O  novém správci letního kina po únorové uzá-věrce rozhodne hlavně všestranná kvalita ná-padu. Podmínkou pronájmu však je, aby místu zůstala jeho původní funkce. V  minulosti se zá-měry různily, a  tak svítá naděje, že se jedinečný, momentálně zamčený prostor pod hradbami do-čká zasloužené péče.

Už dlouhé roky leží letní kino, kdysi Olomou-čany oblíbené místo setkávání, ladem. Je trochu s podivem, že prostranství s tak velkým potenciá-lem a v samém srdci historické Olomouce dopo-sud nenašlo nikoho, kdo by dokázal historického a  kulturního ducha trvale vzkřísit. „Je to škoda, bývala to velice atraktivní část města. Promítaly

se filmy, vystupovali zde nejrůznější umělci, po-řádaly se koncerty. Bývalo vyprodáno. Pamatuji si, jak jsem usazoval mladé kluky, kteří vylezli po zadní zdi, jen aby se dostali dovnitř,“ vzpomíná bývalý ředitel olomouckých kin Jan Joukal.

Za svou téměř šedesátiletou existenci zažilo letní kino leccos. Slávu v roli hostitele zvučných jmen i  časy v  naprostém zapomnění. O  tom, že má historickou hodnotu, svědčí také to, že Loca-telliho bastion, na němž dnes amfiteátr s  kapa-citou 2 300 míst stojí, vybudovali před bezmála čtyřmi sty lety švédští vojáci.

Vizi obnovy kulturního potenciálu letního kina se chystá v  soutěži prezentovat i  Jaromír Krátký, současný provozovatel hospůdky Hob-lina, která k  areálu patří. „Rád bych pokračoval v obnově místa, oprášil výjimečnou architekturu, zprovoznil technické zázemí a v roce 2017 začal promítat,“ uvedl. Ať už se areálu ujme kdokoli, amfiteátr snad opět naplní svůj účel a stane se ob-líbeným symbolem příjemných letních večerů.

Veronika Krejčí

Genius loci letního kina ožívá

Z UNIVERZITY

Na skok do Bhútánu

Na Přírodovědecké fakultě pokračují oblíbené přednášky z cyklu Cestovatelské úterky, tentokrát o  neuvěřitelném himalájském království v  Bhú-tánu v  jižní Asii. V  úterý od 18:30 představí rek-tor Jaroslav Miller společně s  Pavlem Nováčkem návštěvníkům exotická místa jako významné cen-trum Punákha nebo hlavní město Thimphu. Di-plomatické styky s touto zemí jsme jako Česká re-publika navázali až v roce 2011. Zmínka tak bude i  o  spolupráci naší univerzity s  tamější, poměrně novou, Royal University of Bhutan. Přerušte tedy svůj hektický studijní maraton, navštivte „zemi hřmícího draka“ a nechte se strhnout atmosférou této podivuhodné země. (eve)

1 4 . P R O S I N E C 2 0 1 5 | Č Í S L O 6 . | R O Č N Í K 4 .

HELENAv krabici

ČTĚTE V TOMTO ČÍSLETéma čísla: Světové Vánoce

Lidskou blízkost a vzájemné sdílení v tom čase vy-zdvihujeme více než jindy. Dodržujeme staré ro-dinné zvyky a zakládáme i nové, své tradice. Jak vypadají rodinné obyčeje v  jiných zemích? Na-šich „erasmáků“ jsme se zeptali, jak probíhají nej-krásnější svátky roku u nich doma.

>> Čtěte na str. 6 a 7.

ZPRAVODAJ STUDENTŮ UN IVERZ ITY PALACKÉHO

Z OLOMOUCE

Book bazar v Druhém domově

Straší vás v kalendáři blížící se svátky, na které přes hromady učení nemáte chuť ani pomyslet, protože ještě zkrátka nemáte jediný dárek? Nezoufejte a ne-chte se inspirovat. Kavárna Druhý domov totiž po-řádá dvoudenní knižní bazar. Stačí mít po zápo-čtech dost energie a  zastavit se tam ve čtvrtek od čtyř odpoledne nebo v  pátek do desáté večerní. Kromě zajímavých nových i  starších knih na vás bude čekat hromada sladkostí a rozšířená nabídka kávy i kakaa na zahřátí. Navíc můžete vánoční ná-kupy spojit i  se zábavou, a  to v  pátek na závěreč-ném večírku. Tak neváhejte a  přijďte nakupovací horečku prožít tentokrát neobvykle klidně a  pří-jemně! (vs)

Poprvé se olomoucké letní kino otevřelo v roce 1958. Foto: Veronika Krejčí

Genius loci - duch a atmosféra místa. Důvod, proč se lidé tak rádi někam vrací. Odhlédněme teď na čas od prosincových radovánek a na skok se přesuňme do teplých letních večerů. Nejlépe těch filmových. Město Olomouc totiž poprvé vypsalo výběrové řízení na desetiletý pronájem Letního kina Olomouc. Areálu, jehož genius loci teď pokrývá vrstva zeleného mechu.

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i P O N D Ě L Í 1 4 . P R O S I N E C | Č Í S L O 6 . | S T R A N A 2 – 3

ROZHOVOR

Jak se váš tým dal dohromady? Znali jste se už dříve? Jakub: Konkrétně s  Petrem se známe asi čtyři roky. Kromě zvukaře, kterého jsme sháněli, až když byl projekt vymyšlený, jsme všichni v týmu spolupracovali už dříve.

Co vás vedlo k založení takového projektu? Proč popularizujete právě humanitní vědu? Jakub: Myšlenka vznikla někdy v říjnu 2014 ve studentském spolku What’s UP. Chtěli jsme dě-lat něco podobného, co dělají na Karlově Uni-verzitě – jejich projekt se jmenuje Mluvící hlavy. My to ale chtěli pojmout trochu jiným způso-bem. Nezaměřovat se jen na maturitní otázky, ale zaměřit se spíše na činnost jednotlivých vy-učujících u nás na fakultě. Chtěli jsme veřejnosti přiblížit jak jejich práci, tak akademické pro-středí.Petr: Chceme ukázat, že humanitní i  sociální vědy mají důležitou roli ve společnosti. I témata jsou vybrána tak, aby korespondovala s  tím, co se děje, případně neděje ve společnosti.

Proč jste se rozhodli pro formát videa?Jakub: Video považujeme za jeden z  nejlep-ších formátů, jak sdělit informaci. Převzali jsme předlohu Mluvících hlav. Oni ale nemají žádné gify, ani kočky. Komunikovali jsme s nimi a ne-měli nic proti tomu, že budeme dělat podobný projekt.

Jak probíhalo rozdělování dílčích rolí v A15? Věděli jste už dopředu, kdo bude re-žisér nebo kameraman? Jakub: Všechno vzniklo docela punkově. Řekli jsme si, že chceme natáčet. Oslovili jsme kama-ráda, co má kameru, a zeptali se ho, jestli by to s námi nezkusil. To jsme ještě neměli ani studio. Role jsme rozdělili podle toho, co koho baví, a  podle zkušeností. Úplně se nám neosvědčil systém naprosté otevřenosti ve smyslu, že každý udělá něco. Museli jsme si role rozdělit docela striktně, jinak bychom nestíhali točit.

Není problém neustále shánět nové tváře do videí? Jakub: Zatím ne. Chceme pro každou katedru natočit jedno video. Celkově je pedagogů na katedrách dost. Postupujeme tak, že si rozklik-neme stránky jednotlivé katedry, zkontaktu-jeme studenty, které známe, a  necháme si ně-koho doporučit. Dále si pročítáme jednotlivé kurzy, které daný pedagog učí, a  následně pak vybereme vhodné kandidáty. Cílem je, aby vi-deo zaujalo širší veřejnost a  nebylo příliš spe-cifické. Ještě jsme se nesetkali s tím, že bychom se neměli na koho obrátit. A začínáme být i po-měrně známí, takže vyučující o tom už vědí.

Kolik času zabere příprava jednoho dílu? Petr: Nejprve příprava zahrnuje e-mailování s  pedagogy. Poté většinou následuje velký pro-blém, tím je najít u  akademiků volný čas. To je něco, co prostě nejde. Prvně tedy jdeme s  da-ným akademikem na kávu, kde zhruba hodinu nebo dvě vybíráme téma. Natáčení jako takové probíhá 2-3 hodiny čistého času, kdy peda-goga opravdu snímáme. Pak přijde na řadu po-stprodukce v podobě obrázků, střihu a hraní si s efekty. V průměru vše trvá přibližně dva dny.

Natáčíte díly dopředu? V  jakém časovém horizontu?Petr: Točili jsme tak, že jsme měli nějaké díly předtočené, ale pak nám došly. Z časových dů-vodů jsme nemohli sehnat pedagogy, o  které jsme měli zájem. Takže dříve byla videa točená třeba dva týdny dopředu. Teď jsme nový díl na-táčeli například až ve čtvrtek. Chystáme to ale do příštího semestru změnit.

Nově se teď videa rozrostla o  kočičí gify, které doprovází mluvené slovo. Proč kočky? Jakub: Naše režisérka Barča je totiž jejich mi-lovnicí a navíc je toho plný internet, takže není problém je hledat. Já mám zase rád basety, takže je do videí dáváme taky. Takové malé osobní projekce.

Jaké máte plány do budoucna? Budete roz-šiřovat tým? Petr: Chceme dokončit plánovaných dvacet dílů a  dále uvidíme, jestli vymyslíme něco ji-ného. Je tady však další otázka, zda vůbec ještě budeme na univerzitě, a pokud ano, jestli s A15 nebudeme expandovat i na jiné fakulty. Jakub: Asi bychom chtěli všichni pokračo-vat. Ale v  tomto týmu, ve kterém jsme teď, ne-máme kapacitu na to, abychom točili i pro jinou fakultu. Hlavně proto, že těm tématům nerozu-míme. Když nám přijde člověk a bude vyprávět třeba o molekulární biologii a o tom, jakým způ-sobem se vážou proteiny, tak to nikdo z nás ne-pochopí.

Jakube, ty jsi právě teď na Erasmu ve Finsku. Pro A15 děláš rešerši témat a hledáš akade-miky. Jak se spolupracuje takto na dálku?Jakub: Když už jsme projekt rozjížděli, věděl jsem, že do Finska pojedu. Předpokládali jsme, že to budeme zvládat. Celá moje práce je emailování. Je tedy v podstatě jedno jestli pošlu e-mail z Finska, nebo Bangladéše.

Lucie Ješátková

Akademická čtvrthodinka, která má jen čtyři minutyRadikální intelektuálové, literární mainstream nebo umělecká migrace v pár minutách, se spoustou obrázků a gifů s kočkami. Že vám to nic neříká? Pak vám představujeme Akademickou čtvrthodinku, vědecko-popularizační projekt fungující při Filozofické fakultě. Studenti v A15 přinášejí 3-4 minutová videa, vždy s jedním akademikem z každé katedry FF. Pedagog má prostor se nezvyklou formou věnovat tématu svého oboru, které je podnětné a leckdy i kontroverzní. O vzniku projektu se rozpovídali produkční Jakub Tichý a asistent režie Petr Cieslar.

A15Tým A15 se skládá z  pěti členů – čtyři kluci pracují pod dohledem režisérky Barči. Nápad vytvořit A15 přišel v  roce 2014. První video ve stávající formě se objevilo přibližně před dvěma měsíci, celkem štáb natočil již 11 dílů, včetně jednoho speciálu, ve kterém sami sebe představují.

Před vstupem do místnosti v  bytě na Náměstí Hrdinů jsme dostali od recepčního instrukce. Byli jsme celkem čtyři redaktoři: já, Honza a dvě Lucky. První úkol jsme museli najít v pokoji, ale nevěděli jsme, co hledáme. To na jistotě nepřidá. Informace, že ven z místnosti se dostane jen tři-cet procent účastníků, taky moc naděje nepři-nese. Ve skrytu své duše, která se zoufale snaží o  sebevědomí, pořád doufáte, že se do čísla ve-jdete. Rada Nepokoušejte se ven dostat oknem nás potěšila a s radostí jsme ji uposlechli.

Po prvním úkolu už nás instrukce a  šifry vedly dál a dál. Adrenalin stoupal. Přesné řešení úkolů vám z  pochopitelných důvodů prozradit nemůžeme. Určitě byste nás totiž potom porazili, což bychom nesnesli.

Asi po čtvrt hodině hry jsme zjistili, že je v  místnosti nainstalovaná kamera. Recepční si nás tudíž celou dobu vesele sledoval. Měli jsme možnost jedné nápovědy, s  sebou jsme totiž dostali vysílačku. Na hru bylo celkem 60 minut, ale nápověda ji mohla zkrátit o pět. Samozřejmě jsme ji potřebovali už při třetím úkolu. Recepční nám ovšem sem tam nějakou připomínku přihodil.

Místnost byla před hrou krásně uklizená. Po ní byly všude na zemi vyházené šuplíky a  různé papíry. Nechtěla bych to uklízet. Kromě toho

spousta věcí, které jsme vyházeli, nás měly jen zdržet a byly úplně k ničemu. Tak jsme se napří-klad jako o život asi deset minut zabývali nemů-žu-říct-čím, o čemž jsme nakonec stejně nemůžu-říct-co vědět nepotřebovali. Stane se. Recepční si určitě mnul ruce, jak nás krásně dostal.

Slibme si, že o tom posledním úkolu už nikdy nebudeme mluvit. Dost by nám tehdy pomohlo mít v týmu skauta nebo pořádné kladivo. Klíč byl opravdu blízko. Poučení pro příště: Všechno se vším souvisí. I  když jsme nevyhráli, moc nás to bavilo.

„Na celé Exit Game se mi nejvíc líbila spolu-práce všech, kteří jsme tam byli. Každý myslí ji-nak, takže je zajímavé pozorovat, koho co na-padne,“ sdělil své dojmy ze hry Honza. Ovšem příště bych klidně vynechala nápady, u jejichž vy-mýšlení jsme byli až přehnaně kreativní. Mnohé z nich nakonec stejně vedly do slepé uličky. Inu, člověk si nejen prověří, jak to umí roztočit jeho mozkové závity, ale také zjistí, jak je na tom s vůd-čími schopnostmi, se sklony k zmatkování i s pa-ranoiou. Třeba nás recepční nakonec zas až tak horlivě nešpehoval.

Důležité oznámení: Tímto se omlouváme za vyšší míru autocenzury článku, než je obvyklé. Bez ní by hra už nebyla oříšek.

Jana Procházková

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

REPORTÁŽ

P O N D Ě L Í 1 4 . P R O S I N E C | Č Í S L O 6 . | S T R A N A 2 – 3 HELENAv krabici

VEČÍREK SE STUARTEM

Katedry divadelních a  filmových studií, dějin umění a muzikologie spojily znovu po roce své síly, aby pod hlavičkou spolku STUART uspo-řádaly vánoční večírek. Ten propukne ve středu 16. prosince od 18 hodin, tentokrát v  klubu Varna. Vstupné nezaplatíte v  penězích, nýbrž jedním malým dárečkem v  hodnotě 50 korun a k tomu můžete donést i cukroví. Kolem desáté hodiny pak Ježíšek tyto malé dárečky náhodně rozdá všem příchozím. O  hudební doprovod celé akce se postarají II kusovky aka Skarlet a Dominika.

VÁNOČNÍ VINTAGE MARKET

Dárky na poslední chvíli můžete nakoupit na Vánočním Vintage Marketu v  sobotu 19. pro-since, který se odehraje už tradičně na Wur-movce. Součástí bude nejen prodej všemožných retro kousků, ale také workshopy, hudební vy-stoupení a chybět nebude ani něco dobrého na zub. O catering se postará La Huerta, o sváteční punč a  dezerty zase Kafe u  koček. Na jednom z  workshopů se například dozvíte, jak si vyro-bit bylinkovou kosmetiku pod dohledem anděla Gabriela. Odejít tak můžete třeba s  domácím mýdlem, balzámem na rty nebo deodorantem.

KAŽDÝ MLUVÍ O SVÉ ZEMI – SÝRIE

Na poslední přednášce z  cyklu Každý mluví o  své zemi v  tomto roce se dozvíme něco víc o  nyní tolik diskutované Sýrii. O  místě bude 16. prosince od 19 hodin v Kině Hoblina povídat zubní chirurg Basel Azar, který odtud pochází. Sýrii a rodný Damašek opustil v roce 2012, do-mov našel zde v Olomouci a nyní se věnuje dok-torskému studiu zubního lékařství. Česky se stihl naučit už za půl roku, proto celá hodinová prezentace proběhne v naší mateřštině.

JAZZOVÉ KOLEDY V JAZZU

Koledy k  Vánocům patří a  během adventu je slýcháme někdy snad až příliš – v  obchodních domech, na adventních trzích nebo třeba v  re-klamách. Některé známe odzadu dopředu, až nám při zaslechnutí Nesem vám noviny hrůzou vstávají vlasy na hlavě. Opravdovým potěšením je potom slyšet koledy v nějakém neotřelém po-dání, v tomto případě třeba jazzovém. Příležitost k tomu budete mít hned v pondělí 14. prosince od 20 hodin v Jazz Tibet Clubu, kde vystoupí Big band Žerotín s nově nacvičenými aranžemi ko-led Milana Svobody.

Eliška Vrbová

Exit Game: Nenašli jsme východ ani západ

TIPY

Ven z místnosti se dostane jen třicet procent účastníků. Foto: Exit Game

Řekněme si to upřímně: Jsme loseři. Projeli jsme to na plné čáře. Nezvládli jsme věc, kterou se učí děti na základce. Exit Game neboli úniková hra není jednoduše rozlousknutelný oříšek. Zamknou vás do malé, staromódně vybavené místnosti a klíč od dveří najdete až po splnění pěti úkolů. My jsme zvládli jen čtyři.

P O N D Ě L Í 1 4 . P R O S I N E C | Č Í S L O 6 . | S T R A N A 4 – 5n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

ROZHOVOR

Splnit požadavky a  zdárně absolvovat zkoušky na soudního tlumočníka je náročné. Co musí tlumočník ovládat kromě požadova-ných znalostí a asertivity?Práce soudního tlumočníka je nesmírně odpo-vědná. První tlumočení u  soudu není jednodu-ché, protože na vás působí atmosféra těchto míst. Soudní tlumočení nebo překlady musí být přesné a  bezchybné, nemůžete odhadovat, co tím chtěl podezřelý říct, nemůžete vynechat ani jedno slovo v  e-mailu, který řeší mnohamilionovou korupci. K  tomu je bezpodmínečně nutná znalost právní terminologie.Věděla jste hned po studiu, že se chcete živit jako soudní tlumočnice?Právo jako obor mě zajímalo, proto mě práce soudního tlumočníka vždy lákala. Byla jsem jme-nována ostravským soudem už v roce 1997, v době bez internetu a  před slovníkem Marty Chromé (Anglický právnický slovník, pozn. red.). Učila jsem se za pochodu z praxe, pak jsem absolvovala kurzy právnického minima na právnické fakultě UK a  semináře paní profesorky Chromé. Sama ráda poradím komukoliv, kdo by se soudním tlu-močníkem chtěl stát.V Olomouci existuje několik jazykových škol, je náročné se udržet na trhu a nejít pod cenu?Nebudu tvrdit, že ne. Ale jsme na trhu už dvacet let a známe svoji cenu. Naše úroveň výuky ani pře-

kladů nijak neklesá. Trh nás tlačí, ale my se ne-dáme. Máme stálé klienty a studenty, kteří oceňují naše kvalitní služby, váží si nás a zůstávají s námi léta. To je pro nás odměnou. Zní to jako klišé, ale angličtina je moje celoživotní láska. Jsem jí věrná a nevidím žádný důvod k rozchodu. Při výuce angličtiny kladete důraz na prak-tickou stránku. Jsou dnes vyučující na uni-verzitě schopni předat studentům filologické znalosti ve stejné míře jako ty praktické? Studium na FF UP mi rozhodně dalo rozhled a jedinečné vědomosti v mém oboru. Dodnes tě-žím z vtipných překladů pana profesora Peprníka. Rady paní profesorky Knittlové byly k  nezapla-cení. Když popisuji historický vývoj slova podle pana profesora Macháčka před rodilými mluv-čími na večírku, získávám obdiv.Možnosti a  změny, které přišly po revoluci, byly pro nás komunistické děti nepředstavitelné. Olo-mouc byla najednou plná cizinců a neuvěřitelných akcí. Rozhodně jsme se nenudili. Dnes už můžete získat praxi v EU, aniž byste stáli dlouhé fronty na víza a pracovní povolení. Máte nějaký zajímavý zážitek spojený s vaším tehdejším studiem?Byl květen 1990. Sedíme se spolužačkou před bufetem na nádvoří FF a  kolem jde pan profesor Jařab: „Děvčata, neměla byste čas dva dny do-provázet Allena Ginsberga? Přijede přečíst svůj

Howl. Mohly byste jej vyzvednout na nádraží a dě-lat mu doprovod?“ Matně jsme si vzpomněly, že A. Ginsberg je nějaký slavný básník z Ameriky. Pana profesora jsme neodmítly. Na Howl v  S-klubu v podání A. Ginsberga nikdy nezapomenu. Chtěl potom slyšet nějakou živou hudbu a  mě tenkrát nenapadlo nic lepšího, než jej vzít na diskotéku do Varny. K tomu jsem se ještě nikdy nepřiznala.

Gordana Mikešová

„Vzala jsem Ginsberga na diskotéku do Varny,“ prozradila soudní tlumočnice

Kavarienskí povaľači, skúšali ste už BeTreKu?Ak aj vy po tom, ako vojdete do dverí na Wurmové 5, automaticky zamierite hore schodmi do Bistré krávy, možno ani neviete, čo vám uniká. Na prí-zemí sídli kaviareň BeTreKa alebo ak chcete inak, bezbariérová tréninková kavárna. Táto kaviareň funguje pod záštitou olomouckej charity a obslu-hujú v nej ľudia s duševným ochorením, aby sa lep-šie dokázali začleniť do spoločnosti.A ako to vyzerá v praxi? Veľký svetlý priestor s mi-lou a  usmievavou obsluhou, na ktorej naozaj ne-postrehnete nič zvláštne. Kvalitné suroviny na výrobu nápojov, o  čom svedčí malý piktogram značky Fair trade pri káve, čaji aj kakau. A  to

všetko je korunované veľmi príjemnými, študent-skými cenami, veď kde v Olomouci ste si dali na-posledy Fair trade latté za 30 Kč?„V  kavárně pokaždé najdete výstavu vybraného umělce a  po večerech se zde dají organizovat různá zájmová setkání, za nájem prostoru se ne-platí, jelikož patří charitě,“ vysvetľuje Radmila Čoupková, ktorá pracuje ako asistent terapeutic-kej dielne v  Charite Olomouc. Ak by ste si však chceli len vychutnať dobrú kávu alebo čaj a  vy-dýchnuť si po ťažkom zápočte, navštívte BeTreKu od pondelka do štvrtka od 12:00 do 18:00.

Nina Francelová

ZAJDĚTE

Absolventka anglistiky, soudní tlumočnice, překladatelka a lektorka. Všechny tyto role zastává Martina Levey. Když dokončila studia, rozhodla se pro tlumočení u soudu. Poté, co strávila rok v Anglii, založila v Česku vlastní jazykovou školu. „Angličtina je moje celoživotní láska,“ říká.

Martina LeveyPo vystudování anglistiky a  bohemistiky na UP zvolila dráhu soudní tlumočnice a  před dvaceti lety si otevřela svou vlastní jazykovou agenturu Academia, kterou aktivně vede a řídí. Dnes působí převážně v Praze, ale pobočku její agentury najdete i v naší alma mater.

FEJETON

P O N D Ě L Í 1 4 . P R O S I N E C | Č Í S L O 6 . | S T R A N A 4 – 5 HELENAv krabici

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

Povím vám příběh, kterému lze jen těžko uvěřit, protože ho napsal sám život. Začalo to kdysi dávno po maturitě, kdy jsem se dozvěděl, že jsem se něja-kým zázrakem dostal na vysokou školu. Už v létě jsme s mým, troufám si tvrdit, nejlepším kamará-dem z dětství (tím vousatým magorem, co hraje na dudy a poslouchá metal) rozhodli, že budeme byd-let spolu. Jelikož jsme tvorové líní, nechtěli jsme se v době nejdelších prázdnin našeho života zaobírat takovými povrchními věcmi jako je hledání bytu, a ubytovali jsme se na Šmeralkách. Tehdy to ještě bylo z  nevědomosti, protože jsme netu-šili, že na přidělené koleje nemu-síme a můžeme bydlet třeba i na Fis-cherkách, když na to přijde.

První ročník byl teror. Ve škole jsem nevěděl vůbec nic, každý ko-lem mě vyprávěl o  paradigmatech či diskursech, a když jsem si chtěl po náročném vysedávání na přednáš-kách odpočinout, měl jsem k dispozici jeden krcá-lek se sprchami a  kuchyňkou na chodbě. Pravda, na žádných jiných kolejích se vám asi nestane, že by vám uprostřed noci zabušili na dveře cizí týpci s  pětilitrovým kanystrem vína, kteří se rozhodli připít si s  každým pokojem v  budově. Škoda jen, že je potom ráno vidíte spát na chodbě ve vašem patře i se všemi následky těchto veselých nálad…

Zážitky z prváku mě přesvědčily, abych se i se svým kamarádem dudákem přestěhoval do již

zmíněné oázy klidu, míru a  pohody o  kus dál na Fischerky. Dodnes na ně nedám dopustit. Nikým neohlášená párty se ve vedlejším pokoji na naší buňce konala jen jednou a  ty opilé cizí lidi, kteří nám uprostřed noci vtrhli za účelem předávání genetických informací do pokoje, jsme nakonec úspěšně vyrazili.

Fischerky jsme si jednoduše zamilovali. Ve třeťáku jsme proto chtěli s kamarádem dudákem

zůstat. Škoda jen, že se kamarád i  přes to, že je třetí rok na univer-zitě, nedokázal zaregistrovat na ko-leje a tak jsme se jeden ocitli na Fis-cherkách a  druhý na Šmeralkách. Jediný pokoj na všech kolejích, kde pak v prvním týdnu školy měli ještě místo pro dva, byl na Šmeralkách. Svého kamaráda bych následoval (téměř) kamkoliv a  tak jsme opět tam, kde jsme začínali. Své spolu-bydlící neznáme jménem, protože

se s  námi nechtějí bavit. Jednoho jsme proto po-jmenovali Venouš, protože nám připomíná toho blázna, co byl kdysi v  televizním Taxíku a mluvil o  zrození Venouše. Naši sousedi dělají (bez leg-race) každý druhý den suverénně nejhlučnější párty na kolejích a jejich hudební vkus se bohužel rovná nule. Další stěhování bych ale před státni-cemi asi nepřežil…Kamarád dudák mi za to sou-žení stále dluží flašku.

Josef Čermák

Domov?

Utíkali jsme a věděli, že nás brzy začnou hledat. Po chvíli jsme uslyšeli alarm. Šli po nás. Museli jsme spoléhat na to, že neznají směr. Ale hlavně jsme je na místo nesměli dovést. Vzali jsme to oklikou, párkrát ostře zahnuli a  zametli stopy. Mohli jsme jen doufat, že ztratí stopu. Když už jsem si myslel, že jsme z nejhoršího venku, zasle-chl jsem psy.

Podíval jsem se na Lenu. „Veď je dál tímhle směrem, dohoním vás,“ řekl jsem. Lena kývla a  pokračovala. Vytáhl jsem luk a  vydal se psům naproti. Vyřítili se proti mně dva. Jednoho z nich jsem trefil na dálku, ten druhý po mně skočil a  uštědřil mi několik kousanců. V  zápalu boje jsem vytáhl jeden ze svých šípů a zabodl mu ho do krku. Nemohl jsem dopustit, aby udělali něco mé rodině. Vylezl jsem na strom a čekal. Naštěstí za námi běželi jen dva strážní, kteří nejspíš šli vy-střídat své kolegy. Než jsem namířil, jeden z nich si mě všimnul a střelil po mně. Před jistou smrtí mě zachránila větev, která pode mnou křupla. Díky bohu to nebyla velká výška a  pádem jsem se nezranil. Tatáž větev mi zachránila život i po-druhé, když jsem ji použil jako kyj a vyřídil prv-ního. Než jsem stihl zneškodnit jeho komplice, prohnal mi šíp ramenem. Nečekal ale mé odhod-lání, když jsem se rozběhl, skočil po něm a větví ho praštil taky.

Ulomil jsem hrot šípu, z druhé strany ho vy-táhl a  zraněné rameno si ovázal košilí. Odtáhl jsem je, abych jejich následovníky navedl na špat-nou stopu, a utíkal za ostatními. Čekali o několik kilometrů dál. „Proboha!“ vykřikla Lena, když si všimla mého ramene, a chtěla mě ošetřit. „Teď ne, musíme jít,“ řekl jsem.

Do cíle zbýval ještě kus cesty. Všichni jsme byli unavení. Vzal jsem Sue do náručí, protože už za chůze usínala. Byli jsme skoro na konci lesa, za kterým mělo být město, když se začalo stmí-vat. Rozběhl jsem se, abych konečně viděl náš vy-modlený cíl cesty. Když jsem však vyběhl z lesa, čekal mě šokující pohled. V místech, kde bylo na mapě označené velké X, zela vyprahlá země bez jediné známky civilizace.

„Ne…,“ vydechla Lena, když pochopila. „Ne, tady něco být musí!“ zakřičel jsem. Nevěřícně jsem celé hodiny kroužil dokola a  hledal něja-kou stopu. Nic. Vize nového útočiště se mi před očima rozplývala jako oblaka kouře. Beznadějně jsem se zhroutil do písku na pomyslné X a  po nějaké době usnul. Probudila mě až záře. Ote-vřel jsem oči a  pochopil. „Snové město“ nebyla jen metafora. Byl to ráj. Před očima nám vyrostl nový domov.

Kristýna Zoufalá

Viva la ŠmeralkyPOVÍDKA

Tak ho tady máme. Týden s velkým Z. Už pár dní nás ale vyučující děsí prostřednictvím růz-ných malých testů. A naše typická reakce? Stu-dentský kolorit, přeci. Ať žije věčné odkládání povinností! Děláme cokoli, co nám přijde na mysl jenom proto, abychom se vyhnuli nejhor-šímu. Jak se toho ale zbavit? Těžko říct. Každý má své techniky. Někdo prostě vypne internet, schová nejnovější beletrii a  zkouší své lenosti čelit. Jiný zase rád balancuje na ostří nože. Čím víc se nejrůznější testy blíží, tím hlouběji jej svody prokrastinace dostávají. A  nastartuje až za pět minut dvanáct. Nebo dokonce i ve 3:15 před zápočtem. Jak tohle zvládnout za jeden tý-den? Vzduchem tradičně létají předsevzetí jako na Nový rok. Většinou ale vezmou za své hned po zdárně proprokrastinovaném zkouškovém.

Tereza Mikulová

Kouzlo prokrastinaceHomo faber versus homo aestheticus? Zatímco vládní kroky s  cílem posílit zájem o  technické učební obory vycházejí, tak humanitní vědy dál jakoby chřadly pod otázkou „Co z tebe jednou bude?“ Osobně věřím, že zapálený filozof s jas-nou představou, kým jednou bude, a kým už ne, má lepší šanci se v životě prosadit, než znuděný ekonom zachvácený bombastickou představou, kým vším jednou bude. Jakkoli tím bez úsilí a tvrdé práce beztak nikdy nebude. Navíc kdyby se takhle ptal každý, píše spisovatel Haruki Mu-rakami, mohlo by se devět z deseti oborů na fi-lozofické fakultě okamžitě zavřít. Buďme pro-zíravější! Ať nemusíme jednou zběsile posilovat humanitní vědy, protože výpočetní technika a  podobné obory začnou chřadnout pod věč-nou otázkou „A co z toho všeho?“

Jan Bílek

Mezi filozofií a penězi

GLOSA POZNÁMKA

Na žádných jiných kolejích

se vám asi nestane, že by vám uprostřed noci zabušili na dveře cizí týpci s pětilitrovým

kanystrem vína

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i

TÉMA ČÍSLA

Betlém s fotbalistou i králem popuStudent práv Vincenzo De Liso se rozpovídal o své rodné Neapoli. Podle něj se Vánoce v Itálii v mnohém neliší od těch našich. V neapolském kraji jsou tradice pro mnohé srdeční záležitostí. „Jsem hrdý na náš kraj a  od toho se také odvíjí všechny vánoční tradice, které v  rodině dodr-žujeme.“ 23. prosince se všichni sejdou u  Vin-cenzových prarodičů. „O  půlnoci se buď já, nebo můj starší bratranec převlečeme za Santa Clause a předáme dárky našim mladším souro-zencům.“

Italové obvykle na sváteční večeři mají ba-ccalà, což je treska, kterou podávají s  několika druhy těstovin. Na stole také nesmí chybět pi-zza. Mezi typicky italské vánoční pochoutky pa-tří například panettone, sladký chléb podávaný s  mascarpone nebo krémem zabaione. Rccocò je dezert z oblasti Neapole, odkud Vincenzo po-chází. Připravuje se s  ořechy, mandlemi, vanil-kou a speciální směsí koření zvanou pisto. „Mi-luji Vánoce, protože je to pro mě čistě tradiční rodinná záležitost. Vždy 25. prosince jdeme do kostela na vánoční mši a  potom doma rozkro-

jíme panettone,“ popisuje Vincenzo. Vánoční stromeček se v Itálii zdobí už 8. prosince na svá-tek Immacolata Concezione. „U nás je každý rok stejný. Baňky, vločky a žárovičky na stromečku ladíme do červeno zlaté kombinace.“

Mnohem důležitější jsou však betlémy. „V Neapoli máme nejlepší řemeslníky z celé Itá-lie.“ Nejznámější uličkou, která se stává záro-veň jednou z nejnavštěvovanějších během před-vánočních příprav, je San Gregorio Armeno. Zde vystavují a prodávají své postavičky umělci z  celé Neapole. Vše potřebné ke stavbě svého vlastního betlému si tak můžete obstarat přímo v centru města. „V poslední době se začínají vy-rábět postavičky na tradiční betlém zvaný pre-sepe také podle populárních osobností. Svůj betlém si můžete ozdobit postavičkou součas-ného papeže nebo oblíbeným hráčem neapol-ského fotbalového týmu,“ chlubí se jedenadva-cetiletý student. Mezi známými tvářemi, které se mohou pyšnit svojí vlastní zmenšeninou, se tak objevil například i  Barrack Obama, Angela Merkelová nebo Michael Jackson. Najdeme zde ale také umělce, kteří se drží starého vzoru bet-

lémů s  pastýři, anděly a  výjevy zrození Ježíše Krista.

Sinterklaas is hier!Joost Stekelenburg je student z  Nizozemska, který je od zimního semestru poprvé na Erasmu v  České republice. Jeho oborem jsou Evropská studia a překvapením pro nás bylo, když si v ka-várně objednával větou: „Dobrý den, prosím jedno capuccino, děkuji.“ V rámci svého pobytu u  nás se totiž učí i  český jazyk. Co se holand-ských svátků týče, nejsou jako u  nás, ale začí-nají o  několik týdnů dříve, v  čase, kdy se slaví Sinterklaas (Mikuláš), tedy 5. prosince. „Sin-terklaas je pro nás více vzrušující než samotné Vánoce. Je to velká slavnost, slavíme doma i  ve škole a dáváme si navzájem dárky,“ říká Joost.

Navíc mají děti ušitý každý svůj pytel ozna-čený jménem, do kterého pak dostanou dárky. Jakmile se ozve zvoneček a rodiče řeknou „Sin-terklaas is hier!“, dětem zajiskří oči a je jim hned jasné, že nastává radostná chvíle. Dárky přece potěší každého.

A  jaký je původ těchto svátků? St. Nicholas

Ježíšek, zlaté prasátko nebo klasický vánoční kuba. Že si bez toho nedovedete představit Vánoce? Jiný kraj, jiný mrav. Zůstali lidé věrni národním obyčejům nebo se amerikanizace společnosti dotkla i po staletí předávaných zvyklostí? A jde tu ještě vůbec o to, aby se sešla celá rodina? Zeptali jsme se čtyř „erasmáků“, jaké jsou svátky klidu a míru v jejich zemi a jaké rodinné tradice doma dodržují.

P O N D Ě L Í 1 4 . P R O S I N E C | Č Í S L O 6 . | S T R A N A 6 – 7

SVĚTOVÉ VÁNOCE

nebo také Sinterklaas pochází z Turecka, odkud šel až do Španělska. „Jednou se dozvěděl, že ve Španělsku žije slečna, která se chce vdát, ale ne-může, protože je příliš chudá. Tak se vydal k je-jímu domu, vylezl oknem do jejího pokoje a dal jí do boty peníze,“ vypráví Joost. Od té doby si děti na tyto svátky dávají před dveře botu, zpí-vají koledy, a když se ráno probudí, najdou v ní vždy nějaký dárek.

„Nedávno s  tímto svátkem měli problém v  organizaci Spojených národů a  označili jej za rasistický. Důvodem byli Sinterklaasovi po-mocníci, kteří mají tmavou barvu pleti. Sin-terklaas totiž žil v době, kdy bylo možné mít ot-roky, a tak mu ti jeho pomáhali. Ale i když to byli otroci, zacházel s nimi dobře. A malé děti přeci barvu pleti nerozlišují,“ podotýká Joost.

Vánoce jako takové, tedy 24. prosince, slaví Nizozemci také trochu odlišně. Na Štědrý den se uspořádá velká rodinná večeře. „Tato setkání jsou formální, máme asi pět nebo šest chodů, které bývají většinou každý rok stejné. Hlavní chod se ale mění od rodiny k rodině.“ Na druhý den, 25. prosince, chodí oslavit svátky k prarodi-čům a  vzdálenějším příbuzným. Kromě těchto dvou dnů Vánoce nijak neslaví. Ale ani v Nizo-zemsku nezapomenou na klasický vánoční stro-meček!

Boj o nejlepší cukrovíVánoce v Řecku zahajují děti slavností Kalanda. Ve městech i  vesnicích chodí zpívat koledy 23. prosince, na Silvestra a  také 5. ledna, den před svátkem zvaným Fota. Za své koledování do-stávají peníze nebo sladkosti. „Od svých šesti let jsem chodila zpívat také, je to vždy velká událost, na ulicích jsou stovky dětí, někteří si s sebou ne-sou dokonce hudební nástroje,“ vzpomíná Ana-stasia Alatza, studentka matematiky. Nechodí

však koledovat jen ti nejmladší. Kalandy se účastní také celé fotbalové týmy nebo neziskové organizace, které tak vybírají peníze na charitu.

Nejčastější ozdoby jsou lodě různých veli-kostí i  typů. Vánoční výzdoba mizí po svátku Fota. Ten je spjat s  tradiční pravoslavnou cere-monií. Řekové jdou s  dřevěnou mísou naplně-nou vodou a čerstvou bazalkou do kostela, kde ji kněz posvětí a dá rodině požehnání. Symbolicky se pak vypustí bílá holubice.

24. prosince na stole najdeme především po-lévku s  rýží a  vajíčky. „Někdy se do ní přidávají kousky kuřecího nebo krocaního masa. Podle pravoslavné víry je zakázáno jíst maso a  živo-čišné výrobky až do Vánoc, takže o svátcích a na Nový rok lidé dávají maso snad do všeho,“ říká s  nadsázkou Anastasia. Jako druhý chod se po-dává maso plněné lískovými ořechy, sýrem, pe-přem a  dalšími přísadami. Ty se liší podle ro-dinných receptů. „Sváteční oběd probíhá doma, ale večer jsou mladí Řekové zvyklí jít se bavit s  přáteli třeba na nějakou vánoční party.“ Ro-diny s dětmi pak navštěvují vánoční trhy bouna-mathes.

„Moje nejoblíbenější cukroví je kourabie-des, což jsou něco jako sušenky s mandlí uvnitř.“ Co však milují všichni, je melomakarona. „Tra-diční recept s medem a  lískovými ořechy dodr-žuje většina lidí. U nás v rodině ale každá hospo-dyňka do receptu přidává své vlastní speciální ingredience a pak soupeří s ostatními, která má cukroví nejchutnější,“ vypráví Anastasia.

Důležitou řeckou tradicí je tzv. christop-somo. Vánoční chléb, který má uprostřed vejce. „Do chleba se zapeče mince. Jeden kousek se ukrojí pro Ježíše, jeden kousek pro rodinné štěstí a  jeden kousek pro chudé. Až se tyto kousky ukrojí, rozkrájí se chléb a kdo má ve svém kousku minci, dostane dárek od majitele domu,“ uzavírá

studentka z třetího největšího řeckého města Pi-reus.

Vánoční hvězdy a piñatyJak vypadají mexické Vánoce, nám nastínila Ely Rayón, studentka pedagogické fakulty. „Ve-čer 24. prosince máme vánoční večeři a dárky si děti otevírají až druhý den. Není to naše tradice, ale dodržujeme ji. Tradiční oslava Vánoc je až 6. ledna, kdy děti dostanou dárky od Tří králů,“ upřesňuje Ely.

Svátky však začínají už 16. prosince latin-skoamerickým svátkem, tzv. Posadas (hostiny). „Každá z  nich představuje pouť Marie a  Josefa do Betléma.“ Na Štědrý den pak děti, jako sym-bol oslav, zapalují svíčky a zpívají koledy. Při tom prochází domem a klepou na všechny dveře, ale ty jsou zavřené, stejně tak, jako to bylo, když Marie s Josefem obcházeli Betlém.

Na konci jejich cesty domem jsou otevřené dveře, ze kterých visí piñata, což je hliněná ná-doba ozdobená do podoby zvířete. Děti se chopí tyčí a piñatu rozbijí, z ní se vysypou dárky. Ka-ždý si může vzít, co se mu líbí nejvíce. To zna-mená, že rychlejší vyhrává.

K  Mexiku patří i  ozdoby. „Nejčastěji lidé zdobí keramické nádoby do podoby zvířat nebo jiných vánočních postav. Ty pak položí vedle vá-nočního stromu,“ dodává Ely. „Ten pak zdobíme baňkami s různými motivy. Každý rok se koná festival v Tlalpujahua Michoacan, na kterém se dají krásné baňky sehnat.“ Některé rodiny však vánoční stromek nemají, protože se stromy do-váží z Kanady. Jsou proto poměrně drahé, a tak si jej nemůže dovolit každý. Místní lidé si ale do-káží užít pravé Vánoce po svém.

Barbora Adamová, Jan NucFoto: Veronika Krejčí, archiv studentů

HELENAv krabiciTÉMA ČÍSLA

n a j d e t e n á s n a w w w . h e l e n a v k r a b i c i . c z n e b o w w w . f a c e b o o k . c o m / H e l e n a v k r a b i c i P O N D Ě L Í 1 4 . P R O S I N E C | Č Í S L O 6 . | S T R A N A 6 – 7

ZPRAVODAJ HELENA V KRABICI VYDÁVÁ OBČANSKÉ SDRUŽENÍ HELENA V KRABICI, O.S., KŘIŽKOVSKÉHO 14, OLOMOUC, 771 47, IČO: 22744509

Šéfredaktorka: Gordana Mikešová; vedoucí vydání: Veronika Krejčí; redakce: Barbora Adamová, Jan Bílek, Josef Čermák, Eva Ertlová, Nina Francelová, Lucie Ješátková, Veronika Krej-

čí, Gordana Mikešová, Tereza Mikulová, Jan Nuc, Jana Procházková, Veronika Svrčinová, Eliška Vrbová, Kristýna Zoufalá; korektura: Kateřina Beranová, Anna Hrbáčková; fotografie:

Veronika Krejčí, Tomáš Odstrčil; sazba: Lucie Semianová.

Místo vydávání Olomouc, číslo 1., Ev. č. E 15507, čtrnáctideník, tiskne tiskárna Budík, náklad 1 000 výtisků

Helena v krabici vychází za finanční podpory Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. www.helenavkrabici.cz, www.facebook.com/Helenavkrabici

Foto: Tomáš O

dstrčil

Tak schválně. Z kolika kelímků pijí redaktoři Heleny punč? Správná odpověď se také skrývá v řešení této rovnice: (počet redaktorů na fotce + počet zvoniček na fotce) + 70 = to celé

vydělte deseti.

S celou redakcí Heleny v krabici vám přejeme

KRÁSNÉ VÁNOCE!