1esprit zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

1–22012

Lidé mezi lidmi naostro (3) | Celostátní setkání rodičovských organizací (4) | Smrt v síťovém lůžku (5) Martin Jarolímek: „Aby pacientům bylo co nejlépe“ (6) | Stát porušuje práva OZP (8) Sociální reforma na úkor zdravotně postižených? (9) | Sociální reforma 2012 (10) Život se mi změnil při fotbale (13) | Multi family treatment v Deštném (14) | Pastelkou čmárám si po duši (16)

A

dolf

Wöl

fli

téma:

pomoc zdravotně postiženým

1ESPRIT ZDARMA

ČASOPIS PRO VŠECHNY, KTERÝM DUŠEVNÍ STRASTI NEJSOU LHOSTEJNÉ

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

TÉMA:

STIGMAA DESTIGMATIZACE

2 zprávy z čapz

Vážení čtenáři, následující řádky jsou věnovány lidem s vážným duševním (především psychotickým) onemocněním. Lidem, kteří z patnácti až dvaceti procent zaplňují čekárny psychiatrických ambulancí a ze šedesáti procent lůžkovou kapacitu psychiatrických léčeben.

Základní přístup k těmto lidem se opírá o tři pilíře – o tři P. Prvním P je pomoc. Je nepochybné, že duševně nemocní potřebují jak pomoc profesionální (lékaři, zdravotní sestry, psychologové, atd.), tak laickou (rodina, přátelé). Druhým P jsou jejich potřeby. V zásadě můžeme konstatovat, že duševně nemocní lidé mají stejné potřeby jako lidé duševně zdraví. Uspokojování jejich potřeb je však výrazně ztížené nemocí, léčbou a přístupem okolí k nim. Třetím P jsou jejich práva. Na obecné rovině jsou tato práva zakotvena v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, která je od února 2010 součástí právního řádu České republiky. Středobodem Úmluvy je právo na nezávislý způsob života a zapojení do společnosti. Podívejme se z tohoto hlediska na psychiatrickou péči u nás.

Psychiatrická péče je v České republice postavená na psychiatrických ambulancích a psychiatrických lůžkách. Většina z nich je umístěna v psychiatrických léčebnách – totálních, monstrózních institucích, které mají několik stovek, ale i tisíc psychiatrických lůžek. Tento trend se táhne už od dob Rakouska-Uherska a za uplynulou dobu prakticky nezaznamenal větších změn. Žádný jiný zdravotní handicap (nevidomost, porucha hybnosti) nevyžaduje institucionální péči v takovém rozsahu jako duševní nemoc. Čím to je? Nejspíš za to mohou stále přetrvávající negativní předsudky laické (ale nejenom laické) veřejnosti vůči psychickým nemocem.

Stigmatizace – cejch, pomyslná černá nálepka na čele duševně nemocného, která má ochraňovat společnost před jeho údajně „nevypočitatelným a nebezpečným chováním,“ dodnes nezmizela. Součástí negativního cejchu je i vnímání duševně nemocných jako bytostí neschopných samostatného a nezávislého života. Tudíž je nasnadě řešení – dlouhodobé hospitalizace v institucích, které se o takového člověka „zcela postarají“. Po ukončení hospitalizace je nemocný člověk vypuštěn mnohdy nepřipravený do vnějšího syrového světa. Pochopitelně v tomto nemilosrdném prostředí selhává, dostavuje se zhoršení psychického stavu a na obzoru je další hospitalizace… Tak se vytváří bludný kruh závislosti na mocné instituci.

Devatenáctý článek Úmluvy zaručuje právo na „bezbariérové“ zapojení se do společnosti. V případě duševně nemocných toto právo značně pokulhává. Duševně nemocný člověk totiž nemá kvůli své nemoci dostatečně ostré lokty, aby si vydobyl své místo na slunci. V tom je znevýhodněn i oproti lidem s tělesným zdravotním postižením. Ti se totiž díky jasné mysli dokáží za svá práva pořádně bít. A společnost, orgány stání správy i média jejich volání slyší, na rozdíl od tenkých hlásků zpoza zdí psychiatrických institucí.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

E vropský projekt „Profesní růst pra-covníků terapeutické komunity – na-výšení kvality péče a sociálních slu-

žeb“ určený pro zaměstnance Terapeutické komunity Mýto, o kterém jsme informovali v minulých číslech Espritu, pokračoval bě-hem ledna a února letošního roku třemi dal-šími kurzy. Zúčastnil se jich celý terapeutic-ký tým komunity.

Lednový kurz „Prevence syndromu vy-hoření – psychohygiena v pomáhajících profesích při využití relaxačních tech-nik“ vedla lektorka Mgr. et Mgr. Zuzana

Psychohygiena, emoční inteligence, motivaceNetočná ze společnosti Profima effecti-ve. s.r.o. „Teorie byla vhodně proložena praktickými cvičeními, která nám sloužila k tomu, abychom se více poznali, uměli se podpořit a předcházeli tak třeba i syndro-mu vyhoření. Do programu byly také vlo-ženy čtyři delší relaxace a nácvik krátkodo-bých relaxací,“ říká vedoucí terapeutické komunity Marion Täubnerová.

Začátkem února proběhl kurz „Roz-víjíme svou emoční inteligenci,“ kte-rého se zúčastnil rovněž ředitel ČAPZ Mgr. Jan Martínek. „Kurz byl založen na

modelových situacích, které nám pomo-hou v náhledu na emoce klientů,“ uvádí Martina Husáková. Zkušenosti terapeu-tům předávala Mgr. Irena Smékalová z Profima effective. s.r.o.

Náplní kurzu „Motivační rozhovory,“ který v závěru února vedl Mgr. Ladislav Ptáček z Diecézní charity Brno, byly i roz-bory typických situací komunikace s klien-ty. Terapeutům by měly pomáhat k moti-vaci klientů například při individuálním plánování.

–ga–

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem

a státním rozpočtem ČR.

3zprávy z čapz

P rvní letošní seminář MISE pro du-ševní zdraví byl věnován aktuální-mu stavu ambulantní psychiatrické

péče v České republice. Účastníky semináře z řady pacientských a rodičovských orga-nizací informovali o situaci a problémech v této oblasti MUDr. Erik Herman, PhD., předseda Sdružení ambulantních psychiat-rů a bývalý ředitel PL Bohnice MUDr. Zde-něk Bašný, který v současnosti pracuje jako ambulantní psychiatr.

Do diskuse moderované MUDr. Marti-nem Jarolímkem, primářem Denního psy-choterapeutického sanatoria Ondřejov (v je-hož prostorách se seminář konal), se zapojili zástupci pacientů i rodičů, například Jaro-slav Nejdl z občanského sdružení Kolumbus nebo Blanka Kašparová z obecně prospěš-né společnosti Sympathea. S důležitými připomínkami k fungování psychiatrických ambulancí z hlediska nové zdravotnické a sociální legislativy vystoupil předseda Ob-čanského sdružení pomoci duševně nemoc-ným Ing. Josef Závišek.

Kolik máme psychiatrických ambulancíZákladní údaje o fungování sítě psychiat-rických ambulancí v České republice shr-nul v úvodním vystoupení Erik Herman.

Seminář MISE k ambulantní péči

V psychiatrických ambulancích pod-le něj pracuje v České republice zhruba 600 psychiatrů (z celkového počtu přibliž-ně 1100 psychiatrů). Hustota ambulantní psychiatrické péče je rozdílná. Nejhustší je v Praze a ve větších městech, ve venkov-ských regionech je hustota psychiatrických ambulancí menší. Na hustotě sítě závisí vytíženost jednotlivých ambulantních psy-chiatrů – dá se měřit například čekací do-bou na vyšetření. „Čekací doba se pohybu-je v rozmezí několika dnů až například ke třem měsícům,“ přiznal E. Herman s tím, že dostupnost je tedy někde omezená. Běžnou ambulancí podle něj projdou jeden až dva ti-síce pacientů, přičemž jádro pacientů, o kte-ré ambulantní psychiatr dlouhodobě pečuje, tvoří obvykle zhruba 400 lidí. Psychiatrické ambulance jsou z 90 procent soukromé, ale jejich péče je 99 procenty hrazena zdravot-ními pojišťovnami. „Soukromé služby pla-cené hotově se omezují pouze na psychote-rapeutické aktivity,“ uvedl E. Herman.

Kolik času má ambulantní psychiatr na jednoho pacientaPacienty psychiatrických ambulancí jsou z 30 procent lidé trpící neurózami. Dalších 30 procent pacientů přichází s poruchami nálady. Deset až dvacet procent pacientů

přicházejících do ordinace má poruchu osobnosti a jiné „exotičtější“ diagnózy. „Nejzávažnější psychotickou poruchu má 15 až 20 procent pacientů,“ konstatoval E. Herman s tím, že konkrétní ambulant-ní psychiatr se věnuje pacientům s určitým okruhem diagnóz ve větší míře a jiným pa-cientům, například psychotikům, v daleko menší míře. Systém vykazování péče zdra-votním pojišťovnám je podle něj historicky nastaven tak, že psychiatr musí mít určitý počet pacientů – aby se uživil, minimál-ně dvacet denně. Někomu se může věnovat více, někomu méně, někdo si přijde jenom pro recept, ale v průměru se může jednomu pacientovi věnovat zhruba patnáct minut.

–ga–

Tento projekt je financován Evropským sociálním fondem

a státním rozpočtem ČR.

Na internetové adrese www.lidemezilidmi.cz najdete nový zdravotně-sociální portál.

Č eská asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) spolupracuje v rámci pro-jektu „Další vzdělávání zdravotně

znevýhodněných v oblasti redakčních prací a public relations a jejich začlenění na trh práce,“ s občanským sdružením Dobré mís-to, které na konci února spustilo naostro we-bový portál Lidé mezi lidmi. Součástí pro-jektu bylo vytvoření 26 nových pracovních míst pro zpravodajce (redaktory) se zdravot-ním postižením, kteří na přípravě portálu pracovali od ledna 2012.

Lidé mezi lidmi naostro

V polovině února uspořádala MISE pro duševní zdraví seminář věnovaný ambulantní psychiatrické péči.

4

V polovině ledna se v prostorách Mu-zea policie České republiky (kde právě probíhala mezinárodní pu-tovní výstava „Příběh nemocné

duše“), uskutečnilo setkání zástupců rodičov-ských organizací z celé České republiky. Před-seda „střešní“ rodičovské organizace Občan-ského sdružení pomoci duševně nemocným ČR (OSPDN ČR) Ing. Josef Závišek informo-val o společných aktivitách OSPDN ČR a po něm vystoupili se svými zprávami předsedové jednotlivých regionálních organizací. „Roz-vinula se diskuze k dalšímu vývoji organiza-ce, během níž pan inženýr Závišek požádal o uvolnění z funkce předsedy, ale všichni jsme jej přemluvili, aby dále vedl naší organizaci a potvrdili jsme to hlasováním,“ říká Mgr. Jana Poljaková, předsedkyně obecně prospěšné společnosti Sympathea.

Prosadit požadavky peticeRodičovské organizace chtějí do budoucna usilovat o splnění požadavků obsažených

Celostátní setkání rodičovských organizací

Rodiče a příbuzní osob s duševním onemocněním se snaží ovlivnit právní úpravu nedobrovolné hospitalizace.

v Petici na ochranu práv duševně nemoc-ných v České republice. Tato petice, kterou OSPDN ČR podalo už před delší dobou, čeká na vyřízení v Parlamentu ČR. Jde především o článek 6, odstavec 3 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kde se říká: „Pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákro-kem z důvodu duševního postižení, nemo-ci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést pouze se souhlasem jejího zákon-ného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či instituce zmocněných záko-nem. Dle možnosti se dotčená osoba zú-častní udělení zástupného souhlasu.“ Dále jde o článek 7 Ochrana osob s duševní po-ruchou, kde je stanoveno, že osoba s váž-nou duševní poruchou může být podrobe-na zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví.

Pravidla nedobrovolné hospitalizace„Rodičovské organizace budou usilovat o rea-lizaci návrhu zákona o zdravotních službách a to především části, která se týká předcháze-ní nedobrovolné hospitalizace předvoláním k vyšetření, lze-li důvodně předpokládat, že osoba trpí duševní poruchou a ohrožuje sebe nebo své okolí,“ uvádí Jana Poljaková. Rodiče dále požadují stanovení pravidel nedobrovol-né hospitalizace podle vzoru vyspělých států Evropy a nabízejí vlastní návrh (konzultovaný s právníky) k projednání jak poslancům, tak výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Josef Gabriel

Co je a Co ChCe oSPDNRegionální občanská sdružení rodičů a příbuzných osob s duševním onemoc-něním tvoří dobrovolný svaz s názvem Občanské sdružení pomoci duševně nemocným ČR (OSPDN ČR). Jeho členy jsou Amicus Brno, Anima viva Opava, Felicitas Pardubice, Ondřej Praha, Sani-ty Zlín, Sypmathea, o.p.s. a Šela Kolín.

Sdružení spolupracuje s vládními a zákonodárnými orgány, posuzuje je-jich legislativní návrhy a dává k nim připomínky. Usiluje o odstranění dis-kriminace, zlepšení rehabilitace a so-ciálních podmínek. Pomáhá vytvářet služby, potřebné formy bydlení a za-čleňování duševně postižených osob do společnosti.

Do osmého března je v pražském Muzeu Policie ČR otevřena mezi-národní putovní výstava v čes-

kém a anglickém jazyce „Příběh nemocné duše“ o historii péče o duševně nemocné a o duševních chorobách. Cílem výstavy je přiblížit veřejnosti historii a současnost péče o duševně nemocné a upozornit na neuspokojivý stav péče o sociální potře-by osob s duševními poruchami. Výstava chce zvýšit celkové povědomí veřejnosti o duševních poruchách a přiblížit historii jejich léčení jako součást kulturní histo-rie lidstva. Výstava, kterou pořádá Psy-chiatrická léčebna Bohnice, je podpoře-na evropským projektem „Culture 2007“ a spoluprací s mnoha zahraničními insti-tucemi. –red–

Příběh nemocné duše

Výstavu Příběh nemocné duše může-

te shlédnout v Muzeuu Policie ČR (Ke Karlovu 1, Praha 2). Muzeum je pro ve-řejnost otevřeno od 10 do 17 hodin každý den kromě pondělí.

foto

: Iva

n N

avrá

tilík

aktuality

5

i v případě, že pacient je umístěn do síťového lůžka. V léčebně v Kosmonosech jsem zažil takhle působit psycholožku Dádu Kocábo-vou, matku hudebníka Michala Kocába. Do-cházela na to nejakutnější oddělení, kde bylo několik síťových lůžek. Vzala židli, sedla si k pacientovi, který byl za sítí, podala mu ruku skrz síť a něco mu klidným hlasem povídala, nebo mu naslouchala. Bylo to velmi zklidňují-cí a užitečné, takže i takto se dá pracovat s pa-cientem, který je už v síťovém lůžku umístěný.

Některý z omezovacích prostředků lze použít pouze v případě, že člověk ohrožuje sebe nebo své okolí a je na lékaři, aby zvo-lil ten nejvhodnější. Umístění do klecové-ho lůžka, připoutání k lůžku nebo použití svěrací kazajky patří mezi nejtvrdší opat-ření. Injekční podání psychofarmak spolu s osobním psychoterapeutickým působením je humánnější, než někoho jednoduše za-vřít do sítě. Myslím, že tento nešvar je častý i v jiných zařízeních, nejenom v Dobřanech. Síťové lůžko se volí jako jediné řešení a per-sonál má klid. Z mého pohledu jde v případě této pacientky o výrazné zanedbání zdra-votní péče a uvítal bych, kdyby ministerstvo zdravotnictví ustavilo kontrolní komisi, kte-rá by celý případ prošetřila a ze zjištěných skutečností vyvodila důsledky.

MUDr. Martin Jarolímek

Ž ena, která projevovala známky neklidu a již dříve měla sklon k se-bepoškozování, byla po snídani umístěna do síťového lůžka. „Pa-

cientka ale nebyla v takovém stavu, který by vyžadoval nepřetržitý dohled. Nad jejím lůž-kem byla umístěna kamera, která přenáše-la obraz do monitoru na sesterně. Personál ji tak měl stále na očích a kdykoliv se mohl po-dívat, co se s ní děje,“ uvedl ředitel Žižka.

Zažil jsem síťová lůžka v době, kdy jsem pracoval v psychiatrické léčebně Kosmono-sy. Pokud pacientka musela roztrhnout síť ze silných silonových vláken a rozplést větší počet ok, pak to nemohla zvládnout během několika minut, spíše se to dá počítat na hodinu. Je zarážející, když měla být trvale monitorována zdravotním personálem, že během šedesáti minut si toho nikdo nevšiml. Nikdo nepřišel na kontrolu, nikdo se nešel podívat, jestli je pacientka umístěná do síťo-vého lůžka stále v pořádku. Zdá se, že zhru-ba hodinu ji nikdo nesledoval, takže měla dost času na to sebevraždu dokonat.

Žena měla v minulosti sebevražedné ten-dence. Zdravotní sestry i lékaři věděli, že pacientka je potenciální sebevrah, člověk s vysokým rizikem sebevražedného chová-ní. V této souvislosti je dost nepochopitelný výrok ředitele léčebny, že pacientka neby-la v takovém stavu, který by vyžadoval ne-přetržitý dohled – tedy trvalou přítomnost zdravotnického personálu. Je to dost zaráže-jící výrok také proto, že síťové lůžko by mělo být použito už jen jako ultimum refugium (poslední útočiště), když nepřipadá v úvahu nic jiného, podobně jako elektrické šoky.

Proč nepoužil personál jinou mírnější variantu, a proč lékařka, která měla službu, zvolila rovnou použití nejméně humánní-ho omezovacího prostředku? Nabízelo se především využití osobní intervence, za-jištění přítomnosti někoho ze zdravotního personálu, aby pacientce poskytl základní psychoterapeutickou pomoc. Kdybych byl

Smrt v síťovém lůžku

primářem na neklidovém oddělení a věděl, že pacientka je neklidná a v minulosti měla sebevražedné tendence, nařídil bych, aby se u ní nepřetržitě po několika hodinách střídaly zdravotní sestry. Šlo jen o to, pře-skupit služby, pokud slouží na oddělení dvě tři sestry, jednu z nich uvolnit, aby si moh-la sednout k lůžku pacientky a věnovat se jí. V nezbytném případě by se dala zklidnit i s pomocí léků, ty působí velmi rychle, a pak si k ní sednout a mluvit s ní.

Jsem přesvědčen, že použití síťového lůž-ka nebylo nutné. Lidský přístup je ale možný

V Psychiatrické léčebně Dobřany se v lednu oběsila jedenapadesátiletá pacientka v síťovém lůžku. Deník Právo uvedl, že pacientka roztrhla část sítě v horním rohu a vzniklým otvorem prostrčila hlavu, na kterou se zavěsila. Podle ředitele dobřanské léčebny Vladislava Žižky dokázala vyvinout obrovskou sílu na roztržení jednoho z ok, kterými je síť upnutá k vodicí tyči.

NezbytNoSt Nebo barbarStVí?Diskuse o klecových a síťových lůžkách se vede od roku 2004, kdy jejich časté použí-vání v České republice kritizovala britská spisovatelka Joanne Rowlingová. Tehdejší ministr zdravotnictví Josef Kubinyi na to reagoval okamžitým zákazem klecových lů-žek ve zdravotnických zařízeních, za což ho vzápětí napadl prezident republiky Vác-lav Klaus. Klecová lůžka nicméně od té doby zmizela ze zdravotnických zařízení i ze sociálních ústavů. Síťová lůžka se i nadále používají (byť v daleko menším počtu než dříve) především v psychiatrických léčebnách. Síťová lůžka mají své zastánce, kteří se odvolávají na nedostatek personálu, peněz a jiných možností, jak zvládnout agresiv-ní pacienty. Jejich odpůrci, například psychiatr Jan Pfeiffer, poukazují na nehumánnost používání tohoto omezovacího prostředku a na potřebu změnit celkové poměry v péči o vážně duševně nemocné lidi. „Přinejmenším v zemích západní Evropy je jasná sho-da, že omezující prostředky typu síťových lůžek jsou barbarské,“ uvedl v diskusi na in-ternetovém portálu Aktuálně Jan Pfeiffer.

Soun

dles

sfal

l, fl

ickr

.com

aktuality

6

Mise pro duševní zdraví se snaží otevírat diskusi o problémech v oblasti péče o duševní zdraví nejen mezi odborníky, ale i mezi zástupci pacientských a rodičovských organizací. U zrodu Mise stál v loňském roce MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ a hlavní lékař Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, který dlouhodobě usiluje o transformaci systému psychiatrické péče v České republice. Zeptali jsme se ho mimo jiné na ožehavou problematiku nedobrovolných hospitalizací a zbavení způsobilosti k právním úkonům.

Je podle vás možné smířit na jedné straně snahu některých rodičů o co největší kontrolu nad životem už dospělých dětí s vážným duševním onemocněním a na druhé straně snahu psychiatrických pacientů o co největší svobodu vlastního rozhodování? Myslím, že v podmínkách komunitní péče jsou obě protichůdné ten-dence slučitelné. Opravdu to chce, aby s rodinou někdo pracoval, aby korigoval tendence rodinných příslušníků zaplavit nemocného láskou a péčí, protože to má zhoubné důsledky. Pacientská snaha po autonomii, nezávislosti, po svéprávnosti v širším slova smyslu je myslím dobrá. Ale pokud pacient opakovaně rozfofruje invalidní dů-chod hned, jak ho dostane, a pak po zbytek měsíce už nemá ani kač-ku, je třeba s tím něco dělat. Vyrovnávání těch protichůdných ten-dencí se lépe realizuje v podmínkách komunitní péče, než když do hry stále vstupují velké psychiatrické léčebny, které člověka ochra-ňují, ale zároveň mu berou většinu jeho práv a snímají z rodinných příslušníků nějakou aktivitu, nějakou snahu. Dokud je pacient pod křídly léčebny, je zahrnut péčí jakési omnipotentní instituce, která všechno zajistí, ale propuštěním to končí.

Jak by se daly v podmínkách komunitní péče lépe vyřešit problémy související například s nedobrovolnou hospitalizací? Rodiče jsou nešťastní z toho, že na své dítě musí volat policii, aby se vůbec mohlo léčit, a přáli by si jednodušší cestu k potřebné péči. Mnozí psychiatričtí pacienti se naopak obávají, že usnadnění nedobrovolné hospitalizace by mohlo znamenat, že je bude rodina svévolně posílat do blázince. Na jednu stranu nelze radikálně určit, že rodinný příslušník bude mít vždycky právo rozhodnout o nedobrovolné hospitalizaci bez ja-kékoliv kontroly, to by mohlo vést k velkému zneužívání takového práva. Na druhou stranu zase nelze veškerý rozhodovací proces ne-chat na pacientovi. V Anglii to řeší zákon o duševním zdraví, kde je určeno, že o hospitalizaci rozhoduje ošetřující lékař pacienta, jeden nezávislý lékař nebo psychiatr a sociální pracovník, který zná pro-blematiku konkrétní rodiny a celý systém sociální pomoci. Sociální pracovník je s rodinou v kontaktu obvykle delší čas, snaží se pocho-pit všechny souvislosti a jeho hlas je nepomíjitelný, má stejnou váhu

Společný jmenovatel pro kompromis – aby pacientům bylo co nejlépe

jako hlas psychiatrů. Takže to je ten spojující článek mezi rodinou a systémem, který by měl na osobně-lidské rovině porozumět celému kontextu.

Při rozhodování o nedobrovolné hospitalizaci je velký problém v tom, že v akutním stavu nemá duševně nemocný člověk náhled na své onemocnění.Je to samozřejmě obtížné, speciálně u manických pacientů, kteří na-víc působí zdravě, akorát jsou aktivní, nespí, nejí. Na druhou stranu, ne každý pacient, který nemá náhled si zaslouží nedobrovolnou hos-pitalizaci nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům. Mám řadu pacientů, kteří nemají náhled na své onemocnění, ale fungují samo-statně, bydlí samostatně, uživí se. Někdo holt píše jedenkrát denně dopis na nějaké ministerstvo a stěžuje si na různé přehmaty vůči své osobě, zaměstnává se tím, ale nikoho neobtěžuje, nenapadá, stará se o sebe, je to upravený, dobře živený člověk. Žije sám, jenom třeba ne-vychází se svými příbuznými. Jedna věc je, když rodina s pacientem nevychází, protože halucinuje, je agresivní, projevuje se paranoidně a jiná věc je, jak s ním vychází za normálních okolností, jaký je vůbec jejich lidský vztah.

Na základě čeho lze nemocného člověka zbavit svéprávnosti?O zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům musí rozhodnout soud. Záleží na tom, v jakém stavu se člověk nachází. O zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům rozhod-ne na základě většího počtu svědectví, když se nasbírá dostatečné množství argumentů. Například když ten člověk není schopen hos-podařit se svými penězi, když je schopen opakovaně podepisovat různé smlouvy, půjčovat si peníze a podobně.

Většina lidí si myslí, že psychiatričtí pacienti jsou nebezpeční a společnost by se měla před nimi chránit. Může na tom něco změnit zavedení systému komunitní péče?Pokud by komunitní péče byla dostatečně intenzivní, včetně aktiv-ního asertivního vyhledávání pacientů, kteří jsou ve zvýšeném ri-ziku nějakého agresivního chování, určitě by se toto riziko výrazně minimalizovalo. Nazírání veřejnosti na psychotické pacienty by se pak mohlo posunout k pozitivnímu pólu. O ulici vedle, o barák vedle nebo o byt vedle bydlí člověk se schizofrenií. Není to nějaký šílenec, který je zavřený za vysokými zdmi někde na kopečku, ale je to můj soused. Nějak ho vnímám, mluví si třeba pro sebe, ale zároveň uklidí celej barák.

Zatím se ale veřejnost duševně nemocných spíš bojí? V čem vidíte hlavní příčinu?Je to hodně dáno tím, jaké informace nám média předkládají. Schizofrenik umlátil svoji babičku. Média nás formují a deformu-jí naše vnímání a myšlení. Většina lidí má pak tendenci závažnější psychiatrické pacienty zavřít zpátky do ústavu za vysoké zdi. Je to tím, že veřejnost nevnímá duševně nemocné lidi komplexně. Po-zitivních zpráv je strašně málo, veřejnosti se dostávají negativní informace.

rozhovor

7

Média tím přispívají ke stigmatizaci psychiatrických pacientů a jejich rodin. Rodina s vážně duševně nemocným člověkem se přitom musí vyrovnávat s obrovskou zátěží. Co je pro rodiče podle vaší zkušenosti nejobtížnější? Duševní onemocnění je břemeno, které podle mě zhruba ze šede-sáti procent doléhá na pacienta, ale zbylých čtyřicet procent bře-mene je na rodinných příslušnících. Jestliže jeden ze členů rodiny onemocněl závažným duševním onemocněním, například schizo-frenií, jsou tím bezesporu také zatíženi. Musí se vyrovnávat s po-city hanby vůči okolí, studu, viny, že to možná zavinili nesprávnou výchovou. Musí se vyrovnávat s tím, že jejich syn či dcera už se ni-kdy nestanou lékaři, právníky, že možná skončí s výučním listem a budou dělat do konce života nějakou jednoduchou práci. Musí se vyrovnávat s přísunem maligních informací, jak to nazývám, ze strany psychiatrů. Například „váš syn je schizofrenik, jde o nevy-léčitelné onemocnění, dostane plný invalidní důchod, nejspíš ho čekají další hospitalizace, po celý život bude brát léky,“ atd. To jsou všechno opravdu zhoubné informace, které rodinné příslušníky a samozřejmě i pacienta hodně oslabují v jejich tendenci ke zdraví, k co nejlépe spokojenému plnohodnotnému životu. S tím vším se rodinní příslušníci musí vyrovnávat a potřebují možná stejně in-tenzivní psychoterapeutickou možná i psychiatrickou pomoc jako pacient. Nemusí to být ale jenom rodinní příslušníci, mohou to být partneři, partnerky, všichni jsou zasaženi a ještě musí čelit před-sudkům okolí.

Mohou ke zlepšení svého mediálního obrazu přispět i sami psychiatričtí pacienti? Od prvopočátku, hned po roce 1989, jsme se snažili o větší profe-sionalitu komunikace s veřejností. Posílali jsme pacienty na různá řečnická školení, aby si byli jistější, aby věděli, jak se vyjadřovat. Teď už fungují svébytně, nezávisle na nás profesionálech, vytvoři-li si vlastní identitu, která vychází z jejich psychiatrické minulosti. Někteří jsou touto zkušeností do té míry posíleni, že se už vyhra-ňují vůči psychiatrii, vůči psychiatrickým, psychoterapeutickým přístupům.

Do jaké míry brání psychiatrickým pacientům v prosazování jejich zájmů zdravotní stav?Vedoucí představitelé pacientských organizací musí být zdraví nato-lik, aby to ustáli, aby se zorientovali v situaci. Musí umět myslet, roz-hodovat se, jednat se zástupci státní správy, přednášet na veřejnosti. Je to také o lobování v parlamentu, mezi poslanci i senátory. K tomu musí být dostatečně zdraví, pevní, už tímhle se odlišují od těch ne-zdravých, u kterých duševní onemocnění stále přetrvává a ovlivňuje jejich vnímání, myšlení, jednání, sociální začlenění, atd.

Nemluví někdy aktivní, zdravější pacienti spíš za sebe než za šedou mlčící většinu duševně nemocných lidí, kteří na tom nejsou tak dobře? Všiml jsem si, když někteří pacienti mluví o své vlastní zkušenos-ti, anebo o tom, co udělala jejich svépomocná organizace, že mají zvýšené sebevědomí. Vybudovali si ho na základě zkušenosti s psy-chiatrií – já jsem psychiatrický pacient. Do značné míry je to dobře, vzdalují se tím od svého onemocnění, víc se noří do světa zdraví, ale je otázka, jestli už neztrácejí kontakt s realitou těch opravdu duševně nemocných. Někteří pacienti, ale i rodinní příslušníci, se jakoby pro-fesionalizují. To jsou ti chroničtí řečníci, kteří pokaždé rozpláčou po-sluchače, když hovoří o své zkušenosti, ale pak si vždycky uvědomím no jo, ale tohle jsem už slyšel minulý a předminulý rok. Je to vždycky jímavé, nechci to nějak zlehčovat, ale hlodá ve mně červík podezření, že už to není opravdové, že už je to profesionální výkon vzdálený od faktické reality duševně nemocných.

O co by podle vás měla usilovat Mise pro duševní zdraví?Spojovat všechny zájmové skupiny a umožňovat dialog mezi nimi. Rozdílné zájmy nemají jen komunitní psychiatři a psychiatři z léče-ben, ambulantní psychiatři a psychoterapeuti, ale někdy se dostávají do rozporu i rodinní příslušníci a pacienti. Ale věřím, že když se na-jde společný jmenovatel, totiž aby pacientovi bylo co nejlépe, tak se podaří najít i společné zájmy a společný jazyk. Určitě to bude cesta kompromisu.

Josef Gabriel

SChizofreNiK umlátil SVoji babičKu! MéDIA DEFORMUJí NAŠE VNíMáNí A MyŠlENí. VěTŠINA lIDí Má PAK TENDENcI ZáVAžNěJŠí PSychIATRIcKé PAcIENTy ZAVříT ZPáTKy DO úSTAVU.

rozhovor

foto

: Jan

Ras

ch

8

D odnes si spousta lidí myslí, že člověk se zdravotním postižením patří do ústavu. Pacienti s váž-ným duševním onemocněním

podle nich patří za zdi léčebny. Společnost je podle tohoto dosud převládajícího názoru povinna zajistit zdravotně postiženým lidem lůžko a jídlo – a postarat se o to, aby měli za-jištěnu péči a také, aby „nás neohrožovali“. Pohled na zdravotně postižené spoluobča-ny, třeba vozíčkáře, nevidomé, atd. je větši-ně lidí nepříjemný. Připomíná jim totiž dluh, který má k lidem s vážnými zdravotními a sociálními problémy zbytek společnosti. Tváří v tvář zdravotně postiženému člověku to každý „zdravý jedinec“ pociťuje osobně – měl by něco udělat. Dřív to řešila almužna nebo obecní pastouška, později ústavy bu-dované církví, šlechtici a státem.

Situace se změnila. Zlom v náhledu na lidská práva přinesla druhá světová válka – morální otřes, který způsobil nacistický přístup k řešení problému postižených lidí. Žijeme ve společnosti, která je daleko bohat-ší, než v minulých dobách. Je také daleko cit-livější na dodržování lidských práv každého

Stát porušuje práva OZP

jednotlivce, bez ohledu na to, zda je, anebo není zdravotně postižený. Ústav už není ma-ximem toho, co společnost může pro handi-capovaného člověka udělat. Pomoc původně poskytovaná ze soucitu a milosrdenství se změnila na přirozené lidské právo. Spo-lu s tím se změnil i obsah a formy potřebné pomoci.

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiženímNáskok svobodných demokratických zemí před zeměmi z „východního bloku“ se pro-jevil jak v zákonodárství, tak v praktické re-alizaci práv osob se zdravotním postižením. Pokud jde o mezinárodní smlouvy, Česká republika už zpoždění dohnala. O praktické realizaci toho, k čemu se zavázala, se to za-tím říci nedá.

V roce 2006 byla přijata Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postiže-ním, jejímž účelem je dle článku 1 „pod-porovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním posti-žením a podporovat úctu k jejich přirozené

alterNatiVNí zPráVa NaVrhuje reformy

Podle alternativní zprávy má stát například přijmout definici diskriminace, která bude v souladu s úmluvou OSN o právech osob se zdravotním postižením, reformovat sys-tém opatrovnictví, zajistit, aby lidé s postižením nemuseli žít v ústavech a poskytovat služby v závislosti na individuálních potřebách klientů.

Změnit by se měl také systém vzdělání. „úpravy mají být vytvořeny individuálně, podle potřeb každého dítěte a mohou spočívat například v bezbariérových přístupech do škol, používání speciálních učebních pomůcek, zabezpečení vyškolených osobních asistentů, i vzdělávaní pedagogů a ostatních zaměstnanců školy,“ vyplývá ze zprávy.

Bezbariérový přístup požadují organizace ve všech veřejných dopravních prostřed-cích a budovách, které lidé se zdravotním postižením využívají. Zlepšit se má kromě toho také přístup lidí s postižením na pracovní trh. Umožněna jim má být i plná účast na dění ve volbách a rozhodování ve všech oblastech života, které se jich dotýkají. V tomto případě organizace navrhují přijmout specifická opatření, jako je možnost vy-užití asistenta, speciální úprava volebního lístku, elektronická volba a další.

Zdroj: Národní rada osob se zdravotním postižením, Liga lidských práv a Společnost pro podporu lidí s mentálním postižením

Změny v přístupu k lidem se zdravotním postižením se ve vyspělých západních zemích začaly prosazovat zhruba před šedesáti lety. U nás před dvaadvaceti lety, po pádu komunistického režimu. Česká veřejnost měla méně času než lidé na západě, aby se naučila uvažovat o potřebách lidí se zdravotním postižením jinak, než byla zvyklá už od dob Rakouska-Uherska.

důstojnosti.“ Česká republika Úmluvu ra-tifikovala na podzim roku 2009. Podle prv-ního článku Úmluvy „osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodo-bé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými pře-kážkami může bránit jejich plnému a účin-nému zapojení do společnosti na rovnopráv-ném základě s ostatními.“

Západní země se pokoušejí s náskokem zhruba čtyřiceti let najít právní, technické a organizační cesty k odstraňování překá-žek, které mohou lidem se zdravotním po-stižením bránit v „plném a účinném zapoje-ní do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“ Je to něco zcela jiného, než sta-vět nové ústavy pro zdravotně postižené.

alternativní zprávaPřestože se Česká republika zavázala dodr-žovat práva lidí se zdravotním postižením v rozsahu, který vyplývá z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, skutečnost je zatím jiná. Lidé s postižením například nemají rovnoprávný přístup ke vzdělání a na trh práce, nemají ani mož-nost plně se podílet na dění ve společnosti a v oblastech života, které se jich dotýkají. Na tuto skutečnost zareagovalo sedmnáct organizací, které se právy lidí se zdravot-ním postižením denně zabývají a které se spojily, aby o aktuálním stavu informovaly Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením. Podle jejich alternativní zprávy Česká republika nesplňuje závazky, které jí vyplývají z Úmluvy. Státy, které jsou smluv-ní stranou, jsou totiž povinny změnit ty části svého právního řádu, které jsou s Úmluvou v rozporu.

To se však v České republice nestalo. Or-ganizace složené z odborníků i samotní lidé se zdravotním postižením za to stát kritizují a zároveň navrhují doporučení, jak tuto situ-aci zlepšit.

„Otázka (ne)naplňování práv lidí se zdravotním postižením v České republice je v poslední době velmi aktuální, zejmé-na s ohledem na probíhající transformaci sociál ních služeb a připravované sociální re-formy. Doufáme proto, že alternativní zprá-va přiblíží tuto problematiku nejen odbor-níkům, ale i široké veřejnosti,“ říká Denisa Slašťanová, právnička Ligy lidských práv, jedné z organizací podílející se na vzniku al-ternativní zprávy.

Josef Gabriel

tématéma: pomoc zdravotně postiženým

9

m inisterstvo práce a sociálních věcí ČR zahájilo v letošním roce sociální reformu, jejímž výsledkem by mělo být jed-

nodušší a efektivnější fungování sociální-ho systému, nikoliv omezení pomoci lidem se zdravotním postižením a ušetření peněz. Národní rada osob se zdravotním postiže-ním ČR však tvrdí, že reforma finanční si-tuaci zdravotně postižených ve skutečnos-ti zhoršuje. Nejvíc se to projevuje u rodin pečujících o zdravotně postižené děti. Kvůli velkému snížení příjmů se ocitají v kritické situaci.

Došlo ke snížení dávekMinistr Jaromír Drábek obhajuje nově sta-novené sociální dávky tím, že byly důsled-ně diskutovány mimo jiné i s Národní radou osob se zdravotním postižením (NRZP). „Výsledkem těchto jednání je stav, kdy dáv-ky jsou vypláceny efektivněji, adresněji a účelněji. Dále bych chtěl dodat, že objem alokovaných veřejných prostředků, konkrét-ně pro zdravotně postižené, se nesnížil, ba naopak došlo k mírnému zvýšení,“ napsal J. Drábek v odpovědi na stížnost jednomu rodiči zdravotně postiženého dítěte.

Zástupci NRZP sice s ministerstvem o sociální reformě opakovaně jednali, ale brání se závěrům, které z toho ministerstvo vyvozuje. Předseda NRZP Václav Krása pouze připouští, že s ministerstvem uza-vřeli jakousi kompromisní dohodu (byli k ní dotlačeni). „Není však pravda, že jsme někdy uváděli, že tato dohoda přispívá k efektivnějšímu, adresnějšímu a účelněj-šímu vyplácení sociálních dávek pro osoby

Sociální reforma na úkor zdravotně postižených?postižením

se zdravotním postižením. Také jsme nikdy neřekli a nepotvrdili, že by došlo k mírnému zvýšení či nesnížení podpory osob se zdra-votním postižením v souvislosti s přijetím nových zákonů. Ba naopak došlo k výraz-nému snížení dávek u některých skupin se zdravotním postižením,“ uvádí V. Krása.

Jak ministerstvo informuje„Od ledna 2012 dochází ke zvýšení pří-spěvku na péči pro osoby od 1 do 18 let ve II. stupni závislosti z 5 000 Kč na 6 000 Kč. Děti se zdravotním postižením jsou zajiš-těny jednotným způsobem, tj. tak, aby po dovršení 1 roku věku byly zabezpečeny vždy jedním dávkovým transferem, a to buď rodi-čovským příspěvkem, nebo příspěvkem na péči,“ uvádí ministerstvo práce na svých in-ternetových stránkách v části speciálně vě-nované informování občanů o sociální refor-mě. Inzerované zvýšení příspěvku na péči pro děti ve II. stupni závislosti o tisíc korun ovšem zdaleka nevyrovná celkové snížení příjmů, které se skrývá za „jedním dávko-vým transferem, a to buď rodičovským pří-spěvkem, nebo příspěvkem na péči.“ Po-bírání rodičovského příspěvku a současně příspěvku na péči bylo od začátku letošního roku zrušeno. Rodiny se musí obejít bez jed-noho nebo druhého příspěvku. Jejich sou-běh není možný. Navíc byla zrušena další dávka – sociální příplatek pro rodiny s nej-nižšími příjmy.

Pomoc v nouzi nefungujePodle nové úpravy mohou příjemci pří-spěvku na péči (rodič nezaopatřeného dí-těte nebo nezaopatřené dítě) žádat o jeho

Podle ministerstva měla změna zákona přinést efektivnější, adresnější a účelnější výplatu dávek. Rodiny pečující o zdravotně postižené dítě přicházejí ve skutečnosti každý měsíc o tisíce korun.

zvýšení, a to až o 2 000 Kč za předpokla-du, že jejich příjmy a příjmy osob s nimi společně posuzovaných nedosahují část-ky dvojnásobku životního minima rodiny. Zvýšení příspěvku na péči však nevyrov-ná pokles příjmů způsobený redukcí dří-vějších dávek. Navíc přiznání příspěv-ku je možné až po posouzení výše příjmů v předchozím čtvrtletí. Podle představite-lů NRZP přiznávání zvýšeného příspěv-ku na péči v praxi nefunguje – úřady práce odmítají vůbec tyto žádosti přijímat nebo je zamítají s tím, že ve čtvrtém čtvrtle-tí 2011 byl příjem rodin ještě dostateč-ný. Obdobně nefunguje přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci ze systému hmotné nouze.

–red–

ZměNy v SyStému DáVeKOd 1. ledna 2012 vstoupil v platnost zákon č. 366/2011 Sb., kterým se změ-nil zákon o pomoci v hmotné nouzi, zákon o sociálních službách a zákon o státní sociální podpoře. Tímto záko-nem došlo ke zrušení souběhu výplaty rodičovského příspěvku a příspěvku na péči u dětí se zdravotním postiže-ním do 7 let věku. Současně byl zrušen sociální příplatek pro rodiny pečují-cí o osobu se zdravotním postižením, jejichž společný příjem nedosahoval dvojnásobku životního minima. Tím došlo k velmi vysokému snížení příjmů těchto rodin a k ohrožení jejich schop-nosti zajistit potřebnou péči. NRZP ČR vyhodnotila tuto situaci jako mimo-řádně kritickou.

hlavní příčinou problému je prudký pokles příjmu způsobený:a) omezením nároku na rodičovský příspěvek ze 7 maximálně na 4 roky a současným stanovením maximální výše vyplacené částky na 220 000 Kč celkem. Ve finančním vyjádření to zna-mená ztrátu 418 400 Kč v období do 7 let,b) zrušením sociálního příplatku, je-hož výše činila v závislosti na věku dí-těte a výši příjmů od 3000 Kč do cca 5 200 Kč na jedno dítě. S ohledem na konstrukci příplatku je nejtěžší dopad u rodin s nejnižšími příjmy,c) zrušením možnosti souběhu rodi-čovského příspěvku a příspěvku na péči u rodin s dětmi do 7 let pak přináší další ztrátu ve výši 3 800 Kč.

Zdroj: NRZP

CO říK á Na refOrmu OmbuDSmaN Veřejný ochránce práv Pavel Varvařovský uvádí, že zákony tzv. Sociální reformy 2011 přinesly celou řadu změn, z nichž některé mohou významně zasáhnout určité skupiny občanů, zejména osoby se zdravotním postižením, seniory a rodiny s nezaopatřenými dětmi a nízkými příjmy. Podle něj až praxe následujících měsíců ukáže, do jaké míry se zákony přijaté v rámci sociální reformy projeví negativně na životní úrovni občanů.

téma: pomoc zdravotně postiženým

10

iž od ledna začaly být dávky vypláceny na jednom místě, a to v rámci Úřadu práce ČR. Vzniklo 423 kontaktních pracovišť úřadů práce a 26 detašovaných resp. výjezdních pracovišť, kde se vyřizují veškeré služby – jak v oblasti nezaměstnanos-ti, státní sociální podpory, hmotné nouze i dávky pro osoby

se zdravotním postižením (OZP).

Změny, které se dotýkají OZPV rámci sociální reformy I došlo od ledna 2012 k některým změnám v oblasti péče o osoby zdravotně postižené, a to například v dávko-vém, pracovněprávním či systému posuzování zdravotního stavu. Zásadní změna se týká jednotlivých dávek pro OZP. Z nepřehledné-ho spektra mnoha dílčích dávek pro zdravotně postižené, které byly poskytovány samostatně u několika orgánů státní správy, resp. sa-mosprávy, vznikly pouze dvě dávky: příspěvek na mobilitu a příspě-vek na zvláštní pomůcku.

Mění se také způsob posuzování nepříznivého zdravotního sta-vu, a to při stanovení stupně závislosti pro účely přiznání příspěvku na péči. Nově posudkoví lékaři popisují jen 10 ucelených oblastí kaž-dodenního života člověka namísto 36 úkonů ve 129 dílčích činnos-tech. Lidem se zdravotním postižením by to mělo přinést mnohem objektivnější a spravedlivější posuzování jejich zdravotního stavu. Zároveň se tak vyloučí činnosti posuzované duplicitně, což vede ke snížení administrativní zátěže posuzovaných osob.

Od ledna 2012 se zavádí institut asistenta sociální péče. Asisten-tem sociální péče může být zdravotně způsobilá osoba starší 18 let, která není osobou blízkou, a pečuje o zdravotně znevýhodněnou osobu v případech, kdy v daném místě se například nenachází žádný registrovaný poskytovatel sociálních služeb anebo tato osoba nemá žádnou jinou možnost zajištění individuální péče.

Došlo také ke sjednocení institutu chráněné pracovní dílny s in-stitutem chráněného pracovního místa, což od 1. 1. 2012 vede ke sloučení dvou téměř shodných nástrojů podpory zaměstnávání OZP.

Příspěvek na péči Příspěvek na péči je pravidelná opakující se dávka poskytovaná pod-le zákona o sociálních službách, která je určena na úhradu za potřeb-nou pomoc poskytovanou registrovanými poskytovateli sociálních služeb nebo osobami blízkými či jinými. Dávka je vyplácena peněžní formou oprávněné osobě, tedy přímo postiženému nebo seniorovi, ne poskytovateli sociálních služeb.

Od ledna 2012 dochází ke zvýšení příspěvku na péči pro osoby od jednoho roku do 18 let ve II. stupni závislosti z 5 000 Kč na 6 000 Kč. Děti se zdravotním postižením mají být podle MPSV zajištěny jed-notným způsobem, tj. tak, aby po dovršení jednoho roku věku byly zabezpečené vždy jedním dávkovým transferem, a to buď rodičov-ským příspěvkem, nebo příspěvkem na péči. (Stanovisko Národní rady zdravotně postižených k této části reformy, viz „Situace rodin s postiženým dítětem je kritická,“ na str. 9)

Sociální reforma 2012Rodiče dětí, které mají již posouzený nepříznivý zdravotní stav pro

rodičovský příspěvek, se mohou rozhodnout, zda nejprve vyčerpají celkovou částku příspěvku a následně nechají dítě posoudit pro nárok na příspěvek na péči, nebo zda bude od ledna 2012 dítěti náležet pří-spěvek na péči v příslušné výši dle stupně závislosti (v I.–IV. stupni). Posouzené děti starší 3 let přejdou do příspěvku na péči automaticky. Nově si příjemci příspěvku na péči (rodič nezaopatřeného dítěte nebo nezaopatřené dítě) mohou žádat o jeho zvýšení, a to až o 2000 Kč za předpokladu, že jejich příjmy a příjmy osob s nimi společně posuzova-ných nedosahují částky dvojnásobku životního minima rodiny.

Účel příspěvku na péčiPříspěvek na péči je určen pro občany, kteří jsou z důvodu nepřízni-vého zdravotního stavu závislí na pomoci jiné osoby v oblasti péče o vlastní osobu a při soběstačnosti přičemž péčí o vlastní osobu se rozumí denní úkony spojené např. se zajištěním či přijímáním stra-vy, výkonem fyziologické potřeby, oblékáním a obouváním, těles-nou hygienou, péčí o zdraví apod. Soběstačností se rozumí úkony, které umožňují účastnit se sociálního života, například úkony spo-jené s péčí o domácnost, nakupováním, úklidem, přípravou stravy, schopností komunikace, mobility a orientace apod.

Příspěvek náleží přímo osobě zdravotně postižené nebo senioro-vi, ne poskytovateli sociálních služeb

Stupně závislostiU OSOB DO 18 lET VěKUI stupeň – lehká závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při třech zá-kladních životních potřebáchII. stupeň – středně těžká závislost – potřeba každodenní mimořád-né péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při čtyřech nebo pěti základních životních potřebáchIII. stupeň – těžká závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při šesti nebo sedmi základních životních potřebáchIV. stupeň – úplná závislost – potřeba každodenní mimořádné péče z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při osmi až desíti základních životních potřebách

U OSOB STARŠích 18 lET VěKUI. stupeň – lehká závislost – každodenní pomoc nebo dohled z důvo-du dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při třech nebo čty-řech základních životních potřebáchII. stupeň – středně těžká závislost – každodenní pomoc nebo do-hled z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při pěti nebo šesti základních životních potřebách

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) vypracovalo tzv. sociální reformu, která nabývá účinnosti v letech 2012 a 2013. Jejím výsledkem by měl být efektivní systém správy veřejných prostředků určených pro sociální oblast.

tématéma: pomoc zdravotně postiženým

výše PříSPěvKu Na Péči (Kč)

Věk Stupeň závislosti

I.lehká

II.středně těžká

III. těžká

IV. úplná

do 18 3 000 6 000 9 000 12 000

nad 18 800 4 000 8 000 12 000

11téma: pomoc zdravotně postiženým

III. stupeň – těžká závislost – každodenní pomoc nebo dohled z dů-vodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při sedmi nebo osmi základních životních potřebáchIV. stupeň – úplná závislost – každodenní pomoc nebo dohled z dů-vodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu při devíti nebo de-seti základních životních potřebách

Příspěvek na mobilituVýše příspěvku na mobilitu činí v kalendářním měsíci 400 Kč (tj. max. 4 800 Kč za rok). O dávce rozhoduje Úřad práce ČR (kraj-ské pobočky, pobočka pro hlavní město Prahu). Nová dávka sloučila dřívější dávky – příspěvek na individuální dopravu a příspěvek na provoz motorového vozidla.

Povinnosti asistenta sociální péčePodle zákona o sociálních službách platí, že asistentem sociální péče může být pouze fyzická osoba, která je starší 18 let věku a je zdravot-ně způsobilá (zdravotní způsobilost se posuzuje podle § 29, odst. 1, písm. e) zákona o sociálních sužbách). Jedná se o jinou než blízkou osobu (např. soused), která není registrovaným poskytovatelem sociálních služeb. Asistent sociální péče je povinen s osobou, které poskytuje pomoc, uzavřít formální písemnou smlouvu o poskytnu-tí pomoci.

Náležitosti smlouvy: označení smluvních stran, rozsah pomoci, místo a čas poskytování pomoci, výše úhrady za pomoc.

Úhradu za poskytnutou pomoc hradí asistentu sociální péče zdravotně znevýhodněná osoba ze svého příspěvku na péči a záro-veň je povinna uvést tuto skutečnost také do formuláře – Oznámení o poskytovateli pomoci.

výhody zavedení institutu asistent sociální péče V případě, že asistent pečuje o jinou osobu než osobu blízkou, je z úhrnu jeho příjmů plynoucích z péče o poživatele příspěvku osvo-bozen od daně z příjmů příjem do 12 000 Kč (příjmy přesahující tuto částku podléhají dani z příjmů – podle znění ustanovení § 4, odst. 1, písm. i) zákona o daních z příjmů). Pokud asistent sociální péče od-vádí řádnou péči, není omezen v počtu osob, o které může pečo-vat. Výkon asistenta sociální péče není podmíněný žádnou regis-trací poskytovatele sociální služby, ani k této činnosti nemusí mít

živnostenský list, pouze odvání daň z příjmu v případě, že jeho mě-síční příjem je vyšší než 12 000 Kč.

Změny ve způsobu posuzování Při posuzování zdravotního stavu a stanovení stupně závislosti (pro účely přiznání příspěvku na péči) se vychází z mezinárodního modelu hodnocení zdravotního stavu (tzv. Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví). Zdravotní stav se posuzuje z 10 zá-kladních životních potřeb, jako jsou mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost. V praxi so-ciální pracovníci Úřadu práce ČR provádějí sociální šetření v přiroze-ném prostředí žadatele o příspěvek, zkoumají do jaké míry je žadatel o příspěvek soběstačný a schopný samostatného života. Na základě nálezů praktického i odborných lékařů, výsledku sociálního šetření, případně funkčního vyšetření, lékař LPS příslušné Okresní správy so-ciálního zabezpečení (OSSZ) podklady vyhodnotí a vypracuje zdra-votní posudek o stupni závislosti. O příspěvku rozhodují kontaktní pracoviště Úřadu práce ČR: http://portal.mpsv.cz/upcr/kp. Žada-tel o příspěvek musí vyplnit potřebné formuláře – Žádost o přizná-ní příspěvku na péči a formulář – Oznámení o poskytovateli pomoci: http:// formulare.mpsv.cz/oksluzby/cs/welcome.

Průkazy pro zdravotně postiženéPokud jde o mimořádné výhody, které plynou osobám se zdravot-ním postižením z držení průkazu TP, ZTP nebo ZTP/P, zůstávají i po 1. 1. 2012 v platnosti, avšak do doby platnosti vyznačené na těchto průkazech (nejdéle však do 31. prosince 2015). Průkaz OZP bude i nadále používat dosavadní označení TP, ZTP a ZTP/P, v průběhu přechodného období však tyto papírové průkazy budou nahrazeny elektronickou kartou – tzv. „kartou sociálních systémů“. Ta bude mít funkci identifikační i platební (platební funkce bude povinna pouze pro osoby pobírající dávky v hmotné nouzi, resp. u vybraných jedin-ců, kteří tento systém již v minulosti zneužívali), bude sloužit k au-tentizaci občana při komunikaci s úřadem. Karta nebude žádným způsobem vázána na soukromý účet klienta a jednotlivé typy dávek určené k různým účelům budou prostřednictvím karty vypláceny různými formami typu výběrem z bankomatu, nákupem zboží v ob-chodě, omezením na nákup sociálních služeb. Zdroj: MPSV

Sociální reforma 2012, kterou při-pravilo ministerstvo práce, by měla zjednodušit a zefektivnit systém sociál ní pomoci. Zda se podaří odstra-nit nedostatky nové právní úpravy (viz předchozí články na str.8–9) a zda reforma skutečně přinese užitek li-dem se dzravotním postižením, ukáže teprve čas.

Dot

tie

Mae

, flic

kr.c

om

12

P etra se musela podrobit závažné gynekologické operaci. Bylo pro ni opravdu nesnadné vyrovnávat se s tímto faktem, trápilo ji to, proto-

že se necítila ženou. Tentýž rok se rozvedli její dva synové. Začal boj o děti a výši výživ-ného. Petra starosti svých synů nesla velice špatně. Pohár přetekl.

„Nikdy jsem nenavštívila psychiatra. Ni-komu jsem se s problémy nesvěřila, ani ka-marádkám. Bolest, kterou jsem prožívala, byla nesnesitelná. Jednoho dne jsem se roz-hodla spáchat sebevraždu. Nechtěla jsem už žít,“ svěřuje se Petra.

místo věčnosti léčebnaNachystala si oblečení, napsala dopis na rozloučenou a spolkla prášky. Víc si nepa-matuje. Vzbudila se až na intenzivní péči in-terního oddělení. Zde byla 3 dny, a poté byla převezena na uzavřené oddělení psychia-trické léčebny. První dojmy z uzavřeného oddělení byly šokující. Chybělo jí zde sou-kromí, chování zdravotnického personálu jí připadalo netaktní a ponižující. Zdravot-ní stav Petry po nezdařené sebevraždě byl velmi vážný. Nemohla vůbec chodit. Proto také hospitalizace trvala tři měsíce. Větši-na psychiatrických pacientů je hospitalizo-vaná vícekrát. Stav se upraví, ale nemoc se opakuje. Pacienti svádějí boj o remise (stav pacienta, kdy je stabilizován) a Petra nebyla výjimkou. Ve svém životě byla hospitalizo-vána mnohokrát.

hipoterapieV psychiatrické léčebně v Jihlavě, pokud má pacient zájem, může využívat hipoterapii, jako součást léčebného programu. Krása a inteligence koní Petru vždy přitahovaly.

S úsměvem Petra vzpomíná: „Vzala jsem si kostku cukru a šla jí dát kobylce. Dávat koním cukr bez dozoru chovatele bylo zaká-zané. Přesto jsem neodolala. Jenže jsem byla přichycena při činu. Z povzdálí mě viděl chovatel koní, který mi hodně vynadal. Mu-sela jsem mu dát za pravdu, koním to škodí, a kdyby je každý krmil, tak mohou onemoc-nět.“ Petra se však nedala odradit. O vy-cházkách často navštěvovala koně ve stáji nebo se na ně chodila dívat k ohradě. Jedno

Koník mě nese k životu

dne se odvážila a požádala paní doktorku, zda by mohla chodit ke koním. Paní doktor-ka souhlasila.

v koňském sedle „Ve svých devětačtyřiceti letech jsem se za-čala všechno učit. Jak přistupovat ke koni, jak čistit koně, jak nasedlat a nauzdit. Když jsem poprvé seděla na koni, celá jsem se kle-pala hrozným strachem, a přesto jsem byla neskonale šťastná. Opravdu to byl jedinečný pocit a stál za to. Koně mi vedl chovatel a já si tolik přála, abych mohla koně vést sama. Jenže všechno chce svůj čas. Ale moje přá-ní se mi brzy splnilo. Začala jsem nejprve chodit v kroku, později krok vystřídal klus a cval,“ říká Petra s tím, že nic není zadar-mo. Ježdění vyžadovalo mnoho trpělivosti, úsilí a dřiny. „Byly i pády a někdy hodně ne-příjemné. Po nějakém čase, jsem zatoužila

Petře je šedesát let. Je vdaná a má tři dospělé děti. Pracovala na úřadě. Ve čtyřiceti osmi letech jí byla diagnostikována endogenní deprese. Nemoc nepřišla jako blesk z čistého nebe.

zkusit nižší skoky. Podařilo se mi skočit asi osmdesát centimetrů. Bylo to úžasné! Vy-zkoušela jsem si i drezúru a zúčastnila se několika závodů. Sklidila jsem i úspěch. Největším zážitkem pro mě byla účast na Mezinárodním mistrovství paradrezury v Praze. Když jsem byla dekorována, slzy radosti mi stékaly po tvářích,“ pokračuje Petra.

Jak se z koně stane koníčekZa svým koníčkem dojíždí Petra do Jihlavy třikrát týdně. Když je ve společnosti koní cítí se velmi dobře. Někdy jí nemoc způso-bí, že se nemůže dostat z postele a přesto nasedne do vlaku a jede dvacet pět kilomet-rů za svými kamarády. Koně ji nejen udržu-jí ve fyzické kondici, ale i zásadně zlepšují psychickou pohodu. „Když přijdu do stáje a kůň se na mě podívá, vidím jeho beze-lstné oči, cítím lásku a klid. Když si na koně sednu, nejsem to jenom já, ale jsme oba. Vzájemně si musíme věřit, spolupracovat. Vyjížďka přírodou z koňského hřbetu se snad nedá k ničemu jinému na světě při-rovnat. Jízda na koni je komunikace beze slov. Spoléhám na svůj cit a vím, že kůň mě vnímá,“ říká Petra. Hipoterapie je prospěš-ná hned z několika důvodů. Při drezúře se cvičí paměť, je nutné si zapamatovat úkol, pacient musí s koněm komunikovat a ještě kontrolovat držení těla v sedle. To vše zlep-šuje jeho koordinaci.

Co dokáže blízkostKoně pro jsou hipoterapii speciálně vybíráni a vychováváni. Musí projít náročným výcvi-kem. Každý kůň má svou povahu, tak jako my lidé. V psychiatrické léčebně jsou koní-ci Cyril, Bert a kobylka Shery. Je zajímavé, že i tak skotačivý koník jako je Cyril, vycítí, kdo je zkušený jezdec a kdo úplný začáteč-ník. Dokáže rozeznat psychické a fyzické onemocnění a přizpůsobí se. V jihlavské psychia trické léčebně navštěvuje stáj mno-ho pacientů, kteří nejezdí. Mají třeba z jízdy na koni strach, anebo po tom ani netouží. Ale už jenom pouhé pohlazení, kontakt s ko-něm jim dělá dobře. Někteří jsou zase šťast-ní, když si koníka vyčistí.

Petra dodává: „Jsem ráda, že mi psychia-trická léčebna umožnila trénovat a zúčastnit se závodů. Jsem jí vděčná za to, že mi ote-vřela překrásný nový svět – svět koní. Chtěla bych také poděkovat svému bratrovi, který věnuje na hipoterapii každoročně sponzor-ský dar. Můj život není snadný, má nemoc dokáže být zákeřná. Ale já se raduji z každé-ho dne a jedním z velkých důvodů jsou právě koně,“ svěřuje se Petra. Láska ke koním jí pomáhá zdolávat nástrahy nemoci.

Markéta Bednářová

témapříběh

JíZDA NA KONI JE KOMUNIKAcE BEZE SlOV. SPOléháM NA SVůJ cITA VíM, žE Kůň Mě VNíMá.

Adr

ian

Pern

ham

, flic

kr.c

om

13

a ž do sedmnácti let žil i Zdeněk, kterému je nyní 34 let, naplno. Vyučil se sklářem a hodně ho ba-vil sport, hlavně fotbal. Jednou,

když hrál utkání, dal hlavičku a přitom mu praskla céva v mozku. Byl to okamžik, kdy se mu rázem změnil celý život. Sice ještě do-hrál zápas, ale cítil, že něco není v pořádku. Viděl dvojitě a brnělo ho celé tělo. Myslel, že to přejde, že to „rozchodí“. Ještě týden cho-dil do zaměstnání, ale bylo mu čím dál tím hůř. Často z ničeho nic padal na zem. Bylo mu jasné, že musí jít co nejdříve k lékaři. „Šel jsem na neurologii, kde ani z vyšetření CT nepoznali, co mi je. Říkali, že je to hlubo-ko v mozku a poslali mne do Brna na mag-netickou rezonanci, kde zjistili, že mi prask-la céva na tom nejhorším možném místě,“ vzpomíná Zdeněk. „Po návratu z nemocni-ce jsem musel dodržovat, co mi doktoři na-řídili. Nesměl jsem už sportovat, fyzicky se namáhat, nemohl jsem jít do práce. Musel jsem se hlídat, abych se neuhodil do hlavy, být prostě v klidu,“ dodává. Taková změna životního stylu byla pro aktivního sportov-ce velice těžká. Navíc, když ani netušil, co s ním bude dál.

operaceV té době se neurologické operace provádě-ly tradičním způsobem nebo nově pomo-cí tzv. gama nože. Čekací doba na takovou operaci byla dva roky. Jak ale přestát tento časový úsek, když hrozilo, že se cévní moz-ková příhoda může kdykoli opakovat? Zdeň-kovi rodiče se však nevzdávali. Kontaktovali lékaře z různých měst, aby synovi pomohli. Zdeňkovy lékařské zprávy se dostaly až do Mnichova, kde je jeden český lékař z Olo-mouce konzultoval s doktorem Karlsso-nem ze Švédska. Ten zákrok gama nožem nedoporučil z důvodu, že jeho paprsek by mohl pacientovi ještě více ublížit, protože problém byl na takovém místě, že by se při-tom mohla poškodit další životně důležitá centra, která jsou v bezprostřední blízkosti. „Tím mi vzali poslední možnost na uzdrave-ní. Myslel jsem, že je to špatný, ale nakonec mě kontaktoval neurochirurg pan docent Zvěřina z Prahy, který mi napsal, že takové

Život se mi změnil při fotbale

případy jako je můj, dokáže operovat. Do tří týdnů jsem byl po operaci, při níž mi otevřeli hlavu, odklopili malý mozek, aby se dostali do kmenu mozkového. Tím se mi ale poruši-la stabilita a chůze,“ říká Zdeněk a dodává, že při odstraňování sražené krve a zacelo-vání prasklé cévy mu lékaři poškodili zrak a nervy v levé půlce těla a pravé půlce obliče-je. „Tím nechci říct, že by to doktoři zkazili, to ani v nejmenším. Vyhlídky byly daleko horší. Mohl jsem přijít i o zrak nebo jsem třeba nemusel chodit, anebo jsem taky mohl zhasnout úplně,“ uvádí Zdeněk. Na poope-račním oddělení mu začaly selhávat životní funkce. „Na tělo mi přiložili kardiostimulá-tor s kanylou do srdce, protože mi přestaly fungovat ledviny, oteklo mi tělo a lékaři mi nemohli napíchnout žílu, což bylo potřeba kvůli umělé výživě a lékům.

za tátou do VietnamuPo čtyřech týdnech se jeho zdravotní stav začal zlepšovat. Začal rehabilitovat, tréno-val chůzi, zpočátku pomocí chodítka a brzy ho převezli z pražské nemocnice do Jihlavy. Po celou dobu měl velkou podporu ve svých rodičích. Nejdřív, když nemohl chodit, vo-zili ho na invalidním vozíku a pomáhali mu se cvičením. Zdeněk si pořád myslel, že se z toho nakonec úplně dostane. Neztrácel naději, ale přestože na sobě tvrdě pracoval, výsledky se dostavovaly jen pozvolna. K fy-zickým problémům se tak přidaly i problémy psychické. V noci měl děsivé sny, objevily se deprese.

Když je člověk mladý, žije naplno a ani ho nenapadne, že by to mohlo být jinak. Osud ale někdy zamíchá kartami a během jedné vteřiny se každý z nás může ocitnout v situaci, kdy bojuje o holý život. Pak musí zatnout zuby a vyvinout velké úsilí, aby mohl jít dál.

Když mu bylo trochu líp, začal jeho otec pracovat ve Vietnamu. Tam se zmínil léka-řům, jaké má jeho syn zdravotní problémy a oni mu nabídli pomoc. Nedlouho poté od-letěl Zdeněk do Vietnamu na léčení. Bydlel s otcem na ubytovně, kam za ním docházel lékař, který mu aplikoval akupunkturu, ma-sáže a vařil mu speciální čaj z léčivých by-lin, z kůry stromů a hub. „Byl do dryák, ale pomohlo to,“ usmívá se Zdeněk. Potom mu tento lékař doporučil ještě dalšího zkuše-nějšího kolegu v nemocnici v hlavním městě Hanoi. Léčba trvala několik měsíců. Zdeněk byl ve Vietnamu na léčení celkem čtyřikrát a cítil, že mu léčba pomáhá.

Sport, práce a rodinaDíky akupunktuře, rehabilitačním pobytům v Jánských Lázních a intenzivnímu cvičení se Zdeňkův zdravotní stav postupně ustálil, začal zase pozvolna sportovat, hlavně zkou-šel běhat. K fotbalu, který má nejraději, se kvůli svým zdravotním problémům, které mu vznikly po operaci, už vrátit nemohl. I to běhání bylo ze začátku hodně náročné. Čas-tokrát padal a mnohokrát si vyvrkl kotník anebo měl z pádů naražené zápěstí. Teď už je to lepší, ale ty pády občas přijdou, hlavně když je unavený, ale to ho nikdy neodradilo. Stále na sobě pracuje, aby se cítil líp. Dokon-ce se zúčastnil celorepublikových závodů v běhu pro handicapované.

Rád by si našel nějakou práci, která by ho bavila a kterou by se svými zdravotními problémy mohl vykonávat. V současné době má plný invalidní důchod a k tomu pracu-je tři hodiny týdně na recepci jedné nezis-kové organizace, která se věnuje lidem se zdravotním postižením. „Máma to se mnou prožívala od začátku až doteď. Bez rodiny, která mě podporovala a bez kamarádů, kteří při mně stáli, bych to asi zabalil. Ta pomoc zvenčí pro mne byla hrozně důležitá,“ oce-ňuje Zdeněk své blízké. Sport ho provází celým životem. I přes své problémy dělal asi čtyři roky fotbalového trenéra žákům a po-dařilo se jim dokonce obsadit druhé místo v okresním přeboru. Zdeňka potěšilo, když jeden z jeho svěřenců o něm napsal ve ško-le slohovou práci, ve které ho oceňoval jako dobrého trenéra a kamaráda s přátelským a lidským přístupem. „Co si přeju teď, to je rodina. Najít si přítelkyni, třeba i s dětmi, abych ji mohl mít rád a ona mne. Nechtěl bych zůstat sám,“ říká Zdeněk.

Hana Korbičková

NEchcI řícT, žE By TO DOKTOřI ZKAZIlI. VyhlíDKy Byly DAlEKOhORŠí. MOhl JSEM PřIJíT I O ZRAK NEBO JSEM TřEBA NEMUSEl chODIT, ANEBO JSEM TAKy MOhl ZhASNOUT úPlNě.

příběh

14 témazkušenosti

„Podnikali jsme společné výlety do okolí a jeden z nich, výlet au-tobusem do blízké Dobrušky, jsme využili k tomu, aby si každý z nás obstaral nějaký časopis, v němž by poznal sám sebe, eventuálně čle-ny své rodiny. Na dalším terape-utickém sezení jsme měli za úkol vytvořil ve spolupráci se svými blízkými a s pomocí velkého papí-ru, pastelek, fixů, lepidla a nůžek z vystřižených obrázků a kresbiček jakousi koláž, která by charakte-rizovala naši rodinu jako celek,“ říká Dana Pokorová.

P ětidenní relaxačně terapeutický pobyt na zdravém vzduchu v hor-ském penzionu Köhler uprostřed obce Deštné v Orlických horách

byl inspirován anglickým programem Multi family treatment. „Skupina terapeutů pra-cuje jak s rodiči, tak s rodinnými příslušní-ky, kteří jsou nějak duševně nemocní a také třeba s jejich sourozenci. Je to účinná psy-choterapeutická technika, která vychá-zí z rodinné terapie,“ říká primář Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov MUDr. Martin Jarolímek.

Seznamovací psychohrátkyMožnost vyzkoušet si českou variantu pro-gramu Multi family treatment během společ-ného pobytu v Orlických horách využilo sedm rodin a pět terapeutů. „Už v den příjezdu po večeři nás kromě organizačních záležitostí če-kal velmi zajímavý program. Pan primář Jaro-límek jako hlavní organizátor pobytu nejprve s podivuhodnou lehkostí přiměl všechny z té tak různorodé směsice klientů a jejich rodičů, aby se vzájemně seznámili. Seděli jsme při-tom v kruhu a každý dostal za úkol říci něco o sobě. Udivilo mne, jak stručně to všichni dovedli formulovat – první jiskra kontaktu přeskočila,“ říká jedna z účastnic Ing. Dana Pokorová. Další psychohrátky podle ní vypa-daly jako dětské dovádění, ale vnější sbližová-ní se brzy přeneslo i na psychosociální rovinu. „S vedle sedící osobou, kterou nám předcho-zí hra přidělila, jsme utvořili dvojice a dosta-li přesně vymezený čas na to, abychom se o sobě (rodině, dětech a samozřejmě také sta-rostech a tužbách) co nejvíce dozvěděli. Když pak jeden po druhém celé skupině vyprávěl, bylo v místnosti hrobové ticho. Najednou před námi defilovalo tolik lidských osudů a já si snad poprvé uvědomila, že ten můj, kvů-li nemoci jsem jako absolventka VŠE přišla o perspektivní zaměstnání, je pouze jedním z nich,“ vypráví Dana Pokorová.

Práce ve skupináchBěhem celého pobytu, který zpestřovaly vy-cházky do Orlických hor i chvíle relaxace v moderně vybavené chatě, fungovali tera-peuti, klienti i jejich rodinní příslušníci jako

Multi family treatment v Deštném

stmelená sociální skupina. „Denně jsme organizovali společná setkání s psycho-hrátkami, takže psychodynamika tam byla velmi silná. Někdy jsme tým rozdělili, část terapeutů pracovala jenom s rodiči, jiná část pracovala s potomky, pak se sešli všichni dohromady,“ vysvětluje Martin Jarolímek. Jedním z úkolů, který účastníci dostali, bylo vytvořit imaginární rodinu (otec, matka, dítě). „Podle vylosování jsme se měli spojit

Na přelomu listopadu a prosince loňského roku se v Orlických horách na pět dní sešli terapeuti z Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov se skupinou duševně nemocných klientů a jejich rodinných příslušníků.

do tříčlenných podskupin a vytvořit tak ima-ginární rodiny. Každý měl, opět na základě losu, reprezentovat jistou roli. Navíc každá taková ,rodina´ ještě vylosovala určitý pro-blém (například dítě chodí za školu, otec pije, matka je svému manželovi nevěrná), který měla řešit a přede všemi zahrát jako scénku,“ vysvětluje Dana Pokorová. Z ima-ginární rodiny se pak přešlo na zkoumání vztahů rodin skutečných. „Nejednou jsem v diskuzích zaslechla větu, že během celé-ho pobytu bylo někdy velmi těžké rozlišit, kdo je vlastně pacient a kdo doprovod,“ říká Dana Pokorová. Takové zjištění podle ní vždy duševně nemocného povzbudí.

Josef Gabriel

15zkušenosti

N edávno jsem v pražském Mu-zeu policie shlédla výstavu Příběh nemocné duše. Pod fo-tografiemi, které dokumento-

valy osudy duševně nemocných v Němec-ku ve třicátých letech po nástupu Hitlera, jsem si přečetla, že byli nekompromisně označeni za nepotřebné, za odpad a ome-zující faktor vývoje společnosti. Jako ne-potřební a neužiteční byli selektováni a určeni k likvidaci.

Postižení a nemocní lidé, ať již fyzicky nebo psychicky, jsou problémem i dnešní doby. Formulace „nepotřební lidé, omezují-cí faktor vývoje společnosti“ sice nezaznívá naplno, ale stejný obsah čteme mezi řádky novin, vnímáme ho z toho, jak se na důchod-ce, ať již invalidní či starobní, dívají další média, cítíme ho i z projevů politiků.

Řešením dnes není zplynování, ale „pou-ze“ plíživé (zato systematické) snižování životní úrovně. Svědčí o tom strmé křivky nárůstu životních nákladů, nesrovnatelné s růstem mezd, natož důchodů, poklesem reálné mzdy a kupní síly vůbec, omezová-ní a rušení výhod pro zdravotně postižené

Nepotřební a neužiteční lidé

Popluj s námi, napni plachtyMilý námořníku, chceš se zapojit? Chceš udělat něco pro druhé? Rád bys pomáhal někomu ve svém volném čase? Máš chuť pomáhat lidem s duševním onemocněním? Chceš obohatit svůj život?

Projekt Popluj s námi, napni plachty je tu pro tebe!

Podmínkou je věk více než 18 let. Studentům potvrdíme jejich školní praxi.

Kontakt: Barbora Gecová, tel.: 774 279 355, e-mail: barbora.gecova@centrum.cz www.os-kolumbus.cz

OBčanSKé SdRužení KOLuMBuS vítá SPOLuPRáCi S dOBROvOLníKy

osoby. Letošní „kompenzace“ důchodů (pro běžné důchodce cca 200 Kč měsíčně) je sa-mozřejmě výsměch.

Pokud si důchodci chtějí své věčně zá-porné saldokonto vylepšit, a být třeba ještě i něčím užiteční, je tu další problém – admi-nistrativa. Nedávno jsme potřebovala vy-stavit kopii rozhodnutí o invaliditě, abych se mohla ucházet o zaměstnání v chráně-né dílně. Po pěti neúspěšných telefonátech z jednoho referátu na jiný a další (tu a tam se známou nabídkou: chcete-li informaci x, zmáčkněte jedničku, pro y dvojku, troj-ku, atd. a učiníte-li tak, pak obvykle telefon

mlčí) jsem konečně získala kýžený tip, kam si pro dokument dojít.

Navštívila jsem osobně hlavní správu sociálního zabezpečení v Praze 5 – moder-ní zákaznické centrum, do kterého se nelze dovolat a předem se zeptat, aby telefonáty, jak mi bylo vysvětleno, nerušily pracovnice při práci. V centru se spoustou přepážek byli vedle dvou hlídkujících černých šerifů asi tři zákazníci. Naivně jsem si myslela, že okopí-rování jediného dokumentu nebude problém. Byl. Ponížená žádost a do měsíce kopii máte. Co by to stálo, jsem se raději neptala. Šlo mi o čas. Úřední verdikt: „Dřív to nejde.“ Tečka.

Pak mi došlo, proč v tomhle zákaznic-kém centru mají před půl třetí odpoledne takový „fofr.“ Než by normální občan vá-žil dalekou a zbytečnou cestu (bez jistoty, že získá to, co potřebuje), raději nepřijde. A dobře dělá.

Až včera jsem pochopila, že ten systém je vlastně správný. Objasnil mi to můj syn. „Mami, přiznej si to, ty jsi potížista. Žiješ už skoro 15 let po těžké operaci. S tím se nepo-čítá. To není jejich chyba, ale tvoje.“

Eva Plachá

řEŠENíM DNES NENí ZPlyNOVáNí, AlE PlížIVé A SySTEMATIcKé SNIžOVáNí žIVOTNí úROVNě.

16 bláznivé umění

HledámDám si inzerát do všech novinHledám upřímné očiA nevinný úsměvZtratila jsem sebeHledám svou minulostBydlím v cizím těleMám cizí úsměvKdybyste mě potkaliDejte mi prosím vědětZnačka: spěchá

HlasyJako bych slyšela neslyšnéPoslouchám kapky na ploše skelDusno co svírá ústa i krkV noci kdy hledím do prázdenVzpomínky na bdění kolem půlnociHledám a maluji včerejší senKdosi mi klepe na dveřeStrach co mě svírá za nociMyšlenky běžící temnotouLežím a poslouchám v bezmociTlukot srdceZrychlený dechBlednu a oknem hledím venObloha plná jasných hvězdHledím a poslouchám neslyšnéHledím skrz okna do prázdenZ množství jiných nocíVzpomínám na jednu před týdnemStíny a déšťHlasitý křikChci ven, chci ven, chci ven

OtazníkMám plakat? – Proč?Mám se smát? – Čemu?Mám křičet? – Na co?Mám běžet? – Kam?Mám zůstat stát? – Kde?Mám jít? – Kudy?Co vlastně mám?Žít?Aha, já zapomněla, dík.

Narodila se v Hodoníně v roce 1976. Dětství strávila v Třebíči, vě-novala se výtvarným technikám a hře na akordeon. Vystudovala vy-sokou školu obor geodézie a kartografie. Od 4. ročníku VŠ se léčí na

psychiatrii (poslední diagnóza – schizoafektivní porucha, smíšený typ). Poslední roky žije v Brně. Maluje a píše. Uveřejněné básně jsou ze sbírky Slunce ve tmě.

Markéta Dohnalová Pastelkou čmárám si po duši

KapkyKapka – kapDruhá – kapSlaná – kapSlza – kapZ očí mi kapou slzyPramínek slaných kapekStékajících po tvářiOtevřu ústaSlaná chuťNekonečná žízeňNekonečný pramen slzNikdy nevysychající řekaBezbřehé mořeŠumící oceánKapka za kapkouSlaná bolestHluboká studnaRumpál a džberArtézská studnaOáza v pouštiSůl zachycená v pískuČistá vodaSladká vodaKap – kap – kapKapající naděje

17bláznivé umění

PastelkaPastelkou čmárám si po dušiKdo ty mé slzy osuší?Tečou mi z očí úplně samyA ani se mě neptajíTo nejsou imaginární slzyJsou úplně reálnéA kanou mi z očíPo tváříchNějak mě přešel všechen smíchBrečím nad svou přítomnostíJe nicotná a prázdnáJe těžké si jenom přiznatŽe jsem vlastně samaPastelkou čmárám si po dušiKdo mi ty slzy osuší?

Už nechciČerná infuzeTemné depreseKdo ji chce?Já ne!Kdo ji odnese?Kdo mě zbaví černých brýlí?Kdo mě zbaví temnoty?Já sama, kdo jinýZbavím se duševní nahoty

Kdo jsem?Jsem andělem z vyšší mociMůj mozek je geniem lociJsem tajemstvím zašlých časůJsem vzpomínkou dlouhých vlasůJsem stříbrná koule poznáníJsem láskyplná vyznáníMiluji, miluji čím dál vícChci zpátky domů na MěsícJsem někdy rub a někdy lícChci všechno, někdy taky nicJsem černá a jsem bíláJsem nejpevnější víraVěřím v dobro, lásku, ctnostDávám Vám ji víc než dost

Kudy dál?Prosila jsem andělaŘekni kudy jít?Prosila jsem andělaJá to takhle nechtělaChci pracovat a milovatChci být prostě normálníNejsi, nikdy nebudešTohleto mi v uších zníJsi prostě trochu jinačíTo Ti k štěstí nestačí?

LáskaStanu se bílým andělemTen černý lehl popelemČerná – bíláČerná – bíláLáska je moje tajná víraVěřit či nevěřit lidem co znám?Má víra je totiž všechno, co mámMé oči mluví tajnou řečíMé tělo v prosbě na zemi klečíNechte mě žítNechte mě býtNic nechciJenom lásku mít

ImaginárnoMučíte mě dnem i nocíMlčením Vás zaříkávámMůj iluzorní světAchilovka mého bytíEroze samotyMagie barevného světaAsymetrie citu a rozumuRánem nezhojená touhaEpidemie sladké něhyTo vše se učím znátA imaginárno je reálnéLabyrint citůNákaza sladší než medLechtivá vlna rozkošeAzurový přísvit nekonečnaLámete mé srdceA já chtěla být sama

18 bláznivé umění

Setmění duše 2005Vy žijete tak jednoduše,když já umírám, umírá mi duše.Žije se tak jednoduše,když nebolí tě duše,vše jak hodinky ti klapea asi se to těžko chápeco já se vším mám a nadělám.Ty to neznáš a já tak dobře, ach, dobře znám.Je jedno, co přála bych si a chtěla,pod kříž poklekáma dávám lilie do kostela,On taky trpěl sám.Tak dobře znám tu hrůzu kolotoče, ze kterého nejde ven a celý život se zdá tenhle hnusný sen a z celého mého já zbyl jen strach.Strach, že na květinu sedne prach,strach, že jsem či budu vrah.Kolotoč se točí,nezastaví se.Zachrání se kdo skočí?Neví se.Nebe by už tady bylo.Kdybych došla na nákup a vydržela v prácia pak s někým byla a chodila ven jen tak pro legraci.To by se žilo, ach, to by se žilo!V nebi. Kde je manžel, práce, děti, domácnost.A taky láska, ušlechtilost, dobro a ctnost.Nejradši bych kradla –energii, abych to vše zvládla!Těžko se žijebez chuti a bez energie.Když čas se zastaví,protože nic tě nebaví.Odpočítáváš hodiny a dnya nezajímají tě už ani sny,jen to všechno vydržet.Jsme v zajetí čehosi, čemu sami nerozumíme, možná sami v sobě se topíme, co my víme!Jen to vydržet, jen ten život přežít!My nestáli o to žít,my nechtěli se narodit.My nezasloužili si dary,úspěchy a zdary.Vy taky ne.My narodili se bez viny,bez veledůležité příčiny.Jsem ráda, že jsem dospělá,narodit znovu bych se nechtělaa podruhé to protrpět.Kdyby mi však někdo dal ten května výběr, zda chci se narodit nebo nic, vyšla bych mu vstříc:Ano,živote, dobré ráno!

Jana Hlaváčková To křehké v nás ochořelo

SchizofrenieMám těžkou noční můru,sápou se po mně stíny,jak déšť když padá vzhůru,jak když nastoupila jsem do laviny.Moře halucinací a pocity viny.

Schizofrenie –při té se neumírá ani nežije.Realita naruby,tím se nikdo nechlubí.

Když tažen jsi do černé dírynesmírnou gravitacía po světle zbyly jen černé škvírya v mé hlavě se baví divní tací.

Není, které potěšilo by mě slovo,všichni lidé se proti mně spikli do jednoho!Než bolelo by tělo,to křehké v nás ochořelo.

Mar

kéta

Doh

nalo

vá

19

Cítíte se nejistí v mezilidských vztazích?Nevíte, jak se s někým sympatickým seznámit?toužíte navázat partnerský vztah a nevíte, jak na to?máte málo zkušeností a informací v oblasti intimity?Pokud ano, je tu pro vás škola seznamování.

Škola seznamování je určena lidem, kteří trpí duševním problémem a cítí se osamělí. cílem školy seznamování je nabytí tzv. seznamovacích dovedností, čímž se rozumí především posílení sebevědomí a rozvoj komunikačních dovedností.

Škola seznamování

Kurs pokrývá sebepoznávání v rámci skupinových setkání nácvik komunikačních dovedností sexuální výchovu základy praktických dovedností typu vaření, péče o zevnějšek,

společenského tance a společenské etikety společné návštěvy různých společenských akcí

Kurs probíhá 1× až 2× týdně po dobu 4 měsíců, pracujeme ve skupině 10 až 15 lidí.

Setkání probíhají v DPS Ondřejov (Klánova 62, Praha 4) pod vedením Martina Jarolímka a Andrey Scheansové. účastnický poplatek za kurs Školy seznamování činí 800 Kč.

Zájemci se mohou hlásit na telefonním čísle 777 783 166.

inzerce

objednací lístek 2012eSPritMK ČR 13874, ISSN 1214-2123Časopis České asociace pro psychické zdraví Ročník XVI, číslo 1–2cena výtisku: zdarma

Kontaktní adresaČAPZ, Vítkova 7, 186 00 Praha 8 Tel.: 777 783 019, E-mail: esprit@capz.cz

redakce ŠéFREDAKTOR: Mgr. Josef Gabriel KOREKTORKA: Marcela Mojžíšová ART DIREcTOR: Josef Gabriel ml. TISK: Tiskárna PRATR, a. s.

Redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy pří-spěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory au-torů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory ČAPZ. Své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu re-dakce.

Časopis Esprit vychází za finanční podpory úřadu vlády České republiky

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

Pokud máte zájem o zasílání Espritu zdarma,. stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: čaPZ, vítkova 7, 186 00 Praha 8.

ADReSA PRO ZASLáNí

Jméno a příjmení: ........................................................Titul: ...............................................

Obec: ..........................................................................PSČ: ................................................

Ulice: ..................................................................................................................................

Případně uveďte telefon: ............................................e-mail: .............................................

Esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

PřeDPlatNéPodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním Espritu. Orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. Číslo konta ČAPZ: 182843294/0300.

Za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

Pomůžeme tilink a ps ychopomoci

podpora v psychické krizi. Pomoc při orientaci v nepříjemné situaci.

Informace, které vám pomohou najít východisko. Kontakty na odborníky a zařízení z oblasti problematiky psychického zdraví.

Kvalifikované odpovědi na otázky z oboru psychologie a psychiatrie.

Každý všední den od 9 do 21 hodin.

Projekt zajišťuje Česká asociace pro psychické zdraví, Klánova 300/62, 147 00 Praha 4, tel. 224 212 656, info@capz.cz, www.capz.cz

22 4 2 14 2 14psychopomoc@capz.cz, mobil: 777 783 146