III. D r a m a t i c k á tvorba V. Jerofejeva
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
III. 1. Nedokončený triptych Drei Nachte
Ve své stati Hrozné věci o Venediktu Jerofejevovi («Cmpacmu no Beneóu/cmy Epo
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . l e r o f e j e v a
první noci (Erste Nacht) se měl odehrávat ve výkupně skleněných obalů a prázdných lahví od
alkoholu; druhá noc, noc Valpuržina (Zweite Nacht), se měla odehrávat v prostorách 31. oddělení
psychiatrické léčebny; místem děje poslední části trilogie (Dritte Nacht) měl být pravoslavný kostel,
konkrétně, jak Jerofejev v dopise upřesňuje, prostor od vchodu po refektář.
Čas děje byl, jak už sám název triptychu napovídá, vymezen jednotně: večer - noc - svítání.
Všechny dostupné informace potvrzují domněnku, že Jerofejev začal psát druhou část své trilogie
jako první, přičemž první nedokončil a třetí vůbec nerozepsal, což je pro Jerofejevův způsob tvorby
a života vůbec více než příznačná skutečnost. Jako by chtěl zůstat i poté, co jeho životní pouť na
tomto světě skončila, velkým mystifikátorem. Tak jako si po celý svůj život pohrával sebezničujícím
způsobem na hranici bytí a nebytí sám se sebou, tak jako si pohrával se zahraničními
nakladatelstvími, nedočkavě čekajícími po poemě Moskva - Petušky na možnost publikace jeho
dalších děl, pohrává si nyní s námi.
Pronikneme-li však hlouběji do této na první pohled rozpustilé postmodemí hry autora se
čtenářem, neřku-li literárním interpretem, zjistíme, že hra je příliš vážná: probíhá na hranici života
a smrti. Výrazný autobiografismus, ironie a sebeironie vedoucí k sebezničení, projevující se v tvorbě
Venedikta Jerofejeva bez ohledu na žánr groteskně filozofickými tendencemi s výraznými prvky
apokalyptického realismu, jsou patrné i v tragédii Valpuržina noc aneb Komturovy kroky.
III. 2. Žánrová substance tragédie Valpuržina noc aneb Komturovy kroky
V úvodní kapitole bylo konstatováno, že „radikální pluralita" postupů a forem jako základní
kategorie má v postmoderně elementární charakter a je nepřekročitelná. V oblasti literárního žánru se
tato základní postmodemí tendence realizuje především „uzavíráním propasti" zející donedávna mezi
literárními žánry, což znamená: rozvolňování tradiční struktury literárních žánrů, jejich vzájemné
prolínání v rámci konkrétního uměleckého textu, splývání vysokých žánrů s nízkými, event.
výstavba díla založená na kontrastu žánrově rozdílných prvků.
49
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J c r o f e j e v a
Jerofejev s oblibou uváděl u svých děl poddtitul, v němž dílo žánrově specifikoval. Např. poema
Moskva - Petušky, tragédie Valpuržina noc, esej Očima excentrika. Tímto způsobem bylo,
nepochybně záměrně, od samého počátku vytvářeno určité napětí mezi čtenářem a dílem, které bylo
dáno rozporem mezi přesným žánrovým vymezením díla, pohybujícím se obyčejně v kategorii
vysokých žánrů (tragédie, poema), a jeho skutečným obsahem, jenž měnil čtenářovo možné
očekávání. Takovéto pojetí žánru se velmi často uplatňuje při tvorbě postmodemího literárního díla.
Valpuržina noc aneb Komturovy kroky je autorem vymezena jako drama, resp. tragédie. Je známo
a prokázáno, že drama je zvláštním druhem textu a zaujímá specifické postavení mezi literárními
žánry. Na jedné straně je třeba mít na zřeteli, že se jedná především o text, který má být použit jako
slovní složka divadelního představení. Na straně druhé lze i drama uchopit jako každé literární dílo
a číst.
Fakt, že drama bývá tradičně vnímáno jako předloha inscenace, se promítá také do struktury
dramatického textu, která je dialogická. Dialogy jsou doprovázeny autorskými poznámkami
a komentáři nezávislými na estetice díla. Tyto poznámky mají ryze pracovní charakter, jelikož se
váží ke scénické realizaci textu. Ivo Osolsobě hovoří dokonce o tom, že „strohost a holá popisnost
všech epických pasáží většiny dramatických textů je často tak nepoetická, ba přímo neestetická
(dramatický text je, mamá sláva, především protokol, ať už fiktivní dramatické události, či
potenciálního představení), že to až brání považovat jej za literární".'3 Z tohoto úhlu pohledu je
tragédie Valpuržina noc aneb Komturovy kroky skutečně velmi svébytným typem dramatického
textu, neboť autorovy scénické poznámky a komentáře k jednotlivým dějstvím či dialogům postav
tvoří nedílnou součást estetické složky díla. Jako příklad nám může posloužit např. autorův komentář
k prvnímu dějství:
ripuěMHbiů. noKoů. Cneea 3pumejiH - naopu: cmapuiuu epan npuěMHOzo noKoa,
CMaxueaww,uú na KOMno3umopa TeopzuH Ceupudoea, c nonmu Koadpamnoů
111 D r a m a t i c k á t v o r b a V . 1 e r o f c j e v a
3dHUMaiouum nonmu non-aeaHcu,eHbi 3umuda HuKOJiaeena u cymyňoeaman, na ece
omcymcmeyiomaH, e OHKOX U C 6yMazoMU, BajiewnuHa. TIo3adu HUX Mepno npoxaMueaemcR
canumap u Medčpam BopenbKa, OH xce Mopdoeopom, u o něM penb enepedu.1"
...Přijímací ordinace. Nalevo od diváků je jury: primář přijímací ordinace, připomínající hudebního
skladatele Georgije Sviridova, s takřka hranatou fyziognomií a s dokonale hranatými brýlemi. Vedle
něj, z každé strany jedna, jsou dvě dámy v bílých pláštích: Zinaida Nikolajevna, která zabírá téměř
polovinu jeviště, a Valentina, v brýlích a s lejstry, která se krčí, jako by tam nebyla. Vzadu za nimi
pravidelně chodí sem a tam saniták a ošetřovatel Boreňka zvaný Držkoškleb, o němž už byla řeč...
(Překlad: I. R.)
Tragédie Valpuržina noc se mi jeví jako logické vyústění autorova zájmu o dialog, rozhovor, jenž
vystupuje zřetelně do popředí již v poemě Moskva - Petušky. Ačkoli je hrdinův monolog nosným
prvkem konstrukce poemy (Veněčka vypráví o své cestě do Petušků), poema je prosycena duchem
dialogu. Veněčka se obrací ke čtenáři, rozmlouvá se spolucestujícími, diskutuje s nebeskými
bytostmi, hovoří sám se sebou. Dramatický dialog vystupuje do popředí nejmarkantněji ve
Veněčkových polemikách se vším, co je povahy metafyzické, především se Skutečností, jíž se, slovy
Jurije Ajchenvalda, „staví na odpor nejen v poemě, nýbrž celým svým životem". 9 5 Pro ilustraci uvedu
krátkou ukázku z textu poemy Moskva - Petušky:
...He ruianb, Epoqbeee, ne nnanb... Hy 3aneM? M nonejuy mbi max dpowuuib? Om xonoda
UJIU om nezo?... He nado... [...]
M mym - Hananacb ucmopun, cmpamnee ecex, eudeuHbix eo cne. B amoM COMOM nepeyAKe
Haecmpeny Mne mnu nemeepo... H cpa3y ux y3HOA, n ne 6ydy eau o&bncHwnb, Kino 3tnu
nemeepo...[...]
- Hy, eom mbi u nonancn,- cKa3an odun.
5 1
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o t e j e v a
- KaK mo ecmb... nonancn? - ZOAOC MOŮ cmpauino dpoMan, om noxMejibR u om 03Ho6a. OHU
peuiuAU, Hmo om cmpaxa.
- A noneMy?...
- A nomoMy.[...]
- H xony onnmb a IlemyuiKU...
- He noedeuib mw HU e Kaicue IlemyuiKu!
- Hy... nycmb ne noedy, H na KypcKuů eoK3cui xony...
- He 6ydem me6e HUKOKOZO eoK30Jia!
- JXa noneMy?...
- Ha nomoMy!96
...Neplač, Jerofejeve, neplač. Pročpak se tak klepeš, zimou nebo něčím jiným? Neklep se... [...]
A vtom začala příhoda děsivější než všechno, co jsem viděl ve snu. V tý uličce šli proti mně čtyři.
Hned jsem je poznal. Nebudu vám vysvětlovat, že ti čtyři... (...]
• No, tak tě máme! - řek jeden.
- Jak to myslíte - „máme"? - hlas se mi kocovinou a zimou strašně třás. Oni usoudili, že strachy.
- Tak to myslíme. Máme. Nikam už nepojedeš.
- A proč?
- Proto. [...]
- Já chci zase do Petušků...
- Do žádnejch Petušků nepojedeš.
- No tak dobře, nepojedu. Chci na Kurský nádraží.
- Žádný nádraží.
- Ale proč?
- Proto.97
52
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . I c r o f e j c v a
Uvědomíme-li si biografické souvislosti Jerofejevovy tvorby, je zřetelná linie vedoucí od poemy
s tragickým koncem k tragédii. Jako by narůstání tragických momentů v autorově životě (Valpuržinu
noc dokončil na jaře roku 1985, o pár měsíců později se podrobil první onkologické operaci hrtanu -
viz kapitola II. 2.) našlo svůj výraz i v gradaci žánru. Ačkoli obě díla končí tragicky, závěrečná scéna
provázející smrt hlavního hrdiny Valpurziny noci Lva Gureviče je v porovnání se závěrem poemy
Moskva - Petušky mnohem brutálnější. Je jakýmsi apokalyptickým podobenstvím, v němž nepříčetný
Boreňka - esence veškerého zla lidstva - k smrti ukope už beztak slepého a bezbranného Gureviče.
Z tohoto úhlu pohledu se Valpuriina noc jeví jako skutečná tragédie v aristotelském smyslu slova
a dramatický žánr jako prostředek, jehož pomocí lze vyjádřit myšlenkové poselství díla
koncentrovanější formou. V estetickém působení díla lze považovat za rozhodující jeho katarzní
(očistný) účinek.
III. 3. Tragédie Valpuriina noc aneb Komturovy kroky jako odkaz ke klasické literatuře
V literárních dílech, jež chápeme jako postmodemí, se velmi často objevují odkazy na jiná literární
díla. Rozpoznání těchto odkazů a identifikace textu, k němuž dané dílo odkazuje, jsou záležitostí
individuální čtenářské zkušenosti. V tomto případě hovoříme o intertextovosti či mezitextovém
navazování. Mezitextové navazování (intertextualita), při kterém dochází k odkazům na jiný
literární text, tzv. pretext, je dalším z faktorů, jenž při postmoderním způsobu psaní vstupuje do
mnohoúrovňové literární komunikace.
Jak dokládají vzpomínky autorových přátel, Jerofejev znal velmi dobře díla nejen ruské, ale
i světové literatury, z nichž dokázal, stejně jako z bible, která byla jeho nejoblíbenější knihou, citovat
nazpaměť celé pasáže.
V tomto kontextu je velmi důležitým momentem v interpretaci Jerofejevova dramatu již jeho
samotný název a podtitul. Fakt, že autor opatřil svoji hru poddtitulem „tragédie o pěti dějstvích", se
jeví jako odkaz k Goethovu Faustovi. Užší vazbu na německou klasiku podtrhuje nejen samotný
53
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
název Valpuržina noc, korespondující s druhým dějstvím Fausta, ale též skutečnost, že název
nedopsané trilogie zněl: Drei Nachte. Uvědomíme-li si biografické souvislosti Jerofejevova života,
zjistíme, že Jerofejevova afinita k německé literatuře není čistě náhodnou záležitostí, ale má své
reálné důvody, jež jsou, ostatně jako všechno v Jerofejevově tvorbě, v kauzálním vztahu k autorovu
životu. V této souvislosti bych chtěla připomenout jeden biografický moment: Jerofejevův zájem
o německý jazyk a literaturu, který na sklonku autorova života vyústil v univerzitní studium tohoto
předmětu, začal už v době autorova společného studentského života s germanistou a posléze
historikem německé literatury Vladimírem Muravjovem.98
Linie vedoucí ke klasice ruské, konkrétně k Puškinovým Malým tragédiím, je patrná
v alternativním názvu díla Komturovy kroky.
Abychom pochopili symbolický význam názvu Jerofejevova dramatu, který považuji za
podstatný pro interpretaci díla, je potřeba objasnit samotný pojem Valpuržina noc, který má své
kořeny ve středověké germánské mytologii.
Valpuržinou nocí byla nazývána noc z 30. dubna na 1. květen, jenž byl dnem svaté Valpurgy (zde
má také původ název noci). Tato noc se jednou do roka stávala svátkem čarodějnic, které na
košťatech přilétaly na horu Brockberg, kde se setkávaly s nečistými silami satanovými. Společně se
pak snažily zabránit šťastnému průběhu jara, sesílaly zhoubné nemoci na lidi a dobytek atp. Na
venkově probíhal v předvečer Valpuržiny noci magický obřad vyhánění čarodějnic: zapalovaly se
ohně, do nichž se někdy symbolicky házely slaměné figuríny - čarodějnice. Lidé obcházeli domy
s pochodněmi, vyzváněly kostelní zvony atd. Panovala též pověra, že o Valpuržině noci získávají
byliny kouzelnou moc."
Valpuržina noc je tedy noc čarodějná, noc, kdy je možné uskutečnit věci v reálném světě
neuskutečnitelné. V této noci se setkává Faust s Helenou Trojskou, Gurevič - protagonista
Jerofejevovy tragédie - tuto noc využívá k převodu „svých" lidí, těch, jejichž duše jsou mu blízké,
do jiného stavu bytí. Skrze smrt vysvobozuje postavy hry z tohoto světa.
V Jerofejevově světonázorovém systému, promítajícím se i do myšlenkové vrstvy Valpuržiny
5 4
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j c v a
noci, lze vytušit filozofii osobnosti s bohatými životními zkušenostmi. Ty jsou doplňovány,
konfrontovány a kombinovány s „knižními" pravdami, tedy se zkušeností, kterou poskytuje
literární a myšlenková tradice vůbec. S ní se autor nesoustavně, ale zato vášnivě seznamuje,
svým intelektem j i váží, probírá a zapojuje do svého systému, který je tak neustále v pohybu. Zde
lze spatřovat příčiny Jerofejevova zájmu o bibli, o klasickou literaturu ruskou i světovou, což
pochopitelně zanechalo stopy i ve vnitřní struktuře tragédie Valpurfina noc aneb Komturovy
kroky.
Don Juan a Faust jsou jakýmisi polárními archetypy, reprezentujícími tělesnou smyslnost na
straně jedné a sílu rozumu na straně druhé. Jerofejevovo drama mě vede k úvaze o skryté existenci
těchto tradičních látek v postmodemím přetvoření.
Když ve druhém dějství zaznívá z Boreňkových úst ke Gurevičovi: «ripoiny xajioBaTb KO MHe
Ha y5KHH» 1 0 0 (Což takhle přijít ke mně na večeři?), slyšíme v této replice slova, jimiž zve komtura
na večeři Don Juan. Tato replika zůstává dlouho osamocena, žádná odezva nenásleduje. Teprve na
konci třetího dějství, kdy se Gurevič snaží licoměmě obelstít Natálii a objímá j i , jen aby získal
z kapsy jejího pláště klíč od lékárny se zásobami lihu, následuje jeho odpověď:
rypeeuH. ...Teoů EopeHbKa Menn no38aA, u H
CKO30A, Htno čydy. ToAoeoů nuenyn. [...]
HauieA c KeM doH-xyaHcmeoeamb, cmepeeu,!
Mopdoeopom u mw - ueebíHocuMO.
O, amom Eopoe HWHHC Me, K pacceemy, ycjibiuium
KoMandopoebi uiazu!...""
Gurevič: ... Tvůj Boreňka mě pozval.
A já jsem řek, ie přijdu. Přikývl jsem. [...]
Dobře si vybral, donchuán, lump!
5 5
I I I D r a m a t i c k á l v o r 1) a V . J c r o I c j c v .1
Drikoškleb a ty-to je nesnesitelné.
Ó, však tahle Svini už brzo, před úsvitem,
Uslyší Komturovy kroky!... (Překlad: I. R.)
Motiv Komturových kroků jako kroků trestu pak prostupuje celým čtvrtým a pátým dějstvím, aby
pak ve finále došlo k jeho naplnění, avšak opačným směrem, než bylo žádoucí. Ten, kdo měl být
potrestán, trestá - a naopak; zlo, stojící na vrcholu společenské pyramidy, ztělesněné primářem
Raninsonem a jeho svitou v čele s „ošetřovatelem společnosti" Boreňkou, zůstává u moci.
V podtextu je autorovo hořké konstatování bezmocnosti proti síle tupé mašinérie totalitního systému.
III. 4. Dějová linie tragédie Valpuržina noc aneb Komturovy kroky
III. 4 . 1 . DĚJSTVÍ PRVNÍ
Drama je rozděleno do pěti dějství. První dějství, označené autorem jako prolog, začíná příjezdem
hlavního hrdiny Lva Gureviče vozem záchranné služby na třicáté první oddělení psychiatrie
nejmenované ruské nemocnice. V průběhu rutinního přijímacího pohovoru s primářem oddělení Igorem
Lvovičem Raninsonem vychází najevo, že pacient, jenž u sebe nemá žádné doklady, bude patrně
„velmi těžký případ". Kromě toho, že měří vzdálenost v bosporových šířkách, což je (jak ochotně
vysvětluje) přesně 670 kroků, představujících vzdálenost od jeho domu k obchodu, kam si chodí každé
ráno kupovat láhev vodky, je závažnost jeho stavu zvyšována faktem, že je Žid. Dialog Lva Gureviče
s doktorem Raninsonem je postaven na kontrastu věcného, lékařského stylu primářových otázek, do
nichž se promítá fakt, že jsou kladeny člověku, který je považován za psychicky chorého,
a Gurevičových ironických odpovědí. Pro ilustraci uvádím krátkou ukázku z textu:
HoKmop. Bauia dpaMUAiw, 6oAbHoů?
fypeeuH. Typeeun.
5 6
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V I e i o í e i c v a
Hoicmop. 3HaHum, Typeeun. A neM ew Moxceme nodmeepdumb, nmo ebi Typeeun, a ne...
RoKyMenmbi tcaKue-Hu6ydb ecmb npu ceóe?
rypeeuH. HUKOKUX doKyMewnoe, n ux ne AK>6AH). Pene fleicapm zoeopuA, nmo...
HoKmop (nonpaeARR OHKU). HMR-onmecmeo?
TypeeuH. Kozo? ReKapma?...
HoKtnop. Hem, nem, óoAbnoů, eaute UMR-omnecmeo!
rypeeuH. Jlee McaKoeun. [...]
EoKinop. [...] M KOZO ebi 6oAbiue Aiočume, MOMy, UAU nany? 3mo ÓAR Meduu,UHbi coeceM ne
MOAOBOMHO.
rypeeuH. BoAbiue ecě-maKU nany. Kozda Mbi c HUM nepenAbieaAU reAAecnoHm...
RoKtnop (oHKacmoů BaAenmuHe). OmMembme y ceÓR. EoAbuie Aioóum nany-eepeR, neM
pyccKyio MOMy...'02
Doktor: Vaše jméno, paciente?
Gurevič: Gurevič.
Doktor: Tak Gurevič, říkáte. A jak dokážete, že jste Gurevič, a ne... Máte u sebe nějaké doklady?
Gurevič: Žádný doklady nemám, nemám je rád. René Descartes říkal, že...
Doktor (upravuje si brýle): Jméno po otci?
Gurevič: Koho? Descarta?
Doktror: Ale ne, paciente, vaše jméno po otci!...
Gurevič: Lev Isakovič. [...]
Doktor: [...]A koho máte raději, maminku, nebo tatínka? To je z lékařského hlediska velmi důležité.
Gurevič: Asi tátu. Když jsme spolu plavali přes Hellespont...
Doktor (k brejlaté Valentině): Poznamenejte si. Raději má otce, který je Žid, než ruskou matku...
(Překlad: I. R.)
5 7
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J c r o l e j e v a
Gurevičova výpověď týkající se jeho životopisných údajů vykazuje nápadnou podobnost
s autorovou biografií. V této souvislosti však považuji za důležité zdůraznit skutečnost, že Jerofejev
nebyl židovského původu. Ostatně s Gurevičovým židovstvím je to sporné vzhledem k tomu, že
podle židovské tradice je příslušnost k národnosti určována pokrevně podle matky. Gurevič tedy
vlastně není Žid, jelikož má matku ruské národnosti, přestože je tak v dramatu označován a pro svůj
„židovský" původ trpí. Tímto drobným detailem, jenž může povrchnímu čtenáři uniknout, se celý děj
posouvá více do filozofické roviny.
Gurevič na sobě nese stigma viny, aniž se čímkoli provinil. Jeho vina nemá žádný reálný
podklad, je stejně iracionální, jako byla vina milionů bezejmenných obětí protižidovských pogromů,
milionů obětí gulagu a stalinismu. Celá situace získává na absurditě tím, že reálné pravdě je
nadřazena pravda jiná, ta, která se odvíjí od moci. Z pozice moci také jedná primář Raninson, jenž
pochopitelně odhalí, že Gurevič je sociálně velmi nebezpečný svým odlišným, svobodným
myšlením:
RoKmop. BOJA KOMemcH, 6oAbHoů, nmo ebi ebipcoicaemecb Heacno. Ouiučaemecb. A amo
zaepcmeo c eac noauučym. nadeiocb, nmo eu, npu eceů eauieů HaiaioHHocmu K u,UHU3My
u qbaHqbapoHcmey, - yeaxaeme naiuy Meduuuny u e nanamax ne cmaneme čyůcmeoeamb. [...]
y eac npeicpacHbiů HOAUHHbiů cundpoM. CKaaamb eaM no ceicpemy, Mbi c Hedaenezo epeMenu
npucmynuMi K zocnuman.u3au,uu daxe mex, y KOZO - na noeepxnocmHbiů 83ZAHÓ - nem
e HOAUHUU HU eduHozo cuMnmoMa ncuxunecKOZo paccmpoůcmea. [...] Dmu AIOÓU, KOK
npaeuAO, do KOHUA ceoeů MU3HU ne coeepmaiom HU OÓHOZO aHmucou,uaAbHozo nocmynica,
HU OÓHOZO npecmynnozo dennuji, HU óaMe MaAeůuiezo najueKa na nepenyio
HeypaeHoeemeHHocmb. Ho eom UMCHHO amuM-mo onu u onacnbi u ČOAMHU noÓAeMamb
AeHenuio. Xomn 6bi no npunune ux enympenHeů HecKAonnocmu K cou,uaAbHOÚ
adanmau,uu...m
5 8
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
Doktor: Vy si myslíte, paciente, že se vyjadřujete mlhavě. Mýlíte se. Ale to vaše komedianství z vás
dostanou. Doufám, ze i pres vaše sklony k cynismu a fanfaronství ctíte naši medicínu a nebudete na
pokojích tropit výtržnosti. [...] Máte překrásný syndrom. Mohu vám důvěrně říci, že před nedávnem
jsme začali hospitalizovat i ty, u nichž na první pohled nejsou zjevně žádné příznaky psychické
poruchy. [...] Tito lidé zpravidla do konce života nespáchají žádný antisociální čin, žádný zločin -
není na nich patrný sebemenší náznak nervové nevyrovnanosti. Ale právě tím jsou nebezpeční a musí
být léčeni. Už jenom kvůli tomu, že vnitřně nejsou schopni sociální adaptace... (Překlad: I. R.)
Na konci prvního dějství je psychofarmaky omámený Gurevič, podpíraný z jedné strany
půvabnou zdravotní sestrou Natálií, z druhé strany ošetřovatelem Boreňkou, odváděn na pokoj.
III. 4.2. DĚJSTVÍ DRUHÉ
Jerofejev doporučuje v autorském komentáři, aby zvednutí opony předcházelo několik minut
chmurné a nehezké hudby, která by měla navodit celkově velmi stísněnou atmosféru pokoje
psychiatrického oddělení. Zde, za zamřížovanými okny, odtržen od reality plyne život pacientů.
Jerofejev vytváří autonomní svět pokoje číslo tři, jenž je karikovaným zkratovým obrazem ruské
společnosti. Předseda samosprávy pokoje číslo tři, „samoděržavný",' 0 4 Prochorov a jeho přisluhovač
Aljocha zvaný Disident právě dokonávají soudní proces s kontraadmirálem Michalyčem, jenž
s rukama spoutanýma za zády klečí na kolenou. Hra na tribunál, v níž v různých kontextech
zaznívají variace slovních spojení jako „ubohý antistranický vůdce", „protistátní činitel", „antilidový
umělec", 1 0 5 je totiž nejoblíbenější hrou pokoje číslo tři. „Nemine den, aby se nesoudilo
a nepopravovalo." 1 0 6 Touto jedinou lapidární větou, jež nepotřebuje dalšího komentáře, bylo ústy
sestry Ljusy řečeno vše o ruské historii období totalitního systému. Poté se na scéně objevuje
Gurevič - ve žlutém pyžamu jako všichni ostatní - s mokrými vlasy. Na tváři nejsou sice patrny
stopy bití, ale že je celý potlučený, je víc než zřejmé a všichni to také vědí: každý nový pacient musí
59
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
projít „hygienickou očistou", kterou provádí ošetřovatel Boreňka. Osazenstvo pokoje se zájmem
pozoruje zbědovaného Gureviče. Předseda samosprávy pokoje číslo tři Prochorov, jenž jako jediný
ví, že nově přijatý pacient je Žid, nakonec za všechny položí obvyklé seznamovací otázky. Když
zjistí, že Gurevič byl přivezen na psychiatrii mimo jiné proto, aby se léčil z alkoholismu, reaguje
následující replikou:
IJpoxopoe. H maK u dyjuaA. Eepeu unozda onenb daoxe Atoónm ebinumb...
B ocoóeHHoemu 3a cnunoů apaócKux napodoe. Ho ne e 3moM děno. Kax mojibico nomAnemcn
eepeů - cnojcoůcmeun KOK ne óbieaAO, u HaHunaemcH zučeAbHbiů cioMem. Mne paccKasbieaA
MOŮ noKOŮHbiů ded: y HUX e Aecy eodwiocb OAeueů euduMo-neeuduMO. Kate ux rrum? KocyAeů-
Heenpoeopom. M npyd 6bui eecb e Aeóednx 6eAbix, a na 6epezy npyda i^een podo-den-dpoH.
M eom e depeewo amy npuexaA Aenapb, no UMenu rycmae... Hy yx ne 3mio, uacKOAbKO on
6bui rycmae, HO MUÓ - amo monno. M tmo Me U3 smozo ebiiwio? [...] Tax ucne30AU ÓAH
HaHaAa ece 3aůi4bi, nomoM KocyAU - nem, OH e HUX ne cmpeARA, OHU nponwiu COMU co6oů.m
Prochorov: Hned jsem si to myslel. Židi občas hrozně rádi chlastaj...
Zvlášť za zády arabskejch národů. Ale o to nejde. Sotva se objeví Žid - klid je pryč a začíná
zkázonosnej syžet. Můj nebožtík děd mi vyprávěl, že v jejich lesích bejvaly vždycky mraky jelenů.
A fůra srnek. A potok byl labutěma celej bílej a na břehu potoka kvetly rodo-den-drony. A tu přijel do
vesnice doktor, Gustav se jmenoval... Vlastně už ani nevím, jestli byl Gustav, ale Žid to byl určitě.
A co se stalo? - to nevyprávím já, vypráví můj děd. [...] Zmizeli nejdřív všichni zajíci, a potom
i srnky - ne že by je střílel, prostě se ztratili. (Překlad: I. R.)
Výše uvedená replika nebyla vybrána náhodně. Lze j i považovat za kód-předzvěst tragického
syžetu hry, který se bude dále rozvíjet. Na scéně se objevuje slavnostně oblečený primář nemocnice
Igor Lvovič Raninson se záhadným kufříkem. Za ním - ošetřovatel Borja s injekční stříkačkou,
6 0
111. D r a m a t i c k á t v o r b a V . I c i o f ť i e v a
kterou malinko postřikuje, čímž dává demonstrativně najevo svoji neomezenou moc. Pak se skloní
a vbodne Gurevičovi injekci sulfazinu. Raninson opouští pokoj s přáním všeho nejlepšího
k nadcházejícímu svátku solidarity pracujících, Prvnímu máji.
III. 4.3. DĚJSTVÍ TRETI
Gurevič, vyčerpaný po sulfazinové injekci, se s námahou dobelhá do pokoje sester, kde půvabná
Natálie - žena, kterou Gurevič před lety velmi miloval - vyplňuje chorobopisy. Gurevičovo setkání
s Natálií je plné něhy. Je předvečer prvního máje, svátku milenců, čarodějná noc, noc svaté Valpurgy.
Gurevič využívá Natáliina citového vzplanutí, vášnivěji objímá a při té příležitosti se mu podaří
nepozorovaně vytáhnout z kapsy jejího pláště svazek klíčů od lékárny, v níž jsou, mimo jiné,
uzamčeny zásoby lihu. Přitom Natálii žárlivě připomíná její náklonnost k nenáviděnému
ošetřovateli Boreňkovi.
Gurevič opouští pokoj se spikleneckým výrazem na tváři - zmocnil se klíčů ke strategicky
důležité skříňce, k lékárně ukrývající láhve s lihem.
III. 4.4. DĚJSTVÍ ČTVRTÉ
Děj se přesouvá zpět do pokoje číslo tři. Gurevič vchází do pokoje s kbelíkem přikrytým mokrým
plátěným hadrem. K velkému údivu ostatních pacientů z něj vytáhne láhev téměř stejného obsahu,
jako je kbelík. Gurevič si nedočkavě nalévá první skleničku - a tím vlastně začíná Valpuržina noc.
Přičichne, zkřiví obličej, rychle polkne. Potom nalévá všem spolupacientům, jednomu po druhém,
přičemž každý z nich reaguje na požitý alkohol po svém. Kontradmirál Michalyč vytřeští oči, což -
jak je uvedeno v autorské poznámce - je způsobeno „silou nápoje a osudovými změnami". 1 0 8 Pro
skleničku si přichází i staríček Vova. Drží však z nějakého důvodu za ruku bledého Kolju.
Z Jerofejevových komentářů, jimiž provází jednotlivé repliky, začíná být zřejmé, že něco není
61
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f c j e v a
v pořádku, že po vypití nápoje nalévaného Gurevičem dochází k něčemu, co po požití skleničky
alkoholu nenásleduje.
III. 4.5. DĚJSTVÍ PÁTÉ
Odehrává se o několik hodin později. Svítá. Atmosféra pokoje číslo tři připomíná veselý večírek,
jenom Gurevič s obavami hledí na ospalého Chochulju. Na první pohled je zřejmé, že ačkoliv vypil
všeho všudy pouhých patnáct mililitrů, schyluje se k jeho konci. Gurevič se jej snaží probudit
k životu: třese jím a ptá se jej, zda se ještě nechce napít. Když zjistí, že Chochulja dodýchal,
oznamuje to ostatním. Ti na zprávu reagují různě: jedni obstoupí mrtvého, druzí pokračují
v bezstarostné zábavě. Stasik si se smutečním výrazem v obličeji stoupne k mrtvému tělu a zaujme
strnulou pózu stráže v mauzoleu. Gurevič, jenž jako jediný ví, že rozlévá smrt, pozoruje, jak pacienti
pokoje číslo tři jeden po druhém odcházejí z tohoto světa:
...3eyK e uanane HenoHHmHbiů. Bydmo Ktno-mo c pa3Maxy 3ameopiui 3a CO6OK> deepb na
wfiKOJidy. Bce noeopanueaiomcH. A amo - Boea. A amo - BoeuH porn, pacKpbimbiů e
npodoAMeHuu ecnKozo aiana,- 3axAonbteaemcH naecezda. TloHmu e srno oxe epeMR
odpbieaiomcH xpanbi KOMCopza EpeMuna nod čejioú npocmbmeů...
KOJIH (uiamancb, nodxodum K Boee u npwcaadbieaem yxo K ezo cepdu,y). Boea! Jlnón Boea!
Kyda mw yxodumb?! He yxodu. B Aecy-mo eedb ceunac man xopoiuo! M dyx maicoů
dyxoeantbiů... (no-peónnecKU nAanem) ...zaMÓyauu e npydy... pacupeAU MedyHUU,bi...m
...Zvuk, který je zpočátku nepochopitelný. Jako by někdo vší silou zavřel za sebou dveře na závoru.
Všichni se otáčejí. Je to Vova. To se Vovova ústa, která byla po celé páté dějství otevřená, hlasitě
navždy zaklapla. Téměř ve stejném okamžiku náhle ustane pod bílým prostěradlem chrápání
vedoucího komsomolskéskupiny Jeremina...
62
111 . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f c j c v a
Kolia (jde vrávoravým krokem k Vovovi, přikládá ucho na jeho srdce): Vovo! Strýčku Vovo! Kam
odcházíš?! Neodcházej. V lese je přece teď tak krásně! A vzduch je tak voňavý... (dětsky pláče)
...gambuzie šplouchají v rybníce... rozkvetly plicníky... (Překlad: I. R.)
Schyluje se k závěru tragédie, v níž chór, jak bylo zvykem u antického dramatu, věští konec:
...3mo cnacmbe c 6ejieHOK> na ycmax!
3mo padocmb c rmmaKOMU Ha zjio3axl
Menb nodedbi!..."0
...To je štěstí, z nějž jde strach!
To je radost na márách!
Den vítězství!... (Překlad: I. R.)
Na scéně se začíná stmívat. Zůstávají už jen těžce dýchající Gurevič s Prochorovem.
Následuje dialog, v němž Prochorov obviní Gureviče, že věděl o smrtícím účinku nápoje, který
všem naléval, že to nebyla nešťastná náhoda, jež vedla k záměně láhve s lihem za láhev smrtícího
metanolu. Gurevič mu dává za pravdu, ale hájí se tím, že jeho úmysl nebyl zlý: chtěl jen sblížit
odcizené, usmířit rozhněvané, „dopřát j im malinké radosti... vnést světlo do soumraku těchto
duší, zamřížovaných zde na věčné časy"." 1 Prochorov se snaží vstát z postele a s rozpřaženýma
rukama se sápe na pokojně sedícího Gureviče, ale nemá už sil. Smířený Gurevič si jej nevšímá.
Když Prochorov zjistí, že smrtelnou dávku už mají za sebou, pookřeje a nechává si od Gureviče
nalít další skleničku. Přiťukávají si, vtom se Prochorov chytí za srdce a sesune se na polštář
mrtvý. Gurevič si jej nevšímá a mechanicky pokračuje, je to již jen monolog, ve kterém vyjevuje
své mučivé představy o tom, jak jeho láska Natálie spočívá v těchto okamžicích v náručí
nenáviděného Boreňky:
63
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
rypeeuH. Tbi 3BOA Menu na yxuH, Mopdoeopom, maK a - K 3aempaicy... Hydomeopnaa
deena! HamaAu!... Ilona H mym cuxcy u npuoópemaw ModajibHbie ommenKU, onu e srno
epeMH... rocnodu, neMynaů... onu e amo epeMH... (Pontiem zoAoey Ha myMÓonicy
u eufinnnemcR e eoAocbt.)"2
Gurevič: Zval jsi mě na večeři, Držkošklebe, co takhle kdych přišel na snídani... Čarodějná vílo!
NatalU... Zatímco tady sedím a kupím samá „kdyby", oni v těchto okamžicích... Bože, nemuč mě...
oni v těchto okamžicích... (Nechává klesnout hlavou na noční stolek a vjede si rukama do vlasů.)
(Překlad: I. R.)
Gurevič však ví, že má na tomto světě ještě jeden úkol: pomstít se ošetřovateli Boreňkovi.
Zakopávaje ve tmě o mrtvá těla snaží se vrávoravými kroky dojít ke dveřím pokoje. Nemá však už
sil a zůstává ležet na prahu u dveří. Prochorov, který do té doby pokojně ležel, nadzvedne náhle
hlavu a vydá křik, jenž poleká všechny pokoje, všechny spící i bdící zdravotní sestry a ošetřovatele
ve vzdálené ordinaci i v lékařském pokoji. Tak se na tomto světě nekřičí. Vyburcovaný, polospící
personál s primářem Raninsonem v čele běží k pokoji číslo tři. První, na co narazí, je sotva dýchající
Gurevič, už úplně slepý, se zmodralým a zkrvaveným obličejem. Boreňka jej kopnutím odstrčí od
dveří a uvolní tak vchod do pokoje. Naskytne se hrůzná podívaná: všude leží těla pacientů pokoje
číslo tři. Primář Raninson přehlušuje vzrušené hlasy zdravotního personálu a žádá, aby okamžitě
zavolali na centrálu a do márnice. Objevuje se houf tlustých saniťáků s nosítky. Začíná vynášení
mrtvol. Přestože některá těla evidentně ještě jeví známky života, jsou na příkaz primáře Raninsona
odnášena do márnice společně s ostatními. Námitky zdravotního personálu jsou usměrněny
primářovou ironickou poznámkou: „To nevadí! Taky do márnice! Pitva ukáže, jedná-li se o klinickou
smrt, nebo klinickou slabomyslnost!..." 1 1 3
Jako poslední zůstává na scéně ležet slepý, avšak ještě dýchající Gurevič. Horlivý, po odplatě
prahnoucí ošetřovatel Boreňka nadzvedává nohou Gurevičovu poraněnou hlavu a ptá se primáře
6 4
I I I D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
Raninsona, jak s ním má naložit. Ten odchází k telefonu a žádá Boreňku, aby Gureviče nespouštěl
z očí. Následuje závěrečná scéna, evokující svojí brutalitou výjev z fašistického koncentračního
tábora: bezbranný Gurevič je těžkou botou ošetřovatele Boreňky ukopán k smrti:
EopeHbKa. OcAen, zoeopunib, ccynbe ebiMbu!... Panbiue mbi JKUA KOK e Paio: Ktno e Mopdy
eAenum - ece eudamb. A menepb - xyů nezo yeuduuib! (BnenAnem eme, nomoM onnmb
e zoAoey.)
HamaAU (ucmepunno). EopbKa! Tlepecma-anb! Tlepecmanb! Bedb amo c yjm coůmu!...
Tlepecma-a-Hb xe! (3aKambieaemcH e KAOKonymux pbidanunx.)
EopeHbKa (co ecě eo3pacmaK>w,UM ocmepeenenueM). JlyiuezyÓKU BOM cmpoumb nado,
CKomcKoe eauie ruieMn! (Cepun ydapoe e TIOHKU, pbinanue CAenozo u conenue Medópama.)...
Tludop ZHOŮHbiů! Teapb e6ynan! CccKomo6a3a!...nt
Boreňka: Oslepl jsi, říkáš? Smradlavej pse!... Dřív sis žil jako v ráji: když ti dal někdo přes hubu -
všechno jsi viděl. Ale teď - neuvidíš nic! (Prudce ho uhodí do obličeje, potom opět do hlavy.)
Natali (hystericky): Bořku! Přestaň! Pře-staaaň! Vždyť je to k zbláznění! Přee-sta-a-aň už!
(Propuká v hořký pláč.)
Boreňka (s rostoucí zuřivostí): Plynové komory na vás, na to vaše dobytčí plémě! (Série kopanců do
ledvin, řev slepce a supění ošetřovatele.) Vřede hnisávej! Hajzle zkurvenej! Dddobytku!...
(Překlad: I. R.)
Brutalita závěrečné scény je autorem umocněna tím, že spuštěním opony nekončí. Pokračuje,
přestože divadelní představení už skončilo a diváci by se měli rozejít. Na Gurevičově křiku je stále
více znát blížící se smrt... Hra definitivně končí v momentě, kdy zpoza opony vyletí k divákům pytel
s ložním prádlem; vzápětí za ním - Gurevičův noční stolek, který se rozsype na kusy. V autorské
poznámce je závěrem připsáno „bez potlesku".'"
6 5
I I I D r a m a t i c k á t v o r b a V . J c r o f e j e v a
III. 5. Korelace dvou světů tragédie Valpuržina noc aneb Komturovy kroky
Tragédie Valpuržina noc aneb Komturovy kroky bývá někdy připodobňována ke Kesseyho románu
Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo's Nest) a její protagonista Lev Gurevič nazýván
ruským McMurphym. Jisté analogické rysy v syžetové rovině obou děl jsou neoddiskutovatelným
faktem: Gurevič je, stejně jako McMurphy, nespoutaný živel, vnášející chaos do hladkého, přesného
chodu dokonale seřízeného stroje psychiatrické léčebny. V obou dílech jsou uvedeny do korelace dva
světy, avšak na rozdíl od chladně inteligentní Velké sestry, přizpůsobující svět Venku světu Uvnitř
(míněno uvnitř psychiatrické léčebny), není postava tupého Boreňky, vykonavatele moci světa
fantazmagorie v bílém, v Jerofejevově dramatu nosným dějovým momentem. Jelikož postava
Gureviče je v dramatu, obdobně, jako je tomu u Věnečky v poemě Moskva - Petušky, nositelem
autorových myšlenek, je tomuto záměru podřízena i výstavba tragédie Valpuržina noc aneb
Komturovy kroky.
Základní rozvržení hry tvoří opozice dvou světů: světa „psychu" a světa fantazmagorie v bílém,
kontradikce mezi „my" a „oni", dobrem a zlem. Postavy „psychu", kteří z hlediska společnosti, v níž
platí pokřivené hodnoty, nejsou „normální", ztělesňují to, co by de facto normální být mělo: talent,
cit, lidství, moudrost, fantazii, senzitivitu, to, čemu se říká rozlet duše. Mají lidský rozměr, který jim
dal autor. Serjoža Klejnmichel, charakterizovaný v úvodní poznámce" 6 jako „tichý blouznil", Stasik,
„deklamátor a odborník na květiny", Kolja, „melancholický vesnický stařík" Vova, ti všichni jsou
zavřeni v ústavu pro choromyslné proto, že jsou jiní než lidé, které si společnost žádá, jelikož si
uchovali tu nejelementámější schopnost vlastní člověku, schopnost citového prožitku. Těšit se
z obyčejných věcí, vnímat ptačí zpěv, vůni rozkvetlé louky, mít někoho rád, to jsou choroby, jež
primář Raninson léčí elektrošoky. V této souvislosti stojí za pozornost postava stařičká Vovy, která je
autorem vykreslena zvlášť jímavě. Jeho monology, tak ostře kontrastující s replikami Raninsonova
ošetřovatelského týmu, plní v textu funkci jakýchsi lyrických intermezz. Když má čtenář pocit, že už
více psychického teroru nevydrží, dostane se jeho rozjitřené mysli možnosti úniku od reality do
66
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
jiného světa, jenž je čistý, jak může být jen vnitřní svět prostého vesnického člověka, jehož duše je
stejně naivní a nedotčená jako duše malého dítěte. Zeje tomu skutečně tak, si dovolím demonstrovat
následující ukázkou ze začátku čtvrtého dějství:
...Tuiuuha. roeopum moAbKO dedyuaca Boea c nyHupebíM KOHHUKOM noca.
Boea. 0 y mu, a 0 depeene-mo ceůnacb CAOBHO! YmpoM, KOK npocbinaeutbcn, ...nepebíM
dejioM cHUMaeuib c ce6n canozu, cojiHbiuiKo 3azjindbieaem e meou zjiasa, a mu e/ny e zAa3a
ne 3azjiHÓbieaeiub... cmbidno... u ebixodumb Ha KpbiAbu,o. A nmuHKu-nmaiwcu-coAoeyiuKU
mate u 3aAueawmcR: qbypAu-mbio-mbio-djypAu, HUK-nupuK, Ky-Ky, KynapeKy, Kydax-max-
max. Paú nodnečecHbiů. [...] H Kozda udeiub - neAyeuib ece odyeaHHUKu, nmo meče
nonadaiomcH na nymu. A udyeaHHUKU ufiAywm meón e paccmezHymyio zuMHacmepicy,
tnaKyio 0biu,eemiuyio, eudaeiuyto eudbi, npomedmyio c močoů om EepAuna do Texaca..."1
...Ticho. Mluví jenom dědeček Vova s nachovou špičkou nosu.
Vova: Panečku, teď je na vesnici náramně hezky.' Ráno, hned jak se probudíš... první, co uděláš, ze
si sundáš holínky, sluníčko se ti kouká do očí, ale ty se mu do očí nekoukáš... stydíš se... a vycházíš
na zápraží. A ptáčci, ptáčci zpěváčci zvesela: tydli tá tá tydli, čiňk čiřik, kuku, kykyryký, kokodák dák
dák. Ráj nebeskéj. [...] A jak tak jdeš, líbáš všechny pampelišky, který ti přijdou do cesty.
A pampelišky líbají zase tebe, do rozepnutý vojenský blůzy, takový vybledlý, co toho hodně pamatuje,
co s tebou prošla svět od Berlína po Texas... (Překlad: I. R.)
S postavami „psychu" ostře kontrastují postavy světa, v němž vládne zlo, postavy ze světa
nazývaného Jerofejevem fantazmagorií v bílém. Jejich charaktery jsou esencí těch nejhorších
lidských vlastností, jako je podlost, závist, krutost a tupost snoubící se s pocitem moci. Svůj vztah
6 7
I I I . D r a m a t i c k á t v o r b a V . J e r o f e j e v a
k těmto postavám autor dává nepokrytě najevo tím, že j im přiřkl vzhled stejně odpudivý, jako jsou
odpudivé jejich charaktery. I zde používá metodu kontrastu, aby některé rysy mohl v maximální míře
zdůraznit, aby se postavy, vzájemně konfrontovány, stávaly ještě obludnějšími. Primář přijímacího
oddělení Igor Lvovič Raninson má například dvě odborné asistenky. Obě jsou oděny do stejných
bílých plášťů, přičemž jedna z nich (Valentina) je velmi hubená a druhá (Zinaida Nikolajevna) je
obézní tak, že „zaujímá polovinu jeviště"." 8 Nemocniční zřízenci, kteří v posledním dějství odnášejí
mrtvá těla, jsou taktéž popisováni jako fyzicky odpudiví svojí tloušťkou. Nevábný vzhled primáře
Igora Lvoviče Raninsona s takřka hranatou fyziognomií umocňují „dokonale hranaté brýle"." 9 Do
této katagorie postav patří též ošetřovatel Boreňka, jinak zvaný též Držkoškleb (MopflOBopoT),
a neuvěřitelně vulgární milosrdná sestra Tamaročka, jejímž nejfrekventovanějším výrazem,
univerzálně používaným při komunikaci s pacienty, je vulgarismus, který ve slovníku ruského jazyka
sice nenajdeme, nicméně v hovorovém jazyce je znám jako výraz označující pánské přirození (xyň).
Samostatnou kategorii tvoří postava zdravotní sestry Natálie, u níž je autorem akcentováno
především její ženství. Stojí - krásná, něžná a bezbranná - mezi dvěma muži, mezi nimiž je
nesmiřitelný rozpor, nenávist na život a na smrt, mezi Gurevičem a ošetřovatelem Boreňkou. Tento
antagonismus je však nerovnoprávný, jelikož jeden z nich - ošetřovatel Boreňka - má v rukou moc.
Rozporuplnost postavy Natálie je dána také tím, že ačkoli patří k Raninsonovu týmu a je jedním
z vykonavatelů jeho moci, nevykonávají stejně krutě jako ostatní ošetřovatelé. Cítí jinak než
Raninsonův personál, podvědomě vnáší do péče o pacienty humánní prvky. Postava Natálie je
jakýmsi „paprskem světla" v temném Raninsonově carství a má, stejně jako postavy „psychu",
lidský rozměr.
6 8