Hudební rozhledy 3/2004Měsíčník pro hudební kulturu

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, člen AHUV, za fi nanční podpory MK ČR, Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace Leoše JanáčkaŠéfredaktor: Jan ŠmolíkRedakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír Brabec, Petr Janda, Ivan Štraus, Stanislav TesařRedaktorka: Hana JarolímkováExterní spolupráce: Jitka SlavíkováTajemnice redakce: Marcela ŠlechtováVýtvarné řešení obálky: Jiří FilipAdresa redakce: Radlická 99,150 00 Praha 5tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 251 550 208, 251 554 088 (redaktoři), 251 554 089 (sekretariát)fax: 251 554 088e-mail: rozhledy@volny.czhttp://hudebnirozhledy.scena.czNevyžádané rukopisy se nevracejí.Distribuci a předplatné v České republice provádí v zastoupení vydavatele fi rma SEND Předplatné, P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, SMS: 605 202 115, e-mail: send@send.cz, www.send.czDistribuce a předplatnéve Slovenské republice: Magnet-Press Slovakia, s. r. o., Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 Bratislava 3, tel./fax:004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 – předplatné004212/44 45 46 28 – administrativa004212/44 45 06 93 – inzercee-mail: magnet@press.skObjednávky do zahraničí vyřizuje redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., administrace vývozu tisku, Sazečská 12, 225 62 Praha 10, tel.: 271 199 255, fax: 271 199 902.Časopis Hudební rozhledy pro potřeby zrakově postižených zajišťuje prostřed nic tvím internetového serveru: www.braillnet.cz Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR, tel.: 266 038 714Tisk: Dvořák & syn, DobříšSazba: Studio DOMINO, BerounCena: 30 KčOdevzdáno do sazby: 6. 2. 2004Evidenční číslo MK ČR E1244ISSN 0018-6996

Na titulní straně členové Smetanova tria: zleva Jitka Čechová, Jan Páleníček a Jana Nováková Foto Jiří Skupien

Co si přečtete v příštím čísle?Letošní premiéry na Pražském jaru – ČF se Zdeňkem

Mácalem a Gerdem Albrechtem – Beethovenův Třetí klavírní koncert s Garrickem Ohlssonem a FOK – Pavel Eret s Komorní

filharmonií Pardubice – Dmitri Hvorostovsky a Marina Domashenko s PKF – Jiří Šlitr a Miroslav Šimek – Verdiho Requiem v ND – Carmen v SOP – Salzburger Festspiele

v Praze – Osudy Dvořákova Dimitrije – Gregory Kunde a bel canto – Rozhovor se členy Kvarteta Martinů

1

Z obsahuBrno 2004 ..........................................................................3Zahajovací koncert projektu Antonín Dvořák 2004.........8ČF s Lawrencem Fosterem a Cristinou Ortizovou........................................................8SOČR s Leošem Svárovským.......................................... 10Mozart a Novák Magdaleny Kožené ............................... 10PKF s premiérou Lukáše Hurníka ................................. 11Olomoucká filharmonie hostovala v Praze..................... 12Festival hudby a poezie ................................................... 12Čtvrtý koncert Přítomnosti............................................. 13Osmdesátiny Českého noneta ......................................... 14Collegium českých filharmoniků..................................... 15Pro arte antiqua Praha po dvaceti letech ...................... 16Jubileum Petra Ebena ..................................................... 16O Pražských premiérách 2004 s Václavem Riedlbauchem............................................... 18Objevné dopoledne s bratry Vilímcovými....................... 20Profesoři pražské konzervatoře ...................................... 21Skladatelské mládí v Pálffyho paláci.............................. 22Nejen o výročí Janáčkovy filharmonie Ostrava ............. 23FOK a rocková Lucie....................................................... 26Bludný Holanďan v Plzni ................................................ 27Carmen ve Státní opeře Praha ....................................... 28My (ne)jdem na MIDEM ................................................. 33Čajkovskij v Berlíně......................................................... 36Otvírání duší.................................................................... 38O hudbě i o životě se členy Smetanova tria .................. 41Recenze CD...................................................................... 46

Hr0403.indd 1 25.2.2004, 13:00:44

2

Během únorového setkání členů výboru Společnosti Hudební rozhle-dy zavládla v pracovně děkana hu-dební fakulty AMU profesora Jiřího Hlaváče sice poněkud potemnělá, ale zato chutí poprat se s nastalou situací nasycená nálada. Výbor, který je vydavatelem časopisu, projednával totiž žádost dosavadního šéfredakto-ra Hudebních rozhledů Jana Šmolí-ka o uvolnění z funkce; výbor žádost přijal a současně jmenoval s platností od 1. března 2004 do zmíněné funkce PhDr. Hanu Jarolímkovou.

Potud strohé údaje ze zápisu. Co všechno se ale za nimi schovává? Naši čtenáři dobře vědí, s jakými těžkostmi časopis už po řadu let zápasí. Jan Šmolík provedl Hudební rozhledy asi nejtěžším obdobím v jejich padesátileté historii: stal se z nutnosti manažerem, a vedle své prá-ce redakční a autorské sháněl peníze pro časopis, kde se jenom dalo. Skutečnost, že Hudební rozhledy dosud vycházejí, má nádech malého zázraku – a Šmolí-kova zásluha nese rysy hrdinského boje s nepřízní osudu. Když on sám před několika desítkami let v redakci začínal,

měli páni šéfredaktoři – připomeňme alespoň Bohumila Karáska a Viléma Po-spíšila – starostí mnohem míň, a nikdy nepoznali, jakou zátěž představuje obava, že pro časopis neseženou dost peněz. Jan Šmolík s tou zátěží prožil více než deset let. A tak mu patří upřímné poděkování nás všech – čtenářů i „lidí okolo“; no-vodobá česká hudební historie patrně teprve s odstupem času docení velikost a význam Šmolíkovy éry v redakci.

Jan Šmolík ale neodchází proto, že by už neměl dost sil k dalším střetnutím o příští existenci Rozhledů; zradilo ho

tělo, nikoli duch. Zdraví máme každý jenom jedno – a blížíme-li se k vrcholu sedmého křížku, platí to s dvojnásobnou naléhavostí. Jan Šmolík se do redakce vrátí, až mu to lékaři zase dovolí. Ale co bude dál?

Nejdřív další poděkování: PhDr. Hana Jarolímková stála – společně s tajemnicí Marcelou Šlechtovou – Šmolíkovi po ce-lou dobu po jeho šéfredaktorském boku. Taky jim proto adresujeme naše díky. Ty patří i Jitce Slavíkové, která už sice pra-cuje jinde, ale časopisu i zpovzdálí nadále

pomáhá. Na obzoru ale v tuto chvíli není žádný donátor, který by byl ochoten Roz-hledy velkoryse sponzorovat; ba dokonce se ukazuje, že i dosud přece jen poměrně štědří mecenáši nehodlají nadále věnovat své peníze kultuře, ale obracejí svůj zájem k lukrativnějším možnostem – především ke sportu, v němž se dnes po celém svě-tě točí miliardové sumy. Přesto se nikdo z nás nechce vzdávat: výbor Společnosti Hudební rozhledy bude s Hanou Jaro-límkovou nadále hledat zdroje k přežití. Mnohaletá tradice časopisu si další existenci nepochybně zaslouží. Nebude to snadné, ale stojí to za námahu. A tak popřejme Janu Šmolíkovi brzké uzdra-vení, Haně Jarolímkové úspěch v nové funkci a nám všem stovky nových čísel Hudebních rozhledů.

Vážení čtenáři Hudebních rozhle-dů, toto třetí číslo letošního ročníku ještě vychází v regulérním termínu, i když v neregulérních podmínkách. Další číslo nebo dvojčíslo časopisu vydáme, až k tomu budeme mít po-třebné finanční prostředky.

PETAR ZAPLETALPředseda výboru Společnosti Hudební rozhledy

K jaru s menší redakcí, s většími problémy, ale s nadějí

Hr0403.indd 2 25.2.2004, 13:00:46

3

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Brno dostalo v letošním roce příle-žitost, aby dokázalo, že Janáček pro ně není pouze proklamativním heslem, které se objeví na transparentu ve chvíli, když se to právě hodí, ale že janáčkovská tradice je zde skutečně živá a Brněnští si s ní umějí poradit. Odbor kultury brněnského magistrátu spolu s Nadací Leoše Janáčka iniciovali s předstihem setkání zástupců hudebních institucí působících ve městě a vyzvali je, aby vypracovali návrhy k uctění památky Le-oše Janáčka, největší kulturní osobnosti moderních dějin města. Konsorcium se

nakonec shodlo na rozfázovaném modelu Janáčkova jubilejního roku, který by po celých dvanáct měsíců udržoval v Brně plamen pochodně, zapálené 21. ledna 2004, v den stého výročí světové pre-miéry Janáčkovy Její pastorkyně. To se stalo skvělým termínem k nastartování operního festivalu Janáčkovo Brno 2004, jehož organizaci a z velké části i programovou náplň převzalo Národní divadlo v Brně.

Hlavní jubileum 150 let od Janáčkova narození připadá na 3. 7., dobu uprostřed prázdnin, kdy město zeje prázdnotou. Z toho důvodu proběhne v Brně připo-mínka památného dne v jeho předvečer,

2. 7., položením květů ke skladatelově soše před divadlem a komorním koncer-tem v Besedním domě. Těžiště oslavy skladatelova narození připadne Hukval-dům, místu, kde Janáček spatřil světlo světa, a kde bude vrcholit každoročně pořádaný festival Janáčkovy Hukvaldy. Janáčkově hudbě bude zasvěcen i festival Janáček a Luhačovice, který osloví ná-vštěvníky malebných moravských lázní, patřících kdysi do Janáčkova každoroční-ho prázdninového itineráře. Do Brna se spolu s Antonínem Dvořákem Janáček vrátí v září jako hlavní skladatel tradiční-

ho Moravského podzimu, jehož hlavní programovou náplní budou orchestrální, komorní a vokální díla obou jubilantů. Touto koncepcí Janáčkova jubilejního roku se Brno připojuje k celostátní kul-turní akci Česká hudba 2004 vyhlášené ministerstvem kultury ČR, jejímž cílem je obrátit pozornost veřejnosti ke dlouhé řadě letošních hudebních jubileí.

* * * * *14. ledna, v týdenním předstihu k fes-

tivalu a shodou okolností v den Janáčkem původně ohlášené premiéry Pastorkyně, se za velkého zájmu veřejnosti a účasti vrcholných reprezentantů Statutárního

Brno 2004

Památník Leoše Janáčka ve Smetanově ulici Foto archív

města Brna, Biskupství brněnského, -- majitele objektu, Moravského zemského muzea, které je jeho provozovatelem a Na-dace Leoše Janáčka, jež domek dlouhodo-bě pronajala, otevřely dveře brněnského Památníku Leoše Janáčka ve Smeta-nově ulici. Skromný skladatelův příbytek v zahrádce bývalé varhanické školy prošel generální opravou, při níž mu byla navrá-cena původní vnější podoba. Největším magnetem domku je ovšem skladatelova pracovna, kompletně vybavená původním nábytkem včetně klavíru zn. Ehrbar, na němž skladatel podle svědectví pamětní-ků dokázal s náruživostí sobě vlastní hrát po dlouhé hodiny jediný kratinký motiv. Informativní expozice o skladatelových stěžejních dílech a moderní technikou vybavená přednášková místnost umožňují návštěvníkům získat základní informace o skladateli a v neopakovatelné atmo-sféře autentického místa vyslechnout nahrávky jeho skladeb.

* * * * *Okamžik slavnostního zahájení festiva-

lu Janáčkovo Brno 2004 nastal 21. led-na. Byly na něm uděleny ceny jubilejní skladatelské soutěže vypsané Nadací Leo-še Janáčka a předány janáčkovské medai-le, které po celý rok budou odevzdávány umělcům, muzikologům a institucím, výrazně spojeným s interpretací, vědec-kým zhodnocením a propagací Janáčkova díla. Závěrem zahajovacího ceremoniálu znamenitě zahrálo nově konstituované dechové kvinteto Foenix Janáčkův sex-tet Mládí, jiskrné dílo mladistvého sedm-desátníka, které si skladatel daroval ke svým sedmdesátinám.

Večer téhož dne se Brňané dočkali nového nastudování Její pastorkyně. Br-něnské Národní divadlo, paradoxně jako jedno z posledních, se konečně odhodla-lo provést dnes již ve světě běžnou tzv. brněnskou verzi opery z r. 1908, kterou na základě prvního vydání klavírního vý-tahu a dochovaných orchestrálních partů edičně připravili dirigent sir Charles Mac-kerras s muzikologem Johnem Tyrrellem. Tato verze se sice značně liší od původ-ní, pravděpodobně nenávratně ztracené partitury, kterou Janáček v průběhu let radikálně proškrtával a upravoval, je však oproštěna od oprav a doplňků, jimiž se do historie opery zapsal Karel Kovařovic. Když se skvělý praktik a uznávaný šéf opery pražského Národního divadla po dvanáctiletém zarputilém odmítání roz-

Hr0403.indd 3 25.2.2004, 13:00:52

4

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

hodl Její pastorkyňu v Praze nastudovat, měl několik důvodů, aby do Janáčkova díla s autorovým svolením zasáhl. Ja-náček souhlasil rád a Kovařovic udělal dle svého svědomí a vkusu tehdejšího operního publika to nejlepší, co uměl: nástrojovým zdvojením doplnil poněkud drsnou Janáčkovu instrumentaci a z au-torova závěrečného motivu vytvořil imitací, brilantní instrumentací a gradací tradiční operní finále, „happy end“ pochmurného dra-matu. Skvělým nastudováním pak dobyl Janáčkově opeře opravdového úspěchu, který se stal přelomovým momentem Janáčkovy skladatelské dráhy. Kovařovicovy „retuše“ byly do 80. let minulého století neodděli-telnou součástí opery, dnes však všechna divadla upřednostňují Janáčkovu autentickou verzi, která odpovídá autorem často proklamované „pravdě života“: mladý pár dojde po přestálém trápení, citových a morálních krizích k rozhodnutí vykročit na společnou cestu životem, oba však tuší, a Janáček to jedno-značně svým závěrem napovídá, že je nečeká procházka růžovým sadem, ale náročná pouť plná překážek a protivenství.

Na tomto základě postavili novou inscenaci její brněnští tvůrci, britský režisér David Pountney, který není ve světě Janáčkových oper žádným no-váčkem, a šéfdirigent Janáčkovy opery Jaroslav Kyzlink, jehož hudebnost a janáčkovské cítění je zakódováno v silné rodinné tradici. Režijní a scénické řešení vzniklo v koprodukci s vídeňskou Státní operou, kde měla Její pas-torkyňa premiéru před dvěma roky, hudební nastudování bylo v obou případech zcela samostatné. Re-žisér Pountney zvolil princip postupu od složitého k jednoduchému, což se odrazilo i v řešení scény, která je dílem Roberta Israela. První jednání se odehrává v roz-lehlé mlýnici téměř zcela zaplněné obřím převodovým soukolím, jež může symbo-lizovat boží mlýny nebo složitou spleť osudů, jejichž kola jsou vzájemně propo-jena. Druhé jednání představuje světnici vymezenou stěnou z pytlů, což činí dojem jakéhosi skladiště ve mlýně, a pro třetí

jednání zvolili inscenátoři rozlehlý holý prostor připomínající hangár s dlouhým prostřeným stolem a židlemi, jež jsou rozestavěny také podél vysokých stěn. V tomto nehostinném prostředí se ode-hraje příprava Jenůfčiny svatby a vpád rozvášněných vesničanů, kteří sporé za-řízení zcela zdemolují. Základní kostra, vytvořená z několika trámů, zůstává ve

všech jednáních nezměněna, je otevřená do celé výšky jeviště. Ve vztahu k ději působí dekorace přesně protichůdně: na počátku se pro nadměrné technické zaří-zení nedostává prostoru k rozvinutí akce, zvláště po příchodu rekrutů, zatímco ve druhém jednání je scéna příliš otevřená pro komorní drama dvou žen chycených událostmi do pasti. V malé světničce kostelničky se má odehrát i třetí dějství, jehož stísněná atmosféra koresponduje se stísněností prostoru, do kterého se

nahrnul dav vesničanů. Jejich množství a hudebně verbální náznak zcela dostaču-je k vyjádření hněvu, který nemusí být, jak se to děje v brněnské inscenaci, zná-zorněn masovým vandalstvím, typickým pro dnešní svět. Výtvarné řešení inscena-ce působí chladně a odcizeně, pohlcujíc lidské osudy, neutrální civilní kostýmy, časově přibližně zařazené do doby vzniku

opery, neústrojně narušuje kýčo-vitý svéráz družiček a Karolky, o kostýmu rychtářky, který sem odkudsi zabloudil na své bludné pouti světem, ani nemluvě.

Režisérovo detailní propracová-ní postav a akcí, které jsou těsně propojeny s hudbou, je v inscenaci velmi zřetelné. Laca v podání Pe-tera Straky, vládnoucí zvučným, pevně znějícím hlasem, demonstru-je na počátku svoji žárlivost hru-bostmi vůči Jenůfě i celému okolí, Jenůfka, dramaticky i pěvecky přesvědčivá Helena Kaupová, mu odpovídá zlobně. Postupný přerod obou charakterů vede oba pěvce ke zlyričtění výrazového projevu. Silnou osobnost kostelničky lépe vystihla excelentní Anja Silja zpívající premiéru, která i přes počáteční hlasovou indispozici nenechala nikoho na pochybách, že její kostelnička je vytvarovaná do nejmenšího detailu. Skutečný herecký koncert rozvinula ve dru-hém jednání přecházejíc z laskavé, milující polohy ve vztahu s Jenůfou k nenávisti vůči Števovi a posléze až do strnulosti po vykonaném zločinu, kdy se před zraky diváků proměnila v obraz kruté smrti. Ve druhém obsazení vystoupila v úlo-ze kostelničky Marta Beňačková, hlasově výtečně vybavená pro tuto roli, méně přísná a hodně milující (dokonce i Jenůfčino - a Števovo děcko), že se ani nechce věřit, že

by byla schopna dítě zabít. Až se jí role usadí, bude snad konečně mít Brno po dlouhé době k dispozici kostelničku i pro budoucí nastudování opery! Michal Le-hotský předvedl v premiérovém obsazení Števu jako typ rozmazleného, bohatého vesnického teenagera, znalého síly peněz v případě jakéhokoliv přehmatu (poněkud méně výrazně si počínal alternující Petr Levíček). Moment Števova překotného odchodu z kostelniččina příbytku, kdy nezapomene shrábnout dříve nabídnuté

Zleva Marta Beňačková (Kostelnička) a Helena Kaupová (Jenůfa) Foto Jana Hallová

Hr0403.indd 4 25.2.2004, 13:00:53

5

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

peníze, je ukázkou režisérova detailního domyšlení postavy. Rodina rychtáře (No-vák a Zerhauová – Tannenbergerová a Mlejnek – Iskrová – Oczková) se poněkud vychýlila z tradičního chápání těchto postav. Rychtář býval vybírán z nejbohatších sedláků ve vesnici, vět-šinou to byl člověk vážený a respekto-vaný jako představitel práva. Takový je i rychtář v Pastorkyni, spolu s rodinou reprezentant patriarchální, konzervativní vesnice. V opeře vykonává i úlohu sta-rosvata a usměrňuje svoji hubatou ženu dovolávající se dodržování tradičních zvyklostí. Domnívám se, že karikatura těchto postav, podtržená krajně nevkus-ným oblečením obou žen a při premiéře i tanečkem manželského páru, není na místě. Sympaticky naopak působila pře-měna pasáčka Jana v dívku Janu (Jitka Burgetová), která svojí zvídavostí pokra-čuje v emancipované poloze kostelničky a Jenůfy. Znamenité obsazení kratinké úlohy stárka (Jiří Sulženko a Jan Hla-dík) opět potvrdilo známou pravdu, že neexistují malé role.

Hudební nastudování Jaroslavem Kyzlinkem bylo hodno slavnostního okamžiku. Kyzlink má partituru detailně zpracovánu intelektem, aniž by potlačil její silný emocionální náboj, pevnou rukou vládne orchestru i jevišti. Vypraco-vání orchestrálních partů „zeslyšitelnilo“ rozdíly mezi starým a „novým“ zněním (správně by mělo být obráceně), které je průhlednější a tím i zvukově choulostivěj-ší. Ukázková byla vyváženost a propojení jevištního zvuku se zvukem orchestrálním a využití široké dynamické škály. Kyzlinko-vo nastudování je optimistickým příslibem, že po odeznění smluvených představení této technicky komplikované inscenace, nezůstane Její pastorkyňa dlouho mimo kmenový repertoár brněnské opery, jehož součástí byla po celých sto let.

ALENA NĚMCOVÁ* * * * *

V rámci festivalu zazněla všechna Janáčkova jevištní díla. Šárka a Osud pouze v koncertním provedení, inscenaci Výletů páně Broučkových přivezlo praž-ské Národní divadlo, Počátek románu a Rákoše Rákoczyho v rámci festivalu v jednom večeru premiérovala Komorní opera JAMU, další tituly má na reper-toáru Janáčkova opera ND Brno: výše recenzovanou Její pastorkyňu, dále Věc Makropulos (na festivalovém představe-ní Emilii Marty zpívala Nina Warren),

Z mrtvého domu, Káťu Kabanovou, Příhody lišky Bystroušky. Navíc byla pro konfrontaci názorů přizvána bratislav-ská Káťa Kabanová a dublinské Příhody lišky Bystroušky.

Inscenace Počátku románu režisérky Magdaleny Švecové a výtvarnice Syl-vy Markové je milá studentská záleži-tost, stylově přesně neukotvená: naivní neumělý obrázek vystřídá poetická stíno-hra, načež se nálada změní do grotesky. Naznačeno je divadlo na divadle: hraje se před malým malovaným prospektem s krajinou, Mudroch coby průvodce po-souvá obraz na něm, v závěru všichni utvoří úhledný živý obraz.

Orchestr (posluchačů HF JAMU a hosté) ani pod vedením Martina Peschíka, ani v druhé půli večera pod vedením Tomáše Ibrmajera nezněl právě sehraně. Party Janáčkovy rané opery jsou v silách většiny studentů, z festivalového představení vyzdvihuji Tomáše Kořínka (Tonek) a Ivanu Mikeskovou (Poluška).

Rákoš Rákoczy vznikl u příležitosti Zemské jubilejní výstavy v Praze – měl zde představit moravský folklór. Leoš Janáček složil pásmo tanců a písní, které teprve poté bylo propojeno s činoherním libretem Jana Herbena. Re-žisérka (a v tomto případě i scénáristka) Magdalena Švecová je opět rozpojila. Herbenův text spolu s To-mášem Hrůzou natočila jako loutkový film – poně-kud lacinou karikaturu, lout-kářsky nikterak nápaditou. V následné scénické taneční koláži nacházím vtipné mo-menty (ovšem coby baletní laik), choreografie Ladisla-vy Košíkové připomíná pohybový slovník Jiřího Kyliána, soubor Hradišťan tančí jistě. Písně každopád-ně výborně zazpíval Brněn-ský akademický sbor.

Slovenské národní divadlo představilo Káťu Kabanovou v režii Josefa Průdka. Jeho pražskou Její pastorkyňu považuji za jednu z nejpo-zoruhodnějších domácích in-scenací Janáčka v posledních letech. Tím spíše pro mě byla jeho Káťa zklamáním.

Postavy pouze jednostrunně nahodil. Boris – nekňuba ve světlém obleku a v brejličkách, pečlivě upravený. Kudrjáš – ležérní chlapec s rukama v kapsách. Ti-chon – bačkora, který před Káťou máchá rukama, ale celý se scvrkne, jakmile je pod dozorem matky. Kabanicha – pokry-tecká, vzteklá, upjatá ženská. Varvara – „free“ dívka v sexy ohozu, díky němuž nemůže nepřipomínat lehkou dívku. A Káťa? Unylá žena, jejíž gesta, pózy či držení se s partnery značně připomínají ty, které jsou otištěny v programu - na fotografiích z inscenace z roku 1949. Režisér ji nechá balancovat na židli, seskakovat přes opěradlo, což vlivem nadváhy zpěvačky působí o to nepřípad-něji. Průdkova inscenace Její pastorkyně přetékala citem. Jeho inscenace Káti je naprosto cituprostá. Kudrjáš s Varvarou povrchně koketují. Opilec Dikoj šmatá na prsa neukojené Kabanichy. A stejně tak se Káťa poněkud trapně, okázale nabízí Borisovi, rozvaluje se před ním na zemi. Chybí jakýkoli lidský kontakt mezi nimi.

Oblečení a rekvizity odkazují k dneš-ním časům (scéna Ján Zavarský, kos-

Z bratislavské inscenace Káti Kabanové Foto Luděk Svítil

Hr0403.indd 5 25.2.2004, 13:00:54

6

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

týmy Eva Farkašová) – ovšem podle mě jde jen o vnějškový rádobymoderní nátěr. Dílo se mu navíc vzpírá: Kabanovi se dívají na nejmodernější televizi a na (patrně autobusové) zastávce si postavy vážně vyjasňují, že je třeba hromosvodů a jak vypadají.

Dirigent Dušan Štefánek vede podle mého názoru orchestr k permanentně příliš hlučnému projevu. Navíc se opět ukázalo, že tento orchestr nepatří ani technicky k nejšpičkovějším tělesům. Pěvecky slovenští interpreti také příliš nezazářili, počínaje Karin Varkondo-vou, jež Káťu zpívala dosti křečovitě a ne vždy právě čistě, navíc jí bylo velmi málo rozumět. Ostatní interpreti zvládali party technicky lépe, ale o bohatším výrazovém zpívání (a zároveň zřetelné artikulaci) lze mluvit nejspíše jen u Jozefa Kundláka (Kudrjáš) a Tomáše Juháse (Boris).

LENKA ŠALDOVÁ

* * * * *Na rozdíl od doktorky Němcové (viz

recenze zahajovací inscenace Její pas-torkyně) považuji za nejcennější impuls Janáčkova festivalu právě vpád zahraniční interpretace Janáčkových oper do zdejších poměrů. Neboť se sice rádi chlubíme ja-náčkovskou tradicí, ale kdybychom jen statisticky porovnali uvádění Janáčka u nás a ve světě, nedopadli bychom asi moc dobře. Janáčkova operního díla se prostě chopili jinde a vykládají si ho, jak jinak, k obrazu svému – tak jako David Pountney přečetl příběh Jenůfy bez mnoha detailů, na nichž se u nás tradičně lpí, ať už právem menším či větším. Jenže právě tohle lpění pomohlo přehodit našeho Ja-náčka na vedlejší janáčkovskou kolej.

Daný problém daleko víc vyhrotila inscenace opery Příhody lišky Bystroušky v provedení souboru Opera Theatre Company z Dublinu (28. 1.) v Maheno-vě divadle. Irští divadelníci totiž neváhali nejen upravit příběh, ale sáhli i do Janáč-kovy partitury. Z provozních důvodů skla-datel Jonathan Dove partituru zkrátil (!), včetně závěrečného zpěvu Revírníka, a přeinstrumentoval pro 16 členný ko-morní orchestr. Režisér James Conway přečetl Janáčkovu operu, kterou prý od mládí miloval, jaksi s vědomím špatností současné civilizace: „Uvědomil jsem si, že Janáčkova opera je o lidech nikoli z po-hledu vznosných myšlenek, sentimentu či morálky, ale o lidech jako součásti pevně daného, nemravného a pravidelného

světa přírody. Není o lidských vlastnos-tech zvířat, nýbrž o zvířecí nátuře lidí.“ Po svém režisér domyslel také rámec příběhu, inspirován Janáčkem nazna-čenou analogií lidí a konkrétních zvířat a zvolil formu divadla na divadle (opery na opeře!): zestručněný příběh si u něho hraje skupina toulavých komediantů při příležitosti svatby a předání vlády nad tupou. Moc přebírá Harašta, jeho sestra hraje v inscenaci Lišáka, provdána je Terinka – Bystrouška, Revírník je inva-lida na těle i na duchu a tak dále – dobrá postava tu není jediná. Hraje se na smetišti kde-si na kraji lesa. Máme právo soudit takový pohled na svět, realizovaný pro-střednictvím Ja-náčkovy, mimo-chodem, ve svě-tě nejvíc hrané opery? Myslím, že ne. Máme ovšem právo takový výklad přijmout nebo n e p ř i j m o u t – za sebe ne-přijímám. Stej-ně jako spíše jen průměrné pěvecké výkony sólistů, kteří jsou však ve-směs výtečnými herci. Největší propad představení však zapříčinil nesehraný orchestr, z něhož se občas linuly velmi podivné zvuky – hráči však byli najati v Brně.

Přesto si inscenace velmi považuji. Je totiž výrazem vskutku živé existence díla, navíc ve vzdálené komunitě, neboť je známou pravdou, že jedině taková díla lidem stojí za to zpřítomňovat a aktua-lizovat – vezměte si Shakespeara. Jak živý je z tohoto hlediska Janáček v Brně a jinde v Česku?

JOSEF HERMAN

* * * * *Festivalu jednoznačně dominovala

opera, koncerty se odehrály pouze tři (nepočítám-li provedení sextetu Mládí

při slavnostním zahájení festivalu na brněnské Nové radnici): komorní (Ja-náčkova a Bartókova kvarteta), sborový a závěrečný orchestrální.

Sborový koncert v Besedním domě (1. 2.) se zaměřil na Janáčkovy úpravy folklóru a na málo hranou Janáčkovu du-chovní hudbu. První části koncertu domi-noval dětský sbor Kantiléna při Státní filharmonii Brno, výtečně připravený, dokonale sezpívaný – udivovala zejména naprosto čistá unisona! Zazněly cykly

Královničky, Lidová nokturna, Večerní zpě-vy slovenského lidu z Rovného a Říkadla, vtipně doplněná projekcí animovaných ilustrací Josefa Lady pro knižní vydání Říkadel. Druhé části večera v bezvadném podání Pražského filharmonického sboru vévodila Mše Es dur a zejména skladba Otče náš pro sólový tenor, smí-šený sbor, harfu a varhany. Další menší skladby prostřídalo několik janáčkových kompozic pro varhany v podání Aleše Bárty, včetně sóla z Glagolské mše.

Glagolskou mší (opět s Alešem Bár-tou u varhan) vyvrcholil závěrečný or-chestrální koncert Státní filharmonie Brno, jenž se stal skutečnou poctou nejen skladateli, ale také siru Charlesi Mackerrasovi, jednomu z největších

Z dublinských Příhod lišky Bystroušky Foto Jana Hallová

Hr0403.indd 6 25.2.2004, 13:00:54

7

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

znalců Janáčkova díla, který koncert di-rigoval. Právem oběma vzdalo vyprodané Janáčkovo divadlo poctu ovacemi vstoje. Glagolská mše zazněla v revidované podobě z roku 1994 (Paul Wingfield), která odstranila některé pozdější retuše partitury - původní Janáčkova syrovější instrumentace zní dnešním uším rozhod-ně lépe. Sóla suverénně zazpívali Helena Kaupová a Peter Straka, nejvytíženější festivaloví interpreti vůbec (Její pastor-kyňa, Šárka), Richard Novák a Eva Garajová. Mackerras dovedl Státní filharmonii Brno k dynamickému muzi-kálnímu projevu, bohužel se ozvalo též ně-kolik hráčských chyb a orchestru chyběla interpretační preciznost. Platí to zejména o první části večera, v níž zazněla málo hraná Janáčkova díla – symfonie Dunaj (sólo Dagmar Vaňkátová) a Houslový koncert „Putování dušičky“ v citlivém pro-vedení Romana Patočky. Věru by si tato skladba zasloužila častější uvedení.

JOSEF HERMAN* * * * *

K festivalu se úspěšně podařilo připo-jit ještě několik doprovodných akcí. Hned druhý den zahájila dvoudenní jednání na janáčkovské téma muzikologická konferen-ce, kterou uspořádal Ústav hudební vědy Filosofické fakulty Masarykovy university ve spolupráci s Mezinárodní společností Leoše Janáčka. Byly na ní v přátelském tónu konfrontovány výsledky domácích badatelů s muzikology z Rakouska, Německa, Velké Británie a Spojených Států. Následovaly vernisáže dvou výstav v samotném centru Brna, v Domě pánů

z Kunštátu. V přízemí je instalována stá-lá expozice Moravského zemského muzea Leoš Janáček a Brno, která na základě dobových dokumentů zachycuje město a společnost z Janáčkovy doby a jeho účast na kulturním životě Brna. Druhá výstava, Hommage à Janáček, připravená brněnským Domem umění, je poctou vý-tvarníků Leoši Janáčkovi. Nebývalý ohlas, s jakým se setkala u výtvarníků výzva ini-ciátora výstavy Petra Spielmanna, uctít Janáčka výtvarným dílem, překvapil snad i jeho samotného. 103 výtvarných umělců z celého světa se vyznalo ze svého vztahu ke světoznámému skladateli a jeho hudbě, mnozí z nich doprovodili své výtvarné dílo i dopisem:

V průběhu práce na obraze Světlo k po-ctě Leoše Janáčka jsem často poslouchala jeho hudbu. Zejména při jeho klavírních skladbách jsem pociťovala hlubokou du-

chovní příbuznost a velký obdiv k němu. (Gabriele Elger, Německo)

Této intimní hudbě se člověk musí poddat, ale musí mít při tom odvahu pohlédnout co nejhlouběji do sebe sama. (Camiel van Breedam, Belgie)

Svou Skříňku stínů jsem věnoval 1. smyčcovému kvartetu Leoše Janáč-ka…Janáčkovu hudbu moc miluji! (Tom Mosley, Anglie-Německo)

Existují lidé, kteří se umějí dívat, lidé, kteří umějí myslet, další, vynikající lidé, kteří dokáží odhalit tajemství velkých životních citů a prostřednictvím hudby v nás dokáží probudit univerzálně platné kulturní rozechvění. Jedním z nich je i Le-oš Janáček. (Marcello Morandini, Itálie)

Janáčkovo dílo miluji. V oblasti hudby je to jeden ze zázraků 20. století. (Zdeněk Sýkora, Čechy)

Je Ti třeba živé vody? Poslouchej Janáč-ka. (Eva Janošková, Čechy-Německo)

ALENA NĚMCOVÁ

Šťastný sir Charles Mackerras po převzetí čestného doktorátu (Doctor honoris causa) hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Vlevo rektor JAMU, prof. PhDr. Václav Cejpek Foto Jana Hallová

Dne 30. 1. 2004 byl Siru Charlesi Mackerrasovi udělen čestný doktorát hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Slavnostní akt se odehrál v dopoled-ních hodinách v Besedním domě za přítomnosti rektorů většiny českých univerzit. Sir Ch. Mackerras se věnuje objevování Janáčkovy hudby více než půl století, vyšel z odkazu „nesmrtelného“ Václava Talicha, své dirigentské výkony opírá o studium Janáčkových rukopisů. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovo Brno 2004 řídil Výlety páně Broučkovy (29. 1.) a závěrečný orchestrální koncert (5. 2.)

Obraz z výstavy Hommage à Janáček výtvarnice Rune Mieldsové, nazvaný Glagolská mše (akryl na plátně) Foto archív

Hr0403.indd 7 25.2.2004, 13:00:55

8

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Dramaturgie abonentního koncer-tu České filharmonie (8. 1.) řízeného Lawrencem Fosterem nešla cestou nejmenšího odporu a bylo to dobře. Třiašedesátiletý Američan nastudoval Smetanovu symfonickou báseň Valdštýnův tábor, Schumannovu 2. symfonii C dur a Schulhoffův koncert pro klavír a malý orchestr, tedy ne nejběžnější sestavu a ne nejběžnější díla daných autorů. Připravil a provedl partitury naplno, až náruživě. Jeví se jako nesmlouvavě vládnoucí, s ostře řezanými, naléhavými a účelnými gesty, aniž by se uchyloval k pódiovému přehrávání vlastní důležitosti. Smetana vyzněl rázně a dramaticky, ale ne prázd-ně. Ve vyhroceném a přímočarém pojetí, které nebylo romantickou idylou, byl ovšem prostor i pro další výrazové polo-hy. Posléze dominovaly průrazné žesťové vstupy. Co však vyniklo především, byla v mnoha detailech příkře moderně znějí-cí harmonie. Smetanova skladba dostala punc světovosti.

Brazilská pianist-ka Cristina Ortiz se postavila za jednovětou dvaceti-minutovou skladbu Erwina Schulhoffa plnou vahou svého temperamentu. Je to spíše concertino než závažný kon-cert, plné velkých sólových ploch. Jeho zvláštností, obtíž-ností a náročností je vedle čistě technic-kých nároků složité stylizace sólového partu zejména stylo-vá dvojlomnost zasahující od klasického po jazzové osvětí. Schulhoffovo vyjadřo-vání se záměrně vyhýbá pregnantní te-matičnosti, zůstává spíše u naznačených motivů, které zakrývá jakoby improvizač-ně nezávazným a místy trochu staticky

Česká filharmonie s Lawrencem Fosterem a Cristinou Ortizovou

Lawrence Foster Foto Zdeněk Chrapek

Mezinárodní společnost Antonína Dvořáka zahájila v sobotu 10. 1. ve Smetanově síni Obecního domu v Praze slavnostním koncertem sérii akcí ke sté-mu výročí Dvořákova úmrtí. Předseda společnosti Radoslav Kvapil v jeho prv-ní polovině zahrál znamenitě skladatelův Klavírní koncert g moll op. 33 s Praž-ským Dvořákovým symfonickým orchestrem a dirigentem Jaroslavem Vodňanským. Letos sedmdesátiletý kla-vírista hrál – stejně jako předtím snad po celou svou uměleckou kariéru – dílo v původní skladatelově verzi bez úprav Viléma Kurze i jiných změn, jaké na ně interpretační tradice během 20. století nabalila. Znovu dokázal, že je to hudba živá o osobitá. Hrál se znamenitým tech-

Zahajovací koncert projektu Antonín Dvořák 2004

nickým rozmyslem a bohatým úhozovým vybavením. To mu umožnilo výrazově diferencovat všechny rozmanité obsaho-vé a výrazové roviny, jež se ve skladbě střídají při posunu od základní hluboce hřejivé lyriky, která je tu skladatelovým východiskem, k tanečně lidově zabarve-nému výrazu radosti, do kterého koncert ústí. Znovu prokázal a v plném lesku předvedl svou jedinečnost suverénního specializovaného virtuosa Dvořákovy klavírní hudby, který plně důvěřuje v je-jí uměleckou cenu i specifické nástrojové hodnoty a dokáže ji s invencí a porozu-měním oživit do plné krásy a svěžesti. Jaroslav Vodňanský mu byl znameni-tým a pozorně diskrétním partnerem, který měl orchestr i při pravděpodobně minimálním zkušebním čase plně v ruce a dokázat z něj vytěžit i v této ne příliš často hrané skladbě skvělý výkon (až na něco málo intonačních nepřesností v dechových akordech, které dirigent nemohl bezprostředně ovlivnit). Ještě mnohem suverénnější výkon pak s or-chestrem podal v Symfonii č. 9 Z Nového

světa. Není divu, že interpretace tohoto díla byla dokonalá. Pražský Dvořákův symfonický orchestr je těleso, sesta-vované z hráčů předních pražských orchestrů. Tak nahrál za několik deseti-letí znamenitě mnoho vynikající hudby na trvalé zvukové nosiče i podal skvělé koncertní výkony. V díle ovšem tak dů-věrně známém a často hraném jako je Novosvětská se ukazuje, že existuje jakýsi univerzální pražský symfonický zvuk se skvělými výkony jednotlivců, hrajících na sólově exponované nástroje, i velmi kompaktním témbrovým vybavením, frázováním a laděním skupin. A že tu žije tradiční pojetí takovéhoto předního díla, jež nemá zásadní rozdíly mezi pří-nosy nejvýznamnějších zejména českých dirigentů, řídících Českou filharmonii, FOK a SOČR, a je slučitelné do život-ného a organického výsledku. Právě ten skvěle realizoval Jaroslav Vodňanský s tím, že se moudře držel oné tradice, na kterou jsou hráči zvyklí. Byl to skutečně český vynikající Dvořák.

JAROSLAV SMOLKA

beztvarým orchestrálním hávem. Po první polovině, spíše impresionisticky zasněné, přichází zlom do ježatých rychlých temp a do výrazu, jemuž není v některých detailech vzdálen ani ex-presionismus. Sólistka hrála důrazně,

Hr0403.indd 8 25.2.2004, 13:00:56

9

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Ve dnech 29. a 30. ledna na koncertech orchestrálních cyklů C a D a 31. ledna v rámci Odpoledne v Rudolfinu hostoval v Praze přední slovenský dirigent Ondrej Lenárd. Recenze je psána z prvního koncertu. S Českou filharmonií nastudoval baletní pantomimu Krysař Pavla Bořkovce. Dvojdílně rozvržená kompozice patří k au-torovým vrcholným opusům, ačkoliv ji původně psal jako „doplněk“ k opeře Satyr. Málo slýchaná skladba zaujala dravou rytmičností, mandolínovým sólem a bohatým využitím sólově koncipovaného klavíru, tvořícího protiváhu k hutné faktuře partitu-ry. Dramaturgie zařadila Krysaře u příležitosti stodesátého výročí narození autora. Dvojnásobné jubileum si letos připomínáme také v souvislosti s holešovským rodákem Františkem Xaverem Richterem (1709–1789). Z jeho tvorby přednesl sóloflétnista České filharmonie Jiří Válek Koncert e moll pro flétnu a orchestr. Dílo nese typické znaky mannheimské školy a nabízí především příležitost sólistovi. Té Jiří Válek za citlivé-

ho doprovodu svých kolegů využil beze zbytku.

Doslova vrcholem večera se stala Alp-ská symfonie op. 64 Richarda Strausse. Bezmála hodinová skladba v jednom proudu líčí den ve velehorách, jejichž panorama autor pozoroval ze své vily v Garmisch – Partenkirchenu. Náročnost orchest-rálních partů a zvu-komalebné efekty dokazují Straussovo instrumentační mis-trovství. Právě zde se nejvíce projevil vklad Ondreje Le-

Feldův Koncert se zahraničními sólisty a Rozhlasovými symfoniky

Fantazií Igora Stravinského pro orchestr Ohňostroj zahájil dirigent Vladimír Válek šestý koncert abonentního cyklu Symfonic-kého orchestru Českého rozhlasu (27. 1.). Soustředěnou studijní prací s tělesem a také změnou rozmístění orchestru na pó-diu dosáhl překvapivě kultivovaného zvuku – až se posluchačům v přeplněném sále Dvo-řákovy síně mohlo zdát, že provedení schází obvyklá zvuková intenzita a že Stravinského orchestrální „prskavka“ vyznívá téměř krot-ce. Barevné finesy Stravinského partitury ale jakoby ožily – a celek bylo radost poslouchat díky měkkým smyčcům a přesným, rytmicky vyrovnaným dechům.

Před přestávkou zaznělo Concertino pro flétnu, klavír a orchestr skladatele Jindřicha

Cristina Ortizová Foto Zdeněk Chrapek

Ondrej Lenárd s Českou filharmonií

Jiří Válek při provedení Koncertu e moll pro flétnu a orchestr Františka Xavera Richtera Foto Zdeněk Chrapek

často v brilantním rozletu. Rozhodně to nebyl v „jazzové“ polovině skladby líbivý gershwinovský symfonický jazz, ale přes všechnu virtuózní lehkost hud-ba avantgardního skladatele. Sólo bylo strhující, doprovod přesný.

Schumannovu 2. symfonii vedl Fos-ter v přísném, pevném, soustředěném a vážném duchu, v první větě klasicky strohém a ve druhé větě v efektním tempu a plném zvuku. Třetí věta se filharmonikům podařila v jakoby až ne-skutečném zvuku, posléze v zamyšlení, klidném soustředění a zpomalení. Finále nešetřilo dynamikou, mělo tah. Symfo-nie, občas některými lidmi nahlížená trochu „skrz prsty“, vyzněla ve velmi pozitivním nasvícení.

PETR VEBER

nárda, který dílo řídil se smyslem pro výstavbu architektonického oblouku, aniž by zanikly detaily. Nutno ocenit i strhující výkon České filharmonie, která dostála své pověsti předního sym-fonického tělesa.

Publikum při závěrečném potlesku nešetřilo výkřiky bravo, škoda ovšem, že celou Dvořákovu síň nenaplnilo.

JIŘÍ PETRDLÍK

Hr0403.indd 9 25.2.2004, 13:00:57

10

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Symfonický orchestr Českého rozhlasu představil 13. 1. posluchačům téměř zaplněné Dvořákovy síně atraktivní program, sestavený ze Sukovy symfonické básně Praga, op. 26, Brittenovy Sinfonietty op. 1 a 2. části Debussyho cyklu Images, symfonického triptychu Iberia. Podle pro-gramové brožury orchestru na letošní se-zonu měl koncert původně dirigovat Libor Pešek; kvůli jeho dlouhodobější zdravotní indispozici se ale nakonec vystoupení ujal Leoš Svárovský, který program přejal bez jakýchkoliv změn. Stylově různorodých

skladeb, vyžadujících od interpretů nejen velké soustředění, ale i pečlivé nastudo-vání, se však zhostil výborně a tak celý koncert provázelo vzájemné porozumění i spontánní radost ze hry.

Hned na úvod zařazená Sukova Praga vyzněla v plné zvukové kráse a přesvěd-čivém výrazu, v němž se střídala maje-státnost témat ze slavného chorálu Ktož jsú boží bojovníci s křehce podmanivým tématem lásky, připomínajícím melodiku Sukovy hudby k Zeyerově pohádce o Ra-dúzovi a Mahuleně. Leoš Svárovský vedl

Afflatus Quintet a Leoš Svárovský Foto David Skupien

Nedlouho po debutu v newyorské Metropolitní opeře zpívala Magdalena Kožená opět v pražské Dvořákově síni (10. 1.), nyní ve večeru skromně plakáto-vaném, a přesto s jistotou vyprodaném i v nejistém lednovém počasí. Program nabídl neobvyklou linku od Haydna a Mo-zarta přes Stravinského vývojovou zkratku k Vítězslavu Novákovi.

Předehra k Figarově svatbě, v níž se blýskla Pražská komorní filharmonie s dirigentem Michelem Swierciew-skim, měla švih a tah, i v letu temp stále zřetelnou artikulaci a nadhled. Jen fortissima zahlcovala prostor trochu víc, než Mozartovi prospívá. Následující

Mozart a Novák Magdaleny Kožené

SOČR s Leošem Svárovským

Felda. Flétnista Carlo Jans a pianista David Blumenthal, kteří dílo před časem natočili na kompaktní disk belgické firmy PAVANA RECORDS, obstáli znamenitě. Provedení skladby z roku 1991 přineslo ujištění, že Feldův hudební jazyk se v zá-sadě nemění a má konstantní charakter. Ostrá rytmická pulzace se synkopovanými útvary zapůsobila nejsilněji v první ze tří vět; finální části (Allegro con brio) by ale nejspíš velmi prospělo zestručnění, neboť několikerý nástup tématu působil spíše jako ničím neodůvodněné prodlužování či „nastavování“, než jako přesvědčivě logické

vyústění stavebného celku. Oba sólisté pak k relativně krátké prvé polovině koncertu připojili krásný přídavek z tvorby Francise Poulenka; zaslouženě pak přijímali nekončící potlesk publika, v němž bylo tentokrát mno-ho jejich bouřlivě aplaudujících krajanů.

Druhou půli zabralo provedení Symfonie č. 5 e moll Petra Iljiče Čajkovského. Válkovu muzikantskému naturelu jsou Čajkovského velká plátna blízká a uvádí je často; i tento-krát zaimponoval velmi pečlivě připraveným, přehledným a zvukově velice vyrovnaným podáním známého díla.

PETAR ZAPLETAL

orchestr přesnými, „neumannovsky“ ele-gantními gesty, díky čemuž se provedení mohlo pyšnit nejen skvěle zvládnutou technickou stránkou partitury, ale i str-hujícím podáním. Ani interpretace obou skladeb následujících však nezůstala za Sukem nikterak pozadu. Obzvláště pak zaujala Brittenova třívětá, zvukově průzračná Sinfonietta pro patnáct smyčců a dechový kvintet, provázená skvělými sóly, členů vynikajícího souboru Affla-tus Quintet (Roman Novotný – flétna, Jana Brožková – hoboj, Vojtěch Nýdl – klarinet, Ondřej Roskovec – fagot a Radek Baborák – lesní roh), výrazo-vou plastičností i -- především v rytmicky pestrých krajních částech – dokonalou souhrou. Debussyho španělsky laděný symfonický triptych Iberia si však také určitě nalezl své příznivce. Okouzlil ne-jen pestrou škálou barev a impresionis-tických nálad, které publikum uvedly do zcela jiné atmosféry než jakou navodilo provedení obou děl předcházejících, ale i propracováním jednotlivých témat, skladatelem rozesetých do téměř všech partů předepsaných nástrojů. Suma su-márum lze pouze konstatovat, že hráči byli výborně připraveni a Leoš Svárovský působil na dirigentském stupínku sebejis-tě i nenuceně, jako by byl u Rozhlasových symfoniků téměř stálým hostem…

HANA JAROLÍMKOVÁ

Hr0403.indd 10 25.2.2004, 13:00:58

11

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

orchestrální vstupy i doprovody už ale byly svrchovaně decentní.

V první árii Cherubína Non so più uká-zala právem obdivovaná pěvkyně všechny své současné přednosti: svěží hlas, pečlivé nastudování, propracování detailů v dyna-mice i agogice, umění zastavit frázi bez ztráty napětí a za-ujmout naléhavostí projevu i vkusnou kadencí – vším jako ve vybroušené mi-niatuře. Koncertní árie Vado, ma dove? K. 583 proti tomu zdánlivě ztěžkla. Nejde o výtku, ale o konstatování ob-sahu, stylově pro-mítnutého do změny projevu. Závažnost věci podtrhl detail, který u Magdaleny Kožené nevídáme: pult s notami na podiu. Samozřejmě, že je nepotřebovala. Druhá koncertní árie Alma grande e nobil core K. 578 rozvinula navíc i žár, dramatické kontrasty a bezvý-hradnost zaujetí. Mozartovské zpěv-ní vstupy oddělila Haydnova Symfonie č. 44 e moll HOB I/44, zahraná s brilantní noblesou a bez-starostností i s hybností rychlého finale, nerušeného již žádnou přemírou zvuku.

Most mezi klasicismem a 20. stoletím obstarala suita ze Stravinského baletu Pulcinella, hudba hravá, křehká, vtip-ná, ale i dravá. Swiercziewského pojetí uhlazeného pohrávání s dávnými tématy i formami obrousilo její hrany do měkkos-ti snad až příliš oblé. Do rámce večera to bylo vhodné, samostatnému provedení by však slušela větší výraznost.

Vrchol večera, Melancholické písně o lásce op. 38 Vítězslava Nováka, začal ostřeji než Stravinskij, ačkoli jde o dílo romantické, možná až secesně sentimen-tální. To byly ale jen první takty. Od po-čátku zpěvu dokresloval orchestr všechny nálady v jejich nostalgických odstínech,

aniž čímkoli pěvkyni kryl. Pěvecké podá-ní mělo tolik překvapivých detailů a pro-myš l enos t i stavby, že ne-lze vše po jedi-ném poslechu docenit. Vtírá se dojem od-vážné zásluhy a vcítění zá-roveň, dojem rehabilitace díla v nových kontextech, dojem inter-p r e t a čn ího povýšení opo-míjeného pís-ňového cyklu na evropskou úroveň. S od-stupem času význam činu ještě vzroste – doufejme

i na CD, nejen jako pokračování nahráv-ky Novákových třinácti Slovenských písní s touže pěvkyní (ASV 1996).

Večer uzavřely přídavky, opět v ničem náhodné. Připomínka Met – Cherubínovo Voi che sapete – zaznělo s nečekanou ka-dencí, jemně, jak má být, s vytříbeností až studiovou. Škoda jen, že bez hereckého náznaku, podobně jako salcburská připo-mínka – Zerlinino Batti, batti – přetvořené v menuet bez pevné vazby na děj, tedy jako další koncertní miniatura na téma láska.

JAN KRÁLÍK

Magdalena Kožená Foto archív

Pozoruhodný výběr hudby mladé pro-venience nám nabídl koncert Pražské komorní filharmonie, který se konal 16. ledna před zaplněným Kongresovým sálem České národní banky v rámci

programu Česká hudba 2004. Kromě jedné skladby, která pocházela z poslední čtvrtiny 19. století, patřila všechna další programová čísla večera 20. století a jedna skladba zazněla dokonce v premiéře. Otáz-

PKF s premiérou Lukáše Hurníka

kou ovšem zůstala náladová jednostrun-nost tohoto výběru. Leč nepředbíhejme.

Jak vzrušující zážitek může přinést detailně vycizelovaná interpretace sto-krát slýchané repertoárové dominanty, demonstrovalo Bělohlávkovo nastudová-ní Janáčkovy rané smyčcové Suity. Nemám na mysli pouze onu, od znamenitého or-chestru vlastně očekávanou herní preciz-nost a vypointovanost frázování, ale pře-devším nádherně vláčnou zvukovost vol-ných partií. Přímo ideálně v tomto směru vyzněla obě na doraz klidně modelovaná Adagia (Bělohlávek řídil celou suitu bez taktovky jako sbor) a Andante con moto. Po vemlouvavé suitě ještě romanticky cí-tícího Janáčka přišla ke slovu typicky sršatá a duchaplně neoklasicistně cítěná kompoziční kreace v podobě Houslového koncertu Ondřeje Kukala. Bylo příjemným překvapením, že ten, kdo se tentokrát dal do služeb soudobé hudby (a sestoupil ze svých ekvilibristických výšin) byl právě Pavel Šporcl. Jako sólista si v celém třívětém koncertu počínal s očekávaným virtuózním nadhledem a pokud bych měl nějak shrnout i jeho emotivně osobnost-ní vklad do té hudby, upozornil bych zejména na některé kouzelně rozkryté momenty v oblasti vedlejšího tématu vstupní věty (zejména v podobě tiše „na-dýchnutých, a přitom zvukově nosných dvojhmatů) nebo na dynamicky vypraco-vanou plasticitu v klíčových fázích věty druhé. Přesto jsem měl pocit, že jako celek vyznělo tentokrát toto barevně vířívé pásmo imitačního vtipu o poznání zvukově věcněji a technicistněji, než by si pro své permanentně přítomné jemně dramatizující chvění zasloužilo.

Premiérový počin večera patřil Lukáši Hurníkovi a jeho Variacím na téma Fran-ka Zappy po sopránsaxofon, barytonsaxo-fon a orchestr. Šlo o muzikantsky spon-tánní koncertantní kreaci, v některých detailech v posedlé touze o co největší kontrapunktickou témbrovou plastičnost možná drobet zvukově předimenzovanou, ale umně rozvrženou i vykontrastovanou a vtipně manipulující s charakteristický-mi rytmickými figurami. Mile překvapila samozřejmost, s jakou autor přecházel od neobarokně okouzlených míst variačního řetězce (ty mu vycházely obzvlášť lahod-ně) k „rockově“ zabarveným partiím. Oba sólisty (Kateřina Stupková, Pa-vel Fiedler) a mladý orchestr tato hudba zjevně těšila, už na samotném přednesu Zappova tématu to bylo dobře znát. Na

Hr0403.indd 11 25.2.2004, 13:00:59

12

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

V cyklu Ti nejlepší, který opět letos pořádá pražská HAMU, jsou poslucha-čům od ledna až po konec dubna před-stavovány nejpřednější mimopražské orchestry. Řízeny mladými dirigenty a doplněny mladými nadějnými sólisty vystupují v Sále Martinů na HAMU a stejně jako loni dokazují, že jejich spojení s mladými je dobrým dramatur-gickým nápadem. V roce projektu Česká hudba 2004 je navíc jasné, že převažující repertoár koncertů tvoří naši skladatelé od klasiky až po současnost.

Jako druhá v pořadí vystoupila v Praze 23. ledna ve zcela zaplněném sále Moravská filharmonie Olomouc, řízená mladým posluchačem HAMU Ji-řím Petrdlíkem. Ten připravil náročný program – Ouverturu Es dur J. V. Tomáš-ka, Čajkovského klavírní koncert b moll a Symfonii č. 4 B. Martinů.

Sólistou Čajkovského koncertu byla dal-ší mladá naděje českého interpretačního umění Ivo Kahánek, známý již ze Cho-pinovy soutěže v Mariánských Lázních. Již tam vynikl jako schopný interpret romantické literatury a v Praze to jen potvrdil, roste v něm skutečně jeden z největších talentů u nás. Petrdlík si dal zase záležet na úvodním Tomáškovi, ale nejvíce mu vyšla Symfonie B. Marti-nů: na obou skladbách mohl předvést jak pracuje s velkým orchestrem a dojem byl úctyhodný. Stylově rozdílné sklad-by podal s vystižením všech barevných ploch a u Martinů zdůraznil zejména dramatičnost díla, která se neztratila ani v jinak nepříliš vyhovujícím sále pro tak rozměrné opus.

Vedle „olomouckých“ se v cyklu představila ještě na počátku Komorní filharmonie Pardubice (s dirigujícím

V Lichtenštejnském paláci se konal v chladných lednových dnech již 5. roč-ník festivalu nazvaného příznačně Doteky hudby a poezie, usilující o objevování nových poloh ve vzájemné konfrontaci obou druhů umění. Festival byl zahájen již ve vánočním čase prokomponovanou hudebně-literární sérií podle scénáře Miloslava Kučery a Miroslava Matějky, ve které zazněla komorní hudba proklá-daná literárními ukázkami z pera českých i světových autorů. Pokračoval pak řadou sedmi komorních koncertů, kde rovněž zazněly texty R. M. Rilkeho, výběr z ko-respondence Bohuslava Martinů a Milo-še Šafránka, poezie Bohuslava Gregora a Jiřího Wolkera k jeho 80. výročí úmrtí, i mladších básníků Martina Stöhra a Víta Slívy, střídavě s čistě hudebními večery.

Z nich jsem vyslechl vystoupení klavír-ního tria Epos Berlin, ve kterém hraje houslista Jaroslav Šonský, violoncellista Jan Diesselhorst a pianistka Gesine Tie-fuhr. V takřka prázdném sále se umělcům jistě nehrálo nejlépe, nepřeslechnutelná byla i manka klavíru Bohemia (dusítka), ale postupně se rozehrávali k velmi solid-nímu výkonu. Jistě také díky autorům, jež hráli. Byl to večer překrásné hudby, ušlechtilé, ryzí, poctivě a umně napsané. Úvodní Sukovo Trio c moll č. 2 bylo ještě poznamenáno jistou nerozehraností a chla-dem, jenž nedal plně vyniknout ušlechtilé, mladistvé řeči sedmnáctiletého studenta konzervatoře, zakotvené ještě hluboko v brahmsovsko-dvořákovském romantis-mu. Určitý zdravý nadhled však rozhodně

Festival hudby a poezie

hornistou Ondřejem Vrabcem) a sólisty –klarinetistou Lukášem Daňhelem a ho-bojistou Vilémem Veverkou, čerstvým vítězem ze soutěže v Tokiu. Veverka hrál Zimmermannův koncert, Daňhel Arnoldův č. 2. Třetím orchestrem byla v lednu Se-veročeská filharmonie Teplice, řízená Janem Kučerou, asistentem Vladimíra Válka ze SOČRu (aranžoval též skladby pro silvestrovský koncert ČF). Laureát Praž-ského jara, houslista Roman Patočka, hrál sólo v Prokofjevově koncertu č. 1 D dur, dále zazněla Doubravova Suita Král Lávra a Dvořákova Symfonie č. 6 D dur.

VLADIMÍR ŘÍHA

Lukáš Hurník děkuje za provedení premiéry svého díla Variace na téma Franka Zappy Kateřině Stupkové (sopránsaxofon) a Pavlu Fiedlerovi (barytonsaxofon). Foto Zdeněk Chrapek

závěr večera si brilantně připravený or-chestr zgustl na proslulé „mozartovské“ Serenádě Iši Krejčího. Jednu poznámku si ale nemohu odpustit: Tři sympaticky svěží neoklasicistní kompozice za sebou.

Sice ne stejného, ale velmi podobného náladového rodu. Neměla alespoň jedna z nich patřit spíše oné vážnější rovině sdělení?

MILOŠ POKORA

Olomoucká filharmonie hostovala v Praze

Hr0403.indd 12 25.2.2004, 13:00:59

13

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Čtvrtý koncert Přítomnosti

Ve zcela zaplněném sále B. Martinů Lichtenštejnského paláce pražské HAMU se 14. ledna uskutečnil 4. abonentní koncert Přítomnosti, sdružení pro soudobou hud-bu. Byl věnován skladbám, jejichž provedení svěřili autoři, členové Přítomnosti, orchest-rálním tělesům Pražské konzervatoře. Jak se ukázalo, byla to volba velmi šťastná.

Úvodem zazněly Temperamenti pro smyčcový orchestr, opus posthumus ne-dávno zesnulého Františka Kovaříčka (1924--2003). Kontemplativní, vysoce náročná čtyřvětá skladba z roku 2002 jakoby vypovídala, že je skladatelovou labutí písní. Neuvěřitelně vysokou laťku pak nasadil konzervatorní smyčcový orchestr v dokonalém nastudování a za – doslova – oslnivého řízení svého dirigenta, prof. Františka Pospíšila.

Mladý skladatel Libor Dřevikovský (1969) napsal, podle vlastních slov, Koncert -- Divertimento pro klavír a orchestr záměrně v poněkud „ek-lektickém“ duchu, poněvadž by se rád pokusil komunikovat s poslucha-či. Cíleně v něm proto užívá prvků klasické, romantické apod. hudby, již konfrontuje s hudbou současnosti,

Členové souboru Epos Trio Berlin – zleva Jan Diesselhorst (violoncello), Gesine Tiefuhr (klavír) a Jaroslav Šonský (housle) Foto Zdeněk Chrapek

umělcům upřít nelze a v Bergerettách Martinů pak ukázali i smysl pro kontrast-ní výstavbu a pointaci ploch. Nejlépe jim vycházely hybné věty, kde mohli uplatnit rytmický nerv a temperament. V dlouhých frázích jim však poněkud docházel dech, jakoby zde nebyla lyrická vůle procítit kantilénu až do detailu. V tomto smyslu nejvíce dlužili volné větě Mendelssohnova Tria d moll, ač jinak dokázali přesvědčivě dostát rétorickým polohám a rozehrát dramatický patos díla, jež se vyznačuje až koncertantně cítěným, technicky vysoce náročným klavírním partem. Zde mohla předvést Gesine Tiefuhr své velmi dobré manuální dispozice a díky vyrovnanější hře jejích partnerů se stal z tohoto kle-notu německé romantické komorní hudby i vrchol večera. Epos Trio Berlin vládne vyrovnaným, byť trochu syrovým zvukem, v detailech ne vždy důsledně zvládnutým. Jeho devízou je spíše spontánní muzikant-ský temperament a výrazová dravost.

IVAN ŽÁČEK

a to „vážnou“ a tu a tam i „nevážnou“. Klavírního partu se ujala osvědčená mla-dá pianistka Laura Vlková, jež má s po-dobným typem hudby značné zkušenosti. Nutno říct, že se s ním vyrovnala se ctí. Symfonický orchestr Pražské konzer-vatoře ji podporoval pod taktovkou An-drey Krausové, letošní absolventky třídy prof. Miriam Němcové. Po přestávce jsme měli příležitost slyšet skladbu Barevná muzika pro dechový soubor. Její autor-ce, Marii Holáňové (1980), absolventce prof. P. Trojana a velkému talentu své generace, nelze než popřát: Jen tak dál! Tahle muzika je opravdu barevná se vším všudy. A moc, moc dobře udělaná.

Jiří Teml (1935) patří nepochybně ke skladatelské špičce druhé poloviny

20. stol., čímž nemám na mysli špičku pouze domácí. Jeho krásná Taneční suita pro dechový orchestr (Valčík, Blues, Rag-time, Balábile) je dokladem toho, co vše dokáže poučený (skoro bych řekl posvěce-ný) autor z hudebního materiálu vytěžit. Musím říct však i to, že suita klade na interprety značné nároky, ke kterým konzervatoristé ze 3. a 4. ročníků možná ještě nedorostli. Bonbónkem druhé půle pořadu byl Koncertní kus pro violoncello a dechový orchestr Eduarda Douši (1951). Krátká, nicméně velmi efektní skladba v provedení cellisty prof. Tomáše Stra-šila vyvolala v sále vřelý ohlas.

Celý koncert uzavřela třídílná Evrop-ská svita pro dechový soubor Pavla Trojana (1956). Přiznám se, že Trojanovi fandím

pro jeho přístup k tzv. „komunikativní moderně“, což je jeho vlastní ter-mín. Tahle hudba byla důstojnou tečkou za pěkným koncertem. A zdá se mi, že právě taková hudba by se měla stát součástí repertoáru Zá-kladních hudebních škol. Báječnou atmosféru i druhé půlky koncertu navodil (značně kuriózně obsazený) dechový orchestr Pražské konzer-vatoře, řízený mladým skladatelem a již mezinárodně renomovaným dirigentem, prof. Michalem Ma-courkem. Všem za to patří dík. VÍT CLAR

Hr0403.indd 13 25.2.2004, 13:01:00

14

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Impulsem k napsání tohoto článku je vyslechnutí premiéry Klavírního koncertu Libora Dřevikovského a shlédnutí výstavy mladších malířů s názvem Perfect tense – malba dnes. Není mým úmyslem hodnotit celý koncert, na kterém byl Dřevikovský proveden. Bude hodnocen jinde a jiným. Už vůbec pak nemohu jakkoliv kritizovat zmiňovanou výstavu. Jde mi o srovnání přístupu k tvorbě umělců různých profesí, ale jedné generace.

Výtvarná výstava byla zajímavá něko-lika prvky: oživením zájmu tvůrců mladší generace o závěsný obraz, odklonem od abstrakce, dialogem s díly minulosti a sna-hou něco prostřednictvím uměleckého díla sdělit. Tedy prvky, které jakoby mizely v propadlišti dějin.

Zcela evidentní paralelu pak můžeme nalézt v novém Dřevikovského díle. Kost-rou jeho klavírního koncertu je klasicistní forma koncertu, jak ji známe především z Mozarta. Tato forma ovšem není po-jata školácky (jak to bohužel dost často vídáme), ale s nejhlubším pochopením jejího smyslu a filosofie, jejích možností. Na základě této kostry slyšíme hudební řeč postavenou na pravzorech vyjadřování klasicismu, tyto „archetypy“ jsou ovšem často velmi nepatrně, až podprahově nej-různějšími postupy, např. posunutím jedné noty, či nepatrným synkopickým posunutím přízvuku „inovovány“. V prudkém kontra-stu k tomuto základu jsou interjektovány sónické plochy a nesourodá melodická pás-ma uváděná často v jiné tónině, než hlavní proud hudby. Zmiňované rytmické posuny tu a tam navozují závan swingového světa. Toto všechno nejsou převratné novinky. To, co je na skloubení těchto různorodých světů fascinující, je to, že skladatel ví, kdy má co použít. Tak jako například v Mozartově klavírním koncertu d moll, či Beethovenově klavírním koncertu C dur vstupuje sólista motivicky jakoby „odjinud“, tak přesně na stejném místě formální výstavby věty vstupuje sólo u Dřevikovského se svým jiným stylovým světem. Ani ony nepatrné inovace klasické řeči, ani kontrastní stylové plochy nepoužívá pak skladatel za účelem intelektuálské zábavy, jak to známe od ne-oklasiků, nýbrž jako výraz nejhlubší reflexe dnešní složité doby. Skutečnost, že jako

Cyklus HAMU „Hudba mezi obra-zy“ v Galerii Lichtenštejnského paláce vstoupil do svého devátého ročníku, což je bezesporu důkazem úspěšnosti myšlenky propojit hudbu s výtvarným uměním. Samozřejmě ne všechny z celé té plejády koncertů i výstav byly stejně poutavé, avšak čtvrtek 8. ledna vynikl hned oběma složkami: mezi půvabnými obrazy a kresbami Jitky Hilské zazněl koncert Českého noneta, které na své pozvánky vytisklo výraznými římskými číslicemi LXXX. Číslo, jímž oznámilo 80 let trvání souboru, jednoho z nej-starších komorních ansámblů na světě. V nonetu – „orchestru ve zkratce“, jak bylo výstižně uvedeno v programu – (čitelného bohužel jen lupou) – jsou vždy jedním hráčem zastoupeny téměř všechny nástrojové skupiny symfonické-ho orchestru. Skladeb, které by tomuto nezvyklému nástrojovému obsazení bez úprav odpovídaly, bylo ovšem před 80 lety jen pomálu, přesto se skupina ambiciózních mladých konzervatoristů pustila do práce a dne 17. ledna 1924

zahrála ve dvoraně Národního domu na Žižkově Beethovenův Septuor op. 20, Foersterův Kvintet pro dechové nástroje a Nonet Ludvíka Spohra op. 31 (z roku 1820–1830!). Reakce na první koncert tohoto kuriózního komorního seskupení byla hned napoprvé mimořádně příznivá a tak se zrodilo České noneto, které si záhy získalo věhlas nejenom u nás, ale i daleko za hranicemi. Dlouhá řada auto-rů pro ně napsala skladby, mnoho pódií po celém světě je s úspěchem hostilo a mnoho vynikajících instrumentalistů se vystřídalo za jeho pulty. Kromě řady prestižních cen získalo České noneto v r. 2003 nejvyšší ocenění časopisu Le Monde de la Musique „CHOC DU MON-DE“ za nahrávku komorních děl L. van Beethovena – Klavírního kvintetu op. 16 a Septuoru op. 20 – pro francouzskou firmu PRAGA DIGITALS (distribuce Harmonia Mundi).

Nyní hraje České noneto ve veskr-ze omlazeném obsazení: Martin Kos – housle, Jan Nykrýn – viola, Simona Hečová – violoncello, Radovan Heč

Osmdesátiny Českého noneta

Malá hozená rukavice Libora Dřevikovského

základ užívá klasické hudební výrazivo, je nejen odrazem osobních skladatelských „choutek“, ale především reflexí jakési nos-talgie po ztraceném světě hudební krásy, harmonie, a ideálu logické souvztažnosti uměleckého díla.

V rozmezí pár dnů tedy bylo možno u rozličných uměleckých oborů – tak jsem to viděl na výtvarné výstavě a slyšel na premiéře Dřevikovského – sledovat velmi analogické tendence, což nutí k zamyšlení o dalším vývoji umění.

Z toho hlediska je nejen důležité, že jsme byli premiérou Klavírního koncertu Libora Dřevikovského upozorněni na výraznou tvůr-čí osobnost. Jeho kompozice je vypracována vrcholně suverénně a působí autenticky jako svébytné umělecké dílo s jasnou myšlenkou. Ostatně úspěch u publika, a to i laického, svědčí o tom, že Dřevikovského záměry byly pochopeny, a že mají co říci. Ještě důležitější

než evidentní osobní úspěch mladého skla-datele je však to, že tu byl rozhodně vyřčen jasný názor na postavení a filosofii soudobé hudby, že tu byl naznačen další možný vývoj. A o těchto otázkách by se mělo diskutovat i v hudbě – nejen mezi výtvarníky, jak jsem to viděl u doprovodných textů, provázejících výstavu Perfect tense. Dřevikovského parti-tura je v tomto smyslu tak trochu hozenou rukavicí: jak hloubkou svého zpracování, kde se naznačuje, co všechno má do svého pohledu skladatel při své práci zahrnout, tak snahou nalézt hudební jazyk, který bude vyjadřovat počátek 21. století a zároveň bude srozumitelný širší obci zájemců. Konec konců je ta hozená rukavice také trochu morálního charakteru. Partitura vznikla z čisté tvůrčí potřeby bez jakékoliv lukrativní nabídky a poměrně těžko nacházela své koncertní uplatnění.

Myslím, že bychom měli hozenou rukavici zvednout. Nebudeme-li o dalším vývoji sou-dobé hudby diskutovat, zahyne na nezájem publika i hráčů pod nánosem průměrných skladeb vytvořených jen proto, že skladatel „měl příležitost“. A to by snad byla škoda. OTOMAR KVĚCH

Hr0403.indd 14 25.2.2004, 13:01:01

15

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Koncert Collegia českých filarmo-niků se sólisty a dalšími spoluúčinkují-cími ve Dvořákově síni Rudolfina (6. 1.) nabídl celkově bohatý, vnitřně rozmani-tý program. Jednotícím momentem byl český klasicismus. Jádro kolegia tvoří smyčcový ansámbl v kombinaci tří prv-ních a dvou druhých houslí, dvou viol, violoncella a kontrabasu, doplňovaný podle potřeby dalšími, zejména decho-vými nástroji.

Nevšední bylo už první číslo programu: Koncert F dur pro tři basetové rohy Jiřího Družeckého. Dílo klasicisty Družeckého bylo ve své době v Evropě dobře známé, zrovna tak jako oblíbený basetový roh, jenž patří do rodiny klarinetů, vzhledem podobný basklarinetu, ovšem s některými

charakteristickými zvláštnostmi, v altové poloze. Družeckého koncertu se výborně zhostilo Pražské trio basetových rohů (Petr Sinkule, Zdeněk Tesař, Miroslav Plechatý). Collegium, rozšířené o dřevě-né dechové a bicí nástroje, pak provedlo Píseckou serenádu, op. 103 Zdeňka Lukáše. Šestivětý celek suitového rázu, o stručných, barevně jiskrných částech s jednoduše rozvíjenými myšlenkami písňového rázu, leckdy na hranici pros-tého popěvku, je zcela práv původnímu dedikantu – amatérskému Píseckému komornímu orchestru, pro nějž jej autor napsal roku 1974. – Před přestávkou zazněly dvě duchovní árie nadaných kom-ponistů, náležejících před dvěma stoletími známému citolibskému hudebnímu okru-

– kontrabas, Jiří Skuhra – flétna, Jiří Krejčí – hoboj, Aleš Hustoles – klarinet, Pavel Langpaul – fagot a Vladimíra Klánská – lesní roh. Na svůj slavnostní jubilejní koncert si České noneto pozvalo ke klavíru skvělého a do homogenního zvuku noneta dokonale za-padnuvšího Mariána Lapšanského.

A jubilejní program? Lahůdky, málo-kdy slýchané, tím víc těšící uši i srdce: vtipem hýřící Nonet – Divertimento Iši Krejčího, líbezný a nejlepších možností

všech nástrojů využívající Nonet op. 147 Josefa Bohuslava Foerstera a cituplný Kvintet D dur op. 42 Zdeňka Fibicha. Myslím si, že krásnější program si ke svému vzácnému výročí České noneto opravdu zvolit nemohlo. Zahrálo jej v bezchybné souhře, s virtuozitou i vrou-cí oddaností. A tak Českému nonetu spolu s blahopřáním posíláme i dík za nevšední zážitek a přání mnoha dalších stejně úspěšných koncertů.

MÍLA SMETÁČKOVÁ

České noneto Foto archív

hu: Aria in B „Siste ultricem dexteram“ a Aria in Dis „Haec aurora gratiosa“. Obě árie jsou rozsahem i výrazem velmi exponované a obtížné a dokazují tvůrčí, interpretační i posluchačskou vyspělost prostředí, ve kterém vznikly. Sopranistka Karolína Dvořáková v nich osvědčila pevně posazený, intonačně jistý průrazný tón dramatického zabarvení.

Jednoznačnou protagonistkou večera dramaturgicky i výkonem byla houslist-ka Gabriela Demeterová, iniciátorka vzniku a umělecká vedoucí Collegia. Druhou polovinu programu vyplnila hned dvěma sólovými koncertantními díly (což nebývá obvyklé): Koncertem D dur Václava Pichla a Koncertem C dur Antonína Vranického. Oba koncerty pat-ří mezi vyspělé kompozice svého druhu a své doby, jsou instrumentálně náročné, efektní a zároveň velice invenční. Bylo skutečným požitkem zaposlouchat se, jak je G. Demeterová podala. Má neodola-telný muzikantský švih a temperament, zcela zbavený obligátního patetického nánosu, tam, kde je třeba, dovede být ukázněná a vedle přirozené uvolněnosti nabízí perfektní techniku a spolehlivou intonaci. Při prosazování odkazu děl sta-rých českých mistrů si nelze nic lepšího přát. Platí to i o podílu mladého, naděj-ného a svou rolí zcela zaujatého dirigenta Ondřeje Vrabce.

JULIUS HŮLEK

Collegium českých filharmoniků

Hr0403.indd 15 25.2.2004, 13:01:02

16

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Koncert komorního instrumentální-ho souboru Pro arte antiqua Praha (14. 1., Dvořákova síň) byl věnován

20. výročí „znovuzrození“ souboru. Byla tak připomenuta návaznost na soubor téhož jména, který prosazoval své prů-kopnické snahy na poli interpretace staré

hudby od třicátých do sedmdesátých let minulého století. V současnosti lze mlu-vit, hlavně v západní Evropě, o celém

hnutí sledujícím oživování děl historicky vzdálenějších období. Naše země v tomto ohledu nezůstává pozadu a soubor jako připomínku své jubilující činnosti volil

Gratulační koncert k 75. narozeninám profesora Petra Ebena (22. 1. 1929) se konal doslova v předvečer slavného data, v Sále B. Martinů Lichtenštejnského pa-láce v Praze na Malé Straně. Byl věnován nástroji, který je v jeho tvorbě asi auto-rovi samému nejmilejší a v celku jeho dosavadního odkazu zřejmě nejvýznam-něji postavený. Program koncertu tedy sestával z děl, která skladatel Petr Eben, sám znamenitý varhaník a improvizátor, věnoval varhanám. Konkrétní výběr skla-deb respektoval autorovy důležité myšlen-kové konstanty, jeho hluboké filozofické

zázemí a znalosti spolu s inspirací hned několika druhy umění.

Večer příznačně otevřely Laudes, využívající hudební tematiky gregorián-ského chorálu a napsané 1964, pozorně a přesně přednesené Lindou Sítkovou. Následovala Okna podle Marka Chagalla (1976), posluchačsky i interpretačně ná-ročná freska odvíjející se v relativně své-bytných partech dvou nástrojů – trubky (Vít Gregorovič) a varhan (Petr Čech). Druhou půli koncertu po přestávce ote-vřela Hommage à Buxtehude – toccatová fuga z roku 1978, důmyslná konstrukce

Jubileum Petra Ebena

Pro arte antiqua Praha a 20 let od jeho „znovuzrození“

Pro arte antiqua Praha ve složení: Bohumil Kotmel a Jan Šimon (housle), Jaromír Páviček a Jaro-slav Pondělíček (viola), Josef Špaček (violoncello), Jiří Hudec (kontrabas a Aleš Bárta (cembalo) Foto David Skupien

program sestavený výhradně z děl klasi-cismu a pozdního baroka, navíc autorů českého původu.

Jádrem souboru je obsazení smyčco-vého kvintetu se dvěma violami (přičemž jednotlivé party se nedublují), eventuál-ně doplňovaného kontrabasem a cemba-lem (Bohumil Kotmel a Jan Šimon – housle, Jaromír Páviček a Jaroslav Pondělíček – viola, Josef Špaček – violoncello, Jiří Hudec – kontrabas, Aleš Bárta – cembalo). Tak například zazněla hned úvodní dvojice děl Pavla Josefa Vejvanovského Sonata Sancti Spi-ritus a Baletti. Sonáta č. 3 B dur naopak znamenala redukci obsazení. Partita d moll Františka Ignáce Tůmy před přestáv-kou se vrátila ke standardnímu obsazení s kontrabasem a cembalem. Orchestrál-ní trio č. 3 F dur pochopitelně vyne-chalo violy. Quintetto in F a Sinfonia in Es Josefa Myslivečka zněly opět jako kvinteto s kontrabasem.

Pro arte antiqua Praha díky použití do-bového instrumentáře nebo věrných kopií jakož i znalostí o tehdejší hráčské praxi a technice (zejména při tvoření tónu) dociluje zvláštního subtilního, vpodstatě bezvibratového zvuku. Průběh jinak velice zdařilého koncertu měl ovšem poměrně stejnorodou výrazovou tvář. Nevím, do jaké míry to bylo výsledkem záměru, ale i při zachování stanovených interpre-tačních zásad mohlo být dosaženo větší míry individualizace jednotlivých skla-deb a postižení osobitosti toho kterého skladatele. V celkovém spektru možno pozitivně upozornit zejména na podání Stamice a Myslivečka.

JULIUS HŮLEK

nadaná bohatým obsahem s četnými reminiscencemi na severoněmeckou varhanní školu sklonku 17. století, jejíž obsahové nároky i virtuózní požadavky dokázal splnit Jakub Janšta. Pocta Buxtehudemu byla nepochybně hodnoto-vým kulminačním bodem programu. Pak už zcela důvodně následovaly dvě oslavné skladby, příhodně „dolaďující“ atmosféru ve-čera k slavnostnímu vyvrcholení. Obě jsou shodou okolností spojeny s Anglií. Sólovou A Festive Voluntary (přednesenou tempera-mentním Petrem Hostinským) P. Eben napsal 1986 k inauguraci nových varhan v Chichesteru; variačně zpracovává téma známé anglické koledy „o dobrém králi Vác-lavovi“. Antifona pro čtyři žestě a varhany

Hr0403.indd 16 25.2.2004, 13:01:02

17

VELKÁ SOUTĚŽHUDEBNÍCH ROZHLEDŮ

Milí čtenáři,otázka – Které místo v Evropě je nazýváno Sixtinskou kaplí pravěku – se ukázala jako jednoduchá, protože odpovědí přišlo hodně a všechny byly na-prosto správné. Skutečně se jedná o španělskou jeskyni Altamiru! Nu a los tentokrát padl na tyto výherce:1. Monika Tichá, Samotišky2. René Sklenář, Poštorná3. Jana Maitnerová, PrahaTrojici výherců blahopřejeme a posíláme jako vždy každému z nich cédéčko.A je tu další otázka:Kdy se dostala Janáčkova opera Její pastorkyňa poprvé do pražského Národního divadla (uveďte přesné datum) a kdo ji dirigoval?

Své odpovědi zasílejte do 18. března 2004 na adresu Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebo na e-mailovou adresu rozhledy@volny. cz, kam, jak jsme vás upozornili již v minulém čísle, nezapomínejte vždy uvést i adresu svého bydliště!

Tres Iubilationes z roku 1987 (Vít Grego-rovič a Karel Palowski – trubky, Lukáš Čermák a Petr Peremský – trombony, u varhan opět Petr Čech) měla premiéru na slavnostním otevření mezinárodního kongresu varhaníků v Cambridge. Na pozadí oslavného záměru obou děl se ne-uplatnila jen zářivá barevnost, ale i řada důmyslných kompozičních fines.

Na koncertě právem zazněla i slova díků za krásu, kterou Petr Eben jako skladatel „své“ varhaníky a posluchače obdařil a též za pedagogické působení ve funkci profesora kompozice na hudební fakultě AMU. Petr Eben je současným českým skladatelem světově známým a uznávaným.

JULIUS HŮLEK

Petr Eben přijímá gratulaci od děkana HAMU, prof. Jiřího Hlaváče. Foto Zdeněk Chrapek

1. ČESKÝKULTURNÍ PORTÁLw w w . s c e n a . c z

Aktuální zprávy z divadla,hudby a opery na adrese:

http://www.scena.cz

Uvádí speciální zpravodajství

On-line den s Národním divadlem

31. b ř e z n a 2004

Velká Soutěž od 25. února 2004

NetHovoryDaniel DVOŘÁK (11:00)

Iva JANŽUROVÁ (17:00)

Scena.cz – více jak 1 000 čtenářůdenně /výhody pro registrované/

InfoMail

Zpravodajství ze Zlaté kapličky DIVADLO, MUSIC, OPERA, TANEC

Hr0403.indd 17 25.2.2004, 13:01:04

18

S premiérami orchestrálních děl sou-dobých českých skladatelů se v posledních letech příliš často nesetkáváme a se soustře-děným pohledem na ně už vůbec ne. Česká filharmonie se proto v rámci ministerstvem kultury vyhlášeného programu Česká hud-ba 2004 i celkové orientace vlastní, právě probíhající sezony, rozhodla tuto neutěšenou situaci změnit. Ujala se realizace organizač-ně i ekonomicky náročného projektu, který by mohl být prvním krokem k nápravě či alespoň naznačením směru, kudy by se mělo v uvedeném ohledu naše myšlení a hudební dění v budoucnu ubírat.

Ve dnech 14. až 19. března tak bude pořádat přehlídku vybrané soudobé hudby, nazvanou Pražské premiéry 2004 „…stará a nová jména“, a sesta-venou ze samých novějších děl, zkomponovaných až na tři výjimky v posledním dese-tiletí. Základním předpokladem pro zařazení do sesta-vy skladeb v těchto šesti koncertech byla pouze podmínka, aby zazněly v pražské premiéře. Jejich stylové zaměření je tedy velice různorodé, od ro-mantizujících hudebních projevů po prvky minimalismu či nové jednoduchosti, v nichž se vedle sebe objeví jak počiny obsahově velice závažné, tak i útvary svou vypovídací hodnotou poměrně prosté. Společného jme-novatele však nenajdeme ani u jednotlivých autorů: někteří jsou totiž naší kulturní ve-řejnosti již léta dobře známí, jiní se budou naopak svou tvorbou teprve posluchačům představovat. Jedná se tak o jakousi obdobu někdejších volně pojatých salónů výtvarných umělců, jimiž se dramaturgie koncertů nijak limitovaná předem danými kritérii inspiro-vala a v jejich duchu zmíněný projekt zrea-lizovala. O tom, proč vůbec tato myšlenka vznikla a jak je celá přehlídka - pořádaná na bázi otevřené platformy - koncipována, jsme si povídali s generálním ředitelem České filharmonie, který je zároveň hlav-

ním duchovním otcem celého projektu, prof. Václavem Riedlbauchem.

Důvodů k realizaci zmíněné přehlídky se našlo hned několik. Za jeden z nejdůleži-tějších považuji rozhodně ztrátu kontinuity v uvádění soudobé hudby. Řada orchestrů či komorních těles ji sice včetně premiér do svých programů zařazuje, ale koncentrova-ných přehlídek a festivalů je velice poskrov-nu - a vzhledem k financím také většinou co se týče obsazení uváděných děl, i velice skromné jsou. Široká veřejnost, která se tak postupně na tyto koncerty odnaučila chodit, žije potom téměř v domnění, že česká hud-ba snad končí Bohuslavem Martinů! Navíc dotace se na účtech různých hudebních organizací objevu-jí většinou na jaře nebo v létě a tak se hlavní část akcí soustřeďuje především až na samý závěr roku. V období, kdy se-zona vrcholí - tedy na jaře, však něco podobného vlastně v Praze úplně chy-bí. Bohužel, ani co se týká kvalit interpretů, není situace nijak růžová. Kruhy přátel hudby zápasí o přežití a systém uplatnění nastudovaných skladeb na pódiu je v naprostých troskách. Stále se totiž opakuje pouze pár osvědčených titulů, a tak není divu, že málokomu se v tom ko-lotoči obživy chce učit věc, kterou si zahraje třeba jenom jednou…

Vzdát poctu české hudbě a českým tvůrcům od baroka do dnešních dnů, jak jste si ve svém programu na tuto a další sezonu v České filharmonii vytkli, je sice myšlenka chvályhodná, ale její uskutečnění bude finančně jistě velice nákladné. Zvláště pak zaměříte--li se v naznačené míře i na diskuto-vanou hudbu soudobou…

Tak to s vámi nemohu nic jiného, než souhlasit. Naštěstí jsme našli pochopení u našeho zřizovatele, ministerstva kultury a potažmo rovněž u pana ministra Pavla

Dostála a na přehlídku jsme dostali úče-lovou dotaci.

Finance vás tudíž tentokrát ni-kterak neomezovaly, podle jakých kritérií jste tedy při výběru jednotli-vých děl, která tu během oněch šesti večerů zazní, postupovali?

Vzhledem k tomu, že vyrozumění jsme dostali až koncem listopadu, zůstalo na celou přípravu - i když jsme měli samo-zřejmě většinu kroků promyšlenu dopředu -- poměrně málo času. Nebylo tak možné zvolit např. standardní způsob, podle ně-hož se řada autorů nejdříve osloví a pak se z jejich partitur teprve vybírá. Nicméně protože jsem se touto myšlenkou zaobíral již přede dvěma lety, několika skla-datelům, jejichž díla delší dobu v sezonách České filharmonie neza-zněla (což jsem si určil jako první kriterium výbě-ru), jsem tehdy položil otázku, zda by pro tuto příleži-tost něco nového nevytvořili. Jiří Pazour, Jan F. Fischer, Ivo Bláha a Adam Klemens s nabídkou souhlasili a to do-konce i za předpokladu, že já jako ředitel Filharmonie a dramaturg celého projektu jim, bohužel, nemohl v té době garanto-vat provedení. Dále jsem nechtěl, jak už tady bylo naznačeno, přehlídku limitovat nějakou jednotnou stylovou orientací, ale naopak jsem se snažil o to, aby bylo v jejím rámci zachyceno co nejvíce jednotlivých tendencí, kterými se česká hudba vyznaču-je. A to nejen romantizujících, opírajících se o její tradiční větev, která navazuje na linii Dvořák, Suk, Janáček, ale rovněž těch, jejichž představitelé se snaží reagovat např. na nové technologie či skladatelské principy. Nezapomněl jsem přitom ani na naše mladší brněnské kolegy, Kateřinu a Miloše Piňosovi, plzeňského Jiřího Bez-děka nebo bývalé studenty AMU v Praze, Bořivoje Suchého či Martina Marka. To byl

O Pražských premiérách 2004 s Václavem Riedlbauchem

Z A D Á N O P R O Č E S K O U F I L H A R M O N I I

Luboš MrkvičkaKryštof Mařatka Kateřina Růžičková--Piňosová

Hr0403.indd 18 25.2.2004, 13:01:07

19

tedy další cíl. Nu a to poslední kriterium výběru obsahuje přímo název přehlídky: skladba musí zaznít v Praze poprvé.

Vy jste ovšem vymyslel ještě jednu, dejme tomu zvláštnost. Na program závěrečného koncertu jste vybral ba-kalářské a magisterské práce poslu-chačů pražské Akademie múzických umění, Petra Wajsara, Luboše Mrkvič-ky, Jana Juzy a Martina Hyblera…

Myslím, že právě tento večer udělá za celou přehlídkou tu správnou tečku. Vždyť ukázka kompozičních prací naší nejmlad-ší skladatelské generace, v tomto případě čtveřice poměrně rozdílných uměleckých typů, by neměla v rámci takového projektu chybět. První dva, Petr Wajsar a Jan Juza, absolventi -- první bakalářského a druhý magisterského studia, k nám přišli z Kon-zervatoře Jaroslava Ježka, která svým studentům poskytuje průpravu i v jiných druzích hudby, než je pouze ta „vážná“. A protože toho dokázali beze zbytku využít a ve svých dílech tyto různorodé prvky velmi ústrojně mezi sebou kom-binovat, daří se jim vytvářet i ve-lice pozoruhodný kompoziční styl: Petr Wajsar, který je mým studen-tem, využívá z té „opačné“ strany především prvky hudby rockové a tzv. populární, Jan Juza, žák prof. Ivana Kurze, inklinu-je spíše k jazzu. U obou je pak výsledkem zejména cílená práce s rytmickou struk-turou, i když u každého z nich rozdílná, jak dokazují i skladby, které představí na přehlídce: Wajsarova Africa a Juzův Kruhový objezd.

Druhá dvojice, Luboš Mrkvička (absol-vent bakalářského studia u prof. Milana Slavického) a Martin Hybler (který končí magisterské studium u mě), představuje tak trochu opačné skladatelské typy. První z nich, skvěle vybaven především technologicky, je proslulý až minuciézní propracovaností faktury. Symfonie, která na přehlídce zazní, je určena komornímu orchestru a velké sadě bicích a protože je založena právě na řadě zmíněných detailů, bude velmi náročná na provedení. Posled-ní absolvent, Martin Hybler, je především úžasný praktik, jehož akční rádius sahá od kompozice hudby scénické až po vlastní

klavírní doprovod tanečníků v sále. Staví na inovované klasické harmonii i melodii, a titul, jímž se představí -- Mezi iluzí a rea-litou -- vyjadřuje zamyšlení člověka nad světem, v němž žije.

Tři skladby, které jste do programu přehlídky zařadili, však vznikly před rokem 1994, jímž jste vymezili nej-zazší limit pro možnost uvedení…

Ano, to je pravda, ale zahrnul jsem je tam zcela úmyslně. Především jsem chtěl ukázat základní zdroje české hudby v 70. letech - přelomovém období ve světě hud-by vůbec -- a tak ukázat i různé pohledy generační. Proto jsem vybral díla dvou protipólů - Jana Málka, který tehdy ve své tvorbě kombinoval způsob nového myš-lení s prvky historických slohů, a Marka Kopelenta, představujícího u nás tehdy asi nejvýraznějšího reprezentanta tzv. Nové hudby. Skladba Zdeňka Šestáka, Laudate Dominum, omnes gentes, takovým ohléd-nutím není, protože její původní partituru z roku 1986 skladatel o šest let později celou důkladně zrevidoval. Na pražských pó-diích však také ještě nezazněla a navíc se hodila do mého záměru vyplnit alespoň polovinu jednoho večera skladbou sborovou.

A podle čeho jste vybírali or-chestry a sólisty?

Vedle možností termínových jsme především vycházeli ze snahy pozvat orchestry, které u nás v poslední době nevystupovaly. Nabídku přijala Severo-česká filharmonie Teplice s Charlesem Olivieri-Munroem, Filharmonie Hradec Králové s Ondřejem Kukalem a původně i Janáčkova filharmonie Ostrava, místo níž však nakonec kvůli jejímu zájezdu do zahraničí vystoupí pod taktovkou Leoše Svárovského Český symfonický orchestr. Nu a z pražských těles padla volba na Solisti di Praga a Ensemble 21, řízený talentovaným Jakubem Hrůšou, a sa-mozřejmě na Komorní orchestr Berg, který se hudbě soudobé věnuje téměř se železnou pravidelností. Pokud jde o só-listy, výběr vycházel většinou z dohody s jednotlivými autory, z nichž jedni psali svá díla konkrétním interpretům takří-kajíc přímo na tělo (např. Kryštof Ma-

řatka, žijící již léta v zahraničí, své ženě, violistce Karine Lethiec, Jan F. Fischer Miroslavu Kejmarovi či Ivana Loudová Karlu Dohnalovi), a druzí měli zase zcela jasnou představu o tom, komu je chtějí svěřit jako např. Ivo Bláha klavírní Or-namenty Danielu Wiesnerovi či Marek Kopelent part sólového hoboje ve své skladbě Vilému Veverkovi.

Hodláte v přehlídce pokračovat i v dalších letech?

Uvidíme, jaký bude mít ohlas mezi po-sluchači, a pak se teprve rozhodneme, zda ji pořádat každoročně či např. v delších časových intervalech. V každém případě bychom ji ale v příštích ročnících chtěli rozšířit rovněž o hudbu jiných zemí a tak ji pojmout spíše jako určitý průsečík tvorby domácí a zahraniční. Vzhledem k našemu letošnímu vstupu do Evropské unie se ta-kové řešení přímo nabízí.

Pražské premiéry 2004 jsou jistě pro-jektem velmi pozoruhodným a vzhledem k současnému tak trochu macešskému vztahu kulturní veřejnosti k pro-vozování soudobé české hudby beze-sporu i více než chvályhodným. Dopřát si jej bude moci opravdu každý, vždyť plné vstupné bude 120,- a 80,- Kč, studentům a dů-chodcům postačí dokonce jenom dvacetikoruna a abonenti České filharmonie a Českého spolku pro komorní hudbu budou mít včetně před-platitelů Hudebních rozhledů a dalších odborných hudebních periodik 50% slevu! Těm, kteří se na koncerty z nejrůznějších důvodů nedostanou, se pokusí organizátoři celé akce alespoň následně jednotlivé večery zprostředkovat pomocí záznamů Českého rozhlasu či souhrnné reportáže v České televizi. Nu a za dalšími informacemi se zájemci budou moci vypravit i např. na nově vytvořené webové stránky či do speciálních, pro tento účel vytištěných le-táků. Možná, že se přece jenom díky těmto snahám opět zájem posluchačů o současné hudební dění probudí a vrátí se takové společenské klima, v němž nebýt účasten premiéry se bude rovnat jednomu z takřka neodpustitelných kulturních faux pas.

Připravila HANA JAROLÍMKOVÁ Fota archív

Z A D Á N O P R O Č E S K O U F I L H A R M O N I I

Zdeněk Šesták Adam Klemens Jan F. Fischer

Hr0403.indd 19 25.2.2004, 13:01:08

20

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Objevné dopoledne s bratry Vilímcovými

Čtvrtý koncert sobotních Dopoledních koncertů ČF v Sále Martinů (24. 1.) se uskutečnil ve spolupráci se Společností Jana Kubelíka – interpretačně ho totiž za-jistil houslista Miroslav Vilímec spolu se svým bratrem, klavíristou Vladislavem Vilímcem. Programová dramaturgie byla zaměřena na virtuózní skladby komponu-jících houslistů, druhdy známých mistrů svého nástroje, jejichž skladebné dílo je pro současníky víceméně pozapomenuté. Přesto nejde jen o dobové kuriozity, nýbrž i jedinečné záležitosti z hlediska jak in-terpretačního (byly „šité přímo na tělo“), tak kompozičního, ke kterým je možno stále se vracet.

Výjimkou byla Sonáta e moll pro housle a klavír Edwarda Elgara z roku 1918, romantický až brahmsovsky ladě-ný třívětý celek, potvrzující kvality svého autora, jenž sehrál důležitou roli ve vývoji novodobé anglické hudby ve 20. století. Pak už program pokračoval naznačeným směrem. Následovalo Adagio z Koncer-tu č. 5 a moll Jana Kubelíka v podobě autorova klavírního výtahu. Kubelík byl i autorem citlivých klavírních doprovodů některých Paganiniho skladeb pro sólové housle, mj. též Caprices č. 13 a 17, které zazněly po té.

Po přestávce příjemně překvapila Kon-certní fantazie pro housle a klavír Josefa Kličky (1855--1937), známého a znameni-tého varhaníka, jenž byl ovšem i zdatným houslistou. Jde o stylově čiré romantické dílo, až líbivé, ovšem bez falešného patosu a sentimentu, plně přijatelné současnému posluchači (jeho orchestrace by jistě byla zajímavá). Potěšili jsme se i Romancí č. 1, op. 7 Ferdinanda Lauba, jenž cele patřil 19. století. Matiné právem vrcholilo Čes-kým tancem Františka Ondříčka, skladbou zcela naplňující žánr svého druhu, efektní a kompozičně překvapivě vyspělou.

Miroslav Vilímec hrál plně vytížen a s permanentním nasazením. Museli jsme obdivovat lehkost jeho hry, s níž zvládá i nejnáročnější úseky virtuózních skladeb s jistým ovládáním smyčce, do-konalou technikou levé ruky, perfektní intonací a to vše s patřičným výrazovým

Pátý koncert cyklu Světová klavírní tvorba FOK ve Dvořákově síni Rudolfina (31. 1.) byl věnován klavírní tvorbě Bed-řicha Smetany. V úvodu zazněla čtveřice souhrnně nadepsaná Vzpomínka na Čechy ve formě polek, op. 12 a 13 (Polka a moll a e moll; Polka e moll a Es dur) z roku 1859, tedy ze Smetanova švédského ob-dobí. Následoval výběr ze Šesti charakte-ristických kusů, op. 1 (V lese, Pastýřka, Touha, Zoufalství) z roku 1848 a drobná skladba Robertu Schumannovi, op. 3, č. 1. První polovinu programu završila velkole-pá skica Macbeth a čarodějnice, jedno ze Smetanových shakespearovských vyzná-ní. Po přestávce následovala druhá řada Českých tanců.

Všech skladeb se – řekněme rovnou – grandiózně zhostil Jan Novotný (1935), oddaný a zasvěcený interpret romantické a novodobé klavírní literatury. Známé, zá-služné a vysoce hodnocené jsou jeho souborné nahrávky klavírní-ho díla Bedřicha Smetany a Jaro-slava Ježka. Popisovaný klavírní recitál byl věnován letošnímu 100. výročí narození prof. dr. Václava Holzknechta, bezpochyby i jako výraz osobní úcty J. Novotného.

Na rané klavírní tvorbě B. Sme-tany dodnes oceňujeme (a ve své době tak učinil i F. Liszt) notnou míru osobitosti – dobových klišé je tu překvapivě málo a trivialismy vpodstatě žádné. J. Novotný volí věcný přístup, robustnější zvuk a s kontrasty šetří. (Je otázkou, nakolik tím koresponduje se skla-datelovým záměrem.) Výrazově a dynamicky byly patrněji pro-pracovanější druhá a třetí polka ze Vzpomínky, spolu s Pastýřkou a Touhou z Charakteristických kusů. Provedení Macbetha pak bylo v daném kontextu zcela záležitostí „o sobě“: vysoce dramatickou a vy-zrálou koncepcí, kterou názorně zr-

cadlil celý průběh poutavého klavíristova podání, a to za „samozřejmého“ předpokla-du klavíristovy velkolepé techniky. Právě zde bych proto spatřoval (včetně výkladu kompozičních hodnot nevšední skladby) vlastní vrchol večera.

Obdobně a s neutuchající energií se J. Novotný vyrovnal i s druhou řadou Českých tanců, jimiž Smetana kdysi re-agoval na Dvořákovy Slovanské tance, původně rovněž klavírní. Interpret je pojal jako sled bezprostředně na sebe navazujících čísel, mezi nimiž si ani ne-dopřál několikavteřinové „vydechnutí“. Hrál s maximálním nasazením, možná s poněkud nadsazenou dynamikou, každopádně s velkou výrazovou razancí. Klavírní večer Jana Novotného přesvědčil nepřehlédnutelným vkladem osobního, ba osobnostního přístupu.

JULIUS HŮLEK

nadhledem. Souhru obou bratří nelze cha-rakterizovat jinak než jako příkladnou. Určuje ji hlavně přesnost rytmických ver-tikál, cit pro vyvažování zvukové intenzity zvláště tam, kde je klavír po této stránce

zvlášť exponován, a oboustranné respek-tování agogických zvláštností. Dramatur-gicky záslužný koncert byl interpretačně více než zdařile naplněn.

JULIUS HŮLEK

Smetana v podání Jana Novotného

Jan Novotný Foto Petr Horník

Hr0403.indd 20 25.2.2004, 13:01:09

21

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Opravdu jedinečným zážitkem bylo vystoupení profesorky hudební fakulty pražské AMU Giedré Lukšaité-Mráz-kové na 4. koncertu Hudebních podve-čerů v Sukově síni Rudolfina (28. 1.). Na programu byla díla jednoho autora, vídeňského klasicisty českého původu Leopolda Koželuha, současníka Mozarto-va a Haydnova. Interpretčiným „partne-

rem“, jak pověděla, když si koncert sama uváděla vtipným a poučným slovem, byl kladívkový klavír, předchůdce dnešního klavíru. Slyšeli jsme hru na novodobou věrnou kopii vídeňského mistra z roku 1806. Takový klavír má měkčí, kulatější zvuk oproti tvrdosti moderního klavíru, někdy svítivější, někdy zastřenější. Právě pro takový nástroj psal L. Koželuh své kla-vírní sonáty (je jich přes padesát), které

oproti cembalu vykazují už ryze klavírní myšlení, a které přinášejí podstatné hod-noty v autorově kompozičním odkazu.

Program zahrnoval výběr pěti sonát různých opusových čísel, dobou vzniku různě datovaných, respektive datova-telných, a to podle jejich dobových vy-dání. Pocházejí většinou z 80. a 90. let 18. století. Postupně tedy zazněly Soná-

ty: c moll, op. 2, č. 3; d moll, op. 20, č. 3; g moll, op. 15, č. 1; Es dur, op. 26, č. 3; f moll, op. 38, č. 3.

Kromě krásy překvapivě vy-spělých a tech-nicky vysoce náročných děl jsme obdivovali především krá-su hry Giedré Lukšaité-Mráz-kové. Dokonalá technická brilan-ce tu byla „jen“ samozřejmým předpokladem. Pozorně sle-

dovala dynamické proměny i vyložené nuance (ostatně v souladu se skladatelo-vým záměrem), dopodrobna a naprosto zřetelně podala ornamentiku. Pozornost posluchače poutala nejen detaily a tech-nickými efekty, ale především celkovým výrazovým řešením – její fráze skutečně dýchaly. Díky za nevšední a poučný koncert!

JULIUS HŮLEK

V rámci koncertního cyklu Profesoři pražské konzervatoře, pořádaného občanským sdružením Česká kultura ve spolupráci s vedením Pražské konzerva-toře, se na prvním koncertě letošního roku (29. 1.) představila osvědčená dvo-jice interpretů – profesor konzervatoře, flétnista Jan Riedlbauch a klavírista Daniel Wiesner. Projekt Profesoři

pražské konzervatoře si dal za cíl před-stavovat významné české interprety, kte-ří pedagogicky působí na konzervatoři. Cyklus byl zahájen v listopadu loňského roku koncertem violoncellisty Tomáše Strašila se Stamicovým kvartetem a pokračoval prosincovým recitálem kytaristy Štěpána Raka, který byl věnován 90. výročí narození profesora

Krásný večer s Giedré Lukšaité Mrázkovou a Leopoldem Koželuhem

Profesoři pražské konzervatoře

Štěpána Urbana. Poslední lednový čtvr-teční večer v Sukově síni Rudolfina byl tak v pořadí třetím setkáním z celkem sedmi naplánovaných koncertů.

Večer nabídl především zajímavý prů-řez tvorbou českých skladatelů 2. poloviny 20. století pro flétnu, kdy Jan Riedlbauch představil hned čtyři takovéto kompozice. Program byl doplněn Sonátami Francise Poulenka a Bohuslava Martinů, a tak měl návštěvník koncertu možnost, s výjimkou úvodní skladby, prožít večer výhradně ve světě hudby 20. století. Nutno podot-knout, že si tím Jan Riedlbauch před sebe postavil náročný úkol, kterého se však, společně s Danielem Wiesnerem, zhostil se ctí.

První skladbou „na rozjezd“ a k usa-zení posluchačstva, které se sešlo, mož-ná překvapivě, v poměrně velkém počtu, byla Sonáta F dur pro flétnu a continuo Františka Bendy.

Ze zmiňovaných skladeb 2. poloviny minulého století byly postupně provedeny 1. sonáta pro flétnu a klavír Bohuslava Řehoře, Preludia pro flétnu sólo Pavla Jeřábka, Obraz pro flétnu a klavír s podti-tulem „Zátiší s mrtvým slavíkem“ Václava Riedlbaucha a Fantazie pro flétnu a klavír od Vojtěcha Saudka. Jak podotknul Jan Riedlbauch v samotném úvodu večera, koncert věnoval právě těmto autorům.

Po zaznění skladeb, které všechny vznikly v průběhu 70. a 80. let, se uká-zalo, že pro ně platí jedna a tatáž cha-rakteristika. Úsilí o dramatickou vyhro-cenost, dosahovanou uplatněním velké míry disonantnosti, střídanou s klidnými pasážemi, dynamické kontrasty a ostré, někdy nečekané změny nálad. Přiznávám, že jsem předtím žádnou skladbu z této čtveřice neslyšel, u těch s doprovodem klavíru jsem však na první poslech, a to zdůrazňuji, neregistroval velký rozdíl. Zněly stejně a trochu jednotvárně, nej-invenčněji na mě zapůsobila Řehořova sonáta. U Preludií Pavla Jeřábka jsem měl pocit, že skladba vznikla pouze pro potřeby efektního předvedení sólisty, aby ukázal, co všechno dovede zahrát. Jan Riedlbauch to také ukázal, ovšem skladba působila spíše jako jedna dlouhá etuda.

Sólista se představil v dobré formě a jeho výkon byl po celou dobu koncertu konstantní. Technicky zvládl své party vý-borně, dobře fungovala i souhra s kolegou u klavíru. Trochu vadila určitá výrazová jednolitost, chyběly větší odstíny a nehrál vždy, zvláště ve vyšších rejstřících, plným

Giedré Lukšaité-Mrázkov Foto Zdeněk Chrapek

Hr0403.indd 21 25.2.2004, 13:01:10

22

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Skladatelské mládí v Pálffyho paláci…

V pátek 16. ledna se uskutečnil v Ko-morním sále Pražské konzervatoře v Pálf-fyho paláci koncert ze skladeb posluchačů skladatelského oddělení.

Před pěkně zaplněným auditoriem (což u soudobé hudby ne vždy bývá) zazněly tyto skladby:

Pět idejí pro klavír Karla Smékala, Čty-ři písně na texty Antonína Sovy Terezie Švarcové, Dvě preludia a fugy a píseň pro baryton a klavír „Dust of snow“ Michala Monoszona a pět písní pro vokální kvar-tet Jara a podzimy staré Číny Romana

Bakalářský koncert Markéty Mazourové

Absolventský koncert tříletého baka-lářského studia na Hudební fakultě AMU měla v sále Galerie 14. 1. studentka bicích nástrojů Markéta Mazourová. Mimo-řádný byl nejen tím, že se tu prezentovala práce oboru, teprve nedávno na pražské vysoké hudební škole etablovaného. Byla to neobvyklá událost i návštěvou: Galerie Lichtenštejnského paláce se téměř zapl-nila a početné – převážně mladé – pub-likum, na celý program živě reagovalo. Mazourová tak vyřešila zdárně problém, tížící většinu ostatních absolventů. Neby-lo to ovšem snadné: na mnoha stranách jsem se přesvědčil, že nepodcenila zvaní a věnovala mu mnoho práce. Hlavními lákadly a zdroji úspěchu byl ovšem za-jímavý program a vysoká interpretační úroveň. Na studijním vývoji Mazourové pod vedením doc. Vladimíra Vlasáka a Tomáše Ondrúška je patrné zdokona-lování rytmické přesnosti a uvědomělosti, témbrového bohatství a invence i smyslu pro stavbu a jedinečnost podání každé skladby. Ze známých mistrů světové hudby byl na programu zastoupen jen Béla Bartók Medvědím tancem, anonymně představenou úpravou rytmicky výrazné klavírní skladby. Tři koncertní etudy Kry-styny Moszumanské-Nazar sem vnesly at-mosféru polské avantgardy 60. až 80. let a skutečně etudové interpretační nároky, Japonec Yoshihisa Taira svou Dimorphii koncipoval tvarováním i zvukem skutečně neevropsky a dal interpretce bohatý pro-

tónem. Tento dojem však převládl pouze u skladeb 2. poloviny 20. století.

Poulenkova Sonáta pro flétnu a klavír na závěr první půlky byla tak trochu vy-svobozením z předešlé mnohosti tónů, stejným případem byla i Sonáta pro flétnu a klavír Bohuslava Martinů, která byla na pořadu na úplný závěr. Obě sonáty zahráli protagonisté s potřebným zauje-tím a lehkostí a získali si tím publikum na svou stranu.

Příjemným překvapením večera byla recitace Veroniky Riedlbauchové, která mezi jednotlivými skladbami před-nesla básně z dílny svého otce a sólisty večera Jana Riedlbaucha. Její projev byl střídmý, ne přehnaně patetický a dobře sloužil potřebám Riedlbauchovy poesie, která čerpá z jeho osobních zážitků a re-akcí na životní události.

Propagování a interpretace, ať už sou-dobé tvorby nebo tvorby 2. poloviny 20. století, která je koneckonců jako soudobá stále vnímána, je dnes vždy záslužnou čin-ností. Z tohoto hlediska můžeme kladně hodnotit nejen tento koncert, ale i celý cyklus, kde si hudba 20. století našla vý-znamné místo. Postupem času však dojde vždy k nutné a zákonité selekci, kdy na repertoáru přežijí pouze díla, která svou výpovědí vyhovují estetickým kritériím a odrážejí pocity soudobého publika. Na ty ostatní, obrazně řečeno, sedne prach. Do které skupiny se zařadí skladby českých autorů 2. poloviny minulého století, které zazněly na tomto koncertě, se teprve ukáže.

ROBERT ŠKARDA

Haase. Studenti byli ze tříd profesorů B. Řehoře, Jiřího Gemrota a E. Douši. Všechny kompozice se jevily jako velmi invenční a jasně naznačovaly, že mladá skladatelská generace směřuje přede-vším ke komunikativnosti své hudební řeči, aniž by se přitom musela zaštiťovat jakýmikoliv obsahovými, stylovými či technologickými proklamacemi. Zdá se, že doby, kdy se od skladatele očekávalo nějaké hluboké a ještě hlubší moudro v podobě slovního komentáře a výkladu skladby jsou nenávratně pryč! Prostě radost z nově napsané hudby…

Za připomenutí stojí též interpretační výkony. Velmi zaujal Daniel Wiesner ve

Smékalově skladbě, výtečně interpretova-la své písně dnes již sólistka opery v Olo-mouci Terezie Švarcová za spolupráce klavíristy Jana Rossy a vibrafonisty Jakuba Zemana.

Interpretačně se uplatnil jako klaví-rista též M. Monoszon. Vynikající byl i projev barytonisty Adama Plachetky, o němž nepochybně ještě hodně uslyšíme a totéž lze říci i o nedávných absolven-tech pěveckého oddělení Pražské kon-zervatoře Terezii Švarcové, Michaele Kopáčové, Bronislavu Palowském a Danielu Prokešovi.

Tak jen houšť a větší kapky!! EDUARD DOUŠA

stor pro témbrové i stavebné dotváření. Jinak program sestával z děl mladých českých autorů, z nichž nejefektnější je několikrát už provedené Ranní hajahu Miroslava Srnky a dvě skladby samotné Markéty Mazourové. Bláznivý den je vtipná groteska, využívající i stylizace banálních intonací, Lidožrouti obraz hyperbolicky zvučný a barvitý. Efektní byl i přídavek – Chačaturjanův Šavlový tanec pro dvě marimby, který zahrála s jedním ze čty-řech spoluúčinkujících kolegů.

JAROSLAV SMOLKA

Večer ve znamení smyčců

Koncert Klubu moravských skladate-lů, pořádaný ve spolupráci s brněnskou konzervatoří (22. 1.) měl mimořádně slavnostní a současně srdečnou atmo-sféru. Byl věnován životnímu jubileu prof. Rudolfa Šťastného (70) a mohl mít i podtitul „večer ve znamení smyč-ců“, neboť tím byla zdůrazněna umělecká dráha jubilanta jako houslisty, pedagoga, komorního hráče – 25 let byl primáriem Moravského kvarteta – i jako dirigenta Moravského komorního orchestru. Domi-nantním autorem celého večera byl Leoš Janáček, čímž program souzněl s probíha-jícím projektem Česká hudba 2004 – zde navíc autor sám symbolicky naslouchal své hudbě a shlížel na účinkující ve zná-mé podobě, jak jej ztvárnil Eduard Milén. A účinkující nebyli ledajací: svému kole-govi a příteli přišlo zahrát Janáčkovo kvarteto – Miloš Vacek, Vítězslav Za-vadilík, Ladislav Kyselák a Břetislav

Hr0403.indd 22 25.2.2004, 13:01:11

23

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

Rok české hudby je tady a věřme, že se projeví nejen na repertoáru našich operních domů a koncertních síní, ale také na naší společensko-poli-tické scéně. Snad páni ministři, poslanci a senátoři, stranické špičky i městští zastupitelé začnou věnovat sféře vážné hudby přinejmenším tolik po-zornosti, kolik jí vynaloží na nejrůznější akce z oblasti pop music. Vzpomeňme, jak bylo pro českou kulturu potěšující, zároveň však pro současné představitele naši republiky tro-chu zahanbující, když japonský premiér Džuničiró Koizumi při své loňské krátké návštěvě Pra-hy odjel hned po svém příletu na Vyšehradský hřbitov, aby se tam poklonil památce Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Mnozí z českých notáblů, kteří ho tam doprovázeli, byli u hro-bů našich hudebních velikánů zjevně poprvé v životě. Nu což, aspoň jim japonský host ukázal, kde je mají příště hledat. Říká se, že tzv. děkovačka (tedy klanění umělců při potlesku na závěr večera) je součástí před-stavení. Je to pravda – nebo by to alespoň pravda měla být. Ale stále častěji spadne opona za inscenací třeba i velmi solidně „secvičenou“, a vypukne něco, co na rozdíl od zhlédnutého kusu jakýkoli řád postrádá. Cosi chaotického a naprosto nesecvičeného. Zvláště při pre-miérách se odehrávají scény, které leckdy hraničí s klauni-ádou. Účinkující sice nastoupí na scénu v předem určeném pořadí, ale pak tam přizvou také inscenátory a ti už prvot-ní formaci úspěšně naruší. Do toho vtrhne hledištní personál, pověřený rozdáváním květin a věcných darů. Pohledné dív-ky s růžemi, karafiáty, balíčky a láhvemi bloudí po jevišti, pátrají kde je kdo a někdy i kdo je kdo, vyptávají se, je

STŘÍPNÍK JAROSLAVASOMEŠE

Před koncertem

Slavnostní večer odstartovala verni-sáž výstavy zářivě barevných obrazů s hudební tematikou ostravského malíře Karla Harudy. Při následující prohlídce expozice k 50. výročí založení Janáčkovy filharmonie Ostrava zaujaly především pa-mětníky tabla členů orchestru, dokumen-tace o nejvýznačnějších zájezdech (mimo Evropu také USA, Jižní Korea, Taiwan i Japonsko), zaujal „Plán práce na rok 1954“ se zdůvodněním vzniku Ostravské-ho symfonického orchestru (… vytvoření tělesa ve smyslu prosincového zasedání ÚV KSČ jako další krok k upevnění lidově dem. zřízení na naší cestě k socialismu …), kdy v lednu bylo přijato 40 hráčů a jeden dirigent, pak hned v únoru 1 houslista, provozní ředitel a adminis-trativní síla, v dalších měsících postupně další hráči a šest administrativních sil, do konce srpna domovník a 2 posluhovačky, a na říjen 1954 byl naplánován výsledný stav 70 umě-leckých sil (1 ředitel, 1 šéf orchestru, 1 dirigent a 67 hráčů) a 9 ad-min. sil. Pro z a j ímavo s t : takový je při-bližně i dnešní stav. Překvapivý byl i výčet míst ostravských kon-certů: od tenisových kurtů a cirkusového šapitó až po dnešní – chce se říct pohád-kový – stav, kdy orchestr má po dlouhých provizoriích

důstojný koncertní sál v Domě kultury města Ostravy, tam i odpovídající zázemí a vhodnou stálou zkušebnu.

Průběh večeraProgram koncertu byl totožný se zaha-

jovacím koncertem před padesáti lety:Bedřich Smetana: Předehra k opeře Li-

buše, Leoš Janáček: Taras Bulba, Antonín Dvořák: Symfonie e moll „Z Nového světa“, hrála Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Petr Vronský.

Mám rád promyšlené dirigentské „la-hůdky“ nynějšího

šéfdirigenta JFO Petra Vronské-ho. Hned při jednom z prvních ost-ravských kon-certů nadchl, když v VII. Beethovenově

Vybíral, v jejichž ustáleném, zasvěceném podání zazněl Janáčkův niterný Smyčcový kvartet č. 2, „Listy důvěrné“. Ve stejném duchu se neslo i vystoupení Moravského komorního orchestru, souboru, který zejména v poslední době s Klubem mo-ravských skladatelů úzce spolupracuje. Na tomto večeru přednesl pod taktov-kou Rudolfa Šťastného stěžejní dílo svého repertoáru, Janáčkovu Suitu pro

smyčce: i když se přirozeně složení tohoto mladého souboru rok od roku obnovuje, Janáčkova jímavá i vášnivá hudba zůstá-vá jejich kmenovým titulem; tentokrát se ještě navíc představili i v Miniaturách pro smyčcový orchestr Ctirada Kohoutka. Úspěšný večer sledovalo nadšeně aplau-dující publikum, které koncertní sál br-něnské konzervatoře zcela zaplnilo.

VĚRA LEJSKOVÁ

Pár slov nejen o výročním koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava

Při slavnostním koncertu Janáčkovy filharmonie Ostrava se chopil taktovky Petr Vronský. Foto archív

Hr0403.indd 23 25.2.2004, 13:01:12

24

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

jim ukazováno, a najednou se s nezdarem odplouží zpět do zá-kulisí bez patřičného předání. Jedni účinkující se drží skromně vzadu, jiní je naopak vytahují vpřed na rampu a do toho jim málem spadne na hlavu opo-na. A dojem, který představení eventuálně vyvolalo, je setřen nebo aspoň narušen. Nechtěnou frašku dělá z děko-vaček také široká škála darů, jimiž jsou účinkující obšťastňo-váni. Dávno pryč jsou doby, kdy na jeviště mohly přijít pouze květiny – s alkoholem by tenkrát inspicient každého hnal. Jako u divadla mnohé se však také tohle změnilo. Třeba i po vážných kusech se teď při potlesku roznášejí různé žertovné předměty, nafukovací balónky, polštáře, plyšové hrač-ky a láhve rozličného obsahu i tvaru, takže je už jen otázka času, kdy nějaký Dalibor nebo Aida dostanou při klanění třeba roztomilé štěňátko nebo pečené sele. Zažil jsem ještě roky války, kdy na rohu naší ulice visela tabul-ka s nápisem Spitalgasse – Špi-tálská a průvodčí v pražských tramvajích vyvolávali názvy stanic ve stylu „Perštajn – Per-štýn“. Takže jsem od té doby trochu alergický na každou dvojjazyčnost v jednojazyčném prostředí. Proto mi vadí, když se teď pro české obecenstvo uvádějí opery především pod cizími názvy, a jenom bokem, a ještě ne vždy je připojován také český překlad titulu. Jistě, zachovávání textového originá-lu je dnes obecně panující trend, ale to ještě neznamená, že např. d’Albertova Nižina by pro nás neměla i nadále zůstat Nížinou, pouze hranou v němčině. Jestli-že plakáty hlásají velkými pís-meny Tiefland a teprve pod tím vedle, mnohem menšími Nížina, nemám z toho příjemný pocit. V Berlíně, nebo v Mnichově mohou dnes třeba Prodanou nevěstu hrát také v originále, tedy česky, ale rozhodně jako Die verkaufte Braut, aby byl

Rok české hudby, v tomto roce zná-mý pod názvem Česká hudba 2004, je předznamenán magickou čtyřkou, neboť touto číslicí – ať při zrození či při úmrtí – se honosí naši největší hudební géni-ové, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Letošní rok je především ve znamení posledních dvou, neboť stému výročí úmrtí Ant. Dvořáka a stopadesáté-mu výročí narození Leoše Janáčka nemůže Bedřich Smetana konkurovat, byť má výro-čí dvě: 180 let od narození a 120 od úmrtí. Janáček navíc má další specialitu, datum jeho narození je jediné, které nepřipadá na přestupný rok! Vzpomínáme tedy těchto našich velikánů hojně a důstojně, nicméně smysl pro spravedlnost mi nedá, abych se

nepoohlédla i po jiných významných muzi-kantech, především brněnských, kteří jsou s tímto číslem rovněž spjati.

Před sto lety – v roce 1904 – se naro-dili hudební skladatel, profesor brněnské konzervatoře a JAMU, předseda výboru 1. mezinárodního hudebního festivalu v Br-ně, Theodor Schaefer, nezapomenutelný sbormistr dětských sborů František Lýsek, koncertní pěvkyně, sólistka Vachova sbo-ru moravských učitelek Marie Bakalová, pianistka VSMU a profesorka konzerva-toře Taťána Švábová, flétnista a pedagog Hynek Kašlík, koncertní mistr orchestru Čs. rozhlasu v Brně a primárius Nová-kova kvarteta i Moravského tria Jindřich Polášek, dirigent, skladatel a redaktor

symfonii nechal zaznít mollový kvartsext-akord zahajující druhou větu vzápětí po skončení věty první a tím zcela samozřej-mě a logicky vyřešil souboj dur a moll ze sonátového provedení. (Jsem přesvědčen, že kdyby to slyšel Beethoven, neměl by nic proti.) Byl jsem proto zvědav, jestli přinese i nějaký svůj nový pohled při provedeních tak často hraných skladeb.

Hned Smetanova předehra překvapila jemným zvukem úvodní fanfáry, která se zcela logicky stala rovnocennou součástí celku. Krásně znějící skupina dřev a něž-nost sólové trubky v závěru s následným mrazivým crescendem orchestru vytvoři-ly první silný zážitek.

Vrcholem promyšleného zvládnutí partitury byla jednoznačně první část Janáčkovy rapsodie Taras Bulba. Určitě k tomu pomohl plně soustředěný výkon i krásný zvuk orchestru. Lehké pozouny „v bitvě“ pak připravily závěr, který nevy-zněl jako tvrdá pomsta otce na zrádném synovi, ale tady syn – při vědomí své zrady – usmířeně přijal z otcových rukou spravedlivý trest. Také v Proroctví Tarase Bulby udržel dirigent orchestr v rovině ušlechtilého zvuku až do úplného závěru. A proto tak silně zapůsobil jediný proni-kavý výkřik před sólem tympánů.

Janáčkova filharmonie a soudobá hudba

O přestávce jsem se zamyslel nad přístu-pem ostravských k soudobé hudbě. Nevím

jestli u jiných orchestrů je v abonentních cyklech uváděno tolik nových českých i svě-tových kompozic (např. v letošních orches-trálních cyklech jsou to z českých žijících autorů E. Dřízga, J. Pauer, P. Blatný, J. Dadák, J. Meisl, J. Teml). Janáčkova filhar-monie se vypracovala v posledních letech k absolutní evropské špičce v interpretaci i těch nejnáročnějších avantgardních skla-deb (obdivuhodné jsou výkony orchestru při týdnu koncertů na Světových dnech nové hudby pořádaných každé dva roky v Ostravě). A o úrovni i mezinárodním ohlasu svědčí také pozvání na letošní Ber-liner Festwoche, kde vystoupí jako jediný zahraniční orchestr.

Novosvětská symfonie byla vystavěna důstojně a ušlechtile. Za zmínku stojí vždy znatelné zeslabení při opakování repeticí, dílo tím dostalo nebývalou plasticitu Or-chestr hrál excelentně (musím ale zvlášť vyzdvihnout nádherné klarinetové sólo ve Scherzu) a přes slabou chvilku hornistů v první větě, nic nestálo v cestě strhující-mu úspěchu.

A ještě přídavek -- patnáctý Slovanský tanec – předvedený uvolněně, ale zcela přesně v radostně rychlém tempu, při kterém jsme si mohli znovu vychutnat kvalitní orchestr v odpovídajícím pro-středí s nadšenými posluchači, kteří se cítili málem jako v pohádce. A tleskali a tleskali, a kdyby se hudebníci spolu nerozloučili a z podia neodešli, tleskali by dodnes. - dis –

Malá poznámka v rámci Roku české hudby

Hr0403.indd 24 25.2.2004, 13:01:14

25

F E S T I V A LY, K O N C E R T Y

název srozumitelný domácímu publiku. Protože o ně přece v první řadě jde. Nebo snad ne? Na druhé straně, nic se nesmí přehánět. I překládání do češtiny by mělo mít své meze, zřejmě dané širší kulturní orientací. Jestliže tak renomo-vaný hudební měsíčník jako je Harmonie přinese recenzi recitálu Magdaleny Kožené ve Španělském sále a zmíní se pochvalně mj. také o árii z Gounodovy opery Pátý bře-zen, působí to stejně úsměvně, jako kdyby třeba německý tisk přejmenoval Jiřího Bělohlávka na Weisskopfa. Cinq-Mars, jak zní titul Gounodova díla v ori-ginále, totiž v tomto případě není datum nýbrž jméno, na-víc ve francouzských dějinách poměrně dost známé. Markýz Henri d’Effiat de Cinq-Mars byl favoritem krále Ludvíka XIII. a s jeho smutným osudem se setkáme např. u Pitavala anebo ve stejnojmenném historickém románu Alfreda de Vigny, kte-rý se stal předlohou právě pro Gounoda. Na překlepy a chyby narážíme v novinách a časopisech prak-ticky neustále. Ani Hudební rozhledy toho nejsou ušetřeny. Co se však dá prominout v ma-teriálech s omezenou životností, by se nemělo vyskytovat tam, kde jde o existenci trvalou. Jako zkouška všímavosti proto působí už víc než deset let pamětní tabule pražských mozartovských premiér, umís-těná na pravém rohu průčelí Stavovského divadla. Kromě Dona Giovanniho hlásá, že zde byla poprvé uvedena také korunovační opera La clemenz (!) di Tito. Ono písmenko „a“ ze slova „clemenza“ však nevy-padlo léty. Jak je z rozmístění nápisu zjevné, nebylo tam od samého počátku. Ale buď si toho doposud nikdo nevšiml, nebo je to každému jedno. Ať tak, či onak, v zájmu dobré vizitky našeho hlavního města by to už někdo konečně opravit měl.

brněnského rozhlasu Jan Slabý, harfista a pedagog Vilibald Scheiber a houslisté, pe-dagogové brněnské konzervatoře František Krejčí a Josef Jedlička – ten byl i prvním sekundistou Moravského kvarteta.

Před 110 lety – 1894 – se narodil vyni-kající houslista a pedagog, rektor JAMU, naturalizovaný Brňan František Kudláček, primarius Moravského kvarteta, který s Le-ošem Janáčkem provedl závěrečnou redakci jeho smyčcového kvartetu Listy důvěrné, v tomtéž roce i pěvkyně, sólistka brněnské opery a známá pedagožka Hana Pírková.

Před 130 lety se narodil dirigent a peda-gog konzervatoře František Neumann (na konzervatoři byla udílena i Neumannova cena za nejlepší skladbu), před 170 lety pianistka Amálie Wickenhauserová, pří-slušnice známé brněnské hudební rodiny Nerudů, učitelka Leoše Janáčka, s nímž také koncertovala na dva klavíry.

Před 180 lety ve stejném roce jako Bedřich Smetana – se narodil pěvecký pedagog a Smetanův nechvalně známý odpůrce František Pivoda, a před 200 lety legendární moravský sběratel lido-vých písní František Sušil, z jehož sbírek dodnes čerpá svou inspiraci řada autorů. Všichni z uvedených si zcela určitě zaslou-ží minimálně toto malé připomenutí.

Na závěr své úvahy se vrátím k letoš-ním hlavním oslavencům a dovolím si vznést otázku: z různých životopisných knih o Antonínu Dvořákovi se dovídáme, že ve volných chvílích velmi rád hrával (a velmi nerad prohrával) karetní hru zvanou darda. Ač jsem pročetla nejrůz-nější slovníky (jsouc ducha zvídavého), nikde jsem nezjistila, jaká jsou pravidla této hry. Proto kdyby snad někdo náhodou věděl …

VĚRA LEJSKOVÁ

Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace

ŘEDITEL DIVADLA J. K. TYLA, PŘÍSPĚVKOVÉ ORGANIZACE VYPISUJE

KONKURZDO VŠECH HLASOVÝCH

SKUPIN OPERNÍHO SBORU

Uchazeči se mohou přihlásit písemně do 31. 3. 2004 na adresu:

Divadlo J. K. Tyla, příspěvková organizace – operaProkopova 14301 00 Plzeň

Uchazeči budou písemně vyzváni.Nástup od sezony 2004/2005.

Hr0403.indd 25 25.2.2004, 13:01:15

26

H O R I Z O N T

Lze spojit dva tak vzdálené světy jako in-terprety vážné hudby a rocku? To je otázka, na kterou se snaží najít odpověď hudebníci z obou „branží“ přes 30 let, když koncem 60 let začaly podobné projekty, hlavně ve

Velké Británii, vznikat. Ty ale měly výho-du v tom, že vznikaly pouze pro studiové nahrávání, kde je možné pomocí techniky vše „doladit“ či „vykouzlit“ tak, že posluchač žasne. Zcela jiná situace nastává při živém koncertu, kde ani nejlepší aranžéři a zvu-kaři nejsou zárukou úspěchu.

V našich konzervativnějších poměrech patří k průkopníkům podobných „fůzí“ na rockové scéně skupina Lucie. Ta je svým mainstreamovým rockem s líbivými melodiemi přímo ideálním materiálem pro takové experimenty. Přesto spojení se Symfonickým orchestrem hl. města Prahy FOK na jediném koncertě 27. ledna ve Smetanově síni bylo očekáváno s až pří-lišnými nadějemi. První pokus Lucie před dvěma lety - koncert a CD Lucie v Opeře -- totiž nebyl typickým případem. Lucie tehdy ve Státní opeře hrála s Českým národním symfonickým orchestrem akusticky tj. bez elektrických kytar a všech zesilovačů apod., což samozřejmě dávalo výhodu orchestru. Symfonici s despektem nazývaní rockery „frakouni“ měli tak převahu. Tentokrát ale bylo vše jinak. Vyprodaný sál vyslechl 13 písní kapely (+ 3 přídavky), která elektrifi-kována hrála zepředu pódia (FOK, řízený Janem Chalupeckým, byl tedy až za ní),

s průhlednou plexistěnou za Kollerovými zády, aby Koller nemusel „ubírat“ na zvu-ku bicích. Nejtěžší úkol byl ale na bedrech aranžéra všech skladeb večera, Martina Kumžáka. Zkušený profesionál, známý

z mnoha muziká-lů, a mj. i aranžér zmíněného koncer-tu v Opeře. Vybral spolu s Kollerem 15 největších hitů kapely a s ohledem na sál a publikum stáhl zvuk kapely a naopak trochu zesílil orchestr, aby vyrovnal dy-namické rozdíly. U tak zkušeného aranžéra ale pře-kvapilo, jak málo si s úvodními písněmi koncertu vyhrál, jak málo aranžérských ná-

padů použil. První čtyři hity zněly v takřka kolovrátkové podobě nerozeznatelné jedna od druhé - zarazilo to u známých Trumpet, které přímo volají po větší barevnosti, po vyhrání si s charakterem písně. Naštěstí od následující Sbírky zvadlejch růží jakoby máv-nutím kouzelného proutku došlo k obratu, před pauzou se končilo populárním Med-vídkem a po přestávce již vrcholil koncert výborně zaranžovanými písněmi až po zá-věrečnou Ameriku ze stejnojmenného filmu, která svým symfonickým zvukem již v ori-ginálu byla účelu večera nejblíže. Publikum si vyžádalo ještě dva přídavky mj. i Chci zas v tobě spát a končilo se opakovaným Medvídkem. Výborným nápadem se ukázalo zařadit na začátek druhé půle slavné číslo z Prokofjevova baletu Romeo a Julie -- Mon-tekové a Kapuleti. Bez Lucie orchestr FOK prokázal, že v sále je více doma a kupodivu i příznivci Lucie aplaudovali zcela nelíčeně. Nakonec tedy koncert, který tak špatně za-čal, skončil úspěšně. Nelze ale nevidět jeho zápory, pro které zůstal na půli cesty. Vedle zmíněných aranžmá úvodních skladeb je nutno pro červnové opakování doladit akustiku v sále, aby kvalitně slyšeli nejen posluchači na balkoně a vzadu v přízemí, u obou zpěváků kapely Davida Kollera

Hudba na FebiofestuMezinárodní přehlídka filmu, televize

a videa, známý Febiofest i ve svém 11. roč-níku ve dnech 22. -- 30. ledna v Praze (a ná-sledně v Brně, Ostravě a dalších městech) přinesl jako každoročně i několik filmů s tématem hudby. Mezi hranými filmy vévodil letos brazilský snímek o skladateli Hectoru Villa - Lobosovi Vášnivý život (2000, režie Zelito Viana), kde stárnoucí skladatel retrospektivně bilancuje celý svůj život. Po-lodokumentární příchuť mělo promítnutí amerického snímku Inkognito - Maskovaný a anonymní (2003, režie Larry Charles), kde spoluscenáristou a hercem i autorem hudby byl americký písničkář Bob Dylan. V sekci věnované mexickému režisérovi Arturovi Ripsteinovi zaujal hraný snímek Královna noci o legendární mexické zpě-vačce lidových písní zvaných rancheros Luche Reyesové. Příznivce baletu potěšil film z baletního zákulisí, americká Společ-nost (2003, režie Robert Altman) s vynikající tanečnicí Neve Campbellovou z Chicago Joffrey Ballet Theatre. Hodně hudebních témat nabídly i dokumenty -- domácí Czech Woodstock (2003, režie Oliver Morgenstern) o historii známého rockového festivalu v Trutnově a Mýtus Nick Cave and Bad Seeds (2003, režie Šimon Šafránek) o kon-certu australského rockera u nás. Německý dokument Krok přes hranici (1993, režie Nicolas Humbert a Werner Penzel) sezna-moval s hudbou amerického alternativního skladatele Freda Firtha.

Další hrané filmy na festivalu přinesly i hudbu takových celebrit jako Ennio Mor-ricone, Gia Kančeli, Goran Bregovič, Alfred Šnitke či zástupců polské skladatelské školy od Wojciecha Kilara přes Zbigniewa Preisne-ra až po mladšího Jerzyho Satanowského.

VLADIMÍR ŘÍHA

Experiment FOK a rocková Lucie zůstal na půli cesty

i Roberta Kodyma byly totiž problémy se srozumitelností textu. Též dívčí sbor tvořený 12 dívkami z Bambini di Praga mohl být zvukařem vytažen více. A snad do té doby by měl i zřizovatel FOK opatřit hudebníkům orchestru slušivé smokingy - ty se pro podobné akce hodí mnohem více než klasické fraky. Na Západě, třeba u takového London Symphony Orchestra, jenž podobné koncerty provozuje již léta, se to již stalo dobrým zvykem.

VLADIMÍR ŘÍHA

Skupina Lucie: zleva Robert Kodym (zpěv, sólová kytara), David Koller (zpěv, bicí), Tomáš Marek (bicí), Tomáš Vartecký (kytary) a Petr Chovanec alias PBCH (basová kytara) Foto František Ortmann

Hr0403.indd 26 25.2.2004, 13:01:15

27

D I V A D L O

Opera Richarda Wagnera Bludný Holanďan, stojící na počátku jeho děl vy-cházejících z gesamtkunstwerku, se stala lednovou premiérou operního ansámblu divadla J. K. Tyla v Plzni (23., 24. 1.). Romantický příběh o prokletém holand-ském námořníkovi je historicky posedmé uveden na plzeňském jevišti.

Dílo Richarda Wagnera klade zcela mimořádné nároky na orchestr, sbor i sólisty. V Plzni uspěl asi nejlépe v té-to zkoušce sbor vedený Zdeňkem Vimrem. Především mužský sbor podal úctyhodný výkon. Škoda disto-nace sopránů v úvodním brumendu druhého dějství, protože jinak byla ženská část sboru také na výborné úrovni. Výkon celého sboru byl pak ještě násoben dokonalým plněním choreografie jednotlivých scén.

Orchestr pod vedením Petra Kofroně měl problémy v předehře, a to na obou premiérách (nejednot-né nástupy dřev a intonační labilita). Kofroňovo nastudování straní drama-tickým plochám na úkor lyrických, které postrádají citovost v dynami-ce a tempu. Tím, bohužel, ochuzuje Wagnerovu hudbu o kontrast proti-pólů. Systematická práce s leitmoti-vy vychází ovšem také naprázdno. Výsledkem je více intuitivní, než promyšlené nastudování Wagnerovy partitury.

Z obou premiér zaujal v roli Holanďana svým výkonem Dalibor Tolaš. Jeho lahodný baryton, dosta-tečně voluminézní a vyrovnaný ve všech polohách, vyjádřil plasticky tragiku titulního hrdiny. Jiří Rajniš jako Holanďan také uspěl. Jeho hlas byl dostatečně objemný, méně znělé byly pouze tlačené hloubky. Jeho pěvecko-herecký výkon gradoval ve třetím dějství. Milým překvapením byl pro mne výkon dobře frázující Ivety Žižlavské v roli sebeobětující se Senty. Její hlas sice není objemný, přesto však svým koncentrovaným tónem zdolala bariéru orchestru. Byla Sentou dramatič-tější a přesvědčivější, než její alternantka Ivana Šaková, která odvedla výkon také na velice dobré úrovni. Krásný hlasový

materiál Jevhena Šokala v roli bohat-ství lačného Dalanda postrádal více kanti-lény, na rozdíl od Pavla Horáčka v téže roli. Tragickou roli Erika vytvořil na obou premiérách Plamen Prokopiev, na té druhé úspěšněji. Nevím, zda vedení plzeň-ské opery dobře uvážilo obsazení tohoto lyrického tenoristy do Wagnerova partu. Mám vážné obavy, aby nedošlo k po-škození pěvcova hlasu. Jan Ondráček byl hlasově i představitelsky kvalitním

Kormidelníkem. V této roli uspěl také Zbyněk Brabec. Pěknou příležitostí pro barevné hlasy Veroniky Hajnové a Jany Piorecké byla role Mary.

Více jsem očekávala od režie talentova-ného Jiřího Heřmana, který oslnil svojí předchozí plzeňskou inscenací Samsona a Dalily. V Bludném Holanďanovi zvolil

Bludný Holanďan v Plzni aneb Bludný Holanďan na pláži

obdobný režijní postup, který však ve Wagnerově opeře nedosahuje stejně inten-zivního účinku jako u díla C. Saint-Saën-se. Zdlouhavé, monotónní nástupy sboru, ještě za světla v hledišti, za zvuků jakési relaxační hudby, jsou hluboce předsunuty před začátek každého dějství. Strojový pohyb sboru je průvodním zjevem všech sborových scén. Tento stereotyp se však na rozměrných plochách Wagnerovy hud-by brzy vyčerpá a diváka začne nudit. Scéna Pavla Svobody využívá i zadní jeviště. Dominantou je jakýsi běhoun z písku, ztrácející se v horizontu scény. Znázorňuje pláž, drahokamy v útrobách Holanďanovy lodi a symbolizuje konkrét-ní i životní cesty hlavních postav. Kine-

tický moment dodávají scéně visící panely různých velikostí uváděné do pohybu nejen tech-nikou, ale též sólisty. Jedinou rekvizitou se stala plážová le-hátka, která měli bez rozdílu sólisté i sbor. Ne vždy ovšem plnila svou funkci dobře. Jako rekvizita fungovala v případě iluze plachtoví lodi, nebo jako sedačka u kolovratu. Ve své podstatě však vyvolává lehátko asociaci odpočinku a pokoje. V dramatických momentech představovalo pro pěvce, v nich usazené, překážku v aktivnějším po-stoji vnějším a koneckonců i vnitřním. Kostýmy Lenky Poláškové vhodně dotváře-ly režijní záměr stereotypu minimálním rozlišením mezi sólisty a sborem. Výjimku tvořil pouze Holanďan v tma-vém rozevlátém plášti a jeho posádka tvořená tanečníky. Nasvícení scény (J. Heřman a D. Tesař) účinně podpořilo režijní záměr.

Přes všechny uvedené ne-dostatky lze hodnotit plzeň-ského Bludného Holanďana jako dramaturgický počin. Inscenace samotná je beze-

sporu na profesionální úrovni. Přesto se však domnívám, že dílo Richarda Wag-nera bylo zcela zásadně ochuzeno, a to o romantismus, který je pro něj klíčový. Inscenátoři svým pojetím připravili plzeň-ské publikum o mnohem hlubší umělecký zážitek.

LILKA ROČÁKOVÁ-RYBÁŘOVÁ

Dalibor Tolaš v roli Bludného Holanďana Foto Marta Kolafová

Hr0403.indd 27 25.2.2004, 13:01:16

28

S nejslavnější operou Georgese Bizeta (1838--1875) Carmen mají příznivci ope-ry možnost se setkávat nejen na pódiích či v celé řadě skvělých nahrávek, ale například i ve více než 30 (!) filmových verzích.

Námět ke své poslední opeře si Bizet našel sám, v novele Prospera Mériméa (1803--1870) Carmen, poprvé publi-kované v roce 1845 v časopise Revue des deux mondes. Okamžitě ho zaujal: miloval exotické náměty a i když sám

ve Španělsku nikdy nebyl, atmosféra dramatu ho strhla. Vypracováním libreta byli pověřeni Henri Meilhac (mluvené dialogy) a Ludovic Halévy (zpívané partie), nicméně Bizetův po-díl byl pravděpodobně značný: za jeho dílo jsou mj. považována i slova slavné Habanery – autograf se totiž zachoval. V knihovně pařížské konzervatoře si teh-dy Bizet vypůjčil sborník španělských lidových písní Fleurs d‘Espagne (Květy Španělska), dílo folkloristy Sebastiána de Yradier (Bizetův výpůjční lístek prý knihovna dodnes chová jako relikvii). Tam našel píseň nazvanou El Arreglito čili Zasnoubení, jejíž nápěv použil jako

„Chanson Havanaise“ neboli Habaneru do své opery. Jinak ale doklady o genezi díla nemáme. Důvody jsou dva: Meilhac, Halévy i Berlioz byli v denním osobním kontaktu, a tudíž si nepotřebovali psát. Navíc Bizetovy dopisy a deníky i pří-slušné záznamy v Halévyho deníku byly pozůstalými zničeny.

Operu Carmen začal Bizet komponovat pravděpodobně na výzvu ředitele pařížské Komické opery Camille Du Loclea. Zbýva-ly mu tři roky života, za sebou měl řadu osobních i tvůrčích neúspěchů a proher, trpěl špatným zdravotním stavem, nedo-statkem tvůrčí sebedůvěry, hlubokými depresemi. Překypoval enthusiastickými plány, které pak nerealizoval, a pokud ano, řadu rukopisů nakonec zničil. Ani Carmen se nerodila snadno: práci přerušil, aby se věnoval opeře o Cidovi (s názvem Don Rodrigue) a zabýval se myšlenkou na oratorium o sv. Jenovévě. K tomu připočtěme rozháraný osobní ži-vot: opustil svou ženu Geneviève, dceru Ludovika Halévyho, deprese se stupňova-ly – lze si představit větší chaos?

A přesto vznikla jedna z nejúspěšnějších oper všech dob. Její světové slávy se už Bizet nedožil. Ani skutečnost, že v den premiéry 3. 3. 1875 byl jmenován Rytířem čestné legie, nemohla zmírnit trpké zklamá-ní z chladného přijetí díla na premiéře v pa-řížské Komické opeře. Přesto se opera do Bizetovy smrti hrála v Paříži třiatřicetkrát se stále vzrůstajícím úspěchem. O boomu opery po vídeňském uvedení 23. 10. 1875 se Bizetovi ani nesnilo: stačí výčet v prv-ním desetiletí po jeho smrti: 1876 Brusel a Budapešť, 1878 Petrohrad, Londýn, New York, Stockholm, Dublin, New York, 1879 Melbourne a Neapol, 1880 Hamburk, Praha (29. 3., Královské německé zemské divadlo, dnešní Stavovské) a Ženeva, 1881 Mexico City, Rio de Janeiro, Malta, Barcelona, Buenos Aires, 1883 Riga a Santiago, 1884 Timisoara, 1885 Tallin, Lisabon.

Jaká je vlastně definitivní verze opery? To se už asi dnes nedozvíme. Víme, že 2. 6. 1875, den před svou smrtí, uzavřel Bizet dohodu s ředitelem Vídeňské dvorní opery Franzem von Jaunerem o provedení opery. Skladatel mu přislíbil, že dílo poněkud zkrá-tí (mj. prý uvažoval o škrtnutí Escamillovy árie!) a že mluvenou prózu mezi hudeb-

Carmen ve Státní opeře Prahaními čísly nahradí zpívanými recitativy. K zamýšleným úpravám však už nedošlo, následující den Bizet v necelých 37 letech zemřel. Úpravy se ujal jeho věrný přítel Ernest Guiraud. Nahradil mluvenou prózu prokomponovanými recitativy a navíc do-plnil závěrečné dějství baletní suitou, k níž použil části jiných Bizetových děl, cikánský tanec z opery Kráska z Perthu a pastorálu a farandolu z Arlesanky. V této podobě se 23. 10. 1875 seznámila s Carmen Vídeň. Přijala ji s nadšením, a odstartovala tak její rozlet po dalších evropských operních jevištích. Od vídeňské premiéry se tzv. Gui-rardova verze hrála po celém světě. V roce 1964 publikoval Fritz Oeser rekonstruované původní znění, čímž přibyla další možnost provozovací praxe.

Ředitel Státní opery Praha, Mgr. Jaro-slav Vocelka, pověřil režií Carmen známého filmového režiséra Zdeňka Trošku, tvůrce nesmrtelných filmových pohádek a kome-dií. Málokdo z operních fanoušků ale ví, že Zdeněk Troška má za sebou i úspěšné inscenace Verdiho Dona Carlose (Národní divadlo 1989) či Dvořákovy Rusalky na Křižíkově fontáně na Výstavišti v Praze. „Chtěl jsem, aby divák měl opravdu pocit, že je v Seville, kde svítí slunce a kde jsou půvabné Španělky v krásných krojích“, říká Zdeněk Troška. „Zažil jsem při řadě zahra-ničních operních představeních, že se otevře-la opona a diváci začali tleskat: spontánně ocenili práci scénografů a kostýmérů. U nás mám pocit, že někdy převládá až taková módnost ošklivosti: čím je to ošklivější, tím víc jsme »in«. Není to ale pravda. Jsem rád, že náš tým, výtvarník kostýmů Josef Jelínek i scénograf Milan Ferenčík, má stejný názor. Hrajeme přece pro diváky! Té ošklivosti je okolo nás stále víc a víc, a proto musí být lidská duše hýčkána, hlazena a musí vidět krásno…“

Hudebního nastudování se ujala mladá talentovaná francouzská dirigentka Claire Levacher, která se ve Státní opeře Praha představila již úspěšným nastudováním opery La voix humaine (Lidský hlas) od Francise Poulenka (premiéra 6. 6. 2000). V titulní roli se představí sólistky Státní opery Praha Galia Ibragimova a Jana Sýkorová.

Státní opera Praha. Georges Bizet: Carmen. Režisér: Zdeněk Troška, dirigenti: Claire Le-vacher, Jiří Mikula, scéna: Milan Ferenčík, kostýmy: Josef Jelínek, choreografie: Marcela Benoniová. Premiéra: 11. III., reprízy: 12., 18., 21., 25., 30. III., 7., 15., 18., 20., 25., 30. IV., 2., 4., 7., 20. V. 2004.

Z A D Á N O P R O S t á t n í o p e r u P r a h a

Zdeněk Troška v roli operního režiséra Foto archív

Hr0403.indd 28 25.2.2004, 13:01:17

29

Úmrtí

Z P R Á V Y Z D O M O V A

Za Ivo Jiráskem(16. 7. 1920–8. 1. 2004)

Ve čtvrtek 15. ledna jsme se v pražském krematoriu rozloučili s Ivo Jiráskem, významnou osobností české hudby. Ivo Jirásek byl sice pražský rodák, nicméně jeho rodina měla kořeny ve vý-chodočeském Hronově. Po absolvování gymnaziálních studií pro-šel kompozičním školením na konzervatoři u O. Šína, M. Krejčího a A. Háby. Dirigování studoval u P. Dědečka, operní režii u F. Puj-mana. Těsně po válce působil v České filharmonii jako asistent R. Kubelíka. Odtud jej vedla cesta do Opavy, kde působil zprvu jako dirigent a posléze i šéf opery (1946--956). Potom byl činný v různých organizačních funkcích jako tajemník Svazu sklada-telů zprvu v Ostravě a později v Praze, v létech 1969--1978 byl ředitelem OSA a pak krátce i ředitelem Hudebního studia Minis-terstva kultury, do jehož kompetence spadla například i činnost Pražského komorního orchestru atd.Jirásek jako skladatel zpočátku tíhl především k dramatickým útvarům, z jeho dílny vzešlo sedm oper. Velký ohlas zaznamena-la například jeho jednoaktovka Medvěd (1964) na libreto dle Če-chova nebo Mistr Jeroným (1980), líčící osudy stoupence myš-lenek Jana Husa. Přínosem na poli operní tvorby byla i ostatní Jiráskova dramatická díla jako opery Klíč (1968), Danse maca-bre (1971) nebo Zázrak (1981). Jirásek zasáhl podnětně i do naší tvorby vokálně-symfonické: úspěšná byla jeho kantáta Zpěv o planetě jménem Země (1976), hluboce zapůsobilo i jeho ora-torium Stabat Mater (1968) nebo Symfonie se závěrečným zpě-vem Matka Naděje (1974). V komorních skladbách uplatňoval Jirásek často svůj smysl pro intelektuální humor a vtip (Mozar-tiana 1978) nebo Hudba k odpolední kávě pro čtyři klarinety (1980) atd. Po roce 1989 byl Ivo Jirásek jedním z prvních, kdo dali podnět k obnovení činnosti Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost. Byl rovněž členem Pondělníků.Ivo Jirásek nebyl jako skladatel žádný staromilec. Vycházeje zpočát-ku z ducha Hábova hudebně-estetického ideálu, přijal později čás-tečně i prvky nových technik a metod, nicméně byl vždy ve střehu, aby se jeho tvorba neocitala ve vzduchoprázdnu. Jeho hudba, vy-slovovaná často v ostrých konturách, nese v sobě vždy punc smys-luplného hledačství a tvůrčí zodpovědnosti. ZDENĚK ŠESTÁK

Za Vladimírem Šrámkem10. 3. 1923--17. 2. 2004

Dne 17. ledna ve večerních hodinách opustil ve věku 81 let řady českých skladatelů, vzácný, vzdělaný a talentovaný kole-ga, skladatel a dirigent Vladimír Šrámek. Jeho cesta k hudbě jako svému povolání nebyla snadná. Vytoužené studium hud-by bylo přerušeno totálním nasazením za druhé světové vál-ky v letech 1942--1945. Po absolutoriu pražské konzervatoře, kde byl žákem Františka Píchy pracoval jako odborný asistent v hudebním oddělení Národního divadla a jako redaktor diva-delní a literární agentury DILLIA. Uplatnil se i jako dirigent or-chestrálního sdružení.Těžištěm Šrámkových aktivit ovšem byla činnost kompoziční. Od tradičního výraziva tento přemýšlivý a zvídavý autor postup-ně směřoval k modernějšímu výrazu a osvojoval si nové sklada-telské techniky. V šedesátých letech se stal členem pražské sku-piny Nové hudby, kde zejména prostřednictvím souboru Musi-ca Viva Pragensis mohl realizovat svoji novou tvorbu. V té době patřil Šrámek k výrazným osobnostem avantgardního snažení, a jeho skladby byly publikovány v zahraničí.Z celoživotního díla Vladimíra Šrámka tu připomeňme komorní operu Jezdci podle Aristofana, televizní operu Kobaltová kvě-tina podle Wyndhama, hudební televizní hru Poslední les, hu-dební divadlo Spectrum I--III, pantomimu Světlo světa, Astro-nauty pro orchestr a celou řadu komorních skladeb pro nej-různější obsazení.Šrámkova orientace na Novou hudbu ovšem měla v období nor-malizace nepříznivé důsledky pro tohoto autora. Ty se proje-vily bojkotem jeho díla, které po dlouhou řadu let téměř neza-znělo. A tak se v ústraní žijící autor věnoval velmi intenzivně své další zálibě sci-fi literatuře a výtvarnému projevu, který demon-struje několik zajímavých abstraktních obrazů. Dlouhou těž-kou nemoc, které nakonec podlehl, zmírňovala péče a pocho-pení, poskytované rodinným zázemím, ve kterém se cítil nejlé-pe. Čest jeho památce.

Za Společnost českých skladatelů Asociace hudebních umělců a vědců OLGA JEŽKOVÁ předseda

Hudba v PrazePOCTA ANTONÍNU DVOŘÁKO-VI (30. 4.–1. 5.), soustředěná kolem 100. výročí skladatelo-va úmrtí, bude největší akcí při-pomínající význam jeho hudby. Jubileum patří vedle janáčkov-ského výročí k nejdůležitějším v propagačním projektu Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury. Pro první je připraven pietní akt a mše na Vyšehradě, pro další den spo-lečenská setkání, menší kon-cert v Rudolfinu a zahájení krátkodobé výstavy rukopi-su Novosvětské symfonie. Vr-cholem pocty má být pět te-

matických koncertů chysta-ných na třetí den velkými hu-debními tělesy.

PRAŽSKÉ JARO se letos výraz-ně zaměří na tuzemskou tvor-bu, zejména na odkaz Antoní-na Dvořáka. Odpovídá to širo-ce koncipovanému programu Česká hudba 2004, který má se státní podporou za cíl v Čes-ku i v zahraničí v roce vstupu do Evropské unie českou hud-bu výrazně a zajímavě prezen-tovat. * Poprvé v historii festi-valu tak například během jeho třítýdenního programu za-zní všech devět Dvořákových symfonií. Z Dvořákovy tvorby

zazní také jeho tři slavné in-strumentální koncerty, a to výhradně v podání zahranič-ních sólistů – klavíristy Gar-ricka Ohlssona, houslisty Kur-ta Nikkanena a violoncellisty Claudia Bohórqueza. * Vedle českých interpretů Dvořáko-vu hudbu přiveze jak Symfo-nický orchestr BBC s Leonar-dem Slatkinem, těleso z japon-ského města Nagoja a lipský Gewandhausorchester s Her-bertem Blomstedtem, tak Ha-genovo a Schönbergovo kvar-teto a kvarteto Arditti. České skladby mají ve svých progra-mech například také dirigenti Christopher Hogwood, Richard Hickox, Hideaki Muto a Rober-to Montenegro a klavíristé Ian

Fountain a Garrick Ohlsson. * Smetanovu Mou vlast připra-ví s Pražskými symfoniky Jiří Kout. Šéfdirigent Zdeněk Má-cal uzavře 59. ročník festiva-lu za pultem České filharmonie dvořákovským programem. Po letech tak nezazní poslední ve-čer Pražského jara Beethove-nova Devátá. * Někdejší šéfdiri-gent filharmonie Gerd Albrecht se představí v Národním diva-dle hudebním nastudováním Dvořákovy opery Vanda. Jeho předchůdce Jiří Bělohlávek připraví s filharmoniky Dvořá-kovo oratorium Svatá Ludmi-la. Dirigent Charles Macker-ras uvede ve „zlaté kapličce“ svou inscenaci Janáčkových Výletů páně Broučkových. *

Hr0403.indd 29 25.2.2004, 13:01:18

30

Na Pražském jaru zahraje díla svého pradědečka Antonína Dvořáka houslista Josef Suk; různé písně zazpívá Magda-lena Kožená, staré citolibské mistry připomene dirigent Jiří Stárek a s Máchovým Májem za doprovodu Fibichovy hud-by vystoupí herec Jan Tříska. Houslista Bohuslav Matoušek přikročí k dalšímu pokračo-vání projektu kompletujícímu skladby Bohuslava Martinů. Připravena je rovněž koncert-ní Pocta skladateli Petru Ebe-novi. * Novinkou festivalu Praž-ské jaro mají být matiné a nok-turna zaměřená k nastupující generaci českých koncertních umělců a k mladým poslucha-čům. Budou to dopolední so-botní programy v Sále Martinů a pozdní noční koncerty v Ru-dolfinu. * Koncert na Praž-ském jaru ohlásil také hous-lista Josef Suk, přestože už v podstatě přestal veřejně vy-stupovat. Program nezapomí-ná ani na sté výročí narození popularizátora hudby a orga-nizátora pražského hudební-ho života Václava Holzknech-ta a na nedožité devadesáti-ny dirigenta Rafaela Kubelíka. Oba stáli v roce 1946 u zrodu festivalu.

SBOR CANTICORUM IUBILO za-zpíval (5. 2.) v Sále Martinů na kon-certě k 75. narozeninám Petra Ebe-na (Nešpory na katalánský liturgic-ký text k svátku narození Panny Ma-rie, kantáta Starodávné čarování mi-lému, Pražské Te Deum 1989 a další vokální kompozice a varhanní sklad-by). Těleso má se skladatelem leti-tý přátelský vztah a řadu jeho sbo-rových kompozic uvedlo jako jeden z prvních českých interpretů.

STUDENTSKÝ ORCHESTR tchaj-

wanských univerzit hrál (5. 2.) v Kon-gresovém centru. Vedle světového repertoáru sahajícího od Bacha po Smetanu uvedl i tradiční tchajwan-skou hudbu. Vystoupení organizo-vala Pražská umělecká společnost.

SVATOVAVŘINECKÁ KONCERT-NÍ SEZONA, pražský cyklus v Helli-chově ulici, pokračovala po recitálu pianisty Jana Bartoše vystoupením sopranistky Ireny Houkalové, stu-dentky AMU (8. 2.).

ŠPANĚLSKÝ ŽESŤOVÝ SOUBOR Luur Metalls zahrál (11. 2.) v Betlém-ské kapli. Jeho novátorský hudební projekt se během let rozvinul v růz-ných oborech – v interpretaci, peda-gogice i v kompozici. Vedle pečlivě vybraného repertoáru je pro kvinteto charakteristická rovněž režie koncer-tů. Jeho diskografie obsahuje šest CD. Soubor před časem také nastu-doval Koncert pro dechové kvinteto a smyčcový orchestr od Čechoame-ričana Karla Husy. Skupina založila akademii, která poskytuje kurzy hu-debníkům z celého Španělska.

NÁRODNÍ DIVADLO v Praze připomnělo (27. 1.) 248. výro-čí narození Wolfganga Amadea Mozarta komorním koncertem. Jeho protagonisty byli na scé-ně Stavovského divadla čle-nové Talichova komorního or-chestru se sólisty a smyčco-vé kvarteto M. Nostitz Quar-tet. V programu zněla výhrad-ně Mozartova hudba.

TEREZÍNSKÉ ORATORIUM od Fran-ze Waxmana, zhudebňující básnické texty dětí zavlečených za druhé svě-tové války do ghetta v Terezíně, za-znělo (27. 1.) ve Státní opeře Praha při pietní vzpomínce na oběti holo-caustu. Skladba Američana němec-kého původu, napsaná v polovině 60. let, měla českou premiéru. Po-

dílelo se na ní v česko-rakouské pro-dukci na 200 účinkujících – sólistů, hudebníků a členů pěveckých sborů složených z dospělých i dětí.

PRAŽSKÁ KOMORNÍ FILHARMO-NIE vystoupila v sále České národ-ní banky při dalším koncertě Cyklu národů (11. 2.) se šéfdirigentem Ko-daňské filharmonie Giordanem Bel-lincampim (Weyse, Gade, Nielsen). Sólisty byli mezzosopranistka Domi-nique Devaux Blažková a houslistka Romana Zieglerová.

ROLNIČKOVÉ SVÁTKY PÍSNÍ – již 9. ročník přehlídky dětských pěvec-kých sborů, se uskuteční 29. 3. až 1. 4. v Národního domě na Smícho-vě a v sále Studia Rolnička. Svým zpěvem koncertní sál naplní na 1200 mladých zpěváčků převážně z praž-ských dětských a školních sborů. Představí se svým repertoárem a na závěr se všichni spojí v jeden velký sbor při zpěvu společných písní, kte-ré vybírá pro každý ročník sbormistr dětského pěveckého sboru Rolnička Praha a umělecký vedoucí Rolničko-vých Svátků písní pan Karel Virgler. V letošním ročníku budou mít děti rovněž jedinečnou příležitost se-tkat se osobně s autorem společ-ných písní Emilem Hradeckým, kte-rý bude přítomen na všech 7 kon-certech a nácvik i společné zpívání osobně povede. Skladby pana Emi-la Hradeckého, jazzového skladate-

Z P R Á V Y Z D O M O V A

ČESKÁ HUDEBNÍ RADA udělila (16. 1.) svou cenu skladateli Jaroslavu Krčkovi. Ocenila tak jeho umění stylizace a interpretace lidové písně a tance především v souborech Musica bohemica a Chorea bohemica. Krček, v kompozici žák Miloslava Kabeláče, absolvoval kurzy elektroa-kustické hudby a jeho elektroakustická opera Nevěstka Raab z roku 1971 získala mezinárodní ocenění ve Švýcarsku. Dílo má být letos v Praze znovu uvedeno. Jeho symfonická hudba čím dál víc směřuje k duchov-nímu rozměru. Foto Zdeněk Chrapek

ČLENOVÉ ČESKÉ FILHARMONIE, František Lhotka (violoncello) a Ondřej Balcar (kontrabas), vystavují (4. 2.–4. 4.) své sochy, reliéfy a obrazy v K-Café na Senovážném náměstí. František Lhotka vyrůstal ve výtvarnické rodině, ale v patnácti letech se rozhodl pro muziku. Vystudoval pražskou konzervatoř a od roku 1980 působil v orchestru FOK, odkud přešel po pěti letech do České filharmonie. Jeho tvorba, které se věnuje asi od třiceti let, nezapře prvky poetiky umělce-hudebníka. Ondřej Balcar vystudoval pražskou konzervatoř a AMU. Členem České filharmonie je od roku 1992, aktivně se však věnuje i hudbě komorní. Maluje od dětství (jeho tvorba, plná lyrické abstrakce, vychází z klasické moderny) a absolvoval již celou řadu samostatných výstav. Od roku 1994 je členem Sdružení pražských malířů při Syndikátu českých výtvarných umělců. Na fotografii Petra Horníka zleva Ondřej Balcar a František Lhotka. jar

Hr0403.indd 30 25.2.2004, 13:01:22

31

Za Janem Draským

2. 11. 1952 – 8. 1. 2004Mgr. Jan Draský, dlouholetý dramaturg Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro a režisér Divadla F. X. Šaldy v Liberci se narodil v Plzni v r. 1952 a již od útlého mládí k jeho životu neodmysli-telně patřila vážná hudba, především operní tvorba. Zatímco pro jeho vrstevníky bylo trestem, když nemohli běhat na ulici, pro něj bylo trestem nejvyšším, když nemohl jít do divadla na svou oblíbe-nou operu. V období dospívání, kdy na přání maminky studoval na Střední průmyslové škole dopravní v Plzni (musel mít totiž „pořád-né“ povolání), byl divadelní atmosféře nablízku i jako aktivní statis-ta na prknech plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla. Po matu-ritě se konečně splnilo jeho životní přání a on se mohl naplno vě-novat své lásce a svému koníčku zároveň – vážné hudbě. Nejprve to bylo studium zpěvu na Pražské konzervatoři, později prohlubo-val toto studium na Akademii múzických umění a k tomu se ještě věnoval dalšímu studijnímu oboru – operní režii. Své nabyté teo-retické znalosti a svou osobní invenci a fantazii pak zúročil při sa-mostatných režiích v Divadle F. X. Šaldy v Liberci i jako dramaturg hudebního festivalu Pražské jaro. Právě díky své profesi měl pak možnost se seznámit s mnoha zajímavými lidmi a v řadě případů se z těchto setkání vyvinula trvalá přátelství, která se snažil udržo-vat až do poslední chvíle.Jeho profesní zaměření mu také umožnilo cestovat, poznávat jiné kultury a navazovat kontakty po celém světě. Cestování pa-třilo totiž k jeho dalším koníčkům. Bohužel, jeho rozlet a zdárně se vyvíjející kariéru v hudebním světě přervala těžká autoneho-da v r. 1993, z níž se již nikdy zcela nezotavil. Přestože trpěl vel-kými bolestmi, nepřestával sledovat novinky z hudebního svě-ta, zajímal se o aktuální dění v tomto oboru, četl a psal kritiky, byl vždycky v obraze.Dalším úderem, se kterým se jen velice těžce vyrovnával, bylo úmr-tí jeho maminky a nejmilejšího přítele. Dlouho mu trvalo, než našel alespoň trochu svou ztracenou rovnováhu. I přes těžké rány osu-du však dokázal Jan Draský být společenským, zábavným part-nerem, který uměl pozorně naslouchat druhým, rozebírat problé-my a hledat jejich řešení. Byl nesmírně obětavý a nikdy se nesta-lo, že by komukoliv odmítl pomoci, kdo jeho pomoc potřeboval. Celý svůj život bezezbytku obětoval hudbě a veškerému hudební-mu dění a jeho přátelé vědí, jak moc měl život rád.Odešel milý, blízký člověk, kamarád, kterého jsme měli rádi. V na-šich srdcích a vzpomínkách však zůstane navždy stejně jako řada jeho článků v Hudebních rozhledech. STANISLAV FINDA

Z P R Á V Y Z D O M O V A

le, hrají rádi nejen klavíristé, ale jeho sborové skladby, např. písničku Den naruby, Mléčnou dráhu a další, mají ve svém repertoáru jako své „perlič-ky“ i mnohé výběrové sbory. Pro-gram přehlídky naleznou zájemci na www. rolnicka-praha.cz

PŘÍTOMNOST – sdružení pro soudobou hudbu˝, uspořádala 28. 1. 2. členský koncert. V Galerii pražské HAMU zazněly skladby jejích členů – Zdeňka Lukáše, Františka Fi-aly, Karla Janovického, Miloše Vac-ka, Eduarda Douši a Radka Rejška. Jako interpretky zde vystoupily Kate-řina Englichová (harfa) a Duo BeNe – Jana Neubauerová (flétna), Eva Be-nešová (klavír). Program byl sesta-ven tak, že každá z interpretek za-hrála skladbu sólovou, poté vystou-pily v kombinaci harfa – flétna, flétna – klavír a nakonec se umělkyně před-stavily společně.

EVE QUARTET (V. Hořovská, S. Pe-choušková, M. Kalistová, Š. Kut-manová) hrál (5. 1.) v žižkovské síni Atrium (Nosek, Doubrava, Vivaldi aj.). Pedagogem obou autorů byl V. Clar, autor SOS kvarteta, věnovaného pa-mátce hudebníků, jejichž „duše vy-plynuly k nebesům při zkáze parní-ku Titanic“.

VOGLER QUARTETT byl (27. 1.) hostem festivalu Euro Art v Lichten-štejnském paláci (K. A. Hartmann, J. Haydn, M. Slavický, A. Schön-berg). Soubor – vítěz soutěže v Evi-anu (1986) – tvoří absolventi Vysoké hudební školy v Berlíně a v Praze vy-stoupil poprvé.

Hudba v ČecháchPLZEŇSKÁ FILHARMONIE pod tak-tovkou Jiřího Maláta zahájila letošní koncerty (8. 1.) v sále Pekle (Dvořák, Smetana). Sólistkou byla houslistka Lucie Sedláková-Hůlová, která také s orchestrem odjela na jeho historic-ky první turné do USA.

Hudba na Moravě a ve SlezskuFESTIVAL ČESKÉ SNY bude největší mezinárodní akcí za-řazenou do projektu Česká hudba 2004 – nedílná sou-část evropské kultury. Domá-

cí částí Českých snů bude de-vátý ročník přehlídky Concen-tus Moraviae ve 13 moravských městech. Po červnové sérii 37 koncertů v Česku se České sny v červenci přesunou až do kon-ce roku do zahraničí a navštíví se stovkou akcí 14 zemí Evro-py a vybraná města v Americe. Ani jeden z koncertů se nebude konat v hlavních městech; hud-bu autorů narozených či půso-bících v českých zemích a její interprety chtějí organizátoři dostat do menších měst a re-gionů. Záštitu nad Českými sny převzali bývalý prezident Vác-lav Havel a mezzosopranistka Magdalena Kožená.

PROJEKT ČESKÁ HUDBA 2004 skončí v Brně v lednu 2005 uvede-ním první verze opery Řecké pašije Bohuslava Martinů v inscenaci lon-dýnského divadla Covent Garden. Hudba Antonína Dvořáka je letos spontánním nástrojem propagace vstupu České republiky do Evrop-ské unie. Největším počinem v za-hraničí, iniciovaným českými pořa-dateli, bude festival České sny, zahr-nující stovku akcí. Některé osobnos-ti se domnívají, že se projekt Česká hudba připravoval pozdě a že z větší části jen eviduje programy, které by se stejně uskutečnily.

JANÁČKOVA FILHARMONIE Ostra-va si v letošním roce připomíná 50 let od vzniku. Připravila koncert, při němž (29. 1.) zazněla stejná díla jako před 50 lety: předehra k Libuši, Ta-ras Bulba a Novosvětská.

MUZIKOLOGICKÁ KONFERENCE Janáček a literární opera se usku-tečnila (22.–23. 1.) v Knihovně J. Mahena v Brně.

NADACE LEOŠE JANÁČKA udělila při festivalu Janáčko-vo Brno pamětní medaile vý-znamným představitelům ja-náčkovského bádání. Medaile předala rovněž umělcům, mezi nimi i choreografovi Jiřímu Ky-liánovi. Převzali je také pěvci Peter Straka, Anja Silja, Libu-še Domanínská, Marie Steine-rová a Richard Novák a režisér Václav Věžník.

MEZINÁRODNÍ INTERPRETAČNÍ SOUTĚŽ při brněnském festivalu bude letos (20.–25. 9.) věnována

duu bicích nástrojů. Mohou se zú-častnit kandidáti všech národnos-tí, jejichž věk nepřesáhne ke dni za-hájení 30 let. Počet účastníků ve třech kolech je pořadateli limitován na maximálně 24 dvojic, 12 dvojic a čtyři dvojice. Přihlášky příjímá do konce dubna ARS/Koncert s. r. o., Mezinárodní hudební festival Brno, Úvoz 39, 602 00 Brno. Oba členo-vé dua připojí kopie rodných listů, portrétní fotografie, stručné živo-

topisy a potvrzení o zaplacení ad-ministrativního poplatku. Ten činí 300 Kč pro soutěžící z ČR a 10 USD pro zahraniční. Účastnický poplatek pak činí 1000 Kč respek-tive 150 USD.

BRNĚNSKÝ MAGISTRÁT uva-žuje o pravidelném konání fes-tivalu Janáčkovo Brno, a to zřej-mě každé dva roky. Akce se le-tos uskutečnila poprvé u příle-

Hr0403.indd 31 25.2.2004, 13:01:23

32

žitosti 150. výročí skladatelova narození a 100. výročí uvedení jeho nejznámější opery Její pas-torkyňa. Festival stál 18 milionů korun a přilákal 11. 000 diváků. Od konání podobných přehlídek v dalších letech si město slibuje větší návštěvnost Brna.

FESTIVAL JANÁČKŮV MÁJ má letos v květnu v Ostravě při 29. ročníku hostit jako dvě největší hvězdy svého progra-mu pěvkyně Gabrielu Beňač-kovou a Evu Urbanovou. K dal-

ším známým jménům patří ně-mecký pianista Gerhard Oppitz a petrohradský rodák Ilja Grin-golts, který je považován za vy-cházející houslovou hvězdu.

KLAVÍRNÍ DUO Renaty a Milana Bialasových z Brna hrálo (31. 1.) ve výroční den narození F. Schuber-ta v Jeseníku (Debussy, Feldhofer, Lejsek, Schubert, Stravinskij, Wijde-veld). Město se tak tradičně připomí-ná jako pořadatel Mezinárodní Schu-bertovy soutěže pro klavírní dua, kte-rá se tam koná od roku 1978.

DivadloOPERA YTA INNOCENS, kte-rou podle barokního libreta složil olomoucký skladatel To-máš Hanzlík (31), měla premi-éru (1. 2.) ve Stavovském diva-dle v Praze. Publiku ji předsta-vil soubor Ensemble Damian, který tvoří profesionální i ama-térští umělci z Olomouce a Br-na. Opera Nevinná Yta byla poprvé uvedena v Kroměříži v roce 1728 na přání kardiná-la Schrattenbacha. Nastudova-li ji tehdy členové piaristické-ho řádu, dochovalo se ale pou-ze libreto. Premiéra v Praze byla součástí projektu Národ-ního divadla Bušení do želez-né opony.

OPERA FURORE slaví 15 let. Prv-ní premiérou byl v roce 1989 Faust od Josefa Berga. Avantgardní oper-ní soubor Daniela Dvořáka a Jiří-ho Nekvasila byl založen o rok dří-ve jako protest proti konzervatismu kamenných divadel. Soubor sdru-žoval umělce orientované na nekon-venční pojetí moderní opery s cílem hledat nové cesty a možnosti oper-ní interpretace. Touto inscenací za-čala také spolupráce Daniela Dvo-řáka a Jiřího Nekvasila. Za 15 let je-jich společného působení vytvořili 36 převážně operních inscenací.

RůznéPETRU EBENOVI odhalili v den 75. narozenin v Žamberku (22. 1.) v Nádražní ulici v místě, kde se na-rodil, pamětní desku. V Divišově divadle pak následovala koncert-ní pocta skladateli, kterou připra-vily děti z tamní ZUŠ, nesoucí jeho jméno.

ČESKÁ HUDBA 2004 – nedílná součást evropské kultury evi-duje v Česku kolem 160 festi-valů a podobných větších pro-jektů, osm desítek inscenací, na 400 koncertů a dvě desítky výstav. Desítky koncertů a di-vadelních večerů věnovaných české hudbě, včetně řady fes-tivalů, se konají také v zahra-ničí. Je to například na osm-desát operních představení, přičemž nejhranější bude Ja-

náčkova Její pastorkyňa. Ka-lendárium má celkem na 700 položek. * Za jednu z nejvý-znamnějších akcí považují ko-ordinátoři mimořádný meziná-rodní festival Janáčkovo Brno (21. 1.–5. 2.). Kolem 100. vý-ročí úmrtí Antonína Dvořáka 1. května, kdy Česko vstoupí do Evropské unie, je v Praze plánován projekt Pocta Anto-nínu Dvořákovi.

ČESKOU HUDBU 2004 stát podpoří mimořádně vyčleně-nou částkou 105 milionů ko-run. Program Česká hudba 2004 iniciovala vláda, aby fi-nančně či propagačně pod-pořila projekty zaměřené vý-razným způsobem na českou tvorbu, a to napříč žánry. Jde o koncerty, inscenace, vý-stavy a expozice, publikační projekty i konference. V mi-mořádném grantovém řízení rozdělilo pro letošní rok mi-nisterstvo kultury více než dvacet milionů korun, a to pro dvě stovky projektů nej-různějších pořadatelů z pro-fesionální i neprofesionál-ní umělecké oblasti. Týkají se mimo jiné koncertů, oper-ních inscenací, festivalů, vý-stav, konferencí a publikač-ních aktivit.

UNIJAZZ, sdružení pro podporu kulturních aktivit, začalo provozo-vat kulturní centrum Kaštan v Břev-nově v Praze 6. Radnice pronaja-la centrum Unijazzu za symbolické nájemné jednu korunu ročně.

NÁRODNÍ KNIHOVNA připomněla výstavou v pražském Klementinu skladatele a knihovníka Ladislava Vycpálka (1882–1969). Vyc pálek vytvořil a od začátku vedl hudeb-ní oddělení v tehdejší Univerzitní knihovně – pracoval v Klementinu 35 let, po celý aktivní život do roku 1942. Členění fondu a základní koncepce soustavy katalogů v hu-debním oddělení nynější Národní knihovny trvá podle dr. Juliuse Hůl-ka ještě teď. Vyc pálek, v kompozi-ci žák Vítězslava Nováka, byl člově-kem hluboce věřícím. K jeho profi-lu patřila vysoká mravní opravdo-vost, nekompromisnost a systema-tičnost. veb

Z P R Á V Y Z D O M O V A

Za profesorkou Norou

Grumlíkovou(1. 5. 1930–30. 1. 2004)

Od raného dětství stále udivovala. Jakoby její zrození ve výroční den smrti Antonína Dvořáka znamena-lo osudové předurčení k hudbě. Housličky si vyprosila sama a po 8 měsících práce s Daliborem Kli-mešem ve Strakonicích vystoupi-la na prvním samostatném kon-certě v deseti letech. Do konce uměleckého života jich pak ode-hrála tisíce. S orchestry, s Jaroslavem Kolářem (aby duo hrálo zpaměti sonáty bylo tehdy velmi neobvyklé), v různých komor-ních sestavách…Absolventka gymnázia a současně Mistrovské školy ve třídě prof. J. Felda (1948), AMU u prof. J. Pekelského (1953) aspi-rantury tamtéž (1956), postgraduálního studia na Královské kon-zervatoři v Bruselu u Carla van Nesteho (1959), sbírala všude samá vyznamenání. Celým tím školením ale směřovala ke své-mu životnímu poslání, jemuž podřídila i svůj osobní život: kanto-řině. Od r. 1960 na konzervatoři, od 1967 na AMU. Předtím od-mítla třikrát nabídku asistentky v komorní třídě G. Poulet v Bruse-lu. A rodina „dětí“ se začala utěšeně rozrůstat. Na Grumlíkovou se stály doslova fronty. Dokázala spojit pedagogickou činnost (několik studentů ve finále velkých soutěží, první ceny z Pražské-ho jara) s vlastním koncertováním a oboje na vysoké úrovni. Za-hraniční turné, koncerty po Československu, rozhlasové a gra-mofonové snímky doma i venku, občas i světová premiéra. Ale především mračna vynikajících absolventů: O. Vlček, Č. Pavlík, J. Klika, G. Demeterová, I. Ženatý a další plejáda méně známých, přesto též úspěšných odchovanců. Všichni jsme ji měli rádi a ob-divovali její jemnou povahu i čistou duši. Jako jedna z mála mlu-vila až do konce života spisovně a nestrpěla, aby se v její přítom-nosti hovořilo vulgárně.Tragedie na sklonku života přispěly k postupnému odvanutí její duše z tohoto světa, zatímco tělo zde zůstávalo. Do koncertního programu jednou napsala: Čtvrtá věta Janáčkovy sonáty je Bo-lestí vytesaná Socha Krásy… Kéž nám tento obraz zůstane na-vždy spojen s tou drobnou dívenkou, plnou energie a lásky… IVAN ŠTRAUS

Hr0403.indd 32 25.2.2004, 13:01:25

33

Z E Z A H R A N I Č Í

Dozajista největší každoroční akci hudebního průmyslu – gigantický veletrh MIDEM (Marché international du disque et de l´édition musicale) v Cannes jsem navštívil naposledy v roce 1996. Navzdo-ry všem alarmujícím zprávám o krizi, pokračujícím šíření nelegálních kopií desek a vůbec všelijak jinak skomírajícím stavu veškerého hudebního byznysu přežil MIDEM rok 2000 vcelku bez úhony, i když jisté zeštíhlení je patrné na každém kroku. Ubylo celkových prostor, snížil se po-čet stánků i stránek veletržních Daily News a citelná byla určitě také absence dřevěné repliky pravého irského pubu, kde firma Jameson napájela po celý den návštěvníky zdarma svojí proslu-lou zlatohnědou whisky. Přesto se na letošní 38. ročník sjelo na konci ledna na Azurové pobřeží 10 640 zástupců nejrůznějších oborů. Od nahrávacích, distribučních, ale také právnických a účetnických firem, přes hudební nakladatelství, agentury, koncertní promotéry, festivaly, rozhlasové a te-levizní společnosti, ochranné organi-zace, výrobce zvukové techniky a její specializované kamionové přepravce až po oficiální reprezentace ministerstev a Evropské komise. Také národnostní složení delegátů je přepestré, loni bylo zastoupeno 92 zemí a letos se očekáva-lo překročení bájné stovky. Při setkání starých vlků, kteří už v oboru zažili ledacos a hlavně pamatují lepší časy, převládají nostalgické vzpomínky na doby, kdy byl ještě šoubyznys bezmála králem všehomíra, rezignované poky-vování hlavou a apokalyptické věštby, kam všechno tohle povede. Když ale večer míjíte osvětlená okna restaurací, lemujících mondénní bulvár Croisette a vidíte vcelku pohodou dýchající, veletrž-ními visačkami oprýmkované delegáty nad vyhlášenými středozemními i mořskými kulinářskými specialitami se sklenkami šumivého šampaňského v rukou, nezbý-vá než se ztotožnit s odvěkým pravidlem téhle branže, že „show must go on“.

Ta letošní otvírací byla vpravdě oká-zalá a mezi nejrůznějšími cenami ověn-čenými celebritami byly superhvězdy takového kalibru jako Kylie Minogue, Britney Spears, Dido, Robbie Williams

a v první řadě speciální trofejí za zásluhy odměněná Madonna. Ta se mimochodem po někdejších extravagantních modelech představila v nenápadných zelených šatečkách s drobounkými šesticípými zlatými hvězdičkami, decentním dekol-tem a dívčím baretem na hlavě – to vše v duchu oblečení pro domácí guvernantky a rodinné posluhovačky A. D. cca 1947. Což neznamená, že někteří její méně slav-ní kolegové si Madonninu zdrženlivost

nevynahradili futuristickými módními kreacemi, nechyběl ani v průběhu čísla se odstrojující sněhulák a pánové (i když, kdo ví?) v podvazcích a glasé punčoškách s lodičkami či holinami s nezbytnými „high heels“. Z nominovaných laureátů se omluvili jen Céline Dion, Phil Colins a Elton John, kteří se o svou radost nad udělenou poctou rozdělili s návštěvníky alespoň přednatočenými projevy z obří televizní obrazovky (v průběhu MIDEM se ovšem zastavil v Cannes cestou z eko-

Madonna v netradičním oblečení cudné dívčiny Foto archív

My (ne)jdem na MIDEMnomického fóra v Davosu např. i Peter Gabriel). Příslovečná národní hrdost pořádající země a také umění jaksepatří prodat vlastní zboží, triumfovaly tím, že každá kategorie měla svůj protějšek ve frankofonních cenách, díky kterým třeba sesbíral místní rockový idol, střapatý Kyo, hned čtyři trofeje. Celý ten mumraj, pro-ti kterému vypadají i ty nejnablýskaněj-ší show televize Nova jako zádušní mše, uváděl bezchybně, na u nás naprosto neznámé a nedostižné úrovni barevný Anthony Kavanagh.

O to větším kontrastem zapůsobil o dva dny později ceremoniál Cannes Classical Awards. Letos už po desáté

rozdané ceny za nejlepší desky, DVD a osobnosti roku v celkem pětadvace-ti (sic!) kategoriích vážné hudby byl více než chudým příbuzným svého šťastnějšího pop sourozence nejenom umístěním v podvečerním čase mimo hlavní programy do mnohem menšího sálu bez jevištních dekorací a světel-ných efektů, ale také osobou hlavního celebranta Davida Hurwitze v ne-formálním a spíše nespolečenském, nevyžehleném obleku. Nicméně je to patrně šikovný kujón, tenhle Hurwitz, v jehož mazané plešaté hlavě se celý nápad s cenami za klasiku zrodil, a je-hož stejnojmenná firmička je zaregis-trována jako „eseročko“ v newyorském Brooklynu.

Po supraphonských hodech v před-chozích letech (Simonova nahrávka Schulhoffových klavírních koncertů, Matouškův Martinů a loni odměně-ný snímek Zelenkovy Sub olea pacis v podání souboru Musica Florea) jsme tentokráte vyšli z klasického turnaje v Cannes naprázdno, ba dokonce ne-byli připuštěni ani mezi nominované, jednoduše proto, že časem se musí dostat na všechny. Jakkoli to nikterak nesnižuje hodnotu zmíněných desek, je dobré vědět, že o těchto cenách

„rozhoduje“ porota, ve které letos kromě Hurwitze a jeho společníka seděli praktic-ky neznámí redaktoři všehovšudy osmi hu-debních magazínů včetně Belgie, Lucem-burska a Maďarska, ale bez účasti např. britského Gramophonu, francouzského Diapasonu či německé Schallplatte. Přes-to měl našinec radost, když sálem zazněla jména českých skladatelů a interpretů, byť si ceny z pódia odnášeli zahraniční výrob-ci. Společnost Praga za Dvořákovy kvinte-ty v podání Pražákovců a Ivana Klánského

Hr0403.indd 33 25.2.2004, 13:01:28

34

Z E Z A H R A N I Č Í

a Naxos za pokračování martinůovského kompletu v interpretaci Kvarteta Marti-

nů. Alespoň z vlasteneckých pohnutek je třeba zaznamenat i Kubelíkův snímek Mahlerovy Písně o zemi s Bavorským roz-hlasovým orchestrem v kategorii „nejlepší archivní historická nahrávka“ a mezi ce-nami za DVD (udělovanými ve spolupráci s vídeňským International Music Center) dokument ze zkoušky a provedení Vltavy Ferencem Friscsayem z roku 1960 a no-minaci Mackerrasovy Lišky Bystroušky z Théâtre du Châtelet z roku 1995.

Kde naopak srdce našince krvácelo, ba se vztekalo a zuřilo, byla celková prezentace české hudby na MIDEM v jejím veleslav-ném roce 2004. Jako letošní hlavní světová hudební velmoc se prezentovali po celou dobu veletrhu desítkami produkcí Dánové (!), podpoření osobní účastí Jeho královské Výsosti korunního prince Joachima (a také patrně hektolitry pěnivého Tuborgu). Svůj národní a jaksepatří pompézní den měli Po-láci, odstartovaný ráno zubrovkou a vodkou s přípitkem ministra kultury Waldemara Dabrowského, pokračující odpoledními screeningy a zakončený koncertem Or-chestru Polského rozhlasu s celovečerním programem z díla přítomného autora, letos dvaasedmdesátiletého Wojciecha Ki-lara (i u nás dobře známé starší, ale stále svěží symfonické básně Krzesany a Orava, filmová hudba ke Coppolově Draculovi a světová premiéra nové Zářijové symfo-nie, inspirované událostmi 11. září 2001, až nemilosrdně, čtyřicet minut dlouhé a vel-

mi, velmi nudné), vysílaném z Debussyho sálu v přímém přenosu domů rozhlasem i televizí. Podobně vzdali za účasti svých oficialit Maďaři hold Peteru Eötvösovi (ten už předtím převzal speciální Classical Award pro žijícího skladatele), jehož skladby včetně rovněž premiérovaných Variací na téma Franka Zappy hrály Ensemble UMZE a Budapest Jazz Orchestra, řízené známým Zsoltem Nagym.

Na rozdíl třeba od Nové Kaledonie, Senegalu, podle oficiálních statistik jedné z nejchudších zemí současného světa Trinidadu, Rumunska, Estonska, Chorvatska, Slovinska i Slovenska, žád-ná naše instituce svůj stánek na veletrhu neměla. I kdyby tudíž někdo nakrásně přivezl s sebou na Riviéru problematic-

ký plakát s trianglem, anoncující státem garantovaný projekt „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské kultury“ či odpudivě nenápaditou, pravopisnými chybami hýřící brožurku s jeho kalen-dáriem, nebylo je kam pověsit a položit. Jediná důvěrně známá tvář Antona Dvoraka tak na české účastníky vyčí-tavě hleděla z obálky lednového vydání francouzského programového měsíčníku Le Monde de la Musique. Možná, že nám může být útěchou, že v čerstvě zveřej-něné tabulce IFPY čtrnácti evropských zemí s největším počtem distribuce pi-rátských desek jsou na tom ještě hůře než Česká republika Bulhaři, pobaltské republiky, Rumuni, Rusové a Ukrajinci. ANTONÍN MATZNER

O české hudbě v zahraničí přinášíme in-formace jen útržkovité. Většinou jen podle toho, „kdo nám co poslal, kdo se tam do-stal“. To je škoda, protože skutečný prostor pro českou hudbu je v zahraničí bohatší, rezonance je mohutnější. Zvlášť zajímavá je celá situace v džungli (možná rezerva-ci) soudobé tvorby. Pak se nám najednou a z různých zdrojů sešlo v redakci pět šest zpráv o zahraničních provedeních skladeb jediného autora. Ve zpravodajské rubrice Česká hudba v zahraničí by vypadalo divně šest zpráv o jediném autorovi a ani ne tolik

o ostatní české hudbě. (Málo a pozdě (!) nám dáváte „na vědomí“, vážení, Mistři.)

Rozhodli jsme se proto alespoň pro jed-no ucelenější, modelové svědectví a požáda-li jsme skladatele Jindřicha Felda (1925) o soupis jeho skladeb, provedených v po-slední době v zahraničí (ten přepisujeme) a o krátký rozhovor. Před první otázkou dovolte ještě nejstručnější charakteristiku autora, který tvůrčím přístupem prožil zmatení jazyků 2. poloviny 20. století.

Jindřich Feld s vkladem rodinné hu-debnosti byl vždy přesvědčen, že hudba

Jindřich Feld už je v EU

Jindřich Feld Foto archív

Hr0403.indd 34 25.2.2004, 13:01:29

35

Z E Z A H R A N I Č Í

je hudební „řečí“, tedy komunikací mezi autorem, interpretem a posluchačem. Kom-poziční technika je prostředkem k vyjádření určitého hudebního obsahu, nikoli cílem. Posluchače technika nezajímá, ten čeká na svébytné umělecké dílo! Je přesvědčen, že „každý skutečný tvůrce se musí snažit být především sám sebou, jen on sám nese odpovědnost za své dílo. Umělec nesmí být nikým a ničím omezován či reglemen-tován, všechny existující prostředky jsou mu k dispozici, vše je dovoleno – musí však usilovat o to hlavní: pevný a logický řád, svůj řád, a neupadat v nesmyslnou anarchii, která už není uměním. A to je to nejtěžší ze všeho“.

Uvést skladbu je jedna věc, ovšem prosadit ji, propagovat…?

Možnosti uvádění nových děl jsou ovšem různé v různých dobách i růz-ných zemích, záleží na dané společenské situaci, ekonomických možnostech atd. Vždy a všude však bude umělecká tvorba potřebovat podporu, neboť nelze počítat s její okamžitou komerční soběstačností či dokonce přínosem.

Úspěšnost či další uplatnění díla je však vždy otázkou, samozřejmě, nemůže vše uspět. Byli jsme svědky různého sek-tářství či netolerantnosti v provozování tvorby jednoho vyhraněného směru, ať to byl svého času tzv. socialistický rea-lismus, nebo určitá avantgarda často ne-přesně nazývaná „nová hudba“. Nedemo-kratické prosazování těchto extrémních směrů je snad diskredituje ještě více než jejich umělecká impotence. (Setkal jsem se s ostrými kritikami právě Bouleze ve Francii, a to hlavně od mladé generace, na konzervatořích…!) Vím, že kvalitní interpreti ani kultivované publikum netouží po vyčpělých, chladně kon-struktivistických strukturách či prázd-ném zvukovém pokusnictví, ale hledají novou emocionální, obsahově výraznou hudbu. Hudbu související s dlouholetou a stále vzrušující tradicí evropské hudby, kterou by dále rozvíjela i obohacovala a nikoliv popírala její nejvýznamnější rysy (jak to činí některé směry, od-mítající např. melodiku, výraznost te-matickou, tonální harmonii, polyfonii, rytmicko-metrickou strukturu, formální a tektonickou přehlednost atd.). O toto jde i mně ve vlastní tvorbě a jsem rád, že se setkávám se zájmem i pochopením ve všech zemích, které jsem měl možnost navštívit. Je vždy velkou radostí, poro-

Jindřich Feld vybral tato zahraniční provedení:

„Bohemia magica“, česká sezona ve Francii 2002 Nokturno pro flétnu a smyčcové trio (premiéra), Kasace pro 9 fléten Festival v Obernai 11.–l4. 4. Koncertantní hudba pro flétnový orchestr – Paříž 17. 9. 6. smyčcový kvartet (Pražákovo kvarteto), hobojová sonáta, Burleska pro hoboj a klavír, flét-nová sonáta, Americká sonatina pro flétnu a klavír, Scherzino pro klarinet a klavír – Lyon 11.–13. 10. Nokturno pro flétnu a smyčcové trio – festival Saint-Privat d´Allier 19. 8. – francouzští interpretiFrancie 2003Partita concertante pro violoncello sólo (M. Kaňka) – Paříž 30. 3. Nokturno pro flétnu a smyčcové trio, Sonatina pro klarinet a klavír, Preludium a toccata pro klavír, Flétnová sonáta, 4. kusy pro flétnu sólo, Rapsodická suita pro klarinet sólo, Americká sonatina pro flétnu a klarinet, Scherzino pro klarinet a klavír – Paříž. Dva koncerty v Českém kulturním centru 15.–17. 5. – francouzští interpreti („Hommage à Jindřich Feld“). 4. smyčcový kvartet (Pražákovo kvarteto) – Yvetot 20. 10., Pau 16. 11. Koncert pro flétnu a orchestr – Orléans 22.–23. 11. – francouzští interpreti P. – A. Biget, flétna. Skladby provedené v rámci „Master Class“ na konservatoři v Orléans 22. 11. (Flétnová sonáta, Divertimento pro flétnu a kytaru, Kasace pro 9 fléten, Koncertantní duo pro 2 flétny a další). Další provedení flétnového koncertu v různých zemích: Costa Rica (Susan Milan) – 11. 10., Norrkoping 4. 5. (Švédsko), Linz a Villach 6. a 7. 5. (Rakousko) – německý flétnista M. M. Kofler a Bruckner Philharmonie Linz. Komorní skladby, provedené ve Spolkové republice Německo 2003Partita concertante pro violoncello (M. Kaňka) – Koburg, 11. 9. 4. smyčcový kvartet (Pražákovo kvarteto) – Hamburg 25. 10., Eichstatt 5. 12. Světový saxofonový kongres – Minneapolis (USA) 2003Sonáta pro altový saxofon a klavír, saxofonový kvartet (3x různé americké soubory), Americ-ké concertino pro sopránový saxofon a komorní orchestr – premiéra 9. 7.–12. 7. (americký sólista K. Fischer). Další provedení Amerického concertina (s tímže sólistou) – Athens, Giorgia 11. 9. Další provedené skladby v USA 2003: několikrát violová sonáta, flétnová sonáta atd. (vesměs američtí interpreti).

zumět si s muzikantem, třeba hovořícím jinou řečí, ale dokonale komunikujícím v naší společné řeči hudební! Myslím, že v tom je krása poslání i velká budouc-nost současné hudby.

Jak je Tvoje hudba přijímána, jaký je zájem?

Kdyby nebyl o mou hudbu zájem, asi bych ji přestal komponovat. Převažující část mých skladeb je komponována na objednávku interpretů. Ta je výrazem jejich důvěry k autorovi, což je pro něj základní předpoklad. Vždyť hudba je pře-ce svébytnou řečí, kterou autor komuni-kuje s publikem právě prostřednictvím interpreta. Musí tedy v prvé řadě myslet na něj. Jako bývalý houslista a violista znám ten požitek z hraní skladby, opti-málně koncipované pro nástroj – i když třeba náročné, virtuózní. Zájem inter-preta je tedy předpokladem životnosti

skladby a pro autora možností předat své hudebně obsahové sdělení (ať už více či méně náročné či závažné) určitému okruhu posluchačstva. Kvalitní prove-dení je tak hlavní podmínkou kladného přijetí skladby, tedy úspěchu autora i in-terpreta a následného zájmu o oba.

Moje osobní zkušenosti jsou radost-né: Potřeba nové, umělecky náročné, ale přitom i sdělné hudby je nesporná a potěšitelný je i v posledních letech stále stoupají zájem o českou hudbu (samozřejmě i soudobou!) hlavně ovšem v cizině. Česká hudební tvorba minulos-ti i současnosti má stále všude vysoký kredit a každý český skladatel může být hrdý na to, může-li být považován za jednoho z reprezentantů této velké hudební kultury. Toto je zdrojem mého optimismu a byl bych rád, kdybychom si to všichni uvědomili právě v tomto roce, zasvěceném české hudbě. Připravil šk

Hr0403.indd 35 25.2.2004, 13:01:30

36

Z E Z A H R A N I Č Í

Berlínská státní opera Unter den Linden uvedla na samém konci loňské-ho roku k uctění stodesetiletého výročí úmrtí Petra Iljiče Čajkovského jeho před-poslední operu Piková dáma. Dílo bylo realizováno v koprodukci s Varšavskou operou polským inscenátorským týmem s výjimkou slovenského výtvarníka scény Borise Kudličky, který ale intenzivně s polským divadlem spolupracuje. U nás je známý scénografií k poslední inscena-ci Prodané nevěsty v Národním divadle. Režisér Marius Trelinski posunul děj do pozdějších let, někdy na přelom 19. a 20. století. Soustředil se na podrob-né vykreslení charakteristiky a odhalení vnitřního stavu rozporuplných postav pochmurného dramatu. K dokreslení celkového dojmu pak významně pomoh-la jednoduchá, ale šikovně barevnými světelnými efekty a kinetickou projekcí doplněná Kudličkova dekorace. Hráčské scény pak byly situovány do podniku Moulin Rouge. Celkový charakter vhodně

P¤EDPREMIÉRA

KONCERTU JANÁâKOVY FILHARMONIE OSTRAVA NA

MAERZMUSIK 2004 - FESTIVAL FÜR AKTUELLE MUSIK (BERLÍN)

HUDBA PRO TŘI ORCHESTRYDÒM KULTURY MùSTA OSTRAVY / âTVRTEK, 18. B¤EZNA 2004 V 19 HOD.

JANÁČKOVA FILHARMONIE OSTRAVA

DIRIGENTI

PETR KOTÍK, ZSOLT NAGY A PETR VRONSKÝ

PETR KOTÍK

VARIATIONS / PRO T¤I ORCHESTRY (2003/04)

OLGA NEUWIRTH

LOCUS…DUBLURE…SOLUS / PRO T¤I ORCHESTRY (2001/04)

CHRISTIAN WOLFF

ORDINARY MATTER / PRO T¤I ORCHESTRY (2001)

PHILL NIBLOCK

THREE ORCHIDS / (2003)

KONCERT JANÁâKOVY FILHARMONIE NA FESTIVALU MAERZMUSIK

DNE 21. 3. 2004 JE PO¤ÁDÁN BERLINER FESTSPIELE, S.E.M. ENSEMBLE, OSTRAVSK¯M CENTREM NOVÉ HUDBY A JANÁâKOVOU FILHARMONIÍ OSTRAVA

KONCERT PODPO¤ILO GRANTEM MINISTERSTVO KULTURY âR

O S T R A V S K É C E N T R U M N O V É H U D B Y

OSTRAVA CENTER FOR NEW MUSIC

INFO@OCNMH.CZ, WWW.OCNMH.CZ

doplňovaly zajímavé kostýmy Magdaleny Teslawské a Pavla Gabarczyka.

O invenční hudební nastudování se postaral hudební ředitel divadla, legendární Daniel Barenboim, který v čele vynikající berlínské Staatska-

pelle a vhodně vy-braných sólistů vytvořil ojedinělou hudební kreaci od-lišnou od vžitých, obzvláště ruských stereotypů uvádění tohoto díla. Hlavní role v originálním jazyce uváděné opeře nebyly obsa-zeny ruskými pěv-ci. Titulní postavu Heřmana ztvárnil v prvních čtyřech představeních Plá-cido Domingo, štafetu po něm převzal v dalších reprízách Viktor Lutsiuk. Tohoto dnes velmi žáda-ného ukrajinského tenoristu, pochá-zejícího z pěvecké líhně Gergijevova souboru Mariin-ského divadla, jsem slyšel zpívat ve stejné roli před čtyřmi lety v Cury-

chu, kdy nebyl v dokonalé formě. O rok dříve se ale vynikajícím způsobem pre-zentoval v titulní postavě Lohengrina v Gergijevově inscenaci. V berlínském představení byl Lutsiuk sice bez pě-veckých problémů, ale celkově vyzněl jeho výkon až příliš naturalisticky a v některých místech nevyrovnaně. Určitá kultivace projevu jinak krásného a znělého hlasu by prospěla. Jak těžký je part Lízy, bylo poznat i u tak vynika-jící pěvkyně, jakou je Angela Denoke, která u nejexponovanějších míst zpívala někdy skutečně až na doraz, nicméně v globálním pojetí podala výkon hodný obdivu. Něvská scéna s ní byla vskutku strhujícím zážitkem. Roman Trekel je dnes jedním z nejlepších lyrických bary-tonů. Při poslechu jeho Wolframa v bay-reuthském provedení Tannhäusera mne mrazilo v zádech. Nyní mi připadal jeho kníže Jelecký sice hlasově dokonalý, ale až příliš chladný. Tomského „vystřihnul“ pěvecky báječně mladý Hanno Müller--Brachmann, Hraběnku zpívala Ute Trekel-Burckhardt. Za uvedení stojí samozřejmě precizní pěvecký sbor vede-ný Eberhardem Friedrichem a pohy-bově rozehraný polským choreografem Emilem Weselowskim.

Berlínské provedení důstojně uctilo skladatelovu památku, ale zároveň ukázalo, jak je nesmírně těžké splnit požadavky Čajkovského partitury i pro tak renomovaný soubor, jakým Berlínská státní opera vskutku je.

PAVEL HORNÍK

Čajkovskij v Berlíně

Zleva Angela Denoke, Daniel Barenboim a Viktor Lutsiuk Foto Pavel Horník

Hr0403.indd 36 25.2.2004, 13:01:30

37

Česká hudba v zahraničíSEVEROČESKÁ FILHARMONIE TEPLICE se vrátila z evropského turné po Švýcarsku, Belgii, Fran-cii a SRN. Během více jak 40 dní provedla 22 koncertů v mnoha kul-turních metropolích včetně Žene-vy, Bruselu, Paříže, Marseille, Tou-louse, Nice, Mnichova, Kolína nad Rýnem a dalších měst. Na progra-mu měla díla G. Verdiho, C. Orffa, J. Sibelia, J. Strausse aj. Koncerty, které navštívilo více jak 120 tisíc po-sluchačů, se setkaly s velkým úspě-chem jak diváků, tak odborné kritiky. O koncertech informovaly i televizní reportáže stanice Euronews. Zahra-niční koncerty teplických filharmoni-ků přinášejí nejen propagaci lázeň-ského města, ale i nezanedbatel-né finanční příjmy, které pomohou uspořádat mnoho dramaturgicky za-jímavých koncertů na domácím pó-diu. V letošním roce má Severočes-ká filharmonie již smlouvy na kon-certy v Itálii, Španělsku a SRN.

MARTIN KASÍK zahájil „Rok čes-ké hudby“ v rakouském Grazu, a to 12. 1. s Klavírním koncertem g moll A. Dvořáka spolu s Grazer Sympho-nisches Orchester pod taktovkou Heinze Wallberga.

PRAŽSKÝ FILHARMONICKÝ SBOR se podílel na kompletní nahrávce Šostakovičových symfonií pro firmu Capriccio/ Delta Music. Ve dnech 20. – 25. 1. 2004 natáčel v Kolí-ně nad Rýnem tři jeho symfonie, je-jichž součástí je smíšený, či muž-ský sbor. Byly to 2. symfonie H dur op. 14 (Oktjabrskaja), 3. symfo-nie Es dur op. 20 (Pervomajskaja) a 13. symfonie b moll, op. 13 (Ba-byij jar). Hrál Gürzenich Orchester pod taktovkou Dmitrije Kitajenka, só-listou byl Arujun Kotchinian.

BONI PUERI, český chlapecký sbor z Hradce Králové, odjel 21. 1. na své první profesionální americ-ké turné. Jejich cesta povede přes 12 států USA – Colorado, Illinois, Iowa, Kansas, Minnesota, Nebras-ka, New Hampshire, South Dako-ta, Wisconsin, Wyoming, Califor-nie (koncert ve známé Grace Ca-thedral v San Francisku) a ve Wa-shingtonu DC vystoupí v St. Colum-ba´s Church: tento koncert se koná pod záštitou velvyslance České re-publiky v USA RNDr. Martina Pa-louše. Návrat z USA je plánován na

7. 3. Boni pueri pod vedením sbor-mistra Jakuba Martince a za klavír-ní spolupráce Viléma Valkouna pro-vedou tři různé programy: Evropská klasická hudba, Česká lidová hudba a S hudbou kolem světa.

ŠTEFAN MARGITA vystoupil v lednu v roli Lacy v pěti představeních Ja-náčkovy Její pastorkyně v Housto-nu (USA). Další role vytvořili Catheri-ne Malfitano, Patricia Racette, Ray-mond Very ad., dirigoval Russel Da-vies, režii měl David Alden.

JANÁČEK MÁ SVŮJ SÁL V ČES-KÉM CENTRU V PAŘÍŽI. Symbolic-ky v den 100. výročí premiéry ope-ry Její pastorkyňa byl 21. 1. pojme-nován po Janáčkovi velký koncertní sál Českého centra v Paříži. Český velvyslanec ve Francii Pavel Fischer zde zároveň odhalil Janáčkovu bus-tu od sochaře Františka Navrátila. Byla to první velká akce Roku české hudby ve Francii, jejíž součástí bylo také uvedení Concertina v podání francouzského souboru Calliopée a Zápisníku zmizelého v podání Ale-še Brisceina a Karoliny Berkové za klavírního doprovodu českého skla-datele žijícího ve Francii, Kryštofa Mařatky. Slavnostního aktu se ved-le francouzských zájemců o čes-kou hudbu zúčastnili i náměstek českého ministra kultury Zdeněk Novák a ředitel Národního divadla Daniel Dvořák, který spolu s další-mi členy jeho vedení jedná ve Fran-cii o možnostech spolupráce s míst-ními divadelníky. Letošní 100. výro-čí premiéry Její pastorkyně a záro-veň 150. výročí Janáčkova naroze-ní zařadila Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kultu-ru (UNESCO) mezi světová kultur-ní výročí. Totéž se týká i letošního 100. výročí úmrtí Antonína Dvořáka. České centrum (a zároveň i český konzulát) je na privilegovaném místě v pařížské Latinské čtvrti v budově, která je spojena s českými a čes-koslovenskými dějinami už od roku 1916. Tehdy v ní Edvard Beneš zří-dil sídlo České národní rady. Čes-koslovenská vláda budovu koupila v roce 1937.

DIRIGENT LEOŠ SVÁROVSKÝ pro-vedl Brahmsovo Německé requiem v Bonnu s orchestrem Beethoven-halle Bonn (29. 11.). V lednu (4., 5. a 11. 1.) řídil na zahajovacích koncertech festivalu Prager Win-ter Českou filharmonii v progra-

mu z českých skladeb (mj. Dvořá-kova Novosvětská symfonie a Ja-náčkova Sinfonietta). V březnu 2004 ho čeká prestižní úkol: pro-

vedení Smetanova cyklu symfo-nických básní Má vlast se Sloven-skou filharmonií v Bratislavě a také v Darmstadtu. sla

PREZENTACE MHF PRAŽSKÉ JARO V MILÁNĚ. Za svou ‘nejkrás-nější operu’ prohlásil Giuseppe Verdi palác v Miláně, který dal postavit na konci života: ‘Casa Verdi’. Však opera v italštině znamena dílo, a tento vznosný útulek byl pro skladatele nejen místo, kam byly potom uloženy jeho ostatky, ale i nadace, která nemá ve světě obdoby. Dům je často navštěvován významnými osobnostmi a konají se v něm koncerty slavných umělců, ale také se zde představují pěvci na začátku kariéry. Není to tedy pouze místo piety a oslavy minulosti, ale i prostor, který se snaží předat poselství lásky k hudbě.29. 1. 2004 proběhla v tomto krásném místě za podpory vedení Casa Verdi a konzulátu České republiky v Miláně tisková konference, spo-jená s prezentací Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Tématem byla česká hudba a Itálie, propojení a vzájemný vliv. Ředitel hudebního festivalu, ing. Roman Bělor, hovořil o historii festivalu, jeho genezi i o vlivu italských hudebních skladatelů a umělců na dramaturgii festivalů. Zmínil významná výročí v roce 2004 – Českém roce hudby – a jejich vliv na dramaturgii celého ročníku. Dramaturg festivalu, An-tonín Matzner, seznámil přítomné novináře s programem 59. ročníku. Klavírista Karel Košárek přednesl s velkým ohlasem skladby B. Smetany, L. Janáčka a B. Martinů. Tato prezentace byla prvním seznámením italské veřejnosti s prestižním festivalem Pražské jaro. Zmíněni byli i hlavní partneři festivalu Česká spořitelna a.s., Transgas a.s. stejně jako televizní festival Zlatá Praha.Na fotografii zleva ředitel MHF Pražské jaro, ing. Roman Bělor, klaví-rista Karel Košárek, spolupracovnice Pražského jara v Miláně, Svatava Vynal a dramaturg festivalu, Antoním Matzner Foto Alena Svobodová

Z P R Á V Y Z E Z A H R A N I Č Í

Hr0403.indd 37 25.2.2004, 13:01:33

38

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Rozhovor s choreografkou Zorou Šemberovou z května 2003, natočený při příležitosti obnoveného nastudování Otví-rání studánek Bohuslava Martinů režiséra Alfréda Radoka v Laterně magice

Co chtěly studánky vyjádřit v do-bě, kdy vznikaly (1960)?

Já myslím, že Studánky samy o sobě, a jak byly pojaté, vyjadřovaly podsta-tu lidové kultury. Pravdivost, jedno-duchost, lidské vztahy. Když jsem studovala na Moravském Slovácku ve Strážnici, byla jsem ohromně pře-kvapená respektem člověka k člověku. A to právě je všechno ve Studánkách. Taky příroda, která je obklopuje. A to je Martinů. Člověk by toho o Marti-nů nemohl moc říct – on byl rovný, spoře se vyjadřoval, ale byl nesmírně pravdivý a lidský. A já mám pocit, že to má ve své muzice. A když vložil do kompozice nějaký citový příval, tak spíš se z něho vychrlilo to, co by on sám nechtěl říct slovy. Možná, že se mýlím, nejsem žádný muzikolog, ale na mě to tak působilo. A Studánky, jsou výrazem čistého lidství, to je pro mě drahokam.

Důvěřovali si lidé v roce 1960?

Lidé se báli. Lidé se navzájem báli. Vždyť člověk nemohl mluvit otevřeně, tak co chcete? Radok byl pronásle-dován právě proto – jako Hrdlička i Talich – všichni ti velcí kumštýři byli honěni proto, protože byli jiní, a protože byli jiní, tak byli podezřelí. A nemohli se ani svobodně vyjadřovat, a když se vyjádřili, tak je honili.

Jak se vám spolupracovalo s Radokem?

Výborně. Já jsem s ním vycházela dobře, protože jsem byla zamilovaná do všeho, co jsem dělala. Za druhé jsem měla schopnost, já vím, zní to nafoukaně, ale já to tak nemyslím. Měla jsem schopnost vžít se trochu do přání a představ režisé-ra. Operní režisér Hrdlička chtěl se mnou proto spolupracovat, že jsem ho pochopila. A když hledal, jak co vyjádřit, nesmála jsem se tomu a nedělala si z toho legraci. Hluboce jsem se zamyslela nade vším jako on. Nechci se přirovnávat k Hrdličkovi,

protože on byl úžasný režisér a měl smysl pro divadelní účin. Já jsem s ním nechtěla spolupracovat ze strachu, že nejsem pro něho dost dobrá. Stejně to se mi stalo s Radokem. Přišel za mnou a říkal: „No, Zorečko, Hrdlička už je pryč, tak teď bude-te mojí choreografkou.“ Já jsem se zalekla, protože jsem se na něho dívala s velkým obdivem a nevěděla jsem, jak mám z toho

vyklouznout. Tak říkám: „Alfréde, ale já pracuji strašně pomalu.“ A on řekl: „Zo-renko, já pracuju taky hrozně pomalu, to si budeme rozumět.“ A už jsem v tom byla, tak jsem se k němu dostala.

Jak jste prožila zákaz toho před-stavení?

Ježíš to bylo… to bylo tak silné pro nás všechny.

Rozuměla jste tehdy tomu zákazu premiéry Otvírání studánek v Later-ně magice?

Mně se to zdálo být nesmírně nesmysl-né. Manka Radoková mi říkala, co v tom bylo, ale o tom ani nebudu mluvit, ale

Otvírání dušíjednou se to dostane na Boží světlo. To byl takový nesmysl, jako když jsme dělali Kouzelnou flétnu, a oni ji samozřejmě Hrdličkovi zakázali. Řekli, že chtěl tou operou vzbudit maďarské události.

Jak dalece se vám vybavovaly vzpomínky, když jste po čtyřiceti letech viděla to, co vám bylo kdysi důvěrně známé?

Mnoho jsem zapomněla, ale protože znám Janičku Andersovou a Pavla Veselé-ho [členové původního souboru ze 60. let

– pozn. autora], tak jsem jim mohla věřit. Oni to nezdeformovali za celých 40 let. Oni měli taky hlubokou úctu k Radokovi jako já, takže by si ani nedovolili něco deformovat.

Škoda, že nebudete na premi-éře…

Nemůžu. To není možné. Nevím ani, jak bych tu dálku zvládla, třeba bych jí ještě zvládla, já jsem nezmar, ale je to strašně nákladné.

Jaký jste měla vztah s Mar-tinů?

No krásnej, ale já jsem byla hrozně dlouho dětská. On se ke mně choval strašně krásně. Já jsem se cítila v jeho přítomnosti velmi uvolněná a vůbec jsem necítila ten věkový rozdíl, protože on byl se mnou rád, teda, to je fakt.

Byl do vás zamilovaný?Doktor Šafránek říkal, že kdybych

byla povolila – já jsem byla dvakrát v Paříži, když jsem byla mladší, po-tom ještě za několik let znovu, takže jsem byla zralejší – že kdybych byla povolila, aby mezi námi vznikl mile-

necký vztah, tak by nebylo nikdy Vitul-ky. On do mě byl zamilovaný. Ale když je člověk mladý, tak to všechno vnímá samozřejmě. Martinů byl velmi noblesní a mě akceptoval. Nikdy, nikdy v životě se už nepokusil, tak mezi námi bylo pře-krásné přátelství. On mi byl rádcem. Já jsem přinesla kopie dvou dopisů, které Šafránek užil ve své knize o Martinů, a tam Martinů píše o umělecké tvorbě. Je to nádherné. A já jsem byla takové strašně nezralé děvče, pořád jsem něco hledala, a on mně pomohl najít cestu. Protože mi jednou řekl: „Vy máte dobrý instinkt, držte se svého instinktu a bu-dete svoje.“ A tehdy jsem cítila, ano, to je ta cesta.

Hr0403.indd 38 25.2.2004, 13:01:34

39

S T U D I E , K O M E N TÁ Ř E

Jaký byl Martinů člověk?V mých očích byl ohromný, protože byl

rovný, pravdivý a pozorný, ne taková ta pozornost společenská, to byla pozornost člověka z lidové kultury, řekla bych. Ne ta kudrlinková. On byl velice přímý, málo mluvil. Pořád chtěl, ať já něco povídám, ať mu vykládám, co si myslím. Vodil mě, když jsem ještě nebyla zaměstnaná, do bulvárních divadel. To bylo ohromné, když se na jevišti odehrávalo něco ne-bezpečného, tak obecenstvo spoluhrálo „Uteč, uteč, už za tebou letí, ježíš scho-vej se!“ Obecenstvo dávalo rady hercům a nás to hrozně bavilo. Já myslím, že mě tam vodil kvůli tomu, že obecenstvo spoluhrálo.

On mě měl velice rád na jevišti. Viděl mě ve Svatebních košilích a v jeho dalších věcech. Jednou mi řekl: „Zorečko, když vás vidím tančit, tak slyším muziku.“ A to mi dělalo moc dobře.

Jak jste vnímala, že se Martinů nemohl vrátit domů?

Bylo mně velmi smutno, protože jsem se těšila, že se s ním zase uvidím. To by vám bylo taky, my jsme měli takové velice čisté přátelství, opravdu se vší pozorností člověka k člověku.

Jak jste ho oslovovala?Bohoušku a on mi říkal Zorečko. Bylo

to pěkné. A už je to pryč. Ale po něm zůstala ta nádherná muzika, tak to je ohromné. Takže není pryč, je tady.

Jaké jsou ty dnešní „děti baletu“ Laterny?

Myslím, že pochopily, v čem vězí hod-nota uměleckého projevu, a dnes se velice snažily. Pořád jim sice něco vytýkám, ale to není výtka, to jenom kvůli tomu, aby to bylo lepší, a když je pochválím, tak cítím, jak se jim rozprostře teplo po duši – takže chtějí.

Kolik let žijete v Austrálii?Přes třicet.

Proč?No to byla náhoda, skutečná náhoda.

Manka a Radok mi představili druhého Radokova bratrance prof. Reinera Rado-ka, který byl na návštěvě v Praze. Viděl mě v divadle na představení. Začali jsme spolu debatovat, a on mě pozval do Aus-trálie, abych tam na univerzitě předala trochu svých znalostí. Nechtěla jsem jet,

ale on říkal – jenom na prázdniny, aby věděli, jakým způsobem se taky pracuje jinde – a tak dále. Nakonec jsem s tím souhlasila. Tehdy byla doba, kdy moje dcera Pamela nemohla jet v tutéž dobu do zahraničí jako já. Oni si vždycky drželi půl rodiny v zemi a někoho poslali. Takže Pamela se jela učit anglicky do Londýna, tak jsme se domluvily. Já jsem odjela do Austrálie, kam jsem byla pozvaná vede-ním dramatického oddělení na univerzitě.

On to Reiner Radok zařídil, že jsem byla pozvaná oficiálně. Najednou přišel ten převrat s tanky do Prahy a my jsme byly v Austrálii. Předtím, myslím, jsme ještě chtěly prodloužit pas, ale oni už nám to nepovolili. Byly jsme odsouzeny, já ne-vím na kolik let, takže jsme se nemohly vrátit.

Nestýskalo se vám?Mně se tak šíleně stýskalo, že to

nemohu ani vyjádřit. Bylo mi 55 let a začínala jsem úplně z ničeho. Muse-la jsem dokázat, že nejsem idiot, a že mohu něco nabídnout. A k tomu jsem potřebovala taky umět jazyk. A neměla jsem pomůcky, prostě nic. Ale měla jsem dobré přátele, ti nehleděli na to, co se smí a nesmí, a posílali mi materiály.

Kde máte teď domov?Mám dva domovy. Nemohu říct, že

nejsem doma v Praze, i když tu nebyd-lím, když tady mám tolik lásky v dětech a přátelích. A tam jsem doma, protože tam mám rodinu, a potom mně se líbí v Austrálii – krásná příroda a moře. Už

jsem tam taky převedla na svojí víru pár studentů.

Po čem se vám v Čechách nes-týská?

Jdou mně na nervy různé příhody, které jsou nečestné. Masaryk, ten vždycky vzbuzoval a probouzel v lidech tu nejkrásnější stránku lidské bytosti. A věděl, že jsou také jiné stránky, ale kladl důraz na tu lepší stránku člověka.

A to je ono, všichni jsme dobří a špatní, ale někdo podtrhne to dobro a někdo naopak dovolí, aby se rozbahnila ta nečistá stránka člověka. Já miluju Prahu, ta je nádherná, a miluju tu přírodu a miluju svo-je děti a přátele. Jsou tady někdy báječné umělecké produkce, ale toto já bych ne-snesla.

To jste pocítila za těch pár dní, co jste tady?

Ne, to už jsem pocí-tila za několik návštěv,

ale teď se mi to zdá být horší momentál-ně. Já tady nežiju, vidím to možná jinýma očima, ale zaráží mě to, co všechno se může stát, aniž by se proti tomu někdo vzepřel nebo aby to někdo potrestal.

Máte sebou dopis od Martinů?Někdo mi originály ukradl. Ještě že je

Šafránek nechal vytisknout v knize. Měla jsem je v divadle, když jsem je vzala od Šafránka, který už je nepotřeboval. Dala jsem to do zásuvky v šatně, kde jsme se líčili, a tam mělo přístup mnoho lidí, tak zmizely. A to mě strašně rmoutilo. To nebylo žádné bla, bla, to byla pravda.

(Z dopisů Bohuslava Martinů Zoře Šemberové)

To, co mi píšete o tanci a rytmu, není docela správné, ale vím, že jestli je těžko o tom mluvit, tím spíše (je těžké o tom) psát, je možno, že jsem dobře neporozuměl tomu Vašemu chápání rytmu a života i tance vů-bec. Kdybych Vám to chtěl vysvětlit v hudbě, tedy snad by to bylo takhle: Rytmus je ovšem důležitá složka, ale jenom složka. Mimo něho je tu melodie, harmonie (polyfonie), dynami-ka, barva a já nevím co ještě. Ty všechny

Zora Šemberová při návštěvě Prahy v květnu 2003 Foto Petr Kaňka

Hr0403.indd 39 25.2.2004, 13:01:35

40

Rodák z moravské Kopřivnice (1919) za-čínal jako muzicírující amatér, na pražské technice totiž původně zvolil architekturu a pozemní stavitelství. Po necelém roce studia zavřeli ovšem hitlerovští okupanti všechny české vysoké školy. Mladičký stu-dent Zdeněk Petr sice ušel koncentračnímu táboru, otázka další existence zůstala nic-méně nejasná. Pomohla naštěstí přímluva jeho staršího přítele Václava Pokorného, tehdy už ověřeného aranžéra notových edic v mladém, iniciativním nakladatelství R. A. Dvorského. Petr tam jako neplacený elév v prosinci 1939 nastoupil coby korektor a upravovatel se osvědčil a hlavně zde začal sbírat i tisíceré další zkušenosti včetně hu-debních lekcí u Jana Kapra, Zdeňka Hůly a později i Jaroslava Doubravy.

Nic nezapadlo. Po poúnorovém zániku Dvorského vydavatelství se Petr prosadil nejen jako dlouholetý rozhlasový redaktor a režisér, ale znovu též jako osvědčený nakla-datelský pracovník a nadto i úspěšný skla-datel. Jeho muzikály Sto dukátů za Juana, Filosofská historie, Robin Hood, Pan Pickwick nebo scénické hudby k činohrám Komik, Jak se vám líbí či Figarova svatba bylo by přitom možno doplnit i řadou znamenitých tanečních a baletních hudeb a písní. Alespoň jedna z nich ostatně již patří k české písňové klasice: máchovská parafráze Máj z Filosof-ské historie (1968), a to s textovou úpravou Ivo Fischera a v nezapomenutelném podání Marty Kubišové.

Ve vzpomínání Zdeňka Petra čtenář ovšem nalezne ještě cosi dalšího a historic-ky mimořádně zajímavého. Totiž rozsáhlá

svědectví o mnoha muzikantech a hudeb-ních pracovnících, s nimiž se Petr služebně a nakonec často i velmi přátelsky stýkal. Pře-hlídka začíná R. A. Dvorským, ke kterému se připojuje široký okruh spolupracov-níků Karla Vlacha, Jana Wericha, mnoha domácích skladatelů, textařů, zpěváků, jazzmenů a herců. Ale též tvůrců z okruhu tzv. vážné hudby, jimž Petr účinně napomáhal jako hudební režisér či producent jejich nahrávek. Histo-rie české hudby zde prostě najde početnou škálu profilů a vlídně pojatých charakte-ristik, svědčících o pisatelově vzta-hu k umění, k ši-rokému okruhu jeho kolegiálních nositelů, ale i po-sluchačů vůbec.

Jakoby skoro nestárnoucí Pe-trovu osobnost nadto zde zároveň dosvědčuje i řada dobových fotogra-

Zdeněk Petr: Hudba přítelkyně.Padesát let za redakčním, režijním i psacím stolem.Praha 2003, vydáno autorovými dědici, editor: Vladimír Fux, 212 stran + fotopříloha a CD deska

věci jsou samy o sobě krásné, ale teprve jejich stmelení dává tušit jakýsi život, a to ještě se musí prostupovat tak, aby tvořily skutečný organismus, jako lidské tělo, zdravý a úměr-ný. A tento organismus vede ke stabilizování formy a myslím, že to je forma, která objevuje duši, z níž hlavně vychází onen popud, který nás nutí hledat krásné věci a nápady a dávat jim život jejich vlastní. Tedy jakési resumé všech těch složek tvoří pevnou půdu. Co se týče tance, tedy Vám nemohu dobře říci, jak je to možno aplikovat, ale Vy to sama poznáte. Ale přesto Vám mohu dát určitou radu. Vy máte dobrý instinkt, nechte se jím vést a věřte mu. Byť by to bylo i nejasné vědomí něčeho,

co zachytíte jaksi na malý okamžik ve Vaší mysli, aby (to) ihned zmizelo do úplně nezná-ma, tedy to je ono, co mluví za Vás a během doby si budete stále plněji uvědomovat to, co chtělo být tím okamžikem vyjádřeno, a budete to Vy sama a Vaše duše, jež se jaksi bude odrážet v tanci. A toto uvědomování je onen tvůrčí proces, který vlastně nemá nikdy konce a nemůžete přitom přeskočit několik kapitol, nýbrž stránku za stránkou, skoro písmeno za písmenem odhalovat toto tajemství. Po nějaké době shledáme určité výsledky. Vy sama jste již jistě také objasnila mnoho věcí, které jste kdysi snad dávno, jen nejasně tu-šila, a v tom, že jste uposlechla toho hlasu,

realizovala jste mnoho a zůstala jste svojí. Jsou to jakési rozmluvy s naší duší, rozmluvy velmi diskrétní, krátké a milé, jako neděle nebo svátek strávený na venkově uprostřed polí nebo lesů. Tak Vám s tím posílám mnoho srdečných pozdravů s dovolením Me Martinů, která Vám rovněž připojuje svoje „je vous embrasse très gentillement“.

Váš B. MARTINŮ

Rozhovor je zkrácenou verzí výpovědi pro dokumentární film Petra Kaňky.

Přetištěno v českém originálu se svolením časopisu Newsletter, Bohuslav Martinů: 3. díl/2003

fií s mnoha významnými umělci. K vzpo-mínkové knize je navíc připojena též CD deska s více než dvaceti dobovými nahráv-kami autorových písní a skladeb. A právě ty jakoby zde jen znovu potvrzovaly, že ani deset let od smrti Zdeňka Petra (1994) nijak nepřerušilo úctyhodný skladatelův lidský i tvůrčí přínos pro celou českou hudbu 20. století. JOSEF KOTEK

DUCHOVNÍ HUDBA PRO DOBU POSTNÍA VELIKONOČNÍ

František Xaver ThuriKŘÍŽOVÁ CESTA SVATOHORSKÁ

Nad verši Václava

Renèe rozjímá

CD cena 250 Kè,

obj. è.: 20 119

MC cena 120 Kè,

obj. è.: 20 120

Mons. Jiøí Païour,

OFMCap.

„Te Deum“ a další skladby

Zdeòka Pololáníka

„Velikonoèní cesta“,

„Pange linqua“,

Zdeněk PololáníkDUCHOVNÍ DÍLO I.

MC cena 130,- Kè ,

v distribuci KN

Jaroslav VodrážkaVARHANNÍ IMPROVIZACE

Uèebnice je urèena

pro zkušené varhaníky,

kteøí dosud nenašli

odvahu k improvizaci.

Bro�., 74 str,

vlo�ené CD a LP

cena

290

Kè,

obj.

è.:

10

911

Karmelitánské nakladatelstvíKostelní Vydří č. 58, 380 01 Dačicetel./fax: 384 420 295, e-mail: zasilky@kna.cz

www.kna.cz

Představujemejednu z prodejen

Karmelitánskéhonakladatelství

Knihkupectví ÚSVIT,Prokopova 19,301 35 PLZEŇ

sítě

otevřeno:po-pá 9 - 18 hod.

tel.: 377 237 253

R E C E N Z E K N I H

Hr0403.indd 40 25.2.2004, 13:01:36

41

Jan Páleníček: Jsme triem tří sólistů s vřelým vztahem ke komorní hudbě. Každý z nás má za sebou řadu sólových vystoupení s orchestry, ale také s potě-šením pěstujeme komorní spolupráci ve dvou. I do programů některých našich triových koncertů rádi vkládáme sólová čísla, což se setkává s velkou oblibou u publika i pořadatelů. Přesto se cítíme plnohodnotným stálým komorním soubo-rem, nejen občas se scházejícími sólisty. V komorní hudbě nacházíme bezednou studnici krásy, jedinečnosti i hloubku uměleckých výpovědí, které jsou pro nás zpětnou inspirací v práci sólistické.

Navazujete tak na starší tradici Smetanova tria. Jak tu vnímáte a k čemu z ní se hlásíte?

Jitka Čechová: První Smetanovo trio vzniklo ve 30. letech a bylo vlastně před-chůdcem slavné éry původního Českého tria. Založili je Josef Páleníček, houslista Alexandr Plocek a violoncellista Franti-šek Smetana, kterého za války vystřídal Miloš Sádlo. V té době tito tři mimořádní umělci vystupovali pod svými jmény a ná-zev Smetanovo trio zůstal neobsazen. Až v 60. letech jej přejal nový soubor, který vytvořili klavírista Josef Hála, houslista Václav Snítil a violoncellista Stanislav Apolín. Když tato generace skončila uměleckou činnost, založili jsme spolu s violoncellistou Janem Páleníčkem a houslistkou Gabrielou Demeterovou trio nové, které tak převzalo onu pomy-slnou štafetu Smetanova tria.

J. P.: Tradici a odkazy našich před-chůdců, ať to bylo původní Smetanovo

trio, Sukovo trio či zmíněné interpretační veličiny počátku minulého století, shledá-váme především v respektování výjimeč-ného, tedy sólistického postavení jednot-livých hráčů triového seskupení. Jedině interpretační odkaz takových uměleckých osobností může být smysluplným pro nás i další generace.

Zatímco od samého začátku roku 1999 jsou klavír a violoncello ve Smetanově triu obsazeny stabilně, na housle tu hraje dnes už třetí osobnost. Koncepce Smetanova tria jako soubo-ru tří sólistů, se ukázala v tuto chvíli jako zřejmá výhoda. Jsou v tomto smyslu dosavadní výměny houslistek ve Smetanově triu zásadní změnou, má to pro trio dopad více pozitivní či naopak?

J. P.: Jistě by bylo ideální, kdybychom měli od začátku jedno stabilní složení. Aby však bylo možné kráčet ve zmíněných šlépějích našich předchůdců, bylo třeba hledat vždy mezi špičkovými instrumen-talisty. Navíc bylo třeba hledat takového, se kterým bychom byli všichni naladěni na stejnou hudební frekvenci. A to mi věřte, že není jednoduché. Myslím ale, že v případě Gabriely Demeterové, Hany Kotkové i Jany Novákové se nám to po-dařilo. Jejich práce ve Smetanově triu byla významným přínosem. Je však také pochopitelné, že obsazení stálého komor-ního tělesa takto sólisticky vytíženými osobnostmi sebou nese jistá organizační rizika, která mohou vést i k častějším

personálním změnám. Myslím ale, že v hudbě jde především o kvalitu a ne tolik o to, kdo ji právě vytváří.

Vím, od Vás, že příčinou odchodu Hany Kotkové z tria bylo mj. naroze-ní jejího druhého dítěte. Jako matky jste však ještě odehrály společně celou řadu prestižních koncertů doma i za hranicemi. Vy jste v té době byla také novopečenou maminkou. Jak jste to všechno stihly?

J. Č.: Bylo to někdy náročné, ale vždy velice krásné. Bez pomoci mých rodičů a nejbližších Hanky by to asi možné ne-bylo. Povážíte-li, že krátce před Hančiným porodem jsme odehráli se Smetanovým triem Beethovenův trojkoncert v Lu-ganu, pak coby kojící matky čtyřikrát Mendelssohnův dvojkoncert pro housle a klavír v Kostnici, zájezd tria do Fran-cie atd..

Jak byste charakterizoval vaši novou spolupráci s Janou Nováko-vou?

J. P.: Našli jsme v ní sólistku se stejným vztahem ke komorní hudbě: inspiruje ji a obohacuje, rozšiřuje obzor. Jsem velice šťasten, že naše země vy-dala nový velký interpretační zjev a že jsme se nemuseli tentokrát při hledání nového člena Smetanova tria obracet tak daleko jako bylo švýcarské Lugano, kde žije Hana Kotková. Jana Nováková je neuvěřitelně spontánní, po všech strán-kách vybavený muzikant, vítěz mnoha

O hudbě i o životě se Smetanovým triem

Je to zvláštní komorní sestava: kombinuje dva příbuzné nástroje, housle a violoncello, se zvukově kontrastním, ale rovnocenným klavírem. Odtud název klavírní trio. Mistři klasicismu i romantismu si ji oblíbili a vložili do ní skvosty hudební fantazie. Výrazně to platí i o českých skladatelích: Bedřich Smetana uložil do Klavírního tria g moll nejniternější uměleckou výpověď, Antonín Dvořák napsal Dumky pro svá rozloučení v českých měs-tech před odjezdem do Ameriky. Oba ta díla premiérovali: ne v nějakých stálých sestavách, ale spolu s jinými vynikajícími sólisty. Na rozdíl např. od smyčcových kvartet hráli klavírní tria často interpreti, kteří byli známi hlavně jako sólisté: v první polovině 20. století Thibaut–Casals–Cortot, na Pražském jaru 1947 se sešli k české premiéře Šostakovičova Klavírního tria e moll David Oistrach, Dmitrij Šostakovič a Miloš Sádlo, už za války se dali dohromady Alexandr Plocek, Miloš Sádlo a Josef Páleníček dříve, než potom po osvobození vytvořili slavné České trio. Byli i umělci, kteří spolu hráli občas a uplatňovali se hlavně jako sólisté jednotlivě. Dnes, zdá se, převládají stálé soubory. Jak se cítíte tváří v tvář takovéto typologii vy?

Hr0403.indd 41 25.2.2004, 13:01:37

42

prestižních soutěží. V současnosti do-končuje svá pětiletá studia na Královské akademii hudby v Londýně, kde získala nejvyšší ocenění v rámci soutěže Young Concert Artists Trust a pokud vím, už se moc těší domů. Je asi jedním z mála

Čechů své generace, který již koncertuje v nejprestižnějších sálech světa, jako je Wigmore Hall v Londýně a dalších. Je asi také jednou z mála, kterou tento zaslou-žený úspěch nepřipravil o její pověstnou skromnost. Ale dost chvály, přijďte si ji poslechnout například na Pražské jaro, kde letos Smetanovo trio spolu s Janou vystoupí.

Jak se proměny složení projevily v repertoáru a v celkovém stylu prá-ce? Navázaly nové houslistky vždy tam, kde skončily jejich předchůd-kyně, nebo bylo nutné začínat vždy znovu? A jak vůbec tvoříte repertoár Smetanova tria a jak na něm pra-cujete?

J. Č.: Zásadně usilujeme o repertoár slohově co nejrozmanitější; chceme jej obohatit výběrem z veškeré kvalitní hudby. Náš žánr ovšem má své danosti: nejvíce pro klavírní trio tvořili klasikové a romantikové, méně už vůdčí protago-

nisté první poloviny 20. století a nejméně pak skladatelé soudobí. Je tu ovšem řada děl slohově odvozených od starších vzorů, ale z těch vybíráme opatrně. Velké úspě-chy u posluchačů v různých zemích jsme však měli např. se Sonatou ostinatou

kanadského skladatele slovenského pů-vodu Petera Breinera, atypickým dílem, integrujícím jazzové podněty. Skutečnost, že musíme s novými houslistkami znovu budovat základní klasický a romantický repertoár, ovšem do jisté míry brzdila velkorysejší a rozmanitější rozšiřování našeho repertoáru. Ale opakování může být i zdrojem hodnot: v dílech Smetany, Dvořáka a dalších mistrů, tvořících základní repertoár, vždy nacházíme nové možnosti, podněty k nápadům a fantazijnímu rozvíjení. Stále přitom však vycházíme z tradice české komorní interpretace, jejíž základní kmen poznal Jan Páleníček v prostředí Českého tria a Vlachova kvarteta. Sama přípravná práce je úsporná: každý si jako sólista musí spolehlivě nastudovat svůj part sám, společně se jen dotváří koncepce a interpretační detaily.

Tato Vaše koncepce se doma i v zahraničí cení: stačí číst odborný

tisk, aby bylo zřejmé, že máte dost práce i příznivé kritické ohlasy. Kte-rá vystoupení mají pro vás mimořád-ný význam?

J. P.: Každé vystoupení má pro nás mimořádný význam. Pro publikum Jana

Morávka na Uničovsku hrajeme se stejným nasa-zením jako pro publikum v Londýně. Vážíme si samozřejmě pravidelných pozvání na prestižní česká i zahraniční pódia či ke spolupráci s orchestry jako jsou např. Bamberští sym-fonikové, Orchestra della Swizzera Italiana a další, se kterými jsme hráli mj. Beethovenův trojkoncert. Vedle četných koncertů v Evropě i zámoří však pro nás zaujímají speciální místo koncerty v Čechách, které nám v případě účin-kování pro mnohá vynikají-cí KPH přinášejí obrovské potěšení.

Potvrzením špičko-vé profesionality jsou ovšem nahrávky. I když je vydávání zvukových nosičů v krizi, přece jen se kompaktní disky neustále nahrávají a vy-

dávají. Jak vypadají vaše výsledky v tomto ohledu?

J. Č.: Máme radost, že každý rok při-bývá do naší diskotéky minimálně jedno CD. Každé z nich přitom dokumentuje určitou etapu: rok 2000 Smetana a Dvo-řákovy Dumky s Gabrielou Demeterovou, 2001 Dvořákovo Trio f moll a Breinerova Sonata ostinata a poté Ravel a Šostako-vič s Hanou. Kotkovou. S Janou Nová-kovou chystáme live CD z vystoupení na Pražském jaru 2004 k projektu Česká hudba 2004. Ze sólových CD jmenujme zcela novou nahrávku Jana Páleníčka s komorním dílem B. Martinů, dvě má sólová CD a jedno s mezzosopranistkou Olgou Černou s písněmi B. Martinů..

Co připravujete v nejbližší budouc-nosti a co v další perspektivě – jako trio i jako sólisté?

J. P.: V tomto a příštím roce vystoupí Smetanovo trio vedle řady koncertů pro Kruhy přátel hudby na několika českých

Zleva Jana Nováková, Jan Páleníček a Jitka Čechová Foto Martin Kubica

Hr0403.indd 42 25.2.2004, 13:01:38

43

i zahraničních prestižních pódiích jako je zmíněné letošní Praž-ské jaro, ale také Moravský podzim, komorní cyklus FOK, Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii a vystoupení s Pražskou komorní filharmonií ve Dvořákově síni. V nejbližší době se vedle tuzemských vystoupení těšíme na live koncert ze Senátu přenášený Českou televizí. Ze zahraničních cest jme-nujme opakovaná vystoupení v Londýně, koncerty v Německu, Francii, Slovinsku, Japonsku a USA.

Jako sólisté si v letošní sezóně všichni zahrajeme s orchestry mj. koncert A. Dvořáka. Zatímco Jana Nováková má za sebou v této sezoně již patnáct repríz tohoto koncertu ve Španělsku na zájezdu s Komorní filharmonií České Budějovice, na mne a Jitku Čechovou tato provedení teprve čekají. Za zmínku stojí provedení Dvořákova koncertu Jitkou Čechovou v Hamburku a Uruquayi. Z dalších našich budoucích sólistických aktivit bych rád uvedl např. připravovanou kompletní nahrávku Smetano-va klavírního díla Jitkou Čechovou či opakované vystoupení Jany Novákové v londýnské Wigmore Hall. Já osobně se těším na recitál v rámci Českého spolku pro komorní hudbu a na koncerty s Filharmonií Hradec Králové, Komorní filharmonií Pardubice a Filharmonií B. Martinů Zlín.

Janu Novákovou, která je v současné době v Londýně a nemohla se proto zúčastnit našeho rozhovoru osobně, jsme na závěr vyzvali ke dvěma e-mailovým odpovědím na otázky:

Co vám proběhlo hlavou, když jste dostala pozvání ke spolupráci se Smetanovým triem?

H u d e b n í n a k l a d a t e l s t v í

EDITIO BÄREN REI TERPRAHA, spol. s r. o.

Vám nabízí

Vítězslava Kaprálová: RITORNEL OP. 25H 7827Skladatelka a dirigentka Vítězslava Kaprálová (1915-1940) završila své hudební vzdělání stipendijním pobytem na Ecole Normale de Musique v Paříži, kde byla žákyní Charlese Müncha. Současně soukromě studovala kompozici u Bohuslava Martinů. Ritornel pro violoncello a klavír pochází z cyklu Deux ritournelles pour violoncelle et piano op. 25. Obě skladby byly kompono-vány v Paříži a dokončeny pravděpodobně 11. 5. 1940. Zachoval se však jen jeden z ritornelů, a to péčí klavíristy Hermanna Graba, který jej při útěku z Francie vzal s sebou do USA. Skladby měly být provedeny 29. května 1940 v Paříži, avšak koncert se vzhledem k rapidně se zhoršující politické situaci nekonal. K prvnímu provedení tak došlo téhož roku v Londýně. Ritornel vychází za laskavé podpory The Kapralova Society.

Luboš Fišer:RUCESONÁTA PRO HOUSLE A KLAVÍRH 3884 Luboš Fišer (1935–1999), jeden z nejvýraznějších českých skladatelů 2. poloviny 20. století, jehož dílo je syntézou různých hudebních směrů, píše hudbu lapidárně krátkou, nerozmělňuje ani zvolený námět, ani kompoziční postupy, pracuje často s prudkými kontrasty a s výraznou barevností nástrojů. Všechny tyto atributy jsou přítomny i v jeho Sonátě pro housle a klavír s ná-zvem Ruce z roku 1961. Skladba vyšla poprvé v roce 1964, nyní vychází potřetí v nezměněné podobě. Houslový part revidoval prof. Ivan Štraus.

Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna

tel.: 311 672 903, 603 179 265, fax: 311 672 795e-mail: zcentrum@ebpraha.cz, www.noty-kni hy.cz, www.editio-baerenreiter.cz

Jana Nováková: Když mi jednoho krásného večera zazvonil v Londýně mobil, představil se Jan Páleníček a sdělil mi svoji nabídku, nemohla jsem tomu uvěřit. A už vůbec se mi nechtě-lo věřit, že Smetanovo trio má zájem o trvalou spolupráci se mnou, nikoli o pouhý „záskok“. Tato nabídka přišla přesně v době, kdy jsem dost malomyslně přemýšlela o své budoucnosti doma, v Čechách. Byla jsem v Londýně již celé 3 roky, koncer-tovala po celé Anglii a zemích Evropy a koncertních příležitostí v Čechách jsem měla stále méně a méně. Pomalu, ale jistě jsem se domovu odcizovala. A najednou zazvonil telefon…

Co si jako perspektivní sólistka od této spolupráce slibujete?

J. N.: Spolupráce s Jitkou Čechovou a Janem Páleníčkem je pro mě obrovskou radostí i hudebním přínosem, společně si muzicírujeme a všechny nás to stejným způsobem těší. Sólově samozřejmě hraji moc ráda, prožívám jako svátek každý svůj sólový koncert s orchestrem, moc mě těší duové recitály, které hrajeme spolu s mým bratrem, výborným klavíristou Petrem Novákem. Chápu naše trio jako nádherné doplnění sólové čin-nosti a další způsob, jak hudbou rozdávat lidem radost.

Připravil JAROSLAV SMOLKA

Hr0403.indd 43 25.2.2004, 13:01:39

44

OD FIRMYK FIRMĚ! Nejzajímavější tituly ediční-ho plánu vydavatelství SUPRA-PHON představila v rámci pro-gramu SUPRAPHON PARTY 2004, pořádaného 20. 1. v hote-lu Kampa, ředitelka firmy, Jana Gondová. Řada umělců, kte-ří se Supraphonem spolupra-cují a v edičním plánu se jejich projekty objevily nebo se možná díky plánované spolupráci příště objeví, se však setkání zúčastnila i osobně. Mezi prvními, jež jsme

tu mohli včetně skupiny Marci-pán přivítat, byl např. Petr Spá-lený, který tu na březen připra-vuje u příležitosti svých šedesá-tin dvojcédé svých největších hitů, či dívčí vokální skupina Je-epels, se kterou se spolupráce připra-vuje v nejbližších měsících. Další hosté si již přišli přímo pro svá ocenění za prodané desky. Stáli-ce české populární hudby, Václav Neckář, převzal zlatou desku za 10.000 prodaných CD POKUS

O AUTOPORTRÉT a houslisto-vi Pavlu Šporclovi byla předána zlatá deska za 5. 000 prodaných nahrávek houslových koncertů A. Dvořáka a P. I. Čajkovského. Nej-významnější ocenění si ale odnes-la Marie Rottrová, která byla za 26. 000 prodaných zvukových no-sičů titulu VŠECHNO NEJLEPŠÍ odměněna deskou platinovou.

Z titulů, plánovaných na rok 2004, kdy chce SUPRAPHON vě-novat co největší pozornost pře-devším tuzemské klasické tvor-bě a interpretům, se mohou po-sluchači těšit např. na světovou premiéru Dvořákovy opery Tvr-dé palice, live záznam Martinů

Mirandoliny z operního festiva-lu v irském Wexfordu, Zelenko-vy Kajícníky u hrobu Vykupite-lova, CD houslisty Josefa Suka, který se v létě dožívá 75 let, CD s hudbou A. Dvořáka, L. Janáčka, B. Martinů (jejichž skladby natočí houslista Pavel Šporcl, violoncel-lista Jiří Bárta, klavírista Martin Kasík a dirigenti sir Charles Mac-kerras, Jiří Bělohlávek a Christo-pher Hogwood) či na pokračování dalších titulů ančerlovské edice –

Ančerl Gold. Nebudou však chy-bět ani tituly s významnými za-hraničními umělci jako např. zá-znam z recitálu Emila Gilelse na Pražském jaru v roce 1973 či zá-znam z vystoupení Davida Oistra-cha s Českou filharmonií v roce 1961. I na rozvíjejícím se českém trhu hudebních DVD se mají obje-vit nové projekty, mj. záznam kon-certu k jubileu popového sklada-tele Karla Svobody a klipy Hele-ny Vondráčkové.

Vedle významných projektů váž-né hudby a mluveného slova za-hrnuje vydavatelství Supraphon od srpna loňského roku do svých edičních plánů opět i hudbu popu-lární. Po ukončení smlouvy mezi Bontonem a vydavatelstvím Sony Music se Supraphon mohl totiž vrátit k vydávání populární hudby ze svého bohatého archívu.

! Kvarteto Martinů (Lubo-mír Havlák, Petr Matěják, Jan Jíša a Jitka Vlašánková) získa-lo významné mezinárodní oce-nění v rámci Cannes Classical Awards na mezinárodním hudeb-ním veletrhu MIDEM, a to za na-hrávku Smyčcových kvartetů č. 3 a 6 Bohuslava Martinů. Spolu s kvartetními díly je na CD spo-lečnosti NAXOS natočeno ještě Duo pro housle a violoncello a Tři madrigaly pro housle a violu stej-ného autora (v kategorii komor-ních děl 20. století). Je to v krátké době druhý výrazný úspěch toho-to souboru v mezinárodním kon-textu – již v listopadu 2003 se je-jich nová nahrávka skladby Sylvie Bodorové Terezín Ghetto Requi-em spolu se skladbou Concierto de Estío a Smyčcovým kvartetem Ronalda Stevensona staly v pres-tižním internetovém časopise Mu-sicweb ve Velké Británii „deskou měsíce“. Vítězství si odnáší i Pra-žákovo kvarteto a Ivan Klánský za nahrávku klavírních kvintetů A. Dvořáka v kategorii komorních a sólových děl 19. století. sla

! Řadu nově natočených titulů z oblasti klasické hudby a mlu-veného slova připravuje pro le-tošní rok i vydavatelství ARCO-DIVA. Nabídka je však v tom-to roce ještě bohatší než vloni, a to o některé velké a mimořád-né projekty. Společnost tak na-vazuje na úspěchy předchozího edičního plánu, v němž se objevi-

ly tituly, které získaly významná ocenění v zahraničí jako Terezín Ghetto Requiem Sylvie Bodorové v interpretaci Kvarteta Martinů, Dvořákův a Schumannův klavír-ní kvintet s Martinem Kasíkem a Wihanovým kvartetem či kla-vírní tria F. Mendelssohna-Bart-holdyho a P. I. Čajkovského v po-dání Českého tria.

Těsně před koncem roku vyda-la společnost ARCODIVA Ben-dův melodram Ariadna na Naxu (Jitka Molavcová, Alfréd Strejček, Komorní filharmonie Pardubice, dirigent Jaroslav Krček). Prvním titulem letošního roku pak bude záznam provedení oratoria Sylvie Bodorové Juda Maccabeus, které zaznělo na Pražském jaru 2002, vydávaný v koprodukci se spo-lečností Radioservis. Mezi další-mi novinkami nebude chybět ani např. velký titul s Českým chla-peckým sborem Boni pueri a sou-borem Musica bohemica, a vyjde i rozsáhlý komplet klavírního díla Leoše Janáčka s klavíristou Janem Jiraským.

Klavírní trio ArteMiss pak při-pravuje s novou vynikající hous-listkou Adélou Štajnochrovou na-hrávku skladeb Dmitrije Šosta-koviče a skladby Leoše Janáčka a Pavla Křížkovského natočí sou-bor čtyř pěvců QVOX. Jedním z příspěvků k letošním jubileím bude i nová nahrávka Dvořáko-vých Slovanských tanců, které nahrají Martin Kasík a Kristina Krkavcová. Nový projekt pro ten-to rok chystá i soubor Tilia a vio-listka Jitka Hosprová. Pokračuje i vydávání četby Osudů dobrého vojáka Švejka s Pavlem Landov-ským.

! Pod značkou DEUTSCHE HARMONIA MUNDI (BMG ARIOLA) vychází nová nahráv-ka velkého oratoria Josepha Haydna Stvoření světa. Pořídil ji slavný dirigent Nikolaus Har-noncourt s orchestrem Concentus Musicus Wien a sborem Arnold Schönberg Chor také z Vídně. Pro nahrávku si vybral vynikají-cí sólisty, sopranistku Dorotheu Röschmannovou, tenoristu Mi-chaela Schadeho a barytonistu Christiana Gerhahera. Nahráv-ka byla pořízena v roce 2003 ve velkém sále Hudebního spolku ve Vídni. Vychází jako 2 CD.

Na fotografii Jiřího Skupiena zleva ředitelka vydavatelství Supraphon Jana Gondová, Pavel Šporcl a Jan Musil.

Hr0403.indd 44 25.2.2004, 13:01:40

45

! Dosud poslední CD violoncel-listy Jiřího Bárty, na nějž za kla-vírního doprovodu Jana Čecha nahrál díla Zoltána Kodályho a Vítězslava Nováka (SUPRA-PHON), získalo prestižní oceně-ní britského časopisu GRAMO-PHONE Editor´s choice.

! Martinů opera Mirandoli-na, kterou skladatel zkompono-val na vlastní libreto podle slav-né Goldoniho hry, je výjimečná hned z několika hledisek. Marti-nů se jednak obrátil k atraktivní činoherní látce a s mimořádným úspěchem ji převedl do operního tvaru a jednak tuto operu, kterou dokončil roku 1954, poskytl k pre-miéře Národnímu divadlu. Ačko-liv žil v cizině, světová premiéra se nakonec v květnu roku 1959 přece jenom v Praze uskutečnila. Titulní roli tehdy skvělým způso-bem ztvárnila jedna z legendár-ních pěvkyň Národního divadla Mária Tauberová. Toto nastudo-vání se na dlouhá léta stalo do-slova vzorovým. K Mirandolině se čas od času však i nadále vracejí nejrůznější světové operní domy i prestižní festivaly. Živý záznam opery, vydávaný v těchto dnech firmou SUPRAPHON, byl poří-zen na Wexford Festival Opera, kde účinkovala i mladá a talento-vaná česká pěvkyně Tereza Mátlo-vá. Tato rozkošná komická opera je tu zpívána v italském originá-le a kromě dalších sólistů (Brue-ra, Traversi, Tonsini, Esper, Ed-wards, Marabelli, Alberghini) se na jejím nastudování podílel Na-tional Philharmonic Orchestra of Belarus v čele s Riccardem Frizzou.

! Díla u nás poměrně neznámé-ho anglického skladatele americ-kého původu, sira Arthura Blis-se (1891–1975), vydává v těchto dnech v podání sólistů (Peter Do-nohoe a Martin Roscoe) a Royal Scottish National Orchestra v če-le s dirigentem Davidem Lloy-dem-Jonesem (Koncert pro kla-vír a orchestr B dur, Sonáta pro sólový klavír, Koncert pro dva klavíry a orchestr) firma NA-XOS (CLASSIC). Bliss, kte-rý studoval u Holsta, Stanforda a Vaughana Williamse, byl dlou-ho přívržencem Igora Stravinské-ho, později se však vrátil k roman-tickým tendencím.

! Nejvýznamnější představitel českého vrcholného baroka, Jan Dismas Zelenka (1679–1745), byl prvním českým skladatelem ora-torií. Jeho drážďanský chlebodár-ce si objednal na Velký pátek 1736 novou skladbu, která však nako-nec nezazněla: nejspíš proto, že text nebyl vyprávěním žádného z evangelistů, nýbrž lyricky vy-pjatou básní o smyslu Kristovy oběti. Odklon od kánonizované-ho biblického děje však nikterak neumenšuje hudební kvality díla, jež jsou u Zelenky, jak známo, enormní. Specializovaný soubor staré hudby Capella Regia Musi-calis s uměleckým vedoucím Ro-bertem Hugem a Magdalenou Koženou v roli Magdaleny jsou nejlepší zárukou zelenkovského

projektu par excellence. Digitální snímek vznikl v kostele sv. Fran-tiška v pražském Anežském kláš-teře a svou nabídku jím rozšiřuje firma SUPRAPHON.

! Kdo z posluchačů by neznal jednoho z nejslavnějších předsta-vitelů legendární ruské pianis-

tické školy, Emila Gilelse (1916–1985)? Jeho americký debut v roce 1955 způsobil na Západě šok a je-ho nahrávky tvoří jeden ze základ-ních kamenů sbírek všech disko-filů, vyhledávajících klavírní hud-bu. Gilelsovo vystoupení v Praze v květnu roku 1973, kde zazněla díla W. A. Mozarta (Allegro a an-dante K 533, Rondo F dur K 494), C. Debussyho (Obrazy, sešit I) a I. Stravinského (Petruška) naštěstí nezůstalo pouze ve vzpomínkách nadšených pamětníků, ale zane-chalo trvalou stopu v podobě zvu-kového záznamu. Ten, obohacený o archivní nahrávku Mozartovy Sonáty B dur K 570, nyní poslu-chačům předkládá ve své nabíd-ce vydavatelství SUPRAPHON, jehož dramaturg doufá, že si na-

jde okruh ctitelů i 19 let po uměl-cově smrti.

! Jeden z nejvýznamnějších or-chestrálních i operních dirigentů minulého století, Leonard Bern-stein (1918–1990), byl také uzná-vaným skladatelem, který využí-val romantických prvků hudby

20. století včetně hudby populár-ní a jazzové. Světového úspěchu dosáhl muzikálem West Side Sto-ry, jehož nahrávka u firmy NA-XOS (CLASSIC) se stala jedním z nejprodávanějších titulů loňské-ho roku. Bernstein je také mj. au-torem tří symfonií, z nichž prv-ní si vedle Koncertu pro orchestr „Jubilee Games“ pro svou novou nahrávku vybral i Novozélandský symfonický orchestr.

! Album písní vynikající šan-soniérky Judity Čeřovské The Shadow of Your Smile slavnost-ně uvedlo vydavatelství FRAN-TIŠEK RYCHTAŘÍK na veče-ru ve Studiu malíře Jana Kristo-foriho 16. ledna. Za velké účasti přátel a fanoušků zemřelé zpěvač-ky byl kmotrem CD Jan Kristo-fori spolu s Ivanem Smetáčkem, který pro album vybral 25 pís-ní ze zpěvaččina repertoáru. Ar-chivní nahrávky ze 60. let po-skytlo Rychtaříkově firmě vyda-vatelství Supraphon, šlo vesměs o písně zahraničního původu na-zpívané v originálních verzích. Mezi účastníky večera byli i Pa-vel Smetáček, Vlastimil Harapes, Jiřina Fikejzová aj. (vla)

! Obě řady Slovanských tanců Antonína Dvořáka nahrál v Sále Martinů Lichtenštejnského palá-ce společně s Kristinou Krkavco-vou pro vydavatelství ARCODI-VA jeden z nejtalentovanějších klavíristů mladé generace a čas-tý host světových pódií, Martin Kasík. Proslulé dílo (první řada, op. 46, vznikla v roce 1878, dru-há, op. 72 v roce 1886), vydané v Berlíně známým nakladatelem Simrockem, znamenalo pro Dvo-řáka nejen významný úspěch, ale i krok na cestě za celosvětovým uznáním. Titul je příspěvkem fir-my k letošnímu projektu Česká hudba 2004 a na pultech se ob-jeví již v těchto dnech.

! Sólové houslové sonáty belgic-kého houslisty E. Ysaÿe (1858–1931), který studoval u Henry-ho Vieuxtempse a Henryka Wi-eniawského a sám byl skvělým pedagogem i vynikajícím inter-pretem např. děl Césara Franc-ka, Ernsta Chaussona a Gabri-ela Faurého, vydává firma NA-XOS (CLASSIC). Hraje Ilya Kalerová.

O přestávce sobotního matiné bratří Miroslava a Vladislava Vilímco-vých v Sále B. Martinů Lichtenštejnského paláce 24. ledna se uskuteč-nil křest CD nahrávky „FRANCOUZSKÁ A ŠPANĚLSKÁ HUDBA“, vydané firmou ARTESMON. Nahrávka obsahuje úpravy drobných skladeb francouzských a španělských autorů pozdního romantismu a impresionismu v provedení houslisty Miroslava a klavíristy Vladisla-va Vilímcových: C. Debussyho, M. de Fally, M. Ravela, E. Granadose a C. Saint-Saënse. Za asistence představitele firmy ARTESMON a kolegy Miroslava Vilímce z České filharmonie, Jana Šimona, byl kmotrem nahrávky prof. Václav Riedlbauch, generální ředitel České filharmonie, jenž zdůraznil význam hodnotných úprav a oživování pozapomenutých děl. Na fotografii Petra Horníka zleva prof. Václav Riedlbauch, Miroslav Vilímec, Jan Šimon a Vladislav Vilímec. jh

Hr0403.indd 45 25.2.2004, 13:01:41

46

R E C E N Z E C D

SUPRAPHON SU 3631-2 031Bohuslav Martinů: Sympho-nies Nos. 3 and 4, Czech Phil-harmonic Orchestra, Jiří Bě-lohlávek

Recenzované CD je druhou čás-tí v současnosti realizovaného pro-jektu nových nahrávek všech šesti symfonií Bohuslava Martinů. CD se 3. a 4. symfonií nahrávala Čes-ká filharmonie s Jiřím Bělohláv-kem za dirigentským pultem ve dnech 8. až 11. září 2003 ve Dvo-řákově síni Rudolfina. K nastudo-vání byly použity nově revidované notové materiály. Odbornou revi-zi partitur provedli v případě tře-tí symfonie Sandra Bergmannová a Aleš Březina, v případě čtvrté Sharon Choa. Bohužel se z textu nedozvíme, v čem tato revize spo-čívala a zda bylo třeba opravit ně-které omyly či odstranit případné dodatečné nánosy. Sandra Berg-mannová je současně i autorem zasvěceného doprovodného textu. Ten je navíc doplněn podrobnými informacemi o dirigentovi i o or-chestru a jeho historii.

Z toho vyplývá, že firma Supra-phon počítá s distribucí snímku mimo Českou republiku. A prá-vem, neboť jde opravdu o vynika-jící nahrávku jak po umělecké, tak po technické stránce. Takto kvalit-ně interpretovaný a do všech dů-sledků bezchybně vybavený kom-plet symfonií i v cizině známého českého skladatele může dobře re-prezentovat českou hudbu po ce-lém světě. Když Martinů začal psát symfonie (1. 1942, 2. 1943, 3. 1944 a 4. 1945), byl jeho sklada-telský styl už značně vyzrálý a bo-haté zkušenosti s orchestrálním zvukem mu také nechyběly. Vždyť měl na svém kontě už celou řadu úspěšných orchestrálních děl. Pro-to jsou jeho symfonie bohaté v ba-revnosti zvuku a vynalézavé v in-strumentaci vůbec.

Třetí symfonie vznikala ke kon-ci války, v době, kdy válka se vyslo-veně vlekla už pátý rok a konečné vítězství spojenců bylo stále jakoby v nedohlednu. Hudba této třívěté skladby je naplněna nejen smutkem, ale i určitým neklidem. A ten neklid se na posluchače přenáší i v pomalé větě, která sice nese označení Lar-go, není však naplněna pro largové věty typickým klidem. Teprve v zá-věrečném Andante jako bychom mohli vycítit určité zklidnění. Ce-

lá skladba svou jednotnou náladou působí značně sevřeně.

Proti ní je Čtvrtá symfonie ra-dostnější, také se v ní ozývá více názvuků na českou hudebnost. Jed-notlivé věty jsou jakoby samostat-nější. Druhá věta je hýřivým scher-zem, Largo je klidné a obě kraj-ní věty vytvářejí patřičný rámec. Z obou děl snadno vycítíme, v jak rozdílných situacích Martinů tyto symfonie komponoval.

Provedení je – řečeno jedním slovem – skvělé. Orchestr hraje velmi čistě, často až průsvitně, plasticky a hýří všemi barvami orchestru. Partitury jsou propra-covány do všech nejmenších po-drobností, jak je to ostatně pro Jiřího Bělohlávka charakteristic-ké. Současně však není v ničem zanedbána celková výstavba, ar-chitektura jednotlivých vět či ce-lé symfonie. Poslech této nahráv-ky je opravdovým požitkem, ne-boť i po technické stránce je CD vynikající. Zvuk je čistý, plastický a dynamická škála sice veliká, ale stále přiměřená domácímu posle-chu. Zásluhu na tom má osvědče-ný nahrávací tým Jaroslava Ry-báře (hudební režie), Stanisla-va Sýkory (zvuková režie) a Jiří-ho Hesouna (asistent mistra zvu-ku). Dokonalý střih a mastering provedlo SR Studio, Praha. Ta-ké booklet je dobře vybaven, jak jsme se o tom už zmiňovali, texty jsou uvedeny v anglické, německé, francouzské a české mutaci. Vzác-ně vkusný design obalu vytvořil JanAltonDesign, s. r. o.

PETR POKORNÝ

MEDIÁLNY INŠTITÚT, SÉRIE ÁBEL, TI 0005 2 331Jozef Lupták: CELLO, Iršai / Wolff / Burgr / Jeffery / Zagar / Lupták / Bach

CELLO je svébytný projekt vy-nikajícího slovenského violoncellis-

ty Jozefa Luptáka. Na vysvětle-nou, oč jde, citujme slova autora projektu: „Projekt CELLO vznikal v průběhu několika minulých let ja-ko konvergence dvou linií mých zá-jmů. První je fascinace Bachovou hudbou, ze které zároveň prame-ní kontroverzní nejistota z porozu-mění minulému hudebnímu jazyku v současnosti, druhou je moje ra-dost ze spolupráce se současnými skladateli, kteří se hudebně vyjad-řují někdy paradoxně a podobně ja-ko Bachova hudba současnosti té-měř cizím hudebním jazykem. Jed-nou z motivací k vytvoření tohoto projektu bylo i 250. výročí úmrtí J. S. Bacha. Všechny současné sklad-by byly napsány speciálně pro ten-to projekt…“

Co je podstatou a obsahem projektu? Jozef Lupták vyzval pět autorů, aby napsali po jedné sklad-bě pro sólové violoncello, inspiro-vané Bachovou violoncellovou sui-tou č. 1 G dur. Vznikla tak násle-dující díla: Sonata corta Jevgenije Iršaie, Cello suite variation Chris-tiana Wolffa, From any bars Lubo-míra Burgra, Still moving Hilary-ho Jefferyho a Introdukce a prelu-dium Petera Zagara. Tyto skladby proložil svými vlastními improvi-zacemi, kterých je také pět a kte-ré nazval Konvergencemi. Po po-slední Konvergenci pak následu-je Bachova suita G dur. Toto je te-dy obsah projektu. Vznikl tak nový celek, který je sám o sobě umělec-kým dílem. Jednotlivé kompozice současných skladatelů nejsou při-tom nijak stylově jednotné, jsou tu skladby vpravdě modernistic-ké a vedle nich jakési postmoder-ní koláže zvláštního kouzla. Luptá-kovy krátké Konvergence pak plní úlohu předělů i spojovníků. Žád-ná z improvizací nepřesahuje dvě minuty, přesto jsou v tomto no-vém celku téměř tou nejdůležitěj-ší součástí. Lupták v nich využí-vá kromě zvuku violoncella také svůj vlastní hlas a – jak on to na-zývá – ústní rytmy. Někdy mají meditativní, jindy až taneční cha-rakter a je v nich cosi starozákon-ního, jakoby byly radostnou osla-vou Hospodina zpěvem a tancem. Téměř sedmdesátiminutový pro-jekt se stává jednotným celkem, který nádherným obloukem spo-juje současnou hudbu s hudbou Bachovou.

Obě linie Luptákova zájmu se projevují také ve způsobu jeho hry.

Hrál na dva nástroje – jeden je z ví-deňské dílny Carla Zacha z roku 1896, druhý je moderní nástroj Pe-tera Eliase z roku 1999. V jeho hře nezaslechneme ono velké roman-tické vibrato, které je podstatou onoho známého silně chvějivého tó-nu. Naopak, Lupták se nebojí ani syrového zvuku či dlouhého zce-la rovného tónu. Paleta prostřed-ků jeho tvorby se mu tím nesmír-ně rozšiřuje a jeho hra doznává ve výsledku obrovské rozmanitosti od „ošklivých“ zvuků až po ty nejjem-nější, nejlyričtější.

Ojedinělý projekt CELLO měl premiéru 8. června 2000 v Brati-slavě na festivalu Večery nové hud-by. Brzy poté jej Jozef Lupták také přivezl na festival Forfest do Kro-měříže, kde jsem měl možnost jej poprvé slyšet. Už tehdy mne zcela

zaujal a má otázka na autora zně-la: Kdy vyjde na CD? Nahrávka by-la pořízena již v listopadu 2000 ve Velkém chrámě evangelické círk-ve a. v. v Bratislavě. Vydání ještě nějakou dobu trvalo, ale v září ro-ku 2003 se ho ujal Mediálny inštit-út. CD je doprovozeno bookletem, který je sám o sobě také umělec-kým dílem, úzce souvisejícím s cel-kovým tvarem projektu. Lupták to-tiž oslovil šest výtvarníků, z nichž každý namaloval obraz, inspirova-ný jednou ze současných skladeb. A protože jde vesměs o velmi zají-mavé obrazy, stojí za to, vyjmeno-vat i zde autory jednotlivých děl. Ke skladbě Iršaiově to byl Dani-el Pastirčák, k Wolffově František Guldan, k Burgrově Rudolf Bran-čovský, k Jefferyho Jaroslav Beliš, k Zagarově Zbyněk Prokop a ko-nečně k Luptákovým improviza-cím namalovala obraz jeho žena Katka. Booklet je uspořádán tak, že na každé dvojstraně je vždy vle-vo reprodukce obrazu, vpravo ko-mentář skladatele ke skladbě (v an-gličtině a ve slovenštině). Poslední dvojstrana má vlevo fotografii Jo-

Hr0403.indd 46 25.2.2004, 13:01:42

47

R E C E N Z E C D

zefa Luptáka a vpravo jeho komen-tář k projektu jako celku.

PETR POKORNÝ

AMABILE AM 0032-2, 2 CDBedřich Smetana, Má vlast, Filharmonie Hradec Králové, řídí Miriam Němcová

To, co realizovala Filharmo-nie Hradec Králové s dirigent-kou Miriam Němcovou a hradec-ké vydavatelství Amabile, zatím nemá v komerční produkci kom-paktních disků obdobu. Je to pl-ně profesionálně vybavená kom-pletní nahrávka Smetanova cyk-lu symfonických básní Má vlast v podání krajského orchestru, na-hraná LIVE na koncertě ve Dvořá-kově síni v Praze 4. května 2002. Tak dobře jsem toto těleso ještě neslyšel hrát: orchestr byl pozor-ný a měl kultivovaný zvuk, citli-vě reagoval na gesto i koncepční záměry dirigentky. Ta prokázala, že cyklus nejen dobře zná, umí jej znamenitě postavit a vnuknout tělesu své pojetí. Dává jej i v sou-ladu s velkou českou interpretač-ní tradicí od Václava Talicha k Ji-římu Bělohlávkovi. Je to ovšem

typický výkon koncertní, při stu-diovém pracovním režimu by se jistě dalo leccos vylepšit. A jsou tu momenty, ze kterých je patrné, že krajský orchestr nemůže pře-kročit svůj vlastní stín. Tak ne-ní plynulý vykomponovaně bez oddechu proudící úvod k Vlta-vě, hráči jednotlivé figury zrych-

lují a ty pak do sebe nezapadají přesně. Polka ve Vltavě je zbyteč-ně rychlá, tady Němcová domácí tradici popírá a nasazuje tempo, jaké slýcháme od cizích dirigen-tů. Spíš nahrávacímu týmu by se dala vytknout příliš nízká dyna-mická úroveň klarinetu po corno-vých signálech před závěrem Šár-

ky. Vysoko položený začátek fugy v básni Z českých luhů a hájů je v primech falešný. Václav Talich prý dával zahrát toto místo při houslových konkursech: někteří pánové či dámy z Hradce by u něj neprošli. Při vrcholném spojení témat husitského chorálu a Vyše-hradu nehrála dost pozorně sku-pina lesních rohů, při Largamen-te maestoso nehraje nebo jen ne-slyšně slabý druhý lesní roh a ne-ní tak vyjádřena změna z D dur na d moll; jsou tam i další chyby, rušící harmonii. Ta se srovná ke správnému vyznění až za několik taktů. Drobnosti se ovšem na kon-certě stanou; mnohem důležitější je, že celek má přesvědčivou výra-zovou tvář, spád a stavbu. Kdyby-chom chtěli, aby všechna jednot-livá např. dechová sóla byla tak krásně barvitě vymodelovaná, jak jsme na to zvyklí z České filhar-monie, FOKu či SOČRu, byli by-chom k hradeckým už nespraved-liví. Tady je ale asi největší rozdíl a mez Filharmonie Hradec Krá-lové. Vydavatel měl rozšířit boo-klet o portrét skladatele a pojed-nání o díle: nezůstat jen u výkla-du o orchestru a dirigentce. Je to dobrý zvyk na celém světě.

JAROSLAV SMOLKA

CLARTON CQ 0058-2-231Antonín Dvořák, Slovanské tance, I. řada op. 46, č. 1–8, II. řada op. 72, č. 1–6 (9– 16), pro velký dechový orchestr aranžovali Jindřich Brejšek, Jaroslav Šíp, Karel Pšenič-ný, Jan Fadrhons a Jindřich Béreš, Ústřední hudbu Armá-dy České republiky řídí Vladi-mír Válek

Tradice ústředního dechové-ho orchestru kdysi českosloven-ské a dnes české armády je tak stará, jako armáda našeho státu sama. Vždy mu stáli v čele vyni-kající kapelníci a tvořili ji skvělí hráči. Často přesahovala praktic-ký smysl své existence – hrát voj-skům v plenérovém prostředí úče-lovou hudbu slavnostní, pochodo-vou apod. – a kladla si pozoru-hodné umělecké úkoly. Taková je i kompletní nahrávka Slovan-ských tanců Antonína Dvořáka v instrumentacích pěti kapelní-ků tělesa. Pro nahrávku si však pozvali jako dirigenta vynikající-ho umělce, který už mnohokrát ří-

dil snad všechny významné (nebo dokonce vůbec všechny) orchest-rální skladby tohoto českého mi-stra a lze jej považovat za jedno-ho z dnešních nejzasvěcenějších interpretů jeho hudby – Vladimí-ra Válka. Ale nedosti na tom: je to i znalec užitých hudebních žánrů a jako takový má vyhraněný smy-sl pro specifiku tanců. Výsledkem je Dvořákův slavný cyklus, podaný velmi výrazně tanečně. Na rozdíl od toho, co známe ze skladatelo-

vy originální symfonické orches-trace, kde je patrný rozdíl mezi os-mi tanci I. řady (1878) a osmi tan-ci II. řady (1886), vedou hranice mezi rozdílnými instrumentační-mi přístupy pro velký dechový or-chestr jinudy: práce pěti kapelníků různých generací se liší mezi těmi, kteří se snažili přizpůsobit se Dvo-řákově geniální symfonické témb-rové fantazii, a oněmi, kteří se dr-želi ideálu dechovkového zvuku. Symfonický typ, který Dvořákově hudbě mnohem víc vyhovuje, mí-vá vzdušnější zvuk s častější účas-tí sólových, hlavně dřevěných de-chových nástrojů a jejich jednodu-chými barevně charakteristickými kombinacemi v melodických lini-ích i skladbě harmonií. Jeho mis-try jsou zejména Jindřich Brejšek a Jan Fadrhons, někde mezi těmi-to vyhraněnými typy stojí instru-mentace Jaroslava Šípa a Karla Pšeničného, zbytečně zvukově za-těžkané jsou instrumentace Vilia-ma Béreše. Autorství instrumen-tace dvou znamenitě znějících tan-ců není v bookletu uvedeno: Polky č. 3 As dur a Srbského kola č. 15 C dur. Jsou to snad práce Brejško-vy, Fadrhonsovy či někoho šesté-ho, kdo to uměl tak znamenitě ja-ko oni. Tyto výhrady se ovšem tý-kají jemných detailů instrumenta-ce, jež povahu celku nijak nesnižu-jí: ten je půvabný a skvělý.

JAROSLAV SMOLKA

I. KYTAROVÉMISTROVSKÉ KURZY

NOVÉ STRAŠECÍ 200418. – 20. ČERVNA 2004

Město vzdálené 30 km západně od Prahy,směr na Karlovy Vary

MISTROVSKÉ KURZY,PŘEDNÁŠKY, KONCERTY

Vyučují:Milan Zelenka, prof. HAMU v Praze

Pavel Steidl, světově proslulý kytarový virtuosOzren Mutak, prof. Konzervatoře v TeplicíchJiří Freml, jeden z nejúspěšnějších kytarových

pedagogů, zaměřující se na problematiku výuky na hudebních školách

Do kurzů se mohou přihlásit zájemci všech věkových kategorií.

Přihlášky zasílejte na adresu: Městský úřad, p. Anděla

Pejšová, Komenského nám. 201, 270 01 Nové Strašecí

Hr0403.indd 47 25.2.2004, 13:01:43

48

R E C E N Z E C D

ARTESMON AS 711-2Francouzská a španělská hud-ba; Miroslav Vilímec – housle, Vladislav Vilímec – klavír

Na jaře a na podzim 2003 byl v Sukově síni Rudolfina nahrán pozoruhodný snímek – výběr z tvorby francouzských a španěl-ských autorů přibližně ze sklon-ku devatenáctého století a první třetiny století dvacátého. Fran-couzská a španělská hudba ma-jí již tradičně k sobě velice blíz-ko, což se markantně projevilo zejména v období pozdního ro-mantismu a impresionismu. Jis-

tým svorníkem tu byla osobnost Clauda Debussyho – mezi mlad-šími španělskými skladateli měl řadu přátel a následovníků. Ti si pohotově a tvořivě osvojovali im-presionistickou kompoziční tech-niku, Francouzi zase rádi čerpali z inspiračního zdroje španělského exotismu. Specifikum pojednáva-né nahrávky však spočívá v tom, že většina vesměs několikaminu-tových vybraných kusů jsou úpra-vy často proslulých skladeb, na-víc ještě jejich částí. Autory ori-ginálů jsou známí skladatelé, au-tory úprav neméně známí virtuo-zové – postupně se tu setkáváme se jmény G. Catherine, F. Kreisler, P. Kochański, K. Mostras, A. Roe-lens, A. Hartmann, J. Heifetz. Za-ujme nejen dramaturgie celé na-hrávky, ale i seřazení jednotlivých kusů v jejím rámci. Je také zajíma-vé sledovat, mezi jakými žánrový-mi okruhy upravovatelé vybírali. Výsledkem je pestrá paleta počína-je sólovým klavírem (taneční styli-zace), přes píseň až po hudbu or-chestrální, balet a operu.

Celek otevírá spíše rozjímavá Vokalíza M. Ravela, vzápětí vy-střídaná virtuózním Španělským tancem M. de Fally, na nahrávce zvukově rozprostřeným do téměř orchestrálního spektra. Efekt ob-

dobného kontrastu přinášejí dal-ší dvě Fallovy skladby – Pantomi-ma (z jednoaktovky Čarodějná lás-ka) a temperamentní Ohnivý ta-nec. Podobně je koncipováno pořa-dí dvou Ravelových skladeb, které následují – do jisté míry zklidněné Habanery a rozevláté Pijácké pís-ně. Podivuhodně vystižena a účin-ně přetvořena je melodika částí Debussyho skladeb původně klavír-ních, konkrétně Svit luny a Dív-ka s vlasy jako len. Jako naprosto svébytný původní útvar vyznívá úprava čtyř Debussyho písní se-řazených do tzv. Mladistvé suity. V rámci sledu časově úsporných aranží se celkovým svým založe-ním, náladovou povahou a instru-mentačním koloritem uplatnily – dokonce v roli kulminace nahráv-ky jako celku – dvě původní téměř desetiminutové kompozice.

Zpěvná Sonáta pro housle a klavír Enriquea Granadose je charakteristická roztouženou, neustále se vzpínající a hlavně neutuchající melodikou; na in-terpretaci mj. oceníme smysl pro nelehké postižení kompoziční vý-stavby a gradace. Camille Saint--Saëns sice bývá považován za ek-lektika, ale na jeho Havanaise, op. 83 je vedle efektní zpěvnosti ne-přehlédnutelné vskutku mistrov-ské zvládnutí formy a virtuózně--instrumentačních nároků sólo-vého partu. Provedení je všech-ny splňuje, ba násobí. Předchozí Španělský tanec č. 5 e moll je ob-dobně zpěvný a virtuózní. Závě-rečný Debussyho Beau Soir (pů-vodně píseň) pak svou melodičnos-tí dobře plní úlohu tišící „přídav-kové tečky“.

Houslista Miroslav Vilímec bravurně zvládá všechny přede-psané i cítěné finesy a efekty houslové hry, ať už jde o náro-ky smykové či souzvuky, akordi-ku a pasáže, včetně obdivuhodně čisté intonace. Dalším markant-ním aspektem nahrávky je jeho vřelý projev a zpěvnost v melodic-ky založených skladbách – od sví-tivých svrchních tónů a temně he-roických spodních poloh po nacho-vě, pastelově zabarvený tón, zvláš-tě u Debussyho. Klavírní party do-tyčných úprav jsou propracované a z velké části samostatně nároč-né. Klavírista Vladislav Vilímec je naplňuje bez výhrady a tvořivě, přičemž výslednice souhry obou

bratrů skýtá dobře „čitelný“ a vy-vážený celek.

JULIUS HŮLEK

ARTE NOVA CLASSICS WDR 74321 92761 2 (BMG ARIOLA)ARTE NOVA VOICES – LIEDERMUSIKPRODUKTIONS GMBHMax Reger, Schlichte Weisen, op. 76, Frauke May – mez-zosoprán, Bernhard Renzi-kowski – klavír

Rok 1903 je v tvorbě Maxe Re-gera přelomový. Skladatel, který byl na počátku 20. století nejhra-nějším žijícím komponistou vedle Richarda Strausse, se tehdy rozho-dl zahájit otevřenou ofenzívu pro-ti svým protivníkům. Ne však něja-kými proklamacemi na veřejnosti či v tisku, ale zbraněmi, které jsou pro každého umělce nejvlastnější – novými tvůrčími činy. Chtěl se tak postavit především kritikům z řad tzv. novoněmecké školy, jejímž cent-rem byl Mnichov, jejímž vzorem byl Wagner a jejíž doménou byla oper-ní a symfonická tvorba (čím monu-mentálnější, tím lepší). Reger se na-opak rozhodl oprostit se od složitos-tí hudebního výrazu, jež u něj právě v té době kulminovaly, a oponovat svým odpůrcům příklonem ke stříd-mosti. Znovu se obrátil k tradičním, klasickým formám, jako jsou fuga, sonáta, variace atp. zpracovával je však moderní – a i nadále zdaleka ne jednoduchou – skladatelskou technikou.

Do tohoto období patří rovněž počátek zrodu Prostých melodií (Schlichte Weisen). Reger je psal proto, aby navázal na písňový od-kaz německých romantiků a rov-něž aby dokázal, jaké kompozič-ní lehkosti je schopen. Kromě to-ho také nakladatelství Lauterbach a Kühn v Lipsku, s nímž byl ten-krát smluvně vázán, ho k napsá-ní písňového cyklu tlačilo z dů-vodů prodejnosti. Sešit prvních sedmi čísel vyšel počátkem roku 1904 a setkal se s takovým ohla-sem (a též s tak slušným komerč-ním úspěchem), že Reger pokra-čoval v komponování dál, a to i po roce 1907, kdy smlouvu s lipským nakladatelstvím ukončil.

Celkem vzniklo 60 písní nestej-noměrně rozdělených do šesti se-šitů. Texty skladatel čerpal jed-nak z lidové poezie, jednak z ver-šů mnoha autorů dnes už zapome-

nutých, ale také z klasiků, z Burn-se, Uhlanda či Eichendorffa. Na první poslech tu ožívá idylická atmosféra někdejších svazků ro-dinného muzicírování Sang und Klang (však také několik Regero-vých písní zpololidovělo), teprve při hlubším poznávání zjišťujeme nenápadnou a nenásilnou kompo-ziční artistnost.

Proto je možno považovat kom-plexní nahrávku Prostých melodií v rámci písňové řady Arte Nova Voices – Lieder v provedení mez-zosopranistky Frauke Mayové za klavírního doprovodu Bernharda Renzikowského za velmi cenné rozhodnutí. Podává totiž obraz o celku, ze kterého (a u nás navíc zřídkakdy) můžeme slýchat pouze výběr (u devíti čísel jde dokonce o první nahrávku vůbec!). Inter-pretku projekt staví před veleob-tížný úkol přednesově odlišit ta-kové kvantum písní. Podařilo se jí prakticky nemožné, byť se v něko-lika případech k výrazovému opa-kování uchýlit musela. Její hlas je pro komorní tvorbu jako stvo-řený, zní velmi lahodně, v celém rozsahu vyrovnaně a má dokona-lou dikci. Frauke Mayová umí vy-chutnat všechny příležitosti k oži-vení (např. dialekt v „Mai Buba“ či dětskou rozvernost v posledních dvou sešitech, kterým dal sklada-tel názvy Aus der Kinderwelt a Ne-un Kinderlieder). Stejný smysl pro-jevuje také její doprovazeč (např. v písni „Die Mutter spricht“ s cita-cí Mendelssohna). Mayová si však dobře rozumí i s uměřenou expre-sivitou některých čísel a s pověst-nou Regerovou melodickou měk-kostí, tolik obdivovanou Schön-bergem.

NahrávkaProstých melodií byla logicky doplněna jedním z Regero-vých posledních děl, drobným cyk-lem Fünf neue Kinderlieder. Skla-datel jím krátce před smrtí, v roce 1915 přiřadil k předcházejícím šesti sešitům ještě dalších pět písní. Opět jde – jak už název napovídá – o ví-ceméně dětskou lyriku, do jejíž at-mosféry se Prosté melodie posunu-ly, byť nálada nejstarších čísel by-la trochu jiná – přírodní i milostná tématika je tam pojímána „dospěle-ji“, místy až filozoficky. I tuto pro-měnu můžeme zaznamenat právě zásluhou komplexnosti recenzova-né nahrávky.

JAROSLAV SOMEŠ

Hr0403.indd 48 25.2.2004, 13:01:44