Islámská právní kultura – prameny práva

Božské a lidské právo

Šaría – „cesta“, je souborem Bohem zjevených pravidel, nezávisí na autoritě žádného pozemského zákonodárce nebo jednotlivce

Fikh – „porozumění záležitostem náboženského

zákona“, pravidla práva získaná z šaríi na základě metod nalézání a odvozování norem - islámská právní věda

Korán – charakteristika

Korán je svatým písmem muslimů a obsahuje sbírku textů, které přednášel Mohamed v průběhu své prorocké činnosti

Je rozdělen na 114 kapitol (súr) a asi 6200 veršů Přesný počet veršů závisí na počítání té které

badatelské školy, pohybuje se mezi čísly 6204 až 6236

Rozsahem textu odpovídá Korán zhruba křesťanskému Novému zákonu

Korán – súry

Mekkánské súry - zabývají se otázkami víry, jedinosti Boží, Posledním soudem, prorockým posláním Mohameda a obecnými morálními a etickými výzvami

Medínské súry - více se objevují konkrétní návody pro řešení otázek, které bychom nazvali právními - je to dáno změněným postavením Mohameda jakožto státníka a vojevůdce

Korán – obsah

Korán jako celek nelze považovat za právní nebo ústavní dokument

Pouze necelá desetina veršů se vztahuje k právním otázkám, zbytek se týká hlavně víry a morálky

Právní ustanovení Koránu (obsažené ve zhruba 350 - 600 verších) řeší víceméně nahodile a většinou nesystematicky otázky, které se v průběhu Mohamedova prorockého působení objevily a bylo nutno je nějak rozhodnout

Korán – právní verše

Jde o ustanovení upravující právní vztahy např. v oblasti dědického či rodinného práva, které „novelizují“ stávající zvykové právo

Jedná se např. o zákazy některých zavrženíhodných předislámských zvyků a praktik – např. zabíjení novorozeňat ženského pohlaví, úrok, hazard, neomezená polygamie

Obecně však Korán potvrzuje existující zvyky a právní instituty arabské společnosti a pouze přináší dílčí změny

Někdy jde o inovace na dobu svého vzniku revoluční

Korán – obecné a speciální normy I.

Ustanovení Koránu lze též dělit na obecná a speciální Obecným bude ustanovení „Bůh však povolil prodávání a

zakázal lichvu“ (2:275) Speciálním bude např. příkaz „Cizoložnici a cizoložníka

zbičujte, každého z nich sto ranami!“ (24:2) V oblasti trestního práva se Korán zabývá pouze

trestnými činy jako je vražda, krádež, loupežné přepadení na cestách, cizoložství, křivé obvinění z cizoložství a opilství

V případě ostatních trestních deliktů nechává na komunitě a jejích představitelích, aby je specifikovali a určili konkrétní sankci

Korán – obecné a speciální normy II.

V otázkách občanskoprávních a mezinárodních jsou stanoveny většinou jen obecné principy

Obchodní a závazkové právo má podrobnější podklad v sunně.

Ústavní právo má též jen velmi obecné základy – doporučena je konzultace a vzájemná porada při správě obce, je stanoven princip rovnosti všech muslimů a chráněn status jinověrců, detaily ústavního zřízení chybí.

Konkrétnější normy se týkají otázek, kde je třeba zabránit sporům a kde zároveň došlo k určitým reformám – zejména v právu rodinném a dědickém.

Sunna

Výraz sunna označuje stezku, vyšlapanou cestu, přeneseně pak zaužívaný způsob chování a také „normativní praxi“.

Sunna může být obecně dobrá i špatná, ustavená jednotlivcem i komunitou.

Ve staré Arábii označovala kontinuální praxi kmene či společnosti, jež se dědila po předcích.

Opakem sunny je bida, tj. inovace, pro niž neexistuje precedent a která nemá spojitost s minulostí.

Pojem bida má většinou negativní konotace, označuje se jím nejčastěji „nevhodné novotářství“.

Sunna a hadís

Slovo hadís („novina“, „hovor“, „vyprávění“) označuje spíše konkrétní zprávu o činech a výrocích Proroka Mohameda a jeho Druhů

Sunna je celým souborem těchto tradic nebo též právem, které je z hadísů odvozeno

Hadís je nositelem a zdrojem sunny Šíité uznávají jenom ta podání, která se opírají o

autoritu Alího a jeho potomků a stoupenců. Odmítají sunnitské sbírky hadísů a ve zvláštní úctě

mají knihu údajných výroků Alího a další čtyři vlastní soubory tradic

Autorita sunny

Autorita sunny je opřena o Korán - „On je ten, jenž poslal mezi národy nevědomé posla z řad jejich, aby jim přednášel znamení Jeho, očistil je a Písmu a moudrosti je naučil, zatímco dříve žily v bludu zjevném.“(62:2)

Ještě jednoznačnější je verš, který přikazuje muslimům poslušnost Bohu, Prorokovi a těm, kdo mají v komunitě autoritu. V případě sporu se pak mají obracet na Boha a jeho Posla – „Vy, kteří věříte! Poslouchejte Boha a poslouchejte posla a ty, kdož mezi vámi mají autoritu! A jste-li ve sporu o nějakou věc, předejte její rozhodnutí Bohu a poslu - jestliže věříte v Boha a v den soudný!“ (4:59)

Význam sunny

I mnohé další náznaky činí ze sunny pramen práva velkého významu (zvláště vzhledem k omezenému rozsahu Koránu) a logicky i předmět podrobného a pečlivého zkoumání ze strany právníků a teologů.

Hadísy jsou rozdělovány do mnoha kategorií - podle spolehlivosti, obsahu, způsobu předání, osob, jež tradici předaly atd.

Každý jednotlivý hadís se ještě dělí na dvě části – tvoří jej isnád, tj. řetěz tradentů, kteří zprávu jeden druhému postupně předali, a matn, tzn. samotné sdělení, zpráva, svědectví.

Klasifikace sunny

Verbální sunna se skládá z výroků Proroka o konkrétní věci, skutku, záležitosti.

Skutková sunna zahrnuje činy Proroka a způsob, jakým řešil problémové otázky (např. uzavření smlouvy, jednání s nepřítelem) nebo prováděl určité povinnosti.

Konkludentní sunna zahrnuje skutky, výroky a praxi jiných osob, o nichž se Prorok dozvěděl a které schválil, ať už výslovným souhlasem nebo mlčením.

Právní a neprávní sunna

Neprávní sunna se týká hlavně běžného Mohamedova života a není závazným pramenem. Způsob Prorokova odívání, obliba určité barvy či jídla naznačuje většinou pouze skutečnost, že příkladmo uvedené jednání je přípustné.

Otázky lékařské, zemědělské apod. (netýkající se Mohamedovy prorocké mise), a stejně tak řešení podmíněná přechodnými okolnostmi (např. způsob provedení útoku na nepřítele) nemohou tvořit podklad pro stanovení norem šarí‘y.

Výjimky a specifické situace vztahující se pouze na Mohameda (např. počet manželek vyšší než čtyři) nemohou zakládat obecná pravidla

V některých případech je sporné, kam kterou tradici zařadit – způsob zastřihávání kníru, nošení plnovousu.

Plynulé hadísy

Pokud jde o isnád, dělíme hadísy na „plynulé“, jejichž řetězec tradentů je nepřerušený a vede až k Prorokovi a „přerušené“.

Mutawátir („plynule se opakující“) - hadís je předán velkým množstvím rozdílných osob, které se nemohly navzájem domluvit na lži. V každé generaci existuje velký počet tradentů.

Mašhúr („dobře známý“) - hadís je na počátku doložen jen jedním nebo dvěma druhy Prorokovými, ale stal se tak známým, že byl dále předáván již nezjistitelným počtem lidí.

Áhád („osamocený“) - hadís je zprávou předanou jedním či více tradenty, nesplňuje-li nároky kladené na mutawátir nebo mašhúr. Pokud není věrohodnost jeho obsahu podpořena dalšími, vnějšími okolnostmi nebo důkazy, není relevantním zdrojem poznání.

Sunna a Korán

Sunna je jedním ze dvou nejdůležitějších pramenů islámského práva spolu s Koránem.

Korán je primárním pramenem šaríi a při hledání právní normy je třeba se obracet nejdříve k němu, teprve poté k sunně.

Stanoví-li Korán jasnou normu, má jeho ustanovení přednost, i kdyby mu sunna protiřečila.

Jelikož se má za to, že sunna vykládá Korán, neměly by mezi oběma prameny vznikat rozpory

Když se tak stane, je třeba se pokusit výkladovými metodami zesouladnit sporná sdělení a pokud se to nepodaří, naznačuje to pochybný původ tradice.

Idžtihád

Idžtihád představuje v islámském právu kvalifikované použití vlastního úsudku – na něm závisí nejen výklad primárních pramenů práva, ale jsou s ním úzce spjaty i ostatní prameny.

Prostřednictvím idžtihádu jsou primární i sekundární prameny navzájem propojeny v jeden celek

Idžtihád je považován za kolektivní povinnost učenců (mudžtahidů). Individuální povinností se stává idžtihád pro mudžtahida jen případě, kdy není zbytí (např. kdyby jinak utrpěla spravedlnost) a též v otázkách, které se mudžtahida osobně dotýkají.

V ostatních případech je idžtihád jen doporučený a zůstává kolektivní povinností.

Zakázaný je naopak idžtihád v případě, kdy by protiřečil zřejmým a jednoznačným normám Koránu a sunny.

Laici jsou povinni následovat pohled kvalifikovaných učenců – není přípustné, aby samostatně interpretovali právo.

Idžma

Idžma je třetím hlavním pramenem islámského práva. Výraz idžma lze přeložit jako „stanovit“, „rozhodnout“

nebo „shodnout se“ na něčem. Právnicky je pojem idžma definován jako jednomyslná

shoda mudžtahidů muslimské komunity v jakékoliv otázce, ohledně jejíhož řešení bylo dosaženo konsensu v období následujícím po smrti Proroka Muhammada.

Podle některých učenců měla idžma zahrnovat souhlas všech věřících, dle některých stačila i shoda názorů jedné generace ulamá z jediného teologického centra, převládla ale koncepce konsensu všech muslimských učenců.

Legitimita idžma

Oprávněnost užití idžma jako pramene práva má podklad v Koránu i sunně - „A kdo odpadne od posla poté, co mu bylo jasně ukázáno správné vedení, a sleduje pak cestu jinou než věřící, k tomu obrátíme se zády, tak jako on se obrátil,….“

Neomylnost komunity jako celku je dovozována z verše, který zapovídá odklon od cesty, kterou sledují ostatní věřící.

Cestou se zde rozumí konsensus věřících v otázce směřování obce - opuštění této cesty se rovná odmítnutí Proroka, resp. samotného Boha.

Z hadísů jsou nejcitovanější Muhammadovy výroky „Má komunita se nikdy neshodne na omylu“ a „To, co muslimové považují za spravedlivé, je spravedlivé i v očích Božích“.

Idžma a šíité

Ne všemi byla koncepce idžma jednoznačně přijata – zejména šíité idžma v podstatě odmítají.

Jediný legitimní konsensus je podle nich takový, který vychází z názoru Bohem vedeného (šíitského) imáma, jenž skrze Alího získal pověření a schopnosti k neomylnému vedení komunity.

Ostatně ani v rámci sunnitů nepanovala vždy jednota názorů na šíři okruhu tvůrců konsenzu a další otázky.

Podmínky idžma

Předně musí v době, kdy se objeví sporná otázka, existovat více mudžtahidů, kteří se problémem zabývají a jejichž názory jsou zpočátku odlišné (nestačí jediný odborník).

Dále je nutné, aby nakonec dospěli k jednomyslné shodě v řešení – existence minoritního názoru vznik idžma vylučuje, neboť znamená, že někdo z jedné nebo druhé strany se mýlí.

Konečně shoda mudžtahidů musí být explicitně vyjádřena – slovem, písmem (např. fatvou) nebo činem, tj. rozhodnutím v konkrétní věci.

Idžma v moderním právu

V současné době je koncepce idžma stále častěji podrobována kritice a objevují se též názory žádající revizi klasického pojetí konsensu.

Navrhován je „transfer“ oprávnění k výkonu idžtihádu od jednotlivých učenců na zákonodárná shromáždění, navrhuje se též zapojení laiků znalých užších odborných otázek do procesu vzniku společného stanoviska, tedy legislativního řešení.

Namítá se, že moderní legislativa muslimských zemí je tak jako tak v podstatě výsledkem kolektivního idžtihádu, byť zákonné normy neobsahují vždy odkazy na prameny šaríy.

Qijás

Qijás je čtvrtým nejdůležitějším pramenem islámského práva. Je sice starší než idžma, jeho význam je ale o něco menší.

Slovo qijás překládáme jako „měřítko“, „vzor“, „analogie“ a obecně jako porovnávání ve významu naznačení rovnosti či podobnosti mezi dvěma věcmi, kdy jedna je brána jako kritérium pro hodnocení druhé.

Technicky představuje qijás rozšíření významu normy šaríy na nový případ, který má s prvotní normou stejnou podstatu.

Uchýlení se k analogii je ale přípustné pouze tehdy, nelze-li řešení nalézt v Koránu, sunně ani idžma.

Qijás – příklady

Např. Korán zakazuje obchodování během páteční modlitby, od počátku volání až do jejího konce. Pravidlo je analogicky rozšířeno na všechny ostatní právní úkony, neboť účel normy, tj. zabránit zanedbávání modlitby, je společný oběma případům.

Podobně vrah nesmí dědit po své oběti a analogicky tak nemůže být v podobné situaci ani příjemcem odkazu.

Qijás – podmínky

Nový případ je situace, případ nebo otázka, pro niž se hledá norma cestou analogie.

Daná situace nesmí být pokryta Koránem, sunnou ani idžma.

Ratio legis nového případu musí být totožné, resp. společné i původnímu případu.

Konečně aplikace qijásu na nový případ nesmí měnit význam původního textu, překrucovat ho, rozšiřovat, zužovat apod.

Qijás – legitimita

Oprávněnost užívání qijásu je opírána zejména o hadís popisující vyslání Muáda bin Džabala do Jemenu jako soudce, jenž byl vyzván k výkonu idžtihádu, a tím i k používání qijásu v případech neupravených sunnou ani Koránem.

Dále sunna poskytuje množství důkazů o tom, že sám Prorok se často uchyloval k analogické dedukci v případech, pro které neměl zjevení, a na přípustnosti qijásu se údajně shodli i Druhové Prorokovi.

Každopádně si lze tvorbu a interpretaci práva bez analogie jen těžko představit a i její největší odpůrci se k ní chtě nechtě uchylovali.

Istihsán

Istihsán připomíná institut equity v common law Jde o odklon od ustálené, resp. striktní analogie ve

prospěch alternativního pravidla, jež lépe slouží ideálu spravedlnosti a přiměřenosti.

Istihsán znamená doslova „schválit“ nebo „považovat něco za vhodnější“, zahrnuje význam užití vlastního názoru, úžeji pak rozhodnutí se pro určitý výklad práva na základě vlastní úvahy.

Někdy je proto pojem istihsán směšován s užíváním vlastního, svobodného názoru nebo s kvalifikovaným zapojením osobního úsudku a rozumu (idžtihád).

Maslaha, istisláh

Maslaha je termín označující v právní vědě veřejný zájem nebo obecné blaho, příp. hodnoty, na jejichž ochraně je komunita zainteresována.

Samotné slovo maslaha lze přeložit jako „opravit“ nebo „vylepšit“.

Istisláh je pak metodou právní argumentace, jejímž prostřednictvím je maslaha vzata jako podklad pro rozhodnutí v právní otázce.

Istisláh je svým způsobem podobný institutu istihsánu. Zatímco istihsán je v podstatě rozšířením qijásu či diskrečním uvážením, resp. volbou v rámci širší analogie za účelem zmírnění tvrdosti práva, pro maslahu je charakteristické, že norma je cíleně formulována s ohledem na konkrétní veřejný zájem.

Urf I.

Urf je termín označující zvykové právo, zvyk, resp. opakující se, stálou, kolektivní praxi

Pokud je urf rozumný, racionální, není založen na předsudcích nebo jiných nepravostech, přináší lidem prospěch a neodporuje šaríi, je platným pramenem práva, jímž se soud řídí při svém rozhodování.

Zvyky existující v době Prorokově, které nebyly zrušeny, jsou považovány za mlčky schválené.

Urf II.

Aby bylo možno považovat urf za rozumný a přijatelný důvěryhodnými lidmi, tj. aby byl autoritativním pramenem práva, je třeba splnit následující podmínky:

– 1) Urf musí představovat obecný, široce rozšířený fenomén, musí být též konzistentní co se týče svého dodržování; pokud existují dvě zvyklosti v téže věci, rozhoduje ta převládající.

– 2) Zvyk musí být platný v době transakce nebo právního úkonu, který se jím má řídit, a naopak výklad právních úkonů je v souladu se zvyky, které v dané době existují.

– 3) Zvyk je subsidiární k ujednáním stran, teprve chybí-li dohoda, řídí se právní vztah zvykem.

Předchozí zjevená práva

Obecně se soudí, že pro uznání právních norem „starších bratrů ve víře“ je třeba výslovného odkazu Koránu.

Korán tak někdy odkazuje na určitou a praxi a stanovuje ji jako povinnou i pro muslimy (např. způsob zabíjení zvířat), nebo naopak předchozí praxi zapovídá (modlitební směr) nebo sice obsahuje odkaz na starší pravidlo či ustanovení (např. na zásadu „oko za oko“), ale dále se k věci nevyjadřuje.

Vzhledem k obrovskému záběru a rozsahu islámského práva je však závaznost předchozích zjevených práv pro muslimy otázkou spíše akademickou - šaría si jednoduše stačí sama.

Fatva

Fatva je forma nábožensko-právního prohlášení islámských duchovních, které zdůvodňuje či posvěcuje z náboženských pozic určité jednání či politiku.

Všeobecným omylem je názor, že fatva znamená výzvu k fyzickému odstranění (zabití) nějaké osoby. To je krajní případ

Např. v roce 1989 ájatolláh Chomejní vyhlásil fatvu nad spisovatelem Salmanem Rushdiem, v roce 2011 vyhlásil egyptský duchovní Júsuf Kardáví fatvu na Muammara Kaddáfího

Fatvy obsahují např. zákaz kouření, bojkot izraelského zboží, zákaz očkování dětí, atd.

V sunitské větvi islámu je fatva je vnímána spíše jako doporučení, v šíitské může být považována za závazný imperativ.