Cena 219 KčISBN 978-80-7294-846-8

JIŘ

Í K

OTE

N /

JA

K S

E FI

KC

E DĚL

Á S

LOV

YTE

OR

ETIC

KÁ

KN

IHO

VN

A

J A K S E F I K C EDĚ L Á S L O V Y

Jiří Koten

H O S T

T E O R E T I C K ÁK N I H O V N A

32

Koten_obalka_FINAL.indd 1Koten_obalka_FINAL.indd 1 22.5.2013 15:31:0122.5.2013 15:31:01

Jiří Koten (1979) vyučuje na Pedagogic-ké fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kromě toho je externím členem Oddělení teorie v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. K jeho odbor-ným zájmům patří především naratologie, teorie fi kce, teorie románu a kognitivní literární věda. Přispěl do mnoha kolektiv-ních publikací, např. Vyprávění v kontextu (2008), Máchovské rezonance (2010), Four Studies of Narrative (2010), Performance / Performativita (2010), Milan Kundera aneb Co zmůže literatura (2013) ad.

Kniha Jak se fi kce dělá slovy poskytuje souhrnný pohled na pragmatické teorie li-terární fi kcionality. V jednotlivých kapito-lách, které se vždy pokoušejí o revizi dosaže-ných závěrů, se snaží odpovědět na otázky, jaké záměry mají autoři vyprávění, co při tvorbě fi kce „dělají se slovy“, jakým způso-bem jim čtenáři dokážou náležitě rozumět atd. Podle Kotena autoři fi kcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpově-di, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění „bylo nebylo“ je tudíž výstižná pro všechna fi kční vyprávění. Na základě teze o zdvoje-né výpovědní síle autor vysvětluje, jak je možné, že v nás fi kce vyvolávají autentic-ké, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce, fi kční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl.

V Teoretické knihovně dosud vyšlo:Sv. 1: Jonathan Culler: Krátký úvod

do literární teorieSv. 2: Robert Scholes / Robert Kellogg:

Povaha vyprávěníSv. 3: George Lakoff / Mark Johnson:

Metafory, kterými žijemeSv. 4: Northrop Frye: Anatomie kritikySv. 5: Ivo Osolsobě: Ostenze, hra, jazykSv. 6: Hugo Friedrich:

Struktura moderní lyrikySv. 7: Jiří Trávníček: Příběh je mrtev? —

Schizmata a dilemata moderní prózySv. 8: Petr A. Bílek: Hledání jazyka

interpretace k modernímu prozaickému textu

Sv. 9: Peter Szondi: Úvod do literární hermeneutiky

Sv. 10: Jonathan Bolton, ed.: Nový historismus / New historicism

Sv. 11: Pavel Janáček: Literární brakSv. 12: Mark Turner: Literární myslSv. 13: Wojciech Kalaga: Mlhoviny diskursuSv. 14: Ruth Ronenová:

Možné světy v teorii literaturySv. 15: Bohumil Fořt: Úvod do sémantiky

fi kčních světůSv. 16: Josef Vojvodík: Imagines corporis —

Tělo v české moderně a avantgarděSv. 17: José Ortega y Gasset:

Meditace o QuijotoviSv. 18: Alberto Manguel: Dějiny čteníSv. 19: Boris Uspenskij: Poetika kompoziceSv. 20: Frank Kermode: Smysl koncůSv. 21: Seymour Chatman: Příběh a diskursSv. 22: Dalibor Tureček, ed.: Národní

literatura a komparatistikaSv. 23: Antoine Compagnon: Démon teorieSv. 24: Zofi a Mitoseková: Teorie literatury:

historický přehledSv. 25: Josef Vojvodík, Josef Hrdlička (eds.):

Osoba a existenceSv. 26: Petr Steiner: Ruský formalismusSv. 27: Pierre Bourdieu: Pravidla uměníSv. 28: Hayden White: MetahistorieSv. 29: George Steiner: ErrataSv. 30: James F. English: Ekonomie prestiže

Připravujeme:Sv. 31: Nebezpečná literatura? Antologie

z myšlení o literární cenzuřeSv. 33: Jan Hábl: Učit (se) příběhem

Teoretická knihovna vychází ve spolupráci s Ústavem pro českou

literaturu AV ČR, v. v. i.

Koten_obalka_FINAL.indd 2Koten_obalka_FINAL.indd 2 22.5.2013 15:31:0222.5.2013 15:31:02

[1]

koten.indd 1 21.5.2013 18:49:53

koten.indd 2 21.5.2013 18:49:53

BRNO 2013

TeOReTická kNihOvNa [32]

Jiří Koten

J a k s e f i k c ed ě l á s l o v y

Pragmatické aspekty vyprávění

koten.indd 3 21.5.2013 18:49:53

[4]

© Jiří koten, 2013© host — vydavatelství, s. r. o., 2013

iSBN 978-80-7294-846-8

kniha je výstupem z grantového projektu Ga av ČR č. kJB901500901, Fikční komunikace a zobrazení mysli v literatuře.Na vydání rovněž přispěla interní grantová agentura UJeP.

Lektorovali: prof. PhDr. Petr a. Bílek, cSc. Mgr. Jan Tlustý, Ph.D.

koten.indd 4 21.5.2013 18:49:53

[5]

O b s a h

Úvod ...................................................................................... 9Na cestě k modelu fikční komunikace: vstupní situace............... 10O čem knížka je? ........................................................................... 12

1/ Pragmatické a sémantické teorie fikce ......................... 15Sémantické přístupy ..................................................................... 16

2/ Teorie předstírání .......................................................... 23Předchůdci teorie předstírání ....................................................... 24Teorie řečových aktů ..................................................................... 27Teorie založená na imitaci žánrů faktuálního písemnictví

(Barbara herrnstein Smithová) ............................................... 33Sémiotická teorie fiktivní výpovědi

(Félix Martínez -Bonati) ............................................................ 36kritika teorií předstírání .............................................................. 37Fikce a performativní síla jazyka ................................................. 42Závěry ............................................................................................ 44

3/ Model fikční komunikace ............................................... 46David Lewis o fikci ........................................................................ 47Ryanové adaptace Lewisova modelu ............................................ 49Model fikční komunikace .............................................................. 51„Dvě výpovědi v jedné“ (Mary Louise Prattová) .......................... 53Fikce jako imitace nefikčních žánrů: revize ................................. 56Řečové akty postav ........................................................................ 58Signály fikčnosti ............................................................................ 60Závěry ............................................................................................ 61

koten.indd 5 21.5.2013 18:49:54

[6]

4/ Čtení a prožívání narativních fikcí ................................ 63Princip kooperace .......................................................................... 63Hra na něco ................................................................................... 65Zdvojená perlokuce: prožívání fikce .............................................. 66Ryanové koncept zanoření............................................................. 69Čtení fikce a čtení faktuálních narativů ...................................... 73Fikční literatura jako společenská instituce ................................ 76Závěry ............................................................................................ 78

5/ Fikční výpověď v taxonomii řečových aktů ................... 80klasifikace řečových aktů ............................................................. 81Fikční výpověď jako samostatný druh řečového aktu ................. 83Fikční výpovědi jako podtřída asertivů ....................................... 84Fikční texty jako „zobrazivé“ asertivy .......................................... 85Proč fikční texty nejsou asertivy .................................................. 87Fikční výpověď jako nepřímý řečový akt ..................................... 89Řečové akty postav: revize ............................................................ 93Závěry ............................................................................................ 95

6/ „Subjekty“ fikční komunikace........................................ 98empirický autor a autor jako interpretační hypotéza ................. 99vztah vypravěče a autora. Fikčnost odvozená

od fiktivity mluvčího ................................................................101konfuze ve vymezení vypravěče ................................................. 104Čtenář, implikovaný čtenář a fiktivní adresát ........................... 110Pozice čtenáře .............................................................................. 112Závěry ...........................................................................................114

7/ apendix: počátky vnitřního monologu v české literatuře ...........................................................117

Způsoby vyprávění mysli fikčních postav ................................... 118výchozí historická situace: psychonarace a samomluva ........... 123vyprávěný vnitřní monolog jako inovace psychonarace ............ 129Závěry: vlastnosti vyprávěného vnitřního monologu ................ 139

Závěrem .............................................................................141

Literatura .................................................................................... 143Summary ..................................................................................... 153Jmenný rejstřík ........................................................................... 157

koten.indd 6 21.5.2013 18:49:54

Rodičům

koten.indd 7 21.5.2013 18:49:54

koten.indd 8 21.5.2013 18:49:54

[9]

Ú v O d

Pojem fikce patří k základním termínům literární teorie. když se studentů prvního ročníku studia literatury ptám, zda slovu fikce rozumějí, zřídkakdy se ob-jeví někdo, kdo váhá pokývat hlavou na souhlas. Jakmile však v semináři přijde řeč na to, jak fikci definovat, odpově-di váznou a ukazuje se, že pojem není snadné jednoznačně vymezit.

v první řadě je zřejmé, že se pojem užívá v různých vý-znamech. Podle Dorrit cohnové1) má slovo minimálně čty-ři základní významy: bývá ztotožňováno 1) s literaturou, 2) s vyprávěním, 3) s nepravdou a 4) s pojmovou abstrakcí.

chápání literatury jako fikce je běžné, anglické slovo „fic-tion“ označuje celou oblast beletrie. Snad každý čtenář ví, že se v literatuře může setkávat s imaginárními2) osobami, předměty či místy. Proto je samozřejmé i spojení fikce a vy-právění. Literární narativy zprostředkovávají příběhy, které většinou bývají fikční.3)

1) D. Cohnová: Co dělá fikci fikcí, přel. M. Orálek (Praha: Academia, 2009 [1999]), s. 15–16.

2) Pojem imaginární zde používáme zcela volně, aniž bychom se nutně přikláněli k Iserovu vymezení fiktivního (textem určeného) a imaginárního (představitelné-ho), srov. W. Iser: The Fictive and the Imaginery: Charting Literary Anthropology (Baltimore — London: The Johns Hopkins University Press 1993 [1991]), s. 3.

3) V této práci mi v žádném případě nejde o zavedení rigidní terminologie, která by rozlišovala mezi „fiktivitou“ a „fikčností“. Podobné úvahy však nejsou v literární teorii výjimečné, srov. K. Hamburger: Die Logik der Dichtung (Stuttgart: Ernst Klett Verlag, 1968 [1957]).

koten.indd 9 21.5.2013 18:49:54

[10]

Na otázku, co je fikce, studenti nejčastěji odpovídají, že nepravda; vzápětí obvykle dojdeme k závěru, že jde o zvlášt-ní druh nepravdy, neboť cílem autorů fikcí není čtenáře okla-mat, nýbrž spíše sdílet s nimi představu imaginárního světa, který se tu více, tu méně podobá skutečnosti. S chápáním fik-ce jako nepravdy se však setkáváme i ve filozofii, neboť řada myslitelů upozornila na skutečnost, že fikce odkazují k enti-tám, které v empirickém světě neexistují. Proto jsou zákonitě nepravdivé, respektive stojí mimo pravdivostní hodnocení.

Také chápání fikce jako abstrakce (čtvrtý význam, jejž uvádí cohnová) nemusí být neproduktivní. v rámci teorie literatury uvažuje tímto způsobem například Frank ker-mode. Fikce (a to nejen ty literární) jsou podle něj představy, které se zvýznamňují prostřednictvím své strukturovanosti v následnosti (ve vztahu počátku a konce), jež vyvolává zdá-ní časového plynutí.4)

cesta k porozumění fikcím ale nemusí vést jen od vyme-zení toho, čím fikce jsou nebo co znamenají, ale také od po-chopení způsobu, jak při jejich vytváření5) zacházíme se slo-vy, tj. jakým způsobem autoři fikce vypovídají. Proto hodlám v této práci soustředit pozornost právě k povaze fikční výpo-vědi. Považuji za vhodné k problému přistoupit z komuni-kačního hlediska, což nám, pevně věřím, poskytne možnost prozkoumat aktivity mluvčího (autora) a adresáta (čtená-ře). Pokusím se nahlédnout do relevantních dimenzí tvorby a recepce fikční literatury a prozkoumám oblasti jejího vzni-ku, rozpoznávání a vnímání. Nebudou mě tedy zajímat jen fikční texty (a jejich sémantika), nýbrž zejména „chování“ („performance“) účastníků fikční komunikace, to znamená hledisko pragmatické.

Na ceSTě k MODeLU FikČNí kOMUNikace: vSTUPNí SiTUace

využijme nejprve ukázku z incipitu Ol-brachtova románu Podivné přátelství herce Jesenia (1919):

4) Srov. F. Kermode: Smysl konců, přel. M. Kotásek (Brno: Host, 2007 [1966, 2000]). 5) Latinský výraz fingere, od nějž se fikce odvozuje, znamená „tvořit“.

koten.indd 10 21.5.2013 18:49:55

[11]

v českých zemích je málo lidí, kteří by neznali jméno Jiřího Jesenia. Je to týž herec, jehož rychlému uměleckému růstu se podivujeme a který právě v posledních měsících dal svými vý-kony podnět k prudkým, ale teď již poněkud nudným polemi-kám o tom, je-li herectví umění výhradně reproduktivní či má-li herec právo vlastním tvořením jít za hranice pouhé výkonnosti. (Olbracht: Podivné přátelství herce Jesenia, 1964 [1919], s. 7)

Troufám si tvrdit, že většina čtenářů, kteří započnou četbu Podivného přátelství, ani na okamžik nezapochybuje o tom, že má před sebou fikci. Jinými slovy, čtenáři vědí, že čtou román a že jeho obsah je ve vztahu k empirickému světu, v němž žijeme, fiktivní, respektive v obecně sdílené logice je nepravdivý. Možná mezi námi existují i takoví, kteří si fikti-vitu románových tvrzení ověří v encyklopedii divadla, aby se přesvědčili, že žádný herec Jiří Jesenius neexistoval a čes-ké diváky v minulosti neokouzloval. Pravdivost propozic ve fikci však není možné snadno odbýt a jednoduše ztotožnit s nepravdou. vypravěči totiž zároveň vyprávějí příběhy jako fakta, ne jako smyšlenky. a my jsme obvykle ochotní fakta („pravdy“), která jsou v románech vyslovena, hájit. Bude-li nám například někdo tvrdit, že Jiří Jesenius byl zpěvák, ohradíme se, neboť text románu jasně říká, že Jesenius byl úspěšný herec.

Otázku pravdivosti fikce bychom mohli charakterizovat shodně s Janem Mukařovským, který říká, že „vůči tématu básnického díla neplatí, ba nemá vůbec smyslu otázka prav-divosti“.6) Mukařovský má nepochybně pravdu: většina z nás ví, že žádný Jesenius neexistoval, Olbracht jej vytvořil tím, že o něm napsal román. Přitom nás ale toto vědomí nijak neodrazuje: čteme příběh a se zřetelem k němu rozlišujeme mezi pravdivým (Jesenius se proslavil jako herec) a neprav-divým faktem (vešel ve známost jako zpěvák). Můžeme se spokojit se závěrem, k němuž dospěl Mukařovský: na lite-rární fikce nemá smysl vztahovat pravdivostní hodnocení. Další rozvíjení myšlenek o rozporuplném postoji, jejž zaují-máme k faktům ve fikci, je ovšem lákavé.

6) J. Mukařovský: „Jazyk spisovný a jazyk básnický“, in týž: Cestami poetiky a es-tetiky (Praha: Československý spisovatel, 1971 [1932]), s. 123.

koten.indd 11 21.5.2013 18:49:55

[12]

v těchto úvahách spatřuji příležitost, jež by mohla přispět k pochopení toho, jaká je povaha literární fikce: při jejím čte-ní si totiž uvědomujeme, že se vypovídá zároveň „nepravda“ (lépe řečeno, tvoří se fikce, kterou nadále nemá smysl prav-divostně hodnotit) i „pravda“ (například úvodní ukázka je pravdivým konstatováním o herci Jeseniovi).7) Zdá se, že jako čtenáři jsme schopni toto synchronní „komunikování“ fikce a faktů snadno rozpoznávat, aniž by mělo nějaké fatální dů-sledky pro porozumění textu. Ostatně porozumění pohádko-vému vyprávění se také nekomplikuje, když dopředu víme, že vyprávěné události „byly i nebyly“. Pokusím se dokázat, že pohádková formule je výstižnější, než se na první pohled zdá, a že — s nadsázkou řečeno — platí pro vyprávění všech fikcí. Touto zvláštností a „vrstevnatostí“ fikčního vypovídání se budu zabývat podrobněji. Jelikož je fikce především vý-sledkem „zacházení se slovy“, v dalším zkoumání problému se budu často opírat o poznatky z oblasti, která vešla ve zná-most jako takzvaná teorie řečových aktů (speech act theory).

O ČeM kNížka Je?

Snad se mi už dostatečně podařilo ob-jasnit, proč jsem práci nazval Jak se fikce dělá slovy.8) Na příručkách uvádějících čtenáře do některého literárněvědné-ho tématu (v tomto případě do teorie fikční výpovědi) se mi obvykle nelíbí, že jsou málo tvůrčí, často jde o tituly kompi-lativní. Pokusil jsem se vysvětlit škálu teoretických koncep-tů, které považuji za důležité, nechtěl jsem však být jenom jejich pořadatelem. Snažil jsem se, aby můj hlas ve změti jiných hlasů nezanikl, chtěl jsem, aby jednotlivé teorie byly zapuštěny do celistvého výkladu, v němž se budou odrážet moje vlastní stanoviska. Jestli se mi to podařilo, nechť po-soudí čtenáři.

celá práce de facto rozvádí výše uvedenou vstupní situa-ci. v první kapitole se snažím definovat, co je fikční séman-

7) Tuto „pravdu“ ověřujeme čtením románu. Pochopitelně bychom také mohli zjistit, že vypravěč je nespolehlivý a klame. U autorských vypravěčů ovšem nespolehli-vost nebývá obvyklá.

8) Titulem také odkazuji na Austinovu knihu Jak udělat něco slovy (viz dále, s. 27).

koten.indd 12 21.5.2013 18:49:55

[13]

tika a co fikční pragmatika. v domácím odborném prostředí totiž teorii fikce jednoznačně opanovaly sémantické přístu-py, zvláště pak sémantika fikčních světů. To pochopitelně není překvapivé, neboť jedním z otců -zakladatelů sémanti-ky fikčních světů je český teoretik Lubomír Doležel. Prag-matické teorie fikce u nás dosud zůstávaly spíše na periferii zájmu.

Druhá kapitola obrací pozornost k teorii řečových aktů a k jejímu návrhu, jak se vyrovnat s problematikou fikčního vypovídání prostřednictvím konceptu předstírání. Zastavím se i u návrhů příbuzných, mimo jiné i u skutečnosti, že teo-rie předstírání představuje příležitost pro produktivní pře-formulování mimetického pohledu na literaturu (fikce není nápodobou skutečnosti, nýbrž nápodobou přirozeného vypo-vídání). ve třetí kapitole se pokusím naznačit způsoby, jak odstranit nejasnosti kolem teorie předstírání. vstupní situa-ci s Podivným přátelstvím ukotvím v komplexnějším teore-tickém návrhu. Čtvrtá kapitola hlouběji zkoumá kooperativ-ní jednání autora a čtenáře. v páté části se snažím zařadit fikční výpověď do taxonomie ilokučních aktů. v předposled-ní kapitole zkoumám alternativu, jak teorii fikčního vypo-vídání přeformulovat, a kladu si mimo jiné otázku, zda je produktivní odvozovat fikčnost od rozpoznání fikčního mluv-čího. v kontextu dosavadního přemýšlení zaměřuji pozor-nost rovněž na naratologické kategorie, které se s problema-tikou fikční komunikace částečně překrývají.

Poněkud autonomní ráz má poslední kapitola, v níž se zabývám zrodem vyprávěného vnitřního monologu v české literatuře devatenáctého století. Prostřednictvím výpovědní síly fikčního diskursu, který popisuji jako světotvorný per-formativ, objasňuji, jak je možné, že čtenář rozumí vnitřní-mu monologu jako autentickému záznamu myšlenek postav.

Sluší se poděkovat těm, bez nichž by knížka nevyšla. Prv-ní verzi textu jsem v září roku 2009 obhájil jako disertační práci na Filozofické fakultě Uk. vedoucím mého studia byl Tomáš kubíček. velmi rád vzpomínám na skvělé doktorské semináře Jiřího Trávníčka a Petra a. Bílka. Děkuji také ko-legům z Ústavu pro českou literaturu av ČR. Některé části

koten.indd 13 21.5.2013 18:49:55

[14]

textu jsem prezentoval na ústavních kolokviích či publiko-val v kolektivních monografiích (např. kolokvia a monografie Vyprávění v kontextu, Performance / performativita, sborník Heterologica k devadesátinám Lubomíra Doležela). Poděko-vání si stejnou měrou zaslouží kolegové a studenti z mé „do-movské“ Pedagogické fakulty UJeP v Ústí nad Labem i řada přátel z oboru, s nimiž jsem ve stálém kontaktu.

ačkoliv jsem text původní práce přepracoval, nedoplňoval jsem do něj další odborné texty, se kterými jsem se sezna-moval teprve v průběhu psaní (přestože v některých přípa-dech šlo o důležité příspěvky k tématu). Platí to například o brilantních studiích Petra koťátka nebo Richarda Walshe.

koten.indd 14 21.5.2013 18:49:55

[15]

1 / P ra g m at i c k é a s é m a n t i c k é t e O r i e f i k c e

v rámci teorie fikcionality lze rozlišit sémantické a pragmatické přístupy.1) Neznamená to však, že jde o zcela nesourodé teorie. Sémantické a pragmatické přístupy se navzájem prostupují a doplňují, liší se často jen v logice výkladu. Sémantické přístupy jsou založeny na otáz-ce: „co je fikce?“ každá komunikační výměna mezi mluvčím a adresátem obsahuje sdělení,2) které vypovídá o nějakém kontextu (referuje). v běžné komunikaci referujeme ke kon-textu, který existuje v aktuálním světě (vypravuji například o svém autě). Zvláštnost fikce spočívá v tom, že se vypoví-dá o kontextu, který v aktuálním světě neexistuje (mohu například vyprávět příběh o létajícím koberci). Jestliže se sémantické přístupy zaměřují především na vztah sděle-ní a kontextu (tj. na referenci), pragmatické přístupy ob-vykle argumentují, že sama povaha referentu fikčnost ne-určuje (i příběh o autu, které vlastním, může být fikční), a proto obra cejí pozornost ke způsobu, jak mluvčí vypovídá, tj. k jeho komunikačním záměrům a ke způsobům, jak jsou adresáti schopni tyto záměry rozpoznat a rozumět jim. vý-chodiska obou teorií znázorňuji ve schématu:

1) Podobně např. člení D. Gorman heslo „Fiction, Theories of“ in Routledge En-cyclopedia of Narrative Theory. Srov. D. Herman — M. Jahn — M.‑L. Ryan (eds.): Routledge Encyclopedia of Narrative Theory (London: Routledge, 2005), s. 163–167. Dále srov. např. J. Tlustý: „Teorie fikčních světů mezi sémantikou a pragmatikou“, in Svět literatury, č. 43, s. 66–70.

2) R. Jakobson: „Lingvistika a poetika“, in týž: Poetická funkce (Jinočany: H&H, 1995 [1960]), s. 78.

koten.indd 15 21.5.2013 18:49:55

[16]

kONTeXT

„Jak se dělá fikce?“

(doména fikční pragmatiky)

„co je fikce?“

(doména fikční sémantiky)

kONTakT

SDěLeNí

kÓD

MLUvČí . . . . . . . . . . . . . . . . aDReSáT

SéMaNTické PŘíSTUPy

Roman Jakobson, z jehož schématu jsem vyšel, se otázkou fikčnosti nezabýval. Soustředil se na zkou-mání jazykových funkcí, mezi nimiž rozlišil i funkci poe-tickou, která je příznačná pro texty umělecké literatury. Jazyk literatury se podle Jakobsona zaměřuje na samo sdě-lení. To je celkem zřejmé u poezie, kde se forma sdělení na první pohled odlišuje od běžné výpovědi (poetický ja-zyk obsahuje tropy, figury, rytmus, rým apod.). ale jak je to s lite rárností v případě epiky a dramatu, o nichž se lin-gvista přímo nezmínil? Jakobson to neříká explicitně, ale epická a dramatická literatura může být chápána jako sdě-lení bez kontextu, neboť jde v převážné míře o fikce. a kon-text ve fikční literatuře lze popsat jako výhradně jazykovou realitu.

Otázka reference se tedy stala určující pro sémantic-ké teorie fikce, i když v některých případech se teoretici jedno značnému vyjasnění povahy referentu vyhýbají. To platí například o mimetických teoriích. v jejich základu stojí stanovisko, podle kterého úkol fikční literatury spočívá ve schopnosti vypovídat o světě, v němž žijeme, což nijak ne-mění ani fakt, že se zobrazený svět může od své aktuální předlohy odlišovat.

Druhou teorii jsem již vysvětlil na příkladu Romana Ja-kobsona. v radikální podobě se tvrdí, že fikční texty referen-ci vůbec nemají. Postavy a události (denotáty), k nimž fikční literatura odkazuje, mají čistě jazykovou povahu, fikční po-stavy a události neexistují mimo diskurs.

koten.indd 16 21.5.2013 18:49:55

[17]

Třetí teorie referenci fikčním textům přiznává, avšak umisťuje referent mimo oblast aktuálního světa. když au-toři fikce tvoří, dávají vzniknout nové realitě, nevypovídají tedy o světě, jenž nás obklopuje.

Nechci zde vzbudit dojem, že existují tři ucelené sémantic-ké teorie fikčnosti, předchozí výklad byl nezbytným zjednodu-šením. ve skutečnosti se v rozmanitých konceptech jednotlivé argumenty překrývají, přehledná taxonomie by byla složi-tá a vyčerpávající. Následující přístupy pojednám výběrově, abych ukázal, jak lze o fikcích na bázi reference uvažovat.

Mimetická sémantika: fikce odkazují k aktuálnímu světu

Již v časech Platóna a aristotela bylo do poetiky uvedeno slovo mimesis. Tento pojem odkazuje k růz-ným způsobům tvůrčí nápodoby. Platón v Ústavě vysvětlu-je Sókratovými ústy umění prostřednictvím metafory zrca-dla — malíř i básník napodobují („odrážejí“) smyslový svět.3) Podle aristotela však „úkolem básníka není podávat, co se skutečně stalo, nýbrž to, co by se státi mohlo“.4) Mimeze je uměním „skládat“ pravděpodobné příběhy. Rea lita tedy není jen napodobována, ale znovu ztvárňována. Nic to však ne-mění na tom, že referent je umisťován do aktuál ního světa. Posuďme, jak dále argumentuje aristotelés v Poetice:

Dějepisec a básník se totiž neliší tím, že píše veršem nebo pró-zou; vždyť i dílo hérodotovo by se dalo převést do veršů a v té veršové formě by zůstalo jakýmisi dějinami stejně dobře jako bez veršů. Oba se však liší tím, že jeden vypráví, co se stalo, kdežto druhý, jaké věci by se stát mohly. Proto je poezie věc filozofičtější a vážnější než historie; báseň totiž líčí spíše věci obecně platné, kdežto dějepisectví jednotlivosti. Obecně plat-né je to, co asi člověk určitých vlastností pravděpodobně nebo nutně hovoří či dělá; na to se zaměřuje poezie a dává postavám jména. Jednotlivostí myslím, co učinil např. alkibiades nebo co se mu stalo.(aristotelés: Poetika, 1964, s. 45; zvýraznil Jk)

3) Platón: Ústava, přel. R. Hošek (Praha: Svoboda — Libertas, 1993, s. 437–442. 4) Aristotelés: Poetika, přel. J. Nováková (Praha: Orbis, 1964), s. 44.

koten.indd 17 21.5.2013 18:49:55

[18]

Z úryvku je patrné, že filozof pro diferenci mezi fikčním a historickým vyprávěním nenachází žádné formální pří-znaky. O světě lze vypovědět mnohé, a to nejen prostřednic-tvím historického vyprávění, nýbrž i prostřednictvím fikcí, které ale nevypravují o konkrétních jednotlivinách, vyprávějí o obecninách.

S podobným stanoviskem se setkáme i v moderní literár-ní vědě; patrně nejznámějším případem je kniha Mimesis ericha auerbacha. autor vykládá dějiny západní literatury, přičemž normou estetické hodnoty je mu schopnost ztvárnit realitu. Proto oceňuje například Boccacciovo umění vyvolat „živý obrázek všedního života“ nebo Stendhalovo a Balza-kovo mistrovství vytvářet „dílo z velikých problémů doby“. auerbach se domnívá, že některé pasáže knih závisejí na znalosti historického kontextu aktuálního světa; například scéna z Červeného a černého by byla „takřka nesrozumitelná bez přesné a detailní znalosti politické situace, společenské-ho rozvrstvení a hospodářských poměrů určité dějinné chví-le“,5) do kterých Stendhal vyprávěné události situuje.

Tuto skutečnost, že znalost aktuálního světa potřebuje-me pro rekonstrukci světa fikčního, nepopírá žádná z teorií fikčnosti. v takto pojaté mimetické teorii ovšem vztah hra-nice mezi aktualitou a fikcí vůbec není nastolen, neboť po-slání literatury spočívá v zachování modelu jediného světa. Zpochybnění ontologické povahy referentu by totiž zároveň mohlo vyústit v oslabení definice, která spatřuje úkol litera-tury v reprezentaci (a re -prezentaci) skutečnosti.

Fikce jako texty s prázdnou extenzí

Předchozí teorie chápe referent fikčního textu jako obecninu aktuálního světa. Teorie, o kterých po-jednám nyní, sice přiznávají fikčním entitám status jednot-livin, avšak upírají jim existenci mimo jazyk. Dodejme, že některé z níže probíraných přístupů nesoustředí pozornost na fikčnost, nýbrž na literárnost. Jelikož je však jazyk lite-

5) E. Auerbach: Mimesis, přel. V. Kafka a kol. (Praha: Mladá fronta, 1968 [1946]), s. 384; zvýraznil JK.

koten.indd 18 21.5.2013 18:49:55

[19]

ratury objasňován na základě nulové extenze, fikčnost je po-výšena na konstitutivní prvek literárnosti.

Nejrozšířenější argument těchto teorií je spojen s mo-derní filozofií. Podle myslitelů, jako byl například Gottlob Frege, má literární jazyk6) prázdnou referenci. Tato skuteč-nost však nebrání v rozumění významu literárních (i jiných uměleckých) děl — jako čtenáři víme, že úkolem básnické-ho jazyka není referovat ke světu, nýbrž vyvolat estetický prožitek: „Otázkou po pravdivosti bychom ztratili požitek z umění a zvrátili bychom vše ve vědecké pojednání. Proto je nám také zcela lhostejné, jestli například jméno ,Odysseus‘ má nějakou referenci [eine Bedeutung — pozn. Jk], pokud tuto báseň pojímáme jako umělecké dílo.“7)

Předchozí argumentace je stále živá, což dokládají i mo-dernější díla, například Jazyky umění Nelsona Goodma-na. autor knihy sice v kapitole o fikcích zmiňuje příklady vesměs z výtvarného umění, avšak totéž samozřejmě pla-tí i pro literaturu. Goodman charakterizuje „obraz pana Pickwicka“ či „obraz jednorožce“ jako zobrazení s nulovou extenzí.8)

S obdobným stanoviskem, přestože vzešlo z odlišného myš-lenkového podhoubí, se setkáme i v pracích strukturalistů. Ferdinand de Saussure „přesměroval“ zájem lingvistů z osy ja zyk–svět do vnitřní struktury jazykového systému, což vyústilo mimo jiné ve formalistickou představu básnické-ho jazyka jako samoúčelného výrazu. Formalisté se tématu fikčnosti nevěnovali, nicméně proti referenčnímu jazyku po-stavili do zřejmého protikladu jazyk literatury, který chá-pali jako sebereferenční.

6) Jazyk literatury nemá referent, a proto je literatura fikcí. Fregovo pojetí tedy im-plicitně chápe fikčnost jako distinktivní rys literárnosti, což je stanovisko, s nímž se setkáme v řadě dalších teorií (viz dále výklad o Ingardenovi, Mukařovském, Ohmannovi, Smithové ad.).

7) G. Frege: „O smyslu a významu“, in týž: Logická zkoumání. Základy aritmetiky, přel. J. Fiala (Praha: OIKOYMENH, 2012), s. 24. Srov. týž: „Über Sinn und Bedeu-tung“, in týž: Schriften zur Logik und Sprachphilosophie (Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1994), s. 34. V českém překladu je užito slovo „význam“.

8) N. Goodman: Jazyky umění, přel. T. Fulka a kol. (Praha: Academia, 2007 [1976]), s. 33–34.

koten.indd 19 21.5.2013 18:49:55

[20]

Promyšlenější teorie pražských strukturalistů od myšlen-ky dvojího jazyka upustily a vzájemnou opozici začaly umis-ťovat na funkční rovinu. Například Jan Mukařovský ve studii „Jazyk spisovný a jazyk básnický“ o básnickém jazyce říká: „Téma básnického díla nemůže být hodnoceno podle svého poměru k mimojazykové skutečnosti vstupující do díla, ný-brž je součástí významové stránky díla […]. Jediná náležitá nauka o takzvaném obsahu básnického díla je sémantika té-matu.“9) autor jasně odlišuje jazyk, jehož funkcí je vypovídat o světě, od básnického jazyka, který vypovídá pouze fiktivně, neboť referent, k němuž se odkazuje, je jazyku podřízen, re-spektive vyplývá z jeho schopnosti nést význam. S výkladem Mukařovského stanoviska jsme se již vydali do blízkosti ar-gumentace z pozic pragmatiky.10) v tomto případě se znovu jasně vyjevuje, že ostrý předěl mezi sémantickými a pragma-tickými teoriemi vést nelze, výklady se jednoduše doplňují.

Sémantika fikčních světů: referent v možném světě

Nejasnosti kolem kategorie referentu přivedly některé teoretiky k návrhům, jak potíže elimino-vat; patrně nejznámějším z nich je teorie fikčních světů, kte-rá si z formální sémantiky vypůjčuje koncept možných svě‑tů. Podle Saula kripka, Davida Lewise a dalších filozofů můžeme kromě univerza, jež vnímáme jako realitu, vzít do úvahy i jeho alternativy, „možné světy“.11) Zatímco aktuální svět existuje nezávisle na reprezentacích, možné světy jsou produkty mentální aktivity (představujeme si je, obáváme se jich, toužíme po nich, mluvíme o nich atd.).

Logikové vyvinuli koncept možných světů, aby vyjasnili, co je možné, co je nutné a co nemožné. Uvažme například tyto věty:

[1] Jana z arku byla v roce 1430 v Rouenu upálena.[2] Jana z arku nebyla v roce 1430 v Rouenu upálena.

9) J. Mukařovský: „Jazyk spisovný a jazyk básnický“, cit. dílo, s. 123.10) Mukařovský o pragmatice explicitně nemluví, protože pragmatiku podřazuje

sémantice.11) Srov. B. Fořt: Úvod do sémantiky fikčních světů (Brno: Host, 2005), s. 55–56.

koten.indd 20 21.5.2013 18:49:55