10 KČ

apríl 2021

Herbie Hancock

Loučení se

Rozhovor: Karel Zima

Truňk je (i) oficiálně inspirativní.

Děkujeme Odborovému svazu novinářů a pracovníků médií České republiky, který vyhlásil výsledky soutěže středoškolských časopisů. Truňk skončil na prv-ním místě v kategorii nejinspirativnější středoškolský e-časopis roku a na místě druhém v kategorii nejinspirativnější středoškolský tištěný časopis roku. A také samozřejmě děkujeme všem, kteří k tomuto úspěchu přispěli a všem dalším, kteří cítí, že by jim poděkováno být mělo.

Kromě 3000 Kč za vítězství v kategorii e-časopisů nás samozřejmě také těší 2000 Kč za druhé místo v kategorii těch tištěných. Proto je tedy na obálce pět tisíc korun českých. Mohli jste si jich povšimnout v rukou klečícího anděla nalevo. Nejedná se o žádnou kritiku církve, to můžete být klidní, dokud nedosáhneme dvou prvních míst, na spor Truňk vs. církev si netroufám. Je to žert, nadsázka – zkrátka apríl. Můžete namítnout, že na apríl tento Truňk vychází moc pozdě, ale já si nepotřebuju vymezovat jeden den v roce na vtipy, tudíž mám apríl každý den. Přemýšlím, z jakého důvodu takový den vůbec vznikl. Asi byla společnost tak seriózní, že se lidé museli domluvit na určitém časovém úseku, kdy byly všechny srandy povoleny, aby se nějak odreagovali. Prvního dubna je z nějakého důvodu téměř vše určitým způsobem tolerovatelné, když následně zařvete „ap-ríl“. Ovšem přese všechno se mi nezdá, že bychom měli v dnešní době problém s přehnanou vážností, vždyť ještě ten samý měsíc se slaví svátek, kdy si muži vyrobí zbraně na ženy, kterými je následně zmlátí a ty jim za to ještě něco dávají – neboli připomínka vzkříšení Ježíše Krista. Tu souvislost po mně nechtějte.

Noviny studentů GUH

2

EditorialDUBEN 2021

Ale i přes každodenně vtipné situace různého rázu je stále relevantní den, který je vymezen pro zábavu. Ale proč tomu tak je? Matoucí je ten fakt, že ještě nebyl stanoven den pro vážnost nebo den pro smutek, takže nevíme, kdy se máme jak chovat. Další variantou je, že je humor vylučován z běžného fungování, které představuje zbylých 364 dní, tudíž je považován za něco příliš lehkovážného a méně důležitého. Přitom se jedná o prostředek, který dokáže sjednocovat a oslo-vovat široké spektrum lidí, je skutečně odlehčující, nikoliv lehkovážný. Pojmy humor a vážnost tedy nesmíme separovat. Samozřejmě – jsou to protiklady. Ale humorem se dají řešit vážné věci tím, že jejich váhu (převážnost) odlehčí. Jsme tím pádem schopni povznést se nad daný problém a stát se větším, než je on sám. Jak se říká, je podstatné nahlížet na vážné věci s humorem, jsme si totiž tím pádem vědomi jejich řešitelností. A proto je stejně tak důležité nahlížet vážně na humor. Když nás něco rozesměje, nesmějeme se jen podání toho vtipu, ale vždy hraje roli i ta vážná věc či situace, která za tímto vtipem stojí a na kterou zase zpětně reaguje. Humor nám podává vážné informace (někdy i problémy) způso-bem, kterým nám je už svou podstatou pomáhá překonávat – přerůstat.

Tak nechť se u čtení vážně pobavíte.

Šimon Gogola, šéfredaktor

duben 2021

3

Noviny studentů GUH

4

Obsah duben 2021

6 Truňk se představujeMarkéta Koubková

V dubnu slaví:Herbie HancockŠimon Gogola

Loučení seDavid Mišťúrik11Rozhovor:Karel ZimaMagdaléna Ordeltová15

8 29Zapomenutí,zapomněníAndrea Máčalová

34

31 Příručka správnéhopřebírání balíkůKlára Tomiková

33 Ahoj? Známe seMarkéta Koubková

22V iluziOndřej Stránský

27 M. HouellebecqAnna Mráčková

3725Světové problémykolem násDaniela Gajdová

Tvorba

Recenze:Stín KrkavceDaniela Ráczová

M. HouellebecqAnna Mráčková

je pryč! :O

Truňk se představujeRozhovor s novou redaktorkou

Noviny studentů GUH

6

Jméno: Markéta Koubková

Třída: 6.OA

V čem je mi fotka podobná /proč jsem si ji vybrala?

Celkem dlouho jsem přemýšlela, co by mě mohlo vystihovat, a myslím, že mikrofon to vystihuje celkem dobře. Ne, rozhodně nezpívám (buďte rádi, že jste mého zpěvu ušetřeni), mikrofon má představovat moji upovídanost, hlučnost, jsem celkem drzá, dost argumentuju, a taky spontánnost

Kam po GUH: Nejradši bych se vidělaněkde na cestách, vydala bych cestopis a hrála v divadle, ale realita bude asi jiná

Oblíbený film: Velký Gatsby, filmy od Marvel, Anna Karenina a poslední dobou taky animované filmy

Oblíbený seriál: Mým velkým problémem je to, že spoustu seriálů nedokoukám… takže nejoblíbenější seriály jsou ty s jednou sérií

Oblíbená kniha: Poslední dobu čtu hodně biografie a autobiografie (Adina Mandlová, Edith Piaf…), knížky od Mornštajnové, Poslední kabriolet

duben 2021

7

Oblíbená hudba: Oblíbenou hudbu asi nemám, poslouchám všechno, co se mi líbí, ať už je to rock, indie nebo písničky k táboráku

Co mi dal/vzal Truňk: Možnost rozvíjet se, nové příležitosti / volné večery

Co mi dalo/vzalo GUH: Skvělé kamarády se stejným trapným humorem, spoustu směšně trapných situací, na které se nezapomíná, nejlepší zážitky a taky spoustu probdělých nocí / pocit, že umím předměty, jako je matika, fyzika nebo chemie, ranní vyspávání, dobrou pověst

Noviny studentů GUH

8

Končí dost možná poslední skladba a hudebníci začínají odcházet za oponu. Já se postupně smiřuju s tím, že koncert je opravdu u konce. Ovšem v sále se začíná ozývat úvodní funkový riff ze skladby Chameleon, který je silnější a silnější, a když už mé nadšení z dalšího přídavku dosáhlo téměř maxima, vletí v tu ránu na podium asi pětasedmdesátiletý poskakující stařík s klávesami kolem krku. Obklopuje ho několik zhruba o třicet let mladších muzikantů, ale i přes to si hodlám tvrdit, že je v celém sále ten nejmladší právě on. Jeho hudba je totiž tak pestrobarevná a hravá, že bych řekl, že ho s každým dalším albem omlazuje. Kroutí se u toho takovým způsobem, že jen tak odhaduju, zda to vychází z těch reproduktorů, nebo z něho. Z tohoto střetu dětského nadšení a dospělácké rozvážnosti sršela energie, která mě chameleonsky proměňovala s každým dalším tónem.

V dubnu slavíHerbie Hancock

druh chameleona, neboť jeho největší síla je v proměňování barev okolí. Já se zaměřím na jeho nejpřirozenější prostředí, kterým je hudba. Zasadil se o zásadní proměnu hned několika žánrů, nedá se tak zařadit jen do jazzu, funku, elektroniky, klasiky nebo něčeho, co bych nazval až šamanskou či africkou hudbou.

Herbie Hancock není jen jedna z nejdůležitějších postav v historii jazzu a funku, ale také zřejmě jeden z nejbarevnějších lidských chameleonů vůbec. Ovšem jedná se o poměrně speciální

navážou dvě divoce pískající píšťaly zvěstující skladbu Watermelon Man. Netrvá to dlouho a docvakne mně, že ony zní taky přece funkově. Je to tak, dělá z nástroje, který bych si s funkem nikdy nespojil, nástroj funkový. Považuji to za hudební filozofii, neboť se jedná o přetváření samotného významu a podstaty věcí.

Všechny je propojoval a proměňoval. Na jeho zřejmě nejslavnější desce „Head Hunters“ například dohraje až smrtelně znějící basový funk-elektro riff z již zmíněné skladby Chameleon a bez nějakého většího varování

duben 2021

9

Mezi funkem a až africkými píšťalami je patrný rozdíl, jenže Herbie je vlivem své chameleonské schopnosti dokáže naladit na stejnou barvu a pomůže jim najít společnou řeč. Dál bych v jeho hudbě hledal i sociální význam. Jak už jsem zmínil, jedná se o hledání společné řeči, ale co je ještě podstatnější, spoluprácí na první pohled naprosto odlišných světů vzniká něco přesahujícího – nazval bych to nadžánrem. Je to, jako bych si říkal, že mně matematika k ničemu není, a míjel možné využití různých postupů a úvah, ačkoliv se nemusí jednat o práci s čísly. Protože přece logické nebo mechanické přemýšlení v souvislostech se dá využít i jinak než na slovní úlohy. Sloučením tak různých pólů může nastat vznik nového a doposud neznámého stavu vědomí.

Magazín Rolling Stone napsal jako recenzi na desku Head Hunters, že je to kombinace džungle, intelektu a sexu. Vskutku se jedná o divoké kompozice, které jsou ovšem plné hudebního intelektu. A se sexem se dá také souhlasit, neboť všechny jeho skladby mají v sobě něco svůdného, příjemně vlezlého a pubertálního.

Noviny studentů GUH

10

Ale z čeho pramení tato kreativita a průzračnost? Herbie je sám poněkud hračička a jak jsem se na začátku zmínil, řekl bych, že po mentální stránce zůstává stále dětský. Z toho pak dle mého názoru pramení ty divoké kombinace a nápady. Vždy se zajímal o novou techniku a vynálezy a rád vymýšlel nové věci. Jednou mluvil o tom, jak hráli koncert s Milesem Davisem a Herbie s mylným vědomím, že se ještě nebude začínat, montoval pod klavírem nějaké nahrávací zařízení, protože si chtěl koncert nahrát. Miles Davis si nezkontroloval, zda jsou všichni připraveni, a začal odpočítávat i s Herbiem pod klavírem. Ta určitá roztěkanost a nestálost hraje v jeho hudbě pro mě velkou roli. A pro Milese Davise asi taky, protože si ho sám vybral a asi určitě věděl, do čeho jde. V kapele Miles Davis Quintet se poprvé výrazněji uvedl. To je doba ještě před Head Hunters, ovšem spolu zatím nezacházeli do funku a jiných žánrů, jednalo se o jazzové skladby, ale bylo by urážlivé říct, že typické. Doplňoval je třeba ještě Wayne Shorter, což dělá z tohoto kvintetu takovou all-star sestavu. A aby těch proměn nebylo málo, ještě před jazzem hrál Herbie téměř jen klasiku. Ve svých jedenácti letech se ukázal na veřejnosti, když perfektně vystřihl Mozarta. K jazzu se propracoval sám podle nahrávek. Neměl nikdy jazzového učitele, možná proto taky jeho jazz nikdy moc typicky jazzově nezněl.Herbie Hancock je člověk, který ovlivnil několik různých žánrů tím, že je hrál jako žánry jiné.

Šimon Gogola

duben 2021

11

Loučení se 1Proč psát do Truňku

Rozhodl jsem se, protože odcházet budu jen jednou, začít tímto číslem svou krátkou rubriku, která bude natolik motivační a natolik nostalgická, že budete brečet z toho, jak budete chtít psát do Truňku, popřípadě se zapojovat do ostat-ních studentských aktivit. Neloučím se, doufám, úplně, do Truňku bych chtěl sem tam psát i nadále, ale přece jenom odcházím z Hradiště a je mi taky jasné, že na výšce toho budu mít hodně, takže Truňk už nebude hlavní priorita. A vlastně si i myslím, že je to tak správně – Truňk by měli tvořit studenti GUH, případě ostatních středních škol v Hradišti, a měl by obsahovat věci důležité právě pro středoškoláky v Hradišti. Třeba jako aktuality, které já už úplně nebudu stíhat sledovat a budu se o nich dozvídat právě přes Truňk!

Tato rubrika nerubrika bude teda obsahovat 3 články. Tyto články budou rozděleny do posledních třech čísel tohoto školního roku. Doporučuju si ke každému z nich pustit skladbu Heart of Courage (extended version), která umoc-ní onen motivační pocit. Tato písnička jak mě, tak mé nejbližší ze školy provázela celou školou. U učení na písemku z matiky nebo u motivačních řečí, kdy jsem například chtěl namotivovat spolužáka, ať se nepozvrací před písemkou z matiky.

Noviny studentů GUH

12

Proč psát do Truňku

Pro první článek jsem teda vybral proč vůbec psát do Truňku. Tento článek už jednou vznikl od Ely Martincové před rokem a půl, ale říkal jsem si, že ne každý si to musí pamatovat a zároveň více očí více vidí.

Postupovat budu popisem procesu, který mám u psaní článků. Jako první se musím namotivovat článek vymyslet a napsat. Tato zkušenost s každoměsíčním namotivováváním nebo přesvědčováním se mi byla, ale hlavně pořád bude velmi užitečná. Když se mi už opravdu vůbec nechtělo nic psát, kvůli času, který to stojí, bral jsem Truňk svým způsobem jako svou povinnost (zároveň milenku). Jako svou „práci“, dejme tomu. A musím opravdu říct, že mi to vzalo dost času, ale nedá se to porovnávat s tím, co mi to všechno dalo. Naučil jsem se si prostě říct, že musím, že chci a udělal jsem.

Pak teda přichází část, kdy bych měl vymyslet, CO vlastně budu psát a JAK. Tohle je na Truňku skvělé, můžete psát, o čem jen chcete. O čemkoliv, co vás zajímá nebo obklopuje. Dejme tomu, že já jsem se na vyšším gymplu zajímalo literaturu, divadlo, film, studentské dění. Psal jsem přesně o tom. Od recenzí na knížky, filmy nebo divadelní inscenace, pozvánky na promítání filmů, o jed-notlivých kulturních osobnostech nebo o tom, jak probíhal Hybrid. Když jsem jel v létě stopovat do Kodaně, tak jsem o tom udělal čtyřdílný cestopis. Ty články, které můžete psát o čemkoliv, taky můžete psát jakkoliv. Budu to demonstro-vat na dvou článcích o nějaké knížce. Tak třeba má poslední recenze na knížku Zeny. Protože to jinak moc neumím, jedná se o naprosto seriózní recenzi, kterou píšu tak, aby mluvila právě ke spolužákům středoškolákům. Jako druhý článek jsem vybral článek Aničky Mráčkové Recese na dílo Vize. Anička článek pojala úplně jinak než já. Píše ho s vtipem a se Salajkou. Chápete? Do Truňku nejen-om že člověk může psát článek, který pojmenuje Článek, článek o počítačových hrách nebo o oblíbené značce těstovin, může psát i úplně jak jen chce, popřípadě pro koho chce. Vymyslet si cílového čtenáře taky velmi pomáhá před psaním /u psaní.

duben 2021

13

Mám teda motivaci psát, mám co psát a řekl jsem si, jak to chci psát a pro koho. Teď se musím znovu donutit do psaní, ale tentokrát už je to jednodušší, protože se vlastně i těším na to, až sepíšu to, co mi v hlavě dává takový smysl. A pak se tedy do toho konečně vrhnu. Proces samotného psaní budu demonstrovat na nějakém z článků, který jsem psal o nějaké literární osobnosti. Vím teda, o kom píšu a jestli se chci spíše věnovat jeho životu, nebo tvorbě. Teď teda pokud píšu aspoň minimálně o životě, musím si přečíst nejenom článek o dané osobnosti na Wikipedii, ale i jinde, a taky se někdy může stát, že zdroje najdete jen v an-gličtině. Nejlepší je teda samozřejmě vycházet z nějaké knižní biografie. Tu si přečtu a potom začnu zpaměti psát a toho listuju knížkou, abych nezapomněl na nic důležitého. O tvorbě se už píše míň náročně, teda minimálně časově. Když si vyberu nějakého autora, tak jsem od něj samozřejmě něco četl. Takže částo tvorbě věnuju svým subjektivním pocitům z knih či sbírek, které jsem četl.Nějaký průzkum většinou zabere daleko dýl než samotné psaní a tady bych se chtěl opět zastavit. Proč psát do Truňku – jeden z hlavních, a vlastně bych řekl, že nejhlavnějších bodů je právě to, co jsem se všechno naučil a dozvěděl díky tomu, že jsem o tom chtěl napsat článek. Určitě bych řekl, že se to rovná minimálně stejnému obsahu vědomostí, jako mi dal celý osmiletý gympl. Což je samozřejmě zapříčiněné tím, že Truňk mě přece jenom víc bavil a naplňoval. A pak je tu teda to, že pokud by člověk třeba opravdu chtěl být novinář nebo třeba i spisovatel z povolaní (obojí složité...), tak člověk samozřejmě musí umět psát. A to není jen o naučení se, jak psát, z různých knih nebo blogů, ale taky o vypsanosti. Čím víc toho člověk napíše, tím si je jistější, tím víc vidí slova, která jsou navíc, nebo která by se náhodou hodila přidat. Jaké informace jsou důležitější a jaké míň a tak dále.

Mluvil jsem o tom, co si myslím, že je důležité pro stání se profi žurnalistou. Velmi nápomocnou věcí je samotné publikování, což je teda poslední bod pro-cesu psaní článku. Tento bod, nějaký strach z publikace, už delší dobu v Truňku přeskakuju. Pamatuju si ale, jak jsem v prváku začínal psát a před hozením člán-ku do skupiny Truňku, z kama už není cesty zpět, jsem si článek důkladně přečetl klidně i pětkrát. A i když mi články, které jsem v té době psal, přijdou úsměvné, nelituju ani jedné publikace (možná tak té první). Všechno, co publikujete,si někdo může přečíst, a ten někdo vám může dát zpětnou vazbu. Ta vás pak může posunout zase o několik krůčků vpřed. Záleží jen na tom, jestli případnou kritiku budete brát jako chybu vaši, nebo čtenáře.

Noviny studentů GUH

14

Což mně přivádí k moc důležité věci, kterou jsem se naučil, a to je to, že pokud většina lidí, ne-li všichni čtenáři, nepochopí myšlenku, kterou jsem se snažil vy-jádřit, neznamená to, že jsem NEPOCHOPEN, ale že jsem to vyjádřil špatně.

To by bylo asi vše, co se procesu psaní článku týče. Každopádně ještě zmíním určitě tvorbu. Tvorbu do Truňku píšu ještě dýl než články. Nebudu tady pop-isovat proces toho, jak píšu básně, jen bych chtěl říct, že publikace tvorby mi přijde snad ještě důležitější pro rychlejší posun než u článků. Právě pro zpětnou vazbu, která je u tvorby dle mého ještě důležitější. U článků do Truňku mi spíše přijde důležitý ten proces dozvídání se a sepisování. Taky zmíním svoje zkušenos-ti šéfredaktora a vedení tvorby. Takže, šéfredaktorem jsem byl asi rok, pak jsem to pro absolutní kolaps (moc věcí, moc povinností, příprava portfolia na při-jímačky...) pustil Šimonovi. Každopádně jsem nemohl s výběrem udělat líp. Díky této zkušenosti jsem se zas malinko posunul v organizaci věcí a lidí, naučil jsem se sice ne dokonale, ale přece, člověku opravdu nadat, anebo jak probíhá komu-nikace s tiskárnou a jak se nadává tiskaři, když má měsíční zpoždění. Vlastně jsem zjistil, co všechno vlastně takový časopis tvoří a co všechno musí šéfredaktor hlídat, korigovat a vymýšlet. Každopádně taky velmi užitečná a taky velmi in-tenzivní zkušenost. Do toho jsem vedl vlastně od druháku tvorbu, kterou jsem teda sbíral, a když byl zájem, tak jsem psal a píšu individuální zpětnou vazbu ze svých „zkušeností“. Díky tomu si urovnávám, co je pro mě jako čtenáře i tvůrce básní důležité a co se mi líbí. To samé mi bylo poskytováno, když jsem začínal publikovat do Truňku svou tvorbu, a právě proto vím, jak to pro mě ze začátku bylo důležité a jak mi to pomohlo.

Snad se mi povedlo vyjádřit, co všechno mi Truňk dal, kam mě posunul a kdo díky němu třeba i jsem. Samozřejmě těch věcí, co bych dokázal na toto téma nap-sat nebo říct, je daleko, daleko víc, ale zas musím myslet na vás, případné čtenáře, kterým se bude chtít míň do desetistránkového článku než do tohoto, který už tak není nejkratší. Tím se teda nesnažím vás a vaši pozornost nějak urazit, spíš vím, že tak to mám i já.

V příštím čísle budu tedy pokračovat a pokusím se obdobně sepsat, co mi dalo/vzalo organizování a pořádání akcí a aktivit jako jsou Hrátky, Hybrid, Filmový klub nebo Studentský parlament, a podílení se na nich. Vlastně všech ostatních věcí, u kterých jsem trávil čas na gymplu.

David Mišťúrik

duben 2021

15

Karel Zima:V mladou generaci věřím

V jedné z odpovědí ses trefil! Znamená to nápoj – zejména tedy alkoholický. Jaký truňk je tvým nejoblíbenějším?

Nekecej! Na první místo bych rozhodně musel dát mléko. Studeného mléka jsem za svůj život vypil snad rybník. Řekl bych, že jsem na něm závislý. Je to vztah. Vy-piju ho i litr na ex a s nikým při tom nekomunikuji. Dokonce jsem o něm jednou napsal povídku. Až pak by následovalo pivo, whisky a ostatní „skutečné“ truňky.

Co tě obecně vedlo k herectví jako takovému?

Já to chtěl dělat vždycky, ale za vlastně za to může Jirka Korn. Asi dva roky zpátky jsem mu to po letech mohl říct osobně. Když mi bylo tak pět, tak jsem u babičky na černobílé televizi koukal na tehdy strašně slavnej pořad Možná přijde i kouzel-ník. Pamatuju si, že jsem Jirku viděl a on tam zrovna zpíval, stepoval, tancoval, hrál scénky a měnil kostýmy. Jednou měl stříbrnej oblek s cylindrem, pak měl modrej a deštníček, pak černej a tancoval s Vondráčkovou. Mě to tak uchvátilo, že jsem si řekl – to dělat chci a to dělat budu.

Rozhovor s hercem o jeho mládí, kariéře, historii, školství a hlavně – o něm samém. A taky o nás.

Víš, co znamená truňk?

To nevím. Můžu hádat?

Určitě.

Připomíná mi to něco jako „kuňk“, možná to může souviset s trůnem.Pokud to je z Uherského Hradiště, tak to ještě může být něco jako „žbluňk“ ve smyslu panák. Vzdávám se. Tipuju, že to je… Druh koláče!

Noviny studentů GUH

16

Jak reagovalo tvé okolí?

Všichni se mi samozřejmě smáli. Nejen v ten moment, co to ode mě jako dítěte zaznělo poprvé. Postupně jsem na základce začal dělat muziku, chodil jsem do sboru, dělal na stanici mladých reportérů a vlastně všechno, co nějak souviselo s uměním. Pak jsem se tedy dostal na konzervatoř – a to už se smát přestali. Bratranci, tety a strejdové se najednou začali vyptávat na Prahu, co Bohdalka a Dejdar. Všichni se vždycky ptali na Dejdara a na Bohdalku.

Říkal jsi, že se ti líbilo střídání kostýmů, rolí. Jaký charakter je tvůj nejoblíbenější?

Nahrál jsem se spoustu různých pošuků, magorů, úchyláků, bláznů. Často to byli vrazi, sexuální devianti, takoví ti fotbaloví fanoušci – jednoduše lidi, kteří byli nějakým způsobem ujetí. Když to ale trvalo dlouho, tak už mě to i celkem mrzelo a od zhruba pětatřicátýho roku jsem si chtěl zahrát něco úplně normálního. To se mi poštěstilo, takže jsem byl rád a vlastně mě to asi baví nejvíc. Teď zkouším takovou další věc – civilní vážný role s nějakým přesahem. Není to klasickej kla-ďas, je to člověk, kterej má v sobě anděla i ďábla. To mě taky hodně baví. Záleží ale hodně na scénáři, na tom, kdo to režíruje a s kým to hraješ. Pak může být úžasná i role, o které sis vůbec nedokázala představit, že tě bude bavit. A baví tě.

Vystudoval jsi státní konzervatoř v Praze. Jak se ti na tvá studentská léta vzpomíná?

Je to dávno, ale vzpomíná se mi krásně. Začaly se tam vytvářet první vztahy, kamarádství, první lásky, poprvé jsem hrál před lidmi v divadlech a osahal si jeviště. Se spolužáky Filipem Blažkem, Sašou Rašilovem, Darou Rolins, Sabinou Laurinovou a spoustou dalších se vídáme rádi nejenom v práci. Taky jsem začal žít sám, v 15 letech jsem se osamostatnil a odešel z Liberce do Prahy na intr. Škola byla velmi jednoduchá. Nebyla tam matika, fyzika a chemie a já s trochou nadsázky vždy říkal, že konzervatoř je nejjednodušší učňák v republice.

Z těch let máš jistě kupu zážitků a historek…

Toho by byla spousta! Když se se spolužáky vidíme, tak pokaždé vzpomínáme na to, jaký jsme byli jelita. Na druhou stranu – byla to skvělá doba. Šli jsme do všeho po hlavě, divadlo nás strašně bavilo, pochopitelně jsme popíjeli a neměli moc peněz. V divadle V Řeznické, kde jsme hráli, byl stále otevřený nějaký účet.Ve druháku mě skoro vyhodili z intru – dostal jsem totiž ředitelskou důtku a podmínečné vyloučení, samozřejmě za alkohol. Má hrdost mi nedovolila, abych tam byl takto pod podmínkou, tak jsem odešel sám nehledě na to, že jsem neměl kam. Přespával jsem po podnájmech, u kamarádů, u holky, se kterou jsem chodil.

duben 2021

17

Jednou, když jsem zrovna byl v bytě v Karmelitský, kde nás přebývalo od tří do třiceti, mě kluci vyslali do města pro nějaký pití. Bylo po půlnoci, tak toho moc otevřenýho nebylo. Já už byl piclej a potácel jsem se noční Prahou. Nohy mě za-nesly až na Karlův most, byl podzim a nikde nikdo. Zdáli, ze Starýho Města, šel člověk, chlap. Říkal jsem si – super, toho se zeptám, ten aspoň bude vědět, jestli je na druhý straně něco otevřený. On se ke mně ve tmě blížil, já se nadechoval, abych spustil tu větu: „Dobrý večer, prosím vás… Nevíte, jestli je na druhý straně něco…“ a než jsem ji dořek, přiblížili jsme se a já zjistil, že to je Václav Havel. Byl v takový bundě, zelený parce. Já málem omdlel, jelikož jsem ho obdivoval, znal, četl. Byl pro nás symbolem svobody a boje za ni. Jakmile přišel úplně ke mně a já to dořek, odpověděl něco jako: „Dobrý večer, já se strašně omlouvám, ale bohu-žel jsem na druhé straně nic otevřeného nenašel. Omlouvám se, na shledanou, dobrou noc.“ Já řekl jen: „Jó, to je v pohodě,“ a on pokračoval dál. Takových 30 metrů za ním šli dva chlapi v kabátech. Když mě míjeli, tak si mě hodně prohlí-želi. Samozřejmě to byly nějaký svině z StB. To jsem Václava Havla viděl poprvé. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že bude prezidentem a jak krásný jméno nám ve světě udělá.

Je nějaký příběh, nad kterým se zasměješ i teď?

Jednou, když jsme neměli vůbec žádný prachy a chtěli jsme se napít, tak jsme se asi ve třech rozešli na Národní třídě s tím, že budeme prosit lidi o drobný na te-lefon. Tehdy samozřejmě nebyly mobily, byly telefonní budky a do těch se dávaly drobný. My jsme například říkali, že nám chybí padesátník, což nám dal každý. Domluvili jsme se, že se za hodinu sejdeme na stejném místě. Za tu hodinu jsme se sešli a v padesátnících jsme fakt měli asi na láhev a půl vína. Seděli jsme v parku na Žofíně, debatovali o životě, o holkách, o lásce, o divadle. Stará Praha byla strašně krásná. Stále je, ale tehdy měla takový speciální oprejskaný kouzlo. Hospůdky měly skvělý pivo, nikde skoro žádní turisti. Ale to neznamená, že bych to vrátil zpátky do dob totality. To vůbec.

Ovlivňuje tvá profesní dráha tvůj každodenní život? Dělíš to striktně, nebo hranici spíš nevnímáš?

Rozdíl mezi „normálním“ zaměstnáním a tím mým je, že vlastně soukromý život oddělený od naší profese moc nemáme. Nosíme si práci domů, což je důvod, proč má většina z nás partnery z branže. Stejně je to s přáteli. Proto, když se vidí-me, ať už na návštěvě nebo v hospodě (když nebyla ještě tato „koviďácká“ doba), tak taky řešíme práci. Naše práce je i náš život, tak bych to řek.

Noviny studentů GUH

18

Říkal jsi, že jsi rád chodil s přáteli na pivo a podobně. Jak moc tě pandemie ovlivňuje – ať už profesně, tak osobně?

Je to zvláštní stav pro nás všechny. S trochou nadsázky vždy říkáme, že uvidíme, jestli jsme ještě stále herci. Točit je něco jinýho a vejít na jeviště je taky něco jinýho. Od školy se mi nestalo, abych rok nehrál v divadle. Někteří kolegové mi dokonce řekli (a to je až mrazivý), že si vlastně zvykli a divadlo jim nechybí. Já si ale ujasnil jinou věc. Dřív jsem hrál takřka denně a najednou jsem si uvědomil, že to takhle dál nechci. To už pak nežiješ svůj život. Přestože mám rád lidi okolo, mám rád to, co dělám, ten život pak strašně rychle utíká a teče ti mezi prsty.

Hodně lidí si stěžovalo, že nemá čas se zastavit, a teď, když ten čas je, tak neví, jak…

No jasně. Najednou k tomu byli donuceni, neměli na výběr. Najednou to jde. Najednou trávíš čas s lidmi tobě blízkými a říkáte si věci, co byste si nikdy neřekli. Najednou je člověk klidnější, cítí, že jinak spí. Já osobně toho měl tolik, že se to přede mnou jen valilo, a když jsem šel spát, tak jsem věděl, že to budou maxi-málně čtyři hodiny. Věděl jsem, že ráno vstávám a mám vedle sebe texty, který musím umět. Podívám se na ně teď a budu spát ještě míň, mrknu na ně po cestě na natáčení, nebo až u toho, když mě budou líčit? Vždycky se to nějak zvládlo, ale covid mi ukázal, že to tak nemusí bejt a hlavně – že by to tak bejt nemělo.

Každý, kdo tě alespoň trošku zná, ví, že se nestydíš za své politické názory. Studenti v dějinách vždy byli pomyslným hnacím motorem pro změny. Jak v tomto ohledu nahlížíš na naši generaci?Začnu od začátku – není proč se stydět za politické názory. Jestliže si za něčím sto-jím, neměl bych se za to přeci stydět. Zadruhé – vždycky je to na mladejch. Je to na studentech, protože vidí o kousek dál, budou žít v jiný době. Přece jen – starší generace jsou už trochu zkostnatělý a chtě-nechtě svázaný s časy minulými, ne-chtějí se přizpůsobovat. V posledních pár letech byla dost dlouhá doba, kdy jsem propad největší deziluzi od revoluce. Ovládl mě smutek, když jsem si uvědomil, co jsme chtěli a v co jsme doufali v roce 1989. Přemýšlel jsem, jestli sem vůbec patřím a co mám s touto zemí společnýho, co mám společnýho s Čechy. Dostal jsem se na naprostý dno, pak níž, až tam, kde by mě ani ve snu nenapadlo, že se někdy ocitnu. Neviděl jsem žádný světlý zítřek. Leč – a to je to, co chci říct – mi přijde, že naše budoucnost není vůbec ztracená, jelikož tví vrstevníci přemýšlí naprosto skvěle. Zjistil jsem to hlavně díky mým dětem a jejich přátelům.

duben 2021

19

Jasně, je to jistý okruh lidí, jistá skupina, ale v hlavě to měli srovnaný perfekt-ně. Všechno viděli naprosto jednoduše a jasně. Znali situaci, znali naši novodo-bou minulost, byli v obraze. To je super. A když byly demonstrace proti trestně stíhanýmu premiérovi, nikdy by mě nenapadlo, že v celý republice vyjde do ulic tolik studentů. Kdoví, jak to dopadne – jistotu nemáme v ničem. Ale já v mladou generaci věřím.

Hodně jsem se setkala s názory, že o světě nic nevíme a jen do toho pleteme své snílkovské názory…

Starý budou vždycky tvrdit, že ti mladí do toho neviděj, že nic nezažili, že nemaj žádný zkušenosti, že jsou naivní. Přitom sami takoví byli. Každej byl mladej, jen na to zapomněl. A všechny důležitý věci, který se děly v dějinách, přece vždycky spouštěli mladý. Je to jejich energie, jsou nositelé lepších zítřků a znovuobje-vených hodnot. A pak část z nich ponese tento prapor až do důchodu. Zůstanou mladý duchem. Starší generace jednoduše v mnoha případech zapomněla na tu pravdu a lásku.

Myslím si, že pro mnohé je problém i to, že se ve škole k novodobým dě-jinám ani nedostanou, takže pokud si k tomu nesednou sami, tak do toho skutečně nevidí.

A to je to. Školství je v tomto ohledu strašně důležitý a má tu velký rezervy, v os-novách to chybí. Myslím, že je to důležitější než vědět, v jakej den se narodil Jiří z Poděbrad. Že byl? Budiž. Ale když nevíme, odkud pramení komunismus, pokud nevíme, jak vznikla druhá světová, tak jsme nepoučitelný a hrozí nám znovu to samý. Nejsme z toho vůbec venku. Děcka dnes vůbec neví, jaký hesla používala parta zfetovaných nácků, která dala ve 30. letech dohromady nacismus. A těmi hesly ukecali úplně slušný lidi. Maminky od dětí. To nebyli zlí lidi. Oni nechtěli plynový komory. Ne. Oni jen slyšeli to, co slyšet chtěli. Udělali propagandu, která se v mnoha ohledech opakuje i dneska. Umí to SPD, umí to i jiný strany. A kdybychom byli poučeni z těchto období, kde každý z nich si neslo miliony obětí, tak by dnes v parlamentu nemohl bejt člověk, který v roce 89 mlátil stu-denty obuškem. To mi přijde jako velkej nedostatek, kterej padá na hlavu právě tomuto školství.

Noviny studentů GUH

20

Připadá mi, že toto téma je ale pro žáky i studenty přitom daleko atraktivně-jší.

Já si to myslím taky. Osobně – kdybych to učil, tak bych měl daleko více pros-tředků to vyložit poutavě. Hlavně se to dělo nedávno, v dobách našich prarodičů. Moje maminka se narodila v době, kdy se upalovali lidi hromadně v koncen-trácích. Nevinný lidi. A to nejsou napoleonský doby nebo Vikingové. To byly doby, kdy v Americe měli už automatický pračky. Nedávno.

Jednou jsme se bavili, že na moje narozeniny máš ty své druhé. Daroval jsi ledvinu známému – rozhodoval ses dlouho?

Bylo to naprosto impulsivní. To rozhodnutí mi trvalo tak vteřinu. Došlo mi – hele, jestli on má v háji obě ledviny a já mám obě dobrý, tak proč bych mu jednu nedal? Vůbec jsem neváhal. Od začátku do konce to bylo naprosto jasný rozhodnutí. Přece… Když máš jablko a jste dva, tak mu taky nabídneš půlku, ne? Všichni říkají, že to je velká statečnost, ale já bych zase neuměl jiný věci. Nep-ovažuju se za statečnýho člověka, přišlo mi to správné. Povedla se pořádná věc a jsem pyšnej nejen na nás, ale hlavně na doktory.

Co na lidech dokážeš nejvíc ocenit?

Ohleduplnost, skromnost, altruismus. Samozřejmě taky inteligenci, ale musí být v kombinaci s tím, co jsem řekl předtím, je-likož hodně inteligentních lidí jsou pěkný svině. Taky děsně obdivuji šikovnost – když někdo umí něco parádního vyrobit. Jo a mám rád, když jsou lidi vtipný, maj schopnost sebereflexe a sebeironie.

Co si myslíš, že je v životě nejdůležitější?

Vždycky jsem říkal sex a mír, myslím si, že už to převažuje láska a pokora. A respekt, slušnost. Aby lidi spolu mohli žít v klidu a míru, ať už to je v baráku, ulici nebo ve státě. Aby nehrozily války a konflikty. A pak taky vzdělání, protože bez toho to ne-jde. Ale nad tím vším je láska.

duben 2021

21

Jak by sis přál, aby si tě lidé pamatovali?

Samozřejmě, že nějak si to představujeme všichni. Otázkou je, jestli si to přát vůbec mám, jestli máme toužit po nějaký představě, kterou by o nás lidé měli mít. To už trochu zavání konceptem, nějakým cílem a já si myslím, že by ty věci měly být spontánní. Každopádně byl bych rád, aby na mě vzpomínali jako na člověka, který se nebral moc vážně, který je měl rád. Který měl rád život. Říká se, že do hrobu si vezmeš jen to, co rozdáš. Rozhodně to je pravda. Byl bych rád, kdyby si pamatovali, že jsem je pobavil. Že se mnou byla sranda.

Co bys vzkázal našim studentům? Můžeš si to přebrat i jako vzkaz svému mladému já.

To je jednoduchý. Milujte se, studujte, cestujte, čtěte, učte se jazyky, nezáviďte si, vzpomínejte na Václava Havla a na lidi, který v sobě měli pokoru a slušnost. Každej den si připomínejte, že neexistuje jediná pravda. Není to jen ta pravda, co máte vy – i když se vám to tisíckrát může zdát. Vždycky můžeme být lepší, i kdyby to mělo bejt jen o milimetr. Řekněte si to každý ráno, kdybyste nevěděli, co s tím dnem – dneska budu o kousek lepším člověkem.Studujte minulost, protože to si myslím, že je důležitější než matika. Matematika je samozřejmě taky důležitá, ale ten talent je daný jen části. Oproti tomu dějiny by se měli snažit studovat všichni, protože jak se říká – kdo nezná svoji minulost, těžko pochopí přítomnost a už vůbec nedokáže vytvářet správnou budoucnost.Mám rád citát „Lidi dost často nedoceňují to, co mají, a přeceňují, co nemají,“ a vidím to okolo sebe dennodenně. Věci, co se dají finančně ocenit, ty nemaj žádnou cenu. To, že se za tebe postaví kámoš, že mu můžeš zavolat ve čtyři, že tě pochopí, odpustí ti… To se nikde koupit nedá. K čemu ti jsou baráky, auta, to, že můžeš jet na Maledivy, že manžel vydělává tři miliony měsíčně, když máš plnou lékárničku antidepresiv? Když víš, že ten manžel má každej týden ještě nějakejch osm jinejch holek? Když máš špatnej vztah s maminkou? Když se nemáš na koho spolehnout, nemáš žádný skutečný přátele a lidi tě využívaj jen proto, že ví, že máš prachy? K čemu ti to všechno okolo je? K ničemu. Česko je posvátná zóna, kde nejsou zemětřesení ani tornáda, tsunami, občanský války, hladomor. Žijeme si tady jak prasata v žitě. A to si je třeba uvědomit.A chlapi, chovejte se hezky k ženskejm, kluci k holkám. Zaslouží si toho mno-hokrát víc, než se jim dostává.

Magdaléna Ordeltová

Noviny studentů GUH

22

V iluzi 3. částŽijeme v době, kdy uctíváme principy liberální demokracie a označujeme je za ne-zpochybnitelné. Má ovšem takové lpění na těchto zásadách kýžený efekt? Liberální ideály nás v Evropě doprovázejí už od Velké francouzské revoluce a k jejich naplnění se nám podařilo ujít poměrně zdárnou cestu. Dnešní svět ovšem přichází s problémy, jejichž řešení liberálním politikům (prozatím) uniká. Máme setrvat ve statu quo, nebo přišla doba pro radikální změnu?

V minulých dílech jsem se zabýval tím, jaké jsou a budou zásadní problémy, na které budeme muset najít odpověď, a proč toho nynější západní demokracie nejsou schopny. Ovšem je demokratický systém opravdu nereformovatelný, aby bylo zapotřebí najít alternativu?

V posledních letech se stěhujeme z reálného do virtuálního světa, ve kterém se nedokážou plně zorientovat ani důmyslné algoritmy, natož my. Dříve bylo roz-hodování o politické reprezentaci o dost snadnější, jelikož jsme výsledky politic-ké agendy zvolených zástupců mohli jasně vidět. To dnes platí pouze částečně. Mnohé nynější politické debaty se nevedou o fungování hospodářství, sociálním zajištění či výdajích na armádu, ale o regulacích sociálních sítí, kybernetické bez-pečnosti nebo zneužitelnosti umělé inteligence. A to všechno se děje v době, kdy se díky nárůstu dezinformátorů pravda, polopravda a lež míchá do jedné husté kaše. Jinými slovy, našemu světu rozumíme čím dál méně.

Každou sekundu nás vědci či smělí podnikatelé posouvají k sci-fi zítřkům, ale lidská podstata se nemění skoro vůbec. Důkazem jsou stará literární díla, která, přestože byla napsána před několika desítkami či stovkami let, pořád věrně popi-sují lidské vlastnosti. Jak řekl harvardský profesor Edward O. Wilson: „Problém lidstva spočívá v tom, že máme paleolitické emoce, středověké instituce a bož-ské technologie.“ Dokáže nás demokracie dovést k lepším zítřkům, když se ani my občané – „nosiči politické moci“ – pořádně nevyznáme v tom, jak náš svět funguje?

Lidé jsou nedokonalá stvoření, proto zákonitě musí platit, že nemůžeme vytvořit dokonalý mocenský systém, který zajistí neustále trvající rozmach. To ale ne-znamená, že utopistické myšlenky musíme vnímat negativně. Posun kupředu se vždy skládá z několika omylů, náhod, velké porce štěstí a hlavně odvahy být drzým. Spor, který nás doprovází takřka po celé lidské dějiny, se ale vede o to, nakolik je změna potřebná.

duben 2021

23

Lidé jsou zpravidla konzervativní bytosti, proto je zapotřebí silný impuls, který nás probudí z naší hibernace. Čím je impuls naléhavější, tím radikálnější změnu požadujeme. Každý ale vnímáme tyto impulsy s jinou intenzitou. K tomu každý z nás vidí řešení v něčem jiném, proto je nynější politika hlavně velký soubor kompromisů. Na čem ale musí být konsensus, aby společnost mohla fungovat a posouvat se dál, jsou základní hodnoty.

Právě když společnost nesdílí stejný myšlenkový základ, začíná se pomalu, ale jistě drolit. Krásnou ukázkou toho není jenom USA, ale i jiné západní státy jako Francie nebo Spojené království. I když mezi nejvyšší priority řadíme individu-ální svobodu, značná část lidí si myslí, že by neměla být všeobecná. Jinými slovy, k cizincům bychom se měli chovat s ostražitostí, protože pokud by disponovali stejnými právy jako my, zničili by naši kulturu.

Každá země je svým způsobem specifická, ale už si zas tak neuvědomujeme, že západní kultura je koneckonců příliš uvolněná na to, aby volání po rigorózním lpění na tradicích dávalo nějaký smysl. Renesance a osvícenství nás vysvobodilo z dogmatismu církve, ovšem za cenu striktních pravidel. Na rozdíl od asijských zemí bereme osobní svobodu za něco svatého, proto se sami stáváme pokry-teckými, když požadujeme, aby jiní dodržovali pravidla, které jim zasahují do soukromí.

Noviny studentů GUH

24

Ovšem jak už jsem nakousl v minulé epizodě, šíří se pochybnosti, jestli svobodná vůle vůbec existuje, proto víru v lidskou individualitu můžeme vnímat svým způsobem jako další dogmatickou ideologii. Nechci tady tvrdit, že na svobodě jedince nezáleží, ale důležitější je, jestli naše tvrzení máme podložené argumenty a ne axiomy.

Liberalismus byl dlouhá léta označován za nejdokonalejší politický systém. Dneš-ní doba nás vyvádí z omylu. Od pádu Sovětského svazu panovalo přesvědčení, že komunismus s ekonomickým rozmachem nejdou dohromady. O pár let později vidíme Čínu, která si dokázala přizpůsobit kapitalismus svému autoritářskému režimu natolik, že se pravděpodobně z této kdysi zaostalé země stane nejmocnější stát světa. Mezitím Amerika, která se prezentovala jako nositel liberální řádu, se zmítá v mezistranickém boji a zůstává několik kroků za svým rivalem.

Vítězem se většinou stává ten, kdo se dokáže lépe adaptovat na danou situaci. Konzervatismus jako potřebná brzda hraje podstatnou roli, ovšem jestli chceme vytvářet svět, který nás neponechá napospas čínské ideologické mašinérii prame-nící z její moci, musíme přemýšlet do budoucna a neidealizovat si minulost, již zpravidla příliš glorifikujeme (už jen kvůli tomu, že si lidská mysl mnohem lépe vybaví šťastné chvíle namísto nepříjemných momentů).

Když pořádně neznáme ani to, jak fungujeme my sami, bylo by absurdní katego-ricky soudit vše ostatní. Nenechme se uzavřít do vlastní iluze jenom kvůli tomu, že nám to tak dává smysl. Ať chceme, nebo ne, abychom se posouvali dál, musí-me si nechat místo pro pochyby, jinak zbytečně zakrníme na zastávce, mezitím co nám ujíždí vlak.

Alea Iacta Est.

Ondřej Stránský

duben 2021

25

Světové problémy kolem nás

Problémy máme každý, ale mít problém světové úrovně, to musí být něco. Všude na ně lidé nejasně a zmateně upozorňují, všichni o nich vědí, ale nikdo je s vámi nebude řešit přímo. Všude samé kličky a slepé uličky. Lidé se k vám chovají jako k váze, která není zabalena do bublinkové fólie. Chci vás poprosit, než začnete číst následující řádky, nejprve se usaďte, klidně si uvařte i šálek kávy, ale hlavně, a to je nejdůležitější, přemýšlejte. Zamyslete se nad sebou, nad svým okolím. Jednoduše vzpomínejte.

StereotypJako první téma si zkusíme rozebrat genderový stereotyp. Samozřejmě, rozdíly mezi gendery existují, ale rozlišujme mezi pohlavními odlišnostmi a genderovým stereotypem.

Člověk se s určitým pohlavím narodí. Nerozhoduje ale jen to, jaké máte pohlavní orgány, jsou tu i další faktory, například množství hormonů, svalová hmota, stav-ba kostí. Pak je tady genderový stereotyp, který byl a stále je vytvářen společností. Setkáváme se s ním, řekla bych, velmi často.

Jak se stereotyp postupně zarývá do mozkuUž od dětství je nám do hlavy vtloukáno, jak má muž či žena správně vypadat, jak se má náležitě chovat. Ale když jste ještě ve školce, nepřemýšlíte nad tím, jaké kdo má přirození a jaké kdo má mít způsoby. Hrajete si všichni a se vším. Přesto ale slýcháte, že auta nejsou pro holky nebo že panenky nejsou pro kluky a podob-ně. Jak stárnete, nejsou to už jen hloupé narážky týkající se hraček, ale stanou se z toho slova, která vám ubližují, a vy postupně ztrácíte sami sebe, jelikož se chcete zavděčit nějakému nesmyslnému stereotypu.

Ale není se čemu divit. Lidé rádi vše škatulkují, třídí, nálepkují, aby si získali určitý přehled a jistotu, že mají nad věcmi určitou moc. Jenže toto škatulkování může vést k diskriminaci lidí, kteří určitým způsobem vybočují z řady.

Noviny studentů GUH

26

Východisko Zkusme se v životě odstřihnout od třídění všeho, co vidíme. Zapomeňme na to, že ženy nemají logické uvažovaní nebo že muži nepláčou a nejsou citliví. Všichni jsme stejní, jen máme v DNA každý jiné předpoklady, a to, že se někdo narodí a nezapadá vám do vaší stereotypní tabulky, neznamená, že je na něm něco špat-ně. Zkusme nesoudit lidi podle toho, jak vypadají a co mají na sobě, protože nic jako norma neexistuje, je to jen výplod mnoha generací, který je nám postupem času vtlučen do hlavy.

Osobní zkušenostMyslím si, že pro větší autentičnost a důvěru by bylo vhodné podělit se s vámi u každého tématu o mé zkušenosti.

Já osobně jsem měla problémy s posměšky. Vždy jsem se raději bavila s kluky, byli mi mentálně blíž. Celé dětství jsem poslouchala připomínky typu: „Běž se bavit i s holkami. Jak se můžeš brodit v potoce a chytat žáby, vždyť jsi holka.“ Postupem času se to změnilo v narážky spojené s mou postavou. Proč se neoblé-kám víc jako holka, ať nemám ruce v kapsách a podobně. Jenže když jste holka, narážky se vám mísí dohromady. Buď se málo oblékáte jako holka, anebo na sebe strháváte moc pozornosti.

A právě proto si myslím, že bychom měli začít odbourávat toto stereotypní my-šlení hlavně a ze všeho nejdříve každý sám u sebe. Sama na tom stále pracuji, protože jak se říká: „Zvyk je železná košile.“ A platí to i zde. Možná to jen neří-káme nahlas.

Daniela Gajdová

duben 2021

27

Ztracené volání lidskostiMichel HouellebecqA Artur Schopenhauer

Michel Houellebecq je jedním z nejslavnějších současných spisovatelů, autorem děl Serotonin, Mapa a území nebo Elementární částice. Ve všech zmíněných dílech (ale i ve zbytku) se točí kolem otázky, podoby a formy štěstí v dnešní době, co se hlavních postav týče, především nedosažené podoby a formy štěstí.

Houellebecq ovšem nepíše o osobách snaživě a nekonečně hledajících štěstí, ať už v dobré či špatné formě. Píše o lidech, kteří jsou zoufalstvím protkaní skrz na skrz, takže již po štěstí netouží. Popsal zde fenomén, kterému lze říkat (jak na-psala Tereza Matějčková) sebevražedný terorismus – odpor a povstání se v Hou-ellebecqově podání nerodí z touhy po změně, ale právě ze zoufalství. Odpor a povstání jsou posledním výkřikem těch, kteří již netouží po štěstí, ale pouze po tom, aby někdo zaznamenal jejich utrpení.

„Nedůvěřuji žádné filozofii, v níž mezi řádky necítím slzy, neslyším pláč a skřípění zubů.“ – A. Schopenhauer

Tato slova, patřící filozofovi Arthuru Schopenhauerovi, si Michel Houellebecq odnáší do většiny svých románů. Celkově některé části Houellebecqova díla vy-chází z díla Schopenhauerova, dokonce dílo Svět jako vůle a představa označuje za jedno z nejdůležitějších filozofických děl. Po Schopenhauerově vzoru se stává hlavním představitelem nového literárního směru – deprimismu. Přesto se ale od pesimisty Schopenhauera v některých myšlenkách liší, opět ocituji Terezu Matějčkovou:

„Jeho knihy znepokojují tím, že zuby již nikdo neskřípe a vlasy si nikdo nerve, ani si nikdo nepodřezává žíly. Sebevražda je optimistický podnik, protože sebevrah věří v úlevu.“

V Houellebecqově díle tento kontrast mezi zoufalstvím a naprostým blahem prá-vě mizí a zůstává pouze zoufalství ze světa zbaveného této hry.

Noviny studentů GUH

28

SOUCIT A ODMÍTNUTÍ VŮLE

Schopenhauerovo vnímání soucitu a odmítnutí vůle je další myšlenkovou sho-dou, konkrétně v románu Serotonin. Podle Houellebecqua lidé zničení a cyničtí mohou dosáhnout odmítnutí vůle (= jakési metamorfózy soucitu) a právě to je podle Houellebecqua vrcholným výkonem jedince v této situaci, srovnatelné se Schopenhauerovým ideálem odstoupení od sebe sama, tedy nahlédnutím na svět se soucitem k druhým (když trpí druhý, trpím i já).

„Nikoliv kategorický imperativ je základem etiky, v soucitu je hranice mezi mnou a druhým upozaděna. Tento fenomén je zároveň „velkým mystériem etiky.“ – A. Scho-penhauer

V románu Serotonin je postava psychiatra (v tomto případě znázorňující obecný a nepříliš soucitný názor), která tvrdí, že je to hloupost, že kde končí vůle, tam končí i vůle žít. Což se sice hlavnímu hrdinovi nakonec stane, ale ze zdaleka jiných důvodů. Psychiatrovi v knize unikl záměrně jeden fakt, že rovnice „nežiji jen pro sebe, ale i pro druhé“ platí i opačně, že ve chvílích, kdy člověk zrovna nemá vůli žít, žijí pro něj a za něj oni dotyční. Díky absenci tohoto vztahu nemá na konci románu sebevražda hlavního hrdiny tragický nádech, hrdina jen pasiv-ně a bez zájmu učiní skok.

Shodných pohledů na věci je mezi Houellebecquem a Schoppenhauerem mno-hem víc a asi bychom se hned tak nedobrali konce, ale stejně by bylo asi nejuži-tečnější přečtení knihy od samotného Houellebecqua V Schopenhauerově přítom-nosti, která sice ještě není přeložená do češtiny, ale snad ji to brzy čeká.

……

Michel Houellebecq se ostře dotýká problémů generace, mezi kterou všichni ži-jeme, generace počaté v letech květinového míru, až směšně násilné svobody řvoucí „Lásku, ne válku!“ a jedním dechem plodící nechtěné děti a nechtěnou generaci. Jenže teď už se nejedná o anděly ubité v čase, ale o lidi ubité v absenci, a tudíž i vlastní neschopnosti lásky, nehledající štěstí, ale lék na život. Nejsou ani hystericky obnažení, ani o hladu, proto je jejich zoufalství neviditelné, proto jim ke konci nezbývá nic jiného než beze slova zmizet.

Anna Mráčková

duben 2021

29

Zapomenutí, zapomnění

I na tento článek jednou zapomenete.

Zapomínání se v našich životech vyskytuje v mnoha formách a podobách. Inu, vezměme to od začátku. Zaprvé, schválně, kolikrát už Vám profesor/profesor-ka češtiny řekli: „Pomni!“? Nevzpomínáte si, že? To je důležité, nezapomenout správný pravopis slova zapomněl. To se Vám bude v životě hodit, na to nezapo-mínejte! Pomněnka, domněnka, zapomněl, vzpomněl…

Zadruhé, každý z nás někdy opomenul splnit nějaký domácí úkol nebo si do školy zapomněl přinést rýsovací potřeby. Matematikům se sice půjčování pomů-cek moc nelíbí, ale co s tím chudáci nadělají. Pokud jste to z předchozí hodiny nezapomněli, zvládnete i se sousedovým pravítkem narýsovat docela slušný pra-voúhlý trojúhelník. V tomto případě musíte oponovat tvrzení, že cesta je cíl, a tvrdě si stát za výsledkem. Horší variantou je, když zapomenete, že máte na plotně tlakový hrnec. Myslím, že Vám můžu slíbit, že na to jste zapomněli popr-vé a naposledy.

Zatřetí, tady už se začínáme pohybovat po tenkém ledě. Komu jste naposledy něco slíbili, ale nesplnili to, protože jste zapomněli? Nebojte se, nebyli jste první, nebudete poslední, nejste sami. Klidně se trochu zastyďte nebo se na sebe nazlob-te, je to v pořádku. Pokud jste někomu měli poslat zápis do biologie a neučinili tak, není to tak hrozné. Ale představte si, že je Vám slíbeno opravení brzd na autě, ale daná osoba zapomene. To není příjemná představa. Jsou tedy některé sliby důležitější než jiné?

Začtvrté, cíleně chcete zapomenout. Něco se stalo, drásá Vás to zevnitř, při po-myšlení na to se Vám zhoršuje dech, srdce v hrudi bouchá jako o závod. Přiro-zeně se takového pocitu chcete zbavit, snažíte se na daný zážitek zapomenout, protože si myslíte, že se Vám uleví. A ono se možná uleví. Ale představte si, že byste zapomněli na všechny takové zážitky. Co Vám dává tu jistotu, že zabráníte opakování se dané situace, pokud by to bylo ve Vašich silách? Když si na žádnou takovou nevzpomínáte, nebude se náhodou dít znovu a znovu, protože se nikdy nepoučíte?

Noviny studentů GUH

30

Zapáté, pomalu, ale jistě zapomínáte na svůj život. Šťastné, smutné, klidné, roz-rušené, zásadní, nevýrazné vzpomínky. Ty všechny se vytrácí, pokud při nich nestojí matka moudrosti. Když prožíváte kouzlo okamžiku, nijak ho nezazname-náváte, můžete být absolutně šťastní. Za pár let, měsíců, týdnů, dní už si na něj nevzpomenete. Proto se mu ale říká kouzlo okamžiku. Pokud na nějakou chvíli strávenou s blízkým člověkem, který je s Vámi pořád v určitém kontaktu, zapo-menete, máte většinou šanci strávit s ním „novou“ chvíli.

Představte si, že stojíte v noci před zrcadlem. Díváte se na svůj odraz, který si čistí zuby ve stejném okamžiku jako Vy. Pozorujete se, a najednou Vám to už po tisící dojde. Možná už po milionté si uvědomíte, že s TÍM člověkem už žádná nová chvíle nenastane. Nejenže nenastane, ale Vy už jste na většinu těch předchozích zapomněli. Není to Vaše vina. Přesto Vás to sžírá zevnitř jako kyselina. Nemůžete za to, protože jste byli malé dítě. Prostě si to nemůžete pamatovat. ALE JAK JSTE NA TO MOHLI ZAPOMENOUT?!

Až příště zapomenete napsat „n“, vzpomeňte si na své milované.

Andrea Máčalová

duben 2021

31

Příručka správnéhopřebírání balíků

Zkuste se zamyslet, kdy naposled k vám před dům přijela velká bílá dodávka s nápisem PPL, Česká pošta nebo DPD, kdy vám naposledy někdo zazvonil na zvonek a ze sluchátka se ozvalo: „Vezu Vám balík!“ nebo kdy naposledy jste do-stali textovou zprávu o doručení vaší zásilky.

Pravdou je, že se to děje v podstatě na denní bázi. V dnešní době to není nic ne-obvyklého, ale stejně, když mi na mobilu přijde upozornění, že mi zásilka bude doručena mezi 12-14 hodinou, stojím už o půl jedenácté před okny a netrpělivě vyhlížím kurýra. Určitě víte, co myslím. Sleduji doslova každou bílou dodávku, která nám projede kolem domu, jestli se v ní náhodou nenachází můj vysněný, většinou hodně zbytečný a poctivě vyčekaný balíček. Jako už docela ostřílený profesionál v přebírání zásilek vám, tedy pokud dovolíte, s radostí představím pár tipů a triků, jak úspěšně převzít balíček a při tom se z toho nezbláznit.

Noviny studentů GUH

32

Zaprvé – je docela důležité, abyste si už na e-shopu zaklikli kolonku doručení domů – jinak by vám totiž celá tato moje příručka byla úplně k ničemu (což možná bude stejně).

Za druhé – Žádné nečekané výlety! Když vám kurýr napíše, že k vám bude doru-čena zásilka, ne aby vás napadlo v tom čase chodit pro chleba či se psem. V tomto časovém úseku NEOPOUŠTĚJTE dům či byt. Nedej bože, abyste třeba nutně potřebovali pomoct rodičům nebo babičce s nákupem. Neexistuje.

Za třetí – Už máte stanovený časový interval, ve kterém k vám má balík přijít. Většinou to bývá v rozmezí +- dvou hodin. Za žádnou cenu nesmíte mít na obli-čeji masku, na sobě župan a ve vlasech natáčky. Oblečte si něco hezkého, nama-lujte se a upravte si vlasy. Víte co. Vždyť nalijme si čistého vína – ta minuta pře-bírání balíčku může být za celý den váš jediný sociální kontakt, tak to nepokažte.

Za čtvrté – UKLIDTĚ SI. Máte asi tak jednu minutu na to, abyste na kurýra udělali dojem. A s chodbou plnou psích chlupů to rozhodně nezvládnete.

Za páté – Žádný stres. Je to jen minuta přebírání balíčku. Ale pokud to pokazí-te... no, budete se cítit fakt blbě, ale asi tak deset sekund a pak nad tím mávnete rukou.

Za šesté (už se blížíme k cíli) – Dýška. Když kurýr řekne: „Bude to 195,“ vaším jediným úkolem je usmát se, do ruky mu dát dvoustovku a milým hlasem pro-nést: „To je dobré“. Věřte mi, když příště přijede, nebude mít dvacetiminutové zpoždění.

Za sedmé – Buďte milí. Vážně, někdy to funguje. Ale všeho s mírou. Dejte pozor, aby se k vám kurýr pak nezval na kafe.

Tak a jsme u konce. Díkybohu.

Pozn.: V teplákách, mikině, s hrstí drobných v ruce, neuklizenou chodbou a mas-kou na obličeji je to mnohem větší sranda. Ale hlavně se nemračte.

Klára Tomiková

duben 2021

33

Ahoj? Známe se„Čau, tak v šest u mě, vem nějaké pití a jídlo, jo a prosimtě, budou tam i lidi ze školy, nevím, jestli se znáte.“

Těšíte se a ani na moment nepomyslíte na to, co přijde další den, až včerejšek zmizí v zapomnění a vy se vrátíte do vašeho rutinního života.

Problém nastává v okamžiku, kdy se začnete představovat (jestli na to teda vůbec dojde, a nakonec vás nesblíží až láhev dobrého vína či kteréhokoli jiného pití). Stojíte rozskupinkovaní, každý s tím, o kterém si myslíte, že vás nezradí a celou dobu vám bude nahrávat témata na zpočátku obstojnou konverzaci.

Dojdete na místo vaší premiérové akce. Najdete si místo na sezení. Nejlépe tako-vé, abyste na vše potřebné dosáhli a nemuseli pořád někoho otravovat s prosbou o podání čehokoli, na co budete mít zrovna chuť, a začnete konverzovat. Zprvu trapné oťukávání a otázky typu: “A ty máš sourozence?“ se po pár deckách změní na dialogy, které běžně vedete se svým dlouholetým kamarádem. Slíbíte si, že se tyto akce budou pravidelně opakovat, ale ti bystřejší už poznají, že těmto slibům není radno věřit. Ráno nebo v noci, pokud jste se nedomluvili, u koho že to nakonec spíte, se vracíte (s bolestmi hlavy, vysmátí nebo jen s peprnými informa-cemi o každém, na koho si pamatujete) domů.

Pokud máte další den školu, bingo. Procento, že vás vaši včerejší kamarádi po-zdraví, je celkem vysoké. Vysoké je taky v případě, kdy se vidíte až po víkendu. Je přece přirozené, že někoho, s kým jste ještě před dvěma dny vedli důležitou debatu, nebudete ignorovat. Změna nastává zhruba po týdnu, někdy až dvou. Z verbálního pozdravu se začínají stávat nervózní pohledy, ať už se jedná o vás, či o danou osobu. Nevíte přece ani jeden, jestli si vás dotyčný/á vůbec pamatuje, a co když na pozdrav neodpoví? Přece jenom, od té doby jste spolu nemluvili, další akce v nedohlednu. A řekněme si na rovinu, upřímně ani moc nevíte, jestli byste se dali s danou osobou jen tak do řeči, pokud by vás neseznámil někdo z va-šeho okolí. A tak se z vašeho zprvu pohodového zdravení stává hra na schováva-nou. Vy nevíte, co říct, hodinový kamarád taky ne, a tak se po několika útrpných týdnech přestanete snažit.

A jste zase na začátku, dva neznámí lidé, kteří se možná kdysi seznámili, povídali si a něco si slíbili.

Markéta Koubková

Noviny studentů GUH

34

Stín krkavcerecenze

Tento titul byste marně hledali v seznamu maturitní četby. Občas je však třeba si od všech těch Gilgamešů, Oliverů Twistů, Petrů a Lucií či Ostře sledovaných vla-ků odpočinout u knihy, která vás vtáhne do děje, nutí vás zůstávat vzhůru dlouho do noci jenom kvůli poslední větě v kapitole, a byť se jinak do čtení nutíte, u ta-kové knihy se budete těšit na vyslouženou obědovou přestávku, abyste se mohli dozvědět další odpovědi. A přesně touto hledanou knihou, nebo spíše knižní trilogií, je Stín krkavce s podtituly Píseň krve, Pán věže a Královna ohně od Antho-nyho Ryana. Tento skotský fantasy a sci-fi spisovatel se narodil v roce 1970, dříve pracoval ve státní správě. Nyní žije v Londýně a věnuje se naplno psaní. Má titul z oboru středověká historie, což se významně podepisuje na jeho dílech.

První díl Píseň krve vypráví příběh Vélina Al Sorny, kterého jeho otec zanechal před branami řádu, v němž se chlapci cvičí v boji s meči, lukostřelbě či přežívání v přírodě. Z těch, kteří výuku v řádu úspěšně absolvují, se stanou zabijáci ve službách Víry. Vélin prožívá značné rozhořčení z toho, že jej jeho otec ponechal v řádu a zbavil jej tak všech rodinných vazeb, dědictví, majetku a prakticky všech práv. V učení šestého řádu se však dozví nejedno tajemství, jak o své matce, o své zemi, tak i o něm samotném. Zjistí, že ve světě, ve kterém žije, existují mnohem mocnější síly, než si kdo dokáže představit. Písni krve lze propadnout okamžitě. Čtete, čtete a najednou si uvědomíte, že už nejsou stránky, které by šly otáčet. Autor má velice poutavý styl psaní a snad jedinou pomyslnou kaňkou v knize (a nejen v té první) je zdlouhavé popisování soubojů a bitev, v nichž se člověk velmi rychle ztratí a v záplavě mečů a samostřílů jen velice těžce hledá cestu ven.

Co se však nedá Stínu krkavce upřít, jsou skvěle propracované vedlejší postavy. Neslouží jen jako jakési zákulisí, o mnohých z nich se v průběhu času čtenář dozvídá jejich životní příběhy, vidí jejich duševní vývoj a dokáže je jak nenávi-dět, tak milovat. To se projeví hlavně v pokračování s názvem Pán věže. Tam se dějová linka rozdělí mezi několik postav, a byť Vélin zůstává jedním z hlavních charakterů, nedostává se mu v knize tolik prostoru, čímž příběh malinko utrpěl. Kniha z pohledu několika postav dává větší přehled o světě stvořeném Anthony Ryanem, o jednotlivých divokých severských kmenech, královstvích, císařstvích a o jejich vládcích. Byť ho první díl nechává za sebou, je Pán věže skvělým po-kračováním.

duben 2021

35

Zůstává tu ovšem velmi otevřený konec, proto je třeba ukojit svou touhu po od-povědích v třetí knize Královna ohně. Ta neztrácí na čtivosti, zahrne však čtenáře politikou a tolika jmény, že bude občas postrádat rejstřík jmen v Tolkienově Sil-marillionu. Příběh je poutavý a zajímavý, ale ztratil kouzlo první knihy. Rozkous-kování děje mezi několik postav tady spíše škodí a dělá jej přehnaně dlouhým, rozuzlení největší mysterie ze světa Vélina Al Sorny je chaotické a překombinova-né. I přes tyto nedostatky je kniha dobrým zakončením celé série. Stín krkavce si rozhodně zaslouží místo v žebříčku nejlepších fantasy sérií. Pokud jste fanoušky J. R. R. Tolkiena, Jaye Kristoffa, Andrzeje Sapkowského či George R. R. Marti-na, najde si i tento titul místo ve vašem čtenářském srdci.

A na závěr čísla pro ty, kteří si na slova příliš nepotrpí.

Databáze knih Moje hodnoceníPíseň krve 92 % 10/10Pán věže 89 % 8/10Královna ohně 79 % 8/10

Daniela Ráczová

Noviny studentů GUH

36

duben 2021

37

Noviny studentů GUH

38

***vzdech se choulí v šeruzavírá otevřená oknai dveřekdyž se siluety oddávají nekončící zábavě. a ty čekáš, zda tě přizvou.tiše toužíš slyšet ten hlas.natahuješ ruku do přítmí, ale nikdo se nenaklání zpět.skáčeš a chytá tě milion dlaní,jež tě upustí dřív,než se jich dotkneš.a přes to všechnoTy věříš.

Magdaléna Ordeltová

***promrzlý parapet dává tělu vědětže hoří.rolety zakrývají oči ulicím.aby mlčely.krok po kroku před sebou zane-chávám stopya v tichu se rozbíhám do stran.po špičkách. osvícená melodií noci pateticky platím za ztracený čas.

duben 2021

39

Zahrada

Koukej nové slevyzlevnili ty staré a tvrdé

V popelnicovém městěna dvorku ve stínu všechbudov židlí kabátů a údržbářůjsem malý

David Mišťúrik

Sdílení

Bolí mě hlava. Čím to sakra je? Ve své hlavě sama,ony patří mě.

Nechci, abyste to věděli.Stydím se za myšlenky moje. Nechci, abyste tady seděli a vyslýchali mě.

Nechci se bavit.Nechci se dělit, o to, jak se kdo cítí.Nechci se bavit, o mém či vašem bytí.

Budoucnost?

Chci mít bez starostný život,tučný peněz přívod.Chci si karieru budovat,Ne, že mi bude někdo vše diktovat.

Chci být spoustu věcí, ale jak toho docílit? Zvednout se a začít? Tak lehké to není!

Daniela Gajdová

Noviny studentů GUH

40

stále, dochází mi kuřivos tím, dochází mi časctím je, jenž zůstali u vína Avignonvím však, že umře i někdo z vás

(zlomte vaz)

__________________________________________

slečny, přestaňte být couryhoši, vy je přestaňte tak brátdokud jen vystavujete své rourytak láska na vás bude s*át

_________________________________________

víc než polovina lidíje mi "up*dele"stejně pořád slídímv sobě nacházím to tele,které věří

věří na tyjenžjednou řežou a dvakrát měří

duben 2021

41

1978

na Míru u pomníkuzlitý jak u dělníkůzvedl jsem bulvy,zakřičel: "Vy komunistické k*rvy"

vzpoměl jsem na ty časykdy nás strčili do basyza poslech Franka Zappyza milostný dopis

a tak..

pochod domů jsem pojalponěkud rebelskylevá a práváharakiri rudá hlava Jan Jakeš

Noviny studentů GUH

42

vydávaný od roku 2007

Tirážšéfredaktor: Šimon Gogolaredaktoři: Markéta Koubková, David Mišťúrik,Magdaléna Ordeltová, Ondřej Stránský,Daniela Gajdová, Anna Mráčková,Andrea Máčalová, Klára Tomiková,Daniela Ráczováodpovědný redaktor: Jaroslav Březinagrafika, sazba: Jiří Slováčekkorektury: Andrea Máčalová,Michaela Mitáčkováúvodní obrázek: Šimon Turečekobrázek tvorby: Ema Ferencová