Drift prezidentský

Od, abych tak řekl, ehm, smysluplných rreportáží z našich

drriftů, že, jsme se přes falešná, ale opravdu falešňoučká

slovíčka, pod která bych svůj nepodpis nepřipojil ani zcizeným

perem, přesunuli k záznamu, který ocení nejen středně

inteligentní delfín, ale jistě i ostatní debilové z řad vás,

vážených čtenářů tohoto hnoje a svinstva.

Letošní drift totiž plánujeme v turbulencích první přímé

volby prezidenta našeho rozmilého fátrlandu. Vydáme se

s motýlky pod krkem a dýmkami na cestu po c. a k. kavárnách

anebo navlečeni do tepláků a flanelových košil zamíříme do

ovarových náleven?

Alkoholik není ten, kdo pije, nýbrž ten, kdo pít neumí,

pravil posléze prezident Zeman, a jak tedy každý idiot správně

vytuší, škyt, tak i my na poslední chvíli měníme šéma našeho

driftu. Původně jsme chtěli během pěti dnů okusit kávu v pěti

světových metropolích (Práglu, Brně, Prešpurku, Pešti a

Vídni), nakonec se místo toho propíjíme temnotou v šesti

minipivovarech tří zemí.

Vyrážíme po noční, lokálkou přes Prachatice. Při průjezdu

Vysočinou trať porůznu lemují od objímání vyvrácené stromy,

však pověstnou jezevčí noru, kde byl myšlenkově počat nový

český prezident, z vlaku nevidět. Vysedáme v Třebíči. Unesco

zde vzalo pod ochranu židovskou čtvrť a baziliku, ale my

objevujeme ještě větší vzácnost: Třebíč je jedním z posledních

šesti nádraží u nás, kde Čechišen Dráhen dosud provozují

úschovnu zavazadel. Vykolejí mě to natolik, že tam na šaltru

nechám i peněženku. Když si na ni u hrobu Emmy Roubíčkové

na židovském hřbitově vzpomenu a telefonuji na třebíčskou

dráhu, personál je už připraven: Sláva; tak to jste vy, ten

imbecil, co tu nechal peníze i s cestovním pasem?

Sníh taje a Podklášterní pivovar s muzeem jaguárů a

ochutnávkou šesti piv nás nadchne; má vůbec smysl jet ještě

někam dál? Jenže u nás v Bémrvaldu jsme už dva měsíce

neviděli slunce a o mě se z té tmy začíná pokoušet

trudnomyslnost. Na druhý den se už povalujeme

v podhájských termálech, kde můj oblíbený gejzír ke mně co

chvíli žhavě hovoří. Okusíme i půltucet druhů saun a

opakovaně svou odolnost necháváme prověřovat statečným

kyblíkem, pardon, vědrem odvahy. Pitoreskní minipivovar

Amadeus v Šuranech je pěknou dvojtečkou za tím naším

případem. Jen nechápeme, jak zde mohou kolíkovat stavební

parcely na rušeném hřbitově, kde se povalují kyčelní klouby a

hrudní koše.

A tak tradá do Budapešti! U Györu kdysi havrani s chutí

klovali musulmanské lebky, avšak letos si na hlavě uherského

bagouna – lalok nelalok – nepošmáknou. Nastudoval jsem, že

budapešťské nádraží Nyugati pályaudvar znamená v překladu

Západní nádraží, přičemž leží v severní části východní poloviny

města; brrr, to zní trochu maďarsky a tak zuřivě listuji

kursbuchem, abych si paprikovým luskem založil stránku se

spoji na nádraží Keleti. K Dunaji je to odtud, pravda, kus cesty,

ale couráme se Peští, zatímco pravobřežní Budín si necháme

na jindy. Ovšem litinové mosty se žlutými tramvajemi jsou

neodolatelné, eiffelovská tržnice Vörösmarty pak bazarem i

divadlem zároveň, o klobásovém ráji nemluvě. Touláme se po

nábřežích, fotíme dávné sochy i sošné děvy, korzujeme,

bloumáme, vedeme moudré řeči a sníme o všem, co nám

Dunaj na mysl přinese. Světlé pivo se hezky maďarsky řekne

„Világos sör“ a když mi významně nabídnou značku Rákoczi,

pokrčím obočí: to je toho; u nás v Protivíně točí

Schwarzenberga!

Prezident Zeman prohlásil, že slovenské pivo je dobré leda

tak na čištění zubních protéz. Hm, s opilcem neradno se přít,

každopádně v Bratislavě okusíme tři nové minipivovary – a

rázem mám sto (pivních) chutí se Slovenskem se opět spojit!

Zámocký, Meštianský i Staroslovienský pivovar jsou zdroji

famózních laskomin vytříbených chutí, ozaistného řízu a

prešpurské bohatosti! Najradšej by som pána Zemana za jeho

rieči potiahnul valaškou, no hádam, že štátotvornejšie bude

dať si eště jedno pressburské... V Zámockém pivovaru hrají

z povzdálí muziku, na jakou žádné české rádio prostě nemá;

ve Staroslovienskom mi sami od sebe mění „pokazený

pohárik“, což není nic jiného nežli dopitá sklenka, a

v Meštianskom mě poučí, že chmel a konopí jsou botaničtí

sourozenci z jedné a téže čeledi Cannabaceae čili

konopovitých. Jáj, bratislavské pivá sú naozaj bohovské – a jak

jsem po nich chytrý! Ach, to je ta krásná země, pivný ráj to na

pohľad... Igen!

U nás sněží, zatímco v Šuranech poklesla únorová teplota na

+ 12 stupňů Celsiových. Přesto jedeme domů, ovšem nikolivěk

přes původně zamýšlenou Vídeň. Od vyhlídky na Bahntoweru

jsem tam měl vymyšlený špacírgang přes Schwarzenbergský

palác, jenže Klausovic prezidentská famílie nás svorně

varovala, že tam se imrvére hajluje a přes les háknkrajců není

v tamních zahradách lautr ničeho vidět. Volíme si tudíž delší a

kostrbatější cestu přes Kolín. Také Prahu vynecháme; jednak

nám v Libni chcípla lokomotiva, jednak nesnáším hospody,

kde kolikrát bývá takový hluk, že v tom kraválu mnohdy ani

nepoznám, je-li pivo teplé či studené. Nuže, hybaj do

Berouna. Zdejší medvědí minipivovar máme v oblibě coby

rázovitou klasiku, jenže i on mile překvapí. Rozšířil nabídku

domácích piv, přičemž jedno je lepší než druhé, o třetím

nemluvě. Čtvrtou a pátou sortu si bereme do vlaku a

driftujeme na Šumavu. V jednom z těch zajímavějších míst

poblíž Vltavy by se tam měl v létě otvírat nový minipivovar.

Slibuje zlaté pivo jiskrné vody a šumavského řízu. Morální

kocovina se s ním přepít nedá, ovšem tak politická prý ano. To

by šlo, co říkáte?

Roman Kozák © Volary – Bratislava – Budapešť, 2013