1

CESTA ZA PIJÁKY

KOŇSKÉHO MLÉKA

…vyprávění o cestě jinam, živejch snech a komárovi, kterýho jsme nepřeprali.

2

Věnováno rodině, kamarádům, všem dobrým lidem, živým i mrtvým.

Všem, kdož jakkoliv pomohli, díky.

3

„Chrabré srdce a zdvořilý jazyk,“ řekl, „s těmi to, človíčku, v džungli někam přivedeš. Ale teď se

odtud kliď i se svými přáteli. Jdi spát. Měsíc zapadá, a co se chystá, není pro tebe.“

Rudyard Kipling, Kniha džungle.

4

kapitola první – o začátku a o názvu knihy

Je-li začátek knihy dobrý, nastartuje čtenáře tak, že i když zbytek textu zasmrádá a nudí,

přečte vše a vzpomíná, jak hezky knížka začala. V opačném případě způsobí to, že kniha letí do kouta

nebo do horších míst a velmi těžko se dočká svého úplného přečtení. Leda možná od gramotných

červů a myší.

Tak tedy, jak začít? Začít například o důležitosti začátku? Ano. Začátek všeho je důležitý. Začátek

světa, začátek života, začátek přátelství i války. Začátek konce je důležitý. A i začátek cesty je

důležitý. Obujete malou botu a nedojdete nikam.

Původně jsem chtěl následující text zpracovat, jako hlubokomyslnou sondu do mužského světa.

Literární pokus o zmapování nedozrálé duše zralého muže. Trvale dětské duše, kterou nám ženy

závidí. Duše, která mě žene do neznáma a pro niž mě udělují titul pitomec a cvok. Kašlu na to!

Nakonec jsem suše jen přepsal nepromyšlené zápisky z mého cestovního deníku. Filozofování nechám

psychologům. Respektive, na filozofii teď nemám čas. Končí rok 2012, za dva měsíce odlétám se svojí

rodinou do Laosu a slíbil jsem, že než začne mé další dobrodružství, tento cestopis dokončím.

Bude mi potěšením, když vám moje psaní dá křídla a pokud vás pobaví a rozesměje, sdělte mi to, a já

vám za odměnu koupím pivo!

Jak začít? Jak vás nastartovat? Zkusím to opisem článku MF Dnes z pátku 6. srpna 2004:

Pět českých horolezců zahynulo, včera při pádu laviny v masivu Chan Tengri v Kyrgyzstánu.

Další Čech byl s četnými zraněními vrtulníkem převezen do nemocnice.

„Kolem čtvrté hodiny ráno se z hory zřítila velká lavina, v ní zahynulo pět horolezců z České

republiky,“ řekl MF DNES v telefonickém rozhovoru horolezec Vjačeslav, který se včera účastnil

záchranných akcí. „Ráno se na místo neštěstí vrátíme a budeme pokračovat v pátrání. Šance, že

bychom nalezli někoho z pohřešovaných naživu, však neexistuje.“

Ten den volala moje vedoucí Ivanka. „Čet‘ jsi to? Já jenom aby sis to ještě rozmyslel.“

Každý, komu jsem se zmínil, o úmyslu jet do Kyrgyzstánu mě podobně nabádal a udiveně kroutil

hlavou. „Proč?“ A já pokaždé odvětil: „Protože jsem tam ještě nebyl.“ Skutečný důvod byl však

poněkud jiný a teprve teď ho svěřuji těmto stránkám a zároveň zcela odpovídám na ta proč.

Bylo, nebylo, v dobách, kdy mě při pohledu na padající hvězdu polechtalo přání obejmout a políbit

svého syna, hledajícího tenkrát houby kdesi v Boubíně, jsem zapnul bednu, v které nějaký štáb

Frantíků poeticky putoval Kyrgyzstánem. „…a zde vidíme řeky, čistších nikde není, a hory, že

krásnějších není, v zelených údolích stáda koňů, větších není a v jurtách národ Kyrgyzů…“ Celý film

končil dojemnou scénou, nasvícenou zapadajícím sluncem. (V mých očích byla na tuty dojemná,

protože mi vymáčkla něco ze slzných kanálů.) Polonahý Kyrgyz učil syna tradičnímu zápasu. Oba

přilepeni v sedle podsaditých koňů. Kluk, zaujatý bojem a radami otce byl zpocený námahou. Muž

spíše jen předstíral, jak urputně musí odolávat chlapcově síle. Tlačili k sobě koně a snažili se vzájemně

vyrazit ze sedel. Otec bobtnal hrdostí nad snažením syna, kterého zcela pohltilo vzrůšo zápasu. Potom

starý Kyrgyz popadl špunta za gatě a přenesl ho na svého koně. Udělal to tak nečekaně a s grácií, že

kluk stačil jen heknout. Překvapeně vykulil oči. Prohrál. Otec ho něžně objal a láskyplně políbil na

zarudlou posmutnělou tvář. Výborně hochu! Konec boje. Začali se radostně chechtat, protože nad nimi

zaskřehotal dravec, pod nimi frkali koně, na pastvinách rostla dobrá tráva a slunce zatím nezapadlo.

Ty jejich rozesmáté tváře a v očích jasná obloha. Tak pro tohle, myslel jsem si, když se mě ptali:

„Proč?“ Proto pojedu do Kyrgyzstánu. Za pastevci koní, národem Kyrgyzů, v němž muži tolik milují

své syny.

Rada otce Furata: „Nečumte na sentimentální dokumenty.“

5

kapitola druhá – o splínech, hospodách a sexu

Snad každý chlap to zná. Ty černé chvíle, takové ty odporné potvory, které se nenápadně přicucnou a

začnou řádit v našich útrobách. Koušou hůř než larysa a jejich kořeny prorůstají do střev, do mozku i

do morku kostí. Hrůza! Hlodají do pohodlně dřímající, nic netušící duše a snaží se ji shodit ze židle na

obětní oltář. Chlapi, vy všichni víte o čem melu. Doufám. Kdyby ne, tak mně to prosím neříkejte. Ty

chvíle mají podobné porcovací nářadí, z něhož vybírám základní desatero:

1. „Stárneš, vole. Stárneš a co za tebou zbyde? Brázda v dějinách lidstva? Perpetum mobile? Na

to zapomeň! Leda tak hovno zbyde, a stejně jen do prvního deště.“

2. „Neprošvihnuls něco? Ne? Co ta škola před lety? Ten kšeft? Nebo Máňa odvedle, štíhlá, jak

laň a kozy pětky!“

3. „Na co čekáš? Až zahřmí? Koukni, kam to dotáh Ferda z Blbošova. A takovej to byl

vylízanec.“

4. „Jsi šťastnej? Vopravdu? Rozmysli si to ještě.“

5. „Doufáš, že zas bude líp? Výherní losy neexistujou a komouši se nevrátěj. Radši nedoufej.

Zoufej!“

6. „Čemu věříš? V Boha? Budhu? V nesmrtelnost chrousta? Nebo snad v sebe? Někdo našel

pravdu ve víně, tak chlastej a uvidíš.“

7. „Musíš začít! Je nejvyšší čas. Ale s čím chceš, kurva, začít? Vždyť nic neumíš, nic neznáš.

Učit se ti nechce. Blbý, panáčku, blbý.“

8. „Stereotyp. Nuda. Jdi se bodnout a vyzvracet.“

9. „Co se zamilovat, fešáku? Támhle ta mladá kočička dělá na tebe očička. Mňau!“

10. „Ve vlasech si našel stříbro. Kondice těla se loučí. Pápálálá, a s tím nesvedeš nic i kdyby ses

přetrh.“

Pro léčbu zoufalé duše a temné mysli vřele doporučuji hospodu a dobré kamarády. Případně stačí

flaška rumu, kout v ústraní a k tomu zásoba pornokazet. Pivo povznáší ducha a identické problémy

kamarádů rozveselí mysl. Ne snad, že by chlap byl škodolibý, ale protože najednou není v moci splínů

sám. Někdy také pomáhá pořádná makačka s lopatou. Jindy zase něžná dívčí náruč. Přesněji sex,

nejlépe divoký, bez hranic a bez předehry. Milování je vůbec dobrý čistič duše, k naší smůle však ne

vždy dostupný. Znáte to? Jste unavení, znechucení z debilní televize, vrčíte, koušete a cítíte se, jak

časovaná nálož dynamitu, těsně před výbuchem. K deaktivaci by možná stačilo dvacet uhekaných

minut, sprcha nebo výsluní, ale spása duše často nepřichází a nálože nám tiše bouchají v těle.

Tyto první řádky smolím s vypětím všech svých dosud myslících sil již potřetí! Jednou se přiřítil

Štěpánek a plácnul ručičkou do kláves tak šikovně, že text se lekl a nenávratně zmizel. Pod druhé

neštěstí se podepisuji já, Ťulpas Veliký, jehož výkon u kompjůtru je stále obrovskou bitvou.

Chlapeček se potatil, nebo táta posynil? Lenin radí: „Učit se, učit se, učit se.“ Pachy radí: „Zálohovat,

zálohovat, zálohovat!“

Přestože Nička je citlivá žena a dobrý přítel, má samozřejmě lidské nedostatky i typicky ženské

chování. I když je Štěpánek prosluněný andílek, někdy vystrkuje růžky. Dokáže rozfoukat tajfun a

klidně způsobit zemětřesení přesahující Richterovu stupnici. Ukopnul jsem si palec o futro. Prší, za

dveřmi je zima a nekonečný sajrajt na ulicích. V práci nic růžového, do kapsy hluboko, hnije nám auto

a na chalupě ta zasmolená koupelna…vítej, černočerný splíne.

Srkal jsem příliš černé a hořké kafe a zápasil se špatnou chvílí, s olověnými mraky nad hlavou. A

vtom mi skrz ty mraky svitlo. Cvak! Jasné, jako facka. Prostě musím pryč. Dát se na cestu. Já, Pepek

námořník, Robinson, Indijana Džouns, já, tulák, musím opustit přístav, protože vítr fouká do plachet a

dálka voní víc, než vepřové výpečky. Tohle je můj životabudič. Dobrodružství, romantika, vábení

neznámých krajů, poznání, kručení šelem, řev žaludku a namožené svalstvo haksnové. Probudím se a

nevím, kde jsem. Kam dojdu? Koho potkám? Co budu jíst a kde zase spát? Nádhera!

„Ničko,“ začal jsem opatrně, pinožícího se Štěpoše za krkem. Měl papulu zamazanou od čokolády a

otíral ji do mého trika, „rád bych do Kyrgyzstánu.“

„Jak to? Řeklo se, že pojedeme do Indie a do Nepálu.“ Nička myla nádobí a nadšeně broukala s Jožo

Rážem, který řval „keby bolo niéčo“ na plné kou, pardon, pecky. Zmírnil jsem Jožovi volume a sebral

Štěpánovi náklaďák, kterým mě třískal do čela.

„No, já vim, ale myslel jsem, že bych jel teď. Teď hned, ne až malej dozraje. Jel bych bez vás…“

6

Nastala krátká pauza, potom o něco delší diskuse zakončená slovy: „Tak jo, klidně jeď.“

Doufal jsem v požehnání, jelikož je Nička do cestování podobný blázen, ale že ho získám tak lehce?

Najednou jsem si připadal, jako typický sobec. Bezohledný samec řídící se pudy, žensky řečeno.

„Hele, padnou na to společný prachy, auto nám hnije a na chalupě ta rozdělaná koupelna,“ řekl jsem a

ohýbal se pod tíhou výčitky. Nička našla skulinu do mé duše, mrkla do ní a asi usoudila, že tam mám

bordel větší než Molinrůž. Ta intuice! Kde jí jenom bere, dobrá víla?

„Vždycky něco bude potřeba. Víš co? Na všechno se vybodni a jeď.“ Tohle řekla? Neřekl jsem to

náhodou já? Štěpoš sladce štěbetal: „Táto, hop, hop!“ Seděl na klíně, držel mě za fousy a rajtoval

fiktivního koně. Řehnili jsme se na sebe. Já a Štěpánek. Kyrgyz a syn. Podobnost není čistě náhodná.

Objal jsem ho a dostal za odměnu čokoládovou pusu. Mraky byly fuč.

„S kym pojedeš?“ zeptala se Nička. „Sám přece nemůžeš.“

„Ještě nevim.“

„A až se to doví tvoje matka,“ dodala a opět osolila Ráže, „tu vomejou!“

kapitola třetí – Dobré ráno, vráno!

Chřípí roztahuji, jako býk před útokem. Stojím a nasávám vůni čerstvých květů, hnijící zeleniny,

praženého kari, kravinců, naolejovaných kolemjdoucích a prosolené směsky vyvržené mořským

přílivem.

Lidi, Orient tak nádherně páchne! Obzvlášť ráno!

Orient? Moment, tady je něco jinak! Rozhlížím se a žehlím myšlenky. „Kde jste kyrgyzské štíty? Kde

jsou vaše stáda, Kyrgyzové?“ Aha, už vím. Od doby, kdy jsem psal o otcích a synech na koních a

sháněl mapy Kyrgyzstánu, se několikrát změnil letopočet, v pase se mi maličko nafoukla pneumatika a

ksicht ozdobila hromada šediváků. V životě ani na cestě nevychází vše vždy podle plánu. Co se má

stát, stane se. A tak zafoukal vítr Cestotvůrce a přes lavinová pole a širé pastviny mne odfoukl tam,

kam jsem toužil, aniž bych si to chtěl připustit. Zavál mne pod Bránu Indie, odkud začíná mé druhé

indické putování. Tentokrát mne provází statečný kamarád Zdéňa. Společník v dobrém i zlém. Zdéňa

Hobík a jeho pokojná, laskavá duše.

31. 10. 2009

Večerní SMS od Zdéni: „Ty vole, teď jsem si dal na záda poprvé batoh a váží snad 100 kg! To neujdu

ani 10 metrů!!!

01. 11. 2009

8,30 místního času. Sedím v pokoji hotelu „Volga“ ve čtvrti Kolaba v Bombaji a učím se anglická

slovíčka a fráze, které by se mohly hodit: Důležité, spěcháme, pojištění, navalte naše zavazadlo,

debilové, to je neskutečný bordel a podobně. Zdéňa nemá zrovna den. Na letišti marně čekal na svůj

stokilový batoh. Zůstal někde mezi nebem a zemí, Bůh ví kde, snad v Istanbulu. Takže jsme vyplnili

asi šestnáct formulářů a dostali telefonní číslo, na které máme v určený čas volat a ptát se, jestli se

batoh objevil.

Nečekal jsem, že se Zdéňa seznámí s úřední kobylou tak rychle. Bombajské letiště je sice

mezinárodní, ale zaměstnanci jsou dbalí tradičních nařízení. Zvyk je železná košile. Používají

důsledně ztrouchnivělé koloniální úřední praktiky, v kterých se nikdo nevyzná. Oni sami také ne.

Když navíc situaci zkomplikuje jazyková bariéra, nastane fakt prdel.

„Rozuměl jsi něco, vole?“ zeptal se zvadlý Zdéňa po hodině gestikulací a čmárání do lejster.

„Nic, moc. Tohle je číslo, na které máme volat a ptát se na batoh. Pojď, jedem se někam ubytovat a

dáme pivo,“ navrhl jsem, „aby se nám líp čekalo.“

Namáčkli jsme se do jednoho z miliardy taxíků, dali zašmudlanému řidiči pod nos mapku a bodli prst

do oblasti Kolaba. Taxikář tak nějak zvláštně zakýval hlavou. Ani ano, ani ne. A pak vyrazil noční

Bombají.

„Rozuměl nám něco?“ zeptal se Zdéňa zase, klidným rezignovaným tónem. Pokrčil jsem rameny a

raději znovu a pořád opakoval řidiči název hotelu. Taxi nemělo v oknech skla. Dveře bez klik držel

v přivřené poloze potrhaný kaloun. Tachometr fungoval naposled v době ledové a stěrače? Nestírají!

Ale to jsme nehlásili, to přece řidič viděl. S rachotem jsme zastavili v tmavé oprýskané ulici a na

7

místě, kam ukazoval taxikářův prst, visel na drátech od neónu hotelový poutač. Řidič nám rozuměl

dobře, jenže k naší smůle netušil, že hotelové prostory obývají už jenom pavouci, opice a vrány.

„To byl teda špatnej typ, Zdéňo.“

„To jo. Jsem ztahanej. Zdeny, zeptej se ho, kde je nejbližší postel.“

Taxikář podruhé ukázal prstem. Hned opodál se mezi klubkem drátů elektrického vedení skrýval černý

vchod do hotelu Volga. Neobvykle úzký, dobře maskovaný dům byl opotřebovaný snad miliónem

hostů. Přesto ale stále dobře sloužil, za což jsme tu noc srdečně poděkovali.

Na svých cestách po Indii jsem nocoval na různých místech v různých polohách a v různém stavu.

Bděl jsem na nádražích, spal u stropu ve vlacích, natřásal se na tvrdých autobusových sedačkách. Spal

jsem v nejrůznějších ubytovnách a penzionech. Dokonce jsem strávil několik nocí na nemocničním

lůžku. No, a párkrát jsem také složil hřbet v budovách označených titulem „HOTEL“. Typickým

zástupcem těchto neluxusních zařízení byl bombajský hotel Volga.

Slohová práce na téma: „Funkce a vzhled indického hotelu.“ Interiér tmavý, šedošpinavý,

neútulný. Elektroinstalace? Bezpečná, jak zmije v nohavici. Voda a odpad? Spláchneš špínu kýblem,

vykadíš se, vymočíš a všechny ty splašky pustíš rourou ve zdi ven. Sajrajt z různých pater hotelu pak

krásně letí a padá kolemjdoucím na palice. Personál málokdy dobře rozumí. Je však úslužný a tichý.

Přes den pečlivě zapisuje do tisícistránkové hotelové knihy, večer zapaluje vonné tyčinky a zametá.

V noci pak, zabalený v dekách, tvrdě spí na zemi před recepcí a vlastním tělem barikáduje vchod do

hotelu. Nikdo, krom myší a švábů, neprojde dovnitř ani ven. Kdyby se snad někdo přece jen pokusil

8

projít, určitě šlápne někomu z personálu na kuří oko. Když jsme opouštěli hotel v noci nebo příliš

časně, museli jsme si recepčního vymotat z dek a probudit ho, aby odemkl.

Bombaj (Mumbaí, anglicky Mumbai, dříve anglicky Bombay, hindsky Bombé).

Zdéňa, krom toho, že pozbyl batoh, si ještě roztrhl korále a 2x se málem posral. Ve zmizelém batohu

má vše. Mimochodem, i léky na astma. Zdéňa má pech. Do třetice všeho pechovatého si obarvil

nekvalitní lacinou igelitkou ruku! Chodíme uličkami zaplněnými stánky a mísíme se do davu. Došli

jsme až k Bráně Indie, která se nachází v přístavu, kde jsem si nechtěně našťouchnul partnerku.

Jmenovala se Tína. Dávala kolemjdoucím kytky na zápěstí. Než jsem se nadál, šikovně se přitočila a

navlékla mi roztomilý věneček na zápěstí. Nedalo se tomu zabránit. A pak nás zavedla do krámu, kde

vznesla požadavek, že bych jí za ty kytičky mohl koupit rýži a mléko pro dítě. Přidala srdcervoucí

příběh a mne začalo zajímat, s jakým švindlem vyrukuje.

„Tady to třicetikilové balení stojí jenom šest set padesát rupís, pane.“

„Kolik? Chceš nakrmit půl Bombaje? Takovej blbej trik. Si myslíš, že sem upad, ne?“ Dal jsem jí

padesát a poslal jí za jinou kavkou. Nabízejí nám hašiš, lehké drogy, zájezdy a blbosti všeho druhu.

Musíme střežit šrajtofle a držet na uzdě naši touhu všechny ty kraviny koupit. Teď hačáme v hospodě

„Leopold“ a pijeme Kingfišera. Hospoda Leopold je pořád plná zahraničních turistů. Žere se tu po

americku, takže před vstupem je ochranka, která kontroluje batohy a jiná zavazadla. I nám prověřili

kapsy, jestli náhodou nejdeme na pívo s odjištěným granátem. Ne, není to zbytečná buzerace, protože

za zády mám prostřelenou zeď! No, prostě muslimům a Hindům se asi nelíbí, že se tu jedí posvátné

krávy.

Došli mi baterky v zrcadlovce. Měníme plán cesty a vymýšlíme si program. Pro ten zpropadený batoh

zkrátka musíme improvizovat. Malinko jsme oddychli na pokoji a pak znovu k nádherné Bráně Indie.

Zdéňa koupil za 5 Rp šňůrky. Čaroděj mu je přivázal na ruku, a když se Zdéňa zpotil, zamazal si

šňůrkami košili za dva tácy!!! On má dneska prostě Megapech!

Poslali jsme první zprávu na email a pak marně telefonicky zjišťovali, jak se to má s naším batohem.

Výsledek nemá ani ségra, která se zapojila do pátrání po česku. No nic. Svezli jsme se sockou několik

stanic do „Fort area“ a pak to šněrovali uličkami zpět. Všude kolem koloniální architektura. Sice

některým domům by prospěla renovace a některým rovnou demolice, ale z dostatečné vzdálenosti je

koloniální architektura stále velkolepá.

Došli jsme i k Modré židovské synagoze a ke křesťanskému kostelu sv. Tomáše. Celkem pohoda. Na

chvíli jsme se zaposlouchali do vystoupení indické kapely a teď čekáme na večeři u Leopolda.

Poslední telefonát s letištěm byl poměrně úspěšný. Prý si můžeme batoh zítra ráno ve čtyři

vyzvednout. Dáme sprchu a hajdy do pelechu. Usínám spokojeně, protože naděje hoří. Doufám, že

Zdéňa do toho příštího dne vykročí správnou nohou.

Teprve teď mi došlo, že jsme do sebe hned první den narvali maso! A navíc hovězí!!! Kruci, ta Indie

se mění…

Vstáváme ve tři. Projížděli jsme nočním, spoře osvětleným městem. Ulice byly tiché, tmavé a

vylidněné. Jen u zdí leželi bezdomáči zabalení do dek. Kolem vody, slamů a smetišť se šíří odporný

zápach. Kde je smrádek je i šance najít něco k snědku a tak se v těchto končinách potulovali psi, kočky

a ze stínu do stínu pobíhaly krysy. V Bombaji žije 13,3 miliónů obyvatel. Takové ticho a klid v šestém

nejlidnatějším městě světa, bylo dost zvláštní a trochu zneklidňující.

Teď je 5,15. Zdéňa si šel vyzvednout svůj batoh do haly, kam mne vousatý Sikh, hlídající

s kulometem vchod, nepustil. Přešlapuji před letištní halou už pěkně dlouho a pořád nic. Svůj batoh

jsem nechal v taxi, které nás přivezlo. „Vyřiďte si, co je potřeba,“ pobízel nás taxikář nevábného

vzhledu, „a nechte si tu věci. Já tady počkám a pak vás odvezu zpátky do Kolaby.“

Jestli taxík odjede a Zdéňa nepochodí v hale, tak jsme oba bez batohů a můžeme začít asketický život

džinistů. Zda batoh z Istanbulu přiletí, je značně nejisté. A aby toho stresu nebylo dost, nejspíš jsme

zapomněli na hotelu bibli – našeho průvodce Lonely Planet. Kurvafix, doktore! Takže vlak na jih

určitě nestíháme. Vyspali jsme se dost, i když vrtule nad námi se nás snažila z postele odfouknout.

9

8,00. Zase jsme se ubytovali ve Volze. Tentokrát za 1.300,- (o 100 dráž), protože: BÁGL NEPŘIJEL.

Hodinu a půl to trvalo, než to Zdéňa zjistil a já už se bál, že ho zabásli Sikhové. Takže prý zítra ráno.

To máme 2x taxi z letiště na letiště, z hotelu do hotelu za 1.400,- Rp + dýško cca 200,- Rp. Celkem

taxi 1.600,-, 2x Volga 1.200,- + 1.300,- = 2.500,-. Dohromady nás ten bágl krom času a nervů stál

zatím zpropadených 4.100,- rupií.

Nový pokoj má vrtule dvě, ale dají se regulovat. Taky máme TV a hajzl s koupelnou. Luxus.

Další nepříjemnost: Náš průvodce Indií se nenašel. Raděj ještě jednou prozkoumám batoh, ale asi

budeme muset někde sehnat náhradu.

Teplotní kalendář:

02. 11. 2009 Bombay 15,00 hod. ………………......34,3 °C

03. 11. 2009 Ostrov Elephanta 13,00 hod. …………36,3 °C

04. 11. 2009 v autě, Bombay 12,30 hod. ………..…36,2 °C

05. 11. 2009 Benaulin, pláž 08,00 hod. ……….……36,2 °C

05. 11. 2009 Benaulin 8,15 hod. ………………...…39,9 °C

06. 11. 2009 vlak do Gokarny 16,00 hod. ……..…...33,1 °C

09. 11. 2009 Kannúr 14,30 hod. ………………..…..34,1 °C

11. 11. 2009 bar v Mysore 18,00 hod. ………....….28,7 °C

12. 11. 2009 cestou do Útí 9,30 hod. ………..….….31,0 °C

12. 11. 2009 v hospodě v Útí 19,00 hod. ……...…...19,8 °C

13. 11. 2009 na pokoji v Útí 7,30 hod. …….….……13,0 °C

19. 11. 2009 Shore Templ 13,00 hod. ………………38,5 °C

20. 11. 2009 cestou do Kančípuramu 18,30 hod. ..…31,0 °C

22. 11. 2009 autobus do Veluru 7,30 hod. ………….29,9 °C

27. 11. 2009 Hospet 18,00 hod. …………….…....….28,6 °C

03. 11. 2009

9,30. Vyjeli jsme na Elephanta Island, ostrov, který vypadá, jako „Říp hozenej do moře“. Místo slonů

tam žije několik krav, slepic, psů a hlavně spousta makaků. Rvou se mezi sebou a pak si olizují rány.

Cestou tam jsme seděli s muslimským kormidelníkem. Kouřili jsme eukalyptový cigárka, fotili

tankery a já si chvíli zakormidloval na moři. Táhlo to doprava, loď měla asi nevycentrovaná kola.

Kormidelník s pohledem na ručně psaný text z koránu říká: „V Bombaji je 50% hindi, 25% muslim a

25% křesťanů a ostatních.“

Kvíz: co myslíte, chtěl kapitán za půjčení kormidla prachy nebo cigáro?

Správná odpověď: chtěl obojí ten pirát!

Na ostrově byla celá řada prodejců suvenýrů. Stánky se táhly od přístavu až kamsi do nekonečna.

Cestou vzhůru můžete nejdříve jet 100 metrů dětským vláčkem, jako v pražské ZOO, pak si můžete

hačnout do nosítek a vynesou vás, jako mahárádžu. Ty bláho! Takové hloupé atrakce pro primitivy a

přesto byly vytížené! Trapas. Spolehli jsme se na nohy a vyšlápli nahoru po svých. U brány jsme

zaplatili 250,-/os a mohli si jít prohlédnout 5 jeskynních svatyní vykutaných do vrcholku

pískovcového kopce. Hned první byla největší a nádherná. Ostatní už nás tolik nenadchly.

Po návratu emailujeme a píšeme na stránky. Dokonce se našel náš ztracený průvodce. Karta se obrací.

Hurá! Recepční ho vytasil zpod pultu a pyšně nám ho podal.

Konečně si v jídelně Sahakar, stojící na křižovatce v centru čtvrti Kolaba, dáváme pravý indický

vegetariánský oběd! Dosu. To je smažená rýžová placka, plněná zeleninovou směsí. Dosu máčíme

v pikantních masala omáčkách. Chuťová slast!

18,00. Jdeme ulicí paní Ghándiové, čtvrtí luxusních budov, bohatých firem, honosných obchodů a

bytů. Dlažba zámková. Britská hřiště na kriket. Nechali jsme si vyždímat pomeranče a pak došli na

molo – betonový val, chránící ulice před vlnami oceánu. Sedí zde snad půl Bombaje. Sedí, kouří,

klábosí nebo čumí a medituje. I my nějakou chvíli odpočíváme a koukáme na světla zálivu.

10

Pak se vracíme. Zdéňa ještě skočil k internetu umístěnému „na půdě“ špinavého baráku. Nedaleko

Volgy usedáme unavení do pajzlu na chlazený Budweiser. Máme rozdavačný den a tak rozdáváme.

Drobné rupís dětem, kravám po výslužce, v hotelu zas recepčnímu, pytel použitých plyšáků, které mi

na cestu nabalil Štěpoš. Byla to devadesátiprocentní výplň mého devadesátilitrového batohu. Dárek

mého synka Inďatům. Recepční slíbil, že je vezme do svého rodiště na jih, do své rodné vesnice, v

které zná mnoho chudých dětí. Pokusím se věřit, že ty hračky druhý den nevzal na trh a nestřelil je, a

že snad každý plyšák dojde svého správného cíle.

Dnes i včera jsme přibližně desetkrát málem přišli o život, protože nedokážeme, teda hlavně já,

pochopit, že volant je u aut jinde a jezdí se na opačné straně než v Čechách. Rozhlížíme se, jako šílení

a jen odhadujeme, odkud se přižene troubící směs motorek, rikš a aut. Například, čekali jsme na

autobus, ale že autobus naším směrem přijede z druhé strany a zastaví na opačné straně silnice, nám

fakt došlo až po tom, co nám autobus ujel. Poznámka: Autobus nikdy úplně nezastaví, zpravidla jen

přibrzdí a cestující naskakují a vyskakují stylem barrandovských kaskadérů.

Jen tak pro legraci sbíráme vizitky indických podnikatelů. Obchodníků, zubařů, ševců i autoopravářů.

Jsou nám asi k ničemu, ale kdo ví.

Teď mi Zdéňa připomněl šílenou jízdu ranním taxíkem na letiště a zpět. Taxikáře, v neskutečně

zprasené košili, musím pochválit. Nejenom, že hodinu a tři čtvrtě čekal na letišti s mým batohem a

nevzal kramle, ale ani nelicitoval námi navrženou cenu. Taky se skláníme před jeho jezdeckým

uměním. Obratně si klestil cestu, aniž by škobrtl. Míjel vozy, chodce a rozličné překážky někdy

doslova o zježený chlup, přesto nikdy nezaváhal, nezpomalil a nepochybil! Je to pašák.

Indie za těch deset let, co jsem ji neviděl, změnila tvář a poskočila v čase o 1000 let kupředu. Týká se

pokrok k evropskému pojetí života jen Bombaje? Nebo jde o všeobecný jev? Nevím. (Později jsem

zjistil, že nemohu srovnávat současnou Jižní Indii s tím, co jsem kdysi viděl v Indii Severní.) Doufám,

že se ta dramatická civilizační změna severu nedotkla. Možná mne to i mrzí, že necestuji časem, ale

snad je to pro dobro Indie. Na ulicích jezdí nová auta. Mezi nimi naleštěné škodovky Octavia, které se

tady jmenují Laura. Žádné cyklorikši a podobné šlapohyby, žádné krávy a další toulavá zvěř. Prostě,

jak říkám, v bombajských ulicích vládne pokrok. Dokonce tradiční oděvy Indové pomalu mění za

džíny a trika, žabky za adidasky, šátky za kšiltovky.

4. 11. 2009

9,00 hod. ráno. Přestaly mi fungovat hodinky. Vstávali jsme ve čtyři a jeli zase na letiště. Opět strašné

dohady s ozbrojenci. Ó, jak vysilující jsou úřední jednání v Indii. Až po dvou hodinách nesmyslné

nejistoty, přichází do kanceláře Turkišerlajns důležitá paní, a věci úřední i ty v batohu se daly do

pohybu. Hurá! Máme ztracený batoh. Má díru, je prochcanej skrz na skrz ale máme ho!

Taxikář Špinavá Košile, ten, co s námi jezdil včera, nás zavezl do cestovky, kde si kupujeme za

1.200,- (600,-/os) lístek do státu Goa.

Plán: Měli bychom jet asi ve tři odpoledne. Pojedeme celou noc a ráno budeme v Margau.

Potom nás Špinavá Košile veze slamem, kde poprvé jeho řidičské kvality zklamaly a on v zákrutě u

děsného řeznictví urval kliku u dveří. Následuje oprava defektu. Klika nevadí, nad tou Košile mávl

rukou, ale auto přestalo startovat. Než to Košile a jeho deset kámošů ze slamu zmáknul, zašli jsme na

sendvič.

11

Před námi na udusané cestě stála cyklorikša, do které úplně v pohodě nastoupila pětičlenná rodina

s bagáží. Plus řidič, samozřejmě.

Slam, to je taková vesnice chudých. Jedna bouda vedle druhé. Sídliště z chatrčí vyrobených z darů

smetišť. Z igelitů, kartonových krabic, rezavých plechů. Ve slamu najdete i honosnější sídla. Stavby

z prken a cihel. Dokonce patrové chýše obchodníků. V dolním patře „lepšího domu“ bývá provozovna

a nad ní skromné místo, kde se bydlí a spí. Rozměry chatrčí i lepších bejváků jsou směšně malé a

všude, ale fakt všude, je neskutečná špína a bordel.

Auto je opravené. Špinavá Košile vůz svěřil jednomu z kamarádů. Ten zaplatil náš čaj a mohlo se

pokračovat v krasojízdě bombajskými ulicemi. Nejprve k hinduistickému chrámu. U vchodu dvě

sochy slonů a živý strážce bot. Tak jsme se zuli a spolu s mnoha věřícími vstoupili do chrámu. Měl

dvě patra. Návštěvníci obcházeli chrám a u každé sochy bohů, kterými jsou všechny hinduistické

svatyně obloženy, poklekali. Vprostřed chrámu ženy a dívky seděly u černých destiček posypaných

rýžovou moučkou a prstem na destičky vykreslovali svá přání, své modlitby a různé symboly,

například svastiku. Zdéňa nad svastikou kroutil nesouhlasně hlavou. Nedokázal z mysli vymazat

jediný význam svastiky, který dosud znal.

„To je hákovej kříž fašounů,“ říkal a mračil se, „symbol smrti.“

„Blbost, Zděndo. Fašisti měli háknkrajc s nožičkama ohnutýma na druhou stranu.“

Pak jedeme do parku ležícího vedle luxusní zóny Bombaje na kopci Malabar. Anglicko francouzská

zahrada. Nesla jméno po politikovi, řečnickém mistru a vlastenci, který na sklonku devatenáctého

století šéfoval magistrátu Bombaje. Jmenoval se Pherozeshah Mehta. Z keřů vystříhaná zvířátka,

odpadkové koše ve tvaru tučňáka a jinak vlastně nic. Nuda pro důchodcovský relax. Jo, vlastně ještě

tam byl chlap a chtěl nám střelit obrázky z kámasútry. Další meta na našem okruhu Bombají

režírovaném partou Špinavé Košile byl chrám bohyně hojnosti Mahálakšmí. V ulici vedoucí k vstupní

bráně byla řada stánků s obětinami, květinami, náboženskými předměty a ozdůbkami. Naše zkáza.

Vrháme se na cetky, jako supi. Já koupil nějaké malé obrázky s božstvy a Zdéňa určitě kilo korálků.

Na konci ulice stály hlídačky bot. Smutně jsme sundali křápy a složili je mezi tisíc cizích škrpálů.

12

Ženská od bot nám sice dala lístek s číslem 978, ale smířili jsme se s tím, že ty naše kecky už nejspíš

neuvidíme. Do chrámu musí všichni bosky, aby nebyla znečištěna svatá čistá zem. V chrámu se

nesmělo fotit. Byla tam i putyka, tak jsme si dali zeleninové smaženky samosa, což jsou takové pirohy

a bhadží – pikantní smažené zeleninové kuličky. Výborné! Nakonec nás obstarožní taxík Špinavé

Košile dovezl do ghátu Mahálakšmí Dhóbí, kde je obrovská prádelna. Ale fakt obrovská. Polonazí

chlapi tam v betonových nádržích drhnou holýma rukama tuny prádla. Nad prádelnou se vznáší

provazová síť ověšená prádlem, a co se nevejde na šňůry, leží na vlnitém plechu okolních střech.

Perou tu oblečení snad pro celou Bombaj. Chtěl jsem nafotit pradláky hezky zblízka, ale několik

vykuků hlídalo vchod a bez nich že do prádelny nemůžeme, a že je třeba za prohlídku zaplatit a tak

dále, stejný scénář, jako téměř všude. Naštěstí z mostu byla vidět prádelna, jako na dlani, takže nic mě

neuniklo, jen jsem musel nasadit správný objektiv.

Teď jsme zpět na autobusáku. Sedíme v muslimském hostinci a jíme placky se zeleninou. Muslimové:

bílé čepečky, bílé noční košile, černé plnovousy a všichni po nás koukají, jakým způsobem budeme

jíst. Zprvu je mateme a tlačíme do sebe pokrm jejich stylem. To znamená, že se matláme v omáčce a

kaši rukama. Šéf putyky, co se o nás pečlivě stará a stojí v pozoru hned u našeho stolku, se konečně

slitoval. Přinesl dvě lžíce. Pokladníka u východu prosím, aby mi do notesu napsal jméno té báječné

restaurace. Vím prd, protože načmáral jen nějaké divnosti, které se marně pokouším přeložit do

lidštiny…“ISLAM. YAadgar restau“.

Zbylo trochu času. Odjezd má být až v 14,30, tak se jdeme vymočit na veřejné WC za 2,- Rp/os. A

potom ještě kouknout do haly jednoho z bombajských vlakových nádraží. Na nádraží i na hajzlíku

bylo klidno. Nafotil jsem starou nádražní budovu a pak pikantní obrázky na zdi chcací kabinky.

5. 11. 2009

Jeli jsme do Margaónu celou noc. Autobus byl klimatizován otevřenými okny a vyrobený pro

trpaslíky, takže vzhledem k našim urostlým figurám a k tomu, že dědek s bábou před námi si sklopili

sedadla, sedíme šestnáct a půl hodiny v kozelcích. Výsledek: oba máme kolena v prdeli, ofouklé hlavy

a navíc, já mám kotníky nalité, jak konve. Z nádraží v Margaónu nás za 100,- Rp svezly do Benaulinu

dvě motorky. Zděnda i já vážíme s baťohem každý přibližně 130 kilo. Babety motorkářů málem ruply

ve švech.

13

Benaulin.

Příjemná, tichá vesnice. Palmy, pláž, rybáři, moře. Sedíme v prázdném baru. Jmenuje se Funny a my

jsme Happy. Koukáme na moře a snídáme vajíčka. Zdéňa má výborný čerstvý ananasový džus, já si

dávám kafe. Přes oteklé kotníky se mi položili dva z místní smečky psů. Asi rádi leží na měkkém.

Dopijeme a půjdeme hledat nocleh.

Nad hlavou lítá hodně vran a vážek. Vážky – helikoptéry, jsou podobné těm našim českým. Vážky

mám moc rád. Připomínají mi čas trávený u vody. Konkrétně u rybníka Na Losích v Kamenném

Přívoze, kde mě táta učil chytat ryby, kde jsem se učil plavat, kde jsem prožíval kouzelné letní

prázdniny. Kde jsem si povídal s nejlepšími kamarády o indiánských bitvách i o prvních láskách. Na

potoce, který se plazí mezi kořeny borovic a rybník plní ledovou vodou, jsem budoval hráze z bahna a

jehličí. Úžasný pocit, protrhnout hráz a pustit do rybníka vlnu, na jejímž vrcholku se zmítá plachetnice

vyřezaná z kůry. To se nedá popsat, to se musí zažít. A ten adrenalin, když vytáhnete okouna, co má

hřbetní ploutev ostrou, jako břitvu. Sedával jsem na hrázi, šátral mezi kameny a chytal raky. Počítal

jsem vodoměrky a chtěl se taky naučit chodit po vodě. V noci jsem počítal hvězdy na hladině a

překonával strach z netopýrů, tiše lovících hmyz těsně nad mojí hlavou. Ten rybník byl můj oceán. Na

jeho březích jsem čekal, než se rozbouřené vlny uklidní, dofouknul jsem matraci a pomocí větve

pádloval na malý ostrůvek z písku. Robinsonova dobrodružství jsem prožíval na vlastní kůži, na

rybníce, který se dal přehodit smrkovou šiškou. Jednou jsem seděl bez hnutí pod větví dubu a sledoval

upřeně splávek. Mohla by třeba zabrat i štika! Vtom se vedle mne zjevil absolutně neznámý tvor. Měl

veliké oči, nafouklé tváře, upřeně se na mne díval a vydával prapodivné zvuky. Měl jenom dvě malé

končetiny vpředu a nejmíň metr dlouhé tělo. Leknutím jsem nejprve pustil prut a pak srdce do kalhot.

Srdce nebo něco podobného, už nevím přesně. Chtěl jsem řvát: „Tati, mami, pomóóc!“ Ale nešlo to,

jazyk zdřevěněl. Chtěl jsem běžet pryč, ale nešlo to. Nohy zdřevěněly. Bylo jasné, že z rybníka vylezla

prehistorická potvora, kterou ještě nikdy nikdo nespatřil. „Kdybych ji chytil, moh bych se stát

světoznámým objevitelem!“ pomyslel jsem si, když pominul první šok. Vstal jsem a tím pohybem

vyřešil starosti, do čeho tu obludu lapím. Užovka se mne lekla a napůl spolknutou žábu vyplivla.

Naštvaný had vyrušený od oběda i žába, šťastná, že přežila svou smrt, zmizeli zpět do rybníka.

Každý druhý Ind mačká mobil. Špinavý chuďas nemá boty, ale má nový model Nokie. Kurvafix,

doktore, to jsou dnes v Indii věci. Prostě nelíbí se mi ten módní kabát Indie. Já vím, pokrok nezastavíš,

ale mě to zkrátka píp.

Je 8,35 a Zdéňův teploměr ukazuje 44°C! „Dost dobrý teplo, vole.“

V autobusu jsem málem ztratil baterku do foťáku a svůj voodoo talisman, po kterém už prahlo několik

žebráků.

Ubytování: Procházeli jsme Benaulinem až do části ležící dál od moře. Krámky se suvenýry, dokonce

travelcentrum, doktor a samoobsluha! Za nákup jsme u pokladny dostali bonbón. Já se z toho fakt

picnu. Tohle určitě není Indie! U jedné z pohledných vilek nás zastavila starší paní, ať se koukneme na

pokoj. Ukázala nám v úplně čistém domě úplně čistý pokoj s úplně čistými postelemi. Pokoj měl vrtuli

a čistou koupelnu a pak řekla 350,- Rp za noc! Zkusili jsme jí nabídnout 300,- a ona, že jo! Paráda!

Osprchovali jsme si prdele a pak vyrazili spokojeně na pláž. Ztrácím orientaci v čase. Co je za den a

kolik je hodin? Nevím, ale jsem v tomhle ohledu rád nevědomý. Cestou v krámku s hadrama

kupujeme hypízácký košile, pozorujeme gekona a pak fotíme buvoly v rýžovém poli. Na pláži

kontrolované pobřežní hlídkou dáváme osvěžující koupel, lovíme škeble a hvězdice a pak se naoko

bráníme útoku asi devíti žen a holek, prodavaček korálků a přívěsků. Co myslíte? Jasně, že si každý

Zděnda koupil něco na krk. Košile 200,- Rp, přívěsek 50,-Rp. Pivo Kingfisher v baru Pedros za 70,-

Rp (v Bombaji byl za 200,-Rp).

14

První koupání v arabském moři na pláži s palmami a bary. 13,16 bavili jsme se s klukem a pánem

z Pedros baru o tom odkud jsme, odkud jsou oni a jak se mění Indie. Patnáctiletý kluk byl

z Dárdželingu a přijel za prací. Po poledni jsme se sebrali, skočili do autobusu a za 8,- Rp odjeli do

Margaa.

Margao (Madgaon nebo Margaon, portugalsky dříve Margão).

Je to druhé největší město v indickém spolkovém státě Goa a jeho hlavní hospodářské centrum a

dopravní křižovatka. Margao, ležící v okrsku Salcete na jihu Goy, patří k nejstarším městům tohoto

státu a čítá kolem 80.000 obyvatel. Vyznačuje se stále ještě velkým počtem staveb v portugalském

koloniálním stylu.

Chodíme tržnicí a pak zase busem zpět. V Margau ke mně přiběhl Ind, se slzami v očích mě třásl

rukou a volal: „Sláva, sláva, konečně jsi tady Jéžíši!“ No, vlasy mám rozpuštěné, jsem zarostlý, nohy

mám bosé a oteklé. Když jsem se podíval v autobuse na obrázek Krista, visícím nad řidičovou hlavou,

bylo to skoro jako bych pohlédl do zrcadla. Ani se nedivím, že se pán spletl.

Po návratu do Benaulinu jdeme na internet a hodinu se s ním pereme, abychom dali o sobě vedět.

Zdéňa si koupil košili a jiné korále. Místní prodavačky jdou po nás. Šílí a perou se mezi sebou, která

že nás obšťastní prodejem korálků případně službou kámasútráckou.

V Margau mne zklamala zrcadlovka. Základní objektiv se pokazil a tím pádem je v prdeli!

Má košile barví, Zdéňova je popsána propiskou. Bágl „ztracený“ má dvě skoby a prošoupaný spodek.

Tím končím aktuální výčet škod.

Nyní je už tma. Sedíme na břehu v restauraci Johncy a objednáváme kingfišera a první jídlo dne:

nějakou masalu, birani, placky roti, ostrou polévku, vše poctivě vegetariánské. Vlny Arabského moře

šplouchají, palmy šustí, klid a mír. Poslední zážitek dne. V krámku u muslima, co hrál na píšťalku,

smlouváme a pak kupujeme předražené zboží. Zdéňa ručně vyšívanou peněženku a já dva slony.

Zkrátka já a můj kamarád jsme úplně stejně postiženi mentální úchylkou, projevující se nezkrotnou

15

touhou nakupovat suvenýry. V Benaulinu skončila sezóna, takže vše je levnější a o turisty svádí

kšeftaři urputné boje. Muslim, radostný, že dobře prodal, nám potom ukázal českou knížku, jednu ze

sbírky turisty ztraceného čtiva. O kus dál nám barman popřál česky dobrou noc. „No jo, co naplat.

Svět je velkej, ale Češi už byli všude.“

Tak dost s tímhle místem, myslím si před spaním. Zítra musíme někam do Indie.

Poznámka k veřejné dopravě: Zdéňa a já sedíme v autobuse vždy sotva půlkou prdele, protože druhá

půlka zadku se nám nikdy na sedadlo pro pidižvíky nevejde!

6. 11. 2009

10,15. Posnídali jsme vejce v hospodě, kde na sloupu visí pod sebou tři obrázky. Názorná ukázka

náboženských spletenců, typických pro jižní Indii. Ježíš Kristus, Panna Marie a třetí příčku obsadila na

sloupu Lakšmí, hinduistická bohyně přinášející bohatství a úspěch. Stát Goa je více křesťanský než

jiné kraje. Mnoho let portugalské a španělské kolonizace ovlivnilo pobřeží křížem a Kristem.

Včera jsme v Margau navštívili vzorkovnu koupelnového studia. Pracujeme oba v oboru, tak nás

zajímalo, jak je to s koupelnami a hajzlmísami v Indii. Držák na toaletní papír nenajdeš. Zato

v nabízeném sortimentu převládají bidetové spršky! Kam se na ně doslova serem!

Nejdřív jsme se vykoupali v moři pod dohledem pobřežní hlídky, vyděšené z toho, že plaveme a

potápíme se. Oni jsou totiž Indové až na výjimky v plavání negramotní. Pak jsme dali sladkou sprchu

a koupili trapné tašky se slonem, abychom nevyšli ze cviku. Balíme a rikšou se vezeme na vlakové

nádraží v Margau. Lístek do Gokarny pro oba 40,- Rp, což je vlastně zadarmo. Na nádraží je živo.

Radíme dvěma pěkným hubeným Ukrajinkám kudy kam a sami přitom víme prdlačku. Vlak přijel a

nastal boj o sedadla. Sedíme! Zázrak! Batohy nám visí nad hlavou. Také jednomu zpocenému,

udýchanému Indovi jsem strčil hodně těžký předpotopní batoh ke stropu. Ind poděkoval a pak už ani

nevím, kam se poděl. Ten divný batoh jsem uložil asi blbě, protože když vlak cuknul, ten tunový bágl

sletěl jinému Indovi na hlavu. Bál jsem se, že mu to zlomilo vaz, ale pružný chlap si jen heknul. Rána

mu vyrazila z ruky kalíšek horkého čaje rovnou mezi nohy. Utíral čaj vylitý na poklopec a já, ač to

nebyl můj batoh, jsem se mu omlouval a znovu nacpal ten ranec ke stropu. Všem bylo zcela jasné, že

je to zavazadlo mé. Kam se poděl majitel?

Ve vlaku si dáváme kafe. Už to není jen: „Čaj, čaj, čaj čajííí!“ ale prodejci nosí v termoskách kafe a

třeba i plechovky koly a fanty.

V jednu chvíli se vlakem přihnala horda strážníků. Řvali a zběsile něco hledali. Nejvíc je zajímali

batohy. Občas nějaký chytli a pak ho spolu s jeho majitelem důkladně prošacovali. Měl jsem pocit, že

ten bágl záhadně zdejchnuvšího se Inda, začal pravidelně tikat. Všichni kolem jsou přesvědčeni, že

zavazadlo patří mně. A sakra! Ač to byla situace adrenalinová, nakonec ozbrojenci, jako zázrakem

nechali šťáru být a opustili kvapně vlak.

Indové jsou zábavní. Furt se dohadují a vztekle křičí a pak se těm scénám pobaveně chechtají. „To

jsme si pěkně zahulákali, co?“

Před odjezdem jsme stihli ještě z krámu na nádraží poslat zprávu na naše webstránky.

Za okny se zelená krajina palmových hájů, rýžových políček, buvolů a bílých volavek.

kapitola čtvrtá – o hipících, kravách na pláži a očistných rachejtlích

Jsme na místě. Je 19.24 hodin. Asi. Z vlakového nádraží jsme do Gokarna jeli minibusem. Bágly se

natřásaly na střeše a my v tlačenici cestujících, tváří v tvář třistaletému bosému dědovi, kterému při

každém drncnutí z huby odletovaly červené kapky rozžvýkaného betelu.

Gokarna.

Sedíme v jedné z mnoha restaurací a čekáme na placky se zeleninou. Opodál se válí parta krav na

place, který trochu připomíná pláž. Pod nimi jsou louže chcanek, trusu a odpadu z vesnice. Mezi

Gokarňany se houpavou chůzí objevují hipízáci. Obstarožní týpci i novodobí následovníci těchto

svobodomyslných umělců, kteří před lety toto místo objevili a zamilovali si jej. Nedivím se. I já teď

považuji Gokarna za oázu klidu a pohody a marně přemlouvám rodinu, ať se mnou opustí rodnou

hroudu a jede žít pod střechu z palem.

Cestou z restaurace jsem si koupil přikrývku…

16

Všechna ta výzdoba na zemi a květy nad hlavou, a tisíce žárovek – to protože kolem 22,00 hod.

v Gokarna vypukla parádní oslava a my u toho byli. Snad to byla oslava světel, protože ohně hořely,

svíce hořely, žárovky po tisících blikaly a rachejtle prskaly. Průvod vedli kluci s vlajkami, pak šla

indická dechovka, pak bubeníci. Muzikanti hráli „orientální džez“, hlasitě a pěkně vod podlahy, až se

nám natřásali koule.

Ve vlně průvodu jsme dopluli až k obrovské nádrži olemované tisíci planoucích svíček, do které ze

všech stran vedly gháty. Z altánku vprostřed nádrže vyprskl ohňostroj. U chrámů a modliteben

stojících u nádrže se průvod vždy zastavil a brahmáni – kněží žehnali a zapalovali ohně.

Den se vydařil, až malého čokla, který mi ošukával nohu.

Nad plechové postele jsme si pověsili moskytiéry a nastříkali se repelentem. Hned za okny našeho

Gest Housu totiž začínala pěkně hustá džungle a hmyzáci si začali hladově olizovat pysky.

07. 11. 2009

Je kolem 7,00. Vstávám a chystám se na ranní focení. Zdéňovi se ještě z postele nechce, tak ho

nechávám ležet. Půjdu fotit k nádrži Kúrtitírtha, kterou jsem si včera ve tmě nemohl pořádně

prohlédnout.

Názvosloví, to abyste věděli:

Ganga - Zachránce lingamu.

Lingam - falické zpodobnění Šivy.

Ghát - schody vedoucí do posvátné vody.

Kólam (rangoli) - obrazec z rýžové mouky, do obydlí vábí Lakšmí.

Lakšmí - manželka boha Višnu.

Brahma - Stvořitel.

Višnu (Ráma, Kršna, Buddha) - Udržovatel, ochránce.

Šiva - Ničitel.

Párvatí - manželka Šivy.

Ganéša - syn Šivy a Párvatí.

Cestou kývu na pozdrav vyznavačům Krišny. Holou hlavu jim zdobí čupřinky vlasů. Potkávám křehké

útlé ženy, ladně kráčející s šedesátikilovým balíkem dřeva na hlavě.

Vstup do chrámů v Gokarna je cizincům zapovězen. Kravám ne. U chrámů jsem viděl umývárnu

nohou. Lidé si pečlivě umyli nohy a pak, cestou do chrámu, prošli louží kravské moči. Prostě na

božské místo musíte vstoupit čistí.

17

Byl jsem u nádrže, kde uklízeli výzdobu z oslavy. Voda v nádrži je čistá a je v ní hodně ryb. V malých

modlitebnách nad vodou i v ghátech rozjímali hinduisté, koupali se, čistili tělo i šat v posvátné vodě.

Zítra v 7,00 odjíždíme k vodopádům Jog Falls.

Zdéňa se probudil a jdeme se podívat na pláže navigováni knižním průvodcem.

„Tady je psáno, že jestli je vpravo moře…“

„To sedí, říká Zdéňa.“

„ …vlevo skála a na ní chrám…“

“Jo, jo, je. Vidím. Vlevo skála na ní chrám.“

„… tak to je úplně špatná cesta a zabloudili jsme.“

„Tak to taky sedí. Kamaráde, zabloudili jsme.“

Nevadí, nafotil jsem pěknou ještěrku.

A hele, náramek se slony vyřezanými z velbloudí kosti mně obarvil celé zápěstí. Zkušenost: ať koupíš

na trhu cokoliv, barví to.

Na druhý pokus jsme se dostali přes skalnatý ohořelý útes na hrbolatou, kamenitou cestu vedoucí na

jednu z gokarnských pláží. Tu jižní. Dva kiláčky po balvanech v žabkách. Bezva trénink na nožky. Ale

ta cesta stála za to. Pláž v zátoce je nádherná. Vlny šplouchají na píseček, z kterého vykukují krabi a

ozobávají vyvržené hvězdice. Palmy kolem lehce ševelí. Pod palmami se choulí malé bary. Koupeme

se, sbíráme mušle, pivem zapíjíme kořeněné dobroty. Jsme zde téměř sami. Jen opodál se vyvaluje

několik pohledných, spoře oděných bělošek bez partnerů. Rajské místo. I tady je znát opojně

pohodová atmosféra, kterou si tu vychutnávají i pozůstalí staří hypíci poflakující se po okolí. Volná

láska se jich už netýká, protože věkový rozdíl mezi dostupnými děvčaty a obstarožními vlasáči je

příliš velký.

Dojedl jsem, čadil eukalyptové cígo, čuměl na soumrak růžově se odrážející na vlnách a listech palem,

a na bleskový odliv, který změnil záliv, jako mávnutím kouzelného proutku.

„To je nehoráznej veget. Absolutní kýč. Smyslová halucinace,“ podotkl jsem a přivřel oči, aby mně ty

obrazy úplně nezblbly.

Večer jsme pozorovali v jednom chrámu chlapy, co stáli kolem ohně, odříkávali modlitby a urputně se

nahřívali. Mimo chrám přitom v tu dobu bylo asi pětatřicet stupňů celsia a uvnitř chrámu nejspíš

trochu víc! V jiném chrámu, který mněl podobu velkého lingamu zase seděly jen ženy. Hypnotizovaly

plakát, jedinou chrámovou výzdobu, na němž, jak jinak, byl namalovaný lingam, velký božský žalud.

18

Šli jsme na večeři a čaj. Bodlo by pivko, ale v celé duchovnem nasáklé Gokarna nenajdete ani kapku

alkoholu.

Ráno pojedeme dál, ale dnes večer si ještě užijeme. V ulicích chystají další oslavu čehosi. Opět

květinové věnce, obrazce před vchody domů, radostná nálada obyvatel. Po setmění se ozval

monotónní zvuk bubnů, petardy a rachejtle. Zahořely svíčičky na ocelových konstrukcích, tvořících

v ulici plápolající bránu. K chrámu, jenž dnešní oslavy zorganizoval, se vydal průvod, aby do něj

slavnostně vrátil sochu boha. Pestře oděná socha si hověla na nosítkách vprostřed průvodu. Vedle

sochy hořel jakýsi posvátný oheň. Brahmán střežící ten táborák ochotně ve svatém ohni zapaloval

svíčky na talířcích či olejové lampičky každému, kdo požádal. Tanečník a zpěvák se u mikrofonu

divoce zmítá a poskakuje a jeho parťáci tlučou do bubnů, jako o život. Je to kapela chuďasů a do

zblbnutí hrají hodiny pořád jen jeden nápěv a jednu melodii. Před chrámem průvod zastavil na plácku

velkém, jak dlaň. Tisíc lidí se na nás tlačilo a vtom, přímo ze středu té tlačenice začaly létat rakety.

Písk! Prásk! Hvízd! Prásk!

„Do hajzlu, tady jde vo hubu!“ Pár lidí ječelo nadšením, pár bolestí, když je trefila rachejtle. Zdéňa to

dostal do hlavy. Pak to dostal místní vážený kupec do pytle s rejží. Rejže se vysypala na chodník.

Kupec dostal nervový záchvat, nejdřív vztekle řval a pak rozdupal ohňostroj na padrť. Bylo po

ohňostroji a nikdo se neodvážil protestovat. Nosítka zmizela v chrámu a oslavy utichly. Já se Zdéňou

napsali pár vět na stránky a šli jsme spát.

Polykám smektu a uhlí, protože to ve mně podezřele zřídlo.

Zajímalo nás, jak asi vypadá takový rodinný byt. To, co jsme dosud viděli skulinkami, byl vždy malý

tmavý prostor bez nábytku, bez ozdob s jednou či dvěma židlemi. V bytě není skoro nic!? Asi je to

jinak, ale v Gokarna jsme nic jiného nezahlédli.

19

kapitola pátá – o Hijrech, kobrách a mokrých Indkách

Vzpomínka na vlak z Benaulinu do Margaa: Projížděli jsme dlouhý tunel. V tunelu, kousek od kolejí,

leželi, bydleli, žili v temnotě chudáci – žebráci, ofukováni proudem vzduchu co před sebou tlačí vlaky.

Ve stanici před tunelem nastoupilo několik žebráků a vydalo se vlakem na žebrotu. Od Zdéni jeden

rukolezec vyžebral igelitku sušenek. Mezi žebravou skupinkou byli i dva travestiti. Tihle bezpohlavní,

tito nemuži neženy, jsou celkem váženou sortou žebráků. Obdařit bezpohlavce prý nosí štěstí a

plodnost. Je fakt, že pokaždé, když travestita s pohledem upřeným na vybraného chlápka tleskl,

chlápek bez otálení vytasil šrajtofli a podal tleskačovi bankovku. Na nás tleskací metodu nezkusili.

Nevím proč, ale prostě nás schválně minuli. Ženám v mužském těle se říká Hijras a tohle

institucionalizované „třetí pohlaví“ tvoří komunitu, která má v indické společnosti dvě hlavní role.

Hijrové, rituální umělci, jsou zvaní hosté na svatby a pohřby a druhá role je homosexuální prostituce.

Komunita Hijrů uctívá bohyni Bahuchara Mata. Na oplátku, bohyně jim dává sílu žehnat lidem. O

Hijrech se píše ve starých eposech, v mytologických příbězích, dokonce v Káma Sútře je o nich celá

jedna kapitola. Ale přestože Hijras mají více než 4 000 letou historii, není jejich současné postavení

vůbec snadné. Pro většinu společnosti zůstávají vyděděnci. Jsou častým terčem obecného posměchu,

zneužívání, policejní agrese i útoků gangů kriminálníků, známých jako "goondas". Některé zahraniční

skupiny i místní instituce se postupně snaží Hijrům pomoci, například osvětou, nabídkou zaměstnání,

zásobou kondomů, ale jde to pomalu. Počet Hijras v Indii se odhaduje na 200 000. Z toho přibližně

20% je HIV pozitivních.

8. 11. 2009

6,00 budíček, 6,45 odjezd autobusem z Gokarna. Cena busu 127,- Rp. Ranní mléčný čaj v bufetu 5,-

Rp. Autobus dovezl zboží do stánků a obchodů. Ženské si dovezené balíky odnášejí na hlavách.

„Namaste, ženský!“ Míříme do Udupi. Sbohem Gokarno. Autobus nemá tlumiče a šofér z nás úspěšně

vytlouká duši i snídani. Jen stěží se držíme na sedačkách. Kličkujeme mezi krávami. Řidič

s vražednými sklony předjíždí v úplně nepřehledných a absolutně nevhodných místech. Čelní srážce

jsme unikli jen o tenký vlásek.

Okolí Gokarny a vlastně celé pobřeží Karnátaky je hustě porostlé vegetací, kopcovitá až hornaté.

Podél silnice jsou rýžová pole, v tuto dobu nevím proč, vyschlá a sklizená.

Náš autobus má dveře zavřené na primitivní petlici a stejně, jako další autobusy, slouží nejen pro

přepravu osob ale i pro přepravu nákladu. Brzo jsme zjistili, že jediné místo, kam jsme se pro naši

hmotnost a velikost mohli usadit, aniž bychom si drtili kolena, hrbili se, tlačili se a používali k sezení

jen malou část naší prdele, slouží taky pro uložení nákladu. Nevadí. Zazdění krabicemi a pytli potravin

se na divoké cestě mrskáme o něco míň.

Obří knihy na úřadech, recepcích a všech možných i nemožných místech jsou, neodmyslitelné. Pořád

vyplňujeme a vyplňujeme jména, adresy a osobní údaje o nás a příbuzenstvu od pohlaví po velikost

bot.

Postřehy z cesty: Mezi cestujícími je dost žen navlečených do černých pytlů s malou dírou pro oči.

Vesnice, kolem kterých projíždíme, mají na příjezdových cestách postaveny obloukové brány,

zdobené podobami božstev. Brány jsou natřeny sytě červeně, oranžově či žlutě.

Silnice se podobá tankodromu. Místo asfaltu bláto, balvany a díry. Kolem autobusu víří prach a my si

to skvěle užíváme. Několikrát jsme přejížděli delty řek. Delty jsou širokánské. Nad sítěmi rybářů

krouží hejna vodního ptactva. Kokosové a banánové palmy se zelenými kopci v pozadí tvoří nádherné

kompozice.

Mnohokrát jsme cestou viděli hřiště a plácky, kde se čile hrál kriket.

Ochladilo se a je nám zima. Aby ne, vždyť je pouhých 31 °C! Pojídáme minibanánky, ideální svačinu

na cestu. Jsou moc dobré. V poledne jsme konečně doskákali do Udupi. Našli jsme turistickou

kancelář nedaleko autobusáku a koupili lístky na zítřejší vlak z Mangalore. Jede to kolem šesté, tak

z Udupi musíme vyrazit asi tak v pět. Sakra, to se moc nevyspíme. Ubytovali jsme se za 300,- Rp

nedaleko Krišnova chrámu a vydali se na ostrov Svaté Marie. Z Udupi cca 5 km do Malpe, přístavu

naplněného stovkami rybářských lodí. Chlapi spravují potrhané sítě, uklízejí paluby, vykládají ryby

z paluby rovnou na tržiště, kde se o úlovek hádají kupci, volavky, vrány a luňáci. Pak jsme vlezli do

20

výletní loďky. Za 80,- rupek jsme pluli se skupinou indické mládeže na ostrov a zpět. Dorostenci

jančili, zpívali, tančili. Pak naskákali do vody, aniž by svlékli svoji evropskoindickou módu. Přestože

namočená sárí se mladým Indkám smyslně lepila na těla, my namísto cachtání fotili čedičové, černé

skály, geologický unikát, pro který je ostrov zajímavý. No, po pravdě, nejdřív jsme fotili ta sexy

namočená děvčata a až potom to ostatní. Hrabali jsme se v hromadách naplavených korálů, skořápek,

ulit a mušlí. Sbírali ty poklady moře, jako voli, až nám to rvalo kapsy. Nevelký ostrov Svaté Marie je

neobydlený, porostlý jen několika křovisky a palmami a ožije vždy jen, když nakrátko dorazí

návštěvníci.

Bus: To je vždy velká zábava. Například ten do Malpe měl místo oken hadry. Než autobus vyrazí,

ozve se pohaněč – nadhaněč neboli chlap, co jede ve voze místo rozhlasu a křičí z plna hrdla, kam se

jede a taky otvírá dveře a zkrátka má dobrou funkci.

Odpoledne se spustil déšť a nepřestalo pršet ani na výletě. Vlhneme a nevíme, zda od potu nebo od

deště.

Přemýšleli jsme o obrovských cihlách. Z čeho se dělají? Viděli jsme maníka, jak jednu kutá motykou.

Že by polotovar byl kus jakési skály?

Postřeh: Z Bombaje do Góa Zdéňovi za zády neustále blila ošklivá stařena. Smrdělo to po celém

autobuse. Fujtajbl!

Kývání hlavou: Souhlasné kývání hlavou vypadá z pohledu Čecha, jako „ani ano, ani ne“. Ind na

souhlas zvláštně rozhýbe hlavu, podobně jak to dělali kdysi figurky buldoků za zadními okny aut.

Když jsme zjistili, co ten divný pohyb hlavy znamená, dost nám usnadnilo komunikaci. Dokonce jsme

se indické pokyvování naučili.

Tátové Hindové: Jsou k dětem laskaví a jemní, zdá se mi.

Výuka: V Gokarna jsme sledovali školní vyučování místní jednotřídky. Děti bez rozdílu věku zpívaly,

pochodovaly na dvoře, ve třídě seděly na zemi, neb lavic a židlí neměly. Přesto se učily s nadšením a

radostí.

Vracíme se z ostrova. Kluci, kteří plují s námi, se vyptávají, co to píšu. Pak tasí své digitály. Jsem

divná celebrita, tak jim pózuji a oni se mnou fotí. Hraje muzika a na palubě mladí tančí. Veselá

plavba. „Pařba a bez chlastu! Úžasný, vole!“ Říkám Zdéňovi.

V přístavu jsme navštívili doky a rybí trh. Zrovna probíhala aukce sépií a směsi ryb všech velikostí.

Zboží je nevábně vystaveno na betonovém mole v kalužích špíny a bláta. Přesto rychle mizí

v přepravkách kupců, pod vrstvou suchého ledu. Hromadu malých sardinek dokonce naložili lopatou

přímo do motorikši, za kterou pak na silnici zůstal potůček z vytékajících rybích sraček. Ptáci číhající

na střechách okolních budov se vždy ve vhodný okamžik snesou na hromady vyložených úlovků a

ukradnou si svůj díl. Nálety ptáků berou rybáři, jako daň přírodě a tak se ani moc nerozčilují, když jim

luňák vytrhne kořist téměř z ruky nebo volavka učísne křídlem pěšinku. Jdeme na zastávku Sri

Ganesh, k pestrobarevně vyzdobenému Ganéšově chrámu, odkud se městskou vracíme do Udupi,

města, kde vymysleli největší indickou pochoutku – Dosu. Musíme jít do sprchy. Nějak jsme načichli

rybinou.

Osm set let starý Krišnův chrám působí v Udupi, jako mocná instituce. Je to velký chrám bohatě

zdobený sochami, ke kterému náleží komplex několika budov a také osm menších chrámů rozesetých

po městě. Kdo vládne Krišnovu chrámu, má úctu, moc a vládne městu. Proto se odedávna o Krišnův

chrám svádějí politickonáboženské bitvy.

Už za tmy jsme došli ke chrámu. V tlačenici lidí stála před chrámem asi sedmiletá slonice, která za

banán a prachy žehnala chobotem: „Ťuk do hlavy“. Já skrblík jí dal jenom banán. Neťukla mě. Na

obrovský dřevěný vůz s dřevěnými koly nastoupilo několik strážců ohně, bráhmán a několik dětí. Kdo

mohl, chopil se tlustých lan a pomocí lidského spřežení se dal vůz pomalu do pohybu. Vůz je jistě

děsně těžký. Započal průvod městem. Kapela hrála. Ohně hořely. Slonice troubila. V květy a zlatem

ozdobeném oltáři na vrcholu vozu byla vzácná socha. Vezla se do Krišnova chrámu, kam se za ní pak

všichni nahrnuli, aby ji mohli na okamžik spatřit. Zuli jsme boty a šli taky do útrob chrámu. Ujali se

nás postupně dva bráhmáni. Nejdříve jeden starý. Ukázal nám vzácnou sochu a divně se na nás mračil.

Pak přišel mladý služebník boží a s nadšením nás provedl celým chrámem a ukázal možné i nemožné.

21

Nejdřív malou komůrku – modlitebnu, v které seděl shrbený starý mnich a meditoval s jedovatou

kobrou. Pak větší místnost, kde taky mladík meditoval s hadem. Honil si brko! Prý nějaký rituál, jehož

vrcholem je vyvrcholení, dar semene bohům. „Ty, vole. To je nářez!“ Potom obrovskou jídelnu,

momentálně liduprázdnou. V kuchyni několik malých Indů míchalo v gigantických pánvích rýži. Taky

nás zavedl do velkého chléva plného krav. Krávy chovají pro mléko. Ukázal i ložnice a komůrky

obyvatel chrámu. Nakonec jsme došli na terasu, kolem níž byl plůtek zdobený kovovými hady. Stál

tam nádherný velký dutý strom, jehož kmen prorůstal stropem chrámu. Čuměli jsme do díry v stromě

a on nám klidně sdělil, že v té díře bydlí stará velká kobra. Ztuhli jsme strachy.

„Kobra? Živá, jedovatá kobra?“

„Klid,“ povídá, „po setmění odlézá lovit do města krysy.“ Náš průvodce nás poprosil o českou minci

do sbírky. Zdéňa mu dal desetikorunu, protože korunu, dvojku, bůra a dvacku už dostal mnich ráno od

dvou holek z Brna. Na oplátku Zdéňovi služebník Krišny požehnal a s pevným přesvědčením řekl:

„Brzo budeš mít ženu i dítě.“ Ukázal jsem brahmánovi fotku své ženy a mého syna. Ocenil to. Pak se i

Zděnda chtěl pochlubit obrázkem své milé. „Tohle je moje přítelkyně,“ otočil monitor mobilu na

mnicha, jenže netrefil správné tlačítko a místo přítelkyně ukázal zbožnému muži obrázek nahé kurvy.

Bráhmán nic takového v životě neviděl. Vyvalil oči a vyprovodil nás z chrámu.

Před branou jsme se dali do řeči s místním rodákem. Vysvětlil nám spoustu věcí o bozích. O třenicích

o Krišnův chrám. Že slovo „óm“ je podstata a síla celého vesmíru, kterou do sebe můžeš načerpat

správným ómováním a spoustu dalších zajímavých věcí. Tak jo, koupil jsem slunce – óm – se

zvonečky. Další tretka do batohu.

Byli jsme unavení a hladoví. Zapadli jsme do jídelny a zhltli Dosa masala, vyhlášené udupijské jídlo.

Placka z rýže upečená do křupava, naplněná směsí brambor a jiné zeleniny, obklopená řadou

rozličných pikantních omáček. Prostě Dosa je vskutku skvost mezi jídly!

9. 11. 2009

Hotelová služba spí na zemi u dveří hotelu. Slušný. Je 6,30. Sedíme ve spacím voze rychlíku do

Chenaje a snídáme slivovici. To bylo náročné ráno. Vstávali jsme ve čtyři a šli chytit nějaký bus do

Mangalore. Byla tma a nikde ani noha, jen kobra nacpaná krysami se vracela do chrámu. Jeden

22

chlápek nám poradil, kde čekat, tak čekáme. Přijeli poldové a zkontrolovali nám doklady. Jak tak

rozespalí čekáme, najednou koukám, že proti mně letí neslyšně bílá sova.

„Hele, sova,“ říkám suše a sklonil jsem hlavu, aby mohla sova letět dál. Zdéňa to vůbec nepochopil.

Za sovou se hnalo s křikem hejno vran.

„Hele, honěj jí vrány,“ říkám zase. A Zdéňa to zase nepochopil. Pořád ještě skoro spal a policejní

kontrola ani sova a vrány ho nedokázali probudit.

Od autobusu na vlak nás svezl rikša za 60,- Rp. Bloumali jsme po perónu a tipovali, odkud vlastně ten

vlak přijede a jak ve vlaku najdeme naše místa? Správný vagón kilometrového vlaku jsme našli tak, že

zastavil náhodou rovnou před námi a navíc byl u dveří přilepený kus papíru, na němž byla napsána

naše jména: Hubik a Pacman. Hurá! Vlak vyrazil v 6,40, na minutu přesně. Neuvěřitelné! Za tři

hodiny bychom měli být v Kanuru.

Postřehy z cesty: Na nádraží v Mangalore jsme viděli zajímavého ptáka. Zářivé peří, ostrý „čapí“

zobák. Vypadal, jako vlha pestrá, ale spolucestující říkal, že je to druh datla.

Rozestavěné nebo opravované stavby, na nichž většinou nikdo nepracuje, má lešení z bambusu.

Indové jsou čistotní. Sice zvláštním neevropským způsobem, ale přesto tvrdím, Indové dbají na čistotu

svého těla. Imrvére perou hadry, nějak se myjí, čistí si zuby, štítí se plastových láhví. Horší je to

s přístupem k odpadkům. Těch se taky štítí. Všechen odpad, co již nepotřebují, šup, hází pod nohy,

z okna vlaku, do řeky, před dveře domu. Odpadkových košů a popelnic je v Indii pomálu, i když ve

velkých městech už se blýská na lepší časy.

Indové pánové jsou velmi sdílní a komunikují s každým a všude. Indky snad taky, jako všechny

ženský, ale Indka cizího muže nikdy neosloví, takže jisté to není.

Už poněkolikáté vidíme početná hejna lovících vážek.

Ztratil jsem víčko od širokouhláče. To už je druhý defekt zrcadlovky. Vlastně ještě prasklá krytka

třístovky, takže zrcadlovka 3x špatně.

Začínající střevní problém byl již za dveřmi. Břicho mě bolelo a tlak u kanónu sílil. Polknul jsem tedy

dvakrát Ercefuryl a byl klid. Tento medikament se na celé cestě osvědčil náramně, takže chemii

třikrát: „Sláva!“

Perličky z vlaku: Na sedačkách pro šest nás sedělo devět. Stejný vagón, jako před deseti lety, když

jsem cestoval po severu Indie. Tři sklopná lůžka nad sebou, monstrózní větráky v kovových sítích,

mříže na oknech.

Koupili jsme si jakési smaženky v omáčce. Omáčičky jsem moc nesnědl, tak jsem pak chtěl papírový

tácek plný majdičky, po zvyku indických pasažérů, vymrsknout oknem ven z vlaku. Rychlík si to sral

nejmíň stovkou, takže mi proud vzduchu vyrval tácek z ruky a majdička se rozprskla po celém kupé,

nejvíce však na mých šatech! Do hajzlu!

kapitola šestá – o náručí tropického lesa a žárovkách Maharádži

Kannur.

Přijeli jsme z Udupi do Kannuru. Divné, nezajímavé město. Vilky pracháčů, kasárny, výcvikové

středisko armády, drahé hotely. Ubytovali jsme se za „těžký prachy“ nedaleko pobřeží v zbytečně

komfortním penzionu postaveném ve španělském stylu. Vstup na pláž byl placený. Za foťák se taky

muselo platit. Pláž vlastně byla jen hromada ostrých skal. Děs! Znechuceně jsme došli do nějaké

pevnosti, odkud byl celkem dobrý výhled do okolí. Pevnost „St. Angeles“ byla vlastně jen řada

mohutných zdí. Nuda. Společnost na hradbách nám dělali dva příslušníci turistické policie. Vyměnili

jsme s nimi české mince za indické. Sběratelů mincí je v Indii spousta. „Pevnost a celej Kannur stojí

za prd.“ Shodli jsme se. Dumali jsme, co dál a nakonec jsme obětovali peníze za již placený pobyt

v penzionu a odjeli na autobusák. Čekáme na spoj do Mananthavadi, odkud se chceme zítra dostat do

národního parku Vájánad.

Před odjezdem autobusu si v jedné restauračce ještě víc kazíme dojem z Kannuru. Žrádelna je narvaná,

jídlo drahé. To, že strávníci jedí jen pravou rukou je v pořádku, ale tady se žralo takovým způsobem,

že omáčkou upatlaná zrnka rýže létala do všech stran.

Přesun do Mananthavadi. Autobus jede hustě zarostlou krajinou. Silnice se kroutí do kopců a v ostrých

zatáčkách má řidič plné ruce práce. Navíc začal hustý liják. Přes nezasklená okna jsme museli

23

zatáhnout plechové rolety. Řidič skoro hovno vidí. Po silnici se valí mohutné bahnité řeky. Zadní část

autobusu, kde jako obvykle sedíme, je neutěšená. Nohy i batohy máme ve vodě.

Mananthavadi.

Jsme v Mananthavadi. Městečko vprostřed pralesa. Vše je zde poměrně drahé a nedá se smlouvat.

Lepší hotely jsou plné. Nakonec nám jeden vypitka pomohl najít pokoj za 600,- Rp. Na tu bídu dobrý.

Hned jsme si za 900,- Rp s hoteliérem sjednali pronájem řidiče s jeepem.

Jelikož je Mananthavadi muslimské, pivo jsme nesehnali. Dnes by bodlo. Jsme dost utahaní, tak chvíli

čumíme na indické TV a pak jdeme spát.

10. 11. 2009

Vstáváme v 5,30. Zaplacený řidič s džípem už čekal před hotelem. Odjíždíme po Tholpetty road

k nedalekému vstupu do Wayanad Wildlife Sanctuary.

Správě parku platíme vstupní poplatek a další prachy solíme za doprovod. Bez placeného ochránce

parku se totiž do pralesa nesmí. Asi hodinu jsme drncali po lesních cestách od napajedla k napajedlu.

Nebyla právě „sloní sezóna“ a nezahlídli jsme ani chobot. Natož nějakou tichou opatrnou šelmu.

Přesto ta drahá minivýprava nebyla zcela marná. Cestu nám zkřížilo stádo flekatých axisů indických,

připomínajících naše daňky a pak skupina mohutných gaurů. Gauři jsou největšími divokými tury.

Tihle pralesní obři mohou být v kohoutku až dva metry vysocí. Nejméně jedenapůltunový gauří býk,

vůdce stáda, si nás nepříjemně prohlížel a náš průvodce z toho byl zjevně nervózní. Přikázal našemu

řidiči vypnout motor a nám ať držíme klapačky. Gauři se obvykle člověku a kulturní krajině vyhýbají

a patří mezi nejvíce ohrožené druhy zvířat na naší planetě. V bambusových porostech rezervace jsme

zahlédli divočáky. Pozorovali jsme pávy korunkaté dvořící se pávicím. Tlupa makaků se málem

nechala přejet. Hady lovící Kipplingův Riki Tiki Tavi, promyka mungo, měla tak nacpaný pupek, že

se před námi ani nenamáhala schovat. Na cestě zpět do našeho auta naskočili dva chlápci s mačetami.

Bili to zaměstnanci parku, vracející se z klestění cest. Jeden z mačeťáků u můstku přes potok zaklepal

na rameno našemu řidiči. Zastavili jsme. Pak divoch ukázal mačetou na kraj cesty. Had tlustý, jak mé

24

stehno a dlouhý, jako tejden se šinul z cesty do potoka. Parádní postřeh! Tak, takovou hadici by asi ta

promyka nespolkla. Když jsme se kolem poledne vrátili do Mananthavadi, náš pokoj a celé městečko

bylo pokryto vrstvou hmyzu. Mrak jakýchsi létajících termitů se snášel k zemi. Tvorečkům upadávala

křídla a umírali po tisících. Rychle pryč. Vrátili jsme se prvním spojem do Udupi a tam přesedli na

otřískaný rezavý autobus do Mysore.

Jízdenka nestála téměř nic. Podezřelá cena a podezřele odrbaní cestující. V očekávání nevšedního

zážitku jsme sebou plácli na naše oblíbené místo, na roztrhanou koženku zadních sedaček mezi pytle

luštěnin a brambor. Cesta do Mysore byla vskutku zajímavá. Záhy po startu jsme bez kontrol a

poplatků projeli branou na území národních parků. Autobus se s chutí vrhl z asfaltu na rozbrázděné

bahnité cesty a naše zadky opustily koženku sedaček. Poletovali jsme chaoticky vzduchem v rytmu

jam a výmolů a přitom se kochali úchvatnou nádherou přírody. Řidič někdy zastavil a my mohli fotit

z oken divokou zvěř. Ze zeleného moře deštného lesa vykukovaly opice, vyplouvali jeleni a taky jsme

potkávali pracovní slony. Jeli jsme courákem, který sbírá cestující ze všech vesnic ležících na

chráněném přírodním území. Z vesnic, ve kterých se, tuším, že ne na dlouho, zastavil čas. Domorodci

sice dosud chodí bez bot, zabaleni v prostěradlech, ale na zápěstí se občas blýsknou hodinky a

v mozolnaté ruce mobil. Škoda, že míst nezdeformovaných technikou na světě stále ubývá.

Naše zábavná jízda skončila odpoledne.

Mysore (Maisúru).

Byli jsme v Mysore, v královském městě, historickém sídle mahárádžů, kteří od vyhlášení indické

nezávislosti v roce 1947 již zastávají jen funkci guvernérů. Ve městě proslulém intarziemi ze

santalového dřeva, kadidlem a jógou.

Ubytovali jsme se v centru, nedaleko mahárádžova paláce.

Velbloudi, slon, pruhované veverky, sochy šelem, palác – muzeum byl i uvnitř krásný. Dřevořezby,

obrazy a pohledy s armádní přehlídkou, kamenické práce, stříbrné a zlaté trůny a hlavně …

fungujících žárovek.

Průvodce, vše zařizuje, dává rady, celkem dobré informace za dobrou cenu. Tali v drahé restauraci a

pak lepší jídlo z ulice. Provize…. Kšeft s kašmírskými látkami, hedvábím, santalovými slony.

Obchod s vonnými oleji. Výrobna vonných tyčinek z bambusu. Prodavač byl šampión v kulturistice.

53 let a pořád pěkný chlap. Dostali jsme výklad, co dělat, abychom také tak zkrásněli. Měl olej snad

úplně na všechno. Artrózou počínaje, afrodiziaky konče. Vonné oleje se k vonění a léčení používají

6000 let, a my dva voli s tím máme taky už konečně začít. Na astma je santal, na stres a bolest hlavy je

lotos, na hlad ale volej neexistuje, tak se jdeme někam nažrat. Stojím frontu na smaženou směs

z brambor a zeleniny obalovanou v těstíčku. Místňáci se o to rvou, neboť zásoba je hodně omezená. 1

ks za 3,- Rp. Dělá to hrbatý dědek, a jeho jediný nástroj jsou kostnaté ruce, osmahlé od rozpáleného

oleje. Umaštěnýma rukama přebere prachy, pak si špínu z peněz otře do těstíčka a zeleninové směsi.

Pak kuličku vrazí na chvíli do černé pánve, v které bublá louže oleje. Usmažené hroudičky dědek

holýma rukama vyloví, zabalí do kusu novin a převáže bílou nitkou. Výsledek je geniální! Pikantní,

výborné žrádlo! Každý jsme dali pár kousků a slintali u toho, jak buldoci! Ještě jsme zašli na pivo a na

internet. Před spaním sjíždíme indické TV programy. Seriály s náboženskou tématikou jsou jedinečné.

Vždy se zjeví bůh v lidské podobě, potrestá zloduchy a uzdraví umírající klaďase. Herci valí oči

údivem nad tím zázrakem. Výkony herců jsou krásně primitivní.

11. 11. 2009

Vstával jsem kolem osmé. Zdéňa se nemůže probrat, tak se jdu projít a sehnat nějakou snídani. Je

krásné ráno. V ulicích je již obvyklý shon. Fotím v měkkém ranním slunci hindy, kteří se před

vstupem do chrámu třikrát dotýkají prahu a pak svého těla. Snídani si vybírám ve stánku, nedaleko

hotelu. Dostal jsem na kus lopuchu něco jako karbanátek bez masa. Zase úžasná mňamka, takže jsem

si třikrát byl přidat. Když se Zdéňa probral, zavedl jsem ho na lopuchovou snídani a posnídal s ním

počtvrté. Řádně najezení vyrážíme pěšky do věhlasné tržnice „Devarádža“. Jak jsem předpokládal,

vonné tyčinky a oleje tam měli za třetinové ceny. Úplně ty samé a se stejným výkladem. Takže jsme

seděli s pár klukama, co prodávali ve stánku úplně všechno, popíjeli jsme čaj a kritizovali věhlasného

prodejce, mistra kulturistu.

25

Za vypitý čaj se obchodníkům děkuje nákupem. Takže nám do báglů přibyla zase další přítěž. Nevadí.

Nějak to prostě uneseme. Tržnice Devaradža je veliká a starobylá. Najdete v ní téměř všechno. Visací

stoleté zámky, banány všech velikostí, koření, pytle ořechů a rýže, domácí potřeby, svaté obrázky,

korále, lampičky, umělé i pravé lidské vlasy, staré mince, nad kterými by každý numismatik plesal,

kopečky barevných mouček, poklady za babku i mladice za všechny prachy. Taky tam byl jeden krám,

kde osmdesátiletý řezbář prodával nádherné sošky slonů a intarzie nejkrásnější na světě. Skvosty!

Jenže ty ceny!

Obklopuje nás stále spousta votrapů, žebráků, chodníkových prodavačů. Na zpáteční cestě jsme se

zastavili v stánku a koupili ananas a nějaký druh melounu. Zbytek dne jsme procourali po městě. Pak

sesedli do jednoho z temných barů, protože všechny bary, kde se pije alkohol, jsou kobky téměř bez

světla, ponuré a neútulné. Asi proto, aby nebylo na pijáky vidět a aby oni sami měli z chlastu deprese.

Jen s obtížemi jsme sehnali pohledy. Byly předpotopní a vybledlé. Chystáme se je u piva napsat, ale

v baru je ta hnusná tma, jak jsem říkal. Poslat se pohled musí z pošty, no to už dneska nestihneme.

Křižovatky: občas je hlídá polda. Jak jde chodec na červenou, svítí-li nějaká, hned ho polda vezme latí

přes záda nebo přes palici. Doslova. To aby si neposlucha pamatoval, že na červenou se nechodí. Já se

Zdéňou jsme jednou chtěli v hloučku odvážlivců silnici přeběhnout, ale po tom, co jeden chodec před

námi padnul po ráně latí do bezvědomí, jsme se hodně rychle stáhli zpět na chodník. Je evidentní, kde

jsou kořeny hry: Chodí pešek okolo.

Koupil jsem si baterku do hodinek, takže vím, že teď je 6 hodin večer. Hurá! Pohledy jsou napsány.

Musíme spěchat do fronty u mistra smaženkáře. Bude to boj. Včera jsem ve frontě válčil neúspěšně 20

minut. Kdyby se nade mnou nesmiloval jeden méně hladový Ind a nepřenechal mi svoji porci, měli

bychom smůlu. Doufám, že dnes se do bitvy o smaženky vrhne i Zdéňa a nasadí zákeřné fotbalové

kopy.

„Indický film“: Tragédie vyznívá, jako komedie. Zdlouhavé záběry do tváří. Herci se nádherně

přehnaně pitvoří. Spousta muziky. Jeden záběr nejméně 10x dokola, aby si ho divák dobře

zapamatoval. Je-li akční bojová scéna, údery, provázené třeskutými zvuky, končí několik centimetrů

26

od těla soupeřů. Všechny akční scény jsou zpomalené, aby ty blbosti byly víc vidět. Hrdina je většinou

přestárlý, obtloustlý lázeňský švihák s knírkem a účesem alá šílenec. Ženský jsou krásný. To je

v poho. Ony jsou v Indii ženský a holky krásný nejen ve filmu. Jsou tenké, tmavé, nosí se ladně a

důstojně, jako královny. I ta nejchudší Indka má krásně barevné šaty a po těle spoustu ozdůbek. Prostě

krása. Můj parťák podotýká: „Ty starší někdy ztloustnou a ze sárí jim leze vana.“ No hodnotím tedy

jen ty mladé až zralé.

Bitva u minikuchyně dědka mistra skončila. Vítězně si odnášíme 10 ks smaženek, ale skutečně, je to

dobrota vykoupená naším potem a krví!

Hned vedle našeho hostelu sice máme komfortní kino, ale vzhledem k tomu, že na pokoji máme TV a

asi dvacet indických programů, podíváme se na nějaký zázračný film pěkně z postele. Po krátkém

výběru se Zděnda zadíval na vybraný film a říká: „To nemůžou bejt herci. To jsou kokoti!“ A já se

náramně bavím.

Ráno jsem se Zdéňou komunikoval pomocí prdlé abecedy. Já se zeptal, jestli spí: „Prrrrrd.“ A on na

to: „Prdprdprrrrrd pš pššššouk.“ Což znamenalo: „Ne, už jsem vzhůru. Vzbudil mě ten hlučnej

vyvolávač z mešity.“ Do hajzlu, v těch smaženkách bylo asi něco divnýho. Prděli jsme si, až se zdi

otřásaly a lidi v okolí se začali strojit, protože si mysleli, že nečekaně začaly neohlášené náboženské

oslavy.

Včera mně v tržnici kápli olejíček na tričko vůni lepší než originál Daviddoff a pak to podpořili

kapkou alkoholu. Voním doteď, ale na tričku mám mastné fleky, tudíž je tričko v prdeli. Něco za něco.

Tak už to v Indii chodí. Balíme a jdeme na autobusové nádraží. Tam jsme se spontánně rozhodli

sednout do minibusu indických turistů. Náhodou měli dvě volná místa. Minibus byl ověnčený květy.

Na předměstí Mysore – Majsúru, pod horou Čamundinou vstoupil na palubu brahmán s nerezovým

táckem, na kterém měl posvátný oheň. Kdo chtěl, nahřál si dlaně a otřel si tvář. Brahmán požehnal

naší cestě a vystoupil. Mohli jsme vyrazit.

Na svatých miniobrázcích, přívěscích i plakátech je často bůh běloch se světlou tváří, bílými dlouhými

vlasy a bílým plnovousem. Vždy za ním stojí bílá kráva. Má šátek uvázaný „na piráta“, jako já a lidi

říkají, že jsem mu podobný. Kdo to je? Ind určitě ne. Až to zjistím, dám vám vědět.

Zvláštní zvyk, házet v restauracích peníze do misky s anýzovým kmínem, který se žvýká po jídle pro

dobrý dech a dobré zažívání. Já raději tuto pochoutku umazanou od oběživa oželel. Hygiena by se

z toho zbohnila.

Kapitola sedmá – o čaji z horských strání, zapomenutém mobilu a mokrém Kalikatu

Cestou z Mysore: ovce, agáve, kaktusy, kravské povozy, bambusové trsy… škola s velkým

pozemkem. Děti ve školních uniformách se dostávají do školy z širého okolí, jak to jde. Povozem, na

kole, pěšky, v botách i bosí. Zeleně je kolem spousta. Poznávám kokosové palmy, banány, akáty.

Zatím jedeme po neuvěřitelně dobré, nové asfaltce. Pohoda. Projeli jsme, s malou zastávkou na

močení, částí ze 150 km2 národního parku Bandipur, a tygří rezervací Mudumal. Parky jsou dobře

střežené. U vjezdu řidič minibusu zaplatil směšně nízké mýtné. Fotit se v rozdrncaném vozidle moc

nedalo, ale viděli jsme stádo jelenů a na silnici několik tlup makaků a bílých hulmanů žebrajících u

aut. Pak jsme začali stoupat v serpentýnách do hor. Silnice se samozřejmě razantně proměnila z hezké

asfaltky na normální indickou.

Útí.

Pohoří Nilgiri Hills je obklopeno za všech stran zeleným pralesním světem přírodních rezervací.

Z výšky vypadá Nilgiri Hills, jako vysoký ostrov v zeleném moři. Na vrcholu „ostrova“, porostlém

vysokými eukalypty, pralesem a čajovými plantážemi, je město mnoha jmen. Říká se mu Ooty, Oota,

Útí, Ootacamund, Udhagamandalam a všelijak podobně. Pro snadnou výslovnost jsme se drželi názvu

Útí. Stoupali jsme tedy kroutící se silnicí. Po skalách se řítily nádherné, veliké vodopády a mystická

krajina se postupně nořila do mlžného oparu.

Vyjeli jsme nad mraky. Jsme v Útí. Ve městě, jež je proslaveno nejen výborným čajem, ale i produkcí

eukalyptového oleje. Eukalypty hojně rostou v místních lesích. Nemají kůru a z jejich dlouhých

kmenů, zkroucených do vrtule, se odlupuje lýko. Vypadají poněkud neučesaně. V Útí se také pořádají

populární koňské dostihy. Na malých konících, pasoucích se na stráních v okolí města, závodí jen děti.

27

Je asi 13,00. Nadmořská výška 2.500 metrů nad mořem. Připomíná mi to tady Dárdželing. Podobní

lidé, podobná obydlí přilepená v prudkých svazích, stejné rostliny a stejný horský vzduch. Oproti

Dárdželingu méně smradu z džípů, žádní turisté a více křesťanské víry. Fouká chladný vítr. Je 27°C

ale Indové mají kulichy a svetry. Ubytovali jsme se v hotelu Nakshatra ležícím nad centrem města.

Cena pokoje 450,- Rp. Teď sedíme v jednou bufetu a z banánového listu jíme bramboračku. Všichni

jedí rukama, my jíme kávovou lžičkou.

Radíme se co dál. Výsledek porady byl úkol, sehnat nějakého průvodce a vydat se zítra na trek. Měli

jsme mírné obavy, že to není lehký úkol, ale nakonec nám náhoda přála. V nedalekém obchodě si

Zdéňa kupoval sluneční brýle. Mezitím jsme se prodavače zeptali, zda nezná nějakého průvodce.

„Neznám,“ řekl, „ale tamhle jde můj známý a ten nějakého zná.“ Zavolal na chlápka, který šel zrovna

kolem. Chlápek se zastavil, vyťukal na mobilu číslo a dal mi na ucho dalšího chlápka. Byl to

průvodce, zrovna někde na cestě, ale domluvili jsme se s ním na celodenní cestě k horským kmenům

Todo a na věhlasné čajové plantáže. Vícedenní trek nám rozmluvil, a že prý nás zítra ráno vyzvedne

v hotelu. Jednoduchý, jako facka.

Šli jsme na tibetský trh. Čekal jsem nádherné výrobky z bronzu, dřeva, stříbra, stejně, jako

v Dárdželingu, ale tibetský trh byl vybaven čínským póvlem. Zkrátka v Útí cetky i necetky pro turisty

nekoupíte. Zato se tu prodávají svetry, bundy, rukavice a kulichy. Fakt je, že v půl šesté večer

oblékáme flísky. Je už jen 19°C a teplota klesá. V noci bude snad na nule! Ve městě krom hadrů

prodávají i produkty z místních zdrojů. Velice levně jsme pořídili pravý nilgirijský čaj a olej

z eukalyptů.

Před soumrakem jsme ještě stihli rikšou zajet k zóně oddechu, na břeh útíjského jezera. Ó, jaká to

nádhera. Místo jezera kalný rybník a tak se obratem vracíme zpět k hotelu a jdeme si sednout do

nedalekého sklepení. Je tam pajzl temný a morbidní, jak jinak, ale mají tam pivo Kingfisher! Před

barem se na chodníku povalovali chlápci totálně znetvoření leprou. Chybělo jim snad všechno, čím se

dá hýbat. Děs. Všelijak postižených žebráků už jsme viděli dost. Většinou dáváme nějaké ty drobné

rupís ženským žebračkám, nosícím miminko nebo dětem. Lidi v Majsúru i jinde nám říkali, ať

nedáváme žebrákům peníze, protože to pasáci žebráků pak prochlastají. Ať raději dáváme jídlo,

máme-li nějaké. Ach, jo. Je těžké být v Indii štědrý k žebrákům, protože vlastně není jasné, zda je

dobré dávat nebo nedávat.

Dnes mi upadlo kus zubu. Kurva!

Psí rasu mají v Indii jen jednu. Menší vzrůst. V kohoutku tak maximálně 40 čísel. Dlouhý tenký ocas.

Štíhlá, většinou spíš vyhublá figura, srst krátká a zrzavá, někdy srst žádná. Špičatý čenich a smutné

očička. To je pes indický.

Zato různých forem skotu potkáte v Indii mnoho. Žije na venkově, tahá povozy a rydla, brodí se na

polích, potuluje se v ulicích měst, vyžírá trávu z podlah starých chrámů. Někdy je tur na špagátě, jindy

jde svobodně cestou odnikud nikam. Viděl jsem malinké kravičky i mohutné býky s širokými rohy.

V největší úctě je bílá kráva, která má rohy dlouhé a rovné.

13. 11. 2009

V Indii je hodně vrabčáků a všichni si dali za úsvitu štěbetací sraz na našem balkóně. Otřesný budíček!

Vstáváme a chystáme se na trek. Voda, nůž, sušenky, šátek a tuba Jesenky. Můžeme vyrazit na cestu.

Snídáme v nedaleké občerstvovně „poori“ a „parotu“. Parote je plněná placka, tentokrát cibulí a poori

je jiná placka, taková nafouknutá, s pálivou hmotou, připomínající bramboračku. K tomu 1x černý čaj

pro Zdéňu a 1x čaj s mlékem pro mne. Výborná a lehká snídaně.

Náš průvodce Peter Francis se dostavil na hotel až kolem desáté. Malý človíček v děsných

bagančatech a obnošeném svetru. Jeho jediná výbava třetinková plastflaška koly.

Naskočili jsme do autobusu a asi po 15 km za městem nám řidič přibrzdil a my vyskočili do rygólu.

Vydali jsme se lesní cestou do kopce. Peter byl opravdu dobrý a užitečný doprovod. Jako zkušený

horal znal kraj dokonale a vyhnul se šikovně neviditelným mokřinám, do kterých bychom zabředli až

po uši. Cestu měl vymyšlenu chytře a tempo chůze zvolil přesně akorát, abychom ve strmých kopcích

nezkolabovali. Vysázený les se střídal s původními porosty. V oblasti Tamilnadu se potulují tygři,

buvoli, sloni… mohli jsme potkat opravdu nebezpečná zvířata.

28

„Co tu žije za hady?“ ptal jsem se Petera, když mi v křovinatém porostu pod nohama zašustilo listí.

„Klid, v těchto výškách hady nemáme,“ odpověděl sebejistě. Nevím proč, ale úplně klidný jsem stejně

nebyl. Oči jsem měl na stopkách a uši v pozoru. Došli jsme k několika usedlostem kmene Todo. Vždy

jen pár domků uplácaných z hlíny a zastřešených rákosím. Potkali jsme jich cestou kolem jezera jen

několik. Dva malé kluky honící hůlkou obruč kola, rybáře lovícího na dvě bambusové primitivní

udice, tři překrásné puberťačky, lovící si ve vlasech vši a nakonec Toďanku, sušící prádlo. Lidé kmene

Todo jsou samotáři. Nemají rádi společnost a změny. Až na výjimky. Jeden z Todských domů měl na

střeše místo satelitu létající talíř a před domem nový teréňák. Modlitebna. Pozorovatelna zvěře. U

jezera polodivoká stáda buvolů. Samice, mláďata a na stráži velcí nebezpeční býci s velkými rohy.

„Nezastavujte a buďte v pozoru,“ radil Peter a sebral velký klacek. Museli jsme jít kolem stád klidně,

těsně sevřeni ve skupině a na podezřele čumící býky Peter tím klackem mával. Prý sloni a tihle rohatci

mají na triku nejvíce lidských životů. Zastavil jsem a fotil. Peter se pro mě vrátil, popadl za rameno a

táhl pryč. „Myslím to vážně, pane, v těsné blízkosti stáda není bezpečno! Pojďte a foťte si až támhle

za potokem.“

Když jsme se prodírali lesem, ukázal nám Peter černé stíny, tiše nám létající nad hlavou. Byly to

veliké černé opice s bílým hárem. Langúři! Velice plaší tvorové, sledující ostražitě naši výpravu

z korun stromů. Při skocích ze stromu na strom do široka roztahují paže i nohy a vzduchem elegantně

plachtí. Udýchaní jsme dolezli na kopec tyčící se nad jezerem. Lokali jsme kyslík, kterého je ve třech

tisících o něco méně a užívali si překrásný výhled. Náš průvodce bezelstně klidnění dechu nepomohl,

když poznamenal: „Na tomhle místě, kde teď zrovna sedíte, posledně ležela nádherná velká tygřice.“

Poznání, že kolem nás opravdu žijí úžasní tvorové, které známe jen ze ZOO a knížek, nám požitek

z horské nádhery hezky umocnilo.

V pozdním odpoledni jsme došli na čajové plantáže. Stejná scéna, jako v Darjeelingu. Ženy s nůšemi

trhaly vybrané lístky pod dohledem komandéra s holí. Natrhaný čaj sesypávaly do velkých pytlů.

Pracantky na nás volaly a mávaly. K jedné ženě sklánějící se nad neforemným nákladem jsem šel

s Peterem pomoci. Popadli jsme pytel a jen stěží ho posadili té vetché starší paní na hlavu. Ani se

29

nezachvěla a elegantně si odnesla tu padesátikilovou horu pryč. Lístky na keřích jsou velké a tučné.

Nilgirihillský čaj je jeden z nejlepších čajů, které jsem kdy ochutnal. Ani Darjeeling a Assam nejsou

podle mne tak lahodné.

Již se šeřilo, když jsme došli k silnici ukryté ve stínu vysokých eukalyptů. Peter zastavil nějakého

známého s minibusem, který nás svezl zpět do Útí. Zadarmo. Na oplátku za dobré služby jsme večer

vytáhli Peterea do černé díry baru. Pivo si nedal, protože z finančních a rodinných důvodů s chlastem

přestal a abstinuje. Koupili jsme mu kolu, sobě pár piv a poslechli si, jak se žije horskému průvodci

v Nilgiri Hills. Mluví se tu sedmi rozdílnými jazyky a Peter Francis jich všech sedm ovládá. Je

křesťan. Ženu má v domácnosti a svým třem dětem platí studia. To nejlepší, co táta svým dětem

v Indii může dát. Ode mne a Zdéni dostal za celý den příspěvek 800,- Rp. To je celkem dost dobrý,

vzhledem k tomu, že průměrný měsíční plat muže je 250,- Rp. Ženy si vydělají jen asi 150,- To je na

naše 57,- kaček. Ale kolik takových výletů Peter podnikne? Myslím, že málo. Peter vyprávěl o horách

o lidech i o zvířatech. Dokonce prozradil, že určitá skupina horalů loví a konzumuje opice, protože

opičí maso je velmi výživné. Fuj! Po těch pivech jsme se všichni skvěle domluvili. My se Zdéňou

bravurně používali všech sedm řečí těžkým jazykem. Rozloučili jsme se Peterem a já ho obdaroval

zbytkem svačiny. „Spešl jídlo do hor, nic lepšího neznám,“ řekl jsem a obřadně mu podal kosmickou

stravu. Vysvětlil jsem mu rafinované otvírání víčkem a Peter nadšeně odešel, obřadně svírajíc vzácný

dárek. Z tváře se mu dalo vyčíst rozhodnutí vystavit dar na svůj domácí oltář. Už ho vidím, jak se

dlouhá léta uklání před tubou Jesenky.

Snědli jsme vegetariánskou večeři prostou opičího masa a koupili jsme i smažený zelený banány.

Ochutnali je a zbytek rozdali unudlaným malým klukům. Vyčerpaní jsme spadli na lože stlučené ze

starých překližkových beden.

„Děsně mě bolej haksny.“

„Ty, vole. Mně taky. Škoda, Zděndo. Mohli jsme natrhat ty červený květy, který ukazoval Pítr. Prej

jsou na všechny bolesti.“ „No, jo. Mohli, ale já prostě těm kytkám moc nevěřím.“

14. 11. 2009

Nějací pošetilci na vybraných místech rozmístili k silnicím značky „zákaz troubení“. Asi pro klid duše

a přírody. Jenže v Indii žádný řidič jezdit bez troubení nedovede. Takže zákaz se nedodržuje! Ba

naopak, u značky klaksony troubí nejlépe.

Cesta z hor do Gudaluru, asi 50 kiláků, byla klikatá až blivno. Lemovaly ji čajové plantáže a porosty.

Z větví náš oprýskaný autobus sledovali makakové i langúři a mávali na pozdrav. Jaké však bylo

jejich překvapení, když jsme se za pár hodin vraceli zpět a za chvílí opět dolů do údolí. Opičí mozky

to nepochopily. Na té zpropadeně se kroutící silnici jsme jezdili celý den!

To bylo tak: V Gudaluru na nádraží jsem začal hledat spoj do Kalikatu, v kterém bychom s Ganéšovou

pomocí mohli stihnout vlak do Kočínu. Plán, jak víno. V tom Zdéňa zamračeně povídá: „Zapomněl

jsem mobil na pokoji v hotelu.“

„To nic, je čas, vrátíme se prvním busem zpátky do Útí a pak hned zase dolů,“ já na to. Po nějakém

čase v Útí Zdéňa smutně vylezl z hotelu. „Pokoj jsem prohlídnul, a nic.“

„Myslel jsem si to,“ říkám, „protože ty pokoj prohlížíš vždycky, než ho vopustíš.“

„Personál tvrdí, že už uklízeli, ale nic nenašli. Možná ho štípli!“

„Ba ne, kámo. Já jim věřím.“

Poznámka z deníku: Zastavil jsem projíždějící autobus. Z okénka se vyklonil ošklivý, napůl bezzubý,

upocený řidič. Nadechl jsem se, abych se zeptal, jestli jede do Gudaluru. On právě v tom okamžiku

něco nesrozumitelného vyhrkl. Z jeho tlamy vylétla hnusná velká slina a vletěla mi rovnou do huby.

Polkl jsem a pak dopil zbytek naší léčivé slivovice!

Další cesta dolů. V malé jízdní přestávce jsme v bufetu zhltli trochu jídla. Smažené banány jsou

delikatesa. Jakýsi pán zbytek cesty zvrací z okna. Nedivím se! Byli jsme opět na zastávce v Gudaluru.

Stejné místo, jen v jiném čase. Bylo pozdní odpoledne a slunce pomalu padalo za hory. Obloha se

mračila víc než Zdéňa a začaly padat první kapky. „Vole, už vím!“ pronesl najednou můj kamarád a

povytáhl významně obočí. „Ten mobil jsem si vyndal z ledviny v tom prvním autobuse. V těch

zatáčkách mi musel spadnout někam pod sedačku. Určitě! To mi teda fakt sere!“ Malinko mi

podklesla kolena. Ale co, zase jsme si tu horskou dráhu mezi čajovými plantážemi pořádně užili. Bus

do Kalikatu pojede asi šest hodin. Časová rezerva je v háji. Začíná hustě pršet a my konečně

opouštíme Gudalur.

30

Postřehy z cesty:

V každém autobuse je krom řidiče i „pomahač“. Někdy dokonce pomahačů více a úkoly si dělí. Mezi

úkoly pomahače patří: Zařvat, kam se jede, svolat cestující k autobusu a napěchovat je dovnitř,

zkasírovat cestující a rozdat lístky, rozmístit veškerá možná i nemožná zavazadla. Při jízdě pak,

uvolněná zavazadla upevňovat. Předjíždí-li autobus jiný dopravní prostředek, či objíždí překážku, sice

troubí, ale nebliká. Místo blikání pomahač upažuje z okénka. Při couvání, parkování a jiných

obtížných manévrech, pomahač běhá kolem autobusu, kontroluje vzdálenosti a na řidiče píská signály

píšťalkou.

Móda chlapů od Bombaje po Srí Lanku je stroze jednotná. Světlý hadr omotaný kolem pasu, šikovně

zauzlovaný na pupku, buďto splývající ke kotníkům nebo pracovně upravený, to je vykasaný nad

kolena. Top tvoří bílá košile a obuv jedině žabky. Och, věčný evergreen.

Indická muzika. Mám ji rád ve všech podobách, ale nejraději mám hudební klipy. Pokud to jde,

sleduji je v TV. Indové jsou bez pochyb velmi muzikální plemeno. Pěvecká hvězda musí mít hlas i

slušný pohyb, neboť v každém klipu nesmí chybět velkolepé taneční kreace. Taneční muzika má

úžasnou dynamiku a energii. Tradiční náboženské songy jsou zase ideální pro duchovní odpočinek.

Viděl jsem v TV několik náboženských koncertů. Byl to takový zvláštní džez. Písničkář hledal

nástrojem i hlasem tóny a plácal se při tom do stehna. Diváci seděli na zemi a byli v transu.

Napsané pohledy už vozíme tři dny a nedokážeme je poslat.

Je 18,30. Sedíme, snad ve správném autobuse, směr Kalikat. Okna chybí a ty co neupadly, netěsní.

S dveřmi je to stejné. Lije a proudy vody zatékají dovnitř. Chtěli jsme si sednout kvůli prostoru na

nohy zase dozadu, jenže autobus je fakt úplně „děravej“, takže bychom se rozmočili a zmrzli. Nedá se

svítit, jsme donuceni sedět na neskutečně hovadském sedadle. Kolena máme narvaná do

umakartového, ostrými plechy olemovaného opěradla před námi. A prdele se nám vaří na koženkovém

sedáku.

Indové jsou většinou velmi ochotní turistům pomáhat. Někdy nezištně, někdy za penízky. Moje

zkušenost je ta, že vás nikdy nenechají na holičkách a to je skvělé!

Kalikat (Kozhikode).

Například i v Kalikatu, kam jsme o půlnoci konečně řádně zničení doharcovali a zjistili, že prostě už

dál nikam nemůžeme, jsme ocenili indickou ochotu pomáhat. Ulice byly temné, liduprázdné i

rikšoprázdné. Marně jsme sháněli ubytování, protože den před nedělí v Kalikatu hotely praskají ve

švech. Do města jezdí davy na „víkend“. To přece ví každý! Navíc chcalo pořád víc a víc. Vtom se

z temného koutu vynořil zmoklý muslim. Představil se, jako majitel obchůdku a nabídl se, že nám

sežene ubytování. Pak s námi šel hustým lijákem městem, poptával u známých nocleh a nakonec

v jakémsi hotelu zajistil pokoj a vyjednal poměrně dobrou cenu. Odhadoval jsem, kolik si asi za

službu řekne, protože bylo očividné, že za provizi, tak jako profesionální dohazovači, nepracuje. Pokoj

stál 1.000,- Rp! Místo toho se pán omluvil, že nesehnal levnější ubytování, pozval nás, ať někdy

zajdeme do jeho krámku, uklonil se, podal nám ruku a odešel.

15. 11. 2009

Vstáváme časně. Na recepci vypisujeme údaje do stokilové bichle a pak za 10,- Rp opuštíme hotel a

jedeme rikšou na vlak. Oproti ubytování jsou rikšáci v Kalikatu levní. U malého křesťanského kostela

jsem si od malého kluka koupil za 30,- Rp hezký růženec. Na nádraží snídáme rýžové placky polité

pálivou omáčkou a samosu. Samosa, to jsou taštičky plněné zeleninou. Potkali jsme nadšeného

cestovatele z Bengálu. O Čechách věděl jen to, že teď u nás jezdí rychlovlak Pendolino.

Náš noční průvodce nám v přívalu deště říkal, že v tuto roční dobu nikdy nepršelo a teď prší denně

čtyři hodiny. Z důvodu globálního oteplování se mění klima v celé Indii a předpověď počasí je loterie.

No nic, dnes je zase slunný den. V 9,00 je 30° C!

31

Kapitola osmá – o životě na vodě, boji s pavoukem a hercích Kathakali

…Koupili jsme si lístek na vlak do Erankulamu, což je místo nedaleko Kočínu. Chtěl jsem

místenkový, z lístku se ale nedalo vyčíst ani hovno, takže se zmateně ptáme, kdy, kam a kudy.

Omylem jsme dokonce chvilku seděli ve vlaku do Čenaie. Správný vlak přijíždí a je ve chvilce tak

narvaný, že my, pomalí a neforemní bílí obři, nemáme nejmenší šanci ukořistit volné sedadlo. Zázrak,

že se vůbec ocitáme v tlačenici uvnitř vagónu. Zase nám, ti Indi jedni, pomohli! Když viděli, jak

nemotorně válcujeme ten titěrný dav útlých lidiček, báječně nám poradili. Řekli nám: „Jděte si sednout

vedle. Doplatíte rozdíl v ceně a je to.“ Přemístili jsme se do extraluxusního vedlejšího vagónu. Vlak

houkl a rozjel se. Uf! Vagón pro smetánku. Čisto, prázdno, klimoška, catering. Původní lístek byl k

ničemu. Doplatili jsme každý 200,- Rp. Jeli jsme palmami hustě zarostlou krajinou. Bylo teplo, ale

klimatizace makala tak děsným způsobem, že jsem se musel navléknout do flísky. Venku čtyřicet a ve

vagónu mínus deset. Krucinál. V kupé s námi jede starší páreček na výlet do nějakého parku. Jsou

z Bombaje a mluví pouze anglicky. Jsou to křesťané a jedí maso všeho druhu. Sedí krásně a pohodlně,

jako spousta jiných Indů, v „lotosovém květu“. Vlak teď stojí, a když jede, vleče se, jak smrad.

Netušíme kolik času zabere cesta do Kočínu. Do kupé přibylo několik dalších cestujících. Domlouvat

se mezi sebou ti Indové musí anglicky. V jedné zemi stovky rozdílných jazyků. Pakárna.

Pozřeli jsme ve vlaku: „Katlet“ (cutlet), osmaženou zeleninu s kečupem. Má to tvar hermelínu a

chutná to náramně. Pak solené kešu ořechy, čajííí a kofííí. A potom jsme ochutnali od spolucestujícího

sladké želé z ananasu. Nakonec jsme vypili ananasový džus.

Kočín (Kochi nebo Cochin).

Do Kočínu, města protkaného vodními kanály a poskládaného z ostrovů propojených mosty,

přijíždíme za tmy. Prší. Valili jsme dvě stě kiláků průměrnou rychlostí 30 km za hodinu. Nářez!

Z nádraží v Ernakulamu nás vezl do 15 kilometrů vzdáleného Fort Kochi rikšoun, který nás, naši

bagáž i celou rikšu zabalil do plachty, abychom nezmokli. Řekli jsme mu, aby vybral dobré a levné

ubytování ve čtvrti „Fort“ a doufali, že náš požadavek splní. Byl to dobrý rikša a naši důvěru

nezklamal. Vyklopil nás před vraty rodinného penzionu s názvem Honolulu. Pán domu byl milý

vysloužilý námořník, a jeho žena skvělá kuchařka. Máme pěkný velký pokoj, přístup na internet

(v Indii užívá internet 20% populace), domácí kuchyni a servis za slušné peníze. Pokoj stál 500,- Rp,

což na turistické centrum Kočínu není mnoho. Bylo to nejlepší ubytování, jaké jsme na cestě Indií

měli a všem, kdo pojedete do Kočínu, tenhle malý penzión doporučuji. Námořník pomohl zajistit

výlety a jeho paní vařila cokoliv dle našeho přání. K první večeři připravila klasiku. Smaženou rýži se

zeleninou. Jen pivo v penzionku neměli. Tak nám půjčili děravé deštníky a my se vydali hledat krám

s chlastem. V devět večer byly ulice temné, mokré a tiché. Nikde ani noha. Jen na křižovatce svítil

prosklený box, v kterém byla uzavřena strašidelně vyhlížející figurína Matky Terezy. Jako živá! Těch

blikajících divných boxů s figurínami je v Kočínu víc. Viděli jsme Ghándího, různé brahmány a

všechny ty vytríny s „mrtvými“ vypadaly úchylně. Pivo jsme nesehnali a šli spát žízniví.

16. 11. 2009

U námořníka je s námi ubytovaný Polák samotář. Přijel prý do Indie s jakousi skupinkou, ale opustil ji

a vydal se vlastní cestou. Divnej…

Ráno musíme vstávat brzo. Snídáme vajíčka a odjíždíme do keralské přírody. Minibus z cestovky

přijel načas. Nejprve jsme navštívili vesnici ukrytou v palmovém porostu. Kerala je šťavnatá země.

Pod modrou oblohou leží huňatý zelený koberec počmáraný vodními kanály a řekami. Až oko nevěří.

Pěšinou jsme došli k řece a v ranním oparu pozorovali slony. Jejich páníčci je dovedli na mělčinu.

Sloni se opatrně a jemně svalili do řeky a pak si nechali drhnout kůži rozpůleným kokosem. Slastně

troubili a cákali vodu z chobotů. Překrásná podívaná!

32

Od sloní řeky jsme pokračovali zelenou džunglí do kopců k vodopádům Athirappilly a peřejím

Vazhachal. Tohle místo prý ročně navštíví až 7 miliónů turistů. Těžko uvěřit. Sice není monzunové

období a vodopády nejsou v plné kráse, ale na místě bylo jenom několik indických výletníků, ostraha a

zaměstnanci parku. Nedaleko byl aquapark s mořským akváriem, ale mezi těmi skutečnými přírodními

krásami seděl, jak pěst na oko. Na skále u vodopádu Athirappily jsem poprvé viděl teakový strom,

33

poprvé pil brčkem mléko z kokosu a taky se tam od rána poprvé vysral na děsném hajzlu, visícím nad

propastí. Všechno je jednou poprvé.

Konečně jsme poslali pohledy…

V unikátním vlhkém lese v oblasti Athirappilly-Vazhachal žijí všechny čtyři jihoindické druhy

zoborožců. Zoborožec velký (Pták státu Kerala), Zoborožec malabar pied (Anthracoceros coronatus),

Zoborožec malabar grey a indický šedý zoborožec. Krom toho tu můžete potkat tygra, asijského slona,

leoparda, sambary, makaky a mnoho dalších druhů zvířat. Množství plazů a hmyzu. V řece žije 85

druhů ryb z toho 35 endemických. Na plantážích roste teak, bambus, eukalyptus. Deštný les kolem

vodopádů je biologicky nejrozmanitější oblastí v Kerale. Prostě je pokladnicí keralské přírody.

Pár informací z wikipedie: 145 kilometrů dlouhá řeka Chalakudy pramení v horách Anamudi

protéká lesem Vazhachal a ústí do Arabského moře. Řeka nejprve teče líně, ale stává se více divokou,

jak se blíží k vodopádům Athirappilly. Pod vodopády řeka ještě chvíli divočí, a to až k Kannamkuzhi.

Pak se uklidní a hladce, klidně plyne až do přehrady Thumburmuzhi.

Athirappilly Falls: Umístění Thrissur okres, Kerala, Indie. Celková výška 25 m. Celková šířka 100 m.

Průměrný průtok 52 m3/s.

Večer jdeme do města, abnormálně nadržení na šopování a koupi suvenýrů, kterých je v ulicích Fortu

nepřeberně. Suvenýry. Naše potěšení i noční můra zároveň. Smlouváme a kupujeme. Ověšeni cetkami

odcházíme k malému přístavu, kde se to každý večer pod čínskými sítěmi krásně hemží. Užíváme si té

jedinečné atmosféry. Na břeh tu rybáři vytahují loďky, váží své úlovky, domlouvají nejlepší cenu a

obchodníci čerstvé dary moře hned opodál prodávají. Sépie, tuňáci, krabi, krevety, žraloci kladivouni.

Na Kočín, „Benátky východu“ se snáší soumrak a na hladině rudé od červánků plavou utržené

chomáče vodních rostlin. Mohutný příliv a odliv plaví rostliny tam a zpět. Snad i pro to se síti

keralských kanálů, řek, lagun a jezer říká backwaters. Je to velmi složitý systém vodních cest, kterých

do moře ústí asi čtyřicet. Kde končí řeka a začíná moře někdy nelze vůbec rozeznat.

Konečně jsme objevili kus za hlavní třídou omřížovaný krám, kde se dá koupit alkohol. Aby byla

zajištěna anonymita kupujících, plac, kde stává fronta, je maskovaný a temný. Ve výšce ksichtu je

plechový kryt. Já přečnívám a jsem tedy veřejnosti odhalen. Je mi to úplně fuk a hrdě kupuju několik

Kingfišerů.

Před spaním nám pan domácí nechal udělat rýžové nudle a my na oplátku na stránky napsali adresu

jeho penzionu.

17. 11. 2009

Posnídali jsme vejce a vydáváme se na cestu po spletitých backwaters. Zaplatili jsme tři hodiny, ale

nakonec jsme se plavili hodin šest. Bylo to ohromné! Dokonce nám nevadilo, že jsme ve skupině

samých bělob, hlavně francouzských a izraelských koček. Asi hodinu nás vezl minibus k pramici

vybavené ratanovými křesílky a stříškou z palmového listí. Nasedli jsme a vyrazili. Pohon lodě

zajišťovali dva vyzáblí chlápci pomocí dlouhých dřevěných tyčí. Pluli jsme pomalu, ale zato úplně

potichu. Ptáci a tvorové ukrytí v okolních porostech se neplašili a relaxace byla dokonalá. Některé

kanály byly tak úzké, že naše plavidlo oběma boky drhlo o břehy a křoviska. Bidelníci trhali z rostlin

divotvorné plody a dávali nám je ochutnat. I falešný jedovatý citrus jsme viděli. Vypadá opravdu

jedle, ale v Kerale na následky otravy tímto plodem hodně lidí zemřelo.

Vidíme lovce mušlí, domorodce s vrchovatě naloženými kanoemi. Kolem roste spousta palem.

Zastavili jsme u malého domku, kde několik zpocených chlapů vyrábělo vápno. Hrozná práce. Loví ze

dna okolních kanálů takové černé mušle se silnou skořápkou. Pak je drtí a vodou rozpouštějí na prášek

– vápno. Při děsivých reakcích, jde z hromad vařících se škeblí teplo a hlavně nedýchatelná mračna

čmoudu. Prcháme tam odsud a ti zaměstnanci vápenky nám, zahaleni v dýmu, mávají.

Na větvi u břehu seděli dva krásní ledňáčci hnědohlaví (Halcyon smyrnensis). Stejní kingfišeři, jak je

známe z polepek lahví piva. Druhá zastávka byla v malé usedlosti, kde paní pletla z kokosových

vláken provazy pomocí jednoduchého rotačního zařízení. Kolem domků schovaných pod korunami

palem pěstují obyvatelé usedlostí koření, zeleninu, banány. Poprvé jsem viděl, jak vypadá rostoucí

pepř, vanilka, kakaové boby, citrusy, kari lístky. Koupil jsem si tam malý přívěsek slona.

34

Ve vesnici taky bylo hejno drzých vran a taky krásné akvárko na kuří nožce.

Pak jsme dojeli na ostrůvek, kde jsme dostali na palmový list hromádku rýže. Oběd byl lehký a

chutný. Na malém člunu jsme se mohli projet po laguně. Já a Zdéňa jsme malý člun zatížili tak, že se

skoro potopil. Několik metrů od břehu jsme na vratkém plavidle prožili nečekaně dramatickou situaci.

To když pan bidelník ukázal na záda jedné postarší dámě, co seděla vedle Zděndy a zvolal: „Pozor, ten

pavouk, co leze po madam, je jedovatý!“ Můj kamarád neváhal, strhl z hlavy šátek a rychlým

pohybem švihl po pavoukovi. Paní se pod tím úderem malinko prohnula, protože vůbec netušila, že jí

hrozí nebezpečí. Pavouk zmizel, ale i šátek se poroučel do vody. „Do prdele,“ zaklel Zděnda a natáhl

se pro topící se pokrývku hlavy tak razantně, že se loď téměř překlopila. Všichni vyjekli. „Mám ho,“

mával na mne šátkem a usmíval se. „Ty vole,“ zakřičel jsem na něj, „ten pavouk ti leze po šátku!“

Zděnda opět reagoval bleskově. Roztočil mokrý šátek nad hlavou. Postříkal celou naši osádku a

nejednoho souseda plácnul po hlavě. Všichni zase vyjekli. Výletníci se začali mračit, tak jsme fakt, že

pavouka odmrštila odstředivá síla na záda jiné starší dámy, už raději neřešili. Děj se vůle pavoučí.

Na další plavbě jsme potkali domorodce v kanoi, který přijel nabídnout palmové pivo. Nikdo nechtěl,

jen my dva čeští pivaři jsme ten nápoj vychlastali. Palmové pivo se dělá tak, že se fikne pár větví

vybrané palmy. Na uříznuté větve se pověsí baňaté nádoby, do kterých nakape míza z řezů. Přidá se

nějaká kvasinka a je to. Palmové pití chutnalo trochu jako teplý burčák a trochu jako chcanky.

Kolem páté se krásně odpočatí vracíme do Kočínu a spěcháme do divadla na Kathakali. Na jevišti se

herci precizně a obřadně chystali na představení. Strojili se, zdobili se, modlili se. Vystřihovali fousy

z papíru a lepili je na sebe pomocí rozpatlané rýže. Obličeje si líčili neměnným způsobem, přesně, jak

to žádá umělecká tradice. Míchali barvy z různých rozdrcených kamenů a plodů a rozmíchávali je

35

kokosovým olejem. Vzájemně si pomáhali s přípravou a nás to bavilo, stejně, jako samotné

představení. Ještě před začátkem samotného představení jeden z herců vysvětlil co který pohyb rukou,

pohled očí a výraz tváře v pantomimických výjevech znamená. Poučil nás o historických pramenech

kathakali. O tom, že ženské role smí hrát jen muži i o duchovním významu hry. Celé kathakali je

vlastně náboženský obřad, jehož prameny tečou z chrámových rituálů 2. století. Herci se ve

speciálních školách učí kathakali nejméně pět let. Každý pohyb i taneční prvek musí být dokonale

přesný, tak, jak to žádá tradice. Před výstupem se mnozí herci postí. Představení kathakali čerpají děj

z hindských eposů Rámájána a Mahábháratanebo z purán. Jsou to příběhy o boji dobra se zlem, o

maharádžovi, hindských bozích a démonech. Představení nemluvných herců doprovází parta bubeníků

a vypravěč – zpěvák.

Než se začalo, vyzdobili za pomoci děravých nerezových tácků jeviště i hlediště obrazci z rýžové

mouky a zapálili svíčky. Modlitba a mohlo se začít.

„…ženu, fakt až k neuvěření ztvárněnou mužem, mlátil její starej, nějakej král. Žena poprosila nejprve

hodného boha, aby jí pomohl. Dobrákovi se nechtělo, tak zkusila zlého démona. Ten se nakonec

ukázal, jako charakter, slitoval se nad ženskou a jejího manžela zabil. V závěrečné scéně zlý démon

tahal z břicha poraženého krále střeva, žral je a krev mu stékala po bradě. Za odměnu dala žena

démonovi svoje vlasy. Konec příběhu.“

Po silném kulturním zážitku nám v našem penzionku uvařili krevety a kalamáry, které jsme si

objednali. Už na zahradě před domem jsme cítili náramnou vůni. Jídlo bylo pikantní a skvělé a my

žrali, jako démoni.

18. 11. 2009

Po několikáté jdeme kolem Baziliky Santa Cruz (1505). Uvnitř baziliky líbají lidé kříž s Kristem a na

prostranství před vchodem posedávají desítky malých dětí ve školních uniformách. Šli jsme do

přístavu mezi rybáře, kde se nám moc líbí. Zase se kšeftuje s úlovky a dokonce i čínské sítě jsou

v provozu. Kamenná vahadla se houpají nahoru dolů a ve velkých čeřenech se mrskají drobné rybky.

Hejna vran se slétají. U hromad ryb položených na zemi stráží nehybně kočičí strážci. Za ochranu ryb

před vranami dostávají před čumák jednu rybičku z hromady. Takhle vycvičené kočky jsem nikdy

neviděl! V bufetu si dáváme smaženou bramborovou kaši, šťávu z ananasů a grepů. Džus byl spíš

teplou ovocnou kaší. Pak zase padáme do osidel prodavačů suvenýrů. Vrány nám poskakují mezi

nohama.

Ještě jsme plánovali v Kočínu zajít na trénink kalaripájátu, ale už to nestihneme. Co je kalaripaját?

Vzniklo někdy ve 12. století, když se to v Indii řezalo v bojích o moc. Mistři kalaripajátu Gurukkalové

dnes vyučují svému bojovému umění stále stejně tvrdě, přísně a důkladně, jako před staletími. Cvičí se

v arénách - kalari, jejichž pravoúhlý tvar je orientován od východu k západu. V rohu arény musí být

oltář. Pohyby mají původ v tancích, které užívají například herci kathakali. Polonazí bojovníci

z nízkých postojů vyskakují do velké výšky. Krom kopů a úderů rukama používají i zbraně. Krátký

meč, štít nebo dlouhou ostrou planžetu. Kalaripaját je jedním z nejstarších východních bojových

umění.

Zbytek času před další cestou jsme strávili prohlídkou neturistických zón. V krámku pro místňáky

jsem za babku koupil sběračky a lžíce z kokosu a taky nalepovací ozdoby na čelo. Taky jsme zkusili

vejít do zajímavého hindského chrámu, ale hned nás zastavili dva kolemjdoucí chlápci a

nekompromisně nás poslali do Prčic. „Pro cizince zavřeno!“ A dobře udělali. „Indové, chraňte si

soukromí, protože my zasraný túristi vlezem všude a po nás potopa.“

Rozloučili jsme se s námořníkem a za 225,- Rp odjeli rikšou na nádraží. Z Fortu to trvalo 45 minut.

Rikša to valil, takže jsme na nádraží s dvouhodinovým předstihem. Posadili jsme se a sledujeme

cvrkot při nastupování do vlaku. Hlavně u vagónů nižších tříd je pořádná mela. Šílenci lítají po

kolejích, obíhají ještě jedoucí vlak a lezou do něj z obou stran dveřmi i okny. Bijí se o místa, jako

zvěř.

Pěkně jsme se na nádraží nažrali. Cibulové placky, vajíčka a kari s plackami. Pálilo to jako svině!

Postřeh: Na nádražích se objevují koše s nápisem „POUŽIJ MĚ!“. Bordel se válí všude, jen ne

v koších, ale určitá snaha o čistotu to je.

Kecali jsme s muslimským studentem o náboženství a pak s učitelem angličtiny, který se z Ameriky

odstěhoval do Indie. Učitel velice pochvaloval svůj nový způsob života, dobrý výdělek, pohodu a klid.

36

Taky okomentoval odpadkové koše i jiné závratné novoty v Indii. Tak třeba prý vody už je všude dost.

A dokonce se dá bez úprav pít bez následků.

Cesta vlakem: Naše kupé je zase přeplněné. Brzo sklápíme bidla a jdeme spát.

Kapitola devátá – o komárech, krokodýlech a hezkých děvčatech

19. 11. 2009

Čenaj (Madras).

Ráno přijíždíme do Čenaje. Všichni strašili, že v Čenaj je špinavé a smradlavé město, kde se krade, a

kde nikdy neprší. Náš vlak se do Čenaje brodil totálně zaplavenou krajinou. Čenaj byl zčásti pod

vodou a ve zbylých ulicích mezi popelnicemi a odpadkovými koši řádilo tolik metařů, popelářů a

uklízečů, až zrak přecházel. Zkrátka v jižní Indii nastává čas košů a velkého úklidu. Město je opravdu

dost nacpané lidmi, takže ty zvěsti o špíně jsou asi opravdu podložené. Rikšou jsme z nádraží dojeli na

obří autobusovou centrálu a pak busem za 22,- Rp odjeli do Mamallapuramu.

Mamallapuram (Mahabalipuram).

Jedeme po pobřeží, kde nezvykle dobrou silnici lemují honosná sídla a resorty pro prachaté snoby.

Rostou zde jiné palmy než například v Kočínu. Jsme v Mamallapuramu, městečku mistrů sochařských

a kamenických, ležícího na pobřeží bengálského zálivu, kde z prachu kamenických dílen nepřetržitě

zní ťukání kladívek. Soch je kolem, jako naseto. Líbí se nám tu. Ubytovali jsme se na malém

zarostlém dvorečku, v bungalovu „Blue Tina“. Mrňavý pokoj za 300,- Rp je skromný. Je v něm

dvojlůžko s moskytiérou, hajzl a pekelné vedro. Hned ve vedlejším pokoji jsou dvě překrásné

Izraelky. Je jim tak dvacet a stěna mezi jejich a naší koupelnou je proklatě nízká! K hostelu patří i

pěkná restaurace sedící na kuřích nožkách. Až později jsme zjistili, jak špatná volba ubytování to byla.

Těch pár nocí v Blue Tina jsme draze zaplatili.

Máme štěstí, dnes je ke všem chrámům vstup zdarma. „Shore Templ“: Starožitnost na břehu moře.

Dvě věže, spousta kamenných krav a jedna vana udělaná z jednoho kusu kamene. Templ stojí na

nádherném místě, nedaleko od našeho bungalovu. Z jeho zdí, ošlehaných mořským větrem, můžeme

číst příběhy dávných věků. Třeba o vládcích a o kravách. Tak sedíme, kocháme se a vymýšlíme si.

Procházíme se po břehu.

„Ty vole, to je dramatická scenérie! Mít tak s sebou malířskou výbavu, tak vytvořím impresi, z krerý

by šli všichni do kolen!“ Bílé čepice vysokých vln třískaly o písek. Voda je teplá, jako chcanky. Ve

stínu barevných loďěk rybářů odpočívají krávy a vrány jim ozobávají hmyz ze hřbetů. Rybáři tahají

sítě, žebráci a psi poklidně žebrají a děti si vesele hrají. Nad vším plují po kýčově modrém nebi bílí

beránci.

37

Od Shore Templu jdeme ke komplexu jeskynních chrámů. Dobrým orientačním bodem pro širé okolí

je velký, kulatý balvan ležící na ploché skále. Vypadá, jako míč na hřišti. Ten kámen je mnohem větší,

než si dokážete představit. Skály se dotýká jen nepatrnou plochou. Navíc plošina skály je naklopená a

hladká, jako sklo. Místní děti se od kamene kloužou po skále, jako po skluzavce. Lidé si odvážně

sedají do stínu pod balvan a odpočívají. Jak je možné, že se ta koule neskulí dolů?

V úkrytech mezi stromy a kameny jsou schovaní milenci a opice. Po skalách sluncem rozpálených do

ruda lezeme od chrámu ke chrámu, od svatyně k svatyni jen my dva a třída mladých muslimek. Pořád

výš a výš, až na nejvyšší skálu nad Mamallapuramem. Hezký výhled ze shora byl draze vykoupený

potem. Jakýsi chytrák prodával u cesty žíznivcům vodu v igelitových pytlících. Rozhodli jsme se

nepodlehnout únavě a žízni a vzhledem k tomu, že dnes nás nebude vstupné stát nic, došli ještě na třetí

místo. Mezi troskami chrámů stála obří socha slona a krávy. Byli tam i dva zazobaní turisté z Čech.

Paní s pánem cestovali po Indii letadlem a pronajatým taxíkem. Na cestě zpět prohlížíme kamenické

dílny a prodejny plné výrobků z různých druhů mramoru. Sledujeme mistry při práci. Stejně, jako jiní

umělci, ani sochaři nejsou kreativní a osobití. Každá socha do detailu kopíruje tisíce let starou

předlohu. Zboží je dost předražené a prodejci nechtějí smlouvat. Blíží se večer a náš bungalov je

obložen gekony ale také mračnem komárů.

„Do prdele, těch kurev je tu moc. To neni dobrý.“ Komáři lákají gekony ale i netopýry, kteří nám

poletují nad hlavou tak nízko, že si na ně můžu sáhnout. Šest dní před naším příjezdem skončily deště.

Proto jsme z vlaku viděli krajinu ležet v louži. Komáří populace se vesele rojí a miliardy krvelačných

potvor má hlad! Večeříme u moře kalamáry a masala rýži. Za véču 900,- Rp. Sakra síla! Taky jsme

poslali zprávu na internet.

Zdéňa je trochu nervózní, že nám gekoni běhají v posteli. Raději si nasadil černou kuklu a já, když

opět naskočila elektrika, se ho tak lekl, až jsem se podělal.

38

V restauraci nám pan hostinský dal několik rad a taky ukazoval fotky, dokumentující devastaci

způsobenou tsunami. Vlna tu zničila celé pobřeží. Zbyly jen trosky domů, hromady písku a oči pro

pláč. Na hřbitovech přibylo mrtvých a v dětských domovech sirotků.

Hned vedle restaurace se skupinka lidí asi dvě hodiny vytrvale modlila v minichrámečku. Asi

Krišnovci.

20. 11. 2009

Noc jsme přežili, ale chybí nám půl litru krve a štípance pěkně natékají. Zjistili jsme, že největší

komáří kousavé běsnění se koná na naší zahradě a v našem pokoji! Kolem bungalovu stojí vysoká zeď

a roste hustý, mokrý porost. Tyto bariéry zajišťují klid ale bohužel také dokonalé bezvětří. Jen jsme

opustili zahradu, ofouknul nás svěží vítr, který od moře vane nepřetržitě. Rázem zmizelo i komáří

obtěžování. Ve větru se prostě komárům špatně lítá. No, nic. Chybami se člověk učí.

Švec ve svém krámku oprašoval škrpály, rybáři vytřepávali ze sítí kraby, na písku už zase leželo stádo

krav a vrány jim vyzobávaly klíšťata. Ranní sluníčko zaktivovalo i žebráky.

Náš řidič – Rádžu nás zavezl nejprve do chovné stanice krokodýlů, www.madrascrocodilebank.org.

Madras Crocodile Bank Trust a Centrum pro herpetology je jedním z největších zařízení podobného

typu na světě a jednou z nejstarších nestátních zoo specializovaných pro chov plazů a ochranu

životního prostředí v Asii. Rozprostírá se na osmi a půl akrech půdy. Dnes žije v bance 18 druhů

krokodýlů v počtu 10.000 kusů, mnoho želv, ještěrek a hadů. Mnohé z chovaných druhů plazů patří ve

volné přírodě mezi kriticky ohrožené.

Tisíce krokodýlů. Gaviálové, aligátoři, kajmani. Hadi, želvy, ještěrky. Skvělé prostředí, takže jsme

v areálu viděli i několik volně žijících plazů a hnízdících vodních ptáků. Ještěrku s rudou hlavou, která

žrala mravence. Rychlou štíhlou, užovku, které jsme raději uhnuli z cesty. Koupili jsme kýbl masa a

zaměstnanec parku ho před námi vysypal do krokodýlího výběhu. Než jsem stihl zaostřit objektiv,

nehybné sochy krokodýlů ožily a bleskově maso zhltly. Nakrmení plazi rychle zaujali nehybné pózy a

do jejich otevřených tlam nebojácně vstoupili malí ptáčci, čističi zubů.

39

Snědli jsme čerstvou papáju a ananas. Od našeho řidiče rikši, „Rádžiho“, jsme dostali pěknou vizitku,

na které vypadá nejmíň, jako ředitel Zeměkoule a ne, jako president asociace rikšounů. Sako, červená

kravata a načesaný hustý mrož. Kdyby to snad někdo potřeboval, tak číslo na Rajendrana je

9444749125. Další zastávka na dnešní cestě: Tygří jeskyně. Místo jeskyně jsme našli jen monolity

zahrabané v písku, malou špinavou nádrž vody, kolem níž chodila v náboženském opojení nějaká

ženská a malý výklenek s oltářem, do kterého by se teda rozhodně žádný tygr nevešel.

Na cestě jsme viděli víckrát, jak věřící se sepnutýma rukama obcházejí chrám nebo třeba jen oltář.

Vždy tří kolečka a dost. Asi náboženská rozcvička. Vlastně je to lepší, než jenom klečet.

Některé chrámy na pobřeží zasypala vlna tsunami pískem. Nedaleko od tygří jeskyně jeden takto

postižený chrám už několik let z písku vyhrabává skupinka žen. Písek z trosek chrámu, pocházejícího

z 15. století, nandávají do malých slaměných ošatek. S ošatkou na hlavě cupitají na pláž a tam písek

sypou zpět do moře.

Bylo mi náct a jako velezelený bažant jsem napochodoval v rámci spolupráce dobřanského vojenského

útvaru s národním socialistickým podnikem na zablácenou stavbu. Prý výpomoc. Byli jsme hladoví,

utahaní, nevyspalí zobáci s maminčiným mlékem na bradě, nepřipravení na otročinu, kterou si pro nás

v alkoholovém opojení vymyslel stavbyvedoucí.

„Hej, chlapče,“ zavolal na nás vrátný v promaštěném vaťáku. „Hlavně nechoďte do party s Tarzanem.

Che, che, che.“ Zasmál se a zalezl do boudy. Potom jsme nastoupili v řad a stavbyvedoucí, kterému se

v montérkách jasně rýsovala láhev rumu, nás s vesele optimistickým úsměvem přivítal. „Tak, chlapci,

tamhle ti pánové, co přicházejí od maringotek, si vás proškolí a budou vás celý den úkolovat. Čest

práci, soudruzi.“ Chlapi ze stavby si rozebrali mé kamarády jednoho po druhém a odvedli si je

k hromadám lešení a cihel. Zbyl jsem poslední.

„Vydrž, mladej,“ poplácal mě stavbyvedoucí, “Franta si chystá traverzy. Za chvilku tu bude. Jé, hele,

my o vlku. Tarzanéééé, děléj! Máš tu přidavače!“ zařval a zamával na veliký komín. Bylo mi divné, že

volá na komín. To asi ten rum, myslel jsem si. Pak jsem si uvědomil, že komín se vlní a přibližuje k

nám. Z chladného ranního oparu se vynořilo monstrum. Obr s muskulaturou silného gorilího samce

došel až k nám. Hladce oholen, vyholen a holohlavý. Měl na sobě jenom malé trenýrky, které chatrně

skrývaly jeho neskutečné proporce a na nohou zablácené holínky. Postavil se přede mne a hlubokým

hlasem pozdravil: „Nazdar, já sem Franta. Nevim proč, ale řikaj mi Tarzane.“ Pak mi podal ruku a

dokonale mi jí rozdrtil. „Dělej, reznesem ještě pár traverz a pak skočíme vybetonovat támhle tu

ďouru.“ Opičák si mne odvlek a donutil otročit celý den v tak vražedném tempu, že jsem jenom

zázrakem nepadl mrtev únavou. Z puchýřů mi tekla krev. Záda jsem nemohl narovnat a svalová

horečka mi kalila zrak. Když jsme opouštěli staveniště, plahočil jsem se ztěžka na konci řady.

„Hej!“ zaslechl jsem hlas, z kterého se mi chtělo zvracet. Volal na mě Tarzan. Stál, jako socha

svobody, v jedné ruce padesátikilovou kolejnici a na rameni tři pytle cementu. „Hej, mladej! Neumyls

nářadí! Jo, a přijdeš zejtra? Budem kopat základy!“

„Polib mi prdel,“ zašeptal jsem, aby to náhodou nezaslechl a začal se modlit, abych šel příští den do

stráže.

Když jsem hodnotil pracovní výkony hubených žen a mužů zvolna se šťourajících v písku, věděl jsem

s jistotou, že být tu s nimi na jeden den Tarzan, byl by chrám do večera odhrabaný.

Vrátili jsme se do Mamallapuramu. Prošli jsme se před hradbu jednoho honosného resortu. Ochranka

si nás změřila ostrým pohledem. Náš evropský ksicht nám zabezpečil koupání na pláži vyčištěné od

odpadků i žebráků a domorodců. Chlapi z ochranky tolerují turisty, ale jinak se k resortu cizí osoba

nesmí ani přiblížit. Máčíme se ve vlnách, sluníme se a čumíme na dívky z resortu, prvotřídní

manekýny v bikinkách, které samozřejmě dělají, že nikoho nevidí a provokativně se před námi a

ostrými hochy vlní.

Dnes pojedeme dál, protože další noc v chýši komáří bychom už nevydrželi. V restauraci vyčištěné od

komárů svěžím větrem cucáme „superpremiumbeer“ Sand Piper a baštíme poslední jídlo na pobřeží

bengálského zálivu.

„Hele, tamhle jsou ty dvě kočky z Německa, co jsme se s nima včera bavili.“

„No jo, fakt. To je náhoda!“ řekl Zdéňa, zatáhl břicho a narovnal ramena. Dvě usměvavé, pohledné

sestry, cestující do nějaké misie konat charitu na nás zamávaly.

40

„Ahoj holky! Škoda, že odjíždíme, mohli jsme se víc seznámit.“

„To je opravdu škoda, kluci. My také dnes odjíždíme. Třeba se ještě někdy potkáme.“

„Pochybuju,“ smutně povzdechl Zdéňa. „Včera taky říkali, že půjdeme někam společně na pivo a nic.“

Holky měly namířeno do vesnice, zapadlé kdesi v indické pustině. Šest měsíců budou vyučovat a

pomáhat ve škole. Já se taky rozhodl dělat dobré skutky, takže než jsme odjeli z Mamallapuramu,

koupil jsem od žebrající famílie korále.

Našel jsem nepolapitelného motýla a vložil ho mezi stránky deníku.

Vyjeli jsme nacpaným autobusem směr někam. Někde tam pak musíme přestoupit do jiného autobusu.

„Bude sranda!“ povídám. A taky že byla. K Zdéňovi se vmáčkl nalitý chlap a hodně nahlas se začal

ptát, kam jede. Celý autobus scénu pečlivě sledoval. Zdéňa trpělivě odpovídal. Když se ožrala zeptal

po desáté, odpověděl Zdéňa, kterému došla slova i trpělivost: „Di do prdele, vole!“ Chlap se usmíval a

spokojeně se kýval. Pak se chtěl napít vody ze Zdéňovi lahve.

„Ten po tobě jede, jak sviňa,“ říkám. Kamarád vzal petku a věnoval ji obtížistovi celou. Chlap se

napil, položil Zdéňovi ruku na stehno a začal mu diktovat své telefonní číslo. Zdéňa rezignoval.

Naštěstí chlap musel zanedlouho vystoupit. Když on a jeho desetičlenná rodina opustili autobus, vrhli

se na ně revizoři. Nastal řev a opilec vztekle hledal lístek po kapsách. Vrátil se do autobusu, lezl

cestujícím mezi nohy a koukal pod sedačky. Nevím, jaké jsou sankce za jízdu na černo, ale rozhodně

to nebude příjemný postih. Zdéňa se spokojeně usmíval. Všiml jsem si, že zpod kecky mu čouhá

zmuchlaná jízdenka. Když jsme odjížděli, zamávali jsme naštvanému pijákovi, co se zmítal v klubku

revizorů, a svorně pravíme: „Di do prdele, vole.“

Přestup byl vesele chaotický. Snášela se tma a komáři. Zmateně jsme s naší tunovou bagáží chodili

z místa na místo a pátrali, kterýže z té spousty projíždějících autobusů je ten správný. Pomáhá nám

mladý inženýr mechaniky, který sice neumí ani ň anglicky, ale naštěstí jede taky do Kančípuramu.

Z hloučku před námi najednou vyšly ony dvě krásné Němky učitelky. Pouliční lampa kolem nich

vyčarovala svatozář. „A pak, že je už nikdy neuvidíme!“ Jenže než jsme stihli naše známé pozdravit,

přijel transport. Musíme jet dál. „Sakra! To je smůla,“ bručel Zdéňa a smutně koukal do tmy, v které

nám, tentokrát nadobro, zmizela ta dvě zvláštní děvčata.

Kapitola desátá – Artův den

Kolem osmé jsme se dodrncali autobusem, kde strašně řvala televize a klaksony, do Kančípuramu.

Nečekali jsme, že to bude tak rušné velkoměsto. Našli jsme si dobrý hotel. Pokoj s pěkným výhledem

za 300,- Rp na noc. Náš slušný hotel Srí Krishna Lodge sousedí s luxusním a moderním hotelem,

v kterém je pokoj za 800,- rupek. Šli jsme se najíst do vegetariánské restaurace. Střídavě k nám

chodila obsluha a hosté s dotazem, co to píšeme do notesů. Ukazujeme záznamy, lístky, kresby a oni

se diví, jak malé děti. Nezapomenu vždy ukázat fotku, nalepenou na první straně deníku. Je na ní má

žena Nička a syn Štěpánek. Indové fotku vždy uznale pochválí a pak se ptají, proč jsem nevyfotil i

zbytek rodiny. Mám přece jistě alespoň dalších pět dětí a stovku příbuzných? Ty Indi jsou fakt

roztomilí.

Po jídle jsme nažhavili veřejný internet a poslali domů zprávy. I já dostal od bratra Eliho jednu zprávu.

Moc smutnou zprávu. Zemřel můj pes, kamarád Artík, který vždy věrně čekal, než se vrátím. Prý se

mu udělalo zle a než se Nička vrátila domů z práce, odběhl na nebeskou louku. Říkám si, byl to

staroch. Měl pěkný, dlouhý psí život, a tak podobně se utěšuji. Jenže, co naplat! Byl to patnáct let člen

naší rodiny, s kterým jsme prožili spoustu pěkných chvil, starostí i legrace.

Vzpomínám na Artíkovy úžasné schopnosti, kterými mě tolikrát překvapil. Asi to bylo vlčí krví v jeho

žilách. Nebo tím, že měl čertovsky dobrý smysl pro humor. Už jako sotva odkojený mrňousek

s nezvykle velkými packami tropil neuvěřitelné kousky. Tak třeba, než jsme ho nechali poprvé

samotného doma, vybudoval jsem opevnění, jako Žižka kolem hradu. Postavil jsem dvoumetrovou

bariéru z dřevotřísky a jen u stropu nechal úzkou mezerku, do které psí mimino nemá šanci se

vyšplhat.

„Nepřehnals to?“ Ptala se Nička. „Přes to by se nedostal ani horolezec.“

„Jistota je jistota. Představ si, kdyby se dostal do obejváku a pochcal koberec! Nebo kdyby v ložnici

roztrhal peřiny!“ Sklonil jsem se k psovi: „Arte, zůstaneš hezky na chodbě. Tady máš papání, tady

41

vodu, tady hračky. Čekej, nebudem pryč dlouho.“ Artíčkovi se v očích blýsklo sto rarachů a zakňučel,

jako že rozumí.

„To snad neni pravda! To neni možný! Jak to udělal?!“ řval jsem a prskal, když jsem se vrátil první

den z práce. Art čekal za dveřmi, bariéra do dalších prostor bytu byla neporušená, ale přesto na

koberci před televizí byla louže psích chcanek. Druhý den v zakázané zóně ležely na podlaze

rozkousané videokazety z půjčovny, které jsem před tím pro jistotu položil do horního patra knihovny,

téměř pod strop. „Proč zrovna ty pučený kazety? Udělal to schválně, aby mě nasral! Ale, jak se sem

dostal? Ten čokl snad umí lítat! Já to fakt nechápu.“ Začal jsem Arta nutit, ať přeskočí zábranu. Ať

ukáže, jak se dostává přes tu zeď. Jak to dělá. Marně. Art předváděl jenom nemotorné štěněcí pohyby.

Třetí den jsem s obavami otevíral dveře do bytu. Artík mě radostně přivítal a pak si vzorně sedl, jako

správně vychovaný pes. „Tak, co,“ podíval jsem se mu do očí, „byls hodnej?“ Podrbal jsem ho za

ušima a pak odsunul bariéru. V pokojích se vznášela oblaka bílého peří a na hromadě roztrhaných

peřin leželo psí lejno. Otočil jsem se, vytrhl opevnění ze zdi a odnesl ho do popelnice. Kapituloval

jsem. Od toho dne Art obýval celý byt. Musel jsem přijmout fakt, že v nábytku zůstanou stopy vlčích

zubů, chlupy budou trvalou výzdobou mého šatstva a vlčí vytí se stane mou noční můrou.

Dodnes nám visí na dveřích bytu slogan: POZOR HODNÝ PES, ALE PÁNÍČEK MÁ NERVY

V PRDELI! A já se pokaždé nostalgicky usmívám, když ho čtu. Ta průpovídka mi pokaždé

připomene, že náš pes nás miloval a my milovali jeho.

Takže mám slzy v očích a citlivý Zdéňa soucítí.

„Teď bych chtěl být doma,“ říkám.

„Pojď,“ odpovídá přítel, „zachlastáme.“ Rikšoun nás vezl do baru. Bylo zavřeno, tak jsme nakoupili

od rikšounova známého lahváče místního piva „superstrongbeer Vorion 6000“. Ach jo, moc smutně

končí tenhle den. Hrajeme karty a zapíjíme žal. Domluvili jsme se a zítřek vyhlásili dnem,

zasvěceným vzpomínce na Artíka. Vlastně jsme v pivním opojení úplně nedomysleli, jakou bude mít

Artův den náplň, ale nejspíš budu vzpomínat a jak znám Zdéňu, on mne vůbec nebude vyrušovat.

V myšlenkách Arta vyprovodíme na věčnost a hindští bohové nám s tím pomůžou.

21. 11. 2009

Kančípuram (Kancheepuram).

Fakta z internetu: Kanchipuram "město tisíce chrámů", nebo Kanchi (dříve Kāñci-pura, Conjevaram)

je chrámové město v indickém státě Tamil Nadu, ležící na břehu řeky Vegavathi. Kanchipuram se

nachází 72 km od Chennaie a rozkládá se na ploše 11,6 km čtverečních. Hinduisty je považován za

jedno ze sedmi nejposvátnějších měst Indie. Kanchipuram je také jedním z nejstarších měst v jižní

Indii. Kdysi býval i pro budhisty významným poutním místem. V době své největší slávy mělo město

1000 chrámů. Po třech stoletích různých invazí a britské koloniální vlády zbylo v Kanchi „pouhých“

sto chrámů. Kanchi znamená "zářivý šperk" nebo "luxusní pás s drahokamy", a puram znamená město

nebo stát.

Artův den v Kančí.

Oči ještě pálí od slz, ale jsem vyspalý. Moskytiéry zajistily klid a pivo spánek. I Zdéňa spokojeně

vstává. Nějaký týpek z hotelu mi přinesl kafe až do postele. Ještě, že spíme v trenclích.

Chytli jsme si rikšouna a řekli mu, že s námi bude jezdit celý den od chrámu ke chrámu. Z výrazu jeho

tváře jsem poznal, jak je nadšený z ohromného kšeftu, přestože se snažil zachovat vážné dekorum

ksichtu.

Postřehy z jednotlivých chrámů, jak jsem si je zapsal do deníku:

1. Chrám Jakambaranada nebo také Ekambaranathar (říkej třikrát po sobě) i Ekambareswarar, je

hinduistický chrám zasvěcený Šivovi, který se nachází v severní části města. Je to největší chrám ve

městě Kanchipuram (93.000 m2) a jeden z nejstarších indických chrámů. Jeho gopuram, bohatě

zdobená věž, je 59 m vysoký, což ho řadí mezi nejvyšší gopuramy v Indii. V dlouhých temných

chodbách chrámu chodíme za skupinou mnichů. Bubnují a modlí se. Zvuky bubnů v ohromných

chodbách skvěle zní. Akustika k pohledání. Stejně, jako ve všech chrámech, i tady se procházíme

42

bosky. Je to příjemné. Chodby lemuje 1008 šivových lingamů. Touto zvláštní výzdobou je vlastně

chrám výjimečný. Krom toho jsou zde samozřejmě i zdobené sloupy, sochy, oltáře. Je běžné, že se na

turisty vrhají „průvodci“, vedou vás úplně zbytečně do míst, kam trefíte snadno i bez pomoci a

komentují, co se komentovat nemusí. Za tyto zbytečné služby pak chtějí tučnou platbu. Máme na to

fígl. Hned v úvodu těmto průvodcům dáváme razantně najevo, že nic nechceme a navíc: „Dont spík

ingliš, panáčku, a česky neumíš!“ I v chrámu Tisíce šesti lingamů tomu nebylo jinak. Jako klíště se na

nás přisál impozantní stopadesátiletý stařec. Naše finta nezabrala, protože byl úplně hluchý. Z uší mu

trčely neprodyšné chomáče chlupů, skrze které určitě žádný zvuk nemohl projít. Navíc neměl zuby,

takže tomu, co žvanil, nebylo zbla rozumět. Měl tvář zmalovanou bílou barvou a shrbené, vyzáblé tělo

zdobil hrb. To, že bychom se mu v dlouhých chodbách chrámu zdejchli, bylo nemyslitelné. Kmet byl

na svůj věk neuvěřitelně hbitý.

Jeden mladý mnich nám za mírný poplatek provedl soukromý obřad. Očistil nás ohněm. S myšlenkou

na Arta i své blízké jsme meditovali a on naše přání tlumočil bohům.

Pak jsme dostali červenou tečku na čelo a věnce z čerstvých květů. Než jsme opustili chrám

Jakambaranada, Zděnda vyměkl a hrbatému staříkovi přece jen dal nějaké ty rupís.

2. Chrám Kajlaš. Prastarý chrám. Krom papoušků Alexandrů jsme v něm byli sami. Oáza klidu.

3. Chrám Kamači. Oproti tomu kolem chrámu Kamači bylo velice živo. Do útrob nás sice nepustili,

ale prohlídka nádvoří nám plně stačila. Hned za branou stál krásný slon, který za poplatek vložený do

chobotu žehnal návštěvníkům. S malou obavou jsem zpozorněl, když pod tím velikánem zastavil pán

s nemluvnětem v náručí. Jenže slon byl odborník a miminku ťukl těžkým chobotem do hlavičky

s nebývalou jemností. V další části nádvoří byl sloninec, kde právě ošetřovatelé sprchovali několik

dalších krásných obrů. Vedle sloních stájí byl ghát a vodní nádrž. U nádrže zvláštně ozdobený strom.

Ke stromu přicházejí prosebníci s žádostí o děťátko. Žádost je ze dřeva a má tvar postýlky, v níž leží

figurka novorozence. Žádost je pro zdůraznění důležitosti pestře nabarvena. Pověsí se na větev

podatelny a pak se čeká. Podle stovek zavěšených postýlek se dá soudit, že úřadovna u stromu

vyřizuje žádosti kladně. Než jsme opustili chrám Kamači, povídali jsme si s pánem, provozujícím u

vstupní brány stánek se suvenýry. Vysvětlil nám význam těch postýlek na stromě, popsal historii

chrámu a my na oplátku zvídavému pánovi vyprávěli o naší zemi. Byl spokojen, že u jeho stánku stojí

43

dvě evropské běloby, a proto nás mile obdaroval. Dostali jsme pohledy, jakousi bylinu boha Šivy,

léčící kašel i jiné neduhy, stačí pět minut louhovat, a kulaté plody z Tibetu. Něco, jako ořech obdařený

mocnou silou. Podržíte v ruce a splní vaše přání.

V celém Kančípuramu není mnoho neindických cestovatelů. Byli jsme tedy raritou. Kolemjdoucí nás

zastavovali na kus řeči nebo si nás, dvě krásné celebrity, nadšeně fotili.

9 hodin. Byl čas na pořádnou snídani. K jídlu jsme pozvali i našeho řidiče. Byl moc rád. Dnes si

vydělá minimálně 300,- Rp! Přitom jeho měsíční příjem je mezi třemi až čtyřmi tisícovkami. Má tři

děti. Dcera učí ve škole (plat 3.500,- Rp), syn je inženýr a další dcera pracuje v nějaké firmě. Po

snídani se vydáváme ke čtvrtému chrámu.

4. Chrám Vajkumtaperma. Není nijak veliký. Hinduisté chodí kolem chrámu i kolem několika stromů,

rostoucích na nádvoří a kolem vodní nádrže. Odříkávají své Óm. Ve směru hodinových ručiček, pěkně

třikrát dokola. Zajímavý byl vysoký, hezky zdobený bronzový sloup. Ve slunci se nádherně leskl.

Možná byl i pozlacený, nebo alespoň tak vypadal. Chrám je obehnaný kolonádou, v které opět obchází

chrám několik lidí a „Óóóm“ krásně rezonuje. Kolonáda je pěkně zdobená starými oprýskanými

malbami. Bohužel barevné obrazy slonů a božstev mizí pod nešetrně provedenými opravami. Když

jsme stáli mezi sloupy kolonády, prolétl nám nad hlavami obrovský brouk, co děsivě bručel a já se

raději přikrčil. Musel jsem si odplivnout a odehnat zlé démony. Podobně ubručený brouk mne totiž

málem nahnal paní Zubaté pod kosu.

Stalo se to tak před dvaceti lety, přesto při té vzpomínce mám pořád ještě husí kůži. S mokrým

řidičákem v kapse jsem kroutil volantem po úzkých serpentinách, kroutících se hustým lesem. Bylo

horké léto, a protože Blanka tvrdila, že se v tom vedru uvaří, musel jsem stáhnout okno. Teplý lesní

vzduch mi čechral vlasy zpředu a horký smradlavý dech našeho psa proudil na můj zátylek. Jedna

zatáčka, druhá zatáčka, dvacátá zatáčka. Škoďárna valila přímo závodně. Pohoda u volantu až do té

doby, než v proudu vzduchu vletěl do auta Brouk velikosti Volkswagenu. Nejdřív mi hrůzostrašně

zabručel do ucha a pak vletěl někam mezi pedály.

„Co to je?! Kde to je!?“ zařval jsem. „Kousne mě to do koulí!“ Zapomněl jsem, že řídím a bez ohledu

na blížící se velkou zákrutu, začal jsem se ošívat a lovit obří hmyz mezi nohama. Pak se auto odrazilo

z vozovky a ladně skočilo mezi stromy. Zapíchli jsme se do měkkého mechu a kapradí. Žuch! Čumák

auta skončil jen několik cenťáků od stoletého dubu.

„Ježiš, Zdeny, málem jsem si překousla jazyk!“ zalapala Nička po dechu. „Zbláznil ses?“

„Ne,“ odpověděl jsem a křečovitě sevřel řadicí páku, „nezbláznil, ale myslím, že jsem se podělal.“

5. Chrám Devaradža. Patý klášter byl veliký. Právě probíhala rekonstrukce, proto většina budov byla

pokryta bambusovým lešením a zabalena do palmového listí. Oproti kovu a igelitu má tento typ lešení

výhody. Je lehké a dokonale okopíruje členité křivky staveb. Zase, jako všude, platím za foťáky. 10,-

Rp za kus. Lidi se tu hemží. Jedni pracují na lešení, jiní se modlí. Moji pozornost upoutal malý

plamínek na zídce. Před tímto plamínkem se shlukovalo nejvíce lidí. Děti, dospělí i starci obraceli oči

v sloup, padali k zemi. Plamínek hladili a líbali dlažbu v jeho okolí. Musel to být opravdu mocný

ohýnek.

44

Pro mne je vlastně oheň taky posvátný. Je to živel, ke kterému cítím úctu, respekt i lásku. Můj

spojenec v boji se zimou, kterou bytostně nenávidím. Miluju, když zapraská dřevo v kamnech. Když

teplo ohně hýčká studené nohy a já mlčím, zhypnotizovaný blikajícími žhavými uhlíky. Naplňuje mě

dětinskou radostí, když plameny táboráku olíznou špekáček a jiskry z hořícího jehličí vzlétnou ke

hvězdám. A miluju, když plamen svíčky mění barvu vína. Romantika, lásky, kamarádi, šaty

provoněné kouřem, tisíce písní s kytarou, příběhy, sny a cesty s fantazií. Všechno, co spojil oheň je

pro mne svaté. Oheň je brána do dávných věků i do budoucnosti, říkám já. Nebo, jak říkávala moje

babička, oheň je dobrý sluha, ale špatný pán.

„Hele, brácha, věříš na ufony?“

„Nevim. Asi jo,“ řekl jsem a hodil do ohně další dávku roští.

„Koukni se tamhle,“ ukázala směrem na oblohu, „ ty blikající světla, co se hejbou, to budou asi

mimozemšťani. A věříš na upíry?“ pokračovala sestra. Plameny osvětlovaly v asfaltové tmě jen malý

kruh. Naši zalezli do srubu a my zůstali sami. Ideální chvíle na to, abychom se začali bát.

„Máma říkala, že upíři sou vymyšlený.“

„Existujou. Je jich málo, ale jsou. Dobrý je jíst česnek. Kdo jí česnek, je chráněnej proti kousnutí,“

pronesla tajemně. Vyndala z ohně úplně černou topinku a začala jí masírovat stroužkem česneku.

„Jak to můžeš jíst tak černý?“

„Mám to takhle ráda.“ Dole ve vsi zavyl pes. „Pssst, brácha, slyšels? Už se svolávaj,“ zakousla se do

spáleného chleba, až to křuplo. Valil jsem oči do tmy, směrem odkud se ozvalo vytí a házel do ohně

další a další dřevo. „Takovej upír se potichu přiblíží...“

„Ilon, nech toho. Nebo řeknu našim, žes mě zase strašila.“

„Kdyby stál upír třeba támhle za stromem, ani bysme ho neviděli,“ dodala škodolibě. Hodil jsem do

ohně poslední zásobu smolných klacků. Malý ohýnek se změnil v plápolající velkou vatru. „Brácha,

asi už nepřikládej, mohlo by něco chytit.“ Napínal jsem sluch i zrak a zkoušel dokázat či vyvrátit

přítomnost upírů. A pak se to stalo. Objevil jsem Drákulu. Nebyl slyšet, nebyl vidět, ale byl cítit!

„Ilonko, ten upír tu fakt je! Možná za tou křivou borovicí.“ Sestra se pobaveně zachichtala.

„Opravdu!“ třásl se mi hlas. „Fakt tu je. Smrdí. Strašně smrdí. Jako nějaká guma. Smrdí pořád víc.

Ilon, Cejtíš ho?“ šeptal jsem. Pak Ilona strašlivě vykřikla: „Au! To bolí!“ Leknutím jsem se zalkl a

možná i malinko počůral. Otočil jsem se na upíra, který se jistě ségře zakousnul do krku. Ilona zběsile

dupala a hopsala v trávě. Oddechl jsem si, protože žádný upír v dohledu nebyl. To žár ohně se zakousl

45

sestře do podrážek bot. Fňukající Iloně se z tenisek valil černý dým a ukapávala z nich guma. Při té

podívané mne rázem přešel strach a začal jsem se smát. „Hele, ségra, nevim, jestli věřim na ufo a na

upíry, ale určitě věřim, že ty boty sou úplně hotový.“

Kanchipuram je známý svým ručně tkaným hedvábím a taky nechvalně proslaven faktem, že výroba

hedvábí je máčena potem a slzami dětí. Média často diskutují na téma: nadmíra otrocké práce dětí

v tkalcovských dílnách. Odhaduje se, že 5.000 rodin v Kanchi se stále ještě podílí na tkaní hedvábí.

Existuje zde nejméně 25 tkalcovských dílen vyrábějících hedvábí a bavlněnou přízi, a 60 barvířských

provozoven. Legenda praví, že místní tkalci jsou potomci Sage Markanda, nebeského tkalce bohů.

Byl čas na pauzu. Rikša nás zavezl do řemeslné dílny malého rodinného podniku. Do domu, kde tkají

a prodávají hedvábí. Po vřelém přivítání šéfem firmy sundáváme boty a jdeme za ním nejprve do

dílny. U stavů se střídají pracovníci od šesti, do sta let. Mezi 8000 nitek trpělivě vplétat jemná vlákna.

Stavy fungují podobně, jako předpotopní počítače. Požadovaný vzor je zapsán do děrného štítku –

dřevěné destičky. Já bych tu práci nechtěl dělat ani za zlatá vejce. Potom jsme si prohlédli obytnou

část, včetně černé kuchyně a ještě černějších hajzlů a nakonec zlatý hřeb prohlídky, obchod s

hedvábím. Dostali jsme hnusný kafe, teplou hnusnou kolu a pak na nás nakupili sto kilo hedvábí.

Vybíráme, smlouváme a kupujeme tři malé šátky. Myslím, že ženská obsluha bude muset tu hromadu

rozházeného zboží uklízet nejméně do rána. Dobře jim tak. To mají za ty zneužité děti.

Bylo horké odpoledne, do večera daleko, tak jsme řekli rikšovi, že je to na něm, kam dál. Zavezl nás

tedy na stavbu kus za město, na prašné staveniště. Zdálo se nám, že cesta netrvala dlouho, přesto nás

dostala o tisíce let zpět. Na stavbě nového chrámu se nám otevřelo okénko do dávných dob. Pracanti

v jednoduchých hábitech a zaprášených sukních odpočívali ve svých ubikacích, schovaní před

prudkým sluncem. Kameníci měli své jednoduché nářadí, palice a dláta, položeno na bílých kamenech.

Lešení z bambusu. Zažloutlé plány chrámu byly rozvěšeny pod přístřeškem, sloužícím za velín,

jídelnu a sklad. Jako vzácné návštěvy se nás ujal stavbyvedoucí a několik jeho pomocníků. Měli nás za

reportéry, proto podrobně a ochotně vysvětlili, odkud a proč se vzaly finance na stavbu chrámu.

Popsali veškeré stavební práce, striktně kopírující pravěké postupy. Provedli nás stavbou, pochlubili se

modlitebnou pro zaměstnance, krásnými kamennými sochami, uměleckými skvosty z rukou

kamenických mistrů, co zatím na svoji slávu čekají. Také ukázali malý jeřáb, jediný výdobytek

moderní doby, který pomáhá zvedat těžké kamenné kvádry.

„Začali jsme v roce 1998 a skončíme v roce 2013,“ řekl stavbyvedoucí, podíval se na hodinky a

zazvonil kladivem na zvon. Dělníci povstali ze země a pustili se zase do práce. Celý den, od rozednění

do tmy. Jen malá přestávka na oběd. To je patnáct let usilovné, těžké kamenické dřiny.

46

Po Kančípuramu jezdí hodně volských povozů. Voli mají na krku tukový hrb a na špicích rohů jim

cinkají takové pěkné rolničky. Ty ozdůbky se mi moc líbily. Rozhodl jsem se někde si je cestou

pořídit.

Exkurzi jsme ukončili u oltáře, kde jsme dostali opět požehnání na čelo. Tentokrát šedým práškem,

takže se nám ty barvy na hlavě mění, jako chameleónům.

Byli jsme na internetu a pak jdeme na večeři. Kolem restaurace prochází tlupy opic. Jdou spořádaně

někam do rušného centra města. Asi na návštěvu k příbuzným nebo do kina. Naštěstí až po té, co jsme

dojedli, začal jeden týpek z personálu restaurace polévat tác s rozžhavenými kameny. Vlastně, spíš než

kameny, to byli velicí kominíčci. Jako kdyby škrtnul dýmovnici. Mračna štiplavého kouře rychle

naplnila lokál. Zdéňa se nemůže nadechnout a já přestávám vidět. Jen taktak, že jsme se stihli

vypotácet z lokálu ven a o fous tak unikli zadušení. Otočili jsme se zpět ke dveřím. Valil se z nich

čmoud, ale žádný jiný host. Jak to? Ostatní strávníci klidně zůstali u svých stolů. Ta dýmová paráda

byla prý úplně běžná procedura, ochrana proti komárům, českým turistům a jinému obtížnému hmyzu.

Po silnici se proudem aut a rikš procházel bílý kůň.

Objevili jsme čistý a klimatizovaný obchod! Takovou variantu Lídlu. Neuvěřitelné! Sámoška v Indii,

to je fakt revoluční a převratná novinka.

22. 11. 2009

Je půl osmé. Vzbudili nás nejprve nějací sousedi křiklouni a vzápětí recepce, zda nechceme kafe.

Takže jsme brzy na nohou. Sbalili jsme si bagáž a teď už jsme v autobuse, který nás odváží do Veluru.

Potíme se, jako prasata. Já polykám prášek na sračku, která po dlouhé odmlce zase včera zaútočila na

mé útroby. Taky mě z něčeho kouše celé tělo. No, snad bude líp.

Postřehy z cesty.

Jízdenka na vlak: Vždy nám zkomolili jména, takže místo Hobík se na rezervačních dokladech pak

objevovalo Hubik, Hobit, Zdeněk měnili na Zsenek a podobně.

47

Autobusy: Jsou ověšeny kytkami pro štěstí. Většinou je to jediný pěkný prvek na špinavých

rachotinách, jejichž technický stav je přímo katastrofický. Někdy je jízda autobusem k zblití. Už třikrát

jsme viděli lidi za jízdy blejt z okýnka na stěnu autobusu. Zvratky pak na autobuse ztvrdnou a zfosilní,

v lepším případě je umyje náhodný slejvák. Tady se prostě na blití nestaví.

Ženy a dívky: Nosí do copů vpletené „hrozny“ čerstvých květin. Květy jsou bílé nebo růžové a na

uhlově černých hustých vlasech se pěkně vyjímají. Líbí se mi to a navíc to lákavě voní.

Kapitola jedenáctá – o balvanech v ráji, kung fu a lůžku ve špitále

Do Bengalúru jedeme po netradičně pěkné dvouproudovce krásnou krajinou. Rovina je porostlá

palmovými háji a obzor lemují skalnaté hory. Některé z kopců jsou tvořeny gigantickými balvany.

Z dálky vypadají, jako mohyly z obřích šedých bonbonů. Při malé pauze si dáváme smaženou cibuli a

jinde zase samosu.

Přestup ve Veluru se krásně povedl. Spoj skvěle navazoval a tak jedeme bez zdržení spokojeně dál.

Zato v Bengalúru, který jsme chtěli co nejdříve opustit, se nám tak dobře nedařilo.

Bengalúru (Bengalúr, Bangalore).

Několik chytrých údajů pro šprty:

Rozloha: 476 km2.

Počet obyvatel: 6.520.000! Lidí, jako much.

Počet krys: nejméně stejně, jako lidí.

Bengalúru je hlavní město indického státu Karnátaka. Do listopadu 2006 se oficiálně jako název města

používalo poangličtěné Bangalore. S počtem obyvatel přes 6 miliónů je to třetí největší město v Indii.

Bengalúru leží v jihovýchodní části jihoindického státu Karnátaka. Leží v průměrné nadmořské výšce

920 m n. m. a zaujímá plochu 2190 km². Bengalúru leží v tropickém podnebném pásu. Zimní teploty

jen zřídka klesají pod 12 °C a letní teploty málokdy překračuji 38 °C. Monzuny začínají v polovině

dubna. Letní vedra jsou zmírňována častými bouřkami a příležitostnými větrnými bouřemi

způsobujícími výpadky proudu a místní záplavy. Většinou se déšť objevuje pozdě odpoledne, večer

nebo v noci, déšť před polednem je vzácností. Městem protéká řeka Vrishabhavathi, menší přítok řeky

Arkavathi. Bengalúru má i několik sladkovodních jezer a vodních nádrží, z nichž největší jsou nádrž

Madivala, jezero Hebbal, jezero Ulsoor a nádrž Sankey. V současné době Bengalúru (při potřebě

zásobování 6 milionů obyvatel) závisí na nádržích v povodí řeky Kávérí a na dodávkách vody z řek

Vrishabhavathi a Arkavathi. Bengalúru čerpá celkem 800 milionů litrů vody denně, což je více než

kterékoli jiné indické město, přesto se, především přes léto, město potýká s nedostatkem vody. Většinu

odpadní vody z města společně odvádějí řeky Vrishabhavathi a Arkavathi. Kanalizační systém,

postavený v roce 1922, pokrývá 215 km² města a je napojen na pět čistíren odpadních vod situovaných

v okrajových částech města.

... aha, tak proto se to ve městě hemžilo krysami. Jsem zvědavý, co si budete za hodinu z těch

zeměpisných údajů pamatovat. Myslím, že nic, stejně jako já. Jediné na co si možná vzpomenete, že

Bengalúr je špinavé, zakrysené město.

Je odpoledne. Z busáku jsme rikšou za 60,- Rp odjeli na centrální vlakové nádraží, ale jediný možný

vlak byl už plný. Takže jedeme na nedaleké autobusové nádraží. Po marné snaze se zorientovat

v chaosu nás odchytil pohunek, který nabízel rychlý spoj do Hospetu, což bylo pouhých 10 km od

starobylého Hampi, další stanovené mety naší cesty. Za 50,- rupek nás ten kluk odvedl do malinké

špinavé kanceláře soukromého dopravce, kde jsme si zajistili dvě místa v lůžkovém autobuse. (Každý

550,- Rp.) Autobus, který odjíždí za několik hodin, pojede celou noc. Alespoň teď je čas se trochu

porozhlédnout po Bengalúru. Schovali jsme si bágly v kanceláři a vyšlápli do víru města. Ulice jsou

nepříjemně nacpané auty i lidmi. Šli jsme jakousi muslimskou čtvrtí kolem rozestavěné mešity, pak

kolem parku, v kterém hejno krys obíhalo hindský oltář a nakonec už se nám nikam nechtělo. Na ulici,

na níž moderní skleněné budovy IT společností střídaly otlučené domy z dávných časů, svítilo lákavě

KFC. Jak se řetězci daří v Indii? Myslím, že nepatřičně. Vystál jsem dlouhou frontu mezi masňáky,

kterým připadá KFC in a prestižní. Dal jsem si špatně usmažené kuře plné krve a poznal, že v Indii,

48

plné skvostných pouličních bufetů, už určitě do káefcéčka nepůjdu. Zdéňa se rozhodl, že od zítřka drží

dietu. Na ulici byl rozložen milión starých knih – antikvariát, tak jsem Štěpánkovi koupil indickou

edici Spidermana. Pak jsme na chvíli obsadili internet, dali si čaj a džus. Džus byl udělaný z Musambi,

vypil jsem ho s chutí, aniž bych tušil, co to je Musambi. Krátíme si čas tím, že sledujeme cvrkot na

ulici. Je už tma. Na frekventované silnici seděl malý, asi pětiletý kluk s opilcem, asi tátou. Drželi se za

ruce. Auta jim jezdila tak těsně kolem nohou, že jsem s hrůzou sledoval, kdy dojde k neštěstí a ty dva

zoufalce někdo sejme. Fotr spal a chlapec taky. Buď byl kluk taky opilý, nebo hrozně unavený.

Stačilo, aby si nevědomky protáhl nohy směrem do silnice a byl by v nejlepším případě mrzák! Všiml

jsem si, že tomu malému chlapci teče z nosu krev. Několik lidí začalo na nebožáky pokřikovat, ale jak

celá situace skončila nevím. My se otočili a s hnusným dojmem odešli pryč. Po návratu domů,

v pohodlí nemocničního pokoje jsem se kouknul na film Milionář z chatrče. Je to příběh o chlapci

z indického slamu. Sirotkovi, který přečká odpornou bídu, rizika, které bída přináší, přežije a nakonec

se dočká své lásky, bohatství a štěstí. Překrásný film, plný pravdy a plný marné naděje.

Alkohol, jedna z velkých metel světa, i Indii tluče po hřbetu. Indové, podobně, jako naši bezdomovci,

do kapsy mají hluboko ale na laciný arak, pálenku z rýže, vždy nějaké ty škvarky seženou. Nejlevnější

je arak pálený doma, bohužel často obsahuje víc metylalkoholu, než zdraví ochlastů unese. Chudáků

osleplých špatným chlastem je v Indii velké množství. Velmi špatné je to, že dospělákům zpitomělým

z chalstu většinou visí na nohavicích malá děcka. Sociálka v Indii nefunguje, takže děti trpí, hladoví,

žebrají a kradou ve službách ožralých otců, aby bylo zač koupit další dávku alkoholu. Ach, jo.

23. 11. 2009

Hampi.

Spací autobus byl bezva. Teď jsme již v Hampi, ve vesnici ležící na území kdysi mocné a bohaté říše

Vidžajanagar. Z Hospetu nás 15 km do Hampi odvezl mladý rikša (150 Rp). Okolí Hampi je

přenádherné. Krajina vypadá, jako kulisy z nějaké pohádky. Skály, balvany, staré chrámy, řeka, opice,

palmy, slunce a hlavně neskutečný klid a pohoda. Je to tak fantastický přechod z nepříjemného

Bengalúru, že se usmíváme, jako blbci, mlčky se rozhlížíme a snažíme se uvěřit, že to co vidíme, není

jen sen. Poznání, že na světě ještě existují oázy nezkažené naší uspěchanou civilizací, je oblažující.

Nikdy jsem nebyl na krásnějším místě! Ubytovali jsme se nad řekou v domku se zahradou. Ze zahrady

máme výhled na dramatické údolí. Řeka se plazí mezi balvany a na jejím břehu se koupou Inďata. A

pokoj v „Arčana Hotel“ stojí 60 rupek. Rajská krajina a navíc je tu levno!

„Zděndo, kamaráde, štípni mě prosím.“

49

9,30 hodin. Sedíme pod obří chrámovou branou v restauraci „Prince“ a plnými doušky nasáváme

magickou atmosféru. Vstupní brány jsou ty nejhezčí části chrámů. Bohatě zdobené a mnohdy vesele

barevné. Jsme Hampi a jeho okolím oslněni. Je to jistě zlatý hřeb naší cesty. Také nám cesta do Hampi

dala pořádně zabrat. Byl to nejdelší a nejkomplikovanější přesun na našem putování. Jsme

v Karnátace.

Teď si hubená paní naložila na hlavu nejméně třicetikilový koš na hlavu a hrdě, jako kněžna, rovná

jako svíce, odkráčela elegantní chůzí modelky, houpajíc se v bocích.

Hampi – bazar. Tohle úžasné, pokojné místo jsem si hned zamiloval a přál si tu pobýt, jak jen to půjde

nejdéle. Netušil jsem, jaké nepříjemné okolnosti mému přání pomohou, ale nakonec jsem v údolí

kulatých balvanů strávil pět dnů.

Coby cizinci, museli jsme se nejprve zaevidovat na četnické stanici. Pak jsme vystoupili na náhodně

vybraný kopec, abychom dokoukli dál a ejhle! Kam oko dohlédlo, v každém směru, pořád hezčí a

hezčí krajina, naplněná palmami, kaktusy, horami balvanů a troskami starého království. Náš jediný

komentář k tomu se omezil na větu: „Ty, vole. To je nádhera!“ Fotíme indické výletníky, ptáky,

ještěrky, opice makaky i hulmany posvátné.

Jeden hulman číhal u schodiště vedoucího k řece a pak, když viděl ženské, začal z nich strhávat

barevná sárí. Ty řvaly! My taky, ovšem radostí z účasti na nedobrovolném striptýzovém vystoupení.

„Jupí, trhej opičáku!“

V chrámu, u kterého bydlíme, jsme nakrmili krásnou slonici Lakšmí banány a ona nám za to

požehnala. No, vlastně jsme jí ještě museli strčit desetirupíkovou bankovku do chobotu. Slon žehná

tak, že vám zvolna položí těžký chobot na hlavu.

Na každé střeše jsou restauračky s výhledem na chrám i řeku. V řece perou Hampiané prádlo, myjí se

a čistí nádobí. V přívozu jezdí sem a tam motorová pramice, jinak se lidé plaví na bambusových

člunech, které vypadají, jako veliký mělký talíř. V těchto divných plavidlech se po řece vydávají až

k vzdálenému Hanumanovu chrámu.

Vystoupali jsme na kaktusy porostlý kopec za městem, a co jsme uviděli, nám vyrazilo dech. V údolí

uzavřeném ze všech stran skalami a hradbou palem byl vegetací porostlý opuštěný palác. Přesně takhle

ztvárňují filmaři zapomenutá království nalezená v džungli. Tady pobíhá Mauglí s vlky. Tady Tarzan

žije s tlupou opic, tady Indiana Jones nachází své nejúžasnější poklady, tady já Zdeny Pachman teď

našel svůj sen!

Překvapením a nevšedním prožitkům nebyl konec. Došli jsme na jedno místo nad řekou. U velikého

stromu, u kořenů obloženého hadími kameny a v koruně makaky, vařila starší paní čaj. Koupili jsme si

každý, a taky jsme obdarovali čajem šedivého, vlasatého dědka, který se k nám posadil. Zeptali jsme

se ho, jak je starý.

„Asi pětašedesát,“ řekl. „Ale přesně to nevím, pánové, protože čas pro mne není důležitý.“ Začal nám

o sobě vyprávět. To bylo zvláštní. Většinou to je naopak. Indové se ptají a vy odpovídáte. Připadáte si,

jako u výslechu. Jenže tenhle chlapík byl jiný. Imponoval nám svým vzhledem i tím, že se choval

nezvykle.

„Jako dítě jsem hodně cestoval se svým otcem, který mne bral na obchodní cesty. Taky jsem pracoval

u filmu. U velikého mistra jsem studoval bojová umění. Vymýšlel jsem pak akční scény a učil Bruce

Lee kungfu. Ovládám jógu a meditace všeho druhu. Jsem filosof i masér. Teď žiju už šestnáct let tady

v Hampi a živím se...“ To nějak nesrozumitelně zamumlal, nedořekl nebo co.

„Čím se ta osoba živí?“ přemýšleli jsme.

Pak řekl“ „Děkuji za čaj.“ Ukázal na mne prstem, „pojď za mnou, něco tě z toho kungfu naučím. Dám

ti zdarma trénink.“ Vstali jsme a stařík mne vedl do nějakého starého, oprýskaného chrámu

vydlabaného do skály. Zdéňa nás následoval a spokojeně se tlemil, očekávajíc velkou prdel.

V liduprázdném sloupovém sále chlapík zastavil, sundal z krku dlouhý šátek a uvázal si ho v pase.

Taky jsem se začal chystat. Asi to bude tvrdý a přísný trénink. Sundával jsem korále a přívěsky.

Odepnul jsem ledvinku, vyprázdnil kapsy, utáhl opasek a zul se. Zdéňa žhavil foťák a usmíval se

pořád víc. Pak se dědek postavil a začal kolem sebe nesmyslně mávat nohama i rukama. Mrskal sebou,

jakoby odháněl hejno komárů. Myslím, že vůbec netušil, co dělá. Pak mi chtěl šťouchnout prstem do

nosu, sekl mne zlehka do ruky a nutil mne, abych mu ohmatal svaly. Fakt je, že byl dobře pohyblivý a

50

vzhledem k věku i dobře nasvalený. Zdéňa se dusil smíchy a já nevěděl, jestli mám praštit hubeného

dědka nebo jeho. Nakonec jsem se uvolnil a řekl si, že je to vlastně úplně skvělá zábava. Pak mne můj

„učitel“ posadil. Opřel jsem se zády o sloup. On si sedl naproti mně. Seděli jsme v lotosovém květu,

v základní meditační poloze. Zklidnili jsme se. Kamarád se dokonce přestal chechtat. Stařík sundal

svůj šátek na všechno a přikryl mě s ním vlasy. Uchopil do rukou moji hlavu a palce opatrně přiložil

na víčka mých zavřených očí. Klidně jsme dýchali. Utichly zvuky okolního světa.

„Teď uvidíš moji mysl,“ povídá. „Ukážu ti naše bohy.“ Nejprve jsem přes zakrytá víčka spatřil světlo.

On začal v rychlém sledu odříkávat jména hindských bohů a věřte nevěřte, já je v jejich všemožných

podobách všechny viděl! Nevím, jakou mocí to udělal, ale ta meditace v starém chrámu byla jedním

z nejprapodivnějších zážitků mého života. Nakonec mi pomazal čelo. Z kapsy vyndal zmuchlané, staré

noviny a z nich vytáhl stříbrný přívěsek. Takový zvláštní váleček, v kterém je schováno několik

vzácných drobností. I on měl takový na krku. Pár podobných, poničených a prázdných jsem taky viděl

prodávat v antiku.

„Tenhle amulet tě ochrání. Dej mi za něj 100,- rupís,“ řekl. Zaplatil jsem a lekce skončila. Aha, tak

tímhle se Baba živí.

„Ty vole,“ řekl pak Zdéňa, „když ti vrazil palce do vočí, lek sem se, že ti je chce vrazit do hlavy.“

Když jsme pak, při dalším doušku čaje u velikého stromu, čajovnici položili otázku, co je zač ten

chlap, s kterým jsme šli do chrámu, odpověděla jednoduše: „To je přece Baba, zná ho tu každý.“

Divné jméno. Vlastně je to pouhé oslovení. Baba totiž v hindštině znamená pán.

Cestou zpět od řeky Zdéňa ukázal na cosi v dálce: „Jé, koukni, to je ale krás... ,“ zadrhl se a pohlédl

dolů. Stál nohou ve velkém koláči kravského lejna. Bylo ještě teplé. „ …hnusný hovno,“ dokončil

větu.

„Pojď, kámo,“ říkám zvesela, „nakoupíme si suvenýry.“

„To zas utratíme!“

Je asi pět. Domácí jsme dali naše špinavé hadry a ona je šla přemáchnout do řeky.

51

Slonice Lakšmí si krásně poradila s darovanými kokosy. Jemně je vždy rozšlápla a pak kusy brala do

chobotu a třískala s nimi o zem tak, aby jí vypadl jen kokos bez skořápky. Úžasně jemná technika na

tak velké zvíře.

Sedíme již na druhé střeše a jíme. V ulici pod námi prochází svatební průvod. Mladý pár má kytky

kolem krku a průvod na ně hází rýži. Kapela vpředu hlasitě bubnuje a kvílí.

24. 11. 2009

Úterý. Já vstával dobře odpočatý, zato můj kamarád není ve své kůži. Donce mu nechutnala vajíčka

k snídani. Včera jsme vybrali jeden vysoký kopec, na jehož vrcholku bíle svítil oltář a malý chrám.

Vydali jsme se tedy k němu. Bude to namáhavý výstup, ale rozhled z té výšky nám jistě námahu

zaplatí. Ještě než jsme začali úzkou stezkou stoupat, musel Zdéňa nečekaně vyprázdnit střeva. Skočil

mezi kaktusy a já doufal, že si nerozpíchá zadek. Na stezku se s námi vydala i indická rodinka.

Maminka a dvě malé dcerušky šlapaly bosy, táta šel v pantoflích a ve svetru. Slunce svítí. Teplota je

nejméně 30 °C a balvany kolem jsou rozpáleny do ruda. Zdéňovi není dobře, ale statečně šlape. Je mu

zima a motá se.

„Až nahoru nevylezu,“ říká, „jsem děsně unavenej.“

„Dobrá, ser na to kámo. Sedni si tady do stínu a počkej na mě. Odpočin si.“

„Mám dost. Dál nejdu.“ Zdéňa ztěžka dosedl na zem a já kopnul do vrtule. Chtěl jsem být zpět co

nejdříve. Dohonil jsem rodinku, která měla malý náskok. V jedné z jeskyní jsem společně s taťkou

objevil jednu obří stonožku. V šeru jeskyně zprvu vypadala, jako krátký had a dost mne vyděsila.

Zbytky těchto potvůrek jsem potom našel i na kopci. Z vrcholu byl skutečně famózní výhled. Téměř

letecký. Jenže na dlouhé kochání není čas. Pár snímku a pak musím honem zpět k parťákovi. Seděl

tam, kde jsem ho opustil. Měl skelné oči a určitě horečku. Potil se a stěží hledal rovnováhu. Podpírám

ho tedy a jdeme dolů. Nedaleko penzionu zmožený Zdéňa říká, že doleze do postele sám. Že si vezme

paralen, lehne si a odpočine.

52

„Klidně se jdi někam podívat.“

„Tak jo, zalez do postele a já za tebou za chvíli přijdu,“ odpověděl jsem. Nejdřív mířím za barmanem,

který pouštěl nádhernou muziku. Prozradil mi název skupiny a pak mne poslal ke svým kámošům,

kteří slíbili, že mi do druhého dne vypálí CD. Pak jdu do kšeftu s hadrama, kde si vybírám látku a

nechávám ušít dvoje kalhoty. Budou hotové za několik hodin. Taky jsem koupil kouli na svíčku,

nádherně vyřezanou z mramoru. Když jsem se s prodavačem smlouval o cenu, jedna koule, zdobená

53

výjevy z kamasůtry, mu vypadla z ruky. Třískla o zem a bylo po nádheře. Otrávený prodavač zametl

zbytky svícnu, podal mi naštvaně moji kouli a já raději už bez smlouvání zaplatil a vypadl.

Na ulici jsou krávy, kozy, psi, kohouti, makakové. Na zdech chrámu sedí hulmani.

Děti tu pomáhají s domácími pracemi. Na obou stranách hlavní třídy, vedoucí od brány chrámu, jsou

obchůdky, stánky prodavačů, několik restaurací a dokonce jedna prodejna dřeva. Dřevo k topení se

prodává na váhu, takže ve výbavě prodejce je jedna sekera a váha s velkými miskami. Pak následuje

řada chýší, vzhledem připomínající špinavé chlévy. Tam bydlí chudé rodiny. Obývají se slepicemi

temnou místnost i zaprášený plac před domem. Vlastně mi připadá, že spíše všichni žijí na ulici. Děti

si píší úkoly mezi loužemi, ženské připravují pokrmy na zápraží.

Když jsem se vrátil k Zdéňovi, ležel zavrtaný pod dekou. Měl zimnici. Vysoká horečka s ním

cloumala a vůbec nevypadal dobře.

„Nemůžu se hnout. Jsem úplně vycuclej, Zdeny,“ naříkal, „a děsně mě bolí hlava.“ To jsou příznaky

malárie, myslel jsem si a napral do něj 4 prášky Malaramu. Doufám, že prášky zaberou. Parťák usíná,

tak jdu k Tibeťanům na oběd. Šel jsem k řece. Z trávy vyskočila žába. Dopadla metr od mé nohy. Za

žábou vyletělo z trávy hadí tělo. Naštěstí to byla užovka. Přívozem jsem se dostal na druhý břeh řeky.

Na druhém břehu byly baťůžkáři obložené ubytovny, jedna vedle druhé. Nic zajímavého. Dal jsem si

tam kafe a přetíženou nevyváženou jel zpět. Převozník měl plné ruce práce, aby k smrti vyděšené

neplavce nezvrhnul do proudu řeky. Já jen vymýšlel, jak to provedu, až se překlopíme, abych

nenamočil foťák. Dobře to skončilo. Titanik doplul a do penzionu jsem došel suchý. Zato z přítele lije

pot a horečka mu vůbec neklesá. Kašlu na samoléčbu! Zděndu napůl v mrákotách jsem naložil do rikši

a jedeme do jakési vesnice k nejbližšímu lékaři. Doktor nebyl doma. Asi někde rodila kráva nebo

možná musel jet koupit dynamit na zuby. Ordinace byla v malém domku. Čekárna byla udělaná

z garáže. V čekárně stálo staré smradlavé auto a hodně marodů. Tak tady se rychlé pomoci

nedočkáme, a když, tak možná nebude úplně odborná, usoudil jsem. „Hele, jedeme dál. Vydrž,

chlape.“ Sebral jsem kamaráda a rikšounovi nařídil, ať jede do města, do nějaké lepší nemocnice.

Snědý malý štíhlý muž s knírkem, v bílé košili, tesilkách a žabkách se zamyslel a pak řekl: „Už vím

kam. Pojedeme do Hospetu. Je tam nejlepší nemocnice v kraji.“

Tím nejlepším zdravotním zařízením, z pěti hospetských nemocnic, byla soukromá nemocnice

vybudovaná ve velké koloniální vile. Dům měl čistou fasádu a v rozkvetlé zahradě pracoval zahradník.

Majitelem, ředitelem a jediným ošetřujícím lékařem byl snědý malý kulatý muž s knírkem a brýlemi,

v bílém plášti, tesilkách a žabkách. Doktor byl očividně potěšen návštěvou Evropanů. Když jsem mu

v jeho kanceláři popisoval stav kamaráda, usmíval se a byl velice ochotný. Když jsem mu potvrdil, že

Zdéňa má prachy na hospitalizaci, doslova vrněl blahem.

„Žádný strach. O vašeho přítele se postaráme. Bude mít svůj samostatný pokoj. Sa mo stat ný!

Dokonalou péči a vyšetření.“

Čekárna zřízená ve vstupní hale, byla naplněna nemocnými. Seděli na židlích i po zemi. Mezi

nemocnými se pohybovalo nezvyklé množství sestřiček. Sestřičky vlastně byly všude, kam jsem se

podíval. Krásné sexy holky v sexy zářivě bílých pláštících. Havraní vlasy a temná kukadla. Doktor

mávl na jednu z nich a přísně jí dal nějaké instrukce, ukazujíc prstem na Zdéňu. Pak se zase již

s úsměvem otočil na mne: „Tamhle je váš pokoj, je tam postel i pro vás a můžete tu být s přítelem.

Tady ta sestra se jmenuje Bindu,“ významně zamrkal, jako že to je kočka. „Ona a několik dalších

z mých sester se o vás bude starat. Nejprve ovšem musíme udělat potřebná vyšetření.“

Pak jsme se přesunuli do pokoje, odděleného od narvané čekárny pouze lítačkama z mléčného skla,

který vypadal přesně jako cela loupežníka babinského. Na okně mříž. Povlečení stylově, bílo modře

pruhované. Jediným nábytkem byl držák na kapačku. Ale měl vlastní koupelnu. Místo wc mísy díra

v podlaze, místo sprchy kýbl s vodou. V podstatě to je vlastně komfort. Bledý Zdéňa, zpocený

z horečky, padnul do postele. „Klid kamaráde. O všechno se postarám.“ Přišla štíhlá Bindu, dala

Zděndovi teploměr a odebrala krev. Čekal jsem potom ve stánku před nemocnicí asi dvě hodiny na

výsledek rozboru. Společnost mi dělal rikša, co nás přivezl. Domluvili jsme se, že mě odveze zpět do

Hampi. Pili jsme čaj a dobře si popovídali.

„Doktor říká, že máš nějakej infekt, vole. Prej něco jako salmonelu nebo co. Teď odjedu zpátky do

Hampi. Sbalím naše věci a zejtra přijedu za tebou. Prej do tebe musej nacpat nějaký léky a budeš tu

muset vegetit nejmíň dva dny. Budu ti dělat společnost, když už tu mám připravenou takovou VIP

postel.“ Zdéňa se pokusil něco říct, ale vyznělo to, jako vypuštění páry z papiňáku. Opět se objevila

Bindu, připravila kapačku, svlékla Zdéňovi kalhoty a do prdele mu vrazila injekci.

54

„Jo, jo, kamaráde, tu obsluhu ti závidím. Dobrou noc,“ řekl jsem a s dobrým pocitem, že je o parťáka

postaráno, se vydal zpátky. Dobře to dopadne, myslel jsem si, přestože už jsem věděl, že zdravotní

zařízení má jediného doktora. Dr. K. Pandurang, který pracuje jen několik hodin denně, a že to není

nemocnice, ale spíše jen soukromá porodnice a výcvikové, školicí středisko pro sestřičky. K.L.S.

School of Nursing, ISR Road 16, Hosped.

Až po čase jsem se dozvěděl, že Zdéňa neměl žádný salmonelový infekt. Nedostatečné vybavení pana

doktora prostě nemohlo odhalit skutečnou příčinu zdravotních potíží a tak zdetekovalo jen bakterie

břišního tyfu, které jsme před odletem dobrovolně polkli v rámci prevence. No nic. I naši čeští

odborníci z Homolky, využívající patřičné technické vybavení rozvinutého zdravotnictví, nedokázali

odhalit víc než doktor z Hospetu. Ale o tom až později.

Jsem zas v Hampi. Balím svoje i Zdéňovy krámy do báglů. Zabalit kamarádovi dalo dost zabrat.

Mumraj jeho věcí tvořil mohylu, velikosti i tvaru sopky Etny, která značně převyšovala velikost jeho

báglu. Naplánovaný odjezd autobusu nestihneme, takže rezervace je na nic a předem zaplacené prachy

v prachu. Musím naplánovat jiný termín odjezdu dál na sever a zabukovat nová místa. Podruhé platím

a rezervuji spojení lůžkovým autobusem a doufám, že Zdéňa bude za dva dny v pořádku a odjezd se

nám zase nezhatí. V podstatě nikam nespěcháme. Ještě jsem si na ráno domluvil odvoz za Zdéňou.

Řekl jsem stejnému rikšounovi, co mne vozil dnes. Byl společenský, pomohl nám a prostě se osvědčil.

Musím zajít pro ty ušité kalhoty, pro vypálené cédéčko, trochu se ještě projdu. Už je tma. Musím se

chránit před komáry.

„Do píči!“ zařval jsem, protože jsem si stříkl repelent do oka. Rychle vypláchnout oko! „Do píči

dvakrát!“ zaječel jsem, protože netekla voda. Bez vody se to zachraňuje blbě, ale zvládl jsem to.

Večerní procházkou tmavými ulicemi jsem se dal do klidu a pohody a milé Hampi do mne nalévalo

optimismus. Došel jsem do chrámu. Na dlažbě nádvoří spali nějací lidé zamotaní do dek. Přešlapovaly

tam krávy a duchové. V pohybu byla i slonice Lakšmí. Chodila dokolečka a několik hudebníků jí hrálo

do kroku.

25. 11. 2009

Rána v Hampi jsou překrásná. Vstanu, jdu na terasu a dívám se na balvany za řekou, měkce osvícené,

a na řeku, v jejímž líném tichém proudu se koupou Hampičané. Dívám se na palmy hned pod terasou.

Lezou na nich opičky. Dívám se na hejno bílých ptáků a marně v té čisté dokonalosti hledám kaz.

Boží! Šel jsem se projít. Lakšmí se právě chystala na ranní koupel v řece. Netrpělivě se cpala do

domečku, kde bydlel její ošetřovatel, a chobotem hledala vodítko.

Štěpánkovi jsem koupil minikytárku, kterou jsem pak marně ladil celý den. Kolem deváté platím za

pokoj, nasedám na moji rikšu a odjíždím. Napadlo mne se cestou do Hospetu zastavit u kamenného

vozu, což je jedna z nejznámějších památek Karnataky. Bude to jen malá zajížďka.

Vůz byl úchvatný. Stál mezi troskami kdysi jistě krásných a velikých paláců. Zachovala se jen malá

část původních staveb, přesto na mne sloupy a pilíře táhnoucí se stovky metrů, i dosud stojící budovy

zdobené reliéfy, působily mocně a pompézně. Nejcennějším šperkem této historické klenotnice byl

právě kamenný vůz. Položil jsem foťák na zem a na samospoušť se u vozu vyfotil. Za vstup chtěli

250,- Rp. Zvláštní bylo, že přestože je tohle místo jednou z nejznámějších památek, nebyla v celém

areálu, nepočítám-li ostrahu a biletářku, živá duše.

A teď rychle za Zdéňou. „Šlápni do pedálů, chlape,“ nařídil jsem. Za rikšou se zvedl prach. Vítr mi

fičel do uší a tak jsem si uvázal šátek „na babku“, ostatně, dělám to tak pokaždé, když jedu motorikšou

a ani trochu mi nevadí, že vypadám jako debil. V 10,00 jsem v nemocnici. Když jsem se ověšený

bagáží narval do pokoje, zrovna o Zdéňu pečovala dvě půvabná děvčata. S jemností víl mu sypala do

zarostlé huby prášky. Jedna z nich, Bindu, vyměňovala kapačku.

„Ahoj, kámo. Tak já trnu, co s tebou je, a ty si tu pěstuješ harém, vole.“

„Di do prdele,“ odpověděl Zdéňa a malinko se usmál, „jsem slabej, jak čaj. A střídavě mám horečku.“

Zvedl hlavu a já viděl, že mu je líp. Hodil jsem si batoh na postel a vyzkoušel jsem, jak se mi bude

spát.

„Dík, Zdeny, žes mě sem dostal a žes mi sbalil.“

„V pohodě. Spakovat tu tvou hromadu byl trochu problém, ale vzal jsem všechno.“

„Máš i ty trenky, co sem sušil na zahradě?“

55

„A sakra. Ty, vole, ty sem tam nechal. Kašli na to, aspoň bude mít paní domácí na tebe památku.“

„Doktor mi teď řek, že si poležíš ještě nejmíň dva dny. Možná i víc.“

„Furt je mi blbě. Bolí mě hlava. Klidně se jeď někam podívat. Je blbost abys mi stál u lůžka. Stejně

furt jen spím.“

„To je mi jasný, že seš radši ošetřovanej holkama. Už si některý nabíd sňatek?“

„Mám to v plánu. Jenom musím počkat, až se trochu vzpamatuju.“

„Jed si něco?“

„Zatím ne, nemám vůbec hlad.“

„Tak jo, marode, jídlo ti prej přinesou na požádání, říkal doktor. Hezky spi a odpočívej, já ti zajedu

pro ty trenky a večer se vrátim.“

Chytil jsem rikšu a za chvíli to valil známou silnicí do mého rajského údolí. Ještě, že jsem tam nechal

ty trencle. Alespoň mám důvod se do Hampi vrátit. Jedna cesta rikšou z Hospetu do Hampi stojí 150,-

Rp. Cestou si dávám u bufáče malý čaj a cígo. Koupil jsem i rikšounovi. Usrkával jsem z plastového

kalíšku to sladké mléko, navoněné čajem a koukal na kravské povozy. Jezdí jich tu víc než jinde.

Krávy mají figuru závodních koňů. Jsou bílé, vysoké, štíhlé s dlouhými rohy. Rychle klušou a

dokonce cválají. Zapřaženým kravám rohy zdobí kovové kornoutky a rolničky. Taková moc pěkná

parádička, kterou už nějakou dobu marně sháním. Všech se ptám, kde mohu ty ozdoby na rohy sehnat,

ale má snaha je prozatím marná. Rikša, zavázaný za šálek čaje, mi slibuje pomoc. Až se z Hampi

vrátíme zpět do Hospetu, ukáže mi, kde to prodávají. V Hampi jsem proběhl krámky a pak na terase

hotelu Arčana slavnostně sundal trenýrky zapomenuté na šňůře. Úkol splněn a zbyl mi i čas udělat si

malý okruh po chrámech a památkách, ke kterému mě přemluvil můj rikšoun. Památky už mi začínají

trochu nudit.

„Tak jeď,“ říkám mu, „ale vezmem to fofrem a zastavíš jen tam, kde řeknu.“ První zastávka byla u

velké sochy žabáka sedícího pod baldachýnem ze sedmera brejlovců. Obří, devítimetrová socha

Narasimhy, symbol krásy a velikosti hinduistické říše. Kolem bylo banánové pole a já chtěl udělat

nějaké snímky banánovníků. Čuměl jsem přes hledáček zrcadlovky na trsy banánů, pomalu a tiše jsem

s hlavou zdviženou ke korunám palem brouzdal mezi stromy, když mne divný šustot u mých nohou

upozornil, že bych možná měl dávat bacha, kam šlapu. Mrknul jsem dolů a zcepeněl. Má bota jen o

pár cenťáků minula tělo dvoumetrového hada. Než jsem stihl vyhodnotit, o jaký druh se jedná, zda

zůstat stát, prchat, řvát o pomoc nebo se posrat, hadice rychlostí blesku zmizela pryč. Podle štíhlého

těla a tvaru lebky a způsobu pohybu to byla pravděpodobně veliká užovka. „Fuj!“ odplivl jsem si a

s očima na stopkách se vrátil na silnici ke svému rikšovi. Začal jsem mu příhodu s hadem vyprávět a

on mne v půlce přerušil. Pokýval moudře hlavou a pronesl: „Had? No, jo. To byla krajta. Těch je tu na

plantážích plno.“

Jeli jsme k několika zříceninám. Už si nepamatuji jejich názvy, ale pamatuji si nádherné reliéfy,

výjevy z dávných válek vytesané do kamene, velké bazény, nádrže na vodu, sochy bohů s uraženými

hlavami. Pamatuji si vojenskou posádku, která mne odehnala ze zakázaného území, chrámy z velkých

kamenných kvádrů i čerstvé květy a hořící svíce u staletých oltářů. Vzpomínám na krátkou pauzu u

jezera Kamalapuram. Ovšem největším zážitkem toho odpoledne byl zhmotněný obraz. Nečekaně

oživlý můj sen, za kterým jsem se chtěl vydat do Kyrgyzstánu. Na travnaté pláni táhnoucí se až k úpatí

modrých skal, tábořila skupinka pastevců koní. Nahé děti se válely na starých dekách, chlapi čistili

koňům kopyta a ženy vařily něco na ohni. Pravděpodobně koňské mléko. Kočovníci v celé své

nádheře. Svobodní a šťastní.

Nechal jsem se vysadit na trhu u železářství, v kterém údajně mají ty cinkadla na rohy. Neměli je. Ani

v dalším ne a vlastně nikde. Šel jsem kolem ohrady a přemýšlel kde ty ozdoby sehnat. A hele!

V ohradě stála kráva s dlouhými rohy a na rozích dvě krásné násadky. To je šance, pomyslel jsem si a

zavolal na staříka, který stál v ohradě hned vedle krávy. Přišel ke mně. Anglicky neuměl ani slovo,

navíc špatně viděl a hůř slyšel. Musel vynaložit své veškeré herecké schopnosti, abych vysvětlil, co

vlastně chci. Hrál jsem krávu, hrál jsem zvonce, ukazoval jsem a nabízel prachy. Produkce přilákala

slušný počet diváků, kteří tlumočili a pomáhali. Stařík se po deseti minutách mého snažení otočil

směrem, kam jsem ukazoval a kývl, že rozumí. Na prstech ukázal cenu dvacet rupís. Paráda.

Zaradoval jsem se, že obchodní jednání je u konce. Teď to vyjde! Budu mít svá cinkadla. Dědek

odešel, minul krávu a vrátil se s padesátikilovým snopem cukrové třtiny.

56

„Do prdele. Von to nepochopil! Člověče, ne, ne, díky. Třtinu opravdu nechci.“ otočil jsem se na

pobavený dav. „Kašlu na to, vážení.“ Uklonil jsem se, a šel nakoupit alespoň ovoce. Mimochodem,

kolem Hampi jsou nejvíce pěstovanými plodinami banán a cukrová třtina.

Zděnkovi bylo o poznání líp. Předal jsem mu tašku s ovocem a šel se do nedaleké žrádelny najíst.

V jídelně bylo plno strávníků a myší.

V naší nemocnici byla místo porodního sálu chodba. Porodní chodba. A ta chodba vedla od našeho

pokoje. Jeden čekající tatínek přišel k nám do pokoje, sedl si na moji postel a srdečně si s námi

poklábosil o dětičkách o lásce a tak. Inspirovalo mne to. Šel jsem za sestřičkami a té nejhezčí se

zeptal, jestli je vdaná. Že kdyby ne, tak můj přítel je momentálně volný a že hledá nevěstu. Myslel

jsem, že zrudnutí líček nemůže být na temně hnědé kůži indických krasavic vidět. Mýlil jsem se.

Děvče, které jsem oslovil, se zasmálo, sklopilo zrak a sklonilo hlavu. Pak se dívce zbarvily vzrušením

tváře. Vlastně to nebylo zrudnutí, ale roztomilé zčernání.

Od té chvíle byla ta dívka u Zdeňkova lůžka pořád. Nosila léky, jídlo, vodu. I já, přestože nejsem

pacient ale jen dohazovač, jsem obsluhovaný. Dokonce nám přišla dát dobrou noc. To je věc!

Před spaním jsem šel na děsně pomalý internet. V mrňavé kóji u předpotopního kompu bylo mračno

komárů. Než jsem napsal zprávu domů, zabodly do mne ty svině sosáky snad tisíckrát. Určitě budu

mít malárii. Před spaním se mi podařilo doladit novou kytaru, tak jsem nám zahrál pro radost.

26. 11. 2009

Moje první noc v nemocnici byla nepříjemná. Zdéňa měl horečku a zimnici, takže zavřel okno a

vypnul větrák, a tím pádem se vzduch v naší cele stal mrtvolně nehybný, hutný a vařící. Moje postel

byla tím nejtvrdším modelem v inventáři nemocnice. Za svítání se na velké plachtě, hned u okna

našeho pokoje, sešlo jogínské společenství. Přijeli lidé na mopedech, zuli boty a po kratičké, tiché

meditaci, začali tleskat, zpívat a příliš hlasitě opakovat hesla, která na ně prostřednictvím mega

reprobedny křičel jogínský vedoucí. Závěrem si cvičenci vyzkoušeli zvířecí zvuky. Takže, moc jsem

toho nenaspal. Zdéňovi dávám mokrý hadr na palici, oblékám se a musím vypadnout z pokoje, nebo se

tím smradem zalknu.

Divnosti a nepraktičnosti: Dřevo se seká tupou sekerou, váží se decimálkami, balí se do novin a

balíčky zabalené v novinách se svazují nití, vytírá se hadrem bez smetáku, vaří se na ohni, hajzlpapír

není, kapesníky nejsou, lopata nemá tvar a místo stavebního kolečka se užívá jen slaměná ošatka.

Smetáky nemají násadu, mete se bez systému, sem tam, z místa na místo. Zametá se všechno, třeba i

bahno. Včera na ulici seděla dvě nahatá mimina doslova na sračkách a kolem nich projížděla nová,

luxusní auta. Kontrastů je kolem spousta. Kdyby se ti blázni vybodli na mobily, fára a raději

zainvestovali do zdravotní osvěty a plenek pro děti.

Zdéňovi nevyšli dobře testy a stále má problémy s horečkou. Doktor řekl, že ho pustí až zítra

odpoledne. Takže musím do cestovky a potřetí zabukovat a koupit lístek do Goa. Jde to, jako po

másle. Rutina. Co budu celý den dělat? Dlouho nepřemýšlím a za chvilku už to zase valím do Hampi.

Jak krásně mi je mezi balvany, mezi malými domky na břehu řeky. U stromu s hadími kameny piju

čaj, a protože dnes se žádný trenér Baba neobjevil, vydávám se na výlet k Opičímu chrámu. Asi 1 km

se vezu v bambusovém talíři. Jako správný a zkušený vodák si beru od majitele talíře pádlo a zkouším

plavidlo kočírovat sám. Pádlovat musím pod sebe, abych talíř neroztočil. Taky sezení v tomhle

netypickém, mělkém člunu stojí za starou Belu. V proudu řeky se pohybovala rozčepýřená hlavička.

Opice, plavající, jako já, směrem k opičímu chrámu. To bylo správně symbolické. Vracím pádlo

převozníkovi a raději se věnuji focení.

Opičím chrám (Hanumantempl) se bělal na vysoké skále. Dalo mi zabrat, než jsem v mých chatrných

žabkách zdolal tříkilometrovou cestu od řeky k úpatí hory. Naštěstí většinou cesta vedla ve stínu

stromů a křovinatým porostem. Mezi banánovníky jsem sledoval četu česačů, vršící trsy banánů na

náklaďák. Potom jsem udělal zastávku v malém chrámu, kde jsem potkal malé školáky na výletě.

Veselým dětem jsem řekl jméno, věk, národnost a rodinný stav. Na oplátku se mnou, pod taktovkou

učitele, jednohlasně loučily a srdečně mávaly na rozloučenou. Nakonec stačilo vyběhnout tisíce

schodů, no, to ne, vlastně přesně jich je 650, vytesaných do skály a byl jsem v cíli. „Ahoj, fešáku,“

57

pozdravil jsem tlustého vůdce tlupy opic a pak začal doplňovat kyslíkový dluh. Makakové seděli na

schodech, na skalách, na zdech chrámu. Byli úplně všude a bystrýma očima střežili svoje území.

Chrám nebyl nijak velký, ale rozhled do širého okolí byl impozantní. Na malém vydlážděném

prostranství se tísnilo dost lidí. Byla tam parta muzikantů, členů jakési filharmonie. A byla tam také

další třída na výletě. Kluci a holky se sympatickým učitelem. Přisedl jsem do jejich kruhu. Začal

obvyklý výslech a pan učitel dětem mé jistě zajímavé odpovědi tlumočil. S učitelem i se všemi děcky

si musím potřást rukou a všechny musím vyfotit. „Pozor, vyletí ptáček... cvak!“ Chtěl jsem ukázat

fotku, ale místo dětí byl na fotce vychrtlý, rozmazaný pes. „Pardon, ještě jednou úsměv, prosím...

cvak.“ Zase ten pes. Zkusil jsem to ještě jednou se stejným výsledkem. Vždy, než cvakla spoušť,

odkudsi se vynořil a proběhl před objektivem. Děti se mohly potrhat smíchy.

Přišel ke mně mladík, že zapomněl foťák doma, a že když umím tak pěkně fotit, jestli bych ho tedy

nevyfotil a neposlal mu pak fotku na email. Ten mladík přijel na výlet z Dillí a jmenoval Vivek Raj.

Psal jsem si Vivekovu mailovou adresu a pak ho fotil. Vtom za mnou dorazili umělci z filharmonie.

„Dobrý den. Rádi bychom si vás vyfotili.“

„Klidně, nou problem,“ povídám. Chytl jsem Viveka kolem ramen a udělali jsme divadelní pózu. Pak

mi Vivek poděkoval, rozloučil se a odcházel.

„Jak, to? Vy nepatříte k sobě?“ ptal se fotograf z party filharmoniků.

„Ne, já ho vůbec neznám.“ Muzikanti se začali rozčilovat a zhurta vyjeli na Viveka, že jim zkazil

záběr, že proč se se mnou fotí, když ke mně nepatří?! Vivek prchal a já se skvěle bavil. Fotku jsem pak

do Dillí poslal a Vivek Raj mi za to pravidelně posílá emailové vzkazy.

Den pomalu končí a já musím zpátky. Nechce se mi platit převozníkovi a lézt do člunu. Chtěl jsem

řeku přejít po troskách kamenného mostu, postaveného někdy v 15. století a jít po druhém břehu do

58

Hampi pěšky. Most se před staletími sesypal na dno řeky, ale jehož pilíře pořád stojí. Kusy mostu trčí

z vody. Je sucho a hladina vody je nízká. Půjde to myslím si a začínám skákat z kamene na kámen.

Ani jsem si nevšiml, že převozník mne pozorně sledoval a nenápadně mně pádloval v patách.

Dohopsal jsem téměř na druhý břeh, žabky pevně zařízlé mezi prsty, jenže dál to nešlo. Zbývalo asi

deset metrů, které přeskočit nešlo a do vody se mi nechtělo, proud se zdál silný a voda hluboká. Ach,

jo. Přeci se nebudu vracet? V tom se zjevil talíř s převozníkem.

„Já vás do Hampi zavezu.“

„Nechci do Hampi. Potřebuji jen tamhle na břeh.“

„Stopadesát rupís, pane.“

„Co blbneš, to je cena za cestu do Hampi. Já chci jenom, abys mě svez těch deset metrů.“

„Stopadesát rupís, pane.“ Chvíli jsem se pokoušel smlouvat, ale byl jsem v pasti. Musel jsem se smířit

s tím, že za těch pár metrů draze zaplatím. Dal jsem pade a musel uznat, že převozník to měl

vymyšlené dobře.

Nápad jít pěšky se vyplatil. Cesta, na kterou jsem se dostal, mne totiž zavedla k troskám chrámu, které

ležely na obrovských placatých balvanech, vyhřátých od sluníčka. Lehl jsem na jeden placák a opékal

si plotýnky. Balzám. Zapadající slunce se zbarvilo do ruda a celou krajinu zalévalo měkkým, teplým

světlem. Během čtvrthodinky mne obklopila tlupa hulmanů. Mláďata se prala o banán, staří si vybírali

blechy a zvědavě mne okukovali. Největší samec tlupu hlídal. Cenil zuby, pohnul-li jsem se

nepatřičně. Byl urostlý a hrdý, jako sám Hanuman. Pořídil jsem krásné fotky. Snad nejcennější z mé

cesty. V pět hodin jsem seděl v Hampi u hadího stromu. Paní bufetářka mi přinesla čaj, jako obvykle.

Usrkával jsem a díval se na Opičí chrám, který se zdál tak daleko.

V sedm jsem byl v nemocnici. Zdéňa seděl na posteli a vypadal celkem dobře.

„Jak bylo?“

Sedl jsem si kněmu a začal ukazovat snímky z digitálu. „Nádhernej výlet. Je škoda, žes tam nemoh

bejt se mnou.“ Přišla Bindu a přinesla teploměr. Vypadl proud a pod okny kdosi nastartoval agregát.

Řev motoru a smrad z benzínu.

„Do Prčic, to je teda přechod,“ vrčel jsem, „z klidu přírody, do smradlavý cely.“ Kámoš se zasmál.

Pak přišel i doktor. Zeptal se, zda se Zděndovi Bindu líbí. On na to, že líbí a že si jí odveze do Čech.

Bindu zase černá studem a pak, pod dohledem veselého pana doktora, dává láskyplně Zdéňovi

prďadlo do chlupaté prdele.

59

27. 11. 2009

Budí mě falešný zpěv z jogínské seance. Zdéňa se probudil až později a je O. K., zdá se. Včera zavolal

domů a zařídil, aby na něm dálkově pracovala šamanka.

Snídáme po vězeňsku: bochánek rýže s omáčkou. Já se pak ve městě ještě dorazil smaženými

kuličkami. Pak chytám rikšáka a jedu, no, kam jinam než do Hampi. Před chrámem sedí pán s píšťalou

a krotí několik kober, které se mu rozlézají z malých nůší do všech stran. Urputně jsem ostřil záběr a

doufal, že tu kobru, co zvědavě leze k mé noze, stačí ten fakír chytit za ocas. V jednom krámečku jsem

dal Blance šít šaty. Budou za dvě hodiny. Mám čas. Potkal jsem mladý páreček z Holešovic. Úplný

cvoky. Nejdřív lezli po skalách někde u Bombaje a teď šplhají už 14 dní po balvanech kolem Hampi.

Šťastní to lezci. Chvilku jsme pokecali po česku a já, protože mám nohu z čista jasna v prdeli, jdu na

profi masáž. Masér si vzal 300,- Rp, odvedl mne do tmavé chýše, v níž bylo veledusno a nařídil, abych

se svlékl do trenek. Pak i on si sundal košili, tesilové kalhoty s nažehlenými puky i tílko a nechal si jen

malý hadr omotaný kolem pasu. Položil mne na prkno, polil mě litrem oleje a zafuněl. Olej mi natekl

do všech štěrbin těla, tak jsem raději pevně stáhnul prdelní svaly, to kdyby masér nebyl masér. Bál

jsem se zbytečně. Maník mne sice hnětl rukama, nohama, pupkem a vlastně vším, ale k vnitřní

teplomasáži nedošlo. Stálo to 300,- rupek a noha mě stejně bolí. Jdu na oběd, na milovanou dosu

masala a společníky mi dělá holka s klukem z Ekvádoru. Bylo mi s nimi lépe než s tou dvojicí z Prahy.

Pak jsem šel koupit dva závěsy, bronzovou krávu a prostě vesele utrácím. Než jsem naposledy opustil

ulice v Hampi, sehnal jsem konečně ty krásné ozdoby kravských rohů! Prodávala je ošklivá stará baba.

Měla malý stolek a na něm množství úžasných, malých antikvariátních pokladů. Mezi těmi skvosty

byla i cinkátka. Chtěl jsem smlouvat o cenu, ale se stařenou nebyla řeč. Já chtěl ozdůbky tolik, že jsem

stejně ani moc nesmlouval.

Vrátil jsem se k marodovi. S doktorem jsem srovnal účty. Vzal si 5.000,- do kapsy a na 15.000,- nám

dal stvrzenku. Celkem pobyt v nemocnici vyšel na dvacet tisíc rupií. Potom jsem Zdéňu vyblejsknul

s jeho nastávající. Sranda byla v nemocnici se stravou. Byl-li hlad, zavolali jsme na sestry a

nadiktovali, co chceme jíst. Protože vůbec nerozuměli tomu, co chceme, nepřinesli nic, nebo úplně

60

něco jiného. Vždy toho byly nesmyslně velké hromady. Teď zrovna dali kamarádovi závěrečná

žihadla.

Kapitola poslední – o návratu domů

Opouštíme nemocnici. Se všemi se loučíme. Se smutnou Bindu, veselým doktorem i s plnou čekárnou.

Musíme jet dál. Na zastávce společnosti Paulo Travels nasedáme do autobusu de Luxe a odjíždíme do

Margaa. Autobus byla v podstatě kraksna, ale byl lůžkový! Lůžka jsou příliš úzká, takže se na sebe

lepíme, jako žvejka na vlasy a taky kratší, takže nemůžeme natáhnout nohy. Krom nohy mne začaly

bolet všechny svaly a klouby. Nemůžu spát. Hlava mě třeští a po půlnoci jsem na jedné chcací pauze

dvakrát omdlel. Při druhých mdlobách jsem skončil v mezinoží počestné Indky a Zděnda, vyděšený

z mojí nenadálé indispozice, mne musel na visuté lůžko doslova vytlačit. V obavách, že jsem asi

dehydrovaný, jsem vypil lahev vody a polkl několik paralenů.

28. 11. 2009

Kolva (Colva).

Vystoupili jsme na autobusáku v Margau. Jsme oba celkem v pohodě. Rikšou za 100,- Rp valíme do

Kolvy, letoviska opodál Benaulinu. Je slunečné, příjemné ráno a útrapy cesty jsem hodil za hlavu.

Palmy šumí a pláž je fajn. Snídáme vajíčka a čaj. Štvalo mě, že sotva stojím a že na konci naší cesty se

cítím, jako ryba na suchu. Vykoupali jsme se a potom se mnou čtyřicítka horečka flákla do postele.

V pokoji hotelu „Bůh Pastýř“ jsem se klepal pod dekou, sledoval v telce indické novely a čekal, než

nás taxík odveze na vlak. V šest večer odjíždíme z Margaa do Bombaje.

29. 11. 2009

Mé horečnaté stavy, kdy jsem totálně nepoužitelný, střídají chvíle, v kterých sbírám síly a užívám si

poslední chvíle v mé milované Indii. Nocleh jsme sehnali v osvědčeném hotelu Volha. Zdéňa je celý

ustaraný a musím ho uklidňovat, že domů jistě vydržím. Bolelo mne vše. Kroutila se mi střeva a před

očima se promítal obraz, co jsem viděl na cestě do Bombaje. Na větvi visela ovce a pes jí vyžíral

střeva.

„Musíme utratit poslední prachy. Pojď, Zděndo, jdeme nakupovat, vole,“ vyzval jsem ho, po tom, co

mi klesla výheň na 38 stupňů. Trh rozložený v ulicích kolem bombajské čtvrti Kolaba byl dobře

zásoben a my jsme za výborné ceny sehnali skvělé koření, nerezové nádoby na vodu typického tvaru,

vonné tyčky, ovoce a vůbec vše co jsme chtěli. Pak zase padám na lůžko a střádám síly na let domů.

Byl jsem rozpálený horečkou a zpocený, jako prase. Zdéňa ládoval další věci do absolutně plného

batohu, takže i on byl rozpálený a zpocený. Podíval jsem se mu do očí: „Kamaráde, jak se ti ta naše

cesta líbila?“ Zipem uskřípl ponožku, zapnul poslední řemen, otřel si pot z čela a svým klidným

hlasem řekl: „Bylo to dobrý.“ Věděl jsem, že to myslí upřímně. „Tak to jsem rád. Moc rád. Bylo to

úplně skvělý! Myslim, příteli, že jsme došli dál, než jsem čekal.“ Usmál jsem se a pak pod zaprášeným

větrákem hotelu Volga tvrdě usnul.

61

Doslov

„Kde jste byl, pane Pachman? V Indii? Hmmm. A co vás trápí?“

„Mám horečky, pane doktore. Bolej mě všechny klouby. Skoro se nemůžu hejbat. Taky nohy mám

oteklý, jak konve a nad kotníkama mám krvavý fleky,“ líčil jsem svůj bídný stav v nemocnici Na

Bulovce.

„Ukažte,“ řekla kapacita z kliniky infekčních, parazitálních a tropických nemocí a začala mne

obhlížet. „No jo, to je jasné. To je typický případ horečky Denque. Lehnete si u nás a budete tu, dokud

se vám nesrovná organismus.“

Ulehnul jsem na samotku a pak začali přicházet doktoři na exkurzi. Všem jsem se moc líbil.

„Krásné příznaky, pane Pachman. Nejméně týden bude trvat, než obdržíme výsledky z laboratoře.

Poležíte si u nás nejméně týden. Mohli bychom vás o něco požádat?“

„No jo. Klidně.“

„My za vámi budeme posílat studenty. Prohlédnou si vás a vy jim popíšete svůj stav. V rámci

zkoušky, se pokusí stanovit správnou diagnózu. Prosím vás, pane Pachman, hlavně jim neprozrazujte,

že máte Denque.“

Ulehl jsem a pravidelně dělal figuranta pro praktický výcvik budoucích lékařů. Mládež prohlížela mé

nateklé klouby a za odpověď „horečka Denque“ dostávala od profesorů zápočet.

Týden na to přišly výsledky. K mému lůžku se přišoural smutný primář a oznámil mi, že laboratoř

horečku Denque nepotvrdila.

„A co to teda je, pane doktore?“ ptal jsem se. Primář mlčel. „Klouby mě tak bolej, že sotva lezu,“

pokračoval jsem, “dáte mi teda, nějaký léky?“ Doktor se podrbal za uchem a suše pronesl: „Léčba

horečky Denque je pouze symptomatická. To znamená, že léčíme jen příznaky.“ Docházela mi

trpělivost a začínal jsem mít chuť být vulgární. Ovládl jsem vztek a zeptal se:

„Co tím myslíte?“

„Můžeme vám předepsat paralen,“ odpověděl ten lapiduch a tak jsem se vysoukal z lůžka, oblékl se a

odšoural domů. Trvalo mi přibližně půl dne, než jsem z internetu vyčetl, jaké epidemie, nákazy a

nemoci se vyskytovaly v daný okamžik na daném místě. Jaké ze zjištěných chorob mají příznaky

podobné mým a i se svým středním vzděláním identifikoval, že nějaký drzý tygří komár do mě

píchnul nemoc Chikungunya. Jméno viru je odvozeno od držení těla nemocných osob, protože ve

svahilštině „chikungunya“ znamená „kráčet skloněný“. Vrátil jsem se na skok do nemocnice, abych

pánům doktorům řekl, co mi je. Odebrali mně krev, opět ji poslali na rozbor a do týdne mi telefonicky

oznámili: „Měl jste pravdu, pane Pachman. Je to Čikin, pardon, Čikunguňa.“

Skoro rok jsem se kroutil s virovou artritidou v kloubech a doufal, že až se zase narovnám, vrátím se

do Indie a s tím mrňavým komárem si to vyřídím.