1esprit zdarma

časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

7–82009

A

rchi

v DPS

Ond

řejo

v

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni (3) | Mezinárodní seminář destigmatizace (5) Stigma, strach, předsudky, odmítání (6) | Zbláznit se může každý (8) Kanada duševně nemocné respektuje (10) | Kapitalismus s námi nepočítá (12) Psychoanalýza – cesta do hlubin duše (14) | Green Doors (17) | Jak lépe komunikovat s pacienty (20)

téma:

stigmaa destigmatizace

2 zprávy z čapz

Vážení čtenáři,

v následujících článcích se často setkáte s pojmem destigmatizace. Jen bůh ví, jakým procesem prošel tento pojem, než dospěl ke svému stvoření. Jedno je však zřejmé, jako „stigmata“ byly označovány krvácející rány na končetinách, hlavě a boku, které se po ukřižování Krista začaly objevovat u různých duchovně zaměřených lidí, z nichž asi nejznámějším je svatý František z Assisi. Tito lidé byli pak svým okolím zbožňováni a uctíváni coby pokračovatelé Kristova utrpení. V období temného středověku se ale význam a výklad stigmat změnil. V dobách honů na čarodějnice bylo jakékoliv takovéto znamení na kůži inkvizicí vyšetřované ženy důkazem jejího spolku s ďáblem a řada takových dívek a žen byla upálena na hranici. V následujícím období slovo stigma nabylo širšího významu. Nejčastěji bylo spojováno s lidmi nemocnými morem či leprou, tedy smrtelnými nemocemi. Tito lidé museli na krku nosit kravský zvonec, jehož zvuk na dálku varoval okolní občany: nepřibližujte se, zde kráčí smrt! A v této chvíli se tedy objevuje fenomén negativního postoje veřejnosti vůči postiženým lidem.

V dnešní době, nebýt osvěty a dalších opatření, by se takový negativní postoj jistě dotýkal HIV pozitivních. Koho však v současnosti taková odmítavá reakce bezesporu postihuje, jsou duševně nemocní. Zvláště pak lidé, kteří onemocněli psychotickou poruchou (schizofrenie, bipolární afektivní porucha atd.) Tito lidé jsou v porovnání s jinak nemocnými nejvíce negativně vnímáni a označováni, tedy stigmatizováni. Kde je stigmatizace, je i diskriminace. Jakoby nestačilo, že je na duševně nemocné nahlíženo jako na potencionálně nebezpečné blázny. Občané nesoucí toto psychiatrické stigma jsou často vystaveni různým formám diskriminace, např. při hledání zaměstnání ale i při cestě do zahraničí – žádná cestovní kancelář je totiž pro tuto diagnózu nepojistí. Ve srovnání s tzv. normální populací mají velmi sníženou šanci nalézt si vhodného partnera, příp. založit rodinu. Taktéž jejich šance uplatnit se v kulturní, sociální či jiné sféře je velmi omezena.

Nyní se konečně dostáváme k pojmu destigmatizace. Jde o proces usilující za pomoci různých prostředků sejmout z duševně nemocných ten negativní „cejch blázna“ a umožnit jim návrat zpět do společnosti. V mnoha zemích již po řadu let probíhají tzv. destigmatizační kampaně s cílem pozměnit vnímání a přístup veřejnosti k oblasti duševního zdraví. Četné výzkumné studie potvrzují, že ke kýžené změně je potřeba minimálně jedno desetiletí. Ale proč ne?! Pojďme do toho, pomůže to mnoha lidem.

MUDr. Martin Jarolímek, prezident ČAPZ

C elkovou situací ČAPZ jsme se na stránkách Espritu zabývali již na přelomu roku 2008–2009. Mnoho finančních, organi-začních a personálních problémů se nám podařilo vyřešit,

ale dědictví nezodpovědného přístupu minulého managementu pociťujeme dodnes. K tomu se přidalo krácení dotací pro neziskové organizace jak z ministerstev, tak ze samosprávy. Asociace získala z těchto zdrojů pouze zhruba polovinu prostředků nutných pro udr-žení běžících projektů. Ekonomická krize nadto zasáhla soukromé dárce.

I přes mnohá úsporná opatření budou veškeré dosud získané finanční prostředky vyčerpány do konce srpna. V současnosti proto vrháme všechny síly do fundraisingu a zjišťujeme, že stále existují firmy i jednotlivci, kterým osud neziskového sektoru není lhostej-ný. V nelehké finanční situaci je nám oporou obrovská vstřícnost a trpělivost všech zaměstnanců, především pracovníků terapeutické komunity v Mýtě, kteří se i přes finanční nejistotu naplno věnují kli-entům 24 hodin denně. Bohužel se finanční problémy promítly i do

Současná situace a perspektivy ČAPZ

zajištění provozu Linky psychopomoci. Budeme se snažit, aby linka byla klientům k dispozici jako doposud každý všední den. Její provoz od 24. 8. 2009 zajišťují vyškolení dobrovolníci. Pokud bychom byli nuceni omezit její provoz, budeme o tom informovat na našich webových stránkách. Změny se v neposlední řadě dotknou i vašeho (našeho) časopisu Esprit, který bude do konce roku vycházet jako dvouměsíčník. Na další číslo se tedy můžete těšit v polovině října.

V těchto měsících probíhají grantová řízení na dotace ze státního rozpočtu a Evropského sociálního fondu. Všechny tyto výzvy po-zorně sledujeme. Již jsme podali žádost o grant na projekt Symbióza pro roky 2010–2011 a v těchto dnech dokončujeme žádost na projekt Terapeutická komunita Mýto. Začínáme připravovat i další žádosti o dotace – vedle Linky psychopomoci také na nové projekty Buňka, Škola seznamování a různé vzdělávací akce. Naším cílem je finanč-ně zajistit stávající, případně nové projekty. Věříme, že se nám to společně podaří.

Jan Martínek, ředitel ČAPZ

3aktuality

Před necelým rokem ombudsman informoval ve své zprávě o stavu českých psychiatrických léčeben veřejnost o tom, že v naší zemi dochází k porušování základních lidských práv duševně nemocných. Nedostalo se mu však žádné velké odezvy, jakoby se tato zpráva ni-koho nedotkla. Nyní Národní rada osob se zdravotním postižením ČR upozorňuje na stejný problém: duševně nemocní jsou u nás diskri-minováni, dochází k porušování jejich práv. Otázkou však je, co by se muselo stát, aby tuto zprávu začal někdo brát vážně.

V áclav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním posti-žením (NRZP ČR), vyzval mi-nistryni zdravotnictví Danu Ju-

ráskovou, aby přispěla ke zlepšení situace v české psychiatrii přijetím opatření, které může provést téměř okamžitě bez projed-návání zásadnějších legislativních změn. „Prvním krokem by byla úprava úhradové vyhlášky, která by zvýšila kalkulaci výdajů pro oblast péče o duševně nemocné. Jak jistě víte, naše psychiatrie je výrazně podfinancována, což je zřejmé např. již při prvním vstupu do psychiatrických zdravot-nických zařízení,“ uvádí Václav Krása v do-pise, který ministryně Jurásková dostala na stůl začátkem srpna. „Lidí s duševním onemocněním je v ČR více než 150 tisíc,

V ČR jsou duševně nemocní diskriminováni

přičemž z množství peněz, které jsou na zdravotnictví, jde na tuto problematiku pouze zhruba 3,7 procenta všech výdajů, které jsou vydávány na zdravotní péči,“ řekl Václav Krása a dodal, že v porovnání s jinými medicínskými disciplínami se na psychiatrii vynakládá nesrovnatelně méně peněz. Mezi ostatními státy EU stojíme na předposledním místě (za námi je už jen Slovensko). Ministerstvo zdravotnictví by podle něj mělo také podpořit vzdělávání lékařů i nelékařů o právech pacientů. „Jas-ně cítíme, že dochází k diskriminaci osob s duševním onemocněním. Hovoří o tom řada zpráv, například i zpráva ombudsma-na a další, které vytýkají řadu nedostatků v systému naší psychiatrické péče,“ uvedl Václav Krása. Společným jmenovatelem většiny kritizovaných problémů je právě nedostatek financí. „Ombudsman konsta-toval, že za peníze, které mají psychiatric-ké léčebny na ošetřovací den, prostě nejde pracovat tak, jak by se mělo. Následkem toho vznikají nedostatky v personálním zajištění pomoci, nedostatky v komunika-ci. Když je příliš málo zdravotníků na příliš mnoho pacientů, není možné individuálně se jim věnovat, což vzhledem k charakteru duševního onemocnění negativně ovlivňu-je možnost vyléčení takových pacientů,“ řekl JUDr. Ondřej Dostál – jeden z členů pracovní skupiny NRZP ČR, která se za-bývá situací lidí s duševním onemocněním a hledá aktuální možnosti zlepšení stavu české psychiatrie i legislativního rámce ochrany práv osob s duševním onemocně-ním.

Porušování práv České republice se podle NRZP ČR dosud nepodařilo vzdor řadě mezinárodních pod-nětů vytvořit standardní nástroje politiky péče o osoby s duševní poruchou v podo-bě právních norem. „V České republice se porušují práva duševně nemocných, která jsou zakotvena v mezinárodních dokumentech,“ uvedl Krása s tím, že se jedná například o Úmluvu o lidských právech a biomedicíně“ (2001), Rezoluci Generálního Shromáždění OSN č. 46/119 z r. 1991 – Zásady ochrany duševně nemoc-ných“, „Helsinskou deklaraci o duševním zdraví pro Evropu“ (2005) nebo Zelenou

knihu komise Evropských společenství z roku 2005. Předseda NRZP ČR proto vyzval ministerstvo spravedlnosti, aby se urychleně začalo zabývat otázkou častého porušování práv duševně nemocných lidí. „Prvním krokem je podpora rozvoje právní pomoci duševně nemocným, organizace vzdělávání o jejich právech a zlepšení a zrychlení činnosti soudů při rozhodování o právech duševně nemocných. Druhým krokem je úprava vyhlášky, kterou se stanoví tarify pro advokáty, kteří zastupují osoby s duševním onemocněním,“ napsal v dopise ministryni spravedlnosti Daniele Kovářové předseda NRZP ČR. Dosta-tečnou motivaci k obraně práv duševně nemocných lidí podle něj obvykle nemají ani právníci. „Advokát hájící ex offo práva vraha dostane za jeden úkon až pětkrát více než advokát ustanovený za opatrovníka hájícího práva a zájmy duševně nemoc-ného,“ dodal Krása s tím, že tato opatření mohou zlepšit situaci pouze částečně. Česká republika podle něj nutně potřebuje samostatný zákon, který by se zabýval ochranou duševně nemocných.

Zákon o duševním zdraví„Duševně nemocní na rozdíl od jinak postižených nemají schopnost náležitě prosazovat svá práva, protože jejich mozek je nemocný. Je potřeba, aby se o ně někdo postaral, a kdo jiný než společnost svými patřičnými právními normami. V mnoha okolních státech Evropy byl přijat Zá-kon o duševním zdraví. Bylo by skvělé, kdybychom k něčemu takovému rovněž dospěli,“ řekl primář Denního psychiatric-kého sanatoria Ondřejov MUDr. Martin Jarolímek, který se mimo jiné podílí na činnosti pracovní skupiny NRZP ČR. „Na rozdíl od jiných evropských zemí Česká republika nemá komplexní zákon, který by jednoznačně, logicky a srozumitelně upra-voval práva, která duševně nemocní lidé mají,“ konstatuje Ondřej Dostál. Podle něj jde hlavně o to, aby nedocházelo k jejich ne-oprávněným nuceným hospitalizacím, aby během pobytu ve zdravotnickém zařízení byla respektována jejich práva na komuni-kaci (poučení, informovaný souhlas) a aby byla respektována jejich lidská důstojnost.

-gab-

Václav Krása,

předseda Národní rady osob se zdravotním postižením

4 aktuality

V Praze se ve dnech 10.–12. září uskuteční konference Sociální firmy – nový rozměr podnikání. Setkání je výroční konferencí organizace CEFEC, která je střešní mezinárodní organizací

sdružující sociální firmy, sociální družstva, neziskové a jiné organi-zace, které sdílejí cíl umožnit placenou práci pro lidi se zdravotním postižením a znevýhodněním na trhu práce.

Pojem sociální firma není v Česku příliš znám, i když má bohatou historii a v Evropské unii se o něm velmi často mluví. Pro ty, kteří se se sociální firmou nyní setkávají poprvé, je zde vysvětlení Evrop-ského ekonomického a sociálního výboru EU: „Společnou charak-teristikou subjektů sociální ekonomiky je akcentování sociálních cílů, důraz na prvky podnikání, avšak nikoli potřeba maximálního obratu a zisku. Jejich základními hodnotami jsou solidarita, sociální soudružnost, sociální zodpovědnost, demokratické řízení, partici-pace občanů a autonomie. Jsou kombinací podnikatelského zaujetí a ohledů k veřejnému zájmu.“ Pořadatelé konference tento koncept považují za klíčový zvláště v dnešní době probíhající ekonomické krize: „Jsme přesvědčeni, že přístupy sociální ekonomiky a sociální-ho podnikání nabízejí jedno z mála skutečných řešení této proble-matiky. Konference si klade za cíl šířit uvedené myšlenky, především prostřednictvím příkladů dobré praxe z různých evropských zemí, a vyzvat zástupce národní i evropské politiky k jejich podpoře a pro-sazení.“

V rámci konference proběhnou workshopy pro ty, kteří již mají zkušenosti s některou z forem sociálního podnikání, ale i pro úplné začátečníky. Předpokládaná účast je zhruba 300 lidí ze všech koutů Evropy. Svoje zkušenosti a rady budou s účastníky konference sdílet zkušení domácí i zahraniční profesionálové zaměření na zaměst-návání a pracovní rehabilitaci osob znevýhodněných na trhu práce, stejně jako odborníci na ekonomiku a marketing. -joml-

Sociální firmy – nový rozměr podnikání

Datum konání: 10.–12. září 2009

Místo konání: prostory Autoklubu České republiky, Opletalova 29, Praha 1

Cena: 3 230 Kč (běžný účastník), 2 340 Kč (znevýhodnění zaměstnanci sociálních firem, uživatelé služeb)

Jazyk: čeština/angličtina (simultánní tlumočení)

Více informací: www.cefec2009inprague.cz

N a různých místech České republiky se od 5. 10. do 11. 10. 2009 koná Týden sociálních služeb, který vyhlásilo MPSV a Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republi-

ky. Během akce se pracoviště sociálních služeb otevřou pro veřejnost a lidé se budou moci osobně seznámit s tím, co sociální služby nabízejí. „Chceme ukázat veřejnosti, že varianty, kvalita a úroveň sociálních služeb této země zaznamenaly od 90. let minulého století znatelné změny. Chceme upozornit širokou českou veřejnost na dů-ležitost a nepostradatelnost sociálních služeb v každém moderním

Týden sociálních služeb a vyspělém státě, tedy i České republice,“ říká Jiří Horecký, prezi-dent Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR. V rámci akce se uskuteční také první Výroční kongres poskytovatelů sociálních služeb, kde zazní informace o aktuálním dění v sociálních službách a dojde k vzájemné výměně zkušeností. Na kongresu vystoupí zástupci státní správy, samosprávy a samotných poskytovatelů.

V České republice v současné době působí 2 268 poskytovatelů sociálních služeb (neziskové organizace, města a obce, obchodní společnosti, příspěvkové organizace krajů a obcí ). Sociální služby zaměstnávají více než 50 000 lidí, potřebují je mimo jiné senioři, osoby se zdravotním postižením a lidé, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením.

Zdroj: www.mpsv.cz , více na www.tyden-socialnich-sluzeb.cz.

O bčanské sdružení Green Doors vás srdečně zve na svůj osvětově laděný happening Když to s tebou jde do kopce. Akce je naplánována na 19. 9. 2009 mez 13. a 17. hodinu. Stejně

jako v předchozích čtyřech ročnících bude probíhat před Bludištěm na pražském Petříně. Můžete se těšit na zajímavé nejen kulturní zá-žitky, (kapely, divadlo, workshopy, informační stánky poskytovatelů sociálních služeb).

-red-

Na happening do Prahy

Když to

s tebou jde do kopce 2008.

Pomůžou sociální firmy překonat hospodářskou krizi?

5

Ve dnech 28.–29.5. 2009 proběhl v Praze dvoudenní Mezinárodní seminář Destigmatizace a zvyšová-ní kvality psychiatrické péče pod záštitou českého předsednictví v Radě EU, ve spolupráci s Evropskou komisí. Problematika duševního zdraví a nemoci nabývá na stále větším významu.

Ú silí o dobré duševní zdraví populace musí být výsledkem dynamické a vzájemně se doplňující spolupráce. Pozor-nost bude věnována především prevenci, a to ve všech věkových i rizikových skupinách“, uvedla náměstkyně

pro zdravotní péči Markéta Hellerová. Svou daň si však psychiatric-ké nemoci nevybírají pouze u lidí vyšších věkových skupin, a proto je třeba se zaměřit na mladou populaci. Nejpalčivějším problémem, který v poslední době narůstá, jsou sebevraždy mladých lidí. Moder-ní psychiatrická péče nabízí široké spektrum služeb zahrnující péči jak zdravotní, tak sociální. Aby tato péče byla ve všech svých druzích a v nejvyšší kvalitě dostupná pro občany EU, bude třeba společných kroků členských států, koordinace a výměny zkušeností s přihléd-nutím k odlišným tradicím a koncepcím zdravotních a sociálních systémů. Každým rokem trpí v zemích EU některou z duševních poruch asi 83 miliónů obyvatel (z toho se k odborné péči dostane asi jen 26 miliónů), v ČR léčíme každoročně v psychiatrických zaří-zeních asi půl miliónu pacientů. Odhaduje se, že přímé zdravotní náklady spojené s psychiatrickou péčí v EU jsou ročně 110 miliard euro, přímé nemedicínské 50 miliard a nepřímé 300 miliard, dohro-mady tedy enormních 460 miliard euro. Konference upozornila na rozdílné přístupy v EU. Nejméně významný je také aspekt sociálního začleňování duševně nemocných osob, který se napříč členskými státy daří naplňovat s velkými rozdíly.

Byly zde prezentovány zkušenosti, pohledy a aktivity nejen ze zemí bývalého Východního bloku (Česká republika, Bul-harsko, Slovensko, Polsko), ale též zástupci vyspělých členských států EU. Naskytla se tak příležitost pozorovat rozdíly v podmín-kách, možnostech, tradicích, přístupech i ve financování psychiatrické péče. Celkem zaznělo dvacet příspěvků, z toho šest za Českou republiku, včetně ředitele VZP (O. Pěč, T. Petr, J. Petrenko, J. Raboch). Jedním z nejvýznamněj-ších referátů byl příspěvek generálního sekretáře EUFAMI Kevina Jonese. Popsal historii vzniku této organizace od roku 1992. Hlavní nosnou ideou organizace bylo a je přesvědčení, že rodinní příslušníci a jiné blízké osoby pacienta mohou mít velmi významný vliv na zvyšování kvality jeho života. Z původně malé organizace sídlící v Belgii se nyní stalo velké nátlakové seskupení sdružující rodinné příslušníky a osoby pacientovi blízké. Organizace má 48 kolektivních členů (organizací) z 28 zemí. Jako hlavní problém současné psychiatrické péče vyzdvihl nedostatečnou a neuspoko-jivou komunikaci mezi profesionály a rodinnými příslušníky paci-

Mezinárodní seminář Destigmatizace a zvyšování kvality psychiatrické péče

enta. Jeho snem je vybudovat optimální síť, jejímiž hlavními body jsou: týmy profesionálů, rodičovské skupiny, orgány státní správy, média a tzv. advocacy centra provozována bývalými vyškolenými psychiatrickými pacienty. I věšina ostatních referujících přinesla

velmi zajímavé informace. Např. v Rumunsku byl již v r. 2002 přijat Zákon o duševním zdraví, avšak do dnešního dne se ve struktuře psychiatrické péče nic nezměnilo. Z německé strany zazněly přesně struk-turované názory, jak vést destigmatizační kampaně. Osobně jsem ocenil, že dva referáty, z toho jeden z ČR, byly věnovány profesionálnímu vzdělávání psychiatrických zdravotních sester. Další referáty z naší strany nebyly již pro forum posluchačů příliš přínosné. Jako vždy autoři konstatovali především

nedostatečné rozvinutí sítě komunitních služeb, závěrem zdů-raznili podfinancování psychiatrie v ČR. Dokud se toto nezmění, nezmění se nic – takže opět patová situace.

Snad nejlidštější referát zazněl z úst prezidenta organizace Mental Health Europe. Kladl největší důraz na tzv. well beeing (duševní poho-da) našich pacientů. Celkově jsem byl tímto seminářem a zahraniční-mi řečníky nadšen, ačkoliv jsem mnohdy mezi řádky jejich příspěvků vnímal kritiku stávající péče o psychiatrické pacienty v ČR. Zřejmě je třeba vícero takovýchto seminářů se zahraničními experty, aby se Zeď nářků Psychiatrické společnosti konečně pohnula.

MUDr. Martin Jarolímek

Nejpalčivějším problémem jsou v současNosti časté sebevraždy mladých lidí.

téma

6 tématéma

V oblasti péče o duševní zdraví došlo z hlediska lidských práv během posledních padesáti let k mnoha pozitivním změnám. Lidé, kteří v tomto oboru působí, jsou přímými svědky ozdravného procesu – tajemné skladování pacientů v nemocnicích a jejich krimina-lizace byla nahrazena medikací a psychologickým přístupem.

P odařilo se přesunout klienty z psychiatrických nemocnic do domů s podporovaným bydlením. Na závislost se přestalo pohlížet jako na morální problém, ale je chápána jako nemoc, kterou je možné léčit. Současná nabídka

léčebných možností a sociálních podpůrných sítí pomáhá lidem s psychickými problémy tak jako nikdy předtím.

Cvoci jsou stále mezi námiVe slovníku velké části naší společnosti se však nepřestaly vysky-tovat slova jako – feťák, šílenec, psychouš, cvok – hanlivé označení pro lidi, kteří se ve svém životě potýkají s nějakým druhem duševní krize. Tyto diskriminující výrazy jsou stále zde a není lehké se jich

Stigma, strach, předsudky, odmítání

zbavit. Proč je tomu tak? Mnozí lidé stále nechápou psychické nemoci a závislosti jako zdravotní potíže a myslí si, že jsou tyto problémy způsobeny špatnou sebekontrolou či vadným charakte-rem.

A to vše se děje i přesto, že odborníci se dlouhodobě snaží o narovnání tohoto pokřiveného pohledu na psychickou nemoc, a dokonce v této oblasti již vyhlásili své vítězství.

Je nutné si uvědomit, že stejně jako si člověk nevolí svou rasu či pohlaví nebo nemůže ovlivnit své fyzické postižení, tak si také nevolí a nemůže ovlivnit svou duševní poruchu. Většina lidí se ale domnívá, že psychické onemocnění je něco „jiného“. Očekává se, že své cho-vání by měl mít člověk pod kontrolou. Každý musí být pánem svých myšlenek a emocí. Jedná se ale o názory založené na stereotypech, laických předpokladech či falešných obrazech, které často vytvá-ří média. Lidé, kteří se nacházejí v psychické krizi, se tak často musí vyrovnávat i s nepochopením od svých blízkých – No tak, trochu se snaž a seber se. Neflákej se pořád, dělej něco, vždyť ti nic není…

Co je to stigma Všichni, kteří mají co do činění s oblastí duševního zdraví, velmi často hovoří o problematice stigmatu nebo stigmatizace. Co se pod tímto označením ale skrývá? Podle původce teorie stigmatu,

7téma

Ervinga Goffmana, je stigma označení pro situaci, kdy je člověk vyloučen z plného přijetí společností, tzv. „normální“ většinou. V důsledku toho dochází k určité formě diskriminace ze strany společnosti, např. trestům, omezení práv, posměchu anebo odmítavým reakcím. Ve starém Řecku bylo stigma viditelným znamením na těle, které bylo vypáleno nežádoucím osobám, jako např. otrokům, zlodějům či zrádcům. Ačkoliv v dnešní době nejsou duševně nemocným vypalována do kůže žádné poznávací znamení, společnost se k nim mnohdy chová jako k oněm viditelně poznamenaným podvratným živlům Řecka. Od dávných dob až dodnes je na duševní nemoc nahlíženo jako na hřích, trestný čin, problém s chováním nebo jako na kombi-naci některých z těchto nešvarů. Přes měnící se situaci zůstává pohled společnosti na duševně nemocné stejný: v nejhorším případě je psychicky postižený člověk nenapravitelný, v tom nejlepším je schopen dočasného uzdravení díky přísnému dodr-žování stanoveného programu.

Lidé se zkušeností s duševní nemocí nebo závislostí patří mezi nejvíce podceňované postižené, a dokonce i přátelé, rodi-na či terapeuti těchto lidí jsou nuceni vypořádávat se se stigmatem, které s sebou psychická krize přináší. Velká americká studie mezi klienty s dušev-ním onemocněním ukázala, že téměř 80 procent respondentů se někdy setkalo se zraňujícími nebo urážlivými poznámkami a více než čtvrtině dotá-zaných bylo někdy řečeno, že by měli snížit svá očekávání od života. Ale dopady této diskriminace jsou hlubší než jen nepříjemné po-hledy a jízlivé poznámky. Klientům s psychickou nemocí nebo závislostí jsou odpírána základní občanská práva, setkávají se s nenápadnou či okázalou diskriminací při žádosti o bydlení, zaměstnaní, podporu v nezaměstnanosti, při výběru vysoké školy, ale také ve věci rodičovských práv, imigračního statutu, nebo dokonce zájezdů do zahraničí. Je na ně často nahlíženo jako na občany druhé kategorie, a to jak sousedy či spolupra-covníky, tak například i zdravotníky, trestním systémem, mé-dii, ale dokonce i profesionály z oblasti péče o duševní zdraví, ostatními klienty nebo jejich blízkými. Takové odmítání člověka ze strany sociálních sítí, zdrojů a institucí má značně negativní dopad na jeho samostatnost, uzdravení a celkovou kvalitu živo-ta. A právě z důvodu diskriminace duševně nemocných je oblast duševního zdraví dlouhodobě výrazně podfinancována.

Proč je tak těžké zbavit se předsudkůExistují tři hlavní teorie rozvoje stigmatu vůči určité menšině. Každá z nich je aplikovatelná na lidi s duševním onemocněním a závislostí:

1. Stigma omlouvá současnou sociální nespravedlnost (např.: přesvědčení, že lidé s duševní nemocí jsou méněcenní, a proto je jejich izolace oprávněná).

2. Stigma slouží k podpoře základních psychologických potřeb (např.: „Porovnání mého života s životem duševně nemocného nebo závislého mi dělá dobře.“).

3. Stigma slouží k tvorbě tzv. mentálních zkratek, které dovolí vytvořit si rychle názor na lidi s psychickou nemocí nebo zá-vislostí, a to na základě jejich příslušnosti ke stereotypizované

skupině (např.: „Setkám-li se s někým s duševní nemocí či závislostí, vím, co očekávat.“).

Osvobodíme se od stereotypů?Veřejnost se chce domnívat, že nemoc či neobvyklé chování se nějak projevují z určitého důvodu, protože jestliže tomu tak není, pak je život zredukován na souhru náhod. Proto je na lidi v psychické krizi nahlí-ženo dle projevů jejich duševní nemoci, aby bylo možné udělat rozdíl mezi „jimi“ a „námi“. Psychicky nemocní lidé či lidé se závislostí jsou pod vlivem stereotypů označováni jako násilníci, jako ti, jejichž chování je nepředvídatelné. Společnost také věří, že mají špatné společenské dovednosti, nejsou schopni uzdravení a za své nemoci si mohou sami. Z těchto důvodů jsou lidé přesvědčeni, že by takto postižení měli být hospitalizováni nebo zavřeni; stojí sice za to poskytnout jim pomoc, ale veřejnost se na to nemusí dívat.

Duševní onemocnění a závislost se řadí vedle sexuálně přenosných nemocí, epilepsie a lepry; jedná se o tři nemoci, které již odedávna v lidech vyvolávají velký strach. Tyto choroby nejsou atraktivní pro televizní charitativní pořady. „Zdá se, že společnost potřebuje jednu

nemoc, která se stane synonymem zla a její oběti budou obviňovány,“ napsala Susan Sontagová ve své studii týkající se AIDS. Toto tvrzení je snadno převoditelné na duševní nemoci a zá-vislosti. Ve slovech Sontagové nacházíme ale i naději. V průběhu doby se stigma proměňuje. Je možné ho vytvářet (řízení pod vlivem alkoho-lu, kouření) nebo redukovat (rakovina, AIDS). Když se poučíme z různých kampaní bojujících proti škodlivým předsudkům v jiných oblastech,

snad se také jednou za přispění nějaké osvětové kampaně osvobodíme od předsudků a stereotypů spojených s duševní nemocí.

Zajímavé je, že mezi kulturami a jejich úrovní předsudků k dušev-ním nemocem jsou rozdíly. Například v rozvojových zemích má schizo-frenie lepší prognózu, protože je sociálně lépe přijímána. Je proto třeba, abychom se nejen věnovali inovativnímu výzkumu, ale také se poučili ze zkušeností s duševní nemocí v ostatních zemích.

Sarah Hamid-Balma, Corrine Arthur Z angličtiny přeložila Pavlína Vágnerová

(překlad redakčně zpracován).

Článek převzat z časopisu Visions: BC’s Mental Health and Addicti-ons Journal, 2005, Vol. 2, No. 6, s. 4–5. Přeloženo se svolením auto-rek a BC Partners for Mental Health and Addictions Information.

www.portal.cz

Heinz-Peter Röhr

Hysterie – strach z odmítnu Hysterické osobnos často svým chováním a proží-váním trápí lidi ve svém okolí, ale přesto nejvíce trpí samy. Ať už se jedná o muže či ženy, souži s hysteriky bývá náročné a dotyční se od svého okolí často dočkají odmítnu . Paradoxem však je, že právě strach z odmít-nu je důvodem hysterických způsobů chování a proží-vání. Autor popisuje i další vnitřní kon� ikty hysterických osobnos , jako jsou nízké sebevědomí či pocit vnitřní prázdnoty. Heinz-Peter Röhr ukazuje na pozadí jedné z pohádek bratří Grimmů (Chytrá Elsa) příčiny sympto-mů hysterie, jejich různé projevy i možnos léčby. brož., 160 s., 225 Kč

Žádejte v knihkupectvích nebo objednávejte: Portál, s. r. o., tel. 283 028 203, e-mail: obchod@portal.cz Knihkupectví Portál: Praha 1, Jindřišská 30; Praha 8, Klapkova 2; Brno, Dominikánské nám. 8; Plzeň, Prokopova 19

inzerce

téměř 80 proceNt duševNě NemocNých se Někdy setkalo se zraňujícími Nebo urážlivými pozNámkami.

8 tématéma

Jak se žije lidem s vážnými duševními poruchami a jaké překážky musí překonávat při pokusu o návrat do běžného života? Na tyto a mnohé další otázky odpovídá psycholog Mgr. Martin Šťastný, vedoucí Denního stacionáře Psychiatrické léčebny Jihlava a předseda rady o. s. VOR, občanského sdružení pro podporu a péči o duševně nemocné, které provozuje v Jihlavě Centrum denních služeb VOR.

Ve chvíli, kdy člověka postihne duševní nemoc, většinou nikdo z jeho blízkých příliš nechápe, co se děje. Jaké jsou obvyklé reak-ce rodiny či přátel v takové situaci?První reakce na skutečnost, že se jejich blízký ocitl v psychiatrické léčebně, jsou podobné jako u jiných traumat. Dotyčný člověk i jeho okolí jsou silně zaskočeni, a to i tehdy, pokud už mají s podobnou situací nějaké zkušenosti. Nové onemocnění velmi často přináší do rodiny zmatek a překvapení. V první fázi má rodina tendenci tuto skutečnost popírat. Myslí si například, že jde pouze o přechodnou záležitost. Někdy to tak skutečně může být, častější ovšem je, že zá-važné psychické poruchy se vracejí. To je ale v této fázi nepřijatelná a bolestná informace pro pacienta i jeho okolí. Poté nastává etapa, kdy blízcí začnou přistupovat k duševní poruše jako k tělesnému onemocnění. Zajímají se, kdy se pacient uzdraví, jakou dobu bude brát léky, jak dlouho bude hospitalizován. Po farmakologické léčbě se projevy akutní psychické nemoci většinou zmírní, ale problémem je, že nemoc doznívá v jiných formách. Zároveň se vytváří řada omezení.

Jaká omezení máte na mysli? Člověk zjišťuje, že v práci není tak výkonný jako dřív nebo například dosahuje horších výsledků ve škole. Na vině je samotná duševní ne-moc, ale také její léčba, která může mít negativní vedlejší účinky. Ně-kdy je velmi těžké odlišit, které komplikace vznikají vlivem onemoc-nění a které jsou produktem vedlejších účinků medikace. Pacient tuto situaci většinou prožívá jako omezení. Je pravda, že v jeho životě dochází najednou k mnoha velkým změnám a on se musí nějakým způsobem vyrovnat s faktem, že má za sebou zkušenost s duševní krizí, a zároveň musí být schopen žít dál.

Co pacienta čeká po propuštění z psychiatrické léčebny? Z léčebny klient odchází v nastupující remisi (fáze, kdy dochází k vymizení příznaků nemoci), v ideálním případě má nastavenou

Zbláznit se může každý

léčbu psychofarmaky, popřípadě i nějakou doplňkovou psychotera-pii a sociální rehabilitaci. Musí začít pravidelně navštěvovat svého ambulantního psychiatra, což není vždy úplně jednoduché. Člověk se zkrátka snaží znovu zapojit do normálního života.

Kolika lidem se po atace psychické nemoci podaří úplný návrat do společnosti? Jedna třetina lidí se zkušeností s duševní nemocí je schopna plně fungovat a navrátit se zpět do běžného života, u další třetiny se setkáváme s chronickým průběhem nemoci doprovázeným výkyvy. U této skupiny pacientů se střídají období remise a relapsů (zno-vuobjevení příznaků choroby). Poslední třetina psychiatrických pacientů má vlivem nemoci změněné nebo snížené schopnosti. Někdy dochází k invalidizaci v důsledku psychické nemoci i v mla-dém věku – i když se nemocný snaží nějak uplatnit a hledá si práci, nemoc se stále vrací, oslabuje jej, a on není v zaměstnání schopen požadovaného výkonu.

Celá situace je pravděpodobně velmi náročná pro samotného nemocného i jeho blízké. Existuje nějaký návod na to, jak to celé zvládnout? Existuje jediné řešení – dozvědět se co nejvíce o problematice psychického onemocnění. Osvědčily se různé edukační (vzdělávací) kurzy pro pacienty, které mohou absolvovat rodinní příslušníci, rodiče i partneři. Blízcí pacienta by se měli snažit získat co nejvíce informací od ošetřujícího lékaře, který je může nasměrovat i na různá komunitní zařízení.

Je známo, že dříve nebo později se nemoc stane jádrem nějakého konfliktu.Je to tak a nelze tomu úplně zabránit. Okolí pacienta ne vždy dobře pochopí, jak se nemoc vyvíjí a co všechno přináší. Na nemocného jsou tak kladeny přehnané nároky, je obviňován z lenosti, z touhy vyhnout se zodpovědnosti nebo třeba domácím pracím. V rodině pacienta se

Mgr. Martin Šťastný,

vedoucí Denního stacionáře Psychiatrické léčebny Jihlava a předseda rady o. s. VOR.

Jihlavský VOR má za sebou již jedenáct let plavby.

9téma

inze

rce

také často setkávám se syndromem vyhoření. Lidé už nejsou schopni náročnou situaci dál snášet a například opustí svého nemocného partnera. Těžko takové chování nějakým způsobem odsuzovat, protože ne každý dokáže tak velkou zátěž zvládnout. Naproti tomu se objevují i lidé, kteří tíživým podmínkám nepodlehnou a svého nemocného partnera, dceru či matku dokážou podpořit.

Často se také stává, že se nemocný stahuje čím dál více z veřejného života. Děje se to jednak proto, že dotyčný sám sebe hodnotí příliš negativně, má obavy komunikovat a záro-veň kvůli špatným zkušenostem s okolím. Takový člověk se pak bojí jít mezi lidi, není například schopen navštívit ani úřad, aby požádal o sociální dávky. Jedná se o pacienty, které jejich nemoc natolik diskvalifikuje z běžného života, že potřebují další tzv. ko-munitní péči formou sociálních služeb.

Jak vnímáte stigmatizaci duševně nemocných? Máte pocit, že společnost psychicky nemocné stále „značkuje“, vyděluje a diskriminuje? Mám na to trochu jiný názor. Razím termín vnitřní stigmatizace. Myslím si, že lidé vnitřně stigmatizují sami sebe víc, než to činí jejich okolí.

Ve chvíli, kdy člověk dokáže se svou duševní nemocí žít, si jej jeho okolí příliš nevšímá. To je pravda. Jestli ve vašem domě bydlí někdo se schizofrenií, tak vás to nezajímá, pokud ovšem ten člověk nedělá něco, co vybočuje z normy. Jestliže se ale dopustí něčeho nenormálního, lidé nevědí, jak na to reagovat, což chápu, nikde se to neučí.

Přizpůsobení se společenské normě je asi na pacientovi.Svým klientům dávám jasně najevo, že oni musí být těmi, kdo se přizpůsobí normě, a nikoli naopak. To je samozřejmě velmi nároč-né, protože člověk prožívá svoje vlastní utrpení a ještě by měl být ohleduplný k ostatním a chápat, že oni to s ním nemají lehké. Pa-cientům zdůrazňuji, že přizpůsobení je v jejich zájmu. Vaše okolí nebude pátrat po tom, proč vám není dobře. Funguje signálně: buď něco nevybočuje, a tak to nevidím, nebo něco vybočuje, pak mi to začne vadit, ale moc už nepátrám, po tom proč…

To, že někdo trpí duševní nemocí, není často na první pohled patrné.Je to tak a je to trochu nespravedlivé, protože když to porovnáme například s člověkem na vozíku, zjistíme, že zde je situace napro-sto odlišná. V případě vozíčkáře je hned každému jasné, že se má chovat pozorně a ohleduplně. Každý je na to naučený.

Setkáváte se často na adresu léčebny s poznámkami typu: no jo, blázinec…?Když jednáme s některými firmami, stává se nám, že říkají: tak nám tam držte místo, my se taky jednou zblázníme. Je to takový folklór, ale není to zas tak k smíchu. Duševní porucha není chřip-ka, nedá se chytit někde v trolejbuse, ale nelze ani říci, že by před ní byl někdo definitivně ochráněn.

Eva Vorálková

?

?

?

?

Fámy o akné

hlavní strana

druhy akné

proč vzniká

najdi si své akné

diskuse

vizážistka radí

lékař radí

léčba akné

u dermatologa

objednej se u lékaře

nejčastější dotazy

slovníček

... Tvůj bojovník proti akné

... více na

a

Přijď se poradit a pobavit :)

duševNí porucha NeNí chřipka, Nedá se chytit Někde v trolejbuse, ale aNi Nelze říci, že by před Ní byl Někdo defiNitivNě ochráNěN.

10

Kanada duševně nemocné respektuje

Každý z nás se ve svém životě už někdy setkal s diskriminací. Lidé se zkušeností s duševní nemocí se s ní ale setkávají téměř každý den. Při žádosti o práci či ubytování, ale také během nezávazné kon-verzace se svými blízkými. Česká společnost (a nejen ona) se k li-dem s psychickou nemocí zkrátka nechová příliš dobře. Na vině je pravděpodobně malá informova-nost o oblasti duševního zdraví a z ní plynoucí strach z duševního onemocnění, který pak vede k dis-kriminaci těch, kteří s psychickou chorobou mají co do činění. V ně-kterých zemích se ale k lidem, kteří na vlastní kůži zažili ataku psychické nemoci, umějí chovat. Například v Kanadě.

P řed několika lety se mi během studia v kanadském Vancouveru rozvinula bipolární porucha. Byla podmíněná geneticky danou

zranitelností, ale na jejím rozvoji se podílely také odloučení a stres, v kterém jsem žila jako zahraniční studentka. Onemocněla jsem psychózou. Nejen toto slovo nahání strach, ale i pohled na člověka, který se v tomto stavu ocitne. Na koleji, kde jsem bydlela, jsem se pod jejím vlivem chovala zvláštně, měla jsem strach a ostatní o mě také měli strach, proto zavolali pomoc. I v tak vyspělé zemi jako je Kanada, se stalo, že sanitka přijela za několik hodin. Ke které fyzické nemoci přijíždí sanitka až za několik hodin?

Jako v pohádce Odvezli mě do nemocnice, kde jsem pobyla více jak měsíc. Ve zpětném pohledu na tam-ní pobyt musím říci, že o mě bylo výborně postaráno a denně mě navštěvovali lidé ze školy. Přišli nejen přátelé, ale i pracovníci zahraničního oddělení a profesoři. Ti všich-ni mě viděli v onom zvláštním psychotickém stavu, ale neztráceli naději, že se vrátím do normálního života. Byli informovaní. Věděli, co jsou psychické nemoci, jak se mohou projevovat a jaká je prognóza. Mu-sela zafungovat určitá přirozená společenská osvěta o duševním zdraví a nemoci, kterou za svůj život prošli. Po propuštění jsem odjela do Prahy a naštěstí se dostala do péče Centra pro léčbu psychóz Den-ního sanatoria Ondřejov MUDr. Martina Ja-rolímka. Je to sice zdravotnické zařízení, ale já se tam cítila jako úplně normální člověk, prostředí sanatoria na mě v mnoha ohledech působilo jako normálnější než to za jeho zdmi. A takový pocit mám dodnes. Pacient je tam brán jako lidská bytost, důstojnost je zachována a rozvíjena.

Mluvíme-li o diskriminaci, jde v pod-statě o důstojnost člověka ve společnosti. Ať máte jakékoliv postižení, přejete si zapadnout mezi ostatní, ne cítit se jako exot. Když dojde k narušení důstojnosti, trpí nejen postižený člověk, ale i společ-nost. Dochází k pozastavení přirozeného vývoje a je třeba, aby osvícená část spo-lečnosti vyvinula značné úsilí k zavedení společenských norem, které by takovýmto jevům předcházely a případně je odstra-nily. Většina z nás si dovede představit, že Kanada je v tomto ohledu dál. Přesto je tato situace poměrně čerstvá, před dvaceti lety bychom i v Kanadě našli otevřenou diskri-minační politiku a procedury. V současné době se diskuze o diskriminaci a stigmatu zaměřuje stále na sociopolitickou úroveň strukturálních změn, ale také z velké části na sociolingvistické aspekty a předsudky jednotlivců.

Diskriminace v knihovně OSNV Kanadě jsem byla svědkem velmi ote-vřených mediálních kampaní, některých šokujících. Z mediálních kampaní, z nichž mnohé jsou podporovány Radou pro televiz-

ní a rozhlasové vysílání Britské Kolumbie, byly asi nejpřekvapivější ty, kde docházelo ke srovnání přístupu společnosti k fyzic-kým a psychickým nemocem. Například videospot muže, kterého srazí auto, on leží na zemi a krvácí, kolem něj se seběhnou lidé a říkají: „Ale vždyť on nekrvácí, jen se mu asi nechce do práce,” poznámky, které psychicky nemocní lidé běžně slýchají od spolupracovníků, když se po relapsu nemoci vracejí do zaměstnání. V zahraničí je také už poměrně běžné, že celebrity se netají se

svými psychickými pro-blémy a díky nim rovněž dochází k destigmatizaci této oblasti.

Osobně jsem se setkala se stigmatem a diskrimi-nací na různých úrovních, naštěstí ne v takové míře, která by mně bránila v dal-

ším rozvoji. V pracovním prostředí jsem se v Čechách setkala s diskriminací při žádosti o práci v knihovně OSN v Praze, kde mi bylo přímo řečeno, že přijímají jen zdravé lidi, protože mají špatné zkušenos-ti s někým, kdo onemocněl a že práce je náročná. Někomu by se to mohlo zdát jako legitimní požadavek, avšak je-li práce tak náročná, že ji lidé dostatečně nezvládají a musejí často pracovat přesčas a o ví-kendu, pak je špatně nastavená a měla by být rozdělena mezi více pracovníků, a tak umožnit např. matkám s dětmi, aby tam byly zaměstnané. Překvapilo mě, že tato mezinárodní instituce, která proklamuje celosvětovou toleranci, něco takového ještě nevymyslela.

V Kanadě jsem později onemocněla ještě několikrát a znovu jsem byla hospitalizová-na. Byla jsem se svou nemocí otevřená, buď při přijímacím pohovoru nebo později, když jsem získala určitou jistotu, že se můžu své nadřízené preventivně svěřit pro případ, že bych potřebovala volno na rekonvalescenci. Dokonce se mi stalo něco v našich podmín-kách neuvěřitelného, dostala jsem nabídku nového místa výzkumnice v Parlamentu Britské Kolumbie přímo během pobytu v nemocnici a tam jsem také po propuštění ihned zamířila a odvedla dobrou práci. Tak-že naděje existuje. Záleží také na mně, jak se k nemoci a jejímu zviditelnění postavím. Nestydím se za ni, je součástí mě, toho, jaká jsem a co jsem dokázala a dokážu.

Pavlína Vágnerová

tématéma

... ale vždyť oN Nekrvácí, jeN se mu asi Nechce do práce...

11názor

Nejsem právník ani psychiatr, a tak názory Josefa Záviška, předsedy rodičovské organizace OSPDN (Občanské sdružení po-moci duševně nemocným) formu-lované v článku Česká legislativa a duševní nemoc (Esprit 5/09) mohu komentovat jenom pohle-dem člověka „s psychiatrickou zkušeností“.

A utor textu konstatuje, že „v ČR schází zákon umožňu-jící preventivní vyšetření“, což znamená, že „česká

legislativa nahrává stigmatizaci duševně nemocných“(…) „Přitom je obecně známo, že duševně nemocný člověk v důsledku své poruchy nepociťuje nutnost vyhledat lékařskou pomoc, a může tak vážně ohrozit své vlastní zdraví nebo práva jiných osob.“ První věta je fakt. Druhé nerozumím. A třetí je tak stigmatizující, že víc snad ani být nemůže. Pokud se poučený a spolupracující pacient s náhledem na svou chorobu začne cítit hůř, neudělá zpravidla nic jiného, než že zajde za svým psychiatrem. Falešná výcho-diska nemohou vést ke správným řešením.

Presumpce vinyPodle předsedy OSPDN by složitý problém ne dost včasného léčení některých nemocných měla řešit právní úprava podle německého vzoru, která umožňuje vyšetření „i za cenu přímého donucení“. Opravdu bude všechno tak jednoduše vyřešeno, pokud ustanovení německého zákona mechanicky přesadíme jako kytičku ze zcela jiného společenského a právního systému do české legislativní za-hrádky? Dost o tom pochybuji. Kytička trošku zavání represí a stigmatizací… Co jiného než stigmatizace je možnost společnosti dovolit si k některým svým občanům víc než ke všem ostatním – dokonce ještě dříve, než se čímkoliv provinili? Stačí jen to, že byly „dány znám-ky“… Shoduje se takový legislativní přístup s moderními trendy psychiatrie, kdy léčba má co nejméně omezovat, vést nemocné k tomu, aby sami rozhodovali o svém životě a nebyli jen pasivními objekty péče?

Otázka, co s těmi, kdo léčení odmítají, je samozřejmě na místě. Ale kolik je těch, kteří „v důsledku své duševní poruchy nepoci-ťují nutnost vyhledat lékařskou pomoc?“ (Nedělá ale totéž celá řada somaticky nemocných?) Jaký je jejich podíl mezi všemi duševně nemocnými? A pak je tu z logiky věci další otázka: kdo přesně spadá do kategorie „duševně nemocný“? Čím je tento pojem určen a vymezen?

Nebezpečné právo Máme k dispozici německé paragrafy, ale víme, jaká je německá skutečnost? Kolik práv je možné brát jedněm, aby byli bezpeč-ně chránění druzí? Kolik je jich dovoleno vzít „nebezpečné skupině“ s předem přiřče-nou presumpcí viny? Nechci hájit „vraždící šílence“ ani lidi skutečně terorizující své okolí, ale jak má pouhou možnost nebezpečí ošetřit právo s minimem etiky? Myslím, že podle práva: stíhat nepřiměřené jednání vůči okolí, ne člověka s „tou diagnózou“…

K postoji, že je nutné někoho „tře-ba násilím“ chránit v jeho zájmu nebo „v zájmu společnosti“ je třeba přistupovat vždycky nanejvýš opatrně, protože to může být stejně tak postoj zcela objektivní jako ryze účelový. Jsme ve vztahu k duševně nemocným a k psychiatrii samotné oprav-du ve třetím tisíciletí? Vyčlenit „duševně nemocné obecně“ ze společnosti normál-ních řádných občanů jako potencionálně nebezpečné, znamená ohrozit je už samot-ným právem a daleko více stigmatizovat i ty, kteří nebezpeční nikdy nebyli a nejsou. Mohlo by totiž stačit ukázat na ně prstem. (Nehrozí snad nebezpečí od obyčejného příležitostného opilce, který usne s hořící cigaretou?)

Je česká legislativa bezmocná?Rozsah tohoto textu samozřejmě neumož-ňuje jakékoliv podrobnější úvahy o české legislativě vztahující se k duševně nemoc-ným. Ale je opravdu tak nedostatečná a bezmocná? Neobsahuje vůbec žádné pojistky a prevenci možných tragédií, jen to jediné ustanovení jistě překonaného zákona č. 20/1966 Sb.? Jeho vznik v šede-sátých letech jistě doprovázely i prováděcí předpisy, které dávno odnesl čas. Pokud se

Česká psychiatrie potřebuje změnu, ale ne na německý způsob

předseda OSPDN prezentuje jako fundo-vaný znalec legislativy v této oblasti, pak by měl vysvětlit, jaká je současná podoba sou-visejících právních norem. Namátkou: Mají místní samosprávy pravomoc řešit některé z těchto případů v rámci přestupkového řízení? Jak je dnes upravena dispenzární péče v psychiatrii? Byla zrušena léčba nařízená soudem? Nelze někdy uplatnit nový zákon o domácím násilí? Existují tedy právní nástroje, nebo ne? Pokud ano, a nejsou využívány nebo nejsou vymaha-telné, potom by ani další nová norma žá-doucí efekt nepřinesla. Přínos v některých jednotlivých případech by mohl znamenat jen jiné hrozby a problémy. Konkrétních námitek by bylo tolik, že je na tomto místě není možné ani vyjmenovat.

Jakýkoliv cizí vzor legislativních úprav naroubovaný do českých podmínek by musel respektovat právo a realitu a fungovat do všech detailů. Řada nutných změn by tak ovlivnila celý systém psychiatrické péče. Změnil by se pak názor, že duševní nemoci se až tak neliší od všech ostatních, na po-hled, že jsou v podstatě zvláštním druhem zla? Český systém péče o duševně nemocné změnu nepochybně potřebuje, ale zdá se, že ne na německý způsob.

Přes možná společenská rizika je repre-sivní idealismus OSPDN a jeho předsedy cestou do pekel.

Martina Přibylová (autorka pracovala dvacet let v nestátní psychiatrii)

Schizofrenik?Kriminálník?Opilec?Nebo slušný člověk?

12 témapříběh

Je těžké popsat člověku bez psy-chiatrické zkušenosti, co všechno přináší vážná duševní nemoc. Nechci mluvit obecně, pokusím se teď s vámi podělit o některé vlastní postřehy. Už skoro deset let bojuji s bipolární afektivní po-ruchou. Když mi bylo třicet, nemoc propukla plnou silou a udělala mi ze života horskou dráhu. Krátká hypomanická období střídaly mě-síce depresí. Přestávala jsem svůj život zvládat, konečně se dostala do léčení a několikrát pobyla na psychiatrii.

M yslím, že co se týče reakcí okolí, nejhorší období jsem měla těsně po propuštění z psychiatrie. Na blázinci

je vám tak blbě, že nic jiného neřešíte. Po návratu domů je vám sice lépe, ale na velké vyskakování to není. Najednou musíte řešit spoustu praktických věcí a okolí se k vám v nejlepším případě chová rozpačitě. Napří-klad moji rodiče se mnou dodnes v obdobích mého depresivního relapsu nekomunikují a začnou se mnou mluvit, až jsem zase „normální“. Přitom informace o tom, co mi je, mají. Jejich popírání skutečnosti, že mají bláznivou dceru, je dokonalé. Štěstí mám na partnera, který mi hodně pomáhá, i když zpočátku také dlouhou dobu tápal.

Konec kariéry Nejtvrději mě všeobecné odmítání duševně nemocných zasáhlo v mojí profesi. Pracovala jsem na plný úvazek jako novinářka a mé neschopenky byly problém. Když se protáhly na několik měsíců, informovala jsem šéfa o svém zdravotním stavu. Reagoval tak, že vyzpovídal několik psychiatrů, jestli člověk s maniodepresí může dělat redaktora. Sám mi řekl, že získal názorové rozpětí od „v žádném případě“ až po „a proč ne?“ Dost mě tahle situace ponižovala, ale takhle to dnes chodí. Pokud nejste mladí, svěží, dynamičtí a schop-ní podávat nepřetržitý pracovní výkon, do-padne to s vámi špatně. Já jsem po dvou letech

Kapitalismus s námi nepočítá

snah o návrat k práci skončila v invalidním důchodu a píšu jen externě. Důchod je ales-poň nějaké finanční zajištění, ale co se týče kariéry, je to konečná. Znám poměrně dost lidí, kteří trpí psychickou nemocí, ale nikoho, kdo by se naplno vrátil ke své profesi. Přitom jde o lidi chytré a se vzděláním.

Práce je málo Tržní mechanizmus kapitalismu s námi nepo-čítá. Situace na trhu práce je očima duševně nemocného katastrofální. Kolísavá výkonnost je neomluvitelná. Můžete mluvit o velkém štěstí, když se vám podaří nakontaktovat se na nějaké komunitní zařízení, kterých je jako šafránu (zvláště mimo Prahu), a zapojit se například do chráněné práce. A nevím o jediné neziskovce nebo občanském sdružení pracu-jícím s duševně nemocnými, které by nemělo finanční problémy. S námi se prostě už nepo-čítá. Pro společnost jsme jen ti, co zbytečně ujídají z hubeného krajíce sociálních dávek. Už jsem se také dozvěděla, ať držím pusu, protože na mě dotyčný platí daně.

Nejsem naivní. Znám lidi s duševní poruchou, kteří se jen flákají, pokuřují, pijou kafe, případně se povalují u vchodu do supermarketu a na blázinci jsou vlastně spo-kojení. Pak znám i ty druhé, kteří se snaží, vychovávají děti a chtějí i podle svých ome-zených možností pracovat, být něco platní. Vím o snahách svých známých, invalidních důchodců, sehnat domácí práci, na kterou by stačili. Naprosto všechny takové nabídky jsou podvod, nebo mají nějaký právní háček, který invalidu doslova finančně vydírá. Například jim odebírá více než polovinu výplaty za různá papírová školení nebo „úhradu nadstandardně zvýšených nákladů poskytovaných zaměstnanci se zdravotním postižením v souvislosti s výkonem jeho práce“. Jsem nadstandardně podezíravá, proto to vše na mě působí jako tunel na pe-níze, kteří takoví zaměstnavatelé dostávají za to, že zaměstnávají ZTP. To, že spousta invalidů s takovými podmínkami zaměstná-ní souhlasí, svědčí o výši důchodů u nás.

Nekonečný boj s nepochopením A proč o tom všem mluvím? Duševní nemoc vás obere o zdravý rozum, iluze, nekvalitní

přátele a známé i o práci. Pak je hodně těžké zachovat si sebedůvěru a logicky se objevují otázky „kdo jsem?“ a „kam patřím?“ a okolí vám to neusnadní. Vy jste tady ti, kdo jsou v menšině a kdo se tedy musí chtě nechtě přizpůsobit. Budete bojovat s příznaky nemoci, černými myšlenkami, vedlejšími účinky léků, hroznou únavou a pochybnost-mi o své vlastní existenci. A to ne jednou, ale stále dokola. Když už si myslíte, že jste z nejhoršího venku, nemoc vás znovu srazí na kolena a ukáže vám, kdo je tady pánem. Neinformovanost veřejnosti o problematice duševních nemocí je, podle mého názoru, pořád velká. Lidi z okolí se k vám často budou chovat necitelně. Ani ne schválně, ale prostě proto, že neví, čím vám ubližují. Stále se vám bude stávat, že vás někdo obviní ze simulace, nebo vám bude dokazovat, že kdy-byste zatli zuby, tak ono by to šlo. Kéž by už konečně pochopili, že nešlo. To, že duševní nemoc není na první pohled vidět, nezna-mená, že není stále připravená zatnout svoje drápy.

Co se mě přímo netýká, to pro mne neexistuje – takový je nejčastější přístup veřejnosti k duševně nemocným. Lhostej-nost. Už dávno jsem si všimla, že si nejvíc rozumím s lidmi, kteří mají s psychiatrií také něco společného. Než se nadějete, pomalu nebudete mít jiné známé a přátele, a to není dobré. Jenže těm ostatním musíte vysvětlit, proč s nimi například dlouhé týdny nekomunikujete. Že to není proto, že byste je nechtěli vidět. Myslím, že je velmi důležité stýkat se i s „normálními“ lidmi, mohou vás mít rádi a zároveň vám poskytnout zpětnou vazbu, že s vámi třeba není všechno v pořád-ku. Duševní nemoc vás změní, přinese vám velké utrpení a zkouškou ohněm projdou všechny vaše vztahy. Velmi si přeji, abych mohla víc přispět k porozumění lidí před a za zdí blázinců…

-le-

13bláznivé umění

menuji se Pavel Němec. Narodil jsem se v roce 1973 a té-měř celý život prožil v Ostravě. V roce 2000 jsem onemoc-něl schizofrenií; dnes se už necítím tak špatně. Žiji sám, nedaleko od rodičů, a díky místním občanským sdružením mám dost kamarádů.

Návrat

Ty poslední dny v Praze byly krásné. Procházíval jsem se ještě letními Vysočanami, vedl dlouhé rozhovory se svým vrátným, ska-marádil se s místním trafikantem, s blonďatým mazačem výhybek a s holkou, co byla věčně bez cigaret.

Přestal jsem toužit po kariéře, po studiích a prostě jsem jen tak existoval.

Jednoho dne jsem pak oznámil vrátnému, že se vracím domů, da-roval spolubydlícímu hluboký talíř a dal sbohem snu o dobytí Prahy.

Holub

Holub se přišmajdal k zastávce a zobákem začal klovat do špačku cigarety. Byl obtloustlý, místo bylo bohaté na potravu.

Na holuba ukázalo prstem dítě. Vykřiklo „Mami“ a rozeběhlo se, že holuba chytí. Už napřahovalo ruce, když tu holub poodlétl. Po několika marných pokusech dítě hry zanechalo.

Holub se vrátil na zastávku a pokračoval v zobání, tentokrát přímo v kolejišti.

JOdnesu tě k řece

Víkend

Odnesu tě k řece a celou tě umyji. Pak tě obleču do županu a na nohy ti dám šlapky.

Půjdeme spolu alejí až tam, kde začínají pole. Půjdeme zpátky a v sadu si natrháme jablka. Pár jich nasbírám pod tričko. Večer se vrátíme domů, sníme večeři a půjdeme spát.

Na snídani budeme mít jablka a z obchodu jogurty. Pak budeme odpočívat až do konce víkendu.

Bouřka

Šero se pomalu vkrádá do mého pokoje a já zůstávám klidný, spolu s plejádou hlaholících ptáků. Mají hnízda blízko, ve větvích kaštanů nebo topolů.

Vzpomínám na včerejší běsnění, na bouřku, která se nedala přehlédnout. Jak rychle začala, tak i skončila a nechala po sobě hromádky krup v rozích okenních říms.

Je až s podivem, že tuto smršť ptáci přežili a teď si jich několik klidně hlaholí ve větvích.

Jogurt

Jogurt vyskočil z mrazícího boxu, u pokladny počkal, až za něj zákazník zaplatí a nechal se vložit do tašky. Po cestě z obchodu se převaloval v tašce a čichal k salámu. Chvíli se bavil s rohlíky, postě-žovali si navzájem na svůj krátký život a pak se orosil.

Nakonec skončil jogurt v žaludku a kelímek v odpadkovém koši.

14 témarozhovor

„Nikdy se o psychoterapeutovi nedá říct, že je vycvi-čený. Je to podobné jako s hudebním nástrojem, na který se musí každodenně několik hodin cvičit, aby byl hudebník pořád připraven – technicky i inter-pretačně. Terapeut se také musí neustále cvičit ve své naslouchací a reflektivní funkci, aby dovedl zacházet sám se sebou. On sám, jeho osobnost, je vlastně tím hudebním nástrojem, který musí pacien-tovi dobře znít, rezonovat,“ říká psychoanalytička PhDr. Marie Hošková, která se již více než třicet let zabývá psychoanalytickou psychoterapií a je jedním z 30 řádných členů České psychoanalytické společ-nosti.

Co je to vlastně psychoterapie a komu je určena? Psychoterapie je možnost volby pro lidi, kteří nějakým způsobem trpí a stále se jim nedaří cítit se lépe. Psychoterapie je šance pro člo-věka, který cítí, že ve svém životě potřebuje něco změnit. Je to cesta, která mu může pomoci reflektovat jeho současnou situaci, lépe se v ní vyznat a díky tomu poté najít způsob, jak svůj problém začít řešit. Není to metoda léčby, která by udržovala pacienta v pasivní roli, naopak člověk musí být motivován, aktivně spolupracovat, a pak teprve je terapie účinná. Psychoterapie tedy může být lidem nabízena, ale nikdy ne vnucována, tím by ztratila svůj smysl.

Jaké pocity zažívá klient během terapie? Převážně příjemné? Byl by omyl myslet si, že psychoterapie, a zvláště psychoanalýza, je pouze něco příjemného a hezkého. Psychoterapie je velmi náročný a mnohdy i bolestný proces, který vyžaduje hodně trpělivosti na stra-ně terapeuta i pacienta. Není lehké dotýkat se své minulosti, která je mnohdy traumatická.

Mohou psychoterapii podstoupit lidé, kteří užívají psychofarmaka? Psychoterapie samozřejmě může být kombinována s léčbou psychofar-maky. V případě, že se stav klienta začne díky psychoterapeutickému procesu zlepšovat, může dojít i ke snížení množství užívaných léků.

Jak by měla psychoterapie fungovat v ideálním případě? Psychoterapie by měla člověku umožnit, aby zacházel se svými vlastními vnitřními zdroji, které byly dříve utlumeny vinou toho, že se dotyčný soustředil pouze na svůj určitý problém. Psychoterapie by měla dát člověku možnost lépe vnímat sama sebe, rozšířit svůj psychický prostor, což je oblast vnitřních zdrojů či konfliktů, kte-rou v sobě každý má a určitým způsobem s ní zachází. V psychote-rapii se člověk naučí nakládat s těmito pocity a silami jinak, nově. Přestane se postupně dívat na svůj problém (symptom) jako na nejdůležitější věc na světě a jeho pozornost se začne přesouvat na jiné věci, a díky tomu daný problém ztrácí na síle. Je normální, že když nás něco bolí nebo trápí, tak v danou chvíli se to pro nás stane

Psychoanalýza – cesta do netušených hlubin a zákrutů vlastní duše

středobodem celého vesmíru, ale nelze v tomto stavu ustrnout a trápit se už navždy.

Vy sama se zabýváte psychoanalýzou. Jaké další druhy psychote-rapií jsou v současnosti nabízeny? Existuje celá řada psychoterapií, přičemž některé jsou více zamě-řené na aktivní přístup, například kognitivně behaviorální terapie, jiné, třeba hlubinně orientovaná psychoanalytická terapie, zdůraz-ňují spíše naslouchací funkci terapeuta, která umožňuje komentovat to, co pacient vypráví, jeho životní příběh. Takové pojetí terapie poskytuje určitý prostor pro to, aby si člověk uvědomil, z čeho vy-chází, co má za sebou, jakým způsobem se mu v životě opakují určité stereotypy. Díky tomu, že si tyto skutečnosti uvědomí, má možnost se na svou situaci podívat jinak a začít s tím sám něco dělat.

Jednotlivé psychoterapie se také liší svou délkou. Jsou nabíze-ny krátkodobé terapie, které se soustředí pouze na symptom, ale i střednědobé či dlouhodobé, které zohledňují celý životní příběh člověka. Mezi střednědobé psychoterapie patří například skupi-nová terapie, která je velmi častá například v lůžkových zařízeních a funguje tak, že lidé sdílejí navzájem své příběhy, a tímto způsobem mohou podpořit jeden druhého. Jako dlouhodobá psychoterapie je chápána psychoanalýza, ta může probíhat i několik let.

Je psychoterapie hrazena z veřejného zdravotního pojišťění nebo se jedná o určitý nadstandard, který si pacient musí platit sám? Záleží na druhu terapie, například psychoanalýza, což je dlouhodo-bá psychoterapie, proplácena není a klient si ji hradí sám. Výhodou vlastní finanční zaangažovanosti je mnohem aktivnější přístup pa-cienta k léčbě. Ostatní terapie někdy z tohoto hlediska trochu schází na úbytě. Díky tomu, že jsou pacientovi nabídnuty zdarma, nemusí k nim být vždy dostatečně motivován, což se projeví například tím, že nedochází pravidelně na dohodnuté hodiny a v takovém případě se pak vytrácí léčebný efekt terapeutického procesu. Oproti tomu KBT (kognitivně behaviorální terapie), Gestalt terapie nebo skupi-nová psychoterapie jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění.

Přesto ale není jisté, že každá platba za terapii, která je zúčtová-na, bude také proplacena. Pojišťovny totiž mají určité limity, a pokud je zdravotnické zařízení nebo terapeut přesáhne, musí pojišťovně tyto prostředky vrátit, a to třeba i dva roky pozpátku. Z tohoto důvodu se může stát, že se s psychoterapií trochu šetří a každému se nevnucuje. Dalším limitujícím faktorem v psychoterapii jsou vlastní síly terapeuta. Není možné, aby léčil každého, kdo by to potřebo-val, nemá na to čas, sílu a ani emocionální kapacity. Lékař může v dlouhodobé individuální terapii vést deset pacientů, nikoli tisíc. A i těch deset případů se určitým způsobem dotýká jeho života, musí pro tyto lidi být k dispozici, věnovat se jim a třeba i zvládnout své nepříjemné emocionální vztahy, kterým je během terapií vysta-ven; příběhy pacientů jsou často velmi dramatické a traumatické. Psychoterapie, zvláště psychoanalýza, nemůže být nějakou paušální metodou, na kterou má každý nárok a měl by ji mít zadarmo. Sou-hlasím s názorem, že ne všechno může být propláceno z veřejného zdravotního pojištění, protože je řada daleko nutnějších výdajů,

15rozhovor

které zdravotní pojišťovna musí hradit, existují odvětví, v nichž jde skutečně o zachování základních životních funkcí pacientů. Na druhou stranu si myslím, že je v pořádku, že určitý druh terapií (např. skupinová) je nabízen zdarma. Je dobré, když pacienti zjistí, že existují i jiné způsoby léčby než psychofarmaka.

Jak si představit psychoanalytickou terapii? Jak vlastně funguje? Stačí jen klidně ležet na pohovce a říkat, co mě napadá? Psychoanalýza je metoda, která je založena na principu volných asociací – aktuálních, nijak neřízených nápadů, pocitů, myšlenek a snů, zkrátka čehokoliv, co se v danou chvíli vynoří z pacientova nitra. Důležitá je technická stránka této terapie, mluví se o triádě podmínek, za kterých může psychoanalýza fungovat. První z nich je naprostá abstinence tera-peuta. Ten se musí vzdát jakýchkoli svých zájmů, například i zvědavosti nebo otázek, které jsou třeba někde jinde (u anamnestického rozhovoru) žádoucí. Je nezbytné, aby terapeut nechal pacienta mluvit pouze o těch věcech, o nichž je schopen a ochoten mluvit z vlastní vůle, nesmí na něj nijak tlačit. Za druhé je to neutralita, terapeut se nesmí přiklonit k žádné straně nebo k čemukoliv, co v příběhu pacienta vyčnívá. To znamená, že když vyprávíte třeba o své matce, která vám něco zakázala, a terapeutka je zrovna v letech vaší matky, tak nemůže postojově stát na její straně, ale ani na vaší straně, musí být naprosto neutrální. V psychoanalytické psychoterapii je velmi důležitý vyčkávací postoj terapeuta, který nic nehodnotí, nedělá závěry, co je dobře, co špatně, ale snaží se porozumět prapříčinám vyprávěného příběhu a tomu, co se v něm vlastně děje. Dal-ší důležitou podmínkou psychoanalýzy je tzv. setting neboli uspořádání. Terapie musí být nějakým způsobem ohraničena. Pro každou terapeu-tickou hodinu je jasně vymezen čas – padesát minut dvakrát třikrát či čtyřikrát týdně. Někdy je velmi těžké tuto podmínku dodržet a vymeze-ný čas opravdu respektovat. Jsou-li splněny tyto tři základní podmínky, může se rozvinout terapeutický vztah, kterému se v psychoanalýze říká přenos a protipřenos. Znamená to, že všechny pocity, které pacient v te-rapeutovi vyvolá, se stávají terapeutickým nástrojem. Terapeut ale musí vždy rozlišit, jestli se jedná o pocity, které vznikly u pacienta, nebo to jsou vlastní pocity, s kterými on musí dále po skončení hodiny pracovat,

nechat je doznít. Terapeut se musí sám sebe ptát, co vlastně hrálo roli v příběhu, který vyslechl. Je důležité, aby si na to, co mu pacient vypráví, vytvořil určitý názor, který mu pomůže při vedení další terapeutické hodiny.

Jakou roli hraje v psychoterapii vztah terapeuta a klienta? V psychoterapii je velmi důležité, aby si člověk našel terapeuta, s kte-rým si bude rozumět, který mu bude blízký, který však pro něho bude dostatečně anonymní. Pro úspěšnou psychoterapii se jedná o zásadní podmínku, ale i přesto na ni není kladen dostatečný důraz. Stále u nás totiž převládá pasivní přístup pacientů – poslušně splní vše, co jim je naordinováno. Nejsou příliš aktivní, například se neptají svého psy-chiatra na psychologický efekt svých léků, nediskutují s ním o svých

názorech na provádě-nou léčbu. Často u pa-cientů, ale i některých lékařů převládá názor, že lékař je ten, kdo má vždy pravdu, a pacient ho musí poslechnout. Takový přístup se ale vymstí v psychoterapii, když se pacient snaží

poctivě dělat vše, co je mu psychoterapeutem řečeno, ale nedotýká se jej to zevnitř, dělá věci jen na efekt. Dochází tak k jakési pseudotera-pii. Opravdová psychoterapie funguje zcela jinak. Terapeut motivuje svého pacienta k tomu, aby aktivně spolupracoval, aby se s ním třeba i přel a dal najevo své pocity nespokojenosti či zlosti. Předpokladem takového otevřeného dialogu je dobrý terapeutický vztah, a proto je tak důležitý výběr psychoterapeuta.

Proč se u této terapie leží? Připadá mi to zvláštní. To určil už Sigmund Freud? Zakladatelem psychoanalýzy je Sigmund Freud, ale tato podmín-ka – nechat pacienty v horizontální poloze – vznikla ještě dávno

psychoterapie je šaNce pro člověka, který cítí, že ve svém životě potřebuje Něco změNit...

PhDr. Marie Hošková,

psychoanalytička

16 témarozhovor

před ním, někdy v předminulém století, kdy byly studovány zvláštní projevy pacientů (tehdy se mluvilo o hysterii, ale dnes bychom to už možná charakterizovali jinak), které nebylo možné zařadit do ně-které z diagnostických kategorií. Lékaři se snažili ovlivňovat jejich symptomy za pomoci hypnózy, zjišťovali, co je příčinou takových projevů. Freud z těchto výzkumů vyšel a postupem času přišel na to, že když své pacienty v této horizontální poloze nechá volně mluvit, objeví se takzvané odporové fenomény neboli to, o čem se lidem těžko mluví. Studium těchto odporových fenoménů bylo důležité k tomu, aby Freud formuloval svoji první teorii o nevědomí a o tom, co způsobuje, že některé věci v životě člověka musely být vytěsněny do nevědomí, kde určitým způsobem dál žijí, i když si toho dotyč-ný není vědom. To byla jeho první teorie, později formuloval další a další, určil specifika toho, jak funguje tzv. psychický aparát. Začal se zabývat vývojovými teoriemi – tím, jak člověk diferencuje svoje nitro od počátku života.

Užívání horizontální polohy při psychoanalýze tedy pochází ze starých hypnotických léčebných pokusů, které ukázaly, že když člověk není rušen kontaktem „face to face“ (tváří v tvář),

tak má daleko větší svo-bodu vyjadřování, volně mluví o svých imaginacích, myšlenkách, nápadech či snech, může se více ponořit do svého nitra. Oproti tomu forma sezení „face

to face“ toto umožňuje daleko méně, protože člověk je naučen sledovat v konverzaci i neverbální projevy, a už to jej ovlivňuje. Proto dodnes psychoanalytici pracují touto metodou, ukázala se jako nejúčinnější.

Proč se jako terapeutka věnujete právě psychoanalýze? Co vás na ní přitahuje?Když jsem před více než třiceti lety nastoupila do ambulantního psychiatrického zařízení a měla jsem pracovat jako terapeut, setka-la jsem se s potřebou projít nějakým výcvikem. Velmi mě tenkrát zaujala psychoanalýza, která při výcviku apeluje na sebepoznání osobnosti terapeuta jako na jedinou cestu, která vede k porozumě-ní pacientům. Absolvovala jsem také výcvik ve skupinové terapii, ale psychoanalýza mě oslovovala a stále oslovuje nejvíc. Myslím si,

že individuální psychoanalýza dokáže terapeuta nejlépe připravit na to, aby se svou osobností nevstupoval do osobního prostoru pacienta. Prošla jsem sedmiletým intenzivním psychoanalytickým výcvikem, na který navazovala čtyřletá, také velmi intenzivní teo-retická výuka a poté řada let supervizního procesu, což znamená, že jsem směla mít své pacienty, ale stále jsem musela docházet ke zkušenému výcvikovému psychoanalytikovi konzultovat správ-nost svých postupů a postojů. Zpočátku je velmi těžké oddělovat svůj a pacientův prostor a nezasahovat do života klienta víc, než je nezbytně nutné. Celý psychoanalytický výcvik je velmi tvrdou školou. Člověk se musí dotknout oblastí, které by za normálních okolností zůstaly někde za ním. Při výcviku je musí znovu probrat a aktivovat, aby poznal sám sebe a naučil se zacházet sám se sebou ve vztahu k pacientům. Pro mě je psychoanalýza stále živoucí metodou, která se teoreticky neustále zdokonaluje, a samotný psychoanalytik se v ní musí neustále sebevzdělávat a cvičit. Nikdy se o terapeutovi nedá říct, že už je vycvičený. Je to podobné jako s hudebním nástrojem, na který se musí každodenně několik hodin cvičit, aby byl hudebník vždy připraven – technicky i interpre-tačně. Terapeut se také musí neustále cvičit ve své naslouchací a reflektivní funkci, aby dovedl zacházet sám se sebou. On sám, jeho osobnost, je vlastně tím hudebním nástrojem, který musí pacientovi dobře znít, rezonovat.

I když jsem orientovaná na psychoanalytickou terapii a dlouho-době se jí zabývám, nemůžu říct, že ostatní terapie jsou horší. Mys-lím si, že záleží na konkrétním pacientovi, na tom, co mu vyhovuje, pro co se rozhodne. Někdy je úplně jedno, jakou terapeutickou školu terapeut zastává, důležité je pouze to, zda dokáže svému pacientovi nabídnout pomocnou ruku, vyslechnout jej a poskytnout mu poro-zumění a důvěru.

Kamila Heinzová

KDe NaJít DObréhO PSychOaNalytiKa?Česká psychoanalytická společnost – www.psychoanalyza.cz Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii – www.cspap.cz

... je to však velmi NáročNý a mNohdy i bolestNý proces.

Psychoanalytická pohovka, na první pohled k nerozeznání od té vaší.

17reportáž

Hlavním posláním občanského sdružení Green Doors je pomáhat lidem, kteří prodělali ataku duševního onemocnění, navrátit se zpět do běžného života. Klienti prochází procesem tzv. psychosociální reha-bilitace, což znamená, že se učí, jak se znovu zapojit do společnosti a být pokud možno její plnohodnot-nou součástí. Umět se postarat sám o sebe, udržet si zaměstnání, komunikovat se svým okolím, najít si přátele či partnera – po zásahu psychické nemoci se člověk musí všechno učit zase od začátku.

P sychosociální rehabilitace v Green Doors probíhá přede-vším prostřednictvím pracovního tréninku ve třech spe-ciálních kavárnách v Praze – v Café Na půl cesty v Cent-rálním pankráckém parku v Klubu V. kolona v Bohnicích

a v Klubu v Jelení v blízkosti Pražského hradu.

V kavárně Klienti vykonávají různé práce, které kavárna nabízí, připravují nápoje a jednoduchá jídla, komunikují se zákazníky a dodavateli zboží, uklízejí nebo vyřizují drobné pochůzky. Tímto způsobem si

Green Doors prakticky vyzkoušejí, co to znamená dodržovat pracovní režim, být schopen spolupráce a komunikace se svým okolím a mít za něco zodpovědnost. Základní trénink v kavárně trvá většinou rok, ale může být i kratší. Když klient do Green Doors nastupuje, dohodne se s terapeuty, jak dlouho by chtěl zůstat. Minimum jsou tři měsíce. „To proto, aby byla účast v programu smysluplná, abychom stihli s klien-tem alespoň na něčem pracovat,“ říká ředitelka sdružení Mgr. Lucie Broukalová.

Během celého procesu psychosociální rehabilitace je klientům poskytována komplexní podpora, jsou jim k dispozici terapeuti, s kterými na individuálních schůzkách mohou plánovat své dlou-hodobé cíle týkající se nejen pracovní činnosti, ale i vztahů, volného času nebo zdravotního stavu. Kromě práce v kavárně a individuál-ních schůzek s terapeuty mohou klienti absolvovat trénink kogni-tivních funkcí. Cvičí si paměť, plánování, rozhodování a podobně, podle toho, co jim nejvíce dělá potíže a v čem se potřebují zdokonalit. Součástí nabídky programů je také tzv. skupina sociálních doved-ností, kde si klienti mohou zkoušet různé situace, s kterými se ve svém životě setkávají a které nedokážou uspokojivě řešit. Povídají si o nich s terapeutem nebo si je přímo přehrávají.

„Další dva programy, které nabízíme, pomáhají klientům na běž-ném trhu práce. Jedná se o program přechodného a podporovaného zaměstnávání. Přechodné zaměstnání funguje tak, že lidé, kteří již prošli pracovním tréninkem v kavárně, nastoupí na předem dojedna-ná pracovní místa, kde si zkusí zhruba půl roku pracovat bez přímé podpory terapeuta, k dispozici jsou mu však i nadále individuální konzultace ,“ říká Lucie Broukalová. Podporované zaměstnávání jde ještě o krok dál, klienti s pomocí pracovní konzultantky hledají zaměstnání na běžném trhu práce. Konzultanka pomáhá klientovi pracovní místo získat a udržet si ho. Má-li klient nějaké potíže a neví

18 reportáž

třeba, jak si se zaměstnavatelem dojednat zkrácenou pracovní dobu nebo jak se připravit na přijímací pohovor, konzultantka mu pomůže vzniklou situaci řešit.

Plat je symbolickýÚčast v pracovně rehabilitačním programu Green Doors je zdarma. Určuje to tak zákon o sociálních službách, jedná se totiž o službu sociální prevence, která není nijak zpoplatněna. Klienti dostávají za svou práci v kavárně malý motivační plat, v průměru jeden až tři tisíce korun měsíčně. „Naše filozofie je z tohoto hlediska podobná jako například v učňovském školství, kdy žáci dostávají za svoji práci pouze určitý symbolický plat. Peníze nejsou hlavní motivací, proč klient tuto činnost vykonává. Důležitější je zde práce na osobním rozvoji. Nemá se jednat o běžné zaměstnání, které by klienta uživi-lo,“ vysvětluje Lucie Broukalová.

Způsoby, jak se klienti do pracovní rehabilitace Green Doors do-stanou, jsou různé. V bohnické kavárně V. kolona jsou převážně lidé, kteří byli nebo jsou hospitalizovaní v Bohnicích. Jedna z pracovnic Green Doors pravidelně dochází na vybrané pavilony a program pracovně sociální rehabilitace pacientům nabízí. Pokud o něj pacient projeví zájem, je nutné, aby lékař posoudil, zda je to pro dotyčné-ho vhodné, a uvolnil jej z pavilonu. „Setkáváme se ale i s vlastní iniciativou pacientů. Mnozí z nich chtějí čas po dobu hospitalizace ještě nějak využít, aktivizovat se, připravit se na návrat do běžného života,“ říká Lucie Broukalová. V další ze svých kaváren – v Café Na půl cesty, spolupracuje Green Doors při výběru klientů nejčastěji s týmem lékařů z Denního psychiatrického sanatoria Ondřejov, kte-ré je od zmiňované kavárny asi deset minut cesty. „Doputují k nám i lidé, kteří se to dozví od svých kamarádů anebo o této možnosti někde četli či slyšeli a sami se rozhodli, že ji využijí. Stává se také , že někteří klienti přicházejí do kavárny na přání svého okolí. To nebývá úplně ideální, může pak být těžké najít motivaci k tomu, aby na sobě začali pracovat, vhodnější je, když motivace pochází přímo od klien-ta,“ míní ředitelka Green Doors.

Většina klientů si svou účast v programu pracovní rehabilitace pochvaluje. „Z možné hodnotící škály 1 až 10 ji hodnotí na 8 až 10 bodů,“ říká Lucie Broukalová a dodává: „Občas se samozřej-mě objeví nějaké problémy, s některými klienty se například mu-síme dohodnout na ukončení práce, když se ukáže, že program pro ně není vhodný nebo když nedodržují stanovená pravidla.“

A co otázka uplatnění klientů na trhu práce? „ To je trochu pro-blematické,“ vysvětluje Lucie Broukalová, „chybí nám totiž přesná čísla, která by ukázala, jak jsou lidé, kteří projdou naším tréninko-vým pracovním programem, dlouhodobě úspěšní. Každému se daří jinak, ale ze statistik vyplývá, že zhruba 60 procent našich klientů si vyzkouší práci na běžném trhu. Někteří pracovní zátěž vydrží, jiní se vrací. V případě neúspěchu, za kterým může stát zhoršení zdra-votního stavu nebo jiné důvody, máme pro klienta připraveny další formy podpory.“

Když to s tebou jde do kopce Dalším z cílů sdružení Green Doors je vedle psychosociální rehabi-litace také osvěta problematiky duševního onemocnění a destigma-tizace lidí, kteří psychickou nemoc zažili na vlastní kůži. „V našich kavárnách nemáme nikde vyvěšeno, zde pracují lidé, kteří mají psychické potíže. Chceme, aby zákazníci přišli do kavárny a sami si na ni udělali názor. Aby zjistili, že naše kavárny se vlastně nijak neliší od těch ‚normálních‘. Přinejhorším se může stát, že bude zákazník o něco déle čekat na kafe,“ vysvětluje Lucie Broukalová. Kavárny Green Doors se mohou pochlubit nejen klidnou, pohodo-vou atmosférou, ale i zajímavým kulturním programem, často se zde

tři OtázKy PrO Mgr. lucii brOuKalOVOu, řeDitelKu O. S. GreeN DOOrS

Existují nějaké spřátelené podniky, které vaše klienty za-městnávají? V rámci služby přechodného zaměstnávání máme kavárny, s kterými spolupracujeme, například kavárna Kolíbka, Dobrá trafika nebo Na kus řeči. Naši klienti si mohou vyzkoušet i práci v zahradnictví Covenant nebo v pekařství Kabát. Nově jsme navázali spolupráci s Toulcovým dvorem. Chybí nám ale například místa v administrativě nebo třeba v grafice, která jsou na trhu práce velmi žádaná. Navíc je třeba si uvědomit, že pů-vodní profese klientů jsou různorodé, ne všichni chtějí pracovat v kavárně.

Je třeba zaměstnavatele, s kterými spolupracujete, předem speciálně vyškolit? Zaměstnavatelé už většinou mají určitou představu o tom, jak by spolupráce s našimi klienty mohla probíhat a problematika duševní nemoci pro ně není úplnou neznámou. Naši pracov-ní konzultanti jim ale poskytují další doplňující informace na společných schůzkách, aby vše probíhalo pokud možno harmonicky. Velmi důležitá je motivace zaměstnavatelů. Je vždy nutné počítat s tím, že se mohou objevit nějaké problémy a že to nemusí být úplně snadné. Pokud mají lidé jiné očekává-ní, například, že si najmou naše klienty jako levnou pracovní sílu nebo jen vykonají dobrý skutek a nebudou pro to muset nic moc dělat, tak to nikdy nevyjde. Je třeba mít motivaci ke spolupráci.

Sociální rehabilitace, kterou nabízejí vaše kavárny je skvělá, ale určitě se nedostane na všechny, kteří by takovou pomoc uvítali. Nemyslíte, že by se vaše služby měly rozšiřovat? Nemyslím si, že by se to mělo řešit tak, že by podobných kaváren mělo být víc, ale souhlasím s tím, že celkový systém podpory je ještě hodně děravý. Chybí nějaké přemostění mezi hospitalizací a komunitní péčí. Postrádáme institut case ma-nagementu. Klienti odděleně čerpají zdravotní péči, pracovní rehabilitaci a chráněné bydlení. Velmi často se děje to, že různí sociální pracovníci s nimi odděleně plánují ty samé věci. Systém zatím není nastavený tak, že by umožňoval těmto pomáhajícím pracovníkům dobře spolupracovat. Pořád převažuje ústavní psychiatrická péče, o které všichni víme, že je možná dobrá v případě krizovější situace, ale v řadě jiných případů je spíš negativní. Každá hospitalizace totiž snižuje řadu dovedností a člověk je čím dál závislejší na nabízené péči a ztrácí schopnost se sám o sebe postarat. Stále zde chybí nějaké alternativy k hos-pitalizaci, nějaké jemnější krizové služby, které by pomohly překlenout dočasné mírné zhoršení příznaků. Změně stávající systému psychiatrické péče však nebrání jen nedostatek financí, ale i rozpolcenost psychiatrické obce. Ne všichni psychiatři jsou přesvědčeni, že je třeba postupně transformovat léčebny a budovat komunitní péči. Existuje skupina, která stále více věří péči léčebny a lékům než komunitním službám, rehabilitaci a te-rapiím. Přístup ministerstva zdravotnictví i ministerstva práce a sociálních věcí také není nejšťastnější, mění se totiž každou chvíli, jednou jsou pro podporu komunitní péče a podruhé zase podporují ústavní péči. Stále zkrátka chybí dost silný tah na branku.

19reportáž

pořádají zajímavé koncerty, výstavy nebo autorská čtení. „Jednou za rok pořádáme i osvětovou akci na Petříně, která se jmenuje Když to s tebou jde do kopce. Prezentujeme zde svoji organizaci a její cíle. Ná-vštěvníci se zde mohou dozvědět něco víc o problematice duševního onemocnění, prohlédnout si výstavu obrazů, poslechnout si dobrou hudbu, ale třeba i ochutnat občerstvení z dílny našich klientů,“ říká Lucie Broukalová.

GreeN DOOrS

Občanské sdružení Green Doors je nestátní, nezisková organizace, která se zabývá pracovní a sociální rehabilitací lidí, kteří onemocněli schizofrenií. Zaměřuje se především na práci s mladými, krátkodobě nemocnými klienty, které podporuje v úsilí překonat krizi způsobenou nemocí a zařadit se co nejrychleji do běžného života. Rolí Green Doors v tomto systému je poskytovat klientům komplexní podporu v oblasti přípravy na práci. Green Doors se snaží co nejvíce propojovat sociální služby s životem v komunitě. Vychází z myšlenky, že obeznámenost veřejnosti s problematikou duševního zdraví usnadňuje klientům jejich zařazení do běžného zaměstnání či do školy. Pořádá kulturní a osvětové akce, realizuje projekty, v nichž je propojena rehabilitace se službami pro širokou veřejnost.

Kontaktní údaje: Občanské sdružení Green Doors Jelení 196/15, 118 00 Praha 1e-mail: greendoors@greendoors.cz, tel.: 220 951 468

Omezení služeb Iniciátorem vzniku sdružení Green Doors byl tým odborníků z Den-ního psychiatrického sanatoria Ondřejov, mezi nimiž byli například PhDr. S. Dudová, R. Fialová nebo MUDr. M. Jarolímek, který pra-coval převážně s pacienty se schizofrenním onemocněním. Green Doors bylo založeno před šestnácti lety a zpočátku vykonávalo tro-chu jinou činnost než nyní. V roce 1997 se sdružení plně orientovalo na pracovní rehabilitaci, bylo to ve chvíli, kdy byla založena první tréninková kavárna – Café Na půl cesty, která má nyní za sebou již dvanáct let své existence. „Nikdo jsme, myslím, na začátku nečekali takový úspěch,“ konstatuje Lucie Broukalová.

Z hlediska financí však poslední rok pro Green Doors zas tak šťastný nebyl. Z evropských sociálních fondů, díky nimž v podstatě došlo k vybudování sítě služeb, kterou Green Doors poskytují, pře-staly proudit peníze. „Přítok peněz z EU se snížil. V první vlně bylo rozdělováno více financí než nyní a také bylo méně zájemců, mezi které se pak prostředky rozdělovaly. Ve chvíli, kdy se snížil příjem dotací z EU, jsme řadu služeb museli omezit. V současnosti pracuje-me na rozvoji projektů, které zůstaly zachovány. Do nových věcí se nepouštíme,“ říká paní ředitelka. Na špatné finanční situaci Green Doors se podepsala i ekonomická krize. „Zhruba polovinu nákladů jsme schopni pokrýt tím, co vyděláme v kavárnách, letos byly ale tržby o něco nižší, vysvětluje Lucie Broukalová a dodává, že ani z pražského magistrátu nepřišla dotace v takové výši, jako se očeká-valo. Díky špatné finanční situaci bylo sdružení nuceno přistoupit ke smutnému a nepříjemnému opatření – kavárnu v Jelení na tři měsíce zavřít. Musela být také omezena činnost sociální poradny v PL Boh-nice , místo jednou týdně nyní funguje jednou měsíčně, a ukončen byl i Program osobního pracovního rozvoje, který pomáhal klientům zjišťovat, jaká práce by pro ně byla vhodná. „Myslím, že politika financování různých programů z dotací EU je trochu krátkozraká,“ komentuje celou situaci Lucie Broukalová, „spousta projektů díky evropským fondům získá finance pro své dvouleté fungování, ale pak skončí. My se ptáme, jak dál? Kde máme vzít prostředky pro svou další činnost? A ministerští úředníci nám odpovídají, že nějakým způsobem si ty peníze zkrátka musíme sehnat. Ale jak?“

Kamila Heinzová

Koncerty v kavárnách Green Doors

20

O projektu Coopera, do jehož realizace se ve spolupráci s farmaceutickou firmou Janssen-Cilag zapojuje i Česká asociace pro psychické zdraví, jsme v Espritu už několi-krát informovali. Coopera k nám doputovala z Belgie, kde se na jejím vzniku významným způsobem podílela mezinárodní organizace EUFAMI sdružující rodiče duševně nemocných dětí. Projekt je určen pro psychiat-ry, kteří se ve své každodenní praxi setkávají s pacienty trpícími psychotickým onemocněním a jejich blízkými. Komunikace mezi lékaři a pacienty či jejich blízkými ale často neprobíhá optimálním způsobem. Semináře pořádané v rámci projektu Coopera mají psychiatrům poskytnout praktický návod, jak během rozhovoru s pacientem vybudovat dobrý vztah, díky němuž bude možné započít cestu k úspěšné léčbě schizofrenie.

V loňském roce předložila farmaceutická firma Janssen-Cilag know how obsažené v projektu Coopera k posouzení primáři Denního sanatoria Ondřejov MUDr. Martinu Jarolímkovi. „Byl jsem programem velmi nadšen, jelikož

na rozdíl od všech předešlých materiálů hovoří o vztahu mezi tera-peutem a pacientem. Tento vztah je pomyslným mostem, pomocí kterého lze dosáhnout opravdových a zásadních pozitivních změn v životě nemocného člověka“, říká MUDr. Martin Jarolímek, který se stal odborným garantem projektu.

Komunikace s rodinou pacientaBelgická verze Coopery byla podle doktora Jarolímka velmi inspira-tivní, postrádala však některé významné aspekty komplexní terapie

Coopera po česku aneb Jak lépe komunikovat s pacienty

psychóz (např. intenzivní kontakt s rodinou nemocného), proto česká strana požádala Belgii o povolení původní projekt doplnit. Zpočátku se jednalo hlavně o vytvoření dalšího DVD. Součástí belgického materiálu bylo totiž DVD s nahrávkou rozhovoru mezi pacientkou a psychiatričkou (obě postavy představovaly herečky), během něhož se psychiatrička snažila pacientku přesvědčit o vý-hodnosti injekční léčby. Argumentovala tím, že její nezávislost na rodičích se zvětší, když si jednou za čas bude sama chodit na injekci místo toho, aby jí každý den dávali doma tabletu léku. „Potřebovali jsme ale také ukázku komunikace s rodinou pacienta, proto jsme toto chybějící DVD vytvořili sami,“ uvádí Martin Jarolímek. Výsle-dek byl podle něj ve srovnání s belgickým DVD živější a přesvědči-vější. Postupně prošel zásadní proměnou také design celého eduka-tivního semináře. „Odpolední část semináře, v předloze poměrně pasivní, byla nahrazena takzvaným videotréninkem,“ říká Martin Jarolímek a vysvětluje, že šlo o analýzu videonahrávek motivačních rozhovorů, při které byla věnována pozornost především tomu, zda se lékaři daří získat důvěru pacienta a zda dokázal nalézt takzvaný „motivátor“.

tajemství motivátoru Charakter projektu se dotvářel i v průběhu jednotlivých seminářů. Každého z nich se zúčastnila zhruba dvacítka psychiatrů a dva lekto-ři. „Na Coopeře je hezké, že se neustále proměňuje. Každý z lektorů do něj vnáší něco jiného a publikum je pokaždé jiné,“ říká Martin Jarolímek. Na seminářích, kde byl jedním z lektorů, přednášel v dopolední části o zásadách komunikace s pacientem v akutní psy-chotické krizi a s jeho příbuznými. Důležité podle něj je nediagnosti-kovat (vyslovit slovo schizofrenie je možné až po velmi dlouhé době), v počáteční fázi používat označení přechodná psychotická porucha. Po této přednášce následovala přednáška o motivačním rozhovoru.

„Motivační rozhovor se začal používat v šedesátých a sedmdesá-tých letech u toxikomanů jako technika, jak je získat ke spolupráci, k chuti něco změnit,“ vysvětluje Martin Jarolímek. Jedná se o systém otázek, kterými lékař mapuje pacientův příběh a snaží se v něm

JarNí a PODziMNí běh cOOPeryV jarních měsících letošního roku uspořádala firma Janssen-Cilag celkem šest edukativních seminářů Coopera. Místy konání seminářů či workshopů se staly hotely v Hluboké nad Vltavou, v Brně, v Praze, v Hradci Králové a Olomouci. Jeden seminář se uskutečnil v Psychiatrické léčebně Bohnice. Lektorský tým tvořili psychiatři MUDr. Marta Holanová, MUDr. Hana Mihulová, MUDr. Lucie Motlová, MUDr. Martin Jarolímek, MUDr. Jiří Masopust a MUDr. Marek Páv. Pro podzimní běh, který začne v říjnu, připravuje lektorský tým vylepšenou variantu projektu. Organizátoři pravděpodobně vyjdou vstříc častému přání účastníků, aby seminář byl alespoň dvoudenní.

ostrůvky pozitivní deviace

21

objevit jeho bolesti, ztracené radosti a najít motivátor – konkrétní a dostatečně silný důvod, který by dopomohl k tomu, aby se pacient mohl opět vrátit a zařadit do společnosti. „Motivátor je něco, co člověka motivuje ke změně. Něco, co by chtěl, nebo něco, čeho by se rád zbavil,“ říká doktor Jarolímek.

Nemoc je zlá saň, která přilétla a všechno vám vzala Nalezení motivátoru je klíčovým bodem motivačního rozhovoru. Motivátorem může být například přání být nezávislý na rodičích, jako v případě pacientky z belgického DVD. Úkolem terapeuta je vést rozhovor s pacientem tak, aby společně objevili možnost ně-jaké změny. Nejjednodušší metodou je takzvaný collapsing time. Doktor řekne: „Dnes je 12. srpna, pobíráte plný invalidní důchod, žijete se svými rodiči, na kterých jste závislý, sice máte vlastní byt, ale rodiče vás tam nepustí, protože tam jste se naposledy zbláznil. Nepracujete, nemáte přátele, nemáte partnerku. To je teď. Zkuste si představit, jaké to bude za pět nebo za deset let. Co se změní?“ Poté, co pacienti tyto otázky vyslechnou, dojdou většinou k tomu, že se nezmění nic, že za pět nebo za deset let na tom budou úplně stejně – pokud jim nezemřou rodiče, což by znamenalo umístění do ústavu sociální péče. „Někteří se to snaží bagatelizovat, ale na-konec opravdu dospějou k tomu, že teď jejich život nestojí za nic,“ říká Martin Jarolímek. Jakmile pacient dojde k tomuto poznání, je úkolem terapeuta zdůrazňovat, co všechno mu nemoc vzala a jak by to mohlo být jiné, kdyby nemoc jako mávnutím kouzelného proutku zmizela, jak by se jeho život změnil k lepšímu, co by mohl z těch ztracených věcí zase získat zpátky. „Nemoc je saň, která přilítla a vzala vám koníčky, vzala vám práci, vzala vám partner-ku. Představte si, jak by mohl vypadat váš život, kdyby vám ta saň tohle všechno vrátila a zmizela,“ říká svým pacientům doktor Jarolímek. Pokud se terapeutovi podaří ukázat pacientovi život bez nemoci v pozitivním světle a pokud navíc objeví motivátor

OhlaSy účaStNíKů SeMiNářeOčekával jsem teoretický seminář od rána do večera, spíš nudu, abych řekl pravdu. Workshop mě překvapil. Mohli jsme si vyzkoušet vše, o čem se mluvilo, a to bylo velmi přínosné. Byla to i dobrá zábava, dobře strávený čas, bylo příjemné setkat se s kolegy z okolních klinik, podebatovat s nimi o tom, jak oni vnímají problematiku komunikace s pacientem, jak k ní přistupují. Tahle debata byla pro mě hodně poučná. Snažil bych se přemluvit každého lékaře, i nepsychiatra, aby se workshopu zúčastnil. Myslím si totiž, že dovednosti, které si absolventi kurzu osvojí, lze využít prakticky ve všech odvět-vích medicíny.

MUDr. Richard Köhler, Lékařská fakulta v Hradci Králové,

Psychiatrická klinika

Na semináři jsem si uvědomil, že když jsem jako vysokoškol-ský učitel od poloviny 70. let při výuce obecné psychiatrie na LFMU v Brně upozorňoval na techniky interviewingu např. v pojetí tehdy publikačně aktivních manželů Dohrenwendo-vých (USA) a Knoblochovu integrovanou psychoterapii (asi se to tehdy ani nesmělo), dělal jsem vlastně u nás průkopnic-kou práci již v rámci pregraduální výuky. O workshopu jsem informoval na provozní schůzi oddělení zejména naše sestry. Měly zájem, některé mají za sebou a některé prodělávají výcvik v integrované psychoterapii u prof. MUDr. F. Knoblocha, CSc., takže otázky komunikace s pacienty a její zlepšování jim nejsou neznámé. Po seznámení s programem a lidmi jsem pochopil, že seminář musím doporučit také našim lékařkám. Jely pak na tutéž akci do Hradce Králové či Olomouce a byly s programem spokojeny.

prim. doc. MUDr. Zdeněk Boleloucký, CSc., Oddělení psychiatrie a psychoterapie s psychosomatikou,

Svitavská nemocnice, a.s.

(například návrat ke ztraceným koníčkům nebo sblížení s dce-rou), získá podle Martina Jarolímka dobrý základ pro další práci s pacientem.

Nácvik motivačních rozhovorů Motivační rozhovory si účastníci semináře nacvičovali za pomoci videa. Nejprve shlédli belgické i české DVD a pak se rozdělili do dvou skupin zhruba po deseti lidech. Každá skupina dostala vlastní kasuistiku – částečně smyšlený příběh pacienta, kde se ukrývalo pár motivátorů, které měli objevit. Pak vytvořili dvojice, jeden z nich hrál pacienta, druhý psychiatra a snažili se v dialogu co nejvíce vyu-žít komunikačních dovedností získaných v předchozí části. „V každé skupině se nakonec našla odvážná dvojice, která svůj rozhovor zopakovala před videokamerou. „Nahrávku jsme si pak společně pustili a každý měl právo v jakémkoli okamžiku zastavit promítání a komentovat, co se na nahrávce odehrálo, hodnotit, zda se rozhovor povedl nebo ne, a z jakých důvodů,“ uvádí Martin Jarolímek. Při posuzování zaznamenaných dialogů byla věnována pozornost především získání důvěry pacienta, nalezení motivátoru a tomu, jak se psychiatrovi podařilo domluvit se s pacientem na dalších krocích, které v jeho životě povedou ke změně. Na závěr semináře se obě skupiny zase spojily, sdělovaly si dojmy a hodnotily.

Josef Gabriel

ostrůvky pozitivní deviace

Program semináře Coopera byl nabytý.

22

PřeDPlatNépodle svých možností můžete přispět na pokrytí nákladů spojených s vydáváním espritu. orientační cena jednoho výtisku je 30 korun. číslo konta čapz: 182843294/0300. podpořit nás můžete také zasláním dárcovské dms ve tvaru DMS PSychicKezDraVi na číslo 87777. cena jedné dms je 30 kč. za jakoukoli finanční pomoc předem děkujeme.

odběratel:do konce roku 2009 vám budeme esprit zasílat zdarma. stačí, když vyplníte tento objednací lístek a zašlete jej na adresu: čaPz, Jelení 9, Praha 1, 118 00.

ADReSA PRO ZASláNí

jméno a příjmení: ........................................................titul: ...............................................

obec: ..........................................................................psč: ................................................

ulice: ..................................................................................................................................

případně uveďte telefon: ............................................e-mail: .............................................

esprit si můžete objednat také na e-mailu: esprit@capz.cz

objednací lístek 2009 eSPritmk čr 13874, issN 1214-2123časopis české asociace pro psychické zdraví ročník Xiii, číslo 7–8 cena výtisku: zdarma

Kontaktní adresajelení 9, praha 1, 118 00tel./fax: 224 212 656 e-mail: esprit@capz.cz, blog: www.casopis-esprit.blogspot.com

redakcešéfredaktor: mgr. josef Gabrieleditor a korektor: bc. kamila heinzováart director: josef Gabriel ml.tisk: ahomi, s. r. o.

redakce si vyhrazuje právo krácení a úpravy příspěvků způsobem, který nezmění jejich smysl. Nevyžádané materiály nevracíme. Názory autorů uveřejněné v článcích se nemusí shodovat s názory čapz. své názory, připomínky a články zasílejte nejlépe e-mailem nebo na adresu redakce.

časopis esprit vychází za finanční podpory Úřadu vlády české republiky

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

páté přes deváté

P sychiatrická léčebna v Kroměříži pořádá ve dnech 4. 9. až 11. 10. 2009 již po sedmé výstavu sesta-

venou z prací svých klientů, které vznikají v ateliéru arteterapie Emílie Rudolfové. Výstava nese název Umění je stav duše, který si vypůjčila z úst slavného malíře Marca Chagalla, a obsahuje na dvě stě obrazů a obrázků tvořených nejrůznějšími

Za uměním do Kroměříže Umění je stav duše, 4. 9.–11. 10. 2009, Kroměříž

technikami. Využijte příležitosti a přijďte na podzim nahlédnout do duše klientů kro-měřížské léčebny. Výstava se koná v Muzeu Kroměřížska v Galerii podloubí, otevřeno je denně mimo pondělí od 9 do 12 a od 13 do 17 hodin. Katalog k výstavě je již na světě, vyšel v červnu 2009, kdy si PL Kroměříž připomínala sto let od svého založení.

-red-

U nijazz ve spolupráci s hl. m. Praha, PL Bohnice a o. s. Ježek a čížek v rámci Týdnů pro duševní zdraví

pořádá 12. 9. 2009 Babí léto v Bohnicích, začátek již ve 12:30 hodin. Pozor, tento rok se festival koná podvacáté a naposled, proto neváhejte a přijďte! Vstupné je symbolické: Studenti 80 Kč, důchodci 50 Kč, rodiny s dět-mi 120 Kč, děti do 12 let a vozíčkáři zdarma. Uplynulých 20 let připomenou: Jiří Schmitzer, DJ Mardoša, Hm..., Krásné nové stroje, BOO, Zuby nehty, OTK, Už jsme doma, Rudovous, MCH Band, Devero-va chyba, BBP, Jiří Konvrzek, Vladimír Mer-ta, Jiří Dědeček, Buchty a loutky, Vosto5, Lachtaní divadlo Honzy Kovaříka, Matějka a spol., Bohnická company, Padni jak padni, AHA Szinpad drama group (HU), Divadlo

Za kulturou do Bohnic Babí léto v Bohnicích, 12. 9. 2009, Praha

bez domova (SK), Ježek a čížek s premiérou hry Bufet Bondy a další. Doprovodné akce: Živá knihovna, etnojam, kulturní asociace Nová Akropolis, výstava dokumentující grafické zpracování propagačních materiálů jednotlivých let festivalu, výtvarné dílny, chráněné dílny, zážitkové kouty, šachové turnaje, deskové hry a další akce.

zdroj: www.unijazz.cz

U ž od roku 1992 připadá na 10. října Den duševního zdraví, který vyhlásila Světová federace pro du-

ševní zdraví (World Federation for Mental Health – WFMH. V tento den se po celém světě konají různé akce zaměřené na osvětu a podporu duševního zdraví. I v České republice se staly již tradicí tzv. Dny nebo Týdny duševního zdraví, do kterých se za-pojují občanská sdružení, nevládní organi-zace, pacientská sdružení i zdravotníci. Ani tentokrát o ně nebude nouze. Desátého října se můžete zúčastnit například pražského osvětového happeningu organizovaného sdružením Green Doors Když to s tebou jde do kopce nebo divokého karnevalového průvodu, který začne 10. října odpoledne u ateliéru Alf na Žižkově.

Týdny pro duševní zdraví tento rok připadají na 18. 9.–l0. 10. 2009. Vydáte-li se v tomto čase například do Ústí nad Labem, můžete se těšit na divadelní představení (např. Oblomov Dejvického divadla s Ivanem Trojanem v hlavní roli), filmy v Mumii nebo zajímavé kulturní akce v kavárně Bárka Kafé. Součástí projektu je také Veletrh sociálních služeb (22. září 2009), realizova-ný pod širým nebem na Lidickém náměstí, který nabízí prostor pro prezentaci příkladů dobré praxe, pro hledání a nacházení no-vých inspirací a společná setkání zástupců neziskového, veřejného i podnikatelského sektoru a pro uzavírání partnerství a spo-lupráce.

-red-

Den duševního zdraví 10. 10. 2009, celý svět

foto Karel Šuster

23

Časopis pro všechny, kterým duševní strasti nejsou lhostejné

TK Mýto je resocializační pobytové zařízení určené pro mladé lidi (18–35 let) s duševní nemocí, zejména schizofrenií.

inzerce

Více informací:Terapeutická komunita MýtoNáměstí 7, 338 05 Mýto u Rokycan

tel.: 371 584 014mob.: 602 646 975e-mail: tkmyto@capz.cz www.capz.cz

záchranný člun pro mladé lidi s duševním onemocněním

ČAPZ Vs. finAnČní kriZe

České AsociAci Pro Psychické ZdrAVí PomAlu docháZí kyslík. neZtrácí VšAk nAději.

RGBoranz: 243/151/27 (FF/99/00)purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

CMYKoranz: 0/60/100/0purpur: 0/95/27/0

Víme, že naštěstí existuje mnoho lidí, kterým duševní strasti nejsou lhostejné. Prosíme, podpořte nás zasláním dárcovské sms ve tvaru DMS PSYCHICKEZDRAVI na číslo 87777 Cena jedné DMS je 30 Kč

RGB

oranz: 243/151/27 (FF/99/00)

purpur: 228/31/103 (FF/00/66)

CMYK

oranz: 0/60/100/0

purpur: 0/95/27/0

24