vydáno pro vnitřní potřebu České dominikánské provincieilustrace © Česlava Talafantová OP

Milí bratři a milé sestry,

dominikánská rodina vstupuje tento měsíc do začátku oslavy jubi­lea svaté Zdislavy: připomínáme si osm set let od jejího narození. Tato světice je spjata s počátky života řádu v českých zemích: spolu se svým manželem podporovali zakládání klášterů v severních Če­chách. Dnes můžeme říci, že šlo o víc, než jen o zakládání klášterů. Na svatém životě Paní Zdislavy se ukázalo, že Boží slovo proniká do srdcí všech lidí a přináší stále nové a nečekané plody. Mohlo se totiž zdát, že kázání Božího slova je omezeno pouze pro ty, kteří přijali kněžské svěcení a kážou při mši svaté. Podobně jako svatý Dominik, ani svatá Zdislava nám nezanechala žádné napsané ká­zání, ale zanechala svědectví svatého života.

Ten je vždy originální, když člověk nechá Ducha svatého sku­tečně působit v celém svém životě. Originalita světce nezapírá původce veškeré svatosti, kterým je sám Kristus: ten, kterého Duch pomazal, aby přinesl chudým radostnou zvěst. Aby vyhlá­sil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, aby propustil zdeptané na svobodu, aby vyhlásil léto milosti Hospodinovy (srov. Lk 4, 18–19).

Toto milostivé léto Páně stále pokračuje. A to i přes koronavi­rovou pandemii, která mimojiné nakonec výrazně ohrozí i pláno­vanou účast magistra řádu na naší pouti. Je třeba nezamlčet, že myšlenka tohoto sborníčku rozjímání a samotné texty vznikly ještě před vypuknutím pandemie. Možná o to zajímavější bude pro nás čerpat z nich dnes. Myslím, že není cynizmus říci, že koronovi­rus pomine, ale Boží slovo nepomine (srov. Mt 24, 35). Řečeno jemněji v duchu našeho zakladatele svatého otce Dominika, který se narodil ve Španělsku a zemřel v Itálii – zemích, které jsou pan­demií velmi zasaženy –, milosrdenství a soucit, které jsou v tomto

4

čase tolik potřebné, se bez Božího slova neobejdou. Svatá Zdislava by nám k tomu asi neřekla nic zásadně odlišného.

Osobní svědectví z minulosti i ze současnosti, rozjímání nad texty Písma svatého a kázání o nich, různé nápady a inspirace o tom, co s ním – jak naložit s tímto jedinečným darem a pomoc­nou rukou v každé situaci. A když ne rukou, tak určitě světlem. To jsou tyto texty, krátké i delší, od nás pro nás, a nikoliv jen pro sebe, ale pro Boha a růst jeho království, pro bližní: ve stopách Panny Marie, svatého Dominika, svaté Zdislavy, živeni Vtěleným Božím Slovem a vedeni jeho Duchem. Na první dojem nic originálního, ale když se necháme vést, zjistíme, jak můžeme být originální, a přitom Kristovi. Nebát se žít naplno, nebát se zemřít. Nechat se vést, věřit, doufat, milovat. Díky všem, kdo přispěli svým rozjí­máním, svou prací s Božím slovem a životy světců, kteří nás nejen v tomto měsíci sjednocují, doprovázejí a inspirují k vytrvalosti ve víře a skutkům lásky.

fr. Lukáš Jan Fošum OPprovinciál

5

1. května 2020

Pátek Po 3. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 9, 1–20Mezizpěv: Žl 117

Evangelium: Jan 6, 52–59

Miroslav František Falkenauer

Naše první pouť k svaté Paní Zdislavě

Psal se rok 1986 a my jsme čekali naše třetí dítě. Společnost byla znormalizovaná a vypadalo to, že komunisté budou vládnout stále. Byl jsem jediný ze šesti sourozenců, který neemigroval, otec se vrátil ze zahraničí v šedesátém devátém na amnestii, která žádnou amnestií nebyla, protože se s ním tento prohřešek táhl po celý zby­tek života. O dva roky dříve jsme odešli z Plzně na vesnici, protože jsme se dozvěděli, že s mým kádrovým profilem budu vždycky jen manuálně pracovat a větší byt nedostaneme.

Bylo tedy pozdní jaro roku 1986 a my jsme s manželkou byli pár měsíců novici ilegálního třetího řádu sv. Dominika. A byl to věru noviciát luxusní, kromě neustálého nebezpečí zatčení od tajné policie by nám ho mohl kdekdo závidět. Měli jsme totiž výji­mečnou péči od otců – ilegální provinciál otec Dominik Duka byl zaměstnán v plzeňské škodovce, naším novicmistrem byl otec Jor­dán Vinklárek. Ten zrovna měl státní souhlas k výkonu duchovní služby a sloužil na faře v nedalekém Stodě. Když za námi – kryt zkušenými konspirativními postupy – dojížděl do našeho bytu, občas vyprávěl, jak mu příslušníci StB v noci lezou na faru, a po­dobné historky.

A byl to otec Jordán, kdo nám – dvěma mladým rodinám – do­poručil pouť do Jablonného k (tehdy ještě) blahoslavené Zdislavě. Vše bylo samozřejmě tajné. Další člen řádu dá zprávu otcům do­minikánům do Jablonného a ti nás budou čekat a přespíme tam. Už nevím proč – snad proto, že o víkendu byl v Jablonném přeci

6

jen ostražitější policejní dohled a také proto, aby se nám otcové mohli věnovat – jsme jeli ve čtvrtek po práci. Než jsem přišel z práce, než jsme děti odevzdali babičce, byl už podvečer, když jsme vyráželi z Plzně. Dálnic tehdy mnoho nebylo, asi jsme i na cestě bloudili a bylo jedenáct v noci, když jsme dorazili do Jablon­ného. Vedle baziliky jsme po chvíli hledání našli vchod a u něj zvo­nek „dominikáni“. Zvonili jsme na něj – nic se neozývalo, nic se nehýbalo. Všude mrtvé ticho a tma. Začali jsme obcházet baziliku a když jsme ji obešli, z druhé strany jsme za plotem a hromadou suti na kopci uviděli světélko ve druhém patře. A tak jsme – já i moje žena v osmém měsíci těhotenství – prolezli dírou v plotě a po starých taškách a cihlách jsme se hrabali vzhůru k domu. Občas jsem nahrábl kamínek vhodné velikosti a snažil se hodit ho do svítícího okna. Konečně se otevřelo a ozvalo se: „Co tam děláte, mám tu pušku, okamžitě zmizte, nebo volám policajty!“

Co ale máte zavolat v tichu noci, když máte upozornit na kon­spirační schůzku a předpokládáte, že někde za rohem může být příslušník StB? Nenapadlo mě nic lepšího než: „No konečně! Tady jsou Plzeňáci!“

Co tenkrát vedlo otce Jindřicha – neboť to byl on, kdo vyhlédl – k tomu, aby nás poslal zpět ke vchodu a šel nám otevřít, nevím. Byl to první z mnoha drobných zázraků od Paní Zdislavy, kterých jsme pak zažili ještě mnoho. Otec Jindřich, jak se pak vysvětlilo, totiž vůbec nevěděl, že máme přijet – tady konspirace zcela se­lhala. Měl nás buď za zloděje králíků, se kterými stále bojoval, anebo hůř, za agenty StB, kteří bojovali s ním. Přesto nám upro­střed noci otevřel a když viděl manželku v pokročilém těhotenství a mě, celého zmateného vývojem událostí, pozval nás dál.

Pak už bylo vše jen krásné. Otec Jindřich nám dal najíst, ukázal nám, kde budeme spát, a pak povídá: „V šest je v kapli modlení a pak je snídaně.“ Pohlédl na manželku a dodal: „A ty koukej spát, ať tě nenapadne vstát dřív než na snídani.“

Vstát po těch pár hodinách spánku bylo bolestivé, ale odměnou byla společná modlitba, tenkrát pro nás tak vzácná. A po modlitbě sestra Malvína, která nám připravila snídani s nezapomenutelně velikým hrnkem silného „turka“. Otec Jindřich musel do práce do továrny a nám se věnoval otec František. Vzal nás do baziliky a pak i do krypty k Paní Zdislavě. Tenkrát jsem poprvé zažil to, co

7

se stále znovu, někdy silněji, jindy slaběji vrací při každé návštěvě Jablonného – intenzivní vědomí ochrany, důvěry a bezpečí pod Zdislaviným pláštěm. A vědomí, že se v rodině musíme neustále snažit pěstovat ducha služby a ducha lásky k Bohu. V tomto roz­položení jsme absolvovali procházku ke studánce a na – tehdy zavřený – Lemberk a vše jako by násobilo tuto náladu.

Od té doby jsme byli na pouti v Jablonném mnohokrát a kaž­dému mohu doporučit putovat ke svaté Paní Zdislavě. Zvláště mladým manželům bych radil zajet si pro posilu pro rodinný život. Má­li někde být centrum pro rodinu, jistě to má být v Jablonném, u patronky rodin svaté Zdislavy.

Ta, se kterou pod srdcem poprvé putovala manželka ke Zdi­slavě, je dnes také dominikánskou terciářkou. Že by zase Zdislava?

8

2. května 2020

Památka sv. atanáše, biskuPa a učitele církve

1. čtení: Sk 9, 31–42Mezizpěv: Žl 116

Evangelium: Jan 6, 60–69

fr. Kliment Mikulka OP

Čtení ze Skutků apoštolů nám staví před oči prvokřesťanskou pospolitost, která žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha svatého (Sk 9, 31). Líčí se zde průběh Petrovy okružní cesty a velké divy, které jeho prostřednictvím Hospodin konal. Když zavítal do Joppe, známé také z jiného příběhu (Sk 11), setkal se se smutnou zprávou o Tabitě, v překladu Srnce, která vynikala svou dobročin­ností. Byla známa svými dobrými skutky, almužnami a ošacením, které vlastnoručně ušila. Náhle podlehla nemoci, zemřela a její tělesná schránka byla uložena v „horní místnosti“. Tento příběh má mnoho shodných detailů s uzdravením Jairovy dcery (Lk 8), jemuž byl podle evangelního vyprávění Petr rovněž přítomen.

„Horní místnost“ se v knize Skutků objevuje v okamžicích, kdy Bůh zasahuje, např. při hledání vhodného Jidášova náhradníka (Sk 1, 13), ale zvlášť zajímavá je shoda s líčením eucharistického shromáždění, při němž vypadl mladík z okna (Sk 20, 8). V jed­nom případě Petr, v druhém Pavel křísí nebožtíky, podobně jako Kristus oživil Jairovu dceru. Ve společenství křesťanů, které žije autenticky evangeliem, se tak naplňují slova, že učedníci budou konat skutky ještě větší než konal Kristus sám, ovšem jeho pro­střednictvím (srov. Jan 14, 12). O několik staletí později žila druhá Tabita, Zdislava z Lemberka, která svou dobročinností a péčí o chudé vnášela ducha prvokřesťanského společenství do našich krajů.

9

3. května 2020

4. neděle velikonoční

1. čtení: Sk 2, 14a.36–41Mezizpěv: Žl 23

2. čtení: 1 Petr 2, 20b–25Evangelium: Jan 10, 1–10

fr. Blažej Matusiak OP

Toto je sen každého faráře. Tři tisíce nově pokřtěných! Sen kaž­dého kazatele: pozorní posluchači, hluboce zaujatí slovem. A nejen to, ale i: kladou správnou otázku. Co máme dělat? Chtějí Boží slovo nejen poslouchat, ale i konat. Jsou ochotni stavět na skále.

Petrovo kázání jako recept na úspěch? Ne, nejde tady o úspěch, nýbrž o princip hlásat Krista, a to ukřižovaného. Jádro evangelia je toto: onen nevinný člověk zabitý na kříži je Mesiáš. Ten, který se zdá obětí okolností a lidské zloby, je tím, kdo sám sebe obětoval za každého člověka, spravedlivý za nespravedlivé. Vynesl na dřevo kříže všechny naše hříchy, včetně odmítnutí a zabití jediného spra­vedlivého. Na kříži usmrtil hřích světa.

Kdo je ten člověk z kříže? Lékař, který nás uzdravuje svými ranami. Beránek, který se stal obětí za celý hřích světa. Beránek, který snímá hříchy a daruje nám pokoj. Dobrý Pastýř, který vede své ovce po správných cestách, k vodám odpočinku a pastvinám občerstvení. Tento Pastýř zná cestu vedoucí temnotou rokle, tem­notou smrti. Sám ji prošel, on, vítěz nad smrtí, a proto ukazuje cestu těm, kteří jdou v jeho šlépějích. Syn Boží a Syn člověka, Pastýř a Beránek, Pán a Bratr.

Všichni jsme bloudili jako ovce, každý si šel vlastní cestou. (Iz 53, 6) Tato Izaiášova slova malebně zpracoval Händel v Mesiášovi. Krásná hudba skrývá v sobě hrůzu z pokračování špatnou cestou, daleko od Boha, daleko od bratří a sester. Tato hrůza pojala Pet­rovy posluchače, a proto se ptají na cestu. Tak co dělat? Umřít hří­chu a začít žít Kristovým Duchem. Petr ukazuje krásnou harmonii

10

svátostného a morálního rozměru života. Ve křtu je nám darován Duch svatý a milost, abychom žili v Kristu. Máme pokračovat v Kristových šlépějích. Není to bezmyšlenkovitá honba za stádem. Kristovy stopy jsou jeho slova i skutky. Následovat Krista zna­mená přijímat pravdu těchto slov a skutků, přes všechny překážky pokračovat na cestě konání podle nich, a tak nechat proměnit své myšlenky a city podle Ježíšova srdce.

11

4. května 2020

Pondělí Po 4. neděli velikonoční

PřiPomínka utrPení našeho Pána Ježíše krista

1. čtení: Sk 11, 1–18Mezizpěv: Žl 42

Evangelium: Jan 10, 11–18

Eva Imelda Fuchsová

Dnešní čtení září svobodou. Svobodou od zákona, od strachu, od smrti.

Jak je ale možné, že vidění osvobozuje Petra od příkazu Moj­žíšova zákona, jehož původcem je samotný Bůh? Vždyť Pán Ježíš nepřišel zákon zrušit, ale naplnit! I toto „zrušení“ zákona je ale ve skutečnosti jeho dokonalé naplnění. Petr totiž nedostává příkaz: „Jez všechna tato nečistá zvířata.“ Nikoli – Bůh je prohlašuje za čistá. Očisťuje je od poskvrny, která evidentně nastala až po hří­chu, protože Bůh všechno stvořil a viděl, že je to dobré. Stejně tak pohané – Duch svatý neříká, že i modláři a bezbožníci mají podíl v Božím království, ale potvrzuje, že i tito lidé jsou vyvoleným lidem. Nadále platí zákaz požívat cokoli nečistého, nadále platí, že Bůh přichází spasit svůj vyvolený lid, jen hranice těchto dvou výměrů se rozšiřují a naplňují skutečným smyslem.

V případě vlka je však Pastýř nesmlouvavý. Netvrdí, že je to hodné, jen trochu popletené zvíře, ani ho nezve do svého stáda. Jisté hranice tedy zůstávají, naopak se vyostřují. Jsou to hranice mezi dobrem a zlem. Vrcholná svoboda je svobodou od zla.

Jak poznat hranice mezi dobrem a zlem, jak si je nesplést se zdmi, které stavíme sami a které nás oddělují od Boha, od ostat­ních lidí i dobrého stvoření? Strach působí, že za těmito umělými zdmi spatřujeme zlo. Jak to tedy rozlišit? Petr to pochopil, když se modlil. Pohané, když uslyšeli Boží slovo o spáse. Ovce správně rozlišily vlka od Pastýře, protože ho dobře znají a on zná je. Není jiný způsob, jak získat pravou svobodu, než dobře znát svého Pas­

12

týře, být s ním stále ve spojení, poslouchat jeho hlas, někdy i pře­kvapivý, následovat ho až na smrt. Tuto svobodu jsme nedostali jako nezávazný dárek, ale jako příkaz: Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.

13

5. května 2020

Památka sv. vincence Ferrerského, kněze

1. čtení: Sk 11, 19–26Mezizpěv: Žl 87

Evangelium: Jan 10, 22–30

sr. Marie Pitterová OP

Hospodin miluje, co založil na svatých horách, a nejde přitom jen o jeho zalíbení ve stvoření. Hory bývaly místem spojovaným s bož­stvy a podobně si i Hospodin vyvolil jednu horu, horu Sión, kam umístil svůj příbytek – chrám. Hospodinův chrám byl nejen mís­tem, kde se shromažďoval vyvolený lid, ale také znamením Boží přítomnosti, místem, z něhož vyzařovala víra. Vyvolení tedy ne­znamená uzavřenost, ale naopak otevřenost a Hospodin si ve svém plánu poradí i s nepřátelstvím. Jako nepřátele vyvoleného lidu přivedl k hoře Siónu, tak i pronásledování církve dokáže vy užít k šíření víry. Vždyť Boží slovo je živé a nenechá člověka v klidu.

14

6. května 2020

středa Po 4. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 12, 24 – 13, 5aMezizpěv: Žl 67

Evangelium: Jan 12, 44–50

fr. Hyacint Ullman OP

Kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. (Jan 12, 44b)V Ježíši Kristu jsme rozpoznali viditelný obraz neviditelného

Boha (srov. Kol 1, 15). Všechna Ježíšova slova, činy a gesta nám zjevují neviditelného Boha. Dokonce i v jeho emocích se zračí to, jaký je náš Bůh. Je plný soucitu s nejmenšími a nemocnými. Je mu líto lidí okolo něj, protože jsou jako ovce bez pastýře. Všímá si hladu naslouchajícího davu a rozmnožuje chleby. Vidíme jej, jak pláče nad smrtí svého přítele Lazara. Jde projevit svou sou­strast jeho sestrám a utěšit je. Nad nevírou farizejů jen zhluboka vzdychne a přeplaví se na druhý břeh. Pláče nad Jeruzalémem, který jej nechce přijmout. S velkou energií vyhání ty, kteří si z Bo­žího domu udělali lupičské doupě. Těší se na velikonoční večeři se svými učedníky. Sdílí s nimi svou radost a chce, aby jejich radost byla úplná. Je plný smutku a úzkosti v Getsemanské zahradě. Na kříži neumírá jako vyrovnaný necitelný stoik, ale křičí z hloubi srdce: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? A stejně naléhavě: Žízním! Jako člověk žízní, prahne po Bohu. Jako Bůh nezměrně touží po člověku! V něm skutečně hloubka hloubku volá (srov. Žl 42, 8). Boží milosrdenství zalévá a uzdravuje propast naší bídy.

Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. (Jan 17, 18)

Nejenom Pavel a Barnabáš jsou vysláni v Duchu svatém. Kaž dý z nás je povolán Kristem a poslán v Duchu svatém. Boží obraz je v nás od křtu stále víc a víc obnovován. I v mých slovech, činech, gestech, a dokonce i emocích se má zjevovat neviditelný Bůh. Můj život má být živým evangeliem.

15

7. května 2020

čtvrtek Po 4. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 13, 13–25Mezizpěv: Žl 89

Evangelium: Jan 13, 16–20

fr. Kliment Mikulka OP

Dnešní krátké čtení z evangelia ukazuje na velmi úzké sepětí mezi přijetím Krista a jeho vyslanců. Těmi mohou být myšleni bezpo­chyby apoštolové, ale rovněž všichni maličcí a potřební, v nichž máme spatřovat Krista (Mt 25, 40). Ve Zdislavině pohostinnosti a péči o bližního nelze hledat nic jiného než přijetí a konkrétní uskutečnění těchto slov evangelia. Zajímavý je však poslední pří­jemce této služby. V posledku se dozvídáme, že kruh se uzavírá u Boha Otce, on je totiž první, kdo posílá. A proto Zdislavin zájem o bližního je jednou z forem a projevů uctívání Otce uvnitř lid­ského srdce, jinými slovy je to druh křesťanské bohoslužby.

16

8. května 2020

Pátek Po 4. neděli velikonoční

Panny marie, ochránkyně řádu kazatelů

1. čtení: Sk 1, 12–14Mezizpěv: Lk 1, 46–55

Evangelium: Jan 2, 1–111

sr. Bernadeta Prášková OP

Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšo-vou matkou Marií a s jeho příbuznými. (Sk 1, 14)

Velebí má duše Hospodinaa můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli,neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. (Lk 1, 46–48)

Jeho matka řekla služebníkům: „Udělejte všechno, co vám řekne.“ (Jan 2, 5)

Jakási žena nám cosi nařizuje. Udělejte všechno, co vám řekne. Proč se mnou mluví? Co vlastně chce? Ani se pořádně nevyjádří. O co jí jde? Stejně ji ten její Synáček pěkně odbyl, prý ještě nepřišla jeho hodina. Kdyby aspoň řekla něco konkrétního, prý Udělejte všechno, co vám řekne…! Co to jako má být? No tak to jsem teda zvědavý, co z toho ještě bude. …Hele, už je to tady. Pořádně se zapotíme. Bude to zhruba 18 věder, ještě že je nás tu tolik. Pěkně jim to nalejem. Sice nevím, k čemu to bude – voda na očišťování během svatebního veselí, ale budiž, ať mají, co chtějí!…

1 Texty z votivního oficia Panny Marie, ochránkyně Řádu kazatelů (pozn. red.)

17

Cože, správci svatby? To snad nemyslí vážně! Kdo takovou blbost mohl vymyslet? Jak to říkala ta žena? Udělejte všechno, co vám řekne. No, tak tohle bude ještě zajímavý. OK, jdeme na to.…Ty vade, on si to převaluje po jazyku, on si to vychutnává, to není možné. Ještě že jsme ty džbány naplnili úplně po okraj, je tam o pár kapek vína víc (třeba taky dostaneme). Hmm, ta žena, ta žena si toho asi všimla dřív, než jsme komukoli dali vědět.

V prvním čtení je zmínka o tom, že učedníci jednomyslně setr­vávali na modlitbách spolu s Ježíšovou matkou Marií. Stačí, když i my budeme s ní jednomyslně setrvávat v modlitbách, ona už si sama všimne, že cosi schází, a sama osloví Ježíše. Nám říká, tak jako služebníkům v evangeliu: Udělejte všechno, co vám řekne. Jestliže Ježíš na její přímluvu vykonal první zázrak, věřím, že koná i další zázraky. A tak spolu s Marií můžeme velebit Pána a jásat v Bohu, našem spasiteli, že shlédl na své nepatrné služebníky, že nám činí veliké věci ten, který je mocný, a jeho jméno je svaté.

18

9. května 2020

sobota Po 4. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 13, 44–52Mezizpěv: Žl 98

Evangelium: Jan 14, 7–14

P. Tomáš Didymos Klíč

Úspěch misijního kázání svatého Pavla a jeho druhů, o kterém už třetí den po sobě slyšíme ze 13. kapitoly Skutků, stojí na počátku dlouholetého zápasu apoštola národů o mladou křesťanskou ko­munitu v Antiochii Pisidské. V době působení Pavlovy misie bylo toto významné maloasijské město tzv. císařskou kolonií, která byla hrdá na svá privilegia. Zdejší židovská komunita patřila mezi veřejně uznávané duchovní autority a sobotní kázání v synagoze přitahovala velký počet pohanů k přijetí víry v jediného Boha (srov. Sk 13, 42–44). Dokud apoštol Pavel vzbuzoval naděje, že by mohl mezi Židy přivést další ctitele Mojžíšova zákona, měl přístup na kazatelnu v synagoze otevřený (Sk 13, 15). Jakmile však došlo na zvěstování odpuštění hříchů mimo rámec Zákona na základě víry ve vzkříšeného Ježíše (v. 38), začaly problémy, které vedly k otevřené roztržce s židovskými představiteli (v. 46), zákulisním intrikám, a nakonec až k oficiálnímu vyhoštění misionářů (v. 50). Podobný scénář se opakoval ještě v několika okolních městech, takže v Pisidském kraji u Pavla dozrálo přesvědčení, že všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování (2 Tim 3, 12).

Apoštol se velmi brzy do Antiochie vrátil a osobně povzbuzoval trpící učedníky k vytrvalosti ve víře (Sk 14, 22). V následujících letech tudy procházel ještě dvakrát (Sk 16, 6; 18, 22), až nako­nec poslal do zdejšího kraje svůj slavný list Galaťanům. V tomto polemickém dopise autor bez váhání zdůrazňuje: Já nepohrdám Boží milostí. Kdybychom mohli dosáhnout spravedlnosti skrze Zákon, byla by Kristova smrt zbytečná (Gal 2, 21). Z listu je zřejmé, že za dobu Pavlovy nepřítomnosti v Antiochii a okolí (římská provincie

19

Galatská) se jeho odpůrcům ze synagogy podařilo proniknout do společenství křesťanů, získat si jejich důvěru a způsobit jim v hlavě ve věcech víry pořádný zmatek. Pavel to ví a s využitím dostupných prostředků statečně bojuje se svými protivníky tak­říkajíc o každý metr. Podobná je dnes bohužel situace církve na mnoha misijních územích zvláště mezi mládeží! Nedávná synoda o Amazonii (2019) položila na stůl otázku, proč tolik obyvatel rozsáhlých Amazonských oblastí opouští katolickou církev a pře­chází k protestantům. Biblická zkušenost apoštola Pavla z Pisídie vnáší do této aktuální problematiky světlo zjištěním, že ortodoxní křesťanství se stěží udržuje tam, kde lidem chybí pastorační blíz­kost kazatele a jeho spolupracovníků v evangelizaci. Ať chceme, nebo nechceme, lidé každé doby cítí potřebu reálného (přátel­ského) společenství se svými učiteli víry. Ti, kdo toto společenství dlouhodobě postrádají, jsou v nebezpečí, že je z cesty svede první člověk, který o ně projeví lidský zájem. Není divu, že také účastníci poslední synody vyjádřili nutnost přejít od modelu pastoračních návštěv k modelu pastorační přítomnosti. Víra je sice věc nadpři­rozená, ale má také své přirozené předpoklady (preambula fidei). Proto řekl náš Pán učedníkům: Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky (Jan 14, 11).

20

10. května 2020

5. neděle velikonoční

1. čtení: Sk 6, 1–7Mezizpěv: Žl 33

2. čtení: 1 Petr 2, 4–9Evangelium: Jan 14, 1–12

sr. Marie Kašparová OP

Všechna tři dnešní čtení se nějakým způsobem dotýkají tématu kněžství. Ve Skutcích apoštolů v poslední větě slyšíme, že dokonce i mnoho kněží poslechlo a přijalo víru. Zdá se to skoro jako paradox, slyšet, že kněží musí uvěřit. Jsou to přece profesionální věřící. Ale při čtení evangelií se zdá, jako by jim sama jejich víra ve víře bránila. A není to tak nakonec s každým z nás? Když už máme konečně ve věcech jasno, stane se něco, co náš život vykolejí a do­nutí nás zase vše přehodnotit – v lepším případě. V tom horším nepoznáme, že jsme ustrnuli a nežijeme dneškem, ale minulostí. A jindy je to prostě jen tak hrozně těžké poznat, že věci jsou ve skutečnosti jinak a že naše horlivost nás už směruje úplně špat­ným směrem. Pak potřebujeme nějaký ten pomyslný kopanec, abychom se vzpamatovali, jak se to stalo i Pavlovi z Tarsu. Ten doslova zakopl o Krista, když se hnal za pravdou, kterou ještě ne­znal. Když tedy ve druhém čtení slyšíme o nárožním kameni, přes který se klopýtá, nemusí to vždy znamenat špatnou věc. Může se jen jednat o vysoce alternativní Boží pedagogiku. Když si ale po­maloučku vykračujeme, vyhýbáme se opatrně každému kamínku, možná si té skály před námi ani nevšimneme, natož abychom přes ni udělali kotrmelec.

Apoštol Petr nás nabádá: Vy sami se staňte živými kameny, sva-tým kněžstvem. Je jasné, že při následování Krista budeme potkávat další šutry a balvany, přes které se budeme valit. Zřejmě to bude

21

dost kamenitá cesta. A všechno tohle kamení, svaté kněžstvo a lid vyvolený, je určeno k stavbě Božího chrámu. Představuji si tento chrám jako velice různorodou stavbu, na niž byl použit materiál rozmanitých barev, tvarů a kvalit, zpracovaných podle originál­ních řešení a hýřící nekonvenčními nápady; jako obrovské město, plné staveb typu Sagrada familia, Guggenheimovo muzeum nebo chrám v Petře. A že to bude obrovské, je jasné, protože Ježíš mluví o domě s mnoha příbytky, který pro nás (všechny) připravuje. Už se moc těším, až budu objevovat každý detail a skrytá zákoutí této stavby. Jen se musím připravit na to, že bude postavena z živých kamenů, mých bližních, o které dnes jaksi klopýtám.

22

11. května 2020

Pondělí Po 5. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 14, 5–18Mezizpěv: Žl 115

Evangelium: Jan 14, 21–26

sr. Marie Pitterová OP

Nikoli nám, Hospodine, nikoli nám, ale svému jménu zjednej slávu. Jméno může znamenat osobu nebo také přítomnost. Hospodin

je ten, kdo má být oslavován, ale také ten, v jehož jménu máme být zachováni. Oslavovat ho ale lze jedině setrváváním v jeho přítom­nosti, kdy se nám dává a my se mu můžeme odevzdávat a všechno dělat v jeho jménu, být jakousi jeho prodlouženou rukou.

23

12. května 2020

Úterý Po 5. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 14, 19–28Mezizpěv: Žl 145

Evangelium: Jan 14, 27–31a

Eva Imelda Fuchsová

V Pavlově příběhu vidíme jasně rozdíl mezi lidským třeštěním a Kristovým pokojem. Židé jsou pobouřeni, berou věc do svých rukou, vydávají se na cestu z Antiochie do Lystry, podněcují vášně lidu. Věc se zdaří, Pavel je v podstatě ukamenován a vyvlečen za město jako mrtvý. A výsledek jejich snah? Po modlitbě učedníků Pavel jednoduše vstane, opráší se a vrací se v klidu do téhož města dokončit své poslání. Kristův pokoj neznamená vždy konec bojů a sporů, ale může je někdy ukázat až v groteskním světle!

Pavel objíždí další města a hlásá, že musíme být ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. To je hlavní poselství, které učedníkům utkvělo v mysli – a je to docela pochopitelné, když si představíme, jak asi po kamenování vypadal. Samá podlitina, tržné rány, pak hojící se jizvy. Viditelné svědectví bojů, které Pavel pro víru svádí s vládcem tohoto světa. Ale protože miluje Toho, který je větší než on, jeho srdce se ne­chvěje, raduje se, že jde v jeho stopách.

Někdy máme tendenci skrývat při hlásání své boje a rány v nich utržené. Ale autenticitu našeho hlásání dokazují právě naše bolesti a jizvy. Ne tolik naše svatost, zářivý úsměv a přesvědčo­vání, že život s Kristem je procházka růžovou zahradou. Všichni svádíme tuhé boje s hříchem, a ne vždy bez následků. Nebojme se před těmi, kterým hlásáme Krista, přiznat naše slabosti a prohry, které jsou však Kristovým vítězstvím.

24

13. května 2020

středa Po 5. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 15, 1–6Mezizpěv: Žl 122

Evangelium: Jan 15, 1–8

sr. Marie Kašparová OP

V dnešním prvním čtení se dozvídáme, že i ta „dokonalá“ prvotní církev, na kterou se stále odvoláváme, měla neshody. Často jsme svědky toho, že když něco nového začíná, je to živé, kreativní a ve své spontánnosti atraktivní pro ostatní. Ale čím více lidí se připojuje, tím více názorů na věc se sejde. Pak přichází na řadu organizace, management a pravidla a nakonec lidé říkají, že už to není takové, jako to bylo dříve (ve smyslu „lepší“).

Před čtyřmi lety jsem se přistěhovala do komunity tří sester v Cambridge. Nebyla jsem žádná průkopnice. Tato komunita už dříve přijala mnoho sester, které přicházely na kratší či delší dobu na studia. Po pár měsících jsem se zabydlela a po roce už jsem byla s životem společenství víceméně srostlá. Ale „ouha“! Po pár měsících sestry přijaly tři novicky, čímž se náš dosavadní život výrazně změnil. Denní řád se z relativně flexibilního změnil na zásadně pravidelný a také další činnosti se začaly strukturalizovat. Jindy jsme se po jídle všechny podílely na úklidu, ale sedm sester se v malé kuchyňce ani neotočí, tudíž přišel na řadu rozpis služeb na úklid, vaření, nakupování, služby při modlitbě a další.

Nic, co bych neznala z předchozího života, jenom už to nebylo to místo, na které jsem bylá zvyklá. Tichý dům se změnil v rušnou komunitu, a kam se člověk pohnul, na někoho narážel. A to někdy i doslova. Tehdy mě napadalo, jak je únavné sžívat se s novými členy a jak by to bez nich bylo jednodušší. Věřím, že v podobných situacích jsou například i mladé rodiny, když se narodí dítě nebo když se někdo přivdá nebo přižení do stávající rodiny. Nový člen potřebuje prostor, má své potřeby a někdy i podivnůstky, ale záro­

25

veň je to radost a požehnání. Tyto tři novicky byly pro kongregaci, která neměla po mnoho let žádná povolání, požehnání i výzva. Po půldruhém roce už jsme se jakžtakž sžily a prožíváme radosti i bolesti komunitního života společně. Ve svém dominikánském povolání se navzájem povzbuzujeme a obohacujeme. V dnešním žalmu čteme: Kéž se tvé paláce těší klidu. Budiž v tobě pokoj. Amen!

Letos mají sestry šest kandidátek…

26

14. května 2020

svátek sv. matěJe, aPoštola

1. čtení: Sk 1, 15–17.20–26Mezizpěv: Žl 113

Evangelium: Jan 15, 9–17

fr. Maciej Niedzielski OP

Patron dnešního dne, svatý apoštol Matěj, byl tím „z druhé řady“.Nebyl od počátku ve skupině nejbližších Kristových učedníků,

ale víme z promluvy svatého Petra zaznamenané ve Skutcích apo­štolů, že byl jedním z těch, kteří s námi chodili po celý čas, kdy byl Pán Ježíš mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat do nebe (Sk 21, 22).

Nic jistého o Matějovi nevíme. Víme jenom, že byl s největší pravděpodobností židem a že když se znovu tvořila družina apo­štolů po Jidášově zradě a sebevraždě, ukázal se Matěj být v Božích očích hodný toho, aby mohl hlásat mezi národy radostnou zvěst o smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

To sám Duch svatý na něho ukázal, když učednící losovali a modlili se, aby byl ukázán nástupce toho, který se zpronevěřil svému povolání a šel svou cestou (srov. Sk 1, 25).

27

15. května 2020

Pátek Po 5. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 15, 22–31Mezizpěv: Žl 57

Evangelium: Jan 15, 12–17

fr. Hyacint Ullman OP

Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás. (Jan 15, 16a)Prvním a nejdůležitějším úkolem každého křesťana je přijmout

tuto Lásku. Napřed si ji musíme uvědomit. Zůstat v tichém úžasu. Ten, který stvořil Plejády i Oriona, hloubky moří a výšiny Himá­laje, mě miluje. Vybral si mě. Jsem milovaným dítětem Boha Otce. Jsem přítelem a bratrem/sestrou Ježíše Krista. Má duše je příbyt­kem a snoubenkou Ducha svatého. Nic z toho jsem si nezasloužil. Je to prostě jenom jeho nekonečná láska ke mně.

To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. (Jan 15, 12)

Může někdo přikázat lásku? Nemůže! Láska je totiž svobodná. Na druhou stranu, když prožíváme bezmeznou lásku druhé osoby k nám, tak z lásky k ní opouštíme to, co jí vadí, a děláme to, co se jí líbí. O co víc, jsme­li milováni Boží láskou? Bůh není tyran, jehož přikázání by nás omezovala a ničila. Naopak. Jeho přikázání ukazují směr, kterým se má rozvíjet náš život a naše láska. Cílem je spočinout v jeho náručí. Dojít naplnění života. Radosti nebe.

Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí… (Sk 15, 28)

Jaký je náš vztah k druhým lidem? Věříme, že i je Bůh bez­mezně miluje? Vnímáme druhé jako přátele? Učíme se je milovat, jako je miluje Ježíš? Co od nich vyžadujeme? Jen to nejnutnější jako apoštolové? Nebo jim nakládáme, co ani sami nedokážeme a nechceme nést (Mt 23, 4)?

28

16. května 2020

svátek sv. Jana nePomuckého, kněze a mučedníka

1. čtení: Řím 8, 31b–39Mezizpěv: Žl 69

Evangelium: Mt 10, 17–22

sr. Bernadeta Prášková OP

V prefaci dnes uslyšíme srovnání svatého Jana Nepomuckého s Janem Křtitelem. Vzhledem ke zdislavskému jubileu bych však chtěla dnešního světce postavit vedle svaté Zdislavy a podívat se na oba optikou prvního čtení, kde svatý Pavel popisuje naléhavost Boží lásky k nám. Nic nás nemůže od této lásky odloučit. Bůh nás miluje přese všechno.

Jan o této Boží lásce svědčil výmluvným mlčením, Zdislava svými skutky vůči bližním. Jan tuto lásku zvěstoval udílením svá­tostí, Zdislava péčí o chudé a nemocné. Jan byl souzen a uvržen do vězení, Zdislava navštěvovala odsouzené a uvězněné. Jan byl vydán na smrt pro Krista, Zdislava ve jménu Kristově křísila mrtvé. Jana od Kristovy lásky neodloučilo nic – ani temné zlé mocnosti. Zdi­slava vnášela Boží světlo do temnot lidského utrpení.

Jak se této Boží naléhavé lásky držím já sám? Jak ji předávám dál? Skutkem, slovem, modlitbou? Jak na tuto lásku odpovídám?

Písní slavíme Tvé jméno, Bože, velebíme je zpěvem chvály, tichou pozorností Tvé přítomnosti. I když na nás útočí temnota hříchu, zůstáváme Tvými milovanými v Kristu Ježíši, našem Pánu.

29

17. května 2020

6. neděle velikonoční

1. čtení: Sk 8, 5–8.14–17Mezizpěv: Žl 66

2. čtení: 1 Petr 3, 15–18Evangelium: Jan 14, 15–21

fr. Kliment Mikulka OP

Dnešní čtení z Prvního listu Petrova obsahuje naléhavá slova: Buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po dů-vodech vaší naděje (1 Petr 3, 15). Původní text zde používá slovo apologiá, které známe i v češtině jako apologie a myslíme tím „obrannou řeč“. Řád bratří kazatelů, jehož velkou dobrodinkou byla i Zdislava z Lemberka, byl založen proto, aby osvětloval a vy­světloval pravdy víry. To se neobejde bez použití lidského rozumu. Ruku v ruce se slovy jdou samozřejmě naše skutky, které jsou konkrétním vnějším projevem naší víry. Tento komplex vyznání a skutků je pak základem k našemu ospravedlnění. Vrátíme­li se k textu, hned po vzpomenuté pasáži následuje důležité upřesnění. Tato obrana se však má dít s jemností a skromností a předpokládá u křesťanů čisté svědomí (srov. 1 Petr 3, 15). Slovem „jemnost“ se překládá řecké slovo prautés, které se objevuje také v jednom z osmi blahoslavenství: Blahoslavení mírní, neboť oni zdědí zemi (Mt 5, 5). Tato vlastnost, která bere v potaz situaci našeho bliž­ního, musí jít ruku v ruce s pádnými argumenty ve prospěch naší víry. Užívání obojího v pravý čas vyžaduje neobyčejnou zběhlost, která je jistě projevem působení Ducha svatého.

30

18. května 2020

Pondělí Po 6. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 16, 11–15Mezizpěv: Žl 149

Evangelium: Jan 15, 26 – 16, 4a

sr. Miriam Hřebačková OP

Otevřené srdce (ad Sk 16, 14b)

Prolog:Pozorně poslouchala, protože jí Pán otevřel srdce. Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem (litur-

gický překlad).Pán jí otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval (ČEP).Pán jí otevřel srdce, takže se přiklonila k Pavlovým slovům (Jeruza-

lémská bible).Správně vidíme – a slyšíme – jen srdcem… (srov. Antoine de

Saint­Exupéry, Malý princ).

1. dějství:

Osoby: Maria/Miriam z NazaretaAnděl GabrielDuch svatý (posléze Ježíš)

Scéna: Nazaret Děj: srov. Lk 2, 26–38.51Anděl mluví, Maria posloucháMaria mluví, ptá se, anděl poslouchá, odpovídá. Pozorně poslouchala a Pán jí otevřel srdce, aby přijala…A pak se stane zázrak – a pak se Slovo stává Tělem v Mariině těle,

aby – až se naplní čas – přebývalo mezi námi. On a ona byli spolu – ne nepřetržitě – asi 30 let.

31

A všechno uchovávala ve svém srdci. To, co se stalo na počátku, to, co se stalo v chrámě, to, co bylo pak.

2. dějství:

Osoby: Lydie, obchodnice s purpurem Pavel, apoštolSilas, Pavlův průvodce na misijní cestěshromážděné ženy

Scéna: Filipy, místo u řeky, kde se obvykle scházeliDěj: srov. Sk 16, 11–15.40Pavel mluví, Lydie poslouchá. Určitě se taky ptala (jako Maria,

viz výše).Pozorně poslouchala a Pán jí otevřel srdce, aby přijala…A pak se stane zázrak – uvěřila a přijala křest. První pokřtěná Ev­

ropanka, kterou známe jménem! A všechny je pozvala domů. A protože určitě také všechno uchovávala ve svém srdci, když se

Pavel a Silas vrací z vězení, právě u ní se setkávají s bratřími… I tak jí Pán otevřel srdce, aby přijala…

3. dějství:

Osoby: ZdislavaPřibyslav z Křižanova a na VeveříSibyla, jeho ženaHavel z Lemberka a dětichudí, nemocní, hladoví, prchající před válkou; dominikáni

Scéna 1: Na Křižanově a VeveříScéna 2: Na Lemberku a v podhradí, JablonnéDěj:

Zdislava se narodila věřícím rodičům, byla pokřtěna a ve víře vychovávána. Od Boha dostala do vínku otevřené srdce, proto s ním ráda rozmlouvala v modlitbě a od mládí toužila poznat Jeho i Jeho vůli. Proto přijala Havla z Lemberka za svého manžela a „opustila otce a matku“ (srov. Mt 19, 5) i své sny. Přijala i čtyři děti. A protože měla otevřené srdce, do-kázala přijímat i všechny potřebné (viz osoby výše a určitě

32

i další). S otevřeným srdcem i náručím přijímala manžela a děti. S otevřeným srdcem a dlaněmi přijímala chudé a po­třebné. Se srdcem otevřeným Těšiteli mohla těšit, se srdcem otevřeným Oživovateli mohla oživovat, se srdcem otevřeným… všechno mohla v Tom, který jí dával sílu (srov. Flp 4, 13). Slovo se pro ni stalo nejen Tělem eucharistickým, ale denně se stávalo tělem, které přebývalo mezi námi (Jan 1, 14b) – tělem nemocným, hladovým, potřebným… Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne. (Mt 25, 35)

Epilog: Bože, otevři naše srdce pro Ducha, který přichází. Učiň, ať se i v nás denně Slovo stává tělem. Dej nám srdce, které vidí a slyší. Dej, ať jsme otevřenými pro všechny, které posíláš, a ať je přijímáme do svých domů i do svých srdcí. Jako Maria, jako Lydie, jako Zdislava. Amen.

33

19. května 2020

Úterý Po 6. neděli velikonoční

sv. Františka colla Guitarta, kněze

1. čtení: Sk 16, 22–34Mezizpěv: Žl 138

Evangelium: Jan 16, 5–11

P. Vladimír Josef Slámečka

Příběh, o kterém dnes uvažujeme, můžeme vnímat jako jakési předznamenání Pavlovy druhé misijní cesty. Té cesty, kterou si ostatně jako i jindy nevybral sám, ale na kterou ho zcela konkrétně poslal Pán. To je potřeba vždy zdůrazňovat, jinak bude náš apošto­lát veskrze neúspěšný. Včera jsme spolu s Pavlem získali pro na­šeho Pána obchodnici s látkami Lydii z města Thyatir, která byla s celým svým domem pokřtěna a aniž si to asi někdo z účastníků této události uvědomil –, stala se tak první křesťankou v Evropě. Když jsme Ty i já pomáhali Pavlovi s katechezí a křtem, museli jsme potom na čas zůstat jako hosté v jejím domě – tak nám byla za dar víry vděčná. Následující sobotu jsme zase šli k řece, kde se místní židé scházeli k modlitbám, poněvadž neměli vlastní sy­nagogu. Připojila se k nám jedna mladá žena, otrokyně, nadaná věšteckým duchem, neustále po Pavlovi pokřikovala, že je sluhou Boha nejvyššího a že lidem ukazuje cestu k jejich záchraně. Což o to, byla to pravda a za jiných okolností by ta žena byla vynikající kazatelkou, ale… ona byla posedlá a nadto na té posedlosti její pán vydělával nemalé peníze. Když ji Pavel okřikl, aby toho neustálého „svědčení“ nechala, jako by se probrala ze svého vytržení a byla uzdravena. Potom už události nabraly rychlý spád: Pavla a Silase rozzuření otrokáři přivlekli před představitele města, obžalovali je ze vzpoury proti místním zvyklostem a šíření nějakého nového ná­boženství a požadovali tvrdý trest. Jak to dopadlo, už víme. Pavel a Silas byli nejprve krutě zbičováni na nahém těle, potom je zavřeli do tmavé kobky, nohy jim sevřeli kládou a přísně střežili. Ty i já,

34

co jsme celé to hrůzné divadlo zpovzdáli sledovali a nemohli nijak zasáhnout, jsme se úpěnlivě modlili. I z kobky byly slyšet zpěvy a modlitby. Nakonec byly naše modlitby vyslyšeny: o půlnoci se zčistajasna zachvěla země a všechny ty klády a okovy, kterými byly oba muži spoutáni, se rozlomily jako dětské hračky. Žalářník, který se chtěl nejprve zabít, nakonec pochopil, a ještě této noci on i jeho dům přijali křest. Pavel pak využil toho, že je římským občanem, upozornil představitele Filip, že jednali nezákonně, a požadoval od nich omluvu. Dostalo se mu jí, nicméně sami úředníci nás prosili, abychom Filipy co nejdřív opustili: věděli, že se vůči Pavlovi a Si­lovi dopustili bezpráví, ale chtěli mít klid…

Tak takto nějak začala misie v Evropě. Bylo by dobré si to připomenout pokaždé, když žehráme na naši dobu: nikdy to ne­bylo jiné. Vždycky šlo o peníze, akorát se to nikdy neříká naplno, ale zakrývá se to do rádoby ušlechtilého hávu: jde nám přece o naši kulturu, naše náboženství…, říkali tehdy ti dva otrokáři ve Filipech a ozvěna jejich rozhořčení je slyšet dodnes. Proto byli naoko pobouřeni Pavlovou úspěšnou misií v jejich městě, i když jim vadilo jen to, že přišli o zisky ze své otrokyně. Nějaká kul­tura či náboženství jim byly úplně ukradené! Tito lidé zdánlivě vyhrávají – Pavel a Silas byli uvrženi do vězení. Trumf ale nakonec není na jejich straně: do příběhu zasáhne Bůh – neočekávaně, o půlnoci, když všichni spí ukolébáni falešnou představou, že mají všechno a všechny pod kontrolou – a karty se úplně obrátí. Jejich zloba se promění v požehnání: vždyť jak jinak by žalářník se svou rodinou poznal Krista! Poučení pro nás? Zlo zdánlivě vítězí – ale poslední slovo má vždycky Bůh. Tohle dobře věděla Panna Maria, když stála s vírou pod křížem, tohle dnes a denně pociťovala Paní Zdislava, když čelila tolikerému utrpení, které ji obklopovalo v té těžké době válek a rozvratů v Českém království, o tom jsme se už nesčíslněkrát přesvědčili Ty i já. Tak proč pořád nemáme víru a je­nom se bojíme, když víme, že to nakonec všechno dopadne dobře?

35

20. května 2020

středa Po 6. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 17, 15.22 – 18, 1Mezizpěv: Žl 148

Evangelium: Jan 16, 12–15

sr. Kateřina Jochcová OP

Zdislava, budovatelka chrámu – církve v pohraničí

Nejen hmotnými kameny, ale i péčí o nemocné svědčila Zdislava o Kristu. Ona ho musela nejdříve znát, aby to dokázala. Sama mu­sela prožívat Jeho lásku na sobě a pochopit, jak Pán miluje všechny lidi. Podle Sk 4, 8–12 svatý Petr uzdravoval ve jménu Ježíše Krista Nazaretského a svědčil o něm, že v nikom jiném není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy. On je ten kámen, z kterého se stal kvádr nárožní. On je ten kámen živý a oživující!

Zdislava chtěla, aby Krista poznali i ostatní, kteří žili v celém kraji tohoto pohraničí. Proto povolala bratry Kazatele, aby učili lid a vedli ho ke Kristu, neboť v nikom jiném není spásy.

Buďme i my svědky své víry v Krista a jeho lásky k nám, všude kde právě jsme!

36

21. května 2020

slavnost nanebevstouPení Páně

1. čtení: Sk 1, 1–11Mezizpěv: Žl 47

2. čtení: Ef 1, 17–23Evangelium: Mt 28, 16–20

sr. Krista Chládková OP

Bůh se vznáší za jásotu…

Nedržme Boha při zemi.Opravdu tehdy při nanebevstoupení někdo z příslušníků ži­

dovského národa a náboženství jásal? To jsou spíš pochopitelní ti, kteří pochybovali (Mt 28, 17)… Vždyť takhle by jim Bůh zboural všechno, co doposud pevně drželo. Tradicí vybroušená a genera­cemi ověřená pravidla a předpisy Zákona… Blázen, kdo by jásal.

O nějakých devatenáct set let později, snad i vlivem odvahy věnovat se při studiu židovské teologie i tématům nebezpečně okrajovým, zajásal nad Kristovým nanebevstoupením vrchní římský rabín Israël Zoller, Eugenio Zolli. Hned se v židovských kruzích vědělo, jaké politické pikle a osobní hrůzy za jeho zradou stojí – a kdo ví, co se o něm šuškalo mezi námi katolíky… Přijetím faktu, že Bůh skutečně udělal v dějinách spásy krok, který mění i věci považované židovským národem za podstatné, připravil Zolli sebe i svou rodinu o čest i hlavní zdroj obživy. Blázen – stálo mu to za to?

Děkujeme, Bože, že o slavnosti Tvého nanebevstoupení máme dů­vod podívat se nahoru, nadlehčit svůj těžký přízemní krok a začít pro Tebe aspoň trochu bláznit. Prosíme, nepřestávej bourat naše úsilí udržet Tě při zemi…

37

22. května 2020

Pátek Po 6. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 18, 9–18Mezizpěv: Žl 47

Evangelium: Jan 16, 20–23a

sr. Anežka Špačková OP

Neboj se! Jen mluv a nemlč, protože já jsem s tebou… (Sk 18, 9–10)

Amen, amen, pravím vám: Vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat… (Jan 16, 20)

Když však žena porodí dítě, nemyslí už na bolesti pro radost, že při-šel na svět člověk. Tak i vy nyní máte zármutek. Ale zase vás uvidím a vaše srdce se bude radovat, a vaši radost vám nikdo nevezme. (Jan 16, 21–22)

Po malém úspěchu v Athénách a u Židů v Korintu Pán Pavla po­vzbuzuje. Mohli bychom předpokládat, že Pavel, který při svém obrácení viděl Krista, už nebude potřebovat povzbuzení, že mu bude stačit radost z toho, že může pracovat pro Pána a občas vidět i nějaké plody. (Nepředpokládáme to i o druhých?) Přesto Pán ví o jeho neúspěchu a povzbuzuje ho. Říká i nám: Neboj se! Jen mluv a nemlč. Možná namítneme: Co je zárukou toho, že se nemáme bát jít a svědčit? Ježíš však ihned dodává: protože já jsem s tebou. Tedy garantem tohoto poslání je On sám, a proto se nemáme bát.

Stejně jako Ježíš povzbuzuje Pavla v náročné situaci, dodává naději i učedníkům, kteří se nacházejí na počátku těžkého, bolest­ného a převratného období svého života. Učedníci se musejí vzdát fyzické přítomnosti svého Mistra a vůbec svých představ o Me­siá ši. Je v nich plno nejasností, nezodpovězených otázek (v ten den už se mě nebudete na nic ptát), bolesti, zármutku a nerozumí proč, nevidí smysl, přínos, nedokážou se na odchod Ježíše podívat jako

38

na něco radostného, je to pro ně absurdní a asi špatně se jim přijí­mají povzbuzující slova Písma.

Kolikrát se i my nacházíme v situaci, kdy se musíme něčeho vzdát, projít „porodem“, máme zármutek a nedokážeme nahléd­nout, že ve velkém Božím plánu toto plodí radost… Pro tuto chvíli však i nám platí zaslíbení: vaše srdce se bude radovat a vaši radost vám nikdo nevezme. Přijde čas, kdy jako žena, když porodí dítě, ne-myslí už na bolesti pro radost, že přišel na svět člověk, také naše radost naprosto předčí a pohltí naše trápení, které bylo nutné ke zrození nového člověka, k přinášení plodů.

Vy budete plakat a naříkat, svět se však bude radovat. Vy se bu­dete namáhat a lopotit pro nebeské království, ale vaši radost vám nikdo nevezme.

Dnes nevíme, jak náročné všední dny prožívala svatá Zdislava, ale dnes se spolu s ní radujeme, protože kázala svým životem, jak jen ve své situaci a roli mohla. Kázala a nemlčela, protože Pán byl s ní. Její radost jí už nikdo nevezme. Ani radost těch, kterým, pro své životní „porody“, teď u Pána mnoho vyprosí.

Kaž a nemlč, svědči a neboj se, tak jak ve své životní situaci a roli můžeš. Třeba sice něco ztratíš (jako apoštolové svého Mis­tra), třeba budeš (jako apoštolové) v nejistotě, třeba něco nezvlád­neš (jako Petr, který zapřel), ale radost, velká radost, pro kterou už nebudeš myslet na bolesti, která pohltí a promění všechno, tak velká, že předčí všechny naše představy, tě nemine, protože Pán je garantem, Pán je s námi.

39

23. května 2020

sobota Po 6. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 18, 23–28Mezizpěv: Žl 47

Evangelium: Jan 16, 23b–28

P. Vladimír Josef Slámečka

V předvečer svátku přenesení ostatků svatého otce Dominika2 nás církev zve, abychom se s apoštolem Pavlem vydali na jeho v ka­nonických textech Písma poslední, tzv. třetí apoštolskou cestu. Ta proběhne mezi lety 53–57 a i během ní, jak jsme ostatně zvyklí, prožijeme s apoštolem Pavlem spoustu dobrodružství. Ale nepřed­bíhejme: cesta přece teprve začíná.

A hned na jejím začátku nám Písmo nabízí několik myšlenek, ze kterých bych pro dnešek vybral dvě. Pavel nejprve prochází Galácií a Frýgií a navštěvuje tamní společenství, z nichž většinu založil. Symbolicky řečeno, Pavel je nejen rybář, ale také pastýř. Obou rolí je v církvi v každé době naléhavě potřeba: nesmíme ztrácet ze zřetele „rybářskou“ službu: vždyť k misii nás zavázal sám Zmrtvýchvstalý Pán, když nás poslal získat Mu za učedníky všechny národy. Rozhlédneme­li se ale dnes v naší zemi kolem sebe, tak musíme pokorně přiznat, že se nám toto poslání nedaří zrovna moc dobře naplňovat: prázdné kostely, semináře, kláštery… Klademe si často otázku, čím to je, že jsme považováni – a bohužel právem – za jednu z nejateističtějších zemí světa. Vyčerpávající od­pověď na tuto otázku nezná asi nikdo, ale nabízí se jedno možné vysvětlení: Pavel je pastýř. Ano, jistě, misie mu leží nesmírně moc na srdci, ale na ty, které přivedl ke Kristu, nezapomíná. A to nejen ve svých modlitbách, ale i prakticky. A tak jeho kroky vedou pře­devším do těchto společenství, aby učedníky utvrdil ve víře, aby je posílil, povzbudil. Trpělivě vysvětluje nauku, stará se o kvalitní for­

2 24. května; letos připadá na 7. neděli velikonoční (pozn. red.).

40

maci rodících se církevních obcí, diskutuje s názorovými odpůrci a protivníky, nenechá se zviklat ve svých názorech, ale s neochvěj­nou věrností Pánovu evangeliu se stará o ty, které přivedl k víře a které mu Pán jednou provždy svěřil.

Není právě kvalitní formace – nauková i duchovní – to, co nám v církvi nejen v naší zemi dlouhodobě chybělo a chybí? Vždy si kladu otázku, jak je možné, že se komunistickému režimu podařilo tak rychle a snadno mnoho dobrého v naší zemi za pouhá čtyři desetiletí zlikvidovat. A s hrůzou zjišťuji, že je to asi i tím, že naši předchůdci nedbali na kvalitní formaci jednotlivců; spokojili se s plošným katolicismem, tedy s tím, že si lidé jednou týdně splnili „nedělní povinnost“. Ale to je strašně málo! Všimněme si nejen Pavlovy pohotovosti, ale i aktivity ostatních křesťanů, jejichž víra byla ještě tak mladá: když do Efesu zavítá alexandrijský Žid, podle všeho nesmírně okouzlující mladý muž s přirozenou inteligencí a šarmem, Apollos, zapálený pro Krista, a zároveň tak zoufale potřebující formaci (znal vlastně jen křest Janův), ujmou se ho manželé Priscilla a Aquila, aby ho uvedli do plnosti Pravdy. A on potom pokračuje na své cestě do řecké Achaje, vybaven doporu­čujícím listem efeských bratří… a s nesmírným zápalem hlásá, že Ježíš je Mesiáš.

Prvotní církev se nebojí oslovit lidi dobré vůle, využít jejich talentů, nadání, schopností a důvěřovat jim – že i oni, ačkoliv ještě nejsou křesťané – mohou se stát Pánovým nástrojem a vykonat pro šíření Království mnoho dobrého. Stejně jako se nebál kněz a do­minikán Česlav, když se na své cestě z Říma do rodného Polska setkal s okouzlující mladou dámou, která se jmenovala Zdislava… Možná bychom se měli víc rozhlížet okolo sebe, a taky bychom uviděli spoustu zajímavých lidí, kteří sice ještě nepatří do našeho společenství, ale které náš Pán chce oslovit právě skrze Tebe i mě!

41

24. května 2020

7. neděle velikonoční

1. čtení: Sk 1, 12–14Mezizpěv: Žl 27

2. čtení: 1 Petr 4, 13–16Evangelium: Jan 17, 1–11a

fr. Hyacint Ullman OP

A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti. (Sk 1, 13a) Po Ježíšově nanebevstoupení se apoštolové vrací do večeřadla.

Na to místo, kde jim Ježíš při poslední večeři dal sám sebe pod způsobou chleba a vína. Na místo, kde se po večeři modlil svou velekněžskou modlitbu. Na místo, kde se učedníkům zjevil večer po svém zmrtvýchvstání. Na místo, kde na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha svatého.

Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými. (Sk 1, 14)

Ve společenství církve, shromážděni kolem Ježíšovy matky Marie se modlí a čekají na dar síly a moci Ducha svatého. Na své poslání v Duchu svatém. Určitě se jim musí vracet slova Ježíšovy velekněžské modlitby (viz dnešní evangelium – Jan 17):

• Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (Jan 17, 3) – Duch svatý, kterého čekají, je ten, který je uvede do celé pravdy. Ten, který jim dá poznat hlubiny Boží. Nejen teoreticky. Uvede je totiž do hlubiny Božího života.

• Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. (Jan 17, 6–8a) – Duch svatý, kterého čekají, je ten, který jim připomene Je­žíšova slova. Dá jim duchovní vhled a pochopení slov, činů a gest Pána Ježíše. Zachovávat Boží slovo neznamená jen střežit poklad

42

Ježíšových slov. Ale především to znamená uchovávat je v srdci a uvažovat o nich jako Maria a žít z nich.

• Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. … A všechno mé je tvé a všechno tvé je mé. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě. (Jan 17, 4.10–11) – Duch svatý, kterého čekají, je ten, který v nich oslaví Boha. Jakým způsobem Ježíš oslavil svého Otce? Tím, že zje­vil Boží lásku, která jde až do krajnosti. Tím, že zachránil člověka. Bůh je tedy oslaven ve smrti a zmrtvýchvstání svého Syna. Jakým způsobem máme my oslavit Boha? Tím, že nás Duch svatý co nejvíce spojí se Synem. Tím, že i v našem životě bude patrná smrt a zmrtvýchvstání Božích dětí (srov. 1 Petr 4, 13–16).

43

25. května 2020

Pondělí Po 7. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 19, 1–8Mezizpěv: Žl 68

Evangelium: Jan 16, 29–33

sr. Bernadeta Prášková OP

Přesto však nejsem sám, neboť Otec je se mnou. (Jan 16, 32)Tati, děkuji Ti, že jsi se svým Synem. Děkuji Ti, že jsi také se

mnou, Tvým malým stvořením, učiněným k Tvému obrazu. Dě­kuji Ti, že jsi se mnou, když večer usínám, v noci spím a ráno se probouzím a vstávám. Děkuji Ti, že jsi se mnou neustále, během celého dne. Děkuji Ti, že jsi se mnou, když se modlím a když pracuji či odpočívám nebo také když prokrastinuji. Děkuji Ti, že jsi se mnou, když se mi daří a také když mi nic nejde; když se cítím skvěle, nebo pod psa. Děkuji Ti, že jsi se mnou, když je všechno krásné, a také že jsi se mnou, když jsem smutný či na­štvaný a frustrovaný. Děkuji Ti, že jsi se mnou, když mne druzí chválí a usmívají se na mne, jsou na mne milí či se se mnou vadí, jsou neochotní, nabručení a v nenáladě. Děkuji Ti, že jsi se mnou v lidech kolem mne, děkuji Ti, že jsi se mnou ve mně samotném. Děkuji Ti, že nejsem sám, i když se cítím osamělý. Děkuji Ti, že jsi se mnou neustále, i když na Tebe zapomínám, na Tebe nemyslím.

Kdy vlastně se mnou nejsi? Prosím, rozmnož moji touhu po Tvé přítomnosti, moje vědomé přebývání s Tebou, ať už ve střel­ných modlitbách uprostřed všedního dění, či v čase výhradně věnovaném Tobě, nebo také v lidech, které mi posíláš do cesty. Kéž i já zůstávám s Tebou a v Tobě neustále, tak jako Ty se mnou. Kéž je Tvoje neustálá přítomnost světlem na cestu mou i mých bližních. Amen.

44

26. května 2020

Památka sv. FiliPa neriho, kněze

1. čtení: Sk 20, 17–27Mezizpěv: Žl 68

Evangelium: Jan 17, 1–11a

Eva Imelda Fuchsová

Pavel slavnostně prohlašuje: Neopomenul jsem nic z toho, co by vám bylo k užitku. … Zahyne-li někdo, já na tom vinu nemám. Nic jsem ne-zameškal, zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh. Který kazatel bude moci na konci života tohle prohlásit? Snad jen ten, kdo už dnes může říci nežiji už já, ale žije ve mně Kristus (Gal 2, 20).

Protože Kristus na konci života říká totéž: Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. A jaké to bylo dílo? Já jsem tě, Otče, oslavil na zemi. Ústředním pojmem dnešního evangelia je sláva: sláva Otce skrze Syna, sláva Syna v Otci a v nás. Boží sláva je posledním cílem a prvním důvodem našeho bytí i konání. To věděla Maria, jejíž celý život byl oslavou Boží: Velebí má duše Pána. To věděla i Zdislava, která se dala zcela do služeb Božího díla. A „veselý svatý“ Filip Neri – z čeho jiného by ve své době čerpal takovou radost, než z Boží slávy?

Jen ten kazatel, jehož každé slovo hlásá Boží slávu, bude moci na konci života prohlásit: Zvěstoval jsem vám všechno, co rozhodl Bůh. Ten, kdo je neúnavně, v každou chvíli pozorný k vnuknutí Ducha a odpovídá na něj, bude moci říci: Nic jsem nezameškal. A ten, kdo si uvědomuje, že každý jeho nádech a výdech je oslavou Boha, bude moci prohlásit: Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil.

45

27. května 2020

středa Po 7. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 20, 28–38Mezizpěv: Žl 68

Evangelium: Jan 17, 11b–19

sr. Marie Pitterová OP

Ukaž, Bože, svou moc, tu moc, Bože, kterou na nás vykonáváš! Boží moc je obvykle spojována se silou, která budí bázeň nebo

i obavu z trestu. Vykonávání Boží moci však může mít i velmi pozitivní podobu. Mocný Bůh, jímž Hospodin bezpochyby je, totiž pomáhá, zachraňuje a provází, je pevnou skálou, bezpečným úkrytem. Boží vyvolení sice žijí ve světě se všemi jeho nedostatky a starostmi, ale mohou se přitom spolehnout na starostlivého prů­vodce a skálu, o niž se mohou opřít.

46

28. května 2020

čtvrtek Po 7. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 22, 30; 23, 6–11Mezizpěv: Žl 16

Evangelium: Jan 17, 20–26

P. Tomáš Didymos Klíč

V rámci naší přípravy na Letnice zaznívá v liturgii Ježíšova mod­litba k Otci za dokonalou jednotu všech, kdo skrze slovo církve uvěří evangeliu (Jan 17, 20–23). Soudržnost lidských společenství bývá buď pragmaticky účelovou záležitostí, nebo jde o výraz hlubší jednoty duchovní. V prvním případě se uplatňuje křehký princip: patříme k sobě, dokud se nám to bude hodit. Druhý případ je ideálem pro opravdové přátelství, manželství, národ a církev. Tam platí: s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do konce svých dnů. Kombinace uvedených postojů není vyloučena, ale náboženské společenství, ve kterém nad duchem převládá aspekt účelovosti a pragmatičnosti, již nastoupilo cestu rozkladu. V podmínkách české církve – pracně hledající model ekonomické udržitelnosti po finanční odluce od státu – jde o zvlášť silný apel. Skutky apo­štolů nám dnes před očima vykreslují náhlý rozkol uvnitř židovské velerady vedoucí k vypjaté hádce poté, co před ní apoštol Pavel dokončil svou obhajobu (Sk 23, 6n). Právě tak se mohou snadno začít hádat jednotlivé církevní instituce, jakmile se různé druhy vedlejší hospodářské činnosti stanou hlavní starostí jejich lídrů. Naslouchání Ježíšově „velekněžské“ modlitbě, kterým se pozor­nost posluchačů obrací na řádné plnění úkolu svěřeného od Otce (Jan 17, 4), představuje proti této nemoci dostupný lék.

Ve chvíli, kdy se náš Pán s očima pozvednutýma k nebi ujímá slova, zbývá mu na této zemi necelý jeden den života. Ježíš je při­praven k návratu do slávy svého věčného Synovství (v. 5) a z této perspektivy bilancuje. Raduje se z toho, že se mu podařilo ote­vřít učedníkům přístup k poznání nevýslovných Božích tajemství

47

(jméno) a dát jim zakusit lásku, kterou od Otce sám přijímá (v. 23). Zároveň je zřejmé, že spolu s učedníky stojí na prahu nové budoucnosti, která se před nimi teprve otevře. Ježíšův důvěrný rozhovor s Otcem je záměrně pronesen nahlas, aby si učedníci uvědomili, že synovskou intimitu svého Mistra vůči Bohu budou brzy sdílet. Dar Ducha se v této souvislosti sice přímo nezmiňuje, ale počítá se s ním. Díky působení Ducha svatého bude Ježíš ve svých učednících přebývat (v. 26) a jejich myšlení i jednání bude neseno stejnou touhou, která vždy v hloubi duše poháněla jeho. Oslavený Ježíš bude v církvi dál konat poslání Zjevovatele Otce a jeho učedníci – sjednocení mezi sebou účastí na životě Nejsvě­tější Trojice – budou ve světě šířit slávu Božího jména. Zatímco celý Ježíšův rozhovor s Otcem končí zmínkou o přebývání lásky v rodící se církvi, jeho osobní výstup k Bohu vrcholí prosbou za učedníky, která míří mimo tento svět: Otče, chci, aby… byli se mnou tam, kde jsem já (v. 24). Známe tak i Ježíšovu „poslední vůli“. Je vy­řčená s autoritou toho, kterému dal Otec všechno do rukou (13, 3) a který se k Otci nevrací sám. Chceme­li mít podíl na tomto spo­lečenství, varujme se všeho, co nás vnitřně dělí. Nechme nerozumných hádek, nechme sporů, ať je Kristus jako Bůh náš mezi námi (z liturgie Zeleného čtvrtku).

48

29. května 2020

Pátek Po 7. neděli velikonoční

1. čtení: Sk 25, 13b–21Mezizpěv: Žl 103

Evangelium: Jan 21, 15–19

sr. Marie Kašparová OP

V jednom humorném příběhu si žena stěžuje manželovi, že jí vů­bec neříká, jak ji má rád. Muž se ohradí s tím, že si je naprosto jistý, že ji o této věci pozitivně informoval. „Ano,“ ona na to, „ale to bylo před třiceti lety.“ Načež manžel odvětí: „Vidíš, a od té doby se nic nezměnilo, tak proč bych to měl stále opakovat?“

Ježíš se dnes třikrát Petra ptá, jestli ho miluje. Po třetí už to Petr nevydrží a říká: Ty víš všechno, i to, že tě miluji! Jistě jsme slyšeli mnohá hluboká vysvětlení ohledně Petrova vyznání jako nápravu za jeho dřívější zapření. Pro mě je však Ježíšovo neustálé vybízení k vyjádření našeho postoje vůči němu symbol pokory a respektu našeho soukromí a svobodné vůle, a zároveň prahnutí po sdílení se s námi. V evangeliích vídáme Ježíše, jak se ptá učedníků na jejich názor nebo o čem si povídali. A jinde čteme, že mu nemusel nikdo o nikom nic říkat. A přesto se znovu ptá i po svém vzkříšení: Milu-ješ mě? Protože slovní vyznání je zavazující. Možná i proto Petr po svém vyznání dostává závazek ke službě.

V žalmu 103 jsme slyšeli výzvu: Veleb, duše má, Hospodina a ne-zapomeň na žádné z jeho dobrodiní. Toto téma se v žalmech i jinde v Písmu opakuje. Současné gospelové kapely skládají spoustu emotivních písní v podobném duchu. A přesto, když dojde na konkrétní vyznání (nezapomeň na ŽÁDNÉ z jeho dobrodiní), na­jednou nám dojdou slova. Snad by pomohlo vydání sbírky „ko­lektivních Božích dobrodiní“, ve kterých bychom si mohli vybírat jako z katalogu pro svá každodenní vyznání. Mohly by zde být položky jako „měla jsem dostatek dobrého jídla“, „žila jsem ve společenství lidí, kteří se na mě usmívali a přáli mi dobrý den“,

49

nebo „kochala jsem se krásou rozkvetlých stromů na cestě z práce, ve které mě pravidelně platili“. A nebo i vážněji: „znala jsem Boha, který mě miluje v mé jedinečnosti“. Takové chválové zrcadlo by se jistě četlo lépe než to zpovědní. Tak co odpovím dnes večer, až se mě Ježíš zeptá, jestli ho miluji?

50

30. května 2020

svátek sv. zdislavy z lemberka, matky rodiny, terciářky, Patronky Provincie

1. čtení: 1 Petr 3, 1–9Mezizpěv: Žl 128

Evangelium: Lk 8, 1–3

Mons. Jan Baxant

Bratři a sestry, milé rodiny a drazí poutníci,

všichni jsme opět dorazili sem do Jablonného, do baziliky sv. Vavřince a sv. Zdislavy, s úmyslem duchovně se posílit ve víře, po­vzbudit se křesťanským příkladem našich bližních, pečujících po­dobně jako my o ty, které nám dobrý Bůh svěřil do péče. Přítomní rodiče a prarodiče myslí na své děti a vnoučata, kterými je Bůh obdaroval, my kněží se modlíme za své farníky a diecezány, kterým máme zprostředkovávat Boží dary, zasvěcené a řeholní osoby si zde vyprošují sílu k věrohodnému následování Krista. Prostě všichni máme něco ukrytého v duši a jistě všichni někoho duchovně ke svaté Zdislavě neseme s sebou.

Jsme u jejího hrobu. A můžeme se zde cítit stejně tak, jako když navštěvujeme posvátná místa hřbitovů, hroby našich drahých. Ta­kovým místům říkáme svatá pole či zahrady, do nichž jsme vložili, vsadili vzácná semena. Tady do základů baziliky v Jablonném je vloženo, vsazeno vzácné semeno, tělesné pozůstatky světice, hlavní patronky naší litoměřické diecéze, sv. Zdislavy, manželky svého manžela, matky svých dětí, pečovatelky o nemocné, moudré rád­kyně všech potřebných a tápajících. Je to něco podobného, jako když biskupové pravidelně po několika letech navštěvují papeže, nástupce sv. Petra, a to u apoštolských prahů, resp. apoštolských hrobů, „ad limina apostolorum“. Každá taková návštěva Říma a Vatikánu má mnohem větší smysl a význam, než že při té příleži­tosti se samozřejmě Svatému otci předkládá jakási bilance pasto­

51

račních snah za poslední léta. Pro každého biskupa je to příležitost se osobně setkat s „vikářem Krista“, jak je papež také nazýván, ale současně právě u apoštolských hrobů sv. Petra a sv. Pavla především se zamyslet nad svou apoštolskou službou a načerpat povzbuzení a novou duchovní energii pro pastýřské poslání v Kris­tově církvi. Nad čím každý biskup, nástupce apoštolů, přemýšlí u hrobu sv. Petra a sv. Pavla? Dokážeme si představit, že na tak mimořádných místech se medituje klidně, ale velmi intenzivně. Jak se můžeme chovat dnes my, při pouti ke sv. Zdislavě, u jejího hrobu nebo zde v bazilice nad jejím hrobem?

Snad nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že rodiče svých dětí se tady, právě tady, zamýšlejí nad Božími dary, kterými jejich děti jsou. Ano, někdy naši rodiče ve svých srdcích nesou své děti a jejich osudy snadno a lehce. Jsou Bohem obdařeni mimořád­nou statečností a vytrvalostí. Jsou však i rodiče takových dětí, kteří jsou svíráni starostmi o ně a těžkými obavami z nebezpečných cest, na které se jejich už dospělé ratolesti vydaly. Všechno: to radostné a šťastné, ale i bolestné a zraňující, lze sv. Zdislavě vypovědět, svěřit se jí s tím vším. Stejně tak manželé se sv. Zdislavy mohou dotazovat, jak by řešila občasné obtíže společného soužití manžel­ského života. Do křesťanského manželství totiž nikdy nevstupují hotoví světci a světice, avšak lidé s dobrou vůlí být jeden druhému oporou, neopustit jeden druhého, vytrvat spolu až do smrti, tedy lidé, kteří se o svatost života společně vytrvale snaží. Děti u hrobu sv. Zdislavy nemohou nemyslet na své rodiče, kterým vděčí za svůj vlastní život, ale i na své prarodiče a na všechny, bez kterých by jejich život byl smutný a chudý. My kněží se sv. Zdislavy ptáme, jak dokázala skloubit chápající lásku ke svému manželovi, starosti a péči o své děti a veškeré rodinné povinnosti s obětavou službou nemocným a potřebným, a ještě stíhat být aktivní a pravidelnou účastnicí bohoslužeb a pobožností, vždy s mimořádnou a neokáza­lou zbožností, když my, zasvěcenci, z onoho vějíře jejích rozmani­tých služeb pro Boha a své bližní konáme jen něco, a brzy a snadno nás klátí únava a ospalost. Každý svatozdislavský poutník má tady příležitost se zastavit a v klidu modlitby probrat svůj život krok za krokem, rok po roce, životní etapu jednu po druhé.

Životní pouť sv. Zdislavy nebyla dlouhá, zhruba 30 let. Byla však nesmírně intenzivní, bohatá, naplněná křesťanským svědec­

52

tvím, působivým příkladem života následovnice Ježíše Krista, přítelkyně lidí všech bez rozdílu. Můžeme jen žasnout nad tím, že byla a je nazývána „Matkou chudých“ a „Divotvůrkyní“. Člověk zcela oddaný Ježíši Kristu a Božím věcem se pochopitelně stává přitažlivou bytostí. Lidé v přítomnosti takové lidské bytosti nachá­zejí jistotu a bezpečí, jakoby matčinu náruč a objetí. Sv. Zdislava, vynikající osobnost naší diecéze, oddaná Bohu a lidem, konala divy skromně, zůstávala pokorně stát na zemi u vědomí, že je, podobně jako Maria Panna, Boží služebnicí, Božím nástrojem. Ano, nástro­jem účinným, tedy spolehlivým. Deo gratias, Bohu díky!

sr. Slavomíra Měřičková OP

Svatou Zdislavu nazýváme také perlou české šlechty. Svojí laska­vostí, obětavou službou, celým svým životem pomáhala těm, kteří u ní hledali pomoc, uvědomovat si svoji důstojnost Božích dětí. Povzbuzovala k nové naději a věrnosti Bohu, podobně jako její současnice svatá Anežka.

O jejím šlechtictví a naší důvěře v její přímluvy u Pána Boha mluví i báseň, kterou bychom mohli nazvat modlitbou od ne­známého autora z roku 1950. Údajně byla vložena do poštovní schránky našim bratřím – dnes už přesně nikdo neví. Její text se uchoval v paměti sester:

Zdislavo, slyšíš? Dnes tvůj je den!Bouře se blíží, je národ připraven?Ty paní bílá na Lemberku,své heslo rozhoď mezi nás, svůj lid!Stále více, stále lépe, ach ano, milovat církev,tak to musí být.

53

V záplavě nevěry, jež zalila nás proudem,tvé oko marně hledá křesťanský jen štít.To heslo ulic našich dnešních dní má obraz jinýnež víry svaté štít.

Ty matko otců našich, kam zíráš v podivení?Znamení spásy duše tvoje uctít žádá a vroucně políbit,jak kdysi v síni hradní?Však přece zahlédneš ten symbol vykoupení.Kříž Kristův nalézáš přec. Je krví pokropený.

Dnes všecko rudé je. Však barva krve také.Krev srdce Božího i srdce církve svaté.Řím nezradit! Toť cena jedináje v dnešním závodění.

Statečnost vypros nám, vlast tě o to prosí!Zdislavo, neslyšíš? Volá v nás úzkostv den navštívení.

Ty světlo jasné našeho pohraničí,ty matko slovanská a slávo církve svaté,ty jiskro zářivá plamene probuzenía dcero otců bílých s růžencem za pasem.Dnes jedna prosba žhavá zní mocným ohlasem:tu šňůru perel svého žaltáře před oltář Matky položa srdce svoje též.

A dítě Matky, sám Ježíš oslavený,ať rozhodí těch perel řad a zapadnout je necháv srdce naše sirá.A každé Ave zrnéčko se v duši rozechvívá.Ten Zdrávas rozhodne! Vždyť Matka žijea nikdy církev neopustí a duše nezahynou.Zdislavo bílá, stavitelko chrámu,dnes znova do stavby se dej!Základy polož v srdce vlasti našía klenbu až u nebe pro duše přichystej.

54

31. května 2020slavnost seslání ducha svatého

1. čtení: Sk 2, 1–11Mezizpěv: Žl 104

2. čtení: 1 Kor 12, 3b–7.12–13Evangelium: Jan 20, 19–23

sr. Terezie Eisnerová OP

Duch svatý sestoupil na apoštoly o svátku šavu'ot, Letnic, v den, kdy společenství vyvoleného národa putovalo do chrámu a ra­dostně slavilo památku darování Tóry Mojžíšovi na hoře Sinaji. Jahve dal lidu návod, jak Ho hledat, poznávat a spolupracovat s Ním. Novozákonní Letnice dovršují dílo vykoupení, k zákonu a prorokům byla každému tělu (Jl 3, 1) seslána moc z výsosti (Lk 24, 49), vztah věčného sebedarování Otce a Syna v Osobě Ducha. Nastal nový začátek. V popředí jsou hodnoty plnosti času: osvobození pravdou a radost z blízkosti Boží tváře (Sk 2, 28).

Opakem víry v naší době není především primitivní ateismus. Je obtížné zříci se iluzí, otročení strachu, lenosti a náhražek radosti a uvěřit, že ve všem, co nás sužuje, koná Trojjediný, který je stále činný. Dar Ducha rozlévající se z Jeho vnitřního života je pro každé tělo rovněž úkolem. Proroctví plnosti času hlásá střízlivý realismus (srov. 1 Petr 4, 7) v pohledu na znamení doby (chránící i před nevyvážeností v předpokladech o působení Ducha); hlásá pravdu, přesahující lidskou subjektivitu, a pokoj pramenící z jistoty Boží péče. Hlásá možnost synergie lidského rozumu a svobody s Du­chem a Jeho dary. Proměňující Duch je cestou k theosis, „zbož­štění“, k vrcholu Božího plánu s člověkem i společenstvím.

Letniční událost napravuje chaos různosti jazyků. Nemluví všichni stejnou řečí, ale rozumějí si. Duch vychází vstříc naší roz­manitosti. Má­li být láska rozlišujícím znamením křesťanů, pak její atributy jako vzájemné poznání, respekt a úcta, odpovědnost, péče, odpouštění a mnohé další jsou nejen nad lidské síly, ale samy o sobě nestačí. Společenství i jedinec v něm potřebují okoušet štěstí – závdavek věčnosti, a radost: ze ctnosti, v soužití s ostatními a radost z Boha, která je naší silou (Neh 8, 10) v Duchu svatém.