Luboš Kropáček: Duchovní cesty Islámu1

Referát: Jiří Palička

Známka: 2

Kropáček ve své knize nejprve sleduje vznik islámu a následně se chronologicky zaměřuje na další témata tohoto náboženství.

Na začátku knihy autor zmiňuje, že islám znamená „odevzdání se do vůle boží“ (9) (JP: nikoliv osudu). Tato vůle byla dle muslimů tradována proroky až k Muhamedovi, který tradaci dovršil2 - předal lidu její zvěst a ukončil tak období nevědomosti zvané džáhilíje.

Muhamed [11-25] žil v chudobě jako pastevec, třebaže patřil k rodu Hášimovců. Obrat v jeho životě nastal sňatkem3 s Chadídžou, pro niž začal pracovat jako obchodník. Roku 610 v měsíci ramadán měl první zjevení archanděla Gabriela a začíná svoji prorockou činnost. Zpočátku sklízí posměch a odpor, který vykulminoval r. 619, kdy zemřela jeho žena, staví se proti němu i jeho vlastní rod a tak odchází (Hidžra) z Mekky do Jathribu, kde zakládá arabskou obec uma (národ), které dává ústavní rámec [16-7] a snaží se z ní učinit světové centrum islámu. Po třech bojích [18-21]4 upevňuje své postavení v Mekce a krátce na to (r. 632) umírá bez zanechání závěti, či syna. Dochází ke krizi, již řeší pravověrní chalífové5 [25-7] uznáním Muhamedova přítele Abu-Barka jako chalífa, čímž vzniká tradice sunny tvořící opozici šíy.

Chalífové předávali Korán ústní tradicí, avšak postupně vyvstala potřeba jeho jednotného soupisu [29-34]. R. 651-6 tak byl sepsán jednotný kanonický text Koránu6. Ve 20.st. pak proběhly gramaticky nezbytné opravy.

Jednotný text Koránu byl doprovázen jeho stále novou interpretací - exegezí (Tafsír) [34-46]. Exegeze započala již v 7.st.7 V abassovské době započal první interpretační konflikt směru mutazila, která pojímá Korán jako v čase se utvářející text a ortodoxního směru, jež chápe Korán jako neměnné slovo Boží. Rozpor v tomto duchu přetrvává dodnes.

Dalším souborem textů doplňující Korán je Sunna (zvyklost). [47-57] Sunna měla pro Muhameda stejnou váhu jako Korán, dnes však její váha upadá. Obsahem Sunny jsou tradované informace o Muhamedovi a jeho druzích, zvané také hadíth8 (novina, hovor, vyprávění). Hadíth [49-57] má dvě části, matn, obsahující text zprávy a isnád (podepření), který řetězcově (A řekl, že od B slyšel, že C říkal atd.) udává zdroj informace.

Šíité mají vlastní tradici [53] Koránu - Chazar (zpráva), jež uznává zpravidla jen spisy Alího, nebo jeho potomků.

1 Nakladatelství Vyšehrad, 2006.2 Muhamed považován za negramotného, čímž se vysvětluje božský původ Koránu. Korán (7:158) [13]3 Měl 9 manželek a 3 konkubíny.4 První útok (jihád) proběhl r. 624 u Badru - muslimové zvítězili. R. 625 proběhla bitva u Uhudu - Muhamed je poražen, ale krátce po porážce obnovil přepady Mekkánských karavan. R. 627 proto Kurašovští vysílají proti Medině vojsko. Muhamed však útok odrazil. R. 628 je nastolen mír, který Mekka téhož roku porušuje - následným útokem si ji Muhammad podrobil. 5 Pravověrní chalífové jsou první čtyři chalífové: Abu Bark (632-4), Umar b. Al Chattáb (644), Uthmán b. Affán (656), Alí b. Abí Tálib (661).6Chalífa Uthmán ustanovil komisi, která seřadila 114 súr podle délky veršů (mimo první súru Fátiha – „Otevíratelka knihy“). Celkem 6204 až 6236 veršů. [29]7 Prvním významným vykladačem byl Ibn Abbás (687).8 Významový vztah mezi hadíth a Sunna je velmi úzký, v zásadě jsou tato slova zaměnitelná. (wikpedie.org)

Věrouka islámu byla zpočátku tříděna mechanicky. Tematicky se začal obsah víry (ímán) - teologické dogma - třídit [60-76] za vlády Umajjovců [61-2], kdy vynikl rozpor mezi svobodnou vůlí a dogmatem.9 Umajjovci zastávali predestinaci – víra je proto nadřazena skutkům. V době Abbasovců [62] se rozvíjí gramatické školy, školy fiqhu, filozofie a mutazila. [62-5]

V 10.st. byla mutazila „poražena“ ortodoxií [65-7], jejíž radikálnost a zavrhování rozumu na úkor víry vyvažovala falsafa [67-76]10, která v tomto období nabývala vrcholu, avšak ve 12.st. již upadá.

Od filozofie Kropáček přechází k historii. Dějiny islámu jsou dějinami profecie [76-82] kryjících se s křesťanskými proroky a křesťanskou historií.11 Skrze profetismus překonal islám cyklické koncepce času, nepřekonal však historicismus, což lze sledovat v islámské eschatologii. [82-6] Eschatologické motivy jsou inspirovány židovstvím12 a lze je nalézt v nejstarších súrách popisujících ráj a peklo. [84-5]13

9 Strana qadaríja (quadar – předurčený osud) věřila ve svobodu lidského ducha a boží spravedlnost. Opozicí qadaríja byla džabríja (džábr - přinucený), již preferovali Umajjovci a která zastávala determinismus.10 Jedním z prvních představitelů falsafy byl Jaqúb b. Isháq al-Kindí (z. 837) [68-9]. Vrcholným představitelem byl Avicena (Abú Alí Ibn Sína; z. 1037) [69] - postavil se proti neustálé degeneraci (JP: Platonismus). Rozlišoval (stejně jako Aristoteles absolutní boží bytí, od bytí ostatního (JP: základ metafyziky). K tomuto směru dále patří Ibn Bádža (Avempeace; z. 1138), Abú-l-Wali M. ibn Rušd (Averroes; z. 1198) [71-3] – filozof, ale také lékař, právník a soudce. Jako první přirovnává náboženství k vědě. Rozvíjí metafyzickou otázku Nic a Ideje. Dovršitelem falsafy byl Abú Hámid M. al-Ghazálí (Algazel; z. 1111) [74-5] – zanechal škol (odsuzoval náboženský a filozofický formalismus) a zaměřil se na náboženský prožitek a cestování. 11 Například Noe (Núh), Abraham (Ibrahím), Lot (Lút), Mojžíš (Mús), Adam, Job (Ajjůb); Abél (Hábíl); Amram (Imrán- otec Mojžíše, v Koránu vystupuje jako otec Panny Marie (omyl způsoben stejnojmenností Mojžíšovy sestry); Izák (Isháq), Izmahel (Ismáíl), Jonáš (Janus), Jozue (Júša), Saul (Tálut), David (Dáwúd), Šalamoun (Sulajmán), Eliáš (Ilias) a další. [77] Později lze v islámu sledovat i další křesťanské motivy – milosrdenství, desatero. Muslimové [228-38] věří pouze v Boha (již ne Otce), v Ježíše (již však ne jeho ukřižování a z mrtvých vstání a proto také odmítají svatou trojici, svatou církev obecnou a společenství svatých, věří však v Ducha svatého, vzkříšení a věčný život.). (s. 228)Dodatek na koklv: 3.2.:sv trojici považují za polyteismu a odporuje prý i Ježíšovu učení (5:73)Korán však svatou trojici chápe jako Bůh, Ježíš, Marie (5:116, 5: 73). Islám však zavrhuje považovat Boha za Otce (Bůh je k lidu pánem – rabbem.). -Ježíš v Krn vystupuje pod jménem Ísa nebo Al-Masíh (pomazaný).-Ježíš je prorok – přináší evangelium. Mohl konat zázraky.-popření Ježíšova mrtvých vstání není – Isl. Tvrdí, že se jim tak jen zdálo. Někteří islamisté tvrdí, že zemřel někdo jiný, kdo se mu podobal.Šiítové věří v druhý příchod Kr. – sunnité na Jž před pohlíží spíše jako na mýtus.Korán je někdy označován jako evangelium 235.

-kr. však původni evg (indžíl) dezinterpretovaly – v Kr. však nic takového není (Mhm o eng hovoří vždy s úctou 235).

12 Apokalypsa nastane dle muslimů vpádem severských národů Góga a Magóga (myšlenka má původ v Bibli: Gn 10:2, Ez 38, 39), „objevením se podivného zvířete, puknutím měsíce, příchodem Antikrista Dadždžala (jméno si muslimská tradice vypůjčila ze syrské raně křesťanské literatury.). Pak přijde poslední soud: den z mrtvých vstání (qijáma), rozdělení, účtování, probuzení, soud – Bůh se zjeví na trůnu nesen anděly a lidé budou souzeni podle víry a skutků k peklu, nebo ráji. (Idea očistce v islámu není ani jako alternativa). 13 Ráj Korán nazývá džanna (zahrada), někdy adn (eden), či firdaws. K blaženosti v ráji budou přispívat rajské věčně panenské černooké dívky (húr; 55:56, 56:35-6, 55:72) a krásní mladí rozlévači vína (56:17-8). Muslimští eschatologové vypracovali sedm (osm) stupňů rajské zahrady (první, nejvyšší je pro mučedníky a proroky, dále: ti co se modlili, dávali almužny, konaly dobro a vyvarovávali se zlého, zdržovali se vášní, učinili pouť do Mekky, účastnili se jihadu, osmé: pro ostatní bohabojné).Peklo džahannam, hovorově nár (oheň), nebo džahím, má také sedm stupňů: bezbožný muslim, křesťan, žid, sabejec, mág, modloslužebník, pokrytec. Věčnost pekla vyjadřuje Korán ambivalentně: Ano (23:103), Ne (73:11).

V následující kapitole autor pojednává o muslimských povinnostech, které jsou shrnuty do Pěti pilířů (arkán ad-dín).

Sahada [92] znamená v náboženském kontextu „vyznání víry“.14 Tahara (čistota) [93-5] nepatří mezi pilíře, ale s její absencí se modlitba stává

nepřijatelnou.Salat (modlitba) [96-103] má více forem – může podléhat určitým tradicím [100]15

může např. být pojímána jako rozhovor s bohem (102). Je platný jen při splnění daných podmínek (surút)16.

Zakát (almužna) [104-7] je povinností dobročinnosti, zpravidla almužny – sadaqa. Zakát se také kryje s pojmem znamenající „daň“.

Sawm (půst) [107-10] znamená po třicet dní nejíst, nepít a nemít pohlavní styk. Má svůj vzor v židovské tradici, ale na rozdíl od ní platí jen přes den. Noc je věnována zábavě.

Hadždž [110-3] je povinnost muslimů17 vykonat dle stanov tradice18 hromadně - hadždž19, nebo individuálně - umra20, pouť do Mekky.

Jihad [114-6] je šestým pilířem jen u cháridžovské sekty. Cílem jihadu byla dříve islamizace světa. [14-5] Současné pojetí jihadu boj připouští zpravidla pro dosažení „ušlechtilého cíle, zvláště za národní osvobození“ (115). V arabském prostředí je „nejvyšší jihád přemáhání vlastních vášní“ (115). Šíření islámu násilím popírá samotný Korán (2:256).

Muslimské právo – šaría (šar) je obdobně jako Korán, chápáno jako věčné a nestvořené. Obor zabývající se šaríou se nazývá fiqh.

Fighu [19-23] přecházelo zvykové právo. Teprve v pol. 8.st. vznikají první právnické směry (školy), zvané madhaby – v nichž se v 9-10.st. prosazují čtyři pravověrné madhaby [19-21]21, které dále připouští jen omezený vývoj fiqhu. Znovuotevření vývoje dochází až ve 20.st.

Platnost fiqhem vymezených práv [123-7] platí v  pěti formách – od doporučení po příkaz22 - různě pro svobodné muslimy, otroky23, jinověrce, mladistvé (muslim je plnoletý od 15 let), ženy, což autor sleduje u rodinného a dědičného práva a právních normách.

14 upřímným přednesem Sahadu před dvěma svědky a pořízení úředního zápisu, se teprve muslimská víra stává formálně platnou. Sahanem se muslim zavazuje položit za víru život.15 Např. podle počtu rak, či sváteční modlitby – např. pateční polední modlitba, pohřební motlitba apod.16 Čistota [96-7] (bez obuvi, v čistém), náležité odění [97] (zakrytí stydkých míst – u mužů od kolen po pupek, ženy celé tělo mimo obličej a rukou – zakrytí obličeje není právně vyžadováno a dnes je spíše považováno za špatný zvyk z dob úpadku), místo [97] - je třeba být při modlitbě obrácen směrem k Mekce, čas [97-8] (modlí se podle sunitských škol 5x denně v daný čas, plus mimořádné modlitby).17 Dospělých a zdravých mužů i žen (mimo otroky, ženy bez manžela a bohaté, jež za sebe můžou poslat náhradu), pokud není cesta nebezpečná.18 Před vydáním se na pouť by měl poutník srovnat své finance, na samotnou pouť se musí poutník vydat ve dvou bezešvých kusech látky (jeden kolem boku jako suknice a druhy je přehozen přes rameno). V průběhu poutě se nesmí holit, česat, trhat květiny, stříhat si vlasy vousy apod. [111]19 Hadž začíná 7. dhú-l-hidždža – kázáním v chrámu Kaby o samotném obřadu. 8 d.: poutníci odcházejí do údolí a Miná, kde vykonají modlitbu a přespí. 9 d.: Ráno vystoupí na Arafát a společně se modlí až do setmění. Se soumrakem běží k mešitě Muzdalifa. 1o.d pouť vrcholí společným obřadem symbolizujícím kamenování Ďábla a společné oběti ovce nebo kozu. Do 13. dhú-l-hidždž se poutníci zdržují na místě. 20 Po příchodu do Mekky muslim sedmero-krát obejde Kabu – tawáf, políbí černý kamen a učiní běh saj, který symbolizuje Ibrahámovo hledání vody pro jeho žízní umírajícího syna, pro kterého zde archanděl Gabriel nechal vytrysknout pramen.21 Otevřený směr Abú Hanífa; z. 767; tradice Malik b. Anas(e) (z. 795), Muhammad b. Idrís aš-Šáfi´c(ho) (z.820) a „fundamentalistický“ madhab Ahmada ibn Hanbal(a) (z. 855).22 Přístupy práva: 1) fard, wážib (např. modlitba) – nečinění fard je trestný čin. 2) mandůb (doporučené) 3) mubáh (svobodné) 4) makrúh (ostudné, ale povolené – např. rozvod) 5) harám (zakázané a trestné).23 Saudská Arábie zrušila jako poslední země otroctví roku 1960.

Rodinné právo [27-31] např. dovoluje muži ženu trestat, omezovat její pohyb, zakazuje muži ženu v době menstruace. Ženě stanovuje dobu, kdy se může po rozvodu znovu oddat24. Svobodný muž se může oženit až se 4 ženami25 (pokud je schopen je uživit) a otrok se 2 ženami. Překážkou sňatku může být nižší původ, nebo vyznání (muslimská žena si nemůže vzít jinověrce, ale muslim si může vzít židovku nebo křesťanku).

Dědičné právo [132-3] zaniká, opustí-li daná osoba islám, nebo způsobí smrt. Otrok ani jinověrec nesmí dědit, žena dědí jen polovinu toho co muž.

Trestní právo [133-5] se dělí na Boží právo (haqq Alláh) – souzené podle Koránu, a lidské právo (haqq ádamí), přičemž se kombinují dva druhy trestu - hadd26 a méně přísný tazír. Opět lze sledovat výše uvedené schéma: otrok nesmí svědčit, svědectví dvou žen se počítá jako svědectví jednoho muže. Žena však má v mnoha ohledech (např. při zavrhnutí islámu) menší tresty.

Samostatnou skupinu tvoří právní normy [135-8] - např. zákaz alkoholu (neplatí však ve všech muslimských zemích), zobrazování živé bytosti (platilo do 20.st.), úroků (což velmi zbrzdilo a stále brzdí rozvoj bankovnictví.), pojídání vepřového apod.

Právně zaměřenou kapitolu uzavírá pojednání o státní moci. [138-43] Třebaže chalífát27 ve 20.st. ustupuje formám státu, Íránská revoluce28 znamenala návrat k původním formám organizace společnosti v niž právu dominoval fiqh [144-6]. Model šaríy se příliš neosvědčil a řada muslimských zemí od něj opustila.29

Negativní dopady šaríy vidí autor nejen v právu také v etice [147-155]. Šaría redukuje osobnost do svých pětistupňových přikázání. Tento přístup je překračování muslimskou mystiku, jež má své jádro v poezii [155-64] a súfismu. [168]

Vnitřní cesty súfismu se nazývají taruq (singlr. taríqua30) [168-73]. Dnešní taríqy [173-6], třebaže se setkávají se stále silnějším odporem31, jsou pro Kropáčka nezbytností k „novým“ humanitním proudům islámu. V tom vidí autor velké rezervy. Např. pokus Abdurrahmána Badawího (n. 1917) [75-6] o přiblížení súfismu a Kierkegaardova učení (existencionalismus), se setkal u muslimské obce spíše s odporem. Je to dle mého názoru škoda, neboť Kierkegaard ctí hranici mezi filozofií a vírou a z filozofické stránky má islámu velmi blízko.32

24 - tři měsíce, v případě těhotenství až po porodu.25 V některých zemích (Turecko, Jemen) je zakázána polygamie.26 Tresty jsou stanovovány dle Koránu: smilstvo je trestáno ukamenováním, předmanželský sex, opilství a krádeže bičováním,, zavrhnutí islámu trestem smrti, loupežné přepadení na cestách spojené s vraždou se trestá ukřižováním. 27 Chalífát byl náboženského charakteru – dohlížel na dodržování islámských norem a od pol. 13. st. již má čistě symbolický ráz. Rozvoj mocenské organizace nelze srovnávat s Evropou [139-40], neboť jeho koncepce zůstala od přelomu tisíciletí v zásadě nezměněna. 28 JP: Tato revoluce vyzvedávala staré hodnoty obdobně jako Velká francouzská revoluce - na rozdíl od Evropy však tato revoluce nevedla k demokracii, ale spíše totalitarismu.29 1926 Turecko ruší šaríu a zavádí zákoník po vzoru Švýcarska, 1945 obdobně Albánie, následně republiky v SSSR. Západní model odmítá pouze Afghánistán a Arabský poloostrov.30 Taríqa znamená „cesta“, nebo „způsob“. Sleduje ideály skromnosti, samoty, oddanosti bohu a mystiky. Mistři těchto směrů byli obdobou křesťanských mnichů, ale s tím rozdílem, že měli rodiny a pracovali. Základy taríqy vznikaly cca v 11.st. kolem súfijských mistrů 31 Např. ze strany arabské safíje, či Indických reformistů, nebo 1925 v Turecku – kemalistická revoluce, která v 30. letech přešla v celkový odpor vůči sufismu – jako brzdou vědeckého rozvoje. 32 JP: Kierkegaard – jehož díla jsou považována za nejlepší Dánskou prózu - v knize Nemoc smrti, vidí u poezie výjimečnou schopnost vyjadřovat náboženské myšlenky, současně ji však považuje za hřích pro své zveličování a zkreslování. Biblická přikázání považuje za nedůležitá, v náboženství považuje za určující víru a hřích. Hříchem je zoufalství - „vše co není z víry“ (Římanům) – jemuž je poezie vydána na pospas, proto etické rozhodnutí náleží pouze intelektuálnímu myšlení s náboženským vědomím. Odmítá církevní (formální) kulty.

Určitými proudy, či cestami islámu jsou i sekty. Charidžovské [178-9] sekta vznikla na odporu proti Alímu, kterého příslušník sekty r.

661zavraždil. Naproti tomu Šía [180-91] vznikla jako skupina prosazující po Muhamedově smrti Alího – prvního a posledního šíitského chalífa, odvolávajíc se na Korán.33 Přímá zmínka o Alím jako mocenském nástupci však v Koránu nikde není. Šíité tvrdí, že to je proto, že jeho jméno bylo z Koránu Uthmánem odstraněno a snaží se prokázat, že Muhamed Alího jmenoval svým nástupcem. [84]

V současnosti nejdominantnější části šíy je Šía dvanácti imámů (ithná ašaríja) - tvoří cca 80% šíitů. [87-91] Tato Íránská větev považuje za legitimní vládu pouze dvanáct Imámů (viz příloha na konci textu), a proto nesmí vláda do „parusie“ dvanáctého imáma vydávat zákony. Pouze šíitské duchovenstvo může interpretovat šar. Představitelé této odnože se těšili velkému vlivu34, který vyvrcholil po Íránské revoluci 1970, kdy Chomejny ústavně zakotvil moc faqíhů (vykladačů fiqhu), což iniciovalo řadu politicko-militantních konfliktů.

Syn 4. Imáma – Zajd, utváří odnož Zajdíja35 a syn šestého Imáma Dažafara as-Sadiq36 - Ismáíl, utváří druhou významnou linii ismáílija.

Ismáílja [191-6] uznává pouze prvních sedm imámů. Sekta dvanácti imámů, tuto odnož nepovažuje za legitimní.

Extremisté (Ghulát) [196-7] je označení muslimské hereziografie pro šíitské sekty, které věří v posvátnou (Bohem danou) nadřazenost svých vůdců. Ortodoxie se k těmto extremistickým sektám staví odmítavě. Hlavními představiteli extremistů jsou Alwité (alawí), (Sýrie), Ahl-e haqq (Kurdistán) a dle autora nejextremističtější Drúzové [197-9] (Libanon, Izrael a Sýrie).

Dále se autor zaměřuje na sekty - Jazídíja, Bábismus a Ahmadija. Jazídíja [200-1] je endogamní a kastovní komunitou patřící ke kurdským kmenům.37

Šejchimsmus [201-5] má svůj základ v Íránské šíitsky orientované kultuře, jeho zakladatel – Šejcha Ahmad Alhasiní (z. 1826) však pochází z Arábie. V pol. 19.st. se od něj odděluje Bábismus.

Bábismus [2-3] je odvozen od slova Báb38. Posvátným číslem bábistů je 19.39 Báb hlásal novu šaríy, ruší obřízky, zahalování žen, vyhlašuje rovnost pohlaví, povoluje úrok apod. V 19.st bábisté také prchají před represemi do Iránu, kde se jejcih vedení se ujali dva bratři a zakládají své směry. Mírzá Jahjá Subh-e azal zakládá směr azalí a Husajn Alí Baháulláh (Boží nádhera) zakládá proud baháí, který se od původního bábismu vydal silněji ve směru humanismu.

V poslední kapitole autor hodnotí islámský svět 20.st. a uzavírá tak průřez islámem. Je však škoda, že veškeré charakteristiky tohoto náboženství začínají obecně počátkem středověku a podrobně chronologicky sledují jeho vývoj, avšak jen do 80. let 20.st. O dnešní muslimské situaci, která by čtenáře a zejména studenta zajímala snad nejvíce, kniha mlčí. Update knihy by byl jistě vítaným počinem.

33 33:33; 57:26; 11:74 a 24:35 [184]34 Např. ukončili britský tabákový monopol zákazem kouřením r. 1891-2.35 Zajda padl v boji proti Umajjovcům r. 740. Jeho nástupci se snažili prosadit jeho moc, což se povedlo až na počátku 10.st. v Jemenu, kde vládli jako dynastie mutawakkilovská až do republikánské revoluce r. 1962 . Dodnes se k tomuto vyznání hlásí většina horských kmenů Jemenu. [87]36 Džafar je vážen u sunnitů a tak je stále nadějí na smíření těchto dvou rodů.37 Věří, že Bůh svět jen stvořil a nadále mu již nevěnuje pozornost. Jeho vůli prosazuje „Paví anděl“, který je také hlavním objektem uctívání. Své dřívější chyby napravil a svými slzami uhasil pekelné plameny, a proto namísto pekelného ohně čeká hříšníky očisťování a převtělování.38 Znamená „brána“, původně označovalo žáka a druhou ruku imáma.39 Devatenáct je počet arabských písmen v basmale, rok dělí na 19 měsíců o 19 dnech, 19 je členů ve sboru obce apod.

Příloha:

Kerygma (Greek: κήρυγμα, kérugma, pronounced "kay-roog-ma") is the Greek word used in the New Testament for preaching (see Luke 4:18-19, Romans 10:14, Matthew 3:1). It is related to the Greek verb κηρύσσω (kērússō), to cry or proclaim as a herald, and means proclamation, announcement, or preaching.

The New Testament teaches that as Jesus launched his public ministry he entered the synagogue and read from the scroll of Isaiah the prophet. He identified himself as the one Isaiah predicted in Isa 61. The text is a programmatic statement of Jesus' ministry to preach or proclaim (Kerygma), good news to the poor and the blind and the captive.

Kř. – musely nosit olověné známky na krku jako potvrzení zaplacení daně, které byli vůči msl vyšší.-E. považuje Kr. za krádež Bible.-kritika polygamie – hanebnost ráje.Petr z Cluny- dal podnět k překladu Kr..Kr udajně není božský, nebo%t Bůh nikdy neveršoval.-Okupace mslimy – Komensky se na jednu chvíli chtěl spojit s muslimy v boji proti Hbsbrk..1683 – poražka Turku u vídně.-Voltaire – obdiv Mhmd že dokázal zvladnout tolik žen-Liebnitz – vychvaluje přirozenost Isl.-Goethe krn obdivoval..19.st. – skutečně vědecké bádání isl.