číslo 3 / 2010

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍKčtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska

číslo 3 / 2010 / ročník XX

STÁLÁ EXPOZICE

- Historie Mariánské Týnicea mariánský kult:

- Nejnovější archeologické nálezy - Santiniho stavba barokního objektu- osudy po zrušení kláštera a obnova

a rekonstrukce- Mariánské poutní místo, sochy,

obrazy- Historický vývoj severního

Plzeňska:- pravěké dějiny - archeologické

nálezy- Národopisná expozice- lidové zvyky, včelařství, kaple

s lidovým umění, interiér venkovského domu - komora a jizba, stodola a zemědělské nářadí

- Slévárna litiny a výrobky plaskéželezárny z 19. století.Venkovská kovárna.

- Život ve městě - obchoda řemeslnické dílny, domácnost, dobová hospoda(nově od října 2010)

- Kostel Zvěstování Panny Marie:- rekonstruovaná památka vrchol-

ného baroka, obnovená kopulea interiér s freskovou výzdobou

- Patnáct let obnovy Mariánské Týnice (součást vstupní expozice)

(část expozice z důvodu rekon-strukce uzavřena)

VÝSTAVY

PETR BRANDL - restaurovanéobrazy - Zavraždění sv. Václava,Smrt sv. Isidora, Stětí sv. Barbory(kostel Zvěstování P. Marie - časověneomezeno)

SVATBY A KŘTINYv regionálních zvycích severníhoPlzeňska8. 9.–31. 10. 2010

DALŠÍ KULTURNÍ AKCE,BOHOSLUŽBY 23. 10. 2010 od 14 hodinPodzimní oživlá prohlídkak ukončení muzejní sezóny4. 12. 2010 od 14 hodinMikulášský jarmark v muzeu - zvyky a tradice11. prosinec 2010 v 17 hodinQUO VADIS BASS a sestryStupkovy /zpěv/ - pořádá Nadace MT16. 12. 2010 v 16 hodinAdventní pobožnost28. prosinec 2010 v 17 hodinČeská mše vánoční J. J. Ryby -v podání souboru Václav

Kruh přátel hudby při ZUŠKralovice (55. sezóna 2010–2011)20. říjen 2010 v 19,30 hodinVERA kvartet (Lenka Rukavičková,flétna, Markéta Kapustová j.h.,flétna,Pavel Egermaier, klarinet, DaliborBárta, basklarinet, Artuš Rektorysj.h., klavír)24. listopad 2010 v 19,30 hodinMimořádný koncert ZUŠ15. prosinec 2010 v 19,30Folklorní soubor ÚSMĚV(umělecký vedoucí Zdeněk Bláha)

ADRESAMuzeum a galerie severníhoPlzeňska, Mariánská Týnice čp. 1331 41 pošta KraloviceTelefon a fax: 373 396 410,373 397393,E-mail:[email protected]

2 VLASTIVĚDNÝ SBORNÍK 2010 / ročník XX

Ve volné krajině i v městském pro-středí míváme záchytné body, díkynimž volíme směr našeho pohybui podvědomou orientaci. Bývají točasto jistoty našeho ukotvení v mís-tech, v kterých žijeme a poci�ujemesvé vlastní bezpečí. Pro vlastní emo-ce bývají důležitá místní zátiší - osa-mělý strom, zvláštní uskupení věcí,s kterými jsme vyrostli nebo s nimižnás poutá privátní citová zkušenost.Snad se pro mnohé stal podobnýmmístem ukotvení i komplex MariánskéTýnice, který nyní v nastalém, chlad-ném podzimu vystupuje po ránu z plí-živé mlhy, září za vysoko postavené-ho slunka ve své kaskádě postave-ných stavebních bloků nebo se nao-pak pro noční řidiče stává pomyslnýmsvětelným majákem, potvrzujícím správné směřování dané cesty.Směřování účelné, naplánované a cí-leně zvolené si mnozí z Vás čtenářůvybrali třeba na Mariánskou pou�,konanou letos s nezpochybnitelnoupřesností na svátek sv. Marie 12. zářínebo na zahájení výstavy Svatbya křtiny v refektáři muzea o čtyři dny dříve, 8. září.

Překvapením pro mnohé se můžejevit otevřený prostor nově postavenéčásti muzejní expozice východníhobloku probošstství. Po několika měsí-cích každodenního hluku strojů a pří-tomného prachu se návštěvník nyníprochází uličkou s výkladními skříně-mi a obchůdky drobných řemeslníků.Nechybí tady dříve již obdivovanástará kuchyně, přibyla stará hospodas dlouhým stolem, pultem i světáckyvyhlížejícím výčepním. Leckomu sev myšlenkách vrátí vzpomínka nadobře zažité prostředí, které z reality každodennosti odnesl čas.V sobotu 23. října se i v těchto pro-storách bude konat podzimní oživláprohlídka muzea, určená nejširší ve-řejnosti.Kdo zavítá v říjnu do Centra Bavaria-Bohemia v Schönsee (nedaleko odstátní hranice s Německem) může do24. října také vidět výstavu Zapome-nuté dědictví II - Umění Němcůz Čech, připomínající kulturní odkazněmeckých umělců, kteří byli rodákyz Plzeňska a tvořili v českých zemích do začátku 20. století.

Vaše redakce

Vážení čtenáři

Upozornění na otevírací hodiny v knihovně

Našim čtenářům připomínáme, žev Muzeu a galerii severního Plzeňskav Mariánské Týnici je pro nejširšíveřejnost přístupná knihovna s fon-dem 10.000 kusů knih, z nichž větši-na je určena k zapůjčení domů, zby-tek k prezenčnímu studiu v muzeu.Třetina svazků je regionálního cha-

rakteru. Knihovna je otevřena v pon-dělí a středu od 8 do15 hodin. Pokudchcete mít jistotu, můžete se předemtelefonicky objednat na číslech373 396 410 nebo 373 397 991.K dispozici je také veřejně přístupný internet.


Události fotografickým objektivem

Mariánská pou� je v novodobé historii vždy spojena s bohoslužbou. Letošnípoutníci zaplnili kostel Zvěstování Panny Marie a během mše (i po jejímukončení) vystoupilo pěvecké sdružení Václav z Čisté.

Zahájení výstavy Zapomenuté dědictví II v Schönsee 7. 10. 2010.

Zahájení výstavy Svatby a křtiny 8. 9. 2010 v refektáři muzea.


Více než padesátistránková publika-ce, mající v názvu jméno architektaAntonína Wiehla (1846–1910) odka-zuje k početnému stavebnímu díluplaského rodáka, významného před-stavitele tzv. české novorenesance,který v Plasích prožil útlé dětství. Textsi všímá kořenů rodu Wiehlů, nebo�předkové Antonína v Plasech působi-li ve službách velkostatku, mladšíbratr pozdějšího architekta, Julius(1847–1917), se stal vrchním lesnímradou, zájem o techniku jej přivedltaké k sestrojení několika vynálezů(1897 kontrolní průměrka, 1904 Wieh-lův secí stroj). Antonín Wiehl, absol-voval Pražský polytechnický ústav(1863–1868). Po nedlouhém pedago-gickém působení na české technicev Praze (1871–1873) se věnovalvlastní architektonické tvorbě. Zastá-val ovšem i řadu veřejných fukcí, stalse členem obecního zastupitelstva(1892–1894) a stavebním radouv Praze. Byl „vlasteneckým” architek-

tem i respektovanou kulturní osob-ností. Než zemřel, odkázal velkýmajetek kulturním institucím. Mece-nášský odkaz realizovala jeho man-želka Marie. Řada jeho honosnýchrealizací se nachází v Praze, další veSlaném, v Berouně, nebo v Trhanověna Chodsku. Čtivý text je doplněnřadou archivních materiálů, fotogra-fiemi a reprodukcemi dnes již nesnad-ně přístupných dokumentů.

Autorkou textu je Irena Bukačová. Jako 7. svazek edice Tilia plassensisvydalo v roce 2010 město Plasyv nákladu 1000 kusů.

Anotace nových publikací

Drobnou kuriozitou se může jeviti Ex Libris A. Wiehla.

Antonín Wiehl

Obálka publikace.


Výstava reflektující dílo AntonínaWiehla měla svoji premiéru ve vstup-ním prostoru plaského konventu v zá-ří, pokračuje však na stavební fakultěpražské ČVUT a potrvá do konce ledna 2011.

Kolokvium k výročí úmrtí AntonínaWiehla se bude konat 4. 11. 2010 rov-něž na ČVUT. Bude věnováno zvláš-tě jeho architektonické tvorbě, souvi-sející s vybudováním vyšehradskéhohřbitova Slavín.

Ke 300. výročí vysvěcení kapleJména Panny Marie v Mladoticíchvydal na začátku letošního záříNadační fond Mariánská Týnice,Muzeum a galerie severního Plzeň-ska v Mariánské Týnici a obec Mlado-tice za podpory Plzeňského krajepublikaci, která umožňuje širšímupubliku nahlédnout do historie tétoojedinělé, drobné stavby, která bylapostavena podle plánů Jana Blažeje Santiniho-Aichla (1677–1723).Mladotická kaple se v roce letošního

výročí dočkala také celkové rekon-strukce interiéru - obnovy fresek,výmalby i dalších prvků. Čtyřicetist-ránková brožura se texty i vyobraze-ním stává neocenitelnou pomůckoupři studiu osudů sakrální stavby, alei dějin obce, v které se nachází.

Autorkou textu je Irena Bukačová.Fotografie Dagmar Hamsíková, Jind-řich Kovařík a Václav PodestátISBN 978-80-87185-12-4.

Kaple s hvězdou - kaple Jména Panny Marie v Mladoticích

Obálka publikace.

Mladotice, kaple.


Válečný deník katolického děkanaFrantiška Wonky zachycuje životv západočeském městě Manětíněnedaleko Plzně, na hranicích protek-torátu v letech 1938–1945. Na vícenež šesti stech stranách se čtenářseznamuje s reflexí historických udá-lostí v druhé republice a protektorátěod okupace Sudet, přes roztrženírepubliky až po osvobození západ-ních Čech (zářijová mobilizace 1938,vymezení nových hranic státu, ničeníopevnění-změny veřejného života,rekvizice zvonů, nálety na Plzeňsko,příchod americké a sovětské armády,reakce německého obyvatelstva na konec, války).

Každé svědectví, které obohacujepohled na dějiny, dokládá, že bytí člo-věka má povahu příběhu. Ten, kterýotevíráme s deníkem děkana Františ-ka Wonky, přivádí čtenáře do západ-ních Čech, do malého, starého české-ho města Manětína, ležícího na jazy-kové hranici v národnostně smíše-ném kraji na sever od Plzně. Zde byse mohlo zdát oprávněným tvrzení,že smysl českých dějin spočívá vevěčném soupeření Čechů a Němců,které vrcholilo v letech 1938 až 1945.Právě tuto dobu popsal FrantišekWonka ve svém deníku jako skuteč-nou dobu temna. Při ní do krajinynesvítila ani okna lidských příbytků,pečlivě zatemňovaná v obavě přednálety, ani kostel neosvěcovalo věčnésvětlo, téměř symbolicky zhasnuté.Čechy, slovy Františka Wonky: „zeměsvatého Václava, království marián-ské, posvátné dědictví českého náro-

da pod ochranou Jana Nepomucké-ho“, na podzim roku 1938 vstupovalydo dramatického období svých dějin,které bylo hrozbou pro jejich existen-ci. Deník, který jejich osudy po dobušesti let zachycuje, má dvě časovéroviny - opakující se přírodní rytmusa liturgický rok, charakterizované stá-lostí a řádem, a krutý běh času svět-ského, v němž jsou lidé vystaveni těž-kým osobním zkouškám. Útok nazažitý rituál, jímž křes�anská víradává světu řád, Wonka chápe jakoprojev apokalyptického konfliktudobra a zla, a proto jsou jeho každo-denní zápisky svědectvím osobnígarance víry i obrany tohoto řádu. Dobu strachu, pochybností a bolestiprožíváme s pisatelem na manětín-

Doba zkoušek a naděje

Obálka publikace.


ském děkanství, v úzkém kruhu jehoblízkých a v široké rodině farníků.K nim přibývají i náhodní příchozí,aby společně protrpěli čas, v kterémpouze zkušenost posvátného dovolo-vala člověku překročit osobní kritic-kou situaci. Jako homo religiosus,jehož den členila modlitba, výukanáboženství, mše, pohřby, křtya svatby, věřil v ochranu boží a zem-ských ochránců tak, jak bývalo obvy-klé v českých dějinách v době úzkos-ti a nebezpečí. Při setkání s lidmi pro-žíval postupné tříbení lidských cha-rakterů v neobvyklých, existenciálněvypjatých situacích. Nálada pisatelese měnila během války, události sle-doval s pečlivostí zpravodaje, a anikněžská sutana jej neuchránila odnenávisti ke krutému nepříteli. Jehodeníkové zápisy monitorovaly hladinukolaborace i proměny vztahu k ně-

meckému obyvatelstvu od toleranceaž po nenávist a myšlenky napomstu. Zpočátku nechápal nacizacisvých německy mluvících oveček,vždy� jako farář nejlépe věděl, že"prach našich předků mísil se s pra-chem jejich dědů". Jak postupně kru-tost války, vedené neš�astným ně-meckým národem rostla, prorokoval,že nastane čas nemilosrdné odplaty,v níž byl ochoten odpustit jen mrtvým.Deník zahajují události v září 1938s mobilizací, zrušenou mnichovskýmdiktátem, s rukováním do krytů a pří-pravami na válku. Jim učinilo konecodtržení sudetského území, které sebolestně dotklo života v Manětíně,jenž zažil útěk českého a židovskéhoobyvatelstva do druhé republiky,vymezené novou hranicí se závoramia celnicemi, které daly životu zcela

Celnice u “Sachalínu” v říjnu 1938(na západním okraji Manětína ve směru na Nečtiny, pozn. red.)


jiné souvislosti. Wonkův deník zachy-cuje postupnou nacifikaci životav protektorátě, začátek války, rekvizi-ci zvonů, nálety na Plzeňsko, osvobo-zení, příchod Američanů a Rusů ažpo reakce místních Němců na konec války. Děj Wonkova deníku se odehrávápřevážně v Manětíně, s výjimkouvýletu do okupované Plzně a pouti doStaré Boleslavi k Paládiu země čes-ké. Zachycuje dění na farnosti, jejížklidné vody zčeřily příchody vojáků,uprchlíků i zajatců. Exodus lidí zaválky, od transportů židovských oby-vatel z města přes příchod tzv. národ-ních hostů, německých uprchlíkůz Banátu naplnil stránky deníku hlu-bokým soucitem i otázkami po smys-lu hodnot života.Ohlas událostí ze vzdálených bojiš�doléhal do městečka pod Chlumskouhorou nejen jako rachot motorů leta-del, které křižovaly západočeskénebe. Jeho obzor hrozivě osvětlovalyčervánky vzdálených hořících měst,v nichž byli ohroženi manětínští obča-né, vyhnaní válečnou mašinérií na bojiště či na nucené práce. V době beznaděje a útlaku kolovalyprotektorátem anekdoty "smějících sebestií", které humor nepřešel ani podšibenicí. Několik desítek z jejichbohatého spektra najdeme ve Won-kových denících, protože venkovskýfarář, který byl jejich vášnivým sběra-telem, je vnímal nejen jako útěchu,ale i jako koncentrované svědectví doby. K autentickému obrazu historickýchudálostí patří líčení "vojenské" strán-ky místních událostí, které zahrnujíosudy betonových bunkrů, náletů na

Plzeň, noční přelety, shazování letá-ků a nádrží, útoky tzv. hloubkařů čipostupy vojsk, které mohou přinéstzajímavé informace pro vojenské his-toriky. Neméně zajímavé jsou reálieživota městečka, na jehož okrajivyrostl mustrhof, vzorový statek, s po-stupným poněmčováním jeho každo-denního života, od škol, přes obchodyaž po úřady. Vyvrcholením zápisu jesvědectví o dubnových a květnovýchdnech roku 1945, kdy se v Manětíněsetkali američtí a ruští vojáci a kdyprobíhala osobní katarze manětín-ských Němců a kolaborantů. Tehdyse vracela podle Wonkova deníkuvláda věcí do rukou národa, který podmariánskou ochranou prožil své nejtěžší historické období.Deník jako žánr k vyjádření určitéhovztahu ke skutečnosti je odlišný odpamětí. Je psán bezprostředně, propotřebu samotného autora jakopodrobná zpově� očitého svědka,která je však nejen kopií, ale již i téžinterpretací skutečnosti. Wonkůvválečný deník nabízí proto širokéspektrum možností, jak využit infor-mací, obsažených v jeho stránkách.Lze jej číst jako text historický, jakopramen osobní povahy i jako text lite-rární s obecně kulturním, sociálním čia politickým obsahem, ovlivněnýmbezprostřední situací autora v oka-mžiku jeho psaní. Protože většina čtenářů sotva můžemít s pisatelem deníku "společnoupamě�", bylo třeba napomoci srozumi-telnosti textu doplněním historickýchdat, která tvoří obsáhlý poznámkovýaparát, připojený editory k původnímu textu. Příběh šesti let života českých zemí


V úterý 8. května 1945

v městě Manětín z pera děkanaWonky nenabízí hrdinství na bojištích,ale každodenní dialog člověka sesebou samým a stává se tak nejenhistorickou sondou do válečné atmo-sféry, ale též dokladem toho, že lidskyodpovědné jednání se projevujev maličkostech, jimiž lze za všechokolností dát životu kladnou hodnotu.Pozoruhodný je i jazyk deníku, kterýdokládá reakce na lživost protektorát-ního jazyka kontrastní "novořečí"svého pisatele, jenž si pomocí emoci-onálně modifikovaných slov léčí zra-nění své citlivé duše, přestožeo smyslu lidské existence nepochybu-je ani v těžké situaci.Autentičnost zápisů, bezprostředníreakce na události a smysl pro jejich

souvislosti s celkovou historickousituací vytvářejí z deníku děkanaWonky čtivý dokument, který obohatízajímavým způsobem vnímání a hod-nocení složité etapy českých dějin.

Irena Bukačová

Knihu Doba zkoušek a naděje - deníkděkana Františka Wonky z let1938–1945 připravil k vydání PavelSuk. Pro město Manětín ji v nákladu1000 kusů vydalo v říjnu 2010 nakla-datelství Machart, s. r. o. jako svoji18. publikaci. Slavnostní uvedeníknihy se bude konat v Manětíně 28. října 2010.Následující text přináší ukázku z je-dné kapitoly, pojednávající o okamži-cích konce 2. světové války.

V útery 8. května 1945 - Victory Day,kdy v mnohých zemích vyzvánějí,v Anglii jsou otevřeny kostely, a v 15hodin mluvili anglický král (či tenvečer), Churchill, americký prezidentTruman, Stalin a de Gaulle. Ráno pomši svaté slyšet na městě hluk: Bana-ti dostali rozkaz za hodinu balit a pryč.I u nás byl poprask a pláč. Místo šestikoní mají jen dva, složili všecko nadva vozy, ještě jiné rodiny ze školy spláčem prosily Niklasa Kräye z Kleku,aby jim vezl jejich věci. Nemohl jsemse na to ani dobře dívat. Chudák kolářNiklas Retinger se loučil plačky, ženamu pomohla naložit pytel jako ruksak,celé jmění. A pak stála dlouho dlouhářada od školy přes celý Kuchov, směrNečtiny. Něco sádla a mouky muselinechat zde, pro nemocnici v "hně-

dém" domě. Všecko to nemuselo sestát tak rychle, ale jejich nenapravitel-ní kluci hajo�aci jim to spískali. Jedno-ho chytli na stvolenské silnici: v pytlinesl troje civilní šaty. V „Židovskéjámě” chytili čtyři kluky asi osmnácti-leté, když tam číhali. Viděl jsem jedole v průjezdu radnice, i tam se cho-vali ještě drze. Proto trpí všichni. I lou-čení šlo velmi spěšně i u nás. Odpo-ledne o patnácté hodině přišli do kos-tela dva američtí vojáci, katolíci, jedenrodilý Ital se se mnou hned spřátelil,dal mi i cigarety na prezenty, já jim dalobrázky sv. Václava. Řekl, že přijdena májovou (a přišel opravdu ještě setřemi kamarády a velmi příkladně sechovali). Za chvilku přišel třetí, alev tom pan Benetka přiběhl pro něa posuňky ukazoval: poplach, střílet!


Jejich kamarádi už odjeli; naši četnícia mladý pan Zinek vzali motorky a zanimi s těmi třemi. Nedohonili je však.Pak bylo slyšet éro, na to děla: Pomálo hodinách se vrátila americkávýprava a zde se vyprávělo: V Žihlistříleli SSmani i z kostelní věže. Ame-ričané je skropili a 250 jich zajali, asi8 jich přivedli i do Manětína, jedenz nich měl uniformu. Ve vyprázdněnéškole dnes musely německé ženyumývat podlahy; sotva byly hotovy,přišel velký zástup bývalých zajatců,Rusů, a ubytovali se tam. K večeru sehemžil Manětín rozmanitými národy.Američanům, vrátivším se ze Žihle,dali Manětínští na auto onen věnecna přivítanou a pivo, které jim nosilynaše děti v krojích. Za to je Američa-né vzali k sobě do aut a vozili poměstě, což byla pěkná podívaná. Jinápodívaná byla, když z aut rozhazova-

li papírové marky a dvoumarky; aleskoro se nechtělo lidem je sbírat.Ruch trval přes policejní hodinu. Bol-šanci nějak úzkostlivě (jako se tomunaučili Banati) nezatemňují, spustilase rádia a zpívají dlouho do noci.Srovnáváme se dobře, usmívají se,odpovídají na pozdrav, i ruku podáva-jí. Bude vždycky tak? - Zatím nadruhé straně, u Němců, začíná pani-ka, zděšení, odpoledne se otrávilaoctovou trestí bývalá spolupředačkaod NSV, sestra Šlikové a Mikutové.Mrtvolu hned převezli do márnice.Ježto je rozvedena a pak znovu civil-ně oddána, nebude mít ani výkrop.Dnes bylo hezky, te� o půl jedenáctésvítí hvězdy, ale v Praze se bojujek naší bolesti a od večera hoří hrad.

František Wonka

Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech

Jako pokračování projektu Zapome-nuté dědictví byla připravena výstava,mapující podíl německy mluvícíchumělců, kteří se narodili v západníchČechách a upadli ve svém rodištitéměř úplně v zapomenutí. Byla otev-řena 7. října 2010 za velkého zájmuveřejnosti v kulturním centru Bohe-mia-Bavaria. Severní Plzeňsko je navýstavě, kde dominují předevšímumělci pocházející z Tachovska(Elias Dollhopf, Johann a Franz Rum-pler) a Stříbrska (Wenzl Lindner),zastoupeno třemi zajímavými osob-nostmi, mezi nimiž nejvýznamnějšímísto zaujímá všerubský rodáksochař Franz Metzner (1870–1919),činný převážně ve Vídni a Berlíně.

Narodil v malém městě Všerubyu Plzně v domě čp. 130. Jeho otcembyl obchodník Josef Metzner,nemanželský syn Anny Müllerové,rozené Metznerové, měš�anské dceryze Všerub čp. 130, okres Stříbro, krajPlzeňský, matkou Marie Heidlováz Kunějovic, manželská dcera aJosefa Heidla z Krašovic čp. 1 (pivo-var), a Kateřiny Schnabelové, dcerysládka ze Švamberka čp. 1, okresBezdružice, kraj Chebský (SOAPlzeň, matrika narozených Všeruby, s. 188).Rodina Metznerů byla poměrněchudá a cesta mladého umělcek sochařské dráze byla velmi složitá.První učení, které mu dalo dokonalé


řemeslné základy, bylo u kameníkaWilda v Plzni, odkud se vydal dosvěta k dalšímu vzdělání. Pracovalv Sasku, Zwickově, Dráž�anech,v Lipsku, Hamburku a v Berlíně, kdejako nadaný autodidakt navštěvovalvečerní kurzy výtvarného umění nebopomáhal v ateliérech známých socha-řů. Usadil se v Berlíně a první zakáz-ky našel jako modelér v berlínské krá-lovské porcelánce, kde se zařadil keskupině mladých secesních umělců. Druhou a velmi výraznou oblastí jehotvorby byly pomníky, návrhy sochař-ských děl do veřejných městskýchprostranství jako jsou kašny a různépamátníky. Sepulkrální architekturavyvrcholila v památníku bitvy národůu Lipska, jemuž věnoval Metzner šestlet svého života. Vedle monumentálnítvorby a sochařské tvorby pro archi-tekturu se věnoval i komorní plasti-

ce.Velká část Metznerových pracízůstala u návrhů, mnoho modelů seztratilo, některé domy s jeho sochař-skou výzdobou byly za války v Ně-mecku zničeny. Kromě galerijníchsbírek jeho umění dokládá předevšímmonumentální památník bitvy národůu Lipska. Jeho odkaz je rozptýlenv řadě galerií, najdeme jej mimo jinév Ostdeutsche Galerie v Řeznu. Jehorodný dům, který zdobila pamětnídeska, již dávno nestojí a její torzo se nachází ve sbírkách muzea.Na výstavě je představen svojí pů-vabnou tvorbou také Albert Gröschl,

Franz Metzner ve svém ateliéruv Berlíně v roce 1907.

Reprodukce z katalogu Marie Pötzl-Malikova, Franz Metzner, ein Bild-

hauer der Jahrhundertwende in Ber-lin-Wien-Prag-Leipzig.

Plakát k výstavě v Schönsee.


rodák z Pichlu u Číhané, činný v prvnípolovině 20. století jako kreslíř, grafik,významný ilustrátor, krajinář, zachy-cující malebná západočeská zátiší,historickou architekturu na četnýchdřevořezech a ilustracích německýchvlastivědných časopisů tzv. Egerlan-du. Jeho dílo je ve velkém souborutéž vystaveno v Heimatmuseum Mies-Pilsen v Dinkelsbühlu. Jeho schop-nosti vystihnout památky, dokládajíčetné dřevořezy z 20.–30. let 20. sto-letí, zaměřené na Plzeňsko, Stříbrskoa Tachovsko, originální kresby najde-me i v německé obecní kronice Hůr-ky. Kreslil nejčastěji podle starýchfotografií předlohy pro dřevořezovéilustrace, které byly i uměleckou přílo-

hou vlastivědných časopisů. V Unse-re Westböhmische Heimat k jehoobrázkům byly doplněny texty o histo-rii zachycených objektů, objasňují-cí jejich osudy.Jeho život začal v malé osadě Pichl,(součást Úněšova), kde byla po gene-race usazena jeho rodina a kde takétvořil až do odsunu německého oby-vatelstva z českých zemí. Nový do-mov našel ve známém poutním místěAltötting v Bavorsku, kde také zemřel.V roce 1952 o své rodné vesnici na-psal: "Na Stříbrsku byly malé osady,sotva o šesti až deseti staveních, kdekončila cesta. Rozkládaly se většinouv lučinatém údolí nebo na kraji lesa vevskutku malebné krajině. Tehdy o je-jich krásách a nádherném klidu vědě-lo jen pár lidí, kteří zde žili. Jednaz těchto malých vesniček byla osadaPichl, odkud byl krásný rozhled z blíz-kého kopce Hänselberg do širéhookolí přes lesy k Trpistům, Vlčí horuaž Přimdě a na jih k Pernarci, Stříbrua Stodu. V roce 1945 měla víska 55obyvatel, z nichž Groeschlovi bydleliv čp. 6. Jeho rozptýlenou obrazovoupozůstalost bylo možné rekonstruovatz četných dřevořezů a linorytů a zavá-dí nás do zádumčivých a malebných míst Plzeňského kraje. Třetím umělcem, kterého výstavav Schönsee připomněla, je touškov-ský rodák Richard Fleissner (1903–1989), malíř a grafik. Richard Fleiss-ner studoval na pražské Akademiivýtvarných umění u zakladatele mo-derního umění Augusta Brömse(1875–1925). Po ukončení studiapůsobil na Státní odborné školev Jablonci nad Nisou jako profesora vedle toho se věnoval volné tvorbě

Franz Metzner, Zlom, 1915.Reprodukce z katalogu Marie Pötzl-Malikova, Franz Metzner, ein Bild-

hauer der Jahrhundertwende in Ber-lin-Wien-Prag-Leipzig.


jako malíř a grafik. Svými díly obesílals úspěchem četné mezinárodní výsta-vy a již ve dvacátých letech 20. stole-tí byl velmi vysoce hodnocen. Zaválky byl vyloučen z uměleckých spol-ků pro existencialisticky orientovanénáměty a nastoupil vojenskou službu.Po druhé světové válce se usadilv Mnichově a do roku 1967 působil naNěmecké mistrovské škole pro módua na Pedagogickém institutu. Od roku1957 převzal Fleissner mimo jinévedení sudetoněmeckého uměnív esslingenské galerii, roku 1979 sestal členem Sudetoněmecké akade-mie pro vědy a umění (Sudetendeuts-che Akademie der Wissenschaftenund Künste). Patří k spoluzakladate-lům východoněmecké galerie v Řez-

nu (Ostdeutsche Galerie in Regens-burg). V roce 1981 odkázal svá dílaa majetek Egerland-Kulturhaus-Stif-tung v Marktredwitz s tím, aby zdebyla vybudována sbírka moderníhoumění. Zemřel v roce 1989 v Gräfelin-gu u Mnichova. Jeho odkaz byl napl-něn v roce 1999, kdy byla stálá expo-zice v Marktredwitz otevřena. Stévýročí Fleissnerova narození si připo-mněli také v roce 2003 v místě jehopůsobení v Jablonci. Fleissnerovuuměleckému odkazu se věnovalavýznamná německá historička uměníGretrud Träger (nar. 1923 ve Žluti-cích), která se zaměřuje na uměníněmeckých rodáků z českých zemí.Fleissnerův vztah k rodnému Touš-kovsku charakterizují tato slova: „Moje vlast je základem pro mojiosobní tvorbu, působí podvědomě dáljako výrazná síla na moji uměleckouvýpově�, a to v podstatném smyslu,a nejen v předmětném vztahu.“Muzeum a galerie severního Plzeň-ska počítá v budoucnu s krátkodobouprezentací děl některých neprávemzapomenutých umělců v Mariánské Týnici. Irena Bukačová

Albert Gröschl: Pichl u Číhané.

Albert Gröschl: U Pernarce.


V tomto čísle Vlastivědného sborníkuzahajujeme seriál o archeologii sever-ního Plzeňska, o počátcích vědecké-ho bádání i podobě a vývoji pravěké-ho osídlení regionu. Nejstarší, ještěnejasné zmínky o pravěkých předmě-tech se objevují už v české kroniceVáclava Hájka z Libočan. Historkyo obrově hlavě na hradišti Tetín neboo mincích kněžny Libuše snad mohlybýt inspirovány náhodně vykopanýmipředměty. Prehistorické nálezy bývalyběžnou součástí kabinetu kuriozit,např. ve slavných sbírkách Rudolfa II.O jejich skutečném významu a půvo-du však neměli jejich nálezci jasnoupředstavu; hliněné nádoby považova-li za výtvory přírody nebo za dílotrpaslíků, kamenné sekeromlaty pakza hromové klíny, které sjely do zeměna špičce blesku. Takto smýšlelnapříklad jáchymovský kněz JohannPastorius, který v roce 1562 napsalve své sbírce hornických kázání:"Jest to kupodivu, že nádoby zde vy-kopané bývají tvaru tak rozmanitého,že sotva najdeš jednu druhé rovnou.V zemi samé jsou měkké jako korályve vodě, stvrdnou však záhy na vzdu-chu, a téměř v každé se objeví něconeobyčejného. U jedné hraběnky vi-děl jsem kroužek, velmi vkusně stoče-ný ze zlata, stříbra a mědi, a ten bylrovněž v takovém podzemním hrncinalezen. Povídá se sice, že v mís-tech, kde se nádoby ty vyskytují,bývaly někdy hroby, do kterých prýukládán byl popel ze spálených mrt-vol, nádoby ty že byly popelnice a jinéokříny prý slzničky, do nichž se shro-

máždily slzy truchlících přátel. Avšakhrnce ty bývají nalézány pouzev měsíci květnu, kdy se samy prozra-zují tvoříce pahorek, jako by zeměs outěžkem (těhotná-pozn. aut.) byla;lidé, kteří jich vyhledávají, jen takový-mi kopečky se řídí, a proto nemohujinak, nežli považovat je za věci přiro-zené, nikoli člověkem robené, nýbržpouze od Boha a přírody stvořené".Je pochopitelné, že nalezené před-měty byly pokládány jen za zajímavékuriozity, a proto se nedochovalyžádné konkrétní informace o místech,kde byly nacházeny, nebo o jejich ná-lezových okolnostech. Prvním učen-cem, který se pokusil o soupis zná-mých pravěkých lokalit, byl jezuitaBohuslav Balbín. V prvním svazkusvého díla Miscellanea Regni Bohe-miae (1679), se zmiňuje např. o nále-zech hliněných hrnců poblíž zaniklé-ho kláštera v Opatovicích nad Labem,nebo o výskytu zlatých proutků u Hor-šovského Týna nebo Klenčí pod Čer-chovem. Pro nás je však nejzajíma-vější následující zpráva: "V Hněvni-cích, kteráž ves náležela někdy kláš-teru kladrubskému, nalezají na políchroztroušené, výborné brousky". Prav-děpodobně měl Balbín na mysli pra-věké kamenné nástroje, nejspíšesekerky nebo sekeromlaty, které sev okolí Hněvnic skutečně nacházely.Poté se zájem o "pohanské památky"na více než sto let ztrácí. Až na konci18. století se začíná pravěkými nále-zy hlouběji zabývat rytíř Karel JosefBiener z Bienenberka, stavitel pev-nosti v Hradci Králové, a první výzku-

Počátky archeologického bádánína severním Plzeňsku


my mohyl zkouší provádět Josef Dob-rovský. Dobrovský kromě vlastníchvýkopů ovlivnil dějiny archeologieještě jedním způsobem. Jako vycho-vatel a učitel v rodině Černínů z Chu-denic podnítil hluboký zájem o historiia starožitnosti u hraběte Eugena Čer-nína z Chudenic, který později nechalsvé úředníky provádět výzkumy nasvých panstvích - v Chudenicíchu Klatov a především v okolí svéhohlavního sídla, zámku v Petrohradě.Na zdejším zámku shromáždil jednu zprvních archeologických sbírek v Če-chách; její pozůstatky však vzaly defi-nitivně za své při velkém požáru v ro-ce 1915. Černínské výzkumy sice ne-zasahovaly až na území severníhoPlzeňska, ale probíhaly v nevelkévzdálenosti od jeho severní hranice.V těsném sousedství našeho regionu- na pravém břehu řeky Berounky(dnešní okres Rokycany) - došlo k je-dnomu z největších objevů „předvě-decké" archeologie. V roce 1771 bylonedaleko obce Podmokly nalezenovíce než 5000 zlatých keltskýchmincí, tzv. duhovek. Jednalo se oohromnou sumu - po přepočtu nadnešní peníze více než 30 milionů Kč.Podmokelští se však z rychle nabyté-ho bohatství dlouho neradovaly.Zpráva se donesla až k úředníkůmkřivoklátského panství a ti, často zapomoci citelných fyzických trestů,vymohli od svých poddaných téměřvšechny mince. Z pokladu se docho-valo jen několik desítek exemplářů,většina duhovek byla roztavena a zla-to použito k ražbě nových dukátů. Počátek 19. století znamenal roz-mach romantismu, který zachvátilprakticky celou vzdělanou společnost.

Romantické cítění se odráželo v lite-ratuře i ve výtvarném umění a jehohlavním cílem bylo pozvednutí národ-ní hrdosti a českého sebevědomí. Jepochopitelné, že obnovený zájemo starožitnosti dobře zapadal do teh-dejšího romantického smýšlení. Inter-pretace a časové zařazení pravěkýchpamátek však byly velmi jednoduché.Památky se dělily na křes�anskéa pohanské, pochopitelně vždy etnic-ky slovanské. Každý nalezený hrnecbyl pokládán za pohřební popelnici,každý řemeslný nástroj za bohoslu-žebné náčiní, každé hradiště či mohy-la za pohanské obětiště. Teprvepozvolna se začal prosazovat systémtří dob (kamenné, bronzové a želez-né), vytvořený dánským archeologemThomsenem, a romantický výkladúčelu nalezených předmětů přetrvá-val až do konce 19. století. Výraznáhradiště neunikla ani pozornosti topo-grafů - na sever od Plzně to bylazejména hradiště v Šipíně, Planéa v Lipně, případně nejasné valy v blízkosti Rybnice.Jedním z prvních romantickýcharcheologů byl rytíř Matyáš Kalina zJäthensteinu (1772–1848). Roku1796 byl promován doktorem práv,o rok později přednášel jako suplentna pražské univerzitě a v roce 1799byl jmenován mimořádným profeso-rem. Dobře nastartovanou kariéruvšak nečekaně přerušila rodinná tra-gédie. V roce 1802 zemřela jehomanželka a Kalina zůstal sám se čtyř-mi dětmi. Ještě téhož roku opustilprávnickou fakultu a věnoval se jenadvokátní praxi. Na svém venkov-ském statku ve Zvíkovci (okres Roky-cany) se věnoval zemědělským ino-


vacím a osvětě, vydával dokoncečasopis pro venkovské hospodáře.V roce 1818 byl zvolen členem Krá-lovské české společnosti nauka účastnil se i zakládání Národníhomuzea. Jeho zájem o archeologii sedatuje až do 30. let 19. století. V roce1831 prováděl jeho přítel, FrantišekKarel Miltner, archeologický výzkumpoblíž Slaného. Kalina se vykopávekosobně účastnil. Velký rozmach jehoterénní činnosti spadá do následují-cích let, kdy byl na jeho přímluvudosazen na zvíkoveckou faru knězVáclav Krolmus, romantický archeo-log zabývající se intenzivním terén-ním výzkumem. Výsledkem spoluprá-ce obou mužů byla celá řada výzku-mů, zejména na Rokycansku a Ra-kovnicku. Ve skutečnosti všechnyterénní vykopávky prováděl VáclavKrolmus, Kalina práce jen řídil a finan-

coval. Spolupráce vyvrcholila v roce1836, kdy Kalina vydává svůj spis"Böhmens heidnische Opferplätze,Gräber und Alterthümer (Pohanskáobětiště, hroby a starožitnosti v Če-chách). V této knize podává seznam123 výzkumů a nálezů ze 107 tehdyznámých lokalit. Ze severního Plzeň-ska jsou uvedena tři naleziště: hradiš-tě a středověký hrad ve Všerubech,tvrziště v Dubjanech a pohanské pohřebiště v Nynicích.K oběma středověkým lokalitám seještě v budoucnu vrátíme a na tomtomístě se budeme podrobněji věnovat výzkumu v Nynicích.Pravěké pohřebiště mezi Nynicemia Planou, v poloze „Na Brantech“, zdeobjevil šternberský horní úředník Vác-lav Pauk při hledání černého uhlía v srpnu 1835 zde oba muži zahájilivýzkumné práce. Při výkopech nalez-

Matyáš Kalina z Jäthensteinu.

Václav Krolmus.


li v hloubce asi jedné stopy množství"uren" ze žluté hlíny smíšené s drob-nými kamínky, zdobenými prstovýmivrypy, podobnými "řetízku dutýchperel". Povrch byl upraven tenkouvrstvičkou tuhy a uvnitř byl křídověbílý nános, který Kalina vysvětlovaljako zbytky spálených kostí. Kroměkeramiky se zde vyskytovaly i hroudyspečeného bronzu, část pískovcovédesky a „téměř do kruhu ohlazenýbalvan". V okolí Nynic si Kalina všimlještě zámku v Kaceřově a zbytků sta-rého hradu“ naproti Plané (hradiště Planá-Radná). Václav Krolmus, který se s Kalinou povydání jeho knihy nepohodl a ve zlémrozešel, zachytil kolem roku 1860ještě zprávu o nálezu meče, želez-ných kruhů a podkov v okolí Úhercůu Nýřan. Nálezce sice slíbil předatpředměty Národnímu muzeu v Praze,avšak zřejmě k tomu nikdy nedošlo.Při kopání základů stodoly pak bylobjeven kostrový hrob. Krolmus všaknejspíše v Úhercích sám nekopal, aleinformaci se doslechl a zachytil ji ve svém deníku.V městečku Radnice působil několiklet další romantický archeolog - knězFrantišek Petera-Rohoznický. Tentoamatérský nadšenec prováděl množ-ství výkopů v blízkém i vzdálenějšímokolí. Kolem roku 1863 kopal nahradě Věžka u Druztové, kde nalezlpodle jeho mínění zbytky pohanskýchhrobů; ve skutečnosti spíše zlomkystředověké keramiky. Další průzkumprovedl v blízkosti dvora Dubjanynedaleko Chříče. Zde objevil a pro-zkoumal 7 velkých rozoraných mohyl.O jejich obsahu však nemáme žádnéinformace. Ve stejné době prováděl

výkopy i na vrchu Hradiště severněod Lhotky, v místech, kde již roku1833 kopali Krolmus s Kalinou. JakKrolmus, tak Petera-Rohoznický po-kládali středověký hrad za zbytky pohanského obětiště. Množství ná-hodných nálezů zaniklo kvůli nefor-movanosti jejich objevitelů. Několiknalezených nádob na hradišti Kozelu Nadryb v létě 1858 způsobilo fámuo výskytu pokladu; vesničané zdesice nalezli řadu střepů, kostí a pope-la, ale nedochovalo se nic. Větší štěs-tí neměl ani ve vsi Koryta. V roce1841 zde sedlák Antonín Dufek vyoralna poli asi 6 bronzových "motyček",navlečených na bronzovém kroužku.V době, kdy se Petera o nálezudozvěděl, byl tento unikátní depot jižprodán do Plas k roztavení. Několikvýzkumů provedl mezi léty 1862–1863 také v Plané nad Mží, a to jak

František Petera-Rohoznický.


na hradišti, které pečlivě nakreslil, taki v okolí vsi. Na výšině asi 10 min odvsi objevil několik pohanských hrobů,další pohřebiště zdokumentoval naúporu mezi farním a selským polem.Jeden kostrový hrob bez milodarůa několik mohylek či sídlištních jamobjevil s plánským páterem Staňkemzápadně od farní budovy. Středověkéobjekty, které obsahovaly kroměkeramiky i železné předměty, nalezlroku 1843 i na poli Vojtěcha Černéhoz čp. 11 v obci Studená. Nízké vyvý-

šeniny byly rozebrány a rozvezeny pookolních polích. Poslední vykopávky,které Petera prováděl, byly na vyvý-šené poloze nedaleko kostela ve Vše-hrdech. Zde v roce 1863 nalezl jakésijámy, o jejich obsahu nám však neza-nechal bližší zprávy. Největší rozvoj archeologie v západ-ních Čechách však souvisel s výzku-my mohyl; o tom však pojednáme až v dalším díle.

Martin Čechura

Literatura: Kalina z Jäthensteinu, M. 1836: Böhmens heidnische Opferplätze, Gräberund Alterthümer. Prag.Sklenář, K. 1974: Učenci a pohané. Praha.Sklenář, K. 1976: Počátky české archeologie v díle Matyáše Kaliny z Jäthen-steinu. Sborník Národního muzea v Praze. Řada A-Historie, svazek 30,č. 1–2.Sklenář, K. 1990: Vývoj archeologického výzkumu na Plzeňsku. Příspěvkyk archeologii západních Čech. Zprávy čs. Společnosti archeologické, supplé-ment 11. Praha, 4-6.Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Praha.Smolík, J. 1880: Kdo psali o nálezech z doby předhistorické v Čechách vestoletí XVI. Až XVIII? Památky archaeologické a místopisné 11, 337–354.

Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku III

pokračování z minulého čísla

Na Chříčsku byly vyráběny ještě jinéchemické produkty než byl kamenec,vitriol, skalice nebo oleum. Z kyzo-vých pyritových břidlic se vyrábělataké síra prudkým zahříváním ve hli-něných retortách, ovšem jen do té do-by, než se začala dovážet levná síraze Sicílie.1 Jiří Agricola v polovině 16.století říká, že podobně jako kameneca vitriol se ze sirnatých materiálůvyrábí síra. Výluh se vaří do zhoust-nutí, přidají se železné okuje a taví se

v hrncích, popřípadě se do dvoubaňatých hrnců s nosáky dává sirnýmateriál s vodou, ty se vsazují dopece a nosáky ústí do třetího hrnce.Nosáky stoupají sirné páry, které vetřetím hrnci chladnou do kapalnéhoskupenství a z něj pak otvorem u dnavytéká síra; vše musí být dobře utěs-něno.2

V roce 1603 na chříčském panstvíjmenované „hory kamencové sirné“3

jsou patrně dokladem výroby síry.


V oblasti známe v roce 1675 při pro-deji statku Darová jmenovanou pus-tou hu� na síru.4

Síra byla jednou ze složek střelnéhoprachu, který se vyráběl ze směsimletého ledku (dusičnan draselný,salnitr), síry a dřevěného uhlí.5 Salnitr(sanytr), krystaly ledku, dříve seškra-bávali ze zdí v blízkosti hnojiš� sanitr-níci. Když poptávka nestačila, bylyzřizovány tzv. plantáže - hromadyživočišných a rostlinných odpadůsmíšených s omítkou, jílem, vápnema popelem, zalévané močí a hnojův-kou. Hromady "zrály" 3 roky a pak se

vylouhovaly, výluh se čistil, odpařovala nechal vykrystalizovat na ledek. Šloo specializované, avšak zapáchajícířemeslo.6 Na Chříčsku byl matrikamizachycen pouze jediný - Šimon"saneytrník", žijící roku 1686 v Holo-vousech.7

Provoz pracháren byl velmi nebez-pečný (možnost výbuchu a požáru)a proto bývaly umístěny v dostatečnévzdálenosti od měst a vesnic a to pra-videlně u vodních toků, kde bylomožné za pomoci vodní síly drtit potřebné suroviny.8

Výrobci prachu, prachaři, si většinou

Výroba síry v 16. století podle Agricoly.


dřevěné uhlí pálili z určitých druhůdřeva ve zvláštních jamách sami.Toto velmi kvalitní dřevěné uhlí sespolu s ledkem draselným (salnitrem)a sírou roztloukalo ve stoupě, prachse potom vlhčil, znovu mlel, sušila "leštil", vážil a pytloval. Prachárny,prachové mlýny, stávaly u řek či poto-ků bu� v samostatných objektech,nebo se sdružovaly s jinou tehdejší „průmyslovou“ výrobou.9

Při prodeji panství Chříč v roce 1701je v trhové smlouvě výčet vsí a za nímstojí: „a mlýny a mlýny na prach"“(takto všeobecně).10 Z toho vyplývá,že mlýnů na prach, tedy prachárenbylo více. Matriky zaznamenaly na Chříčsku prachárny dvě.

Prachárna na JavorniciPodle informace z roku 1865 stávalakdysi na Javornici prachárna zřízenáod Týřovských, která byla později pře-měněna na mlýn.11 Roku 1691 se VítMalina oženil s Annou, dc. Jana Lon-geliusa z Chříče a roku 1695 a 1696jsou zaznamenáni Vít prachař z pra-chovny a Anna prachařka z prachov-ny; roku 1698 je uvedena Anna Mali-nová prachařka z Chříče a Vít Kalinaprachař z Chříče.12 Jejich neustálenépříjmí bylo psáno v množství dalšíchzáznamů o jejich kmotrovství bu� vetvaru Malina, nebo ve tvaru Kalina.Z výše uvedeného se zdá, že pra-chárna byla ve Chříči. Nebezpečnéprachárny však nebývaly přímo vevsích a potřebovaly vodní sílu. Z těch-to důvodů je možné se domnívat, žeprachař a prachařka z Chříče pouzepocházeli, ale vlastní výroba střelné-ho prachu probíhala jinde.Až v roce 1703 se dozvídáme bližší

indicii k lokalizaci této prachárny -Anna Malinová je označena jako pra-chařka pod Milíčovem. Vít a Annajsou naposledy označeni jako pracha-ři v roce 1704 a 1705, dále jsou všakčasto v matrice připomínáni bez bliž-šího označení, a to až do let 1710a 1712.13 Dalším prachařem tu bylFrantišek Šubrt, který roku 1713 platilvrchnosti 20 zlatých ročně14 - zřejměza nájem prachárny. Téhož roku jezaznamenána svatba z prachárnypod Milíčovem - Jiří, syn Havla Víška,si bral za manželku Kateřinu, dceruJana Telflara.15 Jiří Víšek byl možnáučedníkem nebo pomocníkem zdejší-ho prachaře a později byl sám pra-chařem (viz dále). Jeho otec pracovalv huti na výrobu kamence v letech 1691–1698.16

V roce 1717 se v prachárně pod Milí-čovem narodil Stanislav, syn Františ-ka Šubrta, prachaře pod Milíčovem,a jeho manželky Anny. Další potomekse uvedeným rodičům narodil v roce1719. V letech 1721 a 1722 v pra-chárně pod Milíčovem děti prachařeFrantiška Šubrta zemřely.17 Pak došlov osobě prachaře ke změně - roku1726 se v prachárně pod Milíčovemnarodil prachaři Jiřímu Víškovi a jehomanželce Kateřině syn, ale také poto-mek podruha Jana Feita a Anny.Roku 1733 zemřela v prachárně podMilíčovem ve věku 50 let Anna, man-želka prachaře France Šubrta,18 kteráby měla zemřít ve druhé prachárně(viz dále); snad zde byla na návštěvě.V roce 1739 se konečně dozvídámebližší lokalizaci této prachárny - v pra-chárně od Správkovic mlýna zemřeladcerka podruhyně Doroty Feitové,patrně již dcery výše uvedených man-


želů Feitových. A konečně v roce1743 zemřelo dítě Anny Janichovév chalupě od Správkovic mlýna.19

Vidíme, že prachař patrně zaměstná-val podruha žijícího v podružské cha-lupě u prachárny. Další zmínky o tétoprachárně v matrikách nenalézámea zdá se, že výroba střelného prachuzde někdy ve 40. létech 18. století zanikla.Uvážíme-li, že prachaři potřebovalivodní pohon k drcení surovin (tedymlýn se stoupou) a že prachárna bylana Javornici pod Milíčovem, musímeji hledat v blízkosti Správkovic mlýna.Prachárna nebyla po svém zrušenípřeměněna na mlýn (jak je uvedenona začátku této kapitolky), nebo� jetento mlýn matrikou běžně připomí-nán dříve než prachárna i současněs ní.20 Roku 1713 je konstatováno, žeke mlýnu náleží prachárna se 4 stou-pami;21 mlýn po ukončení výroby střel-ného prachu asi pouze přestal vestoupách drtit suroviny pro prachaře(předpokládáme, že prachárna nemě-la vlastní vodní pohon). Objekt pra-chárny, v němž se mísily namletésložky ve střelný prach a skladovalyjak suroviny, tak i finální výrobek,22

stával tedy někde nedaleko tohotomlýna. Zda prachař z rodinou bydlelpřímo ve výrobním objektu či mělobydlí opodál (nebezpečí výbuchu), nevíme.

Správkovic mlýn je na I. vojenskémmapování (1764–1768) tvořen dvěmaobjekty a opodál na severovýchodv lese jsou zakresleny také dva objek-ty, které by mohly být bývalou pra-chárnou nebo obydlím prachaře.23 Namapě stabilního katastru z roku 1841je tento mlýn situován východně odMilíčova, již ve výběžku katastrálníhoúzemí Lhota. Je patrné, že ačkoli jev blízkosti Javornice, byl poháněnvodami Šípského potoka, zadržova-nými v nadymáčku nad mlýnem. Jižna katastru Krakovec jsou výše zmí-něné dva objekty, pojmenované Vini-ce, a u nich je pozemek s vinnourévou.24 Zda byly bývalé objekty pra-chárny využity jako obydlí vinaře čizda stála prachárna na jiném místěneumíme říci. III. vojenské mapováníz roku 1879 má severně od mlýnanad Vinicí vepsáno pomístní jméno„Prachárna“ (kóta 413).25 Současnámapa ukazuje v místě Správkovicmlýna Machův mlýn s rekreačnímiobjekty v jeho okolí, s pomístním jmé-nem „Prachárna“ v lese severně nadmlýnem a 240 m vzdušnou čarouseverovýchodně od mlýna stále exis-tující objekty „Vinice“, sloužící k rek-reačním účelům.26

Petr Rožmberskýpokračování příště

Poznámky:

1) Ottův slovník naučný XXIII/1898, s. 204; Fencl, F.: Z historie dobývánívitriolové břidlice v povodí řeky Berounky a jejích přítoků. In: Sborník Muzea okresu Plzeň-sever 1977. Mariánská Týnice 1977, s. 51.

2) Ježek, B. - Hummel, J. (ed.): Jiřího Agricoly Dvanáct knih o hornictvía hutnictví. Praha 1933, s. 482 a n.


3) Rožmberský, P.: Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku I, Vlastivědný sborník - čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska XX/2010,č. 1, s. 19.

4) Rožmberský, P. - Chmelíř, V.: Zámek v Darové, Hláska XVIII/2007,č. 1, s. 8.

5) Ottův slovník naučný VII/1893, s. 934; XV/1900, s. 759; XX/1902,s. 531 - 532.

6) Nový, L. a kolektiv: Dějiny techniky v Československu do konce 18. století. Praha 1974, s. 250 - 251.

7) Státní oblastní archiv v Plzni (SOA), fond Sbírka matrik (SM),fara Kožlany, kniha 2, s. 29 - 30.

8) Knotek, J.: Lovecký zámeček Prachárna u Dukovan, Hláska XVI/2005,č. 3, s. 40 - 41.

9) Hajšman, J. - Sokol, P.: Zaniklé plzeňské stavby I. Plzeň 2010, v tisku.10) Národní archiv Praha, fond Desky zemské větší, 408 B 1.11) Smolík Slatinský, F.: Kříč (Chříč) a bývalé panství Kříčské v Plzeňsku.

Památky archeologické VI/1865, s. 231.12) Citace v pozn. 7, s. 266, 120, 131, 150, 152.13) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 3, s. 5, 6, 36, 92, 115.14) Kočka, V.: Dějiny politického okresu Kralovického I. Kralovice 1930,

s. 414.15) Citace v pozn. 13, s. 384.16) Citace v pozn. 3, s. 21.17) Citace v pozn. 13, s. 197, 256, 534.18) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 4, s. K56, K60, srpen 1733.19) Citace v pozn. 18, srpen 1739, březen 1743.20) SOA, SM, fara Kožlany, kniha 1, např. s. 68, 186; kniha 3,

např. s. 115, 201.21) Citace v pozn. 14, s. 414.22) Citace v pozn. 8.23) http://oldmaps.geolab.cz/. Mapový list 121.24) http://archivnimapy.cuzk.cz. Císařský otisk katastrální mapy obce Lhota

a obce Krakovec.25) http://oldmaps.geolab.cz/. 1 : 25 000, mapový list 3951-4.26) http://nahlizenidokn.cuzk.cz/Mapa.aspx?typ=KU&id=654558.


Historie kožlanských škol

dokončení z minulého čísla

Slavnostní otevření nové měš�anskéškoly v Kožlanech je provedeno 14.září 1913 za účasti kožlanského rodá-ka Václava Beneše z Prahy a purk-mistra města Jana Klause, který zdů-razňuje význam této události a děkujevšem, kteří se zasloužili o vybudovánínové školní budovy, stánku, to ve kte-rém se náš nejcennější klenot, našedítky vychovávat budou. A připomínážákům, jak velkou obě� museli přinéstjejich otcové a poplatníci pivního krej-caru v Kožlanech. V tu dobu má měš-�anská škola již tři ročníky a je úplná.Jako smíšená dívčí a chlapecká měš-�anská škola pak slouží ke cti a slávěod roku 1919. Pro učňovský dorost jezřízena při měš�anské škole v Kožla-nech také Škola živnostenská a po-kračovací a po první světové válcepro zemědělský dorost Lidová školahospodářská. Před druhou světovouválkou v roce 1939 měla měš�anskáškola v přízemí 3 třídy obecné škola v I. patře IV. třídu obecné pro 4. a 5.postupný ročník a tři ročníky měš�an-ské školy. Čtyři kabinety: přírodopis-ný, fyzikální, země-dějepisný, tech-nický a jednu třídu mateřské školy pro4 a 5leté děti, která byla upravena ze šatny před tělocvičnou.Za války ve školním roce 1941/42 seMěš�anská škola přejmenovává naHlavní školu, která se stává pouzeškolou výběrovou, do které můžez obecné školy postoupit po provede-ných zkouškách pouze 35% nejlep-ších žáků. Ostatní žáci zůstávají dálve IV.třídě obecné školy jako 5., 6., 7.,

a 8. postupový ročník obecné školy,a to až do konce školního věku.Výuka německého jazyka začíná ve3.třídě obecné školy 3 hodinamitýdně. Ve vyšších třídách pak až 8hodinami týdně. Zimní vánoční školníprázdniny začínají 19.prosince 1941a jako uhelné prázdniny trvají až do3.března 1942 s povinností si 1xtýdně docházet pro domácí úkoly.Ve školním roce 1942/43 je ve školeze šestidenní týdenní docházky zave-dena pouze pětidenní týdennídocházka s volnými čtvrtky. A v roce1943 se zavádí o letních prázdnináchpracovní povinnost žáků od 12 let přivýpomoci o žních a sklizni chmelu, nakterou se přihlašuje 20 žáků s rodičinebo učitelkou. Zavádí se nová školníklasifikační stupnice, která má 6 stup-ňů: velmi dobrý, dobrý, uspokojivý,dostatečný, sotva dostatečný a nedo-statečný. Druhého listopadu 1944 sebudova měš�anské školy zabírá proněmecké uprchlíky ze zabranýchúzemí východní Evropy a vyučuje sev náhradních třídách. Pro 1. a 2. tříduobecné školy v hostinci u Ipoltů (hos-poda čp. 176 v dolejším konci-dnes jižzbouraná). Pro 3. a 4. třídu v hostincipod školou u Vožehů čp. 118. Pro dvaročníky měš�anky v sokolovně, jednatřída nahoře ve sborovně a druhátřída v jídelně v přízemí. Třetí ročníkpak v bývalém pivovaru, v restauracis dámskou obsluhou "Pod věžičkou"kdysi založeného podniku v živémtrhovém městečku). Všude se vyuču-je v nouzových nevytápěných třídách


Budova Základní školy v Kožlanech kolem roku 1920.

s očekáváním vánočních prázdnin,které začínají 21.prosince 1944 a tr-vají prakticky až do konce března1945, s povinností si přicházet 2xtýdně pro domácí úkoly. V prvníchkvětnových dnech 1945 odchází přesnoc v tichosti ze školy němečtíuprchlíci směrem na Čistou do Sudet(s nimi dobrovolně odchází stará kož-lanská občanka Marie Jirouskováz čp. 18 rakousko-německé národ-nosti, vdova po c.k. rakouském kapi-tánovi a auditorovi vojenského váleč-ného soudu Plutarehu Jirouskovi v.v., která se po celou dobu o uprchlíkyv Kožlanech starala). Prázdná školaje však opět zabraná pro případpotřeby válečného lazaretu. V revo-lučních dnech, počínaje 5. května

1945, se nevyučuje až do 22. května,kdy po delší výluce školní do-cházkyse opět vyučuje a to až do 19. čer-vence 1945. Začátek školního roku1945–46 začíná škola ještě v nouzo-vých třídách a do školní budovy sevýuka vrací až na podzim po důklad-né desinfekci a opravě. V té době máměš�anská škola v Kožlanech již 4 tří-dy obecné školy a 4 ročníky měš�an-ské školy a Jednoroční učební kurz,který je dobrovolný, ale navštěvují hovšichni žáci a začíná prakticky devíti-letá školní docházka.

Bohumil Vondrášek

Vážení čtenáři ................................................................................................ 2

Upozornění na otevírací hodiny v knihovně ................................................... 2

Události fotografickým objektivem .................................................................. 3

Anotace nových knih ....................................................................................... 4/pd; Irena Bukačová

V úterý 8. května 1945 .................................................................................. 9/František Wonka

Zapomenuté dědictví II - Umění Němců z Čech .......................................... 10/Irena Bukačová

Počátky archeologického bádání na severním Plzeňsku ............................. 14/Martin Čechura

Zaniklý chemický průmysl na Chříčsku III .................................................... 18/Petr Rožmberský

Historie kožlanských škol ............................................................................ 23/Bohumil Vondrášek

ilustrace na obálce: Pekařství u Piškulů v Kralovicích, 18. 8. 1940.Foto Sklenář

Obsah

Publikace k prodeji

KOSTEL SV. PETRA A PAVLAV KRALOVICÍCHText: Irena BukačováVydalo Muzeum a galerie severníhoPlzeňska v Mariánské Týnici a Občanské sdružení Gryspek prozáchranu kostela sv. Petra a Pavlav Kralovicích ve spolupráci s Nadač-ním fondem Mariánská Týnice v roce2010. Formát 145x209 mmISBN 978-80-87185-11-7 Cena Kč 150,-

KAPLE S HVĚZDOUKAPLE JMÉNA PANNY MARIE VMLADOTICÍCH Text: Irena BukačováFoto: Dagmar Hamsíková,Jindřich Kovařík, Václav PodestátV roce 2010 vydal Nadační fondMariánské Týnice, Muzeum a galerieseverního Plzeňska v Mariánské

Týnici a obec Mladotice za podporyPlzeňského kraje ke 300. výročívysvěcení kaple Jména Panny Mariev Mladoticích.Formát 145x209 mmISBN: 978-80-87185-12-4 Cena Kč 50,-

PAMĚŤ KRAJINY I - VJiž pětisvazkové dílo (nejnověji Dol-nobělsko a Hornobřízsko, 2009) jevěnováno drobným památkám vybra-ných regionů severního Plzeňska. Jekatalogem památek, které zanechalygenerace předků žijící zde po staletí.Texty Irena Bukačová, Jiří FákFotografie Jiří Fák, Václav Podestát,Hedvika SmejkalováCena za každý díl 250 Kč.(Díl V v distribuci OÚ Horní Bělá).

VLASTIVÌDNÝ SBORNÍK

- čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska -

Vydává M&G v Mariánské Týnici. Redaktor Václav Podestát.Adresa redakce: Muzeum a galerie severního Plzeňska v Mariánské Týnici,

331 41 Kralovice, tel.: 373 396 410, e-mail: [email protected], IČO: 368 563.Registrováno Ministerstvem kultury České republiky MK ČR E 12301.

Cena jednoho výtisku pro předplatitele 10,- Kč, roční předplatné 40,- Kč a poštovné.Vychází 4x ročně. ISSN 1801-0032.

Date post:	01-Feb-2017
Category:	Documents
Upload:	vanmien
View:	230 times
Download:	0 times

číslo 3 / 2010

Documents