1ESPRITČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

11–122012

P

aul K

lee:

Supe

r šac

hy, 1

937

1ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACE

TÉMA

STRATEGIE REFORMY

Zasílání espritu v roce 2013 je nutné předplatit. podrobnější informace najdete na str. 3

Destigmatizační kampaň pro středoškolské studenty (2) | V Emauzích o psychiatrii z druhé strany (3)Potíže s sKartou nekončí (4) | Jak se má změnit psychiatrická péče (5) | Strategie reformy psychiatrické péče (7) Vize reformátora v roli ředitele léčebny (10) | Alternativní Bohnice (12) | Nedobrovolná hospitalizace (13)Katka znovu žije svůj život (15) | Kaleidoskop – různorodost jednotlivostí lze uvést v harmonii celku (16)

2 zprávy z čapz

C ílem programu, který Česká asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) zaháji-la letos v únoru, je motivovat střední

školy, aby témata „duševní nemoci a duševní zdraví“ a „destigmatizace duševně nemoc-ných“ zařadily přímo do učebních osnov.

Koncem roku dorazil k cíli projekt Bláz-nit je lidské – destigmatizační kampaň pro středoškolské studenty. „Rozeslali jsme do tisícovky středních škol výukové sady, které obsahují odborné publikace a praktické pří-ručky, prezentace a pracovní listy použitel-né pro přímou výuku. Součástí sady je také DVD obsahující videorozhovory s odborníky z oblasti psychiatrie, psychoterapie a soci-ální práce a manuál pro učitele,“ říká ředitel ČAPZ Jan Martínek. Všechny materiály mají podle něj pomáhat pedagogům, aby přimě-li studenty zamyslet se nad svými postoji k osobám s duševním onemocněním.

Projekt podpořený společností John-son & Johnson oslovuje středoškoláky, tedy cílovou skupinu, která je nejvíce ohrožená vzni-kem například psychotických poruch. „Jedná se o cílovou skupinu, která hledá vlastní identi-tu, utváří si postoje a morální hlediska pro vlastní dospělost. Proto jsme projekt Bláznit je lidské postavili na prevenci rizikového chování, jež může spustit duševní onemocnění u mlá-deže, a na ovlivnění jejich postoje k osobám s duševním onemocněním,“ uvádí J. Martínek. Vzdělávací a osvětové akce, které ČAPZ v mi-nulosti uskutečňoval, byly podle něj nákladné a nebyla zajištěna jejich udržitelnost. „Chybě-lo například propojení na školní osnovy. Proto jsme se rozhodli zvolit jiný, efektivnější způsob vedení kampaně mezi mládeží, zaručující, že obsah přejde na pedagogy a preventisty, kteří jej ponesou i v dalších školních letech,“ vysvět-luje J. Martínek. –red–

Destigmatizační kampaň pro středoškolské studenty

Co putuje do školV rámci projektu Bláznit je lidské vznikla výuková sada, která obsahuje: publikace Cesta labyrintem psychiatrie publikaceDuševnínemociudětí

a dospívajících příručkaPrvnípomocpřipříznacíchemočníkrize

videorozhovory spot „Bláznit je lidské“ pracovní listy pro studenty manuálproučitele/lektory

Vážení čtenáři,

zdá se, že po dvaceti letech nastává čas pro druhý pokus o transformaci psychiatrické péče v České republice. Po sametové revoluci jsme se do toho nadšeně pustili a narazili. Nepodařilo se nám téměř nic. Když píši o „nás“, mám na mysli profesionály přející si změnu tehdejšího systému psychiatrické péče. Do naší samozvané skupiny se zapojili někteří psychiatři, psychologové a sociální pracovníci. Otázkou je, proč se nám změna nepovedla. Určitě lze nalézt řadu důvodů, ale za nezjávažnější považuji rigiditu Psychiatrické společnosti v čele s profesorem Rabochem. Vtip byl v tom, že na různých ministerstvech a jiných vlivných úřadech respektovali coby partnera pro jednání pouze Psychiatrickou společnost. A tehdejší členové výboru této společnosti kázali navenek o transformaci, ale prakticky dělali pravý opak.

Nyní tedy nastává druhý pokus, který má větší šanci na úspěch. Do hry tentokrát vstupují další faktory: pozitivní příklady ze zahraničí, tlak ze států EU na nutnost reformy péče o duševně nemocné a nejrůznější nenaplněné úmluvy, ke kterým se Česká republika oficiálně přihlásila. Znovu vznikla samozvaná skupina – Platforma pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR. Tentokrát byla obohacena i o zástupce svépomocných, rodičovských a uživatelských hnutí. Ke starým kyrysníkům typu Pfeiffer, Pěč, Jarolímek se připojili další revolucionáři a společnými silami byla sepsána Deklarace, kterou jsme předali představitelům ministerstva zdravotnictví i ministerstva práce a sociálních věcí. Ministr zdravotnictví Leoš Heger na rozdíl od svých předchůdců zareagoval a ustanovili pracovní komisi. Ta má zpracovat strategii reformy psychiatrické péče. Práce této komise vyvolává naději, ale po zkušenostech z minulosti i skepsi. Samozvaná transformační skupina bude proto nadále fungovat coby „watch dog“, pes hlídající směr reformy.

Česká republika chce požádat o přibližně šest miliard z evropských strukturálních fondů přímo na transformaci péče o duševně nemocné v ČR s tím, že tentokrát tyto peníze nebudou použity na rekonstrukci psychiatrických léčeben (jako v případě tzv. Norských fondů), nýbrž především na rozvoj komunitní péče. Avšak víme, jak to u nás chodí. Aktuálně již probíhá neoficiální boj o to, kam těchto šest miliard půjde, zda opět na opravu střech, pavilonů psychiatrických léčeben či na budování nových zařízení komunitního typu jako jsou krizová centra, denní sanatoria, chráněné dílny, chráněná práce atd. Takže opět se objevuje otázka, která lobbystická skupina vyhraje.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

3aktuality

k onferenci tentokrát (narozdíl od předchozích ročníků) organizo-valo pouze Denní psychoterapeu-tické sanatorium Ondřejov. Orga-

nizační výbor konference zvolil toto poněkud kontroverzní téma, aby poukázal na jiné, alternativní přístupy ke zvládání psychotic-kých příznaků. K aktivní účasti proto vyzval oproti minulým konferencím „netypické“ řečníky. Ústředním tématem bylo zpochyb-nění současného diagnostického systému duševních onemocnění dle platné „Meziná-rodní klasifi kace nemocí X. verze“ a poten-ciální nebezpečí plynoucí z používání „dia-gnostických nálepek“. K tomu samozřejmě patří i zpochybnění hranice mezi normali-

tou a odlišností (Martin Jarolímek, Stanislav Komárek, Petr Styx a jiní).

Dalším nosným tématem byl vztah mezi duševními problémy a křesťanskou vírou. Pastor Dan Drápal ve svém velmi přínosném vystoupení hovořil o tom, jak křesťanské spo-lečenství může pomáhat duševně tápajícím lidem. Příspěvek doktora teologie Jaroslava Brože se týkal exorcismu. Tématem byly teo-logické základy exorcismu i to, jaká je reálná praxe v katolické církvi. Autor nám dokázal představit exorcismus v normálních lidských rozměrech a poukázal na to, jak může být tento kontroverzní přístup v určitých případech po-máhající. Oba řečníci přímo volali po možnosti být v bližším kontaktu s námi, profesionály.

Ve dnech prvního a druhého listopadu se v areálu opatství Emauzy konal již 13. ročník konference „Integrativní přístup v terapii psychóz“, tentokráte na aktuální téma „Odvrácená strana psychiatrie“.

Z úplně jiného soudku byl příspěvek Jo-hana Pfeiffera, který poukázal na to, jak jsou lidská práva (samozřejmě i práva duševně nemocných lidí) zohledňována v organizač-ní struktuře Evropské unie a jak silný apel na dodržování těchto práv může být velkým hybným momentem v procesu transformace péče o duševně nemocné.

Andrej Dragomirecký se pokoušel zasvě-tit posluchače do své alternativní psychote-rapeutické metody a seznámit je s tím, jak pomocí svého specifi ckého abreaktivního psychoterapeutického přístupu zbavuje pa-cienty obtíží (od psychosomatických po psy-chotické).

Nemohu zmínit všechna další vystoupe-ní a hlavně přínosné a zajímavé diskusní pří-spěvky. Výrazně zde zazníval duchovní a lid-ský rozměr, za což všem účastníkům děkuji. A samozřejmě velmi děkuji všem, kteří v prů-běhu konference dobrovolnicky vypomáhali.

MUDr. Martin Jarolímek

V Emauzích o psychiatrii z druhé strany

k Deklaraci o transformaci péče o duševní zdra-ví se připojila také Česká asociace sester (ČAS), profesní organizace zastupující všeobecné sest-

ry a další nelékařské zdravotnické pracovníky. Deklaraci podepsala prezidentka ČAS Mgr. Dana Jurásková, PhD., a také předseda psychiatrické sekce ČAS Mgr. Tomáš Petr. Vyjádřili tak souhlas s hlavními myšlenkami Dekla-race a zároveň svou připravenost aktivně se spolupodí-let na tvorbě strategie péče o duševní zdraví. Nesouhlas s tímto postupem vyjádřilo v dopise adresovaném před-sedovi psychiatrické sekce ČAS 16 zástupců psychiatric-kých léčeben (z toho 13 hlavních sester psychiatrických léčeben).

Česká asociace sester proto zorganizuje počátkem roku 2013 kulatý stůl se zástupci psychiatrických léče-ben k tématu transformace psychiatrické péče. V rámci setkání budou prezentovány hlavní myšlenky Deklara-ce a představeny dosavadní kroky MZČR. Bude vytvořen prostor pro výměnu stanovisek, vyjasnění postojů a také nastavení systému pro vzájemné předávání informací. Psychiatrické sestry hrají v transformačním procesu vel-mi významnou roli, proto je důležité, aby stejně jako další zainteresované skupiny byly informovány o plánovaných krocích a měly možnost se k nim vyjadřovat.

Mgr. Tomáš Petr, Předseda psychiatrické sekce ČAS

Sestry reagují na Deklaraci

váŽeNí ČteNáři,v minulých letech jsme rozesílali espritzdarmakaždému,kdosionějnapsal.Bohuželinásdohnalyekonomicképotíže.

Od ledna 2013 musíme všem, kteříchtějíčasopisdoschránky,účtovatpoštovné25 korun.Předplatnépoštovnéhonacelýrokčiní150 korun.OdpoštovnéhojsouosvobozenipouzeplatícíčlenovéČeskéasociacepropsychickézdraví.

Nadálebudemečasopisdistribuovatzdarmadoléčeben,doordinacípsy-chiatrůadalšímorganizacím,kterémámevdatabázi.Natěchtomístechjeespritzdarmakdispozicivětšímupočtuzájemců.Tutoslužbuširšíve-řejnostichcemezachovat.

Individuálnízájemcisemohoupři-hlásitkjehoodebíráníprostřednic-tvíme-mailuesprit@capz.cz nebo telefonickynačísle777 783 019.Obdržíodnásinformacekplatbě(čísloúčtu,variabilnísymbol).Pozaplacenízačnemeespritposílat.

JanMartínek,ředitelČAPZ

1

ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

9–102012

Ohlédnutí za profesním růstem (2) | Soutěž: Napiš, co je život (3) | Dočká se česká psychiatrická péče změn? (4)

Deklarace platformy pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR (6)

Petice na podporu Deklarace (9) | Návštěva v Soterii Berne (10) | Blog: Nůž v zádech kohokoliv z nás (12)

Uhranutá ufonem (13) | Hledáme talenty s mimořádným osudem (15) | Iveta Horváthová: Pohádka (17)

S

ilvie

Vur

cfel

dová

1

ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5)

Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8)

Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12)

Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACETÉMA

REFORMA PSYCHIATRICKÉ PÉČE

esprit_9-10-2012.indd 1

30.10.2012 16:05:16

Ohlédnutí za profesním růstem (2) | Soutěž: Napiš, co je život

Deklarace platformy pro transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním v ČR (6)

Petice na podporu Deklarace (9) | Návštěva v Soterii Berne (10) | Blog: Nůž v zádech kohokoliv z nás (12)

(17)

1

ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82012

Jak se zelenáč stane zvoníkem (2) | Letošní Babí léto (4) | Cyril Höschl: I radikální reformátoři ubrali plyn (5)

Inspirace z Itálie (8) | Komplexní léčba psychotiků v lůžkovém zařízení (12)

Nový terénní psychiatrický tým (13) | Co ho čeká, až já tu nebudu? Bude to hezkej život? (14)

Blog: Koho žalovat? (16) | To je úplně jak můj život (17) | Básně Adama Sobotky (18)

M

apa

pevn

osti

Ters

t z ro

ku 15

25

1

ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5)

Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8)

Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12)

Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACETÉMA:

JAK TO CHODÍV TERSTU

Jak se zelenáč stane zvoníkem (2) | Letošní Babí léto (4) | Cyril Höschl: I radikální reformátoři ubrali plyn (5)

Inspirace z Itálie (8) | Komplexní léčba psychotiků v lůžkovém zařízení (12)

Nový terénní psychiatrický tým (13) | Co ho čeká, až já tu nebudu? Bude to hezkej život? (14)

Blog: Koho žalovat? (16) | To je úplně jak můj život (17) | Básně Adama Sobotky (18) 1

ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

5–62012

Smrt z rukou neléčených schizofreniků (3) | S čím zápasí duševně nemocní a jejich rodiny (4)

Zápas matek o život dětí s vážným duševním onemocněním (8) | Soteria léčí klidem a bezpečím (10)

Průběh léčby v Soterii Berne (11) | Blázníš ve škole? No a! (13) | Manuela a její bláznivě lidský projekt (15)

Šamani si ho vyvolili, aby zachránil svět (17)

B

runo

Mon

tpie

d: L

e Bon

net d

‘âne

1

ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5)

Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8)

Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12)

Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACE

TÉMA:

PODOBY PÉČE

O DUŠEVNĚ NEMOCNÉ

4

V Rytířském sále v prostorách Senátu Parlamentu České republiky byli dne 4. prosince 2012 vyhlášeni a oceněni

vítězové Ceny kvality v sociální péči. Vyhla-šovatelem je časopis Ošetřovatelská péče.

Slavností odpolední program probě-hl pod patronací senátorky Boženy Seka-ninové, členky Výboru pro zdravotnictví a sociál ní politiku, a senátora prof. MUDr. Jana Žaloudíka, CSc.

Tradičně vystoupil sbor uživatelek z Do-mova pro seniory v Buchlovicích s rock-ovými verzemi známých šlágrů a jako překvapení pro hosty v Rytířském sále Iva-na Vaňková, sólistka Městského divadla v Brně.

Generálním partnerem projektu je znač-ka Depend společnosti Kimberly-Clark. Part-nery projektu jsou Acare, a. s., Adart-Com-puters, a. s., Audy, s. r. o., Národní politika kvality.

Již posedmé byly uděleny prestižní ceny v hlavních kategoriích pro poskytovatele sociál ních služeb, dále sedm Cen sympatie a jedna Osobnost roku. Z 98 nominací byli jako nejlepší poskytovatelé sociálních služeb hodnoceni:

Byly uděleny Ceny kvality v sociální péči

ukázalo se, že tato novela od 1. led-na 2013 nepřipouští jinou mož-nost výplat podpory v nezaměst-nanosti než přes sociální karty,

přičemž právě nezaměstnaných se dosud ješ-tě sKarty vůbec netýkaly. Ministerstvo prá-ce a sociálních věcí totiž plánovalo vydávání sKaret nezaměstnaným až v poslední vlně, někdy v prvním kvartále příštího roku.

Opět se potvrdilo, že „práce kvapná, málo platná“, poslanci v listopadu ve schva-lovaném přílepku k zákonu zapomněli při-pojit potřebné přechodné ustanovení. Pokud poslanci včas neschválí další změnu zákona, kde chybu napraví, dostane se ministerstvo práce a sociálních věcí do těžké situace. Ne-zaměstnaní sKartu ještě neobdrželi, ale od ledna by přes ni měli dostávat podporu

Ministryně Ludmila Müllerová doufá, že by nehrozilo pozastavení výplat dávek ani v případě, pokud by nechtěně stávající no-vela začala od ledna dočasně platit. „Věřím, že poslanci a pak i senátoři situaci pochopí a umožní rychlé schválení novely,“ dodala pro deník Aktuálně.cz.

o skartách jednal i ombudsmanO problémech sociální karty jednal v úterý 11. prosince s ministryní práce a sociálních věcí znovu také veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský. Ombudsmanovi od začátku va-dilo zejména povinné používání sKaret. Do-nutit příjemce sociálních dávek, aby na jejich výplatu dosáhl výhradně s pomocí sKarty, označil za nezákonný postup. „Povinnost pří-jemce jakékoli sociální dávky převzít sKartu

V kauze sKaret stále není úplně jasno. V polovině prosince média zaznamenala další nečekaný problém, který se týká poslední přijaté úpravy zákona o zaměstnanosti, schválené před měsícem.

žádným zákonem stanovena nebyla. Rovněž není zákonem stanovena ani sankce zastavení výplaty dávky pro případ, že klient sKartu ne-převezme,“ uvedl již dříve Varvařovský. Kriti-zoval také zpoplatnění některých služeb.

Tyto nejvíce kritizované nedostatky ale za-čátkem prosince odstranila dohoda vlády s ve-dením České spořitelny a České pošty. Podle ní budou sKarty povinné pro příjemce dávek, pří-spěvků a podpor jen jako identifikační průkazy. Placení kartou či vybírání peněz od státu z ban-komatů bude dobrovolné. Povinné to bude pouze u lidí, u nichž hrozí zneužívání dávek v hmotné nouzi. Vše bude upraveno zákonem.

„To nejdůležitější, za co jsem se přimlou-val, bylo splněno,“ uvedl ombudsman po jednání s ministryní Müllerovou. Na sku-tečnost, že zavedení sKarty provází řada protiprávních aspektů, upozorňoval om-budsman už od letošního léta, kdy karty začali dostávat první příjemci. Jeho snaha se ale dlouho míjela účinkem, jednání s mi-nisterstvem práce a sociálních věcí neby-la podle něj uspokojivá. Mimo jiné tehdy o nejproblematičtějších aspektech sKarty informoval Poslaneckou sněmovnu a vyzval poslance či senátory, aby zvážili možnost obrátit se na Ústavní soud. –ip–

Potíže s sKartou nekončí

aktuality

Cena kvality pro poskytovatele pobytových sociálních služeb pro senioryDomov Odry, příspěvková organizace

Cena kvality pro poskytovatele terénních sociál ních služeb pro senioryPečovatelská služba Rakovník

Cena kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením Integrované centrum Slunečnice IZAP – sdružení pro integraci zdravých a postižených dětí a mládeže „Chceme žít s vámi“ Liga vozíčkářů Osobní asistence čestné uznání (Čestné uznání )

Cena kvality pro poskytovatele sociálních služeb pro osoby ohrožené sociálním vyloučením ALMA FEMINA (Čestné uznání )Pečovatelská služba města Dvůr Králové nad Labem (Čestné uznání )

Osobností roku v sociálních službách se v letošním ročníku stal pan Mgr. Antonín Gajdoš, vedoucí Domova pro seniory Buchlovice.

Cenu sympatie získaliMgr. Ivo Vojtek, ředitel sociálních služeb města Kroměříže, Mgr. Tomáš Ján, ředitel Centra sociálních služeb Praha,Bc. Ludmila Hájková, vrchní sestra Domova pro seniory Buchlovice,Marie Tylšarová, sociální pracovnice Domova pro seniory Magnolie Ostrava,Ludmila Pištěláková, sociální pracovnice Centra sociálních služeb Kojetín,Dagmar Maděrová, vedoucí Ošetřovatelské péče Domova důchodců Jindřichovice pod Smrkem,Hana Krejčí, vrchní sestra v Domově pro seniory Slunečnice Ostrava. –red–

5téma: strategie reformy

V září letošního roku ustanovil ministr zdravotnictví pracovní skupinu, která má za úkol vytvořit do poloviny roku 2013 strategii reformy psychiatrické péče v České republice.

V yhlídky na transformaci systému péče o lidi s duševním onemocněním se zdály být ještě před rokem velmi nereál-né. Proti letitým marným snahám „snílků“ stála tvrdá rea-lita: nejsou peníze, není zájem ze strany odborníků, státu

ani veřejnosti. Problémy stigmatizované skupiny psychiatrických pa-cientů a jejich blízkých měly být i nadále řešeny „za zdmi blázinců“. Ještě v roce 2009, rok po úspěšné 14. Světové psychiatrické kon-ferenci konané v Praze, napsal předseda Psychiatrické společnosti ČLS JEP profesor Jiří Raboch: „Jsme přesvědčeni, že náš konzerva-tivní, ale dobře fungující systém určitě zasluhuje další rozvoj a kulti-vaci, nikoliv skokové změny. V mezinárodním porovnání se ukázala spokojenost našich pacientů s poskytovanou péčí minimálně srov-natelná s údaji např. z Velké Británie či SRN.“ Zakrývání problémů (v kombinaci se stížnostmi na nedostatek peněz) vedlo k nehybnos-ti. Proč měnit systém, s nímž jsou všichni spokojeni, a který funguje nejlevněji v Evropě?

Na důvody k nespokojenosti poukazovali jen „disidenti,“ napří-klad MUDr. Jan Pfeiffer: „Petrifikovaný systém úhrad nutí psychi-atra ošetřovat vysoký počet pacientů, na které zákonitě nemá do-statek času. Nemá dostatečná prostor pro komunikaci s pacientem, pro sociálně-psychiatrické intervence a pro psychoterapii. Stávající systém tedy stimuluje kvantitu péče a působí proti zvyšování její kvality. Podstata péče tak spočívá v psychofarmakologii, která je sice na kvalitní úrovni, zůstává však jednostranná – biologická, ni-koliv bio-psycho-sociální, jak postulují standardy moderní psychi-atrické péče.“

Jak se má změnit psychiatrická péče

konec čekání na změnu?Historie snahy prosadit i u nás změny systému psychiatrické péče (obdobně jako v jiných evropských zemích, kde se přechod k moder-nějším modelům péče uskutečňoval už v sedmdesátých a osmdesá-tých letech minulého století) je více než dvacetiletá. Vedle doktora Pfeiffera (zakladatele a ředitele Fokusu a později Centra pro rozvoj péče o duševní zdraví, které přišlo s první nově postavenou Koncepcí oboru psychiatrie) se o změnu snažili například MUDr. Martin Jaro-línek a MUDr. Ondřej Pěč.

V letošním roce, pro většinu zainteresovaných překvapivě, se hybatelem změn stalo ministerstvo zdravotnictví. O záměrech re-formovat systém psychiatrické péče v ČR informovalo ministerstvo na tiskové konferenci začátkem října 2012. Vzápětí vznikla „Pra-covní skupina k tvorbě Strategie reformy psychiatrické péče“, v níž jsou zastoupeni reprezentanti jednotlivých částí současného systé-mu psychiatrické péče (viz Kdo vytváří strategii reformy). Gestorem tvorby Strategie je první náměstek ministra zdravotnictví Marek Že-níšek. V úvodu Vstupní zprávy Strategie reformy psychiatrické péče (viz str. 7–9) se uvádí, že psychiatrická péče bude představovat v ná-sledujícím období jednu z hlavních priorit ministerstva zdravotnictví a že k samotné implementaci Strategie reformy psychiatrické péče využije ministerstvo především strukturální fondy Evropské unie, a to v programovacím období 2014–2020.

proč chce ministerstvo reformuVstupní zpráva Strategie přináší analýzu současného stavu, z níž vy-plývají věcné důvody pro realizaci transformace. Klíčovou otázkou jsou samozřejmě peníze. Jejich aktuální nedostatek a naděje na získání evropské dotace hrály v rozhodování o přistoupení k reformě velkou roli. „Psychiatrická péče je dlouhodobě podfinancovaná a také zájem vedení ministerstva o psychiatrii nebyl vždy dostatečný. Psychiatrie byla vždycky až na samém konci dlouhé řady medicínských oborů.

med

iade

o,flickr.com

6 téma: strategie reformy

Z rozpočtu na zdravotnictví jdou u nás do psychiatrické péče přibliž-ně čtyři procenta. Ve Velké Británii je to 16 procent, evropský průměr je osm procent.I balkánské země mají větší podíl než my, jsme zkrátka se Slováky poslední,“ říká Marek Ženíšek. O nutnosti reformy systé-mu psychiatrické péče se podle něj ví dlouhodobě, ale teprve letos bylo možné připravit její spuštění. „Důvodem byla příprava nového finanč-ního rámce z prostředků Evropské unie na rok 2014–2020. Pan mi-nistr chtěl, abychom vybrali něco, co přinese trvalý užitek a nebude to jen čerpání dotace pro dotaci. A že právě reforma psychiatrie by mohla být ona vlajková loď nejenom pro ministerstvo zdravotnictví, ale i pro ministerstvo pro místní rozvoj, které bude v Bruselu prostředky vy-jednávat,“ uvádí Marek Ženíšek. Většina snah v minulosti o reformu psychiatrické péče podle něj selhala finančně. „Od začátku říkáme, že transformace nepřinese efektivitu finanční, naopak, že některé věci na začátku budou drahé, bude to stát peníze, kvůli tomu se před námi do reformy nikdo nepustil,“ říká první náměstek.

Rizika transformacePřechod od institucionálního modelu péče k modelu komunitně orien tované péče a od převážně medicínsky orientované péče k péči založené na komplexním bio-psycho-sociálním modelu (realizo-vaný v procesu transformace a deinstitucionalizace) probíhá v zá-padní Evropě už více než čtyři desetiletí a jsou dobře známá i jeho rizika. „Proces transformace byl v řadě míst doprovázen selháními vyplývajícími z nedostatečně připraveného a koordinovaného proce-su. Rizika transformace lze shrnout do čtyř scénářů: 1. investice do stávajících institucí, 2. redukce lůžek bez patřičně vybudované ka-pacity mimonemocniční péče, 3. budování kapacit komunitní péče bez redukce a využití kapacit institucionální péče, 4. přesun insti-tucionálních způsobů péče do zařízení mimo léčeben. Důsledkem těchto chyb v procesu transformace může být jednak výrazný nárůst nákladů či ponechání jistých skupin klientů bez potřebné podpory a pomoci,“ uvádí Jan Pfeiffer. V současné době podle něj existuje na území Evropské unie i v dalších zemích bohatá historická zkušenost i dostatek důkazů a literatury prokazujících přednosti i rizika trans-formační cesty.

Využít zahraničních poznatků a poučit se z nich chce i minister-stvo.V lednu 2013 zahajuje pracovní skupina analytickou a prognos-tickou fázi projektu, během níž má vyhodnotit dosavadní řešení včet-ně mezinárodní praxe, aby bylo možné vyhnout se rizikům a chybám v průběhu transformace.

obavy z transformacePodle názoru některých skupin pracovníků v oblasti psychiatrické péče je chybná samotná myšlenka transformace psychiatrických lé-čeben. „Teď je mezi zaměstnanci psychiatrických léčeben dost velká obnova, že se léčebny budou rušit. Čekali jsme, že takové obavy za-zní, protože řada ředitelů léčeben si nepřeje změny, což je legitim-ní postoj, nebo si myslí, že současný stav je funkční a chtěli by jej posílit jinak, než my plánujeme. Snažíme se vysvětlovat, že to není jen v léčebnách, že léčebny nikdo rušit nechce. Jednak si to neumí-me představit, a navíc všude ve světě, kde zkusili jít tímto směrem, to dopadlo špatně,“ říká Marek Ženíšek. Podle něj nikdo nechce nahradit léčebny komunitní péčí, ale pokud mají léčebny odpovídat požadavkům 21. století, musí být provázány s komunitními cent-ry, která se postarají o část pacientů a uvolní kapacitu léčebny pro zajištění akutní péče. „Zvelebit léčebnu znamená vytvořit podmín-ky, které jsou humánní a hlavně přínosné pro psychiatrickou léčbu a péči. Nejdřív musí mít léčebna méně pacientů, což znamená vy-tvořit pro ně alternativu komunitní péče a zajistit provázanost s ná-slednou péčí. To tady zkrátka chybí, byť je to v mnoha zemích Evro-py běžná záležitost. Dnes je na pokoji čtyřicet lidí a měli by tam být

čtyři s vlastní kuchyňkou. Aby to nevypadalo jako nemocnice, aby to bylo ku prospěchu léčby,“ uvádí první náměstek. V současnosti podle něj není uspokojivě vyřešen problém, co se dál děje s pacien-tem, který z léčebny odejde. „Dnes to nefunguje vůbec, každý ře-ditel musí uznat, že pokud bude mít blízko nebo uvnitř té léčebny nějakou komunitní péči, byl by hloupý, kdyby toho nevyužil, proto-že sám dobře ví, že má řadu pacientů, které v léčebně mít nemusí,“ říká Marek Ženíšek.

problémy k řešeníVe vstupní zprávě ke strategii reformy psychiatrické péče definova-la pracovní skupina několik základních problémových či rizikových faktorů a dosud nezodpovězených otázek, na které bude v následují-cích měsících hledat odpověď. Jedná se především o riziko, že nebu-de zabezpečeno adekvátní financování tranzitních nákladů (financo-vání modernizace vybavení, přestavby, financování lidských zdrojů, komunikační kampaň apod.). Zvážit je nutné i další rizika – že, ne-bude zajištěno udržitelné financování reformovaného systému, že nebudou pregnantně definovány standardy poskytované péče a že nebudou provedeny nutné legislativní změny. Skupina bude během ledna a února diskutovat o řadě dalších otevřených otázek: „Co zna-mená či bude znamenat primární psychiatrická péče (ambulantní psychiatrie a zapojení praktických lékařů)? Jak zajistit komunitní péči u pacientů bez trvalého bydliště? Co se stane v případě, že nebu-de vytvořen systém kontinuálního vzdělávání poskytovatelů služeb na všech úrovních personálu? Jaké je rozhraní mezi zdravotní, zdra-votně-sociální a sociální sférou?“

Práce skupiny na vyřešení mnoha závažných a dosud zcela neo-šetřených problémů by měla pokračovat v rychlém tempu. Během června 2013 by mělo proběhnout interní i externí připomínkování a závěrečné schválení Strategie reformy psychiatrické péče. Tomu, jak se tento úkol daří naplňovat, budeme věnovat napjatou pozor-nost i na stránkách Espritu.

Josef Gabriel

kdo vytváří stRategii RefoRmyPracovnískupinaktvorběStrategiereformypsychiatricképéčeseodprosincescházívtomtosložení: zástupceodbornéspolečnosti–Prof.MUDr.JiříRaboch,DrSc. zástupcepsychiatrickýchléčeben–MUDr.MartinHollý zástupceambulantnípéče–MUDr.JurajRektor zástupceNGO–PavelNovák zástupceuživatelůpsychiatricképéče–JanJaroš zástupkyněMPSV(Odborposudkovéslužby)–Doc.MUDr.LibušeČeledová,Ph.D.

zástupkyněMPSV(Odborsociálníchslužebasociálníprá-ce)–Bc.AndreaDvořáková

zástupkyněVZP–JUDr.LenkaHavlasová zástupkyněSvazupojišťoven–MUDr.IrenaVágnerová,MBA zástupceČeskéasociacesester–Mgr.TomášPetr zástupceAsociacekrajůČR(žádostonominacizaslánaAKČR13.12.2012)

zástupci Ministerstva zdravotnictví: ředitelOdboruevropskýchfondů–PhDr.Mgr.JanBodnár vrchníředitelproekonomiku–Ing.PetrSalák ředitelkaOdboruzdravotníchslužeb–MUDr.HelenaSajdlová

náměstekprozdravotnípéči–MUDr.FerdinandPolák,Ph.D. náměstekprozdravotnípojištění–Ing.PetrNosek

7

tvorba Strategie reformy psychiatrické péče je organi-zována Ministerstvem zdravotnictví České republiky. Mezi důvody, proč ministerstvo k iniciaci této reformy přistoupilo, patří zejména rigidní systém institucionální

psychiatrické péče s těžištěm v materiálně a technicky zastara-lých psychiatrických léčebnách, jejichž dostupnost není v mnoha regionech optimální, dále kvůli absenci služeb v přirozeném pro-středí pacienta a nízké míře koordinace jednotlivých složek péče. Od počátku 90. let 20. století nedoznala psychiatrická péče v ČR žádných zásadních systémových změn a trpí dlouhodobou podfi-nancovaností. Strategie reformy psychiatrické péče by měla být v souladu se strategií Světové zdravotnické organizace (WHO). Ta podporuje především rozvoj komunitní péče, zvýšení role pri-mární péče a všeobecných nemocnic, transformaci psychiatric-kých léčeben a vzdělávání odborných pracovníků. Zcela zásadní součástí reformního úsilí v České republice by měl být posun ke způsobu léčby poskytované v co největší míře v přirozené komu-nitě.

Psychiatrická péče bude představovat v následujícím období jed-nu z hlavních priorit Ministerstva zdravotnictví. K samotné imple-mentaci Strategie reformy psychiatrické péče využije ministerstvo

Strategie reformy psychiatrické péčePřinášíme čtenářům Espritu podstatnou část Strategie reformy psychiatrické péče, kterou 11. prosince 2012 podepsal ministr zdravotnictví doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.

zdravotnictví vedle dalších zdrojů především strukturální fondy Ev-ropské unie, a to v programovacím období 2014–2020.

definice a analýza identifikovaného problému a jeho okolíPsychiatrie je významnou oblastí medicíny, které se však dlouhodo-bě nedostává potřebného zájmu. Při pohledu na vývoj psychiatrické péče od devadesátých let dvacátého století do dnešní doby je zřejmé, že struktura ambulantní, ale zvláště lůžkové péče, neprošla zásad-ní restrukturalizací, zohledňující soudobý společenský vývoj. V Čes-ké republice existuje celkem 18 psychiatrických léčeben pro dospělé, přičemž 3 z nich mají více než 1000 lůžek, dále jsou v České republice ustaveny celkem 3 psychiatrické léčebny pro děti. Akutní psychiatric-kou péči poskytuje 31 psychiatrických oddělení nemocnic. Síť psy-chiatrických oddělení v nemocnicích je nedostatečná svým rozsahem i funkcí, velkou část akutní péče tedy provádějí rovněž psychiatrické léčebny. V situaci, kdy se v České republice každoročně zvyšuje počet pacientů vyhledávajících psychiatrickou péči, je nutné revidovat sou-časný model péče o duševní zdraví. Přestože existuje řada strategic-kých dokumentů, které deklarují nutnost změny péče o duševně ne-mocné, nebyly dosud v systému realizovány potřebné kroky, které by

téma: strategie reformy

8

těžiště systému psychiatrické péče posunuly směrem k modelu kvalita-tivně odpovídajícímu celosvětovým trendům.

analýza současného stavuObecně lze konstatovat, že v současné době jsou v aktuálních po-litikách a strategiích zaměřených na duševní zdraví všeobecně re-flektována práva pacientů. Z hlediska lůžkové psychiatrické péče je asi 80 procent všech finančních a personálních kapacit soustředěno v psychiatrických léčebnách. Psychiatrické léčebny jsou z valné vět-šiny zřizovány ministerstvem zdravotnictví.

Kapacita psychiatrických léčeben v České republice se zhruba z jedné třetiny skládá z lůžek akutní péče a ze dvou třetin z lůžek pro dlouhodobě nemocné, dohromady je v psychiatrických léčeb-nách 9 254 lůžek. Také je možné říci, že přibližně polovina lůžek v léčebnách jsou gerontopsychiatrická, pedopsychiatrická, forenz-ní a pro léčbu návykových nemocí. Psychiatrické léčebny jsou fi-nancovány v závislosti na počet obsazených lůžek (což je v souladu s úhradovou vyhláškou ministerstva zdravotnictví, je zde uplatňo-ván princip paušální sazby za ošetřovací den ve vazbě na katego-rii pacienta), a to bez ohledu na to, zdali se jedná o dlouhodobou či akutní hospitalizaci pacienta.

V psychiatrických odděleních nemocnic je celková kapacita 1 328 lůžek. Část psychiatrických oddělení v nemocnicích neposky-tuje péči pacientům s vážnější duševní poruchou z důvodu nedosta-tečné personální a technické kapacity.

V České republice je přibližně 765 ambulantních psychiatrů. Jsou financováni z veřejného zdravotního pojištění formou plateb za vý-kony a nemají pevněji definované spádové oblasti.

K dispozici je dále 20 zdravotnických denních stacionářů, ně-které z nich jsou propojeny se sociálními službami. Dále je v České republice etablováno asi 10 mobilních týmů registrovaných jako so-ciální služby, které pracují v terénu s klienty s vícečetnými potřeba-mi dlouhodobého charakteru. Péči zde poskytují převážně sociální pracovníci, spíše výjimečně jsou zastoupeni zdravotničtí pracovníci. Aktivní vyhledávání těch, kteří potřebují odbornou pomoc, poskytu-jí pouze 2 týmy. Specializované psychiatrické sestry jsou k dispozici pouze na 3 místech.

Sociální programy, podpora bydlení, zaměstnávání apod. jsou zajišťovány zhruba třemi desítkami neziskových organizací speciali-zovaných na vážně duševně nemocné, tyto organizace jsou zpravidla financovány dotacemi na poskytování sociálních služeb ze státního rozpočtu prostřednictvím MPSV, dále z rozpočtů krajů, obcí a speci-fických grantových titulů. Nutno upozornit na to, že stávající způsob financování je velmi nestabilní a objem prostředků limitovaný, což neumožňuje NGO systémově rozvíjet síť služeb a uvažovat v dlouho-dobějších perspektivách.

Do sítě péče o osoby s duševním onemocněním nutno taktéž zahr-nout lůžka v domovech sociální péče a zvláště pak lůžka v domovech sociální péče se zvláštním režimem. Počty klientů s duševním onemoc-něním zde umístěných je možno odhadnout na několik tisíc. Odhadem nejméně 80 procent finančních zdrojů na provoz státních sociálních služeb o osoby s duševním onemocněním je vázáno na pobytová so-ciální zařízení institucionálního typu, MPSV však v posledních letech realizuje pilotní projekt deinstitucionalizace sociálních pobytových služeb, podobný projekt pro oblast psychiatrické péče dosud chybí.

V České republice je relativně dobře rozvinut systém péče o dro-gově závislé (včetně závislých na alkoholu), každý kraj má k dispozi-ci svého koordinátora, na vládní úrovni je hlavní koordinátor. Je pro-vozováno 20–30 terapeutických komunit.

Léčení osob závislých na alkoholu je zpravidla koncentrováno do psychiatrických léčeben, v tomto smyslu není patrná podpora od komunitních center, jelikož nejsou pro tuto skupinu specializovaná.

Současný systém ambulantních služeb v tomto smyslu funguje ne-dostatečně.

Okolo 500 lůžek v psychiatrických léčebnách je využíváno pro dětskou psychiatrii a adolescentní psychiatrii (tři psychiatrické lé-čebny jsou přímo specializované na dětskou psychiatrii, ta největší s cca 150 lůžky se nachází v Opařanech). Celkový počet lůžek určený výhradně na dětskou psychiatrii je 260. Je patrný značný nedostatek či nerozvinutost komunitní péče v oblasti duševně nemocných dětí. Rovněž existuje nedostatek specialistů na problematiku dětské psy-chiatrie. Současný systém financování psychiatrické péče bývá velmi často odbornou komunitou napadán, je mimo jiné poukazováno na celkové podfinancování tohoto sektoru zdravotní péče.

Relevantní strategické dokumenty a jejich vazba na identifikovaný problémMezi klíčové relevantní strategické dokumenty, s nimiž bude průběž-ná činnost tvorby strategie v souladu, patří česká verze dokumen-tu WHO Zdraví 21 (cíl 6), revidovaná Koncepce oboru psychiatrie a Národ ní psychiatrický program 2007. V přesahu do sociálního re-sortu je relevantním dokumentem rovněž Koncepce podpory trans-formace pobytových sociálních služeb, která je schválena vládou ČR. Případná Strategie reformy psychiatrické péče by měla být vůči výše zmíněným dokumentům komplementární, tj. měla by rozvést formu-lované cíle do návrhu konkrétních opatření a aktivit.

Co se kohezní politiky EU týče, Strategie reformy psychiatrické péče bude reflektovat výstupy Pracovní skupiny pro zdraví Rady Evropy a další aktuální dokumenty vzniklé na půdě Evropské unie (Common European Guidelines on the Transition from Institutional to Commu-nity-based Care, Toolkit on the Use of European Union Funds for the Transition from Institutional to Community-based Care).

srovnávací analýzaČeský systém péče o duševní zdraví, resp. poněkud užší segment psychiatrické péče, vykazuje z čistě medicínského hlediska kvalita-tivně srovnatelnou úroveň s ostatními evropskými státy, zvláště v ob-lasti vědy a biologických determinant duševních poruch je úroveň poznání v ČR na velmi dobré úrovni.

Jako dlouhodobě deficitní se jeví oblast financování psychiatric-ké péče. V rámci výdajů na zdravotní péči jde na psychiatrii pouze 3,7–4 procent, což je nesrovnatelně méně v porovnání s jinými medi-cínskými disciplínami. Pozice České republiky je z hlediska financo-vání jednou z nejhorších v Evropě (méně financí vynakládá v mezi-ročním srovnání pouze Slovensko), a i to i ve srovnání s balkánskými zeměmi, průměr EU je cca 8 procent, ale např. Anglie vynakládá cca 16 procent.

Z hlediska epidemiologického není situace v České republi-ce se zahraničím významně odchylná. Z prizmatu organizace péče o osoby s duševním onemocněním je situace v České republice cha-rakteristická těžištěm v institucionální lůžkové péči, a to jednak v psychiatrických léčebnách, a jednak v ústavech sociální péče (dle terminologie Zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v do-movech se zvláštním režimem či v domovech pro osoby se zdravot-ním postižením), dále pak nedostatečným rozvojem komunitních služeb, a to jak zdravotních, sociálních, či zdravotně-sociálních.

Často diskutovaný je rovněž stávající model rozdělení kompeten-cí v primární péči, tj. tzv. prvního záchytu, oproti některým, zvláště západoevropským zemím, je hůře dostupná kvalitativně odpovídající péče v segmentu praktických lékařů, kteří v některých zemích do ur-čité míry saturují ambulantní psychiatrickou péči.

Faktorem, který v řadě případů výrazně limituje možnost plné inte-grace dlouhodobě duševně nemocných do běžných životních podmí-nek (včetně možnosti vlastního bydlení), jsou nízké invalidní důchody

téma: strategie reformy

9

a nízké nebo nepřiznávané příspěvky na péči. Řada pobytů těchto klien-tů v lůžkových zařízeních pak má z tohoto důvodu z velké části sociální charakter. Obdobně nedostatek pracovních příležitostí (také z důvodu stigmatizace) a možností pracovní rehabilitace znamená velmi vysoké procento nezaměstnaných lidí s duševním onemocněním.

Ve srovnání s rozvinutými systémy komunitní péče vykazuje sys-tém péče v České republice nedostatek kontinuity a koordinace na-příč jednotlivými segmenty péče, limitované propojení a koordinace mezi službami zdravotními a sociálními. V systému organizace péče není výrazněji začleněn systém regionalizace služeb. Stávající legis-lativa pro sociální služby taktéž limituje asertivní přístup a dlouho-dobý dohled na situaci klienta, což u osob s duševním onemocněním někdy znamená jejich vypadnutí z potřebných sociálních služeb.

Často diskutovaným tématem je rovněž hledisko lidských práv lidí s duševním onemocněním. Péče v psychiatrických léčebnách i pobytových sociálních službách neposkytuje leckdy pacientům do-statečnou míru soukromí a vlastního rozhodování. Současný systém neumožňuje poskytovat péči v nejméně omezujícím prostředí, vy-tváří bariéry v přístupu k zaměstnání a omezuje duševně nemocné ve svobodném výběru místa pobytu.

analýza dostupných důkazů – klíčové trendy v péči o duševní zdravíCelkově celosvětové trendy v oblasti duševního zdraví akcentují vel-mi důrazně prvek humanizace systému péče, kladou důraz na do-držování lidských práv a důstojnost pacientůa na poskytování péče v co nejméně omezujícím prostředí. Rovněž v ČR se relativně dlou-ho hovoří o tom, že stávající model péče není kvalitativně vyhovující současnému stavu společnosti a léčebných metod. Z hlediska orga-nizace psychiatrické péče lze ve vztahu k ČR mezi nejvýznamnější parametry transformace zařadit tyto aktivity:• Rozvoj komunitní a semimurální péče• Zvýšení role primární psychiatrické péče• Zvýšení role všeobecných nemocnic v oblasti poskytování akutní

péče• Transformace psychiatrických léčeben• Vzdělávání odborných pracovníků• Větší prostor pro zapojování klientů a jejich rodinných příslušníků

do všech rozhodovacích procesů. Všechny aktivity musí být dopro-vázeny dalšími kroky k podpoře destigmatizace, a to jak pacientů, tak samotného oboru psychiatrie, který je přes vysokou míru erudi-ce odborných pracovníků vnímán širokou veřejností ambivalentně.

vývoj v oblasti duševních onemocněníCelosvětově narůstá význam duševních poruch jako sociálně ekono-mického činitele. Vlastní nárůst počtu lidí potřebujících psychiat-rickou péči je signifikantní zátěží pro systémy zdravotní péče. Např. v rámci ČR jsou duševní poruchy druhou nejčastější příčinou při-znání invalidity, resp. nejčastější příčinou pro přiznání třetího, tedy nejtěžšího stupně invalidity (nejčastější celkovou příčinou invalidity jsou nemoci svalové a kosterní soustavy). Podle posledního odhadu Eurostatu z roku 2011 trpí v rámci roční prevalence více než třetina obyvatel Evropské unie duševní poruchou, rovněž v ČR v poslední dekádě trvale vzrůstá počet psychiatrických pacientů. Také vzhledem k socioekonomickým podmínkám lze do budoucna očekávat zvy-šování prevalence, zvláště některých druhů duševních onemocnění (např. poruchy nálad, organické a úzkostné poruchy).

analýza předběžné vize Tato kapitola byla zkompilována na základě prvních výstupů Pracov-ní skupiny k tvorbě Strategie reformy psychiatrické péče. Výstupy jed-notlivých členů Pracovní skupiny byly sdruženy do dvou základních

kategorií, a sice do oblasti konsensuální, na kterých se všichni členové v zásadě shodují a do oblasti rizikové, kde je třeba návrhy a problémy dále diskutovat a rozpracovávat tak, aby jednotliví podílníci dospěli ke kompromisnímu řešení Realizace Strategie reformy psychiatrické péče by měla způsobit a zajistit následující změny a prosazovat tyto principy:

Přesun péče blíže k pacientovije třeba zajistit:• větší vstřícnost, aktivitu a dostupnost psychiatrické péče;• koordinaci služeb a koordinaci péče o konkrétní pacienty v jejich

běžném prostředí (case management);• rehabilitační programy s cílem návratu pacienta do běžného ži-

vota;

Respekt k právům pacientů a jejich individualitěje třeba zajistit:• respekt k důstojnosti pacientů, respekt k autonomii rozhodování

a naplňování a výkon lidských práv a základních svobod pacientů;• humánnější podmínky psychiatrické, dostupnost komplexní bi-

opsychosociální péče;• dostupnost kvalitní somatické péče a odstranění znevýhodnění

osob s duševní poruchou ve srovnání se somaticky nemocnými;

Posílení primární psychiatrické péčeje třeba zajistit:• definici role ambulantní psychiatrie jako nositele primární psychi-

atrické péče;• kvalitativní i kvantitativní posílení ambulantních psychiatrických

služeb;• vytvoření sítě krizových a intervenčních (out-reach) služeb;• koordinaci a úzkou kooperaci ambulantních a komunitních služeb;

Restrukturalizace lůžkové péčeje třeba zajistit:• přesun části pacientů z následných lůžek do komunitní péče;• posílení regionální akutní lůžkové péče;• restrukturalizaci lůžkové péče a přesnější vymezení náplně lůžko-

vé péče spadající do psychiatrických OLÚ a psychiatrických oddě-lení nemocnic;

Rozvoj komunitní péčeje třeba zajistit:• rozvinutí zdravotních (intermediárních) a zdravotně-sociálních

komunitních služeb;• budování spolupráce s návaznými komunitními službami v sociál-

ní sféře;• rozvoj a uplatňování multidisciplinarity v komunitní péči;• multirezortní financování;

Regionální nastavení služebje třeba zajistit:• jasnou definici spádové oblasti a definici služeb, kterými daný re-

gion bude disponovat;• definici odpovědnosti jednotlivých subjektů působících v daném

regionu;• monitorování a kontrolu kvality služeb;

Destigmatizace pacientů a oboruje třeba zajistit:• systematické destigmatizační aktivity na celostátní úrovni;• redukci sociální exkluze osob s duševním onemocněním.

Zkrácená verze Vstupní zprávy Strategie reformy psychiatrické péče. Plné znění najdete na www.reformapsychiatrie.cz

téma: strategie reformy

10 rozhovor

Necítíte se coby jeden z iniciátorů reformy a současně ředitel léčebny jako mezi mlýnskými kameny?Necítím se úplně mezi mlýnskými kameny. Je možné to vnímat tak, že na jedné straně je tradiční institucionální pohled, který je při-suzován ředitelům léčeben, na druhé straně je nějaká dlouhodobá reformní aktivita, kte-rá probíhá v psychiatrické obci, a je možné předpokládat, že budou nějaké tlaky. Ces-ta, kterou se snažím jít, a snad se mi to daří i v léčebně, vychází z názoru, že jakmile se klasická instituce začne měnit, může to akce-lerovat celý reformní proces. Systém je velmi zamrzlý, a pokud zůstanou zatvrzelé institu-ce, které ovládají 85 lůžkové kapacity, tak se ledy nepohnou. Myslím, že stojí za to podpo-rovat transformaci institucí zevnitř, protože je tu šance, že tento relativně drobný pohyb způsobí velkou změnu systému.

Vnímáte nějakou změnu v postojích ředitelů a dalších zaměstnanců léčeben?Posuzuje se mi to těžko. Byl jsem velmi pře-kvapen tím, s jakým nadšením u nás začali lidé dělat mobilní službu (viz Centrum krizo-vé intervence na str. 12). V Bohnicích jsme vytvořili mobilní terénní centrum, které po-skytuje služby za plotem léčebny. Vybírali jsme motivované lidi, ale stejně mě překva-pilo, s jakým nasazením a entuziasmem do toho jdou. Pro mě je to zpráva, že v léčeb-nách existují lidé otevření změně pracov-ních přístupů a postojů. Podobné zkuše-nosti mám s některými šéfy léčeben. Přesto

Vize reformátora v roli ředitele léčebny MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice, zastupuje psychiatrické léčebny v pracovní skupině, která na ministerstvu zdravotnictví připravuje reformu psychiatrické péče.

při realistickém pohledu na věc bych byl asi příliš odvážný, kdybych tvrdil, že došlo k zá-sadnímu posunu. Protože přetrvávají i velmi konzervativní postoje. Ale ten drobný pohyb, o kterém jsem mluvil, zaznamenávám i v po-stojích.

Pracovní skupina, která vznikla na ministerstvu zdravotnictví, připravuje strategii reformy psychiatrické péče. Vy jste jejím členem. O co se v současnosti „hraje“, jaká jsou tam silová pole? Především je třeba znovu zopakovat, že je to poprvé, co ministerstvo vzalo tak velký kus zodpovědnosti za vytváření dohody. Minis-terstvo definovalo vizi, o které se budeme domlouvat, a ta je jednoznačná. Péče by měla jít blíž k pacientům a měla by do větší nebo menší míry souviset s deinstitucionalizací. Není to nic nového. Ministerstvo se tím při-hlásilo k dokumentu Zdraví 21, který je sou-časně vládním dokumentem, ale léta jsme nic z toho neviděli. Vize tedy existuje, a jestli půjde víc o sociální službu nebo víc o zdra-votní službu ve smyslu malých psychiatric-kých oddělení nebo nějakou jejich kreativní kombinaci, to bude předmětem dalšího do-hadování. Důležité je, že bude péče přesou-vána blíž k pacientovi, bude spojena s pre-ventivní aktivitou, měla by být komplexní a provázaná, to jsou věci, na kterých jsme se shodli v celé šíři skupiny.

Větší nebo menší míru deinstitucionalizace si lze představit v krajních případech

tak, že psychiatrické léčebny jen začnou víc organizovat komunitní péči ve svém okolí, nebo se naopak úplně zruší a budou nahrazeny nějakým systémem zařízení komunitní péče. Takhle postaveno to není, že buď bude mít léčebna filiálky, nebo zanikne a vzniknou nové organizace. Mluví se pouze o regionál-ních modelech, které budou fungovat růz-nými způsoby, podle toho, jaká postavení v regionu léčebna má. Jeden praktický roz-měr se ale v té debatě ztrácí. Máme nějaký „balík“ doktorů, nějaký „balík“ zdravotního personálu, a to jsou lidé, kteří pracují a umí pracovat s pacienty. Lokální centra je budou potřebovat. Personálu nebude potřeba méně. Samozřejmě všichni se bojíme změn, máme obavu, co to přinese, na druhou stranu počet duševně nemocných lidí neklesá. A léčebny nejsou přecpané personálem. Duševně ne-mocní tu péči budou potřebovat a někdo ji musí zajišťovat. Konkrétní pracovníci ohro-ženi nejsou, protože je jich potřeba.

Dokáží se podle vás všichni pracovníci léčeben na nový systém adaptovat?Všechny scénáře, o kterých se vážně dis-kutuje, mají v sobě obsaženo to, že nějaká část léčeben zůstane funkční. Jsou skupiny pacientů (nemyslím jenom pacienty z psy-chotického spektra, ale také gerontopsychi-atrické pacienty, pacienty se závislostmi), které pravděpodobně zůstanou v nějakém rezidenčním modelu. Není to postaveno čer-nobíle tak, že ten, kdo není schopen nebo ochoten se adaptovat na mobilní službu, automaticky ztratí práci. Nějaká rezidenční služba jistě zůstane.

Narážíte v pracovní skupině na nějaká sporná témata, na kterých by mohla snaha o reformu ztroskotat? Na extrémních postojích a na lidech, kteří nejsou ochotni diskutovat, to může padnout. Ale já jsem v této chvíli z práce ve skupině nadšený, proto možná nevidím tak tvrdé ri-ziko, kvůli kterému by to nemělo pokračovat dál. Samozřejmě jsme definovali problema-tické oblasti. Velmi významným problémem je způsob financování. Je to zatím neoše-třené téma. Trochu kontroverze si to nese z minulosti, protože kombinace zdravotních MUDr. Martin Hollý, ředitel Psychiatrické léčebny Bohnice

11rozhovor

a sociálních zdrojů se nám dlouhodobě neda-ří. Problematickou otázkou je, zda mít „hez-ký hotel“, ale daleko od bydliště pacientů, nebo mít sice skromnější podmínky, ale blíz-ko. Co je naplněním lidských práv pacientů, luxusní služba někde daleko, nebo skrom-nější dobře dostupná služba doma? Další spornou otázkou je, co přirozené prostředí pacientů, kteří dlouhodobě žijí v institucích. Kam mají jít? Budeme je tlačit do formálního bydliště, kde už vlastně nemají žádné vazby, anebo je jejich přirozeným prostředím insti-tuce, ve které jsou řadu let? To jsou náměty k diskusi a k hledání řešení. U lidí dlouhodo-bě hospitalizovaných jde o řešení jen na něja-kou dobu. Jedním z primárních cílů reformy je nevyrábět dlouhodobě institucionalizo-vané pacienty. Teď tady však máme skupinu lidí, kteří dlouhodobě žijí v instituci a nemů-žeme na ně aplikovat tvrdší deinstituciona-lizační model, protože nemají kam jít. Jejich potřeby bychom nejspíš měli řešit zvláštním zákonem. Potřebují jiný přístup, který ale ne-máme aplikovat na nové pacienty.

Nevidíte riziko v tom, že se Česká republika neshodne s Evropskou unií na představě, jak by měla vypadat reforma psychiatrické péče, a kvůli tomu na ni nedostaneme evropské peníze? Pro každého z nás, pro mě méně, ale třeba pro politiky víc, je to cesta k evropským dota-cím, které samozřejmě mohou významně po-moci transformačnímu procesu. Nejbližším cílem ale je vytvořit dokument, který kon-sensuálně pojmenuje to, jakou u nás chce-me péči o duševně nemocné. Je asi pravda, že cesta k této vizi by bez evropských peněz byla komplikovanější, strastiplnější, na dru-hou stran každopádně vznikne dokument, který bude mít svoji váhu. Je extrémně důle-žité, že tu dvacet čtyři let po revoluci vznikne projekt, který představí nějakou vizi. Pokud máme projekt, tak se na něj snáz získáva-jí peníze, než když máme jen rozhádanou partu odborníků, kteří říkají, že bez peněz se nedá nic dělat.

Lze to chápat tak, že prací na tomto dokumentu se vývoj každopádně posouvá kupředu?Ano, jsem o tom přesvědčen, jinak bych ne-měl motivaci to dělat.

Proč plány na transformaci vyvolávají hlavně v léčebnách tolik obav?Největší problém je v tom, že naše léčebna velmi snadno a rychle dělá z úvah hotové in-formace. Myslím, že je potřeba se víc pídit po tom, jaká je skutečnost. Naši zaměstnan-ci přicházejí se spoustou tzv. zaručených informací o tom, že už jsme prodaní Praze,

že máme rozpracovaný developerský pro-jekt na území léčebny, že léčebny se budou v příštím roce rušit nebo minimálně reduko-vat na polovinu. Jsou to obvykle slova, která se objevila v nějakých úvahách. Ať jsou to úvahy obavné, variantní nebo pojmenování extrémních možností při krizovém rozho-dování, kdy se vždycky uvažuje, jak to může nejhůř a nejlíp dopadnout. Někdo zaslechne část úvahy vytrženou z celku a spousta lidí si k tomu dokáže najít další jasné důkazy, kte-ré potvrzují, že už tady zítra nebudeme a že 21. prosince bude konec světa.

Nepomohlo by, kdybyste sám víc informoval zaměstnance o přípravách reformy?Během podzimu jsem na to mnohokrát mys-lel, ale těch informací, co mám, je tak málo, že bych vydával jenom nějaké nejasné signá-ly, které to celé ještě zamlží. Proces transfor-mace začal na jaře a pracovní skupina byla vytvořena koncem října. Celý rok probíhala přípravná debata a mnozí lidé si pravděpo-dobně mysleli, že už je napsaná reforma. Ale vytížení politiků je takové, že to byl spíš tlak na to, aby se začalo, vysvětlování, proč se musí začít.

Říkáte, že máte málo informací, ale vy přece komunikujete jak s ministerstvem, tak s těmi, kteří se zasazují o změnu, tak s řediteli a zaměstnanci léčeben…To, že nemám dost informací, neznamená, že nemám informací nejvíc. Ale není mým stylem dělat každé dva týdny jiné tiskové prohlášení. To období bylo nejisté mnoha způsoby. Cítil jsem, že projekt má podporu ministerstva, ale mezitím byly dvě nebo tři vládní krize, a to jsou věci, které neovlivníte.

Jak se v roli prostředníka mezi různými skupinami cítíte?Když řeknu, že se do podobných rolí dostá-vám náhodně, bude to znít hloupě. Možná bych mohl říct, že to není na základě nějakých strukturovaných ambicí. Mojí jedinou am-bicí bylo dělat psychiatrii a to se mi po škole podařilo. Potom už jsem jenom přijímal vý-zvy, které mi život dával, ne, že bych chtěl být ředitelem nebo v nějaké pracovní skupině. Na druhou stranu dlouhodobě cítím, že by to chtělo s tím systémem něco udělat.

Při rozhodování o sporných věcech, které jsou emočně podbarvené a závisí na nich existence řady lidí, se musíte dostávat do emočních tlaků. Jak to zvládáte?Moje životní role obvykle nasedají na něja-kou vnitřní motivaci, že je dobré něco udělat. Když jsem přesvědčen, že přijatá cesta je ra-cionální, tak si s vnitřním emočním tlakem

dokážu poradit. Je to podobné, jako když se dostanete k bouračce. Člověk začne dělat ně-jaké automatismy pomoci a v té chvíli si moc neuvědomuje, že je to náročné.

Jste na mušce podobně jako doktor Pfeiffer, kterého kdysi označili za vraha léčeben. Mně je vcelku jedno, jestli budu označen po-dobně. Dokážu se uživit nebo uživit rodinu mnoha jinými způsoby než děláním ředite-le léčebny a reformou psychiatrie. Pokud by to pro mě bylo neúnosné, půjdu pracovat jinam. Nechci, aby to bylo vnímáno jako ne-zodpovědnost. Snažím se dělat věci tak, aby dobře dopadly, můj osobní příběh v tom není nejdůležitější. Zatím spíš odmítám lukrativní nabídky, protože tohle mi přijde smysluplné.

Realizace reformy bude od pracovníků léčeben vyžadovat přechod na jiný způsob práce. Neobáváte se, že by to mohl být problém?Je to jedno z rizik. Kruciální součástí refor-my je vzdělávání, rozšiřování kvalifikace. Tyto kroky musí být součástí celého procesu podobně jako PR, protože vedle toho, že ne-jsou připraveni odborníci, není připravena ani společnost. Nejde jenom změnit úhrado-vý mechanismus, musíme taky něco dělat se změnou paradigmatu.

Je možné lít nové víno do starých měchů?Zkušeností je relativně dost. Máme tu vý-hodu, že děláme transformaci v jedenadva-cátém století a že se dokážeme podívat, jak si s tím poradily jednotlivé evropské země. Byl jsem naposledy na týdenní stáži v Bel-gii, kde nedávno přijali nový zákon. Belgie má asi o 40 procent víc psychiatrických lů-žek než my. Jsou tam psychiatrické nemoc-nice o velikosti 400 až 700 lůžek. Motivují je k transformaci tím, že pokud zruší jedno od-dělení a přesunou zdroje do mobilní služby, dostanou stejné peníze, jaké spotřebováva-lo zrušené oddělení. Podmínkou je, že nová služba musí probíhat mimo ústav a musí být založena na principu mobility a asertivity vůči pacientovi. Pojišťovna platí přesně tolik peněz jako dřív, ale nemocnice musí službu transferovat ven.

Jak přijímají změny zaměstnanci?Naprostá většina personálu, která přešla do mobilních služeb, to bere jako něco nového, jako výzvu. Samozřejmě tam byli i lidi, kte-rým to nevyhovovalo. Ale ve velké psychi-atrické nemocnici se jim dá najít jiná práce. Nemusí přijít o zaměstnání. V horizontu nej-bližších let tam zůstanou rezidenční služby, které nevyžadují tak velkou změnu přístupu.

Josef Gabriel

12 péče

komunitní terénní centrum (KTC) se může pochlubit zcela moderní strukturou. Především v jeho rámci působí terénní psychiatrické sest-

ry, které navštěvují pacienty v jejich domá-cím prostředí a jsou schopny posoudit jejich zdravotní stav. V současné době jich centrum zaměstnává osm. Mimo to ale KTC disponu-je asertivním mobilním týmem, který je v pří-padě akutních krizí připraven k výjezdům do spádové oblasti zahrnující Prahu 8 a část Pra-hy 9. Jak zdůrazňuje primář KTC Petr Přího-da, jde především o to zlepšit prognózu one-mocnění u psychiatrických pacientů: „Sestry mohou leccos zachránit dřív, než je nutné pacienta hospitalizovat. Takže je to ze zdra-votnického pohledu podpora existence mimo léčebnu.“ Služba je určena pro všechny paci-enty s nějakou závažnou nebo trvalou duševní nemocí. „Důležité je vytvořit si s těmi lidmi kontakt a preventivně už zabraňovat nároč-ným krizím, které by se u nich potom mohly vytvořit,“ dodává lékař asertivního mobilního týmu Miroslav Pastucha.

Vize a realitaV současné době ještě není spádová oblast KTC nijak smluvně zachycena, jedná se je-nom o rámcovou mapu vytvořenou tak, aby to nebylo od Bohnic příliš daleko. „Počítáme s tím, že časem by měla podobná centra fun-govat v celé Praze, a pak by byly dány určité hranice a každý by spadal do svého centra,“

V Bohnicích vzniklo letos v říjnu Komunitní terénní centrum. Jedná se o zcela ojedinělý projekt, na jehož fungování se teď budou soustředit zraky zastánců i odpůrců komunitní péče.

Alternativní Bohnice

říká Miroslav Pastucha. Jestli je taková vize proveditelná, se ukáže až časem. „Když to dobře půjde, tak by akutní výjezdy měly být ojedinělé. Protože když je o ty lidi dobře po-staráno, tak by nemělo tak často docházet k tomu, že se něco hrozného děje,“ vysvětlu-je Miroslav Pastucha.

Záchranářská práce Předpokládaná struktura těchto komunit-ních terénních center připomíná organizaci různých záchranných služeb. „Práce KTC a vůbec krizová práce má nepředpovídatel-nou dynamiku, jednou práce je, pak zase není. Takže je dobré, když mohou mít lékaři úvazek částečně naplněný ambulantní kli-entelou,“ popisuje primář Příhoda. Jednou z klíčových otázek je, jak poznat v telefonic-kém kontaktu skutečnost, že je výjezd týmu skutečně nutný. „Vždy záleží na tom, jak se s tím člověkem známe. Když někoho znám dobře, tak umím situaci zhodnotit, zatímco když někdo volá poprvé, tak bych asi vyjel vždycky. Takže práce týmu spočívá i v tom, abychom postupně poznávali lidi, kteří byd-lí v naší lokalitě,“ shrnuje Miroslav Pastu-cha. Lékaři tedy umí poznat, kdy se s jejich pacientem něco špatného děje a kdy jde tře-ba jen o nepříliš nebezpečný výkyv nálady. Známost, kterou KTC i díky terénní práci psychiatrických sester se svými klienty na-vazuje, působí už sama o sobě terapeutic-kým způsobem.

ambice do budoucna„Komunitní péče v Česku ani v Praze v pod-statě neexistuje. Je rozdíl mezi komunitním přístupem, který některá pracoviště už pře-vzaly, a komunitní péčí, která zatím není. Ne-existují žádné rajóny, do kterých by duševně nemocní lidé spadali,“ říká Petr Příhoda. Cí-lem KTC je poskytovat svým pacientům po-moc i v dalších oblastech života. „Takže tako-vé centrum, kdyby fungovalo se vším všudy, by teoreticky mělo ambici zasahovat do všech oblastí života klienta a pomáhat v nich. Neje-nom léky a zdravotnické záležitosti, ale i další věci jako pohovořit si s klientovou rodinou, jeho zaměstnavatelem v práci, pomoci mu v těžkých životních situacích, jako je rozvod a podobně. Zatím máme služby trošku oddě-lené, máme zvlášť terapeuty, kteří dělají staci-onář, zvlášť terapeuty, kteří dělají rodičovské skupiny. Chceme to ale nějakým způsobem propojit tak, aby pro klienty našeho centra byly poskytovány všechny služby dohroma-dy,“ popisuje Miroslav Pastucha.

V ideálním případě by KTC poskytova-lo pomoc všem lidem ze své spádové oblas-ti, kteří mají nějaké duševní problémy, třeba i z okruhu závislosti na drogách. Vážně dušev-ně nemocní jsou tedy jenom začátek, protože je lékaři KTC považují za nejzranitelnější sku-pinu. „Zdraví lidé, když mají problém, tak jsou schopní si někde najít telefon na linku důvěry nebo adresu krizového centra. Právě duševně nemocní jsou v tomhle trošičku slabší, potře-bují víc, abychom o ně pečovali a aktivně jim služby nabízeli, abychom byli vždy někde na-blízku,“ vysvětluje Miroslav Pastucha.

Vedením psychiatrické léčebny v Bohni-cích je činnost Komunitního terénního cent-ra podporována, a i když se jedná o zcela zá-sadní, pilotní projekt, nestojí v popředí velké otázky o reformě psychiatrické péče, ale spíš potřeby a životy jeho jednotlivých klientů.

Tomáš Vaněk

O d ledna bude v Centru krizové in-tervence PL Bohnice probíhat už třetím rokem podpůrná skupina pro

rodiče (a další blízké osoby) lidí s duševním onemocněním schizofrenního okruhu. Sr-dečně zváni jsou všichni, kdo se chtějí o one-mocnění svých blízkých něco více dozvědět a sdílet své zkušenosti.

Skupinu vedou dva zkušení terapeuti: Alice Holečková a garant skupiny Petr Kou-bíček. Těžiště jejich práce je dvojí: předsta-vit schizofrenní onemocnění a širokou šká-lu problémů s ním spojených, zároveň však

dát prostor účastníkům ke sdílení vzájem-ných zkušeností a moderovat jejich diskusi. V posledním běhu, který probíhal letos na podzim, bylo třináct účastníků a kapacita skupiny (15 lidí) tak byla víceméně napl-něna. Skupina je otevřená všem zájemcům téměř bezplatně, vybírá se pouze jednorá-zový poplatek 30 korun. Náklady jsou hra-zeny ze zdravotního pojištění. Do skupiny se lze zapojit i v jejím průběhu a není závazné absolvovat celý běh. Ten začíná ve čtvrtek 10. 1. 2013 obecnou otázkou Co je schizo-frenie? Další čtvrteční večery (18.00–19.30)

jsou vždy po čtrnácti dnech věnovány téma-tům Léčba a hospitalizace, Rehabilitace a re-socializace, Rodina a schizofrenie, Relaps a jeho prevence a poslední šestý večer bude věnován tématům, která vzejdou z potřeb skupiny. Jedním z cílů skupiny je podpořit svépomocnou složku, aby se blízcí nemoc-ných nespoléhali jen na rady odborníků, ale objevili v sobě vlastní potenciál, jak problé-my řešit.

V případě zájmu o účast ve skupině mů-žete kontaktovat Petra Koubíčka na mailu petr.koubicek@plbohnice.cz. –tt–

Skupina pro blízké nemocných psychózou

13

Otevřená pracovní skupina pacientských a rodičovských organizací Mise pro duševní zdraví uspořádala koncem října seminář na téma „Nedobrovolná hospitalizace, hle-dání konsensu“. Více než třicet účastníků (především

psychiatrických pacientů, rodičů) se pokoušelo najít společný po-hled na velmi citlivé a sporné téma nedobrovolných hospitalizací.

S úvodní přednáškou „Nedobrovolná hospitalizace podle sou-časné legislativy“ vystoupil Mgr. Maroš Matiasko z MDAC – Men-tal Disability Advocacy Center (Centrum advokacie duševně posti-žených). Jeho výklad lidsko právní problematiky nedobrovolných hospitalizací doplnil předseda Občanského sdružení pomoci du-ševně nemocným ČR v polemicky laděném vystoupení „Nedobro-volná hospitalizace z pohledu rodinných příslušníků a zkušenos-ti ze zahraničí“. O své zkušenosti z Anglie se s účastníky semináře podělil MUDr. Jan Pfeiffer. Do diskuse se na straně pacientů zapo-jili především členové občanského sdružení Kolumbus. Jejich po-hled na problematiku nedobrovolných hospitalizací kontrastoval s názory a zkušenostmi rodičů.

V současné právní úpravě nedobrovolné hospitalizace a navazující „praxi“ vidí lidé s vážným duševním onemocněním velký problém. Rodiče, kteří žijí se svými dětmi trpícími psychotickým onemocněním, rovněž vidí obrovský problém v tom, za jakých okolností může být akutně nemocný člověk nedobrovolně hospitalizován. Jejich postoje, obavy a zkušenosti však „jdou proti sobě“.

Nedobrovolnáhospitalizace –bolavý problém

Zákonné podmínky k nedobrovolné hospitalizaci„Základem právní úpravy v ČR byl zákon z roku 1966, který upra-voval základní podmínku pro nedobrovolnou hospitalizaci – ne-bezpečnost sobě nebo svému okolí. Nedobrovolně hospitalizována může být osoba jevící náznaky duševní poruchy pokud je nebezpeč-ná sobě a svému okolí. V současné době máme nový zákon o zdra-votních službách z dubna roku 2011. Ten zpřísňuje podmínky tak, že tam musí být bezprostřední hrozba. To znamená útok na integri-tu někoho jiného, nebo útok na svoje vlastní zdraví,“ uvedl Maroš Matiasko. Podle něj tu jde především o otázku lidských práv. „Je strašně důležité si uvědomit, že nedobrovolná hospitalizace je ob-dobný zásah, jako je zásah trestu odnětí svobody,“ upozornil Ma-roš Matiasko.

Pro rodiče je zpřísnění podmínek, za kterých je možné syna či dceru (bez náhledu na vlastní onemocnění) nedobrovolně hospitali-zovat, nepřijatelné. Obtížnost nedobrovolné hospitalizace a okolnos-ti, za kterých k ní dochází (záchranka, policie), je pro ně velkou pře-kážkou k tomu, aby se jejich děti začaly léčit. „Dvacet čtyři let bojuji

zkušenosti

Helga

Web

er,flic

kr.com

14 zkušenosti

právě s nedobrovolnou hospitalizací, zákon je špatný, legislativa na-prosto špatná. Nedobrovolná hospitalizace vlastně vytváří nepřátel-ství mezi rodinou a pacientem, to je nejhorší důsledek současné le-gislativy,“ řekl Josef Závišek.

Jak se lze vyhnout obtížně řešitelným problémům souvisejícím s nedobrovolnou hospitalizací naznačil psychiatr Jan Pfeifer. „Mám životní zkušenost s léčbou psychotických pacien-tů a s nedobrovolnou hospitalizací jak v českých podmínkách, tak v jiných zemích, zejména v An-glii, kde jsem pracoval ve specializovaném týmu, který byl určen pomoci jak rodičům, tak klientům. Obzvlášť těm, kteří byli duševně nemocní psychó-zou a kteří si mysleli, že nejsou nemocní, a proto nespolupracovali s žádnou službou. Náš terénní tým byl mobilní, pracovali jsem s klienty přímo tam, kde žili a dařilo se nám snížit počet nedobro-volných hospitalizací, kterých ti lidé měli předtím velké množství. Takže naši klienti nebyli vlastně vůbec hospitalizovaní,“ uvedl Jan Pfeiffer.

Problematika nedobrovolných hospitalizací souvisí s nastavením a fungováním celého systému péče o lidi s duševním onemocněním. Nejde jen o změnu jednoho ustanovení zákona. O tom, jak mnoho-vrstevná, vzájemně provázaná a bolestná je problematika nedobro-volné hospitalizace pro obě strany (pacienty i rodiče) svědčí i bouř-livá diskuse, která na semináři proběhla. Autory níže publikovaných diskusních příspěvků zachycujících osobní zkušenosti, (navíc nutně zkrácené a vytržené z širšího kontextu) neuvádíme. Jde nám pouze o ilustraci různých aspektů celého problému.

Zkušenosti z mnoha stran Pro naší rodinu a pro mého bratra byla v tu chvíli hospitalizace je-

diné možné řešení, a pokud by k ní nedošlo, tak by byl můj bratr s největší pravděpodobností mrtvý a možná také někdo další z mé rodiny. V současnosti je po aplikaci léčby stabilizovaný a nakonec sám připustil, že to bylo dobře. Celkem ta hospitalizace byla čtyř-měsíční, nedobrovolná hospitalizace trvala jeden měsíc, maximál-ně dva. Výsledek práce lékařů byl, že s ní souhlasil a dál byl na lůž-ku, kde už se dobrovolně léčil a dobrovolně se léčí doteď.

Byl jsem hospitalizovaný v mánii – manickém stavu. Svým způ-sobem jsem si to zavinil sám, vysadil jsem prášky, byl jsem na Zy-prexe. Měl jsem zkušenost, že je 20 mg Zyprexy na můj mozek moc. A oni mi tam chtěli tuhle dávku nasadit, byť jsem proti tomu protestoval. Okamžitě jsem byl přeřazen na neklid. Nejdřív jsem nevymýšlel reverz, vůbec jsem nebyl poučen o tom, že reverz lze využít do 24 hodin. Na pavilonu byli pacienti, kteří měli za sebou nějaké pokusy o sebevraždu. Byl jsem v mánii a snažil jsem se tyto lidi povzbuzovat, aby začali myslet o životě trochu optimističtěji. Docela jsem se tam pár lidičkám takto věnoval, vůbec jsem nebral ohled na čas, že by uplynula ta 24 hodinová doba. Nakonec jsem pak chtěl podepsat jiný reverz, ten mi nedovolili. A před primářem jsem prohlásil, a za tím si stojím doteďka, že nemám nějaké myš-lenky na sebevraždu nebo neohrožuji někoho jiného. Pan primář řekl, že mám zrychlené psychomotorické tempo, ohradil se, že mám potřebu se bránit.

Nejtěžší je přesvědčit nemocného, aby byl hospitalizovaný. Někdy musí nastat nedobrovolná péče a strašné je na tom to, že to muse-jí organizovat rodiče. Protože on to bere jako strašnou křivdu, co jste mi to udělali. Pak se vrací domů k nám, ale už k nám nemá dů-věru. Proč to musí řešit rodiče, když tu jsou odborníci? Představo-vala bych si větší spolupráci mezi rodinou a odborníkem.

Máme doma nemocného syna, ten měl již příznaky schizofrenie nějakou dobu a potom utekl z domova a bydlel asi tak dva a půl

roku v křoví nedaleko podél našeho rodinného domku. Nebylo možné ho dostat do kontaktu s lékařem, aby se mu stanovila ně-jaká diagnóza a nějak se řešil jeho sociální stav. Psycholožka nám zařídila, že její přítel psychiatr s pomocí policie by mohli k tomu jeho přístřeší zajet, a tam ho tedy zajali a odvezli ho na psychiatric-kou kliniku, kde to velice těžce nesl. Když jsme tam poprvé za ním

přišli, tak nás nesmírně nenáviděl, že s námi nebude nikdy mluvit. Osm neděl byl na klini-ce, vůbec s námi nechtěl mluvit, a pak když byl propuštěn z kliniky k ambulantnímu psy-chiatrovi, kupodivu se po dvou třech letech docela skamarádil a nám připadá, že se s ním skamarádil až moc. Psychiatr nechává na něm, aby si sám rozhodoval o tom, jak velkou dávku má brát, případně kdy k němu má cho-dit a nemá k němu chodit. Což nám připadá trošku zvláštní. Nicméně velkým přínosem nedobrovolné hospitalizace bylo to, že přišel tímto způsobem vůbec do kontaktu s lékařem

a dostal invalidní důchod a může fungovat, určitým způsobem je zajištěn. Kdyby ta hospitalizace nebyla, tak nevím co by bylo.

Po první atace jsem syna přivedla k doktorce, ke které jsem měla důvěru, a ta nám nabídla domácí hospitalizaci. V době ošetřování jsem si vzala dovolenou. Sám si bral léky, ale po třech letech došlo ke druhé a pak ke třetí atace. Syn přiznal, že dva měsíce neužíval léky a byl ochoten jet s námi do Bohnic. Byl tam šest týdnů, ale do-posud nám občas vytýká, že jsme zavolali taxíka a ten ho odvezl přímo na otevřený pavilon a že kvůli tomu či onomu přišel o šest týdnů svobody.

Kdysi nám přednášel v Bohnicích pan primář a upozorňoval nás na to, že pokud tam přivezou pacienta a on ho neoprávněně pošle domů, tak se dopouští trestného činu neposkytnutí pomoci. Pokud ho neoprávněně hospitalizuje, tak se dopouští trestného činu ome-zování osobní svobody, z čehož plyne, že je na tom příjmu pořád jednou nohou v kriminále. V první řadě musí mít na mysli to práv-ní hledisko a svojí vlastní kůži, potom medicínské hledisko a tepr-ve za třetí zájem toho pacienta. To je těžké.

Syn byl několik měsíců v Bohnicích a vzali ho z uzavřeného od-dělení na otevřené. Já jsem za ním chodila často a viděla jsem, že to není dobře. Že ho na to otevřené neměli dát. Také se stalo to, že utekl z Bohnic, byl nezvěstný, nám volali z Bohnic, jestli nevíme, kde je. Doma nebyl, až pak sám šel na policii udat doktora, že ho chce zabít. Ale jak se něco takového může stát. Tak jsem šla pro tu doktorku tenkrát a říkala jsem jí, že má jít na uzavřené oddělení. To jsem věděla, že je nebezpečí, že uteče.

Když doktoři rozhodnou, že budou pacienta nedobrovolně hos-pitalizovat, tak ten posudek, který pošlou soudu, si vymýšlí. Zažil jsem to ve vlastním případě i v případě, když jsem chodil za lidmi do Bohnic, kteří tam byli nedobrovolně hospitalizovaní. Oni si tam vymyslí třeba, že jsem byl nebezpečný sám sobě, přitom to vů-bec nebyla pravda a je to nafouknuté.

Když dojde k nedobrovolné hospitalizaci, zdravotnické zařízení má 24 hodin, aby to oznámilo soudu. Soud má sedm dní na to, aby zkoumal zákonnost té nedobrovolné hospitalizace. V praxi soud pouze získá sdělení lékaře, vůbec neřeší rodinu. Za těch sedm dní většinou soudce neosloví rodiče, neřeší ty zákonné důvody. Stačí mu konstatování lékaře. Když se podíváme na statistiky, tak je roč-ně okolo deseti tisíc hospitalizovaných. Z těchto deseti tisíc nedob-rovolných hospitalizací v 99,9 procentech konstatují, že tam byly splněny zákonné podmínky. Že tam ten pacient ohrožoval sebe i své okolí.

Josef Gabriel

NeJTěžšíJe KHOSPITALIZAcINeMOcNéHOPřeSVěDČIT. STRAšNéJeNATOMTO,žeTOMUSeJíORGANIZOVATRODIČe.

15příběh

Katka znovu žije svůj život

l ékaři jí ve snaze předejít opakování výskytu nežádoucích účinku změni-li stávající lék za jiný. Následovalo opět výrazné zlepšení stavu. Katka

si našla partnera a byla zaměstnaná v knih-kupectví. Cítila se velmi dobře, ale snížila si dávky léku, který užívala, protože se přeci je-nom vyskytly trochu jiné vedlejší účinky. Vzá-pětí proto došlo k opětovnému návratu one-mocnění (relapsu) a k další hospitalizaci.

stav kateřiny se horšíStav se tentokrát podařilo zlepšit jen částeč-ně. U Kateřiny přetrvávaly některé příznaky psychózy a nebyla schopná se o sebe plně postarat. Musela proto žít v domě s pečova-telskou službou. Ani nový lék ale nebyl zcela

bez vedlejších účinků. Katka si léky začala opět vysazovat a její stav se dále zhoršoval.

pomohla depotní léčbaLékaři rozpoznali, že hlavním důvodem zhoršování Katčina stavu bylo to, že neuží-vala potřebné léky pravidelně. Byla jí proto doporučena léčba lékem, který jí dříve ve formě tablet pomáhal relativně nejlépe, ale tentokrát ve formě dlouhodobě působících, takzvaných depotních injekcí. Tyto depot-ní injekce zajistí, že má pacient v organismu potřebnou stabilní hladinu antipsychotika po několik týdnů. Kateřina souhlasila a v létě 2011 dostala první injekci tohoto léku. Bě-hem několika měsíců se její stav stabilizoval a mohla být propuštěna domů.

Návrat do normálního životaKatka se vrací ke způsobu života, na který byla zvyklá před onemocněním. Během roč-ní léčby depotním antipsychotikem se stav Kateřiny výrazně zlepšil. Na léčbě spolupra-cuje, pravidelně dochází na kontroly k am-bulantnímu psychiatrovi, který jí podává in-jekce. Nemusí proto každý den užívat tablety a nebyla už dlouho hospitalizována. Dodr-žuje životosprávu a případné vedlejší účinky léčby řeší se svým psychiatrem. Po vyzkouše-ní několika brigád pracuje šest hodin denně v obchodě s oblečením. Tato práce jí baví. Je samostatná a znovu žije svůj život.

Zpracováno dle skutečného příběhu pacientky.Eli Lilly CR, s.r.o., Pobřežní 12, 186 00 Praha 8

CZZYA00089

V roce 2008 se u Kateřiny objevily známky psychózy. Musela být proto hospitalizována na psychiatrii a byla jí nasazena léčba tabletami takzvaných antipsychotik. Stav Kateřiny se stabilizoval a ona pak pracovala na brigádách doma i v zahraničí. Po půl roce se ale rozhodla léčbu ukončit, protože začala pociťovat určité nežádoucí účinky. Zanedlouho po vysazení léčby se však obtíže vrátily a Kateřina musela být opět hospitalizována.

Hlavním důvodem zhoršování Katčina stavu

bylo to, že neužívala pravidelně potřebné léky.

Pomohly jí až depotní injekce.

Na udržení dobrého životního pocitu a omezení vedlejších účinků léčby Kateřina spolupracuje se svým psychiatrem. Cítí se natolik dobře, že může pravidelně chodit do zaměstnání.

16

Občanské sdružení Kaleidoskop provozuje první a jedinou terapeutickou komunitu pro lidi s poruchou osobnosti v České republice. Andrea, Hanka a Petromila jsou jejími klientkami. Každá má svůj jedinečný příběh, ale spojují je obdobné problémy a také cesta k jejich řešení, po které se vydaly.

andrea: Našla jsem význam slova domovMěla jsem těžké dětství. V rodině se mi nedostávalo potřebného přijetí, a tak jsem začala být uzavřená. Už v deváté třídě jsem chtěla vyhledat odbornou pomoc, ale žila jsem na vesnici a měla jsem strach, jestli psy-chiatrička udrží lékařské tajemství. Když jsem se snažila svěřit lidem kolem sebe, že něco není zcela v pořádku, dostalo se mi negativní reak-ce: „Měla bych být přece vděčná za to, že se o mě tak starají.“

Při své touze po lásce a pochopení jsem přecházela ze vztahu do vztahu, milovala jsem být zamilovaná a udělala bych téměř cokoli, abych alespoň na chvíli mohla zažít ten pocit, že mě má někdo rád. Neuměla jsem říct „stop“ a nedokázala sdělovat, co chci anebo co už je pro mě příliš. Také jsem neměla úctu sama k sobě, a tak jsem ji ne-vyžadovala ani od svých partnerů. Plně jsem s jejich životy splývala a stávala jsem se na nich závislá. Po zákonitém rozchodu jsem vždy utekla do dalšího vztahu. Podobně nestálá jsem byla i v pracovní ob-lasti. Přestože nejsem líná, nedovedla jsem si práci udržet. Důvodem byla má neschopnost osamostatnit se a převzít odpovědnost za svůj život.

Moje touha nebýt sama a nenaplněná touha být mámou mě v mých 24 letech, po prvním pokusu o sebevraždu, přivedla do léčeb-ny. Tam mi přidělili diagnózu – porucha osobnosti, emočně nesta-bilní, nasadili silné léky, díky kterým jsem vůbec nic necítila, a vrátili mě zpět do rodiny. Tehdy jsem si myslela, že léčebna je krásné, bez-pečné místo, kam se můžete uchýlit, když si potřebujete odpoči-nout – dnes vím, že není. Ale získala jsem tam směr – psychotera-pii. Vrátila jsem se k rodině a dost jsem toho zvládala, starala jsem se o babičku, o domácnost. Začala jsem další nezdravý, ale velmi inten-zivní vztah, který jsem musela po 2,5 letech ukončit, protože jinak bychom se „zabili“. Po ukončení vztahu jsem ztratila kontakt s rea-litou na několik měsíců. Opakovaně jsem byla v léčebně. Když jsem pak nastupovala do komunity Kaleidoskop, věděla jsem, že je to má poslední šance na zdravý život! Návrat zpět k rodině by znamenal zůstat pacientem s diagnózou, protože jsem nebyla schopna se osa-mostatnit a odpoutat se od rodiny.

V komunitě jsem se naučila rozhodovat o sobě samé a svých cí-lech terapie. Ale začátky byly hodně těžké, přišla jsem do skupiny, která se již znala delší dobu, takže zapojení se mezi ně bylo o to těžší. Pomáhala mi podpora ze strany terapeutů i některých klientů, pro-tože na začátku jsem nebyla moc oblíbená pro svou potřebu držet se striktně systému a pravidel. Každé pravidlo jsem se snažila přijímat s pokorou a disciplínou mi vlastní. Vidět za ním to, co mi může při-nést tam venku, až ukončím program. Bohužel mě to na začátku vel-mi vzdalovalo od vztahů. Byl to boj, ale nakonec jsem se naučila se

Kaleidoskop – různorodost jednotlivostí lze uvést v harmonii celku

v pravidlech více uvolnit a vnímat více lidi kolem sebe – najít přátele. Důležitým poselstvím, které jsem si z komunity odnesla pro svůj ži-vot, je to, že vztahy nekončí jedním nedorozuměním. Že je ve vztahu důležité mít rád, ač máme rozdílný pohled na svět nebo si zrovna teď nerozumíme. Naučila jsem se, jak moc důležitá je důvěra. A stejně tak důležitý je pocit bezpečí, který jsem zde nalezla, protože v dětství se mi ho nedostalo. Až v komunitě jsem našla význam slova domov. Komunitu jsem úspěšně ukončila po dvouletém programu, prošla jsem všemi terapeutickými fázemi a dnes již 9 měsíců pracuji, mám vlastní podnájem, přátele a své koníčky. A přesto zůstávám v kontak-tu s komunitou a lidmi, které jsem tam poznala. Chtěla bych na tom-to místě poděkovat všem terapeutům a také klientům komunity, se kterými jsem se mohla setkat.

Hanka: mohu žít radostnější životDo Kaleidoskopu jsem přišla po mnoha letech strastí. Neustále jsem balancovala na okraji schopnosti a neschopnosti fungovat v běžném životě. Nevěděla jsem, kde je problém. Někdy se mi dařilo být celkem úspěšná v zaměstnání, doma, mezi známými. Ale jakoby to vše bylo vykoupeno obrovským vynaložením sil, které se střídalo se zoufalými propady nálad, pocitů nedostatečnosti a marnosti. Ač jsem se snaži-la, neuměla jsem si pomoci. Postupem času jsem začala docházet do psychiatrické ambulance, kde jsem hledala pomoc. Zpravidla však šlo o pouhé sledování mého zdravotního stavu, které nepřinášelo větší změny v mé životní situaci. Když jsem objevila možnost pobytu v terapeutické komunitě, viděla jsem to jako poslední šanci vymotat se ze začarovaného kruhu. První dny v komunitě byly pro mě neuvě-řitelně těžké. Ze dne na den jsem začala žít se spoustou lidí. Každý den a doslova i noc byly pro mě náročné psychicky i fyzicky. Všich-ni jsme byli téměř neustále spolu, nešlo se nikam skrýt a ani utéci, před nikým ani před sebou. Moc jsem chtěla a měla motivaci zůstat tady celý rok a absolvovat kompletně terapeutický program. Toho, co jsem tu za 365 naplněných dní zakusila, vyzkoušela, překonala, probrečela, prosmála, prožila, bylo jak za 10 let. Poznala jsem přije-tí a pochopení od druhých. Hodně jsem se o sobě dozvěděla, nabyla větší sebejistoty, poznala své hranice a získala novou naději, že mohu žít radostnější život. Komunita mi dala mnoho pozitivních zkušenos-tí. Novou chuť postavit se na vlastní nohy. Ale hlavně odvahu zase věřit lidem a pustit si je do svého života. Teď jen doufám, že i ostatní mě budou brát.

petromila: Bez vztahu je člověk ztracenýV dětství jsem byla na základní škole psychicky šikanovaná a ani doma nebyla situace ideální, maminka byla duševně nemocná a já jsem tuto skutečnost nesla velmi těžce. S nikým jsem své trápení ne-sdílela, zaměřila jsem se na výkon ve studiu, byla jsem uzavřená, ne-měla jsem přátele…V sedmnácti letech u mě propukla porucha pří-jmu potravy a sebepoškozování. Do toho se přidaly deprese, úzkosti, obsendantně-kompulzivní porucha. Všechno to bylo jako zlý sen. Žila jsem doslova v atmosféře smrti, byla jsem přesvědčena, že brzo umřu a podle toho jsem se i chovala. Potom následoval bludný kruh hospitalizací a časem mi diagnostikovali poruchu osobnosti. Když

příběh

17

mi byl v roce 2010 při jedné z hospitalizací nabídnut Kaleidoskop, byla to po šesti letech strastí poslední šance na zdravý život. V dubnu 2010 jsem do Kaleidoskopu nastoupila. Původně jsem měla před-stavu, že tam vydržím dva nebo tři měsíce, ale nakonec jsem využila celý terapeutický program, celé dva roky. Rok samotný terapeutický program, půl roku sociální program, kdy už se z komunity chodí do práce a jsou na klienta kladeny další nároky a pak další půl rok, kdy už nejste člen komunity a jen docházíte z domova na individuální te-rapii. Zatímco při pobytech v léčebně se situace zlepšila jen dočasně, v Kaleidoskopu jsem dostala skutečně čas změnit mechanismy cho-vání, které se za můj život nakupily. Dostala jsem příležitost se na věci a problémy v mém životě kouknout jinýma očima a začít je řešit novým a efektivním způsobem. Ani jednou jsem během pobytu ne-měla chuť odejít, i když byl program nesmírně náročný! Mnohokrát jsem myslela, že to nezvládnu. I během pobytu mě zaplavovaly černé myšlenky, ale nebyla jsem už na ně sama. V komunitě jsem našla to, čemu se říká rodina a díky ní jsem se mohla postavit znovu na vlastní nohy. Teď už mám rok skvělou práci, která mě naplňuje, vlastní pod-nájem, spoustu volnočasových aktivit a přátele, některé i z řad býva-lých klientů komunity. V komunitě jsem se naučila, že bez vztahu je člověk ztracený...

pro koho je komunita určenaPodobné problémy s jakými se popraly Andrea, Hanka a Petromila, má spousta lidí. Život v terapeutické komunitě by mohl nabídnout šanci možná i vám. Kaleidoskop provozuje ambulanci, ve které se můžete mimo jiné dozvědět, jestli jste pro terapeutickou komunitu vhodným kandidátem. Služba není primárně určena lidem s jiným duševním onemocněním, pokud má někdo klinické deprese nebo trpí třeba schizofrenií, měl by hledat pomoc jinde. Kaleidoskop je také zaměřen spíše na mladé lidi, průměrný věk v minulém roce činil třicet let, podmínkou pro přijetí je dosažení plnoletosti. Přesto je cí-lová skupina mladých lidí s poruchou osobnosti docela široká. Mno-ho z nich zažilo v minulosti závažné týrání, zneužívání, zanedbává-ní či jiné neuspokojení základních životních potřeb. Vlivem toho je jejich osobnost nevyvážená, některé složky jsou příliš zdůrazněny, zatímco jiné zůstávají v pozadí a neumožňují jim adekvátně reagovat na situace běžného života. Porucha osobnosti je často doprovázena depresí, úzkostí, náladovostí, impulzivitou nebo naopak přílišnou pasivitou, stažením se do sebe, nízkým sebevědomím a z toho pra-menící samotou. Jedná se často o hraniční případy, kdy už je schop-nost člověka obstát ve světě vážně narušena. Důvody mohou být vel-mi různé, projevy ještě různorodější, ale lék je pro všechny podobný.

Být s druhými a procházet jednotlivými fázemi terapie, která je sku-pinová, samozřejmě však s individuálním přístupem. V Kaleidosko-pu je kladen důraz na osobnost člověka, která je jedinečná, ale při-tom se ve vysoce strukturovaném prostředí terapeutické komunity zákonitě rozvíjí.

mít silnou motivaci a dodržovat pravidlaKdo nemá dostatečnou motivaci na sobě pracovat, těžko se bude re-žimu terapeutické komunity přizpůsobovat. Jen v loňském roce ode-šlo osm klientů už v prvním měsíci pobytu. Je to relativně vysoké čís-lo, uvážíme-li, že kapacita služby je čtrnáct míst a že v loňském roce prošlo komunitou jen třicet jedna lidí. Kdo se nenechá na počátku odradit, často už ozdravné společenství neopustí a úspěšně projde celým programem.

Jak si život v komunitě můžeme představit? Jedním z klíčových momentů je aktivita, která má velmi přesný časový harmonogram. Každý den je přesně naplánován a úkoly jasně stanoveny a rozděle-ny. Klienti navíc v průběhu ročního pobytu procházejí jednotlivými fázemi terapie a jsou vedeni k tomu, aby přebírali stále větší díl zod-povědnosti za své jednání k sobě i k druhým. Služebně starší se tak například podílejí na začleňování nově příchozích do života komu-nity. Klienti si sami vedou programy, organizují sportovní aktivity a kromě toho se samozřejmě podílejí na úklidu, vaření a zajišťování dalších nezbytných činností k bezproblémovému chodu komunity. Není to nic strašného, ale ani nic jednoduchého. Výhodou je, že člo-věk na to není sám a že může hledat podporu u druhých. Nezbytnou součástí celého společenství jsou ovšem také psychoterapeuti, kteří garantují, že se komunita bude ubírat správným směrem, věnují se ale klientům i individuálně.

Po ročním pobytu v terapeutické komunitě můžou klienti zažádat ještě o doplňující půlrok, kdy využívají zázemí komunity, ale už se za-čleňují na trh práce, hledají si samostatné bydlení a vůbec se vrací do běžného života. Návyky, které si osvojili v průběhu ročního pobytu, jim většinou jsou velmi prospěšné. V ideálním případě se jejich po-rucha osobnosti zmírní nebo se naučí zvládat její projevy. Kaleido-skop je totiž symbolem toho, že různorodost jednotlivostí je možné uvést v harmonii celku. Důležité je jen správně nastavit zrcadlo, aby se z jednotlivých střípků duševního života vytvořila jedinečná lidská bytost, která je zdravě sebevědomá, nebo aby skupina lidí vytvořila tu správnou komunitu.

Tomáš Vaněk

V komunitě je důležitá vzájemná důvěra.

teRapeutiCká komuNita kaleidoskopVmenšímrodinnémdomkusezahradounaPraze13probíháužtřetímrokemjedinečnýprojektzačleňovánílidísporuchouosobnostidoširšíspolečnosti.Dějesetakrelativněnenásilnouformouozdravnéhospolečenství,jaksedočeštinyterapeutic-kákomunitapřekládá.Výsledkeminterakceklientůsterapeu-tyjeskutečnost,žejsouklientilépeschopnizvládatnástrahyvenkovníhosvěta.ZakladateléobčanskéhosdruženíKaleido-skop se inspirovali na Britských ostrovech, kde terapeutické ko-munityfungujíužod50.let20.století.Vsoučasnýchprostoráchsdruženípůsobíodroku2009,založenobylovroce2005atera-peutickoukomunituprovozujeodroku2006.

Další informace týkající se ceny pobytu, pravidel komuni-tyafilosofiespolečenství,alenapříkladikratšítextyklientůKaleidoskopunajdetenawww.kaleidoskop-os.cz.

příběh

foto:T

omášVan

ěk

18

Pět osudů s tragickým koncem

p odle odborníků se značná část schizofreniků pokusí o sebevraž-du, jeden z deseti pokusů je bohu-žel úspěšný. Kde se myšlenky na

skončení vlastního života berou? Od Petra Příhody, primáře Centra krizové interven-ce v bohnické léčebně, jsem se dozvěděl, že jejich původ je v zásadě dvojí. Buď pocházejí ze samotného chorobného procesu, anebo se naopak dostavují ve chvílích, kdy je vědomí člověka nejsilnější. Povstávají tedy vlastně z toho, že je těžké unést tuto chorobu, která člověku zcela zpřevrací život.

Dokud u mě převažovaly psychotické stavy, myšlenkami na sebevraždu jsem se nezabýval. Minul ale nějaký čas, medikace zabrala, bludy se rozplynuly. S nimi ale vy-mizel i pocit vlastní důležitosti v tomto světě. Naopak se objevila bytost plná starostí, s ne-uspokojivými vyhlídkami na jakoukoli mož-nost realizace. A být touto bytostí se něčemu uvnitř mě ani příliš nechce. Každopádně jsou sebevražedné myšlenky schizofreniků a dal-ších duševně nemocných mnohem zákeř-nější než u zdravých lidí. Tam totiž přicháze-jí v masivních návalech zpravidla po nějaké nešťastné události, a pak, jsou-li jednou už zvládnuty, je prognóza v zásadě dobrá.

stín smrti nad lsdLidové spontánní divadlo založil Michal Kaš-par spolu s kamarádkou Šárkou v roce 2001 a působil v něm s roční přestávkou deset let. Divadlo se soustředilo především na impro-vizace a jeho členové se rekrutovali převážně z duševně nemocných lidí. Stále ještě neza-niklo, Michal už ale není jeho členem. „Pro-blém divadla byl, že dost lidí, kteří nám byli blízcí nebo s námi spolupracovali, si vzali ži-vot. Na to jsme si museli zvykat a bylo to do-cela těžký. Vždycky jsme říkali, poprvé i poz-ději, jestli má smysl dál hrát...“ Rozhodnutí nakonec bylo, že i přes těžké zkušenosti bude soubor LSD v činnosti pokračovat. „Po jedné z takových událostí přišel syndrom vyhoře-ní a já jsem musel na rok divadlo opustit,“ vzpomíná Michal. „A jak se říká, nevstou-píš dvakrát do jedné řeky, už nebylo tak jed-noduchý se vracet a už jsem neměl dost sil to divadlo jakoby držet, zvládat... je to velká

investice, zvlášť když to dopadá špatně, když jsou lidé v nemocnicích, berou si život.“ Mi-chal sám není vůči depresím imunní a ob-zvlášť na podzim přepadávají i jeho.

Nevyřešená rovnice životaPrvním z Michalových přátel, kteří se rozhod-li odejít z tohoto života, byl Štěpán. „To byl mladej kluk, plachej, kterej měl zábrany, ale zároveň byl nesmírně vynalézavej a vtipnej.“ Michal nemůže zapomenout, jak Štěpán při pantomimě předváděl ještě s jedním kamará-dem třešňový kompot. Michalovi také utkvělo Štěpánovo ztvárnění doktora Diblíka, psychi-atra. Důvody Štěpánovy sebevraždy nejsou zcela jasné. „Aspoň jak jsem slyšel, řešil mate-matickou rovnici, která souvisela s astronomií

nebo s fyzikou. Na řešení nepřišel, nějakým způsobem se to zvrátilo a on jakoby nepocho-pil podstatu světa. A to byl jeden z důvodů, proč si vzal život. Samozřejmě profesionálové o tom mluvili trochu jinak,“ shrnuje Michal. Oficiální verzí jeho smrti bylo to, že přestal brát léky, začal pracovat, a tím se mu vážně zhoršil zdravotní stav.

„Další z nich byla Agáta, která byla ne-šťastně zamilovaná. Podařilo se jí dotáhnout to do maturity, což je velikej úspěch v životě. Krátce po tý maturitě si vzala život, údajně z nešťastný lásky. To nás hodně zasáhlo, ta byla půvabná, mladá, navíc hrozně talentova-ná, viděl jsem její obrázky, který dělala ve vý-tvarným ateliéru v Baobabu. A byly nádherný. Opravdu silnej talent na grafický vidění světa, krásně pracovala s černou, bílou a sytýma bar-vama. Používala takový zvláštní postup, mož-ná inspirovanej komiksovým viděním světa,“ vzpomíná Michal. Právě smrt Agáty ho přimě-la k tomu, že na rok divadlo opustil.

těžký osud daniely„Daniela byla právnička, která se nakonec dostala do takový situace, že ve firmě, kde dřív pracovala jako právník, uklízela. V di-vadle sice strávila poměrně krátkou dobu, ale byla takovým občerstvujícím člověkem s rozhledem. Výtvarně byla nesmírně nada-ná a pracovitá. Kromě toho, že malovala, točila také video. Perfektní filmy s vhledem do svých vlastních děl. Namalovala obraz a pak ho zpracovala do filmu. Natočila veli-ce zvláštní syrovej film o tom, jak jde žádat o důchod, jak se jde ukázat před komisi.“ Je zarážející, že má člověk v Michalově věku to-lik zkušeností s úmrtím přátel, ale připome-neme-li si slova doktora Jarolímka, není se zase čemu až tolik divit. „Dorka studovala DAMU, o ní se mi ještě zdává. Nebo Marek, ten měl velmi tvrdou osobnost. Ale toho bych radši vynechal, protože nevím, jestli ze života odešel dobrovolně nebo jestli to byla nešťast-ná náhoda,“ říká Michal.

přátelé jsou na straně životaKdyž přemýšlím o těchto lidech, jejichž tváře neznám, říkám si, že bych měl možná také po-znat více lidí, kteří duševním onemocněním trpí. Cítili někteří z nich podobný zmar nad svým minulým a současným životem, jaký za-žívám sám? Přijít o své sny je podobné tomu, jako když splaskne bublina, kterou roky s tou největší péčí nafukujete. Jak se asi musel cítit Štěpán, když zjistil, že rovnici už nikdy nevy-řeší? Nebo Daniela, která přišla o své povolání a musela místo toho uklízet. Celý život si prac-ně budujeme nějakou identitu, pochopitel-ně je pak dost těžké se s ní rozloučit. Než být nešťastnou bytostí se vzpomínkami na minulé štěstí, je někdy lehčí nebýt.

Myslím, že moje myšlenky na sebevraž-du nejsou příliš závazné nebo silné, i když jsem uvažoval o brutálním způsobu – skočit pod metro. Na to člověk potřebuje jen not-nou dávku bezohlednosti k ostatním cestu-jícím, rychlé nohy a vhodný timing. Vidíte, žertuji, je to ale poněkud smutný humor. Přátelé mi vždy říkají, abych se opatroval, a někdy i to, že je pro ně důležité, abych byl. Jsou to většinou zdraví lidé, ale mám i pár přátel „z blázince“. O ty mám samozřejmě strach. Možná by se měli duševně nemocní plánovitě učit od lidí s mentálním postiže-ním nebo od těch, kteří prodělali těžký úraz. Jejich situace je dost podobná, přesto si čas-to váží života jako daru.

Tomáš Vaněk

V posledním Espritu mě upoutala báseň Michala Kašpara o mrtvých kamarádech. Sešel jsem se s ním, abych se o nich dozvěděl něco více. Štěpán, Agáta nebo Dorka žili možná stejně jako já v zajetí nemoci jménem schizofrenie. Společně s Michalem hráli Lidové spontánní divadlo.

příběh

DANIeLAByLAPRáVNIČKA,KTeRáSeNAKONecDOSTALADOSITUAce,žeVeFIRMě,KDeDříVPRAcOVALAJAKOPRáVNíK,UKLíZeLA.

19inzerCe

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

RočníkXVI,číslo11–12cenavýtisku:25KčMKČR13874,ISSN1214-2123

espRit

ARTE KLUB HODKOVIČKYKDYPONDĚLÍ AŽ PÁTEK OD 10 DO 17 HODINKDEDPS ONDŘEJOV, KLÁNOVA 300/62, PRAHA 4-HODKOVIČKY COVÝTVARNÉ AKTIVITY, POSEZENÍ, OBČERSTVENÍKDOTERAPEUTKY HANKA A PAVLA, KAŽDÝ, KDO SI PŘIJDE PRO INSPIRACIVÍCE INFOWWW.ONDREJOV.CZ

VyDAVATeL

ČeskáasociacepropsychickézdravíVladislavova12,Praha1,11000Tel.:777783019,e-mail:esprit@capz.cz

šéFReDAKTOR Josef GabrielKOReKTORKAKamilaHeinzováGRAFIKJosefGabrielml.TISKTiskárnaPRATR,a.s.

Redakcesivyhrazujeprávokráceníaúpravypříspěvkůzpůsobem,kterýnezměníjejichsmysl.Nevyžádanémateriálynevracíme.NázoryautorůuveřejněnévčláncíchsenemusíshodovatsnázoryČAPZ.Svénázory,připomínkyačlánkyzasílejtenejlépee-mailemnebonaadresuredakce.

ČasopisespritvycházízafinančnípodporyÚřaduvládyČeskérepublikyaVládníhovýboruprozdravotněpostiženéobčany.