Akropolis 2010

Rozhovory s českými lingvisty III Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.)

Publikace vychází v rámci výzkumného záměru č. 0021620825 Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor řešeného na FF UK

© Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2010© Editors Jan Chromý, Eva Lehečková, 2010© Graphic & Cover Design Studio Lacerta, 2010© Filip Tomáš – Akropolis, 2010ISBN 978-80-87481-06-6 ISBN 978-80-87481-13-4 (PDF)

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Rozhovory s českými lingvisty III / Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.). – 1. vyd. – Praha : Akropolis, 2010ISBN 978 -80 -87481 -06 -6

81'1 -051 * [80(=162.3)+908(437.3)] -051 * 81'1 * 80(=162.3)+908(437.3) * (437.3)– lingvisté – Česko – 20.–21. stol.– bohemisté – Česko – 20.–21. stol.– lingvistika – Česko – 20.–21. stol.– bohemistika – Česko – 20.–21. stol.– rozhovory

81 – Lingvistika. Jazyky [11]

5

Obsah

Předmluva / 9

Prof. PhDr. František Čermák, DrSc.Rozhovor / 14Výběrová bibliografie / 39

Prof. PhDr. Karel Kučera, CSc.Rozhovor / 52Výběrová bibliografie / 77

Prof. PhDr. Alena Macurová, CSc.Rozhovor / 84Výběrová bibliografie / 111

Doc. RNDr. Ladislav Nebeský, CSc.Rozhovor / 120Výběrová bibliografie / 138

Prof. PhDr. Jarmila Panevová, DrSc.Rozhovor / 144Výběrová bibliografie / 170

Prom. fil. Nikolaj Petrovič Savický, CSc.Rozhovor / 180Výběrová bibliografie / 194

Doc. PhDr. Zdeněk Starý, CSc.Rozhovor / 202Výběrová bibliografie / 224

Prof. PhDr. Karel Šebesta, CSc.Rozhovor / 230Výběrová bibliografie / 244

Prof. PhDr. Rudolf Šrámek, CSc.Rozhovor / 250Výběrová bibliografie / 277

Prof. PhDr. Josef VintrRozhovor / 290Výběrová bibliografie / 323

Seznam použitých zkratek časopisů a sborníků / 328Seznam tazatelů / 329Rejstřík / 331

«Mémoire, histoire : loin d’être synonymes, nous prenons conscience que tout les oppose. La mémoire est la vie, toujours portée par des groupes vivants et à ce titre, elle est en évolution permanente, ouverte à la dialectique du souvenir et de l’amnésie, inconsciente de ses déformations successives, vulnérable à toutes les utilisations et manipulations […] L’histoire est la reconstruction toujours problématique et incom-plète de ce qui n’est plus. La mémoire est un phénomène toujours actuel, un lien vécu au présent éternel ; l’histoire, une représentation du passé. […] La mémoire […] est, par nature, multiple et démultipliée, collective, plurielle et individualisée. L’histoire, au contraire, appartient à tous et à personne, ce qui lui donne vocation à l’universel. La mémoire s’enracine dans le concret, dans l’espace, le geste, l’image et l’objet. L’histoire ne s’attache qu’aux continuités temporelles, aux évolutions et aux rapports des choses. La mémoire est un absolu et l’histoire ne connaît que le relatif.»

„Paměť, historie: nejsou synonymy a vnímáme, že je všechno staví do protikladu. Paměť je život, vždy nesený živými bytostmi, a proto v neustálém vývoji, otevřená dia-lektice vzpomínek a zapomínání, nereflektující vlastní postupnou deformaci, podléha-jící různým zneužitím a manipulacím […] Historie je vždy problematickou a neúplnou rekonstrukcí toho, co již není. Paměť je vždy jevem současným, věčné pouto prožitého s přítomným; historie – reprezentace minulosti. […] Paměť je ze své podstaty mno-hočetná i jedinečná, kolektivní, pluralitní a zároveň individualizovaná. Naproti tomu historie náleží všem a nikomu, což ji předurčuje k univerzálnosti. Paměť zakořeňuje v konkrétnu, v prostoru, gestu, obrazu, věci. Historie se váže pouze k časovému sledu a vývoji věcí a vztahům mezi nimi. Paměť je absolutní a historie zná pouze rozměr relativní.“

Pierre Nora: Les lieux de mémoire. Paříž, Gallimard 1984, s. 24–25.

9

Předmluva

Potřetí a naposledy vydáváme soubor knižních Rozhovorů s českými lingvisty. I tento svazek obsahuje rozpravy začínajících jazykovědců s jejich zasloužilými kolegy na témata ryze odborná i náměty spjaté se vztahem mezi jazykovědnou prací a společenskými vlivy zejména druhé poloviny dvacátého století.

Struktura knihy zůstává stejná. Oproti předchozím dílům však ten‑to závěrečný svazek vykazuje jednu odlišnost: za rozhovory na konci knihy následuje rejstřík, který zahrnuje jména osob a vybrané publika‑ce, které byly zmíněny ve všech třech svazcích. Doufáme, že rejstříky zvýší užitečnost knih a umožní zase jiný způsob jejich čtení.

V této předmluvě jsme se rozhodli poodhalit kritéria, která jsme uplatňovali při koncepční přípravě jednotlivých dílů i  celého projek‑tu, a úskalí, na která jsme při tom naráželi. Naším původním záměrem bylo představit reprezentativně lingvisty z různých disciplín obsažených ve studiu českého jazyka a zároveň z různých pracovišť, přinejmenším těch největších. Výchozími restrikcemi byla minimální věková hranice zpovídaných lingvistů (60 let) a (alespoň částečná) souvislost odborné práce s lingvistickou bohemistikou. Druhé zmíněné kritérium sami po‑važujeme – vzhledem k obecnému názvu knihy – za problematické, je však snad pochopitelné vzhledem k vlastnímu odbornému zaměření autorského kolektivu. Přestože tři svazky dohromady obsahují přes tři desítky rozhovorů, jsme si vědomi toho, že náš výběr zůstává subjek‑tivní. Domníváme se, že jsme oblast jazykovědné bohemistiky pokryli dostatečně, zároveň však uvítáme, bude ‑li někdo v naší práci pokračo‑vat a zachytí vzpomínky dalších lingvistů ‑bohemistů, ať už knižně, nebo třeba v rámci odborného časopisu. Velmi bychom také ocenili, pokud by se vytvořil „nebohemistický“ tým, který by se, ať už v návaznosti na náš projekt nebo ne, snažil zachytit vzpomínky dalších významných českých lingvistů, na něž naše odborné zaměření bohužel „nedosáhlo“.

Velice litujeme toho, že se některé plánované rozhovory nepodařilo uskutečnit. Dvakrát jsme byli s žádostí o rozhovor odmítnuti, dva roz‑

10

hovory byly sice nahrány, ale zůstaly neautorizovány. Největší počet ze zamýšlených rozhovorů zde však není proto, že jsme je již k naší lítosti nestihli uskutečnit, i když už jsme v některých případech na jejich realizaci byli domluveni (Eva Havlová, Přemysl Janota, Pavel Novák…).V samotném závěru nám dovolte poděkovat těm, kteří se s námi na projektu podíleli a přispěli k  jeho vzniku. Děkujeme všem kolegům, kteří s námi spolupracovali při vedení rozhovorů. Jejich jména a od‑borná působiště najdete v  závěru každého svazku. Děkujeme Emě Krejčové, Jakubu Jehličkovi a Borisi Lehečkovi za pomoc s korekturami a tvorbou rejstříků. Za pomoc rovněž děkujeme Oddělení vědeckých informací ÚJČ AV ČR, jehož pracovnice nám byly vždy velmi ochotně nápomocny.

Největší dík patří všem lingvistům, kteří nám svěřili své osudy, a to jak v tom smyslu, že nám je vyprávěli při nezapomenutelných setkáních, tak tím, že souhlasili s jejich zveřejněním. Někteří z nich již bohužel nejsou mezi námi, a proto čest jejich památce.

Jan Chromý, Eva Lehečkováeditoři

Alena Macurová

83

Prof. PhDr. Alena Macurová, CSc.

Narodila se v roce 1946 v Klatovech. V letech 1963–1968 studovala obor čeština–angličtina na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Po ukončení studia byla zaměstnána jako asistentka pro obor český jazyk, kandidátskou práci však mohla z politických důvodů obhá‑jit až v roce 1989. V roce 1991 získala titul docentka a roku 1995 se stala profesorkou. Krátce po roce 1990 se stala zástupkyní ředitele Ústavu českého jazyka a teorie komunikace pražské filozofické fakulty, v letech 2000–2008 zde byla ředitelkou. Od roku 2009 je rektorkou vysoké školy AKCENT College.

Hlavními oblastmi odborného zájmu profesorky Macurové jsou sty‑listika, textová lingvistika, teorie překladu a komunikace neslyšících. V roce 1998 byl její zásluhou na FF UK otevřen nový obor čeština v ko‑munikaci neslyšících.

Je členkou redakčních rad časopisů Slovo a slovesnost, Studie z apli­kované lingvistiky a Bohemistyka. Rovněž je členkou Jazykovědného sdružení České republiky, Pražského lingvistického kroužku a Kruhu přátel českého jazyka. Byla řešitelkou řady grantů v rámci Fondu rozvo‑je vysokých škol, Higher Education Support Program, Grantové agen‑tury Univerzity Karlovy v Praze a Vzdělávací nadace Jana Husa.

Další informace naleznete v článku Petra Mareše a Ivy Nebeské Alena Macurová jubilující. SaS, 67, 2006, s. 237–239.

84

Rozhovor s prof. PhDr. Alenou Macurovou, CSc.

Jan Chromý: Co vás přivedlo k lingvistice?— Já vlastně nevím, myslím si, že nejspíš souhra šťastných náhod.

JCH: Pocházíte z prostředí, které vás nějak formovalo lingvisticky?— Otec byl účetní a matka byla to, čemu by se asi dneska řeklo sociální pracovnice. Pracovala na odboru péče o děti a mládež. Lingvistická průprava v rodině nebyla žádná, lingvistické prostředí na malém městě taky nic moc, nevím vlastně ani, jestli rodiče úplně věděli, co je ling‑vistika zač, co všechno obnáší – jejich zájmy byly přece jen trošku jiné. Musím ale říct, že hodně mě ovlivnili tím, jak moc četli a kolik knížek mi kupovali.

Eva Lehečková: Studovala jste gymnázium?— Něco na ten způsob, nastoupila jsem na jedenáctiletou střední školu a ta se pak v průběhu mého studia přejmenovala na střední obecně vzdělávací školu. To bylo v podstatě to, co odpovídá dnešnímu čtyřle‑tému gymnáziu.

EL: A jací tam byli učitelé češtiny?— Byl tam tuším jen jeden profesor, myslím, že se jmenoval Taur, který nás v češtině samozřejmě učil hlavně literaturu jako asi všichni tehdy a možná i dneska. Takže lingvistika vlastně ani na té střední škole.

JCH: Takže jste se lingvisticky začala orientovat až na vysoké škole?— Ano, a to jsou ty šťastné náhody. Z našeho malého města jsem přišla na vysokou do Prahy v době, kdy mi bylo sedmnáct – protože předcho‑zí reforma nějak zkrátila základní vzdělávání – aspoň pokud si pama‑tuju. Byli jsme taky jediný ročník, který dělal přijímačky někdy v led‑nu a maturitu až potom. To byla taková divná situace, však se s tím hned vzápětí skoncovalo. A hodně dalších věcí bylo jinak než dneska. Jednak jsme mohli podávat jen jednu přihlášku na jednu vysokou ško‑lu (nevím, co dělali ti, kteří nebyli přijati), jednak jsme museli dopředu

85

zvolit nejen kombinaci – hned, když jsme podávali přihlášku, jsme se museli rozhodnout, který obor chceme dělat jako diplomní a který jako nediplomní. Učební plány diplomních a nediplomních oborů se lišily. My jsme třeba jako diplomní čeština měli historické disciplíny a na angličtině, kterou jsem dělala jako nediplomní, měli historickou mluvnici zase jen diplomní angličtináři. Ještě k té lingvistické orienta‑ci – nevím, jestli vy taky, já jsem šla na fakultu studovat proto, že jsem měla ráda literaturu. O literatuře jsem toho ale věděla pramálo, prostě jsem ráda četla.

Asi bych ještě měla říct, že naše studium bylo jiné i v tom, že to nebylo tak, že by se učitelé specializovali a někdo přednášel morfologii, někdo syntax a někdo něco dalšího, ale že vždycky na každý ročník připadl jeden učitel a ten ročník pak učil celých pět let. A já jsem měla to štěstí, že na náš ročník připadl pan profesor Hausenblas. Ročník před námi měl profesor Jedlička, ročník za námi prof. Křístek, a tak si myslím, že kdybych byla bývala začala studovat o rok dřív nebo později, že bych se asi lingvistice moc nevěnovala. Takže to bylo jedna šťastná náhoda, to, že náš ročník dostal profesor Hausenblas. A druhá mně potkala u rozdělování do seminářů. To tehdy bylo taky úplně jiné, nás bylo k osmdesáti a z toho pak byly jenom dva semináře, jeden vedla doktorka Formánková, jeden vedl profesor Hausenblas. No a já jsem byla nějakým řízením osudu přidělena do té skupiny, kterou vedl on. A tak si myslím, že pokud bychom měli mluvit o tom, co mě přivedlo k lingvistice, tak to byl opravdu jenom shluk šťastných náhod.

EL: To je zajímavý systém. Jaké byly jeho přednosti?— To asi neumím říct úplně přesně. Ono to bylo nejenom tak, že jeden učitel vedl všechny přednášky současného jazyka, ale jeden učitel vedl celých pět let taky všechny současné semináře. Studenti byli tehdy roz‑děleni na takzvané kroužky, studijní skupiny. Ty tvořila vždycky jedna kombinace, čili např. čeština diplomní – angličtina nediplomní, zhru‑ba 15–20 lidí, a ti pořád – a všichni dohromady – chodili na všechny předměty podle pevného rozvrhu. Volit si vyučujícího nebo si nějak jinak vymýšlet bylo vyloučeno. A vymýšlet si nemohli ani učitelé se‑minářů – s jedním kroužkem začali úvodem do studia českého jazyka, prošli s ním všechny předměty současného českého jazyka, jak se to tehdy jmenovalo, a dovedli studenty k diplomce.

86

EL: Takže včetně diplomky?— Nebylo to vyloučeno, mohli vést i diplomku, ale tam výběr byl. A ještě k tomu systému: Historické disciplíny byly extra, to jsem chodila, taky si člověk nemohl vybírat, k profesoru Kurzovi na srovnávací mluvnici slovanských jazyků a k profesoru Běličovi na historickou mluvnici češ‑tiny, jinak opravdu na všechno ostatní, na přednášky i semináře, jsem měla profesora Hausenblase.

EL: To je ale hrozně těžké se nevyčerpat za těch pět let, aby ten pedagog měl pořád co říct.

— A k tomu si ještě představte, že samozřejmě nemáte jen jeden ten kroužek, ale že jich učíte pět – a každý něco jiného v jiném ročníku. Já jsem v tom systému v 70. letech učila taky, musím říct, že to člověka nu‑tilo orientovat se mnohem soustavněji i v tom, na co se odborně přímo nezaměřoval. A mělo to tu výhodu, že učitel o studentech věděl úplně všechno a někdy taky studenti o učiteli, bylo to určitě takové intimnější, než když vám teď může přijít do výuky kdokoliv, třeba proto, že jste proslulá svou laskavostí…

JCH: Takže se dá říct, že jste se za studií s nějakými jinými osobnostmi nesetkala?

— Ne, to jsem se setkala, protože my jsme tehdy měli poměrně hod‑ně možností chodit na výběrové semináře. Ty tvořily jistý předepsa‑ný objem toho, co jsme museli povinně dělat, ale chodit jsme mohli v podstatě na cokoliv. Chtěla jsem najít index, abych vám ho ukáza‑la a všechno si připomněla, bohužel… A tak jenom, co si pamatuju. Z toho lingvistického okruhu, a to mě vždycky postrčil Hausenblas, jako nás postrkoval všecky, jsem chodila třeba na Skaličku, chodila jsem na Doležela, který měl v té době (já jsem začala studovat v tři‑ašedesátém) taky něco z lingvistiky, na Daneše, který měl fantastický seminář o tom, co dělá aktivum a pasivum v Erbenově Kytici, dodneš‑ka na to velmi ráda vzpomínám. Chodila jsem na Palka, ale to možná až později. A na Hausenblase, co jsem mohla. A z literatury, když se ptáte na ty osobnosti, tak kromě Vodičky, který nás učil v povinných seminářích, jsem chodila na Janáčkovou a na Červenku. To pokud jde o bohemistiku. Na anglistice mě studium tak neokouzlilo, protože tam to bylo takové víc telefonně seznamové, hodně věcí jsme se museli učit

87

nazpaměť, přemýšlení a hledání cest k vlastnímu názoru tam bylo míň. Ono to ale asi jinak nešlo. Určitě jsme jistý dril potřebovali, už jen proto, že jsme – kromě tří výjimek, takových těch diplomatických dětí, které vládly angličtinou proto, že byly někde venku – všichni uměli angličti‑nu jen ze střední školy. A dovedete si představit, že to nebylo nic, z čeho by učitelé na anglistice šíleli radostí. Museli z nás být dost nešťastní. Ale neztráceli naději – ráda třeba vzpomínám na motivující výuku praktic‑kého jazyka, měla nás na něj dr. Emmerová.

EL: A jaký byl Hausenblas učitel, jakým způsobem učil?— Já asi nejsem úplně objektivní, já jsem ho prostě milovala. Od prvního okamžiku, kdy se nás na semináři napřed zeptal, jestli umíme česky, a pak nám, když jsme se divili, proč že se tak divně ptá, dal úkol napsat – tím jazykem, který umíme – jak si zavazujeme tkaničku u boty. A my jsme došli k tomu, že vůbec nikdo to napsat nedokáže. To je jen mode‑lový příklad, možná ne nejlepší. Pan profesor prostě k těm podstatným věcem člověka přiváděl ne tak, že mu o tom přednášel a předkládal mu něco k věření, ale tak, že vás přinutil vyvinout aktivitu a dostat se k ně‑čemu podstatnému sám. Navíc byl velmi otevřen diskuzím, nebyl to ten učitel, kterého naštve, když mu řeknete něco, co si on zrovna nemyslí. Bylo to velmi podnětné… Prostě byl skvělý.

EL: Jakým způsobem se tedy pracovalo v jeho seminářích? Četli jste něco, nebo jste dostávali praktické úkoly?

— Já si moc nevzpomínám na ty povinné semináře, chodila jsem k němu, jak už jsem říkala, na všechno ze současného jazyka, na morfologii, ale z toho nemám nějak moc živé vzpomínky, nebo na syntax, lexikologii, stylistiku… taky si moc nepamatuju. Ale z těch volitelných předmětů si vzpomínám, že jsme třeba celý jeden semestr dělali problém stylizace textu. Pan profesor o tom tehdy psal, čili to byly takové dílny k tomu, co mu leželo v hlavě, co jste si nemohli nikde přečíst – a naše naivní názory mu třeba trošku ukázaly, jak se na to lze podívat ještě jinak… Ta nepopsanost žáků je mnohdy i přínosná, to asi víte i z vlastní zkušenosti. A pak jeden semestr jsme dělali frekvenční slovníky, a to tehdy nebyla žádná legrace, protože jsme si skutečně museli dělat čárky, pro každý výskyt jedna. Byla to šílená práce, nejen ty čárky, ale i rozhodování, co, jaká jednotka, bude jedna čárka a co budou dvě. A zdůvodňování toho,

88

proč jedna, proč dvě. Na tom zdůvodňování pan profesor trval, ne že by nám řekl „bude to takhle a takhle“. Vzpomínám si, že jsme dělali frek‑venční slovník Františka Hrubína, snad dokonce průběžně dva semestry, a výsledkem toho bylo, že Hrubínův frekvenční slovník o Hrubínovi nic moc neříká. Ale přitom se člověk o tom, co by mohl takový frekvenční slovník o autorovi říct, dozvěděl spoustu věcí. Jeden semestr, ale to už jsem na semináře chodila jako aspirantka, jsme se věnovali odbornému stylu, zejména terminologii, to tehdy profesor Hausenblas psal o termi‑nologii sémantiky, K terminologii sémantické se ten článek jmenuje. Mně se to všechno strašně líbilo, doufám, že panu profesorovi taky.

JCH: Jaké byly počátky vašeho odborného působení?— No, odborné působení… Začala jsem pracovat v roce 1968, nejdřív od září na jazykové škole v Praze, kde jsem měsíc učila angličtinu. Už předtím jsem se ale přihlásila do vědecké aspirantury, přijali mě, takže v říjnu jsem potom nastoupila k Hausenblasovi do aspirantského studia. Dělala jsem zkoušky a něco jsem možná už v té době nebo brzy potom začala psát, na začátku hlavně recenze.

Mám pocit, že taky brzy potom, snad někdy na začátku sedmdesá‑tých let, odjel kolega Mára, který byl členem tehdejší katedry, na lek‑torát do Německa. Mě přijali na zástup, byla mi přerušena aspirantura a do roku 1973 jsem vlastně učila za něj. Mezitím jsem dopsala kandi‑dátskou práci, v pětasedmdesátém roce jsem ji podala. Pak mi napsali, že jsem v plánu vědeckého růstu na rok 1982 nebo 1983. A nakonec jsem směla obhájit až v roce 1989. Ale mezitím, asi zejména díky aka‑demiku Havránkovi, jsem mohla publikovat ve Slově a slovesnosti, takže jsem tu a tam něco napsala, pro Slovo a slovesnost i jinam.

EL: A svoje témata jste si hledala také díky profesoru Hausenblasovi?— Jednak asi díky němu a  jednak i  třeba díky Danešovi, Janáčkové nebo Červenkovi. A pak ještě na základě dvou knih, které mě naprosto uchvátily, a musím říct, že to platí dodnes. To byl sborník Style in lan­guage, půjčil mi ho tehdy Jirka Hronek, který ho dostal od nějakého svého zahraničního kamaráda. Tam mě, kromě Jakobsona samozřejmě, vzala zejména studie o zájmenech jako prostředku moci a solidarity, to se mi strašně líbilo, to jsem si říkala: „Tohle je ono, to mě zajímá!“ Ta druhá kniha byla Čtení o jazyce a poezii, i když si vzpomínám, že třeba

89

Veltruský mě přiváděl v ne úplně šťastný stav mysli, protože jsem sice četla, ale s rozuměním to bylo na pováženou. I tak mi to ale připadalo velmi inspirativní.

EL: Takže kdybyste měla shrnout klíčové momenty počátků svého od­borného působení…

— Tak to řeknu stručně – hlavně Hausenblas.

EL: Jak zpětně hodnotíte dobu minulou, její negativní a případně i po­zitivní vlivy?

— Když to vezmeme napřed tak nějak odideologizovaně, jde ‑li to, tak samozřejmě nebyla zahraniční literatura, pokud člověk neměl to štěstí, že měl kamarády, kteří mu ji půjčili, a vlastně byl problém se dozvě‑dět, že něco, co byste si chtěla přečíst, vůbec existuje. Dneska se člo‑věk podívá do databáze a hned to tam vidí jako na talíři. To je jedna věc. Druhá věc, to vám asi připadá úplně neuvěřitelné, byla nemožnost množit si materiály, množit si texty, prostě půjčit si knížku a kus si oko‑pírovat. Tehdy se texty cyklostylovaly a byl zaveden takový systém, že i texty pro studenty, pro práci v semináři, byly vyráběny na číslovaných blanách. Napřed se text musel na tu blánu napsat, pak se to někam od‑neslo, tam musel někdo schválit, že třeba na bláně 0034 může být tohle a tohle. Musela jste písemně prohlásit, kolik kopií potřebujete a proč je potřebujete, někdo, v první řadě vedoucí katedry, vám to musel schválit. Pak někdo někde vyrobil kopie a pak někdo někde zkontroloval, jestli všechno je opravdu tak, jak bylo zúřadováno, a jestli cyklostyl nebyl v době, kdy se množilo 0034, využit ještě na něco jiného. A ještě jednu věc k tomu, co bylo dřív jiné – neexistoval korpus, takže zjistit napří‑klad, jestli se spíš říká „to je jiná káva“, nebo „to je jiný kafe“, by tehdy šlo dost těžko.

A pak je ta stránka ideologická nebo, jak se hezky říkávalo, politicko‑‑společenská situace. Musím říct, ale je to můj subjektivní názor, že na katedře českého jazyka, respektive tehdy českého a slovenského jazyka, byla situace alespoň z mého úhlu pohledu dost jiná než na ostatních pracovištích. My jsme měli takovou srovnávací laťku zejména s kated‑rou české a slovenské literatury, kde poměry byly díky známému tande‑mu Rzounek – Bastlová šílené. Nevýhoda byla to, že oni nějak spadali do jedné stranické skupiny s našimi straníky, takže soudruh Rzounek

90

se prostřednictvím strany vměšoval i do záležitostí našeho pracoviště. Ale dovolila bych si říct, že u nás na katedře byli lidi slušní. Navzdory tomu, že tady ze dvou třetin nebo možná ze tří čtvrtin byli straníci a nás, kteří jsme už ve straně nebyli, bylo pět nebo šest, ty vztahy vůbec nebyly nějak hrozné. Ono to není tak, jak se někdy říká, že byli ti, co byli ve straně, a to byli ti hnusní, a pak ti ostatní. Ta linie vedla trošku jinak. Byli, a možná i dneska jsou, takoví ti vyslovení zloduši, potom takoví, kteří s ohledem na vlastní zájem nebo vlastní kariéru škodili, protože měli moc, pak byli ti, kteří ve vlastním zájmu mlčeli, ale neškodili, a pak byli ti, kteří se nebáli a mluvili. A to šlo napříč stranictvím a nestranictvím, skrz ty, co byli ve straně, i skrz ty, kteří ve straně nebyli. Řekla bych, že ty prv‑ní dvě kategorie se na našem pracovišti nevyskytovaly, straník nestraník.

Samozřejmě že člověk podnikal takové ty dobové tanečky, a  to i později, nejenom v prvním období toho, čemu se říkalo normalizace. Vzpomínám si, jak to bylo, když jsem napsala knížku o Rozmarném létě. Tehdy ji nakladatelsky recenzoval jakoby Kuchař, ale ve skutečnosti ji re‑cenzoval Stich a říkal mi: „Paní doktorko, víte, u toho Petrdlíka (vyšlo to v Academii, kde měl hlavní slovo akademik Petr) do toho úvodu musíte dát něco jako ‚zvláštní – obecné‘ nebo ‚jedinečné – obecné‘, něco tako‑vého, aby to vypadalo, že to je dialektické.“ Tyhle tanečky člověk oprav‑du dělal. Tehdejší svět fakt nebyl něco, jak o tom psal Macura, „útěšně vnějšího“. Byl – to je taky Macura – náš, byli jsme jeho spolutvůrci. Hodně lidí ztratilo paměť, hodně lidí předstírá, že byli mimo toho vše‑ho. Většinou nebyli.

JCH: Na tohle jsme se vlastně nikdy moc neptali: Máte pocit, že jste kvůli takovým tanečkům musela někdy obětovat nějakou myšlenku z nějaké práce?

— Ne, já jsem tam myšlenky toho výše uvedeného typu spíš přidávala, hlavně do úvodů. Podívejte, já jsem tehdy byla tele, Stichovi jsem prostě věřila a opravdu jsem to viděla tak, že tam holt dám to slovo nebo ta slova, však ono všem bude jasné, o co jde. No, příjemný to nebylo.

Nebo když jsme dělali Slovník literární teorie, já jsem tam dělala hes‑la jako Jakobson a Morris, a aby tam taková hesla mohla být, bylo zase nutné přidat něco „náležitého“… Ale nepsala jsem nikdy o Leninově stylu nebo tak, to ne. Fakt je, že někdy, když si člověk čte ty první strán‑ky, říká si – bylo to třeba? Třeba nebylo.

91

Ale tyhle všecky podivnosti, které se děly, měly i svá pozitiva. Třeba v souvislosti s tím, že jsem vždycky měla pracovní smlouvu, jen když byl Karel Mára na lektorátu v Německu a potom když vyjížděl jinam. Profesor Křístek, který tehdy vedl katedru, měl spoustu kamarádů v těch správných strukturách, a vždycky někde třeba tři zástupové mě‑síce vyžadonil. Bylo to tedy tak, že jsem chvíli měla smlouvu a pak jsem zase byla chvíli v té přerušené vědecké přípravě. Takhle to probíhalo vlastně až do roku 1986. Ne že by to nebylo na mrtvici, ale neslo to s se‑bou i něco jiného než stres – člověk si říkal – no, já jim ukážu. A vlast‑ně byl mnohem míň tím kavárenským povalečem, kterým by rád byl, kdyby… Rozumíte, to „oni uvidí“ nebo „já jim ukážu“ nutí člověka, aby dělal víc, než by dělal, kdyby ten stres nebyl.

EL: A během přerušené aspirantury jste nemohla učit?— Mohla, já takzvaně na zástup, v té době aspiranti učili tuším všichni. Nemohla jsem ale učit všechno, protože… To byla hnusná doba, chce‑te o tom mluvit? Třeba jsem v té době nemohla učit žádné předměty, které by se nějak vztahovaly k jazyku umělecké literatury, protože si to profesor, nebo tehdy docent, Rzounek nepřál. Pak jsem dokonce jeden nebo dva semestry směla učit jenom pro oddělení češtiny pro cizince češtinu jako praktický jazyk. Ale mně to docela bavilo, takže to nebylo tak zlé.

JCH: Už jsme několikrát nakousli vaše zájmy, které jsou někde na pome­zí mezi lingvistikou a literaturou. Jaký si myslíte, že je v současné době vztah těchto dvou disciplín – literární vědy a lingvistiky? Myslíte, že po­řád platí to, co říkal za mého studia třeba profesor Stich, že lingvistika bez literární vědy nemůže existovat a naopak?

— To říkal Stich, říkal to před Stichem Jakobson, před Jakobsonem to říkal Havránek a další z pražské školy, nejvíc jasně asi v úvodním slově k prvnímu číslu Slova a slovesnosti. A v náznaku vlastně už v Tezích, když se tam píše třeba o potřebě „přípravy“ literárních historiků v me‑todologických otázkách jazykových.

K vaší otázce, k tomu může, nemůže… Nějaký vztah tady určitě je, protože lingvistika se nutně zabývá jazykem jako takovým, jazykem vůbec, a tedy i jeho užitím v literárních dílech. Jako ten vycvičený dia‑lektik bych skoro mohla říct, že lingvistika zkoumá „to obecné“, za‑

92

tímco literární věda „to zvláštní“, tedy jeden „jazyk“, jedno užití jazyka nebo jeden způsob užívání jazyka. Lingvistika samozřejmě musí jazyk literárních děl nebo jazyk v estetické funkci do svého zájmu zahrnout, aby mohla přemýšlet o „tom obecném“. Literární věda zase potřebuje něco obecného, aby to svoje zvláštní, specifické profilovala na nějakém pozadí. Ale samozřejmě, jak taky říkali klasici, okres jazykovědy nikdy nezahrne všechny detaily okresu literatury a naopak.

JCH: Jak jste se vy sama dostala k těm lingvoliterárním studiím? Proč třeba Rozmarné léto jako první knižní práce?

— Ono Rozmarné léto bylo první jen proto, že tehdy se ediční záležitosti na fakultě táhly roky. Jiná knížka, Ztvárnění komunikačních faktorů, ležela na fakultě od roku 1975, v tiráži má rok 1977. Fakticky ale vy‑šla až v roce 1983, po Rozmarném létu. A proč Rozmarné léto? Tehdy jsem asi byla pod vlivem jednoho článku, který jsem si, zase jen shodou okolností, přečetla. Na letní škole jsem učila nějakého člověka, který se zabýval neverbální komunikací, a poslal mi text Fernanda Poyatose o tom, jak se prezentuje neverbální komunikace v literárních textech. Mně připadalo, že v Rozmarném létu je právě tohle poměrně zajímavé. Taková oklika to byla.

EL: A subjekty v textu a jejich proměny, to bylo taky dílem Hausenblase, jeho inspirace?

— Už si to přesně nepamatuju, ale téma kandidátské disertační práce Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech mi nepochyb‑ně zadal Hausenblas, ne samozřejmě rozkazem. Trošku jsem se k tomu dostala i přes diplomku, když jsem dělala popis a když se ukázalo, že to, jak popis vypadá, je vždycky nějak závislé na subjektu, který ten popis produkuje. Proto je v podtitulu ono Utváření významové perspektivy.

JCH: Myslíte si, že otázka subjektů a perspektivy ve slovesných komuni­kátech je téma, které je pořád otevřené? A kudy myslíte, že by se mohlo zkoumání ubírat dál?

— Otevřené určitě je. Já ale – asi bohužel – nejsem moc taková zaťa‑tá, že bych se jednoho tématu držela pořád. Kdysi jsme se s profeso‑rem Marešem začali věnovat tématu textové heterogennosti, ten grant jsme vyřešili, něco jsme napsali, ale že bych u toho potom dokázala

93

zůstat a brala to systematicky, zabývala se tím, jak to je u Tyla, u Nerudy, u Škvoreckého, Čepa a jak je to u dalších, to ne… To je určitě chyba, taková roztěkanost. Ale když o tom přemýšlím, tak snad můžu říct, že něco asi přece jenom něco všechny ty roztěkané zlomky spojuje. V ta‑kové řadě, řeknu lineární, ale nejsem si jistá, jestli je úplně lineární: subjekt – jazyk – text – komunikace – kultura – společenství – svět. Ať jsem dělala překlady nebo cokoli dalšího, ve všem něco z té řady nějak, víc nebo míň výrazně, je.

Téma subjektů mi pořád připadá strašně zajímavé. To, že nemáme v jazyce nějaké prostředky, které by vyjádřily skutečnost objektivně, ale že vždycky do toho vyjádření nějak vstupuje subjekt (jak už krásně uká‑zal Daneš na aktivu a pasivu v Kytici), to je asi jasně dáno. A jasně je asi dáno i to, že to souvisí s člověkem, který nějak zakouší svět a koncep‑tualizuje skutečnost právě tímhle a ne jiným způsobem. A právě těmi prostředky, které má v daném jazyce k dispozici. Třeba český znakový jazyk nemá pasivum – ovlivní, nebo neovlivní to způsob, jak neslyšící konceptualizují? To neumím říct. Myslím si, že tohle téma je nejen ote‑vřené, ale taky v poslední době dost přitažlivé nebo aktuální. Věnuje se mu spousta lidí, v různých rámcích. Když si vezmeme kognitivní lingvistiku, tak ono construal – tím českým ekvivalentem „konstruo‑vání“ si nejsem úplně jistá – co to je jiného než nazírání plus uchopení skutečnosti nějakou perspektivou? A ta perspektiva je subjektivní. A je to zajímavé i v širších souvislostech – třeba v souvislosti s otázkou, jak se texty mají k dalším koordinátám aktu komunikace, nejen tedy k „já“, ale taky ke „zde“ a „nyní“. Čím vším se k nim texty vztahují? To téma se mi líbí a taky by mě bavilo se jím zabývat. Ale už není moc času.

JCH: Přemýšlela jste o tom někdy ve spojitosti s odborným textem? Tohle je docela blízké tomu, co dělal Pavel Novák – Poznámky o jazyce ling­vistiky a tak podobně.

— Určitě to spolu souvisí, řekla bych ale, že v souvislosti s odbornými lingvistickými texty, jak o nich psal Pavel Novák, je všechno ještě slo‑žitější nebo míň průhledné. Protože v nich je jazyk nejen v uvozovkách nástrojem, kterým se něco uchopuje, ale i předmětem toho uchopení, předmětem popisu. Určitě i tady platí, jako všude jinde, že jazykové uchopení skutečnosti nerovná se skutečnost. A že jazykové uchopení jazyka a řeči, jejich popis nebo jejich teorie, nerovná se tomu, jaký jazyk

94

nebo řeč opravdu, skutečně jsou. I když si to někdy neuvědomujeme. To, co Novák píše o jazyce lingvistiky, je myslím platné obecně. Je ale otázka, zda z toho, k čemu nás nutí přijatý způsob vyjadřování o ja‑zyce a o řeči, můžeme vyskočit a být takzvaně objektivní. To nevím. A k tomu bych ještě chtěla říct, předtím jsem zapomněla: pokud jde o mé učitele, jak jsme o nich před chvílí mluvili, tak jsem se strašně moc naučila od Pavla Nováka. Někdy v osmdesátých letech jsem byla pověřena vědeckou redakcí Havránkova sborníku a v té době jsme spo‑lu vedli nekonečné diskuze o Havránkovi a o marxismu – doc. Novák má ve sborníku příspěvek o Havránkových metodologických postojích. A mluvili jsme taky o metodologických postojích různých jiných ling‑vistických velikánů, o jejich postojích k jazyku a taky o tom, jakým ja‑zykem se jazyka zmocňují. A vůbec nešlo jen o to, Pavla Nováka jste znali. Takže jeden z mých učitelů byl nepochybně Novák, i když vlastně v době, kdy už jsem dávno nebyla studentka.

EL: A jak to bylo s vašimi vrstevníky ve studiu? Byl tam někdo, kdo se dodnes zabývá lingvistikou? Jak moc jste spolu „žili svým oborem“, dis­kutovali o jazyce apod.?

— Jak jsem říkala, my jsme tvořili jednu studijní skupinu, jeden tak zvaný kroužek. Nemyslím si, že by v někdejším kroužku byli přímo nějací sou‑časní lingvisté, a vazby s bývalými spolustudenty jsou dneska vlastně nulové. Ale protože jsme měli předměty, které se nazývaly výrobní pra‑xe, dokonce v indexu zapsané a zápočtované, byli jsme na brigádě před nástupem do studia, to jsme hrabali seno někde v pohraničním pásmu v Aši, a brigády jsme museli absolvovat i během studia, taky jsme jezdili na povinné sportovní výcviky na Albeř a na horské výcviky, tak ty vaz‑by šly spíš napříč studijními skupinami. O lingvistech opravdu nevím, ale dodnes jsem v dobrých vztazích s kunsthistorikem Horynou nebo iberoamerikanistou Opatrným, z mého okruhu se Vladimír Novotný věnuje literární vědě, teď tuším v Plzni. Jinak samozřejmě nejtěsnější vztahy byly s Macurou, mým prvním mužem.

EL: Co v současnosti považujete za své lingvistické téma?— Jednu věc bych měla udělat, a nemůžu ji dělat sama, a  to je něja‑ká syntetická základní práce o českém znakovém jazyce. To se mnou musí dělat Radka Nováková, snad na to bude mít teď, po dokončení

95

magister ského studia, chuť. To je asi potřeba, ale není to jednoduché, hlavně proto, že si neumím dost přesně vymezit adresáta, kterému by taková práce měla být určena. Měli by být jejím adresátem studenti oboru Čeština v komunikaci neslyšících? Trošku se obávám, aby pak četli ještě něco jiného. Nebo by adresátem měli být vzdělavatelé ne‑slyšících, kteří si pořád ještě myslí, že nejdůležitější je, aby se neslyšící naučili mluvit – a práce by to tedy měla být tak nějak osvětová? Nebo by adresátem měli být lingvisti? Kdyby ano, byla by taková knížka asi naprosto bezcenná pro vzdělavatele neslyšících – jejich zkušenostní zá‑klad nebo objem vědomí nebo jak tomu říct je úplně jiný než u lingvistů. A zřejmě i naopak.

EL: Problém je, že neexistuje ani jedna z těch věcí a asi je těžké rozhod­nout se, co zpracovat jako první… Jak by to konkrétně vypadalo? Byl by to úvod do systému znakového jazyka, nebo něco jako gramatika, taková příruční mluvnice znakového jazyka?

— Nejspíš taková příruční mluvnice a nejspíš, aspoň teď se mi to tak zdá, pro laiky. A to je právě ten problém. Tam třeba člověk napíše, že zna‑kový jazyk bývá označován, zejména lingvisty, kteří mají jako mateřský jazyk nějaký jazyk izolační, za jazyk flexivní. Ale když to člověk napíše a adresátem by byli vzdělavatelé neslyšících a široká veřejnost, nebo i studenti, tak je třeba ke všemu něco dodat, aby z toho předpokládaný čtenář něco měl, aby mu to k něčemu bylo.

Nebo se napíše, že identifikovány byly, shodně u všech popsaných znakových jazyků a s jistou určitostí, dva, tři morfémy – plurálový, me‑taforický a klasifikátorový. A teď by zase, pro ty adresáty výše zmíněné, bylo zřejmě nutné vysvětlit, co to je plurál, co to je morfém – o dalším nemluvě. Tohleto si moc nedovedu představit, takže když píšu pro ča‑sopis Speciální pedagogika, volím spíš takový populárně naučný styl. Snad vyhovuje čtenářům toho časopisu, ale možná právě jen jim.

EL: Mohla by tam být nějaká úvodní kapitola, která by byla zaměřená na ty termíny, které pak budou potřeba…

— Každý čtenář je ze zadání, jak říkával profesor Hausenblas, blbý a líný. Kdo si bude listovat v úvodní kapitole, když bude něco číst? Nějak se ale rozhodnout musím. V některých zahraničních úvodech do lingvistiky znakových jazyků se to řeší tak, že se do osvětově laděného textu při‑

96

dávají kapitolky určené lingvistům, nevím. Tak to je jedna věc, kterou bych měla udělat.

Jiná věc, která mě zajímá – a vlastně nevím, kam patří – se týká toho, jak se proměňují texty se čtenářem a jak se proměňují texty v čase, kdo je proměňuje a proč je proměňuje. Tedy něco jako bytí textu v ko‑munikaci a taky ve světě. Do toho spadá i to, jak je proměňuje sám autor, tady by byl dobrý zdroj Macurová, jak proměňovala – a proč – texty, když psala třeba o Vančurovi. Potom taky, jak texty proměňují jiné subjekty než autor, dobrý zdroj by tady byl třeba Chromý a jeho poslední článek ve Slově a slovesnosti – co se s textem stalo od úplného začátku jeho existence až do té doby, kdy ho autor a někdo další uznal jako text hodný zveřejnění. Myslím, že akt zveřejnění, jak o něm psal Červenka a před ním Vodička, je velmi podstatný. Tohleto téma je už načaté, a skoro bych řekla nepřekonatelně načaté, myslím na to, jak Červenka psal o Halasových variantách. Co se s textem dělo a proč se to dělo předtím, než byl zveřejněn? To mi připadá zajímavé. A potom mě zajímá, jak se texty proměňují se zřetelem k tomu, kdo je čte, a proč jsou dneska jiné, než když je četli lidé v třicátých, padesátých, sedm‑desátých letech. Co se s nimi děje, když se v nich předjímá, modeluje dnešní čtenář. To souvisí s gramotností a s péčí o kánon jazyka, s tím, že jazyk je nejenom prostředek předání informací nebo prostředek inter‑akce, ale že to je kulturní hodnota, že to je součást národní identity. To mě zajímá, ale ono už to asi s lingvistikou nemá moc společného. Nebo ne s lingvistikou „předobratovou“.

JCH: Jak se za léta vašeho působení proměnila lingvistická bohemistika?— Nepochybně se proměnila. Daleko víc se teď soudí, že do lingvistické bohemistiky a do lingvistiky vůbec patří to, čemu Skalička kdysi říkával parolová lingvistika a o čem se ještě v šedesátých letech, jak jsem mluvila o akademiku Havránkovi, nevědělo, jestli to lingvistika vlastně je. To je jedna věc. Druhá věc je, že se bohemistika a lingvistika vůbec interdis‑ciplinarizovala, nebo možná přesněji, že se na jeden problém, na jeden předmět „multinahlíží“. Nesporná je ještě jedna věc. Sice to vypadá jako záležitost vnější, mně se to ale zdá dost podstatné, i když to sama dě‑lat neumím. Jde o to, že součástí dnešní lingvistické bohemistiky je taky něco, co by se dalo označit jako umění marketingu, a marketing tady není nijak fuj slovo – v současné době je strašně důležité, aby se to, co člověk

97

dělá nebo co nějaký tým dělá, dokázalo „prodat“. Já jsem velmi obdivova‑la, když jsem v týdnu, kdy se konala konference Čeština na internetu, sly‑šela v rádiu skoro vždycky, když jsem ho otevřela, Táborského. Před kon‑ferencí, v den konference, po konferenci, vždycky o konferenci. Tak by to asi mělo být. To v dřívější době taky nebylo, myslím, že nejen já, ale vět‑šina starší generace to opravdu neumí. A pak, o tom už jsem mluvila, se proměnila možnost přístupu k materiálu – podívám se do korpusu a vím.

JCH: Ještě mě napadá jedna věc, která také souvisí se zmíněnou schop­ností se prodat, a to je nárůst počtu publikací (možná si nedovedu v plné šíři představit, jak to vypadalo třeba v šedesátých letech nebo dřív), ta­ková inflace, nejen v lingvistické činnosti, to, že vychází hodně textů a je­jich kvalita je různorodá a vychází jich tolik, že to člověk nestíhá nějak pořádně recipovat…

— To je pravda, týká se to třeba i beletrie. V mém bezpečném mládí bylo jasné, jaká knížka, odborná nebo jiná, vyšla, když o ni člověk stál, tak šel za známou paní v prodejně tady na fakultě a knihu většinou získal. Dneska je to kvůli tomu, o čem mluvíte, složitější. Určitě není nutné a ani možné přečíst všechno, co se objeví, dobré je ale asi mít takový hrubý přehled, být schopen identifikovat kdo, kde, o čem. I když ani to není úplně snadné.

Ten zmíněný nárůst počtu publikací souvisí i s tím, že v době mého mládí a středního věku bylo institucí, od kterých se čekala odborná a tvůrčí činnost, jak říká ministerstvo školství, v oboru lingvistickém a  bohemistickém poměrně málo. Byly tři filozofické fakulty (Brno, Olomouc, Praha), byl Ústav pro jazyk český. A pár pedagogických fa‑kult. Potom se od devadesátých let začaly zřizovat vzdělávací instituce regionální a součástí posuzování jejich studijního programu je vždycky takzvaná vědecká a tvůrčí činnost. Jednou z možností, jak tuto činnost vykazovat, je pořádat konference – vzpomeňte si na názory prof. Sticha v té věci – a vydávat z nich sborníky. Řekla bych, že inflace textů, jak o ní mluvíte, určitě dost souvisí s nárůstem počtu vysokých škol.

EL: Jak vlastně vznikl váš zájem o znakový jazyk?— Legračním způsobem – to přišel jednou na fakultu nějaký divný člo‑věk, jak říkali kolegové, kteří s ním mluvili přede mnou, a to byl Miloň Potměšil, ředitel Institutu pro neslyšící, který tehdy sídlil v Berouně.

98

Měl pocit, že by se mělo začít pracovat na výzkumu českého znakového jazyka. Napřed to šel nabídnout docentu Starému, ale na obecné ling‑vistice o to nějak neměli zájem. A nám začalo připadat, že by to mohlo být poměrně zajímavé.

JCH: Jak jste na to našla spolupracovníky?— Ze začátku jsme se rozhodli společně s Irenou Vaňkovou a s Jirkou Homoláčem, že to zkusíme. Opravdu jsme se tomu nějakou dobu všich‑ni věnovali, ale pak se ukázalo, že kolegové mají vlastní zájmy, Vaňková začala dělat kognitivní lingvistiku, Homoláč kritickou lingvistiku. A mně začalo být jasné, že pokud by to všechno mělo k něčemu vést a pokud by to nemělo být tak, jak si tehdy leckdo představoval, totiž že někdo rozhodne, jak ten znakový jazyk bude vypadat, a udělá třeba slovník, který bude pro všechny uživatele českého znakového jazyka závazný, tak bude zapotřebí vychovat mladé lidi, kteří se tím budou za‑bývat a kteří budou mít nějaké lingvistické školení. Proto vlastně vznikl obor Čeština v komunikaci neslyšících. A spolupracovníci se v součas‑né době rekrutují z absolventů a ze studentů oboru.

EL: Jaký je profil absolventa tohoto oboru? Jak se absolventi uplatňují?— Nejobecnější a taková ta „úřední“ formulace profilu je, že absolventi budou působit na hranici mezi většinovou komunitou slyšících a men‑šinou neslyšících, buď jako tlumočníci nebo jako odborní pracovníci nebo ve školách jako nějací zprostředkovatelé komunikace, asistenti učitele třeba. A tak se opravdu uplatňují – ve školách pro neslyšící, v tlumočnických organizacích, hlavně v České komoře tlumočníků zna‑kového jazyka, v občanských sdruženích a různých dalších neziskových organizacích, kterých jsou u nás mraky, v České televizi, kde se jednak vysílá přímo pro neslyšící, jednak se pro ně pořady titulkují. Někteří pracují, nebo spíš pracovali, i na ministerstvech…

EL: To je nejspíš taky důležité, někoho tam mít. Nebo myslíte, že je tam jejich vliv spíš imaginární?

— Pokud tam člověk má vliv, tak asi ano. Ale když tam jste jen jako ně‑jaký takový připomáhač… Třeba se vypracujou. Určitě by bylo důležité, kdyby lingvisticky školený člověk byl třeba na ministerstvu školství, už jen proto, aby tam prosazoval lingvistické náhledy na hluchotu.

99

Ještě k těm absolventům, můžu ‑li. Asi nejvíc důležité je to, že jsou postojově orientovaní. Za dobu studia poznají, že znakový jazyk je při‑rozený jazyk, že má atributy přirozeného jazyka, že neslyšící je taky člověk, který je schopen myslet a komunikovat, navzdory tomu, že ne‑mluví a česky třeba píše neuvěřitelným způsobem. A tyhlety postoje pak můžou nějakým způsobem šířit. Řekla bych, že se to přece jenom daří. Aspoň trošku.

EL: A reálná pozice znakového jazyka jako mateřského jazyka českých neslyšících je dnes pořád stejně divná, jako byla v předchozích desetile­tích, nebo je znát nějaký posun?

— Tohle asi nikdo nemůže úplně snadno ovlivnit. Jestli vyjdeme z vyme‑zení mateřského jazyka jako jazyka, který si člověk osvojuje spontánně od svých rodičů, tak opravdu malé procento neslyšících se narodí ne‑slyšícím rodičům. Představte si, že se vám narodí neslyšící dítě. Pokud je opravdu neslyšící, pokud tedy není ani s pomůckami schopno vnímat fonémy mluveného jazyka, tak na něj můžete mluvit od rána do večera, a stejně si vaši mluvenou češtinu jako mateřský jazyk neosvojí. Prostě proto, že k tomu nemá potřebnou smyslovou výbavu. A s dospělými modely znakového jazyka nemá šanci přijít do styku, protože většina rodičů, s kterými jsem se setkala, chce, aby jejich dítě mluvilo, aby bylo zařaditelné do společnosti. Slyšící rodiče obvykle nenajímají svým ne‑slyšícím dětem hluché chůvy, nedávají je do speciálních předškolních zařízení, kde se používá výhradně český znakový jazyk, oni prostě če‑kají na moment, kdy se něco stane a dítě začne mluvit. A bude jako vět‑šina nás ostatních. Výzkumy říkají (ve světě, u nás to nikdo nezkoumal, ale třeba to tak taky je), že jenom pět až deset procent neslyšících, tj. ti, kteří se narodí neslyšícím rodičům, může považovat znakový jazyk za mateřský jazyk. Ti ostatní, narození do slyšících rodin, vlastně v kritic‑kém období osvojování jazyka žádný jazyk nemají, nebo snad mají jeho zlomky, obvykle kus slovníku. Možná i proto je jejich čeština potom taková, jaká je, abych užila oblíbeného klišé. A jak říkají neslyšící kole‑gové, ani jejich znakový jazyk není znakovým jazykem rodilého mluv‑čího. Tohle je komplikované a chtělo by to z gruntu změnit postoje lidí a to nevím, jestli jde – a když ano, jak dlouho to může trvat. Já to chápu, představte si, že se vám narodí neslyšící dítě, budete chtít, aby bylo jako vy, nebo ne? Proto taky většina rodičů usiluje o co nejranější implantaci

100

kochleárního implantátu a to taky chápu. Naši neslyšící kolegové říkají, že je to hrůza, jak to můžou udělat, zbavit své neslyšící dítě jeho iden‑tity, ale oni to vidí jen z jedné, té „své“ stránky.

Ovšem jen sám kochleární implantát není řešení. Jednu dobu jsem zkoumala korespondenci českých neslyšících a dostala jsem se taky k dopisu implantované šestnáctileté neslyšící, která psala po implantaci, a to bylo dost zoufalé, něco na způsob: slyším všechno, ale nerozumím. Rodiče si myslí, že implantací se z jejich neslyšícího dítěte stane slyšící člověk. Nestane.

Téma mateřského jazyka neslyšících, jeho osvojování nebo vůbec téma nabývání jazyka, prvního i druhého, je u nás naprosto nepopsané a přitom strašně zajímavé. Jenom si představte, že český znakový jazyk, a žádný znakový jazyk, není opřený o zvuk, a už to samo stačí. Nebo že je to jazyk, který nemusí být lineární. Nebo že to je jazyk, ve kterém se do takové míry exponuje ikoničnost, nejenom ve slovní zásobě, ale i v gramatice, že takové to saussurovské spojování jazyka s arbitrárností tam vlastně neplatí. Nebo že to je jazyk, v němž se gramatika vlastně dělá v prostoru, to je taky naprosto jedinečné.

EL: Když se neslyšící dítě narodí slyšícím rodičům, kdy se setká se znako­vým jazykem? Když si znakuje s kamarády?

— Existují osvícení rodiče, ti v devadesátých letech založili školku, říkali tomu bilingvální mateřská školka Pipan. Byli to rodiče, kterým se naro‑dily neslyšící děti a kteří, asi pod vlivem osvětové práce Federace rodičů a přátel sluchově postižených, kde vyšly nějaké tři čtyři základní knížky o vzdělávání neslyšících, chtěli, aby jejich děti měly přístup ke znakové‑mu jazyku. Měli tam už tehdy neslyšící vzdělavatele, dneska to je neje‑nom v Pipanu. Ale jinak asi platí, že ke znakovému jazyku se dítě větši‑nou dostává přes vrstevníky, že jazyk nenabývá doma, ale až v kolektivu neslyšících dětí. K tomu existuje, a to je taky fascinující věc, svědectví lingvistů o vzniku nového znakového jazyka. Bylo to v Nikaragui v osm‑desátých letech po školské reformě. Do té doby neslyšící vyrůstali úplně izolovaně v rodinách, i proto, že hluchota měla stigma jakéhosi božího trestu. Po reformě se jich na čtyři stovky shromáždily ve škole, která byla svým založením orální, mluvilo se tam. Ale každý ze žáků samozřejmě měl z domova nějaké „home signs“, domácké znaky, ty sloužily základ‑nímu dorozumění v rodině a kódovaly jenom úplně základní věci, ozna‑

101

čovaly osoby nebo, a to častěji, každodenní děje a činnosti. A když se neslyšící jedinci dali dohromady, začali ta jednotlivá, idiolektická gesta v kolektivu gramatikalizovat a vzniklo něco, čemu bychom asi řekli pid‑gin – jen s tím, že to nebyla směsice dvou jazyků, ale směsice řady idiolek‑tů. Druhá generace žáků pak ten pidgin kreolizovala, a postupně, vlast‑ně strašně rychle, dospěla ke znakovému jazyku. V podstatě je shodný s těmi déle existujícími znakovými jazyky, s těmi, které byly už popsány.

U nás to je samozřejmě jiné, vůbec to nechci srovnávat. Ale i u nás se děti ze slyšících rodin, když přijdou do školy (a myslím, že dneska už nikdo nezakazuje dětem, aby používaly ruce a mimiku, což se v osmde‑sátých letech dělo), většinou prostě naučí jazyk od ostatních, hlavně od dětí neslyšících rodičů, které doma český znakový jazyk užívaly. To taky nikdo u nás nezkoumá, ale existují zahraniční studie třeba o tom, jak ve speciální škole plní vůdčí jazykovou úlohu neslyšící děti neslyšících rodičů, jak jsou důležité i pro učitele, i ti se na ně ve věcech znakového jazyka obrací. Tohle je sociolingvisticky strašně zajímavé, ale asi nejen sociolingvisticky.

EL: Jak je to se standardizací znakového jazyka?— To souvisí vlastně s uznáním existence znakového jazyka. Přelomová práce v té věci vznikla v roce 1960, kdy bylo na materiálu amerického znakového jazyka doloženo, že v něm existuje dvojí členění. Pak se nic moc nedělo, na začátku sedmdesátých let přišli Klima, Bellugiová na jedné straně a Stokoe na druhé straně Spojených států. My jsme začali o čtvrtstoletí později. Pak teprve, po uznání znakových jazyků jako přiro‑zených jazyků neslyšících komunit, se začalo uvažovat o standardu. Ale ani v těch zemích, kde už v sedmdesátých osmdesátých letech o znako‑vém jazyce psali, standard znakového jazyka vlastně dodnes vypracova‑ný není, a to z jednoho důvodu: Nejsou tam takoví ti inženýři, jazykoví plánovači, kteří by chtěli něco předepisovat, a ani ve snu by je nenapad‑lo, že by někdo, navíc třeba nějaký slyšící člověk, mohl říct: takhle ano, takhle ne. Mají za to, že záležitost standardu je jaksi postupná a že souvisí s tím, jaký jazyk se bude objevovat na veřejnosti, zvláště v hromadných sdělovacích prostředcích. U nás se znakový jazyk v médiích objevuje už taky, máme Televizní klub neslyšících, tam se v některých dílech znakový jazyk užívá, v některých vůbec, a pak máme Zprávy ve znakovém jazyce. Obecně tedy zahraniční lingvisté doufají, že prostřednictvím veřejně uží‑

102

vaného jazyka – nebo na jeho základě – se standard daného znakového jazyka „usadí“. A že k tomu přispějí i popisy jazyka, třeba jeho slovníky. I ten nejhorší je podle jejich názoru důležitý, už jen proto, že existuje. Protože to, co je ve slovníku, je prostě víc respektováno, pociťováno jako víc závazné než to, co v něm není. U nás to, doufám, bude stejné v tom, že

„správný“ český znakový jazyk nikdo nikomu přikazovat nebude.

EL: Ještě jsem se chtěla zeptat na proměnu vzdělávacího systému. Říkala jste, že posun je v tom, že děti už můžou znakovat mezi sebou, že jim to nikdo nezakazuje. Lze tam vidět ještě nějaké pozitivní změny?

— To se asi liší školu od školy. Já si myslím, že pokud by člověk měl neslyšící dítě, měl by ho šoupnout do školy v Hradci Králové, protože tam ten vzdělávací systém, aspoň podle mého názoru, nejvíc odpoví‑dá tomu, co neslyšící dítě potřebuje. Pak jsou zase jiné školy s jinými učiteli, ale zase to je pochopitelné. Když vystudujete speciální pedago‑giku a tam vám někdo třeba říká, že to, co neslyšící užívají, není jazyk, že jsou to jenom gesta a že je třeba naučit je mluvit, aby nemuseli žít v takzvaném ghettu hluchoty a aby dosáhli onen lidský potenciál, který se spojuje s mluvenou řečí, že je musíme „demutizovat“, jak psal náš přední speciální pedagog, tak těžko můžete změnit své názory ze dne na den. A někteří učitelé, podporováni rodiči, kterým taky rozumím, že chtějí, aby jejich dítě bylo jako většina, jsou prostě určitou brzdou toho, co by snad mohlo fungovat. Mě fascinuje, že takovému učiteli je jedno, že neslyšící děti jsou vlastně negramotné. Ale naučte se psát česky a rozumět psané češtině, když třeba nemáte vůbec žádný solid‑ní první jazyk… Je to pořád dokola. A vzdělávejte se, když neumíte číst a psát česky. Přece – když používám něco, nějaký přístup, nějakou metodu, a vidím, že to trvale nemá žádný pozitivní výsledek, tak bych snad přemýšlela o tom, kde dělám chybu, ne? Když vidím psanou češ‑tinu českých neslyšících, neměla bych přemýšlet o tom, jak ji neučit postaru? Naštěstí mladší generace učitelů přece jen smýšlí trošku jinak.

EL: Obor Čeština v komunikaci neslyšících je u nás dnes již etablovaný. Jak by se mohl a měl dál rozvíjet?

— Nemyslím si, že ten obor by byl založený špatně. Problém je trochu v tom, aspoň já mám ten pocit, že ze začátku na něm byli studenti, kteří skutečně chtěli pracovat na jeho složce lingvistické, zajímali se

103

o lingvistiku, už v době studia nebo krátce potom publikovali. Nejsem si jistá, jestli teď nepřevažují studenti, kteří berou studium trochu jako jazykovou školu, tak, že se zadarmo naučí český znakový jazyk, za jehož studium by platili třeba v Pevnosti velké peníze. A jestli to neberou tak, že by se věnovali spíš těm podpůrným činnostem, že by neslyšícím takzvaně pomáhali, hladili je po hlavičce, jak v nadsázce říkám, a že by seděli a úřadovali třeba v nějakém občanském sdružení a podobně. I to je určitě užitečné, k rozvoji podstaty oboru to ale moc nepřispívá.

Dnešní studenti ČNES mají pocit, aspoň mně se to tak jeví, že obor je naučí znakový jazyk, a to je naučí, bojím se ale, že u mnohých to tím končí. Přitom to jsou ti nejlepší z těch, kteří přišli na přijímačky – my bereme tak jedna ke čtyřem, jedna k pěti. I tak ale naši studenti mají, většinou, ne všichni, pocit, a tím mě šíleně štvou, že je teorie a tu holt musí nějak přetrpět, a pak je ta praxe a to je to, co chtějí dělat. Jakákoli práce, kterou píšou, seminární nebo bakalářská, má takzvanou teore‑tickou část a takzvanou část praktickou. V té teoretické části, ale to bakalářská práce ze zákona připouští, se ocituje to, co se o věci nebo o příbuzných věcech napsalo, a pak se k tomu dodá nějaký ten výzkum. Ale když jim člověk říká, že by se to mělo přece nějak propojit – proč o tom a o tom v té teoretické části píšete, vy to ve výkladu svého jevu nějak využijete? Ne.

Ale říkám si, jestli nejsem moc náročná. Když se podívám na baka‑lářské práce z jiných fakult a univerzit, tak si říkám, co po nich vlastně chci a jestli toho nechci, když jde o bakaláře, moc. Ale taky si říkám, ještě to vydržím těch pár let a studenti snad taky a pak se asi obor bude vyhraňovat jinak.

Teď mám čerstvou zkušenost, zadala jsem seminární práce ve dru‑hém ročníku, kdy si studenti musí zadávat bakalářské práce. Studenti měli shromáždit materiál k nějakému jevu českého znakového jazyka, ten s nimi vybrala Radka Nováková. A dostala jsem i práce, které jsou fantastické. Ale ani jejich autorky si nevzaly bakalářku z lingvistiky… Ale jsou a byli i takoví studenti, kteří se českému znakovému jazyku v bakalářských pracích a diplomkách věnovali – a některé ty práce urči‑tě posunuly dopředu to, co o českém znakovém jazyce a o komunikaci v českém znakovém jazyce víme. Asi platí na všech oborech, že výji‑meční nemůžou být všichni.

104

EL: Věnujete se již nějaký čas psané češtině neslyšících… Ukazují ta zkoumání na nějaké zákonitosti?

— To je taky neuvěřitelné téma. Je potřeba, aby se tomu někdo věno‑val systematicky a v první řadě, jenom tomu. Jednak se tam projevuje, jak unikátní je situace neslyšících v tom, že gramotnosti musí nabývat v češtině – tedy v jazyce, který většinou může být jen těžko, jak už jsme o tom mluvili, jejich mateřským nebo prvním jazykem. Když přijdou do první třídy, neumí mluvenou češtinu, nebo umí vyslovovat možná třicet slov, víc nebo míň hezky. A najednou se od nich čeká, že ten jazyk, který neumí, začnou číst a psát. To je jedna věc. A ještě – psaná čeština českých neslyšících má jistou vypovídací hodnotu, pokud jde o český znakový jazyk. I když český znakový jazyk není pro řadu českých ne‑slyšících mateřským jazykem, nějak si ho od vrstevníků osvojí a může‑me říct, že bývá primárním komunikačním prostředkem neslyšících lidí – tedy těch opravdu neslyšících. A z českého znakového jazyka do psané češtiny proniká spousta prvků, interference jsou viditelné na první pohled. Ne že by byly vždycky úplně průhledné. Nedávno jsem měla přednášku pro učitele speciálních škol a tam jsem chtěla ukázat, že neslyšící v psané češtině často s obtížemi vyjadřují důvod i proto, že v českém znakovém jazyce se důvod a důsledek vyjadřují jedním znakem. Uváděla jsem příklad z chatu, ty jsou dobrý zdroj spontán‑ní komunikace neslyšících v psané češtině: „Jinak ja moc nedivám na český film, proto spím…“. A chtěla jsem říct – podívejte, tady místo

„protože“ autor použil „proto“, a to zřejmě proniká z českého znakového jazyka. Vyložila jsem si to tak, že protože je unavený, spí a na ty české filmy, třeba proto, že se promítají pozdě, se tedy nedívá. Ovšem Naďa Dingová, která mi tlumočila, mě upozornila, že znak SPÍM je v tomto kontextu nepřímé pojmenování, v přeneseném významu se užívá pro

„je to nuda“, „nebaví mě to“. No, aspoň ta záměna „proto“ a „protože“ že tam zbyla… Tady je dobře vidět, jak se slyšící člověk může hrubě mý‑lit – a jak jsou pro popis znakových jazyků vůbec důležití jejich rodilí uživatelé nebo ti slyšící lidé, kteří se úrovni rodilých uživatelů blíží.

I další zvláštnosti českého znakového jazyka do češtiny psané čes‑kými neslyšícími pronikají, třeba specifické znaky, něco jako frazémy, znaky, které vyjadřují nějakou emoci, postoj k něčemu, hodnocení, mo‑dalitu – a tak se na chatu, ukázala to v diplomce Helena Šebková, obje‑vují věty jako „rodiče i učitelka fifi učí děti slovo“ nebo „…už jsem ti říkal

105

fifi najít odkazy“. To „fifi“ přitom odkazuje k specifickému znaku, který znamená něco jako „kašlat na něco“, „nebýt ochotný něco dělat“. A když má člověk pronikání těhletěch prostředků českého znakového jazyka do češtiny identifikovat, musí je znát. Nebo, a to je taky zajímavé, o tom napsala diplomku Wanda Ziebikerová, se zaměňují slovesa existence a vlastnictví, tj. být a mít, což je typický rys kreolů. Takže třeba čteme:

„Tam má žralok!“ nebo „Maminka je nos jako čarodějnice“. Velmi často neexistují v češtině sponová slovesa, protože v českém znakovém jazyce takový prostředek není. Nebo ještě třeba příčina a důvod se v českém znakovém jazyce vyjadřují lexikálně, v češtině pak čteme: „Nemám pe‑níze důvod zloděj.“ Nebo to, že v českém znakovém jazyce se čas nevyja‑dřuje gramaticky, ale lexikálně, minulost znakem BYLO, umístěným za ramenem, budoucnost znakem BUDE, umístěným před tělem, přítom‑nost je nepříznaková. Lexikálně se, znaky BYLO nebo BUDE, vyjádří časový rámec, slovesa sama se pro čas nemění. Když tohle víme, je jasné, proč čeští neslyšící píšou česky třeba „Já byla vzpomínám.“ Příčestí je pro ně signálem minulosti a za příčestí pak kladou cokoliv – „já byla vzpomínat“, „já byla vzpomínala“, klidně i „já byla vzpomínat budu“. O tom napsala velmi pěknou diplomku Klára Richterová. Stejně tak ob‑tížný je pro neslyšící vid, ukončenost děje se v českém znakovém jazyce zase vyjadřuje lexikálně. Průběh slovesného děje zase změnou paramet‑ru pohybu. Nebo ještě jmenný rod. V českém znakovém jazyce kategorie jmenného rodu neexistuje, v češtině s tím mají neslyšící neskutečné po‑tíže, a v jejich důsledku pak s celým tvaroslovím jmen. Nějakou instrukci o tom, jak rozhodnout o rodu substantiva, tu neslyšícím nikdo neřekne. Všichni si myslí, že to odposlouchají, jako to odposlouchají slyšící děti, kterým je už od malička jasné, že je třeba „ta postel“. Kvůli tomu všemu si myslím, že psaná čeština by se měla vyučovat kontrastivně, v porov‑nání s českým znakovým jazykem. A na základě instrukcí – nepředpo‑kládat nic, všechno vyložit. Samozřejmě – nejdřív by někdo všechny neslyšící děti, i ty ze slyšících rodin, musel vybavit českým znakovým jazykem. Aby bylo s čím češtinu srovnávat. To, že čeština českých ne‑slyšících něco nepřímo říká o českém znakovém jazyce, je jedna věc. A druhá věc je to, že právě tahle čeština je tou „situací hodnou pozo‑ru“, jak říkal Mathesius, a že nás může trošku informovat o tom, jak je systém jazyka uložený v mysli, v mozku. On mluvil o učení se cizinců, nemyslel neslyšící, ale u neslyšících jsou ty mathesiovské „překážky nad

106

obyčej“ mnohem výraznější, aspoň myslím. I o češtině, té naší, většinové, by z tohohle úhlu pohledu mohla analýza češtiny českých neslyšících něco říct, kdyby se toho někdo ujal.

EL: Co je podle vás podstatné na vztahu učitel a žák? Působení učitele na žáka, hledání si žáků?

— Myslím si, že učitel by svému žáku měl dát určitou svobodu, měl by ho taky k něčemu nasměrovávat, ale s vědomím toho, že pokud by žák nechtěl, tak by nechtěl. A potom by učitel měl být i ochoten očekávat, že vztah učitel – žák není jenom dávání, ale že je to i přijímání a že od žáků se člověk může leccos, někdy hodně, naučit.

EL: Předpokládám, že jako nástupce vnímáte všechny, kteří dnes tvoří ten obor…

— No, doufám, že ještě mám i žáky nebo nástupce odjinud, třeba Irenu Vaňkovou nebo Jirku Homoláče. Pokud jde o obor Čeština v komunikaci neslyšících, ne všechny jeho absolventy bych za nástupce označila, to souvisí i s tím, o čem jsme už mluvili. Ale některé určitě. Třeba Anička Hronová, ta zpracovala jako diplomku fantastickou práci o tom, jak si dítě v neslyšící rodině osvojuje znakový jazyk, které kompetence má, co umí v pěti letech, které z jazykových prostředků už má perfektně osvojené a které si teprve osvojuje. A ukázala, že i dítě vychovávané ve znakovém jazyce myslí a čile komunikuje, že to není tak, že by ho zna‑kový jazyk nějak nebo v něčem omezoval. Nebo Jitka Motejzíková, ta se zaměřuje na simultánnost českého znakového jazyka, Lucka Kuchařová s  kognitivní lingvistikou, Lenka Okrouhlíková s  notačními systémy, Klára Richterová a vyjadřování času. Z neslyšících absolventů třeba Radka Nováková, Dana Vodrážková, Petr Vysuček. Všichni, snad jsem na nikoho nezapomněla, jsou absolventy oboru, všichni k rozvoji oboru přispěli. Potíž je v tom, že ne pro všechny je fakultní řehole nějak zvlášť atraktivní, díkybohu za to, že někteří v našem oboru aspoň externě hos‑tují. Jinak mými žáky jsou všichni absolventi oboru, to máte pravdu, ne ale v tom smyslu, jak jste to zřejmě myslela, v tom nástupnickém.

EL: Jaký jste typ na práci, spíš kolektivní, nebo spíš individuální?— To záleží od tématu. Některá témata člověk může zpracovat jenom individuálně. Musím říct, že kolektivně jsem toho moc nedělala, kromě

107

několika grantů, které jsem měla s kolegou Marešem. A pak jsem byla v několika evropských programech, ale tam to taky nebylo úplně kolek‑tivní, tam byla nějaká střechová záležitost – třeba e ‑learningové kursy pro neslyšící – a pak byly různé dílčí úkoly, které si každý volil a plnil sám. Takže to, jaký jsem typ, neumím říct.

EL: Co dělá dobrý pracovní kolektiv, aby fungoval? Pro vás asi specificky ten kolektiv pracoviště, který se podílí na výuce.

— Slušnost, otevřenost, úcta a sebeúcta, minimální manipulace. A pak bych řekla, to je takové zpátečnické, jakoby oddanost společnému cíli, se kterým se člověk v tom kolektivu musí ztotožnit. Anebo se s ním neztotožní a pak by podle mě, ale to je taky zpátečnické, měl z toho kolektivu odejít.

EL: Co si myslíte o Ústavu pro jazyk český?— Myslím si, že by měla existovat nějaká instituce, která by v popisu práce měla právě jazyk český a která by neměla rozloženou pracovní náplň mezi pedagogické působení a odbornou nebo vědeckou činnost. Čas věnovaný pedagogickým povinnostem je zvlášť velký na velikých oborech, na češtině určitě, a fakulta to bohužel pořád nedoceňuje – učitelé velkých oborů jsou vytíženi nejen v průběhu školního roku, ale taky ve zkouškovém období – je určitě rozdíl, když zkoušíte během jednoho zkouškového období 250 studentů, a když jich zkoušíte třeba dvanáct. Na fakultách je na odbornou práci jen kus času. Proto by ta‑ková instituce jako ústav měla být. Otázka je, a o tom jsme často dlou‑ze a složitě diskutovali s Macurou, když se stal po revoluci ředitelem Ústavu pro českou literaturu, jestli ta instituce, jejíž náplní bude jazyk český, by měla být jenom servisní organizací pro veřejnost, nebo ještě něčím jiným. Já si myslím, že servisní složka, v dobrém slova smys‑lu, by tam být měla, že by tam měla být poradna, která je neobyčejně cenná. Myslím, že by tam měl někdo zpracovávat třeba lingvistickou bibliografii, že by tam ze zadání té instituce měl být korpus, který tam z nějakých důvodů není, že by to mělo být pracoviště, kde by byly nejen vůdčí osobnosti, ale také, jak říkával Šmilauer, dělní lidé, a měly by se tam dělat například slovníky, mluvnice, a to asi na základě nějaké dost prodiskutované koncepce. A pak snad ještě – mělo by to být pracoviště, které by pečovalo o jazyk, ale pečovalo by o něj ne jenom jako o nástroj,

108

kdy by se říkalo, co užívat a jak to užívat, ale jako o kulturní hodnotu a součást naší identity, součást toho, jak uchopujeme svět. O tom jsme už taky mluvili.

Užitečné by asi bylo, kdyby vznikla publikace o současném českém jazyce, která by popsala žánry současné komunikace, zvlášť ty nové, a nová komunikační prostředí a jejich jazyk. Konference Čeština na internetu myslím byla strašně cenná věc, hlavně proto, že se upozornilo na to, co v jednom, brzy možná nejdůležitějším, komunikačním pro‑středí je a bude – a nemůžeme s tím nic dělat, nemůžeme to zakázat nebo „kultivovat“. Nebo jen těžko. Nějaký „jazyk“ internetu existuje, existují nějaké konvence jeho užívání a asi by se tím někdo měl sou‑stavněji zabývat. Taková publikace by měla popsat všechna tahle nová prostředí, nové žánry, nové styly, třeba i nějaké specificky české mluvní akty, protože teorie mluvních aktů se možná nedá aplikovat beze zbyt‑ku všude. A potom by měla popsat současný „opravdovský“ stav jazyka, jak to vypadá se slovní zásobou, jaká je současná gramatika. Ne že by říkala, takhle to má být, ale říkala by, takhle to je, ať se nám to líbí, nebo nelíbí. To si myslím, že by měl dělat taky tenhle pečující institut.

EL: Jak vnímáte vývoj v české lingvistice od roku 1989?— Já můžu mluvit jenom o tom, co se mě přímo týká. Stejně ale – přes‑tože se mě to netýká a nedohlížím tam, tak si myslím, že velkým činem byl Český jazykový atlas, to je nepochybné. Velkým činem je taky to, že vznikl korpus, to je taky nepochybné. A pak mám své slabosti a to je například kognitivní lingvistika – to, co kolegyně dělají, bych já nikdy neuměla, ale okouzluje mě to. Myslím, že si už vydobyly, minimálně u Poláků a Američanů, velký respekt. A je to cenné i pro náš ústav a pro fakultu – nikde jinde u nás se kognitivní lingvistika nedělá.

EL: Co české lingvistice chybí? V čem jsme ještě nepřekonali těch čtyřicet let?

— Asi chybí lidi, kteří jsou mezi vámi a mnou, takoví ti čtyřicátníci, pět‑ačtyřicátníci. A asi finance. Já si nemyslím, že by financí bylo málo, ale měly by být nějak rozumně zacílené. A pak si myslím, že chybí to, o čem už jsem mluvila opakovaně – ty marketingové kompetence. Třeba Hausenblas není ve světě moc známý, protože lidi nečtou česky a Hausenblas, kromě pár článků v ruštině a v němčině, nic v cizím jazy‑

109

ce nepublikoval. Samozřejmě je otázka, zda je možné psát anglicky nebo v jiných světových jazycích o českém jazykovém materiálu, jakou to má cenu, jestli to k něčemu vede, nebo nevede. To nevím.

EL: Když se člověk dívá například na současnou generativní scénu, tak oni popisují ty nejnemožnější jazyky světa, protože je prostě zajímá, jak vypadají. To je přesně ono. Proč by se nemohlo psát anglicky o češtině, když to bude nějaký zajímavý aspekt?

— Když je to generativní, tak tam asi existuje nějaký soubor symbolů a pravidel, díky kterým rozumíme, co se tam říká, a navzdory tomu, že popisovaný jazyk neznáme, dokážeme si to, jak je udělán, představit. Když ale člověk něco dokládá, myšlenky, domněnky, soudy, na příkla‑dech z češtiny, a text píše rusky, anglicky nebo španělsky, tak nevím, jest‑li čtenář neznalý češtiny má šanci pochopit – příklady jsou mu k ničemu.

EL: Ale chtěla jsem tím říct, že to není tak neběžné, jak bychom si mysleli.— Možná máme na mysli každá jiný typ textů. Určitě jsem pro to, aby byly texty o češtině psány a zveřejňovány v cizích jazycích – vaše gene‑race se do toho jistě opře.

EL: Nakonec bychom se rádi zeptali, jak se profiluje současná stylistika, nejenom česká.

— Už odedávna existuje stylistika umělecké literatury, tu dneska pěstují hlavně na Západě. Vezme se nějaký autor a řekne se – podívejte se, používá tyhle zvláštní prostředky, tyhle zvláštní postupy atd. A potom je ta stylistika, která možná ani neexistuje sama o sobě, protože se do té míry integruje s pragmalingvistikou, sociolingvistikou nebo psycho‑lingvistikou, že už není poznat, kde je mezi nimi hranice. Představa, že by stylistika byla jen naukou o jazykových prostředcích, o tom, že tenhle jazykový prostředek je publicismus a tenhle jazykový prostředek je jánevímco, o tom, jak bychom ty označkované prostředky pěkně se‑řadili a přiřadili jednotlivým funkčním stylům, pak si řekli, že jsou tady čtyři nebo pět slohových postupů, a pak že jsou tyhle slohové útvary a ty musí vypadat takhle – ta představa je u nás díky Hausenblasovi naprosto překonaná. Pak si tedy musíme klást otázku, jestli ta stylistika vůbec je a co je. Ještě, už k tomu, o čem jsme mluvili, tam vpadají z ling‑vistických disciplín textová lingvistika či spíše nauka o textu – a to ne‑

110

chávám stranou takové ty hermeneutiky a podobně, které se stylisti‑kou nějak souvisí taky. Do hry vstupuje i teorie komunikace, ukazuje se totiž, že omezovat se jen na přirozený jazyk je strašně krátkozraké, protože vizuálních textů je pořád víc (takové ty rychlé střely do mozku, u čtenářů nebo líp příjemců textů velmi oblíbené), a že stylistika by vlastně měla zahrnout i všechno to, co je, jak říká nějaká kniha, víc než slova. Do stylistiky by, i kdybychom to brali tradičně tak, že styl je ně‑jaký výběr a uspořádání, které provádí subjekt se zaměřením k jinému subjektu, měly určitě nějak spadat i kinezika, proxemika, chronemika a tyhle všechny věci a všechny prostředky, které jsme ze svého zájmu donedávna vylučovali. Myslím si, že omezovat se na to tradiční, jen na jazyk, je jednak nesmírně nudné a jednak v dnešním světě k ničemu.

111

Výběrová bibliografie prof. PhDr. Aleny Macurové, CSc.1

Knižní publikace

Výstavba a smysl Vančurova Rozmarného léta. Praha, Academia 1981.Ztvárnění komunikačních faktorů v jazykových projevech. Utváření významové

perspektivy. Praha, Univerzita Karlova 1983.Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu. Praha, Univerzita Karlova

1993. (s P. Marešem)Řeč dopisů, řeč v dopisech Boženy Němcové. Praha, ISV 2001. (s J. Janáčkovou)Slovník světových literárních děl. Praha, Odeon 1988. (58 hesel; 2. vydání

Odeon 1989).Průvodce po světové literární teorii. Praha, Panorama 1988. (6 hesel)Umíme číst a psát česky. Učebnice češtiny pro neslyšící. Praha, Divus 1998. (ve‑

doucí autorského kolektivu)Slovník českých spisovatelů. Praha, Libri 2000. (10 hesel)Rozumíme česky. Učebnice češtiny pro neslyšící. Praha, Divus 2003. (vedoucí au‑

torského kolektivu)Čeština pro neslyšící. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených 2007

[CD ROM]. (s M. Othovou, V. Prokešem, M. Vančátem)Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí. Praha, Česká komora

tlu močníků znakového jazyka 2008.

Studie a články

Subjektová problematika jazykového projevu. SaS, 35, 1974, s. 121–128.Jungmannovy odborné překlady. SlavPrag, 17, 1974, s. 155–169. (s V. Macurou)Proměny Robinsona Crusoe (K orientaci uměleckého díla na mladého čtenáře).

Zlatý máj, 19, 1975, s. 268–274.K problematice československo ‑estonských literárních vztahů. In: Čes ko slo ven‑

sko ‑sovětské vztahy V. Praha 1976, s. 107–116. (s V. Macurou)K výstavbě a funkci postav ve Vančurově Rozmarném létu. SaS, 38, 1977, s. 208–215.Způsoby a prostředky vyjádření kontaktu v češtině a polštině. Slavia, 47, 1978,

s. 175–180. (s J. Pyzikem)Komunikativní situace v Nerudových Povídkách malostranských. SlavPrag, 21,

1978, s. 241–249.

1) Výběrová bibliografie založena na kompletní bibliografii Aleny Macurové uveřejněné na internetových stránkách Ústavu českého jazyka a teorie komuni­kace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

112

Neverbální komunikace v Rozmarném létě Vladislava Vančury. SaS, 40, 1979, s. 19–22.

Překlad Vančurova Rozmarného léta z jazyka prózy na jazyk dramatu. Česko slo‑ven ská rusistika, 24, 1979, s. 206–211.

Funkce metajazyka a metařeči ve Fraisových Mužích z podzemního kontinentu. SaS, 41, 1980, s. 198–203.

Překlad jako první interpretace textu. SaS, 42, 1981, s. 36–40. (přetištěno v An‑to logie teorie uměleckého překladu. Výběr z prací českých a slovenských au torů. Ostrava 2004, s. 238–242)

Rozmarné léto Vladislava Vančury v komunikační souvislosti. ČJL, 31, 1980/1981, s. 448–454.

K učební komunikaci (zejména v zařízeních připravujících mládež pro dělnická povolání). ČJL, 33, 1982/1983, s. 109–114.

K otázke interpretácie „vyšších“ sémantických figúr textu. In: O interpretácii umeleckého textu 7. Nitra 1982, s. 135–147.

K postavení tzv. nepřipravených a polopřipravených rozhlasových projevů dia‑logických v procesu společenského dorozumívání. In: Jazyk a štýl publicisti‑ky. Bratislava 1982, s. 198–209.

Aktualizace pracovního návodu. ČJL, 33, 1982/1983, s. 408–413.Stylizace komunikačních jevů v umělecké próze (Na materiále Povídek malo‑

stranských Jana Nerudy). In: Československá slavistika 1983. Folklór – lite‑ratura. Praha 1983, s. 151–160. (s K. Hausenblasem)

Jeden typ textové instrukce pro sociální operace s textem. In: Konfrontační studi‑um ruské a české gramatiky a slovní zásoby II. Praha 1983, s. 349–356.

Zu den Funktionen des Schweigens in J. Nerudas „Povídky malostranské“. Zeit‑schrift für Slawistik, 29, 1984, s. 394–399.

Na okraj interpretace textu. SaS, 45, 1984, s. 18–21.Interpretace textu v textu. In: Štylistické otázky textu. Prešov 1984, s. 160–172.O funkcjach społecznych, charakterystyce komunikacyjnej i charakterze języ‑

kowym masowego przekazu (zwl. tzw. mówionej publicystyki). Poradnik Językowy, 2, 1984, s. 79–83.

Postoje k jazyku stylizované v umělecké próze (Na materiále jedné Nerudovy povídky). NŘ, 67, 1984, s. 179–184.

K druhům a funkci vysvětlivek při čtení a interpretaci textu. ČJL, 35, 1984/1985, s. 145–151.

K otázce komunikativních předpokladů textu (Dvě orientace textu ve dvou ná‑rodních literaturách). SlavPrag, 25, 1985, s. 131–138.

Prostor v díle, dílo v prostoru (Oživené hroby Karla Sabiny). SlavPrag, 25, 1985, s. 207–216. (s J. Janáčkovou)

Poznámky k vlastním jménům v překladu. Onomastický zpravodaj ČSAV, 26, 1985, s. 432–439.

Poznámky ke stylizaci komunikace ve vědeckofantastické próze. SaS, 47, 1986, s. 36–41.

K problemam kommunikativnogo analiza teksta. In: Obšče literaturnyj jazyk i funk‑cional’nyje stili. Vilnius 1986, s. 110–115.

113

Využití jazyka ve Vančurově uměleckém textu (Funkce nespisovných prostřed‑ků, zvláště v Josefině). ČJL, 37, 1986/1987, s. 254–260.

K problémům lingvostylistické analýzy textu v ČSSR. In: Přednášky z 22. běhu Letní školy slovanských studií v r. 1985. Praha 1987, s. 56–67.

Neporozumění a nedorozumění jako složky komunikačního procesu stylizova‑ného v uměleckém textu. SlavPrag, 26, 1987, s. 69–73.

K  různým verbálním kódům slovesného uměleckého textu, k  jejich využití a funkcím. SaS, 49, 1988, s. 30–38.

K problémům recepce spjatým se specifikou uměleckého textu. In: O interpre‑tácii umeleckého textu 10. Nitra 1987, s. 103–110.

K některým rysům komunikačního ustrojení pozdních próz E. Basse. ČJL, 38, 1987/1988, s. 257–262.

K poznávací hodnotě interdisciplinárního přístupu k slovesnému textu, zvl. umě‑leckému. In: Funkční lingvistika a dialektika. Praha 1988, s. 159–166.

Ztvárnění komunikační vícevrstevnatosti textu v překladu. Translatologica Pra gen‑sia, 2, 1988, s. 487–499.

Zástupnost komunikací? SlavPrag, 30, 1989, s. 211–216.Recepce slovesných textů z hlediska lingvistiky. In: O interpretácii umeleckého

textu 12. Nitra 1989, s. 235–248. (s I. Hroudovou a J. Homoláčem)Kommunikation im Text – Text in der Kommunikation. Zeitschrift für Slawistik,

34, 1989, s. 808–812.Ke komunikačnímu ustrojení textu, zvl. k problémům dialogu. In: Textika a šty‑

listika. Bratislava 1989, s. 49–53.K aktualizaci výstavby textu a aktivizaci jeho recepce (Prostředky a postupy jed‑

noho typu detektivní prózy). SaS, 51, 1990, s. 21–30.Kód a kontext interpretace (Poznámky k charakteru interpretací komunikova‑

ných v procesu společenského sdělování). SlavPrag, 32, 1990, s. 159–164.K problémům překladu pragmatických charakteristik uměleckého textu. In:

Hovory o překladu a tlumočení. Praha 1991, s. 35–49.Reflexe smíchu a  smích jako prostředek reflexe člověka a  světa (Poznámky

k Nerudovým Povídkám malostranským). In: Proudy české umělecké tvorby 19. století. Smích v umění. Praha 1991, s. 101–106.

Pražská škola a nejnovější stylistika. O smyslu stylu. Estetika, 29, 1992, s. 56–59. (s J. Homoláčem a I. Vaňkovou)

Subjekty a text. In: Proměny subjektu. Praha 1993, s. 31–37.Jazyk, styl, smysl, text – a  stylistika. SaS, 54, 1993, s.  279–286. (přetištěno

v Hausenblas, K.: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. Praha 1996, s. 5–12.)

Náš – jejich jazyk a naše vzájemná komunikace. NŘ, 77, 1994, s. 44–50.Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky.) SaS, 55, 1994, s. 121–132.Bilingvální vzdělávání neslyšících: pro a proti. Speciální pedagogika, 4, 1993/1994,

s. 12–19.Čeština a čeští neslyšící. ČDS, 2, 1994, s. 175–177.Nad jazykem současného překladu. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993.

Praha 1995, s. 246–249.

114

Hausenblas, Karel. In: Slovník českých spisovatelů od roku 1945, díl I. Praha 1995, s. 234–235.

…protože já bavím spolu vypravovat (Komunikace v dopisech českých neslyší‑cích). SaS, 56, 1995, s. 23–33.

Od stylu k smyslu. Stylistyka, 4, 1995, s. 265–267. (s P. Marešem)Poslední slovesný výtvor Boženy Němcové. Česká literatura, 44, 1996, s. 3–16.

(s J. Janáčkovou)Proč a jak zapisovat znaky českého znakového jazyka. Speciální pedagogika, 6,

1996, s. 5–19.Gesta, mimika – a dorozumívání neslyšících. ČDS, 4, 1996, s. 58–60.Kávu nepí, nekuř mnoho … a o peníze mu nepíš. Život a komunikace podle

Boženy Němcové. In: Jazyk a jeho užívání. Praha 1996, s. 230–239.Soužití a střet. Ke stylu vícejazyčného textu. Stylistyka, 5, 1996, s. 164–182. (s P.

Marešem)Vícejazyčnost v korespondenci Boženy Němcové (Sonda první: němčina). SaS,

58, 1997, s. 86–95. (s J. Janáčkovou)Čeština a  jiné jazyky. K  jednomu typu vícejazyčnosti v  jedné próze Boženy

Němcové. In: Přednášky z 40. běhu Letní školy slovanských studií. Praha 1997, s. 58–67.

Výzkum komunikace neslyšících: český znakový jazyk. Speciální pedagogika, 7, 1997, s. 1–15. (s I. Homoláčovou a V. Ptáčkem)

Komunikace neslyšících: Možnosti, které čekají. In: Štylistika neverbálnej ko‑munikácie. Bratislava 1997, s. 137–142.

Naše řeč? NŘ, 81, 1998, s. 179–188.Nová slova já neznám. Slovo (a jazyk) v dopisech neslyšících Čechů. ČDS, 6, 1998,

s. 109–112.Vícejazyčnost v korespondenci Boženy Němcové (Sonda druhá: Poznámky ke

slovenštině). Česká literatura, 47, 1999, s. 144–161. (s J. Janáčkovou)Předpoklady čtení. In: Četba sluchově postižených. Praha 2000, s. 35–42.Kommunikacija, pismennyj češskij jazyk i neslyšaščije Čechi. Problemy inter‑

kulturnogo vzaimoponimanija. In: Jazyk kak sredstvo translaciji kultury. Moskva 2000, s. 170–182.

Adresát v slohovědě Ignáce Jana Hanuše. Česká literatura, 49, 2001, s. 390–397.Jazyk a hluchota. SaS, 62, 2001, s. 92–104.Poznáváme český znakový jazyk (Úvodní poznámky). Speciální pedagogika, 11,

2001, s. 69–75.Poznáváme český znakový jazyk II. Slovesa a jejich typy. Speciální pedagogika,

11, 2001, s. 285–296. (s P. Bímovou)Jazyk znakový. In: Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002, s. 194–195.Poznámky k žánru soukromého dopisu. In: Sborník prací Filozoficko ‑pří ro do věd‑

né fakulty Slezské univerzity v Opavě, D3. Opava 2003, s. 57–65.Poznáváme český znakový jazyk IV. Vyjadřování času. Speciální pedagogika, 13,

2003, s. 89–98.Já jako někdo jiný? (Proměny korespondujícího „já“). Bohemistyka, 3, 2003,

s. 201–218.

115

Nakročení k diskusi. Speciální pedagogika, 14, 2004, s. 83–86.Poznáváme český znakový jazyk. Poznámky k vyjadřování mnohosti. Speciální

pedagogika, 14, 2004, s. 107–126. (s J. Petříčkovou)„Our“ vs. „their“ language: The problems of cross ‑cultural understanding. In:

Sign language, Deaf culture and bilingual education. Záhřeb 2004, s. 95–100.An introduction to principles of language learning. In: Proceedings 2004.

Teaching English to Deaf and hard ‑of ‑hearing students at secondary and tertiary levels of education in the Czech Republic. Praha 2005, s. 28–41.

Lingvistika znakových jazyků na počátku třetího tisíciletí. Speciální pedagogika, 15, 2005, s. 77–85.

Poznáváme český znakový jazyk. Klasifikátorové tvary ruky. Speciální pedago‑gika, 15, 2005, s. 22–35. (s P. Vysučkem)

Co čteme – a jací jsme. In: Oratio et ratio. Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krau se. Praha 2005, s. 243–253.

Otázka pro… strukturalismus? Slovo a smysl, 2, 2005, s. 271–273.Čteme ještě Němcovou? Proměny textu se čtenářem a  v  čase. In: Božena

Němcová – život, dílo, doba. Česká Skalice 2006, s. 139–147.Zázrak rozumění? Česká literatura, 54, 2006, s. 113–121. (s I. Vaňkovou)Cesty k rozumění? In: Pocta Evě Mrhačové. Ostrava 2006, s. 139–146.Komunikace neslyšících a jejich jazyk/y. In: Přednášky z doktorandských dnů

I. Praha 2006, s. 41–53.Znakový jazyk. In: Ottova encyklopedie Česká republika. Sv. 5. Věda, technika,

rejstřík. Praha 2006, s. 512.Lingvistika a cesty ke gramotnosti neslyšících. Speciální pedagogika, 17, 2007,

s. 49–61.Výuka češtiny pro neslyšící: inspirace odjinud. Speciální pedagogika, 17, 2007,

s. 177–182.Slovní zásoba a terminologie českého znakového jazyka. Speciální pedagogika,

18, 2008, s. 138–148.Nakročení k dnešku. Poznámky k české nauce o stylu a textu. Bohemistyka, 8, 2008,

s. 223–232.Poznáváme český znakový jazyk. Český znakový jazyk v kontaktu. Speciální pe‑

dagogika, 18, 2008, s. 14–34. (s R. Novákovou)

Ediční činnost

SlavPrag, 34, 1990. Sborník k poctě stého výročí narození akademika Bohuslava Havránka.

Hausenblas, K.: Od tvaru k smyslu textu. Stylistické reflexe a interpretace. Praha, FF UK 1996. (s P. Marešem)

Jazyk a jeho užívání. Sborník k životnímu jubileu profesora Oldřicha Uličného. Praha, FF UK 1996. (s I. Nebeskou)

Kořenský, J.: Proměny myšlení o řeči. Praha, FF UK 1998. (s O. Uličným)Hausenblas, K.: Miscellanea. Praha, FF UK 2003. (s D. Čapkovou)

328

Seznam použitých zkratek časopisů a sborníků

ČJ Český jazykČJL Český jazyk a literaturaČMF Časopis pro moderní filologiiČUS Čeština – univerzália a specifikaJA Jazykovědné aktualityJŠ Jazykovedné štúdieLF Listy filologickéLG Linguistica generaliaLP Linguistica PragensiaNŘ Naše řečPBML Prague Bulletin of Mathematical LinguisticsPhilPrag Philologica PragensiaPSML Prague Studies in Mathematical LinguisticsRLB Recueil linguistique de BratislavaSaS Slovo a slovesnostSlavPrag Slavica PragensiaSlavSlov Slavica SlovacaSPFFBU Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzityTCLP Travaux du Cercle linguistique de Prague (nouvelle série)TLP Travaux Linguistiques de PragueVopJaz Voprosy jazykoznanija

329

Seznam tazatelů

Mgr. Dan Faltýnek (DF), absolvent oborů česká filologie – historie na FF UP v Olomouci, doktorand a asistent na katedře bohemistiky tam‑též; pracovník oddělení gramatiky Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Hana Goláňová (HG), absolventka oborů český jazyk a literatu‑ra – historie na Filozoficko ‑přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě, doktorandka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze; pracovnice oddělení současné lexikologie a lexikografie Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Jan Chromý (JCH), absolvent oboru český jazyk a literatura na FF UK v Praze, doktorand a asistent Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž

Mgr. Jiří Januška (JJ), absolvent oborů lingvistika ‑fonetika – maďar‑ština na FF UK v Praze, doktorand Ústavu lingvistiky a ugrofinistiky tamtéž

Mgr. Jan Křivan (JK), absolvent oborů lingvistika ‑fonetika – český ja‑zyk a literatura na FF UK v Praze, doktorand Ústavu lingvistiky a ugro‑finistiky tamtéž

Mgr. Eva Lehečková (EL), absolventka oborů český jazyk a literatu‑ra – francouzština na FF UK v Praze, doktorandka a asistentka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž

Mgr. František Martínek (FM), absolvent oborů český jazyk a litera‑tura – němčina na FF UK v Praze, doktorand a asistent Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž; pracovník oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

330

Mgr. Marek Nagy (MN), absolvent oborů česká filologie – filozofie na FF UP v Olomouci, doktorand a asistent na katedře bohemistiky tamtéž; asistent na katedře českého jazyka a literatury na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové

Mgr. Markéta Pytlíková (MP), absolventka oborů český jazyk a litera‑tura – všeobecná a srovnávací slavistika na FF UK v Praze, doktorandka katedry bohemistiky FF UP v Olomouci; pracovnice oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Martin Stluka (MS), absolvent oboru český jazyk a literatura na FF UK v Praze, doktorand Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž; pracovník Ústavu Českého národního korpusu tamtéž

Mgr. Luboš Veselý (LV), absolvent oboru česká filologie na FF UP v Olomouci, doktorand tamtéž; pracovník oddělení gramatiky Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i.

Mgr. Martina Waclawičová (MW), absolventka oboru český jazyk a li‑teratura na FF UK v Praze, doktorandka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace tamtéž; pracovnice Ústavu Českého národního korpusu tamtéž

PhDr. Šárka Zikánová, Ph.D. (ŠZ), absolventka oborů český jazyk a li‑teratura – latina na FF UK v Praze a doktorského studia v Ústavu čes‑kého jazyka a teorie komunikace; vědecká pracovnice Ústavu formální a aplikované lingvistiky MFF UK v Praze a odborná asistentka Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze

331

Rejstřík

Do rejstříku zařazujeme jména všech osob uvedených v dosavadních třech svazcích Rozhovorů s českými lingvisty. Výjimkou jsou pouze jmé‑na obsažená v bibliografiích jednotlivých lingvistů (ať už jde o spoluau‑tory konkrétních textů, anebo o osobnosti, o kterých text pojednával). Z děl jsme do rejstříku vybrali pouze monografie a časopisy, a to navíc výběrově (z monografií uvádíme ty častěji zmiňované). Uváděni v rejs‑tříku nejsou tazatelé rozhovoru, pokud jejich jméno nebylo výslovně zmíněno.

Římská číslice za jménem osoby nebo za názvem publikace značí číslo svazku, arabská číslice pak číslo strany. U ruských jmen uvádíme často pouze křestní jméno a příjmení, nikoli patronymum. Rejstřík prv‑ních dvou svazků sestavil ručně Jakub Jehlička.

Věříme, že takto sestavený rejstřík poskytne novou možnost, jak do‑savadní svazky Rozhovorů číst.

Editoři

AAaruma, Peter [III] 265, 266Aitzenmüller, Rudolf [II] 293Ajdukiewicz, Kazimierz [I] 203Ajvaz, Michal [III] 204Akvinský, Tomáš [I] 353Ančík, Zdeno [I] 36–37; [II] 258Andersson, Thorsten [III] 266Andrejev, Nikolaj [I] 206Angelis, Karel [I] 307Apresjan, Jurij [II] 121Arapov, Michajl [III] 183Aristoteles [I] 201, 353, [III] 26Aškenázy, Ludvík [II] 229Atlas Linguarum Europae

(Evropský jazykový atlas) – kol. [I] 111; [II] 25

Augustin, sv. [I] 157Aurová, Mirka [I] 216

Austerlitz, Robert [I] 216Austin, John Langshaw [III] 21Averroes (Ibn Rušd) [I] 353

BBabel, Isaak [I] 367Bacon, Roger [I] 353Bachtin, Michajl [III] 183Bachmann, Luděk [I] 140Bachmanová, Jarmila [I] 111Balbín, Bohuslav [II] 158Balhar, Jan [I] 111, 132, 136–137;

[II] 82, 283; [III] 258, 311Bar ‑Hillel, Yehoshua [III] 204Barnet, Vladimír [I] 302; [III] 146, 149Bartoněk, Antonín [I] 357–358;

[III] 294Bartoš, František [I] 139Bartošek, Jaroslav [II] 216, 218

332

Bastlová, Zdena [III] 89Baudelaire, Charles [III] 253Baudrillard, Jean [II] 163Bauer, Jaroslav [I] 343; [II] 17, 21,

24–25, 91, 288, 291; [III] 255, 269 Historická mluvnice češtiny

(s A. Lamprechtem a D. Šlosarem) [II] 281, 291–292, 296

BBauman, Zygmunt [II] 160Beaugrande, Robert de [II] 133Bečka, Josef Václav [I] 263, 273, 284;

[II] 78, 95, 159; [III] 232Bechyňová, Věnceslava [II] 56Beineke, Lowell W. [III] 131Bělehrádek, Jan [I] 30Bělič, Jaromír [I] 28, 33, 158, 161, 170,

181, 211, 267, 296; [II] 20, 113, 191, 260–263; [III] 53–54, 57, 86, 146, 231, 258, 266

Malý staročeský slovník (a kol.) [II] 292

Bělič, Oldřich [I] 158Běličová, Helena [I] 295, 301, 308;

[II] 184, 327Bělohradský, Václav [II] 158, 161Bellugiová, Ursula [III] 101Bémová, Alla [I] 103; [III] 153Bek, Josef [I] 138Beneš, Eduard [I] 229Beneš, Josef [I] 113Benson, Maxine [III] 266Benveniste, Émile [I] 206Berger, Tilman [II] 296Berka, Karel [I] 31; [III] 123Bible kralická [I] 336; [II] 290;

[III] 314Bierwisch, Manfred [I] 240; [II] 253Biebl, Konstantin [III] 148Bílková, Jana [I] 317–318Bílý, Milan [III] 235Birkfellner, Gerhard [III] 310, 312Birnbaum, Henrik [I] 346

Biskup, Petr [I] 317Bláha, Zdeněk [II] 184Blahoslav, Jan [II] 158, 289, 290, 294;

[III] 260 Gramatika česká [II] 289–290, 294Bláhová, Emilie [I] 365; [II] 37, 55Blahynka, Milan [I] 170Blažek, Václav [I] 350–351, 355–357Bloomfield, Leonard [I] 202; [III] 181Bodlák, Karel [I] 112Bogusławski, Andrzej [III] 164Bohemistyka [III] 83Bojar (Krejčík), Pavel [I] 13Bok, Václav [I] 250Boková, Hildegard [I] 238, 244Bolinger, Dwight [I] 26Böll, Heinrich [I] 250Bondarko, Alexandr [III] 184Bonfante, Giuliano [III] 181Bordag, Denisa [I] 317Borovičková, Blanka [I] 267;

[II] 216, 227Bořkovcová, Máša [III] 238Bosák, Ctirad [II] 43Brabcová, Radoslava [I] 304Branald, Adolf [II] 229Brčáková, Dagmar [III] 146Bresnan, Joan [II] 253Brett, Vladimír [I] 230, 231Brugmann, Karl [I] 206Brüggemann, Franz ‑Rudolf [II] 300Budez, József [II] 47Bühler, Karl [I] 237Büchner, Georg [I] 247Buchtelová, Jiřina [II] 216Buráňová, Eva [III] 153Burian, Emil František [II] 112

CCalderón de la Barca, Pedro [I] 239Camutaliová, Irena [II] 216Carnap, Rudolf [I] 208–209; [III] 204Cazacu, Boris [II] 157Cejnar, Jiří [II] 192; [III] 300Cejp, Ladislav [I] 170

333

Cejpek, Jiří [III] 157Classen, Carl Joachim [II] 158Comrie, Bernard [I] 310Constantin, Emile [III] 20Contini ‑Morava, Ellen [III] 209Cranjală (Kranžalov), Dumitru [I] 367Cvrček, Václav [I] 303; [II] 262Cvrkal, Ivan [I] 239Cuřín, Jan [III] 159Cyril, sv. viz Konstantin, sv.Czechoslovak mathematical journal

[III] 131

ČČajka, František [II] 63Čapek, Jan Blahoslav [I] 117; [II] 211Čapek, Karel [I] 155–156, 193, 262,

264, 282, 349; [II] 204, 229–230Čapek ‑Chod, Karel Matěj [I] 298Časopis pro moderní filologii [I] 225;

[II] 317, 332Čechová, Marie [II] 89, 95Čejka, Miroslav [I] 170, 356; [II] 285,

287–289; [III] 255Čep, Jan [I] 156; [II] 15; [III] 93Čermák, František [I] 37, 84, 95–96,

303–304; [II] 159, 252, 262, 266; [III] 215

Čermák, Jan [III] 20Čermák, Petr [III] 20Černý, Jiří [III] 28, 29Černý, Marcel [II] 59Černý, Václav [I] 231, 234; [II] 41, 48,

181 Paměti I–[III] [I] 235; [II] 48Červenka, Miroslav [I] 36; [III] 86, 88,

96, 203, 207, 209, 309Česká literatura [III] 130Československá vlastivěda

[I] 124–125, 158; [III] 120Český jazyk a literatura [I] 259, 273,

303; [II] 149; [III] 229Český jazykový atlas I–V – kol.

[I] 111, 131–132, 135–138, 141, 143–144; [II] 13, 23, 25–27,

29–31, 167, 281, 301, 308; [III] 70, 108, 243, 258, 262, 273, 320

Čeština doma a ve světě [I] 293, 323; [II] 332

Čikobava, Arnold Stěpanovič [II] 44, 286; [III] 29

Čižmárová, Jana [II] 31Čmejrek, Martin [III] 159Čmejrková, Světla [I] 19, 39, 47;

[II] 95, 149; [III] 189, 215Čulík, Karel [I] 208–209; [II] 253;

[III] 123, 166

DDaneš, František [I] 11–64; 114, 132,

143, 164, 186, 243, 268, 269, 274, 278, 297, 300, 302, 306–309, 311, 314, 316, 319, 321, 322, 349, 361; [II] 60, 91, 93–95, 118–122, 156, 183, 187–188, 190, 192–194, 208–209, 215, 259, 261, 266, 333; [III] 21, 31–32, 86, 88, 93, 151, 155, 184, 192, 205, 212, 214, 218, 271, 298, 299, 301, 303, 307, 310, 318, 321

Intonace a věta ve spisovné češtině [I] 18; [II] 209, 333

Větné vzorce v češtině (se Z. Hlavsou) [I] 41, 52; [II] 162Daňhelka, Jiří [I] 296; [III] 313Derrida, Jacques [II] 134, 158, 159,

161, 164Dingová, Naďa [III] 104Döblin, Alfred [I] 251Dobrovský, Josef [I] 166, 346, 351,

355, 366; [II] 32, 37, 94, 331, 333Dočekal, Mojmír [I] 308Dohalská (Zichová), Marie [I] 212;

[II] 214Dokulil, Miloš [I] 14, 23, 29, 36, 46,

185, 269, 297, 300, 309, 311, 321; [II] 79–80, 96–97, 109, 118–119, 123, 125, 155–156, 165, 183, 185–190, 192, 231, 262, 266, 271, 288; [III] 19, 145, 214, 218, 260, 267, 298, 301

334

Tvoření slov v češtině I, II (a kol.) [II] 79, 156, 182, 186, 288

Dolanský, Julius [II] 48, 55Doležel, Lubomír [I] 33, 266–269,

276–277, 297; [II] 119, 150, 154–156, 183, 188, 205, 207, 262, 320; [III] 86

Donatus, Aelius [I] 352Dostál, Antonín [I] 134, 342; [II] 48,

49, 152, 153, 289Dostojevskij, Fjodor Michailovič

[I] 332; [II] 15Dovalil, Vít [I] 239Dressler, Wolfgang [I] 216Drozda, Miroslav [III] 309Drtina, František [I] 201Ducrot, Oswald [II] 159Durman, Karel [III] 235Durmanová, Jarmila [III] 235Ďurovič, Ľubomír [II] 184; [III] 163Dürrenmatt, Friedrich [I] 247Durych, Jaroslav [I] 155Dušková, Libuše [I] 93Dvončová, Jana [II] 216Dyk, Viktor [II] 112

EEberhard z Béthune [I] 352Eco, Umberto [I] 30Einstein, Albert [III] 64, 185Eisner, Pavel [I] 247Elšík, Viktor [I] 317; [III] 133, 210, 220Emmerová, Jarmila [I] 74, 77; [III] 87Empiricus, Sextus [II] 163Encyklopedický slovník češtiny – kol.

[II] 90, 281; [III] 320Engels, Friedrich [II] 211; [III] 185,

187, 189Engler, Rudolf [III] 23Erasmus Rotterdamský [III] 293, 296Erben, Karel Jaromír [III] 86Erhart, Adolf [I] 340–341, 347, 356;

[II] 80, 162; [III] 256 Úvod od etymologie

(s R. Večerkou) [I] 340–341

Ertl, Václav [I] 29, 119; [II] 185Etymologický slovník jazyka

staroslověnského – kol. [I] 331, 347, 350, 355

Euchologium Sinajské [I] 365; [II] 52–53

FFic, Karel [II] 13, 31Fidlerová, Alena [I] 322Filipec, Josef [I] 128; [II] 60, 119, 156,

188–189, 191; [III] 24Filipová, Zdeňka [III] 292Fillmore, Charles [II] 253–254Finn, Viktor [I] 207Firbas, Jan [I] 34–35, 93, 309–310,

319; [II] 91, 251, 266, 333; [III] 307

Formánková, Věra [III] 85Friedman, Victor [III] 209Fikar, Ladislav [II] 184Filozofický časopis [I] 123Fischer, Otokar [I] 124Fortunatov, Filipp [I] 171Foucault, Michel [II] 158–159Fried, Vilém [I] 71–73, 75, 81;

[II] 40; [III] 16Frings, Theodor [I] 124, 228Frinta, Antonín [II] 216Frynta, Emanuel [II] 229Fuks, Ladislav [II] 229

GGadamer, Hans Georg [II] 159–160Gajda, Radola [I] 20Gardiner, Duncan [I] 42Garvin, Paul [I] 26, 44–45, 47, 204,

320; [II] 255, 320; [III] 149Gašparíková, Želmíra [I] 118Gebauer, Jan [I] 29, 48, 119, 162,

166–167, 171, 244, 320–321, 354; [II] 25, 78, 185, 288, 291, 293, 304; [III] 70, 256, 267

Historická mluvnice jazyka českého I–IV [I] 162; [II] 288, 293

335

Gell ‑Mann, Murray [I] 356Georgakas, Demetrius [III] 265Gödel, Kurt [III] 183Goethe, Johann Wolfgang [I] 251Gogol, Nikolaj Vasiljevič [II] 117Goláňová, Hana [III] 241Goldstücker, Eduard [II] 212Gončarov, Ivan Alexandrovič

[III] 144Goralčíková, Alla [I] 81; [III] 126, 154Gorkij, Maxim [III] 144Gottwald, Klement [I] 294Granjard, Henri [II] 86Grass, Günter [II] 161Gregor, Alois [II] 18, 288–289Grepl, Miroslav [I] 40, 307, 310, 338,

348, 351; [II] 21, 93, 302Grice, Paul [II] 135Groot, Albert Willem de [II] 209Grund, Antonín [I] 337; [II] 17–18,

299Gülich, Elisabeth [I] 34Gundolf, Friedrich [II] 8

HHailey, Arthur [I] 295Hais, Karel [I] 73Hajič, Jan [I] 72, 79; [II] 258, 264;

[III] 158, 159Hajičová, Eva [I] 46, 48, 67–108, 233,

277, 319; [II] 252–253, 258, 264, 267; [III] 125, 153–154, 159–161

The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects (s E. Panevovou a P. Sgallem) [I] 87; [II] 253

Hála, Bohuslav [I] 28, 117, 122, 218; [II] 204, 207–214, 216, 220, 226, 236

Halas, František [I] 157; [II] 42; [III] 96Halle, Morris [I] 22, 153; [II] 266Haller, Jiří [I] 23, 122, 171, 247, 263,

273, 275; [III] 232Halliday, M. A. K. [II] 325

Hamm, Josip [III] 304, 307, 308Hammer, Louisa [II] 252Hampl (Hampejs), Zdeněk [I] 230Hansen ‑Löve, Aage [III] 308–309Harris, Zellig [I] 162Harweg, Roland [I] 209Hašek, Jaroslav [I] 36, 37 Osudy dobrého vojáka Švejka

za světové války [I] 36, 299; [II] 258

Haugen, Einar [I] 44; [II] 184Hauptová, Zoe [I] 365; [II] 35–67Hausenblas, Karel [I] 18, 28–29, 33,

39, 51–52, 183, 231, 297, 299, 309, 311, 322, 387; [II] 95, 122, 181–184, 194; [III] 53–55, 85–89, 92, 95, 108–109, 146, 155, 203, 214–215, 231, 233

Havlík, Antonín [I] 113, 352; [III] 73Havlová, Eva [III] 256Havránek, Bohuslav [I] 15–21,

23–25, 28, 36–37, 42, 51, 81, 124, 126–129, 131–133, 136, 151, 163, 165, 170, 176, 180–181, 202, 211, 236, 241, 265–268, 272–275, 278–280, 284, 296–297, 304, 308, 314, 319–322, 332, 343, 346, 351, 368; [II] 20, 40, 43–44, 46, 48–49, 52, 63, 74, 77–78, 80, 88, 90–91, 96, 119, 150, 152–153, 156, 162, 181–183, 190, 193, 209, 211, 249, 251, 257, 285, 260–261, 319–320; [III] 17, 29, 34, 74, 88, 91, 94, 96, 123, 146, 186, 214, 219, 230, 252, 259, 298, 302–303, 316, 319, 321

Vývoj spisovného jazyka českého [II] 78, 181

Hays, David [II] 253, 255Hedin, Tora [II] 252; [III] 242Hegel, Georg Wilhelm Friedrich

[II] 74, 161Heidegger, Martin [II] 161; [III] 15, 21Heisenberg, Werner [I] 33Helbig, Gerhard [III] 28Helcl, Miloš [II] 119

336

Herdan, Gustav [II] 321Herodes, Stanislav [II] 49Herout, Alois [II] 151Heydrich, Reinhard [I] 200; [II] 85Historická mluvnice československá –

Trávníček, František [III] 252Historické listy [III] 309Hitler, Adolf [I] 248; [II] 85, 161, 248Hjelmslev, Louis [III] 19, 23, 181, 211Hladký, Josef [II] 19Hlaváč, Sáva [II] 216Hlaváček, Josef [II] 309Hlavsa, Zdeněk [I] 40, 49, 52, 72, 111,

297, 320–321; [II] 149, 333Hlavsová, Jaroslava [I] 111Hlubinková, Zuzana [II] 31Hlučka, Franz [II] 85Hněvkovský, Šebastián [I] 200Hocke, Gustav René [I] 248Hockett, Charles [I] 162Hodek, Břetislav [I] 115Hoffmannová, Jana [I] 47, 51; [II] 95,

110, 262; [III] 215, 231Höhne, Steffen [I] 239Holas, Emil [II] 114Holub, Jan [III] 24Holub, Josef [I] 112, 160 Etymologický slovník jazyka

českého (s F. Kopečným) [I] 160 Stručný slovník etymologický jazyka československého [I] 112, 160Holzer, Georg [III] 315Homér [II] 203; [III] 294Homoláč, Jiří [III] 98, 106Hora, Josef [I] 156Horák, Jan [I] 293Horák, Jiří [III] 161Horák, Petr [II] 169Horák, Václav [I] 78Horálek, Karel [I] 22–23, 25, 76,

151–152, 157, 164–165, 234, 242, 269–271, 274–275, 280, 297, 301, 307, 322; [II] 43, 46, 49, 51, 82, 125, 130, 168, 191–193, 208, 227, 256; [III] 153, 192, 310–311

Horálková, Zdeňka [I] 242Horecký, Ján [I] 276; [II] 42, 191Horníček, Miroslav [I] 138; [II] 229Horyna, Mojmír [III] 94Hosák, Ladislav [III] 259, 261, 263Hoskovec, Tomáš [I] 79; [III] 160Hrabák, Josef [II] 17, 289, 292Hrabal, Bohumil [II] 191, 229;

[III] 235, 242Hrabě, Vladimír [III] 149Hrbáček, Josef [I] 181, 304; [III] 231,

233Hřebíček, Luděk [II] 127, 324Hřivnáč, Jiří [II] 15Hronek, Jiří [II] 94, 260, 262;

[III] 24, 88Hronová, Anna [III] 106Hrozný, Bedřich [I] 115, 201, 358Hrubín, František [III] 88Hrušovský, Ján [I] 294Hubáček, Josef [II] 95Hujer, Oldřich [I] 124, 150, 321Hůlová, Petra [I] 284Huňáček, Václav [II] 153Hůrková (Novotná), Jiřina [I] 57;

[II] 216, 227Hus, Jan [I] 252; [II] 55Husserl, Edmund [III] 21Hutter, Josef [II] 41Hymes, Dell [III] 206, 209, 212Hýsek, Miloslav [I] 17; [II] 181

CHChaloupecký, Václav [I] 261Chalupa, Vlastimil [I] 264Charvátová, Pavla [I] 317Chesterton, Gilbert Keith [III] 293Chevalier, Gabriel [I] 251Chládková, Věra [III] 300Chloupek, Jan [III] 255, 269Chloupek, Jan [I] 46, 302, 335, 337;

[II] 21, 26, 89, 91, 95, 287Chlumský, Josef [II] 216, 226, 236,

267Cholodovič, Alexandr [III] 164

337

Chomsky, Noam [I] 26–27, 47–48, 75, 81, 94–95, 173, 203, 209–210, 240, 309, 313, 336, 353; [II] 120, 251, 253–254, 266–268; [III] 123, 125–126, 155, 166, 181, 202

Syntaktické struktury [I] 209; [II] 120

Three models for the description of language [I] 203, 209

Chrakovskij, Viktor [III] 164Chromý, Jan [III] 96Chruščov, Nikita Sergejevič

[I] 205–206Churavý, Miloslav [I] 262; [II] 60

IIllnerová, Helena [I] 88Inchon, Kim [I] 216International journal for the sociology

of language [III] 205International journal of corpus

linguistics [III] 13Isačenko, Aleksandr [I] 160, 240, 295Ivićová, Milka [III] 29, 164

JJagič, Vatroslav [I] 166Jahberg, Guth [I] 124Jahn, Jan [I] 296Jakobson, Roman [III] 30, 88, 90–91,

149, 163, 180, 183, 192, 266, 295, 303, 306

Jakobson, Roman [I] 20–22; 42, 46–47, 150–154, 162, 165–166, 171, 211, 342–343, 348; [II] 45, 77, 162, 167, 208, 258, 266, 285

Jamek Václav [I] 92Jan z Holešova [II] 305Jan ze Žatce [I] 225Janáčková, Jaroslava [III] 86, 88Jančák, Pavel [III] 60, 70, 257Jančák, Pavel [II] 29, 82, 216Jančáková, Jana [I] 111; [III] 60, 147Janda, Laura [II] 269Janečková, Marie [II] 298

Janko, Josef [I] 124, 229; [III] 259Janota, Přemysl [I] 123, 212, 232;

[II] 8, 202, 209, 212–214, 216–219, 226

Janoušková, Jana [II] 202Janský, Ladislav [I] 267;II 183;

[III] 24Januška, Jiří [III] 209Jařab, Josef [III] 252Jazyk – Hjelmslev, Louis [III] 19Jazykovědné aktuality [I] 169;

[II] 109, 332Jedlička, Alois [I] 28, 51, 266, 314,

320; [II] 90, 95, 150, 189, 261; [III] 53–55, 85, 219, 230–231, 233

Jelínek, Antonín [I] 183; [III] 148Jelinek, Fred [II] 263, 266, 269;

[III] 158Jelínek, Jaroslav [I] 263–265, 274,

284; [III] 232Jelínek, Jiří [I] 80; [III] 125Jelínek, Milan [II] 189, 286, 302;

[III] 255, 269Jeřábek, Dušan [II] 17, 18;

[III] 295Jernudd, Björn [I] 44Jespersen, Otto [III] 18Jílek, František viz Oberpfalcer,

FrantišekJindra, Miroslav [I] 249Jindra, Vojtěch [I] 318Jirásek, Alois [I] 200; [II] 203–204Jirásek, Josef [II] 81, 285Jirsová, Anna [III] 147John, Jaromír viz Markalous,

BohumilJohnson, Mark [II] 270Johnson, Samuel [III] 73Jordán, František [II] 75Jordan, Iorgu [I] 22Joshi, Aravind [I] 85Journal of pragmatics [I] 67Jungmann, Josef [I] 169–170, 351;

[II] 298; [III] 70Justl, Vladimír [I] 170

338

KKadlec, Vladimír [I] 343Kafka, Franz [I] 248, 342; [II] 117Kainar, Josef [III] 251Kaláb, Miloš [II] 41Kalina, Vladimír [III] 234Kalista, Zdeněk [I] 261Kallert, Kristina [II] 298Kant, Immanuel [I] 201Kantůrková, Eva [II] 86, 87Kapitoly z dějin české jazykovědné

bohemistiky – kol. [I] 368; [III] 28, 320

Karcevskij, Sergej [III] 183Karlík, Petr [I] 42, 50, 308, 310, 312,

335–336, 346, 350, 368; [II] 93; [III] 166–167

Karolak, Stanisław [III] 164Katz, Jerold [I] 81Kejzlar, Radko [I] 230Kekule, Bedřich [I] 33Kellner, Adolf [I] 138, 333, 335;

[II] 16, 18, 74, 76–79, 282–285, 288; [III] 253

Kirschner, Zdeněk [I] 75; [III] 153Kiviniemi, Eero [III] 266Klácel, František Matouš [I] 157, 169Klaret [I] 368Klášterský, Antonín [I] 170Klauberová, Olga [III] 235Klégr, Aleš [III] 71, 75Klicpera, Václav Kliment [I] 349Klima, Edward [III] 101Klíma, Ivan [II] 86Kloferová, Stanislava [II] 25, 30–31Knappová, Miloslava [II] 186Kniezsa, István [II] 37, 45–46Kocourek, Rostislav [II] 134Kodex Zografský [I] 336, 349; [II] 48Koerner, E. F. K. [III] 29Kofránková, Hana [III] 204Køhn, Herman [I] 229Kolbenheyer, Erwin Giudo [I] 251Kolek, Ludvík [III] 290Kolíbal, Stanislav [II] 45

Kollár, Ján [II] 56Kolmogorov, Andrej Nikolajevič

[III] 149Komárek, Miroslav [I] 30, 32, 40, 134,

149–177, 296, 301, 307, 314, 318; [II] 113–114, 116, 123, 125, 289, 292–293; [III] 214, 300, 321

Příspěvky k české morfologii [I] 162, 164, 169, 173

Komárková, Olga [II] 31Komenský, Jan Amos [II] 184; [III] 75,

235Konečná, Dana [I] 184, 202, 211–212;

[III] 122, 125, 128–129, 136, 150Konstantin (Cyril), sv. [II] 45, 54Konzal, Václav [I] 36; [II] 50, 63Kopeckij, Leontij [I] 228Kopecký, Jan [I] 13Kopecký, Václav [I] 213; [II] 152Kopečný, František [I] 24, 93, 112,

158–160, 169, 298, 321, 333, 361; [II] 49, 182, 288, 291, 333; [III] 192, 214, 259, 262

Etymologický slovník jazyka českého (s J. Holubem) [I] 160

Základy české skladby [I] 158, 298; [II] 182

Kořenský, Jan [I] 40, 149, 169–170, 173, 183, 185, 187, 277, 293–295, 297, 304, 307–309, 315, 321; [II] 107–145, 167; [III] 214, 218

Konstrukce gramatiky ze sémantické báze [II] 109, 130, 162

Kořínek, Josef Miloslav [III] 123Körner, Stephan [I] 31Kosek, Pavel [II] 298Kosík, Antonín [III] 160Kosík, Karel [II] 184Kosková, Helena [III] 235Kotarbiński, Tadeusz [I] 203Kott, František Štěpán [I] 351Koupil, Ondřej [I] 322Kovárna, František [I] 157Koževniková, Květa [III] 146Kožinová, Margarita [II] 83

339

Kraak, Albert [I] 82Král, Ábel [II] 216Králík, Jan [I] 185, 272; [II] 256Králík, Oldřich [I] 151, 155–156, 298;

[II] 112–113, 115–116Králík, Stanislav [III] 257–258Králíková, Květoslava [III] 153Kramář, Vincenc [II] 299Krámský, Jiří [I] 284Kraus, Jiří [I] 19, 46, 259, 271, 353;

[II] 72, 94–95, 148–176, 179, 189, 317; [III] 234

Krčmová, Marie [III] 238Krčmová, Marie [I] 367; [II] 72, 89, 95Krejča, Otomar [II] 184Krejčí, Karel [II] 42, 211Kremer, Dieter [III] 267Křepinský, Maxmilián [I] 241Krhnoun, Mečislav [II] 17–18Křístek, Michal [I] 368; [II] 88Křístek, Václav [II] 76, 91, 113;

[III] 30, 85, 91, 234Kristeva, Julia [II] 158Kritický měsíčník [II] 181Kříž, Vlado [II] 51Křížková, Helena viz Běličová,

HelenaKrolop, Kurt [I] 239Kronika tak řečeného Dalimila

[I] 243, 252, 296; [II] 292Kroupová, Libuše [III] 24Krupa, Viktor [I] 310Kučera, Henry [II] 251–252, 262Kučera, Karel [I] 84, 95–96; [III] 215Kučerová, Ivona [I] 317Kuchař, Jaroslav [II] 8, 158, 167–168;

[III] 90Kuchařová, Lucie [III] 106Kudláčková, Dana [I] 216Kufnerová, Zlata [I] 248Kuhn, Thomas S. [III] 185Kulaginová, Ol’ga [III] 124, 150Kultúra slova [I] 323Kundera, Milan [I] 250; [II] 86–87, 229Kunský, Josef [II] 180

Kuryłowicz, Jerzy [I] 203; [II] 250, 252Kurz, Josef [I] 181, 262, 332–337, 339,

346, 365; [II] 18, 45, 49, 50, 74, 249; [III] 86, 254–255, 269

Kyas, Vladimír [II] 49; [III] 312–313Kybernetika [I] 67; [III] 131, 184Kyjevské listy [I] 349; [II] 45

LLakoff, George [I] 240; [II] 270;

[III] 209Lamprecht, Arnošt [I] 136, 355–357;

[II] 16–17, 21, 25, 79–81, 282–283, 287–288, 291, 296, 305; [III] 253, 255–256, 294

Historická mluvnice češtiny (s J. Bauerem a D. Šlosarem) [II] 281, 291–292, 296

Landová ‑Štychová, Luisa [II] 153Langer, František [I] 37Language in society [I] 11Language inquiry [I] 207Language [I] 207Larson, Mats [III] 242Lazarus, Moritz [I] 333Leech, Geoffrey [II] 135Lehečková, Eva [I] 313, 317; [III] 239Lekov, Ivan [II] 122Lenin, Vladimír Iljič [I] 24, 163;

[III] 90Lenz, Siegfried [I] 250Lepschi, Giulio [III] 29Lermontov, Michail Jurjevič [III] 144Leška, Oldřich [I] 232; [II] 64, 157,

261; [III] 147, 180Leskien, August [III] 305Lesný, Vincenc [I] 201; [II] 249–250Levý, Jiří [I] 170Lexa, František [I] 116, 201; [II] 183Lidové noviny [II] 59, 83, 294–295,

297; [III] 34Lin Shi Hui, Melissa [I] 216Linda, Jaromír [I] 322; [III] 309Linguistica Pragensia [I] 67, 320;

[II] 332

340

Linka, Jan [I] 322Lípa, Jiří [I] 267Lipertová, Pavla [I] 301Liška, Jozef [II] 216Listy filologické [I] 242Literární noviny [I] 11, 13, 19Lopatková, Markéta [III] 143, 159Ludvíková, Marie [I] 271Ludvíkovský, Jaroslav [III] 293, 296,

315Łukasiewicz, Jan [I] 203Lukavský, Radovan [I] 13; [II] 205,

206, 229Lukeš, Dominik [III] 210Lutterer, Ivan [III] 231, 243, 265Lyer, Stanislav [I] 230; [III] 17

MMacek, Josef [II] 152Mácha, Karel Hynek [I] 337Machač, Jaroslav [III] 24, 260Machač, Pavel [I] 267Macháčková, Eva [III] 147Machek, Václav [I] 334, 338; [II] 80,

286; [III] 255–257, 259Machonin, Sergej [I] 13; [II] 184Machová, Svatava [III] 153Machytka, Jaroslav [I] 299Macourek, Miloš [I] 294; [II] 229Macura, Vladimír [II] 56; [III] 90,

94, 107Macurová, Alena [I] 51, 188, 191,

306; [II] 95; [III] 96, 215, 234Maidl, Václav [I] 225Maiello, Giuseppe [II] 59Maláč, Vlastislav [I] 267; [II] 216Malovaný, Jiří [II] 26Malý staročeský slovník – Bělič,

Jaromír a kol. [III] 53, 57Man, Paul de [II] 161Mańczak, Witold [I] 163–164Mann, Thomas [I] 251Mára, Karel [III] 88, 91Marcus, Solomon [II] 156–157;

[III] 124

Mareš, František Václav [I] 24, 233, 322, 351, 364–365; [II] 48–49, 52; [III] 299, 302–309, 311–312, 315, 317, 321

Mareš, Petr [I] 51, 306, 311; [III] 92, 107

Markalous, Bohumil [I] 157Marková, Michala [I] 317Marr, Nikolaj Jakovljevič [I] 25;

[II] 43–44, 286, 287; [III] 29, 186Martincová, Olga [III] 190Martinek, Miloslav [III] 128Martinů, Bohuslav [I] 116, 349Marvan, Jiří [II] 289Marx, Karl [II] 150, 211, 286;

[III] 187, 188, 189Masařík, Zdeněk [I] 238; [III] 295Masaryk, Tomáš Garrigue [I] 228,

342; [II] 114Matějek, František [II] 21Matějka, Ladislav [I] 13, 36Matematičeskaja lingvistika

[III] 124Mathauser, Zdeněk [II] 152, 160–161Mathesius, Bohumil [I] 251, 275Mathesius, Vilém [I] 13–16, 35, 49,

51–52, 92–93, 96, 171, 181, 204, 216, 309, 319, 321, 352, 361; [II] 121, 251, 322, 328; [III] 19, 36, 63, 105, 182–183

Čeština a obecný jazykozpyt [I] 15, 181; [II] 322

Mátl, Antonín [II] 49Matouš, Lubor [I] 201Mattheier, Klaus [I] 34Maturana, Humberto [I] 49; [II] 163Mauro, Tulio de [III] 23Mazlová, Věra [I] 123Mazon, André [I] 154Medek, Mikuláš [III] 290Medová, Lucie [I] 317Mejstřík, Vladimír [III] 24Meľčuk, Igor [I] 96; [II] 121; [III] 149,

163, 164Menčík, Ferdinand [III] 312

341

Menclová, Věra [III] 147Mertlík, Rudolf [I] 113Měščaninov, Ivan [II] 43, 287; [III] 186Měšťan, Antonín [II] 64Metoděj, sv. [II] 45, 54Mey, Jacob [II] 253Michal, Karel [II] 229Michálek, Emanuel [III] 300–301Michálková, Věra [II] 21, 26Mihule, Jaroslav [I] 117Miklošič, František [I] 166Mikulík, Svojmír [II] 151Milewski, Tadeusz [I] 203Milner, Ian [I] 74Milton, John [I] 170Minářová, Eva [II] 89Mirković, Dragan [I] 130, 132Mistrík, Jozef [I] 306Mladá fronta [III] 54Mladenov, Stefan [I] 337Mlíkovská, Vlastimila [III] 208Mluvnice češtiny 1–3 – kol.

[I] 164–165, 271–272, 302, 315; [II] 95, 109, 186, 192, 227, 295, 307–308, 323, 327; [III] 24, 311

Moníková, Libuše [I] 250Montaigne, Michel de [II] 40Mörike, Eduard [II] 73Morris, Charles [III] 90Motejzíková, Jitka [III] 106Mrázek, Roman [III] 251, 255Mrázek, Roman [I] 349, 351; [II] 81Mukařovský, Jan [I] 15, 16, 18, 36, 46,

51, 157–158, 172, 241; [II] 115, 181, 184, 205, 207, 209, 211; [III] 202, 205

Müllerová, Olga [I] 47, 51; [II] 95; [III] 215, 231

Muschner, Annette [II] 301

NNaše řeč [I] 11, 124, 141, 171, 266,

301; [II] 13, 71, 125, 149, 179, 182, 189, 191–192, 194, 317, 329, 331, 332; [III] 29, 145, 191

Nazor, Anica [II] 52Nebeská, Iva [I] 297, 300;

[II] 94, 155Nebeský, Ladislav [I] 81, 207, 212,

214–215, 218; [III] 148, 202–203, 210, 217, 221

Nedjalkov, Vladimir [III] 164Nedolužko, Anja [I] 317Nedvědová, Milada [III] 300–301Nejedlý, Jan [I] 200Nejedlý, Petr [I] 243; [II] 292Nejedlý, Vojtěch [I] 200Nejedlý, Zdeněk [I] 261, 345; [II] 43,

49–50Nekula, Marek [I] 239, 241Nekvapil, Jiří [I] 46; [III] 28, 210, 215,

220, 231Němcová, Božena [II] 298–299Němec, Igor [I] 243–244, 271, 354;

[II] 305, 308; [III] 298–301, 304, 312, 316

Nerlichová, Lenka [II] 252Neruda, Jan [II] 86; [III] 93Neščimenko, Galina [II] 84Neustupný, Jiří [I] 32, 44; [III] 206Neweklovsky, Gerhard [III] 308Newerkla, Stefan Michael [I] 238;

[III] 317Newmark, Peter [I] 248Newton, Isaac [III] 185Nilsenová, Marie [I] 317Nosek, Jiří [I] 72Nováček, Čestmír [II] 114Novák, Arne [II] 285Novák, Bořivoj [II] 81, 285, 299Novák, Ľudovít [I] 159, 166Novák, Pavel [I] 6, 73, 183, 191, 199,

202, 211–212, 214, 218, 305; [II] 150, 154, 250, 253, 256–257, 261; [III] 93–94, 125, 128–129, 132–134, 136, 148, 150, 180, 186, 192, 202–207, 209–210, 214–217, 221, 223, 231

Novák, Vítězslav [I] 116Nováková, Radka [III] 94, 103, 106

342

Novik, Andrej [II] 59Novočeská skladba – Šmilauer,

Vladimír [III] 151Novomeský, Laco [I] 153Novotný, Miroslav [III] 126Novotný, Vladimír [III] 94Novozámská, Helena [III] 125Nový, Oldřich [I] 349

OOberpfalcer, František [I] 117–118,

262, 273Ohnesorg, Karel [II] 216, 218Okrouhlíková, Lenka [III] 106Olbracht, Ivan [I] 155Oliva, Karel [I] 95, 304, 308, 312, 360;

[II] 167; [III] 160Olivová ‑Nezbedová, Libuše

[III] 147Ondráčková, Jana [II] 216, 227Ondruška, Roman [III] 159Opatrný, Josef [III] 94Opelík, Jiří [I] 156, 169–170;

[II] 115Opletal, Jan [I] 115Ovidius [III] 294

PPačesová, Jaroslava [II] 218, 289Páclová, Ilona [II] 55Pacnerová, Ludmila [II] 49Pacovská, Jasňa [I] 179, 187, 300Pajas, Petr [III] 159Pala, Karel [III] 148Pala, Karel [I] 312Palacký, František [II] 56Palas, Karel [III] 255Palek, Bohumil [III] 86, 125, 128–129,

131–132, 136, 148, 152, 181, 202, 207, 214, 221

Cross ­reference. A study from hyper ­syntax [I] 199, 205, 209–210, 214

Palek, Karel [III] 204, 215Palivec, Josef [I] 156

Palková, Zdena [III] 147 Fonetika a fonologie češtiny

[II] 225, 228Pallas, Ladislav [I] 170Pallasová, Eva [I] 351Palouš, Radim [I] 299Panevová, Jarmila [I] 48; 68, 72, 77,

79, 81, 84, 86–87, 93, 304, 307; [II] 247, 258, 264, 320; [III] 125, 192

The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects (s E. Hajičovou a P. Sgallem) [I] 87; [II] 253

Papcunová, Jana [I] 8Partee, Barbara Hall [II] 252–253,

267; [III] 164Pasternak, Boris [III] 147Pastrnek, František [I] 333Patočka, Jan [II] 41Paul, Herrmann [III] 192–193Pauliny, Eugen [III] 151Pavel, Ota [II] 229Pavlov, Todor [I] 205Pečírková, Jaroslava [I] 243;

[III] 298, 300Peirce, Charles Sanders [I] 211, 213Pelán, Jiří [III] 20Pelcl, František Martin [I] 166, 200Penčevová, Stanislava [I] 317Peregrin, Jaroslav [I] 79; [III] 160Perkins, Mark [I] 214Petkevič, Vladimír [I] 79, 312;

[II] 247, 254; [III] 160Petr, Jan [I] 236, 243, 270–272, 277,

307, 338; [II] 51–52, 130, 157–158, 168, 192–193, 256, 293, 306, 333; [III] 20, 24, 162–163

Petr, Václav [I] 113, 117Petráček, Karel [III] 149Petřík, Stanislav [I] 117, 122Petříková, Ludvika [I] 117Petrusek, Miloslav [II] 159Philologica Pragensia [I] 230, 237Pike, Keneth Lee [I] 26

343

Pilika, Dhimitri [I] 231Piper, Predrag [III] 164Pisani, Vittore [III] 181Pistorius, Luboš [II] 184Piťha, Petr [III] 125, 148, 153, 237Plátek, Martin [III] 154Pleskalová, Jana [I] 368; [II] 31;

[III] 271, 275–276Plett, Heinrich [II] 158Poeta, Claudio [III] 20Polák, Václav [I] 230–231Poláková, Jana [II] 82Poldauf, Ivan [I] 72, 82, 159–160,

275, 296Polívková, Alena [II] 168, 191Popovič, Anton [I] 248Porák, Jaroslav [II] 292Portisch, Hugo [I] 248Portman, Josef [II] 248Postal, Paul [I] 81Poštolková, Běla [II] 191Potměšil, Miloň [III] 97Povejšil, Jaromír [III] 149 Mluvnice současné němčiny

[I] 237, 246Poyatos, Fernando [III] 92Prague bulletin of mathematical

linguistics [I] 67, 75, 259, 320; [II] 257; [III] 162

Prague studies in mathematical linguistics [I] 259, 276–277; [II] 256, 321; [III] 131, 162, 184

Pravidla českého pravopisu [II] 62, 183, 190–191, 263, 303–304, 309; [III] 32, 320

Pražák, Albert [I] 16, 117, 121, 263Příhoda, Václav [I] 263, 266Příruční mluvnice češtiny – kol. [I] 42,

306; [II] 90, 95, 281, 291, 295–296, 302; [III] 320

Příruční slovník jazyka českého I–VIII [I] 136–137, 142–143, 280;

[II] 185, 190; [III] 302Procházka, Oldřich [I] 75; [III] 154Procházková, Eva [III] 300–301

Profous, Antonín [III] 259, 261–262Průcha, Jan [I] 183, 267; [II] 154–155Ptáček, Miroslav [II] 216, 218–219Puškin, Alexandr Sergejevič [III] 144Putnam, Hilary [I] 208Pyrrhós [II] 163Pytlík, Radko [I] 37

QQuadri, Bruno [II] 186Quine, Willard Van Ornam

[I] 208–210; [III] 21Quirk, Randolph [I] 93

RRacková, Marie [II] 57Raible, Wolfgang [I] 34Rais, Karel Václav [I] 366; [III] 292Rask, Rasmus [III] 181Ráž, Roman [II] 229Reformatskij, Alexandr [II] 157Řehoř Veliký [III] 320Reichenbach, Hans [I] 209; [III] 204Reinhart, Johannes [III] 317Reinhart, Tanya [II] 251Rejzek, Jiří [III] 72Remarque, Erich Maria [I] 247Revzin, Isaak I. [III] 124Ribarov, Kiril [II] 53; [III] 159Ribarová, Zdeňka [II] 53, 63Richterová, Klára [III] 105–106Richterová, Sylvie [III] 315Ricœur, Paul [II] 160Robinson, Jane [II] 255Rocher, Karel [II] 248, 250Romportl, Milan [I] 18, 27, 123, 212,

278; [II] 205–210, 212–214, 216, 218, 225, 227; [III] 205–206, 208

Rosa, Václav Jan [II] 289Roschová, Eleanor [III] 26Rösel, Hubert [II] 300Rosen, Alexandr [I] 79Rosetti, Alexandru [I] 22Rostohar, Mihajlo [II] 293Rotrekl, Zdeněk [II] 86–87

344

Roudný, Miroslav [II] 189, 227Rozencvejg, Viktor [III] 164Rubin, Joan [I] 44Rudé právo [I] 236; [II] 189, 192;

[III] 31, 147Rudolf II. [I] 248Rusínová, Zdenka [I] 134; [II] 72,

283, 291Russel, Bertrand [I] 14, 29; [II] 161;

[III] 21Růžička, Rudolf [III] 164Rvačovský, Vavřinec Leandr [II] 294Ryba, Bohumil [II] 39Rypka, Jan [I] 133, 201Ryšánek, František [I] 121, 134;

[III] 300Rzounek, Vítězslav [III] 89, 91,

207–208

ŘŘeháček, Luboš [II] 40, 59, 193Řetovský, Rudolf [II] 180Říha, Antonín [III] 154

SSabol, Ján [II] 216, 218Sadnik, Linda [II] 293Saicová Římalová, Lucie [I] 186–187Saint ‑Beuve, Charles Augustin [II] 40Salač, Antonín [I] 17Sapir, Edward [I] 202Savonarola, Girolamo [II] 41Satke, Antonín [II] 15Saussure, Ferdinand de [I] 153;

[II] 123; [III] 19–23, 25, 28–29, 37, 183, 193

Savický, Nikolaj [III] 148Searle, John [I] 240; [II] 167Sebeok, Thomas [I] 214Sedláček, Jan [II] 327Sedláček, Karel [II] 216Seifert, Jaroslav [I] 156; [III] 235Sekora, Ondřej [II] 295Semecký, Jiří [III] 159Sériot, Patrick [III] 29, 186

Sgall, Jiří [II] 252Sgall, Oskar [II] 248Sgall, Petr [I] 20–21, 34, 46–50, 67,

72–78, 81–82, 84, 86–87, 89, 93, 202–203, 233, 241, 267, 276–278, 297–298, 302–304, 308–309, 319, 349, 351; [II] 43, 93–94, 122, 128, 150, 154, 181, 184; [III] 124–126, 136, 146, 148–150, 152–156, 162, 192, 214

Generativní popis jazyka a česká deklinace [I] 298; [II] 253–254

The meaning of the sentence in its semantic and pragmatic aspects (s E. Hajičovou a J. Panevovou) [I] 87; [II] 253

Sgallová, Květa [I] 74; [II] 256Shakespeare, William [I] 15, 115,

170Shermanová, Tamah [III] 210Short, David [I] 209, 211–212, 301Scharnhorst, Jürgen [II] 188Scheer, Tobias [I] 307Schleicher, August [III] 187Schmidt, Arno [I] 251Schmiedtová, Věra [I] 92, 95–96Schulz, Karel [II] 15Schützeichel, Rudolf [I] 244Schwarzová ‑Kubištová, Jana [I] 317Siatkowski, Janusz [I] 130–131Siebenschein, Hugo [I] 228–229, 247Sinclair, John [III] 37Sittová, Gabriela [I] 318Skácel, Jan [II] 86–87, 230Skála, Emil [I] 228–229, 238–239,

244; [III] 149Skalička, Jiří [II] 115, 129Skalička, Vladimír [I] 38, 51, 180,

181, 201–202, 206, 208–209, 212, 215–216, 241, 297, 310; [II] 42, 46, 181, 186, 211, 214, 249–252, 256, 259, 261, 263, 266–268; [III] 18–21, 29, 31, 73, 86, 96, 146, 180–181, 184, 192–193, 212, 214, 221, 230–231

345

Skaličková, Alena [I] 212; [II] 212–214

Skoumalová, Hana [I] 79; [III] 160Skulina, Josef [II] 287; [III] 269Sládek, Josef Václav [I] 170Slama ‑Cazacu, Tatiana [II] 157Slavia [I] 364; [III] 186Slavíčková, Miroslava [III] 235Sloboda, Marián [III] 210Slavonic and east european review

[I] 301–302Slovník jazyka staroslověnského

(Lexicon linguae palaeoslovenicae) – kol. [I] 236, 331, 347, 354; [II] 37, 49–52, 63, 305

Slovník pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku [III] 249, 275

Slovník spisovného jazyka českého I–IV [I] 236, 280; [II] 263, 330; [III] 71, 256, 302, 319

Slovník pomístních jmen v Čechách – kol. [II] 13, 25, 31–32; [III] 71

Slovo a slovesnost [I] 11, 14, 16, 28, 36, 40, 43, 47, 49, 95, 134, 150, 163, 181, 185, 187, 189, 214, 237, 259, 268, 273–276, 278–280, 284, 300–301, 304, 342, 361; [II] 87, 97, 109, 123, 129, 131, 153, 187, 247, 256, 258, 261, 317, 332; [III] 23, 83, 88, 91, 96, 124, 129, 132–134, 136, 147, 162, 186, 191, 212

Smetáček, Vladimír [I] 297Smetánka, Emil [I] 124; [III] 232Smetanová, Jindřiška [II] 229Smrž, Otakar [III] 159Smuts, Christiaan [I] 30Sobieraisky, Zenon [I] 130Sodeyfi, Hana [III] 318Sochová, Zdena [II] 60Sokol, Jan [III] 157Sova, Antonín [I] 120Sovák, Miloš [II] 216Spáčilová, Libuše [I] 244Speciální pedagogika [III] 95

Spitzer, Leo [II] 8Spunar, Pavel [II] 54Stalin, Josif Vissarionovič [III] 29Staročeský slovník [III] 298, 299–300,

301–302, 312, 315–316, 319Starý, Zdeněk [III] 98, 134Stalin, Josif Vissarionovič [I] 163, 201,

205, 248, 273; [II] 44, 74, 77, 286 Stati o jazykovědě [I] 152, 163,

201, 205, 264, 273; [II] 18, 44, 77, 83; [III] 29

Staněk, Vladimír [II] 95Stanislav, Ján [I] 166, 340, 343Stankovská, Petra [II] 53Staročeský slovník – kol. [I] 236, 241,

244–245, 354; [II] 49, 167, 289, 294, 301, 308–309

Starý, Zdeněk [II] 94, 262Stašková, Alice [I] 239Steedman, Mark [II] 251Steger, Hugo [I] 227Stehlíková, Olga [I] 317Steinthal, Chajim Heymann [I] 333;

[II] 268Steklík, Jan [II] 297Stiebitz, Ferdinand [III] 294Stich, Alexandr [I] 51, 84, 143,

185, 190, 314, 321–322; [II] 90, 95, 153, 168, 187–189, 191–192, 262, 333; [III] 90–91, 97, 260, 309, 320

Stloukal, Karel [I] 261Stluka, Martin [III] 63, 72Stokoe, William [III] 101Stromšík, Jiří [I] 239Strossa, Petr [III] 160Struever, Nancy [II] 158Stříbrný, Zdeněk [I] 75; [III] 154Studie z aplikované lingvistiky [III] 83,

201, 229Styblík, Vlastimil [I] 262, 264Suk, Jaroslav [III] 235Sus, Oleg [II] 81; [III] 295Sušil, František [II] 203Svejkovský, František [III] 203, 207

346

Svěrák, František [III] 270Světová literatura [I] 181, 361Svoboda, Jan [III] 259, 262Svoboda, Karel [III] 53, 146, 231,

232–233Svoboda, Václav [II] 220Svobodová, Ivana [I] 19; [II] 317Svozilová, Naďa [I] 52Swadesh, Morris [I] 357Sychra, Antonín [II] 216

ŠŠabršula, Jan [II] 169Šachmatov, Alexej [I] 162, 352Šafařík, Pavel Josef [I] 366; [II] 37, 56Šafářová, Marie [I] 317Šalda, František Xaver [I] 271;

[II] 113Šámal, Zdeněk [I] 304; [II] 265Šaur, Vladimír [II] 299Šebesta, Karel [I] 300Šedivý, Josef [I] 228Ševčík, Oldřich [II] 21–23Šik, Ota [II] 192Šimandl, Josef [I] 31; 308 [II] 187, 190Šimečková, Alena [I] 237Šipková, Milena [II] 13, 26, 31Škodová, Svatava [I] 317Škvorecký, Josef [II] 86, 298; [III] 93Šlédrová, Jasňa viz Pacovská, JasňaŠling, Otto [II] 75Šlosar, Dušan [II] 25; [III] 255, 258,

294 Historická mluvnice češtiny

(s J. Bauerem a A. Lamprechtem) [II] 281, 291–292, 296

Šmahelová, Helena [I] 232; [III] 310Šmilauer, Vladimír [I] 16–17,

30–31, 74, 93, 96, 119–120, 123, 127–128, 130, 133, 135–138, 141–142, 158–160, 202, 260–265, 272, 274–275, 306, 333; [II] 25, 39, 46, 78, 181–182, 203, 211–212, 254–255, 267–268, 289–290, 318–319; [III] 19, 54, 107, 145,

146, 148, 150–151, 160–162, 203–214, 230, 232, 256–257, 259, 261–263, 268

Novočeská skladba [I] 30, 119, 120, 158; [II] 78

Šoltys, Otakar [III] 189, 231Šrámek, Rudolf [I] 367Štemler, Iľja Petrovič [I] 295Štědroň, Miloš [II] 291–292, 298Štepančíková, Kateřina [II] 298Štěpánek, Jan [III] 168Štěpánek, Vladimír [III] 207Štěrbová, Markéta [II] 49Štícha, František [I] 40, 240, 308;

[II] 191Štindlová, Jitka [I] 81, 267; [II] 185,

192Štítný, Tomáš [III] 300Štolc, Josef [II] 21Štoll, Ladislav [I] 20–21, 25, 152, 163,

213; [II] 41, 258Štorkán, Karel [III] 234Šulcková, Martina [I] 322Šusta, Josef [I] 37Švankmajer, Milan [II] 64Švarný, Oldřich [II] 216Švestková, Ludmila [II] 209, 216Świrk, Ladislav [II] 285, 286

TTáborský, Jan [I] 317; [III] 97Tacitus, Cornelius [I] 150Tallich, Václav [I] 121Talmy, Leonard [III] 209Tarski, Alfred [III] 204Tejnor, Antonín [II] 189Tesnière, Lucien [I] 96; [III] 28, 151Těsnohlídek, Rudolf [II] 78–79, 88Těšitelová, Marie [I] 184; [II] 127,

165, 255, 320–321, 323; [III] 23, 162

Kvantitativní charakteristiky současné češtiny (spoluautorka) [I] 271; [II] 323

Thákur, Rabíndranáth [I] 201

347

Thiele, Eckhart [II] 299Tillmann, Oldřich [II] 181Tiso, Jozef [I] 159Tito, Josip Broz [II] 15Tkadlčík, Vojtěch [I] 364–365Todorov, Tzvetan [II] 159Tolstoj, Lev Nikolajevič [I] 332, 366;

[III] 144Tomaševskij, Boris [II] 209Tondl, Ladislav [I] 208–209, 211Tomčík, Miloš [III] 207Topolińska, Zuzana [III] 164Townsend, Charles [II] 161, 252Trachtenbrot, Boris [III] 149Travaux du Cercle linguistique de

Prague [I] 150, 154; [II] 208Travaux du Cercle linguistique de

Prague (nouvelle série) [I] 67Travaux linguistiques de Prague

[I] 11, 32, 320Trávníček, František [I] 20, 29–30,

134–135, 152, 154, 158, 166, 171, 272–274, 280, 310, 320, 333–334; [II] 17–21, 25, 43, 74, 77–78, 80–81, 88, 90–91, 96–97, 182, 185, 190, 257–258, 261, 283–289, 292–295, 297, 299, 301–302, 304; [III] 252, 254–256, 270, 294

Historická mluvnice československá [I] 166; [II] 77, 287, 288

Mluvnice spisovné češtiny [I] 30; [II] 77–78, 185, 295

Slovník jazyka českého [I] 280; [II] 295

Trefulka, Jan [II] 86Trnka, Bohumil [I] 13–14, 16, 43, 51,

70–71, 73, 86, 167–168, 184, 201, 203–204, 215, 229, 232, 241, 276, 284; [II] 122–129, 151, 162, 211; [III] 18

Trost, Pavel [I] 164, 202, 215, 225, 232–241, 252, 322; [II] 129, 212, 321; [III] 20, 186, 212, 214, 310

Trovesi, Andrea [II] 59

Trubeckoj, Nikolaj S. [I] 150, 319, 349; [II] 285; [III] 180, 183, 306

Třeštík, Dušan [II] 54Turgeněv, Ivan Sergejevič [III] 144Tušková, Jana Marie [III] 272Tvrdík, Milan [I] 239Tyl, Josef Kajetán [III] 93Tyl, Zdeněk [I] 354; [III] 297–298,

299, 301

UUhde, Milan [II] 87Uhlířová, Ludmila [I] 52, 184, 353;

[II] 155, 189; [III] 148Uhrová, Eva [I] 240Uličný, Miloslav [I] 294Uličný, Oldřich [I] 51, 170;

[II] 264–265; [III] 237Urbanová, Pavla [III] 270Úrhegyi, Emília [II] 47Utěšený, Slavomír [I] 170; [II] 119,

189, 260; [III] 265

VVacek, Jaroslav [III] 212Vacková, Růžena [II] 41Vaculík, Ludvík [III] 235Váhala, František [II] 183, 190Vachek, Josef [I] 14–15, 23–24, 26,

32, 46, 71–72, 82, 241; 275–276, 293, 297–298, 300, 309, 317, 319–321, 336, 341–342, 357, 361; [II] 91, 119, 121, 150, 156, 193, 256, 266, 296; [III] 18, 20, 298–299, 313, 318

Vachková, Marie [I] 229, 237, 239, 321Váchal, Josef [II] 248Vajs, Josef [I] 364, 365Valéry, Paul [I] 156Válka, Josef [I] 343Vančura, Vladislav [I] 155, 229, 232,

251; [II] 204–206, 229; [III] 96Vančura, Zdeněk [I] 229, 232Vanýsek, Jan [II] 86Vaňková, Irena [I] 179, 187; [III] 98, 106

348

Varela, Francisco [II] 163Vařeková, Jarmila [II] 59Vašek, Antonín [II] 21, 283;

[III] 269–270Vašica, Josef [I] 364–365; [II] 49Váša, Pavel [II] 295Vauquois, Bernard [III] 150Vavroušek, Petr [III] 204, 215Vavříček, František [III] 290Vážný, Václav [I] 18, 23–24, 119,

133–135; [II] 25, 289Večerka, Radoslav [II] 37, 64, 302;

[III] 192–193, 256, 269 Altkirchenslavische

(altbulgarische) Syntax I–V [I] 338; [II] 302

Syntax aktivních participií v staroslověnštině [I] 348, 351, 355; [II] 64

Úvod od etymologie (s A. Erhartem) [I] 340–341

Veltruský, Jiří [III] 89Venneman, Theo [I] 216Verlain, Paul [III] 253Veselovská, Ludmila [I] 50, 309, 312,

317, 320; [II] 267; [III] 166Veselý, Jiří [I] 229Vesmír [I] 11, 92; [II] 180Vidová Hladká, Barbora [II] 256;

[III] 159Vilinskij, Sergej [II] 73Vinokur, Grigorij [II] 78Vintr, Josef [II] 24; [III] 303, 321Vladyková, Helena [I] 215Vlasov, Andrej A. [III] 180Vodička, Felix [I] 157, 180, 241;

[II] 115, 211; [III] 86, 96, 203Vodrážková, Dana [III] 106Vodrážková, Lenka [I] 239Vojtíšek, Václav [I] 24Vojtová, Jarmila [II] 25Vološinov, Valentin N. [III] 183Vopěnka, Petr [II] 271; [III] 210Vondráček, Miloslav [I] 317Vondrák, Václav [I] 337

Voprosy jazykoznanija [II] 261; [III] 124

Voráč, Jaroslav [I] 111, 114, 123–132, 136–137, 140, 280

Voskovec, Jiří [I] 12Vossler, Karl [III] 181–183,

187Vostrá, Alena [II] 229Vránová, Alena [I] 13Vrbová, Hana [I] 252Vrbová, Jaroslava [III] 153Vrhel, František [I] 84, 304; [III] 31,

149Vrchlický, Jaroslav [I] 170Vrla, František [III] 252Vybíral, Bohuš [I] 160, 303–304Vybíral, Petr [I] 303; [II] 262, 265Vykypělová, Taťána [II] 298Vysuček, Petr [III] 106

WWarmbrunn, Jürgen [II] 300Weingart, Miloš [I] 13, 16, 18, 117;

[II] 181; [III] 265Weisheitlová, Jana [III] 153Werich, Jan [I] 12, 247Whorf, Benjamin Lee [I] 240Wiener Slavistischer Almanach

[III] 289, 308–309Wiener Slavistisches Jahrbuch

[III] 289, 308, 315Wierzbicka, Anna [II] 156–157Wichterle, Otto [II] 82Wilhelm, Ivan [II] 159Wilson, Robin J. [III] 131Winter, Zikmund [III] 292Wirth, Zdeněk [I] 13Wirthová, Alena [I] 13Wittgenstein, Ludwig [II] 135, 161;

[III] 21Wolker, Jiří [I] 133Wollman, Frank [II] 285Worth, Dean [I] 342Wünschová, Felicitas [I] 25, 133;

[II] 96; [III] 303

349

Wurm, Alfréd [I] 116Wytrzens, Günther [III] 304, 308

ZZahradníček, Jan [I] 156Zahradník, Rudolf [I] 88Základy české skladby – Kopečný,

František [III] 192Zaorálek, Jaroslav [I] 251Zatočil, Leopold [III] 256Zdráhalová ‑Vieweghová, Marie

[II] 287Zeitschrift für Semiotik [I] 214Zeitschrift für Slawistik [I] 40Zelený, Jindřich [II] 134Zeman, Jiří [III] 231Zemb, Jean ‑Marie [I] 82Ziebikerová, Wanda [III] 105Ziff, Paul [I] 208Zich, Karel [III] 202Zich, Otakar, ml. [I] 38; [III] 120,

202, 210

Zich, Otakar, st. [III] 211Zikánová, Šárka [I] 86, 94, 317Zima, Jaroslav [III] 24Zima, Petr [II] 210, 216Zimek, Rudolf [I] 295, 301; [II] 113,

114, 117Zimmerman, Julius [II] 218Zipf, George Kingsley [I] 266Získal, Alois [I] 137; [II] 183Zítek, František [II] 155, 321Zlobický, Josef Valentin [III] 316Zubatý, Josef [I] 170–171, 333–335,

361; [II] 333; [III] 259

ŽŽabokrtský, Zdeněk [III] 159Žaltář Sinajský [I] 349;

[II] 52–53Žaža, Stanislav [II] 81; [III] 255Ženatý, Vladimír [I] 299Židlický, Václav [II] 64Žolkovskij, Alexandr [III] 164

Rozhovory s českými lingvisty II / Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.)

Rozhovory s českými lingvisty II představují druhých deset interview s významnými český‑mi jazykovědci: dr. J. Balharem, dr. Z. Hauptovou, prof. M. Jelínkem, prof. J. Kořenským, prof. J. Krausem, dr. J. Kuchařem, prof. Z. Palkovou, prof. P. Sgallem, prof. D. Šlosarem a dr. L. Uhlířovou. Struktura a forma rozhovorů zůstává stejná jako u prvního svazku (Dauphin 2007) – každému ze zpovídaných jazykovědců kladou otázky dva mladší ko‑legové či studenti lingvistických oborů. Okruhy otázek jsou dva: zaprvé společné otáz‑ky obecné, které se vztahují k externím dějinám lingvistiky a k chronologickému vývoji odborného zájmu a působení daného badatele, zadruhé otázky specifické, zaměřující se na vlastní dílo zpovídané osobnosti. Publikace je součástí třídílného projektu rozho‑vorů s českými jazykovědci, jehož hlavním cílem je přispět mozaikou různých perspektiv k poznání a pochopení dějin české jazykovědy v druhé polovině 20. století. Přináší dílčí bibliografie a životopisné medailony jednotlivých mluvčích, součástí je i obrazová příloha. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze. 344 str., brož., 299 Kč vč. DPH. – ISBN 978 ‑80 ‑86903 ‑95 ‑8

Tato fakulta bude rudá!Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzityočima pamětníků a v dokumentech / Redigoval Jiří Holý za spolupráce Katky Volné

Cílem publikace je připomenout dějiny Katedry české literatury Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze od jejího založení na konci čtyřicátých let 20. století až do let osmdesátých. Editor s několika spolupracovníky z řad studentů tak činí prostřednic‑tvím rozhovorů s pamětníky – někdejšími pedagogy katedry – a jejich vzpomínek, dobo‑vých materiálů, úryvků z učebních textů i beletrie založené na dokumentárních faktech. Katedra byla tradičním a prestižním vědeckým i pedagogickým pracovištěm a formovaly ji významné osobnosti oboru od Jana Mukařovského přes Františka Buriánka a Felixe Vodičku, až po neblaze proslulého Vítězslava Rzounka. Minulost katedry tak do značné míry vypovídá o dějinách literárněvědné bohemistiky a samozřejmě i Filozofické fakulty UK daného období. Publikace využívá metod současné orální historie (srovnej úvodní studii o cílech a metodologii projektu), je tedy založena na rozhovorech s pamětníky (Antonín Jelínek, Zdeněk Pešat, Jaroslava Janáčková, Květuše Sgallová, Vladimír Binar, Věra Menclová a další). Tyto texty doplňují další materiály: zápisy dobových schůzí (z ar‑chivu UK a osobních archivů), ukázky učebních textů vytvořených pracovníky katedry (od kolektivního Nástinu české literatury… z r. 1952 až k Rzounkově Nástinu z r. 1982), beletristické texty, inspirované událostmi na katedře a založené na dokumentárnosti (Honzíková, Křelinová ‑Pražáková, Ivanov, Binar, Viewegh). Závěr přináší kalendárium (hlavní data z dějin katedry, soupis učitelů a vyučovaných předmětů, fotografie) a rej‑střík. Vychází ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a za pod‑pory Nadace Českého literární fondu. – 2. vydání, 728 str., brož. s přebalem, jmenný rejstřík a obrazové přílohy, 299 Kč vč. DPH. – ISBN 978 ‑80 ‑87310 ‑09 ‑0 (Akropolis) a ISBN 978 ‑80 ‑7308 ‑304 ‑5 (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze)

Rozhovory s českými lingvisty III Jan Chromý, Eva Lehečková (eds.)

Vydal Filip Tomáš – Akropolis (Severozápadní IV 16/433, 141 00 Praha 41,www.akropolis.info) v roce 2010 jako svoji 146. publikaci

Ediční příprava a redakce: Jan Chromý – Eva Lehečková a kol.

Grafická úprava, obálka a sazba Studio Lacerta (www.sazba.cz)

Tisk: tiskárna Nakladatelství Karolinum, Pacovská 350, 140 21 Praha 4

1. vydání, 352 stran, TS 12

ISBN 978-80-87481-06-6ISBN 978-80-87481-13-4 (PDF)

Elektronická podoba knihy www.ereading.cz

Doporučená cena včetně DPH 299 Kč