1 • HvĚZDY NAD TůnÍ

Seděla jsem pod sehnutou vrbou na břehu rybníčku

potaženého zeleným žabincem, vdechovala svěží ranní

vzduch a pozorovala vážku poletující nad hladinou. To-

hle místo kousek od babiččiny chalupy miluji, trávím ta-

dy zbytek prázdnin, vzpomínám na prima tramp a pře-

devším na jednoho šikulu, který mi dokonale zamotal

hlavu, čtu si anebo jen tak koukám. Jako ted', cestou

na nákup, kdy jsem neodolala na pár minut si nepoho-

vět.

Ach jo. Nákupy na konci světa představují celodenní

výlet. Nejprve musím pěšky dojít do Bezděčína a odtud

se dopravit autobusem do Hodkovic, případně do Tur-

nova. A Jarmila, můra jedna, se vymluvila, prý upeče

rybízový koláč. Sestra je prostě vyčurinkaná, koláč má

za hodinku a pak se rozvalí na deku.

Oprášila jsem si sukni, urovnala halenku i rozpuště-

né vlasy a vrátila se na cestu. Dnes se zapotím! Začí-

nal nádherný srpnový den, slunce pálilo od rána a se-

znam věcí napsaný babiččiným písmem na okraji novin

věštil pořádně těžkou tašku. Kdo mi s ní pomůže! Ni-

kdo. Připadalo mi, že tady normální mladí kluci nežijí.

Zaslechla jsem jsem zvuk motoru. Auto v téhle pus-

tině? Ze tří chalup na samotě jsou obydlené dvě. Mož-

ná listonoš, napadlo mne, ačkoliv na jeho trabanta se

mi zdálo příliš časně, s novinami se objevoval teprve po

poledni. Mohla bych mít dopis, jestli odepsal obratem

pošty, proč ne?!

Ne, tohle není trabant. Ladná linie vozu mě vzrušila

ještě dřív, než jsem s jistotou identifikovala světlovla-

sého řidiče v zrcadlových brýlích. Určitě jsem zčervena-

3

la a bláznivé bušení srdce muselo být slyšet na kilome-

tr daleko!

Vypnul motor. Nehýbala jsem se, přece mu nepoletím

naproti! Naštěstí mě nenechal dlouho dusit obrovskou

radost, vystoupil a došel ke mně.

„Ahoj, vílo," řekl měkce. Vyčkávavě. Vždycky mi ne-

chával volnost výběru, snad teprve na čundru přestal

čekat na svolení.

„Ahoj, Dicku." Vinou napětí jsem spíš skřehotala. Roz-

pačitě jsem naznačila polibek na přivítanou a zároveň

mu strkala ruku, aby nemyslel, že se na pusu celá tře-

su. Stiskl mi dlaň s pobaveným úsměvem, nicméně vzá-

pětí mě objal a políbil. Sám od sebe.

Uf. Elektrický náboj mnoha tisíců voltů povolil.

„Konečně jsem tě našel," přiznal. „Hledám tě po ce-

lým Českým ráji dva dny. Nikdo nic takového, jako jsou

Luha, nezná! Ten název sis vymyslela, vid~?"

„Dovol? Tahle samota se tak fakticky jmenuje."

„Máš štěstí, žes mi napsala. Bez tvého dopisu bych tě

nenašel. Anebo mám štěstí já, ne? Jednadvacet dní

v Egyptě mi připadalo nekonečných, těšil jsem se, až

zase s tebou... Vyrazíme někam, jsou ještě prázdniny.

Pojd', sedej."

„Musím na nákup," mírnila jsem ho, ale když jsem

zahlédla jeho kyselý obličej, honem jsem dodala: „Auto-

busem. Návrat v jednu, kdyby mi ujel, ve tři."

Spolkl návnadu přesně podle očekávání: „Ujede ti."

Rozesmáli jsme se a já se posadila na sedadlo spolu-

jezdce. „Táta ti půjčí opla na tři dny?"

„Nic jinýho mu nezbejvá," usoudil. „Nebyl doma.

V pondělí a včera jsem říkal mamce, že si ho beru. Dnes-

ka nikomu. Mají smůlu, snad ho nebudou potřebovat.

Táta mi auto půjčuje, kdykoliv chci."

„Vaši se tě neptají, kam jedeš?"

„Když jsou doma, ptají. Za tebou, kam jinam."

Nervózně jsem poposedla. „A co oni na to?"

„Normálně, co by. Já jim nelžu, vílo. Nikdy mě nenu-

tili lhát. Taky jsem neměl strach, že by mi něco zatrhli.

„Říkal jsi jim i o holkách?"

„Proč ne? Nepředstavuj si, že sednu a vyklopím jim

všechno od á do zet. Když se ptají, odpovídám. Na ro-

vinu. A funguje to bezvadně, aspoň se neprořeknu."

Hm. Taky bych ráda hrála s našima otevřenou hru.

Jenže na rozdíl od Dickových rodičů by mi plno věcí zatrhli.

„A... zajímá je, proč za mnou jezdíš?"

Hodil po mně okem. „Oni to vědí."

„Víš co? Jed' do Hodkovic," vzdychla jsem. Cestou mi

to nedalo, musela jsem se zeptat: „A nemyslí, že spolu...

Vyprskl smíchy. „Myslíš TO? Neboj. Už vloni jsem

jim slíbil, že nevyvedu žádnou pitomost. Jsi strašně

mladá a tak. No a před čundrem se matka podruhé pta-

la, jestli je to mezi námi pořád čistý. Tvrdila mi, že ona

s tátou až o svatební noci. Byl jsem z toho mrtvej, ne-

věřím jí. Kladla mi na srdce, že je ti teprve patnáct

pryč a nejhezčí je čekání a těšení, cituji doslova, jestli

tě mám rád a vážím si tě, nedovolím si k tobě nic prá-

vě proto. A mamka si myslí, kdovíjak nejsi slušná a ro-

zumná holka, co se do sexu nehrne."

„A nejsem snad?!" pravila jsem dotčeně, avšak potě-

šena míněním paní Langové. Nerada bych, kdyby si

o mně myslela pravý opak, že jejího syna svádím!

„Jsi. Ach jo," vzdychl truchlivě. Dělal si psinu, oba

jsme vybuchli smíchy. Pak mě ujistil: „Neboj, nejsem

úchylák. I kdyby mi nedomluvila, nemohl bych, dokud

sama nebudeš chtít. A jak tě znám, nejdřív taky o sva-

tební noci, co?"

„Jak jinak," smála jsem se pobaveně. „Závidím ti, Dic-

ku. Můžeš si povídat s vašima o všem. I kdybych slíbi-

la kdovíco, vůbec by mě tatka za tebou nepustil. Pořád

doma slyšíme se ségrou o tom, že jestli něco provede-

me, vyhodí nás."

„Blbost," nevěřil mi. „Mluví vážně?"

„Smrtelně. Jestli bude mít Jarka dvojku z chování,

vydědí ji. Jestli se bude tahat s klukama, poletí z do-

mu. Jestli se nebude učit a zhorší si známky, může si

sbalit pět švestek."

„Mluvíš jen o ní," usmál se.

„Jistě. Já ho poslouchám na slovo."

„To musí bejt dost... Potlačování osobnosti, ne? Dřív

5

jsem míval s našima taky výstupy, jako hloupej kluk

jsem utíkal z domu na výlety, kvůli změně. Ve čtrnác-

ti jsme zkoušeli fetovat, ještě na začátku gymplu jsem

měl telecí období, večery po barech a tak. Naši mě tres-

tali zadržením kapesnýho, zarachem a tak různě, ale

nikdy ne vyhazovem. Ani tvůj táta to nemůže myslet

vážně, je za tebe zodpovědnej. Co se díváš? Byl jsem pi-

tomej malej kluk, dokonce jsem mastil i na sport. Pak

mě chytla kamera, vrátil jsem se ke sportu. Myslím, že

poslední dva tři roky jsem vzorňas. Hodně mi píchli i na-

ši. Nelhal jsem jim a oni se mi snažili pomoct, trest byl

až na posledním místě. Došlo mi, že život je moc krát-

kej na to, aby se promrhal. Nedá se žít nanečisto. Ta-

ky se musí brát, jakej je, chtít v něm něčeho dosáhnout

a ne se šidit fetáckým opojením... Vida, Hodkovice. Sem

jezdíš nakupovat?"

Překvapeně jsem se rozhlédla po náměstíčku. „Hm..."

„Mám nápa.d. Do tří je spousta času. Vyjedeme si, ces-

tou zpátky nakoupíme. Co máš přivézt?"

Vytáhla jsem z peněženky útržek novin, odrbaný

a zmuchlaný. Dick ho na koleně uhladil a pročetl.

„Fajn. Samý blbosti, co seženeme všude. Pojedeme

k nám, co tomu říkáš?"

Tedy, lákalo mě poznat Dickův domov, zvlášt když mě

ujistil, že rodiče budou v práci. Vzal mé mlčení jako sou-

hlas, zařadil jedničku, šlápl na plyn a za příjemného po-

vídání o Egyptě jsme svištěli k hlavnímu městu. Přála

jsem si, aby tahle cesta trvala čtyři pět hodin, a cítila

se ošizená, když nás po necelé hodince přivítaly rušné

ulice sluncem rozpáleného velkoměsta. Obdivovala jsem

Dicka coby řidiče, ve vnitřním městě se nejezdí zrovna

krokem, i náš táta by raději volil městskou dopravu.

Dick vykličkoval z ucpaného centra a zajel vozem před

garáž novější vilky v celkem poklidné čtvrti s malými

předzahrádkami. Domovní číslo připevněné na plotě

hned vedle poštovní schránky se shodovalo s tím, jež

jsem používala při korespondenci. „Vážně není nikdo do-

ma?"

„Je." Zašklebil se na mě. „Ek. Ostrej hoch, pozor na

prudký pohyby a hlavně mi nesmíš ubližovat, jde hned

po krku." Za řeči vylovil klíč z kapsy džínsů a zasunul

ho do zámku. Nešlo jím otočit, zkusil tedy stisknout kli-

ku a dveře povolily. Pokrčil rameny. Z předsíně jsme

společně vešli do veliké obývací haly s krbem a nábyt-

kem ve stylu Ludvíka Čtrnáctého, aspoň myslím. Dře-

věný strop posiloval dojem atmosféry zámku, stejně ja-

ko parkety, částečně pokryté kobercem. Trhla jsem se-

bou při pohledu na urostlého dobrmana s pružným tě-

lem a číhavýma očima upřenýma na Dicka. Zřejmě by

stačil jediný pokyn a...

„HIid, Eku, to je panička, musíš si na ni zvyknout,"

vysvětlil mu Dick. Pes mu rozuměl, napětí svalů povo-

lilo, vznešeně odtapkal do pootevřených dveří kuchyně.

V tu chvíli se odtud ozval bzukot elektrického mlýnku

na kávu.

„Někdo tu je!" vyděsila jsem se.

„Asi Bob," hádal. Šel zjistit stav a já vzápětí zasle-

chla: „No ne, ty nejsiw práci?"

„Jsem. Skočila jsem se převléct, za chvíli pro mě při-

jedou... "

Krve by se ve mně nikdo nedořezal. Ten hlas mohl

patřit jedině paní Langové! Kdyby Ek nevystrčil z ku-

chyně hlavu, snad bych vzala roha. Ostatně, Dick prá-

vě povídal: „Bezva, aspoň ti ukážu Evu."

Rudla jsem předem a upravovala si ofinu. Po čundru

jsem ji zapomněla ustříhnout, ted' mi padala do očí.

„Ty ji máš tady?" Hlasy se přibližovaly.

„Dobrý den," vyhrkla jsem křečovitě, sotva jsem Dic-

kovu matku ve sportovním kostýmku zahlédla. Dick po-

vzbudivě mrkl.

„Dobrý den, Evo. Vítám vás v Praze," usmála se na

mě a šla mi podat ruku. Vykala mi! Její stisk byl krát-

ký a energický. Příšerně jsem se za svou upocenou dlaň

styděla. „Moc ráda bych s vámi poseděla, mládeži, ale

nemám bohužel tolik času... A David si jistě napláno-

val svůj program. No," mrkla na náramkové hodinky,

„kávu vypít stihneme. Davide, bucP tak hodný."

„Ale jo," vzdychl odevzdaně a šel připravit kafe, při-

čemž mě nechal na pospas své inteligentní matce.

„Pojd'me se posadit," pobídla mne. „Pijete kávu, Evo?"

„Svátečně. Moc mi nečhutná," přiznala jsem a do po-

hodlného křesla se usadila jako na hřebíky. „Prosím vás,

6

tykejte mi, jsem z toho celá nesvá. Je mi přece míň než

Dickovi."

Podívala se na mne s úsměvem. „Já vím."

Naštěstí Dick brzy naservíroval tři malé kávy i s kon-

denzovaným mlékem. Bála jsem se udělat sebemenší po-

hyb, abych se něčím neshodila, přestože mě paní Lan-

gová příjemně překvapila, bavila se s námi bezprostřed-

ně, jako rovný s rovným, vzpomínali jsme na tramp

a vůbec se hodně smáli. Vytáčela mne snad jedině do-

tazy, zajímal ji můj názor na každou pitomost. Než jsme

kafe vypili, zastavilo před domem auto.

„Škoda, musím běžet." Podala mi ruku. „Měj se hez-

ky, Evo. Musíme se sejít někdy jindy, až bude víc času.

Jistě se nevidíme naposledy."

Zdvořile jsem se usmála. Doufám, že se vidíme napo-

sledy! Dick šel matku vyprovodit. Posbírala jsem pou-

žité nádobí na tác a odnesla do kuchyně. Z předsíně

jsem zaslechla Dickův hlas: „Co jí říkáš?"

„Je milá. Chytrá. A hezká jak obrázek. Té se hned

nepustíš, že?"

„Neváhej."

„Vkus máš dobrý, o to nejde. Davide, nezapomeň =`

„Prosím tě! Až zavřeš dveře, přefiknu ji."

Langová se rozesmála. „Ty výrazy! Já mám vážně

obavy, Davide. Právě proto, že je taková. Připadá mi

nemožné, aby ses na ni vydržel jen dívat."

„Neboj, můžeš se spolehnout."

„Jsem ráda. Tak ahoj. Jo, v sobotu potřebuje táta au-

to, rozumíš, at ho nečeká prázdná garáž a šok."

Stála jsem nabodnutá na Ekův pohled jako jednohub-

ka na špejli a bála se pohnout.

„Proč mě nezavoláš?" smál se Dick. „Eku, odchod!" Vzal

mne za ruku a vedl po schodech do patra. Jeho pokoj na

konci chodby byl zařízený spíš jako studovna s tělocvič-

nou dohromady. Jakási kladka na posilování, žebřiny,

rozhozené činky, válenda a nábytková stěna. Rozhodně

neměl v pokoji uklizenoi Cédéčka, kazety i videokazety

se povalovaly volně po skříních, policích i na zemi, na vě-

ži ležely džínsy a na monitoru počítače dokonce nakous-

nutý rohlík. Bez rozpaků odšoupl kupu knížek z válendy

rovnou na koberec, abych se měla kam posadit.

„Mám ti pustit nějakej film nebo písničky, nebo máš

chut na počítačový hry? Jsou na jedno brdo, pořád utí-

káš a střílíš, ale mám i logický, skvělý hry, jenže na ty

je třeba moře času. Kolikrát jsme tu s Ondrášem ztvrd-

li do rána... Počkej, vím, co ti pustím. Egypt. Budeš kou-

kat, samá historie."

Koukala jsem. Nad psacím stolem visel připínáčky

připíchnutý uhlem kreslený portrét tmavovlasé dívky

s ohonem. Vzpomněla jsem si, kde k němu přišel. Vlo-

ni na táboře mě strčil před malíře, který si vydělával

portrétováním. Tenkrát ho Dick zaplatil a vůbec mi ho

neukázal! Nebyl špatný...

Uvelebila jsem se na válendě a přímo hltala záběry

natočené Dickovou videokamerou v Egyptě. Dick mi vše-

chno komentoval; ač tvrdí, že nemá rád minulost, mlu-

vil velice zasvěceně a zaujatě. I jeho chytila monumen-

tální nádhera starověku, velkolepost pyramid a sfing

opředených tajemstvím a v neposlední řadě i úcta k je-

jich stavitelům. Předvedl mi na videu celý program Svě-

tlo a zvuk v Gíze, řeku Nil i s krokodýly, hrůzu nahá-

nějící suchou Saharu, život arabské tržnice, soumrak na

březích moře, nádheru bohaté čtvrti v Káhiře i zoufa-

lou bídu lidí na předměstí. Natočil více než dvě hodiny

a j á celou dobu ani nedýchala. '

„Jsem z toho nemocná," vzdJychla jsem. „O prázdni-

nách jsem prožila tramp, naši chatu a babiččinu samo-

«

tu.

Pousmál se. „Tohle jsou každopádně zážitky exotický,

ale jiný, daleko skvělejší, se dají prožít třeba na tram-

pu. Ted' ti pustím něco, na co se dívám ze všeho nejra-

ději."

Vyměnil kazetu a potouchle na mne mrkl. Uviděla jsem

pískovcové skály utopené v moři zeleně, zářící sluníčko,

siluetu hradu Trosky - a sebe osobně. Vyšla jsem na plo-

šinku jedné věže, otočila se, až se vlasy rozlétly, usmála

se a zeptala, jestli to stačí. Další záběry z karnevalu. Li-

di ze třídy, já s Katkou v sukýnkách z trávy, zmalova-

né, urousané. Záběr na Miss Skaláku mě šokoval.

„Pěkná holka, co?" bavil se Dick. „Podívej na ten roz-

díl. Pustím ti ještě čundr. Vloni jsi byla milá malá hol-

ka, letos jsi hezčí a... ženská nebo co."

8

Na jeho řeči něco bylo, záběry z letošního trampu mi

připadaly natočené po pěti letech. Tentokrát se kame-

raman zaměřil čistě jen na mne. A především v plav-

kách! Eva se vrhá do studené vody, protože se parádně

kření. Eva se šklebí do sluníčka. Eva na kole. Eva va-

ří čaj. Eva si pročesává vlasy, zavazuje tkaničku, natí-

rá se krémem. Eva v brýlích proti slunci. Eva v legí-

nách. Eva v mini. Eva se zavázaným kolenem. Eva,

Eva!!

„Dost," zaprosila jsem tiše.

„Tenhle okamžik je tutovej, podívej."

Eva na obrazovce pomalu zvedá hlavu, mhouří oči do

zapadajícího slunce, rukou si odhodí ofinu, sepne dlaně-

mi rozpuštěné vlasy a zase je pustí a ony se jí rozsy-

pou po nahých zádech jako závoj.

„Jsi šmírák," uvědomila jsem si. „Vůbec nevím, že jsi

mě tolikrát natáčel. Civím jak slabomyslná!"

„Fuj, vílo, nekaž mi můj filmařskej talent," smál se.

„Kluci taky říkali, že to jsou perfektní záběry. Perfektní

proto, že jsi o nich nevěděla. Na špatným filmu poznáš,

kdy herci hrajou. Svou roli nepředstíráš, ty taková jsi.

Pěkná a čistá a rovná... Počkej, něco pro tebe mám, má-

lem bych zapomněl. Pozdrav z Egypta."

Vyštrachal ze skříně balíček v hedvábném papíru

a hodil mi ho do klína.

„Ty jsi... blázen!" Na kolena mi totiž vypadla soupra-

va líčidel, ale já mohla oči nechat na letních šatičkách

z kůže prokládané bílou látkou, mini a na ramínka, přes

prsa šněrovací.

„Zkus si je," pobídl mne. Zachytil můj pohled, zvedl

se a dodal: „No jo, vždyt už jdu."

Nedočkavě jsem si je oblékla. Padly jako ulité!

„Jsou šité na mě," pootevřela jsem rozpačítě dveře.

Dick si mě od podlahy změřil. „Sluší ti."

„Jak jsi mohl strefit velikost?"

„Mám tvé míry tady," ukázal si na oči, „i tady," před-

vedl ruce. „Dovedu si tě vybavit kdekoliv, vílo."

„Jsou parádní, ale... nemůžu si je vzít. Co by tomu

naši řekli? Mysleli by, za co mi je kdo dal!"

„A za co?" usmál se a chytil mě v pase. „Dobře, při-

vezu ti je domů osobně."

„Snad to bude lepší. Ta~ka by mě s nimi rovnou vy-

hodil."

„Ty s tím tvým vyhazovem," bavil se. Sklonil se ke

mně. „Jsou příjemný na dotek, vid'." Pohladil mě po zá-

dech a s přivřenýma očima políbil. Brzy jsem se mu vy-

trhla, jsme tu sami a Ek by mi určitě nepomohl!

Převlékla jsem se a šla mu pomoci s obědem. Zřejmě

mě chtěl pohostit se vším všudy. Myslím, že jsem mu

spíš překážela, nevěděla jsem, kde co mají a on se u spo-

ráku otáčel docela obratně. V mikrovlnce rozmrazil ma-

so, z mrazáku vytáhl hranolky a hodil je do fritáku,

z masa nakrájel tenké plátky a na prudkém ohni je ope-

kl. Pomohla jsem mu nakrájet zeleninu do přílohy, ale

málem jsem si na ostrém kráječi uřízla prst, takže mě

i od téhle práce záhy vyhnal.

Královsky jsme se nabaštili, Dick použité nádobí na-

skládal do myčky a tím v kuchyni skončil. Zbytek času

mi nahoře pouštěl videoklipy, u těch se dá povídat

o všem. U jednoho děsivého jsem se málem bála.

„Finta na holky, co? Pozveš je na horor a ony touží

po tvé ochraně a přilepí se na tebe..."

Zasmál se. „Naivko. Kdybych sem vodil holky za tím-

hle účelem, pustím jim rovnou něco jinýho."

Podívala jsem se na něho podezíravě. „Co?"

„Zpověd' čtrnáctiletý prostitutky. Třeba."

Vyskočila jsem. „Ty sem vodíš holky na porno, jo?!"

„Otáčíš," řekl klidně. „Řekl jsem kdyby."

,ZŘekni, kolik nevinných dívenek okusilo tuhle postel?"

Rehtal se tím víc, čím víc jsem vyšilovala. „Žádná, ví-

lo. Jedinou nevinnou, kterou znám, tu mám teprve tecY.

Tuším, že postel okoušet nehodlá."

„Tušíš správně! Kolik jsi tu teda měl šlapek?"

„Jsi nechutná," smál se mi. „Pojc% šílenče, nerad tě

pouštím, ale budou dvě. Abys stihla autobus."

Nakoupili jsme v prvních potravinách v Dickově ulici

a ve tři brzdili u rozcestí k Luhám. Na patníku seděla

Jarina a vypouštěla pořádné bubliny ze žvýkačky. Asi

mi přišla pomoct s taškou. Překvapeně zdvihla hlavu.

„Helemese," ksichtila se. „Ráno fňuká, jak se jí nech-

ce do města, a nakonec se z toho vyklube rande."

„Čistě náhodou, Jari," zubil se Dick, vytahal nákupy

10 ~ 11

a pomohl nám s nimi kousek před chalupu. Loučit se povídal o Praze, do nebes vychválil zdejší klid, hned by

však nehodlal. „Prázdniny končí, holky, něco podnikne- se sem přestěhoval! On, městské dítě! Vlastně nelhal, je-

me, ne? Zítra je dole u Tůní rockovej koncert. Sbalte nom babičku ladil na správnou frekvenci, až dospěl k ro-

stan a vyrazíme." ckovému koncertu. Bábí mu sama nahrála, prý jsme

Odkud jsi spadl?" řekla jsem, ovšem Jarinu nápad o něm také mluvily, ale bohužel. Dick se podivoval

proč-

„

zcela uchvátil. Přemýšlela, až se z ní kouřilo. ,

pak? Mohl by pro nás zítra přijet, stačí si vzít stan, od-

„Nedělej si iluze, babička nás nepustí," krotila jsem poledne bychom se vykoupali, a protože koncert končí

ji. v noci, přivezl by nás druhý den dopoledne. Ne, oprav-

„Samotný ne," usoudil Dick. „Jénže já pro vás ráno du ho to v nejmenším neobtěžuje... Jařina ho houževna-

zajdu." tě podporovala, bábí sice dlouho nátlaku odolávala, až

„Ty?! Jako co?" žasla jsem. konečně kapitulovala. Hlavně díky dědovi, ten nás pus-

„Tvůj vedoucí, ne? Zaručím se za vás." til, jsme mladý, potřebujeme společnost mladých lidí.

„Zkusíme to!" jásala Jarina. „Mohlo by být veselo..." Dick poděkoval za svačinu a prozíravě se zvedl, aby

„Jsou tam lidi od nás. Ondráš taky, Jarino." se babička nerozmyslela. Ještě nás poslala, at mu uká-

„Vážně?!" Jarka nadskočila. „A... sám?" Na Dickova žeme okolí, „šak je krásně na tom bóžim světě".

kamaráda Ondřeje si dávno brousila zuby, prý je podob- „Jsi diplomat," uznala Jarina. „No, určitě mě k vy-

ný Jonu Bon Jovi. cházce nepotřebujete, co?" A takticky odkvačila, aby

„Ještě včera sám," potvrdil Dick. „Měl by radost." nám poskytla soukromí.

Tu mou však zazdil. Včera se viděl s partou! S Iza- „Co je s tebou?" zeptal se mne okamžitě. Dosud jsem

belou určitě také! Slůvkem se nezmínil, a zatím . . . ani nemukla! „Něco jsem provedl?"

„Uděláme, co je v našich silách," slíbila Jarka vážně. „Kde budeš spát?" přešla jsem přímo na věc.

„Prima. Za chvíli zajdu na návštěvu a uvidíme." „V autě. Nejspíš. Nebo v kempu."

Ne~ekla jsem mu ahoj, dotčená a zklamaná. Tůň mě Tím mě popíchl. „V Tůních, co?!"

tlačila v krku jako balvan. Zbytečně vyvádím, jistě se „No, Tůně jsou dost daleko," uvažoval. „Proč ten tón?"

s ní vídá i v Praze, chodili spolu celý rok do školy! A tře- „S partou ses nepochlubil!" ušklíbla jsem se.

ba i mimo školu!! Podíval se na mne nechápavě. „Nemyslel jsem, že by

Jarča kula železo, dokud bylo žhavé. Líčila babičce tě taková maličkost zajímala. Co tě na tom čílí?"

o který přijdeme, nebot se na něj nemáme jak

koncertPohodila jsem hlavou. „Izabela je s nimi?"

,

dostat. Bábí kývala, co se dá dělat, kdybychom tu mě- Od srdce se rozesmál. „No jo, ted' chápu. Je. A co?"

ly tátu, zavezl by nás k přehradě. Pch, je vidět, že zná „Nic. Na žádný koncert se mi nechce."

svého zetě pouze z návštěv. „Vílo, nedělej fóry. S Izou jsme zůstali kamarádi. Ne-

„Babi, někdo přijel," zaslechla sestra motor automo- vím, proč bych se jí měl vyhejbat, když pro mě absolut-

bilu. „Hele, jde k nám. Evo, to je tvůj vedoucí, ne?" ně nic neznamená. A pak, dělá do ní Roko. Iza je doce-

Dick se objevil v kratasech, sportovní košili s krátký- la fajn holka, nedělej z ní přízrak. Včera jsem s partou

mi rukávy a s úsměvem od ucha k uchu, živě se s ná- ;. pobyl asi deset minut."

mi přivítal, prý táboří nedaleko, zajel navštívit svou bý- Urazila jsem se ještě víc. Iza je fajn holka!

valou žačku z oddílu, herec jeden, seznámil se s babič- „Tak neblbni." Chtěl mě k sobě přitáhnout. Ucukla

kou a dědou a přijal pozvání na kafe a Jarčin nepove- jsem. Až k žabímu rybníčku jsme šli mlčky, Dick se po-

dený výtvor. Připekla sníh, kuchařka. Bábí pod Dicko- sadil pod vrbu, kterou tatka strašívá kluky, že na ní se-

vými úsměvy tála jako máslíčko a nevěděla, co dobréhodává hastrman. Jenže já na pohádky nevěřím. Proč mu-

by mu podstrčila. Elastický a přizpůsobivý Dick se roz- sí nějaká Izabela existovat!

12 ~ 13

„Nekaž den, Evo," požádal mě tiše.

Ignorovala jsem ho. Zamračeně rozčeřil hladinu něko-

lika nepovedenými žabkami, nenašel ploché oblázky.

„No?" pokusil se o smír ještě jednou.

„Musím na večeři."

„Jak chceš," ušklíbl se, vstal a vydal se na zpáteční

cestu první. Jsem nemožná. Ubohá žárlivá husa!

U auta jsme si neřekli ani ahoj. Pánové, řvala jsem

pod dekou ještě v deset večer. Určitě ráno nepřijede!!

Jsem hotová žárlivá hysterka! Jenže... pomyšlení na Izu

mě ničí. Nevěřila jsem, že by mezi nimi všechno umře-

lo. Z kamarádství může vzniknout láska, z lásky přá-

telství těžko!

Objevil se v devět. Hrozně se mí ulevilo, pobíhala jsem

po chalupě a sháněla potřebné věci. Kvůli Dickovým ka-

marádům (hlavně Izabele!) jsem se pečlivě nalíčila, na-

strojila do minisukně a trička a vlasy nechala rozpuš-

těné. Babička dodatečně svého souhlasu litovala, co kdy-

by se prý táta o našem trajdání dozvěděl, ale ted' už

couvnout nemohla. Zamávat a hurá!

Jarina se rozvalila na zadním sedadle. „Kde jsi noco-

val?" optala se konverzačně a netušila, jak napjatě če-

kám na odpověci.

„.Ale... tady kousek v lese," odpověděl neochotně. Vši-

ml si mého úsměvu. „Jak ty ses vyspala?" rýpl si.

„Skvěle," odpověděla jsem s ulehčením.

Zašklebil se. „Doufám!"

Náladu mi nemohlo nic zkazit. Povídali jsme si o pís-

ničkách a cesta utekla víc než příjemně. Dick zajel rov-

nou do kempu Nové Tůně, přihlásil dva stany, jedno au-

to a tři osoby a zavezl nás bez bloudění přímo ke svým

známým, kempujícím hned na travnatém pruhu pláže.

„Ahoj, Dicku! Co pro nás máš?" volali.

„Pro vás nic," zubil se. „Tohle je Jarina, moje Eva, no

a spolužáci. Roko, Ondráš, Vilda, Atas, Alena, Šárka,

Rita, Izabela. Většinou se znáte, ne?"

Hm. Krom pár výjimek. Izabely, například. Vyrazila

mi dech! Představovala jsem si ji coby zářící blondýnu

koketního vzhledu, jako je Šárka s Ritou, ale ona byla

jemná, opálená do čokoládova, hnědooká a tmavovlasá,

výrazně hezká, ačkoliv nenalíčená. V ostře bílých biki-

nách vypadala proti mně o tři třídy urostleji. Má větší

prsa, řekla jsem si zničeně. Podaly jsme si ruku. její po-

hled byl rentgenující a rozhodně ne přátelský, až mě zamrazilo.

„Máš nádherný vlasy," přiznala mi Alena.

„My se známe, vid~?" vzpomněla si Rita. „Z tábora."

„Asi," kývla jsem neurčitě.

Kluci pomáhali Dickovi stavět naše dva malé stany.

„Proč dva?" divil se Atas. „Pěstuj mnohoženství, Dic-

«

ku.

„Ten, jo?" smál se Roko. „Dick je čekatel."

„Pořád?" divil se Vilda. „To říkal už v květnu, ne?"

„To bude říkat ještě za rok," bavil se Roko.

„Jen ho šponuj," radil mi Ondráš. „Užil si dost."

„Dneska ještě existujou slušný holky?" divil se Atas.

„Já nikdy na žádnou nenatrefil. Že zrovna Dick?"

„Dick je lišák," zahihňala se Šárka. „Nehledá mezi

vrstevníky, ale rovnou od kolíbky."

Zčervenala jsem jako rak. Naštěstí se mi nesmáli.

„To nebylo vtipný," řekl Dick od zatloukání kolíků.

„~Iusíte pořád blbě žvanit?"

„Promiň," couvla Šárka. „Nechtěla jsem."

Využila jsem postaveného stanu a zalezla dovnitř.

Kluci změnili téma, přeli se o Jarčinu společnost, s kým

stráví dnešní noc. Dick se smál a řekl, že jsou blbci, co

myslí jen na jedno.

Převlékla jsem se do metalízovaných plavek, Jarina

do dvojdílných. „Izabela je kus, že? Musím srovnat, jes-

tli mám lepší figuru než ona, v těch bikinkách vypadá

slušně... Pojd' se koupat, co se tu schováváš? Nech je

žvanit, bláhovče, bud' nad věcí. Kluci tě Dickovi závidí.

Seš panna, využij toho."

Ze stanu se mi nechtělo. Vystavit se jejich očím a ře-

čem! Neumím ničeho využívat! Třeba se šel Dick vy-

koupat s Izou, venku je úplné ticho... Opatrně jsem vy-

klouzla ze stanu a zakopla o Dickovu nohu.

„Vytočili tě moc?" zajímalo ho mé rozpoložení.

„V normě. Dicku, proč... jsi Izu neměl rád?"

Pousmál se. „Prosím tě, nelam si hlavu s blbinama.

14 ~ 15

sn

Neměl jsem ji rád a basta. Líbila se mi, nic víc. Pak una-

vovala, otravovala, chtěla vztah se vším všudy. Byl jsem

rád, že jsem zdrhl na prázdniny. A poznal jsem tebe."

„Nechápu tě. Je mnohem hezčí než já. Asi stokrát."

Vesele se zasmál. „Nesmysl. Ty máš víc. Vzhledem

i povahou, s ní se špatně povídá... A vůbec, je Kozoroh.

Víš dobře, že mi cikánka vyčetla z ruky jedinou životní

lásku, dívku v znamení Blíženců. Neprotiv se osudu, ví-

«

lo.

Vzal mě za ruku a rozběhli jsme se spolu do vody.

Nechápala jsem, jak splašeně hodiny v jejich partě le-

tí. Nejvíc mě překvapily ty dvě peroxidové medúzy, Šár-

ka a Rita. Vloni mi připadaly nemožné, až jsem si přá-

la nikdy nevyrůst. Copak se polepšily? Anebo naopak -

copak jsem dospěla k jejich obrazu?!

Izabela mě přehlížela. Celkově mluvila málo, Roko ji

obletoval jako princeznu a ona ho sotva vnímala. S klu-

ky jsem vycházela jednodušeji, co na srdci, to na jazy-

ku, patřím k Dickovi, no proč ne.

Navečer jsme si opekli buřty a u ohně dumali, jak se

dostaneme na druhou stranu přehrady, aniž bychom ji

museli zdlouhavě obcházet přes most. Přes skály vede

průsriyk zvaný Kozí stezka, kterým se vzdálenost do

vsi značně zkrátí.

„Co když to nezvládnu?" ozvala se Izabela.

„Haha, Roko nemá Dickovy svaly, co?" smál se Atas

uboze.

„Co tím chceš říct, kreténe?!" reagoval Roko. Seděl ve-

dle Izy a objímal ji kolem ramen.

Dick se pobaveně usmíval. „Musíš jít teda po silnici,"

poradil své někdejší přítelkyni přes postel.

Iza ohrnula ret. Urazil jii

Přechod přes skály nebyl vůbec jednoduchý. Mezi ma-

sivními kamennými útvary vedla jen uzounká cestička,

i ta brzy skončila a my se plazili po vyšlapaných a vy-

drolených balvanech. Dolů jsem se raději nedívala, do-

stala bych závrat z hloubky pode mnou. A co teprve

v noci! Jarinu dobrodružství vyloženě uchvátilo. Bodejt

by ne, když jí všemožně pomáhali hned dva kluci!

16

Na velký stadion jsme dorazili v plném počtu, nikdo

cestou neodpadl. Vystáli jsme si frontu na vstupenky

a colu. Žasla jsem, co je tu lidí. A jakých! Některé zje-

vy bych se bála potkat ve dne, natož večer. Nejvíc mě

překvapovala děvčata, mastné, uválené a svolné meta-

ličky táhnoucí v partách jim podobných kluků. Naše Ja-

rina je proti nim svatoušek!

Náhle jsem zahlédla povědomou tvář. Tehdy byla tma,

ale ty rysy... U pasu se mu na silném řetězu houpal za-

bijácký nůž typu Rambo. Myslím, že mě také poznal.

„Dicku!" vyhrkla jsem. „Ten s tím nožem..."

Dick chápal bystře. „Toho frajera musím mít! Toho

s tím nožem! Rychle!"

Kluci se nenechali pobízet a rozběhli se za ním. Ja-

rina se dožadovala vysvětlení, ale já nemohla mluvit.

Třásla jsem se rozčilením a napětím a hlavně ošklivou

vzpomínkou.

„Poslyš, nebyl to ten, co tě na čundru málem znásil-

nil?" sečetla si má pitomá sestra jedna a jedna. Nehod-

lala jsem nic vysvětlovat, vyhlížela jsem Dicka. Objevil

se naštěstí brzy.

„Pomstil jsem tě," řekl mi spokojeně.

„Ta sedla, Dicku," chválil ho Vilda.

„Dvě byly čistý," připustil Roko. „Pěkný karate. Tře-

tí šla pod pás. Faul, kamaráde, faul jak prase."

„Machrovat na holku s nožem není faul?" ušklíbl se

Dick.

„Fakt, Roko, taková všivárna se nedělá," souhlasil

s Dickem Ondra.

„Přesto..." namítal Roko, věčně v opozici.

„Nic nechápeš," hihňala se Rita. „Představ si, kdyby

se mu znásilnění povedlo. Jak by k tomu náš čekatel

přišel?"

Ted' se rozřehtali všichni. Krom mne, samozřejmě.

Dick mě smířlivě chytil kolem pasu. „Nevšímej si jich,

třeba z toho vyrostou. Pojd~te, nebo se nechytáme."

Koncert předčil očekávání. Stáli jsme hodně vzadu,

přes les vztyčených rukou se zapálenými zapalovači,

prskavkami či aspoň svíčkami nic moc neviděli, slyšeli

jsme však dobře a atmosféra stála za víc. Známé pís-

ničky zpíval dav s sebou, o půlnoci jsem chraptěla.

: (iČl

F, , ; 17

,

; _'-'

~~~~~~ ~`~~' ~

Nad Tůní zářil téměř kulatý měsíc, ka.ždou chvíli jsem

zaklonila hlavu, abych spočítala hvězdy.

„Hledáš Blížence?" smál se Dick. „Ti jsou na Zemi.

Oba."

„Já vím. Trochu se bojím cesty zpátky..."

„Přenesu tě na zádech celou Kozí stezkou," sliboval

mi.

„Jako Izabelu'?" neodpustila jsem si.

Rozčertil se. „Shodím tě do Tůně a budu mít pokoj!

Přelez si skály jak chceš!"

Z Kozí stezky se vyklubala nejromantičtější cestička

na světě. Dick mi u každého převisu pomáhal a na od-

počívadlech rně vždycky políbil. Chytala jsem se jeho ru-

ky a přála si, aby Kozí stezka měřila deset kilometrů!

Mít stroj času, zvěčním tenhle okamžik.

Ondráš před námi cosi hulákal, Rita pištěla, Jarina

se hihňala a kamení se žbluňkáním padalo do vody.

„Nespadla ségra?" strachovala jsem se.

„Ondra ji ohlídá," uklidnil mne a přitáhl k sobě. „Po-

čkej... Už jsme u vody." Dlouze mě políbil. Také chtěl

tu chvíli co nejvíc natáhnout.

„Dickúú! Evóóó!"

„Se naotravujou," vzdychl a snesl mě v náruči úzkým

sedlem dolú k vodě.

„Kde se couráte?"

„Nedělej si starosti," odbyl Dick Atase klidně.

„Musím. Člověk se o ně bojí a oni se šmajchlujou."

Víc než jeho řeči mě vytočilo něco jiného. Rita se svlé-

kla a rovnala si oblečení do malého ranečku. Alena

s Šárkou se obnažily hned po ní, ani moje sestřička ni-

jak neotálela. Izabela zůstala ve spodním dílu bikinek.

Raději jsem odvrátila zrak. S touhle nádherně urostlou

holkou se Dick miloval!! Ondra se objevil nahý a ostat-

ní kluci měli plavky. Nadávala jsem si. Jak jsem na ně

mohla zapomenout?!

Dickovi neušlo, že se tvářím rozpačitě. „Jestli chceš,

zůstaň v tričku. Zítra uschne."

Dívala jsem se, jak se s pištěním vrhají do nepříliš

teplé mokré náruče.

„Anebo se otočím, půjdu napřed, pak mi ho podáš.

Nebudu se dívat, slibuju," navrhl mi čestně. Slovo do-

18

.4

držel. Pokud jsem nechtěla zůstat na nehostinném bře-

hu sama, musela jsem ho rychle následovat. V tom

zmatku jsem chlad vody nevnímala. Strčila jsem mu

tričko a hupla dolů, až se mi zatajil dech. Dick na mne

počkal, plavali jsme vedle sebe. Snažila jsem se šetřit

síly. Tůň je v tomhle místě relativně úzká, ale zase ne

natolik, abych se nemohla utopit. Kolik metrů hloubky

je pode mnou? Dvacet?!

„Dicku!"

„Nemůžeš?"

„Já nevím!" zmatkovala jsem.

„Chytni se mě. Neboj, není čeho. Dobrý? Vidíš, poho-

da."

Uklidnila jsem se. Blbnu, vždyt mám sil dost. Zvlá-

dla jsem hysterii a myslím, že bych přeplavala ještě

i zpátky. Pak jsem ucítila pod nohama dno. Otočila jsem

se. Protější břeh se mi zdál nekonečně daleko! „Vydrže-

la jsem..."

„Jsi skvělá," řekl vážně a nečekaně mě objal. Ve stu-

dené vodě mě k sobě přitiskl. Líbali jsme se a elektri-

zující vlna vzrušení přeskakovala z mých nahých prsou

na jeho pevnou hrud', třel se o mě stehny a my se pro-

padali do vzduchoprázdna závrati.

„Hej, vy dva, copak zase děláte?" zajímalo protivného

Atase.

„Ten blb se mi snad zdá," pošeptal mi Dick.

Vyprostila jsem se z jeho objetí a rychle se na souši

oblékala. HIuci se řehtali, Ondra prý vyhrál nad Jarinou.

„Víš, oč se vsadili? Převezla jsi ségru, nevěřila, že se

svlečeš," smál se Dick. Zabiju ji! Chytil mě za zápěstí

a zaskočil otázkou: „Půjdeš spát ke mně? Ve vší počest-

nosti, neboj, slíbil jsem babičce, že tě odevzdám nedo-

tčenou."

Strašně ráda bych mu byla v noci nablízku... „A Ja-

rina?"

Dick ukázal očima. Sestřičku právě objímal Ondráš.

„Příjemnou noc, Dicku," řekla náhle Izabela.

Přání ho trochu udivilo. „Vám taky, Izo," odpověděl.

Nedbala jsem Vildových rad, at si nepouštím Dicka

k tělu, prý by moc mlsal, zavrtala jsem se do spacáku

a dívala se, jak Dick zatahuje zip stanu.

20

„Co tím myslela?"

„Nevím," usmál se, zády ke mně si převlékl mokré

plavky za suché přiléhavé slipy a zachumlal se do své-

ho vaku. „Bucť si dělala psinu, nebo nám společnou noc

přeje. Nebudeme mluvit o ní, vid~?"

«

„Když já...

„Nevěříš mi?"

„Víš, mám obavy. Z budoucnosti. Z Izy a jiných ho-

lek. Je po prázdninách, všechno končí..."

„Hlouposti," namítl rázně. „Prázdniny končí, ale rok

má dvaapadesát víkendů. At si říká kdo chce co chce,

jsem rád, že tě mám. Musím mít zázemí. Vědět, že ně-

kde jsi. Někdy mi to vydrží dlouho, jindy mě nic neba-

ví a musím za tebou jet, abych načerpal novej elán, do-

bil baterky. Rozumíš mi? Před prázdninami to takhle

fungovalo. Ted' nevím, protože... protože v tom parádně

lítám. Netušil jsem, že se ze mě stane rozklepanej idi-

ot. No tak budu jezdit častěji, no."

Potěšeně jsem se usmála. „Proč idiot?"

„Tak. Uvážu se na takovýho pulce... Au, proč mě bi-

ješ? Copak nejsi pulec? Jdi ty, víš, že rád plácám, pojd'

blíž."

Za nádherné polibky jsem mu ty řeči odpustila. V nej-

lepším se však odtáhl. „Radši budeme spát, vílo. Já bych

pak neusnul."

Svými prsty mě lehounce hladil po tváři a já slastně

upadla do říše snů.

Bohužel ne na dlouho. Noc byla krátká, Dick mě utla-

čoval a dokonce mi lisoval dlaň, jíž si večer podložil tvář.

Tedy, usnuli jsme asi ve dvě ráno a v šest jsem se ce-

lá utahaná probudila s pocitem, že mi ruku budou mu-

set amputovat. Opatrně jsem ji vyprostila a tím Dicka

vzbudila.

Ještě chvíli jsme se povalovali a povídali si, brzy však

vydýchané dusno stanu vyměnili za čerstvé svěží ráno,

dokonce jsme se spolu vykoupali, sedli si na skálu hned

nad vodou a mluvili o všem možném, o škole, jež mě

v pondělí čeká, Dickově brigádě, na kterou se upsal mís-

to vysoké školy, když ho na FAMU nepřijali.

21

Polovina letního dne utekla. Ale kam? Kam mizí čas?

Teprve v jedenáct se probrala z mrákot sestřička

s Ondrou.

„Jak je, panstvo?" protáhl se Ondráš.

„Nám pořád stejně," usmál se Dick. „A tobě?"

„Líp. Mnohem líp!" Očima vyhledal tu poběhlici.

„Jsi děsná," sdělila jsem jí ve stanu.

„Ondra říkal něco jinýho," ušklíbla se. „Koukala bys!"

„A co Petr?!" Sestřička chodí poměrně dlouho se star-

ším bratrem mé nejlepší kamarádky Simony, dokonce

s ním strávila část prázdnin, prý počestně, Petr se k ni-

čemu nerozhoupal.

„Ťulpas," usoudila. „Ondra je starší a lepší... Opovaž

se někomu něco vyzvonit! A co ty? Včera jste byli jas-

ní, netvrcY mi, že zase nic. Já padnu, na co čekáš, na ji-

nýho kluka?"

„Starej se o sebe," odsekla jsem. „Spát s klukem od

patnácti je pitomost. A v šestnácti taky, Jarinko!"

„Aspoň mám zážitky."

Pokrčila jsem rameny. Sestra je jiná a jednou nara-

zí. Já mám zážitky taky. A jaké! Světové!! Lepší než

ona, ty moje jsou prosycené láskou. Jarina by mě nepo-

chopila, stejně jako já nechápala ji. Ještě v restauraci,

kam jsme si ve čtyřech došli na oběd, se jí Ondra ne-

ustále dotýkal, držel ji za ramena, nebo měl ruku polo-

ženou alespoň na jejím stehně. Potom jsme se s Dickem

sbalili a ona mu při loučení řekla, že se třeba někdy po-

tkají, svět je malej.

Podala jsem si se všemi ruku. I s Izabelou. Stiskla mi

ji mlčky, neřekla ahoj, měj se, čau, promluvila teprve

na Dicka: „Přijedeš?" Upřela na něho studánkové oči,

až mi přeběhl po zádech mráz. „Bude tu smutno."

„Vy se zabavíte sami," usmál se Dick. „Musím přes

víkend makat, po neděli nastu~uju do fachy."

„Jsi hloupej, Dicku," řekla Sárka. „Já bych šla na

vejšku, jedno jakou, jen mít známky a možnost. Fakt

kvůli tomu, že chceš bejt v terénu?"

„Kvůli tomu, Sáro. Zkusím školu za rok."

„Co když tě zavolají na vojnu?"

„Na podzim určitě ne, jsem patnáctej náhradník, mu-

sel bych mít pech jak věž. Na jaře zkusím vejšku zno-

vu. Ty se moc neuculuj, študáku!" ohnal se po Ondro-

vi.

„Nezávidím vám, zobáci," bavil se. „Vpravo vbok, vle-

vo v bok, padesát kliků za dopis, rok v pytli..."

„Komu není rady," prohlásila vážně Izabela.

Ještě jsme jim zamávali, Jarina se natáhla na zadní

sedadlo, a než po náročné noci usnula, optala se slabo-

myslně: „Dicku, neuhání tě ta děvčica?"

„Kecky," tvrdil se smíchem. „Chodí s Rokem. Vy jste

sudičky obě. Ségry, no."

Madonna nám zpříjemňovala svými písničkami cestu,

ale já se na ni nemohla soustředit. „Iza jde na vyso-

kou?"

„Jo. Ale kam...? Na práva, tuším. Jo, na práva. Roko

na kybernetiku. Nevěř jim, nejsem blbej. Využít rodičov-

ských konexí a uklidit se na rok do sucha na jinou vejšku,

ze který bych převeksloval na FAMU, to se mi zdá un-

fair. A zapiš si za uši, Iza pro mě nikdy nic neznamena-

la a znamenat nebude. Musíš mi věřit, vílo. Po neděli ti

zavolám, nebo přijedu, nevím, co bude, ale ozvu se. A ty

mi napiš. Jak se utrhnu, ukážu se. Já dlouho nevydržím,

bude mi smutno, ještě než dojedu do Prahy. Pamatuješ

si, cos mi slíbila?"

Usmála jsem se. Na některé věci se nezapomíná,

i když prázdniny končí.

2 ~ TOLIK DLOUHÝCH MĚSÍCŮ

Akademie na mě nezapůsobila dobrým dojmem ani

tentokrát. Z chodeb s vysokými stropy čišel chlad a pa-

dala jakási tíseň, která nutila každého mluvit šeptem.

Mrkla jsem na Simonu, co tomu říká. Šla s námi, ne-

mocné nohy nedovolily její babičce, u níž Simona vyrůs-

22 ~ 23

tá, doprovodit vnučku při prvním kroku do života.

A dnešní krok je významný ažaž!

Tatka suverénně pročítal seznamy, jeho se naše ner-

vozita netýkala. „Sem patříš, do 1. B." Proběhla jsem

očima soupis jmen. Adamová, Bártová, Gabrielová, Ha-

vlíková. Uf. Zůstaneme se Simonou spolužačky i nadá-

le. Úplně dole se krčilo jméno Veselá Eva.

„Tak my jdeme," osmělila jsem se.

„Počkám na vás," slíbil tatka galantně.

Nejistě jsme vstoupily do napůl plné třídy, našly vol-

nou předposlední lavici a prohlížely si nové spolužáky.

Spíš spolužačky v poměru 30 : 4. Pánové, tohle bude ko-

lektiv!

Třídní profesorka se nám představila coby Blanka

Součková, vypadala jako buclatý, opálený a veselý kluk

s ježkem. Aspoň tak! Bohužel ji budeme mít pouze na

angličtinu pro pokročilé a na češtinu. Vypsala nám na

tabuli rozvrh hodin, ze kterého se mi zatočila hlava. Vět-

šinu předmětů jsem neznala ani jménem, natož abych

snad tušila, co nám v nich budou vtloukat do hlavy! Den-

ně základních šest hodin, třikrát týdně navíc po dvou.

Omdlím! Učebnic jsme dostali minimálně, prý nejsou,

profesoři nám budou látku přednášet a my si musíme

psát podrobné zápisky, abychom se měli z čeho učit.

Sem patříš, řekl mi tatka. Sem! Školu mi vybral sám,

zkoušky jsem udělala a oni mě přijali. To je všechno.

Že sem patřím, tím jsem si byla jistá čím dál méně.

Ředitelka, pěkně nepříjemná osoba, se nám přišla

představit osobně. Popřála nám hodně píle a úspěchů

v učení, nebot škola je výběrová, máme si vážit pocty,

že jsme jejími studenty, a nezabírat místo jiným. Kaž-

dým rokem odchází z prvního ročníku pět šest studen-

tek, jež učivo nezvládají pro jiné zájmy. Máme zapome-

nout na kluky a koukat být nejlepší, neučíme se kvůli

známkám, nýbrž pro život. Zmínila se také o politová-

níhodných událostech, rok od roku přibývá těhotných

studentek, které nikdy školu nedodělají. Jestliže dříve

maturovala tu a tam žákyně s bříškem, budiž, ovšem

z nižších ročníků budou tyto nevhodné vlivy vyloučeny,

aby špatně nepůsobily na ostatní.

Výchova z pozice síly, uvědomila jsem si šokovaně.

Ještě si opsat seznam sešitů, které si musíme do dru-

hého dne opatřit.

Tátu jsem rozzuřila hned na chodbě. Celý rozjařený

se pídil po mém prvním dojmu. Odpověděla jsem mu

pravdivě a on vyletěl jako čertík z krabičky. Co bych

chtěla víc, musím si zvyknout na tvrdší režim a denně

se dvě tři hodiny učit... Že jsem raději nemlčela!

Hned první dny školy se mnou pořádně zamávaly. Od

úterka se učilo podle rozvrhu a od středy známkovalo.

Z němčiny kontrolní diktát, z dějáku test na zopaková-

ní základních dat a ze zeměpisu prověrka na hlavní

města různých států světa. Chyběly mi metropole Ne-

pálu a Uruguaye.

Dělalo se mi mdlo z množství informací, které po nás

vyžadovali. Příprava na druhý den mi zabírala víc než

tři hodiny! Přechod z ležérního učení na základce, kdy

mi stačilo to, co jsem pochytila při vyučování, na sou-

stavné studium byl násilný a těžký.

V předmětu technika administrativy, jehož jsem se je-

diného nebála, nebo~ jsem se na stroji naučila psát sa-

ma doma, další kolaps. Učila ho stará rozježená profe-

sorka, která mne zahlédla, jak jsem se vyjevené Simo-

ně odvážila nastavit tabulátor. Prý vyrušujeme, Veselá

a Havlíková, na nás si posvítí, myslíme si snad, že ona

je tu pro legraci? Odvážila jsem se namítnout, že psát

umím. To jsem si dala! Co si to vůbec dovoluju, umět

psát předem, chci snad celý první ročník vyrušovat? Nač

chodím do téhle školy?! Dobře, mohu dostávat zvláštní

domácí úkoly, když jsem tak chytrá.

Nerozbrečela jsem se jen kvůli ostatním ze třídy. Ne-

znala jsem je a nechtěla si před nimi dělat ostudu. Můj

bože, proč jsem na tuhle školu lezla? Simona mi přizvu-

kovala, prý víc než první ročník nepřežije.

„Co Dick?" vzpomněla si.

„Zatím mlčí," přiznala jsem neochotně. A jak sliboval!

Prý začátkem září! Povídali, je už dvanáctého a nic!

„A Radim?"

Mávla rukou. Ten darebák ji totiž na čundru balil,

dokonce si vzal její adresu, ale s pohledem se neobtěžo-

24 ~ 25

val. „Škoda slov. PojcY, zajdeme do cukrárny, osladíme

si život, když jinak stojí za starou bačkoru."

„Simi, musím chvátat, jedeme na chatu," vymluvila

jsem se. Napůl pravdivě. Na chatu pojedeme určitě, ale

ne dřív než ve tři, až přijdou naši z práce. Spěchala

jsem z jiného důvodu. Předtucha nebo co.

V kuchyni jsem se zakousla do povidlové buchty, se-

dla si v chodbičce na koberec a zadumaně pozorovala

telefon.

Crrr! Příšerně jsem sebou cukla, překotně zvedla slu-

chátko a vyhrkla: „Eva Veselá." Drobeček z buchty se

mi dostal do plic a dávivý kašel mě málem ztrhal.

„Ahoj, vílo. Co se děje? Učíš se kouřit?" smál se Dick

na druhém konci drátů. Celá uslzená jsem se konečně

zmátořila a spustila lamentace na hroznou školu, do níž

mě táta dostal.

„Prosím tě, je to přechod, nic víc, zvykneš si," uklidňo-

val mne: „A pak, Evo, na střední škole není trojka žád-

ná katastrofa. Nevím, proč tě rozvášnila dvojka z něm-

činy. Troják ze zemáku by mi vůbec nebral náladu."

,.Tobě možná," naříkala jsem. „Já jsem zvyklá na jed-

ničky a ty jsi je měl i na gymplu!" Vzpomněla jsem si,

že chodí dva týdny do zaměstnání, a změnila téma. Dick

byl na rozdíl ode mne nadšený. Zavalil mě spoustou ter-

mínů, které jsem nikdy neslyšela, prý dělá asáka nebo

asistenta čert ví čeho, a nakonec mě dojal: „Točíme ta-

kovej slad'ák, Marek chce využít pěkných dní, zejtra je-

deme do terénu, někam k Máchovu jezeru, asi na čtr-

náct dní. Jen co se vrátíme, přijedu. Určitě. Nezlobíš se,

vid~? Dřív prostě nemůžu, pochop."

Odmlčela jsem se. Ještě tohle!

„Co je?" reagoval na šumění ve sluchátku. „Žádný hol-

ky tam nebudou, aspoň ne takový, co by mě zajímaly.

Fakticky, Evo."

„Je to tvoje práce," řekla jsem uštěpačně.

„Je. A ty se tváříš, jak kdybych jel flámovat. Ví.lo, pře-

ce se nebudeme hádat. Uvidíme se o něco později, no."

Připadala jsem si podvedená. Dick má svou práci, své

koníčky, své přátele a bydlí daleko... „Měj se hezky!" po-

přála jsem mu protivně.

„Špatně ses vyspala, co? Radši toho necháme."

„Jo. Škoda peněz. Ahoj!" Břinkla jsem sluchátkem do

vidlice. A pak se rozbulela. Tohle je život! Dick na mě

kašle, školu nikdy nezvládnu, a i kdyby, stejně nevím,

čím chci být, jenom poslouchám tátu a učitele a Dicka...

Ještě na chatě jsem požádala rodiče o přeložení na ji-

nou školu anebo na učiliště, jedno jaké, a škodolibě se

jim přiznala ke třem dvojkám a jedné trojce. Zírali na

mne jako na blázna. Petr s Pavlem, bráškové, naše roz-

jívená dvojčata navštěvující se střídavými úspěchy letcs

již čtvrtou třídu ZŠ, se mého nápadu chytli a prosili

o přeložení do školy, kde by se vyučovalo kung-fu, při-

nejhorším kosmonautika, každopádně ne matika a češ-

tina a jiný kraviny, jak prohlásili. Jarina mě politova-

la, díky fotografické paměti zvládá gymnázium bez nej-

menších problémů, ty má spíš v chování. Mamku jsem

svým přáním vyděsila a táta nevěděl, zda má nejprve

vymluvit synům jejich potrhlý nápad, anebo domlouvat

mně. Uštědřil mi kázání o tom, kterak pečení holubi do

úst nelétají, tatka mluví spisovně, musím si uvědomit

rozdíl mezi základní a střední školou, pravidelně se při-

pravovat a hlavně bojovat a nevzdávat se.

„Nejsi přece slaboch, Evo!" burácel vášnivě. „Opři se

do toho a bojuj, zakousni se. Vzdát se je sice nejjedno-

dušší, ale taky nejubožejší. Nemohla by sis vážit sama

sebe, kdybys hned před první překážkou utekla. I ten

tvůj kamarád z Prahy by tebou opovrhoval!"

Sice jsem se tvářila uraženě, ale o jeho slovech dlou-

ho přemýšlela. Možná má pravdu. Nejsem béčko, abych

se nechala vyšachovat nepříjemnými profesory a ještě

nepříjemnějšími úkoly. Dick, pokud se vůbec ještě ně-

kdy ozve, by si mě opravdu asi nevážil. On, k.terý se ni-

čeho nelekne, slovo vzdát nezná a přes různé potíže ko-

lem nepřijetí na vysokou jde za svým snem tvrdohlavě

dál. Já žádný velký vrchol, který bych chtěla zdolat, ne-

mám. Dobrá, stanovím si nižší. Prozatímní. Udělat tu

pitomou školu s co nejlepším prospěchem, i kdyby čert

na koze rajtoval!

Bramborová brigáda přišla po prvotním šoku z pře-

chodu na školu vyššího stupně jako na zavolanou a při-

26 ~ 27

spěla k poznávání lidí ve třídě mezi sebou. Některé hol-

ky mi byly sympatické hned, na jiné jsem si musela

zvyknout, pár mi jich nesedělo. Profesoři vytasili svou

lidštější tvář, takže jsem, aspoň o některých, usoudila,

že nejsou špatní.

Brigáda však probíhala docela jinak než loňská, kdy

jsme s celou devátou třídou bydleli v Květné u vojáků.

Ráno co ráno pro nás ke škole přijel autobus a odvezl

na pole, kolem třetí jsme se vraceli, utahaní, zaprášení,

vyprahlí žízní. Tedy první týden. Ve druhém se ochladi-

lo snad o patnáct stupňů, denně drobně mžilo a lezavá

vlhká zima pronikala pod svetry i džínsy. Rukavice se

obalily hlínou, člověk je musel svléct a hrabat se ve stu-

dené zemi holýma rukama, přičemž prochladl do mor-

ku kostí. Cítila jsem škrábání v krku. Do háje, něco na

mě leze!

Dick, mrzák, se neozýval. Pohled by ho zřejmě zabil!!!

Stejně nechápu, co můžou v takovém nečase natáčet.

Jestli mě odepsal fakticky navždy...

V ponuré náladě vyvolané ošklivým počasím, malát-

nou nevolností a hlavně prázdnou schránkou jsem si do-

ma uvařila čaj, vytlačila do hrníčku půlku citronu, za-

pila jím hrst vitamínových tablet a s povzdechem se vy-

pravila do knihovny se seznamem doporučené četby. Zá-

vistivě jsem pohledem vyprovodila vyfintěnou Jarinu,

kráčející v oblaku vůně FA na doučování. Povídali! Vy-

myslela celkem geniální lest, nakukala tátovi, kterak

ona, matematička číslo jedna, chodí každou středu do-

učovat slabší spolužáky. Tatka ji pochválil. Pch, jsem

zvědavá, až při rodičovské schůzce past sklapne. Sest-

ra ovšem žije přítomností.

V knihovně jsem na chvíli zapomněla na starosti.

V důstojném prostředí tisíců svazků jsem ztratila pojem

o čase. Chtěla jsem se stát knihovnicí - a táta tenhle

nápad šmahem zamítl, nemá prý budoucnost. Pravda,

já o něj nebojovala. Došlo mi, co zavinila má slepá po-

slušnost!!

„Ahoj, vílo."

Trhla jsem sebou. Vida, Jindra v kožené bundě

a s trochu provinilým úsměvem. Neviděla jsem ho od

čundru, kdy se nepohodl s Dickem.

„Ahoj, Jindro," řekla jsem potěšeně. Svým způsobem

mi tenhle kluk vždycky imponoval, posílal mi telefonic-

ky jednu skvělou písničku a dost o mě stál. Líbil se mi,

hlavně poté, co se kvůli mně nechal ostříhat. Jeho cho-

vání mi však vadilo. Chování frajera a ostrého hocha

a sukničkáře.

„Sháníš duševní stravu? Pozdrav pámbů, co to vlečeš

za hrůzy?" lekl se titulů v mém náručí.

„Hrůzy? HIenoty naší literatury," opravila jsem ho.

„Tě lituju," usmál se, hmátl do regálu a už mě záso-

bil: „Až ti klenoty polezou krkem, zkus Fulghuma nebo

Maurierovou... A Kinga. Skvělý knížky."

Vzala jsem si je. Jindra mi pokaždé doporučil prima

četbu, žádnou klasiku, ale taky ne brak. Myslím, že na-

vzdory své vizáži prvotřídního lumpa četl hodnotnou li-

teraturu a v knížkách se vyznal jako málokdo.

Z knihovny jsme vyšli společně. Pomohl mi s těžkou

taškou a samozřejmě mě doprovodil. Zajímalo ho, jak

žiju, rozpovídala jsem se o škole, smál se, prý pěkná pa-

kárna. U našeho paneláku jsem mu řekla ahoj, na sto

procent jsem počítala s nějakým návrhem, ale on mi po-

přál příjemný počtení klenotů naší literatury a zmizel.

Dost mě tím zaskočil. Vzal si Dickovu výhrůžku k srdci,

anebo prostě o mě nemá zájem?!

Málem jsem se začala litovat. Dick nepíše ani nevo-

lá, Jindra na mě kašle, Simona má dost starostí sama

se sebou a školou a já potřebovala mít přítele. Aspou

jednoho! A Jindra jako kamarád nebyl špatný...

V pátek jsem sotva sípala, z nosu mi teklo, oči plné

rýmy. Moje zvýšená teplota zabránila naší rodině odjet

na chajdu. Nelitovala jsem toho, doma je teplo a poho-

dlí. Jarina mou rýmu naopak velebila do oblak, snad je-

dině bráškové litovali, ovšem hned si našli jiné povyra-

žení. Přihlásili se do kroužku přátel zvířat a svou akti-

vitu vybíjeli kydáním hnoje v zoo, kde za odměnu smě-

li občas jezdit na ponících. Akvaristika, koníček, pro kte-

rý zahořeli před prázdninami, zbyla na tátu.

Dick nepsal. Mlčel celé dva týdny, sprosták. Nechtě-

la jsem věřit, že by se mnou doopravdy skoncoval. Je-

28 , 29

a'

ho láska by neměla dlouhé trvání! No ale proč nepíše?!

Navečer jsem byla dokonale znechucená a otrávená,

až jsem se rozhodla pro zoufalou věc. Zavolám mu. Měl

by být z natáčení doma, ne? Nemusela jsem se k tele-

fonu plížit, naši odešli na návštěvu k tátovu kolegovi,

kluci nádeničili v zoo a sestřička randila.

Vytočila jsem volačku a známé číslo. Jestli vezme slu-

chátko Langová, normálně se představím. No a co! O nic

nejde, proč bych mu nemohla brnknout!

Vážně o nic nešlo. Telefon u nich vyzváněl dobře pět

minut bez úspěchu. Představila jsem si osamělý přístroj

v hale, který vyrušil jedině Eka. Do háje! Praštila jsem

sluchátkem. Zřejmě se ještě nevrátil. Anebo vrátil a vy-

razil do víru večerního života. A jistě ne sám!!

Abych přemohla zklamání, připravila jsem si walk-

mana a vytočila jiné číslo. Bez volačky, místní. S prstem

připraveným kdykoliv spojení přerušit jsem vyčkávala.

Konečně. „Deri. Vo co kráčí?"

Stiskla jsem PLAY na přehrávači a přiložila sluchát-

ko walkmana na dírky v bakelitu. „Netvař se tak na

mě, že jsi úplně zlá, jsou rána, kdy to nekončí, na sto-

le zbylo trochu v láhvi vína, sklenici dolejvám..."

Jindra musel na sto procent poznat, kdo volá. Poslou-

chal však hudbu jako zařezaný, nerušil ji řečmi, slyše-

la jsem ho dýchat. Poprvé se role dárce a posluchače

prohodily!

„...jsem noční duch a netopýr =`

Zavěsila jsem dřív než na úplném konci, aby nemohl

nic říct. Chtěla jsem mu poslat písničku. Třeba pochopí!

V neděli mi teploty klesly pod třicet sedm. Cítila jsem

se lépe, až na tu rýmu a čtyři kapesníky za dopoledne.

Ulevilo se mi i psychicky, nemohla jsem si dovolit sto-

nat hned na začátku, v pondělí se jde do školy a já bych

zameškala.

Poslouchala jsem, jak na okno klepou kapičky drob-

ného deště. Dicku, proč mlčíš, kde jsi?! Mám tě rád, Evo,

řekl mi na Vranově. Parádně v tom lítám, přiznal u Tů-

ní. Copak lhal??

Z trudnomyslného rozjímání mě vytrhla Jarina, jež

30

nám vyprávěla zážitek z gyrnplu. V pátek ráno se prý

iVlagda, spolužačka, začala kroutit, učitelka hádala sle-

pé střevo a zavolala sanitku. V deset telefonovali z ne-

mocnice: Magda porodila zdravého syna o váze 2,30 kg

a délce 45 cm. Šok pro třídu a největší pro Magdiny ro-

diče, o jejím těhotenství neměl nikdo ani páru, a přitom

porodila jen o tři týdny dřív než v termínu.

Mamka tomu nemohla uvěřit. „Neříkej, že neměla bři-

cho. Přece musela nabrat spoustu kiI a v těhotenství se

zvětšují i prsa. Nemohli jste si nevšimnout..."

„Nevšimli," tvrdila Jarina. „Nosila džínsy jako dřív.

Ani její máma nic nepoznala."

„Nejspíš se o ni nezajímala. Já bych si všimla hned!

Co z toho děvčete bude? Ženská v domácnosti a staros-

ti na celý život. Jaruško, vem si z toho ponaučení!"

„Prosím tě," prskla. „Nejsem tak blbá, abych..."

„Správně, nic s klukama neměj," chválila ji mamka.

„...abych nepoužívala ochranné prostředky," dokonči-

la Jarka načatou větu a s mohutným hihňáním se chys-

tala do kina. Kdybych neměla rýmu, mohly jsme se Si-

monou na Top gun do Luny vyrazit taky. Na mamčiny

lamentace ještě dodala: „Proč mluvíš pořád jen o mně?

Ci Evu strach nemáš?``

„Ne. Eva je rozumná, ta na to nemá ani pomyšlení."

„Pch! Jak můžeš vědět, na co má pomyšlení," namí-

tla logicky sestra, narazila si klobouk, obdařila nás fil-

movým úsměvem a zdrhala.

„Jari! V sedm at jsi doma!" snažila se mamka.

„Jasně. V osm jak na koni. Ahoj!"

Mamka protestovat nestačila. Zhluboka si vzdychla.

„Ta holka nás brzy přivede do ostudy... A co ty? Není

ti zima? Vem si svetr, Evi. Nemáš chut na pudink?"

Máme totiž zavedený rodinný zvyk, kdykoliv někdo

stůně, rodina kolem něho chodí po špičkách a snáší la-

skominy. Souhlasila jsem, ač silná rýma není každopád-

ně smrt na jazyku. Na pudink mám chut vždycky, na-

tož s ovocem a šlehačkou.

Začetla jsem se do F. L. Věka, doporučené četby. Kni-

hy od Jindra jsem z velké části zhltla, zbývala mi kla-

sika. At užitečně využiji neděle! Místo kina, například.

Nebo rande.

31

Po padesáti stránkách mě vyrušil zvonek u dveří.

Našpicovala jsem uši, ne, na Simonu se mi zdál hlahol

příliš velký.

„Evo, návštěva!" volala mamka. „Podívej, kdo vážil

cestu!"

Zrůžověla jsem. Kdo jiný než... Přijel, pánové, je for-

mát! Píše nerad a pak, osobní návštěvě se nic nevyrov-

ná!

Dick se objevil ve dveřích se sportovní taškou přes ra-

meno. Zarazil mě jeho výraz. Stoprocentně jsem počíta-

la s úsměvem, tím známým, nakažlivým. Tvářil se však

vážně. Copak se vydrží zlobit tak dlouho?!

„Postavím na kafe. Dáte si, že?" cvrlikala mamka.

„Rád, děkuji," souhlasil. Čekal, až odběhne. „Ahoj."

„Vítej, Dicku," vstala jsem z válendy a došla na dva

kroky k němu. Mohl by mě políbit, kdyby chtěl... „Na-

točili jste to?"

„Natočili," pravil stručně. A pomlka. Musí jít o něco

velkého, nechytil se na téma film! Co se jenom děje???

„Kdy jste se vrátili?"

„Včera pozdě v noci," odvětil suše.

„Ty se na mě zlobíš?" odhodlala jsem se k přímé otáz-

ce. „Ten telefon mě mrzí. Promiň."

„Nic se neděje," řekl tiše a díval se na mě zvláštním,

pronikavým pohledem. „Na tvoje mouchy jsem si zvy-

kl."

„Nenapsal jsi..."

„Myslel jsem, že tě trochu vytrestám... A mám to zpát-

ky i s úroky," hlesl a ztěžka se posadil k mému psacímu

stolku. Nerozuměla jsem mu, ale nestihla se dozvědět nic

bližšího, mamka přinesla dvě kávy a pro mě čaj, naser-

vírovala nám pár pudinkových pohárů a celých pětačty-

řicet minut si s Dickem povídalai Bedlivě jsem ho pozo-

rovala. Ano, odpovídal, posléze se rozhovořil i o natáče-

ní, ale každopádně něco viselo ve vzduchu. Neusmíval se.

Byl vážný, co chvíli po mně hodil roztěkaně očima a ne-

nápadně pokukoval po náramkových hodinkách. Pospí-

chá? Kam???

„Jo," vzpomněl si. „Něco jsem ti přivezl od pyramid."

Věděla jsem co, zajásala podruhé a odběhla si šaty

obléct, třeba mu tím zvednu náladu.

„Sluší mi, vid; mami?" snažila jsem se.

„Ano, ale... takový dar nemůžeš přijmout!" řekla mam-

ka.

„Urazíte mě, když si ho Eva nenechá," pověděl věcně.

Mamka děkovala ještě čtvrt hodiny, zaskočena neče-

kaným dárkem. Kdyby si nevšimla Dicka tajně pokuku-

jícího po svém zápěstí, asi by zdržovala mnohem déle.

Konečně nás opustila.

Zkusila jsem lest. Pootevřela jsem dveře skříně, abych

se prohlédla v zrcadle. Šaty mi slušely, červený nos a za-

rudlé oči od rýmy méně. Rozvázala jsem šněrování na

prsou. Koutkem oka jsem viděla, jak mě mlčky a upře-

ně pozoruje. Stáhla jsem si šaty přes hlavu. Nepohnul

se. Snad k té židli přirostl! Oblékla jsem si džínsy a sve-

třík. Ne, tohle nevyšlo. Nezabral.

„Co je ti?" zaútočila jsem a skříň rázně zabouchla.

Polkl. „Povídej mi něco, vílo."

Nechápavě jsem zírala. Já jemu? A co? Váhala jsem,

zážitky z brigády mi připadaly směšné a f""nukat na ško-

lu jsem se neodvážila. Plácala jsem hlouposti o kníž-

kách. Poslouchal mě. Pozorně. Náhle mě napadla hroz-

ná myšlenka. Nepřijel se se mnou rozejít?? Čestně, z očí

do očí?!

Polekaně jsem umlkla. „Dicku, co se stalo?"

„Evo, já...," neodhodlal se dopovědět. „Pojd' ke mně."

Váhavě jsem přistoupila. Vstal, jemně mě objal a po-

hladil po tváři. „Jsi hezká, Evo. Krásná, až se bojím,

že..." Zase umlkl. Místo dalších slov mi stáhl gumičku

z copu a oběma rukama rozplétal vlasy. Pak mě k so-

bě přitiskl, opřel si hlavu o mé rameno a řekl: „Mám

strach, že o tebe přijdu."

Napadlo mě, jestli mu někdo nenakukal nějaké pomlu-

vy. Nic jsem neprovedla, proč by... Zkusila jsem lehký

tón: „Jestli budeš jezdit takhle málo, nemůžeš se divit."

„Jenže já nebudu jezdit vůbec."

Zůstala jsem jak po ráně palicí. Rozchod. Rozchod!!!

Pustil mě, rukama se opřel o topení a hleděl někam

mezi paneláky dolů, skrz okenní tabuli potřísněnou deš-

těm.

„Proč?" zaskřehotala jsem přiškrceně.

Místo odpovědi vytáhl z kapsy džínsů jakýsi papír

32 ~ 33

. ),'cla~ :T;:t !2C3. :_"Ít3"hf'Iš.L` W')l.';. xl,~ť'r(;s x' .. 1 :(1[.if.1,W't:.,if>. 131'ti-

o

ť>oi~~a, a eo icle?`' ftoz~~<~ll<7 jsen: i7<> : ,~tet~ia ftt•:'ci~íw3.ci

rozkaz.

Bum. _~a tclllle! TeC1'. n~i í)oilrlnt'." f>,~,llr'lih . It't-i at>7k~a-

t;.OVé~Íi? X3I'f'd t)Clh?il 17CJ~T<í`.LC' ~(` ílllf- ,~l.i :~í?,'t t:i~-čt)C() 1';1_

kIS da 1~3.tťÚ 11,)dín-.. nú5t<n 'C<~ch,J~ _ t'~l ~ -•.-ez _-:,~~ ,_íf~ 1,<i

L't3,~nl;if :~l()Z1~~! .Jsč'nl })t3plr <1 v1'a?Ilie! (Iii.7 ilt?.

'.i. ' ~ a

Dot,ttma j-ern se jebo 1-aň~~_ ~eLi-e1 me o<ll;é~. ~e w•t<>_

čen~~. Absolutně vedle. fovolťíní do čeamc> alržbv ho ~při.

tlačilo ke zdi a udělalo mu čáru přes rozpočet. Pi-esta

ee mi ulevilo. Bála jsem se nejharšíha! 1~Iechtěla jsem

mu loučení ztěžovat.

„Nejdeš na popravu, Dicku. Je to blbý, ale aspoň tm-

deš mít vojnu dřív za sebou."

C~točil ke mně nevěřícný obličej. „Jsi ráda?"

„Blázníš? Ne! Bála jsem se... Ty měsíce utečou, ne-

boj.«

Ušklíbl se. „Možná tobě. S Jindrou a mezi lidma."

Nevěděla jsem, jestli se nemám urazit. „Dovol!"

„No," řekl unaveně. „Budeš mi aspoň psát?"

„Proč aspoň?" nechápala jsem, a co jde. „Nevěříš mi?

Snad jsme si slíbili...``

„Nic ti nez.akazuju,`` přerušil mě. „Nemůžu. Jsi mla-

dá a hezká a nemůžeš kvůli mně sedět celý dny doma.

A ~roto ti nemúžu věřit Evo."

Usměv z mé tváře definitivně zmizel. „Urážíš mě."

„Možná. Promiň. Dakaž mi, že ti křivdím."

Dokaž mi! Ale jak, JAK? A přitom mu na tom zále-

želo. Hodně. Hleděl na mě napjatě.

,zProsím," hlesl.

CÍM??? Pokusila jsem se o úsměv. „Určitě mi křivdíš.

Na vojně jsou přece opuštáky a dovolené, ne?"

Naléhavost z jeho výrazu zmizela, ušklíbl se a řekl

sarkasticky: „Pomalu abych se na vojnu těšil, ne? Ne-

budu tě zdržovat, mám ještě spoustu věcí na zařizová-

ní, teprve v noci jsem se tuhle zprávičku dozvěděl. No,

měj se, hadně štěstí ve škole % v životě."

Zírala jsem jako blázen, který nevěří svým očím. Po-

padl bundu a aniž na mě mrkl, zamířil za m.amkau da

kuchy•ně. Rozloučit se. Stála jsem tam jaka zkaprnělá.

Co jsem zlLazil<z?!

. . . .. . . -t ~~flt .,~~s~ - . .,.. .a~~,.. ~

>e Ir2f1 wtl-:nttl .w .E. , .r h,i! _~ ,, i ~. > '.

t

-i přy~el" ~'iakem?~.

„

. ..iaC1. ..N ~e. `ilitflSt Jti.šliT~~t ř.t ~..i.i-,'~h

hřl t~ti ř r•t77 fi' 1.7f: I;'s rá:irr)''

_ ,

, ''7znii~ ~ tr.•€ r.a ,~;k~f ,m•~ t<a

v lli;1 l~E„~ ~r i?. pi>kíyt' ~f ~ .ii<`-c ~ ;ii .,

.i,_ - ý.~ .~.:;.,t , ~ .. , t...

,s~t~:;; r.u. ()bjevll ~.. kr<íi~e: rw..„.< _ _.,~t.t_,...

~_ern, ale hlavn nezvedl.

ž ,il~, t@dy razchod. Uplný! Hodně štěstí se přeje něko-

~ kvzn se člověk víckrát neuvic.ií! Nedokaízala ,jsem

~, rtic. ~Nenapadlo mě, na jaký dúkaz čekal. CO chtěl?

, ~ 1- ney~slel, abych se s nirn vyspala. Ne, určitě ne,

c=rttav~ážil by se- Muselo mu jít o jiný důkaz. Duševní!

,. ,;<í ivaním a opuštácích, místa abych mu řekla... Ja::.-

rri

+°I'řeba není pozdě. Rychle jsem si navlékla bundu

bez dovoleni tiše vyklouzla z byt.u, obula si botasky,

>jela výtahem, rychle, rychle, kabina leze jako šnek,

~ tryskem pelášila k Luně. Na parkovišti stála plno aut,

poloviny zahraničních značek, jen vínový opel nikde.

~ajel?! Ne, ulevilo se mi, parkoval v jednosměrce, u ki-

a*~, ne na parkovišti. Dick seděl uvnitř, hlavu polože-

řťou na volantu.

Zatukala jsem udýchaně na okénko.

.,Evo!" podivil se a otevřel mi dveře spolujezdce. Scho-

sala jsem se před deštěm do sucha a tepla vozu.

„Davide..." V tu chvíli mi došlo, kolik je to měsíců

>t dní, kdy mi nemůže zatelefonovat anebo se nečekaně

objevit, a že jsem mu prvně v životě řekla jménem, ne-

bot pro mne už není JEN kamarád Dick, ale David, můj

kluk!! „Já tě mám hrozně moc ráda."

Přitáhl mě k sobě a vášnivě políbil. Na rty, tvář, da

•:lasů i na krk. „Nakazíš se, mám rýmu," namítla jsem

a přála si, aby se bacilů nebál. A on se nebál. Nebojí se

ni čeho!

.,Já se nakazil dávno. Tebou, vílo."

1'nopadli jsme se jinam, neexistovalo auto ani povolá-

v ací rozkaz a vzdálenost pár set kilometrú do Tachova.

~=fl ~sme bvli my. Eva a David. Dvá, co se mají rádi.

t=~;; ,i,l t~•. l~vo.`` šeptal mi lnezi polEbkv. ,.illevím. jalc

Já

a podal mi ho. Složený dopis nebo co. Doporučeně. Pro-

boha, o co jde?? Rozbalila jsem ho a četla: Povolávací

rozkaz.

Bum. No tohle! Ted', na podzim?! Písmenka mi poska-

kovala před očima. Dostavte se dne 30. září tohoto ro-

ku do 18.00 hodin... místo: Tachov. Pánové, Dick jde na

vojnu! Složila jsem papír a vrátila mu ho.

Dotkla jsem se jeho ruky. Sevřel mé dlaně. Je vyto-

čený. Absolutně vedle. Povolání do čestné služby ho při-

tlačilo ke zdi a udělalo mu čáru přes rozpočet. Přesto

se mi ulevilo. Bála jsem se nejhoršího! Nechtěla jsem

mu loučení ztěžovat.

„Nejdeš na popravu, Dicku. Je to blbý, ale aspoň bu-

deš mít vojnu dřív za sebou."

Otočil ke mně nevěřícný obličej. „Jsi ráda?"

„Blázníš? Ne! Bála jsem se... Ty měsíce utečou, ne-

boj."

Ušklíbl se. „Možná tobě. S Jindrou a mezi lidma."

Nevěděla jsem, jestli se nemám urazit. „Dovol!"

„No," řekl unaveně. „Budeš mi aspoň psát?"

„Proč aspoň?" nechápala jsem, o co jde. „Nevěříš mi?

Snad jsme si slíbili..."

„Nic ti nez.akazuju," přerušil mě. „Nemůžu. Jsi mla-

dá a hezká a nemůžeš kvůli mně sedět celý dny doma.

A ~roto ti nemůžu věřit, Evo."

Usměv z mé tváře definitivně zmizel. „Urážíš mě."

„Možná. Promiň. Dokaž mi, že ti křivdím."

Dokaž mi! Ale jak, JAK? A přitom mu na tom zále-

želo. Hodně. Hleděl na mě napjatě.

,LProsím," hlesl.

CÍM??? Pokusila jsem se o úsměv. „Určitě mi křivdíš.

Na vojně jsou přece opuštáky a dovolené, ne?"

Naléhavost z jeho výrazu zmizela, ušklíbl se a řekl

sarkasticky: „Pomalu abych se na vojnu těšil, ne? Ne-

budu tě zdržovat, mám ještě spoustu věcí na zařizová-

ní, teprve v noci jsem se tuhle zprávičku dozvěděl. No,

měj se, hodně štěstí ve škole i v životě."

Zírala jsem jako blázen, který nevěří svým očím. Po-

padl bundu a aniž na mě mrkl, zamířil za mamkou do

kuchyně. Rozloučit se. Stála jsem tam jako zkoprnělá.

Co jsem zkazila?!

Na chodbě jsem mu zastoupila cestu. „Dicku!"

Ve tváři se mu pohnul sval. Čekal. Na CO?!

„Čím jsi přijel? Vlakem?"

Znovu zvadl. „Ne. Autem. Stojím u Luny..."

„Tak...," pokrčila jsem rameny. „Ahoj?"

„Čau." Bez otazníku. Tečka jako bečka.

Do pytle! Vrátila jsem se do pokoje a vyhlížela ho do-

le na chodníku. Objevil se, kráčel rychle s vyhrnutým

límcem, ale hlavu nezvedl.

Tak tedy rozchod. Úplný! Hodně štěstí se přeje něko-

mu, s kým se člověk víckrát neuvidí! Nedokázala jsem

mu nic. Nenapadlo mě, na jaký důkaz čekal. CO chtěl?

Přece nemyslel, abych se s ním vyspala. Ne, určitě ne,

neodvážil by se. Muselo mu jít o jiný důkaz. Duševní!

A já žvaním o opuštácích, místo abych mu řekla... Jas-

ně!!!

Třeba není pozdě. Rychle jsem si navlékla bundu

a bez dovolení tiše vyklouzla z bytu, obula si botasky,

sjela výtahem, rychle, rychle, kabina leze jako šnek,

a tryskem pelášila k Luně. Na parkovišti stálo plno aut,

z poloviny zahraničních značek, jen vínový opel nikde.

Odjel?! Ne, ulevilo se mi, parkoval v jednosměrce u ki-

na, ne na parkovišti. Dick seděl uvnitř, hlavu polože-

nou na volantu.

Zatukala jsem udýchaně na okénko.

„Evo!" podivil se a otevřel mi dveře spolujezdce. Scho-

vala jsem se před deštěm do sucha a tepla vozu.

„Davide..." V tu chvíli mi došlo, kolik je to měsíců

a dní, kdy mi nemůže zatelefonovat anebo se nečekaně

objevit, a že jsem mu prvně v životě řekla jménem, ne-

bot pro mne už není JEN kamarád Dick, ale David, můj

kluk!! „Já tě mám hrozně moc ráda."

Přitáhl mě k sobě a vášnivě políbil. Na rty, tvář, do

vlasů i na krk. „Nakazíš se, mám rýmu," namítla jsem

a přála si, aby se bacilů nebál. A on se nebál. Nebojí se

ničeho!

„Já se nakazil dávno. Tebou, vílo."

Propadli jsme se jinam, neexistovalo auto ani povolá-

vací rozkaz a vzdálenost pár set kilometrů do Tachova.

Ted' jsme byli my. Eva a David. Dvx, co se mají rádi.

„Miluju tě, Evo," šeptal mi mezi polibky. „Nevím, jak

34 / 35

tam bez tebe vydržím. Jsi moje velká víra... Nebreč, ne-

jdu do války. Napíšu ti, přijedeš za mnou na přísahu

a já za tebou... Ty moje panenko..."

Loučili jsme se dlouho a asi bychom do večera nepře-

stali, kdyby na nás nezaklepala hůlkou nějaká babka,

venčící bílého psíka, a neodplivla si po námořnicku, fuj,

Sodoma a Gomora, taková mladá a ona se nestydí mu-

chlovat na veřejnosti!

Oba jsme se uvolněně rozesmáli. Tohl.e je ono.

Chtělo se mi objímat lidi na potkání, třeba i tu bábu,

chovala jsem se jako cvok, pár lidí se po mně dokonce

otočilo. No a? Ted' to vím. Tohle je láska.

3 ~ A NAPIŠ!

Jarina se chystala do tanečních. Totiž, kurz jí začne

až v sobotu, což je paráda, do Vánoc se nedostaneme na

chatu, dnes sháněla šaty. Probírala se šatníkem, jukla

i do mého a celá neštastná konstatovala, že nemá co na

sebe na pitomý hodiny, natož snad na prodlouženou či

závěrečný věneček!

„Jaruško, máš přece tolik šatů i sukní," nechápala

mamka. „A do prodloužené ti něco ušiju..."

„Nemám nic. V tomhle chodím do školy, mami! Hol-

ky by mě pěkně zdrbly. Chápeš, potřebuju něco nového,

nějakou bombu, kterou jim vyrazím dech. Viděla jsem

v jednom butiku skvělý šaty, po kolena, ale vpředu se

díly sukně otevíraly... Počkej, namaluju ti střih!"

Mamka váhala, nový model jí připadal priliš odváž-

ný, ovšem sestřička loudit umí. Táta, ač nesnáší příslo-

ví či lidová pořekadla, jednou sám prohlásil, že by vy-

dyndala i z jalový krávy tele. Jarina se tehdy urazila.

Prý by vydyndala dvě.

„Do soboty bych stejně nestihla..." zdráhala se mam-

ka.

„Ty?! Mami, nepodceňuj se. Jsi nejlepší švadlena v ši-

rokým okolí. Nechápu, proč se nevybodneš na zdravot-

nictví a neživíš se šitím na zakázku!"

,Ale Jari, tak dobrá nejsem," říkala mamka policho-

ceně.

„Jsi mnohem lepší! Pojd', jdeme koupit látku, v obcho-

d'áku mají takovou lesklou, žíhanou, pomůžu ti se stři-

hem..." Než se mamka nadála, sestra ji vystrčila z by-

tu a netrvalo dlouho a doma šustily papíry, měřilo se,

stříhalo, stehovalo.

„Jo," vzpomněla si ségra a ztišila hlas. „Venku obšla-

puje nějaký kluk. Už i včera a předevčírem. Ten, co vy-

padá jako Janek Ledecký. Ten frajer."

„Fakt? A kde?"

„U vchodu. Neříkal mi nic, ale určitě čeká na tebe."

„At čeká," vzdychla jsem. „Šprtám."

„Ale on je... hezkej. Víc než hezkej," domlouvala mi.

„Já vím," usmála jsem se. Copak idol Deri!

„No jo, ty seš věrná, vid~" hihňala se. „Chudáčkovi vo-

jáčkovi, haha. Hele, jaký má Dick uši?"

„Cože? Uši? Normální, ty máš starosti."

„Nech na hlavě," varovala mne. „Uši jsou důležitý. Do-

kud nosil dlouhý vlasy, nebyly vidět. Ted' ho ostříhají...

Ještě ho kvůli plachtám necháš."

„Jsi pitomá! Uši má... pěkné."

Sestra si mě znalecky přeměřila. „Koukám, dítě, jsi

do něho tvrdá, co? Přiznej se! Ty jsi s ním neměla nic

ani ted~?"

„Ne. Kde asi? U nás? A vůbec, stejně bych..."

„Nelži. Jsi jasná, holčičko. A na rovinu: kdyby chtěl,

moc chtěl, dala bys mu?"

Polekaně jsem mrkla po brášcích, mordujících se se

stavebnicí Lego. Nevnímali nás, zabráni do řešení dů-

ležitějších problémů, než je láska.

„Ale on by nechtěl...," namítla jsem nepřesvědčivě.

„Kecy. Každej kluk by chtěl. Něco jinýho je civil a vo-

jáček prvního ročníku. A TY bys chtěla?"

Mlčela jsem. Zalhat je jednoduché, jenže tady šlo

o vážnou myšlenku! Pánové, copak je dobře, že v pat-

36 `~ 37

nácti a půl slevuji ze svých zásad? Vždycky jsem plá-

novala sex až na svatební noc!! Jarka mě vystihla, je

vnímavější a pohotovější.

„Už jsem se bála, že seš ledovka," ulevila si. „A co

s tím dole? Já bych za ním zašla, za hřích by stál..."

„Měl mi brnknout, nebo přijít rovnou. Musím se učit.

A ty si nedělej choutky, radši sypej zkoušet model,

mamka tě volá!" vyhnala jsem ji, aby nezdržovala. Ne,

Deri je JEN kamarád a nikdy víc nebude, ale sestřičce

ho nepřenechám.

Součková mě vytasila z literatury, dostala jsem za jed-

na a tím si značně poopravila pošramocené sebevědomí.

Vážně hodně záleží na pevné vůli, nemá cenu se lito-

vat, spíš se snažit co nejdřív si zvyknout na rychlejší

a náročnější způsob života, jinou přípravu, učit se na-

plno. Je k ničemu civět dvě hodiny do poznámek a my-

slet při tom na tisíc jiných věcí kolem. Stačí zapnout

a za chvíli není co řešit. A zase jsem u pevné vůle, mu-

sím se teprve naučit ji vypěstovat, přijít na to, JAK se

učit. Čím dřív, tím lépe, nebot díky dlouhým vlasům

a českému jménu, jež nikdo nezkomolí, si mě ze všech

spolužaček ve třídě zapamatovali profesoři první.

Vprostřed týdne jsme otevírala s napětím schránku.

Jsem hloupá, určitě nepřijel a hned nepsal. No ale kdy-

by... Ve středu je vážně brzy. Možná ve čtvrtek? Ne, do-

brá, určitě v pátek! Z Tachova jde pošta čtyřiadvacet ho-

din, kdyby dopis ve čtvrtek poslal, musím ho dnes mít.

Jinak by mi nezbylo nic jiného než čekat celý víkend!

Vylítla jsem ze školy, abych stihla osmičku a dostala

se co nejdříve domů, dokonce jsem nečekala na Simo-

nu, ale mamčino volání mě zarazilo v půlce ulice. Má-

vala na mne z okénka našeho automobilu, v němž se

mačkala celá naše rodina. Co má být tohle? Snad neje-

deme na chatu! Ne, vždyt zítra začínají Jarce taneční!

„Kam máš namířeno?" žasla mamka. „Letíte ze školy

jako z holubníku."

Ze vrat akademie se valily celé davy, někdo spěchal

domů, jiný na internát, další na rande. Co máma ví o ži-

votě!

„Domů, kam jinam," přiznala jsem.

„Jedeme k babičce, nastup," pobídl mne táta.

Neochotně jsem se vmáčkla k sourozencům. „Na ví-

kend?" otázala jsem se neštastně. Určitě se do schrán-

ky nedívali, zvykli si, že noviny vyzvedávám denně já.

Ke všemu se nemohu zeptat. Přiznala bych, jak mi na

dopise záleží. Tím spíš, kdyby opět žádný nepřišel!

„Večer se vrátíme," uklidnila mne mamka.

Odevzdaně jsem zírala z okna. Aspoň tak. Vyrušil

mne táta, zajímalo ho, co nového ve škole. Dvojka z fy-

ziky, odvětila jsem. Na základce bych za ni dostala ká-

zání, ted' však spokojeně kývl hlavou a známku neroze-

bíral. Mamka zalovila v tašce. „Přišel ti dopis, Evo. Od

voj áčka."

Nedočkavě jsem jí vytrhla růžovou obálku z prstů.

Rozbušilo se mi srdce. Má intuice nezklamala! Dickovo

písmo jsem poznala na první pohled. Na zadní stranu

napsal svou novou adresu. Nábožně jsem obálku obra-

cela v ruce, známka přilepená křivě, adresa načmára-

ná vypsanou mužskou rukou. Voněla. Jinak, než voní

moje dopisáky, u kterých mám mýdlo. Dopis od Dicka

voněl vojnou, takovým chlapským ozonem.

Neotevřela jsem ho. V autě, před sourozenci! Vychut-

návala jsem napětí do poslední chvíle a příležitost uko-

jit svou zvědavost se mi naskytla až v Jaroměřicích, po-

té, co jsme se přivítali s babičkou a já utekla zpátky do

soukromí vozu.

Milá Evo,

přijmi pozdrav od vojáka. Už jsem celej zelenej, mám

to za pár, pouhých 542. Představ si, nestihl jsem přijet

do Tachova včas. Jeli jsme s Vildou, taky ho povolali

sloužit vlasti, až do Plzně jsme měli společnou eestu. No

a tam jsme se zašli do jednoho pajzlu rozloučit, sešlo se

nás víc a než nás odtud vytáhla lítačka, byla půlnoc.

Navíc mě dosmejčili na rotu v Plzni a dost dlouho tr-

valo, než jsem jim vysvětlil, že k nim nepatřím. Pah mě

konečně vykopli. Do Taehova jsem dorazil v úterý na

oběd. Jsou tu experti, kteří přijeli až dneska ráno. Jsem

z toho dodnes zelenej i v obličeji (já tu vojnu žeru, vid?),

bylo mi strašně zle. Příscxhám, v žiuotě už nebudu pít!

38 ~ 39

á

Řeknu Ti, chtějí toho po nás dost. Hned první rozcvič-

ka tři frajery složila, málem jsem nestíhal, těsně po té

opici. Dávají nám do těla. Díky bohu, že jsem sportoual,

mám z čeho brát, moje kondice je slušná. Kluci, co ni-

kdy neposilouali a nedělali žádnej sport, jsou na dně. Je-

den posera si podřezal žíly. Mazáci se na nás nemůžou

vynatěšit, jsou jak nadržený, do přísahy musí vydržet.

Neboj, já se nedám, i když říkají, že přijímač je procház-

ka růžouým sadem proti tomu, co nás čeká na rotě. Jsem

paragánskej průzkumník. Ještě že ne třeba potápěč!

Evo, spal jsem tu teprue dvě noci a duakrát se mi o To-

bě zdálo. Možná mi z toho šibne, nenaplněný erotický

šny nejsou žádná slast. Mám Tě rád. Slabá slovní zá-

soba, uid~ A přitom bych Ti chtěl napsal, jak moc zjiš-

t'uju, co pro mě znamenáš, jak se o Tebe bojím a ten

strach se mi rozlézá po celém těle, do každého atomu,

všechny myšlenky soustředím na Tebe. Já, který nemám

rád vzpomínky, sním ulastně celý dny s oteuřenýma oči-

ma. Ty moje malá sladká vílo!! Kdybych Tě aspoň... Víš

co?

Přijed' na přísahu. Prosím!!! S našima jsem všech,no

domluuil, táta k Vám zauolá, snad Tě Vaši pustí. Ozvi

se brzy!

Tvůj David

Za půl hodiny jsem jeho dopis uměla zpaměti. Tvůj

David. MŮJ! Pánové, to zní! Nenapsal jako dřív - ahoj,

D. Kdybych Tě aspoň... CO? Za ty tři tečky se dá dosa-

dit celá řada slov. Anebo taky jen jedno jediné!i

Pozdě v noci, kdy jsme se vraceli domů, kluci spali

vsedě, mamka poklimbávala a sestra drze poslouchala

mého walkmana, jsem se tiše zeptala: „Tati, kdo jsou

paragáni?"

„Paragáni? Výsadkáři, parašutisti. Proč? David slou-

ží u nich? Bude mít zajímavou vojnu," mínil táta.

„On je paragánskej průzkumník," citovala jsem z do-

pisu.

„Ahá, tak to je trochu něco jiného. Je u jednotky, kte-

rá patří k letcům. V případě války nebo ohrožení ope-

40

ruje v týlu nepřítele, tajně seskočí s padáky a provádí

průzkum. Musí být ti hoši šikovní a obratní. Doma má-

me knížku Hodina mrtvých očí, je sice o Němcích

a z války, ale podstata činnosti je myslím dodnes stej-

ná."

Přečetla jsem ji za víkend a nemohla se od ní odtrh-

nout, jak mě příběh Toma a jeho kamaráda Zada zaujal.

Rýma se mě držela dlouho. Prý sedm dní! Povídali,

snědla jsem kilo vitamínů a smrkala dva týdny. Napě-

chovala jsem si do kapes dva náhradní kapesníky a vy-

razila s deštníkem za Simonou. Nechtělo se mi prose-

dět sobotní odpoledne doma, tím spíš, že naši vezli Jar-

ku do tanečních. Autem, aby jí nezmokly nové a vážně

skvělé šaty. Kluci vyrazili do zoo, déšt nedéš~. Co bych

si sama doma počala!

„No konečně," řekl stín, který se vyloupl z příšeří ko-

čárkárny. „Už jsem myslel, že tě doma vězní jak prin-

ceznu ve věži."

„Ahoj, Jindro," usmála jsem se potěšeně.

;,Ahoj. Ty nechodíš vůbec ven, Evčo?"

„Ne. Byla jsem děsně nachlazená... a taky se učím.

Pořád," vysvětlovala jsem. „Dávají nám toho děsně moc."

„Takže seš na nejlepší cestě do blázince, ne?" zasmál

se. „Potřebuješ povyražení jako sůl. Pojd', jdeme třeba

do kina, nebo někam na colu, posedíme, pokecáme."

Simona se mě ono odpoledne nedočkala. Chvíli jsme

se courali v dešti, potom zašli posedět do příjemné ka-

várny příme v Luně a nakonec do kina na český film

Helimadoe. Deri se choval skvěle, vyprávěl mi zážitky

z prázdnin, až jsem málem smíchy spadla pod stůl, v ki-

ně seděl vzorně vedle mne a nepokoušel se o nejmenší,

doprovodil mne domů, zamluvil si nějaké příští předsta-

vení a odešel. Když není s tou svou povedenou partou

a v mlhovině alkoholu, je prima.

Psali jsme si s Davidem obratem pošty. On, takový

nepsavec, nahustil čtyři stránky jako nic, ač mu nezbý-

valo moc času. Jednou psal místo večeře, podruhé po

večerce v umývárně, potřetí tajně při hodině. Podle ně-

ho je přísaha domluvená! Houby s octem, jeho otec ur-

41

čitě nevolal, naši se o ničem nezmiňovali. Třeba Lang

tahá syna za nohu, slibuje a pak mu řekne, že mi táta

výlet zatrhl. Hlavou se mi honily tím neveselejší úva-

hy, čím víc se blížilo datum přísahy. Ted' jsem se Davi-

dovy matky nebála, ochotna strávit s ní dva dny, jen

když uvidím Davida!

Ke všemu celkem poklidný tok života naší rodiny na-

rušila má střelená a lehkomyslná sestra. V pondělí, kdy

mají školu do půl čtvrté, dorazila domů v osm večer.

Tátu málem chytal fantas.

„Kdes byla, ty rajdo?!" zahřměl na uvítanou.

„U Ziny," pípla pobledlá Jarina. „Učily jsme se."

Táta měl na nose brýle, což se jí stalo osudným. Vši-

ml si modrého šátku na jejím krku, který se zeleným

svetříkem neladil. „Sundej si ten šátek, slyšíš?"

„Já... maličko mě bolí v krku," blekotala vyděšeně.

„Sundáš ho, nebo ti mám pomoct?"

Sestra se nadechla a s výrazem ;,vše ztraceno" rozvá-

zala šátek. Na hrdle se jí skvěly dvě čerstvé červené

skvrnky, jasné důkazy lásky.

Táta ji zfackoval, dostala jmen, o jakých se mi nesni-

lo, spoustu zákazů a sankcí a málem došlo i na vyha-

zov. Kdyby se do sporu nevložila mamka a tátu nepro-

sila, at se uklidní, kam by to ubohé dítě šlo, neměla by

dnes večer střechu nad hlavou.

„Taková coura není moje dcera! At si táhne, kam chce!

V tomhle bytě je místo jen pro slušné lidi!"

„Vojtěchu, prosím tě! Chodí s Petrem dlouho, políbil

ji, to snad není tragédie... Ona se polepší, uvidíš," oro-

dovala za dceru mamka a mrkala na ségru, at se sna-

ží i ona sama. Jarmila se ušklíbla. Doprošovat se roz-

hodně nehodlala.

„Ty se jí nezastávej! Podívej, ještě se ti za tvou dob-

rotu posmívá! Milá zlatá, žádné taneční, žádné vycház-

ky! Ke škole ti budu chodit naproti, čas si udělám, to

by bylo, abych z tebe nevychoval pořádného člověka.

S Petrem se políbila, no prosím, až přijde nabouraná,

co potom? Co si na něm vezmeš? A ještě by maminka

chtěla Evu pustit na přísahu! V prvním ročníku školy!

Nic, nevytáhnou paty z domova obě, já jim ukážu!"

Třískl dveřmi, div se sklo nevysypalo. Mamka řekla,

že je Jarina káča pitomá a odspěchala za ním. Jarka si

před zrcadlem opatrně ohmatávala červené tváře, táto-

vy dlaně dopadly tvrdě.

„Jsi blbá! Nemohla jsi přijít dřív?!" zoufala jsem.

„Slyšelas. Ted' mě kvůli tobě nepustí na přísahu! Jest-

li se předtím tatka rozmýšlel, ted' si je jistý. Kvůli to-

bě!"

Trochu kajícně přešlápla. „No jo... Hele, musíš zpra-

covat mamku. Na Dicka drží, uvidíš, tátovi domluví."

Moc jsem tomu nevěřila. A Dick čeká! Psal, že se k da-

tu přísahy upíná, chytá jako tonoucí stébla, budu ho mít

na svědomí, je ochoten emigrovat. Nevydíral. Konstato-

val.

V posteli jsem chvíli litovala jeho, pak sebe a nako-

nec i zfackovanou ségru. „Proč si Petr nedal pozor? Na

tom nejviditelnějším místě..."

„Naivko," zahihňala se. „Petra jsem dneska vůbec ne-

viděla."

Zkrátka, komu není rady, tomu není pomoci.

Valila jsem do knihovny vrátit přečtené knihy a vy-

fasovat další. Zítra je přísaha a já na ni nepojedu! Do

mamky jsem hučela horem dolem denně, vylezlo z ní,

že pan Lang volal před dvěma týdny, požádal tátu

o mou přítomnost na přísaze, zaručil se, že na mne dá

pozor, a tatku tím zaskočil, takže se dohodli na jediném

- do přísahy zavolá ještě jednou. Mamka sice opako-

vaně tátu zpracovávala, ale ten stál pevně na svém slo-

vu. Nikam. Je zásadový!

Při zpáteční cestě z Luny, v níž je pobočka městské

knihovny, jsem zahlédla povědomou chlapeckou posta-

vu s kočárkem. No ne? Odběhla jsem rozlehlou budovu

z druhé strany, abych se s ním potkala.

„Ahoj, Jindro."

Zrozpačitěl a bylo na něm vidět, že by se nejradši

k modrožlutému kočárku nehlásil. „Ahoj."

„Komu vozíš?" naklonila jsem se nad kočárek, v němž

leželo baculaté, asi triměsíční mimino se světle modrý-

ma kulatýma očima a žužlalo si paleček.

„No... mámě," přiznal neochotně. Vzpomněla jsem si,

42 ~ 43

tenkrát v únoru říkal, že jeho matka čeká s nenávidě-

ným otčímem na stará kolena potomka.

„Je roztomilý. Kluk, vid~?"

„Kryštof," přikývl. Trochu nedůvěřivě koukl pod bou-

du a zeptal se: „Nezdá se ti, že vypadá přihlouple?"

Málem mi zaskočilo. „Ne. Proč? Rozkošný miminko."

„Je po něm," ušklíbl se. „Kdyby aspoň po mámě... Ne-

bo holka. Chápeš, holka by byla lepší. Je to kluk - a ješ-

tě vybledlej bloncYáček po tom kreténovi. A ty oči! Kou-

ká jak bulík."

Smála jsem se. „Hloupost. Je krásnej. Podívej, ted se

směje..." Zvedla jsem hlavu. „Musíš vozit?"

„Ne!" vyhrkl ješitně. „Nic doma nemusím. Ten idiot,

jeho fotr, o tom vůbec neví. Nechci, aby si myslel, že

o jeho haranta stojím."

„A proč teda..." Větu jsem nedořekla.

Ošil se. „Máma nestíhá," zahučel nakonec.

Nejradši bych si nafackovala. Objevila jsem Jindrovu

slabinu, není divu, že o ní nechce mluvit. Otčíma ne-

snáší, ale jeho dítě má svým způsobem rád. A za to se

stydí! Kvůli zaměstnané matce by se nenamáhal, nevy-

cházel s ní od jejího sňatku s dr. Malým a opovrhoval

jí. Zvláštní; frajer Jindrova kalibru sám od sebe vozí mi-

mino!

„Musí být fajn hlídat," zamlouvala jsem rychle hlou-

pou otázku. „Někdy půjdu s tebou. Jestli chceš..."

Viditelně ožil. „Zejtra, Evčo. Má bejt pěkně."

Zítra! Zítra jsem mohla být na přísaze...

Kývla jsem. Proč ne? V jednu u Luny.

Doma mě čekalo překvápko. Tatka vrazil nasupeně

za mnou do pokoje a břitce mi oznámil: „Právě volal pan

Lang z Prahy. Jestli chceš na přísahu, připrav se. Au-

tobus odjíždí v půl čtvrté ráno, Langovi tě budou na ná-

draží čekat. V neděli tě posadí do dálkaře v pět odpo-

ledne."

„Díky, tati!" vylítla jsem nadšeně.

„Mně neděkuj," prohlásil tatínek. „Spíš mamince.

Být po mém, máš na tyhle věci dost času. Budeš se

chovat slušně, rozumíš, koukej se učit už dneska, pro-

tože vynecháš celý víkend. A... opovaž se s ním něco

mít!"

Blahosklonně jsem se usmála, nicméně jinak si jeho

slova vzala k srdci, rychle napsala úkol z angliny, na-

šprtala se německá slovíčka, nabiflovala Sámovu říši

a Cyrila s Metodějem, ještě mrknout na zemák a che-

mii a hotovo. Potom jsem si umyla vlasy, vyfoukala z ofi-

ny vlny do očí a sbalila si pár maličkostí. Co si vezmu

na sebe? Problém jako panelák, prošmejdila jsem celou

skříň.

Jarina mi záviděla, táta svou výhrůžku splnil, denně

na ni číhal před gymnáziem, pokud ho neodvolaly slu-

žební povinnosti.

„Kde budete spát?" zajímalo ji.

„David zajistil nocleh na intru nějakého učňáku."

„Třeba budou mít Langovi uznání a nechají vás sa-

motné."

„Zapomeň," zasmála jsem se. Kdo vi, jestli mi Dick

před svými rodiči dá aspoň pusu!

Málem jsem neusnula. Strachy, abych nezaspala a ne-

ujel mi autobus. Setkání s Davidem mi připadalo stále

jako růžový sen, příliš krásný na to, aby se mohl splnit.

Vstala jsem o hodinu dřív, přesunula se do koupelny

a celou dobu se líčila. Mamka mi připravila vydatnou

snídani a sladkou pozornost pro vojáčka. Vezla jsem mu

za své ~íspory nakoupené dopisáky i se známkami, což

podstatně zahýbalo mými fondy. Ze všech modelů jsem

nakonec zvolila džínsy, fáčovou košili, kravatu s povo-

leným uzlem a vínový svetr. Díky kosmetické úpravě

a čelence jsem vypadala na sedmnáct.

Ve tři vstal táta a zamračeně mi nabídl odvoz na ná-

draží. Ne z nějaké ochoty či radosti, že jedu za klukem

na vojnu, nýbrž z bezpečnostních důvodů. Mladé děvče

se nemá toulat v noci městem a nádraží je málem na

druhém konci.

„Nerozmyslíš se ještě?" promluvil těsně před tím, než

dálkový autobus najel do svého chlívečku.

„Nemůže se mi nic stát," odpověděla jsem vyhýbavě,

dala mu krátkou pusu a raději se rozloučila. Autobus

44 ~ 45

přijel z Ostravy poloprázdný, posadila jsem se pro jis-

totu hned za řidiče, nebot čtyři cikáni sedící vzadu mě

coby společnost nelákali.

Teprve v autobuse na mě dolehla únava z rozčilení

a nočního ponocování, blížila se chvíle velkého setkání

a mně se klížila víčka. I když jsem se spánku bránila

ze všech sil, usnula jsem hned za Brnem.

Domov, táta, škola, Jindra, to všechno odplulo záro-

veň s překonanou vzdáleností. Ted' byla přede mnou

Praha. Florenc, temná a černá. Samozřejmě pouliční

lampy svítily, ale připadalo mi, že je noc a ne ráno. Ke

všemu na mě nikdo nečekal! Pánové, co si počnu?!

V Praze se nevyznám, mám si zavolat taxíka? A dám

dohromady tolik peněz?

„Evo!"

Bobův hlas mě vysvobodil. Vzal mi tašku a za chůze

se omlouval: „Zaspali jsme, bál jsem se, že tě minu. Dick

by mě zabil, kdybych tě nepřivezl. Promiň zpoždění."

„Pozdě, ale přece," usmála jsem se s ulehčením.

„A jinak? Jen kveteš, holka, jsi čím dál hezčí..."

Bob mne za stálého povídání odvezl před známou vi-

lu v zahrádce. „Tašku si nech v autě a pojd' se na ces-

tu najíst."

„Nemám hlad," bránila jsem se. „Počkám tady..."

„Hlouposti," vysmál se mi, vytáhl mě násilím ze se-

dačky a dal mi přednost ve dveřích. Lekla jsem se Eka,

temně vrčícího z chodby. „Lehni!" poručil mu Bob. „Je

mu smutno po Dickovi... Pojd' a neboj se, nekousne tě

pes ani nikdo jiný."

Mé pocity vystihl přesně. Langovi i Žaneta právě sní-

dali u velkého jídelního stolu v hale.

„Dobrý den," pozdravila jsem rozpačitě.

Přivítali mě pěkně. Pan Lang mi dokonce přišel na-

proti a Dickova matka mi nalila čaj. Prý musím mít po-

řádný hlad! Určitě, všechny trubice v krku mi svírala

nejistota a jiné trapné pocity, takže jsem nemohla pozřít

jediné sousto. S bídou jsem vypila čaj bez rozbryndání.

Ke všemu zřejmě považovali za nutné vtáhnout mě do

hovoru, snad abych si nepřipadala u jejich stolu cizí. Pch,

stokrát raději bych seděla bez povšimnutí někde v kout-

ku! Větami holými jsem odpovídala na dotazy týkajíci se

rodičů a novinek z našeho města. Opravdu, jsem velice

hovorná! Žaneta se na mě několikrát soucitně usmála.

Nevěděla jsem, zda mě lituje kvůli mé nezáviděníhodné

pozici vetřelce, anebo si o mně udělala úsudek - holka

hezká, jenže zamindrákovaná chudinka.

Využila jsem příležitosti uniknout palbě dotazů. Lan-

gová totiž vstala, aby posbírala nádobí a zbytky jídel

a já jí nabídla svou pomoc. Od Dicka jsem věděla, že

Žaneta na práci není. „Když budeš tak hodná," usmála

se na mě Dickova matka potěšeně. Asi jsem si šplhla.

Odnosily jsme talíře a šálky do kuchyně, kde jsem je

opláchla pod tekoucí vodou a narovnala do myčky přes-

ně jako tehdy v srpnu David. Langovou jsem příjemně

překvapila. „Jsi šikovná holka," pochválila mne. „David

je do tebe celý pryč. Vlastně není divu. Poslyš, píše ti?"

„Dvakrát týdně," pochlubila jsem se.

„Vážně?" užasla. „Nám napsal jen jednou, hned zkra-

je, poslal adresu, žádost o peníze a hlavně varování, at

bez tebe nejezdíme. No tohle..." Hned ostatním v hale

sdělila, co se právě dozvěděla.

,:~Iá na něho vliv," smál se Bob.

„Domů si píše odjakživa jen o peníze," řekl Lang. „Ze

všech táborů, škol v přírodě, soustředění a prázdnin psal

zásadně na koresponáák sdělení typu: Mám se dobře,

pošlete mi peníze."

Zdvořile jsem se usmála. Koukali by, jak květnaté

a procítěné dopisy jejich syn produkuje!

V autě jsem se největšího ostychu zbavila. Lang, ho-

vorný člověk, po němž zřejmě David zdědil společenskou

povahu, nás bavil celou cestu. Seděla jsem vzadu s Ža-

netou a Bobem a záviděla jim. Mají se rádi. Jsou spo-

lu. Bob se jí neustále dotýká, tu a tam ji políbí, ,pohla-

dí, přitiskne k sobě. Z hovoru vyplynulo, že je Zaneta

v jiném stavu a 16. prosince bude watba, nebot Robert

v lednu rukuje na pět měsíců na vojnu.

„Přijedeš na svatbu, že?" otočila se na mne Langová.

„David půjde Žanetě za svědka, pustí ho z vojny, jistě

tě bude chtít mít v Praze."

„Já... bych ráda, ale... naši, víte," koktala jsem.

„Táta je rozumný člověk, promluvím s ním," slíbil mi

Lang. „Nemysli si, že schvaluji nějaké neplechy. Jsi pěk-

46 j 47

né děvče s jiskrou, dovedu si představit, co se našemu klu-

kovi honí hlavou za nápady. Řekni tátovi, že tě ohlídám."

Zrudla jsem jako rajče. Pánové, tyhle řeči miluju!

„Na jednu stranu je lepší, když je David na vojně.

Aspoň vám platonická láska vydrží déle. Šestnáct ti bu-

de až na jaře, vid~?" přidala se Langová.

„Mami nechce strojit dvě svatby najednou," žertoval

Bob.

„Což já," usmála se. „David je dospělý. Horší poříze-

ní by bylo s tvým tátou, že?"

„Ten by mě vyhodil z domu," přiznala jsem.

„Ale ne," nevěřila mi. „Je dobře, že tě táta hlídá, Evo.

Ostatně sama jistě víš, jaká by byla hloupost kazit si

mládí v šestnácti. A David... má snad taky rozum. Krom

té jeho paličatosti s filmem..."

„Režisér Marek říkal, že má velkej talent," zastal se

bráchy Bob. „Je vážně dobrej, mami."

„Zatím se nedostal ani na školu," podotkla suše. „Ta-

lent."

„Dick je mezek. Co chce, to dostane. Nepoleví."

„A bude z něho komediant! Mohl studovat medicínu..."

„Nech ho, Žofie," řekl vážně Lang. „Je si vzpomeň, co

se navyváděl. BucP ráda, že má cíl, za čím jít, oč usilo-

vat. Vida, Tachov. Jsme tu brzy."

Vojenská kasárna stála kus za městem, obehnaná eter-

nitovým plotem. Zaparkovali jsme na obrovském a napě-

chovaném parkovišti před bránou. Sjeli se sem přátelé

a známí vojáků ze všech koutů Čech a Moravy. Lang šel

nahlásit jméno vojína, abychom se s ním setkali ještě

před přísahou. A pak jsme čekali. Víc než hodinu! Z brá-

ny se trousili vojáci, ostříhaní, vyjukaní a blažení, že za

nimi přijeli kamarádi, jejich holky, rodiče. Se vzrůstající

nervozitou jsem je všechny pozorovala.

Dva obézní rodičové vyčítali neméně obéznímu syná-

torovi, co je přísaha stojí peněz za benzín. Jeden voják

se vášnivě líbal se svou dívkou a ona dojatě brečela,

druhému přivezli kamarádi batoh piv a on systematic-

ky vyprazdňoval láhev za lahví, třetímu se zračila ve

tváři hysterie, jeho dívka nepřijela. Těšila jsem se na

Davida a zároveň se setkání bála. Uvidíme se po měsí-

ci a... všechno je jiné. Dá mi vůbec pusu?!

Konečně se objevil. Poznala jsem ho okamžitě, přes-

tože měl krátké vlasy. Slušely mu, nenápadné uši ne-

rušily vzhled. Připadal mi hezký, hezčí než dřív, nejhez-

čí ze všech vojáků kolem, tmavě blond vlasy, tmavé řa-

sy i obočí, opálená tvář, tmavomodré oči. Až na obleče-

ní! Neměl nažehlenou uniformu a bílou košili, naopak,

na hlavě mu seděla umaštěná lodička, na nohou kana-

dy, flekaté kalhoty od stejnokroje a záplatovaná košile

moc parády nenadělaly.

Podívali jsme se na sebe. Maličko se usmál a šel rov-

nou ke mně. Sundal čepici, nacpal si ji za opasek a ze

všeho nejdřív mě objal a políbil. Bez ohledu na rodiče!

Pak mě sevřel v náručí, rukama se prohrábl v mých vla-

sech a řekl tiše: „Jsi hodná, vílo. Tolik jsem se na tebe

těšil... Mám ránu, co?"

Usmála jsem se. Co na tohle říct!

„Jak je, vojíne?" podotkl pan Lang, aby syna upozor-

nil na rodinu. Dick se k nim otočil, matku políbil na

tvář a všem podal ruku, načež znovu uchopil mou.

„Ty vypadáš, bažante!" řehtal se Bob.

„Nemám vycházku, moulu," ušklíbl se Dick. „Až od-

poledne. Drhnu rajóny, musím se hned vr~ ~it..." Víc se

mu nevěnoval, pohladil mě po tváři. „Jsi tak krásná,

Evo..."

„Prohánějí vás hodně?" zajímalo jeho tátu s úsměvem.

„Cože? No, na rekreaci nejsem," uculil se starým

úsměvem, nahnul se k mému uchu a řekl: „Strašně jsem

doL~fal..."

Langová něco povídala. Nerozuměli jsme jí.

„Ale nic," vzdychla. „S tebou není řeč. Ptám se, kdy

bude přísaha a jestli nemáš hlad. Zhubl jsi."

„Ne, nemám. Přísaha je v jedenáct, od dvou dostanu

vycházku. Asi do osmi. Zítra od deseti do šesti. Kdy je-

dete domů?"

„Ve tři," usoudil Lang. „Eva musí stihnout autobus."

„Fajn," kývl David. „Musím letět, zdrhl jsem..."

„Pěkně rajóny vyšůruj, holube," bavil se Bob.

„Ty pako," usmál se Dick. „Ono na tebe taky dojde,

neboj! Evo... Já tam snad do dvou hodin nevydržím!"

Lípl mi pusu na tvář a odklusal. Zbylo nám hodně ča-

su, zajeli jsme si do města. Pan Lang objednal všem jí-

48 ~ 49

dlo a nevzal si ode mne peníze. Taky dobře, nejsem mi-

lionář. Langová seděla u stolu zamyšleně a na otázku

svého muže, nač myslí, odpověděla: „Na Davida. Je ja-

ko Richard. Utrhl se. Definitivně."

„Nemůžeš čekat, Žofie, že se tě budou držet za suk-

ně celý život. Oni mají svůj rozum. Richard byl vždyc-

ky jiný. A David? Bucf ráda, že je svůj. Je rozumný a ví,

co chce. Snad by sis nepřála, aby byl pořád malý. Jen

to ne! Vzpomeň si, co vyváděl, jak utíkal a zase se vra-

cel... Ríša hledal dobrodružství, má ho mít. Jestliže ho

jeho práce uspokojuje, prosím. David se stavěl na vlast-

ní nohy odmala. Vybral si radši vojnu než medicínu. Nic

mu nevyčítej. Nech ho."

Chudák paní Langová. Ze tří synů se podle jejích

představ vyvedl pouze prostřední. Ale ti dva jsou snad

proto špatní? Vůbec ne. Mají jen jiné představy a jiné

životní cíle!

Náměstí v Tachově praskalo ve švech. Řady vyrovna-

ných vojínů uprostřed, houfy lidí po chodnících kolem.

Hledala jsem Davida podle červeného baretu, psal mi

o něm, abych se prý nelekla. Konečně jsem barety za-

hlédla přesně na opačném konci.

Z kasáren se dostal s hodinovým zpožděním. Nacpal

se k nám do automobilu a ukazoval cestu k internátu

nějakého učiliště, v němž nám objednal pětilůžkový po-

koj. Povlékli jsme si válendy přidělenými lůžkovinami,

Dick mě odstrčil a zručně udělal práci za mě. Bob si

z něho utahoval, Lang mu přizvukoval, ale Dick nere-

agoval. Usmíval se. Co oni vědí, jak je klukovi v zele-

ném po prvních třiceti dnech!

Paní Langová vybalila z tašek zásoby jídla pro celou

rotu a Dick se na ně hladově vrhl. Seděl na mé válen-

dě, jednou rukou mě přidržoval kolem ramen a druhou

se přičinlivě živil.

„Jak vám vaří?" zeptala se podezíravě jeho matka.

„Interhotel hadr," zašklebil se. „Mami, kde žiješ? Ku-

chyň pro několik tisíc vojáků, kuchaři jsou zase jen vo-

jáci. Hrách na střídačku s kolínkama, rejží anebo hnus-

nými, napůl oškrábanými brambory."

„A co jíš?" zhrozila se.

„No... Kupuju si v armě... Někdy."

„Jsi hubenější, Davide," konstatovala.

„Já se nedivím. Honěj nás od rána do večera, neza-

stavím se."

„Tohle jídlo ti na pár dní vystačí," zadoufala.

„Pch," zašklebil se kysele. „Přísaha jsou hody mazá-

«

ků.

„Je tu šikana?" zpozorněl jeho táta.

„Šikana? Kde by se tu vzala," řekl David ironicky.

„Malá ne."

„Je to zlý?" zvážněl Bob. „Klikuje se?"

„Chlapče, klikování není šikana, to je zábava. Leda

klikování v masce u roztopených kamen... Klikuje se za

dopis. Běžně, na tom nic není. Šikana je, když tě máza

pošle v noci pro bufet. Anebo ponižování. Já bych se

z těch starejch kusů poblil... No, asi si užiju, nesnáším

posluhování. Už si na mě brousí zuby, párkrát jsem se

s nimi nepohodl."

Langová se vyděsila: „A když neposlechneš?"

Dick zaváhal, má-li pokračovat. „Budou mě ničit. Fy-

zicky i psychicky. Deptat."

„Ty se nedáš..."

„Ne. Nebudeme mluvit o vojně, jo? Té mám plný zu-

by. Radši vyprávějte vy, co v Praze, co Marek a vůbec."

Dick hltal novinky a vzkazy, za celé odpoledne jsme

spolu nezůstali sami ani na jedinou minutu! Mohli jsme

si říct leda všední věci, jak se mám ve škole a tak, nic

víc. NIC! David z toho byl dost zoufalý, sice mi šeptem

navrhoval, abychom spolu utekli, jenže mně připadalo

hloupé se zvednout a odejít. Langovi by nás určitě ne-

pustili! Musí mě přece vrátit v pořádku. Před osmou jsem

ho jela s Bobem odvézt na bránu. Mazákům vzal nepa-

trnou část dobrot, souhlasila jsem s ním, pro ty, kdož šla-

pou po lidské důstojnosti, je dobrého jídla škoda.

Seděli jsme s Dickem na zadním sedadle a konečně

se líbali. Jemně a něžně, vyhladověle, Bobovi za zády.

Taktně se na nás neotáčel, dopřál nám chvilku pro se-

be. Opravdu chviličku!

„Běž už, at nepřijdeš pozdě," pobídl ho brácha poslé-

ze. „Běž, zejtra máš celej den."

50 ~ 51

Dick poslechl. Stiskl mi rameno, usmál se a vystou-

pil. Dívala jsem se, jak vzpřímeně kráčí k bráně. Ne-

otočil se, asi prostě nemohl.

„A ty nebreč," uculil se na mě Bob. „Ono to uteče."

Tím jsem si nebyla jistá. Tolik týdnů, dní, hodin a mi-

nut. A bez Davida!!!

Docela jsem si na Langovy zvykla. Večer jsem si šla

s Bobem, Žanetou a jinými mladými zahrát do tělocvič-

ny volejbal. Ráno jsme vyklidili pokoj, zajeli do města

na snídani a na desátou jsem jela s Bobem pro Davida.

Šla jsem sama na bránu a dlouze debatovala s dvěma

dozorčími. Což o to, kluci byli ochotní, upovídaní, jenom

k tomu, aby zavolali vojína Langa z první průzkumné,

se neměli. Teprve když jsem je požádala po deváté, vy-

hověli mi. Dick se přiřítil vzápětí, majetnicky mě polí-

bil a Boba zaskočil přáním, at mu půjčí aspoň na ho-

dinku auto, rád by si se mnou popovídal v klidu.

Bob se přihlouple usmíval. „Dicku, nemůžu, fakt."

„Jsi sketa," zavrčel unaveně a zklamaně.

„Pochop, matka nařídila... Kvůli Evě, no."

„Jdi se bodnout! Nejsi brácha!"

„Dicku, vážně," omlouval se. Věděla jsem, o co jde.

Nemohou mě s ním nechat samotnou, natož v autě, ve

kterém se dají sklopit sedadla do lůžkové úpravy.

V restauraci Na Molu jsme vydrželi až do oběda a po

něm se vydali na pěší procházku Tachovem. Dick s ro-

dinou komunikoval minimálně, projevili mu nedůvěru

a tím ho urazili. Kráčeli jsme spolu hodný kus za os-

tatními, potom seděli u kostela na lavičce, vnímali je-

den druhého, nic víc, a děsili se rychle ubíhajících mi-

nut. Povídal mi o vojně, o tom, jak ho moje dopisy dr-

ží nad vodou, musím mu psát, na kliky nedbat, prý je

dělá rád. A nemám se o něho strachovat, mazáků se ne-

bojí. Bojí se něčeho jiného. O mě. Mockrát jsem ho mu-

sela ujistit, že jeho obavy jsou bezpředmětné.

Asi na hodinku jsme zašli do Lidového domu, na ta-

neční zábavu pro vojáky a jejich blízké. Vojenská kape-

la vařila poměrně slušnou hudbu k tanci i poslechu, Da-

vid zahlédl pár spolubojovníků z roty, seznámil mě s ni-

mi a výborně jsme se bavili. Několik kluků mě požáda-

lo o tanec. Bez úspěchu. Dick mne nepustil. Doslova!

Držel mne za ruku a na minutu se nevzdálil. Tancova-

li jsme jedině spolu, přičemž jsem moc dobře viděla, jak

nás Langovi od jiného stolu sleduji. Zajímalo by mě, co

si o nás myslí. O mně. O našem vztahu!

Potom pro nás přišel Bob. Měli jsme nejvyšší čas.

V autě se David domlouval s rodiči o svatbě, matka ho

žádala o rozvahu, at nic neprovede, je na vojně, musí

si uvědomit, že o jeho čase i programu rozhodují jiní,

a také, že by mohl občas napsat domů pár řádků.

„Není čas," vymlouval se s úsměvem, ale nebránil se,

když mu táta zasunul do kapsičky svazeček bankovek.

Políbil matku, podal ruku mladým a mě bez okolků vy-

táhl z vozu.

„Jedu se otočit," pravil Bob. Na rozloučení nám zby-

la chvilička a David se rozhodl ji nepromrhat. Sotva opel

nastartoval, políbil mne.

„Evo," zašeptal. „Přijed' na tu svatbu..."

„Pokusím se, ale znáš našeho tátu," slíbila jsem.

„Jinak jim frnknu a z Žanety bude svobodná matka,

bez svědka ji neoddají," zasmál se. „Aspoň se máme na

co těšit, vid~? Za měsíc a půl... a doma bude všechno sto-

krát lepší než na přísaze, Evo. Opravdu..."

Věděla jsem, co chce říct. „Mám, Davide." Láska se

musí cítit, prožívat, mluvit o ní je těžké a laciná slova

tak nedostačující! Opel se blížil. „Děsně moc."

„Ahoj, vílo." Políbil mě vlhkými rty, přestože nám

Langovi stáli za zády. „A napiš."

Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Mávala

jsem mu, dokud mi nezmizel z očí. Bobovým veselým

kukučům v zrcátku jsem se vyloženě vyhýbala, zřejmě

se bavil. Autobus jsme v Praze stihli v pohodě, Lango-

vi mě dovezli na nádraží a čekali, dokud jsem nenastou-

pila. Asi chtěli mít stoprocentní jistotu, že jsem odjela

v pořádku. Aspoň fyzicky, po duševní stránce mi bylo

hůř než před přísahou. A ještě jsem se musela tvářit

štastně a spokojeně, aby na mně naši doma nic nepo-

znali, lásku v sobě dusit, tvářit se všedně, tajit, jak moc

ho mám ráda. A mám ho ráda strašlivě!

52 ~ 53

4 ~ KDYŽ SE ČERTI ROJILI

Mamku zajímala kdejaká podrobnost, ochotně jsem jí

líčila snad minutu po minutě, načež jsem využila kon-

stelace hvězd a toho, že jsme v pokojíku samy, a zmí-

nila se o svatbě Žanety a Roberta. Svým nápadem zú-

častnit se obřadu i hostiny jsem ji vyděsila.

„Evi! Propánajána, vždyt jste se viděli teď~ Nezdá se

ti to moc brzy?"

„Ne. Měsíc a půl je málem století."

Zahleděla se na mě zkoumavě. „Ty ses do něho zami-

lovala?"

„Prosím tě..."

„Nepros. Mám oči. Člověk se nemůže divit, znáte se

dost dlouho, navštěvujete se, David je hezký a milý. Po-

slyš, dal už ti pusu?"

Mamka mě málem dojala. „Mami, ty jsi! Sama jsi mi

tvrdila, že mě má za mladší sestru, ne?"

„Ano," pokyvovala hlavou. „Tvrdila. Ale ty jsi do ně-

ho zamilovaná, musel tě něčím navnadit. Evo, tohle až

řeknu tátovi, vyrazí nás obě. Kvůli přísaze jsme se spo-

lu ještě v sobotu pohádali. Nejdřív tě pustí a potom by

se nejradši sebral a jel pro tebe."

„Táta šílí! Říkala jsem ti přece, nenechali nás na pět

minut samotné," zuřila jsem.

„Za zlé jim to mít nemůžeš, mají rozum. Jsi mladá

a hloupá, vůbec nevíš, co by se mohlo stát."

„Vím, mami," usmála jsem se. „Měli jsme ve škole bio-

logii, ne? Ale na tu svatbu, mami, přimluv se za mě..."

„Víš co?" vzpamatovala se. „Ty jsi pomalu stejná ja-

ko tvoje sestra! Pořád budu za některou z vás orodovat

a zbytečně se s tátou hádat! Koukej mít pěkné znám-

ky, do svatby je času dost, jestliže přineseš jedničky,

pustíme tě."

Slíbila jsem jí je. Kvůli Davidovi jsem schopná se tře-

ba ušprtat!

Dumaly jsme se Simonou nad záhadami štěpení che-

mických sloučenin, krakováním a jinými fujtajbly, když

mi Jarina tajuplně vyřídila vzkaz. Mám jít dolů, čeká

mě můj přítel Fešák. Sama stále žila životem řeholni-

ce, klatbu domácího vězení z ní táta nesejmul, a tak zá-

viděla.

„Co zase chce," vylítlo mi. „Jak za ním půjdu, mám

po učení! Já té chemii vůbec nerozumím. Do pytle!"

Simona vzdychla. „Jsi děsná, Evo. Chápu, že máš Da-

vida, jeho dopisy, ale obdivuju tě. Jindrovi bych neodo-

lala! Vidíš, času mám moře a kluka ani jednoho... a ty

hned dva."

„Pojd' se mnou dolů," navrhla jsem v návalu kama-

rádství. „Pokecáme a třeba se to nějak vyvrbí."

Zírala na mne jako na zjevení. Asi jí nešel můj návrh

na rozum. Přenechat kluka! Ovšem nebránila se. Prav-

da, tenhle nápad nebyl fér, Simonina čestná dušička

protestovala, Jindříšek ji však lákal.

Natáhla jsem si svetr a společně jsme seběhly do

chodby, kde pod cedulkou zde nekouříme si jmenova-

ný hověl na lavičce se zapálenou cigaretou v ústech.

Jeho štěstí, že naše rodina nemá dnes úklid, hnala

bvch ho!

-„Chudinko, musíš si shánět alibi i na odpoledne?" re-

agoval na Simoninu přítomnost. Ta na mě lítostivě mrk-

la.

„Ani ne. Přišly jsme si popovídat s někým normál-

ním."

„Snad se zase nešprtáš?" zeptal se podezíravě.

„Učí se čím dál víc, šrotí se dopředu," smála se Simo-

na.

„Šprtko. Chceš být nejlepší, co?" Jindra zamrkal.

„I v učení, vid?"

„Nejlepší," uchichtla jsem se. „Chci být dobrá. A při-

tom mám trojky! Dokázat, že na školu mám..."

„Hm. Kolik těch trojek máš?" zajímal se.

«

„No... už dvě.

„Můj bože," zařehtal se. „Dvě! Koukám, je nejvyšší čas

vytáhnout tě do kina, jsi na cestě dostat se do cvokhau-

su. Pojd', koupil jsem lístky a nemysli si, nemám na vy-

hazování, abych je mohl nechat propadnout."

„Copak, nedostáváš kapesný, nebo víc piješ?"

„Abys věděla," zatvářil se dotčeně, „nepiju vůbec. Od

prázdnin jsem si nedal jediný pivo. Spíš jsi se trefila

54 ~~t)• 55

s tím kapesným. Otčíma zavolali do školy, ne kvůli tro-

jákům, bloude! Sejmul jsem bustu a otčím ji dostal k ná-

hradě. Hele, málem ho klepla pepka."

„Bustu," žasla jsem. „Čí bustu?"

„To je na tom to nejblbější. Bustu sponzora! Nějakej

magnát sponzoruje naši školu a oni mu před ni posta-

vili bustu. Blbý, co? Vsadili jsme se s klukama, kdo se

do ní trefi baseballovou pálkou. Vyhrál jsem."

Řehtaly jsme se tomu se Simonou dobře deset minut.

„Jdeme do kina, slyšíš?" připomněl mi.

„Mám hodně učení... Jindro, jdi se Simonou," zkusila

jsem.

Naštval se. „Mám si snad kleknout?!"

„Jdi, v učení musí být přestávky," radila mi Simona

smutně. Jindra je zkrátka naprogramovaný na mě.

Nejnovější verze hraběte Draculy mě skutečně na ho-

ny vzdálila aminokyselinám. Dlela jsem ještě při zpáteč-

ní cestě duchem v Transylvánii, když mě zaskočil dota-

zem: „Kdes byla v sobotu? Čekal jsem tě přes hodinu."

V sobotu! Nevěděla jsem, co si mám honem vymyslet.

Nechtělo se mi lhát. Měli bychom hrát fér!

„Když ti řeknu kde, urazíš se."

Žastavil se v chůzi, hleděl nedůvěřivě, větřil. „No?"

„Na přísaze."

Rozhostilo se ticho. Jindra si musel zapálit. „ON je

na vojně?"

Kývla jsem.

„Vaši tě pustili?" nevěřil. „A s kým jsi tam jela?"

„S jeho rodiči." Přilila jsem olej do ohně!

„Ruka v rukávě, po vojně bude svatba, co?" ušklíbl se.

Zle. Nepřátelsky. Nedivila jsem se mu, Jindra doufá

a čeká, že jednou... „Netvrd' mi ty kecy o kamarádech!

Za mnou by tě vaši nepustili!"

„Jindro, nekaz to. Není prima zajít spolu někdy do ki-

na?"

Chvíli si mě s přimhouřenýma očima prohlížel. „Jo,

jenže... je to žalostně málo, Evo."

Pokrčila jsem rameny. Víc mu poskytnout nemohu.

„Spala jsi s ním?``

„Ne."

Ušklíbl se. Nevěřil. Až k našemu domu jsme došli mlč-

ky. Tam jsem se na něho smířlivě usmála. Nereagoval.

Mračil se jako deset čertů a odešel bez rozloučení.

Po dvou vynechaných sobotách táta kapituloval a po-

volil ségře taneční. Když zaplatil kurz! Jarina, potvora,

ještě z mamky vymámila nové lodičky, nebot v těch půl

roku starých je nemožná jako tetk.a z trhu. Vydala jsem

se na nákup s nimi a štěstí v podobě nových botiček se

usmálo i na mne. Aspoň budu mít v čem tančit na Bo-

bově svatbě. Pokud tedy pojedu!

Nudila jsem se. Mamka mě zvala, at jdu do tanečních

s nimi, na čumendu, což jsem odmítla. Nechtělo se mi

závistivě pozorovat rozjařenou úspěšnou sestřičku dová-

dějící s tanečníky navzdory tomu, že nedávno dostala

pěkných pár facek a titul rajdy. Bloumala jsem bytem.

jako lev v kleci. Tenhle styl života mě neuspokojoval,

chyběla mi společnost vrstevníků. A hlavně mi chyběl

Dick, jeho občasné návštěvy, telefonáty. Místo učení

jsem vytáhla poslední páteční dopis a asi počtvrté si ho

znowz přečetla. Musela jsem se totiž rozmyslet, co od-

povm. Dopis mi dával nejeden námět na přemýšlení.

Luděk nám četl nahlas z nějakého časopisu zajímavý

uěci. Člověk prý h životu potřebuje a zároveň chce tři me-

ty: A. ehee žít a užívat si, zavalený hmot,nýrni statky,

B. chce něčeho velkého dosáhnout v zaměstnání a C. chce

žít s někým a pro něhoho. Přemýšlel jsem o tom. a došel

h závěru, že jsem nespokojenej a neskromnej tvor. Chci

vs`echny tři eíle, ne jen něhterý z nieh. Dumal jsem na

rajónech, a protože jsem musel koupelnu uyšůrovat čty-

řihrát, než se mazákovi zalíbila, měl jsem času dost.

Vílo, začnu tím třetím bodem. Chci žít s Tebou a pro

Tebe, doufám, že mě máš ráda aspoň z části jako já Te-

be, s Tebou budu št'astný a vynasnažím se Ti poskytnout

stejné záruky. Za bé, chci se stát režisérem. A já se sta-

nu! Chci, aby po mně zbylo něco velkýho, rozumíš? No

a za á, chci si žít dobře a času pozemshýho využít beze

zbytku, užívat si a zavalit Tě blahobytem. Možná řek-

neš, že peníze nejsou všechno. Ne, nejsou, ale já bych si

přál své ženě a svým dětenz snést modré z nebe.

56 ~ 57

Luděk, kamarád, řekl, že jemu stačí kupa peněz, os-

tatní si koupí. Nevěřím tomu. Mít balík a nemít ho s kým

utratit musí být děsný, anebo jen žít od rána do večera,

od večera do rána, ničeho nedosáhnout, pořád se jen pla-

zit při zemi - jako larva, ze který se motýl nikdy nevy-

líhne? Fuj. Chci všechno a hlavně Tebe. A taky nesním,

že mi to spadne samo do klína. Já si to vybojuju! K to-

mu potřebuju Tebe, Tvou podporu, pomoc, Tvou lásku.

Bez Tebe nejsem nic. Život je strašně hrátkej, aby se mo-

hl promrhat v živoření.

Styděla jsem se mu napsat, že jsem se poznala v po-

slední možnosti. Chci žít s ním a pro něho, láska se mi

jeví jako absolutní výšina lidského snažení. Ostatní cí-

le mám za přízemní, žabomyší, nedospělé.

Radka zorganizovala na sobotu před Mikulášem akci

naší bývalé devítky. Abiturientský večírek, či vlastně

odpoledne, po půl roce. Hrozně jsem se do Rodea, sou-

kromého podniku přímo na sídlišti, těšila. Některé spo-

lužáky jsem neviděla od konce roku.

Sešlo se nás však místo osmadvaceti dvanáct. Nero-

zuměla jsem tomu, vždyt jsme si slibovali... Ke všemu

setkání bylo pěkně uhozené, seděli jsme u dvou sraže-

ných stolků, ucucávali colu, Dušan s Ivošem vodku

s džusem, a dohromady nevěděli, o čem se bavit. Vy-

právěly se pouze zážitky z nových škol a učňáků, sem

tam se někdo rozpačitě zasmál a vůbec nám připada-

lo, jako bychom si byli dávno cizí. Každý si našel no-

vé kamarády, tížily ho jiné starosti a problémy, jedi-

né, co jsme našli společného, byly vzpomínky na tramp.

Všimla jsem si, jak kluci obdivně okukují Katku, bá-

ječně nalíčenou, vyfintěnou a s trvalou na dlouhých

vlasech. Ležérně kouřila a hned zkraje nás upozorni-

la, že má čas půl hodiny, pak pro ní přijde Šimon. Ne-

dělala se zajímavou, vlasatý dlouhán dobře přes dva-

cet se dostavil za třicet minut, Káta ho před námi po-

líbila, a protože přišel s ještě jedním klukem a dívkou,

všichni čtyři se posadili k vedlejšímu stolu. Katka se

prozradila, co chvíli očima zabrousila k nám, zkontro-

lovat, co s námi její noví známí dělají. No, záviděli

jsme. Holky kluky a Katčinu jistotu, s níž vystupova-

la, kluci naopak stáří jejích borců a naditou peněžen-

ku.

Chvíli jsem debatovala s Jurou, potom s Radkou.

A pak jsme už jen tiše seděli. Rozčilovaly nás výbuchy

smíchu u našich sousedů, jejich zmrzlinové poháry i ví-

no, které Káta samozřejmě usrkávala z korbílku a ono

vonělo skořicí až k nám.

„Půjdu," usoudila jsem a tím vyvolala rozchod celé

party. Nikdo se do té doby neodvážil zvednout, snad aby

Katce neukázal, že my se bavit neumíme. Nechtělo se

mi předstírat pohodu a dobrou náladu. Nechtělo se mi

předstírat nic. Budiž, Katka nás porazila na celé čáře!

Ke mně a Simoně se připojil Dušan z našeho baráku.

Nemluvila jsem s ním od čundru, kdy na mě chtěl ža-

lovat Davidovi. Ted' se bavil normálně, vyprávěl nám

první dojmy z hornického učiliště, když je vzali poprvé

pod zem. A také o nelehkém postavení učňů prvního

ročníku vůči třetákům. Šikana není doménou pouze vo-

jínů!

„Se mějte," odpojila se od nás Simona o blok dál. Oba

jsme jí zamávali. Zbyla mi spousta času, Dušan mě po-

zval na procházku.

„A ty? Co škola?"

Pokrčila jsem rameny. „Dá se zvládnout."

„Zvládnout se dá leccos. Bude tě bavit sedět v kan-

clu?"

Nejprve jsem mlčela. „Ne," přiznala jsem posléze.

„Tak proč jsi na akademii?"

„Protože jsem někam jít musela," vzdychla jsem. „A ty

jsi v učňáku spokojený?"

„Jo," přikývl. „Je mi tam líp než doma s matkou. Děs-

ně mě vzrušuje bejt tolik metrů zaživa pohřbenej pod

zemí, hrabat se ve štolách, kde můžeš jenom dopředu...

Než bych čuměl čtyři roky na průmce a dělal celej ži-

vot něco, co mě nebaví, radši se nechám šikanovat.

Prvák přežiju a od září budu zase já honit mladý."

Zalapala jsem po dechu. „Mluvíš vážně?"

„Jo. Chtěl jsem bejt horníkem odmalička..."

„Myslím šikanování! Dušane, přece nemůžeš..."

58 • 59

„Ne? A proč? Jen at si taky zobáci užijou, splatím jim

přesně to, co dělají mazáci mně."

„No vidíš! Budeš se mstít nevinným klukům za jiné!"

„Já jsem taky nevinnej. A ti, co honí mě, zkoušeli za-

se od těch před nimi. Věčnej řetězec, chápeš."

„Dušane, tak to přetrhni, jinak se potáhne dál."

„No a? Proč bych ho měl porušovat já? Náhodou, už

se těším, jak jim proženu faldy, nebudou stíhat, holoub-

ci."

„Nezdá se ti to blbý?"

„Ne. Já nestíhám ted', tak co."

„No ale kvůli sobě, svýmu svědomí," snažila jsem se

ho přesvědčit. „Ponižovat druhý je nejubožejší, co mů-

žeš udělat."

Vysmál se mi. „Takhle to chodí," konstatoval. „I na

vojně. Dick prej vojančí, jo? Aiř ti řekne, až sám bude

dávat kouř holubům."

Zřejmě vyslechl můj hovor s Radkou, ptala se, copak

dělá náš vedoucí, zda je na vysoké. No, na vysoké lid-

ských či spíše mezilidských vztahů!

„On by nikdy nešel pod lidskou důstojnost!"

„Pch. Ukaž mi mazáka, kterej nešikanuje."

„Neznám mazáky, znám Davida. Věřím mu."

Ironicky se zašklebil. „Chudinko. Jsi hloupá, Evo. Mo-

hla by sis užívat, zatím budeš věčně čekat a on ti bu-

de zahejbat. Všichni vojáci mají jednu lásku doma a dru-

hou na vojně."

„Nezajímá mě, co dělají všichni. Dovol, musím domů."

„Nemusíš!" nevěřil mi. „Ještě před chvílí jsi nespěcha-

la.

„Nemusím," přiznala jsem. „Chci. Ahoj. A Dušane

- nelam si hlavu, jo? Tohle je Davidova a moje věc."

Nevím, co odpověděl. Pokud možno co nejdůstojněji

jsem zmizela v našem vchodu. Hnul mi žlučí. A také mi

nasadil brouka do hlavy. Opravdu jsou vojáci takoví?

Všichni?

První rodičák dopadl nad očekávání dobře. Táta se

vrátil ve výborné náladě, ačkoliv se Jarina učí nejméně

o stupeň lépe. Řekl, že mě Součková chválila nejen za

pěkné známky, ale i cílevědomou ctižádost, díky níž pa-

třím mezi prvních pět nejlepších ve třídě.

„Takže na svatbu pojedu, vid', tati?" pokusila jsem

Štěstěnu v náhlém vnuknutí.

Okamžitě se zachmuřil. „Jsem proti, Evo. Já bych na

tu dohodu o dobrých známkách nepřistoupil. Když ti

maminka tenhle pošetilý slib dala, musím ho respekto-

vat, smlouvu jsi dodržela. Dobře, jed'. Chci, abys vědě-

la, že jsem proti. Rozhodni se sama. Známky musíš chtít

mít pěkné kvůli sobě, ne kvůli cizímu klukovi. Ještě ti

není šestnáct let! Jestli se něco stane, vyhodím z domu

tebe i maminku, která tě podporuje."

Pokrčila jsem rameny.

Vím, jakým rozhodnutím bych si tátu získala. Jenže...

tati, i když tě mám ráda a vážím si tě, tentokrát tě

zklamu. David není cizí kluk!

Jindra si se mnou telefonicky domluvil schůzku. Sou-

hlasila jsem ráda, sobotní odpoledne, kdy se odebere

podstatná část naší rodiny do tanečních, utíkají ze

všech nejpomaleji. Jindra se delší dobu neozýval, mys-

lela jsem, že na mě díky přísaze zanevřel docela, pro-

to jsem ted' šla ráda a předem se těšila na nějaký pěk-

ný film v kině. Simoně šlo učení hůř než mně, musela

mu věnovat víc času, na zábavu jí ho moc nezbývalo.

Neuměla se učit, zapnout na plno, myšlenky jí utíkaly

stejně rychle jako hodiny a minuty. Znala jsem to a sr-

dečně ji litovala, ov5em pomoci nemohla. Člověk musí

sám chtít a mít určitý stimul, i když ne třeba vzneše-

ný.

Změna programu mi došla při prvním pohledu na Jin-

dru. Postával u Luny s modrým kočárkem.

„Ahoj," došla jsem k němu. „Jé, ten vyrostl! Kryštofe,

ty kluku jeden..."

Tlusté modrooké mimino roztáhlo bezzubou pusinku

do širokého úsměvu. Čepice mu lezla do očí, trochu jsem

mu ji povytáhla, aby se v tom chumlu z fusaku a dek

neudusil.

„Máti mi ho vrazila," říkal Jindra omluvně. „Ten kri-

pl je někde pryč a ona si potřebovala dojít k holičce. Ří-

60 ~ 61

kal jsem jí, že jdu pryč. Nechala by ho doma samotný-

ho... Je děsná, fakt. Kluk by se uřval."

„Mně nevadí. Však jsem ho chtěla povozit, ne?"

Pookřál. „Fakt? PojcP, pojedeme někam jir_am, at tady

netrapníme. Je to sice kluk toho pitomce, ale... bylo by

mi ho líto. A ona toho využívá."

„Mně by ho bylo taky líto. Je sladký, fakt. Jindro, ty

jsi prima brácha. Kryštofovi závidím," usmála jsem se

na něho povzbudivě, aby se stále neomlouval.

Půjčil mi kočárek, jeli jsme směrem k hájku, notný

kus za sídliště. Došlo mi, že netouží po svědcích. On,

takový frajer, a s kočárkem! Kluk brzy usnul a my si

povídali, o všem a o ničem, Jindra slůvkem nezavadil

o naši poslední hádku. Myslím, že jsme za kočárkem

našlapali aspoň čtyři kilometry.

„Je ti zima?" všiml si při zpáteční cestě.

„Není teplo," přiznala jsem. Počítala jsem s vyhřátým

kinem a ne s maratonem v mrazu, jenž nás štípal do

rukou i tváří a nepolevil ani v mdlých paprscích slun-

ce. Zima se ujala žezla současně s nástupem měsíce pro-

since.

„Zazvoním na matku, at si ho vezme, a zajdeme do

Rodea nebo někam na svařák, co říkáš?" navrhl. Mrk-

la jsem na hodinky. Na chvíli bych mohla.

Zakormidloval k paneláku, v němž bydlel a odkud jsem

v únoru prchala po jeho pokusu o políbení a možná i ně-

co horšího. Stiskl tlačítko zvonku u vchodu s vizitkou

JUDr. Malý a já zatím zabavovala Kryštofa. Probudil se

a měl hlad, tvářičky čerstvým vzduchem zrudlé.

„Ta děvka snad ještě není doma!" Jindra zuřil. Nikdo

se mu z bytu neozýval. „Do pr... pytle, co s ním?"

„Aby nenastydl," strachovala jsem se. Prstíky pod ru-

kavičkami měl jako kusy ledu. „A chce jíst."

Jindra se na mě nerozhodně podíval. „Pomůžeš mi

s ním? Sunar jsem ještě nikdy nevařil..."

Váhavě jsem se na něho podívala. Vypadal dost zou-

fale, ovšem nerada bych zažila reprízu tehdejší neslav-

né návštěvy!

„Netvař se tak na mě, že jsi úplně zlá," usmál se.

Sedlo to. Společně jsme uklidili kočár, Jindra nesl klu-

ka ve fusaku jako balík a já klíčem odemkla známý byt

ve třetím patře. Kryštof nás plně zaměstnal oba. Jind-

ra ho rychle vybalil z pokrývek a musel ho chovat, ji-

nak by vřískal hlady na celý barák, oba mi asistovali

v kuchyni, kde jsem podle návodu na krabičce vařila su-

nar. Zdrželi jsme se vyvařováním láhve a dudlíku, ale

díky Jindrově houpání nám dal kluk šanci dodělat mlé-

ko bez doprovodu sirény.

Plnou láhev vytáhl jako malinu a odříhl si tak spo-

kojeně, až jsme se s Jindrou rozesmáli. Položil ho na

svou válendu v pokoji, kde jsem kdysi navštívila Přem-

ka. Dívala jsem se, jak zručně malého rozbaluje a vy-

měňuje mu mokré plínky. Rarášek se zaradoval z mož-

nosti volného pohybu, vesele kopal; dalo nám práci ho

zase zamotat do plen a nacpat do dupaček. Zapotili jsme

se všichni tři.

„Tak," natáhl se Jindra na Přemkovu válendu. „Jsem

z něj groggy."

Usmála jsem se, ale vzápětí zvážněla. „Co Přemek?"

Přesně před rokem jsem seděla v jednom autě, které

se vybouralo, řidič zemřel na místě a Přemek, Jindrův

starší bratr, se těžce zranil. Zůstal mi ošklivý pocit viny.

„Od září je v nějakým sanatoriu, má na kontě další

operace..."

„A... je naděje?"

Podíval se na mě přímo. „On věří, že je. Jenže není,

Evo. Je odepsanej. Ještě pár měsíců ho budou mordo-

vat a pak ho pošlou domů s vozíčkem. Na vlastní nohy

se v životě nepostaví. Nevím, jak tuhle zprávu přijme."

Ve tváři mi zacukalo. „To je... děsný! Kvůli mně!"

Vstal, aby si mohl kleknout přede mě. „Tobě? Blbost.

Sám mohl vědět, že s ožralým blbcem nemá lézt do au-

ta. Vynech se."

Chtěla bych mu věřit! Položila jsem si hlavu na skrče-

ná kolena a dívala se, jak Kryštof žužlá gumového ka-

čera. Všechno je zamotané! „Ten se má nejlíp."

„Tomu nevěř!" zatvářil se pochybovačně. „Kdo ví, co

ho v týhle rodině čeká za štěstí! Máma děvka, fotr idi-

ot."

„Třeba jim... křivdíš."

„Jo? Kde myslíš, že tecY máti je? U holiče? Zlatý voči!

To at vykládá tomu svýmu pitomci, ne mně. Něco ti řek-

62 ~ 63

sníh! I svatba v Praze by vypadala romantičtěji v bílém

závoji! Ještě pár dní...

Davide, co asi děláš, ted', v tuhle chvíli? Jestlipak na

mě také myslíš. Venku se rojí čerti a já jsem sama...

Z rozjímání mě vytrhla Simona. Těšila se na čertov-

ský rej a úplně mě nakazila prima náladou.

„Simi, kde je Petr?" Jarina se dolíčila, spokojeně se na

sebe usmála, maličko zvedla koutky úst, svůdně přimhou-

řila oči. Pozorovala jsem její hru v zrcadle se zájmem.

„Ještě se sprchuje. Během pár minut je tady."

„Vyrazíme!" Oblékla jsem si zimní bundu, přes čelo

a uši natáhla pletenou čelenku, vlasy si vyčesala do olío-

nu. Teci at se třeba čerti žení!

Mamka se s námi přišla rozloučit. Bráškové, letos na-

vlečení v čertovských maskách, zmizeli z bytu hned po

obědě, nadšenci. „NebucYte venku dlouho, je tam zima.

V devět doma."

„To platí i pro mne?" zpozorněla Jarina. „Mami, jsi

směšná, do devíti bych neuviděla ani čertíčka."

„Opravdu vám tolik záleží na nějakých maskách?" po-

divovala se mamka upřímně. „I tobě, Simonko?"

„Taky," přiznala se smíchem kamarádka.

„Budiž. Tak do desíti, víc ani minutu."

Lípla jsem jí pusu na tvář. Nevím, co jsme si od čer-

tovské merendy slibovaly, ale určitě ne bezcílné potulo-

vání liduprázdným sídlištěm, kde se mezi bloky prohá-

něl ostrý ledový vichr. Několik malých pekelníčků jsme

potkaly, snažili se nás vystrašit svým bububu. Hnaly

jsme je, at nezaclánějí.

„Měly jsme jít radši do kina," usoudila Simona. Jen

to dořekla, ozvalo se řinčení řetězů a zpoza rohu se vy-

řítili čerti aspoň dvoumetroví. Nečekaly jsme na ně, vza-

ly nohy na ramena a pádily. A oni běželi za námi! Do-

konce nám chytře nadbíhali, aby nás rozdělili. Schova-

la jsem se do výklenku jednoho vchodu, nalepila se na

dveře, pochopitelně zabouchnuté, snažila se moc nefu-

nět a doufala, že mě mí pronásledovatelé neobjeví. Před

panelákem nesvítila žádná lampa, což mé naděje zvy-

šovalo, ačkoliv čerti opodál dumali, kam jsem se mohla

vypařit. Převezla jsem vás, čerchmanti! Uculovala jsem

se ovšem jen do té doby, než právě před tenhle vchod

66

přijelo auto, marně hleda~ící místečko na zaparkování,

zalilo mou siluetu ostrým světlem halogenů a čerti mě

zaregistrovali. Ted' nebylo úniku! Blížili se ke mně

všichni tři, pěkně každý z jedné strany. Pánové, co mi

udělají? Zřežou mě koštaty...?

V nouzi nejvyšší jsem za svými zády zaslechla cvak-

nutí klíče, a jak jsem se opírala o dveře, doslova jsem

po jejich otevření vpadla do suchého tepla paneláku.

A z bláta do louže!

„Nazdar, kočko," zaradoval se kluk, jenž před rokem

připravil na chatě Katku o poctivost a víc se k ní ne-

znal. I jeho kamaráda jsem znala. Mojmír, další pove-

dené kvítko. Tehdy na mejdanu si na mě dovoloval

a Dick mu jich pár střelil.

„To je návštěva!" řekl spokojeně. „Tebe jsem chtěl dáv-

no potkat. Pojd', kus řeči hodíme..." Násilím mě vlekl do

kočárkárny. Ten druhý ho následoval a ještě za námi

zamkl.

Z obou jsem cítila alkohol. „HIuci, neblbněte!"

„Já blbnu rád," ujistil mě. Chvíli jsme se honili po

místnosti plné kočárků, lyží, kol a sáněk, přeskakovala

jsem harampádí a křičela o pomoc.

Konečně se za dveřmi ozvaly hlasy.

„A jsme v loji!" lekl se první kluk.

„To jsou naši," poznal Mojmír příchozí. Odemkl a já

ve škvíře poznala Míru, Jindru a ještě někoho z party.

„Čau, volové. Pojd'te se taky pobavit, školíme zajíce."

„Tentokrát jste šlápli vedle," rozřehtal se Míra, jak-

mile mě poznal. „Ahoj, Evčo."

„Tvoje buchta?" dovtípil se Mojmír.

„Deriho velká láska," vysvětlil mu.

Na Jindru, jediného kluka v téhle společnosti s krát-

kými tmavými vlasy, a taky nejhezčího, jsem se co nej-

mileji usmála. Můj anděl strážný! Natáhl ke mně ruku.

„Pojd'," řekl mi.

Mileráda jsem mu vyhověla. Míra Jindru zastavil:

„Počkej, Deri, co ten tah? Doved' ji domů, pohni, počká-

me na tebe."

Jindra mávl rukou. „Běžte beze mě."

„Deri, vole, nech city stranou," domlouval mu ten tře-

tí.

„Trhněte si nohou," popřál jim můj vysvoboditel a bez

dalších řečí mě vyvedl ze suterénu paneláku, jenž se mi

stal málem osudným.

„Jindro, hrozně moc díky," vzpamatovala jsem se.

„Odtud domů doběhnu, nezdržuj se."

„Stejně se mi nikam nechtělo. Šel jsem, protože jsem

se nedozvonil na tebe."

„Kvůli mně ale nemusíš..."

„Nechci, chápeš? Aby mi zas bylo špatně...," otřásl se.

„Tahy mě začínají nudit nebo co. Říkal jsem ti, že ne-

piju. Stačilo by mi málo. Nemá to cenu, ne? Jsi promrz-

lá, zajdeme na svařák dneska, co říkáš?"

Souhlasila jsem. Nejprve jsme ještě všude možně hle-

dali Simonu. Bála jsem se o ni, jestli čertům neunikla,

ale k ní domů jsme jít nemohli, abychom nevylekali ba-

bičku. Pak jsem ji zahlédla u našeho paneláku. Zdviže-

ným obočím reagovala na můj doprovod, Jindra mě stá-

le držel za ruku, pozvání na svařák přijala také a brzy

jsme se ve třech vesele a živě bavili v poloprázdném Ro-

deu, kde jsme se minule cítily trapně. Ted' jsem tu zá-

hadu vyřešila. Záleží totiž na společnosti! A Jindra je

dobrý společník, Simona ho hltala očima a já přemýšle-

la, kde náš playboy přišel k modřině na bradě a rozbi-

tému dolnímu rtu, jenž se mu teprve hojil, když prý ne-

pije a neflámuje.

Ohřívala jsem si prsty o sklenici s horkým vínem, Jin-

dra si mě všiml a zahříval mi ruce ve svých. Trochu mě

tohle gesto uvádělo do rozpaků. Víc jak čtvrt litru vo-

nícího vína jsem se neodvážila zkonzumovat, hodiny po-

kročily a my se zvedli. Doprovodili jsme Simonu k její-

mu domovu, Jindra samozřejmě zamířil se mnou k mé-

mu. Před mrazivým vichrem jsme se schovali do chod-

by u výtahu. Čekala jsem dle úmluvy na Jarinu a on

mi čekání zpříjemňoval. Kolem chodili sousedé, Duša-

nova matka se po nás dokonce otočila, paní Berková

z našeho patra mě přesladce pozdravila a zpytavě si

změřila Jindru v dorvaných džínsách. Pánové, snad si

nepustí před mamkou pusu na špacír!

„Co minule?" vzpomněla jsem si na trapas u nich do-

ma. „Ten otčím... Přehnal to, vid~? Měl ti děkovat, že mu

hlídáš dítě, a ne řvát. Došlo mu to? Omluvil se ti?"

68 ~ 69

Jindra se pousmál. „Takhle." Ukázal mi na rozbitý

ret.

Vylítla jsem. „Cože?!"

„Jo. Říkal jsem ti, idiot. Neboj, on vypadá hůř, dokon-

ce si vzal dovolenou. Chápeš, nemohl přijít, pan notář,

do kanceláře s modrým okem."

„Přece...," koktala jsem vytočeně. „Nemůžete se prát!"

„Vztáhl na mě ruku prvně a naposledy," ujistil mě.

„Jindro, ale... Copak mu to nedošlo? A co máma?"

Pohrdavě se ušklíbl. „Ta? Přišla domů v osm večer.

Od holičky! Byla ráda, že se jí nevyptává?"

„Ona se tě nezastala? Nevysvětlila, že..."

Zavrtěl hlavou. „Ne. Maj u mě konec. Oba. Vlastně

všichni, at si kluka hlídá kdo chce."

Bylo mi z toho smutno. „Kryštof za nic nemůže."

„Vždycky trpí nevinní," usoudil. „Máti je kráva, otčím

vůl. Prostě skot. Nenávidím je oba."

Nechtěl, abych ho litovala. „Je deset. Jdu domů, at se

ségra vrátí, kdy chce. Ahoj, Jindro. A dík."

Usmál se. „Vyděsili -iě?"

„Hm. Mám na násilníky štěstí. Zachránil jsi mě po-

druhé."

„Tihle by ti nic neudělali. Strašili tě."

„No... pěkně děkuju!" Přivolala jsem si výtah.

„Evčo?" zavolal od vchodových dveří. „Padá sníh," ře-

kl, když jsem k němu došla.

Okouzleně jsem zvedla hlavu, abych na tváři cítila do-

teky vloček, honících se ve veselém roji peří z protrže-

né peřiny oblohy. První sníh!

Jindra se náhle dotkl konečky prstů mého obličeje.

Probrala jsem se z tranzu. Rozpačitě se usmál a já ta-

ké. Rozešli jsme se bez dalších slov. Byla by zbytečná!

Jarina dorazila půl hodiny po mně. Mamka nemohla

pochopit, co můžeme dělat venku tak dlouho, vždyt z ok-

na nejsou žádní čerti vidět. Sestra prohlásila, že z ok-

na sice ne, ale kdyby mamka lítala po ulicích, teprve

by koukala!

„Já si myslím, proto radši ven nejdu," vzdychla dvoj-

smyslně a zahnala nás spát.

~ ~ BYLA SVATBA VELIKÁ

Následující dny se táhly jako žvýkačka. Ještě zbývá

umazat pět čárek na zadní stěně skříňky s učením, ješ-

tě čtyři, tři, dvě! Já se nedočkám!!

David psal totéž, jen jsem dost dobře nerozuměla zá-

věrečnému odstavci:

Lásko, bez Tebe jsem jen stín. Zdáš se mi celé nocž,

Tvou fotku vžděla celá naše rota, jsž všeobecný platonic-

ký ždol. Strašně po Tobě žízním, ale bojím se, že až bu-

de~ne spolu, bude mi ještě hůř. Zabíračka na psychiku!

Řekni, jak mám tohle vydržet? Už přes týden nepiju zdej-

ší čaj, kdyby náhodou na těch fámách něco bylo, i když

nevěřím, že zbytečně nevyhazuju peníze za limonddy.

Jestli se Tě v sobotu nedočkám, uteču jim, a~ mě třeba

zavřou. Musím Tě aspoň vidět. ASPON!

Tvůj David

Večer jsem nevydržela a naoko lhostejně se zeptala

Jariny: „Jari, co jde za fámy o vojenském čaji?"

V očích jí blýsklo. „Dick dotírá? Hihi! Víš, co je brom?"

„Myslíš chemický prvek?" podivila jsem se změně té-

matu.

„Přesně. Ten jim dávají do čaje. Aspoň se to říká."

„Do čaje? A proč?" kulila jsem oči.

„Místo citrónu ne," hihňala se. „Brom snižuje sexuál-

ní aktivitu vojáků, rozumíš? Jsou zavření v kasárnách,

bez ženských, aby neměli choutky. No a takovej voják,

co má jet třeba na opušfák, má strach ho pít, aby do-

ma nebyl k ničemu. Jasný?"

Řekla jsem aha. Víc nic. David mi naznačil, jakou prá-

ci mu dává na mě stále jenom platonicky čekat! Nepi-

je čaj, protože v koutku duše doufá ve změnu okolnos-

tí?

Nesmysl, já nechci! Opravdu... ne? Jsem mladá, ne-

celých šestnáct je málo, nemůžeme přece spolu... Ovšem

prožít lásku se vším všudy mi dávno nepřipadalo ne-

uskutečnitelné, naopak, spíš lákavé a vzrušující!

70 ~ 71

Pan Lang se telefonicky spojil s mým tátou opět až

v pátek. Nevím, o čem spolu debatovali, byla jsem v té

době v knihovně, ale faktem zůstává, že táta mou ná-

vštěvu Prahy povolil!

Za všeobecné asistence a závisti sourozenců jsem si

balila věci. Hlavně šaty, Jarininy taneční, nebude je víc

potřebovat, zítra jí kurz skončí závěrečným tanečnim

věnečkem, také svatební dar, šminky, peníze, občanku,

sukni, tričko.

„Dovezeš nám dort?" olizoval se Pavel předem.

„Ty máš starosti," odbyla jsem ho.

„Jdeš na svatbu, ne? Na svatbu se chodí kvůli dor-

tům."

„I kvůli docela jiným věcem," dodala Jarina kysele.

Závistí přímo přetékala, nepřejícnice. „Vid', Evi?"

„Jakým?" nerozuměl Petr.

„Nestarej se!" okřikla jsem ho nervózně.

„Nechceš radši zůstat doma?" utahovala si ze mě ses-

tra. „Máš cestovní horečku, nervy v kýblu."

„Drž hubu!" osopila jsem se na ni.

Bohužel mě zaslechla mamka. „No Evo! Ty si říkáš

středoškolačka? Styd' se, na jednu stranu honíš parádu

a jen otevřeš pusu, každý pozná, co jsi zač. Langovi tě

pošlou domů, používáš slova jako opilý zedník!"

„Jak mluví opilý zedník?" zajímalo kluky dvojhlasně.

Nehodlala jsem s nimi polemizovat o slovníku opi-

lých zedníků, raději jsem kapitulovala: „Promiň, ma-

mi."

„No," zadívala se na mě upřeně. „Evo, tatínek doufá,

že máš rozum a zůstaneš doma."

Zarazila jsem se. „Proč?"

„Ztratila jsi ho. Myslíš, že nevidím, jak jsi do toho

chlapce celá žhavá?"

Nepřela jsem se s ní. Dvou dnů s Davidem se nezřek-

nu. Jednoduše nemůžu. Asi vážně hořím láskou!

„Povídám ti, chovej se v Praze slušně."

„Jasně," slíbila jsem s ulehčením. „Dobrou."

Usnout jsem samozřejmě nemohla, do noci jsem si

pročítala Davidovy dopisy, mám jich pořádnou hroma-

du, počítala hodiny, jež mě od setkání s ním dělí,

představovala si ho, jak asi sedí v tuhle dobu ve vla-

ku na cestě domů... Co když volno nedostal?! Co jestli

mě u autobusu bude čekat místo něho pan Lang?

Vstala jsem o půldruhé hodiny dřív, abych si k jistě

velké radosti sousedů napustila plnou vanu, vyráchala

se v ní, umyla si vlasy a vyfoukala si je. Musím být hez-

ká, kvůli Davidovi, jeho rodičům, příbuzným! Díky pře-

dlouhému líčení mi málem autobus ujel. Nervy praco-

valy, přestože mi mamka připravila k snídani čaj a ko-

láč, nemohla jsem spolknout jediné sousto.

„Zítra odpoledne a~ přijedeš. Včera ses neučila, půj-

deš do školy tupá jako poleno," podotkla.

„Mluvíš jako zedník," poznamenala jsem.

„Máš nějak moc dobrou náladu!"

Vúbec mi nerozumí. Nemám dobrou náladu, jsem na-

pnutá netrpělivostí, obavami, nervozitou!

„Těch hodin! Běžím. Ahoj, mami," loučila jsem se.

„Tatínek mi říkal, že tě odveze."

Pravda, vstal, vzal klíčky od vozu, ale nepromluvil se

mnou ani slovo. Zklamala jsem ho, nemám rozum, ne-

rozmyslela jsem se.

Na nádraží ve světlech pouličních lamp poletoval

drobný sníh. Připadala jsem si hloupě. „Ahoj, tati. Ne-

zlob se."

Neodpověděl. Co se dá dělat! Tentokrát jsem spát za

jízdy nemohla, málem jsem silou vůle poháněla líný sil-

niční koráb, z rozrušení mě maličko bolela hlava.

V Brně přistoupili tři vojáci, kteří jeli do Prahy na ví-

kend, přisedli si a cesta mi díky jim utekla lépe. Neda-

li mi totiž na minutku pokoj, bavili mě, blbli, laškova-

li, pokoušeli si se mnou v Praze domluvit schůzku. Při

příjezdu do hlavního města jsem přestala komunikovat,

usilovně jsem vyhlížela vínového opla.

„Nečekají?" všiml si jeden z vojáků mého děsu. Řekla

jsem jim, že jedu ke známým na svatbu.

„Nevím. Snad čekají! Mějte se, užijte si," popřála jsem

jim, posbírala svá zavazadla a vystoupila, Lápla do špi-

navé břečky na nástupišti a dychtivě se rozhlédla ko-

lem. Právě svítalo. Dicku, kde jsi?!

Někdo mne zezadu chytil za rameno.

72 • 73

„Davide!" Odhodila jsem obě tašky a vrhla se mu ko-

lem krku. Přišel v džínsách a prima bundě, vlasy ostří-

hané vysoko nad límcem. Bez pozdravu mne dlouze po-

líbil. Jeden z mých spolucestujících vojáčků pozname-

nal, že je to jasný jako facka, civilové všechno vyžerou!

Podívala jsem se Davidovi do očí a oba jsme se roze-

smáli.

„Jak se máš, civile?"

„Ted' zrovna skvěle," přiznal a sehnul se pro moje z,a-

vazadla. „Až tě budu mít u sebe v pokojíku, nebude to

mít chybu."

„Jsi tu pěšky?" zajímalo mne.

„Ne. Autem, hodil mě sem brácha."

„Chudák ženich," usmála jsem se. „Má svůj den a..."

„Ale ne," chytil mě kolem ramen. „Neberu mu ho, ne-

boj. Přivezl mě druhej brácha. Riki. Má svoje fáro."

Polekala jsem se. Čeká mne seznámení s dalším čle-

nem rodiny a celou plejádou příbuzných! „Jaký je?"

„Myslíš Rikiho, nebo jeho bourák?" zasmál se mile.

„Spíš Rikiho."

„Ten je normální, auto má přepychový."

Blížili jsme se k parkovišti a já očima hledala vozi-

dlo, které by připadalo v úvahu. V černé lodi s bílými

huňatými potahy seděl osamělý řidič s blond vlasy.

„To je... ford, ne?" zkusila jsem hádat. „Sierra?"

„Ford Scorpio. S počítačem a všemi vymoženostmi."

„Vydělal si na ropné plošině tolik?"

„Jeho to baví. Strašná makačka v extrémních podmín-

kách... Než tam, to bych byl radši bez peněz, zase tolik

po nich netoužím. Brzy skončí, nenechají je dýl, oddě-

lalo by je to. Měsíc dřou a měsíc relaxujou."

Riki kvůli mně vystoupil z vozu, odhodil nedopalek do

špinavé kaluže, jen zaprskal, zevrubně mě přejel pohle-

dem a vyřkl stručné hodnocení: „Kočka."

„A cos čekal?" zasmál se David. „Moje Eva, brácha Ri-

ki."

„.Ahoj," podala jsem mu rozpačitě ruku.

„Richard," představil se a silně mi ji stiskl.

Dick se zasmál: „Chceš udělat dojem nebo co? Prej Ri-

chard! Odjakživa Riki, chronickej děvkař, pozor!"

„Žárlí," smál se na mě jmenovaný. „Dobře mu tak."

„Jedem, je děsná kosa," zkrátil Dick vítání.

„Jste moc rozmazlení," usoudil Riki v lehké košili.

Zřejmě si v Severním ledovém moři zvykl na jinou zi-

mu! David mi otevřel zadní dveře a přisedl si ke mně.

Riki něco povídal, neposlouchala jsem ho, mazlili jsme

se.

„Hele, nechte si to na večer," prohlásil Riki při pohle-

du do zpětného zrcátka. „Jo, Dicku, víš, že ti máti chys-

tá ležení dole? Koukal jsem jak blázen, nejdřív říkali,

že ti přijede holka, a dneska takový sankce na vojáka.

Cos provedl?"

David se na mě s úsměvem podíval.

„Tomu nehovíš," pověděl nakonec.

Před Langovic domem parkovala čtyři auta a malý

autobus.

„Svatba bude veliká, vid~" zhrozila jsem se.

„Nevím, kolik lidí je velká svatba. Já se ještě neže-

nil. Zatím!" Přitáhl mě k sobě právě v okamžiku, kdy

jsme vstoupili do haly, v mohutném objetí jako stopro-

centní milenci. Pozdravila jsem a očima hledala Dicko-

vy rodiče, na těch mi v záplavě příbuzných záleželo nej-

víc. David mě zavedl do kuchyně, kde se paní Langová

s mírně obézní dámou točila kolem táců chlebíčků.

„Dobrý den," vzmohla jsem se celá nesvá na pozdrav.

Otočila se po mně. „Ahoj, Evo! Jaká byla cesta? Pří-

šerná, vid~ Vezmi si, musíš mít hlad..." A té přitloust-

lé, zvědavě přihlížející osobě, vysvětlila: „To je Eva, Da-

vido~~a přítelkyně."

„Čas hrozně letí," zafilozofovala si. „Po vojně strojíte

další svatbu, co říkáš, Davide?"

„No jejda, teta, dneska máme generálku," přisvědčil

s plnou pusou, dva chlebíčky si vzal na cestu, lípl mi

pusu do vlasů a odvlekl mne po schodech nahoru.

„Uf," kecla jsem vysíleně na jeho válendu. Nenechal

mě odpočívat, škádlil mě, popichoval, muchloval, rozma-

zával a rozcuchával. Musela jsem ho odstrkovat, abych

vůbec měla čas vybalit svatební dar i šaty, kupodivu ne-

zmačkané. Aspoň ne moc. David s odchodem nespěchal

a já nevěděla, jak mu naznačit, aby se na chvíli vzdá-

lil za dveře, jinak se nepřevleču. Sám s tím cavyky ne-

dělal, shodil džínsy a tričko a oblekl kvádro šedavé bar-

74 ® 75

vy s jemným proužkem, světle modrou košili a šedou

vázanku se stříbrnou výšivkou. Nikdy jsem ho takhle

oháknutého neviděla!

Všiml si mých očí. „Pěknej chlap, vid~?"

„Hlavně namyšlenej," poznamenala jsem s úsměvem.

„Víc pěknej než namyšlenej. Hotovej ženich! Až na ty

vlasy, ještě proužkovaný tričko a námořnickou čepič-

«

ku...

Smála jsem se tomu, ale zvážněla jsem při pohledu

na růžovou jizvičku na jeho levé lícní kosti. „Od čeho

máš tohle?" Dotkla jsem se jí prstem.

Moc se mu nechtělo. „Prostě jsem se nepohodl s ma-

záky. Už dřív, hned po přijímači."

„Proboha!" vyděsila jsem se. „Ty ses porval? Kdo ti

udělal takovou jizvu?"

„Jsi moc zvědavá," ošil se. „Nebyla to moc velká bo-

lest. Přezka od opasku by mohla člověka zmrzačit mno-

hem víc. Měl jsem štěstí, uhnul jsem. Víckrát se roz-

přáhnout nestačil, dokopal jsem ho pod postel. Pak jsem

na oplátku dostal já, vrhli se na mě všichni mazáci z ci-

mry a ti pitomci, mladí, rozumíš, mi nepomohli. Není

pravda, Evo, že dneska šikana neexistuje, když armá-

da slouží demokracii. Na tom nezáleží. Vždycky se na-

jdou pitomci, co zneužívají postavení a moci. Já prostě

posluhovat nebudu! Barevná hudba, dostihy, striptýz,

vrkání, metro, pták ojoják, sahara, bufety..."

Těm termínům jsem nerozuměla. „A proč tě..."

„No pro tohle. Neposlouchal jsem. Odmítl jsem dělat

metro, lézt v pyžamu pod kavalci a v mezerách hlásit

stanice, Muzeum, Florenc, Můstek, Pankrác, Kačerov,

Háje... Evo, já se nikdy před nikým neponížil a nebudu

ani před takovými... imbecily. Ted' mám celkem pokoj.

Jasně, rajóny, klikování, čištění kanad a samopalů je nor-

mální. Nejdřív mě chtěli zničit. Pox~~al jsem se mockrát

a číhal na ně, jednoho po druhém. Jsou silní v houfu,

chápeš, jinak zbabělci. Minulej týden jsme chodili makat

do města na kanalizace, já a čtyři mazáci. Lepší kluky

jsem nezažil, chovali se jinak než v kasínu. Začínají mě

brát. Čajka, autor jizvy, se na mě bojí křivě podívat."

Nechápala jsem. „Davide, jak je tohle možné ve dva-

cátým století? V civilizovaný společnosti?"

Vysmál se mi. „Jak mi vysvětlíš hrůzy, co se dějou

v Jugoslávii? Sběrači hlav jako trofejí... Čím jsou lidi ci-

vilizovanější, tím vymejšlejí rafinovanější způsoby mu-

čení."

„A co velitelé?"

„Ti o ničem nevědí. Na rotě všechno klape. Nikdy ne-

žaluju, vyřizuju si své věci sám. A ostatní mají strach."

„A co ti, kteří se sami bránit neumějí?"

Ušklíbl se. „Nestíhají, pitomci. Měli se ke mně přidat

a ne celí vyděšení čumět, aby si nepohoršili. Hele, ono

je to možná baví! Už se těší, jak se ukážou před nový-

mi holuby."

Přesně tohle říkal i Dušan! Nemusela jsem se však

utvrzovat a ponižovat Dicka ubohými dotahy. Ne, Da-

vid se mladým nikdy mstít nebude. Na celkové situaci

šikany ovšem nic nezmění. Přesto jsem byla ráda, že on

je zásadový a čestný, i když jsem nevěřila, že takhle

vážné záležitosti mají řešit vojáci sami, aniž by velite-

lé tušili, co se po nocích na rotě děje.

„Dej pokoj s vojnou, vílo, té si užiju na rozdíl od te-

be ještě dost a dost," políbil mě na špičku nosu. „Kdy-

bys věděla, jak jsem se na tenhle okamžik těšil..."

Vpůli polibku se ozvalo krátké klepnutí, dveře se roz-

létly a do pokoje vpadl Riki s dívkou v neuvěřitelných

šatech.

„Jedem, jedem!" popoháněl nás. „Koukám, že byste

radši svatbu oslavili sami doma, co?"

„Si piš," usmál se David a řekl mi: „Počkám na chod-

bě."

Riki nemohl pochopit, proč mě nechává při převléká-

ní samotnou. Holka se jmenovala 7.uzana, byla vyzýva-

vě nalíčená, pronikavě voněla, byla po mamince, sestře

paní Langové, trošku při těle a také malinko omezená,

hihňala se všemu, co Riki řekl, ač tím nikoho bavit ne-

hodlal.

Ve čtyřech jsme se usadili do Richardova fordu a při-

pojili se ke svatební koloně. Žaneta bydlela hned v sou-

sední ulici. Moc jí slušely dlouhé šaty a čelenka místo

závoj e.

„Je jak princezna," usoudila jsem okouzleně.

Dick, který mě na zadním sedadle držel kolem ramen,

76 / 77

se na mě nevěřícně podíval. „Ty máš vkus! Riki, líbí se

ti Žana?"

„No," řekl váhavě jeho bratr s očima na nevěstě, jež

nastupovala do otcova bílého BMW. „Jsou horší."

Zuzana se mohla smíchy potrhat.

„Ale i lepší," přitulil se ke mně David.

Dostala jsem ukrutný hlad. V obřadní síni, připomí-

nající palác z bílého mramoru, stála nevěsta s ženichem

na vyvýšeném stupínku, za nimi svědci, tedy David

a Bobův kolega z fakulty, my ostatní seděli v pohodl-

ných křeslech a já šoupala nohama, pokašlávala a vše-

lijak se vrtěla, abych něčím přehlušila hlasitou bouři

v mém žaludku. Před Rikim hned vedle se mi ji utut-

lat nepodařilo, výborně se mými problémy bavil.

„...poznali jste se a byli si tak blízcí, že jste se rozho-

dli spojit své životy v jeden společný... Manželství není

hra, kterou lze přerušit, manželství je nejvyšší, nejkrás-

nější a nejhodnotnější svazek, jaký lze mezi ženou a mu-

žem uzavřít. Ode dneška spolu budete jíst, pít, spát, plo-

dit a vychovávat děti, spolu prožijete radosti i starosti.

Jste dva. Dva na všechno."

Do očí se mi tlačily slzy dojetí, musela jsem vypínat

pozornost, abych se nerozeřvala úplně a nerozmazala si

oči. Paní Langová si své utírala do kapesníku, kdežto

Žanetina matka, vysoká kostnatá dáma, ani nemrkla.

Kdybych tam stála já s Davidem! V šestnácti? Nesmy-

sl. Ale ta představa mě víc než lákala!!

V kostele trval obřad ještě mnohem déle a můj žalu-

dek se bouřil ještě hlasitěji. Myslela jsem, že hlady

omdlím, rozplácnu se na studených dlaždicích, uriznu

si kus ostudy a zpestřím svatební veselí.

Potom byl na řadě fotografl Navíc jsme museli čekat,

až nám ateliér uvolní předchozí svatba. Profesionálního

fotografa jsme vozili s sebou od rána, ted' šlo o společné

fotky do alba. Jiný profík natáčel obřad kamerou, Dick

tuhle službu odmítl, na hostinu přijde za tímhle účelem

Ondráš. Máma prý pochopila, že ač je film Davidova dru-

há velká láska, díky vojně se bude věnovat té první.

„Myslíš mně?" popíchla jsem ho.

„Ne," zasmál se nadzvedl mne, aby se nemusel k po-

libku shýbat. „Babičku!"

Z ateliéru vykoukla žena v modrém plášti a povídá:

„Prosím. Nejprve nevěsta s ženichem..."

Ohromeně jsem po ní mrkla. Mluvila na nás!

„Pardon," uvědomila si svůj omyl, nebot se kdekdo ve-

sele rozesmál. „Myslela jsem, když se k sobě tak mají...

Pojd~te, prosím..." Tentokrát pobídla ty pravé, Žanetu

a Roberta.

„Krot se," prohodil k Davidovi polohlasně pan Lang.

Riki nevěřil vlastním uším. „Proč tě drží zkrátka?"

David mávl rukou a navzdory otci rně znovu obejmul.

Do přepychového hotelu Vltava jsem dorazila úplně

vysílená a při pohledu na připravený předkrm mi div

neodkapávaly sliny. Nemohla jsem se do něho zakous-

nout, pan Lang zdržoval s přípitkem, po něm dostal slo-

vo Žanetin otec, malý zakřiknutý chlapík, který popřál

mladým hodně štěstí a víc nic, a nakonec mluvil ředi-

tel hotelu.

Konečně zazvonily sklenice s cinzanem, osobní gratu-

lace a hurá na jídlo! Slupla jsem ho ze všech nejdřív,

stejně jako polévku, biftek s pomfrity a oblohou a kávu

a dort. Teprve když jsem do sebe nabouchala si kilo po-

travin, spokojeně jsem se opřela o židli a vnímala své

okolí.

Riki sedící vedle nás bavil, kapela hrála, z upjatých vy-

fintěných hostů se stali příjemní společníci, šéf Vltavy

přinesl dva vysoké černé klobouky, prý putovní, kdo je

má na hlavě, jde tančit. Ženicha s nevěstou museli do-

slova vyhnat, načež Žanetu protočili téměř všichni pří-

tomní pánové a její matka se nechala slyšet, že by se Za-

netka neměla ve svém stavu tolik unavovat. Asi po čtvrté

písničce mi klobouk nasadil Davidův bratranec, který se-

děl naproti i se svou těhotnou manželkou a vůbec po mně

hodně koukal, jako partnera jsem vyfasovala Rikiho. Sho-

dli jsme se, tancovat umím, tatka s mamkou se sezná-

mili v souboru písní a tanců a odmala mě a Jarku učili.

David porušil pravidla hry, přebral mě svému bráchovi

z kola ještě dřív, než dechovka skončila. Tancovali jsme

pak spolu celé odpoledne. Nemluvili přitom, stačilo nám

se k sobě při tanci tisknout a dívat se jeden druhému do

očí. Davidovy modré hvězdy zářily jako jediný pevný bod

ve vesmíru, okolí se rozplizlo do barevného kolotoče.

78 :~ 79

Jednou mě vyzval pan Lang a David šel provést svou

matku.

„Jsi šikovná," pochválil mě, celou ztrémovanou. Tykal

mi od tábora: „Nevěsta je proti tobě dřevo. Evo, možná

mě máš za protivného strejce, ale já se musel tvému ot-

ci zaručit, slíbil jsem mu, že se ti nic, absolutně nic ne-

stane. David mi dal slovo, jenže je voják a myslím, že

dost zkouší."

„Já přece...," vyhrkla jsem. „Já s ním nic nemám!"

„Já vím. Zatím, což nebude trvat věčně. Prosím tě,

slib mi, že aspoň ne ted, tady u nás. Nemohl bych se

tvému tátovi podívat do očí, i kdyby se nic nedozvěděl."

„Slibuju," pípla jsem, krvavě červená.

Teprve po večeři změnila kapela repertoár a hrála mo-

derní písničky. Ondráš přestal natáčet, přisedl si k nám

a my se prohýbali smíchy. Bála jsem se pít, jen jsem si

musela připít s Rikim, Ondrou i tím bratrancem, ovšem

s ním v době, kdy si jeho žena odskočila. David kromě

cinzana před obědem nevypil jedinou kapku alkoholu.

S postupujícím večerem byl stále smutnější, držel mě

i u stolu za ruku, a přestože jindy byl hovorný a spole-

čenský, tecY mlčel a jen poslouchal ostatní.

„Co je s tebou?" drcl do něho Ondra. „Nepiješ?"

„Ne. Odvykl jsem, měl bych hned v hlavě."

„Šetříš síly na noc, jo? Chápu," zubil se Ondra.

„Nic nechápeš, sakra!" odsekl David prudce, vstal a po-

žádal mě o tanec. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno.

Tančili jsme mlčky, tiskl mě k sobě, div ze mě nevytla-

čil duši. „Pojd' na vzduch, nebo se udusím," řekl potom.

Vyšli jsme na čerstvě zasněženou terasu Vltavy. Stá-

la jsem tam v šatech, rozpálená tancem. Hned mě ob-

razila zima. Dick mi beze slova půjčil své sako, potom

mne objal kolem pasu a nepřítomně hleděl do parčíku.

„Co je ti, Davide?" zkusila jsem tiše.

„Mám tě rád, Evo," odpověděl. Náhle mě prudce oto-

čil k sobě a přitiskl se na mě. „Bože můj, jak já tě chci!"

Dovolil si vác než jindy, vydrážděný celodenním poku-

šením, divoce mě líbal a neklidnými prsty mě hladil po

tváři, ve vlasech, na zádech, v pase i o něco výš. Zavře-

la jsem oči a přijímala jeho laskání celou svou bytostí.

Tlačil mě na studenou zecY, cítila jsem jeho vzrušení,

srdce mi poplašeně a zároveň vzrušeně dunělo, chvěla

jsem se jako v zimnici...

Pak mě pustil. „Asi mi z tebe přeskočí," přiznal chrap-

tivě. „Řekni, jak po mně můžou chtít takový sliby! Vždyt

jsem jen člověk a mám tě k zbláznění rád! Vílo... Je ti

zima, vid~ Pojd', vrátíme se."

Stíhli jsme druhou večeři, které se David nedotkl. Ža-

netin etec se opil, zvedal ruce ke stropu a snažil se zpí-

vat jakousi lechtivou odrhovačku, nikdy se nedostal dál

než na konec první sloky, nevěstina matka ho vždy uml-

čela. Riki si přisedl k Bobovým kolegům, Ondráš protá-

čel Zuzanu, na našem konci jsme zůstali s Davidem sa-

mi dva. Objímal mě, co chvíli vzal můj obličej do dlaní

a políbil mě, či aspoň pohladil nebo pocuchal ve vlasech

a přitiskl k sobě. Právě když jsem mu na něžnou dlaň

vtiskla letmou pusu, uvědomila jsem si pohled paní Lan-

gové. Okamžitě jsem se od Davida odtáhla.

„Tvoje mamka!" šeptala jsem zaskočeně.

„No a? Kouká na nás celou dobu," odtušil klidně. „Nic

proti dohodám neděláme, ne?"

Po zbytek večera jsem z mazlení nic neměla. Pod do-

hledem! Také jsem se cítila pořádně unavená, podepsa-

la se na mně nespavost, vstávání, nervy z trapasů, ki-

lometry protancované s Davidem... Málem jsem usnula

v taxíku!

„Evo, jdi si lehnout," všimla si mého somnambulního

stavu paní Langová. „Nahoru, do Davidova pokoje. Hor-

ní koupelna je obsazená, dveře na chodbě dole vpravo

vedou do druhé."

Poděkovala jsem a v polospánku se tam odpotácela.

Horká sprcha mou ospalost spíš podpořila. Potichu,

abych nevyrušila Eka, jsem se vkradla do haly. Novo-

manželé zřejmě už odešli, paní Langová míchala lžič-

kou v kouřícím šálku s kávou, David seděl obráceně na

židli s bradou opřenou o opěradlo, nohy natažené dopře-

du, uzlík neštěstí! Riki se ládoval chlebíčky a pan Lang

pohledem ukázal na nejmladšího syna.

Riki se toho chytil: „Co je, vojíne? Seš ňákej špatnej."

7a Davida odpověděla paní Langová: „Ten je zamilo-

vanej až po uši. Úplně hoří. Necítíš, jak sálá na dál-

ku?"

80 ~/ 81

„Ona je pěkná a chytrá. Dick má vkus," připustil Ri-

ki.

Hlasitě jsem přibouchla dveře, aby si mou přítom-

nost uvědomili. Rikiho kompliment ovšem mou dušič-

ku víc než potěšil! Nenamířila jsem ke stolu, nýbrž rov-

nou ke schodišti, usmála se na Davida, který mi hle-

děl upřeně do očí, a řekla všern: „Dobrou noc. Jsem

utahaná..."

„Pěkně se u nás vyspi,`` popřál mi Lang. „Co se zdá

první noc v jiném prostředí, to se prý do roka vyplní."

Langová i Riki se k přání připojili. Zahlédla jsem, jak

David vyskočil ze svého místa.

„Kampak?" zajímalo jeho otce.

„Kam asi!" odsekl nakvašeně. Zřejmě měl hlídání po

krk.

„Davide, budeš se zbytečně trápit," pravila chlácholi-

vě Langová. „Já tě chápu, jsi do ní zamilovaný. Mohu

tě uklidnit, jí také nejsi lhostejný. Lehni si."

Víc jsem neslyšela. V Davidově pokoji jsem se odstro-

jila, hupla do postele a žasla, tak tvrdý pelech nernohli

mít ani Spartané! Čekala jsem. Dlouho. Kdyby náhodou...

Náhle se otevřely dveře. David! Konečně přišel

v proužkovaných džínsách a bílém tričku, popřát mi do-

brou noc. Přisedl si na válendu. Nejdřív jsme se na se-

be dívali, potom mě políbil. Posunula jsem se ke zdi,

aby si mohl přilehnout. Líbali jsme se čím dál divočeji,

třásla jsem se rozčilením, ted', ted' TO přijde! A já chci.

Moc! Když se zeptal, jestli smí, přikývla jsem. Ucítila

jsem dotek jeho nahého těla. David se se mnou miloval.

Já se milovala s ním. Milovali jsme se. Krásně a jedno-

duše. Jak prosté!

Na chodbě se ozvaly kroky a smích. Trhla jsem sebou

a posadila se. Nejdřív jsem nechápala, co se děje. Kde

je David? Už odešel? A proč mám pyžamo? Seděla jsem

na posteli, záda otlačená od tvrdé podložky, oranžový-

mi závěsy pronikalo do pokoje denní světlo, radiátor te-

ple sálal.

Padla jsem zpátky na polštář. Pánové, můj první ry-

ze erotický sen! Vstala ,jsem, uklidila lůžkoviny a pře-

vlékla se, nalíčila si oči a teprvé poté sestoupila do ha-

ly.

„Vyspáno? Nějak brzy," přivítal mě pan Lang.

David mi šel ke schodům naproti. V šoku jsem zíra-

la na jeho oblečení! Bílé tričko a růžovobílé proužkova-

né džínsy mi vzaly dech! Nechala jsem se políbit a po-

zdravila přítomné zadrhlým hlasem. Tedy, někdy jsou

sny nejen erotické, ale i barevné a jako živé! Raději jsem

pomohla paní Langové se snídaní.

„Zdálo se ti něco?" otočil se na mne nečekaně pan

Lang.

Dort s ananasem mi zaskočil, David mi musel zabu-

šit do zad, abych vůbec snídani přežila. Alespoň jsem

nemusela zalhat odpověd~ Paní Langová se omlouvala

za Davidovu postel, prý z ní zapcmněli vytáhnout dře-

věnou desku. Tvářila jsem se hrdinně, jako bych doma

běžně líhala na Záhořovo lože.

Dopoledne jsme s Davidem strávili v jeho pokoji, při-

šel za námi Riki s kupou videokazet. Davida zajímalo

karate, které mě příliš neuchvacovalo.

„Nelíbilo?" všiml si Riki. „Pustím vám tedy bonbónek,

milenci, zaujme vás."

Letmý pohled na záběr kluka a holky milující se ve

sprškách bílé pěny příboje mi stačil k poznání, o jakou

nahrávku jde. Milovali se něžně, žádné násilí a nízký

sex, asi jako ti švédští milenci z osvětového filmu,

který nám vloni pouštěli ve škole při biologii a kdy se

u porodu polovina třídy sesypala. Přesto jsem se na

film nemohla dívat. V Rikiho a hlavně Davidově pří-

tomnosti! David totiž nesledoval obrazovku, nýbrž můj

obličej!!

„Vypni to, koni," řekl Rikimu, když viděl mé reakce.

„Tohle je lepší dělat než se dívat," prohlásil Riki a já

zčervenala ještě víc. „Hele, vy dva spolu fakt nic nemá-

te, nebo hrajete boudu na rodiče?"

„Budeš se divit, žádná bouda," usmál se David.

Riki žasl. „A proč, proboha?"

„Až o svatební noci,`` mrkl na mě Dick.

„No," uchichtl se Riki. „Aby tě do té doby někdo ne-

předběhl."

„Neboj," ujistil ho bratr. „My se máme rádi."

82 ~ 83

„No, to je důvod," šklebil se Riki.

Ano, to JE opravdu důvod. Jenže ne každý mu rozu-

mí.

Právě jsem pomáhala v kuchyni s nádobím po obědě,

když se ozval domovní zvonek. Podle hlasů z haly jsem

poznala Davidovy kamarády a kamarádky.

„Jdi za nimi," pobídla mne Langová, která myslela,

bůhvíjak po jejich společnosti nebažím. Domyla jsem ná-

dobí a nic jiného mi nezbylo. No jistě, kromě Vildy se

dostavili všichni. Izabela se ládovala kremrolí a ostat-

ní se také nijak neostýchali konzumovat dobroty ze

svatby. Utahovali si z Dicka na téma holub, jako by sa-

mi sloužili za války u jedné perutě.

David mě zřejmě ucítil v zádech. „PojcY sem, Evo."

„Ahoj," pozdravila jsem hosty a vychutnala pocit pře-

vahy nad Izabelou, které přestala kremrole chutnat. Na-

jednou!

„Čau," zdravili mě. Roko si neodpustil: „Pak že je zle,

zobáku. Holku máš, doma seš, co chceš víc?"

„Holku na dívání, nebo už ne?" zajímalo všetečně Ata-

se.

„Závidíš, vid~" šklebil se Dick, přitáhl mě k sobě na

klín. Izabela teprve ted' odložila nedojedený zákusek na

kraj stolu, ruce si otřela do kožené sukně a nevraživě

mě proklála očima.

Dicka zajímalo, co je nového v Praze, Ondra refero-

val o FAMU. Naneštěstí jsem danému tématu za mák

nerozuměla a tím pádem se nemohla debaty účastnit.

Přemýšlela jsem, jak se vykroutit z nepohodlného pose-

du. Pomohla mi Sárka, která se mě zeptala, jaká byla

svatba. Měla jsem důvod slézt a rozpovídat se.

David řeči o filmu hltal, snad na mě i zapomněl, ba-

vila jsem se s Šárkou a Ritou vcelku srdečně, Izabela

mlčky naslouchala. Teprve když zavedl Atas hovor zno-

vu na vojnu, David se vzpamatoval, mrkl na hodinky,

pak na mě, chytil mě za ruku a pevně ji stiskl. Odmí-

tl se zpovídat a asi si uvědomil neúprosně letící čas, ne-

bo~ se z něho mávnutím kouzelného proutku stal za-

mlklý zamilovaný bažant.

„Kdy jedeš?" všiml. si jeho proměny Ondra.

„Večer. Brácha mě tam hodí."

„A Eva?"

„Za půldruhý hodiny..."

„Padáme," pochopil Ondráš. „Moc času vám nezbejvá."

„Za takovou dobu stihnou dvě tři čísla," zubil se Atas.

„Může mi někdo říct, proč s tímhle perverzním pra-

setem kamarádím?" otřásla se Rita a Šárka po něm ho-

dila zbytek Iziny kremrole.

Šla jsem je s Dickem vyprovodit do chodby. Loučili se

normálně, přáli mu pěkný rajony, Ondráš mi kladl na

srdce, at nezapomenu vyřídit pozdrav své sestřičce, Iza,

koza jedna, řekla vážně: „Napiš. Adresu znáš, ne?"

„Když mi vyjde čas," slíbil neurčitě. „Pošlu to na

Ondráše, do školy se už psát nedá."

Šárka s Ritou vybouchly smíchy, Iza se zamračila.

Ondráš na mě mrkl: „Jarmilka by mohla napsat mně,

ono by jí neubylo."

Bezbarvě jsem kývla. Iza mi zkazila náladu! Šli jsme

do Davidova pokoje, stoupla jsem si k oknu a zaraženě

pozorovala Eka, honícího po zahrádce sněhové vločky.

Po jeho tlapách zůstávaly v bílém poprašku černé díry.

Asi jako ty v mé čerstvě zraněné dušičce.

„Kdy tě zase uvidim?" David mě zezadu objal.

„Tys jí psal?"

„Cože? Komu? Myslíš Ize? Z vojny? Ne, kdepak."

„A předtím?"

„Co já vím, asi ne. Počkej, jednou jsem jí poslal po-

hled. Tenkrát z tábora."

Úplně jsem poskočila popíchnutá žárlivostí.

„Vždyt mi tvrdíš, žes ji nikdy neměl rád!"

„Správně. Bob hned první týden nakoupil pohledy

Skaláku. Neměl jsem komu napsat, všichni byli mimo

Prahu. Krom Izy. O nic nešlo."

Pokrčila jsem rameny. „Jenže jí o NĚCO jde."

„Hloupost," nevěřil mi. „Vílo, i kdyby. K tomu musí být

dva. Rozumíš? Nevím, proč žárlíš na někdejší kamarád-

ku přes postel, jak tomu říká Ondráš. Přece si věříme,

ne? Já se tě, ty bambulo, taky nevyptávám na Jindru."

Zaskočil mě. „Ale já s ním nikdy přes postel nekama-

rádila!"

84 ~ 85

„Naštěstí!" usmál se. „S Izou to bylo jen přes postel,

kdežto ten debil se určitě snaží dostat tě psychicky, přes

city, rozumíš, což je mnohem horší. Radši mi neříkej,

jestli se s ním někdy vídáš. Zbytečně by mě to bolelo

a trápil bych se. Nechci o něm nic slyšet, věřím ti. Vě-

řím. A p.rosím, věř ty mně. Iza je mi ukradená. Jako

všechny krom tebe..."

Políbila jsem ho. „Jsem s tím žárlením trapná, vid~?"

„Ba ne. Jsi... nádherná. Sladká. Moje!"

Přilepil se na mě, až jsem se bála, že každou chvíli

vytlačíme okenní tabuli a rozplácneme se Ekovi před

nosem. Líbali jsme se, David mě laskal na našponova-

ném tričku a mně to dělalo dobře!!!

„Chci tě," šeptal zastřeně, džínsy mu byly těsné, tla-

čil mě a třel se o mne. Kdyby nás Riky nevyrušil, snad

by byl hotový docela, jak pak sám přiznal.

„Nerad se vtírám," zubil se Riki vesele, „ale je dost

hodin. Hodíme Evu na autobus, ne?"

Jako o překot jsem se balila a převlékala. Kdyby mi

autobus ujel, naši by mě snad jeli hledat!

„Davide, tady máš ode mne k Vánocům," podala jsem

mu pečlivě zabalenou krabičku.

„Páni, jsem kůň!`` pleskl se do čela, zaštrachal ve skří-

ni a vytasil podobnou, jen o něco větší. Vzájemně jsme

si slíbili, že dárky rozbalíme až na Štědrý den.

Paní Langová mi nabalila plnou krabici výslužky, roz-

loučila se se mnou stejně přátelsky jako její muž, a už

jsme se s Davidem a Rikim řítili Fordem Scorpio na ná-

draží. Vypadalo to, že autobus čeká jenom na mne. Da-

vid mi pomohl nalodit zavazadla a nedbaje na lidi ko-

lem, políbil mě. Naposledy.

Naposledy? Nesmysl, naše láska vojnu zvládne v po-

hodě! Mávala jsem mu, dokud mi nezmizel z očí.

~ a ČARODĚJ TÝHLE NOCI

V pondělí mě naštěstí profesoři z ničeho nezkoušeli

a celkově se v posledním předvánočním týdnu umoud-

řili.

Simoně jsem o svatbě referovala z jiného úhlu než

mamce či Jarině, totiž o svých pocitech. Svěřila jsem se

jí i s posunem zásad. Kdyby David přijel a my měli mož-

nost, docela určitě bychom se spolu milovali.

„Vážně? Ty se toho nebojíš?" divila se.

„Ne. Chci to. Ne proto, abych mu vyhověla, on by rně

nenutil. Chtěla bych sama. Něco víc než jen polibky,

prostě mi najednou polibky nestačí." Nevěděla jsem, jak

si vvsvětlit vnitřní tlaky způsobující bolestivé vzruchy

i- žaludeční oblasti.

„Evo, vzpamatuj se! Mohla by ses dostat do pěknýho

prizšvihu. V necelých šestnácti..."

„Prosím tě, David není panic. Dal by pozor."

.,I tak je to risk, ne?"

Pokrčila jsem rameny, abych jí nemusela dát za prav-

clu. Snažila jsem se přehlušit vlastní hlas rozumu, kte-

r~ý mluvil Simoninými ústy.

„1-3olky! Slyšely jste tu novinu?" volala na nás dvě přes

pííl třídy Ivona. Všimla jsem si, že se spolužačky pře-

stávku co přestávku houfují k jedné lavici. „Kamila to

m.á za sebou!"

Ivoně nevadilo, že ji poslouchají i naši čtyři spolužá-

ci, paňáci jako polena. Ve škole se mluvilo o sexu po-

měrně často, anonymním testem jsme zjistily, že ze tří-

dy deset holek nejsou panny. Ted' k nim přibyla i Ka-

mila, hubená pod'obaná holka.

„Kamilo, fakt?" nemohla uvěřit Simona.

Spolužačka, kterou těšil zájem veřejnosti, dokvačila

až k nám, aby se s námi rozdělila o svůj zážitek. Ne-

patřila mezi holky, s nimiž bych musela kamarádit. By-

la falešná, pomlouvala.

„1~TOrmálně," křenila se. Pár holek obstoupilo naši la-

vici, chtěly si love story vyslechnout v několikáté reprí-

ze. „S ~Iartinem, chodí s kámoškou, vid'. Jsme byli spo-

lečně na diskárně; Soňa se s ním pohádala a šla domů.

86 ® 87

Zůstala jsem tam s ním, vid', tancovali jsme a povídali

si. Říkal, že je Soňa někdy protivná, ale v posteli je prej

dobrá. Sem mu řekla, že bych o to taky ráda přišla, vid',

s profíkem, žádným zajícem, no a Martin se nabídl. Šli

jsme k němu domů. Holky, horor! Vůbec nám to nejdřív

nešlo, měl ho moc velikýho, já panna, musel mi podlo-

žit záda polštářkem, jenže když to, jo, tak jsem ho od-

strkovala, bolelo to hrozně, teklo krve, hotová zabíjač-

ka, vid', furt neměl dost, ječela jsem jak kráva a on do

mě bušil a bušil..."

„Proboha, nech toho!" přerušila jsem ji popuzeně.

„Co je? Slabý nervy?" nechápala. „Pořad s hvězdičkou,

vid'. Jestli se necítíš, neposlouchej. Chirurgickej zákrok

hadr, vyšil mi v panenský bláně díru na tři prsty vel-

kou, pak ji měřil..."

Myslela jsem, že se zalknu. „Jsi ubohá!" vylítla jsem.

„Sex není chirurgickej zákrok, Kamilo, ale završení lá-

sky! Pokud ho ovšem děláš s kdekým na potkání, vyš-

ší cíle ti ujdou!"

Kamila polkla, uražená a dotčená. „Závidíš!" obvinila

mne. „Děláš ze sebe hvězdu, vlasy do pasu, na každý-

ho kulíš ty svoje kukadla a přitom seš obyčejná panna,

vid'. Nikomu jsi nestála za tu dřinu o panenství tě při-

pravit!"

„Šlápla jsi vedle," zasmála se Simona pobaveně.

„Až o to přijdeš, přijd' se pochlubit!" vyzvala mě Ka-

mila.

„Až o to přijdu, pak půjde o mou a Davi... jeho sou-

kromou věc. Jestli myslíš, že jsi svým zážitkem zajíma-

vá, jsi na omylu. Právě naopak. Shazuješ se."

„Kamila je hvězda, vid~?" Robin napodobil způsob její

mluvy.

„Promluvil ten pravej! Paňák jako guma!" prskala.

„Jsi nechutná, Kamilo," pravila náhle Zora.

„Ty se nejdřív podívej do zrcadla!" sjela ji. „Na tebe

by sáhl kluk leda pohrabáčem!"

Zora zrudla. Na základce jsme spolu nevycházely, do-

konce jsem jí poslala ošklivý anonym, při posledním zvo-

nění jsme se jedna druhé omluvily. Ted' jsem se jí mu-

sela zastat, i kdybychom byly stále na válečné noze. Šlo

o princip!

„Jsi kráva!" rozčilila jsem se. „Martin je bud' děvkař

z povolání, anebo na hlavu, protože normální kluk by

se s tebou nezahodil! Těm správným totiž nezáleží jen

na tom, kdo před nimi rozhodí nohy, ale jestli má taky

něco v hlavě, což Zora na rozdíl od tebe má."

Než mi stačila jistě nelichotivě odpovědět, rozehnal

náš sněm profesor programování. Kamila o přestávkách

dál bavila nadšené posluchačky svou krvavou erotickou

historkou. Pár obdivovatelek sice odpadlo, ale našlo se

dost těch, jimž řeznické líčení milostného zážitku impo-

novalo.

V nové třídě jsem se takhle hlasitě a ohnivě projevi-

la prvně. Asi jsem mnohé překvapila, považovali mě za

put~u. Kdybych neměla Davida a neprožívala velkou lá-

sku, asi bych mlčela. Takhle jsem nemohla. Svými si-

láckými řečičkami Karnila kazila to, co si představuji

jako nejvyšší stupeň lásky!

Vánoční přípravy vrcholily. Mamka považuje tři svá-

teční dny za dobu obžerství, tudíž proháněla mne i Ja-

rinu jako koně při dostizích. Nejprve velký generální

úklid, potom pečení a zdobení dvanácti druhů cukro-

ví, které dojídáme ještě v únoru, nebot tatka sladké

nerad, Jarina dbá na svoji linii, kluci si raději trhají

čokolády ze stromečku a já také dávám pozor, abych

nedopadla jako tlustá Zlata ze třídy a líbila se Davi-

dovi.

Počítali jsme se svátky srávenými na chatě jako vlo-

ni, ovšem tafka nás opět překvapil. Prý mu volal děda

z Luhů, máme přijet, sejdeme se po čase s mamčinými

sourozenci a jejich rodinami, na Vánoce mají být pří-

buzní pospolu. No tohle! Vánoční pohoda je v nenávrat-

nu, myslela jsem si zklamaně.

A taky ano. Sněhu leželo v Českém ráji mnohem víc

než u nás, ovšem to byl jediný klad a náznak idyly. Ba-

biččina chalupa napěchovaná lidmi, nejprve povinnost

přivítat se se všemi tetami, strýci a jejich potomky,

z nichž jsem mnohé dva tři roky neviděla a málem ne-

poznala. Druhá povinnost ještě nepříjemnější, odpovídat

na stupidní dotazy, jak je na střední škole, kterak jsem

88 - • 89

vyrostla a zdali mě nezlobí paní učitelka. A nakonec jim

hlídat děti, hlavně rozmazlené dcerky tety Alice, již si

vzal za ženu mamčin nejmladší brácha Pavel.

Při první příležitosti jsem se navlékla do svetrů a šál

a podstatnou část Štědrého dne strávila u zamrzlého

rybníčku pod holou vrbou, kde jsem sedávala o prázdni-

nách, a myslela na Davida, co asi dělá, zrovna ted', v tu-

hle chvíli, jak tráví Vánoce on...

Ve velebném zamrzlém tichu jsem rozjímala až do

úplného setmění. Po návratu se do mě naši pustili, jsem

prý horší než kluci. nic neřeknu a toulám se bůhvíkde,

málem mě šli hledat!

„Seděla jsem jen u rybníčku," bránila jsem se.

„V takové zimě? Máš rozum?`` podivovala se mamka.

„Chytlas aspoň něco?" zajímalo Petra. „Kapra, nebo

lína?"

„Leda rýmu," zašklebil se táta. Podrazila jsem jeho

pozice, vždycky se rád celému příbuzenstvu chlubí svý-

mi výchovnými metodami, kdy ví o každém našem kro-

ku a má nás na povel.

„Co chceš, Jaruš," nechala se slyšet moudrá teta Ali-

ce, jinak učitelka. „Pubertáci rozum nemají."

,.Je zamilovaná, vid?" mrkl na mě strýc Jan.

Máti to rozštípla, obsáhle se rozhovořila o chlapci

z Prahy, kterému jsem byla na přísaze a vyměňujeme

si málem denně dopisy, o tom, jaký je slušný a milý

a inteligentní... Dělaly jsme s Jarkou na bábinu oči, aby

se náhodou neproř~kla o jeho prázdninové návštěvě

a hlavně o našem kempování u Tůně, jelikož by byl oheň

na střeše a od Ježíška bychom nedostaly ani papírové

kapesníky. Bábí na nás tajně zahrozila, balamutily jsme

ji tehdy historkou o vedoucím, což ostatně byla část

pravdy, a děda mrkal.

K večeři se podávala rybí polévka, kapr na modro

a houbový kuba. Co se týče ryb, jím jedině řízek, takže

jsem děkavala zmatku, ve kterém si nikdo nevšiml, že

jsern letos zůstala bez slavnostní večeře a tajně si na-

mazala chleba husím sádlem.

Vánoce miluji i pro pohádkové kouzlo štědrovečerní

noci, jež mi v hlučné společnosti chybělo. U stromečku

nazdobeného bratránky a našimi dvojčaty jsme museli

čekat, až děti tety Alice odšišlají Erbenovu baladu Ště-

drý večer. Děda přivlekl proutěný koš přikrytý prostě-

radlem a povídá: „Děti, my jsme s bábou přemejšleli, co

vám dát pod stromeček, když máte všeho dost. Napa-

dlo nás, že blahobyt není všecko a světu chybí láska

k bližnímu i němé tváři. A tak tady máte..."

Odkryl prostěradlo a nastal rachot. Z koše se vyhr-

nulo několik malých psíčků a jejich kňučení se mísilo

s nadšenými výkřiky dětí i podstatně méně nadšenými

reakcemi rodičů.

„Tatínku, vždyt bydlíme v paneláku!" hrozila se mam-

ka a teta Alice přidala cosi o nečistých zvířatech a vy-

sokých poplatcích.

,,Podívej, jak jsou štastní," ukázal děda fajfkou na hro-

madu dětí a psů. Dvojčata se blaženě válela mezi psí-

mi tělíčky a dcerky tety Alice rovněž. „Děti se musí lás-

ce učit. Nejlíp na psovi. Lidi, co maj rádi psy, jsou do-

bří lidi."

A. tak naši a po nich i ostatní příbuzní váhavě kapi-

tulovali. „To je bobek," hladil tatka pudlíka, kterého si

dv~jčata vybrala, div mu nesedřel kůži ze hřbetu.

.,Bobek! Bude se jmenovat Bobek!" jásal Petr.

„Řekni rovnou Bobík," navrhla Jarina z legrace a to-

hle ujeté jméno našemu psovi zůstalo. Kluci zapomněli

na ostatní dárky a slibovali, kterak se budou o Bobíka

starat, venčit ho, krmit, koupat i česat. Jsem zvědavá,

jak dlouho!

Uklidila jsem si své balíčky, přehodila přes sebe sve-

tr a vyběhla do mrazivé noci, rozbalit poslední a nejmi-

lejší dárek, věnovaný z lásky. Roztřásla mě zima, když

jsem ho v autě vybalovala. Pod ozdobným papírem se

skrývala objemná kniha s názvem Jakou barvu má lá-

ska, složená z barevných fotografií kluků a holek, ver-

šů a povídání o lásce. Pánové! Uprostřed jsem našla

obálku, v ní stříbrný prstýnek a na lístečku tři slova:

Miluji Tě, Evo!

Přitiskla jsem knihu k sobě, prstýnek navlékla na

prsteníček a zavřela oči. Chtělo se mi brečet, ačkoliv mě

těmi slůvky pohladil. Davide, proč nemůžeme být spo-

lu, společně se těšit z Vánoc a malých zmrzlých vloček,

ladně se snášejících k zemi jako pápěří...

90 ~ 9I

Davide, miluji tě!!! Mít křídla, nebo aspoň povolení

nechat ukřičenou chalupu za zády, sednout na .první

vlak a jet za tebou třeba na kraj světa!

Kvůli zimě jsem se musela vrátit. Na dvorku jsem

krátce nastavila tvář vločkám, těm studeným polibkům.

Přemýšlela jsem, proč se mi do chalupy n.echce. Vždyt

je tam moje rodina a já bych dala přednost cizímu klu-

kovi! Cizímu? Mému! David je můj kluk, a i když je to

nevděčné, chápu, proč se děti v určitém věku odcizují

rodičům a staví na vlastní nohy.

„Co tu mrzneš?" ozvalo se od domovních dveří. Strýc

Pavel si přišel zakouřit.

„Jen tak." Schovala jsem knihu za zády.

„Kde slouží?" překvapil mne.

„V Tachově," odvětila jsem tiše. Netrpěla jsem potře-

bou se svěřovat. Zvlášt jemu! Podvědomě jsem ho strka-

la do jednoho pytle s tetou Alicí.

„Tam je tvrdá vojna. Sloužil jsem v Janovicích, víš?

Říkalo se: Stříbro, Tachov, Janovice - lepší kulku do pa-

lice. Aspoň dřív. Jojo, kde jsou ty časy! Co nám chybě-

lo? Žold jsme brali, za děvčaty chodili... Člověk si nevá-

žiI svobody. Nebud' blázen, Evo, nehrň se do vdávání. Co

z toho mám? Musím si mejt ruce před jídlem i po něm,

převlékat se k večeři, chodit do divadla, denně vykouřit

dvě cigarety a ještě jen na balkoně, vydělávám čím dál

víc peněz a přitom z nich nevidím ani korunu. Kdybych

byl znovu mladej, zůstanu do čtyřiceti svobodnej a pak

si vezmu nějakou ošklivou skromnou ženskou," povídal

mi. Vlastně ne mně, stěžoval si celému světu.

Nepřela jsem se s ním. Manželství mé a Davidovo bu-

de docela jiné než banalita strýce Pavla a jeho inteli-

gentní ženy, bude založené na jiných hodnotách, než je

vila a auto a skvělý plat, na lásce a úctě a toleranci

a porozumění, něco jako sen, krásný a blažený, v němž

se budeme vznášet.

Proklouzla jsem kolem strýce nepozorovaně, zalezla

na půdu a ještě večer přečetla celou knížku. Ted' jsem

to věděla jistě. Můj muž nebude muset nikdy na Stěd-

rý večer ani jindy nadávat na osud!

Doma na nás místo sněhu čekala rozježděná břečka

a déšt, hotový kontrast proti zasněženým pláním v Lu-

hách. Po každém vyvenčení jsme museli Bobíkovi prac-

ně mýt pacičky, všechny čtyři. Jinak se u nás zabydlel

celkem rychle, kluci mu vyrobili pelíšek v koupelně, leč

on se poflakoval po bytě a usnul třeba ve skříni, takže

jsme ho jednu chvíli nemohli najít. Bráškové se mu vě-

novali nepřetržitě, mne se nové povinnosti s dalším čle-

nem rodiny netýkaly. Prozatím! Byla jsem ráda, muse-

la jsem se učit a hlavně odepsat na Davidův dopis, kte-

rý tu na mě čekal.

Tyhle Vánoce, Evo, byly nejstrašnější, jahé jsem kdy

zažil. A už jsem jich pcír šharedých prožil. Třeba sám

ve vlaku, když jsem jednou utíkal z domova, nebo v ne-

mocnici s roztřískanou a seštupovanou hlavou poté, co

jsem na skateboc~rdu podjel liaz, arcebo když jsem zkou-

šel ve čtrnácti fetovat a předávkoval še. Myslel jsem, že

horší Vánoce neexistují. A vidíš, tentokrát mě svátky za-

stihly ještě víc vytočerzého než kdysi. Na rotě byl sice klid,

žádný honění, vzácně jsme se s mazáky shodli u názo-

ru, že Vánoce stojí za starou bačhoru. Seděli jsme ve spo-

lečenský místnosti, tupě civěli na stupi,dní televizi nebo

hráli šachy, byli jsme dost naměkko a myšlenkami voj-

ně na hony vzdálení.

Předstcwoval jsem si Tě, Evo, každou vteřinou. Co asi

děláš, jestli si na mě aspoň jednou za den vzpomeneš.

Hádal jsem, co máš na sobě, máš-li vlasy svázané nebo

ne, v duchu jsem se jich dotýkal, slyšel Tvúj smích, cí-

til Tvé ruce a představoval si, jak vánočně chutnají Tué

rty.

Vílo, já Tě mám neskutečně rcíd!!!

Na Silvestra pršelo od rána do večera, a protože ani

večer nepřestalo, bylo jasné, že obvyklá veselice pod ši-

rým nebem zůstane pouze zbožným přáním mládeže.

Doma se mi sedět nechtělo, zvlášt když Jarina pro se-

be i mě vymohla propustku. Tatka, ač nerad, uznal ná-

rok středoškolaček prožít poslední den v roce ve společ-

nosti maličko mladší, než jsou rodiče. Ti se letos do kul-

turního střediska nechystali, naopak, mamka připravo-

92 '• 93

vala studené mísy a víno, neboi? tátův kolega s manžel-

kou slíbil přijít k nám.

Posléze jsme se se Simonou rozhodly zajít na disko-

téku do Centra na sídlišti, přestože nás Jindra lákal na

chatu jeho kamaráda, do bujaré společnosti celé party.

Nalíčily jsme se, vystrojily jako na předávání Oscarů

a celou hodinu se ochomýtaly v předsálí Centra, nebot

jsme se styděly vejít dovnitř. Neustále korzující davy

podezřelých vlasatých a poloopilých kluků nám braly ví-

tr sebevědomí z plachet. Centrum jsem navštívila jen

jedenkrát, tehdy na závěr školního roku a s Davidem,

nádherně sebejistým a suverénním. Ted' jsme leštily ra-

diátor na chodbě a čekaly, až uvidíme někoho známé-

ho, třeba bývalé spolužáky, ke kterým bychom se při-

daly. Přišlo nám trapné vejít sólově do nabitého sálu.

Z nesmělého nakukování lítacími dveřmi jsme zjistily,

že tam žádný volný stůl není. Ke komu bychom si při-

sedly?! Tedy, holek kolem procházelo hodně, ovšem

všechny se svými kluky, přinejhorším v partě.

„Hele, už jde zase!" štouchla do mě Simona. Za tu do-

bu kolem nás asi čtyřikrát prošel kluk s rovnými vlasy

po ramena a jako obvykle se i tentokrát na nás zazu-

bil. „Je hezkej, vid~?"

„Je," uznala jsem. „A má z nás psinu. Tak co, půjde-

me dovnitř, nebo ne?"

„Když... to je blbý."

„Jo, jenže bude půl devátý. Nehodlám tu trčet do půl-

noci a pak valit domů. Uvnitř aspoň hraje parádní hud-

«

ba.

„Tak... jdeme," rozhodla. Po dalším nejistém přešlapo-

vání jsme si konečně koupily poměrně drahé vstupenky

a pohltilo nás blikavé přítmí sálu, v němž silvestrovská

zábava nabývala obrátek. Nejistě jsme se vmísily meLi

davy ve snaze najít dvě volné židličky u samostatného

stolku, anebo aspoň ve slušnější společnosti. Jednou jsme

už zajásaly, ale holka s cigaretou a nohama v mini vol-

ně loženýma na desce stolu nás vypakovala.

Zkrátka, nechytaly jsem se. Navíc mi o tanec řekl

kluk, ze kterého táhlo pivo jako ze sudu, a já se jeho

prackám s potížemi vysmekla.

„Neříkej, že tu nikoho neznáme!" nevěřila jsem.

„Bohužel. Ne, mrkej, Katka!" zahlédla Simona býva-

lou spolužačku. Ač jsme dávno bližší kontakty neudržo-

valy, ted' jsme ji šly pozdravit a požádaly, zda si smíme

přisednout ke stolu, u něhož vegetila s cizí partou.

„AIe jo,`` dovolila nám nenadšeně, my si sedly a tím

pro ni přestaly existovat. A nejen pro ni! Seděly jsme

jak pipky u závěsů na okně, sledovaly, kterak se všich-

ni kolem baví, pijí, tancují, srnějí se. Za půl hodiny jsem

t{~ho měla po krk. Kdybych zůstala doma, mohla jsem

si v klidu číst a ještě bych si ušetřila rodičovské domlu-

vy c slušném chování! Táta myslí, kdovíco tady nevy-

vádím. Pch.

„Nepůjdeme?" navrhla jsem Simoně.

„Počkej... třeba se něco stane."

Nechápala jsem ji. Co by se mohlo stát? „Dobře. Do

deseti," dala jsem podmínku. „Jak se do deseti nic ne-

stane, jdeme."

„F'ajn," kývla a dál dychtivě hleděla na parket.

Protrpěla jsem další nekonečné minuty, dala košem

třem kl.ukům, kteří se mi nezdáli na první pohled. Sot-

va se velká ručička dotkla dvanáctky, s úlevou jsem

vstaia a významně Simoně demonstrovala hodinkami

na mém zápěstí smlouvu. Přesně v ten okamžik, kdy

zklamaně zastrčila židli pod stůl, se před ní objevil kluk

z předsálí.

,;~lešla by sis zatancovat?" požádal ji.

Simona zrudla i v tom šeru, otočila se na mě a já re-

zignovaně kývla. Dojdu si zatím na toaletu, jeden tane-

ček přežiju.

Jenže! Nešlo o jeden. Od lítacích dveří u srchodu jsem

při svém návratu pozorovala, že spolu tancují už druhý

a vůbec nemíní přestat. Simonina jasná tvířička svěd-

čila o štěstí, které ji právě potkalo. Pak mi to došlo - če-

kala na něj i Od začátku, kdy ho prvně zahlédla v před-

sálí!

„Pojd'si trsnout, princezno," chytil mě nějaký kluk ko-

lem ramen. „Nedělej drahoty..."

Kdyby nebyl přiopilý, šla bych. Takhle jsem se s ním

přetahovala do doby, než mě vysvobodil Jindra. Znena-

dání se objevil v kožené bundě mokré od deště ve dve-

řích.

94 ~ 95

„Ahoj!" usmála jsem se na něho, sotva mě otrapy

zbavil. „Jsi vždycky tam, kde tě potřebuju. Jak to dě-

láš?"

„Jednoduše," zazubil se. „Líbíš se mi, a proto jsem po-

řád v tvé blízkosti, Evčo."

„Aha," zavětřila jsem tenký led.

„Jsem tvůj anděl strážnej."

„Přišel jsi na disku, andílku?"

„Ne. Hledám tě," vyvedl mě z omylu.

„Mě? Myslela jsem, že jsi na chatě."

„Byl jsem. Nebylo to ono, přijel jsem stopern."

„Ted'v noci? Vážně?" žasla jsem. „Nelíbilo se ti tam?"

Zavrtěl hlavou. „Ne. Někdy to nesedne. Kluci tam

akorát chlastají a mají děvky... tedy holky, pardon. To-

bě se tady líbí?"

„Taky ne," přiznala jsem zaskočeně.

„Pak neni co řešit. Změníme lokál," chytil mě za ru-

ku.

„Počkej, jsem tu se Simonou..." Vyhledala jsem kama-

rádku očima. Ploužák končil, začínala přestávka a kluk

ji o něčem přesvědčoval. Kývla jsem na ni. „Simi?"

Zahlédla mě, něco mu řekla a přiběhla. Kluk na ni

čekal. „Evo, Lukáš mě pozval ke svěmu stolu, pojd' ta-

ky! Jé, ahoj, Jindro. Pojd'te oba, bude psina."

„Budeš se zlobit, když půjdu domů?" zkusila jsem ne-

jistě.

„Domů?" opakovala při pohledu na Jindru nevěřícně.

„Nebo jinam," uculil se Jindra.

„Simono!" zavolal Lukáš netrpělivě.

„Čeká tě. Jdi," mrkla jsem na ni. „A... držím ti!"

„Myslíš, že mám?" váhala dychtivě.

„Jasně. Dobře se bav," popřála jsem jí.

„Díky. Vy taky..." Neměla na nás čas, její oči patřily

Lukášovi, který ji vzal za paži a vedl někam do hloubi

sálu.

Vyzvedla jsem si v šatně bundu, sešla v Jindrově do-

provodu schodiště a venku nám studený vichr vehnal

do tváří ledovou spršku sněhu s deštěm. Podívala jsem

se na svého anděla strážného tázavě. V takovém poča-

sí se nedá podnikat nic.

„Pojd' ke mně," navrhl nejistě.

96

„Už zase?" rýpla jsem si. „Víš, jak ty moje návštěvy

vždycky dopadly!"

Usmál se. „Dneska o nic nejde. Nikdo není doma, od-

jeli k otčímovým rodičům. A co se týče mě, nemusíš se

bát. Nejsi z těch, co se dají balit silou. Máš mý slovo,

Evčo."

„Můžu se na ně spolehnout?" zapochybovala jsem.

Přimhouřil oči. Trochu smutně, zklamaně. „Myslel

jsem, že se ňákej pátek známe, abys mi věřila."

Kývla jsem. Možná se zase řítím do průšvihu! Muse-

la jsem souhlasit, Jindra si nezasloužil opovržení. Vždy~

mi s ním bylo skoro vždycky prima!

Zavedl mě do známého pokojíku, rozsvítil a zatemnil

okna. Pak zrozpačitěl: „Ani ti nemám co nabídnout, ne-

tušil jsem, že strávím Silvestra doma, a máti mi tu nic

k jídlu nenechala..."

„Nevadí, nic nechci. Pust mi nějakou hudbu. Po půl-

noci musím domů, jsem tu na chvilku."

„Dvě hodiny je dost. Vyber si, jaký cédéčko chceš,

a přijd' za mnou do kuchyně, mám hlad jak čokl."

Prohrábla jsem se v hromadě kompaktních disků, za-

ložila do přehrávače nejnovější hity Jona Bon Jovi, pře-

šla chodbou ke kuchyni a zastihla Jindru u ledničky.

„Fakt, skoro nic. Máti je zvyklá, že slavím rok co rok

Silvestra ve velkým stylu dva tři dny mimo domov...

Paštika, máslo, okurky, salám, mlíko...," vypočítával.

„Chudá večeře!"

„Proč?" namítla jsem. Společnými silami jsme vyrobi-

li asi deset obložených chlebů stylu co dům dal, nano-

sili je do pokojíku, konzumovali je a zapíjeli trvanlivým

mlékem z krabice.

„Představ si, budu mít motorku," vzpomněl si. „Ka-

wasaki, od fotra. Starší, samozřejmě, ale skvělou! Hned

jsem se přihlásil do autoškoly, druhýho ledna začínám.

To bude bezvadný. Zamlouvám si tě na první jízdu,

Evčo. Jezdím na fichtlovi, jako mopedu, od patnácti, mo-

torku zvládnu levou zadní. Nevybourám tě, neboj.

V únoru si někam vyjedeme, počítej s tím."

„Prima. Koupí ti ji... otčím?"

Zaskočilo mu. „Šílíš?" řekl, když znovu mohl mluvit.

„Fotr. Můj pravej fotr. Sedm let jsem ho neviděl a na-

jednou tu před Vánoci zazvonil. Teprve ted', po roce, se

domákl, co se stalo Přemkovi. Možná má výčitky svědo-

mí, řekl, že mi koupí, co chci. Chci mašinu. Souhlasil.

Makal v cizině, prachy má. Chce mi nahradit zkurve-

ný... pardon, zkažený dětství. I za Přemka. Trochu poz-

dě, co? Blbec."

„Jindro..." Nerozuměla jsem tomu. „A ty si ji vezmeš?"

„Jo. Proč ne? At platí! Hele, vyždímu z něj, co půjde,

i kdyby měl jít žebrat. Byl celej podělanej z toho, že se

s ním vůbec bavím, slíbil by mi modrý z nebe. Dokon-

ce něco blekotal v tom smyslu, abych bydlel u něj. Kre-

tén, jsern na něj zvědavej!"

„Já tě nechápu," přiznala jsem. „Třeba by ses měl

u táty líp než tady. On za rozvod nemohl, ne?"

Ušklíbl se. „Mohl. Kdyby nebyl blbej a nenechal má-

mu dělat, co chtěla, mlčky netrpěl její milence, mohli

jsme žít dneska jako normální lidi. Jenže on je slaboch,

dobráček, vlezprdelník, ze kterýho je mi zle. Bude mu

málem padesát, má strach, že zůstane sám, rozumíš,

ted' by chtěl aspoň mě a Přemka. At se jde vys... bod-

nout! Vyždímu ho a nechám plavat, jako on nechal ten-

krát nás. Mně tady není špatně, těch dvou idiotů, se

kterejma tu bydlím, si nevšímám. Do vojny vydržím

a pak stejně půjdu jinam, ale do tý doby ještě zpříjem-

ním otčímovi život! Kdybych šel k fotrovi, víš, jak by se

Malýmu ulevilo? Tu radost mu nedopřeju, neboj."

Nehádala jsem se s ním. Jindra je v tomhle prostře-

dí doma, vidí do problému víc než já, nemohu se mu di-

vit, že nemá rád matku a otce a otčíma pak přímo ne-

návidí.

Pouštěli jsme si písničky, Sbírku zvadlejch růží aspoň

šestnáckrát, povídali si o životě a o knížkách a vůbec,

Jindra si níc nedovoloval, dvě hodiny utekly, až mi jich

bylo líto.

Na Nový rok jsme si připili mlékem, což nám přišlo

k smíchu. Zvlášt můj anděl, ostrý hoch, trávil nejvese-

lejší noc v roce neveselými debatami o neradostném dět-

ství a příchod nového roku zapil ryze nealkoholickým

nápojem.

„Tak... na zdraví a štěstí," řekla jsem.

„A lásku," doplnil mě. „Láska je asi jediný čistý, kvů-

98 ~ 99

li čemu stojí v tomhle pohnojeným světě za to žít. I když

se nevyvíjí zrovna tak, jak by člověk chtěl."

Ťukli jsme si, vyprázdnili sklenice do dna a políbili

se. Nejprve se mě lehce dotkl svými rty, ale pak, po-

vzbuzen mým klidem, mě objal, přitiskl k sobě a já cí-

tila, jak jeho jazyk proniká hluboko do mých úst.

„...čaroděj týhle noci, jeho vina," vemlouval nám Ro-

bert Kodym. A měl pravdu.

Jindra respektoval mé odtáhnutí, když se mi novo-

roční polibek zdál zbytečně dlouhý, stejně jako nápad

odejít domů. Nápad? Nutnost! Vůbec se mi domů ne-

chtělo!

Jindra mě mlčky doprovodil až před náš panelák.

„Díky," vzmohla jsem se. „Jsi skvělej. A já... děsná.

Promiň mi. Zkazila jsem ti Silvestr, vid~?"

Úžasem rozšířil oči. „Zkazila? Neblázníš? Líp jsem ho

strávit nemohl, Evčo. Přesně tohle mi na chatě chybě-

lo. Nejsi děsná, jsi... krásná."

Znervózněla jsem. Tohle mi nemůže říkat! „Půjdu."

Kývl. Díval se, jak otevírám dveře výtahu. „Evčo?"

Ztuhla jsem v napjatém očekávání.

„Pořád ještě s ním... chodíš?"

Věděla jsem, koho myslí. „Pořád."

Kupodivu se nenaštval, dokonce se usmál. „Nevadí.

Silvestra jsem s tebou strávil já! Díky. Zejtra zajdu."

Popřála jsem mu dobrou noc trošku zamyšleně.

Svůj slib splnil. Leden však byl příšerný měsíc, proži-

la jsem ho v samém učení, jako světýlka v temnotách

svítily Davidovy dopisy a mé psaní odpovědí. Za celý mě-

síc jsem se dostala do kina pouze dvakrát, víkendy jsme

trávili na chatě, musela jsem se učit a Jindra díky au-

toškole také nedisponoval volným časem. A Simona te-

prve ne, kvůli Lukášovi, s nímž chodila na rande a vů-

bec se do něho zamilovala láskou jako trám. Maličko

jsem jí záviděla. Maličko. Ne Lukáše, ale jeho blízkost.

Vysvědčení korunovalo mou dřinu a zhodnotilo odpo-

ledne i večery proseděné nad sešity a knihami čtyřmi

chvalitebnými, ostatními výbornými. Úspěch jako hrom,

zvlášt když uvážím, že jednu dvojku mám z branné vý-

chovy, druhou ze zemáku, třetí z fyziky a čtvrtou z che-

mie. Mohu být spokojená. Dokázala jsem to. Našim, pro-

fesorům, Davidovi. Nejsem béčko!

Ostatně, David nikdy nepochyboval, že na školu mám,

třídní profesorka tátovi navrhovala, abych po maturitě

studovala jazyky. Zdálo se mi předčasné o tom ted' de-

batovat! Tatku mé studijní výsledky navnadily natolik,

že mi na týdenní lyžařský kurz začátkem února dokon-

ce pořídil nové lyže.

Nejdůležitější bylo, že jsem to dokázala sama sobě.

Pomohla jsem svému sebevědomí, v září značně otupe-

nému, pochybujícímu a zakřiknutému. Akademii zvlád-

nu v pohodě.

7 ~ KDE SE NEBE ZEMĚ DOTÝKÁ

Zalepila jsem obálku se zlatě vytištěným jménem Eva,

symbolicky ji políbila, natáhla si pletenou čelenku a ko-

žíšek, připnula Bobíka na vodítko a vydala se odnést

dopis do schránky na budově pošty. Při zpáteční cestě

jsem tak tak uskočila před rychle jedoucím motocyklem,

řítícím se silnicí přímo na mne. Který idiot?!

Motorka udělal ladnou osmičku a zajela rovnou ke

mně, tentokrát však přibrzdila a pod helmou jsem po-

znala rozesmátý Jindrův obličej.

„Ty!" nadechla jsem se.

„Zrovna jedu pro tebe, Evčo. Sedej, vyjedeme si, tu

myš popadni do podpaždí..."

Nevadilo mu, že je čtrnáct pod nulou, konečně, první

jízdu jsem mu slíbila. Bobíka jsem ovšem odvedla do-

mů, stačí, když si uženu zápal já, psa ušetříme. Oblé-

kla jsem si o dva svetry víc, na hlavu posadila helmu

blembák a chytila se Jindry kolem pasu, aby mě neztra-

100 ~ 101

til. Musím však uznat, že ačkoliv se snažil předvést mi

co nejvíc ze svého řidičského umění, nejel jako blázen

a rozhodně neriskoval. Cestou jsem zamávala Katce,

randící s podstatně starším klukem.

Za půlhodiny jsem necítila stehna promrzlá na kost

a Jindra mě tedy odvezl na druhý konec města, k ně-

jakému kámoši z autoškoly, kde byla větší sešlost na

oslavu právě získaných řidičských průkazů. Nikoho

jsem neznala, ale tentokrát si hloupě připadala jen prv-

ních pět minut. HIuk, kterému říkali Píd'a, udržoval ná-

ladu, a protože byl velkým odpůrcem alkoholu, nic k pi-

tí se na mejdanu neobjevilo. Snad proto se nezvrhl. Pí-

d'a zorganizoval jakési avantgardní divadlo, jehož herci

jsme byli my všichni. Hráli jsme na určité téma, ne po-

dle předem vymyšleného scénáře, moc jsme se u toho

pobavili, nejvíc při aktovce Kovboj Johnny; Jindra před-

stavoval starého kovboje v důchodu, jenž má tři syny

a dceru, tedy mě. Prosadil ovšem, že jsem nevlastní a on

se mnou má incest a nechce mě nikomu dát za manžel-

ku. Kromě erotiky šlo ve hře i o vážná témata, jako je

otrokářství a soužití s indiány, které starý Johnny ne-

mohl ani cítit a střílel je na potkání jako škodnou, a po-

dobně.

Ubrečená smíchy jsem náhodou mrkla na hodiny

a v tu chvíli měla po náladě. Proboha, bude osm! Ry-

chle jsme se rozloučili a Jindra mě v půl deváté vyklo-

pil u našeho vchodu.

„V úterý jdeme do kina," připomněl mi.

„Nekupuj lístky předem! Kdo ví, jak mě doma přiví-

tají," hrozila jsem se s malou dušičkou.

„Mám jít nahoru s tebou?" nabídl mi šlechetně.

„Proboha, ne! Jsem u Simony, víš."

Poplival mě tedy pro štěstí a zabral za plyn. Silný

stroj zaržál jako kůň a prudce vyrazil, až se přední ko-

lo nadzvedlo.

Asi mě poplival mizerně. Se srdcem tlukoucím v kr-

ku jsem co nejtišeji vklouzla do útulného bytu. V ku-

chyni tma, prosklené dveře zářily modrofialově a ty do

pokojíku žlutě. Přemýšlela jsem, zda se mám jít našim

k televizi ukázat, maličko mě uklidnila domácí idyla.

Bohužel idyla zdánlivá!

„Ty to schytáš," přivítal mě v pokoji Pavel soucitně.

„Tatka tě šel hledat," přidal se Petr.

„Cože?" lekla jsem se. „K Simoně?"

„Ne. K Jindříškovi," hihňala se dvojčata. Těžce jsem

usedla na postel. Ti dva pekelníci mi vysvětlovali: „Si-

mona přišla sem za tebou, asi v šest. Tatka volal ke

Katce, jesli nejsi u ní, no a Káta mu řekla, že jsi vyje-

la někam s Jindříškem na motorce. Zjistil si, kde byd-

lí, a šel k nim, zeptat se, kam tě odvezl."

Vše ztraceno! Vstala jsem, abych nejprve promluvila

s mamkou a získala ji na svou stranu. Vždyt jsem nic

neprovedla!

„Dělej nemocnou," radil mi Pavel. Mávla jsem rukou.

Nemocná budu za chvilku doopravdy!

„Kdes byla?!" křikla na mě mamka, sotva jsem ote-

vřela dveře obýváku. „Rajdo!" Rozsvítila, chytila mě za

bradu a zkoumavě se mi zahleděla do obličeje. „Co s tím

děvkařem máš?!"

„No dovol?!" Mamčin tón se mě dotkl. „Nic jsem ne-

udělala a ty se mnou mluvíš jak s..."

,.A nejsi snad? Nestydíš se? A co David? Měl by se do-

zvědět, jaká jsi! A já ji ještě podporuju, oroduju za ni,

aby směla na přísahu a na svatbu! Víš vůbec, co je ten

neřád Svobodů zač? Lump, ochlasta, děvkař! A ty s ním

táhneš dlouho! Katka říkala, že když mu bylo patnáct,

přivedl do jiného stavu dvacetiletou číšnici!"

„Aspoň to už dneska umí!" odsekla jsem nerozumně,

Jarka vyprskla smíchy a bum, hned jsem ji koupila.

Mamka, moje mamka, ta mírná, rozumná, milující by-

tost, mi jednu vyšila! Tatka, který se přiřítil vzápětí,

tak skoupý nebyl. Dostala jsem z každé strany nejmé-

ně dvě. Pořádné!

Tváře mi hořely pokořením, bitím a hlavně nespra-

vedlivým obviněním. Chtěla jsem z pokoje utéct!

„Kampak?! Ještě jsem neskončil! Máš domácí vězení,

holčičko, po škole rovnou domů! Tohle máme za to, lže

nám do očí, prý jde k Simoně - a zatím se válí s tako-

vým grázlem! Ještě se mi vysmíval do očí, prý jste ně-

kde hráli divadlo! Striptýz, co? A tomu klukovi na voj-

nu přestaneš psát, já ti ukážu..."

Ted jsem nevydržela. V krku mě tížil knedlík, oči se

102 ~ 103

mi zakalily slzami a já vykřikla: „Nikdy bych nevěřila,

jak umíte být nespravedliví a zlí!"

Pak jsem odběhla do pokojíku, padla do postele a při-

padala si jako nejztracenější tvor na světě.

Studená válka hadr. Nejprve se mnou doma celé dny

nemluvila ani židle, se sourozenci jsem se na téma můj

sobotní výlet odmítla bavit já. Simona se mi omluvila,

přestože za nic nemohla. Měla jsem jí dát echo! Katce,

až ji potkám, rozbiju nos.

Jindra mě navštívil hned v pondělí ve škole, z hovo-

ru s naším tátou poznal, že tentokrát šlo do tuhého.

„Monokla nemáš, všechno v pohodě, ne?" mínil naivně.

Fantasta! Monokl by mi vadil mnohem méně než ne-

důvěra rodičů. Mlčky jsem přistoupila na podmínky,

které mi nastínili při bouřlivé sobotní domluvě. Ze ško-

ly rovnou domů, žádná kina, žádné vycházky, učit se.

Budiž! Jednu podmínku jsem nedodržela. Nemohla! Do-

pisy jsem Davidovi psala dál, stejně jako jsem je sama

téměř denně vyzvedávala ze schránky. Ďokonce jsem

mu popsala i peklo na zemi, ovšem kvůli komu ho mám,

jsem zamlčela. David je na jméno Jindra alergický.

Z mých trablů si těžkou hlavu nedělal, dokonce jsem ho

podezírala, že mě sice lituje, ale mé domácí vězení ho

těší! Je radši, když sedím doma, despota!

To se uklidní, Evo. Táta vychladne. Naši taky vždyc-

ky vyšilovali a pak přišli sami. Tvůj táta přijde na to,

že Ti ublížil, protože jsi charakterní holka a on Tě po-

dezírá bezdůvodně. A pa,k, uílo, máš mě, já na Tebe

myslím v jednom huse, nejsi sama. Na všem se dá na-

jít dobrá stránka věci. Například mi můžeš častěji psát,

protože, hromy a blesky, minulej týden jsi mi napsala

jen třihrát! Netušíš, vílo, co pro mě Tvoje dopisy zna-

menají! Výživu, kulturní chleba, spojení se světem, po-

laskání mého ubohého zeleného srdíčha ztraceného

v mašinérii příkazů a zákazů. Když jsem u toho, celý

únor mi můžeš psát, až se budou hory zelenat (a já To-

bě taky - a rád!), ale od 1. března jedeme na zimní

prověrky do terénu a čtrnáet dní nebudr~ k dosažení.

Nevím, jak to bez sladkého dopingu Tvých dopisů vy-

držím!

Dostala jsem strašnou chut něco provést, když se ce-

lé týdny nic k lepšímu nezměnilo. Taková nespravedl-

nost! Měla bych udělat NĚCO, aby měli důvod tvářit se

uraženě, každým pohledem mi naznačovat, jak jsem je

zklamala. Já je! Kde jsou ty časy, kdy mi naši věřili to-

lik, že se za mě šel táta do školy bít, přičemž dával

v sázku svoji důstojnost i čest!

Nakonec se mi pomoci dostalo ze zcela nečekané stra-

ny. Mamčina nadřízená se jednou zmínila o báječném

večírku, jehož se zúčastnila její dcera na oslavu úspěš-

ných řidičských zkoušek, a mimochodem podotkla, že

tam Erika viděla i mne. A bylo. Teprve svědectví paní

primářky o nevinnosti mejdanu mamku přesvědčilo.

Dokonce se mi omluvila, nemohu se divit, mají o mě

strach, jsem jejich dítě a ten kluk Svobodů je nebez-

pečné zvíře...

„Takže mi věříš, že u Pídi o nic nešlo?" zeptala jsem

se.

..Jistě. Erika Slaninová říkala, že jste hráli divadlo.

Ona sama přišla domů až v jedenáct."

„Věříš Erice Slaninové," konstatovala jsem kysele.

,,Ano. Potvrdila nám..."

„A kdyby tam nebyla, nevěříš mi dodnes."

„Evi, pochop..."

„Nepochopím, mami!" zčervenala jsem. „Jde o princip.

O hraní divadla jsem vám říkala hned. Nebýt Eriky,

myslíš si, že jsme tam provozovali hromadnej sex! Jin-

dra je můj kamarád, nikdy s ním nic mít nebudu.

A i když má svoje chyby, zvíře není, natož nebezpečný!"

;,Ale jdi ty," mírnila mě zaskočeně. „Vždyt ti věříme.

Jsi rozumná holka, Evi. Budeme ti věřit."

„Jak dlouho?" ušklíbla jsem se. Než se zase o chvíli

zpozdím? Anebo než vyvedu něco pořádného a oni se nic

nedozvědí? Co je lepší?

V půlce měsíce mě zmohla jarní únava. V krku mi

narostly mandle velikosti přezrálých švestek, dostala

104 ~ 105

jsem teplotu a na prsou mi chrčelo jako astmatikovi.

Tahle nemoc se nedala přechodit jako naehlazení tehdy

v září. Dorostová lékařka, která nerada někoho uzná-

vá, mi bez řečí napsala omluvenku na deset dní. Hlou-

pou poznámku o tom, že meze jsou studené a nevypla-

tí se chodit na rande do přírody, si neodpustila.

Do čtvrtka mi bylo zle, teprve v pátek teploty pokles-

ly, vysprchovala jsem se a hned napsala Davidovi po-

řádně dlouhý dopis. Od neděle by měl být zpátky v ka-

sárnách a jistě se diví, co se mnou je. Ostatně, také se

nepřetrhl, nenapsal ani řádku! Třeba dnes... Ne třeba,

určitě!

Dveře v chodbě klaply nečekaně brzy.

„Mami?" zavolala jsem. „Neseš poštu?"

„Nesu, ale tobě nic nepřišlo," řekla mi a já silou vů-

le potlačila zklamání, aby mě neprokoukla. „Nějak ti

přestal psát, vid?"

Odsekla jsem víc neštastně než rozzuřeně, protože na-

hlas vyslovila tíživou obavu: „Je v terénu!"

„Tak dlouho`.~" pochybovala.

„Jo!"

„A proč křičíš?" vytočila mě. „Poslyš, Evo, bála by ses

tady sama do neděle?"

„Ne, asi ne. Někam jedete?"

„Víš přece, že tatínek na tenhle víkend objednal zed-

níka, aby postavil komín i z horního pokoje," připomně-

la mi. Jasně, mrzli jsme na chatě dvě zimy, kamna v lož-

nici každopádně neuškodí! „Musíme tam jet, ten člověk

jindy nemá čas," pokračovala. „Ty jsi nemocná, proch-

ladla bys ještě víc. A taky tatínek řekl, Evi, abys vědě-

la, že ti věříme... Jsi rozumná holka."

Aha! Proto ten slavnostní tón! Ruka podaná ke smí-

ru, náplast na únorová příkoří. No, proč ne. Pustím si

televizi a budu koukat na satelit třeba do rána, hlavně

na přitroublé erotické filmy, jimiž stanice po jedenácté

večer přetékají. Sama se před obrazovkou nestydím,

a pak, nejde o porno, ale o erotiku, některé banální pří-

běhy ji mají celkem něžnou a vzrušující.

~Iá samota byla vykoupena tisícem rad a ponaučení,

kterak nemám zapomenout zapnutý vařič, zamykat se,

nikomu neotvírat - kromě paní Berkové, sousedky, již

máma požádala, aby mě v sobotu přišla navštívit a po-

těšit v mé samotě. Tohle si mohla odpustit, nemám chut

poslouchat milion drbů o lidech z našeho baráku i oko-

lí, o tom, kdo koho s kým podvádí, kolikrát týdně se

která rodina hádá a jaká ženská je v tom.

V návalu nadšení bych jim odkývala víc než jen drbnu

Berkovou. Abych se nebála, nechali mi i Bobíka, na cha-

tě by se jim pletl při práci pod nohy. Zamávala jsem ro-

dince ještě z okna, na Jarinu, jež mi nezřízeně závidě-

la, udělala veselý kukuč.

Paráda! Až do neděle jsem svou paní, v šestnácti prvně

sama doma, tot úspěch! Ihned jsem se uvelebila v chod-

bě k telefonu a vytočila Simonino číslo. Jistě dorazila ze

školy a ráda navštíví svou ubohou chorou kamarádku...

Pch, zrovna. Doma jsem ji sice načapala, ovšem právě

se chystala na rande s Lukášem. Nezlobila jsem se na

ni, já bych také dala přednost Davidovi. A on, bídák, ani

nepíše!

Jen jsem položila sluchátko, přístroj se rozdrnčel.

Jindra. Aspoň jedna spřízněná duše! Vyprávěl mi, jak

dal Katce facku za nemístné žalování, ač holky nebije.

Věděl od Simony o mém stonání a bavil mě čtyřicet mi-

nut. Divil se, proč mohu tak dlouho telefonovat, a já

řekla, že jsou naši ve městě.

Teprve když jsem zavěsila, zalitovala jsem své lži. Mě-

la jsem ho pozvat na návštěvu. O nic by nešlo, báječně

bychom si popovídali... A vůbec, Jindra je mi čím dál

sympatičtější, tím víc, čím méně je závislý na své par-

tě. No jo, mohl přijít! Podívala jsem se na sebe do zr-

cadla. To mám z toho, že jsem rozumná holka.

Bobík žádostivě vyskakoval na dveře. Tohle naši ne-

domysleli! Mám prý ležet a léčit se! „Pojd', obludo," při-

pnula jsem mu vodítko a on se mohl zjevit radostí, když

jsem si na pyžamo navlékla džínsy a bundu a vydala se

s ním značkovat odpadkové koše.

„To je práce, Evičko, s pejskem," zašvitořila za mnou

paní Berková, vlekoucí z obchod'áku dvě narvané tašky.

„Naše Hanička má čubičku pekinéze..."

Dál jsem ji nevnímala. Přes její rameno jsem zahlé-

dla velice povědomou postavu. Je možné, aby...?!

„...a vaří mu rejžičku a játra a..."

106 ~ 107

„Aha," řekla jsem z cesty. Kdyby o kousek popošla!

„Taky mu vyváříte zvláštní jídla, Evičko?"

„Cože? Jídla? Jaká jídla?" Je to David! JE!!! Dokonce

mi na dálku zamával a rozběhl se. Zmocnila se mě pa-

nika, kam s touhle jezinkou? „Jo, vaříme, táta má hlad

pořád... Spěchám, paní Berková, je mi zima!" Utekla

jsem před překvapeným Davidem, od kterého mě děli-

lo už jen deset metrů, do chodby. Vždyt by byl s to mě

před ní obejmout!

Ježibaba se tlačila za mnou. „Máme dole výtah, Evič-

«

ko.

„Musím ještě do sklepa, nečekejte na mne!" zoufala

jsem si.

„Zítra za tebou přijdu, Evičko, dneska chci péct štrú-

dl, starej ho má nejradši..."

„Ten se zase nažere, že?" plácla jsem v domnění, že

mluví stále o psech, a schovala se s Bobíkem do skle-

pa, kde jsem netrpělivě čekala, až konečně výtah zabzu-

čí. Dělej, babo, zmiz!

Bzzz... Trhla jsem vodítkem, až psí tělíčko zavlálo

v povětří, a uháněla zpátky do chodby.

David stál před domem, a protože se dveře zabouchly,

marně se snažil dozvonit k nám nahoru. Zapomněla

jsem na Bobíka a skočila mu do náruče.

„Co se děje?!" žasl poté, co jsem mu málem polibkem

vyrazila dech. „Nejdřív se ke mně nezná, až jsem se

bál..."

„Všechno pochopíš! Pusf, jsou tu lidi!"

„No a? Chodíme spolu na zapřenou?"

„Ne, jistě ne, ale... proboha, Bobík! Nadběhni mu!"

Indiánskými přískoky jsem se blížila k našemu psovi,

který nade vše miluje svobodu a jak může, potrestá na-

ši nepozornost honičkou po celém sídlišti. Naštěstí jsme

ho tentokrát chytali dva a po čtyřech pokusech se Da-

vidovi podařilo přišlápnout uválený konec vodítka.

„To je váš čoklík?" zeptal se trochu udýchaně, sprin-

tovali jsme mezi bloky slušnou rychlostí.

„No jo, Bobík, psala jsem ti o něm. Pudl."

„Pudl? Závodní chrt, tomu bych věřil," smál se.

„Jádro pudla. Pojcf nahoru, honem..."

„Kdo? Já, nebo pes?" zeptal se nevinně.

Vybuchla jsem smíchy. „Oba!"

Ještě trochu strachu v patře, aby nás nikdo nezahlé-

dl. V předsíni připadalo Davidovi podezřelé nezvyklé ti-

cho.

„Vaši nejsou doma?" zajímal se.

„Ne. Odjeli na chatu a vrátí se v neděli," řekla jsem

a dívala se, co s ním udělá, až mu dojde, že...

Zapálilo mu v sekundě. Oči se mu rozzářily, položil

mi ruce na ramena. „Neříkej..." Dokonce polkl! „Proč tě

tu nechali? Tušila jsi...?"

„Ne. Stůňu, víš? Psala jsem ti..."

„Tys mi nepsala hodně dávno," vyčtl mi.

„A ty mně jo? Od pondělí ležím v horečkách! Mamka

říkala, že jsi na mě zapomněl."

Usmál se. „Tomu přece nevěříš, vílo. Doufám! Vyřid'

jí, že tě mám... Ne, radši nic nevyřizuj. Odhalila by nás.

Vrátili jsme se do kasáren až v úterý, hned ve středu

před kinem jsem ti psal. Šli jsme s LucYou do města na

Lví srdce a přichomejtli se k havárce: Takovej zobák,

patnáctiletej kluk, vlítl na pionýru do náklad'áku. Ten

s tou tatrou ujel. Lud'a metl zpátky pro pomoc a já zůs-

tal s tím klukem. Měl zapadlej jazyk... Dusil se, celej

v krvi... Doktor nás vzal s sebou do nemocnice a pak

ještě na fízlárnu na protokol, chápeš, kino ztracený

a navíc jsem nestihl odeslat dopis, což mě potom mrze-

lo nejvíc."

„Ty jsi mu zachránil život?" řekla jsem obdivně.

„Myslel jsem, že to nedokážu," přiznal. „Dusil se, mo-

dral, chroptěl... Pořád jsem nemohl jeho jazyk dostat

ven. Byl to strašnej zápas... Kdyby se mi to nepovedlo..."

„Jsi... hrdina."

„Nesmysl. To by udělal každej, Evo."

„Já ne! Neměla bych nervy! Opušták máš za odmě-

nu?"

„Ne," vzpamatoval se. „Za cvičení. Pár nás vyfasova-

lo opušták. Za toho kluka jsem dostal pochvalu a od je-

ho rodičů hodinky a tisícovku."

„A tys to vzal?!" Tohle mi k němu nepasovalo.

„Pochvalu vzít musíš," zazubil se.

„Víš, o čem mluvím."

„Vzal. Vílo, jsme lidi, ne? Pět stovek jsem dal LucYo-

108 ~ 109

vi, nedostává z domova ani vindru. Za zbytek jedu k to-

bě. Máma toho kluka mi brečela na rameni, musel jsem

vzít. Za jejich jedináčka, urazil bych je. Poslyš, o tom

mluvit nemusíme. Ted' jsem s tebou a... Smím u tebe

zůstat až do neděle? Rozmysli se."

„Ty se ptáš?!" rozhorlila jsem se. „Nejseš si jistej?"

Pousmál se. „Ptám, Evo, tady jde o víc než o pusu do-

le u výtahu, rozumíš. Spočítej si; budeme spolu sami

dva dny a především dvě noci. Nejsou tu vaši ani naši,

aby mě napomínali, co smím a co ne. Miluji tě, Evo,

a chcí se s tebou milovat. Panebože, jak já tě chci!"

Objal mě a nedočkavě políbil.

„Já chci taky, Davide," vyřkla jsem vzrušeně svůj or-

tel.

Teprve po hodně dlouhé době nás napadlo odložit si.

Aspoň bundy! „Máš hlad?" napadlo mne. „Chut na ří-

zek?"

„Mám," přisvědčil. „Ale na tebe větší."

„Najíme se," navrhla jsem rozpačitě. Chtěla jsem se

s ním milovat, jenže nevěla JAK, a tak jsem tu chvíli

úmyslně oddalovala, abychom se víc těšili a nějak k to-

mu došlo samo.

Nepříliš nadšeně souhlasil a pomáhal mi s fritováním

připravených řízků a balíčků hranolků z mrazáku. Ne-

pomáhal, spíš mě zdržoval, objímal a líbal, převlékla

jsem se z pyžama do darovaných minišatů a ty ho ne-

nechávaly chladným.

Navečeřeli jsme se u svíčky. David se prohrábl mým

hudebním fondem a založil do magnetáku nejprve Wa-

nastowi vjecy, po mém protestu je nahradil Jankem Le-

deckým.

„Myslel jsem, že se ti Wanastowky líbí," podivil se.

„Líbí, ale... Jen láska se hodí víc." Nemohla jsem mu

říct, že ač Wanastowi vjecy zbožňuji, nemůže je TEĎ

pustit. Připomínaly by mi Jindru.

Připili jsme si limonádou. „Na tu lásku, co nás drží

nad vodou," řekl a skleničky jemně zazvonily. Pak mě

chytil za dlaně.

„Vzpomínáš, jak jsi tenkrát přijel k nám coby vedou-

cí?"

Usmál se. „Jasně. Nerad vzpomínám, ale na tohle

a mnoho jiného nikdy nezapomenu. Tenkrát jsem se ti

nelíbil."

„Naopak. Líbil! Tedy vzhledově. Jinak - moc ne. Fra-

jer v tílku a s bosýma špinavýma nohama."

„Nevěřím na lásku na první pohled. Zalíbení existu-

je. Už na tom nádraží jsi mi padla do oka. Nejkrásněj-

ší holka, jakou jsem dodnes kdy potkal. No a pak jsi mě

nevědomky začala přesvědčovat o ťom, že taky chytrá

a správná, i když děsně mladá. Měl jsem z tebe divnej

pocit, vílo. Nikdy jsem si se žádnou holkou hlavu nedě-

lal a na tebe jsem musel pořád myslet... Tvoje červená-

ní a první polibky a naše dohoda o cti... Byla to hra jen

na začátku. Na čundru jsem najednou věděl jistě, že tě

mám rád. Doba pouhého kamarádství byla pryč. A te~

v tom lítám."

„Škoda, že se tábor a čundr nevrátí," vzdychla jsem.

„Nelituj. Znáš můj vztah k minulosti. Je dobře, že se

čas nedá zastavit ani vracet. Člověk pořád prožívá ně-

co nového. Každým okamžikem ztrácíš a na druhou

stranu získáváš. Ty budoucí můžeš nějak ovlivnit, i když

něco je dílem náhody, osudu. Třeba tenhle nečekanej ví-

kend s tebou..."

Vyzval rně tancovat. Objala jsem ho a on mě.

„...tak jecT dál, cesta končí tam, kde se nebe země do-

týká, jed, jed' dál, at vítr vysuší slzy, co v očích máš..."

Líbali jsme se. Tiskl se ke mně a tam dole hrozně tla-

čil, napjatý a vzrušený. Zasypával mě drobnými něžný-

mi polibky, líbal můj obličej, krk i ramena, prstem po-

volil kličku šněrování na mých prsou. Maličko zaváhal

a podíval se mi do očí.

„Smíš," hlesla jsem neslyšně, spíš jsem si to jen my-

slela. Vyčetl souhlas z mých rtů a jedním pohybem si

přetáhl tričko přes hlavu. Stáhl mi šaty a přivinul mě

k sobě. Cítila jsem elektřinu přeskakující z jeho žhavé

kůže.

„Jsi nádherná," řekl tiše a líbal mé prsy. Opojnost do-

teku nahých horkých těl, muže a ženy, dvou nejdoko-

nalejších výtvorů matky přírody, zahnala můj ostych.

«

„Davide, já...

„Já vím," zavřel má ústa polibkem. „Budu se snažit

ti... neublížit. Horší je, že jsem s takovým programem

110 ~ 121

dnešního večera ve snu nepočítal, rozumíš, a nemám

s sebou ochranu a ty určitě taky ne, vid~? Evo, lásko mo-

je, slibuju, dám pozor..."

Věřila jsem mu. A chtěla ho. Děsně! Vzrušil mě na

nejvyšší míru! Dotkla jsem se nesměle pořádné boule

na jeho džínsách, která mě přitahovala, lákala a děsila

zároveň.

Uchopil mě do náruče a přenesl na válendu. Nevím,

kdy se svlékl, ale když si ke mně přilehl, byl docela na-

hý a mé tápající prsty sám zavedl na správné místo.

„Davide, to se nepovede," zhrozila jsem se té velikos-

ti.

Usmál se, oči zastřené mlhou vzrušení. „Jsi sladká,

vílo! Nech TO na mně."

Nechala jsem. Nalehl na mě teprve po nekonečně

dlouhé předehře, podobné té, co nám vloni promítali

v biologii, když jsem se málem třásla nedočkavostí

a přála si být jeho. Celá, se vším všudy.

Jednoduché jako ve filmu to nebylo, chovala jsem se

určitě hrozně, vyplašeně a křečovitě, bolelo to, hodně,

kousala jsem ho a naříkavě uhýbala. Přesto se spojení

našich těl podařilo, pronikl do mě, zvolna, centimetr po

centimetru, zarývala jsem mu nehty do zad a on se svý-

mi rty vpíjel do mých.

„Otevři oči!" šeptal naléhavě. „Prosím tě, otevři oči!

Chci se milovat s tebou, ne jen s tvým tělem."

Snažila jsem se mu vyhovět, ale co chvíli mě upomí-

nal znovu. Sám svoje přivíral, a když došel k vyvrcho-

lení, zavřel je také, rychle ze mne vyklouzl a ještě ve

stavu jakési křeče mě převalil na sebe a tiskl, až jsem

sotva mohla dýchat. Na jeho svalnaté hrudi jsem se

vzpamatovávala, poslouchala jeho tep, nejprve podobný

dusotu koňských kopyt při klusu, pak stále pomalejší

a klidnější, až docela pravidelný.

Nejsem panna. Prvně jsem se milovala s mužem. Po-

Prvé!

Prsk. Svíčka na stolku dohořela a zhasla. Zalila nás

tma. Zdánlivá, v protějším bloku svítily desítky oken.

„Vílo moje," řekl mazlivě. „Jsi božská! Ani v těch nej-

erotičtějších snech to nebylo tak silný a... Zklamalo tě

to.

112

„Ne... Milování je zvláštní," přiznala jsem.

„Je nádherný," opravil mě. „Asi z toho máš v hlavě

zmatek a cítíš bolest a strach a já nevím, jaký zábrany

tě ovlivňují, ale Evo, lásko, než odjedu, vynasnažím se,

aby se ti milování zalíbilo. Co je prvně a naposledy, za

moc nestojí. A taky dík vojně dlouho nevydržím, pár-

krát se pohnu a jsem hotovej... Nakonec, aspoň jsem tě

dlouho neničil. Milování je nejsilnější, co můžeš prožít.

S tím, koh.o má člověk rád, se prožitek umocňuje. Ro-

zumíš? O sexu se moc nemluví, ale je důležitej. Hnací

motor, nová energie. Aspoň já ho tak cítím. A chci, abys

i ty při něm byla na špici."

Neříkala jsem nic, plná nových dojmů.

„Miluji tě, Evo." Položil mě něžně vedle sebe.

„Já tebe víc."

„Ne, víc to nejde," odporoval.

V polotmě jsme se dotýkali jeden druhého, objevova-

li krásy lidského těla, líbali se a šeptali si nejkrásnější

slovíčka. Muselo být hrozně pozdě, když vedle mě usnul.

Přikryla jsem nás dekou, otočil se na bok a ve spánku

mě k sobě přivinul. Nebudila jsem ho, měl za sebou

dlouhou cestu.

A vůbec. Potřebovala jsem klid. Nespala jsem celou noc!

V těch trhavých snových okamžicích, do kterých jsem ho-

rečně upadala, se mi v jednom kuse zdálo o milování.

Bolelo mě úplně všechno. Celé tělo. Únavou, náma-

hou a především nevyspáním. David byl naopak čilý ja-

ko rybička, vzal do náruče mé mátožné ostatky a pře-

nesl je do koupelny.

„Nejsem invalida!" bránila jsem se.

„Jsi zraněná," smál se. „Podívej té krve všude..."

Zhrozila jsem se. Ano, doslova všude! Zaschlá krev na

mých stehnech mi vadila méně, skvrna na prostěradle

značně. A ta žlutá vedle ní také! Okamžitě jsem ho stá-

hla z válendy a namočila. Pánové, jestli se mi ho nepo-

daří vyprat a usušit do neděle, jsem nahraná!

„Ted na to nemysli," zahnal mé obavy a stáhl mě k so-

bě do vany. Plácali jsme se v ní jako kapři v malé ká-

di, málem vytopili babku Slavíkovou pod námi, umýva-

li jeden druhého, oba dokonale vzrušení, až se z toho vy-

klubalo milování. Jiné než večer, sotva jsme se stačili

přemístit do pokoje. Milovali jsme se za bílého dne, dlou-

ze, něžně a krásně, objevovali, co se tomu druhému líbi

víc; David mě líbal i TAM a já šílela, myslela jsem, že

víc nevydržím, stále stupňoval tlak a pak přišlo uvolně-

ní, křeč, určitě jsem i křičela, tohle bylo ONO! Poté do

mě pronikl, mnohem snáze než v noci. Necítila jsem už

bolest, dokonce jsem se snažila přizpůsobit jeho rytmu.

„Jsi učenlivá," políbil mě s úsměvem hned potom, co

dospěl k svému vrcholu a my se museli jít znovu vy-

sprchovat, abychom se k sobě nepřilepili.

Promilovali jsme celou sobotu kromě dvou hodin stra-

chu, kdy přišla paní Berková. Schovala jsem Davida do

ložnice, otevřela jí v županu oblečeném na ještě rozpá-

leném těle a vůbec neposlouchala, co mi ta dobrá žena

vypráví. Vymluvila jsem se na zvýšenou teplotu a ona

vzala vyvenčit Bobíka za mě. Myslím, že jsem zvýšenou

teplotu měla. Z Davida a milování, ne k angíně, dávno

na ústupu.

Kromě chvíle, kdy jsme si vzali něco k jídlu, jsme strá-

vili veškerý čas v posteli. Mazlili jsme se a líbali a po-

vídali si a hráli a uspokojovali touhu dlouhých měsíců

odloučení.

V neděli po snídani naposledy.

„Evo já se zblázním!" říkal mi neštastně, když byl nej-

vyšší čas, aby se oblékl a mazal na výpadovku chytit

stopa. „Ted' mi bude vojna u+íkat hůř než před tím! My-

slel jsem, že když tě budu mít úplně, uleví se mi. Jo!

Asi se to nemělo stát, jsem z tebe nemocnej..."

„O prázdninách za tebou přijedu, i kdybych měla

utéct," slíbila jsem.

„Beru tě za slovo, vílo. V srpnu bych mohl dostat do-

volenou, jenže - do prázdnin zbývá ještě tři a půl mě-

síce! A jak je bez tebe přežiju... pojd' ke mně, lásko..."

„Ne, Davide, je moc hodin," odstrkovala jsem ho, ač

mi srdce málem krvácelo. A moje tělo, nedávno naivní

a bojácné, mě zrazovalo, toužilo po jeho dotecích, chtě-

lo se k němu přitisknout, spojit se s ním! Naštěstí je tu

i rozum.

„Jsi zlá," vyčetl mi lítostivě.

114 ~ 115

Natáhla jsem si džínsy a bundu, připnula Bobíka na

obojek a šla ho vyprovodit na pěší zónu a odtud dolů

pod sídliště, kde mohl stopovat ještě před nájezdem na

dálnici. Zbýval mu totiž čas a rozhodl se zajet do Pra-

hy k rodičům.

Hned první auto zastavilo, aniž jsme mávali.

„Chcete svézt, slečno?" zavolal na mě mladý řidič. Tro-

chu jsme ho zklamali, když pochopil, kdo z nás tří po-

jede, ale zachoval se skvěle a řekl Davidovi, at teda na-

stoupí.

Ještě poslední políbení a zamávání...

A fofrem domů, bleskově zahladit po návštěvě stopy.

Tentokrát jsem rodičovskou důvěru doopravdy zklama-

la! Vyžehlila jsem vyprané a na radiátoru usušené pro-

stěradlo, naklidila byt, a než jsem si po obědě zalezla

do peřin, konečně si po perném a namáhavém víkendu

odpočinout, zazvonil telefon. Simona, nebo Jindra?

„Eva," ohlásila jsem se neutrálně.

„Musím tě ještě aspoň slyšet, vílo."

Do očí mi vhrkly slzy. „Už jsi doma?"

„No..." Patrně mu došla jindy nekonečná zásoba slov.

„Co vaši?"

„Nic. Prej ze mě musel mít tvůj táta radost, když jsem

tam zacláněl celej víkend," zasmál se.

„Ty jsi jim lhal?" nemohla jsem uvěřit.

„Ne. Jen je při tom nechal. Řekl jsem, že nevím, ja-

kou z toho má radost. A to vážně nevím."

„Aha," usmála jsem se. „Kdyby se tatka něco domá-

kl, vypakuje mě z baráku."

„Tomu nevěřím." Zaslechla jsem, jak někomu říká, že

už končí. „Vílo, musím jít. Táta mě veze na nádraží. Za-

se jsem zelenej a ten víkend mi přjde jak sen, ne sku-

tečnost. Chtěl jsem tě... slyšet, no. Napiš mi."

„Napíšu," slíbila jsem a rychle dodala: „Nebyl to sen.

Díky, Davide!"

„Za telefon? Ale jdi..."

„Za ty dva dny," upřesnila jsem.

„Ty děkuješ mně? Já tobě, vílo! Strašně moc. A..."

„Já vím," ztěžka jsem polkla.

„Fajn. Já tě taky... ale houby, napíšu ti to, nemůžu

takhle přes dráty, nejsem tu sám. Moje lásko! Ahoj."

„Ahoj, Davide."

Ještě ten večer jsem mu napsala šíleně zamilovaný

dopis.

g ~ TAKOVÁ ROZUMNÁ HOLKA

Dařilo se mi. Vážně! Učení mi šlo dobře, vycvičila

jsem svou vůli natolik, abych při učení na nic jiného ne-

myslela, tudíž jsem se s náročnými úkoly vypořádávala

za kratší dobu než na začátku prváku. Byla jsem vese-

lá a štastná, hvězdy mi byly obzvlášt příznivě nakloně-

né, všechny úspěchy ijakousi vyrovnanou rovnováhu

jsem přičítala na vrub intimnímu zážitku s Davidem.

Láska a dobrota ze mne vyzařovala, rozdávala jsem

úsměvy všem kolem, štastná a spokojená. Jak by ne,

když šíleně zamilovaná! David mě o své velké lásce pře-

svědčoval v každém dopise. Psal k mamčinu ~ídivu den-

ně. Jestliže předtím nechápala, co si můžeme obden

psát, ted' si lámala hlavu, jaký motor nás pohání.

Kromě Davidovy přítomnosti, bohatě nahrazované něž-

nými slovíčky v dopisech i občasných telefonátech, když

se dostal na vycházku a zavolal mi, mi vlastně dohroma-

dy nic nechybělo. Víkendy jsem trávila téměř pravidelně

na naší chajdě, přinejmenším jedno odpoledne v týdnu

s Jindrou, občas společně se Simonou a Lukášem.

„Já se ti divím," řekla mi, „že vydržíš být věrná."

„Jindra je kamarád. Fešák, ano. A dál nic. Davida

mám ráda, opravdově a celou svou bytostí, nikdy bych

ho nemohla podrazit! A on mě taky ne." A jeho dopisy?

Jedna báseň!

Evo, jsi moje víra, moje všechno. Stala jsi se sou.částí

mého svět,a, mého života, koushem mé osobnosti. Pod-

116 ~ 117

statným kusem! A strašně mi chybíš. Pořád si Tě před-

stavuji, ve dne v noci na Tebe myslím, často se mi o To-

bě zdá. Sny jsou tak živé, až mě obchází mráz. Připadá

mi, že Tě mám u sebe, stačí natáhnout ruku a dotknu

se Tě, ale když ji natáhnu, vzdaluješ se mi, mizíš, já ší-

lím a probudím se celej zpocenej a nejradši bych do

všeho kopl. Vždyt' mám za sebou teprve sedm měsíců!

Potřebuji Tě, moje malá. Pomáhá mi vědomí, že jsi.

V dálce, ale moje. No prosím, je ze mě málem troska,

hromádka toužící hmoty. Bez Tebe jsem ztraeen.

Jak bych mohla být nevěrná!!!

Studentské majáles jsme oslavili ve velkém stylu. My

prvačky jsme zvědavě okukovaly kolegyně z vyšších roč-

níků a hlavně studenty z gymnázia Jízdárenská, kteří

program v Centrálním parku připravili právě ve spolu-

práci s naší akademií pro celé město. Další přátelství

mezi našimi školami bylo potvrzeno veselým obřadem,

kdy si právě vyhlášená královna krásy naší akademie

Radka Stachová, holka ze třetáku, výrazně hezká, ov-

šem pořádně namyšlená, brala v parku missáka gym-

plu. No prostě prima psina.

Po prvním květnu přišla vedra. Ač o Velikonocích

a v dubnu drobně sněžilo, v květnu jsme chodili v tíl-

kách a v půlce měsíce se normálně na chatě koupali

v rybníku. Příroda je zřejmě zmatená nebo co. Mám rá-

da léto a teplo vůbec, ale vydýchané dusno ve třídě mi

začalo vadit. Cítila jsem v něm nejrůznější pachy voňa-

vek spolužaček, svačiny, výpary ze školní kuchyně,

prach, pyl, smrdutou houbu na umývání tabule a kdo-

ví co všechno, až se mi žaludek kroutil jako žížala.

Na chatě jsem se kromě čtení a učení většinou nudi-

la, ovšem vzduch tam byl nádherný, voněl pryskyřicí,

mechem, jehličím i rybničnou vodou, hotový Channell

19 pro můj citlivý nos.

Stejně jako na výletech s Jindrou. Můj neúnavný ry-

tíř velice rád proháněl stále nablýskanou a pečlivě a lá-

skyplně opatrovanou motorku, tudíž změnil programy

našich schůzek. Chodili jsme méně do kina, zato častě-

ji vyjížděli za město do přírody. Brouzdali jsme se spo-

lu lesem a trávou většinou u řeky a v místech, kde jsme

nepotkali živáčka, povídali si, smáli se a bylo nám spo-

lu dobře. Nemohla jsem si na něho stěžovat, dávno na

mě nezkoušel silácké výpady, konečně mu došlo, že ná-

silím nic nezmůže. V tom drsném samolibém frajerovi

a děvkaři jsem objevovala duši docela romantického klu-

ka, až jsem se divila. Překvapoval mě. Někdy hodně!

Jako třeba v sobotu, kdy jsme díky tátově služební ces-

tě neodjeli na chatu.

Prošli jsme se po rozvalinách Kozího hrádku a aby-

chom unikli ječícímu davu turistů bezohledně dobývají-

cích dávno dobytou tvrz, sešli jsme pěšky dolů až k úpa-

tí kopce, kde se vine přítok řeky, spíš větší potok. Se-

dla jsem si na břeh, zula boty a ponořila nohy do vody,

pramenící nedaleko a tudíž pěkně studené.

Jindra si dřepl na bobek vedle mne, chvíli mlčky po-

zoroval mé cachtání a náhle zadeklamoval: „Za růžové-

ho večera pod dubem sličná děva sedí, ze skály u bře-

hu jezera daleko přes jezero hledí. To se jí modro k no-

houm vine, dále zeleně zakvítá, až v dálce v bledé jas-

no splyne. Po šírošíré hladině umdlelý dívka zrak upí-

rá, po šírošíré hladině nic mimo promyk hvězd nezírá."

Užasle jsem zvedla hlavu, nebot jsem bezpečně pozna-

la i~ráchův Máj. „Ty čteš verše?"

Pokrčil rameny, přistiženě a jakoby stydlivě. „Jen ňá-

ký. Čtu všechno, co se číst dá."

Nelhal, znal literaturu lépe než kdokoliv jiný, dokon-

ce líp než David!

„Sama od sebe jsem četla jedině Kytici, ta mě baví.

Jinou poezii leda tu povinnou," přiznala jsem.

„Máj je perfektní," řekl vážně. „Zkus si ho přečíst ted',

v květnu, nejlíp takhle venku, u vody, navečer, abys ho

pochopila. Povinnou četbu nečtu. Čtu, co mě baví, ne-

zajímá mě, jestli je to doporučený nebo ne."

Zkrátka, vytočil mě. Tím víc, že jsem ho poslechla,

hned po neděli si Máchu vypůjčila v knihovně a přeče-

tla tu strhující báseň u rybníka, kde jsem si sedla na

pololežící kmen vrby nad hladinou, ve vodě se odráželo

oranžové zapadající sluníčko a vánek šustil listím. My-

slím, že jsem teprve tam pochopila. Máj, Máchu i Jin-

dru. Zůstala jsem přikrčená na kmeni ještě dlouho po

setmění, vnímala jsem krásu málem letní noci a užíva-

118 '~ 119

la si pocitů neštastné Jarmily, dokud se neozvalo z cha-

ty hvízdání, kterým nás táta přivolává pod střechu

a jímž zakončil zvláštní romantickou seanci na vrbě.

Robin v lavici přede mnou si tajně při hodině chemie

vybalil svačinu, sklonil hlavu pod úroveň desky

a chramst, urafl si pořádný kus chleba s vaječnou ome-

letou koupenou v bufetu kousek od školy teprve před

čtvrthodinou. Zřejmě se doma nestihl nasnídat. Horší by-

lo, když ke mně došel závan čerstvé cibule, kterou byla

omeleta hojně posypaná. Snažila jsem se dýchat pusou,

ale štiplavý puch pronikal do mého chřípí a v koncen-

traci s ostatními školními pachy a začínajícím dusnem

mi obrátil žaludek. Chytla jsem se za pusu a bez dovo-

lení vyrazila ze třídy, doběhla na záchody v patře a ho-

dila strašnou šavli.

Pánové! Opláchla jsem si obličej, vykloktala pusu čis-

tou vodou a celá roztřesená a bledá se vrátila do třídy.

„Omluvte mne, paní profesorko, udělalo se mi nevolno,"

vysvětlila jsem udivené kantorce.

Kývla. „Sedněte si k oknu, Veselá, vzduch vám pomů-

že. Léto začalo ostře a dává nám všem zabrat."

Do konce hodiny jsem se vzpamatovala a o přestávce

se přestěhovala zpátky k Simoně.

„Nejseš náhodou v tom?" zavolala na mě Kamila po-

směšně.

„Náhodou ne," ušklíbla jsem se na ni, připravila si na

lavici matiku, schovala chemii a zaregistrovala Simonin

pohled.

„Co je? Proč se tak díváš?"

„Už dlouho ses v těláku neomlouvala."

„No a? Tím chceš říct...," zasmála jsem se. „V tom ne-

jsem. A víš dobře, že mám menses poruchový, jednou

za dva tři měsíce. Dorostovka říkala, že v šestnácti to

není nic neobvyklého."

„Bylo by to veselý, co?" usoudila.

„Veselý? Tragický," řehtala jsem se.

„Zvoní! Určitě mě dneska vytasí a já vůbec nic ne-

umím!" šílela. „Včera jsme byli s Lukášem venku. Evo,

on je čím dál horší!"

„Povídej," naléhala jsem dychtivě. Lukášek zřejmě

usoudil, že po pětiměsíčním chození má nárok na víc

než jen pusy a Simonu tvrdě tlačil ke zdi. O hře na

přetahovanou o Simoninu halenku mi však pověděla až

o následující přestávce, mezitím ji matikář skutečně po-

zval k návštěvě stupínku a ona si horko těžko vybojo-

vala trojáka. Dneska ji však známka nerozházela, za-

ujata vymýšlením nových výmluv pro netrpělivého Lu-

ka.

My čtyři jsme měli hned tři důvody k oslavě. Jindra

mě pozval do Oázy, motorestu s diskotékou, za účelem

zapití jeho úspěšně složených závěrečných zkoušek, Si-

mona jásala nad letenkami do Kanady, kam ji matka

konečně po mnoha letech pozvala i s bratrem Petrem

na prázdniny, čehož má nezdárná sestra nejen nelito-

vala, ale přímo si to pochvalovala, Petr ji totiž začínal

nudit, Lukáš slavil maturitu - a já nic. Ba naopak, Da-

vid pobýval už týden na jakémsi cvičení, nemohl mi psát

a tatáž vyhlídka platila i pro následující tři týdny.

Vlastně se mi slavit nechtělo a souhlasila jsem; jen

abych svým přátelům nezkazila radost.

Dokud jsme se bavili, smáli a tancovali, bylo mi do-

bře. Ovšem čím dál rozjařenější Lukáš objednal všem

velkého ruma s colou, prý aby Simonu opil a ona byla

povolnější, jak šeptem odhadoval Jindra a já mu dáva-

la za pravdu.

„Budeme pít, dokud na sebe budeme vidět! Simi, do

dna!" povykoval Luk. „Honem, neškleb se! A další run-

du.

Ťukla jsem si s Jindrou, přiložila skleničku ke rtům

a nadechla se vůně rumu, kterou ráda čichám, připomí-

ná mi totiž vánoční cukroví. TecY se mi zhoupl žaludek,

naježily se mi všechny chlupy po těle a já vylítla od sto-

lu jako raketa. Ke všemu ani jeden záchod volný! Utí-

kala jsem tedy ven, do vlahé letní noci. Opřela jsem se

o zed' budovy a zhluboka dýchala. Pomohlo to. Obsah

žaludku se umoudřil a zvolna se vrátil na své místo,

aby ho mohly žaludeční štávy strávit.

„Co se stalo?" Jindra vyběhl za mnou.

120 ® 121

„Dobrý," uklidňovala jsem ho.

„Nesnáším alkohol."

„Už ho za tebe vypila Simona," usmál se. „Ta bude

vypadat. Luk ji napájí moc rychle. Vrátíme se dovnitř,

nebo chceš jít?"

Představila jsem si dusno v sále a stěží udržela roz-

bouřenou hladinu mých útrob v klidu. „Domů..."

„Počkej na mě," nařídil, došel vyrovnat účet, vrátil se,

vzal mě za ruku a vedl teplou nocí městem domů. Po

pár krocích nevolnost zmizela. Nebe nad námi někdo

pobil zlatými cvoky.

„Víš, jak vypadají Blíženci?" Ukázala jsem mu sesku-

pení hvězd. Poznám je bezpečně. Moje a Davidovo zna-

mení!

„Jsem Střelec," usmál se.

„Váhavej ne."

Z boku se na mě podíval. „Jo, váhavej. Prošvihávám

svou životní šanci! Evčo, pořád s ním ještě... chodíš?"

Kývla jsem.

„Tak vidíš. Ach jo."

„Nebud' smutnej, Jindro," těšila jsem ho. „Jsi... bezva."

„Bezva trouba," šklebil se.

„Prosím tě! Bezva kámoš."

„No, to je totéž," usoudil, naštěstí bez nostalgie. „Ted'

tě dlouho neuvidím, Evčo. Pojedeme s klukama na čun-

dr a v srpnu do Španělska... Pojed' se mnou na čundr!

Prosím!"

„Šílenče," usmála jsem se. „Já musím s rodinkou na

chatu. Nikam jinam mě táta nepustí. Do Španělska je-

deš s tátou?``

„Jo. On zájezd platí, nic víc. At si nemyslí, že se s ním

budu dvacet dní otravovat! Byl bych blbéj, kdybych ne-

jel, ne? Snad počítá, že se z nás stanou kamarádi. Se-

ru... promiň, dlabu na něj, mám ho na háku, je mi z něj

na bli... zvracení, ale má prachy. A dokud je má, může

platit."

„Ty, Jindro, třeba tě má vážně rád a nezaslouží si..."

„A já si zasloužil, aby mi s mámou zkur... zkaziii dět-

ství? Zasloužil jsem si kreténa otčíma?"

Pokrčila jsem rameny. Vidí do problému víc než já,

dítě ze spořádané a štastné rodiny.

„Vážně bys nemohla jet se mnou? Aspoň pár dní,

Evčo."

„Pochop," usmála jsem se. „Víš, co vyváděl tatka teh-

dy v únoru. Nebo se už nepamatuješ?"

„No jo," vzdychl. „V životě mi nic nevyšlo!"

„Jak to? Udělal jsi zkoušky!"

„Na učňáku, kterej mě nebaví," odsekl.

„A máš motorku..."

„Od fotra zamindrákovanýho špatným svědomím,"

šklebil se. „Bráchu mrzáka, mámu couru, milujícího ot-

čím a."

„A Kryštof?" zkusila jsem. Nikdy víc ho už nevozil!

,,Ten jedinej je...," zaváhal. „Fajn. Už chodí, je rozto-

milej. Jenže toho nemám já. Vůbec mě nezná, tuhle mě

viděl v kuchyni a rozeřval se. Jsem pro něj cizí, chápeš.

A hlavně nemám tebe, Evčo."

Změna tématu mi neseděla. „Půjdu, Jindro."

„To jsi celá ty," vyčetl mi. „Studená a chladná..." Po-

ložil si ruce na má ramena. „A hezká..." Přiblížil se ke

mně a já ucítila peprmintovou žvýkačku. „A správná..."

„Neblázni!" varovala jsem ho. „Nejsem opilá!"

Usmál se. „Já vím. Jednu pusu starýmu příteli na ro-

zloučenou bys dát mohla, ne? Uvidíme se koncem srp-

na. celý dva měsíce ne... Hm?"

„Mohla," usoudila jsem tiše. „I chtěla. Jsi prima."

Někde v dálce zahřmělo a u chodníku kdosi túroval

auto. Jindra mě v tom rachotu obj al a políbil. Francou-

zák jak vyšitý, nemohla jsem se pohnout, protestovat,

málem ani dýchat. A pak, jeho rty a hlavně jazyk hlu-

boko v mých ústech mi nebyl nepříjemný. Vlastně jsem

se bránit nechtěla!

Polibek trval dlouho. Hodně dlouho. Pak jsme si ře-

kli ahoj po prázdninách a rozešli se v míru, ačkoliv jsem

cítila, že mě nemá JEN za kamarádku jako já jeho.

V hloubi mé hříšné duše mě tahle skutečnost těšila a zá-

roveň jsem se jí obávala. Jak to dopadne?!

Davide, tahle není nevěra, neboj. Polibek přijít mu-

sel.

Seděla jsem v kabinetu češtinářky a třídní Součkové

a otřásala se po příšerně hořkém žaludečním léku, kte-

122 ~ 123

rý mi dala vypít záhy poté, co se mi udělalo šoufl. Ten-

tokrát před první hodinou, a dokonce nikdo cibuli nesva-

čil. Přemýšlela jsem, co mi nesedlo, zda rohlík se sýrem

k snídani nebo zeleninový salát k večeři. Žádné z jídel

mi nepřipadalo závadné natolik, abych kvůli němu vy-

dávila málem duši. Zřejmě se budu muset se svými ob-

tížemi svěřit mamce, jistě není normální tolik zvracet.

„Nejste těhotná, Evo?" podívala se na mne třídní.

„Ne! Samozřejmě ne," vyhrkla jsem.

„Stane se leccos," pousmála se. „Takhle sebejistě mů-

že odpovědět jedině ta, která s chlapcem nic neměla.

Jste rozumná, Evo, v šestnácti je brzy."

Zdvořile jsem se usmála. Hm, zase TAK moc rozum-

ná nejsem, kdyby věděla! Raději jsem poděkovala za lék

a odklusala do třídy, zdravá jako rybička, vyzvědět, jak

dopadla Simona. Nakonec jsem kvůli ní makala v psy-

chologii k tabuli, nebot nás profesorka zahlédla a chtě-

la mě ztrestat. Nepřišla si na mě, psychologie je před-

mět, který se dá lehce zapamatovat. A smát jsem se

musela, protože mi Simona líčila, kterak v motorestu

ztvrdla jako modurit a Lukáš s ní měl plné ruce práce,

aby ji dopravil domů. O sexu se nedalo uvažovat, Luk

si nechtěl připadat jako nekrofil. Záměr Simonu alko-

holem zvláčnět mu vyšel přesně opačně.

Mamka vešla do koupelny, právě když jsem se spr-

chovala. Jaká úleva ze sebe smýt celodenní pot i prach!

„No vidíš, Evi," zadívala se na mě. „Udělala se z tebe

ženská. Vždycky jsi měla strach, že Jarinu nedohoníš."

Mrkla jsem na sebe do velkého zrcadla. Fakt mám

větší prsa. Aspoň se budu Davidovi víc líbit! A taky na-

pjatější, málem úplně tvrdé, tmavší bradavky...

Panebože! Vždyt to by MOHL být těhotenský příznak!!

Proč vlastně šmahem zamítám možnost být těhotná? Pro-

tože jsem se spolehla na Davidovo ujištování, jak dá po-

zor?! Rychle jsem se osušila, oblékla tenkou noční košil-

ku a sedla si na balkon, kniha Čekáme dětátko, tajně za-

bavenou z mamčiny knihovny, zamaskovala atlasem a za-

hloubala se do studia. Příznaky: nepřítomnost menstru-

ace, ranní nevolnosti, zvracení, přecitlivělost, alergie na

pachy, zvětšování ňader, tmavnutí bradavek, nadměrné

pocení, zvyšování tělesné hmotnosti... Ne, nesmysl. Mu-

sela bych být těhotná víc než tři měsíce! Rychle do kou-

pelny stoupnou si na váhu. Uf, maličko se mi ulevilo, nic

jsem nepřibrala, naopak, mám o tři kila méně! Jasně,

blbnu. Znovu jsem se zahloubala do knihy: při stisknutí

bradavky se objeví bílé mlezivo... Dala jsem na jejich ra-

du a šokovaně vymáčkla nažloutlou hustou kapišku!!!

Rozbušilo se mi srdce. Tohle JE příznak. Ze druhého

ňadra taky kapka. Diagnóza: jsem v tom.

Davide, cos mi to udělal!!!

Denně jsem se pozorovala, denně zvracela, tajně, ješ-

tě doma, denně čím dál víc propadala malomyslnosti.

Čekám dítě. Já! Šestnáctiletá holka! A příliš dlouho na

to, aby se dalo těhotenství uměle přerušit. Jak to, že mi

ze začátku špatně nebylo? A co mám dělat?!

Málem jsem Simonu nevnímala. Čekala ji velká pre-

miéra. Totiž, Lukáš naléhal, prvního července měla od-

letět na prázdniny a on to po ní chtěl. Nůž na krk - dáš,

nebo nedáš! Rozhodla se mu vyhovět, seděla přede mnou

celá neštastná a vyptávala se mě na můj názor, jestli

dělá dobře, a chtěla rady, jak se má při TOM chovat.

Ptala se té pravé, zkušené!

„Chceš fakticky slyšet můj názor? Simi, nic s ním ne-

měj!"

„Cože?" podivila se. „Máme se rádi... A ty s Davi-

dem..."

„Právě. Simi, jsem v tom!" Poprvé jsem absurdní sku-

tečnost vyslovila nahlas. Zněla vážně hrozně.

Vykulila oči. „Nic na tobě není vidět..."

„Jsem v tom," zopakovala jsem, abych si na tuhle vě-

tu zvykla. „Naši mě zabijou. Ba ne, jenom vyhodí z do-

mu, konečně dojde na tátova slova. Nevím, jestli by ne-

bylo lepší..."

Otevřela pusu. „Jsi normální?! Evo, opovaž se! Dítě

není jen tvoje, nemůžeš o něm rozhodovat sama! Přece

nejsi slaboch, co neumí nést následky! Prober se. Šest-

náctiletých těhotných holek je! Kdyby měla mít každá

sebevražedný úmysly!"

124 ~ 125

„Já vím," vzdychla jsem. „Máš pravdu. Stejně bych si

nic nedokázala udělat. Mám se ráda. A Davida ještě víc."

Debatovaly jsem do večera, nakonec dospěly k jaké-

musi černému humoru, kdy si Simona zamlouvala vo-

zení kočárku. Nic jsme nevyřešily. Tady jsme my dvě

nic vvřešit nemohly!

Přísahala jsem jí, že se našim přiznám, ale kdy, to

jsem určit nedokázala, a ona se na oplátku zaříkávala,

že pokud s Lukášem k něčemu dojde, pak jedině s kon-

domem.

Ano, to ted' vím taky. TEĎ!

Oproti pololetí jsem si zlepšila skóre, z vysvědčení

ubyly dvě dvojky. Třídní mi gratulovala, druhé nejlep-

ší výzo ve třídě, táta mě plácal po ramenou a nešetřil

chválou ani penězi. Zajímavé, školní výsledky, donedáv-

na můj nejdůležitější cíl, mě nijak zvlášt netěšily. V prů-

běhu dalších událostí se pořadí zájmů radikálně změni-

lo. Peníze jsem přijala, jistě je budu potřebovat, až mě

vyhodí z domu, ovšem víno na zapití úspěchů odmítla,

dokonce jsem odstoupila až k oknu, aby kyselý závan

nezavadil o můj nos.

„Chceš jet k babičce?" nabídl mi táta velkoryse. Mou

skleslost přičítal neradostným vyhlídkám na prázdniny.

V červenci mě nečekalo nic a v srpnu chata s rodiči. Být

normální, šílela bych a horko těžko sháněla nějaký zá-

živnější program. Ted' šlo o víc než o prázdninovP zážit-

ky. Až se našim pochlubím, prožiju dobrodružství jako

hrom.

„Zatím ne," odmítla jsem jeho snahu, v duchu počíta-

jíc, jak dlouho si ještě vydržím hrát na schovávanou. Za

pár dní dovrším celé čtyři měsíce a dle moudrých knih

začnu tloustnout.

„Jsem ráda, že zůstaneš doma," pochválila mě mam-

ka. „Jsi rozumná holka, Evo, pomůžeš mi umýt okna

a dát do pořádku byt. Však si v srpnu užiješ na chatě

prázdnin ažaž."

Neprotestovala jsem. Spíš jsem přemýšlela, proč všem

připadám rozumná. Dost je zklamu, fakt.

„Ti závidím," šklebila se na mě Jarina o něco pozdě-

ji ze své válendy, kam ulehčeně padla po pracném ba-

lení batohu. Sestřička se totiž spolu se spolužačkou Zi-

nou Slimáčkovou přihlásila na prázdniny s Brontosau-

rem a čekaly ji tři týdny pobytu na mezinárodním stu-

dentském soustředění na archeologických nalezištích

v Dolních Věstonicích, něco jako brigáda spojená s do-

brodružstvím a švandou bydlení na zámku, kde se bu-

dou hrabat nejen v zemi, ale i v zámeckém archívu, aby

vypátrali mimo jiné poklad Dalibora Skuhravého z Ko-

zojed.

Bráškové, oddechující spánkem spravedlivých, jistě

snili o báječných zážitcích na táboře Skalák, letos zno-

vu otevřeném, kam ráno odjíždějí.

Pokrčila jsem rameny. „Nemohu nikam jet."

„No, sed' doma! Škola života, jak říkává tatulda. Za

měsíc z tebe bude kvalifikovaná síla v domácnosti. Jsi

blbá, mohla jsi jet se mnou a Zinou... Nakonec, aspoň

se všechno naučíš a až se vdáš, jako když to najdeš,"

utahovala si ze mne.

Odhodlávala jsem se. Jedna, dvě, tři. „Jari?"

„Představ si studenty z Anglie a Dánska a Finska..."

,.Jari, jsem v tom." Vida, jednoduché! L1ž jsem se tu

věťu naučila vyslovovat bez zaškobrtnutí.

„Švédska a Holandska... Cože?! Myslíš v tom jako v ji-

náči'?"

„Jo."

Vyskočila a přiřítila se ke mně. „Nekecej! Vážně?

S kým? S Derim, vid~? Víděla jsem vás tuhle dole u ba-

ráku a hned mi bylo jasný..."

„Proboha, přestaň! S Davidem, huso!"

„Jo? No to je ještě bezvadnější," pochvalovala si.

Svého přiznání jsem okamžitě litovala. „Jsi normál-

ní? Co je na tom bezvadnýho? Chápeš, co udělá táta?"

Konečně začala logicky uvažovat. „Táta zešílí," proro-

kovala. „Tě lituju, toho když chytne rapl! Poslyš, jak

dlouho jsi v tom? Mamka by ti mohla zařídit potrat,

aniž by táta..."

„Je pozdě," přerušila jsem ji. „Jsem ve čtvrtým měsí-

ci."

Ve tmě se jí blýsklo bělmo očí. „Jak jsi k tomu vlast-

ně přišla? Poštou? Vždyt jste se viděli před půl rokem."

126 ~ 127

„Taky v březnu. Když jste odjeli na chatu. Tehdy, no."

Uznale hvízdla. „No teda. Škoda, že jedu ráno pryč,

jsem zvědavá na tatu.ldu."

„Vyrazí mě, co jiného."

„Blbost. Pořád nám tim vyhrožuje, ale vyhodit tě ne-

může. Aspoň si myslím. Zvlášt těhotnou! Spíš ho klep-

ne pepka. S Davidem... Teda, co tomu říká?"

„Nic. Neví o tom. Vůbec mě nenapadlo, že bych mo-

hla chovat. Ted' je na cvičení."

„Kdy se hodláš přiznat?"

„Našim? Nevím! Nejdřív Davidovi... Já nevím, Jari, já

nevím, co mám dělat!" vybuchla jsem. Rozbrečela jsem

se. „Přece nemůžu mít dítě! Já? V prosinci mi bude šest-

náct a půl. Jak bych ho mohla vychovávat? A co škola?

A co já?"

„Neřvi," utěšovala mě a utírala mi cípem deky slzy.

„Prosím tě, Evo. Chovaly už mladší holky, než jsi ty.

Táta bude řádit, s tím počítej, ale on řádí pořád, aspoň

konečně ne bezdůvodně. Tady má zpátky zákazy jako

bumeran~g, kdyby místo nich chtěl člověku porozumět...

Nebreč. Cekáš dítě, škodilo by mu to. Davidovo dítě! On

tě v tom samotnou nenechá, na to je moc velkej cha-

rakter. Měla by ses našim přiznat co nejdřív, pochop,

stejně tomu neujdeš a oddalováním se zničíš v nejisto-

«

tě.

Tupě jsem přikývla. Plácla mě do zad a lišácky mrk-

la: „Vyřicr mu, že je pěknej lempl!"

I přes slzy jsem se musela usmát.

Měla pravdu. Bála jsem se, děsně jsem se bála,

abych se neprozradila, a zároveň podvědomě doufala,

že mamku napadne, co se mnou je. Přiznání jsem stá-

le odsouvala, snažíc se urvat ještě aspoň den klidu, zí-

třejší i ten další... A přitom pouze relativního klidu!

Strach mě umrtvoval, nemohla jsem na nic jiného my-

slet, nespala jsem, skoro nejedla, trápila se, hubla.

Chudák dítě!

V koutku duše mi doutnala maličká jiskřička naděje.

Třeba nejsem těhotná, třeba je všechno omyl, vyvolaný

mou chorobnou představivostí!

A tahle jiskřička jedné noci zhasla. Dítě v mém těle

se pohnulo. Ležela jsem, tupě zírala do stropu, myšlen-

kami v neradostných novinách mé zkažené budoucnos-

ti, a v tom tichu se v mém břiše ozvalo lehké cuknutí.

Záchvěv. Dotek NĚČEHO.

Ne! Ne, prosím ne!!!

At jsem prosila a modlila se jak chtěla, dítě se po-

hnulo znovu. Jsem těhotná a můžu si za to sama. Já

a David, naše láska, hloupá nedočkavost, uspěchanost,

zvědavost, za kterou platím daň. Dost velkou! Dnes ne-

spavostí a slzami, zítra vyhazovem, v budoucnu celým

mládím.

Uvařila jsem oběd, sbalila si do tašky nejnutnější po-

třeby a pak čekala. Jako ovce na porážku. Nebála jsem

se. Jsem otupělá, nic mě ze židle nezvedne.

„Ahoj, mami. Musím ti něco říct." Rovnou k věci!

„Ahoj, Evi. Tady to voní... Mám pro tebe poštu!"

David! Vyskočila jsem. Dnes se měl vrátit ze cvičení,

nečekala jsem dopis tak brzy! A pak že mě nic nezved-

ne'. Plašila jsem však zbytečně, pohlednici od Mácháče

posílal můj přítel Jindra, v pořadí už pátou.

„Ty si ani nepřečteš, co ti ten grázl píše?" všimla si

mne při servírování oběda na talíře.

„To ,jsi udělala ve výtahu jistě za mě."

„Samozřejmě. Evo, ten kluk je číslo a paní Berková

říkala, že tě s ním vídala poslední dobou moc často. Bud'

ráda..."

„Mami, nech toho. Není důležitý, co říkala paní Ber-

ková. Jsem v průšvihu."

Nejdřív se na mě podívala nechápavě. „Cože? O čem

to mluvíš? Jsou prázdniny, nemůžeš mít špatné znám-

ky..."

„Nejde o známky. Jsem v tom až po uši."

„V čem? Mluv srozumitelně!"

„V tom. Doslova. Čekám mimino."

Strnula v póze s naběračkou v ruce, které bych se za

jiných okolností musela smát. Lapala po dechu a vrtě-

la nevěřícně hlavou. „Děláš si legraci, vid'," přála si.

Byla jsem ledově klidná. „Bohužel ne."

„Evi," zašeptala zdrceně a ztěžka usedla na židli. Na-

běračka květákové polévky se vylila na ubrus. Ani jed-

128 ~ 129

na si téhle maličkosti nevšímala. Dřív by mamka kvů-

li ubrusu šílela! „To bys nám přece neudělala. Za naši

péči a lásku... Ty, taková rozumná holka."

„On to udělal mně."

Pomalu přicházela k sobě, nebot zvýšila hlas. „S kým

ses vlastně válela? S tím neřádem Svobodů, panebože,

s tím darebákem..."

„S Davidem," převezla jsem ji.

Další rána, znovu se odmlčela. „S Davidem... Vypadal

slušný a inteligentní. Bože můj! Tihle dnešní kluci!

Odkdy nemáš měsíčky? Zajdeme spolu na gyndu, mám

tam známou doktorku, můžeš mít poruchu a..."

„Nemůžu, mami. Jsem v tom od půlky března."

Ted' oněměla na celých pět minut. Pak si položila hla-

vu do dlaní a plakala. Ano, nedalo se nic dělat. Necha-

la jsem ji, at se s tím faktem vypořádá.

„Nikdy bych nevěřila, Evo, že s tím přijdeš ty. Kdy-

by Jarka, ta je na kluky jako čert."

„hTemám protekční antitablety," popíchla jsem ji.

Zabědovala: „Jak můžu vědět, že máme doma hned

dvě coury?"

„Nejsem coura."

„Ne? A co jsi? Slušná holka by něco takového kluko-

vi nedovolila, to mi neříkej! Simona určitě ne!"

Mlčela jsem. Vysvětlovat, že kamarádka přišla o po-

ctivost den před vysvědčením, bylo zbytečné.

„Taková ostuda! Bože, taková ostuda," naříkala. „Co

řeknou lidi... a profesoři ve škole! A tatínek!"

Řekl přesně to, co jsem čekala. Zastihl nás v kuchy-

ni, nejprve se vyděsil, mamka vypadala víc než nešfast-

ně, vyslechl ji, podíval se na mě cizíma studenýma oči-

ma a zeptal se: „Je to pravda?!"

Kývla jsem. Mamka se krčila v očekávání rachotu na

úrovni devátého stupně zemětřesení, ale já viděla, že

dnes nepadne facka, nýbrž celá hlava.

„V tom případě mám jen jednu dceru. Jarmilu."

Pokrčila jsem rameny.

„Jestli jsi nám chtěla dokázat, že jsi dospělá, povedlo

se ti to. Ted' se o sebe postarej jako dospělá."

Mamka se vyděsila. „Kam by šla! Evičko, odpros ta-

tínka!"

„Nebudu prosit! Proč?! Táta by mi pomohl, ale on mě

vyhnal!" Musela jsem to říct. Prostě musela.

Pak jsem popadla tašku a vyběhla z bytu. Mamka za

mnou něco volala. Táta mlčel.

Bylo mi zle. Strašně. Hlava rni třeštila, chtělo se mi

zvracet a celé nitro dusil těžký balvan. Vyhodil mě! Fak-

ticky mě vyhodil! Od čeho jsou rodiče? Aby své děti vy-

hnali ve chvíli, kdy je nejvíc potřebují? Zakazovat a tres-

tat dokáže každý!

Prostudovala jsem jízdní řády. K babičce do Luhů je

daleko, málem jako do Tachova. Pojedu za ním, jasně,

proč bych vlastně jezdila k babičce? Uvidíme, zda se

i David ke mně obrátí zády.

Celá zbídačelá jsem se zhroutila na sedačku v auto-

buse jedoucím do Brna, tam jsem přestoupila na dálka-

ře s konečnou v Dačicích. Bylo osm večer a spoj na Plzeň

měl odjezd až v půl páté ráno. Nevadí. Mně, bezdomov-

ci, nic neuteče. Prožila jsem příšernou noc v čekárně na

nádraží, chvěla se zimou a ještě víc strachy, bála se

usnout, kdyby někdo přišel obtěžov at, abych stihla včas

utéct. Ta noc měla snad třicet hodin a já v ní zestárla

o deset let. Usnula jsem teprve ráno v autobuse, tak

tvrdě, že mě musel řidič v Plzni budit. Měl čas a pozval

mě na kafe. Spokojil se s mým vysvětlením, že jedu za

klukem na vojnu. Ještě mi sám zjistil další spoj. Káva

mě postavila na nohy, necítila jsem se vyčerpaná jako

ráno, ale nehřála mě v prázdném žaludku dlouho. Ve

vlaku jsem ji zvrátila do záchodu, nebot moje sousedka

v kupé vylovila z tašky topinky s česnekem.

V Tachově na nádražních toaletách jsem se dala do-

hromady, umyla se, vyčistila si zuby a pečlivě se nalí-

čila, abych aspoň trochu zamaskovala křídovou bělobu

a tmavé kruhy pod očima. Dnes se Davidovi líbit nebu-

du!

Cesta do kasáren mi připadala nekonečně dlouhá. Tři-

krát jsem si musela sednout a odpočívat, abych se ne-

zhroutila. Jsem hotová. Fyzicky i psychicky!

Dozorčí na bráně zdržoval, byl by se vybavoval, od-

kud jsem a tak, mou občanku přečetl několikrát odpře-

130 ~ 131

du i odzadu, načež konečně zvedl telefon, s někým mlu-

vil, ti ho přepojili jinam, mluvil s dalšími a dalšími lid-

mi, až jsem si zoufala.

„Za chvíli je tady," oznámil mi, když už jsem ničemu

nevěřila.

„Díky," usmála jsem se nuceně a odstoupila z jeho zor-

ného pole, abych se mohla zády opřít o zed' a zavřít oči.

Nevím, jak se na vojně měří čas, ale slibovaná chvilka

trvala pětačtyřicet minut!

„Evo!" vyhrkl překvapeně David a už mě pevně sví-

ral v náručí. „Kde se tu bereš? Myslel jsem, že naši...

Ty jsi senzační! Hned včera jsem ti psal... Tohle je sen!

Přijela jsi! Vaši tě pustili?"

Zasypal mě vodopádem polibků a otázek. Nemohla

jsem mu odpovědět na jedinou, hlasivky mi svazoval

zrádný pláč a duši bolest. L~áska někdy bolí. Pořádně!!!

„Vážně, vílo, co se děje? Ty pláčeš?!" Násilím zvedl

mou hlavu zabořenou do jeho podpaží, aby mi viděl do

očí. „Evo!"

„Totiž," vzlykla jsem. „Táta mě vyrazil."

Vytáhl nevěřícně obočí. „Proč?"

„Já... teda my... no prostě, jsem v tom." Hlas se mi zlo-

mil a kdybych se o něj neopírala, sesypala bych se celá.

„Ty moje malá...," vydechl něžně. Nato posázel mou

tvář polibky a zatočil mě kolem dokola. „Já budu mít

s tebou dceru!"

Utřela jsem si nos. „Dceru?"

„Vždycky jsem si přál dceru Anetu. Krásnou holčič-

ku. Bude ti podobná!" Jeho radost byla nefalšovaná.

Zavrtěla jsem hlavou. „Došlo ti, kolik mi je let?"

Zvážněl a znovu mě k sobě přivinul. „Bylo moc zle?"

„Jsem bez střechy nad hlavou. Mamka brečela, co

jsem jim udělala, táta řekl, že jsem dospělá a at se o se-

be postarám."

Zíral na mě jako na zjevení. „Hloupost. Nemůže tě vy-

hodit, jsi jeho dcera, je za tebe zodpovědnej a má tě rád.

Přestřelil, nediv se mu. Bude tě hledat."

„Ba ne. Vyhodil mě už včera."

„Včera?!" vyjevil se. „Jak jsi jela?"

„Hrozně. Celou noc. Na tom nezáleží! Davide!"

Pohladil mě po bledé unavené tváři. „Lásko... Jsem

vůl, vid'> korunovanej. Dával jsem pozor... No, asi dost

ne. Za všechno můžu já, nevím, jak bych se ti omluvil

a vynahradil tohle trápení! Jsem moula... Vynasnažím

se, slibuju!"

Opět stažené hlasivky. „Bála jsem se, jak se budeš

tvářit. Nemůžeš si uvázat na krk nedostudovanou hol-

ku s děckem..."

„Mlč," přerušil mě polibkem. „Nemluv tak. Tu holku

miluju a dítě je moje. Postarám se o vás. Jak tě něco ta-

kovýho mohlo napadnout? Copak jsem puberták, kterej

utíká před zodpovědností? Ty mě tím urážíš, ale já ti od-

pouštim, nejsi ve formě. Podívej, stalo se. Nemá smysl

brečet nad rozlitým mlíkem, spíš se musí vy-myslet, co

dál, aspoň než přijdu z vojny. Evo, miluju tě a potřebu-

ju tě, rozumíš? Počkej, dneska je čtvrtek, s vycházkou se

nechytám. Jdi dolů do města, po pravý straně je Zahrad-

ní hotel, hned na kraji. Vem si rohovej pokoj, peníze ti

dám. Zítra si vezmu průběžnou vycházku, když bude mít

Skřivan dobrou náladu, mohl bych ji dostat do neděle.

Jdi do hotelu, dej do okna tašku. Po desátý jsem u tebe."

„Dnes? Říkal jsi, že dnes nemůžeš."

„Přes plot jde všechno," uculil se.

„A přitom tvrdíš, jak je tu tvrdá vojna."

„Je. Tohle s ní nemá co dělat, víš? Nejsem bažant

a kluci mě budou krejt, neboj. Přece tě nenechám sa-

motnou na hotelu a sám budu snít v kasárnách erotic-

ký sny, ne?" zasmál se. „Evo, jdi a vyspi se. Jsi..."

„Ošklivá, vicr."

„Houby! Jsi krásná! Nebudeš ošklivá ani coby osmde-

sátiletá bába. Jsi smutná a unavená a neštastná, sko-

ro mám strach nechat tě samotnou. Odpočiň si, slyšíš!

A netrap se, všechno zařídím. Věř mi."

Ironicky jsem se pousmála.

Pochopil. „Já vím, v jedný věci jsem zklamal."

„V té životně důležité," podotkla jsem.

„Ne, to neříkej. Čekat dítě není tragédie, Evo."

„Pro bezdětné manžele jistě."

Objal mne. „Vílo, odpust."

Apaticky jsem přikývla.

132 ~ 133

Zdálo se mi o obrovské louce plné kytiček. Brouzdala

jsem se mokrou trávou, bylo mi příjemně, David šel ve-

dle mne, chytal mě za ruce, pak mě na ten pestroba-

revný koberec položil a políbil... Ne, tady ne, kdyby ně-

kdo přišel!

„Kdo by chodil, jsi zamčená."

Otevřela jsem oči a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že

tráva a kytky patřily do snu, kdežto David je u mě do-

opravdy.

„Kudy jsi přišel?"

„Oknem," usmál se a zatáhl závěsy. „Proč myslíš, že

všichni chtějí rohovej pokoj? Dá se sem vylézt po oka-

pu. Jak ses vyspala?"

„Docela dobře," přiznala jsem. „I~Temůžeš mít průšvih?"

„Nemůžeš," uchichtl se. „Můžu, jasně. Prokurátora.

Máček."

„A vymyslel jsi něco?" optala jsem se ho s nadějí, ale

víc mě fascinovalo jeho opálené tělo, které se svlékalo

tak rychle, jako bych mu měřila čas, spěchalo zhasnout

a šup, už leželo vedle mne v posteli.

„Počkej," zašeptal prosebně a přetáhl mi tričko přes

hlavu. „Starosti až potom..."

A tak, místo abychom seděli s rukama pod bradou

a vymýšleli, co dál, milovali jsme se jako o život. Ted'

jsme nemuseli dávat pozor a do čtyř ráno, než mě opus-

til a utekl oknem, to zopakovali ještě dvakrát.

Do pátečního večera, než dostal David vycházku, jsem

se stihla najíst a vyspat dosyta. Potom jsme zatelefono-

vali domů. David vytočil naše číslo a klidně si pohovořil

s mamkou, která šílela, co se mnou je, kde jsem. David

navrhl, že mě v sobotu odveze, ale mamka se dohodla

s tátou, prý pro mě přijedou sami. Jsem prý horká hla-

va, umíněná a urážlivá, nestojím rodičům za to, abych

jim o sobě dala vědět, uteču si a nechám je se o mě bát.

No jistě, všechno je moje vina! Její řeči se mě nemo-

hly ted' zrovna dotknout, cítila jsem se skvěle a v noci,

když za mnou opět David vylezl po okapu, ještě lépe.

Milovali jsme se a mazlili a milovali a mazlili a číhali

na něžný záchvěv v mém podbřišku.

Probudilo mne nějaké klepání, David spokojeně spal,

chtěla jsem se otočit na druhý bok a zase usnout, v ho-

telu je slyšet zvuků, ale mamčin hlas mě probral doce-

la: „Evo! Otevři!"

Zacloumala jsem spáčem. „Naši!" A ke dveřím zavo-

lala: „Moment, mamko!"

No tohle! Pospíšili si a uvidí mě s Davidem v poste-

li! Bleskově jsme se oblékali a jakž takž ustlali.

„Konečně!" rozčilovala se mamka, ovšem slova jí do-

šla, nebot za mnou zahlédla rozcuchaného Davida oble-

čeného pouze v džínsách,jak hledá po všech koutech

košili s krátkým rukávem.

„Dobrý den," pozdravil a s mírnými rozpaky vytáhl

pomačkanou košili z prachu pod postelí.

„Měl jsem tě vyrazit hned, jak ses u nás prvně obje-

vil!" vyjel na něho táta. „Nejradši bych ti nafackoval!"

„Jestli se vám uleví, prosím," řekl David.

„Tatko...," pokusila se mamka.

„Ty mlč! Zastávala ses jich dost dlouho, kdepak on,

slušnej kluk! A z toho telete nikdy nic nebude, jen hlou-

pá ženská v domácnosti s kupou harantů. Anebo svobod-

ná matka, co nám zůstane na krku i s cizím fakanem."

David si zapnul knoflíky a upravil se. „Já si ji vez-

mu, pane Veselý, jen co budu moct. Postarám se o ni

i o dítě. Školu si dodělá."

„Ty se postaráš?" ušklíbl se táta uštěpačně. „Pokud

vím, máš jiný plány. Vysokou školu. Běž někam, pro-

sím tě. Kdo by vás živil? My tedy ne!"

,.Nikdo po vás oběti nechce. Tohle je moje vina a já ji

vykoupím. Evu mám rád."

„Lásky se ještě nikdo nenajedl," odsekl táta stroze

a nařídil: „Sbalte ten pelešník. Vědí o tom tvoji rodiče?"

„Zatím ne. Mám volno do zítřka, můžeme zajet do

Prahy."

„Jsem zvědavej, jak tě pochválí," prorokoval táta.

„Nevím, jestli mě pochválí," usmál se David klidně,

„ale určitě mě nebudou chtít zfackovat."

Tatka neřekl víc ani slovo, pevně stiskl rty a odešel

na nás počkat do auta. Máma se za jeho nemožné chová-

ní omlouvala. Trapas, no!

A další nás čekal v Praze. Táta se v hlavním městě

134 :~ 135

nevyznal, ač nerad, musel si na kraji města s Dickem

vyměnit místo a nechat se jím zavézt až před Langovic

vilu. Tím ztrácel body své otcovské autority, což ho mr-

zelo. Langovi nás přijali poněkud překvapeně, nicméně

přátelsky, a do srdečného přivítání se tátův obličej vů-

bec nehodil. Paní Langová nám představila i Roberta,

ještě nakrátko ostříhaného, nebot se nedávno vrátil

z vojny, a Žanetu, čekající miminko každým dnem. Te-

dy, přibrala pořádně, jestli i já budu před sebou valit

takové břicho!

David využil chvíle, kdy šla jeho matka uvařit kávu,

a vytáhl mě nahoru do svého pokoje.

„Jak to vaši vezmou?" zeptala jsem se stísněně.

„Normálně, myslím," usoudil.

„Chtějí mít dvě vnoučata najednou?!" vztekala jsem

se.

„Nevím, kolik chtějí mít vnoučat," usmál se nebesky.

„Každopádně se to obejde bez hysterie. Znám tátu s má-

mou, ne? Jde o můj život, chápeš, oni mi můžou radit,

pomáhat, ale ne do něho kategoricky zasahovat."

Zčervenala jsem. „On je táta..."

„Neomlouvej se. Já ho chápu, Evo."

„Naši jsou jiní," vzdychla jsem. „Tohle je raní taky!

Chtěl jsi jít na FAMU a zatím!"

„Zatím budu mít rodinu. Neboj, Evo. Nemusím mít ti-

tul. Jsem dospělej, nezávislej. Uživím nás a časem si fa-

kultu udělám, o tom nepochybuju. Musíš u vašich do příš-

tího jara nějak vydržet, pak tě odvezu sem. Budeme žít

spolu. my tři. Zít pro někoho, založit dobrou rodinu je víc

než sebevětší titul. Do jara je daleko, všechno promys-

lím. Jedno vím jistě. Vílo, ty jsi můj osud, tebe nikdy ne-

zradím a nepřestanu mít rád. A naši malou taky."

Povalil mě na válendu až jsem nemohla dýchat. Vzru-

šil se, džínsy mu byly těsné, snad bychom se v té hor-

ké chvíli milovali, kdyby se neozvalo klepání na dveře.

Robert. Tvářil se pobaveně a řekl: .,Švagrová, jsi do-

le i se svým chotěm žádaná."

David mi pomohl vstát. „Jak to vypadá?" optal se věc-

ně.

„Bacha na tchána," usoudil Bob. Pak se rozesmál: „Seš

neschopnej, Dicku. Jak malej kluk!" °

„Ty ses snad nemusel ženit?"

„No jo, jenže si spočítej, kolik je Žanetě a kolik Evě."

„Nemusíš se namáhat, v matice jsem dobrej."

„Zato v posteli máš slabiny, co?" chechtal se Bob a tak

tak uhnul před Davidovou pěstí.

Sešli jsme do haly. Připadala jsem si jako odsouze-

nec, klopila jsem oči a červenala se.

„Co dál. Davide?" zeptal se pan Lang syna mírně.

„V březnu se vrátím z vojny. Zabezpečím je, Evu i dí-

tě. Mám ji rád. Hrozně ji mám rád... Eva přeruší ško-

lu na co nejkratší dobu, pak si ji dodělá. Zatím na vy-

sokou nepůjdu. Práci mám jistou, časem se uvidí, na fa-

kultu se jednou dostanu, i kdybych to měl zkoušet do

konce života! Tituly a postavení nejsou samy o sobě k ni-

čemu, mají cenu jen tehdy, slouží-li k uskutečnění ži-

votního snu. A já ho musím dosáhnout. Ted' je důleži-

těj ší Eva."

Lang kývl, ale náš táta řekl ledově: „Nejlepší řešení

vidím v anonymním porodu. Zřekne se dítěte a jsou oba

volní."

Vytřeštila jsem oči. Cože?! Mám se zřeknout tvoreč-

ka. který ve mně žije, vyvíjí se, pohybuje? 1 David ucí-

til lehký záchvěv kdesi v hlubinách mého organismu.

N aše dítě! Do očí mi vstoupily slzy. Neposlechnu. Ten-

tokrát ne. Nemohu pořád jen slepě poslouchat, musím

bojovat. „Nikdy," řekla jsem bojovně.

,.V žádném případě," potvrdil David a přitiskl mě k so-

l~ě.

„Já si taky myslím," pípla mamka. „Eva je matka, dí-

tě porodí, musí se o něj postarat."

„Můžeš bydlet u nás třeba hned od září," nabídla mi

Langová. „Letošního. Počkáš na Davida tady."

Nestačila jsem zírat, vší silou jsem přemáhala pláč.

Táta by mě nejradši vydědil a v podstatě cizí lidé mi

nabízejí domov!

„Pane doktore," usmál se Lang na našeho tátu smíř-

livě. „Jsou to sice naše děti, ale žijí si svůj život."

Langová dodala: „Veškeré výlohy David uhradí. Je to

jeho vina, nedá se nic dělat, peníze žádnou roli nehra-

jí. David je čestný a charakterní a rozumný, Eva se

s ním mít špatně nebude."

136 ~ 137

Podívala jsem se na něho z boku. Zachytil ten pohled,

přede všemi mě pohladil po tváři a schoval můj obličej

na svých prsou. Brečela jsem.

9 ~ VNITŘIVÍ VESMÍR

Po předloňské havárce a nervovém šoku s ní souvise-

jícím mám kartu i na psychiatrii, ale na gyndě ještě ne.

Podle holek ze třídy mi bylo jasné, že o nic příjemného

nepůj de.

„Pohni!" pobízela mě mamka. „Paní doktorka kvůli

nám nebude ordinovat do večera. Copak, snad nemáš

strach? To sis měla, holčičko, rozmyslet dřív, ted' nefňu-

kej. Když ses nebála souložit, tak..."

„My jsme se milovali!" opravila jsem ji popuzeně.

„To je totéž, ne?"

„Ne.

Nehádala se, možná také vycítila rozdíl.

Před poliklinikou mi sčesala ofinu na blbečka. „Taky

ses mohla obléct střízlivěji," vyčetla mi.

„Co se ti na těchhle šatech nezdá?"

„Jsou moc... vyzývavé. Je ti šestnáct! Jsi hloupá hol-

«

ka.

„Já myslela, že rozumná," připomněla j sem ironicky.

„To jsme si mysleli taky. Dřív, Evo."

Jo. Dřív. Ušklíbla jsem se. Aspoň jsem si ofinu odhodi-

la dozadu, abych vypadala vyzývavě docela. Padlá děva!

V čekárně pořádný nácvak, uhnula jsem zvědavým po-

hledům žen a dívek, z nichž jsem byla nejmladší. Tře-

ba si mohou myslet, že doprovázím mamku! Bohužel si

to nemyslela ani starší sestra s bradavicí na nose, kte-

rá si mě zavolala do předpokoje, aby mi vypsala papí-

ry a zaregistrovala k panu doktorovi Čiperkovi.

Mamka, jež se dovnitř natlačila za mnou, znejistěla.

„Paní doktorka Nesvadbová dneska neordinuje?"

„Je v důchodu," vysvětlila sestra neochotně.

„Ach," udělala mamka. „Dcera má podezření, že je v ji-

ném stavu..."

„To snad pozná každý gynekolog, ne?" utřela ji sest-

ra. „Tak co? Mám ji zaregisrovat nebo ne? Čekárna je

plná lidí."

„Ano, dobře," kapitulovala mamka.

Podala jsem sestře občanku a nadiktovala jí své osob-

ní údaje. Bez komentáře si je zapsala a poslala mě do

kabinky, abych se připravila na vyšetření.

„Další!" zavolal mužský hlas z ordinace.

Zhluboka jsem se nadechla, mamku zarazila pohybem

ruky, tohle si musím vyřídit sama, mami, a vstoupila

do bílé místnosti. Nejdřív jsem myslela, že jsem si sple-

tla dveře. Šokovaně jsem zírala na srocení lidí v bílých

pláštích. Kromě další sestry, o něco mladší než ježiba-

ba v předpokoji, a lékaře, sotva třicetiletého, tu byli tři

mladí kluci. Sanitáci nebo co. Hned jsem zalitovala

mamky, kdybych ji vzala s sebou... Ba ne, tuhle kaši

jsem si navařila já, ne ona.

„Dobrý den."

Sborem mi odpověděli. Doktor vzal mou novou kartu

a prohlédl si ji. „Eva Veselá, ano? Poslední měsíčky za-

čátkem března. Máte obavy z těhotenství?"

„Ne," odpověděla jsem. „Jsem si jistá."

Na tvářích těch kluků se objevil úsměv.

„Tak se přesvědčíme," pokynul mi na kozu, kterou jsem

identifikovala jednoznačně. K mému děsu si gumovou ru-

kavicí navlékl jeden z těch sanitáků, pravděpodobně me-

diků! Ostatní se přiučovali alespoň pohledem.

Prosahal mě a konstatoval: „Děloha zvětšená, čípek

zduřený, jasná gravidita."

S mlasknutím svůj prst vyprostil. Chtěla jsem se

zvednout, ale lékař mě s úsměvem položil zpátky na le-

hátko a celou proceduru osobně zopakoval.

„Přinejmenším čtyři měsíce," dodal. „Měla jste prav-

du. Patrně znáte i datum oplodnění."

Nezklamala jsem ho.

„Cítíte pohyby?"

138 ~ 139

Samozřejmě. I toto datum jsem vysypala z rukávu.

„Sestro, cytologii."

Musela jsem ještě přežít nepříjemné kovové háky

a výtěr, teprve poté jsem mohla slézt a posadit se na

obyčejnou židli, aby mi jeden medik mohl vzít krev. Ses-

tra přivolala mamku.

„Vaše dcera je těhotná devatenáct týdnů," oznámil jí

lékař. „S tím se z lékařského hlediska nedá nic dělat.

Je v pořádku a má předpoklad, že porodí nepoškozené

dítě bez újmy na zdraví. Zajdete si na ultrazvuk..." A už

vypisoval papírek.

Sestra mi vystavila těhotenskou průkazku. „Otec je

známý?"

Určitě jsem krvavě zrudla. Jsem šlapka?! „Ano!"

„Potřebuji jeho jméno," uklidňovala mne.

„David Lang." Posloužila jsem i datem jeho narození.

„Je zaměstnaný, nebo taky nezajištěný student?"

«

„Je... na vojně.

Medici se zasmáli, sestra si pošoupla brýle a pozna-

menala: „Jedna diskotéka a následky na celý život, že?"

Mamka poprvé promluvila: „Asi na dceru nepadá pří-

liš dobré světlo, ale dítě si na diskotéce neuhnala."

Baba pokrčila rameny. „My jsme tu zvyklí na leda-

cos."

Vyšetření na sonu mě fascinovalo. Tedy, hlavně ta

malá příšerka, která se objevila na monitoru, ještě ne-

příliš podobná člověku. Viděla jsem na vlastní oči dítě.

Moje dítě. Naše.

Mladá, nakrátko ostříhaná doktorka se na mě zadí-

vala a řekla: „Dodržujte správnou životosprávu, dítě je

maličké, jinak zdravé. Jste těhotná, maminko, chce to

klid a duševní pohodu. Jistě chcete porodit spokojené-

ho a neporušeného tvorečka, že? Dejte si do pořádku

duševní záležitosti, na vaší psychice hodně záleží."

Zmateně jsem s ní souhlasila.

„Bylo ti to zapotřebí?" utřela si mamka před nemoc-

nicí zpocené čelo.

Pohodila jsem hlavou. Nebylo, samozřejmě nebylo, ale

s tím ted' nadělám?!

Ono se řekne duševní pohoda, když mě táta napros-

to ignoruje a mamka denně připomíná, jak jsem hlou-

pá, vyhrožuje mi, že teprve uvidím, zažiju starostí a prá-

ce nad hlavu, poznám, proč se nevyplatí spěchat s klu-

kem do postele...

Teprve po návratu sourozenců z prázdnin se situace

maličko zlepšila. Jarina se totiž chovala fantasticky, do-

konce za mě i luxovala, abych se prý nenamáhala. Od

mé líné sestry to byl nadlidský výkon! Jedině ona mi

fandila a pomáhala překonávat trudnomyslné chvíle,

které na mě padal.y, zabavovala mne svými zážitky

z Věstonic a vůbec se starala, abych byla co nejvíc ve-

selá. Vlastně mě držela nad vodou. Ona a David na dál-

ku přes dopisy. A přes vědomí, že tam někde je, myslí

na mě a má mě rád. Seděla jsem stále doma, táta mi

sice domácí vězení nenařídil, ale dodržovala jsem ho.

Kam bych chodila? A s kým?!

Jednou u nás zazvonil Jindra. Otevřela jsem nic ne-

tušíc a krásně zrudla, ač na mně ani v opalovačkách

nemohl nic poznat. Přišlo mi to vůči němu nefér!

„Ah... ahoj. Ty nejsi ve Španělsku?" koktala jsem.

„Zejtra jedu," vysvětlil. „Pojd', zajdem se vykoupat..."

Do chodby vrazil tatka, na mě houkl, at okamžitě za-

padnu domů, a na Jindru zařval: „Tady jsi nic neztra-

til, zmiz odsud, nebo tě skopu ze schodů!"

Nevěřila jsem svým uším, opravdu použil takový obrat.

Jindra pusu nedržel, ušklíbl se a řekl: „Teda, Evo, ne-

závidím ti. Můj otčím je hovado, ale ted' koukám, že

i vlastní fotr může bejt totéž v bledě modrým."

Naštěstí si stihl zachránit holý život včasným útěkem.

Moje domácí vězení se rozumělo samo sebou.

Na srpen se celá naše rodina odstěhovala na chatu.

Mám trávit celibát doma, nebo na lesní samotě? Tam

se mohu aspoň koupat, ač je mamka proti, chodit na

houby a dýchat zdravý vzduch. Na chatě však není elek-

trika ani voda a rovněž pošták k ní nezavítá po celý

rok. Jak mi bude David psát?! Vždyt já jeho dopisy po-

třebuji, nemohu být bez nich, čerpám z nich novou sí-

lu a energii na přežití!

140 j~ 141

Teprve po třech dnech jsem se se svým trápením svě-

řila Jarině a nestačila žasnout, jak vysoký inteligenční

kvocient moje sestra má. Zatukala si na čelo a podot-

kla, že nevidí problém, proč by mi nemohl psát Poste

restante na poštovní úřad dole ve Chválovicích. Oka-

mžitě jsem sedla, napsala Davidovi příslušné instrukce

a na Petrově kole sjela do městečka. Pro jistotu jsem se

jedné úřednice zeptala, zda takovou vymoženost mají

zavedenou, a ona pravila, že ano, ted' tu má hnedle je-

den dopis pro Evu Veselou, nejspíš také z chatové osa-

dy. Davide, jsem nemožná, vid~

Evo, lásko moje, berou mě čerti, když čtu, jak moc se

trápíš! 15. srpna na 99 procent přžjedu a odvezu Tě do

Prahy, abys aspoň na pár dní přišla na jiný myšlenky.

Přál bych si být s Tebou a chránit Tě před supy, co se

na Tebe ze ušech stran vrhají. Asi si nikdy neodpustím,

co všechno jsem zavinžl, dáváš příliš drahý výkupný za

pár hodin slasti! Kdybych směl vzít problémy na sebe,

já bych za Tebe i dýchal...

Na rozdíl od něho jsem s dovolenou v Praze počíta-

la na jedno procento. Sotva jsem se totiž zmínila mam-

ce, táta, který hrál na verandě s brášky prší, nebot

venku pršelo doopravdy a kluci se nudili, přilítl do ku-

chyně jako časovaná bomba a zařval: „Nikam nepoje-

deš!"

„Taky myslím, že by měli být tady," mínila mamka.

„V téhle rodině snad není normální nikdo! Eva ne-

pojede do Prahy a on nepřijede sem, jasný? Stačí, že

ji naboural, válet se s ní nebude!" hřímal. Pak se oto-

čil přímo na mne a dodal: „Přesně tohle mu napiš. Je

ti šestnáct, zůstala jsi nám na krku i s jeho harantem,

dokud tě živím a šatím, budeš mě poslouchat."

Cítila jsem, jak ztrácím půdu pod nohama. „Nejsem

pes, tati. Nemůžu tě poslechnout, protože..."

Plesk! Koupila jsem ji, jen jsem popolítla a uhodila se

o dveře na verandu.

„Až se mi narodí mentálně poškozený dítě, bude to

tvoje vina!" vybuchla jsem zoufale. Ted' mě utluče...

Táta však třískl dveřmi a vyšel do deště. Mamka, ce-

lá zrnatená, řekla: „Nebreč, Evo. Nějak se dohodneme.

Táta si dá říct."

„Nedá! On se dohadovat nechce! To je všechno, co umí,

zakazovat a trestat! Nikdy se mě nezeptal, jestli nemám

problémy, zajímaly ho jenom známky a slepá poslušnost!"

„Křivdíš mu," namítla nerozhodně.

„Tohle je koncentrák," přidala se ke mně Jarina. „Vů-

bec bych se nedivila, kdyby se jí narodil mrzáček. V ta-

kových podmínkách! A ty, zdravotní sestra, bys měla

mít pochopení, mami."

Mamka hleděla z jedné dcery na druhou. „Jari... Evo...

Tatínek si myslí, že by nebylo dobré, abys od šestnácti

žila jako vdaná ženská. Musíš dodělat školu a taky ne-

ní nikde řečeno, že se nerozejdete. Ted si píšete, ale za

chvilku může Davida pobláznění přejít, je fešák, na to-

ho holky určitě letí..."

„Teda, tohle je morální podpora jako stehno," usoudi-

la Jarina. „Čeká s ním mimino, mají se rádi a vy... PojcP,

Evo."

Brečela jsem nejméně hodinu. Hrozně, vzlykavě, ce-

lou bytostí, slané slzy se mísily se sladkým deštěm.

„Škodíš dětátku," domlouvala mi sestra. „Dokaž jim,

že jsi silná, vychováš ho, neboj! Především ale musí být

zdravé, tak ho vědomě nenič, jasný? Postav se proti vše-

mu, sakra, dokážeš to. David je tvoje podpora."

„Ty taky, Jari. Díky!"

Myslím, že jsme si nikdy nebyly tak blízké, vždycky

jsme se hádaly, dřív i praly, žárlily na sebe. TecP jsme

se objímaly a plakaly obě.

Dokážu to, Jari. Kvůli sobě, Davidovi, dítěti i tobě!

Došla jsem ke stadiu sebeobětování, rozhodnuta ris-

kovat cenu nejvyšší - vlastní domov. Jestliže mě táta

nepustí, uteču. Bylo mi toho zapotřebí?!

Patnáctého mi od rána všechno padalo z rukou, zrak

jsem neustále upírala na hráz a s přibývajícími hodina-

mi si zoufala. Mohlo se stát tolik věcí!

Teprve navečer se po hrbolaté cestě hráze kolébal čer-

ný luxusní vůz, v němž kluci poznali ford a já auto Da-

vidova bratra. Po celodenním vypětí jsem se nedokáza-

la radovat, vysílená a málem apatická. Za volantem se-

děl sám majitel v bílém tílku a vedle něho MŮJ David.

142 ~ 143

„Kdo to je?" štouchala do mě Jarina rozčileně.

„Riki," vysvětlila jsem a vstala z deky. David vysko-

čil ještě za jízdy, přiběhl ke mně, chvíli mi hleděl do

tváře, pak mě k sobě pevně přitiskl a zašeptal: „Ti tě

zřídili."

Cítila jsem se bezpečně v jeho náruči, napětí posled-

ních týdnů povolilo a spolu s ním i stavidlo mých slz.

Jsem přecitlivělá, strašně přecitlivělá!

Nepotřebovali jsme se políbit. V tom objetí bylo vše-

chno, celý vesmír radosti, starostí, lásky. Utíral mi sla-

né potůčky a ruka se mu trochu chvěla. Sakra, seber

se, fňukno!

„Jsi utrápená," konstatoval neštastně.

„Bála jsem se, že nepřijedeš."

„Ještě v deset jsem trčel v Tachově. Spěchal jsem,

Evo, jak nejvíc jsem mohl. Pojd', odvezu tě jinam, do kli-

«

du.

„Naši," vzdychla jsem významně.

„Domluvím se s nimi, neboj," řekl pevně.

Jarka se mezitím stihla seznámit s Rikim a bráško-

vé zase s jeho vozem, který prolezli od kufru po volant.

„Dobrý den, Davide," ozvala se za námi mamka.

„Pojd'te dál, najíte se, napijete..."

„Dobrý den. Myslím, že nebudu obtěžovat, paní Vese-

«

lá.

„Nevím, co vám Eva napovídala, ale jistě přeháněla.

Manžel je z ní zklamaný, měl s ní velké plány. Pojd'te,

přece si nebudete hrát na uraženého."

„Nejsem uražený, pana doktora chápu, ale nikdy mu

neodpustím, jak se k Evě chová. Vždyt ona je... na dně.

Mou vinou. Jenže ted' už to nejde vzít zpátky. Je mi moc

líto, co se stalo. Tak proč to ještě ztěžovat? Spíš nao-

pak, ne? Jestliže je tady tahle situace, mělo by se hle-

dat nejlepší řešení a ne vyčítat a předhazovat a psychic-

ky deptat."

Máma se na mě polekaně podívala. „Snad není tak

zle, Evi? Je rozrušená a citlivá, zveličuje."

Mlčela jsem. David také. Věděl stejně jako já, že ta-

hle zátěž by znamenala hodně pro dospělou rozumnou

ženu, natož pro mě, nezkušenou šestnáctiletou holku,

napůl dítě!

Richard vycítil napětí. „Nejde o planej poplach? Tohle

má být matka v pátým měsíci?" zavtipkoval a sevřel mě

v pase, přičemž mě svými prsty kolem obtočil. Trochu

s úlevou jsme se zasmáli. Potom si dal David říct

a všichni jsme se přesunuli na verandu, Riki nás bavil,

mamka nosila dobroty, Jarina ho hltala a my se s Da-

videm drželi pod stolem za ruku. Táta z hloubi chaty

nevystrčil nos.

Společně jsme se vykoupali v rybníku. Lékař mi kou-

pání povolil, i když to mamka nemohla strávit. Nabídla

hostům nocleh, at nejezdíme na noc. Počítá tedy s od-

jezdem!

„Nejezděte dneska!" prosila mě Jarka. „Evo, dopřej mi

Rikiho, zůstaňte na noc!"

„Jari, pochop. Musíme. Bud dneska, nebo vůbec."

David mi stiskl rameno a zašel do kuchyně za mam-

kou, aby s ní domluvil odjezd. Nešla jsem tajně poslou-

chat za dveře. Raději jsem si sbalila pár věcí. Lepší je

nic nevědět, bohatě mi stačí ty starosti, které mám.

„Kdy se vrátíš?" zeptala se mne mamka, když jsem jí

dala pusu na rozloučenou.

„Za čtrnáct dní," odpověděla jsem pevně.

„Dávej na sebe pozor," připomněla mi.

„Já si ji ohlídám," usmál se David.

Sedli jsme si spolu na zadní sedadlo, objal mne ko-

lem ramen, opřela jsem si hlavu .o jeho prsa a zavřela

oči. Padla na mne únava, mrzelo mě rozpolcení naší ro-

diny, nemohla jsem si představovat hezké věci, jež mě

čekají, když mi táta neřekl ani ahoj. Poslouchala jsem

mlčky jemnou melodii z reproduktorů, Davidův pravi-

delný tlukot srdce a relaxovala.

Všechno je tak... složité!

Dost dobře jsem nechápala, co je, kde jsem. Teprve

když jsem si sedla a rozkoukala se, poznala jsem Davi-

dův pokoj i jeho postel, v níž jsem ležela oblečená - a sa-

ma. Pánové, musela jsem v autě usnout! Proč mě Da-

vid nevzbudil? Tahle noc mohla být červenofialová.

Primitivně jsem se upravila a váhavě zamířila ke

schodišti. Až nahoru jsem slyšela hovor.

144 ~ 145

„Nebud' ji," domlouvala paní Langová nejspíš Davido-

vi. „Vypadala moc unaveně. Není ti jí líto?"

„Je, strašně," odpověděl tiše.

„Jo, hochu, za blbost se platí," řekl Rikiho hlas. „Nej-

pitomější je, že za tvou blbost platí ona."

„A co mám sakra dělat?" vybuchl.

„Řekl bych ti, cos dělat neměl," špičkoval Riki. „Ta-

ková krásná holka a trefí na prvního moulu, co jí to

udělá..."

Nedořekl, ozval se cinkot rozbitého nádobí a hlas pa-

ní Langové, at toho nechají, perou se jako malí kluci.

Raději jsem na schodech přehnaně dusala a hlasitě

pozdravila, abych nepřivedla rodinu do rozpaků. Odpo-

věděli a David mi přiběhl naproti, před rodiči mě polí-

bil a dovedl ke stolu.

„Jak ses vyspala?" zajímalo paní Langovou.

„Děkuji, dobře. Nevím, jak jsem se dostala nahoru,

musela jsem spát obzvlášt tvrdě."

„Hodně spi, Evo," řekl Lang a zkoumavě si mě pro-

hlížel. „Dneska vypadáš líp, včera jsme měli strach."

Lekla jsem se. „Měla jsem takovou ránu?"

„Ty se hodně trápíš, vid?" pravila místo odpovědi Lan-

gová vyhýbavě. „Evo, řečí asi denně slyšíš víc než dost,

ale zkus se na celou věc dívat maličko jinak. Je krásné

mít dítě, je to dar a poslání, a ten človíček za nic ne-

může. Proč by měl trpět? Narodí se ti první dítě, tvoje

a Davidovo, narodí se z lásky, zažeň chmury, trápením

nic nespravíš. Nabídka bydlení u nás stále platí, roz-

mysli se. Takhle to dál nepůjde, budu si muset promlu-

vit s tvými rodiči. Jsi bledá a vyčerpaná. Vůbec nic jsi

nepřibrala, vid?"

„Ne. Totiž, dvě kila. Nejdřív jsem čtyři zhubla."

„Takže minus dvě," usmála se. „Zítra odjíždíme s man-

želem na dovolenou do Francie, Robert je s Žanetou

a malým na venkově, Richard chce také odjet. Budete

mít klid, odpočiň si. Vaňková vám denně zajde uvaňt,

na Davida v tomhle spoleh není."

Jmenovaný na mě mrkl.

„Slyšels, svobodníku? Užívejte si," smál se Riki.

„Ano, i tohle k rekonvalescenci patří," usoudila Lan-

gová.

Nasnídala jsem se s chutí, tím spíš, že jsme s Davidem

u stolu osaměli. Vyčetla jsem mu, proč mě nevzbudil.

Zvážněl. „Vypadala jsi... zoufale. Bezvládná hadrová

panenka... Kdybys viděla moje výčitky svědomí! Vážně

nechceš zůstat v Praze?"

„Ne. Já vím, doma nemám žádný med., ale.. Přestup

na jinou školu by mi dodal. Nezlob se."

„Já se nezlobím, jen nesnesu, aby se moje žena trá-

pila.'`

Usmála jsem se. „Tvoje žena? Kdy tě tohle poblouz-

nění přejde? Jsi fešák, holky na tebe letí."

Vytřeštil oči. „Proboha, čí nesmysly mi cituješ?"

„Mamčiny," přiznala jsem. „Třeba ne nesmysly..."

„Úplný!" tvrdil ohnivě. „Díky, vílo, že se tahle dema-

gogie nenarodila v tvé hlavě. Těžko by mělo cenu začí-

nat něco, čemu předem nevěříš. Evo, tvoje máma mě

nezná. Moje životní krédo je mít jednu ženu na celej ži-

vot, nemluvě o mým smyslu pro povinnost! Nikdy bych

tě neopustil a naše dítě teprve ne."

Přesně tohle jsem potřebovala slyšet. Jeho sílu přebí-

rám i já. „Žaneta má syna?" uvědomila jsem si předcho-

zí hovor.

„Jasně. Bob je ňouma, nevzmohl se na holku. Tu bu-

deme mít my. Uvidíš. Klukovi říkají Robin. Uhozený,

co? Když jsme u toho, naše dcera se bude jmenovat jak?"

„Nepřemýšlela jsem o tom... Eva určitě ne."

„Tak tedy Aneta."

„Proč ne," usoudila jsem. „A kluk?"

„Čí?"

„Náš, kdyby se narodil."

„Jsi kecka," uculil se. „V rodině Langů nikdo nikdy

neměl dceru. Táta zkoušel štěstí třikrát! Amatér. Já jim

ukážu!"

Smála jsem se, až mi zaskočilo.

Celý den jsme se poflakovali po domě, odpočinul.a

jsem si víc než dost, přišla na jiné myšlenky a tím víc

se těšila na společnou noc. Davidovi matka ustlala v ha-

le, ale já věřila, že za mnou tajně přijde. Nemůžeme

probendit i druhou příležitost! Jistě hrál komedii, když

146 ~ 147

mi dole popřál dobrou noc a bratrsky mě políbil na če-

lo.

Jenomže - hodin na červeně svítícím displeji přibýva-

lo a on stále nikde! Nejsem přece v pokročilém stadiu

těhotenství, kdy by nám překáželo bříško či se museli

bát zavlečení infekce. Kdybych necítila pohyby, sama

nevěřím, že nemám jen poruchu. Tak PROČ se se mnou

nechce milovat?

O půlnocí jsem se nakvašeně otočila na levý bok, to-

hle má u mě schovaný, a usnula jsem.

Objevil se až ráno, přinesl mi snídani do postele a na-

řídil, at se prvně koukám najíst, dál se uvidí.

„Co se uvidí?"

„Program dne," usmál se záhadně, když však zaregis-

troval, že jsem snědla míchaná vejce se šunkou do po-

sledního drobečku, vypila půl litru džusu a navrch si

dala pomeranč, řekl spokojeně: „Pak že tě nepostavím

na nohy. Jsi... krásná, Evo."

Pokusila jsem se o vtip. „To jsi zjistil až ted~"

„Ne. Dávno vím, jak jsi hezká. Ted' jsi přímo božská."

„Jo? Čekala jsem tě tři hodiny!"

Rozesmál se, zastrčil tác s nádobím pod postel a šup

ke mně. „Ty oslíku, kdybys věděla, co mě tahle noc i ta

předchozí stála přemáhání! Skučel jsem za blbou zdí jak

nadrženej vlk..."

Odstrkovala jsem jeho ruce průzkumnice, jak jim ří-

kal, se smíchem uhýbala a popichovala ho: „Měl jsi zá-

kaz přijít, co?"

„Zákaz? Pch! Myslíš, že jsem malej usmrkanec? Ne-

měl jsem zákaz, zařekl jsem se, že dokud nebudeš vy-

padat líp, nechám tě odpočívat. Jak koukám, jsi ve for-

mě, takže, milá zlatá, konec ulejvání, splň manželský

povinnosti ke svýmu sexuálně vyhladovělýmu manželo-

vi..."

Z té postele jsem spadla a David na mě. Když bylo

strašlivě brzy po všem, políbil mě do vlasů a ještě za-

dýchaně se zeptal: „Vílo, nebylo by to lepší na válendě?"

Poznávali jsme se s Davidem vzájemně. Jinak než

z návštěv a krátkých setkání a dopisů. Zvykali jsme si

na sebe, osvojovali si návyky toho druhého, učili se spo-

lu žít.

Za těch pár dní jsme toho hodně stihli a ještě víc ne-

stihli, čas utíkal jako splašený, desetkrát rychleji než

jindy. Byl jako koláč, chutný a čerstvý, denně jsme si

z něho ukrajovali porce a on se tenčil a tenčil, těžko

jsme ho rozdělovali na společné vycházky, toulky Pra-

hou, návštěvu divadla, kina i dvou koncertů. Domů

jsme chodili jíst a milovat se. To druhé ještě častěji!

Vždycky ráno jsem si přispala, David zatím připravil

snídani a ve zbytku času posiloval, protahoval své tě-

lo činkami a na jiném nářadí. Televizi jsme používali

pouze k zhlédnutí Dickových nahrávek, těch starších,

dokumentů i obyčejných záběrů z tábora a trampu, i no-

vých, z pochůzek Prahou. David své město miloval, do-

kázal o něm mluvit hodiny, zasvěcoval mě do jeho his-

torie, vodil po četných památečných místech a já ho ob-

divovala, jak si pamatuje každý letopočet, jméno, udá-

lost, ačkoliv historii rád nemá. Tohle je prý něco jiné-

ho než studovat historickou vědu. Zlobil se, když jsem

si z něho utahovala. Ano, tohle byl patriotismus! A ja-

kýo Z Davida čišela hrdost na um dávných předků,

o mistru Hanušovi mluvil půl hodiny! Pak jsem ho po-

chopila. Vážil si všech silných osobností, které kdy ně-

co dokázaly, a pokud šlo o jeho rodné město, vážil si

jich tím víc.

i Celých čtrnáct dní jsme žili přítomností, ani myšlen-

kou mi nedovolil zabrousit do budoucnosti. K té jsme se

dostali teprve poslední ráno, když jsme odpočívali po

ranním milování a pouštěli si včerejší záběry natočené

z lodičky na Vltavě.

„Za půl roku si tě nahraju i s Anetou," sliboval, vy-

pnul video a já zabloudila očima z okna. V prosinci se

stanu matkou. Za čtyři měsíce!!!

„Proč jsi smutná?" všiml si změny tlaku.

„No... dovolená končí a..."

„Bojíš se?"

Kývla jsem.

„Dobře. Povídej. Čeho?" vyzval mě.

„Všeho. Návratu domů, táty... Kdyby mi nafackoval

a potom se mnou mluvil! Mlčení mě deptá. Mamka je

148 ~ 149

vyjukaná, vyčítá mi, co jsem provedla. Taky se bojím

školy. Co tomu řekne ředitelka, jestli mě nevyloučí, co

profesoři, lidi ve třídě! Na Vánoce bych měla rodit. Jak?!

A co potom? Já a mimino! Vidíš, vždycky jsem si přála

se hned nevdávat, vystudovat a jezdit po světě, podívat

se na Nový Zéland a do Japonska a New Yorku... A při-

jít o poctivost o stavební noci nejdřív v pětadvacetii Pěk-

ně jsem se sekla, vid?"

Dal mi pusu. „Ty bys mě rozesmála. Čteš červenou

knihovnu?"

„Dovol?! Nečtu ji vůbeci Pochybuješ snad o mém I(~,l?!"

„Ne, vůbec ne. Dělám si psinu, přece vím, že chytrá

holka jako ty má jiný zájmy. Tak, a ted' poslouchej ty

mě. Všechno jsem promyslel. Předně mi slíbíš, že nikdy

nebudeš brečet, vílo."

„Slibuju, ale nevím..."

„Ale neexistuje! Chápeš? Musíš si říct dost, nepoddám

se tomu, at se děje co se děje. Tenkrát na tábře jsi pře-

konala sama sebe, svůj ostych, přeskočila vlastní stín.

Ted' jde o něco podobnýho. A navíc nejsi sama. Máš v so-

bě naše dítě, nový život, nový svět, nový vesmír. Doká-

žeš to, nic na tom není, jde jen o sílu vědomí, pevnou vů-

li. A k těm tvým strachům, Evo. Doma vydržíš, do jara

určitě. Nenech se od mámy vyšachovat a k tátovi se ty

sama zkus přiblížit, chovat se normálně, jako dřív. On si

zvykne, možná jen neumí udělat první krok. Vyvádí, pro-

tože tě má rád, chápeš? Školy se neboj vůbec. Nejsi jedi-

nej případ, vílo, na našem gymplu se holky vdávaly běž-

ně. Jedna dokonce hned v prváku. Profesoři jsou stará

garda, žvaní si do rukávu, jak je dnešní mládež zkaže-

ná, a zatím... Určitě se sexem začínali dřív než v šest-

nácti. Na porod nevím, co ti říct. Evo, když ho vydržela

Žaneta, taková skleníková kytka, pak ty určitě. A potom,

dávej pozor. Školu přerušíš na dobu nezbytně nutnou,

i kdybych měl vybrat svoje konto, máti ti sežene nějakou

opatrovnici i na dálku. Na jaře tě zkusím přesadit do

Prahy, přinejhorším v červenci. Do třetáku půjdeš už ta-

dy. Na beton. Protože, vílo, jestli ti to nedošlo, ty můžeš

chodit do školy všude, ale já mám práci jenom v Praze.

Nechci dělat nic jiného než film nebo kolem filmu."

Přikyvovala jsem však pochybovačně. „Bude mi sedm-

náct," podotkla jsem. „Naši mě nepustí. Aspoň mamka

ne."

„No, vidíš, Bude ti UŽ sedmnáct a já si tě vezmu. Do

Prahy půjdeš jako Eva Langová. Kvůli Anetě i kvůli

mně. Jasný?"

Mlčela jsem, zmatená neskutečnými vidinami.

„Proč nic neříkáš?"

„Je toho na mě moc," přiznala jsem.

„Však budeš mít dost času přemýšlet, až odjedu. Sa-

ma dojdeš k tomu, že tohle je jediný rozumný řešení."

Snad má pravdu. Nevím. Všechno je daleká hudba

budoucnosti. Kdo ví, co všechno se může stát!

„Davide," podívala jsem se mu do očí. „Proč jsi nedá-

val pozor?"

Pousmál se. „Nebudeš mi věřit, ale dával."

„No, jestli takhle vždycky, pak nechápu, proč jsi ne-

naboural například Izabelu," plácla jsem.

„Ale fuj, neštastníku," bavil se. „Domyslela jsi tu hlou-

post do konce? Kdybych ji naboural, docela určitě bys

tady ted' vedle mě neležela."

1~~Iluvím z cesty! Vždyt bych s Izabelou neměnila! „Já

vím, promiň."

Políbil mě. „Tak vidíš. Taky myslím, že nejsme v lou-

žil. Zbytek vojny uteče a... Aspoň k sobě patříme. Podle

starý cikánky jsi můj osud, s tím se nedá nic dělat. Ře-

kla mi, že vždycky, půjdu-li za svým, cíle dosáhnu. Te-

be dostanu za ženu, narodí se nám Aneta a natočím jed-

nou film, jakej ještě nikdo nenatočil. Tvé sny se poku-

sím splnit. Budu tě mít pořád rád, nikdy tě nezklamu,

naše manželství musí bejt sen za bílého dne, rozumíš,

a cesty podnikneme ve třech. Jen s tou deflorací o sva-

tební noci... tak to se mi už nepovede."

Dvojhlasně jsme vybuchli smíchy a milovali se úplně

stejně jako na začátku dovolené, krátce a nenasytně,

tentokrát na posteli a ne na zemi.

„Jestli tě uklidním," přitáhl mě k sobě na klín, když

jsem si balila věci do tašky, „můžu ti říct, že jsem jinou

nemohl nabourat proto, jelikož jsem ji neměl rád, tudíž

se sex odbejval jako jednorázová záležitost. Ty jsi mě

dohnala k opětovnému milování několikrát za sebou,

a protože jsem neměl ochranu, byla opatrnost k niče-

150 ~ 151

mu. Ty malý potvůrky z předchozího milování žijí ještě

pár hodin a stačí jediná..."

„A tys... to tenkrát v březnu nevěděl?"

Vážně mě pohladil po tváři. „Věděl, Evo. Promiň. By-

la to ode mě strašná nezodpovědnost, ale... nemohl jsem

se ubránit, abych se s tebou znovu a znovu nemiloval.

Doufal jsem, že když se opláchnu, nernůže se nic stát.

Podcenil jsem je, neviditelný bestie. Odpust mi. Prosím."

Mlčela jsem.

„Vílo!" Zatřásl se mnou. „Miluju tě, a kdyby ses tak

netrápila, byl bych nejštastnější tvor pod sluncem!"

Objala jsem ho. „Mám tě ráda, Davide. Na to malič-

ké se těším. Spojuje mě s tebou víc než dopisy, ale... ne-

muselo přijít tak brzy:"

Dychtivě mě líbal. „Jsi zlatá, moje, moje."

Vyrušil nás Riki, jenž se vrátil od Tůní a zařehtal ve

dveřích: „Vy toho nemáte za ty dny ještě plný zuby?"

Smáli jsme se a nosili do vozu moje zavazadla. Riki

nás odveze, nejprve mě a potom Davida na vojnu. Asi

jezdí rád! Vadilo mi, jak si mě stále pátravě prohlíží.

A kdyby jen prohlížel, on konstatoval: „Teda, švagrová,

překvapuješ mě. Záříš. Už vím, co ti vlastně chybělo!"

Zrudla jsem a David potutelně zamrkal. Nemyslím,

že mi pomohl sex, i když ani ten jistě není k zahození,

spíš Davidova přítomnost a jeho láska, optimismus, kte-

rý mi vlil do žil. V Praze jsem se znovu naučila smát.

lO ~ JÁ TO ZVLÁDNU

Mamka se mnou po mém návratu jednala jako ve va-

tě, nevyčítala, nepronášela moudra ni předpovědi, do-

konce tu a tam koupila něco na miminko. Táta mě ig-

noroval, nenašla jsem však odvahu promluvit na něho

první. Přesto bylo doma fajn. Jaká úleva! Tím méně se

mi chtělo do školy.

„Ještě kup máslo, Evo," zavolala mamka, když jsem

si obouvala sandály.

„Jedno?"

„Stačí," ubezpečila mě a nečekaně dodala: „Sluší ti to."

Překvapeně jsem se na ni otočila. Vždycky nás táta

i ona vychovávali ke skromnosti, říkali nám do očí na-

še chyby, což není zrovna příjemné. U nás se chválilo

jedině za dobré známky!

„Myslíš šaty?"

„Také. Asi budeš mít kluka, vypadáš dobře."

Začnu věřit na duchy! Vypadám tak díky pobytu

v Praze a hlavně domácí pohodě. Dokonce jsem přibra-

la kilo. Za chvíli dostihnu svou původní váhu a pak za-

čnu kynout a kynout.

Ve dveřích samoobsluhy jsem se srazila s vlasatým

vousatým individuem. „Sorry," řekl zjev a náhle roztá-

hl pusu do širokého úsměvu: „Vítej, krásná vílo!"

Neřekla bych, že si my dva tykáme.

;,Ty se na mě nepamatuješ?"

Poznala jsem ho podle hlasu. „Co tady děláš, Radime?"

Tenhle kluk vloni na čundru pobláznil Simonu a ve

sklepě políbil - mě. Radim z Olomouce. Jindrův dobrý

kámoš.

„Dekuju se domů, prázdniny v tahu, co nadělám. Do-

stal jsem se naštěstí na univerzitu, prodloužím si mlá-

dí. Deri půjde makat, blázen. Kde vůbec je, starej vlk?"

„Ve Španělsku. Teda - dnes nebo zítra se vrátí."

,,No jo, vždyt mi to říkal, spletl jsem se o den. Ško-

da, za chvíli mi jede vlak. Tak ho ode mě pozdravuj.

Mám chvíli čas, pojd' se mnou na panáka," pozval mě

do restaurace na střeše nákupního střediska. Pusa se

mu nezastavila, vyprávěl zážitky z prázdnin a já tuhla,

voskovatěla a mlčela čím dál zarputileji. Radost z ná-

hodného setkání vyprchala.

„Dvakrát vodku s džusem," objednal u číšníka.

„Ne! Nepiju, díky." Ještě bych hodila káčatům, ačko-

liv pachy mi poslední dobou nevadily, mé tělo si na no-

vou bytost ve svém lůnu zvykalo.

„Tak colu," slevil.

152 ~ 153

„Ani tu, má kofein. Samotný džus."

Vyhověl mi a hned se ke mně nahnul s krabičkou ci-

garet. Samozřejmě jsem odmítla. „Holka, s tebou bych

chtěl chodit. Nekouříš, nepiješ, nic nechceš, nestála bys

mě žádný prachy. Nejsi v tom?"

Vytočil mě, přestože střelil od boku. Naše sezení jsem

z vlastní vůle zkrátila. Nemohla jsem s ním bezstarost-

ně klábosit! Prý za rok o prázdninách ahoj, mám po-

zdravovat Dicka.

Za rok! Za rok budu mít půlroční dítě!

Došlo mi, co všechno svým těhotenstvím a mateř-

stvím ztrácím. Nejen rodičovskou lásku a důvěru, ale

i mládí a bezstarostnost. Mám navždy po všem. Tak-

hle draze platím za jeden vídend! Za spěch, nedočka-

vost, touhu, zvědavost. Slečna učitelka Krajtovičová na

základce měla pravdu, když mi prorokovala, že se ří-

tím do maléru. Jsem v něm. Z dětství jsem skočila rov-

nou do dospělosti, přišla jsem o mezičlánek, nejhezčí

roky mládí jsou v tahu. Ale proč já? Proč zrovna já

platím za první milování mateřstvím?! Jarina a holky

ze školy, Kamila a jí podobné si užívají, střídají klu-

ky - a nic. Možná platí babiččino přísloví: Potvory ma-

jí štěstí.

V autobuse jsem odpověděla na pozdrav známým klu-

kům a dělala, že nevidím tlustou Zlatu, která se ke

mně snaží protlačit. S maminkou se chodí do školy v pr-

váku, na začátku druháku takový doprovod působí ne-

zvykle.

Budova akademie plná lidí. A těch očí!

„Čau, Evo!" křikl na mě od šatny spolužák. „Kam va-

líš?"

„Robi, drž mi vzadu lavici," požádala jsem ho. Simo-

na přiletí z daleké ciziny až třetího, nerada bych sedě-

la v první linii.

„Proč vzadu?" nechápala mamka, myšlenkami jinde.

Dokonce mi před ředitelnou sevřela povzbudivě rame-

no. „A neboj se. Hlavu ti neutrhnou."

„Mami, nestalo se ti něco?" Nechápala jsem její pro-

měnu. „Nejdřív mě vydědíte a ted'..."

„Ale jdi," přerušila mne. „Jde o tvé dítě a naše vnou-

če. Chceme, aby bylo zdravé."

Zapálilo mi! „Ty jsi mluvila s Langovou?"

Neochotně přikývla. „Navštívila nás. I s manželem,

než jeli na dovolenou. Mám obavy, že je pozdě, Evo.

Hodně záleží na prvních třech měsících."

„Bud' klidná," ušklíbla jsem se. „První tři měsíce jsem

nic netušila a bylo mi blaze."

„Snad. Pojd', jdeme," pobídla mne a zaklepala na dve-

ře. Moje bázlivá nerozhodná mamka, za kterou vždyc-

ky všechno vyřizoval táta!

Ředitelka nás přijala poněkud podezíravě a nenadše-

ně, měla mít projev k prvákům a my zdržovaly, nicmé-

ně mamku vyslechla, zpytavě si mě změřila a očima se

zastavila na mém plochém břiše.

„Ach," řekla potom. „Eva, taková šikovná inteligentní

studentka. Další talent utopený v domácnosti, že."

„Ne, paní ředitelko. Eva školu pouze krátkodobě pře-

ruší a zase se sem vrátí," protestovala mamka.

Ředitelka se pochybovačně usmála. „Jsme přece ženy

a matky, paní Veselá. Sama víte, co obnáší péče o dítě

starostí a povinností. Studium na naší škole je velice

náročné, nevěřím..."

„Eva zvládá učivo lehce."

„Zatím," usoudila ředitelka protivně.

.,Já tu školu udělám," řekla jsem pevně. I kvůli tobě,

babo, že mě předem odepisuješ! Nejsem béčko!

„Nečekejte žádné výhody, Veselá," upozornila mě.

„Budeme toho po vás chtít bez ohledu na váš stav jako

po ostatních."

„Nečekám," ujistila jsem ji.

Potom zavolala ze sborovny třídní Součkovou a celou

záležitost propraly znovu. Třídní se mě zastala, prý jsem

svědomitá a schopná. Tentokrát neřekla rozumná jako

před prázdninami! Ředitelka ještě cosi pindala o špat-

ném vlivu na jiné studentky, snad si myslela, že jsem

se přivedla do jiného stavu schválně, abych mohla roz-

kládat morálku, nebo že mě budou holky houfně napo-

dobovat, nicméně ze školy mě nevyloučila a zvonek za-

hajující nový školní rok, pro mě každopádně těžký a pře-

vratný, debatu ukončil.

154 ~ 155

Do třídy jsem vešla současně s profesorkou a ta ješ-

tě před projevem ukojila zvědavost spolužaček. Řekla

na rovinu, že jsem těhotná a potřebuji jejich pomoc.

Část lidí jsem překvapila, část zaskočila, část potěšila.

Došlo na mě!

Ani ředitelka na mě ve svém projevu nezapomněla.

Tedy, takt jí nechyběl, nejmenovala, když zvolila rafino-

va.nou filozofickou otázku, kam ta naše mládež spěje!

Holky se kolem mě sesypaly jako vosy hned po zvo-

nění. Kdy•, jak, proč, s kým, co doma, co otec, jaké to

je...

„Budeš se vdávat?" vyzvídala Ida.

„Svatba není důležitá," odvětila jsem vyhýbavě.

„On tě nechce? S kým to máš? Nedělej fóxy! Kdo je to?"

„Neznáte ho. Není odsud."

„On si tě nechce vzít?" optala se Kamila kousavě.

„Snad nemůže, ne? Je mi šestnáct pryč, dámy."

Kamilu má odpověd' potěšila, ušklíbla se a nechala se

slyšet: „Měla tisíc řečí, vid'. Kdyby si nechala poradit od

zkušených! Někdo umí a užívá si, někdo ne a tlačí ko-

čárek. Vlastně je mi tě líto, Evo."

Právě o její soucit jsem stála ze všeho nejméně, radě-

ji jsem si sbalila učení a vypadla na chodbu hledat mam-

ku.

Díky tátově služební cestě odpadl víkend na chatě a já

si libovala, celé sobotní odpoledne jsme prožvanily se Si-

monou. Třásla se na novinky a zklamalo ji, že nemám

břicho. Břicho není všechno, Simi! Sama hovořila o Ka-

nadě jaksi povšechně, odosobněně. Popisovala krásu ta-

mější krajiny, dokonce mi přivezla dupačky a kabátek

na mimino v růžových barvách. Přesto se mi na tom ně-

co nezdálo. Vůbec nemluvila o lidech!

„Simi, a co mamka? A ta malá, Carol Ann? A márnin

manžel?"

Pokrčila rameny.

„Povídej, jací jsou?"

„Cizí," řekla vážně. „Úplně cizí. Evo, už tam nikdy ne-

pojedu. Byly to nejhnusnější prázdniny, jaký jsem kdy

prožila!"

156

Zaraženě jsem na ni zírala. „Viděla jsi kus světa, po-

dívala se na druhý konec zeměkoule, kam se normální

smrtelník nedostane," namítla jsem. „Navštívila jsi má-

mu..."

Zavrtěla hlavou. „Mámu ne. Cizí vypočítavou ženskou,

Evo. Vdala se dobře, ano. Vyměnila nás, mě a Petra.

Prodala nás. Neměly jsme si co říct. Bylo to hrozný! Ce-

lý dva měsíce jsem se těšila domů, sem, na babičku, ta

mi sice nemůže koupit letenku na výlet k vodopádům,

ale... má mě ráda! Těšila jsem se taky na tebe a Luká-

še..."

Pokusila jsem se o lehčí tón: „Koukal, co? Jsi opále-

ná a novej účes ho musel šokovat."

„Ještě mě neviděl," vzdychla. „Několikrát jsem mu

psala, aby na mě počkal na letišti. Asi nemohl nebo do-

pisy nedošly. Neviděla jsi ho, Evo?"

„Ne. Nebyla jsem tu celý srpen. On se objeví, uvidíš."

„Snad brzy! Evo, já ho miluju! Pořád jsem myslela na

naši první společnou noc..."

Dostaly jsme se na sex, oblíbené téma, a vedly holči-

čí řeči, smály se a bylo nám spolu strašně fajn. Vlast-

ně jsem Simonu chápala.

Za dveřmi stál Jindra. Nic netušíc jsem otevřela

a málem šla do kolen. Od července, kdy ho táta vyhnal,

jsem se s ním nesetkala. Totiž, bála jsem se ho potkat.

Jistě se dozví...

„Ahoj, Evčo," usmál se, opálený, vysoký, štíhlý, s vla-

sy dorostlými na ramena. Kdysi se kvůli mně ostříhal...

„Co je? Ulítly ti včely? Nemáš radost, že mě vidíš?"

„Mám," řekla jsem zaskočeně. Zřejmě nic netuší, ji-

nak by nepřišel. Trochu se mi ulevilo. „Nečekala jsem

«

tě.

„Proč?" přimhouřil oči. „V červnu jsme se domluvili,

ne?"

„Červen byl dávno."

„No a? Ted' je září a já mám dva lístky. Hod' něco na

sebe a pojcP, vyjdeme si mezi lidi."

„Do kina?" zaváhala jsem. Nakonec, proč bych měla

nechat propadnout vstupenky, na společné návštěvě

představení nic není. Až se dozví o mém mateřství, ztra-

tím ho. A bude mi chybět!!!

„Překvapení," mrkl na mě. „Pohni, počkám dole, tady

může bejt životu nebezpečno, co?"

S úsměvem jsem souhlasila. Možná by ho táta nevy-

hnal, neexistuji pro něho, jsem zkažená, co se mnou.

Pro jistotu jsem se vymluvila na Simonu, Jindra by se

bohužel nelíbil ani mamce.

Čekal mě však dole i s motorkou, do osmi zbývala ce-

lá hodina, odvezl mě k řece a vyprávěl mi o Španělsku.

Na pár chvil jsem zapomněla, že stojíme každý na jiném

břehu. Vyřídila jsem mu pozdrav od Radima a on vzpo-

mínal na společné veselé příhody od Máchova jezera.

Přestala jsem ho vnímat. Dívala jsem se na klidnou

hladinu líné řeky. Už nikdy nepůjdu na čundr, kde bych

se setkala s Radimem, Jindrou a jim podobným. Už ni-

kdy. NIKDY.

Luskl mi prsty před očima. „Haló! Nespíš?"

Smutně jsem se usmála. Co ty víš, tobě je hej, stří-

dáš holky, občas zajdeš za mnou, vezmeš mě do kina,

vyrazíš s partou na prázdniny i na pivo, holky se po to-

bě otáčejí, nemusíš se vůbec snažit... Vždycky jsern si

myslela, že jsem nad tebou. Houby! Vrhla jsem se do

života rovnýma nohama a vůbec se v něm nevyznám,

tápu a bloudím a všechno staré je definitivně pryč

a z nového mám hrůzu.

„Jaký byly prázdniny?" zeptal se vážně.

„Krom dvou týdnů... strašný."

Nevěřil mi. „Prázdniny nejsou nikdy strašný. Leda po-

slední! Vidíš, v pondělí jdu do práce."

„Kam?"

„Do Kova. K soustruhu."

„Těšíš se?"zeptala jsem se bezelstně.

Uchichtl se. „Ne. Soustružničina mě nebaví. Chtěl

jsem na automechanika, jenže byl nával a nevzali mě.

Osm hodin denně budu dělat do zblbnutí jednu opera-

ci..."

„A proč tam tedy jdeš?"

Vzdychl. „Co mám dělat? Myslel jsem, že zůstanu do-

ma, rozumíš, nezaměstnanej, at se otčím vztekne, mu-

sel by mě živit a šílel by. Jenže... CO bych celý dny dě-

158 ~ 159

lal? Válel se v posteli, chodil do hospody? Vždyt to je

děsný. Učňák mě nikdy nebavil, ale bylo to řešení, po-

vinnost. Bejt doma a dívat se na ty ksichty? Stejně půj-

du na vojnu, bud' zjara, nebo na podzim. Za rok. Vlast-

ně pořád na něco čekám. Až vylezu ze školy a dostanu

občanku, až dodělám učňák, až půjdu na vojnu..."

«

„A pak.

„No, to je právě. Až budu tam, co dál?"

Zavtipkovala jsem: „Oženíš se."

Podíval se mi do očí bez úsměvu. „Vem si mě a ože-

ním se."

Vybuchla jsem smíchy. „To by sis dal, Jindro!"

Vstal a podal mi ruku. „Máme čas, je za deset osm."

Vážně měl pro mě překvapení. Vstupenky nebyly do

kina, nýbrž na koncert milované skupiny Wanastowi

vjecyi Na následující dvě hodiny jsem zcela zapomněla

na vlastní problémy, na Jindru i celé okolí, přenesla se

do báječně dokonalého světa hudby. Z Domu kultury,

kde se koncert konal, jsem se vypotácela úplně ochrap-

tělá a s rukama odkrvenýma stálým tleskáním nad hla-

vou.

Jindra mě zavezl na motorce po chodníku až k naše-

mu vchodu jako obvykle, slezla jsem a v návalu prosté-

ho štěstí ho krátce obejmula. „Díky, Jindro, za skvělej

večer."

„Měla bys spíš poděkovat Kodymovi a P. B. Ch."

Zřejmě narážel na mou nevšímavost k jeho osobě.

„Ba ne, tobě. Tys mě tam vzal. Oni hráli pro všech-

ny lidi, ty jsi přišel pro mě. Lístek ti zaplatím..."

„Nesmysl," odmítl. „Hráli naši písničku, vid'? Ještě se

ti Zvadlý růže neomrzely?"

„Ne," usmála jsem se. „Jsi prima, Jindro."

„Ty máš výhodu svých očí, vílo. Slaný hnědý voči...

Znovu a znovu jim naletím."

TecY jsem mu nerozuměla. „Proč?"

„Udělal to schválně, co?"

Málem mi zaskočilo. „O čem... o čem mluvíš?"

„Stará finta, Evo. Když si chceš holku pojistit, aby vy-

držela čekat třeba přes vojnu, nabouráš ji. Netvrcf mi,

že jsi byla jeho první a on se nevyznal."

Svěsila jsem šokovaně hlavu. Jindra VÍ! „Ne, nebyla."

„Je to sprostý," pokračoval. „Natož... když ti není se-

dmnáct."

Musela jsem se Davida zastat. „Schválně ne."

Nevěřil mi, ale nehádal se. „A co doma?"

Mávla jsem rukou. „Děsný. Však jsi viděl sám v čer-

venci! Táta se mnou nemluví dodnes, prvně mě vyho-

dil... Kdo ti to řekl?"

„Matěj. Pingl z Oázy. Už dávno, ještě před Španěl-

skem.`<

„Matěj? Toho vůbez neznám."

„Chodí s tvou ségrou," vysvětlil. „Nebo spíš chodil."

Ta užvaněná koza! „.A ty...," zaváhala jsem.

Pochopil. „Asi jsem to za tu dobu strávil. Říkám ti,

tvoje oči mě vždycky zblbnou. A taky si myslím, že ti

není do zpěvu."

«

„Jindro, ty seš...

„Blbej, já vím," doplnil mě ironicky.

„Ne.

„Dobře, no," kapituloval. „Vyřid'tomu volovi, že je pěk-

nej kretén. Pojištovat tě nemusel! Kdyby tě aspoň ne-

chtěl..."

„Cože?!"

„Jsem idiot. Hotovej! Já bych si tě vzal i s tím jeho

dítětem, nevadilo by mi to. Vážně jsi v tom?" Povyhr-

nul mi svetr, aby viděl můj pas. V legínách a tričku

jsem na těhotnou maminu nevypadala.

„Bohužel," pousmála jsem se.

Pustil mě, kývl a řekl: „Tak... ahoj, matko. Na naší

dohodě o kinech to nic nemění, doufám."

„Budu jen ráda," přiznala jsem. „Potřebuji tě, Jindro.

Bála jsem se, že až... až- se to dozvíš, víckrát nepřijdeš.

Mít kamaráda je výhra, víš?"

Nevím, jestli jsem ho potěšila. Vypadal pořád straš-

ně smutně.

S bídou jsem si zatáhla zip u džínsů. Za září jsem při-

brala celé kilo, v poradně mě konečně přestali hubovat,

do kalhot jsem se sice vešla, ovšem dítě ve mně rostlo,

briško se mi pomalu vydouvalo. V džínsách a oblečení

jsem ho úspěšně maskovala, nahá v koupelně znepoko-

jeně pozorovala svou měnící se postavu. Ještě necelé tři

měsíce! Jak budu vypadat, proboha?

160 í~ 161

„Hotovo?" pobízela mě Simona. Chystaly jsme se do

kina, obě jsme chtěly zhlédnout Krvavý román, každá

z jiného důvodu. Simona potřebovala přivést na jiné

myšlenky, nebot Lukáš o sobě nedával vědět a já ji ne-

stačila utěšovat, že je přes týden v Brně na vysoké, ne-

má čas, zřejmě nestíhá. Mně do porodu moc kin nezbý-

valo. Potom si už těžko vyjdu s kamarádkou či Jindrou,

jenž měl tento týden odpolední.

Nevšední zážitky nám připravil nejen film, který by

měl vidět hlavně David, názorná a přesvědčivá ukázka,

co všechno lze v kinematografii předvést, ale i pár lidí,

které jsme potkaly. Křeslo vedle mne obsadil Dušan,

můj někdejší spolužák a mimo jiné i první láska. Ted'

jsme se jen pozdravili, holku nejméně o čtyři roky star-

ší než on jsem typovala na jeho novou známost. Vypa-

dala tedy děsně, silně nalíčená, tvrdě výstřední, smála

se hrdelním smíchem, jak kdyby jí někdo šlapal na bři-

cho. Tedy, smála se jen v době, kdy se zrovna nelíbala

s Dušanem, což naštěstí moc často nebylo.

„Kdyby aspoň tolik nemlaskali," šeptla mi Simona

a já hlasitě vyprskla, až se po nás sousedi otočili. Asi

mysleli, že patříme s těmi vlasatci do jedné stáje. Du-

šan nosil dlouhé vlasy, svou výhrůžku na začátku os-

mičky splnil, od té doby se neostříhal. Podle mastných

pramínků na jeho hlavě jsem usoudila, že si je přibliž-

ně stejně dlouho dobu nemyl. Jeho dívce to zřejmě ne-

vadilo, vypadala jako on a při vášnivých polibcích se

mu ve slepeném háru probírala. Lidé mají různý vkus.

Film měl naštěstí většinou titulky, zvuk nám nechy-

běl.

V narvaném vestibulu u šaten jsem zahlédla Mojmí-

ra a Petra, Přemkovy kamarády a frajery, kteří si nás

jindy nevšímali, ovšem tentokrát na mě blbeček Mojmír

zavolal na celou halu: „Čau, Evo! Prej seš naštouchlá

j ak bělice, j o?"

Samozřejmě jsem mu neodpověděla, krvavá červeň mě

však před zvědavými pohledy lidí kolem usvědčovala.

Pár svědků se jeho ubohému výroku zasmálo, dokonce

i Katka, s níž jsem nemluvila za žalování tátovi a ona

se mnou za facku od Jindry. Tecr se vedla s urostlým

pohledným klukem, v němž jsem poznala Matěje, číšní-

ka Oázy. Jarina se o něm vyjádřila jako o zanedbatel-

né prázdninové epizodě.

„Nevšímej si jich," sevřela mi Simona ruku. Víc říct

nestačila, vytřeštěně zírala ke sloupu podpírajícímu

skleněnou klenbu pasáže. Nedivila jsem se, že jí došel

dech, pohled na Lukáše vedoucí.ho z kina kolem krku

mrňavou pipku v červených elastácích vytočil i mne.

Pánové! Kam jsi dal oči, Luku! Hezká a štíhlá Simo-

na v minisukni a kožené bundě působila vedle té nym-

fy jako bohyně u vykopávek.

„To je Blanka," poznala jsem šlapku z někdejší Jin-

drovy veselé party.

Simona mě neposlouchala. Zamířila přímo k těm dvě-

ma, kteří si bezstarostně pročítali program příštích

představení. Mazala jsem za ní, aby neprovedla něja-

kou nepředloženost.

„Ahoj, Luku," pozdravila svého bývalého kluka.

Zrozpačitěl. „Ahoj..." Koukal, jak by co nejdřív vycou-

val.

„Že jsi mi o svém štěstí nedal vědět," usrnála se na-

oko klidně. Jak jsem ji obdivovala!

,.Dlouho jsi tu nebyla," koktal. Blanka si Simonu po-

dezíravě měřila. Kromě předkusu měla i pořádný před-

stih, jak říká Jindra příliš vyvinutým ňadrům. „Musí-

me jít, ahoj, Simono, měj se fajn."

„Ty taky," popřála jim mrtvě a dívala se, jak mizí ve

tmě. Pak se rozbrečela. Slzy se jí koulely po tvářích,

škytala a popotahovala, bez ohledu na lidi. Půjčila jsem

jí svůj kapesník; hlučně se do něho vysmrkala a dál si

rozmazávala líčidla po tvářích. Její obavy, ničící ji celý

měsíc, se potvrdily v té nejhorší variantě.

„Nebreč, Simi. Když tě vyměnil za takovou kreaturu,

nestojí ti za jedinou slzu!"

„Však já... já... neřvu kvůli němu," vzlykala. „Ale kvů-

li-kvůli sobě. Že jsem mu dala, já husa!"

Blanka dává ochotně. Každému. Jenže, Luku, postel

a předstih ti vystačí jen na krátkou dobu!

Učení mi šlo. Zatím! Učila jsem se svým způsobem,

tedy většinou se biflovala zpaměti, ale dokázala jsem

162 ~ 163

zapnout, nemyslet na nic jiného a poměrně brzy s kaž-

dým úkolem skoncovat. Díky Jindrovi a Simoně, která

ted' měla spoustu volného času kromě sobotních taneč-

ních, kam jsem se já přihlásit nemohla, jsem se často

dostala ven do podzimní přírody i do kina. Jiná zábava

se mě netýkala. Ve svých mateřských kalhotách s la-

clem, které mi mamka ušila, nebo~ za říjen jsem při-

brala další dvě kila a do riflí se při nejlepší vůli nevtěs-

nala, a s volným svetrem navrch, čímž j sem těhotenství

maskovala, jsem nemohla vyrazit kupříkladu na disko-

téku jako moje spolužačky.

Záviděla jsem jim. Volnost. Bezstarostnost. Jsem ode-

psaná!

Ano, mám Davida. Být ještě ke všemu svobodná mat-

ka, asi by mi přeskočilo, takhle mě Davidovy dopisy udr-

žovaly v celkem slušné kondici.

Lásho, mám o Tebe hrozný strach. Bojím se. Nevím,

čeho konhrétně, poslední dobu jsem plnej divnýho stes-

ku, hterej mž sedf něhde nad žaludkem, bolí, ničí mě,

svírá, trhcí mi vnitřnosti. Každou chvíli ve mně něco za-

trne, poleje mě slabost, vždycky se zapotím, nejradši bych

vyshočil z ohna a utíhal na silnici, aby mě za Tebou od-

vezlo první auto. Pocit bezmoci ve mně den ode dne ne-

růstá, tím víc, čím se blíží datum porodu. Myslím, že to

je strach. Strach o Tebe, o člověha, kterého mcím na svě-

tě nejvíc rád. Dokonce jsem si v knžhovně uypůjčil Než

poprvé zabrečí. Knížka mě moc neuklidnila a ještě se

knihovnice blbě tlemila, k čemu jž chci. Dozvěděl jsem

se v ní, že indiánky rodí bezbolestně, rozumíš, silou uů-

le přemohou bolest. Vílo moje, kdybyeh mohl všechnu bo-

Lest vzít na sebe! Musíš si říkat, že ten den, pro Tebe

hroznej, bude znamenat pro naši dceru první den živo-

ta. Dáš jí život, co jsme započali spolu. Neboj se, stačá,

když se bojím já!

Spletl se. Já se nebála, nedovedla jsem si totiž před-

stavit, co mě při porodu čeká. Vlastně mi stále nedo-

cházelo, že se mě týká něco tak abstraktního, stejně ja-

ko mě nechytla mánie shánět výbavičku a žehlit plín-

ky. Tohle prožívala mamka, nakupovala, chystala, s na-

dšením mi předváděla novou zavinovačku a dečky do

kočárku, a já se na ni dívala jako na plátno v kině. Ona

mé dítě prožívala. Já ne. Davide, nezlob se. Jsem mla-

dá vrána.

Závistivá mladá vrána! Jarina užívala uvolněné mo-

rálky v našem domově, táta po absolutním výchovném

krachu přestal hlídat a ona směla na diskotéky a klu-

bové večery, pila život plnými doušky. S Petrem, Simo-

niným bratrem, dávno rozvázala diplomatické styky

kvůli jiným, ještě diplomatičtějším.

Jsem sama.

Ano, mám dítě, stále víc se hlásící k životu, Davida,

vzdáleného stovky kilometrů bez šance dostat se za

mnou dřív než na Vánoce, taky Simonu a Jindru, kte-

ří se ke mně chovají hrozně hezky, pozorně, galantně

a uctivě. Jenže tohle všechno je málo! Davide, co ty víš

o nekonečně dlouhých večerech a ještě delších víken-

dech na chatě. Co ty víš, jaké je sedět doma se starost-

livou mamkou a tátou, který mě nevnímá! Jak pomalu

utíkají minuty, hodiny, dny, týdny! Jak mi je večer, kdy

davy mladých lidí míří do společnosti! Nejsem přece jep-

tiška.

Tak proč zrovna JÁ?

Nakonec mu ani tohle nemůžu napsat. Nepochopil by,

že nebrečím po chlapecké společnosti, nýbrž po bezsta-

rostnosti, po mládí, o které mě připravil.

Davide, mám tě ráda, víc, než dokážu vypovědět. Ta

láska je ve mně zakořeněná, trvalá, jsem na ní stále zá-

vislejší. Ale jak mám být trpělivá, smířená s osudem

vdané ženy, když je mi teprve šestnáct a půl?i

Davide, proč jsi tolik spěchal??

K smíchu! Spěchali jsme oba. Naše dítě je kolektivní

práce nás obou. Kdybych mu nic nedovolila, mohli jsme

si dneska psát o něčem jiném a těšit se, až jednou spo-

lu...

Fňukání mi nepomůže.

Déšť, jenž v noci klepal do okenních tabulí, k ránu

zmrzl a vytvořil náledí, ze kterého se radovaly jenom

děti. Například naše dvojčata báječně zledovatělý a ne-

schůdný chodník sjížděla s jedním rozběhem až dolů

k obchod'áku. V takovém nečase se nedalo jet na chatu.

164 ~ 165

„Jdu k Simoně," rozhodla jsem se po obědě a s hek-

nutím se ohnula, abych si zašněrovala zimní boty. Za

listopad jsem přibrala dokonce tři kila, celkově tedy de-

set, šest nad původní váhu. Štěstí, že se nosí bundy,

bříško mám nijaké, proti jiným maminám v poradně pří-

mo zakrslé, ale i tak mi dává zabrat. Do termínu mi

zbývají tři týdny, za tu dobu se ze mě snad almara nes-

tane!

„Dávej na sebe pozor, at neupadneš," varovala mě

mamka.

Oprávněně, málem jsem sebou švihla hned u vchodu.

Kdyby mě Jindra, sedící na bedně posypového písku, ne-

zachytil, mohla jsem naše dítě zmrzačit.

„Co tu děláš?" vydechla jsem. „Nevolal jsi..."

„Volal. Třikrát! Vždycky zvedl telefon tvůj fotr," vy-

světlil s úsměvem. Podal mi rámě. „Ukaž, at se nepře-

razíš. Kam půjdeme?"

K Simoně se mu nechtělo a bloumat po ulicích se pros-

tě nedalo.

„Zajdeme k nám," navrhl. „Doma je akorát Přemek."

Věděla jsem, že ten chudák od loňského podzimu až

do června strávil celé měsíce v nemocnici, podrobil se

několika operacím, přes léto pobyl v sanatoriu a v říj-

nu ho pustili domů. Na vozíčku. Po dvou letech od ha-

várky konečně cílová diagnóza: trvalé poškození páteře,

doživotní invalidita.

Pocit viny na Přemkově úrazu ze mě nikdy nevypr-

chal, vstupovala jsem do jeho a Jindrova pokoje s ob-

rovským přemáháním. Seděl v křesle na kolečkách u ok-

na a hleděl dolů, na život, kterým město pulzovalo, ži-

vot, jenž se ho netýkal. Vypadal líp než tehdy na jaře,

kdy jsem ho prvně navštívila. Nebyl hubený, tvář i sval-

naté paže měl do hněda opálené, vlastně v džínsách

a tričku působil dojmem, že hned vyskočí a půjde mě

normálně přivítat.

„Ahoj, Evo," odpověděl na můj pozdrav. Nevstal. Ne-

mohl. Nohy v ošoupaných riflích mu navždy vypovědě-

Iy službu. Zakormidloval své přibližovadlo až ke mně,

abychom si mohli podat ruku. „Jak se máš?"

„No..." Hlasivky mi svíral kynutý knedlík.

Jindra počkal, až si odložím bundu, a odnesl ji do

předsíně. Nepochybovala jsem, že Přemek o mém stavu

ví.

„To jsme dopadli, co?" pousmál se.

„Hm. Je to špatný." Červenala jsem se. Ve srovnání

s jeho malérem ten můj neměl šanci obstát!

„Tady budeš mít chůvu," kývl bradou na přicházející-

ho bratra. „Může ti vozit, je zaškolenej."

Jindra se usmál. „Mám hlad. Pojd se mnou do kuchy-

ně, Evo," požádal mě a já mu mileráda vyhověla. Asi

bych si neměla s Přemkem co povídat. Vlastně jsme se

nikdy neznali, tehdejší výlet na chatu byl omyl a špat-

ně skončil.

Sedla jsem si na rohovou lavici a s úsměvem pozoro-

vala, jak Jindra rabuje v ledničce. Nábídl mi svíčkovou

s knedlíkem, odmítla jsem, na rozdíl od něho jsem dnes

obědvala. Přistrčil mi aspoň k ruce tácek s vanilkový-

mi rohlíčky, jimiž voněla celá kuchyně. Od radiátoru se

šířilo pěkné vedro, musela jsem si stáhnout i svetr.

V tričku a kalhotech se mé bříško rýsovalo mnohem zře-

telněji, až jsem se cítila trapně, zvlášt když Jindra pře-

stal hltat jeden knedlík za druhým a prohlížel si mě.

„Jsem t.lustá," zrozpačitěla jsem.

„~Ve. Vůbec ne! Jsi... pěkná mamina. Ukaž, stoupni si."

,.Co blbneš?" smála jsem se, když mě postavil a mě-

řil si můj naběhlý život ze všech stran. Dokonce přes

bříško přejel něžně svou dlaní.

„A tohle všechno je toho pitomce... Hele, ted' se po-

hnulo! Cítilas!?"

„Kope v jednom kuse," ujistila jsem ho.

Zasunul mi ruku pod lacl, hřála mě přes tenkou ba-

vlnu trička a číhal na další pohyby. Samozřejmě se do-

čkal, naše dítě má zřejmě v malém břiše omezený pro-

stor a bolestivě se protahuje, až mi naskakují boule,

v noci mě tím budí a celé břicho poskakuje.

Proč tu se mnou není David, aby se radoval z pohy-

bů stejně spontánně jako Jindra?!

„To je zázrak, vid'," řekl tiše, ale ruku nestáhl. „Z ne-

patrný buňky vznikne člověk se vším všudy." Váhavě

vklouzl svou rukou i pod tričko, hrozně něžně se dotý-

kal mé nahé napjaté kůže po celém bříšku, hladil ho

krouživými pohyby a díval se mi při tom do očí.

166 ~~ 167

„Ty bys byl prima táta," uteklo mi.

„Mám tě rád," řekl vážně.

Takhle daleko jsem dojít nechtěla! „Ale já..."

„Já vím," přerušil mě. „Nemluv o něm. Strašně mu

závidím! Strašně."

„Vystydne ti omáčka," vydechla jsem.

Pustil mě, sedl si mlčky k talíři, a přestože se před

chvílí ládoval jako protržený, ted' se v obědě jen rýpal.

Ticho nám křičelo do uší, nevydržel, doběhl pro přenos-

ný magneták a pustil Davida Kollera na plné obrátky.

„...a bylo nebylo, za devatero horama a devatero ře-

kama..."

Jindra je skvělý kluk! Když si vzpomenu na naše za-

čátky, kdy mě tlačil ke zdi a silou se mě snažil dostat,

přijde mi, že vzpomínám na někoho úplně jiného.

Kvůli rachotu hudby jsme neslyšeli klapnout dveře,

překvapilo mě, že do kuchyně vešel menší poloplešatý,

ještě mladý muž v obleku a zelené vázance.

„Dobrý den," pozdravila jsem zaskočeně Jindrova ot-

číma.

Odpověděl mi a zkoumavě si mě přeměřil. Doufala

jsem, že za stolem není můj přívažek vidět!

„Máma není doma?" překřikoval Kollera.

Jindra nereagoval. Nevzrušeně dojídal studený oběd.

„Neříkala, kam jde?"

Ani tentokrát se nedočkal odpovědi, sklonil se nad

ledničkou, vytáhl kastrůlek se zbytkem omáčky a optal

se: „Tohle nechala pro mě?"

Jindra vyčistil talíř, vstal a pod tekoucí vodou ho ve

dřezu rovnou oplachoval.

„Sakra, nemůžeš odpovědět, když se tě na něco

ptám?!" zaječel pan notář, ale přes ty decibely ho moc

slyšet nebylo.

Jindra klidně utíral talíř i příbor do utěrky. Pan Ma-

lý se rozčilil docela, přiskočil k magnetáku, tlačítkem

ho umlčel a rozkřikl se: „Kde je máma?!"

Teprve ted' se na něho Jindra podíval, celý se jaksi

napřímil, přistoupil až k otčímovi, přičemž ho převyšo-

val o půl hlavy, a ledově řekl: „Zapni to."

A pan Malý něco zamumlal, ale rychle tlačítko PLAY

stiskl, takže mumlání pohltil proud hudby.

Uchopila jsem svetr a protlačila se mezi nimi do chod-

by a odtud k Přemkovi do pokoje. Cítila jsem se trap-

ně, tohle jsou soukromé problémy!

„Kretén, co?" řekl mi Jindra, který dorazil záhy za

mnou.

Šokovaně jsem kývla. Nechal totiž magič řvát v ku-

chyni a otčím se neodvážil hudbu umlčet, ačkoliv zůs-

t,al s přístrojem sám!

Přemek se řehtal. „Dej mu klid, vole."

„Máte tu pořád takhle veselo?" zírala jsem.

„Jo," smál se Přemek. „Ti dva se zbožňujou."

„Má, co chtěl," ušklíbl se Jindra. Aby všeho nebylo

málo, v chodbě se objevila hezká tmavovlasá žena, v níž

jsem poznala Jindrovu matku, pootevřenými dveřmi na-

koukla do pokoje a trochu překvapeně odpověděla na

můj pozdrav kývnutím hlavy. Spěchala do kuchyně

a teprve potom decibely umlkly. Jindra se spokojeně

usmál. Nepozdravil ani mámui

Do dveří bázlivě nakukoval světlovlasý modrooký

chlapeček s palcem v puse. Usmála jsem se na něho

a on mi úsměv opětoval.

„Ten vyrostl! Kryštofe!" zkusila jsem.

.;Jo. Roste do podoby blbce fotra," šklebil se Jirzdra.

„Podívej, co dokázali: Kryštofe!"

Jakmile malý zahlédl svého nevlastního bratra a za-

slechl jeho hlas, vytáhl palec z pusy a bú, hlasitě se roz-

křičel. Jindra vztekle nakopl dveře a ty se s třesknu-

±ím zabouchly.

„Vždyt... jste rodina! Mohli být rádi, že ho hlídáš."

„Rodina k poblití," odsekl. „Vždyt víš, co vyváděl, když

se domákl, že kluka vozím. Prej bych ho zkazil! A tak

Kryštofa nestraší čertem nebo bubákem, ale mnou. Jak

vidíš, povedlo se jim to."

Bylo mi trapně. „Půjdu domů."

Nezdržoval mě, zvedl se a šel se mnou. Podržel mi

bundu, abych do ní mohla snadněji vklouznout, a když

viděl, jak ztěžka se ohýbám k botám, sám mi zavázal

tkaničky.

„Počkej, nejsem nemocná," bránila jsem se rozpačitě.

„Drž a nemluv," zarazil mě.

Jeho matka nás viděla. „Jindřichu! Někam jdeš?"

168 ~I 169

„Jo," odpověděl stručně a obul si kožené vysoké boty.

„Jindro," pokusila se ho zastavit. S pozdravem jsem

vyšla na chodbu, abych zatím přivolala výtah. Paní Ma-

lou jsem zřetelně slyšela, jak naléhavě šeptá: „Ta hol-

ka je těhotná! NebucY blázen, prosím tě! Ještě to na te-

be svede!"

Jindra jí neodpověděl, zavřel dveře, vzal mě za ruku

a ve výtahu řekl: „Je pitomá stejně jako Malej."

11 ~ S BOLESTÍ A LÁSKOU

V neděli před Mikulášem se znenadání ob~evili Lan-

govi. Nečekaně, neohlášeně a bez Davida. Cetla jsem

si knihu Človek z pavilonu N a běhal mi mráz po zá-

dech, čeho jsou vojáci schopní! Davide, co asi děláš

zrovně ted', v tuhle chvíli?! Kde trávíš vycházky?

A s kým...?!

Mamka otevřela dveře pokoje dokořán. „Evo, máme

návštěvu."

Úžas byl oboustranný. Můj z jejich přítomnosti, jejich

z mého posedu s koleny u brady. „Propána, Evo, jak se-

díš?"

Trochu zahanbeně jsem vstala, abych jim předvedla

své břicho. Mamka se hned přidala: „Já se s ní něco na-

zlobím, přibrala jen šest kilo..."

„Celkem deset, mami. Nemusím vypadat jako tank."

Langová se usmála. „Máš pravdu, Evo. Ditě nepotře-

buje víc než bys jedla normálně, vezme si samo. Jsi hez-

ká, polepšila ses, vi.d? Bude to k Davidově lítosti kluk,

mateřství ti sluší, jen kveteš. Žaneta, snacha, nabrala

pětadvacet kilo a ted' je neštastná, protože jí dvanáct

zůstalo."

Tím vzala mamce vítr z plachet.

„Pojd'te dál, postavím na kafe," zvala je.

„Nebudeme zdržovat," namítl Lang. „Přivezli jsme ko-

čárek. Snad už nějaký nemáte?"

Kočár byl tutový! Vysoký, hnědý, s oranžovými květy

v šikmém pruhu. Ke všemu mi do něho položili deset

fialových bankovek.

„Samozřejmě budeme platit víc, přispívat každý mě-

síc," dodala Langová rychle. „Tychle peníze jsou na vý-

bavičku, všechno je drahé."

„Ale...," koktala mamka.

„Tohle si nadrobil David, a protože sám zatím nemů-

že, je naší povinností mu pomoci."

„Budete živit nejen dceru, ale i dítě, o které nestojíte."

„Ach, ne... My se na to maličké těšíme, vid', Evi? Ne-

chci sýčkovat, stane se leccos, co když se ti dva roze-

jdou? Jsou mladí..."

„Proč bychom se měli rozejít?!" ozvala jsem se popu-

zeně.

„Nikdy nevíš," prorokovala mamka.

„V tom případě bude David platit celý život," usmála

se Langová. „On je přesvědčený, že si Evu co nejdřív

odveze. Je zamilovaný až po uši. Vlastně ještě víc... Mi-

mochodem. Evo, píše ti často?"

„Ano," řekla jsem s převahou. „Denně."

„Mrzák," zasmál se Lang. „Nám ani řádku."

„Důležité je, že píše tobě," uznala Langová. Zvážněla

a dodala: „A co tatínek?"

Pokrčila jsem rameny. Neexistuji pro něho! Má jen

jednu dceru. Jarmilu, ne mě. Mamka mě nenechala od-

povědět, okamžitě tátu všemi možnými prostředky

omlouvala. Langová chápavě pokyvovala hlavou. Ostat-

ně, předvedl se jim sám. Seděl s nimi v obýváku jako

morous a za celé dvě hodiny promluvil minimálně.

„Budu strýc Pavel," těšil se večer bráška a nešlo mu

to do hlavy. Dvojčata vzala událost na vědomí teprve

s kočárkem! Asi myslela, že tloustnu z dobrého jídla.

„Evo, bude mi mimino hned říkat strejdo?"

„Bude ti vykat," utahovala si z něho Jarina.

„Ty, Evo," hloubal Petr. „Kdybys jela třeba do Mad'ar-

ska a ono se ti narodilo tam, mluvilo by česky, nebo ma-

d'arsky?"

170 'r~ 171

„Mimino, pánové, nemluví vůbec," uklidnila jsem je.

„A po roce opakuje slovíčka řeči, kterou na něho mluvíš."

„Bezva! Budu ho učit německy!" jásal Pavel.

„Proč německy?"

„Aby se nemuselo učit ve škole, přece," napověděl mi.

„Víš, jaká je to dřina?"

Nepolemizovala jsem s ním, naše názory na dřinu

v páté třídě by se značně lišily.

Pomohla jsem Jarině s líčením a lepením zlaté hvěz-

dy na čelo. Sestra představovala anděla, nebesky krás-

ného, jak uznali ti dva, čert a Mikuláš, dva její noví ka-

marádi, kteří pro ni zašli. Bráškové vyrazili do ulic po-

koušet pekelníky, koulovat je a strhávat jim masky, Si-

mona se Zorou a ještě jednou spolužačkou z akademie

také. Tedy, jistě ne se prát s čerty, chtěly být při tom

čertovském mumraji.

Seděla jsem doma, dívala se dolů na hemžení prska-

vek, poslouchala pištění dětí a po tvářích se mi koule-

ly slzy. Vyhledala jsem Davidův poslední dopis:

Euo, je to krutý, já uím. Stroj času, o jakém sníš,

zatím nihdo neuymyslel. Každý je malý jen chuíli. Tobě

jsem tu dobu zkrátil nejméně o dua roky. Vílo, nemys-

lím si ale, že být dospělým ,je tahouá tragédie. Ted' nás

čekají nejlepší roky a co uíc, stráuíme je společně. Dal

bych neuím co, abych mohl být s Tebou. S Vámi~~ Tři

a půl měsíce přece uydržíme, ne?! Víš dobře, že Tě mám

strašně moc rád. Vyuáží moje láska Tuou ztrátu dětství

a iluzí?

Nevím, Davide. Máš mě rád. Potřebuji tě. Já i mé dě-

~átko. Ztrácím však víc než ty, jsem mladší, máš jiný

rozum, měl jsi víc svobody a formovalo tě víc zážitků!

Zvonku u dveří jsem si nejprve nevšímala, letos ne-

jsem na žádné čerty zvědavá, ale návštěva oplývala vy-

trvalostí. Otevřela jsem s pocitem, že tohle vyřídím ráz

na ráz.

Ouha. Za dveřmi nestál čert. Ani anděl. Spíš něco me-

zi!

„Pozdrav z pekla," řekl Jindra a podal mi půl metru

vysokého marcipánového čerta.

„Teda...," vydechla jsem.

„Tys brečela?" podíval se na mě pozorně.

«

„Ne.

„Moc ne, vid~?" usmál se.

„Jak... jak je venku?"

Pochopil, že se neptám na počasí. „Nic moc," ujistil

mě. „Hordy malejch dětí, chudáci čerti." Snažil se mě

rozesmát, tenhle hezký hnědooký kluk s tmavými vla-

sy jako kdysi staženými do culíku. Na řasách mu roz-

tával sníh.

Povídala bych si s ním snad hodinu, kdyby náhle z by-

tu nevykoukla mamka a k mému úžasu nepozvala Jin-

dru dál. Na čaj, aby se prý zahřál. Tatka byl zrovna

v Curychu, Jindra pozvání bez přemlouvání přijal. A tak

jsme seděli ve třech (!) v naší kuchyni a Jindra nás, nej-

prve trochu rozpačitě, pak si na mámin dozor zvykl, su-

verénně bavil obě.

Zvedl se teprve po deváté, když dorazila dvojčata z vá-

lečné a zřejmě vítězné výpravy, nebot přinesla šest čer-

tovských skalpů.

„Ten hoch je... docela... slušný," zhodnotila ho mam-

ka váhavě. „Vždycky jsem si o něm myslela nejhorší vě-

ci, a zatím..."

„Zíráš, vid~? Já taky, žes pustila dovnitř grázla Svo-

bodu."

„Možná takový grázl není. A je lepší mít vás na očích.

Myslíš, že nevím, že se s ním stále scházíš? Počkej, až

se David něco dozví, ten ti dá!"

„Mami, Jindra je kamarád. Sama vidíš. Správnej."

„Není špatný," uznala, podívala se mi do očí a řekla:

„Evo, ale... nevím, jestli je to od tebe čestné."

„David nemůže nic namítat, s Jindrou jen kamará-

«

dím.

„Nemluvím o Davidovi," převezla mě. „Myslím Jind-

ru. On... Kouká na tebe jako na obrázek, řekla bych, že

se snad do tebe zamiloval."

Pochopila jsem, o čem mluví. „Jo tak. Má mě rád."

„A to říkáš jen tak?!" vyděsila se.

„A jak? Jindra ví o Davidovi. Že se milujeme. Nedě-

172 ~ 173

lám nic nečestnýho, nevodím ho za nos. Prý mu stačí '

být mým přítelem."

Trvalo jí, než celý náš propletený vztah pochopila.

„Potom si zaslouží obdiv," uznala.

K tomuhle závěru jsem dospěla dávno, mami!

Schránka zela prázdnotou. Už třetí den! No tohle, pa-

trně jsem Davida před Langovými přechválila. Proč ne-

píše? Dávno ho dost drastickým způsobem pasovali na

supermazáka, musí mít spoustu času, ačkoliv si kana-

dy a svou zbraň čistí sám, nesnížil se k buzerování ho-

lubů.

Cestou ze školy jsem se div nemodlila. Musím mít

dnes dopis, musím, vždyt je pátek, co bych se počala

přes celý víkend! Do termínu mi zbývá týden a jsem čím

dál citlivější.

Davide, prosím tě, zaklínala jsem schránku. A oprav-

du! Bělela se v ní obálka. Nedočkavě jsem ji vytáhla

- a do háje, roztřepané písmo patří babičce z Jaroměřic,

tátově mamince. Několikrát jsem protřepala no~~iny, nic

z nich však nevypadlo. Davide, tohle už přeháníš!

Z rozrušení mě rozbolelo břicho. Ještě z té nervozity

porodím a bude. Naházela jsem knihy z knihovny do

igelitky a znovu sjela výtahem do zimy venku. Musím

se zásobit duševní stravou, zaměstnat se, vždyt by mě

obavy usoužily. Vybrala jsem si ovšem lehčí četbu. Po

všech Miráklech a Zbabělcích a Českých snářích jsem

potřebovala vysadit, třeba s Janou Eyrovou. Nevadí, že

jsem ji kdysi četla. Její láska k panu Rochesterovi mi

snad dodá sílu. A taky trochu bolesti s Čachtickou pa-

ní a vášně s Věčnou Ambrou. Málem jsem se před kni-

hovnicí styděla.

„Mám tu nového Klímu," upozornila mě. „A taky Ro-

bina Cooka."

„Až... příště," vymluvila jsem se a ona se zadívala na

břicho vydouvající bundu.

Mamka mě vyhlížela z okna a mávala rukama. Že

by?! Výtah obsazený, bez ohledu na svůj stav jsem vy-

běhla v zátahu všech pět pater. Telefon z Tachova!

Zadýchaně jsem vtrhla do bytu. Přístroj ležel klidně

na svém místě, jen mamka měla na sobě kabát. „Psala

babička, prý jí předělávali elektriku a ona má všude

prach a nepořádek. Evi, my tam sjedeme hned, zítra

chci péct cukroví. Kluci šli do hájku sáňkovat a Jarka

taky nemá klíče, víš. Chtěla jsem napéct koláče, kdyby

ses moc nudila, tvarohy jsou v ledničce. K večeři si vez-

měte párky, do devíti se vrátíme, neboj. Jarka ti pomů-

že."

Něco jsem zavrčela. Kvůli tomu se honím po schodech

jako blázen! Sestřičku mamka vůbec neodhadla. Sotva

se dozvěděla, že je v podstatě paní svého času přinej-

menším do osmi, nadšeně mě ohubičkovala, převlékla

se a fr.

Být u nás bábí z Luhů, jistě by podotkla, že jak ne-

ní kocour doma, myši mají pré. Nejhloupější šedá myš

jsem já! Všechno odnesu. A nemám ani blbej dopis!

Zadělal jsem na koláče, těsto přikryla utěrkou a strči-

la k topení, aby mohlo v klidu kynout. Připravovala

jsem si nádivky, tvarohovou, povidlovou a makovou,

a dumala, co má znamenat podivný nepokoj v mém bři-

še. Co chvíli celé ztvrdlo na kámen, našponovalo se a za-

bolelo v něm, trochu jako křeč. Určitě z těch schodů!

Nebo vinou snu. V noci jsem rodila, přivázaná na řez-

nickém pultě, před pultem fronta lidí a nějaká bába ří-

kala, at se s tím nepárám, nejsem první ani poslední.

Když ke mně přistoupil tlustý řezník v gumové zástěře

potřísněné krví a se sekyrou porcovačkou v ruce, bába

mě plácla mokrým hadrem přes obličej, řezník se roz-

přáhl a já se strachy probudila.

Matlala jsem se s drobnými koláčky, plnila je nádiv-

kami a s hrůzou zjištovala, že křeč přichází pravidelně

po dvaceti minutách. Panebože, tohle JE porod. O týden

dřív, navíc jsem sama doma! Vložila jsem první plech do

trouby a skrčila se na bobek. Pánové, ted' mám pauzu

mezi bolestí deset minut! Jde to nějak rychle. Opláchla

jsem nádobí, do trouby strčila druhý plech a sbalila si

nejnutnější věci. Porodnice mě nemine. Kdyby aspoň při-

šla Jarina, koza, nebo bráškové! Co mám dělat?!

Při třetím plechu se bolest změnila. Ze zatím nevin-

né tupě svírající na drásavou křeč rvoucí vnitřnosti.

Oddechový čas - šest minut.

174 ~I 175

Osprchovala jsem se a převlěkla do kalhot a svetru.

Musím do nemocnice! Bezmyšlenkovitě jsem vytočila Si-

monino číslo, potřebovala jsem někoho. Tút - tút - tút.

„Boháčková," ohlásila se její babička. „Simonka šla

s Petrem do divadla, Evičko."

Zoufale jsem zavěsila. Paní Berková, napadlo mě. Vy-

táhla jsem zlatavé koláčky, založila do trouby poslední

plech a celá zpocená zazvonila u dveří sousedčina bytu.

Nic. Ježibaba není doma!

Křeč přicházela po třech minutách. Musím to zvlád-

nout sama... Bylo mi do breku. V bytě se setmělo. Od-

hodlávala jsem se zavolat do nemocnice. Nezletilá a úpl-

ně osamělá? Na CO čekám, proboha? Na zázrak? Jsem

normální?

Pak mi praskla voda. Najednou tam dole něco cuklo

a v tom okamžiku jsem měla nohavice zmáčené až po

kotníky! Z poradny jsem věděla, že ted' nesmím chodit,

aby se dítěti něco nestalo. Přesto jsem se převlékla do

šatů a v návalu hysterie snad podvědomě vytočila dru-

hé číslo, které znám zpaměti.

„Přemek Svoboda," ozvalo se vzápětí.

„Přemku...," vyhrkly mi slzy. Ten mi TAKY nepomůže!

Poznal mě. „Chceš Deriho? Předám."

Ve sluchátku zašramotilo, hlas se odmlčel a vystřídal

ho jiný, známější. „Ahoj, Evčo. Nudíš se?"

„Ne... Já... Je mi zle."

„V mžiku jsem u tebe!"

Schoulila jsem se v další příšerné křeči, a než dozně-

la, zvonil u dveří. Natáhla jsem se a otevřela je. Málem

o mě zakopl, v té tmě si mě nevšiml. Iďozsvítil.

„Co je ti?!" Klekl si ke mně na koleno.

Musela jsem se zakousnout do své ruky, abych nekři-

čela. Víc se neptal, odhadl situaci naprosto přesně. Vy-

točil číslo nemocnice a kategoricky požádal o sanitku,

jinak prý porodím doma.

„Řekni, že mi odtekla voda," vydechla jsem. Křeč vů-

bec nepolevovala, zřejmě mi nezbýval žádný oddechový

čas!

„Neboj," těšil mě. „Přinejhorším to odrodím sám."

„Ty to umíš?" pousmála jsem se navzdory bolesti.

„Neváhaj!" Běhal k oknu a zase zpátky ke mně, utí-

ral mi zpocené čelo a zase vyhlížel sanitku. „Vydrž,

Evčo, vydrž! Kde jsou, idioti?! Už to bude, neboj..." Zno-

vu si ke mně klekl. „Jak já mu závidím..."

Podala jsem mu ruku a on mi ji stiskl. A pak mě po-

líbil. Na upocenou tvář a čelo a nos a na rty, pusa chut-

nala slaně a já ji vnímala vzdáleně, hřálo mě vědomí,

že v téhle nejtěžší chvíli nejsem sama.

Z ulice se ozvala houkačka. Jindra jim běžel naproti,

aby nebloudili, a brzy přivedl nahoru dva chlapíky s no-

sítky. Vyprovodil mě až k sanitce před domem.

„Tatínek může jet s námi," řekl vousatý saniták.

„Dneska se rodí za asistence otců."

„To... není otec," vysoukala jsem ze sebe.

„Bohužel," dodal Jindra a já se usmála. Než za mnou

zabouchli dvířka, vzpomněla jsem si: „Proboha, koláč!

Jindro, jdi vyndat koláče z trouby... A počkej na ségru

nebo kluky, nemají klíče!"

Chytil klíč obratně do dlaně a ukázal mi jedničku.

V nemocnici šlo všechno jak po másle. Převlékla jsem

se do nemožné košile, hned mě přivázali na porodní kře-

slo a holili přímo na sále. Doktor, chlapík s prošedivě-

lými vousy, mě vyšetřil, až přijdou tlakové bolesti, jde-

me na věc. A ty dle jeho odhadu přijdou každou minu-

tou.

Crrr. Zvonek od dveří. Možná další rodička, na sále

bylo několik prázdných oddělených boxů. Kolem probě-

hla starší sestra a vzápětí z chodby zavolala: „Eliško, je

tu manžel! Jak je na tom ta malá?"

Eliška, mladá holka sotva po maturitě, na mě mrkla

a odběhla. Pánové, přijede jí manžel a mě nechají sa-

rnotnou!

Ne na dlouho. Vzápětí se objevila starší sestra, pople-

skala mě po noze a řekla: „Je tu váš manžel."

Nejspíš se zbláznila. „Já... nemám muže."

„Tak otec dítěte, tatínek," zasmála se, „když slovíčka-

říme. Jen co ho Eliška prožene dezinfekcí, máte ho u se-

be. Porod je pro muže mnohdy větší zážitek než pro mat-

ky. Vidí na vlastní oči, co způsobili, a příště si dají po-

zor."

Co mi to vykládá?! Že by Jindra? Kdo jiný ví, kde

jsem?

176 '~~ 177

„Já ho tu nechci!" vyhrkla jsem. „On není... otcem dí-

těte."

Sestra přestala vytahovat ze sterilizátoru kleště a ji-

né nástroje připomínající spíš španělskou inkvizici. „Ne?

Tvrdí, že je. Prý sem jede velkou dálku, dokonce v uni-

formě..."

Zmátla mě dokonale. „Voják?!"

„.Ano. Už jde. Je to on?"

Do dveří vešel David. Na dálku byl cítit chemikálie-

mi a na sobě měl bílý plášt, kalhoty i boty. Pokusila

jsem se na něho přes křeč, tecY už tlakovou, usmát. Zí-

ral na mne vyjeveně, neusmíval se, bledý a nesvůj. Na-

táhla jsem k němu ruku.

Probral se, přiskočil ke mně, dřepl si vedle křesla

a mou nahou paži pokryl polibky.

„Vílo, já...," řekl přiškrceně a dál nemohl.

A ani nebyl čas. Přiběhl lékař, tři sestry a všichni se

na mne vrhli. Někdo mi napíchl žílu, David mi svíral

pravičku, doktor pobízel, at zatlačím, co nejvíc mohu,

dvě sestry mi huply na břicho a s tlačením pomáhaly.

Bylo to hrozný. Určitě jsem naříkala!

„Výborně!" povzbuzovali mě. „A ještě jednou. Čím víc,

tím méně budete trpět, maminko. Ted'!"

Možná tlačil i David. Pot mi stékal z čela a štípal mě

v očích. Musela jsem si na moment odpočinout, vyčer-

paná a zničená. Podívala jsem se na Davida, jenž mi

umrtvoval paži. Byl bílý jako křída, potil se stejně jako

já; když jsem při třetím tlačení zasténala, hladil mě po

tváři a cítila jsem, jak se celý chvěje. Prožíval bolest se

mnou, věděla jsem, že mě miluje, obdiwje a zároveň se

bojí a má výčitky svědomí.

„A naposledy! Ted'!" hulákal doktor.

Dala jsem do toho všechno. Obrovské napětí, pocit, že

se protrhnu, prasknu... Lékař nůžkami nastřihl kus mé

tkáně. Najednou se TO provalilo. Něco teplého ze mne

vyklouzlo, nevnímala jsem krvácení, fascinovaně jsem

zírala na upatlaný raneček v lékařových rukou, bolest

mávnutím kouzelného proutku zmizela, a když se sá-

lem ozval dětský pláč, připadala jsem si jako vítěz.

„Máte krásnou holčičku," řekl nám doktor, podal dí-

tě Elišce a ta s ním odspěchala do vedlejší místnosti.

Zvrátila jsem hlavu k Davidovi. Vypadal stále mimo.

„Copak, tatínku, není vám špatně?" zeptala se ho star-

ší sestřička a strčila mu do ruky sklenici vody. David ji

vypil.

„Chtělo by to frtana, co," usmál se lékař chápavě. „Po-

rod je moc i na otrlý táty při třetím děcku, natož pro

desátníka..."

David ho neposlouchal, konečně se vzpamatoval, vrhl

se na mě a málem mě na sále zadusil. „Evo! Máme hol-

ku... my dva...," šeptal mi mezi polibky.

Doktor nám dopřál chvíli spontánní a čisté radosti, asi

chápal, jak je novopečeným rodičům tahle chvíle vzácná.

Potom se v hrůzách pokračovalo. Vytlačit placentu nebyl

problém, ale šití! Umrtvená tkáň přicházela k sobě a kaž-

dý steh strašlivě bolel, až jsem nadskakovala. David mě

neustále hladil, dostával zdravou barvu, a když přinesla

dětská sestra naši dceru, umytou a osušenou, zabalenou

v pleně, rozzářily se mu oči. Sestřička mi ji položila na

podivně propadlé bříško. Malá hlavička s černými vlás-

ky, řasičkami i obočím vypadala dojemně. Nebude blon-

d'atá po tátovi, uvědomila jsem si trochu zklamaně.

„Holka jako šamšulka, ta se vám povedla," smála se

sestra. „Dali jste si záležet, co?"

David mi stiskl ruku. Ano, na každém milování si dá-

váme záležet, ale Anetu jsme počali omylem.

Sestra ji zabalila, aby nenachladla, a podala ji Davi-

dovi. Držel ji neobratně, jako cennou křehkou věc, štast-

ný a spokojený. Máme dceru. Spojuje nás víc než dopi-

sy a návštěvy. Spojuje nás zodpovědnost. Dítě, které se

narodilo po spoustě proplakaných dnů i nocí. Tec~ je ta-

dy. Živé a snad i zdravé. Je zázrak mít dítě, řekl Jind-

ra. Teprve tecY jsem ho pochopila.

„Váží dvě kila osmdesát a měří čtyřicet sedm centi-

metrů. Není moc veliká, ale tím se netrapte. Ona vy-

roste a vy jste měla aspoň lehčí porod," řekla mi sest-

řička, uchopila maličkou a ještě se informovala: „Jmé-

no Aneta Veselá podle těhotenské průkazky platí?"

„Ne!" vyhrkla jsem. „Bude se jmenovat Aneta Lango-

vá."

Sestra kývla a náš společný výtvor odnesla.

David mě objal. „Děkuju, lásko."

178 ~~ 179

Chtěla jsem, aby se jmenovala Langová od začátku.

Nač měnit jméno až po svatbě! David mi neděkoval jen

za příjmení, to ho potěšilo, vyjadřoval mi obrovský dík

za dceru.

Panu doktorovi se zřejmě hra na krejčího zalíbila,

nedbaje mého usykávání mě seštupoval spoustou ste-

hů vniřních a navíc šesti vnějšími. Prý jsem rodila

snadněji! Pch. Musím mít sešitou nejen hráz, ale i no-

hu.

„No," pohlédl konečně na své dílo, mrkl na Davida

a dodal: „Víc to utahovat nebudu, ty sis moc užíval, ka-

maráde."

Samozřejmě jsem zčervenala a David se poprvé na půl

pusy pousmál.

„Za kolik to máš?" chtěl vědět pan doktor.

„Sto devět," odvětil smutně.

„Za pár," usoudil. „Co bys chtěl víc. Ženu máš krás-

nou, dceru zdravou, co ti bude chybět."

„Právě ony dvě."

„No, hodně štěstí," popřál nám, mně nařídil ležet šest

hodin bez hnutí a odešel. Eliška dotlačila lehátko na ko-

lečkách, pomohla mi převléct si čistou košili a David mě

z křesla přenesl na vozík. Starší sestra ~ně zásobila ku-

pou buničiny, stále jsem hodně krvácela, a zachumlala

mě do deky. Přesně tohle jsem potřebovala, lomcovala

se mnou zimnice.

„Tak," řekla, když mě odvezla na chodbu k ústřední-

mu topení. „Máte čtvrt hodiny na rozloučení. Maminka

musí spát, aby načerpala sílu."

Osaměli jsme. David si přinesl od dveří bílou židlič-

ku a sedl si ke mně. Mlčky mě hladil po ještě horké

tváři, cuchal ve vlasech a vpíjel se do mě rozšířenýma

očima.

„Asi vypadám," usoudila jsem dle jeho výrazu.

„Dneska jsi krásná jako ještě nikdy," řekl vážně.

„Jistě!" nevěňla jsem. „Nějak tě přešel humor, tatín-

ku."

„Evo, to bylo... příšerný," konstatoval otřeseně. „Ni-

kdy bych nevěřil, co je porod. Já věděl, proč se ho bo-

jím! Tohle si budu pamatovat nadosmrti, jak tam ležíš

a trpíš a já ti nemůžu pomoct... Vyčítal jsem si, co jsem

ti zavinil trápení a starostí, ale to všechno byl máček

proti dnešku! Evo, lásko, kdybych tohle tenkrát v břez-

nu věděl, radši si ho uříznu..."

Rozesmála jsem se nahlas a přitáhla ho k sobě. Chví-

li jsme se líbali, vůbec ne vášnivě, spíš něžně, hladivě.

„Ted' už je mi úplně fajn."

„Hororový efekty v sadistickejch filmech jsou proti to-

mu pohádky do studia Rosa! Víc dětí mít nebudeme, ro-

zumíš. Vždycky jsem si přál mít dceru, tys mi ji dala.

Jedno dítě je ažaž. Tohle prožít ještě jednou, tak... Ne,

ani za nic!"

„Překvapuješ mě. Ty, superman, zachránce lidských

životů!"

„Nějak moc rychle ses z toho dostala," usmál se. „Váž-

ně tě nic nebolí?"

„Ne. Už nic," přiznala jsem. „Jen krvácím."

Objal mě. „Moje malá... Evo, máme holku! Panebože,

já ji tušil! Vytřu všem zrak, Bob bude slintat! Hned mu-

sím napsat Rikimu, právě je lehčí o deset táců. Nemá

se sázet, moula. Zavolám do Prahy a Ondrovi... Vílo, ne-

spím? Nesedím ještě v hnusným náklad'áku?"

„NáklacYáku?"

„Hm. V tom mrazu se tlučeme od rána z Tachova do

Brna na korbě nákladáku. Musím koupit klukům z ci-

mry něco na zapití mé dcery, aspoň Vat 69 nebo Johnny-

ho Walkera..."

„Do Brna? A co děláš tady? Máš volno?"

„Udělal jsem si ho," usmál se. „Sotva z kasína odešli

lampioni, vzal jsem roha přes plot, stříhal na dálnici,

kus cesty běžel, než mě svezl jeden západ'ák. Šel bych

pěšky třeba padesát kilometrů, abych tě viděl! Měl jsem

v nose, vyšlo to snad na minutu přesně, vid?"

„A co když to praskne?"

„Tak mě zavřou. Pár ostrejch přežiju! Mohl jsem bejt

s tebou, Evo, ty moje zlatá! Netrap se, nic nepraskne.

Nejpozději do čtyř ráno se musím vrátit, odjíždíme. Při-

jeli jsme pro bévépéčka, víš? Vlastně nevíš. Odpust mi,

nemohl jsem ti napsat. Mimořádný cvičení v prostoru,

pod stanem a ve sněhu na Šumavě. Nejvíc mě tížilo, že

nevíš, proč nepíšu. Máme dceru, panebože, mám s te-

bou Anetu!"

180 ~I 181

Přidusil mě sérií vlhkých polibků, přerušených ples-

kavými kroky v jinak liduprázdné a tiché chodbě. Star-

ší sestra přišla pro Davida.

„Sestřičko, ještě chvilku! Nedostal jsem se domů od

srpna, prosím," předběhl ji, než stačila otevřít pusu.

Podívala se nerozhodně na hodiny. „Krátce, ano? Ko-

lem deváté chodí na isnpekci pan primář."

„Rozkaz," zavtipkoval David.

„Kdo ti řekl, že jsem tady? Jarina? Museli jsme se mi-

nout o pár minutek," napadlo mě.

„No, ani se neptej," uculil se. „Tvůj kamarád Deri."

Zatrnulo ve mně. „On JE kamarád."

„Vždyt nic neříkám. Dej mi pusu, budu muset..."

Pomazlila jsem se s ním, ale vyzvídala dál. Nedove-

dla jsem si totiž jejich setkání představiti

„Měl štěstí, že ti pomohl do porodnice, jinak jsem ho

zabil," usmál se. „Byl to šok. Přiběhnu k vám celej říč-

nej, ten Němec mě vysadil nahoře na dálnici, zazvoním

a otevře mi Deri. Zastavilo se mi snad srdce, vílo. Ro-

zumíš, pátek večer, v bytě ticho a tma, nikde nikdo, na-

padlo mě, že je u tebe na kafi nebo co já vím! Chytl

jsem ho pod krkem a... No, měl prostě štěstí. Řekni mi,

proč jsi volala právě jemu?"

„Volala jsem Simoně a tloukla na sousedku. Nebyly

doma. Co jsem měla dělat? On je opravdový přítel, Da-

vide."

Pohladil mě. „Promiň. Žárlím. Asi máš pravdu. Omlu-

vil jsem se mu, vyjel jsem po něm zbytečně. Hodil mě

sem na motorce, sám bych nemocnici nenašel a nestihl

přijít včas. Mašinu má pěknou, blbec... Máme dceru! Ví-

lo moje...``

Nakonec se ti dva spřátelí!

„Pusu, lásko, poslední..."

Každá další po ní byla poslední také, nemohl se roz-

loučit. Teprve když přišla ze sálu Eliška, stiskl mě a od-

cházel. Stále se však otáčel.

Nesmutnila jsem. Na Vánoce přijede a těch pár dní

uteče jako voda. Cítila jsem se povznesená nad ufňuka-

nou neštastnou těhotnou holku, kterou jsem byla ještě

před pár hodinami. Jsem matka. Malinká panenka

s černými vlásky je moje a Davidova holčička.

Cítila jsem únavu, klížily se mi oči, nechala jsem si

od Elišky připevnit číslo na zápěstí, aby mi Anetu ne-

zaměnili, s bídou jsem jí nadiktovala potřebné údaje do

papírů, a když na mě mrkla a řekla, že ten můj vojá-

ček je fešák, usnula jsem blaženým posilujícím spán-

kem.

Porod jsem zvládla. Zvládli jsme ho. Já, David a Ane-

ta.

12 ~ JEN SLABÍ SE VZDÁVAJÍ

Porodem však všechno teprve začalo. Bydlela jsem na

pokoji a ještě dvěma maminkami, děti jsme měly u se-

be, kojily je, přebalovaly, koupaly, téměř nespaly, nebot

v noci se dětičky střídaly a snažily se, aby nám nedo-

přály klidu. Za pět dní v porodnici jsem si připadala

úplně odtahaná a nevyspalá, těšila se domů a zároveň

se bála, jak budu nové povinnosti stíhat.

Davidovi jsem v dopisech líčila naši dceru, nejkrás-

nější na světě. Bude tmavovlasá a snědá po mně, ale

oči, tvarem i barvou, jsou Davidovy! Veliké, jasné, tma-

vomodré koule. Viděla jsem v ní Davida a měla ji snad

tím víc ráda.

Návštěvy jsou v porodnici denně, nestalo se, aby

mamka s Jarinou a občas i dvojčaty vynechaly.

„Evo, budu te~ strejda, nebo teta, když se ti narodi-

la holka?" šokoval mě svým dotazem Petr.

Tatka nepřišel. Počítala jsem s tím, ale přesto mě to

hrozně bolelo. Copak se na mě bude zlobit do smrti?!

Svým překotným odjezdem jsem je doma pořádně vy-

točila, kluci se po sáňkovačce nedostali domů, Jarina po

schůzce s novým objevem Šimonem také ne, naši se vrá-

tili v deset v noci a našli mé sourozence sedící na scho-

182 ~) 183

dech. Obtelefonovali čtyři nemocnice, než se dozvěděli,

kde jsem. Šokovalo je, že mám porod za sebou a že jsem

rodila za asistence otce dítěte.

Ráno jim přinesl klíče od bytu Jindra. Poslední plech

s koláčky spálil na uhel, ale aspoň vypnul troubu, jinak

jsme vyhořeli.

A Davidovy dopisy, jež mi ségra denně nosila?

Euo, miluji Tě k zbláznění!!! Nevím, co mám prouést,

abych se odsud dostal a mohl za Tebou a malou. Milu-

ji Tě, miluji Tě, miluji Tě! Obraz, hdy jsi ležela v potu

a krvi a bolesti tam na sále, mi nikdy nevymizí z pamě-

ti. Trpěl jsem s Tebou, porodil za tu dobu snad čtyři dě-

ti. Miláčku, zbožňuji Tě! Jsem na Tebe pyšný, vílo, jsi

nejkrásnější a nejbáječnější žena na světě. Jsi moje. Mám

s Tebou dceru. Evo, já se z tolika citu asi pominu!

Teprve za tři dny byl schopen myslet i na něco jiné-

ho než na láskyplná vyznání a slova obdivu:

O mne si nedělej starosti, stihl jsem se urátit do Brna

včas. Před nemocnicí na mě čehal Tvůj hamarád Deri,

zrrarzlej jako preclík. Zajímalo ho, c.o máš, pozdravuje

Tě a blahopřeje. Pak mi nabídl, že mě do Brna hodí.

Poslyš, on asi bude normální, i když je to k neuíře, ne-

ní takovej idiot, jak jsem si myslel. Slibuju Ti, že na

něho žárlit nebudu, docela slušně jsme si pokecali,

a protože měli v Brně čas a byli na rampouch, zašli

jsme do jednoho pajzlu a on byl pruní člověk, se kterým

jsem si na Anetu připil. Už nikdy Tě nebudu ponižovat

výčitkami, nezasloužíš si to. V podstatě je mi toho klu-

ka líto, protože se může jenom houkat a závidět. A on

závidí, a jah!

V kasárnách mě kluci kryli a trochu maléru jsem si

zauařil až u Tachově. Nezlob se, musel jsem s klukama

Anetu oslavit. Pokud nebudu za uěčný útěky do města

k telefonu nasluhovat, posledního března tady moje ka-

riéra končí a pak budeme pořád spolu, přinejhorším kaž-

dej uíkend.

Hned v sobotu jsem uolal bleskově Prahu. Naši i Bob

jsou z toho paf, nechtěli mi pruně ani uěřit.

Evo, Ty můj broučku, tolik bych si přál Tě vzít za ru-

ku, přitishnout k sobě, políbit, zabořit ruce do Tvých ula-

sů...

S útěky přes plot nepřeháněl. Jen do nemocnice mi

volal dvakrát a později domů také často, nedal si říct,

riskoval. Jednou mi zatelefonovali i Langovi, aby mně

i Anetě popřáli hodně zdraví. Ozval se dokonce Jindra.

„Blahopřeju, Evčo."

„Díky. Děkuju za všechno, Jindro," vzmohla jsem se.

„Není za co."

„Je. Jsi... Nevím, jak ti vrátím..."

Zasmál se. „Dovolíš mi někdy Anetu vozit. Řidičák

mám a trochu praxe taky."

„Dovolíš? Šílenče! Budu ti zas tím víc vděčná!"

„Tak za úsměv," smlouval, zaváhal a dodal textem

jedné z našich písniček: „Chci, abys byla fajn, byla all

right a tak dál."

Tohle snad už není láska. Spíš sebeobětování!

Padla na mě únava a jakási malomyslnost. Člověk se

tolik těší domů, ted' tu je - a co. Naši pro nás přijeli

autem, ale táta čekal ve voze, do porodnice nešel. Kvů-

li Anetě dokonce vyklidili ložnici a rozhodli se spát

v obývaku na gauči, abychom měly klid a soukromí.

Připadalo mi, že jsem se octla v jiném světě. Do po-

kojíku jsem najednou nepatřila, mateřs±vím jsem ute-

kla sourozencům o celé pokolení, rozpačitě a smutně

jsem očima hladila svou válendu, psací stůl se zásuv-

kami plnými Davidových dopisů a jiných cenných zby-

tečností, svou část skříně. V bytě jsem cizí a Aneta úpl-

ný vetřelec.

Změna režimu mě vyčerpávala. Bledá nedostatkem

spánku, doslova jsem se ploužila, celé dny jsem kojila,

přebalovala toho malého uřvance, máchala, prala a že-

hlila plíny a košilky a dupačky... Cítila jsem se strašně

slabá, chtělo se mi spát, sotva jsem stála na nohou. Ane-

ta měla otočený rytmus, v noci téměř nespala a aby ne-

budila celý panelák, musela jsem se jí věnovat, dopole-

dne ovšem prospala v zátahu. Dobu, kdy jsem si díky

184 ~~ 185

povinnostem lehnout nemohla. Nestíhala jsem psát Da-

vidovi a i kdyby mi čas zbyl, dny do Vánoc patřily k nej-

horším krizovým, neměla jsem ani chut odepisovat na

jeho denní láskyplné berle. Jak se v tom blázinci budu

učit?! Dám ředitelce za pravdu a ze školy zběhnu?

Aneta se narodila zdravá, měla se k světu a vyžado-

vala kojení každé dvě hodiny, proplakané noci, kdy se

její matka duševně soužila, se na ní podepsaly jinak.

Nespavostí. Byla jsem nervózní a zoufalá z pyramidy

úkolů, které se na mě sypaly a já je nezvládala, moje

nervozita se přenášela na dítě a trpěly jsme obě. Navíc

jsem hojností mléka právě neoplývala, připadalo mi, že

často malá brečí hlady. Když jsem při návštěvě dětské

poradny viděla stejně stará miminka, baculatá a spoko-

jená, došlo mi, co všechno jsem způsobila, a bylo mi to-

ho našeho kroutícího se červíčka líto.

Dřímala jsem u rozsvícené lampičky, trpělivě strkala

Anetě dudlík, který ona se stejnou trpělivostí plivala,

a čekala, až usne, abych i já aspoň na hodinku dvě za-

vřela oči. Malá trošičku ublinkávala po nočním kojení,

ve svě nenasytnosti se nabouchá, co ze mě vycucne, bá-

la jsem se zhasnout a usnout, aby se náhodou neudu-

sila.

Najednou jsem seděla v jedné lavici se Simonou, dok-

tor z porodnice suploval za češtinářku Součkovou a vy-

volal mě na pohlavní nemoci. Vyjmenovala jsem mu tři

nejznámější, ale on chtěl další a nespokojeně tukal uka-

zovátkem do desky stolu, no, Langová, čekám... Nesmy-

sl, jsem Veselá, ohradila jsem se. Dveře se otevřely

a stál v nich David.

S cuknutím jsem se posadila. Školní třída zmizela,

doktor také, přízrak ve dveřích zůstal. „Jsi to ty?!"

„Koho čekáš?" usmál se a klekl si k mé posteli. „Jsi

vzhůru, vílo, a blaží mě, že jsem u tebe."

Prudce jsem ho objala i přes tlustou vatovanou bun-

du, do níž byl zahalený. Políbili jsme se. Dlouze. Nád-

herně. Potom si odložil a sklonil se na druhou půlku

manželského lůžka, kde jako myška odpočívalo naše dí-

tě. Pokoušela jsem se zvědět, jak je možné, že přijel

o dva dny dříve, ale nevnímal mě. Hleděl na malou a za-

pomněl na okolní svět.

„Máme krásnou dceru, vid~?" řekl konečně a tím mě

probudil. Vinou své ubohé fyzičky jsem poklimbávala

navzdory velké radosti z jeho příjezdu.

Viděl, v jakém jsem stavu. Vysvlékl se do slipů, při-

lehl si ke mně, přijal mě do své studené náruče a řekl:

„Spi, lásko. Všechno si povíme až ráno. Mám opušták

a dovolenou, přijel jsem stopem rovnou sem, do Prahy

jsem vůbec nezajížděl. Štěstí, že vaše okno svítilo, ne-

našel bych odvahu zazvonit. Otevřel mi tchán."

„A co říkal?!"

„Abych tě nebudil, prý jsi zničená. Měl pravdu, máš

kruhy pod očima. Spi, dám na malou pozor, dej mi sem

ruku, tak... Jako tenkrát u Tůně."

Připomněl mi loňské léto. Kde jsou ty časy!

„Chtěl bys, aby se to vrátilo?"

„Ne. Tenkrát jsi byla holčička na dívání. Ted' jsi mo-

je. Je fakt, že kdyby se dal vracet čas, člověk by se vy-

varoval bot, ale... I když je mi trapně, stydím se, co jsem

ti udělal, jakou bolest a starosti... Asi jsem sobec, Evo,

řeknu ti, jsem rád, že tu Aneta je."

Nadzvedla jsem se na lokti, abych mu viděla do očí.

„Ty sis mě tím pojistil?!"

Pousmál se. „Naočkoval tě Deri, vids?"

„Proč Jindra?"

„Mně tuhle hloupost vpálil do ksichtu taky. Hele, ten

kluk je vybrakovanej, dokonce tvrdil, že mě chápe, na

mým místě by prej udělal totéž. Málem dostal na zo-

bák! Evo, prosím tě, věř mi. Takovej podraz bych ti úmy-

slně nikdy neudělal, natož v šestnácti. Vždyt jsem ti

zkazil mládí a sobě nijak nepomohl. Člověk toho druhé-

ho nikdy nemá pojištěnýho, rozumíš. Ani kdyby s ním

měl deset dětí, žil spoustu let ve společný domácnosti

a nehnul se od něho na krok. Láska je svým způsobem

sázka do loterie. Miluji tě, Evo, strašně moc, mám rád

naši dceru, ale jistota mi chybí. Pořád se o tebe budu

bát. Třeba Deri, hlava vylízaná, on by mi tě klidně pře-

bral i s dítětem."

Přesvědčil mě. S úlevou jsem se k němu přivinula,

chvíli jsme se jemně, bez erotického vzrušení líbali, ne-

186 `~ ~ 187

bot jsme se milovat nemohli, mazlili se, David mi sli-

boval, jak krásně strávíme naši svatební noc u Tůně,

kde náš příběh začal, tenkrát, na táboře pod oblohou

s Blíženci, a já v jeho náruči blaženě usnula.

Naše první společné Vánoce byly zvláštní, snad jen

stromečkem a kapřími řízky se podobaly všem, které

jsem prožívala dosud.

Jsem matka. Aneta vyžadovala péči jako v kterýkoliv

jiný den a David z ní byl unesený, pletl se mi do pře-

balování, oblékání a koupání, div že ji nekojil. Nakomec

budu žárlit! Litoval, že nezajel do Prahy pro videoka-

meru, a okamžitě volal rodičům, aby ji nezapomněli při-

vézt, až přijedou na návštěvu.

Pod stromečkem jsem kromě praktických dárků pro

sebe i malou od mamky našla i nádherný zlatý prsten.

„Za dceru," políbil mě dárce přímo pod svíčičkami.

„Ber ho jako zásnubní, snubní dodám o prázdninách."

Já se se svými dárečky mohla jít schovat! Přesto Vá-

noce nic nekazilo, byli jsme pohromadě, naše nová ma-

lá a mladá rodinka, a cítili se spolu fajn. Dětství skon-

čilo. Definitivně.

Bála jsem se střetu Davida a táty, avšak k žádnému

nedošlo. Táta zřejmě rezignoval, nejprve nás přehlížel

všechny tři, což připadalo Davidovi trapné a sám se ho

snažil zapojit do hovoru. Elastický David! I tentokrát

svou snahu korunoval úspěchem.

Poslední den přijeli Langovi. Jarina chtěla využít

zmatku a zmizet do Centra na diskotéku, ale změnila

plán, když kromě Davidových rodičů překročil práh na-

šeho bytu také Richard. Svlékla kožíšek, uvelebila se

v obýváku a vrhala na něho série neodolatelných úsmě-

vů. Riki jim statečně čelil, což sestřičku hnětlo ještě

víc.

Langovi se rozplývali nad vnučkou. „Je nádherná!

Hodně po Evě, z Davida má oči..."

Anetin otec na mě pyšně mrkl.

Jeho rodiče mi strčili obálku s pěnezi, at prý sobě

i malé koupím, co sama chci, což byl vskutku rozum-

ný nápad. Riki věnoval své neteři zlaté náušnice.

„Jenom?" rýpl si David.

„Já vím," vzdychl. „Prohrál jsem. Hele, vy dva, zacva-

kám vám svatbu a křtiny. Pod podmínkou, že budu

kmotr."

„Beru," souhlasil bez okolků David.

„Svatba bude v červenci?" informoval se ještě Riki.

„Čí svatba?" zpozorněla naše mamka. „Evo? O čem

mluvíte?"

David se na mě tázavě podíval. A nejen on! Riki se

řehtal, jinak všichni čekali na mou odpověd' mlčky. Při-

váděli mě do značných rozpaků!

„No, David myslel..." Nezačala jsem právě nejlépe. „Že

bychom se mohli vzít."

„Někdy," zasmál se Riki. „Až bude Anetě osmnáct, co?"

David se na rozdíl od něho nesmál. Hleděl na mě pří-

mo a vyčkávavě. Langová zvedla obočí.

„Myslela jsem, že jsi všechno domluvil, Davide."

„Skoro," odpověděl s očima upřenýma na mne.

„Skoro? Vždyt oni nic nevědí!" rozčilila se Langová.

„Zařídila jsem Evě přestup na akademii v Praze a Vaň-

kovou na hlídání Anety. V Praze budou mít lepší pod-

mínky k životu všichni tři, vy máte ještě další děti, my

už ne. Nemyslím, že by bylo dobře, aby dítě vyrůstalo

bez otce. Evě zůstane dost klidu na učení. O finance ne-

jde, pokud bude mít ambice, může zkusit vysokou ško-

a

lu.

Mamka tápala pohledem z jednoho na druhého. „Ale

to snad..." Prostě nechápala. „Myslíte tohle léto?! Evo,

řekni k tomu něco. Copak ty bys šla do Prahy?"

Pochopila jsem, že porodem skončilo nejen moje dět-

ství, nýbrž i bojácné schovávání se pod ochranná křídla

rodičů. Jsem dospělá. Díky Anetě mnohem dřív než mo-

ji vrstevníci, předběhla jsem je. Musím řešit jiné pro-

blémy. Odpovědět bylo těžší o skutečnost, se kterou

mamka počítala. Nedošlo jí, že já už do rodiny Veselých

nepatřím. Ted' už ne. I když je to vůči rodičům nespra-

vedlivé a nevděčné.

„Šla, mami," řekla jsem vážně.

Mamka se musela posadit. Dokonce i táta zvedl hla-

vu a překvapeně na mě zíral.

„1VIami, to je náš život," zkusila jsem zmírnit dopad

mé odpovědi. Copak nechápe, že je neházím za hlavu

kvůli cizímu klukovi, nýbrž kvůli člověku, kterého mi-

188 i I 189

luji ze všech lidí na světě nejvíc?! A kterého potřebuji?

Já a Aneta ještě víc.

„Evi," lapala mamka po dechu. „Je ti doma špatně?"

Do ticha promluvila náhle Jarina: „Mami, prosím tě!

Ty ses taky odstěhovala od vašich za tátou na druhej

konce republiky."

Zaskočila ji. „Ale... já měla roky," namítla chabě.

„O rok víc než Eva," upřesnila Jarina.

Táta výhrůžně odkašlal, zřejmě aby ségra zmlkla. Vy-

hověla mu, ostatně víc pomoci jsem nepotřebovala. Dá-

vid mě za mou odpověd objal kolem ramen. Stáli jsme

tam proti nim. Střet dvou generací! Cítila jsem se sil-

ná. Mám v něm oporu, jsme dva. Dva na život, lásku

i bolest, prohry a vítězství. Omyl. Jsme tři!

„Vojto, co tomu říkáš?" reagovala šokovaně mamka.

Přikrčila jsem se. Ted' táta vybuchne, at táhnu!

„Je dospělá. At si dělá, co chce," řekl však klidně. „Jes-

tli dělá dobře nebo ne, ukáže čas."

„Ano," dodal pan Lang. „Na tom my nic nezměníme."

„Můžeme jim leda popřát hodně štěstí," usmála se na

mámu bledou a vyvedenou z míry, paní Langová.

Nevstoupíš do stejné řeky. Jestli jsem se naivně do-

mnívala, že porodím dítě, vrátím se s ním do našeho

pokojíčku, budu chodit dál do školy, občas dítě nakr-

mím, přebalím a vykoupu a jinak vše při starém, šered-

ně jsem se pletla. Všechno je jinak!

„Díky, Evo," řekl mi David vážně při loučení. Dlouho

jsme stáli v němém objetí, představovali si tři měsíce,

které nás rozdělí, dny samoty, prázdnoty, smutku a na-

děje. Přesto se mi plakat nechtělo. Nejsem sama, a pak,

tři měsíce utečou!

„Miluji tě," řekla jsem tiše.

„Přísahám, že tě nikdy nezklamu a vynasnažím se ze

všech sil, abys se mnou byla štastná a nikdy toho neli-

tovala. Vždycky budu žít jen pro tebe a Anetu. Nic vyš-

šího neexistuje. Žít pro druhého je smysl života, Evo."

Kojila jsem necelých pět týdnů. Aneta řvala hlady čím

dál víc, načež mi dětská doktorka předepsala Feminar.

Tvářila se na mě jako na krkavčí matku, která přesta-

la poskytovat svému dítěti životadárnou tekutinu úmy-

slně.

Po šestinedělí jsem mazala do školy. Mamka kvůli

mně vyměnila své poklidné ušní oddělení za chirurgií

v nemocnici, kam chodila na odpolední, noční a víken-

dové směny, aby mohla být s Anetou dopoledne doma.

Ráno jsem se do školy připotácela nevyspalá a zničená,

musela jsem se přemáhat, abych při hodině neusnula,

a udržet myšlenky bylo vůbec nemožné. Vlastně jsem si

ve třídě po náročném odpoledni a noci doma odpočinu-

la, avšak s minimálním efektem. Připadalo mi nemož-

né doučit se zameškanou látku. Profesoři mě nešetřili,

naopak, kromě třídní mě snad schválně neustále zkou-

šeli! Z psychologie managementu jsem v jednom dni do-

stala dvě čtyřky a z účetnictví a matiky kouli.

„Nebylo by pro vás lepší školu přerušit na celý rok?"

zeptala se mě přede všemi ředitelka. „V září byste si

zopakovala druhý ročník."

„Ne!" zrudla jsem. Tady šlo o prestiž, i když nabídka

zbavit se tvrdé dřiny a být celé dny doma s Anetou mě

lákala.

Ono totiž nejde jen o to, mít doma miminko, na kte-

ré by se chodily spolužačky koukat a rozplývaly se, ja-

ké je krásné. Dítě není hračka, kterou lze odložit a vzít

si ji jen v dobré náladě. Dítě je dřina a škola druhá.

A skloubit obě dohromady?!

„Nesmíš se vzdát, Evo," domlouvala mi Simona, kte-

rá mi pomáhala, seč mohla. „Kvůli ředitelce, ježibabě!"

Nesmím se vzdát. Kvůli ředitelce? Hloupost. Kvůli so-

bě, Davidovi, Anetě a mamce. Vždyt bych si pak už ne-

věřila!

A až prohraju?! Co se stane s mým narušeným sebe-

vědomím? Zmařím ho. Zazdím. Udupu v prachu. A na-

vždy! ! t

Seděla jsem nad sešitem a zoufala si. Tohle se NI-

KDY nenaučím! Ke všemu David odjel na zimní prověr-

ky, jeho dopisy, na které jsem odepisovala nejvýš jed-

nou týdně, mi strašně chyběly. Věděl, jak moc mi po-

máhají, a chápal, že nemohu psát jako dřív. Sám však

190 ~~ 191

ve své píli neustával. Pokud ovšem nevyměnil kasárna

za šumavské hvozdy.

Jaký vedu život? Zádnou knížku jsem nečetla od pro-

since, o kinu či obyčejné vycházce se Simonou nebo Jin-

drou nemluvě. A holky ze třídy si užívají... I Simona.

Čtvrták Alan o ni začal projevovat zvýšený zájem a jak

se zdálo, jeho snahy dopadly na úrodnou půdu, Simona

chodila na diskotéky a do kina a já si nemohla ani po-

povídat s Jindrou, se kterým jsem se vídala pouzě

v chodbě bytu, když přišel pro Anetu a zase mi ji vra-

cel. Jezdil s kočárkem často a rád a já mu byla dooprav-

dy vděčná, jenom tak jsem získávala chvilky klidu na

učení.

Jenomže ted' mi do hlavy nelezlo. Budík odkrajoval

svým tikáním minutu po minutě neúprosný čas a já

s úkolem nepohnula ani o píd'. A přitom jsem zrovna

v tuhle chvíli měla ideální podmínky k učení, doma pou-

ze s tátou zalezlým v obýváku, Jarina vyrazila na ran-

de, bráškové bruslit, Anetu vyvezl do přírody Jindra

a mamka zařezávala v nemocnici.

„Jarmilo!" zavolal tatka z kuchyně. Dokonce nakoukl

do pokojíku: „Kde zase je?"

Uvědomila jsem si, že na mě sice poprvé promluvil,

ovšem přinutila ho k tomu situace. Utřela jsem si ry-

chle oči i nos hřbetem ruky a kuňkla: „Šla za Zinou."

„Aha," zabručel nespokojeně. Chtěl zavřít dveře, když

mi uteklo škytnutí. Trochu se zarazil. „Ty brečíš?"

Zájem o mou osobu mě překvapil. „Nee."

Hodlal odejít, odmítnut mou sdílností, s rukou na kli-

ce se však ještě optal: „Něco s Davidem?"

„Ne! Ten je na cvičení..." Najednou jsem nemohla dál.

Stavidla držící záplavu povolila. „Tati... já ze školy zběh-

nu! Já ji neudělám... já tomu vůbec nerozumím!"

Překvapen silou výbuchu pustil kliku a došel až ke

mně. Chvíli nerozhodně postával nad mým psacím sto-

lem, pohupoval se na patách a pak řekl: „Cemu nero-

zumíš?"

«

„Vše... všemu.

Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem mu visela

kolem krku a on mě trochu neobratně hladil po vlasech

a utěšoval: „Nesmysl. Vzpomeň si, jak jsi naříkala na

začátku prváku. Vždyt jsi měla samé jedničky, Evo, jsi

jen přetažená a vynervovaná."

Nebyla jsem z jeho strany na důvěrnosti zvyklá, ni-

kdy mi ostych a respekt nedovolil se s ním mazlit, spíš

Jarina se mu vypočítavě vnucovala. Já nikdy. Natož po

tolika měsících ignorace!

„Utři si nos," podal mi svůj kapesník, přitáhl si Jar-

činu židli a přisedl si. „Ukaž, čemu nerozumíš."

Jarina, když se po hodině vrátila domů, nevěřila

vlastním očím. Táta se se mnou učil!

A nejen v den památečný naším usmiřením. Pokud

zrovna necestoval služebně mimo město, denně si pro

mě hodinku dvě udělal. Konečně mi došlo, jak moc po-

třebuju jeho péči a lásku. A jak jsem vždycky nadáva-

la na jeho záchvaty, kdy nás buzeroval zkoušením uči-

va. David měl pravdu. Jako obvykle! Táta není zlý, vů-

bec ne, těhotenstvím jsem ho ranila na nejcitlivějším

místě, v prestižní otázce výchovy. Ranila jsem jeho hr-

dost a naděje a on kvůli tomu nemohl přijít první. A já

se zase cítila dotčená... Začarovaný kruh.

Ted' jsme se spolu učili. Vlastně jsme pomalu hledali

cestu jeden ke druhému, já k tátovi, on ke mně.

„Zběh, Evo, je největší ubožák. Kdybys ze školy ute-

kla, ztratila bys svoji tvář," řekl mi jednou.

Ano. Neuteču! I kvůli tobě, tati!!!

Koncem února přijel David. Za cvičení získal hodnost

četaře a opušták, kterého samozřejmě využil. I jeho pří-

tomnost přispěla k návratu mého ztraceného sebevědo-

mí, ačkoliv jsme na sebe měli pouhých třicet hodin. Na-

ši mě přestěhovali i s Anetou do obýváku a jeho uloži-

li v ložnici. Schválně. Snad se báli, abych znovu neotě-

hotněla, jenže jim nedošlo, že toužím po něčem víc než

jen po tajných polibcích a držení za ruce.

Trn z paty nám vytrhla Jarina. David se nemohl na-

bažit své dcery, která se uměla krásně smát, žužlat si

paleček a zvedat hlavičku tak půvabně, že nestačil na-

táčet na kameru. Vyjeli jsme si společně na vycházku,

ač zrovna počasí špacírování nepřálo. Jarina nám vnu-

tila svůj doprovod. Nepřívětivě jsem se na ni zašklebi-

192 ~I 193

la a ona potutelně pravila, že ještě budeme rádi.

A opravdu! Nasměrovala nás do staré čtvrti poblíž cen-

tra, kde zazvonila u vysokého činžáku na zvonek. Ne-

trvalo dlouho a přiběhl střapatý kluk s plnovousem

a černým křoviskem ve výstřihu košile, hodil Davidovi

klíč a řekl, že bejvák je ve čtvrtým patře, načež objal

sestru kolem ramen, chopil se kočárku a nechali nás

o samotě.

„Za dvě hodiny jsme tu!" zavolala Jarina.

Využili jsme je. Beze zbytku! Nejprve jsme se vy-

sprchovali a v útulné garsonce sestřina přítele se mazli-

li, něžně a krásně.

„Pojd' ke mně," šeptala jsem vzrušeně.

„Když...," váhal. „Nestačil by petting? Z toho ještě ni-

kdo do jinýho stavu nepřišel."

Vybuchla jsem smíchy. „Máš ochranu?"

„Dvě krabičky, ale..."

„Tak vidíš!" Kousla jsem ho do ucha.

„A nebude tě to bolet?" otálel.

„Ne. Chci tě, prosím."

Nemusela jsem prosit. Chtěl mě víc než já jeho. Tu

jednu krabičku jsme spotřebovali celou.

„Evo, ted' máme za pár," říkal mi unaveně, když do

konce dvou hodin zbývalo pět minut. „Jednatřicet dní!

Doufám, že ses nerozmyslela. Aby nedošlo k omylu, žá-

dám tě o ruku, i když nemám kravatu ani kytku."

Smála jsem se. Nechyběla mu jen kytka a kvádro, ne-

měl na sobě vůbec nic.

„V červenci se vezmeme. V Praze, jako Bob. Všechno

je tutový, poslouchej mě dobře. Ted' na jaře se znovu po-

kusím o vejšku. Nejdřív talentovky, chápeš. Jestli se na

školu nedostanu, Marek mě vezme zpátky do party,

mluvil jsem s ním, ale až od podzima. A pokud mě na

fakultu přijmou, není co řešit. Budeme študáci oba.

Kdyby to vyšlo, byl bych štastnej absolutně. Potřebuju

tě, Evo, musím mít zázemí, tebe a malou. A taky chci

něco dokázat. Myslím, že by mi vadilo dělat řadovýho

dělníka. Chci tvořit. Chci, aby po mně něco zůstalo. Kaž-

dej člověk má svoje přednosti a předpoklady a já dou-

fám, že mám buňky pro film. Nechci na vejšku kvůli ti-

tulu, ale proto, že bez ní bych nikdy nedosáhl svého cí-

le. Dívat se, jak ti z vejšky točí a já přisluhuju... Život-

ní latku nemůžeš nastavit na určitou výšku, a když k ní

dojdeš, zastavit se. Dávat ji moc vysoko je taky na hou-

by, padneš na hubu. Latka se zvedá. Celej život. Rozu-

míš?"

Kývla jsem. „Ano." Pak jsem se usmála. „Nebudde

s tebou lehký život! Pořád tě něco požene dál a já ti ne-

budu stačit."

„Hloupost," políbil mě. „Nlusíme jít, ach jo."

Oblékala jsem se. „Davide," napadlo mě. „Budeme žít

na účet vašich. Všichni tři..."

„Omyl," zavrtěl hlavou. „I na tohle jsem myslel a věř,

že bych to nesnesl. Až přijdu z vojny, půjdu na tři mě-

síce do Německa. NebucY smutná, vílo. Na víkendy při-

jedu za vámi. Bude to dřina, já vím, ale hodně si vydě-

lám. Stejně bych nemohl ty tři měsíce bydlet u vašich.

A tady bych žádnou práci nesehnal. Aspoň ne pořádně

placenou."

Chápala jsem ho, přesto mě vidina dalšího odloučení

zrovna v nadšení neuváděla.

Před domem čekala sestra se Šimonem.

„Kde máš kočár?!" zpanikařila jsem.

„Klídek," uklidňovala mě. „Potkali jsme Jindru a on

se nabídl."

Měla jsem chut ji kopnout!

David se však neurazil. Možná to s tou důvěrou my-

slel vážně, nebot když jsme se u Luny s naším rodin-

ným přítelem setkali, docela normálně se s ním poba-

vil o vojně, která Jindru čeká prvního dubna, a vůbec

o všem možném.

„Díky, Deri," řekl nakonec David. „Prej ji vozíš... Jsem

ti vděčněj, Eva by jinak nestíhala. Čím se ti můžu re-

vanšovat?"

Jindra se mi podíval do očí. Ztuhla jsem. Ted' vyřkne

nesplnitelné přání a bude po přátelských vztazích me-

zi námi třemi!!! Naštěstí se rozmyslel. '

„Pozvi mě na svatbu," navrhl místo toho s přimhou-

řenýma očima. „Jako voják se jí rád zúčastním."

„To věřím," oddychl si David. Možná čekal na Jindro-

vu odpověcY se stejným napětím jako já! „Můžeš nám jít

za svědka. V červenci."

194 ~I 195

„Beru," slíbil s potouchlým úsměvem. Obdivovala jsem

ho! Já bych na svatbu své velké lásky nešla ani za nic!

Bud' je takový charakter, anebo... sleduje jiné cíle!

Aneta se probudila a začala hlady natahovat. Chtěla

jsem ji utišit, ale David mě od kočárku odstrčil a docí-

lil toho, že se rozeřvala jako tur.

„Počkej," usmál se Jindra a naklonil se do boudičky.

Zírala jsem jako zjara. Aneta si od něho vzala dudlík,

dokonce se široce usmála bezzubou pusinkou a zatřepa-

la rukama. Možná chtěla, aby ji pochoval. Znala ho do-

bře, chůvu.

Zíral i David. A jak! Vážně a zaskočeně.

Jindra vycítil svou převahu. „Jo, hochu, to není jen

dítě udělat," rýpl si.

David mlčel. Viděla jsem na něm, že ted' by ho na na-

ši svatbu asi nepozval. Rozloučili jsme se poněkud roz-

pačitě a Davida se jakýsi nepopsatelný smutek držel po

celý zbytek jeho návštěvy u nás.

„Evo," řekl mi při odjezdu, když malá spokojeně od-

dychovala ve své postýlce a on se na ni lítostivě díval.

„Neublížil jsem jen tobě, ale i jí. Nevím, které víc. A ta-

ky se bojím, že Anetě už nikdy nenahradím to, že s ní

od narození nejsem. Trnu hrůzou, připadá mi, že něco

legendárního a nenahraditelnýho prošvihávám."

Rozhodla jsem se jednat, ač na jeho řeči něco bylo.

„Přestaň konečně lamentovat a omlouvat se, sakra!

Sliboval jsi, že budeš dobrým manželem a tátou. Pro-

sím, od července máš volnou ruku a možnost celej ži-

vot!"

Objal mě. S úsměvem. „Rozkaz, paní Langová." Pak

se odmlčel a nakonec dodal: „Deri je vcelku dobrá chů-

va, ale spadne mi kámen ze srdce, až zmizí na vojnu.

Kéž by narukoval až do Aše."

Smála jsem se. Ted' žárlil víc kvůli Anetě.

13 ~ TROCHU SE BOJÍM

Jarní prázdniny přišly jako na zavolanou. Splnila jsem

v nich své předsevzetí aspoň částečně se za tátovy vy-

datné pomoci doučit látku, jež mi neustále unikala.

Simona mi přiběhla zčerstva vysypat novinku, kterou

se dozvěděla od HIáry, bývalé spolužačky. Katka se mu-

sela podrobit testu na AIDS a čeká na výsledek!

„Pánové," hvízdla jsem. „A proč? Kvůli komu?"

„Kvůli jednomu klukovi. Matějovi, číšníkovi z Oázy.

Šel darovat krev a při té příležitosti mu zjistili, že je

HIV pozitivní. Musel vyjmenovat holky, se kterýma měl

poslední dobou styk, a ty si pozvali na test. Byla jich

prej plná čekárna, Matěj byl proutník."

Vybavila jsem si ho. Takový hezký mužný kluk, Jin-

drův známý... Jarině vypadlo z ruky kružítko. Poleka-

ně jsem se po ní otočila. Vždyt s ním vloni v létě cho-

dila! Asi týden, nepochybovala jsem však, co za tu do-

bu všechno stihli. Jak znám sestru, nejméně jednou ur-

čitě!

„Evo," vlezla si ke mně večer do postele, „řekni, kvů-

li jedný jediný pitomý chvíli přece nemůžu umřít!"

Nevěděla jsem, jak ji utěšit. AIDS je strašná nemoc,

vybírá si daň nejvyšší i za jediné milování.

„Katka s ním chodila až po tobě," vzpomněla jsem si.

„Musíš doufat, že v létě nakažený nebyl. Jistotu mít ne-

budeš, dokud si nenecháš test udělat taky."

Vytřeštila oči. „Fakt?! Ale co když mi řeknou, že jsem

pozitivní? Evo, já nechci umřít, vždyt mi není ani osm-

náct..."

Plakala. Dlouho a hodně a obě jsme si uvědomovaly

celou tu hrůzu. Slzy v jakémkoliv množství jsou k niče-

mu, stejně jako pozdní lítost.

Přesto jsem ségru obdivovala. Ráno si umyla červené

oči a šla za školu. Tedy - do nemocnice. Myslím, že na

jejím místě bych se toho kroku neodvážila, radši bych se

trápila v nevědomosti, než se dozvědět pravdu, třeba děs-

nou. A přitom její uvažování nepostrádalo logiku. BucP je

zdravá, vyšetření ji v tom ujistí a ona se zbaví těžkých

muk, anebo je nakažená a léčením konec aspoň oddálí.

196 i 197

i

v

j

i

Dostala jsem kvůli ní kouli z fyziky, protože jsem na

ni stále myslela a modlila se za ni. Jsou mnohem hor-

ší věci než špatné známky a mateřství v sedmnácti!

Naši odjeli i s dvojčaty na chatu. Počasí se konečně

umoudřilo, vylezlo sluníčko a rozehřálo špinavé zbytky

sněhu, vzduch voněl jarem a hlínou a vlhkem a oni se

vydali zkontrolovat myší rej za dobu dlouhé nepřítom-

nosti. Kvůli mně a Anetě tam nebyli přes čtyři měsíce.

Jarině táta povolil zůstat doma, aby mi pomohla s ma-

lou, a ona projevenou důvěru ani nezneužila. Stále ješ-

tě chudinka čekala s všeumrtvujícím strachem na vý-

sledek laboratorního testu, odevzdaně a tupě. Skuteč-

nost, že Katce dopadl negativně, ji uklidnila jen zdán-

livě. Má ubohá sestra se zařekla, prý nikdy víc s žád-

ným klukem nepůjde. Až po svatbě, před kterou si ne-

chají udělat test oba.

Pozvala jsem na večer Jindru. Po neděli rukuje na

roční prázdniny v zeleném, vystřídá Davida, chtěla jsem

se s ním rozloučit v dobrém a poděkovat mu za všech-

no, co pro mě a Anetu udělal, ale na druhou stranu jsem

se bála zůstat s ním o samotě. Ne že bych se bála je-

nom jeho. Obávala jsem se i sama sebe a sestřina pří-

tomnost mi dodávala jistoty, že se při loučení nestane

nic, co by mě dodatečně mrzelo.

Jindru naopak Jarčin záměr nevytáhnout paty z do-

mu v nadšení neuvedl. Přinesl mi kilovou bonboniéru

a láhev broskvové vodky na oslavu. Jarina nám s ní ma-

ličko pomohla, bavili jsme se ve třech opravdu slušně,

odbíhala jsem kontrolovat do ložnice Anetu a všechno

by dopadlo ideálně, kdyby si jarka nevšimla v progra-

mu satelitní stanice RTL 2 filmu Flashdance a neuve-

lebila se před obrazovkou.

Osaměli jsme s Jindrou v pokojíku. Snad posté jsem

obr átila kazetu Sex, lži a prachy, kterou j sme si pouš-

těli stále dokola. Lehká konverzace umlkla. Najednou

nebylo co říct.

„Co Přemek?" vzpomněla jsem si horko těžko na té-

ma.

„Půjde k fotrovi," ušklíbl se. „Tak se nás Malej přece

198

zbaví. Přemek se usalaší u fotra a já zmizím do Liber-

ce... Af se netěší, budu jezdit často na opuštáky!"

„Jo, jestli jako David, moc ho neohrozíš," uteklo mi.

„V Liberci není špatná vojna. Jeden kluk z baráku

tam slouží už půl roku a je doma přinejmenším jednou

měsíčně. Budu u parašutistů... Panebože, Evo, z toho se

asi pose... zjevím."

Rozesmála jsem se. „Bojíš se výšek?"

„Ne. Nemám závratě. Vlastně se vojny nebojím, svým

způsobem se na ni těším, změna je život. Než v tý bl-

bý továrně... Pak si udělám řidičák na náklad'áky a chci

jezdit. Motory mě baví, víš. Kdybych se dostal aspoň

k leteckým mechanikům nebo k tankistům, ale parašu-

tista... Ty vole, teda, pardon, to bude maso."

„Na ptáky jsme krátký," zanotovala jsem.

„To my si dáme na zobák," doplnil mě se zakřeněním.

„Štve mě, že je Liberec tak daleko."

„Divím se, že se chceš vracet domů, když víš, jak tě

otčím miluje," namítla jsem.

Nečekaně mě chytil za ruku, kterou jsem si pohráva-

la se štíhlou skleničkou od vodky. „Nebudu se vracet

kvůli němu, Evo."

Zatrnulo ve mně. „Jindro, jsi šílenec! Vždyt já..."

Přimhouřil oči. „Budeš se vdávat, máš muže a dítě.

Tos chtěla říct?"

Kývla jsem a snažila se svou dlaň vyprostit.

„Tohle všechno vím," pousmál se, zvážněl a dodal:

„Jenže tě mám rád. Moc."

Zacloumala jsem paží v návalu zoufalství. „Jindro, já

tebe svým způsobem taky, jsi prima a..."

Nedořekla jsem. Přitáhl mě k sobě, sklenička, kterou

jsem svírala, upadla na koberec a roztříštila se. Prudce

mě políbil. Cítila jsem, jak se chvěje. Polibek si snad za-

sloužil, dopřála jsem mu ho, dopřála jsem SI ho, byl

strašně krásný a divoce zbrklý a uvolňující. Jenomže Jin-

drovi nestačil. Natlačil mě pod sebe na válendu, horce

líbal nejen na obličej, ale i po krku, jeho ruce zkušeně

bloudily po mém těle, dotýkaly se ho velice žádostivě.

Cítila jsem jeho vzrušení. Kolenem pronikl mezi moje

stehna. Měla jsem domácí šaty, nedalo mu žádnou prá-

ci zajet svými prsty po mé nahé noze až docela nahoru.

199

„Ne... Jindro, neblbni!" cukala jsem se.

„Evčo, jednou. Prosím, jen jednou," chraptěl žádosti-

vě.

„Ne! Jindro!"

Podíval se mi do očí. „Neříkej, že mě nechceš. Cítím,

jak moc mě tvoje tělo chce... Nebraň mu."

„Jindro, já bych chtěla, ale..."

Nenechal mě doříct, prsty pronikly pod kalhotky.

„Ale nemůžu! Pochop, nemůžu..."

Nechtěl mě chápat. Chtěl se se mnou milovat. Říka-

lo to jeho vzrušení, jeho oči i činy. V oné zrádné chvíli

mě napadlo, že by to s ním bylo určitě skvělé!

Přesto jsem nemohla. Kvůli Davidovi. Kvůli naší vel-

ké lásce. Kvůli všemu, co jsme spolu prožili.

„Ty... pláčeš?" uvědomil si a záhy z erotického opoje-

ní vystřízlivěl. „Evčo, fakt... nemůžeš? Brání ti rozum?"

„,Ano. A svědomí. Promiň, Jindro. Mám tě ráda jako

prima kluka, ale Davida jako svého muže. Odpust mi,

nemůžu."

Sedl si a řekl rozumně: „Ty promiň mně. Nechci, abys

brečela nebo něco dělala proti své vůli. Bejt to naopak,

taky bych ti nezahnul. Bože můj, strašně mu závidím!

Nezlob se na mě, Evčo. Do smrti dobrý."

Přes slzy jsem se štastně usmála.

Rozloučili jsme se v dobrém. Jedno jsem však věděla

jistě: Jindra mi bude chybět. Děsně moc!

Potom nabraly události spád. Jindra mi psal, koneč-

ně, dovolila jsem mu to a občas jsem mu i kamarádsky

odepsala, David se vrátil z vojny. Skutečně si našel za-

městnání v Německu, tvrdě dřel na vagónech, ruce mu

zhrubly krvavými mozoly, jezdil za námi jednou za

čtvrnáct dní, společně jsme prožívali radost z našeho dí-

těte, které rostlo, broukalo si a týden co týden umělo

nové věci, jimiž svého otce fascinovalo.

V květnu došlo pouze ke dvěma maličko významněj-

ším událostem. Před oslavou letošních majáles mě totiž

kluci z maturitních tříd sousedního gymplu nominova-

li na královnu, měla jsem při té velkolepé akci sekun-

dovat coby nevěsta Dominika Pechy, vskutku pohledné-

ho gymnaziálního maturanta. Zdráhala jsem se při-

jmout úlohu Miss Akademie, ale proč se nepřiznat, je-

jich nabídka mě potěšila a zvedla mé sebevědomí. Ne-

bvlo mi však souzeno zkusit si svatbu nanečisto. Ředi-

telka si mě vyvolala ze třídy a na chodbě mi mezi čtyř-

maočima udělila kázání, kterak nevhodně bych repre-

zentovala naši školu, když mám doma pětiměsíční dítě.

Ve třídě jsme se svorně shodly na tom, že ředitelka je

kráva.

Druhou událostí byly moje narozeniny, konečně sedm-

nácté.

Připadalo mi, že sedím na ruském kole v některé z ka-

binek úplně nahoře. Ve škole jsem sice nepatřila mezi

jedničkáře jako dřív, ale mezi dobrý průměr, což byl

vzhledem k mé situaci úspěch. Dny letěly a my byli

štastní. Všichni tři, přestože jsme zatím ještě nemohli

být stále spolu.

Zvládli jsme to. Já, David, Aneta i naši. Zvládli jsme

to! Vysvědčení se čtyřmi trojkami se mi sice nijak ex-

tra nelíbilo, ale sebekriticky jsem uznávala, že mohlo

být horší. Nebýt táty a mamky a Davida a Jariny, kte-

rou negativní výsledek testu sice uklidnil, avšak pozna-

menal možná na celý `zivot, nezvládla bych to.

V září bude Anetě osm měsíců, třeti a po něm matu-

ritní ročnik snad zvládnu také. To by v tom byl čert!!!

A v Praze, vážení, coby Eva Langová, o čemž mě pře-

svědčovaly Davidovy dopisy, nebot na poslední chvíli za-

řizoval vše potřebné.

LTdělala jsem si dokonce metr z krejčovské míry a den-

ně pravidelně odstříhávala centimetr po centimetru.

Přestože předchozí měsíce utekly rychlostí blesku, prv-

ní dny v červenci se táhly jako žvýkačka ve vlasech.

„Davide," psala jsem do zoufalých a nedočkavých do-

pisů, „já ten metr snad sním, jinak ho neubyde."

„Jestli to pomůže, sněz ho a napiš mi výsledek, udě-

lám to pak taky!" odepsal mi.

Opravdu povzbuzujícíi

Přesto jsem se 17. července dóčkala. Do Prahy jsme

jeli o den dřív, abychom všechno stihli. Mamka mi uši-

200 201

la skvělé svatební šaty, bílé, mini a prostě špičkové. Da-

vid je neviděl a já se těšila, jak ho překvapím. Čekal

na nás v Praze, do auta by se prostě nevešel.

„Nevěsta přijela!" zahlaholil pan Lang, když se naše

početné procesí vyrojilo u jejich vilky. Mimoděk jsem

zčervenala. Asi se těch mých mindráků nikdy nezbavím!

A jakýpak pan Lang. Nejspíš si v životě nezvyknu ří-

kat mu „tati". Přinejlepším „dědo". Dědečkem je dvojná-

sobným, tak co.

Ohromné vítání, Evo, ty jsi zkrásněla, máme repre-

zentativní snachu! A Aneta, jak vyrostla, kukuč, panen-

ko, sedí jako hříbeček...

„Ahoj, švagrová," podal mi ruku Bob a já se přivíta-

la i s ~jeho ženou a synkem, blond'atým a velice čiper-

ným. Zaneta mě překvapila. Strašně zmaminovatěla, ač

měla krásně upravené vlasy, tatam byla štíhlá kráska

z tábora, kde jsem ji spatřila poprvé.

Riki cosi povídal, nestačila jsem mu odpovědět, David

měl ceremoniálu po krk, popadl mě za ruku a k vše-

obecnému pozdvižení mě vlekl po schodech do pokojíku,

až jsem se cítila trapně. Naši i jeho rodiče na nás mu-

seli poznat, co spěcháme provádět.

Také jsme to provedli. Strhal ze mne šaty, a když šus-

til pod polštářem s výrobky firmy Vulkan, stačila jsem

říct: „Nemusíš. Počítala jsem s tím a mám jinou ochra-

nu. Tabletky."

„No ty jsi zlatá!" zajásal. Za dvě minuty nebylo co ře-

šit. „Jsem nemožnej, vicP," řekl s mírnými rozpaky. „Ce-

lých pět dní jsem tě neviděl a nemilovali jsme se přes-

ně tři týdny, nemůžeš se divit. Ale neboj, všechno ti vy-

nahradím. Všechno. I sex. Ted' máme před sebou celej

život, vílo."

Spokojeně jsem se k němu přitulila. Konec našemu

uspěchanému milování potajmu v koupelně, aby naši

nevěděli.

„Chceš mě vůbec za muže?" zeptal se neš~astně.

„Jasně! Proč ne?!"

„No... když jsem v posteli takovej lempl."

Málem jsem se udusila smíchy. „Na posteli tolik ne-

záleží, víš? A pak, já tě znám coby skvělýho milence...

o duševnu nemluvě."

„Skvělej milenec, říkáš?" usmál se samolibě a překu-

lil se na mě. „Podívej, co se mnou tvoje pochlebování

dělá! Evo, panebože, jak já tě mám rád..."

Druhé kolo bylo mnohem lepší a o těch dalších ško-

da slov. Ráno jsme sotva stáli na nohou.

„Tohle není svatba, spíš davovka!" šílela jsem Davi-

dovi do ucha. Svatebčané přijížděli od rána a já se jim

všem musela obřadně představovat.

„Nedělej si hlavu, Riki na to má," zasmál se.

Byla jsem ráda, když jsem z toho mumraje mohla na

chvíli uniknout. Jeli jsme s Davidem totiž na nádraží.

Z autobusu od Brna vystoupila Simona, celá štastná, že

se cestou neztratila, a z druhého, od Liberce, Jindra.

S účesem z krátkých vlasů a ve slušivém obleku s kra-

vatou vypadal úplně jinak, než jsem ho znala. Jaksi

mužně, dospěle, rozumně. I Simona, na kterou doma če-

kal Alan, nadsedala ve voze vzrušením,jak pěkného

mládence bude mít.

David si na svou svatbu pozval víc kamarádů. Zřej-

mě proto, že jich na rozdíl ode mě má spoustu. Ondráš

mu šel dokonce za svědka, hned při příchodu se hlásil

k Jarině, poněkud překvapen její proměnou. Místo vy-

zývavé svůdné sirény tu stála rozpačitá nesmělá holka.

Všímala jsem si, že tím víc jeho zájem vzrostl!

„Že sis nepozval taky Izabelu," poznamenal jsem kou-

savě, „aby ta vaše parta byla kompletní." '

„Iza je vdaná," odtušil klidně. „Za postaršího chlápka.

Čeká rodinu a asi by ji manžel nepustil."

Stín podezření vzklíčil. „Jak to všechno víš?!"

„Roko říkal, máš poslouchat. Vid', Rito?"

„Cože?" zareagovala dáma, v níž jsem těžko poznáva-

la někdejší bludici. I jí na prsteníčku svítil snubní prs-

ten.

„Ptá se na Izu."

„Ale, ta je nadmutá jak koza," sdělila mi familiárně.

Zdání dámy zůstalo pouhým zdáním. „Z vejšky ji vylili

hned v prvním járu, zkusila udělat kariéru přes postel.

Iza nebyla nikdy pitomá."

„Alena je taky vdaná," vzpomněl si Ondráš, kolem

202 ~ 203

kterého se neustále motala moje sestřenice Iveta. A Ja-

rina nepodnikla nic, aby sokyni shodila ze sedla!

„Vzala si Atase?" optala jsem se bezelstně.

Roko se zasmál. „Kde žiješ, děvče. To jen vy dva spo-

lu chodíte sto let a ještě toho nemáte dost."

David mě k sobě přivinul. „Ne, nemáme."

„Ty fotře," ušklíbl se na něho jeho věčný protivník Ro-

ko. „No ale... Gratuluju. Tahle ženská za to stojí."

Potěšeně jsem se usmála.

„Díky, nechci," odmítl Ondra Ivetin návrh jít si s ní

do zahrady zakouřit, otočil se na ségru a řekl: „A ty,

Jarmilo? Vdávat se nebudeš?"

„Já?" zakoktala a zrůžověla. Čekala jsem, že začne

plácat, kterak princové s kontem a vilou a fárem vy-

mřeli... Vytřela mi zrak, řekla totiž: „Zatím jsem nepo-

tkala takovýho, o kterýho bych se mohla opřít. Plně a ve

všem. A taky mám rok do matury."

Ondra přestal blbnout. Zvážněl. „A po ní?"

„Pajdák. Matiku a fyziku."

„Tady v Praze?" zareagoval bystře.

«

„No.

Váhavě a rozpačitě se na ni usmál. „Mám šanci zku-

sit ti dokázat, že v tomhle hnusně zkaženým světě exi-

stuje víc charakterů, než je Dick?"

Jarina s úsměvem pokrčila rameny, nicméně pozvání

na procházku do zahrady přijala. Iveta se urazila.

S těžkým srdcem jsem předala Anetu paní Vaňkové,

která zůstane doma i s Robinem. Ne že bych nedůvěřo-

vala v její schopnosti pečovat o půlroční dítě, jen jsem

se s malou těžko loučila. Nedalo se nic dělat. Vždyt by-

chom zmeškali vlastní svatbu!

V oddací síni jsem se vyznala, s úsměvem na rtech

jsem pózovala do kamery Ondrova kamaráda Marka,

vlastně jsem oddávajícího neposlouchala. Je možné, že

ted'řeknu ANO a jsem úředně Davidova žena? Já?! Můj

bože, já, malé vyplašené telátko, co trpělo holkám všech-

ny jejich jedovatosti na téma holka z vesnice? Štěstí, že

Marek celý obřad zaznamenává, doma se podívám, co

jsem vlastně svým souhlasem stvrdila. V tu chvíli, kdy

se Davidovi zdálo, že Marek míří objektivem zbytečně

dlouho právě na mne, se na něho výhrůžně zaksichtil

a já do vážného ticha vybuchla smíchy. Pár lidí se ke

mně přidalo. Určitě Jindra, škodolibec!

Ano j sme však řekli oba bez zakoktání.

Prstýnky jsme si vyměnili bez kolapsu.

Políbili jsme se. Dlouze. Strašně dlouze, až si můj tat-

ka varovně odkašlal.

A bylo po všem.

David mě popadl do náruče a nesl jako pírko z obřad-

ní síně. „Jak je, Langová?"

Podívala jsem se do modrých očí mého muže. Po tom

všem jsme se dnes stali manželi! „Fajn."

„Jenom?" zeptal se zklamaně.

„Kdepak. Bezvadně! Parádně! Skvěle! Senzačně! Bož-

sky!"

„To je lepší..." Líbali jsme se, dokud nás Lang neza-

hnal do vozu. Tam mi David pošeptal do ucha: „Chtěl

bych se s tebou milovat. Ted' hned... Děsně!"

Vyjekla jsem smíchy. „Vydrž do večera. Tenhle den si

musíme vychutnat se vším všudy!"

A vychutnávali jsme. David mě od sebe nechtěl pus-

tit ani na krok, dokonce ani do kola s ostatními! Nako-

nec musel kapitulovat, provedl svou i mou matku, mou

sestru, švagrovou Žanetu, Simonu, Šárku i Ritu, ale ce-

lou dobu ze mne nespustil oči.

On snad žárlí i na svatbě, napadlo mě. Nebudeme mít

lehký život, máme se příliš rádi a dost se o sebe bojí-

me.

Musela jsem se však věnovat svým tanečníkům.

„Mám nejkrásnější snachu z celý Prahy," řekl mi

tchán. Bylo to od něho milé, tudíž jsem se ani neurazi-

la, že Praha je tak malá. „At vám to klape, děti."

„Evo," začal můj tatka trochu nejistě. „Přeju hodně

štěstí. Život má i stinný stránky, víš. Ale vy se máte

rádi. Jako my s maminkou... Evo, chtěl jsem jen... abys

věděla, že jsi pořád moje dcera. I když se stavíš na zad-

ní jako jankovitá kobyla. Snad mi můžeš odpustit... Bál

jsem se, že tě ztratím, a chtěl tě ochraňovat. Vidíš, ztra-

til jsem tě stejně a ochraňovat tě bude tvůj muž. Dou-

fejme, že dobře. Chci, abys věděla, že máš pořád rodi-

če. Cokoliv se ti stane, přijd'."

„Díky, tati," řekla jsem dojatě a políbila ho na čelo.

204 205

„Na domov nikdy nezapomenu a vynasnažím se udělat

tak krásný dětství a zázemí Anetě."

„Kdyby neposlouchal, stačí říct," sliboval mi Riki.

„Rád mu domluvím. A ještě radši ho zastoupím, švag-

rová. Ve všem. Jsme přece bratři, ne, musíme si pomá-

hat."

„Chraň si to krásný fluidum, Evo," nabádal mě Ro-

bert. „Nikdy nezestárneš, pořád budeš ta krásná

a správná holka z oddílu na Skaláku."

„Stastná jako dnes bud' po celý život," popřál mi

Ondráš jakýmsi citátem a hned dodal: „Jarmila je fak-

ticky volná?"

„Závidím Dickovi," řekl Riki. Stručně a výstižně.

„Hodně štěstí," usmál se Vilda. „Od začátku jsem vám

fandil. Láska jako z románu, co?"

„Jsi vdaná," konstatoval Jindra vážně, když se ke mně

konečně dostal. „Vdaná a krásná a věrná. Zatím."

Usmála jsem se. „Navždycky."

Významně mrkl. „Člověk míní, život mění. Mám pro

tebe překvápko. Přeložili mě, Evčo. Do Prahy."

Zalapala jsem po dechu. „Do Prahy?!"

„Hm. Zbledla jsi. Nemáš snad radost?" uculoval se.

„Mám strach," uteklo mi.

Moje odpověd' ho potěšila. Davida, kterého s novou

skutečností seznámil u stolu, méně.

„Ty vole," zavyl můj muž napůl vážně a napůl v leg-

raci, ~já se tě snad nikdy nezbavím! Varuju tě, dej si

pozor, jestli tě někdy nachytám, zabiju tě."

Jindru z míry nevyvedl. „Neboj. Dám si bacha, abys

mě nikdy nenachytal. Slibuju."

David mě vzal na ploužák, opřel si hlavu o mé čelo

a zaprosil: „PojcY, utečeme odsud."

„Tobě se tu nelíbí? Tohle je můj nejhezčí den!"

„Tady vůbec nejsi moje, vílo. Všichni ti slintáci mi tě

berou... Podívej na toho zdegenerovance! Já mu tu ka-

meru rózšlapu a bude mít!"

Smála jsem se. „Nech ho, vždyt natáčí. A pak, zítra

jedeme na svatební cestu, víš, jak si my tři sami na cha-

tě užijeme? Naši doma, ségra se školou ve Španělsku,

bráškové na táboře... Davide, miluji tě!"

„Já tebe čím dál víc. Asi se z toho zcvoknu, jak moc

tě chci a bojím se o tebe. Strašně. Evo, ani svatbou jsem

tě nezískal natrvalo."

„A co mám říkat já? Jsi nejkrásnější mužský, které-

ho znám. A jsi... můj."

„Jsem tvůj a ty jsi moje. Vílo, neboj. Jen ubožáci se

podvádějí. A my ubožáci nejsme, ne? Ten náš život si

prožijeme po svém a do dna."

„Trochu se ho bojím," přiznala jsem. „Nebude jedno-

duchý."

„Ne, asi ne," uznal. „Ale jednoduchý věci jsou nudný.

A my jsme na to dva. Vlastně tři. Nesmíme se přestat

mít rádi, vílo, a pak na nás nic nemá."

Slavnostně jsme si přísahali.

Po druhé večeři hodil Riki Davidovi klíčky od vozu.

Můj muž na mě mrkl. „Svatební dar."

„Cože?! Jeho auto?"

„Ted' už naše. Brácha není žádnej lemoun, kupuje ji-

ný a nám tohle stačí, ne?"

„Že váháš!"

„Auto je dar od Rikiho. A ted' dárek ode mě," zatvá-

řil se tajuplně a vyvedl mě ze zakouřeného sálu.

V předsálí stála Simona s Rikim, zabráni do důvěr-

ného rozhovoru. Riki nám popřál příjemnou svatební

noc a Simona ukázala stisknutý palec. Pro štěstí.

Před Vltavou si hověla Jarina na lavičce, Ondra se-

děl na zemi u jejích nohou a snad ani nemluvili. Vůbec

nás nezaregistrovali, zaujati jeden druhým.

„Jsou jasní," podotkl David. „Jako my. Prosím, mladá

paní, posad'te se do našeho vozu, vezmu vás na malý

výlet."

Byla nádherná letní noc a výlet, který můj manžel

připravil, mezi malé nepatřil. Zavezl mě totiž až k Tů-

ni, kde jsme se před třemi lety poznali, tiše jsme vzpo-

mínali na chvíli na táboře, dobu, kdy se zalíbení měni-

lo v sympatie a ty ještě později v oboustrannou lásku.

A tu tichou památku jsme uctili divokým milováním

v písku pláže, na břehu šplouchající přehrady, pod ne-

bem ozářeným miliony hvězd a hvězdiček. A tam někde

nad námi svítili i Blíženci. Určitě.

206 207