Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Jana Ev. Purkyně korespondence I by Jar. JedličkaReview by: Vl. ŠmilauerListy filologické / Folia philologica, Roč. 48, Čís. 1 (1921), pp. 54-57Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23448863 .

Accessed: 14/06/2014 13:06

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 185.2.32.21 on Sat, 14 Jun 2014 13:06:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy.

pazucha z *pazducha a pazurz, z *pazdoro-, kde zd > dsd y ds y z).

Proti výkladu, že se původní s po přízvučné délce tažené

změnilo v 0, lze míti námitky zásadní:, nikde ve slovanštině ne

máme bezpečných dokladů, že by přízvuk působil na vývoj sou

hlásek. Κ tomu pak přistupuje i to, že předpoklad, jímž Agrell tento ve slovanštině nezvyklý zjev hledí vysvětliti, je více než

pochybný: Agrell domnívá se totiž, že přízvuk dlouhé samohlásky tažené byl stoupavý a tím že způsoben přechod neznělého s

ve znělé z. Ale jiní soudí — a to větším právem —, že přízvuk tažené délky byl ve slovanštině klesavý

— pak opora výkladu

toho čerpaná z povahy přízvuku odpadá. Tyto námitky theoretické

musily by ovšem umlknouti před zřetelnou mluvou dokladů: ale

z nemnohých výrazů, jejichž z takto vyloženo (kazati, lazt,jaz%,

glazv, paznogztb, blazniti, přípona -m vedle -sm), jsou některé

etymologicky nejasné i podle Agrella samotného; etymologie jím navrhované nejsou přesvědčivé a úhrnem pravidlo, jež z nich

Agrell chce vyčisti, nijak z nich není patrné. Nad to ani původní intonaci nestanoví Agrell vždy správně.

Znělé z ve slovech mçzdra, nozdri vlastně Agrell nevykládá,

spíše vykládá, proč není také v jiných slovech pův. sr změněn·

v zr (*sesra, *osrovo-, *srouiď), ale výklady ty nepřesvědčují. A nepřesvědčují také výklady o z vzniklém z jistých skupin, vý

klady opírající se o ieden nebo dva případy a tedy již prote velice pochybné. Oldřich Hujer.

Jana Ev. Purkyné korespondence I. Vydal dr. Jar. Jedlička. V Praze. Nákladem Unie 1920, 249 stran s podobiznou (za 35 K).

Čeští lékaři pracují v poslední době soustavně o poznání a docenění mohutné osobnosti J. E. Purkyně, svými vlastnostmi

a snahami symbolické pro české lékaře vůbec. Vedle výročních

oslav a článků z r. 1919 uctili jeho památku trvale založením

»Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva«, dr. Lhoták

vydává jeho spisy; prof. Němec psal stručně, ale výstižně o jeh·

významu v Národní čítance ; dr. K. Amerling vydal o něm po

pulární monografii. Κ tomu se připojuje nyní publikace jeho kor

respondence MUDr. Jar. Jedličkou, jenž již k jubileu Purkyňova

uveřejnil dva články biografické (Zvon 1919, Nové Atheneum I.).— Vyšel dosud první díl o 200 dopisech z knihovny musejní.

Význam J. E. Purkyně pro náš kulturní život způsobuje, že

zájem o jeho korrespondenci nebude se omezovati jen na lékaře.

Nejcennější částí knihy jest korrespondence s Palackým; již

proto, že máme tu zachovány listy obou korrespondentů, kdežt·

jinak uveřejňují se většinou pouze listy Purkyňovi adresované;

dopisů psaných od Purkyně je tu jen 15. (Jedlička se nezmiňuje, pokusil-li se vůbec získati listy Purkyňovy, jež jsou dosud v sou

kromých rukou.)

This content downloaded from 185.2.32.21 on Sat, 14 Jun 2014 13:06:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 55

Parkyně žil s Palackým v literárním přátelství, přervaném až nešťastnou volbou musejní r. 1852; za svého vratislavského

pobytu pracoval velmi horlivě pro vědecké zájmy svých přátel, obstarával výpisy ze slezských bohemie, v Lesné objevil několik

důležitých spisů Komenského (mezi nimi i českou Didaktiku) a obezřetně vedl jménem Musea zdlouhavé jednání o jejich koupi

pro Prahu. Při tom pečlivě sleduje literární a vědecký život

pražský, o němž mu Palacký podává stručné, ale výstižné zprávy.

Listy Purkyňovy ukazují, jak bystře viděl potřeby českého

národa a literatury; vystihuje význam anglické filosofie a nebez

pečí » horem chodného způsobu rozumování škol nej novějších ně

meckých· pro naši literaturu (6), zdůrazňuje důležitost překladů

pro zjemnění vkusu a získávání čtenářstva české knize (4), vyslo

vuje již myšlenku české akademie (7), literárního všeslovanského

časopisu (12) a p. Při tom dojímá nás Purkyňův zápas o české slovo; on cítí

sám, jak je vším svým studiem a působením odcizován své

mateřštině a snaží se tomu zabrániti horlivým pěstěním četby a

vlastní literární tvorby (překlady ze Schillera, z Tassa). Přece však

za vratislavské doby potřebují jeho články pro Musejník důkladné

revise redaktorovy a jeho listy jsou plny germanismů a polonismů. Κ listům Palackého připojují se listy Šafaříkovy podobného

rázu. Z ostatní korrespondence upoutají nás nejvíce listy psané

Purkyňovi jeho přítelkyní hraběnkou Adélou Desfoursovou a to

hlavně její osobností: typicky představuje citově vzrušené, ro

mantické ženy z první polovice 19. století, nadšené Arn. Schulzem, Jeanem Paulem a Rahelí Levinovou.

Uvítáme-li se stanoviska literárně historického tuto knihu, nemůžeme zatajiti s druhé strany námitek proti způsobu vydání.

Již s uspořádáním dopisů nebude možno souhlasiti: otištěna

jest nejprve korrespondence s Palackým, pak listy Šafaříkovy a

Němcové (známé již z vydání Gebauerové I. 193—312 passim), závěr tvoří listy hraběnky Desfoursové ; mezi nimi jest prostě abecedně seřaděno 120 ostatních listů, aniž jest přihlíženo k jich druhu, době vzniku a významu.

— Tím jest znemožněno, aby si čtenář z jejich čtení odnesl jednotný, soustavný obraz. Při tom

roztrženy jsou k sobě patřící listy č. 69 a 104. List č. 39

dostal se do sbírky omylem (píše jej Šafařík dru. Staňkovi). Nebylo by vhodné, seřaditi listy chronologicky (jak činí to vy dání Akademie); nej lepší postup by byl, roztříditi korrespondenci do tří oddílů: a) korrespondence osobní (listy hraběnky Desfour

sové, p. Čermákové, sl. Borchardtové atd.); b) vlastenecké listy Pa

lackého, Šafaříkovy, jednotlivé listy Čelakovského, Jungmannovy

atd.; c) odborně-vědecké (referáty Čermákovy o vědeckých pra cích a o cestách, dopisy cizích učenců a pod.)

— Bezvýznamné

listy by bylo třeba vypustiti (na př. cirkulář »Sokola« o spla cení úpisu (č. 157), prosebné listy cizích osob (č. 59, 102, 115).

This content downloaded from 185.2.32.21 on Sat, 14 Jun 2014 13:06:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

56 Úvahy.

Přepis listů a korrektura textu provedeny velmi pečlivě, takže nalezneme jen málo chyb (v názvech knih: William Lorell

místo Lovell (218), Die Katzenbergers Badereise místo Dr. Κ. Β., v datech: rok narození Em. Purkyně udán jest jednou (6) 1832,

jindy (141) 1831. Širšímu čtenářstvu by se stala kniha mnohem přístupnější,

kdyby byl vydavatel modernisoval pravopis (jako to činí vydání Akademie: psaní j, í, ou, v za g, j, au, w). Poznámku k pravo

pisu vydavatelovu : Jedlička píše jednou (42) Sreznewskí/, po druhé (46) Srezneyski/, po třetí (146) Srezněwski, ač jedině správně psaní jest Srezněvski/; podobně nesprávně psána jiná ruská jména

(Dubrowskij, Strojew). Nečitelnými zůstala vydavateli jen dvě místa (str. 20, 46);

nečitelnost tato jest však asi jen subjektivní, neboť jde v obou

případech o totéž slovo, Srezněvského článek »o jazyku x«,

určený pro Musejník (ale neotištěný).

Nejdůležitějším úkolem vydavatele korrespondence jest vhodná

kommentace poznámkami: třeba čtenáři osvětliti neznámé vztahy,

vykládati narážky, podávati doklady a odkazy. A právě proti

poznámkám Jedličkovým budeme míti nejvíce námitek. Poznámky

vykládají téměř vesměs jen vlastní jména, všímajíce si velmi

málo vztahů a narážek (nejvíce ještě v korrespondenci s Pa

lackým). — Často jsou vůbec zbytečné, týkajíce se jmen, intelli

gentu známých; vykládati, kdo byli Amerling (38), Chmelen

ský (38), Koubek (44), Walter Scott (54), Štulc (39), Tyrš (173,), Vocel (28) atd., není snad nutné. — S druhé strany však tam, kde

jde o jména osob a věcí málo známých, o nichž se nemůže čtenář

poučiti nahlédnutím do příručního naučného slovníku, výkladu nenalézáme (na př. Vilmar (55), Jos. Walter (60), Wallin, Hashan

(66) atd.) — Zvláště nemile neseme, že nejsou vyloženy poměry

v rodině Desfoursově: jen s obtíží musíme se dohadovati, kdo

jsou to Benjamin, Kosler atd,, o nichž se stále mluví, v jakém vztahu je k nim korrespondentka, rádi bychom i o ní věděli

více, než co vyčteme z listů; místo toho dovídáme se jen starší

historii rodiny Desfoursovy, jež jest pro korrespondenci bez vý znamu (v poslední části korrespondence jest vůbec nápadně málo

poznámek). — Podobně dovídáme se dat o Tieckovi a Scottovi,

ale neříká se, od koho jest uvedená již »Dr. Katzenbergers Bade

reise», ač jest důležito věděti, že jest to román Jeana Paula.—

O »České Včele< a «Květech* máme výklad, ale čtenáři jsou

jistě méně známy ruské a polské vědecké časopisy (str. 9, 12). a o těch ani slova. Čtenáři nelékaři by bylo třeba aspoň zcela

stručně vyložiti důležitější terminy lékařské. Vydavatel mohl dobře tyto poznámky shrnouti a sice tak,

že by v úvodu (jenž vůbec měl býti obšírnější) vylíčil rodinné

poměry Purkyňovy, Čermákovy, Desfoursů a Hildprandtů, pokud

jsou pro porozumění listům nutný, ostatní poznámky mohly býti »

This content downloaded from 185.2.32.21 on Sat, 14 Jun 2014 13:06:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Úvahy. 57

seřaděny abecedně na konci knihy. Tím by se zároveň vyvaroval i zbytečného opakování poznámek (poznámky opakují se asi v 25

případech, srv. na př. Arnold 80, 179, Baer 68, 98, Bruns 67,

80, Cybùlski 36, 44, Čermák 99, 116 atd.), za druhé pak toho, že poznámka pokulhává za první narážkou: tak mluví se o Va

lentinovi již na str. 57, poznámka o něm jest však až na str. 70

(srv. dále pro překlad z Tassa str. 3 a 5, pro překlad Schillera

str. 40, str. 86 a 145 a j. Pod čáru bylo třeba umístiti jen ty poznámky, jež vykládají

narážky, osvětlující vztahy; a mělo jich býti mnohem více. Jistě

by čtenáře zajímalo, jaké to byly Pogodinovy a Bodjanského články,

jimiž byl Šafařík dotčen (37), co vlastně »zbrydal hňup Strajew* s remešským rukopisem (41), jaká je Michlova recense Okouzlené

růže (65); bylo by třeba říci i něco o Palackého »Otokaru« (=11. díl německé Geschichte) (13), o »01ešnickém« žaltáři (41) (= Podě

bradský). — A takových nutných výkladů chybí mnoho.

Horší než tyto nedostatky jsou nesprávnosti, vloudivší se do

poznámek. Purkyně se mrzí, že Neureutter objednává prý přímo u něho 30 exemplářů ohlasu (= překladu Čelakovského Ohlasů) a růže (překladu Schulzovy básně).

— Poznámka vykládá: »Neureutber Egon Napoleon, malíř německý (1806—1882), i]lus

troval četné básně (Nibelungy, Herdera atd.)«, ač jde tu o praž ského knihkupce Neureutera (str. 19).

— Šafařík referuje (v pro sinci 1838) Purkyňovi, že »Bockův diplomatář se též tiskne*.

Jedlička připojuje poznámku o Augustu Bockhovi, berlínském

klassickém filologu a dohaduje se, že jde tu o druhý svazek jeho

»Corpus insriptionum Graecarum«, jejž Bockh chtěl 1837 vydali. Věc spočívá na špatném čtení; nejde tu o »Bocka«, ale o Antonína

Bočka, jehož díla »Codex diplomaticus et epistolaris· vyšel r. 1839

druhý díl.(str. 38). — V březnu 1840 píše Šafařík: »Wlastimil

a Dennice nejsou časopisy. Jsou to knihy jako jiné* ; přes to Jedlička

tvrdí, že Dennicí myslí Šafařík polsko-ruský časopis Jutřzenka

Dennice, jejž vydával ve Varšavě Dubrovskij (a jehož dodávání

do Prahy obstarával právě Purkyně), ač jde tu o »Dennici, spis

zábavný a poučný*, vydaný 1840 Jakubem Malým a ač » Vlastimila*

správně vykládá (ovšem první ročník, o nějž tu jde, nevydal ještě Κ. B. Štorch, ale J. K. Tyl; str. 39). Kniha vyšlá 1920 měla by při Karlu Adámkovi uváděti již i jeho úmrtní datum (leden 1918).

Dr. Jedlička ujal se svého obtížného úkolu s velkým na

dšením a obětavostí, prokázal na mnohých místech značnou bys

trost; přece však třeba mu jasně říci, že k řádnému vydání

korrespondence třeba míti vedle těchto vlastností i dostatečnou

literárně-historickon erudici a důkladné znalosti literárních a ve

řejných poměrů, bez nichž nemohlo vzniknouti dílo dokonalé; a možno mu vřele odporučiti, aby pro další části korrespondence

vyžádal si stálou spolupráci zkušeného filologa. VI. Šmilauer.

This content downloaded from 185.2.32.21 on Sat, 14 Jun 2014 13:06:57 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions