1

2

3

Veškeré díky patří Všem, kteří si dali tu píli, a psali od srdce. A

Dragovi, který mi udělil svolení zabývat se povídkami od hráčů.

4

1. Trh Fel (Wisely)

2. Isetta a Lichův květ (Andrew)

3.

Povídka na přebalu Snový (Aventis)

5

Autor: Wisely

Psát životopisy mi nikdy nešlo. Čím se taková věc vlastně

začíná? Ah, třeba věkem! Je mi... No... Já vlastně ani nevím. Jeden mág

v Dalaranu říkal, že mi určitě nebude víc než 30, ale byl opilý a... To

bych přeskakovala.

Mlhavě si vzpomínám na své dětství. Z prvních let si pamatuji

jen zápach ryb a slané vody, z čehož soudím, že jsme s otcem mohli žít

někde v přístavu. Z důvodů, které mi nikdy neřekl, jsme museli v mých

pěti letech uprchnout do pouště a v Tanarisu jsem také strávila dalších

patnáct. To nekonečné stavění hradů z písku... Otec se mi moc

nevěnoval, ne že by nechtěl, ale nemohl, z důvodů, které jsem se

dozvěděla bohužel až po jeho smrti. Matku jsem nikdy nepoznala a otec

o ní moc nechtěl mluvit, tak jsem se naučila neptat se.

Byla jsem smířená s tím, že zbytek svého života nejspíš strávím na

cestách po Tanarisu jako ochranka karavan, dodávajících vodu a

základní proviant i do těch nejodlehlejších vesniček. Jelikož se u mě

projevily jisté magické schopnosti, které jsem s největší

pravděpodobností podědila po otci, který se zdál být mocným a čestným

mágem, byla jsem žádaný doprovod právě oněch karavan, především

kvůli banditům.

Moje domněnka se ale ukázala nepravdivou. Jednoho dne, po

návratu z dlouhé výpravy, otec zmizel. Doma jsem ho nenašla a nikdo

nevěděl, kam se poděl. Nějakou dobu jsem žila v přesvědčení, že se

musel teleportovat kvůli něčemu důležitému, ale dny, týdny plynuly a o

něm stále žádná zmínka. Začala jsem pátrat v našem domě a objevila

jsem knihu - deník, v řeči, které jsem nerozuměla. Jediná čitelná věta

byla ta první. Říkala mi pouze, ať onen deník vezmu k nějakému

člověku v Lordaeronu, a tak jsem se za našetřené peníze vydala přes

moře.

Pamatuji si vítr ve tváři a vřískot racků, a... a... Od chvíle, co

jsem spatřila pevninu, už nic. Probudila jsem se v Brillu (jak jsem

6

později zjistila z rozcestníku). Do nosu mě praštil šílený zápach

hnijících těl a hned mi došlo, že bude něco v nepořádku. Vzhledem k

tomu, že byla noc, nebylo těžké z toho příšerného místa uprchnout. Ke

své radosti jsem zjistila, že Lordaeron není daleko - Také nebyl, ale byl

v troskách. Můj plamínek naděje se notně zmenšil a nebýt nedaleké

věže, osídlené lidmi, trvalo by mi dalších pár let, než bych zjistila, že

deník je napsaný v nějakém starém dialektu blood elfštiny.

Poradili mi, že jejich město je na sever, ale jelikož mi bylo

dobře známo, k jaké frakci patří, nemělo cenu tam jezdit. Vydala jsem

se tedy opačným směrem do Dalaranu. V Dalaranu jsem se skutečně

dostala k překladu a informace, které mi prostřednictvím deníku byly

sděleny, jsem vstřebávala několik let. Tak otec nebyl mág. Nepracoval

dokonce ani pro alianci. S několika blood elfskými warlocky (kterým

sám byl) pracoval na kouzlech, umožňujících ovládat lidi stejně tak,

jako démony. V deníku mi též sděloval, že musel uprchnout (bůh ví

kam), protože mu jde po krku několik nájemných vrahů. Též mě prosil,

abych vyhledala jistého warlocka, který mě má zasvětit do jejich

projektu. Nehodlala jsem spolupracovat, ale přesto jsem onoho elfa

vyhledala. Tím začalo asi nejšťastnější období mého života. Ael'mas mě

naučil vše, co uměl.

Léta plynula a já si začínala uvědomovat, co se stalo tehdy v

Tirisfal Glades - nejdřív to nebylo znát, ale pak se začaly dostavovat

příznaky jako ztrácení citu, náhodné odpadávání končetin... Tou dobou

už mi to bylo jedno. Pár let zpátky bych z toho nejspíš zešílela, ale teď

to sloužilo víc než dobře - vtip "ty jsou pravý? Jasně že jsou pravý, ne

moje, ale pravý" se nám zkrátka nikdy neohrál a Dalaranské směsce

mágů bylo víceméně jedno, jestli jste živí nebo mrtví.

Ael'mas po nějaké době zmizel stejně, jako můj otec (abych

pravdu řekla, čekala jsem to) a já najednou neměla co dělat. Uměla

jsem čarovat, volat démony, zahrávat si s lidským strachem... Flámy po

hospodách s ostatními mágy mě přestávaly bavit.

Jednoho dne, při hledání nějaké zábavy, jsem se nechtěně

vmotala do Dalaranských stok. Nikdy jsem tam nebyla a černý trh mě

upřímně překvapil. Rozjařená z nového objevu jsem nadšeně koupila

7

několik věcí, které jsme "rozhodně pak museli vyzkoušet ve věži". A

tak jsem poznala Fel.

Extáze. Naprostá extáze. Jestliže prastará magie byla jako oheň

v duši, budující si rychlou závislost, pak tohle byl ohňostroj. Šílený

bouřlivý ohňostroj, který dovoluje dělat kouzla, o kterých se vám

nesnilo. Byl to ten nejlepší pocit v životě. Rychle jsme se začali shánět

po další démonské krvi a rozšiřovali ji mezi známé. Druidi z Thunder

Bluffu. Šamani z Orgrimmaru. Všichni to chtěli zkusit a nás nenapadla

žádná větší hloupost, než chytat v Outlandu démony, zabíjet je a

prodávat za šílené peníze právě jejich Fel.

Tou dobou jsem ještě netušila, že mně samotné díky otcovým

pokusům proudí v žilách démonská krev, takže mi Fel moc neublíží, ale

nevšimla jsem si, jak to ničí těla a duše mých přátel. Když jsem na to

přišla, bylo už příliš pozdě.

Když jsme si to uvědomili všichni, bylo nám jasné, že to

musíme omezit. Ale i tak byl Fel něco, čeho jsme se nechtěli a

nedokázali úplně vzdát. Nebyli jsme bohužel jediní, kdo si to rychle

uvědomil. Vláda začala tvrdě stíhat všechny, jež měli s černým Fel

trhem něco společného a nám dalo spoustu práce se skrýt. I tak to

někteří z mých přátel nepřežili.

A teď jsem tady - Uprostřed kouzelnického podsvětí, pašující

Fel do znovu vybudovaného Dalaranu a dalších kouzelnických měst, a

naše heslo stále funguje - Peníze jsou peníze. Magie je magie. Jakmile

jim jednou propadneš, už nikdy se jich nebudeš schopný vzdát.

8

Autor: Andrew

Nad zmrzlou krajinou se rozprostírala noc. Přestože oblohou

pluly tmavé mraky, krajina byla zahalená do bledé aury zbytků světla

odrážejících se od zasněžených částí hor. Ty tvoří zvláštní matně černá

skála. Celé to působilo jako černobílý obrázek, přes který je přehozený

světle modrý průhledný pruh látky.

Kaňon, táhnoucí se od obzoru k obzoru mezi špičatými vrcholky

pohoří, má povrch tvořený z rozdrolených skalisek, které ho svírají. Je

matně černý, místy zasněžený nebo uvězněný do různě velkých kusů

průzračného ledu plného vrásek a rýh. To jak je neustále obrušován

zrníčky tmavého písku. Tyto zrníčka neustále chaoticky poletují, jak si

je skučící poryvy větru přehazují mezi sebou sem a tam. Čas od času,

když vítr dosáhne větší síly, je možné v kaňonu pozorovat písečné

bouře. Černé mraky prachu se vlní jak rozbouřené vlny a pohlcují a zase

vypouští vše, co se jim postaví do cesty.

Ze zákrytu v jedné skále několik desítek metrů nad kaňonem

dění dole bedlivě pozorovala čtveřice zlatě zářících očí. Jedny byly

větší, s černými zorničkami připomínajícími oči přerostlé kočky. Druhé

byly bez zorniček, s tlumenou září připomínající dva zlaté drahokamy.

Všechny čtyři sledovaly, jak v kaňonu pod nimi letargicky a bezcílně

přešlapují desítky kostlivců. Najednou je upoutal několik metrů dlouhý

kostěný drak, který neslyšně připlachtil kolem nich ve vzdálenosti

necelého sta metrů. Kosti měl šedé až černé, poškrábané a plné rýh od

zdejších drsných větrných bouří. Některá matně černá zrníčka se

drakovi usadila na kostech a propůjčovala mu tak svojí temnou barvu.

Když kostěná příšera odletěla dostatečně daleko, zapraskala

skála a z úkrytu se do chladného nočního vzduchu vrhl velký rudý drak.

Seskočil z římsy a roztáhl mohutná křídla. Ta se v okamžiku naplnila

vzduchem a dovolila velkému zvířeti, aby se o ně opřelo a nepropadlo

se na dno kaňonu. Krásný drak z masa a kostí měl protáhlou metr

dlouhou hlavu s trnem na místě nosu a dvěma řadami malých, ale velmi

ostrých zubů v tlamě. Další tři trny vyrůstaly z hlavy v místě, kde se

9

napojovala na asi metr a půl dlouhý krk. Na jeho kořenu měl upevněné

sedlo, které na něm drželo popruhy obvázanými kolem jeho břicha,

krku a předních paží. Ze zadní části třímetrového těla vyrůstal tři metry

dlouhý tlustý ocas zakončený kostěnými výrůstky. To z něj činilo

smrtící palici, pokud byl použit v boji. Při letu pak sloužil hlavně jako

směrové kormidlo. Kromě dvou křídel drakovi z těla vyrůstaly ještě

čtyři další silné končetiny, všechny zakončené třemi mohutnými prsty s

drápem jako lidské chodidlo. Byl to Galder, příslušník červené dračí

letky a služebník královny Alexstraszy, paní všech rudých draků.

Na jeho hřbetě seděla menší postavička zahalená do tmavého

pláště s kapucí přehozenou přes hlavu. Rozparky, kterými skrze ni

vyčnívaly štíhlé na deset centimetrů dlouhé uši, zlatě zářící oči a

celkové proporce postavy prozrazovaly, že jezdcem je elf. A téměř jistě

žena. Na drakově sedle byla zavěšená kuše, šipky měla elfka zasunuté v

úchytech na pásku. Mimo šipek byly k pásku upevněny také dvě dýky.

Patnáct centimetrů dlouhé, matně černé kovové čepele byly

vytvarovány jako dlouhé bodce se dvěma ostřími. Kůží obmotané

rukojeti byly od ostří odděleny záštitami vytvořenými z kůstek

neznámého zvířete. Na nohavicích v místech, která jsou těsně nad

botou, byly dvě pouzdra pro další menší dýky. Pod pláštěm měla elfka

přiléhavé kožené kalhoty a vestu. Boty měla také kožené, vysoké a

dobře vycpané, rukavice krátké a bez krytí prstů.

Její plášť divoce tancoval v proudu obtékajícího vzduchu.

Špičaté dlouhé uši se snažily zachytit i ten nejslabší zvuk, aby elfku

upozornily na případné nebezpečí. Zlaté oči byly mezitím upřené

směrem dolů a prohledávaly krajinu pod nimi. Galder vždy ve spirále

vystoupal do výše a poté klidně plachtil nad kaňonem, aby jejich výhled

nerušily mávající křídla a poryvy vzduchu zbytečně nenutily elfí oči k

slzám.

Dvojice se rozhodla při své výpravě neriskovat a držet se dále

od městečka Ymirheim. To je osídlené vrykuly, rasou štíhlých poloobrů

s rohy beranů vyrůstajících jim ze spánků. Jsou velice bojovní a hlavně

oddaní Králi Lichů. Pro elfku s drakem představovali mnohem větší

nebezpečí než nemotorní nemrtví bez špetky inteligence v hlavách.

10

Po dlouhých hodinách, kdy se střídavě ukrývali ve skalách před

náhodně poletujícími kostěnými draky a prohledávali krajinu pod nimi,

konečně našli co hledali. Na úpatí kaňonu se tyčila strážní věž

postavená v nerubiánském stylu. Ten přebral Král Lichů od pavoučího

národa, který zotročil, když si podroboval zdejší kontinent. Jednoduché

rysy stavby s množstvím ostrých hran a špičatých vrcholků se

zvětšovaly, jak se k ním drak kradmě přibližoval. Vedle vchodu při

základech věže, ke které se z kaňonu dalo dostat pouze několik set

metrů dlouhou a několik metrů širokou cestou vyrytou do skály, z

popela rostla zvláštní tmavě modrá rostlina. Velice vzácná a ceněná

bylina, obecně známá jako Lichův květ.

Kaňonem se ozvalo pronikavé zapištění a Galder si uvědomil

svou školáckou chybu, které se právě dopustil. Mladý drak přilétal s

měsícem v zádech. Ten byl zrovna vyproštěn z úkrytu v mracích a

nádherně vykresloval jeho siluetu pro všechny pozorovatele dole u

věže. Elfka zahlédla, jak se na vrchní římse budovy drolí jedna z

tamních soch. V několika okamžicích se s pronikavým zapištěním od

římsy odrazil druhý gargoil, nemrtvý netvor připomínající přerostlého

netopýra, který právě opustil svojí kamennou podobu. První už jim letěl

vstříc.

Hbitě uvolnila kuši ze sedla zasadila do ní šipku. Vyklonila se

lehce na pravý bok a sykla na draka: „uhni krk vlevo!“ Galder poslechl

a ještě roztáhl křídla a přestal jimi mávat, aby poskytl co nejstabilnější

let pro zamíření. Před kuší se objevil volný prostor až k prvnímu

gargoilovi, který s divokým máváním křídel mířil čelně k nim. Elfce

míření nedělalo žádný problém, její cíl se nesnažil nijak manévrovat a

střelbu jí znepříjemnit. Musela však trefit přesně nějaké citlivé místo,

protože zbýval čas právě jen na jeden výstřel.

Šipka se s tlumeným lupnutím oddělila od kuše a po dvou

vteřinách letu se zabodla gargoilovi do krku. Ten se se zachrapláním

začal bezvládně řítit k zemi. Druhý však byl již příliš blízko, než by

elfka stihla nabýt novou šipku a znovu zamířit. Drak se proto zhluboka

nadechl a druhou bestii sežehl oblakem ohně. Nezdálo se, že by oheň

gargoilovi ve své podstatě nějak zásadně vadil, ale k jeho smůle postačil

k tomu, aby mu zničil tenké membrány mezi křídly. To se stalo zvířeti v

několika set metrové výšce osudným a s nepřetržitým pištěním a

11

zoufalém máváním pařáty se poroučelo k zemi za svým druhem. Když

se rozbilo o zem, povyk utichl.

„Isetto, musíme být rychlí. Ten řev slyšeli všichni nemrtví na

míle daleko!“ Ozval se Galderův hlas v mysli mladé elfky, což je

způsob, kterým se draci dorozumívají s ostatními smrtelníky pokud jsou

ve své přirozené dračí podobě. Isetta si naštvaně odfrkla. „Přistaň

nejblíže jak jen to bude možné,“ řekla, ale její hlas spolkl náhlý příval

prudkého větru. Přesto však drak pochopil, že souhlasí s rizikem a

pokusí se květinu ukořistit. Bez zdlouhavé spirály zamířil k zemi

nejkratší cestou. „Drž se dobře,“ zaburácel jí v hlavě.

O několik vteřin později svůj prudký sestupný let vybral

několika mocnými máchnutími křídel těsně nad zemí, čímž značně

zvířil písek a prach ve svém okolí. Isetta sice nic neviděla, ale nečekala

a rychle znovu nabyla kuši šipkou. Jak se Galder stabilně postavil na

zem, hbitě seskočila a mířila zbraní směrem, kterým tušila několik

desítek metrů vzdálený vchod do věže. Mezitím, co čekali než se písek

usadí, se z výšky nad nimi ozval mohutný řev. Drak i elfka nasměrovali

svůj zrak vzhůru a uviděli oproti tmavé obloze na vrcholku jedné z

menší hory šedivou tečku se dvěma tenkými ocásky. Galder zavrčel:

„drak-zrádce s černými kostmi bez masa!“ Jeho zrak byl natolik

pronikavý, že viděl ostře i na vzdálenost několika kilometrů. Nedělalo

mu tedy velké potíže bytost rozpoznat. Elfka na Galdera pohlédla, ale

ten její pohled neopětoval. Místo toho zasyčel: „dvounožci jsou tvoji,

okřídlenci moji!“ S těmito myšlenkami se opět několikerým prudkým

mávnutím křídel vznesl zpět do vzduchu. Isetta zase nic neviděla, ale z

povzdálí mezi kvílícím větrem rozeznala známé praskavé a lupavé

zvuky. Ty vydávají kosti, které se třou na sucho. Nepřítel byl vzhůru!

12

Část druhá - příběh kostí

Opuštěná, bez ochrany svého dračího společníka, čekala mladá

elfka až se zvířený písek a prach usadí. S připravenou kuší její zlaté oči

hledaly lidské obrysy a uši měly za úkol především odhalení protivníka

tam, kam se zrovna neupíral její pohled. Nekonečné vteřiny ubíhaly a

nepříjemné zvuky se stále přibližovaly. Už nemohly být dále než

několik metrů. Tlukot Galderových křídel o vzdušné proudy již byl

prakticky nezaslechnutelný. Byl daleko a ona sama.

Náhle se prudký poryv větru opřel o prachový mrak a odfoukl

jeho část kousek stranou. Před Isettou stál kostlivec o hlavu větší než

ona. Kosti měl nažloutlé – nikoliv tmavě šedé jako kostlivci přebývající

na širých pláních – a jeho nohy ještě stále zahaloval prachový opar. V

rukou měl velkou obouruční sekeru. Takovou by snad drobná elfka ani

neuzvedla. Jak se naráz oba spatřili, kostlivec zastavil a napřáhl sekerou

nad hlavu. Isetta na nic nečekala a poslala šipku z kuše do jeho lebky.

Ta proletěla skrz a s tichým zasyčením a za doprovodu podivných

černých proudů energie se z kostlivcovi hlavy vypařila všechna temná

magie, která jej držela pohromadě. Proudy energie se rozplynuly do

okolního vzduchu a kosti přestaly držet při sobě. V ten okamžik se tělo

tvořené pouze holými kostmi rozsypalo jak domeček z karet. Velká

sekera se nehybně zasekla do zmrzlé země hned vedle.

O kousek dál před elfkou však stálo několik dalších. V ten

okamžik jí ale její uši varovaly před dalším a mnohem naléhavějším

nebezpečím přicházejícím zezadu. Svist čepele vzduchem dával jasný

signál, že zbraň nepřítele je již v pohybu. Bleskovým pohybem si Isetta

dřepla a velký obouruční meč ji minul jen několik centimetrů nad

hlavou. Štěstí, že nepřítel sekl vodorovně. V podřepu elfka zahodila

kuši a bleskově sáhla po svých malých vrhacích dýkách na nohavicích.

Než se druhý kostlivec, zákeřně se kradoucí zezadu, stačil znovu

rozmáchnout, už měl malou dýkou proraženou lebku. Přesným vrhem

tak byl vyřazen i druhý nepřítel, který se poroučel k zemi stejným

způsobem jako ten první.

Mezitím co se elfka otáčela zpět k ostatním kostlivcům,

připravila si na vrh druhou dýku a strhla ze sebe plášť, aby ji nepřekážel

13

v pohybu. Proti ní se sunuli tři kostlivci asi pět až sedm metrů daleko.

Krajní měli krátké meče a dřevěné štíty, prostřední byl vyzbrojen

dvěma krátkými meči. Isetta instinktivně vrhla zbraň po tom nejbližším

kostlivci na pravé straně, ten si však stihl zakrýt hlavu štítem a dýka se

neškodně zabodla do dřeva. Elfka zaklela. Sáhla ke svým bokům pro

dlouhé matně černé dýky-bodce. Prach a písek už se pomalu usadil a

temné mraky se začaly čím dál více trhat. Měsíc již dobře osvětloval

bojiště. Další souboj se už bude odehrávat na blízko.

Náhle několik metrů vedle Isetty s hlučným bouchnutím a

zapraskáním spadlo několik černých kostí. Elfka využila chvilky času

než se k ní kostlivci dobelhají a vzhlédla k obloze. Oba draci do sebe

byly zaklesnutí drápy a zhruba sto metrů nad zemí zběsile mávali

křídly, aby se jejich propletenec udržel ve vzduchu. Galder před

několika okamžiky nepříteli ukousl ocas. Kostěného draka to však příliš

neznepokojovalo. Rudý drak začal chrlit proud ohně ze svého hrdla

přímo na jeho lebku. Bohužel však byl ještě příliš mladý a jeho oheň

neměl takový žár, aby dokázal roztavit kost. Kostěná lebka pouze

změnila barvu z obvyklé tmavě šedé na uhelně černou, drak ale stále

bojoval dál jako by se nic nestalo. Naštěstí byl i Galdr dobře vybavený

a jeho tuhá šupinatá kůže ho zejména na hřbetě a bocích slušně chránila

proti drápům soupeře. Ten navíc neuměl chrlit oheň, což bylo velké

štěstí.

Pozornost elfky se vrátila zpátky na zem. Právě včas –

prostřední kostlivec s dvojicí mečů se už chystal k útoku. Provedl výpad

nejprve pravou rukou, ale jeho rána byla vykryta dlouhou čepelí Isettiny

dýky. Obě čepele do sebe zůstaly ve vzduchu zaklesnuté a ani jedna

neměla v úmyslu povolit. Kostlivec tedy máchl druhou rukou, ale i

tento úder dopadl stejně. Oba nyní stáli proti sobě, ruce se zbraněmi

vzájemně vykryté o ty protivníkovi. Isetta na nic načekala, vyskočila a

oběma nohama ze všech sil kopla kostlivce do pánve. Ten odletěl vzad

tak rychle, že to jeho pomalé nohy nebyly schopné ustát a svalil se na

zem. Elfka získala kopnutím dostatek energie, aby dokázala dokončit

přemet vzad a v podřepu přistát opět na nohou. Teď už u ní však stáli

dva další soupeři se štíty.

14

Jeden se po ní právě ohnal mečem. Isetta jeho ránu snadno

vykryla první dýkou a druhou mu hbitě usekla zápěstí. Meč, stále ještě

svíraný bezvládnými kostmi dlaně, spadl na zem. První dýka, původně

kryjící teď již bezvládný meč, byla nyní volná a musela rychle jednat,

protože druhý kostlivec již byl také nebezpečně blízko. Elfka využila

toho, že se právě chystal napřáhnout a odkryl si tak štítem lebku. Vrhla

dýku a kosti se opět sesypaly k zemi. Přesný zásah mezi oční důlky

nedal kostlivcovi žádnou šanci.

První kostlivec, teď už bez meče, se však ještě nehodlal smířit se

svým osudem. Ohnal se po elfce pařátem bez dlaně. Ta se mu vyhnula

hlubokým záklonem, čehož okamžitě využil a praštil ji štítem do břicha.

To již neustála a s tlumeným žuchnutím upadla na zem. Kostlivec

pokračoval v útoku. Napřáhl se a vyslal úder štítem směrem na elfčinu

hlavu. Ta pohotově zareagovala a úderu vystavila druhou dýku -

poslední, která jí ještě zbyla. Dýka prošla dřevem a probodla také kosti

ruky z druhé strany štítu. Kostlivcovi to však jinak zvlášť nevadilo,

necítil žádnou bolest. Snažil se vší silou zatlačit štít do elfčina obličeje.

Isetta chytla dýku oběma rukama a silně s ní škubla do strany. Tím

kostlivce povalila na zem vedle sebe. Mrštně se zvedla a s velkým

nápřahem ukopla kostlivci lebku jako by to byl míč na rugby. V tom

okamžiku už se o něj definitivně nemusela starat – jeho magie, která ho

držela při životě, z něj vyprchala.

Nebylo však ještě po boji. Poslední z kostlivců se dvěma meči

už byl opět na nohou a zuřivě mířil přímo k ní. Pokusila se rychle

vyškubnout dýku ze štítu, ale ta držela pevně. Pouze tak odtrhla ruku

kostlivce od zbytku těla v lokti. Zasyčela zlostí a rozhlídla se kolem

sebe. Hned vedle ní ležel krátký rezavý meč s useknutou dlaní. Rychle

se pro něj sehnula a hned uskočila prvnímu výpadu nepřítele. Druhou

rukou z meče oklepala kosti prstů, aby jí nepřekážely při jeho držení. V

tuto chvíli se musela úporně bránit – měla pouze jednu zbraň a nepřítel

dvě. Navíc s meči neuměla zacházet tak dobře jako s dýkami. Jediná její

výhoda nad nepřítelem byla její rychlost. Proto také úspěšně odolávala

všem jeho výpadům. Ale než stihla zaútočit po odražení prvního

výpadu, honem musela odrážet útok kostlivcovi druhé ruky. Tento byl

navíc znatelně pohyblivější a rychlejší než ostatní jeho druhové.

Nakonec ale její soupeř udělal chybu. Zaútočil oběma rukama naráz ze

15

stejné strany. Elfka snadno dvojí úder vykryla položením čepele napříč

oběma ranám po svém pravém bohu. Poté hbitě přenesla váhu na

druhou nohu a sekla zleva vodorovně ve výši svého hrudníku. Tím

přeťala kostlivcovu páteř těsně pod žebry. Obě části rozdvojeného

nepřítele padly k zemi.

Ve stejný okamžik se jí v hlavě promítl Galderův naléhavý hlas:

„Isetto pozor, za tebou!“ Elfka se otočila a uviděla jak se na ni těsně nad

zemí řítí mohutný kostěný drak. Bez ocasu a s opálenou lebkou letěl s

rozevřenýma předními tlapami jakoby ji chtěl probodnout drápy. Letěl

tak neslyšně jak jen se může nějaké těleso vzduchem pohybovat. Galder

se řítil několik desítek metrů za ním. Na reakci zbývala vteřina, možná

dvě. Isetta uskočila po hlavě na pravou stranu, aby drak proletěl kolem

ní. Přistála kotoulem v podřepu na nohách právě když ji monstrum

míjelo. Cítila, jak se zabořilo předními tlapami do země a nad ní se

mihlo kostěné křídlo. Uchopila pevně rezavý meč a v otočce s ním sekla

do půlkruhu kolem své osy. Usekla drakovi chodidlo na levé zadní

noze. Drak se zapřel předníma nohama do země a snažil se ubrzdit své

přistání, kterým chtěl elfku smést sebou. Ta se mezitím postavila a

nespouštěla z něj oči.

Létající kostlivec se nakonec zastavil a prudce otočil o sto-

osmdesát stupňů jakoby chtěl po elfce chňapnout tlapou. Ta však stála v

bezpečné vzdálenosti asi dvaceti metrů od něj. Když dokončil otočku a

chtěl se opřít o zadní nohy, tlapa bez chodidla mu na zmrzlé zemi

podjela. Na to nebyl připravený a celý se rozplácl na zem. Ihned se

začal znovu nemotorně zvedat. V tom si elfka všimla, že na zemi se k ní

sápe trup rozpůleného kostlivce ve snaze seknout jí po nohách. Udělala

několik rychlých kroků, aby ho obešla, a zasekla mu meč do lebky.

„Ten byl poslední,“ pomyslela si. „Teď ještě tu létající potvoru!“

Otočila se a pohledem rychle hledala svoje dýky. V té rychlosti uviděla

pouze tu zaseknutou v dřevěném štítu několik metrů od ní. Krátkou

vzdálenost překonala během okamžiku, přišlápla štít nohou a oběma

rukama se ze všech sil snažila svoji dýku vytáhnout. To se jí nakonec

podařilo.

16

Rychle se otočila a uviděla kostěného draka již na nohách, po

třech tlapách se neohrabaně soukajícího směrem k ní. Protože se

nemohl opřít ani o ocas, který mu Galder ukousl, pohyboval se velmi

pomalu a co dva kroky klopýtl a nově hledal rovnováhu. Isetta na nic

nečekala a vrhla směrem k němu svou matně černou dýku. Ta jej sice

zasáhla do lebky, ale neškodně se od ní odrazila. Elfka znejistěla. Co

teď?

To už ale vedle kostěného draka s ohromujícím dupnutím přistál

Galder. Úmyslně se natočil zády k němu. Byl rozhodnutý definitivně

ukončit nestvůřino běsnění. Kostěný drak za ním otočil hlavu a

mohutně zařval. To však bylo to poslední, co ve svém životě udělal.

Rudý drak se napřáhl a uštědřil mu ocasem ohromnou ránu do žeber.

Kosti zapraskaly a celý jeho trup se rozlítl do okolí na všechny strany.

Krk s lebkou bezvládně dopadli na zem. Isetta se rozhlídla kolem.

Krajinou se rozhostilo ticho, které rozráželo pouze monotónní hučení

větru. Zdá se, že už bylo konečně po boji.

17

Část třetí - dračí medicína

„Jsi v pořádku?“ Tázal se starostlivě rudý drak. „Já jsem, co ty?“

Odpověděla elfka a úmyslně při tom zatajila bolestivě naražená žebra

od rány štítem. „Nic vážného,“ zamručel Galder. Lehl si na zem a

zhluboka oddechoval. Isettin dech byl také zrychlený a čelo měla

orosené potem. Z dračího sedla odepnula váček s bylinkami a malým

srpem. Pak rychle běžela pro to, pro co do těchto nehostinných míst

přišli – pro Lichův květ. Rostl netknutý vedle vchodu do věže, jakoby

se ho dění kolem něj vůbec netýkalo. Byla to pěkná dospělá rostlinka.

Elfka ji utrhla a šetrně – aby ji nepolámala – ji vložila do váčku. Potom

se vydala zpět na bojiště sesbírat svoje vybavení - dvě velké matně

černé dýky, dvě menší vrhací dýky a kuši. O jednu menší dýku bohužel

přišla. Zlomila se, když se ji pokoušela silou vytáhnout z lebky jednoho

z kostlivců; držela tam až moc pevně. Neslyšně zasyčela nějakou elfí

nadávku.

Teprve když se vrátila zpátky k drakovi uviděla na jeho přední

noze tři hluboké rýhy od drápů, ze kterých vytékala spousta tmavě rudé

krve. „Tohle není povrchové zranění,“ znepokojeně prohodila směrem

ke Galderovi. „Jestli ztratíš hodně krve, tak nás domů nedoneseš,“

dodala a podrbala se v krátkých tmavě modrých vlasech. „Budu muset,“

dotčeně odsekl. „Nic jiného nám nezbývá. Tady nemůžeme zůstat

dlouho, přijdou další. Co potom?“ Elfka ale trvala na svém. „Viděli

jsme je ze vzduchu. Nemůžou to sem stihnout dřív než za několik

desítek minut. Musím ti to ošetřit nebo nás odtud nedostaneš.“

„A když přiletí další zrádce-drak-z-černých-kostí?“

„Už jsem řekla!“

Galder zamručel, ale už se dál nehádal. Věděl, že má pravdu a v

tomhle stavu by stejně nedoletěl dál než několik kilometrů. Pak by si

musel zase odpočnout a nebylo jisté, že by našel místo, kde by nebyli

další nemrtvé hlídky Krále Lichů. Elfka měla svojí hlavu a když už byla

rozhodnutá nemělo moc smysl vést další diskuse. On to už věděl.

Isetta vzala jednu ze svých větších dýk a odštípla lebku mrtvého

draka od krčních obratlů. Popadla měch ze sedla a lebku nejprve

18

vypláchla a potom jí naplnila vodou. Tím, jak na ni Galder chrlil oheň

se lebka perfektně spekla a obvyklé skulinky v ní se zacelily. Voda tak

neměla kudy unikat. Potom si elfka sundala koženou vestu. Pod ní měla

černé tričko, které si také svlékla. Pod stříbrnou sluneční září se leskly

kapičky potu na jejím obnaženém těle. Vzala tričko a ponořila ho do

vody. Zlehounka – jak velikost dračí lebky dovolila – ho proprala od

svého potu a přehodila ho drakovi přes krk, aby se nezašpinilo než ho

bude znovu potřebovat. Vzala lebku a zbylou vodu z ní chrstla drakovi

na ránu, aby ji alespoň trochu vyčistila od prachu a písku. Galder

tlumeně zasyčel. Trochu se z měchu sama napila a téměř celý zbytek

vylila drakovi do hrdla, aby alespoň částečně doplnil tekutiny, které mu

rána ubírá.

Potom si znovu oblékla koženou vestu, protože jí bylo velice

zima, jak ledový vítr proudil kolem jejího zpoceného nahého těla.

Posadila se do tureckého sedu a vymytou lebku si položila do klína. Z

váčku s bylinkami vyndala stonek podivné květiny bez květů, která byla

celá sněhově bílá. Ve většině jazyků se nazývá Ledový trn. Byla na

dotek mrazivě studená, že se skoro nedala v ruce udržet. Isetta

odstranila ostré trny ze stonku a zbytek rostliny rozlámala a vložila ji do

lebky. Potom z váčku vytáhla zvláštní zelený stroužek hmoty, ve

starověkých jazycích často označovaným jako krystal života. Lidé mu

však většinou nepřesně říkají esence života. Tento stroužek hodila také

do lebky a přidala posledních pár kapek vody z měšce. Nakonec ještě z

váčku vytáhla tlouček a začala směs rozmělňovat. Po několika minutách

byla v lebce připravena velice zvláštní mastička.

„Měla by sis pospíšit,“ připomněl jí nervózně Galder. „Už to je,“

odpověděla elfka. Vstala a vydala se k jeho poraněné noze. „Je to jen

obyčejná mastička, která ochladí ránu – uleví ti od bolesti. Také se to

trochu stáhne a pomůže tak zastavit krvácení. Podporuje to obnovu

tkáně, tím uspíší hojení, ale stejně by se ti na to měl někdo podívat, až

se vrátíme. Bude to ze začátku hodně studit a štípat. Až to odezní, tak to

asi bude svědět, ale nic co bys nemohl vydržet,“ vysvětlila mu, co ho

čeká. „Vydržím, jsem přece drak!“ Odvětil bez zaváhání. Isetta kývla

hlavou a začala mu potírat krvavé rýhy vedoucí hluboko do masa. Drak

zaťal zuby a drápy, kterými drtil půdu pod nohama. Když bylo

pomazáno, sebrala z jeho krku své vyprané tričko a obvázala mu s ním

19

celou nohu. Bývala by mohla použít svůj plášť, ale jak ho ze sebe strhla

na začátku boje, vítr ho mezitím odnesl kdo ví kam. Už ho nikde poblíž

neviděla.

„Hotovo,“ křikla, když se ujistila, že obvaz drží pevně a za letu

sám od sebe nespadne. Drak pokynul hlavou na souhlas a vyslal k elfce

děkovnou myšlenku. „Další šedo-kostnatý-mrtvo-lidi už jsou nedaleko,

je nejvyšší čas,“ doplnil. Isetta beze slova mrštně vyskočila do sedla,

připnula si nohy aby nesklouzla, a poplácala draka po šupinách na

znamení, že je připravená letět. Ten se zapřel nohama a za podpory

několika mocných máchnutí křídel se odrazil od země a začal stoupat.

Elfka pohlédla dolů a viděla, že Galder mluvil pravdu. Zástup více než

deseti kostlivců se již škrábal stezkou k věži. I jejich kolébavým

tempem nebyli ani pět minut daleko. Další a větší skupinky se už také

stahovaly k tomuto místu z mnohem větších dálek. K úlevě obou dvou

však na obloze nespatřili žádného dalšího kostěného draka. Zamířili k

domovu. Za necelé dvě hodiny už budou mít na dohled kouzelné-město-

v-oblacích.

20

21

22

23