Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague Humanisté a mecenáši Author(s): JAN MARTÍNEK Source: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 110, Čís. 1 (1987), pp. 25-31 Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague Stable URL: http://www.jstor.org/stable/23465467 . Accessed: 14/06/2014 20:39 Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at . http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp . JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range of content in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new forms of scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected]. . Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague is collaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica. http://www.jstor.org This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PM All use subject to JSTOR Terms and Conditions
Transcript
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague
Humanisté a mecenášiAuthor(s): JAN MARTÍNEKSource: Listy filologické / Folia philologica, Roč. 110, Čís. 1 (1987), pp. 25-31Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23465467 .
Accessed: 14/06/2014 20:39
Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp
.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact [email protected].
.
Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.
http://www.jstor.org
This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Humanistické písemnictví v českých zemích nelze studovat bez zřetele k působení
mecenášů a podporovatelů literárních snah. Od druhé čtvrtiny 16. stol. bylo ctižádostí humanistů šířit vlastní spisy tiskem; na rukopisy se dívali s despektem nejen proto, že neumožňovaly publicitu, ale také pro jejich vnější vzhled a špatnou čitelnost.1 Málokterý spisovatel se mohl věnovat literatuře na úkor výdělečného zaměstnání a navíc vydávat své práce vlastním nákladem, zvláště když nemohl
počítat s tím, že se mu vynaložená částka prodejem vytištěných exemplářů vrátí. Pro špatnou prodejnost humanistických výtvorů, zejména veršovaných, nemohl ani svěřit publikaci díla nakladateli s nadějí na honorář. Literární podpora byla proto v mnoha případech nezbytnou podmínkou tvůrčí práce. Klademe si proto otázku, kdo tuto práci umožňoval a do jaké míry si za to vyhrazoval právo vnutit autorovi své představy o volbě námětu a způsobu zpracování.
Na tomto místě lze podat pouze hutné vyjádření základních myšlenek směřu
jících k řešení dané otázky, nikoli obsáhlou studii opírající se o statisticky zpracova ný materiál Rukověti 1 —5 a nálezových zpráv doplňujících její údaje.2 Spokojuji se
proto tímto hromadným odkazem k základním zdrojům poznání, jichž se budu jme novitě dovolávat jen v případech, kdy toho bude pro názornost výkladu nezbytně třeba. Pro úsporu místa budu Rukověť citovat pouze číselnými údaji (svazek,
stránka), své nálezové zprávy a články anonymně. Pro časové a jazykové ohraničení humanismu přijímám kritérium Rukověti
s tou výhradou, že se omezuji na Čechy. Působení mecenášů a příznivců litera
tury na Moravě by si zasloužilo samostatného pojednání, v němž by bylo nutno
uplatnit jiný přístup k látce, který by připouštěl menší míru zobecnění, protože mezi jednotlivými moravskými městy byly v literárním ohledu značné rozdíly. Tamní humanistická centra nebyla totiž propojena tak výraznými vzájemnými
literárními vztahy jako města česká, hlásící se ve své většině k literární obci
vytvořené kolem pražské akademie a ztrácející v důsledku toho v jistém smyslu své
autonomní postavení v oblasti humanistické tvorby, které si naopak moravská
města z velké části zachovala.3 Budu sledovat pouze činnost podporovatelů
literatury, nikoli příznivců školství, třebaže někteří humanisté současně působili v obou směrech. Do své práce zahrnu svědectví o podporách poskytnutých
v hotových penězích, v naturáliích a přímluvami, jejichž cílem bylo získat pro klienta morální- nebo hmotnou výhodu jednorázovou či trvalou. Činím tak ze
dvou důvodů: 1. Všechny druhy podpor měly přibližně stejný literární účinek; v důsledku jejich udělení nebo očekávání se autoři cítili vázáni do jisté míry
respektovat při uskutečňování svých literárních záměrů vůli podporovatelovu. 2. Literární projevy vděčnosti v mnoha případech neumožňují rozlišit druh
udělené podpory.
1 Doklad z díla Collinova: LF 82, 1959, 119.
2 Acta UniversitatisCarolinae — Historia Universitatis Carolinae Pragensis. 25/2, 1985, 36, pozn. 2 3 O odlišném vývoji jednotlivých literárních center naposledy: E. Petrů, Acta Universitatis
Prameny pro řešení daného problému jsou především tištěná věnování, jichž Rukověť a nálezové zprávy registrují při popisu jednotlivých starých tisků
(a rukopisů) mnoho tisíc. Dedikace mohla být umístěna v titulu, v úvodu nebo
u jednotlivých částí díla (básní). Všechny tři případy mohly nastat v jednom díle. Tak je tomu u spisu Pro střena (1612) od Martina Mylia (3,396), který je jako celek věnován v titulu i v úvodu slánské městské radě, ale jednotlivé básně jsou určeny též osobám, které nebyly jejími členy. Samo věnování bez dalších údajů svědčí — až na určité výjimky — o vděčnosti za podporu nebo o úmyslu ji získat. Velmi často byl však klientský vztah přímo vyjádřen tím, že byl podporo vatel ve věnování označen jako patronus, Maecenas nebo fautor, vzácněji
promotor, emergetesi defensor i jinak nebo že se autor podepsal (humilis) cliens nebo jinými slovy vyjádřil svou závislost na podporovateli a vděčnost vůči němu.
Rukopisná věnování na titulních listech tištěných spisů zpravidla vyjadřovala kolegiální, nikoli klientský vztah; udělení literární podpory by se totiž sotva bylo dalo očekávat od osoby, jíž bylo rukopisně věnováno dílo s tištěnými dedikacemi jiným.
Vzácnějším, ale obsažnějším zdrojem informací jsou zápisy, které nebyly původně určeny k uveřejnění. Výše literárních podpor bývala uváděna v městských počtech, v kopiářích listů adresovaných městské radě i v zápiscích příjemců. Příkladem mohou být jednak údaje, které vyčerpal V. J. Nováček z kutnohorských písemností,6 jednak záznam v autobiografii Šimona Ennia Klatovského: Eodem anno (1547) et Regiae Maiestati quedam (!) obtuli scripta, quae dignata est in usus meos elargiri iubere 7 sexagenasJ O důvodech, pro něž bývala žádána podpora za literární činnost, informují zvláště podrobně listy adresované v 16. a 17. stol. mělnické městské radě, z nichž archivář J. Stáhlík vytvořil samostatnou sbírku.8
Pochopitelně nás v této souvislosti zajímají i negativní svědectví, z nichž vy plývá, že podpora nebyla poskytnuta, ačkoli podle autorova názoru vzhledem
k nepsaným normám literárních vztahů udělena být měla. Jako doklad uvádím
verše Václava Clementa, v nichž si stěžuje na zimního krále, že ocenění jeho básně vyjádřil jen slovy, nikoli penězi, takže náklad na tisk nebyl autorovi nahrazen (1,376).
Jak již bylo podrobněji vyloženo při jiné příležitosti,9 nebyly ve vladislavském období finanční a naturální podpory za literární činnost běžné. Nejvýznamnější autoři byli hmotně zabezpečeni, méně zámožní adepti spisovatelství získávali
příležitost k rozšíření vzdělání a k pěstování literatury ve službách vyšší šlechty
nejčastěji jako pedagogové a sekretáři. V druhé čtvrtině 16. stol. nastala v této věci výrazná změna působením zem
ského místosudího Jana Hodějovského z Hodějova (1496—1566). Je sice nutno přiznat, že již před navázáním literárních styků s ním se Šimon Fagellus Villaticus a jiní autoři s úspěchem pokoušeli o přízeň zámožných osob, u nichž se proje vovalo rostoucí porozumění pro literaturu, ale Hodějovský vytvářel na rozdíl
od těchto méně významných mecenášů svou literární společnost velmi cílevědomě
a s vynaložením prostředků, které byly vzhledem k jeho finančním zdrojům překvapivě vysoké. Nikdo z jeho současníků nezaložil tak rozsáhlou literární obec — z tištěných sbírek a kopiářů, které se dochovaly z pouhých 5 %, známe jména 65 latinských autorů (o velmi početných zástupcích českého směru
v literatuře není dostatečná evidence). Téměř každý významný spisovatel té doby
se k Hodějovskému hlásil jako ke svému podporovateli. Literární činnost tohoto společenství byla kompromisem mezi názory spiso
vatelů odpovídajícími vcelku tehdejším literárním normám, a autoritativně
prosazovanými výstředními představami mecenáše, jemuž při velkém vzdělání
sčetlosti, vědeckých sklonech, bibliofilských zájmech, znalosti práva, zkušenostech v úřadě, energii, podnikavosti a smyslu pro praxi a hospodaření na statcích do značné míry chybělo porozumění pro poslání a potřeby literatury, jíž se snažil sloužit především. Básně klientů chtěl dát vytisknout v co největším počtu hlavně proto, že byly napsány na počest jeho rodu,10 takže jím pověření redaktoři
museli proti němu uplatňovat požadavek výběru podle literární hodnoty." Přílišný zřetel k vlastní osobě ho však vedl k ještě absurdnějším požadavkům. Z radosti nad relativním zlepšením svých skromných majetkových poměrů v důsledku dobrého hospodaření dal zveršovat kupní smlouvu s inventářem získaného nemo
vitého i movitého majetku (5,431), což nebyl jediný případ, kdy žádal zbásnění deskového zápisu. Autoři s vybranějším vkusem a literárními zkušenostmi se tako
vým úkolům často s úspěchem bránili, protože měli i jiné publikační možnosti a Hodějovský si je hleděl udržet i za cenu zmírnění svých požadavků, ale
začínající spisovatelé byli vydáni mecenáši na milost a nemilost a projevovali v důsledku toho ochotu podrobit se jeho diktátu zveršováním jakékoli předlohy (5,275 k roku 1562).
Znalost těchto podmínek tvůrčí práce vnucuje představu, že Hodějovského působení nemohlo být literatuře v ničem prospěšné, skutečný stav věcí je však
přece poněkud jiný: Na rozdíl od Hodějovského byli jeho klienti (většinou nekatolíci, zejména novoutrakvisté) velmi vnímaví k novým náboženským vyzná ním pronikajícím do Čech z ciziny. Stoupenci myšlenek, které teprve získávají půdu, zpravidla považují za svůj úkol přispět podle svých možností k jejich šíření. Spisovatelé Hodějovského družiny tak činili literárně, psaním traktátů, básní a textů písní, a tyto úkoly považovali za své hlavní. Jejich myšlení se tak soustředilo na náboženské otázky, jejich tvorba byla v důsledku toho značně jedno tvárná, protože bez náležité obměny zpracovávala týmiž prostředky tytéž náměty.
Někteří, zejména Tomáš Mitis, se věnovali této práci zvláště promyšleně a syste
maticky — Mitisova hymnologie působí dojmem zveršovaného katechismu. Proto že navíc šlo o básníka podprůměrného nadání, nedosahují jeho výsledky na tomto poli ani zdaleka úrovně jeho zásluh editorských a nakladatelských. Naproti tomu básně ve Farrago I—IV. a dalších tiscích a rukopisech vzniklých z podnětu Hodějovského vynikají ve srovnání s ostatními soudobými a pozdějšími humanistickými verši širokou škálou námětů, bohatstvím a hloubkou myšlenek a pokusy o formulaci některých obecnějších poznatků. Farrago prima obsahující
carmina sacra je ze čtyř svazků této sbírky nejméně rozsáhlá. To je třeba přičíst racionalistickému působení Hodějovského, jehož odvádělo spoléhání na. katolickou tradici od věroučných úvah (v katolické církvi ostatně nepříliš vítaných), což ve svých důsledcích znamenalo příklon k světským zájmům. Jeho smýšlení bylo tolerantní, a jestliže lze užít určitého anachrónismu, osvícené a liberální, zdůraz ňoval individualismus, spoléhání na vlastní síly a osobní zdatnost, ať již vojenskou či v hospodářském podnikání.13 Tyto jeho myšlenky jsou vyjádřeny v řadě básní
i0 „Neb při tom i poctivost rodu mého jest i těch, kteří to ke mně psali" (citát ze závěti Hodějovského;
v. článek: O knihovně Jana st. Hodějovského, Knihtisk a kniha v českých zemích od husitství do
Bílé hory, Praha 1970, 232). "
3,359 k Prima Farrago, fol. 142b. 12
Strahovská knihovna 2, 1967, 59 13 Tamtéž 4, 1969, 16—27, zvláště str. 21 — 23.
27
This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
vzešlých z jeho literární školy a odtud pramenily též jeho četné polemiky, jejichž výrazem je básnická korespondence, dochovaná sice jednostranně, ale umožňu
jící rekonstrukci mecenášových názorů.
Nikdo ze soudobých příznivců humanistického písemnictví se nedomohl takové ho ústředního postavení a vlivu jako Hodějovský. Vývoj směřoval naopak k regio nální působnosti podporovatelů literatury. Pro dobu Rudolfovu a poslední léta před Bílou horou je charakteristická přítomnost většího počtu mecenášů v každém městě s významnější latinskou školou, jejíž učitelská místa byla obsazována absolventy pražské akademie. Tito mecenáši prošli sami po pražských vysokoškol ských studiích učitelskou kariérou, až získali sňatkem majetek a přístup k měst ským hodnostem. V té době zpravidla ochabovala jejich vlastní literární činnost, ale začínala péče o školu a literaturu.14 Jako starší kolegové dosud činných učitelů měli porozumění pro obtíže vyplývající z jejich pedagogických a literárních úkolů a snažili se jejich práci usnadnit a podpořit. Pečovali též o další vzdělání nadaných krajanů a absolventů místních latinských škol na pražské akademii, za což se jim dostávalo poděkování v tištěných bakalářských a magisterských disputacích těch absolventů, kteří vystudovali s jejich podporou.15 Mecenáši v jednotlivých městech tvořili jádro, neměnnou složku humanistických okruhů; učitelé měnili naproti tomu často své působiště. Vedle těchto mecenášů podporo vali literaturu nadále šlechtici, z nichž někteří se hlásili k pražské akademii a přijímali její absolventy do svých služeb (Bohuslav z Michalovic), jiní vytvářeli v místech, kam nedosahoval její vliv, okruhy humanistů na ní nezávislé; toho druhu je podkrkonošský okruh Hannibala z Valdštejna, k němuž se hlásil i pražský absolvent Václav Clemens za svého dočasného pobytu na Starých Bukách u Trutnova, kde byl pedagogem u Stošů z Kounic.
6 Dobovou módou
významných šlechtických rodů bylo vydržování cizích básníků: Albert Jan ze Smiřic udělil Matthaeovi Zuberovi podle jeho vlastního doznání královskou odměnu17 a Salomon Frencelius obdržel za každý verš na rožmberský znak dukát
a kromě toho stříbrný pohár (2,169). I když patřil k vynikajícím básníkům, šlo přece jen o neúměrně vysokou odměnu při tehdejší inflaci podobných veršů. Osobní ctižádost mecenášova byla zřejmě i zde kritériem.
Literární podpory udílely také instituce, zejména městské rady, jejichž členy se stávali v předbělohorské době stále ve větší míře akademicky vzdělaní měšťané.
Působnost městských rad v oblasti latinské literatury měla rovněž převážně regio nální charakter. Jim bývaly věnovány gratulace k jejich obnově a popisy jimi spravovaných měst (topografie), ale i jiné práce.18
I při zdůraznění péče o literaturu v regionálním měřítku nelze opominout sjednocující element, pražskou akademii, která zřejmě užívala vlastních důchodů i příspěvků zámožných přátel i k tomu, aby umožňovala tisk humanistických publikací vzniklých (někdy též z důvodů cvičných) na její půdě. Ve vztahu k mi mopražským centrům vzdělanosti sehrála, jak již bylo vyloženo při jiných pří ležitostech, významnou úlohu, i když v tomto případě — jestliže hledíme k ma teriální stránce věci — spíše přijímala než dávala. V oblasti pedagogické a literární tomu ovšem bylo naopak.
Velké rozšíření latinské literatury koncem 16. stol. a v prvních dvou desítiletích 17. stol. bylo důsledkem těchto příznivých podmínek. Učitel a humanistický
14 Srov. LF 93, 1970. 201.
10 Acta Universilalis Carolinae — Historia ... (jako v pozn. 2) 24/1, 1984, 12—13. Do tohoto okruhu nepatřil Samuel Labussius; r. 1610 věnoval Valdštejnovi báseň jako nejvyššímu
mincmistrovi; jde tedy o věc kutnohorskou. 17
Text je otištěn v LF 92, 1969, 160. 18
Acta Universitatis Carolinae — Historia . . . (jako v pozn. 2) 24/1, 1984, 15—16.
28
This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
básník v jedné osobě nalezl ve všech místech, kam byl vyslán, dobré předpoklady
pro literární činnost. Nebyl odkázán na jediného příznivce, nýbrž věnoval zpra vidla své práce většímu počtu mecenášů, od nichž mohl očekávat morální a hmot
nou podporu, která nebyla vázána v té míře jako dříve na splnění určitých
podmínek stanovených tím, kdo ji poskytoval. Zato bylo třeba dodržovat určité
literární zvyklosti, které se vytvořily dlouhodobým vývojem písemnictví pěsto vaného na školské půdě; určitému řádu ve školství odpovídaly určité zásady závazné při pěstování literatury.
Obdobné formy mecenášství se uplatňovaly i v katolickém a německém prostředí v Čechách. Ani v těchto drobnějších literárních společenstvích nebyla možná tvůrčí práce bez přispění většího počtu zámožných osob a institucí.
Podaný výklad ukazuje na tři etapy ve vývoji literárního mecenášství: 1. Nevýrazné působení v jagellonské době. 2. Značný vliv jediného mecenáše v polovině 16. stol. na celou oblast literatury
v Čechách.
3. Regionální působnost velkého počtu podporovatelů literatury před Bílou
horou.
Tyto tři etapy se shodují — až na drobné diference'— s časovým rozvržením humanistické literatury, které jsem vytyčil v článku „De tribus aetatibus poetarum, qui renatas in Bohemia Iitteras coluerunt,"19 a potvrzují je: třem literárním obdobím, jak se jeví při sledování tvůrčí činnosti, odpovídá stejný počet etap vymezených podle specifických rysů péče o literaturu.
Těmto etapám se vymyká úvaha o mecenášství králů; jde o úřad trvající beze
změny v celém sledovaném období, o instituci, ke které se humanisté vždy obraceli se žádostí o přispění bez ohledu na to, jaké zvyklosti ve vztazích mezi autory a mecenáši právě v té které době platily. Souhrnně lze říci, že se králové sue podí leli na podpoře literatury velmi účinně, nikoli však úměrně významu své hodnosti, vydatnosti svých finančních zdrojů a kompetenci při obsazování dobře honorova ných míst. Důvody jsou obecné — týkají se všech panovníků — i zvláštní, které nastaly pouze u jednotlivých vládců. Obecné důvody toho, že jako mecenáši zůstá
vali králové něco dlužni svému titulu a postavení, spočívaly ve stavu královských
financí, který nebyl vždy uspokojivý. Velkým příjmům odpovídala velká vydání, navíc se z královského majetku, jehož správa byla nutně svěřena velkému počtu
osob, obohacovali lidé zneužívající panovníkovy důvěry.20 Pokud sledujeme zvláštní důvody, je třeba konstatovat toto: Vladislavovi Jagellonskému nebylo humanistické písemnictví nikdy do té míry blízké, aby z vlastní iniciativy odměňo val spisovatele za literární práce tohoto zaměření, což výstižně vyjádřil Jan Šlechta ze Všehrd r. 1511 v dopisu Janu Sturnovi: Eget nempe princeps noster
stimulo, si quid donare debet; raro aliquid cuipiam proprio duetu largitur.21 Ferdinand I. sledoval z důvodů náboženských kulturní vývoj v Čechách stále s větší nedůvěrou, Rudolf II., jeden z největších mecenášů, zahrnoval pod pojem litera
tury a umění práce českých školních mistrů zřejmě až na posledním místě, Fridrich
Falcký nepochopil za krátkého panování v Čechách ani své státnické povinnosti, natož literární potřeby země, kterou řídil. Ani panovníci zde nejmenovaní nevy nikli literárním mecenášstvím nad své předchůdce a následovníky.
Omezil jsem se na látku zpracovávanou v Rukověti — tedy na písemnictví
19 Zborník filozofickej fakulty Univerzity Komenského — Graecolatina et orientalia 5, 1973,
195—204. 20
Vladislav si stěžuje ústy Bohuslava z Lobkovic: Et mihi saepe deest (aes = pecunia); na to
odpovídá slovy téhož básníka zosobněný osud: Tuae quod // passim a privatis diripiuntur opes (LF 93, 1970, 40).
21 J. T r u h 1 á ř , Listar Bohuslava Hasišteinského z Lobkovic, Praha 1893. 220.
29
This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
latinské. Přesto považuji za účelné připojit aspoň stručné srovnání se situací
v oblasti české tvorby. Nejvýznamnější podklady pro tyto úvahy poskytuje zmíněná
sbírka listů vytvořená J. Stáhlíkem na Mělníce.'2 Obsahuje průvodní listy k zá silkám českých i latinských spisů určených mělnické městské radě. Z vzájemného srovnání těchto listů vyplývá, že čeští spisovatelé záviseli na podpoře mnohem více
než autoři latinských spisů. Česky psaná díla bývala rozsáhlejší, takže bylo nutno počítat s většími výlohami na tisk. Obsahovala často náboženské úvahy toho druhu, že pro ně mohl být celý náklad zabaven; přitěžující okolností bylo, že se tyto úvahy šířily obecně srozumitelným jazykem. Proto se vyvinul zvláštní způsob knižního trhu. Autoři odebrali a zaplatili tiskárně celý náklad a snažili se jej odbýt soukromou cestou. Zasílali městským radám, jejichž smýšlením v ná boženských otázkách si byli jisti a u nichž předpokládali vzhledem k národnost nímu složení zájem o česky psanou literaturu, větší počet (zpravidla 12—20) exemplářů a žádali jejich okamžité zaplacení, aby mohli objednat tisk svých dal ších prací; distribuce zaslaných exemplářů pak byla úkolem městské rady. Latinské spisy mívaly menší rozsah, obsahově nevzbuzovaly podezření; pokud se přece zabývaly ožehavými otázkami (4,95n.), nepůsobilo jejich šíření takové obavy, protože počet čtenářů byl předem omezen výlučností jazyka. Nebylo ani třeba pracně hledat mecenáše; mezi několika sty adresátů drobných básní
v humanistických sbírkách se vždy našli zámožní příznivci literatury, kteří byli ochotni ocenit poctu, jíž se jim dedikací od autora dostalo. Latinští spisovatelé se kromě toho v předbělohorském období opírali o síť středního i vysokého školství, která dobře fungovala při distribuci jejich prací. Autoři českých spisů, kteří z velké části působili na venkově jako kněží, měli naopak daleko k těm institucím, které mohly jejich literární snahy podpořit, a byli tudíž odkázáni na spolehlivé spojení s významnými kulturními centry udržované soukromými posly. Pro tyto obtíže, které museli při publikaci svých knih překonávat, vyznívaly jejich prosby o zakoupení části nákladu adresované městským radám mnohem naléhavěji než
dopisy humanistů, kteří zpravidla připojovali malý počet tištěných exemplářů, protože otázka odbytu nebyla pro ně do té míry obtížná. Za této situace se vytvořila
nepsaná zásada, že především autorům českých spisů má být za jejich hromadné
knižní zásilky poukázána z městských prostředků přiměřená částka. Lze tak soudit ze samozřejmosti, s jakou byl tento honorář či příspěvek na náklad v některých
případech vymáhán, i z toho, že města často žádala pro špatný stav svých financí od upuštění od dalších zásilek, protože si byla vědoma náležitosti odměny v případě jejich uskutečnění.
V závěru je možno vyslovit naději, že formulace hlavních problémů i pokus o jejich řešení, který zde byl podán, usnadní v budoucnosti využití Rukověti a dal ších pramenů pro účely podrobné studie. Při excerpci je totiž třeba znát otázky, k jejichž zodpovědění může excerpovaný materiál sloužit, i pravděpodobné směry řešení. Tato znalost je předpokladem účelného a systematického postupu a po slouží bezpochyby i k stanovení optimálních zásad pro vypracování a konečnou redakci rejstříků Rukověti, které poskytnou kromě jiného přehled dedikací.
22 V. zprávu citovanou v pozn. 8. Materiál pro tento odstavec jsem čerpal i z Nováčkova
článku (v pozn. 6) a z prací tam citovaných (zvláště z W i n t e r a) a z Dějin ■ . ■ Pelhřimova od J. Do bi áše (III 2, 100—102).
30
This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
Die humanistische Literatur kann nicht ohne Beriicksichtigung der Tàtigkeit von Mâzenen und Forderern der Literatur erforscht werden. Die Unterstiitzung des Schrifttums nahm im Laufe der Zeit verschiedene Formen an. Die hervorragenden Autoren der ersten Bliitezeit des bohmischen Humanismus unter den Jagiellonen (1471 —1526) waren meistens finanziell gesichert; die weniger bedeutenden Schriftsteller fanden die Gelegenheit zur literarischen Tàtigkeit als Sekretàre und
Pádagogen in gebildeten Adelsfamilien. Gegen Mitte des 16. Jahrhunderts ist der EìnfluB des
adeligen Mazenatentums wesentlich angestiegen. Wàhrend der Regierung Rudolfs II. gab es neben
adeligen Mâzenen auch viele gelehrte Biirger, die das Schrifttum in den Stâdten, deren Schulwesen von der Prager Universitât pâdagogisch betreut wurde, reichlich unterstiitzten, was zu einem ungeahn ten Aufschwung regionaler lateinischer Literatur beigetragen hat.
31
This content downloaded from 62.122.77.28 on Sat, 14 Jun 2014 20:39:29 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions
