Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.): Rozhovory s českými lingvisty II

rozhovory s lingvisty.indd 1 10/8/09 10:44 PM


Akropolis 2009

Rozhovory s českými lingvisty II Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.)


Publikace vychází v rámci výzkumného záměru č. 0021620825 Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor řešeného na FF UK

© Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009© Editors Jan Chromý, Eva Lehečková, 2009© Graphic & Cover Design Studio Lacerta, 2009© Filip Tomáš – Akropolis, 2009ISBN 978-80-86903-95-8


5

Obsah

Předmluva / 7

PhDr. Jan Balhar, CSc.Rozhovor / 12Výběrová bibliografie / 31

Doc. PhDr. Zoe Hauptová, CSc.Rozhovor / 36Výběrová bibliografie / 64

Prof. PhDr. Milan Jelínek, CSc., dr. h. c.Rozhovor / 71Výběrová bibliografie / 96

Prof. PhDr. Jan Kořenský, DrSc.Rozhovor / 109Výběrová bibliografie / 136

Prof. PhDr. Jiří Kraus, DrSc.Rozhovor / 148Výběrová bibliografie / 168

PhDr. Jaroslav Kuchař, CSc.Rozhovor / 178Výběrová bibliografie / 193

Prof. PhDr. Zdena Palková, CSc.Rozhovor / 201Výběrová bibliografie / 237

Prof. PhDr. Petr Sgall, DrSc.Rozhovor / 246Výběrová bibliografie / 271

Prof. PhDr. Dušan Šlosar, CSc.Rozhovor / 282Výběrová bibliografie / 311

PhDr. Ludmila Uhlířová, CSc., dr. h. c.Rozhovor / 320Výběrová bibliografie / 338

Seznam použitých zkratek časopisů a sborníků / 344Seznam zpovídajících / 345



“I chose to relate to you my own experiences also because the basic approach of the individual scholar, conditioned as it is by his first experiences, by his Erlebnis, as the Germans say, determines his method: Methode ist Erlebnis, Gundolf has said. In fact, I would advise every older scholar to tell his public the basic experiences underlying his methods.”

„Rozhodl jsem se vám zprostředkovat své zkušenosti i proto, že badatelův přístup, podmíněný jeho prvními zkušenostmi, jeho prožitkem, jak říkají Němci, určuje jeho metodu: Metoda je prožitek, řekl Gundolf. Vlastně bych každému staršímu badateli doporučil, aby svému publiku sdělil základní zkušenosti, které podmiňují jeho metody.“

Leo Spitzer: Linguistics and literary history. In: Linguistics and literary history: essays in stylistics. Princeton 1948, s. 1.

Přemyslu Janotovi a Jaroslavu Kuchařovi in memoriam



9

Předmluva

Předkládáme vám druhý svazek rozhovorů s českými lingvisty. Struktura a forma rozhovorů zůstává stejná jako u svazku prvního – každému z deseti zpovídaných jazykovědců kladou otázky dva mladší kolegové či studenti lingvistických oborů. Okruhy otázek jsou dva: zaprvé spo‑lečné otázky obecné, které se vztahují k externím dějinám lingvistiky a k chronologickému vývoji odborného zájmu a působení daného bada‑tele, zadruhé otázky specifické, zaměřující se na vlastní dílo zpovídané osobnosti. I tentokrát jsme se snažili zachovat pestrost disciplín, jimž se lingvisté tohoto svazku rozhovorů věnují.

Uvedení prvního svazku a četné a různorodé reakce na něj nás opě‑tovně přivedly k otázce smyslu takového projektu rozhovorů, otázce potřebné i z toho důvodu, že zároveň s psaním této předmluvy již vzni‑ká svazek třetí, závěrečný.

Z hlediska ústředního záměru tohoto projektu, jenž touží být re‑levantním příspěvkem k úvahám především o poválečných dějinách české lingvistiky, se jako největší výzva i úskalí ukazuje spolehlivost lidské paměti. Předkládané rozhovory jsou plejádou osobních pohledů na jedno období v české lingvistice, a to období prožívané na nevelkém prostoru vymezeném jazykovědnou bohemistikou. Pro ty, kteří tuto dobu také prožívali, mohou být některé interpretace nepřijatelné, pro‑tože například nepřesné, zkratkovité, zkreslující. Je zároveň zřejmé, že zpovídající mladí lingvisté mnohdy nedisponují prostředky, jak nepřes‑nosti odhalit a pomoci uvést je na pravou míru.

Shodou těchto dvou okolností mohou vzniknout věcné omyly i bo‑lestná nedorozumění. Ty čtenáře, kteří si všimnou prvého, velice prosí‑me o upozornění a upřesnění. Ty, kterých se způsob podání některých událostí možná dotkne, prosíme o shovívavost. Domníváme se totiž, že jsou přinejmenším dva důvody, které celý projekt i tváří v tvář zmíně‑nému riziku obhajují a naplňují smyslem.

Prvním z těchto důvodů je fakt, že tyto rozhovory, jakkoliv indi‑viduální ve své podstatě, přispívají k poznání dějin české lingvistiky v minulém století. Dávají mladým lingvistům pochopit nejen to, jak se


10

vyvíjelo lingvistické myšlení o konkrétních otázkách, ale také to, proč se určité otázky vůbec kladly a byly ve své době považovány za důležité.

Druhý důvod souvisí se zvláštním aspektem rozhovorů o lingvisti‑ce. Rozhovory, jež vedeme, vyjevují potenciál k tomu, otevírat čtená‑řům nové prostory a světy. Nové prostory k myšlení a bádání o jazyce. V každém rozhovoru je potenciálně obsažen takový průhled jinam, klíč: situace, idea, třeba i pouhá zmínka. Pro někoho neviditelná, pro jiného světatvorná. Máme ‑li být upřímní, objevování těchto tušených pokladů nám bylo na začátku, a je dosud, sebeobnovující se motivací pro radost‑nou práci na tomto projektu.

Byli bychom potěšeni, kdyby četba následujících rozhovorů byla podobnou radostí a zjevením smyslu i pro vás.

Jan Chromý, Eva Lehečkováeditoři


177

Jaroslav Kuchař



179

PhDr. Jaroslav Kuchař, CSc.

Narodil se v roce 1923 v Praze ‑Libni. V letech 1945–1948 studoval na pražské filozofické fakultě češtinu a ruštinu. Po splnění základní vojen‑ské služby byl roku 1950 přijat do novočeského oddělení Ústavu pro jazyk český ČSAV. V letech 1951–1953 byl povolán do činné služby v armádě, kde měl za úkol pracovat na nové vojenské terminologii. V roce 1953 se vrátil do Ústavu pro jazyk český, kde působil (po určitou dobu i ve funkci zástupce ředitele) až do roku 1985, kdy na vlastní žá‑dost odešel do penze. V letech 1971–1985 zde vedl oddělení jazykové kultury, stylistiky a terminologie. Od roku 1985 až do své smrti se lin‑gvistikou aktivně nezabýval, věnoval se především přírodním vědám. Zemřel v únoru 2009.

Hlavními tématy jeho odborného zájmu byly jazyková kultura, termi‑nologie a slovotvorba. Publikoval četné práce popularizačního charak‑teru. V letech 1972–1980 byl vedoucím redaktorem časopisu Naše řeč.

Více informací o Jaroslavu Kuchařovi lze nalézt v článku Jiřího Krause Životní jubileum Jaroslava Kuchaře. NŘ, 65, 1982, s. 259–262.


180

Rozhovor s PhDr. Jaroslavem Kuchařem, CSc.

— Dřív než se začnete ptát, rád bych vás upozornil, že se od konce roku 1985, kdy jsem odešel z Akademie, bohemistikou již pracovně neza‑bývám a sleduji ji jen velmi okrajově, mám teď trochu jiné odborné zaměření. Takže ten současný lingvistický kontext (nebo diskurz?) u nás ani jinde ve světě neznám, například pojem korpusové lingvistiky a podobně mi už nic neříká, třebaže informační technologie, na jejichž základě korpus vznikl, tvoří základ i mé současné nelingvistické práce. Mé vzpomínky na dobu více než před 20 lety, natož pak před 60 lety, jsou, také vzhledem k současnému stavu mé paměti v 85 letech, pouze útržkové. Tak co byste rádi věděli?

Jan Chromý: Co vás přivedlo k lingvistice?— Byla to až vysoká škola. Mám to rozvést? Tak tedy: předtím jsem stu‑doval na několika gymnáziích, a protože jsem Libeňák křtěný Rokytkou, studoval jsem především na gymnáziu libeňském. Pak jsem na krátký čas odešel na studie do České Lípy, kde jsem byl na takzvaném hand‑lu v německé rodině. No a potom už přišel devětatřicátý rok a s ním okupace a já poslední dva roky studoval na Moravě, v Kroměříži. Našel tam zaměstnání můj starší bratr, ten mě vzal k sobě a pomáhal mi. Z pražského gymnázia si nejvíce pamatuji na profesory přírodních věd, kteří potom působili na vysokých školách. Například profesor Kunský, ten dělal myslím mineralogii a byl také krasolog, a potom pro‑fesor Řetovský, to byl výborný chemik. Byli to dobří profesoři, a proto mám od mládí – také jako pravidelný čtenář Vesmíru a také posluchač a občasný přispěvatel rozhlasového Meteoru – až dodnes velmi pěkný vztah k přírodním vědám, zejména k biologii, více než k těm humanit‑ním, což se teď ke stáru ještě umocnilo. Kdybyste ode mě chtěli slyšet jméno nějakého češtináře z doby mých pražských gymnaziálních stu‑dií, asi by se mi žádné nevybavilo, moji tehdejší češtináři na mne moc nezapůsobili.

Když jsem pak za okupace do roku 1941 studoval poslední dva roky v Kroměříži, měl jsem na češtinu a francouzštinu mladého profesora


181

Oldřicha Tillmanna, nevím, jestli jste o něm slyšeli (byl žák Hýskův a Weingartův); to byl vynikající kantor a znalec literatury a já se s ním dost sblížil. Po válce jsem ho lákal, aby šel učit na vysokou školu, ale on nechtěl, nestál o to, působit mimo Kroměříž, byl tam už usedlý a dě‑lal tam mnoho věcí kolem kultury, například divadlo, místní noviny a podobně. Velmi pěkně tam na něj vzpomínají, myslím, že tam má i pamětní desku.

Po stránce lingvistické mě ale Tillmann neovlivnil, nebyla to jeho parketa, takže když jsem přišel jako dvaadvacetiletý na vysokou ško‑lu (bylo to až v pětačtyřicátém roku, kdy byly vysoké školy znovu po okupaci otevřeny), byl jsem, co se lingvistiky týče, téměř nepopsaný list (o Pražském lingvistickém kroužku a strukturalismu jsem už při‑rozeně něco zaslechl). Snažil jsem se tedy co nejrychleji rozhlédnout. Brzy jsem přišel na to, že pro mě jsou na fakultě dvě přitažlivé osob‑nosti – jednak Bohuslav Havránek, který tehdy po válce přišel z Brna, jednak Vladimír Skalička, který se zabýval jazykovou typologií a začí‑nal se habilitovat na obecnou lingvistiku. Literárněvědné kurzy mě ne‑zaujaly, chodil jsem třeba na přednášky Jana Mukařovského o literární estetice nebo Václava Černého o české a francouzské literatuře, ale byla to samá hádka. Vždyť předválečný Kritický měsíčník, Černého tribunu, jste možná četli – myslím, že tam je to něco podobného. Čili abych to shrnul: v lingvistice jsem se trochu rozkoukal až na vysoké škole. Byli jsme taková parta tří studentů – já, Karel Hausenblas a Petr Sgall, kteří chodili na stejné semináře a přednášky k Havránkovi a Skaličkovi a také na přednášky v Pražském lingvistickém kroužku, ten tehdy začal nava‑zovat na svou slavnou předválečnou strukturalistickou éru.

Když jsem se setkal s Havránkem, měl už po svých největších pra‑cích, slavistické práci Genera verbi a bohemistické Vývoj spisovné češti-ny. Byl to pro mě, zejména Vývoj, blesk z čistého nebe – bylo to zjevení, že se dá jazyk pojmout i jinak než filologicky, jako holý výčet fakt. Velmi zajímavé pro mě bylo také to, jak Havránek uvažoval o spjatosti jazyka s vývojem společnosti. I v seminářích na mě působil úžasně. Vypadal sice, jako by spal, ale znal text přednášejícího do posledního písmenka a přesně mu vytkl, co mu chybělo.

Mnohem méně jsem navštěvoval přednášky Šmilauerovy, proto‑že Šmilauer látku předčítal v desetinném třídění, a to na mě působilo značně nezáživně. Nebyl jsem nikdy šmilauerovec, ta jeho metoda mně


182

nevyhovovala. Až po dlouhém čase jsme se trochu sblížili, když byl čle‑nem redakční rady Naší řeči, kterou jsem vedl. Nebyl jsem syntaktik (ve smyslu syntaxe věty nebo větné výpovědi) a Šmilauerovu syntax jsem četl s nechutí, na rozdíl od syntaxe Františka Kopečného. Kopečný ve svých Základech české skladby není sice příliš systematický, ale přišel na mnoho věcí, které jsme později využili. Například když jsem psal o jménech prostředků do Tvoření slov v češtině, zjistil jsem, že to, co zamýšlím prezentovat jako novum a co se nahony lišilo od Šmilauerovy nebo Trávníčkovy mluvnice, je už v zárodku u Kopečného (hned na za‑čátku). Říkal to sice jinak, ale bylo to tam. Šmilauer výborně klasifikoval, ale do lingvistické hloubky tolik nešel.

JCH: Říkal jste, že jste se s lingvistikou setkal až na vysoké škole a že vás zajímaly vědy přírodní. Proč jste se tedy rozhodl studovat češtinu?

— Ani už nevím, snad to byl především vliv doby a také již zmíněného Tillmanna. Uplatnění při studiu a zejména také po studiu přírodních věd tehdy příliš nebylo (nebo jsem je z malého města a za války neznal), kdežto po kantorech na středních školách, a zejména kantorech ruštiny a češtiny, byla velká sháňka a já musel živit sebe i svou matku, která měla jen malý vdovský důchod. Po krátkém počátečním váhání, zda si mám zvolit jako druhý obor učitelského studia vedle češtiny francouzštinu, kterou jsem jakž takž ovládal, rozhodl jsem se pro ruštinu, kterou jsem se musel učit od azbuky. S těmito obory jsem si mohl již na studiích i poz‑ději – kromě stipendia, které jsem měl po celé ty tři roky – přivydělávat překládáním, tlumočením i spoluprací na velkém rusko ‑českém slovníku.

Po vysoké škole, zakončené v roce 1948, jsem byl dva roky na voj‑ně. Když jsem tam byl už druhý rok (učil jsem tehdy – pro nedosta‑tek učitelů jako prezenčně sloužící voják! – na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové), psal mi Karel Hausenblasů: „Heleď, Havránek by měl o tebe zájem, chceš se vrátit do Prahy?“ Já už měl přidělení jako ci‑vilní kantor do Tišnova u Brna, už jsem se tam byl i jako voják předsta‑vit. A Karel mi psal, že Havránek z Kanceláře slovníku jazyka českého zakládá komplexní bohemistický ústav a mě si pamatuje ze seminářů i ze zkoušek jako talentovaného lingvistu. Tak jsem se poradil se svou budoucí manželkou a řekl, že jo.

V roce 1950 jsem se tedy vrátil do Prahy a šel do ústavu (vlastně tehdy ještě Kanceláře), kde se právě utvářelo „novočeské“ oddělení.


183

Lojzík Jedličků odcházel na pedagogickou fakultu (já nastoupil místo něho), a tak jsme tam byli čtyři – kromě mne Miloš Dokulil, kterého vytáhl Havránek jako svého bývalého brněnského posluchače ze školy z Nového Města na Moravě, Franta Daneš a Franta Váhalů. Ten byl na‑půl bohemista, napůl egyptolog, žák profesora Lexy. Bohemistiku dělal spíš jako z nouze ctnost. Později pracoval v nějaké výzkumné expedici, v Egyptě se nakazil a brzy zemřel, mluvil jsem mu na pohřbu. Jako pátý tu byl ještě jako externí spolupracovník Karel Hausenblas, ale ten byl aspirantem u Havránka na fakultě. Později přišel ještě Luboš Doleželů, ale ten se vrhl spíše na stylistiku a záhy odešel do Ameriky

To bylo někdy v září 1950, sídlili jsme v jednom starém činžáku v Karlovce. Všichni jsme seděli v jedné malé místnosti, ve které jsme se museli střídat. Navíc jsme tam měli ještě telefonickou poradnu, takže to bylo velmi stísněné. Vedle činnosti poradenské, konzultační, jazykových úprav důležitých textů (například Ústavy a podobně), čin‑nosti přednáškové, popularizační (jen pro rozhlas se připravovala re‑lace o jazyce na každý všední den) jsme se začali připravovat (spolu s Výzkumným ústavem ministerstva školství) na zpracování nových učebnic češtiny pro všechny typy a stupně středních škol a na obzoru již byla také nová kodifikace Pravidel českého pravopisu.

Za Získalem a Havránkem tehdy z ministerstva národní obrany přišel nějaký důstojník, že by potřebovali někoho, kdo by jim v začát‑cích pomohl s novou vojenskou terminologií při přechodu armády z vojenské doktríny francouzské na sovětskou, což bylo spojeno zejmé‑na s dobrou znalostí všech tří jazyků: češtiny, francouzštiny a ruštiny. Havránek vybral mě jako mladého ruštináře, který se právě vrátil z voj‑ny, a Ladislava Janského, což byl zkušený lexikograf, bývalý středoškol‑ský kantor. Chodili jsme tam každý den asi tři měsíce a v takové velké komisi posuzovali a upravovali větu po větě základní vojenskou „bibli“, která má vliv na terminologii, totiž polní řád. Po skončení jsem se vrátil zase do ústavu, byl jsem tam asi měsíc a najednou, aniž by se mnou předem jednali, jsem nečekaně dostal dopis, že mě podle paragrafu 39 branného zákona povolávají do činné služby. To nebylo fér, to byl mobilizační paragraf, na to nebylo odvolání. A tak jsem od roku 1951 do roku 1953 znovu sloužil v armádě (ale s ústavem jsem zůstal v mno‑hostranném styku) a staral se tam převážně o novou terminologii ve služebních knihách a předpisech a zpracoval a vydal několik slovníčků


184

terminologie a vojenských zkratek. Nebyl jsem tam rád a chtěl jsem odejít. Řekli mi, že budu moci odejít, když za sebe najdu odbornou náhradu. To se mi povedlo a v roce 1953 jsem se vrátil do ústavu.

JCH: Naznačil jste, že už na škole jste si byli blízcí s Petrem Sgallem a ne-božtíkem Karlem Hausenblasem. Můžete se ještě vrátit ke studentskému životu na poválečné filozofické fakultě?

— To chcete ode mne a od mé paměti už trochu moc. Se Sgallem jsme si byli blízcí hlavně společnými přednáškami a semináři, které jsme navštěvovali (tehdy bylo možné si obojí vybírat), sedávali jsme někdy vedle sebe, po přednáškách jsme se bavili, ale nikdy jsme blíž neka‑marádili. S Karlem jsem se sblížil víc. Taky to způsobilo, že mi Karel později napsal, jestli nechci do ústavu. To jsem mu byl svým způsobem vděčný, že na mě nezapomněl.

Dalšími spolužáky, zejména na přednáškách Mukařovského o este‑tice, byla, pokud má paměť sahá, řada pozdějších kulturních pracovní‑ků, divadelníků, spisovatelů, dramatiků a podobně (vesměs dnes už ze‑snulých), například Otomar Krejča, Luboš Pistorius, Sergej Machonin, Zdeněk Bláha (vlastním jménem Klocperk, s tím jsem se hodně přá‑telil), filozof Karel Kosík nebo třeba básník Ladislav Fikar. To bylo eso Studentského časopisu, kam jsem jako studentík také přispíval, vynika‑jící básnický talent. Z pozdějších lingvistů pak třeba Helena Křížková, provdaná Běličová, nebo Slovák Ľubomír Ďurovič, se kterým jsem hod‑ně kamarádil. Pražská lingvistika tehdy měla ve světě jako předváleč‑né centrum strukturalismu dobrý zvuk a bylo tu spousta zahraničních studentů: Američani, Angličani a taky jedna Norka. A Luboš se tam kolem ní motal a ona ho pozvala, aby šel studovat do Norska obecnou lingvistiku k profesoru Haugenovi. A už tam zůstal, ani nevím, kde je mu konec.

Luboš Veselý: Jak jste se dostal ke svým hlavním badatelským oblastem?— Když jsem přišel podruhé do ústavu, měl tehdy Havránek trochu ob‑rozeneckou (a vlastně už Komenského) představu vybudovat tezaurus češtiny, něco jako tehdejší oxfordský nebo cambridžský slovník nebo spíš depozitář pro češtinu. On sám měl menší zkušenosti s vypracová‑váním terminologie, spolupracoval totiž na českém elektrotechnickém názvosloví, a tak založil terminologické oddělení, které mělo odborné


185

veřejnosti pomáhat při kodifikaci (tehdy se říkalo v nelingvistických kruzích normalizaci) názvosloví jazykovými konzultacemi a zároveň shromažďovat materiál pro tezaurus. V terminologii jsem ale dlouho nezůstal, poněvadž to věčné vysedávání v nejrůznějších komisích od hornictví až třeba po obalovou techniku nedávalo příliš místa k samo‑statnější lingvistické práci (i když nějakou odbornou stať jsem z toho vytěžil). Představa tezauru byla ve své době a s danými prostředky chybná a nakonec z toho zbyla jen řada železných skříní s materiálem, který se téměř nepoužíval a rychle zastarával.

V novočeském oddělení se tehdy nastolila otázka – nový slovník, nebo gramatiku? A řeklo se, že gramatiku. Pak se přemýšlelo o tom, co z gramatiky nejmíň známe, co je nejméně vědecky popsáno, a shodli jsme se více méně na tom, že tvoření slov. To nebylo u Gebauera ani v novočeských mluvnicích (u Ertla). Bylo sice u Trávníčka, ale to za moc nestálo. Tehdy se řeklo: „Vezmeme Jardu (Kuchaře), on má praktické zkušenosti z oblasti terminologie, a dáme ho dohromady s Milošem (Dokulilem) jako s teoretikem. Uvidíme, co z toho vyleze.“

Tak to bylo moje druhé téma. Bylo nám od počátku jasné, že to musí být synchronní popis současného stavu jazykového povědomí, dia chronnost se měla projevovat jen v produktivnosti prostředků. Do‑konce jsme pro to vymysleli i nové názvosloví zbavené onoho genetic‑kého nátěru (tvoření, odvozování apod.), ale nakonec zůstalo to staré, aby to bylo přijatelnější. Teoreticky to začal rozpracovávat Miloš, já jsem mu vždycky nějakou maličkost přidával nebo ho korigoval a pak jsem pro druhý díl napsal rozsáhlou obecnou předmluvu, která Milošův první díl doplňovala. Pro slovotvornou analýzu jsem si vzal ze substan‑tiv kategorii jmen prostředků, protože ta se nejvíc objevovala právě v terminologii a její stručné dosavadní popisy byly zmatečné (jména prostředků se stala i mou kandidátskou prací), a pak také adjektiva, je‑jichž dosavadní popis, pokud existoval, byl velmi nedostatečný. Přizvali jsme k tomu i jiné kolegy. Celé jsme to dělali pod jednotným onomazi‑ologickým rámcem a další, snad celosvětová, novinka byla, že se vychá‑zelo z úplného (dostupného) materiálu. To tehdy Jitka Štindlová někde levněji nakoupila děrnoštítkové stroje, které už zastarávaly a byly na‑hrazovány mamutími počítači, a udělala nám z hesel Příručního slov-níku jazyka českého retrográdní slovník, tedy spíš retrográdní rejstřík slovníku, a my to pak ještě doplňovali o novější materiál.


186

Já si s tím dost vytrpěl. Když jsme to dávali koncepčně dohromady, tak jsme o tom spolu s Milošem diskutovali a Miloš, který byl tuším o víc než 10 let starší než já a také vzdělanější a zkušenější (studoval už déle než rok před rokem 1941 v Dánsku nebo ve Švédsku), pak na‑psal nějaký článek jako ukázku slovotvorné analýzy. Když ale došlo na konferenci, kde jsme to měli prezentovat obecněji a měli jsme před‑nést o tomto novém, ve světě dosud neznámém pojetí (o onomazio‑logii se dosud uvažovalo jen v souvislosti s etymologií, viz například Onomasiologische Forschungen od Švýcara Bruna Quadriho) vědecký referát, tak Miloš pokaždé onemocněl, lehl si do sanatoria, kde domýš‑lel tu teoretickou část, která je v prvním díle, a musel jsem o tom mluvit já. Tak třeba na slavistickém kongresu v Sofii nebo na jiných konfe‑rencích a fórech. Jednou jsem takhle přednášel v Liblicích na nějaké konferenci a pustil se do mě Skalička, můj učitel!, který ovšem neměl příliš smysl pro sémantiku, natož pro takové pojmy jako slovotvorný význam, a já to od něho pěkně schytal. Ani v té Sofii jsem nevyšel zcela bez šrámů, ale jinak musím říct, že naše pojetí vesměs přijímali vel‑mi kladně, tedy alespoň od Londýna po Moskvu, kde se k nám hlásilo hned několik mladých lingvistů jako následovníků.

JCH: Co se vlastně stalo s chystaných třetím svazkem Tvoření slov v češ‑tině?

— Když se práce na druhém díle chýlily ke konci, bylo jasné, že se tam všechno nevejde, a to už z pouhého knihtiskařského hlediska. Počítali jsme tedy s dílem třetím, kde měla být Milošova slovesa, moje adjektiva, adverbia Miloslavy Knappové, nějaké zbytky jiných kategorií substantiv, pak také kompozita a také trochu o ostatních slovních druzích (napří‑klad číslovkách). V podstatě to už bylo (až na dílčí nedodělky) připrave‑no v rukopise, ale pak se to nějak zadrhlo, jako by nakladatelství, které na prvních dvou dílech asi nijak nevydělalo, a ještě navíc mezi druhým a třetím dílem vznikla velká časová mezera, ztratilo zájem. Vina snad byla i na mně a na Milošovi, že jsme se už zabývali něčím jiným a nešli za tím důsledněji. Ale rukopisy (aspoň některé) v ústavu určitě budou, kdyby se nějaký zájemce chtěl toho vydání ujmout. Po vydání akade‑mické Mluvnice češtiny, kde to je vše podáno v zestručněném výtahu a s novějším materiálem, to ovšem bude dost těžké. Také moje práce o adjektivech, kterou si dost považuju, je ve stručnější podobě v této


187

mluvnici, myslím, že ještě příliš nezastarala. Tuším kolega Šimandl mi říkal, že v ní pracovníci v poradně často hledají odpovědi na některé problémové věci, na něž se lidé ptají.

A je tu ještě jedno moje obecnější téma, které však skončilo trochu jako „zborcené harfy tón“. Já stále věřím, že dva základní pilíře každé ja‑zykové promluvy tvoří – mathesiovsky řečeno – pojmenování a výpověď. A že právě tak jako existují struktury výpovědní, z nichž jsou nejdůleži‑tější struktury větné, „větné modely nebo vzorce“, s nimiž se proslavil – a nejen u nás – Franta Danešů, existují – zejména v rámci přívlast‑ku – i struktury pojmenovací, z nichž základními jsou právě struktury slovotvorné. Šlo tedy o to, rozšířit slovotvorbu (vlastně její metodický popis) na celou oblast pojmenování, na pojmenování složená i obrazná, jak mne do toho stále tlačil i Miloš. To však ztroskotalo, já už neměl do‑statek sil. Nezapomínejte, že jsem byl i přeborníkem Akademie v několi‑ka druzích sportu. A tak – kromě pozdějších zmínek v mluvnici – vyšla jen jedna má práce ve Slově a slovesnosti, jmenovalo se to Základní rysy struktur pojmenování. To byste nevěřili, jaký to vzbudilo ohlas a nejen u nás, na všech katedrách jazyků všech vysokých škol. Byl třeba franšti‑nář, který učil na Vysoké škole chemicko ‑technologické a dostal za úkol napsat nějakou aspirantskou nebo doktorskou práci. O francouzštině tam psát nemohl, tak se rozhodl pro českou terminologii, ale nevěděl si s tím rady. Mezi podobnými učiteli se rozneslo, že jsem napsal do Slova a slovesnosti článek, který by se dal využít, a já dostával dopisy, kde byly řady termínů a české ekvivalenty, abych s tím pomohl. Ten článek ale ne‑byl myšlený pro praktické využití v oborech. Bylo to myšleno jako pan‑dán k té slovotvorbě: že existuje nadstavba, že tytéž onomaziologické kategorie, nebo podobné struktury se vyskytují i v těch složených, i v ob‑razných pojmenováních. Šlo by to dál lingvisticky zpracovávat, chtěl jsem udělat nauku o pojmenování, ale už jsem se k tomu nedostal. Nikdy jsem to nedotáhl a mrzelo mě to. I Miloš mi to dost vyčítal. A mezitím nás Franta Daneš se svými skupinami detailně rozpracovávajícími ty jeho „syntaktické vzorce“ předběhl. Tak jsem se vrátil k jazykové kultuře.

JCH: Co by mělo být cílem jazykové kultury? Spíše popis reálného stavu jazyka, nebo i jeho kultivování?

— Dlouho jsem se jazykovou kulturou zabýval a se Sašou Stichem i s ji‑nými kolegy jsme udělali kus práce v tomto směru, včetně mezinárodní


188

konference a publikace o ní. Tak třeba museli jsme navázat styky, hlav‑ně s východními Němci, kteří byli teoreticky na výši, ale neměli praxi. Redakce časopisu Muttersprache byla vždycky v Lipsku, ale lingvistický ústav působil dost odtrženě v Berlíně. A oni spolu vůbec nespolupra‑covali. Jezdíval sem hlavně doktor Scharnhorst, dobrý znalec české lingvistiky. S ním jsme hodně diskutovali a vydali jsme dvoudílnou pu‑blikaci Grundlagen der Sprachkultur, vybrané české studie přeložené do němčiny, podobně to udělal tuším Vachek pro anglofonní země. To byl myslím dobrý čin.

To, čemu se říká jazyková kultura, nebo to, čemu se říká péče o ja‑zykovou kulturu (to mi přijde pleonastické, stačí to kultivování jazyka), já pojímám velmi široce. Každý popis spisovného jazyka, každé jeho zachycení náleží do kultivování jazyka. Je to prostě každá znalá reak‑ce na rozmanité potřeby uživatelů spisovného jazyka, každá vědecká nebo z vědy o jazyce vycházející odpověď na nejrozmanitější otázky uživatelů.

Když jsem v třiapadesátém roce přišel do ústavu, tak mi řekli: „Budeš se starat o koutky v rozhlase.“ Tehdy ještě jazykových rubrik v časopisech tolik nebylo a jazykové koutky Československého rozhlasu šly každý den. Víte, co to bylo za práci dostat z pěti šesti lidí na každý den příspěvky? Dostat z Miloše Dokulila koutek do rozhlasu, to byla práce – jeho příspěvky totiž, to byla tak vysoká teorie, že jsem tomu nerozuměl ani já, natož běžný posluchač. Vyšlo z toho asi pět výborů.

Kromě výborů textů z jazykových relací v rozhlase jsme také vy‑dávali knihy o jazyce jinak zaměřené. Jedna z nich se jmenovala Hornický slovník terminologický, jiná O češtině pro Čechy, v té měl prs‑ty Novinářský studijní ústav, jiná zase O jazyce a stylu soudobé české literatury – tu jsem dával dohromady hlavně s Doleželem, Filipcem, Danešem a jinými kolegy – a jiné publikace, na nichž jsem se podílel.

V roce šedesát osm se objevily i koutky politicky zabarvené, ale ty jsme nepsali my. Se Sašou Stichem, který načas převzal můj úděl, jsme se snažili, aby tam pokud možno nebyla politika, i když exemplifika‑ce taková často byla, tu si nemůžete jen tak vymyslet. Po srpnu 1968 se objevilo několik koutků, ve kterých se kritizovaly takzvané Zprávy, které si psala přišedší vojska, psané lámanou češtinou. Jeden redak‑tor rozhlasu to zkritizoval a nám láli, že jsme tu rozhlasovou rubriku zpolitizovali.


189

Hodně času jsme věnovali přednáškové činnosti v redakcích, ko‑lega Tejnor se specializoval na smuteční řečníky, kolega Roudný zase navštěvoval různé odborné komise. Odříct třeba Rudému právu nebo jinému tehdejšímu časopisu? Kdepak, to nešlo – to se muselo všechno přečíst, zjistit, kde dělají chyby, a mělo se jim o tom přednášet. Ti re‑daktoři však častokrát ani nepřišli, tak jsme třeba přednášeli jen něko‑lika písařkám nebo korektorům.

Vím, že jsme například diskutovali o obecných zásadách jazykové kultury na podkladu rukopisu brněnského kolegy Milana Jelínka a že se nám hrubě nelíbilo, jak to bylo v rukopise sepsáno. Snad to ani dodnes nevyšlo.

Ve vedení oddělení jazykové kultury, kde jsem tehdy řadu let půso‑bil, jsme ke konzultacím telefonickým i ústním a k rozhlasovým i tele‑vizním pořadům přibrali po Jedličkovi také redakci časopisu Naše řeč a vydávání publikací o češtině pro veřejnost. Chtěli jsme vypracovat proti úzkému Jelínkovu pojetí řadu konkrétních příruček, které by uži‑vatelům jazyka pomáhaly ze všech možných úhlů, např. příručku o ter‑minologii a jejím uspořádávání (tu zpracovali hlavně kolegové Roudný a Tejnor), o zdrojích spisovného jazyka v rozsáhlé publikaci O češtině všední i nevšední (tu jsem zpracoval já a pomáhal mi tehdejší vedoucí dialektologického oddělení, když se vrátil z Ameriky, kolega Slavomír Utěšený) nebo plánovaná publikace kolegyně Uhlířové O českém slovo-sledu (ta tehdy ještě nevyšla) a jiné jim podobné.

Nevyšla ale ještě jedna knížka, což mě velmi mrzelo. Zabýval jsem se osobně problematikou cizích slov a zpracoval jsem je ze všech mož‑ných stran, a to synchronním způsobem. Nebyla to ale jenom moje knížka. Já jsem tu tematiku nastolil, šlo mi o celostní pohled na cizí slo‑va, a to o pohled strukturně funkční. Něco tam zpracoval Filipec, něco Tejnor. Cizí slova byla zpracovávána z hlediska morfonologie, skloňo‑vání, časování, z hlediska slovotvorného atd. Je zajímavé, jak přejímky tvoří takovou zvláštní enklávu až doposud, i když proces zdomácňo‑vání samozřejmě probíhá. Psal tam i Stich, jeden článek jsem napsal s Dokulilem, něco stylistického tam měl taky Jirka Kraus, který přišel do oddělení jako poslední.

Proč to nevyšlo? Bylo to proto, že jsem nedržel jazyk za zuby. K nám do ústavu chodila jedna paní ze Suchdola, nikoli lingvistka, prostě jen jedna paní, a ta byla nepřítelem čehokoli cizího, měla z toho fobii, to už


190

byla opravdu nemoc. Neměla ráda cizí písně, chtěla, abychom psali člán‑ky proti cizím písničkám, a my jsme jí říkali, že to nám nepřísluší. Chodila k nám do ústavu, byla tam dvě hodiny a celou dobu nám vždycky nadávala. Říkala, že to nahlásí, až nakonec opravdu zašla na ÚV. Tam si s ní nevědě‑li rady. Pak jsem jednou jel do Suchdola a potkal jsem ji v autobuse a řekl jsem jí, že chystáme knihu o cizích slovech. Ona si zjistila nakladatelství a zařídila to nevydání. Už to bylo i vysázené a kvůli té bábě, které měl každý plné zuby, to nakonec nevyšlo. Celý ten rukopis o cizích slovech má teď Josef Šimandl. Je v krásných deskách a je tam u toho celá pošta.

JCH: Jak to bylo se vznikem oddělení jazykové kultury?— Nejprve jsem byl v novočeském oddělení, ve kterém byla patrná řev‑nivost mezi Frantou Danešem a Frantou Váhalou, Miloš Dokulil se do toho nikdy moc nezapojoval, dělal si svoje a tyto ambicióznější záleži‑tosti mu byly dosti cizí. Když jsem se v třiapadesátém vrátil do ústavu, bylo už oddělení gramatiky, oddělení terminologické a také oddělení jazykové kultury. To vedl Franta Váhala a já jsem byl v oddělení termi‑nologickém, kde bylo pět lidí. Tehdy se tam taky začínala dělat Pravidla. Havránek říkal, že se musí tomu psovi čas od času kupírovat ocas.

Zajímavá v tom byla role Františka Trávníčka. Ústav byl proti Trávníčkovi. Jako člověk nám byl málo sympatický, udržovali jsme si od něj odstup. Byl historizující, s funkčností jazyka se jeho práce příliš neslučovala, neměl smysl pro systém. Byl to také dogmatik – nejprve marrovec, pak přešel k marxismu, pak ze sebe dělal velkého znalce sta‑linské jazykovědy. Například vytýkal Příručnímu slovníku, že jsou tam nemarxistické věci a tak podobně.

Havránek byl Trávníčkův bývalý vysokoškolský kolega a velký taktik. Věděl, že Brno se nesmí vynechávat, a zapojoval proto Trávníčka do různých komisí a mimo jiné i do komise pravopisné. Trávníček byl teh‑dy poslancem a mě za ním poslali do parlamentu, abych mu předal na‑bídku k práci na Pravidlech a zeptal se ho, co k tomu má. Na jeho reakci nikdy nezapomenu. Vzal mě mezi rokující poslance, ukazoval mě tam jako nějakou zvěř a přitom křičel: „Tenhle je zodpovědnej za to svinstvo, který tam v těch Pravidlech dělají.“ Já jsem se však na Pravidlech autor‑sky nikdy nepodílel, přestože mě tehdy Trávníček tak seřval.

Pravidla pravopisu, to byla nejlukrativnější knížka. Každý si ji musel koupit, všechny školy, všechny úřady…


191

JCH: Nevíte, proč vlastně vznikly dvě mutace pravidel, pravidla školní a aka demická?

— Pravidla akademická se měla psát zejména pro profesionální uži‑vatele jazyka, redaktory a podobně, měla být detailnější, měla mít i bohatší rejstřík. Pravidla školní si vzal na starost Bělič. Roli sehrály i peníze. O rozdělení Pravidel usilovalo pedagogické nakladatelství, které na tom bylo finančně špatně a chtělo si pomoci. A Bělič to dost prosazoval. Dvojí vydání Pravidel je tedy podle mne záležitostí více‑méně pekuniární, ale nikdy proti tomu za mé doby nevznikl zásadní odpor.

JCH: Považujete někoho za svého žáka?— To by snad mělo znít opačně: Považuje vás někdo za svého učitele? Musím říct, že asi ne. Sice jsem několika lidem dělal školitele a pomá‑hal jim, ale to spíš z donucení než z vlastní vůle. Třeba Běle Poštolkové z lexikografického oddělení od Filipce. Zpracovávala latinská slova v některých Hrabalových textech, rozdíl mezi obecnou slovní záso‑bou a tou odbornou. Tam je oblast neustálého dynamického přechodu, přechází to z obecného do speciálního a naopak. Proto jsem jí vymys‑lel dva termíny, terminologizace a determinologizace. Pak jsem ji ještě zavedl na Slovensko k Horeckému, tomu jsem řekl o tomto pojetí a on byl nadšen, seznámil jsem je a on s ní vstoupil do konzultace, já už jsem se tomu dál nevěnoval. Pak jsem po Sašovi Stichovi zdědil Alenu Polívkovou. To byla taková nešťastná práce, co Saša tehdy vymyslel. To byla místní jména na -ice, jestli je to vzor růže nebo plurál. Tam jsem jí moc nepomohl. Ona si myslela, že se to dá všechno kodifikovat na ten ženský rod, ale to nejde, tam je třeba dlouhodobý úzus s obrovskou tradicí.

Také Frantovi Štíchovi jsem dělal školitele. Tehdy byl ředitelem ústavu Karel Horálek a ten mi řekl: „Nikdo toho Frantu pro jeho za‑rputilost nechce, tak si ho vezmi.“ Já jsem měl s Frantou výborný vztah. On chodil z gramatického k nám do oddělení a tahal z nás rozumy, já jsem mu dával různá témata. Sepsali jsme je s úmyslem, že z nich pak uděláme knížku. Nazval jsem to tehdy myslím Problémové jevy v češtině, ale pak už jsem šel do důchodu, a tak mě to přestalo zajímat. Frantu Štíchu si považuju, on je dobrý lingvista, články, které psal pro Naši řeč, byly dobře udělané. Taky jeho kandidátská práce.


192

JCH: Je o vás známo, že jste měl neshody s Janem Petrem. Co bylo příčinou?— O Petrovi se říkalo, že když byl mezi lingvisty, tak ze sebe dělal filo‑zofa, a když byl mezi filozofy, tak ze sebe dělal lingvistu. Jako ředitel přišel, tedy byl dosazen, hned po Horálkovi, zasedl si mimo jiné na Sašu Sticha a chtěl ho dostat z ústavu.

To bylo tak. Asi v šedesátém devátém probíhaly v ústavu prověrky. Všichni vědečtí pracovníci měli být kádrovými rezervami, ať už byli, nebo nebyli ve straně, a těmto prověrkám podléhali. Předsedy stranic‑ké organizace byli i Saša Stich a Jitka Štindlová. Mimo jiné se stavěli za Šika, což byl takový tlučhuba první třídy a tuším i blb. Nás bylo tehdy v ústavu asi třicet čtyřicet členů strany a při prověrkách hrozilo, že to dopadne katastrofálně, ústav mohl být na rozpuštění. To ostatně hrozilo všem humanitně orientovaným ústavům Akademie. Z každého ústavu bylo tehdy propuštěno mnoho lidí, u nás ale jenom dva. Jedním z nich byl Jirka Cejnar, toho prostě nešlo zachránit. Dokonce jsem mu pak našel místo v Klementinu v oddělení starých tisků, protože byl vy‑nikající znalec staré češtiny. Druhým propuštěným měla být právě Jitka Štindlová. Ta u nás začala jako první dělat počítačové věci, například statistiku fonémů a už nevím co všechno ještě, také vytvořila první pro‑gram na automatické dělení slov. Rudé právo chtělo koupit program z Anglie vytvořený pro angličtinu, ale Jitka to pro ně udělala. Také u nás první zavedla děrnoštítkové stroje. Ta pak přešla na techničtější praco‑viště, do ústavu strojů na zpracování informací. Takže jsme to přežili vcelku beze ztrát.

Petr byl pak do ústavu nasazen, aby to změnil, měl za úkol vyházet co nejvíce lidí. Petr byl kariérista, horšího jsem nepoznal. Neřekl jsem mu jinak než krysa. Prvního vyhodil Sašu. Já jsem řekl, že půjde ‑li Saša, tak půjdu taky. Saša sice nebyl ani tak lingvista, ale byl vynikající talent na stylistiku, literární vědu a literární teorii. Měl i smysl pro praxi, pro stylistickou praxi, v tom byl brilantní.

S jeho odchodem mě práce v ÚJČ přestala bavit: kromě Saši tam už nebyl ani Franta Daneš a Miloš Dokulil, a tak jsem odešel koncem roku 1985 na vlastní žádost do penze. Lingvistiku jsem pak úplně pus‑til z hlavy. Začal jsem se víc zajímat o přírodní vědy, biologii a evoluci, taky o počítače: už více než deset let, od roku 1997, mám své vlastní webové stránky. Sem tam jsem ještě něco napsal do Naší řeči, nějakou drobnost, ale to jenom naprosto okrajově.


193

LV: Petr se často hodnotí velmi negativně, ale třeba Josef Vachek o něm v Prolegomenech k dějinám pražské školy jazykovědné napsal, že je ško-da, že si vzal život, že kdyby přehodnotil některé své názory, mohl by ještě vykonat hodně kvalitní jazykovědné práce, že ten lingvistický talent měl…

— To byste musel znát Vachka. On nebyl schopen napsat o někom něco špatného. Přesto se však divím, že to Vachek o Petrovi napsal, protože Petr talent neměl a už vůbec ne talent lingvistický, bohemistický. Já o tom něco musím vědět, protože jsem v rukopise dostával Petrovy texty pro akademickou Mluvnici, abych z nich něco rozumného stvořil, ale nešlo to.

LV: No, ještě vím, že se slavistou Lubošem Řeháčkem napsal Petr taková docela obsáhlá (a myslím, že i dobrá) skripta pojednávající o vývoji indo-evropských jazyků, zejména těch slovanských…

— Řeháček i Petr byli asistenty u Horálka, který vedl katedru slavistiky a nějaká slavistická skripta už měl. Petr byl také polonista, v Polsku snad studoval, ale Poláci ho nebrali, bylo to všechno opsané. To samé bylo se slovinštinou a s lužickými srbštinami. Petr podle mého názoru nebyl lingvista, byl jen přehnaný kariérista.

JCH: A jaký máte vlastně názor na Horálka?— Horálek byl Havránkovým oblíbencem a do Prahy ho přivedl právě Havránek. Horálek měl přehled zejména ve staroslověnštině, byl mys‑lím vychováván i v klášteře, kde se četly původní texty. Havránek ho chtěl mít u sebe v Praze. Také měl vliv na to, že se stal Horálek vedou‑cím katedry slavistiky. Pak se ale jejich vztahy vyhrotily. K čemu přesně mezi nimi došlo, to nevím, už si to moc nepamatuju. Jestli zahrála roli Horálkova závist, těžko říct… Horálek se k Havránkovi choval pak vel‑mi ošklivě. Když šel Havránek do důchodu, požádal o svou pracovnu. Horálka nesmírně žralo, že tam Havránka potkává, a tak ho vystrnadil a tu komůrku mu sebral. Když už byl Havránek těžce nemocný a potře‑boval jezdit k lékaři, tak mu Horálek ani nepůjčil auto. Já jsem musel Havránka vozit na různé kliniky svým trabantem. I Horálkův syn ho několikrát odvezl, jen si vymiňoval, abych to neřekl otci.

JCH: Několikrát jste zmínil jméno Františka Daneše. Jaký jste spolu měli vztah?— Především byl Franta geniální jako posuzovatel cizích prací. A tak jsem ho také znal ke konci své pracovní činnosti. Byl jsem také delší


194

dobu šéfredaktorem Naší řeči, a když jsem chtěl, aby něco bylo dobře, aby se autorovi ukázalo, kde má chyby, kde má v článku nedostatky, tak jsem vždycky požádal Frantu jako člena redakční rady a on bezpečně vždycky všechno našel… Mrzelo mě, že jsem se – na rozdíl od Karla Hausenblase – s Frantou, který byl o pár let starší, nikdy nesblížil. Já jsem ho velmi uznával, velmi si ho za jeho práci a činnost vážil, ale vřelejší vztah jsme k sobě nikdy nenašli.


195

Výběrová bibliografie PhDr. Jaroslava Kuchaře, CSc.1

Knižní publikace

Jazykový koutek Československého rozhlasu. Druhý výběr. Praha, SPN 1954. (spo luautor)

Jazykový koutek Československého rozhlasu. Třetí výběr. Praha, Nakladatelství ČSAV 1959. (spoluautor)

Hornický slovník terminologický. Praha, SPN 1961. (spoluautor)Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných jmen. Praha, Academia 1967.

(spo luautor)Čeština všední i nevšední. Praha, Academia 1972. (spoluautor)Čeština za školou. Praha, Orbis 1974. (spoluautor)

Studie a články

K nedostatkům odborných slovníků. Sovětská věda – jazykověda, 4, 1954, s. 116 až 125.Vývoj češtiny po roce 1945. Věda a život, 1, 1954, s. 185–187.Příspěvek k normalizaci hornického názvosloví. NŘ, 37, 1954, s. 198–202.Dva živé typy tvoření odborných názvů. NŘ, 38, 1955, s. 65–69.K rodové shodě podstatných jmen. NŘ, 42, 1959, s. 193–204.Ohlas nového vydání Pravidel pravopisu a dnešní pravopisná praxe. NŘ, 43,

1960, s. 41–54. (s F. Váhalou)Skloňování přejatých jmen v češtině. In: O češtině pro Čechy. Praha 1960, s. 116 až 150.Marxistická jazykověda u nás v teorii a praxi. NŘ, 44, 1961, s. 65–76.O jazyce a stylu stranické agitace a propagandy. NŘ, 44, 1961, s. 133–143.Vztah jazyka a myšlení ve struktuře pojmenování. In: Problémy marxistické ja‑

zykovědy. Praha 1962, s. 235–244. (s M. Dokulilem)Základní rysy struktur pojmenování. SaS, 24, 1963, s. 105–114.O koordinaci českého a slovenského názvosloví z hlediska teorie a praxe. NŘ, 47,

1964, s. 1–9.České odborné názvosloví v uplynulém dvacetiletí. NŘ, 48, 1965, s. 133–144.

(s M. Roudným)Některé rysy současné péče o české odborné názvosloví. Československý termi‑

nologický časopis, 4, 1965, s. 261–265.Nová skupina vlastních pojmenování. NŘ, 48, 1965, s. 16–20.

1) Výběrovou bibliografii na základě Bibliografií české lingvistiky sestavil Jan Chromý.


196

Jména prostředků. In: Tvoření slov v češtině 2. Praha 1967, s. 171–265.K obščej charakteristike nominacii. TLP, 3, 1968, s. 119–129.O funkcionaľnom ispoľzovanii strukturnych jedinic jazyka. In: Jedinicy raznych

urovnej grammatičeskogo stroja jazyka i ich vzaimodejstvije. Moskva 1969, s. 273–277.

Péče o jazykovou kulturu v Ústavu pro jazyk český. NŘ, 54, 1971, s. 213–220.Soudobá populární hudba a její jazyk. NŘ, 56, 1973, s. 238–249. (spoluautor)Úkoly bohemistiky v socialistické společnosti. In: O marxistickú jazykovedu

v ČSSR. Bratislava 1974, s. 103–109.Theorie und Praxis der Sprachkultur in der Gegenwart. In: Grundlagen der

Sprachkultur. Berlín 1976, s. 330–357. (s A. Stichem)Slovotvorná charakteristika cizích slov. NŘ, 60, 1977, s. 169–185. (s M. Dokulilem;

k tomu ještě Doplněk k článku v Naší řeči. NŘ, 61, 1978, s. 28–29.)Některé aktuální otázky teorie spisovného jazyka. NŘ, 61, 1978, s. 1–7. (s V. Kříst‑

kem)Rozbor jazyka Týdeníku aktualit. NŘ, 61, 1978, s. 89–100.Několik myšlenek k otázkám jazykové kultury. In: Z teórie spisovného jazyka.

Bratislava 1979, s. 170–173.Problémy spisovného jazyka. In: K marxistické metodologii v jazykovědě. Praha

1979, s. 182–188. (s V. Křístkem)Regulační aspekt jazykové kultury. In: Aktuální otázky jazykové kultury v socia‑

listické společnosti. Praha 1979, s. 92–97.Die Nichtliteratursprache unter den Gesichtspunkt der Sprachkultur. In:

Internationales Kolloquium „Gesellschaftliche Funktionen und Strukturen sprachlicher Kommunikation“. Berlín 1980, s. 113–122.

Nespisovný jazyk z hľadiska jazykovej kultúry. Kultúra slova, 14, 1980, s. 193 až 199.K významu syntagmat. JŠ, 16, 1981, s. 77–78.Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. Jazykovedný

časopis, 32, 1981, s. 137–144.Současný stav a vývojové perspektivy kodifikace spisovné češtiny. SaS, 42, 1981,

s. 228–238. (spoluautor)Zur Norm der Literatursprache und ihrer Kodifizierung. In: Grundlagen der

Sprach kultur 2. Berlín 1982, s. 114–131.Dvě poznámky k jazykové a „jazykovědné“ politice. In: Jazyková politika a jazy‑

ková kultúra. Bratislava 1986, s. 87–95.Jazykovaja kuľtura kak lingvističeskaja dejateľnosť. In: Razvitije jazykovoj žizni

stran socialističeskogo sodružestva. Praha 1987, s. 484–488.

Překlady

Vinogradov, V. V.: Geniální program marxistické jazykovědy. Praha, Slovanské nakladatelství 1951.


197

Ediční a redakční činnost

Knížka o jazyce a stylu soudobé české literatury. Praha, Orbis 1961. (redaktor)Grundlagen der Sprachkultur. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie

und Sprachpflege. Berlín 1976. (ediční spolupráce)Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti. Praha, Academia

1979. (editor)Grundlagen der Sprachkultur 2. Beiträge der Prager Linguistik zur Sprachtheorie

und Sprachpflege. Berlín 1982. (ediční spolupráce)


341

Seznam použitých zkratek časopisů a sborníků

ČJ Český jazykČJL Český jazyk a literaturaČMF Časopis pro moderní filologiiČUS Čeština – univerzália a specifikaJA Jazykovědné aktualityJŠ Jazykovedné štúdieLF Listy filologickéLG Linguistica generaliaLP Linguistica PragensiaNŘ Naše řečPBML Prague Bulletin of Mathematical LinguisticsPhilPrag Philologica PragensiaPSML Prague Studies in Mathematical LinguisticsRLB Recueil linguistique de BratislavaSaS Slovo a slovesnostSlavPrag Slavica PragensiaSlavSlov Slavica SlovacaSPFFBU Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzityTCLP Travaux du Cercle linguistique de Prague (nouvelle série)TLP Travaux Linguistiques de PragueVopJaz Voprosy jazykoznanija


342

Seznam zpovídajících

PhDr. Marcel Černý, Ph.D. (MČ), absolvent oborů český jazyk a lite‑ratura – srovnávací slavistika – bulharistika na FF UK v Praze a dok‑torského studia při Ústavu slavistických a východoevropských studií tamtéž; pracovník oddělení dějin slavistiky a slovanských literatur Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i.

Mgr. Dan Faltýnek (DF), absolvent oborů česká filologie – historie na FF UP v Olomouci, doktorand na katedře bohemistiky tamtéž; pracov‑ník oddělení gramatiky Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Hana Goláňová (HG), absolventka oborů český jazyk a literatu‑ra – historie na Filozoficko ‑přírodovědecké fakultě Slezské univerzi‑ty v Opavě, doktorandka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze; pracovnice oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Jan Chromý (JCH), absolvent oboru český jazyk a literatura na FF UK v Praze, doktorand Ústavu českého jazyka a teorie komunika‑ce tamtéž; pracovník oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk čes‑ký AV ČR, v. v. i., a asistent Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK

Mgr. Eva Lehečková (EL), absolventka oborů český jazyk a literatu‑ra – francouzština na FF UK v Praze, doktorandka a asistentka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž

Mgr. František Martínek (FM), absolvent oborů český jazyk a litera‑tura – němčina na FF UK v Praze, doktorand Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž; pracovník oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.


343

Mgr. Martin Prošek (MPr), absolvent oborů český jazyk – anglický jazyk na PF ZČU v Plzni, doktorand Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK; pracovník oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Markéta Pytlíková (MP), absolventka oborů český jazyk a litera‑tura – všeobecná a srovnávací slavistika na FF UK v Praze, doktorandka katedry bohemistiky FF UP v Olomouci; pracovnice oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Radek Skarnitzl, Ph.D. (RS), absolvent oborů anglický jazyk a literatura – německý jazyk na Pedagogické fakultě UK v Praze; absol‑vent doktorského studia ve Fonetickém ústavu FF UK, odborný asistent tamtéž

Mgr. Luboš Veselý (LV), absolvent oboru český jazyk a literatura na FF UP v Olomouci, doktorand tamtéž; pracovník oddělení gramatiky Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Martina Waclawičová (MW), absolventka oboru český jazyk a li‑teratura na FF UK v Praze, doktorandka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK; pracovnice Ústavu Českého národního korpusu tamtéž


Rozhovory s českými lingvisty II Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.)

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Na Plzeňce 2, 150 00 Praha 5, provozovna Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41, www.akropolis.info) v roce 2009 jako svoji 106. publikaci

Ediční příprava a redakce: Jan Chromý – Eva Lehečková a kol.

Grafická úprava, obálka a sazba Studio Lacerta (www.sazba.cz)

Tisk: tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4

1. vydání, 344 stran, TS 12

ISBN 978-80-86903-95-8

Doporučená cena včetně DPH 299 Kč


Date post:	08-Mar-2016
Category:	Documents
Upload:	filip-tomas
View:	295 times
Download:	2 times

Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.): Rozhovory s českými lingvisty II

Documents