou dovnitř. Vlastně co si pamatoval, tak hromadnou dopravou jel asi jen šestkrát na výletech se školou."Sluší ti to," okomentoval jeho oblečení Remus a usmíval se na něj při tom.Odpověděl mu spíš zamračením a shlédl na svoje oblečení. Sako, stejně jako kalhoty, mu dokonale padly, vlastně všechno byla přesně jeho velikost a vypadalo to na první pohled dost draze, přesto se v tom necítil. Na spíše společenské oblečení byl zvyklý ze školních uniforem, ale po ulici mu v tom připadalo nepatřičné chodit. Na druhou stranu žádný mudla v okolí to neokomentoval ani pohledem asi proto, že figurky jako paní ve fialovém kabátu a růžovém boa, byly přeci jen trochu nápadnější než patnáctiletý mladík v saku."Vypadám v tom jako idiot," zahudral a zmáčkl tlačítko na přechodu."Přiznávám, že vypadáš trochu nezvykle v mudlovském světě, ale na Příčné by ses ztratil jako nic. Na slyšení na ministerstvu je to naprosto ideální," částečně ho chlácholil muž. Sám by oblečen jako obvykle, jen hábit vyměnil za krátký baloňák pod zadek. To teprve Harrymu přišlo nenápadné, odstíny hnědé a šedé, plus Remusův obličej a jakási aura neurčita, která z něho dělala nezapamatovatelnou tvář v davu. Kéž by i on sám byl tak docela obyčejný, ale nebyl. Ne snad proto, že byl Harry Potter, ale čistě jen proto, že černá kudrnatá hříva a zelené oči k tomu jsou něco, na čem kde kdo spočine se zaujetím pohledem v té šedi hnědých rovných vlasů a hnědých očí.

"Nejsem holka, abys musel chválit moje oblečení," zamumlal mrzutě."Pokud si nepřeješ, abych komentoval tvůj vzhled, tak nebudu," dostalo se mu odpovědi, kterou už podvědomě očekával. Velmi rychle si zvykl na to, že mu vlkodlak na nic neřekne ne. Možná až moc rychle."Tak jsem to nemyslel," odmávl to. Remus se na něj usmál, zabočil a začal pomalu scházet do metra. Harry ho beze slova následoval dolů, rovnou zamířil k automatu na lístky, předpokládaje, že si nějaké budou muset koupit. Bylo ochoten se toho ujmout, nakoupit je, ale jak se zdálo, muž se v automatech orientoval stejně dobře, jako by byl rodilý mudla. Vhodil mince, zvolil správný druh lístku, oba odebral a jeden dal mladíkovi do ruky."Vyznáš se v metru?" zeptal se, zatímco mířil k turniketům."Samozřejmě, že ano," odsouhlasil mu Remus. "Každý den jsem jezdil z okraje města do centra do školy. Pro mě to není nic zajímavého, někdo z kouzelnického světa by to ocenil jistě víc. Škoda, že jsi nepožádal Artura, aby šel s tebou, byl by tím vším okolo nadšen," podotkl, také strčil lístek do turniketu, a prošel."To ano, ale já chtěl tebe," odvětil a také prošel otravným točičem, který se mu docela bolestně zaryl zezadu do zlískaných zad. "Takže, kdo z tvých rodičů je mudla?" zeptal se se zájmem, protože o Remusovi toho vlastně moc nevěděl. Lépe řečeno o jeho rodině, protože o cestách po světě věděl dost a dost."Můj otec," odpověděl krátce. Na Harryho tázavý pohled pokračoval: "Je knihovníkem v jedné malé knihovně a zároveň knihkupectví. Pracoval tam ještě dřív, než jsem se narodil a pracovat tam bude asi do smrti. Moje matka původně pracovala na ministerstvu, když jsem se narodil, pak šla na mateřskou a pak... když se mi stala ta nehoda, tak se mnou zůstala doma až do mých jedenácti a nakonec si další práci nenašla, takže je v domácnosti," vyjasnil ve zkratce jaké má rodinné vztahy. Harrymu se to zdálo jako docela ideální domov a milující se rodina hlavně podle toho, že se Remus celou dobu něžně usmíval."To zní hezky," zkonstatoval také s úsměvem, zároveň se rozhlédl, jestli nejede metro, když žádné neviděl, tak si sedl, "Tvoji rodiče... tedy matka, jsou taky v Řádu?""Ne, nejsou, ale před první válkou se jasně přihlásili k odboji proti Voldemortovi," odpovídal docela poklidně."Hmm," zamručel zamyšleně. "Takže to je důvod, proč na tebe poštval vlkodlaky? Sirius mi řekl, že je za to zodpovědný Voldemort," objasnil své zdroje, když se na něj Remus překvapeně podíval, že o tom ví."Ne zcela, ale jistě to byl také důvod. Hlavní ale byla matčina iniciativa pro zrovnoprávnění mudlů, motáků a mudlovských čarodějů vůči čistokrevným. Byla velkou aktivistkou za mudlovskou otázkou, pořádala happeningy, svým způsobem byla obdobou hippies v kouzelnické společnosti. Jsem si jistý, že se v sedmém ročníku v novodobých dějinách kouzelnického světa budete učit o Iniciativě pro rovnost druhů, kde byla jednou ze zakládajících členek," objasňoval sice ne s nadšením, ale zároveň se nezdálo, že doopravdy neochotně. Vypadal ale rozpolcený mezi smutkem a pýchou."O té mluvila jednou Hermiona," zamyslel se, jak v hlavě doloval podrobnější informace, "Prý díky ní mají dnes mudlovští čarodějové konečně hlasovací práva. Taky chtěli, aby za právoplatné členy kouzelnické společnosti byli uznáni motáci a mudlové, kteří mají za manželku nebo manžela čaroděje, ale to se nepovedlo." Byl na sebe docela hrdý, že se mu podařilo si vzpomenout, protože svou kamarádku často neposlouchal, pokud přešla do vysvětlovacího a profesorského módu. Tehdy se mu totiž začala slova často slévat v jeden neurčitý hukot."Ano, přesně tak. Vidím, že budeš mít trochu náskok ve škole," usmál se vesele, trochu i nadšeně, jak tomu bylo i u Hermiony, když si čirou náhodou v jejím okolí někdo uvědomil, že by se taky měl něco naučit. Těmi 'někdo' byl obvykle myšlen Ron a Harry, samozřejmě, kdo taky jiný."Chápu, proč chtěl, aby s tím přestala, ale nebylo by jednodušší... bez urážky... vás všechny prostě zabít?" zeptal se, ale nemyslel to samozřejmě zle. Jen ho napadlo, že zabiják jako Voldemort by přece nemohl mít problém s tím, se zbavit někoho nepohodlného. Jasně, s bolestným bodnutím u srdce si vzpomněl na to, jak nemilosrdně byl zabit Cedric. Ani sebemenší zaváhání nebo zvážení, že

by ho nechal naživu."Neurazil jsem se," ujistil ho Remus. "Samozřejmě by to bylo jednodušší, ale on dřív zabíjel daleko méně než dnes..." nastala odmlka, která ukazovala, že muž vyzradil víc, než chtěl. Harrymu to jasně řeklo, že Voldemort v poslední době zabíjel hodně. Snadno se to z Remusových slov a jeho výrazu dalo pochopit. Věštec byl zahlcen jen lživými obviněními, mířenými na Brumbála, a tvrzeními, že se Harry pomátl, nebo dokonce, že je vrah, ovšem o smrti kohokoliv v něm nebyla ani zmínka. Kupodivu ho to nenaštvalo ani nemrzelo tolik, jako tohle naznačení, že lidé umírali rukou Smrtijedů a Voldemorta."Dnes lidi zabíjí víc, než dřív?" zeptal se přímo."To není něco, s čím by sis měl lámat hlavu," odvětil velmi vyhýbavě, zjevně neochotný odpovědět. Harry se zamračil nad jeho kličkováním."Já to chci vědět. Řekni mi to," přidal do svého hlasu trochu rozkazu, doufaje, že to zaúčinkuje na jejich vzájemné partnerské pouto. V prvním okamžiku se skoro zdálo, že Remus vážně popravdě odpoví, alespoň se mu tak podivně zalesklo v očích, pak ale pomalu zakroutil hlavou."Ne, říkám, že to nepotřebuješ vědět," trval si na své vyhýbavosti. "Prosím, nenuť mě ti odpovědět. Nutkání vyhovět ti je obrovské, i když vím, že by ti to mohlo ublížit. Je to stejné, jako kdybys mě nutil tě uhodit," i když to říkal relativně klidně, kdesi vzadu byl slyšet jasný podtón úzkosti. "Tvoje zdraví, i to duševní, a bezpečí bude vždy na předním místě před tvým přáním," dodal ještě pro vysvětlení. I tohle donutilo mladíka se zamračit. O kolik by bylo snazší, aby ho Remus prostě poslouchal na slovo, jak si vysníval. Teď viděl, že v tom bude mít alespoň částečně smůlu a aby si přiznal, docela ho to štvalo."Fajn, tak mi nic neříkej," odsekl prudce s náhlým záchvěvem vzteku v hrudi. Nasupeně se postavil, protože právě přijela metrová souprava ve směru, kterým potřebovali jet. Na jeho hněv vlkodlak nijak nereagoval, neohradil se, aby s ním Harry tak nejednal, a nebyl na něj mrzutý, jak by to asi udělal jiný člověk, jen ho poklidně následoval do soupravy a mlčel.Měli jet sice řádný kus, přesto zůstal stát u dveří a Remus se k němu, pořád mlčky, připojil. Ani se netvářil naštvaně, jako by přirozeně přijal, že rozhovor skončil. Nereagoval na Harryho lehký výbuchem hněvu, a pokud mu to vadilo, tak to na sobě nedal znát. Neujeli ani dvě stanice a mladík se už začal ošívat v nepříjemnosti mlčení, nebo snad toho, že jsou kousek od sebe, ale nedotýkají se, takže postoupil trochu dopředu a položil staršímu muži ruku na bok.Okamžitě si za to vysloužil laskavý úsměv a to, že mu Remus objetí vrátil, když mu ovinul paži kolem zad zároveň s tím, jak si ho k sobě přitáhl ještě blíž."Promiň, že jsem tak vylítl," zamumlal s upřímnou lítostí, kterou skutečně cítil. "Dořekl bys mi , proč vás... však víš," potřásl neurčitě hlavou, protože obě ruce měl momentálně zaměstnané."Důvod byl jednoduchý. On má poněkud zvrácený smysl pro humor, takže mu přišlo vtipné, aby se někdo se jménem Remus stal... chlupatým pejskem," použil jedno z mnoha označení pro vlkodlactví, kterých měl v zásobě nespočet. "Účinek to rozhodně mělo. Už předtím byla matka mnohými nenáviděná a proto slídili v našem soukromí. Kdyby pokračovala v akcích, upozorňujících na stav kouzelnické společnosti, pak by jistě někdo zjistil, jakou nemocí trpím. Nemohl bych být plnoprávným členem společnosti, nemohl bych chodit do Bradavic a už od dětství bych byl sčítán ministerstvem jako nějaká ovce, určená na porážku. Vzdala se kvůli mne mnohých svých předsevzetí a já jsem jí za to velmi vděčný. Jednou ti ji určitě představím. Budeš se jí líbit."Harry se usmál. Představa, že by se setkal s Remusovými rodiči, ho nenaplňovala obavou, tak jako loni setkání s Cedrikovým otcem. Teď to bylo něco docela jiného, nevěděl proč, ale prostě bylo."Nepřijde mi to vtipné, udělat vlkodlaka z někoho, kdo jím byl i v historii," podotkl jen tak, dokonce spíš pro sebe. "Spíš mi to přijde hodně jako klišé.""Ve skutečnosti byl vlkodlakem Romulus, nikoliv Remus," informoval ho Remus, jak se zdálo s trochou dotčenosti v hlase."Cože?" překvapeně zamrkal. "Já se ale ve druhém ročníku učil, že Romulus byl člověk, zatímco jeho bratr Remus byl vlkodlak, který ho napadl, proto ho Romulus zabil. To víš, že mi to pak vrtalo hlavou, když jsem zjistil, co jsi zač a viděl, že vůbec nejsi divoký a zlý, jak nám tvrdili. Copak ona to není pravda?"

"Ne, Harry, bohužel není. Jsou to jenom propagandistické lži, které vznikly někdy v sedmém, osmém století mudlovského kalendáře," odpověděl s mírně podmračeným výrazem. "V té době se objevilo několik velkých rozporů mezi kouzelníky a ostatními bytostmi. Budeš se o tom učit, ale věz, že hrdinství čistokrevných čarodějů je jenom póza. Pokud chceš znát pravdu o vzniku Říma, tak si spolu přeložíme několik starších svitků. Tam se dozvíš, že oba bratři měli za matku vlkodlačici," trochu se rozhlédl, jestli je někdo neposlouchá, a pak pokračoval: "ale zdědil to po ní Romulus, který pak v dospělosti zabil svého bratra. Navíc to byla pouze nehoda a právě na Remusovu počest pak na jeho hrobě vystavil Romulus celý Řím, aby tak dal jeho nešťastné smrti nějaký význam. Remusovy kosti se tak staly kořeny slavného města," odvyprávěl."O tom jsem v životě neslyšel!" vydechl upřímně šokován. "Jak ale může někdo prostě jen překroutit dějiny? Proč?""Copak to nechápeš?" mírně pozvedl obočí. "Představ si, co by to bylo za rozruch, kdyby se lidé dozvěděli, že jedno z největších kouzelnických měst, kde leží základy mnoha druhů magie, založil ve skutečnosti kouzelnický vlkodlak? Pilíře životů mnoha lidí by se zhroutily. Dřív jsme byli velmi civilizovaní, víš," pousmál se. "Ne společenští, stranili jsme se většinou lidí i kouzelníků, stavěli vlastní města a měli vlastní kulturu, ale rozhodně jsme nebyli divocí. Pak přišlo do mudlovského světa křesťanství, začali jsme být pronásledováni a čarodějové v duchu hesla 'Nepřítel mého nepřítele je můj přítel' se spojili s mudly proti nám, aby sami sebe ochránili před církevním hněvem a zabránili pogromům na čaroděje. Ve středověku nás vytlačili do lesů, zbavili nás naší kultury a donutili nás oddat se naší zvířeckosti, čehož pak využili, aby nás vyřadili z kouzelnické společnosti s odůvodněním, že jsme jen divoké šelmy se zdánlivě lidským vzhledem, co leckdy neumí ani mluvit. Ano, bylo to tak, v té době už jsme nebyli civilizovaní, ne ale vlastní vinou. To, že jen pár z nás bylo i čaroději, ještě navíc se potvrdilo, že nejsme schopni ničeho jiného, než pobíhat po lesích a krvavě zabíjet zvěř.""Tohle jsem nikdy v knihách neviděl, ale je pravda, že nejstarší zmínky jsou asi z toho sedmého, osmého století," řekl zamračeně. Jak o tom přemýšlel, starší knihu nebo svitek o vlkodlacích v bradavické knihovně nenašel. Dřív se nad tím nezamýšlel, prostě předpokládal, že se nic nedochovalo, ale teď už chápal, v čem je problém."Musíš si uvědomit, že historii vždy píšou vítězové a ti sami sebe zpodobní vždy jako ty hodné," podotkl.V tom měl pravdu a Harrymu to bylo jasné. V hlavě se mu objevila nepříjemný vize, kdy Voldemort vyhrál a všichni jeho přátelé byli po stu letech tyranie Pána zla zpodobňováni jako násilný odboj proti novému dokonalému řádu. Jasně viděl Remuse, popisovaného jako krvelačnou zrůdu, která rvala na kusy nejvěrnější Smrtijedy. Siriuse jako šíleného vraha rozmachujícího se mečem a vrhajícího kletby na bezbranné. Hermionu jako bláznivou bábu, Rona jako hlupáka a Brumbála jako ohavného, starého, zkrouceného dědka s křivým nosem.Zachvěl se při té představě od morku kostí až ke kůži, na které mu naskočila husina. Bylo to skoro děsivější než skutečnost, že mu jde o život nebo to, že umírají lidé. Dokázal si představit, jak strašná by byla vláda Voldemorta a jeho Smrtijedů, zejména kdyby lidé neměli žádný vzor, ke kterému by mohli vzhlédnout, pozvednout zbraně a bránit se."Jsi v pořádku, Harry?" oslovil ho se starostí Remus. Naklonil se až těsně k němu, takže se bezmála dotýkal rty jeho spánku. Z celého jeho postoje, výrazu i lesku očí bylo jasně vidět, že má obavu z toho, že se mladík tak zarazil.Harry potřásl hlavou na znamení, že mu nic není, přesto potřeboval větší útěchu než jen slova. Nerozmýšlel se, že jsou v metru, natáhl se, objal Remuse kolem krku a přitáhl si jeho hlavu k polibku. Ani z vlkodlakovy strany tam nebylo váhání nebo rozpaky, naopak odpověděl velmi intenzivně, i když se stále udržoval ve slušných mezích. Polibek to byl pozvolný, i když nabytý potlačenou vášní.Kdesi za Harryho zády se ozval výbuch chichotavého smíchu, který ho donutil rozpojit s Remusem rty a obrátit se za sebe. Seděla tam skupina slečen, které se chichotaly a dokonce si na ně ukazovaly prstem. Jedna byla oblečená v něčem připomínajícím oblečení kouzelníků, tedy něco z počátku století, druhá budila dojem tvrdé rockerky nebo punkerky a třetí měla na sobě dlouhý kabát se

stříbrnými knoflíky. Ještě k nim patřila čtvrtá, o něco starší blondýnka, která ale jen s tupým úsměvem civěla na Remuse. Všechny se mohly bez rozdílu přetrhnout, aby si Remuse s Harrym dobře prohlédly ze všech stran."Mudlové," zamumlal Harry bezděky, ani si neuvědomil, že by se to klidně dalo brát jako urážka a že mezi nimi vlastně vyrůstal."Ale Harry," napomenul ho zlehka vlkodlak, skrývaje svůj smích v jeho vlasech. "V dnešní době je v mudlovském světě homosexualita oblíbené a přetřásané téma. Víš, že na to lidé dokonce píšou povídky inspirované postavami z filmů, seriálů nebo knih?" zeptal se s pozvednutým obočí, více méně pobavený."To je pěkná pitomost," odfrkl si, vůbec se mu ta představa nelíbila. "Jsou to blázni," ohodnotil skepticky jejich duševní stav."Jsou neškodní a je to mudlovskému světu prospěšné. Díky tomu se možná posunou v toleranci trochu dál. Možná to tu časem bude jako u nás..." zarazil se vprostřed věty, skoro slova a pohlédl někam do dálky za Harryho záda. "Nebo taky ne," dokončil polohlasně. "Měli bychom se posunout dál do vozu. Pojď," vyzval ho polohlasně společně s tím, jak se ho pokoušel nasměrovat směrem dozadu."Co? Proč?" nechápal, přišlo mu logičtější zůstat u dveří, když už budou beztak za chvíli vystupovat, ale Remus spěchal pryč, jako by snad viděl Smrtijeda. Možná že taky ano. S tou myšlenkou se obrátil, ale jediné, co zahlédl, byla skupina rváčů ŕ la jeho bratranec, kteří se vyvěšovali na tyčích metra a vrhali na ně dlouhé pohledy. Vrátil jim je a přidal zlé zamračení."Utíkáme před těmi pitomci vzadu?" zeptal se rovnou."My neutíkáme, jen se snažíme nikomu neublížit," odpověděl, podmračený ve tváři. "Vím, že s nimi můžou být problémy, tak je lepší se stáhnout dřív, než budu muset vytáhnout hůlku a někoho proklít," vysvětloval trpělivě, zatímco dostrkal Harryho k zadním dveřím."No, tvůj taktický ústup asi nepomohl," neodpustil si, aby v jeho hlase nezazněla jistá dávka jízlivosti, když si všiml, že je parta mladíků následuje. Vypadalo to, že si je prostě vyhlédli jako snadné oběti a byli rozhodnutí je tyranizovat. Nebylo se ani čemu divit, vždyť není lepších cílů k týrání než dva homosexuálové, kteří ani jeden nebudí nebezpečný dojem, jedno, že ve skutečnosti jsou nebezpečnější než cokoliv, co si obyčejný mudla dokáže představit."Ale co to nevidím, dvě malé slečinky," zachechtal se jeden z nich, asi vůdce podle toho, jak ho od pohledu Harry odhadoval. Intelekt rovnající se Dudleymu, jen s poloviční váhou. Jeho narážka na slečinky nebyla ani trochu dobromyslná a vtipná jako ta Moodyho, v téhle byla znát touha po tom, aby se ho pár kouzelníků lekl.Nezareagovali na to. Oba, jako kdyby se dohodli jen pomocí myšlenky, odvrátili svoje tváře na druhou stranu. To ale neznamenalo, že nedávali pozor, co parta mudlů dělá nebo jestli se nějak moc nepřibližuje. Navíc si Harry všiml, že Remusova ruka vklouzla pod sako, kde měl muž pravděpodobně hůlku. Nenápadně ho napodobil, když si strčil dlaň do přední kapsy kalhot, kde ji měl pro změnu zase on."Copak neslyšíte, buzny!" zvedl trochu hlas, což ho málem stálo ošklivou kletbu, kdyby Remus nestiskl Harryho rameno. "Viděli jsme vás zvenku, jak se tu cicmáte a hnusíte slušný, normální lidi. Kurvíte se na veřejnosti. Myslím, že byste za to potřebovali dostat pořádně do držky. Co vy na to?"Všiml si, že Remus dýchá velmi pomalu a zároveň hluboce. Dlouhý nádech, kdy se mu vzedmul celý hrudník, a pak dlouhý výdech, kdy mohl Harry až cítit jemný závan bylinek na své tváři. Bylo jasné, že tím uklidňuje svůj hněv, přesto měl ve tváři mírný a zároveň velmi neutrální výraz."Hej, odpovídejte, když se vás na něco ptám!" zavolal, ale pořád se ještě nepřiblížil dost, aby byl důvod ho proměnit ve štěnici a postříkat biolitem. Bohužel."Jsme tu," oznámil Remus napůl úst a velmi mrštně se, Harryho stále držel kolem zad, protáhl ještě sotva otevřenými dveřmi, aby zamířil svižným tempem ke schodům. Mladík ho následoval bez řečí, doufaje, že se skupinky mudlů zbavili, ale to doufání bylo marné. Ve skutečnosti parta vystoupila společně s nimi a dohnala je.Proud sprostých, rádoby vtipných nadávek a urážek se jim linul z pusy prakticky nekonečně. Možná se přitom ani nenadechovali, když se ještě zvládali smát. Pokud se po nich lidé obrátili, tak

spíš pohoršeně nebo mírně zaujatě, ale i to bylo partičce jedno. Prostě jim přišlo neskutečně vtipné dobírat si homosexuály a vůbec si neuvědomovali, s kým mají co dočinění.S každým jejich slovem cítil Harry v hrudi narůstající tlak hrozící, že náhle dojde k nějakému výbuchu. Nebylo to jenom potlačené rozčilení, tohle byla nefalšovaná zuřivost, rodící se mu v útrobách a rostoucí do obřích rozměrů. K ní se navíc přidala i chvějící se magie, která jako by ji chtěla ještě přiživit.Pak nastal výbuch. Vyrval se Remusovi ze sevření, obrátil se a utkvěl na skupince pohledem zuřivostí se lesknoucích zelených očí. Na hůlku jako by zapomněl, snad podvědomě odhodlaný rozmáznout je pouhou myšlenkou."Vypadněte! Zmizte!" vykřikl, až mu hlas na konci přeskočil do skutečného zasyčení, jak jeho jazyk přešel v hadí řeč. Neuvědomoval si to, vnímal jen skutečnost, že uvnitř něj je obrovská bouře nekontrolovatelné zuřivosti, která musela ven. Jako by se mu tam za ohromujícího hřmění křižovaly blesky a spalovaly ho zevnitř.Kdyby teď mohl sám sebe vidět, spatřil by, že se kolem jeho těla jakoby tetelí vzduch. Nedalo se to jasně pohledem zachytit, zřejmě to mudlové neviděli vůbec, ale čaroděj měl prostě dojem, že je v ovzduší nekontrolovaná magie.Snad právě tu skupinka výtržníků pocítila, nebo na ně možná zapůsobilo syčení, vycházející z Harryho úst, každopádně začali couvat. Pořád z nich tu a tam vypadla nějaká nadávka, ale už ji nekřičeli ani nevypadali tak škodolibě a vesele. Už se jen snažili zachovat tvář, protože bylo pod jejich úroveň, aby utíkali před drobným mladíkem, navíc gayem."Harry...?" oslovil ho jemně Remus, jeho dlaň pomalu spočinula zezadu na jeho rameni v uklidňujícím gestu. "Harry," dodal znovu, trochu důrazněji. To pomohlo naprosto dokonale.Stejně jako se vztek objevil, docela nečekaně, tak i zmizel. Rozplynul se v neurčité hučení v uších, které už bylo spíše znervózňující, než aby představovalo hrozbu pro Harryho nebo okolí. Pomalu se obrátil zase na svého přítele a upřel na něj malinko zmatený pohled člověka, který nechápe, že se mohl chovat takhle násilnicky."Co to bylo, drahý?" zeptal se s obavou a dokonce použil slůvko náklonnosti, což moc často nedělal. O jeho citech nebylo pochyby, ale přesto, jak často v dopisech nazýval Harryho miláčku nebo drahý, ve skutečnosti to řekl teď snad poprvé."Já nevím," přiznal. "Prostě jsem najednou měl hrozný vztek, ale nevím proč. Tohle přeci nebylo poprvé v mém životě, co mě někdo urážel a nadával mi. Dudley to dělal pořád, stejně jako Vernon i ostatní ze školy. Já... vážně nevím..." ztichl.Nedostal na to odpověď, Remus si ho jen přitáhl k sobě a donutil ho položit si hlavu na jeho hruď. Vlkodlak se okamžitě začal probírat v kudrnatých vlasech se zručností někoho, kdo to nedělá poprvé. Harry byl v tomhle objetí spokojený, klidně by tak i zůstal, bohužel čas je tlačil, takže museli pokračovat na ministerstvo.Celý den stál víceméně za houby, dobré bylo jen to, že se na Popletala nerozeřval jako na tu skupinku mudlů a že byl Remus s ním. To, že mu dovolili pokračovat ve studiu, ho nenadchlo tolik, jak by asi mělo, když si uvědomil, že bude muset v Bradavicích čelit spoustě lží, urážek a zřejmě opět vystrčení z kolektivu.Brumbál, který ho také ignoroval, byl asi poslední kapka do jeho poháru mrzutosti, který se nikomu, dokonce ani Remusovi se Siriusem, nepodařilo vyprázdnit až do konce prázdnin. Nakonec ho všichni nechali být, až na vlkodlaka, který ve svém snažení neustal a byl mu tichým společníkem, kdykoliv to jen bylo možné.

°°0°° Nemohl spát. Nebylo to poprvé a pro něho to ani nebylo tak neobvyklé, jenže dnes byl zároveň i unavený. Což už zvláštní bylo. Když měl potřebu v noci bdít, stávalo se to zejména před úplňkem, pak nikdy necítil únavu, naopak spíš energické výbuchy.Pomalu se posadil na pohovku před krbem a jedním mávnutím hůlky ho zapálil, aby zahnal lezavou zimu. V domě nebyla zima, protože by byl starý a rozpadající se, to bylo prostě jen tím, kdo tu dřív

žil a umíral. Zůstal tu po nich chlad, zlo a temnota, která se dala špatně rozehnat. Lidé to nevnímali, ne tak silně jak vlkodlaci."Pane Remusi Lupine," oslovil ho Dobby. Remus k němu sklonil hlavu a usmál se. Měl skřítka rád nejen proto, že pomáhal Harrymu, ale prostě proto, že byl sympatický, a rozhodně patřil k těm, co nadšeně souhlasili, aby tu mohl pracovat, když se sám nabídl. Nikdo nepátral po způsobu, díky kterému skřítek zjistil, že vůbec nějaký Fénixův řád existuje a že má tajné ústředí. Skřítci prostě věděli a tečka."Copak, Dobby?" zeptal se."Dobby přinesl pánovi pečené kuřecí stehýnko a brambory s cibulí. Viděl totiž, že to má pán rád," říkal společně s tím, jak strkal podnos s jídlem na kávový stolek. "Pán moc málo jí. Musí jíst víc, nebo onemocní," strachoval se dál. Sundal poklop z talíře a odhalil jídlo, které nejen krásně vypadalo, ale i krásně vonělo. Jen ten pohled s vůní člověku nahnal sliny do pusy, přesto se Remus ani nehnul, aby si jídlo vzal. Neměl hlad ani chuť třeba jen na nějakou drobnost."Nemám hlad, Dobby, ale děkuji, že jsi mi to přinesl," odpověděl s poděkováním. Skřítek se nad poděkováním krátce rozzářil jako malý vánoční stromek, ale už nezačal brečet, jak tomu bylo na začátku, když ho Remus poprvé potkal."To je špatně. Pan Remus musí mít vždycky hlad. Musí totiž jíst za dva," trval si na svém neoblomně.Skřítkova slova ho rozesmála, zakroutil hlavou a potlačil nutkání se natáhnout a Dobbyho pohladit po hlavě, nevěděl totiž, jestli by to malé stvoření ocenilo nebo ne."Děkuji pěkně, teď se cítím jak těhotná žena, co musí krmit sebe i dítě. Ale tak dobře," s těmi slovy se natáhl pro talíř s brambory, vzal si vidličku a nabral si jedno sousto. "Spokojený?" povytáhl obočí a strčil jídlo do pusy."Ano, ano," souhlasil divoce, přikyvuje hlavou, pak se ale trochu zarazil. "Dobby to ví. Ví, co je pán, a myslí si, že to nevadí. Vždycky to věděl. Taky ví, že se pán postará o pana Harryho Pottera," mluvil vážným hlasem jako člověk, co chce sdělit něco velmi důležitého."Jak jen bych si mohl myslet, že to nevíš," pousmál se. Jeho pohled padl na jídlo v ruce, které ho ani trochu nelákalo. Spíš se mu v puse měnilo ve vápno, přesně takovou mělo chuť. Zase ho odložil na podnos, jedno, že si za to vysloužil od skřítka nesouhlasný pohled."Pán má zlomené srdce," prohlásil Dobby zase velmi vážně."Cože?" překvapeně se na něj obrátil. Nikdo nemohl pochybovat, že skřítek poznal, že je vlkodlak, protože přeci jen byl sám také nečlověk, mohl ale také vycítit, jaký cit ho váže k Harrymu a Siriusovi? To nevěděl, ale všeobecně byli skřítci asi těmi nejvíce informovanými bytostmi v kouzelnickém světě, včetně Brumbála."Má zlomené srdce. Proto nejí a onemocní," zopakoval pevně, trvaje si na tom, že má Remus problémy s láskou i na tom, že ho brzy stihne nemoc. Nevypadalo to, že by si to nechal vymluvit."Nemám zlomené srdce," popřel, což byla pravda. Když má člověk zlomené srdce tak proto, že ho milovaný člověk opustil. Nic takového se Remusovi nestalo, on měl naopak lásky víc než dost. Věděl s naprostou jistotou, že ho miluje jak Sirius, tak i Harry, jen ten pocit, že jim musí lhát a že musí pendlovat mezi nimi, ho unavoval víc než složitá kouzla nebo boje se Smrtijedy."Budete mít. Jednou budete. Vaše srdce pukne," byl s tím už trochu otravný. "Musíte jim to říct, nebo budou všichni smutní. Dobby to všechno ví. Dobby nechce ani jednoho pána vidět smutného.""Není to tak jednoduché, jak si myslíš. Nevím, jak je to u vás, ale u nás je láska velmi komplikovaná věc, zejména když je někdo vlkodlak."Velké oči se na něho dlouho upíraly. Nedalo se z nich poznat, jestli vůbec skřítek chápe, o čem mluví. Možná to nevěděl, jen poznal, koho Remus miluje, a přišlo mu, že to musí být namáhavé. Nikdy nevěděl, jak moc jsou skřítci inteligentní a co už je nad jejich rozpoznávací schopnosti.Odvrátil obrovské oči, docupital ke krbu a vrátil se od něj s letaxem v malých rukách, který hned položil před Remuse na stůl."Pan Harry Potter sedí sám před krbem a je mu smutno. Když už se pán nestará o sebe, měl by se starat o pana Harryho. Jinak bude také nemocný," oznámil opět důležitě, usmál se na Remuse a zmizel v jednom lusknutí prstů.

°°0°° Tupě civěl do knihy o obraně proti černé magii, která byla přibližně tak záživná jako jídelní lístek v mudlovské školní jídelně, případně jako to jídlo samotné. Vzbuzovalo to spíš znechucení než nadšení, které cítil dokonce i loni při vyučování vedené falešným Moodym. Umbridgeová mu nebyla, slabě řečeno, moc sympatická. Vlastně po dvou hodinách Obrany a jednom trestu zjistil, že má ve skutečnosti rád hodiny lektvarů se Snapem, který ho jen občas přetáhl sešitem přes zátylek. Vlastně k lektvaristovi i vzplanul jistou sympatií po tom, co vyslechl jeho rozčilený monolog, kdy prohlašoval, že nalije Umbridgeové do čaje Dech věčného spánku a pak jí bude o hlavu rozbíjet ty ohavně kýčovité obrázky koček dotěrnější než McGonagalová.Kromě Umbridgeové ho trápila i skutečnost, že ho ostatní už zase ignorovali, dokonce včetně Brumbála, který snad nemohl věřit tomu, že se zbláznil. I když pravdou bylo, že sám Harry měl skoro pocit, že šílí. Ten neustále přetrvávající přetlak v jeho hrudi. A pak, někdy když byl například sám v pokoji, ho jednoduše uvolnil.Jako třeba teď. Rozpřáhl se a vztekle vrhl knihou proti krbu, od kterého se odrazila a padla stranou. Tím ho ještě víc naštvala, protože doufal, že čirou náhodou spadne do plamenů a ty ji nadobro pohltí. Holt byl sice výborný chytač, ale jako střelec by pohořel.Přesunul pohled ke krbu a pokračoval v produktivním nicnedělání a takzvaném samoserství, kdy si stále dokola připomínal, jak se všichni chovají, že výuka nestojí za nic a že Ron s Hermionou spolu tráví až nepatřičně mnoho času a jeho zanedbávají. O skutečnosti, že mu až k uzoufání chyběl Remusův dotek a Siriusovy vtipy, ani nemluvě.Plamen v krbu lehce vzplanul a pak získal nazelenalou barvu, jasný důkaz toho, že někdo použil letax. Projít sice nemohl, tomu obranná kouzla Bradavic bránila, ale jak už věděl, dá se takhle komunikovat tváří v tvář."Harry?" to byl Remusův hlas a vzápětí už byla jasně vidět i hlava."Remusi," zaradoval se, že ho vidí, hned se díky tomu mnoho chmur rozptýlilo a jeho pozornost se obrátila k lítosti, že nemůže vlkodlaka obejmout. "Co to děláš?" zmocnila se ho hned vzápětí obava, se kterou ztišil hlas a ještě navíc se přesunul do kleku před krb. "Co kdyby tě tu někdo viděl. Navíc jsi ani nemohl vědět, že tu budu sám.""Mohl," odpověděl s úsměvem, i když vypadal, že má přeci jen obavu, možná ale ne z prozrazení. "V Bradavicích je jeden nejmenovaný skřítek, který má velkou obavu o tebe a tvrdil, že tě hned musím vidět, jinak prý onemocníš.""Tohle Dobby říkal?" zamračil se, zároveň co ho napadlo, že by měl dát skřítkovi pár facek za to, že chodí žalovat cizím. Pak se nad svými myšlenkami zarazil. Nikdy, ani tenkrát když mu Dobby bránil v odjezdu do Bradavic, necítil skutečnou potřebu mu ublížit. To až dnes v záchvěvu zlosti ho to napadlo."Skřítci sice přehání, ale většinou k tomu mají důvod," zkoumavě si Harryho prohlížel, alespoň tak to vypadalo, přeci jen se trochu v plameni vlnil. "Děje se něco, drahý?" to bylo podruhé, co to oslovení použil, a jak už se naučil, stávalo se tak, jen když měl vlkodlak opravdovou obavu o jeho zdraví a štěstí."Všechno a všichni mě serou," řekl nevybíravě, jedno, že si vysloužil káravý obličej, "a chci tě vidět. Přijeď do Prasinek, já tam za tebou přijdu pod pláštěm a budeme... no, však víš."Nešlo tu o sex, i když byla pravda, že to byla jedna z věcí, která mu taky chyběla, chtěl hlavně moci Remuse obejmout, dotknout se ho, prostě být s ním."Nesmíš opustit pozemky Bradavic. Jedině na hradě a v jeho zdech jsi v bezpečí před Voldemortem," odmítl nabídku, ale jasně bylo vidět, že kdyby byla možnost, tak by souhlasil."Tak přijď ty do hradu," navrhl tedy tuhle variantu. Sice ještě nevěděl, kde by měli soukromí, protože pochyboval, že by mu letošní primus poskytl svůj pokoj k hrátkám s o dvacet let starším vlkodlačím milencem. Navíc byl zase z Mrzimoru, takže jistě Cedrikův kamarád. To bylo ale jedno, podstatné by bylo, že jsou spolu.

"Oficiálně nesmím za hradby a i kdybych se tam proplížil, tak co, Harry?" zeptal se smutně, zjevně také zklamaný, že se vidí jen takhle. "Není místo, kde bychom se mohli vidět. Tak moc rád bych tě viděl, Harry, ale nevím jak. Věř mi, že kdyby existovala možnost, třeba i pro mě nebezpečná, pak bych se s tebou sešel, ale o žádné nevím."Tohle nebylo odmítnutí. Harry si byl jistý, že by stačilo jen říct kde a kdy a dostal by kladnou odpověď, pokud by tedy jemu samému nehrozilo žádné riziko. Začal usilovně přemýšlet o tom, jak by se to dalo udělat, aby se mohli vidět."Když něco vymyslím, tak přijdeš?" zeptal se."Samozřejmě že ano," souhlasil bez zaváhání, jak také jinak. Musel se jeho slovům usmát, protože přesně takhle se mu to líbilo. Když jeho vlkodlak říkal 'ano' za každých okolností."Tak já něco vymyslím a dám ti vědět," rozhodl a zářivě se při tom usmál. Už jen z myšlenky, že Remuse uvidí, se mu zvedla nálada až do nebe."Dobře," souhlasil podruhé, zarazil se a pak otočil jakoby stranou. "Teď musím jít. Až něco vymyslíš, tak mi napiš, ale pošli dopis po Dobbym.""Dobby je pořád pryč, tak jak mu mám ten dopis dát?" zeptal se ještě rychle."Považuje tě za svého pána, když zavoláš, tak tě uslyší, ať bude kdekoliv," prozradil, načež prostě zmizel."Jak zavolat?" Ale to už byl Remus pryč, takže ho neslyšel, dokonce i plamen v krbu změnil svou barvu na rudooranžovou, zanechávaje ho zase samotného v prázdné nebelvírské společenské místnosti. Rozhlédl se s povzdechem a vstal, aby tedy zkusil zavolat 'svého' skřítka, ovšem pochyboval, že to bude fungovat. Překvapivě stejně silně doufal, že i kdyby to vyšlo, tak Dobby něco vymyslí. Dokázal se přeci dostat do Snapeova skladu lektvarů."Ehm... Dobby?" zkusil to polohlasně. "Dobby? Dobby!" zvýšil hlas, ale ani tak se nic nestalo. Proč by taky mělo, když byl skřítek kdoví kde, nejspíš na Grimmauldově náměstí. S dalším povzdechem se obrátil k odchodu do ložnice, když málem narazil do skřítka, který stál za jeho zády. Skoro se ho až lekl."Pan Harry Potter volal Dobbyho," zvedl své velké oči s oddaností nahoru, "a Dobby přišel. Potřebuje pan Harry něco?""Uch, ahoj," pozdravil upřímně překvapený, že se skřítek opravdu dostavil. "Ono to vážně funguje? Ty přijdeš, kdykoliv tě zavolám?" vyptával se zvědavě. Nehodlal toho zneužívat, pokud by tomu tak bylo, ale chtěl to vědět."Ano," přikývl Dobby. "Pan Harry je nejblíž tomu, co je pro Dobbyho pán. Má pana Harryho rád, váží si ho a chce mu sloužit. Ne protože musí. Z vlastní vůle. Když pan Harry zavolá, tak Dobby přijde. Udělá, co pán bude chtít.""V první řadě bys prostě mohl už konečně přestat s tím panem Harry. Připadám si pak hrozně staře," tak si připadal i z jiných důvodů. "A teď... Ty se dobře vyznáš v Bradavicích?" zeptal se, odpovědí mu bylo přikývnutí. "Uhm, tak to bys možná mohl vědět o nějakém bezpečném místě. Opravdu bezpečném a tajném, kde bych... kde by mohli... dva lidé.. se vidět. Nemyslím přístěnky na košťata nebo kočáry, ale něco... lepšího," snažil se vysvětlit, že by nejraději nějaký pěkný pokoj s pohodlnou postelí, kde by mohl s Remusem nerušeně strávit celou noc, jen nevěděl, jak to říct jasně. Bylo to trochu trapné a hlavně si nebyl jistý, jestli by ho Dobby správně pochopil. Zatím nepřišel na to, čemu všemu skřítek rozumí."Dobby ví přesně, co Harry potřebuje a proč," prohlásil k Harryho překvapení."Vážně?" zeptal se nedůvěřivě, navíc cítil, že při tom zčervenal. To bylo poprvé po poměrně dost dlouhé době, vlastně naposledy se mu to snad stalo loni s Cedrikem, s Remuse pak už nikdy, ale nebyl si jistý. Ovšem tahle situace si červenání snad i zasloužila."Ano, Dobby ví, s kým se chce Harry sejít a udělá všechno, aby pomohl.""Počkej!" zarazil ho prudce, "Ty víš o mně a o..." ztišil hlas, "Remusovi?" Nějak se mu nechtělo věřit, že vlkodlak, který tak dbal na utajení jejich vztahu, by o něm rozmlouval s domácím skřítkem. To by rozhodně nebylo moc opatrné, i když na druhou stranu před lety Dobby nic neřekl o Malfoyových plánech, i když chtěl a Harry se ho ptal."Skřítci vědí. Dobby je skřítek. Dobby ví," jednoduchá logika, se kterou se nedalo hádat, protože k

tomu člověk neměl protiargumenty. Jak taky někomu vyvrátit, že ví, když skutečně ví."Nesmíš to nikomu říct, ano?" instruoval ho, doufaje, že skřítek bude stejně loajální. Sice nebyl důvod mu nevěřit, ale bylo dobré mu zdůraznit, že o tom nesmí mluvit."Dobby všechno ví, nikomu nic neřekne, ale nesouhlasí," odvětil. "Myslí si, že mlčení udělá víc škody než užitku a určitě z toho někdo onemocní. A on chce, aby se jeho páni měli dobře."Nechápavě na něj hleděl. Souhlasil s tím, že by nemuseli svůj vztah s Remusem tajit, ale aby si myslel, že by z toho opravdu mohlo být něco vážného, to zase ne. Kdyby něco takového očekával, pak by nikdy na skrývání nepřistoupil."Nikdo neonemocní, Dobby. To ti slibuji," ujistil ho měkce. "A teď mi řekni, jestli víš o nějakém místě, kde bych se mohl s Remusem setkat.""Dobby ukáže," řekl a vydal se ke dveřím ven. Harry ho následoval.

°°0°°

Opřel se do pohovky, rukou si s povzdechem přejel po tváři. Jistě, jak jen si mohl myslet, že může s Harrym mluvit přímo a odmítnout mu jeho naléhání, aby se setkali. Přes dopisy to ještě šlo, když si stěžoval, že mu chybí objetí, to se dalo přezírat, ale ve skutečnosti.... vidět jeho tvář... slyšet jeho hlas. Ne, za takových okolností se nedalo říct ne. Díky tomu teď bude muset najít způsob, jak se vplížit do Bradavic za zády Filche s kočkou, Snapea, Brumbála a té Umbridgeové, která tam prý roztahovala svoje spáry. To bude jistě to nejsnadnější na světě, protože přeci Bradavice rozhodně nebyly doposud nedobytým hradem a vůbec nebyly prakticky všechny tajné chodby už dávno odhalené. Navíc, nikomu určitě nepřijde podezřelé, že se bude procházet po chodbách, až se dovnitř dostane.Ironii se nebyl schopen ubránit a neutěšovala ho ani skutečnost, že by musel Harry najít místo, kde spolu budou sami a v klidu, protože to si stanovil jako podmínku. Stejně věděl, že přijde, i kdyby takové místo jeho druh nenašel. Na to, aby se vzdal třeba pouhého jediného objetí se svým druhem, jen kvůli nedostatku soukromí nebo riziku uvěznění, po něm příliš toužil."Hloupý, hloupý vlkodlak!" zavrčel sám na sebe."Sebekritika je vzácná vlastnost," ozval se za ním Sirius. Obrátil po jeho hlase hlavu a hned se usmál. Myšlenky na jeho problém se trochu odsunuly stranou, aby jejich místo mohl zaujmout příjemný pocit z pohledu na muže, opírajícího se o futro dveří. Vztáhl k němu ruku, jak ho zval k sobě a zároveň trochu bezděky, protože se ho chtěl dotknout. Odloučení od Harryho bylo horší, než si myslel, že bude, a nedalo se to srovnat s tou dobou, kterou musel jeho milovaný strávit u svých příbuzných, a taky se neviděli. Léčit se mohl jedině u Siriuse.Muž se odlepil ode dveří a s pozvednutým obočím si přisedl vedle Remuse na pohovku. Ten na nic nečekal, hned ho objal kolem zátylku a přitáhl k sobě k polibku. Zároveň, jak ho líbal, se nad ním nakláněl, až ho donutil klesnout hlavou na opěrku pohovky. Svým tělem přikryl jeho, jak se toužil vpít dovnitř, tak blízko, jak jen to šlo.Na prudkost, se kterou Siriuse povalil na pohovku, zareagoval jeho milenec nejdřív smíchem, který přešel v jemné zasténání, když se Remusova ruka rozeběhla po jeho těle. Vykasal košili z kalhot, ale čistě jen proto, aby se mu nepletla pod prsty, kterými začal rozepínat knoflíčky kalhot. Rychle, zručně, jen dvěma prsty, protože druhou rukou čechral temně hnědé vlny vlasů.Sirius mu v ničem nezůstal dlužný. Ani on se moc nerozmýšlel, když rychle rozepnul jeho kalhoty a už bez dalšího laskání vjel rovnou pod ně, aby nahmatal zčásti ztuhlý penis. Kdyby v ten okamžik neměl Remus plnou pusu, nejspíš by překvapeně vyjekl, takhle jen zasténal do úst svého milence. Rozhodl se mu ale ten náhlý, i když příjemný šok oplatit, takže se stejnou prudkostí sevřel Siriusův penis."Oh sakra..." vydechl Sirius, který se nerozpakoval svoje pocity dát najevo slovně, i když to znamenalo, že přeruší polibek. "Miluju tě... tohle miluji," zašeptal Remusovi do ucha, zatímco líbal jeho krk.Rukou bylo mezi jejich těly přeci jen nějak moc. Narážely do sebe a vzájemně se pletly, tak převzal vlkodlak plnou iniciativu. Odstrčil zlehka Siriusovu ruku, ale dost silně, aby bylo jasné, že už se mu

tam nemá plést, a pak oba jejich penisy sevřel dohromady. Jeho milenec velmi ochotně přenechal všechnu práci na něm, jen ho objal kolem zad, jak mu chtěl být blíž i získával trochu opory.Jejich milování bylo prudké, vášnivé, okořeněné Siriusovými šeptanými slovy naplněnými rozkoší, která vždycky Remuse rozechvívala do morku kostí. Vyvrcholení přišlo rychle, přelilo se přes ně oba jako teplá vlna a zanechalo je příjemně uvolněné.Byl to vlkodlak, který trochu přerušil jejich vzájemné souznění, když se odtáhl, použil hůlku na zlikvidování nepořádku, který udělali, a nakonec je na pohovce přeskupil tak, že držel Siriuse ve své náruči."A to jsem se jen přišel zeptat, jestli si nedáš teplé mléko s medem, abys usnul," ozval se po chvíli se smíchem Sirius někde u jeho krku, do kterého měl zavrtaný nos."Tohle je na uspání lepší," odpověděl polohlasně společně s tím, jak zabořil rty do nyní rozcuchaných vlasů. Mohl by se jejich probíráním nebo pročesáváním zabavit a uklidnit skoro až k ospalosti, místo toho zase myslel na to, jak se dostat do Bradavic. Sirius by mu v tom mohl pomoci."Funguje ještě tvůj neviditelný plášť?" zeptal se tedy rovnou, zamyšleně."Můj plášť?" překvapeně k němu zvedl hlavu, dokonce se i opřel o loket, aby mu viděl do tváře. "Asi ano, byl hodně kvalitní a drahý a je to jen necelých dvacet let, co jsem ho naposledy použil. Mám ho zahrabaný někde v šatníku. Musel bys ho vyzkoušet. K čemu ho ale potřebuješ?""Chtěl bych jít nepozorovaně navštívit," Harryho, dodal si v duchu a pak vymyslel jinou výmluvu. "Dursleyovy," dokončil bez většího přemýšlení, načež měl chuť se kousnout do jazyka. Teď se bude Sirius ptát, proč za nimi chce nepozorovaně jít, to bude muset buď říct pravdu, nebo si zase něco vymyslet. Pravda by byla těžká, jak by vysvětlil, že viděl Harryho nahého a všiml si jeho ran. A lež byla zase něco, co se mu příčilo. To nemohl nejdřív přemýšlet, až pak mluvit a říct třeba, že chce jít do Obrtlé. Ne, vlastně nemohl, protože u něho, jakožto vlkodlaka, přeci nebyl důvod, aby se do Obrtlé plížil."To jsou Harryho poručníci, Lilyina rodina, že?" ujišťoval se Sirius, na odpověď ale nečekal. "Proč za nimi chceš jít?" zeptal se hned, samozřejmě jak jinak, byl to logický dotaz."Protože," pohlédl do modrých očí, které se na něj silně upíraly a čekaly na jasnou, pravdivou odpověď, doslova rozkazovaly, aby řekl pravdu. Jak jim mohl lhát, když byly ve své vůli tak silné, silnější než Remus sám."Protože mám dojem, že se k Harrymu nechovají tak, jak by měli, a chci si to podezření ověřit," zaobalil to tak, aby nemusel říct, že už ví, co všechno mu Dursleyovi dělají a že Harrymu slíbil nerozčilovat se, neubližovat a nezabíjet. Nebylo mu ale zakázáno o tom mluvit, i když to bral jako intimní zpověď, a vlastně ani to, aby proměnil celou tu povedenou mudlovskou rodinku v křesla a prodal do bazaru."Počkej, jak to myslíš?" zeptal se prudce Sirius, neochotný klidně ležet, tak se posadil na pohovku někde v oblasti Remusových nohou. Donutil tak vlkodlaka, aby si také sedl, protože tam pro ně dva nebylo takhle dost místa."Není to nic určitého," zalhal už naprosto přirozeně, "jen jsem měl z jeho dopisů i slov dojem, že bych tam měl zajít a podívat se, kde a jak žije. Třeba to nic není. Harry má spoustu starostí, které jsou na tak mladého muže příliš, a tak není divu, že je občas v depresi nebo podrážděný...""Narážíš na to, jak byl otrávený celou dobu, co tu byl?" vzpomněl si samozřejmě na Harryho mrzutost posledních dní před koncem prázdnin, kterou se nedařilo vyléčit ani Remusovi, a trápilo ho to. Naštěstí to po nástupu do školy, jak se zdálo, alespoň trochu polevilo."To taky, i když to ho spíš štvaly novinové titulky," svedl to na Věštce, nechtěl se totiž v tomhle tématu moc šťourat."Tak tam zajdi rovnou a pohroz jim pěknou kletbou nebo sežráním. Ať mu něco dělají nebo ne, je to Petunie, já ji znám, byla to nesnesitelná zlá megera už jako dítě. Vždyť to sám taky víš," pohnul neurčitě rukou, podmračený výraz ve tváři. Na to by mu dřív odpověděl, že Petunie nebyla tak strašná, ale dnes, když věděl, co dělá Harrymu, na ni radikálně změnil názor. Už to nebylo jen smutné povzdechnutí nad žárlivým motákem, ale zuřivé vrčení nad sadistickou mudlou."Nemůžu tam jen tak vtrhnout s úmyslem jim ublížit a i obyčejná svrbivá kletba se také počítá. Museli by mě do domu dobrovolně pustit a to pochybuji, že by zrovna oni udělali," vysvětloval.

"Proto chci dům pozorovat, poznat, jak se chovají a jestli by mohli Harrymu ublížit. Pak bych něco případně udělal. Hlavní ale je, že mě tam nikdo jiný z Řádu nesmí vidět a ty víš, že perimetr kolem domu je chráněn odhalovacími kouzly. Beztak nevím, jestli nebudou fungovat i na plášť.""Měl jsi souhlasit s hlídkováním u Harryho a ne to nechávat na ostatních, jen abys mohl být tady. Tak už jsi dávno mohl vědět, jestli mu neubližují," vyčetl mu bez záchvěvu studu. Měl se proti tomu ohradit, jasně Siriusovi říct, že to byl hlavně on a jeho osamělost, které ho donutily zůstat zavřený v tomhle domě. Mohl klidně i dodat, že toho nyní lituje, když věděl, co věděl. Nic z toho mu samozřejmě přes rty nepřešlo."Omlouvám se, " sklopil provinile oči. "Máš naprostou pravdu, že jsem to zanedbal. Jestli ho týrají a já si nevšim a nic neudělal, pak pro to není žádná omluva."Všimnout si samozřejmě mohl také Sirius, jenže ten by jen tak nepřiznal, že udělal chybu a navíc, když ji udělal, musel vinu za ni svést na někoho jiného. Tím někým byl obvykle Remus, to už od školy, takže ho to ani nepřekvapilo. Stejně svému druhovi nedokázal do obličeje říct křivého slova."Ne, to rozhodně není," narazil tomu trnovou korunu, jedno, že tím vlkodlakovi ublíží. "Ale já ti měl taky říct, abys ho šel zkontrolovat," dodal trochu smířlivěji. "Jestli ten plášť funguje, tak ti ho půjčím, jen škoda, že tu nemáme ten Harryho."I tentokrát spolkl komentář v tom smyslu, že by za Harrym zašel, kdyby chtěl, že přeci není Siriusův otrok a že navíc po tom jít za mladým nebelvírem toužil víc než po čemkoliv jiném, ale to už by toho zase napovídal moc a byla by z toho možná debata, kdoví jestli ne hádka."Děkuji," poděkoval proto prostě. "Ten patří jedině Harrymu a dost dobře ho o něj nemůžu požádat.""V tom máš pravdu," souhlasil s přikývnutím, potom se zase usmál tak, že to prozářilo celou jeho doposud zasmušilou tvář i Remusův den. Krátce ho políbil a hlavu si položil na rameno, jak naznačoval, že vážná debata skončila a teď se zase můžou věnovat mazlení. Remus ho rád vyslyšel, objal ho kolem ramen a pohodlně se uložil do rohu pohovky, aby mohl Siriuse trochu kolébat v náruči.Zahleděl se do krbu a napadlo ho, že by přece jen mohl ty Dursleyovy navštívit.

°°0°° Spokojeně míchal lektvar. Nejen, že tu ve sklepení bylo příjemné temné napětí, které tak miloval, místo aby ho rozčilovaly růžové třásně v učebně Obrany, navíc se mu lektvar i docela vedl – jinými slovy zatím nevybuchl – a k tomu měl bezpečné a nádherné místo ke schůzce s Remusem. Už mu napsal a dostal, jak jinak než kladnou odpověď. Jak jen jeho život byl v posledních třech dnech krásný.Na tváři se mu rodil připitomělý úsměv při myšlence na dnešní večer, který ale stejnou měrou mohl být způsoben špatně umíchaným lektvarem proti křečím, jehož výpary mu teď stoupaly do nosu. To zjistí až někdy později podle toho, jestli se usměvavá křeč na jeho obličeji rozplyne nebo ne.Rozplynula, ale až když se Snape rozeřval na Nevilla. Ve skutečnosti samozřejmě lektvarista nezvedl hlas ani o jediný decibel, ale člověk snadno poznal, kdy se ocitl v jeho nemilosti. Zejména lidé jako Harry nebo Longbottom, kteří se v jeho nemilosti nacházeli často.Zamračil se jejich směrem a musel vší silou potlačit nutkání rozkřiknout se na Snapea, že má nechat Nevilla na pokoji. Pak si s překvapením všiml, že se věčně roztržitý mladík nechoulí strachy ani neuhýbá, nebledl nebo nekoktal. Naopak, rudl ve tváři rozpaky tak silně, až se jeho barva odstínem podobala Ronovým vlasům. Taková reakce zřejmě překvapila i lektvaristu, protože stáhl svůj kohoutek nevraživosti, dodal jen poslední poznámku o tom, že je Neville pitomec a pak společně s tím, jak odebíral body, mávnutím hůlky zlikvidoval lektvar."Neville se tváří jako Tomasnová z Havraspáru," zašeptal Ron po jeho boku. "Věděl jsi, že je do něj zamilovaná? Do umaštěného netopýra ze sklepa. Ještě aby se to stalo i chudákovi Nevillovi…" pokroutil soustrastně hlavou."To je směšné," odfrkl si Harry stejně tiše, doufaje, že je Snape neuslyší. "Neville se Snapea bojí a Snape ho nesnáší."

Ron chtěl něco říct, ale to už se na ně obrátil profesorův temný pohled, který jim oběma vzal slova přímo z pusy. Vzápětí následovaly také body za mluvení v hodině a stupidní se šklebení na kotlík. Už i Harry nad tím mávl rukou, pro tentokrát, teď ho víc zajímalo jeho večerní dostaveníčko.S radostí uvítal konec hodiny a začal sklízet své věci. Šlo by mu to rychle, ale zneklidnilo ho, jak se Snape dívá upřeně na Nevilla, který si nervózně strkal učebnice do brašny."Longbottome," oslovil Nevilla lektvarista a tomu okamžitě spadla učebnice na zem, aby hned na to zčervenal a zatímco ji zvedal, brblal nějakou omluvu. "Přestaňte žvatlat a pojďte sem!" nařídil stroze.Harry sklízení svých věcí zpomalil, až to skoro vypadalo, že je náměsíčný nebo vůbec neví, co dělá. Jestli chce Snape mluvit s jeho dobrým kamarádem, pak to určitě musí vyslechnout. Nechtěl totiž, aby chudáka Nevilla profesor moc terorizoval, když podle všeho pro tento rok trochu ubral v mučení samotného Harryho. Asi ho víc bavilo pozorovat Umbridgeovou."Pane?" zeptal se Neville, když přistoupil ke katedře."Vaše letošní známky z lektvarů jsou ještě otřesnější než ty loňské. Teorii chápete, ale praxe vaší známku srazí až na T. S přímluvou ředitelky vaší koleje možná na H. Pokud budete nadále takto pokračovat, pak je pravděpodobné, že v NKÚ získáte také H, které, jak víte, není dostačující a budete muset zkoušky opakovat."To bylo mírně řečeno zvláštní, že se Snape zajímá o něčí prospěch, lépe řečeno, že ho chce zlepšit. Každý přeci věděl, že lektvaristovi jde jen a pouze o to, aby měl kterýkoliv Nebelvír, vlastně kterýkoliv student, známku co nejhorší, jen u těch Nebelvírů to platilo dvojnásob."Ano, pane... já vím," zamumlal s povzdechem mladík a ani tentokrát se neklepal jako ratlík, tak jak by tomu bylo ještě loni. "Co mám dělat?" zvedl ke Snapeovi, světe div se, pohled, ve kterém se zračila naděje, že mu profesor pomůže. Nemohl si toho nevšimnout Harry, stejně tak podle všeho i muž sedící za katedrou, protože na pár vteřin jen tiskl rty k sobě."Dělejte si, co chcete, já mám jenom jako váš profesor povinnost vám oznámit skutečnost, že vaše studijní výsledky nejsou dostačující," odsekl nevrle, jak to dělal vždy. "Zkuste jít za Grangerovou, ta byla schopná protáhnout Pottera s Weasleym už čtyřmi ročníky, tak vás dokáže protlačit přes NKÚ.""A nemohl byste mě doučovat?" zeptal se mladík, opět s nadějí a trochu udýchaně, jako by vyslovení své žádosti dlouho zvažoval a nakonec se rozhodl ji prostě překotně vyplivnout.Harrymu poklesla čelist i ruka, ukládající učebnici. Snapeovi se otevřely oči tak široce, až připomínal mývala a dokonce přestal ovládat svůj jinak pečlivě kontrolovaný výraz. Starému lektvarovému mistrovi, co mísil své směsi na jednom z obrazů v učebně, samým překvapením vypadla křivule z ruky a roztříštila se o podlahu jeho milované laboratoře. Kdyby v té době byl v učebně ještě někdo další nebo tu žádost slyšel nějaký student, tak by asi v příští půlhodině zachvátilo školu šílenství z apokalypsy. Protože nikdo duševně zdravý – dvojčata se nepočítala – si ještě nikdy nedovolil požádat Snapea o doučování. Tím méně by to člověk očekával zrovna u Nevilla Longbottoma."Pottere," zavrčel Snape, který se díky rozbité křivuli probral z šoku. "Co tu ještě děláte? Zavřete dveře... z venku," vyrazil Harryho z učebny kupodivu ne moc uštěpačným způsobem, dokonce ani body neodebral, jak se dalo očekávat."Ano, pane, " zamumlal pro jistotu, co kdyby si to s body rozmyslel, popadl své věci a vyšel ven. Když zavíral dveře, tak ještě naposledy pohlédl na Nevilla, který celý rudý stál u katedry. Nechápal, co to jeho kamaráda napadlo, rozhodně ho ale chtěl vyzpovídat a zjistit důvod jeho bláznivého chování, ale ne dnes večer. To měl na práci něco daleko zajímavějšího.

°°0°° Tak tady to bylo, v sedmém patře na jindy úplně prázdné zdi se skvěly veliké dřevěné dveře ozdobené jablkem s hadem. Harry ani nebádal po tom, proč je tam zrovna tenhle symbol hříchu, jen ho potěšilo, že si tu může s někým povídat, zatímco čekal na Remuse. Potřeboval se rozptýlit. Byl nervózní, že je někdo načapá, a zároveň cítil jasné vzrušení z nebezpečí smíšené s myšlenkou na

sex, které mu rozproudilo krev a vehnalo ji zejména do slabin."Harry," ozval se konečně milovaný hlas, ale když se obrátil, neviděl nic, jen prázdnou chodbu. Zamračil se a zároveň i nadechl, aby se zeptal, jestli tu někdo je, ale to už se před ním zjevil Remus stahující si z ramenou plášť. Harry na to překvapeně hleděl, protože vlkodlak, stejně jako on sám, držel v ruce neviditelný plášť.Ten jeho byl ale daleko hezčí, jasně pod rukou cítil, jak je jemný a leskl se jako hedvábí, zatímco ten Remusův teď, když ho ze sebe muž sundal, spíš trochu připomínal odrbaný vlňák."Remusi," vydechl a chtěl se svému milenci vrhnout kolem krku, jenže byl předběhnut. Vlkodlak si ho k sobě přitáhl těsně, tělo na tělo, v objetí, které bylo plné zoufalého smutku a touhy. Nebylo to poprvé, kdy z něho cítil tohle utrpení, a věděl přesně, jak nejlépe ho zahnat. Musel se vytáhnout trochu nahoru, objal ho rukama kolem krku a spojil jejich rty v hlubokém polibku.Vášeň, se kterou se setkal, ho skoro až porazila. Cítil, že couvá dozadu, až narazil do dveří, které se za ním samy otevřely, jako by je Komnata zvala dovnitř do své náruče. Nikdo z nich se na nic neptal, dokonce si ani pořádně neprohlíželi, kam že to vůbec vstoupili. Nezajímalo je to, měli oči a ruce jen pro sebe navzájem a nic jiného nebylo důležité, zvláště ne místnost, kde se nacházejí. Uvědomil si jedině, že z ní vyzařuje naprostý pocit bezpečí, který mu dovolil se plně uvolnit a oddat dotekům teplých dlaní, které klouzaly po jeho těle.Neuvědomoval si, kdy se zbavili oblečení nebo kam ho naházeli, jen věděl, že je nahý a přitištěný v posteli pod Remusovým také nahým tělem. Cítil jeho ruce všude, vnímal jeho tiché povzdechy, které občas přešly v hluboké vrčení, stejně jako jeho dech, vlhkost rtů a horkost těžkého penisu, který se mu otíral o tělo. Bez váhání a rozmyslu se vrhl do víru jejich společné vášně a do společného vrcholu, který je příjemně unavil.Rukou sklouzl po paži, která ho objímala a pomalu zvedl pohled k Remusovi. Vlastně to bylo poprvé od jejich shledání, co si ho víc prohlédl. Předtím na chodbě neměl tolik času, protože dřív než stačil třeba jen pozdravit, se na něj muž vrhl a zatáhl ho sem. Teď ale studoval tu milovanou tvář a mračil se přitom obavou, které se mu objevila v hrudi.Remus ležel s rukou pod hlavou, druhou objímal Harryho, oči měl zavřené, takže by vypadal, že spí, kdyby se jeho fialová víčka jemně nechvěla. Ve tváři byl jako vždy poměrně bledý, takže bledost nemohla být náznakem nemoci, přesto se Harrymu zdálo, že s ním není něco v pořádku. Snad to bylo tím, že se mu prohloubily vrásky kolem očí nebo rty, které vypadaly trochu okorale, dokonce i takové byly na dotek. Prostě se mu zdálo, že je nemocný, jen nevěděl, proč si to myslí.Oči se otevřely a popraskané rty se roztáhly v úsměvu."Ahoj," pozdravil ho Remus, jako by se právě viděli poprvé."Ahoj," oplatil mu to. "Myslel jsem, že usínáš," podotkl."Hmm, to já taky," povzdechl si, stáhl ruku, kterou ho objímal, a pomalu se s bolestným povzdechem vytáhl tak, že se opřel o čelo postele, "ale vypadá to, že se mi usnout nepodaří. Schůzka v Komnatě nejvyšší potřeby byl dobrý nápad.""Ty víš, kde jsme?" zeptal se a stejně jako Remus se opřel o čelo."Ale jistě. Ještě na škole jsme ji nejednou navštívili, já, Sirius a tvůj otec. Většinou, když jsme utíkali před školníkem či profesorem nebo když některý z nás toužil po samotě. Dokonce je o ní zmínka ve vysvětlivkách v našem plánku.""Pobertův plánek ale nemá vysvětlivky," odporoval spíš jen proto, že je nikdy nenašel a nechtěl být za hlupáka."Ujišťuji tě, že má," nesouhlasil s úsměvem. "Sám jsem je psal. Pettigrew dokázal prošmejdit každý kousek hradu a výborně se schovávat, což taky v následujících letech dobře využil, takže nám pomohl objevit všechny tajné místnosti. Tvůj otec celou mapu maloval, jelikož v tom byl opravdu dobrý. Jeho skicy Lily vypadaly jako živé, a dokonce se ani nemusel učit, jak je správně rozhýbat, prostě to uměl. Já jsem mapu popisoval a také jsem vymýšlel všechny ty vtipné průpovídky, které se na ní občas objeví. A Sirius dodal kouzla, kterými jsme ji očarovali. Myslím, že se inspiroval někde ve sledovacích kouzlech své rodiny, které dřív používaly hlavy Blackovského rodu, aby zjistily, kde se jejich potomci a příbuzní nacházejí. Takže jestli se budeš chtít dostat k vysvětlivkám, tak na mapu poklep hůlkou a řekni 'Odpověz mi na deset otázek'."

"Já ani nezkoušel, jestli tam něco takového je. Vždyť jsem ještě ani pořádně neprošel všechna místa vyznačená na mapě," objasnil, proč o tom nic neví a proč ani nepátral. "Proč jsi mi vlastně o Komnatě neřekl?" dožadoval se odpovědi, jelikož ho právě napadlo, že když o ní Remus věděl, pak musel také vědět, že je to bezpečné místo."Promiň. Máš samozřejmě pravdu, že jsem se o ní měl zmínit," souhlasil kajícně, nic jiného se očekávat nedalo, "jenže jsem si nebyl jist, jestli má pořád vchod tady na sedmém patře a jestli by se ti ukázala, pokud bys ji tu hledal.""Dobby ji hledat nemusel, věděl přesně, kde je," vzpomněl si na to, jak ho sem skřítek přivedl."Je to skřítek. Skřítci prostě vědí. Jak vědí, na to nikdy nikdo nepřišel. Teorie se na to různí, někteří tvrdí, že mají jasnovidné schopnosti," přešel automaticky do vysvětlovacího módu. "Jiní, že umějí číst myšlenky a emoce, ale proti tomu se staví veškeré testy, které na nich byly provedeny. Další tvrdí, že mají kontakt se samotným magickým zemským jádrem a díky němu vědí vše. Je tu taky bláznivá teorie, že větší část jejich podstaty, jejich duše, se nachází v nějaké vyšší sféře a to, co my tu vidíme, je jen jejich hmotné zpodobnění.""To zní jak něco, co by si vymyslela Střelenka," zasmál se všem těm teoriím, přičemž mu ani jedna nepřišla moc pravděpodobná."Máš naprostou pravdu," souhlasil s ním, také se smíchem. "Něco z toho se rozhodně řadí do kategorie děsoplachů a boubelnic. Já se kloním k jasnovidným schopnostem.""Dobby je Trelawneyová jako vyšitá," zazubil se Harry nejen představě skřítka vyučujícího věštění, ale vzpomínce na Remuse, jak s tehdy budoucí profesorkou věštění pózuje fotografovi na absolventském večírku. Skoro si musel skousnout ret, aby se nezačal smát nahlas."Víš ty co, měl sis na absolventský ples pozvat skřítka a vyšlo by tě to nastejno," podotkl a pak už konečně vyprskl smíchy. Ne, jednoduše si nemohl odpustit tohle popíchnutí, a navíc se mu to vyplatilo. Za pohled na Remusův částečně pobavený, ale i trochu stydlivý úšklebek to opravdu stálo."Tady se někdo vrtal v mém soukromí," přimhouřil oči rádoby rozzlobeně. "To mně připomíná... jak se ti jdou lektvary?" oplatil mu to stejně nepříjemnou narážkou. Prostě věděl jak na něj, to se nedalo popřít."Přece se nebudeme bavit o Snapeovi a lektvarech v posteli," zabručel poněkud rozhozeně. Tak si postelové rozhovory nepředstavoval. Ty by přeci měly být jen o příjemných věcech, vtipkování a narážky, ne debata o vážných problémech, případně ohavnostech, jako byl Snape nad vařícím kotlíkem."Vlastně," trochu šibalsky se usmál, "časem uvidíš, že se mnou budeš vést hodně různých konverzací na různá témata právě v posteli. Trávím tam rád hodně času, zejména pokud je tam se mnou někdo, koho miluji. Někdo jako ty," propletl jejich prsty a zvedl si Harryho ruku ke rtům, aby ji mohl políbit. "Pokud se ale nechceš bavit o lektvarech nebo o čemkoliv jiném, tak se bavit nebudeme. Řekni, co chceš, a já ti to dám," ujistil ho měkce s láskou a oddaností tak silnou, že se o pravdivosti jeho slov nedalo pochybovat.Pohlédl na Remusovu tvář, která říkala to samé jako jeho hlas. Několikrát už se s tímhle výrazem, s tím pocitem setkal, ale až teď ho to najednou vyděsilo. Dřív mu připadalo úžasné, že pro něj někdo udělá naprosto cokoliv, ale v tento okamžik viděl, že to vlastně vůbec není nic veselého. Remus se kvůli němu vplížil do Bradavic, navzdory všem nebezpečím, byl ochotný, už podruhé, nemluvit o něčem, co ho zajímalo jen proto, že se to Harrymu nelíbilo. To byly sice tak trochu jen drobnosti, ale ze slov, gest a výrazů byl cítit příslib, že je ochoten udělat i víc jen pro jeho štěstí."Ne, to je dobré," zakroutil hlavou. "Chceš vědět co lektvary? Tak fajn. Je to mizérie jako vždycky. Půlka lektvarů mi vybuchne, půlka jich je sotva na H a asi tak dva nebo tři udělám správně. Navíc mě Snape... Ne, nebudu mu říkat profesor!" řekl rezolutně a zamával prudce volnou rukou v zamítavém gestu."Dobře, tak neříkej," souhlasil Remus prostě se samozřejmostí, která ho opět zarazila. Byl si jist, že dřív by na oslovení 'profesor' v případě lektvaristy rozhodně trval."Dobře... to je dobře," zahučel neurčitě, pak navázal na to, co říkal. "Takže prostě Snape mě nesnáší, takže mě pořád terorizuje. Je úplně jedno, co udělám nebo co se stane, prostě za všechno

můžu já. Klidně by na školu mohla spadnout bomba, za kterou bych určitě taky mohl.""Já vím, jaký k sobě máte přístup, a proto by ses měl ještě víc snažit, abys mu dokázal, že jsi dobrý," začal mu jemně domlouvat, nevtíravě ale tak, že člověk přesto poslouchal. "Severus je génius, pokud jde o lektvary. To se mu nedá upřít, on sám to taky moc dobře ví a ty bys měl vědět, že jediná cesta k jeho... řekněme teatrálně... srdci, je právě jen přes lektvary. Když mu dokážeš, že je umíš, mohl by ti dát částečně pokoj. Tím, že to vzdáváš a říkáš, že prostě lektvary nezvládneš, mu jen dáváš do ruky zbraň, kterou proti tobě může použít.""Nemám na lektvary nadání, tím to je. Jde mi obrana a to vážně dobře, lektvary chci jen přežít," zabrblal mrzutě. Remus mu v utišujícím gestu sevřel ruku, kterou držel, a přitáhl si ji znovu blíž, aby ji opět mohl políbit."Překvapuje mě, že tohle říkáš. Oba tvoji rodiče byli na lektvary dost nadaní, zejména pak tvá matka. Někdy je čaroděj silně zaměřen pouze na jeden druh magie, ale Lily byla všestranně nadaná. Je pravda, že v rodině Potterů převládalo nadání na bojovou magii, mnoho z tvých předků bylo proslavených v soubojové magii, ale že by se věnovali jen jí, o tom nic nevím. Myslím, že by stačilo se jen do lektvarů trochu ponořit a také by ti šly," domlouval mu něžně, pravda, s trochou lektorského podtónu, ale dalo se to snést."Fajn, takže podle tebe mám nadání na lektvary, to znamená, že problém bude ve Snapeově přístupu," ušklíbl se. Pořád si sice nemyslel, že by existovala možnost, jak se naučí vařit lektvary bez nehod, ale alespoň ho těšilo, že někdo uzná jeho pravdu a to tu, že za všechno může Snape."Je to možné," připustil Remus, těžko poznat, jestli to myslel upřímně, nebo to zase bylo to, že s Harrym bude vždycky souhlasit. "Po Jamesovi jsi jistě zdědil tendenci bouřit se proti jakékoliv autoritě. Čím víc někdo tvého otce trestal, proháněl ho po hradě nebo se mu snažil něco nakazovat, tím víc proti němu James brojil a nesnášel ho. Viděl jsem, jak Severus učí, a proto vím, že u něj je to jen a jen o disciplíně, příkazech a zákazech. Chápu, že takové prostředí ti nevyhovuje. Hmm," promnul si zamyšleně bradu. "Co kdybychom zkusili nějaký lektvar připravit společně?" navrhl posléze s úsměvem, jako by nabízel nějakou zábavnou hru. Nevěřícně na něj koukal. Zaprvé, mu ale vůbec nepřišly lektvary jako zábavné, a zadruhé, se mu zdálo divné, že by je měli dělat společně chvíli po tom, co spolu měli sex."Jako teď? Tady? Potom co jsme... ty víš..." neurčitě pohnul rukou, zároveň pocítil trochu tepla ve tvářích, i když si byl jistý, že není moc silně vidět, že se snad červená."Jistě, proč by ne?" zeptal se trochu s podivem. "Nevíš, kdy budeme mít další možnost se vidět, ale pokud nechceš, tak samozřejmě ne.""Samozřejmě..." zopakoval polohlasně. Zase mu bylo dáno za pravdu, zase si mohl vybrat a říct, co chce. Cítil něco mezi nadšením, zlostí a frustrací z toho, že mu Remus neodporuje."Můžeš toho alespoň na chvíli nechat?" zeptal se, zasmušilý ve tváři. "Můžeš mi někdy říct ne, tak jako v tom metru?"Nastalé ticho ho donutilo odtrhnout pohled od peřiny a obrátit se na svého společníka, který mlčel, jako by neměl co říct. Podle jeho výrazu to ale spíš vypadalo, že neví, co říct. Vypadal totiž značně rozpolceně, jako by se snažil souhlasit a nesouhlasit zároveň."Když vím, že ti nehrozí žádné nebezpečí, tak je těžké s tebou nesouhlasit nebo projevovat svůj názor," přiznal se zřejmě proto, že se na něj Harry tak zadíval. "Nutkání ti vyhovět je stejně silné jako touha alkoholika po skleničce. Čím déle s tebou jsem, tím je to intenzivnější."Malinko potřásl hlavou. Nebyl si náhle jist, jestli tohle je něco, co skutečně chce, zejména proto, že to podle všeho Remusovi nějak ubližovalo. Alespoň tak vypadal, až měl skoro touhu všechno pro vlkodlakovo dobro ukončit, jen kdyby nevěděl, že by mu tím zlomil srdce, a to by bylo ještě horší."Jdeme vařit lektvary!" rozhodl rázně, jak se snažil zaplašit jak vlastní pocit viny, který se mu náhle objevil v hrudi, tak se i vyhnout rozhovoru o vlkodlačím nutkání vyhovět svému druhovi. Možná by se pak dozvěděl věci, které by vědět neměl nebo které by Remus nechtěl, aby věděl, ale nebyl by schopen mu je neříct.Remus se mile usmál, snad i potěšen tím, že spolu budou vařit lektvary. Při oblékání Harryho napadlo, že třeba patří k těm bláznům, co to dělají rádi. Jako třeba taková Hermiona, která tvrdila, že je to vlastně strašná zábava. Jemu to zábavné nepřišlo, chtěl ale pro změnu vyhovět on

Remusovi.Sebral si brýle z nočního stolku, nasadil si je, aby pak mohl fascinovaně sledovat, jak se místnost kolem mění. Postel, stejně jako krb, pohovka a noční stolky se rozplynuly, jako by nikdy neexistovaly. Dřevěné obložení zdí zmizelo a místo něho se objevil kámen, hladký, možná dokonce mramorový. Jediné, co v místnosti bylo, byl dlouhý stůl se dvěma kotlíky nad kahany a hromada přísad rozestavěných na dřevěné desce stolu tak, že k nim člověk dobře mohl. Co bylo nejzvláštnější, nevypadalo to vůbec jako temné sklepení smrdící po vlhkosti, ale docela vesele, proudil tu vzduch a v jedné ze zdí plápolal v krbu oheň. Dostatek světla zajišťovalo jak velké množství lamp, tak i otevřený vikýř, ústící někam do ztracena nad oběma kotlíky."Tohle vůbec nevypadá jak u Snapea," vyjádřil okamžitě svou myšlenku. "Žádný smrad, vlhkost a temnota. Netušil jsem, že by laboratoř mohla vypadat i hezky. Dobře to Komnata udělala.""Ve skutečnosti to nebyla ona, ale já," opravil ho jemně Remus, který už přistoupil ke kotlíku. "Komnata se přizpůsobuje tomu, co člověk chce nebo potřebuje. Dá se to částečně ovlivnit i vůlí. Tohle je ideální laboratoř podle mých představ.""Ty máš představy o lektvarové laboratoři?" povytáhl tázavě obočí, co se ještě o vlkodlakovi nedozví."Jistěže," přikývl, zatímco se šikovnými prsty probíral v přísadách a prohlížel si je. "Ve skutečnosti vařím lektvary docela rád. Asi jsem si na to zvykl z nutnosti, když jsem si musel vařit lektvary proti bolestem, únavě, uspávací lektvary a tak dále. Zakoupit si nebo nasbírat suroviny je totiž levnější než kupovat si už připravený lektvar. A teď mi řekni, který lektvar ti nejde nejvíc?" otázal se."Všechny?" odpověděl tak trochu otázkou a dosti neochotně přešel k druhému kotlíku. Už jen z pohledu na něj upadal do naštvané letargie, která se obvykle dostavovala při scházení schodů do sklepení před hodinou lektvarů."Harry... co jsem ti povídal o tom podceňování se?" lehce ho napomenul. "Pokud Severus postupuje podle stejných osnov jako v době, kdy jsem tu učil, pak by poslední lektvar, který jste se učili, měl být lektvar proti křečím.""To je ten, kdy mi málem blafla hůlka, když jsem jí namířil na kotlík?" zeptal se se sarkasmem. Jasně si na vaření toho lektvaru pamatoval i na to, že když na kotlík namířil hůlku, aby vyslovil ukončovací formuli celého procesu, tak zpod kotlíku vylítl plamen, který mu vážně hůlku málem spálil."A zkusil jsi hůlku nepoužívat?" navrhl Remus, který se podle všeho začal věnovat právě přípravě lektvaru proti křečím. Ano, Harry to poznal, protože si, světe div se, postup pamatoval, a proto také věděl, že hůlku je nezbytně nutné použít."Poslední krok je, že má člověk namířit hůlkou na kotlík a odříkat formuli. To si moc dobře pamatuji, protože Nevillovi při tom kotlík vzpěnil a mně to skoro ožehlo konec hůlky. Nemůžu ji nepoužít. Jak bych ten lektvar dokončil?" argumentoval trochu podrážděně."A co místo hůlky použít samotnou naběračku?" navrhl vlkodlak, kterému už vesele bublal kotlík nad kahanem a podle všech indicií nehodlal v příštím okamžiku vybuchovat, jak by to asi udělal ten Harryho."To přece nejde," zakroutil hlavou, zamračený. "Nebo ano?" dodal nedůvěřivě. O bezhůlkové magii samozřejmě věděl, jen ji považoval za něco, co zvládají jen mocní a silní kouzelníci, mezi které sebe rozhodně neřadil."Hůlka není jediný předmět, který může vést magii, jen je na to nejlepší. Naběračka," zvedl naběračku, aby ji Harrymu ukázal, "je z tak čistého železa, jak je to jen možné. Zároveň je železo jeden z prvků, který velmi dobře vede magii.... ještě lépe je na tom už jen zlato a stříbro. To je také důvod, proč se železo, ale i zlato a stříbro, používá na výrobu kotlíků, naběraček, lžic a dalších nástrojů k výrobě lektvarů. Při míchání lektvaru se díky jeho vodivosti dobře spojují jednotlivé magické značky všech přísad a zároveň se díky ní dá použít místo hůlky. Je to naprosto jednoduché... stejně jako se při odříkávání formule soustředíš na hůlku, tak se soustředíš na naběračku. Tak magie tvého těla, kterou musíš vložit do lektvaru, sklouzne po naběračce a je dokonale vmísena do lektvaru.""Takže je to něco jako bezhůlková magie?" zeptal se, jelikož to dost dobře nechápal. Něco už o

principu samotné magie četl, vlastně toho bylo docela dost, ale většinu z toho prostě nepochopil, ani když se opravdu snažil."Ne, není," zakroutil hlavou. "Za bezhůlkovou magii se považuje takové kouzlo, které čaroděj provede bez použití jakéhokoliv magii vedoucího předmětu, který samozřejmě nemusí být hůlka. Může to být hůl jako v případě Moodyho, nebo deštník jako má Hagrid. Takového čarování je schopen každý čaroděj, dokud je ještě dítě, jakmile ale dostane do ruky svou první hůlku, tak drtivá většina z nich tuto schopnost ztratí. Zůstane pár výjimečných a mocných, jako Brumbál, kteří jsou schopni bezhůlkové magii i poté. Pak je asi tak třetina z nás, kteří jsou schopni použít některá kouzla bez toho, aby se své hůlky dotýkali, nebo lépe řečeno ji drželi v ruce. Nejčastěji jsou to jednoduchá kouzla jako accio k jejímu přivolání, lumos nebo nox. A pak také projevy spontánní magie, jako když jsi nafoukl svou tetu.. nebo kdo to byl. Zároveň se to prakticky stoprocentně překrývá s těmi, kteří jsou schopni neverbální magie. Ostatní čarodějové musejí při čarování držet v ruce hůlku a kouzlo vyslovit nahlas.""To mi ale moc smysl nedává," zamračil se. "Viděl jsem Hagrida, jak přičaroval Dudleymu ocásek, a rozhodně při tom nic neříkal. Podle tvého vysvětlení by Hagrid, hajný, co hůlku nemá, ani nedostudoval, patřil k výjimečné třetině kouzelnické společnosti. Promiň, že to řeknu, ale to je prostě blbost. Vždyť je to prostě..." rozhodila rukama, "Hagrid.""Hagrid má pozoruhodně silnou magickou podstatu, která mu to umožňuje, ale... nedisponuje některými dalšími předpoklady," dokončil opatrně. "Mít moc nutně neznamená ji umět využít.""Máš na mysli to, že není moc... chytrý?" i on zvolil méně urážlivé slovo, než že je prostě hloupý poloobr."Ano, přesně tak," souhlasně přikývl. "Můžeš být nesmírně magicky nadaný, přesto když se nebudeš učit jak magii používat, tak ji nikdy plně nerozvineš. A k tomu, aby se to člověk naučil, potřebuje i jistý mentální potenciál, který Hagrid postrádá. Ale i tak se jeho magie projevuje v tom, že se dokáže starat o zvířata, která by jinému člověku uhynula nebo by ho zabila.""Rok od roku je všechno kolem mě divnější," povzdechl si. "Teď se dovídám, že Hagrid je pravděpodobně v magii lepší než já. Je to vážně na prd.""Není lepší než ty, tím jsem si jist. A teď pojď k mému kotlíku si vyzkoušet, jak ti to půjde čarovat s naběračkou místo hůlky," vyzval ho a trochu mu udělal místo tak, aby si musel Harry stoupnout před něj a mohl tak ke kotlíku.Nějak moc se do toho nehrnul, ale přesto udělal, co mu Remus řekl. Stoupl si ke kotlíku, jasně cítil vlkodlaka za svými zády, který se k němu trochu tisknul, a uchopil do rukou naběračku. Remusovy ruce se ovinuly kolem těch jeho, teplé a trochu zhrublé. Když se to tak vzalo, bylo to příjemné, jedno, že vařili lektvary. S povzdechem se víc opřel o hrudník, který měl za zády, uvolněný natolik, že ani smrad z kotlíku mu nevadil."Správně bys měl celý lektvar dělat ty, ale ty jsi ani nezačal, takže to musíš vyzkoušet na mém," byla v tom jasná výčitka."Připrav se, že nám to vypění do obličeje," zamručel míň mrzutě než obvykle, když se zabýval lektvary. Ucítil, že se muž nad ním pobaveně usmál, jako by snad nevěřil, že se něco takového stane. Harry věděl, že kotlík vybuchne, to bylo nevyhnutelné, jedno, že celou směs dělal někdo zkušený, jakmile se k vaření připletl on sám, pak se stávaly katastrofy. Horší už to bylo jen v případě Nevilla."Soustřeď se na formuli a místo hůlky použij naběračku. Připraven? Tak do toho," s těmi slovy zase Harryho ruce pustil, jak ho nechával pracovat samostatně, ale dlaně mu opřel o boky.Mladík potřásl nedůvěřivě hlavou, začal odříkávat formuli a třikrát zatočil naběračkou, jak bylo v receptu napsáno, a kupodivu nic nevybuchlo, nevypěnilo a lektvar vypadal, že se povedl. Nedůvěřivě nahlédl do kotlíku."Kdy to vybuchne?" otázal se opatrně, stále ještě nevěřícně si měřící hladinu v kotlíku, která byla nehybná a měla odpovídající barvu i hustotu."Nikdy, řekl bych," usoudil Remus, v hlase pýchu smíšenou s pobavením nad Harryho úžasem. "Teď ještě propříště nesmíš splést postup a pak vytřeš Severusovi zrak."Ve stálém neuvěření pozvedl hlavu tak, že viděl svému milenci do hnědých, rozzářených očí.

Zamyšleně si ho změřil, čelo trochu nakrabatěné, pak se jeho výraz roztáhl v úsměv, když mu došla zvláštní věc."Víš, že lektvary s tebou nejsou tak špatné, ale," zazubil se, "jiné věci jsou ještě lepší," dodal, objal Remuse kolem krku a přitáhl si ho k sobě pro polibek.O chvíli později byly kotlíky pryč a zase je nahradila postel. Ó, jak moc jen Harry miloval Komnatu nejvyšší potřeby.

°°0°° Když viděl u kočárů Testrály – ano, okamžitě poznal, co je to zač – zadal si za cíl, načíst si o nich víc než jen základní popis. Když to udělal, dospěl k názoru, že je prostě musí poznat osobně, nejlépe si je pohladit nebo i osedlat. Byla v tom jistá morbidní fascinace, které si byl naprosto vědom, jenže v poslední době měl kdoví proč mnoho myšlenek zaměřených ke smrti a testrálové byli přímo symbolem smrti, když je mohli spatřit pouze ti, kteří zahlédli matičku smrt v jakékoliv její podobě, ať už byli svědky umírání, úmyslně zapříčinili něčí smrt, nebo se sami dostali na začátek mostu k věčnosti.Vykašlal se na Umbridgeovou, která se mu neustále připomínala svědivým nápisem na ruce, a stejně se vydal do Zapovězeného lesa, kde věděl, že jsou testrálové puštěni. Kráčel rychle, věděl totiž přesně, kam je Hagrid vodí, a byl si jist, že nikdo jiný tam nebude, proto ho překvapilo, když uslyšel z dálky dva hlasy."Já si ale nemyslím, že jsi blázen, Neville," prohlásil někdy až nepříjemně jemný hlásek Lenky Střelenky. "Myslím, že je to hrozně romantické a rozhodně sis vybral správně. Vlastně by sis nemohl vybrat líp, je to úžasný muž. Charismatický, silný, temný a fascinující.""Myslím, že kromě mě jsi asi jediná, kdo si o něm tohle myslí," odpověděl jí Neville. "Stejně mě za to nebelvíři ukamenují, jestli to zjistí. Merline, takový Harry by se na mě určitě naštval.""To si nemyslím. Harry je moc fajn kluk a určitě by tě pochopil. Taky byl zamilovaný," odporovala Lenka měkce.Harry, který do té doby zaraženě stál v povzdálí, vystoupil na palouk, kde Neville s Lenkou krmili testrály kusy syrového masa a přitom si spolu povídali. Bylo jasné, že oba černé okřídlené koně vidí, to znamenalo, že museli zažít něco strašného. U mladíka se tomu nedivil, žil přeci s babičkou a možná byl svědkem smrti svých rodičů, ale zajímalo ho, co se mohlo stát Lence."Ehm, ehm, ahoj," pozdravil je oba a přešlápl z nohy na nohu, jak uvažoval, že je možná neměl rušit. Že možná měl jít zpátky do hradu a na testrály se jít podívat jindy, až tu nikdo nebude. Lenka ale nevypadala, že by jí jeho přítomnost nějak vadila, naopak se rozzářila jako malé slunce a vyrazila k němu s kusem masa v ruce, jakoby mu ho nabízela."Chceš jim taky dát?" zeptala se měkce a prakticky to syrové maso strčila do jeho ruky, přičemž se ani nepodivovala, že je Harry vidí. "Je to králík, bude jim to chutnat, mají je nejraději, že, Neville?" obrátila se na momentálně zaraženého chlapce, který se snažil vypadat celkem nenápadně."Jo, mají je rádi... Ahoj, Harry," nervózně se pousmál a rychle se zase obrátil k jednomu testrálovi, který mu strkal hlavu přes rameno, jak se snažil dostat na maso v mladíkově ruce."Ahoj Neville," pozdravil ho taky trochu nervózně, přeci jen vyslechl část rozhovoru, který byl asi i o něm, "Díky... echm, nepokoušou mě? Vím, že jedí jenom mrtvé maso, ale když koukám na ty jejich velké zuby, docela se bojím o ruku.""Chodím je krmit už od prvního ročníku a ještě mi nikdy nic neudělali," ujistila ho Lenka.Konečně si od ní převzal maso, přendal ho z ruky do ruky a tázavě se na ni zahleděl, jak chtěl vědět, koho viděla umřít, že testrály vidí. Nechtěl vyzvídat přímo, ale zajímalo ho to, jak se mohlo stát, že malé dítě zažije něco dost otřesného, aby viděl testrály. On sám sice viděl Cedrikovu smrt, ale to už se nepovažoval za dítě."Viděla jsem umřít maminku, když jsem byla ještě hodně malá," vysvětlila Lenka, která si správně vysvětlila jeho výraz. "Musím už jít, abych si našla boty. Profesorka McGonagalová by se zlobila, kdybych jí přišla zítra do třídy bez nich, tak je ještě budu muset sundat ze stropu na třetím patře, kam je pověsila dvojčata. Určitě to bude zábava," vypadala, že se snad i těší na to, jak bude

sundávat své boty. "Vezmi si moje maso a pomoz Nevillovi je nakrmit," řekla, stáhla si brašnu z ramene a vtiskla ji Harrymu do ruky. Pak se trochu zasněně usmála a vydala se pryč. Ohlédl se po ní, aby si s překvapením uvědomil, že na sobě dívka nemá boty, ale jen bílé ponožky s kraječkou. Zvládl nad tím jen pokroutit hlavou.Prudké žduchnutí do ramene ho donutilo obrátit hlavu, aby se střetl s jasným pohledem jednoho testrála, který překonal těch pár kroků bezpečné vzdálenosti a rovnou si šel říct o maso, které držel v ruce. Pořád s jistou obavou mu ho nabídl na dlani, dbaje doporučení z jednoho školního výletu do stájí, že koňům se nemá jídlo dávat v prstech, jinak ho neumí vzít. Testrál maso krátce očichal, jeho dech cítil Harry na holé dlani, pak ho drapl a popošel s ním kousek dál, kde si ho v klidu mohl vychutnat."Když jsem nastoupil do prvního ročníku a uviděl je u vozů, tak jsem se hned ptal jednoho sedmáka, co je to zač, a on se na mě díval jako na blázna," ozval se překvapivě Neville, který už nevypadal tak nervózně, dokonce se na Harryho i usmál. "Pak se ke mně naklonila Lenka a řekla mi, že je taky vidí a že jsou to testrálové. Docela jsem se jich bál, ale ona mi řekla, že jsou hodní a ještě ten první týden mě vzala sem k nim. Taky ses jich bál, když jsi je viděl poprvé?" zeptal se jen tak mimochodem. "Asi ne, viď. Už jsi nebyl malý kluk, a navíc předtím s ty víš kým..." nevyslovil jeho jméno, ale jako už na začátku roku dával jasně najevo, že věří v jeho návrat a přijímá Harryho verzi událostí."Vlastně jsem se jich hodně lekl," připustil popravdě, "a ještě horší bylo, že ostatní je nevidí a taky si mysleli, že jsem blázen, když jsem o nich začal mluvit," došel vedle Nevilla, kde se zastavil, aby podal testrálímu hříběti malý kousek masa. "Tvoji rodiče, oni..." nedořekl."Ano, tak něco," odpověděl vyhýbavě, jasně dávaje najevo, že o tom nechce mluvit.Netlačil na něj, jen dával těm úžasným zvířatům kusy masa. Když mu došlo jídlo stejně jako testrálům chuť, tak se poprvé pokusil jednoho z nich pohladit. Neměli na sobě srst, jen jemnou kůži, ze které tu a tam vykukoval jemňounký chloupek, který byl sotva cítit. Byl si jistý, že někoho to musí děsit, dotýkat se holé kůže na tvrdých kostech, ale jemu se to líbilo. Jasně vnímal, že to nejsou zlá zvířata, jen mají blíž ke smutku než kterákoliv jiná."Slyšel jsem kousek toho, o čem ses bavil s Lenkou," promluvil náhle, sám překvapený, že to vůbec říká a tuhle debatu načíná. "Víš... že se ti někdo líbí a... říkal jsi, že bych nebyl rád, kdybych věděl, kdo to je... chci říct, nevyptávám se na jeho jméno, to jen že... Je mi jedno, koho miluješ, pořád jsi můj kamarád. Uch... to jsem ti chtěl říct a nenuť mě to, prosím, opakovat," vytlačil ze sebe vyznání přátelství, které pro něj bylo velmi obtížné, ostatně tak jako pro každého muže.Neville drahnou chvíli nic neříkal, jen na Harryho hleděl úzkostným pohledem, než zakroutil hlavou a uhnul očima stranou ke svým botám. Pak si povzdechl, jako by se chystal říct něco hodně obtížného."Věř mi, Harry, že kdybych ti řekl, do koho jsem se zamiloval, tak mě prokleješ do desátého kolene a už nikdy se mnou nepromluvíš. A určitě nejen ty... vlastně i on by mě proklel, kdyby to věděl," prohlásil celkem rázně, jak si tím musel být naprosto jistý. Hodně se změnil od prvního ročníku, získal odvahu, ale stejně byl víc roztržitým a nesmělým mladíkem než nějakým hrdinou.Zamyslel se nad tím, koho by mu tak neschválil. Dobře, kdyby to byl někdo ze Zmijozelu, tak by se mu to určitě nelíbilo, ale na druhou stranu si byl jistý, že ne všichni z hadí koleje budou zlí. On tam měl přeci patřit taky, teoreticky, a je snad zlý? Nemyslel si to o sobě, i když se nepovažoval za hrdinu na bílém koni. Takže zmijozelského studenta by mu klidně schválil, jen by si ho nanejvýš dobíral.Byl tu jen jeden člověk, kterého upřímně nesnášel..."Snad to proboha není Snape!" řekl víceméně jak vtip, ovšem náhlá Nevillova bledost vystřídaná červení a vyplašený pohled mu jasně řekl, že se právě strefil. "Co prosím?" nevěřil vlastním uším. "Ty... ty ses zamiloval do umaštěného netopýra z podzemí! Merline všemocný, Ron měl pravdu, když říkal, že se na něj díváš jako Tomasnová! Jak se ti vůbec může líbit, vždyť je... je ošklivý jako noc!" chtě nechtě zvedal hlas a vkrádalo se mu do něj rozčilení. "Navíc on tě nesnáší, upřímně a opravdově tě nesnáší. Jsi na třetím místě v jeho žebříčku nejméně oblíbených studentů, hned po mně a Hermioně. Kdyby věděl, že se ti líbí, tak tě stáhne z kůže jako plísňového červa a nakrájí do

lektvarů. On je prostě..." zarazil se vprostřed věty, když viděl vrásky utrápenosti prohlubující se na mladíkově tváři s každým jeho dalším slovem. Raději se dlouze nadechl a obrátil se k testrálům, aby si rozvážil, co dál řekne.Uvědomoval si, že Neville nemůže za to, kdo se mu líbí, i když je to někdo tak ohavný jako Snape, přesto nedokázal zaplašit jistý pocit zrady, který měl. Všichni nebelvíři byli proti Snapeovi a všichni uznávali, že Harryho tyranizuje, za což by si zasloužil nějakou ohavnou kletbu. A teď se tu objevil jeden, kterého navíc považoval za jednoho ze svých nejbližších kamarádů, který lektvaristu miluje, což znamenalo, že už nebude stát za ním, ale bude podporovat Snapea."Tak teď, když miluješ Snapea, už nestojíš za mnou?" zeptal se na to přímo, tvrdě a upřel zlý pohled na mladíka po svém boku, který se pod ním trochu přikrčil."Ne, já..." sklopil pohled, "omlouvám se, že jsem tě naštval, Harry, neměl jsem to v úmyslu. Ani jsem se nechtěl do profesora Snapea zamilovat, ono to prostě přišlo samo a možná... víš, možná jsem ho měl rád vždycky, a proto mě vlastně tak děsil. Nebo ho mám rád proto, že mě děsí. Já ani nevím, ale jsem si jistý, že ho miluji, což ale neznamená, že schvaluji, co ti dělá. Chová se k tobě hnusně, to uznávám, ale taky... no víš, je to taky něco, co na něm mám rád. Tu jeho uštěpačnost, jízlivost, sarkasmus..." odmlčel se.Bylo se nad čím zamýšlet, tohle byl totiž nejdelší monolog, který od jinak poměrně tichého kamaráda slyšel za celou dobu, co se spolu znali. To rozhodně znamenalo něco hodně zásadního, a navíc jasně řekl, že stále stojí za ním, jedno koho miluje."Já taky miluji člověka, kterého bych možná milovat neměl," řekl náhle, i sebe tím překvapil. "Myslím... asi mi nevadí, že miluješ Snapea, pokud jsi to chtěl slyšet, ale nechci o tom už nikdy nic slyšet," dodal rázně."Nebudu ti o tom nic říkat," slíbil Neville, už zase s úsměvem. Harry mu ho oplatil stejně vřele a přátelsky.Zůstali s testrály až do večera, dokud se nemuseli vrátit do hradu. Harry si myslel, že to byl velice příjemný večer, těšil se na spánek, doufaje, že tentokrát bude beze snů a on se vyspí. Nemohl se mýlit víc. Zdál se mu ten nejhroznější sen ze všech, které kdy zažil od chvíle, co se probudil z první noční můry.A co bylo úplně nejhorší, zjistil, že to není sen, že je to všechno skutečnost a že jeho mysl napadá Voldemort nějakým strašlivým způsobem a jedině Snape mu může pomoct.

°°0°°

Chtěl se tak zoufale rozeběhnout za Harrym, ale stejně silně toužil zůstat po Siriusově boku. Teď věděl, že noční můry, o kterých mu jeho mladý druh povídal, nejsou jenom nočními můrami, ale hrozivými vizemi pocházejícími od Voldemorta, což všichni zjistili ani ne před týdnem. Dostal od něho několik dopisů, ve kterých ho Harry zoufale žádal o setkání, jenže nahoře v pokoji ležel nemocný Sirius ve skoro čtyřiceti stupňových horečkách, který jeho pomoc potřeboval stejně jako mladý Nebelvír.Nedokázal si vybrat. Neuměl říct ani jednomu ne. Neuměl si jednoho z nich zvolit. Měl dojem, že se mu snad rozskočí hlava, která ho bolela tak moc, a tak intenzivně, že žádný lektvar, který si připravil, už nefungoval. Nemohl spát, nemohl jíst, došlo to tak daleko, že na sebe samého seslal mdloby, jen aby si trochu odpočinul.Pomalu klesl na schody, jak se náhle cítil unavený až k bolesti, a lavor vody, kterou chtěl vyměnit, si položil na nohy. Vytáhl kus plátna, kterým Siriusovi otíral zpocené čelo, a vyždímal ho, silně, hodně silně, až mu zbělely prsty.Padl na něj stín. Zvedl hlavu a střetl se s temným pohledem Snapeových černých očí. Muž na něj shlížel z výšky, ruce složené na prsou, nos nakrčený, jak se zlobil nebo možná byl zhnusený. Někdy se to nedalo dobře poznat. Případně lektvarista cítil obě emoce najednou."Co sis navařil, to si sníš," promluvil konečně Snape, "Tak se to říká, že ano?" povytáhl obočí nahoru. "Viděl jsem všechno, Remusi. V Potterově mysli, protože on nic nedokáže zakrýt. Jediné, co nechápu je, jak jsi to mohl dopustit. Ne kvůli tomu klukovi a nějaké jeho nevinnosti… neber to

jako útok na něj," dodal rychle, kupodivu s obavou v hlase. Remus by mu asi nic neudělal, ani kdyby v jeho hlase nebyla, tak moc se cítil unavený. "Ale kvůli sobě. Musel jsi přeci vědět, co se stane, když budeš muset běhat od čerta k ďáblu a zase zpět. To se nedá vydržet, ani když jsi vlkodlak."Mlčky ho sledoval po celou dobu proslovu, který by se dal odvážně označit za starostlivý. Nijak nepochyboval, že se Severus o jeho vztahu s Harrym dozví, když ho bude učit nitrobranu, ale nedělalo mu to starosti tak, jak by mělo. Kdyby byl zcela v pohodě a mohl racionálně uvažovat přes žalostné sténání zvířete ve svém nitru, které bylo rozpolcené ve dví, tak by se snad i obával, komu všemu to lektvarista řekl, ale za těchto okolností mu to vlastně bylo jedno. Stejně by se to všechno vyřešilo, kdyby to všichni věděli, zejména pak oba jeho druzi, a on by konečně mohl spočinout v tolik vytoužené náruči spánku a klidu. Třeba i toho věčného, když už by na to přišlo."Na tohle nemám sílu, Severusi. Nikdy jsem tvoje hry na lásku nechápal a rok od roku jim rozumím méně," pronesl pomalu, hlasem, o kterém věděl, že je vyčerpaný. "Chceš jít do redakce Denního věštce a dodat jim článek o tom, jak zvrácený zlý vlkodlak zneužívá hrdinu kouzelnického světa a zároveň se stýká s hledaným vrahem? Prosím, můžeš to klidně udělat. Už mi nemůžeš zničit život víc, než jsi to udělal, když jsi prozradil, že jsem vlkodlak.""Neprozradil," zabručel polohlasně lekvarista. Remus na něj tázavě pohlédl. "Nebyl jsem to já, kdo řekl, co jsi zač. Byl to mladý Malfoy. Když jsem zadával úkol z Obrany týkající se vlkodlaků, předpokládal jsem, že si to dá dohromady jen ta šprtka Grangerová, ale i Malfoy byl dost mazaný, aby mu to došlo.""Ale zadal jsi vůbec ten úkol, to je hlavní," argumentoval logicky. Racionalita a logika byly vždycky něco, k čemu utíkal, když ho zrazovaly city. Severus s nimi žil pořád, a snad právě proto spolu dokázali i relativně komunikovat, když už na to přišlo."Měl jsem dojem, že by Potter měl vědět, co jsi zač, to je všechno," prosté vysvětlení, po kterém následovalo krátké mlčení jich obou, které opět přerušil Snape. "Chceš, abych to udělal za tebe? Mohu být za toho grázla, co půjde a vmete Potterovi do tváře, že spíš i s Blackem, jeho milovaným kmotrem. A totéž můžu říct i Blackovi. Když to udělám, tak se všechen jejich hněv upne na mě, protože ti dva si prostě myslí, že jsem středobodem všeho zla, a ty z toho vyvázneš dobře."Nevěřícně si ho prohlížel. Podivná nabídka a ještě podivnější bylo, že mu ji vůbec Snape předložil. Dobře, v jeho případě ne tak moc, jako kdyby něco takového nabízel komukoliv jinému. Každopádně nevěděl, jak na to reagovat. Jestli za ni má být rád, nebo se jí spíš děsit. Rozhodl se pro to druhé, protože mu došlo, z jakého důvodu mu to Severus nabízí.Pořád ho to nepřešlo. To poblouznění, které netrvalo rok nebo dva, ale už celá desetiletí.Složil si unaveně obličej do dlaní, jak už ani nedokázal udržet hlavu zvednutou. Nejenže tu byla puklina v jeho srdci vzniklá tím, že nemůže vyhovět svým milovaný, teď se ještě bude muset zase potýkat se Snapem. Tentokrát to bylo ještě těžší než předtím, protože už si prostě nedokázal vzpomenout, proč že se mu vlastně kdy lektvarista líbil, aby mu to všechno zase vypověděl a povzbudil jeho sebevědomí, sražené jeho odmítnutí. Nemusel to dělat, ale v těch rozhovorech už to mezi nimi bylo prostě zvykem."Já nemůžu, Severusi. Neumím už ti to všechno zopakovat, tak mě nenuť," zašeptal do dlaně, kterou si tiskl na tvář.Neslyšel nic, ani kolem sebe necítil pohyb, dokonce až zapochyboval, že vůbec kdy v místnosti někdo byl, a napadlo ho, že Snape byl jen přeludem jeho rozdrážděné bolavé mysli, a proto po chvíli zvedl hlavu. No, pokud to byl přelud, tak přinejmenším ticho nebylo způsobené tím, že by zmizel, protože Severus nad ním stále stál."Nejsem idiot, Lupine. Řekl jsi mi tolikrát´ 'ne', že by to pochopil i trol po mozkové obrně a navíc, už mám ně…" odmlčel se. "To vlastně není tvá starost. Důvodem, proč jsem ti předestřel ten návrh, je, že jsi před časem řekl, že bychom mohli být přátelé s výhodami."Otevíral pusu, aby mu řekl, že přátelé s výhodami rozhodně být nemohou, a pak mu to došlo. Severus nemluvil o těch ‚výhodách‘, on poukazoval na to slovo 'přátelé'. Nenápadně, dobře… tak hodně nápadně, nabízel Remusovi přátelství. Nemohl to odmítnout, přesto se v něm rozhořela zvědavost, kde se vůbec v mrzutém postarším muži vzala ta touha se s někým přátelit.

"Co se stalo?" zeptal se přímo. Neměl sílu kličkovat, ovšem jak se zdálo, bude muset, protože černovlasý muž se tvářil naprosto nepřístupně. "Něco se muselo v tvém životě udát, protože jsi jiný, než si býval ještě před pár měsíci. Co to je?""Nic do čeho by tobě něco bylo, vlkodlaku," zpražil ho pohledem i slovem, protože vlkodlakem ho nazýval, jen když ho chtěl odradit od rozmluvy. "Tohle vypij, na hodinu nebo dvě ti to uleví od emocionálních nesnází," podal mu malou lahvičku s lektvarem, "Mimochodem Black měl pravdu v tom, že jsi jako těhotná ženská. Tohle je totiž lektvar proti náladovosti v těhotenství," ušklíbl se, obrátil na podpatku a sešel ze schodů tak rychle, až za ním hábit zavlál.Neodpověděl na popíchnutí nijak, nebylo to třeba, jen se podíval na lektvar ve své ruce. Pochyboval, že by mu pomohl, ale zkusit se mělo všechno, je to tak? Opatrně ho odzátkoval, přičichl k němu, aby překvapeně zjistil, že voní po jahodách, a pak ho do sebe obrátil. Načež opět překvapivě ucítil na jazyku jahodovou chuť. Jestli lektvary pro těhotné chutnají takhle dobře, tak se je bude muset naučit vařit a bude používat jen je.Nejdřív se nedělo nic, až po chvilce se mu po zmrzlém těle rozlil příjemný pocit tepla následovaný klidem, jaký už velmi dlouho necítil. Společně s ním přišla i ospalost, ovšem té nesměl podlehnout. Měl tu přeci ještě Siriuse, o kterého se musel postarat.Pohyb mu šel daleko lépe, takže svižně seběhl dolů do kuchyně, kde vyměnil vodu v míse, přidal do ní lék, a stejně rychle se vrátil nahoru do pokoje. Cítil se lehce, když vstupoval dovnitř, vlastně nenormálně lehce, jak se cítí člověk, když si dá nějaký alkohol nebo ještě lépe pár tahů z marihuany. Nevadilo mu to, bylo to lepší než bolestné rozpolcení, které cítil předtím."Siriusi?" zavolal obezřetně, protože v posteli nikdo neležel. Znepokojilo ho to, vzhledem k tomu, že na tom jeho milovaný nebyl zrovna nejlépe."Tady!" ozval se hlas z koupelny, a pak se z ní vynořil i jeho majitel. Vypadal stejně hrozně jako ráno. Celé jeho kůže byla jako posypaná tenounkou vrstvou zlata, nejvíce byl poprašek vidět na temně hnědých vlasech, které se pod ním docela ztratily. Byl zachumlaný v teplém pyžamu, teplém županu a kolem krku měl omotanou silnou vrstvu šátku.Belhal se k posteli rychlostí šneka s prostřeleným domečkem, takže mu bylo nutné pomoci. Odložil misku na noční stolek a rychle k němu přispěchal, podepřel ho a dovedl k posteli."Je škoda, že není venku sníh," řekl Sirius, když mu sundával z nohou papuče. Tázavě na něj pohlédl. "Víš, jak efektně by to teď vypadalo, kdybych se do něj zlatě podepsal?" zeptal se s povytaženým obočím a úsměvem na tváři."Kdy už vyrosteš?" zeptal se s povzdechem, ale vlastně se také usmíval. Věděl, že by toho sice byl Sirius schopný, ovšem ven by se dostal jen přes Remusovu mrtvolu, a kdo ví, jestli by ho nechránil a nedržel v posteli i po smrti."Já už jsem velký kluk," zavrněl tak smyslně, jak jen s ucpaným nosem a oteklým hrdlem dokázal. "Když půjdeš ke mně, tak uvidíš jak moc," pokračoval dál ve svém chrapotu, chytl ho za klopu a stáhl k sobě na postel."Neblbni, Tichošlápku," zamračil se na něj, ale neudělal ani pohyb, kterým by naznačoval, že chce jeho pozvání odmítnout. "Provozovat sex při čtyřicítce horečce… Chceš dostat infarkt v mladém věku?" pozvedl obočí v káravém gestu, ovšem i přesto přitiskl rty na Siriusovo čelo. "Víš, co všechno se během sexu a orgasmu děje? Nejdřív se ti zrychlí tep, zvýší teplota, odkrví mozek, a pak zase prudce prokrví...""Dobře, dobře!" vykřikl v chraplavém zaúpění. "Stačilo říct, že nechceš sex, nemusíš mi ho znechucovat nějakým podrobným lékouzelnickým popisem, aby ses mu… chrchli," rozkašlal se, jak toho pro své oteklé hrdlo řekl až moc. Remus na to reagoval sice obavami, ale zároveň pozoroval pokašlávající muže s úsměvem. Nikdy nebyl Sirius hodnější, než když byl nemocný.Pořádně ho přikryl, až kam jen se dala peřina vytáhnout a pod hlavou mu načechral polštář. Rád se o něj staral, protože i kdyby neměl lektvar, tak v něm ty okamžiky vzbuzovaly nepatřičné veselí. Však kdy mohl svému nutkání dát tolik prostoru k vybití, jako při péči o nemocného druha."Dám ti další obklad, jinak se té skřetí chřipky nikdy nezbavíš." Když to říkal, tak už vstával a přitahoval si k sobě misku s lékem a namáčel hadřík, který pak položil Siriusovi na čelo. Ten se na něj nespokojeně ušklíbal, navíc začal brblat něco o tom, že je to moc studené, že to páchne, prostě

obvyklé stížnosti každého pacienta. Jako už tolikrát předtím, i tentokrát se mu za všechna příkoří, která mu jako opatrovatel udělal, hezky omluvil, pak si k němu zalezl do postele a přitáhl si ho do náruče, tak jak to měl Sirius rád. Netrvalo to moc dlouho, než se pacientův dech zpomalil a protáhl do pořádného vlhkého chrápání, které bylo jasným důkazem toho, že usnul jako do vody hozený.Remus také usnul, poklidně, ale jeho spánek netrval dlouho. Ani ne hodinu poté se prudce probudil ostrým bodnutím bolestné úzkosti, osamění a touhy v hrudi. Lekl se tak moc, že skoro shodil Siriuse z postele, což ho ale naštěstí probralo jen z části a muž zase rychle usnul.Vlkodlak už ale neusnul, sužoval ho stesk po Harrym, který se snažil utišit tím, že se ještě víc přitiskl k Siriusovi. Pomohlo to, ale ne úplně.

°°0°° Nesnášel Snapea. Nesnášel nitrozpyt a nitrobranu. Nesnášel Snapeův ohavný černý a smradlavý kabinet. A nejhorší to bylo dnes, kdy na svoje strašné mučení musel dokonce čekat kdoví jak dlouho. Nechtěl tu být, přesto musel, a teď tu navíc trčí docela sám. Jedno jak byl naštvaný, a že byl tak moc, až se to nedalo popsat, taky se příšerně nudil. Až tak moc, že se vydal na pomalou obhlídku toho, co všechno tu má Snape za zrůdnosti.Byly tu všelijaké bytosti nebo části bytostí naložené v tekutinách různých barev, mnoho obrazů, které vypodobňovaly dost strašné sceny, a také lektvarové přísady a nástroje, jako kotlíky, měchačky, naběračky nebo lžíce.A jeden těžký zelený závěs, který evidentně musel něco zakrývat. Možná dveře nebo něco podobného. To nevěděl a rozhodně to hodlal zjistit, když už tu musel být, tak co by neproslídil lektvaristovy věci.Odhrnul těžký závěs stranou a spatřil myslánku, který byla až po okraj naplněné vířícími vzpomínkami. Fascinovaně na ni hledět, trochu přistoupil a malinko se naklonil. Pamatoval si jasně, jak v minulém ročníku viděl v té Brumbálově mladého Skrka, který se ho pak pokoušel zabít. To bylo zajímavé, ovšem Snapeovy vzpomínky byly ještě zajímavější.Sevřel okraje myslánky a naklonil se dopředu až k hladině. Proud vzpomínek se k němu natáhl, uchopil jeho mysl a vtáhl ji dovnitř do lektvaristových tajných myšlenek.

Mladý Snape s hippiesáckým střihem, tedy s vlasy skutečně padajícími po lopatky, se skláněl nad kotlíkem vesele bublajícím a smrdícím do okolí. Očividně byl jeho obsahem nesmírně zaujatý, ale jen do chvíle, než se v jeho zorném poli zjevil světlovlasý mladík, Remus, který právě přistoupil ke stolu."Tak jak to jde, Severusi?" zeptal se skutečným zájmem. Opíral se bledými prsty o stůl, stoupal si na špičky a nakláněl se s nesmírným zaujetím nad Snapeúv kotlík, přímo fascinovaný jeho obsahem. Černovlasý mladík byl pro změnu fascinovaný Remusem, protože přestal míchat a upřel černé oči přímo na něj."Dobře, jde to dobře, Remusi," odpověděl, koutky rtů se mu zvedly stejně jako koutky očí. On se usmíval. Nebyl to zlý úšklebek, který Harry znal od jeho staršího já. Ne, tohle byl nefalšovaný úsměv, kterého by se od profesora lektvarů nikdy nemohl dočkat."Neměl bys tam přidat víc očí chobotnic?" zeptal se Remus zvědavě, a co bylo opravdu neuvěřitelné, nejistě, jakoby to byl Snape, kdo věděl všechno líp."Hmm… uvažoval jsem o tom, ale ne, takhle to je dobré," zase začal míchat, pohled ale ze světlovlasého mladíka nespouštěl. "Ještě dvakrát, a pak to nechám odstát."Jak řekl, tak taky udělal. Dvakrát promíchal lektvar, mávnutím hůlky zhasl plamen a celý kotlík odlevitoval stranou na teplovzdornou podložku, kde mohl v klidu stydnout. Kotlík s sebou náhle pohnul, prudce, až naběračka, která v něm spočívala, málem vyletěla ven. Remus ji naštěstí zachytil, ale tím se také kouskem ruky dotkl rozpáleného kotlíku."Au!" vydechl prudce, postrčil naběračku tak, aby zůstala v kotlíku, až pak svou ruku rychle stáhl. Jak se zdálo, měl daleko vyšší práh bolesti, protože místo toho, aby začal jančit a chtěl si ruku

zchladit, ji jen zvedl a začal si pomalu se nabírající puchýř prohlížet jako zajímavý exponát."Merline!" strachoval se hned Snape, který právě odložil kotlík a přistoupil k Remusovi. "Nespálil ses moc, ty jeden pitomče?" rozhodně to byly obavy, se kterými vzal vlkodlaka za ruku, ale urážku si neodpustil. "Měl jsi tu naběračku nechat vypadnout ven, vždyť ten lektvar není v reaktivní fázi, nic by se nestalo. Místo toho se jako idiot spálíš. Ukaž, namažeme to mastí," lamentoval hlasem, který nebyl tak zle syčivý a tichý, jaký měl v dospělosti a zároveň druhého mladíka táhl ke skříni, která byla u jedné ze stěn. Až teď Harry místnost identifikoval jako učebnu lektvarů, která ale nevypadala tak ponuře jako ta, co znal."Nic to není, jen malý puchýř," bránil se péči, ale nijak zvlášť nahlas. Vlastně budil docela dost nesmělý dojem, nebo spíš takový ten 'tichá voda břehy mele', zejména pro ty, kteří ho znali."Mohlo by se to zanítit," nedal se odbýt budoucí mistr lektvarů, který už beztak měl v ruce nádobu s mastičkou a začal ji opatrně roztírat na ránu. Dělal to s takovou péčí, o které si Harry myslel, že jí strohý a zlý muž ani není schopen. Stále, zas a znovu zvedal černé oči ke svému skoro pacientovi. V tom gestu byla taky nesmělost nebo snad rozpaky, to se nedalo přesně určit, každopádně několikrát viděl, že se Snape jemně usmál."Tak a je to," dokončil ošetření, odložil nádobku, ale Remusovu ruku nepustil. Naopak ji zlehka přikryl svojí, jakoby ji chtěl ochránit, a pak pomalu zvedl pohled ke tváři mladého vlkodlaka, který na něj shlížel sice s racionálním pochopením situace a gesta, ale bez sebemenšího náznaku zájmu. Spíš to byla obava z toho, co zákonitě následovalo.Snape si ho přitáhl blíž, sevřel mu rameno a přiblížil tvář k té jeho. To už Remus nevydržel, odklonil se stranou a dokonce se pokusil i utéct."Severusi, ne!" odmítl rázně, přesto ne dost, aby to tmavovlasého mladíka odradilo, a už vůbec se nezačal bránit fyzicky. Jen se snažil odtáhnout tak daleko, jak jen to bylo možné, jenomže ruka, které ho objala kolem zad, mu v tom bránila."On si tě nezaslouží, copak to nechápeš?" promluvil naléhavým hlasem Snape. "Prohání každou sukni, která kolem projde. Viděl jsem ho s Vanesou z Mrzimoru a určitě nehráli tchoříčky. Podvádí tě, protože je to pokrytecký rozmazlený zbohatlický spratek.""Neříkej mu tak!" zavrčel Remus, doslova zavrčel a náhle už nebyl tím nesmělým mladíčkem. Šel z něho trochu strach. Zejména Harrymu to tak připadalo, protože si jasně vybavil Moodyho se zlámanou rukou."Lžeš, Srabusi! On mě nepodvádí!" pokračoval ve vrčení, ale stále se nevytrhl ze sevření. Začínalo to vypadat, že je mu to docela jedno, nebo že dokonce vítá mít tak blízko Snapeův krk, aby ho mohl sevřít a zakroutit s ním."Nelžu ti. Jdi se ho schválně zeptat a…," nedořekl. Remus se pohnul podivně rychle, v jednom okamžiku byl on ten, kdo byl v pasti, v druhém svíral překvapeného Snapea za ramena a ve třetím už se černovlasý Zmijozel válel po zemi, jak narazil zády do zdi a svezl se po ní dolů s vyraženým dechem.Vlkodlak se prohnal dveřmi jako bouře, kterou nelze zastavit, ale i tak se o to Snape pokusil. Natáhl po něm ruku, jakoby ho chtěl chytnout, ale samozřejmě se mu to nepovedlo."Remusi...," vykřikl v bezúspěšném pokusy světlovlasého chlapce zadržet. Zato, skoro jako by ji přivolal, vešla dovnitř dívka s jemně nazrzlými vlasy. Harry ji hned poznal, byla to jeho matka. Její tvář sice viděl jen na fotkách, ale ty oči na něj hleděly každé ráno ze zrcadla."Co se tady stalo, Severusi?" oslovila Snapea, který se právě sbíral z podlahy. Zněla starostlivě a přátelsky zároveň, což bylo zvláštní. Nikdy by ho ani ve snu nenapadlo, že by jeho matka mohla být kamarádkou odporného Severuse Snapea. To přece nemohlo být možné."Nic se tu nestalo," odsekl, mrzutost sama. Vypadal teď velmi povědomě, vlastně přesně jako jeho starší já."Ty jsi to udělal zase, že ano?" zamračila se na něj, "Copak se nikdy nepoučíš? Musíš konečně pochopit, že miluje někoho jiného a nikdy tě nebude chtít." Snape na to cosi neartikulovaně zavrčel pod svůj ohnutý nos, kdoví jestli to vůbec bylo anglicky. Lily si povzdechla, zakroutila hlavou a přistoupila až k němu, aby následně sevřela jeho tvář v dlaních. Dotkla se ho bez odporu a přátelsky, stejně, jako to čas od času dělala Hermiona Harrymu, když se třeba cítil špatně, nebo

když k sobě chtěla přilákat pozornost."Severusi, drahý Severusi," povzdechla si, palcem mu jezdila po tváři, "S Remusem je to hodně složité… tak, že si to neumíš představit, rozumíš? Obdivuje tvé lektvarové schopnosti a chce být tvůj přítel, to je také důvod, proč se za tebou stále vrací.""Já nechci, aby byl jen můj... kamarád!" odsekl vztekla mladík, vytrhl se jí a prudce se obrátil pryč.

Vzpomínka se rozplynula v černém oblaku a následovalo několik velmi neurčitých záblesků, ve kterých poznal tvář své matky, Remusův obličej a také tváře Siriuse a svého otce. Dokonce spatřil i Brumbála dávajícího mladému Severusovi bonbon. Pak se znovu zatmělo, tentokrát ale ne proto, že by měla přijít další vzpomínka, to jej jen náhle někdo vytáhl ven z proudu.Dopadl tvrdě na kamennou podlahu. Narazil si bolestivě kostrč, taky samozřejmě zadek a měl dojem, že ho někdo také přetáhl přes hlavu, jak strašně se mu před očima motal svět. Vzhlédl a přes houpání všeho kolem velmi jasně viděl Snapeovu skoro nepříčetně rozzuřenou tvář."Odporný malý spratku!" zasyčel, že by se za to nemusela stydět ani Naginy. Dřív, než stačil Harry zareagovat nějakou adekvátní urážkou, ho uchopily bledé ruce, téměř bez námahy ho vytáhly na nohy a přirazily ke stolu, div, že mu už beztak naražená kostrč rovnou nepraskla. Bezděky ho napadlo, že tam patrně bude mít opravdu velkou, ohavnou modřinu."Jak ses mohl opovážit, ty jeden…," několikrát se prudce nadechl, ve tváři byl tak rudý vzteky, že měl dokonce i zdravou barvu. "Vypadni!" vyrazil ho docela bez skrupulí. Smýkl jím stranou, až málem zase upadl, a spíš ho tak hodil směrem ke dveřím.Musel si připustit, že je ze Snapeova chování upřímně vyděšený. Ano, přesně tak to bylo. Nikdy dřív ho lektvarista skutečně neděsil, až do dnešního dne, kdy přímo hmatatelně vnímal jeho hněv a také jemné chvění silné magii, které se kolem muže šířilo. Jen blázen by se nebál, ovšem nebyl by Nebelvír, aby v sobě nenašel také odvahu.Snape musel vědět, kdo byl Remusův první druh, a Harry to od něj musel zjistit. Prostě musel. Potřeboval to vědět, protože mu to v mysli leželo vlastně přes rok, a jak známo byl všetečný tvor, který chce znát odpovědi."Ne," pípl polohlasně. Odkašláním si vyčistil stažený krk: "Ne! Nikam nepůjdu. Viděl jsem to, viděl jsem, že jste byl zamilovaný do Remuse, a vím, že znáte jméno jeho prvního druha. Neodejdu odsud, dokud mi ho neprozradíte," trval na odpovědi, zároveň, což si s potěšením uvědomil, zněl jeho hlas silně a neústupně.Upřely se na něj temné oči. Nejdřív tak, že si až myslel, že po něm lektvarista v příštím okamžiku vrhne nějakou kletbu, pak se však jejich pohled zvláštně zmírnil a koutky rtů se zvedly v úšklebku plném škodolibosti."Chcete vidět, koho dalšího váš drahý vlkodlak miluje?" zeptal se nebezpečně tichým hlasem. "Budiž… Tak se na to půjdeme podívat. Na to, a taky na to, jaký byl váš otec nebetyčný parchant.""Můj otec nebyl..." chtěl bránit svého otce, ale nedostal k tomu šanci. Snape ho zase chytl, tentokrát za kravatu, a přitáhl ho k myslánce, do které mu vzápětí ponořil hlavu skoro jako by ho chtěl utopit, kdyby to bylo možné. Opět se propadal tmou, ve které tu a tam zazářil neurčitý obraz smíchaným vzpomínek…

....až dopadl na travnatou zem. Neudržel se na nohou, takže sebou plácl na zadek. Chtěl se hned zvednout, ale to už ho opět někdo chytl, Snape, a vytáhl na nohy. Překvapeně se na podíval na jeho zlostí stále napnutou tvář."Profesore?" oslovil ho, aby se ujistil, že je to opravdu on, že je tu také."Ztichněte, Pottere!" rozkázal mu prudce. Takže to byl on. Vzpomínky totiž k člověku nemohly promlouvat, stejně jako on nemohl oslovit je."Dívejte se, hloupý kluku, a učte se od života," vrčel mu do ucha, zatímco ho strkal dopředu, blíž ke stromu, pod kterým Harry spatřil mladší Snapeovo já, jak sedí na trávě a čte si. Vypadal zaujatě, stejně jako předtím, když vařil lektvar, a co bylo hlavní, naprosto neškodně, jako kdyby z něho nikdy

neměl vyrůst zlý profesor lektvarů, kterého všichni nenávidí."Hej, Srabusi!" zavolal na něj James, který právě přicházel. Vypadal rozzlobeně, zároveň také škodolibě, jako by se chystal udělat něco zábavně hnusného. Harry podobný výraz vídal v Malfoyově obličeji předtím, než řekl nějakou obzvlášť ohavnou urážku, jako třeba když nazval Hermionu 'mudlovskou šmejdkou'."Tak jsme slyšeli, žes zase dolejzal za Remusem," ozval se Sirius. Dalo se ho dobře poznat, protože jeho modré oči byly v kombinaci s tmavě hnědými polodlouhými vlasy nezměnitelné."A taky za Lily," dodal James a konečně stanul jen pár kroků od Snapea, který se snažil dělat, že je nevidí a neslyší. "Moc dobře víš, že se k nim nemáš přibližovat. Ty chce šzase plivat zuby, že ano? Odpověz, umaštěnče, když se tě na něco ptám!""Vidíte ho, Pottere?" skoro mu zaševelil hlas staršího Snapea u ucha. "To je váš otec v celé své arogantní slávě. A váš milovaný kmotr, ke kterému tak vzhlížíte. Dobře si je prohlédněte."Harry mlčel, protože nějak nevěděl, co říct. V hlavě se mu vybavila vzpomínka na partičku mudlů, kteří je s Remusem obtěžovali v metru. Zněli a vypadali stejně, jako v téhle vzpomínce jeho otec se Siriusem."Táhněte mezi mozkomory, blbečci!" nevydržel to mladý Snape, samozřejmě že ne, a vyplivl jejich směrem taky jednu urážku. Ta však nezůstala nepotrestaná.James se ušklíbl a mávl hůlkou s naprostou samozřejmostí člověka, který to dělá denně a poslala Snapea do vzduchu. Mladý Zmijozel visel jakoby za nohu ve vzduchu, naprosto bezmocný a neschopný třeba jen sáhnout po své hůlce. Ta mu beztak vzápětí vypadla z kapsy na travnatou zem. Snape se zmítal ve vzduchu, vzteky rudý na tvářích, a marně se natahoval pro svou hůlku. Ta sebou začala na zemi cukat, jakoby ji někdo postrkoval ze strany na stranu."Accio hůlka!" vykřikl Snape a hůlka mu, jak jinak, sama skočila do ruky. O tom, že je lektvarista mocný, Harry nikdy nepochyboval, tak ho to vůbec nepřekvapilo. Visící mladík hůlkou rychle mávl, aniž by něco řekl, čímž zrušil Jamesovo kouzlo a dopadl tvrdě na zem. Nevzpamatovával se příliš dlouho, asi věděl, že by na to neměl čas, takže rovnou napřáhl hůlku a společně s tím se nadechl k pronesení kletby. Nedostal se k tomu."Dost!" přerušil je výkřik. Remus přibíhal směrem od hradu, Lily mu přitom byla v patách, oba měli ve tváři rozzlobený výraz."Okamžitě toho oba nechte!" rozkázal udýchaně, ještě ani pořádně nedorazil."Nepleť se do toho, Moony, chráníme tvou čest," odsekl mu arogantně James, "A tvou taky, Lily," usmál se na zamračenou dívku, která se vůbec netvářila, že by mu byla za nějakou ochranu vděčná."Má čest je jen mou věcí, a tobě do ní nic není, Pottere," zpražila ho slovy, tak i nevrlým pohledem. "Skloňte všichni hůlky. Hned!""Ani mě nenapadne," odfrkl si Sirius, který ji naopak právě vytáhl, "Nemáš mi co rozkazovat.""Ale ano, má, Tichošlápku," oslovil ho překvapivě měkce Remus, pomalu přešel mezi své dva kamarády a Snapea, který se zatím vyškrábal na nohy. Vlkodlak zaujal postoj, jaký už u něj Harry několikrát viděl ve třetím ročníku, když tu vyučoval. Dával jím najevo něco v tom smyslu, že se s nikým nechce prát, že násilí je zbytečné, ale že pokud na něj dojde, tak to bude rozhodně on, kdo vyhraje. Vzor dokonale ovládané agrese, která rychle ukončuje spory, protože se jí každý bojí."Jako prefekt vám dvěma," lehce ukázal na Jamese se Siriusem, "zakazuji pokračovat. Jestli mě neposlechnete, budu muset vaše chování nahlásit McGonagalové a řediteli.""Ne, to neuděláš," prohlásil prostě Sirius, jako by to byla jistota, "Teď nám ustup z cesty, ať můžeme té špinavé kreatuře ze Zmijozelu pořádně upravit fazónu. Ustup!" dodal prudce, jako rozkaz.Remus otevřel pusu. Vypadal při tom, jako by se snažil překonat sám sebe a byl nerozhodný. Nakonec pusu zase zavřel, sklonil trochu hlavu a ustoupil stranou, jak jim umožňoval pokračovat ve Snapeově týrání. James se spokojeně ušklíbl a pozvedl hůlku, připravený k další zábavné kletbě."Zbabělče!" zavrčel Snape, tentokrát to bylo míněno na Remuse, který k němu zvedl omluvný pohled světle hnědých očí, který se podobal pohledu zbitého psa."Jeho možná přesvědčíš, Blacku, ale mě ne," řekla rázně Lily, která právě zaujala vlkodlakovo místo, připravená k obraně černovlasého chlapce. "Já ho budu bránit! Klidně před vámi oběma!"

Zatímco Harryho otec a kmotr vypadali pořád spíš pobaveně, možná mírně rozmrzele jejími slovy, Snape za jejími zády vystřídal směsici výrazů vyjadřujících rozličné emoce. Nevěřícnost, vztek, obavy, stud a opět vztek, na kterém se jeho obličej ustálil."Já tvoji pomoc nepotřebuji!" rozkřičel se, "Nepotřebuji pomoc od malého vyzáblého kluka páchnoucího jako pochcaný pes, ani od špinavé mudlovské šmejdky!""Tak to jsi přehnal, Srabusi," zavrčel James s upřímnou zlostí. "Za tohle vážně zaplatíš vlastní krví. Nikdo nebude urážet mou Lily!" Zvedl hůlku tak vysoko, že by se možná do Snapea i trefil přes Lilyino rameno, kdyby nějakou kletbu vyslal.Samotná Lily vypadala nesmírně překvapeně a také dotčeně Snapeovými slovy. Pomalu se k němu obrátila a utkvěla na něm dlouhým pohledem svých zelených očí lesknoucích se něčím, o čem byl Harry přesvědčen, že jsou to potlačené slzy."Jak jsi mohl, Severusi," promluvila polohlasně, "Jak jsi mi tak mohl říct. Jak jsem se v tobě mohla tak splést," nevěřícně zakroutila hlavou, pak se od něj obrátila pryč a vykročila směrem k zaraženému Remusovi. "Dej mu ránu i za mě, Jamesi," spíš šeptla s trochou nemilosrdnosti přes rameno. "Jdeme odsud Remusi." S těmi slovy objala vlkodlaka kolem ramen a odváděla ho pryč. Remus se ještě krátce obrátil. Jeho pohled nejdřív utkvěl na Snapeovi, a pak na Siriusovi, ale nakonec se také stejně jako Lily odvrátil.

Stejně jako předtím i tentokrát ho Snape vytáhl z myslánky prudce a nemilosrdně. Z těch změn místa i času se už Harrymu motala hlava. Stejně jako ze samotných vzpomínek, které viděl, a ve kterých bylo mnoho špatných věcí. Počínaje potvrzením jeho dávného podezření, že Snape byl zamilovaný do Remuse, přes chování jeho otce a kmotra, až k posledním matčiným slovům.Necítil ke Snapeovi momentálně vztek, nebyla to ani lítost, vlastně mu bylo podivně těžko u žaludku, jako by měl brzo zvracet."Pochopil jste něco, Pottere, nebo jsem se jen zbytečně ponížil?" zeptal se profesor, který mu sevřel ramena a skláněl se, takže byl svým velkým nosem jen pár centimetrů od Harryho tváře."Já…," ztichl, nevěděl, co říct, "já to nechápu. Nevím, proč jste mi to ukazoval. Chtěl jsem jméno, ne abyste házel špínu na mého otce!" rozkřikl se a zároveň se lektvaristovi vytrhl ze sevření pavoučích prstů. Nejlepší obrana je přeci útok, stejně jako je to nejlepší lék na rozbouřený žaludek. Nic člověka neuvolní víc, než se rozzuřit do nepříčetnosti."To jsem si myslel," odfrkl si pohrdavě Snape. "Nic jste svým miniaturním mozkem nebyl schopen pochopit. Nedošlo vám, jaký byl váš otec parchant, ani kdo byl Lupinův první druh. Obojí bylo z mé vzpomínky naprosto jasné, to jen vy nemáte dost intelektu, abyste si to uvědomil. Vypadněte. Zmizte odsud, a už se nikdy nevracejte. S vaší výukou jsem skončil!"Tentokrát už se nezdržoval. Na to byl příliš rozzuřený, než aby dokázal setrvat na jednom místě. Vyběhl z kabinetu, práskl za sebou dveřmi a rozeběhl se do nebelvírské věže.

°°0°°

Bral schody u Třech košťat po dvou, a v neviditelném plášti to šlo vážně blbě. Měli Prasinkový víkend, mimo jiné se měli dnes poprvé sejít všichni, kteří se toužili také v Obraně něco naučit, ne jen poslouchat Umbridgeovou a její pošetilé hlouposti a dokola opisovat texty z knihy. A Hermiona s Ronem si mysleli, že by to mohl být on, kdo by se měl ujmout vyučování, nebo to alespoň ostatním nabídnout.Taky to tedy na jejich přesvědčování udělá, ale tím se bude zabývat až odpoledne, kdy měli všichni spiklenci sraz u Prasečí hlavy. Teď se momentálně snažil nepozorovaně protáhnout kolem uklízečky a dostat se ke dveřím pokoje, kde by podle dopisu měl být Remus. Musel být opatrný, nikdo ho nesměl vidět sem přicházet a Remus prý bude zapsaný pod falešným jménem, a proto taky ten plášť.Zastavil se u dveří s patřičným číslem a chtěl zaklepat, jenže ty se před ním samy otevřely. Tedy, Remus mu je otevřel a pokynul rukou dovnitř.

Potichu vklouzl do pokoje a shodil ze sebe plášť. Nečekal na nic, vrhl se Remusovi kolem krku a s polibky nešetřil. Potřeboval cítit, že je tu milovaný muž s ním, jen pro něj, a vždy tu bude. Chtěl někde utišit neutuchající zlost, kterou v poslední době měl, a věděl, že právě milencovo objetí je to pravé místo. Tiskl se k němu, jako by se do něj chtěl vpít a Remus mu to oplácel stejně. V jeho dotecích byla podivná zoufalá naléhavost, ještě silnější než ta Harryho.Odtáhl se a pátravě pohlédl vlkodlakovi do tváře.Zdál se být bledý, bledší než kdy jindy, dokonce než kdyby byl včera úplněk, což nebyl. Tváře měl propadlé od toho, jak byl hubený. Rty tenké a rozpraskané. Budil dojem někoho velice nemocného, tak bylo jen přirozené, že se o něj Harry začal bát."Není ti něco?" zeptal se spíš opatrně, už vypozoroval, že neustálé ptaní na zdraví Remuse trochu rozčiluje. Však se ho taky na to ptal každý minimálně jednou měsíčně. On sám si to většinou odpouštěl, jemu taky vadilo furt jenom opakované, jestli je všechno v pořádku a tak, ale dneska byl vlkodlakův vzhled vážně na pováženou."Ne... ne, není," trochu se zadrhl, skoro jako kdyby lhal nebo tak něco. "Jen jsem od Siriuse chytl skřetí chřipku a na rozdíl od něj jsem ji přechodil. Možná bys měl zkontrolovat, jestli ještě někde nejsem zlatý," dodal vyzývavě.Harry se tiše zasmál. Jak jen by mohl takové nabídce odolat. Měl na Remuse celé dopoledne a rozhodně si ho hodlal užít. Přitáhl si ho k dalšímu polibku, který přešel v hlazení, laskání a nakonec milování. Užíval si každý dotek, každý polibek, každý pohyb milence ve svém těle. A společně s tím z něj vyprchávalo napětí a podrážděnost, jež ho tak dlouho trýznily. Bylo to tak uvolňující moci vykřičet v extázi všechno, co cítil, ven. Nemuset se starat o to, co si myslí ostatní, jak před nimi vypadá. Být prostě sám sebou, zatímco se miluje s mužem, který je pro něj vším.Po milování byl unavený, ale nechtěl spát. Chtěl být s Remusem, všechno mu říct, svěřit se s tajemstvími, která měla být zachována, jenže on je potřeboval někomu říct. A komu jinému než vlkodlakovi, jenž by to nikdy nikomu neřekl, zvláště pokud mu Harry zdůrazní, že má pomlčet.K tomu, aby se probral k životu, navrhl Remus koupel, což se mu velice zamlouvalo. Souhlasil bez váhání a nechal se opečovávat.Nejdřív vlkodlak napustil vodu, pak do ní přidal hromadu voňavých bublinek, které ještě kouzlem znásobil, a nakonec Harrymu pomohl dovnitř. Přitáhl si ho na hruď, do objetí, a pustil se do masírování mladíkových rukou. Ač nikdy nebyl na obrovské bublinkové koupele, prostě nebyl zvyklý a nějak se nikdy nedokázal ve vaně uvolnit, dnes mu to prostě přišlo vhod. Jen se tak líně povalovat v pevné, ochranářské a laskavé náruči milovaného a milujícího muže."Hmm, netlačím tě?" zeptal se po chvilce."Jsi lehký jako pírko. Možná až moc," Remus si prostě neodpustil dodat.Trochu se zavrtěl. Nesnášel, když někdo poukazoval na jeho nízkou váhu nebo třeba na množství – podle všeho nedostatečné – jídla. Nebyl žádný vyhladovělý chudáček. Jak ho ta připomínka naštvala, tak ho i probrala z příjemného blouznění. Znovu se pohnul a cítil, jak se mu vlkodlakova žebra opřela o jeho vlastní. Kde přišel k tak vystouplým kostem? zeptal se sám sebe. Během milování si toho vůbec nevšiml, byl ponořený do slastí, které mu zastíraly úsudek příjemnou mlhou. Proto až teď si všiml, že je Remus také hodně hubený, skoro by se dalo říct vychrtlý. Za normálních okolností tedy nebyl zrovna buclatý, ale obvykle se mu nedala nahmatat nejdolnější žebra."To říká ten pravý," zahučel malinko podrážděně. "Jsi tenký jak párátko a navíc mě dloubeš žebry do zad," říkal to jako vtip, ale ve skutečnosti měl o milence obavu."Promiň. Chceš si lehnout čelem? Nebo mám vůbec vylézt ven z vany?" ptal se místo toho, aby nějak komentoval svou vyhublost."Ne, jen zůstaň, jak jsi, takhle se mi to líbí," zamítl jeho návrh, jelikož určitě nenaznačoval, že chce pryč z Remusova objetí. "Chci, abys mě držel a nepouštěl," poprosil ho, přestože se trochu styděl za svou žádost. "Mám totiž dojem, že jedině ty mi rozumíš a jedině tobě nevadí, že nejsem pořád veselý a milý Harry. Hermiona s Ronem mi poslední dobou několikrát řekli, že se chovám divně, jenže oni prostě nechápou, jak mě to všechno štve. Ale úplně všechno. Umbridgeová... Brumbál... Snape a Neville..."

"Brumbál a Snape s Nevillem?" zeptal se překvapeně."Jo, jde o to, že..." odmlčel se, nechtěl tu rozebírat skutečnost, že s ním prostě ředitel nemluví a nejspíš se na něj za něco zlobí, ač nevěděl za co. "Vadí mi, že mi nesmíte nic říct, ale už se s tím pomalu začínám smiřovat. Jen jsem to musel hodit na někoho zodpovědného. A Neville se Snapem... jo, to je další šílenost mého života," ušklíbl se. "Nebudeš tomu věřit, ale Nev se zamiloval do Snapea. Spíš teda tvrdí, že ho miluje, což mi vážně přijde pošahaný. Nejhorší na tom je, že ho v tom musím podporovat, protože jsem jeho kamarád a nechci mu do očí říct, že je blázen, pokud ho vůbec napadlo, že by o něj mohl mít ten umaš... že by o něj mohl mít Snape zájem," opravil se, jelikož si vzpomněl na nedávné vzpomínky, jež zahlédl v lektvaristově myslánce. "Co ty si o nich dvou myslíš? Ale upřímně, ne tak že mi budeš dávat za pravdu, protože jsem tvůj druh.""Upřímně?" zopakoval Remus. "Bude to znít zvláště, ale ti dva by se k sobě hodili. Jak jsem poznal Nevilla, tak je to velice trpělivý, klidný a tichý mladík, takový, co by dokázal Severuse snášet. A taky si myslím, že potřebuje jasné vedení, pokud jde o vztahy. A Severus? Ten zase potřebuje někoho, kdo snese všechny jeho urážky bez toho, aby vybuchl a vrhl po něm kletbu. Jde totiž o to, že pokud jsi dost trpělivý, tak časem Severus prostě přestane být jízlivý a krutý. Jen to chce čas."Mlčel. V první řadě proto, že kdyby promluvil, tak by asi začal nadávat na Snapea a Nevilla a taky nadávat Remusovi, že se úplně zbláznil, když si něco takového myslí a říká to. A pak také proto, že věděl, že k sobě mají Remus a Snape poměrně blízko, což by jistě vytáhl, a tím by porušil nevyslovený slib, který si dal potom, co viděl v lektvaristově myslánce obraz svého Remuse, svého otce, matky a Siriuse. Pokus Snape nikdy nikomu neřekl o týraní u Dursleyových, tak Harry udrží jeho tajemství o šikaně v dětství. Nemluvě o tom, že se to týkalo i jeho otce a on se zatím nesrovnal s tím, že by mohl být jeho táta tyran."Vy jste se Snapem nakonec přátelé, což?" nečekal na odpověď, věděl, že by byla kladná. "Tak mi, zase úplně upřímně, řekni, jestli mám Nevillovi rozmlouvat milovat Snapea, anebo ne.""Těžko někomu rozmluvíš lásku, ale chápu, jak to myslíš. Pokud by došlo na věc, tak já si myslím, že Severus sice má své mouchy, ale je to prostě jenom člověk. Ne démon z pekla ani upír. Jednoduše jenom člověk a určitě není jediný otravný, sarkastický a veskrze nesnášený člověk na světě. Jestli s ním bude Neville spokojený, pak kdo jsme my, abychom mu v tom bránili?"Měl samozřejmě pravdu, on ji měl ostatně vždycky, jak už se stačil Harry přesvědčit. Malinko pokýval hlavou. Sice pochyboval, že by z toho podivného párku bylo někdy něco víc než jen Nevillovo zlomené srdce, ale vnitřně se připravil na přijetí čehokoliv. Vlastně to nebylo až tak obtížné, jak si představoval."Chystáme se založit soukromé hodiny Obrany," změnil téma trochu náhlým oznámením, následujícím po delší době mlčení. Během té mu stačil milenec namasírovat i druhou ruku a teď se přesunul k ramenům. Buď se to někde učil, nebo měl prostě gryf v ruce, každopádně to bylo příjemné. Teď se však masírující ruce krátce zastavily a v Remusově strnulosti byla cítit jistá obava."To bude přesně obnášet co?" zeptal se opatrně, nejspíš tak, aby to znělo konverzačně."Abych byl upřímný, to ještě nevím," připustil jisté nedostatky jejich plánu. "Ve škole je pár lidí, co si myslí, že potřebujeme do budoucna víc, než umět, jak si pojistit dům proti zlodějům. Napadlo nás... tedy Hermionu to napadlo... že bychom se scházeli a zkoušeli v praxi nějaká kouzla. Experiarmus, protego... a další. Ještě to ale není vymyšlené a kdoví, jestli nás bude dost, aby to mělo vůbec cenu."Dobré bylo, že se Remus s každým slovem uklidňoval a uvolňoval, až se nakonec s výdechem, znějícím trochu jako hluboké zavrčení přecházející ve vrnění, vrátil k masáži."To je dobrý nápad," jen díky uvolnění bylo jisté, že to myslí vážně. "Válka se jednou dotkne všech a umět se bránit, člověku alespoň dodá trochu pocitu bezpečí."Natočil se stranou natolik, aby Remusovi viděl do tváře a zamračil se. Nechtěl nikomu dodávat jen pocit bezpečí, chtěl lidi naučit se skutečně bránit, mít možnost postavit se přisluhovačům Voldemorta a přežít."Já je naučím bránit se, nejen jim dát ten pocit," řekl podrážděně až natolik, že vlkodlak sklopil provinile oči. Nebo to prostě byl jeho přirozený reflex, pokud se na něj druh zlobil, to nepoznal, protože v poslední době se mu pohledem vyhýbalo hodně lidí. Z mnoha různých důvodů.

"Samozřejmě že je naučíš se bránit," ujistil ho smířlivě Remus a zlehka ho políbil na tvář."Ale?" dotázal se prudce a odtáhl se stranou ještě víc, teď chtěl mluvit, ne se muchlovat.Vlkodlak si povzdechl a opřel se víc ve vaně. Najednou vypadal hrozně unaveně, jako kdyby ho i mluvení přímo fyzicky bolelo, přesto se pustil do odpovídání."Schopnost postavit se nepříteli není otázka vědomostí," řekl něco, co Harry nechápal, on se občas topil v tom, že neví a ne že se bojí bojovat. "Obyčejní lidé prostě ztuhnou, když na ně někdo útočí, a nebo utíkají. To je strach, instinkt, prostá lidskost. Lidé jako ty... já... Sirius... Ron... Hermiona... ti všichni v sobě mají něco navíc, co brání ztuhnutí a vyděšenému útěku. Těm ostatním to není možno mít za zlé, jsou to jen lidé a my jsme," trochu mu zacukaly koutky v úsměvu, "hrdinové a rytíři na bílých koních.""To sice ano, ale přeci se bude každý alespoň snažit bránit, když už nemá kam utéct," oponoval, jak si nedovedl představit, že se prostě normální lidé schoulí do klubíčka v rohu a s pláčem umřou."I kdyby, tak v případě Smrtijedů jim to nebude moc platné," podotkl, trochu se zarazil, než s dalším dlouhým povzdechem pokračoval: "Smrtijedi jsou elita, líp se to říct nedá. Jsou to čarodějové nadaní. Někteří vyloženě na bezmyšlenkovité zabíjení či boj, jiní mají své rozsáhlé znalosti v jiných oborech."Jako Snape na lektvary, domyslel si Harry v duchu, ale nahlas neřekl nic. Nehodlal s Remusem probírat Snapeovo smrtijedství."Co je ale hlavní, všichni jsou to silní čarodějové. Patří do té třetiny kouzelnického národa, která je mocná, takže vůči ní nemají obyčejní čarodějové moc šancí.""Nezabrání mi to je učit. Lepší mít malou šanci než žádnou šanci," rozhodl se rázně."Já vím, že ne," prohrábl mu vlhkou rukou vlasy a smutně se usmál, jak to uměl jenom on, až by ledy tály. "Jen na sebe hlavně dávej pozor a zbytečně nic neriskuj. Už tak trnu strachy, co se ti může kdy stát a že tě nedokážu ochránit. A stýská se mi, když jsi tak daleko," následoval povzdech, jeden z mnoho, který už dnes Remus vydal, a pak si vlkodlak zabořil nos do jeho rozčepýřených černých vlasů. "Miluju tě, Harry, víc než si vůbec umíš představit. Pamatuj na to, ať se stane cokoliv."Objal ho rukou kolem zad a pocítil při tom trochu nejistoty. Přiznání lásky mu vždy dělalo problém, i když to vůbec nebylo poprvé, co to od Remuse slyšel. Dnes v tom byla však ještě navíc i jakási zoufalost, kdy se mu zdálo, že se s ním milovaný muž loučí. Nechápal, proč by tomu tak mělo být."Remusi, sakra, řekni mi, co ti je?" zeptal se s náhlou prudkostí, jež ho prostě přemohla. Musel vyzvědět, co s jeho milencem je, i kdyby se tu měli pohádat."To... já..." snažil se Remus odpovědět, přičemž se v něm jasně odehrával vnitřní boj. Jako kdyby jen za tu chvíli ještě víc zešedl, skoro až k smrtelné bledosti a zrychlil se mu dech. Musel sám sebe překonávat, bránit si, říct Harrymu pravdu, jinak to nemohlo být."Já nemůžu Harry... nesmím ti to říct... dopadlo by to zle, kdybys to věděl, tak mě prosím nenuť," přešel ve škemravý tón. "Snažně tě prosím, neptej se mě na to. Musel bych ti nakonec odpovědět a pak bych litoval."Nadechl se, jak se chtěl rozzlobit, ale raději pomalu vydechl ve snaze se uklidnit. Nejspíš se to týkalo Řádu, možná nějakých informace o Voldemortovi, které mu Remus nesměl říct, ale trápily ho. Jistě to bude něco takového, však taky co jiného? Nebude na něj tlačit, protože nechtěl, aby se jeho milovaný vlkodlak cítil jako mezi dvěma mlýnskými kameny. Uvězněný mezi naprostou oddaností vůči němu a oddaností vůči Brumbálovi."No tak fajn, už se nebudu ptát," spíš tak zabručel, nespokojenost a vzteklost z něho zcela neodešla. "Pojď ke mně a líbej mě," navrhl s jemným úsměvem změnu nejen tématu, ale i jejich vzájemného postavení.Remus toho plně využil. Vrhl se na něj se vší svou vlčí vášnivostí, stejně jako úlevou z toho, že nemusí nic říkat a tím pádem se Harry rázem ocitl převalený do vody. Vlasy se mu namočily, pěna se převalila přes okraj vany a on se rozesmál. Normálně by měl strach, kdyby se tak náhle ponořil až po krk do vody a ještě ho drželo silné mužské tělo, jenže s Remusem se cítil naprosto v bezpečí.On ho chránil. On ho miloval. On by ho nikdy nezradil.

°°0°°

Nemohl od ní odtrhnout pohled. Od roztomilé Ginny, co se smála jako malá holčička a on ji z hlouby své vlčí duše nenáviděl. Nakláněla se k jeho Harrymu tak blízko, že by ho klidně mohla líbat, kdy pohnula hlavou ještě o jeden centimetr. Dotýkala se bez ostychu mladíkovy ruku, svírala ji a hladila. Jasně s ním koketovala a on se smál. Ne, na svého druha se nezlobil, to nedokázal, ale jí toužil něco zlomit, aby s tím přestala.Byla jen malá koketa. Ano, přesně to byla a nestačil jí jen Harry, ona chtěla i Siriuse. To věděl. Viděl je přeci dnes ráno sedět společně na pohovce před krbem v jednom ze salonků. Donutila Siriuse aby jí dal ruku kolem ramen, donutila ho se smát a ukazovat jí stará alba. A ještě zařídila, aby si Sirius myslel, že to byl on sám, kdo ji navrhl prohlídku fotek jejích rodičů. Ale Remus se nenechal oklamat. On věděl, že to všechno může ona. Ta malá děvka.Prudce se nadechl a odvrátil hlavu stranou. Rychle si ucpal pusu velkým soustem masa z dnešní slavnostní večeře. Musel se ovládat. On věděl, že Ginny za nic nemůže, protože je ještě skoro dítě a rozhodně to není žádná kurva z Obrtlé, která by spala s oběma jeho druhy. Přesto toužil, aby tyhle prokleté Vánoce už konečně skončily. Utěšoval ho jen fakt, že dnes je dvacátéhošestého a zítra všichni konečně zase odjíždějí do Bradavic.Pociťoval vděk za to, že už bude brzo konec jeho utrpení, stejnou měrou mu ale bylo líto že od něj bude Harry zase odloučen. Že bude... že bude s tou odpornou malou holkou tak daleko, že Remus nemohl nic dělat, aby jí zabránil vztáhnout své pracky na jeho druha."Ty skoro nejíš, Remusi," napomenula ho Molly, která samozřejmě připravila veškeré jídlo a bylo jí líto, že se jím vlkodlak necpe jako ostatní. Nebyla to ale její vina, že nic nesnědl. Prostě neměl hlad, teď ještě méně, než předtím. Vlastně, s každým dnem, kdy byl rozpolcen a lapen ve slepé uličce, se cítil unavenější a méně toužící po čemkoliv jiném, než být s oběma svými druhy. A úplňkové proměny byly naprosto strašlivé i s lektvarem, i když to na sobě nedal znát. Nemohl, vždyť tím by trápil Siriuse a to nebylo přípustné."Snědl jsem moc cukroví, to je všechno, "odpověděl lží a přidal věrohodný úsměv. Skepticky si ho prohlédla, ale nic dalšího už neřekla, protože do ní drcl Ron s tím, že by si ještě přidal. Všichni se hned začali zrzavému mladíkovi posmívat že už má třetí porci, že ztloustne a Harry mu tvrdil, že po tolika kouscích zvěřiny mu vyroste paroží.Toho rozptýlení Remus využil k tomu, aby nepozorovaně opustil místnost. Když byl jen v jiné místnosti, tak nepociťoval stesk, protože věděl, že oba jeho milovaní jsou mu nablízku, a zároveň se trochu zmenšila i jeho zlost k Ginny, když ji neměl na očích a neviděl, jak mile se chová k jeho milencům.Opřel se o zeď v hale a zavřel oči. Odněkud slyšel Kráturu, jak nadává na mudlovské šmejdy a polokrevné míšence, kteří pobíhají po domě jeho paní. Z druhé strany pak k němu doléhaly hlasy jeho přátel u večeře. Nechal obojí plynout svou mysli, takže docela ztratil pojem o čase.Ze zamyšlení, nebo snad letargie, ho vyrušilo až klapnutí dveří od jídelny, které se otevřely a vypustily ven jak hluk tak i stolovníky.Otevřel oči a obrátil se ke zdroji hlasu. Sirius se zastavil ve dveřích jídelny s nadšeným úsměvem ve tváři, který se mu na ní objevil proto, že nad jeho hlavou viselo jmelí. Tradici, že každý musí políbit pána nebo paní domu si prostě nemohl odpustit. Každý, kdo vstal od jedné ze tří slavnostních večeří vánoc, musel Siriusovi před odchodem z jídelny dát alespoň pusu na tvář.Z téhle tradice měl Remus smíšené pocity. Když se se Siriusem líbal on sám, musel s obtížemi potlačit touhu ho k sobě pořádně přivinout. Když to byl kdokoliv jiný, pak to snášel s nelibostí, ale snášel. S Harrym to byl vzrušující pohled. A s Ginny... tehdy mu vlastně poprvé v žilách začala vřít krev.První, kdo se pokusil proklouznout ven, byl Ron."To vážně musím?" ptal se nespokojeně. Ne, z něho nebylo třeba mít strach, ten by Siriuse ani Harryho nechtěl, ani kdyby ho někdo nutil."Tradice je tradice," zamítl jeho protesty pán domu a sklonil se pro jeden mlaskavý polibek na rty. Zrzavý mladík rychle prchl, dokonce si přitom nenápadně utřel pusu do rukávu.

"To je vážně hloupá tradice," zabrblal Harry, jeho pohled omluvně sklouzl k Remusovi, který se pro jistotu donutil k úsměvu, aby neměl jeho mladý druh obavy. Kdyby jen tušili ti dva, jak moc jsou pro něho důležití. A že mu vůbec nevadí, když jsou spolu."To bys mohl říct o všech," odvětil Sirius vesele, sevřel mu bradu v prstech a zvedl si jeho tvář nahoru tak, aby i jemu mohl věnovat jeden polibek. Trochu delší, než jaký dostal předtím Ron, ale pořád ještě v přijatelných přátelských mezích. Harry mu ho vrátil stejným způsobem. A ani jeden si neuvědomoval že se jejich vlkodlakovi právě rozbušilo srdce záchvěvem vzrušení. Které ale rychle opadlo, protože do dveří vstoupila Ginny."Já myslím, že je to skvělá tradice!" konstatovala, stoupla si na špičky a sama Siriuse políbila. Nejen to, ona si dokonce dovolila obejmout ho kolem krku. Bezostyšně, jako skutečná děvka. Ano, přesně jako ona. Pak se se smíchem odtáhla a Sirius jí úsměv oplatil, dokonce přidal lichotku, že se mu už dlouho nepoštěstilo líbat tak krásnou mladou dámu.Nebylo zbytí. Muselo se to stát. Ginny musela zemřít.Odlepil se od zdi a vykročil jejím směrem, přičemž cítil, jak se mu na tváři objevil jeden z jeho milých úsměvů, který prý umí člověka utěšit. Dnes měl ale docela jiný účel. Skrýval vlka na lovu rozhodnutého zničit konkurenci, jedno že jeho lidství nesouhlasilo od samé své podstaty."Zachráníš mě před jeho hněvem?" zeptal se laskavým hlasem, když dával Ginny ruku jemně kolem ramen. Mohlo to být gesto dobrého, dokonce starostlivého, přítele, ale stejně tak dobře to mohla být past, do které ji sevřel."Utekl jste před polibkem? Tak to vám vážně neodpustí," odpověděla bezstarostně, jak si vůbec neuvědomovala, jak blízko je nebezpečnému zvířeti. Ji nikdy nevadilo, že je Remus vlkodlak, prostě to přijala a ani nemrkla. Jindy by snad řekl, že je to úžasně chápavá dívka, ale dnes mu to bylo jedno."Taky si myslím," souhlasil stále s tím stejným úsměvem, zatím co společně kráčeli do salonku, "Když ale budeš se mnou, tak mě snad za to neprokleje."Vešli dovnitř, spustil ruku z jejich ramen a přesunul ji k zámku dveří, kterým rychle otočil. Teď tu byli sami dva, dokonce ani v obraze zralého pole nad krbem nebylo jediného živého tvora.Ginny byla v pasti s vlkem, ale vůbec si to neuvědomovala. Naopak se chovala s přirozenou veselostí, když se sehnula pro album, které stále ještě leželo na kávovém stolku."Víte, že jsem ani netušila, že jste znal mou mámu, dokonce ještě dřív, než jsem se narodila," mluvila, album otevřené v rukách a obrácená k Remusovi záda, "Stejně jsem se za poslední dva roky dozvěděla takovou spoustu divných věcí jako za celý život předtím ne. O Řádu o, vy víte kom, o mojí mámě s tátou. Vždycky jsem si myslela, že je to jenom žena v domácnosti a úředník na ministerstvu...,"Přestal poslouchat, co mu říkala. Slova mu v uších přešla v jednolité hučení, které nemohlo přehlušit vrčení v jeho hrudi. Pomalu se k ní přibližoval, neslyšně, přesně tak jak to dokázal. Natáhl ruku k jejímu krku.Ano, bylo to nesmírně snadné. Prostě by jen sevřel ten útlý zátylek a tiskl, dokud by neslyšel praskání kostí páteře. Bylo by to rychle, pravděpodobně by nevydala hlásku, dokonce by asi ani necítila moc bolesti. Navíc to bylo tak snadné při její naprosté důvěřivosti."... Máma říkala, že jste mě dokonce choval když jsem byla miminko," pronikla mu do uší její slova a snad právě ta ho zastavila v prostřed kroku. Ano, bylo to tak. Pamatoval si jasně, že v den Ginnina narození porušil všechny pravidla utajení, která si v Řádu dohodli, a vydal se k Mungovi na porodní oddělení, aby viděl Mollyinu vymodlenou holčičku, které se dočkala až po mnoha letech manželství. Jakoby přímo před sebou viděl malinkou Ginny s jejíma droboučkýma ručkama, velkýma očima a mohutným hlasem, jak se kroutí v jeho náruči. Dokonce si vzpomněl na miminkovskou vůni, kterou vždycky tak miloval.Nemohl jí přeci ublížit, jedno jak zhoubná žárlivost svírala jeho vnitřnosti v ohni. Byla to jen malá holčička, která nedělala vůbec nic špatného. Nemohl ji zabít. Nemohl zabít nikdy, nikoho, nijak."Ginny," oslovil ji polohlasně. Obrátila se k němu z úsměvem, který rychle opadl a nahradila ho obava, ovšem ani ne tak o sebe, ale o jeho zdraví."Je vám dobře, Remusi?" zeptala se opatrně, starostlivě.

"Chci, abys teď utíkala ke dveřím, odemkla a pak běžela pro... pro Siriuse a Harryho, ano?" Slyšel vlastní hlas, chvějící si napětím z toho, jak moc odolával touze jí ublížit a znějící zároveň i vyděšeně z toho, co se chystal udělat."Co?" nechápala, "Je vám špatně? Možná bych mohla...""Řekl jsem 'utíkej' ty stupidní krávo!" zavrčel. Nadávka, kterou řekl, aniž by se dokázal ovládnout, ji musela probral, dokonce i vyděsit, protože upustila album na zem a rozeběhla se ke dveřím. Donutil se po ní neobrátit, přesto něco v něm řvalo vzteky, když slyšel jak zámek cvakl a pak prudce rozražené dveře narazily do zdi. Ty zvuky signalizovaly, že jeho kořist prchla.Sevřel pevně pěsti, jak ho krátce ovládl vztek nad neúspěchem. Překvapivě rychle ho ale vystřídalo uvolnění a zhnusení nad ním samým. Uvolnění proto, že před ním byla Ginny v bezpečí, někde daleko v útrobách domu, nejlépe pod ochranou své matky, která by jistě neváhala Remuse zabít, kdyby bylo třeba.A zhnusení nad tím, že vůbec, jen na jediný okamžik, uvažoval o něčem tak strašném, jako je zabití malé dívenky. A také nad tím, jak blízko byl k tomu poslednímu kroku mezi myšlenkou a skutkem, o kterém si vždy myslel, že ho nemůže dosáhnout.Klesl unaveně na pohovku. Byla měkká, na dotek pod rukama zhrublá dlouhý používáním a to i přes kouzla proti opotřebení, která se na nábytek vkládala už od nepaměti. Připoutávala ho svou strukturou k realitě a zároveň mu svou měkkostí připomněla, jak moc je unavený. Nakolik touží prostě jenom spát. Spát, dokud se všechny problémy, včetně Voldemorta, samy nějak nevyřeší.Pomalu klesl na bok, složil si ruce pod hlavu a nohy v botách opřel o opěrku rukou. Slyšel hlasy, rozčilené a vyděšené, jak se rychle blíží k otevřeným dveřím pokoje, ale už byl příliš unavený na to, aby vůbec zvedl hlavu. Neměl už dost síly ani na to otevřít oči, které se mu samy zavřely. Potřeboval prostě spát.Jenom spát.

°°0°° Jak si toho mohl nevšimnout, když to bylo tak zřejmé. Čím myslel, když se měsíce trápil myšlenkou, kdo je Remusův první druh. Asi kolenem nebo ještě lépe penisem, protože mozek s tím neměl naprosto nic společného. Ten si asi dával v té době vždycky šlofíka nebo se vydal na výlet k Voldemortovi, jinak se to vysvětlit nedalo, protože kdyby myslel mozkem, tak by mu to došlo při jediným pohledu na Remuse po Siriusově boku. Ne, vlastně by bohatě stačilo, aby si vzpomněl na to, kolikrát o něm vlkodlak psal, mluvil nebo že odmítal setkáním s ním, protože je prý Sirius nemocný a potřebuje pomoc. Mělo mu být podezřelé že mu řekl ne, měl se zamyslet, místo toho, aby dál Remuse trápil svými prosbami a týral ho výčitkami.Pořád ještě přesně nechápal, jak ta vlkodlačí láska funguje, ale byl si jist, že odmítnout muselo být pro Remuse těžké, bylo mu to vidět ve tváři, stejně jako muselo být těžké dělit svou pozornost mezi dva milované muže tak, aby ani jeden z nich nic nevytušil. S vlastní kritičností si uvědomova,l že jsou oba se Siriusem velké a složité sousto, nároční druzi, a že ani dvacet čtyři hodin denně by nestačilo na to, aby jim obou splnil přání a tužby a zároveň dokázal udržet to tajemství.Odtrhl pohled od bledého vlkodlaka, ležícího na posteli bradavické ošetřovny, a obrátil ho na Siriuse, stojícího po jeho boku. Muž se mračil tak, jak to ještě neviděl, ve tváři vepsanou jak obavu tak i trochu zlosti. Obava ovšem drasticky převládala. Byl sobecky rád, protože dokud se bude kmotr bát o Remusův život, tak na něj nebude moci řvát, za tu ohavnost, kterou spáchal.Ano, celé to byla jenom Harryho vina, tím si byl jist. Vždyť Sirius tu byl první, to jeho vlkodlak miloval už ve škole, když mu bylo tolik co teď Harrymu. Zatímco on sám přišel až o mnoho let později, jako nevítaný host a vetřel se do Remusovy přízně.Zaplašil myšlenky na svou vinu a raději obrátil pozornost k lékouzelnici, které šachovala hůlkou kolem bledého pacienta."Řekněte, že neumře," prolomil ticho jako první bezděčnou prosbou, kterou ani nechtěl vypustit z úst. Ucítil na sobě kosý pohled modrých očí svého kmotra, ale nevšímal si jich. Ucítil pohled druhých modrých očí, tentokrát uklidňující a pocházející od Brumbála, ale ani tomu nevěnoval

pozornost."Ne, chlapče, myslím že nezemře," odvětila, vyjímečně ne jistým hlasem, "Vlastně jenom spí.""Spí?" ozval se Sirius popuzeně, "To určitě ne. Třásl jsem s ním pořádně, tak že bych probudil i mrtvého, natožpak Remuse. Má lehké spaní.""Nemyslím obyčejný spánek, ale magický," upřesnila madam Pomfreyová. Harry netušil, co to je, už se na to chtěl i zeptat, když mu odpověděl Brumbál, skoro jakoby mu četl myšlenky. Dobře, u něho by se vlastně nedivil, kdyby mu je skutečně četl."Magický spánek je způsob samoléčení čarodějů, Harry," promluvil přímo na něj, Sirius tedy věděl oč jde, "Když má čaroděj velké zranění nebo prodělá silný mentální otřes či trauma, pak může upadnout do magického spánku, aby se sám uzdravil. Ty jsi do něj na tři dny upadl po Voldemortově útoku v prvním ročníku.""Tehdy jsem o tebe měla velké obavy, protože u tak mladého čaroděje jsem se ještě nikdy s magickým spánkem nesetkala, ale ty přeci jen nejsi obyčejný, že?" jemně se pousmála, vlastně povzbudivě, lékouzelnice."Takže se za tři dny probudí?" otázal se, hned pochopil, že velmi hloupě když se na něj upřela trojice očí."Probudí se, až sám bude chtít," odpověděl mu Sirius ledovým hlasem, takovým, jakým k němu nikdy nepromlouval."Lépe řečeno probudí se, až se uzdraví nebo až se bude cítit bezpečně, šťastně a spokojeně," opravil ho mírně Brumbál.Probudí se, až se mu bude chtít, což v Harryho očích znamenalo že buď každou minutou nebo třeba za několik let. Díky té úvaze se nabízela docela logická otázka, nad kterou se asi všichni zase podiví a budou si myslet, že je hlupák, ale tohle bylo něco, o čem nečetl. Prostě neuměl nastudovat celou knihovnu jako Hermiona a vyrůstal mezi mudly, tak by mu mohl nějaké ty hloupé otázky odpustit."Vím že je to hloupý dotaz, ale... neumře kvůli tomu?" zeptal se, "Chci říct, člověk přeci vydrží bez vody jenom myslím tři dny, neumře proto na dehydrataci nebo podvýživu?" Tušil, že odpověď bude ne, ale musel se svých obav zbavit vyslechnutím jasné záporné odpovědi."Pokud je čaroděj v tomto stavu, pak je jeho tělo živeno magii, takže ne, neměl by zemřít na dehydrataci," jeho obavy zahnala jen částečně, protože už podruhé použila podmiňovací pád, "Jenže on je čaroděj a zároveň vlkodlak. Vlkodlaci nemohou upadnout do magického spánku, jestli do něho mohou upadnout vlkodlačí čarodějové, to netuším. Nikdy jsem to neviděla, nikdy jsme o tom neslyšela, dokonce jsem o tom ani nečetla. Už samotné kombinace čaroděje, který je i vlkodlakem, je velmi vzácná.""Tak ho z něho prostě probuď, Popy a bude to vyřešeoé," ozval se zase po delší chvíli mlčení Sirius hlasem docela nevraživým."A k čemu by to bylo?" odpověděla mu lékouzelnice stejně prudce, "Není zraněný ani prokletý, takže to není fyzický problém. Musí to být emocionální a dokud nezjistíme, co ho trápí, pak by bylo násilné probuzení zbytečné. Musím počítat s tím, že by mohl po probuzení upadnout do těžké deprese, možná mít i sebevražedné sklony, takže dokud nezjistím, že mu magický spánek škodí, tak ho v něm nechám. Lepší když spí, než aby se trápil v bdění."Nastalo ticho. Poppy sice nevěděla, co Remusovi je, ale dotkla se svědomí jak Harryho tak zřejmě i Siriusova. Oba věděli, jaký je vlkodlakův problém, tedy lépe řečeno, že oni jsou ten problém a ani jeden nevěděl, jak by bylo nejlepší to řešit."Jde sem Umbridgeová!" vběhl dovnitř s křikem Fred."Zrovna jsme ji potkali na chodbě, nějaká krysa ze zmijozelu...," pokračoval George"... jí řekla že sem někoho dopravili z venku. Umbridgeová tvrdí, že madam Pomfreyová je hrozbou pro celou školu a chce ji hned vyhodit," doplnil zase Fred."Tak na to bych se podívala," zamračila se lékouzelnice tak, že by se jí bál i čert, "Už jednou jsem té ženské řekla, že práh mojí ošetřovny nepřekročí ani přes mou mrtvolu. Ať si mě zkusí vyhodit, já se postarám o to, aby jí na tváři naskákaly takové vředy že je ani spojené síly nejlepších lékouzelníků světa nevyléčí."

"Uklidni se, Poppy," dotkl se Brumbál lehce její paže, kterou zle hrozila ke dveřím ošetřovny, "S profesorkou a hlavní vyšetřovatelkou Umbridgeovou to musíme vyřídit po dobrém. Vy dva tu zůstaňte s Remusem," nakázal Harrymu se Siriusem, "Vy se vraťte tam, odkud jste přišli," pokynul dvojčatům, "a my se půjdeme profesorce Umbridgeové postavit tváří v tvář," vyzval Poppy, aby šla s ním a zašel za zástěnu. Lékouzelnice krátce ještě pohlédla na svého pacienta, než odspěchala za ředitelem.Harry netušil, co by měl dělat nebo co říkat, tak udělal to první, po čem toužil. Posadil se na okraj Remusovy postele, místa bylo dost, protože muž byl ještě hubenější než obvykle, a sevřel jeho ruku v obou svých dlaních. Napadlo ho, že by to možná neměl před Siriusem dělat, ale na druhou stranu co tím ještě mohl zkazit. Stejně se celý ten průser s křikem provalil, když našli spícího Remuse v salonku, takže už teď nebylo nic, čím by se to dalo zhoršit.Sirius chvíli váhal, než přešel na druhou stranu, kde se také posadil. Udělal to samé jako Harry, jen přitom propletl své prsty s vlkodlakovými. Ano, on nic neříkal, pořád se mračil, jen to vypadalo víc zamyšleně, než rozzlobeně."Jak dlouho?" položil otázku bez toho, aby se na něj podíval.V prvním okamžiku zmateně zamrkal, jak si nebyl schopen uvědomit, na co se to kmotr ptá, vzápětí mu to ale došlo. Ptal se na to, jak dlouho spolu s Remusem co? Chodí? Mají vztah? Ano, to byl asi správný výraz. Nad odpovědí se ale musel zamyslet. Asi by se za oficiální začátek jejich vztahu měl považovat ten sex, co měli na konci loňského školního roku, i když byla pravda, že Remus se do něj podle všeho zamiloval o něco dřív. Ne, ten sex byl asi milníkem, protože, jak to vlkodlak říkal, milování je zpečetění vztahu."Od června... po tom co Cedric..," výmluvně se odmlčel a uhnul před kmotrovým pohledem, který se k němu zvedl, "Omlouvám se, Siriusi. Je mi to líto, kdybych věděl...," prudce se nadechl, jak mu něco došlo, "On mi to chtěl říct, když jsem za ním na konci roku přišel, ale já ho nepustil ke slovu a pak už asi bylo pozdě na vysvětlování.""Pozdě na vysvětlování...," zopakoval pozvolna, "No, každý tomu říká jinak. A nemusíš se omlouvat, není tu nikdo, kdo by se měl omluvit. Zvláště ne Remus. Kdyby to byl kdokoliv jiný... kdyby tu teď neležel, tak bych řekl, že si z nás prostě jen udělal blázny, ale takhle je to daleko vážnější. Chápeš vůbec jak moc?"I nad touhle otázkou se musel zamyslet. Remus říkal, že pokud se vlkodlak zamiluje, pak je věrný navždy a se svým partnerem zůstane, dokud ho případně dotyčný neopustí. Pokud se tak stane, pak nic nebrání tomu, aby se stejně silně nezamiloval znovu. Aby si našel nového druha. Alespoň tak to pochopil. Ovšem o tom, že by mohl milovat hned dva lidi stejně intenzivně, nic neříkal, přesto to teď Harrymu trochu dávalo smysl. Pokud vlkodlak miloval tak intenzivně, proč by měla láska se ztrátou druha zmizet. Klidně by mohla spát jen na dně duše a probudit se kdykoliv v budoucnu."Myslím, že ano," usoudil nakonec nahlas, že to chápe a vnímá, jak je to celé složité, nebezpečné a zamotané. Hned na to se od dveří ozvaly rozzlobené hlasy."Jako hlavní vyšetřovatelka požaduji vstup na ošetřovnu!" rozčilovala se Umbridgeová svým, podle jeho názoru dost afektovaným, hlasem, "Mám plné právo vstoupit do každé hradní místnosti a vy mi to, Brumbále, musíte umožnit.""Jistěže na to máte plné právo, drahá Dolores," promluvil nesmírně poklidně Brumbál, "Já naprosto uznávám váš titul vrchní vyšetřovatelky a upřímně vám děkuji, že mi svými připomínkami pomáháte zvednout standard školy," někdy měl Harry dojem, že je ředitel opravdu blázen, třeba zrovna teď, "přesto musím s politováním konstatovat, že na vstup na ošetřovnu právo nemáte. Od roku sedmnáctsetřicet jedna je ošetřovna považována za autonomní prostor a jeho správa patří výhradně do kompetence lékouzelníka nebo lékouzelnice ,která je jednomyslně zvolena školní radou a odvolána může být též jen jednomyslně. Z toho vyplývá, že pokud madam Pomfreyová řekne, že na ošetřovnu nemůžete vstoupit, pak já s tím, merlinežel, nemohu nic udělat.""To si ještě ověřím," vyhrožovala ježibaba, "A kdyby to tak bylo, pak si obstarám povolení ke vstupu podepsané přímo ministrem kouzel.""Obstarejte si třeba povolení podepsané všemi čtyřmi zakladateli, dokud jsem tady a živá, tak práh mé ošetřovny nepřekročíte," odpověděla na její výhružky Pomfreyová s takovou sebejistotou a

vlastní výhružkou, že by to možná zastrašilo i Snapea. Kdoví, třeba se jí vážně obával, přeci jen zatím nezmrzačil žádného studenta, takže musel být někdo, kdo ho drží na uzdě."Umbridgeová by měla brzdit, nebo vážně čirou náhodou skončí s vředy na celém obličeji," podotkl Sirius polohlasně, po dlouhé době zase se smíchem."Toho by snad madam Pomfreyová ani nebyla schopna," odpověděl Harry, taky se smíchem, když si představil 'roztomilou' tvářičku vrchní vyšetřovatelky ministerstva kouzel celou pokrytou modrými a žlutými vředy ze kterých vytékal hnis."Právě naopak," zazubil se kmotr, "Nikdo neumí sesílat lepší chorobná kouzla než lékouzelníci. Proto si pamatuj, nikdy nerozčiluj spolužáka, jehož rodiče jsou lékouzelníci. Nikdy nevíš ,jestli mu neujede omylem trochu moc a on z tebe neudělá zkřiveného, plesnivého starce."Málem vyprskl smíchy, když si tentokrát představil Umbridgeovou jako stařenu pokrytou zelenou plísní. Díky tomu na chvíli ztratil pojem o tom, co se děje u dveří, takže když se pak zaposlouchal, už nic neslyšel jasně. Jen ozvěny hlasů tlumené zavřenými dveřmi.S tím, jak se od něj vzdálila hádka ho i opustil záblesk dobrá nálady a vrátila se tma beznaděje nad Remusovou nemocí. Nebyl v tom, zdá se, sám, protože i muž na druhé straně postele zase posmutněl. Zase se rozhostilo ticho, už poněkolikáté a opět bylo tíživé, skoro až dusivé."Nevím, co budeme dělat a jak takovou situaci vyřešit, což byl myslím důvod, proč Remus tak dlouho váhal a proč teď leží tady. Jestli se cítil stejně v beznadějné pasti, jako právě teď já, pak se divím že se nezhroutil dřív," mluvil potichu starší muž, s každým slovem se mu dělala stále větší vráska mezi očima, "Napadají mě jen dvě varianty, jak jeho dilema s kým z nás bude, vyřešit a ani jedna není hezká.""A jaké to jsou varianty?" zeptal se Harry, tušící, že nechce znát odpověď."První varianta je, že jeden z nás odejde hodně daleko odsud. V tvém případě je to naprosto neproveditelné, protože musíš studovat a být neustále pod ochranou. V mém to sice proveditelné je, ale bylo by to složité a navíc... jsem možná sobec, ale nebudu utíkat z boje a nechávat tě tu samotného.""Ani bych nechtěl, abys odešel," z té myšlenky mu bylo úzko, "Ta druhá možnost?" zeptal se. Když mu první přinesl úzkost, druhá jistě dodá bolest a strach."Jeden z nás by musel umřít," pravil nemilosrdně.Nemýlil se, druhá varianta ho vyděsila, jen si nebyl jistý jestli má větší strach ze Siriusovy nebo ze své vlastní smrti. Myšlenky na obojí mu svíraly krk."Nešlo by prostě, abychom s ním byli oba?" navrhl první věc, který mu přišla logické a vysloužil si za to Siriusův trochu nevěřícný pohled, "Jde o to... je mu přeci tak zle proto, že nám lhal a tajil, že nás oba miluje. Teď to víme, nebude nám muset lhát, tak by to mohlo fungovat," říkal to s upřímnou nadějí, přestože si nějak nedovedl představit jak by to probíhalo."Ty si něco takového dovedeš představit?" zvedl obočí, "Do budoucna, Harry, jak bychom to dělali, až vychodíš školu? Uděláme si rozvrh, kde ty ho budeš mít od pondělí do středy, já od čtvrtka do soboty a neděli bude mít volnou? Ale pozor, ne víc jak jeden sex za noc, protože takové tempo by zmohlo i vlkodlaka. Tak by to nešlo, on není nějaká sexuální hračka, kterou si mezi sebou budeme půjčovat. Je to Remus, pro merlina všemocného, náš Remus Lupin...," nechal to vyznít do ztracena v náznaku, který pochopil každý, kdo Remuse znal.Když se řeklo Remus Lupin, všem, dokonce i místním studentům, se vybavil člověk laskavý, inteligentní, vždy ochotný pomoct. Někdo, koho byste chtěli mít po boku v nejtěžších situacích svého života. Někdo, kdo podrží a poradí. Někdo, komu byste nechtěli nijak ublížit, protože víte, že on by vám to nevrátil ani za nic. Tak to bylo, i když všichni věděli, že je vlkodlak a zároveň vůči němu pociťovali i strach. Zvláštní paradox."Máš pravdu," zašeptal polohlasně, zvedl vlkodlakovu ruku a jemně ho políbil na dlaň, "Tak se s ním prostě přestanu vídat. Přenechám ti ho. Jsem přeci tady ve škole celý rok a pak u Dursleyových... to je dost daleko na to, aby to stačilo... nebo ne?" Něco mu říkalo, že vzdálenost by musela být nejméně oceán, aby to Remusovi zabránilo ho vyhledat. Už sem za ním přeci přišel, prakticky kdykoliv ho Harry zavolal, a ani nemrkl, takže by to jistě udělal znovu."On by za tebou přišel sem do Bradavic i za tvými příbuznými. Myslím, že by si nedokázal pomoct

a pokud ano, předpokládám že by to pro něj bylo těžké. Určitě by bylo... naposled bylo," zamračil se, jak si vzpomněl na jejich rozchod."Když si ho opustil, myslíš?" zeptal se Harry, nemohl se při tom ubránit špetce zloby, která se mu vkradla do hlavy."Ano, Harry, přesně tak," mírně přikývl, nadechl, jak se odhodlával pokračovat, "Tehdy to byla velká chyba, stalo se kvůli tomu několik zlých věcí, dokonce...," zarazil se, jak ho náhle něco napadlo, pak se praštil do čela dlaní, "Já jsem ale idiot! Je jeden mizera, který toho ví o vlkodlacích víc, než kdokoliv jiný. Jestli existuje nějaké řešení naší situace, pak on ho bude určitě znát. Potřebuji si od tebe půjčit neviditelný plášť, abych se mohl pohybovat po hradě. Můžu?""Plášť ti určitě půjčím," nevadilo mu ho propašovat na ošetřovnu, "ale pochybuju, že ti Snape pomůže.""Jak víš, že jsem myslel Snapea?" zeptal se trochu překvapeně, možná uvažoval, jestli už i Harry neumí číst myšlenky, jako třeba Brumbál."Nikomu jinému bys neřekl mizera a pak... no... tak trochu vím, že se mu Remus vždycky líbil," dodal neochotně a neurčitě, rozhodně nehodlal rozebírat, co viděl u lektvaristy v myslánce. Ještě nevěděl, jak se k chování svého otce a kmotra postavit, takže to prozatím odsunul dozadu do mozku k pozdějším úvahám. Do teď měl víc starostí než přemýšlet o tom, jestli byli jeho rodiče taky rozjívení puberťáci, nebo ne."Nevím sice, jak ti to došlo, ale máš pravdu. Srabus se vždycky za Remusem táhnul jako smrad a já nemohl udělat nic, abych ho odradil od toho, aby ho obtěžoval. Faktem ale je, že asi kvůli tomu se začal zajímat o vlkodlaky a ví o nich úplně všechno.""Něco takového jsem si myslel," měl na mysli to sledování, "Dojdu ti pro ten plášť a propašuji ho sem," slíbil, když už vstával z lůžka. Váhavě se podíval na Siriuse, který ho upřeně sledoval, načež se opatrně sklonil a políbil Remuse na čelo. Zase vzhlédl ke svému kmotrovi v očekávání nějakého křiku, nebo alespoň křivého výrazu. Kupodivu se ničeho takového nedočkal."Miluješ ho?" zeptal se místo toho."Já... ano... ano," odsouhlasil. Nikdy se nad city k vlkodlakovi nezamýšlel, když mu vyznával lásku, bylo to vždy naprosto přirozené a vyšlo mu to ze rtů samo od sebe. Tak tomu bylo i teď."Já taky," pousmál se Sirius, jeho výraz byl někde na pomezí mezi smutkem a něžností.Úsměv mu oplatil, konečně pustil Remusovu ruku a odešel.

°°0°°

Při cestě do sklepení si připomněl krásné školní časy, které tu prožil. Ze studentů sice byla cítit jistá stísněnost, způsobená přítomností vrchní vyšetřovatelky, zároveň ale pozorný člověk viděl pod tou nuceně klidnou hladinou silné vření, které hrozilo každou chvíli vybuchnout. Sirius si byl naprosto jistý že studenti Bradavic si donekonečna nenechají líbit šikanu od nějaké staré ztřeštěné báby a že jí to do konce roku určitě vrátí i s úroky.Stejná atmosféra vládla i dole ve sklepení, kde se převážně zdržovali zmijozelští studenti. Oni sice měli rádi disciplínu a dodržování tradic, na druhou stranu aby jim někdo něco zakazoval a ještě hlídal, jestli zákazy dodržují, to rozmrzelo i je. Chápal je velmi dobře, vždyť měl po krvi ke Zmijozelu blízko.Došel ke dveřím patřícím kolejnímu řediteli a zaklepal na ně. Nemusel čekat dlouho, než se dveře prudce rozrazily a stanul před ním Snape. Samozřejmě ho Snape neviděl, protože na sobě měl stále Harryho plášť, proto bylo zábavné sledovat, jak se muž krátce zmateně rozhlédl, pak stiskl podrážděně rty a nakrčil nos."Pane Pottere, váš smysl pro humor je skutečně primitivní," zavrčel do prostoru. "Nevím, kde se ve vašem miniaturním mozku zjevila domněnka, že když vás nevidím očima, nemám jiný zrak, který vás vnímá.""Zrak? Já myslel, že je to spíš tvůj obrovský nos," ujela mu okamžitě obvyklá poznámka. Jen s pobavením sledoval, jak se lektvarista prudce obrátil jeho směrem a zaměřil se přesně na místo, kde stál, i když ho nadále nemohl vidět.

"Blacku," zavrčel. "Předpokládal jsem, že přijdeš," dodal s podstatně menší agresí, než by od něj Sirius očekával, a ustoupil stranou do svých pokojů. Vyloženě ho dál nepozval, ale vzhledem k tomu, že mu nezabouchl dveře před nosem, to mohlo znamenat jedině, že chce, aby vešel. Sirius přeci jen trochu zaváhal, co když ho zve dovnitř, aby ho vzápětí proklel. Pak nad tím mávl v duchu rukou, stejně byl s hůlkou zdatnější než Srabus.Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a až pak si konečně sundal plášť. Rozhlédl se v očekávání po místnosti, ve které se ocitl, jak předpokládal, že tu najde nějaké ohavné podivnosti, případně tajemství, jako že je Severus fandou Sudiček, má jejich plakáty po všech stěnách a do opravování esejí mu hraje píseň "Kotlík plný lásky". Merlin žel nic takového se nekonalo, místnost byla vybavena klasickým bradavickým nábytkem a jen naprostým minimem úplně nevýrazných osobních věcí. Na volném prostranství uprostřed místnosti pak stál stůl s pár lektvarovými přísadami a hromadou květin. To sice bylo divné, ale spíš to vypadalo jako školní projekty žáků, jelikož některé květiny vypadaly jako chcíplé a jiné hýřily barevnými květy i přes roční období, co zrovna panovalo za okny."Jak je Lupinovi?" otázal se Snape, když si sedl za stůl."Když víš, že je tu na ošetřovně, tak bys měl i vědět, že je v magickém spánku," zamračil se, protože si musel sednout naproti lektvaristovi na evidentně méně pohodlnou židli, která zřejmě sloužila jen k tomu, aby se návštěvy cítily menší a slabší než Snape."A co hodlá Poppy dělat?" položil druhou otázku, jako by nepříjemnost Siriusova hlasu nevnímal."Nechat ho tak, jak je," odpověděl po pravdě. "Nechce ho probrat, protože tvrdí, že by to psychicky nemusel zvládnout. Myslím, že ho hodně podceňuje. Remus je jeden z nejsilnějších a nejvyrovnanějších lidí, které znám. Jen tak něco ho neporazí.""Už porazilo," upozornil ho chladně. "Právě jen jeho vyrovnanost zajistila, že vydržel celý půl rok, než se zhroutil. Čekal jsem, že k tomu dojde daleko dříve, zejména proto, jak vypadal."Sirius si muže naproti sobě změřil překvapeným pohledem. Zdálo se, že ví, proč se Remus zhroutil, ba co víc, že to ví už delší dobu než jen pár dní a že si všiml nějakých známek stresu, které on sám nepostřehl. Rozčílilo ho, že Snape něco věděl a přitom nic neřekl, zároveň byl ale rád, že nebude muset všechno vysvětlovat."Takže víš, proč skončil na ošetřovně?" zeptal se jen pro ujištění."Jestli vím o tobě a Potterovi?" vytáhl obočí. "Ano, Blacku, vím o vás moc dobře. Loni jsem byl u toho, když se Lupin poprvé projevil jako ochránce svého druha a zlámal Skrkovi ruku. Tehdy jsem jemu a posléze i Potterovi důrazně doporučil, aby se vzájemně stranili, což oni samozřejmě neuposlechli. O tom, že spolu mají poměr, jsem se dozvěděl v lekcích Nitrobrany s Potterem. Ten kluk má Lupina plnou hlavu. A co se týče tebe," trochu se ušklíbl, "nikdy jsi nebyl zdatný ve skrývání náklonnosti a zejména sexuální touhy. Stačilo vás dva jednou vidět vedle sebe, jak se k Lupinovi nakláníš a dotýkáš se ho, a hned mi bylo jasné, že jste se k sobě vrátili."V tom byl Snape vždycky dobrý. V pozorování ostatních lidí a vyvozování, v drtivé většině případů, správných domněnek. Možná to taky částečně byla jedna z věcí, proč ho Sirius od prvního pohledu nesnášel. A taky jeho oči, které člověku obrazně, ale možné také doslova, pronikaly až do mozku."Znáš tedy náš problém a asi víš, proč jsem přišel," odmlčel se, doufaje, že se Snape opět ujme slova, ale ten zřejmě chtěl, aby to vyslovil Sirius nahlas. "Potřebuji tvoji radu a... pomoc," odhodlal se tedy k tomu odvážnému kroku a procedil mezi zuby žádost o laskavost."Fascinující. Sirius Black mě žádná o radu a pomoc. To by se mělo zapsat do Bradavické kroniky," poškleboval se. "Ale dobrá, já ti poradím. Zabal si kufry a odjeď do Austrálie nebo ještě lépe, uvaž si na krk kámen a skoč z loďky vprostřed bradavického jezera."Když pominul urážlivost lektvaristova výroku a všechnu tu skrytou agresi, tak mu vlastně muž potvrdil to, co si myslel. Buď jeden z nich odejde nebo zemře. Doufal, že existuje i jiná možnost. Musel ji ze Snapea dostat všemi možnými prostředky, včetně toho, že k němu bude milý nebo bude podlézat. Dobře, to by si schoval až jako tu naprosto poslední možnost, hned po tom, co by Srabuse chytl pod krkem a omlátil mu hlavu o stůl, ale i taková varianta tu existovala. Pro Remusův život a zdraví by udělal cokoliv.

"Snape... Severusi, tohle už vím. Přišel jsem za tebou, protože jsem doufal, že jako odborník mi poradíš něco jiného, než abych odešel nebo se zabil," naléhal, předklonil se a opřel se rukama o stůl. "Jde tady o Remuse. Ne o mě, ne o Harryho, ale o muže, kterého jsi, alespoň já si to myslím, kdysi miloval. A já udělám cokoliv," vytlačil ze sebe se sebezapřením, "když mi poradíš, co bychom měli dělat, aby se Remus uzdravil."Vyčkávavě hleděl na bledou tvář, která se proti němu vznášela jako obličej mrtvoly. Nemohl pochopit, že může být někdo tak netečný vůči utrpení jiných, Snape, zdá se, ale byl. I kdyby něco věděl, prostě by to neřekl snad proto, aby se Remusovi pomstil za to, že ho nechtěl. Nebo možná prostě jen proto, že rád pozoroval ostatní, jak trpí."Měl bys mu vyčarovat skleněnou rakev a modlit se k Merlinovi, abys ho v ní pak nemusel pohřbívat," odpověděl po pár chvílích mlčení. "Nelíbí se mi, že je s Potterem. Nelíbí se mi, že je s tebou. Ale s jedním být musí, protože ztratit vás oba by zřejmě nedokázal zvládnout. Potter odejít nemůže, takže bys měl ty a já jen doufám, že se k tomu odhodláš dřív, než Lupin zemře.""Nemůže zemřít, magický spánek ho ochrání," oponoval mu. Ano, Poppy říkala, že vlkodlak by se do magického spánku správně dostat neměl, ale Sirius celou svou duší věřil, že Remus je víc čaroděj než vlkodlak a že i kdyby byl problém, tak mu lékouzelnice pomůže."Tím si nejsem tak jistý," nehádal se, dokonce nezněl tak agresivně jako ještě před chvílí. "Být čarodějem a vlkodlakem zároveň je vzácné. Snad jediný žijící čaroděj vlkodlak, vyjma Remuse, je Šedohřbet. Všichni doposud nakažení čarodějové nepřežili proces prvotní transformace těla po kousnutí. Remus a Šedohřbet to přežili zřejmě jen proto, že jsou dvojí krve.""To vím. Nemusíš mi opakovat základy, které se učí každý sedmák," zavrčel. Tohle mu k ničemu nebylo, nebyl důvod, aby to poslouchal."Naopak, musím ti to říkat, protože jsi nic nepochopil," odsekl Snape. "Magické podstaty vlka a čaroděje jsou neustále v konfrontaci a jen díky velmi delikátní vyváženosti je Remus ještě naživu. Dohnali jste jeho vlčí já naprosto k zoufalství, jeho kouzelnické já na to zareagovalo magickým spánkem. Jenže co se stane, až bude vlčí část mít navrch? Obávám se, že v ten okamžik rovnováha padne a on zemře. A upřímně si nejsem jist, jestli by tomu tvůj odchod nebo tvá smrt nějak zabránila.""Chceš mi prostě říct, že zemře tak jako tak?" nikdy ho nenapadlo, že je to až tak vážné. "Je jedno, jestli bych třeba odešel, jeho by to stejně zabilo? Pak je tedy Harryho návrh, abychom se o něj střídali, jediná schůdná možnost.""To jste dělali doteď a k čemu to vedlo. Není žádný rozdíl v tom, jestli o sobě navzájem víte, když se neshodnete na svých přáních a tužbách a oba budete vyžadovat jeho pozornost. Pořád bude rozpolcený," potřásl hlavou. "Pominu-li samozřejmě fakt, že ho tím degradujete jen na věc nebo na zvíře."Z jejich debaty měl neutuchající pocit frustrace nejen proto, že tu Snape odsuzoval jeho milence k smrti, to spíš proto, že mu jednoznačně neříkal všechno. Něco tajil a s nadšením podával Siriusovi informace jen po malých kouscích, aby ho mučil."Do prdele, Snape!" třískl pěstí do stolu, až nadskočil kalamář. "Přestaň už chodit kolem horké kaše a řekni mi, co víš!""Jistě, ty jsi byl vždy taktní a ohleduplný," ušklíbl se lektvarista. "Dobře tedy. Mezi vlkodlaky není váš problém úplně ojedinělý. Ne častý, ale existuje pro něj řešení, které by se čirou náhodou líbilo Brumbálovi, protože je to o lásce. Alespoň z jednoho pohledu. Z toho druhého, mého, je to jen o tom, jestli jsi dostatečně Black.""Já tě varuji...!" pronesl výhružně, tohle bylo pořád okecávání problému. "Jestli se hned nevymáčkneš, tak ti vyrazím zuby!" Po jeho slovech následoval další úšklebek."Dokázal bys být tak zvrhlý, abys položil své pěstěné ručky rozmazleného aristokrata na kůžičku našeho Zlatého chlapce?" zeptal se a pozvedl obočí. "Jsi schopen zradit důvěru svého nejlepšího přítele a vzít si do postele jeho syna? Co, Blacku? Uvažoval jsi někdy o svém kmotřenci, když jsi trávil osamělé večery v domě své matky?"Tak tohle už bylo přespříliš. Jedna věc byla, když urážel jeho samotného, to se dalo ještě překousnout, ale jakmile do toho zahrnul i Harryho, to už se nedalo snášet. Vykašlal se na hůlku,

ruční práce byla stejně vždycky zábavnější.Vyletěl z křesla div, že ho neporazil, natáhl se přes stůl a chytl Snapea za hábit. Přesně v okamžik, kdy jeho prsty sevřely látku a přitáhly lektvaristu trochu dopředu, se na jeho krk přitiskl hrot hůlky. Nezachvěl se, natož aby povolil stisk. Byl odhodlaný tomu bastardovi vyrazit zub dřív, než ho stačí proklít."Nebudeš říkat takové špinavosti o Harrym!" zavrčel tak, že ani vlkodlak by se za to nemusel stydět. Ostatně od toho se to taky naučil"Být tebou bych se uklidnil, Blacku," pronesl lektvarista potichu, sice s jedem, ale ne agresivně. "Nechci tvoje střeva stírat ze zdi, tak se zase pomalu posaď a poslouchej, co ti chci říct."Váhal a snažil se uklidnit. Snape vypadal, že pro tentokrát nežertuje ani neprovokuje, ale opravdu se chce racionálně bavit. Buď Remuse doopravdy alespoň na škole miloval, a tak mu chtěl pomoct, nebo se někde ošklivě praštil do hlavy a tohle byly následky. V obou případech ho mohl Sirius nejdřív vyslechnout, zabít až pak."Fajn," odsekl prudce, o to pomaleji se zase posadil a upřel na lektvaristu nevraživý pohled, do kterého dával všechno letité znechucení a odpor. Opláceno mu bylo stejně."Co jsem říkal, bylo myšleno naprosto vážně," musel sevřít zuby, aby se na Snapea zase nevrhl, když tohle slyšel. "Když se toto stane u vlkodlaků, tak všichni tři utvoří milenecký celek. Jinými slovy, všichni spí se všemi. Z nějakého důvodu, který neznají ani sami vlkodlaci, to uklidní rozbouřené vlkodlačí city a vyřeší to rozpolcenost. Snad to má něco společného s jejich smečkovými pudy, možná to má jiné vysvětlení, ale byl jsem svědkem toho, že to skutečně účinkuje."Měl by mu věřit, nebo si myslet, že si z něho jen ohavně střílí? Nedokázal se momentálně úplně rozhodnout, přesto se mu zdálo, že Snape mluví pravdu a možná snad že mu i záleží na Remusově osudu. Každopádně tu nemohl zůstat, protože musel přemýšlet o tom, co mu řekl."Musím jít," řekl prostě, žádné loučení ani poděkování. Nikdo z nich to neočekával ani nepožadoval, to by dřív muselo spadnout nebe jim přímo na hlavu, aby k sobě začali být slušní.Natáhl si zase neviditelný plášť a opustil Snapeovy pokoje bez toho, aby se třeba jenom ohlédl. Rychle rázoval chodbou, až skoro narazil do mladíka jdoucího mu naproti. Obrátil se po něm, protože to byl Nebelvír, který neměl ve sklepení touhle dobou co dělat, když nebyly lektvary, a navíc mu nesmírně připomínal oba Longbottomovy. Hned mu došlo, že to asi musí být jejich syn Neville, proto byl ještě víc zmatený, když mladík bez mrknutí oka vešel do Snapeových pokojů a zavřel za sebou dveře, jako by tam byl už stokrát. Jen nad tím zakroutil hlavou a pokračoval v cestě. V Bradavicích se prostě vždycky děly divné věci, tohle byla asi jedna z nich a on měl větší starosti k přemýšlení než Nevilla.Vrátil se na ošetřovnu, kde se zase usadil k Remusovi a také k jídlu, které se tam objevilo a rozhodně nemohlo být pro spícího pacienta. Nepátral po tom, jak skřítci vědí, že je tu někdo, koho je třeba nakrmit, nebo co si o jeho přítomnosti myslí, prostě vděčně přijal, že má co do pusy.Po jídle si lehl k Remusovi do postele a položil si hlavu na polštář hodně blízko té jeho."Byl jsem za Snapem, lásko," začal k němu mluvit, i když věděl, že ho vlkodlak stejně neslyší. "Má návrh, jak tě vyléčit, ale je to něco docela šíleného. On mi tvrdil, že kdybych... tomu neuvěříš, co ti teď řeknu... přijal za milence Harryho, tak by ti to pomohlo. Když mi to říkal, tak jsem mu málem vyrazil zuby. Byl bys na mě hrdý, ovládal jsem se opravdu skvěle, i když jsem měl chuť se proměnit v Tichošlápka a ukousnout mu tu jeho mastnou hlavu. Hmm, i když to radši ne, protože bych se z toho pak asi pozvracel," krátce se odmlčel. "To, co říkal, je... nevím, co si o tom mám myslet. Vím ale, co bys mi řekl, kdybys byl vzhůru. Řekl bys mi, že se nesmím Harryho dotknout, protože ke mně vzhlíží jako k otci, jenže... copak k tobě tak nevzhlížel? Já si jsem jistý že ano, i když v tvém případě je to samozřejmě něco jiného. Ty jsi k němu byl přitahován něčím víc, než... nevím, prostou lidskou touhou. V tvém případě je to skutečná láska, ale v mém? Miluji Harryho nadevše, vždyť myšlenky na něj bylo to málo, co mi v Azkabanu zbylo. Ale mohl bych po něm toužit jako po milenci? Musím říct, že je opravdu krásný, pokud se podívám jen na jeho vzhled. Vím, že má i úžasnou povahu, velké srdce, odvahu... všechno, co bych si mohl přát, jenže nevím, jestli je to dost. Miluji tebe, to přeci víš," obrátil hlavu a podíval se na Remusovu nehybnou tvář.

"Poraď mi, miláčku," požádal ho polohlasně, rukou se dotkl bledé tváře.Nedostal odpověď, vlkodlakovy rty zůstaly zavřené stejně jako jeho oči.

°°0°°

Snažil se před spaním dělat všechna ta mentální cvičení, která mu Snape vtloukal do hlavy, ale stejně to nepomohlo. Nepomáhal ani Bezesný spánek, který si navařil. A navařil si ho správně, protože noční můry o Cedrikově smrti ustaly, to jen ty vize přicházející od Voldemorta ne. A strach o Remuse, stále ležícího na ošetřovně, mu nedodával klid ke spánku. O skutečnosti, že Sirius se ztratil i s jeho neviditelným pláštěm, ani nemluvě. Utěšovalo ho jen vědomí, že ho určitě paní vrchní vyšetřovatelka nenašla, protože to by spustila neuvěřitelný poplach, takže byl zřejmě někde v bezpečí.Obrátil se na bok a povzdechl si."Harry," ozvalo se za ním Siriusovo zašeptání. Prudce se po hlase obrátil a rychle rozsvítil hůlku, ale logicky nikoho neviděl, když musel jeho kmotr přijít v plášti. U boku se mu zhoupla postel, jak si na ni někdo sedal, vlastně rovnou lehal a pak se zatáhly závěsy a zajistily kouzlem. Až pak ze sebe Sirius konečně stáhl neviditelný plášť a odhodil ho klidně na podlahu. Harry proti tomu nic neřekl, jen si skousl jazyk, aby ho nenapomenul, že věci se na zemi nemají povalovat. Deformace z dětství, kdy musel uklízet po svém bratranci, jinak by ho teta potrestala."Siriusi," přesunul se víc bokem, aby se vedle něho muž vešel. "Kde jsi byl celý den? A jak ses sem dostal?" zeptal se hned na dvě palčivé otázky."Byl jsem se proběhnout v lese. Ve zvířecí podobě se mi líp přemýšlí," odpověděl s poloúsměvem. "Poppy mi dala heslo, když jsem ji o něj požádal. Ani jí nepřišlo divné, že se za tebou chci vloupat uprostřed noci, naopak mi kladla na srdce, abych ti určitě předal tohle. Budeš to prý možná dneska potřebovat," vytáhl z kapsy lahvičku s modrým lektvarem. "Já sice doufám, že to potřebovat nebudeš..." podivně se odmlčel, jako by jeho modré oči získaly temnější odstín, ale možná to bylo jen světlem hůlky. "To je...""Bezesný spánek," dokončil za Siriuse, hned ho poznal podle barvy, konzistence a samozřejmě podle toho, že mu ho lékouzelnice posílala před spaním. "Když jsi mi ho namíchal u tebe doma, tak jsem se pak informoval, jak se dělá, a připravuju si ho sám. No nekoukej tak na mě, Remus mi letos trochu poradil v lektvarech a jdou mi hned líp... Jak mu je?" Jen co si vzpomněl na jejich hodinu, tak se mu zase vybavil nemocný milenec ležící na ošetřovně."Pořád stejně," odpověděl neurčitým hlasem, jako by se soustředil na něco jiného. "Harry, co všechno bys byl ochotný udělat pro Remusovu záchranu?""Udělal bych pro něj cokoliv," odpověděl okamžitě a nemohl se ubránit tomu, aby se v jeho hlase neodrazila zlost. Svým dotazem Sirius, asi neúmyslně, naznačoval, že by se snad něčeho lekl a vlkodlakovi nepomohl. To byl holý nesmysl. Neexistovalo nic, co by pro něj neudělal. Naprosto nic."Toho jsem se bál," řekl na to s povzdechem. Tohle Harryho naštvalo snad ještě víc než otázka, co by pro jeho záchranu udělal. Měl chuť se na svého kmotra rozkřičet, co je za člověka, když tohle říká, ale zarazilo ho, jak se Sirius tvářil."Snape mi řekl, jak vyřešit náš problém, ale je to..." odmlčel se, obočí se mu svraštilo, jak se zamračil, "dost kontroverzní. Říkal, že jediná možnost, jak Remusovi pomoct, je, když s ním zůstaneme oba a budeme milenci. Myslím tím my všichni tři dohromady, tedy i ty a já."Bezděky si vzpomněl, jak se v minulém roce často měnil na rybu, což doufal, že už překonal. Nepřekonal, zase zůstal na Siriuse koukat s otevřenou pusou. Jak mohl něco takového říct s klidem – dobrá, úplně v klidu nebyl – a ještě vleže v jeho posteli. Jako by sem přišel, aby to opravdu uskutečnil. I když to bylo vlastně jedno, protože stejně za to všechno mohl Snape."Bastard," zavrčel vztekle a stiskl ruce v pěst. "Ten už vážně neví, co si vymyslet, aby mi škodil a ponižoval mě.""Nemyslím si, že lhal," podotkl polohlasně Sirius."Jistěže lhal!" vybuchl hned vzápětí, nechápaje, jak vůbec může jeho kmotr pochybovat. "Všechno

si to vymyslel, aby mě... nás ponížil a ublížil Remusovi, protože ho nikdy nechtěl. Je to pomstychtivý hajzl, který udělá cokoliv, aby mě týral. Dokonce... dokonce řekne něco tak... tak... nechutného!"Chtěl ještě něco dodat, další nadávky a pravděpodobně i sprosté urážky na Snapeovu hlavu, jenže viděl zvláštní stín, který přelétl přes Siriusovu tvář. Rychle si v duchu zopakoval, co všechno před chvílí řekl, až se dostal k tomu 'nechutné' a v ten okamžik zrudl až na konečcích prstů studem, že vůbec mohl něco takového vyslovit."Připadám ti snad nechutný?" dodal jeho studu Sirius ještě poslední facku. Harry sklopil oči ke svým rukám a s povzdechem zakroutil hlavou."Tak jsem to přeci nemyslel," pípl provinile. "Nejsi nechutný, jen jsi můj kmotr... to je skoro něco jako otec. Jsme rodina a v rodině se... takové věci nedělají," pokoušel se vysvětlit, v čem je problém."Moji rodiče byli bratranec a sestřenice z druhého kolene a to je jen jeden z několika legálních incestů v mém rodě. Já sám si měl vzít Bellatrix, což byl taky důvod, proč jsem utekl z domova," pustil se poklidně do vysvětlování, Harry by takového klidu nebyl na jeho místě schopen. "Být kmotr to je jen titul, který nikdy nemá souvislost s pokrevní příbuzností. Po těle ani magii spolu nemáme nic společného, to jsme s Jamesem ověřovali v našich rodokmenech už několik let předtím, než ses vůbec narodil. Rod Blacků a Potterů se nikdy nesetkal v žádném manželském svazku," tohle byla krevní část, která ale Harrymu nepřišla tak podstatná."Na tom přeci nezáleží, jestli jsme skutečně příbuzní nebo ne. Moji rodiče tě udělali mým kmotrem a opatrovníkem, což znamená, že kdyby tě nezavřeli, tak bych u tebe žil už od dětství a byl bys můj otec. Nebo aspoň strýček," předestřel svou vizi jejich společného života, kdyby se to všechno tak ošklivě nezvrtlo."Tak by to bylo, to máš naprostou pravdu, ale já v Azkabanu prostě skončil, to je fakt," zdá se, že nesouhlasil s Harryho argumenty. "Neznám tě o moc víc než Remus. Dobře, párkrát jsem tě v dětství choval, což Remus nemohl, když byl ve světě, ale abych byl upřímný... hodně malé děti mě děsily a stále děsí, takže jsem se ti spíš vyhýbal a čekal na dobu, kdy alespoň budeš rozumět, co ti říkám. Nikdy se nekonalo žádné přebalování, zpívání ukolébavek nebo krmení kašičkou. Přinesl jsem ti vždycky spoustu drahých, zajímavých hraček, ale dokonce jsem si s tebou s nimi ani nehrál."Nedalo se říct, že by ho Siriusova slova rozzlobila, ale pocítil lítost nad tím, že jeho kmotr nebyl takovým kmotrem, jakým si myslel, že byl. Nepamatoval si ze svého dětství skoro nic, jen mlhavé tváře a hlasy, přesto si vždycky myslel, že byl Sirius ten správný strýček, co si s dítětem hraje až do úplného vyčerpání a chce s ním trávit tolik času, kolik jen je možné. Teď slyšel, že tomu tak nebylo, ale ani to přeci nebyl důkaz toho, že by mohl se svým kmotrem spát.Když zjistil, že se mu líbí muži, tak si všechny, které znal, rozřadil v hlavě do tří škatulek 'rodina', 'jen přátelé' a 'potenciálně dostupní'. Sirius byl samozřejmě ve škatulce rodina, stejně jako Ron zase v jen přátelé. Nedalo se na tom nic měnit. On na tom ani nechtěl nic měnit, protože jak to bylo, tak to bylo naprosto v pořádku.Na druhou stranu, když se to tak vzalo, pokud se o něj Sirius v dětství příliš nestaral, pak to bylo opravdu jako s Remusem. A toho svým způsobem zařadil do škatulky rodina už ve třetím ročníku, to jen později se bůh ví jak dostal k tomu, že se do vlkodlaka zamiloval."A ty bys to dokázal?" zeptal se zvědavě i s obavou z odpovědi. "Myslím tím, jestli bys mohl... se mnou... prostě jen tak... ty víš co.""Uvažoval jsem o tom celý den," dlouze se nadechl jako plavec před skokem do vody, "a dospěl jsem k názoru, že ano," Harry při jeho slovech bezděčně zalapal po dechu překvapením. "Vím, že tě to šokuje a ptáš se, jak je to možné. Já se na to prostě podíval racionálně. Mám tě rád, to jsem nikdy nepopíral a nikdy se to nezmění. Jsem rád v tvé společnosti, máme spoustu společných témat, a když zapomenu na kmotrovství a podívám se na tebe jako muž na muže, tak musím říct, že jsi opravdu pohledný. Ne úplně můj typ, ale na tom až tak moc nezáleží. Pokud ty to cítíš stejně, pak toho máme víc společného, než většina manželů v dohodnutých sňatcích, které jsou v mé společenské třídě obvyklé. Takže... připadám ti pohledný?" zeptal se o dost veselejším hlasem a

přidal jeden oslnivý úsměv.Nevěděl, jak odpovědět. Všeobecně nikdy neuměl nikomu lichotit, přišlo mu to stejně trapné jako lichotky přijímat, a pak nikdy se nad tím nezamýšlel. Teď to hodlal zkusit, i když si nebyl vůbec jistý výsledkem.Zahleděl se na Siriuse snaže se nebrat v úvahu, že je to jeho kmotr, tedy něco jako strýc. První, co ho zaujalo, byly oči. Stejně jako málo hnědovlasých lidí má oči zelené, ještě měně jich má oči modré a Sirius měl tu nejzářivější modř, jakou kdy viděl, alespoň tedy v ne moc silném světle hůlky. Jeho tvář mohl celkem bez uzardění označit za dokonale krásnou, protože neměla jedinou vadu. Žádné pihy, jizvy, křivý nos nebo cokoliv jiného, dokonce i ty vrásky kolem očí a rtů se k němu hodily.Sjel pohledem od tváře k tělu. Teď se nedalo nic soudit, vypadalo to, že má na sobě tak deset vrstev látky, ale pamatoval si ho jasně z prázdnin, když po svém domě lítal jen v kalhotách, papučích a rozhaleném županu. Už tenkrát Harryho napadlo, že je to docela nestydaté vzhledem k tomu, kolik lidí bylo v domě. S tím ale Sirius neměl problém možná proto, že měl co ukázat. Neměl tělo jako vzpěrač, ale svaly měl rozhodně mohutnější než Remus nebo konec konců sám Harry. Pořád to ale byl ten druh, kterého se člověk nebál dotknout, vlastně by to mohlo být docela příjemné dotýkat se Siriusova hrudníku.Přejet po něm dlaní, zjistit, jestli kůže v místech tetování je stejně hladká jako jinde na těle. Prostě si jen znovu připomenout, jaké je to dotýkat se kůže, která není zjizvená. Ne, Remusovy jizvy mu nevadily, to ale neznamenalo, že by se nechtěl dotknout hladkého lidského těla.Dokázal si to všechno velmi jasně představit, vlastně až moc jasně, tak až ucítil příjemné teplo rozlévající se mu v rozkroku. Raději krátce obrátil hlavu na druhou stranu a zahleděl se do záhybu rudého závěsu. Pozoroval ho, jak se jemně pohupuje a uvědomil si, že je to oficiální. Právě zjistil, že se mu líbí Sirius, jeho kmotr, a prostě a jednoduše je úchyl. Jinak se to nedalo říct. Ovšem, když o tom tak přemýšlel, už to asi na jeho image nemohlo nic zkazit.Obrátil se zase zpátky a zahleděl se na Siriusovu tvář plnou zvědavého očekávání na jeho odpověď. A navíc něčeho, co v ní nikdy neviděl. Touhy.Olízl si rty. Nevěděl, co by měl teď udělat. Jestli se očekává jasné 'ano', nebo jestli má třeba Siriuse políbit... pohladit... přitáhnout k sobě. Vážně netušil, jak to naznačit, tak nakonec udělal to jediné, co ho momentálně lákalo. Natáhl se a zajel rukou do Siriusových vlasů. Byly také kudrnaté jako jeho vlastní, jen nebyly prstýnky tak pevně utažené, takže netrčely do všech stran a navíc byly na dotek podstatně jemnější a řidší než ty Harryho.Muž pomalu natočil hlavu na stranu, takže se rty bezmála dotkl jemné kůže na jeho zápěstí. Oči při tom lehce přimhouřil jako spokojená kočka."To budu brát jako ano," zašeptal, pořád do jeho ruky, nakonec zápěstí skutečně políbil, načež se naklonil nad Harrym.Polibek od Siriuse se od toho Remusova naprosto lišil. Z vlkodlaka sálala potlačená divokost, ovládnutá a převedená do útoku na jeho rty. Tohle bylo nejdřív jemné, skoro až nesmělé nebo nerozhodné, a pak prostě jen vášnivé. V pohybech rtů a doteku jazyka byla sice zkušenost někoho, kdo to dělá po tisící, ale komu je jedno, co si lidé o jeho polibcích myslí. Nebylo to nepříjemné, jen rozdílné od líbání, které doposud zažil, ovšem stejně rozechvívající jako Remusovy polibky.Sirius se posunul tak, že ho vtlačil do polštářů. Z každého jeho pohybu i doteku dlaně, klouzající po Harryho těle bylo znát, že chce rozhodně víc, než jen se líbat a snad trochu mazlit. Nebyl by proti, jeho penis rozhodně reagoval na vzrušující blízkost pevného mužského těla, jenže byli ve společné ložnici, kde ve vedlejších postelích spali jeho spolužáci."Siriusi ne..." odmítl ho společně s tím, jak ho od sebe odstrkoval."Co zase?" zabručel nevrle, toho se od Remuse nikdy nedočkal a trochu ho to překvapilo. "Vždyť jsi přeci souhlasil..." i tohle bylo podrážděné, dokonce se ho nepřestal Sirius dotýkat, dál se dobýval rukou pod jeho triko. Něco, na co chvíli nevěděl jak reagovat, protože ani u jednoho svého milence se nesetkal s tím, že by byl tlačen do intimností. U Cedrica to byl on, kdo zacházel o krůček dál a u Remuse stačilo jediné ne a vlkodlak přestal naprosto se vším. V případě Siriuse to asi tak fungovat nebude.

"Jsou tu všude moji spolužáci," vysvětlil a vytáhl si jeho ruku zpod oblečení."Přes ta kouzla nic neuslyší," ujistil ho Sirius, který se nedal odradit ani jeho jasným fyzickým odmítnutím, protože přesunul svou ruku na jeho bok, který začal hladit. Vypadalo to prostě, že muž nehodlá držet ruce stranou, ať Harry řekne cokoliv. Možná by se na něj proto měl zlobit, ale ve skutečnosti to bylo vlastně vzrušující. Remus byl v posteli vůdčí a rozhodný, stejně tak i vášnivý, ale z tohohle sálala jistá příjemná nezadržitelnost. Nutilo ho to docela rychle zapomínat na okolí, takže si s překvapením uvědomil, že se i jeho ruce rozběhly po Siriusově těla a rozepínají knoflíčky jeho saka."Mohli by se stejně probudit," argumentoval, ale spíš jen tak pro formu. Stejně už druhému muži sundal z ramen sako, mírně rozepnul košili a právě se nakláněl, aby ho políbil na částečně odhalená prsa. Přejel rty po černém tetování a pak po holé kůži, zajímavé bylo, že z tetování ho brnělo pusa, podobně jako ho brněly prsty, když se dotýkal něčeho magického. Tetování tedy nebylo jen na ozdobu, zřejmě v něm byla vpletena i nějaká kouzla.Sirius se tiše zasmál a rukama mu prohrábl vlasy."Ale prosím tě..." odbyl ho, už mu vykasal triko nahoru a jemným tahem ho nabádal, aby se odklonil a mohl být trika zbaven. "Já jsem přišel s Remusem o panictví taky v našem pokoji a to jsem při tom nadával jako dlaždič."Vyschlo mu z toho v puse. Představil si, velmi jasně představil, Remuse se svou příznačnou divokostí přirážejícího do nahého Siriusova zadku. Jestli měl doteď ještě alespoň trošičku pochybností o tom, jestli to, co dělají, je správné, tak je právě spláchla krev, která se mu nahnala do slabin. Ucítil, jak se jeho penis napnul pod látkou pyžamových kalhot, a rozbušilo se mu srdce. Hodil všechny řeči o tom, že je Sirius jeho kmotr, za hlavu a vrhl se po něm.Skoro až hrubě ho políbil, ruce vnořené v jeho vlasech, a tlačil ho k posteli, na kterou ho převrátil. Zároveň se tiskl rozkrokem k jeho stehnu a houpal boky, jak se snažil uvolnit ten tlak. Uvědomoval si prudkost svého chování, která asi pramenila z obav stejně jako ze sexuální frustrace, ale bylo mu to jedno. Stejně tak cítil lehké překvapené zaváhání od Siriuse, jež se ovšem rychle rozplynulo.Muž přijal jeho vášeň bez podivení. Dokonce se k ní přidal, když poměrně prudce stáhl kalhoty z Harryho boků alespoň tak, aby se mohl chopit mladíkova tvrdého penisu.Zalapal po dechu a musel se odtáhnout od hrudi, kterou líbal, když příjemně hrubé sevření Siriusových prstů stisklo jeho tvrdost. Možná bylo zvláštní o tom teď uvažovat, ale zaujalo ho, o kolik je milencova ruka a dlaň větší než ta Remusova."Hmm, tak tuhle krásu jsi přede mnou ty roky skrýval?" zeptal se se smíchem, zatímco jeho ruka lehce klouzala po Harryho penisu. Nevěděl, jak na takový dotaz odpovědět, dokonce měl dojem, že odpověď ani není třeba. Rozhodně ne slovní. Sténání byl nejlepší způsob, jak odpovědět i dát najevo, že se mu to líbí.Nebránil se, když byl zase převalený dolů, jen doufal, že nikdo neuslyší, jak se tu převalují, nerozhrnou závěs, nebo rovnou nespadnou z postele. To by se asi špatně vysvětlovalo spolužákům, že se tu muchluje s hledaným masovým vrahem."Co bys chtěl, abych udělal?" vyptával se svůdným šeptem Sirius. "Chceš, abych ti ho vykouřil? Nebo chceš rovnou ošukat?"Znovu zalapal po dechu, tentokrát jak kvůli ruce, která rozhodně věděla, jak potěšit, tak i kvůli nemravným slovům. Nikdy si nepomyslel, že bude tak vzrušující poslouchat někoho, jak mluví sprostě a nabízí mu různé druhy potěšení."To druhé," zašeptal bezděky. Vůbec nad ničím neuvažoval, jen toužil po tom ucítit ve svém těle horký penis, momentálně ten Siriusův. Už mu ani na mysl nepřišlo, že by na tom bylo něco špatného. Bylo to jen dobré, protože Sirius byl prostě Sirius. Miloval ho už dlouho, jen zatím ne tímhle způsobem, ale byl si jist, že ho bude moci milovat jako milence."Nenasytný Nebelvír," zašeptal mu do ucha, stiskl napnutý krk jemně zuby, až donutil Harryho bolestně vydechnout, ale byla to dobrá bolest. Taková, ze které vás zamrazí v zádech. Vzápětí zasténal znovu, tentokrát nevrle nad ztrátou horké dlaně na penisu, to když se Sirius odtáhl stranou. Vztáhl k němu ruku, jak si ho chtěl zase přitáhnout k sobě, ale muž ho úsměvem zastavil.Potřeboval trochu prostoru pro to, aby jim oběma stáhl kalhoty a sobě také rozepnutou košili.

Oblečení se navršilo vedle postele a oni dva konečně byli nazí. Harrymu to poskytlo možnost nepokrytě si Siriuse prohlédnout v celé jeho kráse. Sjel pohledem po jeho těle až k rozkroku, kde pozornost poutal vzrušený penis. Nemohl nesrovnávat s Remusem, rychle ale dospěl k názoru, že se to srovnat nedá. Oba penisy byly stejně přitažlivé a jen z myšlenky na ně měl sliny v puse.Sirius se trochu ušklíbl, spíš pobaveně."Jeho je delší a užší, můj kratší a silnější," řekl, jako by mu četl myšlenky, donutilo ho to zrudnout a zároveň to byla další vlna do jeho vzrušeného penisu."Já jsem přeci... nechtěl jsem..." slyšel se breptat."Klid," dostalo se mu uklidnění i polibkem. "Já jsem spokojený a je to vážně tak. Opravdu. Už jsme si je měřili s krejčovským centimetrem v ruce."Nebyl si jist, jestli to myslí vážně, ovšem hláseček mu našeptával, že Sirius by skutečně byl něčeho takového schopen. Trochu se zarazil, když se mu začal prohrabovat v nočním stolku. Tušil, co tam hledá, tak se rychle posadil, aby mu pomohl najít flakónek s lubrikantem dřív, než tam muž narazí na něco nepatřičného. Jako na pornočasopis, co právě vytáhl ven, krátce na něj pohlédl a pak ho naprosto s klidem odložil na noční stolek. I tak Harry zrudl až na zadku, dokonce snad doslova. Sirius se ani nad jedním nepozastavil, jednoduše dál pokračoval v hrabání, dokud nenašel, co hledal. Harry mu to najít už nepomáhal, raději se do toho nepletl a neupozorňoval na žádné jiné kompromitující věci, co tam měl."Pojď ke mně," řekl Sirius, jednou rukou si ho přitáhl k sobě pro další polibek a to tak, že se Harry mohl celým tělem opřít o jeho hruď.Bylo to příjemné, cítit silné mužské tělo přitištěné na vlastních prsou. Jiné než s Remusem, ale rozhodně pěkné. Nepřerušoval polibek, jen dlaněmi klouzal po pevných, silně se rýsujících svalech. Zároveň cítil, jak ho Sirius v dlouhých tazích hladí po zádech. Na chvíli jeho ruka zmizela z Harryho zad, slyšel otevírání lahvičky a pak ruku opět ucítil. Tentokrát na svém zadku. Prsty klouzající mezi jeho půlky a pak celkem bezostyšně rovnou do těla. Zalapal po dechu a přerušil polibek. Uniklo mu tiché zasténání, ale opravdu jen tichounké, protože přes veškerá kouzla, měl pořád dojem, že by je tu mohl někdo načapat. Musel si přiznat, že je to svým způsobem vzrušující."Chceš víc?" zeptal se Sirius hlasem, o kterém myslel, že z jeho úst prostě nikdy neuslyší. Ještě před ani ne dvaceti minutami o tom byl naprosto přesvědčen. Teď se mu líbil a rozhodně by ho rád slyšel kdykoliv znovu."Hned teď... chceš?" šeptal mu dál do ucha a pohyboval prsty.Zmohl se jen na souhlasné zakývání hlavou, doplněné o prudké vydechnutí nesouhlasu, to když milenec vytáhl své prsty z jeho těla. Jeho protest byl hned umlčen, když ucítil, jak do něj proniká špička penisu. Už měl své zkušeností, pohnul boky vstříc tlaku a uvolnil se. Zasténal a trochu se propnul.Opřel se rukama o Siriusův hrudník, získávaje tak potřebnou oporu, a dosedl. V tu chvíli ho penis naplnil a on nemohl udělat nic jiného, než slastně zalapat po dechu. Stejný vzdech unikl i Siriusovi, jenže zněl částečně jako 'kurva, to je ono'. Nijak zvlášť si nelámal hlavu s tím, co muž pod ním říká, nemělo to význam a stalo se to zvláštně vzrušující kulisou.Pohnul se. Nahoru a dolů. Klouzal po penisu a zas a znovu se ponořoval do slasti, kterou mu to způsobovalo. Ucítil, jak mu Sirius zaryl do jednoho boku prsty a pak ruku na svém penisu. Rozkoš tak přicházela ze dvou stran. Nemohl být spokojenější. V koutku mysli dospěl k názoru, že tohle bude nakonec milovat, stejně jako svým specifickým způsobem miloval i Siriuse. Teď nad tím ale skutečně nemohl přemýšlet, slast ho zaplavovala ze všech stran s takovou intenzitou, že věděl, že moc dlouho nevydrží. Navíc na to jednoduše kašlal, prostě toužil se udělat a ne předvádět, jaký je borec. Taky na co jiného, než na vlastní uspokojení mohl myslet, když měl tvrdý penis v zadku a horkou, šikovnou ruku, která laskala jeho erekci.Vlna orgasmu sevřela jeho tělo, sklouzla mu po páteři a donutila ho vybuchnout. Tlumeně vykřikl, pak jeho výkřik přešel v zasténání a nakonec v prudké nádechy. Zůstal chvíli strnulý, jak si ještě užíval poslední vzpomínky na ten pocit, stejně jako přetrvávající tvrdou erekci hluboko v jeho těle. Nakonec se uvolnil, sklonil hlavu mezi ramena a shlédl na Siriusovo břicho potřísněné bělavou lepkavou tekutinou. Věděl, že jeho milenec ještě nebyl, hodlal to vzápětí napravit, ale nedostal

šanci.Starší muž mu poskytl tu chvilku, kdy si užíval svého vyvrcholení, pak ho ale prudce převrátil pod sebe a znovu do něj s vlastní potřebou ukojení pronikl. V ten okamžik se prudce zajíkl. Ne bolestí, spíše překvapení. Bolesti necítil ani špetku, protože byl po prožitém orgasmu dokonale uvolněný, jen nečekal náhlou změnu polohy a úhlu pronikání.Zatnul prsty do prostěradla, pozvedal boky, jak jimi Siriusovi vycházel vstříc, a jednoduše se nechal šukat, protože jiné slovo pro to nebylo. S každým prudkým, vášnivým pohybem v jeho nitru cítil opět vzrušení, ale ani ve svém věku se mu nemohl postavit za tak krátkou chvíli. Bylo to trochu frustrující a mučící. Několikrát zakňoural v protestu, nic víc. Ani by neměl víc času, Sirius nepotřeboval moc, aby sám vyvrcholil v několika prudkých hlubokých přírazech, při kterých dost hlasitě a neslušně komentoval, co dělali, a pak se skoro zhroutil rovnou na Harryho.V první chvíli bylo jejich postavení příjemné. Natočil hlavu na stranu, dotkl se slané kůže na milencově krku a vysloužil si za to hned odměnu v podobě líného polibku. Ale váha těla spočívajícího mu na žebrech byla vážně nepříjemná, dokonce ještě než rozpojil polibek, zatlačil na Siriusova prsa, jak mu naznačoval, aby se posunul stranou. Starší muž byl proti Harrymu vážně velký, daleko větší než Remus, jehož tíhu dokázal mladík snášet na hrudi daleko déle.Sirius se odvalil stranou na svou půlku postele, aby se tak řeklo, a Harryho ovanul chladný vzduchu nepříjemně štípající na holé a zpocené kůži. Dech už měl klidný, cítil se malátný a zároveň se mu podivně stáhl žaludek. Byl to uspokojivý sex, fyzicky rozhodně hodně uspokojivý. Duševně to ale nebylo takové, jako když se miloval s Remusem. Jako by v tom cosi chybělo. Něco podstatného, co by nejspíš nazval pravou láskou. Rozhodně by neřekl, že necítil příjemný vřelý pocit ze Siriusovy přítomnosti stejně jako z náklonnosti, kterou mu muž dal, ale bylo to jiné. Asi by si dokázal zvyknout. Dokonce i uměl potlačit bodnutí provinilosti říkající mu, že nejspíš právě Remuse podvedl. Sice věděl a věřil, že to bylo pro vlkodlakovo dobro. Kupodivu to i cítil v srdci, jako kdyby se právě spojily všechny konce nějakého složitého propletence a utvořili jasný obrazec. Jenže jeho výchova a něco, co by někteří možná nazvali zkostnatělostí, jasně říkala, že spát se Siriusem rovná se nevěra Remusovi."Harry," promluvil muž po jeho boku, přesunul se a naklonil nad něj, "jsi v pořádku?"To byl dobrý dotaz. Byl v pořádku fyzicky, stejně jako emocionálně a obojí ho to překvapovalo. Kromě toho malého bodnutí tu nebylo naprosto mimo očekávání nic, nač by si chtěl stěžovat. A vážně se cítil jakoby spojený, celistvý. Podivný pocit."Jo, jsem," odpověděl popravdě, tentokrát žádná maska, kterou nasazoval, když si myslel, že lidé kolem potřebují vidět Harryho Pottera druhým jménem; Pan naprosto v pohodě. Zvláštní na tom tentokrát bylo, že v mdlém světle hůlky měl dojem, že se Sirius netváří moc přesvědčeně.Udělal jedinou věc, o které si byl jistý, že ho přesvědčí. Přesunul se, zatlačil mužovi do ramena, aby ho donutil si lehnout a pak mu položil hlavu na hruď. Sirius na chvíli strnul, dokonce přestal dýchat, než se dlouze nadechl a položil Harrymu ruku kolem těla. Pak ucítil, jak se mu nos zavrtává do hustých kadeří."Teď co?" zeptal se po chvíli, kdy prostě jen ležel a hypnotizoval baldachýn nad nimi, zatímco cítil Siriusovu ruku, jak se ho zlehka dotýká na boku a na břiše."To si... přesně nejsem jistý," připustil Sirius. "Nejspíš se prostě sejdeme u Remusovy postele a řekneme mu o našem plánu včetně toho, že už jsme ho stejně provedli za jeho zády. Nevím... mám dojem, že by to mělo stačit, jelikož... je to docela zvláštní to říct, ale mám dojem, jako by všechno bylo najednou...""... spojené a celistvé," dokončil za něj. "Jo, já mám taky takový podivný pocit, že je tohle správné, jen je to taky trochu divné. Je to... některé věci a... asi bych řekl hodnoty jsou mezi mudly jiné než mezi čaroději, takže tohle všechno kolem, možná je to tady normální, ale ve světě, kde jsem žil, to normální není," trochu se zarazil v řeči a vřele doufal, že tentokrát se Sirius nad slovem nenormální nebude pozastavovat. Nemyslel to přeci osobně."Mudlové jsou zaostalí a ty nejsi mudla. Prostě zapomeň na to, co ti kdy řekli, a řiď se tím, co chceš, co ti říká srdce a tvoje magie," poučoval ho Sirius, tentokrát to znělo docela dost kmotrovsky, až se nad tím musel Harry ušklíbnout. Taky uznal, že to je pravda. Záleželo na tom, co

cítí, a on cítil soulad. Tečka. Další přemítání by ho, zejména teď když se mu klížily oči, jen přivedlo do slepé uličky.Trochu se posunul, konečně si pořádně přitáhl peřinu a uvelebil se na mohutné mužské hrudi. Dospěl hned k názoru, že je to rozhodně pohodlný polštář, takže zavřel oči a nechal se unést spánkem.Ráno se probudil sám, taky zmizel jeho neviditelný plášť a Sirius mu na druhou stranu eseje z lektvarů – proč musel sakra použít zrovna tu? - načmáral prostý vzkaz; Ošetřovna. Co nejdřív.

°°0°°

Nemohl z Harryho spustit oči. Bylo to vážně hloupé, vždyť to nebyl první člověk, kterého viděl ráno po sexu, ale v mladíkově případě to bylo něco trochu jiného. Kromě Remuse se ještě nikdy nemiloval s nikým, na kom by mu tak intenzivně záleželo. Ne, že by svoje milenky a milence neměl rád, v okamžiku, kdy s nimi byl, cítil štěstí a náklonnost, nebyl totiž nějaký bezcitný parchant, co si po ránu nepamatuje ani jméno. Jenže to prostě nebyla láska. Remuse miloval jako svého milence a partnera pro život a Harryho ještě do včerejška jako svého kmotřence, dnes nejspíš také jako milence a partnera pro život. Nebyl si tím ale úplně jist."Jste si jistí, že jste přišli na trápení, které má, a víte, jak ho vyřešit?" zeptala se znovu starostlivě Poppy a těkala mezi nimi pohledem. Nezazlíval jí, že se tak stará, ale byl by radši, kdyby už Remuse konečně probudila. Pohled na milovaného muže, ležícího v posteli bez jediného pohybu, ho děsil a Harryho příjemná, ba až fascinující, přítomnost nebyla všelék."Jo, určitě jsme na to přišli," ujistil ji Harry, který stihl promluvit jako první. S těmi slovy sevřel Siriusovu ruku. Stisk mu samozřejmě oplatil bez zaváhání, jen ho to trochu překvapilo. Nehodlal jejich vztah tajit, měl ale dojem, že Harrymu by mohlo dělat problém vyjít na veřejnost a všem říct, že teď chodí se dvěma muži. Byl přeci jen vychován u mudlů, navíc takových, kteří byli podle toho, co slyšel, hodně omezení."To souhlasí. Problém jsme vyřešili a já už se těším, jak bude Moony držkovat, až se dozví jak," pronesl vesele, opravdu doufaje, že jim za to Remus vynadá. To by bylo přeci přirozené, aby jim vyčetl všechna morální pravidla, kterým svou společnou nocí rozmlátili držku. Takový vlkodlak byl, to se od něj očekávalo a samozřejmě se také očekávalo, že to bude Siriusovi s Harrym jedno. Věděl, že tentokrát to bude asi jinak, ale představovat si to mohl.Lékouzelnice je ještě sjela stále mírně nedůvěřivým pohledem plným obav, než se přesunula k Remusově lůžku a vytasila hůlku. Sledoval ji, jak ji přikládá na vlkodlakův spánek, tiše něco mumlá, a pak poklepává hrotem na pacientovo čelo."Bude to trvat asi deset minut, než se pomalu a postupně vzbudí," oznámila jim a odstoupila do lůžka. "Budu pořád tady, abych zasáhla, kdyby se něco pokazilo, ale slibuji, že nic, co budete říkat nebo dělat, neopustí ošetřovnu. Je to tajemství mezi lékouzelníkem a pacientem.""Myslíš," naklonil se k němu Harry, vlastně se spíš vytáhl, aby mu mohl pošeptat do ucha, "že by byl Remus hned připravený k akci?" zeptal se, pochechtávaje se pod vousy."Je to vlkodlak, takže určitě," oplatil mu stejně, příjemně překvapen, že jeho nový milenec tak přirozeně vtipkuje. Podíval se do zelených očí, které mu pohled oplatily. Vtipkovali, skoro se smáli, ale svírala je obava a právě jen nezávazná zábava je mohla trochu rozptýlit.Harry pomalu pustil jeho ruku a přešel na druhou stranu postele, kam se posadil. Sirius následoval jeho příkladu a také se usadil. S obavou pohlédl na Remuse, jehož čelo se právě svraštilo a rty se začaly bezhlesně pohybovat ve slovech, která odezíral jako prosbu o klid.

°°0°° Nepamatoval si, jestli snil nebo se jen vznášel v blahodárné nicotě, první vzpomínka, kterou měl, byl razantní příkaz, aby se probudil, obohacen o starostlivost a něhu. Asi jako když jím jeho matka po ránu několikrát zatřásla a rozkazovala mu jít na snídani. Tohle ale nebyla jeho matka, tím si byl naprosto jist.

A kupodivu jeho první myšlenka směřovala k Poppy, kterou hned logicky označil za onoho zlotřilce, který ho nutil probrat se. To byl poslední záchvěv jeho racionálního já, než ho překřičel naříkající vlk a strašná bolest hlavy, která jakoby mu rozervávala mozek na dvě půlky.Sirius. Harry. Sirius Harry. Sirius a Harry. Sirius a ta zrzavá děvka. Harry a ta zrzavá děvka. Ne, děvka ne… ne to byla Ginny. Jan malá hloupá Weasleyová, která nevěděla, že oni někomu patří. Nevěděla, že jsou milováni. Nevěděla o Remusovi. Nikdo nic nevěděl. Ani jeho druzi ne.Bolest mu rozloupla mozek na dvě půlky a prudké světlo, které mu vniklo do očí, udělalo ještě větší škodu. Viděl bílý strop. Cítil vůni bylinek. Vnímal léčivou magii celého toho místa. A pak…Byli tam oba. Nakláněli se nad ním se starostí vepsanou ve tváří tak viditelnou, až měl dojem, že by se měl teď místo nich rozbrečet."Siriusi… Harry…," pronesl jejich jména s veškerou bolestnou důležitostí, kterou pro něj měla."Jsme tady, lásko. Už je to dobré. Hlavně už nesmíš spát," promluvil hned Sirius, bez hněvu, jen s obavou, dokonce vzal jeho ruku do své, jakoby se vůbec nic nestalo."Ahoj…" pozdravil ho i Harry, který se chopil jeho druhé ruky. "Víš, jak jsi nás vyděsil? Magický spánek… pcha, na to mají právo jen ti, co skutečně bojují s Voldemortem jako já. Ne nějaká zadní linie," nadával mu hlasem, který měl být asi veselá výčitka, ale i byl spíš naplněný strachem."Já…," nadechl se, aby něco řekl, ale co mohl říct víc, než se omlouvat? "Je mi to líto. Je mi to tak líto… Já se snažil… já jsem chtěl, abyste byli šťastní… Dělal jsem všechno… všechno, co jste si jen přáli… Nemohl jsem to říct… Omlouvám se. Já se omlouvám!" slyšel, že je v jeho hlase veškerá zoufalá naléhavost, kterou skutečně cítil.Nebylo asi nic, čím by mohl odčinit půl roku mlčení, občas i lhaní, pobíhání od jednoho k druhému a samozřejmě Ginny. Věděl jistě, že kdyby nebyl vnitřně rozerván na dva kusy, pak by se jí nikdy nepokusil ublížit. Když byli ještě spolu, jen on a Sirius, nikdy svou žárlivost nepustil z otěží, to až pak, když se rozešli a on musel pozorovat svého druha s někým jiným."Pšt," přitiskl mu Sirius prsty na rty, aby zastavil proud neartikulovaných omluv linoucích se mu z nich ven. "Já a Harry jsme si promluvili a vyřešili jsme to."Jakoby ho v ten okamžik hodili do studené vody, ve které ještě plavou ledové kostky. Na zádech mu vyrazil pot, který by i začal v proudech stékat, kdyby měl jak. Měl dojem, že se mu zastavuje dech a srdce se naopak chystá prorazit díru do hrudního koše a vyskočit ven.Znal jen dva způsoby, jak by to mohli vyřešit. Sirius odejde pryč, anebo ho opustí oba. Nebyl si jist, který v něm vzbuzoval větší hrůzu. Racionálně by to měla být ta druhá varianta, ale v jeho mysli obě měly ve skutečnosti stejně děsivou příchuť. Jen pouhá myšlenka na to, že už by je neměl a zůstal by sám, ho vedla k tomu, že by raději zemřel, než aby to zažil. Ovázal by si kolem krku provaz s kamenem a skočil do jezera. Nebo by proti sobě obrátil hůlku, to vše proto, aby utišil bolest, kterou by mu to způsobilo, a konečně umlčel vlčí vytí neustále se rozléhající jeho myslí.Navíc pocítil zachvěv lítosti nad skutečností, že by mu něco takového udělali. Nevyčítal jim to, toho nebyl schopen, protože to odporovalo podstatě vlkodlačí lásky, ale nemohl se necítit zrazený. Opustit ho a zanechat samotného, jako kdyby byl jenom zvíře. Nezlobil se, jen mu bylo líto a bolelo ho, že ho považují za něco tak bezcenného, že to mohou odvrhnout, kdykoliv se jim zachce."Zůstaneme s tebou, víš?" řekl Harry něco neuvěřitelného. "Je to vážně… no divné… asi hodně, ale prostě… my… tedy já a Sirius… Vážně je to divné asi i pro tebe… protože mě to vážně divné přišlo… pak to zase divné nebylo… už to není divné.""Co se tu snaží Harry vykoktat je, že s tebou zůstaneme oba a všichni budeme milenci." Nechápal a vložil to i do svého pohledu, takže Sirius plynule navázal: "Byl jsem za Srab... Snapem, víš, že on toho o vlkodlacích ví možná víc než ty, a on mi řekl, že je jen jedna možnost. Utvoříme… Jak jen to říkal? Milenecké trio nebo tak něco. Mluvili jsme o tom s Harrym, vysvětlil jsem mu, že ti to pomůže, ale že to nesmí dělat, pokud by to bylo jen pro tvou záchranu. Chápu, že bys z toho byl pak nešťastný. A on i tak souhlasil."Sirius a Harry jako milenci. To byla představa, která ho fascinovala už od chvíle, kdy si uvědomil, co k mladému Nebelvírovi cítí, ale odmítal si ji moc pouštět do mysli. Nebylo to totiž reálné, protože Sirius byl Harryho kmotr, měl o něj obavy, které by měl mít otec, měl ho vychovávat, jako by ho vychovával otec. Ne, bylo to příliš snové, že k sobě ti dva vzplanou vášní, aby to byl ochotný

jen tak přijmout.Harry musel souhlasit jenom proto, že si myslel, že mu to pomůže. Pomáhalo, to cítil, ale nechtěl na to ani myslet. Nemohl připustit, aby jeho mladý druh dělal cokoliv, co by mu bylo nepříjemné. Jeho spokojenost byla na prvním místě před Remusovými potřebami, prakticky bez váhání by řekl i před jeho životem. Ne, jeho spokojenost byla i vlkodlakova spokojenost, tak se to dalo popsat ještě lépe. A on si byl jistý, že Harry přeci nemůže být spokojený a šťastný, pokud bude uvězněný v nějakém podivném vztahu, kde se bude muset zpronevěřit rodinnému poutu mezi kmotrem a kmotřencem."Harry, to nesmíš, ani kdyby mi to pomohlo, tak nesmíš dělat něco, po čem netoužíš," odmítal hned jeho pomoc. Po jeho slovech si spolu oba jeho druzi vyměnili dlouhý pohled, ve kterém jakoby spolu o něčem mluvili, než Sirius přikývl a pohnul rukou, jak svému kmotřenci dovoloval promluvit."Na to už je pozdě, Remusi. Už jsme to udělali," obrátil se k němu mladík. "Sirius řekl, že nás dva spolu pojí víc citů a společných zájmů, než některé manžele a to má pravdu. Já ho miluji, ne tak jako tebe… Promiň, Siriusi," obrátil se na staršího druha."Já to chápu a taky tak," řekl s jemným úsměvem."… ale jsem si jist, že si s ním budu rozumět i jako… ehm muž s mužem," dokončil, bylo při tom znát, že jsou pro něj pořád tyhle výrazy trochu neznámé.Nadechl se, aby protestoval, pokoušel se jim vysvětlit, že to, co dělají, je špatné. Aby se alespoň podivil nad tím, že byli vůbec něčeho takového schopni, vzhledem ke svému vztahu kmotr a kmotřenec. Jenže neřekl nic, jen si s překvapením uvědomil, že hlasité vytí v jeho hlavě, které způsobovalo, že mu praskal mozek, ustalo. Cosi zapadlo na své místo. Volné konce se spojily. Otevřené rány se uzavřely. Bylo to snad tak snadné? Svým způsobem ano. Vidět jejich souhlas a to způsobovalo, že se v něm všechno uklidnilo.Nemohl říct, že všechno to utrpení a únava, jež se za šest měsíců nastřádaly, zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, ale zdálo se, že je pozvolna rozhání plamínek naděje. Plamínek tepla, štěstí, spokojenosti, klidu a sebekontroly, který tak moc vítal.Prostě věděl, že takhle je to naprosto v pořádku. Oni tři, dohromady, společně. Bylo to tak dokonalé, až to skoro hraničilo s kýčem. Když už u téhle myšlenky byl, tak si přitáhl obě jejich ruce ke rtům a postupně je políbil, než si je přitiskl každou z jedné strany obličeje. Asi nemohl být šťastnější, než když se mohl dotýkat obou svých druhů bez zábran nebo toho, že by se měl cítit provinile."Takže… jsi vyléčený?" zeptal se po chvíli nesměle Harry. Od Siriuse si za to vysloužil pobavené odchechtnutí, které mu samozřejmě mladík hned vrátil úšklebkem."Je mi dobře," ujistil je oba, a jak s potěšením shledal, jeho hlas zněl zase poklidně, konejšivě, jak tomu vždy bylo. A s ještě větším potěšením viděl, že se oba jeho druzi evidentně uvolnili a začali se usmívat.Odkudsi od okna se ozvalo popotahování. Obrátil se tím směrem, stejně jako jeho milenci, a překvapeně zamrkal. Stála tam Poppy, která slyšela celý jejich rozhovor a s úsměvem posmrkávala do kapesníku. Vyměnili si nevěřícné pohledy, a pak se všichni tři rozesmáli.

°°0°° Že prý nemůžou zůstat v Bradavicích a kdesi cosi o bezpečnosti jeho, Siriuse, studentů, mudlů, celého světa… Popravdě přestal Brumbála v půlce výkladu poslouchat. Stejně s ním starý čaroděj, až na těch pár slov na ošetřovně, stále nemluvil. Nevěděl proč, a už mu to začínalo být celkem i jedno. Jestli se rozhodl, že už s ním do konce života nebude mít jediný rozhovor, tak co by chodil Harry dolézat. Měl vlastních starostí dost, nejen nemocného Remuse, ale také celou Brumbálovu armádu, která právě pilně cvičila v Komnatě nejvyšší potřeby.A teď momentálně měl před sebou také nelehký úkol vysvětlit celou situaci svým dvěma nejlepším kamarádům. Dobré na tom bylo, že tu zcela odpadlo řečnění o homosexualitě a tom, že si našel milence. V tom rozhodně kouzelnický svět miloval, protože muset se postavit před své opatrovníky

a objasnit jim, že z jakýchsi ne přesně pochopitelných důvodů bude mít poměr se dvěma muži, bylo asi tak proveditelné, jako naučit se řídit letadlo. Naštěstí něco až tak strašného dělat nemusel. Dursleyovi nemuseli o jeho soukromém životě nic vědět, když je beztak uvidí jen dva měsíce o prázdninách a doufal, že ani to ne.K rozhovoru se osměloval dlouho. Už jim řekl, že Remusovi pomohli, jen prozatím neobjasnil jak. Hermiona si ho trochu podezřívavě měřila, věděla, že za tím bude něco víc, Ron to vzal s klidným 'To je skvělé, že je mu zase dobře', protože nebyl tak podezřívavý jako Hermiona. Každopádně řádné vysvětlení si zasloužili.Zvedl k nim pohled od svých rukou a mírně se usmál. Byli společně v Komnatě, kde zůstali po tom, co ji všichni ostatní z BA opustili. Vybavení vhodné k boji zmizelo, celé místnost se před jejich očima změnila, takže teď připomínala malý útulný pokoj s hnědým obložením, hnědými křesly, ohněm praskajícím v krbu a hnědým kobercem. Byla tak nevýrazná, až se z toho člověku klížily oči."To je tajná porada proti Ty-víš-komu?" zeptal se Ron, byl v tom náznak humoru, ale spíš to myslel vážně."Ne, chci vám říct něco… no osobního," odvětil a uvědomil si, že šoupe nohou o koberec, takže toho rychle nechal."Konečně!" spráskla doslova ruce Hermiona. "Už jsem si myslela, že nám to nikdy neřekneš." Při těch slovech na ni Harry zmateně pohlédl. "Myslíš si, že jsem to nepoznala? Dávno už vím, že sis někoho našel, jen je mi záhadou, proč jsi nám o tom neřekl. Neptala jsem se, je to tvá věc, ale vím to. Všechny ty dopisy, co dostáváš, že se potajmu plížíš z věže nebo to, jak jsi nás několikrát nechal v Prasinkách celý den samotné. Myslím, že by to nedošlo jen hlupákovi.""Hej! Já si ničeho nevšiml," zakabonil se Ron. "Ale stejně, páni, je to skvělé, že někoho máš i po tom co Cedric…," odmlčel se, "Chci říct, on už není, ale ty ano, tak bys neměl zůstat sám," to bylo na Rona docela hlubokomyslné. "Kdo to je?""Ehm… Remus, je to Remus," odpověděl jim a vyčkával. Tohle byla ta snazší část. Jestli se srovnají s tímhle, pak by to snad mohlo být v pořádku.Zvědavě čekal na jejich reakci. Ron zamrkal a podíval se po Hermioně, která vypadala malinko vyvedená z míry. Ne v tom špatném slova smyslu, jako třeba znechucená, spíš byla čistě překvapená. Pak se její obočí trochu přiblížilo k sobě, jak se zamyslela, takže to vypadalo, že v následující chvíli nic neřekne. Kamarád to zachránil, když promluvil."Tak jo, je to trochu divný, že zrovna Lupin, ale jo," pokrčil rameny. "Já ti ho schvaluji. Je to člen Řádu, milý a tak vůbec, až na to, že je vlkodlak, snad nemá žádnou vadu a za to taky nemůže. Prý je taky hezký, tedy slyšel jsem, takže…""Jsi jeho druh, Harry?" přerušila Hermiona kamarádův trochu zmatený monolog, ve kterém se pokoušel Harrymu projevit podporu.Její slova mladíka potěšila v tom smyslu, že mu vlastně nahrála na smeč. Teď bude vysvětlování o hodně snazší, když jí došlo, jak hluboký vztah mezi sebou mají. Možná, že alespoň Hermiona, bude mít takové znalosti o vlkodlacích, že pochopí. S Ronem možná bude trochu problém, už si všiml, že má ve svých rodičích vzor věrnosti a věčné lásky, a že docela odsuzuje ty, co si najdou milenku nebo milence, když jsou ženatí. Ale i tak doufal, že to po řádném vysvětlení podpořeném i Hermioninými argumenty pochopí."Ano, to jsem," přikývl na souhlas. "Miluji ho a on mě, jen… je tu ještě jedna trochu komplikovaná věc, abych tak řekl. Jde o to," zase začal šoupat nohou, buď to, nebo nějaké jiné nervózní gesto, "že nejsem jediný. Remus se zamiloval už dřív, ještě na škole, a pak znovu do mě. Stává se to, i když ne často, a pak je to většinou docela složité."Oba přátelé na něj upírali oči, ale prozatím nic neříkali. Zřejmě čekali, až jim celou historku vypoví sám. Kdyby se ptali, skoro by mu to bylo milejší. Věděl by spíš, jak to pojmout tak, aby tomu porozuměli. Hlavně jak vyjádřit skutečnost, že tak, jak to je, je to prostě správně. Že se tak cítí celý."Je to Sirius. Muž, kterého miloval a miluje, je Sirius," tak, tahle část byla venku, teď tu další, "Nemůže nás milovat každého zvlášť, myslím Remus, že nemůže. Jde to jen, když jsme pohromadě. Jako všichni pohromadě," dělal rukama neurčitá gesta, jako když dává něco do jednoho

chumlu, čímž své přátele asi jenom mátl. Povzdechl si, tohle bude vážně složité. Nadechl se, aby to řekl na rovinu, klidně i za použití nevhodných výrazů."Oprav mě, jestli se pletu," začal kupodivu Ron, ve tváři podmračený výraz, "ale ty se nám tu snažíš naznačit, že spíš s Remusem Lupinem a Siriusem Blackem?"Harry pevně sevřel rty a přikývl. Vypadalo to, že je zrzavý kamarád daleko vnímavější a chápavější, než se většinou zdálo, když z jeho velice zmatené a neurčité řeči pochopil, co se jim tu snaží vysvětlit. Divil se, že to dřív nedošlo Hermioně. Nebo možná došlo, ale nevyjadřovala se k tomu, protože se mračila jako ježibaba a tiskla k sobě pevně čelisti."No… ano," souhlasil nahlas. Když sám sebe slyšel, tak mu to přišlo vážně bláznivé. Bude si to muset stále dokola opakovat nebo to stokrát napsat, aby se mu to konečně zdálo skutečně reálné. Nebo se to možná reálným stane až ve chvíli, kdy se jednou s oběma svými milenci ocitne v jedné posteli. Dřív možná ne."Tak to je vážně," Ron se krátce odmlčel, "asi bych řekl… páni."Kamarád vypadal spíš překvapeně než pobouřeně či rozzlobeně, to Hermiona se zdála zaražená, snad trochu odmítavá. S obavou si ji měřil. Když si toho všimla, tak se mírně usmála a potřásla hlavou. Možná byla prostě jen šokovaná, toť vše. Rozhodně v to doufal, protože by asi nesnesl, kdyby jeho kamarádi odmítli unikátní vztah, ve kterém se vlastně náhodou ocitl. Byl si jist, že by se s Remusem a Siriusem nerozešel, ostatně to ani pořádně nešlo, byl k nim prostě připoután do konce života a sám si to tak zvolil, ale dlouho by litoval ztráty přátel."Takže vám se to nezdá… pobuřující nebo nechutné?" zeptal se opatrně, jelikož nastala chvíle ticha, během které ani jeden z kamarádů nevybuchl v záchvatu spravedlivého hněvu nebo rozhořčení."Myslím, že to u nás asi nebude běžné, ale Charlie při svých cestách po Turecku narazil na harémy. To je trochu to samé, no ne?" pokrčil rameny. To samé to nebylo, ale alespoň to bylo přijetí. "A mudlové to mají přeci taky… že jo, Mio? Máte u vás ty morouse, co mají spoustu manželek.""Mormony," opravila ho Hermiona automaticky. "Morous je mrzutý člověk, mormon je náboženské vyznání, které mimo jiné povoluje mnohoženství," samozřejmě, ona věděla všechno. "Nebudu předstírat, že to není divné, a že nejsem v rozpacích, ale pokud jsi šťastný, tak je to v pořádku," řekla nakonec ta povzbudivá slova, která chtěl Harry tak zoufale slyšet, načež se natáhla a pevně ho objala kolem krku.Vrátil jí objetí, vychutnal si ten příjemný okamžik souznění s kamarádkou, než ji pustil a usmál se na ni. Opětovala mu úsměv, i když v očích měla pořád špetku odmítnutí. Nakonec ho přátelé překvapili. Od Rona očekával méně pochopení, ale dostal všechno a bez mrknutí oka, Hermiona, kterou naopak pouvažoval za schopnou přijmout cokoliv, se zachovala zdrženlivěji. Ale doufal, vlastně o tom byl přesvědčen, že se do budoucna, až uvidí, jak je Harry šťastný, její názor změní."Co takhle nám říct podrobnosti?" navrhl Ron. Oba se na něj pohoršeně podívali. "Ne podrobnosti jako tamty podrobnosti, ale prostě jak se stalo, že… no ty víš," neurčitě mávl rukou, zároveň co se bránil nařčení, že by chtěl znát nějaké čuňačinky.Harry se trochu uchechtl. Byl přesvědčen, že kdyby šlo o intimní podrobnosti toho, co prožil s dívkou, tak by ho nejspíš kamarád poslouchal s pusou a ušima dokořán. V případě vztahu s muži nikdy nechtěl nic slyšet, i když si občas dělal z Harryho srandu."Je to docela složité," nadhodil a pustil se do trochu podrobnějšího vysvětlování. Ron během něj jen poslouchal, občas se zeptal, Hermiona pokyvovala hlavou a vypadala jako při důležité hodině, kdy musí poslouchat, aby si všechno zapamatovala.

°°0°°

Odvrátil pohled ode dveří, které mu připomněly Remuse se Siriusem, protože na nich byl kdoví proč výjev z nějakého řeckého eposu. Polonahý muž v objetí – spíš boji, ale pro Harryho objetí – vlkodlaka ve zvířecí podobě. Podíval se na hlouček studentů ze všech možných ročníků a kolejí, kteří se přihlásili k BA."Haló, lidi!" zavolal na ně a zamával nad hlavou rozsvícenou hůlkou, aby ho zaregistrovali. "Tak… díky. Minule tu byly prosby, abychom si procvičili obranu proti mozkomorům. Myslím, že je to

opravdu hodně rozumné, protože Voldemort," pár lidí sebou cuklo, "k nim má blízko. Jak víte, napadli mě už na začátku roku a byl to určitě on, kdo je poslal." Připravil si hůlku, "Zaklínadlo je jednoduché, zní Expecto patronum, ale to samo o sobě nestačí. Musíte si vzpomenout, dokonale si vybavit vaši nejšťastnější vzpomínku a s touto vzpomínkou patrona vyvolat. Asi se vám nepodaří vyvolat hmotného patrona, určitě ne hned napoprvé, ale i stíny stačí… Takže, vypadá to nějak takhle… Expecto patronum!" vykřikl a mávl hůlkou. Z jejího hrotu vyklouzl vlk, kterého už očekával, a rozeběhl se po místnosti. Všichni ho sledovali unešeně, až na Rona s Hermionou kteří si ho prohlíželi překvapeně.Vlk udělal kolečko kolem místnosti v rychlém trysku, pak zpomalil do klusu, aby se všem předvedl, jak je krásný a dokonalý, a nakonec se poslušně vrátil do hrotu Harryho napřažené hůlky."To byla krása!" zaradovala se Lenka s nadšením jí vlastním. "Já doufám, že budu mít králíčka. Miluji králíčky…" pronesla už spíš pro sebe a jako první se pustila do zkoušení. Ostatní ji rychle následovali, až na Harryho nejlepší přátele, kteří se momentálně ke zkoušení neměli."Kde je tvůj jelen, Harry?" zeptala se Hermiona, zaujatá tím problémem. "Pamatuji si ho jako včera. Byl to obrovský dvanácterák, a teď je z něho vlk. To je dokonce úplně jiný živočišný druh, jsou to šelma a býložravec. Lovec a kořist. Kdy se tvůj patron takhle moc změnil?""Já si toho všiml na začátku roku s těmi mozkomory v Kvikálkově," přiznal neochotně, že jim to zatajil. Uvědomil si, že to nebylo úmyslně, vlastně si na tu změnu vzpomněl až teď, protože předtím měl plnou hlavu úplně jiných věcí, než aby bádal, proč má za patrona vlka."A proč si nám to hned neřekl?" dorážel naštvaně Ron. "Já tedy chápu, že jsi před námi dlouho tajil vztah s Remusem Lupinem, ale my bychom si z toho stejně asi nic neodvodili, nevědět, že chodíš s… vlkodlakem. Patron se občas změní… ne tak moc, ale stejně…""Co má můj patron společného s Remusem?" nechápal a pro vysvětlení se obrátil na Hermionu. Nechtěl sice mluvit o svém vztahu s Remusem a Siriusem přímo tady na veřejnosti, ale jestli bude muset, tak hold bude."Patroni se mohou během života měnit, pokud se změní osobnost člověka, ale ta se nikdy nezmění tak výrazně," pustila se do vysvětlování. "Třeba má čaroděj nejdřív za patrona poníka, a pak koně. Ta zvířata jsou si povahově hodně podobná…""To vím, že se to stává, četl jsem o tom," přerušil ji. "Ale co s tím má společného Remus?""To se ti právě snažím vysvětlit, kdybys mě nepřerušoval," zamračila se na něj malinko. "Možná jsi o změnách Patrona četl, ale asi ne moc pozorně. Když se patron změní, tak většinou jen mírně, pokud je změna opravdu zásadní jako u tebe, často to znamená, že čarodějův patron převzal podobu patrona osoby, kterou hluboce miluje. Není přesně vysvětleno, jak k tomu dochází, ale většina kouzelníků se shodne na tom, že to má něco společného s přijetím a s láskou k nejsilnějším stránkám milovaného člověka, které u něj určují, jak bude jeho patron vypadat. Nejhlubší opětovaná láska se prý projevuje tím, že si milenci své patrony jakoby vymění."Oba mladíci na ni hleděli s mírně pootevřenou pusou, ale každý z jiného důvodu. Ron proto, že se v jejím výkladu trochu zamotal, to bylo znát z jeho výrazu, a Harry zase z toho důvodu, že si vzpomněl na paní Figgovou, která se zmínila, že Remusův patron je vlkodlak. To tedy znamenalo, že má pro Remuse jasný důkaz svojí lásky. Vlkodlak a vlk, to je přeci podobné, ne?"Áááá!" zaječela Parvati nebo to byla možná Padma. "Děj tu věc pryč! Dej tu věc pryč, Neville!"Jak se otočil, tak viděl, že nejen křičí. Ona se i schovávala za poplašenou Levanduli – takže to musela být Parvati – a ukazovala na zářivě bílého hada, který se vznášel pár centimetrů nad zemí někde u Nevillových nohou, který na svého patrona civěl jako ryba s veškerým překvapením, kterého byl schopen. A že bylo na co koukat.Had měl dobré dva metry, silný byl jako paže, hlavu měl, skoro by se dalo říct, výhružně zvednutou a otáčel jí z jednoho překvapeného diváka na druhého spíš s pohrdáním než potřebou zaútočit. Konec jeho ocasu se jemně chvěl, jak jím napodoboval chřestění, které ale nebylo slyšet. Patroni totiž nevydávali žádné zvuky. To byla docela škoda, protože kdykoliv viděl Harry hada, měl potřebu si s ním popovídat."Ten je vážně," hledal vhodné slovo a přitom se mu na tváři roztahoval úsměv, "parádní!" zaradoval se nakonec. Ne, prostě si nemohl pomoct. Hady milovat, což mělo asi něco společného s jeho

schopností s nimi mluvit."Pa-parádní?" vykoktal Neville. "To není parádní, to je děsivé. Nevím, proč mám za patrona hada, copak jsem nějaký Zmijozel? Nechci mít za patrona hada, ať to jde pryč," dožadoval se okamžitě, aby had zmizel. Dokonce před ním začal trochu couvat, před vlastním patronem. Had se ke svému pánovi pomalu otočil, zakmital jazykem, a pak po něm vrhl pohled, který byl jasně pohrdavým dotčením nad tím, že se svému majiteli nelíbí. Pak to vypadalo skoro jako by si odfrkl, když prudce pohodil hlavou a nakonec s sebou rychle mrskl, až se vymrštil směrem k Nevillovi. Ten se pokusil udělat další vyplašený krok dozadu, ale místo toho zakopl a spadl na zem. Opravdu to pár vteřin vypadalo, že na něj jeho patron zaútočil, pokud to vůbec bylo možné, pak prostě vklouzl do hůlky a zmizel v ní.Jen těžko se ovládal, aby se nepochechtával. Hodně ho překvapilo, jak na svého patrona jeho kamarád zareagoval, ale vtipnost celé situace byla taková, že nad tím momentálně moc neuvažoval."Do Nevilla bych nikdy neřekl, že bude mít hada," naklonil se k němu Ron šeptem. "Hádal bych žábu, morče nebo třeba slepici." Při posledním zvířeti oba mladíci vyprskli smíchy do dlaně. Slepice byla všeobecně vtipným patronem, ale společně s pořád vyděšeným Nevillem to byla nádherně veselá kombinace."Jako malí," odfrkla si Hermiona. "Ronalde, jdeme trénovat patronovo zaklínadlo," spíš rozkázala, než cokoliv jiného, popadla ho pod loktem a už ho táhla pryč, takže se nevzmohl na nic víc než na vrhnutí překvapeného a prosebného pohledu Harryho směrem."Kámo, pomoc," vydechl ještě zoufalstvím přiškrceným hlasem."Jen jdi na to," poplácal ho po zádech. Dobře se při tom bavil tím, jak se Ron tvářil, i tím, jak ho hned po prvním máchnutí hůlkou začala Hermiona opravovat, že to dělá špatně. Sledoval, jak se každému s menším či větším úspěchem daří patrona vyvolat. Nadšenou Lenku, která místo králíka dostala alespoň zajíce. Rona překvapeného psem, který se k němu nesmírně hodil, protože neznal věrnějšího přítele než jeho. Hermiona si poněkud rozpačitě prohlížela cosi, co měla být asi vydra, nebo že by to byl nepovedený tuleň? A nakonec dlouze spočinul pohledem na Nevillovi, který postával v rohu a už se znovu neodvažoval patrona vyvolat. Bylo mu ho líto, tak se za ním vydal."Proč tu tak smutníš v rohu, Neville?" zlehka ho poplácal po rameni. "Jako prvnímu se ti povedlo vyvolat hmotného patrona. Jde ti to moc dobře, měl bys na sebe být pyšný," pokoušel se mu zvednout náladu pochvalou. Moc se to nedařilo, protože mladík na něj obrátil utrápený pohled."Jenže jsem vyvolal hada," povzdechl si. "Dovedeš si představit, jak si teď na mě všichni z BA budou ukazovat? Navíc, kdybys tušil na co… tedy na koho jsem myslel, když jsem čaroval, tak bys tak nadšený nebyl.""Já myslím, že to vím moc dobře," podotkl, za což si vysloužil překvapeně nedůvěřivý pohled se záchvěvem obavy, "Neville… Patron na sebe bere podobu podle nejsilnějších vlastností čaroděje, který ho vyvolává, a já tě ujišťuji, že ty s hadem nemáš dočista nic společného. Zato znám jednoho člověka, kterému říkám 'slizký had' docela pravidelně," jemně se usmál."Vidíš, já bych zase neřekl, že budeš mít vlka," odpověděl na to Neville, nerozebíraje koho 'slizkým hadem' vlastně Harry myslel, ani proč by se měl jeho patron podobat právě hadovi. Buď znal příčiny změny patrona, nebo se prostě jen nechtěl bavit o Snapeovi."To si taky říkám," řekl Harry, usmál se a obrátil pohled k cvičícím spolužákům.Tím jejich debata skončila. Ani jeden z nich už znovu patronovo zaklínadlo nevyvolal, jen stáli a pozorovali ostatní, jak vyvolávají při nejmenším štíty, někteří i hmotné patrony. Stáli tam dokonce, i když už se začala celá armáda pomalu rozcházet, hezky jeden po druhém, aby to nebylo moc podezřelé. Nakonec zůstali jenom Harry, Neville a Cho, která nevypadala, že by chtěla hned tak jít. Neville se na Harryho výmluvně podíval, trochu se uchechtl – ano, i on to dokázal – a pak se s rozloučením vydal zpátky do pokoje.Osaměli. Jen on a Cho. Stáli kousek od sebe, koukali si vzájemně do očí a ani jeden z nich nic neříkal. To jen Harrymu začaly náhle rudnou uši. Bylo celkem jedno, že má Remuse a teď i Siriuse. Toho, že se mu havraspárská dívka líbí, se prostě nezbavil. Tušil, že to ani nepůjde, protože je to prostě lidské a přirozené, že se vám líbí jiní lidé. Podstatné je, jestli jim dokážete říct 'ne', když jste zadaní.

"Tvůj patron byl opravdu úžasný, úplně jako živý, až jsem měla dojem, že bych si ho mohla pohladit. Nikomu, až na Nevilla, se tak skvělého patrona nepodařilo vyčarovat. Mně dokonce vůbec ne," ujala se konečně slova podle hesla, že co si člověk neudělá sám, nemá. "Mám vážně ráda psy a vlk je vlastně takový divoký pes," zlehka se zasmála."Uhm asi jo," souhlasil neurčitě. On měl o vlcích a psech trochu jiné představy, když měl od každého druhu jeden kousek v posteli."Určitě se ti taky jednou podaří vyčarovat patrona," řekl po delší době mlčení, kterou mu dívka asi naznačovala, že by měl něco říct. Tohle bylo první, co ho nepadlo, tedy hned po 'Nemám zájem, chodím se dvěma chlapy'."Taky doufám," usmála se. "Víš Harry, chtěla jsem ti poděkovat za to, že nás tohle všechno učíš. Vím, že přijde válka, každý rozumný člověk to ví, a bez tebe bychom na to nebyli připraveni. Takže… děkuji," řekla s velkou vážností. Překonala tu krátkou vzdálenost mezi nimi, zlehka mu sevřela rameno svou drobnou dlaní, druhou položila na jeho tvář, a pak ho krátce políbila přímo na rty.Byl to nesmělý polibek, ze kterého měl Harry zvláštní pocit. Líbání Remuse a Siriuse se od toho lišilo jako den od noci. V jejich případě vždy cítil jemné škrábání strniště, vnímal jejich zkušenost a jejich vášeň, tohle bylo jako hebké pohlazení nějakou jemnou látkou. Trochu vlhké a hodně horké. Rozhodně ale takové, že by si to klidně zopakoval. Ano, hned teď by si k sobě Cho rád přitáhl a naučil jí líbat, dokonce nejen líbat, jak se patří.Místo toho rychle ustoupil o krok dozadu."Ne!" řekl rázně, možná až moc, protože v dívčiných očích uviděl záchvěv bolesti. "Ne… já nemůžu. Promiň… tohle je… Miluju někoho jiného, Cho, a prostě nemůžu. Jsi tak krásná a… a vážně krásná. Vždycky ses mi líbila, ale nemůžu," protože mám za zadkem žárlivého vlkodlaka, dodal v duchu s trochou humoru, který měl zaplašit jeho rozpaky."Chápu," sklonila hlavu a spustila ruce podél těla. "Pořád miluješ Cedrika. Omlouvám se, jestli jsem tě rozzlobila nebo urazila."Trochu překvapeně zamrkal. Cho se mu mezi děvčaty vždycky zdála jako hodně vůdčí osobnost, ale při kontaktu s kluky byla podle všeho spíš submisivní a rozpačitá. Takové chování se mu nezamlouvalo, nebylo mu příjemné a náhle si uvědomil, že už o ni nemá ani fyzický zájem. Bylo to zvláštní, ale bylo to tak. Představa nahé Cho nadšeně se vrhající do jeho náruče a spolupracující s veškerou vášní byla nesmírně přitažlivá a vzrušující. Cho, která se mu zjevila teď, ale jen ležela na posteli, hloupě se chichotala a nechávala všechnu práci na něm. To ho nevzrušovalo ani trochu."Nemusíš se omlouvat," pokusil se ji uchlácholit. "Jen bys možná… víš, měla jít, než tě budou shánět," dodal rychle, aby to nevypadalo, že ji vyhazuje, což vlastně dělal. O Cedrikovi a svých citech k němu se bavit nechtěl a jiné společné téma by s havraspárskou dívkou asi neměl, pokud by vůbec byla schopná konverzace bez toho, aby se choval nesměle. Což nevypadalo, že by toho byla schopná.Cho se na něj zvláštně podívala, ne uraženě nebo dotčeně, prostě jen zvláštně, a pak bez rozloučení odešla. Byl za to rád, jen doufal, že ji neranil, a že mu za to nebude chtít udělat něco ošklivého, jako přebarvit ho na zeleno nebo mu vpašovat do jídla dávidlo. Prý holky občas takové věci dělaly."Tak Harry, pro dnešek je čas jít spát. Těch podivností bylo v poslední době nějak moc," zamumlal si pro sebe pod nos a vyšel ven z komnaty. Dveře za ním zmizely, to zkontroloval krátkým pohledem, a pak přes sebe přehodil plášť. Beztak už je Umbridgeová stíhala, nemusela si všechno, co se děje, spojit zrovna s tím, jak se prochází po chodbách v sedmém poschodí.Kráčel rychle, moc nevnímal okolí, jistý si, že ho nikdo nevidí, když tu uslyšel z jedné postranní chodby Snapeův hlas."Musíš s tím okamžitě přestat!" nařizoval důrazným šeptem.Harry popošel kousek dopředu, částečně se schoval za roh a vyhlédl zpoza něho. Sice ho nemohl lektvarista vidět, ale už dávno věděl, že ho je schopný nějak vycítit, když se potuloval moc blízko, tak si netroufl do chodby přímo vstoupit.Scéna, kterou viděl, se dala nazvat déjŕ vu. Snape se opíral rukou o stěnu a držel za klopu svého protivníka, tentokrát to ale nebyl Quirell, koho tlačil ke zdi, nýbrž Neville. V prvním okamžiku

chtěl vytasit hůlku a vrhnout se k nim s křikem, aby ho lektvarista pustil, jenže to by bylo přeci jen trochu neuvážené, zejména proto, že jeho kamarád se vůbec netvářil, jako by se cítil v ohrožení."Vždyť ani nevíš, co dělám a hned mi to zakazuješ," ohradil se. Ne rozhodně nebyl v ohrožení a navíc Snapeovi tykal, jako by byli staří známí."Nepotřebuji vědět, co děláte, stačí mi, že to má něco společného s Potterem," vyprskl podrážděně. "Copak nechápeš, co se ti může stát, když budeš s naším Zlatým chlapcem?""Já se Umbridgeové nebojím," oponoval mu dál Neville, "Je mi jedno, jestli mě vyloučí, pod jejím vedením se stejně nenaučím nic, co skutečně potřebuji.""Umbridgeová!" pohrdavé odfrknutí. "To je jen loutka neschopného blázna, který si vznešeně říká ministr kouzel a podlézavý zaměstnanec stupidních institucí jako je ministerstvo kouzel nebo bystrozorské oddělení. Při své nabubřelosti nemá ta ropucha ani ponětí o tom, co všechno se jí tady na hradě děje rovnou pod jejím namyšleně zvednutým nosem." S tím nemohl Harry nesouhlasit. "Kdyby šlo jen o ní, pak je mi to jedno, jenže tady jde o Pottera!""Nechápu, co proti němu pořád máš. Harry je jedním z mých nejlepších přátel, vždycky se ke mně choval dobře, ty o něm ale mluvíš, jako by to byl tvůj největší nepřítel.""Ať si je Potter třeba reinkarnací samotného Godrika Nebelvíra se všemi jeho cnostmi. Faktem je, že kolem něho je jen neštěstí a smrt. Hrozí ti nebezpečí, pokud ho budeš následovat," naléhal dál. I s tímhle musel Harry částečně souhlasit, opravdu tu na všechny členy Brumbálovy armády číhalo větší nebezpečí, než jen hloupé vyloučení nebo školní trest."Začala válka, Severusi, a pokud ještě ne, tak brzy začne," stál si za svým Neville, velmi hrdě a silně. "Já nemůžu a nechci zůstat stát stranou. Ne po tom, co se stalo mým rodičům. Pomsta možná není ten nejlepší hnací motor, ale je to všechno, co mám. Dodává mi to sílu. Copak to nedokážeš pochopit?" Zvedal k němu zoufalé oči prosící o špetku pochopení. Lektvarista mu pohled zamračeně oplácel, ale ne s obvyklou jízlivostí nebo pohrdáním, které měl v očích a ve tváři prakticky neustále."Moc dobře chápu, kam člověka může dohnat pomsta, a právě proto ještě víc chci, aby ses držel stranou," pronesl pomalu, už klidným hlasem, který byl dokonce snad i rezignovaný, jako by přijal Nevillovo stanovisko. Navíc uhnul pohledem a zaměřil se na něco neurčitého někde nad mladíkovou hlavou."Severusi… prosím, podívej se na mě," požádal ho jemně Neville a kupodivu to pomohl, protože lektvarista k němu zase mírně sklonil hlavu. "Je úplně jedno na čí straně stojím, jestli je to třeba ta Harryho, tebe budu vždycky milovat. Věříš mi?" dostalo se mu odpovědi v podobě malého kývnutí. "Tak mě polib," požádal polohlasně, položil Snapeovi ruku na rameno a natáhl se k němu pro polibek.V ten okamžik se Harry raději schoval. Opravdu nepotřeboval vidět Nevilla se Snapem, jak se líbají, bohužel si to dovedl až moc živě představit a jeho první myšlenkou bylo 'blé' a hned po tom následovalo 'Sakra, můj kamarád spí se Snapem.'. Samozřejmě věděl, že se jeho kamarádovi profesor lektvarů líbil, nikdy si ale nepomyslel, že by zrovna mezi těma dvěma mohlo k něčemu dojít. Když ale teď viděl tuhle scénu, ze které získal dojem, že ti dva jsou spolu už delší dobu, začínal mít pocit, že už nic není nemožné. Pokud Neville miluje Snapea a Snape ho za to nezabil, dokonce se zdá, že snad jeho city i opětuje, tak to už by klidně mohl Voldemort nakráčet hlavní branou převlečený za velikonočního králíčka s košíkem plným Bertíkových fazolek v rukách."Hmm… měl bys už jít," dolehlo k němu něco, co ke svému zděšení identifikoval jako Snapeův roztoužený hlas, "nebo se neovládnu a zatáhnu tě do své kobky," dodal s něčím, co zase pro změnu znělo jako smích a navíc to byla jasná sexuální narážka, po které následovalo Nevillovo zachichotání. Okamžik na to už jeho spolužák vyšel zpoza rohu a zamířil do nebelvírské věže.Harry se ani nehnul, protože slyšel, jak se k němu blíží i Snapeovy kroky, aby se vzápětí vynořil z chodby sám lektvarista, který se zarazil v půlce kroku, rozhlédl a upřel svůj pohled někam k místu, kde se Harry přicucnul těsně ke zdi. Zíral tam jakou dobu, než potřásl hlavou."Zatracený Potter, už ho vidím úplně všude," zabrblal si pod nos a vyrazil chodbou pryč, nejspíš směrem do sklepení.Táhle vydechl a málem se sesunul podél zdi. To, co právě viděl, co se dozvěděl, ho ani moc

nenaštvalo, jen naprosto šokovalo a dovedlo k názoru, že ač abstinent, dnes by si možná měl dát rovnou celou láhev ohnivé whisky.

°°0°°

Díky mnoha starostem se mu celkem úspěšně podařilo zakrýt šok z toho, že Neville spí se Snapem a akceptovat to… No asi proto, že neměl moc výběr. Naučil se to dělat u mnoha závažných věcí, tak proč by ne i teď u něčeho, do čeho mu vlastně vůbec nic není. Jediné, co mu to připomínalo, byl sám Neville, který ho poslední pár dní zpovzdálí pozoroval, a několikrát to vypadalo, jako by se s ním snažil promluvit, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.Dnes už toho měl akorát tak dost. Počkal, až Ron půjde do prefektské koupelny na jednu ze svých hodinových koupelí – byl to cvok, Harry by v teplé vodě nikdy tak dlouho nevydržel, ruce by se mu nejspíš rozpadly – a pak si odchytl Nevilla přímo ve chvíli, kdy se připravoval ke spánku.„Víš, jestli mi chceš něco říct, tak mi to prostě řekni. Ať je to cokoliv, já se nebudu zlobit,“ oslovil ho.Výraz přistiženého zloděje, který se kamarádovi objevil na tváři, vyvolal v Harrym upřímnou obavu.„Ale podle toho, jak se tváříš, je to asi něco, kvůli čemu se zlobit budu,“ dodal podmračeně, ač si nedovedl představit, za co by se na přítele zlobil. Snad jedině, že by mu chtěl Neville oficiálně oznámit, že chodí… spí… je… nebo, jak by se to dalo říct, se Snapem. To by mu asi moc příjemné nebude, to uznával.„Ne… ne, já doufám, vlastně jsem jen chtěl… uh, nic, byl to špatný nápad,“ pokoušel se vykroutit, což Harryho ještě víc nabudilo k naléhání.„Neve, no ták!“ řekl trochu podrážděně, ale jen malinko. „Víš, že nesnáším, když přede mnou lidé něco tají, a zrovna u tebe jsem si myslel, že to nemáš zapotřebí. Vždycky jsem tě považoval za nejupřímnějšího člověka, co znám,“ trochu mu polichotil, i když pravdivě. Nedovedl si představit, že by zrovna on dokázal úmyslně zalhat, nanejvýš tak zarytě mlčet a odmítat prozradit cokoliv, co by věděl, ale to je trochu něco jiného.„Když mně právě došlo, jak je to hrozně hloupé,“ povzdechl si kamarád a kecl si na postel trochu jako hromádka neštěstí, „Je to… no… trapné… A myslím, že vůbec… ach, dobře, tak dobře. Můžu se tě zeptat na něco hodně osobního?“ upřel na Harryho své světlé oči s nebývalou lačností po informacích.Zaváhal. Co asi tak nejstrašnějšího a nejosobnějšího by Neville mohl chtít vědět? Podle toho, že vypadal spíš rozpačitě, jako kdyby chtěl mluvit o něčem osobním, se to netýkalo Dursleyových, navíc o těch něco málo věděli jen Ron s Hermionou, Ginny a nejspíš dvojčata. Pak samozřejmě Remus, ale to bylo něco jiného, on nebyl jen kamarád. Takže ne, o poměry, v jakých vyrůstal, rozhodně nešlo. Mohlo se to týkat Voldemorta, ale to by nebyl Neville tak v rozpacích. Poslední věcí, značně znervózňující to myšlenka, byl sex. Chtěl po něm snad kamarád radu ohledně sexu? To se brzo dozví.„Hmm ano, nejspíš můžeš,“ souhlasil opatrně, dávaje si šanci vycouvat.„Ech dobře, to je vážně… chtěl jsem se zeptat, jestli si někdy…,“ odmlka, při které se Neville nervózně ošil a Harry se k němu nedočkavě naklonil v touze konečně se dozvědět, co z něj vypadne, „s někým byl. Jako chápeš, BYL… v noci… v posteli, jako že… sex,“ vymáčkl se nakonec.V duchu si oddechl, ale jen na chvilku. Pořád nechtěl mluvit o Snapeovi, a už vůbec nechtěl mluvit o Snapeovi provozujícím sex. Jen ta představa byla znepokojující, ne, vlastně byla docela děsivá. Asi tak, jako když si budete snažit představit, jak vypadá sex běhnic. Nejspíš by se vám z toho zvedl žaludek.Na druhou stranu ale trochu chápal, proč přišel Neville za ním, pokud potřeboval radu. Kdo kromě něj měl široko daleko nějakou tu postelovou zkušenost se starším mužem? Nikdo, o kom by věděl. Jen mu bylo záhadou, co by od něj chtěl kamarád vědět, co by ho jeho starší milenec nenaučil. Možná nebyl lektvarista žádný seladon, vlastně jím nebyl zcela jistě, ale nemohl být bez alespoň

základních zkušeností, i kdyby je kvůli své povaze a vzhledu nasbíral v Obrtlé u tamních prostitutů. Nemohl být panic, zcela určitě ne… nejspíš… možná. Ani o tom raději nechtěl uvažovat a jen se v duchu otřásl, jak tu myšlenku zaháněl. Soustředil se na Nevilla a jeho problém, pokud nějaký měl. Buď ho teď pošle i s ním do háje, což by si nezasloužil, nebo to jednoduše překousne.Povzdechl si.„Ano, už jsem měl sex,“ odpověděl překvapivě bez většího studu a zároveň si bezděky vzpomněl na Remuse se Siriusem. Kdyby jen Neville tušil, že nejen že měl sex, ale rovnou že se dvěma staršími a značně zkušenými muži. To by se teprve divil.„Se vším všudy, jako že i s…“„Jo, ten taky,“ vyhrkl dřív, než to kamarád nějak pojmenuje, jakkoliv. „Úplně všechno, co tě jen napadne… tedy jako ne nějaké divné věci, prostě ty normální… všechny… a s mužem, jen aby to bylo úplně jasné.“„Uf, jo… tak to bys mi mohl říct, jak někoho, víš, svést?“ dotázal se velice podivně.Nevěděl, co by si měl přesně pod tím pojmem představit. Jestli tu šlo o randění, tak s tím měl své zkušenosti, když randil s Cedrikem, pak už to nebylo randění, ale pokradmé plížení a tajné scházení se. Možná o to právě Nevillovi šlo. O to, jak se plížit chodbami a mít ty nejlepší muchovací plácky. Jenže opět si nedovedl představit, že by o nich Snape nevěděl, nebo že by se vůbec byl ochoten muchlovat se na veřejnosti s rizikem, že bude objeven.„Svést?“ zeptal se proto zmateně.Neville si povzdechl, sklonil hlavu, pohled upřený k zemi a nervózně začal šoupat nohama. Přestože byl jak vyšší, tak silnější než Harry, teď vypadal docela dost zranitelně a velice nejistě a neškodně.„Jsem v trochu zvláštní situaci,“ začal Neville konkrétněji a opatrně. „Vím o sexu všechno potřebné a taky… některé věci už jsme i dělali, ale… ehm, mám dojem, že buď jsem extra ošklivý anebo tak hrozně nešikovný ve svádění, že nechce… dělat ty další věci.“Zamrkal. To chtělo podrobný rozbor celého proslovu. Vyrozuměl, že tedy už něco dělal, pod tím si představil líbání a nejspíš také honění, možná kouření. Fajn, tuhle část pochopil. Celkem i pochopil, že to něco dalšího by měl být anální sex. Co mu nebylo jasné, byl důvod, proč by Snape nechtěl… Zachvěl se, zase byl u představy souložícího lektvaristy. Už se toho asi nadosmrti nezbaví a pořád ho to bude strašit v nočních můrách vedle Voldemortovy hadí tváře a záblesků smrtijedských setkání, případně hned vedle té děsivé obří mrkve, co ho minulý týden honila ve snu a syčela na něj hadím jazykem, že ho sní.A hlavně, pořád nevěděl, co po něm Neville chce.„Budu mluvit za sebe a řeknu, že rozhodně nejsi ošklivý, spíš naopak. Kdybys nebyl kamarád…“ nechal nevyřčeno. Neville to dobře chápal, tak nač to říkat nahlas. Pak se zaměřil na tu druhou věc: „A jak někoho svést vážně netuším, ani přesně nevím, co tím myslíš. Jestli jde o to, jak někoho dostat do postele, tak já to u svého přítele dělám jednoduše tak, že ho obejmu a políbím. Nedovedu si představit situaci, kdy by mi řekl ne.“ Kterýkoliv z nich, dodal si v duchu. „To jsem ti asi moc nepomohl, co?“„Moc ne,“ připustil Neville, přesto se vděčně usmál. „Stejně ale děkuji. Hloupě jsem si myslel, že je na to nějaký… trik, ale asi je to prostě v tom, že jsem… to jednoduše já,“ řekl to tak, jako kdyby to znamenalo všechno. Chápal to, cítil se stejně. Tak, jako on sám byl chlapec, který přežil, tak Neville byl takový moula ročníku. Obojí to byla nesmyvatelná známka.„Nebo je to v tom, že je to idiot,“ neodpustil si Harry poznámku, ovšem rychle omluvně zvedl ruce, když viděl, jak po něm kamarád blesk rozzlobeným pohledem. „Promiň, prostě si jen myslím, že jedině hlupák by tě nechtěl.“„Ach, když to říkáš…“ nedal se přesvědčit, ale alespoň už nevypadal naštvaně. Zároveň se zdálo, že už nic víc neřekne, takže Harry začal zvažovat, jak se odsud dostat. Prostě vstát bylo neslušné a čekat na Rona se mu nechtělo, to by tu taky mohl vysedět důlek. Jedinou možností bylo vymluvit se na učení, kterého bylo vždycky dost.„Jaké to vlastně je?“ vypadlo náhle z Nevilla opět s dávkou dychtivosti v hlase, navíc se k tomu začervenal.

„Hm, co? Ach aha… TO,“ v první chvíli nevěděl, nač se ptá, pak jak odpovědět.Jednoduché by prostě bylo říct, že je to skvělé. Cítit někoho horkého hluboko ve svém těle. Slyšet vzdechy za zády nebo u ucha a vědět, že jste to vy, kdo tu rozkoš způsobuje. Všechno to bylo prostě nádherné. Věděl, že to má jistě co dělat s tím, že měl dosud sex jen s někým, kým byl milován a koho miloval. Kvůli tomu byla odpověď na Nevillovu otázku obtížná, neboť si totiž nebyl vůbec jistý, jestli Snape kamaráda skutečně miluje. Pochyboval, že je lektvarista tak intenzivního a vřelého citu vůbec schopen. Za takových podmínek by nemusel být sex tak strhující, protože Snape by mohl Nevilla jednoduše využít jen jako těsný horký otvor k uspokojení. Nač ale kamarádovi kazit naděje.„Skvělé,“ usmál se, „Prostě senzační… někdy trochu… no… upocené, ale všeobecně skvělé. Mohl bych to dělat znovu a znovu a znovu… Teď už asi říkám víc, než bych měl.“„Trochu,“ připustil Neville a začal se jemně pochechtávat. „Trochu moc víc, než bys měl, ale je to hezká budoucnost… pokud vůbec někdy s někým… hmm,“ zase ta nejistota a povzdech. „A bylo to takové i poprvé?“Logický a očekávaný dotaz. Potřásl nad ním hlavou a v duchu se trochu uchechtl, povídali si tu spíš jako dvě holky, ale co už. Byli dva mladí homouši, tak co by si nemohli povídat jako ženské. Příště můžou vytáhnout ze skříně neonová tílka, vysoké podpatky a zatancovat si macarenu. To aby byli styloví.„Poprvé to bylo nejdřív trochu… divné, ale normální. Jako že… tak to bylo prostě správně. Všechno pasovalo, kam mělo… Nezní to perverzně?“ zeptal se spíš sám sebe, protože pak pokračoval: „Pokud se ptáš na to, jestli to bolelo, tak vůbec. Bylo to jen trochu nepohodlné… pak ráno myslím,“ úplně ztichl.Vážně to bylo k nevíře, že tu právě s někým probírá svůj první sex a kupodivu se necítí tak na rozpacích, jak si myslel, že bude. Snad to bylo tím, že to byl Neville, nebo se jednoduše odnaučil okolo milování tancovat ve slovních kličkách a se studem. Hermiona by nejspíš řekla, že dospěl. Nesouhlasil by, pořád tu byli lidé, jak Brumbál, se kterými by si o sexu nepovídal nikdy. Až toho bude schopný, tak teprve bude dospělý. Nebo zvrhlý, to záleží na úhlu pohledu.„Jako že sis nemohl v klidu sednout?“ zeptal se Neville opět polohlasně, přičemž jen stěží potlačoval smích, červenání vzdal, měl už dávno tváře jako rajská jablka.„Tak něco,“ přitakal, snažil se při tom mluvit vážně, „ale možná to bylo tím, že mi to jednou za noc nestačilo,“ teď už se začal hihňat stejně jako kamarád.Byli k sobě naklonění, pochechtávali se jako blázni nebo holky nad módním časopisem a přesně tak je našel spařený Ron, který právě vešel dovnitř. Slyšeli, jak dveře zaskřípěly, takže se oba obrátili, aby spatřili zrzavého chlapce se splihlými vlasy, jak si je podezřívavě, ba až obezřetně prohlíží.„Vy jste se zbláznili, ožrali nebo vás při něčem ruším?“ zeptal se opatrně.„Ale…,“ poplácal Nevilla po zádech. „Probíráme tu klučičí záležitosti, však víš… který famfrpálový hráč má nejhezčí zadek, kde nakoupit nejkvalitnější šminky anebo kde sehnat trenky s prostřihem vzadu.“Ron předvedl přímo hororový obličej, za který by se nemusela stydět lecjaká prsatá herečka béčkového krváku.„Velká léčitelko Morgano! Kam jsem to vlezl!“ spráskl ruce v teatrálním gestu.Po tom už nikdo nevydržel, Neville se skroutil v záchvatu smíchu a složil hlavu do dlaní, Harry se mu opřel o záda a dusil smích v kamarádově kašmírovém svetru. To Ron dal svému huronskému výbuchu smíchu všechen prostor a jistě tak vyděsil všechny sovy široko a daleko. °°0°° Sirius po jeho boku jen stěží potlačil potřebu zívnout, nakonec stejně zívnutí skryl ve hřbetu ruky. Remus se snažil nesmát se svému unavenému druhovi, ani nepropadat v záchvat, jak je rozkošný, když je unavený. Sám se trochu potutelně usmál, ač se na setkání Řádu právě domlouvaly důležité věci. Byl prostě rád, že má Siriuse a Harryho při sobě, že se cítí lépe, stejně jako že je ještě schopný svého staršího druha utahat tak, že si ještě před večeří protírá unavené oči. Něco takového pohladí

ego snad každého muže, zejména takového, co měl v poslední době dojem, že bude potřebovat litry povzbuzujícího lektvaru, aby se vůbec na něco vzmohl.Ale teď už to bylo dobré. Natáhl se a propletl své prsty se Siriusovými. Ač měli ruce položené na stole, tak to vzbudilo jen malou pozornost, snad jen Tonksová na ně vrhla veliký okouzlující úsměv, plný nadšení z jejich vztahu. Ona jednoduše byla taková. Každá nová známost byla tématem k hodinové diskusi s Molly a v případě Remuse a jeho dvou druhů to vystačilo zřejmě hned na několik takových rozhovorů."Tím pro dnešek, myslím, končíme," rozhodl konečně Albus, už také bylo načase, protože Molly začínala poposedávat, jak měla nutkání vyskočit a jít něco uvařit. Instinkt matky pluku."Snapeová už pro nás nic nemá?" ozval se Sirius, jelikož on si jednoduše nemohl odpustit alespoň jednu provokaci denně."Ne, nic zajímavého nevím," odpověděl Severus mdle, bez špetky sarkasmu nebo potřeby začít Siriuse ponižovat a urážet.Remus se na lektvaristu zadíval. Po celý večer vypadal muž jakoby myšlenkami úplně jinde. Jak obvykle putoval pohledem od jednoho člena Řádu k druhému, jako kdyby se jim snažil zavrtat do mozku, tak dnes hleděl do svého hrnku kávy a vypadal zamyšleně. Dokonce mluvil, spíš jen když byl tázán nebo osloven, to jindy měl štiplavou poznámku snad ke každému hlášení nebo slovu kohokoliv, s výjimkou samotného Brumbála."Tak k čemu jsi sem vůbec chodil? Klidně jsi mohl zůstat zalezlý ve svém sklepení a udusit se odpornými lektvarovými výpary, nikomu z nás bys nechyběl," využíval Sirius situace, kdy se zdálo, že je Severus podezřele bezbranný a útočil s narůstající agresivitou. Normálně by se Remus hotovil k tomu, aby svého druha ochránil před případným střetem na hůlky, jenže jak tak koukal na Severuse, tak mu bylo jasné, že od něj se dnes stěží dočká nějaké reakce."Alespoň pro jednou byste si mohli své spory nechat pro sebe," utnul rozvíjející se konflikt Brumbál dřív, než by se přeci jen mohl Severus začít nějak bránit. Bylo to řečeno dostatečně přísně, se špetkou podrážděnosti, aby to všechny v místnosti zchladilo jako studená sprcha. Starý čaroděj byl v poslední době více a více napnutý, jak se vyhrocovala situace v Bradavicích.Nedivil se mu. Albus dokázal snášet hodně, jeho laskavost neznala mezí, a pokud se člověk odvážil zaútočit přímo na něj, pak se často neměl ani k obraně, pokud to nebylo nezbytně nutné. Když ale někdo ubližoval jeho dětem, jak nazýval studenty v Bradavicích, tak se brzy střetl s jeho hněvem. Tentokrát byla v jeho středu Umbridgeová. Další jeho starostí byl Harry, u kterého Remusovi nejednou za poslední dny kladl na srdce, aby s ním byl stále ve spojení, staral se o jeho blaho a ochraňoval ho. Jako by snad mohl vlkodlak dělat něco jiného, než svému druhovi sloužit k jeho absolutnímu štěstí."Odcházím, Albusi," Severus povstal, následně utkvěl dlouhým pohledem na Remusovi. "Potřebuji s tebou mluvit. Počkám v přijímacím salonku," nebyla to žádost o setkání, ale prostě oznámení. Takový Severus byl. Očekával, že lidé udělají, co řekne, a proto to také často udělali.Setkání skončilo jeho dramatickým odchodem, kdy zavlál pláštěm a málem vyrazil Pastorkovi z ruky hrnek, protože chudák bystrozor nestačil uskočit z cesty. Někdy byl Severus víc než neomalený, jako teď.Židle zaskřípaly, jak lidé vstávali. Molly se odebrala do kuchyně, táhnoucí za sebou Tonksovou, jež nestačila včas uprchnout, a byla proto zaangažovaná do vaření večeře. Ostatní se z toho vyvlékli bryskním odchodem, tím, že mají něco na práci, či pospíchali a Remus byl jednoduše v Siriusově moci, takže se od něj nemohl odtrhnout. Však si ho také druh pevně držel za ruku, jako kdyby se ho už nikdy nechtěl pustit a vrhal nepříjemné pohledy ke dveřím, kterými odešel Severus."Co ti Srabus chce?" zeptal se prudce.I přestože byla jeho slova naplněná dávkou rozčilení, byl Remus rád, že o tom začal a nebude to muset být on, kdo se bude opatrně vymaňovat ze Siriusova pomyslného sevření. Nikdy totiž nebyl rád, když se musel ať už od Siriuse nebo od Harryho vzdálit. Většinou ho utěšovalo to, že jsou oba jeho milovaní v bezpečí."Nejspíš mi chce něco ohledně vlkodlačího lektvaru," odvětil, předpokládaje, že přesně proto s ním chce lektvarista mluvit. "Trochu teď experimentujeme. Severus chce vytvořit účinnější lektvar,

který by například působil i několik měsíců. Je to relativně bezpečné, rozhodně to není něco, co by mě ohrožovalo na životě. Naopak poslední vzorek byl vážně moc dobrý," ubezpečil Siriuse o bezpečnosti a dodal i trochu nadnesené oznámení o zlepšení. Nejlepší bude, když si bude přítel myslet, že se experimenty daří k plné spokojenosti všech. Byl příliš netrpělivý na to, aby pochopil, že lektvarologie není jako čarování, kde se povede skoro každé kouzlo, pokud je na to člověk dostatečně mocný a má jen špetku inteligence. Tohle, umět lhát a nelhat zároveň, byl um každého správného vlkodlaka, jenž se musí starat o druha."Tak fajn…" zabručel Sirius neurčitě. "Ale jestli ti bude třeba jen špatně, tak s tím skončíš, rozumíš?" To byl jednoznačně rozkaz. Sirius se uměl vyžívat v tom, že svému vlkodlakovi rozkazoval, za což se na něj Remus samozřejmě nezlobil, spíš ho to někdy pobavilo."Samozřejmě," přislíbil, jak jinak taky, a přitáhl si druha k dlouhému polibku na uklidnění. "Budu v příjímacím salonku, kdybys mě potřeboval," dodal ještě před odchodem, přidal úsměv a vykročil k salonku.Severus už tam na něj dávno čekal, postával u okna a vyhlížel ven. Tak jako všechna okna v domě, i tohle bylo očarované, ukazovalo Příčnou ulici, která byla na druhém konci města. Moc pěkná práce precizní stavitelské magie."Jsem tady, Severusi," oslovil ho zpovzdálí, aby ho nevylekal. "Potřebuješ se mnou mluvit o lektvaru?""Ne, o lektvar nejde," odvětil oslovený, aniž by se obrátil. Ještě chvíli to trvalo, než Severus konečně odtrhl pohled od Příčné ulice a přes rameno se podíval na Remuse. Zase vypadal tak zasmušile, že k němu vlkodlak vykročil s úmyslem pokusit se ho utěšit nebo rozptýlit, to podle toho, co ho trápilo.První, co tedy musel udělat, bylo dostat to ze Severuse ven, což bude, jak dobře věděl, velice složité. Lektvarista byl vždy skoupý na slovo, v případě soukromých problémů – tohle rozhodně vypadalo na něco soukromého – se podobal mlčenlivé mramorové soše. Dobrým znamením však bylo, že vůbec Remuse požádal o rozhovor."Jen jsem se tě na něco chtěl zeptat," řekl a zcela se obrátil. I skutečnost, že se hodlá na něco ptát, byla na pováženou. On se nikdy neptal, protože měl rozsáhlé vědomosti, a co nevěděl, to si vyhledal v knihách, aby nemusel před nikým přiznat neznalost. To by mu ego nedovolilo."Ať je to cokoliv, tak rád odpovím. Neposadíme se na to?" ptal se jen tak pro formu, sám už si sedal do křesla a ukázal na druhé po pravé straně.Zvolil křesla proto, že pohovka byla moc 'intimním' místem vzhledem k tomu, že sedící od sebe nedělilo dřevo, a dobře udělal. Severus přešel k druhému křeslu a mlčky se do něj posadil. I na sebe seděl lektvarista nepřirozeně rovně, kolena přitištěná k sobě a ruce položené na stehnech. V ten okamžik Remusovi připomněl uzavřeného mladíka s prořízlou pusou, kterým byl za jejich studijních let."Chci od tebe radu ohledně Nebelvírů a jejich chování. Neznám, kromě tebe, žádného Nebelvíra, se kterým bych mohl skutečně mluvit, a u kterého jsem si jistý, že to nebude roznášet dál," začal opatrně, podle všeho vyčkával, co na to Remus řekne."Chápu. O všem, co mi řekneš, mám mlčet," jemně se pousmál a přikývl. Nebylo to vůbec poprvé, co mu někdo svěřil tajemství a žádal ho o mlčenlivost. Vlastně to dělali lidé až nepříjemně často, protože měl jednu z těch tváří a povah tichého muže."Přesně tak," přikývl, až mu mastné prameny sklouzly do tváře. "Zajímalo by mě, jak Nebelvíři nahlížejí na pomstu. Dejme tomu, že máš skutečného Nebelvíra, ne krysu jako Pettigrewa nebo někoho s temnými kořeny, jako má Black," tady zaváhal, opět vyčkávaje, co Remus řekne, ten však neřekl nic, protože věděl, že Sirius jednoduše má v krvi černou magii a je jeho součástí. "Myslím tedy skutečného Nebelvíra s veškerou dobrosrdečností, přátelskostí, odvahou, čestností a svědomím. Prostě prototyp hrdého bradavického lva. Byl by někdo takoví schopný zabít z pomsty?"Nad tou otázkou se musel zamyslet. Nejdřív to pojal na sebe a dospěl k názoru, že ne, on by se pomstít nedokázal. Uměl si představit, že rozerve hrdlo každému, kdo se pokusí ublížit některému z jeho druhů, ale nejspíš by to neudělal dodatečně. Ne, rozhodně, kdyby mu přinesl Harryho nebo

Siriusovo mrtvé tělo – při té představě se zvíře v něm zachvělo skoro v hrůze – tak by se nevydal na krvavou stezku v cestě za pomstou. Osobně by se nejspíš zhroutil.Nahlédl na to z Brumbálovy strany. Ani u něj si nedovedl představit, že by prostě šel a zabil, ovšem měl dojem, že v případě, že by starý čaroděj opravdu toužil po pomstě, tak by dokázal vymyslet ještě něco horšího, než je pouhá smrt. A ostatní jeho přátelé? Ty si stejně jako sebe dokázal představit v roli impulsivních střel, co zasáhnou v návalu smutku a zlosti všechny, kteří ublížili jejich milovaným. Rozhodně však ne jako plánující zabijáky. Přesto nemohla být jeho odpověď jednoznačně záporná."Řekl bych, že by záleželo na člověku a na situaci. Každý je schopen zabít, pokud na tom záleží život jeho nebo někoho, koho miluje víc než sebe. Ale jen málo je těch, co v sobě dokáží hněv dusit a roky živit, přičemž plánují pomstu končící vraždou." Severus se při jeho slovech zamračil. "Je mnoho lidí s vlastnostmi, které si tu popsal… nemusí to být Nebelvíři, nebo dokonce ani čarodějové… a je mnoho různých situací. Takže vždy existuje možnost, že i člověk čestný a se svědomím, jak bys řekl přebujelým, v sobě dokáže najít dost temnoty, aby se někomu krvavě pomstil.""Toho jsem se bál," zamumlal lektvarista, až to znělo spíš jako povzdech."Možná, že kdybys mi řekl, o kom mluvíš, pak bych ti dal lepší odpověď. A neříkej mi, že to není nikdo konkrétní," vyzval Severuse ke spolupráci. Ovšem podle jeho výrazu se nezdálo, že by mu chtěl něco prozradit. "Nebuď takový hrozný Zmijozel, Severusi. Vidím, že máš strach.""Já rozhodně strach nemám," odmítl rázně. "Nemám ho z ničeho, protože kdybych měl, tak se vám na celou tuhle zatracenou válku jednoduše vykašlu a uteču do Států.""Však jsem také neříkal, že máš strach o sebe. Bojíš se o někoho tobě blízkého," zkoumavě se na lektvaristu zahleděl. "Mám hádat, což? O Albuse by ses tak neobával, a jediný další člověk a zároveň Nebelvír, kdo je ti kromě mě blízký, je McGonagallová.""Kdo ti řekl, že je mi blízká McGonagallová?" pozvedl tázavě obočí, hlas měl přezíravě chladný, takže za ním něco maskoval.O samotnou Minervu nešlo, opravdu mu asi nebyla až tak blízká, aby se obával o její život nebo čestnost. Ovšem vzhledem k tomu, že na její jméno zareagoval, a ještě navíc se snažil budit dojem, že je mu postarší profesorka zcela lhostejná, znamenalo to, že člověk, o kterého se obává, s ní má úzkou spojitost. Rodinný příslušník to nebyl, ti byli všichni mrtví, ženy nebo na smrtelné posteli. Přátele měli společné a v Bradavicích momentálně nebyl žádný nebelvírský profesor přijatelného věku. Z toho logicky vyplývalo, že to musel být její student. S tím si snadno spojil fakt, že o něj má podle Harryho zájem Neville Longbottom a vyšlo mu, že by to mohl být on."Dobře, Minerva ne, tak co třeba… Neville Longbottom?" zeptal se s povytaženým obočím."Kdo? Ach, ty myslím chodící lektvarovou katastrofu pana Longbottoma. Co ten má s mým problémem společného?" zeptal se zlehka, až moc zlehka. Buď to znamenalo, že to Neville není, třeba to je nějaký žák, co už dostudoval, nebo to je naopak on, a Severus se snaží svou lhostejností všechno zakrýt. Musel sázet na vabank a prostě zatlačit, jinak se k cíli nedopracuje. Už se mu z toho přemýšlení a rozplétání hadích mentálních kliček začalo opocovat čelo. Naštěstí byl od Siriuse trénovaný na zhruba stejný kalibr, takže předpokládal, že to ještě chvilku vydrží bez toho, aby začal na Severuse řvát, ať si s ním nehraje."Tak se mi doneslo, že je do tebe zamilovaný. Napadlo mě, že jako Nebelvír, co si jde statečně za svým cílem, tě svedl.""Copak jsem znuděná panička z předměstí, aby mě někdo sváděl?" zavrčel popuzeně, takže Remus ťal do živého. "Nebuď směšný! Je to šestnáctiletý kluk, a navíc můj student. Co by mě na něm asi tak mělo zaujmout?""To netuším. Že je laskavý, trpělivý, milý, ochotný snášet i někoho takového, jako jsi ty?" navrhl pár Nevillových dobrých vlastností, na což mu Severus odpověděl odfrknutím, "Ale abych ti tedy odpověděl na tvou otázku ohledně Nevilla, který rozhodně není tvým přítelem nebo milencem, tak… Dokázal by Lestrangerovou zabít? Ne, nedokázal. Dokázal by přihlížet její smrti, aniž by něco udělal? Jsem přesvědčen, že ano. Je schopný seslat na Lestrangerovou ohavnou kletbu, svázat ji řetězy a vlastnoručně odtáhnout do Azkabanu? Zcela určitě."

Nejspíš měl na Nevilla jako jediný, vyjma Modrého klobouku, názor, že je to chytrý a schopný mladík, který by jen potřeboval víc podpory a sebevědomí, aby něco dokázal. Teď bylo docela možné, že se na jejich stranu přidal také Severus, u něhož by to však bylo dost zdráhavé, jak ho znal."To si skutečně myslíš?" zeptal se zase tak podmračený, "Myslíš si, že by byl schopný znečistit si duši zlem?""Bojíš se o jeho duši?" nebyl to podiv, jen chtěl ujištění a toho se mu v krátkém přikývnutí dostalo. "To je až filosofické téma. Přijdou do nebe nebo na Avalon jen ti skutečně čistí, čestní a skromní? Pokud ano, pak je celé lidstvo odsouzeno k zatracení nebo k věčnému bloudění v lese sirén.""Nezačínám tu filosofovat. Jenom mám obavu… šestnáctiletí dělají tolik chyb a myslí si, že všechno vědí nejlépe. Sáhnout vedle je příliš snadné na to, abych…," odmlčel se, "abych ho nechal popálit si ruku a nic neudělal.""Ať je mezi vámi cokoliv, Severusi, pak bys ho musel někam zavřít, abys ho ochránil před světem," namítl, přičemž toho okamžitě litoval, protože hluboko v tmavých očích zatančilo lektvaristovo zmijozelské já. "To ale udělat nesmíš. Někoho omezovat je nemorální nebo dokonce protiprávní, to si doufám uvědomuješ.""Navzdory všeobecnému, a asi i tvému přesvědčení, nemám v ložnici mučicí nástroje a řetězy na zdech," odsek nevrle. "Jako vždy, když mluvím s Nebelvírem, jsem se nic nedozvěděl. Byla to absolutní ztráta času," řekl podrážděně a prudce vstal.Na to se nedalo udělat nic jiného, než si povzdechnout. Remus se upřímně snažil orientovat se ve složitých labyrintech hadí mysli a náznacích, jak se však zdálo, doběhl sice do středu, ale tam na něj čekala zmije, co ho kousla. Už jen přátelství se Severusem bylo těžké, jak by to tedy dopadlo, kdyby někdy v minulosti souhlasil s milostným vztahem. Nejspíš by utekl do Rumunska a už nikdy by se do Anglie nevrátil."Severusi, ještě počkej," zadržel ho jen zvednutou rukou, dobře si vědom toho, že na lektvaristu se nesahá. "Vím, že nejsem zrovna ten pravý, co by tě měl poučovat o nemorálnosti vztahu s mladíkem, jemuž bys mohl být otcem, ale stejně ti to řeknu… Neville není jako muži, které obvykle poznáváš. Jestliže je s tebou, pak to znamená, že tě upřímně miluje, a pokud ho opustíš nebo uděláš cokoliv vypočítavě zmijozelského, tak mu tím zlomíš srdce. Jestli ti na něm jen trochu záleží, tak to buď ukonči rychle a okamžitě, nebo se připrav na dlouholetý vztah. Možná dokonce na manželství."Lektvarista se skoro nehnul, jen shlížel z výšky na Remuse s bezvýrazným obličejem, jako kdyby byl jen vosková figurína. Tentokrát se vážně nedalo poznat, co se za tou maskou odehrává, takže to muselo být skutečně vážné."Máš pravdu, ty nejsi ten, kdo by mi měl radit. Z mnoha důvodů," ukončil jejich debatu pro něj příznačným způsobem, a bez toho, aby se rozloučil, jednoduše odešel. Neslušnost u normálního člověka, u Severuse běžné praxe.Opřel se v křesle a dlouze vydechl. Byl tu jistý hlásek nabádající ho, že by měl jít například za Minervou a trochu si s ní popovídat o Severusovi a Nevillovi, ovšem zároveň byl vázán tajemstvím. Nehodlal ho porušit, jen si poznamenal, že by měl na ty dva dávat trochu pozor. Jen tak se občas nenápadně informovat třeba u Harryho, jak se mají spolužáci, nebo u Minervy, jestli je u ní všechno v pořádku. Takovou měl povahu."Tak co?" vyrušil ho z přemýšlení Sirius nakukující dovnitř pootevřenými dveřmi, jak pátral, jestli je tu ještě jeho oblíbený objekt k urážení. Musel se tomu pousmát."Nic zajímavého. Jen spousta odborných termínů, kterým nerozumím ani já. Nechceš jít ke mně?" roztáhl náruč.Nemusel držet ruce otevřené dlouho. Sirius spíš tak přecupital přes pokoj, naklonil se nad ním, ruce položené na opěrkách křesla a políbil ho. Remus ho objal rukama kolem krku a přitáhl si ho blíž k sobě. Veškeré myšlenky nebo plány se v tom jediném polibku náhle rozplynuly. Už se cítil dobře, ale prozatím byla pro něj každá, i ta nejdrobnější pozornost jeho druhů jako ten nejsilnější lék na jinak nevyléčitelný neduh.

°°0°° Dostal od Harryho dopis, jestli by se nemohl hned druhý den dostat do Prasinek, dokonce připojil i číslo pokoje, který by si měl zamluvit, aby se spolu mohli sejít. Veskrze neměl nic proti tomu podniknout nebezpečnou výpravu za Remusovými zády a setkat se s Harrym, jen ho překvapilo, že mu to kmotřenec vůbec navrhl. I když… vlastně to i chápal, Harry si potřeboval popovídat s někým z Řádu, zeptat se na Albuse a jednoduše se vymluvit, jen nechápal, proč si nepozval Remuse. Bylo by to daleko logičtější. A taky ho docela zajímalo, jak se vůbec mladík dostane do Prasinek, vzhledem k tomu, že Prasinkové víkendy nová ředitelka zakázala, a i kdyby ne, tak pozvání platilo na středu.Stejný drobný problém měl i on sám, nejspíš ho ale vyřeší mnoholičným lektvarem, a pak se vysměje do tváře nějakému bystrozorovi. Jo, mohl by se převléct za ženu a koketovat se strážcem pořádku, co by ho měl správně chytnout a odvléct do Azkabanu. To je teprve ta správná životní ironie.Na druhý den po tom, co mu přišel dopis, si to vesele, v přestrojení za mladou blondýnku, vykračoval ulicemi Prasinek a usmíval se na dámy i pány, které míjel. Cítil v tu chvíli příjemný adrenalin v žilách, jenž mu rozbušil srdce. Tak dlouho byl zavřený mezi stěnami starého domu své rodiny, až zapomněl, jak je to opojné riskovat svůj život.Cítil se o deset let mladší a skoro jako kdyby nikdy nepřekročil práh své azkabanské cely směrem dovnitř. Nádherný pocit, litoval, že tu s ním není Remus, aby s ním sdílet mohl své štěstí a extázi.Zamluvil si patřičný pokoj u Tří košťat, převzal si klíče a vyběhl nahoru jako mladíček, bral dokonce schody po dvou. Pokoj hned zajistil patřičnými kouzly proti odposlechu, sledování a několika dalšími, která by je měla varovat před nepřítelem, a dělal to s takovou lehkostí, až se tomu sám divil. Už dlouho mu nešlo tak dobře čarovat touhle ubohou napodobeninou vlastní hůlky.Nakonec sebou plácl na pohovku a během čekání na Harryho si hrotem hůlky maloval do vzduchu. Čekal dost dlouho na to, aby mnoholičný lektvar přestal působit – však si to tak pečlivě naplánoval – takže už měl svou podobu, když se aktivovala detekční kouzla a následně se ozvalo zaklepání na dveře.Vyskočil čiperně na nohy a prudce Harrymu otevřel dveře. Měl by být opatrnější, nejdřív zkontrolovat, jestli je to skutečně on, a jestli je někdo nesleduje, ale v tu chvíli na to vůbec nepomyslel. Jednoduše se už těšil na setkání se svým kmotřencem a milencem."Ahoj Tichošlápku," řekl vzduch kdesi před prahem Harryho hlasem, a pak ucítil, jak se mu pod rukou někdo protáhl do místnosti."Nazdar," vrátil mu to a zaklapl za ním dveře, které navíc pro jistotu zamkl.Zůstal stát u dveří a sledoval, jak si Harry stahuje neviditelný plášť a společně s taškou, kterou s sebou přinesl, ho hází na pohovku. Jak byl ještě před chvílí spokojený, tak teď cítil lehké napětí jak ve svém nitru, tak ve vzduchu v okolí. Přeci jen, přes veškerou správnost jejich vztahu, mezi nimi bylo cosi neurčitě cizího. Jindy by se k němu vrhl, aby mladíka pevně objal, teď váhal. Po krátké úvaze se rozhodl, že objetím nic nezkazí a polibkem na tvář rozhodně neurazí.Pohnul se vpřed, a k Harrymu zjevnému překvapení ho objal pevně kolem těla, od pusy na tvář se kdoví jak dostal k puse na rty, ve které ztlumil překvapené vydechnutí. Nebo to bylo bolestné vydechnutí? Zase se odtáhl, protože mladé tělo v jeho náruči se prohnulo do tvaru luku, jak se Harry snažil minimalizovat kontakt se Siriusovýma rukama položenýma na jeho zádech. Zároveň s tím mu mladík zatlačil dlaněmi na prsa, jak ho od sebe odstrkoval.Jistým způsobem se ho to silně dotklo, ale bez řečí dal ruce pryč a zcela tak Harryho propustil ze svého sevření. Bylo vidět, že se mu upřímně ulevilo, že už ho nikdo nedrží. Následovalo další nepříjemné zachvění v oblasti žaludku. Napadlo ho, že celým tím plánem 'všichni se všemi' bylo nadobro zhaceno jeho přátelství s Harrym."Promiň. Neměl jsem tě líbat bez dovelení, jen jsem myslel…""O to nejde," zakroutil mladík hlavou. "Jen mě bolí záda, proto… jsem ti mimo jiné zavolal. Teď když tu jsem, mi dochází, že to byl vážně hloupý nápad, a že jsem se nejspíš zbláznil. Mohl jsem tě ohrozit… sakra, mohli tě kvůli mně zase zavřít. Mě nanejvýš tak vyhodí ze školy, ale tebe…,"

začínal blábolit."Klid, Harry," sevřel mu ramena a zastavil příval jeho slov, pak se usmál. "Je to náhodou skvělé, že jsem konečně zase jednou vystrčil nos z baráku. Když mám Remuse pořád v patách, tak nemůžu dělat vůbec nic. Někdy se skoro divím, že za mnou neběží na záchod, aby mi ho podržel nad mísou," zablýskl zuby v úsměvu, "Víš vůbec, že je momentálně… prostě pryč z Londýna?" zeptal se trochu mimo rozhovor."Jasně, psal mi o tom," přikývl Harry. "Jsem rád, že tu není, protože jsem mohl zavolat tebe a nemusím mít pro něj výmluvu, že riskuji tvůj život. Začínám být hrozný alibista," povzdechl."Jsem tu rád a přišel bych, i kdyby mi v tom chtěl Moony zabránit. Bez riskování život není život, tak si člověk nemá čeho považovat," prozradil mu svou životní filosofii a bezděčně, aniž by nad tím přemýšlel, ho přátelsky plácl do zad.Ta jediná mírná rána vyvolala prudkou reakci. Harry zaúpěl, doslova jako kdyby ho spíš bodl do ruky, prohnul hřbet a velice sprostě zaklel. "Au! Do háje!" vrčel spíš vztekle, než cokoliv jiného. "Zasraná Umbridgeová! Au… budeš mi muset pomoct se svléct," řekl přes bolestně stištěné zuby, takže to mělo do svádění opravdu hodně daleko.Následoval ho k pohovce, prozatím mlčky, neptaje se po důvodu bolesti, a jakou to má souvislost s profesorkou obrany a prozatímní ředitelkou. Bylo mu naprosto jasné, že přistoupila k tělesným trestům, stejně tak s jistotou věděl, že Harry musel být jeden z prvních, kdo byl potrestán. Co konkrétně zvolila za metody mučení, ještě nevěděl, ale podle toho, že se to týkalo zad, odhadoval rákosku, prut nebo nedej Merlin dokonce bič a důtky, ale tak daleko by si snad zajít nedovolila. Ať ano či ne, bylo jasné, že za to zaplatí, nejspíš krvavě zaplatí. Už teď měl chuť proměnit se ve zlovlka, vtrhnout na hrad a za nohu ji dovláčet k jezeru, ve kterém ji utopí.Harry se posadil a nejdřív si s bolestným sykáním začal přetahovat přes hlavu svetr. Ani tentokrát nic neřekl, jen mu pomáhal, aby nemusel příliš hýbat rukama a předklánět se. Věděl, že přesně to nejvíce jitří modřiny a rány. Po svetru následovalo už jenom tričko. Pouhý pohled na něj donutil Siriuse téměř zavrčet. Skrz látku na několika místech prosakovala krev. Vypadalo to, že mu spráskala záda do krve, když však stáhli společně i triko, tak viděl, že je to ještě daleko horší než pouhé krvácející rány od rákosky.Překvapeně zalapal po dechu a v šoku sledoval krvavě popsaná záda, boky a jeden nápis se dokonce ztrácel za páskem kalhot, i když pravda, že byly dost vysoko vytažené. Vztáhl ruku a dotkl se jen vzduchu nad ránami. Nemusel být genius, aby věděl, že pouhý dotek by způsobil obrovskou bolest."U Merlina všemocného!" vydechl. "Tak zlé to zase není," zabručel Harry, zjevně neochotný si přiznat, že vypadá jako krví psaná kniha."Že to není zlé? Je to příšerné! Já tu děvku jednoduše zabiju a bude!" přestal potlačovat svůj hněv nad hrůzami, které byly na jeho kmotřenci spáchány."Ne, Siriusi, to ne," začal na něj Harry naléhat, trochu se pootočil a sevřel Siriusovi zápěstí. "Proto jsem zavolal tebe a nečekal na Remuse. Dovedeš si představit, co by Umbridgeové udělal, kdyby to viděl? On by ji zabil. To nemůžu dopustit. Ne kvůli té ježibabě, ale kvůli Remusovi. On by se neovládl, vtrhl by do hradu a zlámal by jí vaz. Prosím, neříkej mu to," žádal, skoro až žebral.Měl sto chutí mu odseknout, že to není jeho starost, ale na poslední chvíli v sobě tu větu zadusil. Jistěže to byla Harryho starost a měl samozřejmě pravdu. Kdyby se Remus dozvěděl o tom, co Umbridgeová provedla jeho mladému druhovi, pak by nad sebou nejspíš zcela ztratil kontrolu, ublížil jí, zkomplikoval celou situaci v Bradavicích, a ještě navíc by ho trápily výčitky svědomí z činu, jejž by spáchal ve vzteku. Takhle vlkodlakovi ublížit nebylo správné."Neřeknu mu nic," zabručel, "ale upřímně… nejsem tomu rád a byl bych daleko raději, kdybys mi to vůbec neukazoval, a já pak Remusovi nemusel lhát.""Tak promiň, že ti věřím, pro příště si to odpustím," odsekl Harry, náhle celý napnutý až to vypadalo, že v následujícím okamžiku vyskočí ze sedačky a začne rozbíjet všechno, co mu přijde pod ruku."Takhle doslovně jsem to nemyslel, a ty to moc dobře víš," odpověděl mu stejným tónem. Na něj se nebude nikdo vysírat, ani Harry ne. "Jen jsem chtěl říct, že když nechceš, abychom udělali z Umbridgeové sekanou, tak…," neurčitě naznačil rukou.

Nechtěl se hádat, jen plácnul první věc, která mu přišla na mysl, a až postupem času si uvědomoval, že se to možná mohlo jeho milence dotknout. Byl prostě takový, vždycky. I když to lidé sváděli na Azkaban, on ani jako dítě neuměl držet jazyk za zuby, a proto taky do těch zubů často dostával."Myslíš, proč jsem s tím nešel na ošetřovnu? A místo toho s sebou tahám," sáhl pro tašku a vytáhl z ní dózu s mastí, "tohle? To ti řeknu hned. Kdybych s tím šel za Ronem nebo Hermionou, tak mě budou jedině litovat. Miona si pobrečí, bude se omlouvat a celé týdny z toho bude špatná. Ron zase bude cítit vinu, že se o mě nepostaral a kdesi cosi. Jestli vlezu na ošetřovnu, tak už to asi Pomfreyová nevydrží a něco Umbridgeové provede. Tři čtvrtiny žáků Bradavic mají jeden i víc nápisů na různých částech těla, dokonce i prváci… malé děti, rozumíš. Pomfreyová to těžce snáší. K čertu! Jak může někdo ubližovat dětem, vždyť to je odporné a barbarské. Jedna prvačka z Mrzimoru se při trestu počůrala, tak jí rovnou napařila další trest. Na ten už se neukázala a tři dny ji všichni hledali, protože se schovávala," dlouze se nadechl, jelikož spotřeboval všechen vzduch. "Proto jsem tě potřeboval, abych tohle všechno někomu řekl," zamumlal hlasem jasně říkajícím, že si veškeré bezpráví na škole bera na svá bedra a cítí za něj vinu.Nevěděl, co by mu měl říct, aby ho utěšil. Na slova útěchy nikdy nebyl moc dobrý, to přiznával. Položil mu ruku na nezraněné rameno a sjel po paži dolů, až k nápisu na vrchní straně předloktí hlásajícímu 'Jsem špinavý lhář.'. Zarazil se a ruku odtáhl. Zaváhal, jen krátce, než se naklonil a zlehka Harryho políbil na rameno, pokračoval směrem ke krku, přes něj k uchu a k čelisti. Snažil se ho něhou uklidnit. Povedlo se. Mladíkovo tělo se výrazně uvolnilo, povzdechl si a naklonil hlavu na stranu, umožňuje tak lepší přístup pro laskání."Dej mi tu mast," vyzval ho polohlasně a natáhl dopředu ruku, aby mu do ní byla vzápětí vložena dózička.Po otevření skleněného víčka ucítil nepříjemný pach léčivého bahna smíšený s naopak velice příjemnou vůní bylinek. Rozhodně to nebylo nic, co vytvořil Snape. Jak by se to totiž k Harrymu dostalo a také to nebylo až tak mistrně kvalitní. Nevypadalo to ani jako Poppyin výrobek, protože ta studentům masti nerozdávala. Buď si to tedy vyrobil Harry sám, nebo mu v tom někdo pomáhal. Musel tedy doufat, že je to namíchané správně, a ještě to rány nezhorší.Nejdřív se zbavil nápisu na ruce, ten ho velice štval, ostatní pro jistotu zatím nechal bez povšimnutí. Potřel ho mastí tak, aby byl celý zakrytý a zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Kůže se neškvařila, ani nezačala krvácet, tak se spokojeným potřesením hlavou přešel k zádům. Kůže na nich byla zdobena mnoha nápisy, ne skutečně sprostými, ale ponižujícími natolik, že ho to nutilo vztekle skřípat zuby. Hnusné věci jako: „Nemám spřádat konspirační teorie., Nemám odmlouvat profesorce Umbridgeové., Nemám se vzpírat profesorce Umbridgeové., Nesmím porušovat školní řád…“"Jsem mudlovská šmejdka?" přečetl nahlas s nádechem dotazu na konci. Kdyby tam bylo "mudlovský šmejd" tak by to pochopil, ale copak byl Harry holka? Nebo ho ženským rodem chtěla ponížit?"To je Hermionina věta," odvětil Harry poklidně. "Měla to napsat stokrát… do vlastních… no, na hrudník rovnou tam, kde mívá výstřih, když má výstřih. Požádal jsem Umbridgeovou, jestli bych to nemohl napsat za ní. Chápeš, nemohl jsem Hermionu nechat, aby se tak zohyzdila. Tyhle rány se špatně hojí, od prvního nápisu mám na ruce jizvy… když se pořádně koukneš, tak to uvidíš… nemohl jsem dopustit, aby jí zůstaly jizvy, a navíc tak sprosté. Je holka, pěkná holka, nezaslouží si to.""Ta ženská je pěkná děvka," nešetřil na ni sprostými slovy. "Nesmíte si to nechat líbit. Vzepřete se, jsou vás proti ní stovky a jsem si jistý, že půjdou všichni, dokonce i zmijozelští.""K čemu by to bylo? Teď, když je Brumbál pryč…" nechal vyznít do ztracena."On rozhodně není pryč. Copak si myslíš, že by mohl zanevřít na své děti? Ty si to vážně myslíš…," dodal překvapeně. Vypadalo to, že Albuse nezná, ani co by se za nehet vešlo, jinak by věděl, že on nikdy nikoho neopustí."Harry," naklonil se dopředu, zároveň trochu nešikovně objal mladíkův štíhlý pas, to aby ho nezašpinil mastí. "Je jedna věc, vlastně to jsou dvě věci, které o něm s jistotou vím. Že by nikdy neopustil bradavické děti, protože škola je celý jeho život. A že by nikdy neopustil tebe, jelikož tě

má rád. Věř v něj.""Nedával letos moc najevo, že by mě měl rád, a jestli má rád děti ve škole, tak proč Umbridgeovou rovnou nevypráskal? Kde je, že tu není s námi? Proč se tu najednou neobjeví a nezlobí se na nás dva za to, že se vystavujeme nebezpečí kvůli úplné hlouposti?"Mlčel. Neměl na Harryho otázky žádné odpovědi, prostě neexistovaly. Kdyby tu šlo o to, že to před Harrym Řád tají, pak by nejspíš něco málo pověděl, jenže nikdo netušil, kde Brumbál je. Nebo pokud to někdo tušil, tak jemu to neřekli, jak si s hořkostí uvědomil. Každý věděl a každý předpokládal, že teď, když jsou jeho vztahy s kmotřencem ještě intimnější, než je vůbec běžné, tak před ním neudrží žádné tajemství. Zajímavé bylo, že Remusovi nejspíš dál svěřovali to, co Sirius vědět nesměl, přičemž přece musel každý vědět, že vlkodlak nedokáže odolávat přáním svého druha."V tomhle jsem na tom stejně," pustil ho a vrátil se k mazání ran. "Nikdo mi nic neříká a v mém vlastním domě se dějí věci, o kterých nesmím nic vědět. Jako kdybych byl malé dítě, co vyleze na nejbližší strom a bude vykřikovat největší tajemství odbojových buněk proti Voldemortovi.""Jenže já nevím ani to, co víš ty! Nikdy jsi mi nic neřekl, takže jsi stejný jako oni!"Třeskutá pravda ho zasáhla do citlivého místa. Už na začátku roku chtěl Harrymu říct o existenci věštby, stejně tak o tom, kde by ji mohl najít, ale nechal se přerušit, nedokončil to, a teď už nemohl říct nic. Jak on někdy Brumbála nesnášel."Je tu jedna věc, o které… myslel jsem si, že bys o ní měl vědět už od začátku, chtěl jsem ti to říct, ale už nemůžu," v duchu si zanadával na prohnanost starého ředitele. "Donutil mě dát mu kouzelnické slovo, že to neudělám a jistě dobře víš, co by se mi stalo, kdybych ho porušil. Nejspíš něco opravdu ohavného, jako že by mi vypadaly zuby, vyhnil jazyk, rozpadly se nehty nebo naskákaly nevyléčitelné hnisavé vředy nejlépe na mých rodinných klenotech. Kdyby to pro tebe bylo opravdu životně důležité, tak je mi to jedno, jenže ono je to jenom… zpečetění frustrujícího osudu."Očekával, že na to Harry něco řekne, nejlépe něco v tom smyslu, že nemá být zbabělec a má to hned vyklopit, ale nestalo se tak. Uvítal by to, protože by měl jakési alibi, že on nechtěl, ovšem musel, protože proti němu stál Harry, naléhal, chtěl to vědět. Bylo by to odpustitelné."Jestli je to něco, co mi řekne, že jediný, kdo může Voldemorta porazit, jsem já, a že při tom nejspíš umřu, pak mi to neříkej. Já už to totiž vím. Nepotřebuji, aby mi to někdo potvrzoval.""Harry…," povzdechl si tiše.Nejlepší by teď bylo, kdyby ho tu sklátil na pohovku a dlouze pomiloval. Tak řešil mnoho problémů. Jenže to s jeho namazanými zády opravdu nešlo. Musel se omezit jen na to, že něžně zamázl poslední sprostý nápis, navždy ho tak zakryl, a dodal drobný polibek mezi lopatky na jedno z mála míst, které nebylo pořezané nebo alespoň oteklé a zarudlé."Je to hotové. Jestli jste tu mast namíchali správně, tak by se měla za chvíli vstřebat a zregenerovat kůži. Nemělo by zbýt víc, než tenké červené linky," prolomil ticho a odvedl téma zcela od Voldemorta či všech tajemství, která neznali, případně která nemohl říct. "Omluv mě."Položil dózičku s mastí na Harryho koleno, vstal a odešel do přilehlé koupelny, aby si umyl ruce. Důkladně smyl všechnu mast, rukou při tom bezděky přejel přes vytetované okovy na svém zápěstí. Občas, zejména když myslel na válku s Voldemortem, měl dojem, jako by do nich zespoda něco tlačilo. Ještě lépe řečeno, jako kdyby byly skutečné, stejně jako azkabanská železa, a tížily ho na rukách. Nebyla to ale vzpomínka na jeho uvěznění, to věděl jistě, byla to samotné magie jeho tetování, které jako kdyby bránila jeho vnitřní magii vyvřít ven. Byl to sice účel tetování, jenže ho to zlobilo.Opláchl si pro jistotu i zápěstí, trochu je tím schladil, a vrátil se zpátky.Harry vstal z pohovky, přešel k oknu a teď z něj vyhlížel ven. Stejně jako to předtím dělal sám Sirius, i mladík si mnul zápěstí, v jeho případě to bylo nervozitou. Přešlapoval tam z nohy na nohu, jako kdyby se snažil o něčem rozhodnout."Jestli mi řekneš, proč váháš, tak ti poradím," zkusil se přímo zeptat, než aby se pokoušel Harrymu z hlavy vykoukat, na co myslí."Ach… ježiš, já se lekl!" cukl sebou Harry, ovšem obrátil se čelem. "Nad ničím nepřemýšlím a

nepotřebuji poradit, jen mě tak napadalo, že až se vstřebá ta mast, tak bychom možná mohli jít do postele," řekl to s nadějí v hlase, načež se ušklíbl, "Bože, to znělo vážně hloupě, jenže já nevěděl, jak se jinak nabídnout… tak tohle znělo ještě hůř."Stěží potlačoval smích, nakonec to jednoduše vzdal a nahlas se rozesmál. Smál se tomu, že už nějakou dobu vnitřně řešil ten samý problém, a zatím ho nevyřešil ke své spokojenosti, ač by měl být jako starší a zkušenější tím aktivnějším. Harry to za ně za oba rozhodl naprosto skvěle. Šel na to přes prostou upřímnost. Co někdy zmůžou slova."Na tom není nic vtipného!" ohradil se mladík, ovšem jeho vlastní rty se chvěly, jak potlačoval smích."Já vím, že ne, to jen že jsem se ti celou dobu snažil nabídnout to samé a nevěděl jsem, jak na to. Takže…" rozevřel ruce ve zvacím gestu, "pojď ke mně, lásko."Nemusel čekat, okamžik na to už měl štíhlé chlapecké tělo pevně sevřené v náruči a mohl ho konečně pořádně a hluboce políbit.

°°0°°

Kdyby mu srdce a mysl nesvíral hrůzostrašný strach o životy dvou milovaných mužů, tak by si vtípek dvojčat Weasleyových užil, takhle ale nemohl myslet na nic jiného, než jak se dostat na ministerstvo na odbor záhad. Vize byla jasná, Sirius byl ve smrtelném nebezpečí a mučený samotným Voldemortem. Hrozila smrt přímo Siriusovi, ale pokud by to nahlásili Řádu, jak chtěla Hermiona, tak také Remusovi. Ona ale nechápala, že kdyby se to vlkodlak dozvěděl, tak se bezhlavě vrhne svému druhovi na pomoc a Pán zla ho jistě zabije, stejně jako Siriuse. Harry tohle věděl, proto nepřipadalo v úvahu, že přes krb zavolali na Grimmauldovo náměstí. Snad by to byl ochotný říct Brumbálovi, ale ten zmizel v záplavě jisker, když byla odhalena Brumbálova armáda a od té doby o něm neměl mladý Nebelvír sebemenší zprávy."Půjdu tam sám. Vy jděte za Snapem, je to jediný člen Řádu, který hned nepoběží…" odmlčel se, nechtěl to dokončit, "…jediný dostupný člen řádu," opravil se."Všichni jsou dostupní, kdybys je zavolal!" argumentovala rozezleně Hermiona, ale víc se nepokoušela o svůj názor bojovat. "A pokud je nechceš zavolat, tak zapomeň na to, že půjdeš sám. Jdeme s tebou!""Jasně, jsme v tom spolu," souhlasil Ron pevně, neoblomně. Nemohl jim vyčítat, že ho chtějí doprovodit, notabene se k tomu ani nedostal. Dveře do místnosti se rozrazily a dovnitř vpadla Umbridgeová ještě celé zamazaná od sazí, jak ji spolkl Weasleyovic ohnivý drak."To si pište, že jste v tom spolu!" vykřikla vztekle, vlastně už bezmála nepříčetně. Po fiasku s NKÚ byla rozzuřená do běla, takže Harryho, když ho táhla k židli, bezděky napadlo, jestli by nestačilo říct jí, že tu byli vlkodlak a Sirius Black, a Snape že spí s Nevillem. Třeba by ji z toho vzteky kleplo a problém by byl vyřešen, aniž by museli ztrácet čas. Jen tu byl menší problém, jak se popasovat s Malfoyem a jeho poskoky, kteří právě přitáhli Nevilla s Lenkou, Ginny a Cho. Ty by sice asi taky porazilo, co všechno se jim dělo pod nosem, zatímco se zoufale snažili přijít Harrymu na kobylku, ale nejspíš by se z toho vzpamatovali dřív než Umbridgeová."Chtěli jste jít za Brumbálem! Je to tak? Je to tak?!" vřískala mu do obličeje. Přes veškerý vztek, který cítil, mu její slova přišla spíš směšná. Kdyby mohl jen tak jít za ředitelem, pak by to bezesporu udělal. Udělal by to už dávno a pravděpodobně by mu dal takovou ránu pěstí, že by mu srovnal ten jeho křivý nos, který se od svého útěku bál strčit za hradbu Bradavic."Volala jste, paní ředitelko?" dotázal se Snape, který právě vešel, medovým hlasem a nezúčastněně si celou scenérii měřil temnýma očima."Snape! Konečně…," zaradovala se, jako by viděla svého nejlepšího přítele. "Chytil jste ty dva spratky, co uletěli?" zeptala hned, už ne tak hystericky."Já je snad měl stíhat?" podivil se lektvarista, vlastně docela upřímně. Paní vrchní vyšetřovatelku a ředitelku to poněkud vyvedlo z míry, protože překvapeně zamrkala."Předpokládala jsem, že zrovna vy nesnesete takové hrubé porušení kázně, vezmete koště…" byla

přerušena."Koště?" podivil se znovu profesor, opět to vypadalo upřímně. "Připomínám vám snad famfrpálového hráče, abych zběsile poletoval kolem hradních věží na pometlu? Se vší úctou, já raději zůstávám nohama pevně na zemi."Jak tak mluvil, získával Harry zvláštní dojem, že je snad opravdu na jejich straně. Přinejmenším upřímně nesnáší Umbridgeovou, což tedy nebylo úplné překvapení, jen bylo zajímavé a zábavné vidět, jak jí svou nenávist předkládá rovnou před nos."Dobře… dobře… Mozkomor vem ty dva!" mávla nad tím rukou, "Chci Veritasérum, abych ho mohla vyslechnout!" ukázala teatrálně na Harryho."Vězte, paní ředitelko, že i já sám bych rád panu Potterovi prolil hrdlo pořádnou dávkou Veritaséra, a pak mu přednesl celý seznam otázek, merlinžel musím zkonstatovat, že všechny mé zásoby jste spotřebovala na výslechy studentů a nová dávka ještě není připravená," informoval ji, opět s tou příslovečnou ironií v hlase, která jindy Harryho přiváděla k zuřivosti. "Takže pokud ho nechcete otrávit… za což byste měla mé vřelé sympatie a ochotně bych vám dodal nějaký bolestivý, pomalu působící jed… tak vám nemohu nijak pomoci. Teď, jestli mne omluvíte, mám ještě nějakou práci, pokud možno, co nejdál od Pottera a vás ostatně také," dodal štiplavě, což ředitelka okomentovala pohledem plným nevíry a mlčením, které Harrymu poskytovala potřebnou pauzu na rozmyšlení, než Snape odejde.Jestli ho to bude Umbridgeová držet, což by klidně mohla, pak musí Siriusovi někdo pomoci. Jediným způsobem, jak za téhle situace předat zprávu Řádu, bylo přes Snapea, který se právě chystal k odchodu."Má Tichošlápka!" vykřikl, čímž donutil lektvaristu obrátit se. "Má Tichošlápka. Tam, kde je to ukryté. A dejte pozor na Moonyho," zdůraznil ještě. Nemohl jinak, bál se o vlkodlaka stejně jako o Siriuse."O čem to mluví? Co je kde ukryté? Co nebo kdo je Tichošlápek a Moony?" vyptávala se hned Umbridgeová, zejména Snapea, kterému byla zpráva určená."Nemám nejmenší potuchy," prohlásil lektvarista stále lhostejně, ovšem Harry v jeho černých očích viděl lesk pochopení, hněvu a výhružky, která se ještě přesně nestačila zformovat. "Pravděpodobně se snaží být zajímavý, jako když tvrdil, že se Vy-víte-kdo vrátil. Nebo mu opravdu už nadobro přeskočilo. Tomu bych se vůbec nedivil," mluvil opravdu tak, že Umbridgeová nemohla mít ani sebemenší potuchy, že lže, jako když tiskne. Harry to ale viděl v jeho očích a jemných záchvěvech koutků. V posledním pohledu, který na něj muž vrhl, než se za ním zavřely dveře, bylo jasné sdělení 'nedělej hlouposti, pitomče'. Kéž by ho tak poslechl.

°°0°° Teď, když hleděl do Malfoyovy povýšené tváře, upřímně a hluboce litoval mnoha věcí. První z nich asi byla, že se nevěnoval nitrobraně tak intenzivně, jak měl, vlastně tedy vůbec a nechal se nachytat Voldemortovou do své hlavy úmyslně vloženou. A pak samozřejmě všeho ostatního, co se odehrálo od okamžiku, kdy v hlavě spatřil mučeného Siriuse. Kdyby to měl teď vypočítávat, nejspíš by tu chvilku strávil."Dej mi tu věštbu, mladý muži, nebo uvidíš své přátele umírat. Hezky jednoho… po… druhém," protáhl, skoro by se dalo říct rozkošnicky. Věděl, že Malfoy starší je opravdu zlý člověk, ale až dnes pochopil jak moc. Draco se se svými ubohými urážkami a krutými žerty nemohl svému otci ani trochu rovnat. Tenhle muž by ho dokázal klidně mučit, kdyby v ruce nesvíral kouli s věštbou, o kterou nejspíš Voldemort velmi stál, takže se jí nesmělo nic stát."Nic mu nedávej, Harry!" vykřikl Neville, který se zuřivě zmítal v sevření Bellatrix Lestrangeové. Krátce jeho směrem pohlédl, jen aby se přesvědčil, že je tu opravdu jediný, kdo není naprosto bezmocný a svíraný Smrtijedem."Dobře," souhlasil, nedělal si iluze o tom, že by je Smrtijedi pustili, ale doufal, že jemu samotnému nesmějí ublížit. "Máte pravdu. Nikdo tu nemusí umřít a neměli bychom bojovat. Mohlo by to skončit třeba… mým zraněním."

Nemýlil se. Když naznačil, že by se mu mohlo něco stát, tak Luciusovi cukl koutek a v očích mu probleskl nefalšovaný strach. Jen mu tím potvrdil, že jeho život patří výhradně Voldemortovi a dokud bude existovat riziko, že se mu něco stane, nebo že obětuje svůj život pro některého ze svých přátel, tak tu přinejmenším nebudou létat Avady."Jistě, tak jest," procedil mezi stištěnými zuby s předstíranou uctivostí.Harry se nadechl a pomalu mu položil věštbu do ruky. Její ztráty ani trochu nelitoval. O tom, že musí Voldemorta zabít, už tak nějak věděl z dřívějších let, tak k tomu přeci nepotřeboval nějakou šumějící kouli světla. Nebyl hlupák předpokládající, že on a Voldemort, dva úhlavní nepřátelé, mohou žít v jednom městě po celé své dlouhé životy.Lucius zvedl věštbu před svůj obličej a zahleděl se na ni jako na ten největší a nejdražší diamant, který se dá na světě sehnat. Oči se mu přitom zaleskly skoro dychtivě, jakoby to byl on, koho se věštba týká, ne jen jeho pán. A pak byl ze své fascinace vyrušen."Hej blondýnko," ozvalo se kousek za Malfoye. Ten se obrátil. "Nesahej na našeho druha!" doporučil mu vřelým hlasem Sirius, aby ho následně poslala k zemi dobře mířenou ranou do čelisti. Asi si zapomněl hůlku doma, nebo, to spíš, měl s Malfoyem nějaké ruční nevyřízené účty.Blonďatý aristokrat se ani nestačil rozplácnout na zem, když se rozpoutalo peklo kleteb a místnost zahalily proplétající se proudy černého a bílého kouře. V té změti se Harry příliš neorientoval, navíc ho Sirius drapl za loket a spíš jím praštil za nejbližší kámen."Siriusi," až s vyslovením jeho jména se konečně zbavil strachu, který o něj měl. Zároveň mu pevně sevřel paži, jak si ho přitáhl k sobě blíž. Sirius se ani trochu nerozmýšlel, zřejmě si by jistý, že za kámen na ně kletby nemohou, a naklonil se tak, aby mohl mladého Nebelvíra krátce políbit na rty."Harry! Siriusi!" ozval se odkudsi, kam neviděli, Remusův výkřik, kterým se ujišťoval, jestli jsou oba jeho druzi v pořádku."Tady!" zavolal Sirius a rovnou přidal jednu rychlou kletbu vrženou proti nejbližšímu Smrtijedovi, aby svému výkřiku dodal ještě trochu dramatické váhy. "Co má tohle znamenat, lásko?" obrátil se káravě na Harryho, který se už nadechoval k omluvě. "Uspořádáš na ministerstvu tancovačku se Smrtijedy a nás ani nepozveš? Že ty sis chtěl užít zábavy bez nás, nevěrníku.""Omlouvám se, Siriusi, myslel jsem…," oba se museli sklonit, jak nějaká kletba odštípla spršku kamínků a vrhala ji na ně, "myslel jsem, že tě unesl Voldemort a drží tě tady!""Já vím, Harry," řekl teď už naprosto vážně. "Snape něco v tom smyslu povídal, ale to teď není podstatné. Musíme tě odsud dostat a ostatní taky.""Nenechám vás tu s Remusem samotné!" protestoval rázně. Jak by teď mohl utéct, když tu jeho milovaní bojují se Smrtijedy. Do teď dokázal přisluhovačům Pána zla dobře vzdorovat, dokonce ani nepřišel o svou hůlku jako ostatní, tak proč by se měl schovávat."Dokážu vám pomoct!" na důkaz svých slov pevně stiskl hůlku, z jejíhož konce vyletěl proud jisker, jasně ukazující, že se zlobí a je připravený ji kdykoliv použít v nějaké ohavné kletbě."O tom nepochybuji, lásko, ale ani my se tu nebudeme moci dlouho zdržovat," ujišťoval ho sice Sirius, ale tak, že se mu nedalo moc dobře věřit. "Jdeme!" Tomu příkazu neměl potřebu odporovat, alespoň dostal šanci ukázat, že není úplně zbytečný.Ani se pořádně nepostavil, když jeho směrem přilétla kletba a za ní další. Odrážel je lehce, bez mrknutí oka, dokonce bez toho, aby si vůbec uvědomil, jaké kouzlo to používá. Neměl ho ani v myšlenkách, prostě jen dělal, co mu radily instinkty. Necítil strach, dokonce ani rozčilení ne, naopak se mu v mysli a prsou rozlinul podivný klid, jakoby přesně tohle bylo to, co je pro něj nejpřirozenější. Jako dýchání.Všechno kolem sebe viděl docela jasně.Siriuse bravurně odrážejícího kletby a vrhajícího zakletí s veselím úsměvem na rtech. Remuse, který právě o zeď rozmázl jednoho bláhového Smrtijeda, který si myslel, že by mohl na štíhlého pobledlého muže stačit holýma rukama bez kouzel. Viděl Tonksovou, Moodyho a další členy Řádu. Viděl Rona s Hermionou a Nevillem, kteří si nějak opatřili hůlky a teď se také statečně rvali."Sírí!" zaječela Bellatrix z plných plic, až se její křik odrazil od stěn a vrátil se v mnohonásobné ozvěně zpět. Mělo to svůj účinek, Sirius si jí všiml a vyslal proti ní kletbu. Harry věděl, že to je

přesně to, co šílená čarodějka chtěla, a že má určitě nějaký plán. Tedy plán…, že chce Siriuse zabít, a to nemínil mladý Nebelvír dopustit. Byl odhodlaný ho chránit vlastním tělem.Vrhl se k němu.Několik kleteb Sirius odrazil, na první pohled ale s problémy, protože z jeho hůlky se začalo kouřit, jako by byla přehřátá. Něco takového Harry ještě nikdy neviděl, ovšem Bellatrix to rozesmálo a dodalo jí na odvaze a razantnosti. To nemohlo pro Siriuse znamenat nic dobrého. A taky že ne. Z další kletbou, kterou proti němu Smrtijedka poslala, jeho hůlka doslova vybuchla a jeho samotného to porazilo na zem.Než se stačila nadšeně vřískající žena znovu napřáhnout k vyslání další kletby, jistě té smrtelné, vstoupil jí Harry do cesty a napřáhl proti ní svou hůlku. V ten okamžik strnula jako přimražená."Harry! Ustup!" vykřikl za ním Sirius."Ne. Drž se za mnou," zakroutil hlavou a zároveň volnou rukou naznačil, aby se Sirius o nic nepokoušel. Jen doufal, že ho poslechne. "Ona proti mně Avadu nevyšle. Nesmí. Její pán jí to zakázal, a kdyby to udělala, tak by velice pomalu a bolestivě umírala. Je to tak Bello?" oslovil přímo ji. Za zády slyšel, jak se jeho milenec pomalu sbírá ze země."Ty malý hloupý hajzlíku! Já tě zabiju!" zasyčela, ale byly to jen výhružky. Mohla to už dávno udělat, vždyť byla rychlejší než zmije, určitě rychlejší než sám Harry, takže by stihla vykřiknout Avada Kedavra možná dřív, než on by dokázal mávnout hůlkou. Ale neudělala to, nemohla."Nezabiješ," odporoval klidně, beze strachu a to Bellatrix ještě víc vytáčelo. "Patřím jenom Voldemortovi. To on jediný mě smí zabít, a kdo to udělá bez jeho výslovného svolení, toho čeká nejkrutější trest, který si jen umí představit. Co to bude v tvém případě? Jeho nemilost, že? To, že na tebe už nikdy nepromluví? Že už na tebe nikdy nepohlédne? Že se tě už nikdy nedotkne?" Nevěděl, jak ví, co by Smrtijedku nejvíce zasáhlo, ale prostě to věděl. Jednoduše si byl jistý, že Bellatrix nemiluje nic a nikoho jiného než samotného Voldemorta. Že ta šílená láska se jí zahryzla hluboko do roztrhané duše, a tam zahnívá jako kus mršiny. Prostě věděl, že existuje 'miluji tě', které nepřináší štěstí a právě to den co den vyslovovala Bellatrix."Chceš něco vědět, Bello?" zeptal se potichounku, i přesto si jist ho přes hučení kleteb v okolí slyší, "Kdybys umírala u jeho nohou, tak tě bez povšimnutí překročí a půjde dál."Se zuřivým výkřikem mávla hůlkou.Stačil si uvědomit, že to jistě není Avada, ale nestačil zareagovat. Sirius byl rychlejší. Odstrčil ho stranou, takže se natáhl na zem a hůlka mu díky tomu vyletěla z ruky. Tvrdý mramor mu vyrazil dech tak silně, až měl dojem, že si zlámal žebra, nebo že mu hrudní kost prorazila páteř, ale to mu nebránilo vyškrábat se na všechny čtyři. Potřeboval vědět co se je Siriusem, protože si byl jistý, že ho ta kletba zasáhla.Ležel opodál, ale mrtvý nebyl. Vypadal, že je jenom v mdlobách, těžko se dalo poznat, jestli kvůli kletbě samotné nebo proto, že narazil hlavou do kamenného oblouku uprostřed místnosti.Siriuse měl na dosah ruky, hůlku ležela někde, kdo ví kde. Kašlal na ni a vrhl se ke svému kmotrovi, jako kdyby mu mohl holýma rukama pomoc nebo ho ochránit svým tělem. To druhé taky hned udělal. Skláněl se nad Siriusem tak, že každá kletba, kterou by proti nim Bellatrix vyslala, by zasáhla nejdřív jeho a k muži v bezvědomí by se nedostala."Hloupý kluku! Nemůžu tě zabít, ale budeš trpět!" zasyčela vztekle, zvedla hůlku a vykřikla svou oblíbenou kletbu: "Crucio!"Harry se přikrčil v očekávání přívalu bolesti a v duchu ho napadlo, jestli je může kouzlo zasáhnout oba, nebo jestli to opravdu schytá jen on. Ani svou myšlenku nedokončil, když si uvědomil, že místo bolesti uslyšel jen tupé žuchnutí, jak něčí tělo dopadlo na zem, a pak steny procházející přes pevně stištěné zuby.Narovnal se a uviděl Remuse.Musel se vrhnout do dráhy prokletí, protože teď ležel na zemi a jeho tělo se svíjelo v bolestných křečích, jak ho Smrtijedka mučila. Kupodivu se zdálo, že je jí docela jedno, že se netrefila do Harryho nebo Siriuse, stejně se hrůzostrašně smála. Její smích ale nebylo nic, proti pohledu na vlkodlaka trhajícího sebou na mramorové podlaze.Strnul. Nebyl schopný pohybu. Nedokázal se pokusit vrhnout k hůlce a pomoci mu. Do teď

všechno zvládal bez mrknutí oka, s klidem, který byl až děsivý, ale teď jako by hráz paniky praskla a zaplavila jeho tělo ochromením. Jediné, co dokázal vidět, byly Remusovy hnědé oči, které se na něj upíraly s bolestí, strachem a také zuřivostí. Nebyla to zuřivost vůči němu, ale prostě jen zuřivost. Hněv, který přecházel v nepříčetnost s každým záchvěvem jeho těla.Harrymu se rozšířily oči.Karamelkově hnědé duhovky na jeden krátký okamžik potemněly skoro až do černa, snad jak se Remusovy zorničky roztáhly a celé je zakryly, a pak získaly zářivě sírový odstín. Zmizela bolest a strach, jediné, co zůstalo, byla zuřivost. Nelidská, primitivní zuřivost. Tělo se přestalo zmítat v křečích, jen se napnulo, jakoby v odmítnutí veškeré bolesti, kterou mu Cruciatus způsoboval. Ruce, doposud naprázdno svírající cosi v dlani, se také napnuly, ale už to nebyly lidské ruce. Vzdáleně to připomínalo vlčí tlapu opatřenou sadou obrovských, na první pohled nesmírně ostrých, drápů.Navzdory kletbě, která ho měla přišpendlit v bolestech k zemi, se pomalu opřel o to, co dřív bývaly ruce. Stejně pomalu, jako by bojoval proti silnému vichru, vyhrbil záda a obrátil se proti Bellatrix. Jeho hlava se pozvolna zvedala, jako by měl vlkodlak na krku závaží, které s sebou musel při pohybu zvednout. Ale ani to závaží mu nezabránilo v tom, aby nakonec upřel oči na Smrtijedku.Harry nevěděl, co v Remusových očích viděla, ale nahnalo jí to strach. Začala couvat, protože vlkodlak začal pomalu postupovat k ní. Za celou dobu nesklonila hůlku, nepovolila proud kletby, dokonce ji sevřela oběma rukama, ale nebylo to k ničemu. Zdálo se, že nic, ani její Cruciatus, nedokáže vlkodlaka zastavit v krvelačném a pomalém postupu vpřed, na jehož konci byla jistě Bellatrixina hlava urvaná od těla.Sledoval Remuse, slyšel, jak s každým pohybem jeho tlapy dopadají na mramor ostré drápy a vydává to skoro až zvonivý zvuk. Věděl, že se chystá Smrtijedku zabít a bylo mu to jedno. Tentokrát už ho zastavit nehodlal, a navíc si nebyl jistý, zda by to vůbec dokázal. Nevěděl, jestli by ho Remus vnímal, kdyby na něj promluvil a snažil se ho uklidnit. Vypadalo to, že spíš ne."Né!" vykřikla Bellatrix, když si uvědomila, že už nemá, kam couvat, a že vlkodlaka nemůže nijak zastavit.Pokusila se tedy uprchnout jinak. Uvolnila kletbu a rozplynula se v černý kouř. Nebyla ale dost rychlá, asi nikdo by nebyl proti rozzlobenému vlkodlakovi dost rychlý. Vlkodlak se odrazil od země s lehkostí, jako by to nebylo pár vteřin po ukrutné bolesti nic těžkého, a strhl prchající ženu na zem. Zavřískla, jak se jí do těla zatnuly ostré drápy. Ječela z plných plic, když se s vlkodlakem kutálela po schodech dolů z vyvýšeného středu.Propletenec těl, ze kterého na všechny strany stříkala krev, vyletovaly kusy oblečení, byl slyšet řev a do něho divoké vrčení, padal dolů, schod po schodu. S žuchnutím dopadl na zem někde pod schodištěm, kde na něj Harry příliš dobře neviděl. Ozval se další výkřik, který byl prudce uťat společně s tím, jak na schody vytryskl silný proud krve, když vlkodlak rozerval ženě hrdlo.Co se dělo dál, nemohl pozorovat, protože mu někdo sevřel vlasy a trhnutím ho vytáhl na nohy. Vzápětí už měl pod krkem přitištěnou hůlku a kolem pasu ruku svírající hůl. Nemohl ho tedy držet nikdo jiný než Lucius Malfoy."Nemám věštbu, ale dovedu mu alespoň tebe," zasyčel mu do ucha nebezpečně tichým hlasem společně s tím, jak mu hůlku ještě víc zaryl do jemné kůže na hrdle. Nemohl nic dělat, vlastně ani mluvit, protože měl hlavu skoro až zvrácenou dozadu. Smrtijed ho před sebou prudce postrkoval, a bylo mu jedno, že se na něj zaměřily dvě nebo tři hůlky v okolí. Buď byl tak zoufalý, nebo měl připravenou nějakou únikovou cestu. Ať tak nebo tak, nedostal se příliš daleko.Remus se jedním skokem vyhoupl zpět nahoru a se zavrčením na Luciuse vycenil zuby.Až teď si ho mohl Harry pořádně prohlédnout. Byl někde na pomezí mezi vlkodlakem a člověkem. Tvář protaženou z části do vlčí tlamy, ze které vyčnívaly ostré krví zborcené zuby. Ruce změněné v tlapy opatřené stejně tak rudými drápy. Tělo podivně zdeformované tak, že už by se jistě nepostavil na nohy, ale přesto pro něj ještě pohyb po čtyřech nebyl přirozený. Se vší tou krví na oblečení, s částečně lidskou tváří a slinami tekoucími z koutků tlamy vypadal ještě děsivěji, než kdyby byl zcela přeměněn. Vždyť ve zvířecí podobě byl vlastně takovým obrovským vlkem, teprve teď byl skutečnou krvelačnou zrůdou, za kterou ho někteří označovali."Nepřibližuj se!" pokoušel se Lucius rozkazovat vlkodlakovi hlasem chvějícím se napětím.

"Nepřibližuj se, ty zrůdo, nebo ho zabiju!"Harrymu to přišlo směšné. Jeho smrt nemohla Luciuse před rozzlobeným vlkodlakem nijak ochránit, naopak bylo jisté, že by to Remuse dovedlo naprosto k nepříčetnosti a možná donutilo k plné transformaci. To by teprve bylo peklo, až by se Remus, který dřímal někde v pozadí žlutě žhnoucích očí, naprosto vytratil a plnou nadvládu by získal vlk. Vlastně už jen ta výhružka ho hnala víc ke ztrátě kontroly, podle toho, jak zuřivě zavrčel a naopak se pomalu pohnul vpřed."Luciusi," cítil, jak se muž za jeho zády napnul a strnul, když uslyšel Siriusův hlas, "právě hledíš do očí velmi rozezlenému vlkodlakovi, jehož druha při tom svíráš v náručí. Navíc ti do zad míří hůlka blázna, co strávil léta v Azkabanu a čirou náhodou je milencem jak zmíněného vlkodlaka, tak i mladíka, kterému vyhrožuješ smrtí. Myslím, že jediné, co můžeš momentálně udělat, je, že odhodíš hůlku a velmi, velmi pomalu Harryho pustíš," mluvil sametovým hlasem člověka, co se velmi baví. "A když říkám pomalu, myslím opravdu pomalu. Víš, že prudké pohyby u vlkodlaků vyvolávají zdání, že jsi jejich bránící se kořist a tou být, věř mi, nechceš."Lucius pustil hůlku – vlkodlak zle zavrčel – a pak velmi pomalu uvolnil sevření kolem Harryho hrudníku. Na to vlkodlak zareagoval dalším zavrčením, tentokrát ale ne rozzlobeným. Spíš to vypadalo, jako by v tom byl dotaz."Jsem v pořádku," odpověděl polohlasně všem, kteří by se pídili po jeho zdraví a pomalu ustoupil stranou od Smrtijeda, který ho ještě před chvílí pevně držel. Nikdo mu ani nemusel říkat, aby sebral odhozenou hůlku, rovnou se jí chopil a namířil ji na Luciuse. Překvapivě byl v místnosti plné lidí jediný, s výjimkou Siriuse, kdo to dělal. Ostatní hůlky vnímajících čarodějů byly namířené na vlkodlaka, který jim ale nevěnoval sebemenší pozornost, protože jeho žluté oči se s krvelačným zaujetím upíraly na mírně se chvějícího Luciuse, jenž se mu pokoušel pohled statečně opětovat. Když si vlkodlak olízl krev z tlamy nelidsky dlouhým jazykem, tak to Smrtijed nevydržel a pohledem uhnul.Sirius se konečně obrátil od odzbrojeného muže a podíval se na Remuse prakticky nehybně klečícího na schodech. Harry nepoznal, co si starší muž myslí, protože jeho obličej byl dokonalou maskou neproniknutelného klidu."Je čas dát si šlofíka," oznámil mile, když se zase obrátil na Luciuse a mávnutím hůlky ho posla do mdlob. Mladý Nebelvír měl dojem, že přitom slyšel Smrtijeda říct něco, co znělo jako "prosím ne", ale nebyl si tím vůbec jistý, protože to muž zamumlal opravdu hodně potichounku.Vlkodlak se nepohnul, ani když bezvládné tělo dopadlo na zem, takže to snad stále byl spíš Remus, anebo mu jedna krvavá hostina za den stačila a další zabíjení ho už nezajímalo. Jak tohle vlkodlaci cítili, to Harry nevěděl."Vypadněte odsud!" nařídil Sirius. Několik členů Řádu zmizelo v bílém kouři, jiní se chopili bezvládných těl – samozřejmě jen těch hodných, Smrtijedi asi klidně mohli zůstat na zemi jako vlkodlačí svačinka – nebo protestujících puběrťáků, mezi nimiž byli Hermiona s Ronem a Ginny, a rychle opouštěli místnost.Sklonil hůlku a svou plnou pozornost obrátil na Remuse, který momentálně upíral oči střídavě na něho a na Siriuse. Ne v nerozhodnosti, prostě jen v touze ubezpečit se, že oba jeho druzi jsou v pořádku. Nevypadal ani trochu divoce, ne tak, že by po nich skočil. Bylo to jiné, než před dvěma lety, když se za úplňku proměnil a neměl lektvar.Sirius se pomalu vydal k němu."Remusi… lásko," promlouval chlácholivým hlasem. "To jsem já, pamatuješ? Sirius. A tohle je Harry… pojď sem, Harry!" nařídil o něco prudčeji a mávl za zády rukou, jak mladíkovi naznačoval, aby se přiblížil.Na jazyku ho pálil dotaz, jestli je to vůbec bezpečné, na druhou stranu ale, copak by mu mohl být Remus vůbec schopný ublížit? Ne, určitě nemohl. Vydal se proto stejně opatrně jako Sirius k vlkodlakovi vydávajícímu tiché mručivé zvuky, které asi měly být ubezpečením pro jeho druhy, že je všechno v pořádku, že se mohou přiblížit.Sirius se tam samozřejmě dostal první, pomalu klesl na zem a vjel rukama do Remusových vlasů, když se k němu vlkodlak natáhl v jasné prosbě o pohlazení. Tiše přitom mumlal ujištění, že je všechno v pořádku, že jsou všichni v bezpečí a už není důvod se bát. Nedalo se poznat, jestli to

účinkuje, každopádně zatím nikomu nechyběly žádné končetiny, takže to určitě neškodilo.Opatrně také došel až k nim a pomalu přiklekl na zem. Nevěděl, co má dělat, jestli má Remuse hladit, jako to dělal Sirius, nebo tu prostě jen sedět. Možná by mu měl něco říct, ale neznal nic konejšivého. Zvedl v zoufalém dotazu pohled ke svému kmotrovi, který mu ho krátce oplatil, ale nic neřekl. Naopak. Vypadal také trochu beznadějně, ale nebál se vlkodlaka dotýkat. To Harryho povzbudilo a položil své ruce na stále vyhrbená záda.Cítil pod rukou nepřirozeně skroucenou páteř a napadlo ho, jestli to bolí. Podle chvění, která vnímal přes dlaně, to vypadalo, že ano. Určitě ano, muselo to bolet být uvězněný mezi dvěma formami v těle, kde spolu orgány, klouby a kosti správně nespolupracovaly. Stejně, jak to bolelo Remuse, to bolelo i jeho samotného. Uvnitř."Remusi," zašeptal, a pak už ho beze strachu objal, doufaje, že to pomůže. Na vlkodlačím těle se to nijak neprojevilo, ale všechna ta zuřivá potřeba ničit, které z něho sálala, když zabíjel Bellatrix a vrčel na Malfoy, byla pryč. Zůstaly po ní jen tiché zvuky někde mezi vlčím kňučením a lidskými vzlyky, které se draly z Remusova hrdla. Kdyby se před nimi mohl chránit tím, že si zacpe uši, tak by to udělal. Věděl, že to stejně nepomůže. Jakmile je jednou slyšel, už je bude navždy slýchat ve svých nočních můrách.Nikdo milovaný nezemřel, přesto už teď bylo jasné, že si tenhle den bude už navždy pamatovat. Se zavřenýma očima se tiskl tváří do ramena napůl proměněného vlkodlaka a cítil se přitom jako blázen, protože jedině ten by něco takového dělal."Kdo?" ozvalo se nad nimi. To byl Brumbálův hlas, ale kde ten se tady vzal? Zvedl hlavu a spatřil starého čaroděje, jak stojí kus od nich a sleduje je klidným zrakem někoho, kdo se vlkodlaka také nebojí."Bella," odpověděl Sirius. "Nikdo nad ní brečet nebude. Kdyby se mi nerozsypala hůlka, tak bych ji zabil sám, děvku!" téměř si odplivl."Dobře," přikývl Brumbál, stále tak nepřirozeně klidný. "Odveď Remuse pryč, než přijdou bystrozoři a nezapomeň se o něj postarat."Jen hlupák by ve slově 'postarat' neslyšel jasné 'nezapomeň ho pevně zamknout, aby už nikoho dalšího nezabil'. Harryho to rozčílilo. Jak se opovažoval takhle o vlkodlakovi mluvit, když sám byl kdoví kde a byli to Remuse se Siriusem, kdo mu zachránil život. Ne velký Brumbál, to všichni ti ostatní, malí, zdánlivě bezvýznamní se o něj vždy starali."Ty pojď se mnou, chlapče," vyzval ho, zároveň co se dotkl jeho ramene. Chtěl v ten okamžik vybuchnout, začít křičet, že nikam nepůjde, místo toho si ale uvědomil, že vstává, přesně jak mu bylo řečeno. Ale k tomu, aby se donutil vykročit za odcházejícím starým čarodějem, se neměl."Jdi Harry, bude to dobré," ujistil ho Sirius. "Jdi, lásko."Posílal ho pryč, odmítal pomoc s Remusem, to byla další bolavá ráno jitřící jeho vztek. Pomalu couval dozadu, jen několik kroků, než se otočil a zahleděl na vzdalující se záda v purpurovém hábitu, pak se zase ohlédl zpět, ale na místě, kde před chvíli byl Sirius držící Remuse v náručí, už bylo prázdno. Nikdo kromě Harryho v místnosti nezůstal, jen on a šeptající oblouk. Připadal si náhle tak opuštěný, zrazený a rozbolavělý, jako už dlouho ne.Pomalu se vydal pryč, za Brumbálem, který mu zmizel v otevřených dveřích. Prošel jimi přímo do hlavní haly ministerstva a už se ani nepodivil, jak se odněkud z podzemí dostal až sem. Bylo mu to jedno. Nejen že o něj nikdo neměl zájem, dokonce při sobě ani neměl vlastní hůlku. S tou mu odešel Sirius a ta, co držel v rukou, patřila Malfoyovi, takže mu vůbec nesedla."On si klidně odchází," zašeptal mu tichý hlásek v hlavě. "On by tě tu klidně nechal. On už tě odvrhl, tak proč mu věříš?"Zastavil se, naklonil hlavu na stranu a přitiskl si prsty ke spánku. V hlavě jako by mu něco vrtalo stovky malých dírek, do kterých mu proudilo horko."Jak můžeš věřit někomu, kdo ti ukazuje záda…" Doslova se snažil proniknout rukou do hlavy a vytáhnout z ní ty rozžhavené jehly. "Zabij ho, Harry. Zabij toho zrádce. Nechal tě samotného. Nechal tě tu, abys umřel. Zabij ho! Zabij ho!"Zvedl hůlku, kterou svíral v ruce a namířil ji na záda starého čaroděje. Brumbál se zastavil, jako by pohyb vytušil, ale neobrátil se. Ruka se mu začala chvět, zuby drkotaly o sebe, nohy se měnily v

rosol. Brumbál se pomalu otočil. Bolest v hlavě vybuchla, jako by mu právě explodoval mozek a všechno v něm řvalo jen po jediném. Zabít starého čaroděje teď hned na místě. Jenže to Harry nedokázal, nemohl ho zabít, jedno jak strašně moc se na něj zlobil. Brumbálova tvář poprvé za tento rok skutečně roztála nefalšovaným citem, zvedl mírně ruce a ukázal prázdné dlaně. Hůlka mu z ruky vypadla na kamennou podlahu a on sám padl na rosolovitá kolena, ruce sevřené kolem brnících spánků."Ne!" vydechl s veškerým odporem, kterého byl přes bolest schopný. "To neudělám!""Zbabělče!" ozval se za ním tem samý hlas, jako slyšel v hlavě. Hlasu, o kterém si až teď uvědomil, komu patří. Chtěl se otočit, ale nemohl se ani hnout. Jako by pořád bylo něco zabodnuté v jeho mozku tak hluboko, že to poškodilo i základní centra pohybu a jediné, čeho byl schopen, bylo klečet na zemi a houpat se dopředu a dozadu."Tome…," oslovil starý čaroděj Voldemorta, spíš jako by to byl student, na kterého narazil na chodbě. "Bystrozoři jsou už na cestě. Neměl jsi sem dnes chodit.""Ani jsem nechtěl, Albusi," zasyčel, doslova, protože jeho hlas zněl neustále, jako by byl na pokraji mezi lidskou řečí a hadím jazykem. "Kdyby mi Harryho psíček nerozerval milenku na kousky velikosti dlaně, tak bych tu nebyl. Pověz, drahý Harry, budu moct svou Bellu poskládat, nebo tvůj vlkodlak něco snědl? Vážně bys ho měl trénovat a naučit ho, že něco je fuj, jinak se ti příště otráví."I kdyby věděl, jak odpovědět, což nevěděl, přes rty by to nedostal. Jediné, co chtěl momentálně vyřvat do světa, byla naléhavé prosba, aby Brumbál zabil Voldemorta teď a tady, jenže k tomu se starý čaroděj, zdá se, ani trochu neměl. Dál stál, skoro bez pohybu, jen se mu v ruce objevila hůlka, která ovšem stále mířila jen do země."Já tě varuji, Tome, odejdi, dokud je ještě čas," pronesl pomalu Brumbál."Nebo co, starče?" zeptal se posměšně Voldemort. "Nebo mě zabiješ? Ne, to neuděláš, protože na to nemáš dost sil. A i kdyby si je čirou náhodou měl, tak by ses o to ani nepokusil, dokud jsem v hlavě tvého milovaného chlapce," mírně vycenil zuby. "Víš… pro něj už jsi vážně dost starý," poklepal si prstem na pozůstatky rtů. "Měl by sis najít někoho, kdo se narodil alespoň ve stejném století jako ty."Bolest přešla jen v prosté ochromení, jako by byl oddělený od těla. Na ten stav si dobře pamatoval, prožíval ho jako malý, když dostal obzvlášť velký výprask. Tehdy prostě přestal vnímat své tělo, přesně jako teď, a jediné, co existovalo, byl on sám a zvuky z okolí."Harry… chlapče," slyšel Brumbálův starostlivý hlas. "Musíš s ním bojovat. Já ti nemohu pomoci, musíš to dokázat jen ty sám.""Ano, ano, dobře řečeno. Jen ty sám… jako vždycky, Harry, jen ty sám," souhlasil Pán zla nanejvýš pobavený vším, co se kolem dělo. Nebylo to znát jen z jeho hlasu, Harry to cítil uvnitř své hlavy, jak se Voldemort směje z plných plic. On to slyšel, trhalo mu to bubínky zevnitř. Ten smích byl spalující, ničil všechno, na co v jeho mysli narazil. Překrucoval dobré obrazy ve špatné. Z prvního jídla v Bradavicích se stala hostina s plesnivými pokrmy prolezlými červy a mrtvolami místo spolužáků. Z prvního obětí přátel bylo dusivé sevření. Z prvního polibku něco, z čeho se chtělo člověku zvracet. První milování s Remusem se změnilo v krvavé znásilnění, při kterém cítil jen bolest…"Ne!" odmítl nahlas ty představy. Pokroucené vzpomínky, o kterých věděl, že nejsou skutečné, jenže to neznamenalo, že ho k smrti neděsily. Musel se té hrůzy zbavit. Musel zničit to ostří, které mu rylo v mozku a přinášelo utrpení. Hlavou mu prolétla vzpomínka na Snapea "…Najděte si ve své mysli místo, kde jste šťastný…" Vybavoval si to jasně, protože ho tenkrát překvapilo, že z lektvaristových úst slyší něco takového.Vybavit si šťastné místo opravdu problém nebyl. Nedalo se pochybovat o tom, že jsou to Bradavice. Jejich velká vstupní síň ozářená svíčkami, rozsáhlé nádvoří, ze kterého často pouštěl Hedviku… Viděl to před sebou jasně. Ne, on na něm přímo stál. Nejdřív sám, opuštěný, jen s hučení větru. Tak opuštěný, že vykřikl v zoufalém pokusu někoho zavolat, aniž by jen uvažoval o tom, co dělá.A pak byl náhle obklopen lidmi svírajícími pozvednuté hůlky namířené ke vstupní bráně. Opatrně se k ní vydal a rozhlížel se přitom po tvářích. Byli tam studenti ze školy, profesoři, celá rodina Weasleyových, členové Řádu, které dokonce ani neznal jménem.

Opatrně prošel do první řady, ve které stál Remuse se Siriusem, Hermiona, Ron, Ginny, Neville, Lenka a Brumbál. Lidé, které měl asi ze všech nejraději. Lidé, kteří mu vždy stáli po boku. I teď, když byl ztracený ve svých myšlenkách."Co to zatraceně je?!" ozval se od vstupní brány Voldemortův hlas. Černokněžník za ní stál ve vší své strašlivosti a s naštvaným výrazem v tom, co mělo být tváří. Za jeho zády se rozléhala spálená krajina, ze které stoupal dým. Harry věděl jistě, že tam by jít nechtěl. Stejně jako věděl, že nehodlá pustit Voldemorta do svých Bradavic.Pomalu vyšel z přední řady, zastavil se na volném prostoru a zvedl hlavu nahoru, až dohlédl k vrcholku obrovské otevřené brány. Pohled zase sklopil k Voldemortovi."Tady je to moje, Tome," zamračil se na něj a zvedl ruku, "a ty tu nemáš, co dělat," rázně mávl rukou a brána se prudce zabouchla Pánovi zla přímo před obličejem. Ozval se zpoza ní hrozivý výkřik zlosti, rány, jak něco velikého naráželo do železem okovaného dřeva, a nakonec nastalo strašlivé ticho. Brána byla netknutá. Nepohnula se ani o jediný centimetr. Nezachvěla se, když do ní narážela Voldemortova zlost, a pak……se změnila v mramorovou podlahu, na které Harry ležel obličejem dolů. K uším mu opět dolehl ten řev a bušení, tentokrát to ale bylo skutečné. Blesky se odrážely od stěn, hrom bil do stropu a Voldemort rozzuřeně křičel.Pokusil se zvednout na ruce, které měly konzistenci nedovařeného pudinku, ale rychle to vzdal. Nemělo to vůbec žádný smysl. Čert aby to všechno vzal. Prostě jen zavřel oči a oddal se bezvědomí, jen v poslední myšlence doufal, že se probudí v Bradavicích na ošetřovně, tak jak byl zvyklý, a ne v okovech někde ve Voldemortově sluji.

°°0°° "Tady," podal Harrymu jeho tričko a snažil se tváři, jako kdyby bylo všechno v pořádku. Ale nebylo. Mezi ním a mladíkem viselo cosi nevyřčeného. Oba věděli, oč se jedná, jenže ani jeden z nich se neodvážil to téma načít. Remus věděl, že to nakonec bude muset být on, vždycky to byl on, jen nevěděl, jak na to. V duchu si zrekapituloval, co se stalo a jak se dostali až sem na ošetřovnu v Bradavicích.Na smrt Bellatrix Lestrangeové měl jen matné vzpomínky, většinou se sestávající z krátkých obrazů, výkřiků a chuti krve na patře. Pak hlasu Siriuse a doteků obou svých druhů. Brzy po tom všechno zčernalo, asi tak ve chvíli, kdy se ocitl ve sklepě Siriusova domu a Tichošlápek ho objal ve své obrovské chundelaté náruči. Prý omdlel, neproměnil se plně ve vlkodlaka, jen omdlel. A ráno ho všechno pekelně bolelo, od krví zalitých očí, skrz které skoro neviděl, přes nehty na rukou i na nohou a dásně, které krvácely, až k bolavým zádům. V tak příšerném stavu nikdy po proměně nebyl, ovšem tahle byla samozřejmě výjimečná.Hned se dožadoval návštěvy Harryho, což mu Sirius umožnil a zavedl ho do Bradavic na ošetřovnu. Jeho mladý druh byl nezraněný, spal a Sirius mu vypověděl, co se všechno stalo, zatímco si oba sedali na postel k Harrymu.Milovaný mladík byl mentálně napaden Voldemortem, ale dokázal ho porazit, což bylo pro Remuse samozřejmostí. Harry byl silný, o tom nikdy nepochyboval. Těžce to však mladíka vyčerpalo, na ošetřovnu se dostal v bezvědomí, aby se za pár hodin probral, vletěl do Albusovy kanceláře a prý se tam s ním hrozně pohádal. Očití svědci v podobě obrazů starých ředitelů roznášeli po celém hradě historky o tom, že Harry vtrhl do ředitelny, začal křičet na Brumbála, že je zrádce, pokrytec, že je to všechno jeho vina, a že ho nenávidí. Brumbál se nijak nebránil, jen seděl za stolem a tiše mladíka poslouchal v jeho běsnění dokonce i ve chvíli, kdy spontánní magií vyhodil do povětří jeden z Albusových stolů plný jeho strojků a udělátek. Co bylo přesně dál, to nikdo neví, protože v tu chvíli portréty utekly a přivolaly Minervu.Ta se prý dalších dvacet minut pokoušela dostat přes zamčené a zakleté dveře do ředitelny, ale nedařilo se jí to. Musel je tedy nejspíš zamknout sám Brumbál. Nakonec ale povolily a pustily dovnitř všechny, kteří se zatím srotili u dveří, tedy Minervu, Filiuse a Poppy. Naskytl se jim prý pohled na Harryho a Brumbála, jak spolu sedí na pohovce, Albus mladíka objímal a něco mu

povídal, zatímco se Harry třásl a přikyvoval. Poppy v tu chvíli rozhodla, že se musí Harry vrátit na ošetřovnu a tam také zůstal následující tři dny až do dneška.Teď už ho Poppy propustila s tím, že se má šetřit a dobře jíst. To byl její lék na všechno, doporučila to samé i Remusovi, když ho krátce po tom, co se dostavil na ošetřovnu, prohlížela. Nezajímalo ho, že by se o sebe měl postarat, protože prý jeho tělo prodělalo silné trauma, podstatnější pro něj byl Harry. Odpoutal se od jeho postele až ve chvíli, kdy mu to oba jeho druzi nařídili, takže musel být zavřený v Siriusově domě, odpočívat a Harryho neviděl. Až do dneška.Zaměřil se na mladého druha, který si právě strkal triko do džínsů a koukal kamsi před sebe do prázdna. Nebylo zbytí, musel to téma načít, protože se prostě nedokázal dívat na to, jak se jeho milovaný trápí, nebo snášet jeho odtažitost."Harry," spíš si tak povzdechl, položil mu ruku na kříž a pokusil se ignorovat bodnutí u srdce, když sebou mladík při tom doteku trhl. "To, co se stalo na Oboru záhad… chtěl jsem říct, že…""Je mi to líto," přerušil ho Harry náhle, nejen svými slovy, ale i tím, že se prudce obrátil a pevně ho objal kolem krku.Automaticky ovinul své paže kolem hubených zad a cítil, jak se milenec v jeho náruči chvěje, jako kdyby snad potlačoval pláč nebo zadržoval křik. Dost dobře to nechápal. Nevěděl vůbec o ničem, za co by se mu měl Harry omlouvat, a i kdyby něco takového v ryze racionálním světě existovalo, pak by za to Remus omluvu nechtěl. Vlastně si ani nedovedl představit, že by po mladém druhovi chtěl třeba jen vysvětlit jeho chování."Je to totiž všechno moje vina," Harry se odtáhl, ruce měl dál kolem Remusových zad, ale díval se mu do očí. "Kdybych se nepostavil mezi Siriuse a Lestrangeovou… Kdybych nešel na Obor záhad… Kdybych pořádně trénoval nitrobranu nebo se alespoň nenechal nachytat Voldemortovou lží… Já vím, že je to všechno jen 'kdyby', ale kdyby to tak bylo, tak bych tě nikdy nedonutil udělat něco tak hrozného, jako někoho zabít. Nejen to, způsobil jsem ti bolest, když ses proměnil. Je to neodpustitelné. Jak tu vůbec teď se mnou ještě můžeš být… pořád se na mě dívat tak oddaně…Měl bys mě za to nenávidět.""Co to povídáš, drahý?" přejel mu hřbetem ruky po tváři. "Jak bych tě jen mohl nenávidět. Miluji tě víc, než svůj vlastní život a nic, co se stane, nebo co uděláš, na tom nic nezmění. Nemůžeš za nic z toho, co se přihodilo.""Jistěže můžu," nesouhlasil a nutil tím Remuse, aby mu dal za pravdu, ač věděl své a ač tím byl postavený do nepříjemné situace. Souhlasit a zranit Harryho, nebo se vzpírat nutkání a pomoct Harrymu. Zvítězilo samozřejmě to druhé, protože jeho ochrana bude za každých okolností nadřazena všemu, včetně jeho vlastních přání."Kdyby ses nepostavil před Siriuse, tak bych Lestrangeovou zabil jen pro jeho ochranu. Kdybys nešel na Obor záhad, tak by se ve mně možná vlk nevzbudil tam, ale jistě by se to stalo někde jinde a někdy jindy. A to, že jsi neodolal Voldemortově mysli… dříve své oběti mučil tím, že jim do mysli vkládal celé desítky hodin strašlivých vizí. Pro mučené byly tak reálné, že se podepisovaly i na jejich tělech. Neměl jsi šanci odhalit, že to, co vidíš, je klam.""To si dovedu představit," zamumlal a znovu se zachvěl, pak se k Remusovi víc přitulil. "Když jsem viděl svázaného a zmučeného Siriuse, tak jsem tomu vážně věřil. Byl jsem si jistý, že je to pravda.“„Ale nebyla. Sirius je doma, živý a zdravý. Nejspíš teď vyšlapává díru do koberce před krbem, jak čeká, až se vrátím a podám mu o tobě zprávy. Hmm," naklonil se a krátce Harryho políbil, jen tak zlehka na uklidněnou. "Hrozně ho štve, že tu nemůže být.""Mě to taky štve. Chtěl bych ho teď mít na blízku, aby věděl, že je v pořádku," trochu se zarazil. "Protože víš… to není tak, že bych ho měl raději než tebe, miluju tě, jenže Sirius má tendenci dostávat se do průšvihů, tak se o něj bojím víc než o tebe.""V tom máš naprostou pravdu, on má schopnost dostávat se do potíží skoro tak velkou jako ty," nemohl si pomoci, aby se pobaveně neusmál. "Jsem si ale jistý, že v následujících týdnech se nebude nikde toulat ani riskovat. Dokonce i on má své meze, kdy se začne bát o vlastní život.""Co tím myslíš?" svraštil znepokojeně obočí."Neměl jsem nic říkat…," zamumlal si pro sebe a ošil se, jak ho začalo mrazit v zádech.

"Voldemort je velice rozezlený kvůli zmařeným plánům a hodlá se pomstít. Všichni jsme si mysleli, že to udělá hned, ale stalo se něco horšího. Vyvztekal se po celém světě, zabil mnoho lidí," v tu chvíli se Harry zamračil ještě víc, jako kdyby si to vzal osobně, "a pak se prostě vrátil a nedělá nic. Máme informace, že něco plánuje, jenže nevíme na koho.""K čertu s ním!"Harry se hrozně mračil, na tom by nic tak špatného nebylo, každý se zlobil, když slyšel o Voldemortových činech, ale jemu se v očích zaleskla vina. Bral si na svá bedra smrt všech, jež padli rukou Smrtijedů nebo samotného Voldemorta. Pro někoho, jako Harry, to bylo víc zodpovědnosti, než si zasloužil. Dokázal ji unést, celé ty roky to zvládal, ale nezasloužil si to. Zvláště ne teď, když měl svého vlkodlaka, aby ho chránil."Kdyby to jen bylo tak snadné…," povzdechl si. "A nemrač se prosím. Nechtěl jsem ti přidělávat starosti, upřímně se omlouvám. Promiň. Je mi líto, že jsem ti to vůbec říkal."Omluva byla prostě nasnadě, ale jako vždycky nebyla přijata s nadšením. Už skoro začal uvažovat, že se bude ovládat a příště se jednoduše neomluví. Jenže to zase hrozilo, že bude omluva chybět. Vlastně to byl hodně těžký život, mít za druhy někoho jako jsou Harry se Siriusem, u kterých člověk nikdy neví, co způsobí svým dalším krokem. Přesto by neměnil, ani kdyby tu možnost měl. Oni dva byli dokonalí a celí jeho."Ne… je dobře, že jsi mi to řekl, alespoň něco málo, když ostatní jen mlčí a dělají, že nic vědět nepotřebuji. Pak to dopadá tak, jak to dopadlo," zamračil se. "Mimochodem, jestli někdy teď budeš mluvit s Brumbálem, tak mu řekni, že pořád citronové bonbony nechci citronové.""Řeknu," souhlasil, ač vůbec nechápal, oč tu jde. Vypadalo to jako nějaký tajný kód mezi Harrym a Albusem, kterému mohli rozumět jenom oni dva."Nerad to říkám, ale budu muset jít a na tebe, drahý, vedle čekají přátelé," musel, ač nechtěl, přerušit jejich rozhovor. Na dnešní den toho měl ještě hodně, jako třeba vyzvednout Siriusovi peníze z banky nebo pomoci matce vymalovat, to vše by sice klidně kvůli Harrymu odložil – možná jen zařizování pro Siriuse by bylo problém – ale i sám mladík už se prostě nemohl schovávat na ošetřovně a musel zase mezi lidi. Bylo to nařízení lékouzelnice a příkaz McGonagallové, že musí dohnat zameškanou látku a doplnit si NKÚ z lektvarů, konkrétně praktickou část, ke které se kvůli své nemoci nedostal."Vždy zodpovědný za to, abych já byl zodpovědný," malinko se ušklíbl, zdálo se však, že má o krapet veselejší náladu, což bylo dobře. "Vím, že musím, ale nechce se mi. Ach jo…," další povzdech, kdy to vydalo, že se následně pokusí Remusovi doslova vcucnout do těla, místo toho spustil ruce a ustoupil dozadu."Dobře, budu hodný, půjdu se hezky učit a nebude žádné ocicmávání na nemocniční posteli," další vtip, znělo to škrobeně, ale lepší než nic. Vždy to bylo lepší než nic."Někdy příště," přislíbil s úsměvem, přitáhl si ho ještě naposledy k sobě a políbil. "Uvidíme se někdy během prázdnin. Budeme ti s Tichošlápkem psát každý den, to za nás za oba slibuji.""A já se pokusím odpovědět, ale nevím, budu mít hromadu zábavy jako třeba vytírání podlahy nebo mytí oken," potřásl hlavou, zlehčoval některé vážné věci, aby tak vážné nebyly. "Miluju tě," rozloučil se nadobro, ještě si sebral z postele vytahaný školní svetr a vydal se ke dveřím. U nich se krátce zastavil, jen aby se ohlédl, daroval Remusovi jeden z mnoha svých dokonalých úsměvů, a vyšel do čekárny. Dveře se za ním zavřely a vlkodlakovo srdce se sevřelo.Vždy bylo těžké nechat některého ze svých druhů jít, tentokrát dvojnásob, vzhledem k tomu, kam se vracel. Chtěl, aby zůstal na štábu, Sirius se za to také postavil, stejně jako Minerva, jež doslova běsnila, když se dozvěděla o podmínkách, ve kterých Harry žil. Vůbec nebyla jediná. Přesto přese všechno Brumbál nesouhlasil s tím, aby byl Harry někde jinde. Připustil, že udělal chybu, když se lépe neinformoval o jeho životě mezi mudly, ale stále trval na tom, že tam musí mladík pro své vlastní bezpečí strávit alespoň dva týdny. Remus, tehdy stále trochu mimo sebe, docela dost nesouhlasil, tak se nakonec dospělo ke kompromisu – jeden týden.Potřásl hlavou, zahnal vrčení vlka do pozadí, aby ho trochu utišil a přešel do Poppyiny kanceláře ke krbu. Vzal si letax a vydal se zpátky domů.

°°0°°

Sotva opustil Remuse a zanechal ho na ošetřovně, už se na něj vrhl Ron, aby mu vypověděl, co se všechno stalo. Ne, že by se viděli za poslední dny poprvé, to jen když někdo vyslovil na ošetřovně jméno Umbridgeová, tak se vždy neznámo odkud vynořila madam Pomfreyová a začala se hrozně rozčilovat. Hluboce se jí dotklo, kolik žáků kvůli bývalé profesorce obrany skončilo na ošetřovně, včetně toho, že do celého počtu zahrnula i desítku těch, co se vloupali na Obor záhad a skončili ze všech nejhůře. Proto se to jméno na ošetřovně nikdo netroufal vyslovit nahlas.Teď se od kamaráda – ještě pořád měl obvaz na ruce, kam ho zasáhla nějaká kletba, a prý se to trochu hůř hojilo a smrtelně to bolelo – dovídal, jak se Umbridgeová celá pochroumaná a zablácená vrátila v jedné botě zpátky na hrad. Prý ji hned za branou uvítali studenti, kteří se během chvíle srotili, aby ji zasypali koulemi se svrbivou barvou z dílny firmy W&W. Po Brumbálově návratu bylo jasné, že u nich nemá už naprosto žádný respekt, takže byla během chvíle celá duhová a drbala se všude, kam jí barva dopadla. V tu chvíli se prý objevil sám Brumbál, velice mile ji pozdravil, všem vynadal, že takové věci se na pozemku školy nedělají a nakonec žáky požádal, jestli by mohli profesorku Umbridgeovou vyprovodit za hranice školních pozemků. Starší studenti prý neváhali, vyčarovali si rukavice, zvedli Umbridgeovou a odnesli ji k jezeru, do kterého ji hodili. Ron zaslechl, že ji obří oliheň a jezerní lidé vyhodili na druhém břehu, odkud prý celá ověšená řasami a mokrá pádila směrem k nádraží v Prasinkách.Celé se to zdálo tak neuvěřitelné, až tomu věřil, to taky proto, že Hermiona více méně Rona ani neopravovala, takže měla stejné informace a nic nebylo přikrášlené. Zas tak moc. I když kdo věděl, kamarádka byla podivně tichá, takže možná taky něco nedodala, kdy měla. Trochu ho to trápilo, měl pocit viny z toho, že ji zatáhl do něčeho, co jí ublížilo, ale ona se na něj za portrétem Buclaté dámy usmála a vzala ho za ruku, když kráčeli po schodech k ložnicím. To stačilo k uklidnění.„Jdu se k sobě učit,“ oznámila Hermiona, když došli do mezipatra. „Chce někdo s něčím pomoct?“„Ty si blázen, že jo? Kromě Harryho máme všichni všechny zkoušky splněné, dokonce i já jsem s tou strašně zraněnou rukou dokázal míchat lektvary a nic mi nevybuchlo,“ zvedl Ron hrdě své ovázané předloktí.Hermiona pozvedla oči k nebi a Harry jen stěží zadržel záchvěv smíchu, jenž se mu dral na rty.„Letošní možná ano, ale příští rok budou hned na začátku další, tak se připravuji na ně,“ vysvětlila dle své logiky, pak se přestala usmívat a zvážněla. „Krom toho si chci ještě před prázdninami procvičit pár obraných a útočných kouzel. Alespoň teoreticky, takže mě napadlo, co uspořádat ještě jeden sraz BA?“„Dobrý nápad,“ souhlasil Ron. „Dokud ještě můžeme čarovat, tak toho musíme využít, aby nás příště nevypráskali tak jako naposledy.“„Nevypráskali nás,“ odporoval mírně Harry, přesto se mu nápad moc nezamlouval. „Uspořádáme ji, pokud budou všichni souhlasit, jen začínám mít dojem, že to celé možná nebyl až tak dobrý nápad. Víš, ti, co byli v BA, šli taky za mnou na Obor záhad, mohli tam zemřít, takže…“„Chápu, co děláš Harry, ale nedělej to,“ napomenula ho kamarádka. „Neber si na záda víc viny, než ti náleží, než musíš, a než uneseš. Budu upřímná, je tvoje vina, že ses víc nevěnoval nitrobraně, ale není tvá vina, že jsou ti ostatní věrní a následují tě. Lidé, co byli na Oboru záhad, by bojovali tak jako tak, mají to v sobě, jen mají to štěstí, že tě mohou následovat. Jsi dobrý vůdce, Harry, i když děláš chyby. Ty dělají i nejlepší.“„Jo, přesně tak,“ přikývl kamarád. „Dávno jsem ti říkal, že sedět na zadku a nic nedělat, není nic pro mě. Taky ti můžu slíbit, že až vážně půjde do tuhého, tak se vysměju smrti do očí, a pak zalezu do nejbližší skříně. Spokojený?“ plácl Harryho po zádech.Koutky mu zacukaly v úsměvu. Nevěřil, že by Ron vážně utekl a schoval se, ale byla to skvělá představa.„Asi máte pravdu,“ souhlasil s povzdechem. „Zkontaktuj ostatní, před koncem roku si zopakujeme, co jsme se naučili, a já se do té doby pokusím neodpálit se lektvarem. Asi požádám Snapea o doučování,“ řekl a pobaveně se ušklíbl jejich zmateným výrazům. Neměli všechny informace pro

to, aby jim jeho poznámka přišla vtipná nebo je třeba pobouřila. Sám věděl moc dobře, jak skončilo Nevillovo doučování u mrzutého lektvarista, a momentálně se s tím pokoušel vyrovnat s vtipem. Šlo to snáz, než by kdy v minulosti řekl.„Ty ses někde bouchl do hlavy, že ano?“ dělal si starosti Ron a předstíral, že mu chce dát ruku na čelo.„Nech toho, lékouzelníků mám zase na měsíce až po krk,“ odvětil se smíchem v hlase a odstrkoval jeho ruku. Jako vždy se to zvrhlo v jemné pošťuchování, i když tentokrát ještě neurčitější než jindy. Pořád byli přeci oba dva marodi, tak si nemohli dodatečně ublížit, aby pak zase skončili na ošetřovně.„Kluci,“ zakroutila Hermiona hlavou, obrátila se a vyběhl nahoru po schodech, zanechávajíc je tam v jejich malé potyčce.Oba se začali smát. Bylo to fajn, teď pro tuto chvíli, když společně šli nahoru po schodech do pokoje. Další záchvat smíchu je přepadl, když vešli a našli Nevilla v zástěře na zemi pokryté papírem, jak v bílých, už zašpiněných, rukavicích připravuje svoje květiny na přenesení do skleníku. Kamarád bylinkář na ně vrhl ukřivděný pohled.„Jasně, děsně vtipné, že Neville přesazuje kytky,“ zabrblal si mrzutě pod nos.„Hele, co je ti, Neve? Vypadáš, jako kdyby ti holka dala kopačky?“ popichoval ho Ron se smíchem, nevšímaje si toho, jak kamarádovi přeběhl přes tvář podivný stín.Harry si toho všiml, jen nevěděl, co by měl říct teď nebo kdykoli do budoucna. Jak by asi tak měl utěšovat kamaráda, jehož opustil milenec, když nesouhlasil se vztahem? Asi na to byla nějaká přátelská poučka, ale on ji neznal.„Já žádnou holku nemám, když už, tak kluka,“ odvětil Neville se sebevědomím, které se poslední dobou u něj projevovalo, „a toho taky nemám, jestli tě to zajímá,“ teď se trochu pousmál, takže to snad s rozchodem se Snapem nebylo o rozchodu, nebo něco takového.„Chceš s tím pomoct?“ nabídl mu, aby zahladil, že se vůbec konal nějaký rozhovor o holkách a klucích, zejména proto, že Ron měl podle všeho na jazyku další malý vtípek.„Ne, už jsem to dodělal,“ odmítl mladík. A skutečně, podél stěny měl vyskládané květiny, jejichž kořeny byly obalené režným plátnem a připravené na přenos do skleníku.Vstal, sundal si zástěru a zrovna si stahoval rukavice, zatímco se Ron chystal udeřit, když se ozvalo zaklepání. Všichni tři strnuli uprostřed pohybu a obrátili se ke dveřím. Spolubydlící neklepali nikdy, spolužáci jen výjimečně. Spolužačky klepaly vždy, když si třeba přišly něco vypůjčit, ale to nikdy nebylo tak rázné a decentní zároveň. Už jen ze zaklepání bylo většinou poznat, že jde o holku, tohle holka nebyla.„Dále!“ zavolal Ron, který se vzpamatoval jako první.Dveře se pootevřely a v mezeře se objevila Brumbálova hlava. Starý čaroděj je sjel neobvykle vážným pohledem, než otevřel dveře dokořán a vešel dovnitř. Aniž by použil hůlku nebo jinak kouzlil, dveře se za ním zavřely a západka zapadla, aby nikdo nemohl vstoupit, ani odejít.Harry se zamračil, jeho kamarádi vypadali docela nejistě z toho, že za nimi ředitel přišel do pokoje, jako kdyby to bylo naprosto normální. Pro něj vlastně ano, dříve si s Brumbálem občas povídali na chodbách, několikrát byl v jeho kanceláři a dostal sušenky s čajem. Věděl ale jistě, že mu ředitel věnuje větší pozornost než ostatním dětem. Nevadilo mu to, zároveň byl rád, že to není moc okázalé a neděje se to tak veřejně, ovšem dnes by dal přednost tomu, aby za ním Brumbál nepřišel. Stále se na něj zlobil a řekl mu, že se asi ještě nějakou dobu zlobit bude za to, že mu nic neřekl, a že se choval tak odtažitě. Dohodli se, že až bude Harry zase chtít „být kamarád“, jak to starý čaroděj nazval, tak si má přijít pro citronový bonbon. On ještě žádný bonbon nechtěl a dal to patřičně najevo tím, že si složil ruce na prsou.„Dobrý den, pane řediteli,“ pozdravil slušně, ale ne tak vřele jako jindy.„Dobrej,“ dodal Ron a zpoza jeho zad se ozvalo jakési nesmělé kuňknutí od Nevilla, vesměs znějící jako 'Přeji hezké odpoledne, pane řediteli'. Bylo to tak tiché, že slova v tom obvykle rozeznávali jen lidé, kteří s Nevillem už dřív mluvili nebo ho znali.„Dobrý, chlapci, v rámci možností dobrý,“ odpověděl starý čaroděj podivně prázdným hlasem a pohybem prstu si narovnal brýle, aniž by se jich dotkl.

„Potřebujete něco, pane?“ ujal se toho zásadního dotazu, protože pochyboval, že by ho položil některý z jeho kamarádů. Tak nějak to vypadalo, že ztratili řeč, a to dokonce i Ron, který měl co říct téměř vždy.„Ano, potřeboval bych mluvit s panem Longbottomem,“ jemně se pousmál, trochu se naklonil a nahlédl z boku za vysokého zrzka, aby dohlédl na Nevilla. „Mohl bys jít prosím ke mně, chlapče, a posadit se tady se mnou?“ požádal, ale takovým způsobem, že odmítnutí nebylo možné ani zvažovat. Pak přešel k jedné z postelí, posadil se na ni a ukázal na druhou, který stála proti němu.Harry se překvapeně ohlédl po Nevillovi. Kamarád vypadal zděšeně, upřímně zděšeně, byl celý bledý ve tváři a ruce se mu třásly. Viděl už kamaráda vystrašeného například u praktického testu z lektvarů, zároveň ho však viděl dokonale klidného a soustředěného, když bojoval na Oboru záhad. Došlo mu, že Neville je člověk mnoha paradoxů, smrtelné nebezpečí mu husí kůži nenažene, ale konfrontace s ředitelem ano. Čeho se asi tak bojí?„O-o-o čem, p-pane?“ zeptal se koktavě, ale poslušně přešel na určené místo, kde se posadil.Tehdy mu došlo, že se Neville nebojí o sebe nebo samotného ředitele, ale má strach o někoho. Nevěděl, jak to ví, ale prostě to věděl. Bylo možné, že se bál o Snapea nebo spíš o jeho pověst, místo a nejspíše i o svobodný život. Přeci, chodit se studentem bylo nevhodné a zakázané i v kouzelnickém světě. Nebo možná taky nebylo. Nevěděl, do nedávna měl dojem, že spolu nemohou jen tak chodit tři muži a stejně se v tak podivném svazku ocitl.„My asi půjdeme. Co Harry?“ navrhl Ron, jelikož ředitel prozatím na Nevillovu otázku neodpověděl a teď si měřil je dva, zejména Harryho. V tu chvíli ho napadlo, jestli mu čaroděj čte myšlenky. Cítil se divně, kdesi v hlavě ho svědilo, že se chtěl podrbat na spánku. To až Ronův hlas ho vyvedl jak z přemýšlení, tak z touhy se drbat.„Jo… ano, to je dobrý nápad,“ souhlasil s kamarádem a vykročil ke dveřím.„Naopak, já si myslím, že vás tu budeme potřebovat,“ nesouhlasil Brumbál, pokynul ji vedle Nevilla, takže ho bez řečí poslechli.Přešli k posteli – byla Ronova – a posadili se vedle svého kamaráda. Ron z pravé strany a Harry z levé, jako stráž. Ne tak, aby se ho dotýkali, ale Harry jasně cítil, jak je Neville napnutý až k prasknutí. Svíral si ruce na klíně a hypnotizoval špičku Brumbálova plnovousu.„Tak, takto je to dobré,“ pokýval ředitel hlavou, načež si povzdechl a vážně se na Nevilla podíval. „Je mi líto, že ti to musím říct, ale tvá babička, merlinžel, zesnula.“Ticho náhle nastalé v místnosti na něj dopadlo jako těžká duchna. Nikdy Nevillovu babičku neznal. Jen ji viděl, jak doprovází svého vnuka na vlak, přesto cítil, že ho její ztráta zasáhla. Věděl, že Neville má jen ji, jinak žádné jiné blízké příbuzné, a často o ní mluvil. Tak často, až měl Harry někdy dojem, že ji taky zná. Věděl, že umí upéct dobré sušenky, nesnáší ruční práce, které obvykle babičky milují, je rázná a vadí ji, že musí… musela poslední dva roky používat na čtení brýle.„Co...?“ vydechl Neville polohlasně a vypadal, že se za chvíli asi sesype, protože se mu chvěl dolní ret.„Oficiálně se váš byt na Příčné pokusili vykrást, ona přistihla zloděje a ten ji zabil,“ odpověděl Brumbál.„Oficiálně, pane?“ zeptal se Ron polohlasem, samozřejmě ani on nechtěl narušit tu temnou atmosféru, co kolem panovala, nějakým nemístným dotazem nebo křikem.„Skutečnost je takové, že ji zavraždili Voldemortovi přívrženci, možné dokonce Smrtijedi, jako odplatu za zhacení plánů svého pána,“ osvětlil jim pravý důvod, a v ten okamžik by se v Harrym krve nedořezalo.Polila ho skutečná hrůza smíšená s tak silným pocitem viny, že ho to až dusilo. Mohl za všechno, co se stalo. Jak za Remusovu proměnu, tak za smrt Nevillovy babičky. Kdyby byl opatrnější, schopný naučit se nitrobranu, nebo alespoň nevěřil všemu, co vidí, pak by se nic z toho nestalo. Jeho kamarád by se za necelé dva týdny sbalil a odjel by do Londýna do náruče milované a milující babičky, které by mu pekla sušenky a hubovala mu za to, že se moc hrabe v hlíně, místo toho, aby šel ven s přáteli. Kdyby se s ním Neville nepřátelil, nikdy by se nedostal do tak strašné situace. Jak mu něco takového mohl provést.„Neve…,“ oslovil ho tichounce, ale v ten okamžik se mladíkovo sebeovládání docela zhroutilo.

Rozbrečel se. Nekřičel nahlas, nevzlykal tak, že by se to dalo slyšet, jen složil hlavu do dlaní a ramena se mu chvěla. Bylo to horší, než kdyby se začal zlobit a rozbíjet věci, nebo tu padl na zem s řevem jako malé dítě. Tohle bylo tak nepatřičně tiché a svým zvláštním způsobem silné, jak Harryho vzápětí napadlo. Kdyby sám dokázal vyjadřovat své emoce, když už se nějaké silné dostavily, tak tiše, bez toho, aby lidem kolem ničil věci a život. Nebo kdyby alespoň teď dokázal Nevillovi vyjádřit, jak hluboce lituje toho, co se stalo.„Bude to dobré, chlapče,“ zamumlal Brumbál útěšně, natáhl se a sevřel plačícímu mladíkovi rameno. „Všechno bude zase brzo lepší, to mi můžeš věřit.“„Jo a nesmíš se bát, že jsi sám, máš nás,“ pokusil se Ron o útěchu, i když to znělo dost nepatřičně, zároveň se svými slovy Nevilla neobratně poplácával po rameni. Bylo vidět, že nemá s utěšováním lidí vůbec žádné zkušenosti. Jak by taky mohl mít, když byl nejmladší z mnoha bratrů a jeho sestra jistě vždy přišla pro útěchu raději k matce. Ale alespoň se, na rozdíl od Harryho, snažil.Seděl tam jako přibitý a sledoval Nevilla brečícího nad svou ztrátou.Co by asi dělala Hermiona kdyby tady byla? Nebo proč tu vlastně není, proč už ji dávno nezavolali? Nevěděl ani jedno z toho, jen mu přišlo, že ona by asi Nevilla obejmula. Jenže on nevěděl jak. Znal mnoho druhů objetí, přátelské od Hermiony, mateřské od paní Weasleyové a milenecké od Remuse se Siriusem, ale sám objetí nerozdával. Nebo spíš to nikdy nezkoušel tím přátelským způsobem. Možná bylo na čase, aby to zkusil.Udělal to velice opatrně. Nejdřív položil ruku kolem Nevillových ramen, pak počkal, co se bude dít. Když nic, když nebyl ani odmítnut, ani to kamaráda neutěšilo, tak se přisunul až těsně k němu, takže se jejich nohy dotýkaly a obalil kolem něj i druhou ruku. Cítil, jak sebou tělo v jeho náruči škublo, skoro jako pod dotekem proudu. Už chtěl ucuknout v domnění, že je to Nevillovi nepříjemné, když ucítil, jak se přítel uvolnil a částečně se o něj opřel. To bylo dobré znamení. Tedy doufal.„Je mi to tak líto, Neville,“ zamumlal tiše. „Tak hrozně líto.“Moc víc ze sebe nedostal, jen si uvědomoval svou silnou vinu, a to že by chtěl všechno, co se stalo odčinit. Nebo alespoň příteli pomoci, jak jen se dá. Neviděl, ale způsob, jak to udělat. Vůbec žádný. Jedině tak omluvu.„Omlouvám se, Neve, že jsem tě do toho dostal. Neměl jsi tam být a neměl jsi mi pomáhat. Je to celé má vina.“„Jak můžeš,“ zašeptal náhle Neville, odtáhl se a podíval na něj ubrečenýma očima. „Jak můžeš být tak… tak… sebestředný. Život se netočí jen kolem tebe a toho, co uděláš nebo neuděláš. Já byl přesně tam, kde jsem chtěl být! Kdybych věděl, že zaviním babiččinu smrt tím, že s tebou půjdu, tak bych nevolil jinak. Pokusil bych se ji zachránit, ale i tak bych šel na Obor záhad, protože… já… takhle to chci, rozumíš?! Já jsem Nebelvír… já se nebojím… Voldemorta,“ vyslovil to jméno nahlas a Ron sebou mírně trhl. „Nebojím se ho.“„Nikdo neříká, že nejsi pravý Nebelvír, mladý muži, a nemusíš nám to dokazovat,“ ujistil ho Brumbál. „My všichni to víme. Je to tak, Harry?“Mírně přikývl, dost na to, aby Neville pochopil.Měl pravdu. Svět se netočil jen kolem něj, to si moc dobře uvědomoval, ale stále považoval všechny problémy s Voldemortem za svůj úkol. Doposud, i přesto, že znal členy Řádu, mu plně nedošlo, že kromě něho mohou existovat i jiní lidé, kteří nenávidí Voldemorta, Smrtijedy a všechny přívržence zla. Mělo mu dojít, že Neville mezi takové lidi patří, vždyť mu Smrtijedi umučili rodiče, to jen že si vždy připadal tak sám v nenávisti ke zlu. Teď nechápal, proč mu nedošlo, že pár stejně zaujatých lidí má jen kousek od sebe.„Tak to je. Jsi Nebelvír, ale taky náš Neville, no,“ řekl Ron a opět ho poplácal po zádech. „Myslím… tedy jestli to můžu říct… byla by na tebe hrdá, víš? Byla přeci bystrozorka, no ne? Určitě by byla ráda, že její vnuk také potírá zlo. Já si myslím, že jo.“Čekali na Nevillovu odpověď, zejména Harry na ni čekal. Chtěl, aby ze sebe měl kamarád dobrý pocit, a tak si potvrdil, že jeho boj je správný. Mohl mu to říct, ale to by asi nemělo tu pravou váhu. Kdyby to někdo řekl jemu, bez toho, aby si to sám uvědomoval, pak by nevěřil. Zejména teď, když měl dojem, že ztráty budou větší, než se bude dát vyjádřit.

„Chci být sám,“ požádal je Neville.Už nebrečel, ani se nezlobil, jen se díval kamsi do země. Bylo těžké prosbu o soukromí někoho tak zarmouceného odmítnout. První vstal Brumbál, bez řečí nebo zdržování. Ještě jednou sevřel mladíkovo rameno, než potichu opustil místnost podobně, jako kdyby byl duchu. Zůstaly za ním jen pootevřené dveře. Po něm následoval Ron, znovu, kdo ví po kolikáté, poplácal Nevilla po zádech, načež se zvedl, vrhl jeden výmluvný pohled na Harryho a odešel pryč. Bylo slyšet, jak sbíhá ze schodů do společenské místnosti.Nakonec si uvědomil, že by měl také jít. Opatrně rozbalil svoje ruce, překvapený že Nevilla stále drží, zvedl se a zaváhal. Chápal jeho potřebu soukromí, jen se obával toho, co by teď mohl kamarád udělat. Nevěřil, že by si ublížil, ale mohl by udělat něco jiného pošetilého, jako třeba běžet za Snapem a vybrečet se mu na rameni. To by podle Harryho nebyl dobrý nápad, protože by to jistě muselo skončit tím, že ho lektvarista vyhodí, protože bylo nad slunce jasné, že ten starý mrzout prostě neumí poskytovat útěku. Ať si byli s Nevillem jakkoliv blízcí, nemohl toho být Snape schopný… možná.I přes své obavy neudělal nic, jen se obrátil a vydal ke dveřím. Ještě před tím, než je zavřel, se obrátil a spočinul pohledem na květinách ležících na zemi. Zamračil se.Ty květiny byly do jedné zaschlé, zvláštní to věc.

°°0°°

Epilog Harry byl usazený na molu bradavického jezera a pozoroval vlnící se hladinu. Přemýšlel. Věděl, že zejména jeden člověk by se podivil tomu nad čím, vlastně by se podivil, že vůbec přemýšlí a skutečnost, že uvažuje o nitrozpytu by ho doslova šokovala. Ano, Harry si prohlížel hladinu jezera a upřímně a vážně uvažoval nad tím, že by tuhle představu mohl položit těsně před bránu svých pomyslných Bradavic. Dřív se vody docela bál, ale po nedávných událostech přestal. Teď mu spíš pohled na hladinu připomněl veselou představu Voldemorta, jak se topí.Povzdechl si a pobavený úsměv mu z tváře zmizel.Vzpomněl si na všechny události, které ho donutily uvažovat o nitrobraně jako o něčem, co se skutečně musí naučit. Nejdřív tu byl strach o Siriuse, pak Remusova proměna a smrt Bellatrix Lestrangeové, Voldemort drtící jeho mysl na kousky v nepřekonatelné bolesti a nakonec omlouvající se Brumbál. Toho posledního by si měl spíš považovat, než nad tím smutnit, vždyť kolika lidem se poštěstilo, aby největší čaroděj poslední doby před jejich zraky uznal, že udělal nějakou chybu. Ba co víc, aby se za tu chybu kál a sliboval, že v budoucnu udělá cokoliv, aby ji napravil. Harry to ale považoval za špatnou vzpomínku, protože byl v ten okamžik tak nesmírně překvapený a zaskočený tou atmosférou vzájemného vyznávání omylů, že z něho vypadlo všechno o jeho životě u Dursleyových. To by ještě tak celkem nevadilo, alespoň dostal rovnou svou historicky druhou omluvu, to jen, že posléze zjistil, že Brumbál je hrozná drbna, protože se to podle všeho roznesl po celém učitelském sboru a půlce Fénixova řádu dokonce až k Siriusovi. Dopis, který od něj dostal, obsahoval mnoho vtipných výhružek, jako že z Dudleyho udělá sele a opeče ho na třískách z postele své matky, ale byl v tom i jistý temný podtón, který říkal, že by stačilo jediné jeho slovo, a z písmen na papíře by se staly skutky. Dodatek od Remuse, hlásající pouze "Zajímavé", byl asi tak uklidňující, jako tříleté dítě se zapálenou sirkou v ruce kráčející ke skladu dynamitu. Docela opožděně, vlastně o celý rok, si uvědomil, že sice vlkodlakovi zakázal zabít nebo zmrzačit Dursleyovi, ale nezakázal mu je proklít takovým způsobem, jaký navrhovaly některé výhružky v Siriusově dopise.Navíc si velmi živě dokázal své dva milence – nad tím označením pořád ještě kroutil hlavou, i když už ho akceptoval – představit, jak vtrhnou do domu v Zobí ulici a začnou tam předvádět své čísla jako 'já jsem strašlivý masový vrah a tohle je můj vlkodlačí mazlíček'. Byl si jistý, že v něčem takovém by se ti dva dokonale vyžívali.

"Harry!" zavolala na něj Hermiona z břehu. "Pojď rychle! Brumbál chce, abychom přišli do ředitelny!"Jen mávl rukou, že ji vzal na vědomí, vytáhl nohy z vody, natáhl se pro boty a začal se do nich soukat. Asi mu to trvalo dlouho, protože kamarádka vypadala netrpělivě, když k ní dorazil. Tázavě zvedl obočí."Co se děje, Miono?" zeptal se rovnou, co kdyby přeci jen znala odpověď. Sice v to nedoufal, ředitel neměl ve zvyku říkat věci jasně, ale možná se po posledním roce trochu změnil a opravdu přehodnotil svůj přístup."Nevím jistě," takže se ředitel nezměnil, "ale myslím, že to má co dělat s Nevillovou babičkou," vrhla na Harryho smutný pohled.Nevillovu babičku ve svých úvahách, co zlého se za poslední měsíc stalo, trochu opomněl. Zastyděl se za to, že byl tak sobecký a myslel jenom na Remuse se Siriusem, když tu byli i další lidé, kteří trpěli a dokonce umírali. Jako Augusta Longbottomová, kterou krátce po útoku na ministerstvo přepadli v jejím vlastním domě Smrtijedi a nemilosrdně ji zabili. Většina lidí si myslela, že to byla prostě jen náhoda, jen další hlas proti Voldemortovi, který se černokněžník snažil umlčet, ale ti co bojovali na Odboru záhad, věděli, že to byla pomsta za překažený plán na získání věštby. Paní Longbottomová se, podle toho, co mu napsali Remus se Siriusem, opravdu rvala jako lvice, protože kromě ní našli ještě jednoho mrtvého přisluhovače Pána zla, ale nebylo jí to nic platné. Stejně tak to moc nepomohlo Nevillovi, který zůstal sám a musel zřejmě do domova. Ale i tak to bral statečně, říkal, že je na svou babičku hrdý a všichni s ním souhlasili a věřili mu to, i když přitom brečel jako to nejmenší dítě. Nikdo mu slzy nevyčítal, každý by brečel.Harry za její smrt cítil vinu, protože kdyby nepodlehl vizi od Voldemorta, tak by se vůbec nevydal na ministerstvo… a tak se pořád dokola točily v bludném kruhu jeho chmurné myšlenky."Nějaký smuteční obřad?" zeptal se. To už byli na nádvoří Bradavic, a on ani nevěděl, kdy tam došli. Hermiona na něj pohlédla, zamyslela se, a pak pomalu kývla."Je to možné," souhlasila. "Nevillovi rodiče byli v Řádu, proč by nemohla být i ona. Určitě vím, že Brumbál o ní mluvil tak, jako že ji zná.""Ano, to si pamatuji," řekl. Jasně si vybavoval, jak to přišel ředitel Nevillovi říct osobně přímo do ložnice, a dokonce chtěl, aby tam s nimi Harry s Ronem zůstali. Nakonec to byl dobrý nápad, protože Neville opravdu potřeboval utěšit, když se tu zprávu dozvěděl.Prošli hradem k chrliči, řekli heslo, a pak se nechali vynést schody nahoru k ředitelně. Už když se k ní blížili, slyšeli zpoza dveří změť zmatených hlasů. Harry rozpoznával Weasleyovi, Rona, dvojčata a Ginny. Také slyšel profesorku McGonagallovou, profesorku Prýtovou a nakonec i Brumbála.Podíval se po Hermioně, ta se podívala po něm, a oba jemně pokrčili rameny na znamení, že vůbec netuší, oč by se mohlo jednat."Dobrý den," pozdravil automaticky celou skupinu lidí, když vešli dovnitř a byl ještě překvapenější tím, kdo tu je, než když je slyšel z venku. Kromě už zmíněných tu byli ještě Neville s Lenkou, kteří oba stáli v rohu společně s nesmírně zamračeným Snapem pozorujícím své okolí dravčím pohledem plným znechucení."Konečně dorazil ten, koho jsme postrádali!" přivítal ho bodře Brumbál, i na sebe hodně rozjařený, vzal ho kolem ramen a dostrkal do středu místnosti. Harry jen doufal, že se nebude jednat o nějakou slávu na jeho počest, což by mohlo podle temného blesknutí, které mu věnoval lektvarista. Pro ten případ si připravil nohy, aby rychle vycouval z místnosti."Říkal jsem, aby to bylo soukromé, Albusi," zavrčel Snape, který právě přistoupil blíž, "ne, že sezveš celý hrad, včetně skřítků, duchů a Filche.""Ale Severusi, víš, že to bylo Nevillovo přání, aby u toho byli jeho přátelé," pravil laskavě ředitel a pohlédl na podmračeného muž přes své brýle. Vážně byl až nepatřičně nadšený, což Harry vůbec nechápal."Jsem rád, že jsi tu," s těmi slovy se k němu z druhé strany připojil Neville a usmál se. Až teď si ho pořádně prohlédl, takže s překvapením shledal, že má na sobě formální hábit. Ne smuteční, prostě jen formální."Tohle je nějaké ochotnické divadlo nebo co?" neudržel se, aby se nepochlubil vtípkem, který mu

právě přišel na mysl. Jeho kamarád v saku jen překvapeně zamrkal a zakroutil hlavou, zato od Snapea si vysloužil něco, co se snad vzdáleně podobalo souhlasně pobavenému odfrknutí. Než na to stačil zareagovat nějakou další štiplavou poznámkou, byl přerušen vprostřed myšlenky Brumbálem."Dámy a pánové," promluvil nahlas, takže se všichni utišili a upřeli na něj pohled, "poslední dobou se stalo mnoho špatných věcí. Přišli jsme o ty, na kterých nám záleželo," pohlédl měkce na Nevilla, "ale zároveň našli ty, na kterých nám bude záležet v budoucnu," tentokrát pohlédl na Harryho. "A právě dnes jsem vás sem svolal, abychom oslavili nalezení lásky a dodali si naději do budoucích let. Dovolte, abych vám oznámil, že Neville Longbottom a Severus Snape se rozhodli, že se dnes vezmou. Není to úžasné? Já jsem za ně za oba tak šťastný!"Jestli předtím bylo ticho, tak teď se proměnilo v hrobové mlčení. Všichni nechtění svatebčané si vyměňovali nechápavé pohledy, někteří utkvívali tázavými – mezi nimi byla McGonagallová – na Brumbálovi, co že to má znamenat. Harry nedělal ani jedno z toho, ten se jen rozesmál s plných plic.Se sňatky mezi stejným pohlavím se popasoval už dávno. Nevillovu lásku ke Snapeovi prostě akceptoval. To, že Neville se Snapem spí, přijal z nedostatku jiných východisek a příliš nabitému programu obsahujícímu Voldemorta s jeho Smrtijedy, který mu nedovoloval se nad tímto podivným vztahem zamyslet. Ale že by se ti dva vzali… Ne, už dávno nepovažoval nic za nemožné.Rozhodně s tím nesouhlasil, ale bylo lepší se smát, než začít zuřit a po lektvaristovi metat kletby. Stejně by to nebylo nic platné, protože Neville věděl, že Snape je Smrtijed, a stejně mu to nebránilo v tom, aby se s ním stýkal a zároveň pak proti Smrtijedům bojoval na ministerstvu. A Harrymu to zase nebránilo v tom, aby se s Nevillem bavil. Věděl, že do budoucna to bude těžké, že si bude muset Neville vybrat stranu jasněji, ale pro teď na tom ještě nezáleželo.Život byl prostě plný podivných věcí, zejména pokud jste Harry Potter"Jsem rád, že jsi z toho taky šťastný," promluvil jako první Brumbál hlasem, kterému se prostě dalo věřit, že je z takového svazku šťastný, "protože jsi svědek.""To jako vážně?" zeptal se Harry, to už ho smích částečně přešel a otíral si slzy z očí."Ano, vážně," přikývl, "Neville si tě vybral, takže pokud budeš souhlasit…""Ale počkat!" přerušil ho konečně někdo, překvapivě Ron. "Vždyť profesor Snape je učitel, ten si přeci nemůže vzít žáka. To nejde!""Ve skutečnosti, pane Weasley, nesmí mít profesor se svým žákem sexuální poměr, legální svatba je ale něco jiného," usmál se na doposud naprosto mlčícího Snapea, a pak i na Nevilla. "Už jsem si ověřil, že v tomto případě k porušení školních pravidel ani zákona nedošlo," Neville zrudl až na krku, který se ztrácel pod límečkem košile, "takže nic nebrání, abych dnes Nevilla a Severuse oddal."Na to neměl nikdo co říct. Brumbál to podporoval, sám byl oddávajícím a neviděl v tom sňatku problém. Harry ho sice viděl, ale nebrojil proti němu, protože milovat Smrtijeda nemohlo být divnější, než milovat dva muže. Díky tomu, se už neozval nikdo další, kdo by protestoval."Mohl bych něco říct… Nemůže mi nikdo odebrat body, udělit školní trest, ani mě proklít, že ne?" zeptal se ještě, než pořádně začal, pohled upřený na Brumbála, ale myslel na Snapea, který ho provrtával zlým pohledem. Ředitel se jemně usmál a zakroutil hlavou."Ne, Harry, bodování už je uzavřené, školní rok skončil a na svatbě by jistě nikdo nevytahoval hůlku se zlým úmyslem," ujistil ho, že nehrozí žádné nebezpečí a usmál se přitom i na Snapea. "Navíc jako Nevillův svědek zastupuješ jeho rodinu, pokud žádnou nemá, takže máš právo promluvit.""Dobře, to se mi hodí." Potřásl hlavou a přistoupil ke Snapeovi, ruku přitom položil kolem ramen překvapeného Nevilla. "Ředitel má pravdu… My jsme v Nebelvíru vážně jedna velká rodina, a když tu není Nevillova babička, tak je to naše povinnost se o něj starat, takže jestli zjistíme, že jste mu zkřivil jediný vlásek na hlavě, tak si vás najdeme, proměníme ve vašeho patrona, a pak vaši šupinatou kůži vystavíme místo trofeje nad krb v nebelvírské společenské místnosti," řekl a přidal jeden svatouškovský úsměv. Alespoň tohle mohl udělat pro to, aby se zbavil zlosti nad tím, koho si Neville bere. Dobře, ta zlost kupodivu nebyla až tak obrovská, a dokonce neměl až tak velkou

potřebu ji projevit, ale stejně to bylo docela zábavné."Pottere, jak se opovažujete…," odmlčel se a kupodivu to nebylo proto, že by ho zastavil ředitel. "Jak víte, že má šupiny?" zeptal se zbytečně, protože si pohledem na Nevilla rovnou odpověděl. Opět se obrátil na Harryho a přes stištěné rty procedil: "Rozumím vám dokonale, jen byste neměl vyhrožovat něčím, co nemůžete splnit.""Proč si myslíte, že nemůžeme?" zeptal se upřímným podivem a ohlédl se po svých spolužácích. Snape taky. Kromě překvapení a naštvání se jim rychle ve tváři objevila i výhružka. Harry se v duchu zasmál, protože ho napadlo, že je má vážně pěkně vycvičené. Brumbál se pochechtával celkem bez rozpaků. McGonagallová taky vypadala pobaveně. Prýtová jen koukala, asi byla tak překvapená, že neměla co říct. Lektvarista zaskřípal zuby, ten by měl co říct, ale pro vlastní bezpečí neřekl nic."Tak tady ho máte," prolomil ticho, když to vypadalo, že Snape už ni neřekne a zároveň jemně postrčil Nevilla k jeho budoucímu manželovi. Zajímavé bylo, že ho muž velmi jemně objal kolem zad a trochu si ho k sobě přitáhl."Excelentní!“ tleskl rukama Brumbál a okamžitě se rozezněla příjemná hudba asociující svatební atmosféru. „Prosím budoucí novomanžele, aby šli sem ke mně,“ vyzval Nevilla se Snapem a sám se postavil zády ke svému pracovnímu stolu.Snape s Nevillem ho následovali. Vypadalo to, že oba vědí, co mají dělat. Na rozdíl od Harryho, který byl docela ztracený. Postavili se před Brumbála, čelem k sobě a vzali se za levou ruku. Sledoval to a napadlo ho, že mudlové se většinou berou za pravou, i když levačka by byla logičtější. Byla přeci blíže srdci, to byla jasná spojitost.„Polož Nevillovi hůlku na zápěstí,“ zašeptala mu Lenka protahující se kolem něj ke Snapeovi a sama hned udělala, co mu poradila. Přitiskla hrot své hůlky na manžetu lektvaristova hábitu někde v místě, kde měl nejspíš zápěstí. Zřejmě tedy také věděla, co má dělat, proto ji napodobil.Přešel k Nevillovi, přiložil mu hůlku na zápěstí a usmál se na něj. Kamarád mu úsměv vřele oplatit, v očích se mu při tom zračilo upřímné a neuvěřitelné silné, až spalující nadšení. Chtěl tu být, chtěl si Snapea vzít a byl šťastný. Jestli předtím Harry byť jen na okamžik váhal, jestli je tenhle sňatek dobrý nápad, tak teď si byl jistý, že je. Všechno pro to, aby byl Neville veselý, tak jako teď. Bylo totiž hezké ho tak vidět.„Sešli jsme se tu, abychom byli svědky toho, kterak se tito dva mladí muži spojí před zraky starých bohů. Tak jako jejich dva svědci, tak i my tímto potvrzujeme, že se Severus Snape a Neville Longbottom svážou po zbytek svého života zcela dobrovolně. Má-li někdo jiný názor, pak ať svou námitku vznese pro uši starých bohů dnes, nebo ať ji navždy nechá pohřbenou ve své mysli,“ Brumbál se odmlčel a rozhlédl se po pracovně.Prýtová se rozbrečela, decentně skrývala svůj pláč hřbetem prstu přitištěným pod okem. McGonagallová stojící vedle vytáhla kapesníček a podala jí ho. Dvojčata do sebe drcla a významně na sebe zvedla obočí, jako kdyby se vzájemně hecovala, jestli některý z nich něco řekne. Hermiona, po Ronově boku, vykouzlila na tváři dojatý úsměv a bezděčně přistoupila blíž k zrzavému chlapci, ten jen nevěřícně pomrkával a nejspíš čekal, jestli někdo něco řekne.Všichni mlčeli, neměli námitek, tak Brumbál pokračoval.„Není námitek, proto mohou nyní snoubenci přednést své sliby před zraky starých bohů. Prosím do toho…,“ vyzval Nevilla se Snapem.„Já, Severus Snape,“ ujal se slova jako první lektvarista, „ti tímto Neville Longbottome zaslibuji své tělo, svou moc a svůj majetek. Dávám ti to vše k užívání a do ochrany. Zároveň přísahám, že budu užívat a chránit vše, co ty daruješ mně. Až do konce věků.“Z hrotu Lenčiny hůlky vyklouzl tenký růžový zářící pramínek, obtočil se nejdřív kolem Snapeova zápěstí, a pak pokračoval dál kolem sevřených rukou, až k hrotu Harryho hůlky ve kterém se ztratil.„Já, Neville Longbottom,“ začal Neville trochu udýchaným hlasem „ti tímto Severusi Snape zaslibuji své tělo, svou moc a svůj majetek. Dávám ti to vše k užívání a do ochrany. Zároveň přísahám, že budu užívat a chránit vše, co ty daruješ mě. Až do konce věků.“Tentokrát se zářivý pramínek oddělil z Harryho hůlky, obtočil se kolem spojených rukou a skončil ve špičce Lenčiny hůlky. Tím byli Snape a Neville dokonale svázáni. Nebylo to ani v tom, co Harry

viděl, protože světelné provázky byly nehmotné a jistě by jimi dokázal projít, byla to prostě magie kouzelnické smlouvy, která byla právě uzavřena, co ho utvrdilo v tom, že jsou svoji, a to bez výhrad.„Tak se staň,“ dokončil Brumbál a klepl svou tenoučkou hůlkou na nejpropletenější bod na vrcholku spojených rukou. Provázky krátce zazářily, než se ztratily v kůži novomanželů. „Teď si můžete dát první novomanželský polibek.“„Myslíš, že se vážně políbí? Snape a líbání, to je…,“ zašeptal Ron, který si nejspíš myslel, že ho nikdo kromě Hermiony neslyší.„Já vás moc dobře slyším, pane Weasley,“ zavrčel lektvarista, aniž by se obrátil, nebo jen přerušil pohyb, kterým se nakláněl k náhle se pohihňávajícímu Nevillovi. Nejspíš k Ronovu úžasu se novomanželé opravdu políbili. Nebylo to vášnivé líbání, kterého byl letos svědkem, když se plížil z Komnaty nejvyšší potřeby, tohle byl decentní, ale dlouhý polibek, za který se nikdo nemusel stydět ani na veřejnosti.Uhnul od toho výjevu očima a zvedl jej až ve chvíli, kdy se ozval potlesk od Brumbála a posléze i od ostatních, a tím pádem bylo jasné, že se ti dva už přestali líbat. Stáli teď proti sobě, Snape lehce svíral Nevillovu ruku a vypadal… asi by se nedalo říct, že vesele nebo nadšeně, prostě jen budil méně agresivní a nevrlý dojem než obvykle. Mladík po jeho boku zářil štěstím, ne nepodobný malému slunci.„Nádhera! Skutečně nádhera!“ radoval se starý ředitel se vší upřímností, na všechny strany při tom ukazoval široký úsměv. „Teď je čas na pořádnou hostinu! Jen škoda, že jsme nestihli postavit stany venku na pozemcích, to by byla skutečná krása. Myslím ale, že naše malá skupinka se jistě spokojí s tímto malým občerstvením,“ šibalsky mrkl, načež tleskl.Stoly s jeho tikajícími strojky zmizely a nahradily je jiné pokryté bílými ubrusy s perleťovými vzory květin. Další tlesknutí. Na stolech se objevilo jídlo všeho druhu, dokonce i dvoupatrový svatební dort. Doslova všichni v místnosti se na svatební dort podívali, a pak upřeli svoje zvědavé pohledy na mračícího se Snapea.„Odmítám ho krájet,“ zavrčel nevrle.„Ale Severusi…,“ zabroukal Brumbál. „Je to přeci tvá svatba.“Stěží skryl úsměv, když viděl, jak se starý ředitel tváří. Něco mu říkalo, že lektvarista se z ponížení v podobě rozkrajování svatebního dortu nevyvleče. A skutečně, ani ne o pět minut později, už s Nevillovou pomocí zakrajoval do marcipánem pokrytého těsta, přičemž si pro sebe něco mumlal. Znělo to podezřele jako něco v tom smyslu, že talíře pro štěstí bude rozbíjet o ředitelovu hlavu, jestli mu je někdo strčí do ruky.I když měl sto chutí něco poznamenat, zvláště když už nemohl být připraven o body ani o svobodu, báječný pocit, zůstal v Nevillově zájmu mlčet. Kazit atmosféru svatby se nechtělo ani jemu, zvlášť když viděl, jak kamarád září štěstím.Uklidil se do rohu a sledoval, jak se Nebelvíři po rozdání jídla sesypali na Nevilla a cosi s ním na druhém konci místnosti řeší. Nejspíš se vyptávali, jak se vůbec stalo, že si bere Snapea, a kdy se to stalo. Mohl se k nim připojit a taky si to vyslechnout, ale měl dojem, že na tom až tak moc nezáleží. Odvrátil se od lví skupinky a podíval se na Brumbála, který byl v druhém rohu v obležení Prýtové a McGonagallové, které na něj měly zřejmě stejné otázky. Tam se mu jít už vůbec nechtělo.Krátce se usmál na Lenku taktéž postávající u zdi dál od všech a hledící zasněným pohledem skrz červenou tekutinu ve své sklence na křišťálové dno. Opětovala mu úsměv a on zauvažoval, jak se stalo, že zrovna ona byla Snapeovou svědkyní. Spíš by očekával McGonagallovou nebo třeba Hagrida, který měl podle všeho lektvaristu poměrně rád, nikoliv však studentku Havraspáru, kterou všichni považovali za blázna. Možná měla geniální nadání na lektvary, protože jak Remus říkal, cesta ke Snapeovi vede jedině přes lektvary.Naposledy jeho pohled padl na samotného Snapea stojícího ještě dál od všech ostatních s aurou odmítavosti, která všechny zaplašila, a sledujícího Nevilla v rozhovoru s přáteli. Jeho pohled, výraz tváře a pevně stištěné rty nehlásaly obvyklou naštvanost a aroganci, ani předešlý záchvěv spokojenosti, teď to vypadalo, jako když má obavy.Nevěděl, co ho to napadlo, ale pomalu k mlčenlivému muži došel a postavil se vedle něj.

Nevěnovali si vzájemně žádný pohled, jen sledovali veselícího se Nevilla a popíjeli, tedy vlastně spíš jen drželi sklenky nebo si s nimi v Harryho případě pohrávali."Překvapuje mě, s jakým klidem to berete, Pottere," podotkl lektvarista po chvilce ticha."Mě taky," připustil, co by to zapíral. "Ale vím už dlouho, že vás Neville miluje. Taky už nějaký čas vím, že jste spolu…""To rezolutně popírám," přerušil ho Snape. "Nebudu tvrdit, že mezi námi nebyla přitažlivost, ale nikdy bych neporušil předpisy školy ani zákon. Byl jsem rozhodnutý počkat, dokud Neville nedostuduje, kdyby se nestala ta nešťastná událost s jeho babičkou. Za těchto okolností byla nabídka k sňatku logická, abych mu mohl poskytnout lepší domov než je zařízení ministerstva.""A ochranu, že?" dodal Harry, doufaje, že tomu tak je. Snape se na něj dlouze zahleděl temným pohledem černých očí, který nebyl plný pohrdání ani jízlivosti jako obvykle. Bylo v něm něco, co bylo snad i slibem. Pak se bez odpovědi obrátil a zase se zahleděl na Nevilla.Harry odložil svou sklenku vína. Stejně nepil.

KONEC