Fonetika - úvod

• Jazyk = přirozený kód, systém dorozumívacích prostředků x ostatní kódy jsou odvozené (např. písmo)

• Dvojí artikulace řeči = omezené množství distinktivních jednotek nižšího řádu neomezené množství významových jednotek vyššího řádu

Písmo - ortografie

• Pro zachycení mluveného jazyka se užívají grafické systémy

• Ortografie:

– normativní soubor pravidel platných v dané době pro daný jazyk

– pravidla pro správné použití grafémů a dalších znaků nereprezentujících konkrétní zvuk (interpunkce, velká a malá písmena, přízvuk…)

– důležitá ve školní výuce

Písmo

• nejedná se o věrné zachycení hlásek a fonémů jazyka je tedy rozdíl mezi zvuky a grafémy jazyka

• jazyk se vyvíjí rychleji než písmo v některých jazycích větší rozdíl mez výslovností a grafickým znázorněním (angličtina, francouzština) x v jiných jazycích jsou mluvená a grafická stránka blíže (polština, italština, turečtina)

Písmo

• ideogramy – zachycují většinou ucelené pojmy, pro vyjádření dalších rysů slova (číslo, pád, čas…) jsou nedostatečné a potřebují další doplňkové znaky; zachycené pojmy jsou realisticky znázorněné, rozeznatelné, př.:

– hieroglyfy (měly i hláskové znaky)

– čínské znaky

Písmo (hieroglyfy)

hieroglyf

zjednodušeně

fénické písmo řecká alfabeta

hebrejština etruština

latina

Písmo (čínské)

slunce

měsíc

hora

řeka

déšť

strom

Písmo

• Slabičné písmo – je odvozeno z piktogramů, již přesnější korespondence mezi mluveným a psaným projevem

– fénická abeceda: jen souhlásky

– řecká abeceda: převzata z fénické + samohlásky

• Hláskové písmo – vzniklo ze slabičného (nápisy v alfabetě kolem r.730 př.n.l.)

– latinka – vznikla modifikací řecké alfabety

Fonetika – historie disciplíny

• jako vědecká disciplína vznikla ve starověku v Indii – studium sanskrtu (Panini, cca 500 př.n.l.)

• v 5 stol.př.n.l. v Řecku popsán poprvé rozdíl mezi samohláskou a souhláskou

• ve středověku malý zájem o fonetiku; Jan Hus popisuje výslovnost některých hlásek

• 16.-17.st. větší zájem o rozdíly mezi vztahy latinských písmen a hlásek, které měla písmena zastupovat; srovnávací popis hlásek různých jazyků

• 18.st. – pozornost na zafixování pravopisu a výslovnosti: Hellwagův vokalický trojúhelník

• 19.st. – studium akustiky (teoretické a experimentální), studium tzv. funkčního hlediska – Pražský lingvistický kroužek (Mathesius, Havránek, Trubeckoj)

Fonetika, fonologie

• Fonetika (fonetica) = studium akustických a artikulačních rysů jazyka, fyzická a fyziologická stránka jazyka (parole)

f. synchronní/diachronní

f. experimentální; lékařské využití – foniatrie, logopedie

• Fonologie (fonematica) = funkční rysy zvuků, zvukové a významové rozdíly mezi nimi (langue); funguje jako nástavba fonetiky

Fonetika italštiny

• v případě italštiny = fonetika standardní italštiny, tj. jazyka, který je základem ortografických příruček a je založen na toskánské (florentské) variantě italštiny, očištěné od některých typických rysů (př. tzv. gorgia toscana)

• odchylky od této standardní výslovnosti jsou někdy tolerovány, protože jsou velmi rozšířené

Hláska, foném

• Hláska (suono) = předmět studia fonetiky; nejmenší zvuková jednotka; vzniká při členění promluvy

píše se do [] • Foném (fonema) = předmět studia fonologie;

abstraktní jednotka, množina všech podobných zvuků, které v jazyce představují jednu hlásku; základní jednotky tzv. fonematického plánu jazyka; – shluk tzv. relevantních/distinktivních rysů – rozdíly v realizaci fonémů dané věkem, pohlavním,

vzděláním, fyzickým a fyziologickým stavem, místem původu

– píše se do //

Foném

• distinktivní rysy = takové, které umožňují odlišit jeden foném od druhého lze odlišit význam slov (pes, les)

• fonémy se vyskytují ve stejném hláskovém okolí zkouška „komutací“: pino – fino – vino – Gino – Nino

• minimální dvojice = slova, která se liší pouze přítomností 1 fonému (dare – fare, den - ten)

Foném (den x ten)

okluziva, alveolární, orální

x D T

znělá neznělá distinktivní rys

společné rysy

Distinktivní rysy

• prozodické – př. kvantita, přízvuk, melodie/intonace

péče x peče, capitano x capitano

• inherentní – binární dělení, př. znělost x neznělost, orálnost x nazálnost, otevřenost x zavřenost, samohláskovost x souhláskovost, zaokrouhlenost x nezaokrouhlenost, délka,

Opozice fonémů

• podle role, kterou v opozici hraje distinktivní rys odlišující její členy jsou opozice:

• bilaterální – u jedné dvojice • multilaterální – u více dvojic • binární – tvořeny 2 fonémy • vícečlenné – více fonémů • proporcionální – vyskytují se u více než 1 dvojice (znělá x neznělá, orální x

nazální…) • privativní – u jednoho členu dvojice se vyskytuje, u druhého ne (r x l) • graduální – různý stupeň téže vlastnosti (různý stup.

otevřenosti/zavřenosti u vokálů) • korelace/korelační pár – bilaterální proporcionální privativní opozice • některé opozice jsou stálé (v kterémkoliv postavení ve slově) • jiné jsou tzv. neutralizovatelné (ruší se v některých postaveních – lez/les)

Varianty fonémů (allofoni)

• jedná se o realizace téhož fonému, mají stejné distinktivní rysy, liší se nedistinktivními = nemají rozlišovací funkci

• kombinatorní/poziční – podmíněné hlásk. okolím (gdo) • volné/individuální – řečové vady (př. ráčkování) • expresivní – v citově zabarvených promluvách (jóóó) • vzájemně se vylučují = nemůžou stát na stejném místě • každý jazyk má jinou distribuci hlásek, proto jsou i rozdíly v

tom, kdy něco považujeme za foném nebo za variantu: – čj. kdo /gdo/ - k x g jen varianta – it. cola x gola – k x g jsou fonémy – it. Ɛ x e – rozdíl v zavřenosti/otevřenosti (pesca) – aj. n x ŋ – rozdíl dentální x velární (ban x bang)

Tvoření zvuku

• spojení: – psychologického stádia = konkretizace idejí

– fyziologického stádia = zhmotnění ideje, vzniká zvuk

– akustického stádia = vychází z předchozího řeč

• v mozku: akustické vlny elektromagnetické rozumíme řeči

• zapojení respiračního, fonačního a artikulačního ústrojí

Respirační ústrojí

• tvoří: plíce a bránice • podle kapacity plic – délka výdechového proudu • v klidu vdechy : výdechy = 2:3, při mluvení,

zpívání se poměr mění (až na 1:20, 1:30) • při mluvení třeba sladit fyziologickou pauzu a

funkční pauzu – dech se má podřídit projevu • hlásky „spotřebují“ různé množství vzduchu:

neekonomické – h, ch, f x ekonomické – okluzívy • většina evrop. jazyků užívá výdechový proud x

vdechy = mlasky, kliky (Křováci)

Fonační ústrojí

• tvoří: hlasivky a glottis (hlasivková štěrbina)

• hlasivky = hlasivkový vaz + hlasivkový sval + slizniční hlasivk. řasa; připínají se ke štítné chrupavce (ohryzek) a hlasivkovým chrupavkám

• ženské hlasivky cca 1,25-1,75 cm = kratší = vyšší hlas; mužské 1.75-2,5 cm = hlas je hlubší

• glottis = mezihlasivková štěrbina

• v klidu jsou hlasivky uvolněné, štěrbina největší x při artikulaci se hlasivky k sobě přimykají

Postavení hlasivek

Fonační orgány

Artikulační ústrojí

• tvoří: hrdelní dutina, nosní dutina, ústní dutina

• zvuk z hlasivek prochází těmito rezonančními dutinami – hrdelní ústní (orální) a/nebo nosní (nazální)

• nosní dutina statická, nelze v ní zvuk modifikovat, naladěna na stejný tón, jejím ozvučením vznikají nosovky

• ústní dutina – lze aktivně zapojit, mění se tvar a rozměr – díky zapojení mluvidel

Mluvidla

• dolní čelist: vliv na tvar ÚD, pohyb , lze mluvit i s fixním čel. úhlem

• rty: aktivní při tvoření samohlásek a souhlásek bilabilálních, labiodentálních x pasivní u velár; práce s retní štěrbinou – zaokrouhlení n. zaostření

• dásně (alveoly): pasivní, výslovnost dána pozicí jazyka • tvrdé patro (palatum): pasivní, výslovnost podle pozice

jazyka • měkké patro (velum): pohyblivé, uzavírá/uvolňuje

vstup do ND • jazyk: sval, důležitý pro artikulaci, pohybuje se jeho

hrot, hřbet, okraj

Artikulační ústrojí - schéma

Fyzikální (akustický) aspekt řeči

• zvuk vzniká chvěním hmotných částic vzduchu – chvění zdroje zvuku rozkmitá přilehlé částice

naráží na další částice zvuk se šíří ve vlnách všemi směry

• mechanické podněty způsobující vznik vlnění (a zvuku) jsou

– periodické = tón samohlásky

– neperiodické = šum souhlásky

Tón - charakteristiky

• výška – dána kmitočtem (délka a napětí hlasivek), běžný rozsah 80-350 Hz, muži 100-150 Hz, ženy 200-300 Hz – čím delší hlasivky, tím míň kmitů hlubší hlas – běžný rozsah slyšitelných zvuků je 16 Hz – 20 kHz – pod touto hranicí – infrazvuk, nad - ultrazvuk

• síla/hlasitost – síla výdechu, dána amplitudou kmitu hlasivek – čím je vyšší, tím je silnější/hlasitější tón

• barva – ozvučení tónu, skládá se z: – základní tón – dán počtem kmitů hlasivek za vteřinu, určuje

výšku samohlásek – charakteristický tón – je na něj naladěna rezonanční dutina, má

vždy stejnou výšku u 1 mluvčího i u všech mluvčích daného jazyka

Sluch a sluchové vnímání

• jedná se o důležitou složku v dorozumívacím procesu

• zapojení sluchového ústrojí + nervové dráhy vedoucí do mozku

• sluchové ústrojí: – zevní ucho (boltec + zvukovod) – střední ucho (dutina bubínková, bubínek, sluchové

kůstky, Eustachova trubice, dutiny ve výčnělku spánkové kosti)

– vnitřní ucho (zde uloženo Cortiho ústrojí + ústrojí statické/ rovnovážné)

Sluchové vnímání

• Zvuk prochází zvukovodem, naráží na bubínek

rozechvěje se vibrace se přenesou na kladívko, kovadlinku a třmínek oválné okénko

• přeměna zvukové energie na nervové podněty se děje ve vnitřním uchu – vibrace okénka se přenáší na endolymfu v hlemýždi Cortiho orgán v hlemýždi přijímá toto akustické vlnění, které se díky receptorům sluchu mění na nervový impulz sluchový nerv mozek

h

Sluchové ústrojí

Klasifikace hlásek

• Dělíme podle způsobu artikulace na samohlásky (vokály) a souhlásky (konsonanty)

• Vokály – výdechový proud prochází volně mluvidly + hlasivky periodicky vibrují = tón

• Konsonanty – výdechovému proudu se staví do cesty překážky + vibrace hlasivek nepravidelné = šum

Samohlásky (vokály)

• Ve spisovné italštině je systém 7 vokálů, založený na kvalitě, kvantita sekundární: i, e, ɛ, a, ɔ, o, u

• Při artikulaci se mění tvar ústní dutiny změnou postavení jazyka, rtů, měkkého patra

• Popis podle vokalického „trojúhelníku“ (trapezio vocalico): podle postavení těchto mluvidel – vertikální posun jazyka + rozevření čelistí = vysoké, střední, nízké

+ zavřené, otevřené – horizontální posun jazyka = palatální/přední, střední,

velární/zadní – postavení rtů = zaokrouhlené (labializované), nezaokrouhlené – zapojení nosní dutiny = orální, nazální (v italštině nejsou)

Vokalický trojúhelník

vysoké max. zavřené

středové

nízké max. otevřené

přední střední zadní labializované nelabializované

Popis italských vokálů

• i: přední/palatální, vysoký, zavřený, nelabializovaný

• e: přední/palatální, středový, zavřený, nelabializovaný

• ɛ: přední/palatální, středový, otevřený, nelabializovaný

• a: střední, nízký, otevřený, nelabializovaný • ɔ: zadní/velární, středový, otevřený, labializovaný • o: zadní/velární, středový, zavřený, labializovaný • u: zadní/velární, vysoký, zavřený, labializovaný

Otevřené x zavřené E, O

• v pravopise mezi nimi není rozdíl, jen ve výslovnosti

• mohou se vyskytovat ve stejném hláskovém okolí = mají distinktivní funkci = fonémy

• pro určení otevřeného nebo zavřeného vokálu u homograf bývá př. důležitá etymologie slova (často z latiny):

př. *‘pesca] – piscis x *‘pɛsca] – persica malus

*‘colto] – cultus x *‘cɔlto] – colligere

https://www.youtube.com/watch?v=enLBZkO3-VE

https://www.youtube.com/watch?v=10eMTwhdrOY

Výslovnost vokálů

• krátce: v nepřízvučné slabice (i, e, a, o), v přízvučné slabice před zdvojenou (všechny), v přízvučné slabice na konci slova (všechny) – amore, dormire, vestito – freddo, piccolo, mappa – città, caffè, vorrò, sentì, virtù

• polodlouze: v přízvučné slabice před konsonantickou skupinou (všechny), v přízv. slabice před (alveo)palatálami (i, e, a, o, u), v přízv. slabice před afrikátou (ɛ, ɔ), v přízvučné slabice před K+diftong (ɛ, ɔ, u) – litro, semplice, erba, alto, norma, molto – legno, pesce, bagno, voglia, Puglia, pugno – premio, gloria, rupia

• dlouze: v přízvučné slabice před jednoduchým konsonantem n. před jednoduchým vokálem (všechny) – riso, cena, tema, casa, poco, noce, luna – follia, vendei, idea, dai, poi, uomo, lui

Polosamohlásky/polosouhlásky

• Semivocali, semiconsonanti

• jako polosamohlásky = za jiným vokálem ([´noi, ´trauma])

• jako polosouhlásky = před jiným vokálem ([´pjattsa, ´kwesto])

• jsou součástí diftongů: v klesavém – polosamohlásky /i, u/, ve stoupavém – polousouhlásky /j, w/

• mají kratší trvání než samohlásky /i, u/

• nelze je vyslovit samostatně, jen ve spojení s dalším vokálem

Diftong (dittongo)

• spojení dvou samohlásek // samohlásky + polosamohlásky nebo polosouhlásky

• oba vokály patří do jedné slabiky

• silné: e,a,o x slabé: i,u

• stoupavý (ascendente): nepřízvučný poloK+ přízvučný V (piede, piano, passione, quattro, duemila, guida, suono)

• klesavý (discendente): přízvučný V + nepřízvučný poloV (zaino, sei, noi, altrui, auto, Europa)

Pohyblivé diftongy

• ve slovech stejného základu se střídá diftong s jednoduchým vokálem: buono x bontà, uomo x omino, viene x veniva

• u slov základových je přízvuk na kořeni slova a je zde diftong, u slov odvozených (popř. jiného sloves. tvaru) se přízvuk přesouvá na koncovku a je zde jednoduchý vokál

• u sloves: př. muore x morire, siede x sedevano • ve slovech odvozených z kořene s diftongem: př. ruota x

rotella, vuole x volontà • snaha o stabilizaci pohyblivých diftongů: př. u složených slov

(fuoribordo), adverbií na –mente (nuovamente), slovesa nuotare, vuotare (zde pro odlišení od notare, votare), u často užívaných slov (pieno – pienezza, piede - piedistallo)

Triftongy a spojení více vokálů

• triftong: spojení 3 vokálů: př. poloK + V + poloV (miei, suoi), poloK + poloK + poloV (viuola)

• jejich realizace je většinou jako 2 slabičná

• čtyřhlásky: spojení vokálů a polosouhlásek, dělí se do jiných slabik (cuoio, muoio)

Hiát (iato)

• kombinace dvou vokálů patřících do dvou různých slabik – každá z nich realizuje zvlášť

• setkání vokálů: – silný + silný (maestro, poesia, leone, idea, boa),

– nepřízvučný silný + přízvučný slabý (vie, Lucia, tuo, paura, caffeina, mormorio)

– dva stejné vokály (zii, zoologo)

• i u slov s předponou, pokud nesplynula se slovem: antiaereo, riunione

Souhlásky (konsonanty)

• vznikají je-li výdechový kanál zcela/částečně blokován některým z mluvidel

• podle místa artikulace: bilabiální, labiodentální, alveolární, (alveopalatální), palatální, velární, laryngální

• podle způsobu artikulace: okluzivy, semiokluzivy, frikativy, laterály, vibranty, nazály

• podle sluchového vjemu: explozivy (= okluzivy), spiranty (=frikativy), afrikáty (=semiokluzivy), sibilanty

• podle funkce hlasivek: znělé, neznělé • podle síly závěru u okluziv: silné (fortis), slabé (lenis) tzv. lenizione storica = proces oslabování síly závěru v románských jazycích: amatum ˃ amato, amado, aimé

Systém italských konsonantů

způsob

artikulace

znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá

okluzivy (orální) b p d t g k

(nazální) m n ɲ (gn)

semiokluzivy ʣ (z) ʦ (z) ʤ (gi,ge) ʧ (ci,ce)

frikativy v f z s ʃ (sc)

r

l ʎ (gl)

místo artikulace

bilabiální labiodentální dentální alveolární alveopalatální palatální velární

Okluzívy (occlusive)

• nad hrtanem vzniká závěr, proud vzduchu jej prorazí vzniká exploze

• všechny orální jsou párové • bilabiály jsou nejrozšířenější konsonanty na světě, často se

vyskytují v dětských slovech, zvukomalebných slovech (pappa, mamma, paf…) - podobně dentály (tic-tac, ninna nanna)

• změny v dialektech: benátský – zjednodušení zdvojených ([pove´reto]), toskánský – změna okluzívy na frikativu (= gorgia toscana [pa´taƟta, ´χasa]), římský – zdvojení jednoduchého /b/, jižní dialekty – sonorizace neznělých ([ ´tembo, no´vanda, ´gamera]), substituce /b/ za /p/ nebo /v/ (= betacismo´[´boglio, ´boce])

Frikativy (continue, constrittive)

• závěr není úplný, jen zúžený • bilabiální frikativy v,f = spiranty • alveolární s,z = sibilanty (sykavky) • s: neznělé /s/ - v náslovné pozici před V, ve středové před

neznělou, v intervokal. postavení po předponě, ve složeninách, v příponě –eso, -ese, -oso;

znělé /z/ - před znělým K, v intervokal. postavení (výjimka: cosa, casa, così) • alveolární r, l = souhrnně likvidy • r = vibranta • l = laterála • ʃ = v písmu „sc“, ʎ = „gl“

Semiokluzívy (affricate)

• na pomezí mezi okluzívou a frikativou, přesto, že je vnímáme sluchem jako jeden zvuk, jedná se o splynutí okluzívy + frikativy /ts, dz…/

• /ts, dz/ = psáno „z“, /ʧ/ = „c+i,e“, /ʤ/= „g+i,e“ • v dialektech (tosk.) – často posun do frikativy:

pace [´paʃe], camicia [ka´miʃa] • z: neznělé /ts/ - kombinace z + i + vokál, po l, v

příponách –anza, -enza, -ezza znělé /dz/ - intervokalické postavení, přípony -zzare, -izzazzione

Nazály

• bilabiální /m/, alveolární /n/ • palatální /ɲ/ - „gn“, vyslovuje se zdvojeně – v

cizích slovech se vyslovuje /gn/ • velární /ŋ/ jen jako alofon před velární okluzívou

([´baŋka]) • labiodentální /ɱ/ jen alofon před labiodent.

frikativou [iɱ´vɛrno] • v dialektech: Lazio +jih – zdvojené /m/

([´kammera]), vznik mm, nn asimilací /mb, nd/ ([gamma, kwanno])

Konsonantické skupiny

• v italštině o 2-3 členech, vícečlenné jen v cizích slovech

• dvoučlenné: v náslovné pozici: sykavka + K (sdegno), okluzíva + likvida (prato), frikativa + likvida (fratello); ve středové pozici: likvida + K (alto), nazála + K (gamba); dále u slov přejatých

• tříčlenné: náslovná i středová pozice: sykavka + K + likvida (sbloccare), středová pozice: nazála + K + likvida (avambraccio)

Změny ve výslovnosti (1)

• z důvodu jazykové ekonomie dochází ke změnám ve výslovnosti – snaha o co nejmenší artikulační úsilí – na úrovni hlásek jsou to:

• asimilace (spodoba): a. znělosti ([´znɛl:lo]); a. artikulační ([aŋ´kora]); a. progresivní ([´kwanno]), a. regresivní ([aŋ´kora]) – v it. i čj. je běžnější regresivní; asimilace znělost vede k sonorizaci a „lenizione“ (amatum ˃ amato, amado, aimé)

• nazalizace: druh asimilace – vokály ve slabice uzavřené nazálou mají nazální výslovnost, důležité zejména ve francouzštině (un x une), it. a čj. málo významné

• palatalizace: typ asimilace artikulační u velár: [´kara] x [´kjara] • rotacizmus: podtyp sonorizace, intervokalické „s“ se mění na ˃ /z/ ˃

/r/ - již v latině (flos, floris), v it. opus ˃ opera, často v sardském a neapolském dialektu u /d/: [ma´ronna, ca´ruta], na Sicílii: [araciu]

• VÝŠE UVEDENÉ TYPY PATŘÍ K ASIMILACI KONTAKTNÍ – u dvou hlásek stojících bezprostředně u sebe

Změny ve výslovnosti (2)

• distanční asimilace: hlásky u sebe nestojí, např. vokály se v nepřízvučné slabice asimilují vlivem vokálů v přízvučné (equalis ˃ uguale); k d. asimilaci patří i vokální harmonie: u aglutinačních jazyků (turečtina, ugrofinské) se afix řídí typem vokálu v základu slova: př. finština – työssä – talossa

• asibilace: oslabení závěru až po vznik semiokluzívy/frikativy vlivem následujícího palatálního vokálu: medius ˃ mezzo, diurnus ˃ giorno

• disimilace: ze dvou stejných hlásek nebo hlásek s podobnou artikulací vznikají dvě odlišné (často u méně stabilních hlásek, př. likvidy, nazály): arborem ˃ albero, peregrinus ˃ pellegrino, quinque ˃ cinque; úplná disimilace – jedna z hlásek zmizí: Frederico ˃ Federico

Změny ve výslovnosti (3)

• synkopa: vypuštění slabičné hlásky – directus ˃ dritto, cerebellum ˃ cervello

• haplologie: vypuštění nepřízvučné slabiky podobné nebo shodné s přízvučnou – stipipendium ˃ stipendio, semimestris ˃ semestre

• svarabhatická (přechodová) hláska: obohacení, vedle existující souhlásky vzniká nová, přechodová, často u neobvyklých souhláskových skupin, nebo ruší hiát (vidua ˃ vedova), podtypem jsou epentetické hlásky – přidání uprostřed slova (umanesimo, batesimo)

• metateze: přesmyknutí hlásek nebo slabik, je buď kontaktní nebo distanční, u málo obvyklých kons. skupin (žlička, verlyba), crocodilus ˃ cocodrillo, Roland ˃ Orlando

Změny ve výslovnosti (4)

• anticipace: ve slově se objevuje hláska, která v něm původně nebyla vlivem hlásky pozdější (tresor ˂ tesoro)

• monoftongizace: zjednodušení diftongu na samostatný vokál (causa ˃ cosa, pauper ˃ povero)

• diftongizace: ze samostatného vokálu vzniká diftong (locus ˃ luogo)

• metafonie/metafonesi (přehláska): jistá podoba asimilaci, kmenový vokál je ovlivněn timbrem vokálu v koncovce (v něm. Umlaut): Buch – Bücher, aj. foot - feet; v it. dialektech běžně (mimo Toskánu): sg. nero – pl. niri, sg. can – pl. cen

Fonosyntax (fonosintassi-1)

• fonetica sintattica

• fonologické jevy, které vznikají v mluvené souvislé řeči na hranici mezi dvěma sousedícími slovy, mezi nimiž je silný syntaktický vztah a není mezi nimi pauza

• při souvislé řeči se slova nevyslovují odděleně, ale plynule jedno za druhým některá slova mohou splývat s následujícími

• rozdělení slov tak, jak známe z ortografie neodpovídá fonetickému dělení věty

Fonosyntax (fonosintassi-2)

• změny postihující zejména vokály: • elize (elisione): odpadá koncový neznělý vokál před náslovným

vokálem, naznačeno apostrofem; v it. u členů, ukaz. zájmen questo, quello, io, adj. bello, Santo, částice ci, adv. come, předložka di

• apocope, troncamento: odsunutí koncové nepřízvučné hlásky/slabiky před náslovným konsonantem, před odsunutým předchází likvida nebo nazála, často slova tvoří tematický celek (signor Martini, quel tipo, gran fretta)

• aferesi: v mluvené italštině, u členů, odpadá jejich vokál a člen se přimyká k předchozímu slovu (bevo’n tè)

• pro(s)tesi: přidání hlásky na počátek slova, často ve starší it. před skupinu s + K (iscritto, Ispagna, ischerzo, iscuola), dnes jen v dialek.

• epitesi: mizející dialekt. prvek, přidání –e na konec oxyton: fu ˃ fue, però ˃ peroe

Fonosyntax (fonosintassi-3)

• změny postihující konsonanty: • asimilace: v čj. na švu s neslabičnými předložkami před znělou

náslovnou ([gdomu]), v it. často u koncových nazál: [coŋ Karlo, iŋ kasa]

• raddoppiamento/rafforzamento sintatico: zesílení, prodloužení, zdvojení náslovného konsonantu po přechozím přízvučném vokálu u slov, která tvoří sémantický celek, vyskytuje se jednoslabičných slov (dà, ciò, a, da, fra, sto, va, ma…), víceslabičných oxyton (perché, però, farò, caffè…), dvojslabičných slov (come, dove, contra, qualche, sopra), nedochází k němu po: di, la, lo, i, le, gli, ce, ci; graficky se nevyjadřuje, ale slova mohou splynout dohromady appena, davvero, sebbene

• není v dialektech severních, vyskytuje se běžně ve střední/jižní Itálii • [per´kem´mai, ka´fen´nero]

Slabika (sillaba) (1)

• jednotka výslovnosti, větší než hláska, menší než slovo

• monosylabická slova = tvořená jednou slabikou, polysylabická = víceslabičná

• z artikulačního hlediska slabice odpovídá jeden náraz výdechového proudu, z akustického se ve sledu zvuků vyskytují některé více znělé, které odpovídají vrcholu slabiky – v italštině vždy vokál, v čj. i konsonant (likvida - trh, nazála - sedm, frikativa - pst)

Slabika (2)

• struktura slabiky: • vrchol slabiky = jádro (nucleo), v it. vokál, pokud je diftong, jeden

vokál patří do vrcholu, druhý do praetury nebo kody • před vrcholem = praetura (attacco, onset), v it. konsonant, nebo

kons. skupina (okl+likv., frik.+likv.) • za vrcholem = koda (coda), v it. konsonant, většinou likvida, nazála,

sibilanta nebo 1. část zdvojeného kons. • v praetuře a kodě může být i větší počet konsonantů • otevřená slabika (aperta, libera): končí na vokál; V (a-ra), CV (a-ra),

CCV (gra-no), CCCV (stra-no) • zavřená slabika (chiusa, implicata): končí na konsonant, VC (al-to),

CVC (sal-to), CCVC (stal-la), CCCVC (spran-ga) • rozdíl mezi fonetickou slabikou a graficky zapsanou: chiosco [´kjɔs-

ko] x chio-sco; voglio [´vɔʎ-ʎo] x vo-glio

Dělení slov do slabik

• důležité v písemném projevu – př. zalomení textu; u složených slov platí stejná pravidla jako u jednoduchých, popř. lze oddělit prefix+báze

• náslovný V, za nímž následuje jednoduchý K tvoří samostatnou slabiku (a/ni/ma)

• jednoduchý K a jednoduchý V tvoří slabiku (te/le/fo/no) • zdvojené K patří do dvou slabik (mam/ma), jako zdvojená také –cq-

(ac/qua) • konsonant. skupina patří do jedné slabiky, pokud se může vyskytovat i na

začátku slova (a/bra/si/vo, ca/tra/me) x jinak patří do dvou slabik, a to i tehdy, začíná-li slabika vokálem (um/bro, ar/te)

• nedělí se kons. skupiny s+K (na/sco, na/stro) • nedělí se hlásky zapsané více písmeny – ch, gl, gh, gn, sc, cia, cio, ciu

(fi/glio, spu/gna) • dvojice vokálů se nedělí, jsou-li diftongem (pio/ve), do dvou slabik se dělí v

případě hiátu (pa/u/ra) • u spojení s apostrofem jsou možnosti dělení: dell’/oro, del/l’oro, dell’o/ro

Přízvuk (accento) (1)

• stojí nad fonetickou segmentací slov = jev suprasegmentální (prozodický), další suprasegm. prvky jsou slabika, intonace, rytmus…

• přízvuk může být na úrovni slovní i větné • v některých jazycích je pohyblivý – má distinktivní funkci (italština,

angličtina, ruština), jinde stálý – funkce demarkativní (čeština, francouzština, polština)

• v latině a řečtině byl přízvuk melodický – přízvučná slabika vyslovována zvýšeným tónem; lidová latina – již spíše dynamický - větší intenzita výdechového proudu v přízvučné slabice;

• ve spisovné italštině je přízvuk dynamický; v čj. také dynamický, zesílení výdech. proudu je doprovázeno zdloužením přízvučné samohlásky

• ve víceslabičných slovech může být vedle hlavního přízvuku přízvuk (přízvuky) vedlejší: ma,gnifica´mente

Přízvuk (2)

• v italštině může být přízvuk na kterékoliv slabice: přízvučná slabika/vokál – tonica, ostatní – atone, pozice před přízvukem – pre/protonica, za přízvukem – postonica

• krátká nepřízvučná slova se přidružují k následujícím (proklitika) nebo předcházejícím (enklitika)

• proklitika: členy, osob. zájmena, vztažná zájmena, příslovce, předložky, spojky

• enklitika: osobní zájmena za slovesem, jsou ke slovům přidružena i graficky, jejich použitím se nemění pozice přízvuku (telefona - telefonamelo)

• v italštině se přízvuk graficky naznačuje jen u tzv. parole tronche, u jedno- a víceslabičných pouze u homograf, tzv. cirkumflex se píše pro naznačení splynutí více hlásek (leggii = leggî)

• rozlišovací funkce přízvuku: ´ancora x an´cora, ´subito x su´bito, prin´cipi x ´principi, ´capitano x capi´tano

Pozice přízvuku (1)

• v italštině se počítá od konce slova, podle pořadí slabiky, na které přízvuk leží se slova dělí na:

• parole tronche (oxytona): přízvuk na první slabice (città, parlerò, capì)

• parole piane (paroxytona): přízvuk na 2. slabice od konce (canto, bello, lavoro)

• parole sdrucciole (proparoxytona): přízvuk na 3. slabice od konce (mettere, ultimo, invisibile)

• parole bisdrucciole: přízvuk na 4. slabice od konce, většinou 3.pl. Sloves a slovesa s enklitiky (abitano, considerano, telefonami, accomodati)

• parole trisdrucciole: přízvuk na 5. slabice od konce (telefonaglielo, comunicamelo)

• parole quadrisdrucciole: přízvuk na 6. slabice od konce (fabbricamicelo)

Pozice přízvuku (2)

• běžně je možné stanovit pozici přízvuku u 2-3 slabičných slov, u delších – podle slovníku

• přízvuk lze určit také podle přípony: parole piane: -eria, -ese, -iere, -izia, -ore, -zione; parole sdrucciole: -abile/-ibile, -astico/-istico, -esimo, -evole, -fobo, -logo, -metro, -sofo, -itudine

• u některých slov dochází k chybám v přízvuku: jako sdrucciole se vyslovují piane: Friuli, cosmopolita, persuadere, ortica, salubre, scandinavo; jako piane se vyslovují sdrucciole: termite, Nuoro, impari, diatriba

Intonace, větná melodie

• suprasegmentální jev = slabika/slovo, která/které se má odlišit od ostatních se vysloví s tónovým posunem

• v italštině: melodie klesavá – intonace poklesne na poslední přízvučné slabice (oznamovací věty, věcné otázky, věty rozkazovací, zvolací)

• melodie stoupavá: buď uvnitř koncové přízvučné slabiky nebo stoupá na nepřízvučných za poslední přízvučnou (zjišťovací otázky, nedokončené výpovědi)

• melodie stoupavo-klesavá: v delších výpovědích, kde je víc intonačních vrcholů, nejvýše je přízvučná slabika nejdůležitějšího slova ve větě (výroky, definice, žádost, výpočet informací)

• intonace může mít i funkci emocionální a intelektuální

IPA (API, AFI) (1)

• IPA – International Phonetic Association (International Phonetic Alphabet); API (Association Phonétique Internationale); AFI (Associazione Fonetica Internazionale, Alfabeto Fonetico Internazionale)

• IPA – založena 1886 ve Francii (dnes sídlo v Londýně), vydává časopis JIPA

• přepis (transkripce) zvuků všech nejdůležitějších jazyků světa = fonetická abeceda IPA – využívá běžných grafémů + další symboly př. z řecké abecedy, vymyšlené tvary, znaménka

• některé znaky jsou použitelné pro všechny jazyky – tzv. fonetický font (také v text. editorech typu Word)

• fonet. přepis je důležitý pro záznam jazyků bez písemné podoby, používají např. piktogramy; důležitý i ve výuce jazyků (výslovnost)

• existují i další systémy přepisů: př. systém Ascoli-Merlo pro jazykové atlasy románských jazyků

IPA (2)

• fonetický přepis = co nejpřesnější záznam výslovnosti (vč. alofonů), zapisuje se do [] x fonologický přepis = přepis textu pomocí základních fonémů, avšak neodpovídá zcela přesně výslovnosti, zapisuje se do //

př. [pare], [pa:re], *pære], [pæ:re] = /pare/ • fonetický přepis nezohledňuje velká a malá písmena nebo mezery mezi

slovy [´karlo] • lexikální přízvuk jako apostrof před přízvučnou slabikou: *te´le:fono] • : může označovat délku fonému (uvádí se za příslušným fonémem, ale není

vždy nezbytná): [´ros:o] - rosso • SAMPA (Speech Assessment Methods Phonetic Alphabet) – vychází z IPA,

ale eliminuje typografické obtíže IPA a vychází ze symbolů ASCII (American Standard Code for Information Interchange)

• příklad rozdílů mezi IPA a SAMPA: [Ɛ+ x *E+, *Ɔ+ x *O+, *tʃ] x [tS], [dʒ] x [dZ], *ʃ+ x *S+, *ɲ+ x *J+, *λ+ x *L+, *ŋ+ x *N+, *ɱ+ x *F]

• rozdíl mezi znaky IPA a SAMPA: http://www.lfsag.unito.it/ipa/index.html

Znaky IPA v italštině

scena

Užitečné odkazy

• D.O.P – Dizionario di Ortografia e Pronuncia – http://www.dizionario.rai.it/ – kromě běžné slovníkové definice je možné si přehrát výslovnost

jednotlivých slov

• Dizionario italiano (Sabatini Coletti) – http://dizionari.corriere.it/dizionario_italiano/ – kromě běžné slovníkové definice uvádí také dělení slova do

slabik

• Collins Italian Dictionary – http://www.collinsdictionary.com/dictionary/english-italian – kromě běžné slovníkové definice uvádí také fonetický přepis slov