Bulletin-číslo 29

BULLETINSPOLEČNOSTIEDVARDAB E N E Š E

D U B E N

2 0 1 6

29

obálka_obálka 13.4.2016 19:10 Stránka 1


BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠEč. 29, duben 2016

Tato publikace vychází s finanční podporou Nadace Jana Klimenta.

Připravil Pavel Carbolve spolupráci s Výborem SEB

Jazyková úprava Mgr. Jana HradilováVydala Společnost Edvarda Beneše

Na Florenci 3, Praha [email protected]

v Nakladatelství EVA - Milan NevoleK údolí 2, Praha 12, e-mail: [email protected]

ISBN 978-80-86107-52-3


SPOLEČNOST EDVARDA BENEŠE

SEKRETARIÁTNa Florenci 3, 110 00 Praha 1

BANKOVNÍ SPOJENÍKomerční banka, Spálená 51, Praha 1

číslo účtu: 60 135 011/0100

Internetová adresa www.spolecnosteb.czemail [email protected]

ČLENSKÉ PŘÍSPĚVKY

Plné členství 150,- Kč ročněSenioři a studenti 100,- Kč ročně

Skupinové členství (školy, úřady, instituce, spolky) 200,- Kč

Příspěvky lze posílat na účet nebo platit v hotovosti na akcích SEB. Prosíme členy apříznivce, aby si členský příspěvek neopomněli zaplatit a pomohli tak aktualizovatdatabázi členů, kontakty a adresy. Kdo nebude chtít nadále Bulletin dostávat a být

členem SEB, může napsat na poštovní adresu nebo na email – i přes jinou osobu(pokud email nepoužívá). Kontakty viz výše.

Dobrovolné příspěvky a finanční dary jsou vítány a SEB za ně srdečně děkuje!


O B S A H

CYKLUS PŘEDNÁŠEK 2016Společnost Edvarda Beneše - 3

Masarykova společnost - 4

ORGANIZACESpolečnost Edvarda Beneše v roce 2015 - 5

Cena Edvarda Beneše 2015 - 7Výbor společnosti Edvarda Beneše - 10

INFORMACEProfesor Robert Kvaček byl vyznamenán - 10

Páté výročí postavení pomníku E. Beneše v Brně - 11Odhalení památníku k Masarykově návštěvě v Rotterdamu - 13

Připomenutí 80. výročí zvolení Edvarda Beneše prezidentem republikyAkce v roce 2016 v Sezimově Ústí - 15

ČLÁNKYPavel CARBOL Osmdesát let od počátku Benešova prezidentství - 17

Martin HLAVÁČ Edvard Beneš očima prvorepublikovéhonárodohospodáře Karla Engliše - 21

Martin NEKOLA Vůdcovství v poúnorovém exilu - 27Jiří MALÍNSKÝ Neznámé stránky novodobé české historie - 34

Josef TOMEŠ Volby a prožitek nedávné minulosti - 36Marie NEUDORFLOVÁ Edvard Beneš - Úvahy o slovanství - 43

INFORMACE O NOVÝCH KNIHÁCH – RECENZEZdeněk ZIKMUND, Na levém křídle Edvard Beneš. Prezident na hřišti a na hradě.

(recenze) - 54Václava JANDEČKOVÁ, Kauza Jan Masaryk. Nový pohled. (informace o knize) - 57

Petr MAJER - Jaroslav ŠIMON, Železný Arnošt. Statečný voják z Třince.(informace o knize) - 60

KNIŽNICE SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE - 62

texty SEB-29_texty SEB-22.qxd 13.4.2016 19:14 Stránka 1

BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 29.duben 2016


3

BULLETIN SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE 29 .duben 2016

CYKLUS PŘEDNÁŠEK SPOLEČNOSTI EDVARDABENEŠE 2016

středa 27. dubna 2016PhDr. Martin Nekola, Ph.D.nezávislý badatel a publicista

ZAPOMENUTÝ ČESKOSLOVENSKÝ DEMOKRATŽIVOT A DÍLO PETRA ZENKLA A JEHO VZTAH

K EDVARDU BENEŠOVI

úterý 31. května 2016PhDr. Zdeněk ZikmundČeský svaz ledního hokeje

EDVARD BENEŠ A SPORTSPORT V PREZIDENTOVĚ ŽIVOTĚ, POLITICE A DIPLOMACII

středa 19. října 2016PhDr. Pavel Horák, Ph.D.Ústav českých dějin FF UK

Masarykův ústav Akademie věd České republikyExILOVÁ POLITIKA A FENOMéN UPRCHLICTVÍ

V PRVNÍCH LETECH PO úNORU 1948

středa 23. listopadu 2016Doc. PhDr. Jana Čechurová, Ph.D.

Ústav českých dějin FF UKSVOBODNÝ ZEDNÁŘ EDVARD BENEŠ

Přednášky se konají na Filozofické fakultě Univerzity Karlovynáměstí Jana Palacha 2, Praha 1

místnost č. 200Začátek přednášek vždy v 17.30 hod.



4

* * *

MASARYKOVA SPOLEČNOSTPŘEDNÁŠKY DUBEN 2016 – ČERVEN 2016

Dovolujeme si Vás pozvat na tradiční přednáškové a diskusní podvečery

čtvrtek 19. května 2016Doc. Eva Broklová, DrSc.: Parlamentní volby v Československu

roku 1946 v souvislostech

čtvrtek 16. června 2016prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.: O současném stavu médií, žurnalistice

a veřejné komunikaci

Přednášky se konají v budově ÚČL AV ČR, Praha 1, Na Florenci 3,výstup z metra B, na nádvoří vchod C, III. patro, výtah z mezaninu.

Začátek přednášek vždy v 17. 30 hod.Změna programu vyhrazena


O R G A N I Z A C E

SPOLEČNOST EDVARDA BENEŠE V ROCE 2015

Vzhledem k tomu, že dosavadní předsedkyně Společnosti EdvardaBeneše prof. dr. Věra Olivová, DrSc., zemřela 7. března 2015, bylyaktivity Společnosti v roce 2015 touto skutečností zásadně ovlivněny.Díky úsilí doc. dr. E. Broklové, DrSc., ale i všech přispěvatelů a nakla-datele vyšel tradiční Bulletin Společnosti Edvarda Beneše, č. 28, 2015.Členové SEB byli díky iniciativě doc. Broklové pozváni na cykluspřednášek Masarykovy společnosti (doc. Broklová je předsedkyní uve-dené organizace).

V září 2015 byly předány ve spolupráci s městem Sezimovo Ústí CenyEdvarda Beneše. Přihlášené práce prostudoval a vyhodnotil doc. dr.K. Novotný, CSc. Pan docent Novotný byl hodnotitelem Ceny naposled.Za všechny hodnocené ročníky, které erudovaně zvládal, mu patří velikýdík členů i příznivců SEB!

Valnou hromadu Společnosti EB svolala místopředsedkyně SEB doc.Eva Broklová na 12. října 2015. Valná hromada hlasovala pro po-kračování SEB a za svého předsedu zvolila PhDr. Pavla Carbola, Ph.D.,z Ostravské univerzity, který se zabývá Edvardem Benešem a publikovalobsáhlou práci postavenou na základě výzkumu původních domácíchi zahraničních pramenů: Ústav Edvarda Beneše v letech 1950-1964.Ostrava 2014. Carbolem nastíněná koncepce pokračování SEB navazujena mnohaletou práci prof. Věry Olivové, se kterou úzce 17 let spolupra-coval. V centru činnosti zůstane vydávání Bulletinu, případně vydávánídalších publikací (Knižnice SEB), pořádání odborných přednášek a spo-lečenských akcí (nebo jejich záštita). Zachována bude samozřejměi Cena Edvarda Beneše pro studentské práce. Zpráva o činnosti SEB za rok2015 je veřejně dostupná na webu Rady vědeckých společností vizwww.rvs.avcr.cz

5




Nový výbor SEB se sešel 1. 12. 2015 a bude pracovat ve složení(abecedně):

doc. dr. Eva Broklová, DrSc.

dr. Pavel Carbol, Ph.D. – předseda SEB

doc. dr. Jana Čechurová, Ph.D. – garantka Ceny E. B.

dr. Jiří Malínský, CSc.

dr. Martin Nekola, Ph.D.

M.A. Marie Neudorflová, Ph.D. - jednatelka

pan Milan Nevole

Ing. Bohumil Paukner

Ing. Jana Sovová – účetní

Pozn.: Pokud budete mít náměty pro další Bulletin nebo aktivity SEB,napište nám na [email protected]

PhDr. Pavel Carbol, Ph.D.

Pavel Carbol absolvoval Pedagogickou a Filozofickou fakultu Ostrav-ské univerzity (absolutorium 2000). Na Filozofické fakultě UniverzityKarlovy v Praze poté získal v rigorózním řízení titul PhDr. (rok 2002)a v doktorském studijním programu na Filozofické fakultě Ostravské uni-verzity v Ostravě titul Ph.D. (rok 2013). Působí jako středoškolskýa vysokoškolský pedagog a publicista (např. spolupráce s MF Dnesči odbornými periodiky). Zapojuje se i do řady odborných činností a ak-tivit (Asociace pro mezinárodní otázky na Pražském modelu OSN aj.)

6


CENA EDVARDA BENEŠE 2015Karel Novotný

V jubilejním dvacátém ročníku celostátní vysokoškolské soutěžeo Cenu Edvarda Beneše, jenž byl vyhlášen na rok 2015, bylo v soutěžnísekci Historie 20. století přijato k posouzení deset studentskýchsoutěžních prací.

Do této soutěžní sekce zaslali své práce účastníci z Filozofické fakul-ty Univerzity Karlovy v Praze (1), z Fakulty sociálních věd UniverzityKarlovy v Praze (1), z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (2),z Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Právnickéfakulty Masarykovy univerzity v Brně (1), z Filozofické fakultyUniverzity Palackého v Olomouci (1), z Filozofické fakulty Jihočeskéuniverzity v Českých Budějovicích (1), z Filozofické fakulty 0stravskéuniverzity v Ostravě (1) a z Pedagogické fakulty Univerzity HradecKrálové (1).

Mezi těmito deseti přihlášenými studentskými soutěžními pracemibyla jedna rigorózní práce, pět diplomních prací, tři bakalářské prácea jedna seminární práce.

Rada města Sezimova Ústí na základě podrobně zdůvodněnéhonávrhu odborné komise Společnosti Edvarda Beneše, ustavené z histo-riků, ocenila autory těchto tří studentských soutěžních prací:

1) Cena Edvarda Beneše 1. stupně byla udělena Kláře PRO-CHÁZKOVÉ (Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci)za práci Životní osudy zpravodajského důstojníka a vojenského diploma-ta plukovníka Aloise Čáslavky (1899-1963). – Jeden z významných vo-jenských zpravodajců byl za druhé světové války důležitou osobnostítaké ve vznikajícím domácím a později i v zahraničním odboji. Tato prvnícelková životopisná monografie se zabývá jeho životním příběhem naširokém pozadí společensko-politických změn v naší zemi ve 20. století.Přiměřená pozornost se tu rovněž věnuje věcnému kontextu vojenskéhozpravodajství, v němž Alois Čáslavka od listopadu 1936 působil. K zají-

7




mavým partiím této soutěžní práce patří např. vylíčení utajeného přesunurodinných příslušníků Moravcovy „jedenáctky“ do Velké Británie (ope-race Transfer), o nějž se zasloužil Čáslavka spolu s odbojovou zpravodajskouskupinou Tři konšelé. Významná byla také jeho zpravodajsko-di-plomatická činnost ve Švédsku v letech 1944-1946, kam byl vyslánMoravcovým londýnským zpravodajským ústředím. Po návratu do vlastivstoupil již v únoru 1947 do KSČ a aktivně se v ní angažoval. Třebaže sepo únorovém komunistickém převratu usilovně snažil o kompromisnísoužití s novým režimem, jeho londýnsko-stockholmská válečnáminulost pro něho byla obtížným politickým břemenem, které jeho vo-jenskou kariéru stahovalo ke dnu. Ani jemu se tehdy nevyhnulaČepičkova „kádrová očista“ důstojnického sboru, takže byl v říjnu 1950z armády propuštěn. Přestěhoval se pak do Trenčianských Teplic, kde aždo své smrti pracoval jako lázeňský kulturně-propagační referent.

2) Cenu Edvarda Beneše 2. stupně získala Kristýna VODIČKOVÁ(Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity v Brně) za práci Životníosudy Stanislava Hlučky (stíhacího pilota na západní a východní frontě2. světové války). – Osobní příběh protagonisty této soutěžní prácev mnoha ohledech připomíná osudy jiných zahraničních letců, kteří bo-jovali za osvobození okupované vlasti a jimž se pak po únorovémpřevratu komunistický režim „odměnil“ vězněním a další perzekucí.Válečný pilot Stanislav Hlučka (1919-2008), rodák z Blažovic u Vyš-kova, jehož život se uzavřel v hodnosti generálmajora ve výslužbě, nenízcela neznámou osobností zahraničního odboje. Vyšlo o něm již několikstudií a článků a je také často zmiňován ve vzpomínkách svýchspolubojovníků. Tato soutěžní práce však představuje první souhrnnévylíčení Hlučkova neobyčejného životního příběhu. Jeho hlavnímetapám také odpovídá obsahová náplň čtyř hlav, do nichž je oceněnábiografie rozčleněna: Mládí v rodných Blažovicích (I), dramatická cestapřes Balkán a Blízký východ do čs. zahraniční armády ve Francii a po jejíporážce účast v leteckých bojích ve Velké Británii jako stíhací pilot 313.čs. stíhací perutě RAF (II), přesun do Sovětského svazu a bojové nasazení

8


9


s 1. čs. stíhacím leteckým plukem ve Slovenském národním povstání(III), poúnorová perzekuce a následné úsilí o občanskou rehabilitaci (IV).Práci doplňují Hlučkovy dosud nepublikované Vzpomínky letce a doku-mentární obrazová příloha.

3) Cena Edvarda Beneše 3. stupně byla přiznána Jiřímu WEISSOVI(Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě) za práci Životnípříběh vesnického učitele Cyrila Macha. – Vlastenecký učitel a velmiagilní kulturně-osvětový pracovník Cyril Mach (1888-1945) byl v domi-nantní etapě svého života spjat mnoha pouty s Valašskem. Výklad o jehopozoruhodných životních osudech je chronologicky rozdělen do čtyřhlav, z nichž každá je dále podrobně strukturována podle jednotlivýchdílčích problémů. Rodák ze Starých Smrkovic u Nového Bydžova zahájilsvou učitelskou dráhu na Valašsku roku 1910 a do odchodu na frontuza první světové války tu vystřídal čtyři obecné školy. Po vznikuČeskoslovenska dočasně působil z pověření Vavra Šrobára, ministras plnou mocí pro správu Slovenska, jako komisař propagační služby.Po této „slovenské epizodě“ se vrátil na Valašsko a jako řídící učitelpůvodně jednotřídní obecné školy v Hutisku tu v letech 1920-1939 rozví-jel bohatou činnost nejenom jako vynikající pedagog, ale i jako lyžařskýinstruktor a propagátor lyžování, jako turistický průvodce po Beskydecha organizátor turistiky a také jako folklorní pracovník a příležitostnýpublicista. Jeho celoživotní společensko-politické aktivity vyvrcholilyvýznamnou účastí v protiněmeckém odboji za druhé světové války, kdyžpro letce a jiné významné osobnosti organizoval tajné přechody hranic.Zahynul roku 1945 za pražského květnového povstání při boji o rozhlas.

Výsledky jubilejního dvacátého ročníku celostátní vysokoškolskésoutěže o Cenu Edvarda Beneše byly slavnostně vyhlášeny v pátek23. října 2015 v Památníku Edvarda Beneše v Sezimově Ústí. Oceněníúčastníci soutěže tu při této příležitosti převzali udělené diplomya peněžní odměny, které jsou s Cenou Edvarda Beneše každoročně spo-jeny.



10

VÝBOR SPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE(ABECEDNě)

doc. PhDr. Eva Broklová, DrSc.

PhDr. Pavel Carbol, Ph.D. – předseda

doc. PhDr. Jana Čechurová, Ph.D. – Garant Ceny Edvarda Beneše

PhDr. Jiří Malínský, CSc.

PhDr. Martin Nekola, Ph.D.

M.A. Marie Neudorflová, Ph.D. - jednatelka

pan Milan Nevole – knižnice a nakladatelská činnost SEB

Ing. Bohumil Paukner

Ing. Jana Sovová - účetní

I N F O R M A C E

PROFESORU ROBERTU KVAČKOVI BYLO MINISTREMOBRANY UDěLENO VYZNAMENÁNÍ ZLATé LÍPY

Dne 11. listopadu 2015 převzal v Slavnostní síni Národního památní-ku na Vítkově prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., z rukou ministra obranyMartina Stropnického Vyznamenání Zlaté lípy. Toto vojenské ocenění seuděluje od roku 2008 za mimořádný přínos pro rozvoj obrany a bez-pečnosti České republiky.

Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky uděluje mi-nistr obrany pouze mimořádně, a to občanům České republiky a cizímstátním příslušníkům, kteří se významně zasloužili o ochranu základníchlidských práv a svobod, zejména lidského života, zdraví a majetku, zá-


11


kladních principů demokratického a právního státu nebo se jinakvýjimečně zasloužili o rozvoj obrany a bezpečnosti České republiky,včetně vědecké a odborné práce. Vyznamenání Zlaté lípy ministra obranyČeské republiky má jeden stupeň a je možné jej udělit opakovaně.

Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky vychází z ná-vrhu výtvarníka Františka Kupky, příslušníka čs. zahraničního odbojeve Francii.

Při předání Vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republikyse současně předává listina o jeho udělení s uvedením hodnosti, titulů,jména a příjmení osoby, které se Vyznamenání Zlaté lípy ministra obranyČeské republiky uděluje a pořadového čísla jeho udělení. Listinu pode-pisuje ministr obrany České republiky.

Společnost Edvarda Beneše panu profesorovi srdečně blahopřeje!

5. VÝROČÍ POSTAVENÍ POMNÍKUPREZIDENTA EDVARDA BENEŠE V BRNě

Jan Kruml

Iniciátory pomníku byli bývalí vojáci čs. armády a přímí účastnícibojů za svobodu ve II. světové válce, kteří pomníkem vzdali úctu svémuvrchnímu veliteli. Váleční veteráni si přáli, aby pomník byl postaven v conejkratší době, aby se – jejich slovy – jeho postavení dožili. Proto bylapořízena kopie sochy od prof. Karla Dvořáka z peněz vybraných veveřejné sbírce. Organizátorem byl Výbor pro postavení pomníku, složenýze zástupců 16 občanských sdružení, jehož předsedou byl gen. EmilBoček. Problémem se ukázalo být umístění pomníku a jeho projednánív orgánech města, které trvalo pět roků. Pomník byl postaven předPrávnickou fakultou Masarykovy univerzity na Veveří ulici a slavnostněodhalen dne 10. dubna 2010. Brno bylo obohaceno o oduševnělou sochuprezidenta, který se zasloužil o náš stát.



12

Pomník je považován zároveň za symbol zápasu o založení i obnovusvobodné a demokratické Československé republiky. U pomníkuorganizuje Československá obec legionářská (ČSOL) každoročně dvěslavnostní shromáždění. Tím se jejich počet v Brně rozšířil na pět:

• Dne 7. března organizují občanská sdružení oslavu výročí narozeninprezidenta T. G. Masaryka u jeho pomníku na Komenského náměstí.• Dne 28. května pořádá ČSOL slavnost k výročí narozenin prezidentaBeneše a k výročí vítězství nad nacismem u jeho pomníku.• Dne 14. září se koná pietní vzpomínka na výročí úmrtí obou prezidentůu pomníku T. G. Masaryka.• V den 28. října se konají dvě oslavy: u pomníku TGM pořádá Magistrátměsta Brna akt státního svátku České republiky s projevem primátora ahymnou ČR,• U pomníku E. Beneše organizuje ČSOL oslavu vzniku ČSR v čes-koslovenském pojetí. K projevům zve osobnosti ze Slovenska i z bývaléPodkarpatské Rusi. Slavnost je ukončena hymnou československou.Významu ČSR se tím dostává hlubší a plastičtější rozměr.

Ohlédněme se k slavnostním shromážděním v roce 2015:Na slavnosti k výročí narozenin E. Beneše promluvil o současném

pohledu na životní zápas prezidenta doc. JUDr. Jan Svatoň, Csc.,proděkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity, rozbor Benešovazápasu přednesl doc. PhDr. Vladimír Goněc, DrSc. z Historického ústavuMasarykovy univerzity. Ing. Karel Holomek, předseda SpolečenstvíRomů na Moravě, přednesl úvahu Beneš jako člověk. Pplk. Dr. PavelPazdera z Univerzity obrany připomenul výročí vítězství nad nacistickýmNěmeckem. S úctou byla vzpomenuta paní prof. PhDr. Věra Olivová, jejíživotní dílo a význam.

Na pietním shromáždění k úmrtí obou prezidentů dne 14. září pro-mluvil Bc. Michal Doležal za Sokol o TGM, jehož kritické myšlení aodvaha promlouvá i k současným problémům a Ing. Jan Kruml vystoupil


za ČSOL k zákonu „Edvard Beneš se zasloužil o stát“. Mgr. HanaChorvátová z Banské Bystrice ocenila mravní a etické postoje TGM.

Na oslavě vzniku ČSR dne 28. října promluvil Prof. PhDr. Ivan Štúr,Csc. o slovenské cestě k společnému státu. Svůj projev prokládal osobní-mi vzpomínkami a citacemi českých básníků. Vzpomenul také vytvořeníspisovné slovenštiny. Toto dílo vytvořil Ĺudovít Štúr, jehož 200. výročínarozenin bylo právě 28. října. Projev PhDr. Karla Richtera, historikaa spisovatele, se týkal osudu Podkarpatské Rusi, bývalé součástiČeskoslovenska. K výročí ČSR vystoupil Doc. JUDr. Jan Svatoš, Csc.K pomníku položili květiny zástupci občanských sdružení a institucí,za Univerzitu obrany položil věnec Plk. gšt. Milan Marek, zástupcerektora. Závěrem zazněla a byla zpívána československá hymna. Čestnoustáž drželi členové Sokola, Klubu vojenské historie a České armády.

ODHALENÍ PAMÁTNÍKU K MASARYKOVě NÁVŠTěVěV ROTTERDAMU Z ROKU 1914

V centru nizozemského Rotterdamu stojí od 5. listopadu 2015památník, připomínající návštěvu pozdějšího československého prezi-denta Tomáše Garriguea Masaryka ve městě v roce 1914. Více než dvametry vysoké dílo sochaře Hanse Citroena společně odhalili velvyslanciČeska a Slovenska Jana Reinišová a Roman Bužek.

Moderně pojatý památník je připomínkou Masarykova pobytu v ni-zozemském přístavu na počátku první světové války a jeho rozhovorus britským spisovatelem a historikem Robertem Setonem-Watsonem.V memorandu s datem 5. listopadu, které o schůzce Seton-Watson poslalbritskému ministerstvu zahraničí, byl vůbec poprvé nastíněn Masarykůvplán na vznik samostatného Československa.

Mapa státu, který Masaryk tehdy plánoval a posléze založil, je z bron-zu a tvoří vrchol památníku. Dílo též připomíná samotné místo setkáníobou mužů - rotterdamský hotel Wiemar, který byl bohužel zcela zničen

13




14

Foto: z archivu Kanceláře Senátu


při německém bombardování města v roce 1940. Projekt iniciovali bý-valý nizozemský velvyslanec v ČR Jan Cornelis Henneman a spoluautorněkolika publikací o česko-nizozemských vztazích Pieter J. Goedhart.Oba rovněž získali pro realizaci památníku zájem nejen sponzorů, alei nadací, muzeí či samotného města Rotterdamu.

Majitelem díla se formálně stala nadace Comenius Museum v Naar-denu. Jména Jana Ámose Komenského, československého a českéhoprezidenta Václava Havla a právě Masaryka jsou v Nizozemsku dle českévelvyslankyně paní Reinišové velice dobře známá. Odhalení uvedenéhopamátníku se zúčastnil i předseda českého Senátu Milan Štěch.

PŘIPOMENUTÍ 80. VÝROČÍ ZVOLENÍ EDVARDA BENEŠEPREZIDENTEM REPUBLIKY

15


M. Zeman - V. Klaus - P. Carbol (zprava)



Dne 15. prosince 2015 se uskutečnil pietní akt položení věnců k sošeprezidenta Edvarda Beneše na Loretánském náměstí. Aktu se zúčastniliprezidenti M. Zeman, V. Klaus a také O. Lomecký (starosta Prahy 1)spolu s předsedou SEB P. Carbolem. Ceremoniálu byl přítomen i VýborSEB.

Odpoledne se v budově Autoklubu konal odborný seminář, který vespolupráci se Společností Edvarda Beneše zorganizoval Institut VáclavaKlause. Se svými příspěvky vystoupili Prof. Dr. R. Kvaček, CSc.(věnoval se volbě E. Beneše prezidentem z prosince 1935), Prof. Dr. J.Kuklík, DrSc. (hovořil o kontinuitě Benešova prezidenství za 2. světovéválky), Prof. Dr. J. Hroch, CSc. (zaměřil se na historickou odpovědnostE. Beneše), Dr. J. Weigl, CSc. (zamýšlel se nad Masarykovým a Be-nešovým pojetím Československa – hranic, národnostních menšin atd.)a Dr. P. Carbol, Ph.D. (popsal snahu o zachování Benešova odkazu v exi-lu po roce 1948). Institut Václava Klause připravuje k uvedenému výročíi odbornému semináři sborník příspěvků.Blíže na www.institutvk.cz

AKCE V SEZIMOVě úSTÍ V ROCE 2016

Město Sezimovo Ústí uspořádá v roce 2016 dva pietní akty u hrobkymanželů Benešových, tj. v areálu parku, který je přístupný veřejnosti,v těchto termínech: 27. 05. 2016 11:00 pietní akt u příležitosti narození EB02. 09. 2016 11:00 pietní akt u příležitosti úmrtí EB

Uspořádán bude ve spolupráci města Sezimovo Ústí a SpolečnostiEdvarda Beneše další ročník Ceny Edvarda Beneše. Předání cenproběhne v Památníku dr. Edvarda Beneše, tj. v areálu veřejněpřístupného parku u vily Benešových v Sezimově Ústí dne 21. října 2016ve 12:00 hodin.

16


Č L Á N K Y

OSMDESÁT LET OD POČÁTKU BENEŠOVA PREZIDENTSTVÍPhDr. Pavel Carbol, Ph.D.

Na sklonku minulého roku, přesně 18. prosince 2015, uplynulo 80 letod zvolení Edvarda Beneše prezidentem Československé republiky. Tatoudálost znamenalo pro osudy Čechů a Slováků velmi mnoho a i do bu-doucna by neměla býti opomíjena.

Rok 1935, se kterým je počátek Benešova prezidentství spojen, bylpro Československo rokem v mnohém přelomový. Parlamentní volbyskončily hrozivým úspěchem SdP vedené Konrádem Henleinem. Ten senetajil svým cílem rozvrátit územní celistvost republiky. Blížící se konecroku pak přinesl déle očekávanou abdikaci prezidenta republiky T. G.Masaryka. Jeho vysoký věk a zdravotní obtíže avizovaly již dříve konecjeho prezidentského mandátu. Vzhledem k tomu, že se hlava státu volilanepřímo, a to na společné schůzi obou parlamentních komor, „začala“ona volba mnohem dříve. Respektive jednalo se o její nejdůležitější fázi,a sice shánění podpory volitelů.1)

Impulsem k přeskupování sil na politické scéně se stalo úmrtí před-sedy poslanecké sněmovny a šéfa agrárníků Bohumíra Bradáče v říjnu1935, které volbu Masarykova nástupce de facto urychlilo. Agrárnícicoby ve sněmovně na počet mandátů nejsilnější strana provedli ve svýchřadách zásadní personální změny. Jejich předsedou se stal reprezentant

________1) Událostem ohledně Benešovy kandidatury, zejména vyjednání její podpory, se věnuje podrobněji

řada odborných publikací. Výběrově lze uvést Jindřich DEJMEK, Edvard Beneš – politickábiografie českého demokrata. Část I. Revolucionář a diplomat (1884-1935), Praha 2006, s. 575-631; Antonín KLIMEK, Boj o Hrad 2. (Kdo po Masarykovi 1926-1935), Praha 1998, s. 436-476nebo Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha 2012, s. 198-204. Ze starších prací lze jakohlavní zdroj uvést zejména Ferdinand KAHÁNEK, Zákulisí prezidentské volby 1935, Praha 1939.

17




pravicového stranického křídla Rudolf Beran. Poté došlo k agrárnickérošádě na postu premiéra. Dne 5. listopadu nahradil předsedu vlády JanaMalypetra Milan Hodža. Získal tím primát prvního Slováka zastávajícíhopozici československého premiéra.2) Jan Malypetr se poté stal předsedouposlanecké sněmovny a u volby nové hlavy státu byl jejím moderá-torem. Prezident Masaryk oznámil 21. listopadu, zatím neveřejně, nové-mu premiéru Hodžovi svůj úmysl podat demisi. Bilancující Masaryk tímzároveň připomněl své dávné přání z doby exilu za 1. světové války.Když se totiž v zahraničí dozvěděl o svém zvolení do čela státu, ihnedvzhledem ke svému věku doporučil za svého případného nástupceEdvarda Beneše. Přání to bylo navýsost logické, avšak po sedmnác-tiletém profilování československé politické scény nebyla jeho realizacesamozřejmostí. Masarykovo postavení v čele státu, který založil, bylozcela jedinečné. Lídrům politických stran, nejen ambicióznímagrárníkům, se představa dalšího silného politického prezidenta, navícv plné, kondici příliš nezamlouvala. Chtěli proto, aby Masaryk v úřadunejlépe setrval. Situaci se pokusili zablokovat neúspěšnou demisí pre-miéra Hodži. Masaryk ji nepřijal a 14. prosince 1935 oficiálně oznámilabdikaci. Za svého nástupce veřejně a důrazně označil Edvarda Beneše.Jako den volby byl stanoven 18. prosinec. Hlavní překážkou Benešovykandidatury se tedy stala Agrární strana, která vytvořením tzv. prosin-cového bloku spolu s dalšími pravicovými subjekty (mimo jiné i sezákulisní podporou Henleinových poslanců a Hlinkovy slovenskéľudové strany) hledala a našla protikandidáta. Tím se stal univerzitní pro-fesor, botanik Bohumil Němec, přičemž původně byl zvažován KarelKramář. Samotné volbě předcházela celá řada jednání napříč demokra-tickým politickým spektrem, při kterých se sháněla Benešovi podpora.

________2) S nástupem Hodžovy vlády spojovala své naděje dokonce sudetoněmecká strana vedená

Konrádem Henleinem, který věřil v šanci na vstup do vládní koalice. Blíže viz Věra OLIVOVÁ,

Dějiny první republiky, Praha 2012, s. 199-200.

18


Řadu z nich kandidát absolvoval sám, ale klíčovou roli zjevně sehrál poli-tik a podnikatel Jiří Rückl. Tomu se podařilo získat na „Benešovu stranu“právě hlasy Hlinkovy slovenské ľudové strany.3) Den před volbouBohumil Němec svou kandidaturu stáhnul. Pro prezidentského kandidátafavorizovaného samotným Masarykem byly nakonec připravenyhlasovat: „…česká a německá sociálně demokratická strana, čeští národ-ní socialisté, česká lidová strana a neoaktivistický proud německékřesťansko-sociální strany, ke kterému se přidala i německá agrárnístrana a nakonec pod tlakem protiberanovské opozice také většina českéagrární strany.“4)

Samotný volební akt se uskutečnil dne 18. prosince 1935 ve Vla-dislavském sále Pražského hradu při společné schůzi obou parlamentníchkomor. Dostavilo se 292 z 300 poslanců a 144 ze 160 senátorů. Čtyři vo-litelé dorazili až v průběhu schůze. Tu zahájil kolem půl jedenáctédopoledne předseda sněmovny Jan Malypetr. Těsně před jedenáctou sezačalo volit a po zhruba půl hodině byl znám výsledek. Ten se sice daločekávat, překvapivé však byly součty hlasovacích lístků. Zákonodárciodevzdali 440 platných hlasů, z nich 340 obdržel Edvard Beneš.K vítězství mu stačily tři pětiny, tj. 264 hlasů. Bohumil Němec i přesodvolání své kandidatury získal 24 hlasů a 76 lístků bylo odevzdánoprázdných. Tolik hlasů nezískal T. G. Masaryk ani při jedné ze svýchprezidentských voleb. Beneš tak nakonec získal hlasy nejen všech

________3) Jan Jiří Rückl (12. 5. 1900-24. 8. 1938) byl sklářským podnikatelem, publicistou a podnikatelem.Studoval v Praze, Paříži a v Mnichově právo, filozofii i politické vědy. Politicky se angažoval v čs.straně lidové. Patřil mezi znalce církevních diplomatických kruhů. Ve dvacátých letech 20. stoletípůsobil dokonce jako papežský komoří. Svými lobistickými schopnosti a kontakty pomáhal nejenEdvardu Benešovi. Blíže viz Drahomír JANČÍK, „Diplomat z hotelu Alcron“: Společenské sítěa interakce českých hospodářských elit na příkladu Jana Jiřího Rückla. In V komnatách paláců,v ulicích měst. Praha 2007, s. 205–229 nebo Josef TOMEŠ a kol., Český biografický slovník XX.století III., Praha 1999, s. 62.4) Věra OLIVOVÁ, Dějiny první republiky, Praha 2012, s. 201. Komunisté se vzdali úmyslu kan-didovat Klementa Gottwalda.

19




socialistů, ale i českých, slovenských, sudetoněmeckých a maďarskýchkatolíků, většiny agrárníků a majority zákonodárců z řad KSČ.5)

Z kandidáta a outsidera se tedy stal nejprve favorit a poté vítěz –Edvard Beneš, druhý prezident Československé republiky. Republika tímvyslala jasný signál o pokračování své demokratické orientace v ma-sarykovské linii. Ještě v ten samý den jmenovala nová hlava státuobměněnou Hodžovu vládu, v níž samotný premiér dočasně převzal re-zort zahraničních věcí. Skutečným Benešovým nástupcem v Černínskémpaláci se posléze stal Kamil Krofta.

Beneše však nečekal snadný mandát a žádný z našich prezidentů ve 20.století se nedostal do tak obtížných a bezvýchodných situací. Osud munachystal další exil a dvě osudové osmičky do prezidentského diáře –roky 1938 a 1948 s nástupem dvou totalitních režimů, které senezastavily před ničím včetně Československa. To, že se stal v roce 1935prezidentem politickým a silným, mu umožnilo jednu zcela podstatnouvěc. Za druhé světové války se stal i díky tomu hegemonemčeskoslovenského exilu, vybudoval jeho organizační strukturu a pře-svědčil všechny, kteří o tom pochybovali, o obnově Československav předmnichovských hranicích. To rozhodně nebylo a není málo, toho byurčitě nikdo další z jeho generace, včetně botanika Němce, nebyl schopen!

Československo díky vnitřnímu politickému tlaku a vnějším vlivemdalšího totalitního režimu přišlo sice v roce 1948 podruhé o svou svobo-du, ale udrželo si geografickou podobu a identitu. Po návratu demokra-cie v roce 1989 se pak mohlo, pro některé bohudík a pro další zasebohužel, rozdělit na republiky dvě.

Nezapomínejme proto, že zejména díky Edvardu Benešovi, Masa-rykovu nástupci v prezidentském úřadu, dnes máme svůj stát.

________5) Jindřich DEJMEK, Edvard Beneš – politická biografie českého demokrata. Část I. Revolucionářa diplomat (1884-1935), Praha 2006, s. 630.

20


EDVARD BENEŠ OČIMA PRVOREPUBLIKOVéHONÁRODOHOSPODÁŘE KARLA ENGLIŠE

PhDr. Martin Hlaváč, Ph.D.

Jméno Karla Engliše je dnes známo pouze úzké skupině lidí věnujícíse meziválečnému období našich dějin, přestože se ve své době jednaloo význačnou osobnost, která měla vliv na chod národního hospodářstvíčeskoslovenského státu. Tento rodák z Hrabyně ve Slezsku pocházel z chudérodiny vesnického řezníka. Byl nejmladším tj. desátým dítětem, stejnějako Edvard Beneš, který se však narodil o čtyři roky později. Po studiíchna českém gymnáziu v Opavě a právnické fakultě v Praze získal Englišprvní pracovní příležitost jako koncipista v Zemském statistickém úřaděv Praze. Odtud na doporučení svých nadřízených přešel na ministerstvoobchodu do Vídně. Díky tomu získal cenné zkušenosti ze statistickéa úřednické praxe. V této době začal také přednášet národní hospodářstvína české technice v Brně, kam začal ve svém volnu dojíždět.Vysokoškolský svět a národohospodářská věda ho uchvátily natolik, že serozhodl opustit úřednické místo a hlavní město rakousko–uherskémonarchie a věnovat se jim naplno. Později se stal na české brněnskétechnice řádným profesorem národního hospodářství. Těsně před 1. svě-tovou válkou se zapojil do veřejného života na Moravě. V roce 1913 bylzvolen poslancem moravského zemského sněmu a potom i členem zemskéškolní rady. Zde se zasazoval hlavně o sanaci zemských financí, o elektri-fikaci moravského venkova a obranu českých zájmů vůči německy mlu-vícímu obyvatelstvu.

Po vzniku československého státu v roce 1918 se Engliš postupněvypracoval na uznávaného národohospodářského odborníka. O tomsvědčí i to, že v meziválečném období byl v šesti vládách ministrem fi-nancí a poté se stal guvernérem Národní banky československé. PrezidentMasaryk si ho často volal k poradám, když potřeboval získat odborný ná-zor na státní finance. V podobném duchu využíval Englišovy osoby i jehonástupce Edvard Beneš. Ten se blíže s Englišem seznámil při práci v pr-

21




vorepublikových vládách. Již tehdy mezi nimi vznikl poměrně korektnípracovní vztah, který však nikdy nepřerostl do osobního přátelství, jakotomu bylo u Masaryka, soudě alespoň na základě Englišovýchvzpomínek, které se autorovi tohoto článku podařilo objevit v rodinnépozůstalosti. Jedná se samozřejmě o vzpomínky člověka, který patřil kestoupencům politiky Hradu, a to samozřejmě ovlivnilo vyznění jehopamětí. Přesto se podle mého názoru jedná o zajímavý pohled na našehodruhého prezidenta, který tak doplňuje dalšími střípky mozaikudějinného obrazu Edvarda Beneše.

Na své první setkání s Benešem vzpomínal Engliš takto: „Po prvéjsem ho poznal v Brně před první světovou válkou, kde jsem byl profe-sorem na technice. Přijel mne do techniky navštívit. Byl profesoremobch. akademie v Praze a přijel do Brna na protialkoholový sjezd, kdeměl referát. (…) Byl postavy podprůměrně malé, subtilní, ve tváři spíšepohublý, s přistřiženým knírkem, s vysokým čelem, plavovlasý,[později]už prošedivělý vždy elegantně po módě oblečený. Mluvil malounko přesnos,“1). K dalšímu setkání došlo až po vzniku Československa, kdy sepotkávali především v Národním shromáždění. Z té doby pocházíEnglišova vzpomínka na to, jak Švehla nutil Beneše, aby „…nezůstávalmimo strany, jak původně byl, a aby se přidal k některé straně. (…) Jemubylo celkem lhostejno, ke které pol. straně přistoupí, rozhodoval se meziagrárníky a čes. socialisty, k nimž se později přidal, ale ze žádnéhostranického přesvědčení“.2)

Později se přece jen častěji setkávali při zasedání prvorepublikovýchvlád, kterých byl Edvard Beneš nepřetržitě součástí až do roku 1935a Engliš byl v šesti vládách ministrem financí. „Po celou mou účastve vládě byl mi Beneš kolegou přátelským (Nikdy jsem po něm nic nežá-dal). Byl nesmírně pracovitý a jeho referáty ve vládě i v parlamentě bylypřímo „vědecky“ propracovány. (…) Neměl jsem s ministrem Benešem

________1) Karel ENGLIŠ, Vzpomínky z ministerské rady z roku 1957, 1958 (rkp), s. 9. (v majetku rodiny)

2) Tamtéž, s. 9.

22


nikdy sporu a přátelský náš poměr setrval, i když byl Beneš po smrti T. G.M. zvolen presidentem“, zhodnotil jejich pracovní vztah po letech Engliš.

Jejich povahy byly rozdílné, nejlépe to ilustruje různý způsobprosazování jejich návrhů během zasedání vlády nebo v tehdejším parla-mentu. O Englišovi bylo známo, že velmi vehementně hájil svéstanovisko a bylo těžké ho přesvědčit o jiných alternativách. Pokud do-šlo k zásadní změně jeho návrhu, se kterou se nemohl ztotožnit, podaldemisi. Beneš jako diplomat postupoval zcela odlišně. Své stanoviskonikdy nehájil tak, aby ho prosazoval pod pohrůžkou odstoupení. Uhýbala přizpůsoboval se většině. Pravý vůdce není jen první, kterého mohoui zadní tlačiti, ale ten, kdo se musí obrátit k davům a říci: „Stůj!“ Nebylve všeobecné oblibě, ale všichni měli úctu k jeho práci,“ konstatuje ve svýchpamětech Engliš.3) Vytýkal Benešovi malou rozhodnost a přílišnou flexi-bilitu, jeho povaze byl bližší postoj Masaryka, který se neváhal pevněpostavit za svůj názor a hájit ho proti všem bez ohledu na možnénegativní důsledky pro svou osobu.

Když byl koncem roku 1935 zvolen Edvard Beneš prezidentem re-publiky, tak opět došlo k obnovení styku s Karlem Englišem, který v tétodobě zastával funkci guvernéra Národní banky československé. Novýprezident si stejně jako jeho předchůdce zval Engliše k poradám a roz-borům situace národního hospodářství. Kritická chvíle nastala v říjnuroku 1936, kdy Národní shromáždění československého státu odsou-hlasilo úpravu měny, která do historie vstoupila pod označením druhá de-valvace. Engliš s tímto postupem vlády nesouhlasil, podal rezignaci a užse hledal jeho nástupce. Kromě nesouhlasu s úpravou měny bylo dalšímdůvodem podání demise zjištění, zda má Engliš jako guvernér Národníbanky československé stále důvěru vlády, protože již delší dobu se v tiskuobjevovaly požadavky na jeho odstoupení.4) Beneš byl zásadně proti, alejako zkušený taktik si počkal na stanovisko vlády, která nakonec

________3) Tamtéž.4) Jaroslav KOLAŘÍK, Peníze a politika. Karel Engliš, bojovník o stabilizaci, Praha 1937, s. 566.

23




doporučila prezidentovi Englišovu demisi odmítnout. Tak Engliš na svémpostu setrval.5)

O necelé dva roky později, v létě 1938, Engliš sepsal memorandumpro prezidenta republiky Edvarda Beneše s názvem „Hospodářstvímk brannosti“. V něm se zabýval mimo jiné hospodářskými a sociálnímidopady případného válečného konfliktu na obyvatele Československa.Doporučoval také, aby se celé národní hospodářství už s předstihempřipravilo na případný válečný konflikt. Zajímavé je, že ač byl Englišsvým přesvědčením v zásadě liberál, neváhal volný trh obětovat prozájmy vyššího celku, tj. národa. „Místo soutěže a zápasu na trhu musípřijíti řízené hospodářství výroby i spotřeby, upotřebování surovin a zá-sob, devis i kapitálu pod zorným úhlem jiného nežli individuálníhoprospěchu pod zorným úhlem života národa a brannosti. To je solida-ristický účel i zásah, jakož vůbec je válka nejvyšším národním solidaris-mem, v kterém se jednotlivec a jeho prospěch cele podřizuje zájmua prospěchu národního celku, ve kterém práci a oběti přijímá každý podleúnosnosti a ve kterém je účasten spotřeby podle toho, jak to je nutné, abybyl živ a zdráv.“ De facto se přiklání ke koncepci řízeného hospodářství,které je podle něho za této mezinárodní situace nutné.6)

V dalších odstavcích memoranda Engliš nabádá občany k tomu, abyse během případného válečného konfliktu uskromnili ve své spotřebě.Hlavním úkolem občanů je především vzájemná sociální pomoc a ma-jetnější mají jít ostatním příkladem apod. Své memorandum uzavírávýzvou, že hospodářské zdroje Československa jsou nesmírné, budou-li„ … spravovány v duchu národní solidarity, ale jsou nepatrné, budou-litříštěny egoistickou roztříštěností.“7) Své názory Engliš prezentoval také osobně prezidentu republiky Edvardu Benešovi během jejich setkání,

________5) Archiv kanceláře prezidenta republiky (dále jen AKPR), fond KPR, k. 166, sign. T 314/28, Karel

Engliš ministr financí (1928 – 45), záznam z 5. 10. 1936 a z 9. 10. 1936.6) AKPR, fond KPR, k. 560, inv. č. 2248, Národní banka československá, K. Engliš: Hospodářstvím

k brannosti, s. 3.

7) Tamtéž, 7 – 9.

24


které jako guvernér Národní banky inicioval. Mezinárodní vývoj však šeljiným směrem a Englišova koncepce řízeného hospodářství nebyla nikdyzcela naplněna. Na Beneše udělala Englišova koncepce dojem, o čemžsvědčí i to, že si ho později zavolal k poradě znovu. Beneš ještě předsvým odchodem z funkce jmenoval druhou vládu Jana Syrového a s En-glišem konzultoval personální obsazení některých ministerstev. „Na médoporučení jmenoval dr. Feierabenda ministrem a (…) dr. Chvalovského.Netušil jsem, že jsem přivodil tím jeho (dr. Chvalovského) pozdějšísmrt,“ vzpomíná na své poslední setkání s Benešem před vypuknutím2. světové války Engliš.8)

2. světová válka násilně přerušila další možnou spolupráci meziBenešem a Englišem. První z nich se v zahraničí postupně postavil do če-la zahraničního odboje a druhý zůstal v Protektorátu Čechy a Morava.Zde se v ústraní věnoval uspořádání své vědecké práce a psaní pamětí. Ažukončení dlouholetého válečného konfliktu otevřelo možnost dalšíspolupráce mezi nimi. K tomu však nedošlo. Prezident Beneš se sicesetkal s Englišem na pracovní schůzce o poválečném uspořádání národ-ního hospodářství, ale už neměl sílu ani vliv prosazovat Englišovu kon-cepci.9) Svou roli tu nepochybně sehrála všeobecná nedůvěra vespolečnosti k předválečným představitelům republiky a i to, že poválečných útrapách byla větší část veřejnosti nakloněna spíšelevicovějším řešením tehdejších hospodářských a sociálních problémů.Ladislav Feierabend ve svých pamětech napsal: „Slyšel jsem od něhozdrcující kritiku znárodnění a měnové reformy a velmi pesimistické hod-nocení politického a hospodářského vývoje. Engliš se zlobil na preziden-ta Beneše, že si od něho nevyžádal posudek o znárodnění a nestál o jehonázory na měnovou reformu.“10)

________8) K. ENGLIŠ, Vzpomínky z ministerské rady z roku 1957, 1958 (rkp), s. 9. (v majetku rodiny)9) AKPR, fond KPR, sign. T 134/28, Dr. Karel Engliš, ministr financí, Záznam z 19. 5. 1945, ozná-

mení, že prezident přijme Engliše 4. 6. 1945 v 11:30.

10) Ladislav Karel FEIERABEND, Politické vzpomínky III, Brno 1996, s. 288.

25




To vedlo k ochladnutí vztahu mezi nimi. Další setkání se uskutečnilov Englišově rodné Hrabyni v červnu 1946, kam přijel Edvard Benešs chotí, aby si osobně prohlédli válkou zničené Slezsko.11) Hrabyň bylajejich první zastávka. Poslední jejich setkání proběhlo na přelomu let1947–1948, kdy Karel Engliš zastával funkci rektora Univerzity Karlovy.„Pak jsem s ním jednal jako rektor Karlovy university o 600letém jubileua jeho oslavách… Nabídnul jsem mu svou myšlenku, aby dal universitědarem obnovenou zakládací listinu, kterou Němci odvezli (…) Použilmyšlenky a listinu dal Karlově universitě, ale už ne do mých rukou. Byljsem z rektorátu v únoru 1948 odstraněn. To bylo naposled, co jsem s nímmluvil,“ takto vzpomíná na poslední setkání s Edvardem Benešemposlední demokratický zvolený rektor univerzity.12)

K jiným setkáním mezi oběma muži již nedošlo. Zdravotní stav Ed-varda Beneše se po únoru 1948 dramaticky zhoršil a vedl k jeho úmrtív září téhož roku. Karel Engliš přežil druhého československého prezi-denta skoro o 13 let. Dožil ve vyhnanství v nuzných podmínkách v rod-né Hrabyni, kam se musel z nařízení úřadů přestěhovat. Tam začal psátsvé paměti a vzpomínky na přední prvorepublikové představitelečeskoslovenského státu. Vzpomínku na Edvarda Beneše zakončil slovy:„Jeho chybou bylo, že nezapomínal, což je v politice někdy nutné. To sestalo osudným jemu i národu“13) Narážel tím na fakt, že Beneš neumělodpouštět a pokud mu někdo v politice uškodil, tak mu to nikdynezapomněl. Jeho nevyrovnané vztahy s některými představiteli politic-kých stran posílily pozici komunistické strany po roce 1945.

________11) Karel ENGLIŠ, Hrabyň mého mládí, Opava 1999, s. 91.12) K. ENGLIŠ, Vzpomínky z ministerské rady z roku 1957, 1958 (rkp), s. 9. (v majetku rodiny)13) Tamtéž, s. 9.

26


VůDCOVSTVÍ V POúNOROVéM ExILUPhDr. Martin Nekola, Ph.D.

V novodobých dějinách první český exil během světové války mělMasaryka, ten další za druhé světové války měl Beneše. Kdo převzal místovšemi respektované autority a vůdce v rámci třetí exilové vlny po komu-nistickém puči v únoru 1948? Debata o fenoménu vůdcovství v po-únorovém exilu v české historiografii dosud chybí.

První politici, kteří dorazili na Západ v průběhu jara po „vítěznémúnoru“, nevylučovali možnost, že Edvard Beneš naváže na svou roli z vá-lečných let a stane v čele zahraniční akce cílící na svržení nastupujícíhokomunistického režimu. Poté, co Beneš 7. června 1948 abdikoval naprezidentský úřad, očekávání se zvětšilo. Churavějící státník ovšem daljasně na srozuměnou, že na další vyčerpávající boj již nemá síly.Následně se v exilu rozproudila debata o jeho formálním nástupnictví.Hovořilo se o novináři Ferdinandu Peroutkovi, kterého dosavadní ab-sence v politických funkcích1) neměla diskreditovat, ba naopak mohlapředstavovat výhodu a záruku objektivního názoru tváří v tvář par-tajničení a zákulisním tahanicím. Situace se zamotala, jakmile se v srpnu1948 podařil útěk do exilu také Petru Zenklovi, bývalému pražskémuprimátorovi a místopředsedovi vlády za národní socialisty. Zenkl byl nej-starším a nejzkušenějším politickým matadorem, válku strávil v kon-centračním táboře, komunisté jej považovali za nejvážnějšíhoprotivníka.2) Z toho titulu si automaticky nárokoval vedení exilu. Stal sepředsedou Rady svobodného Československa, jež se po komplikovanýchněkolikaměsíčních jednáních utvořila 25. února 1949 ve WashingtonuD.C. s ambicí plnit úlohu zastřešujícího orgánu celého demokratickéhočeskoslovenského exilu. Kvůli vnitřním rozepřím však po několikaletech připomínala spíše prázdnou schránku, těšící se jen nepatrnému

________1) Peroutka jako odborník nominovaný Československou stranou národně socialistickou zasedl

pouze od října 1945 do květnových voleb 1946 v Prozatímním národním shromáždění. 2) Kompletní biografie viz: Nekola, Martin: Petr Zenkl: Politik a člověk, Mladá fronta, Praha 2014.

27




zájmu ze strany exilové veřejnosti. Zástup významných předsta-vitelů Rady si zjevně představoval, že samotné váženě znějící funkcejim zajistí onu vůdcovskou autoritu a automaticky je předurčík výkonu vysokých funkcí zpátky doma, po osvobození Českoslo-venska Západem, jak si ještě počátkem 50. let naivně představovali.Realita však vypadala jinak a v očích kritiků Rady jako by zápas o dolaryod amerických sponzorů a hrstku lukrativních pozic zastínil vše ostatní.

Ferdinand Peroutka, který se v Radě snažil uklidňovat znesvářenákřídla, napsal jednu ze svých politických úvah coby odpověď na dopismladého exulanta, pobouřeného rozhádaným a neschopným vedenímstarých „mazáků“:

„Exil je výjimečný stav, a výjimečný stav přináší podrážděné nervy.Tvrdý boj o život, téměř nevyhnutelný v emigraci, zřídka podporujeušlechtilost. Ještě ani jeden exil, co jich kdy bylo, nechoval se jako hodnížáčci ve škole. Jenom proto, že po třech stech letech postava Komenskéhozastínila všechno ostatní, není obecně známo, jak těžko se mu žilo mezirůznými exulantskými skupinami. Ruský exil Gercena a Bakunina předsto lety byl prosycen spory, podvrhy, podvodníky a intrikami. Stejněněmecký demokratický exil Heineův a Boerneův roku 1848. Stejně takdnes, vedle nás, polský, maďarský, rumunský, bulharský exil. Za poslednísvětové války německý protihitlerovský exil na tom nebyl o nic lépe nežmy, pokud se svornosti a slušnosti týká (…) Co je charakter člověka?Patrně se skládá ze dvou složek: z přirozeného charakteru, který si člověkpřinesl na svět, a z toho pomalu se vytvářejícího charakteru, kterýzískáváme příslušností k institucím. Povinnosti, které jako člen institucepřejímá, trénink, který v ní dostává, disciplina, které se podřizuje,vpravují do něho ještě jiné, snad pevnější vlastnosti povahové, než by mudal sám přirozený charakter. Příslušností k instituci stává se účastendůstojnosti, která v něm samotném snad není. Tento dosti složitý psycho-logický poznatek v lidové mluvě bývá vyjadřován takto: komu dal bůhúřad, tomu dal rozum. Dodejme, že také chování. Když jsme byli doma,v kritických chvílích, kdy jedinec sám by kolísal, přispěchala a podepřela

28


ho tradice jeho instituce. Choval se tak, aby nebylo zklamáno očekávání,které se do něho vkládalo, když mu byl svěřován úřad. Doma skorovšichni patřili k nějaké instituci. V exilu skoro všichni jsou bez opory in-stituce, bez jejího disciplinovaného vlivu na chování. Jsou také bez kon-troly a opory, kterou dává denní, živá, konkrétní příslušnost k národu.Soudce, voják, politický vůdce jsou poněkud jinými lidmi, když náhleztratí svá členství v instituci a jsou odkázáni jen na svůj přirozenýcharakter. Exil je tedy stav, kdy člověk ztrácí tu polovinu charakteru, kte-rou mu dávala instituce. Stává se slabším a vratším. To je jeden z důvodů,proč všechny exily jsou si podobny zmatky a nepořádkem, proč nedobrévášně a sobectví volněji se vyjadřují (…) Když jsme odešli z domova, dílonašeho života bylo ztraceno, dokumentovaná pravda o nás je v rukou ko-munistické vlády, co jsme dělali, je skoro zapomenuto, každý si s tím můžepohrávat, a vzniklo tak jakési ovzduší, ve kterém nic není pravda a vše jedovoleno. Hrubé a nízké elementy se hluboce napily z tohoto našeho po-háru rozkoše.“3)

Exil se v mnoha ohledech podobá skleníkovému prostředí. Mnohemdůležitější než funkce nebo zásluhy se jeví mezilidské vztahy, tolerance akompromis. Spory a nevyřízené účty z minulosti se snáze derou napovrch, a jak se ukázalo zdaleka nejen v československém případě, mo-hou mít zhoubný vliv na fungování exilových organizací a celkovounáladu v komunitě. Jako klíčová se ukázala role silných vůdců, schop-ných zkrotit odstředivé tendence a dostat k jednacímu stolu znesvářenétábory. Štěstí měla exilová společenství, pokud ukrývala ve svých řadáchosobnosti, které se těšily všeobecné autoritě a třeba disponovalydostatečnými finančními prostředky. Mohly si dovolit hrát úlohunestranných soudců, urovnávat spory, popřípadě rozhodovat o personál-ních otázkách. Jenže neustálé napětí, pochybnosti a očekávání ataků od

________3) Peroutka, Ferdinand: List exulantovi; In: Československé noviny, list Čechů a Slováků ve svo-

bodném světě, roč. II, 5/1956, s. 1-5.

29




ostatních jako by snad exilové vůdcovství charakterizovaly mnohemsilněji. Nejznámější tváře našeho exilu po únoru 1948 nepatřily do úzkéelity skutečně charismatických lídrů, kolem nichž bylo možno semknoutse. Tato bez několika světlých výjimek ryze pánská společnost bylavnímána spíše jako diskusní klub ochránců určitých tradic, jako symbolyminulých pořádků, svržených komunisty. Již zmíněný Petr Zenklvystupoval například jako nekompromisní ochránce idejí humanitníhosocialismu a čechoslovakismu, striktně dodržuje linii Tomáše G.Masaryka a Edvarda Beneše.4) V bojích s politickými oponenty o udrženítohoto směru často zbytečně mrhal energií, využitelnou k jiným, mnohemdůležitějším úkolům. Přitom masarykovské tradice se stávaly stáleabstraktnějším pojmem, který mladším generacím Čechoslováků domai za hranicemi už moc neříkal. Připomínat a oživovat je v povědomí bylochvályhodným posláním, nicméně prosazovat je nadále jako ústřední po-litický program exilu ve druhé polovině 20. století se ukázalo jako kon-traproduktivní a dlouhodobě neudržitelné. Jistou formou marné nostalgiezdaleka netrpěly pouze špičky československého exilu na Západě.Někteří rumunští stoupenci krále Michala I. zůstávali zakopáni v pozicíchnekritického obdivu k monarchii, politici jako Polák StanisławMikołajczyk, Bulhar Georgi Dimitrov nebo Maďar Ferenc Nagyprostřednictvím Mezinárodní rolnické unie (International Peasant Union)oslavovali ideologii agrarismu, v poválečném světě již stěží aplikovatel-nou do praktické politiky.

Po srpnu 1968 se na Západě objevila nová vlna utečenců, která prvnírepubliku ani nezažila a tesklivé vzpomínání na ni odmítala, stejně jakopevné přesvědčení většiny poúnorových exulantů, že komunismus neníreformovatelný a lze porazit jen silou. Střet dvou myšlenkových světů„dvacet let poté“ zaznamenal také Václav Havel, který pobýval na jaře

________ 4) Peroutka v této souvislosti v jednom osobním dopise přátelům napsal: „Stejně jako Don Quijote

četl rytířské romány a zbláznil se z nich, stalo se i Zenklovi při četbě životopisu Masarykova.Zenkl si myslí, že je něco jako Masaryk. Tak jako Don Quijote nacvičoval pózy s mečem, Zenklpřevzal gesta Masarykova.“

30


1968 v USA a pro Literární noviny připravoval rozhovory se třemidesítkami exilových předáků. U řady z nich jej překvapily zastaralé ná-zory, zkreslené představy o československé společnosti i obezřetnost ažnedůvěra, že není agentem Státní bezpečnosti, ale opravdu liberálnímnovinářem s upřímným zájmem o jejich povídání.5)

Neschopnost oprostit se od idealizované minulosti a chápat svižnémezinárodní dění, smířené s rozdělením světa na dva konkurenční mo-censké bloky, se stala osudnou pro nejednoho exilového vůdce. Dřívějšístoupenci jim logicky přestali naslouchat a důvěřovat. Připomínali ge-nerály bez vojska, smutné pomníky a oprýskané ikony minulosti. Dalšípoměrně trefnou charakteristiku přinesl bývalý Benešův kancléř JaromírSmutný:

„Vůdce v demokratické emigraci neběhá za lidmi, neprosí je o hlasy,nevolán nesnaží se o nějaké formální sjednocení, nýbrž dělá svou práci.Vůdcem se někdo nestává, nýbrž vůdcovské vlastnosti buď má, nebo jenemá. Právě tak jako spisovatelem se někdo nemůže vyučit, i když by sesnažil sebevíce spisovat. Naučí se psát, ale nebude to nikdy mít jiskrua posvěcení skutečného umělce. Právě tak v politice se někdo může státposlancem a řečníkem, ale nestane se ani Churchillem nebo Masarykemnebo Benešem. To je problém naší politické emigrace. Nikdo z politikůnechce na vůdce se vypracovat, nýbrž považuje se za vůdce Bohemdaného, nebo řekněme ne Bohem, nýbrž svým poslaneckým nebo minis-terských mandátem určeného. Proto nemáme a nebudeme mít vůdcev této demokracii, protože mnoho jich chce vůdcem býti, ale žádný ne-chce za tím účelem nic riskovat, ani dočasný ústup ze slávy.“6)

Význam exilové politiky možná nespočíval v originalitě programu anijejím reálném dopadu na mezinárodní scénu a vývoj studené války.Sloužila spíše pro udržení národního uvědomění spoluobčanů, kteříuprchli před komunistickým režimem a nalezli nový domov na Západě.

________5) Rozhovor autora s Václavem Havlem, 5. února 2010.6) Columbia Universit, Bakhmeteff Archive, Jaromir Smutny Papers, BOX 5. Nedatované ručně

psané poznámky.

31




Americká vláda exilové politické reprezentace ze zemí za železnouoponou finančně podporovala,7) protože jí v letech největšího me-zinárodního napětí prokazovaly užitečnou službu, hlasitě burcovaly protiSovětskému svazu a jeho evropským satelitům. Samozřejmě leckdyposloužily k odvedení pozornosti světové veřejnosti od ne zcela čistýchzahraničněpolitických manévrů Bílého domu. Projevy a cesty exilovýchpolitiků dráždily vlády i tajné služby za železnou oponou a přiživovalynaděje „porobených národů“ (Captive nations), že není vše ztraceno a ko-munistická moc jednoho dne musí padnout. Že se tak stane až za dlouháčtyři desetiletí, nikdo ze zakladatelů exilových komitétů nemohl tušit.Stejně tak pestrá směsice diplomatů, bývalých ministrů, poslancůa vysokých státních úředníků, kteří v únoru 1949 vyhlásili Radusvobodného Československa, nemohla tušit, v jak neutěšených poměrechse brzy ocitne.

Samotný fenomén vůdcovství se objevuje jako časté téma v odbornéliteratuře8) a detailní zkoumání jeho významu v nestandardních pod-mínkách exilu by vyžadovalo větší prostor. Nicméně je fakt, že v exilu sejasně ukázala potřeba silných lídrů, schopných vydobýt si respekt kolek-tivu, zkrotit odstředivé tendence a dostat k jednacímu stolu znesvářenétábory. Štěstí měla exilová společenství, ukrývající ve svých řadách osob-nosti, respektované exulanty i zahraničními vládami. Například známý________7) Sloužil k tomu mimo jiné Národní výbor pro svobodnou Evropu (NCFE), jenž vznikl v červnu

1949 v New Yorku coby výsledek pokusů o koordinaci činnosti politických exulantů z východ-ního bloku. Financovaný byl oficiálně z darů soukromých sponzorů, skrytě z fondů CIA.Pomáhal hledat exulantům odpovídající uplatnění, vydával jejich publikace a články, zařizovaluniverzitní přednášky či interview v rozhlase, v nichž upozorňovali americkou veřejnost nanebezpečí světového komunismu, a sloužili tak zájmům americké zahraniční politiky. Od počátkupadesátých let spatřilo světlo světa několik významných projektů z dílny NCFE. Za všechnysamozřejmě Rádio Svobodná Evropa (Radio Free Europe), propagandistická kampaň Taženíza svobodu (Crusade for Freedom), Svobodná univerzita v exilu (The Free Europe University inExile) či Shromáždění porobených evropských národů (Assembly of Captive European Nations– ACEN).

8) Ke známějším patří například Avolio, B. J.: Leadership Development in Balance, LawrenceErlbaum Associates, Mahwah 2005. Srov. Burns, J. M.: Transforming Leadership, Grove Press,

New York 2003.

32


americký historik a politolog James MacGregor Burns ve svých studiích hovoří o několika základních typech vůdcovství. V kapitole o nej-ideálnějším, tzv. pozitivním vůdcovství, uvádí několik podmínek, kteréby pozitivní vůdce měl splňovat: 1) hledět do budoucnosti, nikoliv do minulosti2) soustředit se na akci, nikoliv na analýzu 3) vidět možnosti, nikoliv problémy 4) sám vytvářet nové možnosti, ne pouze akceptovat daný stav věcí.9)

Na základě předchozího výzkumu lze konstatovat, že málokterý z exi-lových politiků se k tomu svými činy v dlouhodobém horizontu byť jenblížil. Nespornou výhodu měli ti, kteří realisticky pochopili, kudy seubírá svět, rozdělený železnou oponou, a že nelze lpět na starýchpřežitých zásadách. Ožehavých témat, kde bylo nutné dobrat se kompro-misu, najdeme dost. Za všechny alespoň budoucí uspořádání státu (sepa-ratistické tendence proti pokračování společného státu Čechů a Slováků)a pronikání nepřijatelných ideologií do exilového „mainstreamu“ (fašis-mus, monarchismus...). Vrátíme-li se znovu k předsedovi Rady PetruZenklovi, vidíme, že rozhodně nepatřil k progresivním představitelůmzahraniční akce. Vzhledem k jeho důchodovému věku je to ostatně zčástipochopitelné. Americký State Department v lednu 1950 zaslal Radědotazník, jak by si přední exulanti představovali politické uspořádáníČeskoslovenska po případné porážce komunistů a návratu do vlasti.Okruhy podotázek se týkaly konkrétně ústavní struktury, národnostníhosložení, reforem zemědělství, industrializace nebo zahraniční politiky.10)

Není překvapující, že celoživotní socialista Zenkl, ani po zkušenostechs fungováním společnosti a politiky v USA, se nadále držel v hranicíchpolitického systému poválečné republiky a nepřicházel s žádnýmivýraznými reformními návrhy. Nadále trval na limitovaném pluralismu ________9) MacGregor Burns, James: Leadership, HarperCollins, New York 2010, s. 105-141. Srov.

Marshall, Tom: Úspěšné vůdcovství – je to opravdu (ne)možné?, KSP, Příbram 2003, s. 193-196.10)Archiv bezpečnostních složek, fond 310, signatura 310-73-37, Dr. Petr Zenkl. Odpověď na

Dotazník State Departmentu, 4. února 1950.

33




jako nejideálnějším stranickém systému, na kontrole státu nad prů-myslem, zemědělstvím, obchodem a odborovými organizacemi, na určitémíře znárodňování. Konzervativní zůstal také v národnostních otázkách.Čechy a Slováky nadále považoval za jediný národ a odmítal jejich kul-turní a politické oddalování. K Němcům a Maďarům cítil nedůvěrua ospravedlňoval poválečný odsun jako nutnou prevenci před etnickýmirozbroji do budoucna. Zatvrzelost v některých názorech přetrvávala pocelé roky, ačkoliv i Zenklovi věrní stoupenci mladších ročníků opatrněsondovali možnost jejich revize.

Na závěr se možná hodí citát z jedné úvahy filozofa Erazima Koháka: „Snad kdyby na jaře 1968 přišli do Prahy Pavel Tigrid, Petr Zenkl

a Ferdinand Peroutka a znovu rozdmýchali vyhasínající uhlíkymasarykovské sociální demokracie, ke které tehdy ještě mnoho lidíinstinktivně tíhlo, byl by se poúnorový exil stal exilem slavným. Protožemísto nich přišli v srpnu Sověti, stal se exilem z(a)traceným.“11)

________11)Kohák, Erazim: Neznámí vojíni. In: Listy – dvouměsíčník pro kulturu a dialog, 7/1995,

Nakladatelství Burian a Tichák, Olomouc 1995, s. 63.

NEZNÁMé STRÁNKY NOVODOBé ČESKé HISTORIEPhDr. Jiří Malínský, CSc.

Dnes již téměř nedostupná útlá brožura před několika lety zesnuléhoseveročeského badatele, v jedné osobě zároveň i kulturního pracovníka,i politika z duchcovské radnice, Pavla Koukala SEVEROČESKÁ TABUZ LET 1919 – 1953 populární, současně však vědecky prověřenou for-mou i obsahem přibližuje některé historické události ze severozápadníchČech, z nichž nejedna zasáhla a zasahuje svým přesahovým významemdo celonárodní historie.

34


Koukal postupně připomíná kadaňskou tragédii z r. 1919, při níž do-šlo k vynucené střelbě do řad demonstrantů z řad českých Němců, kteříse domáhali práva volit do rakouského parlamentu, boj o Lidový důma zachování demokracie v republice o rok později (do povědomí tytoudálosti vešly i jako tzv. boj o charakter republiky), památku průkopníkasocialistického dělnického hnutí Jana Opletala (jeho mladší jmenovec sedostal do veřejného povědomí jako jedna z obětí protinacistickýchdemonstrací 28. 10. 1939), ponurých událostí u duchcovského viaduktui přiblížení skutečného pozadí tzv. velké mostecké stávky r. 1932. V dalšíčásti knihy, vlastně sborníčku historických reportáží sui generis, se znovuvrací do rodného Duchcova (přestože je v rodném listě jako místo jehonarození uvedena Roudnice nad Labem), aby tu přiblížil ovzduší turner-ských slavností z raného léta r. 1932 (při té příležitosti nápaditěobohacuje češtinu o jazykově zajímavý pojem „hákoš“), velkou důlnítragédii na dole Kohinoor z r. 1946, životní medailon duchcovskéhorodáka, hrdiny SSSR generála Antonína Sochora a velmi podivný náhlýkonec jeho života na počátku padesátých let, posléze i protikomu-nistickou dělnickou stávku na Dole Masaryk, jejíž neformální vůdceJosef Tichý skončil nakonec až na Hradě u Zápotockého a Gottwalda.Drobničku historických reportáží uzavírá líčení atmosféry v době velkébankovní loupeže režimu, tzv. měnové reformy z r. 1953, zřejmě posled-ního, opravdu nechtěného „daru“ nemilovaného komunistického předákaKlementa Gottwalda národu.

Společným jmenovatelem této rozsahem útlé knížky je evokace prvo-republikové demokracie, jejích limitů, ale i velmi nepřehlédnutelnýchpředností a – konec konců – přímé i nepřímé srovnání nesnadného, aledrtivou většinou veřejnosti pozitivně přijímaného demokratickéhorežimu s jeho samozvanými vylepšovateli v německých a komunistic-kých uniformách. Konfrontace frází a doložitelných skutečností, fakt,ověřovaných opakovaně svědomitým studiem archivních pramenů i dos-tupné odborné literatury působí – po mnoha desetiletích komolené i uta-jované historické paměti - až objevně. A zároveň varovně.

35




Masarykovská a benešovská dějinná perioda, zpochybňovaný a častomíjený základní ideový kámen obnovené polistopadové demokracie, jesvého druhu lučavkou královskou. Nepodplatitelným indikátorem,kompasovou střelkou, která neúprosně ukazuje, kde se přibližujeme nebonaopak vzdalujeme těm stránkám a momentům našeho současného živo-ta, na nichž by nám mělo v našem nejvlastnějším zájmu nejvíce záležet.

Drobnokresba, výchozí moment Koukalovy tvorby, objímající celý trsproblémů i radostí jím tolik milovaného podkrušnohorského kraje, v němžleží pohádkově působící někdejší hornické město, se tu ukazuje jakomimořádně šťastná volba. Volba upozorňující na kvality, jejichž míjení,lhostejno zda vědomé či nechtěné, ovlivňuje naše životy. V tom dobrémi v tom zlém.

VOLBY A PROŽITEK NEDÁVNé MINULOSTIPhDr. Josef Tomeš, Ph.D.

Ve volbách roku 1946 se více než kdykoliv jindy hlasovalo nejen o bu-doucnosti, ale také o minulosti, přesněji řečeno: přes nedávnou minulosto budoucnosti. Pod dojmem drastické zkušenosti předchozích let a rych-lého sledu zásadních historických zvratů vyvstaly se zvláštní naléhavostíotázky, “nač navázat, s čím se rozejít, čemu zabránit”.

Volby se konaly rok po skončení druhé světové války, jež v různé mířepoznamenala prakticky každého z československých občanů. Trauma„Mnichova“ a nacistické okupace bylo dosud živé a všudypřítomné, častose spojovalo s negativními reminiscencemi velké hospodářské krizetřicátých let a jejích dopadů i paralelní krize demokracie, jež provázelynástup nacismu a objektivně k němu přispěly. Působilo na psychikusoučasníků a ovlivňovalo jejich ideové a politické postoje. Vize nové,lepší a spravedlivější společnosti se snoubila s kaceřováním všech sila směrů, jež skutečně nebo domněle, přímo či nepřímo připravily půdu profašismus a nacismus a tím i cestu k mnichovské katastrofě, rozbití první

36


Československé republiky, německé okupaci českých zemí a hrůzámdruhé světové války. Spolu s autoritativními a konzervativními proudybyl vesměs zatracován i hospodářský a politický liberalismus, zatímcovětšinu společnosti ovládl sociální a nacionální radikalismus a politickýodklon „doleva“, k různě chápanému socialismu.

Projevilo se to i značně kritickým vztahem k první republice, nazrá-vajícím již od pomnichovských dnů a různě artikulovaným v prostředídomácího i zahraničního odboje. Kritika se nedotýkala samotné idejea intencí samostatného československého státu, vytvořeného v roce 1918,ale soustředila se zejména na jeho vnitřní politické, hospodářské a so-ciální poměry, na stranický partikularismus, oslabující a upozaďujícícelostátní a celonárodní zájmy, na politiku pravicových stran, zvláštěstrany agrární, ale i s nimi koalovaných a spolupracujících socialistů. Narozdíl od druhé republiky se však nedotýkala osobností a koncepcíprezidentů Masaryka a Beneše, alespoň navenek všeobecně respekto-vaných celým poválečným politickým spektrem včetně komunistů.Meziválečná československá demokracie se ocitla ve stínu vlastního trp-kého konce, byť zapříčiněného povýtce vnějšími faktory a souvislostmi.A tímto znamením byli stigmatizováni i její protagonisté, pokud nepatřilik radikální opozici; proto se tak málo z nich objevilo na politické scénělet 1945–48, ačkoliv měli velmi často za sebou aktivní účast v odbojia věznění v nacistických koncentračních táborech.

Důsledkem války byla i generační směna v politice, v kultuře i v celéspolečnosti. Na místo tisíců obětí nacistické represe a persekuce všehodruhu i lidí skutečně či domněle kompromitovaných spoluprací s oku-panty nastupovali noví, většinou mladší lidé a s nimi nové názory, ideályi iluze. Hned po válce se hlásila o slovo mladá, sebevědomá a odhodlanágenerace, jež zažila první republiku pouze ve svém dětství a jež se ideověa politicky formovala tváří v tvář okupační a válečné realitě. V této ge-neraci dominují stoupenci radikálně socialistických a přímo komunistic-kých idejí, zrození v intelektuálním kvasu protektorátního přítmí. „Jsouto,“ napsal krátce po válce Jan Grossmann, „alespoň v okamžiku svého

37




zrodu samoukové socialismu, totiž ti, kterým nebyl socialismusvpravován do myšlení jako učení, kteří také proto nezakusili zákruty a po-drobnosti jeho praxe … Tvoří svůj socialismus uvnitř, téměř bez radya nadto bez možnosti vyzkoušet sílu a nosnost svého přesvědčení v ohnisložité skutečnosti. Je to v pravdě podzemní zrání nového myšlení, čispíše pomalé a přece neodvratné dozrávání k ohnisku ideových sil, ježbojují za svět a počínají obracet jeho směr a měnit jeho tvářnost.“1)

Pod dojmem nedávného dějinného prožitku se však změnily i postojeznačné části starší generace. Výrazně se to projevilo zejména v kruzíchčeské tvůrčí inteligence, kde levicové, socialistické směřování poválečnéčeské společnosti reprezentovali i lidé, kteří v meziválečnémČeskoslovensku nepatřili ke stoupencům socialismu a naopak bývali, aťuž právem či neprávem, považováni za liberály. Jedním z nich bylFerdinand Peroutka, jenž ve své bohaté politické publicistice z let1945–48 na stránkách Svobodných (Lidových) novin a Dnešku plastickyzachytil převažující ideové a politické rozpoložení tehdejší české in-teligence. Ad oculos to manifestuje jeho úvodník v prvním čísle revueDnešek, nazvaný Když spáč procitne… a otištěný 27. března 1946, tedydva měsíce před volbami:

„To jest nová epocha dějin. Přesto ještě někteří lidé myslí setrvačně.Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu. Vzpírají secitově, touží po obnově kapitalismu jako po spáse z přítomných nesnázía drsností. Ale není návratu. I kdyby kapitalismus mohl hráti prospěšnouroli v hospodářské obnově, i kdyby pravděpodobně pracoval mnohdyrychleji, výkonněji než socialismus teprve počínající, teprve zkoušející,rozhodující fakt jest, že prohrál politicky.To jest nenapravitelné...Ale jestliže dovedeme oprostit svůj zrak, jestliže se umíme tak soustředit,abychom hlavní linie přece zahlédli, vynoří se před námi změna věku, dějvznešený i strašný, kdy epocha vystřídává epochu. To, uprostřed čeho ži-jeme, nejsou drobné, dobrácké generační změny...________1) GROSSMAN, Jan. Válečná generace. Listy. Čtvrtletník pro umění a filosofii, 1946, roč. 1, č. 1,

s. 128–129.

38


Byly činěny pokusy charakterisovat tento nejnovější čas. Našlo senapříklad slovo: věk davů. Ať dav, masa, lid, socialisté, proletariát, či jakto chcete nazvat – v každém případě končí se vláda měšťanstva, jeho do-brých i špatných vlastností, a nastává vláda širších lidových mas...Tyto nové vrstvy přinášejí s sebou svůj vkus, své potřeby, své zálibyi předsudky, své vlastní dobré i špatné vlastnosti. Ale je na čase, abychomvymyslili nové jméno pro novou epochu...“2)

V centru předvolebního diskursu roku šestačtyřicátého stála otázka,jak spolehlivě zajistit nezávislost obnovené republiky a sociálněspravedlivý systém pro její občany. Záruka byla většinově spatřovánav socializujícím či socialistickém národním státě, zachovávajícím politic-kou demokracii a mezinárodně politicky zaštítěném především socialis-tickou slovanskou velmocí – Sovětským svazem.

K socialismu se ovšem hlásily tři československé strany − komunisté,sociální demokraté a národní socialisté – a nabízely jeho specifické alter-nativy. Zdálo by se, že českou společnost vzhledem k jejím tradicímosloví především demokratický socialismus národně socialistické čisociálně demokratické provenience, ve skutečnosti však ve volbáchpřekvapivě zvítězila komunistická varianta. Masový příklon voličů,včetně značného počtu intelektuálů, ke komunistům byl zčástizdůvodnitelný historickou reflexí nedávné minulosti, byť šalebnou. Sedmdramatických a tragických let mezi zářím 1938 a květnem 1945 vytvořilojakousi clonu, jejímž prismatem se zkresleně pohlíželo naČeskoslovenskou republiku mezi dvěma světovými válkami: mnohétehdejší děje a fenomény nabyly výrazně černých kontur, jiné se z obrazuvytratily. V paměti zůstávala účast sociálních demokratů a národníchsocialistů ve většině předválečných koaličních vlád, spojená s politickouspoluodpovědností za dobové poměry a oficiální státní rozhodnutí,i radikálně opoziční politika komunistů a jejich důsledně protikapitulačnístanovisko v zářijové krizi 1938. Na druhé straně sektářský bolševismus,

________2) PEROUTKA, Ferdinand. Když spáč procitne… Dnešek, 1946, roč. 1, č. 1, 27. 3., s. 1–2.

39




hlásání třídní nenávisti a diktatury proletariátu, tolik charakteristické prokomunisty dvacátých a třicátých let, upadly přes válku v zapomnění, re-spektive byly přehlušeny novou sebeprezentací Komunistické stranyČeskoslovenska jako státotvorné, demokratické pořádky a národnítradice plně respektující, ba programově hájící strany, přebírající do svépolitické výbavy mnohé sociálně demokratické i národně socialisticképostuláty.3)

Komunistická propaganda selektivně využívala nedávné historie k ne-gativní i pozitivní politické argumentaci. Neustále vyzdvihovala zásluhykomunistů v protifašistickém zápase, v boji na obranu republiky koncemtřicátých let a posléze v domácím odboji za druhé světové války a naopakzdůrazňovala skutečná či údajná pochybení a selhání buržoazních a re-formně socialistických stran. „Nuže, podívejme se, jaké stanovisko za-ujímali marxisté k nejdůležitější otázce novodobých dějin, k otázceněmeckého fašismu a obrany proti nacismu,“ píše v dubnu 1946 ArnoštKlíma v polemice s Petrem Zenklem. „Byli jedinými, kteří ve všechzemích cílevědomě bojovali proti ústupkům, které byly činěny nacismu.Čeští komunisté dávno před rokem 1938 volali národ k obraně proti to-muto nebezpečí, snažili se o seskupení všech demokratických a po-krokových sil proti fašismu. Ale marně. Ani tak zvaní ,socialisté´neviděli nutnost vytvoření takové jednotné fronty na obranu republikya demokracie. Nejen to, byli dokonce členy vlády, která ustoupila Hitleroviúzemí bez boje…Čeští komunisté jako důslední marxisté viděli ovšemdále. A to právě proto, že vědecký socialismus není abstraktní konstrukcí,ale živou vědou, která jim umožnila předvídat vývoj událostí. A v ostat-ních zemích tomu nebylo jinak…“4)

________3) O stavu dobové historické paměti v relaci k nedávné minulosti charakteristicky svědčí i některé

příspěvky do diskuse o profilu, postojích a záměrech poválečných komunistů, jež se nedlouho předvolbami rozvinula na stránkách Dnešku: PEROUTKA, Ferdinand. Hlavní úkol naší politiky.Dnešek, 1946, roč. 1, č. 4, 18. 4., s. 49– 50; DOČEKAL, Jaroslav. Co chtějí komunisté. Dnešek,1946, roč. 1, č. 6, 2. 5., s. 85–87; Dopisy z komunistické strany. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 5, 25. 4.,s. 80; KUČERA, Emanuel. Dopis starého komunisty. Dnešek, 1946, roč. 11, č. 8, 16. 5., s. 127.

4) KLÍMA, Arnošt. Debata o vědeckém socialismu I. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 5, 25. 4., s. 76.

40


V rozporu s historickou skutečností dokázala komunistická demagogiepoměrně záhy vsugerovat značné části veřejnosti, jež se přímoneúčastnila domácí rezistence, že demokratický odboj nebyl nijakdůležitý a že rozhodující boj za národní osvobození vedli a nejvíce obětív něm přinesli komunisté.5) Obratně využívala i faktu, že větší částČeskoslovenska osvobodila Rudá armáda, přičemž oživovala tradičníčeské slovanské cítění a rusofilství a vyzdvihovala paralelu: Rudá armáda– Sovětský svaz – slovanské bratrství – komunisté – samostatné, lidovědemokratické Československo. Poslyšme předvolební vyznání profesoraFrantiška Trávníčka, hájícího barvy KSČ: „Ztělesněním komunismu jeRusko. Podalo drtivě přesvědčující důkaz o tvořivé síle komunismu jakosvětového názoru, když bylo schopno vydržet strašný nápor nacismu…Nám Čechům dalo toto Rusko ten nejcennější dar, jaký může dáti jedennárod druhému: přispělo největším podílem k našemu státnímu a národ-nímu osvobození, zachránilo nás i ostatní slovanské národy předzničením, a vytvořilo tak předpoklady nového slovanství.“6)

Ve vztahu k odboji, k mnichovské kapitulaci i kolaboraci s nacistic-kými okupanty uplatňovali komunisté jakési deformované „třídní“hledisko. Podle něj za mnichovskou katastrofu mohly jak západní kapi-talistické mocnosti, tak domácí velkoburžoazie, zatímco Sovětský svazbyl připraven kdykoliv splnit své spojenecké závazky a „pracující lid“chtěl bránit republiku se zbraní v ruce; za protektorátu kolaborovalapředevším buržoazie, aby si udržela své majetky a hospodářské pozice,kdežto dělníci tvořili páteř odboje. Legenda o sovětské pomoci sehouževnaté udržovala řadu let, než byla odhalena jako účelově propa-gandistická konstrukce, ale již v roce 1945 či 1946 se mnozí jinaklevicově orientovaní pamětníci okupačních let pozastavovali nad tím,proč má být za kolaboranta (nebo alespoň za „provinilce proti národnícti“) považován továrník, který udržoval nezbytné styky s německými

________5) Srov. LUŽA, Radomír. V Hitlerově objetí. Kapitoly z českého odboje. Praha: Torst, 2006, s. 321.6) TRÁVNÍČEK, František. Proč jsem komunistou. Dnešek, 1946, roč. 1, č. 6, 2. 5., s. 104.

41




hospodářskými činiteli, a nikoliv dělník, který za láhev rumu a zvláštnípříděl cigaret pracoval přes čas ve válečně důležitém průmyslu a mnohdyse ještě rekreoval v německé ozdravovně v rámci Heydrichovy akce.7)

A jiným se z tohoto obrazu vymykala skutečnost, že k zásadnímodpůrcům mnichovské kapitulace patřili po boku komunistů i reprezen-tanti Národního sjednocení, prononsovaného jako fašizující stranačeského velkokapitálu. Přesto tento demagogický výklad nedávnoprožitých dějin oslovil značnou část obyvatelstva. „V řadě ohledů nemělikomunisté k získání rozhodujícího vlivu v Československu zapotřebíuchylovat se ani k přehnanému nadbíhání lidem, ani k politice silnéruky,“ napsal výstižně ve svých pamětech Radomír Luža.8)

České demokratické síly válka roztříštila a poválečná realita a me-zinárodně politická konstelace je uvedla do vleku komunistů, kteříhbitě zaplňovali nejen mocenské, ale též ideové vakuum. Značnou částčeské společnosti přesvědčili, že jsou nejspolehlivější zárukou protiopakování neblahé minulosti a nejnadějnější alternativou šťastné budouc-nosti. V zásadních programových bodech se příliš nelišili od dalších dvousocialistických stran, svým revolučním radikalismem a sebevědomímvšak vzbuzovali dojem, že svůj program úspěšně naplní. Osvobozenýnárod, který v nedávné době prožil mnoho trpkých zklamání, stál nahistorické křižovatce: nabízela se mu jedinečná šance převratné změnysystému, kterou nechtěl propást. Osobní zkušenost s komunistickouvládou měl v tehdejším Československu jen málokdo, zkušenost s vládoučeskoslovenských komunistů dosud nikdo. Poukaz na předválečnýcharakter komunistického hnutí a na praktiky bolševické diktatury v Rus-ku byl považován za zlou vůli, za připomínku něčeho, co (možná) bylo,ale dnes už patří minulosti: jsou zde jiní komunisté a jiný Sovětský svaz– válka je proměnila stejně jako proměnila vztah větší části českéspolečnosti k nim.

________7) Srov. [ev] Byli rekreanti Heydrichovy akce kolaboranti nebo revolucionáři? Dnešek, 1946, roč.

1, č. 9, 23. 5., s. 140–142.8) LUŽA, V Hitlerově objetí, s. 322

42


Zatímco na jedné straně reprezentovali komunisté novou, radikálnípolitickou alternativu, na straně druhé dokázali zaimponovat svým pozi-tivním vztahem k národním historickým tradicím. Prohlašovali se za„dědice pokrokových tradic“ národa, k nimž vedle husitství či národníhoobrození zařazovali i odkaz T. G. Masaryka, a v tomto duchu vykládalii vlastní roli v českých dějinách, akcentujíce jak svůj údajný rozhodujícípodíl na sociálních zápasech, tak (a to především) své vůdčí poslání v bojina obranu republiky koncem třicátých let a následně v protinacistickémodboji. Když o necelé dva roky později uzurpovali veškerou moc ve státě,své pojetí českých dějin a svůj poměr k národním tradicím dosti„přehodnotili“. Legendarizovanou historii vlastní strany však traktovalipo celých čtyřicet let tak úporně, že mnohá její rezidua uvízla i v his-torickém povědomí lidí, patřících k jejich odpůrcům, a mnohdy přežívajíaž po naše časy.9)

________9) Ještě v devadesátých letech 20. století přistupovali někteří pravicoví politici a publicisté

k československému odboji za druhé světové války rezervovaně či přímo s despektem jakok převážně komunistické záležitosti. – Srov. TOMEŠ, Josef. Oživené vzpomínky. In Pražsképovstání 1945. Otakar Machotka (ed.). 2. vydání, Praha: EVA-Milan Nevole, s. I.

EDVARD BENEŠ - úVAHY O SLOVANSTVÍ(LONDÝN 1942. PRAHA 1947)

M.A. Marie L. Neudorflová, Ph.D.

Edvard Beneš se zabýval slovanstvím, koncepcemi možné spoluprácemezi slovanskými národy od dob svého studia před první světovou vál-kou až do konce svého života. Podstatné studie, které byly hlavněpolemikou s nedemokratickými iluzemi o Rusku Karla Kramáře,uveřejňoval hlavně v letech 1925-26 časopisecky (Slovanský přehled).Beneš samozřejmě znal práce vztahující se k této problematice, kterénapsal a publikoval Masaryk do té doby. Jako ministr zahraničí i jako

43




president Československé republiky a president v exilu se však zabývalproblematikou více z praktického hlediska, z praktických potřeb spo-lupráce menších slovanských národů ve střední Evropě i jejich potřebyspolupráce s Ruskem. Mnohé názory Beneše je možné vnímat i dnes jakoaktuální. Snažila jsem se shrnout to nejpodstatnější.

Svou obsáhlou knihu, kterou promýšlel a k níž jistě sbíral podkladya prameny po řadu let, vydal ve svém exilu v Londýně roku 1942, neboť bylpřesvědčen, že slovanství po válce, až bude Německo poraženo, dostanejiný charakter, jinou důležitost, jinou naději. Druhé vydání vyšlo roku1947 v Praze. Na základě znalostí historie Benešovým hlavnímpředpokladem bylo, že němectví bylo v historii expansivní, zvláště pakod sjednocení Německa ‚shora‘ začátkem druhé poloviny 19. století a žetato expansivnost byla namířena hlavně na východ a na Balkán, protiSlovanům, proti Rusům. Tato expansivnost byla podporována různýmiteoriemi o inferioritě Slovanů, o nadřazenosti Němců a ‚jejich právu‘ naexpansi, na větší životní prostor, což bylo poprvé formulováno již roku1848 v koncepci velkoněmecké říše, která chtěla zahrnout i český národ.Beneš postřehl, že některé problémy z minulosti mají tendenci se opa-kovat, a nedělal si iluze, že by tomu tak nebylo v budoucnu.

Beneš si byl vědom, že Slované, zvláště Češi a Slováci do roku 1918 vesvém ponížení a nerovnoprávnosti ve svých vlastních zemích, vkládaliznačné naděje do slovanské spolupráce a vzájemnosti, i když tyto nadějebyly většinou iluzorní. Zvláště vzájemnost s Ruskem, jen částečně slovan-ským, narážela na jeho vlastní zájmy mimo Evropu a na skutečnost, že podlouhou dobu v moderní historii bylo jeho hlavním nepřítelem expansivníTurecko (Balkán) a z toho vyplývající četné konflikty. Podstatná bylaskutečnost, že carskému Rusku bylo cizí jakékoli národnostní a de-mokratizační úsilí a že se často angažovalo na straně evropských monarchiív potlačování sociálních nebo národnostních hnutí. To se týkalo i jeho ne-milosrdného vztahu k Polsku, jehož důsledky přetrvávaly do budoucna.

Přesto, že Beneš věřil, že poměry po druhé světové válce podstatněomezí či na dlouhou dobu odstraní podmínky, ve kterých by Německo

44


mohlo uplatňovat svou silnou inklinaci k expanzi, pangermánství, bylpřesvědčen, že tato inklinace se opět časem projeví a to v nejrůznějšíchformách. Geografie byla daná. Z toho důvodu pokládal užší slovanskouspolupráci za nutnou, ale postavenou ne na iluzích jako tomu bylo v mi-nulosti, ale na solidních základech, jejichž nejdůležitější složkou byl vzá-jemný respekt národů, uznání národů - a to i menších - jako cenných entitpro existenci lidí, civilizace, důraz na demokratické principy jak jejichvztahů, tak v domácí politice. Dalším předpokladem byla vzájemnáznalost národů, zvláště historické a kulturní dimenze, vzájemné kulturnístyky, dobré vzdělání.

Beneš byl přesvědčen, že jedině demokratické principy, respekt prorealitu, mohou vykořenit staré křivdy a zklamání a postavit solidní zákla-dy pro budoucnost. Byl si dobře vědom, že představitelé nede-mokratických států, systémů, trpící zrůdným pocitem velikášství,používají expansi a války jako únik ze své neschopnosti řešit domácíproblémy, zvláště sociální. Byla to tradice táhnoucí se celou civilizací.Podle Beneše jedině demokratické principy, respekt i k slabším národůma státům, ohled na sociální úroveň nižších tříd měly potenciál odebrat ilu-zorní legitimitu zbytečným, destruktivním válkám.

Jako velmi cenné viděl Beneš staletí trvající literární projevy určitésounáležitosti, styků, sousedství slovanských národů, vědomí ne-bezpečných tlaků, rivalit a konfliktů především s germánstvím, z nichžnejnebezpečnější byly první a druhá světová válka. Od první poloviny 19.století se začaly rozvíjet intelektuální vztahy mezi českými obrozencia ruskými slavjanofily, na které se však ruská vláda dívala nevraživě, cožse odrazilo jak v pomoci Ruska proti revolucím r. 1848, tak později. Benešprolíná a ukazuje konfliktnost ruských státních ‚zájmů‘ a ideje slovanskévzájemnosti, která se opírala o humanitní filosofii 18. století a řadu jejíchnositelů. Za otce moderního českého a slovenského literárního ro-mantického slavismu považuje Jána Kollára, který vytvořil „základ poli-tické ideologie pro první periodu tak zvané slovanské politiky“. Pavel

45




Šafařík pak převáděl Kollárovy myšlenky „na pevnější půdu reality“a vědy, (s. 41), v čemž pokračoval F. Palacký a K. Havlíček.

Beneš připomněl, že do 1. světové války šlo po celé půl století o kon-flikt mezi realistickým, demokratickým, a ve své pozdější forměrevolučním slovanstvím se slovanstvím romantickým a konservativníma že ani po roce 1918 nebyly různosti vyřešeny.

Rozebírá snahy po větší slovanské jednotě na prvním slovanskémsjezdu v Praze r. 1848, který byl přerušen revolucí v Praze. Dokonce citu-je plný text dopisu do Frankfurtu, kterým Palacký odmítá svou účast nasjezdu a hájí právo českého národa a království na svou existenci.

Naděje revolučního roku 1848 v Rakousku byly hlavně v ideji feder-alizace habsburské říše, demokratizace a rovnoprávnosti jejích národů,v níž ne Němci, ale Slované tvořili většinu. S porážkou revolucí a obnovouabsolutismu byly tyto naděje zcela zmařeny. Podobné naděje Slovanův říši na „austroslavismus“ byly zmařeny vytvořením dualismu roku 1867,t. j. Rakousko-Uherska. Beneš zmiňuje, že ale Jihoslované, Poláci v říšia Ukrajinci tuto myšlenku nesdíleli, neboť jejich hlavním cílem bylo sjed-nocení svých národů. A Rusové také ne, neboť to nebylo v souladu s je-jich mocenskou politikou.

Vzhledem k tomu, že Beneš počítal s daleko intensivnějšími kontaktya spoluprací mezi slovanskými národy po 2. světové válce a že viděl jakopotřebné se vyhnout koncepcím a iluzím, které v minulosti přinesly jenmálo pozitivně trvalého do vztahů mezi slovanskými národy, v první částiknihy kriticky popsal jejich podstatu, kterou se pokusím stručně shrnout.Původní ruské konservativní slavjanofilství, opřené částečně o Herderaa Shellinga, bylo silně proti západní, mesianistické, a hlavně ortodoxněpravoslavné, utopické, individualistické, nepolitické. Prozápadní slav-janofilové byli demokratičtěji a sociálně více orientovaní, ale bylo takémesianistické, mnozí z nich se obrátili k marxismu. Jinou podstatu mělpanslavismus. V nejširším smyslu znamenalo úsilí za politické, právnía státní sjednocení všech slovanských národů, ale existovalo i užší chápání,jako usilování Ruska o vliv na Balkáně a o Cařihrad či sjednocení všech

46


47


pravoslavných Slovanů. Stálým problémem pro Rusko bylo Polsko a dourčité míry Ukrajina. Tyto směry nakonec vyústily v panrusismus,ztotožnění se s oficiální ruskou vládní politikou. Beneš podstatu slo-vanství „oficiální ruské politiky“ nazývá reakční (s. 87), mající odpork demokracii i k pokroku. Za všech období však slovanství do té či onémíry reagovalo na vývoj v západní Evropě.

To bylo velmi rozdílné od požadavků českých politiků (Palacký,Rieger). K nelibosti Rusů již na Slovanském kongresu v Moskvě 1867požadovali rovnost a rovnoprávnost všech slovanských národů. Benešvšak považoval za zbytečné, že zdůrazňovali apolitičnost svých postojů.Pevně věřil, že „hnutí pro slovanskou vzájemnost a spolupráci“ má v dů-sledcích i „praktické cíle politické: nejdříve posílit národně a politickyjednotlivé národy slovanské a pak jako důsledek přiblížit a uskutečnit je-jich samostatnost národní a státní“ (s. 89). Beneš považoval tento kongresza určitý pokrok proti minulosti, ale zároveň připomněl, jak málo sevěnovalo pozornosti slovanské vzájemnosti po r. 1918. Benešovo hodno-cení vývoje do roku 1914 zdůrazňuje povrchnost, s jakou se na slovan-skou vzájemnost pohlíželo, neznalost podmínek a kulturní identityjednotlivých slovanských národů, dokonce občas i nerespekt k jejichjazykům ve snaze zavést jednotně cyrilici a pravoslaví. Pravoslaví hrálov myšlení slavjanofilů a jejich kritice Západu značnou roli. Vzhledemk významu G. P. Danilevského Beneš kriticky rozebírá jeho koncepciVšeslovanského svazu (s. 98-107).

Rozmach slovanské vzájemnosti podnítilo povstání proti Tureckua války srbsko-turecké r. 1876, ale i postoje Západu, zvláště Německa. Aleidea slovanské vzájemnosti se rychle rozpadá, zvláště v absolutistickémRusku. Beneš byl přesvědčen, že „každé opravdové a důsledné hnutí slo-vanské v Evropě … se rozvíjelo a sílilo především vývojem evropskéhodemokratismu, liberalismu a konstitucionalismu, se kterým stálo a pada-lo“. Vzhledem k tomu, že bylo většinou hnutím národů utlačovanýchnárody jinými … jeho rozmach byl … spojen s periodou krizí, velikých



událostí, válek a revolucí“ (s. 111). A to se týkalo i Ruska, které v soběpojímalo řadu nespokojených národů.

Roku 1905 začínající nová fáze neoslavismu – novoslavismu, nabralasíly mezi menšími národy střední Evropy. Beneš předkládá čtenářiněkolik dokumentů, ze kterých je zřejmé, že rakouská vláda ho nevní-mala jako nebezpečné, neboť v Rusku nenacházelo mnoho ohlasu. V dů-sledku vzrůstajícího demokratismu se stávaly zřejmější i rozpory mezislovanskými národy. Jako realistickou perspektivu pro slovanskou vzá-jemnost Beneš viděl v upřednostněném řešení těchto problémů. Postupněse neoslavismus stal „synonymem carského ruského imperialismu“,v kontextu „německého nebezpečí Drang nach Osten“ (s. 139) Benešpředkládá hlavní názory Svatkovského, zvláště myšlenku, že předpokla-dem efektivní slovanské vzájemnosti je vyrovnání mezi Rusy a Polákya mezi Slovany obecně. Jinak Beneš v podstatě považoval za otce novoslo-vanství Karla Kramáře. Jeho hlavním principem měla být rovnost všechslovanských národů, jejich smír, v praxi měl být důraz na kulturní styky.O kontroverzních aspektech jeho koncepce mluví až později.

Tyto aspekty byl zdůrazněny i na Novoslovanském sjezdu r. 1908v Praze, který byl politicky velmi zdrženlivý, i když nebezpečí panger-mánství bylo občas v podtextu. Velkým pokrokem bylo, že se ho účastnilitaké Poláci (Dmowski). Beneš je značně kritický jak ke Kramářovýmnázorům (možnost federalizace Rakousko-Uherska), které měl předr. 1914, tak po roce 1918 (obnova carského Ruska). Podobně kritický bylk názorům Dmowského. Kritický byl i k „nedomyšleným“ koncepcímsjezdu. Pozitivně připomněl důsledné a stále aktuální názory F. Palackéhoa F. L. Riegra týkající se rovnosti a rovnoprávnosti slovanských národů,odmítnutí tradičního slavjanofilství a obhajobu neruské, demokratickéa moderní koncepce slovanské politiky. Beneš vysvětluje: „Tak zvaná slo-vanská politika byla možná buď jen reakční, tj. mesianisticko-slavjanofil-ská, politicky ryze panslavistická; anebo politicky revoluční, tj. přísněnacionální a lidová, demokratická, bezohledně vyžadující samostatnosta sjednocení každého slovanského národa na nejširší lidové základně,

48


hledající pak styčné body mezi těmito novými samostatnými slovanskýminárody…“ (s. 160). Ranami, ze kterých se novoslovanství již nevzpama-tovalo, byl ruský krutý vztah k Polsku a připojení Bosny a Hercegovinyk Rakousko-Uhersku. Za jedině správný směr považoval Beneš praktickécíle programu: „zejména smír Slovanů mezi sebou, skutečná a aktivnějšíspolupráce kulturní, vědecká, umělecká, hospodářská a finanční…“ (s. 196).Mocenské zájmy však hrály značnou roli v tomto kontextu. Negativnípřístup evropských mocností k výše zmíněné problematice Beneš ilustru-je dlouhým a přísně tajným dopisem rakouského ministerstva zahraničíhraběti Berchtoldovi 6. 3. 1907 do Petrohradu:

„ … úzká solidarita konservativních, monarchistických zájmů Ra-kousko-Uherska, Ruska a Německa ve společné obraně proti sociálněrevoluční vlně, která hrozí zaplavit Evropu z Východu. Také eminentnízájem, který má každá z těchto tří císařských mocností na integrálnímudržení vlastní državy vůbec…“ „Tyto tři císařské mocnosti budou nu-ceny ve vzájemném dorozumění svým obraným způsobem ulomit hrotanglickým návrhům a vůbec budou se muset postavit proti mírovémuhnutí, které usiluje o zeslabení monarchistických prerogativ, zdůrazňujícvůli lidu a akci meziparlamentní.“ (s. 170, 171). Pro dokresleníz Berchtoldova dopisu z 6. 3. 1907 Pallavicinimu v Cařihradě, kterýBeneš cituje celý: „Podstatné zvětšení a posílení Srbska, které by zvětšilopřitažlivou sílu vůči Bosně a vůči Jihoslovanům vůbec, bylo by zjevněproti našim zájmům. Muselo by zvláště býti vyloučeno, aby se Srbskudostalo na Středozemním moři přístavu, který by mu umožnil učiniti senezávislým od monarchie také hospodářsky.“ „Nacionální snahy, v Al-bánii se objevující, jsou nám jen vítány, ježto posílení albánskéhonárodního vědomí zamezí poslovanštění tohoto území a zřídí pro násoporu proti nepřátelským Srbům a Černohorcům.“ (s. 177-178).

Beneš vidí hlavní nedostatek neoslavismu , „že nechápalo nebo vůbecnevidělo silných proudů v Rusku, v Německu a v Rakousko-Uhersku provytvoření nové svaté Aliance tří císařů na odvrácení revoluce; aliancetaková byla vždy v historii – a nyní by se tak stalo opět – obrácena proti

49




Slovanům, zejména Polákům, Čechoslovákům a Jihoslovanům. To všech-no nevidět včas a nepochopit byly jistě veliké politické nedostatky celéhohnutí.“ (s. 193).

Beneš nezatracuje pokusy o intensivnější spolupráci a styky s ruský-mi slavjanofily před r. 1914. Naopak, … „víra v Rusko, staré Rusko, veslovanství, ve velikost a početnost Slovanů poskytovala zejména Čechůma Slovákům velikou pomoc v dobách jejich nejtěžších bojů o existenciproti Němcům a Maďarům. Proto i starší formy slovanského hnutívykonaly svůj heroický úkol a byla by chyba, ba hřích, to neuznat. I já toplně uznávám“ (s. 197).

První světovou válku Beneš považoval za zcela novou kapitolu v úsilíslovanských národů o svou svobodu, i když po válce vývoj tomuto úsilínedostatečně přál a před druhou světovou válkou se staré problémy ob-jevily v nových formách v důsledku „ultrareakčnímu germánskému,maďarskému a italskému fašismu“. Naději Beneš viděl jen v úsilí o de-mokracii. Odmítá značně vlivné pokusy vysvětlovat první světovou válkujako výsledek panslavistických snah řízených z Ruska, Bělehradu a Prahya že by válka byla „bojem mezi Germány a Slovany“. Naopak, podleBeneše šlo e expansivnost Rakousko-Uherska (Balkán) a Německa(Rusko, západní Evropa). Beneš viděl příčiny války hlavně v tradičně ex-pansivních inklinacích málo demokratických států jako bylo dynastickéNěmecko a Rakousko-Uhersko ve spolupráci s podobně nedemokratic-kým, neliberálním Bulharskem a Tureckem. Ideologicky dostala válkaráz boje o evropský buržoasní demokratismus a o svobodu lidí, včetněnárodnostní. Obsahovala i aspekty sociální (s. 206-8). Odpovědnost zajejí propuknutí spadala na Rakousko-Uhersko a na Německo.

Rusko vstupovalo do první světové války s nejasnými cíli, ale sjedno-cení pravoslavných Slovanů mělo na zřeteli. Beneš vnímal Rusko jakozralé pro revoluci, ale uznával podíl Ruska na porážce Německa.Výsledek války vnímal jako velmi příznivý pro situaci Slovanů, většinase vymanila z područí a nerovnoprávnosti větších států. To bylo výsled-kem jak mezinárodní situace, tak postojů veřejnosti jednotlivých zemí

50


a úsilí jejich politiků, zvláště v exilu. Je kritický k některým přístupůmPolska. Zdůraznil, že československá delegace na mírové konferenciv Paříži se pečlivě starala nejen o zájmy Československa, ale působilaúspěšně i proti zájmům Německa na Ukrajině a zároveň odmítala ukra-jinský separatismus. Byla jediná, která hájila zájmy Lužických Srbů.

Beneš věnuje poměrně dost pozornosti Polsku, jeho vnitřní situacii jeho nedemokratickým představitelům a nepřátelskému postoji k Čes-koslovensku. Zmiňuje základní problémy týkající se Jugoslávie a ostat-ních zemí. Věnuje pozornost situaci na Slovensku, vztahu Čechůa Slováků, situaci Slovenska za 2. světové války. Později připomíná, jakobrovský pokrok se udělal na Slovensku a na Podkarpatské Rusi v oblastivzdělání, škol, zdravotnictví. Zdroj mnoha problémů mezi slovanskýminárody viděl ve zbytečné malichernosti a scestných územních ambicích(Polsko, Maďarsko). Znovu demokracii vnitřní i navenek zdůraznil za zá-klad uspokojivého řešení existujících problémů a za základ stabilitya spolupráce (s. 228). Poukázal i na to, že slovanské národy po r. 1918rychle doháněly Západ. Například předválečné Československo „mělov kultuře, v technice, hospodářství a v sociální politice mnoho, co by muzápadní Evropa mohla závidět“ (s. 279).

Období mezi válkami považuje Beneš za období určité stagnacevztahů mezi slovanskými národy, což bylo dáno nejen jejich novousituací a potřebou soustředit se na domácí vývoj. Citelné také bylo, že ko-munistické Rusko bylo pro slovanství ztraceno. Kromě Československanastává zároveň poměrně rychle ve střední a jižní Evropě odklon státůod demokracie. Zvláště případ Německa a jeho brutálního rasismu apangermánství byl pro Evropu hrůzný a tragický. Tento extrémně pravico-vý vývoj byl namířený proti demokracii vyšlé z francouzské a americkérevoluce z konce 18. století (s. 239) a zároveň proti sociální a hospo-dářské demokracii. Nebylo v zájmu žádného slovanského státu, aby dělalústupky těmto pravicovým, fašizujícím silám ať už vnitřním nebovnějším. I zradu Západu na demokratickém Československu v MnichověBeneš vyvozoval z těchto pravicových základů.

51




Beneš uvádí příklady, kdy se jako ministr zahraničí snažil rozvinouturčitou spolupráci, zvláště kulturní, mezi slovanskými státy. I Malá do-hoda, jejímž členem kromě Československa a Jugoslávie byloRumunsko, byla výsledkem těchto snah. Byly založeny vědecké ústavy,knihovny, které se věnovaly studiu slovanské problematiky, dostalo sevydatné pomoci (včetně university v Praze) ruským uprchlíkům od 20. let20. století. Zmiňuje i iniciativu Masaryka k založení Stolice pro studiumstřední Evropy na londýnské univerzitě. [Bohužel, byla zrušena brzy popádu komunismu v 90. letech 20. století. M.N.] Podobného úspěchu bylodosaženo v Paříži (s. 237).

Beneš podrobně vysvětluje, proč nešel do války proti Německur. 1938. V pozadí byl hlavně předpoklad, že stejně k válce brzy dojde.Jednostranný vstup Československa do války by měl řadu vážných im-plikací, z nichž nezávažnější byla skutečnost, že jednostranný vstup ČSRdo války by umožnil Německu rychlý postup na východ, do Sovětskéhosvazu, přitom Západ by se držel stranou, a tragický osud Čechů a Slo-váků, ale i dalších Slovanů, by byl nadlouho zpečetěn. Válka na dvoufrontách dávala Slovanům ve střední a jižní Evropě mnohem více nadějena jejich budoucí existenci (s. 244-248). Vysvětluje také klady dvousmluv, které uzavřel za Československo se Sovětským svazem.

Když Edvard Beneš uvažoval o budoucnosti slovanství, jeho perspek-tiva vycházela ze situace začátku druhé světové války, kdy svou knihuvydal (1942), a ze svých předešlých zkušeností. Především věřil, ževšechny slovanské národy v Evropě vyjdou z války svobodné, se svýmivlastními státy, s orientací na demokracii, se kterou musí začít ve vlast-ních zemích. Do toho spadalo i definitivní, na základě rozumnýchkompromisů, vyřešení jejich územních, často malicherných sporů. Viděljako potřebné, aby si získaly respekt i v mezinárodním kontextu. Ale do-hod ve válce mezi Západem a Sovětským svazem bez účastistředoevropských států, v duchu tradičního porcování území ve prospěchvítězů, se nedotýkal, jistě záměrně. Jeho pohled na budoucnost Slovanůve střední Evropě byl optimistický, ale s varováním vyloučit myšlenkujakéhokoli mesianismu, společného náboženství, jazyka a rasismu. Per-spektivu viděl v důrazu na etnickou příbuznost, kulturní spolupráci, na

52


hospodářských a politických zájmech. To vyžadovalo mít i pozitivníprogram vůči Německu po válce s vědomím všech destruktivníchmožností pro budoucnost se strany Německa, známých z minulosti.Nejohroženější byli vždy Češi a Slováci. V širším kontextu bylo takédůležité, aby se svět v budoucnu nedíval na slovanské národy jako na in-feriorní (s. 296).

Věřil, že většina těchto národů se z války poučila a zároveň se zřeknemalicherných nebezpečných sporů. Věřil v demokratický vývoj, v silnějšísoučinnost slovanských národů, v jasnější vědomí, odkud může opětpřijít ohrožení. Doufal v jakýsi druh státního, ne stranického nebo jinakdílčího slovanství (s. 269). Nakolik věřil, že smlouva sovětsko-československá z roku 1943 se svou kategoricky a jasně formulovanouzásadou nezávislosti slovanských států je naprosto spolehlivá, těžkourčit. Nakolik opravdu věřil, že i v Sovětském svazu se poměry stanou poválce demokratičtější, liberálnější, a nakolik věřil, že stabilizujícíspolupráce mezi Západem a Sovětským svazem bude po válce možná, jetaké těžké určit. Bylo asi dobře, že se nedožil založení NATO v r. 1949,které bylo kořenem mnoha budoucích problémů mezi Sovětským svazema Západem a nověji mezi Ruskem a Západem.

Beneš doplnil svůj rozbor slovanství několika relevantními dokumen-ty týkajícími se vládních přístupů ke slovanství. Tady jen vyjmenuji je-jich tematiku, neboť na jejich rozbor by bylo potřeba specializovanýchodborníků. První dokument (s. 307-316) je Benešovou kritikou názorůKarla Kramáře v jeho knize Na obranu slovanské politiky. Druhý doku-ment (s. 317-322) je v podstatě zprávou o jednání presidenta republikyEdvarda Beneše v červenci a v srpnu 1938 se slovenskou stranouľudovou o řešení slovenských otázek v republice. Třetím dokumentem(s. 322-323) je prohlášení presidenta republiky o slovenských záleži-tostech ve státní radě v Londýně: decentralizace; jeden či dva národy(Londýn 4. února 1944). Čtvrtým dokumentem (s. 325-329) je sdělenípresidenta republiky delegaci slovenské národní rady 5. listopadu 1944v Londýně. A pátým dokumentem (s.330-355) je jeho komentář k do-kumentům dvě, tři, čtyři.

53




I N F O R M A C E O N O V Ý C H K N I H Á C HR E C E N Z E

Zdeněk Zikmund, NA LEVéM KŘÍDLE EDVARD BENEŠ.PREZIDENT NA HŘIŠTI A NA HRADě.

Praha 2015, stran 242. (recenze)

Autor Zdeněk Zikmund je publicistou a znalcem sportovního prostředív České republice. V současné době působí jako tiskový mluvčí Českého

svazu ledního hokeje.Jeho kniha Na levémkřídle Edvard Beneš.Prezident na hřišti a nahradě vydaná nakla-datelstvím Olympia jep o z o r u h o d n ý mpříspěvkem mapujícímsportovní aktivity mi-nistra a prezidenta Ed-varda Beneše. Publikaceje také přehledem ros-toucí popularity sportuve 20. století v českýchzemích, resp. v Čes-koslovensku. Češi, ačnárod nevelký, obohatilimoderní sportovní his-torii o řadu vynikajícíchosobností a celospo-lečenský zájem o sportse celkem logicky pře-nesl i do sportování a fa-

54


nouškovství veřejně známých osob. Právě Edvard Beneš je toho ideálnímpříkladem. Doposud publikovaná „benešovská literatura“ zmiňuje jeho dílčísportovní aktivity okrajově. Zdeněk Zikmund je však učinil základem svépublikace a zasadil je umně do širšího společenského kontextu doby.

Celkem devět kapitol mapuje Benešův život v souvislosti se sportem.Každá z kapitol je rozdělena na kratší či delší pasáže s vlastními podnadpisy,což z publikace nečiní jednolitý text. Prvních pět popisuje Edvarda Benešecoby aktivního sportovce, kdy rodák z Kožlan přišel do Prahy studovat a po-znávat život svých vrstevníků. Právě v tomto období se z mladíkapřirozeně pěstujícího pohyb stal pravidelný a organizovaný sportovec.V Praze středoškolák Beneš bydlel u svého bratra Václava a navštěvovalČeské státní gymnázium na Královských Vinohradech. Se svými spolužákyse začal věnovat tehdy pro gymnaziální studenty ilegální „kopané“. Jedenz pseudonymů, který používal, mu po letech pomohl k přechodu hranicdo exilu za T. G. Masarykem. V cestovním pase bylo jméno Miroslav Šícha(s. 112). „Jako sekundáni začali jsme hráti footbal, a tu skoro denněodpoledne po škole chodili přímo nad starou Kanálku, kde se tehdá for-movala slavná později Slávie.“, cituje Zikmund vzpomínky pamětníků(s. 19), na které je celá publikace velmi bohatá. Právě s juniorkou Slávie jepak spojena sportovní kariéra agilního levého křídla – Edvarda Beneše. Tense stal stabilním a platným hráčem uvedené juniorky. Sport na přelomu 19.a 20. století zažíval veliký boom a dochovala se celá řada zajímavýchdobových materiálů, statistik a svědectví, které se staly jedním ze základníchpilířů celé publikace a zmiňují Benešovy výkony.

K výkonům pozdějšího prezidenta se vyjadřovali s uznáním i po letechjeho někdejší spoluhráči. „Měl výborný běh, měl dobrý dribbling, měl ostrérány na branku…“ vzpomínal Karel Amerling (s. 22) nebo RudolfProcházka „… na levém křídle hrával rychlonohý a nebojácný Eda Beneš, cožádný míč nepokládal za ztracený… „ (s. 36). Součástí „sportovního“ děje jerovněž popis starých pražských sportovišť, zejména na Letné, a charakteris-tika tehdejší české metropole vůbec. Aktivní fotbalovou kariéru Beneše po-znamenaly dvě zásadní skutečnosti, které lze označit za symbolické proZikmundovu publikaci. První z nich byl Benešův úraz z května 1903. Levéslávistické křídlo totiž utrpělo v zápase s Unionem Žižkov zlomeninu holen-

55




ní kosti levé nohy (podrobněji s. 72–76). Léčba v nemocnici s následky škol-ní absence i navazující problémy s třídním profesorem způsobily devatenác-tiletému Benešovi těžké chvilky (s. 85). Druhou podstatnou skutečností,která jej „svedla“ od fotbalu, byl dle ambiciózního Beneše zájem o studium,které bylo v rozporu se způsobem trávení volného času slávistických hráčů.Ti chodili po hře často pít, což se mu nelíbilo. Se středoškolskými studii tedyskončila i jeho aktivní sportovní kariéra. Po zbytek života se stal sportovcemrekreačním, a zejména fanouškem.

V dalších kapitolách se Zikmund proto opět v širších souvislostechzabývá líčením ministrových a poté prezidentových sportovních aktivit.Beneš byl jako politik především divákem rozmanitých sportovních klání,sponzorem sportovních aktivit, ale i členem tělovýchovných organizací.Například poslední členský příspěvek pro Slávii Praha za něj zaplatilamanželka Hana v době, kdy již jako vážně nemocný neopouštěl SezimovoÚstí (s. 123). Sport se stal v první polovině 20. století „věcí veřejnou“ a jehoaktivní i pasivní podpora byla v módě. Zajímavá je proto zejména kapitola„Fotbal jako politikum“ (s. 134-153). Zikmund v ní zpracoval přehledosobností veřejného života, které byly, tak jako Beneš, příznivci Slavie. Tensvým sportovním duchem podporoval nejen československé reprezentanty,ale i diplomatické aktivity. Mimo jiné věnoval trofej pro tzv. Malodohodovýpohár, o který čs. fotbalisté bojovali s mužstvy Jugoslávie a Rumunska.Poslední kapitola s názvem „Na kurtu a na tribuně“ zase připomíná všechnydruhy sportů, jimž se Beneš coby rekreační sportovec věnoval. Šlo zejménao tenis, plavání a lyžování (s. 173-193). Prostor dostaly i jeho návštěvy vý-znamných klání v různých sportovních odvětvích, přičemž nejvíce v po-pularitě rostoucí po 2. světové válce fotbal a hokej. „Prezidentovosportsmanství bylo věcí veřejnou. Současníky stvrzenou, sportovcivelebenou, nepřáteli karikovanou…“ (s. 185).

Nesporným přínosem celé publikace je maximální statistický přehledvšech sportovních výsledků, kterých dosáhla slávistická juniorka v době, kdybyl v jejím kádru Edvard Beneš (od 1. 5. 1898 do 30. 6. 1904). Výsledky,členství a sportovní zájmy druhého československého prezidenta jsou siceprůběžně uváděny v textu, ale pro lepší orientaci a zvýraznění je zpracovánjejich celkový přehled (s. 196-200). Podrobnosti k textu jsou zařazeny v po-

56


známkovém aparátu na konci knihy. Literaturu s ohledem na zaměřenípublikace rozdělil autor netradičně do tří dominantních kategorií: „O Edvar-du Benešovi“, „O sportu a fotbale“ a „Červenobílá knihovnička“. Zvlášť jsouseřazeny zdroje o Sokole, on-line zdroje, deníky, týdeníky, časopisy a různé.Uveden je i přehled archivních institucí, z nichž autor čerpal. Textovou částdoplňuje bohatá fotografická příloha.

Publikace Zdeňka Zikmunda je faktograficky hodnotným doplněním his-torie sportu a životopisu Edvarda Beneše. Text je nadmíru zatížen statistic-kými a faktografickými údaji, což může na čtenáře působit nepřehledně. Provětší přehlednost by delším citovaným pasážím možná slušel odlišný typ pís-ma (kurzíva). Nepodařilo se také plně v tak datově a faktograficky bohatémtextu uhlídat všechny gramatické drobnosti: např. úřadník (s. 68) nebo létaživota Vojty Beneše – 1878 – 1941 (s. 196) – správně 1951. Pro některéčtenáře mohou působit rušivě užívané archaické termíny bez vysvětlení: za-minr (s. 142) – ministr zahraničí, bukolické soužití (s. 156), malverzace (s.137) nebo bylť (s. 97) aj. Celkově je však Zikmundova kniha bezesporupřínosným a inspirativním čtením pro odbornou i širší veřejnost.

Pavel Carbol

JANDEČKOVÁ, VáclavaKAUZA JAN MASARYK. NOVÝ POHLED.

Domažlice 2015, 488 stran.(informace o knize)

Na téma přešetřování příčin smrti Jana Masaryka z počátku padesátýchlet a údajné úlohy, kterou v tom měl sehrát Jan Bydžovský jakožto její spolu-viník, jsem v Archivu bezpečnostních složek narazila v roce 2012. V té dobějsem pátrala po souvislostech týkajících se protikomunistické činnosti OtyTulačky, jenž se stal jedním ze tří protagonistů mé předchozí knihy. A byloto právě při psaní spletitého příběhu nedávno titulovaného „krále Českéholesa“, kdy mě okolnosti přinutily znovu se do hloubky zabývat materiály, je-jichž obsah mi před lety utkvěl v paměti. Byla jsem přesvědčena, že mnohé

57




z nich byly spíš neopodstatněně přehlíženy, než aby byly podrobeny pečlivéanalýze.

Na tomto kontroverzním tématu jsem od počátku pracovala s vědomím,že můj úhel pohledu je tak provokativní, až se může zdát naivní a zároveňtéměř neobhajitelný. Jenže právě ono nenápadné slovíčko téměř v soběukrývá řadu odůvodněných skutečností, které tento pohled na kauzu JanaMasaryka posouvají z oblasti čiré spekulace do roviny alternativní hypotézy,která se, jak věřím, může stát předmětem seriózní odborné diskuse.

Syn zakladatele českosloven-ského státu Tomáše GarriguaMasaryka je ústřední postavoutéto knihy, ačkoliv se zdá, že jehotragický osud stojí pouze v pozadíživotní dráhy jiného muže. Jejíodkrytí však záhadu úmrtí JanaMasaryka nejen znovu přibližuje,ale zároveň – jak věřím – takévíce poodhaluje. Jde tu o téměřneznámý příběh blízkého mini-strova spolupracovníka profesoraJana Bydžovského, jehož rodinase dodnes potýká s nejistotou, zdabyl, anebo nebyl donucen stát sespolupachatelem vraždy svéhonadřízeného. Počátkem roku 1950se k tomu totiž několikrát„přiznal“, ale druhou stranoumince je fakt, že se tak stalo vevyšetřovací vazbě Státní bez-pečnosti, což samo o sobě otevírá

velký prostor pro pochyby a spekulace. Po odhalení a prostudování dalšíchsouvislostí však vyvolávají jeho několikastránkové a velmi detailní výpovědidalší otazníky, které nutí k obzvláště intenzivnímu zamyšlení a zaslouží siřádně prošetřit.

58


Musím přiznat, že čím jsem do příběhu obou protagonistů knihypronikala hlouběji, tím více jsem podléhala kolísání mezi vlastnímpřesvědčením a pochybnostmi. Pokušením jednoznačných závěrů jsem všakdokázala odolat a odměnou mi byly osvobozující nadhled a vybudovanýrespekt před jakoukoliv teorií, která je provázena upřímnou snahou dobrat sealespoň částečné pravdy.

A jaké byly osobní pohnutky autorky této knihy? Moje snaha o re-konstrukci několika na sebe navazujících tragických událostí byla vedenapřáním provést seriózní výzkum, na jehož základě by bylo možné s jistotouříci, zda řada do podrobností vykreslených „doznání“ Jana Bydžovskéhok vraždě Jana Masaryka může být ze své podstaty pravdivá, anebo nikoliv.Vzhledem k tomu, že za příkazem k Masarykovu odstranění měla stát brit-ská tajná služba, jim lze totiž jen stěží uvěřit. Přesto jsem během studiaarchivních pramenů měla stále silnější pocit, že není pro mě jednoduché jentak je odmítnout, a začala jsem usilovně přemýšlet v co nejširších souvis-lostech. Rozhodla jsem se novýma očima hledat jakoukoliv průkaznou stopu,která by mohla potvrdit podezření, že Jan Bydžovský se v osudný večera noc na 10. března 1948 přeci jen v nějaké roli nacházel v pracovním bytěministra zahraničních věcí, nebo že o skutečných příčinách jeho úmrtí věděl.Stejně tak jsem však hledala indicie, které by případně potvrdily verzi zcelaopačnou, a sice že „doznání“ Jana Bydžovského byla pouhou fikcí fabulo-vanou podle scénáře cizích osob nebo pod tlakem vlastního úzkostmisvíraného nitra. Toto dilema zatím nelze podle mého názoru s jistotourozřešit. Pojďme tedy o něm alespoň přemýšlet společně. Odkrýt pravduo konci Jana Masaryka se musíme pokoušet sami. Jeho smrt předznamenaladlouhou dobu nesvobody, jež ovlivnila většinou i naše životy, a právě protobychom se měli snažit najít k ní konečně klíč.

59




Majer, Petr; Šimon JaroslavŽELEZNÝ ARNOŠT. STATEČNÝ VOJÁK Z TŘINCE.

Třinec 2015,80 stran. (informace o knize)

Arnošt Steiner (12. ledna 1915 Třinec – 9. října 1982 Brno), plukovníkin memoriam a válečný hrdina, jenž se v rámci 1. československého armád-ního sboru pod velením Ludvíka Svobody zúčastnil všech bitev od Sokolovapřes Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu, aby společně se svými spolubo-jovníky dorazil v květnu 1945 do Prahy. Legendárním se stal zejména v bo-jích na Dukle při dobývání kóty 534 a Hyrovy hory, kdy si vydobylpřezdívku Železný Arnošt, protože nezraněn přežil i v situacích, kdy to po-dle spolubojovníků přežít nebylo možné. Byl vyznamenán sedmiČeskoslovenskými válečnými kříži 1939, dvěma medailemi Za chrabrostpřed nepřítelem a řadou dalších vojenských vyznamenání.

Narodil se v třinecké rodině židovského obchodníka. Absolvoval čtyřitřídy českého gymnázia (1927 – 1931) v Českém Těšíně a dva roky obchod-ní školy. V roce 1938 ukončil poddůstojnickou školu, během všeobecné mo-bilizace v září 1938 byl odeslán k hraničnímu pluku 18 do Náchoda, kdekrátce střežil čs. hranici. Po Mnichovu, v říjnu 1938 se vrací do rodnéhoTřince, ale již po roce, v říjnu 1939, byl s dalšími židovskými spoluobčanyposlán do sběrného tábora v Nisku. Z tábora se mu podařilo s otcem utéci.Vydal se na východ v naději, že najde útočiště v SSSR. Tam však byl obviněnspolečně se svým otcem ze špionáže a nakonec odsouzen a uvězněn zanedovolené překročení hranic na 10 let do vězení. Nejprve pobýval v gulaguu Asina v Novosibirské oblasti, poté byl v lednu 1942 přemístěn do gulaguItatka. Začátkem února 1942 byl však propuštěn a 6. 3. 1942 vstoupil v Bu-zuluku do formujícího se 1. československého samostatného polníhopraporu. V létě 1944 byl jako podporučík jmenován do funkce velitele ku-lometné roty ve 2. praporu 1. brigády. V listopadu 1944 byl u téhož praporujmenován do funkce zpravodajského důstojníka, dále do funkce náčelníkaštábu a nakonec byl i velitelem 2. praporu jako nadporučík.

Po skončení druhé světové války se Steiner rozhodl zůstat v armádě a za-pojil se do práce při výstavbě nové Československé armády. Dočkal se

60


povýšení na štábního kapitána. Jelikož po zkušenostech v gulagu nehodlalvstoupit do KSČ, začal se potýkat s nejrůznějšími profesními překážkami,takže nakonec v roce 1947 na vlastní žádost z armády raději odešel a zřejmě

se tím vyhnul pozdějším perzekucím. Dva roky po svém odchodu z armádybyl povýšen na majora v záloze a obdržel z rukou prezidenta republikyvysoké československé vyznamenání, a sice Hvězdu II. stupněČeskoslovenského vojenského řádu Bílého lva „Za vítězství“. V letech1955–1956 pracoval v národním podniku Prefa v Brně jako elektroúdržbářa později jako mechanik v brněnském národním podniku Orthopedie. Zemřeljako širšímu okolí neznámý občan Brna, kde je pochován na tamnímcentrálním hřbitově v rodinné hrobce. Dne 22. září 2015 uděliloZastupitelstvo města Třince Arnoštu Steinerovi titul Čestné občanství městaTřince in memoriam.

61




KNIŽNICESPOLEČNOSTI EDVARDA BENEŠE

Svazek 1. Tomáš Garrigue Masaryk - Edvard BenešO T E V Ø Í T R U S K O E V R O P ÌRuská otázka v roce 1922Vìra Olivová edice a studie: Politika Èeskoslovenskav ruské krizi 1921 a 1922(1992, 1997. Stran 71, Kè 65)

Svazek 2. Vìra OlivováZ Á P A S O È E S K O S L O V E N S K O 1 9 3 8(1992, 1996. Stran 74, Kè 50)

Svazek 3. Ferdinand PeroutkaB Y L E D V A R D B E N E Š V I N E N ?(1993, 1996, 1999, 2002. Stran 26, Kè 30)

Svazek 4. Edvard BenešS V Ì T O V Á V Á L K A A N A Š E R E V O L U C EVýbor z díla. Edice Vìra Olivová.(1994. Stran 118, Kè 50)

Svazek 5. E D V A R D B E N E Š: S O U P I S P U B L I K A C ÍZpracovali: Boris Jakovenko, Alena Novotná,Karel Novotný. Pøedmluva Vìra Olivová(1994. Stran 164, Kè 100)

Svazek 6. Amelie Posse-BrázdováT A J N é D O P I S Y Z P R A H Y 1 9 4 8Edice a doslov Vìra Olivová, pøeklad Zlata Kufnerová.Pøedmluva Zbynìk Zeman.(1994. Stran 91, Kè 45)

Svazek 7. P O C T A E D V A R D U B E N E Š O V I 1 9 9 4Projevy prezidenta Václava Havla, premiéra Václava Klausea pøedsedy Poslanecké snìmovny Milana Uhdeho.Edice Vìra Olivová (1994. Stran 28, Kè 25).

62


Mimo øadu E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8.Životopisný medailon. Myšlenky a názory. Politická stanoviska. Nový do-kument. Edice Vìra Olivová ve spolupráci s Hanou Benešovou.(1994. Stran 28, Kè 20)

Svazek 8. Edvard BenešO D S U N N Ì M C ÙVýbor z Pamìtí a projevù doplnìný Edièními pøílohami.Edice Vìra Olivová.(1995, 2001. Stran 124, Kè 100)

Svazek 9. Jan MasarykD E P E Š E Z L O N D Ý N A 1938Vìra Olivová edice a pøedmluva: Svìdectví Jana Masaryka(1996. Stran 120, obr. 2, Kè 70).

Svazek 10. D Í L O E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 6Výstava v Národní knihovnì Èeské republikyzahájená premiérem Klausem. Edice Vìra Olivová.(1996. Stran 16, Kè 25)

Svazek 11. Miroslav Plesinger-BožinovV Z P O M Í N K Y N A P R V N Í O D B O JEduard Kubù edice a studie: Životní osudy odbojáøe a diplomata. (1997.Stran 84, Kè 70)

Svazek 12. Edvard BenešŽ I V Ý O D K A Z T G MProjevy 1937 - 1947. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová: O vztahu Edvarda Beneše k T. G. Masarykovi.(1997. Stran 94, obr. 7, Kè 80)

Svazek 13. Edvard BenešP Ø E D N Á Š K Y N A U N I V E R Z I T ÌK A R L O V Ì 1 9 1 3 - 1 9 4 8Vìra Olivová edice a pøedmluva: Univerzitní dráha Edvarda Beneše.(1998. Stran 101, obr. 2, Kè 80)

63




Svazek 14. Bohuš BenešA M E R I K A J D E S N Á M IReportáž z pøednáškového turné Edvarda Benešepo amerických univerzitách v roce 1939.Edice Vìra Olivová. (1998. Stran 126, obr. 5, Kè 90)

Svazek 15. T R Y Z N A Z A E D V A R D A B E N E Š E 1 9 9 8Edice a pøedmluvy Vìra Olivová, Alena Šubrtová.(1998, 1999. Stran 47, obr. 1, Kè 50)

Svazek 16. Edvard BenešD O P I S Y B R A T R U V O J T O V I 1 9 3 8 - 1 9 4 4.Edice a pøedmluva Vìra Olivová.(1998. Stran 73, Kè 65)

Svazek 17. Karel ÈapekO E D V A R D U B E N E Š O V IEdice (Věra Olivová ve spolupráci s Josefem Protivou) a pøedmluva:Spolupráce Karla Èapka s Edvardem Benešem.(2000. Stran 147, obr. 22, Kè 130)

Svazek 18. Vìra OlivováM A N I P U L A C E S D Ì J I N A M IP R V N Í R E P U B L I K Y(1998, 1999, 2001. Stran 52, Kè 50)

Svazek 19. Edvard BenešD E M O K R A C I E D N E S A Z Í T R AEdice a epilog Vìra Olivová.(1999. Stran 333, Kè 200)

Svazek 20. Edvard BenešP R Á C E A Z Á P A S Y P O B O K U T G MVzpomínky 1910-1947.Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová.(2000. Stran 75, obr. 7, Kè 80)

64


Svazek 21. ú S T A V E D V A R D A B E N E Š EV L O N D Ý N Ì 1 9 5 0 - 1 9 6 4Pamìtní tisk k 50. výroèí založení ústavu 7. bøezna 1950.Vìra Olivová, edice a pøedmluva: Historie londýnskéhoÚstavu Edvarda Beneše.(2000. Stran 40, obr. 4, Kè 40)

Svazek 22. Vìra OlivováV I L A E D V A R D A B E N E Š EV S E Z I M O V Ì ú S T Í(2000, 2001. Stran 92, obr. 9, Kè 100)

Svazek 23. S P O L E È N O S T E D V A R D A B E N E Š EV P R A Z E 1 9 9 0 - 2 0 0 0Pamìtní tisk k 10. výroèí založení Spoleènosti23. kvìtna 1990. Vìra Olivová edice (ve spolupráci s Karlem Novotným)a pøedmluva: Z historie Ústavu a Spoleènosti Edvarda Beneše.(2001. Stran 72, Kè 50)

Svazek 24. Antonín KrejèíE D V A R D B E N E Š A S O K O LEdice a pøedmluva Vìra Olivová.(2002. Stran 178, obr. 14, Kè 160)

Svazek 25. Edvard BenešC I R K U L Á R N Í T E L E G R A M Y 1 9 2 0 - 1 9 3 5.Edice Jindøich Dejmek. Pøedmluva Vìra Olivová(2002. Stran 274, Kè 250)

Svazek 26. Edvard BenešE V R O P S K Á K R I Z E 1 9 3 8Pìt projevù. Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová.(2003, 2008. Stran 42, obr. 6, Kè 50)

Svazek 27. B I B L I O G R A F I E E D V A R D A B E N E Š EZpracoval Karel Novotný.(2004. Stran 99, Kè 100)

65




Svazek 28. Vìra OlivováZ Á V Ì � E D V A R D A B E N E Š EA O S U D Y J E H O A R C H I V U(2008. Stran 150, Kè 100)

Svazek 29. Jaroslav SeifertP R E Z I D E N T U E D V A R D U B E N E Š O V IÈtyøi básnì. Pamìtní tisk k 120. výroèí narozeníEdvarda Beneše 28. kvìtna 1884.Edice Karel Novotný, pøedmluva Vìra Olivová(2004. Stran 20, 6 kreseb Toyen, Kè 50)

Svazek 30. O D K A Z E D V A R D A B E N E Š E 2 0 0 4Vìra Olivová edice a pøedmluva: Pocta Edvardu Benešovi.(2004, 2005. Stran 43, Kè 50)

Svazek 31. Jaroslav WerstadtO S O B N O S T E D V A R D A B E N E Š EEdice a pøedmluva Vìra Olivová(2006. Stran 91, Kè 100)

Svazek 32. Edvard BenešT H E W A R O F 1 9 3 9Vìra Olivová Edition and Foreword: The visit of the Czechoslovak pre-sident Edvard Beneš in Scotland in November 1941(2005. Stran 51, obr. 3, Kè 100)

Svazek 33. Edvard BenešV Á L K A R O K U 1 9 3 9Vìra Olivová edice a pøedmluva: Návštìva èeskoslovenskéhoprezidenta Edvarda Beneše ve Skotsku v listopadu 1941.(2005. Stran 51, obr. 3, Kè 70)

Svazek 34. Neil ReesP R E Z I D E N T B E N E Š V A N G L I IÈeskoslovenská vláda v exilu v Londýnì a v Buckinghamském hrab-ství za druhé svìtové války.Pøeklad z angliètiny Lukáš Richter, redakce èeského vydání Vìra Olivová.(2006. Stran 66, obr. 122, Kè 100)

66


Mimo øadu: V Ì R A O L I V O V Á. Bibliografie.Zpracoval Igor Lisový ve spolupráci s Karolínou Linhartovou.(Praha 2006. Stran 85, obr. 55, Kè100)

Mimo øadu: V Ì Ø E O L I V O V é A D H O N O R E MSborník pøíspìvkù k novodobým èeskoslovenskýmdìjinám.Edice a úvod Eva Broklová a Marie L. Neudorflová. Josef Tomešpøedmluva: Historièka v rozrušeném èase. Na okraj životního pøíbìhu,èinnosti a díla Vìry Olivové.(Praha 2006. Stran 267, obr. 20)

Svazek 35. LIDICE BUDOU ŽÍT.Vìra Olivová a Gabriela Literová(Praha 2007. Stran 16, obr. 25, Kè 30)

Mimo řadu: E D V A R D B E N E Š 1 8 8 4 - 1 9 4 8MYŠLENKY A NÁZORYBibliofilský Pamětní tisk k 60. výročí úmrtí EB.Věra Olivová výběr textů. Kryštof Krejča dvě litografie. Tisk MartinBouda. Vydalo nakl. Bonaventura. (Praha 2008. Nestránkováno. 100číslovaných výtisků. Kč 900)

Svazek 36. Věra Olivová2 0 L E T S P O L E Č N O S T I E D V A R D AB E N E Š E. Praha 2010

Svazek 37. Věra OlivováČESKOSLOVENSKO A NěMECKO 1918 - 1929(2011. Stran 260, Kč 200)

Svazek 38. Jiří BENEŠV NěMECKéM ZAJETÍEdice a předmluva Věra Olivová(2010. Stran 304, Kč 220)

Svazek 39. Edvard BenešFUNKCE POLITICKÝCH STRANEdice a předmluva Věra Olivová(2013. Stran 184, Kč 150)

67




Svazek 40. Věra OlivováDěJINY PRVNÍ REPUBLIKY(Praha 2012. Stran 360, Kč 250)

Svazek 41. Pavel CarbolúSTAV EDVARDA BENEŠE V LETECH 1950-1964(Ostrava 2015. Stran 282, Kč 300)Publikaci lze také koupit v prodejnách nakladatelství ACADEMIA.

Publikace lze zakoupit speciálně v knihkupectvíKAROLINUM, Celetná 18, Praha 1

či objednat v nakladatelství EVA - Milan NevoleK údolí 2, 143 00 Praha 4, e-mail: [email protected]

68


Date post:	02-Jan-2017
Category:	Documents
Upload:	phamdung
View:	222 times
Download:	0 times

Bulletin-číslo 29

Documents