informačníservis

fandomu6-7/2018

BBCON 2018 1Čtenářův průvodce po Interkomu 2Ondrej Krug odletel k hviezdam 2Hvězdný bulvár 3O matematice, ženách a psích ocasech 8Ben H. Winters: Čas se krátí 10Ceny ČS fandomu a CKČ za rok 2018 11Povídkové obzory Julie Novákové 12Návrat na Mizeon I. – Na hraně zkázy 13Vynálezci zázraků 14František Novotný: Osudový konvoj 15Legion Wędrowycz 16

Andrzej Pilipiuk: Vezmi černou slepici 17Andrzej Pilipiuk: Conan Destilátor 18S pérákem Evropou 19Civilizační šok2 21Soutěž krásy pro vlivné, leč ošklivé 26Časem s vědou – červen 27V trojúhelníku omylů 28Časem s vědou – červenec 29Příliš měkcí pro vědu 30DOGMA 31Marie Terezie 31Japonská bohemistika 32

BBCON 2018 alebo ako niečo rozbehnúťv strede Slovenska

Festival začínal skromne, ako podotkli aj samotní organizátori.Išlo o nultý ročník, i keď sa Banská Bystrica s podobnou akci-ou už stretla. Trvalo to dlhých 24 rokov, kým mesto znovuožilo duchom fantastiky. V začiatkoch je vždy lepšie staviť navyšperkovaný minimalizmus, než naprávať dych berúce chybyz dôvodu veľkých očí. Kto už o cone niečo počul, pravdepodob-ne to boli samé pozitíva. Ale prečo? Prečo sa obyčajné dva dniv srdci Slovenska zapísali do pamäte fandomu?

„Mám rada prvé ročníky nových conov, lebo sú také doslo-va magické. Tým, že BBCon bol v podstate staro-nový, taksom mala pocit, že sa tam mágia zdvojnásobila. Organizátorimali všetko dobre zastrešené, bola s nimi radosť riešiť veci,Lulu sa mi snažila vyjsť čo najviac v ústrety, keďže som eštev piatok musela ísť do práce, a našla mi taký slot v programe,aby som to stihla. Bolo to naozaj profesionálne zorganizova-né, nevynechali ani ubytovacie kapacity, ktoré boli blízko conua na vysokej úrovni. Čo sa týka očakávaní, už podľa programusom vedela, že to bude stáť za to. Jediné, čoho som sa obáva-la, bolo, že ľudia budú rozutekaní po letných dovolenkách abude málo účastníkov, no opak bol pravdou. Ešte by som radadodala, že si cením, ako festival podporuje mesto Banská Bys-trica, Bratislava by si v tomto mohla brať príklad, lebo organi-zovanie conu v našom hlavnom meste je niekedy boj s veter-nými mlynmi.“ Miroslava „Elendilka“ Klempová

Možno sa to všetko spojilo v jedno. Bohatý a zaujímavý

program, ľudia, miesto. A možno šlo o celkové uchopenie du-cha takýchto akcií. Ale ak sa na to pozrieme postupne... zhod-notíte si to aj sami.

Festival navštívili také mená ako Františka Vrbenská, Ale-xandra Pavelková, Jana Plauchová, Juraj Červenák, Mark E.Pocha či Ondrej Herec. Obsadenie však bolo ešte bohatšie, alenebolo to iba o menách.

Mohli ste sa vyblázniť na seriálovej a filmovej výprave(Doktor Who, Star Wars, Babylon 5, televízny Temný Rytier,Netflix ošiaľ), dozvedieť sa niečo z vedy a techniky (haváriaChallengera či cryptomeny) a samozrejme bola na paškále aj li-terárna sekcia (fantastické ženy v SR, komiksy, krsty kníh Al-ternauti od Petra Jelínka a Horiaca ríša od Juraja Červenáka).Sprievodný program taktiež nezaostával, pretože okrem virtu-álnej reality, retro a spoločenských hier ste si mohli skúsiť ajpozorovanie oblohy či vychutnať si filmy vesmírnej odysey(2001: Vesmírna odysea, 2010: Druhá vesmírna odysea). Ne-chýbali ani stánky s knihami, figúrkami a komiksami. Pre(nielen) umelecké duše bola k dispozícii výstava fotografiía obrazov, ktoré vypĺňali priestory festivalu.

„Organizátori BBConu všetko zvládli na výbornú; no čo jeešte dôležitejšie, svojím vrúcnym prístupom vytvorili skvelú,priateľskú atmosféru, takže po celý čas som pociťoval vnútor-nú pohodu, ako aj toho správneho „ducha komunity“.Znamenitá akcia!“ Mark E. Pocha (autor)

Pokračování na str. 7

OBSAH

interkom 6-7/20182

Čtenářův průvodce poInterkomu

K obsahu tohoto číslaVšiml jsem si, že časopisy jako Reflex či Respekt pomáhají svým čtenářům přežít

prázdninová vedra povídkovou přílohou, a tak po čase i my zveřejníme povídku, a tojednu o mistru Tlapaciovi od Pavla Housera.

Vyšla další kniha povídek o amatérském exorcistovi Jakubu Vandrovcovi, nastraně 16 najdete něco o ní, o autorovi i novém českém nakladateli A. Pilipiuka.

Jirka Grunt recenzuje prostřední díl trilogie Poslední policajt, něco málo prozradío prvním a natěší vás na ten závěrečný...

Zase se nám nějak nedaří dodržovat soulad s kalendářem, takže výsledky CenyKarla Čapka přetiskujeme už v tomto Interkomu na straně 11, podrobnou tabulkuo umístění všech prací ale najdete až v příštím čísle.

Ani v tomto čísle se bohužel nevyhneme vzpomínce na přátele, kteří nás nedávnoopustili, nyní se k nim přidal Ondrej Krug, na této straně o něm píše Alexandra Pavel-ková. Zdeněk Rampas

PředplatnéPokud nechcete ve starších číslech IK hledat, kam poslat 300 Kč předplatného

pro platbu z ČR, používejte číslo konta: 2700397108/2010 a pro platbu ze SR IBAN:SK89 8330 0000 0027 0039 7108 (zadejte jako vnitrostátní převod). Z. R.

INFORMAČNÍ SERVISČESKOSLOVENSKÉHOFANDOMUčíslo 6-7/2018 (319)

Adresa redakceINTERKOMLetecká 6,161 00 Praha 6, ČR

e-mail: zrampas@gmail.comhttp://interkom.vecnost.cz

ŠéfredaktorZdeněk Rampas, MCL

Grafická redaktorkaKristýna Benediktová

Redakční kruhFranta Houdek a Michaela

Autoři tohoto číslaIvo Fencl, Martin Gilar,Jirka Grunt, Franta Houdek,Pavel Houser, Denisa „DNA“Kancírová, Jiří Kelbl, Jára Míkovec,Alexandra Pavelková,Eva Popílková, Zdeněk Rampas,Marie Semíková, Ondřej Šefčík,Jiřina Vorlová

FotografieRichard Klíčník, Zdeněk Rampas

Sponzoři tohoto číslaJiří Doležal, Jiří Grunt,Daniela Kovářová, Pavel Kavánek

Vychází nepravidelně.Uzávěrka tohoto číslabyla dne 13. 8. 2018

ISSN 1212-9089Všechny články a recenze© INTERKOM

Ondrej Krug odletelk hviezdam. Už navždyDnes, 26. júla 2018, svet prišiel o ďalšieho scifistu. Zákernej chorobe podľahol voveku 65 rokov jeden z najvýznamnejších popularizátorov fantastiky na Slovensku,organizátor a autor Ondrej Krug.

Narodil sa vo Zvolene 25. novembra 1952. Vyštudoval matematiku na Prírodove-deckej fakulte Univerzity Komenského v Bratislave, so špecializáciou na teoretickúkybernetiku, a v tejto oblasti aj pracoval, neskôr začal podnikať.

Svoju prvú vedecko-fantastickú poviedku publikoval v roku 1977. Nasledujúceroky boli jeho poviedky uverejňované v časopisoch (napr. Elektrón, jeho poviedkaStrom získala prvé miesto v súťaži organizovanej týmto časopisom), v rôznych zbor-níkoch a antológiách (Správy z neznámych svetov – 1988, Planéta Zem potrebujehrdinov – 1990), bol spolueditorom antológie Kočas 1994 – Cesty mlokov, niektoréjeho poviedky boli aj zdramatizované do rozhlasovej podoby. V roku 1991 jeho textyvyšli súborne v poviedkovej zbierke Vesmírny smiech.

V roku 1985 bol jedným zo zakladateľov banskobystrického Klubu priateľov ve-dy, prognostiky a vedeckej fantastiky – KPVPVF, ktorý organizuje každoročné Varta-cony (pred necelými dvoma týždňami klub organizoval obnovený BBcon). OndrejKrug organizoval Parcon 1994 v Banskej Bystrici a svoju lásku k fantastike prenie-sol aj na svoje potomstvo.

V 90. rokoch minulého storočia, predtým ako u nás vznikli elektronické kníhku-pectvá, založil firmu Krug – predaj SF kníh zásielkovým spôsobom. Vďaka tomu samnohí čitatelia scifi dostali k žánrovej literatúre, ktorá bola pre nich dovtedy nedo-stupná.

Fantastika sa prelínala celým Ondrejovým životom. Bol až do konca jej zapále-ným fanúšikom a vášnivým diskutérom. Bez jeho aktivít by povedomie o fantastic-kých žánroch na Slovensku bolo omnoho chudobnejšie.

Česť jeho pamiatke. Alexandra Pavelková

…..........................................................................................................

interkom 6-7/2018 3

fandom

Hvězdný bulvárOdposlechnutoKaždé lidské konání má dva důvody – ten ušlechtilý a ten

skutečný. MUDr. Richard Krahulec

Myslím, že jsme si z pojmu demokracie udělali modlu. Pře-svědčeným zastáncem demokracie totiž může být jen ten, kdonikdy nebyl na domovní schůzi v prádelně. Petr Pelikán

Demokracie bez většin je stejně frustrující jako utlačovánímenšin. Václav Bělohradský

Život v České republice je jako bonboniéra. Ztužený rostlin-ný tuk, kakaová hmota, barvivo, éčka, umělá dochucovadla.A vyšší cena. Chrochtadlo

Švýcar si na snídani vydělá za pět minut, Venezuelan za de-vět hodin. iDnes

Průzkum veřejného mínění v Německu tvrdí, že polovinaobyvatel už nechce Merkelovou. Ta druhá polovina nerozumě-la otázce průzkumu, protože neumí německy. NYX

� � �

� 25. května posílá Václav Houf pozvánku na akci, viz strana32. Michal Přibáň dohledává poslední maličkosti ke Slovníkusamizdatu: byla autorka ilustrací Ikarie XB totožná s malířkou,ilustrátorkou a známou autorkou kreslených vtipů, hojně publi-kující v mnoha časopisech včetně Dikobrazu Alenou Dostálo-vou? Zjišťuji, že ano, šlo o matku Longina A. Wdowiaka, a pakzjišťuju, že už jsem to kdysi věděl a pak zapomenul.� 28. května píšu do Pevnosti Martinovi Fajkusovi, zda by ne-byl zisk titulu Kniha roku dobrou záminkou, aby se alespoň do-datečně zavěnovali Hvězdným hrám. Podobně jako XB-1 iv Pevnosti dokázali knihu půl roku ignorovat,přestože recenzní výtisky dostali již na Fénix-conu. Říkal jsem si, že jsem možná jen pře-hlédl, že uveřejnění recenzí je placená služba(mělo by pak cenu jejich recenzní stránky ijen prolistovat?). Ale v červencovém číslePevnost chybu napravila, tak to alespoň s nínebude tak špatné…

Ivan Adamovič shání životopisné údaje oLadislavu Kubicovi, vítězi Ceny Karla Čapkav roce 1982, asi pro antologii, která by teďměla vyjít v Tokiu. Kdybyste někdo věděl,kdy a kde zemřel, napište do redakce…� 30. května se po čase dostanu do malé vilyPamátníku národního písemnictví na „Slovamají křídla“, přišel jsem asi o deset minutdřív, a byl jsem první, pravděpodobně živelnípohromy, které se Prahy 6 dotkly jen málo,ostatním zabránily přijet, nakonec nás na pět

umělců bylo pět posluchačů a dva moderátoři (Falteisek a Spá-čil), přesilovku pak narušily Františka V. a Anička Š, ale oč poz-ději přišly, o to dřív odešly, takže jsem s nimi ani nemluvil. Zatojsem si popovídal se Zdeňkem Jarchovským, jehož kniha De-ník udavače inspirovala mého spolužáka Honzu Kašpara k na-psání Sojúzu na vlastní kůži. Z hostů mi nejzábavnější přišelBoris Pralovszký, pamatuju si jeho kresby ještě ze Sorry.� 3. června Kristýna poslala obrázky do Vědy, IK už musí ven.� 4. června RUR, domluvili jsme se na hrací pondělí za 14 dní,dřív to kvůli vyčerpávajícímu Crweconu nepůjde, koupil jsem sinovou Pevnost a XB-1, Vlado nás opět pobavil svou svojskoutypografií.

Když jsme odcházeli, pravil Honza Macháček, že tohle budeasi nejdrsnější knihkupectví v Praze, když jsem tázavě pozvedlobočí, přečetl vývěsku: Knihy od krve mají dvacetiprocentní slevu.

Večer jsem po půlnoci zanesl korektury do květnového IK aposlal do tisku, snad proto nebude víc chyb než obvykle.� 5. června telefon z Ostravy, má ČS Fandom nějaké logo?� 6. června se domlouvám s Richardem Podaným na setkánína Crweconu.� 7. června kvačím do Jalny pro rekordně rychle vytištěnýkvětnový Interkom, pak pílím do Epochy, kde vyzvedávám kni-hy pro Egona (Zdeněk Pobuda tam samozřejmě nebyl), pak doČáslavské, kde je nechávám, a zatímco Tom a Filip kmitalipřed Crweconem, já si popovídal se Štěpánem Kopřivou.

A objevila se také i Irisa (byvší pořadatelka Eroticonů)s chlapečkem. Utíká to, já ji snad naposledy viděl na svatběsvé neteře v roce 2015.

Pak jsem se vydal k Regentovi, sešlo se nás méně, odpadlaJiřina a sportovec Pavel Březina, ale zase jsme se slyšeli.� 9. června jsem šel spát dost po půlnoci, a tak jsem se na Cr-wecon dostal až pár minut po druhé. Zašel jsem do novinky,stanu piva Lobkovic, a tam na pódiu vidím oba Richardy, zakterými jsem přišel. Klíčníka, jak draží díla komiksových kreslí-řů, a Podaného, který se ujal administrativy.

Během hodiny vydražili asi za 50 tisíc obrázků a pak jsmeměli chvilku na popovídání.

Richard Podaný mi donesl pokračováníSagy a pár dalších komiksů.

Pak jsem se ještě potkal s Honzou Nixem,Slawkem Saczkem, nakoukl do stánku Seqo-ye, kde otročili Filip, Bí a Hanka, chvilku pose-děl u crwáckého stolu se Štěpánem Kopřivoua spol. a vydal se domů, kde konečně začalopršet.� 11. června se mi ozval Jarda Olša, jr., ne-ustává ve své činorodosti a teď shromažďujeknihy jako dar českých fantastů japonské bo-hemistice. Tedy jako obyčejně to vlastněshromažďuju já. V září vyjde antologie českéSF v japonštině, viz IK o návštěvě Kiyomi Hi-rano, on tam pojede na křest a snad proslovípřednášku a doveze dar. Když jsme před letypořádali podobnou sbírku pro Koreu, spolehlijsme se hlavně na nákup v antikvariátech,

bulvár

interkom 6-7/20184

tentokrát jsem obeslal většinu nakladatelství věnujících se (i)fantastice, a většina velmi pozitivně zareagovala, zvláště pakTriton, Argo, Epocha, Albatros. Vlastně si nevzpomínám, pročjsme to tak neudělali i v prvním případě, jestli jsme jako Českobohatší, nebo naopak bylo tehdy na akci více peněz…� 14. června se vydávám k Podanýmdo Šestajovic pro třešně a komiksy.Záda namožená na Crweconu to ně-jak vydržela. Ten den také dostávámod svých informátorů první info o akti-vitách Jiřího Hiemera.� 15. června probíhá u Hraničkovýchpřednáška o tom, co je v Japonsku ji-nak, Ivan tam byl s Toshiko celý du-ben, takže je o čem povídat. Kdyžjsme se rozcházeli, ukázalo se, že tenden nastala asi první letošní velká let-ní pražská dopravní zácpa, najednounebylo možné se dostat z Ořechuk metru nebo vůbec do civilizace. Ot-to dvakrát vyzkoušel Uber, a když sek nám žádný nemohl dostat, zkusil itaxi AAA, ale i to po čase zavolalo, žestojí ve frontě před nějakými závora-mi. Na to si Otto našel někde poblíž(pár kilometrů to ale bylo) stojící autoCar Sharingu, původní plán, že jejk němu doveze Ivan, se pak operativ-ně změnil na to, že Ivan nejprve do-vezl Ottu a Leu na Barrandov a pak mě do Ruzyně...� 17. června s Michaelou vyrážíme do Divadla v Dlouhé naKantůrkovskou benefici, dorazili jsme trochu dřív, ale kupodivumnoho známých jsme nepotkali, nejprve Martina Šusta a po-tom Dalibora Čápa a pak Honzu a Líbu a Hadatiho, toho jsemale hned nepoznal. O to víc jich ale bylo na pódiu, kde se to zna-menitě vydařilo.� 18. června došlo na pondělní šipkování u nás, škoda, že Bidloodpadl, mohl by si povídat s Michaelou od Honzy Liptáka, kte-rá zaváděla výrobu piva v Japonsku…

V mailu nacházím dopis od Jirky Hiemera: Martin Šust jejpřivedl k myšlence se sejít a pobavit se o představě cenASFFH, jejich budoucnosti a směřování a případně, kdyby bylata možnost, i jejich posunutí někam dál.� 19. července vychází na FantasyMag článek Ceny AkademieSFFH za rok 2017: to nej-horší, co můžete zažít napoli prezentace české fan-tastiky. Celkem pozdě na to,že při jeho vzniku takřkapřesně před měsícem ErikaEna Adamcová velmi pospí-chala a nebyl prostor na ně-jaké upřesnění otázek aniodpovědí. A pak najednouvyjde dva dny před mou

schůzkou s pánem FantasyMagu, život je plný zvláštních ná-hod.�� 20. června s Honzou Poláčkem a Míšou Markovou vymýšlí-me v kavárně kina Lucerna strategie, jak pro Ladislava Fuksezařídit pamětní desku.

� 21. června se v Coloseu na I. P.Pavlova scházíme s Jirkou Hieme-rem, jeho představa fungování Aka-demie je docela velkorysá, musíms ní seznámit Pagiho za ČS Fandoma Ondřeje Moravu, který se podlesvých sil o Akademii stará nyní.Z Colosea se po šesté vydávám narozlučkového Regenta před Franto-vým odjezdem na dánské úžiny.� 26. června Daniela křtí knížku Po-divných povídek v kavárně knihku-pectví Academia. Našel jsem tamVlada Ríšu, Františku Vrbenskoua Pagiho, já si asi špatně pozname-nal čas a přišel pozdě. Navíc jsem veslevách objevil Kočky v burkách adalší zajímavosti.� 27. června vynechávám „Slova ma-jí křídla“ a jdu na Klub Julese Verna,kde drží přednášku jeho nový před-seda Richard Klíčník. Ten se mi po-chlubil povídkou ve Forbesu a po-stěžoval si, že když má přednášku

on, tak je salónek poloprázdný. Nakonec to ale tak nedopadlo,sešlo se nás dost, byť Filip bez děvčat, už se chystají na FF, aledorazil třeba Vilém Dojiva, je opravdu šikovný, našel mě na nej-větším pražském náměstí, v kavárně Matu, ve sklepě, v uzav-řeném salonku... Spolu s ním jsem pak jel do Ruzyně, kde unás přespal…

Richardova přednáška byla o jeho putování po Indii, vzaljsem si z ní hlavně to, že Češi jsou vlastně buddhisti, byť vul-gární větve, a Buddhovo učení si přeložili jako Vysrat se navšechno.� 28. června konečně jsem začal pracovat na tomto IK, večer URegenta, bez Franty, myslíme na něho a jeho posádku, snadtam mají lepší počasí, než řádí u nás.� 29. června se dovídáme, že zemřel velikán moderní SF Har-lan Ellison (1934-2018).

� 2. července čtu s velkouchutí a radostí Jakuba Van-drovce, je výborný i po le-tech.� 3. července mám okolopoledne s Miriam Löwenste-inovou schůzku ještě k vy-dávání Made in Korea, budei druhý díl, a pak pílím do Ar-ga. Zde se nade mnou (tedynad mými zády) ustrnul Ri-

fandom

interkom 6-7/2018 5

chard Klíčník a posal mi knihy pro japonskou bohemistiku au-tem.� 4. července jsem zašel na oběd s Richardem Podaným, vy-zkoušeli jsme suši restauraci v Palladiu. Richard si pak šel kou-pit knihu, kterou má překládat, přišlo mu to jednodušší než nu-tit nakladatele, aby nutil majitele práv, aby mu ji konečně do-dal… Protože jsem pospíchal, tak jsem se sám vydal k výcho-du. Ukázalo se, že dostat se z Palladia ven není vůbec jednodu-ché. Všechen získaný čas jsem ztratil na schodištích, která ni-kdy nevedla, kam jsem potřeboval… Vzpomněl jsem si na po-vídku z šedesátých let o lidech, kteří trvale žijí (hlavně tedynočním životem) v obchoďáku, aniž to prodavači či kupující vě-dí (den obvykle trávili jako figuríny ve výlohách). Pravda, tehdyjsme si opravdu velký obchoďák neuměli ani představit.

Večer se zase v Coloseu scházím s Pagim a Jiřím Hieme-rem ohledně jeho vstupu do Akademie. Pagi si věc ještě pro-mýšlí, tak se sejdeme ještě za týden.

Večer v rámci vernovského výročí na ČRo Plus Vlado Ríša,mluvil celkem dobře, pravda, většinou o notoricky známýchvěcech (buď nové, nebo zajímavé, nikdy oboje najednou).

A když uváděl nějaká čísla, bylo to často až s padesátipro-centní chybou. Snad ho nějaký budoucí ministr nebude citovatv nějaké diplomce (bez uvedení zdroje).� 6. července napsal už nevím kdo, ale třeba by ani nebyl rád,kdybych ho uvedl:

Škoda, že česká veřejnost a média jsou líné přemýšlet ohistorii, symbolech a hodnotách.

Takže další promarněná příležitost využít dnů bez práce kúvaze, proč jsme včera slavili někoho, kdo tu skoro zavedl az-buku a pravoslaví, a dneska zarputilého náboženského extré-mistu, který odmítal kompromis na shromáždění předních ev-ropských politiků a intelektuálů, které hledalo celoevropské ře-šení palčivých problémů; úmyslněeskaloval spor natolik, že způsobildoma násilnosti a odloučení od ev-ropských institucí.

Odpoledne se na pár chvil schá-zím s Karolinou Francovou a jejímmanželem Pavlem, slaví v Praze vý-ročí svatby a dovezla mi knihy projaponskou bohemistiku.� 10. července zajedu s velkým va-kem nakoupit do Čáslavské knihypro japonskou bohemistiku� 12. července odpoledne jdu do Di-vadla v Dlouhé podpisovat smlou-vu na už úspěšně proběhlou benefi-ci pro vnoučata Honzy Kantůrka ahned jsem v účtárně nechal fakturuna docela pěknou částku. Snad po-může v prvních měsících...

Pak jsem se vydal k Pagimu (za-se mu nefunguje zvonek) a společ-ně jsme vyrazili k Regentovi, kdeuž na nás čekali Jirka Hiemer a On-

dřej Morava, abychom probrali jeho vstup do organizace Aka-demie SFFH.

Od šesti následoval běžný čtvrtek u Regenta, z dánskýchúžin se vrátil Franta Novotný, donesl notebook s pásmem zají-mavých fotografií, škoda že později dozazivší se už nevešli namísta, odkud bylo dobře vidět na monitor.� 13.–14. června proběhl v Banské Bystrici BBCon (festival fa-núšikov sci-fi, fantasy, hororu, filmu, hier a technológií), pokudjsem dobře informován, z Prahy tam jeli Jolana a Honza Tiší.Více na straně 1 tohoto IK.� 14. července rozesílám pozvánku na Klímovský večírekozvláštněný setkáním s Peterem S. Beaglem.� 15. července Aleš Koval shání anotace parconských pořadů,které Ríša a Neff, přes nesčetně urgencí (i mých) dodnes nedo-dali. Ale je z toho cítit, že Parcon bude co chvíli.� 16. července šipkování, Bidlo má zedníky a Honza Lipták sevymlátil na motorce, takže jen v malém kroužku, navíc to ven-ku vypadalo na déšť, takže jsme jen hodovali, tlachali a nako-nec si zahráli Česko.� 18. července dopoledne se v Ořechu scházíme u Hraničko-vých na malém politologickém potlachu, který se protáhl, a do-mů jsem se dostal, když už byl čas odjezdu na Klímovský večí-rek s Peterem S. Beaglem, autorem i česky vydaných knih Po-klidné a tiché místo, Poslední jednorožec a V Kalábrii.

Jak se dalo očekávat, mistr se svou průvodkyní, archety-pální olbřímí Američankou (s mečem to prý ale uměla) už sedě-li u Vilmy a Martina na zahradě a s Julií Novákovou probíralispolečné sobotní vystoupení na kolorované Ostravě.

Mistr zpočátku vyprávěl o svém životě a jednotlivýchknihách, pak dorazil Viktor Janiš a i on už jen poslouchal�.Viktor přijel s Danielem, který hrál na tabletu nějakou výchov-nou hru o městských odstřelovačích, za každého zastřeleného

Vanda Pokorná, Ivan Adamovič, Tomáš Kučerovský, Jára Míkovec, Mistr(foto Lucie Lukačovičová)

interkom 6-7/2018

bulvár

6

dostával body, vyznamenání a lepšívýstroj, a chlubil se tím, jakého lev-lu dosáhl jeho otec.

Richard Klíčník líčil svůj nápadna velký SF román, který by vypa-dal jako realistický popis našehosvěta, ale bystrý čtenář by pocho-pil, že jde o alternativní vesmír, kdeneexistují oříšky, pak dorazila ještějeho Tereza , Sargo a Jára Míkovco-vi, Vanda Pokorná, Lucie Mikolajko-vá, na chvíli i Milada Kuličková, Bá-ra z Poříčan (její malinové tiraminubylo nepřekonatelné, ale i ostatnídámy donesly své výrobky, cožs Vilminou tabulí vytvořilo asi tak2x tolik jídla, než se dalo sníst).

Doma byl kupodivu i hostitel,ukázal nám originální ručně kovanýKC:D meč, a nakonec dorazil i IvanAdamovič s Rosičkou. Viz fotos mečem (pořídila Lucie Lukačovi-čová).� 19. července na cukety a meruňky a hru Česko jsme nalákaliMíkovce, abychom si dopověděli, co jsme na večírku a v autěna zpáteční cestě nestihli.

V jednom kole Jára zvítězil i nad Sargo, což se mu za celéjejich soužití v žádné hře ještě nepodařilo, odjížděl uspokojennejméně na dalších patnáct let.

A opět došlo na oříšky, když Jára označil za vrchol pokry-tectví balení oříšků do znovuuzavíratelných obalů, cožpak jeněkdo, kdo je nesní na posezení?

A dověděl jsem se, že Jára recenzoval další díl Velikánů dokapsy, viz strana 29.� 23. července jsme se s Michaelou na skok zastavili v Litagu,Martina Knápková má po autonehodě vyztužený krk, naštěstíjen preventivnbě

Odpoledne jsem úplně zapomenul na autora hororu Hex,který byl k vidění v Neoluxoru.

Večer se dovídám, že zemřela manželka Karla Jedličky Stá-nička, čest její památce.� 24. července pořádáme pondělní RUR u nás, konečně došlona šipky, ale přijít mohli jen Filip, Hanka, já s Michaelou a pakdorazila Sargo.� 26. července U Regenta pijeme na památku Ondřeje Kruga aStáničky Jedličkové.� 3. srpna se hned po poledni konal velký sraz na nástupištiLeo Expresu, první jsme dorazili já a Michaela, pak Bidlo, a poněm už Ondřej Neff, Vlado Ríša, Filip, Bí a Hanka, Daniela Ková-řová a Miloš Podpěra. Nebyla to celá pražská reprezentace, de-set dalších hrdinů, Edita s dětmi a matkou, František Novotný,Františka Vrbenská, Julie Nováková, Honza Kotouč a Milan Po-hl jeli už ráno v 8.10. Jirka Doležal se na cestu vydal autem,protože ji spojil s návštěvou Polska, stejně jako Martin Zhouf,který nechtěl vynechat vernisáž své výstavy v Bíloveckém mu-

zeu, autem se trmáceli ještě Ro-man Průcha a Klímovi, asi nečtounabídky v Interkomu dost podrob-ně :-) Jak se dopravil Robert Ra-meš, Maik a Jelena, netuším,v každém případě se ukázalo, žecesta do Bílovce nebyla ani v těchvedrech příliš náročná.

Jen jsme se ubytovali, byl časvyrazit na vernisáž výstavy Marti-na Zhoufa obohacenou obrazy KájiSaudka, Teodora Rotrekla, JanyKomárkové a Stanislava Lubojac-kého. Zaujala nás jeho kresbaHračky, která vypadala jako ilust-race povídky Chrudošiví jsou boro-lové.

Zahájení Parconu proběhlov duchu historického šermu podlaskavým dohledem Ondřeje Ne-ffa. Pak jsme se vydali na přednáš-ku Ivana Adamoviče Projekt Eden,ze kterého jsem musel před závě-

rem utéci, protože jsem ve výstavním sále deklamoval neko-nečný seznam fanzinů a jejich autorů do roku 1989.

Večer jsem chvilku postál na koncertu Vladivojny, hlas jakzvon, ale dal jsem pak přednost povídání o hororu od autoraknihy Černý bod Martina Jirouška.

Po skončení programů v letním kině i na zámku jsme se do-šli osvěžit do katakomb, kde bývají Bílcony, a pak šli omdlít donaší ubytovny, kde ve vedlejším pokoji spali už Pagi, Dárečeka Miro Párička.� 4. srpna hlavní den Parconu 2018 pro nás začal snídaní v zá-mecké restauraci a pak velmi zajímavou přednáškou DanielyKovářové o nemožnosti právně regulovat všechny otázky živo-ta, pak jsem se až do oběda věnoval prezidentským povinnos-tem a potom jsme s Michaelou zašli na pořad Haniny Veselé,Vilmy a Karoliny Francové Slast z tvorby, kde se hádalo auto-rství ukázek, které četl Marek Tvrdý.

Od pěti následoval pořad o Luďku Peškovi, kde Ivan Ada-movič přednesl text naší přispěvatelky Veroniky Polnické a do-plnil jej o své poznatky o životě a díle českého zakladatele Spa-ce Artu.

V šest začal malý raut v Bílovecké radnici, kam starosta po-zval zahraniční a jiné vzácné hosty. Mám dojem, že kvůli tomujsem nestihl přednášku Joanny Czaplińské Právo a SF.

Abych stihl pomoci s přípravou večera předávání fandomo-vých cen, vynechal jsem večeři, naštěstí raut stačil, a vyraziljsem se na naši noclehárnu převléknout.

Ceny předávali opět Pagi a Lulu a zvládli to na výtečnou iv omezeném čase, který měli, po jejich show následovalo pro-mítání Divoké planety, které asi kvůli nočnímu klidu museloskončit do nějakého termínu. A málem bych zapomněl, dostaljsem úžasného Ludvíka za vydání sebraných povídek Františ-ka Novotného Hvězdné hry, foto třeba v příštím IK. Obyčejně

�

interkom 6-7/2018

BBcon, dokončení ze strany 1

7

Festival sa síce konal len dva dni, ale účastníci si ho mohliužiť tak, že čas bol pre nich relatívny pojem. V piatok aj v sobo-tu sa po hlavnom programe konala after party, na ktorej sautužili vzťahy nielen pri poháriku, ale aj pri ping pongu a stol-nom futbale. Kto mal nezbedné nohy, mohol sa vyjašiť na im-provizovanom parkete. Všetky zmysly mali svoj priestor a de-baty trvali do neskorých nočných hodín. Pretože kde sa stret-nú ľudia z fandomu, tam sa čas ohýba a koniec akcie je zrazulen ďalšou dimenziou.

„Ak by sme to mali zhrnúť, BBcon 2018 bol najmä o úžas-nej atmosfére, príjemných stretnutiach a dlhých debatách, ozábave, pohode, oddychu, spoluprácach, výborných prednáš-kach…“ Eva Piarová (Multiverzum)

Festival sa niesol v rodinnej atmosfére. A ak ste niekohonepoznali, tak ku koncu festivalu ste mali v zásobe minimálnedvoch nových známych. Jediný zádrheľ bol pri tombole, ktorýsa počas jej priebehu snažili organizátori odstrániť. Ale ak bybola aj tá tombola dokonalá, tak kam by sa stratilo to čaro zlep-šovania? Scifi klub KPVPVF BB si nastavil latku vysoko a vše-tci účastníci dúfajú, že ju budú postupne zvyšovať. Pretožetento ročník určite stál za to!

A ako hlásal samotný festival: „Ponorili sme sa do svetafantázie, futurizmu a zábavy!“.

Denisa „DNA“ KancírováMiesto: Banská Bystrica, čas: 13. a 14. 7. 2018Všetky informácie o BBCON-e nájdete priamo na stránke

festivalu – www.bbcon.sk.....................................................................................................................................................................bych zdůraznil zásluhu autora, ale kniha už dostala cenu Aka-demie, nebo ilustrátora Milana Fibigera, ale obálka vyhrálav anketě Aeronautilus, takže ten Ludvík je jen můj :-)� 5. srpna se na zámku loučíme s odjíždějícími a zjišťujeme, ko-lik parconsko-bíloveckých vymožeností jsme propásli, pivnístan nebo Hospodu Hana Sola například, po obědě dáme s Mi-chaelou vycházku k místnímu rybníku (letos samozřejmě vy-puštěnému :-) a pak jedeme s Pavlem a Davem na návštěvuRaduně a Hradce nad Moravicí. Vyjeli jsme později, protože Pa-vel byl s jednotkou StarTruperů v dětské nemocnici v Ostravě,zpestřit horký pobyt nemocným dětem. Děti se s imperiálnímivojáky a dalšími obludkamu rády fotily, ale máme tu GDPR,takže to účinkující asi umožnili jen těm, kterým zákonný zá-stupce podepsal svolení, ostaní si asi mohli prokousnout žíly.� 6. srpna pořádáme s Pavlem Poláčkem jako průvodcem vel-kou cestu do Vítkovic, Dave Lally byl nadšen, hned se pokusilsbalit průvodkyni ve svítivě zelené přilbě. Ale ani já nelitoval,když jsme vyšplhali do kavárny a pak na rozhlednu, která vy-rostla na vrchu bývalé vysoké pece. O Michaele není třeba přijejí vášni pro staré industrie ani mluvit. Nejraději by si vagónyna přepravu tekutého železa (Veronika) a strusky (Koliba) od-táhla domů.� 7. srpna nám Pavel Poláček svěřil klíče a my spolu s manžel-kou a dcerou Mirka Janáče vyšplhali na věž bíloveckého koste-

la. Odměnou nám byl úžasný rozhled po kraji, ale také výstupsamotný, jednotlivá patra věže posloužila jako výstavní prosto-ry soutěže o kresbu či prostorový objekt s fantastickými moti-vy. Některé ty desetileté talenty byly opravdu pozoruhodné amožná v nich bílovecká výstava něco odstartovala...

Pak nám Pavel ukázal prostory, kde byla hospoda Hana So-na a další podzemní zámecké pozoruhodnosti... Zbytek časudo odjezdu jsme strávili v útulných a jen trochu prohřátých ka-takombách spolu se zpětným odřadem rušícím vybavení doda-né do zámku jen na Parcon. Odpoledne se vracíme do Prahy.

Parcon a pak dvoudenní dovolená plynule přešly do běžné-ho blázince, už ve vlaku volal Klíčník, že rychle potřebuje ko-rekturu nějakého Aaronovitche, večer se ozval Jarda Olša, ne-mohl na Parcon přijet kvůli synovi na chirurgii, a pak k nám do-razil s gigantickým kufrem netříděné části svých archiválií, nej-spíše budou malovat byt, tak to věnoval do SF archivu.

Ve schránce nacházím knihu Zapomenuté příběhy od Mari-ana Kechlibara, přednedávnem jsem její vydání podpořil na Hit-hitu, sešlo se nás takových bezmála pět set, takže se vybralovíce než třikrát tolik, než autor potřeboval. Když Václav Havel(než se stal prezidentem) mluvil o občanské společnosti, mys-lel tím spíš něco takového, nebo spolky (neziskovky, nevlád-ky), na které je pamatováno v příslušné kapitole státního roz-počtu (s možností přivýdělku pro ministerstvo vnitra)? ZR

interkom 6-7/20188

povídka

O matematice, ženách a psích ocasechDebata o záporných číslech začala na večírku klubu starýchmládenců docela nenápadně. Kdosi citovala Oscara Wilda, pod-le něhož člověk žijící v bigamii po čase zjistí, že jedna žena je zdenavíc. Jak však Wilde dodává, totéž platí i pro monogamii.

K tomu někdo poznamenal, že řadu by bylo záhodno pro-dloužit dále. Zde shromáždění staří mládenci se sice vyhnulinástrahám žen, ale pořád skončili na hodnotě nula. Nemohl bymít člověk například minus sedm žen a tím oproti běžnémustaromládenectví ještě zvýšit míru své blaženosti?

„To právě nejde,“ pravil starý mládenec Kadrnoh, povolá-ním profesor mate-matiky. „Zápornáčísla ve skutečnostineexistují, je to je-nom jakási naše lid-ská dohoda, napří-klad dluh. Jak pravilslavný matematikLeopold Kronecker,bůh stvořil pouze při-rozená čísla, vše os-tatní je dílem člově-ka. On to tedy mysleljako polemiku protiúvahám o nekoneč-nu, ale pro zápornáčísla platí přesnětotéž.“

„Není to tak jed-noduché,“ namítlRutbert, „tak například dává smysl hovořit o záporné délce psí-ho ocasu.“ Rutbert se živil jako paranormální detektiv, přičemžv existenci těchto jevů nevěřil. Ostatní zase nevěřili líčení jehopřípadů a už vůbec ne roli, kterou v nich hrála fena českoslo-venského vlčáka Esta. Říkalo se, že Esta je sice opravdu inteli-gentnější a schopnější než Rutbert, což se ale fakticky projevu-je pouze tím, že mu chodí na poštu pro invalidní důchod.

„Nechceme nic slyšet o Estě,“ zavrčel drze starý mládenecod vedlejšího stolu.

„A nevykládej nám, že Esta má záporně dlouhý ocas, náho-dou má ocas zcela standardních rozměrů a světle šedý, tak ja-ko jiní příslušníci tohoto plemene,“ přisadil si Kadrnoh.

„To se právě pletete,“ zašermoval Rutbert důležitě tlustýmprstem. „Vůbec to nebude o Estě, dokonce ani o mých přípa-dech. Když máme matematické téma, neuslyšíte nic okultního,ale příběh ryze vědecký. Kromě psů a jejich ocasů zde budoufigurovat ještě mimozemšťané, fyzika a kosmologie.“

Tlapacius, pravil Rutbert, je můj starý známý, profesí vynález-ce. Říkalo se o něm, že ke svému jménu přišel tak, že naučilsvého psa podávat packu (dávat tlapou pac) a chtěl si tentotrik nechat patentovat. Tato pomluva ho ovšem velmi hnětla,protože pak působil jako směšný neumětel – nehledě k tomu,

že patentový úřad příslušnou přihlášku stejně zamítl. Proto seTlapacius pustil do skutečně ambiciózních projektů v oblastiaplikované kynologie. Sestrojil například univerzální robotickýpsostroj a v rámci sázky nechal svými psy pošlapat slavnouTvář z Marsu. Věru pak NASA měla co dělat, aby zakryla sku-tečnost, že namísto tohoto útvaru se na rudé planetě objevilotisk obrovské čtyřprsté packy.

Většina těchto projektů byla přirozeně tajná, nicméně ač naZemi prakticky neznám, v cizině, tedy ve vesmíru, dosáhl Tla-pacius postupně zaslouženého věhlasu. Když jistí mimo-

zemšťané najímalischopné psovody,obrátili se právě naTlapacia a jeho rot-vajlera Teda. Už natomto místě pozna-menávám, že Tedneměl kupírovanýocas.

K čemu že mimo-zemšťané psy vůbecpotřebovali? Tady to,uznávám, připustilRutbert, začíná býttrochu zmatené. Jád-ro problému všakspočívá v rozpínánívesmíru. I pozemštívědci si všimli, žekosmos si dělá, co

chce: jako by mu nestačila samotná expanze, navíc neustálezrychluje. Však to znáte, jak se o tom všichni dohadují, vymýš-lejí si všemožné teorie o temné energii nebo temné hmotě. Ti-hle mimozemšťané byli přece jen vyspělejší než my, takže vě-děli, kde je zakopaný pes. Ne samotný prostor, ale hvězdy sidělají, co chtějí. Dříve jsme jim říkali stálice, ale to je omyl, ne-jsou vůbec stálé, pohybují se výlučně podle svých rozmarů atěch mají víc než kdejaká hvězda filmová. Ve skutečnosti po-strádají jakoukoliv vznešenost, vzájemně se hádají a tu sechtějí servat, urážejí se a srážejí, jindy zase utíkají ve vzteku conejdál od sebe, aby se navzájem neviděly – což se dá zajistittak, že rozpínání vesmíru, respektive vzdalování jednotlivýchhvězd od sebe překoná rychlost světla. Někdy hvězdy uhánějíjedna za druhou jako nějaké stádo.

Existuje jediná věc, které se stádo hvězd bojí – štěkot ne-beských psů. Zřejmě to tušily už ty národy, které si vyprávělypříběhy o psí hvězdě Sírius nebo nebeském lovci Orionovi s je-ho smečkou. Tlapacius a jeho pes Ted se na žádost mimo-zemšťanů prostě stali příslušníky sboru hvězdných ovčáků,kteří se starají o to, aby vesmír alespoň nějak fungoval. Občas,když není zbytí, se hvězdný ovčák promění i ve hvězdného psaloveckého, po kratší štvanici je hvězda dostižena a nemilosrd-ně odstřelena; takovou událost pak zaznamenáváme i my a

interkom 6-7/2018

povídka

9

konec hvězdy označujeme jako výbuch novy. Dalo by se říct,že po takové hvězdě už neštěkne ani pes, vtipkuje Tlapacius.

Možná vás napadá, jak to celé souvisí se záporně dlouhýmocasem. Hned se k tomu dostanu. Zapomeňte na to, jak vámve škole vykládali teorii relativity. Na druhý konec galaxie neboi samotného vesmíru se ve skutečnosti můžete dostat téměřokamžitě, rychlost světla pro vás nepředstavuje žádnou pře-kážku. Jak totiž zrychlujete, relativistické efekty vám najednoudávají k dispozici více času, respektive zkracují okolnívzdálenosti. Trochu to souvisí se známým paradoxem dvojčat.

Ptáte se, jak to můžu vědět, když podle paradoxu dvojčatse už ti dva bratři nemohou setkat, protože návrat cestovatelezpět vede zase k dalším paradoxům? Jenže vesmír je ve sku-tečnosti uzavřený do sebe, takže když Tlapacius a Ted dosta-tečně dlouho pronásledují hvězdy, nakonec dorazí zase k Ze-mi, ovšem z druhé strany, takže žádné paradoxy nenastanou.Mluvil jsem s ním na toto téma; vlastně se na Zemi vrací doce-la často, i s Tedem, a během dovolené si vždycky chce trochuvyhodit z kopýtka, takže mě tahá z hospody do hospody.

Důležité ale je, že, jak jsem vám vysvětlil, se v relativistic-kém vesmíru lze pohybovat rychlostí vlastně nadsvětelnou. Přitom všechny ty kontrakce a dilatace délek a času získávají vel-mi výstřední hodnoty, žádná kladná čísla. Například délky se vtakovém případě násobí záporným číslem, až jsou najednoumenší než nula. A proto je Ted psem se zápornou délkou oca-su, alespoň během služby. Předpokládám, že to bude platit ipro další hvězdoštváče, ty nicméně osobně neznám. Samozřej-mě je přitom ale nezbytně nutné, aby pes původně nějaký ocas

měl, kdyby ho Tedovi uřízli, pak má smůlu, nula násobenázáporným číslem je pořád nula.

Takže vidíte, zakončil Rutbert, že záporná čísla nejsou jenněčím pomyslným jako dluh, ale opravdu cosi znamenají.

Věta o pomyslnosti dluhu příliš nepotěšila ty, kdo pro dnešekslíbili Rutberta založit, jinak si ale všichni oddechli, že vyprávě-ní je u konce.

Kdosi namítl, že Rutbert chápe teorii relativity úplně špatně,protože délky se rychle pohybujícímu cestovateli sice opravduzkracují, ale nikoliv na zápornou hodnotu.

Další starý mládenec řekl, že skutečně jednou Rutberta pot-kal někde v zaplivaném nonstopu, kde mu společnost dělaliještě zaplivanější dědek s vypelichaným rotvajlerem. Z dědko-vých neholených vousů se ozývalo jakési mumlání „přímka,definuj mi přímku“. Rutbert prohlásil, že to pokládá za důkazpravdivosti svého vyprávění a že to jistě byl Tlapacius.

„To je blbost, protože ten rotvajler mi odmítl dát pac,“ na-mítl svědek.

„Proč by podával pac, když Ted teď loví hvězdy?“ nedal seRutbert.

Tak v klubu starých mládenců skončila debata o existencizáporných čísel. Matematik Kadrnoh prohlásil, že to s délkouTedova ocasu je sice blbost, ale, jak musí připustit po hlubšímzamyšlení, celá věc přece jen není tak jednoznačná: abychomse totiž vrátili k původu celé úvahy, u Rutberta doma to skuteč-ně vypadá tak, jako by byt obývala nikoliv nula, ale zápornýpočet žen. Pavel Houser....................................................................................................................................................................

Philip Fracassi: Hleď, prázdnota(Behold the Void, 2017)

Motto: „V každé události, ať už prožité či jen vyprávěné, existuje vždy díra či trh-lina, často více než jedna. Pokud dopustíme, aby nás tato trhlina lapila, zjistíme,že se otevírá do jakési prázdnoty, kterou, jakmile jsme do ní jednou vklouzli, ne-dokážeme už nikdy opustit.“ Brian Evenson, Fugue State

Devět děsivých příběhů vznášejících se v temnotě mezi retro hororem80. let a stylem new weird.

Vydává Gnóm! jako první svazek edice Pulp Robot o prázdninách 2018.

Rozměr knihy: 11×19 cm, 336 str., 249 KčProvedení: paperback s měkkou obálkou a šitým knižním blokem, uvnitř vo-

lumenPřeklad: Jakub NěmečekIlustrace na obálce: Tomáš KučerovskýISBN 978-80-88299-00-4, EAN 9788088299004České vydání sbírky Behold the Void bude pravděpodobně prvním zahranič-

ním vydáním tohoto díla. Na podzim se připravuje vydání španělské, jehož pře-klad vznikal celý rok, ale v důsledku velkého úsilí nakladatelství Gnóm! oslovitalespoň část „prázdninových čtenářů“ pravděpodobně španělské kolegypředeženeme. Kromě toho se chystá nové vydání sbírky v USA pod novýmnakladatelem.

interkom 6-7/2018

recenze

10

Ben H. Winters: Čas se krátíMáme tu pokračování knihy Poslední policajt z dob ještě předzápisky do čtenářského deníčku, takže začnu sdílenou charak-teristikou. Jde o knihu, která je ze třetiny fantastická (to je tenmeteor, co brzo zničí Zemi), z druhé třetiny detektivní (to je čin-nost, kterou hlavní hrdina ve zbylém čase provádí) a teprve zezbylé třetiny obecně literární (což je ale možná to nejvýrazněj-ší, o čem kniha je). Je to trochu neobvyklá směs, ale mně sedocela zamlouvala.

Velká katastrofa je snadný způsob, jak oživit knihu, jak ně-co změnit, jak vytvořit nové situace. Ale delší dobu se blížícíopravdu velká a neodvratná katastrofa je současně téma tro-chu nevděčné, protože my vlastně nevíme, jak přesně by se zapodobných okolností lidé chovali. Doufáme, že by si udrželi ci-vilizační návyky až do konce, ale současněse obáváme, že by naše civilizace padla ne-uvěřitelně rychle. To je na jednu stranu napě-tí, které by šlo dramaticky využít, ale promne je vlastně dost nepříjemné. Proto jsembyl velice rád, že se autor nesnaží o nějakoukomplexní představu posledních dní lidstva,spíš bere různé motivy a situace, o kterých jejasné, že se objeví, a skládá je tak, aby tvoři-ly smysluplné pozadí pro příběh. Reálie jsouto členité, svým způsobem exotické, neustá-le se proměňující a často nutící k zamyšlení.Ale zažíváme je nahodile, víceméně jen pod-le toho, kudy se hlavní hrdina pohybuje. A ikdyž se, pochopitelně, doslechneme o řaděudálostí jinde, kniha se nesnaží o komplexnípopis nebo analýzu. Někdo by to mohl vní-mat jako nedostatek, protože ve světě, jakho v knize vidíme, by se nejspíš daly najítrozpory nebo alespoň nedomyšlenosti. Mněto nicméně vyhovovalo, protože fantastickýmotiv, jakkoliv je sám o sobě výrazný, tvoří jen pozadí prozajímavější události.

Před námi se odehrává skoro klasická detektivka ve styluamerické drsné školy. Je to poněkud překvapivé, dokonce ažnatolik, že to reflektují i některé vedlejší postavy knihy, aleprostě jsme narazili na umanutého chlápka, který se rozhodl,že ani konec světa není okolnost, která by ho měla odradit odhledání pravdy (a snad i spravedlnosti), když už se dostane dosituace, kde se zdá, že je ten jediný, který se podobného úkolumůže zhostit. Tahle detektivka přitom má všechno, co se slušía patří. Začíná úkolem uvěřitelným a na první pohled jednodu-chým. Postupně se s odkrýváním nových informací patřičně (ikdyž stále docela věrohodně) zkomplikuje. Aby skončil hnedněkolika po sobě jdoucími odhalujícími pointami, snad už mé-ně uvěřitelnými, rozhodně však příjemně logickými. A přitomvšem zažijeme překvapivé množství všelijakých záměrů, emo-cí, potřeb a tužeb, kterým hlavní hrdina svojí vnější vstřícnostía starostlivostí, ale současně jakousi základní pevností a nepo-hnutelností nastavuje zrcadlo (nebo jinak řečeno: jde za čtená-

ře s kůží na trh). Nemusí to dopadnout nutně špatně, spolu shrdinou si přejeme, aby to špatně nedopadlo, a ono to takévždycky špatně neskončí, byť mnohdy ano, protože lidé užjsou takoví, ale někde hluboko v příběhu je ten archaický hrdin-ský prvek, který říká, že po cestě se musí dojít až na její konec,ať už vede kamkoliv.

Spojitost košatě imaginárního prostředí a zemité realistickédetektivky dodává této trilogii zvláštní kouzlo. Katastrofickéknihy, tedy hodně katastrofické knihy, kde bude zničen veške-rý život na Zemi, ukazují, jak silně je naše přítomnost závislána budoucnosti: víra v budoucnost a naděje na budoucnost doznačné míry určují – ne-li přímo ovládají – naše životy. Není topřímo téma, které by kniha nějak záměrně nebo hlouběji zkou-

mala, byť se mu nemůže vyhnout, takže v tomto smyslu to ne-ní “spekulativní” sci-fi. Autor předkládá určitou podobu společ-nosti, do které lidé pod vlivem okolností sklouzli; a pravděpo-dobně záměrně zůstává přesně na té úrovni, abychom si rádimysleli, že ve skutečnosti by byla o něco lepší, ale obávali se,že by byla o dost horší. Nicméně jeho hlavní hrdina je jedenz nemnoha, co si myslí, že co dělal před asteroidem, má smysldělat i po asteroidu. Za běžných okolností bychom řekli, že jeumanutý za hranice normality, takže jeho neobvyklý smysl prohodnotu konání není ani tak zapříčiněn charakterem jako spíšejeho narušením. Jenže ono je nečekaně útěšné, že nás světemsměřujícím ke konci provází někdo, kdo nám umožňuje hledětna něj alespoň trochu naší optikou. Těsné spojení docela vy-hrocené podoby jak katastrofického, tak detektivního příběhudo jednoho soudržného celku je neobvyklé a přínosné samo osobě. Výstřední způsob, jakým navíc nahlížíme cosi, co je pronás jinak úplně samozřejmé, mi přijde literárně zajímavé a kni-ze to nenásilně dodává další rozměr přesahující zdařilýdobrodružný příběh.

interkom 6-7/2018

CKČ

11

Kromě vlastního uzavřeného případu rozvíjí Čas se krátírovněž průběžný příběh, který začal nenápadně v Poslednímpolicajtovi. Mám podezření, že by se mohl stát námětem závě-rečného třetího dílu, což by znamenalo, že hlavní hrdina by svůjdůsledný přístup musel nakonec uplatnit i sám na sebe a svojevztahy. To není něco, čemu by se přímo vyhýbal, třeba o jehovztahu se sestrou už toho víme poměrně hodně. Ale jedna věcje, když osobní záležitosti doprovázejí něco dalšího, protožetam je možné se jim věnovat jen do určité míry, a druhá věc je,když by je měl pročistit a dotáhnout ke katarzi, stejně jako todělá u vztahů mezi lidmi svých případů. Každopádně, jak pro-zatím dobře funguje, když je do značné míry nezaujatým pozo-rovatelem měnícího se světa, bylo by zajímavým završenímcelkové dramatické linky, kdybychom se ke konci světa dosta-li tak blízko, že by ho to nakonec také donutilo nějak se s ním

vypořádat. Je totroufalý cíl, alevzhledem ke kvalitědosavadních dvouknih hledím k té tře-tí s nadějí. Nejdevšak jen o podobnékoncepční záleži-tosti, jaké jsem za-tím popisoval. BenH. Winters je in-venční i v detailech.Líbilo se mi napří-klad, jak se jehohlavní hrdina ujalopuštěného psa.Nejde jen o to, že jeto roztomilé azlidšťuje ho to, ikdyž to samozřej-mě funguje také.

Ale nutnost starat se o psa, který je prakticky neustále v jehopřítomnosti, umožňuje řadu věcí, které by se jinak řešilypopisem, převést na děj, což činí knihu zajímavější a jejíprožitek bezprostřednější.

Ve výsledku jde o překvapivě silnou knihu. Využívá bezskrupulí zavedené žánrové postupy a dobře vyzkoušené ná-měty. V některých chvílích je dotahuje až na samou hranuúnosnosti a uvěřitelnosti, jak je to u osamělých hrdinů zvykem.Nezdráhá si usnadnit práci tím, jak z našich naučených očeká-vání snadněji vymačkat silné emoce. Ale neděje se tak mecha-nicky. Autor každou konvenci prověřuje, známé dramatickétvary vylepšuje a doplňuje, kombinuje dobrou techniku s nasa-zením a zájmem stejně, jako to dělá jeho postava. Netváří se,že jde o něco víc, než je zábavná literatura pro lidi s dost speci-fickými zájmy, ale přesto ji lze po mém soudu, má-li čtenář zá-jem, číst jako knihu s přesahem. A pro nás, které zajímá i vnitř-ní fungování literatury, je to zdařilý příklad ideálu nova etvetera, spojení známého a nového. Jiří GruntTriton, 2015, překlad Miroslava Polová, 256 str., 229 Kč

Ceny ČS fandomua CKČ za rok 2018

Na Parconu v Bílovci byly 4. srpna 2018 vyhlášeny výsledkyCeny Karla Čapka a my vám přinášíme soupis oceněných i no-minovaných prací. Se všemi uvedenými povídkami včetně no-vely z prvního místa se můžete seznámit ve sborníku Mlok2018, s některými dalšími pak ve sborníku Kočas 2018. Spolus vyhlášením Ceny Karla Čapka byly na Parconu uděleny i ce-ny Československého fandomu. Mloka za zásluhy získal AlešKoval za svou celoživotní práci a propagaci sci-fi. Jde o organi-zátora Parconů 1988, 1992, 2010 a konečně i 2018, ale i Bíl-conů už od poloviny osmdesátých let až do dneška. Cenu Lud-vík si odnesl Zdeněk Rampas a nakladatelství Nová vlna za vy-dání kompletního souboru povídek Františka NovotnéhoHvězdné hry. Cena ČS fandomu In Memoriam byla udělena Ja-ně Rečkové za její práci a propagaci fantastiky na poli literár-ním – ať už prostřednictvím vlastní tvorby, překladů nebo zapomoc začínajícím autorům ve workshopech.

CENY ČESKO-SLOVENSKÉHO FANDOMUCENA MLOK

Aleš Koval

CENA LUDVÍKZdeněk Rampas a nakladatelství Nová vlna

CENA ČS FANDOMU IN MEMORIAMJana Rečková

CENA KARLA ČAPKAMikropovídka

1. Tom Hadrava: Šupiny ve skříni – cena Pulec2. Kristýna Sněgoňová: Na stráži3. Irena Moravcová: Trable s obuví

Krátká povídka1. Irena Moravcová: Konference v Opavě – cena Pulec2. Barbora Vrobelová: Lék na bílé město3. Jaroslav Kolůch: Moul4. Kateřina Kratochvílová: Kdy se vrátí maminka?5. Zbyněk Moravec: Otisky života

Povídka1. Jana Vaňková: Zpěv umlčených ptáků – cena Mlok2. Radmila Tomšů: Andělé, jehly a desetníky3. Kateřina Vágnerová: Za oponou4. Veronika Fiedlerová: Benediktův běžný případ5. Věra Mertlíková: Princezna nevěsta

Novela1. Kamila Minaříková: Neoplazmóza – cena Pulec2. Kateřina Špirochová: Ósacký příběh – cena Skokan3. Milan Pohl: Dějiny přepíšou poražení JV+XB-1

interkom 6-7/2018

recenze

12

Povídkové obzory Julie NovákovéNejspíš už každý, kdo byť jen letmo a zpovzdálí sleduje domácífantastickou scénu, musel v uplynulých letech zaregistrovatjméno Julie Novákové. Všestranný talent naší fantastiky, edi-torka, publicistka, překladatelka, a především stále mladá au-torka, vždyť zatím zdaleka neoslavila ani třicátiny, má na svémkontě už pěknou řádku románů a povídek. Sedm děl románo-vého rozsahu je alespoň co do počtu úctyhodný počin, kterýmůže i řada jejích zkušenějších kolegů akolegyň tiše obdivovat. Však také Nová-ková svůj první román, detektivní SFZločin na Poseidon City, publikovala ješ-tě na prahu dospělosti a od té dobyv pracovním tempu v žádném případěnepolevuje. Aktuálně se na trhu objevilajejí první povídková sbírka, obsáhlýsborník Světy za obzorem, jakýsi průřezautorčiny dosavadní povídkové tvorby…

V knize nalezneme jak povídky star-šího data, publikované již podruhé či do-konce potřetí (v případě těch kousků,které stihly vyjít v češtině a v angličtině),tak i zbrusu nové počiny, čekající na svéčtenáře ve své premiéře. Ostatně právězmíněná angličtina je další výraznousložkou autorčina portfolia, dokáže psátbez problémů i v tomto jazyce a část po-vídek tak vznikla nejprve anglicky a ažnásledně byla přeložena do češtiny. Tatoschopnost jí bezesporu otevírá cestu naangloamerický trh, konečně Nováková se tam vcelku bez prob-lémů pohybuje, průlom představovala povídka otištěná v ma-gazínu Clarkersworld v roce 2013 (její českou podobu najde-me i ve Světech za obzorem, jde o Symfonii prachu a ledu).Nováková je nesporným příslibem tuzemské fantastické litera-tury a pohledný, do ruky ideálně padnoucí špalíček z naklada-telské dílny Brokilonu nám nyní dává ideální možnost zhodno-tit její dosavadní snahu na poli povídkové tvorby.

Na Zemi, ve Sluneční soustavě a mnohem dál…Povídky jsou řazeny do tematických okruhů, kritériem je

místo děje, respektive vztah k domovské planetě. Jednotlivéčásti jsou tak nazvány Země, Sluneční soustava a Za hranice-mi…, vše navíc doplňuje bilingvní báseň o zániku vesmíru.Každý z těchto úseků má svoje vrcholy i propady, k charakte-ristickým znakům podobných sbírek často patří nevyrovna-nost a ani v tomto případě nejsme svědky vzácné výjimky. Na-štěstí vedle některých povídek slabších nalezneme i řadu bezdiskuzí kvalitních prací.

Dominantou nejen poslední části, ale i celé knihy je pak nej-delší práce sbírky, novela Město. V tomto dílku můžeme sledo-vat přílet vesmírné expedice na neznámou planetu, nejdeovšem o náhodné přistání. Šestičlenná posádka postupuje vestopách předchozího výsadku, jehož opuštěnou kosmickou

loď nalezla na oběžné dráze planety. Hned po sestupu na po-vrch nového světa je jasné, že něco je jinak, nicméně není dlou-ho zcela jasné, co se vlastně děje. Vnímání jednotlivých členůposádky je silně narušené a navzájem nekompatibilní, z původ-ní výpravy je přivítá pouze jeden astronaut s neurčitým vysvět-lením, že ostatní jsou zatím pryč.

Hrdinové začnou poměrně rychle halucinovat a vidět věci,které jsou obtížně až nemožně vysvětli-telné, autorka rozehrává důmyslnouepistemologickou partii a balancuje nahraně ostří otázek pravdy a její poznatel-nosti. Samozřejmě, Nováková je přízniv-cem VanderMeera a jeho příběhů o Ob-lasti X, to je na novele zřetelně znát. Po-dobně jako známý Američan, i ona ne-chává své hrdiny bloudit v obtížně ucho-pitelné oblasti, podobně jako on vlastněnenabídne nějaké ucelené vysvětlení.Přesto nejde o žádné bezduché cvičenína dané téma, její planeta Ino je skuteč-ně magickým místem, které podobně ja-ko představy hlavních postav ovládne imyšlenky čtenáře, z tohoto světa sevám přes jeho nehostinnost a strohosturčitě nebude chtít vracet.

Obecně platí, že nejsilnějším úsekemknihy je ten závěrečný, nejen díky Měs-tu. Dalším výrazným počinem jsouzde Vzduchoplavci Aury, přes umístění

děje na vzdálenou planetu ryze steampunkový příběh. Nováko-vá píše jednoduše a možná někdy až naivně, zatímco v někte-rých případech její snaha působí dojmem zbytečné zkratky, kesteampunku se taková lehká brakovitost a zručné využíváníklišé zkrátka hodí. Příběh sourozenecké dvojice dospívajících„námořníků“ není z hlediska logiky děje zdaleka neprůstřelný,avšak bavit nepřestane ani na chvilku a patří tak k dalšímdůkazům autorské zručnosti.

Podobně zručně, jako v tomto případě s motivem parníchvzducholodí, pracuje autorka v povídce Šeré město s žánremnoir, jemuž už v úvodu vyznává svůj obdiv a na zmíněné povíd-ce je to znát. Příběh „prokletého“ města a vyšetřování vraždyv jeho kulisách přináší strhující, byť v některých chvilkáchsnad až příliš za vlasy přitažený příběh. Velice ambiciózní kuli-sy divadla, hereckého i diváckého zážitku, spolu s rolí drogv této oblasti umění nabízí naopak Zatanči elegii, svou vlast-ní. Povídka má skvěle našlápnuto, výsledný dojem bohuželpokazí ne úplně nejpřesnější pointa, která dílko stáhnesměrem k průměru.

Problém adekvátního ukončení děje se objeví víckrát, ně-kdy je zkrátka autorka doslovná až příliš. Určitě to ale neplatíu Spi sladce, Joe, s největší pravděpodobností nejvýraznějšípoložky první části, věnované Zemi. Příběh záhadného nespav-ce, který se objevil v péči lékařů bez minulosti i vzpomínek, má

interkom 6-7/2018

recenze

13

Návrat na Mizeon I. – Na hraně zkázyTak nám v Čechách vyrostl další komplexní svět. Svět rozpros-tírající se v hlavě Miroslavy Dvořákové do naší reality vnikl nej-prve v Ceně Karla Čapka, kde se s nímmůžeme seznámit v novelách Vykladač aKozel zahradníkem (nově Ozvěny Twinsi-doru), nyní se jeho prostorová kapsa vyno-řila v knihách o jedné z Aliančních planetMizeon.

Společenství Aliančních planet či systé-mů zahrnuje jen nepatrnou část Metapros-toru. Na každé planetě vznikla civilizacebytostí sice různorodých, ale nadanýchschopností komunikovat, válčit i milovatse mezi sebou. K tomu jim pomáhají nejenvesmírné technologie; hlavní energií jejichživota je magie. Magie, kterou nesmrtelníarcidémoni a raisi či draci čerpají z emocíprostých smrtelníků. Jako my v obrovitýchtankerech dovážíme ropu, tyto civilizacevyvinuly složitý systém těžby a přepravysuroviny ze světů obývaných věřícími.

Toto je jenom náčrtek pozadí propleteného systému bohů,

démonů, obchodníků, dál si dosaďte, co chcete, a nedržte svojipředstavivost na uzdě.

Vládnoucí společnost na Mizeonu tvoříspřízněné klany, navzájem propletené pří-buzenskými vztahy. Hašteří se mezi se-bou, nenávidí, uzavírají přátelství na oko ipevná jako krihonit. Všichni (všichni ?) aledbají, aby dávní bohové, kdysi uspaní auvěznění ve Chřtánu, se neprobudili.

Což se na konci prvního dílu stane (Ná-vrat na Mizeon I. – Na hraně zkázy). Ti,kteří přežili, se postupně dávají dohroma-dy a přesunují se na opevněný satelit, od-kud se v druhém dílu (Návrat na Mizeon II.– Jiskřičky v popelu) snaží zjistit rozsahškod a co by se s tím dalo dělat. Nic moc.Jsem zvědavá na díl třetí – Dárce života.

Při čtení o světě M. Dvořákové miv hlavě vyskočila myšlenka: vždyť je to ovesmíru strun! Kde jinde se myslící nesmr-telná entita může mžikem přenášet z mís-

ta na místo bez omezení času a prostoru? Když se potřebujebezpečně zdekovat, zaleze si do subprostorální kapsy a tamvyčká, až průšvih vyšumí. Když potřebuje dobít energii, zjevíse jako bůh a o všechno další se postarají věřící.

Autorka vybudovala skvělý vesmír a zaplnila ho energetic-kými hady, sebereplikujícími se válečnými stroji (koukněte nakreslený film Krabi režiséra Mergla), uvěřitelnými i neuvěřitel-nými tvory, netvory i rostlinami, vesmír prošpikovaný subpros-torovými portály, průvlaky a průrvami, kterými udatní mužispěchají za krásnými ženami. A těmto mužům a ženám vložilado úst i do telepatického přenosu myšlenek úderné, vtipné, ob-čas košilaté, ale zejména živoucí a ze života odpozorované vě-ty, černý humor, něžné promluvy, bojový pokřik, motivačníproslovy i učené přednášky.

Je skvělé pozorovat, jak mladíci a mladice, zprvu samá pár-ty, chlastačka a sex, během děje přebírají zodpovědnost za se-be i za ostatní, za svůj domov, jak se z dětí stávají dospělí.

Knihu lehčeji zvládnou ti, kterým nedělá problém přehršeljmen a orientují se ve spletitých rodinných a planetárních vzta-zích. Není to hard SF, i když zde létají obrněné satelity a kos-mické křižníky, milovníci čisté fantasy i přes výskyt draků, víl astromových lidí asi taky budou mít jiné představy o svém oblí-beném žánru. Ale dohromady to dává smysl, i když připouštím,že je to psáno ženou víceméně pro ženy.

Kniha je doplněna jmenným rejstříkem a slovníčkem pojmů– vřele doporučuju. Marie SemíkováMiroslava Dvořáková: Na hraně zkázy (Návrat na Mizeon 1),Nová vlna, 2017, 312 str., 279 Kč

OdposlechnutoNež jsem se oženil, netušil jsem, že existuje nějaký špatný

způsob, jak dát mléko do ledničky.

tu správnou atmosféru napětí a pochmurnosti, závěr ji v tomtopřípadě jen umocní. Je příznačné, že podobně jako v Městě (ai některých dalších) jde o vyvrcholení řekněme částečně vede-né proti očekávanému požadavku na jasné řešení zápletky.Nováková zde naopak nechává prostor čtenářově fantazii, cožje v mnoha případech ku prospěchu věci více, než až přílišpopisný a někdy zbytečně zkratkovitý závěr.

Reprezentativní představení nadějné autorkySvěty za obzorem jsou krásně vypravenou knihou, repre-

zentativní je to pravé slovo, které naskočí na jazyk. Přes rela-tivně velký rozsah (skoro šest stovek stran) se čtou svižně alehce, což je samozřejmě především autorčinou zásluhou. Aťuž zkoumá život na naší Zemi nebo ve vzdáleném vesmíru, ni-kdy nezapomíná na čtenáře, čekajícího na druhém konci po-myslné komunikační linky. I v objektivně spíše slabších ku-sech (Poslední intifáda, Katedrála) se nestane, že by vítězilanuda, rozčarování souvisí spíš s některými ne zcela zvládnutý-mi prvky či myšlenkami příběhu. Ve většině povídek ovšemnad zápory jednoznačně převáží klady, Julie Nováková jedno-duše bere za vzdálené obzory každého, kdo je ochoten naslou-chat. V kontextu tvorby autorky snad nejde o sbírku definitivníči nepřekonatelnou, k těmto nadějím nás více než opravňujejejí stále ještě hodně nízký věk. I kdyby se ale z nějakého důvo-du rozhodla všechnu svou tvůrčí sílu věnovat od teď jen věděa krásnou literaturu odsunout na druhou kolej, zůstanounám Světy za obzorem a v nich řada podnětných a kvalitníchpovídek, na které se tak lehce nezapomíná. Jiří Kelbl / XB-1

Julie Nováková: Světy za obzorem, brožovaná, obálka LukášTuma, 598 stran, 398 Kč

................................................................................

�

................................................................................

interkom 6-7/2018

recenze

14

Vynálezci zázraků aneb Wells povídkářem72 let po smrti Herberta George Wellse vyjdou jeho rané povíd-ky česky kompletně, a to ve třech svazcích. První zahrnul prá-ce let 1888-1896 a jedná se o převod dvou původních knihUkradený bacil (1895) a Příběh Gottfrieda Plattnera (1897).Patnáctku próz svazku o Bacilu(1893–1895) a nejen o bacilu doplňujeraná próza Temporální argonauti, jakýsipůvodní, nicméně odvržený začátek poz-dějšího románu Stroj času; tedy románu,jímž Wells prorazil.

Sedmnáct povídek následující sbírkybylo postupně uveřejňováno v různýchperiodikách mezi roky 1894–1896 a jenZtracené dědictví a příběh Jak Jane dos-tala košem „spadly“ do knihy rovnou „sestolu“. – Mnohé tyto povídky jsou v na-šem středoevropském prostoru známydnes pramálo a připomeňme, že tady na-posled vyšel roku 2003 v nakladatelství„ŠEL“ výbor sedmnácti próz doplněnýstudií Stanislava Hudského (Jiné světy zadveřmi nevyzpytatelného pana Wellse) ataktéž jeho barevnými ilustracemi. Nic-méně s dotyčnými překlady PhDr. Milo-slavy Menclové nové vydání nepracuje.

Jak si dále vzpomínám, v létě 1988 vydal bratislavský Tat-ran sbírku jedenadvaceti hororů Volanie o pomoc – a tam sevyskytuje Wellsův (neobyčejně zdařilý) horor Porró.

Aktuální albatrosí vydání ovšem zužitkovalo (a jen místydoplnilo anebo opravilo) překlady Vladimíra Svobody a Františ-ka Gela ze skvělé knihy Povídky s X (1970), která znovu vyšlaroku 1988 pod titulem Příběhy z neskutečna jako 177 „KOD“a pod názvem Válka světů a jiné příběhy z neskutečna. Příbě-hů však obsahuje pouze jedenáct a až letos byly doplněny dal-šími. Třeba? Po operaci těží osmdesát let před Moodym z té-matu, co je po smrti. Nefantaskní Neštěstí názorně i věrohodněpředvádí, jak dědictví zaplašuje smutky po mrtvých. Červenýpokoj je skoro modelová strašidelná povídka. Noční motýl jepřelud, kvůli němuž považují aktéra povídky asi po právu zablázna. Lupiči v Hammerpondu je do skvělé prózy vyblýskanáhistorka. Pána všech dynam nazývá kdesi Arthur C. Clarkepouze „čirým sadismem“. Argonauti ovzduší zastarali. Létajícímuž je vojenskou historkou z bojů, která tak úplně nefunguje.

Nelze vyloučit, že u nás dosud celkem neznámá povídka Zaoknem inspirovala Cornella Woolriche při psaní textu, který sestal předlohou Okna do dvora. Jde však o cosi dost jiného: o ažmagicky „perspektivní“ a silně absurdní příběh „netečného di-váka“, navozující pocit domyšleného drogového snu.

Prvotřídní a silně groteskní horor Pokušení svatého Harrin-gaye líčí pak věrohodně souboj malíře s bytostí, již štětcem zro-vinka vytváří (ale z vlastní vůle i destruuje) a Vycpávačova ví-tězství a Pštrosí byznys propojuje titulní vypravěč. Vycpávačo-va vítězství jsou o ptáku Moa ze severního ostrova Nového Zé-

landu a Ostrov aypyornisův pojednává o obdobném a rovněžjen domněle vymřelém ptáku. Na observatoři v Avu je realistic-kou reportáží přetavenou ve strašidelný příběh. Když vykvetlapodivná orchidej (v českém překladu W. F. Wallera z roku

1925 jsem ji znal jako Květ zvláštního vstavače) patří k řaděpovídek o krvemilných nebo rovnou masožravých rostlinách,jež pamatujeme v přetavení do Brdečkovy Adély, která ještěnevečeřela, a Ukradený bacil vypráví o anarchistovi, jenž pometropoli chce roznést choleru. Dojde ovšem na překvapujícípointu, přičemž H. G. stihne na rozloze kratičkého textu geniál-ně načrtnou pouliční Londýn devadesátých let 19. století ivčetně dialektu.

Louskány sakumpakum mají povídky prvních Wellsovýchsbírek kolísavou úroveň, ale (zdůraznil The Guardian) „osobi-tost a novost“. Vize jako by vyvstaly v autorově bytosti „z niče-ho“ – a jak to vlastně, že před ním v podstatě nikoho nenapad-lo tím způsobem psát?

Nevíme. A za zakladatele science fiction ohromujícího We-llse považovat musíme.

Nejen Za oknem, ale více jeho povídek je přitom vizemi ažnarkotickými, anebo se přímo jedná o vhledy do jiných světů(Pozoruhodný případ Davidsonových očí, Příběh GottfriedaPlattnera, Příběh již zesnulého pana Elveshama, Ukradené tě-lo).

Jak ovšem varuje ediční poznámka, jsou některé sekvence„vzhledem k době, v níž tvořil, otevřeně rasistické“. Nu, není topřesné. Jsou rasistické, ale především vzhledem k době naší.

Ivo FenclVynálezci zázraků. Sebrané povídky H. G. Wellse, svazek I.Přeložili Sylva Ficová, Markéta Musilová, Richard Podaný aVladimír Svoboda. Vydalo Plus ve společnosti Albatros Me-dia. Praha 2018. 384 str.

interkom 6-7/2018

recenze

15

František Novotný: Osudový konvojNový román Františka Novotného je po všech stránkách pozo-ruhodný a svým způsobem syntetizující, protože se v něm ob-jevují motivy, které se v Novotného díle vyskytují už od Valha-ly: paralelní světy, moře, nacisté, magie, tajné společnosti ahlavně osamělost mužského osudu. To, že se v něm objevujímotivy z dřívějších knih, ale rozhodně neznamená, že zde jde o„sebevykrádání“, spíše o nové rozpracovávání takřka nevyčer-patelných autorových zdrojů.

Po stránce formální se kniha skládá ze tří částí: linky „jach-tařské“, odehrávající se v současnosti a v našem světě, linky„alternativní“, odehrávající se v paralelním světě stále zuřícídruhé světové války roku 1946, a konečně linky „syntetické“,která je rovná epilogu. První dvě části se proplétají ve střídají-cích se kapitolách (ne však mechanicky kapitola za kapitolou,často v dané linii setrváváme déle, než se přesuneme jinam).Toto střídání linií je zvýrazněno formálně i zaměňováním indic-kých a římských číslovek v záhlaví kapitol, které je jinak prů-běžné. Změna dějové linky je vyjádřena i formálně přechodemz ich-formy linie „naší“ do er-formy linie „paralelní“, v epiloguzůstává sice ich-forma, ale vypravěč je natolik „nejistý“, že jis-tá odtažitost od vyprávění nahrazuje dobře právě onu er-formu.

O dějové linii neprozradím o mnoho více, než je řečenov anotaci: nájemný kapitán jachty je najat k triviálnímu převozujachty přes Atlantik, seznámí se s tajuplnou ženou a stane sepředmětem více pokusů o atentát. V paralelním světě jehoalterego je kapitánem eskortního pravidla, které v alternativnídruhé světové válce vede své plavidlo stejnou trasou přes At-lantik jako jachtař linie „naší“, ale přes vlčí smečky nacistic-kých ponorek. Důležité je, že tajemná krasavice je přítomná ta-ké v obou světech, stejně mají své protějšky i námořní přáteléjachtařovi. Toto zdvojení čtenáři připomene ovšem „dvojitékouzlo“ z Valhaly a je v ději podobně zásadní, přičemž uzavřeníobou linií v epilogu je i „sjednocením“ vícečetných osob.

Je třeba říci, že právě epilog může být pro mnohé čtenářepodobně obtížně stravitelným, jako byl závěr Valhaly (vlastněvšechny závěry Valhaly!), ale opět jako ve valhalském cyklui tady jde o logické východisko děje.

Jak jsme uvedli výše, motivově je Konvoj plný věcí, kterése v Novotného tvorbě objevují v několikeré podobě: jednaksamotný motiv námořní plavby, který známe jak z druhého díluValhaly, tak i z Křižníku, jednak motivy různých (polo)tajnýchspolečností sledujících skrytou agendu1 (nejen ve Valhale, ale iporůznu v povídkách: od templářů v Novém světě po Fraternituv Ramaxu či tajnou společnost z Útoku na oceán). Z motivů jeale snad nejdůležitější ten nejniternější, který se také objevujev Novotného díle porůznu: motiv osamělosti mořeplavce, kterýje ze své podstaty odsouzen k životu bez ženy a dětí. Stejnětak se objevuje motiv „ráje“ (či přesněji „limba“) pro takovéhosolitéra, kde je šťastně ženatý, bohatý a obklopen dětmi a přá-teli už ve Valhale, v obou případech ale vidíme, že cenou za to-to „světské štěstí“ je ztráta velikosti, samotné podstaty dané-

ho jedince, který jeví v obou případech až známky amnézie,osobně tento motiv považuji za jeden z nejsilnějších v Novotné-ho tvorbě.

Důležitým motivem je pak žena, v případě Novotného častoŽena: ta je i zde, přítomná ve více dějových rovinách, ale vždyona: tvář Hedy Lamarr a dle všeho i mozek Hedy Lamarr (ne-boť Hedy Lamarr nebyla jen krásná herečka, ale i talentovanáfyzička). Novotného hrdinky tohoto typu se objevují často,vždy naprosto osudové a osudu vládnoucí (ne náhodou v po-vídce Útok na oceán vystupuje přímo Dumasova Milady). To,že hrdinka je střižená podle Hedy Lamarr, má navíc ještě zá-sadnější význam v tom, že Hedy Lamarr přispěla k vývoji navá-děcích systémů pro torpéda.

Osudový konvoj je také textem napsaným s hlubokými zna-lostmi: jednak z jachtingu, protože právě v „jachtařských“ pa-sážích je extrémně zužitkována Novotného osobní zkušenostz jachtingu, koneckonců zpracována je už v předchozím romá-nu Křižník Thor a několika naučných knihách o jachtingu, ně-které detaily prostě musíte zažít, abyste o nich mohli psát. No-votný je ale poučený i v dějinách druhé světové války a americ-ké revoluce a stovce dalších věcí, v textu je znát a přitom ne-upadá do prázdného poučování. Snad ještě zásadnější je, žeNovotný má světonázor a ten se nebojí dát najevo, protože iten je výsledkem jeho vlastní poučenosti, nebyl mu vlit do hla-vy, ale dorostl do něj. Na knize je navíc znát i jeden z inspirač-ních zdrojů, totiž dílo C. S. Forestera, konkrétně román TheShip (česky dvě vydání pod názvem Křižník Artemis 1948,1993): jeden z paralelních hrdinů se na palubě lodi účastní bit-vy u Syrty a pomrkávání na čtenáře, který ví, je dáno i tím, žev Novotného verzi bitvy u Syrty vystupuje i samotná fiktivní Ar-temis. Vedle toho se dá cítit z knihy Novotného čtení slavnéhoMonsarratova Krutého moře, zvláště ze syrových scén z kon-vojových bitev.

Novotný je zkušený autor a hlavně zkušený muž a Konvojje dílem zkušenosti literární a životní. Text je to silný a čtivýv tom nejlepším smyslu, přitom není laciný, psychologie hlavnípostavy je uvěřitelná a živá.

V jistém smyslu nejde „pouze“ o scifi, ale v jistém úhlu po-hledu i o román politický (v tom nejširším smyslu, neboť se vě-nuje osudu lidských společností). Pokud budeme poslední No-votného dílo srovnávat s obdobnými romány z paralelních svě-tů z poslední doby, pak Drnka i Kotouče Novotný překonávázejména právě psychologií postav. Ale vlastně jde i o románnámořní, což je žánr v českém prostředí vzácný, ba exotický,Novotného popis námořních výjevů v obou liniích má v sobějistou tísnivost a zároveň velkolepost, která povyšuje nejlepšídíla tohoto literárního žánru nad běžný dobrodružný příběhz moře. Rozhodně platí, že v každém z možných pohledů naKonvoj nacházíme román pozoruhodný, vyzrálý a čtivý, což jevždy vzácné zboží. Ondřej ŠefčíkArgo, Praha 2018, 374 str., 348 Kč

1 Zajímavé je, že se rozhodně nejedná o pojetí všemocných iluminátů, docela dobře mohou být přechytračeni, někdy i sebou samými, protožev Novotného světě nikdy nikdo nemá v rukávu eso, a i když, tak mu může být z rukávu někým uloupeno.

interkom 6-7/2018

fenomén Pilipiuk

16

Legion Wędrowycz – Sdružení JakubaVandrovce, kde se vzalo a co je zač

Sdružení Jakuba Vandrovce vzniklo v kruhu fanoušků sci-fiv Čechách krátce po Parconu 2004, který se konal v Brandýsenad Labem. Naši budoucí členové Legion Wędrowycz sev pevném šiku zúčastnili conu a odvedli mnoho záslužné prá-ce, bez které by průběh Parconu nebyl tak hladký (stavba sta-nu, ve kterém sídlil bar, příprava kina, kde probíhalo vyhlašo-vání CKČ, participace při vyhlašování, zajištění hosta ParconuBarbory Kodetové a další více či méně drobné úkony). Myšlen-ku založit Sdružení jsme rozvedli při posezení nad první knihouAndrzeje Pilipiuka Kroniky Jakuba Vandrovce, která nás veliceinspirovala a dala nám název.

Kromě Sapkovského a Łema téměř nikdo v Čechách ne-znal další polské autory a proto jsme si dali další cíl rozšířit po-vědomí o polských autorech do České a Slovenské Republiky.V květnu 2006 jsme tento počin oficiálně potvrdili zaregistro-váním občanského sdružení na ministerstvu vnit-ra. Naším cílem se stalo rozšířit DÍLO VelkéhoGrafomana mezi veřejnost a zpřístupnit českýmčtenářům Vojslavický kraj.

Na svém kontě máme nejrůznější úspěchy, ja-ko například objevnou výpravu do Polska zná-mou jako Cesta za Perlou, přednášky a jiné pořa-dy na conech. Vydali jsme několik fanzinů s tvor-bou A. P. a dalších u nás ne tolik známých pol-ských autorů. Pozvali jsme Andrzeje Pilipiuka naFestival Fantazie do Chotěboře v červenci 2008,kde byl jako druhý host Andrzej Sapkovski. Spo-lupořádali jsme i několik koncertů polských hu-debních uskupení, abychom podpořili „našichbratří“. Pravidelně ve spolupráci s polským fan-klubem Andreje Pilipiuka vedeným bratrancemAndrzeje – Markem Farfosem pořádáme zájezdyz Prahy do polských Vojslavic na „Dny JakubaVandrovce“. V roce 2017 jsme se po návštěvě12. Dnů Jakuba Vandrovce domluvili s Andrzejem Piliukem narozšíření spolupráce a zakoupili jsme práva na vydání 8. dílu zesérie o Jakubovi Vandrovcovi. Conan Destilátor vychází15.5.2018. A naše Sdružení chystá další tituly.

LEGION WĘDROWYCZ je ortodoxní větví Sdružení, jejímžsmyslem je přiblížení životního stylu a zásad Jakuba Vandrov-ce ostatním ve společnosti, propagace Jakuba Vandrovce avelebení jeho zásluh.

V současnosti pracujeme na našem cíli, zpřístupnit dílo An-drzeje Pilipiuka v Čechách a na Slovensku. Štafetu po skvělémpřekladateli a našem příteli, Pavlu Weigelovi, převzali další vý-borní překladatelé, a to Robert Pilch (Oko Jelena) a Standa Ko-márek (Conan Destilátor). Humoristická fantastika nejlepšíhozrna je opět k dispozici. Nově vydáváme ve spolupráci s Lase-rem (Euromedií) druhý díl knihy Upír z okrsku, kterou přeložilPavel Weigel. Co započal Pavel, my dokončíme!

Sdružení Jakuba Vandrovce provozuje internetové stránkywww.vandrovec.net a https://www.facebook.com/vandrovec.net/

Anotace Conan Destilátor:Na divokém východě se před mnoha lety zrodil muž. Legen-

da. Ten, který bojuje proti upírům, vlkodlakům, démonům,ďáblům i místním policistům. Jakub Vandrovec, exorcista sa-mouk, jehož se bojí, ale zároveň jej ke spolupráci neváhá při-zvat církev nebo hygienický úřad. Již po osmé máme pří-ležitost poznat jeho příběhy, nad nimiž mnozí nepřestávají žas-nout. Seznamte se s Jakubem, který neváhal postavit se farao-novi, vrazil kůl do hrudi Lenina a započal revoluci. Muž, kterýse postavil nebi i peklu, kde způsobil totální destrukci, nebo od-pálil Smrťáka panzerfaustem. Vítejte v jeho světě, kde ve spo-lečnosti podobně zpustlých kumpánů pije, pálí samohonku,tropí výtržnosti a v souladu s tradicí zarputile válčí s příslušní-ky nepřátelského rodu Bardaků. Takového dědu byste prostěchtěli mít doma!

Anotace Upír z okrsku:Upír z okrsku přináší jedenáct pří-

běhů s hlavními hrdiny upíry Mankou,Igorem a Markem. Nechybí posměškyz reality pozdně komunistického Pol-ska. Komu se líbila první kniha, Upírz činžáku, určitě nebude zklamán. Akdo ji nezná, může se zcela nezávaznězačíst a prožívat neuvěřitelné příhodyupírů za socialismu. Pokud hledáte ne-všední humor, výrazné hrdiny a strhují-cí styl psaní, je tohle kniha přesně provás.

Andrzej Pilipiuk (*1974)Polský spisovatel a humorista, kte-

rý se proslavil cyklem o svéráznémvesnickém exorcistovi a palírníkovi Ja-

kubu Vandrovcovi. Původním povoláním je to archeolog, nyníse živí jako spisovatel. Má rád historii, astronomii, fyziku i che-mii, zajímá se také o medicínu a informatiku. Do žánru vstoupilpovídkou Hyena (1996) v časopise Fenix, což je první eskapá-da Jakuba Vandrovce. Je také autorem několika dalších cyklůjako Sestřenky, Jelení oko či Norský deník a spousty samo-statných knih. Sdružení Jakuba Vandrovce přináší už osmouknihu jeho příběhů s názvem Conan Destilátor.

Legion Wędrowycz

OdposlechnutoSovětský úředník zahlédne v Moskvě na lavičce v parku

Žida, jak se učí hebrejsky.„Nemrhejte časem, stejně vás tam nepustíme.“„Já vím. To já jen až přijdu do nebe, abych se tam domlu-

vil.“„A co když přijdete do pekla?“„To nebude problém, rusky už umím.“

................................................................................

interkom 6-7/2018

recenze

17

Andrzej Pilipiuk: Vezmi černou slepiciJe důležité navštívit čas od času večírek, kde se podává alko-hol. Knihy Andrzeje Pilipiuka jsem v knihkupectví zaregistro-val, ale ještě předtím, než mi dokázaly proniknout do vědomí,jsem je podle obálek spolehlivě vytlačil do oblasti nezájmu. Ně-co tak rázovitě vulgárního nemám zapotřebí ani blíže zkoumat.Ale v dobré společnosti a s podporou alkoholu hledí člověk nasvět vstřícněji a jaksi blahovolněji. Není-li alkoholu příliš, je do-konce možné, že si svá dobrá předsevzetí zapamatuje, a takjsem se nakonec k příhodám samozvaného amatérského exor-cisty, plesnivého dědka Jakuba Vandrovce dostal i já. Překva-pení nakonec byla spíše příjemná.

Líbilo se mi, že autorův vztah k fantastic-kým prvkům je zcela samozřejmý. Nemámdost čtenářských zkušeností, abych dokázalposoudit, jestli je to něco specificky polské-ho, ale hnedle jsem si vzpomněl na Důmvědmy z vršku Mirosłavy Sędzikowské,takže jsem ochotný navrhovat, že je. Autořise často snaží domýšlet, co se stane, kdyžse něco ve světě změní. Sci-fi je na podob-ném principu často přímo založena, ale i kdy-by ne, je těžké ubránit se pokušení: Jak něcopodobného mohlo vzniknout? Jak by reago-vali lidé, až by to zjistili? Jak vůbec můžoutyto dvě věci existovat vedle sebe? Zde jsoupodobné otázky trvale zastřené závojem po-domácku vyráběné pálenky a kupodivu tofunguje dobře a nenuceně. Události se dějí,častěji jsou výstřední než obyčejné, ale jakočtenář mám dojem, že tak to tam nejspíš odnepaměti chodí, i když rozumu se něco po-dobného vzpírá. Je to hrubé, ale je to bezstarostné – a zjišťuji, želehkost občas vydá za více než úroveň.

Stejně neukotvené, skoro až nahodilé jsou jednotlivé povíd-ky. Většinou mají cosi jako pointu, ale nejsou na ní založené,což je dobře, protože to nebývá zvlášť překvapivá pointa (o tovětší je překvapení, když občas nápaditá je). Působivost poví-dek není založena ani na malebnosti vyprávění, nedočkáme sežádných zvláštních stylistických výkonů. Opět: věci se jen dějí.Ale je překvapivě uspokojivé, že se dějí právě takto. Je tosprávný poměr ubohosti a smyslu pro spravedlnost, nudy a ná-silí, frašky a lyriky, byť je vystavěný nad základovou vrstvouparazitického přežívání. Na začátku povídky stejně jako ránonevíme, co nám budoucnost chystá, ale na konci je úplně jas-né, co se stalo, a není nic překvapivého na tom, že k tomu do-šlo právě takto. Hlavní hrdina neudělá skoro nic proto, aby byldalší den bezpečnější a předvídatelnější, ale protože se doká-zal (a to v určitém smyslu se ctí) vyrovnat se vším, co zatímpřišlo, má na to vlastně právo.

S podobnou nenuceností přistupuje autor k celkové výstav-bě knihy. Některé příběhy na sebe navazují, ale většina ne. Ně-které postavy se opakují, ale většina ne. Některé povídky jakoby byly součástí většího obrazu, ale většina ne. Skáčou mezi

časy, místy i žánry, naskládané vlastně úplně ledabyle. Ale vevýsledku působí autenticky. Vytvářejí fragmenty světa, aniž byv pozadí byl cítit jakýkoliv autorský kalkul. Některé motivymůžou v budoucnosti dojít rozvinutí a naplnění, náš smysl prodramatično na ně poukazuje úplně jasně, ale nevíme, jestli k to-mu skutečně dojde, protože takový už je život. A dokonce i uvěcí, kde je jasné, že nemůžou zůstat, jak jsou, se klidně můžestát, že se rozuzlení dočkají až naši potomci. A navzdoryosvědčeným kompozičním zásadám to nepůsobí ani trochu ru-šivě, dodává to knize nečekanou lehkost.

Všechny kvality jsou totiž lokální:každá povídka je dobře vystavěná, alenení za nimi cítit vůbec žádný záměr,žádný autorský plán, žádné dramaticképnutí. Překvapilo mě, jak osvobozující jeto pocit. Jakmile se totiž sejde určitémnožství literárního textu, který je dosta-tečně kvalitní, začne si skoro vynucovatstrukturu většího měřítka. Je potřeba na-kreslit mapu, domyslet životy a motiva-ce postav, sladit fáze měsíce – Aristote-lova představa, že pohyb je způsobensnahou každého jsoucna spočinout namístě, kam patří, není vůbec tak naivní,jak se dneska občas ve fyzice tvrdí. A ta-dy to není. Nejen, že na autora tohlekouzlo vetknuté do povahy světa nefun-guje, on jakoby si ani nevšiml, že existu-je. A přitom ta kniha není neuspokojivá.Je otevřená, vlastně je děravá jakřešeto, ale protože je jakoby z jiného

světa, nevadí to, nenarušuje to literární vkus.Jednotlivé povídky jsou civilní, samy o sobě nenápadné,

vzbuzují dojem, že jde o historky, u kterých se člověk trochuzasměje, a pak je zase šťastně zapomene. Pocházím z vesnice,takže nepotřebuji parodické zveličení, abych dokázal méně po-vznášející aspekty vesnického života docenit. Obával jsem se,že mi celkovou pokleslost námětu případná zábavnost peripe-tií nedokáže ani zdaleka vyvážit. To se mi potvrdilo, protožei když se příhody Jakuba Vandrovce nejspíš čtou pro pobave-ní, mně nijak výjimečně zábavné nepřišly. Proč jsem je tedy na-konec četl s takovým potěšením? Zdá se mi, že jsou nakonecnapsané lépe a důmyslněji, než se na první pohled zdá: jejichsamozřejmost klame. Uvědomil jsem si to, když jsem si po-všiml, s jakou bravurou autor přechází mezi krátkými a dlouhý-mi povídkami. Ty mají úplně odlišné nároky: způsob výstavby,míra podrobností, postupy při charakteristice postav, rytmusvyprávění, komplexnost zápletky, velikost peripetií, dynamikaukončení – to všechno a nejspíš i mnohé jiné se liší. Andrzej Pi-lipiuk nejenom dokáže velmi přesně přizpůsobovat literárníprostředky podle typu povídky (nebo délku povídky podlezpůsobu, kterým ji zrovna píše), ale výsledná hromada velmirůznorodých a velmi různě dlouhých povídek si zachovává

interkom 6-7/2018

recenze

18

Andrzej Pilipiuk: Conan DestilátorPo mnoha opravdu dlouhých letech (čtyřech nejdelších co pa-matujeme) jsme se díky fanouškovské iniciativě nakladatelstvíLegion Wędrowycz opět dočkali nákladu příběhů samozvané-ho exorcity-amatéra Jakuba Vandrovce, jeho přátel a několikaještě žijících nepřátel.

O patnácti nových povídkách platí stále to, co napsal JirkaGrunt na předchozí straně. Vedle povídek anekdot z běžnéhoJakubova dne, popřípadě i ze života dalších postav a postavi-ček z Vojslavic a Starého Majdanu, tady se nemohu nezmínit omístních strážcích zákona, kteří se specia-lizují na udílení silničních pokud, v blahémtušení, že skutečně nebezpečné ničemy ti-še zlikviduje Vandrovec a jim ještě odpad-ne otravné papírování, se tento svazek po-kud ne hlavně, tak více věnuje kozákovive výslužbě Semenu Korčaškovi. V povíd-ce Pramen se dovíme, odkud načerpalsvou moudrost, které využívá hlavně k to-mu, aby Jakuba správně orientovalv prudce se měnícím moderním světě.

Že se totiž od prvních knih o Jakuboviněco změnilo, pozná čtenář už z inzerátůna zadní straně obálky; vedle obvyklýchukrajinských specifik: „Originální vajíčkas překvapením. Čerstvá dodávka rovnouz Černobylu“, se zde objevují témata celo-evropská, takřka globální: „Nemáš penízena bydlení? Otravuje tě každodenní choze-ní do práce? Staň se uprchlíkem! Nabízíme afghánské pasy avýuku paštunštiny. Padesát hodin solária v ceně kurzu“.

Semen teď Jakubovi pomáhá řešit problémy, kde si nevy-stačí s pouhým bajonetem nebo osikovým kůlem, pomocí kte-rých komunikoval s živými a pak i mrtvými Němci a komunis-ty. Třeba když chtějí hájit své hodnoty před ekokoty (tohle slo-vo by si měl překladatel dát patentovat) z města, kteří přišlihlásat vegetariánství, jež ve své pomatené umanutosti přiřklistarým vikingům (dle nich pokojným zemědělcům k výbojůmvyprovokovaným až agresivními křesťany. Pokud vám reinter-pretace drsných seveřanů bude připomínat některé zelené či

multikulti-gender-feministické bludy, kteréslýcháte hlavně z veřejnoprávních kanálů,tak vězte, že to byl nejspíše Pilipiukův zá-měr):

„Dobrej den,“ pozdravil Jakub. „Ja-kožto představitelé homofobních křesťan-ských masožravců jsme se rozhodli navá-zat na tradici našich předků a trochu vászmalovat bičem a řetězem.“

Ono měnit Jakubovy názory a zvyky jevůbec těžké, protože i on si uvědomuje je-jich letitou konzistenci, když říká: „Tvrdím,že je třeba bít Němce, i když je to teď ne-moderní. Taky jsem tvrdil, že je třeby bítRusy, ještě než to začalo být moderní.“Ostatně čtenáři prvních svazků si možnávzpomenou na jejich motto: „Vítejte v kraji-ně, kde cizák zahyne“.

Ve Vojslavicích, a jde-li o Jakuba, pakzvláště, jsou posunuty hranice možného, na čemž je právě za-ložena Pilipiukova vypravěčská figura, ilustrativním příklademje třeba titulní povídka, kde naši staříci potřebují pomoc od Co-nana:

„Na to, abychom najali Arnolda, nemáme finance,“ zamyslelse Vandrovec. „Tak si přiveďme rovnou Conana. Takový divochz minulosti bude rád fachčit za kaliko a skleněné korálky.“

„Možná ano, ale kde seženeme kaliko? Kdysi bývalo k do-stání v prodejně Jednoty, ale teď už není ani prodejna ani kali-ko ...“

Hnidopichovi by mohly kazit chuť nesrovnalosti, za které ně-kdy asi může i autor, je pak otázka, nakolik si překladatel či re-dakce mohou dovolit autora opravovat, ale nikdy nejde o věci,které by čtenáře zmátly nebo dokonce měnily smysl povídky.Překladatel Stanislav Komárek důstojně navázal na práci Pav-la Weigela, snad mohla být trochu lepší redakční práce, občasnějaké zájmeno odkazuje na jiný větný člen, než by mělo. Alevyčítá někdo Arabům překlepy v překladech Aristotela? Jistěne, důležité je, že se tímto počinem Jakub Vandrovec vrátil dočeských zemí.

ZRAndrzej Pilipiuk: Conan Destilátor, Legion Wędrowycz –Sdružení Jakuba Vandrovce, Praha 2018, přeložil StanislavKomárek, ilustrace Andrzej Łaski, 400 str, 449 Kč

neobvykle silnou stylovou jednotu. A je prostě potěšenípodobně sepsanou knihu číst.

Nešlo však jenom o kvality formální. Jakub Vandrovec roz-lišuje, často dokonce pečlivě a morálně, ale jinak bere věci tak,jak přicházejí: židovští mystikové, nacističtí okultisté, ukrajinštípašeráci, sovětští špioni, muslimští teroristé, místní milicionáři,zombie utopenců, zlevnění dinosauři nebo opilí archeologové…vlastně nezáleží, jakou podobu na sebe dnešní strasti vzaly.Tenhle příběh je jak černá díra, která bez předsudků nakonecpohltí veškerou existenci, která se dostane do jejího dosahu.Někdy v groteskní zkratce, někdy ve scéně s láskou vystavě-né, někdy s humpolácky přímočarým násilím – důležité je, ževšechno a cokoliv dokáže pokoutný čaroděj Vandrovec vesvojí mysli pokřivit tak, aby to získalo kontext, v kterém mu tobude dávat smysl. Kouzlo povídek je v tom, že jednak prostěnedokážeme odhadnout, jakým výkladem toho tentokrát do-sáhne, ale současně víme, že událost libovolně velikou,libovolně závažnou a libovolně podivnou dokáže vtěsnat doobrazu, který bude mít běžná lidská měřítka. A to je ve vší tébídě nakonec docela útěšné východisko. Jiří GruntAndrzej Pilipiuk: Vezmi černou slepici, překlad Pavel Weigel,Laser 2011, Plzeň, 302 str.

................................................................................

interkom 6-7/2018

recenze

19

S pérákem Evropou aneb Fantastika dle Petra JanečkaVstup do světa populární kultury zajistil mnoha efemérnímpostavám ústního podání nesmrtelnost. Petr Janeček

Dá se odhalit, které prvky pověsti jsou takřečenými migranty akteré prvky té samé fámy vznikly v konkrétní zeměpisné oblas-ti a představují tudíž nezávislou obdobu? A jedná se v druhémz těch případů jenom o (podvědomé) archetypy, které v soběnedobrovolně nosíme?

Podobné otázky si někdy klade každý et-nolog, takže i pracovitý Petr Janeček(*1978) z Univerzity Karlovy. Je místopřed-sedou České národopisné společnosti, před-náší na Západočeské univerzitě v Plzni, vy-tvořil desítky odborných studií a vícero knih.Nejnovější nazval Mýtem o Pérákovi.

Stejnou legendu, pravda, analyzoval užfolklorista Miloš Pulec ve studii Podání o pé-rákovi (1965 v periodiku Český lid), ale onv tendenci doby ignoroval zahraniční zdrojei za oponou a v Rusku se vyskytující parale-ly. To o Janečkovi říci nemůžeme a je protojediným vyvoleným, který téma skákajícíchmužů zpracoval komplexně. Ta práce sivyžádala víc než deset let, i tak mi ale připa-dá překvapující, že výsledkem je teprve první knížka o fenomé-nu. Je tomu nicméně tak, přestože se jedná o nejslavnější my-tickou figuru Čech za celé předešlé století.

Ale nebyla ona figura vlastně jenom naše, zdá se. Existova-la už v Londýně počátku věku devatenáctého, a to pod jmé-nem Spring-heeled Jack; a nejstarší zmínka pochází z roku1837. Podobné fantomy znalo rovněž Rusko roku 1918 a zdů-razněme, že nebyli zdaleka jen vymyšlení, i když zkazka jezkazka, takže má vždy pár pestrých tahů štětcem navíc.

Sám Alexej Tolstoj poté zapojil zlověstné péráky do slavné-ho románu Křížová cesta (zapříčinili potrat), nicméně už malýsyn Korněje Čukovského sepsal roku 1919 mistrnou „bylinu“Boj péráků s Vaskou Ševcem. Zkracuji: „To se neslévá zlato sezlatem,/ to se nestéká stříbro se stříbrem,/ to se nesešly dvěhory vespolek,/ to se sbíhají ze všech stran péráci,/ to se sbí-hají na ten převelký,/ na ten převelký smolenský hřbitov,/ atam se radí na velké radě,/ na velké radě, na radě nemalé,/ jakby pobili pitěrskou ochranu,/ pitěrskou ochranu, městskoumilici...

Náhle jim v ústrety žene se tramvaj,/ žene se tramvaj a zaní vozíky./ Z vozíků vyskočí dobrý mládenec,/ dobrý mláde-nec, zvaný Vaska Švec./ Vrhli se na Vasku tři nebožtíci./ První-ho Vaska Švec vzal a přetrhl,/ druhého umrlce vzal a přetrhl,/třetího umrlce popadl za nohy/ a začal chodit ulicí tam a sem,/a začal pobíjet péráky pérákem./ A bil ty péráky rovnou tři ro-ky,/ rovnou tři roky a tři hodiny./ Znavila se jeho mohutná ple-ce,/ roztrhalo se jeho drátěné brnění,/ ale umrlce pobít ne-může./ Tu však praví Vaskovi z výše nebes hlas:/ „Hoj ty můjmilý Vasile Ševče,/ neodjížděj ty tady z těchto míst./ Bojovals

s péráky rovné tři roky,/ rovné tři roky a tři hodiny,/ tři hodiny atři minuty,/ bojuj s nimi teď ještě osm let.

I poslechl tedy Vasilij Švec,/ začal poznovu bojovat s pérá-ky./ A jeden den za dnem, jako když déšť se line,/ a týden zatýdnem, jako když řeka plyne,/ a růček za rokem, jako kdyžtráva roste,/ a tak uběhlo rovných osm let/ a Vaska pobil všec-ky nebožtíky,/ všecky nebožtíky do posledního. A tak těm ne-

božtíkům pějme slávu,/ pějme slávu na vě-ky věků!“

Postrach Petrohradu útočil totiž v rubá-ších, to proto píše Čukovskij o nebožtících.Zrovna tak atakovali tito chuligáni-„popry-gunčiky“ chodce v Moskvě a Oděse, už ro-ku 1919 se však poprvé vynořují u nás akonkrétně na Mostecku. Migrační „linie“ tu,pravda, asi vedla ze Saska. Z téhož Saska,kde pak paniky způsobené „Hüpfemän-nchenem“ propukly hlavně v letech1948-1953.

A zlatá éra Prahy? Ohraničena je roky1942-1945, a jak víte, má to specifikum, žebyl náš pérák hrdinný odbojář, a jde tedy oměstskou legendu útěšného typu, o vzduš-ný zámek. S Janečkem připomenu, že se ty

další dva typy fám (jde o 90 % ze všech) víc bratří se zlem abuď prahnou děsit, nebo chtějí ostrakizovat některou menšinu,činíce ji obětinou. Beránkem.

Za války se pérák „vyskytl“ ještě v Plzni, Pardubicích, Zlíněa Bratislavě a roku 1943 vstupuje takříkajíc do (pop)kultury,ale například i sportu. Rokycanský fotbalista Pepík Šnajdr zís-kal tehdy stejnou přezdívku a povídky o pérákovi uveřejnili Jo-sef Königsmark a Jan Weiss. Ani s osvobozením ale mýtus ne-umřel, roku 1946 byla zahájena sériová výroba motocykluJAWA 250 typu 11 „Pérák“ a vzniká i Trnkův-Brdečkův ani-mák Pérák a SS. Dva roky nato se stává „skákač“ v Haló ne-dělních novinách poprvé hrdinou komiksu (Pérákovy dalšíosudy Vladimíra Dvořáka) a nelze pominout ani Foglarova Ši-rokka (Stínadla se bouří, 1947), jehož síla byla „neuvěřitelná“a rychlost „závratná“. Žádná výše ani šíře nebyla proň „dostveliká a skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal sobratností kočky,“ píše klasik.

Realita ovšem ani beletrizovaný mýtus jen tak nevypudí adokládá to „pérácká“ panika v Jičíně let 1959-1960. Roku1964 se našeho hrdiny dotkne i Jan Otčenášek v KulhavémOrfeovi a rok nato Jan Procházka v Ať žije republika. V letech1967-1968 dojde na nové kreslené seriály – výtvarníků JiříhoVeškrny a Oldřicha Jelínka (ABC, Mladý svět) -, Ludvík Součekzohlední bytost v Případu Jantarové komnaty (1970) a RudolfČechura upevňuje pružiny pod packy Fíka, mistra skoku v šes-té části Šalamounem kresleného večerníčku (1976). Když mipak bylo sladkých šestnáct, našel jsem i novou péráckou po-vídku („Hele, kluci, pérák“ Pavla Štencla) v časopise Pionýr. Atéhož roku rádio prvně vysílalo na pokračování hru Jiřího Šoto-

interkom 6-7/2018

recenze

20

ly Nejlepší pérák pod sluncem. Zajímavá próza Zdeňka Vonás-ka se vynořila i v Magazínu Dikobrazu (1985), nicméně to užpanovaly časy po „odsunu“ zlověstného muže do luhu kulturydětské. A populárně-kulturní recepce počínaje rokem 1989?Pokračovala i dík dílům Ondřeje Neffa, Otto Janky, Pavla Řez-níčka, Jiřího Slavíčka, Petra Stančíka, Svatopluka Hrnčíře aKláry Smolíkové a opět vznikají taky filmy: Pérák Pavla Souku-pa (2013) a Pérák: Stín nad Prahou Marka Bergera. Na rozdílod těchto příběhů ovšem Janečkův Mýtus o Pérákovi vnímá„skákavého fantoma“ jenom jako ekotyp mezinárodního nara-tivního komplexu; i ptejme se, jestli plným právem.

Odpovídám: Zřejmě ano. A Petr Janeček se domnívá, že by-ly dotyčné vize dostačujícím způsobem homogenní a výhradněse vrývaly do ulic (průmyslových) měst. Generačně se pakvždy přimykají k mladému dělnictvu, k dospívajícím a dětem, ajsou symbolickou spojnicí mezi fámou dneška a legendami odémonech 19. století.

„Putovní pověsti byly jako svébytný žánr definovány již vroce 1958 folkloristou Reidarem Th. Christiansenem,“ připo-míná autor a jedná se o mezinárodně rozšířená realistická vy-právění podávaná jako záznamy „skutečné události“. Ta vy-právění jsou přitom definována „společným epickým narativ-ním základem a souvislostí se specifickými lokálními zkuše-

nostmi, které jim dodávají věrohodnost pro místní společen-ství,“ a dle sociologa Garyho A. Finea bývají složeny vždy zedvou navzájem dynamicky komunikujících vrstev – narativní-ho jádra a narativních detailů.

„Jádro zůstává konstantní napříč drtivou většinou sociál-ních situací v čase a prostoru a detaily, ty jsou pevně zakotve-né ve specifickém lokálním prostředí. A zatímco narativní jádropověsti je jejím výrazně stabilním i pasivním a bezčasým prv-kem, jsou to právě narativní detaily, které způsobují šíření apopularitu dané putovní pověsti napříč časem a prostorem.“

Primárním úkolem detailu je přitom zatraktivnit pověst pro„místní vypravěče a posluchače“, a to jejím přizpůsobením lo-kálním podmínkám i vkusu.

Ani v pérákově mezinárodním případě však neobstojí, mámpocit, argument, dle něhož je ve všech zemích stejná jeho funk-ce sociální, a to útěšná anebo (naopak) varovná.

Už z principu přece ta funkce ani neumí být jiná.Ať tomu je jakkoli, uvnitř veškerých péráky dobytých států

představují ony narativy vysoce případné lidové komentáře keklíčovým přeryvům dějin. Ivo FenclPetr Janeček: Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklo-rem a populární kulturou. Argo, edice Folkloristika (svazekdruhý). Praha 2017. 360 str.

Fotogalerie Parconu 2018 v Bílovci

Foto: František Novotný, Pavel Konečný, Kateřina Zapletalová, Hanina Veselá

....................................................................................................................................................................

interkom 6-7/2018

náš člověk v cizině

21

Civilizační šok2

Část třicátá první: Klaus versus GoreV minulé kapitole jsem vylíčil mentální pouť, kterou projde

logicky uvažující člověk při studiu klimaskeptické literatury.Uzná, že globální oteplování existuje, protože to uznávají i samiskeptikové. Skeptikové s fyzikálním vzděláním uznávají i fakt,že se to děje s přispěním skleníkových plynů, hlavně oxidu uh-ličitého. Tvrdí to Richard Lindzen, Ian Plimer i Roy Spencer,známí zastánci skeptických názorů. Tito pánové se na spektrunázorů pohybují někde mezi termofily a pesimisty. V čem serozcházejí s nevládním panelem pro klimatickou změnu IPCC,je přesvědčení, že CO2 nemůže být jedinou příčinou oteplování.To by bylo moc jednoduché. Podle těchto skeptiků samotnáenergie absorbovaná oxidem uhličitým nestačí k ohřátí planetytak, jak hlásají oteplovači. Abychom se dostali na teploty zezpráv IPCC, musejí v klimatickém systému planety existovatpozitivní zpětné vazby. Modely IPCC s nimi počítají, ale podlekritiků je nadhodnocují.

Ptáte se, co jsou to zpětné vazby? Existuje jich několik. Na-příklad, když se Země ohřeje, zmenší se ledová pokrývka napólech. Když bílý led zmizí, obnaží se temný povrch horniny ne-bo hladiny moře, což zvýší absorpci slunečních paprsků a způ-sobí zvýšené ohřívání pólů. Absorpce tepelného záření urychlídalší tání ledu a proces oteplování se zrychluje, dokud led ne-zmizí docela. Dalším typem pozitivní zpětné vazby je ohříváníoceánů. To způsobí, že CO2 rozpuštěný v chladné vodě vyšumíz teplejšího oceánu jako sodovka. Čím víc CO2 přejde do atmo-sféry, tím silnější bude skleníkový efekt. Třetím možným me-chanismem je rozmrznutí sibiřských permafrostů, které zač-nou vypouštět větší množství metanu, třicetkrát silnějšíhoskleníkového plyn než je CO2. Čtvrtou zpětnou vazbou jsouhydridy metanu. Tyto sloučeniny jsou uvězněné tlakem na dněchladných oceánů, ale v teplejší vodě metan vybublá z oceánua podpoří skleníkový efekt. Jako poslední příklad uvedu vodnípáry. Po oteplení bude v atmosféře větší oblačnost. I voda jeskleníkový plyn, ale funkce mraků je dvojí. Buď zachycují infra-červené paprsky unikající do vesmíru (oteplení), nebo planetustíní před sluncem (ochlazení). Který z těchto dvou efektůzvítězí, zatím není jasné, je možné, že tato zpětná vazba budenegativní.

Ani jeden ze zmiňovaných scénářů nedokážou klimatologo-vé převést na výslednou teplotu s uspokojivou přesností. Mu-sejí se spoléhat na odhady nebo na historické korelace mezipovrchovou teplotou a obsahem CO2, kalibrované na základědat z ledových vrtů. Za tyhle odhady nikdo ruku do ohně nedá.Navíc existuje ještě efekt aerosolů ve vzduchu, které planetuochlazují. Vyprodukuje jich Čína v tomto století víc, nebo míň?Kdo ví…

Protože akceptuji skutečnost, že o zpětných vazbách mocnevíme, musím uznat, že předpovědi podle modelů jsou nejis-té. Postupně se zlepšují a nabízejí užitečné odhady pro pláno-vání budoucnosti, ale pořád jsou to jen odhady. Modely neza-hrnují ani kolísání sluneční radiace, ani náhodné jevy, jako tře-

ba výbuch sopek (popílky dokážou planetu citelně ochladit).Proto se IPCC ve svých odhadech drží při zdi a opatřuje je širo-kým koeficientem spolehlivosti. Například nejhorší scénář od-haduje do roku 2100 oteplení o 3,7 °C plus mínus 1,1 °C. Tedyhodnoty mezi 2,6 – 4,8 °C.

Klimaskeptici modely nenávidí. Jakou jinou alternativuvšak máme? Máme si zajít pro radu k ukrajinské kartářce? Jedobré vědět, že modely a simulace se používají praktickyv každém vědním oboru. Od odhadu úrokových procent k vý-počtům zatížení, které musí vydržet křídla boeingu při startu,až po modelování porodnosti a hustoty dopravy. Vědci po-užívají modely k testování hypotéz. Nikde není řečeno, že le-tošní model bude platný i příští rok. Skeptikové dští síru, že jeto podvod, vždyť klimatologové nejdřív tvrdili, že se oteplí o třistupně, a pak to snížili na dva! Fuj! Stejní lidé, kteří nenávidíklimatické modely, však bez protestů přijímají, že se odhadyhospodářského růstu mění každý měsíc.

Experimentální vědci dávají na konferencích k lepšímu ten-to vtip: Modelům nevěří nikdo, jen ten, kdo je vytvořil. Experi-mentálně získaným datům věří všichni, kromě toho, kdo je na-měřil. Ta druhá polovina bonmotu je důležitá, vrátím se k nípozději.

Gore hovořil v Nepříjemné pravdě o nebezpečí, že se jedno-ho krásného dne rozpustí polární čepičky a spodní Manhattanzaplaví voda. Mezivládní panel IPCC je podstatně uměřenější.Expertům se alarmismus moc vyčítat nedá. IPCC zpráva z r.2015 odhaduje vzrůst hladiny oceánů od třiceti centimetrů dojednoho metru. Nezpůsobí to ani tak tající ledovce, jako spíšobyčejná tepelná rozpínavost vody při vyšších teplotách. Tep-lejší voda má prostě větší objem.

Když nahlédnete do klimatických zpráv, setkáte se s termi-nologií takzvaných RCP scénářů (RepresentativeConcentrati-onPathways). RCP předpovědi jsou vypočtené pro příkon wat-tů na metr čtvereční přidaných do energetické bilance planetyskleníkovými plyny. V roce 2015 jsme byli na RCP 1,95W/m2, hodnoty však lezou rychle nahoru. IPCC v modelech od-hadnutých pro rok 2100 používá scénáře s RCP 2,6 (optimis-tická hodnota, kdy spotřeba fosilních palivech bude klesat,CO2 nepřesáhne hladinu 421 ppm v atmosféře nebo ekvivalent475 ppm, když zahrneme i efekt dalších skleníkových plynů),RCP 6,0 reprezentují scénář, kdy se vykašleme na alternativnízdroje a spotřeba fosilních paliv bude stoupat. Poslední scénářje RCP 8,5, kdy spalování uhlíku do roku 2100 ještě urychlí-me. Výsledkem bude 935 ppm CO2 nebo ekvivalent 1313ppm s ostatními plyny). Scénář RCP 2,6 odpovídá vzrůstu tep-lot do r. 2100 o 1 °C, RCP 6,0 způsobí vzrůst o 2,2 °C a v nej-silnější variantě to bude 3,7 °C. Poslední scénář není extrém,považuji ho za nejpravděpodobnější vývoj budoucnosti z důvo-dů, které vysvětlím později. Ani pak nenastane armagedon.Metrový vzestup hladiny moře lidstvo zvládne, ale úplná selan-ka to nebude.

Klimaskeptici často poukazují na nejistotu naměřených

interkom 6-7/2018

náš člověk v cizině

22

teplot. Hodnota oteplení o jeden stupeň za posledních sto let,dá se to vůbec pozorovat? Vždyť je to chyba odečítání na stup-nici teploměru. Práce s experimentálními daty je mi blízká, pro-to jsem se zahloubal do měření klimatických laboratoří dostup-ných na internetu. Nejznámější jsou teplotní řady NOAA – Nati-onal Oceanic and Atmospheric Administration USA, GISS –Goddardova Institutu for Space Studies financovaného NASA,a za třetí CRU – Climatic Research Unit (CRU) z Univesity ofEast Anglia. Tato skupina publikovala už čtvrtou verzi globál-ních teplot CRUTEM4. Všechny laboratoře dávají na webzdrojová data, ze kterých si i amatér může vytvořit vlastnígrafy a názor. Já to zkusil a čekalo mě prozření.

Většina laiků se domnívá, že když na problém poštvetedružici, budou výsledná data sofistikovaná a neprůstřelná. Jeto přece kosmická věda! Jenže satelitní měření je jako každé ji-né. Potřebuje dobrou přípravu, stabilní přístroje a přesnou ka-libraci. Prvním problémem satelitů je, že měření máme k dispo-zici jen za pár desítek let. Když se s klimatickými satelity v ro-ce 1978 začalo, byl na oběžné dráze jen jediný. Brzo přibylydalší, ale ty staré dosluhovaly a bylo nutné je měnit. Služebnídoby družic se často nepřekrývaly, a protože nové generacepřístrojů jsou citlivější, bylo potřeba provést korekce, neboliplynule napojit nová měření na stará. V napojení se vždyckyobjeví zub nebo trochu jiný trend. Za druhé, družice jsou bez-vadná věc, ale měří data globálně. Zprůměrovávají velké ob-lasti a lokální data se vytrácejí. Za třetí, družice neměří teplotuZemě, ale atmosféry. Buď spodní troposféry (6–10 km), střed-ní troposféry nebo horních vrstev atmosféry. Teploty v různýchvrstvách se navzájem liší a neshodují se s pozemními stanice-mi. Víte například, že horní vrstvy atmosféry se mírně ochlazu-jí? Fyzikální vysvětlení zní, že skleníkový efekt zabraňuje ener-gii uniknout z povrchu do horní atmosféry. Vezměte na vědo-mí, že povrchová teplota planety a družicová měření atmosférynemusejí souhlasit. Za čtvrté, měřit absolutní teplotu je těžké,proto se hodnoty přepočítávají na relativní teplotu, tedy naodchylku od vybrané referenční hodnoty. Jinými slovy, dru-žicová měření jsou komplexnější, než si laik představuje.

Klimatičtí skeptici několik let předhazovali NASA, že její sa-telity ukazují nižší trendy oteplování než pozemní stanice, coždokazuje, že oteplování je humbuk. Vědci z Remote SensingSystems se na to mrkli a v říjnu 2017 vyšel v Journalof Climate článek, který vysvětlil, že skeptici majípravdu. Odchylky byly způsobené postupnou změ-nou orbity několika satelitů od roku 2000. Když věd-ci data zpětně překalibrovali, teploty se začaly víc po-dobat těm pozemským a oteplování bylo víc vidět.V ten moment skeptici začali řvát „faul!“ a vymýšletkonspirační teorie. Opravu však zpochybnit nedoká-zali. O jiném případu informoval časopis Nature. Sate-lity měřící výšku hladiny oceánu se neshodovalys měřením mořských bójí. Na Zemi hladina oceánustoupala, z vesmíru to nebylo vidět. Nakonec se zádr-hel vysvětlil tím, že NASA zabudovala do elektronikysoftwaru korekci na stárnoucí senzory, ale softwarepokles citlivosti překompenzoval. Odhalit chybu

nebylo triviální, vždyť hladina stoupá o 3,9 milimetrů za rok aoceán ne a ne postát v klidu. Pořád se na něm dělají vlnky.

Těchto pár případů mě přesvědčilo, že skepse je na místě.Konspiračním teoriím nevěřím, ale ani slepě nevěřím satelitnímdatům. Mám k tomu ještě jeden důvod. Hodnoty satelitníchteplot nestoupají ve spořádaném trendu, místo toho jsou v gra-fech vzepětí a propady v rozsahu několika let až dekád. Tojsou skutečné odchylky způsobené přirozenými teplotnímicykly, kterým zatím moc nerozumíme. Výsledkem je, že grafyjsou tak rozvlněné, že i po statistickém vyžehlení dat je těžkévysledovat jasné trendy. Údaje z družic (jako solární aktivita,hladiny světových oceánů, plocha ledu v polárních oblastech)jsou k dispozici po dobu pouhých čtyřiceti let. Orbitální klimato-logie je mladá věda.

Kromě orbitálních pozorování máme k dispozici měřeníz pozemních stanic. Máme záznamy pro dobu stovek let, takžeobyčejný teploměr v dřevěných budkách zatím vítězí naddružicemi. Pražské Klementinum začalo s měřením v roce1752 (http://portal.chmi.cz/historicka-data/pocasi/praha-klementinum),ale kvůli nestandardnímu umístění stanice se měření do globál-ních výpočtů teploty nezapočítává. V Anglii začali měřit roku1652, zbytek Evropy o století později a v USA mají solidní zá-znamy až od devatenáctého století. Slušný přehled o globálníteplotě slepíme dohromady až po roce 1850, kdy jsou k dispo-zici data pro všechny kontinenty s výjimkou Antarktidy. Mojioblíbenou řadu globálních teplot vypiplali v CRU v Anglii. Po-slední verze z roku 2012 známá jako CRUTEM4 zahrnuje5500 meteorologických stanic. Tým CRU šíří databázi pomocíprogramu Google Earth, trendy oteplování jsou přesvědčivé.

I v případě vypiplaných dat je však na místě skepse. Napří-klad: co si představujete pod pojmem globální teplota? Graf 1ukazuje příklad vyhlazené křivky z dat instututu CRU. Oteplo-vání je evidentní, od roku 1900 teploty stoupají vzhůru. Teplo-ta v Grafu 1 je uváděna jako odchylka (anomaly) od „normální“hodnoty. Za normální berou průměr hodnot z období1961–1990. Než si uděláte závěr, že se Země ohřívá, uvědom-te si, že data jsou statisticky vyžehlená. Hodnoty v Grafu 1 jsouzprůměrovány plovoucím průměrem v rozsahu 21 let.

Graf 1.

interkom 6-7/2018

náš člověk v cizině

23

Graf 2 ukazuje pro porovnání ta samá CRU data, ale bez vy-hlazení. Výsledek je zubatá křivka, rozdíly mezi sousedními le-ty jsou až půl stupně a v průběhu dekády kolísají i víc. Dost vel-ký šum na to, že měříme vzestup globální teploty pouhéhojednoho stupně za sto let!

Graf 2

Graf 3

Tím analýza nekončí. Je dobré vědět, že roční hodnotyv Grafu 2 jsou výsledkem zprůměrování dvanácti řad provšechny měsíce v každém roce. Tato původní data ukazujeGraf 3, který je příslušně „chlupatý“. To znamená, že v pů-vodních datech existuje značný rozptyl. A to přesto, že iměsíční hodnoty v Grafu 3 jsou výsledkem průměrování.Jak denních teplot, tak tisíců pozorovacích stanic.

Graf 1 je srozumitelnější než Grafy 2 a 3, protože nárůstglobální teploty je lépe vidět, ale je to pouze za cenu, žeztratíte informaci o rozptylu dat. Nenamítám nic proti CRUprezentaci, data jsou v pořádku a průměrování je korektnímatematická operace. Je však dobré vědět, že hladké tep-lotní křivky, které vám prezentují sdělovací prostředky,vznikají brutálním statistickým žehlením dat. Prostě měří-me relativně malé změny globální teploty na pozadí velké-ho šumu a přirozených teplotních cyklů planety.

Vyhlazování dat si můžete vyzkoušet sami na stránkáchNASA https://data.giss.nasa.gov/gistemp/graphs/customize.html. Zvol-te smoothingwindow v rozsahu 1 (žádný filtr) až 20 (dvacetile-té průměrování) a uvidíte, co to udělá.

Další způsob jak znázorňovat tepelné trendy je sloupcovýGraf 4 s plusovými odchylkami v červené barvě a mínusovýmiv modré. I tato data pocházejí z CRUTEM4, zelená linka je plo-

voucí průměr. Graf je normalizovaný na „normální hodno-ty“ z let 1961–1990, proto v tom období osciluje linkapoblíž nuly. Kdybychom zvolili jako normalizaci období1850–1900, bylo by celé dvacáté století v červenýchhodnotách. Jak vidíte, s daty se dá kreativně fixlovat.

Všimněte si, že v Grafu 4 jsou některé roky výjimeč-ně teplé (1878, 1944) a že i koncem dvacátého stoletíexistovala chladná období, třeba v sedmdesátých le-tech. Proč? Těžko říct, oscilace jsou přirozené. Červenéhodnoty v Grafu 4 ukazují, že se poslední dobou oteplu-je. 0,6 °C od roku 1980 není závratný skok, ale tentotrend zachytila prakticky každá měřicí stanice na celézeměkouli.

Občas klimatičtí vědci počítají lineární trendy, napří-klad 0,6 °C za 40 let. Skeptici jim to vyčítají s tím, že

trendy jsou dobré jen ke strašení lidi. Oteplovací trend můžetevypočítat pro léta 1900–1940, ale pak se třicet let nicnedělo! Ti samí skeptici však hlasitě oslavovali trendz let 1998–2015. Říkali tomu oteplovací pauza. Někte-ří zabedněnci tvrdili, že nastal konec oteplování, alenejnovější data jim zkazila radost. Teploty stoupají dál.

Pro vážné zájemce doporučuji nainstalovat prog-ram Google Earth s daty staženými z webu CRU. Získá-te možnost prohlédnout si šachovnici polí, v jejich plo-še se průměrují údaje pozemních stanic. Když poklepe-te na vybrané pole, objeví se graf průměrných teplot av okně si můžete dohledat každou stanici zvlášť. Tře-ba Praha-Ruzyně publikuje teploty zhruba od roku1850 s přestávkou v letech 1940–1949. Milešovkazačala s měřením roku 1905, Karlovy Vary roku 1961.

Graf 4

interkom 6-7/201824

náš člověk v cizině

Tohle cvičení s Google Earth mi ukázalo, že CRUTEM4 sicezahrnuje data z 5500 stanic, ale přesto jsou data po-měrně sporadická, zvlášť pro stará měření. Dát dohro-mady všechna historická data byl záslužný projekt,ale k ideálu mají daleko. Například v USA v devate-náctém až dvacátém století často měřili teploty dob-rovolníci-amatéři. Ti se občas napili whisky nebo dos-tali chřipku a nějaká hodnota jim vypadla. Nebo jimz rukou vypadl teploměr a na nový neměli. Klima-skeptici se snaží data zpochybnit různými způsoby.I malé chyby se prý mohou projevit ve falešných tren-dech. Odborníci oponují tím, že zprůměrováním stanicse chyby vyruší a i s nepřesným teploměrem zůstáva-jí trendy zachovány, pouze jsou v hodnotách posunu-té nahoru či dolu.

Já osobně jsem měl pochybnost o tom, jestli sedají hodnoty teploty celého světa zprůměrovat. V Ev-ropě se dřív používal Mannheimský systém, teploty se odečíta-ly třikrát denně v 7, 14 a 21 hodin a průměrná denní teplota T3se počítala jako T3=(T7+T14+2×T21)/4. V USA to řešili tak, žese zaznamenávaly maximální a minimální teploty a z nich sedenní teplota T2 jednoduše zprůměrovala. Poskytují měření T2a T3 stejné výsledky? A jak moc se blíží skutečné průměrnédenní hodnotě, která se dnes stanovuje z dvaceti čtyř hodino-vých měření T24 nebo kontinuálním sběrem dat? Pokud ne-jsou měření shodná, jak si můžeme být jisti nalezenými trendyglobální teploty?

Ve vědě platí, že když máte pochybnost, je dobré nahléd-nout do odborné literatury. S největší pravděpodobností nejsteprvní, koho ten problém zaujal. Našel jsem několik studií, kteréodvodily, že T2 a T3 metody dávají porovnatelné výsledky, jens větším rozptylem hodnot, než je normální pro T24 nebo kon-tinuální měření (Chylek, Dall’Amico a jiní).

Šťouralové mého typu si přesto nedají pokoj. Co když ovlivnilglobální záznamy teploty rozpad SSSR, kdy ze systému vypadlysibiřské stanice? Nebo naopak to, že poslední řada globálníchteplot CRUTEM4 zahrnula do měření nové moderní stanice ze Si-biře? Skeptici hovoří o tom, že stanice původně ležící daleko odměst se s postupem urbanizace ocitly uvnitř měst a působí naně takzvaný efekt tepelných ostrovů. Co když právě tohle vy-světluje pozorovaný růst teplot v posledních padesáti letech?

I tyhle otázky už vědce sbírající experimentální data napad-ly. Surová data bývají očištěna o efekt tepelných ostrovů (po-kud je to nezbytné, dělají to už národní meteorologické stani-ce). CRU navíc hledá odlehlé výsledky a hodnoty s velkou sta-tistickou chybou z průměrů vyřazuje. Množství práce, kterésběr dat zahrnuje, vzbuzuje respekt. Když jsem nastudoval, jakcelý systém funguje, musím uznat, že přímá měření nejsou per-fektní, ale výzkumníci udělali dobrou práci. Pokud si myslíte,že to zvládnete lépe, staňte se klimatickými vědci a po desetiletech výzkumu nabídněte své výsledky k porovnání. Přesnějak to udělaly laboratoře CRU, NOAA a GISS. Na webovýchstránkách je vidět, že rozdíly mezi daty jsou malé. V Grafu 5porovnávám data CRU, NOAA a přikládám satelitní data NASA(roční zprůměrovaná data).

Graf 5

Červené hodnoty CRUTEM4 sedí v grafu o trochu výš pro-to, že CRU používá pro normalizaci roky 1961–1990, zatímcoGISS roky 1951–1980. Satelitní hodnoty se odchylují trochuvíc, ale to je přirozené, protože se jedná o teplotu vzduchu vespodní atmosféře, nikoliv povrchové teploty. Posouzení ne-chám na vás, ale korelace mezi daty je nezpochybnitelná. Fak-ticky se otepluje.

Skeptici pořád vedou svou. Co je to jeden stupeň za století!Vědci jsou alarmisté! IPCC má jediný cíl, dokázat, že oteplováníexistuje, a potvrdit oprávněnost své existence. Pokud by klima-tická změna neexistovala, může se IPCC dobrovolně rozpustit.Pesimisté předhazují Gorovi, že záměrně nafoukl teplotní bubli-nu a s pomocí zelené lůzy nás nutí, abychom si utáhli opasky.Upřímně řečeno, máte dojem, že se k tomu naše společnostchystá? Já ne. Ani Gore nepřestal létat kolem světa tryskáčema neprodal žádný ze svých domů.

V českém prostředí je vlajkonošem skeptiků Václav Klaus.O klimatu rád mluví, napsal dvě knihy a nechává se zvát nasvětové konference do exotických destinací. Aby ho nikdo ne-mohl nařknout, že je sám alarmistou, nazval své poslední dílostřídmě Zničí nás klima nebo boj s klimatem? Na webu simůžete přečíst dvě recenze. V první se vůči Klausovi se vší úc-tou ohrazuje klimatolog Radim Tolasz (http://blog.aktualne.cz/blo-gy/radim-tolasz.php?itemid=29636), ve druhé svému jmenovci leštípolobotky Václav Vlk na Neviditelném psu. (http://neviditelny-pes.lidovky.cz/kniha-znici-nas-klima-anebo-boj-s-klimatem-f1f-/p_klima.aspx?c=A171011_231641_p_klima_wag).

Václav Klaus v knize drží svou obvyklou laťku. Cituje spříz-něné autory od zabedněnců přes nevěřící Tomáše, termofilyaž po pesimisty. Na klimatické vědce se nedostane. Klaus při-znává, že není klimatolog a používá jen sekundární zdroje. Ně-které pocházejí od skeptiků, kteří jsou odborníky ve svých obo-rech, ale klimatickou vědu znají jen z doslechu. Richard Lin-dzen, Ian Plimer a Fred Singer jsou vědci v důchodu, kteří Klau-sovi přežvýkali data z veřejně přístupných databází. Na tom ne-ní nic špatného, z podobných zdrojů jsem vycházel také, ale jemi jasné, že tento způsob práce je ošidný. Než se člověk staneznalcem v oboru, nějaký rok to trvá a vlastní experimentální

interkom 6-7/2018

náš člověk v cizině

25

práce je nutná. Problematičtějším Klausovým zdrojem informa-cí jsou popularizátoři typu Nigela Lawsona, Pascala Bruckneraa Christophera Moncktona. Ti vycházejí z nerecenzovanýchblogů a médií. Jsou to přežvýkavci na druhou a výsledkemjsou často zkomolené výstupy. I v případě, že se přežvýkavciohánějí informacemi z důvěryhodného zdroje, nahlédnutí dopůvodní publikace často ukáže, že citovaný vědec ve skuteč-nosti udělal jiný závěr, než který mu vkládají do úst.

Václav Klaus je de facto přežvýkavcem na třetí a je to znát.Uvádí známé grafy skeptiků, například data z ledových vrtů,ale o tom, jak se z izotopů vodíku odhaduje historická teplotaplanety, se od něj nedozvíte. Klaus nám pouze sděluje, že kli-ma se mění, vždycky měnilo a dál se bude měnit. Může za topříroda, ne člověk. Klaus letmo zmíní Milankovičovy cykly, alevíc od něj nežádejte. Tohle není kniha pro přírodovědce. Někte-ré grafy jsou matoucí (strana 74, rozpětí osy x je čtyři sta tisíclet, zatímco popisek tvrdí, že se jedná o miliony let), jiné jsouneúplné, jako na straně 82 (vyžehlená křivka teplot v letech900–1900 v Anglii). Kdyby Klaus doplnil trendy teplot za po-sledních sto let, jeho tvrzení, že obsah oxidu uhličitého nekore-luje s teplotou, by nebylo přesvědčivé. Proto moderní teplotydecentně v grafu neuvádí.

Když jsem se skřípěním zubů akceptoval, že se o klimatickévědě nic nedozvím, doufal jsem, že se Václav Klaus projeví jakoekonomický expert. To je přece jeho parketa! Kapitola tři je všakstejně plytká jako ty předchozí. Klimatický malér (pokud nasta-ne, čemuž Klaus nevěří) bude díky diskontní míře lacinější řešitne dnes, ale v budoucnosti. Klaus nám dává stejnou radu jakoekonomové v USA před hypotéční krizí. Žijte na dluh, vezměte sihypotéku, vaše dluhy budou časem levnější než dnes. Jak to do-padlo, jsme viděli všichni. Pokud člověk zapomene na fakt, žehypotéka má úroky, přijde o barák nebo o planetu.

Nakonec mi došlo, že Klause nezajímá klima, ale nebezpečínové totality. Aktivisté prý používají změnu klimatu jako zámin-ku, aby zničili naši svobodu. To je hezké, ale na knihu o klimatutrochu málo. Václav Klaus si navzdory dvaceti letům řečněnína pódiích nedoplnil klimatické vzdělání. Neví, co je to Sues-sův efekt ani to, že Milankovičova teorie nedokáže vysvětlit,proč přechází frekvence dob ledových před milionem let ze stotisíce na čtyřicet jedna tisíc let. Navzdory tomu si Klausstěžuje, že nad ním klimatičtí odborníci ohrnují nos. Dokonceani Gore s ním nechtěl debatovat.

Přiznám se, že jsem Gorův film Nepříjemná pravda nevidělaž do letoška (2018). Vyhýbal jsem se mu ze strachu, že to bu-de alarmistická masáž. Přemohl jsem se a příjemně mě pře-kvapil. Na to, že film je přednáška se suchými grafy, nedopadlšpatně. Ukázalo se, že Gore má slušnou vědeckou průpravu ana univerzitě získal povědomí o obsahu CO2 v atmosféře.V průběhu let si znalosti doplnil u autorit v oboru. Jistě, Gorepoužívá argumenty, které diváka citově vydírají (chudáci lednímedvědi), nebo se uchyluje k poplašným zprávám (zatopenýManhattan), ale celkově jsou jeho tvrzení podložená klimatic-kou vědou. Na youtube se můžete podívat na debatu vědcůRoye Spencera (termofil) a klimatického vědce Stotta Dennin-ga (oteplovač), ve které rozebírají jednotlivá tvrzení Gorova fil-

mu www.youtube.com/watch?v=potLQR7-_Tg. Podle mého soudu ví-tězí tým Denning-Gore.

Přemýšlel jsem, proč mě Klausova kniha tak iritovala. Klau-se jsem uznával jako kverulanta (což je ve vědě dobrá kvalifi-kace) a jeho skepsi k prezentaci klimatických dat v podstatěsdílím. Proč mě domácí skeptik roztrpčil víc než Gore? Je tozřejmě tím, že se Klaus vyprofiloval hodně nesympaticky. Meziřádky prosakuje samolibost, například když jeden po druhémvypočítává čtrnáct evropských jazyků, do kterých byla pře-ložena jeho Modrá, nikoli zelená planeta, a ještě přidá čtyři dal-ší neevropské. Své kritické myšlení zakládá na nekritickémpřebírání názorů skeptiků, jejichž podloženost nezkoumal aninekonzultoval s odborníky. Kniha působí dojmem, že ji namlu-vil do diktafonu a poslal do tisku bez korektur. Klaus opakova-ně vyjadřuje naději, že kniha přispěje k nápravě světa, ale ne-namáhal se ji vypilovat do argumentačně sevřeného díla. Kli-matologii označkuje za soft vědu a vědci jsou podle něj ten-denční, nevzdělaní a podplacení granty. Pro tyto alarmisty jeprý typická nenávist ke všem, kdo jejich názory nesdílejí. Prak-tikují environmentalismus jako náboženství, nikoliv vědu.

Uznávám, že vědci nejsou neomylní. Někteří chtějí vydělat ipeníze. Velká část z nich jsou ješitové. Myslíte si však, že Vác-lav Klaus žádnou z těchto charakterových vad nemá?

Do USA jsem se přestěhoval v roce 1996. V té době byl Vác-lav Klaus předsedou ODS, otcem kupónové privatizace a politic-kým géniem. Jeho pády, prezidenturu a neúspěšný souboj sesamolibostí jsem sledoval zpovzdálí přes oceán. Až do přečteníZničí nás klima nebo boj s klimatem? jsem ho vnímal jako panaprofesora, který zvládl přechod od socialistického k tržnímu hos-podářství. Když však vidím, jak ležérně Klaus přistupuje k téma-tu klimatu, v mých očích klesl. Od té doby se nemohu zbavit po-dezření. Co když byla geniální kupónová privatizace stejně nedo-myšlená a střelená od boku jako Klausovy klimatické názory?Není Václav Klaus jen velká bublina porevolučních let?

Co říci na závěr? Přijde globální oteplování, a pokud ano, conás čeká? Realisticky to vidím takto: otepluje se. Nebude tokonec světa, ale teplota bude stoupat dál. Lidstvo potřebujeenergii z fosilního uhlíku a alternativní zdroje ji do třiceti let ne-nahradí. Slunce v noci nesvítí a vítr nefouká. Časem si přizná-me, že jádro je jediná technologie, která může vyplnit díru v po-ptávce. Možná dokonce vložíme peníze do výzkumu termonuk-leární fúze, kosmických elektráren a klimatického výzkumu.Měli bychom alespoň vědět, co přijde. Kde vypuknou sucha aodkud lidé budou utíkat do příjemnějších částí planety.

Zatím se neděje nic drastického. Druhá světová nebo vpádMongolů do Evropy byly řádově větší katastrofy. Proto žádnourozhodnou akci od politiků nečekám. Nikdo se nechce omezo-vat. Budeme vypouštět do atmosféry CO2 tak dlouho, až to zač-ne být opravdu cítit. Pak začnou voliči požadovat změnu, tedyjestli v té době ještě bude existovat zastupitelská demokracie.Dejme tomu za padesát až sto let vypukne slušná hysterie.Potraviny budou drahé a v Čechách budou příjemné subtropy.Jenže vyluxovat CO2 z atmosféry planety nebude jednoduchéa nápad vypouštět chladivé aerosoly zní hodně strašidelně.

Nastane konec lidstva? Ani v nejmenším. Jsme hodně živo-

interkom 6-7/2018

BB

26

Soutěž krásy pro vlivné, leč ošklivéPřednost před vzhledem dostane v Miss America osobnostuchazeček. Rozhodnutí, které nic nemění na tom, proč jsme ta-dy a kam míříme.

Soutěž Miss Amerika zrušila promenádu v plavkách i ve ve-černích šatech a propříště nebude hodnotit dívky podle vzhle-du, ale dle vzdělanosti, talentu a sociálního vlivu. Za změnoupodmínek soutěže prý stojí hnutí MeToo, podle něhož je hod-nocení fyzické krásy zastaralé a pro dívky ponižující. A Ameri-ka už nechce oslavovat krásu, ale talent ženských vůdkyň.

Nové pořádkyTradiční americká soutěž za tři roky oslaví sto let, a tak jí za-

jisté nelze upřít právo na změnu pravidel podle vlastníhouvážení, což se taky dalo čekat od nového vedení, v jehož čelestojí Gretchen Carlsonová, bývalá moderátorka, jež před dvěmalety v rámci kampaně MeToo vysoudila od výkonného řediteleFox News dvacet milionů dolarů za sexuální obtěžování.

Inu, moderní doba si žádá nové pořádky, a tak je třeba krá-su zavrhnout jako měnu zastaralou a povýtce nemoderní. Okrásu tváře a těla totiž dnes ani náhodou nejde. Proto stagnujeoděvní průmysl a nové modely, jež lichotí ženským tvarům, senekupují, šatům odzvonilo a minisukně tlí na dnech skříní ašuplíků. Proto krachují kosmetické firmy a salony krásy uvol-ňují mramorové paláce školským zařízením, jež rozvíjejí ducha,cennějšího než něco tak pomíjivého, jako je mládí poplatnáženská krása.

Dávno už nemá hezká dívka na růžích ustláno a o dobroupráci takřka nezavadí. Kdysi, v oněch zastaralých, nemoderníchčasech platívalo, že nejvýkonnější muži a vládci planety (mi-liardáři, prezidenti, manažeři, ministři a fotbalisté) získávali mo-delky, „missky“, a vůbec nejkrásnější ze všech žen. V těch do-bách si hezké holky mohly vybírat. Ve stejné době zaznamenalyrozmach fitness centra a různé posilovny, na jaře se magazínypředháněly v doporučeních, jak hubnout do plavek, a kluci i mužilibovolného věku si na zdi pokojů a do šatních skříněk věšeli pla-káty dívek, jež byly podle obecných měřítek té které země nej-krásnější. Plastičtí chirurgové mívali obrovské zisky a spoustupráce, neboť krása bývala modlou a idolem ženského směřová-ní. Tohle všechno v poslední době chválabohu odnesl čas. Dnesmóda velí nebýt krásná, ale mít talent, duši, ducha, správné ná-zory, a zejména správně hodnocené sociální cítění.

K čemu vlastně slouží životMy lidé se rádi přesvědčujeme o tom, že jsme mezi živými

tvory čímsi výjimečným, protože máme víc jakési šedé hmotyv mozku, umíme stavět magistrály, vyrábět neutronové bom-by, učit se, plánovat a poučit se z minulosti. Jak je to naše hlu-boké přesvědčení iluzí o vlastní důležitosti, nás přitom poučíkdejaká učebnice biologie. O životě kolem nás toho stále ještěspoustu nevíme, podobně jako nám chybí vysvětlení, proč sezástupy lumíků vrhají z útesů vstříc jisté smrti. Jako oni takpravidelně činíme navzdory zkušenostem, vysokoškolskýmtitulům i grantům poskytnutých bůhvíodkud.

Zájemcům mohu doporučit skvělou knihu profesora Zrza-vého a jeho kolektivu nazvanou Jak se dělá evoluce, již loniv doplněné podobě vydalo nakladatelství Argo. Člověk prýprudce rozumný z ní vychází jen jako jeden z mnoha zástupcůříše života, v němž všechny kroky řídí jediný hybatel – touhazachovat na této zemi své potomky a následovníky. Vše ostat-ní jsou jen více či méně účinné kroky vedoucí (nebo nevedou-cí) k cíli, jehož má být životem dosaženo. Povinnou literaturudoporučuji nejenom nevědoucím, ale i těm, kdo jsou z kvasudnešní doby vystrašeni či vrtí hlavou zoufalým nepochopením.Čtení je to totiž vysoce uklidňující. Naše civilizace je zjevně od-souzena k zániku, když přestáváme rodit děti a činit kroky, ježk rozmnožení napomáhají. Z pohledu evoluční biologie však natom není nic děsivého ani katastrofického. Civilizace prostěvznikají a zanikají a po nás přijde někdo jiný, komu nebudepromenáda v plavkách rušit klidné spaní.

Evoluce vytvořila pro své děti a kvůli rozmnožování mnohéparadoxy a zhůvěřilosti, jako například jelení parohy či pavíocas, jež neslouží k ničemu jinému než právě k rozmnožování,mimochodem stejně jako sexuální obtěžování. Z téhož důvodulidé po tisíciletí oceňují ženskou krásu a pořádají rozličné sou-těže, v nichž se ženská krása jako ta Helenina stále znovu po-tvrzuje. Změna pravidel jedné soutěže jistě mnohé naznačuje,avšak proč jsme se ocitli na tomto světě a kam jdeme, žádnýmnormativním krokem nezměníme. Stejně jako fakt, že navzdo-ry penězům, rozumu, vědě či jiným bohům, jimž se klaníme,k útesu podobni lumíkům nevratně míříme. Daniela Kovářová

................................................................................taschopný druh, nějak to překousneme. Naše civilizace a hra-nice států však budou vypadat podstatně jinak.

Možná jsem vás nepřesvědčil ani ve třech kapitolách. V po-řádku. Jedno byste si však odnést měli. Jestli máte skeptickounáturu, nevěřte všemu, co říkají skeptici. Když Václav Klausnavrhuje, že místo mrhání prostředků na klimatickou vědu má-me dát peníze na dnešní chudé, mějte se na pozoru. Na fiskál-ního konzervativce je to pozoruhodně komunistická myšlenka.Až vám budou skeptici tvrdit, že v osmém století bylo větší tep-lo než dnes, jelikož se Vikingové stěhovali na Greenland (v pře-kladu Zelená země), zeptejte se jich, kam se poděly ledovce,pokrývající Grónsko už miliony let. Takové vedro tam faktickynebylo ani za Vikingů.

Nedávno jsem četl recenzi na Klausovu knihu z pera Václa-va Vlka staršího (Neviditelný pes). Vlk cituje Singera, podlekterého se za posledních 18 000 let oceány zvedly o 120 met-rů. O pár odstavců později tvrdí, že kvůli tomu jevu leží pod hla-dinou moře celá města. Zarazilo mě to. Myslí snad Vlk, že mo-ře stoupalo ještě ve starověku, kdy existovaly městské státy?Opravdu antická města zmizela sto metrů hluboko pod hladi-nou? To by sakra muselo změnit celý tvar Středozemního mo-ře! Nahlédl jsem do literatury a zjistil, že během posledních 10000 let kolísala hladina moří v řádu metrů. Nahoru i dolů. Vlkpřebral od Singera správný údaj (moře stouplo o 120 metrů poposlední době ledové), a pak nám názorně předvedl, jak serodí klimatické mýty.

Skeptici, bděte! Martin Gilar

interkom 6-7/2018

chronoscop

27

Časem s vědou – červenO velkých činech vědy a techniky

Dne 30. června 1988 otiskl časopis Nature rozsáhlou studii tý-mu francouzského imunobiologa Jacquese Benvenista, vedou-cího Laboratoře imunofarmakologie v Národním ústavu lékař-ského výzkumu a profesora univerzity Paříž-jih. S tímto závě-rem: „Protilátky vyvolávají u bílých krvinek biologickou reakci,i když jsou tyto protilátky ve vodném roztoku zředěny tak, žeexistuje jen malá šance, aby se v jednom vzorku nacházelaalespoň jediná jejich molekula.“

Práce byla mnohonásobně recenzována a po-sléze uveřejněna; pokusy následně zopakovaliněkteří italští, kanadští a izraelští biologové.

Zatímco masmédia si pochvalovala, jakjsou vědci novým objevem zaskočeni, zasvě-cenci jásali nebo plakali. Jásali samozřejměhomeopaté, kteří se už dvě staletí snažili ouznání své nauky. Léčebná metoda homeo-patie, zjednodušeně řečeno, se snaží kurýro-vat podáváním silně zředěných (v homeopa-tické hantýrce „silně potencovaných“) látek,které v běžných koncentracích mohou léče-nou nemoc naopak vyvolat.

Nu a plakali naopak chemici a farmakolo-gové, kteří se řídili (dosud poznanými) přírod-ními zákony. Podle nich je rychlost chemickéreakce, ať už ve sklenici vody nebo v jakém-koli organismu, úměrná koncentraci reagují-cích látek. Jak tedy může reagovat něco, copo bezuzdném ředění v roztoku vůbec není?!

Že opravdu není, ostatně nemohli nepři-pustit i nejskalnější homeopaté. Při uváděnémhomeopatickém ředění C 60 (to znamená ředit roztok šedesát-krát jedna ku stu), nebo D 100 (stokrát zředěno 1:10), kdy vroztoku zcela zaručeně nemůže být ani jedna molekula původ-ní protilátky (ta se statisticky ztratila někdy v D 30 nebo C 15),přesto v Benvenistově experimentu mělo dojít k rozpadu bílýchkrvinek působením oněch již neexistujících protilátek.

Zastánci homeopatie tvrdili, že i látka do nicoty vyředěnázanechá v rozpouštědle, tedy vodě, informaci o své struktuře.Je tu ovšem podmínka: vodou se musí mezi všemi stupni ředě-ní intenzivně třepat (v homeopatické hantýrce „dynamizovatji“), aby tu strukturu „nezapomněla“. Voda pak si kýženou in-formaci „zapamatuje“, tedy udrží jakési otisky či stíny té látky,na které pak organismus „naletí“ a chová se proti nim jako pro-ti svým skutečným nepřátelům. Vypadalo to, že se zrodil novýobor (biolog a pozdější nobelista Sidney Brenner ho ironickynazval „imunologií vody“).

Pod tlakem vědecké veřejnosti redakce Nature požádalaprofesora Benvenista o reprodukování pokusu za přítomnostinezávislé komise složené z šéfredaktora a dvou expertů na od-halování podvodů. Ti společně dospěli k závěru, že Benvenistea jeho spolupracovníci „své výsledky dostatečně nezkontrolo-vali a že zřetelně podlehli sebeklamu“.

Kýžené výsledky se nedostavily nejen pro Nature, ale vzá-pětí ani v méně vypjaté atmosféře laboratoře pro alergii Rot-hschildovy nemocnice v Paříži, ve které „rekonstrukci činu“zorganizoval populárně naučný časopis Science et Vie.

Benveniste bojoval jako lev. Ztratil sice finanční podporuhomeopatické firmy, která jeho výzkum financovala, leč našelsi jinou. Konstruoval nové protokoly pokusů, formuloval dalšíhypotézy. Nepřesvědčil nikoho kromě poroty udělující ceny Ig-

náce Nobela, která ho (jako prvního) vyzname-nala hned dvakrát. Koncem roku 1993 pakbyla jeho laboratoř zrušena.

Dva a půl roku po vypuknutí „Benve-nistovy aféry“ byly na Pennsylvánské uni-verzitě objeveny ve vodě tzv. klastry, jiždříve prostorové shluky molekul vody. Jeto ovšem jev daný přírodními zákony, ur-čený za daných podmínek známým a dojisté míry předvídatelným rozložením me-zimolekulových sil. Sil slepých, vytrva-lých, důsledných, které by jakýkoli případ-ný „otisk“ dříve rozpuštěné látky v několi-ka pikosekundách přemazaly. Dlouhodo-bá paměť vody předpokládaná homeopa-ty tedy není možná.

Tady bychom mohli skončit, ale ne-uděláme to. 11. června 2003 švýcarskýchemik Louis Rey popsal tento pokus: Vtěžké vodě (která obsahuje pevnější, tudíž

potenciálně stabilnější vodíkové vazby me-zi molekulami vody) rozpustil chlorid sodný a

chlorid lithný a oba roztoky po homeopaticku zředil do ultimatak, že v nich nezbyl jedinký iont soli. Potom sofistikovanou in-strumentální metodou termoluminiscence při velmi nízké tep-lotě změřil strukturu čisté původní těžké vody a obou vod defacto rovněž čistých, avšak vzniknuvších vyředěním dříve ob-sažených solí k nule. A zjistil, že všechny tři vzorky obsahujíponěkud odlišnou strukturu vodíkových vazeb! Výsledky pakreprodukovala specializovaná termoluminiscenční laboratořv Paříži.

Tyto a další výsledky pak vedly až k domněnkám, že někte-ré druhy klastrů, třeba (H2O)17, by snad přece jen mohly sloužitjako komunikátory mezi molekulami proteinů… Nu, snad si tím-to zbožným přáním Jacques Benveniste těsně před svou smrtí(zemřel na podzim 2004) své pošramocené ego alespoň tro-chu „zhojil“…Dnes výrazně převládá názor, že homeopatie, pokud vůbec,funguje psychologicky, placebo efektem, tedy skrze pozitivníočekávání. Ale to už je jiný příběh. František Houdek

Odposlechnuto v ordinaciMůžu Vám na to předepsat nějaký homeopatika.Ne, díky, já nesladím.

................................................................................

interkom 6-7/201828

chronoscop

V trojúhelníku omylůTřeštění letitého popularizátora 76

Kdykoli nějaký výzkumník narazí na fakt, hraničící – váženomomentálním stavem poznání – se zázrakem, je třeba znásobitskepsi a kritičnost při jeho přijímání. To věděli už naši prapřed-ci. Anglický rebelující duchovní William z Occamu před necelý-mi sedmi staletími formuloval pravidlo úspornosti výkladu:Zbytečno činit s větším počtem jsoucen, co lze učinit s poč-tem menším.

Tato Occamova břitva platí pro drtivou většinupřípadů, pročež se jí vyplatí řídit. Kdyby tak alečinili úplně všichni a úplně vždycky, nebylo byvelkých objevů. Koperník, Darwin, Pasteur,Planck, Einstein, Freud a další by se po ná-ležitém oholení svých hypotéz spokojili skonvenčními výklady jevů, které by ne-vedly k objevům heliocentrismu, evo-luce přírodním výběrem, očkování,kvantové teorie, teorie relativity,nevědomí…

A tak není divu, že v přípa-dě Benvenistových výsled-ků (viz předchozí Časem svědou) badatelé hledalivysvětlení co nejpřirozenější. Vyloučíme-li lež či podvod, prvníse nabízí omyl. Jak vlastně vznikají omyly? Základním a z čistělogického hlediska vlastně jediným důvodem omylu je nedo-statek informací. Na hranicích neznáma nikdy nebudeme vě-dět dost na to, abychom mohli přímo a bez rizika omylu vyvo-dit jediný možný správný závěr. Naopak, vždycky budemealespoň trochu „hloupí“, jizlivě řečeno zabednění. Do hry osprávný výsledek – o pravdu, chcete-li – potom vstupují ještědva další aktéři: víra a vypočítavost. (Víru neboli přesvědčenílze považovat za pozitivní předsudek či naopak předsudek zanegativní víru, tedy nevíru. Výsledkem víry bývá falešný objev,výsledkem nevíry bývá přehlédnutý objev. Vypočítavost semůže vztahovat k prospěchu jednotlivce či jeho rodiny, to nej-častěji, ale i k manšaftu, partaji, národu, lidstvu, přírodě, země-kouli.)

Bez víry a vypočítavosti bychom museli mnohokrát častěji,takřka pořád říkat: nevíme. A to neděláme rádi… Přitom oba ty-to zdroje omylnosti vstupují do hry spontánně a bez našeho vě-domí; nemůžeme je vůlí eliminovat, i když o to usilujeme asnažíme se o maximální objektivitu.

Vezměme si za ilustrační příklad Benvenistův domnělý ob-jev paměti vody. Některé indicie naznačovaly, že hmotné nic vroztoku biologicky působí, pokud se tam předtím setkalos účinným něčím, což odporuje dosud známým poznatkůmz reakční kinetiky. Podle Occamovy břitvy muselo jít buď ochybu v průběhu pokusu, nebo o chybnou interpretaci naměře-ných dat. Výsledek měl být prohlášen za nevěrohodný, pokusza nezdařený. Jenže my nemáme rádi ani nepodařené poku-sy… Ať tak či onak, zasáhli vrození démoni víry a vypočítavos-ti. Jakkoli by to asi profesor Benveniste dotčeně popíral, jeho

hlubinné Já věřilo, že homeopatie funguje fyzikálně-chemicky(exaktně přírodovědecky, atomem a molekulou), nikoli pouzepsychologicky (duchovědně, slovem). Benveniste tedy podlehlvíře a s její pomocí zacelil mezery ve faktech. Podvědomě chtělvidět účinek, našel ho. Takovým lidem říkejme zaslepenci.

A konečně nelze pominout fakt, že dotyčný výzkum byl fi-nancován francouzským homeopatickým prů-

myslem, a ten nezajímala nějaká vědecká prav-da, ale důkazy o řádném fungování jeho pro-

duktů využitelné pro reklamu. Tohle Benve-nisteho vnitřní Já vědělo a ve snaze zajistit

si podporu i nadále se zachovalo jako za-prodanec.

(Být zaslepencem nebo zaprodan-cem ve vědě opravdu není nic těžké-

ho; badatel v okamžiku zrodu obje-vu operuje s neúplnými, děravými

informacemi, které musí nějakvyfutrovat do koherentní hypo-

tézy. To až později, když sevynoří četné potvrzující čivyvracející údaje, závěr pře-

stane být odvážný a stane se samozřejmým. A popularizátořimůžou machrovat v médiích.)

Ani ta nejtvrdší data ještě nejsou znalosti, ty z nich dělá te-prve interpretace, spoluformovaná lidskou zaslepeností a/ne-bo zaprodaností. Jinak řečeno, nestačí, na CO se díváme, alepodstatné je, JAK se na to díváme. A to tím víc, čím hloubějizkoumaný problém zasahuje od pouhé přírodovědy do lid-ských životů. U některých témat se tatáž fakta hodnotí různě avykládají zcela opačně podle přesvědčení (např. u vzniku a vý-voje života) nebo prospěchu (např. u domácích porodů neboumělé inteligence). Nádherně je to vidět na případu globálnízměny klimatu (Civilizační šok2, IK 5/2018, 23).

Shrnuto: Žijeme v trvalém bludu, že dokážeme poznat prav-du (a že se jí dokážeme řídit). Pravdu však nelze zcela poznat,ona bez našeho dotvoření často ani neexistuje. Pokud bychomsi to měli znázornit obrazně, pak výchozí bod jakéhokoli lidské-ho poznávání/usuzování/rozhodování leží uvnitř trojúhelníkuZZZ, jehož vrcholy tvoří stav deficitu informací (Zabedněnost),stav víry (Zaslepenost) a stav vypočítavosti (Zaprodanost).Z tohoto trianglu omylnosti není úniku. Abychom v něm, kdyžuž není zbytí, žili co nejrozumněji, musíme naplnit přinejmen-ším dva nutné předpoklady: Pravda by se měla vyplácet, nevymstívat, a víra vycházet co možná z faktů, ne ze lží čizbožných přání. Což je ale – jak ukazuje všudypřítomná realita– taky pouhé přání… František Houdek

OdposlechnutoKvůli čekání na České poště jsem dnes dobíhal vlak Čes-

kých drah. Naštěstí měl zpoždění. Začínám ten systémchápat…

................................................................................

interkom 6-7/2018

chronoscop

29

Časem s vědou – červenecO velkých činech vědy a techniky

Kdyby se dnes k operování či vedení porodu přistupovalov oděvu pocákaném krví a hnisem, jakož i se špinavýma ruka-ma, asi by to vyděsilo i člověka medicínou zcela nedotčeného.Ještě před 170 lety to ale bylo běžné, ba dokonce žádoucí –plášť připomínající řeznický svědčil o rozsáhlé praxi a ruce prá-vě vyndané z útrob mrtvoly zase o mazáctví nositele.

Výsledky takzvaných krvavých lékařských zákroků tomuodpovídaly: pooperační úmrtnost v nemocnicích dosahovalaaž šedesáti procent! O moc lepší to nebylo ani v porodnicích,kde zase řádila metla jménem horečka omladnic (otrava krvenásledkem infekce porodních cest). Pravděpodobně první, kdozavětřil stopu, byl americký lékař Oliver Holmes, který v roce1843 konstatoval, že horečka omladnic „je tak nakažlivá, želékaři a ošetřovatelky ji často přenášejí z pacientky na pa-cientku“, a jako řešení navrhl, aby se lékaři přicházející z pitev-ny nebo od nemocné převlékli a důkladně si umyli ruce rozto-kem chloridu vápenatého. Jeho významný kolega to ihnedohodnotil jako „bláznivý nápad“ a dodal autoritativně: „Případyhorečky omladnic raději připisuji náhodě nebo osudu.“

A v Evropě? Kupříkladu na jedné ze dvou vídeňských po-rodnických klinik té doby horečka omladnic zabíjela přes dese-tinu původně zcela zdravých maminek! Přitom na sousední po-rodnické klinice jich ze stejného důvodu umírala sotva setina…(To se samozřejmě brzy rozkřiklo. Kvůli pravidlu, že kliniky sev příjmu pravidelně střídaly, ženy v zoufalé snaze vydržet naten správný den spontánně rodily při čekání na chodníku předtou „lepší“ klinikou.)

Lékaři to všechno registrovali, ale moc je to nezajímalo,prostě to přičítali vyšší moci. Jen jeden se jí dokázal vzepřít abojovat za ženy, odsouzené ve své těžké i krásné hodince ktrýznivé smrti. Mladý asistent Ignaz Semmelweis (narozen 1.července 1818) začal obě porodnice srovnávat ze všechmožných hledisek. Všiml si třeba, že jeho („špatná“) klinikaslouží k výcviku mediků, zatímco ta „dobrá“ k výcviku porod-ních bab. Ve stejné době náhle zemřel jeden ze Semmelweiso-vých přátel, patolog českého původu Jakub Koletschka. Pora-nil se při pitvě a dostal otravu krve nápadně podobnou horečceomladnic. Bystrý asistent z toho vyvodil, že rodičky infikují me-dici, kteří je přicházejí vyšetřovat rovnou z pitevny. Budoucí bá-by přece nepitvají! A tak se jednoho květnového dne 1847 navstupních dveřích porodnického oddělení objevuje písemnýpříkaz, aby si všichni, kdo přicházejí z pitevny, důkladně umyliruce v lavorku s chlorovou vodou. Odhodlaný novotář pakvlastním tělem brání pánům medikům ve vstupu, dokud jejichruce nepáchnou dezinfekcí… Během dvou let úmrtnost pokles-la z 11,4 na 1,27 procent! Porodnictví i chirurgie s nedávno ob-jevenou narkózou (1846 v Americe) mohly zahájit nový věk.Skutečnost však byla méně útěšná: Přednosta svého příliš ak-tivního asistenta vypudil z kliniky a úmrtnost se brzy poslušněvrátila na dřívější hrozivou úroveň. (V zájmu spravedlnosti nut-no dodat, že vznětlivý, nervově labilní Semmelweis neměl dosttaktu ani trpělivosti k prosazování svých názorů a snadno se

uchyloval k urážkám a obviněním. Taky ho nenapadlo potvrditsvoji představu mikroskopickým vyšetřením. Uviděl by strep-tokoky, srovnal by je s těmi z jiných sepsí a měl by ke svým do-mněnkám věcný důkaz.)

Triumvirát významných vídeňských profesorů medicíny –Češi Karel Rokitanský a Josef Škoda a Moravan FerdinandHebra – nakonec zhrzeného kolegu přemluvili, aby své před-stavy o původu horečky omladnic – sepse vysvětlil kolegůmz Vídeňské lékařské společnosti. Stalo se v květnu 1850. Ob-vykle nesmělý, nevýřečný Semmelweis si vedl nečekaně dob-ře; zaujatá diskuse pokračovala i na zasedáních v červnu a čer-venci. Nakonec předsedající uzavřel, že spíkr dosáhl v obhajo-bě svých teorií znamenitého úspěchu. Jenže – zatímco opo-nenti své výhrady zeširoka publikovali, Semmelweis neotisklzhola nic, jako by jim vyklidil pole! A co hůř – uraženě odmítlméně významné klinické místo, nepřijal ani nabídku k financo-vání dalšího výzkumu a utekl z Vídně do rodné Budapešti. (Kni-hu o infekčním původu horečky omladnic a její prevenci vydalaž v roce 1861, již zapomenutý. Tři roky poté Louis Pasteurpoprvé důkladněji popsal život a rozmnožování mikrobů.)

Deprimovaný marným bojem, omezený psychickými prob-lémy a podle nejnovějších poznatků posléze i sužovaný Alzhei-merovou demencí, začal Semmelweis chátrat. Nakonec dobřemíněným podvůdkem příbuzných a přátel, kteří se báli o jehoživot, skončil ve vídeňské psychiatrické léčebně. S tím seovšem odmítl smířit, pročež při jednom ze svých záchvatů „ne-poslušnosti“ dostal od ošetřovatelů tehdy běžnou výchovnounakládačku. Schytané rány se mu zanítily, a tak doktor IgnazSemmelweis 13. srpna 1865 zemřel na to, proti čemu celýživot marně bojoval – na otravu krve. Dějinnou ironií den předjeho smrtí chirurg Joseph Lister v Glasgowě provedl první anti-septickou operaci. František Houdek

Září a říjen v JotunheimuFantasy klub Liberec ve spolupráci s knihkupectvím Jo-

tunheim pro vás v následujících měsících připravili pořady Zá-zračný svět Jany Rečkové a v říjnu seznámení s postapoka-lyptickým steampunkem Mesopotamis Lukáše Vavrečky.V listopadu se těšte na Jana Kotouče, jemuž má vyjít nová kni-ha.

Ve středu 5. září budou z knih Jany Rečkové předčítat jejínejbližší přátelé, spisovatelé Františka Vrbenská a libereckýrodák Jan „Šaman“ Kovanic, kteří četbu proloží vzpomínkamina Janu.

10. října představí Lukáš Vavrečka svoji právě v naklada-telství Epocha vycházející knihu.

Listopadové datum ještě k dispozici nemáme, jisté však je,že to bude opět nějaká středa a přijede za námi Honza „Joh-nak“ Kotouč, který zde má své čtenáře...

Knihkupectví "Svět Jotunheim" najdete v Železné ulici za li-bereckou radnicí vždy od 18.00. Fantasy klub Liberec

................................................................................

interkom 6-7/201830

chronoscop

Příliš měkcí pro věduTřeštění letitého popularizátora 77

Špičkoví badatelé se pravidelně pohybují na hranici nezná-ma, za kterou nic není jisté. Na to jsou zvyklí, dokonce je tovzrušuje a baví. Co je deptá víc, bývá odmítavá reakce okolí.Laikům se totiž pokročilý vědecký výzkum jeví coby činnostzdravým rozumem už nepochopitelná a veskrze neužitečná, je-likož na ní nelze rychle vydělat. Běžní otcové od rodin a mámyod dětí, vyznavači hesel „bližší košile než kabát“ a „co je do-ma, to se počítá“, proto považují výzkumníky za hračičky, podi-víny, dokonce za parazity, na které my všichni doplácíme zvlastní kapsy. (V takové společnosti vědec stěží vyhraje příméprezidentské volby, například.)

Ale i nedůvěra zástupů se dá vydržet. Na co ale bývají bá-davci mimořádně hákliví, je osud jejich objevů. Vypiplat je,představit je kolegům a potom sklízet jejich uznání, toť nejtvrd-ší dostupná vědecká měna. A naopak – nepochopení, tím spíšpak odmítnutí přináší nejhorší možné utrpení. Takové, že honěkteří psychicky slabší jedinci neunesou. Truchlivý příběh Ig-náce Semmelweise už známe z předcházejícího textu, zde jeněkolik dalších.

Julius Robert Mayer si jako mladý lodní lékař všiml, že vtropech mají lidé v žilách světlejší krev než doma v Německu.Přičetl to vyššímu obsahu kyslíku v krvi. Nejspíš se ho v tká-ních spotřebovalo míň než v chladnějších pásmech… Pokudale v tropech pro stejný fyzický výkon stačí „spálit“ méně pot-ravy (a zachovat tudíž víc kyslíku v krvi), pak energetický defi-cit musí být nějak pokryt okolním teplem! Práce a teplo a che-mická energie z potravy mají tedy společnou podstatu a mo-hou se vzájemně zaměňovat!

Tak Mayer kolem roku 1840 objevil zákon zachování ener-gie. Článek o tom však nikde nepřijali. A když si ho vydal sám,fyzikové s ním odmítli diskutovat, byl pro ně pouhý fantazírujícíamatér. Po letech tahanic Mayer v depresi vyskočil z okna. De-vítimetrový pád přežil a skončil na rok v blázinci. Mezitím ang-lický sládek se zálibou ve fyzice James Prescott Joule zákonzachování energie experimentálně potvrdil. A Mayer se dočkalzásluh.

„Lidé si myslí, že geniálně nadaný člověk je nadán i geniálníschopností k překonání všech obtíží. Mezi géniem a houževna-tostí není však nejmenší spojitosti, pravděpodobně můžemepřipustit domněnku, že vynikající vzdělání génia, pokud jde ojeho geniální nadání, mu nedovoluje příliš se zabývat uměním,jak se vítězně probíjet všedním životem. Logický závěr tedy je:Probije-li se génius, dalo mu to více práce než komukoliv jiné-mu… Kdo tedy náhodou není i mimo geniální nadání výjimečněobdařen i neobyčejným nadáním k boji se životem, ten má pra-málo vyhlídek, že obstojí v životním boji, nedostane-li se mupřitom pomoci.“

Tohle napsal německý vynálezce naftového motoru RudolfDiesel. Věděl, o čem mluví. I on si po nervovém zhroucení po-byl v blázinci, když neustál potíže růstu svého výtvoru ani oče-kávání investorů. Nakonec v roce 1913 skočil do moře a utopilse.

Rakouský fyzik Ludwig Boltzmann vypadal jako dobromy-slný méďa. Už během studií ho zaujala Maxwellova kinetickáteorie plynů. Boltzmann ji pomocí teorie pravděpodobnosti astatistiky matematicky zpracoval a přitom ho napadlo propojitmechanické pohyby bezpočtu mikroskopických částeček vsystému se změnou jeho entropie (míry neuspořádanosti).Růst entropie vyvolaný spontánním pohybem atomů a mole-kul, dovodil Boltzmann, je de facto fyzikálním obrazem jedno-směrného plynutí času. Úchvatná myšlenka! Však si ji takypěkně odskákal. „Jakési atomy, které nikdo dosud ani neviděl,že ukazují směr času?!“ Zavilý odpor, nota bene spíše filosofic-ký než fyzikální, Boltzmanna hluboce zasáhl. Stále častěji upa-dal do deprese, na přelomu století se poprvé pokusil o sebe-vraždu. Koncem léta 1906 odjel s rodinou k moři. Když si ženas dcerou šly zaplavat, oběsil se na okenním rámu.

Jeho písemnosti obsahují i tuto výmluvnou větu: „Jen jedi-ná myšlenka naplňuje mé činy a mou mysl – další vylepšovánímé teorie. Neobětovat se pro ni by pro mne znamenalo přílišmnoho; tato teorie je vlastně obsahem celého mého života.“

Další tři příklady z plejády jen letmo: Francouzský vynález-ce optického telegrafu Claude Chappe neunesl závist a intrikyokolí a v roce 1805 skočil do studny na zahradě, kde jeden ta-kový telegraf (cosi jako dvojramenný semafor na sloupu) fun-goval.

Námořní kapitán Robert Fitzroy (velitel lodi Beagle, která sDarwinem obeplula svět) zorganizoval v Anglii meteorologickáměření a jako první sestavil mapu, kterou nazval synoptická(česky souhledná). Když potom od sběru dat postoupil k před-povědím počasí, učené kruhy ho taktně (jsme přece v Anglii)nazvaly šarlatánem. Takovou potupu Fitzroy nevydržel a naden čarodějnic roku 1865 si podřízl břitvou krk. (Jeho předpo-věď na 1. máj nicméně vyšla perfektně.)

Američan Edwin Howard Armstrong hned několikrát vý-znamně přispěl k rozvoji rozhlasu. Současně ale vedl nekoneč-né právní spory s konkurencí. Vyčerpaný a zklamaný, v roce1954 ukončil svůj život skokem z okna jednoho z newyor-ských mrakodrapů.

František Houdek

OdposlechnutoAlegorická loď Pirátské strany na Prague Pride mi připome-

nula vtip: Syn přijde domů s náušnicí v uchu. Otec se na něj po-dívá a povídá „Víš, synku, odnepaměti nosili náušnice v ušíchbuď piráti, anebo buzeranti. Takže doufám, že když se teď po-dívám z okna, uvidím na ulici tvůj škuner.“

Pohlaví jsou jako věže WTC.Kdysi byla dvě a dnes je to velmi citlivé téma.

Někdy se vyplatí najmout za minimální mzdu lidi, kteří před-stírají, že jsou umělou inteligencí, která předstírá, že je člově-kem. Gregory Koberger

................................................................................

interkom 6-7/2018 31

film a divadlo

DOGMAANT-MAN A WASP – marná sláva, jakkoliv bych chtěl, tak že jelepší než jednička, to nemohu říct. Ale vtipy se zmenš- a zvět-šováním jsou pořád dobré a pořád tu vítězí civilní pojetí nad pa-tosem a i tenhle díl patří mezi moje nejoblíbenější komiksovésnímky... ...jen je otázka, jak to bude dál, protože epilog chcetuhle sérii evidentně začlenit do marvelo-filmo-univerza, kterénabralo neblahý směr...

PRVNÍ OČISTA – je prostě první a jestliže z ní autoři nedokázali vy-těžit náležitě tísnivou atmosféru, nic dalšího už v ní k vytěženínení. Lidé se zabíjejí poněkud rozpačitě a snaha předhodit vámdealera drog jako správného chlapíka nefunguje – a ani ne-může! Filip Gotfrid

OdposlechnutoPokud je pravda, že se na každou svini někde vaří voda, tak

to celkem vysvětluje globální oteplování…

Onehdy se mi jeden šťastný otec chlubil fotografiemi svýchkrásných dětí, chtěl jsem mu udělat radost a tak jsem prohlá-sil, že pravidlo „Čím hloupější sedlák, tím větší brambory“ mádaleko širší obor platnosti, než by se zdálo. Kupodivu jsem hopříliš nepotěšil.

Feministky jen chtějí, aby se s nimi zacházelo stejně jakos hezkými holkami.… @Posledniskaut

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.Budeme žít tak, že nám naše děti a vnuci budou závidět.Nikdy v životě se nic takového nestalo, a už je to tady zase.

Viktor Černomyrdin....................................................................................................................................................................Marie Terezie očima Marie Antoinetty a generála LaudonaPřesně po půl roce jsem obdržel poštou zase obálku od p. Ně-mečka. Opět si na mě vzpomněl a zaslal mi svou novou knihu –již pátý díl Velikánů do kapsy, série životopisů osobností čes-kých dějin pro mládež.

I v pátém pokračování se p. Němečkovi daříudržet návaznost knihy na aktuální výročí. Le-tos si připomeneme století od skončení téměřčtyřsetletého spojení s Rakouskem.

Volba pí Marie Terezie dává jedinečnoumožnost zamyslet se nad počátkem moderniza-ce říše, z níž vyrostla i česká národní společ-nost.

Byť jsem samozřejmě kladně zaujatý vůčiautorovi a připouštím, že mi čtenář nemusí dů-věřovat, tato kniha se mi prostě velice líbila.

Opět přináší osvědčenou kombinaci empa-tie, schopnosti podat příběh jejíma očima a vý-tečné podání kritérií, kterými měřit lidský život.Jsou mezi nimi jistě selský rozum, soucit, odvaha, rodina, akti-vita, optimismus, podnikavost, vzdělání či činnost ve veřejnémzájmu.

Jakkoliv bych si o sobě rád myslel, že jsem amatérský mi-lovník české historie a mám na příslušné úrovni nějaký pře-hled, byl jsem překvapen, že moje vědomosti o konání pí MarieTerezie jsou dost mlhavé a nespojité. Z gymnázia mi utkvělaasi jen hesla centralizace a germanizace. O válkách o dědictvíhabsburské a sedmileté válce jsem sice měl povědomí, ale pře-ci jen bych řekl, že z mého pohledu mi byla tereziánská dobapodávána s přílišným důrazem na ideologické a státoprávnípojmy.

Proto mi připadá osvěžující vyprávění podávané zde, kterése naopak zaměřuje na schopnosti a jednání jednotlivců a nakonkrétní inovace hospodářského, právního a obecně praktic-kého života vůbec, k nimž došlo právě za vlády pí M. T. Z tako-

vého pohledu vycházejí její posouzení mnohem kladněji. Pře-hledně jsou podány záležitosti jako ukončení čarodějnickýchprocesů, postavení Židů, historie rakouského Slezska a zvlášt-

ní osud Hlučínska, zavedení příjmení, vznik ka-tastru nemovitostí a související úprava zdanění,stavební předpisy (povinné zděné komíny),podnikání jejího manžela (a souvislost s ra-kouskými státními financemi) apod. Pozoru-hodné je připomenutí tereziánského pokusu ozměnu životního stylu uherských Romů, jejichžrodiny byly úředním násilím rozbíjeny, dětivrchností převychovávány a všichni nucenik usazení jako rolníci.

Kniha se mi velice líbila, a tak jsem opako-val pokus o to, aby si ji přečetlo mé potomstvo,jehož starší část je přesně ve věku, pro kterýkniha určena. Přiznávám pokorně, že (přes od-por manželky) jsem klesl tak hluboko, že jsem

se pokusil děti uplatit penězi. Starší měl však nehoráznépožadavky, takže jsme se nedohodli a číst mnou stanovenou li-teraturu nadále odmítá. Mladší je jako obvykle snaživější av dojemné snaze se mi zalíbit (a vydělat si) jsme se pustili doknihy o p. Karlu IV. (druhého Velikána do kapsy); bohužel vtomto případě je problém ve slabší sedmileťákově historickéorientaci.

První věta knihy: I kdyby nás o půlnoci vzbudili, o Marii Te-rezii bychom každý uměli říct aspoň pár slov.

Poslední věta: Všechny její děti by chodily do kroužků:uměly by hrát na nějaký hudební nástroj a mluvit cizími jazyky,některé by malovaly a ještě jiné by jezdily na výpravy se skaut-ským oddílem.Databáze knih: 100 % (ze 2 hodnocení) Jára Míkovec(Velikáni do kapsy #5, Tomáš Němeček) Tomáš NěmečekNakladatel: Mladá fronta 2018, 136 str., 199 Kč

NON FICTIONMatt Ridley

Evoluce všehoJak malé změny přetvářejí svět

Před (dvaceti) roky jsem zažil překvapení, když jsem se dověděl,že Robert Wright, autor Morálního zvířete, není uznávaný příro-dovědec a evoluční biolog, ale „pouhý“ novinář a popularizátorvědy. Mám za to, že naše univerzity by se podbízely s profesura-mi komukoli, kdo by dokázal psát knihy na jeho úrovni.

Asi jsem tedy mohl být varován, nicméně když jsem se do-věděl, že Matthew White Ridley, pátý vikomt Ridley, známý ja-ko Matt Ridley, jehož Červená královna svou odborností častopřesahovala mé schopnosti věc plně pochopit, je také jen novi-nář (a občas bankéř, podnikatel a člen Sněmovny lordů), došlomi, že v anglosaském světě je popularizace vědy úctyhodnázáležitost, které se nevěnují jen ti, kdo ve vlastním výzkumuneměli dost schopností nebo štěstí.

Takže po již zmíněné Červené královně (Mladá fronta,1999; Portál, 2007; Argo a Dokořán, 2017), Původu ctnosti(Portál, 2000), Genomu (Portál, 2001) a Racionálním optimis-tovi (Argo a Dokořán, 2013) se k českému čtenáři dostáváRidleyho poslední kniha Evoluce všeho: Jak malé změny pře-tvářejí svět (The Evolution of Everything: How New IdeasEmerge, 2015).

Touto knihou podnikl Matt Ridley útok na všeobecně rozší-řenou představu, že svět je celý naplánovaný a že všechno mu-sí být řízeno shora. Svět, jak podrobně dokládá, je naopakprostoupen nikým neplánovanou a neřízenou evolucí, která jezdrojem a motorem všeho důležitého nejen v přírodě, ale i vespolečnosti; nové věci vznikají spontánně, v drobných a po-stupných přírůstcích, zákonitě a metodou pokusu a omylu –všechno jsou to různé verze biologického principu přirozenéhovýběru, ať jde o jazyk, trhy, vynálezy, morálku, náboženství ne-bo internet. Většina lidského světa tedy není výsledkem lidské-ho ani jiného plánu, ale produktem lidského konání.

Ridley věří v iniciativu lidí a trh, upozorňuje, že se často mluvío selhání trhu a skoro nikdy o selhání státu, a že když něco ne-umí dobře trh, vůbec z toho neplyne, že to stát zvládne lépe.

Vezměme si šest základních potřeb člověka: jídlo, ošacení,zdraví, vzdělání, přístřeší a dopravu. Zevrubně lze říci, že vevětšině zemí trh zajišťuje potraviny a oblečení, stát poskytuje

zdravotní péči a školství, zatímcobydlení a dopravní služby často ob-starává směsice trhu a státu [...]Není nápadné, že ceny potravin a ob-lečení za posledních padesát let takř-ka neustále klesaly, zatímco nákladyna zdravotní péči a vzdělání trvalerostly? ZR

Matt Ridley: Evoluce všeho: Jak malézměny přetvářejí svět. Přel. Petr Hol-čák, Argo a Dokořán, 2018, 304 str.,399 Kč

Japonská bohemistikaJarda Olša, jr., nyní náš velvyslanec na Filipínách, právě shro-mažďuje původní české SF/F knihy jako dar českých fantastůjaponské bohemistice. Tedy jako obyčejně to vlastně shro-mažďuju já.

V září vyjde antologie české SF v japonštině, možná sivzpomenete na info o návštěvě její překladatelky Kiyomi Hira-no v Praze, Jeho Excelence pojede na tokijský křest a proslovípřednášku a doveze náš dar.

Klasiku dáváme dohromady v antikvariátech a od sbě-ratelů, pro novinky jsme se obrátili na nakladatele, zda byneměli zájem tímto způsobem (asi bez viditelného ko-merčního efektu) prezentovat svou současnou produkci.

Zatím pozitivně odpověděla nakladatelství Albatros,Argo, Epocha, Host, Millennium Publishing, Poutník, Tri-ton...

J. Olša jr. si u mě knihy vyzvedne okolo 1. 9. tohoto ro-ku, čili pokud máte zájem, aby se nějaká vaše nejspíšepovídka (někdy v příštích letech) třeba dostala do hledáč-ku některého japonského bohemisty-fanouška fantastikya třeba vyšla v nějakém japonském časopisu, můžete mina adresu Interkomu poslat své dílo. Zdeněk Rampas

................................................................................