Il est au ciel - šel do nebe

Vojtěch Janyška

KATALOG_v0,8_tisk.indd 1 11.9.2006 13:24:44


AdAlbErt KhAn

Šel do nebe……tak ať zavolá, až se vrátí

Il est au ciel……qu’il m’appelle quand il rentre

18.9. – 1.10.2006Galerie Nová síň

Praha

Helena StaubKurátorka výstavy

Commissaire de l’exposition

Vojtěch Janyška


�

Šel do nebe……tak ať zavolá, až se vrátíKdo je AdAlbErT KhAn alias Vojtěch Janyška? Malíř, co žije v Paříži, maluje nad prů-plavem v Saint-Denis středověké rytíře, černošky hrající fotbal a ve stodole na Vyso-čině hinduistické portréty. Barevné hry jeho obrazů vycházejí z pocitu a z tématiky, která ho momentálně zajímá, bez ohledu na to, kde se právě nalézá.

Vaše malba je spontánní, je to rychlý tok myšlenek, záznam vtěsnaný vaším osobitým stylem na plátno: svět postavený na hlavu, roztočené jeviště, kte-ré se náhle zastaví a nechá nám nahozený, nedokončený děj. Jak vlastně pracujete?Pracuji rychle a obrazy nepřemalovávám, chci, aby barvy zůstaly čisté. Je to jako barevná kresba, pod níž prosvítá plátno. Než bych se vracel k namalovanému, začnu raději nový obraz. Rád pracuji v sériích a každá je pak pro mě uzavřeným obdobím. Dívám-li se někdy na své staré obrazy, bývám překvapen. Zapomněl jsem na ně. Jako by to, co bylo jednou vysloveno, zůstalo uzavřeno a umožnilo mi to jít dál.

Jakou technikou malujete?U větších pláten si zhruba nakreslím kompozici. Dříve jsem hodně skicoval. Použí-val jsem pastelky, fixy, pero, tužku, vlastně to byly hotové barevné kresby. Maluji olejem na plátno, někdy na dřevěné desky, ale ty mi neumožňují dosáhnout stejné jemnosti, jako plátno. Dlouho jsem maloval pouze čistými barvami, nyní je občas smíchám s bílou, ale nikdy nemíchám barvy mezi sebou, neředím je terpentýnem. Často nechávám prosvítat do kompozice barvu plátna. Do poslední vrstvy podmalby přimíchávám pigmenty. Tím se ztmaví podklad, na němž se světlé tóny rozzáří.

Jste samouk. Prošel jste nějakým malířským školením? Je pro vás někdo z malířů vzorem?V osmnácti jsem to zkusil na UMPRUM. V Paříži jsem chodil tři roky na večerní kurzy malování: akty, zátiší a modelování u sochaře Jana Zelenky. Mojí velkou školou byl myslím Louvre, dále Picassovo muzeum a Beaubourg. Malíř, který mě hodně ovliv-nil a jehož si velmi vážím, je Michal Singer. Mám ho moc rád, přestože máme rozdíl-ný pohled na umění. On je mudrc, má rád fauvisty, mě fascinuje Picasso a Warhol. Obdivuji Singerovu vášeň pro malování. Jeho obrazy září krásnými, pulzujícími barva-mi. Není v nich žádná deprese.


�

Co konkrétně vás na Picassovi a Warholovi přitahuje?Na Picassovi stejně jako na Warholovi mám rád, jak se opakují a přitom je každý z jejich obrazů kvalitní. Vydržím se na ně dívat celé hodiny. Nevadí, že se mi některá jejich období líbí méně, po nich zase přichází něco úžasného. Oba zakládají svou tvorbu na inteligenci, na nových myšlenkách, nikoli na citlivosti a odrazu světa, který by se snažili pochopit. Tento přístup k umění, který klade na první místo vynaléza-vost, je mi blízký.

Fascinuje vás středověk. Prozrazuje to vaše četba Tristana a Isoldy, francouz-ského středověkého autora Chrétien de Troyes, ale i některé názvy vašich obrazů z pařížské výstavy „Ať se šlechta chechtá“. Žil byste rád o několik sto-letí dříve?Středověké výtvarné umění je bohaté na symboliku a nerealistické deformace. Středověká literatura je obrazná, pocity a všechny myšlenkové pochody vyjadřuje dějem, a ne popisem. Středověk bez problémů a zcela samozřejmě, ač to je raci-onální paradox, kloubí křesťanskou etiku s etikou válečnou. Právě toto iracionální, estetické chápání pro mě definuje umění. Ve středověku bych ale žít nechtěl. Dnes máme k jeho kultuře daleko snažší přístup, než bychom měli tenkrát.

Co vás inspiruje? Malujete podle modelů, nebo jsou vaše obrazy čistě jen výtvorem představivosti? Jak je pojmenováváte?Záleží, na jaké sérii pracuji. Portréty z pařížské výstavy „Hlava, hlava, hlava, to se stává“ nebo akty dělám podle modelu. Když jsem maloval sérii „Džungle“, nechodil jsem do ZOO, stejně tak jsem se obešel bez modelů pro sérii středověkých rytířů, až na pár autoportrétů. Dávám svým obrazům dlouhé názvy. Používám citace, ironické narážky na umění a můj vztah k němu, vysmívám se vlastní situaci.

Kde nyní žijete?Žiji v Paříži a pracuji v ateliéru na pařížském předměstí Saint-Denis, bohatém na nej-různější etnické skupiny. Je to živá čtvrť, ulice a trhy jsou plné dětí. Večer je vidět lidi sedící na chodnících před domy nebo u plavebního kanálu, kde hrají karty. Stojí tu nádherná katedrála, kde je pohřbena většina francouzských králů. Ale nic z toho přímo nemaluji. Při práci vycházím spíš z pocitů, jak depresivních, tak radostných, nebo z tématu, kterým se právě zabývám, ne přímo z prostředí, kde žiji.


�

Posloucháte rád hudbu? Ovlivňuje vás při malování?Bez hudby se neobejdu. Poslouchám ji téměř nepřetržitě celý den, samozřejmě i při malování: hudbu z indických filmů, pop, rock, jazz, mám moc rád Miles Davi-se, Jacques Brela, polské šansony, vážnou hudbu, rap. Hodně mě ovlivnila Fran-cie včetně toho, jak se dívá na populární hudbu. V Čechách jen málo lidí uznává, že populární kultura je také kulturou.

Na pařížské univerzitě studujete indologii a hindí, loni jste v Indii strávil tři měsíce. Co vás na ní jako malíře zajímá?Mojí hlavní motivací ke studiu indologie je láska k indické populární kinematografii, k Bollywoodu, který beru smrtelně vážně. Možná mě přitahuje pasivita, kterou jsem v Indii našel a která je v západním světě chápána jako negativní přístup k životu, a je naprosto neslučitelná s jeho rytmem. Indie se vám sama vnutí, ovládne vás a vy se jí musíte podřídit. Když vše dopadne jinak, než jste si předurčila, stane se pasivita hodnotou. Jde o jiný druh ctižádosti. Je to zvláštní druh fatality, kdy nezáleží na nás, jakým směrem se věci odvíjejí, ale nakonec se vyvinou dobře. Tato pasivita mě fascinuje, asi proto, že je v naprostém rozporu s mým temperamentem.

Svoboda je základem tvorby. Není dnes svoboda určitým stupněm netečnosti? Jak z tohoto pohledu vnímáte současné umění?Dnes se všichni cítí být tolerantní. Problém je, že i když si umělci mohou dělat, co chtějí a nemusí se ničemu bránit, spousta z nich v té obraně nesmyslně pokra-čuje. Domnívám se, že umělec by měl vytvořit něco jedinečného, ne se proti věcem za každou cenu stavět, natož využívat takový přístup jako alibi k ospravedlnění tvor-by, která je už ze svého principu být v opozici vlastně konvenční. To málo, co jsem doposud ze současného umění ve světě viděl, mi většinou připadá pokrytecké. Lacině provokativní a dekadentní. Prvoplánové šokování není umění. Je to snadný konformismus.

A odpovědnost umělce?Není to kategorie, do které bych řadil umělce, ale člověka. Pro mě je nejdůležitější krása. Krása v myšlení. Zodpovědnost stejně jako svoboda jsou předpoklady tvorby, podmínkami tvoření, nikoli jeho cílem.


�

Vaše vernisáže jsou vždy samostatnými divadelními představeními. Co se v nich odehrává?Vernisáž vnímám jako jeden z prostorů pro tvorbu, a rád si s nimi hraju Chci, aby co nejvíc doplňovaly svět obrazů. Při výstavě šerosvitů „Hlava, ruka, hlava, to se stává“ jsem pokryl vysoké stěny i strop místnosti tmavými barevnými látkami a na ně jsem připevnil zářivě zlaté hlavy. Před ně jsem zavěsil obrazy. Instalaci provázel tanec, kostýmy tanečnic odpovídaly estetice celé výstavy. Na vernisáži středověké série „Ať se šlechta chechtá“ hráli dva rytíři ve stylizovaných kostýmech s dlouhými prodlevami mlčky obří šachy.

Jde tedy o jakousi týmovou tvorbu?Od první výstavy v malostranské kavárně Chiméra, kde na vernisáži byly mj. indické tanečnice, spolupracuji s malou skupinou lidí. V Paříži mám pár skvělých přátel. Všechno děláme dohromady: vernisáže, instalace, točíme filmy. Máme hotový jeden celovečerní film, jmenuje se „Vražda Nudy IV.“, a dokončujeme další, inspirovaný Indií. Společnou produkci podepisujeme „Carottes râpées Amusement: Strouhané mrkve Entertainment“. Jsou to hlavně kamarádi Charles, Lola a Sarah. Charles studuje architekturu, to on mi vnukl myšlenku instalací a vyrobil šachové figurky. Lola tančí a připravuje vernisáže. Sarah rovněž tančí a vyrábí kostýmy, ona mě přivedla k indickému filmu. Bez nich bych se pravděpodobně věnoval jen malbě.

AdAlbErT KhAn: Pseudonym nebo jen křestní jméno Vojtěcha přeložené do západo-evropského jazyka ve spojení se jménem jeho nejoblíbenějšího herce indických filmů, které ho fascinují. Ve svých 21 letech má již Vojtěch Janyška nezaměnitelný ruko-pis. Jeho obrazy plné humoru nás zaplavují barvou, vybuchující energií a veselostí. Nahodilost a nedotaženost je jen záměrná; obrazy nepředstírají, že člověk může malovat sám a že se může smát svým vlastním vtipům z cesty do nebe…

Helena Staub, Paříž, srpen 2006


�

Il est au ciel……qu’il appelle à son retourQui est AdAlbErT KhAn alias Vojtěch Janyška ? Un jeune peintre qui vit à Paris sur le canal de Saint Denis et peint des thèmes aussi divers que des chevaliers médié-vaux, des filles noires jouant au football ou des portraits hindous qu’il peut aussi bien travailler dans une maison de campagne en Bohême du Sud. Les jeux de couleurs de ses tableaux ont pour point de départ ses sentiments ou d’autres sujets qui lui passent par la tête. Il vit à travers sa peinture sans vraiment attacher de l’importance à l’endroit où il se trouve.

Vous signez vos tableaux AdAlbErT KhAn. D’où vient cette juxtaposition de l’Adalbert européen et du Khan indien ? En France, comme en Europe occidentale en général, le nom Vojtěch est traduit, même si de façon imprécise, Adalbert. Et Khan vient du nom de mon acteur préféré de films indiens. Je peux les regarder pendant des heures, en fait, je le fais presque chaque soir, et ils n’arrêtent pas de me fasciner.

Votre peinture est spontanée. C’est un flux rapide de pensées, leur reflet impri-mé par votre style personnel sur la toile : le monde retourné la tête à l’envers, une scène de théâtre en rotation qui s’arrête soudainement et nous montre l’image de l’action inachevée. Comment travaillez-vous ?J’essaie de peindre vite, je ne reviens pas sur un tableau fini, je veux que les cou-leurs restent pures, j’aime laisser la toile visible. Je préfère commencer un nouveau tableau plutôt que de retravailler ce qui est déjà peint. J’aime travailler par séries, et chacune devient pour moi une période achevée. Parfois quand je vois mes vieux tableaux ils me surprennent, j’ai l’impression d’être à un point différent aujourd’hui. Comme si une fois la chose exprimée, elle devenait close.

Quelle est la technique de votre peinture ?En ce qui concerne les toiles plus grandes, j’esquisse rapidement la composition. Avant, je faisais beaucoup d’esquisses. J’utilisais des crayons de couleurs, feutres, plumes, crayons noirs, en fait il s’agissait de dessins colorés à part entière. Je peins avec de l’huile sur toile, parfois sur des planches de bois, mais celles-ci ne me per-mettent pas d’atteindre la même finesse que la toile. Pendant longtemps je peignais seulement avec des couleurs pures, en ce moment, il m’arrive de les mélanger avec


�

du blanc, mais jamais les couleurs entre elles, je ne les dilue pas avec de la térében-thine. Souvent, je laisse la couleur de la toile visible dans la composition. Je mélange des pigments dans la dernière couche de la peinture de fond. Ce qui rend le fond plus sombre et les tons clairs gagnent de la brillance.

Vous êtes autodidacte. Quel est votre parcours d’ apprentissage de la peintu-re ? Avez-vous un peintre qui constitue un modèle pour vous ?A dix huit ans, j’ai tenté l‘école des Arts décoratifs de Prague. A Paris, j’ai suivi des cours du soir intensifs de peinture. Je pense que ma grande école étaient le Louvre, le Musée Picasso, Beaubourg : j’y ai passé des centaines d’heures. Je ne faisais pas les copies des grands maîtres, comme c’était l’habitude avant, mais je les ai gravés dans ma tête. Je connais le Musée Picasso quasiment par coeur. Et il y a un peintre qui m’a beaucoup influencé, et pour lequel j’ai beaucoup d’admiration : Michal Sin-ger. Je l’aime malgré le fait qu’on ait un regard très différent sur l’art. C’est un sage, il aime les fauvistes ; je suis fasciné par Picasso et Warhol. J’admire sa passion pour la peinture. Ses tableaux brillent de couleurs intenses et pleines de vie. Ils n’ont rien de la dépression tchèque.

Qu’est-ce qui vous attire chez Picasso et Warhol ?Chez Picasso ainsi que chez Warhol j’adore les répétitions et en même temps la qualité de chaque tableau. Je peux les regarder pendant des heures. Le fait que je n’aime pas certaines de leurs périodes n’a aucune importance, elles sont suivies à chaque fois de quelque chose d’incroyable. Tous les deux fondent leur création sur l’intelligence, sur des idées nouvelles, et non pas sur la sensibilité ou le reflet du monde, qu’ils essaieraient de comprendre, de saisir. Cette approche de l’art, qui met à la première place l’invention, m’est proche.

Vous êtes fasciné par le Moyen Age, ainsi que le montrent votre lecture des œuvres de Chrétien de Troyes, de Tristan et Iseult, mais aussi les noms de cer-tains de vos tableaux de l’exposition à Paris intitulée « Que naisse la noblesse ». Aimeriez-vous vivre quelques siècles plus tôt ? L’art médiéval est riche en symbolique et en déformations non réalistes. La littérature médiévale est imagée, les sentiments et les mouvements de pensée sont exprimés par l’action et non par leur description. Le Moyen Age combine sans aucun malai-se et de façon très évidente, malgré le fait qu’il s’agisse d’un paradoxe rationnel, l’éthique chrétienne avec celle du guerrier. C’est justement cette pensée irrationnelle,


10

esthétique, qui défini l’art pour moi. Mais je n’aimerais pas vivre au Moyen Age. Aujourd’hui, nous avons un accès beaucoup plus facile à sa culture qu’on ne l’avait à l’époque.

Qu’est-ce qui vous inspire ? Peignez-vous d’après des modèles, ou d’après votre imagination ? Comment donnez-vous les noms à vos tableaux ?Ça dépend de la série, sur laquelle je travaille. Quant aux portraits (par exemple ceux de l’exposition à Paris « Tête, tête, tête, c’est chouette ») ou aux nus, je les peints d’après modèle. Quand je faisais la série de la jungle, je n’allais pas au Zoo, ainsi que je me suis passé de modèles pour la série de chevaliers médiévaux, à l’exception de quelques autoportraits. En ce qui concerne les titres, je les aime longs, j’adore les citations, ou des remarques ironiques sur l’art et ma relation avec. J’aime aussi me moquer de ma propre situation.

Où vivez-vous en ce moment ?A Paris et j’ai trouvé un atelier dans la banlieue de Saint Denis, riche en toutes sortes de groupes ethniques. C’est un quartier vivant, il y a beaucoup plus d’enfants dans la rue et au marché que dans le quartiers dits « bons », le soir, on voit beaucoup de gens assis devant les maisons ou le long du canal, parfois jouant aux cartes. Il y a une cathédrale magnifique où sont enterrés la plupart des rois de France. Mais je ne peins rien de tout ça directement. Dans mon travail, je pars plutôt des sentiments, de la déprime ou de la satisfaction, ou de sujets que j’ai justement dans la tête, non directement de l’environnement dans lequel je me trouve.

Aimez-vous la musique ? Vous influe-t elle dans votre peinture ?Je l’écoute quasiment sans arrêt tout au long de la journée, évidemment pendant que je peins aussi: musique de films indiens, pop, rock, jazz, j’adore Miles Davis, Jacques Brel, la chanson polonaise, la musique classique, le rap. La France m’a beaucoup influencé, notamment par son regard à l’égard de la Pop. En République Tchèque, seulement peu de gens admettent que la culture populaire est une culture au même titre que les autres.


11

Vous étudiez le Hindi et la culture indienne dans une université parisienne, l’année dernière vous avez passé trois mois en Inde. Qu’est-ce qui vous y intéresse en tant que peintre ?De loin la première motivation pour ces études est mon amour pour Bollywood, le cinéma indien populaire, que je prends extrêmement au sérieux. Peut être que l’Inde m’attire par la passivité, qu’on y rencontre, et qui est comprise comme un rap-port négatif à la vie dans le monde occidental, étant incompatible avec son rythme. L’Inde s’impose à vous, elle vous maîtrise et vous devez vous plier à sa volonté. Quand tout se termine autrement, que vous ne l’avez prévu, la passivité devient une valeur, une capacité. Il s’agit d’un autre niveau d’ambition. Il s’agit d’une sorte étran-ge de fatalité, où il ne dépend pas de vous comment les choses vont se dérouler, mais finalement elles se déroulent bien. Cette passivité me fascine, probablement parce qu’elle est profondément opposée à ma nature.

La liberté est la base de la création. La liberté n’est-elle pas aujourd’hui une forme de manque d’intérêt ou de refus de l’engagement ? Comment com-prenez-vous l’art contemporain de ce point de vue ? Je pense qu‘aujourd’hui, tout le monde se sent tolérant. Le problème consiste dans ce que malgré le fait que les artistes peuvent aujourd’hui faire tout ce qu’ils veulent sans être obligés de se défendre contre qui que ce soit, un grand nombre d’entre eux continue sans aucun sens dans cette défense. Aujourd’hui l’artiste devrait créer une oeuvre autonome, non s’opposer à tout prix contre quelque chose en l’utilisant en plus comme alibi pour justifier sa création, qui est dans son principe d’être en opposition en fait très conformiste. Le peu que j’ai vu jusqu’ici de l’art contemporain dans le monde me parait la plupart du temps hypocrite. Gratuitement provocateur et décadent. Juste choquer n’est pas de l’art. C’est un conformisme facile.

Et la responsabilité de l’artiste ?Ce n’est pas une catégorie selon laquelle je regarderais l’artiste, mais l’homme en général. Ce qu’il y a de plus important pour moi, c’est la beauté. Incluse la beauté dans la pensée, beauté comme cadre de la pensée. La responsabilité est un présup-posé de la création, comme la liberté, ce sont les conditions de la création, non pas son but.


12

Vos vernissages sont en eux-mêmes des représentations théâtrales. Qu’est-ce qui s’y déroule ? Je considère le vernissage comme un des espaces pour la création, et j’aime jouer avec. Je veux qu’ils complètent le monde des tableaux. Je les comprends comme leur réalisation dans l’espace. Par exemple pour l’exposition de mes clairs obscurs « Tête, main, tête, c’est la fête », j’ai couvert les murs très haut ainsi que le plafond avec des tissus colorés foncés, sur lesquels j’ai accroché des têtes dorées brillan-tes. Devant, j’ai suspendu mes assemblages. L’installation était complétée par la danse, les costumes des danseuses correspondant à l’esthétique générale de toute l’exposition. Pendant le vernissage de la série médiévale « Que naisse la noblesse » deux chevaliers dans des costumes stylisés jouaient en silence, faisant de longues pauses, aux échecs avec des pions énormes.

S’agit-il donc d’une création collective ?Depuis ma première exposition à Prague, où le vernissage consistait entre autres en des chorégraphies indiennes, je travaille en groupe. A Paris, j’ai quelques très bons amis, avec lesquels je fais tout, les vernissages, les installations, je tourne des films. Nous avons fini un film long métrage, qui s’appelle « Assassinat d’Ennui IV », un autre, inspiré de Bollywood, est presque terminé. Nous signons cette production commune « Carottes Râpées Amusement ». Sans ces amis, je ne ferais peut être que de la peinture. Charles étudie l’architecture, c’est lui qui m’a donné l’idée des installations, c’est lui qui a fabriqué les échecs, Sarah fait tous les costumes, c’est elle qui m’a fait connaître Bollywood. Lola, qui étudie dans un domaine très différent, danse aux vernissages, joue dans les films.

A 21 ans, AdAlbErT KhAn a déjà une façon très personnelle de peindre. Ses peinture pleines d’humour nous submergent de couleurs et, explosent d’énergie et de gaieté. Elles ne disent que l’homme peut peindre seul et qu’il ne peut rire de ses propres blagues en rentrant de son voyage au ciel.

Helena Staub, Paris, août 2006





1�

Juhi secesní2006olej na plátně70 × 70 cm

Juhi art nouveau2006huile sur toile70 × 70 cm



1�

Shahrukh (Ach! Och! Ach! to je On!)2006olej na plátně70 × 70 cm

Shahrukh (Ah ! Oh ! Ah ! c‘est Lui !)2006huile sur toile70 × 70 cm



20

Anděl 12006kombinovaná technikavýška 130 cm

Ange 12006technique mixtehauteur 130 cm



22

Raj Kapoor2006olej na plátně70 × 70 cm

Raj Kapoor2006huile sur toile70 × 70 cm



24

Věky života: Vůbec ne ve jménu Carpe diem, právě naopak: ve jménu obdivu ke stárnuti!2006olej na plátnětriptych 160 × 500 cm

Les âges de la vie : Pas du tout au nom de Carpe diem, mais bien au contraire au nom de la fascination par le viellissement !2006huile sur toiletriptych 160 × 500 cm



26

Kajol rozpoznatelná, tudíž přenádherná!2006olej na plátně70 × 70 cm

Kajol reconnaissable, donc trop belle !2006huile sur toile70 × 70 cm



28





30

Nargis jako monument2006olej na plátně70 × 70 cm

Nargis en monument2006huile sur toile70 × 70 cm



32





34

Královna ze Sáby je samej chlup!2006

olej na plátně160 × 80 cm

Poilue, poilue, la reine de Saaba !2006

huile sur toile160 × 80 cm


35

Máma pořád pleje2006olej na plátně160 × 80 cm

Ma mère ne quitte pas le jardin (par principe)2006huile sur toile160 × 80 cm


36

Kajol smrtonosná2006olej na plátně70 × 70 cm

Kajol mortelle2006huile sur toile70 × 70 cm



38

Umění – Na schůzce přátel: Pablo, Andy, Miles, Já, královna Mathilde, Shahrukh2006olej na plátnětriptych 160 × 500 cm

Art – Au rendez-vous des amis : Pablo, Andy, Miles, Moi, Reine Mathilde, Shahrukh (Comme par hasard, c‘est moi à côté de Mathilde...) 2006huile sur toiletriptych 160 × 500 cm



40

Juhi rozpoznatelná, tudíž přenádherná!2006olej na plátně70 × 70 cm

Juhi reconnaissable, donc trop belle !2006huile sur toile70 × 70 cm



42





��


Ange 52006 technique mixtehauteur 240 cm



��

Kajol secesní2006olej na plátně70 × 70 cm

Kajol art nouveau2006huile sur toile70 × 70 cm



��

Láska2006olej na plátnětriptych 160 × 500 cm

Amo(u)r2006huile sur toiletriptych 160 × 500 cm



50

Salman (Ach! Och! Ach! to je On!)2006olej na plátně70 × 70 cm

Salman (Ah ! Oh ! Ah ! C’est Lui !)2006huile sur toile70 × 70 cm



52





��

Karel2006


Karel2006



��

Sallu (Ach! Och! Ach! to je On!)2006olej na plátně160 × 80 cm

Sallu (Ah ! Oh ! Ah ! C‘est Lui !)2006huile sur toile160 × 80 cm


��

Tak trochu Kajol2006olej na plátně70 × 70 cm

Vaguement Kajol2006huile sur toile70 × 70 cm



��

Filosofie: Kdyby přeaktivní Řekové tušili, že ději-ny si zapamatují ty flákače filosofy! Ta nesprave-dlnost!2006olej na plátnětriptych 160 × 500 cm

Philosophie : Si les Grecs suractifs savaient ! …que l’histoire ne retiendra que ces glandeurs de philosophes ! Quelle injustice !2006huile sur toiletriptych 160 × 500 cm



60

Hmm…2006olej na plátně70 × 70 cm

Heu…2006huile sur toile70 × 70 cm



62





��

Shledání: Jestli mám rád Bollywood? Nechápu, že se vůbec ptáte…2006olej na plátnětriptych 160 × 500 cm

Retrouvailles : Si j’aime Bollywood ? Je ne com-prends vraiment pas pourquoi cette question…2006huile sur toiletriptych 160 × 500 cm



��

Skoro ne, ale přeci jen tak trochu Rani2006olej na plátně70 × 70 cm

Très vaguement Rani 2006huile sur toile70 × 70 cm



��





70

Autoportrét smutný (pleonasmus)2006


Moi déprimé (pléonasme)2006



�1

Kráska z Khajuraho má příjemné nápady2006olej na plátně160 × 80 cm

La Belle de Khajuraho a des idées plaisantes2006huile sur toile160 × 80 cm


72

Narozen 24.1.1985 v Praze. Žije a pracuje v Paříži.

Né le 24.1.1985 à Prague. Vit et travaille à Paris.

Samostatné výstavy

2004 Alibabova sluj, Galerie Chiméra, Praha

2004 Ať se šlechta chechtá, Galerie Olivier Nouvellet, Paříž

2004 Hlava, ruka, hlava, to s váma zamává, Prostor Vision in Motion, Paříž

2005 Hlava, hlava, hlava, to se stává, České centrum, Paříž

2005 Džungle grrrr, divadlo Théâtre de verre, Paříž

2006 Hurá, hurá, hurá, i káva i kultura, Týnská literární kavárna, Praha

Expositions personnelles

2004 Caverne d’Ali Baba, Galerie Chiméra, Prague

2004 Que naisse la noblesse, Galerie Olivier Nouvellet, Paris

2004 Tête, main, tête, c’est la fête, Espace Vision in Motion, Paris

2005 Tête, tête, tête, c’est chouette, Centre tchèque, Paris

2005 Jungle grrrr, Théâtre de verre, Paris

2006 Ah ouais ! Ah ouais ! Ah ouais ! Et de la culture et du café, Café littéraire Týnská, Prague




��

Vojtěch JanyškaAdAlbErt KhAnšel do nebe……tak ať zavolá, až se vrátíil est au ciel……qu’il m’appelle quand il rentre

18.9. – 1.10.2006

Galerie Nová síňVoršilská 3, Praha 1

Helena Staubkurátorka výstavy / commisaire de l’expositiongrafický koncept / conception graphique

Filip Kosekdesign / design

Matouš Glancfotografie / photographiedesign / design

Ondřej Micháleksazba / typographie

Apolys Prahatisk / impression

Poděkování / RemerciementJana Götzová, Veronika Hešíková, Gaspard Journé, ing. ak. arch. Jaroslav Kosek, Bertrand Quéré, Klára Vomáčková



Date post:	06-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	vojtech-janyska
View:	221 times
Download:	0 times

Il est au ciel - šel do nebe

Documents