E KONOMICK¡ HARMONIZACE · mického myšlení Histoire de l’économie politique en Europe a...

E K O N O M I C K ¡ H A R M O N I Z A C E

Salin 05.qxd 15.9.2003 11:03 StrÆnka 1


P A S C A L S A L I N

E K O N O M I C K ¡H A R M O N I Z A C E


David Lipka (ed.)

PASCAL SALINEkonomická harmonizace Praha 2003

Překlad z francouzského a anglického originálu„Concurrence“ in: Dictionnaire des sciences économiques (Vedoucíautorského kolektivu Claude Jessua, Christian Labrousse, Daniel Vitry),Paříž, PUF, 2001; „L’Euro, une monnaie constructiviste“ Journal deséconomistes et des études humaines, VIII, č. 2/3, červen–září 1998;„International Tax Problems: Between Coordination and Competition“Journal des économistes et des études humaines, V, č. 1, březen 1994; „WorldRegulations and Harmonization“ The Independent Review, VI/I, léto 2001;„Cartels as Efficient Productive Structures“ The Review of AustrianEconomics, ročník IX, číslo 2, 1996; Libéralisme, Odile Jacob, Paříž, 2000(kap. 20); „L’illusion de l’Etat-arbitre“ Le Figaro, 11. června 2003.Dodatek je překlad z anglického originálu Salerno, Joseph: „The Neglectof Bastiat’s School by English-Speaking Economists“ Journal deséconomistes et des études humaines, XI, č. 2/3, 2001.

Vydal:Liberální institutSpálená 51, 110 00 Praha 1jako svou 47. publikaci

Editor: David LipkaČeský překlad: David Lipka (kap. 1)

Helena Pešková (kap. 2)Michal Markoš (kap. 3–5)Kateřina Štěpánková (kap. 6)Zdeňka Talábová (kap. 7)Michal Žák a Jan Gulga (dodatek)

Česká předmluva: Josef ŠímaOdborná korektura: Josef ŠímaJazyková korektura: Zdeňka GrigarováSazba a grafická úprava: Proxima Studio s. r. o.,

Velehradská 19, 130 00 Praha 3Obálka: Daniel Purmann

ISBN 80-86389-26-X


OBSAH

Předmluva: Francouzský harmonismus jako jednota ekonomie a práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

Konkurence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

EURO, konstruktivistická měna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39

Daňová problematika z mezinárodní perspektivy: od harmonizace ke konkurenci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

Harmonizace a regulace ve světovém měřítku . . . . . . . . . . . . 97

Kartely jako efektivní produkční struktury . . . . . . . . . . . . . . . 133

Řád svobodné společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

Iluze státu-soudce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

DODATEK

Jak právníci ovládli ekonomii (Konec Bastiatovy školy ve Francii) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175



PÿEDMLUVA

F R A N C O U Z S K › H A R M O N I S M U S

J A K O J E D N O T A

E K O N O M I E A P R ¡VA

Josef Šíma

„Stát je velkou fikcí, pomocí níž se všichni snaží žít na úkorvšech ostatních.“

Frédéric Bastiat

„…musíme za každých okolností dávat najevo svůj nesouhlass veřejnými monopoly, musíme rozumět a hlásat, že stát je našímnepřítelem, a nesmíme ani na chvíli váhat neustále opakovat, žestát není dobrým tvůrcem pravidel.“

Pascal Salin



Před zhruba sto padesáti lety patřila Francie mezi světovácentra, kde se formovala ekonomická a právní věda. Fran-couzská tradice se vyznačovala důslednou aplikací poznatkuo subjektivitě užitku na společenské procesy. Ta byla navícprováděna velmi srozumitelným způsobem, neboť francouz-ští autoři nebyli typickými filozofy jako jejich britští součas-níci, ale častěji historiky, právními teoretiky, politickými eko-nomy, a dokonce žurnalisty. Ze všech těchto pozicvysvětlovali, že ve společnosti založené na dobrovolné smě-ně a respektu k vlastnictví existuje harmonie zájmů všech je-jích členů, jež mizí, jakmile se objevují státní regulace, cla čijiné daně, státní monopoly apod. – odtud jejich označováníza francouzské harmonisty. Autoři této školy dosáhli několikasvětových primátů. Byli prvními, kdo sepsali ekonomickouencyklopedii – jejich Dictionnaire d’Économie Politique se poprvním vydání z let 1852–3 dočkala ještě tří vydání. Jérome--Adolphe Blanqui vydal první pojednání o historii ekono-mického myšlení Histoire de l’économie politique en Europea Gustave de Molinari publikoval v roce 1849 článek De laProduction de la Sécurité,1 kde jako první na světě provedl dů-slednou aplikaci poznatků politické ekonomie a představil

9

1 Tento text vyšel v překladu Dana Šťastného jako „Trh a poskytování bezpečnosti“a tvoří II. kapitolu knihy Šíma, Josef (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu, Liberální in-stitut, 1999.


mechanismus fungování společnosti, ve které neexistuje stát-ní monopol na poskytování bezpečnosti. Francouzští autořiv čele s Frédéricem Bastiatem2 a Gustavem Molinarim3

– sdružení kolem časopisu Journal des Economistes – předsta-vovali až do počátku 20. století silný myšlenkový proudovlivňující intelektuální klima v celé Evropě. Proud, kterýproti státní svévoli a politice intervencionismu stavěl syste-maticky vyvozené teorie z oblasti ekonomie a práva. Teorie,jež nepodléhaly rozmarům doby. Naopak. Byly a stále zůstá-vají trvalými intelektuálními klenoty prokazujícími schop-nost společenských věd dojít k nadčasovému poznání.4

Navzdory věhlasnosti francouzských harmonistů jejichučení ztratilo na vlivu. Státní školství ovládané státní admi-nistrativou zcela logicky nepřálo myšlenkám, které zpo-chybňovaly státní monopoly.5 To však neplatilo pouze veFrancii, nýbrž na celém světě. Během 20. století byla jednotaekonomické a právní vědy, na které tolik stavěli francouzštíharmonisté (ale také např. anglická klasická politická ekono-mie), rozbita. Ekonomie, místo aby na vlastnictví stavěla, sepřeměnila v nástroj k jeho znárodňování a vyvlastňování;a právo, namísto aby formulovalo základní, univerzální pra-vidla, která zajistí řád a harmonický společenský vývoj, seztratilo v záplavě legislativy, jejímž důsledkem je chaosa stále nové konflikty. Společný základ práva a ekonomiespočívající – jak rozpracovávala právě francouzská tradice

Pascal SALIN

10

2 Více o Bastiatovi se lze dočíst v Pavlík, Jan: „Frédéric Bastiat – myslitel svobody a har-monie“. Tento text uvádí sbírku Bastiatových esejů Co je vidět a co není vidět, Liberálníinstitut, 1998.

3 Více o přínosu Gustave de Molinariho se lze dočíst v Hart, David M.: „Gustave de Mo-linari and the Anti-Statist Liberal Tradition“, 3 části, Journal of Libertarian Studies, sv. 5,č. 3, 4 a sv. 6, č. 1 (dostupné na www.mises.org).

4 Více o francouzské tradici v Šíma, Josef: „Trh je schopen zabezpečit… i obranu a spra-vedlnost“, část „Učení Gustave de Molinariho jako vyvrcholení francouzské tradicelaissez faire“ v Šíma, Josef (ed.): Právo a obrana jako zboží na trhu, Liberální institut,1999.

5 Salerno, Joseph: „Jak právníci ovládli ekonomii“, doslov k této knize.


– v existenci vzácnosti, je zapomenut. Nové směry v ekono-mii, které vlastnictví do ekonomie „vrací zpět“, jako napří-klad právo & ekonomie v Chicagské tradici, jen spojují nej-horší vlastnosti obou přetvořených věd – špatná ekonomie jevyužívána k ospravedlnění právního aktivismu, tj. produk-ci „špatného práva“.

Harmonie jako základ ekonomie a práva Jakkoli právě toto neblahé spojení práva a ekonomie dnes

převažuje, nevládne zcela. Nejen že ve 20. století na fran-couzskou tradici a její důraz na subjektivismus, individua-lismus a logické spojení práva a ekonomie navázala tzv. ra-kouská škola, která se po druhé světové válce rozvíjelapředevším ve Spojených státech, ale obě tradice – rakouskái francouzská – se dnes spojují. Francouzští myslitelé se vra-cejí na scénu. Okolo časopisu Journal des économistes et desétudes humaines se vytvořila skupina ekonomů, kteří opětzvedají hlas zdravé ekonomické a právní vědy proti státní-mu diktátu a intervencionismu. Nejprominentnějším a nej-vlivnějším z těchto ekonomů je profesor na Université Paris--Dauphine Pascal Salin.

Ekonomie v podání Pascala Salina má všechny vlastnostiširokého společensko-vědního přístupu, který v nejlepší ra-kousko-francouzské tradici zasahuje do oblasti etiky a prá-va. Jeho ekonomie není technicistním či technologickým pří-stupem ke společnosti ani technologií moci, ale veskrzespolečenskou vědou. Jak vysvětluje v jednom ze svých textů:

Ti, kdo přistupují k ekonomickým otázkám technologicky,tvrdí, že „optimální“ počet standardů v libovolné oblasti jeprávě jeden a že nejrychlejší cestou k tomuto „optimu“ jepovinné zavedení standardu nějakým celosvětovým úřa-dem. Zároveň se předpokládá, že ti, co rozhodují, jsouschopni tu správnou normu vybrat. Z ekonomického a rea-listického pohledu je však nanejvýš pravděpodobné, žeoptimální počet standardů je vyšší než jeden. …optimální

EKONOMICKÁ HARMONIZACE

11


stupeň diferenciace nebo homogenizace nelze rozhodnout„zvnějšku“ (str. 123–124 v této knize).

Tutéž záměnu ekonomického přístupu za technologickýmůžeme sledovat i tehdy, snaží-li se někdo – například eko-nom, teoretik tzv. dokonalé konkurence – určit a prosaditzvnějšku „optimální“ podobu jakéhokoli sektoru:

[Kolektivisté] [p]ředpokládají, že konkurence existuje tam,kde existuje velký počet producentů vyrábějících identickýstatek v identických podmínkách. Ve skutečnosti je tentopřístup spíše technologický než ekonomick. (str. 103).

V principu jsou oba přístupy hlásající nutnost existencejednoho druhu výrobku, nebo naopak velkého množství vý-robků či výrobců, totožné. Tento technologický přístup jedobře znám českému čtenáři z argumentace obhajující so-cialistické plánování doby minulé – „jedna pekárna a jedenrohlík pro celou zem“, případně „deset jaderných elektrárenna republiku“. S pádem socialismu ale naneštěstí tento pří-stup, jak ukazuje Pascal Salin, nevymizel. Stále silnější sna-ha o politickou centralizaci a celosvětovou harmonizaci najedné straně a sektorovou harmonizaci v rámci jednotlivýchzemí na straně druhé představuje v principu totožný marnýpokus o státní či dokonce nadstátní plánování – stanoveníoptima „zvnějšku“. Podobu výrobků, služeb či sektorůa stupeň jejich rozmanitosti, který bude lidem nejvíce vyho-vovat, však nelze předem vypočítat a poté pouze prostřed-nictvím tzv. veřejného sektoru naservírovat. Jak profesor Sa-lin upozorňuje:

Skutečnost, že u mnoha činností je harmonizace prospěšná,neznamená, že ji státy musí nařizovat. Nikdo nemůže do-předu a za všech okolností vědět, zda případný prospěchz harmonizace dané činnosti existuje a jaká je jeho velikost.Tento prospěch musí být objeven (str. 105).

A toto objevování se netýká pouze optimální podoby (tj.mimo jiné i stupně rozmanitosti) způsobů uspokojování exi-stujících lidských potřeb, ale dokonce i objevování potřeb

Pascal SALIN

12


nových. Politici a obhájci politicky nadekretované harmoni-zace („jeden systém pro všechny“) či rozmanitosti („velkýpočet prodávajících“)6 však – stejně jako zastánci socialismu– procesu konkurence a podnikatelského objevování nero-zumějí, případně – opustíme-li předpoklad jejich dobrýchúmyslů – mu rozumějí, ale ze zištných důvodů se jej roz-hodli paralyzovat. Chtějí jej nahradit vlastním úsudkemo optimální podobě či rychlosti společenských procesů. Vesvé podstatě ostatními lidmi opovrhují. Svou vizi prosazujísilou a vnucují ji všem. Vize ostatních pak chtějí násilím po-tlačit. Lidé se – Bastiatovými slovy řečeno – pro ně stávají„inertní hmotou, pasivními částicemi, pohybu zbavenýmiatomy, či přinejlepším jistým druhem vegetace, bez zájmuo způsob vlastní existence“.7 Nezajímá je společnost, alemoc. Přirozená společenská harmonie následně mizí podtlakem mocensky prováděné harmonizace.

Pro zastánce technologického přístupu je charakteristic-ký… přístup, v němž se předpokládá dostatek znalostík určení optimálního stupně diferenciace. Nedojde-li k do-sažení tohoto optimálního stupně spontánně fungujícímitržními procesy, začnou se oni sami považovat za osoby po-volané „harmonizovat“ vlastnosti produkovaných statků,tak aby zvýšili efektivnost produkce a přinesli spotřebite-lům vyšší úroveň užitku. Zde je třeba hledat důvod toho,proč se tolik lidí zastává celosvětové (nebo aspoň oblastní)harmonizace prostřednictvím konstruktivistických proce-sů. Předstírají, že by bylo „efektivnější“, kdyby existovalacelosvětová jednotná měna, celosvětový jednotný jazyk ne-bo celosvětový právní systém (str. 107–108).


13

6 Tento požadavek tzv. teorie dokonalé konkurence však ukazuje, že se ve své podsta-tě od teorie centrálního plánování neliší. Jak říká Pascal Salin:Teorie dokonalé konkurence předpokládá, že existuje jen jedna výrobní technologie(z čistě technologického pohledu „optimální“), která se při produkci daného statkupoužívá, a že velké množství manažerů musí použít tutéž technologii k vyrobení přes-ně stejného statku. V tom smyslu lze říci, že teorie dokonalé konkurence je ve skuteč-nosti teorií centrálního plánování (str. 138).

7 Bastiat, Frédéric: The Law, Foundation for Economice Education, 2000, str. 30.


K tomu, aby všechny produkty lidské činnosti byly kvalit-ní a reagovaly na potřeby lidí, je tedy třeba, aby byly produ-kovány v prostředí konkurence. Nikdo jiný než podnikateléoptimální míru harmonizace (homogenizace) a rozmanitostinalézt nedokáže. Z požadavku konkurence plyne, že vstupuinovativních podnikatelů na trh nesmí bránit žádné umělé(tedy politiky, a nikoli trhem vytvořené) překážky. Jen tehdynení harmonizace s harmonií v rozporu. Z toho ovšem vyplý-vá, jak vysvětluje profesor Salin, poměrně dramatický závěr.

Jak je… dobře známo,… přítomnost státního monopolu[znemožňuje] technologické a institucionální inovace, pro-tože nikdo nemá k jejich vytváření motivaci. To by samoo sobě mělo stačit k odmítnutí státem (státy) poskytova-ných statků, a to včetně těch, které se nám jeví jako mezi-národní veřejné statky (str. 128).

Ať již stát či tzv. veřejný sektor poskytuje jakékoli službyči statky, vede to k tomu, že nutně mizí společenská harmo-nie. Jak Pascal Salin výstižně popisuje, k úhradě jakékoli ta-kové aktivity jsou použity daňové výnosy, tedy „penízezkonfiskované státem“ (str. 69). Kde se ovšem vyskytujekonfiskace, harmonie nenalézá místo. „Daně nemohou býtneutrální, podobně jako ekonomika s daněmi nemůže býtstejná jako ekonomika bez nich.“ (str. 66) Snažit se proto krá-čet ve šlépějích centrálních plánovačů a prostřednictvím da-ní posunout ekonomický systém k bodu jeho „optima“ jezcela nemožné. Je totiž

nesmyslné hovořit o optimálnosti bez odkazů na indivi-duální majetková práva. Neexistuje žádná „optimální alo-kace statků“ kromě té, které dosahují jednotlivci se statky,jimiž legitimně disponují (str. 117).

Každému společenskému teoretikovi, který se nerozhodlignorovat základní společenské entity – lidi, musí být zřejmé,že „pojem ,optimum‘ je vždy nutně individuální“ (str. 45)8.A demonstrovat individuální optimum nutně vyžaduje svo-bodu člověka rozhodovat o nakládání se sebou samým a věc-

Pascal SALIN

14


mi, které vlastní. Vlastnická práva jsou proto nejen přiroze-ným základem francouzského harmonismu, ale též nevy-hnutelným logickým základem ekonomické vědy. „Hovořito »ekonomických« aspektech…, pokud opomíjíme všechnyostatní aspekty lidského života, nemá pražádný smysl“ (str.168). Ti ekonomové politického establishmentu, kteří na tuto nut-nou vazbu mezi ekonomií a právem zapomínají, nejsou eko-nomy, ale ve své podstatě státními plánovači. Pascal Salin vesvém eseji v závěru knihy skvěle vystihuje totalitarismus té-to pozice na příkladu „ekonomického“ zdůvodňování „vy-vlastnění za náhradu“, často používaného i u nás při stav-bách dálnic, tunelů či přehrad.

Ti skvělí znalci, kteří se snaží tvrdit, že přehrada je „ekono-micky životaschopná“, a tím ospravedlňují vládní projekt,nejsou ničím jiným než intelektuálními podvodníky. Nutívěřit ostatní, že vědí, co vědět nelze… Jejich chování je to-talitní, neboť skutečné hodnocení věcí těmi, jichž se roz-hodnutí týkají – oprávněnými vlastníky – nahrazují úsud-kem svým (str. 172).

O prosperitě, tj. ekonomické výhodnosti, lze proto hovořitpouze ve spojení se společenskou harmonií, tedy mírem. Jenpak se lidé vymaňují z pout totalitarismu a otevírá se jimprostor, ve kterém mohou naplňovat svou představu činoro-dého života. Jen na pevných společných základech práva lzebudovat rozmanitost ekonomického (společenského) života.Jak Pascal Salin připomíná:

Je jisté, že existuje několik základních pravidel, jež můžemepovažovat za univerzální a jež jsou v tomto smyslu společnávšem lidským jedincům. Například se jedná o princip, podlenějž je třeba respektovat život a majetek ostatních, nebo prin-cip, podle nějž „smlouva jest zákonem smluvních stran“. Dí-ky univerzální povaze těchto principů jsou platné pro všech-ny jedince a neexistuje žádný prostor pro jejich diverzifikaci.


15

8 Čemuž, jak ukazuje Pascal Salin v článku EURO, konstruktivistická měna, se zprone-věřují zastánci teorie optimálních měnových oblastí (např. z řad obhájců eura), jejichžteorie „dává slovu ,optimum‘ kolektivní význam“ (str. 45).


Jistě se najdou lidé, kteří tyto principy neuznávají, nebo do-konce nevěří v existenci univerzálních principů. Jakmile sivšak uvědomíme, že tyto principy jsou inherentně obsaženyv lidské podstatě, bylo by nekonzistentní tvrdit, že nejsouplatné pro všechny lidské jedince. Z jejich univerzálnosti nic-méně nevyplývá, že by měly být „harmonizovány“. Samotnájejich podstata je univerzální a lze ji jako takovou rozpoznat.Jejich univerzálnost tedy nezávisí na žádném explicitním pro-jevu vůle. Nezbytně z toho též vyplývá, že k prosazení těch-to principů není zapotřebí žádných celosvětových regulací– buď jsou uznávány, nebo ne (str. 102).

Mělo by být zjevné, že navzdory existenci několika zá-kladních pravidel tvořících základ společenské harmonie seani v oblasti práva neobejdeme, stejně jako v žádné jiné lid-ské činnosti, bez procesu objevování. Principy, o kterých ho-voří profesor Salin, mohou (a musí!) být sice nadčasové (po-dobně jako například principy ekonomie), avšak mají-lizůstat pro společnost relevantní, musí být neustále apliko-vány na nové společenské jevy, používány pro řešení no-vých sporů a konfliktů. K tomu není třeba soudců-monopo-listů, ale podnikatelských dovedností soudců-podnikatelů.

Skutečnou rolí soudce je právo vykládat, a z tohoto pohledutedy nepotřebujeme stát, nýbrž soudce, což v žádném pří-padě není totéž. Co se týče státu, ten právo nevykládá, aletvoří jej. Činí tak ale nutně způsobem arbitrárním a násil-ným (str. 172–173).

Právo je příliš důležité na to, aby si mohlo dovolit zavrh-nout tlak na kvalitu, který přináší konkurence, a vznikatv prostředí státního monopolu, jehož důsledky tak dobřeznáme z dob úplného socialismu v dobách minulých, či sek-torového socialismu dneška. „Podstata státu jako soudce jediktátorská“ (str. 172), a stát tudíž – stejně jako každé admi-nistrativní pokusy o společenské řízení – není zdrojem řádu,ale naopak chaosu.

Je třeba chápat, že, oproti tomu, jak se situace obvykle jeví,se uměle vytvořený řád často přibližuje anarchii více nežli

Pascal SALIN

16


řád spontánní. …Rozhodnutí plánovačů… nutně vedouk rozporům, které mohou být překonány jedině použitímsíly. Proto administrativní či plánovaný řád vede ve skuteč-nosti k opaku řádu (str. 159).

Jaký postoj musí tedy zaujmout francouzský harmonista,který může stavět na své tradici obohacené o díla takovýchteoretiků práva, jako byli Bruno Leoni či F. A. Hayek?9 Zce-la logicky profesor Salin dovozuje, že snahou všech odpůr-ců společenského diktátu a zastánců společenské harmoniemusí být stát této úlohy monopolního soudce zbavit.

Cesta od státu k harmoniiJak dílo Pascala Salina ukazuje, cestou k porozumění spo-

lečenským procesům je demystifikace činností vykonáva-ných státem a prvním krokem k tomuto cíli je deetatizace ja-zyka. K popisování činností státu, jež jsou zdrojema základem jeho moci jako soudce-monopolisty, bychomměli používat stejných pojmů, jež využíváme při popisu ak-tivit vykonávaných „obyčejnými“ lidmi. Slovům je nutnévrátit jejich pravý význam. Etatistický newspeak je prototřeba vymýtit a věci začít nazývat pravými jmény. Pascal Sa-lin jde ve svých dílech příkladem. Nebojí se například tvrdit,že když centrální banka, která je jedním z klíčových zdrojůmoci a peněz státu,

…devalvuje svoji měnu, znamená to, že tuto měnu prodalaza jisté množství zlata a slíbila, že ji vykoupí za stejnou ce-nu, zatímco ve skutečnosti ji vykoupí vyjádřeno zlatem zacenu nižší. Mají-li slova vůbec nějaký smysl, takovémutojednání se zcela prostě říká krádež. Jak jsme již řekli, vesmluvním řádu je krádež trestána soudem a zloděj již nena-jde zákazníky. Avšak když je měna zestátněna, měnovýmúřadům se možná ještě dostane poděkování za to, že mělyodvahu přijmout toto odvážné rozhodnutí, díky němuž bu-


17

9 Viz Leoni, Bruno: Freedom and the Law, Nash Publishing, 1972; Hayek, F. A.: Právo, zá-konodárství a svoboda, Academia, 1994.


de možno „obnovit vývoz“ a „oživit ekonomickou činnost“(str. 56).

Pro ekonoma proto nemůže být centrální banka ničím ji-ným než tvůrcem ekonomické nestability10 a odnoží státu,jež se zabývá uvalováním speciální – inflační – daně, daněz lidmi držené hotovosti. Proto inflace, stejně jako jiné daně,například cla, „jsou z definice diskriminační“ (str. 69). Žád-né „ctnostné“ utracení „peněz zkonfiskovaných státem“ (str.69) nemůže změnit kvalifikaci původního loupeživého aktu.Ten musí samozřejmě každý zastánce společenské harmoniezavrhnout. Nelze nijak změnit skutečnost, jak ukazuje pro-fesor Salin, že se lidé v systému státního monopolu nachá-zejí v pozici „daňových otroků“, a proto pouze oslabení čiodstranění tohoto diktátu jim dává „možnost se z tohoto ot-roctví vymanit“ (str. 85).

Klíčovým krokem k poznání, že tato silná slova jsou sku-tečně namístě, je možnost přímo pozorovat aktivity politikůa státních úřadů. Je tudíž zcela klíčové, aby se provádění stát-ních aktivit nevzdalovalo od lidí. S narůstající vzdálenostípolitiků od občanů se totiž snadněji významy slov zamlžují

Pascal SALIN

18

10 Pascal Salin chápe klíčovou úlohu centrální banky pro výkon státní moci a její zásadnívliv na hospodářský systém. Problémy s existencí této instituce a centrálního plánová-ní v měnové oblasti, které provádí, shrnuje následovně:„Jedním z charakteristických rysů převládajícího ekonomického myšlení současnostije, že pracuje se zcela opačnou perspektivou, než jakou implikuje logika lidského jed-nání. To platí obzvlášť v měnové oblasti. Tak se například obecně tvrdí, že centrálníbanka je nezbytná, protože prý v měnové oblasti existují systémová rizika, a je proto te-dy třeba, aby centrální banka zabránila řetězovým úpadkům tím, že sehrává úlohu vě-řitele poslední instance. Ve skutečnosti neexistuje žádný důvod, aby bylo systémové ri-ziko v oblasti produkce měny vyšší než v kterékoli jiné produkční oblasti. Naopak,systémové riziko vytváří právě existence centrální banky, fakt, že je měnový systémhierarchický, veřejný a národní“ (str. 57–58).„V naší době však přemýšlíme v bludném kruhu: konstatujeme, že existují měnovécykly a „globální“ měnové jevy (kolísání úrokové míry, úpadky bank, které poskytlypříliš mnoho úvěrů, atd.). Z toho vyvozujeme, že fungování jakéhokoli měnovéhosystému vede k systémovým rizikům, a je tudíž třeba zavést regulační mechanismus.Tuto roli by měla sehrát centrální banka. Ve skutečnosti je ale destabilizujícím prvkemprávě tento „regulační“ mechanismus“ (str. 60–61).


a lidé spíše uvěří, že inflace není konfiskací peněz jednou od-noží státu, ale úctyhodná snaha nezávislé instituce o „mak-roekonomickou stabilizaci“. Jak Pascal Salin vysvětluje, to-muto vzdalování se nedaří zabránit. „Loupeživé jednáníkartelu států“ přináší výsledky, a tak jsme svědky rozšiřová-ní EU v měnové oblasti i oblastech ostatních a můžeme ne-ustále pozorovat snahy o celosvětovou harmonizaci.

Není… překvapující, že se EU vyvíjí od zóny svobodnéhoobchodu k mezinárodnímu daňovému kartelu. Ideologieintervencionismu, k níž přirozeně všechny státy inklinují,k takovému vývoji nutně vede. V jistém smyslu tento ev-ropský trend kopíruje vývoj v USA a dějiny se mohou opa-kovat i na jiných světadílech, přičemž největší hrozbu před-stavuje mezinárodní koordinace daňových politik (str. 93).

Takovýto vývoj je však zdrojem ohromného nebezpečí,neboť stále více oslabuje blahodárné působení konkurence– motoru společenského rozvoje. Lidé jsou státními mono-poly či kartely států uvězněni a ti, „kteří trpí zvláště nesne-sitelnými a diskriminačními podmínkami, [jsou zbaveni] jis-té možnosti ochrany“ (str. 92) – nemají kam uniknout.

Čím větší nadnárodní stát je (Evropa nebo dokonce celýsvět), tím jsou možnosti daňové konkurence omezenější. Sezvyšující se mobilitou faktorů se státy pokoušejí vyvinoutkartelové struktury harmonizující daňové systémy nebonahrazující národní daně daněmi mezinárodními. Špatnáekonomická teorie jim poskytuje alibi pro jejich jednání,takže pak mohou předstírat, že daňová harmonizace je ne-zbytná k omezení problémů s platební bilancí, neefektiv-ností, nespravedlností nebo nezaměstnaností (str. 94–95).

Pro současný proces politické integrace (tj. rozšíření a kon-solidace státních monopolů)… neexistuje žádné ospravedl-nění. Tato skutečnost dokonale kontrastuje s ekonomickouintegrací v jejím správném významu, tj. nikoliv jako spojo-vání národních států (jež znárodnily celou řadu činnostía rozvinuly regulační moc nad svými občany), ale jako od-stranění bariér směny, tzn. posílení konkurence (str. 111).


19


Přestože pro politickou integraci nelze najít žádné skuteč-ně ekonomické důvody, a jak poznamenává Pascal Salin,„pro harmonizaci cel i hurikánů existuje přibližně stejnémnožství důvodů“ (str. 116), tato integrace stále probíhá.Neustále přibývá tzv. jednotných evropských politik a poli-tická centralizace se zrychluje. Vzniká tak evropský a sou-běžně také světový Leviatan, jehož moc postupně roste. Tose děje tím rychleji, čím více se za základ společenských pro-cesů přestává považovat respekt k soukromému vlastnictví,tak jak jej systematicky rozpracovávali francouzští harmo-nisté. Na jeho místo nastupuje nezpochybňovaná víra v de-mokracii. Demokracie má však být pouze nástrojem spole-čenské organizace, který zajistí svobodu. Ta je ovšem možnájen při respektu k soukromému vlastnictví, který demokra-cie pomáhá pošlapávat. Je proto stále zřetelnější, že demo-kracie očekávání v ní vkládaná nenaplňuje. Práva lidemodebírá a mění se ve způsob, „kterým jedna skupina lidí nu-tí jinou skupinu cosi zaplatit pod záminkou, že daná věc je»veřejný statek«“ (str. 127). Lidé se stále méně dovolávajísvých práv odkazem na právo soukromého vlastnictví. Pře-stávají chápat, že jim toto právo nedává stát, nýbrž že jimpatří z toho titulu, že jsou lidé a že stát je tím, kdo jej nejsys-tematičtěji pošlapává – stát není moudrý ochránce a tvůrcepráv, ale Leviatan! Chtějí-li lidé svá práva zpět, musejí seo ně přihlásit, tak jak to učinili v dějinách například američ-tí osadníci či holandské provincie. Historie zná mnoho pří-kladů lidského hrdinství při ochraně práv. To je postoj, o kte-rém hovoří profesor Salin, když říká:

Těm z nás, kteří stát považují za Leviatana, zbývá jen da-ňová vzpoura. Ale čím větší stát je, tím složitější je i tako-vou vzpouru zorganizovat. Na úrovni malého města je jejíorganizace nepochybně mnohem jednodušší než na úrovnivelkého státu či superstátu (str. 96).

Je třeba pomocí zdravé ekonomické teorie oživit požada-vek na respekt k vlastnickým právům jako revoluční myš-

Pascal SALIN

20


lenku. A to nejen k existujícím právům, ale také jako poža-davek na vytváření nových vlastnických práv, která mohouřešit nově vznikající problémy – například v oblasti životní-ho prostředí, jež se stává populární záminkou pro nové stát-ní regulace.

To důležité zde není rozhodnout o daních nebo regulacích zaúčelem řešení globálního problému, nýbrž lépe poznat pro-blém a nalézt nejlepší institucionální uspořádání, která námpomohou v přiblížení se „optimální“ úrovni znečištění (str.129–130).

Koncept vlastnických práv je přesně tím, co nenabízí ko-nečné řešení, ale recept. Recept k řešení komplikovanýchproblémů, na němž se mohou podílet všichni zúčastnění.Proti tomuto řešení prostřednictvím vlastnických práv lzenamítnout, jak připomíná Pascal Salin, „že taková vlastnic-ká práva je těžké vymezit a chránit. To jistě ano. Ale defini-ce nadměrného rybolovu [nebo jiného problému životníhoprostředí] není pro stát nebo skupinu států o nic snazší, tatosituace navíc postrádá motivační prvky soukromoprávníhořešení“ (str. 129). „Cenový systém a soudní systém jsou pakmocnými nástroji, jež mohou při nikdy nekončícím přizpů-sobování používat“ (str. 132). Stejně jako v jakémkoli jinémodvětví, nemůžeme od znárodnění této oblasti čekat lepšívýsledky. Salin poznamenává:

Dojde-li ke znárodnění životního prostředí (třeba i meziná-rodní organizací), jsou jakékoliv problémy v této oblasti po-važovány za osudovou danost (str. 132).

Neexistence úplné soukromé alternativy řešení mnohasložitých problémů v současnosti neznamená, že není mož-ná. Naopak. Lze předpokládat, že by podnikatelé v oblas-tech, kam dnes nemají přístup, objevili velké množství ino-vativních přístupů, stejně jako se v prostředí konkurencerozvinula odvětví, jež za socialismu vůbec neexistovala. Pro-fesor Salin zcela logicky očekává, že místo monopolního ve-řejného práva by v odmonopolizovaném odvětví soukromo-


21


právního řešení sporů „hrály roli zprostředkovatelů meziznečišťovateli a poškozenými [pojišťovací společnosti]“ (str.131), vznikla by práva k nerostným surovinám, částem mo-ří a mořského dna, rybám atp. (srov. str. 128). Decentralizo-vaný systém hledání práv a jejich ochrany by vlastnická prá-va, jež jsou základem lidské svobody, učinil mnohembezpečnějšími a řešení sporů mnohem harmoničtějším.„K řešení se tedy dospívá mírovou cestou, jež umožňujeprojevit a respektovat přání všech zúčastněných“ (str. 171).Jak Pascal Salin upozorňuje:

Jakmile jsou… práva definována a hájena, jakmile je každépoškození těchto práv, ať již ze strany státu či jednotlivců,sankcionováno, získává problém… přirozené řešení (str. 170).

Vymanit se z diktátu státu, abychom mohli v realitě obje-vování takovýchto přirozených řešení vidět, však nebude jed-noduché. Trvalo více než století, než ve Francii opět zaznělhlas harmonisty – Pascala Salina. Nevyhnutelné problémypraktikovaného intervencionismu ve Francii, České republicea celé Evropě snad ukážou na intelektuální prázdnotu teoriíintervencionismu. Snad bude poté zřejmější, že nejviditelněj-šími „společenskými teoretiky“ a „ekonomy“ jsou zaměst-nanci nejrůznějších odnoží státu, kteří se pouze propůjčujík šíření státní propagandy. Snad se více lidí obrátí k myšlen-kám, jež ukazují přínosy konkurence oproti monopolu, a jsoutak schopny přinést harmonii a řád namísto konfliktu a plá-novaného chaosu. Vítězství na poli myšlenek je klíčemk uskutečnění zásadní společenské změny. Je to však běh nadlouhou trať.

Nelze si samozřejmě představovat, že bychom se mohlihned zítra ocitnout v situaci, kdy by neexistovaly žádnéreglementace. Nicméně je naší povinností pokusit se před-stavit si, jak by společnost v takové situaci fungovala. Jinakřečeno, v dnešním světě, kdy jsme otroky státu, se tatopředstava může jevit jako utopie. Je nicméně utopií realis-tickou, protože je utopií svobody (str. 162).

Pascal SALIN

22


Teoreticky musíme být přesvědčeni, že svobodná společ-nost – bez reglementací a veřejného donucení – může fun-govat a funguje lépe než ostatní. A proto je třeba tvrdě bo-jovat proti všem argumentům ospravedlňujícím státníintervencionismus (str. 162).

Pascal Salin, jak český čtenář může posoudit sám po pře-čtení této knihy, obnovil tradici francouzského harmonismu– mocného spojení ekonomie a práva. Vliv jeho vědeckéi popularizační práce nám ukazuje, jak mnoho může dosáh-nout jediný člověk. Pascale, děkujeme za inspiraci!

V Praze, 30. srpna 2003


23



K O N K U R E N C E *

* Text byl uveřejněn v Dictionnaire des sciences économiques. (Vedoucí autorského kolek-tivu Claude Jessua, Christian Labrousse, Daniel Vitry), Paříž, PUF, 2001.



Fungování jakéhokoli systému produkce nelze bezpochybyporozumět, aniž bychom se odvolali na koncept konkuren-ce. Proto je vyvinutí co možná nejuspokojivější definicea teorie konkurence obzvláště důležité. Tradiční teorii kon-kurence, jež představuje hlavní přístup jak na poli ekono-mické analýzy, tak v oblasti praktických aplikací, lze nicmé-ně z mnoha důvodů kritizovat. Měl by ji proto nahraditpřístup jiný, odpovídající dynamickému pohledu na realitu.

Tradiční teorie: dokonalá konkurence

Tradiční norma, jež se připouští při studiu tržních struk-tur, je v ekonomické literatuře známa pod jménem „dokona-lá konkurence“. Cíl zmíněné teorie spočívá ve snaze zjistit,zda má na daném trhu jeden výrobce či několik málo výrob-ců moc (či alespoň možnost) záměrně ovlivnit cenu. Jestližetomu tak je, pak se říká, že konkurence nepůsobí. Naprotitomu situace se považuje za konkurenční, když relativní ve-likost daného výrobce ve vztahu k ostatním výrobcům jepříliš malá na to, aby mohl jakkoli ovlivnit trh, zvláště pakcenu svých produktů.

„Dokonalá konkurence“ vyžaduje současné splnění něko-lika podmínek. Jejich seznam se u různých autorů lehce od-

27


lišuje, avšak obecně zahrnuje vždy následující: existenci vel-kého množství nakupujících a prodávajících, z nichž každýje z ekonomického hlediska velmi malý; homogenní a děli-telný produkt a dokonalé informace. Podmínka týkající serelativní velikosti hráčů na trhu je samozřejmě základní, za-tímco ty ostatní jsou v jistém smyslu odvozené: jestliže pro-dukt není homogenní – například kvůli tomu, že pro kupu-jící má význam specifická značka1 – pak každý výrobceprodukuje statek, jenž není se statky ostatních výrobců do-konale zaměnitelný, takže je vlastně jeho jedinečným produ-centem. Stejně pokud není splněna podmínka dělitelnosti –pokud je statkem například jaderná elektrárna – je těžké sipředstavit, že existuje velké množství výrobců. Konečněi dokonalé informace znamenají, že není možná segmentacetrhu na množství malých specifických místních trhů. Všech-ny podmínky směřují k jednomu cíli: vymezit situaci, kdy sejeden výrobce nemůže odlišit od výrobců ostatních.

Je ostatně zajímavé poznamenat, že se k předcházejícímuseznamu podmínek dokonalé konkurence často přidává ješ-tě jedna – volný vstup na trh. Avšak na rozdíl od interpreta-ce, již později poskytneme, směřuje tato podmínka v rámcikonceptu tradiční teorie jen k naplnění konečného cíle, exi-stenci velkého množství výrobců. Ta je skutečně tím pravdě-podobnější, čím svobodnější vstup na trh bude. Tradiční teo-rii dokonalé konkurence lze proto nepochybně shrnoutpomocí jediné charakteristiky, a to je existence velkéhomnožství výrobců jediného statku. Je-li tomu tak, pak je jakpro nabízející, tak pro poptávající cena daná „trhem“ a vý-robci ji nejsou schopni ovlivnit.

Tradiční přístup jinými slovy definuje konkurenci z hle-diska výsledků fungování trhů (v podobě tržních struktur).Alternativní přístup ke konkurenci, jemuž se budeme ná-

Pascal SALIN

28

1 To je ostatně důvod, proč zastánci tradiční teorie nemají důvěru k reklamě, kterážtoumožňuje diferenciaci.


sledně věnovat, při její definici vychází z tržního procesubez ohledu na to, jaké důsledky jeho působení přináší.

Důsledky teorie dokonalé konkurence

Jestliže existuje velké množství výrobců jednoho statku, jejeho cena pro všechny z nich daná. Pokud tedy výrobce zvý-ší svou nabídku o jednotku, jeho mezní příjmy se nezmění(což také značí, že mezní příjmy se rovnají příjmům průměr-ným). Jaké musí být mezní náklady, aby se vyplatilo tuto do-datečnou jednotku vyrobit? Obvykle se předpokládá, žekřivka mezních nákladů – křivka, která vyjadřuje funkčnívztah mezi mezními náklady a vyrobeným množstvím – mátvar písmene U, alespoň pokud se pohybujeme v krátkémobdobí, během něhož není možné měnit všechny výrobnífaktory. Ať je ospravedlnění tohoto tvaru jakékoli, lze opráv-něně předpokládat, že se výrobce nachází v té části křivky,kde mezní náklady rostou. Jestliže existuje interval, v němžmezní náklady klesají, výrobce má zájem zvyšovat svou pro-dukci, neboť jeho mezní přínos je rostoucí (je-li měřen jakorozdíl mezi mezními příjmy, které jsou konstantní, a mezní-mi náklady, jež jsou v daném případě klesající). I pokud byale nakonec bylo možné zpochybnit myšlenku, podle níž exi-stuje oblast klesajících mezních nákladů, musíme nutně při-pustit, že existuje interval nákladů rostoucích. To vyplýváz hypotézy, že výrobci jsou racionální a že nejprve používajíty výrobní faktory, jež jsou k výrobě daného statku nejvhod-nější, a teprve poté ty méně a méně vhodné. Existuje tudížbod, kdy se mezní náklady, jež jsou rostoucí, protnou s kon-stantními mezními příjmy. V tomto bodě je mezní zisk nulo-vý, jinak řečeno, výrobce nemá zájem dále vyrábět (každá do-datečná jednotka by mu přinesla negativní mezní zisk).

Prozkoumejme však nyní, co se děje v situaci dokonalékonkurence na trhu jednoho statku z pohledu všech výrobců.


29


Představme si nejdříve, že původně existuje jistá diferenciacevýrobců, z nichž někteří mají vyšší výrobní náklady než ostat-ní (to znamená, že pro daný rozsah výroby mají vyšší prů-měrné a mezní náklady). Každá firma jedná tak, aby vyrov-nala mezní náklady s mezními příjmy, což jí za existujícíchtechnologických podmínek umožní maximalizovat zisk.

Právě zde má hypotéza dokonalých informací svůj vý-znam. Vyplývá z ní, že každý může rozpoznat a používatnejefektivnější technologické postupy. Možnost uchýlitse k dané technologii tudíž přitáhne nové výrobce, což im-plikuje, že mohou volně vstoupit na trh, přičemž méně efek-tivní výrobci se budou muset buď přizpůsobit, nebo odejít.Vstup nových výrobců bude pokračovat tak dlouho, dokudbude existovat vidina zisku. Nakonec dojdeme k situaci, kdybude velké množství výrobců vyrábět naprosto identickýmzpůsobem – budou využívat technologii, o níž se předpoklá-dá, že přináší nejnižší náklady. Avšak současně s tím tento tr-valý nárůst nabídky nutně způsobí pokles tržní ceny danéhostatku, jinak řečeno pokles mezních příjmů (a jim rovnýmpříjmům průměrným). Vstup nových výrobců na trh skončív okamžiku, kdy průměrné příjmy poklesnou až na úroveňprůměrných nákladů.2 Pokud by průměrné příjmy dále kle-saly, dostaly by se pod průměrné náklady a všichni výrobciby dosahovali ztráty.

Následkem toho je tedy diferenciace výrobců v přístuputradiční teorie pouze přechodným jevem, který ústí do situa-ce konečné rovnováhy, v níž jsou všichni výrobci naprostoidentičtí, používají stejnou technologii a dosahují nulovéhozisku. Tento poslední závěr se jeví paradoxní a skutečně ta-kovým je: individuální snahy všech podnikatelů je kolektiv-ně přivádí do situace nulového zisku… Tento paradox všakmůže být považován za náznak křehkosti tradiční teorie. Od

Pascal SALIN

30

2 Lze ukázat, že křivka mezních nákladů prochází bodem minima křivky průměrnýchnákladů, takže v tomto bodě jsou si mezní příjmy, průměrné příjmy, mezní nákladya průměrné náklady rovny.


okamžiku, kdy je proces homogenizace výrobců dokončen,probíhá výroba statků plynule se opakujícím způsobem,kdy firmy donekonečna produkují týž statek s neměnnoutechnologií a nedosahují při tom žádného zisku.

Navzdory svému paradoxnímu aspektu je uvedená situacerovnováhy všeobecně považována za normu, dle níž lze po-suzovat tržní struktury: situace, kde neexistuje dokonalá kon-kurence, se pokládají za neoptimální. Posun k normativní vi-zi dokonalé konkurence spočívá implicitně na myšlence, žev případě jejího působení na rozdíl od situace nekonkurencenedisponuje žádný výrobce tržní „silou“. Použití termínu sílaje však dvojznačné, neboť obvykle znamená použití donuce-ní. V případech, kdy nejsou podmínky dokonalé konkurencesplněny, se ale nemusí o žádné donucení jednat.

Tradiční teorie konkurence tak naopak zcela přirozeně dá-vá vzniknout teorii monopolu. Ten bude definován jako si-tuace, kdy existuje jediný výrobce nějakého statku. Dokazujese, že monopolista bude moci dosahovat „monopolního zis-ku“, zisku, jenž bude přesahovat zisk normální, kterého bybylo možno dosáhnout v situaci konkurence. Na rozdíl odmnoha výrobců za situace dokonalé konkurence, jimž je po-ptávka, kterou oni nemohou měnit, daná exogenně, výrobcev postavení monopolisty reakce poptávajících na změnu ce-ny zná. Může tedy určit ze svého hlediska optimální cenu.Tím, že omezí nabídku, může zvýšit cenu prodejů a maxi-malizovat tak svůj zisk.

Kritika teorie dokonalé konkurence

Ačkoli se tradiční teorie jeví jako dokonale rigorózní – toje dáno její možnou matematickou formou – vede k neřeši-telnému dilematu. V realitě je téměř nemožné, aby bylyvšechny přísné podmínky definující situaci dokonalé kon-kurence splněny. Abychom tedy mohli stanovit, zda konku-


31


rence existuje, či nikoli, je třeba rozhodnout, jaká konkrétněexistující situace je dostatečně blízká, či naopak dostatečněvzdálená teoreticky stanovené normě. To ale znamená, žev praxi je tato sofistikovaná teorie odkázána na osobní sou-dy jednotlivců, jež jsou nutně arbitrární. Tento přístup je na-víc odpovědný za vznik nespočetných legislativních aktůupravujících konkurenci. Vede tak buď k tomu, že jsou sta-novena arbitrární kritéria definující konkurenci – napříkladtržní síla výrobce, nebo k situaci, kdy je soudcům ponechá-na moc dle jejich vlastního uvážení posoudit, zda konku-rence reálně převládá, či nikoli. Zvažme však například jed-nu z podstatných náležitostí definice dokonalé konkurence,existenci velkého množství výrobců daného statku, jež byměla ospravedlnit pozornost věnovanou tržnímu podílu přihodnocení konkurence. Statek lze zcela arbitrárně definovatvelmi úzce, či naopak velmi obecně. V závislosti na této de-finici ale nepochybně dostáváme zcela odlišná hodnocení„tržní síly“. Tento problém je tím závažnější, že statky do-stupné na dvou různých místech v různé časové okamžikynejsou dokonalými substituty, a nepředstavují tudíž homo-genní statek.

Tváří v tvář neshodě mezi teorií a realitou se tradiční pří-stup často pokouší přinutit realitu, aby odpovídala teoretic-kému modelu. Snaží se, jinými slovy, přinutit výrobce, abyse chovali, jako kdyby dokonalá konkurence existovala. Pro-tože ta však neexistuje, je norma, vůči níž porovnáváme re-álnou situaci, zcela fiktivní. Tímto způsobem se nicméněospravedlňuje například regulace cen, znárodňování společ-ností v „monopolním postavení“ či rozhodnutí soudů o roz-dělení společností, jež jsou nařčeny z nadměrné tržní síly,případně také zákaz jistých fúzí.

Zmiňované nesnáze, plynoucí z rozchodu mezi teorií a re-alitou, je nicméně možné vyřešit i jiným způsobem. Nabízíse přístup spočívající v modifikaci teorie konkurence tako-vým způsobem, aby se z ní stal nástroj umožňující vysvětlit

Pascal SALIN

32


realitu tak, jak skutečně je.3 Abychom ale porozuměli reálné-mu světu, musíme nahradit statický pohled pohledem dy-namickým. Určujícím znakem ekonomického života jeschopnost jednajících lidí představit si budoucnost a vzít nasebe riziko být novátorem. Z tohoto pohledu je chybné ozna-čovat stejným jménem – podnikatel či výrobce – dvě osoby,jejichž chování je zcela odlišné:

– rutinní výrobce, charakteristické pro dokonalou konku-renci, kteří se spokojí s imitováním ostatních výrobcůa kteří „konvergují“ ke stejné výrobní technologii;

– výrobce novátory, již se snaží odlišit se od ostatních vý-robců, aby dosáhli výsledků lepších a získali větší tržnípodíl. Při tom používají výkonnější výrobní technologienebo nabízejí nové a levnější výrobky.

Tradiční teorii lze jinými slovy kritizovat za to, že přijímátechnologický pohled na produktivní aktivity. Pro výrobudaného statku podle ní existuje jedna optimální technologie,daná exogenně a přístupná všem výrobcům. To odpovídáhypotéze dokonalých informací. Předpokládat dokonalé in-formace je však absurdní, neboť informace představuje vzác-ný statek a rozvoj všech produktivních aktivit spočívá právěve vytváření nových znalostí. Teorie, jež předpokládá exi-stenci zásoby univerzálně použitelných znalostí, nemůževysvětlit reálný svět, jehož podstatná charakteristika tkvív tom, že znalosti nejsou k dispozici, ale musejí být nováto-ry odhaleny. Teorie dokonalé konkurence je formálně správ-ná, avšak vztahuje se na neexistující svět.

Jak tedy definovat konkurenci? Prostě a jednoduše pomo-cí termínů blízkých zdravému rozumu. Konkurence existuje,


33

3 Základ tohoto přístupu byl položen autory patřícími k rakouské ekonomické škole. Vizzejména Hayek, Friedrich A.: Individualism and the Economic Order, University of Chi-cago Press, Chicago, 1948; Rothbard, Murray N.: Man, Economy and State, Ludwig vonMises Institute, Auburn, 1993 (první vydání 1962); [Česky vydá v roce 2003 Liberálníinstitut pod názvem Zásady ekonomie; pozn. editora]; Kirzner, Israel M.: Competition andEntrepreneurship, University of Chicago Press, Chicago, 1973; O’Driscoll, Gerald P. –Mario J. Rizzo: The Economics of Time and Ignorance, Basic Blackwell, Oxford, 1985.


kdykoli existuje svobodný vstup na trh. Pokud tato svoboda exi-stuje, budou se novátoři pokoušet konkurovat stávajícím vý-robcům. To znamená, že se budou snažit odlišit se takovýmzpůsobem, aby byli lepší. Skutečná konkurence je tedy v pří-mém protikladu k „dokonalé konkurenci“, která považujeza konkurenci stav, kdy se výrobci vzájemně donucují k to-mu, aby byli identičtí. Proto můžeme říci, že tradiční teoriespíše než konkurenční ekonomiku mnohem lépe popisujefungování plánované ekonomiky, kde centrální úřad poža-duje po výrobních jednotkách používat jím definovanoutechnologii.

Jak píší Gerald O’Driscoll a Mario Rizzo (1985): „Do spor-tovní konkurence se pouštíme právě proto, že před samot-nou sportovní událostí nevíme, který hráč či družstvo je lep-ší.“ Bylo by nepochybně nespravedlivé modifikovatvýsledky poté, co hra skončila, pod záminkou, že jsou ne-spravedlivé. Avšak to, co bychom nepřipustili v případěsportu, připouští většina ekonomů v případě podnikatelskéaktivity. Tento paradox je umožněn tím, že je konkurencepředefinována způsobem, jenž prakticky označuje pravýopak toho, čím konkurence ve skutečnosti je. Je proto „plod-nější definovat konkurenci jako proces než jako stav věcí“.

Kdykoli je vstup na trh svobodný, nemají všichni poten-ciální výrobci z této svobody stejný prospěch. Někteří jsouspíše novátory, jiní spíše rutinéři. Ti nejvíce novátorští sepokoušejí vytvořit jedinečný výrobek nebo službu. Každýz nich, který uspěje, pak v počátku získá stoprocentní po-díl na trhu, neboť je jediným, kdo daný statek nabízí. Ostat-ně jednal tak a vzal na sebe riziko právě z toho důvodu, žev dosažení této pozice doufal. Velká hodnota konkurenceve smyslu, jak ji nyní používáme, plyne právě ze skuteč-nosti, že podporuje novátorské chování. Jinými slovy pod-poruje snahu jednat odlišně, a nikoli stejně. Konkurence jedle často citované myšlenky Friedricha Hayeka „procesemobjevování“. Lze rovněž říci, že konkurence (chápaná ve

Pascal SALIN

34


smyslu svobodného vstupu do odvětví) pobízí výrobcek získání monopolní pozice (ve smyslu teorie tradiční).Jestliže však svoboda vstupu na trh přetrvává, je tato ex-kluzivní pozice výrobce-novátora vystavena riziku, že bu-de ohrožena příchodem nově vstupujících hráčů, kteří ne-jsou novátoři, nýbrž spíše imitátoři. Jestliže si tedy chceprvní výrobce zachovat svou část trhu a své zisky, musí ne-ustále inovovat.

To vysvětluje, proč je statický pohled klasické teorie spor-ný. Jestliže shledáme, že má jeden výrobce stoprocentní po-díl na trhu, může tomu tak být ze dvou zcela odlišných dů-vodů: buď je tato pozice důsledkem jeho inovačníchschopností, nebo vyplývá ze zákazu vstoupit na trh uplat-ňovaného vůči ostatním. Pouhý fakt tržního podílu nám ne-umožňuje pochopit procesy, které se zde odehrávají.

Opuštění statického pohledu na konkurenci a přijetí po-hledu dynamického nám také umožňuje vysvětlit zisk.V konceptu tradiční teorie, kde informace jsou dokonaléa kde existuje jediná optimální technologie,4 všichni výrobcisměřují ke stejné pozici, v níž dosahují nulového zisku. Je to-mu tak proto, že to, co se v tradiční teorii nazývá zisk, veskutečnosti ziskem není. Zisk se ve skutečnosti definuje jakoreziduální odměna, což znamená, že zůstává výnosem fir-my, když jsou vyrovnány veškeré jisté závazky (mzdy, úro-ky). Ve světě jistoty tradiční teorie se tak zisk redukuje na jis-tou odměnu, kterou podnikatel dostává jako náhradu zasvou práci. Podobá se tedy mzdě.

Ve skutečném světě, popisovaném dynamickou teoriíkonkurence, je ale zisk nejistou odměnou, získávanou ná-hradou za ochotu podstoupit riziko přítomné v každé ino-vaci. Na zisk proto nelze nahlížet jinak než touto optikou.Podnikatel jednal a vzal na sebe riziko proto, aby dosáhl


35

4 V ekonomii by se optimálnost neměla definovat jako technologický údaj, nýbrž pro-střednictvím cílů jednotlivců.


zisku. Pozitivní zisk pak znamená, že se jeho odhady uká-zaly jako správné. Teorie „monopolního zisku“, jež bylanastíněna výše, proto postrádá veškerý smysl. Ve skuteč-nosti nelze hovořit o „monopolním zisku“, pokud nestano-víme nějakou normu. Tou normou bývá „normální zisk“.Jak je však možné v situaci, kdy nějaký novátor, jenž jez definice na svém trhu nejprve sám, dosahuje zisku, defi-novat normální zisk, vůči němuž by se jeho zisk měl po-rovnat, když taková situace prostě neexistuje? Kdyby se to-tiž novátor do nové výroby nepustil, statek, který vyrábí,by neexistoval a definovat míru zisku náležející dané čin-nosti by bylo nemožné.

Tradiční teorie je formálně pravdivá, když ukazuje, že si-tuace monopolu s sebou přináší existenci monopolního zis-ku. Je pravdivá v tom smyslu, že v rámci jejích vlastních hy-potéz se jedná o koherentní uvažování. Definuje nicméněneexistující koncept (monopolní zisk), neboť vychází z hy-potéz, jimž v realitě nic neodpovídá. Přesněji řečeno by bylovhodné odlišit dva zcela odlišné významy termínu„monopol“. Obdobné jsme učinili i v případě „konkurence“.Tradiční teorie hovoří o monopolu tehdy, když na trhu ať jižz jakéhokoli důvodu existuje jediný výrobce. Jestliže všakpřijmeme dynamický pohled na konkurenci, je zřejmé, žeexistence jediného prodávajícího na trhu může být důsled-kem buď jeho novátorských aktivit, nebo důsledkem zákazuvstoupit na trh uplatňovaného vůči ostatním výrobcům.V prvém případě existuje (normální) zisk plynoucí z inova-cí, v případě druhém můžeme mluvit o „monopolním zis-ku“ plynoucím z monopolního privilegia. Monopolní zisk ji-nými slovy existuje pouze v situaci, kdy je výrobcelegislativním omezením chráněn před veškerou konkurencí,což mu umožňuje zajistit si větší zisk, než by byl mohl zís-kat v případě svobodného vstupu na trh. Monopol tedy exi-stuje, ale pouze za zpřesňující podmínky, a to, že skutečnýmonopol je vždy důsledkem zákonného omezení konkuren-

Pascal SALIN

36


ce. Z tohoto pohledu můžeme kritizovat všechny legislativ-ní akty, které o sobě tvrdí, že chrání konkurenci, neboť stavína tradiční teorii konkurence, což je může svést k boji s “ino-vačními monopoly“, nikoli s monopoly založenými na pri-vilegiích. Jediná správná konkurenční politika by ve skuteč-nosti znamenala odstraňování všech překážek svobodnéhovstupu na trhy.

Studium konkurence nás konečně vede k tomu, abychomse zabývali jedním z hlavních problémů ekonomické organi-zace, a tím je určení optimální míry diferenciace a homogeni-zace lidských aktivit. Realistický přístup ke konkurenci nám,jak jsme viděli, dovoluje nahlížet na ni jako na sílu působícíve směru diferenciace, jež je v souladu s hlubokými a zako-řeněnými touhami lidských bytostí. Existují nicméně i přípa-dy, kdy extrémní diferenciace statků není žádoucí. Příklademmohou být síťové aktivity (telekomunikace, peníze atd.). Jest-liže však existuje svoboda vstupu na trh, hledají vytrvale jed-notliví aktéři – výrobci i kupující – takový stupeň diferencia-ce, který se jim zdá nejvýhodnější v závislosti na měnícím sevnímání jejich potřeb a znalostí, jež vytvoří. Tato skutečnostnás mimo jiné může přivést i k odlišnému přístupu ke karte-lům.5 V tradičním pojetí kartel představuje pokus několikavýrobců omezit konkurenci, vytvořit monopol a vykořisťo-vat kupující prostřednictvím čerpání monopolního zisku.Kartel však také může být pro dané výrobce prostředkem,jak lepším způsobem vyhovět přáním po homogenizaci vý-robků ze strany kupujících a současně uchovat inovační síluobsaženou v konkurenci. Je tomu tak například v případě,kdy několik producentů peněz místo toho, aby poskytovalopeníze s odlišnými charakteristikami, vydává peněžní jed-notky, které jsou vzájemnými dokonalými substituty, cožzvyšuje jejich likviditu, a tedy odpovídá potřebám těch, kdo


37

5 Srovnej Salin, Pascal: „Cartels as Efficient Productive Structures”, The Review of Aus-trian Economics, IX, č. 2, 1996, str. 29–42. [Je zařazen do tohoto sborníku jako kapitola5; pozn. editora.]


je používají. Jinak řečeno, pokud existuje svoboda vstupu natrh, vede konkurence výrobce nejen k vymýšlení nejlepšíchproduktů a nejlepších výrobních technologií, ale i k vynalé-zání nejlepších systémů organizace.

Pascal SALIN

38


E U R O,K O N S T R U K T I V I S T I C K ¡ M Ã N A *

* Text byl uveřejněn v Journal des économistes et des études humaines, VIII, č. 2/3, červenaž září 1998, str. 201–217. První verze tohoto textu byla přednesena na kolokviu ISILs názvem Libertarianism: The Philosophy for the XXIst Century, Řím, říjen 1997.



Mezi spontánním charakterem zlatého standardu – ales-poň toho původního – a děsivou administrativní mašinerií,která se rozběhla v souvislosti se zavedením konstruktivis-tické1 měny zvané euro, existuje až zarážející kontrast: zro-zení eura doprovázejí tisíce zpráv a schůzek expertů či poli-tiků stejně jako bezpočet seminářů, zatímco datum zavedenízlatého standardu nikdo nedokáže s určitostí stanovit, stejnějako bychom marně pátrali po nějaké schůzce nějakých stát-níků, která by se k tomu účelu musela konat. Fungoval-lizlatý standard tak dobře, pak bezpochyby proto, že vzniklspontánně jako odpověď na konkrétní potřeby.

Naproti tomu euro je typickým odrazem převládajícíchkoncepcí současné doby. Je poznamenáno stejně tak veřej-ným intervencionismem jako nacionalismem. Představujetechnický výtvor, nikoli výsledek institucionálníhoprocesu. Spočívá na centralizovaných právních ustanove-ních, a nikoli na smluvní bázi, kde vstupuje do hry osobníodpovědnost. I způsob vytvoření eura odráží jeden charak-teristický rys naší doby, a sice fakt, že koncepce a teoriev měnové oblasti jsou často odtržené od obecné ekonomické

41

1 Jak je pravděpodobně všeobecně známo, termín „konstruktivismus“ používal zejmé-na Friedrich Hayek k označení systémů či organizací „zkonstruovaných“ na základěapriorní vize, jež jsou protikladem k těm, jež vznikly jako spontánní výsledek fungo-vání procesů vzájemného působení mezi lidmi.


teorie, jako kdyby měna byla zcela zvláštním statkem, vy-mykajícím se obecným zákonitostem lidského jednání.

„Žádný jednotný evropský trh bez jednotné měny, žádnájednotná měna bez jednotné centrální evropské banky“, taklze formulovat převažující vizi v oblasti měnové integrace.Tuto vizi pochopitelně přijímají ti, pro něž konečný cíl ev-ropské integrace spočívá ve vzniku super-národa, který na-hradí národy existující. Vzhledem k tomu, že v současné do-bě se obvykle měnová oblast kryje s národní oblastí, zcelapřirozeně se z toho vyvozuje nutnost, aby se i v Evropě in-stitucionální oblast shodovala s oblastí měnovou. Obhájci té-to vize se domnívají, že rozdílnost měn představuje překáž-ku pro výměnu zboží do té míry, že by nebyla slučitelnás jednotným trhem: transakce mezi evropskými zeměmijsou obtížnější než transakce uvnitř jedné země, neboť je ne-zbytné přecházet z jedné měny na druhou, zatímco obchodjako takový hranice nemá.

Nicméně téměř ve všech oblastech se objevují dva proti-chůdné přístupy k evropské integraci. První, pravděpodob-ně dnes stále ještě převažující, předpokládá, že politickéa ekonomické sjednocení Evropy zahrnuje proces slaďovánínejrůznějších zákonů, nařízení, daní, ekonomických a mě-nových politik.

Druhý přístup vychází z faktu, že konkurence je nezbyt-ná nejen mezi jedinci, ale též mezi vládami. Lidé totiž těžíz rozdílností, které mezi nimi existují, a pokud jsou všichnijedinci nuceni žít v naprosto stejném prostředí v tak roz-sáhlé oblasti, jakou je Evropa, ztrácejí se tím jak velice uži-tečné informace, tak i účinné stimuly. Konkurence mezi jed-notlivci je užitečná proto, že každého z nich podněcujek tomu, aby jednal lépe než druzí. Stejně tak je užitečnái konkurence mezi vládami, protože každou vládu stimulu-je k tomu, aby byla lepší než ostatní. Lze tudíž doufat, žev systému navzájem si konkurujících vlád by se zákonodár-ství, daňové systémy, reglementace, produkce peněz či růz-

Pascal SALIN

42


né ekonomické politiky lépe přizpůsobily skutečným potře-bám občanů.

Konstruktivistický charakter eura – který kritizujeme –pochopitelně vychází z prvně jmenovaného přístupu. Aby-chom ukázali, jak druhý přístup může napomoci k pocho-pení procesu měnové integrace, podívejme se nejprve na de-finici optimální měnové oblasti založené na analýze úlohyměny, což nám posléze umožní zkoumat způsoby organiza-ce měnových systémů – analyzovaných jako měnové karte-ly – a tudíž i budoucí evropský měnový systém. Nakonecvysvětlíme, proč budoucí systém opírající se o euro neumož-ňuje vyhnout se systémovým chybám a proč by byla jiná ře-šení výhodnější, chceme-li dospět k takové evropské měno-vé integraci, která by lépe odpovídala skutečným potřebámjednotlivců.

Optimální měnový systém

Jediná otázka, kterou je třeba si položit v souvislosti s ev-ropskou měnovou integrací a eurem, je následující: mění-me-li měnový systém, pak by to pochopitelně mělo být pro-to, abychom ho nahradili nějakým lepším. Jaká kritéria všakplatí pro posouzení kvality měnového systému? Odpověď jejednoduchá: „dobrý“ měnový systém je takový, který pro-dukuje „dobrou“ měnu, stejně jako dobrý systém dopravy jetakový, jehož výsledkem jsou dobré dopravní prostředky.Jak ale zhodnotit kvalitu měny? Jednoduše tak, že budemevycházet z její úlohy.

Měna je „zobecněná kupní síla“, představuje tedy statek,jehož charakteristickým rysem je, že je v každé chvíli (více-méně) směnitelný za cokoli a u kohokoli. Měna je tím lepší,čím lépe plní tuto úlohu, a měnový systém je tím lepší, čímlépe umožňuje měně tuto úlohu plnit. Směnitelnost měny jezaručena tím lépe, čím větší je prostor jejího oběhu a čím lé-


43


pe umožňuje udržet kupní sílu v čase (jinými slovy čím mé-ně je „inflační“). Zastavme se postupně u těchto dvou cha-rakteristik kvality měny.

Měna je tedy tím užitečnější, a tudíž i žádanější, čím většíje prostor, na němž obíhá. Jelikož měna sehrává úlohu smě-nitelné kupní síly, svému držiteli prokáže větší službu, kdyžten ví, že ji může směnit za větší množství statků u většíhopočtu osob. Směna jedné měny za druhou s sebou navíc ne-se náklady na příslušnou transakci a náklady spojené s rizi-kem. Je tedy neoddiskutovatelné, že rozšíření zóny oběhuměny přináší jejímu držiteli zisk. Jistě, z tohoto hlediska seobhájci eura nemýlí, když tvrdí, že zavedení eura přineseEvropanům zisk. V tom však základní problém nespočívá.

Připusťme, že rozšíření oblasti oběhu měny přinese mez-ní zisky. Tyto mezní zisky jsou nutně klesající: užitek měnyse citelně zvyšuje, přejdeme-li z jednoho na dva uživatele,ale přínos je téměř nulový, když přejdeme z „n-1“ uživatelůna „n“ uživatelů, přičemž „n“ je extrémně vysoké (napříkladvšichni obyvatelé světa). Problémem je tedy zjistit, počínajejakou rozlohou je mezní zisk z rozšíření oblasti oběhu vní-mán uživateli jako zanedbatelný. Jinak řečeno, z tohoto hle-diska předem optimální dimenzi měnové oblasti neznáme.

V této souvislosti je možná užitečné připomenout, že v še-desátých letech se začala objevovat velice zajímavá literaturapojednávající o optimální měnové oblasti, u jejíž kolébky stálRobert Mundell a která ještě dnes často slouží jako východis-ko jakékoli diskuze o sjednocení evropské měny. Sama myš-lenka optimální měnové oblasti je zajímavá, ale literaturu tédoby – a doby pozdější – ovládaly pojmy inspirující se keyne-sovstvím. Za optimální oblast se považuje taková, kteráumožňuje optimální nastavení, přičemž toto nastavení je po-suzováno prostřednictvím obvyklých pojmů spojených s úlo-hou, již hraje rozpočtová a měnová politika v oblasti zaměst-nanosti, inflace a platební bilance. Význam této literatury setedy odvíjí od platnosti teorie, na níž spočívá. Předmětem na-

Pascal SALIN

44


šeho textu není tuto teorii kritizovat. Spíš by se slušelo pod-trhnout, že skutečná kritika sahá hlouběji: literatura o opti-mální měnové oblasti dává slovu „optimum“ kolektivní vý-znam, zatímco pojem „optimum“ je vždy nutně individuální.A právě proto nabízíme k pojmu optimální měnové oblasti ji-ný přístup, přístup založený na individuálním vnímání pří-nosů a nákladů, které s sebou přinášejí rozličné měny. Co projednotlivce znamená optimum, vyjadřuje on sám svým jed-náním. Vzájemné působení jednotlivců pak vede každéhoz nich, aby neustále korigoval své činy způsobem, aby dosá-hl toho, co sám považuje za optimum.

Z hlediska, které nás zajímá, to jednoduše znamená, žepředem nelze rozhodnout, že Evropa je optimální měnovouoblastí. Ve skutečnosti totiž nevíme, je-li optimální mít v Evro-pě jedinou měnu, a jediný způsob, jak to zjistit, spočívá v ex-perimentování, tedy v zavedení měnové konkurence, jak touž v roce 1976 navrhoval Friedrich Hayek.2 Minimálnímopatřením v tomto směru je zavedení měnové konkurencemezi národními měnami, a to tak, že bude zrušena jak devi-zová kontrola a nucený oběh měn, tak i povinnost platitdaně v národní měně. Skutečná konkurence by nicméně po-chopitelně znamenala i svobodnou produkci a užívání jaké-koli měny.

Bylo by jistě možné hájit myšlenku, že i když se meznízisk, který získávají uživatelé měny, stává zanedbatelným vechvíli, kdy měnová oblast dosáhne určité velikosti, menšínež Evropa, nic to nemění na faktu, že zisky nikdy nemohoupřejít do negativních hodnot, když měnovou oblast rozšíří-me na celou Evropu (nebo, proč ne, na celý svět). Z tohotopohledu je ovšem třeba aplikovat na měnu přesně tutéž teo-rii jako na ostatní statky, totiž teorii konkurence, alespoňupustíme-li od převládající teorie dokonalé konkurence


45

2 Hayek, Friedrich: Choice in Currency, Londýn, Institute of Economic Affairs, 1976. [Víceo Hayekově přístupu k měnové konkurenci v češtině se lze dočíst v jeho knize Soukro-mé peníze – Potřebujeme centrální banku?, Liberální institut, Praha, 1999; pozn. editora.]


a přijmeme-li myšlenku, že konkurence je „proces objevová-ní“ (abychom použili výrazu Friedricha Hayeka). Jednaz velkých zásluh konkurence totiž spočívá v tom, že vedeproducenty k tomu, aby se diferencovali ve snaze nabídnoutlepší produkt než ostatní. Právě to má z hlediska sjednoceníměny významné důsledky.

Konstruktivistický přístup totiž vede k domněnce, že di-verzifikace statků má za následek plýtvání a že by bylovhodné racionalizovat výrobu „každého“ statku způsobem,aby byl kupujícím nabízen jediný model, například takový,který by inženýři nebo experti považovali za nejlepší. Navěc je však třeba se dívat tak, že diverzifikace statků je ekvi-valentem investice, přesněji řečeno investice do inovace. Ja-ko každá investice i tato vyžaduje nést tíhu současných vý-dajů, ovšem s vidinou budoucích zisků. Tak by bylo možnosnít o světě, kde by existoval jediný počítačový standard,protože existuje-li několik standardů, nutně tím vznikajíproblémy s přechodem z jednoho na druhý. Firma Apple alesehrála klíčovou roli při dalším vývoji informatiky tím, že serozhodla vyhnout se počítačové unifikaci. Stejně tak je tomuv případě měnové unifikace. Konstruktivisté sní o evropskéči dokonce světové měně, ale kdyby byla měnová diverzifi-kace zakázána, uživatelé měny by nutně riskovali, že budoumít měnu špatnou a nikdo jim nebude moci nabídnout lep-ší. Toto riziko existuje i v Evropě, ačkoli se nejeví jako bez-prostřední. A tak v rozporu se sny konstruktivistů lze říci, ženic by nemohlo být horší než jednotná světová měna, ob-zvlášť kdyby emitenti této měny měli donucením zajištěnýmonopol na výrobu měny.

Přijmeme-li tuto vizi měnové oblasti, ukazuje se, že prav-děpodobně ne zcela správně hovoříme o měně, zatímco přes-nější by bylo hovořit o měnách. Jinými slovy, jelikož měnovépotřeby jsou pravděpodobně velmi rozmanité, je doceladobře možné, že lidé (v Evropě nebo na světě) by si, pokudby existovala větší svoboda výběru, přáli měny s rozdílnými

Pascal SALIN

46


charakteristikami, odpovídající jejich specifickým potřebám.A je tudíž mylné se ptát, má-li měna obíhat ve více či méněrozlehlém prostoru. Jedna z nejvážnějších výtek, kterou lzena adresu eura formulovat je ve skutečnosti fakt, že je odra-zem měnového nacionalismu. Jeho tvůrci vycházeli z myš-lenky, že měnová oblast se musí zákonitě krýt s národní in-stitucionální oblastí. A protože snahou je vytvořit evropskýnárodní super-stát, soudí se, že tento stát musí mít svou mě-nu. Tato koncepce je mylná jednak z důvodů, které jsme prá-vě uvedli, a také proto, že pro státní charakter měny neexis-tuje žádné opodstatnění. Dokonce i ti, kdo věří v existenciveřejných statků, by měli velké potíže, kdyby se pokoušelivtěsnat měnu do tradiční definice veřejných statků (a řadadůvodů nás kromě toho vede k domněnce, že veřejné statkyneexistují, což je námětem k další debatě, do níž se v tomtopojednání nechceme pouštět). Faktem zůstává, že pro ev-ropské nacionalisty, kteří se domnívají, že měna jevýrazem národní suverenity, vytvoření evropského národanutně předpokládá i zavedení jednotné evropské měny.

Pro určení kvality měny hraje tedy velikost oblasti jejíhooběhu zásadní roli. Dalším aspektem je její schopnost ucho-vat kupní sílu, tedy fakt, že měna je tím lepší, čím méně je in-flační. Tvůrci eura se domnívají, že tento problém vyřešilitím, že – jak tvrdí – úkolem budoucí Evropské centrální ban-ky bude výhradně udržovat stabilitu eura, a také tím, žeECB bude nezávislá. Tyto institucionální záruky ovšem ne-stačí k tomu, aby se euro stalo „dobrou měnou“. Tvůrci eu-ra pouze převedli do evropského měřítka koncepce, které sev naší době staly už tradiční, především myšlenky, že cílemměnové politiky má být zachování cenové stability a že cent-rální banka je schopná tohoto cíle dosáhnout.

Důvodů ke skepsi je v tomto směru mnoho a vycházejí ze-jména ze samotné koncepce institucionálního systému tak,jak ho popisujeme níže. Prozatím jen zdůrazněme, že defini-ce evropské míry inflace je nutně arbitrární. Každý potenci-


47


ální držitel měny může mít ostatně rozdílnou definici ceno-vé stability v závislosti na statcích, které ho obzvlášť zajíma-jí, což je důvod navíc, abychom se domnívali, že diverzifi-kace měn může být žádoucí.3

Nejen tento důvod, ale ještě další, mnohem zásadnější,nás nutí být skeptickými vůči cíli cenové stability, navzdorytomu, že v současnosti je obecně poměrně široce přijímán.Zdá se totiž, že přijetí tohoto cíle umožní vrátit se k dlouhé-mu období cenové stability, jak to umožňoval zlatý stan-dard. Přitom se ovšem zcela zapomíná na jeden zásadní roz-díl mezi zlatým standardem a moderními politikami cenovéstability. V systému zlatého standardu má totiž měna defini-ci a producenti národních měn zaručují jejich směnu za zla-to ve fixním poměru: nadměrnou či naopak nedostatečnouměnovou tvorbu tedy automaticky signalizují ztráty nebopřílišná kumulace zlata, a měnová stabilita je tudíž pouze vý-sledkem respektování tohoto pravidla, které je implicitně stanove-no již předem. Moderní měnové politiky více či méně věro-hodně obhajují svůj cíl měnové stability, neposkytují všakcenové záruky, to znamená neopírají se o slib producentůměny, že budou bez omezení směňovat svou vlastní měnuza zlato či jakýkoli další statek nebo soubor statků. Lze jenlitovat, že příležitosti, kterou poskytlo vytvoření novéhoměnového systému, nebylo využito pro opětné stanovení de-finice měny.

V konečném důsledku tedy nevíme, potřebují-li Evropanéjednu nebo několik měn, či měla-li by Evropa tvořit součástširšího měnového celku. Jinými slovy není jasné, jestli Evro-pa (složená z jistého počtu zemí) představuje optimální mě-novou oblast v tom smyslu, v jakém byla definována. Zcelajistě naopak víme, že není sebemenší důvod k tomu, aby exi-stovala evropská měna, tedy aby se oblast oběhu určité mě-

Pascal SALIN

48

3 Lze si tak například představit situaci, kdy obchodník se surovinami si bude přát ta-kovou měnu, jejíž definice umožní udržení hodnoty této měny vyjádřené právě v su-rovinách.


ny shodovala s hranicemi jedné či několika zemí. Víme také,že Evropané – a ostatní – potřebují takové měny, které bymohli vnímat jakožto schopné zachovat jistou kupní sílu,anebo přinejmenším takové měny, jejichž definice by bylajasná, trvalá a schopná zajistit právě konvertibilitu ve fixnímkurzu za jeden či více statků. To pochopitelně znamená, žesama myšlenka, podle níž by Evropa – jakožto abstraktní en-tita – potřebovala jednotnou měnu, nemá žádné opodstatně-ní, a je tudíž politováníhodné, že se zavedení eura – a přije-tí „maastrichtských kritérií“ – stalo v ekonomicképolitice některých zemí prioritou.

Připusťme však přesto, že v Evropě má existovat jednotná mě-na. Chceme-li zhodnotit případnou kvalitu této měny, nelze sespokojit s obecnými prohlášeními o dosažení měnové stabilitya nezávislosti Evropské centrální banky. Zásadní úlohu v tomtosměru sehrává sama organizace měnového systému.

Evropský měnový kartel

V jakémkoli lidském systému vyvstává zásadní problém„optimální“ kombinace mezi diverzifikací a homogenizací.Existují statky – boty, knihy – vyžadující krajní diverzifikaci,přičemž homogenizace výroby by přinesla především ná-klady („jednotná evropská či světová kniha“). Naproti tomuexistují oblasti, kde je zapotřebí homogenizace. Tak je tomunapříklad v oblasti telekomunikací (nedokážeme si předsta-vit, že by měl každý jedinec svůj vlastní telefonní systém),dopravy a samozřejmě i měny, a to z důvodů, které jsme jižuvedli. Problém, nad kterým bychom se nyní chtěli zamys-let, spočívá v tom, jak nejlépe dospět k optimální kombinacimezi diverzifikací a homogenizací.

Jak jsme viděli, konkurence, tedy svobodný vstup na trhpro prodávající a kupující, umožňuje odhalit, jaké jsou indi-viduální potřeby. Připusťme tedy, že trh ukáže jistou „opti-


49


mální“ velikost měnové oblasti. Jak může být tato oblast or-ganizovaná? Bylo by navýsost domýšlivé a neoprávněnéchtít a priori stanovit všechny možné způsoby organizaceměnových systémů, takže se spokojíme s určením jejich zá-kladních rysů. Jedna z největších předností konkurence totižspočívá právě v tom, že nejen podněcuje výrobce k produ-kování statků, které se co nejvíce blíží přání uživatelů, alezároveň je vede i k tomu, aby organizovali způsoby výrobyco možná nejefektivněji.

I z tohoto hlediska přišli tvůrci eura s nadmíru zjednodu-šující odpovědí: jelikož, jak se domnívají, Evropa potřebujejednotnou měnu, musí tuto jednotnou měnu produkovatjednotná centrální banka, což vede k vytvoření Evropskécentrální banky. Ta bude vykazovat všechny obvyklé rysycentrálních bank 20. století: bude to veřejný podnik a budemít (v jistých mezích) monopol na vytváření evropské měnyna území členských zemí Evropské měnové oblasti. Evrop-skému měnovému systému dodá tedy přesně tytéž charak-teristické rysy, jakými se vyznačují téměř všechny měnovésystémy naší doby: i ony jsou veřejné, národní a hierarchic-ké (s jedinou prvořadou bankou a bankami druhořadými).Žádný z těchto charakteristických rysů není podmínkou proprodukci měny, dokonce lze říci, že měnový systém fungujelépe, když neexistují.

Měnový monopol, jímž disponuje centrální banka, s sebounese četná rizika pro budoucnost. Historie se totiž velmi čas-to opakuje. A je zřejmé, že nikdy v historii nebyla měna takšpatně řízená jako ve 20. století, období, poznamenaném vše-obecným rozšířením měnového monopolu centrálních bank.Ty vnutily obyvatelům oblastí, které kontrolovaly, špatnéměny a proti konkurenci se chránily nuceným oběhem a de-vizovou regulací. Pravdou je, že globalizace směny a vývojv názorové sféře možná poněkud znesnadňují použití zmi-ňovaných prostředků. Nelze však přesto vyloučit, že evrop-ské měnové orgány pod záminkou ochrany před domnělou

Pascal SALIN

50


vnější nestabilitou chyby z minula nezopakují. Jelikož bude-me mít superstát s centrální superbankou, existuje rizikovšech přehmatů charakteristických pro státní monopoly.

V tomto směru předpokládaná nezávislost budoucí cent-rální banky naprosto neskýtá postačující záruku. Nezávislos-tí se pochopitelně rozumí nezávislost vzhledem k politickémoci. Je zajištěna tím, že národní vlády či instituce Evropskéunie nebudou moci udílet pokyny vedoucím činitelům ev-ropského systému centrálních bank (a Evropské centrálníbanky). Lze se ostatně domnívat, že mezinárodní charaktertéto budoucí centrální banky posílí její nezávislost. Ovšemnezávislost není zárukou dobrého řízení měny v tom smyslu,že znamená, že řídící pracovníci nenesou institucionální od-povědnost: mohou se svou nezávislostí naložit dobře nebošpatně, aniž by byli jakkoli postiženi. Členové výkonnéhovýboru nebo rady4 jsou tedy sice nezávislí, nepřestávají se aleproto ještě řídit osobními předsudky, mají specifickou měno-vou kulturu, leží jim na srdci budoucí kariéra (napříkladv zemích jejich původu), nebo na ně působí tlak veřejnéhomínění a vlád: převládne-li kupříkladu v Evropě v určitéchvíli názor, že měnová politika by měla být expanzivnější,aby oživila ekonomickou aktivitu, vedoucí činitelé bankymohou docela dobře tomuto tlaku podlehnout, aby se vy-hnuli výčitkám, byť neoprávněným.

Stalo se jakousi módou dnes věřit, že fungování nějakéhosystému lze zlepšit tím, že jeho vedení svěříme samostat-ným agenturám či „regulačním“ orgánům. Aby však nezne-užívali svých pravomocí a nezasahovali do práv druhých,potřebují jednotlivci obvykle vnější kontrolu, kterou právěnezávislost neposkytuje. Přesto však existuje účinný systémvnější kontroly, ten, který přináší konkurence. Namísto toho,abychom nějaké instituci – například centrální bance – zajis-


51

4 Evropská centrální banka má být řízena šestičlenným orgánem, zvaným výkonný vý-bor [Executive Board], a evropský systém centrálních bank radou, složenou ze všechguvernérů národních centrálních bank.


tili nezávislost, bylo by výhodnější podrobit ji disciplíněkonkurence.

Budoucí evropský měnový systém je víceméně kopií mě-nového systému amerického. Bude spočívat v určitém fede-rálním systému, v němž budou jednotlivé národní centrálníbanky – které přetrvají – podřízeny rozhodnutím Evropskécentrální banky. Tento systém lze analyzovat jako kartel cent-rálních národních bank. Ovšem efektivní fungování takové-ho kartelu závisí rozhodujícím způsobem na rozdělení pra-vomocí a procesů rozhodování. Vycházíme-li z existujícíchdokumentů a z výsledků prací prováděných Evropským mě-novým institutem, je z tohoto hlediska v současné době ob-tížné přesně předpovědět fungování systému, což ostatněpředstavuje významný faktor vzbuzující nejistotu, pokud jdeo přesnou podobu budoucí evropské měnové politiky. Ev-ropský systém bude, zdá se, nezávislý a centralizovaný kar-tel. I když to na první pohled může vypadat paradoxně, slo-žitá hra vzájemného působení mezi vedením Evropskécentrální banky a národních centrálních bank, veřejným mí-něním a Evropskou centrální bankou bude hrát o to většía nepředvídatelnější roli, že budoucí systém byl koncipovánjako systém centralizovaný. I když rozdělení úkolů mezi Ev-ropskou centrální banku a národní centrální banky, tak jak senám jeví v současnosti, není zcela jasné, zdá se, že skutečnourozhodovací moc bude mít Evropská centrální banka a ná-rodní centrální banky budou hrát spíš technickou roli. O cí-lech a nástrojích měnové politiky se totiž bude rozhodovat nacentrální úrovni, a to pro celou měnovou unii, zatímco ná-rodní centrální banky budou například dle centrálně stano-vených pravidel provádět v praxi operace na volném trhu.Nelze tedy popřít, že evropský měnový systém bude systémcentralizovaný a hierarchický: právo konečného rozhodová-ní bude mít Evropská centrální banka, jež bude určovat mě-novou politiku, uskutečňovanou národními centrálními ban-kami, které pak budou samy nadřazeny bankám komerčním.

Pascal SALIN

52


Je ale mylné se domnívat, že rozhodování týkající se pro-dukce měny musí vycházet z jediného centra: jednotná mě-na ještě neznamená jednotnou centrální banku. Právě na-opak, jak svorně ukazují teorie i historie, decentralizovanýsystém, skládající se z většího počtu navzájem na sobě nezá-vislých středisek rozhodování, má všechny šance, aby fun-goval uspokojivěji. Vezměme kupříkladu zlatý standard, nepseudozlatý standard, řízený centrálními bankami v 19. a napočátku 20. století, nýbrž systém, který fungoval v 18. stole-tí. Systém zlatého standardu je takový systém, kde peníze(bankovky a depozita) mají zaručenu směnitelnost nazlato ve fixním poměru. Zásadní problém však spočíváv tom, kdo tuto záruku dává: jedná se o zodpovědnou osobu– která dostojí svým závazkům – anebo o osobu nezodpo-vědnou?

Představme si oblast (zeměpisně ohraničenou nebo zcelaabstraktní), v níž se nachází jistý počet vzájemně na soběnezávislých bank, patřících soukromým (a tudíž zodpověd-ným) vlastníkům. Každá z těchto bank dá do oběhu měnu,tvořenou bankovními závazky a materializovanou v podo-bě bankovek či depozit. Tyto peněžní jednotky jsou směni-telné za zlato ve fixním poměru na základě smluvní záruky,již každá z bank poskytuje klientům, kteří si od ní tyto pe-níze kupují. V civilizovaném světě se smlouvy plní, a exis-tuje-li konkurence, každý producent bude váhat, nežsmlouvu jednostranně poruší. Jestliže nějaký producentměny jednostranně pozmění svůj závazek týkající se směni-telnosti – jinými slovy když devalvuje svou měnu tím, že je-jím držitelům vydá méně zlata, než kolik slíbil – bude mocibýt vystaven trestnímu stíhání a pochopitelně přijde o klien-ty. Jakožto vlastník je zodpovědný a dělá vše potřebné k to-mu, aby svůj závazek týkající se směnitelnosti za pevnoucenu dodržel, což předpokládá zejména, že nedá do oběhupříliš velké množství peněz vzhledem ke zlatým rezervám,jimiž disponuje.


53


Jistě, tato hypotéza neuspokojuje požadavek homogeniza-ce, o němž jsme se již zmiňovali. Když však existuje potřebaa zároveň svobodný přístup na trh, lze s úspěchem předpo-kládat, že tato potřeba bude uspokojena. V daném případě toznamená, že se vytvoří systém koordinace produkce peněz,fungující různými způsoby, které však vedou k témuž vý-sledku, a sice že všechny měny dané do oběhu všemi banka-mi daného systému budou uživateli vnímány jako dokonalevzájemně zaměnitelné. Je tedy naprosto lhostejné, vlastníme-li měnu danou do oběhu tou či onou bankou. Tento systémbychom mohli označit jako dobrovolný kartel výrobců. Kar-tel je obvykle považován za uskupení, mající za cíl vytvořitmonopolní postavení, a tudíž vykořisťovat spotřebitele. Takje tomu tehdy, kdy je kartel veřejný, a může se tedy uchýlitk donucení, aby získal monopolní postavení a udržel si je.V případě soukromého kartelu je to však nemožné. V tompřípadě má kartel naopak za cíl lépe uspokojovat potřebykupujících, jinými slovy nabízet jim homogenní statek.5 Prá-vě s tím se setkáváme v měnové oblasti: měnové systémy na-ší doby – a evropský měnový systém není výjimkou – jsoupovinné veřejné kartely, mající monopolní postavení a využí-vající je nejčastěji k tomu, aby nabízely špatné peníze. Zatím-co dobrovolné soukromé kartely jsou naproti tomu vytváře-ny – nebo byly v minulosti vytvářeny – k tomu, abyuživatelům peněz sloužily.

Homogenizace produkce peněz pochopitelně vyžaduje,aby někteří členové kartelu poskytli záruky směnitelnostimezi jednotlivými měnami, produkovanými všemi členy,a to tak, aby se v očích veřejnosti staly dokonale rovnocen-nými. Existuje ovšem mnoho způsobů, jak tyto záruky smě-nitelnosti uplatnit. Tak například můžeme hovořit o asyme-trickém systému (ne však hierarchickém v tom smyslu, že

Pascal SALIN

54

5 Srov. Salin, Pascal: „Cartels as Efficient Productive Structures“, The Review of AustrianEconomics, IX, č. 2, 1996, str. 29–42. [Je zařazen do tohoto sborníku jako kapitola 5;pozn. editora.]


každý účastník kartelu jedná svobodně a nedostává rozkazyod nějaké banky, která stojí nad ním): v tomto případě n-1bank slibuje, že bude směňovat bez omezení a ve fixním po-měru jejich vlastní měnu za měnu n-té banky. Systém všakmůže být též dokonale symetrický – jak tomu bylo v přípa-dě skotského systému v 18. století – přičemž každá bankakartelu slibuje směňovat bez omezení svou vlastní měnu –konvertibilní za zlato – za měny ostatních bank, taktéž kon-vertibilních za zlato.6 Tento systém tedy spočívá na decent-ralizovaných zárukách. Uspokojuje potřebu homogenizacea nevzniká riziko, že bude využívat monopolní moc, proto-že je podroben konkurenci dalších existujících či potenciál-ních měnových systémů. Existuje ostatně i prostředek vnitř-ní regulace, totiž možnost, aby se jeden každý účastníkkartelu odloučil, například v případě, že se domnívá, že lé-pe uspokojí svou klientelu, když jí nabídne novou, žádaněj-ší měnu. Právo na secesi, které je často považováno za příči-nu nestability kartelu (říká se mu „free riding“), je naopakjeho regulačním prvkem, jenž slouží kupujícím.

Přechod od tohoto spontánního systému minulosti k sou-časným měnovým systémům vyústil ve dvě zásadní změny:

– Ze všeho nejdříve se přešlo od decentralizovanéhosystému k systému centralizovanému, od dobrovolné-ho a nehierarchického kartelu ke kartelu povinnémua hierarchickému. Místo aby každá banka emitující mě-nu ručila za svou vlastní měnu zlatem (a přijala kon-vertibilitu měn ostatních bank), záruku směnitelnosti zazlato poskytuje pouze jediná centrální banka, zatímcoostatní banky ručí za své měny proti měně centrálníbanky: směnitelnost za zlato je pouze nepřímá.

– Dále byly centrální banky znárodněné, jinými slovy pře-šlo se od civilizovaného smluvního řádu k diskrečnímu


55

6 Srov. White, Lawrence: Free Banking in Britain, Londýn, Institute of Economic Affairs,druhé vydání 1995.


nepořádku. Veřejné rozhodování již nemá smluvní cha-rakter (navzdory fikci „kolektivní smlouvy“). Způsobfungování státu je diskreční, to znamená, že stát můžejednostranně měnit pravidla a dokonce i své vlastní zá-vazky. Tak se stává, že poskytuje-li záruku směnitelnos-ti nějaké měny za zlato veřejná banka, mění se tato zá-ruka ve fikci, obzvláště v případě, kdy se tato centrálníbanka může chránit před konkurencí a mít geografickýmonopol.7 Když nějaká centrální banka devalvuje svojiměnu, znamená to, že tuto měnu prodala za jisté množ-ství zlata a slíbila, že ji vykoupí za stejnou cenu, zatímcove skutečnosti ji vykoupí vyjádřeno zlatem za cenu niž-ší. Mají-li slova vůbec nějaký smysl, takovémuto jedná-ní se zcela prostě říká krádež. Jak jsme již řekli, vesmluvním řádu je krádež trestána soudem a zloděj jižnenajde zákazníky. Avšak když je měna zestátněna, mě-novým úřadům se možná ještě dostane poděkování zato, že měly odvahu přijmout toto odvážné rozhodnutí,díky němuž bude možno „obnovit vývoz“ a „oživit eko-nomickou činnost“. Jinými slovy, místo aby směnitel-nost na zlato zaručovaly banky náležející soukromým,a tudíž odpovědným vlastníkům, zaručují ji měnovéúřady, víceméně abstraktní a nezodpovědné, protoženenesou důsledky svých činů. Jako ve všech ostatníchoblastech je skutečným zdrojem měnových nesnází, kte-ré svět sužovaly v průběhu celého 20. století, zánik kate-gorie odpovědnosti. Měnové krize nejsou technického čimlhavě ekonomického původu, jejich původ je institu-cionální.

Poučení, které z toho lze pro Evropu vyvodit, je jasné. Ev-ropa netrpí tím, že ještě nemá centrální banku, nýbrž naopaktím, že centrální banky existují. A „evropský měnový pro-

Pascal SALIN

56

7 Z tohoto hlediska je zcela patrné, že není důležité, je-li či není-li centrální banka nezá-vislá. Jediným problémem je zjistit, je-li veřejná nebo soukromá, má-li monopol nebomá-li dokonce vůbec existovat.


blém“ rozhodně nelze vyřešit tím, že bude dále centralizaceměnového systému posílena vytvořením veřejné nadnárod-ní centrální banky.

Euro je tedy součástí vize, zahrnující měnový nacionalis-mus, politizaci měny, nahrazení vnější kontroly prostřednic-tvím konkurence takzvanou nezávislostí, využívající přivytváření evropského měnového systému povinného a kon-struktivistického postupu namísto procesu spontánního.Všechny tyto prvky v sobě skrývají pro měnovou oblast po-tenciální nebezpečí.

V této souvislosti nutno mimochodem zdůraznit, že zave-dení eura s sebou nese prudkou změnu systému v den, kdyzemě opustí své národní měnové systémy a přejdou nasystém evropský. Dochází tu k vývojovému zlomu, který by-chom mohli přirovnat k situaci při fúzi podniků. Je známo,že podobné šoky jsou těžko zvladatelné a představují zdrojmnoha nejistot. Naproti tomu využití konkurence by mělovýhodu v tom, že by umožnilo postupnou měnovou inte-graci, k níž by docházelo pouze v té míře, v jaké by si tovšichni zúčastnění přáli.

Systémové riziko a konjunkturální nestabilita

Jedním z charakteristických rysů převládajícího ekono-mického myšlení současnosti je, že pracuje se zcela opačnouperspektivou, než jakou implikuje logika lidského jedná-ní. To platí obzvlášť v měnové oblasti. Tak se například obec-ně tvrdí, že centrální banka je nezbytná, protože prý v mě-nové oblasti existují systémová rizika, a je proto prý třeba,aby centrální banka zabránila řetězovým úpadkům tím, žesehrává úlohu věřitele poslední instance. Ve skutečnosti ne-existuje žádný důvod, aby bylo systémové riziko v oblastiprodukce měny vyšší než v kterékoli jiné produkční oblasti.Naopak, systémové riziko vytváří právě existence centrální


57


banky, fakt, že je měnový systém hierarchický, veřejný a ná-rodní.

Když v decentralizovaném systému někdo provádí špat-nou politiku (nadměrnou měnovou expanzi), může nakonecdospět k úpadku. A je-li emitentem měny soukromý, tedyodpovědný majitel, je veden právě z uvedeného důvoduk tomu, aby se k nadměrné tvorbě měny neuchyloval. Systé-mové riziko se objevuje tehdy, když je rozhodovací procescentralizovaný a rozhodnutí činí osoby nezodpovědné, cožje případ měnových úřadů: jestliže centrální banka provádípříliš expanzivní měnovou politiku, vytváří systémové rizi-ko, protože příliš velké množství měny je vytvářeno celýmměnovým systémem. Toto riziko by mělo mít za následekúpadek všech bank, pokud by měl daný měnový systémkonkurenci, neboť všichni klienti by se obrátili k měnovémusystému, který produkuje lepší měnu. Devalvací, devizovouregulací a nuceným oběhem se centrální banka pokoušímaskovat projevy systémové nestability, která se tím všakpochopitelně neodstraní.

Jinými slovy, systémové riziko existuje jen tehdy, kdy sevšechny banky chovají stejně – například dochází k přílišnéměnové expanzi a není zaručena směnitelnost za zlato. Mo-derní měnové systémy se nicméně chovají, jako kdyby toto ri-ziko neexistovalo. Není to však z důvodu, že by centrální ban-ka skrze svou úlohu věřitele poslední instance toto rizikoeliminovala, nýbrž proto, že potlačuje projevy rizika a jeho ná-sledků. Tento způsob jednání lze přesně přirovnat k chováníveřejných podniků, u nichž se předpokládá, že se projevy ri-zika eliminují, když se zabrání jejich úpadku. Ovšem rizikotím odstraněno není, je pouze přeneseno (například na daňo-vé poplatníky, kteří zaplatí vzniklé dluhy). V centralizovanémměnovém systému, kde nadměrná měnová expanze nenísankcionována, se jednotlivci pokoušejí uchovat si svou kup-ní sílu prostřednictvím fungování mechanismu záruk směni-telnosti. Když ten ale fungovat přestane, z důvodů existence

Pascal SALIN

58


centrálních bank, jež pozastaví směnitelnost a zavedou nuce-ný oběh měny, pak místo toho, aby riziko nesl ten, kdo špat-nou měnu vytvořil, nesou je rozptýleně všichni. Fakt, že ne-dojde ke krachu banky, protože centrální banka sehráváúlohu věřitele poslední instance, neznamená, že by se tím ce-lý systém stal stabilnější. Úpadek je totiž třeba považovat zaregulační mechanismus produktivního systému. Ostatně jižjen obavy z úpadku vedou výrobce k tomu, aby prodávalidobré výrobky. A jak ukázala historická zkušenost, v systémusvobodného bankovnictví dochází koneckonců k úpadkůmjen velice zřídka nebo vůbec nikdy, a to ne proto, že produ-centy peněz uměle zachrání centrální banka, nýbrž proto, žepříslušná rozhodnutí činí odpovědné osoby.

V systému svobodného bankovnictví se tedy systémovériziko nemůže objevit. Jak ukázal Lawrence White,8 existujetu samoregulace tvorby peněz. Pro každou banku se totiž ri-zika, vyplývající z půjček a tvorby peněz, zvyšují, což tytojejich snahy omezuje. Z tohoto důvodu ostatně také není vů-bec nutné ukládat bankám zákonnou povinnost udržovatstoprocentní rezervy.

V systému svobodného bankovnictví mohou zajisté exi-stovat určitá specifická rizika pro tu či onu firmu, nikoli všakriziko systémové. Problém se naprosto v ničem neliší odproblému v oblasti činností jiných než měnových. Když ně-jaký podnik zkrachuje, nevyvolá to obvykle úpadek všechostatních podniků v jeho odvětví či dokonce v odvětvích ji-ných. Jinak je tomu pouze tehdy, když některé z těchto pod-niků vykazují příliš vysokou míru zadluženosti a velmi níz-kou výnosnost, což je činí velmi zranitelnými a citlivými naselhání dlužníka. V rozporu s obvyklými reakcemi kon-struktivistů však řešení tohoto problému nelze pochopitelněnajít v reglementaci, pokoušející se zamezit těmto řetězo-vým důsledkům, nebo v nějakém zákazu úpadku, jak je to-


59

8 White, Lawrence: op. cit.


mu v případě veřejných podniků. Řešením tohoto problémuje prostě zajistit, aby vlastní kapitál podniků byl dostatečnýv porovnání s jejich zadlužeností. Ve svobodném produkč-ním systému jsou vlastníci schopni sami rozpoznat správnýobjem vlastního kapitálu a žádné předpisy nebo znárodňo-vání nejsou nutné. Moderní daňové systémy, převaha dů-chodových systémů založených na rozdělování, a nikoli nakapitalizaci, nadbytek reglementace, to vše nicméně vlastníkapitál zničilo. Jeden z neblahých počinů 20. století je, že seod světa vlastního kapitálu přešlo ke světu kapitálu vypůjčeného(který navíc často kontroluje stát). A tak na počátku 19. sto-letí existuje uvnitř jednoho a téhož měnového systému pro-nikavý kontrast například mezi bankami ve státě New Yorka třeba bankami ve státech Massachusetts či Rhode Island.9

Prvně jmenované, přísně reglementované banky měly slabévlastní fondy a byly velice nestabilní (výkyvy měnové pro-dukce, úpadky). Ty druhé, nereglementované, měly vlast-ní fondy dostatečně velké a k úpadkům u nich nedocházelo,což dokazuje, že nereglementovaný měnový systém je systé-mem stabilním.

Moderní cykly nejsou reálné cykly, nýbrž cykly měnové.Právě specifické charakteristické rysy moderních měnovýchsystémů vytvářejí systémová rizika. Nevytváří je sama pod-stata měnových systémů. V naší době však přemýšlímev bludném kruhu: konstatujeme, že existují měnové cyklya „globální“ měnové jevy (kolísání úrokové míry, úpadkybank, které poskytly příliš mnoho úvěrů, atd.). Z toho vyvo-zujeme, že fungování jakéhokoli měnového systému vedek systémovým rizikům, a je tudíž třeba zavést regulační me-chanismus. Tuto roli by měla sehrát centrální banka. Ve sku-tečnosti je ale destabilizujícím prvkem právě tento „regulač-ní“ mechanismus.

Pascal SALIN

60

9 Srov. Nataf, Philippe: „Peut-on faire disparaître les cycles économiques? Le secret dela banque libre“, Institut Euro 92, Paříž, 1999 (nepublikováno).


Vše, co můžeme od eura očekávat, pakliže bude skutečnězavedeno, je, že měnové cykly budou odnynějška v Evropěsynchronizované ve větší míře než v minulosti, ne snad pro-to, že by existovaly mechanismy nákazy ze strany zahranič-ního obchodu, ale proto, že bude existovat jediná měnovápolitika, a tudíž i jediný zdroj nestability. Jednotná měna ne-odstraní nestabilitu, pouze ji synchronizuje.

Závěrem lze konstatovat, že nepochybně nejlepší cestou, jakuskutečnit v Evropě nebo na světě měnovou integraci, by by-lo jednoduše znovunastolení svobody na trhu peněz. Nicmé-ně ti, kteří chtějí setrvat na pozicích realismu a považují totořešení za iluzorní, pro veřejnost (nebo spíš pro politiky) nepři-jatelné, by mohli přistoupit na mnoho dalších návrhů, tak ří-kajíc na půli cesty mezi oběma extrémy, jimiž jsou měnovásvoboda a euro. Jak jsme viděli, předpokládá se například, žeEvropská centrální banka bude kontrolovat veškerou měno-vou politiku v Evropě a že národní centrální banky se stanoupouhými výkonnými činiteli. Bylo by ovšem výhodnější, kdy-by byl evropský systém produkující euro vybudován mno-hem decentralizovanějším způsobem. Tak by tomu bylo na-příklad tehdy, kdyby Evropská centrální banka emitovalabazickou měnu v eurech (podle pravidel zaručujících stabilituměny…) a každá centrální národní banka by měla za úkol za-ručit směnitelnost v pevném kurzu mezi touto bazickou mě-nou a měnou, již by emitovala. To by jednoduše znamenalo, žesměnné kurzy mezi současnými národními měnami by bylystriktně pevné (bez fluktuačních pásem a bez možnosti změnyparity). Každá centrální banka by pak mohla libovolně využí-vat nástrojů měnové politiky vhodných k zachování této záru-ky směnitelnosti. Vyhnuli bychom se tak skoku do neznáma,při němž ze dne na den nahradíme národní měnovou praxia národní měnovou kulturu za společnou praxi a měnovoukulturu evropskou, jejichž přesné obrysy nelze v krátkém časestanovit. Kdyby byl vytvořen decentralizovaný kartel tohototypu, zachovali bychom navíc cosi významného, totiž právo na


61


secesi. Kdyby národní centrální banka nebyla spokojena s ev-ropským měnovým hospodářstvím – například kdyby je po-važovala za příliš expanzionistické – mohla by snadno vy-stoupit ze systému tím, že by prostě přestala poskytovatzáruky směnitelnosti v eurech a znovu by začala emitovat čis-tě národní měnu, spočívající případně na nějaké kvalitnější zá-ruce. Systém, o němž se v současnosti uvažuje, je naopak cent-ralizovaný a diskreční, protože měnová politika neodpovídápravidlům, nýbrž o ní ze dne na den rozhodují řídící složkysystému. Rozdílnost cílů na poli evropské měnové politiky te-dy může být vyřešena jedině cestou kompromisů, které ne-umožňují zaručit vysokou kvalitu měny. Lepší by byl systém,kdy by byla základní měna emitována podle přísných a spo-lehlivých pravidel, zaručujících její kvalitu, a kdy by národnícentrální banky buď musely akceptovat tuto přísnouměnovou politiku, nebo se rozhodnout systém opustit.

Dalo by se hovořit ještě o mnoha dalších řešeních, zahr-nujících větší či menší míru bankovní svobody, větší či men-ší centralizaci. Vznik paralelní evropské měny, která by kon-kurovala stávajícím evropským měnám, aniž by je všakeliminovala – řešení, které před několika lety podporovalaVelká Británie – by měl tu výhodu, že by sladil cíle „proev-ropsky“ smýšlejících jedinců, kteří si přejí evropský měnovýsymbol, nacionalistů, kteří si nepřejí zánik národních měn,a liberálů, kteří by v tom spatřovali krok směrem k většíkonkurenci. Dokážeme si ostatně docela dobře představit, žetato paralelní měna by byla směnitelná za zlato, a dokonce –proč ne – že by evropští občané dostali možnost svobodněprodukovat a vlastnit měny garantované zlatem.10

Pascal SALIN

62

10 Velmi přesný projekt v tomto smyslu vypracoval Philippe Nataf, například v článku„The Case for Abolishing Central Banks Altogether“, European Journal, leden 1997,str. 22–24.


DA “ O V¡ P R O B L E M AT I K A

Z M E Z I N ¡ R O D N Õ P E R S P E K T I V Y:O D H A R M O N I Z A C E

K E K O N K U R E N C I *

* Text byl uveřejněn v Journal des économistes et des études humaines, V, č. 1, březen 1994,str. 3–23. Jeho dřívější verze byla přednesena na zasedání Montpelerinské společnos-ti, která se konala od 30. srpna do 4. září 1992 ve Vancouveru.



Proč existují mezinárodní daňové problémy? Jediný důvodje ten, že existují různé státy. Stát můžeme definovat jakokonkrétní území, na němž nějaká vláda požívá monopoluv oblasti tvorby a vynucování legislativy a tento monopol jízejména umožňuje vybírat daně. Víme, že lidé chtějí cesto-vat či obchodovat s jednotlivci na území jiných států. Daňo-vé systémy jednotlivých států však mohou podobné záměryomezovat; na druhou stranu může ale mezinárodní pohybosob a zboží sílu daňových monopolů jednotlivých státůi oslabovat. Proto lze konstatovat, že příčinou mezinárod-ních daňových problémů je jak konflikt mezi cíli jednotlivcůa výkonem státní mocí, tak různorodost cílů jednotlivýchstátů v daňové oblasti.

V předkládaném článku aplikujeme na zvolenou proble-matiku nejprve pozitivní přístup, což nám pomůže formu-lovat několik obecných závěrů o vlivu národních daňovýchsystémů na mezinárodní pohyb statků a výrobních faktorů.Tyto závěry nám umožní zhodnotit normativní přístupyk mezinárodním aspektům zdanění, zejména dva krajní pří-pady: daňovou konkurenci a daňovou harmonizaci.

65


I – MEZINÁRODNÍ ASPEKTY ZDANĚNÍ Z POHLEDUPOZITIVNÍ EKONOMIE

1 – Obecné charakteristiky zdanění

Dříve než se budeme věnovat mezinárodnímu rozměru,zdůrazníme dvě obecné charakteristiky zdanění.

i) Neutrální zdanění je mýtusJakákoliv daň, včetně teoretické daně z hlavy, známé

jen z ekonomických učebnic, má vliv na spotřebu a produk-ci. Máme-li uzavřenou ekonomiku s dvěma ekonomickýmičinnostmi, na něž je uvalena proporcionální daň se stejnousazbou, není žádná z těchto činností daňově zvýhodněnaa lidé by mohli inklinovat k tvrzení, že tato daň je „neutrál-ní“. I v tomto případě však dojde ke změnám v produkčnícha spotřebních činnostech. Jedinou výjimkou je případ jed-notkové důchodové elasticity pro obě činnosti a „rovného“rozdělení užitku z veřejných statků. Pak by se podíl každéčinnosti na spotřebě ani produkci neměnil a bylo by možnéříci, že se jedná o neutrální daň. Neexistuje však žádný dů-vod, proč by se takto definovaná neutralita měla stát krité-riem daňové politiky.

O dokonale neutrální dani bychom mohli hovořit v přípa-dě, že by daňové výnosy byly přerozdělovány jednotlivýmobčanům podle toho, kolik peněz na daních zaplatili (ab-strahujeme-li od administrativních nákladů s tím spoje-ných). Nicméně daně existují právě z toho důvodu, že neutrálnínejsou, a proto neutrální daň není nic jiného než mýtus. Da-ně nemohou být neutrální, podobně jako ekonomika s daně-mi nemůže být stejná jako ekonomika bez nich. A i kdyby to-mu tak bylo, neposkytovalo by to žádné ospravedlnění jejichexistence. Daně existují právě proto, že neutrální nejsou.Mají na ekonomiku různé dopady, z nichž část byla fiskálníautoritou zamýšlena a plánována, část nikoli.

Pascal SALIN

66


Bez ohledu na dopad daní na produkci a spotřebu je prav-da, že v případě jednotné proporcionální sazby neexistuježádná diskriminace mezi různými činnostmi.1 Zároveň všakplatí, že z praktických důvodů žádná daň nemá univerzálnídopad, protože správci daně nemohou zaznamenat a zdanitvšechny lidské činnosti. Zejména je třeba poznamenat, žezdaňovány jsou pouze tržní činnosti, což znamená, že daňo-vý systém zavádí diskriminaci mezi činnostmi tržními a ne-tržními. Na následujících stránkách budeme pro zjednodu-šení považovat za nediskriminační takovou daň, která je provšechny tržní činnosti stejná (což samozřejmě neznamená,že je „neutrální“).

Jak jsme již zdůraznili, jakákoliv daň má vliv na strukturuprodukce a spotřeby s výjimkou výše uvedeného hypotetické-ho případu. Důsledky těchto vlivů nazvěme strukturální efektydaní. Změny ve struktuře produkce a spotřeby samozřejmězpůsobují i relativní změny cen komodit. Od této příčiny změnrelativních cen však můžeme odlišit ještě příčinu další. Jsou-lidaně diskriminační, způsobují (a dokonce to je jejich účelem)další změny relativních cen. Nazvěme je relativně-cenové efekty.Ke změnám relativních cen v důsledku zdanění tedy docházíze dvou důvodů: z důvodů strukturálních efektů a (čistých)relativně-cenových efektů. Na následujících stránkách bude-me abstrahovat od první příčiny a soustředíme se na relativně--cenové efekty tak, jak jsme je definovali výše.

ii) Daně vždy platí jednotlivciDaňové zákony a učebnice rozdělují daně do různých ka-

tegorií, například na přímé a nepřímé, na daně fyzickýcha právnických osob atd. Ve skutečnosti jsou daně vždy pla-ceny jednotlivci, i když někdy jednotlivci platí daně v pří-mém důsledku toho, že provádějí určitou činnost.


67

1 Jakkoli by se však dalo tvrdit, že jediná nediskriminující daň je daň z hlavy, neboť tanečiní rozdíly mezi jednotlivými lidmi. Jinými slovy, neexistuje žádné ospravedlněníproporcionální daně.


Je například zcela zavádějící tvrdit, že firma může platitdaň. Firma totiž není nic jiného než soubor smluv. A smlou-va nemůže přemýšlet, jednat, ani platit daně. Avšak jednot-livci, kteří tyto smlouvy podepsali, zcela jistě přemýšlejí,jednají i platí daně. Znamená to, že daně (resp. platby so-ciálního zabezpečení), jež údajně platí firmy, ve skutečnostiplatí někteří jednotlivci (mohou to být majitelé, zaměstnan-ci, dodavatelé). Ti, kdo ve skutečnosti daňové břemeno ne-sou, o tom však zpravidla nevědí.

Lze konstatovat, že existuje jediná daňová základna: lid-ská činnost. Z této základny jsou vybírány všechny daně,přestože se daňové sazby pro jednotlivé činnosti mohou lišit.Ukažme si to na jednoduchém příkladě. Předpokládejme,že v nějaké uzavřené zemi daně (a stát) zpočátku neexistují.V průběhu času je z nějakého důvodu rozhodnuto o financo-vání „veřejného statku“2 a na všechny tržní hodnoty je uva-lena daň ve výši 10 %. Uvažujme dvě možné situace:

– Stát se rozhodne zavést proporcionální daň z příjmu.Pokud se například rozdělené příjmy firmy (mzdy, zis-ky, úroky) rovnají 100, čisté příjmy jednotlivců se pozdanění budou rovnat 90. Poté co byla tato daň zavede-na, firma bude rozdělovat stejný objem výnosů, ale lidézískají méně statků soukromých (90) a více statků veřej-ných (10).

– Stát se rozhodne zavést DPH, opět se sazbou 10 %. Ny-ní firma rozděluje jen 90 jednotek příjmu, ale lidé jsouve stejné situaci jako v případě daně z příjmu: získajísoukromé statky v objemu 90 jednotek a veřejné statkyv objemu 10 jednotek.3

Pascal SALIN

68

2 V tuto chvíli budeme definovat veřejný statek pouze jako statek produkovaný státem,aniž bychom se odkazovali na tzv. teorii veřejných statků.

3 V krátkém období může existovat rozdíl mezi daní z příjmu a DPH v případě, že za-vedení daně nelze předvídat. V případě DPH podepsali majitelé firem smlouvy (např.se zaměstnanci), které nepočítaly s nutností DPH platit. Poté co je DPH zavedena, mu-sí celou její zátěž nést sami. Postupně však budou uzavírat nové smlouvy, v nichž sní-ží mzdy, čímž částečně přesunou daň na zaměstnance.


Dopad daně na životní standard záleží na způsobu po-užití daňových výnosů. Pokud si daňoví poplatníci cení „ve-řejného statku“ financovaného z daní více než jakéhokolivjiného statku nebo služby, které si mohli koupit na trhu zapeníze zkonfiskované státem, jejich životní standard se zvý-ší. Je-li stát v poskytování daného statku méně efektivní nežsoukromí poskytovatelé, bude to pro občany ztráta.

Daň z příjmu a DPH jsou tedy dva (administrativně od-lišné, ale jinak ekvivalentní) způsoby uvalení daně na pro-duktivní činnost jednotlivců. Z tohoto pohledu lze zdůraz-nit, že DPH není daň uvalená na spotřebu, ale daň uvalenána výrobní faktory, což je v rozporu s běžně přijímaným ná-zorem.4 Obecně lze dokázat, že jakákoliv daň je daní uvale-nou na produktivní činnost jednotlivců. Daňové základnyvšak bývají definovány v různé šířce a jejich přesné vyme-zení závisí na libovůli státních úředníků. Proto v současnýchdaňových systémech s mnoha druhy daní může být danáčinnost zdaněna jednou, dvakrát, třikrát, vícekrát, nebo anijednou…

Nyní se zaměříme na mezinárodní důsledky těchto vše-obecných charakteristik.

2 – Dopady daní na mezinárodní obchod

Vyjděme z tradičního ricardiánského modelu mezinárod-ního obchodu, v němž existuje mezinárodní mobilita statkůa služeb, ale výrobní faktory jsou zcela nemobilní. V tutochvíli rovněž předpokládáme, že daně nejsou diskriminační(tj. všechny činnosti jsou uvnitř každé jednotlivé země zda-ňovány jednotnou sazbou). Proto odsuneme analýzu cel (ježjsou z definice diskriminační) na pozdější dobu. Sazby na


69

4 Tuto skutečnost zdůraznil Murray Rothbard. Viz např. Power and Market, Institute forHumane Studies, 1970. [Česky vydal Liberální institut v roce 2001 pod názvem Eko-nomie státních zásahů; pozn. editora.]


činnosti odehrávající se uvnitř země a v zahraničí se všakodlišují. V této situaci bychom si měli položit standardníotázku: Do jaké míry ovlivňuje zdanění mezinárodní ob-chod? Na základě naší předchozí analýzy můžeme poskyt-nout jednoznačnou odpověď.

Zaměřme se nejprve na strukturální dopady. Jak jsme jižzdůraznili, situace po zdanění nemůže být stejná jako situa-ce před zdaněním. Jinak řečeno, v celosvětovém měřítkupravděpodobně dochází ke změně celé struktury produkcea spotřeby. Tento dopad daní je pouhou ilustrací skutečnos-ti, že se všichni lidé svou činností vzájemně ovlivňují a že ja-kékoliv rozhodnutí kteréhokoliv z nich má rovněž důsledkypro všechny ostatní (a to i přesto, že většina těchto důsledkůje téměř nepostřehnutelná). Jak jsme již ale zdůraznili, těmi-to zřejmými strukturálními dopady se zabývat nechceme.Přesto je zde důležité upozornit na běžnou a nebezpeč-nou záměnu vzájemné závislosti [interdependence] a exter-nalit. Ze skutečnosti, že každý náš čin má dopady na ostat-ní, nelze vyvodit, že ostatní tím pádem trpí negativními čimají prospěch z pozitivních externalit, a že je proto třeba ty-to dopady kompenzovat. Nenarušujeme-li legitimní právajiných lidí, o externality se nejedná. Například na konkuren-ci ze země s nižším zdaněním není nic „neférového“, jelikoždaňové podmínky zahraničních výrobců nijak nezasahují dopráv výrobců v tuzemsku.

Věnujme se nyní relativně-cenovému dopadu. Zaměřímese na něj především v případě DPH, abychom prověřili plat-nost obvyklého tvrzení, že rozdíly v daňových sazbách jed-notlivých států ovlivňují mezinárodní obchod. V našem ri-cardiánském modelu předpokládáme, že existuje svobodnýobchod („společný trh“) mezi dvěma zeměmi (A a B) a žezpočátku neexistuje stát. Existují jen dvě komodity (vínoa obilí) a neexistují peníze, takže jedna z komodit musí býtzvolena jako účetní jednotka (například obilí). Z nějakéhodůvodu je země A relativně specializována na víno a země B

Pascal SALIN

70


na obilí. Země A produkuje víno i obilí, ale exportuje jen ví-no. Země B také produkuje obě komodity, ale exportuje jenobilí. Předpokládejme, že mezinárodní relativní cena vínaa obilí je ˝ (pinta vína je směňována za dvě libry obilí). Podle„zákona jedné ceny“ tato cena platí jak mezinárodně, tak nadomácím trhu. Závisí na různých faktorech (osobních prefe-rencích, dostupných technologiích, přírodních podmín-kách), jež společně ovlivňují poptávku a nabídku v obou ze-mích.

V zemi A najednou vznikne stát, tzn. organizace, která svénáklady nepokrývá prodejem produkce, ale skrze donucení(povinnost platit daně). Předpokládejme například, že vý-stavba silnic (jež byla doposud soukromou činností) se stanečinností veřejnou a že náklady na ni se rovnají 10 % celkovéprodukce. Stát se ji rozhodne financovat nediskriminačníDPH ve výši 10 %.

Zavedení této daně nezmění relativní ceny (s výjimkou krát-kodobých výkyvů způsobených přizpůsobováním). Deseti-procentní daň z přidané hodnoty jak v produkci vína, takv produkci obilí nemění relativní cenu vína ani obilí a tatocena zůstává rovna 1/2. Tato skutečnost má významné dů-sledky:

– První důsledek: Mezinárodní obchod mezi A a B není nijakovlivněn zavedením daně v zemi A (tento krok bychommohli interpretovat jako diferenciaci daňových sazeb me-zi zeměmi, přičemž sazba daně by byla 10 % v zemi Aa 0 % v zemi B), s výjimkou strukturálních dopadů, kteréjsme se rozhodli nezkoumat. Obvyklý názor, že rozdílyv daňových sazbách mají důsledky pro „konkurence-schopnost“ země, je z tohoto pohledu nesprávný. Obchodje vysvětlován relativními výrobními podmínkami a tytonejsou (změněnými) daněmi ovlivněny, je-li v dané zemizachován předpoklad stejné daně pro všechny produkčníprocesy. Zavedení daně, jako je DPH, nebo změna její saz-by nemá na specializaci a směnu žádný vliv. Z toho ply-


71


ne, že neexistuje žádný důvod k harmonizaci daňovýchsazeb (např. zavedení 10% daně v zemi B, nebo nulovésazby v zemi A). To je v rozporu s názory obvyklýmiv Evropě, podle nichž jednotný trh (ať už to znamená co-koliv) vyžaduje harmonizaci sazeb DPH v jednotlivýchzemích. Podobné (chybné) argumenty lze slyšet v souvis-losti se zónou volného obchodu mezi USA, Kanadoua Mexikem. Existují dokonce zastánci celosvětové harmo-nizace DPH! Tlakem na harmonizaci daní Evropská ko-mise a mnoho evropských států svádí daňovou reformuke zcela nesmyslnému cíli. A to se děje právě v době, kdyjsou (zejména v současné situaci v Evropě) radikálnía smysluplné daňové reformy zapotřebí.

– Druhý důsledek: Mezinárodní obchod není dotčen zahrnu-tím DPH do cen exportu. Předpokládejme opět, že v kaž-dé zemi existuje jen jedna sazba DPH, jež se však mezizeměmi liší. V současné praxi je při exportu do jiné ze-mě DPH vybraná v předchozích stadiích produkce vrá-cena vývozci. Následně DPH z celé hodnoty dovozuv příslušné sazbě zaplatí dovozce v cílové zemi. Tentomechanismus se označuje jako princip místa určení. Ji-ný možný systém by mohl používat „princip místa pů-vodu“, kde by celá DPH byla součástí ceny vyváženéhozboží jako u ostatního zboží prodaného a spotřebova-ného v zemi původu. V takovém případě by dováženézboží bylo zatíženo daní země původu. V cílové zemiby DPH byla vyměřena, jak název daně napovídá, pou-ze z nově přidané hodnoty.

Oba systémy jsou z jednoduchého důvodu, o němž jsmejiž hovořili, zcela ekvivalentní: daň s jednotnou sazbou ne-mění relativní ceny, a proto nemění ani podmínky meziná-rodní specializace. Z toho plyne, že neexistuje žádný zásad-ní důvod pro preferenci jednoho z uvedených systémů.

Změna z principu místa určení na princip místa původu,již doporučuje Evropská komise, se obvykle nazývá potlačo-

Pascal SALIN

72


vání „daňových bariér“ a je považována za nezbytný krokk tomu, aby evropský trh vypadal jako současné národní tr-hy, kde spotřebitelé platí stejnou cenu (včetně daně) na ce-lém území státu. Odtud pramení pocit, že chceme-li mít„jednotný trh“, musíme mít v celé EU stejné daňové postu-py. Díky ekvivalenci obou systémů lze ve skutečnosti říci, žejednotný trh již existuje (do té míry, do jaké existuje konku-rence v obchodních vztazích) a že rok 1993 k této skutečnos-ti nic nového nepřidává.

Ve všech zemích používajících DPH byl přijat princip mís-ta určení, protože se obvykle předpokládalo, že pomůže za-mezit „deformaci konkurenčního prostředí“ nebo umělýmrozdílům v „konkurenceschopnosti“. Převládá názor, že beztohoto principu by producenti v zemích s vyšší DPH byli„znevýhodněni“ vůči producentům z jiných zemí. Není to-mu tak. Také se často předpokládá, že ze stejného důvoduby země s vyšší DPH měla „deficit platební bilance“.

Ve skutečnosti je „daňově osvobozený“ exportní režim(princip místa určení) podobný systému, kdy se dotují všech-ny vývozy a zdaňují všechny dovozy stejnou sazbou. Z teo-rie mezinárodního obchodu je dobře známo, že dotace vývo-zu je totéž co dotace dovozu. Obdobně i daň z dovozů jeidentická s daní z vývozů. Podobné argumenty lze snadnovysvětlit: je-li vývoz dotován, je tím dotován i odpovídajícíobjem dovozu, protože v transakci nelze oddělit stranu ná-kupu od strany prodeje. Fakticky není dotován jen prodej, alecelá transakce. V našem předchozím případě, kdy zeměA prodává víno a nakupuje obilí, je dotace prodeje vína totéžco dotace nákupu obilí. Podobně, je-li zdaňován nákup (do-voz), je tím zdaňována i druhá část transakce (prodej). Proto,je-li transakce buď dotována (pod záminkou dotování pro-deje), nebo zdaněna stejnou sazbou pod záminkou zdaněnínákupu (dovozu), nedochází ke změnám relativních cen.

Z výše uvedeného plyne, že pro volbu mezi těmito systé-my neexistuje přesvědčivý důvod a je zcela zavádějící tvrdit,


73


že ve stávajícím uspořádání existují „daňové bariéry“. Da-ňové bariéry existují v důsledku protekcionistického efektu,což však není případ ani principu místa určení, ani principumísta původu.

Rádi bychom však upozornili na jeden významný rys to-hoto problému: na celém světě byl při zavedení DPH chyb-ně přijat destinační princip. Přestože používání jednoho ne-bo druhého systému nemá žádný vliv na obchodní výměnu,volba odlišných systémů pro „domácí“ a „mezinárodní“ ob-chod má jeden významný důsledek: při každém překročeníhranice se cestovatelé musí setkat s celníkem, který má (podzáminkou boje s daňovými úniky) právo otevřít každé za-vazadlo a prohledávat jeho obsah, což je zásadní ohroženíosobního vlastnictví a svobody. V důsledku toho jsou lidé nacelém světě vydáni napospas libovůli a aroganci státníchúředníků. A to nikoliv proto, že by cestovatelé byli poten-ciálními lupiči, ale proto, že jejich politici nerozumí principumezinárodní specializace, vidí domácí a mezinárodní trh ja-ko principiálně odlišné věci, a zavedli proto v této oblasti ne-smyslný režim. Z tohoto pohledu by byl posun k principumísta původu pro evropské země zlepšením. Proč ale tutoinovaci omezovat na vnitroevropské vztahy? Její aplikace nacelý svět by měla jediný dopad, který by se týkal devizovýchkurzů. Současné devizové kurzy víceméně odrážejí paritukupní síly (PPP) pro ceny bez daní. Posun k principu místapůvodu by znamenal relativní změny v devizových kurzechpodle nové parity kupní síly (s cenami obsahujícími daně),tzn. relativní depreciaci měny (nebo nižší inflaci) u zemís vyššími sazbami DPH.

Když jsme řekli, že byla DPH zaplacena z obchodovatel-ných komodit, bylo to poněkud zavádějící. Ve skutečnosti jedaňové břemeno přesunuto na výrobní faktory, tzn. na jed-notlivce. To znamená, že vyšší sazba DPH v dané zemi způ-sobuje za jinak stejných okolností nižší reálnou návratnostvýrobních faktorů. Výši výnosů jednotlivců ovlivňuje celá

Pascal SALIN

74


řada faktorů. Jak jsme však již ukázali, proporcionální daňz příjmu je dokonalým substitutem proporcionální DPH.Další daně nebo dokonce i regulace lze také pokládat za ví-ce či méně dokonalé substituty DPH. Pro vracení DPH přiexportu nebo pro harmonizaci jejích sazeb mezi jednotlivý-mi státy tedy neexistuje o nic více důvodů než pro vracenínebo harmonizaci daně z příjmu, kterou platí výrobní fakto-ry podílející se na produkci vyváženého zboží.5

3 – Diskriminační daně

Vraťme se zpět k případu uzavřené ekonomiky a předpo-kládejme, že zpočátku neexistují žádné daně. Z praktickýchdůvodů použijeme model specializace, který zahrnuje dvěčinnosti (i a j) a dva výrobní faktory (práci a kapitál). Díkyvnitřní mobilitě kapitálu jsou mezní míry výnosu každéhofaktoru u obou činností vyrovnané, což pravděpodobně zna-mená různou míru zapojení faktorů do obou činností. Kaž-dý faktor je relativně více zapojen do činnosti, která poža-duje jeho relativně větší množství. Neexistují-li daně, vnitřnírelativní ceny jsou určeny nabídkou a poptávkou. Předpo-kládáme-li absenci bariér obchodu, pak, jsou-li vnitřní kom-parativní náklady v různých zemích odlišné, vznikne mezinimi oboustranně výhodný obchod. Tržní síly by pak určilyvýši mezinárodních relativních cen v intervalu vymezenémvnitřními komparativními náklady. Jak jsme již konstato-vali, jednotná daňová sazba v každé zemi nemění vnitřníkomparativní výhody, a tedy ani podmínky mezinárodníspecializace (s výjimkou nepřímých důsledků způsobenýchstrukturálními efekty).


75

5 Často se uvádí, že DPH musí být při exportu vrácena, protože se jedná o daň ze spo-třeby, jež je placena konečným spotřebitelem. Ve skutečnosti je příčinou toho, že seDPH zdá být daní ze spotřeby, všeobecné používání principu místa určení!


V dalším výkladu zůstaneme v uzavřené ekonomice, aleopustíme předpoklad nediskriminačních daní. Jelikož bře-meno všech daní nesou výrobní faktory (nebo lépe řečenoprodukující jedinci), dotýká se daňová diskriminace přímoči nepřímo výnosů, jež tyto výrobní faktory získávají. Je zřej-mé, že například progresivní daň z příjmu diskriminuje jed-notlivce s vysokými příjmy. Následkem toho vzroste relativ-ní cena činnosti používající relativně větší objem daňovědiskriminovaného výrobního faktoru (například vysocekvalifikovaného lidského kapitálu). Jak je tomu v případěrůzných sazeb DPH?

Předpokládejme, že například na činnost j je uvalena vyš-ší DPH než na činnost i. Dopady zvýšené daně ponesou obafaktory zapojené do produkce j. Relativně více používanýfaktor však bude postižen relativně více. Rovnováhy budeopět dosaženo tehdy, až se mezní příjmy každého z faktorůpro obě činnosti vyrovnají. Ztráta kupní síly bude nicméněsilnější u toho faktoru, který je relativně více používán v re-lativně více zdaněné činnosti.

Je jisté, že daňová diskriminace mění vnitřní komparativ-ní náklady. Bude-li mezi dvěma zeměmi probíhat obchodnívýměna, budou podmínky mezinárodní specializace v po-rovnání se situací s nediskriminačními daněmi odlišné (při-nejmenším bude-li použit princip místa původu).

Bude-li použit princip místa určení, nebudou relativní ce-ny daňovou diskriminací pozměněny.6 Mohli bychom dojítk závěru, že z tohoto důvodu je princip místa určení vhod-nější než princip místa původu, protože potlačuje vliv daňo-vé diskriminace na mezinárodní specializaci (pomineme-listrukturální účinky domácí diskriminace). Spíše bychomvšak na tuto skutečnost měli pohlížet tak, že je to další dů-vod proti daňové diskriminaci.

Pascal SALIN

76

6 Je pravděpodobně jednodušší používat princip místa určení u DPH než u daně z pří-jmu.


Podívejme se znovu na současné podmínky v Evropě. Aždo nedávné doby byla ve Francii na některé statky (zejménaautomobily) používána vyšší sazba DPH. Znamená to, žefrancouzské výrobní faktory, které byly relativně více dispo-novány pro výrobu automobilů, byly ve srovnání s jinýmirelativně znevýhodněny. Nicméně z hlediska mezinárodníkonkurence (jež zahrnuje zahraniční producenty aut a za-hraniční producenty všech ostatních statků) to pro ně dí-ky principu místa určení žádné konkurenční znevýhodněníneznamenalo. Pokud by došlo k nahrazení principu místaurčení principem místa původu, začaly by být francouzskévýrobní faktory znevýhodněny. Diskriminace však zůstávádiskriminací, a proto nelze tvrdit, že je oprávněná v případěněkterých domácích producentů a že není oprávněná v pří-padě, že se týká producentů zahraničních oproti domácím.Řekněme to ještě jinak. Podstata problému netkví v (mezi-národní) konkurenceschopnosti, ale v (domácí zemi zavede-né) daňové diskriminaci. Anebo ještě jinak: mezinárodní ob-chod neposkytuje žádná dodatečná kritéria k hodnocenídaňových systémů.

Zvláštním případem daňové diskriminace jsou cla. Přes-tože se v kontextu mezinárodního obchodu jedná o velmi re-levantní tematiku, nebudeme se tímto problémem dále za-bývat vzhledem k tomu, že je obecně znám. Cílem tohototypu diskriminační politiky je vytvořit rozdíl mezi vnitřnímia vnějšími relativními cenami.7 Měli bychom si však připo-menout, že relativní výhoda, kterou tím někteří jedinci zís-kají, je na úkor ostatních obyvatel dané země (a někdy i ci-zinců). Také dochází k čisté ztrátě zdrojů, protože hodnotavýhod získaných těmi, kdo z cel mají prospěch, je nižší nežújma těch, kteří jsou nuceni nést jejich negativní důsledky.


77

7 Proto lze za protekcionistickou označit jakoukoliv daň nebo regulaci, v jejímž důsled-ku nastane rozdíl mezi domácími a mezinárodními relativními cenami. Naopak regu-laci, která zavádí určité normy pro národní i zahraniční producenty, za protekcionis-tickou označovat nelze.


Další dobře známou teorií je teorie optimálního cla. Tato te-orie tvrdí, že stát může optimalizací struktury cel přesunoutclo (nebo jeho převážnou část) na cizince. Daňová diskrimina-ce by byla touto teorií ospravedlněna, tedy aspoň pro stát vy-bírající tyto daně a jeho občany. Nalezení takto optimálnístruktury cel je však v dnešním komplexním světě díky velké-mu množství statků a jedinců, jejichž reakce na cenové změnynelze dopředu přesně odhadnout, prakticky nemožné. Při vý-zkumu již existujících cel se rovněž zjistilo, že analyzovat sku-tečné dopady celních struktur na relativní ceny je velmi těžké.

4 – Mobilita výrobních faktorů

Uvolníme-li dále předpoklad omezující mezinárodní po-hyb výrobních faktorů, docházíme ke zjevným závěrům. Je-likož jsou všechny daně ve skutečnosti neseny výrobnímifaktory, budou se mezní jednotky faktorů přesunovat zezemí, kde jsou „nadměrně zdaněny“, do zemí, kde jsou zda-něny méně. Jednotlivcům se tedy naskýtá možnost ziskua naopak nadměrně zdaňující státy mohou přijít o část svédaňové základny. V konečném výsledku se relativní vzác-nost výrobních faktorů bude měnit do té doby, než dojdek mezinárodnímu vyrovnání výnosů po zdanění.

Jednotlivci však nezvažují pouze objem daní, které platí.Zvažují rovněž užitek, jenž jim plyne z veřejných výdajů.Faktory se tedy přesouvají ze států, kde získávají nejnižší(potenciálně i záporný) čistý (subjektivní) přínos, do zemí,kde je čistý přínos nejvyšší. Navíc čím více je daný faktor po-stižen daňovou diskriminací, tím více se pokouší uniknoutdo jiného relativního „daňového ráje“. Takzvaný únik moz-ků v důsledku nadměrně progresivního zdanění je dobřeznámým příkladem tohoto procesu.

Je zřejmé, že reálná situace se nachází někde mezi oběmaextrémy – dokonalou mobilitou a dokonalou imobilitou vý-

Pascal SALIN

78


robních faktorů – přičemž schopnost faktoru vyhýbat se da-ním záleží právě na stupni jeho mobility.

II – NORMATIVNÍ PŘÍSTUPY K MEZINÁRODNÍMASPEKTŮM ZDANĚNÍ

1 – Koordinace versus konkurence – krátký přehled

V minulém oddíle jsme rozlišili tři hlavní kategorie vlivůnárodních daňových systémů na mezinárodní toky komodita výrobních faktorů.

i) První z nich nepředstavuje nic více než jeden z aspek-tů všeobecné závislosti, jež existuje mezi všemi jednot-livci. Tyto vlivy jsme označili jako strukturální.

ii) Druhá kategorie je spíše iluzorní. Někteří lidé se mylnědomnívají, že daně, které nemají vliv na relativní ceny,mají dopady na obchodní výměnu, pohyb faktorů, pla-tební bilanci, „konkurenceschopnost firem“ atd. Tito li-dé potom volají po konkrétních opatřeních, jež by tytovlivy potlačila nebo vyrovnala.

iii)Třetí kategorie jako jediná zahrnuje situace, v nichž jemezinárodní pohyb faktorů a statků ovlivněn daněmi,a to buď přímo (protekcionismus), nebo nepřímo (da-ňová diskriminace). Tento mechanismus se realizujeprostřednictvím změny relativních cen.

Vedle toho ještě existují rozdílné názory na roli státu. Prousnadnění naší argumentace se budeme zabývat pouze dvě-ma extrémními případy. Prvním extrémem je dobročinnýa dokonale informovaný stát, druhým je pak stát-Leviatan.8

Zastánci dobročinného modelu státu věří, že stát je scho-pen definovat „optimální“ daňový systém (a v obecnější ro-


79

8 Tato dichotomie se objevuje zejména v knize Geoffreye Brennana a Jamese M. Bucha-nana The Power to Tax, Cambridge University Press, 1980. [Česky se lze dočíst o pod-statě státu-Leviatana a obraně před ním v knize Buchanan, James: Politika očima eko-noma, Liberální institut, Praha, 2002; pozn. editora.]


vině pak daňově-výdajový systém), prostřednictvím něhožmůže vykonávat své tradiční role (alokační, přerozdělovacía stabilizační). S přechodem od modelu uzavřené ekonomi-ky k modelu ekonomiky otevřené se mohou objevit kladnéči záporné efekty přelévání, jež mohou optimální stav naru-šovat. Podle úrovně svého ekonomického myšlení potomještě mohou nebo nemusí přikládat váhu iluzorním dopa-dům zařazeným do druhé kategorie. Efekty zařazené do tře-tí kategorie lze však z jejich pohledu bez problémů obhájit,protože diskriminační a protekcionistická opatření mohoubýt součástí optimálního daňového systému. Nakonec mo-hou do modelu přidat nějaké specifické externality.

Lidé nahlížející na stát jako na Leviatana se mezinárodní-mi efekty zdanění příliš nezabývají, protože fiskální systémynepovažují za ekonomicky optimální. Z tohoto pohledu proně mají mezinárodní aspekty zdanění pouze okrajový vý-znam. Ve středu zájmu této skupiny je hledání prostředkůk omezení daňové moci státu, například ve formě daňovýchústav. Jak ale silně zdůrazňují Geoffrey Brennan a James Bu-chanan, otevírání národních ekonomik spíše než nežádoucíefekty způsobuje omezení zdaňovací moci států. Meziná-rodní daňová konkurence má podobný efekt jako daňováústava. Jednotlivci utíkají z „daňových pekel“ do daňovýchrájů, což může mít na sklon jednotlivých států zdaňovat vý-znamný vliv.

Můžeme proto shrnout: lidé věřící v dobročinný stát rov-něž věří, že státy schopné zavést „optimální“ daňovýsystém se dokážou vzájemně a optimálně „koordinovat“i na mezinárodní úrovni. Lidé chápající stát jako Leviatanaupozorňují na skutečnost, že koordinace loupežných daňo-vých systémů nemůže vést k ničemu jinému než k systémuplenění v mezinárodním měřítku.

Pascal SALIN

80


2 – Mezinárodní koordinace daňových politik

Teorii mezinárodní koordinace daňových politik lze pova-žovat za přímou aplikaci obecné teorie veřejných statků. Tapředpokládá, že v důsledku různých jevů (jako jsou např.výnosy z rozsahu nebo externality) existují statky, jejichžmnožství by bez financování prostřednictvím daňovéhosystému bylo „suboptimální“.9

Tento přístup je nejlépe patrný v normativní teorii fiskální-ho federalismu.10 Jelikož mají jednotlivé veřejné statky různěvelikou optimální oblast produkce, neexistuje žádný důvodpro monopolizaci produkce všech veřejných statků centrálnívládou:

i) Poskytovat některé veřejné statky na nižší (regionální)úrovni může být efektivní z toho důvodu, že existuje vět-ší možnost přizpůsobení těchto statků skutečným potře-bám lidí, kteří je požadují. Přitom nebude docházet keztrátám způsobeným malým objemem produkce těchtostatků a bude rovněž eliminován problém neplatícíchspotřebitelů – černých pasažérů – z jiných regionů. To jezákladní myšlenka fiskálního federalismu.

ii)Na druhou stranu může být optimální oblast pro zajiš-ťování některých veřejných statků větší než velikost jed-noho státu. Často uváděným příkladem je ochranaovzduší a atmosféry: znečišťovatelé ovzduší vytvářejínegativní externality a v případě, že se národní vládapokouší znečištění omezit, existuje riziko, že ostatní stá-ty budou požívat výhod, aniž by k nim samy přispěly.


81

9 Dobročinný stát, který zavede „optimální“ daňový a výdajový režim, můžeme pova-žovat za stát přerozdělovací, produktivní a stabilizační. Poskytování stabilizačních„služeb“ se obecně považuje za typický veřejný statek, jenž nemohou jednotlivci zajis-tit. S tímto stanoviskem polemizujeme v článku „Macro-Stabilization and the MarketProcess“, in: Groenveld, K. – Maks, J. A. H. – Muysken, J., (ed.): Economic Policy and theMarket Process, North-Holland, 1990.

10 Viz např. Oates, Wallace E.: Fiscal Federalism, Harcourt Brace Jovanovich, 1972.


Proto by v tomto případě byla vhodná mezinárodníkoordinace politik – ve formě mezinárodních smluvo ochraně ovzduší nebo tzv. „ekologických daní“.

Mezinárodní koordinace daňových politik může nabývatrůzných forem, počínaje víceméně decentralizovanými pro-cesy „harmonizace“ daňových politik až po nahrazení ná-rodních fiskálních autorit nadnárodní autoritou.

Předpokládejme, že veřejné statky existují a že je možnéurčit optimální velikost oblasti (optimální oblasti veřejnéhostatku, jejíž nejčastěji diskutovanou specifickou formou jeoptimální měnová oblast), v níž by každý z nich měl být pro-dukován. Je pravděpodobné, že optimální velikost této ob-lasti by se u jednotlivých veřejných statků lišila. Z toho ply-ne, že stávající státy či regiony nejsou pro zajišťování velkéčásti veřejných statků optimální. Právě naopak, koncept„optimálních oblastí veřejných statků“ by nás měl vést niko-li k hledání optimálního rozdělení veřejných aktivit mezi re-giony, státy a nadnárodní entity, nýbrž k nějakému typufunkčního federalismu, kde by byl každý veřejný statek po-skytován v oblasti minimálně tak velké, jako je oblast opti-mální. V tomto okamžiku je třeba říci, že tyto „optimální ob-lasti“ nám nejsou dopředu známy, musíme je nejprve objevita také zjistit, zda a jak se mění v průběhu času. Zvláštěz Hayekova díla pak víme, že konkurence je procesem obje-vování, takže právě trh by měl být nejlepším způsobem, jaktyto optimální oblasti objevit.

I přesto se všichni zastánci veřejných statků a dobročinné-ho modelu státu domnívají, že lze definovat optimální ob-last veřejného statku předem a spolu s ní definovat i opti-mální daňové systémy na základě kolektivních cílů, jichžchce stát dosáhnout. Pro mezivládní daňovou koordinacipotom podle nich existují dva důvody. Prvním z nich jepředpokládaná existence externalit, druhý důvod nastáváv případě mobility jednotlivců. Pak se oblast zdanění nemu-sí shodovat s oblastí spotřeby veřejných služeb. Například

Pascal SALIN

82


je-li jedinou daní daň z příjmu jednotlivců, mohou existovatlidé pracující v oblasti s nízkou daní a žijící v oblasti s vyso-kou úrovní veřejných služeb. Je zde tedy problém „černýchpasažérů“.

Peggy B. Musgravová11 je typickou zastánkyní koordinač-ního přístupu a kritičkou daňové konkurence. Tieboutůvmodel12 (který lze pokládat za předchůdce modelu daňovékonkurence) popisuje takto: „Místní vlády si vzájemně kon-kurují o jednotlivce se stejnými preferencemi nabídkou košestatků odpovídajícího preferencím těchto jednotlivců a po-skytovaným při co nejnižších daňových nákladech“a „[v]elikost každé jurisdikce je proto určena bodem nejniž-ších průměrných daňových nákladů spojených s poskytová-ním veřejných služeb.“

Peggy B. Musgravová správně podotýká, že v takovém pří-padě existuje tendence ke zdanění občanů podle užitku ply-noucího z veřejných statků, protože „zdanění mobilních fak-torů na jiné bázi než podle užitku není ani efektivní, aniudržitelné. To platí zejména na místní úrovni“. Její kritika té-to situace pramení z přesvědčení o nutnosti redistribučnía stabilizační role státu, přičemž financování těchto veřejnýchstatků podle ní musí být založeno na daních vybíraných po-dle schopnosti platit, nikoliv podle užitku (jejichž použití po-važuje za suboptimální). To lze ilustrovat následujícím tvrze-ním: „Pokud by byly daně zredukovány na nejmenšíhospolečného jmenovatele, případně až na nulu, výsledkem bu-de neefektivnost veřejného sektoru způsobená odstraněnímrůznorodosti a porušením voličských preferencí.“

Je pravda, že v modelu s dokonalou mobilitou každý jed-notlivec přesunuje své činnosti do míst, kde subjektivně vní-


83

11 Musgravová, Peggy B.: „Merits and Demerits of Fiscal Competition“ in: Rémy Pru-d’homme, (ed.): Public Finance with Several Levels of Government, Foundation JournalPublic Finance, 1991.

12 Tiebout, Charles M.: „A Pure Theory of Local Expenditures“, Journal of Political Econo-my, říjen 1956.


maný poměr veřejných statků a zdanění považuje za opti-mální. Máme mnoho důvodů myslet si, že by taková situacebyla optimální. Ale Peggy Musgravová (jako pravděpodob-ně všichni kritici daňové konkurence) implicitně předpoklá-dá, že je třeba stanovit jakési kolektivní optimum, jež odpo-vídá „voličským preferencím“.

V modelu daňové koordinace se nejprve předpokládáefektivní poskytování veřejných statků (a přerozdělovacíchprogramů) v rámci uzavřených ekonomik. Následně se eko-nomiky otevřou. Představme si, že například vlastníci kapi-tálu mohou začít unikat zdanění, ale zároveň přitom spotře-bovávat veřejné statky. Zde Peggy Musgravová správněpodotýká, že v dlouhém období „pokud by byly všechnydaně svou podstatou daněmi podle užitku, neměly by roz-díly v daňových sazbách mezi jednotlivými jurisdikcemižádné rušivé vlivy na toky zdrojů“ (každý by zaplatil přes-ně za spotřebované veřejné statky). Musgravová se všakk takovému uspořádání staví odmítavě, protože daně nejsoupouze daněmi podle užitku: „Samotná podstata veřejnýchstatků znemožňuje jejich financování prostřednictvím danípodle užitku.“ K zabránění tomuto „nežádoucímu“ efektu jetudíž nezbytná daňová koordinace mezi jednotlivými státy.Tato koordinace by buďto společně zabraňovala vyhýbání sezdanění, nebo by „harmonizovala“ daňové systémy. Har-monizace by omezila jakékoliv posuny směrem k danímpodle užitku, což je přirozený výsledek daňové konkurence.

Peggy Musgravová nevěří v konkurenční model, neboť jezastánkyní dobročinného pojetí státu, který podle ní můžedokonale fungovat v uzavřené ekonomice a který je nekoor-dinovaným otevřením ekonomiky ohrožen. K tomuto píše:„Jakmile se namísto daní podle užitku začnou používat da-ně z příjmu, majetkové daně a daně postihující jistédruhy statků a vezmeme-li k tomu v úvahu redistribučníprogramy, přestávají příznivé vlivy fiskální konkurence pů-sobit. S konkurenčním snižováním daňových sazeb se kvali-

Pascal SALIN

84


ta veřejných služeb stává suboptimální a spravedlnost da-ňové struktury upadá v důsledku toho, že vlády se snaží za-chovat své příjmy přesunem daňového břemene od mobil-ního faktoru (obvykle kapitál) k méně mobilním faktorům(práce a půda) a od bohatších rezidentů k chudším (a méněmobilním)… Je zjevné, že „konkurenční síly“ nejsou v otev-řených ekonomikách schopny zajistit řádné, tj. efektivnía spravedlivé, poměry ve veřejných financích. Analogie kekonkurenci v soukromém sektoru proto neplatí.“

Kritici daňové konkurence předpokládají, že daňový a vý-dajový systém je v uzavřené ekonomice optimální, takže da-ňová konkurence vede díky vyhýbání se daním k subopti-málnímu uspořádání. Zamysleme se však nad příčinou toho,proč se lidé snaží tyto systémy opustit – není to právě pro-to, že je nepovažují za optimální? Někteří daňoví poplatnícise mohou v uzavřené ekonomice cítit jako „daňoví otroci“a nyní získávají možnost se z tohoto „otroctví“ vymanit.Označit daňový systém uzavřené ekonomiky jako „efektiv-ní“ je z tohoto pohledu matoucí. V jakém smyslu může být„efektivní“ systém, který není preferován všemi členy spo-lečnosti?

Peggy Musgravová se domnívá, že mobilita faktorů „do-stává do popředí problém uplatnění ‚nároku na zdanění zdro-je‘ ze strany jurisdikce, v níž je příjem z práce nebo kapitálurealizován. Tento aspekt je dalším důvodem ke koordinačnímopatřením, jež by zabránila oslabení zmiňovaného principuprostřednictvím fiskální konkurence.“ Ale z jakého důvodubychom měli „nárok na zdanění zdroje“ považovat za opráv-něný? Existuje nějaký důvod, proč by měl právě trvalý pobytnebo občanství rozhodovat o určení daňové loajality?

Co se ve skutečnosti dostává do popředí, je více či méněarbitrární podstata státu. Kritici daňové konkurence přizná-vají všem jurisdikcím právo na daňové výnosy bez ohleduna kvalitu poskytovaných služeb (např. obyvatelům) a zasuboptimální považují jakoukoliv situaci, která tuto absolut-


85


ní a svévolnou moc jurisdikce omezuje. Proto daňová koor-dinace (ať už se jedná o „harmonizaci“, koordinovaný po-stup proti vyhýbání se daním, nebo vytvoření mezinárod-ních daní) spočívá především ve vytvoření veřejnéhokartelu, který umožňuje státům pokračovat v přisvojování simajetku proti vůli svých občanů.

Příkladmo se nyní věnujme dvěma konkrétním návrhůmv této oblasti, daňové harmonizaci a nadnárodnímu zdanění.

3 – Daňová harmonizace

Jak jsme již konstatovali, daňová konkurence je považo-vána za žádoucí předpoklad ekonomické integrace. Rovněžjsme hovořili o tom, že například harmonizace sazeb DPH jezcela neodůvodnitelná. Jak jsou na tom jiné daně, napříkladtakové, které diskriminují konkrétní výrobní faktor?

Pojďme se podívat na situaci, ve které existuje volný po-hyb kapitálu a zároveň v jednotlivých zemích existují rozdíl-né míry zdanění kapitálových výnosů. Zaprvé lze předpo-kládat, že vláda poskytuje kapitálu nějaké služby (napříkladbezpečnost nebo infrastrukturní služby), takže daň z kapitá-lových výnosů je svým způsobem uživatelská platba. Můžese proto stát, že v některé zemi jsou nízké daně z kapitálo-vých výnosů, ale firmy musí platit za používání silnic, zavzdělávání zaměstnanců, za bezpečnostní služby atd. V jinézemi tyto služby zabezpečuje veřejný sektor, ale daně jsouvysoké. Při rozhodování o umístění svého podniku pakvlastníci berou v úvahu nejen konkrétní výši daní, ale celýsoubor výhod a daní.

V tomto smyslu existuje mezinárodní proces vyrovnávánívýnosů, který neodpovídá běžnému chápání pojmu „opti-mální alokace“ (z pohledu vnějšího pozorovatele, u nějž před-pokládáme dokonalou znalost všech nákladů a užitků), alejakémusi subjektivnímu optimu. Je-li přítomna konkurence,

Pascal SALIN

86


mohou si uživatelé vybrat konkrétní soubor nákladů a výno-sů, který jim vyhovuje. Tím pádem dochází k vyrovnání jejichvlastních mezních užitků pro všechna místa, v nichž mohoupotenciálně působit.

Různá výše daní z kapitálového výnosu může proto býtpouhým protějškem různého rozsahu služeb, jež vlastníkůmkapitálu jednotlivé státy poskytují. Je nepochybně pravda,že státy prodávají komplexní statky, a je proto složité vy-hodnotit právě tu část, která přináší užitek vlastníkům kapi-tálu. Avšak při vědomí značné nedokonalosti našich infor-mací neexistuje ani žádný apriorní důvod se domnívat, žebyrokratický proces harmonizace by znamenal posun k si-tuaci, v níž by nalezlo výhodnější poměr daní a užitku z ve-řejných statků více lidí. Lze rovněž zdůraznit, že lze-li vůbecdaně z kapitálových výnosů chápat jako poplatky za veřejnéslužby poskytované kapitálu, pak by bylo vhodnější zdaňo-vat celkovou aktivitu firmy nebo přímo kapitál, a nikoli zisk(např. daní ze zisku právnických osob). Bylo by proto důle-žitější některé ze současných daní nahradit nebo omezit, spí-še než harmonizovat jejich sazby.

Předpokládejme nyní, že veřejné výdaje přinášejí užitekpředevším občanům a přispívají k jejich všeobecnému bla-hobytu (jako veřejné statky) nebo jejich konkrétním potře-bám (redistribuční politika) a že existující daň z kapitálo-vých výnosů nelze považovat za uživatelský poplatek.Podle zaběhlé logiky uvažování v této situaci existuje rizikoodlivu kapitálu a vyvstává potřeba harmonizovat daňovésystémy tak, aby bylo možné zajistit lepší alokaci kapitálua „spravedlivé“ rozdělení daňového břemene.

Na sjednoceném trhu s pohybem zboží a kapitálu obvykleexistuje tendence k vyrovnávání výnosů po zdanění i ten-dence k vyrovnávání cen komodit. To znamená, že pokud jev některé zemi zvýšena sazba daně z kapitálových výnosů(například daň z příjmu právnických osob), je daňové bře-meno přesunuto na méně mobilní faktory, jako například na


87


zaměstnance. Je tomu tak proto, že ceny statků a míry výno-su jsou určeny zvnějšku. Zaměstnanci tedy platí tuto daň ne-přímo ve formě nižších výnosů, a nikoli otevřeně, jako je to-mu například u daně z příjmu nebo DPH. Za jistýchpodmínek představuje daň z příjmu právnických osob, daňz příjmu fyzických osob i DPH ekvivalentní způsob zdaněnívýrobních faktorů. Skutečný výnos po zdanění připadajícídanému faktoru však závisí na jeho relativní mezinárodnímobilitě.

V každém případě pro harmonizaci daní z kapitálovýchvýnosů neexistuje o nic více důvodů než pro harmonizacidaní z příjmů nebo sazeb DPH. Navíc do té míry, v níž lzedaňové břemeno přesunout na jiné výrobní faktory, odlišnésazby daně z příjmu fyzických osob (nebo libovolné jiné da-ně z kapitálových výnosů) nedeformují alokaci kapitálu.Opět zopakujme, že nevíme, do jaké míry jsou různé výrob-ní faktory mobilní a do jaké míry dojde k přesunům daní.Tento nedostatek informací však není ospravedlněním proharmonizaci, právě naopak.

V této souvislosti se dostáváme k otázce místa zdanění.Představme si například situaci, ve které jsou všechny da-ně používány k financování redistribučních programů.Zdá se, že by nebylo spravedlivé, aby se někteří občanévyhnuli placení daní útěkem do jiné země. Pokud by všakjediným cílem veřejných výdajů a daní bylo ovlivňovatrozdělování bohatství, měl by být daňový systém navržentak, aby jednotlivci byli nuceni platit na jiné jednotlivce.Tím ztrácíme důvod pro existenci takových daní, jako jsoudaně z příjmu právnických osob nebo daní z úrokovýchvýnosů. Jelikož kapitál ani důchod z kapitálu nemají vůlia intelekt, je nesmyslné požadovat, aby přispívaly k bla-hobytu některých jednotlivců. Pokud se veřejná politikaorientuje na rozdělování důchodů, pak by neměly být zda-ňovány konkrétní činnosti, ale jednotlivci. Skutečnou příči-nou vyhýbání se daním je fakt, že daňová struktura přes-

Pascal SALIN

88


ně neodpovídá roli, již na sebe stát vzal. Tento systémovýnedostatek nelze odstranit harmonizací daní. Ve skuteč-nosti existuje proto, že pro politiky je jednodušší zdaňovatčinnosti a firmy než zdaňovat jednotlivce. Takové danějsou méně patrné, méně pociťované a přispívají k vytváře-ní daňové iluze.

Obecněji řečeno by struktura daní v dané zemi měla od-povídat struktuře výdajů. Například poměr „zdanění osob“vůči „zdanění činností“ by měl odpovídat poměru mezi vý-daji na redistribuční programy a výdaji na produkci statkůposkytovaných státem. Tuto myšlenku lze ilustrovat nazjednodušeném příkladu země A: směřuje-li polovina jejíchvýdajů na redistribuční účely a druhá na zajištění bezpeč-nosti pro kapitál, pak by osobní daně (paušální daně nebodaně z příjmu) měly představovat polovinu celkových danía druhou polovinu by měly představovat daně z kapitálu.V takovém případě by důvod pro „odliv kapitálu“ neexisto-val. Osobní daně by umožňovaly redistribuci příjmů mezijednotlivce v dané zemi, zatímco daň z kapitálových výno-sů by byla v podstatě uživatelským poplatkem. Jinými slo-vy, je-li redistribuce bohatství cílem veřejné politiky, musí nani přispívat občané coby občané, nikoliv jako potenciálnípříjemci výnosů z kapitálu.

Pokud by tato symetrie mezi výdaji a daněmi existovalav evropských daňových systémech (tzn. jednotlivé země byse odlišovaly podle různých poměrů redistribučních výdajů/daní/ a výdajů /daní/ na statky poskytované státem), pakby samotná harmonizace daní z kapitálových výnosů vzta-hy mezi příjmy a výdaji zdeformovala. Protože nám neníznámo, do jaké míry v zemích EU struktura zdanění odpo-vídá struktuře výdajů, nelze ve prospěch harmonizace nijakargumentovat. A pokud bychom někdy zjistili, že strukturavýdajů neodpovídá struktuře daňových příjmů, řešením to-hoto problému by byla daňová reforma v konkrétní zemi, ni-koliv harmonizace.


89


Argumenty ve prospěch harmonizace implicitně předpo-kládají, že stávající daňové systémy jsou „optimální“, takženapříklad zvýšení mobility kapitálu bez daňové „harmoni-zace“ by způsobilo nežádoucí odliv kapitálu, stejně jako byvysoká progrese daní z příjmu způsobila nežádoucí migracinejvíce zdaňovaných lidí.

Stávající daňové systémy však optimální nejsou a obsahu-jí v sobě celou řadu diskriminačních prvků. Většina evrop-ských daňových systémů v nadměrné míře zdaňuje úsporya kapitál. Z toho důvodu by „průměrná“ daňová strukturaEU neměla být standardem pro konvergenci národních da-ňových systémů. Jediným smysluplným kritériem daňovéreformy je zavedení „lepší“ daňové struktury v každé zemi.

Mnoho daní obvykle považovaných za přední kandidátyharmonizace je k tomu účelu nevhodných proto, že obsahu-jí specifické diskriminační prvky. Příkladem je daň z příjmuprávnických osob, která je spojena na rozdíl od daně z pří-jmu jednotlivců s množstvím různých odpočtů. Samotnádaň z příjmu jednotlivců zase zahrnuje progresi a dvojitézdanění úspor atd. Tyto daně by bylo zapotřebí změnit nebozrušit, ať již evropská integrace probíhá, či nikoli. K odstra-nění deformujících tlaků nedojde jejich harmonizací. Nelze-li nějakou daň ospravedlnit, nelze ji o nic více ospravedlnit,pokud je harmonizovaná.

Hlasy volající po harmonizaci patří především fiskálnímautoritám, které mohly po dlouhou dobu zdaňovat zdrojepříjmu upoutané na jednu zemi (díky devizovým regulacíma podobným opatřením) a které se obávají, že evropský pro-ces liberalizace tuto situaci změní. Aby si udržely aspoň částvlivu na tyto původně vázané zdroje, pokoušejí se k zave-dení stejné daňové struktury přimět ostatní země.

Diskutovaná problematika se v jistých ohledech podobáprotekcionismu. Již dávno bylo prokázáno, že protekcionis-mus nemá žádné ekonomické opodstatnění a že to je velminákladný způsob zdanění zdrojů. Jsou-li protekcionistická

Pascal SALIN

90


opatření odstraněna, stát přichází o daňové příjmy a dochá-zí ke změně obchodních toků, kterou bychom mohli označitjako „odliv zboží“ (paralela s termínem „odliv kapitálu“).Z těchto změn obchodních toků však profitují občané (a toi za předpokladu, že cla byla nahrazena „efektivnější“ daní,v plném rozsahu nahrazující ušlé celní výnosy). Podobně li-beralizace kapitálových toků a zvýšená mobilita osob před-stavují potenciální hrozbu pro příjmy státu a potenciálnízisk pro jeho občany, neboť ti mohou ze svých úspor či prá-ce získat vyšší výnosy. Vyhýbání se daním lze proto častopovažovat za substitut ke zrušení „špatné“ daně.

Obecně je možné najít cesty k omezení nebo potlačení dis-kriminací. Obecná daň z výdajů by byla jednou z možností,jak potlačit dvojí zdanění úspor skrze daň z příjmu.13 Záro-veň by byl vyřešen problém vyhýbání se dani – státu by by-lo jedno, zda k investování úspor došlo v dané zemi nebov zahraničí, protože daňoví poplatníci by měli k vykázáníúspor investovaných v zahraničí motivaci. Lidé, kteří spoří,by již nebyli penalizováni za hledání nejlepší možné alokacesvých zdrojů.

Daňová koordinace nebo daňová harmonizace se zdá býtnevyhnutná v neoptimálních daňových systémech. Čím mé-ně diskriminačních prvků v daňovém systému existuje, tímméně je daňová koordinace nutná. Náhrada daně z příjmuvšeobecnou daní z výdajů by potlačila dvojí zdanění úspor.Díky motivaci k přiznávání zahraničních úspor by byla rov-něž zbytečná výměna informací mezi finančními úřady jed-notlivých států. Nepovažují-li občané daňový systém za„optimální“, budou se pokoušet daním vyhýbat a úřady za-se budou muset proti tomuto vyhýbání bojovat. V podob-ném světě (který samozřejmě není prvním nejlepším) se da-


91

13 Základna všeobecné daně z výdajů je podobná základně dnešní daně z příjmu s tímrozdílem, že daňoví poplatníci mají možnost odečíst úspory od základu daně. Tentonávrh je detailně rozveden v naší knize L’arbitraire fiscal, Robert Laffont, 1985.


ňová koordinace a harmonizace může jevit jako žádoucí. Vý-hodnější by však bylo vylepšit daňový systém.

Rozhodnutí v daňové oblasti musí být vždy vyhodnoco-vána podle jejich přínosů, a nikoliv v porovnání s tím, co exi-stuje v jiných zemích. Jednotliví výrobci se také nerozhodu-jí podle pravidla „dělej to, co tvůj soused“. V konkurenčnímprostředí si vyvíjejí vlastní kritéria a pokoušejí se být lepšínež ostatní. Proč by se najednou zásada „dělej to, co tvůjsoused“ měla ve veřejném sektoru stát kritériem správnostia jakým zázrakem by mohla přinést alokační efektivnosta sociální spravedlnost? Daňová harmonizace není zapotře-bí, je však třeba zlepšit současné daňové systémy.

Chová-li se stát jako Leviatan, pak je z pohledu občanů da-ňová konkurence lepší než daňová harmonizace. Může sestát, že se státy z konkurence poučí a zbaveny možnosti plněovládat své občany se aspoň v některých ohledech přeměníz Leviatanů na státy dobročinné. Jelikož však je daňová pro-blematika komplexní, nelze konkrétní odliv kapitálu neboúnik mozků jednoznačně spojovat s tou kterou daní. Není tu-díž jisté, zda je daňová konkurence schopna daňové systémynějak zásadně zlepšit. Daňová konkurence a volný pohyb fak-torů však poskytuje těm, kteří trpí zvláště nesnesitelnýmia diskriminačními podmínkami, jisté možnosti ochrany, anižby museli vědět přesnou příčinu své situace: stačí, že si uvědo-mují, že jejich životní standard neodpovídá jejich očekávání.

Evropa je dobrým příkladem situace, ve které koexistova-ly více či méně uzavřené země (aspoň co se týká výrobníchfaktorů) a kde se státy více či méně přibližují modelu Levia-tana. Samotný proces jejich otevírání a integrace mění po-stoje lidí ve prospěch harmonizace a centralizace daní a re-gulací. Na začátku společného trhu bylo možné Evropupovažovat za víceméně federální organizaci,14 tzn. že existo-val volný obchod a konkurence mezi státy. V současnosti se

Pascal SALIN

92

14 Vhodnější může být používat slovo „konfederace“ namísto „federace“.


tato situace mění a Evropa se stává čím dál centralizovaněj-ší. V rozporu s tím, co vyplývá z modelu daňového federa-lismu, jenž se zakládá na předpokladu dobročinného státu,nedošlo k posunu od centralizovaného státu k federálnímuuspořádání, ale naopak dochází k postupné centralizacia harmonizaci, což lze považovat za důkaz toho, že stát jesvou podstatou Leviatan.

Není proto překvapující, že se EU vyvíjí od zóny svobod-ného obchodu k mezinárodnímu daňovému kartelu. Ideolo-gie intervencionismu, k níž přirozeně všechny státy inklinu-jí, k takovému vývoji nutně vede. V jistém smyslu tentoevropský trend kopíruje vývoj v USA a dějiny se mohouopakovat i v jiných světadílech, přičemž největší hrozbupředstavuje mezinárodní koordinace daňových politik. Prodosažení tohoto cíle již odborníci na intervencionismus ob-jevili nové světové veřejné statky (čistý vzduch, lesy, vod-stva atd.) a navrhli i nové daně, které by financovaly jejichprodukci.

4 – Mezinárodní zdanění

Zrození celosvětového Leviatana lze pozorovat na stálerostoucím počtu návrhů volajících po mezinárodním zdaně-ní. Vezměme například ekologické daně omezující znečiště-ní ovzduší, jež jsou navrhovány na evropské nebo na celo-světové úrovni. Již jsme se zmiňovali o tom, že se jednáo ukázkový příklad přístupu chápajícího mezinárodní danějako prostředek k omezování negativních externalit. Je rov-něž velmi dobře známo, že externality se zdají existovat v si-tuacích, kde jsou nedostatečně vymezena vlastnická práva.Zastánci mezinárodních ekologických daní by ale mohlinamítat, že vlastnická práva k ovzduší je nemožné vymezit,takže existence externalit je nesporná a mezinárodní zdaně-ní jejich příčin je nejlepším způsobem, jak je omezit.


93


Takové tvrzení lze nicméně napadnout hned z několikasměrů, z nichž uvedeme dva nejzásadnější:

i) Proč by z ekologických daní měly mít prospěch státy,když eventuální důsledky znečištění ovzduší poškozu-jí jednotlivce?

ii)Nejsou-li v současnosti dostatečně dobře vymezenavlastnická práva, je skutečně nemožné najít způsob, jakjejich vymezení zlepšit? Obvyklým a nejefektivnějšímpostupem je soukromoprávní žaloba podaná poškoze-ným, která požaduje náhradu škody po těch, kteří jizpůsobili. Pokud by takový přístup byl namísto ekolo-gických daní zaveden i v oblasti poškozování životníhoprostředí, došlo by postupně k lepšímu ocenění skuteč-ných rizik a (skutečných nebo potenciálních) škod.

III – ZÁVĚR

K omezení států Leviatanů je daňová konkurence účinněj-ším nástrojem než daňová ústava. Udržování daňové konku-rence však samo vychází z jakési implicitní ústavy. Jsme sijisti, že státy nebudou narušovat svobodný pohyb statkůa jednotlivců, který představuje nejlepší pojistku proti jejichmoci? Chápeme-li význam otevřenosti a daňové konkurencemy, pak lidé řídící stát Leviatan jej chápou také. Oni však ma-jí praktické prostředky k tomu, aby jejich působení omezili.

Liberalizace mezinárodních obchodních vztahů v posled-ní době oslabila daňovou moc států. Jejich reakcí je koluziv-ní jednání pod záminkou harmonizace daňových systémůnebo pod záminkou mezinárodních externalit. Omezovatloupeživé jednání kartelu států nemusí být snazší než ome-zovat je v rámci uzavřené ekonomiky. Čím větší nadnárodnístát je (Evropa nebo dokonce celý svět), tím jsou možnostidaňové konkurence omezenější. Se zvyšující se mobilitoufaktorů se státy pokoušejí vyvinout kartelové struktury har-monizující daňové systémy nebo nahrazující národní daně

Pascal SALIN

94


daněmi mezinárodními. Špatná ekonomická teorie jim po-skytuje alibi pro jejich jednání, takže pak mohou předstírat,že daňová harmonizace je nezbytná k omezení problémůs platební bilancí, neefektivností, nespravedlností nebo ne-zaměstnaností.

Jak se můžeme chránit před celosvětovou expanzí Levia-tana? Historie ukazuje, že ústavněprávní omezení nejsoudostatečná. Svou roli však může hrát správné ekonomickémyšlení. Z tohoto pohledu může být důležité podrobit dů-kladné revizi některé hluboko zakořeněné představy a obec-ně přijímané koncepty, jako je například teorie veřejnýchstatků (jež je sporná a navíc vede lidi k názoru, že stát je ne-zbytně dobročinný).

Jak jsme rovněž podotkli, neutrální nebo nediskriminačnídaně neexistují. Jakýkoliv daňový systém je arbitrární. Daněznamenají donucení a nemáme žádnou možnost srovnávatsvět bez donucení se světem s donucením. Z tohoto pohleduje hlubokým a nebezpečným omylem domnívat se, že můžeexistovat „optimální daňový systém“.

Na druhou stranu lze dokonce tvrdit, že myšlenka daňo-vé konkurence mezi státy je do značné míry iluzorní. Kon-kurence znamená svobodu vztahů mezi jednotlivci obdaře-nými svobodnou vůlí a rozumem. Samotná existence státu jezaložena na donucení, a ten proto úplnou konkurenci při-jmout nemůže. Je třeba si uvědomit, že námi podporovanýkoncept daňové konkurence vychází z normativní teorie stá-tu (podobně jako myšlenka fiskálního federalismu), nikolivz pozitivní teorie. Povaze každého státu je myšlenka uznáníkonkurence jiných států cizí. Buď se před jinými státy chrá-ní, nebo s nimi vstupuje do kartelu s cílem maximalizacevlastních výhod. V boji se skutečným nebo potenciálním Le-viatanem nemusí být prosazování daňové konkurence o nicefektivnější než „optimální“ fiskální federalismus. Oba pří-stupy v jistém smyslu předpokládají dobročinný stát, kterýsi buď přeje produkovat jakýkoliv veřejný statek na opti-


95


málně velkém území, anebo je při hledání nejlepšího daňo-vého a výdajového systému ochotný experimentovat s da-ňovou konkurencí.

Těm z nás, kteří stát považují za Leviatana, zbývá jen da-ňová vzpoura. Ale čím větší stát je, tím složitější je i takovouvzpouru zorganizovat. Na úrovni malého města je její orga-nizace nepochybně mnohem jednodušší než na úrovni vel-kého státu či superstátu. V USA zachování federální daňovéstruktury možná umožnilo zahájení daňové vzpoury v ne-dávné minulosti. Avšak představme si evropský superstát,nebo dokonce celosvětový superstát, o nějž se někteří lidésnaží. Kdo by byl v takových podmínkách schopen zorgani-zovat daňovou vzpouru? A do jakého daňového ráje by by-lo možné utéci?

Pascal SALIN

96


H A R M O N I Z A C E A R E G U L A C E

V E S V Ã T O V … M M Ã ÿ Õ T K U *

* Text byl přednesen na zasedání Montpelerinské společnosti v Santiagu de Chile, jež sekonala od 12. do 17. listopadu 2000. Děkuji Françoisi Guillaumatovi za jeho postřehyk předchozí verzi tohoto textu a za podnětné návrhy k jeho zlepšení. Byl rovněž pub-likován v časopise The Independent Review, VI/I, léto 2001, str. 59–80.



Pojednání o harmonizaci a regulaci je vpravdě ožehavýmtématem pro někoho, kdo podobně jako já neuznává regu-lace a nevěří v takzvané „veřejné statky“. Musíme však při-pustit, že se čím dál více rozšiřuje názor, že globalizace vy-žaduje jakousi protiváhu v dodatečných a celosvětověúčinných regulačních mechanismech a jejich harmonizaci.Je zřejmé, že většina lidí se v současnosti již smířila s libe-ralizací obchodu i s deregulací na národní úrovni. Všimli si,že liberalizace obchodu byla prospěšná do té míry, že spo-třebitelé mohou získat větší výběr zboží za nižší ceny. Záro-veň však mnozí poukazují na údajné negativní dopady glo-balizace v oblasti zaměstnanosti. Dělníci s nízkými příjmyúdajně trpí konkurencí z méně rozvinutých zemí. Odstra-nění regulace omezující konkurenci na domácím trhu zna-telně přispělo k vyšší konkurenci mezi domácími produ-centy, lidé se však často staví proti konkurenci zvnějšku.Zároveň nás rozvoj internetu a počátky e-businessu nutí po-hlížet na věci z celosvětové perspektivy a chápat meziná-rodní dimenze trhů. Proto lze říci, že navzdory všudypří-tomné nostalgii po protekcionismu a státních regulacích je„globalizace“ různých činností čím dál více pociťována jakoskutečnost, proti které by bylo naivní bojovat. Většina lidípřitom cítí, že údajné nežádoucí dopady deregulace a svě-tové konkurence je třeba omezovat a potlačovat. Nástroji

99


k tomuto účelu by se měly stát celosvětová harmonizacea regulace.

Myšlení hlavního proudu dospívá k závěru, že máme-li sevyhnout anarchii, je třeba zavést globální pravidla nahrazu-jící stávající roztříštěnost regulace, jež plyne z vnitrostátníhozaměření regulace a jež je do budoucna považována za ne-udržitelnou. Protože ekonomické problémy získaly celosvě-tový charakter, měly by být řešeny právě na globální úrovni.Volání po celosvětových politických opatřeních dále prame-ní z myšlenky, že existují užitečná politická opatření, kteránemohou dosáhnout plného účinku, jsou-li zajišťována pou-ze na úrovni jednotlivých států. Za dvě hlavní překážkyúčinnosti politických opatření na státní úrovni bývají obvyk-le považovány tyto faktory:

– Prvním je efekt přelévání [spill-over], kdy fungovánínějakého opatření nezáleží pouze na jeho zavedenív zemi samotné, ale závisí rovněž na opatřeních v ostat-ních zemích. Jinými slovy se předpokládá existence ex-ternalit, a k dosažení „optimální situace“ by proto státyměly svá politická opatření koordinovat tak, aby maxi-málně omezily externality záporné a maximalizovalyexternality kladné.

– Druhým důvodem jsou veřejné statky nebo veřejné ne-žádoucí statky [bads], jež jsou svou podstatou produ-kovány na celosvětové úrovni. Zřejmým příkladem ta-kového statku je znečištění atmosféry.

Náš úkol lze proto formulovat jako hledání přijatelnýchargumentů ve prospěch harmonizace v rámci převládajícíhoekonomického způsobu myšlení (přestože se vnitřně do-mníváme, že žádné neexistují) a hledání co nejlepších argu-mentů pro vysvětlení jeho hlavních omylů.

Pascal SALIN

100


Diferenciace a homogenizace

„Lidé se obávají různorodosti a stigmatizují ji názvemanarchie. Je to však nezbytný výsledek samotné různoro-dosti inteligentních myslí a přesvědčení, různorodosti, ježmá navíc tendenci časem vymizet díky diskuzím, studiua zkušenostem“ (Frédéric Bastiat, „Justice et Fraternité“).

Tuto nádhernou myšlenku Frédérica Bastiata, podporujícídiverzitu a věřící ve schopnost svobodných lidských bytostípostupně dojít ke společnému objevu pravdivého poznání,bychom měli šířit právě v této době – v době, kdy se neustá-le objevují pokusy o standardizaci lidského jednání různýminařízeními. Termín „jednota v různosti“ by v podstatě mohlsloužit jako hlavní charakteristika lidství. Jednota proto, žeexistují univerzální rysy lidské povahy, z nichž nejdůležitěj-ší je lidská racionalita, která dává rozumový základ všemulidskému jednání. Různorodost je zase přítomna v konkrét-ních rysech, ve kterých se jednotliví lidé odlišují jeden oddruhého, a dokonce se o takové odlišení snaží. A jak dobřevíme, právě tato konkrétní různorodost umožňuje obou-stranně výhodnou směnu, takže o lidské společnosti může-me hovořit jako o společnosti směny. Z těchto základníchvlastností lidské povahy plyne, že je v ní obsaženo jisté na-pětí mezi potřebou jednoty a potřebou různorodosti. V jis-tém smyslu by šlo říci, že jedním z největších problémů, kte-rý před lidmi stojí, je nalezení optimální hranice mezihomogenizací (danou společnou lidskou podstatou) a diver-zifikací (danou rozdíly mezi lidmi, jejich různými cíli a zna-lostmi). Při té příležitosti je nezbytné najít odpověď na otáz-ku, do jaké míry je třeba lidské činnosti harmonizovat, kdomá určit optimální úroveň diferenciace (respektive homoge-nizace), jakými metodami je nejlepší tuto hranici najít atd.Z výše uvedeného pak zcela jasně plyne nepřijatelnost tvr-zení, že „homogenizace“ je za všech okolností prospěšná(což se v Evropě zdá být myšlenkou dne).


101


Je jisté, že existuje několik základních pravidel, jež může-me považovat za univerzální a jež jsou v tomto smyslu spo-lečná všem lidským jedincům. Například se jedná o princip,podle nějž je třeba respektovat život a majetek ostatních, ne-bo princip, podle nějž „smlouva jest zákonem smluvníchstran“. Díky univerzální povaze těchto principů jsou platnépro všechny jedince a neexistuje žádný prostor pro jejich di-verzifikaci. Jistě se najdou lidé, kteří tyto principy neuznáva-jí, nebo dokonce nevěří v existenci univerzálních principů.Jakmile si však uvědomíme, že tyto principy jsou inherentněobsaženy v lidské podstatě, bylo by nekonzistentní tvrdit, ženejsou platné pro všechny lidské jedince. Z jejich univerzál-nosti nicméně nevyplývá, že by měly být „harmonizovány“.Samotná jejich podstata je univerzální a lze ji jako takovourozpoznat. Jejich univerzálnost tedy nezávisí na žádném ex-plicitním projevu vůle. Nezbytně z toho též vyplývá, žek prosazení těchto principů není zapotřebí žádných celosvě-tových regulací – buď jsou uznávány, nebo ne.

Nesmíme ale zapomínat, že kromě těchto univerzál-ních (a z definice pro všechno lidstvo společných) principů,jsou všechny lidské činnosti specifické, což odráží konkrétnírůznorodost lidských jedinců. Proto můžeme od začátkupředpokládat, že diverzifikace je přirozená a dokonce i žá-doucí. Z tohoto pohledu se současný módní tlak na harmo-nizaci zdá být založen na neporozumění reálnému jednáníjednotlivců. Přijmeme-li pohled, že diferenciace je jedním zezákladních prvků reality, pak se naskýtá otázka, do jaké mí-ry a podle jakého kritéria by homogenizace nebo harmoni-zace měla být prováděna.

Ve zkratce můžeme uvést dva rozdílné pohledy na spole-čenské procesy, na nichž může být založena společenská ne-bo ekonomická teorie. Kolektivisté nahlížejí na jednotlivcepouze jako na součástky širší společnosti a mají tendencizlehčovat individuální rozdíly mezi lidmi, zatímco pro indi-vidualisty jsou tyto rozdíly stěžejní. To je podstatou odliš-

Pascal SALIN

102


ností různých teoretických přístupů. Vezměme si napříkladproblém konkurence (problémy monopolů a kartelů). Teoriehlavního proudu (teorie dokonalé konkurence) vyhovujepředsudkům ekonomů kolektivistického proudu. Předpo-kládají, že konkurence existuje tam, kde existuje velký početproducentů vyrábějících identický statek v identických pod-mínkách. Ve skutečnosti je tento přístup spíše technologickýnež ekonomický, protože vychází z čistě technologickýchcharakteristik. Předpokládá, že pro výrobu každého statkuexistuje jedna optimální výrobní technologie, jež je dostup-ná všem producentům. A takto definovaná konkurence mápotom za úkol určit „optimální“ situaci (jež je chápána jakostav, ve kterém nelze zlepšit uspokojení žádného člověkabez snížení uspokojení někoho jiného). Ekonomové z indivi-dualistického proudu (především pak ekonomové rakouskéškoly) tvrdí, že konkurence existuje tam, kde je volný vstupdo odvětví a producenty nikdo neomezuje v hledání nejlep-ších technologií a nejlepších forem institucionálního uspořá-dání. Z tohoto pohledu spočívá přínos konkurence v tom, žetlačí producenty k tomu, aby se jeden od druhého diferenco-vali. Jinými slovy, první proud věří v „harmonizaci“ ekono-mických aktivit a druhý zase v jejich diferenciaci.

Jelikož jsme přesvědčeni o tom, že tradiční teorie dokonalékonkurence je od základu neplatná, zůstává nám pouze myš-lenka, že „optimální“ je mít co největší stupeň různorodosti vevšech činnostech, takže naši úvodní otázku lze přeformulovatnásledovně: Existují výjimky z obecného pravidla a existují te-dy oblasti, ve kterých by byla užitečnější harmonizace?

Ve skutečnosti spoustu konkrétních aktivit, ve kterých sní-žení diferenciace přinese výhody, najít lze. Důvody mohoubýt na straně nabídky i poptávky. Na nabídkové straně se ta-kové situace objevují především v síťových odvětvích, napří-klad v telekomunikacích, dopravě, nebo poskytování peněz(tato odvětví se často považují za odvětví veřejné služby ne-bo dokonce za přirozené monopoly). Ve všech případech,


103


kde údajně existují tyto externality (tj. úspory z rozsahu ne-bo úspory ze sortimentu [economies of scope]), lze koordina-cí více producentů nebo nahrazením většího počtu produ-centů jedním získat výhody. Na straně poptávky existujínáklady diverzifikace, protože poptávající musí nést nákladyna získávání informací o specifických vlastnostech každéhostatku a o tom, do jaké míry tyto vlastnosti odpovídají jejichkonkrétním potřebám. Zavedení standardů a obchodníchznaček proto snižuje náklady na získávání informací.

Lze se domnívat (a státy tím způsobem často uvažují), ženejlepším způsobem k zabezpečení údajné potřeby homoge-nizace je nahradit větší počet producentů jedním (administ-rativním monopolem), jenž může jak získávat výhody z pro-dukce na optimální technologické úrovni (tzn. využívatúspor z rozsahu), tak snižovat informační náklady pro spo-třebitele. Celkové výhody se tak dělí mezi producenty a po-ptávající. Je zde ale i další řešení, jež spočívá v udržování vět-šího počtu producentů, kteří objeví nějaký způsob k získánívýhod z koordinace. Toto řešení bychom mohli označit jakokartel. Ve skutečnosti lze kartel definovat jako produktivnístrukturu, v níž různí producenti vyrábí dokonale zaměni-telné produkty. Produkují homogenní statky, což znamená,že „harmonizují“ svou produkci. V tomto smyslu si kartelynezaslouží odsuzování, kterého se jim obvykle dostává, pro-tože představují efektivní způsob k zabezpečení specificképotřeby homogenity.1 Je-li zajištěn volný vstup na trh, pak sa-motná existence kartelů neznamená spiknutí producentůs úmyslem vykořisťovat spotřebitele (protože volný vstup bynezbytně přilákal dalšího konkurenta), nýbrž je racionálníodpovědí na konkrétní potřebu „harmonizace“.

Pascal SALIN

104

1 Rolí kartelů jsme se zabývali v článku „Cartels as Efficient Productive Structures“, TheReview of Austrian Economics, IX, č. 2, str. 29–42. [Je zařazen do tohoto sborníku jako ka-pitola 5; pozn. editora.] Následující tři odstavce jsou po úpravách převzaty z tohotočlánku.


Jako příklad bychom mohli uvést poskytování peněz, kdeexistují úspory z rozsahu a v důsledku toho také klesajícímezní náklady v produkci peněz. To je zapříčiněno napří-klad tím, že náklady na propagaci dané měny mohou být ví-ceméně fixní a centralizace rezerv umožňuje úspory výrob-ních faktorů. Dále zde existují úspory ze sortimentu, protožeinformace získané finančním zprostředkovatelem mohoubýt účelně využity k úvěrové kreaci peněz. Nakonec zdemohou existovat externality, protože peníze přinášejí tímvyšší užitek, čím více jsou přijímány ostatními. I v případě,že někdo nesouhlasí s konkrétními důvody subaditivity,mohl by souhlasit aspoň s argumentem, že existence velké-ho množství různých měn by nebyla „optimální“.

Státy a všemožní pro ně pracující „experti“ obvykle oduvedených pozorování přecházejí k závěru, že existují přiro-zené monopoly, což vyžaduje jejich zestátnění či regulaci, ježby zamezila vykořisťování spotřebitelů. Ve skutečnosti lzez provedeného pozorování odvodit pouze jediný závěr – žesnížení stupně diferenciace v produkci těchto statků je po-tenciálně prospěšné. Existují potenciální přínosy plynoucíz nahrazení množství rozličných statků jedním či několikamálo statky. To však neznamená, že optimální míra diverzi-fikace (resp. optimální míra homogenizace) může být urče-na apriorně čistě technickými metodami.

Skutečnost, že u mnoha činností je harmonizace prospěšná,neznamená, že ji státy musí nařizovat. Nikdo nemůže dopře-du a za všech okolností vědět, zda případný prospěch z har-monizace dané činnosti existuje a jaká je jeho velikost. Tentoprospěch musí být objeven. A dobře víme, že konkurence (tzn.volný vstup do podnikání) je nejlepším způsobem, jak opti-mální procesy objevit, tzn. objevit, do jaké míry potenciálníprospěch z homogenizace existuje a jak se může v průběhučasu měnit. Přesněji řečeno, nelze obecně konstatovat, žev konkrétní činnosti existuje potenciální prospěch z homoge-nizace, protože její prospěšnost může existovat také pouze


105


v konkrétním okamžiku nebo pouze v dané části produkční-ho procesu, nikoliv však v celém. Například v telekomuni-kační nebo dopravní síti nemusí být efektivní mít v některýchčástech sítě více než jednu velkou „dálnici“, zatímco v jinýchčástech sítě žádné úspory z rozsahu nejsou. Tuto „dálnici“by mohl provozovat jeden („monopolní“) producent nebo ně-kolik producentů sdružených do „kartelu“, zatímco ostatníčásti by mohly být provozovány různými, vzájemně nesdru-ženými producenty či kartelem (například kartelem provozu-jícím „dálnici“). S možností objevu nových technologií se mů-že v průběhu času měnit i role a pozice kartelu.

Můžeme proto bez problémů přijmout myšlenku, že conejvyšší míra diferenciace statků a činností není nezbytně pre-ferovaným modelem. To znamená, že pro konkrétní činnostv konkrétním čase je homogenizace neboli dokonalá zaměni-telnost jednotlivých produktů (které i přesto, že jsou vyrábě-ny různými producenty, mají stejné vlastnosti) prospěšná. Jetudíž zřejmé, že by nebylo „optimální“, aby každý člověkpoužíval své vlastní měřící jednotky nebo aby existoval velmivysoký počet telefonních sítí. V takových případech by bylvyšší stupeň homogenity prospěšný jak pro producenty, takpro spotřebitele. Neznamená to však, že mezní prospěch z ho-mogenizace bude vždy kladný – pokud by byl, pak by „opti-mální“ situací byla produkce stejných statků po celém světě(jedním producentem nebo světovým kartelem produkujícímdokonale zaměnitelné statky). To by například znamenalo, žeby bylo „optimální“ mít jednotnou světovou měnu, jednotnýsvětový jazyk, jednotnou telefonní síť atd.

Lidé věřící v nezbytnost takové harmonizace nahlížejí naprodukční procesy technologicky, nikoliv z pohledu lidskéhojednání (praxeologicky). Věří, že optimálnost („optimální“rozměr, „optimální“ organizace) je možné definovat i bez zjiš-ťování preferencí jednotlivých lidí. Avšak ekonomové vědí(respektive by měli vědět), že definovat optimálnost nezávis-le na individuálních přáních a postojích je nesmyslné. Každý

Pascal SALIN

106


jednotlivec – v roli spotřebitele i výrobce – má svůj vlastní ná-zor na to, co pokládá za optimální stupeň diferenciace (resp.homogenizace) v oblasti vlastního zájmu. Někteří spotřebite-lé by si například koupili auta, která jim poskytují jen základ-ní služby (přesun z místa na místo), zatímco jiní by mohli po-žadovat velmi široký rozsah nabídky. Někteří producenti volístrategii diferenciace (v počítačovém oboru je to například fir-ma Apple), jiní zase strategii homogenizace. Je proto nesmy-slné na základě technologických argumentů předstírat, že bybylo „optimální“, aby na světě existovalo jen určité množstvímodelů aut, nebo jeden společný standard v oblasti počítačů.Není to jen otázka technologie, je to otázka volby jednotlivce.Protože optimální stupeň diferenciace není pro všechny spo-třebitele a producenty stejný, nemohou dosáhnout přesně ta-kový stupeň diferenciace, který by si přáli, a tím pádem aninejvyšší možný užitek. Přizpůsobení různorodých představjednotlivců o stupni diferenciace je úkolem pro trh.

Z výše uvedeného plyne, že pro každou činnost existujenějaký optimální bod mezi diferenciací a homogenizací. Ne-víme však, kde přesně tento bod leží, ani jak se mění v čase,protože jej ovlivňují měnící se požadavky a postoje spotřebi-telů, změny v produkčních technologiích a strategie produ-centů. Tento (pohybující se) bod je třeba objevit a nejlepšímzpůsobem, jak jej objevit, je bezesporu konkurence, tzn. svo-bodný vstup producentů na trhy.

Pro zastánce technologického přístupu je charakteristickýpřesně opačný přístup, v němž se předpokládá dostatek zna-lostí k určení optimálního stupně diferenciace. Nedojde-lik dosažení tohoto optimálního stupně spontánně fungující-mi tržními procesy, začnou se oni sami považovat za osobypovolané „harmonizovat“ vlastnosti produkovaných statků,tak aby zvýšili efektivnost produkce a přinesli spotřebitelůmvyšší úroveň užitku. Zde je třeba hledat důvod toho, proč setolik lidí zastává celosvětové (nebo aspoň oblastní) harmoni-zace prostřednictvím konstruktivistických procesů. Předstí-


107


rají, že by bylo „efektivnější“, kdyby existovala celosvětovájednotná měna, celosvětový jednotný jazyk nebo celosvětovýprávní systém.

Může se stát, že v některých případech je celosvětová ho-mogenizace spontánním výsledkem tržního procesu. Tentovýsledek však nelze dopředu předvídat, a nedojde-li k ně-mu, znamená to pouze, že celosvětová harmonizace nenív tom případě optimální. Vezměme si například často po-užívaný příklad řeči, jejíž používání je typickým příklademsíťové činnosti. Je zřejmé, že pokud by každý z nás použí-val odlišný jazyk, byl by každý z těchto jazyků zcela k ni-čemu. Snížením stupně jazykové diferenciace získávámedodatečný užitek. Předpokládá-li někdo, že mezní užitekz každého snížení diferenciace bude kladný, může dospětk závěru, že optimální situací by byl jednotný celosvětovýjazyk. Během celých dějin lidstva však takový výsledek ni-kdy nenastal. Samozřejmě že jazyky nikdy nebyly zcelaimunní vůči státním zásahům a často docházelo k tomu, žestátní úřady nutily své občany k používání tzv. „národní-ho“ jazyka. I přesto však v jazykové oblasti převažovalakonkurence. Navzdory tomu, že konstruktivista by pova-žoval za efektivnější řešení jednotný světový jazyk, existu-je v jazykové oblasti značná různorodost. Přesněji řečeno,stále více platí, že existuje celosvětový společný jazyk (ang-ličtina) a mnoho místních nebo oblastních jazyků (které na-víc přijímají do své slovní zásoby anglicismy). Znamená to,že jazyky hrají různé role a že tentýž člověk by podle kon-krétních potřeb použil jeden, nebo druhý. Celosvětová har-monizace by v této oblasti znamenala nucené zavedení jed-notného jazyka pro všechna použití – buďto již existujícího(angličtina), nebo umělého (jakým je např. esperanto). Po-dobně lze dokázat, že tzv. myšlenky hlavního proudu (vevědě, estetice atd.) existují proto, že lidé raději přijímají ná-zory druhých, než aby nesli náklady spojené s vyvinutímvlastního postoje.

Pascal SALIN

108


Velikosti států a deformující vlivy s tím spojené

Současný svět je světem národních států. Každý národnístát lze definovat jako území, na němž stát požívá monopol-ních výhod v oblasti právního donucení. Stát (nebo přesněji ře-čeno lidé, kteří jej tvoří) se rozhodl, že bude v některých ob-lastech (obrana, peníze, doprava atd.) jediným producentem.Navíc má moc regulovat činnosti ostatní. Účelově vytvořenéteorie (teorie veřejných statků, teorie přirozeného monopoluatd.) tyto nároky státu podporují zdánlivě vědeckým odůvod-něním jeho činnosti. Z definice vyplývá, že činnosti provádě-né státním monopolem jsou „harmonizované“, protože nikdojiný nemá právo v těchto oblastech působit a přinášet do nichdiferencující prvky. Regulace také zavádějí jednotné standardyna soukromé činnosti.2 V tomto smyslu lze stát považovat zanástroj harmonizace, který diverzifikaci znemožňuje.

Dříve jsme konstatovali, že v mnoha činnostech vedekoordinace ke zvýšení užitku, což znamená, že existujeoptimální stupeň homogenizace nebo optimální oblast pro-dukce. Existence států však dosažení optimálního rozsahuhomogenizace pro každou z aktivit komplikuje ze tří zá-kladních důvodů:

1. Optimální rozměr dané oblasti produkce není provšechny činnosti stejný, takže není pravděpodobné, žeby se velikost národního státu shodovala s optimálníoblastí kterékoliv aktivity. Vždy bude příliš velká nebopříliš malá. Například teorie „přirozeného monopolu“je založena na myšlence, že existují činnosti, jejichžmezní náklady stále klesají (například díky „síťovýmefektům“). Předpokládá se proto, že v těchto podmín-kách může přežít jen jeden producent a konkurence(v tradičním významu slova, tzn. existence několika


109

2 Francouzské firmy musí například používat oficiálně stanovené účetní postupy, přes-tože by raději používaly americké. Některé firmy proto pro účetnictví používají systé-my oba.


producentů) by byla plýtváním. Aby se předešlo spole-čenským ztrátám způsobeným produkcí v menším nežoptimálním rozsahu, předpokládá se, že tuto činnostmusí převzít stát. Z mnoha kritických připomínek k té-to teorii je jedna obzvláště relevantní pro předmět naše-ho zájmu: Jak je možné, aby optimální oblastí produkce(např. pro telefonní nebo elektrárenskou společnost) by-ly na jedné straně Spojené státy a na druhé straně Zim-babwe? Velikost národního státu je dána historickýmvývojem a nemá žádné teoretické (a proto ani praktic-ké) odůvodnění.

2. Když u nějaké ekonomické činnosti hovoříme o opti-málním rozměru nebo optimální velikosti produkce, ne-myslíme tím velikost území, ale počet producentů a spo-třebitelů a počet jednotek statku vyprodukovaných nacelém světě. Například optimální měnová oblast, v roz-poru s tradiční teorií, nemusí mít žádný teritoriální roz-měr. Tvoří ji jen množina transakcí uskutečněná danouměnou.3 To je další podpora argumentu, že hranice ná-rodního státu se mohou stěží shodovat s hranicemi opti-mální oblasti.

3. Jak jsme dříve zdůraznili, optimální rozměr jakékolivaktivity je třeba objevit a nejlepší způsob, jak jej objevit,je umožnit působení konkurence. Konkurence podně-cuje jednotlivce k vynalézání nových technologií a no-vých institucionálních uspořádání, a tím přispívá kezměně optimální velikosti v průběhu času. Územnía právní monopol omezuje inovace a znemožňuje nale-zení optimálního stupně diferenciace a homogenizace.

Pascal SALIN

110

3 Optimální měnová oblast vyvinutá v teorii Roberta Mundella však vymezena naúzemním základě je, neboť vychází z předpokládaného „optimálního” přizpůsobenískrze aplikaci různých nástrojů hospodářské politiky. Odlišnou (a neteritoriální) defi-nici optimální měnové oblasti jsme navrhli ve zprávě Montpelerinské společnosti„The Contribution of Flexible Rates to an International Monetary Order“, Tokio-Kjó-to, září 1988.


Z těchto argumentů vyplývá marnost pokusů o definová-ní optimální velikosti národních států ve smyslu oblasti har-monizace několika různých činností. Vezmeme-li tradičnínárodní stát, který na daném území vykonává celou řadučinností, nemůže být jeho velikost optimální. Nesmyslnosthledání optimální velikosti státu by byla ještě mnohem patr-nější v případě, že bychom dali (jak by to správně mělo být)pojmu „národ“ čistě subjektivní význam. Národ je v tomtosmyslu množinou jednotlivců, kteří sdílejí společný pocitpříslušnosti ke stejné kultuře, tradicím nebo jazyku, přičemžkaždý z těchto jednotlivců rozhoduje o tom, k jakému náro-du patří (například národu provensálskému, francouzské-mu, francouzsky mluvícímu nebo evropskému).

Pro současný proces politické integrace (tj. rozšíření a kon-solidaci státních monopolů) proto neexistuje žádné osprave-dlnění. Tato skutečnost dokonale kontrastuje s ekonomickouintegrací v jejím správném významu, tj. nikoliv jako spojová-ní národních států (jež znárodnily celou řadu činností a roz-vinuly regulační moc nad svými občany), ale jako odstraněníbariér směny, tzn. posílení konkurence. Argument ve pro-spěch světové ekonomické integrace (tj. svobodný vstup spo-třebitelů a producentů na trhy neboli svobodný obchod v ce-losvětovém měřítku) nelze zpochybnit, protože vycházíz univerzálního principu oboustranné výhodnosti dobrovol-né směny. Díky logické povaze tohoto tvrzení nelze proti ce-losvětové svobodné konkurenci nalézt žádný protiargument.Žádný teoretický argument nelze nalézt ani pro politickouintegraci, jež je pouhým výsledkem politických mocenskýchher. To také znamená, že světová konkurence je lepší než ob-lastní politická integrace, takže svobodný obchod v celosvě-tovém měřítku je například lepší než Evropská unie.

Z tohoto pohledu vidíme dramatické, a ne zcela neúmysl-né zmatení pojmů. Takzvaná ekonomická integrace je obvy-kle chápána jako sloučení několika států s cílem vytvořenínadnárodního státu, přičemž se pokládá za nesporné, že


111


zvětšení velikosti národních států je krokem k optimu. Jaký-koliv systém můžeme fakticky vzato považovat za integro-vaný v případě, že činnost jeho libovolné části je v souladus činností částí ostatních. Hovořit o integrovaném systémuje v jistém smyslu totéž jako hovořit o uspořádaném systé-mu. A je nám známo, zejména z Hayekových děl, že spole-čenský řád nevyžaduje racionalistickou harmonizaci z cent-ra, ale kybernetický systém vzájemných vztahů. Evropskáintegrace například v žádném případě nevyžaduje vybudo-vání centrálního státu s harmonizovanými činnostmi, alesvobodnou konkurenci ve všech oblastech.

Proto lze národní nebo nadnárodní stát definovat jako ob-last harmonizace, ale nelze jej chápat jako optimální oblastpro všechny činnosti. Nejlepší řešení by zcela jistě spočívalov omezení moci národních států. Mnohem častěji se všaktvrdí, že optimální situace lze dosáhnout harmonizací poli-tik několika různých států.

Předpokládejme na chvíli, že pro regulaci a veřejné zajiš-ťování některých statků („veřejných statků“) existují dosta-tečné důvody. V nynějším uspořádání světa jsou tyto regu-lace a veřejné statky vytvářeny státy. Současný svět navícnabízí zajímavý kontrast: konstruktivistický přístup politi-ků tlačí směrem k rozšíření národních států a k vytvořenístátů nadnárodních (jako v případě EU), na něž lze převéstregulační pravomoc a zodpovědnost za poskytování veřej-ných statků. Ve stejnou dobu pozorujeme tendence směřu-jící k rozdělenějšímu světu a k rozpadu národních států (na-př. SSSR, Jugoslávie, „národní“ vzpoury). Je zřejmě možné,že iniciátoři těchto procesů jsou politici bez naděje na ús-pěch na větším území, kteří proto vyvolávají nacionalistic-ké pocity na menší populaci s cílem dostat se k moci. Avšakmůže to být i důsledek všeobecného uznání faktu, že s pří-slušností k malému národu nejsou spojeny žádné specifickénáklady, naopak, že umožňuje občanům být blíže ústřednímoci.4

Pascal SALIN

112


Politický přístup přijímá logiku, která je dominantní v od-větvové ekonomii, tzn. je založen na myšlence úspor z roz-sahu. To je však čistě technologický přístup. Institucionálnípřístup (jako například teorie vyvinuté Coasem, Kirznerem,Hayekem nebo Demsetzem) zdůrazňuje, že z institucionál-ního hlediska může docházet k „negativním úsporám z roz-sahu“ – čím větší je rozsah produkce, tím obtížnější je pro-vádět ekonomickou kalkulaci.

V soukromé („průmyslové“) sféře existuje v současnostitendence k posunu od velkých produkčních jednotek k síťo-vým metodám produkce. Totéž by se mohlo – nebo mělo –stát ve veřejné oblasti. Transformace produkčních strukturnemůže nikterak podpořit myšlenku, podle níž jsou existu-jící státy příliš malé a musí být nahrazeny většími. Naopak,plyne z ní, že transformace činnosti států musí následovatvývoj produkčních struktur. Funkční federalismus a konku-rence by měly nahradit politickou integraci.

Světová či oblastní harmonizace

Harmonizace je často pokládána za žádoucí proto, že evo-kuje myšlenku harmonie: harmonizace umožňuje vyhnoutse anarchii. Jak jsme nicméně zdůraznili, harmonizaci (tzn.potlačení diferenciace) nelze považovat za smysluplný cíl.Ve svobodné tržní společnosti se lidé systematicky nesnažío harmonizaci, ale o optimální stupeň diferenciace (nebooptimální stupeň harmonizace). Hovoříme-li o harmonizaci,obvykle myslíme konkrétní politická opatření, jež mají snížitrozdíly mezi národními státy. Ve skutečnosti takto definova-ná harmonizace znamená mezinárodní kartelizaci politic-kých opatření. Na rozdíl od soukromého kartelu, který vzni-


113

4 Je příznačné, že daňové ráje jsou obvykle malé státy, jež mohou mít větší problémys loupením na svých občanech. Navíc čím je daný stát menší, tím jednodušší je hlaso-vání nohama.


ká ve světě volného vstupu do odvětví, však nemůže být ve-řejný kartel prospěšný, a to ze dvou hlavních důvodů:

– Je založen na národních oblastech, které jsou dány ar-bitrárně a neodpovídají optimální oblasti pro všechnyaktivity, jež jsou regulovány nebo vykonávány státy.Proto neexistuje žádný důvod, proč by kartelizace (ho-mogenizace) těchto veřejných činností a regulací mělapřinést více výhod než nevýhod. Neexistuje žádné kri-térium, na jehož základě by bylo možné konstatovat, žesvětová nebo regionální harmonizace prostřednictvímregulace by mohla představovat zlepšení.

– Kartelizace veřejných aktivit brání konkurenci a zne-možňuje diverzifikaci.

Lze říci, že svět soukromých vlastnických práv, absolutnísvobody jednání a směny bez státních zásahů bychom moh-li považovat za absolutně nejlepší řešení. Svět však tímtozpůsobem uspořádán není a státy reálně existují. Regulacea daně zavedené v jednom státě mají vliv na občany jinýchstátů (argument mezinárodních externalit). Proto se ostatnístáty musí rozhodovat v tomto „druhém nejlepším“ uspořá-dání. Nabízí se tedy otázka, zda ve světě s regulujícími státynení harmonizace regulací lepší než jejich diferenciace.

Podívejme se na příklad protekcionismu. V současnostiexistuje mezinárodní organizace (tzn. kartel států) nazvanáSvětová obchodní organizace (WTO). Proč vlastně existuje?(A tuto otázku lze klást v případě každé mezinárodní orga-nizace snažící se o mezinárodní spolupráci a harmonizacipolitik.) Jistě ne z principiálních důvodů, protože z ekono-mické teorie neplyne, že harmonizace obchodních politik jelepší než nezávislé rozhodovacích procesy. Světová obchod-ní organizace ve skutečnosti existuje z čistě praktických dů-vodů spojených s reálným fungováním politické sféry.

Představme si svět svobodného obchodu s dokonale vy-mezenými vlastnickými právy jednotlivců bez veřejně da-ných omezení (tzn. neexistuje stát). Dále si představme, že

Pascal SALIN

114


skupina lidí vytvoří v dané oblasti osídlené určitým počtemosob něco, co nazvou stát (země A). Tento stát se rozhodnezavést daň nebo regulaci postihující některé nebo všechny je-ho občany, čímž zcela jistě zasahuje do vlastnických práv jed-notlivců. Přesunuli jsme se tím do zmíněné „druhé nejlepší“situace (pomineme-li hypotetickou situaci, kdy si všichni ob-čané bez výjimky přejí být tímto způsobem zdaněni nebo re-gulováni s cílem získat nějaký „veřejný statek“, jehož pro-dukci považují za nejlepší možné využití svých zdrojů).

Nyní si představme, že se tento stát rozhodl namísto daně,resp. regulace vlastních občanů, zavést diskriminaci „vnější“směny vůči směně „vnitřní“. Například může zavést clo nadovozy vína, určené na ochranu vlastních producentů. Jak jedobře známo, břímě této daně nesou přinejmenším obě smě-ňující strany (jak je tomu v případě všech daní uvalených nasměnu). Jinými slovy stát zasahuje nejen do majetku obyva-tel země A (kterým „veřejný statek“ přináší užitek), ale takédo majetku jednotlivců ze zbytku světa. Je pravda, že někte-ří lidé ze zbytku světa jsou postiženi zhoršením své situace(což je negativní externalita). To však nepředstavuje dosta-tečné zdůvodnění ani pro žádnou další intervenci ve zbytkusvěta, ani pro celosvětovou harmonizaci.

Předpokládejme nejdříve, že v této situaci je ve zbytku světavytvořen stát, který se jmenuje B. Stát B nemá žádné prostřed-ky, a především ani žádný důvod zabraňovat státu A ve vybí-rání cla. Dokud obyvatelé země A souhlasí s tím, že od nich státvybírá daně, je omezení majetku občanů zavedením cla zcela le-gitimním krokem ze strany státu. Lidé ze země A nakupující do-vážené víno (kteří zároveň prodávají dejme tomu obilí a dalšístatky) reagují na příslušnou změnu relativní ceny vína vůčiobilí. A právě díky této reakci se část břemene cla fakticky pře-náší na obyvatele zbytku světa. Co je často nazýváno externali-tou, není nic jiného než běžný výsledek libovolné změny vesměnné ekonomice. Díky neustále probíhajícím směnám mezilidmi má událost postihující jednoho důsledky i pro ostatní. Ve


115


společnosti směny existuje všeobecná provázanost lidských by-tostí a předpokládat, že nějaké lidské jednání vytváří externali-ty (které je třeba centrálně regulovat, případně harmonizovat),nepřináší o tomto znaku lidské společnosti žádné dodatečnéznalosti. Všichni přirozeně závisíme na jednání ostatních lidí.Ve skutečnosti není rozdíl mezi námi uvažovanou situací (tj. za-vedením cla v zemi A) a hurikánem, který v zemi A poničí obil-ná pole a zvýší relativní cenu obilí vůči vínu. V případě huriká-nu neexistuje o nic méně externalit než v případě cla (cožmimochodem znamená, že pro harmonizaci cel i hurikánů exi-stuje přibližně stejné množství důvodů…). To znamená, že ex-ternality neexistují v případě, že došlo k vymezení vlastnickýchpráv. Lidé v zemi B si nemají nač stěžovat, protože lidé v zemiA „souhlasí“ s pleněním vlastního bohatství, případně jsou nu-ceni jej proti své vůli snášet. Nemají žádné vlastnické právo ke„spravedlivé“ ceně vína (vůči obilí nebo jinému statku), ani ja-kékoliv právo na vývoz daného množství vína. Mají pouzevlastnické právo k vínu, jež produkují vlastní půdou, rozumema rukama. Mohou svobodně nabízet výstup vlastní práce, aleobčané v zemi A nejsou povinni si jej kupovat a mají právo jehoprodej v zemi A komplikovat cly.

Tento případ se podstatně odlišuje od situace, kdy např.producent v zemi A vypouští kouř, který znečišťuje dům jehosouseda žijícího v zemi B. V tomto případě se jedná o zjevnéohrožení jeho vlastnictví a sám má jako jednotlivec (nikoliv je-ho stát) právo žádat náhradu nebo ukončení této škodlivé čin-nosti. Skutečnost, že oba jednotlivci sídlí na různých stranáchhranice, zde není rozhodující. Člověk je zodpovědný za škodyzpůsobované ostatním bez ohledu na to, zda sídlí ve stejné ne-bo jiné zemi. Problém v této situaci nenastává díky tzv. „exter-nalitě“, ale kvůli škodě na majetku5 nějakého člověka.

Vraťme se nyní zpět k případu, kdy stát A uvalil clo na do-vozy vína ze zbytku světa. Je-li zbytek světa také státem (tj.namísto o zbytku světa budeme hovořit o státě B), může za-čít bojovat proti „externalitě“, která některé jeho občany po-

Pascal SALIN

116


stihuje. Použití donucení (například války proti státu A) bynebylo ospravedlnitelné, protože nikdo v zemi A (ani sa-motný stát A) neomezil legitimní práva občanů v zemi B (tijsou sice vývojem v zemi A poškozeni, nejedná se všako omezení jejich práv). Stát v zemi B se může pokusit vyjed-návat s poukazem na skutečnost, že jeho občané jsou pro-tekcionismem země A poškozeni. Může se dokonce pokusito odvetu (zavedením cel na některé dovozy ze země A), cožby mu poskytlo lepší pozici pro případné vyjednávání. Uči-ní-li tak, poškodí ekonomicky své vlastní občany a navíczpůsobí nespravedlnost. Ať už si je toho stát A vědom či ne,jedná v přesvědčení, že mu tento krok pomůže odstranitprotekcionismus v zemi A. Ještě jednou, jediné teoretickékritérium, které máme pro ohodnocení takového krokuk dispozici, je, že poškozuje vlastnická práva občanů zeměB. Žádné obecné zdůvodnění politiky prováděné ve státě B


117

5 Rozdíl mezi oběma případy (cla a kouře) se může zdát jen nepatrný, protože v oboupřípadech občané země B nesou následky rozhodnutí učiněného v zemi A. V případěcel (pokud považujeme výběr daní za legitimní) se stát může rozhodnout vybírat da-ně od lidí, kteří dovážejí ze zahraničí. Je zřejmé, že vývozci ze země B budou tímtoclem poškozeni, ale nejedná se o útok na jejich majetek. V případě znečištění zasahu-jícího do zahraničí se o přímý útok na majetek jedná. Jinak řečeno, zavádění cel (jakokaždá jiná daňová transakce) je zcela jistě překážkou ve svobodném uzavírání smluv(což je hlavním důvodem, proč se stavíme proti). Stát A nicméně přímo nebrání obča-nům země B svobodně vyvážet, brání pouze svým občanům svobodně dovážet (cožmá nepochybně důsledky na vývozce v zemi B).Je však rovněž pravdou, že cla se občas považují za metodu k odebrání zdrojů od ob-čanů jiných zemí prostřednictvím donucení. To je případ takzvané teorie „optimální-ho tarifu“. Podobně jako u daní není skutečným břemenem zatížen jen plátce daně, alečást daňového břemene je přesunuta také na druhého směnného partnera. Pokud bybyla možná znalost všech poptávkových a nabídkových křivek, mohli bychom na-vrhnout takovou strukturu cel, která by například státu A umožňovala od cizinců vy-brat co největší objem zdrojů. Takové počínání není však ničím jiným než okrádánímcizinců, kteří od státu A nezískávají žádné „veřejné statky“, jimiž se obvykle zdaněnílegitimizuje. Nazývat takovou situaci „optimálním tarifem“ je totéž jako tvrdit, že projednotlivce je optimální nezískávat statky vlastní produktivní činností, ale okrádánímostatních lidí. Opět se ukazuje, že je nesmyslné hovořit o optimálnosti bez odkazů naindividuální majetková práva. Neexistuje žádná „optimální alokace statků“ kromě té,které dosahují jednotlivci se statky, jimiž legitimně disponují.


nelze nalézt. (Předpoklad státu B, že mu takové opatřenízlepší vyjednávací pozici, může nebo nemusí být správný,ale nelze z něj odvodit obecný závěr, že jeho odvetný pro-tekcionismus je oprávněný.)

Nyní se nacházíme v situaci, kdy jsou obě země protekcio-nistické (a jejich obyvatelé si možná ani neuvědomují, žepolitika jejich státu škodí především jim). Přestože by jedno-stranná liberalizace vedla ke zvýšení užitku všech, předpo-kládejme, že žádný stát nemá vůli učinit první krok. I v pří-padě, že věří výhodám svobodného obchodu, zahájívzájemnou spolupráci s cílem dosáhnout „vyrovnané“ libe-ralizace, jejímž cílem může být svobodný obchod. Za tímúčelem mohou například založit něco jako Světovou ob-chodní organizaci, jejímž oficiálním cílem by bylo umožnitmezinárodní spolupráci v oblasti obchodních politik.

Je důležité si uvědomit, že jako ekonomové nemůžemenajít žádné teoretické ospravedlnění existence takové orga-nizace. Ze strategického hlediska, jež vychází z konkrétnípolitické a institucionální situace, může být výhodné tako-vou organizaci vytvořit. Její smysl však není podepřen žád-ným univerzálním principem. Zatímco pro svobodný obchodexistují nevyvratitelné teoretické (a proto i praktické) důvody, prosvětovou regulaci liberalizace obchodu žádný takový argument ne-nalezneme. Ke stejnému závěru dojdeme u libovolné činnos-ti nebo problému. Na procesy mezistátního vyjednávánía spolupráce může každý mít vlastní pohled. Najdou se lidé,kteří podobné iniciativy podporují, najdou se i lidé opačněsmýšlející. Odůvodnění mezinárodní spolupráce mezi státynemůže být nikdy univerzálně platné, zatímco principoboustranné výhodnosti (domácí nebo mezinárodní) směnytakto platný je.

Naše závěry v otázce daní lze stejným způsobem aplikovatna všechny ostatní formy regulace. Jelikož jakákoli regulacev jakékoli zemi mění podmínky produkce a směny, má do-pady i na „mezinárodní obchod“. Ty se odrážejí ve změnách

Pascal SALIN

118


relativních cen. Pokud například stát v zemi A zavede hygi-enické normy na produkci potravin, zvýší se relativní cenapotravin vůči jiným statkům, což vede ke změně podmínekmezinárodní specializace a směny. Producenti v zemi A si bu-dou stěžovat, že čelí „neférové“ konkurenci zvnějšku, a že jeproto zapotřebí hygienické normy celosvětově harmonizo-vat, a tím zamezit neférové konkurenci. Již jsme konstatova-li, že konkurence nevyžaduje, aby všichni producenti půso-bili v přesně stejných podmínkách. Je tomu přesně naopak –konkurenční prostředí vede i přes odlišné podmínky pro-dukce k tomu, že producenti si konkurují objevováním no-vých produkčních procesů nebo specializací v odlišných pro-duktech. Neexistuje proto žádné ospravedlnění napříkladpro daňovou harmonizaci (na regionální nebo celosvětovéúrovni).6 Podobně jsou na tom „sociální klauzule“ obchod-ních dohod, jejichž údajným odůvodněním je „neférová“ vý-hoda zahraničních producentů, kteří se nemusí řídit domácí-mi a (náklady zvyšujícími) „sociálními“ zákony.7

Pravidla, normy a standardy

S rostoucí přeměnou domácích trhů na trhy světové se ob-vykle zdá, že je nezbytné, aby různé regulace získaly celo-světovou působnost. To lze zařídit dvěma způsoby: buď sejeden národní stát pokusí regulovat činnost celého světa, ne-bo je tímto dohledem pověřena nějaká světová organizace.

Příkladem první situace je protimonopolní zákonodárství.Když americké ministerstvo spravedlnosti žaluje Microsoft


119

6 Jako příklad lze uvést harmonizaci iniciovanou EU nebo OECD, která usiluje o zavede-ní minimálních (ve smyslu nejnižších povolených) sazeb daní z kapitálových výnosů.

7 Tyto příklady by zasloužily dodatečnou analýzu, kterou nelze v tomto článku provést.Problém daňové harmonizace byl rozpracován v článku „International Tax Problems:Between Coordination and Competition“, Journal des économistes et des études humaines,V, č. 1, březen 1994, str. 3–23. [Je zařazen do tohoto sborníku jako kapitola 3; pozn. edi-tora.]


kvůli údajnému monopolnímu chování, nezvažuje jen ame-rický trh, ale trh celosvětový. Podobně se Evropská komisečím dál častěji domnívá, že má právo zkoumat, zda by fúzedvou velkých amerických firem nezvýšila jejich „tržní sílu“mimo území USA.

Pro druhou situaci platí, že mezinárodní organizace sečím dál častěji snaží získat celosvětovou regulační moc. Pří-kladem je Světová zdravotní organizace (WHO), která zahá-jila celosvětovou kampaň proti tabáku a která již navrhujerůzné regulační normy (zatím tyto normy musí být dodateč-ně ratifikovány jednotlivými státy). Takový vývoj je ob-zvláště škodlivý, protože jej lze chápat jako vznik celosvěto-vého systému pro sledování jednání jednotlivců. Ať jsouskutečné hrozby kouření jakékoliv, jedná se o čistě indivi-duální problém. Obvyklé argumenty používané k odůvod-nění celosvětové regulace (externality, úspory z rozsahu)nelze na podobný případ aplikovat. K prosazení jejích cílůstačí nicméně WHO tvrdit, že je zodpovědná za celosvětové„veřejné zdraví“ a že kouření patří do této oblasti.

Protože nejsme přesvědčeni o potřebnosti těchto regulací(resp. jakýchkoliv regulací), je pro nás tím problematičtějšípředstavit si důvody pro jejich internacionalizaci. Jinýmislovy, problém nespočívá v tom, že v globalizujících se pod-mínkách existuje například „protimonopolní“ zákonodár-ství pouze na národní úrovni. Problémem je, že tato regula-ce vůbec existuje.

Podívejme se na konkrétní oblast norem a standardů. Nor-ma, nebo standard, je ze své podstaty tím užitečnější, čím ví-ce lidí ji používá. Z tohoto pohledu je tedy homogenizace ne-pochybně potřeba. Znovu však zopakujme: tu může zajistittrh.

Již jsme nicméně konstatovali, že v reálném světě národnínormy existují a vedle ideálního řešení spočívajícího v odstra-nění všech těchto norem můžeme přemýšlet o tom, zda dru-hé nejlepší řešení skutečně představuje nahrazení národních

Pascal SALIN

120


norem mezinárodními, což je postup preferovaný v EU. Mů-že se zdát, že přednost tohoto postupu spočívá ve sníženípočtu norem, což je výhodné pro producenty (kteří mohouprodávat na větších trzích nebo využívat úspor z rozsahu)i pro spotřebitele (kteří mají menší náklady na získání infor-mací k zajištění kompatibilního statku). Naše předchozí uva-žování lze však aplikovat i na tento specifický problém – na-místo sjednocování norem můžeme dát v oblasti norempřednost konkurenci, a to včetně oblasti norem veřejných.

Odtud plyne význam institucionálního uspořádání. Zná-mé rozhodnutí Evropského soudního dvora v případě „Cas-sis de Dijon“ stanovilo, že evropská země nemůže bránit do-vozu statku produkovaného v jiné zemi s odlišnýminormami (například ve zdravotní nebo bezpečnostní oblas-ti). To zajišťuje jistou úroveň konkurence veřejných norem.Spotřebitelé, které musíme v otázkách vlastního zdraví nebobezpečnosti považovat za zodpovědné osoby, tím mají prá-vo volby mezi různými normami. Lze očekávat, že postup-nými kroky dojde prostřednictvím trhu k výběru těch nejví-ce žádaných norem. Plná konkurence norem by všakznamenala nejen umožnění dovozů vyprodukovaných pod-le odlišných norem, ale i to, že by v dané zemi producentimohli používat normy jiné země (v případě EU minimálněnormy jiné evropské země). Podobně se často uvádí, že bybylo žádoucí mít jednotné evropské obchodní právo (kteréby definovalo například činnost a uspořádání firmy). Kon-kurenčnější přístup by spočíval v tom, že jakákoliv firmav libovolné zemi (EU) by mohla vzniknout podle obchodní-ho práva země dle vlastního výběru. Lze předpokládat, žeby trh opět postupně vybral preferovaný typ organizace (zestrany akcionářů, věřitelů, zaměstnanců a dodavatelů).

Hlavní a nejčastější odůvodnění zasahování státu do defi-nice soukromoprávních norem je založeno na argumentu, ževětší počet norem není efektivní a v případě postupnéhovzniku dominantní normy zase hrozí riziko monopolního


121


postavení. V takovém případě i přes teoretickou možnostvstupu nových konkurentů je tento vstup existencí „domi-nantního“ producenta fakticky znemožněn. První produ-cent na trhu je zvýhodněn tzv. efektem sněhové koule, kterýje viditelný zejména u síťových aktivit, kde spotřebitelé na-kupují statek (počítač, program, telefon atd.), protože vědí,že mnoho dalších lidí používá stejný typ, čímž dále posilujítržní podíl prvního producenta. Státy tento problém zajímáve dvou ohledech:

– Může se údajně stát, že spotřebitelé „musí“ používatdanou normu z důvodu její dominance, přestože neníz technického pohledu nejlepší. Podobných příkladůexistuje celá řada, například rozložení tlačítek na počí-tačové klávesnici, standard VHS (který je v řadě zemípovažován za horší než alternativní standardy) atd. Prospotřebitele by byl tedy proces celosvětové koordinacespolečných standardů prospěšný, protože by díky ně-mu získali ty nejlepší dostupné technické standardy.

– Existence dominantní normy používané jedním produ-centem by vytvořila bariéry vstupu tím, že by chránila„dominantní“ producenty před konkurencí. Volnostvstupu by tím pádem byla pouze iluzorní.

Tyto argumenty převažují v případě procesu s firmou Mic-rosoft.8 A jsou i nadále používány k podpoře státní mocí sta-novovaných standardů, pokud možno na celosvětové úrovni.Tyto argumenty však nejsou akceptovatelné. Výběr standardumusí být považován za jeden (možná zcela zásadní) prvekv rozhodování firmy o výběru strategií a produkčních proce-sů, což lze dobře ilustrovat na nedávném vývoji v počítačo-vém odvětví. Ještě zásadnějším argumentem pak je, že výběrstandardu musí být nutně považován za neoddělitelnou sou-

Pascal SALIN

122

8 Tímto problémem se zabývá velmi zajímavá kniha Stana J. Liebowitze a Stephena E.Margolise nazvaná Winners, Losers & Microsoft, kterou vydal The Independent Institutev roce 1999. [Česky se touto problematikou zabývá kniha Dominicka T. ArmentanaProč odstranit protimonopolní zákonodárství, Liberální institut, Praha, 2000; pozn. editora.]


část smluvní svobody. Na světě samozřejmě žádná jednotnásada norem neexistuje a všichni známe problémy spojenés přenosem informací mezi počítači s Windows a počítačiApple. Konkurence mezi dvěma odlišnými operačními systé-my však podnítila inovaci. Zdá se, že Apple byl napřed ve vý-voji nových technologií, ale dominantní podíl na trhu odpo-vídající této výhodě mu unikl z důvodu volby nevhodnýchmarketingových strategií.9

Můžeme snít o světě, ve kterém existuje jednotný stan-dard pro všechny počítače. Někteří lidé budou dokoncev pokušení volat po regulaci, která by ten „nejlepší“ stan-dard povinně zavedla. Vzhledem k tomu, že ale volbu no-rem nelze oddělit od volby obecných průmyslových strate-gií, je iluzorní se domnívat, že existuje člověk schopnývybrat ten správný standard pro současnost nebo budouc-nost. A díky rychlému technologickému pokroku v oblastipočítačů a internetu je snadné si překonání dominantníhostandardu Microsoftu novými standardy, jako je napříkladLinux, představit. Dominantní firma v blízké budoucnostinemusí produkovat operační systémy a programy pro osob-ní počítače, ale software pro poskytovatele služeb, k nimžbudou osobní počítače připojeny.

Různorodost norem s sebou nese jisté náklady, ale spotře-bitelům přináší užitek v podobě podpory inovace. Z tohotopohledu lze různorodost norem chápat podobně jako inves-tice. Investovat znamená nést náklady v očekávání budoucí-ho výnosu. Ti, kdo přistupují k ekonomickým otázkám tech-nologicky, tvrdí, že „optimální“ počet standardů v libovolnéoblasti je právě jeden a že nejrychlejší cestou k tomuto „opti-mu“ je povinné zavedení standardu nějakým celosvětovýmúřadem. Zároveň se předpokládá, že ti, co rozhodují, jsouschopni tu správnou normu vybrat. Z ekonomického a rea-


123

9 Je dobře známo, že Microsoft zpřístupnil svůj software všem producentům počítačů, za-tímco firma Apple se rozhodla produkci softwaru a hardwaru spojit. Navíc firma App-le často volila relativně horší marketingovou strategii než producenti PC a Microsoft.


listického pohledu je však nanejvýš pravděpodobné, že opti-mální počet standardů je vyšší než jeden. Již dříve jsme došlik závěru, že optimální stupeň diferenciace nebo homogeni-zace nelze rozhodnout „zvnějšku“. Je výsledkem experimen-tů a evoluce probíhající v čase. F. A. Hayek zdůrazňoval, žese nemáme soustřeďovat na výsledky, ale na procesy. Existu-je-li svoboda vstupu do odvětví, optimální počet standardůbude určen trhem a nadnárodní organizace i mezistátní spo-lupráce jsou zde zcela zbytečné.

Pokud v konkrétním čase existuje „dominantní“ firmaa „dominantní“ standard, neznamená to, že proces konku-rence nefunguje a že se do situace musí vložit stát a kon-kurenci nařídit (což je contradictio in adjecto), jak se o to po-kusilo americké ministerstvo spravedlnosti v žalobě nafirmu Microsoft. Často používaný argument „bariér vstu-pu“ implikuje, že vlastnictví standardu jednou firmouz nějakých konkrétních technologických důvodů znemož-ňuje ostatním firmám vstup do odvětví, a konkurence tamproto neexistuje. Takový argument je zcela chybný. V době,kdy v současnosti „dominantní“ firma poprvé vstoupila natrh, měl možnost vstoupit a navrhnout vlastní standardi kdokoliv jiný. Pokud tak jiné firmy neučinily nebo se je-jich snaha nesetkala s úspěchem, svědčí to jen o tom, žezvolily špatný postup, nebo se neodvážily podnikat v tétonové oblasti. Nikdo nemůže a ani nesmí opravovat minu-lost. Pokud by úřady měly právo zastavit nějaké jednánív okamžiku, kdy firmy do tohoto jednání včas nezapojenénejsou spokojené s výsledkem, vedlo by to ke zvětšení rizi-ka spojeného s inovací a řadu aktivit by nikdo nerozvíjel.Žádné bariéry vstupu neexistují s výjimkou bariér vztyče-ných státy. Je-li vůbec nějaká harmonizace nutná, pak je tota, jež spočívá ve zrušení všech státy zavedených bariéra regulací.

Pascal SALIN

124


Mezinárodní veřejné statky

Nejsilnějším argumentem ve prospěch celosvětových re-gulací a harmonizací se zdají být takzvané mezinárodníveřejné statky. V jistém smyslu lze z problémů, jež jsme ana-lyzovali, za mezinárodní veřejné statky považovat meziná-rodní normy a standardy (což se samozřejmě nedá řício zdravotních regulacích, jež se vztahují například na kou-ření). Rovněž jsme si ukázali, že z podstaty norem a stan-dardů nikterak nevyplývá nutnost jejich stanovování stá-tem. Nicméně přesvědčení o existenci mezinárodníchveřejných statků je velmi rozšířené a vedlo ke vzniku řadymezistátních dohod a mezinárodních organizací. Tyto doho-dy chrání „bohatství lidstva“, čímž se myslí napříkladochrana ohrožených druhů, tropických pralesů, mořskýchsurovin nebo atmosféry.

Řekneme-li však, že něco je „bohatstvím lidstva“, zname-ná to zároveň, že daná věc žádného vlastníka nemá a že vy-mezit individuální odpovědnost za její ochranu je nemožné.Nejlepším způsobem, jak zařídit vyhynutí konkrétního ži-vočišného druhu, je vyhlášení tohoto druhu „bohatstvímlidstva“ a ratifikace mezinárodních smluv na jeho ochranu.Praxe ukázala, že jediným způsobem, jak chránit slony, no-sorožce nebo želvy, je jejich privatizace. Je navíc zřejmé, žeochrana ohrožených druhů se nijak nepodobá tradičnímuchápání veřejného statku vzhledem k tomu, že vylučitelnostz jeho spotřeby je možná a tyto statky jsou rivalitní. Proto byi přesvědčení zastánci tradiční definice veřejného statku mě-li rozpoznat, že aplikace této teorie na ohrožené druhy je ne-smyslná. A totéž by mělo být jasné kupříkladu o pralesích.Problém amazonských pralesů pramení z faktu, že jejichvlastníkem je brazilský stát, a ten dřevorubcům dovoluje ká-cet stromy. Dřevorubci žádnou motivaci k obnově pralesanemají, protože jim nepatří a z obnovy by neměli žádný pro-spěch. Nejlepší cestou k záchraně amazonského pralesa, to-


125


hoto „bohatství lidstva“, je jeho privatizace (aniž by se při-tom zapomnělo na Indiány, kteří jej osídlili jako první).

Může se zdát, že v případě oceánů nebo atmosféry se jed-ná o jiný problém, protože pohybující se masy vody nebovzduchu není možné privatizovat a jediným představitel-ným řešením je na celosvětové úrovni koordinovaná veřejnáspráva. Třebaže se vyloučení ze spotřeby zdá nemožné, jsouoceány a atmosféra dokonalými kandidáty na to, co se defi-nuje jako veřejné statky. Nikdo například nemá motivaci ne-znečišťovat ovzduší, pokud jej ale budou všichni znečišťo-vat, ponesou všichni i následky globálního znečištění. Byloby proto v jejich zájmu přijmout regulace nebo daně, kteréby úroveň znečištění ovzduší snížily. V podobném duchubyly koncipovány schůzky v Riu a v Tokiu a zdá se, žev otázce veřejné správy oceánů a atmosféry existuje velmi ši-roký konsensus.

Vypořádání se s uvedenými argumenty přináší pokušenívstoupit do diskuze o podstatě samotných veřejných statků.To by však přesahovalo zaměření tohoto článku. Zdůrazně-me jen, že žádný statek ani službu nelze z jejich podstatya navždy považovat za veřejný statek. To znamená, že v jis-tém smyslu veřejné statky neexistují. Bezesporu existujespousta příkladů, kdy lidé vlastnická práva raději nevyme-zují, protože náklady na jejich vymezení by při existujícíchtechnologiích byly příliš vysoké ve srovnání s výhodamiplynoucími z tohoto opatření. Namísto používání termínu„veřejné statky“ by tedy bylo vhodnější hovořit o „nevlast-něných statcích“. Některé z nich se produkovat nebudou, ji-né budou poskytovat lidé, jimž nevadí, že za užitek z těchtostatků ostatní lidé neplatí (to je příklad soukromých ulic),a nakonec mohou být některé produkovány na základě ko-lektivních rozhodovacích procesů. V poslední kategorii jedůležité odlišit dvě kategorie statků:

– Statky produkované lidmi, kteří svobodně vstupují dodobrovolných uspořádání. Je to například situace, kdy

Pascal SALIN

126


si někdo koupí družstevní byt a dopředu přijímá pravi-dla kolektivního rozhodování – například většinovýprincip – v otázkách zajišťování společných služeb.

– Statky produkované prostřednictvím donucení, konkrét-ně prostřednictvím daňové a regulační moci států. Zá-kladní myšlenka zní, že žádný občan by za poskytovánítakzvaných „veřejných statků“ dobrovolně neplatil, a toi přesto, že by z jejich produkce měl užitek. To znamená,že donucení je nezbytné a každý je povinen platit, pokudjsou povinni platit i ostatní. Jediný případ, kdy lze donu-cení považovat za dobrovolně přijaté, je jeho jednomysl-né přijetí. Všichni občané dobrovolně platí daň a získají zato nějaký objem „veřejného statku“. Tento případ je však(s výjimkou velmi malých společenství) zjevně čistě fik-tivní. Nejčastěji dochází k tomu, že se jednotlivci neshod-nou a většinové hlasování je jen způsob, kterým jednaskupina lidí nutí jinou skupinu cosi zaplatit pod zámin-kou, že daná věc je „veřejný statek“. Pravděpodobnostneshody roste s počtem lidí zapojených do rozhodovací-ho procesu. Zároveň platí, že čím větší je daný stát, tímsložitější je pro jeho občany „hlasování nohama“. To jedůležitý důvod k odmítnutí politické integrace a naopakk podpoře rozdělení existujících států do menších a men-ších jednotek. Svět skládající se z milionů malých komu-nit („států“) je lepší než svět sestávající z omezenéhopočtu superstátů (Evropa, Severní Amerika atd.). Nejhor-ším ze zlých snů je pak celosvětová vláda, protože z jejípůsobnosti není žádná možnost úniku. Hledání přesvěd-čivých důvodů pro celosvětovou integraci může protobýt poměrně nevděčným úkolem.

Znovu zopakujme, že vymezení vlastnických právk oceánům nebo atmosféře je stejně nesnadné jako vymeze-ní vlastnických práv ke zvířatům či stromům. Víme však, žeprodukce statku s použitím donucení (jako v případě veřej-ných statků) je extrémním a nejhorším možným řešením


127


a že je třeba hledat řešení jiná. Přesněji řečeno můžemepředpokládat, že nějaká technologická nebo institucionálnířešení, která nám pomohou překonat zjevné problémy přivymezování vlastnických práv a při určování odpovědnos-tí jednotlivců, existují. Netvrdíme, že taková řešení známe,protože ta musí být teprve objevena v průběhu budoucíchlet, staletí nebo tisíciletí. Jak je však dobře známo, v tétoi v jakékoli jiné oblasti, znemožňuje přítomnost státníhomonopolu technologické a institucionální inovace, protoženikdo nemá k jejich vytváření motivaci. To by samo o soběmělo stačit k odmítnutí státem (státy) poskytovaných stat-ků, a to včetně těch, které se nám jeví jako mezinárodní ve-řejné statky.

Existence národních zón v mořích a oceánech brání objevunových způsobů definování majetkových práv při využívánímoře a jeho bohatství (ryby, podmořská ložiska minerálůatd.). Existence mezinárodních norem v oblasti znečištěnía vytváření mezistátně koordinovaných ekologických daníznemožňuje přesně vymezit vlastnická práva těch, kdo zne-čišťují, i těch, již znečištěním trpí. Jiná řešení však existují.Zde hodláme navrhnout jen jejich základní rysy.

Vezměme si případ rybolovu a předpokládejme, že jednot-livé státy nemají žádná práva k mořím. V této situaci není roz-díl mezi mezinárodními a národními vodami a všechna mořemohou být soukromně přivlastněna. Základním principem jeprávo prvotního osídlení. Nikdo nevlastní všechna moře pro-to, že používá část z nich, stejně jako španělští dobyvatelé ne-mohli předstírat, že pouhý vstup na kontinent z nich učinilvlastníky celé Latinské Ameriky. V případě rybolovu je vy-mezení vlastnických práv zbytečné v případě, že ryby nejsouvzácné. Ale lidé využívající konkrétní oblast mají zájem natom, aby ryby v této oblasti nebyly zcela vyloveny. Protov případě, že by příchod dalšího rybáře ohrozil reprodukci ry-bí populace, je v zájmu prvních uživatelů jejich konkrétnízpůsob využití moře v těchto oblastech (nikoliv však v celém

Pascal SALIN

128


moři a nikoliv pro libovolné využití) definovat a chránit. Mo-hou se rozhodnout nepovolit dalšímu rybáři vstoupit, pří-padně mu práva k rybolovu prodat. Z pozice vlastníků majírybáři zájem bránit nadměrnému rybolovu. Proti tomu lze na-mítnout, že taková vlastnická práva je těžké vymezit a chrá-nit. To jistě ano. Ale definice nadměrného rybolovu není prostát nebo skupinu států o nic snazší, tato situace navíc postrá-dá motivační prvky soukromoprávního řešení.

Nejtěžší problém však může být spojen s řešením znečiš-tění atmosféry. Podívejme se na známý případ ozonové díry.Předpokládá se kauzální vztah mezi používáním freonůa postupujícím zvětšováním ozonové díry, jež následně ne-žádoucím způsobem ovlivňuje lidské zdraví. Obvyklý pří-stup k problému spočívá v zavedení regulací a ekologickýchdaní, které mají přispět k omezení ozonové díry. Rozumí sesamo sebou, že nás ozonová díra zajímá jen proto, že mákonkrétní nežádoucí důsledky pro konkrétní jednotlivce.Klíčovým momentem však je skutečnost, že buď máme dob-ré informace o situaci (tj. o kauzalitě vztahu, o rozsahu škoda subjektech, které škody způsobují a které jimi trpí), nebotyto informace nemáme. Jsou-li naše informace velmi nedo-konalé – což v tomto případě vzhledem k různorodosti vě-deckých názorů jsou – pak samotné zdanění nebo regulacepředpokládané příčiny žádné dodatečné informace o tomtoprocesu nevytváří. Úroveň zdanění nebo regulace nemůžebýt „optimální“, protože změny v alokaci zdrojů způsobenétěmito opatřeními mohou být příliš významné nebo přílišmalé v porovnání s alternativním využitím zdrojů. Chápatekologické daně jako nástroj ke snížení globálních atmosfé-rických problémů je přitom poněkud paradoxní. Tyto pro-blémy nás zajímají, jen pokud z nich hrozí nějaká potenciál-ní hrozba. Proč by výnosy těchto daní měl získávat stát, a nekonkrétní poškození? To důležité zde není rozhodnout o da-ních nebo regulacích za účelem řešení globálního problému,nýbrž lépe poznat problém a nalézt nejlepší institucionální


129


uspořádání, která nám pomohou v přiblížení se „optimál-ní“ úrovni znečištění. Takovou úroveň však nelze definovatnezávisle na preferencích a volbách jednotlivců.

Soudní řešení vycházející z principu odpovědnosti by zna-menalo, že jednotlivec, domnívající se, že je nějak poškozenna zdraví v důsledku existence ozonové díry, by se obrátil nasubjekty pravděpodobně odpovědné za jeho zdravotní situa-ci (například producenty freonů) a snažil by se získat od nichnáhradu. Formulujeme-li problém tímto způsobem, zvýraz-ňuje se tím skutečnost, že se nejedná o globální problém (o ve-řejný statek), ale o problém, který má velmi rozdílné důsled-ky pro různé jednotlivce. Dokud neexistují žádné konkrétníoběti nebo nelze prokázat spojení mezi poškozením a jedná-ním druhých osob, je otázka škod čistě fiktivní.

Jistě na tento návrh uslyšíme námitku, že systém indivi-duální odpovědnosti nemůže být efektivní, protože osamo-cený jednotlivec nemá žádnou reálnou naději žalovat velkémnožství bohatých producentů, a to ani v případě, že se vestejné situaci octne velké množství jednotlivců. Tím pádemby nikdo neměl osobní zájem na stíhání těch, kteří ničí ozo-novou vrstvu, dříve než by bylo možné pozorovat konkrét-ní škody. Za těchto podmínek by pak bylo možné zvážitzjednodušení tohoto postupu tak, aby malý počet států zapomoci odborníků určil ideální zdravotní podmínky a zaji-stil jejich dosažení. Přesně to je základ tradiční teorie veřej-ného statku.

Ve skutečnosti není důvod se domnívat, že jednotlivec ne-má žádné prostředky k ochraně vlastního zdraví v případě,že by bylo ohroženo znečištěním. Z toho plyne životaschop-nost čistě soudního řešení. Protože se jedná o zdraví, je zcelajistě v zájmu jednotlivců v této situaci jednat. Je-li potvrzeníkauzality „emise freonů – ozonová díra – zdravotní újma“jednoduché (což předpokládají státy zavádějící ekologickéregulace a daně), je cena právní ochrany nízká. A není-li pro-kázání této kauzality tak jednoduché, proč by měly státy za-

Pascal SALIN

130


vádět nové daně a regulace k zabránění něčemu, důsledkyčehož nejsou vůbec jisté?

Vraťme se nicméně k otázce, jak by oběť mohla žalovatvelké množství znečišťovatelů. Všechna možná řešení si asipředstavit nelze, přesto víme, že ve světě založeném nauznání práv jednotlivců by došlo ke vzniku nových řešení.Námi uváděné příklady lze tudíž chápat spíše jako ilustracimožných řešení. Zaprvé se mohou oběti za účelem žalobysdružovat. Výhodou tohoto řešení proti státní regulaci čizdanění je to, že sdružení je složeno z konkrétních obětí, kte-ré trpí konkrétními újmami. Samotná hrozba soudního pro-cesu ze strany budoucích obětí je dostatečným důvodem prozměnu chování znečišťovatelů, pokud se ovšem domnívají,že kauzalita skutečně existuje a že by na jejím základě moh-li být v budoucnu vedeni k odpovědnosti. K vyhodnocová-ní skutečných rizik a k hledání řešení by tak docházelo po-stupně, podle skutečných potřeb a bez hrubých zásahů docelého systému lidských voleb. V jistém smyslu by pak do-šlo k optimalizaci produkce vědeckého poznání, protože bybylo vytvářeno podle potřeb zainteresovaných.

Nejpravděpodobnějším výsledkem čistě individualistic-kého přístupu k otázkám znečištění by však bylo takovéuspořádání, kde by pojišťovací společnosti hrály roli zpro-středkovatelů mezi znečišťovateli a poškozenými. Potenciál-ní oběť by se pojistila proti „globálnímu znečištění“ a zne-čišťovatele by nežalovali konkrétní poškození, alepojišťovací společnosti. To by zajistilo lepší rovnováhu mezioběma stranami. Navíc by moderní pojišťovací metody zce-la jistě umožnily nahrazení velkého počtu pojišťoven jednounebo několika zajistitelskými společnostmi.

Analogicky tomu by potenciální znečišťovatel mohl býtpojištěn proti riziku odpovědnosti za nepřímé škody. Propojišťovací společnosti by tím existovala motivace hrát roliregulátora znečištění, protože by bylo v jejich zájmu znečiš-ťovatele sledovat a požadovat vyšší pojistné v případě vyš-


131


šího potenciálního rizika. Postupnými kroky by se tak obje-vil komplexní systém přesunu a omezování rizik, který byumožnil (aniž by si činil nároky na dokonalost) směřovatk „optimální“ míře rizika.

Toto řešení by bylo výhodnější než to, které obvykle nabí-zí stát. Dojde-li ke znárodnění životního prostředí (třebai mezinárodní organizací), jsou jakékoliv problémy v tétooblasti považovány za osudovou danost – jsou zde a nikdoza ně není odpovědný. Budoucí oběti škod na životním pro-středí proto nedostanou žádnou náhradu a obrovské částkyvybrané na ekologických daních posílí finance států a světo-vých organizací.

V krátkosti lze shrnout, že neexistují žádné celosvětovéproblémy, ani nic podobného jako trvale udržitelný rozvoj,mezinárodní externality nebo mezinárodní veřejné statky.Existuje jen několik miliard lidí, kteří mají jistá práva a jsouna sobě vzájemně závislí. Právě oni musí hledat řešení svýchproblémů. Cenový systém a soudní systém jsou pak mocný-mi nástroji, jež mohou při nikdy nekončícím přizpůsobová-ní používat.

Pascal SALIN

132


K A R T E LY J A K O E F E K T I V N Õ

P R O D U K » N Õ S T R U K T U R Y *

* Text byl uveřejněn v The Review of Austrian Economics, ročník IX, číslo 2, str. 29–42.



Kartely jsou považovány za produkční struktury, které vý-robcům poskytují možnost zneužívat monopolní sílu. Hodno-cení fungování kartelů proto závisí na tom, jakou teorii tržníkonkurence člověk přijme. Právě v této oblasti ekonomické vě-dy nelze přehlédnout zásadní přínosy Murrayho Rothbarda.1

Rothbard přesvědčivě dokázal, že ve světě jednání založenéhona dobrovolnosti žádná monopolní síla neexistuje. Z tohotopohledu je svoboda vstupu na trh jediným relevantním krité-riem k hodnocení produkčních struktur a na tradičně chápanépodmínky dokonalé konkurence můžeme pro jejich irelevant-nost zapomenout. V tomto článku se nebudeme zapojovat doobecné debaty o konkurenci a monopolech a přijmeme stano-viska Murrayho Rothbarda bez další diskuse. Naším cílem jespíše hledat specifické vlastnosti kartelů a vyhodnotit je vesvětle zmiňovaného přístupu. Obecný pohled na kartely je ne-gativní, protože jsou považovány za formální dohody o ome-zování produkce. Tento pohled podrobíme bližšímu zkoumá-ní a následně vysvětlíme, proč hrají kartely pozitivní roli přiuspokojování některých specifických potřeb trhu. V důsledkutoho pozměňují hranici mezi firmou a trhem.

135

1 Zejména v knize Man, Economy, and State, Mises Institute, Auburn, 1993. [Česky vydáv letošním roce Liberální institut pod názvem Zásady ekonomie; pozn. editora.] Před-kládaný článek vychází především z této Rothbardovy knihy. Z ní rovněž pocházejívšechny citace neurčené jinak než číslem stránky.


I – Kartel jako struktura omezující produkci

Tradiční teorie dokonalé konkurence se zaměřuje na početfirem na trhu a zavádí ostrý protiklad mezi dokonale kon-kurenční situací s dokonale elastickou poptávkou (z pohle-du jednotlivého producenta) a monopolní situací s poptáv-kou neelastickou, jež monopolistovi umožňuje získávatmonopolní zisk. Někde mezi těmito extrémy leží oligopol,zejména pak jeho problémová varianta s několika málo pro-ducenty na daném trhu.2

Chybnou částí tradiční teorie není formální analýza mo-nopolu nebo oligopolu, ale mylná záměna cílového stavua procesu. Počet firem na konkrétním trhu v konkrétním ča-se je dočasným výsledkem působení mnoha vlivů a sámo sobě neznamená nic. Na čem skutečně záleží, je fakt, zdase daný proces zakládá na použití zákonného donucení, ne-bo zda se jedná o proces spontánní. Není tudíž pravda, žena trzích s jednou firmou a volným vstupem existuje mo-nopolní zisk, neboť nelze vysvětlit, proč nedochází ke vstu-pu dalších producentů, již by se pokoušeli tohoto monopol-ního zisku zmocnit. Tradiční analýza monopolu je nicméněbezesporu vhodná k analýze situace zákonem poskytnu-tých privilegií (zákonem zajišťovaných bariér vstupu do od-větví). V tom případě je formální analýza monopolu správ-ným popisem reality. A pouze v tomto případě existujemonopolní zisk.

Jak je to v případě malého počtu producentů, na který sezaměřuje analýza teorie oligopolu i teorie kartelu? Předpo-kládejme, že díky technickým nebo historickým podmín-kám v dané době existuje jen omezený počet firem (přičemž

Pascal SALIN

136

2 Vymezení konkrétního trhu je arbitrární, protože předpokládá možnost dokonaléhoodlišení jednotlivých statků. To by bylo bez problémů možné jen v tom případě, kdyby jednotlivé statky byly vzájemně zcela nezaměnitelné. Dokud existuje aspoň nějakámožnost substituce (a ta ve skutečnosti vždy existuje), je vymezení statku a trhu v pod-statě libovolné.


úspory z rozsahu nejsou tak velké, aby vedly k existenci jenjednoho producenta). Každý producent musí vyvinoutvlastní strategii, přičemž působí v prostředí charakterizova-ném nedokonalými informacemi (rozhodnutí každého pro-ducenta ovlivňují situaci na trhu, ale žádný z nich nezná zá-měry ostatních). Stackelberg a další autoři ukázali, ževýsledek procesu se může lišit podle strategií, které jednot-liví producenti používají. Existují například kooperativnía nekooperativní procesy, rovnost mezi producenty, neborozdíl mezi vůdcem a následovníky atd. Musíme uznat, žetyto modely mohou mít zajímavé možnosti použití. Lzes nimi však polemizovat v případě, že se snaží hovořit o mo-nopolní situaci tehdy, kdy neexistuje žádné zákonem uděle-né privilegium.

Často se odlišuje oligopol a kartel. Kartel lze definovat jakospecifický typ oligopolu, v němž jednotliví producenti namís-to pouhé interakce začnou explicitně spolupracovat. Kartel jeproto považován za dohodu mezi různými producenty s cí-lem řídit se společnými pravidly nebo normami chování, tzn.systém vzájemných a svobodně přijatých závazků.

Obvykle se předpokládá, že lze tuto dohodu vysvětlit spo-lečným záměrem účastníků, jenž spočívá ve vytvoření mono-polní pozice. Proto mohou členové kartelu, kteří nyní neče-lí dokonale elastické křivce poptávky, získávat z nakupujícíchmonopolní zisk. To by bez kartelové dohody nebylo možné.Kartely jsou proto většinou vnímány jako něco negativního,což se skrývá i v obvykle používaném termínu koluze.

V tradiční teorii je monopolní zisk sdílený mezi členy kar-telu podle předem dohodnutých pravidel, například podletržních podílů. Je dobře známo, že kartely jsou považoványza nestabilní struktury, jejichž účastníci mají sklony chovatse jako černí pasažéři. Přestože je v jejich zájmu, aby ostatníčlenové kartelu dohodu dodržovali, začnou-li sami nějakýmzpůsobem ostatním konkurovat, mohou získat na společ-ném monopolním zisku kartelu větší podíl.


137


Kartel se někdy považuje za horší tržní strukturu než mo-nopol. Často se předpokládá, že monopol existuje z čistě tech-nických důvodů, například v důsledku technologicky danýchúspor z rozsahu, které znemožňují ziskovou existenci více fi-rem (přirozený monopol).3 V takových případech se sám mo-nopol nijak negativně nehodnotí, pouze se tvrdí, že stát musízabránit údajnému „vykořisťování“ spotřebitelů. Může to býtprostřednictvím regulace nebo znárodněním monopolu.Hodnotový pohled na kartely je mnohem kritičtější, protožese předpokládá, že k monopolistické pozici nemají žádnýtechnologický důvod, nýbrž bývají vytvořeny na základě ex-plicitní dohody mezi producenty s cílem vykořisťovat spotře-bitele. Z tohoto pohledu by každý kartel měl být zakázán,protože je vytvořen s cílem působit tak, aby omezil nabídku.

Tento negativní přístup ke kartelům je přímým důsled-kem tradiční teorie konkurence. Podle ní dokonalá konku-rence existuje v situaci, kdy velké množství (identických)producentů nabízí homogenní statek. Tato teorie ve skuteč-nosti vůbec nepopisuje skutečný proces konkurence meziskutečnými podnikateli, ale technickou organizaci manaže-rů v systému bez inovací (jakým byl například sovětskýsystém centrálního plánování). Teorie dokonalé konkurencepředpokládá, že existuje jen jedna, výrobní technologie(z čistě technologického pohledu „optimální“), která se připrodukci daného statku používá, a že velké množství mana-žerů musí použít tutéž technologii k vyrobení přesně stejné-ho statku. V tom smyslu lze říci, že teorie dokonalé konku-rence je ve skutečnosti teorií centrálního plánování.4

Rakouská teorie konkurence pohlíží na věc zcela opačně.Výsledkem konkurenčních procesů není produkce identic-

Pascal SALIN

138

3 Zároveň platí, že lidé podporující podobné názory obvykle neberou na vědomí pří-padnou konkurenci producentů ze zahraničí a jsou připraveni podporovat protekcio-nistická opatření.

4 Tento postoj jsme rozvinuli v krátké knize nazvané La concurrence, Presses Universi-taires de France, edice „Que sais-je?“ z roku 1995.


kých statků velkým počtem producentů, ale naopak diferen-ciace statků nabízených podnikateli, kteří jsou zároveň no-vátoři a kteří jsou konkurenčním procesem (zejména svo-bodným vstupem potenciálních konkurentů) motivovánik nabídce lepších statků za nižší ceny.

Nabízí se proto otázka, zda by některá z teorií nemohlamít námitky proti homogenizaci statků (buď jejich vlastnos-tí nebo jejich ceny) nabízených kartelem. Z pohledu zastán-ce tradiční teorie konkurence by problém nemusel spočívatv homogenizaci statků, ale ve vytváření monopolní síly.Z pohledu zastánce rakouské teorie nic jako monopolní sílaneexistuje, pokud proces kartelizace/monopolizace probíháspontánně. Důvod homogenizace musí být nicméně dále vy-světlen, protože hlavní přínos konkurence spočívá v tom, žepodporuje diferenciaci. O toto vysvětlení se pokusíme v ná-sledujícím textu.

Přístup Murrayho Rothbarda k analýze kartelů vypadánásledovně: přijímá myšlenku, podle níž jsou kartely kolu-zivními systémy, které se snaží o omezení nabídky (učinitprodukci vzácnější). Rothbard k tomu však dodává, že zapr-vé je nabídku omezující jednání ze strany producentů doko-nale odůvodnitelné a zadruhé kartely nemohou získat mo-nopolní sílu vzhledem k tomu, že taková síla v situacivolného vstupu na trh neexistuje. V Rothbardově pohledu setak producenti organizují do nabídku omezující organizace(kartelu) za účelem uspokojení poptávky spotřebitelů poomezení nabídky. Jeho vysvětlení je následující: monopolnípozice může jednotlivý producent nebo skupina producen-tů organizovaná v kartel dosáhnout pouze v tom případě, žepoptávka je neelastická (což omezení produkce umožňujea činí jej ziskovým). Záleží však na samotných poptávajících,jak elastickou poptávku budou mít. Pokud by se jim chová-ní kartelu nelíbilo, mohli by se rozhodnout mít dokonaleelastickou poptávku, tzn. nepřistoupili by na zvýšení cenprostřednictvím omezení produkce. Jak napsal Murray


139


Rothbard: „Pokud by se spotřebitelé opravdu rozhodli čelitkartelu a pokud by jim uskutečňované směny opravdu va-dily, začali by „monopolistickou“ firmu či firmy bojkotovata snížili by objem své spotřeby tak, že by se křivka poptáv-ky stala elastickou a firma by byla nucena zvýšit výstup a sní-žit cenu na původní úroveň. Pokud by ‚monopolistickou ce-nu‘ zavedl kartel, přičemž by neměl žádné další výhodyumožňující mu vyrábět efektivněji, změna elasticity poptáv-ky by způsobila jeho rozpad“ (str. 565). Tvrdí-li Rothbard, žepoptávající mohou na jednání kartelu reagovat snížením ob-jemu nakupovaných statků, implicitně tím předpokládá, žestatek produkovaný kartelem má blízké substituty, takže po-ptávající mohou neutralizovat výstup omezující jednání kar-telu (a zvyšující se ceny) přesunem k těmto substitutům,aniž by utrpěli závažný pokles užitku.

Pokud tedy kartel pálí kávu s úmyslem zvýšit její cenu,není plýtvání způsobeno samotným pálením kávy, ale nad-měrnou produkcí kávy (protože káva nemá žádnou hod-notu než tu, již získává díky své relativní vzácnosti v po-rovnání s jinými statky). Nabídku omezující jednánív jistém smyslu není specifikem kartelu, neboť na svobod-ném trhu lidé neustále omezují produkci jednoho statku,aby mohli vyrábět statek jiný. Rothbard k tomu říká: „Jed-nání kartelu, jež omezilo výrobu kávy a způsobilo růst vý-roby gumy a průvodcovských služeb, vedlo ke zvýšeníúrovně uspokojení potřeb spotřebitelů stávajícími výrobní-mi zdroji“ (str. 269). A dále: „Založení kartelu, je-li dobro-volné, nemůže ohrozit svobodu konkurence, a v případě,že je ziskové, je ku prospěchu, a nikoliv ke škodě spotřebite-lů“ (str. 584). Z toho plyne, že kartel buď vznikl na svo-bodně fungujícím trhu a jeho případné jednání omezujícínabídku je „žádáno“ spotřebiteli, nebo je kartel důsledkemnějaké bariéry vstupu a jeho nabídku omezující jednání jepřípadem čistého (tedy státem vytvořeného) monopolu vy-kořisťujícího spotřebitele.

Pascal SALIN

140


Murray Rothbard však omezuje ospravedlnění existencekartelu na případy dobrovolných a prospěšných omezeníprodukce, přestože nevylučuje možnost jiného jednání kar-telu: „Považovat kartel za nemorální či jinak bránící vláděspotřebitele je zcela neopodstatněné. Platí to dokonce i vezdánlivě ‚nejhorším‘ případě kartelu, který byl založens cílem ‚omezení‘ výstupu a kde díky předchozímu omylua rychle se kazícímu produktu dochází k ničení výstupu“(str. 570).

Samotný pojem „jednání omezující výstup“ je diskutabil-ní přinejmenším proto, že jednání lze označit za omezujícíjen v porovnání s jinou situací, kterou by bylo možné nazvat„neomezující“. Podívejme se na příklad producentů kávy,kteří pálí kávu s cílem zvýšit její cenu a získat maximálnízisk. Kooperativní jednání je nezbytné k tomu, aby nikdonezískal výhody černého pasažéra. Nicméně namísto páleníkávy, poté co byla vypěstována, by se producenti mohli do-hodnout na společné akci ještě před jejím vypěstováním,čímž by se vyhnuli nadprodukci. Neudělali to právě z tohodůvodu, že postrádali nezbytné informace o budoucíchpodmínkách na trhu. Pálení kávy je proto omezujícím jed-náním jen v porovnání se specifickým stavem věcí, který siproducenti svobodně zvolili v situaci nedokonalých infor-mací.5 Proto by bylo vhodné přestat používat normativníoznačení „omezující jednání“ a zůstat u konstatování, že cí-lem kartelu je maximalizace zisku.

Je-li vstup na trh volný, není správné tvrdit, že maximali-zace zisku znamená totéž co monopolní zisk. Termín „mo-nopolní zisk“ je stejně nesmyslný jako termín „jednání ome-zující výstup“, neboť je založen na srovnání s ryze fiktivnínormou – mírou zisku v situaci „dokonalé konkurence“.


141

5 V takovém případě je kartel navíc jen přechodnou tržní strukturou, která vznikla s cí-lem vypořádat se s neočekávanými následky nekooperativního jednání jednotlivýchfirem. V principu platí, že trh představuje koordinační proces, díky němu kooperacenení nezbytná.


Samotná definice kartelu neříká nic o tom, zda existuje ví-ce či méně volný vstup na trh. Teorie monopolu nevypovídáo ničem, dokud nejsou upřesněny příčiny existence jen jed-noho producenta (bariéry vstupu, úspory z rozsahu neboinovace). Podobně ani teorie kartelu nemá smysl bez jasné-ho porozumění důvodům existence této tržní struktury. Sa-motné omezování nabízeného množství není, jak jsme vidě-li, přijatelným vysvětlením. Proto musíme hledat příčinyvzniku kartelů jinde.

Existuje-li na trhu více producentů, znamená to napří-klad, že snížení počtu producentů na jediného nepřinášížádné dodatečné výhody (optimální velikost byla dosaženas několika firmami v odvětví a neexistují žádné mezní úspo-ry z rozsahu). Většina ekonomů považuje kartely za nesta-bilní tržní struktury, protože dokážou nalézt vysvětlení prosituaci s jedním monopolním producentem či pro situacis velkým množstvím producentů. Nedokážou však vysvět-lit situaci mezi tím. Kartel se tedy jeví jako přechodné řešeníkonkrétního problému. I tato přechodná tržní struktura všakdokáže být dokonale stabilní a optimální.

II – Kartel jako organizace vytvářející hodnotu

Výše jsme uvedli, že v rozporu s tradiční teorií je hlavnívýhodou konkurence tlak na producenty k diferenciaci jejichnabídky, a nikoliv snaha produkovat pomocí identické tech-nologie identický statek. Chápeme-li nyní kartel jako struk-turu, která umožňuje koordinaci produkce mezi producentys cílem omezovat jakoukoliv diferenciaci, pak bychom mělivysvětlit, zda jsou kartely organizacemi zřízenými za úče-lem potlačování konkurence, či zda existuje pro vznik těch-to produktivních struktur jiný důvod.

Na tuto otázku existuje velmi obecná a jednoduchá odpo-věď. Je-li na daném trhu konkurence (ve smyslu volného

Pascal SALIN

142


vstupu na trh) a existuje-li kartel již dostatečně dlouhou do-bu, znamená to, že tato struktura nejlépe uspokojuje nějakoukonkrétní poptávku trhu. Kartel jinými slovy není nezbytněnestabilní (což ukazují i příklady z reálného světa) a existu-je-li i navzdory potenciální konkurenci, znamená to, že jev tomto konkrétním případě užitečnou strukturou. Lze tovyjádřit i tak, že konkurence obvykle vede k diferenciaciproduktů (tj. k nedokonalé substituovatelnosti mezi statky),zatímco kartel vede spíše k homogenizaci, tzn. substituova-telnosti. Výhody diferenciace jsou natolik zřejmé, že pro jejíomezení a zavedení vyššího stupně substituovatelnosti mu-sí existovat pádné důvody.

Existuje spousta konkrétních činností, jež vyžadují homo-genitu. To se týká zejména síťových aktivit, jako jsou teleko-munikace, doprava nebo produkce peněz (tyto činnosti jsouobvykle považovány za odvětví veřejné služby nebo dokon-ce přirozené monopoly). Obecně lze tyto situace označit zapřípady „subaditivity“6, což je termín pro situaci s přítom-ností externalit nebo úspor z rozsahu a ze sortimentu. V ta-kovém případě lze z koordinace několika producentů, z je-jich nahrazení producentem jediným získat výhody.

Jako příklad bychom mohli uvést poskytování peněz, kdeexistují úspory z rozsahu a v důsledku toho také klesajícímezní náklady v produkci peněz. To je zapříčiněno napří-klad tím, že náklady na propagaci dané měny mohou být ví-ceméně fixní a centralizace rezerv umožňuje úspory výrob-ních faktorů. Dále zde existují úspory ze sortimentu, protožeinformace získané finančním zprostředkovatelem mohoubýt účelně využity k úvěrové kreaci peněz. Nakonec zdemohou existovat externality, protože peníze přinášejí tímvyšší užitek, čím více jsou přijímány ostatními. I v případě,že někdo nesouhlasí s konkrétními důvody subaditivity,


143

6 Tento termín byl poprvé zřejmě použit ekonomy Bell Co. Používá se například v prá-ci Contestable Markets and the Theory of Industry Structure, New York, 1982, autorůW. Baumola, J. Panzara a C. Williga.


mohl by souhlasit aspoň s argumentem, že existence velké-ho množství různých měn by nebyla „optimální“.

Státy a všemožní pro ně pracující „experti“ obvykle oduvedených pozorování přecházejí k závěru, že existují přiro-zené monopoly, což vyžaduje jejich zestátnění či regulaci, ježby zamezila vykořisťování spotřebitelů. Ve skutečnosti lzez provedeného pozorování odvodit pouze jediný závěr – žesnížení stupně diferenciace v produkci těchto statků je po-tenciálně prospěšné. Existují potenciální přínosy plynoucíz nahrazení množství rozličných statků jedním či několikamálo statky. To však neznamená, že optimální míra diverzi-fikace (resp. optimální míra homogenizace) může být urče-na apriorně čistě technickými metodami. V této souvislostijsou důležité dvě poznámky:

– Je-li snížení stupně diferenciace výhodné (například dí-ky úsporám z rozsahu), neznamená to, že je optimálnízároveň snížit počet producentů. Například bylo-li bymožné dokázat, že je technologicky optimální, aby nacelém světě existovala jediná měna nebo jediný počíta-čový standard, neznamenalo by to, že má existovatpouze jeden producent tohoto statku. Stejně dobře mů-že posloužit i kartel. Kartel je produkční struktura, v nížrůzné firmy produkují tentýž statek, takže v řešení pro-blému subaditivity mohou být stejně efektivní jako mo-nopol.

– Nikdo nemůže dopředu a za všech okolností vědět, zdav dané činnosti existuje subaditivita. To musí být teprveobjeveno. A jak dobře víme, nejlepším způsobem, jímžlze objevit, zda subaditivita existuje a do jaké míry sev průběhu času mění, je konkurence (tzn. volný vstupna trh). Přesněji řečeno, nelze obecně konstatovat, žev konkrétní činnosti existuje možnost subaditivity, jeli-kož subaditivita může existovat také pouze v konkrét-ním okamžiku nebo pouze v dané části produkčníhoprocesu, nikoliv však v celém. Například v telekomuni-

Pascal SALIN

144


kační nebo dopravní síti nemusí být efektivní mít v ně-kterých částech sítě více než jednu velkou „dálnici“, za-tímco v jiných částech sítě žádné úspory z rozsahu ne-jsou. Tuto „dálnici“ by mohl provozovat jeden(„monopolní“) producent nebo několik producentůsdružených do „kartelu“, zatímco ostatní části by moh-ly být provozovány různými, vzájemně nesdruženýmiproducenty či kartelem (například kartelem provozují-cím „dálnici“). S možností objevu nových technologií semůže v průběhu času měnit i role a pozice kartelu.

Kartely proto nevznikají pouze (ani většinou) za účelemzvýšení vzácnosti zdrojů a zvýšení cen, ale ke zvýšení hod-noty produkce a zlepšení produkčních procesů. Kartel nenívytvořen za účelem získávání „monopolního zisku“, ale zaúčelem vytvoření přínosů z koordinace.

Kartely stejně jako monopoly jsou možným produktemkonkurence (volného vstupu na trh). Konkurence umožňujeskutečným podnikatelům inovovat, v důsledku čehož se ti-to stávají jedinými nabízejícími nově vyvinutého statku natrhu. Jelikož prospěch konkurence spočívá ve skutečnosti, žemotivuje producenty k tomu, aby se stali prvními nabízející-mi (což tradiční teorie označuje pojmem „monopolista“), jenesmyslné porovnávat případ kartelu s případem většíhomnožství producentů. Má nicméně smysl přirovnávat karte-ly a monopoly. Existují-li někde díky subaditivitě potenciál-ní výhody z homogenizace produkce, není pak náhodou exi-stence jednoho producenta namísto několika producentůsdružených do kartelu efektivnější?

V kartelu existují možné náklady koordinace, jež mohoubýt přesným opakem výhod získaných homogenizací pro-dukce. Kartel však může být organizován dvěma způsoby:spontánní koordinací a explicitní spoluprací. Příklademprvní kategorie je systém svobodného bankovnictví. Před-pokládejme, že v dané oblasti několik bank produkuje mě-ny s garantovanou směnitelností za zlato. Každá z bank


145


však zjistí, že chce-li zvýšit atraktivitu svých peněz, musízvýšit likviditu, a proto se rozhodne směňovat bez omeze-ní měny ostatních bank systému za své vlastní v kurzu od-povídajícím poměru zlatého obsahu těchto měn. Takovýsystém spontánní koordinace činí ze všech měn dokonalésubstituty, což znamená, že se banky v daném systému roz-hodly eliminovat jakoukoliv možnou diferenciaci svýchproduktů. Lze si však představit, že banky mohou v jistémíře spolupracovat – tzn. explicitně koordinovat svá roz-hodnutí – například co se týče názvu „společné“ měny. Ta-to spolupráce však není vůbec nezbytná, neboť každá ban-ka si může nezávisle vybrat a používat název měny jižemitované jednou z nich. Kartel proto nelze definovat pří-tomností kooperace (někdy nazývané koluze), ale spíšeexistencí homogenizace statků různých producentů. Nenípřitom důležité, zda ta pramení z explicitních a centralizo-vaných rozhodnutí nebo z rozhodnutí decentralizovanýcha individuálních.

Čím větší míra spolupráce v systému existuje, tím vyššíjsou náklady na koordinaci spojené se sledováním explicitněstanovené kartelové dohody. Připomeňme, že v takovémpřípadě má každý z vlastníků zájem na tom, aby ostatní do-hodu dodržovali, přičemž sám má tendenci ke zvyšovánítržního podílu tím, že jedná jako černý pasažér. Naproti to-mu náklady na koordinaci téměř neexistují v případě, že jekartel výsledkem spontánního rozhodnutí svých členů.

Kartel rovněž může mít v porovnání s jedním producen-tem („monopolistou“) i nějaké výhody. Hlavní výhoda spo-čívá v tom, že navzdory faktické homogenizaci produkceexistuje možnost diverzifikace v budoucnu. Výhodnost koordi-nace se s objevem nových technologií může v čase měnit.Je-li jeden statek produkován několika firmami v kartelu,a ne jedním producentem, existuje motivace k objevovánínových technologií. Tradiční pojetí, v němž je kartel poklá-dán za nestabilní strukturu, není zcela mylné. Nestabilitu

Pascal SALIN

146


však nemůžeme pokládat za negativum kartelu, nýbrž spíšeza vlastnost pozitivní. V důsledku nestability existuje karteljen do té doby, dokud je nejefektivnější formou produkce. Tovšak může skončit, jakkoli se jiné produkční struktury uká-žou jako efektivnější. Členové kartelu jsou navíc neustálemotivováni k hledání co nejefektivnější organizační formy,což může vést jak k rozpuštění kartelu, tak i k vytvoření je-ho nové formy.

Dalším možným přínosem kartelu jsou výhody spojenés velikostí produkce. Na rozdíl od vžité představy úsporyz rozsahu obvykle neexistují. Navíc i tam, kde lze úsporyz rozsahu předpokládat, musíme hovořit o technických, a ni-koliv institucionálních úsporách z rozsahu.7 S rozsahem mo-hou však být spojeny i dodatečné náklady (zejména institu-cionální povahy). Je dobře známo, že vnitřní organizacefirmy není založena na explicitních procedurách směny, cožkomplikuje vytváření informací. Čím větší firma je, tím vyš-ší mohou být její organizační náklady. Proto jsou skrze koor-dinaci produkce (nebo spoluprací) v kartelu firmy schopnyvyprodukovat statek v technologicky optimálním rozsahua za co nejnižších institucionálních nákladů (negativníchúspor z rozsahu).

Mezinárodní asociace pro leteckou dopravu (IATA) po-skytuje zajímavý příklad efektivního, poměrně stabilníhoa přitom proměnlivého kartelu. Prostřednictvím dohody(jejíž správa není nákladná) jsou různé firmy schopny do-dat svým službám vyšší hodnotu. Přinejmenším pro běžnéletenky vydané různými firmami platí, že jsou (téměř do-konalými) substituty. Aerolinie mají možnost se do jisté mí-ry diferencovat (například kvalitou služeb) a rovněž po-


147

7 Jak podotkl Murray Rothbard, „klíčovým problémem není velikost závodu, ale velikostfirmy“ (str. 577) a „[E]konomie může učinit jen málo platných tvrzení o optimální veli-kosti firmy. Výjimkou je konstatování, že svobodný trh se co nejvíce přiblíží poskyto-vání maximálních možných služeb spotřebitelům (ať už se tato skutečnost promítne dovelikosti firmy, nebo do jiného rysu produkce)“ (str. 578).


skytují služby (zvláštní ceny letenek, charterové lety), naněž se kartelová dohoda nevztahuje. Odvětví civilní letec-ké přepravy lze proto charakterizovat optimální úrovní di-ferenciace (a homogenizace) z pohledu jak cestujících, takfirem. Pro některé cestující je zaměnitelnost letenek velmidůležitá, zatímco jiní cestující upřednostňují co nejnižšímožnou cenu. Odvětví proto uspokojuje různorodá přánízákazníků.

Tradiční teorie konkurence stejně jako tradiční teorie při-rozeného monopolu mají obecný pohled na to, co nazývají„statkem“. Pod tímto pojmem se předpokládá něco jako „le-tecká doprava“ nebo „telekomunikace“. Dále se předpoklá-dá, že v těchto síťových odvětvích existuje subaditivita, tak-že hrozí nebezpečí přirozeného monopolu. Ve skutečnosti,jak ukázala „nová“ teorie spotřebitele,8 lidé nepoptávají„statky“, ale vlastnosti statků. Fyzicky rozdílné statky pakposkytují různé soubory vlastností. Klíčovým problémemprodukce je přizpůsobení se obrovskému množství vlast-ností požadovaných různými jedinci. Homogenita může býtjednou z ceněných (a tím pádem i poptávaných) vlastností,jak je tomu například u letecké dopravy nebo peněz. Efek-tivní produkční struktura musí tedy nabízet koše vlastností,jež jsou ze strany poptávajících považovány za optimální. Toznamená, že některé soubory mohou obsahovat homogeni-zované statky a jiné zase statky diferencované. Kartel, kterýje směsicí diferenciace a homogenizace, napomáhá tomutopřizpůsobení. Z tohoto pohledu je kartel významnou pro-dukční strukturou. Na rozdíl od obecného pohledu (i od po-hledu Murrayho Rothbarda), jenž na kartely nahlíží jako naprincipiálně nestabilní, a proto dočasné formy uspořádání,můžeme konstatovat, že kartely hrají v tržním procesu trva-lou, i když měnící se roli.

Pascal SALIN

148

8 Lancaster, K. T.: „A New Approach to Consumer Theory”, Journal of Political Economy,duben 1966.


III – Kartel jako přechodná produkční struktura

Kartel hraje důležitou roli, protože umožňuje přesnější vý-běr optimální kombinace diverzifikace a homogenizace pro-dukce podle potřeb poptávajících. Poskytuje rovněž optimál-ní kombinaci koordinace a spolupráce. Z tohoto pohledu mámezi produkčními strukturami zajímavou přechodnou roli.

Murray Rothbard se domnívá, že cílem kartelu je „spolu-práce, jež zvyšuje příjmy producentů“, a dodává: „Podstatoujednání kartelu je dohoda jednotlivých výrobců ohledněspolečného sdílení aktiv, řízení výroby a cenové tvorby jed-nou řídící strukturou. Tato řídící struktura rovněž rozdělujezisky mezi jednotlivé členy. Není však tento proces totožný s ja-kýmkoli založením soukromých společností či vytvořením jednékorporace?“ (str. 572). Po srovnání založení kartelu se založe-ním centralizované firmy dochází k závěru, že „[n]eexistuježádný podstatný rozdíl mezi kartelem a běžnou korporací či jinousoukromou společností“. Proč tedy kartely vůbec existují, je-likartel a korporace přesně totéž? Murray Rothbard mezi kar-telem a velkou firmou neshledal žádné zásadní rozdíly,a považoval je proto za převážně přechodné struktury, pře-stože myšlenková analýza i realita ukazují něco jiného.9

Rothbardovy závěry se odvíjejí od jím používané definicekartelu. Protože stejně jako tradiční teorie pohlíží na karteljako na explicitní spolupráci firem s cílem zvýšení společné-ho zisku, předpokládá, že bude v zájmu nejefektivnějších fi-rem kartel opustit a získat větší tržní podíl. Jak jsme ukáza-li, kartel nelze definovat strategií společného sdílení trhu(přestože ke sdílení trhu dochází), ale prostřednictvím koor-dinované, byť nikoliv nezbytně kooperativní, snahy o ho-mogenizaci produkce (což může znamenat i jednotné ceny).Přeje-li si tuto homogenizaci trh, je kartel efektivní a má


149

9 „Ve skutečnosti je v mnoha případech možné považovat kartel za předběžný krok kestálé fúzi” (str. 573).


předpoklady k dlouhodobé existenci. Pokud cílem kartelunení uspokojování žádných konkrétních potřeb poptávají-cích, ale je pouze důsledkem snahy o zvýšení společnýchzisků, dojde dříve či později k jeho rozpadu.

Díky tradičnímu chápání kartelu se Murray Rothbard do-mnívá, že kartel je buď efektivní, a proto dojde rychle k fúzijeho účastníků, nebo efektivní není a potom se rozpadne:„Bude-li v dlouhém období společné sdílení aktiv výhodnépro všechny členy kartelu, bude následovat formální fúze dojedné velké firmy“ (str. 579). Ve skutečnosti efektivní kartelymohou a musí existovat delší dobu, i když časem docházík přeměně jejich struktury a činnosti nebo ke změně počtuúčastníků. Nejlepším příkladem je poskytování peněz.V případě svobodného bankovnictví jsou peníze poskytová-ny členy kartelu, aniž by se kartel rozpadl, nebo sjednotil dojedné firmy. Neexistují-li neomezené možnosti úspor z roz-sahu, neexistuje ani důvod pro fúzi.

K fúzím nedochází právě proto, že v případě kartelu jehočlenové fungují jako nezávislá zisková centra, což zefektiv-ňuje ekonomickou kalkulaci. Namísto abychom pohlíželi nakartel jako na skupinu firem před fúzí, bude realističtějšía užitečnější pohlížet na něj jako na konečné stadium proce-su, jímž došlo k decentralizaci jedné velké firmy do různýchrozhodovacích center, a především pak k jejímu rozdělení donezávislých ziskových center s oddělenými vlastníky.

Je dobře známo, že Ronald Coase10 jako zakladatel mo-derní analýzy firmy odpověděl na následující otázku: Jest-liže, jak se správně předpokládá, trh představuje efektivnízpůsob organizace vzájemných směn jednotlivců, proč jejnahrazovat jinými procesy (například procesy spoluprácea příkazového řízení používanými uvnitř firem)? Existencetransakčních nákladů vysvětluje koexistenci tržních proce-sů vně firem a netržních procesů uvnitř firem. Trh umož-

Pascal SALIN

150

10 Coase, Ronald H.: „The Nature of the Firm“, Economica, 1932.


ňuje koordinaci vztahů mezi jednotlivci prostřednictvímdobrovolné směny, zatímco jednání jednotlivců se uvnitřfirmy (nebo jiné organizace) uvádí v soulad prostřednic-tvím kooperace – tedy komplexní směsicí spontánního a pří-kazového jednání.

Dnes je proto široce přijímáno, že optimální organizaceprodukce je založena na vzájemném vyrovnání dvou nevy-lučujících se schémat, spolupráce a koordinace. Trh je koor-dinačním procesem mezi dobrovolně jednajícími jedinci. Fir-ma (resp. jakákoliv jiná organizace) je kooperativní systém,kde produkční procesy nejsou založeny na spontánních in-terakcích mezi jednotlivci na základě smluv, ale vycházejíz vágněji definovaného procesu spolupráce (prováděné na-příklad formou příkazu; situace v každé firmě nicméně ob-sahuje kombinaci příkazů, dobrovolných rozhodnutí a ini-ciativ, koordinaci prostřednictvím informačních procesůatd.). Tím se vynořuje jakási hranice mezi tržním procesema organizačními procesy firem. Lze předpokládat, že čím jefirma větší, tím je vnitřní organizační proces složitější. Fir-ma však může mít prospěch buď z možnosti rozvíjet úspo-ry z rozsahu, nebo (podle tradiční teorie) využíváním mo-nopolní pozice a získáváním „monopolního zisku“.Z těchto protichůdných tendencí vzniká za konkrétníchokolností optimální velikost firmy.

Namísto tohoto přístupu vylučujícího vždy jednu z va-riant nabízí kartel možnost lepší kombinace těchto proti-chůdných možností lepším použitím jak řešení založenýchna spolupráci (vnitřní organizace), tak i koordinačních pro-cesů (trh). Proto existují kartely, které v různé míře kombinu-jí koordinační a kooperační postupy. Z tohoto důvodu takékartely nejsou nezbytně nestabilní – jsou součástí firemnístrategie. Rozhodne-li se firma nějak změnit produkci, ne-musí volit jen mezi rozšířením vnitřních procesů kooperacea vstupem do dobrovolné směny na trhu. V dané situaci mů-že být výhodné zkombinovat spolupráci a koordinaci právě


151


formou kartelu.11 Trh s mikropočítači poskytuje zajímavý pří-klad podobných strategií. Podle vývoje trhů, standardůa technologií se producenti buď rozhodují o dalších strate-giích nezávisle, nebo vstupují do kooperativních dohod, ježlze považovat za kartelové dohody.

Z tohoto pohledu je žádoucí upustit od definice kartelu ja-ko dohody firem, jejímž cílem je jednání směřující k omezenínabídky nebo jakýkoli jiný typ specifického jednání. Vlastnízáměr členů kartelu není relevantní. Každé jednání vycházíze záměru, ale obsah tohoto záměru není z pohledu trhu dů-ležitý. Může se stát, že podnikatel uzavře dohodu s nějakýmkonkrétním záměrem, dohoda nepřinese zamýšlený výsle-dek, ale ukáže se prospěšná z jiného důvodu, a bude protozachována i nadále. Důležité je, že v případě kartelu směskoordinace a spolupráce efektivně narušuje hranici mezi or-ganizačními a tržními procesy.

Pascal SALIN

152

11 Maloobchodní franchising je dobře známým příkladem takové strategie.


ÿ ¡ D S V O B O D N … S P O L E » N O S T I *

* Text byl publikován jako 20. kapitola v knize Salin, Pascal: Libéralisme, Odile Jacob, Pa-říž, 2000. [Pokud se v dalším textu hovoří o „této knize“, má se na mysli Libéralisme;pozn. editora.]



Všeobecné uznání výhod trhu představuje jednu ze základ-ních charakteristik posledních let 20. století. Lze získat pocit,že ideologie a politická praxe společně konvergují k témužmodelu společnosti, jehož dvěma stavebními složkami jsoudemokracie a tržní ekonomika. Ve vztahu k této základní si-tuaci jako by se politická debata spokojila s tím, že se zabý-vá jemnými odchylkami, spočívajícími např. ve „zjemňová-ní“ principů tržní ekonomiky „společenskými“ hlediskynebo v zavádění toho, co se někdy nazývá „tržním socialis-mem“. Akceptuje se tedy svobodné fungování trhu, uznáváse užitečnost konkurence, ale státu se ponechávají důležité,dokonce donucovací funkce, jejichž cílem je zajišťování roz-sáhlých transferů a zabezpečení společenské regulace, již byprý tzv. „slepý“ nebo přinejmenším krátkozraký trh zajišťo-vat nemohl. Toto hledání třetí cesty nebo také syntézy mezikapitalismem a socialismem, které přebírá z každé z těchtovizí to nejlepší a nejefektivnější, je, jak se zdá, sdíleno poli-tickou levicí i pravicí.

Podobné směsice jsou však nebezpečné, a dokonce smr-telné. Prozrazují, do jaké míry ti, kdo se považují za liberály,zanedbali skutečně hluboké promyšlení významu a přínosusvobodné ekonomiky. Rozhodli se vystupovat jako obránci„tržní ekonomiky“ a pravděpodobně z obavy vyvolané in-telektuálním terorismem naší doby se uchýlili k používání


155


zdánlivě technického výrazu, a vyhnuli se tak nutnosti ho-vořit o těch věcech, o nichž by liberál hovořit měl: o svobo-dě, vlastnictví a zodpovědnosti.

Zmatení pojmů

Nejednoznačnost jazyka v oblasti, kterou se zabýváme, jeodrazem nejasností v myslích lidí, a je dokonce možné, že je ta-ké současně jejich příčinou. Proto se nám jeví užitečné upřes-nit význam termínů, kterých se to týká. Jak je to s pravidly?

Pravidlo je zřejmě určitou normou chování společnou ví-ce osobám. Tvorba a užívání těchto pravidel však může na-být různé povahy. Především je nezbytné se ptát, je-li pravi-dlo přijato spontánně a dobrovolně, nebo je-li vnucenonásilím. Z tohoto hlediska je vhodné v případech, kdy jepravidlo určeno veřejnou autoritou, hovořit o reglementaci.Následně pak hovoříme o dereglementaci v případě, kdydojde k zániku těchto veřejných pravidel. Objevuje se alelingvistický problém, protože termín „reglementace“ odpo-vídá anglickému regulation a „dereglementace“ slovu deregu-lation. Nadměrné užívání anglicismů pak může vést k uží-vání termínu „deregulace“ tam, kde by se mělo hovořito „dereglementaci“. Tento sémantický zmatek vede ke zma-tení konceptuálnímu: nakonec tedy sklouzáváme od myš-lenky, že systém je dereglementovaný (deregulated), k před-stavě, že systém již není „regulovaný“, což znamená, žepostrádá jakýkoli řád, stává se anarchií.

Všichni chápeme, že pravidla jsou pro dobré fungováníkaždého systému nezbytná: v případě fyzikálních systémů sejedná o fyzikální „zákony“; v případě lidských systémů jdeo pravidla chování. Ale jak už jsme řekli, tato pravidla chová-ní se mohou velmi lišit. Určitě je chybou zaměňovat zrušeníadministrativních a právních předpisů – tedy dereglementaci– s deregulací ekonomického a sociálního systému.

Pascal SALIN

156


„Regulací“ totiž můžeme nazývat souhrn procesů, jež dá-vají systému řád. Je tedy třeba se ptát, jakou roli hrají pravi-dla v procesu regulace, a současně brát zřetel na možnourůznorodost těchto pravidel. Státem vytvářené předpisy to-tiž nejsou jedinými společenskými pravidly, tvoří pouze je-jich zvláštní kategorii, což znamená, že dereglementace – te-dy zrušení administrativních a právních předpisů– rozhodně neznamená absenci pravidel, ani absenci regula-ce: zrušené předpisy mohou být nahrazeny jinými pravidlya regulace může probíhat na základě jiných procesů.

Společenský řád

Procesy, jež umožňují regulaci společenského systému,zavádějí do tohoto systému řád, který můžeme nazývat„společenským řádem“. Na tento výraz se občas pohlíží ne-důvěřivě, protože evokuje představu autoritářského politic-kého režimu. Přitom právě tehdy, je-li regulace dosaženoprostřednictvím vynucených pravidel – tedy reglementace,nabývá společenský řád autoritářského charakteru, vyjadřu-je veřejné donucení. Naproti tomu společenský řád založenýna svobodně přijatých pravidlech je zcela jiného charakteru.

Podle Friedricha Hayeka můžeme řádem nazývat „situa-ci, v níž je velký počet prvků různého druhu mezi seboupropojen takovým způsobem, že znalost libovolné časovénebo prostorové části systému nám umožňuje utvářet správ-ná očekávání týkající se zbytku, nebo alespoň očekávání,která mají velkou pravděpodobnost, že se ukážou jakosprávná“.1 Tato citace dobře zdůrazňuje fakt, že společenskýřád především umožňuje různým účastníkům systému sicene dokonale, ale rámcově pochopit fungování tohoto systé-


157

1 Hayek, F. A.: Law, Legislation and Liberty, sv. I: Rules and Order, Routledge & KeganPaul, Londýn, str. 36. [Str. 43 v českém vydání Právo, zákonodárství a svoboda, ACA-DEMIA, Praha, 1994; pozn. editora.]


mu a jeho vývoj, což jim usnadňuje přizpůsobení svého cho-vání tomuto poznání. Jinými slovy, protože je lidská činnostnevyhnutelně činností intelektuální, je uspořádaný sociálnísystém systémem koordinace mezi různými lidskými do-vednostmi.

Jak víme, Friedrich Hayek zásadně rozlišuje mezi řádemuměle vytvořeným a řádem spontánním. Uměle vytvořenýřád je důsledkem záměrných, z pozice autority přijatýchopatření. Je charakteristický pro fungování „organizací“, aleúčinně může fungovat pouze v „uzavřených společnos-tech“. Je to pouze a výhradně tento druh organizace, kterýby měl být spojován s negativními konotacemi a zaměňovánnapř. s autoritářstvím.

Spontánní řád vyplývá z nepřetržitého vzájemného při-způsobování lidských bytostí. Je, podle vyjádření FriedrichaHayeka, „výsledkem lidského jednání, a ne lidského zámě-ru“ (the result of human action and not of human design). Účin-né koordinace mezi lidskými bytostmi lze v komplexníchspolečnostech (často se používají termíny „Velká společ-nost“ nebo „Otevřená společnost“) dosáhnout pouze využi-tím spontánního řádu. Tento řád sám o sobě však již impli-kuje jistá pravidla.

Uměle vytvořený řád by bylo možné přijmout v případě,že bychom dokonale, nebo skoro dokonale, znali fungovánísystému. To je přibližně uskutečnitelné v malé společnosti,především pokud změny v ní jsou omezené. Je to nicménězhola nemožné ve společnostech větších rozměrů, kde zá-kladním problémem je právě vytvoření nového poznání po-mocí individuálních myslí, které jsou rozptýlené.

Cenový systém představuje jeden z těchto procesů, jejichžprostřednictvím probíhá vzájemné přizpůsobení se jedinců.Je však ještě třeba se ptát, jak se samotné ceny utvářejí.V centrálním (plánovaném) systému jsou ceny arbitrárněstanovovány z centra a o relativní intenzitě potřeb vypoví-dají jen velmi nedokonale. Nedávají tedy věrohodnou infor-

Pascal SALIN

158


maci o relativní vzácnosti statků. Jinak je tomu samozřejměv decentralizovaném systému, kdy vývoj cen odráží v kaž-dém okamžiku vývoj relativní vzácnosti. Ale stejně jako ne-stačí tvrdit, že trh zajišťuje regulaci, nestačí ani tvrdit, že ce-ny zajišťují regulaci. Je třeba vědět, jaká jsou pravidla profungování systému.

To, co totiž odlišuje spontánní řád od anarchie, je existen-ce všeobecných pravidel chování, tedy pravidel umožňují-cích regulaci systému. A právě z tohoto důvodu nevede de-reglementace k deregulaci, alespoň pokud tato neznamenácelkovou absenci pravidel. Je třeba chápat, že, oproti tomu,jak se situace obvykle jeví, se uměle vytvořený řád často při-bližuje anarchii více nežli řád spontánní. Je totiž nemožné,aby ti, kdo centrálně řídí celou společnost, znali všechny jed-notlivé okolnosti místa a času, jež určují jednání jednotlivců.Stejně tak nemohou znát ani jejich potřeby a reakce. Roz-hodnutí plánovačů tedy nutně vedou k rozporům, které mo-hou být překonány jedině použitím síly. Proto administra-tivní či plánovaný řád vede ve skutečnosti k opaku řádu.A proto také kapitalismus, jenž stojí na jednom základnímpravidle, a to respektu k soukromému vlastnictví, nemůženikdy být, na rozdíl od státu, divoký.

Jsou-li tedy pravidla pro společenský řád nepostradatel-ná, musíme dále určit, o jaká pravidla se jedná. Z tohoto hle-diska je užitečné odvolat se znovu na Friedricha Hayeka,jenž zdůrazňuje základní rozdíl mezi všeobecnými či uni-verzálními pravidly a pravidly specifickými. Ta první jsouaplikovatelná za všech časových i místních okolností, zatím-co ta druhá závisejí na jednotlivých situacích.

K tomu, aby společnost mohla být společností svobodnou,je nutné a postačující jen malé množství pravidel: respekto-vání vlastnických práv, smluvní svoboda (která je jeho při-rozeným důsledkem) a výkon zodpovědnosti, který jeumožněn na základě předchozího vymezení vlastnickýchpráv. Ve chvíli, kdy jsou práva členů dané společnosti defi-


159


nována, je pro každého snazší předvídat důsledky vlastníhojednání a jednání druhých. Definování vlastnických práv jeproto základem společenského řádu: rozdělení bohatství po-cházejícího z produktivního úsilí pak není arbitrárním vý-sledkem poměru sil, nýbrž důsledkem aplikace předem zná-mých pravidel.

Rozumí se, že všeobecná a univerzální pravidla ve svo-bodné společnosti nevylučují existenci specifických pravidelna úrovni užších společenství – podniků, rodin, spolků– z nichž některá se více přibližují uměle vytvořenému řádunež řádu spontánnímu. Avšak i tato společenství fungují tímlépe, čím více respektují pravidla všeobecná.

Proto dereglementace, nebo obecněji ústup státu, neznačízánik pravidel, nýbrž přechod od uměle vytvořeného řáduk řádu spontánnímu. To může nakonec vést i k vytvořenínových a progresivnějších pravidel. Dereglementace také sa-mozřejmě neznamená deregulaci společenských systémů. Jenaopak přechodem od nedokonalé (centralizované) deregu-lace ke komplexnější a vyvinutější regulaci, za podmínky, žebude příležitostí k obnovení všeobecných pravidel správné-ho chování. V tomto díle jsme mohli vidět několik příkladů,ať už šlo o emisi peněz, řízení automobilu, ochranu životní-ho prostředí či imigraci. V životě každé společnosti se musířešit dva druhy konfliktů:

– Konflikt vznikající z potřeby diferenciace lidských by-tostí a jejich činností na straně jedné a z potřeby harmo-nizace (která vede např. k přijímání technických norem,vytváření obchodních značek, zakládání obchodníchvazeb mezi výrobci, přijímání společných pravidel cho-vání, respektování tradic atd.) na straně druhé. Tytokonflikty lze vyřešit – určit optimální stupeň diferen-ciace a harmonizace, a tedy si osvojit společná pravidla,jež mohou být dle potřeby rozvíjena – společenským ex-perimentováním. Centralizovaný a autoritářský pří-stup, jinak řečeno tvorba reglementací, tomuto jemné-

Pascal SALIN

160


mu spontánnímu přizpůsobování brání. Do očí bijícímpříkladem je konstrukce Evropské unie, jejíž fungováníje liberálnímu přístupu naprosto vzdálené a jež neustá-le usiluje o harmonizování všech činností. Fiskální,právní, sociální, měnová harmonizace a harmonizacepravidel v Evropě je protipólem dobré regulace.

– Druhý konflikt, který je třeba řešit, existuje mezi po-třebnou stabilitou pravidel – bez níž by pravidla neby-la pravidly – a potřebou jejich přizpůsobení se konkrét-ním podmínkám. Univerzální pravidla musí býtsamozřejmě zcela stabilní, avšak u specifických pravi-del je přizpůsobování převážně žádoucí.

Jaká role zbývá pro stát?

Existují pádné důvody, proč odpověď na tuto otázku ne-může znít jinak, než že stát nemá žádnou legitimní úlohu.Zcela jednoduše proto, že je definován jako „monopol orga-nizovaného donucení“ a protože donucení je dle našeho ná-zoru nelegitimní. Jsme tudíž velmi pevně přesvědčeni, ževeřejné vytváření společenských pravidel není nutné, a že jedokonce škodlivé. Domníváme se, že trh bez veřejných pra-videl funguje lépe než trh reglementovaný. Příklady, uvede-né v tomto díle, které zdaleka nebyly vyčerpávající, měly ta-to tvrzení ilustrovat.

Ve skutečnosti lidé odjakživa dobrovolně přijímali procesykolektivního rozhodování a podřizovali se takto přijatýmrozhodnutím. Členové spolků nebo sdružení vlastníkůuznávají potřebu vzájemného, nicméně dobrovolného do-nucení. Platí se příspěvky spolkům, sdružením vlastníků seplatí podíly na společných závazcích. Vše ale pouze za pod-mínky, když to akceptují i ostatní členové. Veškerý rozdílmezi uvedenými příklady a poměry ve státě je v tom, že státsi přivlastnil monopol, což jej vede ke zneužívání získané


161


moci: od státu nelze odejít, není možné mu konkurovat. Toje klíčovým důvodem, proč nejsou reglementace nezbytnéa proč jsou dokonce škodlivé. Zatímco však může společ-nost žít bez jakýchkoli reglementací, pak rozhodně nemůžežít bez pravidel.

Nelze si samozřejmě představovat, že bychom se mohlihned zítra ocitnout v situaci, kdy by neexistovaly žádné reg-lementace. Nicméně je naší povinností pokusit se představitsi, jak by společnost v takové situaci fungovala. Jinak řečeno,v dnešním světě, kdy jsme otroky státu, se tato představamůže jevit jako utopie. Je nicméně utopií realistickou, proto-že je utopií svobody.

Je také pravda, že v reálném světě nastávají praktické pro-blémy, především problém přechodu např. při přechodu odvelmi reglementovaného k méně či vůbec nereglementova-nému stavu. To lze zřetelně ilustrovat na tzv. „tranzitivníchzemích“. Vznik spontánního řádu ve skutečnosti potřebujesvůj čas. Je tedy možné uvažovat o tom, že v mezidobí bymohly být reglementace a zákony užitečné pro udržovánípořádku, přestože se nejedná o spontánní řád. Riskujemetím však, že přetrvají navždy a ještě zesílí, čímž nakonec za-brání vzniku spontánního řádu. Je tedy třeba přijmout myš-lenku, že se počáteční absence řádu musí akceptovat jako ur-čitý druh investice, jejíž náklady je třeba nést, aby bylov budoucnu dosaženo řádu lepšího?

Vše, co jsme uvedli, znamená, že je klíčové dobře odlišo-vat principy a jejich okamžitou aplikaci. Teoreticky musímebýt přesvědčeni, že svobodná společnost – bez reglementacía veřejného donucení – může fungovat a funguje lépe nežostatní. A proto je třeba tvrdě bojovat proti všem argumen-tům ospravedlňujícím státní intervencionismus. V dnešnídobě je mezi intelektuály módou přijímat myšlenku, že „trž-ní ekonomika“ je sice žádoucí, ale že existuje celá řada výji-mek, tedy situací, kdy je pro dobro občanů lepší interven-

Pascal SALIN

162


cionismus. Ale jak jsme mohli vidět v této knize, je tato ar-gumentace diskutabilní či spíše dokonce nepřijatelná.

Vždy je třeba důvěřovat ve schopnost lidí najít si pro-středky k uspokojení svých vlastních potřeb i potřeb dru-hých. Stát využívá záminky domnělého rizika zneužití mocijedněmi či druhými a vytváří reglementace. Ale jedině státmůže svou moc zneužívat. Jednak z toho důvodu, že dispo-nuje monopolem právního donucení, a pak také proto, žepolitici a státní úředníci jsou nezodpovědní. Nejlepší řešeníproblému nikdy nejsou známa předem, je třeba je odhalit.A pravděpodobnost jejich odhalení je největší právě tehdy,budou-li se moci lidé svobodně rozhodovat. Proto musímeza každých okolností dávat najevo svůj nesouhlas s veřejný-mi monopoly, musíme rozumět a hlásat, že stát je naším ne-přítelem, a nesmíme ani na chvíli váhat neustále opakovat,že stát není dobrým tvůrcem pravidel.


163



I L U Z E S T ¡ T U - S O U D C E *

* Text byl publikován v Le Figaro, 11. června 2003.



Moderní stát dnes na celém světě zasahuje do všech oblas-tí a je prakticky všemocný. Jedni ho oslavují, druzí zatracují.Mezi těmi druhými je však početná skupina, která považujeza nezbytné, aby se stát vzdal své role producenta a případ-ně i své role redistribuční a omezil se pouze na úkol soběvlastní – být arbitrem mezi zdánlivě nesmiřitelnými poža-davky různých sociálních skupin. Ti, kdož tuto myšlenkuobhajují, si upřímně myslí, že tím vymezují minimální státa že dokonce i uplatnění svobody existenci tohoto minimál-ního státu předpokládá. Přesto se jedná o hrubou chybu:učinit stát soudcem znamená přiřknout mu „totalitní“ moc,jinými slovy učinit z něj nelegitimní prostředek omezováníosobních svobod. Abychom to názorně ukázali, vezmeme sizajímavý příklad vzdálený od každodenních starostí, jenžnicméně přesně vystihuje univerzální charakter nestátníchřešení.

K tomuto příkladu nás inspiroval dokument, který předčasem vysílal jeden z televizních kanálů a který popisovaldojemný boj jednoho z namibijských kmenů, kmene Himbů,proti projektu stavby přehrady. Himbové jsou zoufalí, neboťpřehrada pohltí část jejich území, které odjakživa obývali,a zejména zaplaví hroby jejich předků. Navíc také ohrozíi život dobytka, kterému přisuzují velký symbolický vý-znam. Jejich náčelník rozhodným a odvážným způsobem

167


vyjednává s oficiálními představiteli, vydává se dokonce nacestu do Švédska a Anglie, aby se pokusil získat na svoustranu veřejné mínění. Je ale jasné, že zvítězí vláda. Ve vy-pjaté scéně náčelník Himbů znovu opakuje své námitky, dá-vá najevo zármutek svého lidu nad ztrátou jejich tradičníchteritorií a hrobů jejich předků. Naproti němu obtloustlý mi-nistr důrazně tvrdí, že problém nespočívá v tom, zda se pře-hrada postaví či nikoliv, ale kdy se postaví. Jaký je jeho roz-hodující argument? Znalecká zpráva o tom, že je přehradaekonomicky životaschopná. Ale co tento výraz „ekonomic-ky životaschopná“ znamená? Zmiňovaní znalci zvaní eko-nomové zcela jistě provedli vědecké propočty, jež poměřujínáklady a výnosy přehrady. Není obtížné si představit, jakjejich okázalý výpočet vypadá. Na jedné straně ztráty z vý-roby na straně Himbů, náklady jejich přesídlení na novéúzemí, možná i náklady přesunu hrobů, na straně druhé pří-růstek výroby pro trh, získaný díky novému zdroji energie,a pravděpodobně i jakési „sociální“ přínosy – spojené s po-zitivními dopady na vzdělání a zdraví Himbů samotných.

Hovořit o „ekonomických“ aspektech projektu, pokudopomíjíme všechny ostatní aspekty lidského života, nemápražádný smysl. Zásadní chyba, jíž se „znalci“ dopouští,pramení z faktu, že dosazují své vlastní hodnotové soudy zasoudy těch, kterých se daná věc týká – Himbů na jedné stra-ně a zbytku obyvatel země na straně druhé. Himbové siostatně stěžují, že se znalecká zpráva jen jednou, a to velmikrátce, zmiňuje o jejich nesouhlasu a veškeré jejich námitkyproti projektu přechází mlčením. Ve svých tradičních odě-vech, se svým tradičním jazykem jsou ve skutečnosti právěoni dobrými „ekonomy“, neboť zvažují veškeré lidské po-třeby, ať již jsou měřitelné, či nikoliv.

Ponechme nyní stranou vědecké nároky metody poměřo-vání nákladů s výnosy, která je často považována za nec plusultra ekonomické vědy, která ale zároveň vedla ke spoustělidských tragédií, a pokusme se problém popsat a najít způ-

Pascal SALIN

168


sob, jakým by mohl být vyřešen. Pro jednoduchost předpo-kládejme, že výstavba přehrady staví proti sobě dvě skupi-ny lidí: Himby, kteří odmítají přehradu, neboť ta rozvrátí je-jich po předcích zděděný styl života a zničí jejich hroby,a proti nim zbytek obyvatel, který by mohl disponovatbohatým zdrojem levné energie. Jak rozsoudit tento poten-ciální konflikt? Řešení, které je v naší době obecně upřed-nostňováno, je řešení politické. Vláda se považuje za před-stavitele veřejného zájmu, rozhoduje mezi protichůdnýmizáměry, a aby nadřadila „národní zájem“ zájmům dílčím,rozhodne pro stavbu přehrady. Pojem národního zájmuvšak nemůže být nic víc než fikcí, jež se používá jako takti-ka při obraně naprosto konkrétních dílčích zájmů zastáva-ných zástupci státu.

Jestliže jsou vůdčí představitelé voleni demokraticky, budejejich vize o národním zájmu považována za legitimní a jakozástupci většiny budou mít právo šikanovat menšinu. Jestli-že své pozice dosáhli násilným uchvácením moci, budou seobecně pokoušet upřednostňovat zájmy osob, které režimpodporují. Národní zájem bude sloužit coby ideologická zá-stěrka a projekt získá svou legitimitu díky podpoře ekono-mických expertů a jejich vědeckých výpočtů. V této politickéhře jistě mohou existovat nějaká hnutí hájící menšiny. Mohoubýt více či méně aktivní a více či méně násilná. Jejich vizeovšem zůstává politická, to znamená antagonistická.

Pokud ovšem přijmeme liberální přístup, spočívající nadefinici práv a smluvní svobody, tento problém zmizí. V pří-padě našeho zájmu spočívá tento přístup ze všeho nejdřívev uznání práv Himbů. K tomuto účelu máme jedno jedno-duché pravidlo, právo prvotního přivlastnění. Toto pravidlonení odůvodněno jen faktem, že umožňuje řešení sporů. Da-leko hlouběji je odůvodněno skutečností, že je v souladu sezákladním principem, a to, že vlastnictví nevzniká pouhouproklamací, ale tím, že jednotlivci používají svého (tvůrčího)ducha k přetváření stávajících zdrojů, dávají jim účel a spo-


169


jují je s lidskou činností. Himbové tak mají právo na vodua území, která odjakživa užívají, zejména pak na území, kdejsou pohřbeni jejich předkové. Tato práva jsou absolutnía musí být hájena bez jakékoli výjimky, jako by se jednaloo samotný lidský život.

Jakmile jsou tato práva definována a hájena, jakmile jekaždé poškození těchto práv, ať již ze strany státu či jednot-livců, sankcionováno, získává problém, jakým je napříkladstavba zmíněné přehrady, přirozené řešení. Jako majitelé byHimbové mohli vyjednávat stejnými zbraněmi se státem čis jinými společenstvími či jednotlivci. Vezměme si jako pří-klad problém s hroby předků, kterým, jak se zdá, přikláda-jí velký význam.1 Je velice pravděpodobné, že v průběhujednání ti, kdož si budou přát postavit přehradu, nabídnouHimbům, že od nich odkoupí území, na němž se nacházejíhroby jejich předků, přičemž slíbí, že hroby přemístí jinama že Himby odškodní vysokou částkou peněz. Pokud Him-bové přistoupí na tuto transakci, bude to znamenat, že ne-mají zájem za každou cenu zachovat hroby předků na pů-vodním místě. To, že by se tak rozhodli svobodně a nazákladě uznání jejich práv, by zároveň znamenalo, žeupřednostňují zpeněžení přesunu hrobů oproti předchozísituaci. Jinak by na tuto transakci nepřistoupili. Může seovšem stát, a to nemůžeme dopředu tušit, že budou pova-žovat zachování hrobů na jejich tradičním místě za svou po-svátnou povinnost, takže žádná kompenzace by nemohlaospravedlnit jejich přesun. V tomto případě by odmítli po-depsat smlouvu s navrhovateli stavby přehrady, a ta by setím pádem nepostavila. Zastánci přehrady by tak snadnomohli říci, že byl „obecný zájem“ obětován zájmu menšiny.My ovšem víme, že obecný zájem, který obhajují, je napros-tou smyšlenkou.

Pascal SALIN

170

1 Více k tomuto tématu se lze dozvědět ze skvělé knihy Carlose Valiente-Noaillese, Kuaet Himba, Ženeva, Musée d´ethnographie, duben 2001.


V případech, kdy je rozhodnutí výsledkem politickéhoprocesu, to znamená pokud se stát ustanoví coby arbitr me-zi různými zájmy, neexistuje žádný prostředek jak porovnatužitek statků pro různé jednotlivce. Zastánci technickéhopokroku budou tvrdit, že zájmy spotřebitelů energie by mě-ly převážit. Ekologové či obhájci menšin budou oplácet, žepřevážit by měly naopak jejich zájmy. Neexistuje však žád-ný vědecký či morální prostředek, pomocí něhož mezi těmi-to dvěma protichůdnými přístupy rozhodnout. Řešení setak nutně stává výsledkem mocenského boje. Politické roz-hodnutí je vždy výsledkem násilí.

Liberální řešení by vypadalo zcela jinak. Je namístě zdů-raznit, že nespočívá ve zprostředkování „obchodu“, nýbržv uznání legitimních práv. K řešení se tedy dospívá mírovoucestou, jež umožňuje projevit a respektovat přání všech zú-častněných. Ti, jejichž majetková práva jsou uznána, se mo-hou spokojit s tímto uznáním a odmítnout jejich postoupení,mohou je směnit ať již za peníze, či za cokoli jiného. Překva-pivé je, že liberálnímu přístupu se obecně vyčítá, že všemuchce dát ekonomickou dimenzi, ze všeho dělá obchod, všepřevádí na peníze. To je přesně pravý opak pravdy. Liberálnípostoj jednoduše respektuje účely sledované jednotlivci, aťjsou jakékoli. Jinými slovy, respektuje individuální práva. Po-nechává jejich držitelům svobodu vyjednávat o převodechtěchto práv či jejich částí za podmínek, které je uspokojí, anižby sebeméně soudil hodnoty či motivace dotčených. Je prá-vem Himbů odmítnout prodat svá práva, umožňující stavbupřehrady, aniž bychom je mohli ve vztahu ke společnosti ob-vinit z tmářství či egoismu. Naproti tomu je právem zastán-ců přehrady, aby Himbům nabídli peníze (nebo cokoli jiné-ho) za účelem získání území potřebného pro svůj projekt,aniž bychom je mohli obvinit z nepřátelství vůči Himbům čiz pustošení přírody. Liberální řešení nespočívá ve snaze vy-jádřit veškeré lidské aktivity v penězích, spočívá pouze v de-finování práv a umožnění smluvní svobody. Držitelé těchto


171


práv mohou svobodně rozhodovat o jejich zpeněžení, ale ne-týká se to nikoho jiného než jich samotných.

Je to tudíž právě politické rozhodnutí, jež vše kvantifikuje,měří, a a priori rozhoduje, jak se lidé mají chovat. Ti skvělíznalci, kteří se snaží tvrdit, že přehrada je „ekonomicky ži-votaschopná“, a tím ospravedlňují vládní projekt, nejsou ni-čím jiným než intelektuálními podvodníky. Nutí věřit ostat-ní, že vědí, co vědět nelze. Nemohou vědět, jakou „cenu“přisuzují Himbové svým hrobům a svým domům. Přesnějiřečeno právě proto, že je tato cena pravděpodobně velmi vy-soká a dotčené statky nebyly nikdy směňovány – nelze jimtudíž přiřadit tržní cenu – usuzují znalci, že je jejich hodnotazanedbatelná či nulová. Jejich chování je totalitní, neboť sku-tečné hodnocení věcí těmi, jichž se rozhodnutí týkají – opráv-něnými vlastníky – nahrazují úsudkem svým.

Příběh Himbů je ukázkový. Ve skutečnosti jej naleznemeve všech problémech organizace společnosti. Tím je nám ve-lice blízký a velice aktuální. Umožňuje nám pochopit, jak jepomocí intelektuálních smyšlenek, po nichž naše doba taklační, liberální přístup obviňován z toho, že vše poměřujetržními cenami. Přitom údajně opomíjí ostatní lidské hod-noty, za což je obviňován z „diktatury trhu“. Liberálům všaknejde o trh, ale o práva, což vůbec není totéž. Trh existujevšude, jak ve společnosti kolektivistické, tak v liberální, pro-tože všude existuje směna. Problém spočívá v rozpoznání,zda se směna děje na trhu s legitimními právy – tedy těmi,jež byla nabyta vlastním úsilím – či právy nelegitimními– jež byla získána donucením, byť se jednalo o donucení le-gální. Ve skutečnosti a v rozporu s tím, co se často tvrdí, jepolitický přístup k řešení společenských problémů nutně ná-silný a materialistický – a to ať je vláda zvolena demokratic-ky, či nikoliv. Podstata státu jako soudce je diktátorská.A zde je třeba věnovat pozornost nebezpečnému zmatenív chápání slov. Skutečnou rolí soudce je právo vykládat, a z to-hoto pohledu tedy nepotřebujeme stát, nýbrž soudce, což

Pascal SALIN

172


v žádném případě není totéž. Co se týče státu, ten právo ne-vykládá, ale tvoří jej. Činí tak ale nutně způsobem arbitrár-ním a násilným.


173



DOSLOV

J A K P R ¡V N Õ C I O V L ¡ D L I

E K O N O M I I

KONEC BASTIATOVY äKOLY VE FRANCII*

Joseph T. Salerno**

* Z anglického originálu „The Neglect of Bastiat’s School by English-Speaking Econo-mists“, Journal des Economistes et des Etudes Humaines, sv. XI, č. 2/3, 2001. Zkrátil a re-dakčně upravil David Lipka.

** Joseph Salerno je profesorem ekonomie na Pace University v USA.



Frédéric Bastiat byl členem Francouzské liberální školy, kte-rá zcela ovládala ekonomickou vědu ve Francii od počátkuaž do 80. let 19. století a dále si zachovávala silný intelek-tuální vliv až do vypuknutí první světové války. Bastiat sicenebyl ani zakladatelem této ekonomické školy, ani nejdů-kladnějším teoretikem, dokonce ani nejdůslednějším obrán-cem laissez faire. Byl však nejtalentovanějším interpretem po-litickoekonomických teorií této školy. Proto se budeme dáleodkazovat na „Bastiatovu školu“.

Mnoho ekonomů, kteří byli obeznámeni s Francouzskouliberální školou, jakkoli nemuseli být jejími zastánci, včetněJosepha Schumpetera, Karla Pribrama a Petera Groenewe-gena, se pokoušelo vysvětlit její téměř naprosté opominutíangloamerickými ekonomy a historiky myšlení po prvnísvětové válce. Jejich vysvětlení se redukuje na tři hlavní tvr-zení. Zaprvé, vůdčí představitelé této školy, již uznávali zasvého zakladatele J.-B. Saye, poskytli skvělé vysvětlení při-jaté teorie, ale nebyli do ní schopni zabudovat analytickázlepšení, ani přijít s něčím novým. Zadruhé, důsledkem svéanalytické neplodnosti selhala škola v účasti na výzkumua rozšiřování myšlenek marginalismu v průběhu třech dese-tiletí teoretického „kvasu“ před první světovou válkou. Ko-nečně, nesmlouvavost školy a důkladná opozice nejen k so-cialismu, ale téměř ke každé formě státních zásahů do

177


ekonomiky vedla kritiky k jejímu odmítnutí coby malé ško-ly obránců extrémního laissez faire liberalismu. To posíliloobraz liberálních ekonomů jako pouhých interpretů a „pam-fletářů“, kteří měli pramalý vliv na rozvoj ryzí ekonomickéteorie v 19. století.

Tato vysvětlení naprosto neberou v úvahu rozsah vlivuFrancouzské liberální školy na důležité ekonomické teoreti-ky po celé 19. století, včetně významných evropských mar-ginalistů jako Böhm-Bawerka, Cassela, Wicksella a Pareta.V tomto pojednání se pokusím prozkoumat zvláštní institu-cionální vývoj doprovázející profesionalizaci ekonomickévědy ve Francii, jenž byl důvodem pro trvalé nedoceněnívlivu Bastiatovy školy.

Specifické neakademické prostředí, ve kterém Francouz-ská liberální škola vzkvétala v průběhu prvních tří čtvrtin19. století, bylo dramaticky téměř přes noc přeměněno radi-kálními institucionálními změnami provedenými francouz-skou vládou na konci 70. let 19. století. V důsledku těchtozměn se soupeřící ekonomická škola usadila na nově vytvo-řených, vysoce prestižních univerzitních stolcích všude pocelé Francii. Došlo k profesionalizaci francouzské ekonomiea původní neakademická liberální škola byla postupně zba-vována své obecně uznávané autority. Tento napjatý a „hoř-ký“ teoretický konflikt mezi liberální školou a školou, jež sa-ma sebe prohlásila za „novou“, vedl Charles Gide. Ironicky,„nová“ škola nebyla vůbec školou novou a nikdy nepřišlas žádným originálním příspěvkem k ekonomické teorii. Spí-še „slepila“ dohromady ad hoc směs umírněného německéhohistoricismu a britské klasické ekonomie, kterou pak použí-vala jako teoretickou zbraň k napadání laissez faire programuliberálních ekonomů a k obhajobě nekompromisních stát-ních zásahů do tržní ekonomiky, ne-li přímo na podporu ze-společenštění výrobních prostředků. Pravá povaha sporuvšak byla Gidem a jeho stoupenci úmyslně překroucenav knihách a článcích, které byly překládány do angličtiny ne-

Pascal SALIN

178


bo publikovány v anglicky psaných odborných časopisechod počátku 80. let 19. století až do 20. let století dvacátého.V těchto publikacích byla liberální škola – nebo škola „orto-doxní“ či „optimistická“, jak byla v této literatuře výsměšněoznačována – zobrazena jako zpátečnická a ideologická sek-ta amatérských „pamfletářů a polemiků“, kteří byli oddánijediné vášni, potlačení socialismu a protekcionismu, a mělimalý ohled na rozvoj odborné ekonomické teorie. Nová ško-la byla oproti tomu charakterizována jako kosmopolitní sku-pina „hodnotově neutrálních“ teoretiků, otevřených novýmtrendům v ekonomické teorii, jako byl marginalismus, his-toricismus a matematická ekonomie.

Situace ve Francii

Do roku 1878 byla v té době existující formální výuka eko-nomie ve Francii i hlavní instituce šířící ekonomické myšlenímezi širokou veřejností v rukou liberální školy. Před rokem1878 nebyla ekonomie na francouzských univerzitách vyučo-vána jako samostatný obor, ale pouze jako součást schvále-ného právnického studijního plánu.1 Profesorské stolce či ka-tedry politické ekonomie však existovaly mimo univerzitnísystém. První a nejprestižnější z těchto kateder byla zřízenana College de France v roce 1831. Postupně ji vedli Say, Pell-grino Rossi, Michel Chevalier a jeho zeť Paul Leroy-Beaulieu,všichni stoupenci liberální školy. College de France však bylav podstatě ceremoniální institucí, která nabízela kurzy před-nášek v nejrůznějších disciplínách. Přednášky byly určenypro širokou veřejnost. College neměla žádné pravidelné stu-denty ani formální studijní plán, nenabízela žádné zkoušky,ani neudělovala akademické hodnosti. Později zde byla zří-


179

1 Po úpravách provedených Napoleonem měly francouzské univerzity jen čtyři fakul-ty: právnickou, lékařskou, přírodovědeckou a fakultu literatury.


zena katedra historie ekonomických doktrín a jejím vedenímbyl pověřen Henri Baudrillart, Bastiatův žák, kterého poténahradil další liberální ekonom Emile Levasseur.

Katedry a profesury politické ekonomie dále existovalyna některých technických a odborných školách. V roce 1820byla zřízena katedra průmyslové ekonomie na Conservatoiredes Art et Métiers, průmyslové škole založené během Fran-couzské revoluce s cílem přiblížit zaměstnavatelům a dělní-kům novou technologii a vynálezy.2 Prvním držitelem pro-fesorského stolce zde byl opět Say, po němž následovaliliberální ekonomové Jerome Adolphe Blanqui a Léon Wo-lowski (již na nově pojmenované Katedře průmyslové legis-lativy). Předtím než nahradil Saye v Conservatoire, byl Blan-qui profesorem na Ecole Supériere de Commerce, kde jej pojeho odchodu nahradil jeho švagr, liberální ekonom JosephGarnier. Garnier byl později povolán, aby přednášel ekono-mii zároveň na Ecole des Ponts et Chaussées i Ecole Commercia-le de l’Avenue Trudaine. Výuka ekonomie ve všech uvedenýchinstitucích však byla spíše druhořadé povahy a orientovalase na praktické otázky, takže myšlenky a doktríny liberálníškoly se šířily hlavně prostřednictvím nejrůznějších neaka-demických organizací a publikací.

Intelektuální jádro liberální školy se nacházelo v Institutede France, nejvlivnější instituci v tehdejším intelektuálním ži-votě Francie. Institute de France tvořilo šest sekcí neboli „aka-demií“, včetně Francouzské akademie proslavené v literárníoblasti. Politická ekonomie byla podřízenou sekcí Akademiemorálních a politických věd a měla osm členů, z nichž všich-ni bez výjimky byli stoupenci liberální školy.

Pascal SALIN

180

2 Ve skutečnosti se jednalo o první katedru politické ekonomie ve Francii, protože název„průmyslová ekonomie“ byl zvolen tak, aby uspokojoval vládní činitele, kteří „stejně ja-ko Napoleon neměli příliš v lásce slovní spojení ‚politická ekonomie‘. Slovo ‚politická‘totiž jako by naznačovalo, že by se určití lidé mimo vládu, nárokující si nadřazené zna-losti, mohli pokoušet vládě diktovat, co má dělat, veřejně nesouhlasit s její politikou, čise dokonce stát součástí existující stranické politiky.“ Say, J.–B.: An Economist in TroubledTimes [Palmer, R. R. (ed.)], Princeton University Press, 1997, str. 117.


Vědecká práce v oboru liberální ekonomie byla Institutempodporována a pěstována prostřednictvím každoročníchesejistických soutěží, které nabízely vítězům nejen štědré pe-něžní odměny, ale také prestižní titul Lauréate de l’Institute.Laureáti byli dále podporováni v rozvíjení své vědecké zdat-nosti peněžitými výhrami spojenými s pravidelnými esejis-tickými soutěžemi i vyhlídkou na to, že jim bude na základěvynikajících soutěžních úspěchů dovoleno „komunikovat“se členy Institutu. Tato komunikace spočívala v ústní pre-zentaci laureáta na shromáždění sekce morálních a politic-kých věd. Prezentace byla prvním nezbytným krokem nacestě k naplnění konečného cíle: přizvání k doživotnímučlenství v Institutu.

Není třeba zdůrazňovat, že naprostá převaha liberálníchekonomů v Akademii morálních a politických věd byla zá-rukou toho, že se laureáti i kandidáti členství dívali na libe-rální doktrínu v příznivém světle. Čest a sláva plynoucíz budoucího místa po boku „nesmrtelných“ ve Francouzskéakademii, prozatímně udržované polopravidelným pří-jmem z psaní esejů, byly mocným nástrojem pro získávánívědců a jejich profesní růst v liberální tradici.

Vliv liberální školy byl rozvíjen a udržován také prostřed-nictvím několika dalších důležitých institucí. Société d’Econo-mie Politique, vůdčí odborná organizace založená v roce1842, měla ve svém voleném členstvu téměř výhradně libe-rální ekonomy a novináře. Stejná skupina lidí řídila i Journaldes Economistes, první ekonomický časopis na světě a jedinýsvého druhu ve Francii až do roku 1875. Do začátku 1. svě-tové války byl časopis postupně redigován třemi vynikající-mi liberálními ekonomy: Josephem Garnierem, Gustavemde Molinarim a Yvesem Guyotem. Economiste Français, revueekonomických problémů pro laiky, vzniklá po vzoru brit-ského časopisu The Economist, se objevila v roce 1873 a podlouhá léta vycházela pod vedením Paula Leroy-Beaulieua,nejproslulejšího teoretika pozdější liberální školy.


181


Nakladatelství Librairie Guillaumin bylo v té době největšímvydavatelem ekonomických knih ve Francii. Vydávalo téměřvýhradně liberálně orientované knihy a fungovalo také jakovzdělávací středisko a zdroj příjmu pro nadějné liberální eko-nomy, kteří v nakladatelství pracovali jako redaktoři. Ačkolivbylo nakladatelství formálně vedeno dvěma sestrami, zdá se, žefinanční záležitosti byly v rukou tichého partnerství význam-ných liberálních ekonomů. Jednou z nejvlivnějších publikací vy-daných nakladatelstvím Librairie Guillaumin byl slovník Dictio-naire d’Economie Politique, který vycházel v letech 1852–1853 podvedením dvou liberálních ekonomů, Charlese Coquelinaa Charlese Guillaumina. Nakladatelství vydalo v letech1890–1892 revidované vydání nazvané Nouveau Dictionaired’Economie Politique; jedním z jeho redaktorů byl i Léon Say,vnuk J.-B. Saye a uznávaný liberální ekonom a finančník.

I když byla institucionální pozice liberální školy ve fran-couzské ekonomii zcela dominantní, narážela tato škola i navrcholu svého vlivu na masivní odpor vůči jí hlásaným dokt-rínám. Hlasitá a neochvějná podpora politiky laissez faire sku-tečně bez ustání vyvolávala trpké nepřátelství ze strany pestrésměsice ideologických frakcí a zájmových skupin. Jak podotklGide, soudobý pozorovatel, kterého lze jen těžko podezřívatze sympatií k liberální škole: „náboženská víra, revoluční ne-pokoje, materiální zájmy, filozofické spekulace – to všechno sezdánlivě spojilo proti [liberální škole]… Takříkajíc od svéhozrození byla liberální škola nucena bojovat proti konzervativ-cům starého režimu, socialistům i protekcionistům.“3 Veškerézpochybňování autority liberální školy se však omezilo na sfé-ru ekonomické politiky; ve sféře ekonomické teorie si škola za-chovala neotřesitelné postavení až do konce 70. let 19. století.

V roce 1878 došlo ve francouzském univerzitním systémuk reformě, v jejímž konečném důsledku byla liberální škola

Pascal SALIN

182

3 Gide, Ch.: „The Economic Schools and the Teaching of Political Economy in France“,Political Science Quarterly 5, 1890, str. 629.


zbavena institucionální nadvlády v ekonomické výuce i vý-zkumu. Onou klíčovou událostí bylo francouzskou vládouorganizované zřízení kateder politické ekonomie na každéprávnické fakultě. Liberální ekonomové dlouho litovali to-ho, že na francouzských univerzitách se ekonomie nevyuču-je. V roce 1859 si například Chevalier stěžoval:

„Víme, že ve Francii se ze všech zemí v Evropě či do-konce v křesťanském světě nejméně vyučuje politickéekonomii. Existují pouze dvě katedry: jedna veřejná naCollege de France, druhá omezená na zvláštní třídu funk-cionářů spojených se Školou veřejných prací. Všude jin-de – ať už v Evropě nebo Americe – má každá univerzi-ta alespoň jednu katedru politické ekonomie; a to platístejně v Rusku jako v Anglii, v Prusku stejně jako veŠpanělsku. Neveliké Portugalské království má tři pro-fesory politické ekonomie.“4

Léon Walras, píšící z rozhodně antiliberálního hlediska, sitéž hořce stěžoval na nedostatek příležitostí pro ekonomy vefrancouzské akademické obci: „pokud jde o politickou eko-nomii, byl celkový vědecký kontext dočista ubohý. Bylo jenmálo na co aspirovat, v celé Francii byly jen tři vytoužené pro-fesury a osm křesel členů Akademie a všechny tyto posty by-ly pevně v rukou ortodoxní školy [tzn. liberální školy].“5

V roce 1863 se zástupci liberální školy obrátili peticí naVictora Duruye, ministra veřejného vzdělání ve vládě Napo-leona III. V této petici žádali, aby byla zřízena katedra poli-tické ekonomie na každé právnické fakultě ve Francii. V re-akci na jejich žádost zřídil Duruy, jenž byl umírněným


183

4 Chevalier, M.: On the Probable Value of Gold: The Commercial and Social ConsequencesWhich May Ensue, and the Measures Which It Invites, Alexr. Ireland and Co., Manchester,1859, str. 10–11.

5 Citováno v Alcouffe, Alain: „The institutionalization of political economy in Frenchuniversities: 1819–1896“, History of Political Economy, 21/2, 1989, str. 330.


liberálním reformátorem a s liberální školou sympatizoval,profesorský stolec na Právnické fakultě v Paříži. Na zřízeníkateder i na všech dalších právnických fakultách v císařstvíse mu však nedostávalo prostředků. Přesto však Duruy pod-le jednoho ze svých životopisců považoval tento krok za nej-důležitější reformu právního vzdělávání, protože „přinášelakademickou disciplínu, jež by pomohla naočkovat mladélidi proti ‚nebezpečnému utopickému snění‘, jemuž v roce1848 podlehlo tolik lidí“.6 Bohužel pro liberální školu ne-mohlo být Duruyho hodnocení přínosu jeho reformy dáleod pravdy. Jak totiž uvidíme dále, namísto „očkování“ práv-nické profese proti viru socialismu umožnila reforma šířenínákazy německého historicismu v ekonomické profesia podkopala samotné institucionální základy liberální eko-nomické teorie, která až do té doby sloužila jako hráz protisocialismu. Liberální škola, jež se v příkrém rozporu s vlast-ními politicko-ekonomickými zásadami dlouho zasazovalao státní řešení domnělého vzdělávacího problému, se tedystala obětí vlastního snažení.

Duruy byl ze své pozice odvolán v roce 1869, ale v březnu1877 nakonec vláda rozhodla, že politická ekonomie budevyučována na všech třinácti právnických fakultách ve Fran-cii a že všichni studenti musí kurz absolvovat. S blížící serealizací navržené reformy začala liberální škola designovatkandidáty, kteří měli převzít nově zřizované katedry. Pře-hlédla však jeden důležitý detail, který se pro ni stal zničují-cím: univerzitní směrnice nařizovaly, že jakoukoliv profesu-ru na právnické fakultě je možné zaplnit pouze osobouagrégé en droit. Titul aggregation de droit byl nejvyšším titulemudělovaným právnickými fakultami a jeho udělení bylopodmíněno dvěma nebo třemi roky studia nad rámec dok-torátu práv se zaměřením výlučně na římské a francouzské

Pascal SALIN

184

6 Horvath-Peterson, S.: Victor Duruy & French Education: Liberal Reform in the Second Em-pire, Louisiana State University Press, 1984, str. 188.


právo. Po této přípravě bylo třeba absolvovat sérii zkoušek(concours de l’agrégation).

Ani jeden z liberálních kandidátů nebyl agrégé a pouzedva nebo tři z nich měli titul docteurs en droit, který umož-ňoval zastávat profesuru na právnických fakultách v mimo-řádných případech. V důsledku toho byla většina novýchprofesur přidělena právníkům a teoretikům práva, kteří by-li ve většině případů profesory správního nebo obchodníhopráva bez jakéhokoliv vzdělání v oboru politické ekonomie.Když začalo jejich seznamování s ekonomií, byli tito mužo-vé na základě předchozího právnického vzdělání předurče-ni k tomu, aby odmítli metody, teorie i zásady zastávané li-berální školou a místo toho upřednostnili ty, které zastávalaněmecká historická škola. Gide,7 nejvýznamnější z těchtoekonomů na právnických fakultách, o tom podal upřímnéa působivé vysvětlení:

„Jejich právní studia, především studium římskéhopráva, je seznámila s německou romantickou literatu-rou, a zvláště pak s historickou školou jurisprudence,jejímž nejznámějším zástupcem byl Savigny. Měli protopřirozený sklon obracet se na německou ekonomickouliteraturu a byli nakloněni chápat a schvalovat totožnouhistorickou metodu aplikovanou na ekonomii… [D]áleplatí, že… mladý muž, jenž po deset let poctivě studo-val právo, je přirozeně náchylný ke zveličování role zá-konodárce. Bude jen málo ochotný vzít za svůj principliberální školy, tvrdící, že čím méně zákonů existuje, tímlépe, a že úplně nejlepší by bylo nemít zákony žádné.Právník nebude ochotný libovat si v doktríně laissez fai-re, protože je pro jeho způsob myšlení nutně odpudivá.Ve všech dobách a ve všech zemích, avšak v historii


185



Francie možná ještě otevřeněji než kdekoliv jinde, byliprávníci vždy přirozenými zastánci vlády a v určitémsmyslu dokonce i zakladateli moderního státu... Novíprofesoři ekonomie na právnické fakultě byli tudíž na-vedeni svou intelektuální přípravou, či dokonce svouprofesí na cestu vedoucí opačným směrem, než jakýmsměřovala škola liberální.“

V oblasti ekonomické politiky, ačkoli se někteří přiklonilik liberální doktríně, bylo třeba „většinu ekonomů na práv-nických fakultách považovat za ‚intervencionisty‘, a to asido stejné míry jako německé profesory, kteří byli nazývánisocialisty s profesurou...“8

V jedné z nejpozoruhodnějších epizod v dějinách teoretic-kých doktrín došlo k tomu, že ve Francii přišla na svět prak-ticky zcela dospělá alternativní škola, jejíž stoupenci byli bez-pečně usazeni na prestižních univerzitních katedrácha vyučovali pět až šest tisíc studentů práva, kteří byli před-určeni k tomu, aby zastávali vlivné posty ve francouzské vlá-dě a společnosti. Vliv této školy později ještě dále vzrostl,když byl ekonomický studijní plán rozšířen z jednoletéhokurzu na souborný doktorský program plně srovnatelnýs existujícím doktorátem z práv.

Není třeba zdůrazňovat, že od samého počátku byl vztahmezi logicko-deduktivistickými a laissez faire „ekonomyz Institutu“ a historicismus a intervencionalismus zastávají-cími „ekonomy z právnických fakult“ otevřeně a hlubocenepřátelský. První výstřel vypálil Paul Cauwes, profesorekonomie na prestižní právnické fakultě v Paříži. Ve dvousvazcích přednášek, které vyšly v letech 1878–1880, popíralexistenci přirozených zákonů v ekonomii a předložil čtená-řům systém protekcionismu Friedricha Lista. Liberální ško-

Pascal SALIN

186

8 Gide, Ch.: „Economic Literature in France at the Beginning of the Twentieth Century“,Economic Journal 17, 1907, str. 201.


la odpověděla prudkými útoky na toto dílo v Journal des Eco-nomistes, a údajně se dokonce pokoušela zbavit autora jehoprofesorské pozice.

Gide, jenž se měl brzy stát mezinárodně uznávaným vůd-cem skupiny ekonomů z právnických fakult, publikovalv roce 1883 své Principles d’Economie Politique, které se veFrancii dočkaly více než dvaceti vydání.9 I když obecně vza-to souhlasil s německou historickou školou, byl Gide eklek-tikem, jenž zároveň potvrdil legitimnost deduktivní metodyi hledání univerzálně platných ekonomických zákonů. V dů-ležitých politických oblastech se však s principy liberálníškoly zásadním způsobem rozešel: zpochybňoval legitim-nost soukromého vlastnictví půdy, podporoval daň z příjmua těšil se na to, až konkurenci a systém mezd nahradí „soli-darismus“ či systém družstevní výroby.10 Později založilDružstevní společnost a Společnost křesťanských socialistů.Není asi nutné připomínat, že liberální ekonomové byli Gi-deho politickoekonomickými teoriemi a aktivitami šoková-ni a úspěšně zabránili jeho zvolení do Institutu.11 Gide jimvrátil úder v roce 1887, kdy založil konkurenční časopis Re-vue d’Economie Politique, jehož redaktory a přispěvateli bylivýlučně ekonomové z právnických fakult. Časopis byl tref-ně popsán svým zakladatelem jako „orgán profesorů ekono-mie na právnických fakultách s výslovně stanoveným pro-gramem odpovídat na doktríny optimistické liberální školya šířit myšlenky zahraničních, především německých eko-


187

9 Je nutné poznamenat, že Gide neměl v době přebírání nové profesury politické eko-nomie na právnické fakultě v Montpellier v roce 1877 žádné formální ekonomickévzdělání. Jeho do té doby jediné setkání s oborem spočívalo v četbě kompletního dílaBastiata, které mu dal jeho strýc, poté co Gide získal svůj závěrečný právnický titul.(Howey, R. S.: The Rise of the Marginal Utility School, 1870–1899. Columbia UniversityPress, 1989, str. 187).

10 O Gideho doktríně solidarismu a družstevní výrobě pojednává Gide, Ch. – Rist, Ch.:A History of Economic Doctrines, D. C. Heath and Co., New York, 1948, str. 545–70, a Gi-de, Ch.: Consumers‘ Co-operative Societies, Alfred A. Knopf, Inc., New York, 1922.

11 Rist, Ch.: Obituary – Charles Gide, Economic Journal 42, 1932, str. 337.


nomických škol“.12 Tato událost pochopitelně „dokončilaroztržku“ mezi oběma školami.

Pro novou školu bylo založení Revue a následující bezprece-dentní mezinárodní výzva k zasílání esejů „dílem hygienickéočisty; energickým oprášením moly rozežraného ekonomické-ho nábytku, otevřením dveří a oken dokořán pro osvěžení at-mosféry a vítáním záplavy slunečního svitu a čistého vzduchuze všech čtyř koutů světa“.13 Není vůbec překvapivé, že libe-rální škola interpretovala vývoj událostí úplně jinak. Z jejíhopohledu byl nový časopis neuváženou a diletantskou snahouo přenos německých historicistních a sodiaristických myšle-nek do nepřátelského francouzského intelektuálního prostře-dí. Maurice Block, v Německu narozený naturalizovaný občanFrancie a liberální autorita na německý historicismus, v roce1893 sžíravě komentoval založení Revue slovy:

„Pan Gide a jeho kolegové… založili svůj vlastní časopis,ale protože měli problémy udržet jej při životě, povolalina pomoc zahraniční ekonomy, a zvláště pak autory ně-mecké. Opravdu se domnívají, že občasná četba útržkůSchmollera, Brentana či jiných autorů podobného myšle-ní bude stačit k tomu, aby pronikli do duší mužů od nichtak odlišných? Pak je tedy lituji, protože se snaží marně.“

Block plísnil zvláště Gideho za jeho diletantství, odkazujepřitom na jeho neznalost německého jazyka: „Pan Gide ho-voří jako Kathedersozialist; člověk však nemůže znát jejichdoktríny dobře, pakliže nezná jejich jazyk, a ještě více proto,že se tyto doktríny neustále mění.“14

Pascal SALIN

188



14 Block, M.: „The Progress of Economic Ideas in France“, Annals of the American Academyof Political and Social Science 4, 1893, str. 28 a str. 24–25.


Vášnivá polemika mezi Gidem a Blockem je dokladem ne-vraživých vztahů mezi oběma školami, počínaje založením„odpadlického“ časopisu až do začátku 1. světové války. Za-tímco liberální škola statečně bojovala v polemikách, její dnyjako síly, s níž je třeba ve francouzské ekonomii počítat, by-ly kvůli radikálnímu posunu institucionální moci směremk ekonomům z právnických škol definitivně sečteny. V roce1907 se již mohl Gide chlubit tím, že „právnické fakulty ma-jí téměř monopol na ekonomické vzdělávání… [P]olitickouekonomii či jí příbuzné obory [včetně financí, zemědělskéekonomie a pracovní legislativy] přednáší asi čtyřicet profe-sorů přibližně 8000 studentů, z nichž všichni jsou budoucí-mi advokáty, soudci, státními zaměstnanci, poslanci neboprofesory“.15

Institucionální rozpuštění francouzské liberální školyv důsledku „profesionalizace“ ekonomie ve Francii je samoo sobě jen jedním z faktorů, proč byla tato škola ze stranyneoklasických angloamerických ekonomů zcela opominuta,avšak faktorem nepochybně velmi významným.


189




PASCAL SALIN

je profesorem ekonomie na univerzitě Paris-Dauphine. Vy-studoval ekonomii a sociologii. Doktorát z ekonomie získalv roce 1965 a rok nato byl v tomto oboru jmenován profeso-rem. Je laureátem Fakulty práva a ekonomických věd v Paří-ži, Francouzské ekonomické asociace a Národní asociacedoktorů ekonomických věd. Je držitelem několika význač-ných vyznamenání. V roce 1983 mu byl udělen Řád akade-mické palmy v hodnosti rytíře, roku 1988 pak hodnost dů-stojníka. Je nositelem Řádu umění a literatury, rytířem čestnélegie a v letošním roce mu byl propůjčen Národní záslužnýřád v hodnosti důstojníka.

Svou odbornou prací navazuje na nejlepší tradice francouz-ské ekonomické školy, jejíž představitelé vždy kladli důraz nahluboké porozumění širokým společenskovědním základůmekonomie. Svým odborným zájmem tedy přesahuje technickypojímanou pozitivistickou ekonomickou vědu směrem k pří-buzným disciplínám, jmenovitě filozofii a právu. K rozvojizmíněné klasické tradice francouzských harmonistů přispělmimo jiné publikováním jedenácti knih, které byly přeloženydo pěti jazyků. U několika knih je také uveden jako editor a ja-ko spoluautor se podílel na desítkách dalších.

Zabývá se zejména mezinárodní ekonomií, zdaněníma otázkou peněz. Patří mezi přední teoretiky svobodnéhobankovnictví. Rozvíjí rakouskou teorii konkurence jako tržní-

191


ho procesu. Dlouhou dobu se rovněž věnuje otázce evropskéintegrace. Po desetiletí patří k význačným kritikům harmoni-zace regulací a taktéž zavádění jednotné evropské měny.

Mimo knih věnovaných čistě ekonomickým otázkám jetřeba zmínit jeho zatím poslední monografii, která vyšla v ro-ce 2000 pod názvem Liberalismus. V té vysvětluje principyřádu založeného na úctě k soukromému vlastnictví, přínoskonkurence pro vytváření blahobytu a naopak na mnoha pří-kladech dokazuje škodlivost státního monopolu. Tato knihase již zařadila mezi klasická díla liberální literatury.

Pascal Salin se v neposlední řadě dlouhodobě věnuje pe-dagogické činnosti. Kromě svého současného působení nauniverzitě Paris-Dauphine vyučoval na pařížské Ecole Supé-rieure de Commerce a na univerzitě Johnse Hopkinse v Bal-timoru ve Spojených státech. Je autorem oblíbené učebnicemakroekonomie, která se dočkala slovenského překladu.

Mimo uvedené publikace je autorem mnoha desítek od-borných článků, desítek studií a stovek článků populárních.Patří k předním komentátorům politického a ekonomickéhodění nejen ve Francii.

Je členem redakční rady časopisů Quarterly Journal of Aus-trian Economics, Journal of Libertarian Studies, The Journal ofPolicy Reform, The Journal of International Economics.

Podílí se na činnosti mnoha nezávislých akademických in-stitucí po celém světě. V letech 1994–1996 byl rovněž prezi-dentem prestižní Montpelerinské společnosti. V letošníma příštím roce bude předsedat výběrové porotě jmenujícíprofesory ekonomických věd ve Francii.

Zpracoval David Lipka

Pascal SALIN

192


PÿEHLED LAURE¡TŸV›RO»NÕ CENY LIBER¡LNÕHO INSTITUTU:

1995 – Prof. Gary Becker,nositel Nobelovy ceny za ekonomii 1992

1997 – Prof. Milton Friedman,nositel Nobelovy ceny za ekonomii 1976

1998 – Sir Roger Douglas,bývalý novozélandský ministr financí a autor velkolepéliberální ekonomické reformy – Rogernomics

1999 – Prof. Dr. Hans Tietmeyer, Dr. h. c.,prezident Deutsche Bundesbank do r. 1999

2000 – Dr. Grigorij Javlinskij,předseda ruského liberálního hnutí Jabloko

2001 – Prof. Michael Novak,křesťanský filozof a ekonom

2002 – Prof. James Buchanan,nositel Nobelovy ceny za ekonomii 1986

2003 – Prof. Pascal Salin,věhlasný francouzský ekonom, bývalý prezident Montpele-rinské společnosti

193



K N I H Y N A B Õ Z E N …L I B E R ¡ L N Õ MI N S T I T U T E M



Připravujeme

Rothbard, MurrayEkonomie – Pojednání o lidském jednání a harmonii trhů

Toto dílo je klenotem mezi učebnicemi ekonomie. To proto, žese jedná o systematické a komplexní pojednání o ekonomii,jež je představena jako společenská věda založená na logickédedukci (a nikoli matematické formalizaci a budování nerea-listických abstraktních modelů), která ze základních axiomůdokáže vyvodit závěry týkající se složitých společensko-ekonomických jevů, jako je například problematika monopo-lů či teorie hospodářského cyklu. Asi 1000 stran, cena zatím nebyla upřesněna.

Josef Šíma a Dan ŠťastnýEkonomie v rukou politiků

Kniha ukazuje na politizaci ekonomické vědy a dokazuje, žecelá řada ekonomů by měla být spíše označena za politiky,kteří ekonomii pouze zneužívají k zištným cílům. Vysvětluje,že řada nejpoužívanějších konceptů v ekonomii je produktemprávě takovýchto politiků, kteří se vydávají za ekonomy.Cena ani počet stran nejsou zatím známy.

197


Ján PavlíkTeorie spontánního řádu

Systematické pojednání o teorii spontánního řádu, které sta-ví na epochálním příspěvku F. A. Hayeka v této oblasti.Hayekova teorie je dále rozpracována, metodologicky ukot-vena a také opatřena reakcemi na výhrady oponentů. Tatokniha završuje mnohaletou vědeckou práci, kterou doc. Pav-lík teorii spontánního řádu věnoval.Cena ani počet stran nejsou zatím známy.

Rusell D. RobertsO věčné hlouposti aneb Příběh o mýtech protekcionismua svobodném obchodě

Klasický anglický ekonom David Ricardo je považován zajednoho z nejvýznamnějších zastánců svobodného obchodu.Této své pověsti se snaží dostát i po své smrti: pozorně sledu-je, jak se „jeho“ myšlence svobodného obchodu daří. Když tovypadá opravdu špatně, sestupuje z nebe a snaží se ukázatzastáncům protekcionismu, že jejich (možná) dobře míněnéúmysly k ničemu dobrému nevedou... Kniha amerického eko-noma R. D. Robertse zábavnou formou odhaluje rozporupl-nost a nesmyslnost populární doktríny protekcionismu.Asi 160 stran, prodejní cena ještě nebyla stanovena.

Tituly roku 2003

Jiří SchwarzZa liberální řád

Kniha je výběrem ze studií, statí a článků jednoho ze zakla-datelů Liberálního institutu, Jiřího Schwarze. První část, na-zvaná Oslava liberálního myšlení, shromažďuje portréty vý-znamných ekonomů, filozofů a reformátorů, kteří sezasloužili o rozvoj věci svobody. V části druhé má čtenář

Pascal SALIN

198


možnost seznámit se s pohledem liberála na českou trans-formaci, její přednosti, problémy i navrhovaná řešení. Dálenásleduje blok věnovaný liberalizaci regulovaných odvětví.Obsahuje jak články poněkud obecnější, tak i stati věnující sekonkrétní odvětvím jako energetika či železnice. V posledníčásti pak autor představuje svůj pohled na proces evropskéintegrace a vysvětluje například, proč není eurofederalistou.204 stran, cena zatím nebyla upřesněna.

Josef Šíma (ed.)Adam Smith semper vivus

Kniha blíže představuje skotského osvícence Adama Smithapohledem čtyř osobností. Jiří Schwarz ve svém úvodnímpříspěvku osvětluje Smithův vliv na ekonomickou vědu.Lord Harris pak na vybraných Smithových myšlenkách do-kládá aktuálnost jeho odkazu pro dnešní svět. Ján Pavlík sevěnuje širšímu rozměru Smithova díla, přičemž klade důrazna filozofický základ, z něhož se moderní ekonomie zrodila.Připomíná, že Smith byl nejen velkým ekonomem, ale i mo-rálním filozofem. V poslední stati František Vencovský od-krývá vliv Adama Smitha na počátky a vývoj českého eko-nomického myšlení. 48 stran, doporučená prodejní cena 60 Kč.

Zdeňka Talábová (ed.)Reforma a transformace – sociálně tržní reforma v Německuna počátku 50. let a transformace v České republice v letech1990–1997

Kniha přináší srovnání tzv. sociálně tržní reformy LudwigaErharda, která stála za ekonomickou obnovou poválečnéhoNěmecka, a české transformace z počátku 90. let. Popisujeteoretické základy německé reformy, které byly čerpány z dělekonomů freiburské školy, jmenovitě Waltera Euckena a Wil-helma Röpkeho a pokouší se osvětlit pravý smysl přívlastku


199


sociálně tržní. V druhé části se čtenáři mohou obeznámit s po-hledem Václava Klause na českou transformaci a porovnathodnocení této éry ze strany předního politika s pohledemvýznamných liberálních a ekonomických teoretiků.62 stran, doporučená prodejní cena 80 Kč.

Tituly roku 2002

David BoazLiberalismus v teorii a politice

Kniha představuje liberalismus a velké postavy tohoto bohaté-ho myšlenkového směru. Ukazuje na jeho teoretická východis-ka i na možnosti aplikace liberálních principů v dnešní praxi.464 stran, doporučená prodejní cena 420 Kč.

James BuchananPolitika očima ekonoma

Kniha obsahuje čtyři zásadní Buchananovy eseje, které doku-mentují jeho přínos k ekonomické vědě. Najdeme zde esejo povaze nákladů, kapitolu o povaze ekonomického zkoumá-ní, text o konstituční smlouvě a také úvahu nad tím, jak zkro-tit stále rostoucí stát, jenž si uzurpuje moc, která mu nenáleží.136 stran, doporučená prodejní cena 200 Kč.

Jiří Schwarz (ed.) Křesťanský filosof a ekonom Michael Novak

Kniha představuje originální přínos věhlasného křesťanské-ho filozofa a ekonoma Michaela Novaka ke zkoumání hos-podářské reality, ekonomických systémů a chování institucí,tzv. teologii ekonomiky. Jde o jedinečnou syntézu nábožen-ství s liberální tradicí. Součástí knihy je fotodokumentaceNovakovy návštěvy Prahy.80 stran, doporučená prodejní cena 100 Kč.

Pascal SALIN

200


Tituly roku 2001

Murray N. RothbardPeníze v rukou státu

Vývoj peněz na svobodném trhu a jejich úplné ovládnutí stá-ty, to je téma proslulé Rothbardovy knihy sepsané velmi pů-sobivě pro nejširší okruh čtenářů. Zneužívání této ohromnémoci nad penězi a celou ekonomikou je jen dalším logickýmkrokem. Profesor Rothbard popisuje mechanismus uchváce-ní peněz a ničivé vládní intervence a zhoubné politiky cent-rálních bank do rozpadu brettonwoodského systému. Vývojod 70. let až ke vzniku eura zachycuje a vysvětluje v obsáh-lém doslovu Guido Huelsmann. Celá kniha prokazuje, že zainflaci a hospodářské krize jsou odpovědny centrální banky– nástroj, kterým stát ovládá peníze.160 stran, doporučená prodejní cena 135 Kč.

Adam SmithBohatství národů

Nejznámější dílo zakladatele ekonomické vědy není třebapředstavovat. Bohatství národů vychází v češtině po dlou-hých desetiletích, aby se čeští čtenáři mohli opět seznámits nestárnoucí Smithovou obhajobou „neviditelné ruky trhu“a varováním před nárůstem moci státu, protekcionismema vysokými daněmi.986 stran, doporučená prodejní cena 690 Kč.

Murray N. RothbardEkonomie státních zásahů

Ekonomie státních zásahů je první do češtiny přeložená knihasvětoznámého libertariánského ekonoma M. N. Rothbarda,která rozebírá všechny myslitelné způsoby vládních zásahůdo svobodné směny (jako jsou nejrůznější druhy daní, vládní


201


výdaje, licencování povolání atd.) a dokazuje, že jejich společ-nou vlastností je snižování lidského blahobytu. Dokládá, že kezvyšování blahobytu všech lidí je nutný svobodně fungujícítrh bez existence vládních zásahů.464 stran, pevná vazba, doporučená prodejní cena 420 Kč.

Tituly roku 2000

Josef ŠímaTrh v čase a prostoru: hayekovská témata v současné eko-nomii

Kniha představuje několik nosných témat rakouské ekonomie,na jejichž rozpracovávání se významně podílel i nositel Nobe-lovy ceny za ekonomii F. A. Hayek. Jsou jimi ekonomická me-toda, teorie peněz, teorie kapitálu, hospodářský cyklus a ana-lýza Velké deprese. Tyto poznatky jsou kladeny do protikladus pohledem ekonomů hlavního ekonomického proudu.112 stran, doporučená prodejní cena 70 Kč.

Josef Šíma (ed.)Liberální ekonom Grigorij Javlinskij

Kniha obsahuje Výroční přednášku Liberálního institutu,kterou G. Javlinskij přednesl při přebírání ceny „Za přínosk rozvoji liberálního myšlení a naplňování idejí svobody,soukromého vlastnictví, konkurence a vlády zákona v pra-xi“. Najdeme zde zásadní názory na úlohu soukroméhovlastnictví při ekonomické transformaci, charakteristikuruského „nomenklaturního puče“ a alibismu západních po-litiků, a také pohled na válku v Čečensku. Tato publikace jedostupná i v anglické verzi.64 stran, doporučená prodejní cena 100 Kč.

Pascal SALIN

202


Jiří Schwarz (ed.)Hayek Semper Vivus

Hayek stále živý je sbírkou esejů, které rozebírají přínos jed-noho z největších myslitelů 20. století a nositele Nobelovyceny za ekonomii Friedricha Augusta von Hayeka. Jedná seo ucelenou kombinaci náročnějších filozofických textů i po-pulárnějších přiblížení některých aspektů Hayekova díla,kterou ocení každý začínající i pokročilý „hayekovec“.168 stran, doporučená prodejní cena 130 Kč.

Dominick T. ArmentanoProč odstranit protimonopolní zákonodárství

Protimonopolní zákonodárství je prostředkem likvidaceúspěšných podnikatelů za pomoci politických prostředkůa moci státu. Profesor Armentano to vyvozuje ze studia eko-nomické teorie i historie protimonopolního zákonodárství.Neopomíjí ani případ Microsoftu, ani ostatní velké případy,které potvrzují jeho tezi.136 stran, doporučená prodejní cena 150 Kč.

Roger E. Meiners a Bruce YandleJak common law chrání životní prostředí

Publikace ukazuje, jakou roli může sehrát zákonný rámec přiochraně životního prostředí. Na rozboru konkrétních přípa-dů ilustruje, jak silná právní tradice umožňovala běžným ob-čanům ochraňovat vzduch, půdu a vodu často proti mno-hem silnějším protivníkům. V průběhu 20. století všakbohužel méně efektivní regulace nahradila kdysi tak obvyk-lá právní řešení, a navíc přinesla řadu dalších problémů.Publikace je vydávána ve spolupráci se Společností pro práv-ní a ekonomické vzdělávání.48 stran, doporučená prodejní cena 60 Kč.


203


Tituly roku 1999

Josef Šíma (ed.)Jerry Jordan – Změněná úloha centrálních bank v XXI. století

Světoznámý teoretik centrálního bankovnictví a prezidentFederal Reserve Bank of Cleveland diskutuje chyby stan-dardních měnových politik, vliv nových technologií na po-stavení centrálních bank, smysluplnost teorií svobodnéhobankovnictví, důležitost postavení zlata a nutnost privatiza-ce zlatých rezerv.56 stran, doporučená prodejní cena 65 Kč.

Josef Šíma (ed.)Hans Tietmeyer – Euro a ekonomiky v transformaci

Prezident Bundesbanky ve své přednášce u příležitosti uděle-ní Výroční ceny Liberálního institutu hovoří o nutnosti pod-porovat konkurenceschopnost všech sektorů ekonomiky jakoo nutné reakci na vytvoření jednotné evropské měny. Popisu-je vliv eura na země v transformaci, příčiny a řešení krize v Ja-ponsku a představuje základní principy sociálnětržního hos-podářství. Tato publikace je dostupná i v anglické verzi.64 stran, doporučená prodejní cena 100 Kč.

Josef Šíma (ed.)Právo a obrana jako zboží na trhu

Kniha se skládá ze tří esejů, které ukazují, jak se vyvíjelamyšlenka ryze tržní společnosti, ve které všechny službyvčetně poskytování obrany, bezpečnosti a vymáhání sprave-dlnosti budou poskytovány trhem, a nikoli teritoriálním stát-ním monopolem. Na průkopnický esej Gustave de Molinari-ho z roku 1849 navázal na přelomu 50. a 60. let 20. stoletíMurray N. Rothbard a detailní fungování celého systému ry-zího tržního hospodářství rozpracoval v 90. letech Hans-Her-

Pascal SALIN

204


mann Hoppe. Všechny tři přelomové práce jsou doplněnystudií Josefa Šímy o vývoji francouzské laissez faire tradice,která vyústila v Molinariho práci a základech moderníhoamerického libertariánského myšlení.120 stran, doporučená prodejní cena 110 Kč.

Ken SchoollandPodivuhodná dobrodružství Jonatana Gullibla

Kniha Kena Schoollanda, která se stala celosvětovým best-sellerem, je smyšleným příběhem o putování hlavního hrdi-ny Jonatana Gullibla po zemi, která trpí nesvobodou. Tatozem má všechny neduhy moderního státu blahobytu a hlav-ní hrdina postupně odhaluje všechny jeho vnitřní rozpory.168 stran, doporučená prodejní cena 90 Kč.

F. A. HayekSoukromé peníze – Potřebujeme centrální banku?

Věhlasná kniha nositele Nobelovy ceny za ekonomii ukazu-je, jakým způsobem funguje vydávání peněz ve svobodnéspolečnosti, a přesvědčivě dokazuje, že je na čase vrátiti produkci – pro hladké fungování ekonomiky tak nenahra-ditelné komodity – peněz z rukou státního monopolu v po-době centrální banky zpět do rukou trhu.176 stran, doporučená prodejní cena 135 Kč.

Henry HazlittEkonomie v jedné lekci

Ekonomie v jedné lekci je klasické dílo slavného ekonoma,filozofa a žurnalisty Henry Hazlitta, které se stalo bestselle-rem v mnoha zemích světa. Jasným a srozumitelným jazy-kem jsou v knize představeny základní principy ekonomie,jejich aplikace do oblasti hospodářské politiky a reakce nakritiky tržního hospodářství z řad většinové keynesiánské


205


obce. Kniha je vhodná jako středoškolská učebnice ekono-mie nebo jako úvodní vysokoškolský ekonomický text.224 stran, doporučená prodejní cena 199 Kč.

Josef Šíma (ed.)Roger Douglas – Tvůrce nejúspěšnější hospodářské reformyXX. století

Kniha zachycuje pražskou návštěvu sira Rogera Douglase,bývalého ministra financí Nového Zélandu, který byl tvůr-cem jeho úspěšné liberální reformy v druhé polovině 80. let.Přednášky, diskuze a rozhovory s Rogerem Douglasem uka-zují, jak se má provádět reforma, kterou nemá potkat stejnýosud jako nepovedenou reformu českou. Tato publikace jedostupná i v anglické verzi.100 stran, doporučená prodejní cena 100 Kč.

Tituly roku 1998

Frédéric BastiatCo je vidět a co není vidět

Ve sbírce esejů slavného francouzského ekonoma, filozofaa žurnalisty, která je uvedena obsáhlou studií doc. Jana Pav-líka, nalezneme mimo hlavního eseje Co je vidět a co není vi-dět, který dal název celé sbírce, také slavné eseje Petice vý-robců svící, Dva systémy etiky, Obchodní bilance a výňatekz Bastiatovy hry Protekcionismus aneb Tři konšelé. Kniha jeobhajobou svobodného trhu a dokazuje nesmyslnost argu-mentů politiků, kteří se snaží regulovat a přerozdělovat.180 stran, doporučená prodejní cena 165 Kč.

Pascal SALIN

206


Israel KirznerJak fungují trhy

Přední současný teoretik Israel Kirzner ve své knize před-stavuje pohled rakouské ekonomické školy na úlohu podni-katele a fungování trhů, který otevírá další možnosti, jak jemožné obhajovat omezení role státu a státních zásahů v sou-dobé společnosti. Profesor Kirzner, který navazuje na myš-lenky velikánů rakouské školy Misese a Hayeka, přesvědči-vě ukazuje, jak mylné a scestné jsou argumenty těch, kteříhovoří o možnosti efektivního fungování socialismu, o po-třebě protimonopolního zákonodárství, o škodlivosti rekla-my nebo o nespravedlnosti kapitalismu.90 stran, doporučená prodejní cena 99 Kč.

Ludwig von MisesLiberalismus

Misesův Liberalismus je klasickým dílem, ve kterém autorobhajuje myšlenky svobody a míru, myšlenky liberalismu.Nejedná se o striktně ekonomickou analýzu, a proto může-me sledovat důslednou aplikaci liberálního přístupu např.v oblasti školství, v oblasti vnitřní politiky vícenárodníchstátů a i v oblasti zahraniční politiky. Kniha je doplněna ob-sáhlým doslovem profesora Hoppeho, ve kterém je popsánaMisesova profesionální dráha a nastíněn vývoj rakouskéškoly, jíž byl Mises předním představitelem.186 stran, doporučená prodejní cena 168 Kč.

Jan Pavlík (ed.)Milton Friedman v Praze

Kniha zachycuje návštěvu Prahy jedním z největších ekono-mů tohoto století a nositelem Nobelovy ceny Miltonem Fri-edmanem. Obsahuje Friedmanovy přednášky, rozhovorya zamyšlení nad tématy, která nejsou striktně ekonomická


207


a která ukazují na šíři liberálního přístupu k obecným spole-čenským jevům. Knihu doplňuje série barevných fotografiía přehled polemik, které Friedmanova návštěva vyvolalav českém tisku. Tato publikace je dostupná i v anglické verzi.103 stran, doporučená prodejní cena 100 Kč.

Tituly předcházejících let

Gary S. BeckerTeorie preferencí

Kniha představuje reprezentativní průřez tvorbou nositeleNobelovy ceny a slavného chicagského ekonoma Gary S. Bec-kera let sedmdesátých až devadesátých 20. století. Jde o texty,které se již stačily zařadit do zlatého fondu ekonomické litera-tury. Souhrn témat je velmi rozmanitý a potvrzuje, proč Beckerbývá označován za ekonomického imperialistu: ekonomickáanalýza žebrání, výběru životního partnera, tvorby cen v ry-bích restauracích nebo např. empirická analýza cigaretovéhonávyku. V Beckerově pojetí je ekonomie skutečným impériem,které pokrývá prakticky všechny sféry lidského chování.368 stran, doporučená prodejní cena 190 Kč.

Milton FriedmanMetodologie positivní ekonomie

Studie představuje základní metodologický přínos MiltonaFriedmana, který ovlivnil zásadním způsobem vývoj ekono-mické vědy ve druhé polovině 20. století. 20 stran, doporučená prodejní cena 25 Kč.

Pascal SALIN

208


Milton FriedmanZa vším hledej peníze

Kniha vychází z více než 50 let Friedmanova studia peněza peněžních institucí a ukazuje na řadě historických epizodz různých období na velmi překvapivé souvislosti mezi cho-váním měnových autorit (panovníků, centrálních bank)a politickými událostmi. V knize, která je psána velmi čtivě,se dovídáme, jak politické ústupky jedné úzké zájmové sku-pině v několika státech USA přivodily nástup komunismuv Číně, sledujeme, jak znehodnocování zlatých mincí přivo-dilo rozpad Římského impéria, Friedman ukazuje, jakoushodou náhod došlo k tomu, že se zlato stalo hlavním mě-novým kovem. Na příkladech z nedávné doby jasně vidíme,jak nezodpovědné vlády mnoha zemí světa pomocí inflaceožebračily své občany a jak bezprecedentní je současná si-tuace světového měnového uspořádání.262 stran, doporučená prodejní cena 170 Kč.

Jan Pavlík (ed.)Gary Becker v Praze

Publikace zachycuje návštěvu prof. Gary S. Beckera v Prazev březnu roku 1995. Obsahuje projevy Gary Beckera, Duša-na Třísky, Karla Dyby a Tomáše Ježka při příležitosti 5. vý-ročí založení Liberálního institutu, slavnostní projev prof.Beckera při příležitosti udělení hodnosti Doctor honoris cau-sa Vysoké školy ekonomické v Praze, diskuze prof. Beckeras Václavem Klausem, Václavem Havlem, Jiřím Schwarzema Tomášem Škrdlantem (režisérem filmu o Gary Beckerovi„Homo economicus“). Kniha také obsahuje mnoho barev-ných fotografií a dodatek o díle Gary Beckera a činnosti Li-berálního institutu a Centra liberálních studií. Tato publika-ce je dostupná i v anglické jazykové verzi.100 stran, doporučená prodejní cena 89 Kč.


209


Milton FriedmanKapitalismus a svoboda

„Tato kniha je jednou z nejvlivnějších knih o kapitalismua svobodném trhu ve 20. století. Napomohla k názorové-mu posunu mnoha mladých lidí od socialismu směrem kesvobodnému trhu.“ (Gary Becker) Kapitalismus a svobodaje knihou, jež se dotýká velkého množství témat, kterájsou propojena jedním společným motivem, a tím je svo-boda jednotlivce, nutnost omezení nadměrné úlohy státuv mnoha oblastech lidské činnosti. Hovoří se zde o mocistátu a úloze peněz, o školství a vzdělávání, zákonech napodporu zaměstnanosti, monopolech, udělování státníchlicencí, přerozdělování příjmů, společenském blahobytua chudobě. Milton Friedman zde také představuje několiksvých originálních konceptů, jako je negativní důchodovádaň nebo kupony na vzdělávání.182 stran, doporučená prodejní cena 98 Kč.

F. A. HayekKontrarevoluce vědy

„Hayekovu Kontrarevoluci vědy by si měl přečíst každý,kdo jen na chvíli uvažuje o možnosti nahrazení spontánní-ho řádu sociálním inženýrstvím. Každý takový romantic-ký snílek se po přečtení Hayekovy knihy ocitne v kon-frontaci mezi utopickými sny a tvrdou realitou.“ (MiroslavŠevčík) F. A. Hayek, který proslul svou knihou Cesta dootroctví, obdržel Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1974a opět přivedl do centra pozornosti myšlenky rakouskéškoly jako alternativy hlavního proudu světové ekonomie.Hayek se v této knize zabývá poněkud obecnější otázkouzneužívání a úpadku lidského rozumu ve společenskýchvědách, které jsou způsobeny přejímáním vědeckých me-tod přírodních věd. Hayek hovoří o „otrockém napodobo-vání metod a jazyka Vědy“, které nazývá scientismem, ja-

Pascal SALIN

210


ko protikladu důkladného a nezaujatého vědeckého zkou-mání. O příčinách a následcích tohoto vývoje se čtenář do-ví v této světově vysoce oceňované knize.212 stran, doporučená prodejní cena 119 Kč.

Detmar Doering (ed.)Liberalismus v kostce

„Tento reprezentativní soubor statí liberálních autorů umož-ní čtenáři konfrontovat své myšlení a názory s přístupy kla-sického liberalismu. Mnoha lidem nastaví zrcadlo, které jimpomůže identifikovat vlastní názory. Po přečtení někteří po-znají, že vůbec nejsou liberály, jak se mylně domnívali, jinís překvapením zjistí, že mají k liberalismu velmi blízko.“ (Ji-ří Schwarz) Kniha je antologií statí velikánů světového libe-rálního myšlení, mezi kterými najdeme jména jako AdamSmith, John Locke, Edmund Burke, John Stuart Mill, DavidHume, Frédéric Bastiat, Ludwig von Mises, F. A. Hayek,Karl Popper a další. Kniha alespoň částečně snižuje deficit,který byl způsoben mnohaletou násilnou izolací českéhočtenáře od prací liberálních autorů. Liberalismus v kostce siklade za cíl přiblížit širokému okruhu čtenářů základní myš-lenky liberalismu a vyvrátit mnohá přežívající klišé.87 stran, doporučená prodejní cena 59 Kč.

Robert HolmanVývoj ekonomického myšlení

„Tato knížka není určena ani tak historikům nebo ekono-mickým odborníkům, ale spíše širší veřejnosti... Na pře-hledu vzniku, vývoje a zániku nejvýznamnějších ekono-mických škol, od těch dávno minulých až po dnešní, kterévytvářejí podobu soudobého ekonomického myšlení, chcečtenáři přiblížit hlavní etapy a mezníky ve vývoji ekono-mického světového názoru... Chceme-li pochopit ekono-mii dneška, musíme se vrátit ke starým autorům a čerpat


211


z jejich moudrosti... Řada našich dnešních omylů prameníz toho, že nedoceňujeme jejich odkaz.“ (Robert Holman)56 stran, doporučená prodejní cena 45 Kč.

Publikované projekty Liberálního institutu

Konkurence – cesta k efektivní výrobě a spotřebě elektrickéenergie (1998)

Konkurence v českém plynárenství (1999)Železnice jako součást dopravního trhu (2001)Konkurence v českém teplárenství a koheze energetických

trhů (2001)Telekomunikace – nové trhy, staré regulace (2002)Energetická média – transformace, konkurence, regulace, re-

forma a podoba liberalizovaného trhu (2002)Studie jsou dostupné na adrese http://www.libinst.cz.

Rozpracované projekty:Deregulace a konkurence v telekomunikacíchPrivatizace a konkurence ve vodárenstvíPrivatizace České pošty

Pascal SALIN

212


Liberální institut je nestátní, nezisková orga-nizace pro rozvoj individuální svobody, sou-kromého vlastnictví, svobodného trhu a pan-ství práva. Respekt k principům klasickéholiberalismu je společným znakem jeho pro-jektů a programů. Jeho činnost je financována

z výsledků vlastní činnosti, z darů jednotlivců a soukromýchorganizací a z udělených grantů.

Činnost Liberálního institutu se soustřeďuje do pěti oblastí:

1. VÝZKUM• Aplikovaný ekonomický výzkum doplněný základním

výzkumem představuje hlavní pilíř činnosti Liberálníhoinstitutu. Pracovníci Liberálního institutu se v současnos-ti převážně věnují zkoumání regulace síťových odvětvíekonomiky, analýze daňového systému, fungování od-větví tzv. veřejných služeb aj.

2. VZDĚLÁNÍ• Letní škola – týdenní manažerský program pro vybrané

středoškolské studenty a učitele.• Letní univerzita – týdenní program o klasickém liberál-

ním pojetí filozofie, ekonomie, historie a práva pro vyso-koškolské studenty.

• Letní akademie – čtyřdenní kolokvium o liberálních přístu-pech k základnímu a aplikovanému výzkumu ve společen-ských vědách pro absolventy vysokých škol a univerzit.

• Bakalářská, magisterská a doktorská soutěž o Cenu Ga-ryho S. Beckera – každoročně udělovaná za nejlepší stu-dentskou výzkumnou práci v ekonomii.

213


3. OSVĚTA• Výroční cena – udělovaná každoročně významné osob-

nosti světového liberálního myšlení, spojená s Výročnípřednáškou.

• Pražská jarní přednáška – významná osobnost světové-ho formátu představuje nejznámější knihu vydanou Libe-rálním institutem.

• Den daňové svobody – formou happeningu si v našichnejvětších městech připomínáme výši daňového zatíženív daném roce pro občany ČR.

• Liberálně konzervativní kolokvium – ideologické kon-frontace klasického liberálního a konzervativního přístu-pu ke společenským problémům.

• Diskuzní fórum – pravidelné panelové diskuze pořádanék aktuálním ekonomickým a politickým problémům.

4. PUBLIKACE• Liberální institut vydává každoročně 3–4 knižní tituly

a vlastní výzkumné publikace. Od roku 1990 Liberální in-stitut vydal 52 publikací.

5. MEDIÁLNÍ PREZENTACE• Pracovníci Liberálního institutu pravidelně vystupují ve

sdělovacích prostředcích a vyjadřují se k aktuálním eko-nomickým a společenským problémům tak usilovně, žeLiberální institut se už mnoho let řadí mezi publikačněnejaktivnější a nejcitovanější nestátní instituce v českýchmédiích.

Liberální institut, Spálená 51, 110 00 Praha 1Tel.: 224 930 796, 224 933 459,224 933 081, Fax: 224 930 203

e-mail: [email protected]://www.libinst.cz

214


Date post:	22-Jun-2020
Category:	Documents
Upload:	others
View:	0 times
Download:	0 times

E KONOMICK¡ HARMONIZACE · mického myšlení Histoire de l’économie politique en Europe a...

Documents