1esprit zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

7–82012

Jak se zelenáč stane zvoníkem (2) | Letošní Babí léto (4) | Cyril Höschl: I radikální reformátoři ubrali plyn (5)Inspirace z Itálie (8) | Komplexní léčba psychotiků v lůžkovém zařízení (12) Nový terénní psychiatrický tým (13) | Co ho čeká, až já tu nebudu? Bude to hezkej život? (14) Blog: Koho žalovat? (16) | To je úplně jak můj život (17) | Básně Adama Sobotky (18)

M

apa

pevn

osti

Ters

t z ro

ku 15

25

1ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACEtéma:

jak to chodí v terstu

2 zprávy z čapz

Vážení čtenáři,

v souvislosti s připravovanou reformou psychiatrické péče uvažuje ministerstvo zdravotnictví o elektronických náramcích pro psychotiky.

Zavedení elektronických náramků pro domácí vězně či „kriminální živly,“ aby monitorovaly jejich každičký pohyb, možná není úplně bláznivý nápad. Nikdy a nikde jsem se však nesetkal s nápadem použít elektronické náramky u duševně nemocných lidí. K čemu by to mohlo být dobré? Jestliže se člověk pod vlivem psychotického onemocnění dopustí agresivního chování, je to vždy náhlá reakce na nějaký podprahový podnět. Tomu elektronický náramek vskutku nezabrání.

Ministerstvo zřejmě uvažuje o tom, že by bylo možné propustit některé psychiatrické pacienty, u kterých je větší riziko agresivního chování, z ústavní péče a zároveň uklidnit veřejnost, že tito potenciální agresoři jsou neustále monitorováni. Byl by to čirý alibismus. Elektronický náramek neochrání ani dotyčného jedince, ani jeho okolí.

Duševně nemocní lidé, především ti, kteří trpí schizofrenní poruchou, mají kvůli své nemoci velmi často pocit, že jsou sledováni například tajnými službami, nepřáteli z vesmíru atd. a že tyto okolní síly se je snaží neustále ovlivňovat. Dokážete si představit, co s takto paranoidně rozjitřenou duší udělá elektronický náramek na noze?

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

S abina přišla do komunity před měsícem a půl. „Mám schizofrenii a chtěla jsem mezi stejně nemocné lidi. O komunitě jsem se dozvědě-

la od své psychiatričky,“ říká Sabina. Jejím koníčkem je psaní. „Napsala jsem příběh o hlasech, jak to se mnou je, když slyším hla-sy. Píšu na počítači, pak si to vytisknu a dám přečíst kamarádům, mamince. Píšu hlavně pro své blízké,“ vysvětluje Sabina, ale při-znává, že i tak by své příběhy ráda publiko-vala v nějakém časopise.

V komunitě se cítí dobře, možná také proto, že ze sedmi současných klientů je je-diná žena. „Mně to docela vyhovuje, alespoň tu nejsem jako v harému. Já si spíš rozumím s klukama,“ směje se Sabina a dodává, že mezi terapeuty jsou v převaze zase ženy.

Celková kapacita komunity je dvanáct míst, dva pokoje po čtyřech místech pro muže a dva pokoje po dvou místech pro ženy. Aktuální počet klientů se v průbě-hu roku mění, ale pravidelně je v komunitě

Jak se zelenáč stane zvoníkem

o dost více mužů než žen. „Možná je to tím, že jsou ženy schopnější, spíše se o sebe po-starají, umí si třeba uvařit, nebo je to spíš tím, že se víc bojí opustit zázemí domova,“ uvažuje vedoucí komunity Marion Täubne-rová. Podle ní se dost často stává, že klienti přijdou do komunity a po krátké době zase zmizí. „Přijdou, protože je k tomu donutí ro-diče, jsou tady chvíli a pak chtějí domů, kde je jim lépe. Týká se to holek i chlapů,“ vy-světluje Marion.

Sabina přišla do Mýta z vlastní vůle a po-čáteční těžkosti ji neodradily. „Jít do komu-nity jsem si přála hlavně já. Mám úžasné rodiče, hodně mě v tom podporují,“ říká Sabina. Doufá, že v komunitě bude mít pří-ležitost, aby si urovnala v hlavě, co chce od života, a dokázala se dát trochu dohroma-dy. „Začátky byly krušné, dělalo mi problém ráno vstávat, ale teď už to zvládám celkem dobře. Na rozcvičku chodím nerada, nechce se mi po ránu hýbat. Teď jsem se tomu vy-hnula, protože se starám o zvířata. Místo

rozcvičky chodím krmit slepice a kočky. Máme devět slepic a ty za den snesou osm i víc vajíček,“ prozrazuje Sabina.

Zachovej řád a řád zachová tebeZákladní povinností člena komunity je dodr-žování denního řádu. Vstává se v šest třicet a ve tři čtvrtě na sedm je rozcvička. V osm hodin je snídaně a v půl deváté začíná ranní komunita. „Trvá zhruba půl hodiny, řekneme si, jak jsme se vyspali, jak se máme a potom je tam rozdělení provozu, co kdo bude dělat a kdy. Pak je ještě půl hodiny příprava na prá-ci a v půl desáté se všichni scházejí nahoře, kde je poslední přesné rozdělení úkolů a tím už začíná dopolední pracovní činnost, která trvá tři hodiny. Po hodině je pauza na cigare-tu a v půl jedné je oběd. U stolu vždycky čeká-me, dokud nepřijde ten poslední, potom zvo-ník popřeje dobrou chuť,“ popisuje Marion.

Dopoledne určení členové komunity vaří, uklízejí, pracují kolem domu nebo na za-hradě, opravují poškozené vybavení, třeba rozbitou poličku nebo uvolněnou kliku. Od-poledne přicházejí na řadu různé skupinové programy a volnočasové aktivity, samozřej-mě sport (každé úterý sportovní odpoledne), různá tvůrčí činnost jako například výroba keramiky, práce se dřevem, ale také třeba

Do Terapeutické komunity Mýto se hlásí mladí lidé s psychotickým onemocněním, aby se připravili na samostatnější vykročení do dalšího života. Pokusili jsme se nahlédnout do zákulisí komunity a vyzvědět, čím vším musí nováčci projít a co jim komunita přináší.

3zprávy z čapz

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem

a státním rozpočtem ČR.

společenské hry na procvičování kognitiv-ních funkcí. Společný program končí večer-ní komunitou, kde mají všichni příležitost k ohlédnutí za uplynulým dnem.

„V úterý se schází hodnotící skupina (po-lovina klientů první týden a druhá polovina klientů druhý týden), kde každý klient hod-notí svůj individuální plán za uplynulých čtrnáct dní a stanoví si menší krátkodobé cíle, aby se postupně propracoval k nějaké-mu vysněnému cíli. Třeba, že by chtěl udělat dvacet kliků, a začne tak, že každý den udělá o jeden klik navíc. Někdy to jsou i větší cíle, prostě každý podle toho, co si naplánuje. Mluvíme také o tom, jak se klient cítí mezi lidmi v komunitě, co se mu daří, nedaří. Dů-ležité je, aby dostal zpětnou vazbu, aby se i ostatní vyjádřili, jestli si tak opravdu stojí, jestli se jeho sebehodnocení neliší od toho, jak to vidí jiní,“ vysvětluje Marion.

Hlavním smyslem terapeutické komuni-ty je podle ní spolubytí s ostatními. „Je třeba naučit se mluvit o tom, jak mi je, že mi třeba něco nesedí, všímat si toho, jak se cítím, co mě ovlivňuje, co to vlastně znamená, že se mám špatně. Ostatní mě vidí a mohou mě upozor-nit na chování, které v nich může vyvolávat strach nebo pocit odcizení, takže si příště budu moci lépe vysvětlit reakce okolí. Můžu ostatní upozornit, že kdyby se mi udělalo špatně, tak určitě nechci, aby mi někdo šahal na rameno, že to opravdu nemám rád, že mi určitě nemá říkat, hele Pepo, nebo pouštět ně-jakou agresivní muziku,“ říká Marion.

RituályPobyt v komunitě je rozdělen do čtyř fází. Nultá fáze, během níž nováčka provází je-den ze zkušenějších klientů (patron), trvá měsíc a končí příjmovým rituálem do prv-ní fáze. Také přechody do dalších fází jsou doprovázeny rituály, během nichž si musí klient symbolicky vybojovat právo postou-pit výš. Podoba jednotlivých rituálů má být překvapením (je tedy tajná), ale jejich spo-lečným prvkem je dřevěné jablíčko, které si nováček s pomocí svého patrona vyřeže během prvního měsíce, aby ho pak mohl po-věsit na komunitní strom. „Při rituálech si svoje jablíčko nějak vybojuje, namaluje si ho pokaždé jinou barvu, podle toho, jak zraje. Nejdříve je zelené, potom žluté a nakonec červené a na konci pobytu se už trhá a dává do košíku. Jablko je podepsané, je na něm datum přijetí za člena komunity a potom da-tum, kdy odchází,“ popisuje Marion.

Postup do vyšší fáze přináší větší práva, ale i povinnosti. Klienti na začátku pobytu (v nulté a první fázi) pracují uvnitř komuni-ty pod vedením zkušenějších kolegů. Vyko-návají spíše pomocné, méně náročné práce. „Zdatnější klienti, kteří postoupili do druhé

fáze, už mají vícero zodpovědnosti a mají spíš šéfovské funkce, už se o někoho starají, střídají se ve funkci šéfa kuchyně, úklidu ane-bo zvoníka, což je vlastně šéf baráku, který koordinuje práci,“ říká Marion Täubnerová. Klien ti ve třetí fázi se podle ní už připravují na fungování mimo komunitu (dělají si rekva-lifikaci) a zkoušejí práci venku.

Evropské projekty Česká asociace pro psychické zdraví, která je zřizovatelem komunity, zahájila v letoš-ním roce projekt Pracovní a sociální integ-race klientů Terapeutické komunity Mýto. Projekt financovaný Evropským sociálním fondem umožní zdatnějším klientům, aby si vyzkoušeli zaměstnání na tréninkových pra-covních místech vytvořených ve spolupráci s Městským úřadem Mýto. „Je tady potřeba natřít autobusovou zastávku, pomáhat při uklízení odpadků, jsou to práce kolem kos-tela, donést starším lidem tady v Mýtě oběd nebo posekat zahradu, vlastně cokoliv se naskytne podle uvážení pana místostarosty Kořena,“ říká sociální pracovnice komuni-ty Jana Stárková s tím, že klienti ve třetí fázi budou moci pracovat až na půl úvazku, bude to záležet na nich, podle toho, jak budou práci zvládat. „Klienti v první nebo druhé fázi budou pracovat maximálně dva dny, do-poledne a kousíček odpoledne. Jde o to, aby jejich zapojení do projektu odpovídalo reži-mu komunity. Klient ve třetí fázi může dělat na čtyři hodiny, nebo si práci rozložit. Jeden den si dá šest hodin a druhý den třeba jen tři hodiny,“ vysvětluje Jana Stárková.

Další evropský projekt ( Profesní růst pracovníků terapeutické komunity

– navýšení kvality péče a sociálních služeb) v letošním roce končí. Jeho výsledkem jsou větší zkušenosti a bohatší inspirace celé-ho terapeutického týmu. „Byla jsem týden v Němčicích v komunitě pro drogově závislé a pak v Bohnicích na pavilonu čtyři, v pra-covní poradně, kterou navštěvovali pacien-ti před propuštěním. Je to jakýsi předstu-peň naší komunity. Bylo zajímavé vidět, co všechno mohou dělat ještě ne zcela kompen-zovaní lidé,“ říká Jana. Vedle kurzů a stáží, které si terapeuti volili individuálně, byl sou-částí projektu společný vzdělávací program, kterého se účastnil celý tým. „Žádali jsme vyučující, aby své kurzy pojali méně školsky a více tréninkově, se zaměřením na to, co budeme potřebovat v praxi,“ uvádí Marion Täubnerová. Výsledkem podle ní byl vel-mi flexibilní trénink, který bavil účastníky kurzu i lektory. „Pro mě byla nejzajímavější částí projektu stáž v terapeutické komunitě Sejček pro klienty s duální diagnózou, kteří mají nějaké duševní onemocnění v kombina-ci se závislostí. Strávila jsem tam týden jako klient. Prošla jsem i přijímacím rituálem, ponořili mě ve sklepě do studny, kde byly je-nom svíčky, bylo to trošku strašidelný, ale fajn. Pracovala jsem s nimi v lese, v kuchy-ni a odpoledne jsem se účastnila terapeu-tického programu,“ říká Marion. Podle ní je program pro klienty s duální diagnózou v Sejčku trochu volnější než v jiných terape-utických komunitách pro toxikomany, ale přísnější než v Mýtě, kde někteří klienti mají také duální diagnózu. „U nich je v popředí spíše závislost, ale u nás je v popředí spíše duševní onemocnění,“ vysvětluje Marion.

Josef Gabriel

V komunitě se Sabina cítí dobře, možná také proto, že ze sedmi současných klientů je jediná žena.

foto

: Jan

a St

árko

vá

4

Letošní Babí léto

P ořadatelé letošního už třiadva-cátého ročníku nechtějí slevit z původního plánu a připravili na týden od 10. září velmi pestrý pro-

gram. Je určen nejen lidem zvenku, ale také těm, kteří právě v léčebně tráví nějaký čas jako pacienti nebo se sem v této roli občas vracejí.

Hlavní program Babího léta 2012 pro-běhne v sobotu 15. září. Je připravena čtyři-cítka různých hudebních a divadelních vy-stoupení. Cílem pořadatelů je přiblížit areál a léčebnu Bohnice lidem z blízkého okolí, aby sem nepřišli jen na festival, ale aby se sem vraceli. Uvítá je krásný park s pozo-ruhodnými stromy, statek, kam chodí za koňmi a dalšími zvířaty děti s rodiči. Nejde tu jen o to, aby si sem přišel návštěvník po-slechnout oblíbenou kapelu a zas odešel, ale aby získal povědomí o tom, že do tohoto par-ku může přijít a strávit tu den stejně jako tře-ba ve Stromovce.

Návštěvníky čekají čtyři hudební scény: Psychostage jako samostatná jednotka DJů, kouzelný ethnojam, hudební scéna PL Boh-nice a přátelé, kde polovina účinkujících je z řad zaměstnanců a klientů, John Heaven, Generation Jam, a druhá polovina má při-táhnout fanoušky: Republic of Two, Hm. Jiří Volf z Greendoors pořádá letos nově písnič-kářskou scénu, kde také účinkují klienti psy-chiatrie. Dále budou na programu divadelní představení, která pořádá Barbora Adolfo-vá. A také výstava současného výtvarného umění v bývalé prádelně léčebny, prostoru syrovém, který se podle organizátorky Mi-chaely Hečkové k tomuto účelu velice hodí. Obě dámy jsou z občanského sdružení To-lerdance, které je pořadatelským partnerem léčebny.

Kromě her, prezentací neziskových or-ganizací Prahy 8, komentovaných prochá-zek po parku a statku, otevřených dveří Centrální terapie a dalších lákadel, čeká letos návštěvníky vyhlídkový let vrtulní-kem. Ten se nejprve vznese nad léčebnu, zaletí nad bohnické údolí, ke trojskému ka-nálu a přes Havránku se vrátí do léčebny. Je to malý čtyřmístný vrtulník Robin R 44, s jakým létá i záchranka. Vyhlídkové lety budou probíhat celý den od 12 do 18 hodin.

témaaktuality

Babí léto je festival, který v roce 1990 jako první otevřel brány bohnické léčebny veřejnosti. Šlo o to, aby se lidé seznámili s prostředím léčebny, něco se dozvěděli a také se ve zdejším parku pobavili.

Renáta Bulvová, která pořádá během fes-tivalu autorské čtení poezie, říká: „Je to krásný nápad, proč se nepodívat na léčeb-nu z jiné perspektivy?“

Festival Babí léto po celých dvacet let po-řádalo sdružení Unijazz v čele s Čestmírem Huňátem. Jejich cílem bylo uvádět hudeb-ní alternativu a navazovat spojení s lidmi, kteří mají sami zkušenost s duševní nemo-cí a věnují se kulturní tvorbě. Když Unijazz uzavíral před třemi lety tuto kapitolu své činnosti s tím, že na další ročníky už nemá kapacitu, finance ani dost energie, přihlásil se k pokračování v této tradici za PL Bohni-ce Luboš Chlad a ve spolupráci s neziskovou organizací Tolerdance navázali v roce 2010 dvacátým prvním ročníkem.

Usměvavý třicátník Luboš Chlad je v současnosti hlavním pořadatelem této akce. Je zaměstnancem psychiatrické léčeb-ny (pracuje zde také jako terapeut v košíkář-ské dílně). Vedle pořádání Babího léta orga-nizuje na jiném bohnickém festivalu Mezi ploty hudební scénu psychiatrické léčebny a jejích přátel a zajišťuje prezentací výrobků terapeutických dílen na festivalu Habrovka,

na hradě Houska, v Botanické zahradě nebo na vánočních trzích.

„Terapeutické dílny Bohnic jsme již pre-zentovali i na předchozích ročnících už od roku 2002. Okolo Centra krizové interven-ce jsme prodávali výrobky dílen a pořáda-li workshopy. Tím se vyprofiloval jakýsi základ, buňka, která byla schopna nést dál festival od roku 2010, a o tenhle základ jsme se opřeli. Věděli jsme, že umíme udělat jed-nodenní workshopy, prodej, předvádění, že můžeme zapojit lidi, pořádat hry, že budeme umět sehnat kapely, udělat si svůj program,“ vzpomíná Luboš.

Program Babího léta se kromě dospělé-ho publika zaměřuje i na rodiče s dětmi. Pro ně je určena Babí hra. Děti dostanou panáč-ka Bohouška, který je nemocný a se kterým se vydají na různá místa v léčebně a budou se ho snažit uzdravit. „Na programu je spi-rituální péče, duchovní rozhovor, artetera-pie, ergoterapie, resocializace. Chceme, aby se děti, když přijdou do kostela, zamyslely, proč tam stojí, že je součástí léčby a funguje, jak má,“ uvádí Luboš Chlad.

Michal Kašpar

Luboš Chlad (na fotografii), jeden z organizátorů festivalu, nezapomíná při plánování programu ani na dětské návštěvníky. Pro děti je připravena edukační hra, při které se seznámí s procesem léčby v PL.

5

O názor na reformu systému psychiatrické péče jsme požádali prof. MUDr. Cyrila Höschla, DrSc. FRCPsych., ředitele Psychiatrického centra Praha (PCP).

Potřebuje podle Vás systém psychiatrické péče v České republice transformaci?Předesílám, že na to nemám silný názor, respektive že můj původ-ně vyhraněný názor slábne tím, jak se člověk seznamuje s různými systémy tady i v cizině a s jejich dopady na situaci duševně nemoc-ných. Slábne i s čím dál tím silnějším uvědoměním, že jsou tu silní a poměrně důležití hráči s různými zkušenostmi – na jedné straně velké psychiatrické léčebny, oddělení akutní péče, ambulance a na druhé straně různá netradiční zařízení, která představují pokus o transformaci směrem ke komunitní péči, jako je Fokus a celá řada dalších. Nikoho nemůžeme obvinit z toho, že to myslí špatně a že tu už dneska nemá co dělat, a pro každý názor lze najít argumenty. Jak pro to, že by se transformace dělat neměla, tak pro to, že by se dělat měla.

Je alespoň v něčem jasno?Především to, že by duševně nemocní měli být i nadále shromažďo-váni ve velkých léčebnách, abychom jim zde mohli poskytovat péči, se zdá být z celoevropského pohledu již zastaralým názorem. To je dál neudržitelná představa. Jenomže řekneme-li, co s tím, na to už jsou různé názory. Zastánci těch konzervativnějších předpokláda-jí, že by se dnešní kolosální léčebny pouze proměnily v otevřenější moderní diferencované jednotky s různými druhy zařízení uvnitř a s různou úrovní péče. Kdysi se o to v Bohnicích pokoušel Zdeněk Bašný, v současnosti se o to pokouší Martin Hollý, v Jihlavě Zdeňka Drlíková a nakonec řada ředitelů léčeben, kteří si určitou nutnost pokroku plně uvědomují. Na druhou stranu právě „lobby“ ředitelů léčeben se zdá být opticky jakousi brzdou, když jde o to rozhodnout se k nějakému radikálnímu kroku.

Kdo u nás stojí za snahou prosadit nějaký radikální krok? Úsilí o radikální krok představovala skupina mladých „revolucio-nářů“ po listopadu 1989, kteří se později různě proslavili, jako Hon-za Pfeifer nebo Ondřej Pěč. Jenže celý transformační proces nabral obrovské zpoždění a postupem let se i jejich původní ostré vědomí obrousilo, často už své úsilí namířené proti setrvačnosti toho molo-chu do jisté míry vzdali. První zlom nastal ve chvíli, kdy bylo zapotře-bí otevřeně si přiznat, že plný přechod na komunitní péči nebude zna-menat úsporu peněz, jak reformátoři původně slibovali, ale naopak zvýšené investice. Komunitní péči je potřeba nějak vybudovat a zna-mená to nejenom omezit počet lůžek v léčebnách, ale také nabídnout místo nich něco jiného, například vytvořit mobilní týmy.

Proč myslíte, že by komunitní péče byla dražší?Komunitní péče zvyšuje nároky na jednotlivce, proto je také nutné zvýšit odměnu za to, co po nich chceme. Není neustále možné chtít více muziky za méně peněz. Co se v instrumentální medicíně inves-tuje do přístrojů a technologií, to by se v této oblasti mělo investovat do lidí. O tom se nám plátce a politiky nepodařilo dosud plnohod-notně přesvědčit. To je první investice.

I radikální reformátoři ubrali plyn

Cyril Höschl, ředitel Psychiatrického centra Praha, v Grónsku.

rozhovor

Pro lidi, kteří nejsou schopni žít samostatně ve svých domácích podmínkách, bude nutné rozvíjet chráněné prostředí, udržovat byty, dílny, kavárničky, různá další zařízení. To, co je dnes nepříliš systé-mově financováno různými projekty a programy, zavést systémově, a to by byla obrovská investice.

Další investice by si vyžádala proměna léčeben. Často jsou to rozsáhlá zařízení s velkými pozemky, která nabízejí řadu možností, k čemu by měla sloužit dál. Všichni víme, že se nám nedostává soci-álních lůžek, kvalitních zařízení dlouhodobé péče pro staré a opuště-né, pro různě sociálně handicapované lidi, kteří nepotřebují vyloženě psychiatrickou péči, a přesto nemohou bez nějaké pomoci existovat. Jít tímto směrem, a to už je zase investice, zase nějaký personál, něja-ké zařízení. Přitom například bohnická léčebna by potřebovala odha-dem jednu až dvě miliardy, aby stav budov odpovídal standardu. S po-stupem doby ta částka dramaticky narůstá, čím více to odkládáme, tím hůře to bude řešitelné. To je jeden z argumentů proti transforma-ci, protože není na obzoru nikdo, kdo by to zaplatil.

Není investiční zanedbanost léčeben spíše argumentem pro jejich transformaci? Proč investovat do zastaralého systému?Investiční zanedbanost léčeben slouží v debatách jako argument pro obě strany. Je pravda, že s tím musíme něco udělat, otázka zní, co je levnější. Jsou tady dvě mohutné alternativy. Jedna možnost je reformovat současný stav, ale vycházet ze současné struktury a je-nom se podívat, jestli proporce mezi akutními a chronickými lůžky, mezi péčí ambulantní a lůžkovou, mezi frekvencí denních stacio-nářů a hospitalizací, je optimální. A také se podívat, jestli je péče dostatečně personálně zajištěna, jestli by se pacientům nemělo vě-novat více lidí, což ovšem samo o sobě ještě nezaručuje, že se zlepší kvalita péče. Lékaři mají přirozenou tendenci k lenosti, a když bu-dou mít na oddělení místo padesáti jen pětadvacet pacientů, ještě to neznamená, že s nimi budou víc komunikovat.

Druhá možnost je vydat se skandinávskou či britskou cestou, mít mobilní týmy a domy o čtyřech pěti lůžkách v městských aglo-meracích pro ultra krátkodobou krizovou péči a spíše mít sestry, psychoterapeuty a sociální pracovníky, chodit do domácností ře-šit jednotlivé případy, aplikovat medikaci a sledovat stav klientů v jejich domácím prostředí. Teď, zdá se, jsme na křižovatce, kde se budeme muset rozhodnout (a vlastně se o tom vede skrytá debata), jestli sledovat ten, či onen proud.

6

Které z těchto dvou možností dáváte větší šanci?Obávám se, že síly jsou vyrovnané. Na jedné straně jsou reformáto-ři, mladí psychiatři, psychoterapeuti a různé nevládní organizace a média. Na druhé straně jsou usazené struktury ředitelů nemoc-nic, starší generace psychiatrů, kteří už jsou zvyklí na určitý systém a pohodlí a vidí ohrožení v tom, že by se to mohlo zásadně změnit. Tyhle síly jsou v rovnováze a mám pocit, že pokud se nic nestane, tak otázka, kterým směrem se ubírat, ještě dlouho zůstane neroz-hodnuta, i když si všichni uvědomují její naléhavost.

Nevidíte to příliš pesimisticky?Na ministerstvu zdravotnictví jsem už před více než deseti lety za-žil řadu nesmírně progresivních trendů, na vedoucích místech byli jednotlivci, kteří tomu fandili, a přesto se nic nestalo. Jen namát-kou vzpomínám na lidi z VZP, jako byla Jana Žmolíková, kteří měli o problematiku transformace péče o duševně nemocné aktivní zá-jem, a dokonce se zúčastňovali progresivních schůzek pořádaných po Evropě. Chci tím říci, že mezi politiky a plátci na jedné straně a poskytovateli a konzumenty péče na druhé straně nebyly nepro-dyšné bariéry. Docházelo k průnikům lidí, kteří o to měli aktivní zá-jem, popřávalo se jim sluchu i na nejvyšších místech, jenomže prů-měrný „poločas života“ ministra zdravotnictví od revoluce je tady osm měsíců, takže když už se s tím málem začalo něco dělat, celá garnitura se a jakákoliv snaha se vždy smetla a začalo se znovu. Pře-sto tady byli lidi, kteří tu káru tlačili dál a snažili se nezabřednout do starých kolejí, jako třeba Zdeněk Bašný. Ale jak dopadl? Skon-čil s ředitelováním. Dělal záslužnou práci, ale aby se to proměnilo v systémovou změnu po celé zemi, to se nestalo.

Na transformaci psychiatrické péče by mohly přijít peníze ze strukturálních fondů Evropské unie. Vidíte v tom šanci? Tento první krok je sice nadějný, ale hned další kroky jsou s velkým otazníkem. Obávám se, že evropská představa o tom, jak má vypa-dat transformace psychiatrické péče a co by se s těmi penězi mělo udělat, je úplně, ale úplně jiná než představa české psychiatrické komunity. Podle evropské představy jde o to radikálně změnit do-savadní systém a obrátit ho směrem ke komunitní péči. Podle zdejší představy by se měly opravit fasády léčeben a trošku vylepšit vnitř-ní prostředí jinak starého systému. Jestli se ukáže, že má obava je

oprávněná, povede to ke krachu celého projektu, stejně jako v přípa-dě norských fondů. Mluvil jsem s Norem, co to má z jejich strany na starosti. Říkal, že kdosi od nich přišel v Čechách někam do léčebny a viděl zrenovovanou nějakou kapličku, na které bylo napsáno, že děkují norským fondům. To pro něj byla poslední kapka. Navrhl za-kázat další přísun peněz do Česka.

Ale doba se mění, už se příliš dlouho nic neděje a obhájcům současného stavu chybí argumenty. Nepřináší výhled na evropské peníze větší šanci než v minulosti?To je dost dobře možné, ale nejsem to schopen posoudit. Obávám se, že zpoždění nebo nicnedělání v této věci a nedorozumění s ev-ropskými reformami není vůbec věcí argumentů, ale věcí setrvač-nosti, nedostatku energie a systémových nástrojů, co s tím udělat. Že se věci mají tak, jak se mají, to není důsledek nějaké argumenta-ce. Jak říkal Churchill: k tomu, aby zlo zvítězilo, stačí jediná věc – aby dobří lidé nedělali nic.

Připomíná mi to situaci na konci osmdesátých let. Sice se mluvilo o perestrojce, ale do revoluce se nic nedělo, až pak přišel zlom. Je to do určité míry analogické, ale byl bych opatrnější a to souvisí s tím, co jsem na začátku řekl, že můj proreformní názor není zdale-ka tak silný jako před patnácti dvaceti lety.

Proč se váš původní proreformní názor oslabil? Zprávy o tom, jaký dopad měla například radikální reforma v Itálii, nejsou úplně jednoznačné. A hodně to závisí na tom, s kým mluví-te. Nadšení pro transformaci se střídá s kritikou tak v poměru tři ku jedné. Kritici říkají, že hospitalizace se v maskované podobě přesu-nula do soukromých sanatorií, že péče v mnoha aspektech selhává, že stará nemocniční péče, jaká stále existuje nejen u nás, ale třeba i v Německu nebo v Belgii, má vlastně lepší výsledky. A teď strašně záleží na tom, jak definujete výsledek, jaké indikátory použijete, to všechno už může být předmětem diskuse. A já nejsem pod vlivem jednoznačné ideologie natolik, abych do toho bušil z jedné strany a neposlouchal argumenty druhé strany. Řešení není jednoduché, a i kdybychom tu změnu nakrásně protlačili, nemusí to být za kaž-dých okolností úplně dobře.

rozhovor

J_P_

D, f

lickr

.com

„Není neustále možné chtít více muziky za méně peněz. Komunitní péče zvyšuje nároky na jednotlivce, proto je také nutné zvýšit odměnu za to, co po nich chceme. Co se v instrumentální medicíně investuje do přístrojů a technologií, to by se v této oblasti mělo investovat do lidí,“ říká Prof. Höschl

7

A pak se mohou ozvat kritici: vidíte, my jsme to říkali! Tohle ne-bezpečí tady je. Myslím, že protagonisté reformy si to uvědomují, proto ubrali plyn v naléhavosti, s jakou to prosazují.

Přesun péče z velkých psychiatrických léčeben do terénu by ale určitě přinesl změnu k lepšímu. U lidí s těžkým duševním onemocněním by se nemuselo čekat, až se znovu zblázní a budou nedobrovolně hospitalizováni, ale někdo by se jim věnoval už dřív. V tom si rozumíme, já jsem srdcem na téhle straně, jenom chci vy-světlit, proč už nejsem tak radikální. Aby se s léčbou nečekalo až na hospitalizaci, to je dobrý argument. Ale v takovém Norsku, které je ukázkou transformované psychiatrie, je nedobrovolných hospitali-zací třikrát víc než u nás.

Dá se to nějak vysvětlit? Dá se to vysvětlit tak, že pro ně to byl jediný způsob, jak lidi dostat k hospitalizaci. Prostě určité procento pacientů hospitalizaci potře-buje. To je málo platné. A pokud se zeptáte pacientů, jak by podle nich měla péče vypadat, zdaleka ne všichni by preferovali komunitní péči. Zejména to platí o jejich příbuzných. Mít duševně nemocného člověka doma je hodně obtížné, tak jsou celí šťastní, že ho mohou str-čit do léčebny a mají chvíli pokoj. Buďme upřímní. A navíc jsou paci-enti, kteří si na snadnost žití v závislosti na instituci tak zvyknou, že by jim přechod na komunitní péči ublížil asi jako zvířatům v zoolo-gické zahradě, kdyby je někdo vypustil do volné přírody. Dvě třetiny z nich zahynou. A tohle je třeba brát v úvahu. Kdysi jsme si do PCP vzali chronického pacienta, který měl za sebou dvacet pět let hospi-talizace. Profesor Hanzlíček se chtěl podívat, jestli lze takhle zamrz-lou chronickou psychózu nějak rozhýbat. Když jsem onoho pacienta chtěl propustit (byl to jen pokus), vyděsil se a dělal všechno pro to, aby tu mohl zůstat. Vyděsilo ho, že by měl vyjít za bránu.

Ale při propuštění z vězení by to bylo podobné…Já to nepoužívám jako argument proti transformaci. Chci jen uká-zat, že debata za prvé není jednoduchá, za druhé, že obě strany mají určité argumenty, kterým je třeba naslouchat, a také vysvětlit, proč má revoluční nadšení ve prospěch transformace obroušené hrany.

Není to nakonec dobře, že původně ostré hrany už jsou obroušené? Viděl byste šanci, že se zastánci obou proudů nějak domluví? Viděl bych tu šanci, kdyby na nejvyšší úrovni vzniklo rozhodnutí alokovat do oblasti duševního zdraví významnou investici a podmí-nit ji transformací. Dostanete 15 miliard navíc, ale až mi přinesete na stůl, co s tím uděláte. A když usoudíme spolu s experty, kteří ro-zumějí systému péče (a po Evropě takoví lidé jsou), že to má hlavu a patu, tak pak vám ty peníze dáme. Ruka páně se musí otevřít, ji-nak tu nikdo žádnou transformaci neudělá.

Právě teď se ale zdá, že na transformaci psychiatrie bude možné využít miliardy z evropských strukturálních fondů.Blížíme se ke shodě na tom, že podmínkou jakékoliv transforma-ce je, že se do toho dají velké peníze. Ale moje obava, že tyto peníze můžou být následně předmětem velkého sporu, stále trvá. Předsta-va o tom, na co by se měly využít, je opravdu velice různá.

Myslíte, že od ředitelů léčeben se nedá čekat konstruktivní přístup?Dá, jenže představy o tom, jak by se mělo pomoci léčebnám, jsou opravdu odlišné. Když to hodně zjednoduším, tak představa ředitele léčebny je, že by se za to měl natřít plot a koupit nový nábytek. A nové

matrace, protože staré už jsou promočené. Ale tato představa, i když to vulgarizuji, je v jakékoliv podobě naprosto neslučitelná s předsta-vou lidí, kteří v Evropě finanční prostředky alokují. Ten Nor mi vy-loženě řekl, vy Češi si představujete, že transformace psychiatrické péče je nákup nového nábytku. Co jsem mu měl na to říci?

Podle Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením by lidé neměli být nuceni k životu v ústavech, byť krásně opravených. Jsme zase na začátku diskuse. Jsme na křižovatce, rozhodujeme se mezi reformou starého, nebo vytvoření nového systému poskyto-vání péče o duševní zdraví. Zatím je to 1:1. K možnosti radikální změny jsem poměrně skeptický, protože by to vyžadovalo velkou investici a dlouhodobý program udržitelnosti, plus samozřejmě tady hrají roli psychologické aspekty lidí, kteří jsou na určitý způsob práce a uspořádání zvyklí a velmi nekomfortně by nesli, kdyby se to radikálně změnilo. Je třeba si to uvědomit a vyložit karty na stůl. Že se bude překonávat spousta nepříznivých faktorů nejenom hmotné a organizační povahy, ale i psychologických a kulturních představ. A pak musíme mít na paměti, že je velká část lidí, kteří ústavní péči jednak potřebují a jednak opravdu chtějí, cítí se v ní bezpečněji než v přirozených podmínkách, které jsou pro ně příliš náročné, nesro-zumitelné, plné různých nebezpečenství.

Jak by vypadala transformace, kdyby to bylo pouze na vás?Kdyby to bylo jen na mně, zvážil bych, jaké parametry má v Evro-pě systém, do kterého bychom se překlopili. Znovu bych se podíval na to, co udělala třicetiletá zkušenost v Itálii, podíval bych se na to, jak je dostupná a kvalitní psychiatrická péče v bohatých a do urči-té míry srovnatelných zemích, jako je Kanada, Irsko, Skandinávie, Dánsko, a rozhodně bych se snažil nevylít s vaničkou dítě. Mladší a střední generaci bych poslal do ciziny na rok na výcvik, aby si ten systém mohli ohmatat, aby si zažili, jak funguje. A to je další bod, proč bychom na to potřebovali peníze. Ano, komunitní péče, mo-bilní týmy, zaangažování všech, kteří s tím mají zkušenost. S lidmi, kteří by se sem vraceli a věděli o čem to je, bychom tady znovu začí-nali od podlahy se všemi porodními bolestmi. Takže bych byl trpě-livý a dal bych na to klidně pět deset let a během těch pěti deseti let bych ten systém zavedl a spustil. Ta nejlepší nemocniční a léčeben-ská zařízení bych ve velmi zmenšené míře zrenovoval, zreformo-val a zanechal pro skupinu pacientů, kteří vždycky budou potřebo-vat ústavní péči, i kdyby to bylo jen z forenzních důvodů, z důvodů nemožnosti soužití v komunitě. A hlavně bych do systému alokoval mnohem více peněz, nežli tam je.

Co by měla transformace přinést pacientům? To je různé. Jsou pacienti, kteří potřebují více jistoty, a naopak, jsou pacienti, kteří potřebují více autonomie. Nový systém by po-skytoval mnohem více autonomie. Zůstanete ve svém, jste rov-nocenným partnerem personálu v tom smyslu, že personál je va-ším konzultantem, poradcem, pomáhá vám a nebuzeruje vás. Ale jsou lidi, kteří potřebují buzerovat, to si přiznejme, jsou lidi, kteří chtějí, aby pan doktor rozhodl, protože oni sami nevědí, jsou ne-rozhodní. Pro určité procento pacientů je současný systém moc restriktivní, chtěli by být doma, chtěli by si o svých věcech rozho-dovat sami, mít svoje zázemí, své soukromí. Ale i v novém systému budou pacienti, kteří by chtěli být v nějakých institucích, chtěli by mít nějakou autoritu, která jim pomůže s řešením života. Čili teď je systém více méně autoritativní a jeho změna by poskytla více autonomie; alternativní systém je více autonomní a měl by zacho-vat určitou míru ochranářství pro ty, kteří ho bytostně potřebují.

Josef Gabriel

rozhovor

8 tématéma: jak to chodí v terstu

Inspirace z ItálieV listopadu minulého roku jsem s krizovým týmem DPS Ondřejov navštívila Centrum duševního zdraví v italském Terstu. Těch několik dní bylo velmi inspirujících, a tak bych se o své poznatky ráda zde podělila…

C entrum duševního zdraví v Terstu představuje systém komunitní péče, který se vyvinul z prvotních zkušeností Franca Basaglii a jeho spolupracovníků s deinstitucio-nalizací v 70. letech 20. století. Již mnoho let je považo-

váno za jedno ze světově nejpokrokovějších veřejných systémů péče o duševní zdraví. Centrum duševního zdraví tvoří součást Systému zdravotní péče v Terstu zvaného Triestina, který byl v devadesátých letech zcela přeorganizován s cílem poskytnout nejvíce zdrojů a na-bídek zdravotnických služeb přímo v komunitě a nahradit péči cent-ralizovanou v nemocnicích.

V revoluci je pravda!Naše dvoudenní stáž začíná návštěvou správního orgánu Centra. Vcházíme do parku San Giovanni, který je architektonicky podob-ný naší psychiatrické léčebně v Bohnicích. Mezi klidnou zelení ční několik mohutných budov, některé se zamřížovanými okny. Zá-roveň je tu však několik nově vystavených menších budov, zjevně moderně zařízených. Když hledáme cestu do parku San Giovanni, ptáme se několika starších lidí na ulici, jsou vřelí a jasně gestikulu-jí, kudy máme pokračovat. A my přemýšlíme, zdali někteří z nich jsou bývalí chroničtí pacienti léčebny, kteří dnes za dostatečné ko-munitní péče mohou spokojeně žít mimo prostředí velké psychiat-rické instituce…

Vjíždíme do parku San Giovanni a dále pokračujeme dle ukaza-telů k budově ředitelství. Na vnější zdi jedné z původních budov kři-čí červený nápis: „V revoluci je pravda!“ Před hlavní budovou stojí socha koně, který je symbolem zdejší psychiatrické revoluce. Na terase budovy z druhé strany je vystaveno síťové lůžko. Vcházíme dovnitř budovy, chodby jsou barevně vymalované, všude zasklené fotografie dokumentující zdejší proces deinstitucionalizace. Mnoho fotek Franca Basagliy a fotek zachycujících původní prostředí psy-chiatrické léčebny, momentky života pacientů v léčebně.

Systém péče o duševní zdraví v Terstu6+Od roku 1998 se Systém zdravotní péče v Terstu dělí na šest oblastí, kde je poskytována zdravotní péče. Jsou tu tři centra (Centrum du-ševního zdraví, Centrum drogových závislostí a Centrum prevence) a tři mezioblastní střediska (Kardiovaskulární středisko, Středisko sociální onkologie a 118 jednotek pohotovostní služby). Toto nové rozdělení služeb vyžaduje, aby služby vzájemně dobře spolupraco-valy a využívaly multidisciplinární týmy.

Centrum duševního zdraví v Terstu bylo založeno v roce 1981 a od té doby se stále vyvíjí. Jeho cíle jsou vymezeny následovně: • Centrum je zodpovědné za prevenci, diagnostiku, péči a reha-

bilitaci v oblasti psychiatrie a za řízení služeb zaměřených na ochranu duševního zdraví místní komunity;

• Centrum by mělo pracovat na snížení jakékoli formy diskrimi-nace, stigmatizace a vyloučení osob s duševní poruchou a mělo

by aktivně podněcovat plná a kompletní občanská práva těchto osob.

• Centrum zaručuje, že služby duševního zdraví a jednotky fungu-jící v rámci systému zdravotní péče tvoří samostatně a jednot-ně fungující soustavu; dále má centrum zajistit, aby nedocháze-lo k fragmentaci nebo nedostatečnosti jeho působení, zajišťovat úzkou spolupráci mezi jeho vlastními službami a dalšími služ-bami systému zdravotní péče ve spolupráci s místní komunitou a jejími institucemi.

Omezující prostředky? Ne.Vítá nás Irini Karavalaki, profesí zdravotní sestra, která garantu-je odborné stáže. Se zaujetím nám vypráví o historii a mimořádné osobnosti Franca Basagliy. Jako další historický relikt nám předvá-dí ústavní okna bez klik, a tedy bez možnosti je svobodně otevřít. Celá budova ředitelství působí dojmem muzea psychiatrické léčeb-ny předminulého století. Následně přichází ředitel centra Giusep-pe di Acqua, který její informace doplňuje. Zdůrazňuje, že u nich neexistuje výraz „pacient“, hovoří pouze o občanovi s duševní po-ruchou. Svým tvrzením, že za žádných okolností nepoužívají ome-zující prostředky, v nás probouzí mnoho otázek. Na různé příklady obtížně zvládnutelných situací odpovídá, že se rozrušenému jedinci věnuje někdo z jejich terapeutického týmu zkrátka tak dlouho, do-kud se mu nepodaří navázat kontakt. Provází, naslouchá, snaží se vyjednávat. Vyprávění dr. Acquy i paní Karavalaki svědčí o důsled-ném uplatňování filosofie deinstitucionalizace a my přemýšlíme, jak lze tyto ideály naplnit v běžné praxi u nás. Zdá se, že v Terstu cesta vedla přes charismatického vůdce Franca Basagliu k dostatku per-sonálu a finančních zdrojů.

Franco Basaglia, zakladatel Centra duševního zdraví v Terstu.

9

LidSké, ORgaNiZačNí a EkONOmické ZdROjE cENTRa dušEVNíhO ZdRaVí V TERSTu

Centrum duševního zdraví má celkem 248 zaměstnan-ců s tímto rozložením: 28 psychiatrů (včetně 4 univerzitních pracovníků), 9 psychologů, 9 vedoucích ošetřovatelských pracovníků, 141 zdravotních sester/ošetřovatelů, 9 sociál-ních pracovníků, 27 sociálních či zdravotnických pracovníků na telefonních linkách, 9 sociálně rehabilitačních terapeutů a 17 administrativních pracovníků. Dále tu je také 20–40 čle-nů sociálních firem a zaučujících v chráněných bydleních a ji-ných podobných rehabilitačních programech. Navíc se v Cen-tru pohybuje mnoho stážujících odborníků, zejména lékařů.

Centrum duševního zdraví využívá služby sociálních firem (prádelna, jídelna, úklid, zahradnické služby, doprava).

Každé komunitní středisko má jídelnu pro klienty a hosty buď přímo ve středisku, nebo v sousedící restauraci. Středis-ko má k dispozici v průměru čtyři auta (centrum jich má cel-kem 25), které se využívají pro krizovou intervenci, návštěvy u klientů doma, rekreační aktivity a k doprovodu klientů do různých institucí.

V roce 2005 mělo centrum celkový rozpočet 16 057 739 euro, z čehož 734 182 euro bylo určeno nezdravotnickým účelům (např. granty na pracovní rehabilitaci, dotace na společenské začlenění, volnočasové a vzdělávací aktivity a příspěvky soci-álním firmám a svépomocným organizacím).

téma: jak to chodí v terstu

Řízení centra duševního zdravíCentrum duševního zdraví v Terstu má správní orgán, který zodpo-vídá za cíle, plánování, vedení a prověřování služeb a zásahů centra. Konkrétně je správní orgán zodpovědný za:• rozvíjení terapeutických, rehabilitačních a preventivních aktivit

naplňujících cíle centra;• vytváří a prověřuje klinicko-diagnostické a terapeuticko-rehabi-

litační cíle a aktivity;• motivuje a hodnotí pracovní tým prostřednictvím výcviků a vy-

tvářením podpůrné a tvůrčí atmosféry;• řídí finanční rozpočet;• koordinuje, podporuje a zajišťuje cíle vedoucím různých odděle-

ní a služeb;• spolupracuje se Systémem zdravotní péče při plánování a zavá-

dění různých forem a modelů integrace s dalšími veřejnými slož-kami a soukromými subjekty.

Správní orgán se skládá z následujících úřadů a pracovních skupin:• Oddělení ošetřovatelství – řídí, koordinuje a podporuje zájmy

ošetřovatelského personálu a účastní se vyjednávání s vedením ohledně pracovních úkolů, skladby personálu a rozdělení lid-ských zdrojů obecně. Dochází zde k realizaci různých výcviko-vých programů a stáží.

• Oddělení finančního rozpočtu a plánování, administrativy a ko-ordinace provozu – shromažďuje data z různých středisek ohled-ně jejich výdajů a přiděluje těmto střediskům finanční zdroje v souladu s rozhodnutím správního orgánu, dále připravuje po-třebnou úřední dokumentaci.

• Oddělení zpracovávání dat – shromažďuje a zpracovává data a archivuje epidemiologická data pro potřeby instituce.

• Rada technické koordinace – poradní orgán, který se skládá z ře-ditele Centra duševního zdraví a vedoucích jednotlivých oddělení.

• Účastnická rada – skládá se ze zástupců uživatelů služeb, jejich rodin, dobrovolnických organizací a Centra duševního zdraví.

Spolky a sociální firmyDozvídáme se o mnoha různých asociacích hlásících se k Centru duševního zdraví. Opatrně nahlížíme prosklenými dveřmi na ná-cvik divadelního spolku, který se svými představeními cestuje po celé zemi. Je tu mnoho svépomocných skupin, ženský spolek, sdru-žení rodinných příslušníků, sportovní klub, klub pro dospívající, pobytová socioterapeutická komunita atd.

Odpoledne se přesouváme na oddělení rehabilitace. Seznamu-jeme se s mnoha sociálními firmami, kde lidé s duševní poruchou nacházejí možnost pracovního uplatnění za finanční ohodnocení, které jim stačí na pokrytí běžných existenčních potřeb. Dokud je člověk ještě rozrušený, sociální firmy mu poskytují možnost pracov-ní rehabilitace, kdy ještě nedostává plat za svou práci, ale získává sociální dávku. Poté, co je zacvičen a stíhá pracovní tempo ostat-ních, získává v dané firmě pracovní místo a odpovídající plat. Na-hlížíme do sociální firmy, která provozuje v Terstu rádio (Fragola). Pozastavujeme se v textilní dílně Lister, kde se vyrábí rukavice, če-pice, látkové tašky, šaty atd. Odpočíváme a chutně obědváme v dal-ší sociální firmě – místní restauraci. Obdivujeme úhledná políčka zeleniny a záhony krásných růží zahrádkářské firmy. A potkáváme uklízecí čety z jiné sociální firmy.

Organizační struktura centra duševního zdraví Vedle personálního rozdělení se Centrum duševního zdraví skládá z následujících provozních jednotek:• 4 komunitní střediska duševního zdraví: jsou otevřena 24 hodin

denně 7 dní v týdnu, spádovou oblast mají asi 60 000 obyvatel

a kapacitu 6–8 lůžek (patří sem i výzkumné komunitní středis-ko řízené univerzitní psychiatrickou klinikou, které má 4 lůžka a spádovou oblast 11 500 obyvatel). Komunitní střediska jsou vstupním prvkem v systému péče o duševní zdraví a fungují jako hlavní místa koordinace aktivit a plánování služeb a intervence. Komunitní střediska se vyvinula z pěti původních pracovních skupin, které se utvořily během období deinstitucionalizace v se-dmdesátých letech a současně pokrývají stejné území jako odpo-vídající 4 oblasti zdravotní péče.

• Psychiatrické diagnostické a léčebné oddělení: je situované ve všeobecné nemocnici a má kapacitu 6 lůžek. Úzce spolupracuje s pohotovostní službou nemocnice, aby mohlo ošetřit a rozpo-znat akutní psychiatrické případy. Po prvotní intervenci případy předává příslušným komunitním střediskům.

• Rehabilitační služby a podpora bydlení: sídlí v parku San Gio-vanni a v úzké spolupráci s komunitními středisky sledují a ko-ordinují jednotlivé rehabilitační aktivity, mezi které patří pod-pora bydlení (řízená přímo nebo prostřednictvím sociálních firem typu A a asociací), individuální plány (osobní rehabilitač-ně terapeutický plán a rozpočet na zdravotní péči pro uživatele), střediska denních aktivit (ve spolupráci s tréninkovými společ-nostmi) a pracovní programy a zaměstnání (ve spolupráci se so-ciálními firmami typu B).

• Univerzitní psychiatrická klinika: nachází se v parku San Gio-vanni a slouží univerzitnímu vzdělávání v psychiatrii, dále po-skytuje podporu a pomoc pro didaktické a výzkumné účely. Má celkem 10 lůžek, z nichž 4 slouží komunitní péči.

komunitní středisko maddalenaDruhý den nás čeká návštěva komunitního střediska Maddale-na. Před vchodem postávají klienti pokuřující cigarety, s úsměvem nás zdraví. Vedoucí střediska nás seznamuje s pestrým denním

10

programem nabízejícím podpůrné terapeutické skupiny a různé zá-jmové aktivity. Jednotlivé místnosti – ať již terapeutická místnost, denní místnost s rádiem či televizí nebo pokoje s lůžkem pro pře-chodně ubytované – působí útulně. Pokoje jsou zásadně jednolůž-kové, v den naší návštěvy jsou zaplněné jen dva. Personál zdaleka netrápí, zdali mají plnou obložnost, na finanční zdroje to nemá vliv. (Finanční rozpočet je odvozen od počtu všech obyvatel v jejich spá-dové oblasti, nepotřebují své úkony vykazovat zdravotní pojišťov-ně.)

Klienti, kteří jsou ve středisku přechodně ubytovaní, setrvávají v průměru týden – jakmile je to jen trochu možné, vracejí se do své-ho domova. Mají-li chuť, zapojí se do denních programů střediska, ale zároveň mohou odpočívat na denní místnosti, chodbě či pokoji. Oživujícím prvkem pro ně bývá, že nejsou vyloučeni ze společen-ského kontaktu a na chodbách potkávají klienty, kteří přicházejí ze svého domova. Za takových okolností se jejich přechodné lůž-ko ve středisku stává jen místem odpočinku a načerpání sil a není zúzkost ňujícím skladištěm „nemocných“. Přes noc zůstává s pře-chodně ubytovanými jeden zdravotnický pracovník (v případě nut-nosti přivolat lékaře je jim k dispozici služba psychiatrického oddě-lení všeobecné nemocnice).

Ambulantní klienti do střediska docházejí za účelem pravidel-ného (i každodenního) vydávání léků, terapeutických a zájmových aktivit, ale také jen kvůli společenskému kontaktu. Pokud klienti nahlásí svou docházku, společně obědvají. Na dotaz, jak perso-nál zvládá krizové situace, se dozvídáme, že jednotkou intenziv-ní péče pro ně bývá kuchyňka. Rozrušeného klienta vybízejí, aby si dal kávu, čaj nebo sendvič a občerstvením se přeladil a zklid-nil. Při poslední krizové situaci prý klientovi vmíchali zklidňují-cí medikaci do kávy. V žádném případě se krizové situace neřeší násilnou medikací či transportem mimo středisko. Veškeré úsilí je směrováno k tomu, aby se klienti cítili v bezpečí a nebyla narušena důvěra v personál.

jak lze čerpat služby centra duševního zdraví Aby jedinec mohl využívat služby zdravotní péče v Terstu, nejsou třeba žádné zvláštní procedury. Kontaktovat příslušné středisko ko-munitní péče může přímo ta osoba, která péči potřebuje, či to může udělat třetí strana (partner, člen rodiny, příbuzný, přítel, soused). Každá intervence se provádí s velkým důrazem na získání důvěry a zachování soukromí klienta. Pokud požadavek přichází od třetí strany, je vynaloženo veškeré úsilí na to, aby klient nacházející se v krizi požádal o pomoc sám a aby se vytvořil potřebný vztah důvěry již od prvního setkání ( jsou povzbuzováni členové rodiny i kontak-tován praktický lékař, aby hledali cestu, jak klienta přesvědčit, aby nabízenou pomoc přijal).

Kontakt s komunitním střediskem může probíhat následovně:• během provozní doby komunitního střediska může kdokoli přijít

a požádat o konzultaci či podpůrné terapeutické sezení;• někdo z členů terapeutického týmu může klienta navštívit doma,

ať již v situaci krize či stabilizace;• je možné konzultaci či podpůrné terapeutické sezení domluvit

po telefonu;• prostřednictvím doporučení praktickým lékařem.

Prvotní kontakt se může odehrávat mimo prostory komunitního střediska: na oddělení všeobecné zdravotní péče, doma, v jiných or-ganizacích či institucích. Psychiatrickým oddělením v nemocnici procházejí pouze ty osoby, které byly přijaty pohotovostní službou všeobecné nemocnice v případě nutné intenzivní péče či krize.

Nejsou tu žádné pořadníky a první konzultace se zpravidla uskuteční během 24 hodin od vzneseného požadavku. Požadavek je

přijat pracovníky na telefonní lince v recepci komunitního středis-ka, kteří nejprve konzultují s psychiatrem a psychologem a následně požadavek předávají k připravení intervence dalším členům týmu (ošetřovatelé, sociální pracovníci).

Jednotlivé problémy klientů se vyhodnocují na základě povahy jejich projevu při prvním sezení a na základě toho se zvažuje podo-ba a intenzita terapeutické práce s klientem. Sestavený terapeutický program vždy odpovídá konkrétním potřebám a problémům, které klient popisuje, tým se vyhýbá standardizovaným reakcím a snaží se co nejvíce respektovat jedinečné potřeby klienta.

Psychiatrické oddělení v nemocniciPosledním místem naší návštěvy je psychiatrické oddělení, kte-ré tvoří součást všeobecné nemocnice. I zde, kde se vypořádávají s těmi nejakutnějšími případy, nejsou žádné dveře zamčené. Opět ani zde není k vidění bílý plášť. Vedoucí lékařka je dáma v letech, blízká spolupracovnice Franca Basagliy, na kterého vřele vzpomí-ná. Po oddělení, které má pouze 6 lůžek v převážně jednolůžko-vých a maximálně dvoulůžkových pokojích, se prochází v elegant-ních obepnutých šatech a lodičkách. Kromě ní se nám věnuje statný muž, profesí sociální pracovník, který také zdůrazňuje, že základ-ním nástrojem jejich intervence je lidský přístup a odložení bílého pláště. Dozvídáme se, že sem bývají přijímány osoby, pokud je třeba provést diagnostiku. Rovněž, pokud dojde ke krizové situaci během noci, je klient přijat na toto psychiatrické oddělení, protože komu-nitní střediska přijímají pouze ve dne. Zpravidla tu však jedinec zů-stává několik dní, nejdéle asi týden. Každé ráno na oddělení telefo-nují pracovníci jednotlivých komunitních středisek s dotazem, zda byl hospitalizován někdo z jejich spádové oblasti. Pokud ano, při-cházejí na oddělení navázat s ním kontakt a nejčastěji si ho odvádějí do příslušného střediska.

Když se znovu ptám na to, jak zvládají opravdu silně rozrušené a potenciálně nebezpečné jedince, sociální pracovník psychiatric-kého oddělení zdůrazňuje, že ve skutečně vyhrocené situaci pomůže pouhá přítomnost policisty, kterého si za takových okolností mohou přivolat. V žádném případě však nedojde k omezení pohybu klien-ta či násilné medikaci. Nakonec se však přeci jen dozvídám zásadní odpověď. Pokud jedinec spáchá trestný čin ve smyslu fyzického na-padení jiných osob, poté je směrován do léčebného zařízení vězeň-ského systému. Zároveň se sem nedostávají osoby se závislostí na návykových látkách.

Vše, co jsem viděla, bylo pro mne velmi působivé, tak dokonale fungující. A tak jsem se často ptala, jaká je situace v jiných regio-nech Itálie. Odpověď jsem dostala poměrně přízemní. Ano, všude po Itálii každý psychiatr zná Franca Basagliu a hlásí se k jeho prin-cipům léčby, ale realita bývá jiná než vzletná slova. V jiných regio-nech i dnes mohou přetrvávat omezující prostředky v psychiatric-kých zařízeních, k dispozici jsou nižší finanční zdroje a s tím i méně personálu. Takže Terst se i v Itálii vyjímá…

jak to všechno začalo Franco Basaglia se narodil 11. března 1924 v Benátkách (†1980). Při studiu medicíny na univerzitě v Padově (1949) se rozhodl speci-alizovat na psychiatrii a svou pracovní dráhu začal jako univerzitní profesor. Oslovily ho filosofické myšlenky K. Jasperse a L. Binswan-gera, které ho vedly přes studium fenomenologie a existencialismu (E. Husserl, M. Heidegger, J.-P. Sartre) až k dílům sociologů kriti-zujících psychiatrické instituce (E. Goffman, M. Foucault).

Působení Franca Basagliy lze rozdělit zhruba do tří období: 1. Období na univerzitě, kdy v roli univerzitního profesora začal

vyjadřovat kritiku psychiatrie jako vědy, která má člověka léčit a osvobozovat, ale ve skutečnosti ho ničí.

tématéma: jak to chodí v terstu

11

2. Období popření instituce, které odpovídá době jeho klinického působení ve slovinské Gorizii (1962–68).

3. Období deinstitucionalizace, které se překrývá s jeho zakládá-ním Centra duševního zdraví v Terstu (1971–1979).

Když Basaglia přijel do Gorizie, zhrozil se nad tím, co viděl jako běžnou institucionální péči. Mnozí pacienti leželi nazí a bezmocní ve svých exkrementech a všude zamčené dveře jen částečně tlumi-ly jejich křik a pláč. Reakcí instituce na lidské utrpení bylo tělesné zneužívání, svěrací kazajky, ledové zábaly, kurtování, elektrošoky a insulinové šoky, aby „se ztišila“ melancholie a děs a potlačil se ne-klid a úzkost.

V roce 1961 začal Basaglia v Ústavu pro duševně nemocné v Go-rizii zakazovat svazování pacientů v postelích. Rovněž zrušil veš-keré formy izolace. Tento jeho počin zahájil nesmírnou diskusi v ro-vině teorie i klinické praxe po celé Itálii, která nakonec vyústila ve vydání návrhu zákona o národní reformě psychiatrie v roce 1978. Tento zákon stanovil postupné, ale zásadní zavírání a proměňování psychiatrických léčeben v celé Itálii.

Basaglia tvrdil, že mnoho z notoricky známých stereotypů šílen-ství je ve skutečnosti důsledkem institucionálního prostředí a nikoli skutečným nebezpečím, které měly ústavní zdi izolovat. Psychiat-rickou léčebnu považoval za despotickou totalitní instituci, v které se používají tresty a vězeňské principy, aby vymýtily veškerý vnitř-ní obsah, přičemž pacienti, lékaři a zdravotní sestry jsou všichni (ovšem v různé míře) podřízeni stejnému procesu insitucionalizace.

Basaglia rozpoznal, že mnoho rysů jeho pacientů, které byly po-važovány za symptomy duševní poruchy, např. slovní salát, prázd-né pohledy, nutkavá gesta a pohyby, začaly mizet, když opouštěli prostředí ústavu. Na základě těchto pozorování Basaglia vyvodil, že nemůžeme vědět, co je duševní poruchou a jak jedince skuteč-ně omezuje, dokud se personál i pacienti neoprostí od předsud-ků a postojů ústavní kultury. Basaglia se obával, že pokud nedojde k naprostému zrušení ústavů, budou odborníci na duševní zdraví nevědomky znovu vytvářet ústavní prostředí v komunitních zaříze-ních. Pokud bude stále možné jedince hospitalizovat proti jeho vůli,

budou se odborníci stále považovat za tu stranu, která má koneč-nou zodpovědnost, a pacienti budou nadále považovat své možnosti a svobodu za závisející na vůli lékaře.

Basaglia a jeho následovníci se domnívali, že psychiatrie byla využívána jako vědecká opora pro sociální kontrolu existujícího společenského zřízení. Z toho vyplývající standardy deviace a nor-mality přinášely represivní postoje vůči nežádoucím sociálním sku-pinám. Tento nemedicínský přístup poukázal na roli psychiatrické léčebny při kontrole a medikalizaci deviantního chování a společen-ských problémů.

Osvobození psychiatrie rozvázání pout pacientůNa prvním kongresu sociální psychiatrie, který se konal v roce 1964 v Londýně, Basaglia formuloval předpoklady pro osvobození psy-chiatrie:1. Tlak na státní správu, která léčebny řídí, aby také přijala zodpo-

vědnost za dosavadní situaci.2. Posilování uvědomění a společné zodpovědnosti na straně léka-

řů, kteří tuto situaci přijali a udržovali.3. Používání farmakoterapie jiným způsobem než v institucích

a rozvázání „pout“ pacientům. 4. Pokus o reedukaci zdravotnického personálu – teoretickou i lid-

skou (toho se ještě zdaleka nepodařilo dosáhnout).5. Udržování – co nejvíc je to možné – vazeb pacienta s okolním

světem (rodina, přátelé, zájmy).6. Otevření dveří a začátek života dle principu otevřených dveří.7. Vytvoření předpokladů pro denní komunitní střediska, které by

měly začít co nejdříve fungovat.

V roce 1968 Basaglia vydal knihu Popření instituce (angl. „The In-stitution Denied“), která nejen popisuje transformaci v Gorizii, ale také přináší diskusi o institucionalismu v dalších oblastech, jako jsou továrny, univerzity a školy.

k deinstitucionaliaci musíme nalézt Basagliu… Během návštěvy v Terstu jsem při rozhovorech s tamními odborní-ky (především dr. Acquou) pochopila, že transformace se podařila vlivem konstelace několika faktorů. Jednak hrála roli osobní zkuše-nost Franca Basagliy, neboť po svém působení na univerzitě strávil z politických důvodů nějaký čas ve vězení a zakusil roli institucio-nalizovaného na vlastní kůži. Dále tu byl jeho zájem o společnost a jeho dovednost politicky jednat. Po návratu z vězení dokázal své prožitky z vězení propojit se svým lékařským vzděláním, pustit se do klinické praxe a médiím zveřejnit, co psychiatrické instituce mo-hou skrývat uvnitř. K tomu bylo nepochybně třeba také spousta od-vahy. Úspěch ovšem sklidil mimo jiné vlivem příznivého společen-ského klimatu 70. let, které byly obdobím politických změn v Itálii. Basaglia tehdy měl podporu významného politika, který ho dokon-ce z Gorizie do Terstu osobně pozval, aby transformaci léčebny vedl. A tak si říkám, chtělo by to Franca Basagliu u nás v Praze. Snad ho někde máme, možná jich máme i více, ale mají chuť a odvahu spojit síly dohromady?

Mgr. Andrea Scheansová, Ph.D.

„DušeVNí NemoC NeNí DůVoDem a příčiNou, ale NutNým a přirozeNým DůSleDKem proCeSů moCeNSKé DyNamiKy VylučoVáNí, Které Se poteNCiálNě a reálNě VySKytují Ve VšeCh SoCiálNíCh iNStituCíCh.“ Franco Basaglia

kONTakTDipartamento di Salute mentale di triesteParco di San Giovanni Via Weiss 5 – 34100 trieste www.triestesalutementale.it

téma: jak to chodí v terstu

12 témapéče

V obecných rozpravách se odborná i laická část zastoupená příbuz-nými, kteří pečují o psychotiky, shoduje v tom, že u duševně ne-

mocných (DN) pacientů nelze oddělit zdra-votní a sociální služby. V Česku se zásada komplexního přístupu léčby v lůžkových zařízeních v praxi nenaplňuje tak, aby byla v souladu s platnou legislativou a zároveň splnila očekávané výsledky léčby.

Psychosociální intervence v lůžko-vých zařízeních především postrádá po-třebné výstupy při propouštění pacien-tů do domácí péče v rozsahu požadavků zákona o zdravotních službách (Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách – ZoZS), zákona o sociálních službách (Zá-kon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách – ZoSS) a příslušných vyhlášek vydaných k těmto zákonům (ZoZS – Vyhl. č. 99/2012 o požadavcích na minimální personální za-bezpečení zdravotních služeb; ZoZS – Vyhl. č. 55/2011 o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků; ZoSS – Vyhl. č. 505/2006 Sb., kterou se pro-vádějí některá ustanovení zákona o sociál-ních službách).

ZoZS v § 47 odst. 2 stanoví: Pokud není pacient vzhledem ke svému zdravotnímu sta-vu schopen obejít se bez pomoci další osoby, může být propuštěn z jednodenní nebo lůž-kové péče až po předchozím včasném vyro-zumění osoby, která tuto péči zajistí. Má-li být propuštěn pacient, u něhož není zajištěna další péče, poskytovatel o tom včas informu-je obecní úřad obce s rozšířenou působnos-tí, příslušný podle adresy místa trvalého po-bytu pacienta, a má-li pacient trvalý pobyt na území hlavního města Prahy, informuje Magistrát hlavního města Prahy; obdobně postupuje u nezletilých pacientů se závažnou sociální problematikou v rodině.

Jestliže není propouštěnému pacientovi zajištěna další péče, má lůžkové zařízení po-vinnost tuto skutečnost oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle místa trvalého pobytu pacienta. Pro obec s rozšířenou působností nastává povinnost postupu podle § 92 písm. c) ZOSS: na zá-kladě oznámení poskytovatele zdravotních služeb zjišťuje, zda je nezbytné poskytnout osobě umístěné ve zdravotnickém zaříze-ní služby sociální péče a zprostředkovává

Komplexní léčba psychotiků v lůžkovém zařízení

možnost jejich poskytnutí; v případě, že ne-lze služby sociální péče osobě poskytnout, sděluje neprodleně tuto skutečnost poskyto-vateli zdravotních služeb, v jehož zdravot-nickém zařízení je osoba umístěna,

Souhlasíme-li, že u duševně nemocných nelze oddělit zdravotní a sociální služby, pak je povinnost lůžkového zařízení ještě před propuštěním pacienta zjistit, které služby bude potřebovat i podle ZoSS. Ty jsou po-drobně uvedeny v příloze č. 1 vyhl. k tomuto zákonu. Jde o deset základních životních po-třeb, ze kterých je nutno určit, které pacient nezvládá nebo zvládá jen z části a potřebuje k jejich zvládnutí pomoc druhé osoby, u psy-chotiků dohled:a) MobilitaZa schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schop-na zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v do-sahu alespoň 200 m, a to i po nerovném po-vrchu, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, používat do-pravní prostředky včetně bariérových.b) OrientaceZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompe-tence, orientovat se časem, místem a oso-bou, orientovat se v obvyklém prostředí a si-tuacích a přiměřeně v nich reagovat.c) KomunikaceZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvu-kovým signálům, používat běžné komuni-kační prostředky.d) StravováníZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový ná-poj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporco-vat, naservírovat, najíst se a napít, dodržo-vat stanovený dietní režim.e) Oblékání a obouváníZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je

schopna vybrat si oblečení a obutí přiměře-né okolnostem, oblékat se a obouvat se, svlé-kat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem.f) Tělesná hygienaZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se.g) Výkon fyziologické potřeby Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schop-na včas používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky.h) Péče o zdravíZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný re-žim, provádět stanovená léčebná a ošetřova-telská opatření a používat k tomu potřebné léky, pomůcky.i) Osobní aktivityZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní pro-gram, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměst-nání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti.j) Péče o domácnostZa schopnost zvládat tuto základní život-ní potřebu se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osob-ních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, obsluhovat topení a udržovat pořádek.

Pro stanovení vyjmenovaných základních životních potřeb je důležitý § 2a vyhlášky:Pokud osoba není schopna z důvodu dlou-hodobě nepříznivého zdravotního stavu zvládat alespoň jednu z aktivit, která je pro schopnost zvládat základní životní potřebu vymezena v příloze č. 1 k této vyhlášce, není schopna základní životní potřebu zvládat, a to bez ohledu na příčinu dlouhodobě ne-příznivého zdravotního stavu.

13péče

Pokud lůžkové zařizení pro DN nesplní povinnost stanovit potřebnou pomoc podle zákona o sociálních službách, má to velmi vážné následky na zajištění sociálních po-třeb DN: a) schází podklady pro stanove-ní stupně závislosti k žádosti o příspěvek na péči podle ZoSS; b) nejsou podklady pro požadavky komunitního plánování služeb (chráněné bydlení, domovy se zvláštním re-žimem a odlehčovací služby pro pečující).

Absence psychosociální intervence v roz-sahu popsaných výstupů způsobuje nejen újmu sociálních potřeb DN, ale i zbytečně opakovanou hospitalizaci a tím zvýšené ná-klady na léčbu a další trauma pro nemoc-ného i jeho rodinu. Současný stav a jeho

následky popisuje jeden z našich předních odborníků Prof. MUDr. Ján Praško (Čes. a slov. Psychiatrie č. 2/2010): „Vysoký tlak na lůžka a tlak na to, aby hospitalizace byla co nejkratší, omezují psychoterapeutickou aktivitu v nemocnicích. Ani během hospi-talizace, ani v ambulanci nemá na psycho-edukaci ani psychoterapii nikdo moc čas. Vzápětí pacient kolabuje a je znovu krátce hospitalizován. Mnoho pacientů se frekven-tovaně točí mezi psychiatrickou hospitaliza-cí a domovem. Fenomén ‚rotujícího pacien-ta‘ nepřináší našemu oboru zrovna nejlepší pověst.“

Psychiatričtí odborníci v Česku jakoby si nechtěli uvědomit, že sebelépe aplikovaná

farmakoterapie bez důsledné psychosociál-ní intervence s požadovanými popsanými výstupy psychotiky neléčí. Naše odborné časopisy jsou zaplňovány studiemi z ČR i ze zahraničí o výsledcích aplikace farmakote-rapie. Schází však odborné studie i zku-šenosti vyspělých států, jak má vypadat psychosociální intervence, co je nutné od ní očekávat především u následné lůžkové péče. Je to základní předpoklad, aby i v Čes-ku došlo k reformě psychiatrie a česká psy-chiatrie se zařadila v léčbě duševně nemoc-ných na úroveň vyspělých států.

Ing. Josef ZávišekObčanské sdružení pomoci

duševně nemocným, www.spdn-cr.org.

N a psychiatrickém oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze začal letos v červnu pra-covat terénní psychiatrický tým,

který poskytuje zdravotní služby pacientům s duševním onemocněním v jejich přirozeném prostředí. Tým se skládá ze specializovaných psychiatrických sester, které úzce spolupracují s ambulantním psychiatrem pacienta a s ostat-ními složkami zdravotní i sociální péče pro duševně nemocné. „Součástí týmu jsou také zkušení sociální pracovníci z FOKUS Praha – Komunitního tým Sever-Západ. Multidiscipli-nární tým úzce spolupracuje s pacienty a pod-poruje je jak v oblasti zdravotní, tak sociální péče. Tým úzce kooperuje také s agentura-mi domácí péče na Praze 6 a může tak zajistit i další zdravotnické služby v domácím prostře-dí pacienta,“ říká Mgr. Tomáš Petr, který pra-cuje jako vrchní sestra psychiatrického odděle-ní a současně je předsedou Psychiatrické sekce České asociace sester (ČAS).

Důležitým předpokladem pro terénní práci psychiatrických sester bylo zavede-ní dvou nových výkonů pro psychiatrické sestry. „Psychiatrické sekci ČAS se podařilo do Sazebníku výkonů pro rok 2010 prosadit dva nové výkony pro psychiatrické sestry: edukace psychiatrickou sestrou a reedukace psychiatrickou sestrou. Oba výkony mohou vykazovat psychiatrické sestry, které mají specializaci v ošetřovatelské péči o duševní zdraví,“ uvádí Tomáš Petr.

Služby týmu v terénuTerénní psychiatrický tým poskytuje pří-padové vedení psychiatrickým pacientům,

Nový terénní psychiatrický týmindividuální rehabilitaci, speciální edukaci a krizovou intervenci. Hlavní náplní činnos-ti psychiatrického krizového týmu jsou ná-sledující aktivity:• posouzení stavu pacienta v jeho přiroze-

ném prostředí;• zpracování rehabilitačního a krizového

plánu a jejich pravidelné revize;• konzultace případu v multidisciplinár-

ním týmu;• podpora pacientů při užívání perorální

medikace;• aplikace postupů na zvládání stresu nebo

krize;• trénink komunikačních dovedností• techniky zaměřené na zvládání běžných

situací;• péče o somatický stav pacienta;• psychoedukace pacienta a jeho blízkých.

Terénní psychiatrická sestra ve své roli pří-padového vedoucího (case managera) ko-ordinuje další potřebné služby pro pacienta a tím zlepšuje spolupráci lůžkových, ambu-lantních, intermediárních a mezirezortních služeb.

komu jsou služby určeny?Činnost terénního psychiatrického týmu je určena pacientům s psychotickým onemoc-něním, pacientům s afektivními porucha-mi a pacientům s obsedantně-kompulsivní poruchou. Terénní psychiatrický tým ÚVN poskytuje služby pouze pacientům, kteří bydlí v Praze 6. Služby může indikovat am-bulantní psychiatr, který napíše žádanku nebo doporučení s požadavkem a razítkem

a odešle je na adresu ÚVN. Individuální pří-pad pacienta je vhodné předem telefonicky zkonzultovat.

jak tým pracuje?Na základě indikace ambulantního psychi-atra navštíví psychiatrická sestra pacien-ta v jeho domácím prostředí. „Zhodnotí jeho celkovou situaci a navrhne individu-ální psychiatrický rehabilitační plán, který předkládá ambulantnímu psychiatrovi ke schválení. Společně se dohodnou na frek-venci pravidelných návštěv u pacienta. Ná-vštěvy mohou být jednou až třikrát týdně v závislosti na jeho zdravotním stavu,“ uvá-dí Tomáš Petr. Stanovený plán je konzulto-ván v multidisciplinárním týmu a minimál-ně jedenkrát měsíčně revidován. „V případě dekompenzace zdravotního stavu pacienta může psychiatr indikovat krizovou interven-ci, kdy může psychiatrická sestra pracovat s pacientem v jeho domácím prostředí mno-hem intenzivněji a může ho navštěvovat až třikrát denně,“ říká Tomáš Petr.

–red–

kONTakTy ÚVN, psychiatrické oddělení, u Vojenské nemocnice 1200, praha 6, 169 02

mgr. tomáš petr tel: 774947706, tomas.petr@uvn.cz

14 příběh

Můj syn Petr onemocněl v pátém ročníku vysoké školy. Studoval psychologii na Masarykově univerzitě v Brně. Přijel domů a stěžoval si, že má určitě rakovinu. Říkala jsem mu: „Péťane, co s tím uděláme, běž na vyšetření krve, z toho se to pozná,“ ale to se mu nechtělo, nenechal se přesvědčit. Asi cítil, že se něco děje.

eště přijel domů na prázdniny, byla jakž takž pohoda, i když byl trochu roztržitý, prostě už to nebyl Petr, kterého jsme znali.

Pak přijel před Vánocemi na své narozeniny, chtěli jsme mu dát nějaké peníze, ale říkal, že žádné nechce, že se od ro-

diny odtrhne a bude žít sám. Říkali jsme mu: „Vezmi si je, to nejsou naše peníze, to jsou tvoje dětské přídavky.“ Nakonec si je vzal a od-vezl si i štrůdl, který jsme mu napekli, také lovecký salám a sýry, co jsme měli připravené.

V té době chodil s holčinou, která tohle doma neměla a říkala Pe-trovi, že na něm rodina visí. Přídavky za tu dobu, co u nás nebyl, dě-laly sedm tisíc korun. Začal je používat na zaplacení taxíků, začal se toulat po celé Moravě a holčina se s ním rozešla. Petr to těžce nesl, ale jestli tohle byla ta příčina, která spustila onemocnění, to nevím.

Na Vánoce nepřijel, jen napsal, že bude žít sám a že si bude vydělá-vat, a pak poslal balík, ale tak nedokonale zabalený, že z něj vypadá-valy věci. I když jsem zdravotní sestra a pracovala jsem devět let na psychiatrii, vůbec mě nenapadlo, že by mohlo jít o duševní onemoc-nění. Říkali jsme si, dobře, je mu 25 let, chce to zkusit sám. Volala jsem mu, snažila jsem se s ním domluvit, že budeme posílat alespoň dětské přídavky. Petr to odmítl a začal pracovat na noční směny v jed-nom brněnském baru, aby si vydělal peníze.

Domů přijel až na Velikonoce, ale nejdřív šel za babičkou a za dě-dou. Babička pak volala: „Petr jde domů, nechte ho být, pláče, byl úplně rozhozený.“ Chtěli jsme si s ním pohovořit o tom, co ho trápí, ale choval se jako puberťák, třeba se šťoural v uších, snad aby něco vyprovokoval, zdržel se jen dvě hodiny a odjel do Brna. Zhruba za měsíc nám pak přišla zpráva, že je hospitalizovaný v Kroměříži.

Tahle zpráva přišla 25. května 1995, pamatuji si to jako dnes. Peťa je v nemocnici.

Zjistila jsem si číslo a hned jsem tam volala, ale byly čtyři odpo-ledne, ozval se mi jen záznamník. Druhý den jsem se dovolala, mlu-vila jsem s nějakou paní doktorkou, říkala, že ho tam přivezli poli-cajti. Ptala jsem se, jestli můžeme přijet na návštěvu, a dokonce mi ho dali i k telefonu. Snažila jsem se ho povzbudit a hned jsme za ním jeli. Byl na uzavřeném oddělení. Pro mě a pro manžela to byl šílený šok. Když zavřu oči, tak ho stále vidím, jak tam stojí v teplácích a vi-dím jeho modré oči, jak se na mě dívají.

Mohli jsme si ho vzít ven a Petr nám vyprávěl, jak v tom rozhoze-ném stavu jezdil po Moravě, jak se tam seznámil s nějakým panem Krásným, to byl duševně nemocný muž kolem 65 let, kterému Petr velmi věřil. Dříve pracoval na poště a říkal Petrovi, aby se vykašlal

Co ho čeká, až já tu nebudu? Bude to hezkej život?

na studium, aby šel dělat pošťáka. Strávil s ním Vánoce a na Štědrý den šli na večeři do Armády spásy. Pro Petra to byl učitel, který mu pomůže, hrozně se ho držel.

Potom jsme šli s manželem za panem primářem a ten nám řekl, že náš syn je na 97 procent duševně nemocný. V té chvíli, když jsme tam s ním stáli, jsem tomu nemohla uvěřit. „Prosím vás pěkně, neří-kejte to! Prostě to není možné.“ Manžel mlčel, neříkal vůbec nic. Šla jsem se zeptat paní doktorky, kdy by mohli Petra propustit, manžel s ním stál venku a řekl, že si Petra vezme domů. Vůbec to nepřijal.

Řekli nám, že Petr podepsal dobrovolnou hospitalizaci, že si ho vzít domu nemůžeme. Tak jsme za ním jezdili každý týden, vždycky v sobotu a neděli jsme tam s ním byli a později, když ho už pouště-li na propustku, jsme si ho vždycky v pátek odvezli domů. Jenže to nepřijel Petr, to přijel cizí člověk. Nechtěl si ani sednout na židli. Ří-kám: „Peťane, vždyť seš doma.“ Až po chvíli si sedl na okraj židle, byla v něm strašná úzkost.

Za tři měsíce ho pustili, dokončil školu, měl promoci, získal ti-tul magistra v oboru psychologie. Po první atace se totiž Petr doce-la srovnal, během následujícího roku neměl žádnou ataku, našel si ambulantní lékařku, která mu pomáhala a povzbuzovala ho, aby na-psal diplomovou práci a dokončil studia. V září nastoupil jako per-sonální psycholog do Chemopetrolu Kralupy a do dubna tam vcelku úspěšně fungoval, přestože to byla hodně stresující práce. Když při-jel domů, vyprávěl o svých klientech a o tom, jak se jim snaží pomo-ci. Ale v dubnu přijel úplně zoufalý, měl strašné úzkosti, jeli jsme za paní doktorkou, dostal neschopenku a byl tři měsíce doma. Sice na-stoupil zpátky do Kralup, ale pak mu k prvnímu říjnu dali výpověď pro nadbytečnost. Od té doby pak Petr sháněl zaměstnání, zúčastnil se spousty konkurzů, ale sehnat práci se mu nepodařilo.

Mezitím jsme Petra vozili do Brna k paní doktorce. Rozuměli si, Petr si na ni zvykl, paní doktorka říkala, že se to dá zvládnout a dost ho přemlouvala, aby bral depotní injekce, jenže on je těžce snášel. Přestal je brát, byl bez práce a kolem Velikonoc už se to všechno ně-jak sesypalo, měsíc nejedl, držel hladovku, jenom pil. Byl hospita-lizovaný u nás v Táboře v nemocnici, kde ho pan primář nechal pět neděl.

Byli jsme z toho úplně nešťastní a zoufalí, tak jsme mu zařídi-li přijetí do Vojenské nemocnice v Praze, kde mu nasadili Zyprexu, jenže jeho váha pak šla geometrickou řadou nahoru. Ve Vojenské nemocnici nám řekli, že potřebuje následnou péči, protože v Tá-boře nic takového není, tak jezdil do Prahy na Ondřejov a všechno se to začalo opakovat. Prostě pak měl tyhle léky každý rok. Zhruba jednou za rok začne číst hodně bibli. Doktoři z Vojenské nemocnice říkali, že jakmile začne číst bibli, už se něco děje a už bychom měli dávat pozor.

Petr žije s nemocí skoro již 16 let. Bydlí s námi doma a ví, že u nás má zázemí, že jsme kdykoliv připraveni mu nějak pomoci, ale vedlejší účinky léků, hlavně obezita, udělaly své. V současnos-ti se Petrovi už skoro nic nechce. Za těch 16 let byl hospitalizován nejméně patnáctkrát. Ataka má rychlý nástup a je rozpoznatelná, i když ne tak snadno jako dřív, kdy stačilo, abychom si všimli, že ex-trémně studuje bibli. Petr se teď věnuje křesťanství trvale, chodí do

15příběh

kostela, modlí se, dodržuje svátky, čte bibli. Na to jsme si už zvykli, prostě to považuje-me za jeho koníček. Zajímá se o křesťanství, má o tom spoustu knih, já mu je kupuji k Vá-nocům, protože si říkám, že nemá smysl jít proti něčemu, co má rád.

Pokud je Petr v pohodě, říkáme si, ať se má dobře, dokud to jde, protože těžkostí si užil dost. Máme heslo díky za každé ráno, kdy přijde a směje se na nás. Doma hraje-me na kytaru, když je Petr v pohodě, zajde si s manželem na pivo. Naše dcera Pavla ho občas někam vytáhne, třeba teď na čaroděj-nice ho pozvala k sobě na chatu. Petr tam má svůj pokoj, kde má počítač a televizi a může si tam dělat, co chce. Myslím, že se tam necítí špatně. Když byl mladší, jezdili jsme za ním i s Pavlou, věděla, že je nemoc-ný. Petr byl hodně společenský, měl hodně kamarádů, ale ti zmizeli, zůstal jen jeden, Libor, který za ním také jezdil do léčeben, navštěvoval ho, volal mu. Jednou do měsíce spolu někam večer vyrazí, teď byli na nějakém koncertu v Táboře.

První období po návratu z Kroměříže bylo ale hodně bouřlivé. Petr chodil po sídlišti a vyzýval lidi, aby se zachránili, že bude ko-nec světa. Před domem máme kopec porostlý trávou, Petr si tam klekal a tohle na lidi volal. Dívala jsem se na něj z okna a bylo mi strašně. Někdo křičel: „Podívejte se na toho blázna,“ a Pavla, kte-rá šla ze školy a slyšela to, řekla: „To není žádnej blázen, to je můj brácha.“ Šla a začala si klekat s Petrem, jako že to je nějaká recese nebo sázka.

Volala jsem manželovi, ať okamžitě přijede, protože když Petr přišel domů z toho klekání, tak chtěl skočit z okna a já už jsem to také chtěla řešit skokem z okna, bylo to strašný. Volala jsem také záchranku, ale řekli mi, jestli si myslím, že se s ním budou prát. A že nepřijedou. Naštěstí přijel manžel a řekl: „Tak Péťo, pojď, mi tě odvezeme do kostela.“ Protože hospitalizace v žádném případě. Nakonec jsme to vyřešili tak, jak nám říkal pan primář, že to chce demonstraci síly. Manžel pozval kamarády a řekl: „Nedá se, Petře, nic dělat, musíš na psychiatrii do Tábora.“ Myslím, že někdy je nut-ná i nedobrovolná hospitalizace, protože když je nemocný člověk v akutním stavu, tak se na veřejnosti strašně znemožní.

Naposledy přišel nástup ataky v roce 2010. Věděli jsme, že je Petrovi špatně, byl neklidný a měl příšerné úzkosti. S paní doktor-kou jsem se dohodla, že mu večer píchnu injekci. Injekce zabrala, ale druhý den ráno jsme s manželem museli oba do práce. Když je Petr opravdu špatnej, tak se u něj s manželem střídáme, ale tentokrát to nešlo. Vracíme se domů a Petr tam vyl, znělo to úplně jako když plá-če pes. „Já to nevydržím.“ Nedokázal říci, co mu je, ale měl tak pří-šerné bolesti nebo úzkosti, že si kroutil ruce.

Dostat ho do nemocnice, to je nad lidské síly. Musela bych za-volat policii a tak já to opravdu nechci řešit. Petr už nemůže být hospitalizován v Táboře, protože má 130 kg, je silný, nikdo neví, co v akutním stavu udělá, a na psychiatrickém oddělení se jeho hospi-talizace bojí. Jednou ho tam přijali a za hodinu zavolali, že ho musí přeložit do Jihlavy. Petr si to asi rozmyslel, že nechce být dobrovolně hospitalizovaný a nejspíš se bránil, takže vždycky k převozu volají policii, aby tomu předešli.

To je strašný, na nemocného člověka volat policajty. Já to pros-tě nemůžu vydejchat, raději to řešíme domluvou. „Péťo, nedá se nic dělat, zvládneme to do Jihlavy sami. Zavolám na psychiatrii a oni se na nás připraví.“ Tak jsme se s manželem dohodli, že tam Petra

odvezeme. „Tedy Peťane, my tě odvezeme, ale musíš si uvědomit, že jsme převzali veš-kerou zodpovědnost, že tu cestu musíš vy-držet.“ Řekl, že jo, tak jsme se ještě stavili na kafe a dortíček. Jenže pak mi říká „mam-ko, já musím odejít, musím se jít zabít, pro-tože jsem špatnej člověk a škodím lidem,“ a už nám začal utíkat z auta. „Ale Peťane, to nemůžeš udělat, protože to bychom měli ne-příjemnost my s taťkou, to přeci nejde.“ Tak si naštěstí sedl nazpátek, protože když si něco usmyslí, tak ho nikdo nezastaví.

Ataka obvykle přišla proto, že nebral léky. Prostě oznámil svému psychiatrovi, že nebude léky brát a do čtrnácti dnů nebo do třech neděl nastoupila ataka. Ale naposledy léky bral a přesto ataka přišla. Pan primář v Jihlavě tvrdí, že se to zopakuje, ale posled-ní dva roky se Petr drží. Bere léky a já na to nenápadně dohlížím. Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem neschopný člověk, že mu nedokážu vysvětlit, že léky jsou nutné, že

prostě není možné, aby je nebral. Až na setkání rodičů ze Sympa-they jsem zjistila, že naše nemocné děti jsou na tom všechny stejně, že vůbec nechtějí brát léky.

Petr strašně touží být samostatný a žít normální život. Mít rodi-nu, partnerku, normálně chodit do práce, i když teď říká, že by na to neměl. Myslím, že zlom nastal, když začal brát Ziprexu a strašně se spravil. Duševně nemocného a silného člověka nikdo nikde neza-městná.

Když jsem mu říkala: „Petře, nebude zbytí, budeš mít invalidní důchod,“ plakal a říkal: „Vždyť budu úplně méněcenný, já to nechci, já to ještě zkusím.“

Jeho přání žít normální život bohužel zneužil podvodník. Petr totiž vyhledává starší lidi a považuje je za své učitele. Před časem narazil právě na takového pána, který tvrdil, že je léčitel a že ho může vyléčit, ale že je důležité, aby se osamostatnil a že mu sežene byt. Říkala jsem Petrovi, že se mi to vůbec nelíbí a že raději zkusíme sehnat byt obálkovou metodou, aby mohl bydlet sám. Jenže pán ho časem přemluvil, že obálková metoda je zdlouhavá, prý když si se-žene 54 000 korun, že mu byt zajistí. Petr si je půjčil od kamaráda, neřekl mi to a chlap z něho tahal další peníze, celkem to dělá asi 104 tisíce. Soud jsme sice vyhráli, ale pán nám to nejspíš nikdy nesplatí. Vím, že by bylo nutné zbavit Petra svéprávnosti, ale na to nemáme sílu. Když jsme mu to řekli, měl slzy v očích: „Mamko, to mi neudě-láte.“ „Ne Petře, neuděláme.“

Akorát mi dělá starost, co bude, až já nebudu. Říkala jsem panu doktorovi, že Petr potřebuje pomoc a on mi na to řekl, že Petr je hyperprotektivní pacient, že ho nadměrně bráním. Nevím, možná je to pravda, ale pro mě je těžké chovat se jinak. Prostě Pe-trovi vyperu, uvařím, ale že bych říkala, támhle nepůjdeš nebo vezmi si tuhle košili nebo tamtu, to ne. Nanejvýš řeknu: „Peťane nevím, ta košile ti hodně kouká,“ ale stejně si myslím, že to Petr prokoukl.

Asi je to špatně, ale ať se má Petr dobře, dokud to jde, dokud my jsme na světě, protože co ho čeká, až já nebudu? Kdo mi na to odpo-ví, co ho čeká? A bude to hezkej život? Jediné, co můžu, je snažit se hledat nějaké cesty, aby to pokud možno šlo. Myslím si, že by Petr mohl bydlet sám v nějakém penzionu a Vánoce, Velikonoce by mohl trávit u sestry s neteří, ale vůbec bych si nepřála, aby s nimi žil. To vydrží jen rodiče, nikdo jiný než matka s otcem k němu nemají tak hluboký vztah. Jiřina

petr StrašNě touží Být SamoStatNý a žít NormálNí žiVot. mít roDiNu, partNerKu, NormálNě ChoDit Do práCe, i KDyž teď říKá, že By Na to Neměl.

16 blog

psychiatr, narozen 1955 v p raze, vystudoval medicínu na 1. lF uK , zakladatel a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria ondřejov, kde se věnuje především léčbě schizofrenie. hájí zájmy duševně nemocných a jejich rodin. je zakladatelem a prezidentem české asociace pro psychické zdraví. Stál u zrodu dalších pacientských a rodičovských organizací (Sympathea, FoKuS, Green Doors, Baobab) a iniciativ k transformaci systému psychiatrické péče v čr .

mudr. martin jarolímekhttp://blog.aktualne.cz/blogy/martin-jarolimek.php

„Omluvu vražedkyně, která se léčí v psychiatrické léčebně, rodina nepřijala,“ hlásá další novinový článek vyvolávající silné negativní emoce vůči „schizofrenikům“.

A no, stalo se, bohužel. V lednu jednačtyřicetiletá Moni-ka K. zabila devatenáctiměsíční Andreu K. Soudní znal-ci jednoznačně prokázali u Moniky K. těžké psychické onemocnění, schizofrenní poruchu. Pod vlivem příznaků

této nemoci (halucinace a bludy) se dopustila tohoto strašného skut-ku, a tudíž jí byla nařízena ochranná ústavní psychiatrická léčba.

Přesto rodiče zabité dcery podali na Moniku K. trestní oznáme-ní. Možná ani netuší, že duševně nemocná Monika K. může strávit v zařízení zajišťujícím ochrannou ústavní psychiatrickou léčbu klid-ně 10 až 15 let. Doba detence není ničím omezena. Záleží jen na roz-hodnutí primáře oddělení, zda je již schopna propuštění. Kdyby ne-byla uznána duševně nemocnou a byla normálně souzena, odseděla by si ve vězení pravděpodobně jen pár let.

Nejvíce mě popudil pojem „vražedkyně“. Tato žena neúmyslně pod vlivem své duševní nemoci zabila druhou osobu. Schizofren-ní porucha se vyskytuje u jednoho člověka ze sta a nikdo z nás není před ní ochráněn. Dostavuje se nezvaná, nechtěná a možná i proto je tolik ve svých projevech tak destruktivní. Projevuje se zpravidla v různě dlouhých psychotických epizodách, po jejichž odeznění je

Koho žalovat?dotyčný člověk „normální“. To znamená, že si i uvědomuje vše, čeho se v odeznělé psychotické epizodě dopustil. Asi právě proto každý desátý člověk s touto nemocí ukončí svůj život sebevraždou.

Co víme o tom, co tato „vražedkyně“ zažívala před tím, než spá-chala svůj čin? Jaké obrovské úzkosti a strachy pociťovala? Zkuste si vybavit obsahy svých vlastních snů. Pocity létání a pádů. Pocity ohrožení, pronásledování, ze kterých se probouzíte s přetrvávající úzkostí a celí zpocení. Tak tyto „sny“ zažívají schizofrenní pacienti v reálu. Oni je žijí. A podle toho se pak chovají. Nemohou za to!

Rodina zabité A. K. je tím, co se stalo, poznamenána na celý ži-vot. Ale co Monika K.? Domníváme se snad, že to, čeho se dopustila v „pomatení smyslů“, ji nijak nepoznamenalo? A s jakými pocity viny se musí nyní vyrovnávat? Rodina její omluvu nepřijala. Rodiče zabi-té Andrejky podali na Moniku K. trestní oznámení. „Víme, že Moni-ka je nemocná, ale jde nám o to, aby se už nikdy nic podobného ne-stalo,“ uvedla matka Andrejky. Pak by ale měli raději žalovat Českou republiku, která nechává nepřizpůsobivé, těžce duševně nemocné lidi žít bez zajištění lékařské péče.

diskuse

jan holubář Nepochybuji o tom, že paní monika o svém stavu věděla a byla si vědoma, co může provést. Nikde se nemluví o tom, jestli měla brát na útlum agresivity léky. řada schizofreniků se těchto skut-ků dopouští v důsledku nedodržování léčebného režimu. o tom v příspěvku není ani slovo. Skutečně se nedivím nešťastným ro-dičům. lze souhlasit s tím, že stát selhal. ale to není rozhodně poprvé, kdy jeho selhání mělo takovéto fatální následky.

dnes bez myslíte, že každý schizofrenik/čka je ochoten jít k psychiatrovi, když už rodina zjistí, že jeho sluchové bludy a později vidiny, jsou chorobné?

jakpak byste ho tam dostali? Když už po velkém přemlouvá-ní, tak výsledkem je předpis tablet, které nemocný odmítne brát s tím, že lékařka je ku.., která ho chce zabít a je spolčena s těmi chlapy a s policajty (StB), kteří ji sledují na každém kroku. pro-tože intelekt je nepoškozen (nemoc propukla až v 60 letech), nemocná sleduje veřejné dění, čte, má velmi dobrou paměť, ob-stará se naprosto samostatně, snažíte se ji přesvědčit logický-mi argumenty, že jde o nemoc, že o její osobu nemůže mít zájem policie, protože nic neví, nic protizákonného nekoná. V tu chvíli nemocná vypne sluch, přestane vás poslouchat, pak řekne: ty mi taky nevěříš, vy mně chcete otrávit, já žádné tablety brát nebu-du, já bych je neviděla (ty chlapy, kteří ji osvětlují).

je vzhůru celé noci, stojí u okna a všude vidí ty chlapy, kteří jsou za plotem (na argument, že ve sněhu nejsou stopy nerea-guje nijak), tři jsou na střeše protějšího domu (komíny), budí ze

spánku staré a nemocné rodinné příslušníky a dohání je k infark-tu a posléze k smrti, protože vyžaduje, aby zakročili, chce aby zavolali policii, protože jí sleduje StB! (události před 40 lety). ze smrti manžela viní ty, kteří ji pronásledují, též ze smrti všech známých, kteří umírají, protože jsou staří a nemocní.

postupně se nemoc zhoršuje, žádné léky nebere, ale vyžadu-je, aby jí rodina navštěvovala a vypráví vnukům, jak je osvětlová-na a ukazuje jim svítící lasery. začne putovat po příbuzných, kte-ré nikdy nenavštěvovala a tajuplně dává na vědomí, že ona ví, jak to chodí se smrtí jejich příbuzných, jede dokonce do ciziny a sle-duje, zda jí StB sleduje i tam – samozřejmě ano, i na motorkách a ve vlaku – zejména muži od 15 do 80 let. začne jim významně říkat – no jen se dívej, já to vím. Chystá se, že někomu dá facku (napadá mne, jestli náš ministr chudák v tom taky nejede).

přitom se chová pro nezasvěcené zcela normálně, obléká se, nakupuje, vaří, pere, vyšívá pracné obrazy křížkovým stehem, čte noviny. ale zasvěcená rodina má strach, co se stane, jestli neublíží dětem, které za ní přijdou (a to už vůbec neznáme případy, jako je monika vražedkyně nebo vrah rodičů v českých Budějovicích), jen víme, že je nepředvídatelná. Není pomoci, jí ani nám.

možná řeknete, měli jste ji dát do péče psychiatrického oddě-lení. Dovedete si představit, jak tuto ženu – mou matku – vlečete násilím do nemocnice, a co? injekce? utlumit? zblbnout? Nako-nec jde o člověka, který je až na ty bludy zdráv a tak nezbude než čekat, jestli někoho napadne, někde udělá ostudu, někdo si bude stěžovat. Dopadlo to docela dobře.

matka zemřela v 80 letech na mozkovou mrtvici, v nemocnici jí dali v noci, kdy byla neklidná, injekci a dostala embolii, tak jak předvídala celých 20 let, že tak lékaři odstraňují nemocné. tak nevím.

17bláznivé umění

To je úplně jak můj životV hale Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov se každé úterý před osmnáctou hodinou scházejí účastníci divadelní dílny, kterou vede herec a režisér Martin Učík, zakladatel a dlouholetý umělecký šéf „Bohnické di-vadelní společnosti“. Zajímalo nás, co dílna (zdarma) svým členům nabízí.

S jakým cílem jste se pustil do „nového podniku“?Divadelní dílna Ondřejov je mým pokračování v divadelní a terapeutické práci. Chtěli bychom přitáhnout nové lidi, kteří by si občas rádi za-hráli třeba pouliční divadlo. Dílna je otevře-na všem, které zajímá herecká technika, ať už mají s hraním divadla předchozí zkušenost, nebo ne. Pokud projeví vytrvalý zájem, nabízí-me veřejná účinkování v divadelním souboru v Praze, po celé republice i v zahraničí.

Co může dílna svým členům nabídnout? Každopádně můžeme nabídnout, že po jis-tý čas zažijí něco zvláštního, nevídaného, co je může vytrhnout z jejich trápení. Divadelní zážitek určitě stojí za to, umožňuje člověku, aby vystoupil ze sebe sama a vstoupil do role a zažil úplně jinou skutečnost – odosobněnou a zároveň velmi fyzickou. Člověk nepřestá-vá existovat, je ve hře se svým tělem, se svojí myslí, ale pokud se to povede a vžije se do role, zažívá změněný stav. Po zkoušce je na hercích vidět, že odcházejí v dobrém rozmaru, v da-leko lepší náladě než přišli. Snažíme se dělat i hereckou techniku, která má relaxační úči-nek, zbavuje tělo křečovitosti, a když se člověk uvolní fyzicky, potom se snáze uvolní i duše.

Jak si může zájemce o hraní divadla poradit s trémou? Nervozita a tréma způsobují, že člověk za-pomíná dýchat, začne se dusit, začne být strnulý, sevřený. Tréma nás diskvalifikuje jak na jevišti, tak i v životě. Když mám trému z nějaké situace, kterou musím vyřešit a bo-jím se, je dobré se pořádně vydýchat, trošku mozek zásobit kyslíkem a pak tu situaci lépe zvládnu.

Je pro herce dýchání důležité?Dýchání je velmi důležité pro to, aby člověk správně mluvil. Když správně mluví, uvol-něně a se správnou rezonancí a se správným dechem, tak je pak jeho mluvený projev li-dem příjemný. Dýchání je třeba se učit, pro-tože nedýcháme správně. Dýcháme povrch-ně, neumíme se dostatečně nadechnout, člověk pak mluví zajíkavým způsobem nebo nepřirozeně vysoko nebo mečivě. A to jsou

věci, které dělají problémy i v civilním živo-tě. Ať si jde zažádat o práci nebo chce něko-ho sbalit, když přitom začne mečet, tak má prostě smůlu.

V mnoha případech, a zvlášť u psychiat-rických pacientů, dochází vlivem některých léků ke strnulosti hrudníku a dýchání. Neu-mějí se nadechnout, nejsou slyšet, není jim rozumět, drmolí, aby rychle všechno řek-li, a to jsou věci, které se snažíme vylepšit. Správné dýchání je nutné trénovat i doma, když netrénují, tak s nimi nic neudělám. A když přijdou a řeknou, že trénovali a chtějí vědět, jestli už jim to jde lépe, tak mám ra-dost. Něco sami pro sebe udělali.

Dýchání je důležitým tématem i různých duchovních nauk.Ne nadarmo se říká, dech je život a život je dech. Jóga je na tom vyloženě postavená.

Já se zabývám dýcháním spíš z herec-kého nebo divadelního hlediska, snažím se lidem vysvětlit, že je důležité, aby dýchali ce-lým tělem, celým hrudníkem, ale včetně bři-cha. To v józe platí také, člověk se nadechuje do bránice, do stran, do hrudníku, pod ra-meny jsou plicní laloky a ty mají potom více dechu, člověk se nedusí, zklidní se. Mělo by mu být lépe.

Hraje v ozdravném působení divadla nebo herectví nějakou roli také příběh, to o čem představení je?Určitě ano. Snažím se volit ke zpracování zajímavá témata, samozřejmě tak, aby to nebylo nad síly herců. Když už máme téma, jsou tam nějaké dramatické scény, tak na nich si ukazujeme paralely do života. Uka-zujeme si, co všechno člověk může zažít a že není všechno dáno dopředu, že když se člo-věk nedá a dokáže se vzbouřit, může něčeho dosáhnout. Kdysi dávno jsem založil maňás-kové divadlo, protože náš soubor dostával nabídky hrát někde na ulici, v parcích, na ně-jakých slavnostech, festivalech. Říkal jsem si, že musíme nastudovat nějaké představe-ní, které bude vhodné na ulici a téma mně poskytla naše herečka – pacientka, která jednou prohlásila: „To je strašný, moje mat-ka je blázen a v blázinci jsem zavřená já.“

Jaký příběh jste na toto téma vytvořil?Je chlapeček, jmenuje se František a ten je smutný, nemá kamarády, takže večer kou-ká na hvězdy a představuje si, že přiletí ufo-ni a budou s ním kamarádit. Jenže má doma hysterickou maminku, která o něj z lásky přehnaně pečuje, nutí chlapečka jíst polévku, a když ji nechce, tak ho v ní koupe a dělá mu hrozné věci. Nakonec usoudí, že František je nemocný, musí k doktorovi a ten ho pošle do blázince. Tam je šílený lékař, který má bludy a ošetřovatel, který Františka honí s injekce-mi a chce ho tam stále zavírat. Nakonec při-letí ufoni a Františka vysvobodí a letí s ním na Mars. Maminka za ním volá, ať si tedy letí, ale ať se nezapomene vrátit na večeři. Hráli jsme to v Bohnicích pro jeden chronický pavilon, pacienti se tomu hrozně smáli a jeden z nich, co stál vedle mě, říkal: „To je o mně, to je úpl-ně jak můj život.“ Josef Gabriel

Martin Ujčík a jeho soubor měli v Bohnické léčebně velký úspěch se s vým maňáskovým divadlem o Františkovi a jeho „bláznivé“ matce.

18

Naděje v temnotě

Kamkoliv se pohroužímmimo vlastní obzory duše,zjišťuji pokaždé,že nežiji v té správné době...v tom správném světě...

Polykám vyschlý hořký dech,zatímco ruka ochablápíše prstem nápisy po zdechslova Izajáše Proroka...

Dávný sen, dávné bytív neposkvrněném soužitílidí, zvířat a květinstále před sebou vidím,stále se z mysli nevytrácí.Kde jsou ženy a dětizajaté a bez pomoci?

Proč stále musím žítv té bezmoci – křehkosti,nevidět a neslyšet křikna Svaté hoře,kde plápolající plamen ohněstravují vzpomínky nezkušených,neučených dcer siónských?

Všude temnota a chlad...nevázané ruce bez melodiesrdce zpěvů a obžalovala – jen kdo s pokorou zraněnodhodí špínu před Křížem,dosáhl míru a blaha...zářit může světlem dál.

Děkuji, Milovaný, žes ušetřiltělo i cit od hříchu – že dál mohu vyjítočištěn v lásce Tvédo nových týdnůa solí země nadále být.

Adam SobotkaRuka píše prstem nápisy po zdech

Zpověď filantropické duše

Pohřbívám lásku a lidské cityve jménu lásky světů neznámýchkřísím melancholiiv zájmu štěstíměním realitu svými smyslyna úkor patrných

Nejím maso nepiju tvrdývyhýbám se chemii a konopíneberu drogy a nespímtančím a mám zjeveníroním slzyvzývám neznámé bytostiuž vidím dimenze hudbyna úkor strnulých

Vzývám neznámé sílytančím a líbám dětimiluji lidi a sexem nežijiv pravdu a lež nevěřím

U soudu nad zločincem

Kráčí k tobě vstřícně,s květinou ve vlasech,a s nastavenou náručí,která nabízí obrovskou lásku,prostřednictvím písně,kterou zpívá mladistvým, sytýmdívčím hláskem uplakané víly,prožívající rajskou strast plnou křehkosti radovánek,plnou křehké extáze citů a naplněných ideálů solidarity všech lidí na světě, rozkoše z pohlazení po tváři,soucitnou energií, dlaněa humoru, který silně dusí všechny bránice v hrudi – až vyvolává z toho hutný pláč!!Je to Ježíš Kristus...

bláznivé umění

19

cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?Toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?Pokud ano, je tu pro vás škola seznamování.

škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. Cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Škola seznamování

kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek,

společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí

Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DpS ondřejov (Klánova 62, praha 4) pod vedením martina jarolímka a andrey Scheansové. Účastnický poplatek za kurs školy seznamování činí 800 Kč.

zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

inzerce

objednací lístek 2012ESPRiTmK čr 13874, iSSN 1214-2123časopis české asociace pro psychické zdraví ročník XVi, číslo 7–8Cena výtisku: zdarma

kontaktní adresačapz, Vítkova 7, 186 00 praha 8 tel.: 777 783 019, e-mail: esprit@capz.cz

Redakce šéFreDaKtor: mgr. josef Gabriel KoreKtorKa: mgr. Kamila heinzová GraFiK: josef Gabriel ml. tiSK: tiskárna pratr, a. s.

redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy pří-spěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory au-torů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory čapz. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu re-dakce.

časopis esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády české republiky

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

pokud máte zájem o zasílání espritu zdarma, stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: čaPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8.

ADRESA PRo ZASLáNí

jméno a příjmení: ........................................................titul: ...............................................

obec: ..........................................................................pSč: ................................................

Ulice: ..................................................................................................................................

případně uveďte telefon: ............................................e-mail: .............................................

esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

PŘEdPLaTNépodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním espritu. orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. číslo konta čapz: 182843294/0300.

za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Arte klub HodkovičkykdyPondělí až Pátek od 10 do 17 Hodin

kdev denním PsycHoteraPeutickém sanatoriu ondřejov, klánova 300/62, PraHa 4-Hodkovičky covýtvarné aktivity, Posezení, občerstvení

kdoteraPeutky Hanka a Pavla, každý, kdo si Přijde Pro insPiracivíce infowww.ondrejov.cz