Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academyof Sciences in Prague

Ještě k problematice jazykově zeměpisné metody v starořecké dialektologii by A. BartoněkListy filologické / Folia philologica, Roč. 81, Čís. 1 (1958), pp. 118-121Published by: Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy ofSciences in PragueStable URL: http://www.jstor.org/stable/23460897 .

Accessed: 14/06/2014 21:30

Your use of the JSTOR archive indicates your acceptance of the Terms & Conditions of Use, available at .http://www.jstor.org/page/info/about/policies/terms.jsp

.JSTOR is a not-for-profit service that helps scholars, researchers, and students discover, use, and build upon a wide range ofcontent in a trusted digital archive. We use information technology and tools to increase productivity and facilitate new formsof scholarship. For more information about JSTOR, please contact support@jstor.org.

.

Institute for Classical Studies, part of the Institute for Philosophy, Czech Academy of Sciences in Prague iscollaborating with JSTOR to digitize, preserve and extend access to Listy filologické / Folia philologica.

http://www.jstor.org

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 21:30:53 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

118 Zprávy

ZPRÁVY

A. Bartoněk, Ještě к problematice jazykově zeměpisné metody v starořecké dialektologii.

V Listech filologických 5 (195T), 1—5 [A. Bartoněk, Dvě kapitoly z historie rozluštění lineárního písma В: A) Nejnovější práce o starořeckých dialektech] bylo vyloženo o nej novějších studiích z oboru starořecké dialektologie, pokud byly napsány po vyjití známého Ventrisova a Chadwickova článku v Journal of Hellenic Studies 73 (1953), 84—103

(Evidence for Greek Dialect in the Mycenaean Archives). Ale uveřejnění tohoto článku, pojednávajícího o charakteru a jazyku t. zv. lineárního písma B, bylo jen jedním z pod nětů, které v posledních letech tolik přispěly к značnému rozvoji bádání o starých řeckých dialektech; první oživení starořeckých dialektologických studií vyvolaly již o několik let dříve pokusy, aplikovat na starou řečtinu metodu jazykového zeměpisu, jak ji pro moderní jazyky propracoval na začátku tohoto století zejména Francouz Gilliéron.

Jazykově zeměpisný zájem se porůznu projevoval ve starořecké dialektologii už v dří vějších dobách (na př. E. Kieckers, Die lokalen Verschiedenheiten im Dialekte Kretas, Diss. Marburg 1908; R. van der Velde, Thessalische Dialektgeographie, Diss. Nijmegen 1924; Boeotische Dialektgeographie, Donům natalicium J. Schrijnen 1929, 660 п.; Erika Kretschmer, Beitrage zur Wortgeographie der altgriechischen Dialekte, Glotta 18 (1930), 67 nn.], avšak v žádné práci, publikované do začátku let čtyřicátých, nedosáhlo toto hle disko soustavnějšího uplatnění. Je ovšem zcela pochopitelné, že moderních dialektologických metod nebylo možno užít při řešení starořecké nářeční problematiky jen tak bez úpravy. V současných živých jazycích lze uplatnit jazykově zeměpisná pozorování daleko snáze, neboť je tu možno zjišťovat jednotlivé jazykové jevy přímo u žijících mluvčích, a zároveň také ve stejném časovém průřezu a libovolně na všech místech zkoumané jazykové oblasti. Naproti tomu jsme u dialektů jazyka, jímž se už nemluví, většinou odkázáni jen na lite rární záznamy; tytéž jazykové jevy gramatické i lexikální jsou přitom pouze výjimečně doloženy zároveň na všech důležitějších místech, doklady bývají málokdy současné, a nadto bývá v písemných památkách obvykle zachyceno jen grafické zobrazení fonetických jevů,

a^ to často v podobě normalisované s hlediska jen jednoho významnějšího dialektu. Za

těchto okolností tedy nepřekvapuje, jestliže uplatnění jazykově zeměpisné metody dalo na sebe v klasické filologii dlouho čekat.

První studie vůbec, v níž bylo pro starořeckou dialektologii soustavněji použito metody jazykového zeměpisu, se objevuje v roce 1944. Jde o práci španělského grecisty Antonia Tovara, Ensayo sobre la estratigrafía de los dialectos griegos, Emérita 12 (1944), 245—336 (citované stránky obsahují však jen první kapitolu chystaného díla, nazvanou Primitiva extensión geográphica del Jonio — práce zůstala tedy nedokončena). Jak už dává tušit sám název první kapitoly, vrací se tu Т. к staršímu stanovisku Kretschmérovu (Zur Ge schichte der griechischen Dialekte, Glotta 1 [1909], 9—59) a považuje za nejstarší řecké příchozí Iony. Po nich prý přišli do země Aiolové neboli Achajové (to byli podle T. tvůrci mykénské kultury) a nakonec Dorové; nářeční skupina arkado-kyperská je podle něho pouhá varieta dialektů achajských, na niž měl zčásti vliv iónský živel. Řecké dialekty doby historické označuje T. jako smíšené; příčiny tohoto míšení, jak je uvádí O. Hoffmanu (De mixtis Graecae linguae dialectis, Diss. Gottingen 1888, str. 2—4), považuje však za nedostatečné, a sám zdůrazňuje zejména míšení jazyka nových příchozích s vrstvami staršími. Z takovýchto úvah pak také pramení autorův vlastní metodický postup. T. totiž, vycházeje z předpokládané iónské priority na řecké půdě, sleduje ve svém článku důsledně všechny stopy ionského dialektu, které lze zjistit mimo pozdější oblast ionsko-attickou, a to tak, že hledá v každém neionském lokálním nářečí to, co je na něm zvláštní vzhledem к jeho předpokládané neionské kmenové příslušnosti a co by se tedy dalo vysvětlit jako zbytek staršího ionského jazykového substrátu. V závěrečné kapitole shrnuje pak autor

výsledky svého zkoumání odděleně pro každou řeckou krajinu, ležící mimo ionsko-attickou

oblast, a konfrontuje je se starověkou historickou a mythologicku tradicí.

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 21:30:53 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Zprávy 119

Tovarova práce si zaslouží pozornosti jako první pokus o zavedení jazykově zeměpisné

metody do bádání o starých řeckých dialektech, celý autorův metodický přístup к pro

blému je však jednostranný. Je to způsobeno tím, že autor při svém linguistickém rozboru

jednotlivých jazykových faktů považuje vlastně už za prokázané to, co jedině tímto roz

borem mohl teprve dokázat, totiž prioritu Ionů na řecké půdě. Tato metodická závada

zůstává dodnes negativním rysem Tovarový studie, i když nyní už má stará Kretschme

rova myšlenka o Ionech jako prvních řeckých příchozích daleko více zastánců, než tomu

bylo na počátku let čtyřicátých. Bez důkladné a objektivní konfrontace iónských elementů

s jazykovými jevy v ostatních dialektech nelze totiž vyloučiti možnost, že se u T. tu a tam

hodnotí jako prastarý iónský prvek i leccos, co by snad bylo možno vysvětlovat spíše

pozdějším vývojem. Proto také nevzbuzuje dostatečnou důvěru ani přehledná mapka na

konci studie; značky pro iónský substrát se na ní objevují více či méně ve všech řeckých oblastech a vyvolávají dojem, že se prvotní geografické rozšíření ionského živlu na území

fiecka u autora příliš přepíná. Tovarová studie v Emerite ukazala na nove možnosti, které starorecke dialektologn

mohou poskytnout moderní jazy ко vědné metody, a zároveň dala podnět к vzniku celé

španělské dialektologické školy. Hlavní práce, která z této školy vyšla ještě před roz

luštěním lineárního písma B, je studie, kterou uveřejnil jiný španělský grecista, F. Rodri

guez Adrados pod názvem La dialectologia griega como fuente para el estudio de las

migraciones indoewropeas en Grecia v Acta Salmaticensia, Filosofía у Letras V 3, Sala manca 1952 (Adradova práce Sobre los origenes del vocabulario ático, Emérita 21 [1953], 123—162, se přes svůj titul našeho problému nedotýká).

Adrados zakládá svoje zkoumání na třech typech speciálních jazykových shod, které se mezi jednotlivými řeckými dialekty často vyskytují. Dva z nich, které mají značnou

důležitost, jsou archaismus a innovace. Archaismus, společný dvěma nebo více dialektům, nemusí sice — jak autor správně zdůrazňuje — ještě sám o sobě ukazovat na zvláštní

genetická pouta mezi těmito nářečími; jestliže však proti takovémuto společnému ar chaismu z jedné skupiny dialektů stojí zároveň ve všech dialektech ostatních táž innovace, může mít i výskyt společného archaismu pro určování genetických souvislostí značný vý znam. A naopak, výskyt stejných innovací ve dvojici dialektů bývá sám o sobě průkaznější než výskyt archaismů, avšak innovace mohou také často v různých nářečích vznikat na sobě zcela nezávisle, jen na základě obecné tendence téhož jazyka; proto i zde radí autor

právem к opatrnosti. Konečně třetí typ nářečních shod, který Adrados uznává, jsou t. zv.

elekce, t. j. tvary, jimž byla dána v tom či onom dialektu přednost při výběru ze dvou či více možností, které měly stejnou funkci ( na př. poměr άν: κε nebo aor. -σα: ξα Tyto elekce mají podle Adrada větší průkaznou hodnotu než archaismy (a menší než innovace), ale autor správně poukazuje na to, že jde o kriterion, které nedovoluje rozlišit, co bylo dřívější a co pozdější. Slouží tedy spíše jako pomůcka pro soud o sdružování dialektů v době historické než к stanovení jejich genealogie. (O významu elekcí [„Doppelformen"] pro klasifikaci řeckých dialektů viz i G. H. Mahlow, Neue Wege durch die griechische Sprache und Dichtung, Berlin 1926, str. 58п.; ale Adrados má proti Mahlowovu pojetí elekcí výhrady).

Na podkladě rozsáhlého rozboru všech těchto tří typů vyslovuje potom A. v závěru studie své mínění o indoevropských migracích do Řecka takto: Rekové byli nářečně diferen cování již před vstupem na řeckou půdu, a to na skupinu západní a východní, a už tehdy existovala také mezi oběma těmito skupinami přechodová nářeční oblast, základ pozdějších dialektů boiotského a thessalského. Podle Adrada nesla však v těchto dobách i samotná

skupina východní první stopy své vlastní diferenciace, totiž diferenciace na pozdější složku ionskou a aiolskou; a již také zde uznává autor zvláštní přechodové nářeční území „arkado kyperské". Od východní skupiny se jako první oddělili Ionové, po nich následoval ethnický živel „arkado-kyperský", další řečtí příchozí byli Aiolové (jako poslední z nich přicházejí archaičtí nositelé dialektu thessalského a boiotského), a nakonec se objevují Dorové.

Proti práci Tovarově se již A. pokusil vypracovat v podstatě objektivní metodu pro

genetické studium řeckých dialektů. Nevychází přitom nijak apriorně z předpokladu, že

Ionové vstoupili na řeckou půdu jako první, nýbrž celá jeho práce spočívá na vskutku

linguistickém hodnocení archaismů, elekcí a innovací, tak jak je zjistil v jednotlivých

řeckých nářečích. Historické závěry, к nimž na podkladě svého jazykového zkoumání autlor

dochází, jsou pouze načrtnuty, ale i kdyby snad byly časem positivně vyvráceny, hodnota

práce jako takové by tím vcelku neutrpěla. Jsou ostatně pozoruhodné tím, že neberou

v úvahu tři tradiční vrstvy řeckých příchozích, nýbrž naznačují jistou plynulost migrací

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 21:30:53 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

120 Zprávy

i vztahů mezi jednotlivými dialekty. Toto stanovisko zastává A. dodnes (srov. jeho práci v IF 62 [1956], 240—248, o níž referát v cit. článku v LF 5 [1957], 4 п.).

Třetí z dialektologické školy španělských grecistů, M. S. Ruipérez, publikoval pouze dosti rozsáhlou recensi Adradovy práce pod názvem Sobre la prehistorici de los dialectos

griegos (A propóeito de un libro de F. R. Adrados), Emérita 21 (1953), 253—266. Autor

přijímá Adradovu studii kladně a zdůrazňuje zejména originálnost jeho metody. Pokud v některých případech s Adradem nesouhlasí, jde jen o detailní problémy, které se nedo

týkají práce jako celku. Avšak ještě dříve, než vydali Adrados a Ruipérez své citované studie, vyšel z pera

švýcarského badatele Ernsta Rische článek, který lze označit přímo za programovou studii

metody jazykového zeměpisu v starořecké dialektologii. Je to práce Altgriechische Dialekt

geographie?, uveřejněná v časopise Museum Helveticum 6 (1949), 19—28. Autor článku si dobře uvědomuje rozdíly mezi použitím jazykově zeměpisné metody v moderní dialekto

logii a mezi její aplikací na nářeční poměry starořecké, ale přesto se snaží podat zásady, podle kterých by bylo možno na základě této metody staré řecké dialekty klasifikovat. Za určujícího činitele při analyse vztahů mezi jednotlivými řeckými nářečími považuje R. otázku stěhování obyvatelstva a zdůrazňuje, že na jazykové mapě by bylo možno sledovat

jiné isoglosy v době před řeckým vpádem, jiné v období mezi ním a velkou řeckou koloni sací a opět jiné v době klasické. Tato snaha po důsledném chronologickém zasazení zjišťo vaných jazykových jevů mezi oba velké mezníky ve vývoji řeckých dialektů umožňuje zároveň Rischovi, aby zaujímal к otázce míšení řeckých kmenů i jejich dialektů reservo

vanější stanovisko, než se do té doby dálo. V třídění dialektů přijímá autor Schwyzerův názor o čtyřech řeckých nářečních skupi

nách, přitom však uznává užší genetickou spojitost mezi skupinou ionsko-attickou a arkado

kyperskou a má zato, že se tu území původně souvislé rozdělilo po dorském vpádu na několik částí. Podobně prý byl dorskou invasí narušen styk mezi aiolskými obyvateli Thessalie a maloasijskými Aioly, a zvláště mezi aiolskou Thessalií a Boiotií. Tím byly od sebe odděleny dialekty, které původně spolu sousedily, a vznikla sousedství nová, ne

genetická. Tato sousedství přivodila řadu mladších innovací, a ty se šířily bez ohledu na starší nářeční rozvrstvení. Po druhé potom dochází к zpestření nářečních poměrů v řec kém světě se začátkem velké řecké kolonisace.

Srovnáme-li Rischovy názory s Adradovými — musíme mít ovšem neustále na paměti, že Rischův článek vyšel o tři léta dříve —, vidíme mezi nimi markantní rozdíl v hodnocení isoglos, které překračují hranice tradičního nářečního rozvrstvení na tři, resp. čtyři zá kladní řecké kmeny. Podle R. jsou tyto isoglosy mladšího původu a došlo к nim za nové situace po velkých přesunech obyvatelstva, naproti tomu podle pojetí Adradova je třeba klást vznik mnoha z nich ještě do doby celořeckého kmenového společenství a mít za to, že se už tehdy porůznu tvořily přechodové oblasti se složitějšími komplexy isoglos.

Velmi pohnutý osud měla poslední důležitá, linguisticky opravdu podložená práce o kla sifikaci řeckých dialektů, která vyšla ještě bez jakékoli zmínky o Ventrisově a Chadwickově rozluštění lineárního písma B. Jde o studii německého jazykovědce Walter a Porziga, Sprachgeographische Untersuchungen zu den altgriechischen Dialekten, Indogermanische Forschungen, 61 (1954), 147—169. Práce vyšla sice v době, kdy se již vědělo o rozluštění lineárního písma B, její jádro bylo prý však připraveno do tisku už na jaře roku 1945 a za válečných událostí se její rukopis ztratil. Je-li tomu tak, byl by tedy tento Porzigův článek vůbec jedním z prvních pokusů, jak zjišťovat vztahy mezi starými řeckými dialekty na podkladě jazykově zeměpisného hodnocení jednotlivých faktů hláskoslovných, tvaro slovných i lexikálních.

Porziguv metodicky postup se v zasadě shoduje s Rischovým. Autor vychází z řeckých jazykových poměrů doby historické a zkoumá především anomalie v isoglosách. Tak za chytí a isoluje řadu mladších jazykových změn, a ty mu poskytnou pohled do období, které dobu historickou přímo předcházelo. Tento stav je potom třeba konfrontovat s před pokládanou prehistorií řeckých kmenů.

Svou metodu uplatňuje P. nejraději (s výjimkou bodu 3 — viz níže) na nářečních dvojicích. Tak se staly předmětem jeho speciálního zkoumání 1. thessalština a maloasijská aiolština (východóthessalský dialekt z krajiny zvané Pelasgiotis zachovával podle P. staré „aiolské" rysy ve větší míře než dialekt z ostrova Lesbu; tamní aiolština je prý pozna menána silným iónským vlivem — srov. s tím pozdější názory Rischovy a Chadwickovy, o nichž v LP 5 [1957], 3n.); 2. arjcado-kyperština a ionsko-attičtina (Р., podobně jako Risch v MH 6 [1949], 23, soudí, že tu šlo jen o různý vývoj téhož starého dialektu, t. zv. východní řečtiny); 3. nářečí „Achajů" na Peloponnesu (P. zvlášť vyděluje ze svazku

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 21:30:53 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions

Zprávy 121

Aiolů peloponneské „Achaje" jako tvůrce mykénské kultury, odvozuje je z thessalské

Pelasgiotidy a ztotožňuje s Pelasgy); 4. východní řečtina a aiolština (P. odděluje Aioly od východních Řeků a přivádí je do jejich historického území — stejně jako později zá

padní Reky — z krajiny v okolí Dodony; naproti tomu východní Řeky považuje za auto chthoimí indoeuropeisované egejské obyvatelstvo; v závěrečné kapitole je však myšlenka o neindoevropském původu východních Řeků formulována opatrněji než v oddíle 4). P. tedy uznává v zásadě tři základní řecké kmeny, východní Řeky, Aioly a západní Řeky. Východní Řekové — ať už byli jakéhokoli původu — se přímo jako kmen vyvinuli v oblastech, sva

žujících se к Egejskému moři, Aiolové v Thessalii a západní Řekové v jižním Epeiru. První politický rozmach Řeků však není podle P. spojen s žádným z těchto základních kmenů jako celkem, nýbrž se jménem poměrně malého kmene aiolských Achajů; toto jsou podle autora vlastní zakladatelé řecké jednoty. Přitom si zaslouží zmínky, že P. nespojuje po stránce jazykové tyto Achaje s pozdější nářeční skupinou arkado-kyperskou, jak toho

byly náznaky u Adrada v Acta Salmaticensia. Uvedené práce, pojednávající o klasifikaci starých řeckých dialektů s hlediska jazyko

vého zeměpisu, znamenají bezpochyby pro řešení starořeckých nářečních vztahů značný přínos a staly se již klasickými pracemi, bez jejichž znalosti se dnes odborník, pracující v starořecké dialektologii, neobejde. A rovněž ukázaly, nakolik může i klasická filologie přejímat a svým potřebám přizpůsobovat metody, které se osvědčily v jazykovědě moderní.

Antonín Bartoněk, Le colloque international sur les textes mycéniens.

V době od 3. do 7. dubna 1956 probíhalo v Gif-sur-Yvette nedaleko Paříže první mezi národní vědecké zasedání o otázkách, pojících se к textům mykénského lineárního písma B. Konference se konala pod záštitou Centre National de la Recherche Scientifique za před sednictví známého francouzského grecisty Michela Lejeuna a zúčastnila se jí řada zahra ničních hostí (rozluštitelé písma Angličané M. Ventris a J. Chadwick, vydavatel mykén ských textů Američan E. L. Bennett Jr., dlouholetý pracovník v otázkách egejských a maloasijských jazyků Bulhar V. Georgijev, odborníci v starořecké dialektologii Švýcar E. Risch a španělé A. Tovar a M. S. Ruipérez, i několik dalších předních badatelů, kteří se zabývají mykénskou filologií, fiek K. Ktistopulos, Ital P. Meriggi, Švýcar H. Miihlestein a Angličan L. R. Palmer. Z domácích odborníků, kteří byli na konferenci přítomni, si za slouží zmínky zejména jazykovědci světového jména E. Benveniste a P. Chantraine; vedoucím tajemníkem konference byl O. Masson. S politováním bylo konstatováno, že áfe zasedání nemohli zúčastnit pozvaní hosté J. Sundwall z Finska, A. Furumark ze Švédska a <3. Pugliese Carratelli z Itálie. Pro účastníky konference připravil organisační výbor předem zvláštní publikaci, Brochure préliminaire, která obsahovala příspěvky pozvaných badatelů. Institute of the Classical Studies při londýnské universitě vydal mimoto к této příležitosti soubornou bibliografickou práci Studies in Mycenaean Inscriptions and Dialect, 1953—1955.

Program diskusí byl rozvržen na čtyři dny. Prvního dne se jednalo o možnostech pří pravy souborné edice všech minojských a mykénských textů (referoval E. L. Bennett), o obecných zásadách i detailní problematice jejího vydání (M. Ventris) a o otázkách bibliografických (M. Ventris). Druhý den byl věnován metodám identifikace slabičných znaků, obsahového výkladu ideogramů a interpretace textů. Základní referát přednesl M. Ventris (zejména živě se diskutovalo o přepisu ideogramů a značek pro měrné jed notky) ; z ostatních příspěvků vzbudil pozornost především výklad J. Chadwicka o sla bičných znacích, jejichž fonetická hodnota nebyla ještě s určitostí stanovena (k tomu následovala replika V. Georgijeva), a zasedání druhého dne uzavřel opět J. Chadwick výkladem o ideogramech a o metodách textové interpretace. Třetího dne se řešily otázky jazykové klasifikace mykénského dialektu. V hlavním referátu charakterisoval E. Risch jazyk lineárního písma В jako archaický dialekt, mající sice některé starobylé rysy spo lečné s aiolštinou, ale blízce příbuzný především s arkado-kyperštinou a s ionštinou (srov. též v LF [1957], 3, a 6 [1958], 120 referáty o jeho dvou článcích, uveřejněných v Museum

Helveticum). Konstatoval zejména, že nebylo možno zatím stanovit žádný jazykový jev, typický pro mykénštinu, a cizí jak arkado-kyperštině tak i ionštině, který by byl zároveň dosvědčen v aiolštině anebo v dorštině. A dále, tam kde se tvary arkado-kyperské neshodují zcela s iónskými, zachovává prý -obvykle mykénština starší stav. Z diskusních příspěvků к této otázce si zaslouží pozoru zejména Georgijevův výklad o jazyku lineárního písma В

jako o jakési mykénské κοινή. Čtvrtý den se účastníci konference zabývali vztahem lineár

This content downloaded from 195.34.79.20 on Sat, 14 Jun 2014 21:30:53 PMAll use subject to JSTOR Terms and Conditions